Miroslav Komárek : Dějiny českého jazyka – ukázka

DĚJINYČESKÉHO

JAZYKA

Miroslav Komárek

MIR

OS

LAV

KO

MÁ

RE

K

| DĚ

JIN

Y Č

ES

KÉ

HO

JA

ZY

KA„Tisíciletá“ čeština má bohatou minulost: mě-

nila se a vyvíjela jak v oblasti slovní zásoby, tak ve své podobě mluvnické a pravopisné. Po-znáváme-li dějiny našeho národního jazyka, můžeme lépe pochopit jeho současnou tvář-nost a přesněji porozumět procesům, které se v něm dnes odehrávají.Předním znalcem vývoje českého jazyka je prof. PhDr. Miroslav Komárek, DrSc. (naro -zen 1924), dlouholetý pedagog Filozofi cké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, mezinárodně uznávaný představitel struktu-rální jazykovědy v oboru bohemistiky a sla-vistiky. Z množství jeho prací vyniká popis staro českého hláskosloví v čtyřdílné Historické mluvnici české (1958) nebo moderní fi lologický rozbor rukopisných padělků 19. století Jazyko-vědná problematika RKZ (1969). Významné jsou ovšem i jeho studie věnované současné češtině a obecným otázkám jazyka, zejména Příspěvky k české morfologii (2006).Kniha Dějiny českého jazyka obsahuje Ko-márkovy práce, které byly publikovány zatím v užším okruhu jako učebnice nebo skripta: přehled tzv. vnějších dějin češtiny, napsaný koncem 60. let pro knižní řadu Českosloven-ská vlastivěda (její vydání bylo za norma-lizace zastaveno) a zveřejněný v učebnici češtiny pro slovenské vysoké školy, a dále příručky Nástin fonologického vývoje českého jazyka (1982) a Nástin morfologického vývoje českého jazyka (1981). Od doby svého vzni-ku jsou stále vyhledávány a citovány; toto jejich nově redigované vydání je tedy aktuál-ní po stránce informativní i metodologic-ké. Podrobněji se tu popisuje vývoj češtiny ve 13. až 15. století, ale sledují se i jeho dů-sledky pro současný spisovný jazyk i pro čes-ká a moravská nářečí.

Cena 299 KčISBN 978-80-7294-591-7

Dejiny_obalka_final.indd 1 23.11.2012 17:21:10

Miroslav-Komarek-Dejiny-ceskeho-jazyka.indd 1 29.11.2012 15:55:38


BRNO 2012

DĚJINYČESKÉHOJAZYKA

Miroslav Komárek

Editor Ondřej Bláha


© Miroslav Komárek, 2012© Host — vydavatelství, s. r. o., 2012

ISBN 978-80-7294-591-7

Tato kniha vznikla za podpory projektu č. LC 546 Výzkumné centrum vývoje staré a střední češtiny (od praslovanských kořenů po současný stav), fi nancovaného Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy České republiky.

Recenzovali: prof. PhDr. Oldřich Uličný, DrSc.prof. PhDr. Jan Kořenský, DrSc.


5

OBSAH

Úvodem .................................................................................................................... 9

1 / DĚJINY SPISOVNÉ ČEŠTINY1 . 1 Před vznikem spisovného jazyka ........................................................... 131 . 1 . 1 Velkomoravská říše ................................................................................... 131 . 1 . 2 Staroslověnština a česká církevní slovanština ..................................... 14

1 . 2 Počátky spisovného jazyka ..................................................................... 161 . 2 . 1 Glosy a první souvislé texty .................................................................... 161 . 2 . 2 Skladby náboženského obsahu .............................................................. 171 . 2 . 3 Právní a odborná terminologie .............................................................. 181 . 2 . 4 Situace češtiny na přelomu 13. a 14. stol. ............................................ 191 . 2 . 5 Syntax češtiny na přelomu 13. a 14. stol. ............................................. 191 . 2 . 6 Stylová diferenciace češtiny ve 14. stol. ............................................... 211 . 2 . 7 Čeština za vlády Karla IV. ........................................................................ 23

1 . 3 Od husitských válek do Bílé hory .......................................................... 261 . 3 . 1 Mistr Jan Hus ............................................................................................. 261 . 3 . 2 Demokratizace jazyka za husitských válek .......................................... 261 . 3 . 3 Rozvoj odborného a právního stylu ..................................................... 281 . 3 . 4 Situace češtiny od 15. stol. ...................................................................... 291 . 3 . 5 Humanistické snahy o kultivaci češtiny ............................................... 301 . 3 . 6 Jazyk Bible kralické ................................................................................... 301 . 3 . 7 Situace češtiny v době předbělohorské ................................................ 31

1 . 4 Pobělohorské období ............................................................................... 331 . 4 . 1 Čeština v exulantské literatuře ............................................................... 331 . 4 . 2 Situace češtiny v českých zemích ........................................................... 341 . 4 . 3 Proměny funkčního uplatnění češtiny ................................................. 341 . 4 . 4 Čeština jako spisovný jazyk na Slovensku ........................................... 361 . 4 . 5 Nářeční diferenciace češtiny ................................................................... 36


6

1 . 5 Národní obrození ...................................................................................... 371 . 5 . 1 Cíle českého jazykového obrození ........................................................ 371 . 5 . 2 Josef Dobrovský ........................................................................................ 381 . 5 . 3 Josef Jungmann .......................................................................................... 391 . 5 . 4 Obohacování odborné terminologie .................................................... 401 . 5 . 5 Syntax češtiny za národního obrození .................................................. 411 . 5 . 6 Původní poezie a próza ............................................................................ 411 . 5 . 7 Situace češtiny za národního obrození ................................................. 43

1 . 6 Od poloviny 19. století do r. 1918 ......................................................... 441 . 6 . 1 Doplňování odborné terminologie ....................................................... 441 . 6 . 2 Rozvoj publicistického stylu .................................................................. 451 . 6 . 3 Rozvoj beletristického stylu ................................................................... 461 . 6 . 4 Purismus ..................................................................................................... 461 . 6 . 5 Jan Gebauer ................................................................................................ 481 . 6 . 6 Internacionalizace slovní zásoby ........................................................... 48

1 . 7 Od r. 1918 do současnosti ....................................................................... 501 . 7 . 1 Proměny funkčních stylů ........................................................................ 501 . 7 . 2 Otázky spisovného jazyka ....................................................................... 521 . 7 . 3 Čeština za socialismu ............................................................................... 541 . 7 . 4 Čeština po r. 1989 ..................................................................................... 58

2 / FONOLOGICKÝ VÝVOJ ČEŠTINY2 . 1 Praslovanské východisko českého fonologického vývoje ................ 632 . 1 . 1 Vokály .......................................................................................................... 632 . 1 . 2 Konsonanty ................................................................................................ 652 . 1 . 3 Vývoj dift ongů se sonantami r, l, m, n ................................................... 682 . 1 . 4 Stavba psl. slabiky ..................................................................................... 702 . 1 . 5 Přízvuk a intonace ..................................................................................... 72

2 . 2 Fonologické změny 10.—13. stol. ........................................................ 752 . 2 . 1 Stahování a jerové změny ........................................................................ 752 . 2 . 2 Vývoj nazálních vokálů ............................................................................ 842 . 2 . 3 Změny měkkých konsonantů ................................................................. 852 . 2 . 4 Vývoj slabičných likvid ............................................................................ 882 . 2 . 5 Přehláska ä > ě ........................................................................................... 892 . 2 . 6 Vývoj veláry g ............................................................................................. 91

2 . 3 Fonologický vývoj od 14. stol. ............................................................... 932 . 3 . 1 Výchozí systém .......................................................................................... 932 . 3 . 2 Zánik konsonantické měkkostní korelace ........................................... 942 . 3 . 3 Vliv zániku měkkostní korelace na systém vokálů ........................... 942 . 3 . 4 Další vývoj vokálu y ................................................................................ 99


7

2 . 3 . 5 Monoft ongizace ie > í, uó > ú a úžení é > í ......................................... 1002 . 3 . 6 Vývoj hlásky v .......................................................................................... 1012 . 3 . 7 Změny pobočných slabik a slabikotvorných likvid ......................... 1012 . 3 . 8 Protetické a hiátové konsonanty .......................................................... 1032 . 3 . 9 Změny ve skupinách fonémů ............................................................... 1042 . 3 . 10 Fonologický vývoj moravských a slezských nářečí od 14. stol. ..... 107

2 . 4 Fonologické systémy nové češtiny ...................................................... 1102 . 4 . 1 Rozdíly ve fonologické stavbě .............................................................. 1102 . 4 . 2 Fonologický systém spisovné češtiny ................................................. 1122 . 4 . 3 Fonologický systém českých nářečí .................................................... 1162 . 4 . 4 Fonologické systémy hanáckých nářečí ............................................. 1172 . 4 . 5 Fonologický systém východomoravských nářečí ............................. 1202 . 4 . 6 Lašská nářečí ............................................................................................ 1222 . 4 . 7 Neutralizace znělosti v nářečí ............................................................... 124

