Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Parabasenverse aus Thesmoforiazusen II des Aristophanes bei Galen by Karl DeichgräberReview by: Radislav HošekListy filologické / Folia philologica, Roč. 81, Čís. 1 (1958), pp. 132-133Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23460904 .

Accessed: 15/06/2014 13:33

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.34.79.192 on Sun, 15 Jun 2014 13:33:43 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

132 Referáty

i v osudech lidí Aischylových dramat, je pojem příliš široký a složitý. Jako činitele, objas

ňujícího podstatu božstva, nesnadno si ji vůbec přiblížíme. V rámci jednoho a téhož dra

matického cyklu je na př. dvojí pojetí Dia v Upoutaném a Osvobozeném Prometheu těžko

pochopitelné. R. zapomíná na to, že odbojný Prometheus byl vlastně pomocníkem Diovým

v boji proti ostatním Titánům a že už tím mohla být předznačena cesta к jeho vyrovnání

s Diem. Proti primitivním pokusům o překlenutí rozporů výklady o vývoji bohů ve smyslu

zdokonalování se ovšem R. jistě právem postavil. Něco zcela jiného je však antagonismus

protiv jako složka dramatického dění: ten je ovšem nezbytným prostředkem scénického

účinku; bez něho by tragedie — a to nejen Aischylova — pozbyla své nejpůsobivější sily.

Správné je pozorování, že Aischylos užívá obratně к zesílení dramatického účinku ně

kterých prostředků režijních, na př. mlčení, paralelnosti scén (uvítání Agamemnonovo

a Kassandřino), extatických visí (Io, Kassandra); zachází se však příliš daleko, při

kládá-li se i některým rekvisitám (koberec pod nohou Agamemnonovou, roucho, zahalující

tělo zavražděného Agamemnona) nebo jevištnímu zařízení (přikovaná figura Prometheova)

zvláštní symbolický smysl.

S oblibou — a to právem — ukazuje R. к paralelnosti některých scén, zvláště mezi

Upoutaným Prometheem a Prometheem osvobozeným (na př. výstup Ioin a výstup Hera

kleův), mezi prvním aktem Eumenid a závěrečným aktem dramatu (vyhnání Erinyí

z delfského chrámu a slavnostní intronisace Eumenid v nové svatyni v Athénách). Uka

zuje-li R. na př. souvztažnost mezi vystoupením Hefaista na počátku Upoutaného Pro

methea jako jednoho z katanů a mezi sdružením obou bohů v athénském kultu v závě

rečném Prometheu Pyrforu, nastupuje tu zřejmě na cestu zvolenou F. Stosslem (Die

Trilogie des Aischylos, 1937), který se takovým způsobem pokoušel doplňovat i rekon

struovat děj ztracených částí některých trilogických celků.

Kniha R-ova je plna vnitřního zaujetí a jest jistě plodem dlouhého soužití autorova

s dílem velikého tragika. Je psána téměř bez odkazů к ohromné literatuře, jejíž znalost

autor u čtenářů filologicky vzdělaných předpokládá, ostatním čtenářům však jí četbu své

knihy nezatěžuje. Mimo drobnější střetnutí s Pohlenzem (otázka pořadí her v trilogii

o Prometheovi) a s některými jinými badateli (Lesky), polemisuje nejčastěji — a to je

v této knize nejnápadnější — s koryfejem německé klasické filologie U. Wilamowitzem.

Polemisuje s ním v interpretaci jednotlivých scén, v rozboru pramenů, v analysi résí

hereckých i sborových partií, v otázkách scénické výpravy, ba i v kritice básníkova textu,

o nějž si získal Wilamowitz vynikající zásluhy. Tento odklon od autority Wilamowitzovy

se projevuje u německých filologů poslední dobou častěji, není to zjev jen náhodný, jak

už v tomto časopise jindy bylo konstatováno (srv. ref. K. Svobody, LF 1955, str. 292).

Je konečně zajímavé, jak leckterá otázka, která kdysi vyvolala tolik rozruchu, ustupuje

nyní do pozadí; problému pravosti Upoutaného Promethea nevěnuje R. ve své knize ani

drobnou zmínku.

S výsledky R-ova přemýšlení je možno polemisovat, je možno se к nim i negativně

stavět, ale nelze se neobdivovat síle přesvědčení, s jakou autor hájí svůj názor, i sloves

nému mistrovství, s jakým své názory formuluje a čtenáři předkládá.

Zdeněk К. Vysoký

Karl Deichgraber, Parabasenverse aus Thesmoforiazusen II des Aristophanes bei Galen, SBDAW zu Berlin, Klasse fiir Sprachen, Literatur und Kunst, Jahrgang 1956, Nr. 2, Berlin 1956, str. 38.

