PŘÍLOHY

Příloha č. 1

Příběh Mgr. Otakara Raulíma Pan Raulím se narodil 21. října 1924. V současnosti občas přednáší na školách

svědectví o svém životě, o období komunismu a pohledu na tehdejší i současnou politiku. Je francouzského původu, ve Francii měl už část svých prarodičů z otcovy strany a v mládí se učil francouzsky – jak řekl: ,,Mám francouzský původ a mám pořád blízko k Francouzům“.

Pan Raulím má velmi vytříbené názory, co se týče komunismu a tehdejší politiky. Podle jeho slov ,,nikdy komunisty rád neměl a měl v nenávisti jakoukoli diktaturu“, svým přesvědčením byl vždy „pro sociální a příznivou politiku, ale ne vyhraněný pravičák“. Jakožto věřící člověk byl předsedou Křesťanskodemokratické strany pro jeden kraj.

Studoval Vysokou školu technickou ve Zvoleně, fakultu lesnickou a dřevařskou. Studia byl nucen ukončit už po třech semestrech, protože byl kvůli nepohodlnosti režimu vyloučen ze školy a musel narukovat na vojnu.

Jednou odpověděl dceři člena ilegální skupiny z Jablonecka na otázku, zda by mohl opatřit vysílačku nebo zbraně, v legraci, že „třeba dvě vysílačky a pro vás klidně i kulomet“

1. Přestože nebyl politickým pracovníkem, ani nepřipravoval odboj, 20. prosince 1949 byl zatčen. U soudu mu bylo řečeno, že bylo údajně jeho úkolem vyhodit do vzduchu přehradní hráze na Souši a kvůli pobytu v Bordeaux v letech 1946-47 byl označen za špiona. Byl tedy odsouzen k 172 měsícům ve věznicích s vyšší kázní. Protože se na něj nevztahovala amnestie, byl propuštěn 26. dubna 1964.2

Stejně jako mnoho vojáků-hrdinů z 2. světové války byl vězněn v Leopoldově, kde se podle jeho slov ,,sešel s elitou tohoto národa“. V Leopoldově byl vězněn spolu s dalšími 70 tisíci politickými vězni.

Celá padesátá léta pan Raulím prožil v komunistických vězeních. Přesto na něm tato těžká doba nezanechala větší následky a dnes se věnuje např. již zmíněnému předsednictví.

1 R. Karpaš a kol.: Kniha o Liberci, str. 417

2 R. Karpaš a kol.: Kniha o Liberci, str. 417

Příloha č. 2

Vyprávění Mgr. Otakara Raulíma

,,Komunisty jsem nikdy rád neměl. Z přesvědčení jsem byl sociální demokrat, ale pravicový, nemarxistický, antikomunistický. To je sociální demokracie, která je ve světě, ale bohužel není u nás. My máme levicovou a navíc prokomunistickou. V tom je ten rozdíl.

Já jsem byl na zahajovací schůzi, ale když jsem zjistil, že předseda je agent StB, tak jsem o tu sociální demokracii neměl zájem. A jelikož jsem věřící člověk, tak jsem se stal předsedou Křesťanskodemokratické strany od Ústí až po Semily.

Studoval jsem vysokou školu na Slovensku. Fakultu, která u nás za První republiky neexistovala – Vysokou školu lesnickou a dřevařskou ve Zvoleně. Ale bohužel jenom 3 semestry, pak přišel únor 1948 a jako komunistům nepohodlný člověk jsem byl vyloučen ze školy. Musel jsem narukovat na vojnu.

Jako voják jsem byl v záložní škole, na Slovensku. Nějaký čas jsem sloužil na hranicích. Pro školu jsem byl nepohodlný, ale na hranicích jsem byl spolehlivý. Takový byl komunismus - na každého nebrali stejný metr.

Sloužil jsem u posádky, kde bylo hodně pravičáků. Byli tam naši bývalí západní vojáci, ne letci, ale z pozemní armády, kteří byli u Tobruku, v Belgii atd. Já jsem měl možnost díky komunistům poznat je osobně – v bolševických kriminálech. Komunisté je všechny pozavírali. Když někdo neutekl za hranice, tak byl kriminále. I generál Janoušek, velitel našeho letectva. To pro mě byla osobnost.

Já jsem, někdy říkám bohužel nebo zaplaťpánbůh, prožil v bolševických kriminálech 14 roků a 4 měsíce. 172 měsíců. V Leopoldově nás bylo 70 tisíc politických vězňů, z toho jich bylo 269 popravených. Kriminálního života tam nebylo ani jedno procento. Normálně tam byli lidi například za vraždu, byl to tvrdý kriminál. Ale já jsem se tam sešel s elitou tohoto národa. Byli tam taky vězni, kteří jakoby kolaborovali s Němci za války, což ale většinou nebyla pravda. Oni do toho dneska míchají i Slánského. Ale to bylo něco jiného, to nebyl žádný odboj. Komunistům když se nedařilo, tak potřebovali jejich nemohoucnost na někoho svést. Tak oni ho zlikvidují a pověsí a pak ho litují. A pak se stane hrdinou. To je typické pro komunismus.

Já jsem měl v životě vždycky štěstí. Někdo to nerad slyší, ale já řeknu, že po té duchovní stránce byla nejlepší část mého života bolševický kriminál. Přes všechen ten hlad, poloviční dávky…

Vždycky ve mně bylo, že jsem nebyl vyložený pravičák. Byl jsem pro sociální, příznivou politiku, aby vyhovovala zkrátka všem. Ale dneska když tohle všechno vidím, tak co je levé, to je špatné. Je to tak v celém světě.