3 / MORFOLOGICKÝ VÝVOJ ČEŠTINY3 . 1 Morfologie praslovanského jazyka ...................................................... 1293 . 1 . 1 Všeobecná charakteristika ..................................................................... 1293 . 1 . 2 Jména ......................................................................................................... 1303 . 1 . 3 Slovesa ....................................................................................................... 136

3 . 2 Morfologické změny přechodného období ...................................... 1463 . 2 . 1 Význam stahování pro morfologii ....................................................... 1463 . 2 . 2 Význam jerových změn pro morfologii ............................................. 1493 . 2 . 3 Míšení o-kmenů s ъ-kmeny ................................................................... 1503 . 2 . 4 Vývoj slovesných tvarů .......................................................................... 151

3 . 3 Morfologické změny historického období ........................................ 1523 . 3 . 1 Morfologický význam přehlásek ......................................................... 1533 . 3 . 2 Morfologický význam ostatních hláskových změn 14.—15. stol. ... 1573 . 3 . 3 Morfologický vývoj substantiv ............................................................. 1613 . 3 . 4 Morfologický vývoj adjektiv ................................................................. 1803 . 3 . 5 Morfologický vývoj zájmen .................................................................. 1843 . 3 . 6 Morfologický vývoj číslovek ................................................................. 1893 . 3 . 7 Morfologický vývoj slovesa .................................................................. 194

4 / ZÁKLADNÍ LITERA TURA ................................................................... 223

PŘÍLOHA: VZORY STAROČESKÉ FLEXE 14. STOLETÍ .............................. 235

Zkratky ..................................................................................................................... 269Resumé .................................................................................................................... 271Rejstřík .................................................................................................................... 273



9

ÚVODEM

Prof. PhDr. Miroslav Komárek, DrSc., narozený 20. dubna 1924 v Lazníkách u Přerova, patří k osobnostem, které — bez nadsázky — vytvářely profi l lin-gvistické bohemistiky a slavistiky 20. století. Řadí se k nim především jako au-tor mnoha zásadních publikací, věnovaných zejm. fonologii a morfologii češ-tiny, a to z hlediska jak synchronního, tak diachronního.1 Přínosem k poznání současného jazyka je mj. Komárkova nová koncepce slovních druhů v češtině, založená na kombinaci kritérií morfologických, syntaktických i významových; byla podrobně vyložena v knize Příspěvky k české morfologii (1. vyd. 1978) a uplatněna v tzv. akademické Mluvnici češtiny (2. díl 1986). Komárkovy studie jsou dokladem důsledné aplikace strukturalistické metody v jazykovědě. Toto hledisko je přítomné i v jeho pracích o vývoji jazyka, mezi kterými vyniká dnes už klasická Historická mluvnice česká 1 — Hláskosloví (1. vyd. 1958) a moderní fi lologický rozbor podvržených rukopisů z doby obrození Jazykovědná proble-matika RKZ (1969). Důležité místo v dějinách české bohemistiky a slavistiky má M. Komárek i jako vysokoškolský učitel, který v letech 1949 —2005, kdy působil na Univerzitě Palackého v Olomouci, vychoval se sobě vlastní nároč-ností, kombinovanou s pedagogickým taktem, desítky českých lingvistů.

M. Komárek je lingvista a pedagog nejen zkušený, ale i — jak sám s ob-libou dodává — „zkoušený“. Totalitní etapa československých dějin, do níž spadá větší část jeho profesní kariéry, znamenala pro M. Komárka jako ne-straníka a člověka pevných etických zásad řadu problémů. Největším bylo „tlumení“ jeho odborného významu a pedagogického vlivu, jež se naplno projevilo v době tzv. normalizace po r. 1969. Tehdy bylo mj. zastaveno vy-dávání reprezentativní knižní řady Československá vlastivěda, pro jejíž čtvrtý

1 Reprezentativní průřez lingvistickým myšlením M. Komárka podává např. druhé, rozšířené vydání jeho Příspěv-ků k české morfologii (Komárek 2006a) a dále výbor Studie z diachronní lingvistiky (Komárek 2006b), obsahující mj. nástin Komárkových životních osudů a jeho kompletní bibliografi i. Viz seznam literatury připojený k těmto Dějinám.


svazek M. Komárek připravil rozsáhlý text o dějinách a vývoji češtiny. Ačkoli se M. Komárek v 70. letech opakovaně snažil tento text souborně vydat jiným způsobem, nebylo mu to — z důvodu politické nepřízně — umožněno. Otiš-těn byl jen výtah z původního textu, a to ještě „nenápadně“ (v učebnici češtiny pro slovenské školy),2 a kapitoly o vývoji fonologickém a morfologickém se podařilo publikovat ve dvou svazcích skript,3 ovšem v nízkém nákladu, takže tato skripta byla (a jsou) hůře dostupná.

Kompletně vychází zmíněný Komárkův text až nyní — v předkláda-ných Dějinách českého jazyka, jež se opírají o „text poslední ruky“ (viz níže v pozn. 2 a 3) — a jeho adresáty jsou podle přání autora nejen lingvisté, ale i studenti a širší veřejnost se zájmem o jazyk a jeho proměny. Celý text byl nově zredigován a v jednotlivostech upraven (týká se např. způsobu uvádě-ní rekonstruovaných dokladů z praslovanštiny), aniž však byla výrazněji po-změněna jeho podoba z konce 60. let 20. stol. — rozšířena byla jen pasáž o vnějších dějinách češtiny od r. 1945 do současnosti a zejm. bibliografi e, jež nyní obsahuje i nejdůležitější tituly o dějinách a vývoji češtiny vydané od 70. let.

Je milou povinností editora poděkovat autorovi i jeho manželce PhDr. Kvě-toslavě Komárkové za účinnou spolupráci při přípravě a redakci těchto Dějin. Kolegovi doc. PhDr. Karlu Komárkovi, Ph.D., který vedl olomouckou poboč-ku Výzkumného centra vývoje staré a střední češtiny, děkuji za organizační zajiš-tění této edice a za poznámky k jejímu obsahu a Mgr. Alici Chocholouškové pak patří dík za pečlivé pročtení a korekturu celého textu.

Ondřej Bláhaeditor

2 Komárek 1972, s. 147—211. Odtud jsme se svolením autora vybrali jen ty pasáže, které se tematicky nekryjí s pracemi uvedenými v pozn. 3 (tj. zejm. pasáže o vnějších dějinách, lexiku a syntaxi).

3 Fonologický vývoj češtiny popisuje a interpretuje Komárek 1982, morfologický pak Komárek 1981.


1 / DĚJINY SPISOVNÉ ČEŠTINY



13

1 . 1 PŘED VZNIKEM SPISOVNÉHO JAZYKA

Slovanské kmeny, které asi v 5. stol. n. l. přišly na české a slovenské území, pa-třily svým jazykem k té větvi praslovanských nářečí, kterou označujeme jako západoslovanskou. Výjimkou byla do značné míry ta kmenová nářečí, ze kte-rých později vzniklo nářečí středoslovenské. Předkové dnešních Středoslová-ků totiž už před příchodem do svých historických sídlišť žili pravděpodobně v těsné blízkosti jižních Slovanů, a proto měli ve své řeči vedle charakteristic-kých západoslovanských rysů také některé prvky jihoslovanské — patří k nim zejm. výrazy jako rastie, rázporok, lani, lakeť proti „západnímu“ roste, rozporek, loni, loket. Zdá se však, že nářečí dnešních Středoslováků nebylo jedinou vý-jimkou tohoto druhu, protože i na českém území — zejm. v místních jmé-nech — nacházíme některé ojedinělé a rozptýlené hláskoslovné prvky, kte-ré jsou shodné s jižní slovanštinou, především skupinu rat- za psl. ort- (srov. východomoravské raztoka, české racochejl, racocháč „košatý strom“, ratolest < leto rast, Rasochy, Rastice, Raveň, Ralsko aj.). Přítomnost jihoslovanských prv-ků v oblasti české a slovenské nijak nepřekvapuje, protože i jinak tvoří čeština a slovenština po fonologické stránce přechod mezi západoslovanskými a jiho-slovanskými jazyky (čeština i slovenština mají např. znění kráva/krava, mladý stejně jako jihoslovanské jazyky, zatímco polština nebo lužická srbština mají krowa, młody). Kromě těchto „jihoslovanských“ elementů musíme samozřej-mě uvnitř československé jazykové oblasti počítat i s jinými nářečními rozdíly, ale vcelku byl jazyk českých i slovenských kmenů poměrně jednotný — je to pochopitelné, protože ani nářeční diferenciace praslovanštiny nebyla v tomto období příliš výrazná.

