objevit.cz

Iva Javorková: Cílem našeho

kroužku je naučit děti samostatně

informaticky myslet

Ondřej Kolda

11-14 minutes

Oba manželé Javorkovi se věnují oblasti IT, ke které

dlouhodobě vedou i vlastní děti. A protože v malé obci

Lázních Toušeni neexistovala žádná možnost

organizovaného vzdělávání v tomto směru, rozhodli se,

že pro děti založí kroužek. Náplň volnočasové aktivity

přibližuje Martin Javorek: „Nejde o zelená písmenka na

černém pozadí, ale o vymýšlení her a animování

příběhů, ovládání svých postaviček. Je to spíš zábavné

tvoření, při kterém si trénují mozek.“ Informatické

myšlení, které se manželé Javorkovi snaží u dětí

rozvíjet, vnímají Javorkovi jako velmi důležité, a to

zejména s výhledem do budoucna, kdy bude

pravděpodobně mnoho procesů zautomatizováno.

Martine a Ivo, jsem rád, že jste si udělali čas na

rozhovor pro online magazín Objevit. Jaký byl první

impuls k tomu, abyste spolu se svou manželkou založili

kroužek programování pro děti?

Martin: Každý rodič se snaží dětem předat v první řadě to,

co sám umí. Pokud bych byl dobrý v jízdě na koni, chtěl

bych to přirozeně naučit i děti. My jsme doma oba ajťáci,

tedy bylo jen otázkou času, kdy na nich začneme dělat

informatické pokusy. Zjistili jsme, že dnes existují velmi

pěkné nástroje pro děti na výuku programování a také, že

se ve světě už intenzivně věnují programování pro děti

mnoho let. Naše děti to velmi zaujalo, ale brzy si začaly

stěžovat, že nemají žádné kamarády, se kterými by si

mohly o programování povídat. Co by rodič pro své dítě

neudělal, rozhodli jsme se jim kamarády vyrobit a založili

jsme tedy kroužek.

Jak si vysvětluješ, že podobné kroužky jsou v Česku

spíše výjimkou?

Martin: Myslím si, že si rodiče vůbec nedovedou představit,

jak děti dnes programují. Že nejde o zelená písmenka na

černém pozadí, ale o vymýšlení her a animování příběhů,

ovládání svých postaviček. Je to spíš zábavné tvoření, při

kterém si trénují mozek. Často si to neumí představit ani

profesionální programátoři. A když se pak nějací nadšenci

do kroužku pustí, není lehké obstát v konkurenci vyšívání a

tenisu, vím o případech, kdy se kroužek pro nezájem musel

zrušit.

Jaké jsou ohlasy okolí na váš kroužek?

Martin: Záleží, jestli je to okolí poučené nebo nepoučené.

Rodiče dětí, které chodí do našich kroužků, jsou nadšení.

Jsou ochotni dovážet děti i z větších dálek, rozumí tomu, že

z dětí nechceme vyrobit malé programátory, ale že se učí

chápat, jak dnešní digitální svět funguje a jak ho ovládat.

Skupina, které se kroužek spíš nepozdává, jsou ti rodiče,

kteří vnímají počítač jako něco škodlivého pro jejich dítě.

Jako něco, čemu by děti měly být vystavovány co nejméně.

Jenže počítač je dobrý sluha, ale zlý pán. Pokud se

nenaučí používat počítač tak, aby sloužil, zůstane pro ně

pouze tím pomyslným zlým pánem, kterému je lepší se

vyhnout.

Měli jste od začátku jasnou představu, jak by měl

kroužek fungovat? Museli jste potom v praxi nějaké

věci upravit a improvizovat?

Martin: V Lázních Toušeni, kde bydlíme, je jen maličká

základní škola, kde zatím nejsou vhodné prostory a

vybavení pro podobný kroužek. Jiné vhodné prostory v obci

také nejsou, věděli jsme tedy, že jediná možnost je to zkusit

doma u jídelního stolu. Jsme na to dva, rozdělili jsme si to.

Já řeším techniku, administrativu a průzkum světa, Iva učí

děti. Bylo zřejmé, že děti ve věku 7-10 let si nebudou nosit

své počítače, takže jsme museli sehnat levně techniku.

Projektor jsme nahradili naší televizí, tabuli jsme vyrobili ze

starého stolu. Zásadně jsme improvizovali v oblasti

propagace kroužku.

Iva: Já jsem měla jasnou představu, co bych dětem chtěla

ukázat a jaké blbiny začít programovat. Co jsem

nedokázala dopředu odhadnout, byly reakce jiných než

našich dětí. První kroužek jsem rozjížděla s pokorou,

připravená ho ukončit, pokud bych děti nezaujala, a vrátit

rodičům peníze. Naštěstí to chytlo i cizí děcka.

