IV. České překlady z německy psané literatury

Překlady doby obrozenské Vyjděme z Jiřího Levého, který uvádí, že dějiny novočeského pře­

kladu dělí Otokar Fischer do tří etap. První z nich je doba Jungman-nova, buditelská i v oblasti překladatelské, hojně se překládá z ně­mecké literatury. V této etapě je všechna snaha soustředěna na jazyk, převládá radost nad tím, co všechno lze v českém jazyce (z historic­kých důvodů dosud citelně zaostávajícím) vyslovit, šíří se potěšení z českého Miltona, Chateaubrianda či Bürgera.

Do druhé etapy řadí Otokar Fischer ono období, které pojmeno­vává po Jaroslavu Vrchlickém. TamTíz dochází k rozmachu českého básnického jazyka a lze vycítit dohánění Evropy.

Do etapy třetí pak řadí Otokar Fischer počátek 20. století, kde je nepochybně jednou z vůdčích překladatelských osobností on sám.

Felix Vodička vidí v první polovině 19- století dva vývojové pro­cesy vedle sebe: tím prvním je běžný vývoj literatury v souladu s cel­kovou atmosférou literatury evropské, tj. od osvícenského klasicis­mu přes preromantismus k romantismu, tím druhým procesem pak je vývoj obrozenský, typický pro literaturu českou, tj. proces vzniku moderního Českého básnického jazyka a úsilí o realizaci literatury vyššího slohu. Zde vyniká snaha překladatelů dohonit Evropu, která prodělala vývoj podstatně odlišný od vývoje v českých zemích.

Pokud šlo o literaturu jišmecky psanou, konstatujme, že potřeba překladu do češtiny z originální německé literatury se tolik nepoci­ťovala. Bylo to dáno hlavně tím, že znalost německého jazyka byla -zejména ve městech a u vzdělanějších vrstev - samozřejmým před­pokladem a Čtenářům namnoze nepůsobilo potíže konzumovat hod­notnou německou literaturu přímo z německého originálu. Literár­ní tvorba této doby - tj. závěr 18. a začátek 19- století - měla u nás výrazně vlastenecký ráz. Jazyková stránka byla posunuta na první místo. Překlad byl v době obrozenské nástrojem aktivního kulturní­ho zápasu ve sféře verbální, nikoli jen nutným projevem nevyvinu-tosti a pasivního vztahu ke kulturám cizím. Protože jsme se hojně

125

učili u Němců, jak přesvědčivě prokázal T. G. Masaryk v České otáz­ce, byla německá literatura jedním z hlavních zdrojů, z nichž česká kultura čerpala, přičemž Jungmannův slovník a Jungmannem do české kultury uvedené a od Němců převzaté teorie z oblasti stylisti­ky a poetiky byly pro český kulturní život velmi významné.

Motivy obecně vlastenecké se v době obrozenské hledaly nebo do českého prostředí transponovaly daleko snáze v poezii než v próze. I to byl důvod, proč i velmi hodnotná prozaická díla německy psané literatury namnoze zůstávala hodně dlouho nepřekládána, tím spíše, že psát prózu v českém jazyce leckomu připadalo snazší než psát díla řečí vázanou, takže se v českém jazyce objevovala spíše origi­nální prozaická díla než díla dramatická a pochopitelně než díla bás­nická. Dramata překládána byla, avšak spíše než pro čtenáře raději přímo pro jeviště, tedy pro české divadelní soubory a výsledně pro českého diváka. Tak se na jevištích hojně vyskytovaly české překla­dy německého dramatika A. Kotzebua, na scéně se objevoval dnes už legendární dojemný kus Mlynář a jeho dítě od Raupacha, Josef

rJjnda (1789-1834) překládal Ouklady a lásku od Friedricha Schillera, Karel Simeon Macháček (1799-1846) a Josef Jiří Kolár (1812-1896) si s jistým zpožděním troufli na Goetha. Byla to však především poe­zie, která mohla přispívat k vytváření českého básnického jazyka nej­výrazněji, tam se také cílový jazyk, tj. čeština, rychle dostával do povědomí české čtenářské či divácké veřejnosti v časopisech či al­manaších nebo například při různých oslavách, recitačních_večerech apod. Bylo tak možno sledovat přímý dopad tlumočených veršů na posluchače. Hlavně poezie to tedy byla, kterou se dalo - vedle pří­mého kontaktu z jevišť - působit na českého konzumenta kultury.

Překlad, a zejména překlad poezie, byl obzvlášť ceněn nejen jako prostředek k obohacení českého básnického jazyka, nýbrž byl lec­kdy i inspirací pro původní tvorbu českých autorů. Texty do češtiny nebyly jen překládány, byly však často upravovány, parafrázovány, jakoby domýšleny. Stávalo se, že původní hodnotný originál byl roz­mělněn a často byl ráz takového přepracovaného obsahu banální.

Překlad do českého jazyka procházel ve svých počátcích obdobím nejrůznějších omylů, chyb, prohřešků a zejména potíží, vyplývají­cích namnoze z historicky pochopitelného faktu opoždění české kul­tury za kulturou světovou. Opoždění za kulturou německou bylo tím zřejmější, že český a německý národ žily odedávna vedle sebe a jejich kultury se i vzájemně prolínaly. Překlady „z druhé ruky“, tedy nikoli z originálu, nýbrž oklikou z jiného překladu, tj. z jazyka

126

bližšího, známějšího, přístupnějšího, byly tehdy pokládány v čes­kém kulturním životě za zcela legitimní a až teprve koncem obroze­ní narážela tato praxe na kritiku. Dobrá znalost francouzštiny, an­gličtiny a jiných jazyků - kromě němčiny - byla v českých zemích věcí výjimečnou. Zprostředkujícím jazykem zde tudíž byla. namnoze němčina, která umožňovala poznávat bohatství literatury francouz­ské, anglické i jiné. Trochu paradoxně, nicméně pochopitelně se ve­dle hojného využívání německých překladových pramenů objevova­ly i ostré výtky vlasteneckého rázu, které se stavěly proti této praxi v obavě, že se tak dostaneme do ještě většího područí vyspělejší kul­tury našeho německého souseda. Puchmajer například poukazoval na škodlivost takového zprostředkovacího postupu - vydávání čes­kých překladů děl jinojazyčných prostřednictvím němčiny - a na­bádal spíše překládat přes polštinu, kterou považoval pro českého překladatele za přijatelnou vzhledem k jisté podobnosti obou slo­vanských jazyků, a ovšem i za politicky bližší, pokud samozřejmě dobrá a přímá znalost původního jazyka překladateli chyběla.

Český jazyk musel být pochopitelně hojně doplňován neologis-my, aby bylo možno vyjádřit myšlenky z jazyků cizích. To se dalo tu s větším, tu s menším citem. U Jungmanna byla tvorba nových slov mnohde zdařilá, zato u mnoha dalších autorů krajně necitlivá. Skoro jako by si čeští básníci vzali vzor z pověstného Václava Jana Rosy, který nazýval múzy zpěvopannami, nymfy hájopannami či dryády stromodívkami. Uveďme jeden příklad za mnohé - Karel Ignác Thám přeložil substantivum die Schwärmerin neobratně jako třeštíce a vý­raz die allerliebste Träumerin jako přemilá ospalkyně.87

Jako byla pro protireformační překlad nedotknutelná idea nábo­ženská, tak se - podle Jiřího Levého - stává sakrosanktem obrození idea národní. Z překládané literatury se dokonce vymycují místa, která jako by od vlastenecké myšlenky odváděla. Vlastenectví bylo však tehdy trnem v oku cenzuře, jež leckdy zasáhla do textů a vy­škrtala vše, co velebilo vlast, svobodu, mateřský jazyk. Tak v Jung-

| mannově překladu Schillerovy Das Lied von der Glocke (Píseň o zvo-' nu, česky 1822) vymýtil cenzor verše, které vyjadřují politickou ideu

2̂ *A*JU d̂íla (... svobodu, rovnost pokřikuji!). Hrát ani tisknout se tehdy ne­směly Lindbvy překlady Schillerova dramatu Kabale und Liebe (Ou-

i klady a láska) a dalších her. Takových příkladů by bylo mnoho. Někdy se však naopak právě překladateli podařilo cenzuru ošálit a vyslovit pod rouškou překladu, ve skrytu za jménem originálního tvůrce, některé myšlenky svobodymilovné, které by v originálním

127

českém textu u cenzury sotva došly milosti. Tak hru Zeman ze staré­ho času vydával Tyl úmyslně za práci cizího původu, ačkoli byl sám z větší části jejím plnoprávným autorem, čímž úřad poněkud obešel.

Překladatel v obrozenské době usiloval především o to, aby se při­bližoval Českému čtenáři a aby přiměl českého čtenáře česky číst. Ona snaha, aby český čtenář text dobře pochopil, aby mu text byl co nejbližší, vedla občas k čechizaci textu, k dodávání vysvětlivek, k změnám lokalizace, někdy i k banálnímu doplňování textu. Zdů­razňovala se utilitárnost českého překladu. „Ještě nám příliš brzo hleděti k oslavě a chloubě, hleďme zato více k potřebě a užitku,“ na­bádal Jungmann v Slovesnosti. Tím, že se při překladu zčešťují reá­lie, tím, že překladatel má především na mysli českého čtenáře, po­třebujícího i Českou kulturu, stává se překlad kulturně a politicky agresivní v dobrém slova smyslu. Důraz na účelovost je však občas na úkor kvality. Naše překladatelství bylo tehdy podle Jungmanno-vých slov „zahradou bez zahradníka, kdež každý, komu se zachce, sází své byliny, aniž jest, kdo by vtipné svéhlavce, mudrující kazi-mluvce napravoval, překladačů nedospělých luzu káral a blázny moudřeti učil“.88

Čechizace textů se projevuje namnoze přejmenováváním jednají­cích postav. Tak Bürgerova balada o opatu a císaři se u Puchmajera mění v příběh z českého prostředí a hlavní hrdina se jmenuje Vaněk Všeboj. Leckde šlo o „převod ciziny do vlastenecké půdy“ se vším všudy, jako by právě tím bylo možno naplnit Jungmannovu zásadu vyslovenou v Slovesnosti, totiž že v „jazyce naše národnost“.89 A tak se z Bürgerových anemon, krokusů a paonií stávají u Puchmajera máky, chrpy a růže, Goethův König in Thule se u Macháčka jmenu­je Král v Luži, z Lenory se stává Lenka, u Marka je z Fridlina Milo-vín, Gräfin von Savern se mění v paní ze Žerovín, Frau Homeck v paní Horníkovou atd.

Bürgerův střízlivý verš „Sagenvolle Wolken streuen warme Trop-fen auf die Flur“90 je u Puchmajera mnohamluvně a nenáležitě zmno­žen: „Mračna plodná z jara blaží, co se klíčí, dub i mez; teploučký­mi suchý vlaží krůpějemi les i mez.“91

Antonín Marek přesazuje baladu Die Büßerin od Friedricha Leo­polda Stolberga (1750-1819) z německého prostředí do českého. Úvodní trojverší

Hört, ihr lieben deutschen Frauen, Die ihr in der Blüte seid, Ein Mähť aus alter Zeit92

128

zní v češtině: Slyšte, mladé dívky české, pověst z vetché paměti, nyní vám chci bájeti.93

Také další strofy mění svou geografickou „polohu“: Stolberg: Kam ein Ritrermann von weiten,

Der zum Kaiser solíte reiten, Von Navarra's Fürst gesandt, In das heiľge deutsche Land.94

Marek: Právě tehda měl jest jeti kamsi k dalekému zeti rytíř krále polského do království českého.95

Snad chtěl překladatel nahradit reálie českému čtenáři vzdálené reáliemi blízkými, proto nahradil onen panovnický vztah španělsko--německý vztahem polsko-českým. Markův přístup pak demonstruje i jeho překlad Schillerovy básně Des Mädchens Reue, kde v originá­le dívka sedí an Ufers Grün, zatímco v češtině sedí nad Vltavou; tady tedy nešlo o výměnu reálií, spíše o onu snahu přiblížit se čtenáři tím, že se do veršů přidá něco, co čtenář dobře zná, v tomto případě onu Vltavu.

Jiný důvod k změně - nebo lépe řečeno ještě jiný důvod - má Jung-mann v překladu Bürgerovy balady Lenora. Ono známé čtyřverší, evo-kující u Bürgera bitvu u Prahy v sedmileté válce, zní v originále:

Er war mit König Friedrichs Macht gezogen in die Prager Schlacht, und hatte nicht geschrieben, ob er gesund geblieben.96

V prvním Jungmannově překladu se praví: On v ryčném pluků ve draze s Friedrichem táhnul ku Praze...97

V další Jungmannově úpravě se pak praví obdobně: On s pluky krále pruského byl do boje táh' pražského98

V konečné verzi se však objevují verše docela jiné co do obsahu: On na Bělehrad u voji s Laudonem táhl ku boji.99

129

K této závěrečné změně došlo zřejmě proto, aby Vilím - tak se jmenuje Wilhelm v Jungmannově překladu - nemusel táhnout proti Rakousku, proti Praze, proti Čechám. Čili řekli bychom, že tady jde o změnu vlastně ideologickou.

Pozoruhodný je i překlad Goethova známého eposu Reineke Fuchs do češtiny v roce 1845. Překladatel František Matouš Klácel (1808-1882) nazval skladbu mnohomluvně Feryna Lišák z Kuliferdy na Klukové a nahradil německý hexametr rýmovaným čtyřstopým tro-chejem. To vše pro něho bylo nástrojem aktualizace. Jak vysvětlil Václav Vlček (1839-1908), měl Klácel v úmyslu českému čtenáři před­ložit nikoli zábavný epos (to ostatně neměl v úmyslu ani Goethe), nýbrž skrytou satiru na tehdejšího kancléře Metternicha a v hlavním hrdinovi eposu ukázat Metternichovy politické kotrmelce, pletichy a politické metody. Zbývasnad dodat, že do slovenštiny byl Reine­ke Fuchs přeložen Olgou Gašparikovou až v roce 1927 pod titulem Starý lišiak z Klamárovec a jeho šibalstva, Čímž překladatelka využila v ti­tulu onoho posunu do prostředí čtenáři známého, ovšem již bez oné skryté politické intence.

Nezralý český básnický jazyk však vytvářel leckdy překážky nepře­konatelné. Přiblížit se k takzvanému prostému českému Čtenáři zna­menalo občas pro nezkušeného a neobratného překladatele, jakými byli tehdy až na velmi malé výjimky všichni, sklouznout do oblasti vul­gárnosti. Tak v Thámově překladu Schillerových Loupežníků se Amálii-na démonická zášť předvádí - samozřejmě v rozporu s kultivovaným originálem - často opakovaným klením a výrazy jako sakra, sakra.100

Zmíněné jazykové obtíže vedly k tomu, že některé básně byly pře­kládány prózou, zejména pokud šlo o nesnadný originální text. Pró­zou přeložil například Václav Stach známého Klopstockova Mesiáše a Jan Nejedlý (1776-1834) dokonce Geßnerovy Idyly. Podobně Josef Kajetán Tyl (1808-1856) se dostal do obtíží, když překládal hru Die Schleichhändler (přeloženo jako Pašerové) od Ernsta Benjamina Rau-pacha, u nás proslaveného zejména dojemnou hrou Mlynář a jeho dítě. Posteskl si tehdy, jak je obtížné překládat z němčiny do češtiny adekvátním jazykem v téže stylistické rovině, je-li jazyk originálu ko­munikačním jazykem takových kultivovaných společenských vrstev, jaké v české společnosti ve výrazné míře chyběly:

„My Češi bychom tedy pouzí blázni byli, kdybychom o sobě sou­dili, že sami něco krásného a výborného napsati dovedeme, protož také jen překlady z cizích jazyků robíme. A jaké štěstí pro nás, že ve světě ještě jiných jazyků jest, nežli náš český.“101

130

Není divu, že nejhorlivěji z německé poezie byl překládán Gott-fried August Bürger, zakladatel německé umělé balady, zatímco Goethe a především Schiller byli pro českého překladatele leckdy problémem nezvládnutelným. Bürger ve svých básních zprvu ana-kreontských, později pak zejména v baladách vycházel důsledně z hovorové němčiny, z lidové poezie, často z kramářských písní, což mu například Puchmajer vytýkal („Bürger psal pro uličníky a písnič­káře“),102 takže český jazyk se lidově vyslovených myšlenek dokázal zmocnit daleko snáze, než tomu bylo u autorů jazykově a snad i myšlenkově náročnějších. Bürger chtěl, aby jeho dílo mělo týž ús­pěch „v dřevěné boudě jako v zámeckém divadle“.

Dalo by se říci, že Gottfried August Bürger byl vlastně jakýmsi prubířským kamenem pro překladatelské umění českých básníků. Všechny klady, o kterých jsme se zmínili, a především všechny zá­pory českých překladů z cizích literatur lze ve zkratce demonstrovat na příkladech z Bürgera.

Již v roce 1785 Václav Thám (1765-1816) ve sbírce Básně v řeči vázané uvedl pět básní pod společným titulem Některé básně podle Býrgera. Překlady jsou namnoze neobratné, byť průkopnické, Bür-gerovo umění zůstává ovšem pro Tháma a další nedosažitelným snem.

Báseň Václava Matěje Krameria (1753-1808) nazvaná To děvče, které miluji, je vlastně volným překladem Bürgerovy básně Die Holde, die ich meine. Na přímý překlad se Krameriovi nedostává sil. Kramerius použil Bürgerovu báseň jako předlohu bez větších zásahů do textu, pouze šestiverší, které opěvá krásu dívčích ňader, považoval zřejmě za eroticky nevázané, takže oněch šest řádků prostě vynechal. Jsou to tyto verše:

Wer hat zur Fülle höchster Lust gewölbt der holden weiße Brust? Ér auch, durch den ihr Ebenbild des Schwanes Brust von Flammen schwillt. Er hat zur Fülle höchster Lust gewölbt der Holden weiße Brust.103

Podobně ̂ přistupuje k překladu i Antonín Jaroslav Puchmajer (1769-1820) a jeho škola, i oni nakládají s původním textem jako s předlohou, ze které lze leccos vynechat a případně tam lze i leccos dodat nebo upravit. Tak Puchmajer v předmluvě k sbírce Fialky píše: „Kdo četl básně Bürgerovy a Schillerovy a jiné, zví, který kvítek z které kvítnice jsem zde na Parnas český přesadil.“104

131

Aniž ovšem onen konkrétní pramen sám u jednotlivých básní udává.

Avšak i některá místa Puchmajerovy původní poezie připomínají vzory Bürgerovy. Tak například báseň Můj máj vyvolává vzpomínku na Bürgerovu báseň Das Dörf chen, začátek Písně na Jana Žižku z Troc­nova připomíná Bürgerovu báseň - její počátek - Das Lied vom bra-ven Manne.

