ZÁKLADNÍ ŠKOLA EDVARDA BENEŠE PÍSEK

PÍSMENKO ROČNÍK 25, ČÍSLO 8, LISTOPAD 2018, ŠKOLNÍ ČASOPIS ZDARMA

STRANA 2 / 10

PÍSMENKO ROČNÍK 25, ČÍSLO 8, LISTOPAD 2018, ŠKOLNÍ ČASOPIS ZDARMA

O čmeláku Brumlákovi a kouzelné babičce Když čmelák tuto hádankuslyšel, zoufalstvím se mu slzyzačaly kutálet po tvářích. „Na tonemůžu nikdy přijít,“ sténalBrumlák. Uplynulo několik dnía neúprosně se blížil čas, kdybude muset čmelák vyslovitřešení, jenže tentokrát opravduani netušil. A tak se rozhodl.Vzdá to a odejde ze zahrádky.Začal si tedy balit všechny svévěci a chystal se odletět. Ještěpřed tím ale pronesl pár slovpřed svými dlouholetýmisousedy: „Milá zvířátka, jak jistěvíte, nikdy jsem se nechovaldobře ani k vám, ani k babičce.Věřím, že i když odejdu, budetese tu mít hezky. Opravdu jsem sesnažil se zlepšit, ale prostě to asinení možné. Mějte se tu hezky,přátelé!“Když čmelák dořekl to, co chtěl,najednou k němu přišla babičkaa pronesla: „Brumláku, vždyť jsito řekl! Přátelé a přátelství, to jeřešení té hádanky. Prošel jsidlouhou cestu, Brumláku,a zvládľs to.“ A tak se to stalo.Tolerance a přátelství je přeci tonejdůležitější! A jak topokračovalo s čmelákemBrumlákem? Ten s radostí každýden pomáhal na zahrádce a stalse jedním z nejmilejšícha nejochotnějších zvířátekv celém lese. Petra Říhová, 9.A

Za devatero pařezy a sedmeropotůčky ve středu lesa senacházel jeden malý domeček.V chaloupce žila jedna starákouzelná babička, která na svézahrádce chovala všelijakázvířátka, od berušek ažpo veverky. Stařenka svýmmazlíčkům pomáhala ve všechrůzných situacích, i proto jizvířátka zbožňovala. Nacházelise tu však i tací, kteří babiččinuobětavost vůbec neoceňovali.A takovým právě byl i čmelákBrumlák. Nikdy za pomocnepoděkoval, choval se nevrlea sobecky a jeho největší radostíbylo urážet všechny okolo.Nastalo jaro a všechny včelyi čmeláci začali s opylovánímvšech květinek na zahrádce, abypak babička mohla stáčet meda přidávat ho do svýchkouzelných elixírů, kterádokázaly vyléčit všechna zraněnía nemoci.Čmelák Brumlák všakžádnou práci nevykonal. Celédny se jen povaloval na sluníčkua kritizoval veverky, kterépo zimě zpracovávaly zbytkyoříšků. Když Brumlák ostatnízvířátka poprosila o pomocs uklízením zahrádky po zimě,začal na ně křičet, že čmeláci

takovou podřadnou práci zkrátkanedělají.Nastal den, kdy seBrumlák jako obvykle šelpo snídani proletětk nedalekému potůčku. V tomnajednou, když se čmelák smálpracujícím zvířátkům a nevšímalsi cesty, narazil do stromua obrovská bolest hlavy munedovolila nic jiného, nežupadnout na zem. Naštěstí sitoho nevšimly stonožky, které hoihned donesly k babičce.Ta,když ho viděla, okamžitě věděla,co má s ním udělat.Naordinovala mu potřebnýlék,ale jelikož jí stonožky řekly,jak se to celé stalo, ihnedčmelákovi pověděla: „Brumláku,víš moc dobře, co se ti stalo,a hlavně proč se ti to stalo.Kdybys nebyl škodolibýa nesmál se ostatním, věděl bys,kam letíš. Teď jsi přece jendopadl dobře, ale sám nejlépevíš, že takovéto chování tě můžepřenést do záhuby. Proto ti teďnabízím, že se budeš moci s moupomocí napravit.“ I přespočáteční protesty si čmelák dalříct, a tak náprava začala.Samozřejmě to ale celé nebylotak jednoduché. ČmelákBrumlák bude muset přijít

na dvě základní věci, které jsounejdůležitější při cestě za jeholepším já. Když ale na tytonezbytnosti nepřijde, bude musetopustit nejenom zahrádku, alei celý les. Přišel den prvníhádanky. Čmelák proto přiletělke stařence, aby se dozvědělzadání, které znělo:„I když jinýnázor máš, vždy respektuj i tennáš.“ Brumlák se divil: „To jevšechno?“ Babička kývlana souhlas, a tak čmelák odletělpřemýšlet. Dlouhou dobuBrumlák vůbec netušil, co celáhádanka znamená. Jednou však,když čmelák prolétal okolomravenečků, slyšel, jak sipovídají a každý z nich měl jinýnázor na to, jak přestavětmraveniště, aleprotože vzájemně tolerovalisvoje názory, snadno sedomluvili. „To je ono!“Tolerance! To je to slovo!“radoval se Brumlák na to, žepřišel na řešení první hádanky,a jelikož byl radostí bez sebe,zvěsile začal mravencůmděkovat. Díky nim na to přišelúspěšně se dostal do polovinycesty. A tak přišla druháhádanka: „Těžké je udržet si to,avšak ještě těžší je nemít to.“

Velrybátko Ahoj. Jmenuji se Kvído. Celýmjménem Kvído Novák a jsemjedináček. I když tak moc ne.Mám křečka Kuličku a pejskaVálečka, ale hlavně méhonejlepšího kamaráda, panarobota Husťáka.Už dlouho pozoruji, jak se z mémaminky pomalu, ale jistě stávávelryba. Ze začátku to bylapouhá každodenní mořskánemoc. Ale pak přišly chutě.Takové peklo jsme snad nikdynezažil. Maminka vařila takšpatně, že i do školní jídelnyjsem se těšil. Z kombinací jípřipravovaných pokrmů sedělalo špatně i Válečkovi. A tím,jak moc jedla, tak i rychlekynula. Zadýchávala sea nemohla vyjít schody. K tomufuněla jak hroch. Prostě ostuda!A měla břicho jako můjfotbalový trenér.Jednoho dne maminka zmizelaa hlídala mě babička. Ale mocjsem si nestěžoval. Až do chvíle,kdy jsme si musel obléct košilis kravatou a do ruky jsem dostalkytici … a šlo se.Zastavili jsme se až před dveřmi.Byly bílé jako všechno v téhleobrovské budově. Za nimi seobjevil tatínek. Něco si šeptalis babičkou, a pak pokynuli

Niky Troblová, 8.A

rukou, abych vstoupil.V místnosti byly velké kovovépostele … a maminka. Leželaa v rukách měla cosi malého...bezvlasého... a ošklivého...No, a od téhle doby vím, ženejsem na světě sám.Eva Řežábková, 9.A

PodzimPadá listí zlaté a rudé,je ho plná zahrada.A co potom padat bude,až to listí opadá.Potom bude padat sníh,co ho bude všude,jen to slunko bude rudé.Petr Kofroň, 6.C

Lípa Bylo to příjemné osvěžení, kterédobíjelo tolik potřebnou sílu.Po pár letech byla lípa jižstatným stromem. Plná životaa zdraví. Měla mohutný kmens drsnou pevnou kůrou, krásněrozvětvené silné větve a tisícekrásných lístků. Určitě bylajednou z nejkrásnějších lipširoko daleko. Nastalo jaroa strom vykvetl do své plnékrásy. Všude kolem to bzučelopilnými pracanty, kteří opylovalikaždý kvítek a následně pylnosili zpět do úlu. Bylo to velmišťastné období. Rodil se novýživot a vše rozkvétalo.Uplynula spousta času a lípadále jen kypěla zdravím. Silnékořeny rozvracely zem a draly sena povrch, kde následněvytvářely vlnky a podtrhovalytím autoritu stromu a jehomohutnost Byla vzrostlýmstromem se širokým kmenem.Kdybychom ho chtěli obejmout,bylo by zapotřebí alespoň pětdospělých lidí. Majestátně setyčila do výšky a svoji bohatoukorunu stavěla všem na odiv.Stromy jsou bohatství, kterého siněkdo ani neváží a nemilosrdněkácí lesy, ale to se nesmí stát. Nekrásné lípě, která si v pokliduroste na sluncem zalité louce. Tas námi zůstane navěky...Alespoň si to přeji... Karolína Kozáková, 9.A

