V článku o entomologickém výzkumu naUniverzitě Komenského v Bratislavě v mi -nulém čísle Živy (2014, 5: CXXVII) jsmepřislíbili, že se podíváme na dějiny entomo -logie na slovenském území podrobněji.

V předlinnéovském období i následněv letech 1758–1918 tvořilo Slovensko poli-tickou a administrativní součást Uherska.Mnohé vysoké školy původně sídlily naúzemí současného Slovenska (např. Aca-demia Istropolitana založená v r. 1467v Bratislavě, tehdy v Pozsony neboli Preš-purku, Trnavská univerzita zřízená v r. 1635v sídle ostřihomského arcibiskupa v Trna-vě, Báňská akademie v Banské Štiavnicizaložená r. 1763 jako první technická vyso-ká škola na světě). Později ale došlo k po -litickým přesunům, takže např. v r. 1777přestěhovali Trnavskou univerzitu do Bu -dína. Přesuny vrcholily po rakousko-uher-ském vyrovnání v r. 1867, kdy se státemfinancované instituce soustředily do Buda-pešti. Koncentrace vědeckého života a mož-nosti profesionálního uplatnění v oboru,tedy i v entomologii, přivedly vážnéhozájemce (pokud se nespokojil s místemgymnaziálního profesora, místního léka-ře nebo kněze) dříve či později do hlavní-ho města Uherska. Dokladem toho jsouvýznamní uherští zoologové a entomolo-gové, rodáci ze Slovenska (tehdy označo-vaného jako Horní Uhry), kteří pracovaliv Budapešti (strýc a synovec Imre a JánosFrivaldszky, István Bolkay, Kornel Chyzer,Géza Horváth aj.). Neznalost maďarštiny,roztříštěnost a nepřístupnost uherské litera -tury představovaly téměř nepřekonatelnoubariéru mezi evropskou entomologií, u nížtehdy dominovala francouzština a němči-na, a většinou entomologických aktivit sevztahem k bývalému severnímu Uhersku.Nedostatek zachovalých sbírkových fondůz tohoto období na Slovensku a nepřístup-nost sbírek v Maďarsku vyvolaly u bada-telů působících na Slovensku po r. 1918(po rozpadu Rakouska-Uherska a vznikuČeskoslovenska) představu o Slovenskujako o území málo prozkoumaném. Tutosituaci vystihl český entomolog působícína Slovensku Jan Roubal (viz dále) v úvo-du svého Katalogu Coleopter (brouků) Slo-venska a Podkarpatska z r. 1930: „Maďarštíentomologové poměrně málo prostudo -vali Slovensko a Podkarpatsko – oficiálníodborníci žili v Budapešti (Sedmihradskobylo entomologickou kolonií pro sebe)a přenechali provinciálním sběratelům naseveru bádání na jich vlastní pěst, což seprojevovalo lokálními seznamy obyčejněnápadných a velkých druhů bez vědecké-ho podkladu a bez užití racionálních metodsbírání. Sjezdy lékařů a přírodozpytcůmaďarských konané v různých provincio-nálních městech měly ozvěnu v sborníku,kde několikráte publikovány i seznamovépráce o Coleopterách příslušného okolí.Pokud odborníci budapeštští podnikliexkurze na sever Uherska, volili obyčejněTatry svým cílem a později, když pozor-

nost koleopterologů obrácena k studiufauny kavernikolní, navštěvovali Gemer.Vysvětlitelno je toto vše velmi lehko pro-to, že Uherský stát zahrnoval kraje přírod-ně mnohem bohatší a tedy lákavější jakoSedmihrady, Banát, Bihar, Chorvatsko,Rjeku; samo širší okolí Budapešti je vel-mi zajímavé a posléze obraceli domácíodborníci zřetel k Bosně-Hercegovině, jakočástečně též k Uhersku patřící doméně –a tak, jak řečeno, mimo Tatry, Gemer a sku-pinu východních Karpat bylo Slovenskoa Podkarpatsko u srovnání s řečenými kra-ji jen málo lákavé territorium pro studiumkoleopterologické a mnohé kraje jsou tupodnes terra incognita.“ S podobnýminázory však nemůžeme zcela souhlasit.Slovensko nebylo úplně neznámou oblas-tí, za jakou ji pokládali někteří pracovnícipo rozpadu monarchie. Už v nejranějšíchpolinnéovských časech se studiu zdejšíentomofauny věnovala pozornost (i kdyžčasto nedostatečná), ať už ze strany jednot -livců nebo přírodovědných společností.

Období let 1758–1825Významnou osobností působící na Sloven-sku byl italský lékař a přírodovědec Gio-vanni Antonio Scopoli (1723–88; obr. 1).V letech 1770–76 jako profesor na Báňskéakademii v Banské Štiavnici vydal 14 kniž-ních publikací o chemii, mineralogii, bota-nice i zoologii. Jeho práce Annus I.–V. his-torico naturalis (Lipsko 1769–72) obsahujemnoho faunistických údajů ze slovenské-ho území. V díle Introductio ad historiamnatura lem sistens genera lapidum, planta-rum et animalium hactenus detecta... (Pra-ha 1777) pojednal o systému rostlin a živo-čichů; jejich popisy postrádaly obvykleudání lokality, ale např. u chrobáka révo-vého (Lethrus apterus) se uvádí, že bylsbíraný Pillerem v okolí Trnavy.