Puchmaje r : Ó blaze mne, můj duch že toho muže i rekovné a slavné činy může tečí věrnou písní světiti.105

Bürger: Gottlob, daß ich singen und preisen kann, zu singen und preisen den braven Mann.106

Přitom je samozřejmě jasné, že se obě básně mohly inspirovat i v antice, protože oba tyto začátky připomínají začátek Aeneidy Publia Vergilia Mara: „Arma virumque cano, Troiae qui primus ab oris...“

U Bürgera se učili mnozí čeští básníci, například i Vojtěch Nejed­lý (1772-1844), jehož báseň Lenka silně připomíná Lenoru, čerpal přitom ale také z anglické předlohy. Ani Vojtěch Nejedlý ovšem ne­dosáhl Bürgerovy úrovně, jinak by se u něho nemohla objevit na­příklad tato sloka:

Lenko milá, Lenko zlatá, jak jsem moh' jít od tebe? Odpusť duše, odpusť svatá, řek' - a v tom byl bez sebe.107

Překlad Prokopa Šedivého (1764-1810) Ukrutný myslivec - u Bürge­ra Der wilde Jäger - je hodně těžkopádný a zdlouhavý, co do formy zaostává za předlohou. Kromě toho Prokop Šedivý zřejmě příliš pod­lehl i atmosféře kramářské písně, takže o vlastní vůli ještě na samý závěr přičinil zcela zbytečný, nicméně však moralizující doplněk:

Tak se s každým nezbedníkem v poslední den bude díti.108

Známá Bürgerova balada Des Pfarrers Tochter von Taubenhein (Farářova dcera z Holubí) s tehdy tak hojně frekventovaným literárním motivem matky-vražedkyně, jak je zpracován Goethem, Leopoldem Wagnerem aj., se poprvé v českém kulturním kontextu objevila díky překladu Bohuslava Tablice. Zatímco u Bürgera je dějová krize -tedy když se ukáže, že se dívčin morální přestupek neobešel bez ná­sledků - vylíčena s velkým citem, decentně a poeticky, u Tablice jsou

132

verše toporné, obsah až nevkusný, dochází až ke komice nechtěné­ho:

Bürger: Und als die Schote nun allgemach, sie dehnt sich in die Breit und Lange; als Erdbeer und Kirsche sich rötet und schwoll, da wurde dem Mädchen das Briistchen zu voli, das seidene Röckchen zu enge.109

zatímco Tablic: Měsíc když zmladil se potřikráte, morová sukně se děvčeti ouží, boky se nevolně vyplňují, sněhová ňadra se pozdvihují, otec mněl (= mínil - J. V.), strava že dobře jí slouží.110

I konec balady je upraven. Dívka není popravena jako u Bürgera, nýbrž končí sebevraždou.

Prvním básníkem, který překládal Bürgera bezmála na patřičné úrovni, byl Josef Jungmann (1773-1847). Při překladu Lenory za­choval rozložení veršů i obsah, napodobil expresivitu jazyka, asi i navázal na Nejedlého překlad.

Teprve Karel Jaromír Erben (1811-1870) - už myšlenkově mimo základní etapu národního obrození - zpracoval látku Lenory ade­kvátním způsobem, takže vedle znamenité německé balady se ve světové literatuře objevuje i znamenitá balada česká, originální, ni­koli napodobenina, nikoli překlad, nikoli převyprávěný obsah.

Zkusme sledovat výklad Antonína Grunda a srovnat obě zmíněné básně, a to ve výběru jejich styčné body i zásadní koncepční rozdí­ly. Takže si připomeňme některé verše obou autorů:111

Bürger: Der Tod, der Tod ist mein Gewinn, Oh, wär ich nie geboren. Lisch aus, mein Licht, auf ewig aus, Stirb hin, stirb hin in Nacht und Graus. Bey Gott ist kein Erbarmen. O weh, o weh mir Arméni

Erben (dívka se modlí k Panně Marii a oslovuje ji): Vrať mi milého z ciziny, květ blaha mého jediný, milého z ciziny mi vrať, aneb můj život náhle zkrať I

Bürger: ohn ihn mag ich auf Erden, mag dort nicht selig werdenl

133

Erben: U něho život jarý květ, bez něho však mne mrzí svět!

Také příchod milého má paralely: Bürger: Und außen horch!

Ging's trapp, trapp, trapp. Erben: A slyš na záspí kroků zvuk

a na okénko ťuk, ťuk, ťuk.

Bürger: Schläfst, Liebchen, oder wachst duř

Erben: Spíš, má panenko, nebo bdíš?

Bürger: Komm, schürze, spring und schwinge dichl

E rben : Skoě a pojď a mne doprovod!

Bürger : Graut Liebchen auch? Der Mond scheint hell. Hurra, die Toten reiten schnell... Graut Liebchen auch vor Toten?

Erben: Pěkná noc, jasná, v tento čas mrtví s živými chodí zas, a nežli zvíš, jsou tobě blíž, má milá, nic se nebojíš?

Není divu, že se běžnému čtenáři může zdát, že ze strany Erbe­novy šlo o napodobení Bürgerovy balady, byť o napodobení zdařilé. Není tomu však tak. Podstatné koncepční rozdíly ukazují, že ve Sva­tebních košilích má čtenář před sebou docela původní, originální český text, přičemž adjektivum český zde zdaleka nevystihuje jen stránku jazykovou, nýbrž - daleko citelněji - stránku obsahovou. Dívka u Erbena je zbožný sirotek, modlící se k Panně Marii, zatím­co Bürgerova Lenora je smyslná, vášnivá dívka, rouhající se Bohu:

E r b e n : A před tou mocnou světicí viděti pannu klečící, klečela, líce skloněné, ruce na prsa složené, slzy jí z očí padaly...

Maria Panno, při mně stůj, u syna svého oroduj! Nevhodně jsem tě prosila, ach odpusť, co jsem zhřešila!

Takové pokorné verše najít u Bürgera prostě nelze. Ani cesta s mrtvým milým po boku není u Erbena zdaleka tak

hrůzná jako u Bürgera. I to je symptomatické, že Bürgerova dívka jede se svým milým na koni, zatímco Erbenova hrdinka jde v sle-

134

)é důvěře, pěšky, bosá, s modlitebními knížkami a s růžencem za pasem.

Odlišné je i zakončení balady: Erbenova dívka v podstatě nedojde úhony, je zachráněna (tělo tvé bílé, spanilé, bylo by co ty košile), za­tímco Lenora u Bürgera dochází hrozného trestu:

Hoch bäumte sich, wild schnob der Rapp', und sprühte Feuerfunken; Und huil wať unter ihr hínab Verschwunden und versunken. Geheul, Geheul aus hoher Lust, Gewinsel kam aus tiefer Grust; Lenorens Herz mit Beben Rang zwischen Tod und Leben.

Oba zpracovávají totožné téma. Erben i česká veřejnost Bürgero­vu Lenoru tehdy velmi dobře znali, ať již z originálu, nebo z Jung-mannova překladu. Oba autoři přitom vycházeli z lidové balady, z kramářské písně, která celý příběh zřejmě prvotně zachycuje. Erben ve Svatebních košilích vytvořil původní českou baladu, klenot české literatury. Pojetí balady je České, Erben se přibližuje co nejví­ce českému čtenáři. Erben - abychom použili Grundova znamenité­ho, jistě úmyslně poněkud paradoxního konstatování - vytvořil pů­vodní českou baladu nikoli proto, že měl jako předlohu Bürgerovu Lenoru, nýbrž přesto, že mu Bürgerova balada stála v cestě.

Překládat Goetha bylo pro českého překladatele na přelomu 18. a 19. století nesmírně obtížné a k překladům docházelo až se znač­ným časovým odstupem. Goethe tvořil od poslední třetiny 18. stole­tí, u nás však prvním převodem z Goethových dramat byl Macháč­kův překlad divadelní hry Iphigenia in Tauris až v roce 1822. Kromě toho přeložil Macháček baladuJDer Fischer pod názvem Rybák. Če-lakovský přeložil aktovku Die Geschwister pod názvem Marinka v roce 1827- Goethova Die Novelle se dočkala překladu v roce 1844 jako Dítě a lev, Jungmann přeložil Mignon-Lied jako Píseň milostničky, baladu Der Zauberlehrling jako Čarodějnický učedlník v roce 1820, epos Hermann und Dorothea v roce 1841, první překlad Fausta po­chází z pera*Josefa Jiřího Kolára až z roku 1863, teprve pak Purkyně přeložil Egnionta a Götze von Berlichingen. Na překlad Werthera bylo třeba čekat až do roku 1900, kdy ho přeložil Miřiovský.

í í s

Překlad 1850-1890

Časový úsek, kterým se tato studie zabývá, začíná zhruba v polo­vině 19- století, tedy krátce po roce 1848, kdy Evropou prošla vlna bouřlivých společensko-politických událostí, odrážejících se nejen v jednotlivých národních literaturách, ale také v dalších mezikultur-ních a meziliterámích vztazích. Končí přibližně tokem 1918, tedy koncem první světové války a dobou ustavení samostatného česko­slovenského státu.

Přeložená literatura se v koncepci dějin překladu začleňuje do vývoje systému literatury národní, tedy do procesu kontinuálního, a proto nelze ostře, jedním přesně uvedeným rokem vydělovat perio-dizační mezníky. Genetické hledisko výzkumu však umožňuje, aby byl sledovaný recepční jev vystopován až ke svým kořenům, tedy do doby, kdy se v literárním vývoji objevily jeho první příznaky.

Pro české dějiny překládání a recepce z německy psané literatury je pro toto období relevantní uvědomit si především historický a kul­turní kontext v českých zemích, různě motivované potřeby a hori­zont očekávání čtenářské veřejnosti, tedy jak vrstvy čtenářů zábavné a konzumní literatury, tak i Čtenářů sahajících po literatuře myšlen­kově i tvárně náročné. Na tomto místě je třeba připomenout zásad­ní skutečnost, že totiž v daném období je němčina pro většinu vzdě­lanců a intelektuálů stále ještě jazykem, který velmi dobře ovládají, proto potřeba překladů druhého z výše uvedených typů literatury není pociťována jako naléhavá a pramení spíše ze záměru doplnit a obohatit národní literární kontext.

Dalším předpokladem nezbytným pro zachycení a pochopení to­hoto úseku historie překladu z německy psané literatury je přehled o dobových literárních a kulturních poměrech v tehdejších němec­kých a rakouských zemích, o ideových a estetických směrech ovlá­dajících jejich orientaci či mezi sebou na tomto poli soupeřících, o výrazných uměleckých osobnostech ovlivňujících tamější vývoj či se na něm alespoň podílejících.

V kulturním životě Evropy se v polovině 19. století polarizuje myšlení intelektuálů a umělců. Vedle křesťanské víry se objevuje ra­dikální ateismus, vedle Schopenhauerova pesimismu optimistická víra v technický pokrok, vedle národní hrdosti vědomí mezinárodní sounáležitosti, vedle historismu vůle k progresivní aktuálnosti, vedle literárního objevování hodnot venkovského člověka a venkova i vnitř­ně rozporný svět velkoměsta a průmyslu. Literatura se stává dějiš-

136

těm konfliktů, polemik a diskusí. Proud národní, který se opírá o ro­mantismus a kulturu vznikající v atmosféře osvobozeneckých válek, se prolíná i zápolí s proudem sociálním, zrozeným za francouzských revolucí. Z tohoto duchovního klimatu vyrůstala novodobá česká literatura, i když národnostní útlak metternichovského režimu a po­sléze Bachův absolutismus brzdily tempo kulturního života v čes­kých zemích a omezovaly výměnu duchovních hodnot i přímé na­vazování literárních vztahů v podobě přejímání významných literárních děl formou překladů. Realita života a historické i sociální zkušenosti z let 1830, 1848 a z padesátých let si však žádaly nové umělecké tvůrčí metody. Česká literatura se začala rozrůzňovat. Tvorba vyrůstající ještě z obrozenské filologické koncepce se ocitala ve slepé uličce a z hlediska vývojové přínosnosti začala nabývat na významu orientace na evropské literatury. Soustřeďovala se na spi­sovatele, kteří si v souladu s jejími potřebami rovněž přáli všestran­nou, tedy národnostní, sociální i názorovou svobodu člověka. Téměř převratným činem na literární frontě byl v roce 1848 článek Karla Sa­biny Demokratická literatura, v němž autor navázal na jungmannov-skou koncepci české literatury a pokusil se vytvořit nový literární program. Jeho jádrem se stala snaha chápat literaturu jako pravdivý obraz společenské skutečnosti a zabývat se v ní aktuálními problé­my.

Demokratická mládež se soustředila kolem J. V. Frice a vydala v roce 1855 almanach Lada Nióla, který reagoval na politické a kul­turní ovzduší bachovského absolutismu. Zaznívaly v něm duch ro­mantismu a navazování na folklorní tradice a nesl ještě řadu znaků nevyzrálé umělecké tvorby.

V poezii byly snahy mladých nejlépe představovány básnickými překlady tvorby Heinricha Heina (Josef Václav Fric a Václav Čeněk Bendi) a Ludwiga TJhlanda 0. V. Fric). Z nabídky prózy jsou v naší perspektivě zajímavé povídka Život sváteční J. V. Frice, kde autor ústy hlavní postavy vášnivě obhajuje básnickou rozervanost H. Heina, a próza Dlouhý den od Josefa Jiřího Kolára, napsaná podle předlohy Clemense Brentana.

V německé kultuře dozníval v polovině století romantismus roz­kládaný a překonávaný směry, které byly buď orientovány konzer­vativně vlastenecky, nebo vycházely z Hegelovy filozofie dějin a kri­tiky vývoje a stavěly na politickém liberalismu. Za nejvýraznější hnutí tohoto období je považována estetickoteoretická, kritická, no­vinářská a literární činnost autorů spojovaných pod jménem Mladé

137

Německo. Dnešní literární historie k nim řadí především básníka Heinricha Heina (1797-1856), novináře Ludwiga Börna (1786-1837), prozaika Karla Gutzkowa (1811-1878) a estetika Ludolfa Wienbar-ga (1802-1872). Zatímco estetické a publicistické texty byly mezi mladými českými autory sice známé, ale nebyly překládány, jeden z Gutzkowových románů přeložil v roce 1845 Josef Kajetán Tyl pod jménem Srdce a svět aneb Milenka a manželka. Básně obdivovaného nonkonformního básníka Heinricha Heina, alespoň v ukázkovém výběru, překládali J. V. Fric a Jan Neruda. Síla Heinovy umělecké a filozofické osobnosti pronikala zvenčí přes hranice rakousko-uher-ské monarchie a ovlivňovala myšlení i tvorbu mladých českých au­torů. Řada z nich se v roce 1858 seskupila kolem almanachu Máj, který měl být výrazem deziluze a zklamání z dobového vývoje. Má-jovci také formulovali koncepci světovosti literatury. Nechtěli cizí vzory pouze napodobovat, ale snažili se je v překladech i uvádět do české literatury. Proces vytviření české národní kultury na pozadí důsledného národního oddělení se završoval a mezi spisovateli se ozývaly hlasy varující před nacionálním zúžením obzoru a falešným sebeuspokojením. Právě májovci museli vzdorovat nařčení z kosmo­politismu, neboť formou překladu či adaptace ve vlastním díle pře­nášeli do české kultury demokratické a humanistické ideje zazníva­jící kdekoli v literatuře, především v poezii, bez ohledu na jazyk, jakým byly vyjádřeny. Tak byli vedle Heina překládáni, byť jen frag-mentárně, i další básníci hlásící se k Mladému Německu, například Ferdinand Freiligrath (1810-I876) a Georg Herwegh (1817-1875).

Vzájemné historicky a společensky podmíněné antipatie v česko--německých a česko-rakouských vztazích se projevovaly i v druhé polovině 19. století, politizovaly literární dění a způsobovaly, že ně­mecká literatura narážela v českém prostředí leckdy na větší překáž­ky než ostatní literatury. Přesto se od vystoupení májovců i v šede­sátých a sedmdesátých letech objevují snahy korigovat politicky podloženou a kulturněpoliticky živenou představu o německém fe­noménu v literatuře posilováním recepce německy psané literatury prostřednictvím překladů. Velmi dobrou příležitost k tomu poskyto­val i německý spisovatel českého původu Alfred Meißner (1822-1885). Meißner, který byl v Praze lékařem, se později rozhodl věnovat se pouze literatuře a přestěhoval se do Lipska, odtud pak do Paříže, kde byl blízkým přítelem Heinovým. Psal poezii i prózu a nejvýraz­nějším dílem jeho politické lyriky je epos Žižka (1846), který roku 1867 přeložil do češtiny Ervín Špindler. Ve stejném roce přeložil

138

jeho román o působení jezuitů Ke cti a slávé boží Čeněk Vyhnis a o rok později vyšel v překladu Vincence Vávry Haštalského dokonce Čtyř­dílný román Černožlutí.

Překlady z němčiny se v hojnější míře vyskytovaly v oblasti drama­tického žánru. Překladatelé se vraceli k autorům klasickým a osvěd­čeným, jako byli Johann Wolfgang Gpethe a Friedrich Schiller. Z je-1 jich díla například překládal - Goethovu dramatickou báseň Faust! a Schillerovo básnické drama Loupežníci ~ v šedesátých letech Josef Jiří Kolár, Schillerovo Spiknutí Fieskovo Václav Vincenc Haštalský. ^ I odpůrce májovců Jakub Malý se věnoval překladu nesporně uzná­vaných hodnot světové literatury a z němčiny v roce 1865 přeložil drama Gottholda Ephraima Lessinga (1729-1781) Nathan Moudrý. Ve svém překladu se Jakub Malý snažil zachovat zásady, které sám pro překlad klasických děl formuloval ve stati O překládání klasiků se zvláštním zřetelem na Shakespeara (1854).112 Cílem překladu tako­vých děl je vytvořit „okrouhlý celek“, ve kterém se spojuje „látka i forma v dokonalé shodě“. Překlad by měl na čtenáře působit stej­ným dojmem jako originál, proto nestačí pouze sdělit myšlenku, nýbrž záleží i na způsobu, jakým je vyjádřena.

V českém překladu Františka Douchy se roku 1867 objevila čino­hra Heinricha von Kleista (1777-1811) Katinka Heilbronská. Kromě klasických dramat se však překládaly i hry soudobé a módní. Již od dvacátých let 19. století byly do češtiny hojně překládány zábavné, tematicky efektní, i když způsobem a úrovní zpracování banální hry německého divadelníka Augusta Kotzebuea (176I-1819). Na jejich uvádění do české kultury se podílela řada překladatelů začínající roku 1819 Václavem Rodomilem Krameriem, který v té době přelo­žil hned několik her, např. Dům na silnici, dále Hrabě Beňovský anebo Spiknuti na Kamčatce či Oba lístky. Kotzebueovy hry překládali dnes už většinou neznámí překladatelé, např. V. Filípek, L. Pospíšil, J. Land-fras, ale i autoři původní české tvorby a osobnosti dobového české­ho literárního a kulturního života jako Josef Kajetán Tyl, František Josef Procházka a Jan Nepomuk Štěpánek. Dlouhý časový úsek, ve kterém byl Kotzebue uváděn, a rozmanitost překladatelů i účelů a cílů překiadu poskytují také přehled o rozdílných názorech na pře­kladatelskou činnost a její svébytnost. Ta se projevuje v sémantice výrazů označujících vydanou přeloženou hru. Zatímco v roce 1819 hru Dům na silnici přeložil V. R. Kramerius, v roce 1869 hru Dva líst­ky dle A. Kotzebuea vzdělal J. K. Tyl. Pod titulkem hry Epigramm aneb: Což si mne žádná nevezme? není v roce 1836 a ani v druhém vy-

139

dání roku 1875 blíže specifikován význam předložky od před jmé­nem Jana Nepomuka Vávry, zatímco pod titulkem Hodinky a mandlo­vý dort už je v roce 1844 alespoň lakonicky poznamenáno dle Au­gusta Kotzebuea od Norberta Vaňka. Hra Panošova šélmovství byla v roce 1840 zčeštěná od Jana Nepomuka Štěpánka, v roce 1873 dle Augusta Kotzebuea volně vzdělal hru Němý V. J. Kavka. Divadelní kus Hrabě Beňovský anebo Spiknutí na Kamčatce v roce 1922 vznikl pře­ložením Josefa Chmely a v roce 1874 ho podle SJaršího překladu prof. Chmely vzdělal František Josef Procházka.

