ODBORNÁ EXKURZE LUŽICEBarokní zahrada v Grosssedlitz

Jedná se o typickou barokní zahradu. Barokní představa přírody je zde formována touhou po jejím ovládnutí. Stromy a keře, stejně jako i trávník a květena se musí podrobit přísným geometrickým formám. Barokní parky jsou proto velmi symetrické, přísně uspořádané a učesané. Tak je tomu i u barokní zahrady, jejíž forma pochází z roku 1732. Tento přístup se diametrálně liší od pozdějšího romantického pojetí nespoutané a divoké přírody.

Dvorní architekt Knöffel zahájil v roce 1719 výstavbu zámku a oranžérie Großsedlitz. Stavba měla sloužit jako rezidence hraběte Krištofa Augusta z Wackerbarthu (Christoph August Graf von Wackerbarth), který zde zamýšlel pobývat až ve stáří. Stavba byla dokončena v roce 1721. V roce 1723 ji zakoupil saský kurfiřt August Silný. V té době se na dokončovacích pracích podílel i Matthäus Daniel Pöppelmann a Zacharias Longuelun. I přes svou velkou rozlohu je současná barokní zahrada pouhou polovinou původního záměru.

Barokní zahrada v Pillnitz Zámek a park Pillnitz byl původně letní rezidence saského

dvora, sloužil již od svého založení k odpočinku, hrám a oslavám. August Silný daroval zámek a park Pillnitz své metrese

hraběnce z Coselu. Slavil zde opulentní slavnosti a celebroval svou vášeň pro tehdy moderní čínský styl. Bývalá letní rezidence saského královského dvora je největším zámeckým komplexem postavený v čínském stylu (tzv. Chinoserie) v Evropě.

Botanickou zvláštností je přes 230 let stará kamélie, která kvete od poloviny února do poloviny dubna, a která je v zimních měsících chráněna obrovským skleníkem. Ve znovu otevřeném historickém skleníku Palmenhaus se setkávají mimo jiné australské i jihoafrické rostliny. Zámecké muzeum se věnuje dějinách zámeckého zařízení a životu u dvora, módě čínského vzoru i kultuře oslav a her v době baroka. Katolická kaple přibližuje tehdejší náboženský život v zámku.

Zámek AltdöbernJižně od Sprévského lesa se nachází v rozsáhlé krajině

Dolních Lužic městečko Altdöbern s cca. 3500 obyvateli. Zámek Altdöbern leží i se svým 60 ha velkým parkem v centru staré kulturní krajiny. Historie tohoto místa sahá až do 12. století, zámek samotný byl postaven v době rozkvětu saského baroka. V roce 1717/18 vznikl zámek i park, později byl v roce 1749/50 zámek značně rozšířen a velmi pohodlně zařízen. Na zařízení vnitřních prostorů zámku se podíleli prvotřídní umělci drážďanského dvora.

Land art Gelbe Rampe Důležitou postavou v úsilí kultivovat zdevastovanou krajinu

je Herman Prigann, který je jedním z prominentních německých ekologických umělců. Jeho velké projekty revitalizace krajiny zahrnující transformaci silně ovlivněných důlních jam, průmyslových oblastí do uměleckých parků a veřejných prostranství v mezinárodním měřítku. Prigann se při své tvorbě řídí hlavními hospodářskými, sociálními a ekologickými podmínkami každého místa.

Tento land art byl postaven během mezinárodní stavební výstavy IBA (2000 – 2010) v blízkosti Cottbusu v bývalém lomu. 220 m dlouhá rampa byla vyrobena z hlíny, žuly a vztyčených betonových panelů z mobilních dopravních systémů používaných v původním dolu. Jméno " žlutá rampa " má svůj základ v různých druzích keřů žluté růže, květiny která je na svazích monumentu vysázena.

Park BranitzPark s okrasnou zahradou přiléhající k zámku je součástí

rozsáhlého krajinného komplexu, který se rozkládá na hranicích mezi Německem a Polskem. Stejně jako nedaleký park v Muskau jej navrhl původní majitel panství, scestovalý zahradní architekt a propagátor anglického krajinářského stylu, kníže Hermann von Pückler-Muskau. Parku dominují dvě pyramidy – uprostřed jezera a na jeho břehu. V jezerní pyramidě porostlé zelení se nachází hrobka knížete. V růžovém loubí poblíž zámku je pomník světoznámé operní pěvkyně Henriette Sontag.

Park Bad Muskau Krajinářský park Muskau je považován za zásadní dílo

knížete Hermanna von Pückler-Muskau a krajinné architektury vůbec. Roku 2004 byla kulturní krajina v Muskau (asi 600 ha) zapsána na seznam světového dědictví UNESCO jako Muskauer Park/Park Muzakowski.