Anglický přírodovědec Robert Townson(1763–1827) v r. 1793 cestoval po Uher-sku, přičemž navštívil i mnohá místa naSlovensku (např. Komárno, Košice, Domi-cu, Silicu, Vysoké Tatry, Banskou Štiavnicinebo Trnavu). V r. 1797 vydal cestopis, cen-ný pramen dat, zaznamenal geologicképoměry, zkoumal faunu a flóru. Z hmyzukromě brouků uvádí údaje o motýlecha dvoukřídlých. Je škoda, že ve své práci ne -věnoval fauně tolik pozornosti jako flóře.

V r. 1802 vzniklo za podpory hraběteFerence Széchenyiho v Budapešti Uher-ské národní muzeum (nejprve knihovna).Od r. 1822 zde jako kustod působil lékařa přírodovědec, rodák ze slovenského Bač-kova Imre Frivaldszky (1799–1870; obr. 2),jenž se intenzivně věnoval také entomolo -gii a mnohé sběry podnikal i na Slovensku.Muzeum v 19. stol. (od r. 1870 samostatnézoologické oddělení) významně přispělok faunistickému výzkumu slovenskéhoúzemí. Z entomologů působících v muzeuje nutné zmínit jména jako János Frivald -szky (1822–95) ze slovenského Rajca, koleo -pterolog Ernö Csiki (1875–1954) původem

z rumunské části Uherska, nebo specialistana ploštice Géza Horváth (1847–1937;obr. 3), rodák z východoslovenských Čeče-jovic. Po r. 1918 nastala ve výzkumu Slo-venska ze strany pracovníků muzea stag-nace, nová vlna zájmu o slovenskou faunuzačala až ve 30. letech 20. stol. s novougenerací entomologů (např. koleopterologZoltán Kaszab). Jejich faunistické práce sevztahem ke Slovensku vznikaly hlavně nazákladě materiálu získaného před r. 1918.

Období let 1825–84Rozvoji bádání značně pomohlo založeníUherské akademie věd v r. 1825, kterávděčí za vznik rozsáhlé finanční pomocihraběte Istvána Széchenyiho.

Důležitý vliv na pokrok znalostí o míst-ní fauně měly výroční schůze uherskýchlékařů a přírodovědců, pořádané vždyv jiném městě, kde pak vycházely sbor-níky prací z těchto setkání. První sjezd sekonal z podnětu prof. Ference Benehov r. 1841. Do r. 1914 se uskutečnilo 34 se -tkání, z toho 8 na Slovensku. Nemalý vý -znam mělo založení Uherské přírodověd-né společnosti v r. 1841 za předsednictvíprof. Pála Bugáta. Vydávala ročenky a ča -sopisy, původní publikace i překlady za -hraniční literatury.

I přímo na Slovensku vznikaly různéspolky. Prvním byl Bratislavský přírodo-vědný spolek (později Bratislavský lékař-sko-přírodovědný spolek) vzešlý z inicia-tivy Andreje Kornhubera v r. 1856. Roku1871 vznikl Banskoštiavnický lékařskýa přírodovědný spolek, r. 1873 Uherskýkarpatský spolek (přestože se věnoval hlav-ně turistice, přispěl pracemi svých členůi k entomologickému výzkumu Sloven-ska). V r. 1877 založil Karol J. BrancsikPřírodovědný spolek župy Trenčínské, je -hož členy byli např. i koleopterologovéArthur Petrogalli, piarista Karol Krasznyán -szky, Kálman Czógler, Karol Kočí nebo Jo -zef Laco. Koleopterolog Karol Kelecsényi(1854–1914) patřil zase k členům Lékař-sko-lékárnického a přírodovědného spolkuNitranské župy, fungujícího od r. 1888.

V r. 1880 Géza Horváth z pověření uher-ského ministerstva zemědělství, průmyslua obchodu založil Státní výzkumnou sta-nici fyloxéry (mšička révokaz – Viteus viti-foliae), později zaměřenou jako Královská

CLII živa 6/2014

Milada Holecová

Z historie entomologie na Slovensku

1

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2014. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

státní entomologická stanice i na ostatnízemědělské škůdce.

V tomto a v následujícím období byl nej-významnější vědeckou osobností působícína Slovensku již zmíněný lékař a přírodo-vědec Karol Jozef Brancsik (1842–1915;obr. 4). Věnoval se broukům, rovnokřídlým,stejnokřídlým, blanokřídlým, dvoukřídlým,blechám, ale i měkkýšům a botanice. Jehosbírka obsahovala 150 tisíc jedinců hmyzua okolo 100 tisíc měkkýšů. Zkoumal faunui flóru Trenčínské župy – přispíval do roče-nek přírodovědného spolku (jehož byltajemníkem a posléze předsedou) i muzeatéto župy, jeho herbář obsahoval 7 500 po -ložek z tohoto regionu (známý slovenskýbotanik Jozef Ľudovít Holuby po něm po -jmenoval máchelku Leontodon brancsi-kii). Jedinou svou knihu K. J. Brancsikvěnoval broukům Štýrska, publikoval takév odborných časopisech v Německu, veVídni a v Budapešti. Patřil k členům Uher-ské přírodovědné společnosti a byl dopi-sujícím členem Španělské přírodovědnéspolečnosti v Madridu.

Období mezi lety 1884 a 1918V r. 1884 výše uvedený G. Horváth začalvydávat entomologický časopis RovartaniLapok, který se později stal oficiální tisko -vinou Uherské entomologické společnosti,vzniklé r. 1910 (první předseda G. Horváth).