V druhé polovině 19. století byla v českém kontextu dále úspěšná například společenskokritická veselohra Gustava Freytaga (1816-1895) Novináři, kterou v roce 1863 „zčeštil“ František Pravoslav Volák, nebo od téhož autora hra Valentina, přeložená roku 1866 Josefem M. Boleslavským.

V sedmdesátých letech se hned tři překladatelé věnovali diva­delním hrám německého dramatika a prozaika Adolfa Wilbrandta (1837-1911). Přestože ho literární historie označuje jako epigona, jehož komedie připomínají dílo Gustava Freytaga, dramata Friedri­cha Schillera, prózy produkci Paula Heyseho a myšlenkově je po­platný Nietzschemu, vyšla v polovině sedmdesátých let v překladu Bohumily Klimšové jeho veselohra Malíři (1875), dále truchlohra Arria a Messalina v překladu Josefa Jiřího Stankovského a v roce 1876 přeložil Ervín Špindler truchlohru Grakchus, tribun lidu. A do kontex­tu humorně a zábavně laděné dramatické tvorby z lidového prostře­dí se hodily překlady her rakouského divadelníka Johanna Nepo­muka Nestroye (1801-1862). Komedii Zlý duch Lumpacivagabundus aneb: Ludráchý trojlístek v roce 1873 „pro ochotnická divadla upravil“ J. L. T. a hru Treperendy v roce 1874 „dle Johanna Nepomuka Ne­stroye upravil E. Z.

V sedmdesátých letech nachází konečně svého soustavnějšího pře­kladatele dílo Heinricha Heina. Lyrickou sbírku básní Kniha písní překládá roku 1873 Ervín Špindler a tentýž překladatel o rok pozdě­ji vydává i Heinovu básnickou pohádku Atta TroU.

Blízký českým básníkům byl také rakouský pozdní romantik Ni-kolaus Lenau (1802-1850). Jeho touha po všestranné svobodě, vnitř­ní rozpolcenost a světonázorové reflexe vyjádřené v epicko-drama-tické básnické skladbě o symbolické postavě Faust i epická skladba o boji francouzských středověkých kacířů Albigenští upoutala v polo­vině sedmdesátých let spisovatele a překladatele Josefa Jiřího Stan­kovského.

140

Heine a Lenau představovali pro české básníky májové generace vzor i po stránce formálního poetického ztvárnění obdivovaných a uznávaných idejí, třebaže zájem o slohově uměleckou stránku zau­jímal u májovců při posuzování hodnoty literatury až druhé místo. Jejich názor na prioritu společenských úkolů umění, sklon k žurna­listické profesi a zdůrazňovaný individualismus záměrně přehlížejí­cí poetické tradice a žánry často vedly k úmyslnému i mimovolnému zanedbávání formy. Slova „nemytá a nečesaná“, jaká lze nalézt v pů­vodní tvorbě například Jana Nerudy, narušování metrických sché­mat a ryzího rýmu v poezii Hálkově, se objevují i v překladech vzni­kajících v okruhu májové školy.

„Přeložená báseň má se zdáti, jako by byla básní původní, totě nejčelnější kategorie umění překladatelského... Hlavní požadavek jest, aby překlad úplně zobrazil originál, aby byl věrný,“113 píše přední estetik konce šedesátých let a let sedmdesátých Josef Durdík, generační druh májovců. A i když v dalších řádcích pojem věrnosti podle svého specifikuje a vztahuje ji na „převedení myšlenek“, v zá­sadě trvá na tom, že překlad je vždy vázán originálem. Durdíkovy es­tetické názory byly od počátku provázeny zásadním rozporem. Jako kritik zejména na přelomu desetiletí podporoval snahy o širší kul­turní rozhled, zajímal se o překlad a sám také překládal z angličtiny. Avšak postupně v jeho kritické tvorbě začaly převažovat tendence formalistické a normativní. V souladu s formalistickou estetikou vy­budovanou na filozofii herbartismu114 rozlišuje Durdík formy este­tické od mimoestetických hodnot uměleckého díla a vylučuje z este­tiky jakoukoli vnější tendenci. Usiluje o stanovení pevných pravidel a norem, které chce aplikovat při hodnocení literárních děl původ­ních i přeložených. Tím se vzdálil svým současníkům z kruhu má­jového, neboť ti naopak při posuzování slovesného díla vycházeli z konkrétního rozboru a teprve z něj vyvozovali obecnější poznatky.

Na kulturní a literární koncepci májovců ztělesňovaných domi­nantními postavami Jana Nerudy a Vítězslava Hálka organicky na­vázala generace další, seskupení spisovatelů shromážděných kolem almanachu Ruch a časopisu Lumír. V situaci sedmdesátých a osm­desátých let přetrvávaly požadavky dát literatuře společensky ak­tuální myšlenkovou náplň a především ji ideově i tvárně zapojit do mezinárodního kontextu. Změnila se však doba. Vývoj kultury v čes­kých zemích se stejně jako vývoj hospodářský a politický odehrával ve znamení zápasu německo-rakouského nacionálního útlaku a eman-cipačních tendencí českého národa. V naději, že dojde ke státopráv-

141

nímu vyrovnání, vládla v Čechách atmosféra aktivity a vzdoru. Člo­věk vnímal pocit zřetelného psychického i fyzického zrychlení živo­ta. Měl potřebu se sdružovat, ale zároveň i individuálně uplatňovat. Almanach Ruch, vydaný poprvé roku 1868 u příležitosti položení zá­kladního kamene k Národnímu divadlu, se stal centrem mladších spisovatelů naladěných na národní notu. Od poezie požadovali ak­tuální a bojový smysl, zdůrazňovali historické tradice, idealizovali slovanskou solidárnost. Vzrušené city a patos ovládaly tvorbu i este­tiku této větve „školy národní“ představované například jmény Sva­topluk Čech a Eliška Krásnohorská. Druhá větev se přimkla k vlas­tenecké romantice. V tónech lidových balad u Josefa Václava Sládka a Ladislava Quise, v próze pak studiem lidového ducha a života na venkově v románech Josefa Holečka a Terezy Novákové, stoupenců, nikoli přímých členů ruchovského kruhu, připravovala půdu pro li­terární realismus. Okruh Ruchu byl převážně orientován na vlastní národ, proto byl i vztah většiny jeho příslušníků k překládání z ci­zích literatur velmi zdrženlivý. A pokud někteří ruchovci překládali, pak většinou z literatur slovanských, popřípadě ještě z angličtiny. Spíše výjimkou hyl_jTp.Hi si ay__Qrii s J který přeložil Ballady Johanna Wolfganga Goetha (překlad vyšel v roce 1880). Také ve své pozdější překladatelské činnosti si Quis vybíral z německé literatury autory, kteří mu byli blízcí. A tak v roce 1891 vychází jeho „přebásnění“ Schillerovy Marie Stuartovny, v roce 1894 překlad Goethovy Ifigenie v Tauridě. Překlad druhého dílu Goethova Fausta zůstal v rukopise.

V duchu slovanské orientace byly z němčiny překládány verše básníka a spisovatele německého i českého jazyka Siegfrieda Kappe-ra (1821-1879). V letech 1872-1874 to byly Zpěvy lidu srbského I, II, kde je překladatel podepsán pouze šifrou S. K., zatímco pod přelo­ženým titulem Pohádky přímořské z roku 1873 není překladatel uve­den vůbec, stejně jako zůstává v anonymitě překladatel sbírky Gusle (Ohlasy černohorské), vydané v roce 1875 a podruhé v roce 1882. Česká vydání Kapperovy poezie však neodpovídají německým protějškům, jsou spíše jejich volnými mutacemi.

Vedle školy národní se rozvíjela především kolem časopisu Lumír škola označovaná hanlivě míněným přívlastkem kosmopolitická, lu-mírovci. Osobností spojující oba směry byl Josef Václav Sládek, tón v lumírovském okruhu udávali především Jaroslav Vrchlický a Ju­lius Zeyer. I když ani lumírovci se nezříkali národní kultury a po­vinností k národu, hlásali nutnost vyrovnávat se také s kulturou všech minulých a přítomných národů. Součástí jejich programu bylo

142

seznamovat čtenáře s klasickou i současnou literaturou celého světa. Z toho vyplývaly mezi lumírovci a ruchovci odlišnosti v názorech na umění. Překlady se v lumírovské koncepci staly integrovanou sou­částí národní literatury, avšak kulturní orientace celé lumírovské školy byla výrazně románská, eventuálně angloamerická. Výraznější zájem o německy psanou literaturu projevil v rámci své neobyčejně rozsáhlé překladatelské činnosti jen Jaroslav Vrchlický, který pře­básnil oba díly Goethova dramatického básnického eposu Faust (1890, 2. vydání 1907). Překonal tak starší překlad Kolárův z roku 1863 i pře­klad Vlčkův z roku 1890, neboť v obou těchto případech byl přelo­žen pouze první díl tragédie .Vrchlický se však od Goethova origi­nálu silně odklonil, neboť ve své překladatelské recep“cľ a interpretaci díla německé klasiky uplatňoval pohled postromantického němec­kého klasicismu.115 V překladu lze tento subjektivní posun sledovat na jeho idealizujícím, „poetickém“ jazyku, kterým převedl široký rej­střík Goethova jazyka sahající od patetických obratů až k realistic­kým, téměř hovorovým výrazům. Překladu byla vytýkána i význa­mová nepřesnost a místy i zkreslení smyslu.

Proti Vrchlického metodě „přebásnění“ vystupoval v souvislosti s překlady z francouzštiny a angličtiny také Jiří Karásek, který v Li­terárních listech XVI v roce 1895116 zdůrazňoval zásadní požadavek zachování původního výrazu a autorovy původní stylizace.

V devadesátých letech Vrchlický ještě přeložil drama Vilém Telí od Friedricha Schillera (1892). K témuž autorovi se vrátil také později a v roce [1924^byly posmrtně vydány překlady básní a balad Píseň o zvonu a jiné básně. V roce 1900 zaujal Vrchlického rakouský lyrik a autor veršovaných eposů Robert Hamerling (1830-1889). Jeho dílo poznamenané schopenhauerovským pesimismem ztvárňuje celoži­votně pociťovaný rozpor mezi ideálem antické krásy a touhou po du­chovním a mravním povznesení. Vrchlický si nejprve zvolil k pře­kladu epos Ahasver v Římě. O několik let později, v roce 1907, vychází rovněž překlad eposu Amor a Psýché. Hamerling se zřejmě v zástupu překládaných autorů z řady dalších jazyků dokázal u Vrchlického prosadit tak silně, že se mu básník překladatelsky věnoval i dále; ještě v roce-1928 vyšel posmrtně Výbor lyriky.

Jako ohlas německého pozdního romantismu zazněl roku 1887 v české literatuře překlad Výbor čtrnácti pohádek bratří Grimmův, u ně­hož však nebyl uveden překladatel. Pohádky, které bratři Grimmové sbírali z různých pramenů ústně i písemně dochované lidové slo-vesnosti nejen německé, ale například i francouzské a vydali je ve

svazku Kinder- und Hausmärchen, představují v německém písem­nictví umělecké dílo, jež zachovává a obnovuje lidové tradice.

Situace na společenském, politickém a kulturním poli v Německu se po předělu, jaký ve všech ohledech znamenal rok 1848, vyvíjela poněkud jinak. Literárněhistorické období od poloviny století do po­čátku devadesátých let poznamenal především realismus, označova­ný později jako „poetický“, „psychologický“, případně „měšťanský“, aby tak byl pojem užívaný pro tento úsek dějin německé literatury odlišen od uměnovědného pojmu realismus, užívaného v mnoha ji­ných souvislostech. Politika uplatňovaná Bismarckovou vládou ne­nabízela většině umělců duchovní uspokojení ani inspiraci, a postoj realistických spisovatelů vůči jejich současnosti byl tedy chladný a vyčkávavý, případně rezignovaný. Kontext české literatury oproti tomu reflektoval soudobé politické nálady, národní orientaci, státo­právní požadavky a názorový obzor české veřejnosti. Navíc byla ně­mecká literatura ještě pod značným vlivem idealistické filozofie, která se na území Německa stále udržovala. A tak do ní dlouho jen pronikal odlesk realistické tvorby ze zahraničí, především z Francie.

Němečtí realističtí autoři ve svých knihách pouze nestranně po­zorovali a líčili události, záměrně se vyhýbali subjektivním citům a názorům. Nenáviděli patos, byli skeptičtí k heroismu. Prostředí pro ně představovalo protipól člověka, vytvářelo napětí, v němž se postavy pohybovaly. Středem spisovatelského zájmu se v druhé po­lovině 19. století stal jedinec viděný v každodenním životě a všedním světě. Spisovatelé se pokoušeli vystihnout podstatu fungování duše a najít vztah mezi duší a tělem. Poetický realismus ještě neviděl člo­věka jako produkt materiálních sil, jak tomu bylo u pozdějšího na­turalismu, ale ukazoval ho v boji s těmito silami, který byl, jak věděli i bojující, pro individuum předem prohraný. Žánrově nejsilnější byl román. Nejvýznamnější autoři tohoto literárního hnutí jako Theodor Fontáne (1819-1898), Theodor Storm (1817-1888), Wilhelm Raabe (1831-1910) a další však většinou nenašli v dobovém českém kultur­ním prostředí žádného prostředníka a jejich díla musela na svůj pře­klad čekat, někdy i déle než půl století.

Překlad 1890-1918

V posledních dvou desetiletích 19. století se v české literatuře pro­stupují a soupeří mizející svět nesoucí ještě obrozenské rysy a na­stupující moderní umělecké směry nové éry. Literární tvorba i hori-

144

zont čtenářského očekávání se rozrůzňují. Hodnotový systém opírají­cí se u starší generace o ideu prospěchu národa a blaha vlasti se stře­tává s deklarováním práv jedince, který má mít podle mladších uměl­ců nárok svobodně vyjádřit své subjektivní cítění, prožitky a smýšlení bez ohledu na společenské konvence.

Na jedné straně stojí ideové a literární hnutí realistické, na druhé individualistický postoj a subjektivizace tvorby. Realismus vyznaču­jící se analytickým pohledem, averzí k esteticismu a silným sociál­ním vědomím zavrhl rétoričnost a patos, dbal na věcnost a střízli­vost, přesnost a názornost. S úsilím o realistický postoj byl spjat kritický prvek, a to platilo hlavně o próze a dramatu. Stylizace a dě­jová vykonstruováno st ustupovaly obrazům skutečných životních konfliktů. S nimi vstupovala do prózy i regionální specifičnost. Tyto aspekty se promítaly také do výběru literárních titulů pro překlad. Stále ještě přetrvávala tendence osamostatnit se od vlivu německé kultury a perspektiva německého poetického realismu plně nekores­pondovala s orientací české realistické prózy, která v novelistice a ro­mánech z venkovského života vycházela z národního tradicionalis-mu a stále ještě souvisela s národně obrannými tendencemi. Proto je pochopitelné, že jedním z mála německy píšících a do češtiny přelo­žených spisovatelů byl švýcarský autor Jeremiáš Gotthelf (1797-1854). Ve svých prózách, v nichž mísil spisovný jazyk s dialektem, líčil život bernských rolníků. Výchovná tendence jeho románů se opíra­la o křesťanskou mravnost a tradiční společenský pořádek. První díl jeho dvousvazkového románu přeložil do češtiny nejprve v roce 1849 Josef Kajetán Tyl pod názvem Wogta, chudý čeledín, druhý díl pak o rok později Jan Václav Rozum pod titulem Vojta, poctivý nájemník. V roce 1889 „dle staršího překladu Tylova a Rozumová k novému vy­dání“ pod názvem Cyril čeledínem „upravil“ Jan Bartocha. Totéž vydá­ní vyšlo ještě v roce 1894. Dobrota a humor, pedagogická tendence i pocit odpovědnosti k sociálně slabým jsou základními ideovými principy také v románu Božena od Marie von Ebner-Eschenbach (1830-1916), německy píšící spisovatelky z Moravy. Tento titul pře­ložil roku 1896 do češtiny Josef Karásek.

Chápeme-li českou národní literaturu jako socíokulturní systém, lze konstatovat, že její diferencovanost je v posledních letech 19. sto­letí stále výraznější. Vymezují se v ní jednotlivé různě“ hierarchizo-vané subsystémy a z hlediska výzkumu dějin překladu je podstatné, že vedle původní české literatury, ať už pojímané v duchu obrozen-ských tradic či usilující o myšlenkovou, obsahovou i tvárnou „mo-

145

demost“, je to především literatura překladová, která se v literární komunikaci začleňuje do struktury funkcí, norem a pravidel pro­dukce i recepce. Pro rozšíření překladatelského horizontu od slova a textu ke kulturnímu a sociálnímu kontextu je důležité, že koncep­ce představování skutečnosti znakem, znakovou strukturou, začala brát v potaz výsledky historického, sociologického a kunsthistoric-kého bádání a stala se reprezentací cizího umění a cizí společnosti. Umělecký překlad je fenomén integrující, především jako prostřed­ník mezi kulturami hovořícími různými jazyky. Tím je dána kom­plexnost a složitost jeho vnitřní struktury, různorodost funkcí, které jsou mu přisuzovány, a v neposlední řadě mnohotvárnost reflexí vztahujících se k procesu překládání, jeho východiskům, produk­tům, metodám, normám a dalším buď dílčím, specializovaným aspektům či problémům prezentovaným jako panoramatický celek. Je spojen nejen s jazykovými a stylovými normami, nejen s norma­mi estetickými a ryze překladatelskými, ale i s národní literaturou, případně komparatistikou. Pro zkoumání meziliterárních vztahů, re­cepce německy psané literatury v kontextu české národní literatury a potažmo i některých podstatných aspektů dějin překladu, např. metodologie, filozofie a kulturní orientace překladů, je pro období devadesátých let 19- století důležité zjištění, že v této době se už zá­kladna českého literárního života natolik rozšířila, že byla schopna tvůrčím způsobem přijímat inspirativní podněty jinonárodních lite­ratur a předávat je čtenářům formou překladů či modifikací v pů­vodních dílech. Na české literární scéně se vynořila různá literární seskupení, začaly se projevovat různorodé proudy a směry kores­pondující svým zaměřením s vývojovými tendencemi ostatních evropských literatur. Zmiňme se na tomto místě především o realis­tickém zaměření stoupenců České moderny, o smyslovosti impre-sionistů, o mnohovrstevné básnické výpovědi a panoramatické vizi světa symbolistů, o vypjatém individualismu a excentričnosti deka-dentů, o snovosti, mytičnosti a pohádkovosti novoromantiků.

Také v Německu se od osmdesátých a devadesátých let 19. stole­tí zásadně rozcházejí tvůrčí tendence směřující k objektivizujícímu zobrazení s tendencemi orientovanými k subjektivistickému ztvár­ňování. První ústí v naturalistický literární směr, druhé především v impresionismus a směry s ním spřízněné.

