SZZ: KLASICKÉ SOCIOLOGICKÉ TEORIE

Co jsou to klasické sociologické teorie?

Klasické sociologické teorie jsou rozsáhlé a ambiciózní teorie, které byly buď vytvořeny během

klasického období sociologie v Evropě (počátek 19. stol. – počátek 20. stol.) nebo mají v tomto

období a této kultuře své kořeny.

-1. světová válka přinesla krizi starého imperialismu a vyvolala výrazné posuny v globálním

mocenském rozložení → rozpad stávající sociologie a její transformace.

-Nový objektem sociologického vědění byla společnost a zvláště sociální diference a sociální ne-

řád uvnitř metropole.

-Vznik klasického sociologického kánonu vychází z teoretického vakua, kterému sociologie

čelila po rozpadu starého imperiálního pohledu.

Sociologie a moderní společnost

-Sociologie je produktem historického přechodu od tradiční společnosti ke společnosti moderní.

-Dějiny klasické sociologie jsou dějinami úsilí o záchranu sociálna poté, co se jeho tradiční

formy zhroutily a přestaly společnost dostatečně spolehlivě integrovat.

-To, co se dnes děje s moderní společností, připomíná v nejednom ohledu poslední fáze

společnosti tradiční, předprůmyslové.

-Je současný vývoj dovršením procesu modernizace, anebo naopak jeho selháním?

Sociologie jako produkt modernity

Podstatu modernity tvoří dva základní komplexy procesů:

-individualizace plus abstrakce a generalizace společenských vztahů

-funkční diferenciace subsystémů

Společenské podmínky vzniku sociologie

Průmyslová revoluce

- transformace vlastnických vztahů (generalizace trhu)

- změna pracovních podmínek (dělba práce, industrializace)

- proměna sídelních struktur (urbanizace)

- rozvoj komunikace (doprava, sdělování)

Politické revoluce

- demokratizace

- nacionalismus

Intelektuální podmínky vzniku sociologie

Osvícenství X Konzervatismus

-Přijetí procesu modernizace -Odmítnutí procesu modernizace

-Víra v pokrok -Odpor ke změně

-Realizace humanity jako ideál -Význam posvátného

-Vzývání rozumu -Kritika kultu rozumu

-Kritika tradice a minulosti -Kontinuita s tradicí a minulostí

-Důraz na individuum -Důraz na komunitu

-Idea rovnosti -Idea hierarchie

-Zlo jako důsledek nevědomosti -Zlo jako důsledek změny, revoluce

-Rozpad relativně nediferencovaných tradičních pospolitostí vyvolal na prahu modernity dvojí

protikladnou reakci: osvícenství vs. konzervatismus. Sociologie vznikla z obou těchto

myšlenkových tradic a pokusila se jich obou využít ve svém úsilí o smíření řádu a vývoje,

sociální statiky a sociální dynamiky.

Periodizace vývoje modernity

-Moderní společnost prošla za uplynulých dvě stě let několika fázemi, v jejichž průběhu se

výrazně proměňovala:

-Omezeně liberální modernita (konec 18. stol. – 2. pol. 19. stol.)

-Organizovaná modernita (konec 19. stol. – 70. léta 20. stol.)

-Současná fáze modernity

Dvě krize modernity

-První krize modernity řešila problém masového sociálního vykořenění a potřeby integrace

vykořeněných mas do liberálního řádu.

-Projevy první krize modernity se staly paradoxním vyústěním zásad samotného liberalismu.

-Druhá krize naopak řeší problém přílišné vázanosti na organizace a přílišné tíhy konvencí.

-Doprovodným rysem druhé krize modernity je výrazné rozvolnění sociálních identit, které se

ustavily v době organizované modernity.

-Velká část chaosu a problémů dnešní konstelace je důsledkem přetrvávání starých problémů a

současného poklesu významu (či přímo kolapsu) těch institucí, jichž bylo k řešení těchto

problémů v dřívějších fázích modernity využíváno.

Modernita – dva diskurzy

-Vývoj moderní společnosti je od počátku předmětem dvou zásadně odlišných interpretací, které

se ostře liší v hodnocení dopadů revolucí, které stály u jejího zrodu:

-Diskurz osvobození

-Diskurz kontroly a dohledu

-Obě tato klasická interpretační schémata, vyrůstající již z pohledu osvícenství a konzervatismu,

se v dnešní fázi vývoje střetávají při hodnocení zásadních proměn naší doby, jejichž nositeli jsou

proces globalizace, nástup společnosti sítí a krize sociálního státu.

Okruhy témat:

1. A. Comte: vymezení pozitivismu; hierarchie věd; zákon tří stádií; pojetí a rozdělení

sociologie; výzkumné metody sociologie; pojmy: holismus, organicismus, funkcionalismus;

instituce sociálního řádu.

Počátky sociologie spojujeme se jménem francouzského filosofa Auguste Comtea, který sociologii

jako vědu s společnosti v roce 1839 poprvé pojmenoval v díle Kurs pozitivní filozofie. Hlavní úkol

pozitivistické sociologie viděl Comte v tom, aby se stala nástrojem takových praktických změn ve

společnosti, které by skoncovaly s otřesy, jimiž od Francouzské revoluce neustále procházejí

evropské národy, a aby nastolila harmonické sociální vztahy. Všechny klasické sociology spojuje

zájem o změnu, k níž došlo na konci osmnáctého a začátku devatenáctého století na evropském a

severoamerickém kontinentu. Právě to odlišuje klasické sociology od pozdějších sociologů, které

již nazýváme moderními, a kteří se zabývají pouze moderní společností a její institucionální

povahou (např. Talcott Parsons). V textu o Comteově sociologii byste neměli vynechat jeho

definici positivismu. Rovněž byste se měli soustředit na jeho klasifikaci věd a umět odpovědět na

otázku, jak vědy dělí a proč je tak dělí, zkrátka umět zdůvodnit toto rozdělení a umět určit proč

sociologii v tomto rozdělení staví na nejvyšší místo.

Projekt pozitivní vědy

-Modelem pro zkoumání světa i společnosti jsou přírodní vědy

-Základní charakteristikou vědy je její pozitivistická orientace.

-Termín pozitivismus v nejširším slova smyslu označuje každou filozofickou nebo vědeckou

teorii dovolávající se čistého a prostého poznávání empirických faktů nebo takovou, která se

opírá o jistoty experimentálního typu.

-Pomocí zkoumání empirických faktů lze dospět k formulování obecných sociologických zákonů

jakožto neměnných a opakujících se vztahů posloupnosti a podobnosti mezi jevy.

-Pozorování empirických faktů musí být vedeno teorií, jinak je slepé a bez užitku.

-Cílem pozitivistické sociologie je rozvinout v kontaktu se zkoumanou realitou abstraktní

teoretické principy, jimiž se bude každé další pozorování řídit a zároveň je bude zpětně testovat a

modifikovat.

Hierarchie věd

-Pokrok lidského myšlení není ve všech oblastech stejně dynamický; jednotlivé oblasti poznání

se rozvíjejí různě rychle, takže pozitivního stadia dosahují různé vědy v různých dobách.

-Vědění jednotlivých disciplín dosahuje pozitivního stadia tím dříve, čím je obecnější,

jednodušší a nezávislejší na ostatních vědách.

-Každá věda v hierarchii se vynořuje v závislosti na dřívějším vývoji svých předchůdců, vždy

podle zákona rostoucí komplexnosti a klesající obecnosti dosaženého poznání.

-Čím výše stojí určitá disciplína v hierarchii věd, tím je její předmět bádání specifičtější,

komplexnější a méně přístupný exaktnímu meření a predikci.

Sociologie -Biologie (fyziologie) –Chemie –Fyzika -Astronomie –Matematika.

-Věda o společnosti jako součást teorie historického vývoje poznání lidstva; jejím cílem je

vybudování systému teoretického poznání, jehož aplikace v politice umožní překonávat krize,

jimiž lidstvo při svém civilizačním vývoji prochází.

-Název disciplíny: sociologie (původně sociální fyzika) – 1839.

-I když je sociologie závislá na vývoji všech předchozích věd a mohla vzniknout teprve tehdy, až

ony samy dospěly do stadia pozitivismu, nelze ji na ně redukovat.

-Základní rozdělení sociologie: sociální statika x sociální dynamika.

-Sociální statika – zkoumání podmínek existence a fungování společnosti, studium struktury

řádu.

-Sociální dynamika – analýza zákonů vývoje/pokroku směřujícího ke konečnému stadiu

pozitivismu.

Hlavní instituce sociálního řádu

-Společenský systém je za normálního stavu charakterizován harmonií mezi celkem a jeho

částmi.

-Holismus – ústřední jednotkou společenskovědní analýzy není individuum, ale sociální

skupina/celek

-Základní sociální jednotkou a prototypem všech lidských forem asociace je rodina.

-Organicismus – společnost je chápána analogicky k biologickému organismu. Na rozdíl od

biologického organismu je organismus sociální udržován pohromadě duchovními prostředky →

jazyk a náboženství.

-Důležitý integrační společenský faktor představuje dělba práce.

-Funkcionalismus – zkoumání vzájemné provázanosti sociálních jevů a jejich účinků na sociální

systém.

Zákon tří stádií

-Zákon tří stádií jako základní princip veškerého chápání vývoje. Těmito stadii procházejí lidské

myšlení (rozum), ontogeneze jednotlivce, všechny obory lidského vědění a dějiny lidstva:

-Teologické stadium: hledání posledních příčin všeho bytí → nadpřirozené bytosti

-Metafyzické stadium: pokračování hledání prvních příčin → abstraktní síly

-Pozitivní stadium: opuštění hledání prvních příčin → studium zákonů

Teorie a praxe

-Sociologie je v rovině teoretické vyvrcholením veškerého dosavadního procesu poznání; v

rovině praktické se má stát základem k reorganizaci společnosti, která se nachází v hluboké krizi

způsobené tím, že stará společnost se rozpadá a nová se ještě neustavila.

-Základní podmínkou jakékoliv změny je reforma myšlení.

-Společenský vývoj má zákonitý a na lidské vůli nezávislý charakter; základní vývojové trendy

měnit nelze, avšak je rozdíl, zdali bude vývoj sledován slepě nebo inteligentně.

2. H. Spencer: metodologický individualismus a sociologický realismus; vymezení

evolucionismu; pojetí procesu evoluce, diferenciace funkcí a struktur; společnost a

organismus – podobnosti a rozdíly; vojenská vs. průmyslová společnost); F. Tönnies (dva

typy vůle → dva typy sociálních systémů.

Dílo: Principles of Sociology

Spencer je významný svým organicismem, který připodobňuje společnost k lidskému organismu.

Společnosti se stejně jako lidské organismy vyvíjejí. Tento vývoj Spencer konceptualizuje jako

evolucionismus. Spencer je rovněž pravým sociologem v tom, že vidí determinanty lidského

jednání, stejně jako lidské osobnosti, v duchu doby, tedy ve vnějších společenských podmínkách

a nehledá je v člověku samotném.

Liberální teorie omezeně liberální modernity

-Reakce na situaci rozkladu starého řádu → osvobození od tradičních institucí + problém

začlenění „osvobozených“ do nového řádu

-Otázka: jak sladit svobodnou aktivitu individua se spolehlivou integrací celku při absenci

donucujících mechanismů?

-Výchozím požadavkem je plná svoboda každého jedince při utváření a určování jeho vztahů ke

druhým. Představitelé: H. Spencer, A. de Tocqueville, P. J. Proudhon

Spencer a Comte

-Oba myslitele spojuje evolucionismus, pozitivismus, organicismus a funkcionalismus.

-Spencer odmítá Comtovu klasifikaci věd, zákon tří stádií, idealistické chápání evoluce a

nadřazování společnosti nad jedince.

-Spencer nesleduje vývoj v rovině idejí, ale materiální reality, resp. sociální organizaci.

Evolucionismus

-Evoluce obecně představuje proměnu ze stavu relativně nevymezeného, nekoherentního a

homogenního ke stavu relativně vymezenému, koherentnímu a heterogennímu.