Za vyvrcholení dobového faunistické-ho výzkumu Uherska můžeme považovatdílo Fauna Regni Hungariae, které vycháze -lo z podnětu G. Horvátha k oslavám tisíci -letí příchodu Maďarů do Evropy, v ediciUherské přírodovědné společnosti. Obsa-huje údaje o fauně prakticky všech živo-čišných skupin. Hlavním redaktorem bylJozef Paszlavszky, ediční radu vedl entomo -log J. Frivaldszky. Některé skupiny hmyzuvyšly samostatně (např. motýli, dvoukřídlí,

rovnokřídlí), souborný díl věnovaný čle-novcům byl vydán v r. 1900. Uhersko se takzařadilo mezi nemnoho zemí, které mělysvou faunu kompletně zpracovanou a přesrůzné nedostatky patří toto dílo k základnímsouborným faunistickým pracím o Maďar-sku, Slovensku, Zakarpatsku, Sedmihrad-sku, Vojvodině a Chorvatsku.

V druhé polovině 19. stol. navštívili Slo-vensko různí významní zahraniční ento-mologové, kteří zveřejnili výsledky svýchcest zaměřených hlavně na Tatry a mnohdypopsali nové druhy hmyzu ze slovenskéhoúzemí. Např. rakouský entomolog LudwigMiller (1820–97) popsal 6 druhů brouků(střevlíky Nebria tatrica, Pterostichus blan-dulus, Trechus microphthalmus, drabčíkaHomalota apicola, nosatce Otiorrhynchusgraniventris a O. alpigradus). Na Slovenskubádal i jeden z nejvýznamnějších evrop-ských koleopterologů, rakouský Němec a ro -dák z Moravy Edmund Reitter (1845–1920),rovněž další němečtí badatelé jako Arthurvon Rottenberg (1843–75), Hellmuth vonKiesenwetter (1820–80) nebo RichardScholz (1866–1935), a také polští entomo-logové studující Babí horu, Pieniny a Tat-ry – Stefan Stobiecki (1859–1944), Maxi-milian Nowicki (1826–90) či BolesławKotula (1849–98).

Období let 1918–40S rozpadem Rakouska-Uherska a vznikemČeskoslovenska v r. 1918 končí na Sloven-sku éra maďarských zoologů, nastupujepříliv českých badatelů a vzniká samo-statná slovenská entomologie.

Jednou z prvních popřevratových orga-nizací byla Společnost slovenského vlasti -vědného muzea (založena r. 1924). Sbírkyvzešlé z její činnosti se později staly zá -kladem dnešního Přírodovědného ústavuSlovenského národního muzea v Bratislavě.Roku 1926 vznikla v Bratislavě Učená spo-lečnost Šafárikova, členěná na společen-skovědné a přírodovědné třídy. V její edicivycházely různé biologické práce, např.zmiňovaný Roubalův Katalog (viz dále).V letech 1932–38 existoval v Košicích Příro -dovědecký klub a měl i zoologickou sekci.

V letech 1918–39 se na výzkumu Sloven -ska podíleli někteří členové Československéspolečnosti entomologické (ČSE, viz Živa2014, 5: CV–CVI). V r. 1920 např. působilo

na Slovensku 9 členů z celkového počtu162, začátkem r. 1939 to bylo 17 z 376. Pa -třil k nim Jan Roubal (1880–1971; obr. 6),jeden z nejlepších znalců československýchbrouků, entomolog evropského formátu.Narodil se v českých Chudenicích, vy -studoval Univerzitu Karlovu v Praze, alev letech 1919–38 byl ředitelem dívčíhogymnázia v Banské Bystrici. Specializovalse hlavně na brouky, do r. 1910 se věno-val i motýlům, od r. 1953 plošticím. Jeautorem více než 300 vědeckých a odbor-ných příspěvků a ze Slovenska popsal mno-ho nových taxonů. Svou terénní činnostípřispěl k poznání fauny brouků hlavněv Nízkých Tatrách, Pieninách, MalýchKarpatech, Jurském Šúru nebo na stepnícha lesostepních lokalitách v okolí Hronské-ho Beňadiku. Zabýval se problematikoumokřadů, fauny hnízd, půdní fauny, nebohmyzími společenstvy na trnovníku akátua hlozích. Jeho nejdůležitější prací je užzmíněný třísvazkový Katalog Coleopter(brouků) Slovenska a Podkarpatska, v němžkriticky zhodnotil dosavadní literární úda-je a podal přehled rozšíření druhů v těch-to zemích. Z Roubalových taxonomickýchprací o plošticích dále jmenujme mono-grafii o čeledi klešťankovití (Corixidae),zpracoval i některé lokality na Moravě,v Krkonoších a severních Čechách. Jehosbírka asi 158 tisíc brouků a ploštic jeuložena ve Slovenském národním muzeu(SNM) v Bratislavě.

Vladimír Balthasar (1897–1978), půvo-dem z Prahy, byl význačný entomolog,specialista na listorohé brouky nadčelediScarabaeoidea a žahadlové blanokřídlé zeskupiny Aculeata. Po promoci na Univer-zitě Karlově v Praze v r. 1933 nastoupiljako kustod zoologických a botanickýchsbírek Slovenského vlastivědného muzeav Bratislavě a zároveň pracoval jako asis -tent na Lékařské fakultě Univerzity Komen-ského. Na Slovensku působil do r. 1939(věnoval se i ptactvu a byl konzervátoremochrany přírodních památek v Podunají).Jeho zásluhou se entomologické sbírkybratislavského muzea staly v té době třetí -mi největšími v Československu.