1 . 1 . 1 VELKOMORA VSKÁ ŘÍŠE

Kmeny, které sídlily na českém a slovenském území, netvořily původně pev-nější společenskou a politickou jednotu. V první polovině 9. stol. vznikla


14

v jihovýchodní části Moravy a na západním Slovensku jako první slovanský politický celek na našem území Velkomoravská říše. Její centrum bylo — jak ukazují archeologické prameny — asi na jihovýchodní Moravě. Slibný vývoj tohoto politického útvaru byl však přerušen už na začátku 10. stol. vpádem Maďarů. V Čechách probíhalo sjednocování slovanských kmenů pomaleji: koncem 9. stol. tam měl sice nejvýznamnější postavení kmen Čechů, sídlí-cí ve středu území, ale ještě celé 10. stol. je naplněno úsilím českých knížat o podmanění menších kmenových knížectví na území Čech (např. r. 995 byl vyvražděn rod Slavníkovců — mocný konkurent přemyslovského rodu —, který ovládal velkou část východních Čech). Postupně sílící přemyslovský stát rozšiřoval po pádu Velkomoravské říše svůj vliv i na Moravu a na západní Slo-vensko, ale zde se střetával — zejm. v 1. čtvrtině 11. stol. — se silnou polskou konkurencí (Morava a Slovensko se v té době staly dokonce na přechodnou dobu součástí polského státu Boleslava Chrabrého). Roku 1025 se však Češi znovu zmocnili Moravy a upevnili tam svůj vliv, zatímco území dnešního Slo-venska se dostalo pod moc Uherska.

Tyto dějinné okolnosti vytvořily první podmínky pro to, aby se v histo-rickém období vyvinuly ve středu Evropy dva samostatné národy — český a slovenský — a dva samostatné jazyky, čeština a slovenština. Někdejší těsná souvislost Moravy, zejm. její východní části, a západního Slovenska však pravdě podobně přispěla k tomu, že rozdíl mezi dnešními východomoravský-mi nářečími, která leží na území bývalé Velkomoravské říše, a nářečími západo-slovenskými je méně výrazný než rozdíl mezi nářečími východomoravskými a hanáckými.

1 . 1 . 2 STAROSLOVĚNŠTINA A ČESKÁ CÍRKEVNÍ SLOVANŠTINA

Ve velkomoravském období se odehrála událost mimořádně důležitá jak pro vývoj spisovné češtiny, tak pro vývoj dalších slovanských jazyků — byla to misie Konstantina a Metoděje (r. 863), kteří pro tento účel připravili slovan-ský překlad základních náboženských textů. Nejde jen o to, že pro zachycení slovanského jazyka sestavili písmo (hlaholici); ještě důležitější bylo, že zvo-lený slovanský dialekt (bulharsko-makedonský) kultivovali po stránce lexi-kální (terminologické), syntaktické i stylistické a novému spisovnému jazyku dali poměrně pevnou normu. Tak vznikl první vyspělý slovanský jazyk, kte-rý potom příznivě ovlivňoval kulturní a spisovné jazyky v rozličných částech slovanského teritoria, ale zároveň se z nich i sám obohacoval, a to i po strán-ce terminologické, protože křesťanství pronikalo na naše území už před r. 863 (byly to zejm. italské, bavorské a iroskotské misie) a část slovanské nábožen-ské terminologie tohoto období přecházela pak i do staroslověnštiny.

Po zániku Velkomoravské říše působila slovanská liturgie ještě velmi dlou-ho i v Čechách (ze Sázavského kláštera byli slovanští mniši vyhnáni až r. 1097)


a zůstalo tam po ní bohaté dědictví jazykové i literární. Svědectvím o proni-kavém působení staroslověnštiny v Čechách je zejm. píseň Hospodine, pomi-luj ny, kterou zná už Kosmas (zemřel 1125), ale která je pravděpodobně ještě mnohem starší. I když její nejstarší zachovaný zápis pochází až ze 14. stol., jsou v ní zřetelné staroslověnské prvky ve stylizaci (Gospodi, pomiluj je církevně-slovanská invokace) i ve slovníku (pomilovati „smilovat se“, spas „spasitel“, mir „svět“ aj.).

Hospodine, pomiluj ny! / Jezukriste, pomiluj ny! / Ty, spase všeho mira, / spasiž ny i uslyšiž, / Hospodine, hlasy nášě! / Daj nám všěm, Hospodine, / žizn a mír v zemi! / Krleš! Krleš! Krleš!


16

1 . 2 POČÁTKY SPISOVNÉHO JAZYKA

Prvotní podoba češtiny je už od 8.—9. stol. doložena v osobních a místních jménech (méně často se objevují jména obecná), jejichž podoba je však ně-kdy velmi deformovaná cizími písaři (německými, židovskými, arabskými aj.), jejich nesprávnou výslovností a vedle toho i nedokonalostí grafi ckých pro-středků (např. Zpuytignev „Spytigněv“, Podhiwen „Podiven“, Bugussa „Bogu-ša“; doklad Milic je možné číst jako „Milíč“ anebo „Milík“ apod.). Těchto tzv. bohemik přibývá s rozvojem feudálního zřízení, protože se zvyšovala potřeba různých právních zápisů a listin, samozřejmě latinských, rozličných nekrologií, tj. seznamů zesnulých, aj. Bohemik přibývá i s rozvojem latinsky psané literatu-ry domácího původu, především kronik (velké bohatství vlastních i obecných jmen obsahuje zejm. Kosmova kronika, dokončená r. 1125, např. luca [„louka“] latine pratum dicitur, ozzel [„osel“], qui est asinus apod.)

1 . 2 . 1 GLOSY A PRVNÍ SOUVISLÉ TEXTY

Počátkem 13. stol. se objevují v zakládací listině litoměřické kapituly dvě prv-ní české věty:

Pavel dal jest Ploskovicích zem’u. Vlach dal jest Dolas („v Dolanech“) zem’u Bogu i sv’atému Ščepánu se dvěma dušníkoma („nevolníky“), Bogučějú a Sedlatú.

Důležité doklady přinášejí glosy připsané k cizojazyčným textům a obsahující překlady anebo výklady slov a později i celých úseků textu. Rozsáhlejší glosy nesporně českého původu pocházejí až ze 13. stol. (např. pravé glosy latinské-ho slovníku Mater verborum, tzv. Žaltář glosovaný aj.). Tyto památky nám však dávají většinou jen informace o znění českých slov (navíc nepřesné), méně už vypovídají o tvarosloví, skoro nic o skladbě a též informace o slovní záso-bě jsou v nich kusé. O vývoji českého kulturního jazyka 10.—12. stol. však


17

můžeme usuzovat i podle stavu, v jakém jej nacházíme v nejstarších souvis-lých památkách z doby kolem r. 1300. Čeština plnila především některé funk-ce bohoslužebného jazyka a měla už tehdy bohatou a ustálenou náboženskou terminologii. Její složení je názorným svědectvím o spletitých cestách, po kte-rých se u nás šířilo křesťanství. Velká část náboženské terminologie se shodo-vala se staroslověnskou, což svědčí o intenzitě působení staroslověnštiny u nás (srov. např. výrazy Bůh, Duch svatý, duše, spas, prvěnec, hřiech, hřiešník, zákon, vzkřiešenie, mučeník), ale jsou tu i stopy starších cizích misií, např. ve výrazech kříž, Vánoce (první je z lat. crux, ale zřejmě v severoitalské výslovnosti, dru-hé je z němčiny). Nacházíme tu i vrstvu náboženských termínů, které v češ-tině vznikly samostatně přizpůsobením domácích slov, např. kázati, sbožný. Staroslověnský vliv na český bohoslužebný jazyk se vedle toho projevuje i ji-nak, např. nesporným působením staroslověnského textu evangelií na staro-český překlad. S oslabením staroslověnského vlivu v 11. stol. vzrůstal počet českých slov, která vznikla buď překladem z latiny, např. svědomie (conscien-tia), prvorozenec (primogenitus — tento výraz postupně vytlačil starší, ze staro-slověnštiny přejatý termín prvěnec), anebo přejímkou z latiny (nejčastěji ně-meckým prostřednictvím, projevujícím se ve výslovnosti) a z němčiny, např. biřmovati, fara, žalm, jěptiška, ofěra, almužna aj.