-Lidská společnost sleduje obecné zákony evoluce (a devoluce) → sociální evoluce jako

speciální případ obecného evolučního procesu

-Evoluce není nevyhnutelným, uni-lineárním procesem.

-Klíčovými elementy evoluce jsou tedy rostoucí: integrace, heterogenita, koherentnost a

vymezenost

Podoba evoluce

-Organické i sociální systémy charakterizuje nárůst velikosti v čase. -S rostoucím objemem

systémů vzrůstá i komplexita jejich struktury a současně i integrovanost a vzájemná závislost

jednotlivých částí systémů. -Evoluční proces reprezentuje proces rostoucí diferenciace struktur a

funkcí. -Rostoucí komplexita systému si vyžaduje existenci funkčních subsystémů, které by

koordinovaly činnost diferencovaných částí.

Pojetí společnosti

-Přes zastávaný metodologický individualismus/nominalismus uznává Spencer reálnost existence

společnosti → sociologický realismus

-Společnost představuje obdobu biologického organismu → organicismus

-Funkční subsystémy společnosti jsou paralelou složek biologického organismu → regulační,

operativní a distribuční

Analogie mezi společností a organismem

Společné body: Rozdíly:

-Růst X Společenské jednotky jsou volnější a nezávislejší než biologické

-Nárůst velikosti i komplexnosti struktury X Lokalizace myšlení a pociťování v organismu

-Diferenciace struktur a funkcí X Vztah mezi celkem a částmi

-Diferenciace částí a zpětných vzájemných vztahů mezi nimi.

-Části mohou přežít celek.

Typologie společností

Podle míry strukturální komplexity:

1. jednoduché 2. Složené 3. dvojnásobně složené 4. trojnásobně složené

Podle typu vnitřní regulace (donucení x dobrovolná kooperace):

1. vojenské 2. industriální

Vojenská vs. průmyslová společnost

Vojenská společnost

-Dominantními aktivitami jsou obranná či útočná činnost, usilující o zachování či zvýšení moci.

-Sociální koordinace je založena na donucující spolupráci.

-Jednotlivci jsou podřízeni silnému a centralizovanému státu.

-Všechny organizace mají veřejný charakter.

-Nízká sociální mobilita, sociální pozice jsou děděny.

-Převaha ekonomické autonomie a soběstačnosti.

Průmyslová společnost

-Dominantní aktivitou je mírové, vzájemně výhodné poskytování individuálních služeb.

-Sociální koordinace je založena na dobrovolné spolupráci, regulované svobodným kontraktem.

-Stát je slabý a decentralizovaný, vyšší míra svobody.

-Velký význam soukromých firem a organizací.

-Rozsáhlá sociální mobilita.

-Mizení ekonomické autonomie, rozvoj svobodného obchodu.

Pojetí sociologie

-Sociologie jako studium evoluce v její nejkomplexnější formě.

-Sociologie zkoumá společenské otázky podobně vědeckým způsobem jako přírodní vědy oblast

přírody → hledání zákonů.

-Poznání zákonů vývoje nemá vést k zásahům do společnosti (x Comte) → anticipace konceptu

nezamýšlených důsledků

-Úzký vztah mezi sociologií a biologií a sociologií a psychologií.

Problémy sociologického zkoumání

-Na rozdíl od přírodních věd musí sociologie čelit některým komplikacím → nelze přímo

pozorovat a měřit zkoumané jevy

-Velkým rizikem sociologického zkoumání je riziko zkreslení, který vyplývá z faktu, že sociolog

je člověkem zkoumající lidské, nikoliv přírodní výtvory.

-Lze rozlišit několik základních typů zkreslení (např. vzdělanostní, třídní, patriotistický,

politický, teologický) úsilí o „nehodnotící“ sociologii

-Důraz na historicko-komparativní metodu zkoumání.

U Tönniese jsou neopominutelné dva typy vůle, které odpovídají dvěma typům společenského

uspořádání: pospolitosti a společnosti.

3. A. de Tocqueville: analýza příčin Velké francouzské revoluce; sociologizující metoda;

proces demokratizace; pojetí demokracie; úskalí demokracie; obrana před riziky demokracie.

-Základní dílo: -Demokracie v Americe (1835, 1840) -Starý režim a revoluce (1856).

Tocquevillovi slouží francouzská společnost jako referenční rámec pro jeho výzkum americké

společnosti, kterou považuje za vysoce moderní společnost. Demokracie je výdobytkem

modernity. Tocqueville demokracii charakterizuje jako rovnost životních podmínek. Jeho

definice je sociologická a nikoliv politologická. Nicméně právě proto, že je pro demokracii

charakteristická rovnost podmínek, je demokracie ohrožována nejrůznějšími úskalími.

2základní problémové oblasti:

-analýza příčin Velké francouzské revoluce

-povaha a rizika demokracie

Kořeny Velké francouzské revoluce

-Francie 18. století byla charakterizována konfliktem mezi svým institucionálním stavem

(nerovnost) a svými mravy (rovnost).

-Revoluce znamená završení tendencí, které již dávno působily v době starého režimu (ancien

régime) → kontinutita mezi starým režimem a revolucí.

-Dvojí druh příčin:

1) staré a obecné – administrativní centralizace a monarchistická moc

2) nedávné a zvláštní – kulturní revoluce

Tocquevillova sociologická metoda

-Tocquevillův pohled představuje bergerovský průnik za „fasádu“ oficiálních výkladů a

každodenní samozřejmosti.

-Analýza amerických demokratických poměrů → při výčtu amerických úspěchů jsou sice zákony

(formální politická pravidla) důležitější než zeměpisné a hmotné podmínky, nicméně

nejdůležitější faktorem jsou způsoby a zvyky.

-Tocqueville je zajedno s klasickými filosofy v přesvědčení, že systém politické moci hluboce

souvisí se sociálními zvyklostmi, se způsoby a zvyky lidu.

Demokratizace jako nezvratný proces

-Dějiny jakožto trvalé směřování k demokracii (demokratická revoluce)

-Vývoj k demokracii je nezadržitelným a nezvratným procesem řízeným božskou Prozřetelností.

-Základ demokracie netvoří svoboda, ani rovnost před zákonem, ale rovnost podmínek.

-Klíčovou vrstvou demokratické společnosti je střední vrstva.

-Svoboda a rovnost představují dva oddělené fenomény.

Rizika demokracie

Bude cesta k rovnosti i cestou ke svobodě, nebo naopak cestou k despocii?

-Tyranie většiny (veřejného mínění)

-Individualismus

-Demokratický despotismus

Tyranie většiny

-Díky doktríně vlády lidu mají demokraté sklon neuznávat žádnou společenskou autoritu

nezávislou na vůli většiny.

-Rizikem demokracie je nedostatečné množství mechanismů, které by mohly politické jednání

většiny omezovat.

-V podmínkách společenské rovnosti, kde je každý stejně dobrý jako ten druhý, je nesnadné, aby

se objevily svým myšlením a názory výjimečné osobnosti.

-Americká demokratická většina odstraňuje všechny nedemokratické názory.

Individualismus

-Egoismus x individualismus

-Individualismus v konečném důsledku vede k izolaci individuí/občanů od sebe navzájem.

-Demokracie v sobě obnáší společensky rozkladný účinek: vzájemná pouta jsou širší, ale

volnější.

-Čím jsou si lidé stále více podobní, tím méně potřebují ty druhé → každý člověk ztrácí zájem o

záležitosti svých bližních → lidé se vůči sobě stávají cizinci, nezávislost je tak odcizením.

-Demokracie má tendenci rozpustit společnost v masu jednotlivců, které nic nespojuje.

Demokratický despotismus

-Přirozená tendence demokracie směřuje ke společenským podmínkám, které jsou zvláště

výhodné pro despotismus.

-Demokratičtí lidé mají sklon k individualismu a sebezahlcení svými osobními zájmy a chtějí být

nezávislí na svých spoluobčanech.

-Demokratická společnost dosahuje účinné eliminace „zprostředkujících sil“, a to bez

jakéhokoliv očividného tlaku.

-Jediným principem legitimity, kterou demokratická společnost uznává, je vláda většiny.

-V demokratických společnostech se centrální moc za tichého souhlasu občanů zvětšuje na úkor

všech zprostředkujících autorit (institucí) → jedinec vs. centralizovaná moc

-Největším nebezpečím pro demokratické občany je to, že se svobodně vzdají své svobody v

honbě za pohodlím a bezpečím.

Obrana před riziky demokracie

-Hlavním způsobem, jak se vyvarovat tyranie většiny a demokratického despotismu, je americký

zvyk svobodného sdružování nezávisle na kontrole centrální moci → občanská společnost

-Zprostředkující síly mezi centrální mocí a jedincem v americké společnosti představují politická

a občanská sdružení.

-Klíčovým právem, bez něhož se nemůže rozvíjet společenský život, je svoboda shromažďování.

4. K. Marx: dialektický přístup; podstata člověka; pojetí práce; historický materialismus;

základna a nadstavba; společensko-ekonomické formace; výrobní síly a výrobní vztahy;

problém odcizení v podmínkách kapitalismu; zbožní fetišismus; náboženství jako opium

lidstva; pojetí tříd; třídní konflikt; třídní a falešné vědomí; kritika ideologie.

Marxovy texty musíme číst jako kritiku moderní společnosti. Marx byl revolucionářem, který

usiloval o změnu společenského uspořádání. Podle jeho teze socioekonomické podmínky

determinují způsob uvažování člověka. To, jaké má člověk prostředky k obživě, je určující

pro jeho bytí a nikoliv naopak. Dovedeme-li tento argument do důsledku, můžeme říci, že

stačí změnit socioekonomické podmínky člověka, Marxovými slovy jeho vztah k výrobním

prostředkům, a změní se automaticky rovněž jeho myšlení, jeho úhel pohledu na svět.

Problém je v tom, že Marxův předpoklad je chybný, protože i když socioekonomické

podmínky do jisté míry skutečně determinují způsob života (má-li člověk pouze omezený

ekonomický kapitál, tak jeho životní styl je velikostí tohoto kapitálu determinován a jinak,

než mu dovolí tento kapitál, žít nemůže), závisí tento způsob života na kultuře, na hodnotách,

názorech a postojích. Jak říká francouzský sociolog Pierre Bourdieu, člověk se nestává

milionářem tím, že vyhraje milión, ale tím, že se jako milionář začne chovat. Nestačí pouze

získat ekonomický kapitál, nebo změnit vlastnictví výrobních prostředků, jak by řekl Marx,

ale je nutné proměnit i zažité stereotypy a standardy, které jsou součástí životního stylu.

Zatímco Comte, Spencer a Durkheim viděli v kapitalismu spíše příslib pozitivního vývoje

moderní společnosti, Karel Marx spolu s Friedrichem Engelsem viděli v moderním

průmyslovém kapitalismu naopak příčinu problémů moderního světa. Marx a Engels jako

radikální sociální kritici moderní společnosti upozorňovali na rozpory a boje mezi různými

sociálními podskupinami. Zpochybnili tím do té doby převládající pohled, ve kterém je

společnost kooperujícím celkem, jehož členové se shodují na pravidlech a svorně hájí zájmy

společnosti. Proti této představě konsensu, kooperace a rovnováhy kladou Marx a Engels

zájmavé skupiny, problém vykořisťování a sociální konflikt. Otevřeli tím zásadní debatu o

povaze moderní společnosti.

Utopický socialismus

-Socialismus jako reakce na industrializaci a učení, která ji hájila (liberalismus) → snaha o

nalezení alternativních modelů společnosti na bázi pospolitostní (x individualismus)

Marx jako sociolog

-Přes historický neúspěch socialistických společností má marxistická teorie pro sociologii velký

význam.

-Mnoho Marxových myšlenek bylo integrováno do různých sociologických perspektiv

(konfliktualistické teorie, strukturalismus)

-Hlavní význam má Marxova sociologická, nikoliv ekonomická teorie.