Kořeny naturalistického postoje a umění vyrůstají ze společen­ského prostředí a atmosféry v posledních letech vlády Bismarckovy a prvních letech panování Viléma II., tedy ze sociálně i politicky vy-

146

pjaté situace gründerského období. Analyticky konkrétní a implicit­ně kritický popis existenčních možností obvyklý v realistické litera­tuře se radikalizuje a zužuje na zobrazení morální a hospodářské bídy, situace lidí z okraje velkoměstské společnosti, zločinů a fyzic­kého i duševního utrpení. Ale myšlení této generace už integruje i poznatky přírodních věd, filozofické pozitivistické myšlení a pře­devším teorii Hippolyta Taina o rozhodujícím působení sociálního a geografického prostředí na společnost i jedince. Německý literární naturalismus byl nejprve zcela pod vlivem naturalismu francouz­ského a ruského. Až na přelomu osmdesátých a devadesátých let v románovém a dramatickém díle Gerharta Hauptmanna (1862-1946) spěje ke své vrcholné fázi. A v posledních letech 19. století se obje­vují i v českém literárním kontextu první překlady Hauptmannových děl. Drama Osamělé duh - překlad Matěj A. Šimáček, 1895 - však líčí psychické procesy v člověku, rozpor mezi ním a konvenční společ­ností, která ho nedokáže a nechce pochopit, a uvažuje o sociálních problémech. Druhé Hauptmannovo drama, s nímž se český čtenář mohl seznámit, byla sociálněrevoluční hra Tkalci, kterou roku 1898 přeložil Josef Krušina ze Švamberka. Poté, roku 1899 v překladu „rozměrem a rýmy originálu“ od F. S. Procházky, následovala bás­nická pohádková hra Potopený zvon, tragédie umělce odehrávající se ve světě vodních vil. Lyrická alegorie stylizovaná v duchu německé lidové mytologie a německé vlastenecké atmosféry patří však do no-voromantické fáze Hauptmannovy tvorby. Tuto část jeho díla, v níž se silně uplatňuje složka pohádková, snová a symbolická, uváděl do českého literárního povědomí také Bedřich Šaloun, když roku 1902 přeložil tragédii zneužívaného nemocného dítěte Hanička. Další Haupt-mannova naturalistická dramata byla překládána rovněž na počátku 20. století. V roce 1903 přeložil P. Nebeský hru Bobří kožich a o čtyři roky později, roku 1907, bylo českým čtenářům opět v překladu Bed­řicha Šalouna předloženo jedno z vrcholných Hauptmannových na­turalistických děl, hra Forman Henčl.

Naturalističtí autoři, jako například Ludwig Anzengruber (1839 -1889) a Julius Otto Bierbaum (1865-1910), byli překládáni až v prv­ních letech. 20. století. Anzengruberovu tragédii sebeklamu Sedlák křivopřísežník přeložil roku 1903 J- E- Šlechta, komedii ze selského ži­vota Červ svědomí až roku 1915 František Josef Janke. Bierbaumova próza Markétka a tři mládenci se objevila v českém překladu K. Jan­ského v roce 1910 a v překladu Jaroslava Josefa Svobody roku 1915. První dvě kapitoly Bierbaumova groteskního románu Prinz Kuck-

147

kuck přeložil roku 1917 pod názvem Milostné styky krásné Sáry ano­nymní překladatel.

Zřejmě úspěšně byl českou literární veřejností přijat dramatik a prozaik Hermann Sudermann (1857-1928), jak tomu nasvědčuje řada překladů jeho děl. Sudermann včleňoval do svých her a romá­nů naturalistickou složku, ukazoval morální rozklad měšťanské společnosti, ale vyhýbal se silným „antiesteticiým“ prostředkům a zůstával poplatný francouzskému konverzačnírflu dramatu i star­šímu sociálnímu románu. Efektní zápletky a jejich někdy povrchní řešení přivádějí Sudermannovy tituly do blízkosti kolportážní lite­ratury. V roce 1893 překládá Ignát Herrmann jeho drama Čest o re-lativnosti pojmu čest v rozdílných sociálních vrstvách společnosti. O dva roky později překládá J. Kühnl hru o konfrontačním pojetí morálky umělkyně a jejího maloměšťáckého okolí Domov. Roku I896 následuje překlad románu Dědic prokletého jména od Václava Ku-cínského a tento román s původním titulem Der Katzensteg byl pod názvem Kočičí stezka přeložen ještě dvakrát, a to v roce 1915, kdy překlad Josefa Hodka vyšel v Rokycanech, a téhož roku překlad J. Skaláka v Praze. V roce 1902 přeložil Karel Mašek vývojový ro­mán Starost a tentýž román vyšel roku 1908 v překladu Louise Kři-kavy. Sudermannovy novely a povídky Indická lilie přeložil roku 1913 Pavel Dušan.

Naturalismus se v německé literatuře prosazoval především na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Ale už v roce 1891 uveřej­nil rakouský spisovatel a publicista Hermann Bahr (1863-1934) po­lemickou esej Překonání naturalismu, která vyvolala kritickou diskusi o teoretických základech, názorovém pozadí a estetice tohoto smě­ru. I když naturalismus nesporně i do budoucna ovlivnil německou literaturu, z procesu názorového tříbení na počátku devadesátých let vyšly vítězně literární proudy stavící se do protikladu k literatuře naturalistické a často, i u Bahra, označované nepřesně vymezeným pojmem „moderna“. Naturalismus i moderna vyrůstaly v politickém a sociálním prostředí druhého císařství, a přestože hospodářský růst Německa dokázal kolem roku 1900 poněkud uklidnit poměry v ze­mi, atmosféra komercionalizované společnosti doléhala na umělce, vyvolávala v nich nespokojenost, a tak je nutila, aby se s ní podle své myšlenkové a tvůrčí orientace vyrovnali. Mladá generace sice ztráce­la zájem o sociologický pohled převládající v naturalismu, o jeho snahu objektivně vidět a zachycovat život a svět, a přikláněla se k subjektivismu a individualismu, avšak i v její tvorbě byly obsaže-

148

ny kritické pohledy na společnost, vyjadřované ovšem spíše formou zobrazování psychických a citových krizí.

Duchovní atmosféra, z níž v Německu čerpaly modernistické li­terární proudy, byla ovlivňována protipozitivistickými a protiracio-nalistickými filozofickými myšlenkami, antropocentrickou filozofií Wilhelma Diltheyho, Bergsonovým intuitivismem a Nietzschovým kulturním pesimismem a radikalismem. Nietzscheho filozofické dílo se stavělo proti dosavadním společenským normám a ideálům, jeho ústředním pojmem byl život, v jeho jménu zavrhoval dobovou měš­ťanskou kulturu a morálku. Jeho sen o nadčlověku ve smyslu svo­bodného člověka budoucnosti, jeho arístokratický kult génia, odpor k průměrnosti a důraz na individualitu, odmítání veškerého tradi-cionalismu, vůle „přehodnotit hodnoty“ ovlivnily na přelomu století nejen německou, ale i evropskou literaturu a umění. Také v české li­teratuře jsou stopy Nietzscheho filozofie patrné v tvorbě autorů pře­lomu století. Rozeznáváme je například v Macharově kultu antiky, Březinově symbolistickém vizionářství, Dykově moralismu a duchov­ním aristokratismu Karáskově, Procházkově a Hlaváčkově. V českém překladu F. V. Krejčího se pod názvem Tak mluvil Zarathustra objevi­ly v roce 1896 vybrané kapitoly jednoho ze zásadních Nietzschových spisů. Na počátku nového století, v roce 1902, vyšly v Krejčího pře­kladu Nietzscheho Nečasové úvahy a v roce 1905 v překladu Leopolda Pudlače Nietzscheho Antikrist. Některé další Nietzscheho texty pře­kládal Arnošt Procházka pro časopis Moderní revue. Byly to napří­klad Morálka jako protipřirozenost117 či Zájezdy nečasového.118 Procházka, který pro Moderní revui překládal pod různými pseudonymy,119 se snažil zachovat zvláštnosti originálu, a to i pokud se týkaly inter­punkce a vertikální struktury textu (např. slov psaných kurzívou). Překlady jsou velmi přesné, zachovávají velký podíl cizích slov a Pro­cházka v nich dodržuje i původní pravopis. Skion k hyperkorekt-nosti a archaizaci, příznačný pro autory a překladatele z okruhu Mo­derní revue, se v Procházkově překladu projevuje v rovině stylistické i gramatické, například důsledným dodržováním záporového geniti-vu (míti soucitu), příliš častým používáním instrumentálních vazeb (učinili jsme své srdce obsáhlým) či při skloňování substantiv (jem­ných, hodnotných citův).

Od druhé poloviny osmdesátých let můžeme v české literatuře sledovat narůstání kritičnosti spojené s uměleckým hledáním před­stavitelů realismu, impresionismu, dekadence a symbolismu. Jejím základem bylo poznání, že postoj k životu a realitě již nelze zaklá-

149

dat na nadindividuálních hodnotách společnosti, ale v rozporu s ni­mi či mimo ně. Mezi měnícím se charakterem doby a měnící se povahou literatury existovala pevná vazba. S prosazováním různo­rodých představ o realismu souviselo i společné tažení různých proudů mladé literární a kritické generace proti překladatelské me­todě dominující v posledních dvou desetiletích v literárním překladu do češtiny a představované především překladatelským dílem Jaro­slava Vrchlického. Jednotícím požadavkem se nyní stala zásada věr­nosti ve smyslu zachování významu a stylistické individuality origi­nálu.120 Do diskusí o překladu se zapojil také F. X. Salda a roku 1893 ve stati Překlad v národní literatuře položil základy dobové filozofie překladu a formuloval principiální teze překladatelské estetiky mo­derny.121 Cílem překladu podle něj nebylo sbližování cizí literatury s naší literaturou národní, ale účelem bylo zachování kulturní di­ferenciace, individuality vlastního národa originálu. Předpokladem správné interpretace díla je pak psychická spřízněnost českého čte­náře s cizím autorem.

V následujícím čtvrtstoletí však Salda zásadně změnil svůj názor na estetiku překladu a v roce 1922 v článku Nad starým Homérem neboli O svobodě básnické i lidské obhajuje překladatelskou volnost a v souhlasu s Otokarem Fischerem také jeho substituční teorii.

Šaldova literárněvědná práce se výrazně podílela na vývoji české literatury devadesátých let a jeho stať Syntetismus v novém umění (1892) mimo jiné vyjádřila ambivalentní vztah mladé literární generace k uměleckému realismu. Obhájci realismu znali protinaturalistické reakce v evropských literaturách a uvědomovali si rostoucí smysl pro subjekt a individualitu. Dobový a odborně fundovaný pohled na pro­blematiku realismu podal ve své studii O realismu uměleckém (1890) Otakar Hostinský. A v literární praxi se zájem o evropský realismus projevoval i ve výběru titulů pro překlad.

V roce 1898 přeložil dramatik a divadelní kritik z okruhu české dekadence Karel Kamínek tragédii o 5 dějstvích Judita od německé­ho dramatika a spisovatele Christiana Friedricha Hebbela (1813-1863). V biblickém dramatu zde autor ztvárnil dobový problém emancipa­ce žen. Podobným tématem se zabývala i Hebbelova prozaická měš­ťanská tragédie Marie Magdalena, kterou tentýž překladatel uvedl do českého literárního kontextu v roce 1902. O dva roky později, 1904, přeložil Jaroslav Sutnar veršovanou tragédii Gyges a jeho prsten a roku 1911 přeložil pohádkovou komedii Rubín Alfons Breska. Kratší Heb-belovy prózy vyšly v roce 1913 pod názvem Povídky a novelky, překla-

150

datel nebyl uveden. Hebbelovým dílem, v němž autor zobrazuje pro­tiklad mezi jedincem a společností a uplatňuje ideu pantragismu, obecného tragického zákona, který ovládá svět a uvrhá člověka do nevyhnutelných a nepřekonatelných konfliktů, se z hlediska literár­ní kritiky zabýval také F. X. Salda.

Švýcarskou literární realistickou tvorbu, reprezentovanou přede-všimHílem Gottfrieda Kellera (1819-1890), k nám v roce 1900 uvedl rovněž Karel Kamínek překladem sbírky novel Lidé Seldwylští a dru­hou Kellerovu sbírku novel Sedm legend na motivy nejrůznějších podob lásky přeložila roku 1904 Tereza Nováková. Formálně nově a myšlenkově bohatěji je téma Sedmi legend zpracováno ve sbírce uzavírající soubor Kellerových novelistických cyklů. V roce 1911 jí do češtiny přeložil J. Reichmann pod názvem Epigram.

Také další švýcarský realistický spisovatel Conrad Ferdinand Meyer (1825-1898) byl na počátku století v české literatuře recipován. V ro­ce 1905 vyšel z pera Karla Kamínka překlad novely Pokušení Pescaro-vo, která nás uvádí do renesanční Itálie a v níž jsou ztvárněna ně­která autorova zásadní témata jako protiklad zrady a věrnosti, vůle a náhody, vášně a ovládání. Ta jsou modifikována i v další rovněž do češtiny přeložené novele, která se opět odehrává v Itálii a jejímž rám­covým vypravěčem je Dante. Pod názvem Mnichova svatba ji v roce 1912 přeložil losef Fischer. Ve stejném roce byl také ve Fischerově překladu vydán příběh lásky a smrti statečné dívky Páže Gustava Adol­fa. A ještě v roce 1912 přeložila Hedvika Pacovská už zmíněnou Meyerovu novelu, tentokrát s názvem Svatba mnichova, a ve stejném svazku vyšla v překladu Pacovské i novela Výstřel z kazatelny.

Dvě desetiletí českého kulturního, společenského a politického života před vypuknutím první světové války byla naplněna střetává­ním a prolínáním zájmů národněpolitických a sociálních. To se sa­mozřejmě projevovalo také v oblasti původní a překládané tvorby. I nadále v literatuře přetrvával realistický proud, jehož autoři a stou penci se nedívají na svět prizmatem uznávaných a předem daných hodnot, ale uprostřed konkrétní skutečnosti vnímají svět v jeho roz­tříštěnosti a rozpornosti. Sférou jejich žití a působení je všednost, z ní čerpají-příběhy, situace a postavy svých děl. Důležitým tématem se stává také šosácká mentalita, lidská malost a důsledky, které z ní pro jednotlivce i společnost vyplývají. Do kontextu realistické litera­tury přeložené do češtiny se roku 1906 začlenila i baladická novela Theodora Storma Jezdec na bílém koni o boji osamoceného jedince proti silám přírody a lidské zlovůli. Přeložil ji J. Satranský. Způso

151

bem ztvárnění odlišné, myšlenkově však spřízněné jsou prózy rea­listického vypravěče Wilhelma Raaba (1831-1910). Nepřikrášlené zobrazování osudů a charakterů lidí je však u Raaba většinou vyleh­čeno humorem a stopami sentimentalismu. V době, kdy politika kancléře Bismarcka nepřála rozvoji umění a orientovala se na pod­poru militarismu a politické i ekonomické rozpínavosti Německa, se Raabe uchýlil ke psaní humorných kratších próz. y roce 1912 přelo­žila Marie Majerová jeho prózu U „Divého muže“^, opatřila vydání i předmluvou. V roce 1914 vyšla v překladu Slávy Příhody próza Be­zový květ, v níž se zrcadlí Raabův pobyt v Praze.

Terčem realisticky laděné satiry se leckdy stávala i církev. Bylo tomu tak i u básníka, satirika a kreslíře Wilhelma Busche (1832-1908). Jeho dobová kritika se vztahovala na pokrytectví, maloměšťáckou přetvářku a klerikalismus. Do češtiny přeložil Jan Vratislav Čapek roku 1902 satirické proticírkevní verše Svatý Antonius Paduánský. Bu-schovy známé veršíky pro děti byly přeloženy až o několik desetile­tí později.

Moderní německé literatuře z počátku století je společná koncep­ce člověka jako osamocené bytosti. Takové pojímání jedince vychází z romantismu a moderní autoři je ztvárňují v postavách, které zhoub­né osamělosti podlehnou Či se ji snaží vlastními silami, bez sociální a morální opory okolí překonat. Důležitá úloha je přikládána funkci umění a bohémskému postoji k životu. Ve svém díle dokázali ně­kteří umělci stmelit romantický prvek s realistickou tradicí a se šká­lou modernistických názorů sahající od naturalistických po impresío-nistické fenomény. Vznikala tak pozoruhodná a originální, leckdy experimentální literární díla, která byla recipována i v jinonárodních literaturách. Rané práce Heinricha Manna (1871-1950) a Thomase Manna (1875-1955) patří k vrcholným tvůrčím počinům tohoto ob­dobí.

V roce 1914 přeložila Božena Böhmová do češtiny výbor z krat­ších próz Heinricha Manna pod názvem Novelly. Tyto prózy vznika­ly na přelomu století a jsou poznamenány jednak vlivem četby fran­couzských romanopisců druhé poloviny 19. století, jednak dobovou zálibou v psychoanalýze. Román Heinricha Manna satiricky zobra­zující vztah maloměšťáctví k umění byl v roce 1909 přeložen do češ­tiny pod titulem V zemi všehojnosti. Překladatel je uveden pouze ini­ciálami K. M. Stejný román, tentokráte s názvem V zemi blahobytu, znovu v roce 1912 přeložila Eliška z Purkyňů. Novely Heinricha Manna vyšly v českém překladu i za první světové války. Jejich výbor

152

s názvem Pippo Spáno a jiné novely přeložil roku 1915 František Hole­ček a hned téhož roku vyšel stejný novelistický soubor v překladu Zdenky Hostinské. Hostinská, manželka českého estetika Otakara Hostinského, převedla do češtiny v roce 1912 také svazek Novelly od Thomase Manna. Jeho román Královská výsost přeložil v roce 1910 J. Hanousek a připomněl tak českým čtenářům téma rozporu uměl­ce a společnosti. V tvorbě Thomase Manna představuje typ umělce romantický pól, který ostře kontrastuje s denním, reálným životem. Podobné romantické prvky se na přelomu století a v prvních letech století dvacátého objevovaly u řady německých autorů. Zmíněn už byl v této souvislosti Gerhard Hauptmann, uvedme ještě alespoň po­zdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu, prozaika a básníka Hermanna Hesseho. Jeho vývojový román o bezvýchodném konflik­tu umělce a společnosti Peter Camenzind přeložil roku 1911 Karel Vít.

Kolem roku 1900 se v Německu začal uplatňovat směr, jehož te­matika i styl byly ovládány vypjatým citem, vášní, melancholií, este-ticismem a smyslem pro historičnost, mytičnost, pohádkovost, sno-vost a exotičnost. Už svým označením - novoromantismus - se hlásil k návaznosti na romantismus dřívější, „původní“, rozšířený v evrop­ských literaturách v první polovině 19. století. Německý novoro­mantismus našel i svou teoretickou reflexi, například v kulturněhis-torických pracích německé autorky Ricardy Huchové (1864-1947) o romantismu, jeho vývoji a idejích. Z její literární tvorby přeložila Zdenka Hostinská v roce 1909 sociálně romanticky laděný román Z vítězné ulice.