Poměrně rozvinutou českou terminologii musíme už pro toto období před-pokládat i v jiných oblastech kultury a civilizace, zejm. v právní a soudní praxi. Právní terminologie zahrnovala především různé termíny, které přežily z psl. zvykového práva, i různá novější pojmenování pro pojmy feudálního práva a soudní praxe, např. glava „vražda“, nárok „trestný čin, ze kterého vznikla ško-da“, póvod „žalobce“, hrdost „násilí na majetku“ (mnohé z těchto termínů máme doloženy už v lat. listinách z 12. stol.). Rozvoj feudalismu se samozřejmě ne-obešel bez výrazů, které pojmenovávaly nové skutečnosti. Zčásti byly použi-ty starší výrazy (do feudální terminologie přešla např. slova kmet „stařešina“ anebo vladyka „sedlák“), většinou však byla utvořena slova nová, např. dušník „nevolník na zádušním pozemku“ je překlad lat. proanimatus, dále zeměnín (pl. zeměné, gen. pl. zeman), podčěšie „číšník na královském dvoře“, podkonie, pano-šě, berně apod., anebo byla přejata slova z cizích jazyků, zejm. z němčiny (hra-bie, markrabie, rytieř, léno, lán, konšel, komorník apod.). Německá vrstva v české feudální terminologii je velmi bohatá — vyplývá to z velkého vlivu sousedních německých zemí na český politický a společenský vývoj, ale i z německé kolo-nizace v českých zemích a z postupného poněmčování české šlechty.

1 . 2 . 2 SKLADBY NÁBOŽENSKÉHO OBSAHU

Nejstarší souvislé česky psané texty ze sklonku 13. stol. — zčásti překlady, zčásti samostatné skladby náboženského obsahu — dokazují postupné zdoko-nalování češtiny jako literárního jazyka. Čeština v té době začala plnit některé


18

funkce, které předtím příslušely jenom latině. Např. v tzv. Písni ostrovské můžeme pozorovat, jak se jazyk náboženských textů vyrovnával s potřebou abstraktního vyjadřování a jak se v překladech větná stavba i styl vybrušovaly pod vlivem vyspělého jazyka latinských originálů:

Slovo do světa stvor’enie Ot něhože náše krščeniev bo(ž)ství schováno, jmenem nazváno,jež pro Evino z(h)r’ěšenie pro drahé náše spaseniena svět posláno. Židóm prodáno.

Dievcě dr’éve porozenie I pro náše vykúpeniejest zvěstováno, na smirt prodáno,z Davidova pokolenie jehož nám slavné vzkr’iešeniebo(ž)sky vzchováno. vesele dáno.

V ukázce z Písně ostrovské jsou charakteristická např. hojná verbální substanti-va (stvor’enie, zhr’ěšenie), v tzv. Písni Kunhutině z téže doby jsou kromě hojných verbálních substantiv také činitelská jména (stvor’itel, davatel, těšitel, zbavitel, slavitel, krmitel) a adjektivizované přechodníky přítomné (vševidúcí, milujú-cí, kochajúcí atd.). Jemný smysl pro využívání a střídání rozmanitých typů abstraktních jmen projevuje — i nad míru latinských originálů — např. pře-kladatel Túlce sv. Bonaventury:

Hor’e mně, Hospodine mój, nebo otevšad mně boj i válka (orig. má jen bella „vál-ky“), otevšad šípy letie, otevšad nebezpečenstvie (podle lat. pericula), otevšad pr’iekaza i škoda (orig. má jen impedimenta „překážky“). Kamkolivěk sě obrá-cu, ijednoho („žádného“) nikdiež nenie bezpečenstvie, i l’úbezného i túžebného sě boju, i lačnost i jědenie i sytost (v orig. je jen esuries „lačnost“, refectio „osvěže-ní“), i sen i bděnie, i úsilé (lat. labor) i pokoj i otpočívanie (v orig. je jen requies „odpočinek“) bojujú proti mně.

1 . 2 . 3 PRÁVNÍ A ODBORNÁ TERMINOLOGIE

Do 2. poloviny 13. stol. je třeba klást i nejstarší české právní zápisy v tzv. Knize rožmberské, zachované však až v přepisech z r. 1360 a pozdějších. Na rozdíl od stylisticky vyspělého jazyka náboženských textů mají tyto právní zápisy vět-nou skladbu velmi jednoduchou:

177. Když pohoní („požene před soud“) ze sveřepic („kvůli krádeži kobyl“), to je trój póhon sehnati; právo železo („zkouška rozžhaveným železem“). 178. Ze ščepóv uškozenie trój póhon; z toho právo železo. 179. Ze včel trój póhon; prá-vo železo. 180. Z hlavy („z vraždy“) trój póhon; z chromoty („zmrzačení“)


19

trój póhon; právo železo. 181. Z očí vynětie trój póhon. Z jazyka uřězánie trój póhon.

Ze 13. stol. pocházejí i některé větší soubory glos, které svědčí o soustavněj-ší snaze ustálit, příp. vytvořit v češtině i pro jiné obory terminologii, která by byla rovnocenná rozvinuté terminologii latinské. Nejznámější jsou české glosy k latinskému slovníku Mater verborum — jde o asi 340 českých termínů z obo-ru přírodovědy (např. čistec „cín“, hlemýžď, vápenný kámen, žlútek), z medicíny (baňky púščědlné, žlázy, kýlavec „člověk s kýlou“), ale i z pohanské terminolo-gie (vlchvec „věštec“, poludnicě) a z terminologie zemědělství a řemesel (črtadlo „pluh“, cěv „cívka“, člunek „pohyblivá součástka z tkalcovského stavu“, klubko). Nepochybně knižní slova jako námezečník „hermafrodit“ a lichoplesy „Siré-ny“ (doslovně „plesající se zlým úmyslem“) jsou důkazem vědomého slovo-tvorného úsilí překladatele a dosvědčují, že čeština začínala ve 13. stol. pro-nikat do těch oblastí, které byly předtím doménou latiny.

1 . 2 . 4 SITUACE ČEŠTINY NA PŘELOMU 13. A 14. STOL.

Rozvoj kulturní češtiny, zejm. v 2. pol. 13. stol., souvisí s hospodářským a po-litickým vývojem českého státu v tomto období — s růstem feudálního země-dělství, rozvojem řemesel a měst a hlavně s koncentrací moci v rukou českých panovníků a se zvyšováním jejich prestiže nejen uvnitř státu, ale i vně. Je též pravda, že za posledních Přemyslovců, kteří, počínaje Vladislavem II., dosáhli královské koruny (r. 1158), zesílila i germanizace země (velmi se poněmčila šlechta i města). Ale na druhé straně právě tlak němčiny, která úspěšně pro-nikala zejm. na královský dvůr (např. král Václav II. hostil některé významné německé minnesängry a sám skládal německé písně), podněcoval intenziv-nější kultivaci češtiny v nejrůznějších oborech společenského života i litera-tury. Důležitým předpokladem k tomu byla i poměrně vysoká úroveň vzdělá-ní v českých církevních kruzích, které byly hlavními nositeli kulturních snah, a též poměrně dobře rozvinutá síť církevního školství (vynikající školy byly např. v Praze u sv. Víta a na Vyšehradě a další, především klášterní, se nacháze-ly i mimo Prahu; vedle toho už Václav II. dokonce uvažoval o založení univer-zity). Tím vším byly vytvořeny předpoklady k tomu, aby se čeština v průběhu 14. stol. mohla postupně vyvinout ve vyspělý a překvapivě ustálený spisovný jazyk s poměrně bohatou stylistickou diferenciací.

1 . 2 . 5 SYNTAX ČEŠTINY NA PŘELOMU 13. A 14. STOL.

Aby mohla čeština plnit funkci psaného jazyka, musela se k tomu uzpůsobit nejen po stránce lexikální, ale i po stránce syntaktické, protože jako dopo-sud jen mluvený jazyk nedisponovala prostředky pro sdělování složitějších


20

intelektuálních myšlenek (to se týká zejm. výstavby souvětí). Pokud jde o větu jednoduchou, přetrvávají ve staré češtině přelomu 13. a 14. století mnohé syn-taktické rysy zděděné z dřívějška.