-Ačkoliv je Marxova teorie silně ovlivněna jeho ideologií, je třeba si uvědomit, že u všech

sociologických teorií lze identifikovat ideologický náboj; Marxova teorie je ovšem na rozdíl od

nich explicitně „ideologická“ (→ humanismus)

Marxova antropologie

-Základní lidskou činnosti je zajištění si živobytí v boji s přírodou.

-Společenská podstata člověka → člověk jako výslednice společenských vztahů

-Pojetí práce – člověk jako homo faber → práce rozvíjí lidský potenciál

-Problém odcizení (náboženství, stát, peníze)

Náboženství jako opium lidstva

-Návaznost na Feuerbacha

-Náboženství jako forma falešného a odcizeného vědomí → bohové jako produkty odcizeného

člověka

-Náboženství jako útěcha ve stavu bídy a současně překážka pro jeho odstranění → opium

lidstva

-K osvobození člověka nestačí odstranit náboženství, ale i podmínky, které mu dávají vzniknout

→ transformace ekonomického základu společnosti

Marxova dialektika

-Převzetí dialektické metody od Hegela – zatímco Hegel se zaměřil na dialektiku idejí, Marx

sledoval dialektický vývoj v materiálním světě.

-Schéma: teze – antiteze - syntéza

-Dialektický přístup – odmítnutí kauzální a lineární perspektivy při analýze společenské reality.

Historický materialismus

-Určujícím faktorem společenského vývoje jsou materiální podmínky, které lidé pro svůj život

nalézají a které se snaží měnit podle svých potřeb.

-Koncepty základny a nadstavby – vztah mezi bytím a vědomím.

-Společensko-ekonomické formace jako stadia historického vývoje – společenská organizace

odráží výrobní způsoby

Ekonomický základ společnosti

-Určujícím faktorem společenského vývoje jsou výrobní způsoby : výrobní síly + výrobní vztahy

-Výrobní síly = pracovní síla a prostředky výroby, které jsou charakteristické pro ekonomiku v

určité době, resp. pro stupeň civilizační vyspělosti dané společnosti.

-Výrobní vztahy = struktura sociálních vazeb, které se ustavují mezi lidmi v souvislosti s určitou

organizací výroby.

Koncepce tříd

-Třídy vznikají v situaci, kdy se v důsledku dělby práce objevuje ve společnosti přebytek

produktu, který je následně kontrolován určitou menšinou lidí.

-Třída je definována s ohledem na vlastnictví výrobních prostředků v dané společnosti.

-Každá společnost, kde elita disponuje přebytkem, je společností nerovnou.

-Dějiny představují dějiny třídních konfliktů.

Třídní konflikt

-Rozpor mezi výrobními silami a výrobními vztahy je ztělesněn v rozporu mezi třídami →

odlišné třídní zájmy (odraz odlišné pozice v systému výroby)

-Výrobní síly jsou reprezentovány progresivní třídou, která má zájem na změně, zatímco výrobní

vztahy nacházejí svůj sociální výraz ve třídách konzervativních, které jsou proti změně ve snaze

uhájit svou pozici.

-Protiklad mezi třídami není strnulý a nemá stabilní nositele → historická specifičnost různých

verzí třídního konfliktu

-Třídní konflikt je motorem společenské změny a společenského vývoje.

Kapitalistická společnost

-Kapitalismus je definován skrze existenci dvou základních antagonistických tříd: buržoazie a

proletariátu.

-Práce jakožto tvůrčí činnost se proměňuje v komoditu (zboží), stejně jako její produkty →

komodifikace

-V kapitalismu výrobci neprodukují pro sebe, ale pro jiné (kapitalisté).

-Dochází k posunu od důrazu na užitnou hodnotu k důrazu na směnnou hodnotu (místo spotřeby

přichází směna na trhu za peníze).

Mechanismus fungování kapitalismu

-Základním zdrojem hodnoty produktu je množství společensky nutné pracovní doby k výrobě

určitého produktu.

-Tím, že je v kapitalismu tento fakt zastřen, je umožněno vykořisťování dělníků ze strany

kapitalistů.

-Kapitalisté platí dělníkům méně, než je skutečná hodnota jejich práce, a zbytek si nechávají pro

sebe.

-Nadhodnota = rozdíl mezi hodnotou produktu při prodeji a hodnotou elementů spotřebovaných

při jeho výrobě.

-Nadhodnota je přímým vyjádřením míry vykořisťování pracovní síly kapitálem.

-Nadhodnota reprezentuje zisk, který kapitalista užívá z velké části pro svůj vlastní prospěch.

Kapitalismus a problém odcizení

-V kapitalistické společnosti jsou dělníci nuceni prodávat kapitalistům, vlastnícím výrobní

prostředky, svou pracovní sílu.

-Struktura kapitalistické společnosti dává vzniknout odcizení.

-4 základní složky odcizení v kapitalismu:

-odcizení od produktu činnosti

-odcizení od produktivní činnosti

-odcizení od ostatních/spolupracujících

-odcizení od lidského potenciálu (sebe sama)

Zbožní fetišismus

-Základním strukturálním problémem kapitalismu je problém zboží.

-Zbožní fetišismus označuje proces, v němž si lidé přestávají uvědomovat, že je to jejich práce,

která dává zboží hodnotu → lidé začínají věřit, že hodnota zboží leží v něm samotném.

-Ve společnosti založené na výrobě zboží ztrácejí mezilidské vztahy svou průhlednost.

Kritika kapitalismu

-Marxova kritika kapitalismu není cílem sama o sobě, nýbrž výrazem snahy o změnu směrem k

vytvoření společnosti, v nichž může dojít k adekvátní realizaci lidského potenciálu →

emancipace.

-Kritika kapitalistické společnosti je spjata s politickým programem orientovaným na překonání

struktur kapitalismu za účelem umožnění realizace lidské podstaty.

-Přechod k socialistické společnosti má být proveden skrze konkrétní jednání (praxis) vedené

teorií.

-Aktérem revoluční změny má být proletariát → třídní uvědomění

Třídní vědomí

-Třídní zájmy x individuální zájmy

-Společné zájmy členů určité třídy se odvíjejí od místa dané třídy v dané sociální struktuře a

systémů výrobních vztahů → vztah k výrobním prostředkům

-Třída o sobě x třída pro sebe

-Třídní sebeuvědomění vzniká v situaci souladu mezi ekonomickými a

politickými/ideologickými zájmy.

Komunistická společnost

-Podmínkami pro úspěch revoluce je rozvinuté stádium kapitalismu (vnitřní rozpory) a

uvědomění na straně revolučního proletariátu.

-Cílovým stavem společenské změny je beztřídní, komunistická společnost, v níž nebude

existovat odcizení a která opět lidi sjednotí s jejich produkty, produktivní činností, druhými lidmi

i sebou samými.

-Komunistickou společnost charakterizuje absence dělby práce a soukromého vlastnictví

výrobních prostředků.

Marxova „sociologie vědění“

-Ideje odrážejí sociální/třídní pozice a zájmy jejich nositelů.

-Vládnoucí ideje každé doby jsou idejemi vládnoucí třídy.

-Třídní a falešné vědomí – charakterizuje buržoazii i proletariát v kapitalismu

-Ideologie = integrovaný systém vládnoucích idejí, který je vůči lidem vnější a donucující a

odráží materiální zájmy jejích nositelů.

-Ideologie je falešným vědomím, neboť dílčí třídní zájem vydává za zájem celku společnosti.

5. E. Durkheim: pojetí sociologie (sociologismus vs. redukcionismus); koncept sociálního

faktu; kauzální vs. funkcionální vysvětlení; člověk jako homo duplex; pojetí společenského

vývoje; mechanická vs. organická solidarita; dělba práce; fyzická a morální hustota; koncept

anomie; sebevražednost jako sociální fakt; typologie sebevražd; mravní fakta; kolektivní

vědomí a kolektivní představy; pojetí náboženství; totemismus jako elementární forma

náboženského života; náboženství jako uctívání společnosti; náboženství jako zdroj vědění.

Francouzský klasik sociologie Emile Durkheim definoval sociologii jako vědu o sociálních

faktech. Sociální fakta se vyznačují tím, že jsou a) vůči člověku vnější, a že b) působí na něho

nátlakem. Sociální fakta jsou tedy sociální síly, které existují nezávisle na lidském vědomí,

přitom však ovlivňují náš každodenní život. Typickým příkladem sociálního faktu je jazyk nebo

móda. Tyto sociální fakty nelze vyvodit z psychiky člověka, sociologie tudíž dle Durkheima

nemůže odvozovat svůj předmět zkoumání z psychologie nebo z nějaké jiné vědy, neboť má svůj

vlastní předmět zkoumání. Jsou to sociální fakta, která jsou něčím jiným, než pouhým souhrnem

konkrétních jedinců a jejich jednání. Uvažujeme-li takto, tak náš styl uvažování bude z hlediska

sociologického pojmosloví zařazen pod pojem sociologický realismus. Pro sociologické realisty

existují zcela reálně obecniny. Společnost je pro sociologické realisty něčím jiným než pouhou

sumou jednotlivců a vztahů mezi nimi. Prototypem sociologického realismu je právě

Durkheimův přístup. Každá věda, aby byla uznána vědou, musí mít svůj předmět zkoumání a

také metodu zkoumání. Z hlediska metody Durkheim stojí na pozici kvantitativních metod. U

nich je analýza prováděna na kumulovaných datech o mnoha jedincích. Osobně jedinec nás v

tomto přístupu nezajímá, ale zajímá nás pouze jako představitel určitého typu (muž/žena,

pracující/nepracující, věřící/nevěřící). Hovoříme zde o tvrdých datech. Cílem kvantitativního

přístupu je tedy testování hypotéz o sociálních skupinách.

Durkheim reprezentuje zlatý věk sociologie. Jako jeden z prvních začal pracovat se

statistickými daty, což jde ruku v ruce s jeho definicí sociologie. Podle Durkheima se

sociologie studiem sociálních faktů může sociologie přiblížit přírodním vědám. Na rozdíl od

Comta či Spencera - kteří se zabývali spíše idejemi - se Durkheim intenzívně zaměřil na

propracování metodologických otázek i principů, které zformuloval v analýze dělby práce (málo

rozvinutá dělba práce, charakteristická pro tradiční společnost a velmi rozvinutá dělba práce

charakteristická pro moderní společnost), sebevražednosti a náboženství. Je to první autor, který

se systematicky snažil ve svých zobecněních vycházet z empirických dat. Data však nezískal

vlastním výzkumem, nýbrž je shromáždily jiné disciplíny (etnografie, statistika). Durkheim je

považován za průkopníka kvantitativního šetření v sociologii.

Institucionalizace sociologie

-O „sociologii“ v pravém slova smyslu nelze po většinu 19. století hovořit, jelikož s tímto

označením se lze setkat u velice rozmanitých produktů, které jsou velmi vzdálené tomu, co pod

pojmem „sociologie“ rozumíme dnes.

-Ačkoliv pojem „sociologie“ razil již Comte v 1. polovině 19. století, neexistovala ve Francii do

konce 19. století sociologie jakožto samostatná, institucionálně etablovaná disciplína

(konkurence psychologie a filozofie na poli bádání o společnosti).

Role sociologie

-Návaznost na koncepce Saint-Simona a Comta → sociologie jako pozitivní, konstruktivní

nástroj reorganizace soudobé společnosti, která byla znejistěna příliš prudkými sociálními

změnami.

-Durkheimova sociologie je reakcí na morální krizi francouzské kultury a společnosti i moderní

evropské kultury vůbec.

-Tato krize spočívá v patologickém stavu moderní industriální společnosti (zvýšená míra

sebevražednosti, rozpad rodin a manželství, ekonomické konflikty a sociální nerovnosti)

-Úkolem sociologie je vědecké poznání společenské reality za účelem přispění k eliminaci

sociálních konfliktů a odvrácení hrozby anarchie ustavením nového morálního řádu, který by v

podmínkách moderní industriální společnosti nahradil řád tradičních společností.

Sociologie jako autonomní disciplína

-Stávající tendence v sociálních vědách → redukcionismus:

a) biologismus (Spencer, Gobineau, Gumplowitz, Worms) b) psychologismus (Tarde, Le Bon).

-Sociologie jako autonomní vědecká disciplína musí mít svůj vlastní předmět a své vlastní

výzkumné metody.

Kritika utilitarismu

-Podle utilitarismu je lidské jednání vedeno touhou po užitku a uspokojení individuálních potřeb

a zájmů.

-Lidské myšlení se vyznačuje kalkulací za účelem nalezení nejlepší cesty k maximalizaci zisku a

minimalizaci ztrát (ekonomická/instrumentální racionalita).

-Ekonomický utilitarismus (přílišný individualismus) nelze aplikovat na oblast sociálních vztahů.

-Sociální jednání zahrnuje i jiné složky a aspekty než racionální kalkulaci.

-Odmítnutí kontraktualistických teorií – smlouva mezi jednotlivci nemůže být základem

společnosti, jelikož coby společenská instituce již společnost sama předem předpokládá.

Sociologie jako věda o sociálních faktech

-Sociologie jako věda o společenských institucích, jejich vzniku a jejich fungování.

-Klíčový pojem sociologie: sociální fakt - instituce jako sociální fakty.

-Sociální fakta jakožto věci (x filozofie) ―› empirické studium vnější, objektivní reality.

-Sociální fakta jako vnější vůči individuálnímu vědomí (x psychologie).

-Sociální fakt jako základní předmět sociologie a společnost jako souhrn sociálních faktů.

Sociální fakty

-Sociální fakty jsou způsoby jednání, myšlení a cítění, které:

a) jsou vůči individuu vnější (jsou nadindividuální)

b) mají donucovací sílu (mohou na něj vykonávat tlak)

-Materiální x nemateriální sociální fakty (sociální struktura x kultura)

-Materiální sociální fakty mají v Durkheimově teorii kauzální prioritu, avšak hlavní pozornost

Durkheim zaměřuje na nemateriální sociální fakty.

Rozdělení sociálních faktů

Materiální X Nemateriální

-Společnost - Morálka

-Strukturální části společnosti - Kolektivní vědomí

-Morfologické části společnosti - Kolektivní reprezentace

- Sociální proudy

Sociologismus: společnost jako sui generis

-Sociální skutečnosti (sociální fakty) lze vysvětlovat jen ze souvislosti s jinými sociálními

skutečnostmi (sociálními fakty).

-3 základní ontologické teze:

-Sociální realita je součástí univerzálního přírodního řádu, a proto je i ona podřízena působení

určitých, specifických zákonů.

-Společnost je realitou svého druhu (sui generis), která je neredukovatelná na jiné úrovně či řády

reality.

-Sociální realita má primát nad realitou individuí a má zcela mimořádný význam v procesu

determinace lidského individuálního vědomí a jednání (→ sociologický/sociální realismus).

Kauzální a funkcionální vysvětlení

-Při analýze sociální jevů je třeba rozlišovat mezi účinnou příčinou daného jevu a funkcí, kterou

ve společnosti plní → kauzální a funkcionální analýza

-Funkce = korespondence mezi zkoumaným jevem a obecnou potřebou společenského

organismu

-Funkce určitého jevu je nezávislá na tom, zdali takto byla při svém vzniku zamýšlena či nikoliv.

-Funkcí sociálního faktu je vytvářet společensky užitečné účinky; užitečnost pro individuum je až

druhotného významu.

-Funkci sociálního faktu je nutno vždy hledat ve vztahu k nějakému společenskému cíli, jeho

příčinu pak mezi jinými sociálními fakty, které jej předcházejí (ne v oblasti stavů individuálního

vědomí).

Ontologie a metodologie Durkheimova sociologismu

1. Sociální realita je součástí univerzálního přírodního řádu.

2. Sociální realita je podobně stálá, stabilní a reálná jako ostatní úrovně skutečnosti.

3. Společnost se řídí objektivními zákony.

4. Společnost je svébytná skutečnost.

5. Společnost je vyšší realitou, než je realita individuí a jednotlivých segmentů společnosti.

1. Sociologie se ve svém výsledném tvaru musí podobat přírodním vědám.

2. Sociální jevy (fakty) je nutno zkoumat jako věci.

3. Hlavním poznávacím cílem sociologie je poznat a formulovat sociální zákonitosti.

4. Sociální jevy jsou neredukovatelné na jiné jevy a je možné je vysvětlit jen vzájemnými

vztahy.

5. Sociologický výklad skutečnosti je nadřazen všem ostatním výkladům.

Pojetí člověka

-V každé obecné teorii společnosti je zjevně nebo latentně přítomna určitá obecná teorie člověka,

každá sociologická koncepce se tak či onak zakládá na nějaké filozofické antropologii → určité

chápání člověka

-Člověk jakožto homo duplex (dualita osobní vs. společenské „já“)

-Pokud jedince společnost vhodně neusměrňuje, je plně pohlcen svými vlastními potřebami a

touhami.

-Neomezené tužby nespoutaných individuí mohou být bržděny jedině vnější kontrolou ze strany

společnosti, která jim klade meze.

-Pokud sociální regulace nefunguje, jedinci se stávají otroky svých žádostí → anomie

Pojetí společnosti

-Evolucionistický pohled na společnost → přechod od mechanické k organické solidaritě.

-Předpokladem existence každé společnosti je pevná vnitřní integrita (solidarita).

-Problém moderní společnosti: jak uchovat solidaritu uvnitř diferencované společnosti

prodchnuté individualismem? → jak je možná organická solidarita?

-Otázka sociální integrity jako záležitost hodnotového konsensu → problém morálky a

socializace.

Úloha morálky

-Základním mechanismem společenské regulace je morálka.

-Podstatou morálního jednání je obětování určitých individuálních tužeb ve prospěch skupiny a

společnosti.

-Mravní fakt – povinnost a dobro.

-Snaha o nalezení rovnováhy mezi jednotlivcem a celkem v podmínkách moderní společnosti

založené na organické solidaritě; návrat ke kolektivnímu vědomí tradiční společnosti není

možný.

Společenský vývoj

-Společenský vývoj jako vývoj od jednoho typu společnosti ke druhému → rostoucí míra dělby

práce a sociální diferenciace.

-Paradox vývoje: rostoucí autonomie jedince (individualismus) je doprovázena jeho rostoucí

závislostí na společnosti.

-Dva typy společnosti podle povahy solidarity: mechanická x organická.

-Rozvoj dělby práce jako důsledek rostoucí fyzické (materiální) hustoty a morální (dynamické)

hustoty.

Společenská dělba práce

-Společenská dělba práce reprezentuje materiální sociální fakt.

-Nejedná se pouze o dělbu práce v oblasti ekonomické, ale o dělbu práce v různých oblastech

sociálního života (vzdělání, věda apod.)

-Odlišení funkce dělby práce ve společenském organismu a jejích příčin.

-Morální hodnota dělby práce – přispívání ke společenské solidaritě

-Viditelnou stránkou typu společenské solidarity je právo.

Mechanická a organická solidarita

Mechanická Organická

-represivní povaha právních sankcí -restituční povaha právních sankcí

-minimální dělba práce -rozvinutá dělba práce

-nepřítomnost individualizace -výrazná individualizace

-podobnost mezi jedinci -diferenciace mezi jedinci

-kolektivní vědomí jako integrační činitel -dělba práce jako integrační činitel

-všudypřítomnost náboženství -sekularizovanost → kult individua

Anomie

-Na rozdíl od konceptuální roviny platí v rovině reálného světa, že moderní organická solidarita

založená na vysoké míře dělby práce vede k patologickému stavu → anomie.

-Dělba práce může ve své funkci náhražky kolektivního vědomí jakožto mechanismu sociální

soudržnosti (koheze) a integrity selhat → anomická dělba práce.

-Riziko anomie nevychází přímo z povahy dělby práce; dochází k němu pouze v případě jejího

selhání.

-Koncept anomie v širším slova smyslu popisuje stav, kdy jednání jedince ve společnosti není

dostatečně normativně regulováno → rozostření hranic mezi správným (vhodným) a nesprávným

(nevhodným) jednáním.

Sebevražednost jako sociální fakt

-Sebevražda jako individuální fakt x sebevražednost jako sociální fakt.

-I v ryze intimním aktu jako je sebevražda je přítomen významný vliv kolektivních, sociálních

faktorů.

-Sebevražednost (resp. míra sebevražednosti) jakožto sociální fakt musí být vysvětlena

sociologicky, tj. prostřednictvím jiných sociálních faktů.

-Sociální charakter sebevražednosti lze demonstrovat s ohledem na její variace podle míry

sociální integrace a regulace ve sledované sociální skupině.

-Základním faktem vysvětlujícím sebevražednost je rovina sociálních proudů → suicidogenní

proudy.

Typologie sebevražd

-Egoistická – nízká míra integrovanosti jedince do společnosti

-Altruistická – vysoká míra integrovanosti jedince do společnosti

-Anomická – nízká míra regulace sociálního života

-Fatalistická – vysoká míra regulace sociálního života

Kolektivní vědomí

-Společenský vývoj jako postupné oslabování kolektivního vědomí coby nástroje integrace

(solidarity).

-Kolektivní vědomí (conscience collective) = soubor věr a pocitů, které sdílejí běžní členové

společenství.

-Kolektivní vědomí nevzniká a neexistuje mimo individuální vědomí, avšak je od nich analyticky

odlišitelné; vyvíjí se podle svých vlastních zákonů a není pouhým výrazem individuálních

vědomí.

Kolektivní představy (reprezentace)

-Individuální vs. kolektivní představy (reprezentace)

-Kolektivní představy jako specifické formy kolektivního vědomí (např. normy a hodnoty

specifických společenských institucí – rodina, náboženství, stát atd.)

-Kolektivní představy ztělesňují nejdůležitější formu nemateriálních sociálních faktů.

-Pravzorem kolektivních představ jsou představy náboženské.

Definice náboženství

-Náboženství je jednotný systém víry a praktik vztahujících se k posvátným věcem, tj. věcem

odtažitým a zakázaným; systém víry a praktik, které sjednocují všechny své přívržence v jediném

morálním společenství nazývaném církev.

-Náboženství x magie

Elementární forma náboženství

-Evolucionistický přístup: při analýze jakékoliv sociální instituce je třeba začít u její nejprostší

podoby, pokusit se odhalit její charakteristické znaky a poté ukázat, jak se postupem času vyvíjí

a stává se komplexnější → hledání elementární formy náboženství

-Odmítnutí soudobých koncepcí – animismus (E. B. Tylor, H. Spencer), naturalismus (M.

Müller).

-Elementární formu náboženského života představuje totemismus.

-Analýza náboženských systémů australských domorodých kmenů.

Podstata totemismu

-Mezi představami zakládajícími totemismus jsou nejdůležitější ty, jež se týkají totemu.

-Totemismus jako náboženství klanu.

-Totem není pouze jménem klanu, nýbrž i jeho emblémem; nadto je kolektivním znakem, který

má náboženský charakter → ve vztahu k němu jsou věci klasifikovány jako posvátné a profánní

(světské), on sám je prototypem věcí posvátných.

-Předměty se zobrazením totemu jsou pokládány za posvátné.

Původ totemismu

-Totemismus klade na první místo mezi věcmi, které považuje za posvátné, figurativní zobrazení

totemu, poté následují zvířata či rostliny, jejichž jméno klan nese, a nakonec sami členové klanu.

-Jelikož jsou všechny zmíněné věci posvátné ze stejného důvodu, jejich náboženský charakter

nemůže vyplývat z žádného konkrétního rysu, jímž se jedny liší od druhých.

-Posvátný charakter daných předmětů musí vycházet z nějakého principu, který je jim všem bez

rozdílu společný.

Totem jako materializace neosobní síly

-Totemismus jako náboženství anonymní, neosobní síly; totem je pouhou materiální podobou

této nehmotné substance a jediným předmětem kultu → mana

-Mana jako materiální (fyzická) a morální síla

-U zrodu a základu náboženského myšlení nestojí určité a rozlišené předměty ani bytosti, jež by

samy o sobě byly posvátného charakteru, ale neurčité, anonymní síly; konkrétní posvátné věci

jsou jen individualizovanými podobami tohoto základního principu.

Geneze totemistického principu

-Idea neosobní totemické síly nevychází z pocitů, které v lidském vědomí probouzely věci

sloužící jako totemy.

-Věc, podle níž byl pojmenován klan, neurčila za objekt kultu její vnitřní podstata; totem je v

první řadě symbolem, materiální výrazem něčeho jiného.

-Totem je výrazem a symbolem dvou různých druhů věcí:

1) vnější a smyslová forma totemistického principu → „bůh“

2) symbol určitého společenství → klan

-Totemický princip = klan samotný

Náboženství jako uctívání společnosti

-Každá společnost má vše, co je nutné k tomu, aby v duších lidí již pouhou svou existencí

probouzela pocit božského → pocity přesažnosti, závislosti, zdroje vlastní síly atd.

-Společnost jako fyzická a morální síla.

-Klan dokáže žít jen ve vědomí jednotlivců a skrze tato jednotlivá vědomí, z nichž se skládá;

stejně tak se skrze ně realizuje i ona neosobní náboženská síla, která tvoří součást totemu.

Náboženské rituály

-Náboženská idea se zrodila ze vzrušeného společenského prostřední klanových shromáždění

(„kolektivní vření“) → rituály

-Rituály slouží jako prostředky upravující vztahy mezi posvátným a profánním světem.

-Funkcí náboženských rituálů je posilování společenské integrace.

Náboženství jako zdroj vědění

-Neexistují náboženství, jež by byla ve své podstatě klamná; všechna jsou svým způsobem

pravdivá: každé svým způsobem reaguje na dané podmínky lidské existence.

-Náboženství nepřispělo pouze k obohacení předem zformovaného lidského ducha o určité

množství nových idejí, nýbrž se též podílelo na samotném formování tohoto ducha (kategorie

myšlení).

-Jsou-li kategorie našeho myšlení náboženského původu a náboženství má svůj zdroj ve

společnosti, pak platí, že kategorie našeho myšlení musí být rovněž sociálního původu →

klasifikace do tříd

Náboženství, morálka a moderní společnost

-Každá společnost má v každém okamžiku svých dějin odpovídající morálku (morální

disciplínu) → neexistuje společnost bez morální regulace.

-Morálka není ničím abstraktním a univerzálním, nýbrž souborem rozmanitých morálních

standardů spjatých se sociálními institucemi, které se mění s časem a místem.

-Morální standardy se mohou měnit, avšak vždy jsou pod kontrolou kolektivity; v moderní

společnosti přebírá tuto úlohu stát.

-Moderní stát nahrazuje náboženské kulty minulosti kultem individuality coby moderní formou

kolektivního vědomí.

-Individualistický morální systém zajišťuje lidskou svobodu v rámci společenství

(individualismus jako uctívání lidskosti x egoismus).

-Základním nástrojem pro nastolení solidarity a morálního řádu v moderní společnosti má být

sekulární vzdělávací systém.

6. M. Weber: metodologický nominalismus; vztah hodnot a vědeckého zkoumání (vztaženost

k hodnotám); nehodnotící sociologie; rozumějící sociologie (Verstehen); předmět sociologie;

sociální jednání; ideální typ; typologie jednání; koncept racionalizace; odkouzlení světa,

vztah náboženství a racionalizace; náboženské potřeby a náboženské zájmy; hospodářská

etika; protestantská etika a duch kapitalismu (predestinace, nitrosvětská askeze, etika

povolání); železná klec kapitalismu; byrokracie; panství a jeho typy; pojetí sociální

stratifikace.

Sociální jednání Weber definuje jako vzájemně orientované jednání lidí. Podle Webera sociální

jednání je takové jednání, které je: a) zaměřené na jistý cíl (jednající mu připisuje určitý význam,

subjektivní smysl), b) orientováno na druhé. Nikoli lidé, ale jejich vzájemné působení, interakce

jsou předmětem pozorování pro sociologii. Na příklad způsob oblékání, ale ne roztáhnutí deštníku

na ulici, když začne pršet). Sociální jednání je dle Webera základem sociálních jevů. Lze ho dle

Webera vysvětlit tak, že pochopíme jeho smysl. Weberova sociologie je tedy postavena na

předpokladu smyslu a významu, které přiřazují jedinci ke svému jednání. To znamená, že každý

jedinec ve svém subjektivním jednání musí dle Webera vycházet z kulturních hodnot, svých

životních stanovisek, od kterých smysl svého jednání odvozuje. Sociologie se pak má ptát po otázce

smysluplnosti jednání, a to proto aby porozuměla sociální realitě. Weber předpokládá, že když

porozumíme smyslu a významu jednání člověka, tak porozumíme sociální realitě. Z hlediska

metody Weber stojí na pozici kvalitativních metod, které jsou založeny na nenumerických šetřeních

a interpretaci sociální reality. Různé společenské instituce - jako demokracie, byrokracie,

domácnost - dle něho nelze chápat jako obecné kategorie, nýbrž jako kategorie sociálního

jednání. Výše uvedené příklady institucí nejsou ničím jiným než sumou jednání individuálních

aktérů. Weberův styl uvažování proto můžeme označit za sociologický nominalismus. On sám

rozlišuje tři typy jednání dle toho, co lze považovat za subjektivní činitel akce: - zvyklosti,

obyčeje (tradiční jednání); afekt, vášeň (afektivní jednání); racionálně určené hodnoty (racionální

jednání)

Z hlediska metody Weber stojí oproti Durkheimovi na pozici kvalitativních metod, které jsou

založeny na nenumerických šetřeních a interpretaci sociální reality. Kapitalismus je podle Webera

definován určitým stavem myšlení, který konceptualizuje jako duch kapitalismu. Bez něj by se

moderní forma kapitalismu jako hospodářské výroby v západní Evropě v sedmnáctém a osmnáctém

století nerozvinula. Kořeny tohoto ducha, nikoliv samotného kapitalismu, najdeme podle Webera

v protestantské etice. Weber tedy v tomto textu ukazuje, že existuje koincidence mezi objevením se

protestantské etiky a duchem kapitalismu.

-Weberovou snahou bylo najít kompromis mezi soudobým historismem a pozitivismem ve

společenských vědách.

Metodologický nominalismus

-Realita se skládá se z konkrétních jednotlivin, které mají nespočet různých atributů a

charakteristik.

-Člověk může uchopit realitu jen skrze vlastními silami vytvořené abstrakce → selekce a

zjednodušení reality → nemožnost úplného poznání

-Abstraktní vědecké pojmy neodpovídají ničemu reálně existujícímu.

Hodnoty a vědecké zkoumání

-Mezi rolí vědce a člověka vyznávajícího určitého hodnoty (např. politické) existuje zásadní

rozpor → co je vs. co má být (fakt vs. hodnota)

-Zásada nehodnotící vědy – oddělování tzv. vztahování k hodnotám a praktického hodnocení.

-Vztahování k hodnotám umožňuje badateli orientovat se v komplexitě faktů tak, že vrhne světlo

poznání pouze na ten výsek reality, který ze svého zorného úhlu považuje vědec za významný.

-Tyto hodnoty jsou odvozeny z kultury společnosti, v níž daný vědec žije a působí.

Věda a politika

-Vědec nemůže odpovědět na otázku co má → být v oblasti politického rozhodování je stejně

kvalifikován jako kdokoliv jiný

-Věda je schopna stanovit přiměřenost prostředků použitých k dosažení vytčených cílů nebo

určit možné důsledky realizace těchto cílů, avšak nemá co říci k volbě samotných cílů, které si

lidé kladou.

-Přísné oddělení akademické a politické sféry („proroci nepatří do poslucháren“)

-Vědec se může politicky angažovat a vynášet hodnotící soudy, ale pouze na veřejných a

politických fórech, ne na akademické půdě.

Rozumějící sociologie

-Kant: člověk jako bytost obývající dva světy – říše přírody a říše svobody (a morálky)

-Oblast přírody lze zkoumat metodami přírodních věd → vysvětlení skrze kauzální vztahy

-Oblast lidskou coby oblast smyslu je možno a nutno zkoumat i metodou verstehen.

-Verstehen metoda je součástí kauzálního zkoumání (x Dilthey) → v obecné rovině není rozdíl

mezi přírodními a sociálními/kulturními vědami.

-Rozdíl mezi přírodními a sociálními/kulturními vědami spočívá v zájmu, který motivuje

zkoumání → porozumění smyslu jednotlivých fenoménů

Odmítnutí jednostranných vysvětlení

-Dějiny nesměřují jediným nutným směrem a nelze je vysvětlovat prostřednictvím jediného

faktoru (např. materiální podmínky, ideje apod.)

-Weberův zájem o kulturní faktory vyplývá z dobové tendence vysvětlovat dějinný vývoj

materiálními faktory.

-Materiální a kulturní faktory představují rovnocenné složky při výkladu dějin a společnosti;

jejich vztah je interaktivní.

Pojetí sociologie

-Sociologie jako věda o sociálním jednání.

-Sociologie chce sociálnímu jednání porozumět pomocí výkladu, a tím ho kauzálně vysvětlovat v

jeho průběhu i v jeho účincích.

-Jednání znamená takové lidské chování, kdy jednající spojují toto jednání s nějakým

subjektivním smyslem.

-Sociální jednání pak označuje takové jednání, které se svým smyslem vztahuje k chování jiných

a na základě toho se orientuje ve svém průběhu.

Ideální typ

-Základní metodologickou pomůckou sociálních věd je ideální typ.

-Termín „ideální“ nemá žádný hodnotící obsah, nýbrž odkazuje ke skutečnosti, že jev v této

podobě reálně neexistuje.

-Ideální typ vzniká jednostranným myšlenkovým vystupňováním jednoho či více rysů

zkoumaného jevu a jeho racionálním dotvořením v bezrozporný myšlenkový obraz.

-Ideální typ je porovnávání s reálným průběhem dění, přičemž odchylky mezi nimi slouží k

lepšímu pochopení onoho reálného průběhu.

Sociologické porozumění

1.Rekonstrukce subjektivně míněného smyslu sociálních jednání → jak jednající subjekt vnímá

svou situaci, jaké úmysly a jaká přesvědčení se svým jednáním spojuje

2.Výklad samotného průběhu jednání → srovnání analyzovaného jednání s ideálnětypickými

možnostmi jednání vůbec, aby se odhalily alternativy, mezi nimiž se jednající v dané situaci

rozhodoval

3.Sledování působení a následků zvoleného jednání → možný rozpor či protikladnost se

zamýšlenými cíli jednání

4typy jednání

1.Účelově racionální – účinnost jednání

2.Hodnotově racionální – soulad s klíčovými hodnotami

3.Tradiční – následování obyčejů a zvyků

4.Afektivní – reakce na emoční stav

Ústřední koncept: racionalizace

-Studium procesu racionalizace a faktorů, které způsobují, že se tyto procesy nejúplněji

rozvinuly v euroamerické kultuře, tvoří ústřední bod Weberova díla.

-Pojem racionalizace není u Webera nikde jasně definován; Weber pracuje spíše s pojmem

racionalita a to ve vícero významech.

-Pro Weberovy analýzy je klíčovou formální (instrumentální) racionalita, která je založena na

kalkulaci ohledně cílů a prostředků, odkazující k univerzálně aplikovaným pravidlům.

-Formální racionalita se rozvinula pouze na Západě, a to s příchodem industrializace.

Proces racionalizace

-Postup směrem k rostoucí racionalizaci všech oblastí života společnosti je specifickým rysem

západního světa.

-Nejdůležitější oblastí racionalizace se stala sféra ekonomiky → moderní kapitalismus

-Racionalizace je ambivalentním procesem: znamená zvýšení efektivity všech aktivit, ale

instrumentalizaci a sekularizaci života → odkouzlení světa

-Důležitým důsledkem racionalizace je postupující diferenciace jednotlivých společenských

subsystémů.

Náboženství a racionalizace

-Velké náboženské systémy v minulosti přispívaly k postupnému rozvoji racionálního životního

stylu (x magie).

-Základní roli při systematizaci způsobu života sehrála náboženství spásy → odmítání světa za

účelem spasení.

-Náboženské odmítání světa může mít dvě základní podoby: aktivní (askeze) a neaktivní

(mysticismus); obojí pak mohou mít mimosvětskou a nitrosvětskou podobu.

-Náboženské rozdíly se odrážejí mj. i v rovině vlivu na charakter ekonomické činnosti.

Materiální a ideální zájmy

-Weber oproti Marxovi zdůrazňuje vliv nemateriálních, kulturních faktorů.

-Odmítnutí monokauzálních vysvětlení – materiální a nemateriální faktory působí souběžně a

navzájem se ovlivňují.

-Vedle materiálních zájmů/potřeb existují i zájmy/potřeby duchovní či náboženské.

-Základní náboženskou potřebou je potřeba smyslu světa a lidského života.

Náboženství a ekonomika

-Náboženství je jedním z důležitých faktorů, které ovlivňují hospodářskou etiku.

-Hospodářská etika = praktické podněty k ekonomickému jednání vyplývající z obecného

náboženského výkladu světa.

-Duchovní orientace jednotlivých náboženství podporovala rozvoj racionálního hospodaření v

různé míře.

-Podoba náboženství je sama ovlivňována ekonomickými, politickými, sociálními a jinými

momenty.

Protestantská etika a duch kapitalismu

-Profesní etika moderního kapitalismu byla ovlivněna určitými proudy protestantského

náboženství (kalvinismus/puritanismus).

-Duch kapitalismu je zesvětštělým a zautomatizovaným projevem etiky povolání, s nímž přišla

reformace.

-Protestantismus včlenil práci v podobě vnitrosvětské askeze přímo do světského, profesního,

každodenního života populace.

-Puritánská askeze legitimovala ziskovou činnost a zbavila ji tradičních etických bariér →

překonání tradicionalismu.

-Železná klec kapitalismu – moderní kapitalismus je již pevně zakořeněnou realitou, která se již

neopírá o náboženský základ.

7. G. Simmel: pojetí sociologie; formy zespolečenštění; sociální geometrie; sociální typy;

motivy dialektiky a ambivalence; tragédie kultury; povaha modernity; kvantitativní

individualismus; fenomén peněz; fenomén velkoměsta; fenomén módy.

Simmelův sociologický význam je doceňován až v poslední třetině dvacátého století. Simmel

se svých pracích na rozdíl od předchozích sociologů obrací pozornost ke každodennosti

v moderní společnosti. Modernu analyzuje na rovině každodennosti a zaměřuje se na

postihnutí významu a role specificky moderních fenoménu. Jeho sociologie netvoří žádný

velký systém. Píše spíše eseje, v nichž se zabývá jednotlivostmi a to především z úhlu

pohledu vnímání aktéra. Podle něj se sociologie odlišuje od ostatních věd nikoliv svým

předmětem, ten má s ostatními sociálními vědami totožný, ale svou metodou. U každého

společenského fenoménu podle jeho názoru je odlišitelná forma od obsahu. Sociologii pak

vymezuje jako formální sociologii, tedy vědu jež se zabývá především formou společenských

jevů.

Simmelova formální sociologie

-Problém specifika sociologie jako vědy.

-Metodologický nominalismus → společnost je jménem pro množinu interagujících individuí.

-Sociologie se ptá, co se děje s lidmi a podle jakých pravidel se chovají, a to nikoliv když

odhalují svou individuální existenci v její totalitě, ale když utvářejí skupiny a jsou determinováni

svou skupinovou existencí prostřednictvím interakce.

-Cílem sociologie je studium forem sociální interakce.

Formy zespolečenštění

-Různorodé obsahy lidských interakcí mohou vykazovat některé výrazné společné znaky, jež

umožňují, abychom je sdružili do jedné pojmové kategorie → formy

-Sociologie není vymezena ani tak specifickým předmětem, jako spíše specifickým viděním

sociálního světa, specifickou perspektivou → odhalování čistých forem sdružování,

zespolečenšťování (sociace).

Sociální geometrie

-Metafora sociální geometrie – sociologie by měla abstrahovat od konkrétních obsahů, jimiž jsou

základní formy sociálního uspořádání naplněny, podobně jako geometrie abstrahuje od

konkrétních obsahů, když čistě formálně mapuje uspořádání prostorové.

-Důležitá role prvků ve skupině počtu – dyáda x triáda

-Připojení třetího prvku do skupiny dvou znamená významnou kvalitativní změnu.

Sociální typy

-Pohlédneme-li na zespolečenštění nikoliv z hlediska všeobjímajícího procesu interakce, ale

soustředíme-li se na typické charakteristiky osobností, které jsou do interakčních procesů

vtaženy, obdržíme obrazy různých sociálních typů.

-Aby bylo možno uvažovat o sociálním typu, musí být osobnosti, které k němu přináleží:

1) připsány určité charakteristiky jeho sociálním prostředím

2) jejich chování musí být v souladu tímto sociálním vymezením (očekáváním)

Dialektický přístup

-Člověk je součástí společnosti a současně stojí proti ní dialektický → vztah mezi individuem a

společností

-Motiv ambivalence – každý sociální lze nahlížet nejméně ze dvou různých perspektiv

-Konflikt jako samotný základ sociálního života.

Problém objektivace: subjektivní vs. objektivní kultura

-Lidé produkují kulturu, avšak díky své schopnosti reifikovat, objektivovat sociální realitu,

začínají sociální a kulturní svět postupně žít svým vlastním životem a ovládat ty, kteří jej

vytvořili a dennodenně znovuvytvářejí.

-Vývoj jako proces prostupného posilování a autonomizace objektivní kultury, která si

podmaňuje tvořivou sílu života a jedince (subjektivní kultura).

-Život, je odkázán na to, aby se projevoval ve formách, které jej současně omezují a deformují

jeho vitální projevy → tragédie kultury

Povaha modernity

-Moderní individuum vzniká postupným vymaňováním se z dosahu tradiční skupiny, která jej

původně zcela pohlcovala.

-Moderní realita jako roztržka mezi jedincem a společností, která se snaží být překonána určitou

formou zprostředkování.

-Postoj moderního individua je dvojznačný: na jedné straně si chce udržet od zbytku světa odstup

(touha po nezávislosti a autonomii), současně je pak k němu přitahováno (sociabilita a touha po

přítomnosti druhých).

Sociální diferenciace a individualizace

-Sledování souvislosti mezi moderními procesy diferenciace a individualizace.

-S ohledem na sociální skupiny přinesla moderní společnost dvojí změnu: na jedné straně se

skupiny rozšiřují a prostor pro svobodu jejich členů narůstá, na straně druhá postupně mizí

osobitost celých skupin.

-Dvojakost moderní individualizace: jedinec je osvobozen z výrazně úzkého okruhu malé

skupiny, která svým členům dodávala pocit bezpečí, současně však omezovala množství voleb,

jež směli činit; na druhou stranu umožňuje individualizace navazování kontaktů se stále

vzdálenějšími lidmi.

Velkoměsto a peníze jako symboly modernity

-Nejhlubším problémem moderního života je pro Simmela rozpor mezi vůlí individuí uchovat si

svou autonomii a tlakem mohutných sociálních sil – objektivní kultury.

-Místem, kde se tento rozpor nejzřetelněji objevuje, je prostředí velkoměsta.

-Ambivalentní povaha modernity je ztělesněna ve fenoménu peněz (peněžní ekonomiky).

8. V. Pareto: pojetí sociologie; logické a mimologické jednání; rezidua a derivace, koloběh elit;

R. Michels: železný zákon oligarchie.

Pareto je představitelem psychologismu v sociologii. Tento proud usiloval o rozšíření

sociologie o psychologickou dimenzi člověka a sociální fenomény nevysvětloval pouze

z hlediska sociálního, ale rovněž z hlediska psychologického. Jednalo se o kombinaci

psychologického a sociologického přístupu k jednomu a tomu samému fenoménu.

Reprezentantem tohoto přístupu byl rovněž Sigmund Freud.

Pareto

Logické a mimologické jednání

-Veškeré lidské jednání spadá do dvou kategorií: logické a mimologické.

-Logické jednání – jednající předem promýšlí adekvátní prostředky k dosažení stanoveného cíle,

tj. záměrně vybírá takové prostředky, jež mu umožní daného cíle skutečně dosáhnout.

-U mimologického jednání prostředek s účelem takto záměrně spojen není.

-Objektivní vs. subjektivní vztah mezi prostředkem a cílem.

-Existují 4 typy mimologického jednání s ohledem na objektivní a subjektivní vztah mezi

prostředkem a účelem.

Rezidua

-Motivy jednání a jeho význam nebývají většinou totožné s tím, co sami aktéři o svém jednání a

jeho motivech soudí.

-Rezidua – tj. to, co v našem myšlení a jednání zůstává, odečteme-li jeho logickou složku – jsou

pozorovatelnými manifestacemi sentimentů, jež jsou hluboko ukryty v lidské povaze a zůstávají

vědě nepřístupny.

-Existuje 6 základních tříd reziduí:

1) kombinační instinkt 2) trvalost agregátů 3) potřeba manifestace sentimentů jednáním

4) rezidua sociability 5) integrita individua 6) sexuální reziduum

Derivace

-Člověk má silnou potřebu prezentovat sobě i druhým své jednání jakožto rozumné; za tímto

účelem používají různá vysvětlení → derivace.

-Derivace nejsou projevem logiky a racionální úvahy, ale jsou odvozeny ze skrytých sentimentů.

-Jedno a totéž reziduum může být vyjádřenou v různých derivacích.

-Lze rozlišit 4 třídy derivací podle způsobu, jakým se snaží zahalit pravdu:

1) kategorická tvrzení 2) výroky podepřené autoritou

3) výroky podepřené souhlasem s nějakým obecným principem 4) nejasné a klamavé slovní

důkazy

Úloha sociologie

-Úkolem sociologie je analyzovat nejrůznější formy mimologického chování a současně zkoumat

četné způsoby, jimiž lidé takové jednání sami před sebou a před druhými racionalizují a vydávají

za logické.

-Sociologie má dané projevy lidského zkoumání pouze nezúčastněně zkoumat; nemá žádné

prostředky ani motivaci přispět k šíření jednání logického a k odstraňování četných sebeklamů,

jichž se lidé dopouštějí.

Teorie elit

-Kritika socialistických systémů – ve společnosti bude vždy existovat rozdělení na vládnoucí a

ovládané → přirozená nerovnost

-Nutnost rozdělení na elitu a zbytek společnosti se odvíjí od nerovné distribuce inteligence,

schopností i reziduí mezi členy společnosti.

-Mechanismus koloběhu elit – stará elita se po čase uzavře sama do sebe, a proto je nahrazena

elitou novou; tento proces se v budoucnu opět opakuje.

R. Michels a „železný zákon oligarchie“

-Analýza fungování (politických) organizací v moderní společnosti.

-Velké organizace jsou jediným prostředkem, s jehož pomocí může velké množství sociálně

slabých prosazovat své zájmy v soupeření s vlivnými a silnými.

-Stinnou stránkou organizací jsou v nich obsažené skryté oligarchistické tendence → organizace

vede k rozdělení na vedoucí menšinu a vedenou většinu.

-Každá organizace představuje formu oligarchie, která je navenek zastřena demokratickými cíly,

z nichž daná organizace původně vyrostla.

9. T. Veblen: institucionální ekonomie; technologický determinismus; koncept kulturní

mezery; konflikt tříd; zahálčivá třída; okázalá zahálka; okázalá spotřeba; tzv. Veblenův efekt.

Thorstein Veblen byl sociologizujícím ekonomem, který se zaměřoval vedle jiného na životní

styl jednotlivých vrstev a pokusil se ukázat, z čeho pramení odlišnosti mezi těmi to styly.

Soustřeďte se především na jeho vymezení paradoxu v životním stylu, kterému se dnes říká

Veblenův paradox, podle něhož lidé nekonzumují dražší věci a služby proto, že jsou lepší, ale

proto, že se tímto konzumem odlišují od ostatních. Důvodem odlišného životního stylu tedy není

konzumace lepší kvality ale odlišení a demonstrace sociálního statusu.