Ve sluncem zalité krajině, kdepomalu plyne čas,mezi zelenkavými stébly trávy,vytáhl se tenký kmen a jedenlístek. Byla to lípa. Maličkáa snadno zranitelná jakonovorozeně. Ničímneposkvrněná a plná života.Jak čas plynul, byl stromek většía větší. Kmen zmohutněl, větvezesílily a korunu tvořily zelenélístky. Obloha se zatáhlaa začalo pršet. Drobné kapkydeště klouzaly z oblohya dopadaly na zem. Po kmenilípy stékaly v maličkýchpotůčkách a na listech vytvářelyčiré perličky. Déšť ustal a sluncese vrátilo zpět vysoko na oblohu.

STRANA 3 / 10

PÍSMENKO ROČNÍK 25, ČÍSLO 8, LISTOPAD 2018, ŠKOLNÍ ČASOPIS ZDARMA

O zapomnětlivém králiBylo nebylo za hory a lesyjednou jedno království a v němsi velice přáli následníka trůnu.Jednoho dne letěl okolo hradučáp. Královští trubači spustilislavnostní fanfáry :„Tramtadadá, tramtadadá...Konečně jsme se dočkali,“ volalivšichni.Jak lidé spustili povyk a lomoz,čáp se lekl, narazil do věže,otevřel zobák, upustil uzlíčeka ten letěl rovnou na hradnínádvoří přímo královnědo náruče.Sice si královna potají přáladcerku, asi jako každá maminka,ale následník je následník. Dalimu jméno Alexandr.Princ rostl jako z vody. Bylkrásný a udatný, pořád honilzvěř po lese, pořádal rytířskéturnaje. Jenom jednu maličkouvadu měl. Byl totiž tuze

zapomnětlivý. On se hnalpo lese za liškou a za chvílihonil zajíce. Když pořádalrytířský turnaj, tak odešelna houby. Král a královna byliz něho celí... jak se říká pif paf.„Co s tím klukem budemedělat,“ lámali si hlavy.„Království přece potřebujepořádného vládce a no takovéťululum,“ stýskal si král.Jednoho dne přiletěldo královského lesa k Velkéskále drak. A hned … že máobrovský hlad a chuť na maléholčičky. Ať mu každý denpřesně v 11 hodin připravík obědu jednu. To přece králnemohl nechat jenom tak. Vyslaltedy našeho Alexandra na draka.„Tak jsem tedy, ty krutápotvoro,“ křičel Alexpřed jeskyní. „Ale co ti vlastněchci?“ dumal. „Proč mě sem ten

královský tatínek poslal?“ „No... asi proto … že mi máš přinéstk obědu jednu malou holčičku,ne?“ vrčí z jeskyně drak. „Aha,vidíš, na to jsem úplnězapomněl, draku, ale nemáms tebou spíš bojovat, než abych tidával malé holčičky k snědku.Ty my máme u nás velice rádia nechceme je dávat drakům jentak k obědu. To tedy ne, draku!Raději tě zapíchnu! Kde mámale meč? Zapomněl jsem hov královském paláci. Musímpro něj...“ Drak kouká a koulíočima, hlady mu kručí v břiše.Princ je pryč a oběd nikde. Takčeká do večera, celý den, druhý,třetí... takhle to jde celý týden.Princ dočista zapomněl na draka,dokonce i na to, že s ním mábojovat. Drak se zlobil, plivaloheň, hrůzostrašně řval, alenebylo mu to nic platné. Nikdo

si ho ani nevšiml. Tak sipomyslel, že jestli jsou lidé takzapomnětliví jako tenhleAlexandr, tak to se radšipoohlédne po nějakém jinémkrálovství. Zvedl se tedy,obkroužil královský paláca zmizel za kopci.„Sláva, sláva...“ křičeli lidéradostí, „svojí zapomnětlivostínás princ Alexandr zbavil zléhodraka. Čas plynul, starému králiuž se nechtělo dál vladařit, takudělal z Alexandra svéhonásledovníka. Usoudil, žekdyž dokázal zbavit královstvízlého draka, určitě dokážei dobře vládnout. S ničím si totižnelámal hlavu, občas něcozapomněl, ale lidem byl velmioblíbený. Tak tam spolu žilišťastně a spokojeně aždo smrti...Jan Vondrášek, 8.C

Beruščin sen o sedmé tečce placení její sedmé tečky zarazí,a tak se v noci vloupali do jejíhopaláce a sebrali jí její vzácnousedmou tečku.Když se královna ráno probudilaa zjistila, že jí chybí její sedmátečka, začala se stydět, a kdyžviděla protestující dav berušekproti daním za její půvab,uvědomila si, že daně za krásubyla naprostá hloupost,a proto je zrušila.Království berušek pak získalopověst šestitečkového království.Naše beruška se hned probudilaze sna a uvědomila si, žebez naparování bude mítmnohem snazší život, a tak jízase začali mít všichni rádi.A z toho plyne, jak je někdyzvláštní poučit se z obyčejnéhosnu.Vojtěch Bystřický, 8. C

Byla jednou jedna krásnáberuška, která se jmenovalaTerezka. Byla opravdu převelicekrásná. Měla sedm nádhernýchčervených teček, které jípřevelice slušely. Ráda ses tečkami proháněla kolemstromů a okolo stébel trávy. Aleměla jeden velký problém,strašně se se svými tečkamivytahovala a naparovala. Také jinikdo proto neměl rád a všichnise jí vyhýbali a neměli ji rádi,o tom ale beruška Terezkaneměla ani tušení, a tak se veselenaparovala dál.Jednou se ale stala strašná věc,když se naše beruška zrovnanaparovala u myší díry, uvidělaji myš a zakručelo jí v břiše. „To

bude báječná pochoutka,“pomyslela si. Vystartovalapo berušce, ta si jí ale v posledníchvíli všimla a okamžitě ucuklaa spadla do trávy mezi listy, kdese ukryla před krvelačnou myší.Když to vypadalo, že už nenív ohrožení, vydala se domů,bylo totiž už hodně pozdě večer.Když se šla uložit ke spánku,zjistila strašnou věc. Chyběla jíjedna černá tečka! Myslela si, žejí ztratila, když utíkalapřed myší, která si ji chtěla dátk večeři. Rozhodla se, že setečku pokusí najít až ráno.Hned jak vstala, pelášilatryskovou rychlostí k místu, kdeúdajně ztratila černou tečku.Po příletu mezi trávu začalo

hned velké pátrání. Trvalo mocdlouho, ale pořád ne a ne tuztracenou černou tečku najít.Beruška Terezka se smutnáa skleslá vrátila večer domů.Když jí klesla víčka, začal se jízdát sen. Zdálo se jí o beruščinukrálovství, kde měla každáberuška jenom šest teček, jakomá teď ona, ale jenom zlákrálovna měla teček sedm.Hrozně se naparovalapřed svými poddanýmia vybírala si od nich daně, kteréšly pouze na její krásu. Tímplatili poddaní pouze její půvaba nafoukanost. Nikdo ji nemělrád, a tak nebylo divu, že jejíkrálovství bylo tak malé, chudéa pusté. Poddaní se rozhodli, že

Slasti a strasti památného stromu

v naší zemi teď dějí, buďme rádiza svobodu, která v předchozímstoletí nebyla. A pamatujte, ževám to neříká jen tak někdo, alepamátná stoletá lípa.Petra Říhová, 9.A

Tak už je mi sto let. Řekla bych,že to uteklo docela rychle, ne?A vlastně... zapomněla bych sevám představit. Jsem lípa. Ano,rozumíte správně, jsme lípavysazená na počest konce 1.světové války a následnémvzniku naší republiky. Mojeposlání je velmi důležité. Tedymělo by být, protože náš starostapři oslavách naší vesnice říkal,že právě já jsem vzpomínkouna tak důležité období, jako jerok 1918. Ale nemyslete si, žebýt takovým důležitým stromemje hračka... ba naopak. Napříkladvíte, jak je těžké přetrpět tykaždoroční mrazy? Sice jepravda, že moje kůra je užpoměrně dost silná, ale co sibudeme povídat, k rychlémuzahřátí nejlépe pomáhá

proběhnout se, ale copak to jámůžu? Já tu musím nehybně státa důstojně připomínat tendůležitý rok. A abych na to asinezapomněla, postavili okolo měnějaký plůtek, protože co bydělali, kdybych jim utekla, žeano? Mým aktuálně největšímproblémem je to, že mě hrozněbolí větve. Protože je podzim, užvím, že za chvíli mi to těžké listíopadá, ale už si začínám myslet,že se toho nedočkám.Když mám na jaře ještě svázdravá zelená srdíčka, tak měnic nebolí, jenže jak přecházíléto a potom podzim, ty suchéžluté problémy mě akorátzatěžují a stále ne a ne spadnout.A přece jenom, po sto letechmého těžkého života jsou mévětve zesláblé a nevydrží to, co

snesly dříve. Mí spoluobčanéjsou na mě však náležitě pyšní,vždyť si mě tu už několikrátfotografovali do novin! A navícmi posledních padesát letkaždoročně dělají úpravu mýchdřevěných kadeří. I když měobčasné řezání velkých větvípoměrně dost lechtá, dá se toza tu krásu vydržet. Nejtěžšímobdobím v mém životě byla ranádospělost. V naší zemi totižznovu byla válka. Ale já jipřežila... a to nemůže říct každý.A navíc i teď vypadám stálestejně. Možná i lépe!Během válečných let jsem zažilavpád Němců a v roce 1968i okupaci zeměmi Varšavskésmlouvy. Na závěr bych vámvšem chtěla sdělit to, že i přesmnohé špatné věci, které se

STRANA 4 / 10

PÍSMENKO ROČNÍK 25, ČÍSLO 8, LISTOPAD 2018, ŠKOLNÍ ČASOPIS ZDARMA

Tváře

Každý z nás má mnoho tváří, alene všechny ukazuje. K někomuse chová tak... a k tomu druhémuzase jinak. Někdy vypadášťastně a jindy smutně. Ale jakse cítí, jaký je doopravdy uvnitř?Na pohled vypadá mile, ale kdose schovává pod maskou?Lidé neradi vyjadřují své emoce,protože by je za to mohli ostatníodsuzovat. Ale jak potom mámepomoci člověku, který jenešťastný? Trápí se, ale nikdo tonevidí, nikdo nic nepozná.Člověk je jako list papíru, másvou světlou i tmavou stránku.Když se nás někdo zeptá: „Jakse máš?“ nikdy neodpovíme:„Špatně!“ nebo „Jsem

nešťastný.“ Vždy odpovímekladně, protože tím nechcemenikoho zatěžovat. Ale zkuste sepodívat více okolo sebea uvidíte, že všichni nejsou fajna v pořádku, ale že někteří majísvé problémy a starosti.Svět není růžový, život krásnýa lidé v něm jen hodní. I když nanás tak působí, může to být jenvelká maska.Natálie Kaštánková, 9. A

Setkání Byl pátek 2. listopadu a malýKarlík se výjimečně s velkýmúsměvem probral. Dnes mělnarozeniny. Bude oslavaa dostane dárky.Celý rozradostněný se převlékla běžel se nasnídat. Maminkamu určitě připravila nějakouvýbornou snídani, když už mu jetěch osm let. Dorazil do kuchyněa nestačil se divit, skoro všude,kam se podíval, hořela nějakásvíčka. „Proč to tu je?“ ukázalna ně rukou. „Protože jsou dnesDušičky, Svátek zesnulých.Traduje se, že dnes nás mohounavštívit duše mrtvých lidí... aťuž těch dobrých, nebo těchzlých. A ty svíčky mají býtochrana proti těm špatným,“odpověděla mu matka. „Já bychchtěl, aby za mnou dneska přišelduch babi Lídy,“ špitl potichuKája. Babička Lída umřela,když bylo Karlíkovi pět let,velice ho to zdrtilo, protože jiměl velmi rád a hodně muchyběla. Tím celý rozhovorskončil, Karel vyrazil do školy

a brzy na ranní rozmluvus mámou zapomněl. Nepřišla muna mysl ani ve škole, dokonceani při malé rodinné oslavě.A tak tomu bylo až do pozdníhovečera. Zrovna ležel v postelizachumlaný pod přikrývkoua koutkem oka spatřil na protějšístraně pokojíčku nejasný obryspostavy. Zděsil se. Co kdyby tobyl nějaký zlovolný přízrak?Mohl by mu ublížit? Pak sivzpomněl na své dnešní přánía něco ho napadlo. „Babičko?“zašeptal s nadějí do tmy pokoje.Chvilku bylo ticho, Kája pomalupřestával doufat. „Ano...Karlíčku?“ ozvalo se nejasnězjevení. Byl štěstím bez sebe,začal své bábince vyprávět, cose za ty tři roky událo. Povídalisi dlouho, až dokud neodbilapůlnoc, babiččin přízraknezmizel a chlapec neusnul.Tuto událost si nechal jakotajemství a nikdy o ní nikomuneřekl. Věděl ale své...Anna Barabášová, 9.A

Nepředvídatelný začátekBylo mi dvanáct, když jsem ses rodiči přestěhoval do novéhoměsta. Samo sebou, že jsem mělstrach. Nové město, novíkamarádi, nový život. První nocjsme nemohl usnout. Přemýšleljsem o těch, které jsem nechaldaleko za sebou, o bývalémdomově, o škole. Není to fér.Nebylo to moje rozhodnutí.Bez rodičů bych ale zůstatnechtěl. A oni by beze mě určitětaké neodjeli. Myslel jsem na to,že všechno se děje z nějakéhodůvodu. Zatím ale nevímz jakého. Postupně si uvědomuji,že zabývat se minulostí vlastněnemá smysl. *** Je čtvrtek 30. října. Do školy tonemám daleko, ale i tak mámtakový nepříjemný pocit, že semůže něco pokazit.Paní učitelka mě posadila vedledrobného, zamlklého kluka.Nepromluvil ani slovo. Pokusiljsem se ho zeptat, jak sejmenuje, ale odpovědi jsem senedočkal. Zbytek třídy nebylo moc lepší. Pozorovali mě a jápozoroval je. Připadal jsem sijako nějaký vetřelec. Uběhlyprvní dvě hodiny a já sepostupně rozkoukával. Začaljsem si všímat různýchpodivností. Hned vedle dveřído třídy byla nástěnka s fotkaminěkolika dětí. Chvíli jsme tam

stál a prohlížel si je. „Příští roktam můžeš být i ty!“ utrousiljeden z nových spolužáků.Život ve třídě se řídil zvláštnímipravidly. Všiml jsme si, žespolužáci prakticky neopouštějío přestávce třídy. I na záchodchodí jen ve dvojicích. Brzyjsem měl pochopit proč.Pátek 31. října. Asi mám ve tříděprvního kamaráda. Tedy spíškamarádku. Jmenuje se Hanka.Nosí světle modrou suknis červeným tričkem a na hlavěse jí houpají dva zrzavécopánky. Je trochu strašpytel.Ráno dělali osmáci v šatnáchhalloweenský žertík s gumovýmpavoukem na provázku.Když došla řada na Hanku,rozlehl se po celé škole vřískot.Hanka je asi jediná z celé třídy,kdo si se mnou povídá. Ostatníse chovají, jako bych tamvlastně ani nebyl.Při matematice se mnou můjsoused poprvé promluvil:„Odpoledne na mě počkejpřed školou, musím ti něco říct.A mimochodem, jmenuji seOndřej.“ Udělal jsem, co miřekl. Sedl jsem si na jednu z těchbarevných laviček před školoua čekal jsem. Přišel chvilkupo mně. Nesedl si. Ukázal,abych šel s ním. Vedl měpřes park ke staré, opuštěnévýrobní hale. Po cestě mi začalvyprávět: „Dříve jsme byli úplněnormální třída, ale pak začali