Adjektiva v přísudku (ne však všechna) bývají poměrně často v jmenném tvaru, např. črn, črven, opatren, horek, lhek (k lehký), medl (k mdlý), mál, tvrd, pěš, léň apod. Tzv. všeobecný zápor (typu nikdo neví) se vyjadřoval trojím způ-sobem: nikto nevie (nejčastější typ s dvojím záporem), nikto vie, resp. nikako věděti móž (jen se záporným zájmenem nebo příslovcem), anebo i kto nevie, resp. všickni nevědie (zde je zápor pouze na slovese). Časem zobecněl první typ (nikto nevie) a ostatní zanikly. I dnes však pociťujeme rozdíl mezi ‚všich-ni nevědí s větným přízvukem na zájmenu („neví to nikdo“) a všichni ‚nevědí s přízvukem na slovese („někteří vědí, jiní ne“). Poměrně hojně se ve staré češ-tině používala participia — způsob jejich použití se přitom často podstatně lišil od novočeského, takže vedle případů jako uvida/uviděv přietele, radoval sě máme ve staré češtině i mnohé případy, kdy se přechodník nevztahuje na pod-mět, např. hledajě kněz český cuzieho oběda, i utka („potkala“) jej bieda, anebo kdy je přechodník součástí různých víceméně ustálených syntaktických kon-strukcí, např. činil sě jakoby nevěda „dělal, že nic neví“, mněl sě ležě „domníval se, že leží“, viz’u tebe sědiec „vidím tě sedět“, nepřěstanu čině „nepřestanu dělat“ apod. Infi nitiv býval často v platnosti příslovečného určení zřetele, např. chléb tvrdý jiesti „(příliš) tvrdý na to, aby se dal jíst“, těžeks mi nésti „jsi příliš těžký na to, abych tě nesl“. V některých případech, kdy má nová čeština neshodné přívlastky v různých pádech, mívá čeština stará často shodné adjektivní pří-vlastky: tesač kamenný, východ slunečný, spasenie l’udské apod. Také přivlastňo-vací adjektiva se uplatňovala ve větším rozsahu než dnes, protože se mohla tvořit i od několikaslovných názvů (což je v současné češtině nemožné): dvór králóv Václavóv / dvór krále Václavóv aj. Mnohá slovesa, která jsou dnes pouze přechodná (mají vazbu s akuzativem) anebo vyžadují doplnění vazbou před-ložkovou, měla ve staré češtině vazbu s genitivem, např. slovesa s předponou po- (povýšil tichých, podal pruta zlatého, pozdvihl pláščě) i jiná slovesa (slyšěli nových řěčí, bránil pravdy, došel města, zapomenul toho a další). Velmi důsledně se užíval záporový genitiv (např. té dievky nikdy nevídal hněvivy).

Velmi se stará čeština lišila od nové ve stavbě souvětí. Už v období před rozpadem praslovanské jazykové jednoty byl v zásadě jasný rozdíl mezi para-taktickým a hypotaktickým souvětím, ale vztah parataktický byl ještě v češtině 14. stol. velmi častý i při vyjadřování různých typů myšlenkové podřazenos-ti (jako např. v novém jazyce prší, nepůjdu nikam), což vyplývalo z výhradně mluvené podoby tehdejšího jazyka. Skutečnost, že hranice mezi parataktic-kým a hypotaktickým souvětí nebyla ve staré češtině tak výrazná jako dnes, lze dokumentovat užitím zájmena an, ana, ano (< a on), které fungovalo v souvě-tích parataktických (volám, an mi neotpovie — odporovací vztah), ale v různém významu i v souvětích, která dnes chápeme jako hypotaktická (poznán bude


21

Hospodin, an súdy činí — „jak“). Vedle toho bylo obvyklé věty přiřazovat volně a nevyjadřovat jejich vzájemný vztah nějakým spojovacím prostředkem: orá-čiev také neminu, jmají na sě hroznú vinu. Ve staré češtině 14. stol. je třeba počí-tat také s poměrně velkou nevyhraněností hypotaktických spojek (svatokrádci sě vzývají, že desátka nedávají). I tam, kde je hypotaktický vztah vyjádřen spoj-kou nebo kondicionálem, často nacházíme významovou neurčitost a mnoho-významovost: např. spojka ač znamenala podmínku (bóh sešli ránu na mě, ač toho zapomanu) i přípustku (mušu, ač nerad, řéci), věty s kondicionálem (což je však rovněž asyndetické spojení) vyjadřovaly podmínku (by ty mě viděl, co by řekl? — „kdybys“), účel (i poslal jě, by jeho vstánie zjěvili — „aby“), účinek (kto má tako světlá zraky, by mohl ty cěsty poznati — „aby“) aj. Hypotaktické vztahy dvou dějů se poměrně často vyjadřovaly i různými participiálními konstruk-cemi, ve kterých měla participia mnohem větší samostatnost než např. v nové češtině; mohla být k řídící větě připojena i parataktickou spojkou (srov. např. staročeské plete sě a neumějě), což svědčí o jejich větné platnosti. I přes uvede-ná fakta musíme konstatovat, že stavba staročeského souvětí byla velmi vyspě-lá a s rozvojem různých stylů psaného jazyka se ještě neustále zdokonalovala.

1 . 2 . 6 STYLOVÁ DIFERENCIACE ČEŠTINY VE 14. STOL.

Ve 14. stol. se český kulturní dialekt, vycházející především ze středočeského nářečního základu, stal spisovným jazykem v pravém smyslu slova a tříbil se nejen po stránce lexikální a syntaktické, ale i po stránce stylové, protože sféra jeho fungování se dále rozšiřovala.

V lexiku češtiny 14. stol. se odrážejí jednak změny ve funkčním uplatnění češtiny, jednak změny mimojazykové skutečnosti, která byla jazykem vyjadřo-vána. Rytířský život, různé zvyky a zábavy šlechty, móda v oblékání a ve zbro-ji, způsoby boje, to vše vyvolávalo potřebu nových slov. Ta se často přejímala spolu s věcmi od jiných národů, především od Němců a Francouzů; srov. např. termíny pancieř, rutlink „meč“, pukléř „štít“, klejnot „odznak na přilbě“, halžě „náhrdelník“, spalnieř „oděv pod pancíř“, karnáč „dlouhé ženské šaty bez ru-kávů“ atd. K obohacení slovníku přispěl i rozvoj měst, městské řemeslné výro-by a obchodu, srov. slova jako konšel, rychtář, purgmeistr, mostný, biřic, fr agnář „hokynář“, brnieř „výrobce zbroje“ apod.

S rostoucím významem psaného jazyka souvisí ustálení jeho pravopisné soustavy. Starý primitivní pravopis byl nahrazen tzv. spřežkovým, umožňují-cím v písmu odlišit i hlásky, které latina neměla. V památkách 14. stol. se nám zachovaly dva typy spřežkového pravopisu: starší, přesnější, rozlišoval zně-lé sykavky od neznělých a tupé od ostrých (zz = s; ſſ = š; z = z; s = ž; cz = c; chz = č), zatímco mladší rozlišoval jen znělé od neznělých (z = z, ž; ſ, ſſ = s, š; cz = c, č). Zanedlouho převládl mladší typ, pro uživatele nesporně pohodlněj-ší. Už ve 14. stol. však pronikala do pravopisu sporadicky i různá diakritická


22

znaménka, zejm. pro označování délky samohlásek — ta byla později převzata do soustavy tzv. diakritického pravopisu.

Stylové rozvrstvení spisovného jazyka 14. stol. je z velké části podmíněno už žánrovým bohatstvím české literatury tohoto období. Od začátku 14. stol. se čeština písemných památek projevuje jako spisovný jazyk, který může plnit i velmi náročné úkoly, a to v překladové literatuře (zejm. v biblických textech), ale i v původní české tvorbě (to svědčí o předcházejícím přípravném období). Ze samého počátku 14. stol. můžeme uvést vyspělé veršované legendy (např. legendu o Jidášovi) a rýmovaný epos o Alexandrovi Velikém, tzv. Alexandrei-du, zpracovaný podle středověkého latinského originálu a oslavující v Alexan-drovi vzor feudálního rytířství:

Byť („kdyby“) sě událo tu býti, / co by tu uslyšal hrózy, / když sě hnuchu ott ud vozi! / A to by také uslyšal: / z šalmějí, z bubnóv hrozný šal („zvuk“). / A nejeden tu komoň hrzal, / svú podkovú cěst potvŕzal, / když sě vznímal, lomě zuby. / Ne-jedny zubrové trúby / v skalách své prostřěly hlasy, / jakž sě zdáše, by v ty časy / všěcky sě skály bořily.

K památkám vzniklým na samém počátku existence češtiny jako spisovného jazyka, ale přesto neobyčejně vyspělým po jazykové i literární stránce pa tří i veršovaná Kronika tak řečeného Dalimila, která byla složena kolem r. 1314 vol-ným rýmovaným veršem — jednodušeji než Alexandreida — a ve které jsou patrné národně-agitační záměry:

Zem’u váma ostavuju (tj. Soběslav svým dvěma synům), / jazyk váš váma po-rúčěju, / abysta jej vždy plodila, / v zem’u Němcóv nepustila. / Když němečský jazyk v Čechách vstane, / tehdy našeho rodu všě čest stane („pomine“) / … / Bych mohl i po ptáčku vzvěděti, / že budeta k Němcóm držěti, / kázal bych vajú („vás dva“) v kožený měch vložiti / a u měšě u Vltavě utopiti.