Kritika klasické ekonomie

-Odmítnutí nadčasově platných ekonomických zákonů ve prospěch výkladu ekonomického dění

v konkrétním historickém a sociálním kontextu → položení základů institucionální ekonomie

-Odmítnutí hédonistické a utilitaristické premisy klasické ekonomie v podobě snahy odvodit

ekonomické chování z vrozených lidských sklonů k rozkoši, uspokojení a užitku.

-Kategorie klasické ekonomie lze aplikovat jen na omezenou historickou situaci a omezený

dobový kontext.

-Základní omyl klasické ekonomie spočívá v tom, že hledá míru podobnosti aktuálního stavu

hospodářského života s ideální podobou ideálně fungující rovnovážné ekonomiky (předpoklady

přirozeného řádu a „homo economicus“).

Alternativní vysvětlení ekonomického jednání

-Klasickou ekonomií postulovaná lidská „přirozenost“ nezůstává nezměněna, nýbrž se mění pod

vlivem vnějších okolností a tlaků.

-Lidská „přirozenost“ je jevem sociálním, a proto záleží na povaze vnějších sociálních vztahů a

vazeb, na působení sociálních skupin, do nichž člověk patří.

-Člověk se ve svém ekonomickém chování neřídí pouze racionální kalkulací, zejména pak ne

kalkulací momentálního uspokojení, poněvadž podstatou konzumentovy volby jsou zejména

tradice, obyčeje, zvyky → spotřební poptávku nelze situovat do individuální, nýbrž sociální sféry.

Východiska institucionální ekonomie

-Ekonomický život neprobíhá individuálně, v sociálním vakuu, ale ve společnosti a společensky.

-Základní komponentou sociálního života jsou sociální instituce – tvoří rámec, podmínku i

důsledek ekonomických aktivit

-Instituce = soubor obyčejů, zvyků a návyků, myšlenkových stereotypů a způsobů a metod

jednání a činností, jež byly sankcionovány dlouhodobou praxí a všeobecně uznány v dané

sociální skupině.

-Ekonomický a sociální život je střídáním, střetem, vznikáním a zanikáním, konfliktem a

vzájemným ovlivňováním sociálních institucí.

Pojetí společenského vývoje

-Sociální instituce jsou relativně stabilní, avšak proměnlivé a jejich evoluce závisí především na

vývoji technologie a techniky (industrial arts) → technologický determinismus.

-Koncept kulturní mezery – zaostávání institucionální struktury za požadavky a potřebami

techniky a technologie (později explicitně v rámci teorie kulturní mezery – cultural lag ).

-Konflikt mezi sférou technologie a techniky a komplexem sociálních institucí je hlavním

evolučním hybatelem.

Periodizace historického společenského vývoje

-Vývoj lidstva jako selektivní adaptace lidských institucí na prostředí za pomocí stále

efektivnějších technologií.

1) mírová ekonomika neolitu 2) kořistnická ekonomika barbarského věku

3) předmoderní řemeslnická ekonomika 4) moderní éra strojové ekonomiky

Pojetí tříd

-Podobně jako Marx užívá Veblen model sociální stratifikace skládající se ze 2 základních tříd:

obchodnická a průmyslová.

-Veblenův model ovšem není založen na vlastnictví výrobních prostředků (Marx), ale na výši

bohatství a moci kontrolovat druhé.

-Průmyslová třída žije prací, zatímco třída obchodnická žije z práce.

-Svět moderního kapitalismu se vyznačuje konfliktem mezi světem průmyslu a světem podnikání

(obchodu); v obou oblastech fungují odlišné motivy, normy a cíle jednání, odlišné regulativy,

vzorce jednání a styly života.

Teorie zahálčivé třídy

-Kapitál osamostatněný ve své vlastnické funkci produkuje parazitní, zbytečnou třídu, která

neplní žádné rozumné sociální funkce, je třídou neproduktivní, svázanou s kapitálem jako

vlastnictvím → zahálčivá třída (leisure class)

-Situace rozvinutého kapitalismu produkuje třídu, která nemusí pracovat, což se odráží na jejím

specifickém životním stylu → okázalá spotřeba, okázalá zahálka

-Vznik zahálčivé třídy je spjat s vynořením se instituce vlastnictví.

„Veblenův efekt“

-Významná role soutěživosti a konkurence ve společnosti založené na soukromém vlastnictví

-Potřeba sebeúcty realizována prostřednictvím uznávání (projevu úcty) ze strany druhých

-tzv. Veblenův efekt: spotřeba se často váže na fakt, že jiní mají nebo nemají určité věci, tj.

hybnou sílou spotřeby není potřeba o sobě, ale potřeba vyrovnat se druhým (x klasická

ekonomie)

-Spotřeba plní latentní funkci (Merton) demonstrace sociálního statusu.

-Předznamenání konceptu relativní deprivace

10. Psychologistické teorie: vymezení pojmu psychologismus; G. LeBon: analýza davu; G.

Tarde: teorie nápodoby; S. Freud: podstata psychoanalýzy; tři složky osobnosti; konflikt

uvnitř osobnosti; individuum a kultura (nespokojenost v kultuře).

Sigmund Freud je pro klasické sociologické teorie významný svými závěry a sociálních

zdrojích psychických stavů. Ukázal, že příčiny neurózy jako specificky moderní nemoci leží

v sociálním uspořádání společnosti, přesněji řečeno ve společenských hodnotách a normách,

které stojí v opozici k libidu, ke sklonům a pudům. Rovněž se významným svou definicí

osobnosti moderního člověka, která je v příkré opozici k Meadově pojetí osobnosti. Tento

autor je reprezentantem proudu, který bývá někdy označován jako sociologie každodennosti.

Sociologie každodennosti představuje sociologickou mikroperspektivu. Mikroperspektiva vidí

především individuální aktéry a jejich každodenní životy a setkání. Jádrem tohoto směru je, že

chceme-li porozumět společnosti, musíme pochopit jak si organizují své životy její aktéři, jak

v tom ovlivňují ostatní aktéry a jak jsou na oplátku ovlivněni oni jinými členy společnosti.

Základní myšlenku této sociologické perspektivy zformuloval již Max Weber, který

zdůrazňoval nutnost zaměřit se na subjektivní významy, záměry, interpretace, které vnášejí do

každé sociální situace její účastníci.

-Základní 3 principy, které odlišují psychoanalýzu od jiných psychologických teorií:

-Myšlenková aktivita se neskládá pouze z vědomého, ale obsahuje i nevědomou rovinu.

-Lidské instinkty (libido) jsou základním motorem jednání lidského organismu.

-Lidské pudy jsou ve společnosti podrobovány represi.

Struktura osobnosti

-ID = zdroj psychické energie, které usiluje o naplnění a uspokojení

-SUPEREGO = prostředek a současně produkt socializace; souhrn morálních norem, příkazů a

zákazů ze strany kultury směrem k individuu

-EGO = zprostředkovatel mezi ID a SUPEREGEM, řídící se tzv. principem reality

Konflikt uvnitř osobnosti

-V lidské osobnosti se odehrává trvalý konflikt mezi složkami ID a SUPEREGO, který probíhá

na vědomé i nevědomé rovině.

-ID je ve svém fungování veden principem slasti.

-EGO je spojnicí mezi touhou po slasti (ID) a pocity viny, morálkou (SUPEREGO) → usiluje o

adaptaci principu slasti na požadavky reality.

-Princip reality znamená racionální odůvodnění tužeb a rozumné přizpůsobení vlastního

uspokojení k sociálním požadavkům.

-Při konfliktech se objevuje celá řada obranných mechanismů (sublimace, racionalizace apod.).

Individuum a kultura

-V člověku jsou obsaženy dva ústřední protikladné instinkty: instinkt života (Eros) a instinkt

smrti (Thanatos).

-Oba tyto instinkty ohrožují přežití společnosti a civilizace; ta je proto kontroluje prostřednictvím

kultury (SUPEREGA).

-Kultura je na jednu stranu zdrojem lidských potíží, na druhou stranu ovšem i prostředkem, který

člověka chrání před nespokojeností.

-Kultura se staví do cesty lidským potřebám, tužbám a pudům, současně ale umožňuje sublimaci.

11. Interakcionismus - Ch. H. Cooley: vymezení interakcionismu; koncept „zrcadleného já“;

primární skupina; G. H. Mead: úloha symbolů; struktura Já (Self); geneze Já (play a game);

Chicagská škola: hlavní rysy a témata; W. I. Thomas a definice situace; R. E. Park a

sociologie města.

Nejznámějším představitelem mikrosociologického přístupu je symbolický interakcionismus,

jenž v raných dekádách dvacátého století rozvinul vedle Meada americký sociolog Charles

Horton Cooley. Symbolický interakcionismus vychází z předpokladu, že lidé nejednají podle

toho, jaký svět kolem nich je, nýbrž podle toho, jaké významy přisuzují různým situacím. To, co

nazýváme realitou, je ve skutečnosti sociální konstrukt, který vytváříme v průběhu interakce

s druhými lidmi. Naše subjektivní interpretace světa kolem nás pak do značné míry ovlivňují, jak

se budeme chovat.

V této souvislosti se sociologové zpravidla odvolávají na tzv. Thomasův teorém definice

situace a ten zní: definují-li lidé určitou situaci jako reálnou, stává se reálnou ve svých

důsledcích. Svým jednáním jsme vždy spoluurčovatelé určité situace. Klíčovými koncepty

sociologie každodennosti jsou tedy významy, symboly, interakce a role. Základní otázky,

které se váží k těmto konceptům jsou: Jak lidé interpretují svět kolem sebe? Potvrzují či

naopak modifikují svým jednáním platné definice situace? Zásadní význam

mikrosociologického přístupu spočívá mimo jiné v zjištění, že společnost nás sice určuje, ale

je zpětně vytvářena námi, neboť ve většině případů jsme my, individuální aktéři,

spoluurčovatelé dané sociální situace. Největší slabina tohoto přístupu pak spočívá v tom, že

není dost dobře možné ho aplikovat na události či fenomény, které přesahují rovinu lidských

setkání tváří v tvář.

Psychologismus v sociologii na přelomu 19. a 20. stol.

-Psychologismus = obecná tendence psychologicky objasnit nejrůznější společenské jevy.

-Psychologická sociologie nebyla jednotná; jediným jejím společným rysem byla snaha

redukovat sociální na psychologické.

-Tato snaha byla u různých autorů vyjádřena různě, stejně tak různé byly i typy psychologie, na

něž se odvolávali.

Hlavní směry psychologické sociologie

-Psychologický evolucionismus (L. F. Ward, F. H. Giddins)

-Instinktivismus (W. McDougall)

-Psychologie národů (M. Lazarus, H. Steinthal)

-Skupinová psychologie a teorie nápodoby (G. Le Bon, G. Tarde)

-Psychoanalýza (S. Freud)

-Interakcionismus (J. M. Baldwin, W. I. Thomas, Ch. H. Cooley, G. H. Mead)

Gustav Le Bon (1841-1931)

-Základní dílo: Psychologie davů (1895) -V moderní době vstupuje evropská společnost do

nového období svého vývoje – „éry davů“ -, kdy je rozumový kritický princip, ztělesněný v

jedinci, potlačován iracionálním masovým vědomím.

-Dav eliminuje individuální rozumové odlišnosti, převládají v něm sentimenty, jež jsou

směrovány jediným směrem, a opírá se o autoritu vůdce.

-Organizované davy – heterogenní x homogenní

-Kritika socialismu coby „hnutí masy“ (podobně Pareto)

Interakcionismus

-Základní teoretickou inspiraci představují evolucionismus, behaviorismus a pragmatismus (W.

James, J. Dewey)

-Ústředním bodem zájmu je proces interakce, tj. vzájemného působení individuí.

-Jedinec, který je subjektem interakce, není chápán jako abstraktní individuum, ale jako sociální

bytost, patřící k určitým sociálním skupinám a plnící určité sociální role.

-Jedinec a společnost nestojí proti sobě, ale vzájemně se prolínají.