mizet. Každý rok jeden. Nikdoneví kam.“ „Kdo zmizel?“ „Tyděti z fotek na nástěnce u dveří.Z dvaceti nás zbylo jen čtrnáct.A teď jsi přišel ty. Proto se těvšichni bojí. Neví, co jsi zač.Neví, jestli se ti dá věřit.“ „Pročmi to ale říkáš? Včera jsi mi aninechtěl říct, jak se jmenuješ...“„Hanka říkala, že jsi v pohodě.“ *** Mezitím jsme dorazilik opuštěné továrně, Hanka tuna nás už čekala. Společně jsmeotevřeli velké, zrezivělé dveře.„Tady to nejspíš všechno začalo.Málokdo se sem odváží jít sám.Prý je to dům duchů. Někdy sezevnitř ozývají podivné zvuky.“Nejistě jsme vešli do černočernétmy. Všichni tři jsme udělaliněkolik pomalých krokůdopředu. Světlo z mobilu seve velkém prostoru spíšrozplynulo a všechno vypadaloještě víc strašidelně. Najednouse po místnosti rozlehl skřípotzavírajících se dveří. Ondřej sek nim rozběhl, ale marně.Uprostřed haly se rozsvítilasvíčka. Hanka začala pištěta ukazovala postavu vycházejícíze tmy. Pomalu se k nám blížila.Hanka asi ani nevěděla, čí je.A Ondra? Ten už byl ten tam.Ani nevím proč, ale chytil jsemHanku za ruku a řekl jsem jí:„Neboj se, vždyť je to jenom

maska. Je přeci Halloween.“V tu chvíli se ze tmy začalyvynořovat další postavy. Byly toděti, spolužáci ze třídy. Nejdřívjsme nevěděl, co mám dělat, comám říct, kam se mám koukat...Pak jsem si vzpomněl na větu,co mi kdysi říkali rodiče: „Buďtím, kým jsi! Ty přeci chceš býttím, kým jsi. Nebo snad ne?“„Vy, vy jste si ze mě dělali celoutu dobu jenom legraci? V jejichtvářích bylo vidět úsměv. Už tonebyly ty vyhýbavé pohledyze školy. Dá se říct, že se midost ulevilo. I když mi srdcepořád bušilo jako o závod.„Legraci? Svým způsobem ano.Ale hlavně jsme chtěli zjistit, cojsi zač. A to jsi splnilna výbornou. Neutekl jsi.A dokonce jsi bránil holku.Klobouk dolů, kamaráde,“pronesl Ondra a ostatní ze třídysouhlasně zabručeli. „Půjdemese podívat do města, jestliuvidíme ještě nějaká „strašidla“.Je přeci Hallowen. Jdeš s námi?“Možná to bylo drsné přivítání.Ale já jsem za to rád. Našel jsemkamarády a věřte mi. Stáli za to.Všichni. Jan Červenka, 8.C

STRANA 5 / 10

PÍSMENKO ROČNÍK 25, ČÍSLO 8, LISTOPAD 2018, ŠKOLNÍ ČASOPIS ZDARMA

Nedokážu si představit život bez fotbalu

Ve středu jsem se díval na fotbal.Hrál můj nejoblíbenější klubManchester United proti nějakéValencii. Moc mě to nebavilo,protože moji oblíbenci zrovnaprohrávali 1:0. Vypnul jsem tedytelevizi a lehl si na postel.Přemýšlel jsem, co bychbez fotbalu vlastně dělal. Jakoprvní mě hned napadl basketbal.Ale představa, že se čtyřicetminut honím za míčem na hřištivelkém 26 x 14 metrů, mipřipadala opravdu strašná.A navíc se míč musí dostatdo koše. Tam se přece dávajíodpadky a ne sportovní potřeby.

Florbal? Sice se tam střílína bránu, ale na malou jakomravenec. Netrefil bych se do níani tehdy, kdybych stál přímopřed ní. Hokej je skoro to samé.Akorát ještě to, že se musíbruslit na bruslích, a ještě jepři tom příšerná zima. Poté měnapadly šachy. Nemusí se u tohoskoro nic dělat ... pouzepřemýšlet. To mi ale tak trochudělá problém. Pokaždé, když jehraji, tak jakmile mohu sebratprotivníkovu figurku, okamžitěto udělám. Bylo mi řečeno, že tonení úplně nejlepší taktika.Radši jsem toho nechal. Dumaljsem dál, ale nic dobrého měnenapadlo. Tenis, volejbal,bowling, šipky, házená, atletika,kriket, badminton, pádlování,veslování, lyžování... Nic z tohonesplňovalo moji představuo dokonalém sportu, jako jefotbal. Po půlhodině jsem znovuzapnul televizi, abych se dodívalna zápas. Můj favorit mezitímvstřelil tři góly a já se mohlradovat. Fotbal je nejoblíbenějšísport na celém světě a já tomohu jen potvrdit. Nic by měod něj nedokázalo odtrhnout.Filip Hřebejk, 9.A

Labužník Když jsem byl malý, dostal jsemkocoura jménem Milouš. Bylhodně hravý. Stále někde skákal,pobíhal a poznával nové věci.Rád chodíval na procházkypo parku, ale vadilo mu, že jsemho vždy musel připoutatna vodítko, aby mi neutekl.Ze všeho nejraději ale jedl. Aťuž jsme mu dali nějaké kočičíjídlo, nebo dostal zbytky z našívečeře, vždy byla jeho miskapo chvíli prázdná. On snědlkaždé jídlo – mexické, italskéi českou klasiku jako knedlovepřo zelo a svíčkovou. Je toprostě milovník jídla.Když mi maminka na mé sedménarozeniny upekla dost, Miloušse k němu ihned s chutí hnal.Než se ale stihl do té velkédobroty řádně zakousnout,mamka ho ze stolu vyhánělapryč. „Kšá, to se nejí! To nenípro tebe, Mílo!“ bylo vždy slyšetz kuchyně. Nikdy jsem alenevěděl, jestli křičí na kocoura...nebo snad na našeho tatíkaMiloslava.Měsíce plynuly a Milouš čím dáltím víc tloustl. Na mé osménarozeniny už byl jen chlupatákoule se dvěma očima,čumákem a ušima. „Chtělo by to

jít do kočičí posilovny.Nebo alespoň do parkuna procházku,“ řekl jsem vždyu něj a chtěl mu připnoutvodítko. Kocour, jakmile tozaslechl, okamžitě zamňoukala utekl se schovat na zahradu.Každý večer se ale vrátil, zalezlmi pod peřinu a spokojeněusnul.Jednou ráno jsem odhrnul peřinu… A co to nevidím! Milouš, jakse zdá, ani zdaleka není kocour,ale kočka! Na posteli se totižválí máma Milouš s osmimalými koťaty! Špekaté břichouž mu také zmizelo a teď svámláďata olizuje a čistí. Celývyjevený z náhle změny tovysvětluji rodičům a můj tatínekjen s úsměvem řekne: „Taknakonec je Milouš Milušea nebyl tlustý, ale těhotný.“A tak jsme zjistili, že místolabužníka kocoura máme domakočičí mámu a milovnici jídlaMiluši.Natálie Kaštánková, 9.A

Kamila Šefránková, Tereza Kozlová, 6.A - Kůň (tempery)

Strašidlo

Max Maruš, 7.A - Podzim (tempery)

Takže... kamarádi, dneska vámbudu vyprávět svůj příběh...Jednoho rána mě maminkaposlala zeptat se paní sousedky,jestli by nám nepůjčilapolohrubou mouku, protože námprávě došla.