Můžeš popsat, jak vlastně takový kroužek v domácím

prostředí funguje?

Iva: Myslím, že funguje úplně stejně jako by fungoval třeba

v prostředí školy. To, že neprobíhá na neutrální půdě, může

asi v rodičích vzbudit počáteční nedůvěru. Na druhou

stranu, pro mě je velká výhoda v tom, že nejsem závislá na

cizí technice, připojení k internetu a počtu volných

elektrických zásuvek.

Jaké všechny pomůcky tedy k výuce využíváte? A kdo

to všechno financuje? Je nějaký sponzor, nebo vše

zvládáte svépomoci? Častým argumentem škol je, že

na nové technologie nejsou peníze. Je to relevantní

zdůvodnění?

Iva: Používám všechno, co mi padne pod ruku Fazole,

lego… Učit děti algoritmicky myslet jde i bez počítače a

technologií. Druhá věc je, že to rozhodně není tak přitažlivé,

jako když si mohou sáhnout na počítač nebo na robotka.

Když děti mohou vytvořit něco, co se hýbe, zaujme je to,

vidí smysl toho, proč by si měly lámat hlavu s programem.

Kromě programování ve Scratchi a na code.org používáme

roboty Edisony, Micro:bity a Ozoboty. Veškerou techniku

nakupujeme z peněz vlastních a z kurzovného.

Já si pořád myslím, že škola by měla být tím centrem

technologií, kde se děti setkávají s roboty, na které si jinde

nesáhnou, místem, kde je nejrychlejší internet z celé obce,

moderní počítače a 3D tiskárny. A učitelé, kteří děti v této

oblasti vzdělávají. A děti, které o tom pak doma vypráví

rodičům. Z tohoto pohledu je ve školství neskutečně málo

peněz. Kdejaké dítě má telefon chytřejší než školní počítač.

Na druhou stranu i na pomalých a starých počítačích, které

zvládnou Word a Malování, lze spustit prográmky na

trénování informatického myšlení a je možné na nich

kódovat. Jde spíš o to, najít učitele, kteří vědí, jak na to a

jsou ochotni se tomu věnovat. A jsme zas u těch peněz…

Kolik dětí váš kroužek navštěvuje?

Iva: Kroužků v současné době běží pět, a každý je pro jinak

pokročilé děti. V jednom kroužku je maximálně šest dětí.

Musím mít totiž čas všechny děti obejít, prohlédnout jejich

řešení, popovídat si o tom a případně najít chyby. Jinak,

v kroužkách převažují zatím kluci, holek je asi třetina.

Pokud se nepletu, je to kroužek zejména pro mladší děti

do deseti let. Pro vrstevníky vašich dětí. Co všechno se

v tomto věku mohou děti naučit?

Iva: Cílem našeho kroužku je naučit děti samostatně

informaticky myslet. Najít řešení nějakého problému,

vymyslet svůj postup. Možná byste se divili, jak některé děti

nejsou zvyklé hledat vlastní řešení úlohy. Fungují jako

roboti, ukážete jim, jak se daný problém řeší a jsou schopny

to stokrát dobře zopakovat. Ale vymyslet postup, jak by se

měla úloha, kterou vidí poprvé, řešit, to je schopnost, kterou

v nich nikdo nerozvíjí.

Nástrojem jak trénovat právě to kreativní myšlení je

programování. Takže programujeme, nejlépe hry a příběhy,

protože to je baví. Naučí se používat podmínky, cykly,

proměnné. K tomu, aby děti mohly vyrobit hru potřebují

ještě mnoho dalších znalostí, třeba pochopit soustavu

souřadnic, záporná čísla, aspoň základní znalosti úhlů.

Toho, co se naučí je strašně moc. Já to pořád opakuju

dokola, ale ta magie je právě v tom, že je to baví a že se

nutně potřebují něco naučit, aby ta jejich hra nebo příběh

byl lepší. Aby se jim odrážely ve hře střely potřebují

pochopit úhly, aby postava couvala, potřebují záporná čísla.

Najednou to učení nebolí, ale pochopení je odměněno

správným chováním programu.

Podle tvé odpovědi je vidět, že i takhle malé děti toho

zvládnou opravdu hodně. Jak je těžké udržet jejich

pozornost? Hodně učitelů si stěžuje, že jsou děti

nepozorné.

Iva: Není to těžké, je těžké děti nadchnout. Pokud děti

zaujmu, není problém, aby udržely pozornost hodinu

v kuse.

Jakou máte vizi do budoucna ohledně kroužku?

Martin: To je těžká otázka. Nad tím přemýšlíme každou

chvíli. Zatím setrváváme u toho, že já zajišťuji to zázemí a

zkoumám svět, Iva učí a aplikuje novinky do hodin.