Díla novotomariUckých autorů i některá, díla. německého vrchol­ného a pozdního romantismu byla v české literatuře recipována na široce pojatém pozadí symbolismu a dekadence. Základní principy symbolistně-dekadentní literatury tvořily úniky autorů od skuteč­nosti do niterného světa, opozice vůči všem stávajícím hodnotám a vyostřený individualistický postoj. Prostředí, v němž umělci žili, bylo poznamenáno krizí soudobé české společnosti, v níž se pro­hlubovaly rozpory mezí hlásanými ideály a prožívanou skutečností, vyhrocovaly se sociální otázky a společnost se názorově, politicky a kulturně diferencovala. V umělecké rovině se smýšlení symbolistně--dekadentních autorů promítalo do odmítání realismu a naturalismu a do oceňování duchovních dimenzí člověka.122 Subjektivita ovládala všechny jejich projevy a realita se stávala jen přeludem. Symbolis­mus se ji snažil objevit pod povrchem jevů a vyjádřit ji právě pomo­cí symbolů, dekadence se od skutečnosti odvracela úplně a progra-

153

mově. Jiří Karásek ze Lvovic na základě principů symbolistně-deka-dentní estetiky reflektoval i otázku překladatelské metody. V článku K otázce, jak překládati12* klade největší důraz na „původní expresi au­torovu“, na „způsob, jakým tento vnímá a reprodukuje“. Umělcův výraz je mu výsledkem „nárazu vnějšku na jeho nitro“, na jeho „psy­chickou dispozici“. Z Karáskových kritických poznámek k Vrchlic­kého překladům a z jeho návrhů vyplývá požadavek zachovat v pře­kladu především básníkovu expresi. Moderna v následujících překladatelských reflexích svých teoretiků používala pojem konge-niálnost ve smyslu duševního spříznění překladatele s autorem. Pojem později převzala a rozšířila tzv. Fischerova škola.124

V prvním desetiletí 20. století byl překládán významný německý romantik Joseph von Eichendorff (1788-1857). Rovněž romantická linie tvorby Jeana Paula (1763-1825), autora velkých románů i roz­měrem drobnějších ídyl, zaujala v kontextu české literatury právě druhým zmíněným žánrem. Karel Franta přeložil v roce 1917 ukáz­ku z prózy Jeana Paula pod názvem Dvě idyly.

Představitele proudu tzv. heidelberské romantiky Clemense Bren-tana (1778-1842) uváděli ve druhém desetiletí 20. století mezi české Čtenáře hned tři překladatelé. Roku 1912 to byl P. Matěj Fencl s eseji Život přesvaté Panny Marie a ve stejném roce přeložila Marie, šlechtič­na z Lešehradu, prózu z vesnického prostředí Příběh o hodném Kaš­párkovi a hezké Aničce. V roce 1918 uvedl Viktor Schwing v češtině Po­hádku o myrtové panně.

Z dalších významných německých autorů, v jejichž díle se zrcad­lil romantismus, byl v druhém decenniu 20. století překládán napří­klad Heinrich von Kleist (1777-1811). Roku 1909 přeložil JLadisl&v Quis Kleistovu komedii Rozbitý džbán a v roce 1911 Jaroslava Vofrů-

1)ová novelu Michael Kohlhaas o~sporu mezi individuem a státem. Tutéž novelu přeložil v roce 1915 O. Mikovský. Tragédie Penthestlea o konfliktu mezi zákonem a citem vyšla v překladu Otokara Fische­ra v roce 1912.

Také romantická poezie Nikolause Lenaua našla na začátku sto­letí své překladatele. Roku 1909 vyšla v překladu V. Martínka epic-ko-dramatická básnická skladba o proslulé postavě italských dějin Savonarola a v roce 1917 přeložil K. Dvořák titul Miska.

Střetávání individua a reality, kritickosatirický pohled na společ­nost a forma lidové písně oblíbená v romantismu, tragédie osamělé­ho jedince a přírodní lyrika, to jsou rysy básnické tvorby Heinricha Heina, které korespondovaly s horizontem Českých čtenářů v obou

154

prvních desetiletích 20. století. Proto se objevila celá řada překladů jeho děl. V roce 1900 byla podruhé přeložena Kniha písní, tentokrát byl autorem překladu A. Pikhart. Roku 1906 přeložil tragédii Álman-sor Josef Emr, básnická sbírka Bimini vyšla roku 1910 v překladu Alfreda Fuchse. Prózy Florencké noci (Fragment) a Listy z Helgolandu pře­ložil roku 1910 Josef Mach. Sbírku básní Hebrejské melodie převedl v roce 1911 opět novinář a spisovatel Alfred Fuchs. Ve stejném roce přeložil R. Kaňka Heinovy Paměti. Roku 1913 vyšla v překladu Jaro­slava Nováka umělecká cestopisná črta, Cesta Harcem a v roce 1914 uvedl F. Linhart do českého povědomí tragédii Vilém Ratcliff.

Nbvoromantické zálibě v dobrodružnosti odpovídal i rozsáhlý ro­mán barokního autora Hanse Jacoba Grimmelshausena (1621722--1676). V zájmu větší čtivosti ho „upravil“ překladatel Jiří Vičar a vy­dal v roce 1916 pod názvem Dobrodruhovy paměti.

Do pocitového kontextu novoromantické České literatury se za­čleňoval i překlad Goethova románu v dopisech Utrpení mladého Wer-thera, který v roce 1901 vytvořil Emanuel Miřiovský. Také v desátých letech se ke Goethovi vracela řada překladatelů. Alois Tvrdek přelo­žil v roce 1911 drama Torquato Tasso, roku 1912 vyšly Goethovy Bal-Jady v překladu 1. Kamenáře a ve stejném roce komorně laděný a kla-sicky komponovaný román s nepříliš šťastně přeloženým titulem Výběrové příbuznosti v převodu Jindřicha Fleischnera. V roce 1914 pře-ložil Jaroslav Šťastný Goethovu uměleckou autobiografii Z mého ži­vota. Báseň a pravda. Roku 1916 vydal Otokar Fischer ve vlastním pře­kladu výbor pod názvem Z Goethova odkazu.

Opravdovostí citu spojenou s humanistickými ideály, kritickým duchem a osvíceností rozumu zaujalo v prvních dvaceti letech 20. století dílo německého osvícence Gotthoída Ephraíma Lessinga. (1729-178I). V roce 1905 přeložil Josef Kratochvíl jeho komedii Mina z Barnhélmu nebo Štěstí vojenské, o rok později „Dle Lessinga upravil“ Petr Zajíc drama Mladý učenec. Roku 1912 přeložil Otakar Smrčka básnické drama Moudrý Nathan a o rok později, 1913, vyšel v překla­du Alfonse Breska výbor Z hamburské dramaturgie. Téhož roku „zčeš-til“ Karol Warski, vlastním jménem Ladislav Tichý, text Ernst a Falk (Rozhovory pro zednáře).

S no vor om antickým proudem v německé i české literatuře souvi­selo i posílení zájmu o pohádku, a to pohádku určenou nejen dětem, ale i dospělým. Próza německého romantika Adelberta von Chamis-so (1781-1838), která vyšla roku 1911 v českém překladu Jaroslavy Votrubové pod titulem Podivná historie Petra Schlemihla, v sobě orga-

155

nicky spojuje rysy romantické pohádky a realistické novely. Byla pře­ložena do mnoha jazyků a svého autora proslavila.

Autorem mnohdy excentrických próz, v nichž se uplatňovaly pozdně romantické prvky a prolínal skutečný svět s říší fantazie, a též autorem řady pohádek pro děti byl spisovatel, hudební sklada­tel, dirigent a malíř Ernst Theodor Amadeus Horfmann (1776-1822). Nejprve, v prvních letech 20. století, byly clo -češtiny překládány právě jeho pohádky. Roku 1901 „zčeštil“ pohádku Malý Zaches zvaný Cinobr Louis I. Arleth, o pět let později, 1906. přeložil Karel Švanda 7.e Semcic „pohádku ?. noyé doby“ Zlatý hrnec. Roku 1910 následova­la povídka Cizí dítě v překladu J. Fischera a téhož roku výbor Fantas­tické prózy, který přeložila Marie, šl. z Lešehradu. O rok později (1911) přeložil Karel Mašek novelu s kriminální zápletkou Slečna de Scuderi a roku 1914 vyšla povídka Signor Formica, kde jméno překladatele ne­bylo uvedeno.

Na tradici překladů pohádek bratří Grimmů navázal v roce 1913 Antonín Macek. Ze sbírky bratří Grimmů In calce si vybral jen část, kterou v českém překladu uveřejnil pod názvem Irské pohádky o skřít­cích. V roce 1919 pak Výbor z pohádek bratří Grimmů pro potřebu školní i soukromou „upravili, poznámkami a slovníčkem opatřili“ F. Chmelař a B. Vydra.

Až do dnešních dnů patří do světové pokladnice umělých po­hádek texty Wilhelma Hauffa (1802-1827). Tento tvůrce náležející k pozdně romantickému směru dokázal lícit jímavé, cituplné příběhy i popisovat efektní orientální a exotické kraje a mravy. To byly prv­ky, které samozřejmě upoutaly pozornost i v Českém literárním kon­textu na počátku 20. století. První Hauffova literární práce však vyšla už v roce 1849 a znovu pak 1858. Byla to próza Pěvkyné, „novelka, jížto z Hauffových spisů pro Čechoslovany vybral“ Josef Antonín Šrůtek. V roce 1903 byly vydány Pohádky v překladu Terezy Turné­rové a o dva roky později z pera téže překladatelky Pohádky, II. díl. Roku 1911 přeložil Vojtěch K. Blahník pohádku Chladné srdce a ve stejném roce vyšly v jednom svazku dvě pohádky: O kalifu čápovi a Po­hádka o malém Mukovi. Překladatel však nebyl uveden.

Díky pohádkám proniklo mezi českou literární veřejnost také jméno nejprve naturalisticky, později symbolisticky orientovaného lyrika, prozaika a dramatika Richarda Dehmela (1863-1920). Zdenka Hostinská přeložila roku 1913 Dehmelovy Pohádky a povídky, roku 1916 vyšly v překladu L. Tiché Pohádka o krtkovi a Zarmoucená lví ro­pucha.

156

Snad nejpřekládanějším autorem z německé literatury v první pě­tině 20. století byí Karel May (1842-1912), nepochybně jednak díky své obrovské produkci titulů, jednak díky atraktivnosti témat, snad­né čtivosti a nenáročnosti. Navíc byl okruh adresátů jeho knih ne­smírně široký, neboť zahrnoval děti, mládež a dospělé nejrůznějšího vzdělání a společenských vrstev. Jeho dobrodružné romány, které stylizoval jako cestopisné, jejich dějovost a exotika a až dojemně prostě traktované ideály spravedlnosti a morálky získávají srdce čte­nářů i dnes a dočkaly se řady překladů. Jsou situovány do Ameriky a Asie, do prérií i pouští. Jejich literární úroveň je nevyrovnaná, řada titulů je vyloženě triviálních. Mayovy romány u nás byly soustavně překládány přibližně od roku 1900, i když už předtím se ojediněle objevil nějaký jeho titul, například v roce 1899 přeložil Stanislav Vraný román Pouští z cyklu Po stopě zlého činu. Od téhož překlada­tele a z téhož cyklu vysel roku 1900 román Divokým Kurdistánem. Roku 1901 přeložil O. Flögl román Vinnetou rudý gentleman a v roce 1902 byly v překladu J. K. Landy vydány tři díly románu Old Sure-hand. Následovaly překlady dalších titulů z románového cyklu Po stopě zlého činu i jednotlivých románů. Z překladatelů, kteří se v prvních dvou desetiletích 20. století podíleli na uvádění Mayových titulů do češtiny, uvádíme ještě například E. Musila-Daňkovského, J. Turnovského, Xavera Anderlíka a Jana Zajíčka-Horského.

Pod vlivem zahraničních, převážně francouzských podnětů z ma­lířství a literatury se v německy psané literatuře v reakci na natu­ralismus rozvíjel i další umělecký směr založený na senzibilizaci smyslového vnímání a subjektivním pohledu na skutečnost - impre­sionismus. Jeho estetika je založena na vjemu, který je zdrojem požitku. Individualističtí impresionističtí autoři, především básníci, jsou přitahováni přírodou, povrchem jevů a věcí. Příroda je jim ná­hradou za problematickou společenskou skutečnost, jejich básně vyvolávají pocit neuchopitelnosti okamžiku, bývají laděny teskně a melancholicky. V impresionistické literatuře převažuje žánr poe­zie, objevují se však i kratší prózy a divadelní hry. V celé řadě vět­ších prozaických textů či románů z této doby jsou patrné impresio-nistické prvky. V německé literatuře je předním impresionistickým autorem Detlev von Liliencron (1844-1909). Přestože těžištěm jeho tvorby jsou básně, v nichž realizoval nové impulzy a formy, do češ­tiny uvedl v roce 1910 P. Maxa jeho prózy Vojenské novelly, tematicky čerpající z války let 1870771. Novely jsou psány s humorem a im-presionistickou lehkostí, prozrazují však autorovu názorovou poli-

157

tíckou naivitu. Také druhý titul, povídky, které v roce 1915 přeložil A. Křečan pod názvem Pod vlajícími prapory, vypovídají o jeho patriar­chálně konzervativní orientaci.

V rámci německé moderny se na počátku století vyvinul novoklasi-cistický směr, jehož zásadními rysy bylo odmítání jak naturalistické­ho „kopírování“ přírody, tak i vypjatého subjektivismu symbolistické a dekadentní estetiky. Jeho předním teoretikem i představitelem byl Paul Ernst (1866-1933), jenž se ve svých studiích soustřeďoval na žánr novely a tragédie. V nich i ve vlastní prozaické tvorbě usiloval o obnovu vypravěčského umění. V české literatuře se myšlenky no-voklasicismu uplatňují kolem roku 1910 v souvislosti s nástupem umělecké generace shromážděné později kolem Almanachu na rok 1914 a s formulováním programu nového moderního umění. Výraz­nou osobností prosazující novoklasicismus je F. X. Salda, k novo-klasicistické novele se vyjadřovali i Josef Čapek a Arnošt Procházka. Podnětem jejich zájmu byl překlad Paulovy novely Vězeň od Jarmily Pospíšilové, vydaný v roce 1912. Soubor Ernstových novel Princezna východu vyšel v roce 1918 v překladu Bohuslava Reynka.

Rakouská literatura na přelomu století se vyvíjela v odlišných pod­mínkách. Silné kulturní tradice a působení uměleckých osobností vzešlých z rozmanitých národních kultur připravovaly atmosféru pro kulturní a umělecký rozmach, který se dostavil na konci 19. a počát­ku 20. století. Vídeň patřila k předním evropským centrům vědy a uměni Ale reálně uvažující intelektuálové už rušili zánik monarchie a neslibovali si od něj nic dobrého. Proto se v rakouské literatuře oné doby neozývá víra ve všemocný vědecký pokrok, ale základním tónem je smutek, melancholie, nostalgie vztahující se k neodvratně zanikající minulosti, pocit marnosti. Silné jsou v ní proudy moderní, symbolistické, impresionistické, romantické, které se soustřeďují na lidské nitro a jeho obranu proti nepřátelskému vnějšímu světu.

V díle rakouského autora Rainera Marii Rilka (1875-1926), pochá­zejícího z Prahy, se promítají prvky několika uměleckých směrů z přelomu století. Rané prózy a dramata jsou ještě částečně pod vli­vem inspirace naturalismu, i když i zde už jsou patrné stopy impre­sionismu a secese. V Rilkově poezii z tohoto období pak převládají impresionistické básně nad básněmi laděnými dekadentně či senti­mentálně a podléhajícími určitým rysům manýristické a secesní módy. Roku 1908 byl vydán autorizovaný překlad Jana Löwenbacha Dvě pražské povídky, v nichž Rilke vyjádřil své sympatie k českému ná­rodu a svému rodišti. V roce 1913 vycházejí v překladu Tomáše Lip-

158

číka Povídky o Pánu Bohu. V žánru drobné prózy je zde se stejnou bás­nickou silou jako v poezii literárně ztvárněn nejen Rilkův vztah k ná­boženství, religiozitě a Bohu, ale i pohled na umění, jeho původ a cíl. O rok později (1914) přeložil Karel Hádek baladický příběh O lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka.

Neodmyslitelnou součástí vídeňského literárního života na přelo­mu století je prozaik Peter Altenberg (1859-1919). Bývá přiřazován k předchůdcům expresionismu, ale také k secesi a zcela samozřejmě k impresionismu. Psal výhradně krátké prozaické texty, které ve svých knihách spojoval do cyklů. V prvních letech 20. století byly Altenbergovy texty u nás prezentovány v několika výborech. Roku 1905 přeložil K. Janský výbor s titulem Stopa. O rok později byl vydán další Výbor drobné prosy, který „uspořádal a z němčiny přelo­žil“ Jaroslav PŠenička. V roce 1910 přeložila cyklus krátkých próz Jak jä to vidím Beatrice Mařáková a rovněž původní svazek textů Pohádky života přeložil roku 1912 Innocenc Hošťálek.

Dalším mistrem krátké humorné a satirické prózy v rakouské lite­ratuře na přelomu století byl Alexander Roda-Roda (1872-1945). Ter­čem jeho kritiky byla zkostnatělost a šosáctví rakouské armády a by­rokracie. V roce 1911 vyšel český překlad jeho próz pod titulem Jeden den králem. Překladatel byl uveden pouze iniciálami K. J. Náměty ně­kterých próz čerpal Roda-Roda ze slovanského světa v monarchii. Tak tomu bylo i ve svazku Královna léta, který roku 1912 přeložila E. Horká.

Silnou uměleckou osobností rakouské literární moderny byl ne­sporně básník, prozaik, dramatik a esejista Hugo von Hofmannsthal (1874-1929). Měl hluboký vztah ke starým kulturám západním i orien­tálním a vědomí zestárnutí těchto kultur i odpor k současnému „vnějšímu životu“ ho naplňovaly dekadentními pocity, násobenými ještě obecně panující náladou fin de siěcle. Hofmannsthal měl vytří­bený smysl a cit pro jazyk, který dodával jeho básním kvalitu hu­debního zážitku. Do českého kontextu však byla nejprve uvedena jeho dramata a libreta. V roce 1910 vyšlo drama Elektra, jehož „český překlad upravil“ Karel Kovařovic. O rok později, 1911, přeložil Ota­kar Fischerlyrické drama Sobeidina svatba, psané pod silným vlivem symbolismů, a téhož roku vychází v překladu Karla Šípka libreto Rů­žový kavalír. Bylo to jedno z třinácti libret, která Hofmannsthal vy­tvořil pro Richarda Strausse.

Na konci 19- století popsal rakouský filozof Ernst Mach realitu jako komplex smyslových počitků. Hermann Bahr označil tuto teo-

159

rü jako filozofii impresionismu, autoři rakouské literární moderny vyjadřovali ve svých dílech podobné pojetí světa. V jejich tvorbě se navíc pod vlivem Freudových psychoanalytických výzkumů projevo­valy nové psychologické postupy a mnohdy se boňía i úzkoprsá mo-ralistická tabu.