A tak jsem se tedy vydalv pyžámku s medvídkem v rucek paní sousedce. Srdce mitlouklo jako o závod. Zazvoniljsem na zvonek a čekal.Za chvilku klíče zachrastilyv zámku... a se skřípotem seotevřely dveře. V nich stálaosoba s bílým přehozem kolemramen a s šeredným obličejem.„Čarodějnice....“ pomyslel jsemsi a začal jsem křičet.S brekem jsem doběhl domůza maminkou. Cestou jsemtřikrát spadl na schodech, jakjsem se bál. Koktal jsem, ještěkdyž jsem vyprávěl mamince, žejsem potkal strašidlo.Maminka mi se smíchem pakvysvětlila, že to nebylo žádnéstrašidlo, ale paní sousedkas pleťovou maskou na obličeji.Eva Řežábková, 9.A

STRANA 6 / 10

PÍSMENKO ROČNÍK 25, ČÍSLO 8, LISTOPAD 2018, ŠKOLNÍ ČASOPIS ZDARMA

Já strašpytel překonala. Do dveří jsem strčilanejprve jeden prst, potom jsemnohu postupně posouvala a paki tu druhou, až jsem bylave sklepě. Šátrám po světle, alenemůžu ho najít. „Aaaa, už homám,“ ulevím si, když konečněnahmatám vypínač. Světlo alesamozřejmě nesvítí. Naštěstíjsem si s sebou vzala baterku.Rozsvítila jsem ji a vydala sehledat brambory. Světlo z bateriese třáslo, neboť mé ruce se stálenepřestaly klepat. V tom sklepěto teď vlastně vypadalo jakona diskotéce. Ani hudbanescházela. Mé zuby dělalydostatečný hluk.Když jsem konečně našlabedýnku s bramborami, nabralajsem je do mísy a honem šlazpátky ke dveřím, ale vtom jsemzahlédla nějakou lesknoucí seláhev. Vzala jsem ji do rukya začala si ji prohlížet. „Vždyťto je ten maminčin vynikajícíbezinkový likér,“ zaradovalajsem se. „Jen si trošku cucnu...“řekla jsem si. Ach, to pohlazenína jazyku! „Mmmm,“pochutnávala jsem si a napilajsem se ještě. A pak znovua znovu. Potom jsem láhevpoložila zpátky tak, kde byla,a vyběhla jsem ven ze sklepa.Další dny jsem svůj strachpřekonávala a do té temnémístnosti plné pavouků jsem

Kristýna Krajcová - 8. A - Žirafa (suchýpastel)

chodila, ať chtěla maminkabrambory, nebo ne.Jednoho dne, když jsem tamopět šla, zaslechla jsem nějakédivné zvuky. Zpozorněla jsem,ale po chvilce to přestalo, a takjsem se uklidnila. Pak jsem opětuslyšela to cupitání, šustěnía pískání. Srdce mi bilo jakoo závod. Svítila jsem kolembaterkou, až jsem uviděla krysu.Hrozně jsem se lekla, vzala nohyna ramena a utekla pryč.Od té doby už jsem tam nikdyvícekrát nevkročila.Adéla Hašková, 9.A

Já a tma? Tak to nejdedohromady. Jsem hroznýstrašpytel a tma mě děsí.I když já se vlastně bojími maličkého pavouka, co je odemě deset metrů. Ale tma je můjnejvětší nepřítel.Jako malá jsem vždycky usínalas rozsvícenou lampičkou,protože co kdyby tam bylynějaké ty příšery, že... Ostatněmonstrum, které žije pod moupostelí, mě děsí doteď.Venku chodím zásadně jen do tédoby, dokud je ještě vidět.Jakmile se začne stmívat, venmě už nikdo nedostane. Přeci jennikdy nevíte, kdy se naskytnetepod ruku nějakému vrahovi činásilníkovi, kteří se objevujíhlavně večer.Ale náš sklep to celé završuje. Jeto dokonalá kombinace mé fobieze tmy a pavouků. A já jsem sezapřisáhla, že tam nevkročím anijedním prstem. Bohužel mojemaminka nemá pro můj strachpochopení, přestože jsme jí toněkolikrát vysvětlovala, a kdyžzrovna včera vařila a domanebyl nikdo jiný než ona a já,byla jsem vyslána pro brambory.I přes mé třesoucí se těloa drkotající zuby jsem se

Pán vichřicPodzime, Podzime, kde ses tuvzalPodzime, Podzime, listů jsi králDuši máš barevnou, srdce z blátaRychle vše obarvi, Zima užchvátá. Podzime, Podzime, dnes pršelozas

Podzime, Podzime, teď si tonepokazPadalo listí a vichřice pělaProč bych tě teď milovat chtěla. Podzime, Podzime, sluncezakryl mrakPodzime, Podzime, jede ti vlakZima už pomalu otevírá vrataNeváhej, utíkej, chystá ti kata.

Podzime, Podzime, ukaž mi tvářPodzime, Podzime, jsi velký lhářSlíbil jsi slunce, slíbil jsi snyCo teď mi zbývá? Barevné dny Podzime, Podzime, Zima už běžíPodzime, Podzime, vždyť skorosněžíSchovej se do listí a zůstaň tamVždyť ani v zimě nebudeš sám.Markéta Srbová, 9.A

Kde se vzala mandelinka bramborová Ve slunné Itálii v Benátkách žilchlapec jménem KryštofKolumbus. Každý den chodilk moři, díval se za obzor a snilo plavbě po moři. Když vyrostl,jeho sen se mu splnil. Uspořádalvýpravu s cílem objevit nováúzemí. Když přistál se svýmiloděmi na dalekých ostrovech,našel mnoho pokladů, novýchvěcí a mezi nimi i jednu rostlinu,jejíž plody všem velmi chutnaly.Mořeplavci pozorovali, jak sepěstuje, a rozhodli se vzít sis sebou domů několik sazenic.A tak se do Evropy dostalybrambory.Mezi Evropany měly bramboryobrovský úspěch, a proto sejejich pěstování nezvyklerozšířilo. Z Evropy se stalojedno bramborové království.Vládl mu král Bramborák III.V Americe, odkud mořeplavcipřivezli do Evropy brambory,žilo také jedno pozoruhodnézvířátko – malý, nepatrnýbrouček se žlutými a černýmipruhy na krovkách. Jmenoval semandelinka a byl úhlavnímnepřítelem brambor. Strašněmoc mu chutnala jejich nať.V čele mandelinkové říše stálŽrout X., který měl dva syny –

korunního prince Pruháče a jehomladšího bratra Larvičku.Jednou zaslechl princ Larvičkav přístavní krčmě rozhovormezi dvěma námořníky.Vyprávěli si o dalekémkontinentu, na kterém se velmirozšířilo pěstování brambor.Larvička hned zaletěl za svýmotcem a požádal ho o svolenívypravit se přes oceándo Evropy. Vysvětlil mu, žev Americe bude vládnout jehostarší bratr a že on by si rád chtělvybudovat svou vlastní říši. KrálŽrout byl sice nešťastný z toho,že ho opustí jeho milovaný syn.Uznal však, že je to skvělýnápad, jak rozšířit mandelinkovécísařství.Dal Larvičkovi k dispozici 1 000členný doprovod a vybavil celouskupinu dostatečnými zásobamibramborových lístků, aby přežilidlouhou cestu přes oceán.Larvička se svými druhy se tajněnalodili na španělskou loďSantisima Trinidad a opustilisvou rodnou Ameriku.Po několika týdnech přistáliu pobřeží Španělska. Opustililoď a vypravili se na průzkumdo vnitrozemí. Po nějakém časeskutečně objevili lán brambors krásnou, nikým nepoškozenou

křupavou natí. Neváhali a pustilise s chutí do hostiny. Svévýpravy začali podnikat i dookolních zemí a všude nacházelilány brambor.Bramborové království Evropyzasáhl strach. Začal ho ničitneznámý nepřítel. Kdo je tentajemný brouk? Jak seproti němu bránit? KrálBramborák III. svolalkrálovskou radu. Na ní se slovaujal Starobrambor, který sivzpomněl na vyprávění svébabičky o jejich původní vlasti.Prý tam byly brambory častonapadány zákeřným broukem,který se jmenoval mandelinka.Jedinými pomocníky v bojis nepřítelem byli lidé, kteřímandelinku trpělivě sbírali.Král Bramborák III. dal protoneprodleně vyhlásit, že kdopřijde sbírat mandelinkudo bramborového pole, dostaneza odměnu křupavýbramboráček a misku hranolekk tomu. Lákavá odměnapřivábila mnoho a mnoho lidí,mezi nimi byly i spousty dětí,které se těšily hlavněna hranolky. ***