Tvůrcem parku je knížete Hermanna von Pückler-Muskau (1785-1871. Jeho dílo je známé a vliv na krajinářskou tvorbu ve světě i v českých zemích obecně uznávaný. Je zřejmé, že právě Muskau považoval sám kníže za své dílo stěžejní, kterému věnoval velkou část života i jmění, kde nasbíral zkušenosti a v praxi názorně uplatňoval své myšlenky.

Pücklerova tvorba v Muskau byla dána krajinným prostředím poměrně široké říční nivy a okolními úbočími. Před započetím jeho prací byl zámecký park ve francouzském stylu. Radikální změna ve výtvarném pojetí parku vyplynula ze sílícího vlivu romantismu, který se uplatňoval v řadě evropských zemí.

Historické centrum města Budyšín (Bautzen)Budyšín je město v německé spolkové zemi Sasko a

neformální metropole Horní Lužice. Budyšín je dodnes kulturním a politickým centrem lužických Srbů v Horní Lužici. Tento malý, slovanský národ si doposud udržel svou řeč, své tradice, svůj folklór a mnoho zvyků. V Budyšíně má své sídlo spousta lužickosrbských zařízení, institucí a kulturních stanovišť.

Okolí Budyšína patří k nejdéle osídleným oblastem Horní Lužice, jsou zde doložena lidská sídla již v období mladšího paleolitu (cca 12 000-10 000 př. Kr.). Na místě Budyšína se protínaly různé obchodní cesty.

Označení města se někdy odvozuje od výroku Bude-li syn, bude i město, který měla pronést těhotná žena českého purkrabího projíždějící kolem staveniště Budyšína. Jistě slovanský základ názvu města je možno odvodit i z vlastního jména jeho držitele (Budislav, Budycha).

Hlavní město Horní Lužice častokrát navštívili čeští králové, např. Jan Lucemburský nebo Karel IV. Ze 2. poloviny 14. století máme mj. doklady o usidlování Židů ve městě.

Pro celé město včetně předměstí se uvažuje pro období počátku 15. století zhruba 5 500 obyvatel, Lužických Srbů byla zhruba třetina a žili převážně na předměstí. Lužickosrbským obyvatelům města Budyšína byl určen též první dochovaný souvislý hornolužickosrbský text, tzv. budyšínská přísaha z počátku 16. století.

Po husitských válkách bylo zesíleno městské opevnění druhým pásem hradeb, do něhož byly začleněny i dva nové kostely: sv. Mikuláše a sv. Michala. Církevní stavby svědčí o rostoucím hospodářském rozmachu města, opírajícím se - jako jinde v Lužici - především o plátenictví a soukenictví.

Od 20. let 16. století Budyšínští, navzdory přítomnosti kapituly, zákazům hornolužického fojta i výnosům českého krále, začali přijímat luteránské učení.

Během třicetileté války se v Budyšíně usazovali nekatoličtí exulanti z Čech. Pozvolnou obnovu města po třicetileté válce zmařil částečně veliký požár roku 1709. V 19. století se Budyšín rozvíjel v důležité středisko Lužických Srbů, procházejících národním

obrozením. Byla založena Matice srbská, začaly vycházet lužickosrbské tiskoviny.

Ve městě za výmarské republiky i za Hitlerova režimu sídlilo Wendenabteilung, určené k státnímu dozoru nad lužickosrbskou menšinou. Za národního socialismu bylo ve městě uvězněno mnoho politických odpůrců režimu. Ve vězení Bautzen II mimo jiné vězněn Julius Fučík. Ve 40. letech byla na jihu města zřízena ještě pobočka koncentračního tábora Gros-Rosen. Zajatci, převážně židovské národnosti, pracovali v budyšínské vagónce a továrně na zbraně. 19. dubna 1945 byli zajatci hnáni pochodem smrti přes Neukirch do severočeských Mikulášovic.

Nechvalně proslulou budyšínskou káznici po nacistech převzal lidový komisariát pro vnitřní záležitosti sovětské okupační moci a zřídil tu zvláštní tábor pro odsouzené. Celkem tu bylo mezi lety 1945-1950 vězněno 27 300 lidí a nejméně 3 000 lidí přišlo o život (někdy se dokonce uvádí, že zemřel každý třetí zajatec). Později byla káznice využívána pro politické odpůrce režimu. Až roku 1992 bylo vězení Bautzen II uzavřeno a dnes slouží jako velmi působivé pamětní místo.