Reprezentativním představitelem rakouské modernistické prózy na přelomu století je prozaik a dramatik Arthur Schnitzler (1862-1931). S lehce ironickým a zároveň melancholicky teskným pohledem se dívá na soudobou společnost, na spleť vztahů mezi lidmi, soustřeďuje se na jejich psychický a citový život a na oblast erotiky, skrze kterou se snaží poznat člověka. Skepticky sleduje svět kolem sebe a z pozic hu­manismu a liberálního smýšlení kritizuje jeho negativní jevy a amo-rální jednání lidí v různých společenských vrstvách. Schnitzler nava­zuje na tradice rakouského realismu, v jeho dramatech i prózách se však ozývají tóny naturalistické, dekadentní i impresionistické. V po­sledních letech 19. století byla prostřednictvím překladu v českém kul­turním povědomí recipována dramata Milkování, roku 1897 v překladu Josefa F. Javůrka, a Anatol roku 1898 v překladu Karla Švandy ze Sem-čic. Tématem je v obou případech láska, její psychologie i erotické projevy, možnosti, jež člověku nabízí, a volba, kterou jedinec učiní. Stejně jako novela Umírání, která vyšla roku 1898 v překladu Josefa F. Javůrka a v duchu naturalismu líčí střetnutí vitality a morbidity, se Schnitzlerovy tituly začleňují do českého čtenářského horizontu ovlivněného už i původními naturalistickými a dekadentními literár­ními projevy. Roku 1900 překládá Hanuš Hackenschmied jednoak­tovku z prostředí Francouzské revoluce U zeleného papouška 21 v roce 1904 je do češtiny přeložen kruh dramatických scén Kolo. Deset dialogů. Překladatel R. V. Boubela tak uvedl ve své době v Rakousku velmi sporný a několikrát pro amorálnost zakázaný divadelní kus. Ve stej­ném roce vychází v překladu Karla Šípka ještě povídka Lieutnant Gustl, odsuzující zachovávané společenské předsudky.

Na počátku století se však překládá i pro tradičněji orientované čtenáře a pro ty, kteří se chtějí literaturou především pobavit. Tak se například navazuje na překlady úspěšného rakouského dramatika Nestroye a v roce 1901 „nově pro ochotnické divadlo upravil dle J. Štěpánka O. Tochovský“ Nestroyovu hru Zlý duch Lumpacivagabun-dus aneb Ludrácký trojlístek. Nestroy však nebyl pouze překládán, ale také adaptován. A tak roku 1905 „zpracoval“ Nestroyovo téma Ru­dolf Kafka a vznikla hra Rozpustilé holky ve škole. O rok později „dle J. N. N. upravil J. H.“ hru Rozpustní kluci ve škole.

lóo

A v roce 1906 překládá Aglaja Wuhadinovičová biedermeierov-skou novelku Eduarda Mörikeho (1804-1875) Mozart na cestě do Prahy.

Na počátku století, kdy se už v monarchii i celé Evropě ohlašova­la politická krize a s ní související zproblematizování všech stránek života., kdy se v české literatuře střetávaly různé a mnohdy pro­tichůdné ideové a estetické názory, nebyla situace příliš příznivá pro recepci díla tak hluboce humanisticky založeného a morálně čistého, jako byla tvorba rakouského spisovatele Adalberta Stiftera (1805-1866). Snad proto nacházíme jen ojedinělý překlad jedné z je­ho prací, výboru povídek Křišfdl. Byl vydán roku 1906 bez uvedení překladatele.

Zvláštní postavení v prostředí české kultury měli německy píšící spisovatelé z českých zemí. Jejich tvorba byla často velmi úzce spja­ta s českým prostředím, na druhé straně se jejich filozofické a este­tické myšlení lišilo od smýšlení jejich českých kolegů. Bylo to dáno řadou specifických historických, sociologických a národnostních dů­vodů, jejichž výklad se vymyká rámci této studie. Proto se jen zmi­ňujeme o jejich překladatelské recepci ve sledovaném období. V prvé řadě uveďme novoromantického básníka a prozaika Huga Saluse (1866-1929). Jeho básně jsou impresionistické miniatury s prvky ro­koka a biedermeieru a často se tematicky vážou k přírodě a také k Praze. Tyto základní rysy určují i charakter Salusových lyrických próz. V roce 1906 přeložil Zdeněk Broman novelu Christa. Evangelium krásy. O rok později následoval z pera téhož překladatele výbor Praž­ské i jiné novely. Roku 1918 pak J. A. Koráb uspořádal a přeložil výbor Salusovy poezie Výbor z oásní.

V druhém desetiletí 20. století upoutal pozornost svými magicko--mystickými prózami Gustav Meyrink (1868-1932). Už v roce 1911 ho Českým čtenářům v překladu představil František Holeček, a to svaz­kem s neatraktivním názvem Výbor z prací Gustava Meyrinka. V roce 1916 přeložil Bořivoj Prusík Meyrinkův pražský román Golem a roku 1917 vyšel titul Opálové oči v překladu Karla Weinfurtera.

Próza Maxe Broda (1884-1968), jedné z nejvýraznějších osobnos­tí z kruhu pražských německých autorů, byla většinou založena fi­lozoficky a s obtížemi by se začleňovala do horizontu dobového čte­nářského očekávání. Snad proto se v prvním dvacetiletí přeložilo z jeho tvorby jen málo. Čtenářsky nepříliš náročnou novelu Česká služka přeložil roku 1910 Jan Osten a historický román z renesanční Prahy Tychona Braha cesta k Bohu byl v překladu Adolfa Weniga vydán v roce 1917.

161

V českém kulturním životě na počátku století se ozývaly i hlasy vyslovující výhrady k uměleckým směrům devadesátých ]et. Filozo­fie vitalismu a pragmatismu, zrozená z víry v život, lásku a aktivitu člověka, byla základem nové koncepce světa. V civilizaci bylo spa­třováno novum, aniž se braly v úvahu její možné negativní důsled­ky. Projevoval se však i pocit, že člověk si tak pro sebe připravuje past. Stále více se kladl důraz na emocionalitu a sugestivní výraz a v předválečných letech, hlavně však v době první světové války, se v původní tvorbě i ve výběru titulů pro překlad uplatňoval vliv expresionismu, který se v německé literatuře široce rozvinul. Na tomto pozadí přeložil Josef KodíČek novely německého prozaika Leonharda Franka (1882-1961) Člověk jest dobrý.

V prvních dvou desetiletích 20. století byla stejně jako dříve i po­zději z němčiny překládána triviální literatura určená především ženám. V tomto období uvedme alespoň romány Eugenie Marlitto-vé (1825-1887) v překladu J. L. Turnovského: V sovím hrádku (1905), Hraběnka Gisela (1909), Na panském zájezdě (1912), Pastouší princezna (1913) a další.

Závěrem lze shrnout výsledky výzkumu rešeršovaného materiálu, který je zde samozřejmě předložen ve výběru reprezentujícím na­shromážděné údaje, a vyvodit z nich poznání, že německy psaná li­teratura byla ve sledovaném období zhruba od poloviny 19. století do roku 1918 recipována v překladech do Češtiny poměrně hojně, i když samozřejmě v českém kulturním kontextu ztratila své domi-

], nantní postavení z doby obrozenské a předobrozenské. Zajímavé je ' doložené zjištění, že výběr titulů projpřeklad určovanýJiorizontem I očekávání čtenářů a potřebami naší národní literatury na jedné stra-j ně koresponduje s vývojovými tendencemiv české literatuře a na i druhé straně tyto tendence inspiruje. Zároveň je tímto i prokázáno,

s| že česká literatura na konci 19. a na začátku 20. století byla plně in­tegrována do vývojového systému evropských literatur.

Překlad mezi dvěma světovými válkami Rok 1918 není pouze rokem nejvýznamnějších politických událos­

tí evropského či světového dosahu, není pouze rokem konce první světové války a založení Československé republiky jako prvního mo­derního samostatného státu „národu československého“, nýbrž zna­mená i nesmírně silný impulz pro ediční politiku českých naklada­telství, a to zcela výrazně v oblasti tlumočené literatury z němec-

162

kého jazyka, protože právě v této oblasti nakladatelské činnosti se státoprávní změny projevují nejzřetelněji. Je to pochopitelné, uváží-me-li, že až do této doby byla němčina jazykem na školách a úřadech běžným, že patřila k obvyklému vzdělání nejen vrstev intelektuál­ních, ale vůbec vrstev městských (a leckde i venkovských), a že byla takovou samozřejmostí, že překlady krásné literatury z němčiny do češtiny, ve větší míře vznikající až v období poobrozenském, byly zhusta považovány ne-li za zbytečné, pak tedy často jen za manifes­taci vlasteneckých pocitů a za pokus ukázat, že čeština je s to vyja­dřovat sebesložitější a sebemoudřejší plody literatur světových, a ni­koli v řadě poslední literatury a kultury německé. Rok 1918 se svým nadšením pro samostatnost a pro odvrhnutí dosavadního kulturní­ho područí, z něhož se naše kultura od dob obrozenských pokouše­la vymanit, znamenal i uvolnění stavidel a záplavu překladové lite­ratury na našich knihkupeckých pultech. Ostatně svým způsobem to připomíná i nedávný převrat v roce 3989, který umožnil nebo dokonce podnítil neuvěřitelný rozmach té překladové literatury, na jejíž edici v době předpřevratové nebylo z různých důvodů ani po­myšlení nebo pro niž nebyly podmínky. Kromě vrcholných děl se vy­dávají spousty literatury módní, někdy i brakové, spíše efektní než kvalitní, tak jak po tom volá nenasycený knižní trh, a konzument li­teratury poznává, že byl zatím dosavadní překladatelskou činností či ediční politikou o taková díla - někdy i „díla“ - připraven, leckdy ja­koby ošizen. Jak dokládá Jiří Levý, pevná překladatelská koncepce a organické sepětí s aktuálními potřebami Českého národního života charakterizují však jen práci některých význačnějších překladatelů této poválečné doby.

Vcelku dochází v prvních desetiletích po politickém osamotnění k přebujení překladatelské tvorby, a jestliže to platí třeba o anglič­tině a francouzštině, pak to platí tím spíše o němčině. Koncem 19. století, kdy české překladatelství už své schopnosti a možnosti předvedlo, tu byly první náznaky takového stavu, jak ho charakteri­zoval P. X. Salda v roce 1899: „Přejkladqvá^litejrjtura nás přímo zaplavuje a dáví.“ V té době se to ovšem netýkalo tolik literatury ňě-mecké, jako spíše francouzské či anglické. S tím úzce souvisí i úro­veň překladatelské práce, protože kdejaký „znalec jazyka“ cítí příle­žitost se na tomto boomu přiživit a pomoci nikoli zájmu čtenářů, nýbrž spíše svému kontu. „Věru neubývá překladů na (českém) kniž­ním trhu, je jich tolik, že to vrhá dlouhý stín na literární produkci původní. Nakladatelé vždy dají přednost překladům před domácí li-

163

teraturou, pokud překlad - přijde o něco laciněji,“ napsal Karel Čapek v Národních listech v roce 1920. A laciněji přišel nakladatele takový překlad zdaleka ne proto, že by to byla výlučně otázka ho­norářová, nýbrž především proto, že čtenář z módních důvodů často raději sahal po překladu než po originálu a že se snobsky do­mníval, že autor cizí mu připraví větší požitek než autor český, na­mnoze dosud neznámý. Někteří čeští spisovatelé - například autoři detektivek nebo kovbojek - vydávali svá původní díla raději za pře­klady, jen aby jim tak zajistili v snobském čtenářském okruhu větší odbyt.

Ve dvacátých letech se houfně objevují překlady takových psa-vých autorů, jako byla například Hedwig Courthsová-Mahlerová (1867-1950), překládaná například Janem Chajdovským, Karlem Weinfurterem, Josefem Trumpusem, Julií Vlasákovou, Josefem Ma­tečnou a dalšími. Některé tituly děl této výrobkyně ženských romá­nů stůjtež zde místo komentáře: Má milovaná dívenka, Princezna Lili, Krásná Miss Lilian, Z prvního manželství, Popelka a dolarový princ aj. Po­dobně hojné jsou překlady z prozaických děl rakouského populár­ního spisovatele Ludwiga Ganghofera (1855-1920). Zcela typické je, že tato Ganghoferova díla vlastně nebyla překládána, nýbrž převy-pravována a v knize bývá uvedeno, že překlad byl pořízen „dle Ganghofera“; například zde jde o tituly jako Dívka s pochodní (1925, „zpracovala dle Ganghofera“ Štěpánka Holubová-Břežná), Zámek Hubertus (1918), Klášterní myslivec (1924), Myslivec z hor (1924), Mar­tinská poustevna (1937 - vše „zpracoval dle Ganghofera Bedřich Mo­ravec“) aj. Ono překládání „dle“ samozřejmě vůbec nekoresponduje s oněmi dále zde uváděnými požadavky volnosti, deklarovanými Bohumilém Mathesiem, u Ganghofera překladatel pociťuje, že na nějakém tom slově nezáleží, že lze leccos vynechat a leccos doplnit, protože není třeba s pokorou přistupovat k mnohomluvnému ori­ginálu, naopak jistým osekáním a zestručněním se čtenáři takový autor mimoděk přiblíží. Takový přístup je i dnes praktikován u li­teratury odpočinkové, brakové, triviální. Tady samozřejmě platí Fischerovo konstatování, že při výběru děl k překladu určených je třeba hlubokého zamyšlení a že nelze podlehnout manýře nekritic­ké obliby některého díla. S jistými výhradami to platí i pro překlad Karla Maye [Černý kapitán, přel. D. Jam, 1922, Hořčicoví Indiáni, přel. Jiří Freund, 1937).

Ke slovu se v seriózní překladatelské práci dostává Čím dále tím výrazněji škola Otokara Fischera (1883-1938). Při překladu je třeba

164

vzít podle Fischera v úvahu, že dílo vzniká v prostředí jiného náro­da, kde je cele zakořeněno. Při jeho transformaci do jiného jazyka sej musí mít na zřeteli, aby neztratilo nic na své původní aktuálnosti. \^r' Transformace musí tedy dbát zákonitostí nového prostředí, do ně- . hož je dílo přeneseno. Jiným předpokladem dobrého překladu je po- |Al<_t dle Fischera udržet rytmus a ducha originálu i v přeloženém textu. Ay Přitom nešlo o „otrocké“ formální napodobování díla, jak to lze spa­třovat ve Vrchlického překladu Fausta, naopak proti Vrchlického pře­kladu se Fischer postavil rozhodným způsobem, když konstatoval, že Vrchlického snaha o přímé napodobování je nežádoucí, že vede překladatele do slepé uličky a že již rozvinutou národní kulturu ničím zvláštním neobohacuje. „Doslova lze překládat jenom latinské kompozice od primy do kvarty,“ konstatuje s jistou nadsázkou Bo­humil Mathesius (1888-1952) v roce 1928 v Kmenu a dodává: „Pře­kládat se má to, co potřebuje kulturní organismus, do kterého se pře­kládá. (...) Překládat je slovo nepřesné, lépe bylo by transplantovat, verše pak a dobré stylisty transponovat, ano transformovat. Dobře překládat znamená vyjmout celou tkáň z jednoho kulturního orga­nismu i s kořínky a živnou půdou a opatrně ji přesadit do druhého organismu. Dobrý překladatel může a má autora znásilnit (je-li potře­ba), zkrátit, prodloužit, doplnit, překomponovat, zkrátka tomu chu­dákovi pomoci. Nejlepší překladatel je ten, který přeloží z autora jenom titul a ostatní mu dodělá. Přitom je si počínat s hadí opatrností a ho­lubicí prostotou...“ Nepochybně i zde je nemálo tezí vysloveno s úmyslnou nadsázkou, vezmeme-li do ruky Mathesiovy překlady, vidíme záhy, jak dalece se svými zásadami řídil a jak dalece tyto zá­sady vyslovil spíše proto, aby šokoval ty, kdo v souladu s předchozí­mi dobami tak lpěli na překladu co nejdoslovnějším. Však ani Oto-kar Fischer, Jan Zaorálek (1896-1947), Jindřich Hořejší (1886-1941) a další nesdílejí Mathesiovy názory beze zbytku. Bylo by věru poše­tilé chtít všechny Fischerovy a Mathesiovy současníky identifikovat jako představitele jedné, tedy Fischerovy školy. Obdobně nelze roz­škatulkovat původní literární tvůrce a opatřit je neměnnou nálepkou tu romantismu, tu naturalismu, protože nikde nejsou tyto „záhony“ přesně vymezeny a nikdy nelze říci, že by autor nepřesahoval z jedno­ho záhonu do záhonu druhého. Byl snad Eduard Mörike (1804-1875) pozdní romantik? Byl to snad „už“ realista? Onoho nesmyslného už se používalo v padesátých letech s úmyslem demonstrovat méně-cennost „nerevolučního“ romantismu a zdůrazňovat „pokrokovost“ kritického realismu jako vyššího vývojového stupně. Nebo byl Möri-

165

ke snad reprezentantem biedermeieru? Nebo měl od každého něco? Cožpak lze z Boženy Němcové odečíst prvky romantické či prvky realistické, ba i prvky biedermeieru tak, aby se nám z toho všeho ne-vytratila naše paní Božena Němcová? A tak nelze ani příslušnost pře­kladatelů k některým školám brát kategoricky, rigorózně, strnule. Uvnitř tzv. Fischerovy skupiny, nebo, chceme-li, školy jsou tedy značné individuální rozdíly. Lze říci, že Fischerova škola byla pře­devším zaměřena na revizi doby minulé, zejména na kritiku školy lumírovské, a přitom spíše na její pietní pohřbívání než na její za­tracování. A přece se samozřejmě ještě na počátku první republiky objevují překlady staré školy, např. Vrchlického překlad Schillerovy Písně o zvonu (1924).

Na překladatelské scéně se pevně zabydlel již mnohokrát zmíně­ný Otokar Fischer, jehož hlavní překladatelská zásluha patří litera­tuře německého iazvka. Otokar Fischer byl profesorem Univerzity Karlovy a _ordináriem germanistiky, k německému jazyku měl nej­blíže. Jistě stojí za zmínku, že své teoretické statě z oblasti transla-tologie i germanistiky psal zásadně česky, například dvousvazkovou monografii o Heinrichu Heinovi. Otokar Fischer se samozřejmě za­mýšlel nad svou - a nejen nad svou - činností překladatelskou. Nebyl prost pochybností, zda a jak dalece je účelné se překládáním zabývat, zda je vůbec možné dospět k adekvátnímu překladu, o kte­rém by se dalo říci, že je něco jako kongeniální. Fischer se zamýšlí již nad tím, jak překládat titul díla, což leckdy bývá odbýváno nad­řazeným, povýšeným úsměvem. „Je nemožné v cizím jazyku podr­žeti aliteraci i asonanci spolu se smyslem, např. u Hofmannsthalova díla Der Tor und der Tod; jen v původním názvu Goethových Wahl-verwandtschaften je zvláštnost německého kompozita spojena s upo­mínkou na někdejší názvosloví chemické; přeložit doslova nadpis ly­rického dialogu Herr und Herrin Richarda Dehmela (1863-1920) Pán a paníbjlo by banalitou; Erdgeist (1895, česky 1914 pod titulem Lulu) Franka Wedekinda (1864-1918) rozechvívá v originále asociace, jež se v překladu ztrácejí: Die Götzendämmerung (1889, česky s titulem Soumrak model, 1913) Friedricha Nietzscheho (1844-1900), ale i jeho Also sprach Zarathustra (1883-1891, česky ve Fischerově překladu Tak pravil Zarathustra, 1932), Reineke Fuchs (1794) nebo Hermann und Dorothea (1798, česky Jungmannův překlad Heřman a Dorotka 1841) Johanna von Goetha (1749-1832) - pravá nesnáz počíná se hned tituly a často a častokrát je nutno při nadpisu díla voliti opis nebo zcela volnou náhradu.“125

166

Připomeňme zde, jak Otokar Fischer pracoval svědomitě, i když překládal text jen pro potřeby své rodiny, pro své děti, bez úmyslu překlad odevzdat tisku. Když se - výhradně pro své děti a pro do­mácí potřebu - pustil do překladu slavných klukovských příběhů Max und Moritz (1865) od Wilhelma Busche, zvolil titulek s velkým citem: uchoval aliteraci i rytmus titulu díla a nazval je Vít a Véna (vyšlo posthumně z pozůstalosti v roce 1959). Dejme za pravdu Oto-karu Fischerovi, že v titulcích překladů bývá veliká obtíž a že není při práci překladatelově nic škodlivějšího nežli překlad titulu díla podcenit.126

OznaČili-li jsme Otokara Fischera za goethovského překladatele bezmála kongeniálního, musíme si uvědomit, s jakou pokorou Fi­scher ke Goethovu textu přistupoval. Fischerův pro naše účely zkrá­cený text následující úvahy pochází z roku 1929.

„Markétčina duma u kolovrátku Meine Ruh ist hin je intonována protikladem zvuků u a i (Fischerův překlad*. Můj klid ten tam, I mé srdce je mdlé, I už nedojdu míru, I už nikdy ne. ~ J. V.); obdobně, zcela nevy­stižitelně, Poutníkova noční píseň Uber allen Gipfeln ist Ruh (Fischerův překlad: Nad vrcholky strání f avýŠ f ticho je, ni vání f necítíš f v korunách vát; f už ptáčkové došvitořili. f Počkej, jen chvíli, též budeš spát. ~ f. V.) atd.: bylo by vůbec rozumné žádat, aby ke všem jinakým požadavkům tzv. věrnosti obsahové a formální přistupovalo ještě toto přání po identitě hudby slov? Dojista že nikoliv, neboť pak by se překládání změnilo v jakousi hračkářskou křížovku, která by nutila k německé­mu Ruh hledati nějaký náš adekvát ne tak podle smyslu, ale podle zvuku, nějaký ruch nebo tlum nebo šum nebo hru. Ale když báseň pozbude své hudebnosti, tj. svého znaku nejdůležitějšího, nebylo by lip nechat ji nepřeloženu? A když se podaří zachovat její hudbu, leč na úkor obsahu, je to pak vůbec překlad? Nebylo by lip z analogic­ké nálady pokusit se o původní vystižení duševního stavu, tj. o vlast­ní, novou báseň, jíž by onen Verlaine nebo Goethe byl snad jedním z popudů, ale nikoli předlohou? Není třeba z oblasti tlumočnické (dnes rozuměj: překladatelské - J. V.) vůbec vyjmouti lyriku nejly­ričtější, tedy právě nejpodstatnější část poezie, vyznačenou třeba v německé literatuře linií Stormovou nebo Mörikovou nebo Hölder-linovou?“

Fischer formuluje tyto otázky úmyslně tak zdánlivě bezútěšně, aby naznačil, že plně chápe zásadní odpor nejednoho ctitele cizí poe­zie proti pokusům o její přenášení. Fischer si ovšem uvědomuje, že „je řada míst, kde nám rodný jazyk dává možnost úspěšného soutě-

167

žení s cizím. Oslovuje-li Goethe v Písni Měsíci svou řeku lim ,Flies-se, fliesse, lieber Flussľ, máme my, řekneme-li ,Plyň a plyn, má říčko jenľ, nejen obdobnou onomatopoji vyjadřující tekoucí pohyb, ale můžeme deminutivem zdůvěrnit oslovení: končili se kouzelné verše Johanna Christiana Friedricha Hölderlina (1770-1843) o půli života ,... im Winde klirren die Fahnen*, můžeme hořkost přírodního zvu­ku ještě zostřit postpozicí slovesa a zakončit pointou , větrem prapo­ry řinčí* apod.“ Příkladů uvádí Fischer ovšem více. Dovozuje tak, že tam, „kde narážíme na nepřekonatelné obtíže podmíněné struktu­rou cizího jazyka a odlišností našeho, tam běží o to, aby v rámci pře­kladových možností byly nalézány náhrady prýštící z ducha jazyka mateřského. (...) Překlad uměleckého díla má platnost a oprávněnost tehdy, je-li uměleckým dílem sám.“127

Otokar Fischer kritizuje překladatelské názory Theodora Mommse-na (1858), který se domnívá, že se snáze překládá do jazyka blíz­kého, příbuzného, a dochází dokonce k tomu, že spíše opak je pravdou. Ostatně Fischerovy překlady dokazují, jak vážně on sám k problémům přistupoval. Tak například jeho český překlad (1931) historické hry Alžběta anglická (1930) Ferdinanda Brucknera (1891-1958) je toho důkazem.

K překladatelským problémům se Otokar Fischer vyjádřil i bás­nicky, a to polemikou s pražským německým spisovatelem Otto Pic-kem (1887-1940), známým zprostředkovatelem obou kultur. Otto Piek úvod k této polemice napsal německy, je zde citován překlad vy­nikajícího překladatele O. F. Bablera z Pickovy knihy Básně:128

Překladatel V záchvatu, jenž z něho není, k cizímu se přissá krvácení, ač se zrodí, čeho nezplodil. Cizí tón to v novém ožil hlase, ale krev - tak zuří zas a zase -neproudí tam z jeho žil.

Chtěj či nechtěj, hloub a hloub se vrývá dovnitř veršů, v nichž to vře a zpívá, až se celek zhroutí podemlet. Zuby skřípaje pak v matném hoři, s křehkou stavbou lopotně se moří, znovu tvoře odbožštěný svět.

Stesk ho jme, když dokončí svou práci, steskem hnán zas do šera se ztrácí, jež jak své (ač není jeho) zná.

168

A kdo jeho vlastní čekal dílo, zří, že, tuhnouc, dravě se to slilo v živou změť, jež dýše, studená.

Ale on v své bezelstnosti ryzí ví: ta směs, jíž dal své všechny mízy, není sen, jenž miatrům ve tvar z tuh . Kdys, když, ach, své skromné neznal ceny, mnil se mocný být a vyvolený, mněl, že sám všech neměnných je d ruh .

Ted však, pod šerem, jímž hvězdy září, tiše cítí zvlhnutí svých tváří, v němém bolu samoten a sám. Také on si troufal jedenkráte o to strádání se hlásit svaté, také on snil o tom: stavět chráml

Ted je z dychtění, jež čistě plálo a jež v cizí neznámo se vssálo, duté prázdno jen. Zapomnít své prohry nedoveda, temnem volá zoufale a hledá ztracený svůj sen.

Na tyto hodně skeptické verše odpověděl Otokar Fischer toto:129

Překladatel Ne, já teskliv nejsem už ni zasněn, že mi dáno, sen, jenž jiným zbásněn, do rytmu mých vlastních vlévat slov. Násilník, chci cizí uchvacovat, zvoním sám, nechť mořem zvuků provát, ve mně též - byť tekutý - je kov!

Melodii pěju, jíž se dusím, velkost druhých vydávám, že musím, v tónech, jež se do mých vsákly cév. Křísím zas, co v dálkách žilo kdysi, posedlý svým nálezem jak missí, tvůrce ne - a přec jen: živlů zpěvl

Tvrdě v půdu nevrosť jsem, spíš věji -jako sněhy - než se k plodům schvějí -jako vítr s echem na horách -jako van, jenž přes hladinu vane, do své země nejvíc milované ze zámoří rozdout vonný prach.

Jako by Otokar Fischer chtěl svými verši jen potvrdit to, co vyjá­dřil jindy a jinde: „I není překladatelství omezováním osobní svobo-

169

dy, nýbrž naopak, jejím množením, nepodniká se s rezignovanými pocity méněcennosti, nýbrž z nadbytku a z duše přetékající...*130

Otokar Fischer byl taková osobnost, že v době jeho tvůrčí epo­chy málokdo překládal Goetha, zejména jeho básně. Přece se vsak odvážní překladatelé našli, mezi nimi někteří znamenití. Tak na­příklad Erik Adoíf Saudek (1904-1963) veími dobře přeložil Utrpení mladého Werthera (1927, méně významný překlad pořídil již předtím pod týmž titulem v roce 1925 Alfons Breska, 1873-1946), Viléma Meistera léta učednická přeložili v roce 1928 společně Vojtěch Jirát (1902-1945} a E. A. Saudek, Partu {1927} a Silvestrovský prolog (1932) O. F. Babler (1901-1984), Novou Meluzínu v roce 1930 Marie Dolejší, Italskou cestu (1930) K. Arnstein a B. Plecháčová, Lóže (cyklus zed-nářských veršů, 1930) A. Hartl, autobiografii Z mého života. Báseň a pravda (1932) v roce 1932 Jan Kamenář (1875-1952), Maršál Bos-sompiere (1932) Miroslav Novotný, Pandoru v roce 1938 Pavel Eisner (1889-1958) aj.

Mezi dvěma světovými válkami přeložil Otokar Fischer vedle Fausta131 a Urfausta132 Dramata prosou [K Šhakespearovullni, dramata: Götz z Berliching, Clavigo, Stella, vše 1927), další dramata (přeložili vedle O. Fischera Pavel Eisner, Jan Kamenář a Erik A. Saudek, 1931), Goethovy básně (např. Západovýchodní aíván, 1928, Římské elegie a Be­nátské epigramy, 1921), zejména balady (1931, 1932, 1937, Balada o za­puzeném a vracejícím se hraběti, 1931), jen“o Deník (1932), Lüin park (1932), román Spřízněni volbou a jiné prózy (1932 spolu s Josefem Fi­scherem (1891-1945), Fragmenty a improvizace z mládí (1927) aj.

K dějinám překladu nepochybně patří i recenze významných pře­kladů, které se objevovaly v denním tisku. Tak Pavel Eisner na stra­nách Prager Presse a Karel Polák (1903-1956) v Časopise pro moder­ní filologii analyzovali vždy se znalostí věcí a s velkým pochopením nejrůznější překlady, zejména překlady Fischerovy. Zvláště Polákův přístup byl oproštěn od emocí, byl velmi střízlivý a dokázal jednot­livé překlady hodnotit s nadhledem, přičemž kladl nemalý důraz na věrnost - nikoli doslovnost! - ve vztahu k originálu. V recenzích nezapomínal na souvislost s dosavadními překlady a na jejich vzá­jemné srovnání, vysoko vyzvědal překlady Otokara Fischera i Erika A. Saudka, zato však vytýkal překladu Goethova Götze von Berlichin-gen od Františka Kubky (1894-1969) matnost a bezbarvost. Měl jisté výhrady někdy i k Saudkovi (příliš bujný temperament), vysoce hod­notil Fischerovy schopnosti, cenil si, že je srozumitelný, blízký lido­vé mluvě, český v nejlepším smyslu slova, expresivní a přitom jadr-

170

ný a výstižný. Eisnerův přístup je trochu jiný, vychází i z radosti ze slovních hříček, i z potěšení z neotřelých, nových a výstižných výra­zových prostředků. Byl přesvědčen, že Fischerovy překlady mohou Goethovu dílu pomoci k cestě mezi české čtenáře, vysoce hodnotil snahu nakladatelství Borový vydat šestnáctisvazkový výbor z Goe-thových spisů s důrazem na překlady Fischerovy. Tyto překlady jsou vytvořeny „definitivním a plně obrozeným národním jazykem“. Uvě­domoval si, že Fischerův překlad mladého Goetha „je překladatelský výkon historického významu. Mnozí před ním se snažili a ztrosko­tali, protože ztroskotat museli, i kdyby byli měli Fischerovy enormní subsidie, ale prostě jazyk nebyl dosud tak daleko.“133 V Rozpravách Aventina se Pavel Eisner domnívá, že ve srovnání s předchozími f au-stovskými překlady - má na mysli překlad Josefa Jiřího Kolára, Fran­tiška Vlčka, Jaroslava Vrchlického, nepublikovaný překlad Ladislava Quise - má Fischer z každého ze jmenovaných překladatelů onu „světovou duši“ a Faust v jeho podání je mystériem slova. Je to pře­klad spolehlivý, věrný a přitom originální, je to mistrovské dílo, jehož bezprostřednost, čistota a nekonvenčnost byly jeho hlavními vlastnostmi, přičemž jeho pramenem byl dynamický jazyk. „Fische­rův překlad znamená Goethovu renesanci v Čechách.“134

S velkým pochopením si všiml Fischerova překladu Fausta i Voj­těch Jirát v časopise Plán (1929730). Jirát vyzvedl dva typy překladu, jednak ten, který by by] náhradou originálu, jednak ten, který se stává samostatným uměleckým dílem. Odmítl rozhodným způso­bem poetické poučování 19. století jako zcela nepostačující k vytvo­ření samostatného literárního žánru, jímž se překládání v Jirátově pojetí stalo. Jirát zdůrazňoval myšlenku věrnosti překladu, která však rozhodně nebyla identická s doslovným překladem. Na Vrchlického příkladu předvedl, že čím doslovnější byl překlad, tím vzdálenější byl původnímu myšlenkovému obsahu. Proto se Jirát přimlouval za metodu Fischerovu, tj. za překlad, jehož věrnost se manifestovala v srozumitelnosti hlavní ideje. I takové umělecké dílo může ovšem zestárnout, vždyť stejně tak zestárnou umělecké konvence a výrazo­vé prostředky jazyka, takže umělecké dílo třeba nemusí a nemůže být stále-aktuální, avšak ani tak neztrácí uměleckou hodnotu. Jirjí-tovo pojexinání Dva překlady Fausta vyšlo v roce 1Q3CLV knižní formě. Tam analyzoval autor rozdíly mezi překladatelským pojetím Vrch­lického a Otokara Fischera na příkladu Goethova Fausta.

Otokar Fischer věnoval své srdce Goethovi, zatímco Schiller u ně­ho přišel do jisté míry zkrátka. Nejen to. Zatímco se Fischerův pře-

171

klad Fausta objevuje na jevišti až do dneška a hovoří se o něm jako -o překladu nepřekonaném a někdy i nepřekonatelném, jeho překlad Schillerových Loupežníků (knižně 1955) tento punc nepřekonatelnos-ü zdaleka nemá. To může být dáno ovšem i nesouměřitelností Lou­pežníků a Fausta co do umělecké úrovně, avšak především je to zřej­mě dáno překladatelovým vztahem k oběma originálům. Ostatně Fischerovo )méno coby překladatele schillerovského se objevuje sku­tečně sporadicky. Z let 1918-1945 si připomeňme pceklady z Friedri­cha Schillera od Jaroslava Vrchlického {Píseň o zvonu, 1924), od Jana Kamenáře (1875-1952, Básně, 1944), od Václava Renče [Marie Stuar-tovna, 1944, Valdštejn, 1944), Františka Vrby [Mesinská nevěsta, 1942),

___ \ od Pavla Tkadlece {Úklady a láska, 1944). Je vůbec pozoruhodné, že v < J mezi dvěma světovými válkami se Schiller vydával velmi zřídka, vět-• O , [ šina děl pak je dokonce datována válečnými léty.

<v7 ty Velmi kladný vztah měl Otokar Fischer k Heinrichu Heinovi, o kte-<^s&^^rém dokonce napsal dvousvazkovou velmi hodnotnou monografii. ^ ^ Otokar Fischer přeložil Heinův Passionál (1925). Jako překladatel

Heina se objevuje mezi dvěma světovými válkami i Eduard Bass (1888-1946; Německo, 1923, Písně o tvoření, 1932), Václav Kůst {Roman-cero, 1926) a bürgerovský překladatel Bedřich Beneš Buchíovan (1885-1953; Romancero, 1929), Zdeněk Kalista (1900-1982) a Alfred Fuchs (oba společně přeložili Výhor básní, 1924), František Zeman a E. Barbašová (Z pamětí pána von Schnabelevopski, 1928).

Pozoruhodný je i jiný jev: před první světovou válkou se překlá­dali někteří autoři, zejména rakouští, jejichž dílo jako by bylo po roce 1918 odsouzeno k zapomnění. Skoro nepochopitelné je to na­příklad u autorky před válkou tak oblíbené, jakou byla Marie von Ebner-Eschenbach (1830-1916), která měla na začátku století v čes­kých zemích hodně čtenářů, a to jak čtenářů mocných německého jazyka, tak čtenářů vyhledávajících literaturu překladovou. Jediné její dílo, které spatřilo po první světové válce světlo světa v českém jazyce, byl román Božena (česky 1922), zatímco její i dnes vyhledáva­né novely a povídky se edicí nedočkaly. Snad to bylo způsobeno na­kladatelským í čtenářským odklonem právě od literatury rakouské, snad to byla reakce spíše na politické, nikoli na kulturní dění, nej­spíše to však byla reakce na čtenářskou tendenci vyhledávat knihy přinášející něco nového nejen po stránce obsahové, ale i po stránce umělecké, proto se na knihkupecké pulty dostávaly především knihy z přelomu století, kde česká kultura musila zachytit celoevropský vývoj.

172

Překladatelé a nakladatelé se obraceli zejména k naturalistům, ex-presionistům, novoromantikům, k moderním vypravěčům, prostě k autorům přelomu století a mladým spisovatelům začátku století dvacátého. Tak se „učil česky hovořit“ například Hermann Bahr [Okamžik - přeložil v roce 1923 známý spisovatel Emanuel Lešehrad, 71877-19557), J- R- Becher (román Spravedlivá válka čili Levisit v pře­kladu z roku 1923 od básníka S. K. Neumanna 71875-19477), Hans Heinz Ewers [Alraune, přel. Jiří Ščerbínský, 1919; totéž pod titulem Alrúna přel. Hugo Filla, 1921; Můj pohřeb a Ukřižovaný Tannhäuser a jiné hrůzné příhody, oboje přel. Karel Koschon, 1920; Poslední vů­le nevěstčina, přel. F. H. Smolík, 1923; Hrůza, přel. Karel Weinfurter a E. Šubert, 1926), Stefan George [Básně v próze, přel. v roce 1936 ka­tolický básník Jan Zahradníček 71905-19607; Tři legendy, přel. v roce 1929 O. F. Babler 71901-19847), Hermann Sudermann (román Starost, přel. Alexander Fleischer v roce 1928; Tělo a ďábel, přel. O. Klein a K. Weinfurter v roce 1932), Arthur Schnitzier {Tereza. Kronika žen­ského života, přel. Růžena Thonová, 1930), Hugo von Hoímannsthal [Legenda o Josefovi, 1922; Dobrodruh a zpěvačka aneb Dary života, 1930 -oboje přel. Alfons Breska 71873-19467), Bruno Brehm [Smějící se bůh v překladu Růženy Thonové z roku 1929; román Ani císař ani král, přel. roku 1935 František Václav Krejčí 71867-19417; román o Františ­kovi Ferdinandovi Apis a Este, přel. Ladislav Drůbek, 1935), Gerhart Hauptmann [Tkalci, přel. v roce 1922 Jakub Rydvan a L. Janoušek; Fantom, přel. 1926 budoucí hlavní hitlerovský kolaborant a protekto-rátní ministr Emanuel Moravec 71893-19457; Ostrou velké matky čili Zá­zrak na Ile des Dames, přel. 1926 Olga Laurinová 71892-19507; Mořská panna, přel. 1938 Eva Formanova 71910-19807), Bertolt Brecht (Tří-grošový román v překladu Jaroslava Zaorálka 71896-19477 z roku 1935), Lion Feuchtwanger [Žid Süß, přel. Boh. Rovenský, 1930; Úspěch, přel. Josef Kodíček, 1933; Válka židovská, přel. v roce 1933 Ivan Olbracht 71882-19527), Anna Seghersová [Únor, přel. Oldřich Preč, 1934), Her­mann Hesse [Stepnívlk, přel. Jiřina Fischerova, 1931; Siddhárthan, přel. 1935 básník Petr Křička 71884-19497), Bernhard Kellermann [Tunel, přel. B. Jirsík, 1920, 7vyšlo u J. R. Vilímka ještě v několika dalších vy-dáních7; Moře, přel. Marie Wegrichtová, 1922; Jester a Li, román touhy, přel. Alois Přibyl a Karel Kraus, 1924; Vladaři snů, přel. František Feigl, 1927), Heinrich Mann (drama Madame Legros, přel. Jan Löwenbach, 1924; Hlava, 1925; Chudáci, 1925; Poddaný, 1925, vše přel. František Bicek; Liliana a Pavel, přel. Antonín Horský, 1927; Profesor Neřád, konec tyranův, přel. Pavel Eisner, 1930; Neznámý, přel. v roce 1931 pro-

173

zaička Božena Benešová 71873-19367; Velká věc, přel. V. Vitinger, 1932), Klaus Mann (román ze života Čajkovského Patetická symfonie, přel. Jan Münzer, 1936; protifašistický román Mefisto, přel. Markéta Slonková, 1937), Thomas Mann (Smrt v Benátkách, přel. Rudolf Paz^ derník, 1927; Kouzelný vrch, přel. společně v roce 1930 Jitka Fučíko­vá, Pavel Levit a Jan Zahradníček; Malý pan Friedemann, přel. Růžena Thionová, 1930; Josef a bratři jeho, přel. v roce 1934 Ivan Ol-bracht a Helena Malířova 71877-19407; Odpovědí, přel. Otokar Fischer, 1937; úvahu Freud a budoucnost přel. Pavel Eisner, 1938) aj.