Po několika dnech sběru nebylvidět na bramborových políchjediný brouk. Nasbíraní broucibyli uloženi do velkých pytlů.Ale teď nastal další problém.Kam s nimi? Velitel bramborovépolicie navrhl naložit je na loďa odvézt na opuštěný ostrov.A tak se také stalo. Z Evropy sevydal konvoj několika lodísměrem k malému pustémuostrůvku v Tichém oceánu, kterýse jmenoval Midway. Tam pytles brouky vyložili a rychle sevrátili zpět do Evropy.Po dlouhá desetiletí bylv evropském bramborovémkrálovství klid. V padesátýchletech minulého století se všakv bramborových polích začalyopět objevovat mandelinky.Odkud se vzaly?............. Lukáš Karolyi, 8.C

STRANA 7 / 10

PÍSMENKO ROČNÍK 25, ČÍSLO 8, LISTOPAD 2018, ŠKOLNÍ ČASOPIS ZDARMA

Veršování o podzimuPodzimKdyž je podzim,slunko svítí,naposledy září kvítí.Na podzim též prší z mraků,na obloze hejna ptákůna rozloučenou mávajía do tepla se vydávají. Matka příroda hraje si,malovala od luk po lesy.Stromy barvami září,jsou jako s novou tváří. Pak s pomocnou rukou větrustromy vzdávají se barevnéhosvetru.A nakonec... u sta hromůzůstanou holé větve stromů.Žádný strach, za chvíli budeprima,nový kabát jim přinese paníZima.Adéla Hašková, 9.A

PodzimStromy už se zabarvují,taky padá listí,a když projdu pod stromem,nádherně to šustí.Trochu se i ochlazuje,přesto podzim nádherný je.Antonie Slabá, 5.A

Podzim se už blížíPodzim už je tady zas,brzy změna na zimní čas.Listí už je zbarvené,stromy jsou ho zbavené.Vítr zase silně fouká,rýma z poza rohu kouká.Jakub Žlábek, 5.A

PodzimMáme tu další roční období,babička se zase rozzlobí,když se koukne z okna a zjistí,že na zahradě je samé listí. Pole jsou už bez obilí,listy se nám krásně obarvily.V září začala nám škola,stromy budou opadané do hola. Pak přijede Martin na bílémkoni,doufám, že to nebude jako loni.Ptáci odletěli na čas krátký,na jaře se zase vrátí.Martin Kříž, 9.A

PodzimVenku listí padá stáležluté, hnědé i to zlaté. Tam, kde v říjnu létá pták,brzy vyletí i drak. V tomto čase nejvícehodí se nám čepice. Bundy doma nenechejte,na své zdraví hodně dbejte. Když je venku velká zima,navštíví vás teta rýma.Ema Škrnová, 5.A

ListopadDen je kratší, noc moc dlouhá,protože je listopad.A ze stromů listí padábarevné jak diamant.Lucie Bártová, 5.A

ZOO Tábor

Znáte ZOO v Táboře? Pokud ne,jistě si rádi poslechnete, jaká jespojitost s filmem Madagaskara touto zoologickou zahradou.V této ZOO totiž chovají jakojedni ze tří ZOO v Českérepublice roztomilou šelmičku,která se jmenuje fosamadagaskarská.Byla vyhlášena soutěž, která byspojovala tyto "tři věci" - film,fosu a ZOO v Táboře. O tom, žese to dívkám z 9.A podařilosvědčí to, že všechny tři získalyza svou práci volné vstupenkydo již zmiňované ZOO

Fosa madagaskarskáNa jednom africkém ostrově,co ukazovali včera na Nově,žije prý šelma dravá,a to jest fosa pravá. Má dlouhé, hbité tělo,takové, jaké by být mělo.Na stromech loví lemury,ti jsou však jiné nátury. A co teprv Král Jelimán,to je všech lemurů velký pán.Na toho sbíhají se jí sliny,to je však příběh už jiný. Potom přijeli lidé z dáli,

ovšem fosu si s sebou vzali.Schytala uspávací šipku,snad nebude mít nějakouchřipku. A pak v ZOO v Tábořeocitla se u tchoře.Tedy jenom vedle něho,smrádek tam byl, beze všeho. Přesunuli tedy fosuvedle výběhu tří losů.Nakonec je vedle lva,není jeden, ale dva. Nyní si společnost bude užívat,přijďte se na ni také podívat. Adéla Hašková, 9.A

KDO JSEM?Jsem zvířátko chundelaté,roztomilé, malinkaté.Jsem slečna jako vyšitá,nemám ale kopyta!Místo kopyt drápky,hned u každé tlapky.Srst hnědou, hustou mám,do větví se schovávám.Už maličko tušíte?Nebo je to složité?Jsem herečka veliká,ulovím i králíka.V Madagaskaru jsem hrála,Glórie se mě i bála!Nejsem kočka, ani vosa,jsem madagaskarská fosa!Zahlédnout mne můžetea není to tak složité!Na stromě, tam nahoře,bydlím v ZOO v Táboře!Kateřina Bernasová, 9.A

Kristýna Hašková, 8.A - tempery

Petra Říhová, 9.A - pozvánka do ZOO

STRANA 8 / 10

PÍSMENKO ROČNÍK 25, ČÍSLO 8, LISTOPAD 2018, ŠKOLNÍ ČASOPIS ZDARMA

Nejlepší lékBylo nebylo za devatero horamia devatero řekami se rozléhalomalé království. Zde žil králJindřich s královnou Eliškoua jejich malou dcerkouAdrianou. Pár dní před jejímisedmými narozeninami sedívenka procházela zahradou.Sluníčko svítilo, kytičky vonělya ona se usmívala od uchak uchu. Sedla si do trávya začala si hrát s panenkami.Představovala si, že její hračkyjsou kouzelné bytosti – trpaslíci,čarodějnice a další. Vymýšlelataké různé písničky, básničkya zaříkávadla. Jejímnejoblíbenějším se stalo: „La lala li, ukaž mi víly...“ Najednoujedna z postaviček vzlétla. Mělana sobě modré šaty a v rucedržela hůlku. Byla to víla.Opravdová víla. Princezna se jínejprve bála, ale poté se spoluskamarádily.Dováděly spolu celý den, avšakkdyž se blížil večer, holčička jižmusela jít zpět do zámku. To seovšem její nové kamarádcevůbec nelíbilo. „Musíš si semnou hrát, jinak tě začaruji!“vyhrožovala létající bytůstka.„Zítra zase přijdu a můžeme býtspolu celý den,“ slíbilaprincezna a mile se usmála. „Adost! U la la lí, ať úsměvzabolí!“ vykřikla víla a zmizela.Dívenka byla zmatená. Kdykolise chtěla usmát, rozbolelo jibříško. Řekla o tom i svýmrodičům, kteří zavolali doktora.Ten ji celou vyšetřil, ale nicnenašel. Takto to bylo i další dnya celá královská rodina bylavelice smutná. Když bolestinezmizely ani další rok, nechalkrál vyhlásit, že nikdo nesmí

princeznu rozesmát a komu se topovede, bude o hlavu kratší.Tak to bylo až do jejíchosmnáctých narozenin. Celékrálovství upadalo. Nikdo senesmál, v ulicích vládla smutnánálada a lidé z této země radějiodcházeli. Na zámku se nikdonesměl pokusit ani zažertovat.Královská dcera měla brzyoslavit den svého narozenía společně s tím měl být zahájeni královský bál, na kterém siměla vybrat svého nastávajícího.Týden před velkou akcí se dívkavydala do zahrady přesněna místo, kde byla provedenakletba. Tam na ni ovšemnečekala víla. Seděl zde hoch.Byl mladý a vysoký a mělna sobě krásný šat. „Kdo jsi?“zeptala se nesměle. „Jsem princRisus... a přišel jsem se ucházeto tvou ruku,“ řekl příjemnýmhlasem chlapec. Oba si padlido oka. Měli toho tolikspolečného. Avšak jedenproblém tu nastal. Muž bylvelmi vtipný a veselýa princezna by se nejradějismíchem za břicho popadala, aleto nemohla. Při pátrání totižzjistila, že její kletba činí to, žekdyby se jednou usmála, bolestiby se vrátily a z království byzmizel jeden šípkový keř. Alerůže byly velice vzácné,nemohla si to tedy dovolit.Avšak protože byla zamilovaná,občas i koutky úst pozvedla.Scházeli se společně každý denaž do velkého bálu, na kterýpřijelo ještě dalších pětnápadníků. Adriana již mělavybráno. Když před ní nastoupilivšichni urození pánové, její očipatřily jen jednomu. „Otče,