Někdo zbožňuje Marxe, někdo Engelse. Říkají, že museli přijít a že jejich učení ovlivnilo dvě třetiny světa – to jsou ale všechno nesmysly. Kdo to zná blíž, ví, že to byli Němci, a že to byla mocenská politika. Taky Marx vždycky tvrdil, že světové politické hnutí může rozpoutat jen vyspělý německý proletariát. To je pravda a skutečnost. Taky Hitler byl socialista, národní socialista. My tomu říkáme pravice, ale svým způsobem to byla levice. To žádná pravice není. Nebo si vezměte třeba v Itálii Mussoliniho. Původně byl sociální demokrat. Byl předsedou sociální demokratické mládeže. Když byl zajatý v Itálii a utekl odtamtud, založil v severní Itálii socialistický stát.

Vždycky jsem měl nenávist k jakékoliv diktatuře. To ve mně vřelo. Já jsem ročník, který byl kompletně nasazený za soudruha Hitlera. Celé moje myšlení bylo tak trochu pravičácké, ne nějak kapitalistické, ale zavrhoval jsem všechno, co bylo socialistické. To je

jenom populismus. Podívejte se na to, jak těch 40 let vypadalo. Za komunistů měli všechno v rukách komunisti, nikdo jiný. Měli i své speciální prodejny, měli výhody. Na Liberecku to byla Frýdlantská nemocnice pro soudruhy. Byli tam lékaři, kteří se jim věnovali. Byla období, kdy ani nebyl toaletní papír. I jiné věci nebyly k sehnání.

Stal jsem se taky členem ilegální skupiny, s kterou jsem neměl dohromady nic společného. To byla i skupina doktorky Horákové, která byla popravena. Komunisté si třídní nepřátele vyráběli. Bylo X skupin, které zakládali estébáci. Samotné StB zakládalo protikomunistické ilegální skupiny. Někdo si myslí, že třídní nepřítel, to je bůhvíco, ale to není pravda. Třídní nepřítel mohl být, ale nedělal nějakou trestní činnost. Bylo tu strašně moc násilně vystěhovaných sedláků po roce 48. Tak se nemůžete divit, že tu byl nějaký odpor. Lidi se proti tomu postavili. Toho komunisti využili a nasadili své agenty, aby tady zakládali ilegální skupiny. Oni si vyráběli třídního nepřítele, aby měli nějaké důkazy, že se tu bojuje proti komunismu. Z větší části ta ilegální činnost byla vyburcovaná a založená komunisty. Aby mohli říct, že pravice jim tady škodí, a chce je likvidovat.

Nikdy jsem komunisty neměl rád. Se mnou sloužil nějaký Karban, který byl později v čele výboru komunistické strany. To byl takový primitývek, hlupáček. Byl svobodníkem v záložní škole. Tam byli kluci samí středoškoláci. Oni tam jednou něco opravovali a on říkal: ,já to musím vidět, já jsem straník a svobodník‘. Pro nás to bylo k smíchu, když někdo něco takového řekl. Ale komunisti na takových lidech stavěli. Stavěli na bezcharakternosti. Byli tu takoví lidé, kteří tomu učení věřili. Věřili, že to přináší nějaké zlepšení situace. Ale to byli všechno nesmysly. Vezměte si jenom třeba důchody. U nás se bere takových 9 000 měsíčně. Američan má v dolarech osmkrát tolik. Ve Francii čtyřikrát, v Německu pětkrát. To je obrovský rozdíl. A proč? Protože tu peníze nejsou. Protože komunisti hospodařili strašně špatně. My jsme byli dejme tomu v zemědělství soběstační. Ale navenek ne, protože jsme živili všechny rozvojové země z lidově demokratických států, jako například Rusko.

Největší zlo, které komunisti napáchali, bylo vyhnání zemědělců z pozemků, kde žili několik staletí. Třeba takoví Brožovi. Začali hospodařit v roce 1370. Přežili Bílou horu, Sedmiletou válku, Třicetiletou válku, Hitlera. Ale ne komunisty. My jsme jediný lidově demokratický stát, který ukradl vlastním občanům půdu a vyhnal sedláky. Komunisti si vytvářeli třídní nepřátele, aby mohli likvidovat skutečně dobré lidi, kteří na ten venkov patřili. Stovky jich byli. Vyhnali je, dostaly tresty od pětadvaceti let dolu. A ty lži kolem, že se prý naučí konečně pracovat…

Jestli se komunistům něco podařilo, to je socializace našeho venkova. Majetek je z osmdesáti procent v rukách zlodějů – komunistů, bývalých předsedů JZD a ředitelů státních statků. Z těch čtyř tisíc rodin, které byli vystěhovány, hospodaří devětatřicet. Většina z nich už vymřela, a jsou tu po nich vnuci a pravnuci. Jenže když nehospodařili od mlada, ta návaznost už v nich není. Ty pozemky tak akorát koukají zpeněžit a prodat. To je špatné.

Díky tomu, že jsem mluvil německy, tak jsem také kolikrát přešel v civilu přes hranice. Dostal jsem se často docela daleko. Nějaký čas jsem tam i zůstal – ve Francii – a to byl kámen úrazu toho všeho.

Když jsem se vrátil z Francie, byl jsem napojen na lidi mezi které se dostali estébáci a tak praskla všechna ta ilegalita tady. Nebudu zakrývat svou činnost – byl jsem členem druhého oddělení národnostního sdružení.

Spolupracoval jsem s několika lidmi, kteří byli také členy několika ilegálních skupin. Když to ale po tom prasklo, tak se to valilo jako lavina. Vůbec jsem nečekal a žil jsem pod jiným jménem, aby mě nezatkli. Byl jsem dál od míst, kde by mě lidé mohli poznat.

Nebyl jsem takový typ, který by navazoval známosti. Po celý život ne. Když jsem měl nějaké kamarády, tak to bylo většinou z řad politických vězňů. To pak bylo na sto procent. Takový lidé už ale dneska nejsou, nemáte možnost s nikým takovým spolupracovat.

Němci nám chtěli sebrat i Chodsko, Chodové nejsou původem Slovany. Ti přišli z Rumunska - jsou to spíš Románi. Podobně jako Slezáci nebo Valaši. Češi, kteří byli například v Opavě, museli narukovat, protože je komunisti uznali jako státní občany Slezska.

Já jsem jako dítě psal levačkou. Jenže to se tehdy trestalo. Ve školách to nebylo jako dnes. Tloukli mě. Učitelka držela přede mnou papír a říkala mi, že je jí ze mě na zvracení, když píšu levou rukou. Takže mě donutili psát pravačkou.

Já jsem v těch školách strašně zklamaný. Žáci o té minulé době vědí moc málo. Národ ani nezná své vlastní dějiny, protože nemá z čeho je kdo naučit… Pro mě byla taková vůdčí osobnost číslo jedna plukovník Švec. Osmdesát tisíc legionářů čítala v Rusku naše zahraniční armáda. To byla československá armáda, i když Československo ještě neexistovalo. Ve Zvoleně byla tehdy velká česká menšina. Vrchním velitelem byl tenhle Švec, učitel tělocviku a občanské nauky. On tam docílil až hodnosti plukovníka. Už v roce 1915 ze začátku, to naše legie ještě nebyly samostatné, ale v rámci ruské armády. Když přišel rok 1917 a vypukla revoluce, tak 7 000 z našich 78 000 vojáků přešlo k revoluci. To byli Češi rudoarmějci, bratrovrazi a vlastizrádci, opravdu to takhle musím kvalifikovat. A za komunistů byli tihle lidé protěžováni a legionáři byli interventi, kteří bojovali proti socialismu. Všechno se dá otočit a zpochybnit.

Vy byste si všichni měli přečíst životopis generála Janouška, velitele naší letky v Anglii. Celá jeho kniha jsou vlastně dějiny komunismu v obráceném smyslu. Když přebíhali k rudoarmějcům, tak Švec tehdy řekl: ,Když víc věříte těm bolševickým demagogům, tak tady nemám co dělat‘. V noci z 25. na 26. října 1918, 3 dny před vyhlášením republiky se zastřelil. Nemohl unést tu zradu nastávajících bratrovrahů. Pro mou generaci to byla modla. Dneska úplně zanikl, na vysokých školách o něm nevědí ani studenti, ani kantoři. Je to ostuda, že tohle naše literatura nepojmula. A taky proč? To bylo za komunismu. Když někdo přesvědčením nebyl komunista, ale chtěl učit, tak učil to, co bylo proti jeho mysli. A to je ta tragédie.

Když jsem byl v Leopoldově, tak jsem byl šedesát centimetrů od Husáka. To byl chytrý, inteligentní člověk s přesvědčením bolševika. Byl přesvědčený o tom, že tam je proto, že ho strana potřebuje na nějaké důležité místo a že ho zkouší.

Vždycky, když se něco nedaří, tak se ta oběť najde. Pak se objeví další skupina a zase se dává přednost tamté. Typický komunismus.

Když jsem byl propuštěn, tak jsem nevěděl, co budu dělat. Textilana mě nechtěla ani jako závozníka. Rozhodl jsem se, že půjdu sázet stromky. Pak jsem se dozvěděl, že se tu otevírá zemědělská projekce. Ředitelem tam byl jakýsi Čechák. Měl jsem od komunistů dobrý posudek: ,politicky nespolehlivý, ale ve svém oboru široko daleko hledaný specialista‘. Tak jsem tam šel. Ředitel říkal, že by mě potřeboval, ale že musí na okresní výbor, krajský výbor a všude možně a potom se uvidí. Ať prý přijdu ve středu. Vyšlo to a byl jsem tam devětadvacet let. Dlouhých dvacet let tam nebyl ani jeden komunista. Pak přišel inženýr Žižka, to byl takový mladý, tvrdý komunista a dneska je to jeden z nejlepších stavebních podnikatelů na Liberecku. Víte, člověk se přizpůsobuje. Zavrhuje kapitalismus a pak když tu možnost má, tak se z něho stane tvrdý kapitalista.

Měl jsem to štěstí, že v posledních letech jsem se dostal do technického ústavu ministerstva vnitra. Přišel jsem jako konstruktér, trochu jako kreslič k profesoru Grimmovi. To byla u nás kapacita číslo jedna v technice prostředí a ve vzduchotechnice. S tímhle

člověkem jsem pracoval osm roků. To bylo bez nadsázky jako dvě techniky. V tomhle směru se tam dělali ty největší věci. To bylo zadáno pro politické vězně, té architektonické elitě, která pracovala pro komunisty. Všechny veliké stavby: ČKD, Vítkovické železárny, všechno se to projektovalo tam.

Je to zajímavé, že s těmi lidmi, co jsem s nimi pracoval za komunismu, tak to byli lidi, kteří byli opravdu přesvědčení o tom, co dělají. Tam nebyl nikdo žádný zrádce, ale kromě mě to byli všechno komunisti. Byli ve straně a dělali takovouhle inteligentní protikomunistickou práci. Oni jim vlastně pomáhali. Odevzdávali dobrou práci, ale ty lidi si navzájem pomáhali.

Ale bohužel stimulem pro většinu lidí tady i ve světě jdou peníze. Bez ohledu na ty druhé. Taková ta chamtivost…“

Příloha č. 3

Příběh Heleny Černohousové

Helena Černohousová vystudovala zemědělskou školu a celý život se pohybovala v zemědělství, stejně tak její manžel. Přes veškerá snažení komunistů nikdy nevstoupili do JZD, jako tak z donucení učinila většina zemědělců v padesátých letech.

Ač do JZD Helena Černohousová nevstoupila, pracovala v něm. Nejdřív jezdila s koňmi, pak rozhazovala po polích hnojiva. Perzekuci ale ona a její rodina neunikla – protože nakonec do družstva nevstoupili, byla jim na začátku padesátých let zkonfiskována orná půda, asi 5 hektarů. Jejím rodičům komunisté zabavili 20 hektarů. Paní Černohousová se k tomu vyjádřila přesně: „Když někdo něco má, tak ho strašně bolí, když to, co se celá léta

budovalo, mu někdo zničí.“ Stejně jako pozemek jim byl odebrán i jeden kůň. Jejímu otci odebrali komunisté všechny stroje i dobytek.

Kvůli měnové reformě jim byl majetek v roce 1953 zkrácen z dvaceti tisíc na 300 korun. Přesto i z těch 300 korun museli dál platit daně, jako by měli původních dvacet tisíc.

František Černohous byl na dva měsíce uvězněn. Po pravdě řečeno kvůli své poctivosti. Jednou za Černohousovými někdo přišel, že mu údajně pokosili pozemek, a pan Černohous mu za to zaplatil, jako odškodné. V té době tím ale přiznal svoji údajnou vinu a komunisté konečně měli důvod ho odsoudit.

„Vždycky člověk trošku vyčuhoval. A jak vyčuhujete, tak to bylo zle.“ Černohousovi „vyčuhovali“ svým odhodláním nevstoupit do družstva, pracovitostí a poctivostí. Režimem nebyli úplně zlikvidováni, ale sebral jim postupně velkou část jmění.

Příloha č. 4

Vyprávění Heleny Černohousové ,,Padesátá léta…to se mi narodil můj syn. Jak byl zrovna proces s Miladou Horákovou

v padesátém. Tehdy mi nechali jednoho koně a já jsem s tím koněm musela obracet seno. Pak si vždycky přijeli pro fůru sena. V té době jsem ten proces poslouchala v rozhlase. A to bylo tak zoufalé, že oni tu Horákovou soudili za něco, co neudělala. Že by to mohla udělat. Všichni jsme na to koukali, že to snad není možné, ale opravdu to tak bylo. Pak jsme poznali i další věci. Třeba v té Živohošti, tam sedláci nechtěli jít do družstev a tak členové NKVD zabili své vlastní lidi, aby to svedli na tyhle sedláky. A pak je pozavírali.

Každý se především bál. Nás pořád naháněli, abychom taky šli do toho družstva, ale zrovna v tu dobu jsme si koupili auto, a tak jsme vždycky byli pryč. Byli samozřejmě různé přípisy, že nás vystěhují, jestliže se do družstva nedáme, ale nikdy k tomu nedošlo. Tak jsem říkala manželovi, že do toho družstva půjdu dělat, ale ne jako člen. ,A ty si najdeš práci někde v továrně‘. Manžel měl frézu a vozil lidem uhlí, takže jsme vždycky nějaké ty peníze měli.

Jezdívali jsme do Libverdy, kde se scházeli podobní lidé, jako my, po kterých komunisté chtěli, aby se vystěhovali.

Tatínek mého manžela měl hospodářství, dvacet hektarů. My jsme měli jen asi pět hektarů, ale měli jsme koně. Jemu sice vzali dobytek a stroje, ale do družstva taky nešel.

Museli jsme do toho družstva jít aspoň dělat. Já jsem jim tam rozhazovala různé prášky po poli. Když někdo něco má, tak ho strašně bolí, když to, co se celá léta budovalo, když mu to někdo zničí. To člověka nejvíc mrzelo. Nebo když jsme viděli, jací lidé jsou v tom družstvu. My jsme tam byli nejmladší, všichni byli pořád v hospodě. Ale my jsme měli jiné cíle, to my jsme nechtěli sedět jenom v hospodě. Chodit na výlety a tak různě.

Moji rodiče už byli staří, ale pomáhali nám hodně na poli a my zase pomáhali tchánovi. On měl deset let dost těžce nemocnou manželku, takže jsme to takhle dávali dohromady. Můj muž i já jsme chodili na zemědělskou školu, tak jsme si mysleli, že bychom mohli obhospodařovat oba pozemky, ale nakonec to nevyšlo.

My jsme měli ještě úředníky z První republiky. Dneska jsou ale úředníci vyškolení komunisty a s tím nemůžete vyřešit nic. Řemesla byla… takže takové věci ještě problém nebyl. Ale lidi z velkých statků pak byli vystěhováni. Jak měl tchán nemocnou ženu, tak nestíhal dávat komunistům dávky. A na to byly potřeba peníze. Kdyby nezaplatil, tak ho vystěhovali. Peníze byly spíš u nás, takže my jsme to hospodářství tak tak drželi. Stroje jsme museli platit, i lidi, co nám chodili pomáhat. Museli jsme dávat na silnější elektřinu, když se mlátilo… všechno tohle jsme platili. Už byly samé stroje, takže jsme se moc nenadřeli. Ale práce to byla. Museli jsme sledovat počasí. Když svítilo sluníčko, tak se sušilo seno. Doma se uklízelo, až když bylo ošklivo.

Každý jsme měli svůj příjem. Kupříkladu maminka měla za vejce a za tvaroh a to, co zbylo. Podle výměry nám přesně napsali, kolik musíme dát dodávek. Jenže my jsme nemohli mít tolik dobytka, protože jsme na poli měli seno pro koně. Takže abychom to splnili, museli jsme to jít odkoupit od lidí, kteří měli přes-dodávku. Asi za dvacet tisíc. Kdybychom dodávky nedodali, tak by následovala pokuta, nebo by nás mohli i zavřít. Takže takhle se to dělalo.

My jsme ale ty peníze dokázali vydělat. Tatínek měl jeden pár koní a jezdil s nimi u města a manžel měl druhý pár, s kterými jezdil po továrnách. To byl taky docela dobrý příjem. Měli jsme konto v Živnobance, tam šly peníze od města. Pak v Legiobance a tam šly peníze, když jsme prodali nějaký dobytek. Tady se za všechno platilo, není pravda, že by něco bylo zadarmo.

Můj tatínek obchodoval s malými selátky. A měl auto, ale museli jsme ho dát německé brané moci. Až do Norimberka jsme s ním museli jet. Jeho kamarád z Mníšku mu říkal: ,Frantiku, my se musíme vystěhovat, vem si to hospodářství ode mě‘, a tatínek na to: ,No jo, hochu, ty máš velké hospodářství, ale my jsme na to jen tři. To si nemůžu vzít, my si můžeme vzít jen nějaké menší.‘ Takže jsme si pak vzali jen nějaké menší a tam právě bylo i povoznictví.

Můj muž měl před svatbou těch 20 hektarů, tak jsme to dali dohromady a vzali jsme se. Já jsem vždycky chtěla jen sedláka, přestože jsem věděla, že to je strašná dřina. Kdyby tihle velcí sedláci neživili drobné sedláky za války, tak by to bylo špatné. Ti velcí za ně dávali dodávky. A potom komunisti začali tyhle lidi stěhovat, za to, že je celou válku živili. Tady byla taková velká nespravedlivost. Ale člověk nemohl nic dělat. Prostě ho vystěhovali. Tady byla taková vrstva lidí, kteří nebyli schopní. Tenkrát každý, kdo byl schopný, si mohl koupit hospodářství a hospodařit. A tihle lidi jim pak záviděli.

Manžel byl hezký chlap, to ona by si ho leckterá vzala. Ale on si musel vzít ženskou, která bude do hospodářství. A já jsem to potřebovala stejně.

V družstvu po mě chtěli pořád občanku. Ale já jsem s nimi neměla vůbec nic společného. Říkala jsem jim: ,Já tu nebudu nosit každý den občanku, já vám ji někdy přinesu, pane předsedo‘. Ale nikdy jsem ji tam nepřinesla. Protože kdybych jim tu občanku dala, tak by mě nikde jinde nevzali do práce. Jim šlo o to, abychom museli do toho družstva vlézt.

Pak už jsme měli jenom jednoho koně, toho druhého nám vzali. Na krávu nám zvěrolékař napsal, že už není k chovu, aby ji vzali na jatka. Pak jsme si koupili jinou krávu a za tamtu krávu jsme přidali na novější auto. A tu, na kterou jsme měli dluh nám nevzali, protože by za ni museli platit dluh, což komunisti nechtěli. Byl to dá se říct taková lest. Člověk se ale musel nějak bránit.

V té době jsme měli už tři děti. Manžel přibližoval koňmi dřevo v lese. Tam měl kamaráda hajného. Na neděli jezdil domů a vzal si krmivo pro koně na celý týden. Bylo to tam docela nebezpečné, protože jednou mu tam spadnul kůň do bažiny až po pás. Takže ještěže tam měl toho kamaráda, jinak by toho koně nevytáhl.

Pak začala měnová reforma. Z dvaceti tisíc nám dali tři stovky. Ale daně jsme museli platit z těch dvaceti tisíc. Prostě chtěli člověka zničit. To se jim ale nepovedlo, protože my pořád chodili do práce. Měli jsme známé a manžel jim vozil uhlí. Já jsem šila na spartakiádu trenýrky… takže jsme bez peněz nikdy nebyli. Co bylo k práci, to se muselo dělat. Babička mi zatím hlídala děti.

Můj muž byl v padesátých letech vězněný, protože komunisti si na něj pořád nemohli něco najít. Měl známého a odvezl mu odněkud benzín, ale ten benzín byl kradený. Takže dostal podmínku. To ale komunistům nestačilo. U letiště tehdy nebyly ohraničené pozemky a jednou k nám přišel chlap, že jsme mu prý posekali trávu na jeho pozemku. V životě jsme ho tam neviděli, nebyl to žádný soused. Jeden by to pak zapřel, ale můj muž byl takový poctivec, že kdybych ho pak někdy nemírnila, tak nevím… Člověk na to musel být trochu diplomat. No, a ten člověk, co tam tedy za námi přišel, tak můj muž mu zaplatil. Jenže to byla chyba, protože takhle vlastně přiznal, že to udělal. A dostal za to dva měsíce. Zavřeli ho a říkal, že s tolika inteligentními lidmi se v životě nesešel. Dost se tam toho od těch lidí naučil. Ptali se ho tam: ,A za co seš tady ty?‘ a on říkal: ,No, pro víru‘, ,tys byl jako farář nebo co?‘ ,Ne, věřil jsem, že mě nezavřou‘.

Vždycky člověk trošku vyčuhoval. A jak vyčuhujete, tak to bylo zle. Ostatní se teda do toho družstva dali, a pak toho asi litovali. Nám pak dali pozemek, ale byl plný stromů. To bralo živiny a přesto jsme z toho měli odvádět dávky. Bylo to naprosto neúrodné pole.

Tak jsem napsala takový spis, že máme tři děti a nemocnou tchýni a tak je stěhování dost nepravděpodobné. Ať mi to zdůvodní, proč se máme stěhovat. Nakonec nás nepřestěhovali.

Musel na ně člověk být chytřejší než oni. Ale nesmíte jim to říct. Blbcovi nikdy nemůžete říct, že je blbec…“

Příloha č. 5

Příběh Růženy Krásné

Růžena Krásná se narodila 22.července 1921 v Českém Dubu. Do svých sedmnácti let chodila do školy v Č. Dubu. Poté se s rodiči odstěhovala do Písku, když Němci zabrali pohraničí a vyhnali je ze Sudet. Jakožto ročník 1921, který byl totálně nasazen v Říši, pracovala v továrně zbrojního průmyslu až do roku 1945. Vrátila se k rodičům do Písku a přestěhovali se zpět do Českého Dubu, když šli rodiče do důchodu.

Vzhledem k tomu, že otec byl po celou dobu první republiky činný v oblasti politického života, byla Růžena Krásná vychována v idealistickém prostředí, které bylo naprosto demokratické a sociální. Její otec měl značné politické styky a ona sama se do této politické sféry po skončení války dostala.

Růžena Krásná začínala kancelářskými pracemi ve straně národně socialistické a po absolvování různých politických škol brzy postupovala a stala se krajskou tajemnicí strany v Liberci.

Celý život získávala řadu politicky vysoce postavených přátel a tak se stalo, že v komunistické éře, která se projevovala jako nedemokratická, národu nepřijatelná a proti které se bouřili všechny vlastenecké složky národa, bojovala proti politickému režimu. Strana národně sociální bojovala proti komunismu. Ona sama, která byla vedoucími funkcionáři strany oblíbená, se jakožto činná osoba stala spolupracovnicí této strany v odboji.

Její činnost vedla zákonitě k nenávisti komunistů vůči ní, brali ji jako nepřítele. Spolu s vysokými funkcionáři jako dr. Zenkl, prof. Krajina, M. Horáková, F. Zemínová a s mnoha dalšími, se dostává do aktivního politického odboje. Po těchto organizátorech, kteří byli pozatýkáni, byla taktéž R. Krásná zatčena a to v Liberci 19. prosince 1949. Prožila 7 měsíců, o hladu, bídě a nemytí, těžkého vyšetřování v samovazbě, až do 18. července 1950, kdy začal její čtyřdenní veřejný proces v Lidových sadech v Liberci. Mezi jejími stejně souzenými přáteli byli dva popraveni a dále byly vyneseny dva rozsudky doživotí. R. Krásná, která se sama obhajovala, dostala nakonec 22 let těžkého žaláře, přestože jí byl původně navrhován trest smrti. Vedle tohoto tvrdého rozsudku byla ještě vedlejší ztížení trestu. Každého půl roku tvrdý kavalec a vysoké finanční tresty. V roce 1960 byla propuštěna v rámci amnestie prezidenta Antonína Novotného a tak ve vězení strávila necelou půlku trestu, 10,5 roku.

Po propuštění z vězení, jak sama řekla, pro ni začal úplně jiný život.

Příloha č. 6

Vyprávění Růženy Krásné

„V celé řadě lidí se měnily názory. Někteří zůstali tak, jak byli. Demokrati Masarykovského ražení. Masaryk, Beneš, Štefanik - to byli tři, co zakládali první republiku. Nikdo jim s tím nepomáhal, žádní bolševani. Ti už pak jen koukali, kde co ukrást a kde co dělat pro sebe.

Éra lidstva se rozdělila. Jedni proti komunistům, druzí takoví laxní…: ,,my přece nebudeme takoví, jako byli oni“. Dneska nám to zase vrací, že „my ne“.

Jakožto strana národně socialistická jsme byli počtem největší partaj v republice. Volby ukázaly něco jiného. Vraceli se totiž koncentráčníci a komunisti měli spunktované pro tyto všechny lidi, aby byli taky komunisti. Demokracie nechce žádný diktát. Jinou sféru jsme v téhle republice nechtěli.

Proto jsme se dostali do takového protikomunistického odboje po roce 1948, kdy komunisté udělali převrat. Když nás soudili, tak tvrdili, že „my jsme udělali puč.“ Já jim řekla: ,,my ne, VY jste ho udělali.“ Můj kamarád mi pak říkal: ,,Já jsem měl na tebe takovej vztek, že ti to natřou.“ Já jsem si ale říkala, takhle mi teda lhát nebudou. A ještě veřejně.

Přestože jsem měla návrh na trest smrti, dokázala jsem se obhájit. Říkala jsem si, že se neprodám levně. Pan předseda soudu, pan Trudák tehdy řekl: ,,Paní obžalovaná, k vaší obhajobě přihlédneme.“ Díky Bohu, že tohle řekl. Přihlédli k tomu, a dali mi jen 22 let. Lidé před námi dostávali maximálně 5 let a teď takovéhle monstrprocesy.

My jsme byli v odboji a já sem to čekala. Tenhle liberecký proces byl první proces po pražském, kde odsoudili Horákovou.

Bohužel, aby celý proces nějak neznevážili, chtěli dokázat, jak jsou strašně slušní a jak to dělají právem. Jedni jsme byli liberecká parta, druhá byla jablonecká, ta byla politicko-policejní a třetí byla varnsdorfská, která tam kulminovala ještě dřív než my. A dopadlo to zkrátka tak, že do mého procesu zapasovali dva lidi z toho varnsdorfského procesu (dnes už to můžu takhle říct), které jsme v životě neviděli. A těm dvěma dali tresty smrti a oba je popravili. Jeden byl respicient finanční stráže, a proto měl právo a povinnost nosit zbraň. A za to mu to napálkovali. Na někoho si vždycky vymysleli něco strašně špatného. Ten druhý byl vysloveně dělník. U nás nemohli soudit nějakou buržoazii, u nás to byli demokrati, kteří byli dobrovolně v nějaké politické svojí sféře, nebyli to žádní boháči. Komunisti nemohli říct, že by utlačovali dělnickou stranu. Do jisté míry byli tady na severu samí pracující lidi. Někdo měl menší fabriku, někdo větší. Všechno, co šlo za tím, byl pracující lidi. Dělníci, úředníci, nádeníci. To byli samí lidi, o kterých nemohli říct, že by byli utiskovaní. A mohli si svobodně volit, jestli mezi komunisty půjdou a nebo ne. A oni mezi ně nešli. Za to je pak těžce deptali.

Vždycky našli na člověku něco špatného, aby o něm mohli říct, že je nemorální člověk. Představte si, já jsem znala paní, které dali její dítě do náručí a řekli jí ať jde. Vyhnali ji ven z bytu. V zimě. Zabavili jí byt a hotovo. Chodila do rána po ulicích, dokud jí někdo nevzal domů.

Nebo jiný člověk, který udělal jen jednu věc. Když měl soudit člověka, kterého chytli na hranicích a měli ho soudit, udělal při soudu jakožto soudce jedno (u soudu nesmí být spoutaný člověk, takže ten chlapec nebyl spoutaný). Jenom vstal a pro něco šel. V té chvíli ten chlapec utekl. Využil chvíle a utekl. A páni komunisti zavřeli soudce. A nejen jeho. Zavřeli i jeho ženu s dvěma dětmi.

Nebo jiná, která měla doma dvě děti. Šla nakoupit, vrátila se, obě dvě ležely na kavalci. Obě mrtvé. Pustili na ně plyn. Byla dlouho v psychiatrické léčebně, vyřízená, skončila.

Sice nespáchala sebevraždu a podobně, ale úplně ji to zdeptalo. Takhle tu rodinu naprosto zničili. To je ta dlouhá éra toho mučení a komunismu…

Byli tam s námi ještě třeba jeden hajný. Přišli do hájenky, ukradli mu flintu a zavřeli ho. Takovouhle celou řadu případů máme za sebou.

Stačila jedna věta, za co se zavíralo: „věděl, ale nepověděl…“ Jen člověk na nikoho nic neschodil, nikomu neublížil a dali ho do vězení.

Já jsem vždycky říkávala: „děvčata, co vy jste prodělaly…to úplně nevinně.“ Já tohle nemůžu říct, protože já jsem proti nim uvědoměle bojovala. Ne jenom proto, že bych byla někoho manželkou a sebrali mě. Věděla jsem, že bude zle. Když se začalo v listopadu zavírat, tak už sem věděla, že může přijít i na mě. Já jsem to své rodině aspoň mohla říct. Řekla jsem jim ale jen málo, aby nemohli nic říct dál. Jen strýcovi jsem řekla všechno. ,,Koukej ty holky držet,“ řekla jsem mu. On se ptal „proč neutečeš?“ Ale já jsem mu řekla: „Ne, nemůžeme všichni utéct. Musíme zůstat doma.“ Tak jsem tu taky zůstala, za tu cenu, že jsem věděla, že na mě může dojít.

Mě zatkli 19. prosince 1949 a to už bylo de facto půl roku po procesu s Horákovou. Už jsme věděli, že mají po všech možných krajích své lidi, kteří vědí, kdo tam je, kde je, a byli proti němu tvrdě postavení. Mě soudili až v létě. Horákovou zavřeli taky na podzim, potom Weilanda. Nebyl v našem procesu, ten byl až se socdemákama. Byl to jediný slušný socdemák - novinář, právník a demokrat.

Zavřeli Miladu a já už jsem byla ve vazbě. Vodili mě k vyšetřováním. Každý den jsem si musela natočit vlasy a nechat si vyčistit oblečení, než jsem šla k soudu. Jednou mě nechali stát u okna a já viděla dolů na dvůr. Tam dole byli nějací čeští Němci a volali nahoru: „Vy to ještě nevíte, vy nemáte noviny? Paní Horáková má trest smrti.“ To ve mně hrklo.

Liberecký monstrproces byl velký proces. Vysílali to rádiem pro celé město. Noviny to psaly. Já už dneska skoro nemám žádné doklady o tom, že mě soudili. Všechny spisy měli v nějakém depozitáři a tím protekla voda. Dneska už nejsou žádné zápisy o tom, že mě soudili. Kdyby říkali, že mě nikdo nesoudil, tak by bylo ámen.

Když nás zavřeli, musela jsem se jít převléct. Dali mi pytel s dvojím oblečením. Jedno bylo v prádelně, jedno na sobě. Takhle nám to dali, svázali do rance.

Měla jsem jednu krásnou záležitost. Tenkrát jsem šla s tím obrovským balíkem a šla jsem na celu. Tam chodila ta děvčata jen v plátěných košilích. A proti mně šla jiná paní… Někdo něco vykládal a já jsem se zasmála a ona přišla ke mě, vzala mě a povídá: „Hoď to na zem,“ vůbec jsem nevěděla, co se děje. Jak kdybych přišla na jinou planetu a ona: „Ukaž mi zuby, zasměj se ještě jednou…holka, oni ti nevymlátili zuby! Ty máš tak krásný zuby! Já jsem tady zubařka, přijď, hned se hlas ráno, že tě něco bolí, já se na to musím podívat…“ Pak mi další den vyprávěla…to byla báječná holka, doktorka Káňová. To byla žena, kterou zavřeli jenom proto, že zavřeli jejího muže, který byl československý generál Káňa. Ona vystudovala medicínu a dělala zubařinu. Měla vlastní ordinaci v Brně a Boleslavi. A protože „paní buržoazie“ byla manželka generál, tak jí lízli sakumpikum. A ona nám pak pucovala zuby… To bylo seznámení…dodnes si na to pamatuji. Byla mnohem starší, ale byla to výborná holka, výborná holka…

Měla jsem jedno štěstí. Za prvé, jeden báječný chlapec z Turnova. Asi to museli jeho rodiče podplatit, ale vozili mu každý den ovoce, kolik chtěl. A on si nechával posílat vždycky všechny jahody, všechny třešně…a ten, co chodil ve vězení po chodbě, mohl otevřít malá padací dvířka ve dveřích, takže to ten chlapec pak posílal, a bachař nám to ovoce dával. Na to nikdy nezapomenu, jak to tam nosil a rozdával.

To byla taková část kriminálního života, ta lepší část. Kriminál pro mě byl snazší, než pro celou řadu jiných žen. Ty brečely pro manžela, pro děti. My jsme prodělaly totéž, co ony, ale neměly jsme manžela, neměly jsme děti. Tak jsme je držely nad vodou. Stačilo se jen zasmát nějakému vtipu, abyste zůstala nad hladinou té tíhy, která na nás dopadala. A přečkaly jsme.

Když nás pustili, tak nám dali jen kousek papíru, ještě mi napsali jako jméno Marii, ne Růženu. To byl jediný doklad, že můžu chodit po ulici. Všechno nám sebrali, když jsme šli do vězení, žádné osobní dokumenty jsme neměli. Takhle jak mi tohle vzali a zavřeli dveře, tak to byl konec. Prostě hrůza.

Když potom, co umřela, pitvali moji přítelkyni Fráňu Zemínovou, patolog říkal, že tolik jizev na srdci nikdy neviděl. Vždycky musela přejít nějaký infarkt.

…I ten nejhorší moment přejde v lepší momenty. Za ty lepší momenty se muselo vydržet, protože ta touha po tom to vydržet, přežít tu éru, ten komunismus, byla obrovská…“

Příloha č. 7

Příběh Marie Mikulecké Podnik otce Marie Mikulecké tehdy vlastnil hodně strojů a měl 5 zaměstnanců (4

dělníci a jeden učeň). Podle M. Mikulecké: „Po roce 1945, když přišlo osvobození, jsme byli všichni šťastní. Pak ale přišel rok 1948 a vládu převzali komunisti. Začalo znárodňování ČKD, kožešiného průmyslu, textilu, gumárenství a tak dále a (což se týkalo i mého tatínka), likvidace malých živnostníků.“ Za otcem paní Mikulecké přišla komunistická komise a sebrala mu jak všechny stroje, tak celý podnik. A to, na co dlouhá léta spořil, musel odvézt do sběru.

Po likvidaci podniku pracoval pan František Janoušek, otec M. Mikulecké, jako mistr v opravně vojenské obuvi. Nato pracoval ve výstavbě drážní vlečky v uranových dolech, tuto práci však musel opustit kvůli zdravotním problémům. Sehnal si práci jako vrátný na tehdejší liberecké průmyslové škole.

Problémy s komunisty se dočkali i samotné děti paní Mikulecké. Její dcera chodila v padesátých letech do základní umělecké školy, kde soutěžila v hře na klavír. Vyhrála školní kolo, okresní i krajské. Kvůli nepohodlnosti komunistům ale bylo změněno první místo v krajském kole na druhé, aby dcera nemohla postoupit do kola celostátního.

„Pořád hlídali, co děláme a neděláme,“ jak dnes říká M. Mikulecká. Její dcera se nedostala na školu, protože byla křesťanka. Komunisti jí tak sebrali sen stát se učitelkou hudby. Ač jí její učitel utvrzoval v tom, že má nadání a talent se na školu dostat, na přijímacích zkouškách kvůli tehdejšímu režimu neuspěla.

Dalšími projevy komunismu, o kterých vyprávěla Marie Mikulecká, bylo sledování mladých lidí, kteří se scházeli v kostelech. Jména si psala veřejná policie, aby měla vše pod kontrolou a mohla z nich kdykoliv někoho zatknout.

Dědeček M. Mikulecké, pan Bartoš, měl s komunisty taky problémy. „Dědeček tu bojoval za války a po roce 1945 odešel na Ukrajinu. Za doby komunismu se vrátil, protože Stalin sliboval hory doly. Komunisti ale skoro nikdy nesplnili co slíbili a dědeček byl později režimem zlikvidován.“ M. Mikulecká se nezmínila, jakým přesným způsobem byl její dědeček perzekuován.

Za komunistů měla rodina velké problémy hlavně kvůli víře. „Neustále nás někdo sledoval a snažil se proti nám něco najít.“ Jako příklad postačí, že jednou večer na zvonek Mikuleckých kdosi zazvonil. Za dveřmi stál policajt státní bezpečnosti a tvrdil, že „někdo po něm hází kameny“, a „proč to paní dělá“. Jak dosvědčila M. Mikulecká, nic z toho nebylo postaveno na pravdě, dotyčný si celou historku vymyslel.

„Když jsem šla nakoupit, tak mě viděla jiná paní z okna a hned běžela za mnou, šla do stejného obchodu jako já a sledovala, co dělám a co nakupuji.“ Jiný příklad dopadu tehdejšího tvrdého režimu: tato křesťanská rodina nesměla nosit křížek na krku. Manžel M. Mikulecké chtěl mít besídku v církvi, stejně tak ale potřeboval někde pracovat. Když přišel za ředitelem školy kde tehdy učil, ředitel mu řekl: „Rozhodni se, když budeš učit děti v kostele, tak tě propustím.“

Známý M. Mikulecké studoval misionářskou školu ve Skotsku. Když se vrátil zpět do Československa, korespondoval si s přítelem, kterého ve Skotsku měl. Kvůli tomu ho poslali komunisté pracovat do dolů a nemohl uplatnit své vzdělání. O několik let později se pokusil o útěk. „Půjčil si kolo, napsal tatínkovi vzkaz, že utíká. Myslel si, že na kole ho nechají přes hranice přejet. Když ale přes hranice přejel, uslyšel už jen výstřel. Oni ho na tom kole zastřelili…“

„Byla to opravdu špatná doba," říká Marie Mikulecká, která padesátá léta prožila, a ví, „co za hrůzy se tenkrát děly...“ „Komunisté si na lidi vymýšleli co se dalo, jen aby něco bylo…“

Příloha č. 8

Nařízení výkonu trestu Zdroj: soukromý archiv R. Krásné

Příloha č. 9

Výpis z rozsudku Zdroj: soukromý archiv R. Krásné

Příloha č. 10

Žádost o podmíněné propuštění manžela Zdroj: soukromý archiv H. Černohousové

Příloha č. 11

Potvrzení o přijetí žádosti o podmíněné propuštění manžela Zdroj: soukromý archiv H. Černohousové