K těmto stylově velmi rozdílným skladbám se potom v průběhu 14. stol. při-řazují lyrické skladby fi lozofi ckého a moralizujícího obsahu, navazující na čes-kou náboženskou lyriku z konce 13. stol. (např. Spor duše s tělem), a lyrické milostné básně, např. tzv. svítáníčka, vnášející do české literatury prvky tru-badúrské lyriky, jako je např. toto (zapsané až v rukopise z 15. stol.):

Noci milá, pročs tak dlúha! / Po mé milé jest mi túha, / že mi s ní nelzě mluviti. / Komu sě mám utěšiti? // Již mé srdce bydlí v strasti, / v smutku, v túžebné žalos-ti. / To vše činí nebývanie / u té najmilejší panie. // Milý bože, nedaj dlúzě / po mé milé býti v túzě! / Brachku milý, nestyšť („nestýskej“) sobě / nad jinéť chci přieti („přát“) tobě.


23

Ve stejné době vznikla též díla obsahu satirického, která v hojné míře využívala prvků hovorové řeči (např. satiry Hradeckého rukopisu), a také dramata, např. Mastičkář, jenž byl napsán někdy ve 40. letech 14. stol. a který se nevybíravos-tí až vulgárností svého lexika výše zmíněným satirám blíží:

Toto ti je, mistře, prvá puška („nádobka s mastí“), / ot téť sě počíná vole jako hruš-ka; / najprvéť bude jako dýně / a potom bude jako škříně. / Toto je, mistře, puš-ka druhá, / od téť zpleskajú vole tuhá; / coť ona prvá neduha nezapudí, / a tatoť viece neduha zbudí. / A toto ti jest puška třetie, / pro tuť baby s skřietkem k čertu vzletie. / Toto ti je, mistře, puška čtvrtá, / tať pohřiechu jako nebozězem vrtá. / A u pátéj měl jsem tři svrčky / a pól čtvrta komára: / tu je snědla onano baba stará.

1 . 2 . 7 ČEŠTINA ZA VLÁDY KA RLA IV.

Vrcholu dosahuje spisovná čeština 14. stol. v době císaře Karla IV. Souvisí to s celkovým vzestupem českého království za vlády tohoto panovníka, kte-rý z Prahy na čas učinil hlavní město římské říše a všemožně podporoval do-mácí kulturu a vědeckou tvorbu (zejm. založením univerzity). Stylové bo-hatství literatury i jazyka tohoto období velmi názorně dokumentuje např. rozdíl mezi stylem vzpomenutých satir a stylem rozsáhlé legendy o sv. Kate-řině z let 1350—1360 (tzv. Stockholmské legendy), která v organickém celku vysoké umělecké hodnoty propojuje prvky epické, rétorické a lyrické s ustá-lenými postupy středověké učené disputace (v ukázce si všimněme hojného užití antonym):

I zle bych smysla zajala („nerozumně bych učinila“), / bych toho za chot poja-la, / jehož jsem nikdy z dospěla / ani znala ni viděla, / kak jest vzrostlý na životě, / hrbovat-li či v lepotě, / hrady-li má či zlé domy, / slepý-li je či vidomý, / mrzutý-li („ošklivý“) či tvárný („pěkný“), / skúpý-li je čili dárný, / krásný-li jest či nekrás-ný, / nemúdrý-li či věhlasný, / chromý-li jest nebo pravý, / nemocný-li či pak zdra-vý, / kaký-li jeho obyčej jest: / radějši já svú čistú čest / slibuji nésti bez děky / do méj smrti i na věky, / neb méj múdrosti ni krásě / nikte živý nevrovná sě.

S rozvojem vědy a univerzity v období Karla IV. souvisí monumentální slovní-kářské dílo mistra Klareta, které shrnuje starší českou terminologii odrážející tehdejší poznatky o světě a doplňuje ji mnohými nově utvořenými termíny: názvy exotických ptáků (větrožil, rájikras), ryb (rakopún), větrů (tichovietr, slunovietr), rostlin (drakorza „aloe“), slovy jako tělorytna „sochařská dílna“, piesnotvora „komedie“, duchoprodník „svatokupec“, měrozemna „geometrie“, hladplesk „povrch“ apod. Tyto neologismy se ujaly jen ojediněle (např. děloha,


24

názvy planet Hladolet „Saturn“, Kralemoc „Jupiter“), ale i tak svědčí o velkém úsilí, které bylo vynaloženo k povznesení češtiny i v oblasti odborného vyja-dřování. Vyvrcholením úsilí o vytvoření odborného jazyka je po syntaktické i stylistické stránce velmi vyspělá próza Tomáše ze Štítného, rozebírající zása-dy křesťanského života a pocházející z doby kolem r. 1389:

Zdali sú nezemřeli i proroci? Protož ne tak sobě teskni („nelituj se“); k Bohu se obrať, čiň pokánie, želej („lituj“), cos zlého činil a cos dobrého obmeškal! Nikdyť nenie pokánie pozdnie, kdyžť jest pravé; dobrotivýť jest Hospodin, budeš-li i na skonání milosti žádati jeho, všie věciť („vůbec“) jie neodpovie („neodmítne ji“, tj. milost). Toť jest zvláščie nemúdrost, ktož po vše své dni byv žív nebohobojně, i želé („lituje“), že déle jemu nebýti žívu, že jemu nelze déle své nepravé vuole mieti; ale toho neželé, že zle činil, že se obmeškal v dobrém. Protož srozuměj v sobě, neželej, žeť jest umřieti, ale želej, žes se nepřipravil k smrti za zdravie svého, žes tak netba-vě („nedbale“) žív byl po všecky dni své mladosti.

I Tomáš ze Štítného se samozřejmě musel vyrovnat s některými termino-logickými problémy a neobešel se bez neologismů a nezvyklých, příp. i celkem individuálních termínů (držimý „stálý“, probyšúcný „prospěšný“, duchovenstvie „nábožnost“, šlechetnost „ctnost“ apod.).

Z ostatních stylů spisovného jazyka můžeme dobře sledovat i styl právní. Vedle terminologické stránky se zdokonalovala větná stavba právních spisů: jednoduchá syntax, kterou jsme mohli sledovat ještě v nejstarší vrstvě Kni-hy rožmberské, byla nahrazena vyspělým souvětím, ve kterém jsou myšlenky uspořádány přísně logicky. Rozvoj právního jazyka je patrný v česky psaných listinách, které se objevují až v poslední třetině 14. stol.:

Já Tóma z Ščítného přiznávám se, že sem prodal za patdesát kop grošóv pražských sestře svéj paní Dorotě, manželce Odolenově z Chluma v Žirovnici, pól šesty kopy plata do života („doživotně“) i s tú dědinú, s niežto těch jistých pól šesta kop pla-ta bráti jmají. A ty jisté penieze vzal sem od nie jménem plata od toho lánu, jehož-to jest Tropouš, tak řečený sedlák, držitelem lána až do Andrle, ješto tři čtvrti jmá a devět lán; sešlo-li by co z té pól šesty kopy počtem na těch lánech počnúc od toho láně Tropoušova, aby na tom jistém Andrlovi dobývali (tj. „kdyby něco chybělo, aby to vymáhali na Andrlovi“).

Syntaktické kvality češtiny 14. stol., jak jsme je viděli např. v díle Tomáše ze Štítného, byly v následujícím století dále rozvíjeny — patrné je další vy-hraňování různých speciálních typů vedlejších vět a hypotaktických spojek. Ustoupila např. spojka ač v podmínkovém významu (zůstal jen význam pří-pustkový), vznikly podmínkové spojky kdyby (za původní by), jestliže a další.


Zároveň ustoupily některé typy participiálních vazeb (jsem nesa; nepřěstal cěstujě > nepřestal cestovat) a mizí i některé starší typy infi nitivních vazeb (chléb jest tvrdý jésti), ale vlivem latiny se nově objevuje akuzativ s infi nitivem po slovesech smyslového vnímání, např. slyšeli ho zpívat (za původní slyšěli jho zpievajúc) — zde však působily i jiné jazyky než latina (především němčina).


26

1 . 3 OD HUSITSKÝCH VÁLEK DO BÍLÉ HORY

1 . 3 . 1 MISTR JAN HUS

Ve vývoji spisovné češtiny je 15. stol. z několika důvodů velmi významným obdobím. Už na začátku tohoto století má velký význam literární a kazatel-ská činnost Jana Husa, pozoruhodná i svou jazykovou stránkou (text pochází z doby po r. 1412):

Slyš, dcerko, a viz a přichyl ucho své, že potřěbie tobě jest, aby („abys“) pozna-la nynějšieho života biedu. A věz, že bieda jest nedostatek dobré věci a tak jest bieda v duši i v těle. V duši bývá bieda, když milosti božie nemá a tak když Boha právě („správně“) nezná. Protož hřiech smrtedlný duši jest návěččie bieda, ač toho lidé biední neznamenají. Pak nedostatek těla jest prácě, žiezeň, lačnost, horko, studenost nebo zima, nahota, opilstvie a jiné bolesti, jenž sě držie člověka až do smrti.