D. Římanová, 6.A - Tóny podzimu (tempery)

matko, již jsem si vybrala. Mýmmanželem se stane princ Risusze Západního království,“oznámila před svými rodičia před celým sálem. Totorozhodnutí se ovšem vůbecnelíbilo pánovi Luctusovi z Jižnízemě. Který, jak je známo, jiždlouho touží po novém území.„Se vší úctou, Vaše Veličenstvo,můj soupeř tu již nemá copohledávat. Už dlouho má býto hlavu kratší. Neslyšela jstejeho jméno? Risus je latinskyúsměv a ten je, pokud senemýlím, zakázaný,“ prohlásil.„A co tvé jméno? Luctus jelatinsky smutek a to je to jediné,co ty umíš! Přenášet negativníenergii na nás všechny,“ řeklna svou obranu princezninchráněnec. To se ovšemprotivníkovi nelíbilo, vytáhl meča chtěl začít bojovat. Všichnibyli vyděšeni a s hrůzoupozorovali boj. Luctusovipomohl jeho rádce, který soupeřipodrazil nohy, a tak jeho pánmohl lehce vyhrát. Zvedl meč

nad halvu a udeřil protivníkado hrudi. „To není spravedlivé,souboj nebyl podle pravidel!“vykřikl král a nechal Luctusei jeho rádce zavřítdo hladomorny. Adriana serozběhla ke svému vyvolenému,který ležel na zemi a svíral sibolestí ránu. „Vaše Veličenstvo,darovala byste mi váš posledníúsměv?“ zeptal se princ. Dívkai přes slzy dokázala na tvářivykouzlit ten nejkrásnějšíúsměv. „Pravá láska!“ zvolalněkdo za nimi. Byla to kouzelnávíla. „Jen pravá láska a úsměvjsou tím nejlepším lékemna všechno. Hulala huš, prokletízruš!“ prohlásila a zmizela.I princi se již ulevilo. Rána sezacelila a všichni se radovali.Od té doby království jenvzkvétá. A král s královnou? Tijsou šťastní a na cestě majísvého prvního královskéhopotomka. Kateřina Bernasová, 9.A

Dovolená nade všeNa začátku letních prázdninjsme se já, moje babička a můjmalý bratranec vydalido Londýna. Tato cesta sepro mne stala zážitkem na celýživot, a proto vám dnes buduvyprávět.Bylo šest hodin ráno,když jsme všichni netrpělivěčekali na autobus. Moje babičkaDáša nás chlácholila, že naševozidlo bude nové, prostornéa voňavé. Když však přijelastará rozpadající se krabice, kdejsme se všichni mačkali jaksardinky a kam se muselo jít sezacpaným nosem, aby se výparynáhodou nedostaly do těla,s chválením rychle přestala.Když jsme nasedali, všimla jsemsi na svém bratranci Jendovi, ženení něco v pořádku. Leskly semu oči. „Ty brečíš?“ zeptalajsem se. „Ne ne, jen mi něco

spadlo do oka!“ odpověděl.Avšak když se zavřely dveře, užto jelo. Křik a pláč po celémvozidle. Když si ostatní dětivšimly, že brečí a že se k němuchováme mile a dáváme mulízátka, začaly taky.Konečnějsme tady! Plujeme trajektem. Jeobrovský. „Musím hlídat Jéňu,aby se neztratil!“ říkala jsem si.Když vtom mi to došlo! Kamvšichni zmizeli? Hledala jsem jevšude! Dokonce jsem seodvážila jít i do kavárny. Nic!Vůbec nic! Byla jsem zoufalá.„Kačko, že ty sis neumyla ruce!“slyším babiččin hlas. Našla jsemje! Už jsme dorazili. Náš hotelměl být luxusní. Avšakpři příjezdu jsme zjistili, že majívšechny pokoje plné, ale že námnajdou podobnou alternativu.Našli! „Velice podobné!“ říkám

Vendula Bošková, 7.D - suchý pastel

si, když se dívám na místnostmenší než já. Jedno okno, jedengauč a jedna postel. Ale my jsmepřece tři! Další dny jsme chodilipo památkách. Historky s tím,jak Jenda spadl do vody,když krmil labutě, s tím, jak mnenechali trčet na záchodě, kterýnešel odemknout, nebo s tím, jakjsme se gestikulací domlouvali,

že chceme jeden párek v rohlíkua ne hned čtyři, vám již vyprávětnebudu. Povím vám však jednuposvátnou větu, kterou zahlásilmůj bratranec při zpáteční cestě:„Tak kam nás vezmeš zasepříště, babi?“Kateřina Bernasová, 9.A

STRANA 9 / 10

PÍSMENKO ROČNÍK 25, ČÍSLO 8, LISTOPAD 2018, ŠKOLNÍ ČASOPIS ZDARMA

Věčné válkyKdo sourozence má, říká, že honechce, a kdo ho nemá, po němtouží. Já jako starší bratrmladšího nemůžu říct, zda jevýhoda být jedináčkem, alezkusím se alespoň zamyslet,jestli je možné s mladšímsourozencem alespoň vyjít.S mým mladším bratremMikulášem máme poslednídobou velmi zajímavý vztah,děláme si ze sebe legraci, různěse pereme, ale téměř vždy toskončí tak, že on brečí a odnesuto já, protože mi rodiče říkají, žejsem starší a měl bych už mítrozum.Mikuláš mě ale neuvěřitelněprovokuje tím, že si neuklidísvoji polovinu pokoje, zatímcojá ji uklizenou mám. Snažím seho všelijak přemlouvat, ale onne a ne. Po chvíli se rozzlobím,křiknu na něj a on hned běží

žalovat, že jsem zlý. A to je jenjeden příklad našich rozepří.Když nad tím tak přemýšlím,zdá se mi , že na sobě hledámeschválně chyby a další a dalšízáminky k hádce. Nevím, pročto tak je, ale uvědomuji si, žerodiče z toho musí být už vážněna nervy. Nedovedu sipředstavit, jaké by byloposlouchat naopak hádky rodičůa posuzovat, kdo má pravdu.Máme ale i světlé momenty, kdysi společně dokážeme povídat,smát se, dělat všelijaké vtípky,hrát například fotbal nebo skákatna trampolíně. Tyto momentytrvají do té doby, než se zasepohádáme, často k tomu stačíjediné slovo.Myslím si, že za naše problémymůže také velký věkový rozdíl,celých osm let.