Václav Machulka (1889–1949), rovněžz Prahy, pracoval v letech 1923–34 ve Vý -zkumném ústavu zemědělství v Košicích.Zabýval se brouky čeledí Pselaphidae

živa 6/2014 CLIII

2 3 4 5

1 Italský lékař a přírodovědec Giovanni Antonio Scopoli (1723–88)2 Imre Frivaldszky (1799–1870)3 Géza Horváth (1847–1937) – redaktoruherského entomologického časopisuRovartani Lapok a první předseda Uherské entomologické společnosti4 Karol Jozef Brancsik (1842–1915)5 Ornitolog a entomolog Valerián Depta(1885–1963)

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2014. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

a Scydmaenidae (obě skupiny nyní drab-číkovití – Staphylinidae), a přispěl k po -znání fauny východního Slovenska.

Z nastupující generace entomologů zmí-níme právníka, ornitologa a entomologaValeriána Deptu (1885–1963; obr. 5). Jehosbírka drabčíkovitých a mrchožroutovi-tých brouků (Staphylinidae a Silphidae,asi 22 800 kusů) je uložena v SNM v Bra-tislavě. V důchodu působil jako technikVýzkumného ústavu agrochemické techno-logie v Bratislavě, kde řídil chov pokus-ného hmyzu a spolupracoval při testováníinsekticidů. Od r. 1926 byl členem ČSE,1946–51 předsedou entomologické sekceSlovenské přírodovědné společnosti, v le -tech 1953–57 členem vědecké rady Faunis-tické laboratoře Slovenské akademie věd.

Lesník a entomolog Karol Kočí (1879 až1956) byl členem Přírodovědného spolkužupy Trenčínské. Sám nepublikoval, ale po -skytoval svůj materiál k odbornému zpra-cování jiným entomologům – jeho sbírku8 480 brouků nyní mají v SNM v Bratisla-vě. Na jeho počest byly pojmenovány ně -které druhy (např. drabčík Sipalia kocsi).

Notář Jozef Laco (1872–1941; obr. 7) psalčlánky již do časopisu Rovartani Lapok,spolupracoval v Přírodovědném spolkužupy Trenčínské s K. J. Brancsikem a pa -třil k zakladatelům Společnosti slovenské-ho vlastivědného muzea. Uskutečnil takévýpravy do Maďarska, Itálie, Jugosláviea Bulharska. I jeho sbírka brouků (23 650exemplářů) se nachází v SNM v Bratisla-vě. Jeho vlastním nákladem vydaná knihaChrobákoveda (1928) obsahuje pokusyo slovenské odborné názvosloví a shrnujevýsledky faunistického výzkumu hlavněz okolí Bolešova, Trenčína a Bratislavy.

Období po r. 1940Události v letech 1938–39 vedoucí k roz-padu Československa způsobily stagnaciv přírodovědeckém výzkumu Slovenska,i když v r. 1939 vznikl Zoologický ústav naFilozofické fakultě Univerzity Komenské-ho a od r. 1940 na nové Přírodovědeckéfakultě UK v Bratislavě (od r. 1952 jakokatedra zoologie PřF UK). Toto pracovištěse stalo místem, z něhož vzešly další gene-race zoologů a entomologů.

V r. 1940 založil J. Martinko Slovenskoupřírodovědnou společnost, která existova-la až do r. 1952. Slovenská entomologickáspolečnost vznikla r. 1941 v Žilině z pod-

nětu několika nadšenců (J. Stanek, A. E.Smutný, J. Zelný), ale činnost ukončilav r. 1945. Po obnovení Československazde opět působila Československá společ-nost entomologická. Od r. 1953 existovalysouběžně Československá akademie věd(ČSAV) i Slovenská akademie věd (SAV).Dne 10. května 1957 přípravný výbor v čeles doc. Ladislavem Korbelem založil Česko -slovenskou entomologickou společnost naSlovensku (L. Korbel se stal prvním předse -dou), od r. 1968 přejmenovanou na Sloven -skou entomologickou společnost při SAV.Ta působí dodnes a má asi 250 členů.

I po druhé světové válce slovenskouentomologii výrazně ovlivňovalo působe-ní českých odborníků, ale zároveň se začí-nala rozvíjet vlastní vědecká pracoviště.Slovensko se pro svou zoogeografickoujedinečnost stalo středem zájmu mnohasběratelů hmyzu. Patřil k nim např. AndrejReiprich (1912–2002), uznávaný lepido-pterolog se zaměřením na motýly Sloven-ského ráje a Spiše. Je autorem monografieTriedenie motýľov Slovenska podľa hosti -teľov (živných rastlín) ich húseníc (2001).

Rozhodujícím faktorem pro rozvoj mo -derní entomologie bylo etablování výukyoboru na vysokých školách, hlavně na Pří-rodovědecké fakultě UK v Bratislavě, Vy -soké škole lesnické a dřevařské ve Zvole-nu (nyní Technická univerzita) a Vysokéškole zemědělské v Nitře (Slovenská ze -mědělská univerzita). Aplikovaná entomo -logie měla zázemí od r. 1955 v Laboratořiochrany rostlin SAV, později v Ústavu ex -perimentální fytopatologie a entomologieSAV, jehož dlouholetým ředitelem byldoc. Alexander Huba (1920–2008). Těžiš-těm jeho výzkumu se stala ekologie červ-ců (např. štítenka zhoubná – Diaspidiotusperniciosus) a biologický boj s nimi. Doká-zal, že pro prognózu výskytu štítenky jerozhodující teplota, která podmiňuje vznika délku diapauzy prvního instaru. Zdůraz-ňoval, že v té době převládající formychemické ochrany rostlin by měly být na -hrazeny metodami stabilizace potravníchřetězců a ekosystémů. Pozornost také věno-val poznatkům v oblasti biologie stresuv přírodě. Po zániku pracoviště přešla částbadatelů do Ústavu zoologie SAV, kde sekromě základního entomologického vý -zkumu (ekologického, hydrobiologickéhoi lékařského zaměření) uplatňuje takéaplikovaná entomologie a biotechnologie.

Juraj Čepelák (1917–2000) byl zaklada-telem slovenské dipterologické školy, kteráse rozvíjela za jeho působení na katedřezoologie Agronomické fakulty Vysoké ško-ly zemědělské v Nitře. Věnoval se hlavnědvoukřídlým z podřádu Brachycera. Napůdní zoologii (taxonomii a ekologii hmy-zenek – Protura a chvostoskoků – Collem-bola) se specializoval Josef Nosek (1924–84)z Virologického ústavu SAV v Bratislavě.Mezi osobnostmi lesnické entomologienelze opomenout Miroslava Čapka (1927až 2008; obr. 8) a Jana Patočku (1925–2009)z Výzkumného ústavu lesního hospodář-ství v Banské Štiavnici (nyní Výzkumný les -nický ústav ve Zvolenu). J. Patočka se staluznávaným odborníkem na larvy a kuklymotýlů lesních dřevin, M. Čapek studovalparazitoidy lesního hmyzu a byl světovýmodborníkem na lumčíky (Braconidae).

Ilja Okáli (1934–2002; obr. 9) předsta-voval jednoho z nejvýznamnějších slo-venských entomologů poválečného obdo-bí. Od r. 1961 až do své smrti pracoval veSlovenském národním muzeu v Bratisla-vě, o muzejnictví přednášel i na Univer-zitě Komenského. Patřil k funkcionářůmslovenských entomologických a zoologic-kých společností. Napsal množství pracío křísech (Auchenorrhyncha), ale i o his-torii zoologie a entomologie.

Osobnostmi z katedry zoologie PřF Uni-verzity Komenského v Bratislavě, jako byliLadislav Korbel (1912–2006), Oľga Šte -panovičová (1929–2003), Milan Mrciak(1923–75), Bohumír Rosický (1922–2002)nebo Ján Gulička (1925–2009), jsme se za -bývali již v minulém čísle Živy. V součas-nosti se entomologie rozvíjí na půdě PřFUniverzity Komenského, Slovenského ná -rodního muzea a Slovenské entomologickéspolečnosti a ústavech SAV, ale i na dal-ších univerzitách a v regionálních muzeích.

CLIV živa 6/2014

6 7 8 9

6 Jan Roubal (1880–1971), významnýznalec československých brouků7 Jozef Laco (1872–1941), spolu -zakladatel Společnosti slovenského vlastivědného muzea8 Miroslav Čapek (1927–2008), lesnickýentomolog evropského formátu9 Ilja Okáli (1934–2002), představitelentomologie a muzeologie poválečnéhoobdobí. Snímky z archivu Slovenskéhonárodního muzea (obr. 1–7 a 9) a Sloven-ské entomologické společnosti (obr. 8)

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2014. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

Bylo by možné uvést řadu citátů, v nichžslavné osobnosti zdůrazňují význam studiaa znalosti dějin lidstva pro úspěšný dne-šek i budoucnost. Nejinak je tomu v envi-ronmentalistice, kde hraje klíčovou úlo-hu ochrana přírody – byla vlastně i jejímprůkopníkem.

V posledních desetiletích se ve světěvěnuje historickému vývoji ochrany příro -dy značná pozornost. Vyniká zejména Ně -mecko. V areálu pamětihodné lokality Dra-chenfels (první německé přírodní územíchráněné státem) sídlí instituce StiftungNaturschutzgeschichte (Nadace pro dějinyochrany přírody). Má vlastní muzeum,rozvíjí bohatou výzkumnou, dokumentač-ní a publikační činnost. Ke 100. výročíněmecké státní ochrany přírody (v r. 1906byl v Berlíně zřízen úřad pro péči o pří-rodní památky) vyšel objemný sborník(736 stran), který editovali Hans-WernerFrohn a Friedemann Schmoll, s titulemNatur und Staat. Staatlicher Naturschutz inDeutschland 1906–2006 (Bundesamt fürNaturschutz – Spolkový úřad pro ochranupřírody, Bonn – Bad Godesberg 2006).

K podobné příležitosti, „v predvečerstoročnice vzniku štátnej ochrany prírodyna Slovensku“, vydali na sklonku r. 2013podobně objemnou knihu (792 stran) našivýchodní sousedé a přátelé. Vytvořil ji, narozdíl od té výše citované německé, jedinýautor: Ing. Viliam Stockmann, CSc. (naro-zen 1942), slovenský lesník a příslušníkochranářské „staré gardy“. Není jeho prv-ním dílem tohoto zaměření. Ve stejné kniž-nici Patina mu r. 2011 vyšla publikace90 rokov štátnej ochrany prírody na Sloven -sku a ještě dříve ve dvou vydáních (2009,2010) vyznamenaná biografická encyklo-pedie Kto je kto v ochrane prírody Sloven -ska (do níž autor zahrnul i na Slovenskuangažované Čechy a Moravany).

Jako motto si Viliam Stockmann zvolilcitát slovenského historika Ľubomíra Lip-táka: „Úlohou historika nie je zatracovaťani vychvalovať – ale komentovať.“ Pod-řídil mu i poněkud neobvyklé uspořádá-ní obsahu celého díla. V chronologickémpořadí podává výběr faktografických údajůo ochranářském dění na území dnešní Slo-venské republiky mezi lety 1075 a 2000.Některé zároveň komentuje – většinoudosti opatrně – a stejně rozvážně se vy -hýbá hodnocení. Součástí je bohatý obra-zový doprovod (ponejvíce fotografie osoba událostí a faksimile důležitých doku-mentů). Nevýhodu tohoto uspořádání vi -dím v krátkodobém „rozškatulkování“ vý -voje, které ztěžuje čtenáři udělat si obrazo celkových trendech.

Obsah knihy autor rozčlenil do 7 časo-vých etap: Snahy do r. 1526, Vývoj uvědo -mělého hnutí do r. 1867, Vývoj legislativydo r. 1918, Státní ochrana přírody v prv-ní Československé republice 1918–1939,Ochrana přírody ve Slovenském státu

1939–1945, Ochranářské dění v Českoslo-venské republice 1945–1992, Ochranářskédění ve Slovenské republice 1992–2000,vznik Štátnej ochrany prírody SR 2000.

První tři etapy jsou pojednány v širšímrámci Uherska a Rakouska-Uherska – po -chopitelně, Slovensko tehdy patřilo doHorních Uher. Začíná se r. 1075, kdy sev Uhrách objevuje pojem „hájený les“. Tytooddíly (str. 15–90) podávají přehled „pre-historie“ ochrany přírody, prvních uvědo-mělých snah i úředních opatření. Z dosudve světě vydaných pojednání o dějináchochrany přírody neznám tak obdivuhodněobšírný výčet událostí z těchto etap vývojeoboru. Připomíná mnoho již pozapomenu -tých skutečností i zajímavých osobností.Objeví se také údaje z Čech (např. str. 40 –ochrana pralesů, str. 72 – pražský sjezdna ochranu památek v r. 1908, str. 86 –V. sjezd českých přírodozpytců, lékařůa inženýrů 1914).

Zatímco do r. 1900 jsou zaznamenányudálosti jen z vybraných let, v období1900–2000 se probírá každý rok jednotli-vě. Autor tu použil zajímavé (i když nikolioriginální) formy – v předsazeném odstav-ci s lehkým podtiskem přibližuje každýrok jeho zasazením do rámce aktuálníhoširšího domácího i mezinárodního dění.K výběru uvedených událostí lze mít vý -hrady a připomínky, ty však ponechmespíše kvalifikovaným historikům.

Rozhodně bychom však v knize tohotozaměření očekávali zmínky o význam-ných meznících ve vývoji péče o přírodnía životní prostředí. Ale jejich výběr je zdechudý: pouhých 6 položek! Další infor-mace sice najdeme ve vlastním textu, alejsou velmi stručné (několik málo řádek)a občas neúplné. Dlouhý by byl výčet těch,jež zůstaly opomenuty – jen namátkou:

1909 první evropské národní parky, 1932první přeshraniční „mírový národní park“USA/Kanada, 1968 mezivládní meziná-rodní konference o biosféře v Paříži (zaúčasti dvou slovenských delegátů), 1970první Evropský rok ochrany přírody, 1973zřízení Mezinárodního programu OSN proživotní prostředí UNEP (United NationsEnvironment Programme), 1988 zahájeníVýchodoevropského programu Mezinárod -ní unie pro ochranu přírody (IUCN), 1991světová strategie ochrany přírody Pečuje-me o Zemi atd.

V této souvislosti považuji za jedenz nedostatků díla malou pozornost účastislovenských ochránců přírody v meziná-rodním dění: např. ve Východoevropskémkomitétu Komise IUCN pro výchovu v le -tech 1967–90 (na činnosti se podíleli MilanHirš, Ján Pagáč, Miro Žuffa, Ján Kleinerti jiní) nebo od r. 1995 ve sdružení PlantaEuropa (Viera Feráková, Tomáš Kušík aj.).Čtenář se nedozví, že se v r. 2000 konalv Ammánu Druhý světový kongres ochra-ny přírody (na jeho plénu promluvil MilošKužvart, tehdejší ministr životního pro-středí České republiky, která v tomto rocevstoupila do IUCN jako státní člen) a Slo-váka Ivana Vološčuka zvolili do nejvyššíhoorgánu nejvýznamnější světové ochranář-ské organizace – Rady IUCN. (Také po -strádám jakoukoli zmínku o Asociaci kar -patských národních parků a chráněnýchúzemí, kterou právě Ivan Vološčuk v r. 1991založil a několik let úspěšně řídil.)

Nejvíc uvedených dokumentů a infor-mací, řada z nich zásadního významu, setýká státní ochrany přírody na Slovensku.Kniha končí podrobným přehledem orga-nizační a personální struktury státní ochra-ny přírody SR na začátku našeho tisíciletí(str. 777–788). Překvapivě málo prostorubylo věnováno působení dobrovolnýchochránců přírody, jejich skupin a organi-zací; bez náležité pozornosti tzv. nevlád-nímu dění je však každá historie ochranypřírody – slovenskou nevyjímaje – neúplná.