Společně pak o všem zkoušíme nesměle s lidmi hovořit,

sem tam někde něco napsat či odpřednášet, aby se ta

myšlenka šířila dále. Provozuji Twitter kanál

@programohrajeme, kde se snažím psát o všem, co se

problematiky týká, včetně mnoha informací ze zahraničí.

Spolu s Ivou pořádáme několikrát do roka zdarma veřejné

akce pojmenované Programohraní, které jsou pro všechny,

kdo mají chuť přijít a podívat se, o čem je programování pro

děti.

Jak vnímáš výuku informatiky ve školách a dalších

vzdělávacích institucích?

Iva: Ve školách se v informatice na prvním stupni podle

toho, co vím, učí uživatelské dovednosti převážně

programů od Microsoftu. Je fajn, že děti umí napsat na

počítači text a namalovat obrázek, ale vážím si každého,

kdo děti učí na počítačích něco navíc.

Martin: Současný stav asi není úplně nejlepší, ale najdou

se světlé výjimky, kdy se učitelé navzdory všemu okolo

velmi snaží a učí děti samostatně informaticky myslet.

Blýská se snad i na lepší časy, existuje zde projekt iMyšlení

pro zavádění informatického myšlení do škol. Je zastřešen

Pedagogickou fakultou Jihočeské univerzity, ale participují

na něm i ostatní pedagogické fakulty. Připravuje se změna

rámcového vzdělávacího plánu, učebnice a materiály pro

školy, školení pro učitele…

Co by podle vás pomohlo k lepší výuce informatiky a

vůbec informatického myšlení na školách?

Iva: Na prvním místě by určitě pomohlo hlasité vyjádření

zájmu veřejnosti. Věřím, že pokud bude škola cítit ze strany

rodičů zájem o to, aby se jejich dítko v informatice

vzdělávalo lépe a hlouběji, bude se o to snažit. Měli by se

také podporovat učitelé v tom, aby si sami zkusili

programování v dětských programovacích jazycích. A

následně ocenit, pokud někdo z nich kódování zapojí do

výuky, ať už matematiky, češtiny nebo informatiky.

Během povídání už několikrát padl termín informatické

myšlení, který nemusí být všem úplně jasný. Možná by

bylo dobré čtenářům přiblížit, co se pod termínem

informatického myšlení skrývá. Mnohdy se to používá

jako nějaké zaklínadlo, ale přitom to není zas tak

nepochopitelný a abstraktní pojem. Nemám pravdu?

Martin: Informatické myšlení v sobě skrývá schopnost řešit

problémy, se kterými se člověk dosud vůbec nesetkal. Umět

si zmapovat, kam až zadání sahá, rozdělit si je na menší

kousky, zpracovat je ve správném pořadí, zjistit, že se mi

nějaké části opakují a řešit je tak mnohem efektivněji.

Řešení se často hledá iterativně, kdy se aktivně pracuje

s chybou. Chyba pak není průšvih, ale zpětná vazba, že je

něco potřeba opravit, vymyslet jinak. Informaticky myslet se

hodí opravdu úplně každému, není to spojeno jen

s programováním nebo počítači obecně.

Proč je podle tebe důležité rozvíjet děti tímto směrem?

Iva: Když pominu fakt, že děti žijí obklopeny technologiemi,

které sice umí používat, ale vůbec netuší, jak fungují, je tu

otázka uplatnění současných dětí na trhu práce tak za 15

let. Vzhledem k rozvoji robotizace je víc než jisté, že

hromada dnes známých povolání zanikne a mnoho nových

se objeví. Rutinní činnost bude stále více vykonávána

roboty a žádaní budou ti, kteří umí s novými technologiemi

kooperovat, a kteří přichází s novými neotřelými řešeními.

Čím více takových lidí budeme mít, tím lépe nám bude.

Co byste doporučili rodičům, kteří chtějí podpořit své

děti v seznamování se s novými technologiemi?

Iva: Pokud na to stačíte sami, učte je, učte třeba i jejich

kamarády. Pokud ne, dejte vědět světu, že chcete, aby

vaše děti uměly informaticky myslet. Když bude poptávka,

bude i nabídka a podobné kroužky začnou vznikat i jinde.

Martine a Ivo, díky, že se ve svém volném čase věnujete

dětem a rozvíjíte u nich zájem o technologie. Budu

držet palce, ať se daří i nadále. Třeba jednou uděláme

rozhovor i s někým, koho jste na kroužku ovlivnili, nebo

teprve ovlivníte.

Martin: Budeme se snažit něco předat. Snad rozhovor

vzbudí zájem o IT i u dalších lidí. Mějte se hezky.