Studia, která věnuje berlínská akademie věd vydání Galena, vyžadují řešení mnoha

sporných otázek a problémů, jež obohacují naše vědomosti novými zprávami, a to nejen

o Galenovi. Malá, avšak pro filology neobyčejně zajímavá a metodicky velmi instruktivní

This content downloaded from 195.34.79.192 on Sun, 15 Jun 2014 13:33:43 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Referáty 133

práce Deichgráberova vznikla ze studia Galenova textu „Lékařské názvy", Περί Ιατρικών

ονομάτων. Text sám máme dnes jen v arabském překladu Hubaische, který sám použil

jako předlohy syrského překladu svého učitele Hunaina (2. pol. IX. století).

Dílo samo přináší Galenova řešení otázek terminologie; ta má být jasná, srozumitelná

a má se tvořit к potřebám člověka. Slovo není cílem, nýbrž jen prostředkem к uzdravení

nemocného. Proto Galenos odmítá cizokrajná, líbivě znějící slova, jež neprospívají prak tické potřebě.

Deichgráber nejdříve sleduje problém, jak Galenos dospěl к citaci veršů právě Aristo

fana a komiků vůbec. Vidí, že Galenovi šlo o pravý význam slova, ne pouze o slovo či

slovní formu. Proto při bádání mu bylo východiskem — právě tak jako atticistům, к nimž

se však Galenos nepočítá — mluvené slovo. Galenos neužívá těch termínů, které komici

převzali z obecné terminologie a které proto nejsou obecně srozumitelné, nýbrž těch, které

tuto srozumitelnost mají. Přihlíží přitom к etymologii, původnímu významu slova а к jeho běžnému významu v hovoru (συνήθεια) ať současníků či předků. Svůj postup ukazuje

Galenos na slově πυρετός — horečka. Vedle Aristofana cituje Galenos i jiné autory,

zvláště pak Antifonta, ze kterého získáváme nové zlomky jeho Pravdy (Diels—Kranz

IP, 426 - Bl, 2, 29). Aristofanes je Galenovi svědkem pro obecné jazykové užití tohoto pojmu ve staré

attičtině. Toto slovo našel Galenos u Aristofana v jedné parabasi, jíž se básník obrací

na diváky a soudce. V obsáhlé parafrázi této parabase se dočítáme o Aristofanově nemoci

epialu (bližší popis na str. 18). Na základě tohoto slova, o němž je známo, že pochází z parabase, stanovil Deichgráber to, že jest to zlomek parabase Thesmoforiazus II. Výcho

diskem mu bylo scholion к v. 1038 Vos, kde scholiasta uvádí, že se s výrazem ήπίαλος setkáváme ještě jen v Oblacích I a Thesmoforiazusách II. Scholiasta uvádí anapestické

verše z Thesm. II (332 K). Avšak do této parabase jest možno vložit i dosud nezařazený

zlomek 690 K, který Hunain sice vynechal (32,10), avšak Galenos na jeho obsah naráží

v parafrázi veršů, uvedené o něco níže (32,39).

Výkladem zlomků 335b, 336, 333, 334 dochází Deichgráber к tomu, že zde Aristofanes

tvořil s vyšší uměleckou technikou nežli naivní ještě Krates. Můžeme připojit, že snaha

o vyšší uměleckou techniku, zejména upouštění od laciných efektních vtipů, byla u Aristo

fana vědomá. Ve vstupní scéně Žab (v. 11 nn.) z r. 405 Aristofanes výslovně odmítá laciné

žerty, s jakými vystupují na scéně Frynichos, Lykis a Ameipsias. К datování Thesm. II nepřináší zlomek žádné nové podklady. Zůstává tedy staré dato

vání vzniku po r. 411 (blíže o tom a o datování P. Geisslera do r. 407/6 viz Schmid

Stáhlin, GdGrLit I 4, str. 2064, Miinchen 1946). Studie končí konstatováním — na základě odkazů —, že Aristofanes byl dobře obezná

men s lékařskými názory a termíny své doby. Uzavírají ji pak dvě přílohy, ve kterých se řeší: 1. Poměr Galena к otázkám jediného a smíšeného jazyka, 2. Otázka epialu.

Deichgráberova studie nás názorně seznamuje s filologickými zásadami a metodami

nejen Galena, nýbrž i naší doby. Z obou těchto důvodů bude čtenáři poučná i užitečná.

Radislav Hošek

VI. Vavřínek, La révolte ďAristonicos. Rozpravy čs. akademie věd (řada SV) 67, 1957, sešit 2. Stran 76.

Jádrem práce je vylíčení průběhu Aristonikova povstání, jež vypuklo v perganjském království po smrti posledního krále Attala III. r. 133 př. η. 1. a bylo potlačeno teprve

Římany, dědici Attalovými, kteří se pak musili potýkat s různýlmi potížemi i při orga nisaci nové provincie Asie.

This content downloaded from 195.34.79.192 on Sun, 15 Jun 2014 13:33:43 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions