LJMgrB25 Arabský svět v době antiky a raného středověku I

5/15/2018 LJMgrB25 Arabský svět v době antiky a raného středověku I - slidepdf.com

http://slidepdf.com/reader/full/ljmgrb25-arabsky-svet-v-dobe-antiky-a-raneho-stredoveku-i 1/11

LJMgrB25 Arabský svět v době antiky a raného středověku I

Seminární práce: Palmýrská říše (260 n. l. – 273 n. l.)

Jméno: Tomáš Štěpánek

Obor: Klasická archeologie

Ročník: 3.



2

Úvod

Palmýra, v překladu Město palem, je oáza nacházející se asi 250 kilometrů východně od

pobřeží Středozemního moře, uprostřed Syrské pouště. Leží na křižovatce obchodních

karavanních tras, vedoucích z jihu Arabského poloostrova k bohatým syrským městům na

severozápadě a z oblasti Perského zálivu ke Středozemnímu moři. První historické zmínky o

ní máme již z 19. století p. n. l., kdy je uváděna jako jedna z karavanních zastávek. Město

samotné bylo založeno mnohem dříve pravděpodobně arabskými kočovníky a dlouho o něj

nejevila žádná z okolních říší1větší zájem.2 Vše se začalo měnit s příchodem Římanů do

oblasti Předního východu. Od 3. století p. n. l. začalo město získávat větší bohatství a roku 41

p. n. l. jen o „vlásek“ uniklo vyplnění od Marka Antonia. O 60 let později město definitivně

uznalo svrchovanost Římské říše a dostalo se pod její vliv.

Vzestup

Ze strategického a vojenského hlediska plnilo město nárazníkovou funkci proti Peršanům.3

I

tak si ovšem Palmýra zachovala jistou míru nezávislosti a profitovala hlavně z přeložení

obchodních cest po porážce Nabatejského království4 Římany. Roku 130 n. l. navštívil město

císař Hadrián a vyhlásil ho svobodným s velkými obchodními privilegii. Přejmenoval ho také

na Hadriána Palmyra. O 54 let později se stala Palmýra hlavním městem provincie Syria

Phoenice a roku 212 za vlády císaře Caracally se stala Římskou kolonií a její obyvatelé tak

nemuseli platit daně Římu. To přineslo další zvýšení prosperity Palmýry, neboť velká část

dálkového obchodu šla právě přes toto město. V této době se už pevně uchytila karavanová

cesta vedoucí z východu do Ktesifontu na Tigridu, odsud do Dury - Europu na Eufratu nebo

přímo do Palmýry a dále do Emesy, Damašku nebo Bosry5 (viz. mapa č. 1).

Krize Říma

V proběhu 3. století n. l. se ocitla Římská říše ve velké krizi. V důsledku častého střídání

císařů6 a častých uzurpací se téměř zhroutila obrana říše před vnějším nepřítelem (Germány,

Sassánovci) i ekonomická situace – došlo k obrovské inflaci a vylidňování měst. Na volbu

1 Asýrie, Seleukovská říše, Persie a Parthové. 2 Jelikož, leželo daleko v poušti, není se čemu divit. 3

Jedním z nejnebezpečnějších nepřátel Římanů v té době. 4 Arabské království s hlavním městem Petra nacházející se v dnešním Jordánsku, které bylo po podrobení

císařem Traianem r. 106 n. l. známo jako provincie Arabia.5 Obchodníci z Palmýry snad měli ve vlastnictví několik lodí brázdící italské vody. Řídili také obchods indickým hedvábím, otroky, solí, „parfémy,“ nefritem, kadidlem, slonovinou a dalšími. 6 Během 50 let se vystřídalo snad 50 více či méně legitimních císařů.



3

císaře měla stále větší vliv armáda7, což se negativně projevovalo úplatky, častými vraždami

císařů i občanskými válkami mezi pretendenty trůnu. Ke krizi také přispěl nový a silný

nepřítel, který na Východě vystřídal Parthy – novoperští Sassánovci8 (viz. mapa č. 2). Ti

ihned potom, co se dostali k moci, zahájili vojenská tažení proti Římu. Ardašírův syn Šápur I.

se během své 30 leté vlády (240/1 – 271/2) stal zarputilým nepřítelem Římanů.

V Římě se k moci nakonec dostal Valerianus9, který podle rozkazu Treboniana Galla

pochodoval na Řím, aby porazil uzurpátora Aemiliana. Ovšem když došlo k „náhlé“ Gallově

smrti, rozhodl se téměř šedesátiletý Valerianus získat císařský purpur pro sebe. Aemilianus

byl během tažení zabit svými vojáky, kteří poté přešli na Valerianovu stranu. Jako svého

spolupanovníka jmenoval svého syna Galliena, který měl s generálemPostumem bránit západ

a císař sám se mohl vydat na Východ, kde Šápur I. ohrožoval Římské panství.10

Valerianus se vydal s vojáky proti nepříteli, který je však u Edessy na hlavu porazil a při

následující osobní „mírové“ schůzce byl roku 260 n. l. Valerianus zajat Peršany11 a už nikdy

nikdo o něm neměl slyšet.12 Vládu nad říší tedy přebral Gallienus, který se ovšem musel

vyrovnat se vzpourou vojsk na východě,13 kterým se pod vedením Macriana podařilo porazit

Peršany. Macrianus sám se v důsledku toho prohlásil za císaře. Ani na západě nebyl klid,

vlády se zde chopil Marcus Cassianius Postumus, který ovládal Gálii, Hispánii a Británii.

Velmi vzdělaný Gallienus zahájil řadu reforem (převážně vojenských),14 které měli vést k

pozdější stabilizaci říše. K poražení Postuma mu chyběl poslední krok, který ovšem nemohl

být dokončen v důsledku Gallienova zranění šípem v jedné z bitev a dalšímu tlaku barbarů.

Západní provincie se tedy osamostatnili, i když oficiálně byly s Římem spojenci.15

7 Hlavně legie umístěné na Dunaji, které se považovali za „hlavní“ ochranu Říma. Vojáci těchto legií patřili mezinejzkušenější a v jistém slova smyslu nejtradičnější. 8 Odvozují svůj původ od polomytického Sassána, který byl roku 200 n. l. veleknězem v dnešním Fársu. Jehovnuk úspěšně vedl vzpouru proti parthskému velkokráli Artabanu IV., kterou úspěšně završil poražení Parthůroku 224 n. l.9 253 n. l.10

Ovládl dokonce Antiochii.11 Jaká pohana pro obyvatele Římské říše. Před necelými deseti lety byl první římský císař zabit nepřítelem naválečném poli (Decius) a nyní byl dokonce zajat. To musel být opravdový příznak krize. 12

Snad dožil v nějakém perském městě, možná byl mučen, či vláčen ulicemi, jak to dělali samy Římanés poraženými vládci. 13 V podstatě se proti němu vzbouřili všude. Dva uzurpátory, Ingenua a Regaliana, porazil v bitvě a tři další – Macriana, Quieta a Aemiliana – zlikvidovali jeho velitelé a spojenci.14 Např. velitelské pozice ve vojsku neměli zastávat senátoři, ale muži, co tomu opravdu rozumí. Velitelstvíarmády umístil do Mediolana (Milána), čímž se zkrátila reakční doba. Vytvořil také velice mobilní jízdní

jednotku (do té doby se Řím spoléhal spíše na pěchotu) – ironií osudu bylo, že velitelé jezdectva měli velkoumoc, kterou neváhali použít k uzurpacím.15 Tzn., že na něj neútočili, ale pouze bránili své území proti barbarům.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Uzurp%C3%A1tor

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ingenuus

http://cs.wikipedia.org/wiki/Regalianus

http://cs.wikipedia.org/wiki/Macrianus

http://cs.wikipedia.org/wiki/Quietus

http://cs.wikipedia.org/wiki/Mussius_Aemilianus

http://cs.wikipedia.org/wiki/Mussius_Aemilianus

http://cs.wikipedia.org/wiki/Quietus

http://cs.wikipedia.org/wiki/Macrianus

http://cs.wikipedia.org/wiki/Regalianus

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ingenuus

http://cs.wikipedia.org/wiki/Uzurp%C3%A1tor



4

Odaenathus

K podobné situaci, jako na západě došlo i na východě (viz. mapa č. 3). Po zajetí císaře

Valeriana Sassánovci se vzbouřili dva jeho bývalí velitelé. Proti nim energicky zakročil

vládce Palmýry arab Lucius Septimius Odaenathus, který oba uzurpátory porazil16

díky svým

dobře vycvičeným vojákům, navyklým poušti a „beduínskému“ způsobu boje.17Za toto

potření získal od Galliena v podstatě volnou ruku na východě – hlavně v obraně Římského

území proti Peršanům, což se mu nadmíru dařilo. Dvakrát dokonce ohrozil perskou metropoli

Ktésifón.

Lucius Septimius Odaenathus se narodil pravděpodobně v Palmýře někdy okolo roku

220 n. l. Jeho gentilicium Septimius naznačuje, že jeho rodina přijala římské občanství pod

dynastií Severovců.18Byl dvakrát ženatý a hlavně jeho druhá žena Zenobia se ukázala být

velice politicky aktivní a schopná. Z prvního manželství měl syna Herodiana a se Zenobií dva

syny – Vaballatha a Nasora (Antiocha). Okolo roku 251 n. l. máme epigrafické doklady, že

byl Odaenathus jmenován „náčelníkem Palmýry,“ pravděpodobně se také stal římským

senátorem a o sedm let později se dosáhl prozatím nejvyššího postu – konsulátu. Dle termínu

hypatikos lze také soudit, že byl prokonsulem římské provincie Sýrie.

Během svých válečných operací získal z Šápurových rukou důležité město Nisibis apodnikl také výpravu k Babylónu, aby zajistil obchodní cesty. Za tyto vítězství si nechal

společně se svým nejstarším synem udělit titul „král králů“ basileos basileion. Gallienus mu

za jeho příkladnou obranu říše také udělil titul „vrchní velitel Orientu“ totius Orientis

imperator (roku 264 n. l.),19

později i titul Imperator . Tím se stal Odaenathus v podstatě

nezávislým na římské moci. Toho hodlal náležité využít20 a snažil se navázat přátelské styky

s Peršany, což se mu ovšem nepodařilo.21

Roku 267 n. l. snad během příprav na tažení do Kappadokie proti Góthům bylOdaenathus se svým nejstarším synem Herodianem zavražděn. Pravděpodobně již nikdy

nebude tento čin plně objasněn – v pramenech se uvádí, že vrahem byl jeho synovec

Maenionus.22

Ovšem další se zmiňují snad i o účasti Zenobie nebo Říma.23 Všechny tituly

16 Roku 261 n. l. oblehl Macrainova syna Quieta a Callista v Emesse, kde oba našli smrt. 17 Jeho vojsko se skládalo mimo jiné z lehké lukostřelecké jízdy a těžce obrněných jezdců – Katafraktů. 18

Tedy někdy mezi 193 – 235 n. l.19 Snad měl i další tituly – dux Romanorum, rex regum, corrector totius Orientis.20 Je otázkou, jestli Gallienus měl nějaké tušení a prokazovanými poctami a tituly chtěl Odaenatha udržet v lůně

římské moci. 21 Šápur požadoval úplné podřízení, zatímco palmýrský vůdce si představoval spojenectví rovného s rovným.

22 Který se cítil být uražen anebo spolčený se Zenobií, která chtěla vládu pro svého syna Vaballatha.



5

tedy přešli na Odaenathova syna se Zenobií Vaballatha, který byl v době otcovi smrti příliš

mladý.24

Vlády se za něj chopila Zenobia.

Zenobie25

Narodila se pravděpodobně roku 240 n. l. v Palmýře a podle některých pramenů byla

arabského původu.26 Latinské jméno jejího otce Julius Aurelianus Zenobius značí, že rodina

získala římské občanství již za vlády Antonina Pia nebo Marca Aurelia a nebo Commoda.27

Její otec Zenobius zastával v Palmýře vysoké funkce, v roce 229 se stal jejím místodržícím.

Zenobia o sobě prohlašovala, že je příbuzná s královnou Dido, zakladatelkou Kartága, ale

také s Kleopatrou VII., poslední Ptolemaiovskou vládkyní Egypta.28

Klasické a arabské zdroje

jí popisují jako velice krásnou a inteligentní ženu tmavší pleti, s perleťově bílými zuby a

černýma očima. Byla ovšem popisována i jako dobrá lovkyně, která se uměla napít a

rozuměla si se svými veliteli. Roku 258 n. l. si vzala za muže Odeanatha a o pár let později se

jim narodil syn Vaballathus.29

Po smrti svého manžela se chopila vlády jako poručnice svého

nezletilého syna. Ihned si dala udělit titul Augusta (stejně tak pro svého syna) a postupem

času se začala čím dál tím více odklánět od Říma.30

V roce 268 n. l. došlo k zavraždění Galliena a naskytl se známý obrázek – povstání

několika císařů zároveň. Vítězně z nich vzešel Claudius II. Gothicus. O rok později se

rozhodla Zenobia jednat, a se spolu se svým generálem Zabdasem vtrhli do Egypta, který se

jim za pomoci zrady Timagena podařilo obsadit. Zde se prohlásila egyptskou královnou a

vrhla se do dalších bojů. Tentokrát na sever, kde získala Anatolii až po Chalcedon, Sýrii,

Palestinu a dnešní Libanon. Podařilo se jí tak ovládat většinu obchodních tras na východě.

V této době ji musel uznat i vládnoucí císař Aurelianus,31 který měl starosti v jiné části říše.

Aurelian

Římskou říši jsme opustili poté, co Gallienus zreformoval armádu. Stihl se ještě dožít velkého

římského vítězství nad Góty v bitvě u Naissu, kde jich zemřelo přes 50 000. Poté se musel

23 Za zcela nemožnou považuji verzi, že Odaenathus zemřel v bitvě proti Gallienovi.

24 Podle jeho pozdějších vyobrazení na nalezených mincích se narodil pravděpodobně roku 265 n. l.

25 Julia Aureilia Zenobia nebo Septimia Zenobia a v aramejském přepisu známá také jako Bat-Zabbai.26 Snad i ze stejného kmene jako její manžel. 27

Čili v rozpětí let 138 – 192 n. l.)28 Po své matce mohla mít z části i Egyptský původ. 29 Lucius Julius Aurelius Septimius Vaballathus Athenodorus30 Není se čemu divit, Řím trpěl v agónii a vypadalo to, že tisíciletá říše spěje ke svému konci. V této chvíli sichtěl každý (Germáni, Parthové, uzurpátoři) odtrhnout kus území pro sebe. 31 Vabalathus dokonce vystupuje na mincích ražených Zenobií po boku Aureliana.



6

narychlo přesouvat do Mediolana, kde se proti němu vzbouřil Aureolus. Při úspěšném

obléhání byl Gallienus zvražděn. Jedním z vůdců úspěšného spiknutí byl Claudius II.

Gothicus,32

který během své krátké dvouleté vlády rozdrtil barbarské armády Alanů a Gótů.

Po změnách na východě se dočkal i západ, kde pořád vládl Postumus. Na Rýně vypukla

revolta, kterou se mu podařilo potřít, ovšem jelikož nedal svým vojákům původce revolty,

město Moguntiacum v plen, úkladně ho zavraždili. Tímto činem se k Římu opět přimkly

Hispánie a Británie. Galské císařství, jak se tento útvar nazýval, ovládal Victorinus, schopný

voják, který byl roku 271 n. l. zavražděn jedním z dvořanů. Mezitím se Claudius II.

připravoval na tažení proti Zenobii a odrážel útoky barbarů. Roku 270 n. l. ovšem podlehl

morové nákaze a na trůně ho nahradil jeho bratr Quintillus, který ale musel čelit vzpouře

velitele jízdy Aureliana. Quintillus všemi opuštěn spáchal sebevraždu a v srpnu se ujal vlády

Aurelianus.

Budoucí císař se narodil v nevýznamné rodině v Horní Moesii 9. září 214 n. l. O jeho

dětství a dospívání toho není moc známo. Jisté je, že brzo vstoupil do armády, kde se

postupně vypracoval až na velitelské funkce. Císař Claudius II. z něj udělal velitele jízdy (dux

equitum). Po jeho smrti33

byl v září roku 270 n. l. provolán legiemi v Sirmiu císařem a po

smrti Claudiova bratra uznán i senátem. Později Arelianus prohlašoval, že ho svým

nástupcem jmenoval samotný Claudius na smrtelné posteli a Quintillus byl zpětně prohlášen

za uzurpátora.

Ihned po nástupu nechal tento šestapadesátiletý císař římské jednotky stáhnout se

z neubránitelné Dácie za Dunaj. Poté rozdrtil Alamany, kteří se dostali až k Ariminiu a kvůli

vzrůstajícímu nebezpečí nechal okolo Říma postavit hradby, které dodnes nesou jeho jméno.

Porazil i Góty, táhnoucí v patách Alamanů a spolu s několika vítězstvími na limitu se mu

podařilo uklidnit situaci a zahájit „renovatio Imperii“ (obnovu říše).

PádPoté, co Aurelian zajistil Řím hradbami a načas zahnal barbary za limit, si uvolnil „ruce“ pro

opětovné zcelení Římské říše. Na východě se nadmíru dařilo Palmýrskému království,

novému politickému hráči, který měl brzy skončit svůj jepičí život. Zenobia vsadila všechno

na jednu kartu, což se jí krutě vymstilo.34 Už roku 271 n. l. se Aurelianus vydává na pochod

32 Uzurpátora Aureola v Miláně oblehl, porazil a popravil. 33 Vyskytujíc se spekulace, že měl Aurelianus na Claudiově smrti podíl. 34 Lze pouze spekulovat, co by bylo kdyby, ale v situaci v jaké se Řím nacházel před nástupem Aureliana, by

bylo zvláštní nepokusit se využít potenciál, jaký se Zenobii nabízel. Východní provincie byly vždy zdrojem bohatství a navíc netrpěly invazemi barbarů.



7

přes Balkán, kde se mu podaří porazit Góty. Cestou do Malé Asie se mu vzdávalo jedno

město za druhým.35 Zenobiin generál Zabdas se římské moci postavil nedaleko Antiocheie u

ústí Orontu, kde byl poražen a donucen k ústupu. Mezitím se Aurelianův generál Probus36

vylodil s vojsky v Egyptě, který bez větších problému dobyl. Cestou k Palmýře svedli Římané

ještě jednu vítěznou bitvu nedaleko Emessy, čímž se jim uvolnila cesta k hlavnímu

„vzbouřeneckému“ městu. Roku 272 n. l. necelých 6 měsíců od začátku tažení, dospěl

Aurelianus k hradbám Palmýry. Během obléhání, když už situace vypadala beznadějně, se

Zenobia pokusila utéct za Eufrat k Peršanům,37 byla však polapena římskou hlídkou. Na jaře

se město vzdalo a Zenobia byla převezena do Říma,38 kde si jí tamější lid mohl za dva roky

prohlédnout v triumfu, kterým Aurelianus oslavoval vítězství nad východem i západem.39

Poté měla snad dožít na statcích v Tiburu a provdat se za senátora.

Ještě jednou se pokusila Palmýra vzepnout a pokusit se osamostatnit. Psal se rok 273 n.

l., když se jakýsi muž jménem Firmus dostal k moci v Alexandrii a přerušil životně důležité

dodávky obilí do Říma. Aurelian okamžitě zakročil a Firma potřel. Toho však využili

palmýrští a pod vedením Apsaeua přemlouvali správce provincie Mezopotámie Marcellina ke

vzpouře proti císaři.40 Mercellinus však informoval Aureliana a tak palmýrským nezbývalo

než prohlásit nejmladšího Zenobiina syna Antiocha císařem. Roku 273 n. l. došlo

k opětovnému dobytí města a tentokráte i k jeho vyplenění. Bohužel se z toho město již nikdy

úplně nevzpamatovalo, začalo se vylidňovat a postupně upadalo v zapomnění.