Husův význam pro češtinu spočívá v jeho sice nesoustavných, ale zajímavých postřezích o výslovnosti, o jednotlivých slovech (bojuje zejm. proti výrazům z němčiny) a o jednotlivých tvarech, a především v návrhu nového, diakritic-kého pravopisu, který mu většina badatelů připisuje. Měkké souhlásky a tvrdé ł se v tomto novém pravopisném systému odlišují tečkou (tzv. nabodeníčkem) nad písmenem; délka samohlásek a slabikotvorných likvid se označuje čár-kou nad písmenem, např. á, é, ŕ. Tento pravopisný systém se sice nevžil hned, ale jeho význam brzy vzrostl.

1 . 3 . 2 DEMOKRA TIZACE JAZYKA ZA HUSITSKÝCH VÁLEK

V 1. pol. 15. stol. se ve spisovné češtině projevil vliv husitského hnutí, kte-ré z mluveného i psaného slova vytvořilo nejúčinnější nástroj své propagace a češtinu dokonce povýšilo na bohoslužebný jazyk. Rozvíjel se kazatelský styl, ovládání psané češtiny se vlivem četby bible nebývale rozšířilo. To mělo za


27

následek sblížení spisovného jazyka s jazykem lidovým a rychlý zánik někte-rých archaických jevů, které se do té doby v psaném jazyce uměle udržovaly (např. jednoduché minulé časy). V rovině lexikální se demokratizace spisov-ného jazyka projevila jednak hojným přejímáním cizích slov, zejm. němec-kých, jednak zvýšenou mírou tvoření nových slov odvozováním z domá-cích základů — obojí dobře dokumentují níže citované texty. Negativně se vliv husitství projevil snížením zájmu o některé umělé literární útvary, např. o veršované legendy. Z poezie se dále rozvíjela především píseň, a to jednak písně duchovní a agitační, jednak satirické popěvky, v nichž se někdy ob-jevují i hrubší jazykové prostředky, jako např. v písni o husitských ženách z doby po r. 1415:

Mužuovť sú se odpřisáhly / a ďábla sobě zle dosáhly; / naučily se abecedě, / chodie rády po besedě. // Tyť pokrytě čtú na kněhách, / jazyk jim běží na líhách, / staré, mladé zpravujíc / a sebe nepolepšujíc. // S každým se chtie hádati, / jemu řeči dosti dáti; / nenaučily se latině / ty klektavé („žvanivé“) bekyně.

Stylová paleta spisovného jazyka se však po husitských válkách neobyčejně rychle rozšířila, protože v češtině vznikala zábavná próza, náboženské traktá-ty a politické projevy — zde např. Manifest Pražanóv z r. 1420:

A ačkoli k tomu ke všemu mnohú péčí sme se starali, avšak nesčastná zlost starého nepřietele, kteráž vždy se dobrým věcem protiví a o to stojí, aby svatý úmysl zkazi-la a na chybenie naklonila, ta jest papeže a sbor kostnický proti nám a království českému ukrutně zbudila. Kterýžto sbor, ačkoli na naši těžkú křivdu mnohokrát proti nám pokúšel jest svých zlostí a aby věrné vyplel z královstvie, mnohé lsti ko-val jest. A to pro nic pro jiné než pro tu pravdu boží přijímanie těla krve Kristovy pod obojím zpósobem ode všech věrných křesťanóv mnohé je nám a těžké učinil bezprávie.

Jako zárodek publicistiky se objevovaly a hojně opisovaly zprávy o soudobých událostech, mj. o bitvě u Domažlic r. 1431:

Když smy v úterý velmě ráno hotovi byli na ně táhli, tehdy oni nepřietelé to zvě-děvše, ležiece pod Domažlici, tak ráno hotovi byli v mnohé silné houfy sešikovavše se; a ti houfové stáli sú, až sme se přiblížili k nim svým vojskem od nich snad míli. A tu jest Pán Buóh na ně poslal takový znamenitý strach, že sú byli vozy ráno přes les pustili; a jiných vozóv těch sú húfi hájili od našeho vojska zdržujíce. Ale kdy jsú naši z vojska po nich tiskli a vojsko naše všecko po nich k Rýzenberku přibližovalo, toho zazřevše cestami mnohými s těmi houfy utiekali jsú, a naši vozy jich jim v lese i před lesem vzdrželi.


28

1 . 3 . 3 ROZVOJ ODBORNÉHO A PRÁVNÍHO STYLU

Rozvíjel se i styl odborný, jak ukazují např. pojednání o rostlinách, ovocnář-ství, lécích a lékařství, někdy původní, častěji pak přeložená z cizích jazyků, jako např. Saličetova Ranná lékařstvie z 1. pol. 15. stol.:

A pak pěsti ručné úd od prstóv až do zápěstie máť v sobě osm kostí. A jich čtyři súť zjednány („připojeny“) u vrchu dvú kostí předloktie a druhé čtyři sú spojeny s kostmi čtyřmi hřebene; a jsú spolu svázány. A tytoť kosti pěstné nemají mozku („dřeň“) v sobě pro jich tvrdost a hustost podstaty jich, ale kosti předloktie mají mozk pro příčinu pravenú o kosti pažné.

V češtině byly k dispozici i texty z oboru astrologie a alchymie, tehdy velmi oblíbené, jak dokládá např. Cesta spravedlivá v alchymiji Antonia z Florencie, převyprávěná jeho famulusem v r. 1457:

Tuto sě počíná druhá příprava prachu […] Vezmi rtuti půl funtu a tu zetři v per-nici solú čiščenú, jakož potom o ní najdeš psáno, a to tři s octem lítým, a to ocet slé-vaje a jiného nalévaje tak dlúho, až pójde se rtuti ocet čistý. Potom vlej na ni teplej vuodičky, ať ze rtuti všechnu sůl vytáhne, a vždy ji míšej rukama; ažť se v hromadu sběhne, vysuš z ní vuodu čistú šatú. A potom vezmi jirchu („kůži“) dobře vyděla-nú a vlej do nie rtuť a vydav („vytlač“) rtuť skrze jirchu šňurú zaváže („kterou jsi závazal šňůrou“) pravú mocí („silně“) a to učiň třikrát.

V literatuře právní se po celé 15. stol. hojně objevovaly česky psané kodifi kač-ní spisy, např. z latiny přeložená Práva královská horníkuov:

Rudy pak přeběrači neboli otměsitelé slovúť, kteřížto rudu tlukúce na kusy drob-né rozdělují nebo vybírají dobrú od zlé; kteřížto pergmistři a gverkové („pod-nikatelé v hornictví“) vyvolé, kteréž sobě poznají býti lepšie, dosti činiece jich pracem rudú. — Ustanovujeme, aby pacholkóm na rohu rumpála („kladky“) dě-lajícím jistá mzda na penězích jakožto jiným dělníkóm ustanovena byla, ne aby jakž mnoho oni i jich uchvatnúti a druhdy ukradnúti mohli by, dopuštěni buď-te, všem pergmistróm a gverkóm jich dieluov pod obdržením pevně přikazují-ce, aby toto naše ustanovenie potom neporušitedlně rukú držali („dodržovali“) a zachovávali.

Česky se psaly také nejrůznější druhy listů, právních zápisů aj. Vznikaly do-konce první české fi lologické práce a praktické stylistické příručky, poučující o způsobu psaní rozmanitých textů — příkladem může být Ars dictandi písaře Prokopa z doby okolo r. 1450:


29

Listové posélací dvuoji sú: jedni přátelští, druzí nepřátelští. Item přátelští jedni ote-vření, jako svědomie, kredencie („svědectví, doporučení“), druzí zavření, a ti jsú mnozí, to jest prosiecí, radu dávající, napomínající, učiece, odvodiece — a krátce, jakož muož příhoda mezi přátely býti, takoví listové bývají přátelští posélací. Item nepřátelští jedni upomínající, druzí odpovědní, lající etc.

Rozvoj odborného stylu v 2. pol. 15. stol., zejm. za vlády Jiřího z Poděbrad, umožnila poměrně rychlá konsolidace poměrů rozbouřených husitskými válkami.

1 . 3 . 4 SITUACE ČEŠTINY OD 15. STOL.

Spisovná čeština získala v tomto období dokonce význam mezinárodní, proto-že se užívala jako úřední jazyk ve Slezsku a jako diplomatický a kulturní jazyk v Polsku a Uhersku na dvoře Matyáše Korvína. V 15. stol. zesílil vliv češtiny zejm. na Slovensku — jednak působením absolventů pražské univerzity, jed-nak (za husitských válek) vlivem vojsk Jana Jiskry z Brandýsa, která ovládala velkou část Slovenska.