Ch. H. Cooley: koncepce „zrcadleného já“

-Sociální bytost se vyznačuje schopností vyčlenit se ze skupiny, uvědomovat si své já, svoji

osobnost.

-Nutnou podmínkou vývoje sebe-vědomí je styk s druhými lidmi a osvojování si jejich mínění.

-Uvědomělé jednání je vždy jednáním sociálním.

-Jednat sociálně = srovnávat své činy s těmi představami o svém já, které si vytvářejí druzí lidé.

-„Zrcadlené já“ – lidské já v sobě obsahuje představu toho, jak se jeví druhému, představu toho,

jak druhý tento obraz hodnotí, a specifický pocit, který z toho vyplývá.

Primární skupiny

-Primární skupina = asociace a kooperace individuí, které na sebe bezprostředně vzájemně

působí tváří v tvář.

-Příklady primární skupiny jsou hrající si dětský kolektiv, rodina a sousedství.

-V primárních skupinách si individuum získává pocit sociální příslušnosti a osvojuje si společné

ideály (→ socializace).

G. H. Mead: symbolická komunikace

-Hlavní dílo: Mysl, Já a společnost (Mind, Self and Society – 1934))

-Základním mechanismem sociálního jednání je gesto.

-V situaci, kdy je gesto více než pouhým reflexivním jednáním, které stimuluje reakci, lze

hovořit o významovém symbolu (significant symbol) → významový symbol je jakékoli gesto,

které v sobě nese nějaký význam.

-Skutečná komunikace probíhá pouze skrze gesta obdařená významem a je charakteristická pro

lidskou komunikaci.

Koncepce já (Self)

-Já (Self) se skládá ze dvou složek, které jsou ve vzájemném dialektickém vztahu:

1. I – kreativní aspekt já

2. Me – společenský, omezující aspekt já

-Každý jedinec představuje specifickou „směsici“ obou složek.

Skrze „me“ dochází k sociální kontrole jedince („I“).

Geneze já

-Já (Self) reprezentuje schopnost pojmout sebe sama jakožto objekt a utváří se v průběhu

sociálním procesu (komunikace).

-Základním mechanismem rozvoje já je reflexivita čili schopnost podvědomě dosadit sebe sama

na místo druhých a jednat podle toho.

-Geneze já v dětství probíhá ve dvou fázích:

1. fáze play – dítě přejímá role významných druhých (konkrétní lidé)

2. fáze game – dítě se řídí tzv. zobecnělým druhým (celé společenství)

Chicagská škola

-Město Chicago jako přirozená sociální laboratoř pro výzkum vzájemného působení jedinců a

jejich okolí

-Město jako klíčové téma sociologie → sociologie a ekologie města

-Základní představitelé: Thomas, Park, Burgess, Wirth, Faris (tzv. první chicagská škola)

-Hlavní témata: město jako ekologický systém, skupinové vztahy, řád a dezorganizace

-Rozvíjení empirické – kvantitativní i kvalitativní - sociologie (např. statistiky, zúčastněné

pozorování, biografie)

William I. Thomas (1863-1947)

-Působení na University of Chicago (1. generace)

-Důležité dílo: Polský sedlák v Evropě a Americe (1918 – s F. Znanieckim)

-Koncept sociální dezorganizace – pokles vlivu existujících pravidel sociálního chování na

jednotlivé členy skupiny

-Thomasův teorém definice situace: situace definovaná jako reálná se stává reálnou ve svých

důsledcích

R. E. Park (1864-1944)

-Hlavní dílo: Město (1916)

-Sociologie jako věda o kolektivním chování

-Klíčová role sociální kontroly ve společnosti sociální kontrola jako soubor mechanismů, jimiž je

organizováno a utvářeno kolektivní chování

-4 základní sociální procesy: soutěž (kompetice), konflikt, přizpůsobení (akomodace) a asimilace

-Analýza předsudků jako projevů sociální distance

-Rozpracování sociální ekologie → přirozené oblasti

12. K. Mannheim: svázanost bytí a myšlení; vymezení sociologie vědění; relacionismus x

relativismus; problém objektivního poznání; pozice sociálně nezakotvené inteligence;

partikulární vs. totální koncept ideologie; ideologie a utopie.

Mannheimovo dílo vychází z předpokladu, že v moderní společnosti lze poznat nejen nutnou

stranickost vidění světa, nýbrž i jeho partikulárnost. Partikulárnost projevující se díky

sdílenému světovému názoru tvoří pro jedince hranice vidění problémů. V kontextu

Mannheimovy sociologie vědění je tak myšlení vázáno na bytí. Jedinec nemůže vidět problém

odlišným způsobem, než jakým je socializován, jelikož vlastní specifickou historickou

zkušenost. Mannheim si narozdíl od Webera klade za úkol, a sociologii vědění taktéž,

partikularizaci postojů v reálném světě překonat, ne pouze o ní vypovídat. Tvrdí, že tato

partikulárnost, toto dílčí bytí znamená, že právě dnes, kdy se stranická vázanost

politickosvětonázorového vědění stává nevývratně průhledná, lze zároveň poznat stejně

evidentně, že se v něm vždy uskutečňuje nějaký celek a že stranické aspekty jsou vždy

doplňujícími se dílčími nahlédnutími v tomto celku. V odlišnostech ve vidění problémů

předpokládá Mannheim celek historické zkušenosti. Sociologie vědění je schopna tento celek

syntetizujícím způsobem proniknout, a tak dojít k tomu co má být – k pravdě, k

dominantnímu vzorci dle jehož souřadnic myslí celá epocha, k myšlenkovému stylu, který je

v dané epoše společný všem. Za nositele syntézy považuje sociálně volnou inteligenci

splňující předpoklad středu uprostřed světa štěpícího se na třídy, a předpoklad vzdělání.

Sociálně nezakotvená inteligence je schopná díky svým předpokladům uniknout vázanosti

„myšlení na bytí“ a pozorností vůči všem směrům ze sociologicky postižitelného totálního

procesu pochopit, jak se politické chtění a světové názory stávají celkem.

Marx jako předchůdce vědění

-Marxova teorie ideologie jako výchozí bod rozvinutí disciplíny sociologie vědění.

-Marx: ideologie jako reprezentace materiálních zájmů vládnoucí třídy → víceméně vědomě

zkreslený pohled na realitu.

-Mannheim: ideologie nemusejí být vědomou deformací reality, nýbrž jen důsledkem

zasazenosti ve specifickém sociálním kontextu, a tudíž inherentně omezené a jednostranné

-Ideologie nejsou pouze produktem (vládnoucích) společenských tříd, ale mohou vyvěrat i z

jiných sektorů společnosti → statusové skupiny, profesní skupiny, generace apod.

Sociologie vědění

-Seinsverbundenheit (existencionální svázanost lidského vědění) – lidské vědění je zakotveno v

existenci individua v rámci sociálních skupin

-„Ideologická“ vs. sociologická analýza vědění → vnitřní vs. vnější perspektiva

-Základním cílem sociologie vědění je empirické studium společenských zdrojů myšlení a

vědění.

-Sociologie vědění má napomáhat při politickém řízení společnosti.

-Tato disciplína mohla vzniknout až v historické epoše, kterou charakterizuje rozpad jednotného

světového názoru.

Relativismus vs. Relacionismus

-Sociologie vědění se vyznačuje relacionistickým, nikoliv relativistickým pohledem.

-Relativismus reprezentuje názor, že zde neexistují absolutní standardy, podle nichž lze určit, co

je dobré a špatné, správné a nesprávné apod.

-Relacionismus vyjadřuje stanovisko, že zde existuje vztah mezi specifickými idejemi, širším

systémem idejí, jehož jsou tyto ideje součástí, a sociálním systémem, v němž se nacházejí.

-Morální kritéria existují, avšak nemají univerzální a absolutní povahu → mohou být vymezena

jen v rámci konkrétního sociálního kontextu a musí být otevřena změně v souvislosti se

společenským vývojem

Hodnotící a nehodnotící sociologie vědění

-Nehodnotící pojetí → analýza vztahu mezi sociální situací a idejemi

-Hodnotící pojetí → posuzování teorie v kategoriích „dobrá/špatná“

-Teorie je špatná či nesprávná, jestliže v dané praktické situaci užívá konceptů a kategorií, které

(jsou-li brány vážně) brání člověku v přizpůsobení se v dané historické epoše

-Vědění je zkreslené či ideologické tehdy, když nedokáže brát v úvahu nové skutečnosti ve

vztahu k dané situaci a když se je snaží skrýt tím, že o nich přemýšlí v kategoriích, které jsou

nepřiměřené.

Vědění a objektivita

-Jak je možná objektivita v situaci, kdy každá znalost s sebou nese stopy svého nositele?

-Je zapotřebí klást vedle sebe sérii dílčích perspektiv, abychom dosáhli nové úrovně objektivity.

-Klíčová úloha sociálně nezakotvené inteligence → přestože všechny sociální vrstvy a skupiny

produkují myšlenky, které jsou omezeny jejich bytím, je zde jedna skupina, která je schopna

totalizujícího objektivního myšlení.

Praxe sociologie vědění

-Sociologie vědění jako disciplína, která zkoumá funkcionální závislost každého intelektuálního

stanoviska na realitě specifické sociální skupiny, která za ním stojí, a která se snaží vypátrat

evoluci různých stanovisek.

-Vědění jako funkce sociálního světa, z nějž vyvěrá, a světového názoru (Weltanschauung),

jehož je součástí.

-Postup sociologie vědění:

1) specifikace intelektuálních stanovisek pro danou historickou epochu

2) odhalení skrytých metafyzických či ne-teoretických postulátů daných stanovisek

3) určení intelektuálních vrstev, které se podílejí na produkci a udržování daných stanovisek a

světonázorů

4) nalezení sociálních vrstev, které tvoří dané intelektuální vrstvy

Sociologie vědění a ideologie

-Nauka o ideologiích (kritika ideologie) si bere za úkol demaskovat více či méně vědomé lži a

zahalování stranictví lidských seskupení (zvláště politických stran), zatímco sociologie vědění

pozoruje případy, v nichž se společenská skladba se všemi svými fenomény jeví nutně různě

pozorovatelům, zakotveným v různých bodech této skladby → partikulární vs. totální koncept

ideologie

-Partikulární koncept ideologie = vědomé zkreslení idejí vedené osobním zájmem (viz Marxovo

pojetí ideologie)

-Totální koncept ideologie = nevědomé zkreslení pohledu na realitu vyplývající ze svázanosti

vědění se sociálním zakotvením.

-Primárním zájmem sociologie vědění jsou ideologie ve smyslu totálního konceptu.

Partikulární vs. totální koncept ideologie

Partikulární

-Jen část idejí oponentova systému je pokládána za ideologickou.

-Opoziční skupiny sdílejí určité základní ideje.

-Jejich studium zahrnuje psychologickou analýzu zájmů stoupenců daných idejí.

Totální

-Celý světový názor oponenta je pokládán za ideologický.

-Opoziční skupiny se drží dvou navzájem se vylučujících ideových systémů.

-Jejich studium zahrnuje funkcionální (sociologickou) analýzu korespondence mezi určitou

sociální situací a určitou perspektivou.

Ideologie a utopie

-Ideologie = soubor idejí, které zakrývají přítomnost prostřednictvím úsilí pochopit ji v

termínech minulosti → snaha udržet status quo

-Utopie = soubor idejí, které přesahují přítomnost a jsou orientovány na budoucnost → snaha

překonat status quo

-„Ideologie“ a „utopie“ jsou označením, která užívá jedna skupina vůči idejím skupiny druhé.

-Ideologie i utopie představují zkreslené mentální obrazy.

Původ a typy utopií

-Utopie mívají svůj zdroj ve výjimečných charismatických jednotlivcích, avšak aby uspěly, musí

být v souladu s kolektivními problémy dané doby a spjaty s určitou sociální skupinou (nejčastěji

společenskou třídou).

-4 historické typy utopií:

1) orgiasticko-chiliastická 2) liberálně-humanitární 3) konzervativní

4) socialisticko-komunistická

-Moderní svět jako svět mizejících a rozpadajících se utopií.