Místy shledáváme určitou nerovnoměr -nost v délce a podrobnostech zařazenýchinformací – zejména vzhledem k jejichvýznamu. V rámci r. 1932 se téměř na celéstránce probírá likvidace starého olivovní -ku v Bratislavě a pouze na 7 řádcích vyhlá-šení přírodní rezervace v Pieninách: při-tom právě díky ní se dnes ve světě rok1932 uvádí jako historický evropský mez-ník rozvoje přeshraničních chráněnýchúzemí. V r. 1994 je vzniku Klubu seniorůochrany přírody Slovenska věnováno přespůl strany, zahájení významného filmové-ho festivalu Environfilm v Banské Bystri-ci 7 řádek. Na str. 528–533 se mi zdá nad-bytečný výčet článků (ne všech, pouze sevztahem ke Slovensku) ze tří odbornýchochranářských periodik, která vycházelav Československu v r. 1974 – a proč právějen rok 1974?

Pozornost se zaměřuje i na vydávanouliteraturu z oboru. (Zřejmě nedopatřenímje na str. 580 zásadní dílo Národní parky,rezervace a jiná chráněná území přírodyv Československu představeno v oddílePropagačné materiály pre ONV – Okresnínárodní výbory.) Trochu překvapí, že vý -běr uvádějící i některé průvodce po nauč-ných stezkách a jiné útlé brožurky lokál-ního významu opomíjí třeba pozoruhodné

živa 6/2014 CLV

Jan Čeřovský RECENZE

Viliam Stockmann: Dejiny ochrany prírody na Slovensku

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2014. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.

Ve středu 1. října 2014 předal prof. Ing. JiříDrahoš, DrSc., dr. h. c., předseda AV ČR,v pražské vile Lanna za přítomnosti ředi-telů vědeckých pracovišť AV ČR a dalšíchvýznamných osobností ceny Akademievěd ČR vynikajícím českým badatelům.Toto prestižní ocenění, spojené s finančníodměnou, je udělováno za ukončené vě -decké výsledky excelentního a kvalitníhovýzkumu orientovaného na společensképriority, které přispívají k prestiži českévědy v mezinárodním srovnání a od jejichžprvního zveřejnění nebo realizace neuply -nulo více než pět let. V první kategoriibyly oceněny výsledky velkého vědeckéhovýznamu, dosažené při řešení vědeckýchúkolů i grantových, programových a mezi-národních projektů financovaných AV ČR.Druhá kategorie pak vy zdvihla vynikajícívýsledky práce mladých vědeckých pra-covníků do 35 let.

Cena Akademie věd ČR za dosaženévynikající výsledky velkého vědeckéhovýznamuI. Oblast věd o neživé příroděOcenění převzal RNDr. František Slani-na, CSc. (Fyzikální ústav AV ČR, v. v. i.), zaautorskou monografii Základy modelovánív ekonofyzice (Essentials of EconophysicsModelling, Oxford University Press). Poda-řilo se mu vytvořit skutečně klíčovou a oje-dinělou knihu zahrnující prakticky všez historie, ale i z perspektiv modelovánív ekonofyzice, dynamicky se rozvíjejícímmoderním oboru. Kniha podává přehledo metodách a postupech, které mají svůjpůvod ve statistické fyzice, teorii koopera -tivních jevů a škálovacích metodách a po -užívají se při matematickém modelováníekonomických a sociálních jevů.

II. Oblast věd o živé přírodě a chemických vědAutorský tým z Ústavu molekulární gene-tiky AV ČR, v. v. i., ve složení: RNDr. Jiří Hej-nar, CSc., Mgr. Magda Matoušková, Ph.D.,Mgr. Filip Šenigl, Ph.D., Mgr. KateřinaTrejbalová, Ph.D., Ing. Jiří Plachý, CSc.,a Mgr. Dalibor Miklík byl oceněn za vý -sledky týkající se problematiky transkrip -ční regulace retrovirů, retrovirových vek-torů a retrotranspozonů. Tým dlouhodoběřeší problematiku epigenetické regulaceretrovirů, které se jako proviry včleňují dogenomu obratlovců. Středem zájmu se stalrovněž retrovirový gen odpovědný za tvor-bu syncytiální vrstvy v placentě (pozoru-hodný jev řízený epigeneticky a pravděpo-dobně i sestřihem, protože se uskutečňujepouze v placentě). Recentním doplňkemtěchto studií je epigenomická charakteri-zace integračních míst retrovirů, do značnémíry rozhodující o expresi provirů. Získá -váme tak zajímavé informace i o epigene-tické struktuře genomu a jeho fungování.III. Oblast humanitních a společenských vědV této oblasti byla cena udělena doc. Kar-lovi Novotnému, Ph.D., M.A. (Filosofickýústav AV ČR, v. v. i.), za tři monografie: Lagenèse d’une hérésie. Monde, corps et his-toire dans la pensée de Jan Patočka (Paříž2012), Neue Konzepte der Phänomenalität.Essais zur Subjektivität und Leiblichkeitdes Erscheinens (Würzburg 2012) a Corpo-reity and Affectivity. Dedicated to MauriceMerleau-Ponty (editoval s P. Rodrigem,J. Slatmanem a S. Stollerem, Boston–Lei-den 2013). K. Novotný je odborníkem naněmeckou a francouzskou fenomenologic-kou filozofii a světovým znalcem a inter-pretem myšlení Jana Patočky.