Typickým rysem české slovní zásoby 16. a 17. stol. je otevřenost vzhledem k přejatým slovům různého původu — především z němčiny, ale také z lati-ny a románských jazyků. Německé výrazy i celé frazeologismy se rozšiřovaly vlivem běžně mluveného jazyka (např. handlovati, gruntovní, retuňk „pomoc“, kelner, koštovati), masově se přejímala terminologie hornická a řemeslnická (šichtmistr, havíř, verkpaňk, hoblík aj.). Z latiny se do češtiny dostávaly výrazy odborné a administrativní (exemplum, exponovati „vyložit“, apelovati, kalendář, audiencí, převzala se předpona arci-, např. arcibiskup, arcipirát), z románských jazyků se přejímaly termíny vojenské (armáda, ofi cír, regiment, kvartýr), ná-mořnické (náve „loď “, korsár) apod. I výrazy z jazyků románských do češtiny často přicházely prostřednictvím němčiny, jak dokládá výslovnost některých přejímek (např. ofi cír). Velké množství přejímek v češtině tohoto období bylo důsledkem domácích národnostních poměrů a též mezinárodního charakteru habsburské říše (jejíž součástí byly české země od r. 1526).

Spisovný jazyk v tomto období ještě posílil své postavení v oblastech, do kterých pronikl v 15. stol. Rozvíjel se odborný styl, začínaly vycházet první tištěné letákové noviny a tříbily se různé druhy výpravné prózy, zatímco pů-vodní poezie zůstávala v pozadí. Důležitou součástí literární produkce toho-to období jsou prozaické i veršované překlady biblických textů — příkladem může být přebásnění žalmů od Jiřího Strejce, vydané v r. 1587:

Slyš mne, bože, v mém naříkání / a před hrůzou nepřítele / chraň mého života cele; / buď proti jeho se vztěkání / mé spomahání. // Sám mne rač skrýti svou moudrostí / před ouklady těch lidí zlých, / proti mně vztekle srocených, / těch,


30

kteříž páší nepravosti / s nestydatostí. // Neb sou jazyk svůj naostřili / tak jako k vraždě ostrý meč, / též jako střelu hořkou řěč, / kterouž, by k hrdlu přikročili, / tak naměřili.

1 . 3 . 5 HUMANISTICKÉ SNAHY O KULTIVACI ČEŠTINY

Významným vývojovým činitelem je vědomá snaha humanistických spisova-telů o kultivaci češtiny. Jejich cílem bylo, aby se čeština vyrovnala latině a řeč-tině. Pozornost věnovaná jazyku se projevila i v jazykovědné literatuře tohoto období. Už v 16. stol. bylo napsáno několik českých gramatik (z nich nejdůle-žitější je rukopisná gramatika Jana Blahoslava, který zemřel v r. 1571) a r. 1603 vyšla gramatika Slováka Vavřince Benediktiho z Nudožer, jíž předbělohor-ská gramatická produkce vrcholí. Roku 1598 vyšly dva velké slovníky Daniele Adama z Veleslavína, na svou dobu moderně koncipované a dosti spolehlivě shrnující dobovou slovní zásobu a terminologii. Vycházely též rozmanité sty-listické a rétorické příručky, které pomáhaly zvyšovat kulturu psaného i mlu-veného slova.

Vliv latiny, která v očích humanistů ztělesňovala ideál stylistické dokona-losti, se projevuje ve spisovné češtině 16. a 17. stol. velmi mnohostranně: latin-skými výrazy i obraty, latinskými citáty zakomponovanými do českého textu, slovosledem (zejm. postavením slovesa na konci věty), napodobováním la-tinských participiálních a infi nitivních vazeb (především akuzativu s infi niti-vem, např. mnozí hned po potopě Čechy v této krajině býti pokládají) a nepravých vztažných vět. Typickým rysem humanistické češtiny jsou pak složitá souvětí, tzv. periody, kterých (vedle všech výše uvedených syntaktických prostředků) dovedně užívá už zmíněný Daniel Adam z Veleslavína:

Že pak všickni vesměs správy městské a ouřadův žádají, ten blud odtud pochází, že ne všickni onoho s nebe seslaného napomenutí: Nosce te ipsum, znej sebe sám, poslouchají: pakli je kteří často v ustech mívají, však ho žádný méně jako on ne-ušetřují. Ale jako první otec náš Adam, nezřízeně žádaje býti bohem, učiněn jest mizerným tvorem, a měv býti všeho světa pánem, již jest ničemného bláta otrokem; aneb jako onen mládenec Phaëton, o němž básníci vypisují, chtěje sluncem na voze po nebi voziti a nemoha bujných koní na uzdě zdržeti, spadl dolů s nebe a bídně zahynul: tak se přihází mnohým mladým nerozumným a ouřadů žádostivým pá-nům radním, kteříž neumějíce samých sebe spraviti, nebezpečně o správu jiných pokoušejí a nejednou na sebe i na město záhubu uvozují.

1 . 3 . 6 JAZYK BIBLE KRA LICKÉ

Kvality spisovného jazyka tohoto období vrcholí v Bibli kralické z let 1579—1593, která se díky své vysoké jazykové úrovni i náboženské autoritě


31

stala vzorem pro současnou jazykovou praxi a nemálo pomohla ustálit dobo-vý jazykový úzus:

1. Blahoslavený ten muž, kterýž nechodí po radě bezbožných, a na cestě hříšníkův nestojí, a na stolici posměvačův nesedá. 2. Ale v zákoně Hospodinově jest líbost jeho, a v zákoně jeho přemyšluje dnem i nocí. 3. Nebo bude jako strom štípený při tekutých vodách, kterýž ovoce své vydává časem svým: jehožto list nevadne: a což-koli činiti bude, štěstně mu se povede. 4. Netakť budou bezbožní: ale jako plevy, kteréž rozmítá vítr. 5. Protož neostojí bezbožní na soudu, ani hříšníci v shromáž-dění spravedlivých. 6. Neboť zná Hospodin cestu spravedlivých, ale cesta bezbož-ných zahyne.

Vliv jazyka Bible kralické se do značné míry uplatňoval i v pobělohorském ob-dobí prostřednictvím katolické Bible svatováclavské (kompletně vyšla r. 1715) a zejm. později, v době národního obrození.

Jazyk Bible kralické je především v hláskosloví kompromisem mezi územ v západní polovině českého jazykového území, hlavně středočeským, a stavem ve starších památkách a v nářečích na východnější Moravě (to je způsobeno moravským původem velké části překladatelů Bible kralické a tím, že vznikla na Moravě). Se západní částí českého jazykového území má jazyk Bible kra-lické společnou dvojhlásku ou (v originále psanou jako au, např. mauka, dob-rau) a ej (psané ey) za starší aj (dey, neydále), ale zachovává ý (strýc, dobrý), é (dobré mléko), nemá ve slovech jako oko protetické v- a rozeznává dvojí l (les, ale łáska). Je pravděpodobné, že právě díky tomuto „kompromisnímu“ jazyku byla Bible kralická ochotně přijata nejen na Moravě, ale i na Slovensku (v jeho protestantské části).

V Bibli kralické a v textech z 2. pol. 16. stol. se ustálil i nový typ pravopisu, který se potom bez větších změn používal až do začátku 19. stol., tzv. pravopis bratrský. Byl to v podstatě diakritický pravopis s jedinou spřežkou ſſ pro sou-hlásku š (kromě už obvyklého ch). Dalším rysem tohoto pravopisného systé-mu byl grafém w za hlásku v (wy), u se na začátku slova psalo jako v (vbohý), j ve dvojhlásce jako y (kray, dey), před samohláskou se pro ně užíval grafém g (gako, geden), í se zapisovalo jako j (dagj), ale i/í po c, z, s se psalo jako y/ý (cyzý, sýla).

1 . 3 . 7 SITUACE ČEŠTINY V DOBĚ PŘEDBĚLOHORSKÉ

Celé 16. stol. a první dvacetiletí 17. stol. bylo v českých zemích naplněno drob-nými i většími spory mezi panovníkem a vysokou šlechtou a mezi šlechtou a městy, též náboženskými rozbroji a zejm. obavou před Turky, kteří se vojen-sky přiblížili až k moravským hranicím. Bylo to však také období hospodářské-ho rozkvětu, na kterém se účastnila šlechta i měšťanské vrstvy. Právě s touto


okolností souvisí úspěšný vývoj češtiny v této dějinné etapě. Stinnou stránkou této vcelku příznivé situace však byla sílící germanizace šlechty i měst. Příliv německého obyvatelstva do Čech a na Moravu byl tak velký, že generální sněm zemí Koruny české přijal r. 1615 usnesení, kterým se mělo omezit přistěhova-lectví a dále zaručit, aby si cizinci a jejich děti osvojili český jazyk. A v této si-tuaci, která už sama o sobě obsahovala některé prvky ohrožující příznivý vývoj spisovné češtiny, přichází protihabsburské povstání českých stavů a následně jeho ztroskotání v bitvě na Bílé hoře r. 1620.


Documents

Miroslav Komárek : Dějiny českého jazyka – ukázka