Natálie Šicová, 6.A - Podzim (tempery)

On školu začíná, já ji dokončuji.Jeho problémy se mi zdají mocdětinské, on ty mé zatímnechápe. Tím nechci říct, že jehloupý, ale zkrátka... je to ještědítě. Rodiče mi také říkají, žemáme úplně odlišné povahy, jáumím svým způsobem hoditproblémy za hlavu, on si je až

moc bere a řeší je pořád a pořáddokola. Jsem zvědavý, jak tobude za pár let. Jestli se našepovahy změní. I přes tohlevšechno jsem rád, že bratramám, a věřím, že až budemestarší, bude mým nejlepšímkamarádem a oporou.Adam Krov, 9.B

Poklad Proč se vlastně někteří bojí tmy?Je to z toho, že člověk nikdyneví, odkud se může cokolipřikrást, nebo z toho, že člověknic nevidí? Pro někoho je tmapožehnáním, pro jiného naopakdůvod k obavám. Ale anitemnota nemusí být až takděsivá.Venku se začíná smrákat a jájsem ještě pořád pod svěžíoblohou. Nebe se zbarvujedo šarlatově červené, která semíchá s žhnoucí oranžovou.Zanedlouho slunce zcela zapadloza obzor a zanechalo po soběneobyčejně originálnímistrovské dílo. Obloha zářilanavzájem se prolínajícími

barvami, které po chvíli začalyustupovat noci, která si už dělalanároky na velkolepý trůn.Nastala tma. Okolí ztichloa svět, ten jako by se zpomalil.Zavládl klid. Na černém sametutančily zářivé hvězdy a zemiosvětloval bělostný měsíc.Ovanul mne svěží noční vánek,který s sebou přinášel klid a mír.Podívala jsem se na nebe.Padající hvězdy křižovalyoblohu jako malá letadélkana radaru. Byla vidět zářícísouhvězdí, která na černémpozadí ještě více vynikla.Najednou se spustila velkolepásvětelná podívaná. Tmou sicestu razila polární záře. Ladněkličkovala mezi hvězdami

a vznešeně se nesla tmou. Zářilazelenkavou, chvilkamimodravou, poté tyrkysovoubarvou, která se každýmpohybem prolínala s ostatnímiodstíny. Nejraději bych k nebivztáhla ruku, uchopila polárnízáři a ponechala ji u sebe. Jakovzpomínku na její dokonalost,jako vzpomínku na dokonalostmatky přírody. Ani ta nejlepšísvětelná podívaná se nemůževyrovnat tomu, co dokáževytvořit noční obloha.Tma je svým způsobem děsivá.Někdo si představí strach,beznaděj nebo prázdnotu, alebez ní by nemohly existovatpřírodní poklady v podoběhvězd, blyštících se na obloze

jako ty nejvzácnější drahokamy,nebo vznešená polární záře,která se ladně nese oblohoua proplétá se mezi hvězdnýmiklenoty jako stužka ténejvzácnější podoby.Noc je mistrovským dílem, kteréobdivuje celý svět. Uklidnírozbouřenou mysl a pohladína duši. A i když je někdyděsivá, tak pořád to je jedenz největších pokladů matkypřírody.Karolína Kozáková, 9.A

Nedovedu si představit život bez soukromí Kdybych v životě postrádalosobní prostor, asi bych tonezvládl. Když jsem byl malý,tak u nás vlastně pořád bylynávštěvy, ale já se jim snažilvšemožně vyhnout.Jednou u nás byli hosté zvlášťdlouho a mě napadlo, že sezamknu na záchodě a budu trůnitna bílé míse dokud neodejdou.Byl to geniální plán, alekdyž jsem ty dveře zamykal,nenapadlo mě, že je budu musetněkdy odemknout, a tak …i když jsem byl uprostředkonání, vyskočil jsem a začalklíčkem otáčet na všechnystrany, zřejmě ale ne na tusprávnou, protože dveře

zůstávaly zavřené. Polil mnestudený pot a já s vidinou smrtihladem zpanikařil. „Pomóc!“řval jsem z plných plic a dálzkoušel štěstí s mým kovovýmvěznitelem. Mezitím ke dveřímpřiběhli rodiče a začali mnepohotově navigovat. Nakonecjsem přece odemknul a vpadls kalhotami až u kotníkůdo chodby, kde se kolemzáchodových dveří shromáždilijak hosté, tak rodiče a civělina mou maličkost.Tuto taktiku jsem už nikdynepoužil a raději jsem se drželosvědčených pravidel, ale o tomaž někdy příště.Marek Dubský, 9. B Justýna Hošková, 8.A - tempery

WWW.SCHOOLPRESSCLUB.COM, PRESS@SCHOOLPRESSCLUB.COM COPYRIGHT © OMNIVEDA GROUP S.R.O.

PÍSMENKO ROČNÍK 25, ČÍSLO 8, LISTOPAD 2018, ŠKOLNÍ ČASOPIS ZDARMA

Postřehy ze školy

foto: archiv školy

Zasazení památné lípy ke 100. výročí založení Československa (1918-2018)Na jednu z nejdůležitějšíchudálostí v historii státu na našíškole určitě nezapomeneme.15. října 2018 jsme v areáluškoly vysadili památnou lípu.Akci podpořili i zástupci města –starostka Mgr. Eva Vanžurová,JUDr. Ondřej Veselý, poslanecza Jihočeský kraj, Ing. MarieCibulková, vedoucí odb. školstvía zástupci ČSBS a 1. etalonu.

Žáci školy doprovodili slavnostzpěvem a recitací a členovéPrácheňské scény 2 obrazyz dějin.

Děti z Benešovky navštívily tři kozyPísek - „V pátek 12. října sev odpoledních hodináchpohybovaly na školní zahraděBenešovy školy tři kozy“ – i takby mohlo znít policejní hlášení,pokud by se ovšem nejednaloo plánovanou akci. Dětiz Benešovky navštívily tři kozy -Elenka, Julinka a Reginka,reprezentantky tohoto tradičníhodomácího zvířete, přijely totižza dětmi zcela plánovaně. Téměřsto osmdesáti dětem během své

hodinu a půl trvající prezentaceukázaly, že umí být opravduněkdy pěkně tvrdohlavé, alekdyž chtějí, dají se dobřevycvičit. Říká se o nich sice, žejsou mlsné, ale doopravdy snědískoro všechno, na co přijdoua břicho je po tom nebolí. Tedynejen trávu, seno, listí, větvičkystromů, jehličí, ovoce, zeleninu,ale třeba i sýr a papír. A také umídocela dobře skákat. Dětem sejejich „představení“ velmi

líbilo a dozvěděly se při němmnoho zajímavých věcí. Třebato, že poprvé se kozí mamincenarodí jenom jedno kůzlátko,nebo to, že i koza nám dávámléko. Ostatně ukázka dojeníbyla na programu rovněž s tím,že poté měly děti možnostpodržet v ruce lahvičku s čerstvěnadojeným mlékem a ověřit sitak, že je teplé. Naše rohaténávštěvnice byly velmikontaktní a děti se je mohlypohladit, nakrmit a také jepovodit na vodítku. Na závěrvšechny děti také dostalyna ruku otisk razítka s kozíhlavou. Všem dětem se tato akce

velmi líbila. Mnohé městské dětitak měly vůbec poprvé možnostvidět živou kozu a být jínablízku. K celkově dobrépohodě všech zúčastněnýchpřispělo také nádherné počasí,které v pátek panovalo. Podobnépříležitostné akce pořádámeve školní družině rádi –napomáhají nejen vzdělávání,ale také socializaci našich žáků,jejich spolupráci a podnětnémua pozitivnímu klimatu ve školevůbec. Za školní družinu Mgr.Radka Zapletalová, vedoucívychovatelkaZdroj: https://pisecky.denik.cz

foto: archiv školy

Zájezd deváťáků Začátkem října se žáci devátýchtříd zúčastnili dvoudenníhopoznávacího zájezdudo Německa. Užili si kulturyv podobě návštěv bavorskýchzámků, jako je Neuschwansteinnebo Herrenchimsee, alei překrásné přírody v okolíznámého lyžařského střediskaGarmisch Partenkirchen. Vrátili se se spoustounezapomenutelných zážitků a jižteď se těší na další cestu

za hranice všedních dnů. Zájezdy do německy mluvícíchzemí se tak staly další tradičníakcí, kterou pořádá naše škola.Již teď se můžou dnešní osmácitěšit na začátek příštího školníhoroku, kdy podniknou nějakouzajímavou cestu za hranice našízemě.

Název časopisu:Písmenko

redakce:Členovékroužku kreativníhopsaní pod vedením Mgr.Hany Kafkové

ZŠ E. Beneše v Písku,Mírové náměstí 1466,397 01 Písek

vydání: listopad 2018

ročník: 25, číslo: 8 v časopise jsou použityfotografie z archivu školy