Epilog

Po úspěšném tažení na východě se Aurelianus vydal na západ dobýt tzv. galské císařství, což

se mu podařilo. Galský císař Tetricus se mu vzdal a pro Římany, pak už nebylo těžké porazit

vojsko vzbouřenců bez velitele v bitvě na Katalánských polích. Tetricus byl za svoji účast na

spiknutí odměněn vysokým státním úřadem v Itálii. Aurelianus se pak vrátil do Říma a získal

od senátu svůj poslední čestný titul – Restitutor Orbis (Obnovitel světa).41 Tím de facto

vyvedl stát z jeho největší krize a umožnil mu zmítat se ve smrtelné agónii ještě 200 let.

35 Mezi nimi i Byzantion, budoucí Konstantinopole.36 Budoucí císař v letech 276 – 282 n. l.37

Kteří jí v odboji zcela jistě podporovali. 38 Některé prameny hovoří o tom, že královna zemřela na lodi při převozu do Říma. 39 V triumfu bylo patřičně dokumentováno (šperky, drahými látkami, zlatem a asi i ukázkami zbroje) jak

nebezpečným a bohatým nepřítelem Zenobia byla.40

Dokonce mu nabízeli purpur.41 Ihned po dobytí Palmýry přijal tituly particus maximus a presicus maximus



8

Roku 275 n. l. došlo však i na Aureliana, který byl úkladně zavražděn v Thrákii, když

s armádou postupoval proti oslabené Sassánovské říši, kde jen o tři roky dříve zemřel Šápur I.

a země upadla do zmatků.



9

Přílohy

Mapa č. 1 – Obchodní trasy



10

Mapa č. 2 – Říše Sassánovců

Mapa č. 3 – Rozdělení Římské říše ve 2. pol. 3. století n. l.



11

Prameny:

Burian J., Mouchová B. Portréty světovládců . Svoboda, 1982.

Marcellinus Ammianus. Dějiny římské říše za soumraku antiky. [ přeložil Josef Češka] Arista,

2002.

Prokopios z Kaisareie. Válka s Peršany a Vandaly. Odeon, 1985.

Zósimos. Stesky posledního Římana. [přeložil Antonín Hartmann] Odeon, 1983.

Použitá literatura:

Bowman A. K., Garnsey P., Rathbone D. THE CAMBRIDGE ANCIENT HISTORY VOLUME

XI, The High Empire, A.D. 70 – 192. Cambridge University Press, 2008.

Bowman A. K., Garnsey P., Rathbone D. THE CAMBRIDGE ANCIENT HISTORY SECOND

EDITION VOLUME XII, The Crisis of Empire, a.d. 193 – 337. Cambridge University Press,

2008.

Dignas B., Winter E. Rome and Persia in late Antiquity,Neighbours and Rivals. Cambridge

University Press, 2007.

Grant M. Dějiny antického Říma. Přeložila Alena Jindrová – Špilarová. Praha: BB/art. 2010.

Hekster O., Zair N. Rome and Its Empire, AD 193 – 284. Edinburgh University Press, 2008.

Hoyland R. G. Arabia and the Arabs, From the Bronze Age to the coming of Islam.

Routledge, 2001.

Svoboda L. Encyklopedie antiky. Praha: Academia. 1973.

Watson A. Aurelian and the Third Century. Routledge, 1999.

Stoneman R. Palmyra and its Empire, Zenobia‘s Revolt against Rome. The University

Michigan Press, 1993.

Přílohy: http://www.usc.edu/dept/LAS/religion/arc/palmyrene/Images/fig11_large.jpg (naposledy

dostupné 10. 12. 2011)

http://www.zonu.com/detail-en/2009-12-31-11537/The-Persian-Sassanid-Empire-trade-

routes.html (naposledy dostupné 10. 12. 2011)

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/74/Romanworld271AD.jpg (naposledy

dostupné 10. 12. 2011)

http://www.usc.edu/dept/LAS/religion/arc/palmyrene/Images/fig11_large.jpg


http://www.zonu.com/detail-en/2009-12-31-11537/The-Persian-Sassanid-Empire-trade-routes.html



http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/74/Romanworld271AD.jpg






Documents

LJMgrB25 Arabský svět v době antiky a raného středověku I