Cena Akademie věd ČR pro mladévědecké pracovníky do 35 let za vynikající výsledky vědecké práceI. Oblast věd o neživé příroděCenu získal Mgr. Michal Švanda, Ph.D.(Astronomický ústav AV ČR, v. v. i.), za pří -spěvky k rozvoji helioseismických metod,určených k měření rychlosti plazmatu vesvrchní vrstvě sluneční konvektivní zóny.V současnosti je jediným českým vědcemzabývajícím se helioseismologií, modernímetodou slunečního výzkumu, která umož-ňuje nahlížet pod neprůhledný slunečnípovrch. Stál u jejího samotného zrodu.II. Oblast věd o živé přírodě a chemických vědLaureátem pro tuto oblast se stal Mgr. JanVondrák, Ph.D. (Botanický ústav AV ČR,v. v. i.), za fylogenetický přístup k řešenítaxonomie kritických skupin lichenizo-vaných hub. Jeho výzkum ukazuje, že spe-ciace u lišejníků je často podmíněna geo-grafickou i ekologickou vikariancí. Namalém území lze najít blízce si příbuznépopulace, které jsou už fylogeneticky vy -hraněné a reprodukčně dosti izolované. Sespolupracovníky sestavili metodiku provýzkum fenotypu, v níž standardizovalipojetí více než 100 morfologických znakůi postup při hledání diagnostických znaků.Nyní se zaměřuje na význam mezipopulač-ního křížení pro vznik nových ekologickyspecifických linií lišejníků a na radiace vefylogenezi určitých skupin ve Středozemí.III. Oblast humanitních a společenských vědCena byla udělena Mgr. Evě Chodějovské(Historický ústav AV ČR, v. v. i.) za Histo -rický atlas měst České republiky – svazekč. 24: Praha-Smíchov (Historický ústav,Praha 2013). Výběr nejpodstatnějších karto -grafických dokumentů přímo ke studovanéčtvrti doplnila výběrem výřezů z plánů celéPrahy, jejichž dosud neexistující přehledvypracovala. Mnohé dokumenty včetněvedut a fotografií jsou zde v moderní doběpublikovány poprvé, podařilo se podchy-tit řadu dokumentů v držení soukromýchosob. Vedle systematické heuristiky a vý -běru dokumentů kladla autorka důraz i naodbornou digitalizaci starých map.

Ceny Akademie věd ČR za vynikající vědeckévýsledky a pro mladé vědce

Rozhovory o ekológii a ochrane prírody odI. Vološčuka a I. Míchala (1991), vysoko-školskou učebnici vědy o ochraně příro-dy (ekosozológie) M. Lisického (1996)nebo pětidílnou Červenou knihu ČR a SR(1988–99), na níž se podílela řada slo-venských odborníků a poslední tři dílydokonce vyšly v nakladatelství Prírodav Bratislavě.

Poněkud kuriózní mi připadají zmínkyo oslavách výročí „Víťazného februára“(str. 439), přípravách na 50. výročí vzni-ku KSČ (str. 467) a jeho oslavách (str. 484)a dalších tehdejšímu režimu poplatnýchakcích. Obávám se, že by mohly být chá-pány spíše jako nostalgická vzpomínkanež jako ilustrace tehdejšího dění. Zvlášťkdyž nenajdeme ani slovo o protestechproti špatnému zacházení s přírodou a ži -votním prostředím, jakými byla v r. 1983zpráva Ekologické sekce při Českoslo -venské biologické společnosti adresova-ná ústředním federálním orgánům ČSSR

nebo r. 1989 akce bratislavské 6. základníorganizace Slovenského svazu ochráncůpřírody a krajiny. (Je také nepochopitel-né, že její předseda Mikuláš Huba v knizev přehledu osobností slovenské ochranypřírody chybí!)

Celou knihou defiluje téměř 200 osob sevztahem k ochraně přírody na Slovensku –od krále Bela IV. (1256) až po ministraLadislava Miklóse (2000). Čechů je mezinimi 8 – po zásluze nechybějí Karel Do -min, Rudolf Maximovič, Jan SvatoplukProcházka ani Jaroslav Veselý. Všichnijsou představeni na fotografiích (někteříještě i na více či méně vydařených kres-bách Jozefa Tatíka) – buď jen s uvedenímjména a několika řádky, nebo obsáhlejšímbiografickým medailonem. Na rozdíl odpřístupu některých jiných autorů jsou zdezařazeny i osoby dosud žijící (dokoncemladší než 60 let, jejichž dílo se dosudzdaleka neuzavřelo). Nicméně další zůsta-li opomenuti (např. Milič Blahout, Peter

Sabo a Arnold Tóth). Biografické údajejsou vytištěny na olivově hnědém podtis-ku; v řadě případů četbu delších medailo -nů znepříjemňuje nečistá grafická úprava(„přetékání“ textu, i pouze několika málořádky, přes stránku).

Vzdor výhradám a kritickým připomín-kám (mnohé drobné nepřesnosti neuvá-dím) je třeba vysoce ocenit píli ViliamaStockmanna, s níž shromáždil takové množ -ství materiálu (nechť promine, ale spíšenež Dějiny bych knihu nazval Materiályk dějinám ochrany přírody na Slovensku),i zájem a péči slovenské státní ochranypřírody o vydávání takové literatury. Zasese objevil obor, v němž jsou bratři Slovácio pěkný krok před námi.

Vydala Štátna ochrana prírody SR,Banská Bystrica, edice Patina 2013, 792 str., barevné a černobílé ilustrace.Cena neuvedena

CLVI živa 6/2014

© Nakladatelství Academia, SSČ AV ČR, v. v. i., 2014. Přetisk článků včetně obrázků se výslovně zapovídá. Veškerá práva včetně práva reprodukce jsou vyhrazena.