Pro čtenáře, ovšem pro trochu jinou vrstvu, byli přitažliví i auto­ři píšící prostě, jednoduše, ale na úrovni, jako například Hans Falla-da [Občánku, a co ted?, přel. Josef Vrbata, 1933; Sedláci se bouří, přel. Zdenka Hofmanová, 1934; Ubohý pan Kufalt, přel. Olga Laurinová, 1934; Staré srdce jde do sväa, přel. Milan Rusinský, 1938; Měli jsme díť' a Vlk mezi vlky, oboje přel. Jan Münzer, 1938), Erich Kästner [Fabián přel. v roce 1933 Miloš Hlávka 71910-19457; Létající třída, přel. Marti Třísková, 1935; Stalo se 35. května, 1935; Zmizelá miniatura, přel. Jan Rybář, 1937; Lyrická domácí lékárnička, přel. Jan Münzer, 1939) aj.

Klasika se ovšem těšila úctě vždy, i stará literatura se tu a tam pře­kládala, i když nacházela ohlas zejména v intelektuálních kruzích, např. Hans Sachs (Původ české země a království, přel. Antonín Hartl, 1936; Šprýmy a masopustní reje, přel. Jan Kamenář, 1927), Hans Jacob Grimmelshausen [Dobrodružný Simplicissimus, přel. Jaroslav Zaorálek, 1929), Johannes von Saaz 7von Tepty [Oráč a smrt, přel. Pavel Eisner, 1938). Z osvícenské literatury to byl především Gotthold Ephraim Lessing [Bajky, přel. O. Reindl, 1932; Mina z Barnhelmu nebo Štěstí vo­jenské, přel. Josef Kratochvíl, 2. vydání 1926), z období Bouře a vzdor (Sturm und Drang) Gottfried August Bürger [Příhody barona Prášila, přel. Bedřich Beneš-Buchíovan, 1924), z přechodného období mezi klasikou a romantismem Jean Paul [Myšlenky o knihách a autorech, přel. O. F. Babler, 1932), Heinrich von Kleist [Robert Guiskard, vévoda nor-manský, přel. Otokar Fischer, 1926; Tanečník a loutka, přel. E. A. Sstu-dek, 1930), z romantického údobí Clemens Brentano [Život přesvaté Panny Marie, přel. Matěj Fencl, 1929; Z kroniky potulného žáka, přel. Ja­roslav Šťastný, 1936), Nikolaus Lenau [Jan Žižka, obrazy z husitské voj­ny, přel. Antonín Hartl, 1934), z období biedermeieru Eduard Mörike [Mozartova cesta do Prahy a jiné povídky, titulní povídku přeložil Jan Čep 71902-19747, povídky Stuttgartský Křížalníček a Poklad Jan Za­hradníček 71905-19607, výběr z jeho básní František Pastor, 1927), z období realismu Annette von Droste-Hülshoff (Židův buk, přel.

174

O. Reindí, 1938), Gottfríed Keíler (Sedm legend, přel. Bedřich Beneš--Buchlovan, 1924; Zelený Jindřich, přel. Bedřich Václavek 71897-19437 v r. 1931; Lidé Seldwylští, přel. E. A. Saudek, 1934), Conrad Ferdinand Meyer [Jíra Jenač. Kus historie bündenské, přel. Rudolf Pazdemík, 1927; Pokušení Peskarovo a Světec, přel. Jitka Fučíková, 1930; Svatba mnichova. Výstřel z kazatelny, přel. 1934 Bedřich Fučík 71900-19847), Theodor Storm [Jezdec na bílém koni, přel. J. Satranský, 1906; Sněhurka u trpaslí­ků, přel. O. F. Babler, 1925), Carl Spitteler [Moje příhody z nejútlejšího mládí, přel. Josef V. Kavka, 1926; Poručík Konrád. Obraz, přel. Josef V. Kavka, 1921; Gustav, přel. 1939 Otto Piek 71887-19407), expresio-nistický průkopník Alfred Doblin [VaUštejn, přel. Miloslav Novotný, 1931; Berlín, Alexandrovo náměstí, přel. Zdeňka Münzerová, 1935), Leon-hardt Frank (Karel a Anna, přel. Jarmila Haasová-NeČasová, 1929; Bratr a sestra, přel. Jan Grmela, 1930; Ochsenfurtské kvarteto, přel. Bed­řich Václavek, 1930; V posledním vagóně, přel. Miloš Hlávka, 1932; Ze tří milionů tři, přel. Jaroslav Zaorálek, 1932; Milenci vesnách, přel. Lída Faltová, 1937) aj.

Byli překládáni a vydáváni i němečtí spisovatelé z Českých zemí, například báseň Friedricha Adlera pod názvem Do památníku mladého člověka vydali v roce 1930 Viktor a Marie Roubalovi v překladu Jaro­slava Vrchlického. Je dobře známo, že Friedrich Adler to byl, kdo sám překládal verse Jaroslava Vrchlického do němčiny a staral se o propagaci českého básníka v německy mluvící oblasti. Pokračují překlady z díla Siegfrieda Kappera, onoho Kappera, který byl objek­tem někdejší neblahé Havlíčkovy antisemitské kritiky. V roce 1921 vydal a uspořádal Jan Krejčí jeho Výbor ze spisů, překladatel uveden není. Básnické dílo Moritze Hartmanna přeložil Karel Hartmann {Kalich a meč, 1935) a E. Makovcová-Illov (Selská rebelie, 1925), Adalbert Stifter byl překládán a vydáván vlastně ve všech dobách, Cornelii pře­ložil 1944 Antonín Pasek, Granit (1939) přel. Josef Staněk, Hrad bláz­nu Františka Stolzová (1929), Lesní poutník (1933) nemá uvedeného překladatele, Vesničku na suchopáru přel. v roce 1940 František Pastor, ten přetlumočil i Zatmění slunce 8. července 1842 (1927), román o bo­jích Přemyslovců Vítek (1926) přeložila Milena lilová. V první polovi­ně 20. století se v českých časopisech objevují jednotlivé básně Rai-nera Marii Rilka. První překlady publikují Jozef Tkadlec (= Samuel Verner) a O. F. Babler, dva z nejpilnějších rilkovských překladatelů vůbec. Knižní překlady z Rilka zahajuje v roce 1927 Tkadlecův pře­klad Knihy o chudobné smrti (= 3- oddíl Knihy hodinek), důležitým pře­kladatelským činem byly Elegie z Duina (přel. Pavel Eisner, 1930),

175

čímž podle Oldřicha Králíka (v časopise Akord 1939740) začíná „ví­tězný vpád Rilkova ducha do české literatury“. V letech 1930-1944 vyšlo kromě řady časopiseckých otisků podle konstatování Jiřího Stromšíka135 dvaadvacet knižních titulů, z toho sedm v roce 1937, kdy rilkovská vlna podnícená desátým výročím Rilkovy smrti vrcho­lila. Skoro polovinu těchto vydání činí drobné bibliofilie. Rilkovská recepce se od předchozí liší i obsahem, kdy zájem o domnělého ad­vokáta české věci se orientuje na zralé dílo, vedle Knihy hodinek (přel. Jozef Tkadlec, 1927-1941) se ve větších výborech překládá Kniha ob­razů a Nové básně (přel. Vladimír Holan ve svazku Slavení, 1937), vy­cházejí i Sonety Orfeovi (přel. Václav Renč, 1937) a Rilkovy francouz­ské verše v překladech Vladimíra Holana Růže, Okna a Sad (1937). Z prózy vycházejí konečně i Zápisky Malta Lauridse Brigge (přel. Jan Zahradníček, 1933). Vladimír Holan je označován dokonce za Rilko­va žáka, Rilkova recipienta Jana Zahradníčka nazývá Arne Novák v Lidových novinách 1938 trubadúrem Smrti. Podle Stromšíka byl Rilke u nás v této době nejen recipován, nýbrž dokonce integrován do České lyriky. Za zmínku zde stojí velmi zasvěcený pohled Oldři­cha Králíka pod názvem Rilkova poezie v českých překladech.136

Velmi frekventované je jméno překladatele Jana Grmely. Ten pře­ložil mj. novelu Oskara Bauma Osudná láska (1931), romány téhož au­tora Pokus o život (1927) a Soud lásky (1931). Dílo Maxe Broda, který byl dokonce odměněn i československou státní cenou v roce 1930 za literaturu v kategorii německy psaných děl, si mezi válkami získalo řadu Čtenářů, takže není divu, že vycházel hojně i v české řeči. Tak Alfred Fuchs přeložil Brodovu knihu Leoš Janáček - život a dílo (1924). Janáčka Max Brod vlastně objevil pro českou kulturu. Jan Grmela přeložil mj. Brodův román Život s bohyní (1927), jeho renesanční román Reubeni, kníže židovské (1929) a komedii Zázračný kaktus opuncie (1934)- V téže době se začíná výrazně uplatňovat Pavel Eisner, jehož zprostředkovatelská funkce mezi oběma kulturami je nedocenitelná. V roce 1934 přeložil Brodův Osudný rok. Povídku Franze Kafky Pro­měna přeložil František Pastor (1929), Kafkův román Zámek uvedl česky Pavel Eisner (1935). Román Gustava Meyrinka Bílý dominikán vysel česky v roce 1927 (překlad Antonína Bayera), Noc Valpurgina v překladu téhož zprostředkovatele obou kultur vyšla česky v roce 1925, stejně tak Bosákův rozhlas (1928) a Zelená tvář (1925). Jan Grme­la překládal i díla Hugo Saluse Modré okno v roce 1925 a Krásnou Bar­boru v roce 1924, zatímco Výbor básní (1927) téhož autora přeložil An­tonín Kurz a pod titulem Básně vyšel výbor z pera překladatelky

176

Marie Rixové-Meislové v roce 1929- Rudolf Čížek přeložil Slovanskou lásku (1929) a Útočiště trpících (1928) od spisovatelky Aloisie Kirschne-rové, píšící pod pseudonymem Ossip Schubin. Franze Spundu [Egypt­ská kniha mrtvých, 1926, Žlutý a bílý papež, 1929) překládal Antonín Bayer. „Brněnský Gerhart Hauptmann“, jak byl nazýván Philipp Lang-mann díky svému velkému úspěchu po inscenaci dramatu Barthel Tu-raser, měl posléze úspěch i u čtenářů [Bartoš Tuřanský, přel. Karel Že-lenský, 2. vydání 1925). Nejvíce překladů z díla Egona Erwina Kische bylo vydáno až po druhé světové válce, avšak již mezí válkami vyšla například kniha Caři, popi, bolševici (přel. Jarmila Haasová, 1929), Kri-minalistický cestopis (přel. táž, 1932), román Pasák (přel. Josef Bláha, 1922), Prašná brána (přel. Jarmila Haasová-Nečasová, 1928), Vojákem pražského sboru (přel. táž, 1930), Zuřivý reportér (přel. táž, 1929). Velký rozruch způsobil překlad nazvaný Zajatec Hitlerův, vydaný v roce 1933 Levou frontou, překladatel nebyl uveden. Šlo o překlad auten­tické aktuální reportáže v originále s titulem Aus den Kassematten in Spandau, podávající otřesné svědectví o vězeňských poměrech v hitlerovském Německu poté, co byl E. E. Kisch zadržen v souvis­losti s požárem Říšského sněmu. Dílo trutnovského rodáka Josefa Mühlbergera Hus v Kostnici přeložila v roce 1931 Olga Laurinová. Rozporuplný autor Hugo Sonnenschein, komunista, trockista, vě­zeň z Osvětimi, posléze pak obviněný z konfidence vůči gestapu, patrně však oběť partajního poúnorového rasistického šílení, byl pře­kládán zřídkakdy, u překladu jeho Krize či rozklad v Kominternč (1929) nebyl uveden překladatel. Román jihlavského rodáka Karl-Heinze Strobla Hlava vyšel 1922 v překladu H. Richtera, Vzpoura ze záhrobí v roce 1923 v překladu K. Černého. V třicátých letech přichází vlna emigrantů z Německa, což s sebou nese jisté změny v ediční politi­ce. Samozřejmě že vycházejí i díla těch autorů, kteří do Českoslo­venska přišli, zejména pak těch, kdo se zde chtěli usadit (Bruno Frank: Cervantes, přel. Pavel Levit, 1935; Politická novela, přel. Milada Sotonová, 1934; Fritz Walter Nielsen: Kniha v plamenech, přel. Helena Sommerová-Matoušková, 1936 aj.). Na našem území vzniklo několik dalších nakladatelství, která vydávala knihy také v německém jazyce (Malik Verlag), avšak klidná ediční činnost trvala jen několik let.

Specifická situace nastala v roce lQffi kdy byla Československá republika okupována hitlerovským Německem. Ediční politika v do­bě nacistické okupace, pokud o něčem takovém jako ediční politika lze v této době vůbec hovořit, byla samozřejmě dána skutečností, že bylo možno vydávat jen to, co mělo největší naději na vydání, a to

177

byly především překlady z němčiny. Díla všech Židů i samozřejmě všech emigrantů (např. bratrů Mannů) byla z edičních plánů zcela vyloučena. Např. pokud jde o Heina, byla edice jeho děl v době tzv. protektorátu v letech 1939-1945 naprosto znemožněna právě proto, že Heinrich Heine byl židovského původu, a jeho díla tudíž hořela na středověkých hranicích v roce 1933 po celém Německu. Ke cti překladatelů a nakladatelů třeba říci, že jen zcela výjimečně se na knižním trhu objevily knihy autorů režimu poplatných (Hanns Johst, Pošetilost lásky, přel. Vladimír Procházka, 1941). Není divu, že se editoři a nakladatelé výrazně obracejí k německé klasice: Friedrich Jc_hiller, Gotthold Ephraim Lessing [Emilia Galotti, přel. Bohumil Mathesius, 1943; Hamburská dramaturgie, přel. J. Pospíšil, 1941; Mina z Barnhelmu, přel. Bohumil Mathesius, 1941), Gottfried August Bjir-ger (prášilovskou prózu Podivuhodné cesty po vodě a po souši přel. Ar­nošt Ondrůj, 1941), Johann Nepomuk Nestroy [Aforismy, přel. Taťá-na Peřinová, 1942).137 Christian Friedrich Hebbel [Dcera lazebníkova, přel. Václav Renč, 1943; Gyges a jeho prsten, přel. týž, 1942; Herodes a Marianne, přel. Karel Škaloud, 1944), Wilhelm Hauff [Karavana, přel. Alois Machovec, 1941; Nepravý princ, Kalif čápem, přeložil Petr Denk, 1941; Pohádky, přel. v roce 1944 František Hrubín, 71910-19717), Ec-kermannovy Hovory s Goethem (přel. Jaroslav Benda, 1941), dílo Jere­miáše Gotthelfa [Rozhovor snoubenců, přel. O. F. Babler, 1941), dílo ro­mantických spisovatelů Josepha von Eichendorffa [O milostné, krásné paní, přel. Božena Věrná, 1943; Mramorová socha a jiné novely, přel. Bo­huslav a Marie Durychovi, 1944), E. T. A. Hoffmanna [Don Juan, přel. O. Reindl, 1942; Louskáček a myší král, přel. Petr Denk, 1942, další pře­klad Evy Kyjovské, 1943), Adelberta von Chamisso [Petr Šlemíl, přel. podle vydání z roku 1852 Jiří Konůpek, 1941), Heinricha von Kleist [Kleistovy veselohry, přel. Miloš Hlávka, 1944; Princ Bedřich Homburský, přel. rovněž Miloš Hlávka, 1941; Vzbouřenci na ostrově Domingo, přel. Eliška Lažanská, 1941) a Novalise [Modrý květ, přel. V. F. Bláha, 1940; Ryzí květ, přel. Božena Věrná, 1940), Friedricha Hölderlina [Dopisy a básně, přel. František Hamler, 1944; Torzo odkazu fvýboľ z díla7 přel. Jiří Hájek a František Vrba, 1944), Georga Büchnera [Básník Lenz, přel. Miroslav Drápal, 1942), Eduarda Mörika [Jezertina ruka, přel. František Springer, 1939), Theodora Storma [Jezdec na bílém koni, přel. Jaroslav Pokorný, 1942; Tři povídky, přel. Milada Straková, 1944), Bernharda Kellermanna [Modrá stuha, přel. Bedřich Václavek, 1942), dramata Franze Grillparzera [Moře a láska, přebásnil Josef Hrouda, 1944; Pramáti, přel. Jaroslav Bartoš, 1930; Zlaté rouno, přel. Eugen

178

Stoklas, 1933), Carla Spittelera [Gustav, přel. Otto Piek, 1939), Erwi­na Quida Kolbenheyera, nositele československé státní ceny za lite­raturu [Mistr Joachim Pausewang, přel. Jan Doubrava, 1941; Úsměv pe­nátů, přel. Jaroslav Zaorálek, 1941), Bruno Brehma [Na shledanou, Zuzanko, přel. Lída Faltová, 1940; Strašidelní koně, přel. Josef Špičák, 1941) aj. Je pozoruhodné, že nejpřekládanější autor z němčiny do češtiny Karl May v době okupace vycházel jen sporadicky [Poklad ve Stříbrném jezeře, přel. E. Musil-Daňkovský, 1944), zatímco před první světovou válkou se jeho díla překládala a po roce 1945 zaznamena­la vyložený boom. Karl May na odpor okupační cenzury ovšem ne­narazil, protože byl přece, jak známo, oblíbeným autorem „samot­ného“ Adolfa Hitlera. Z německy píšících autorů žijících v českých zemích nebo přímo v Praze se vydával Rainer Maria Rilke proto, že byl „árijského původu“ a tedy přijatelný, pak ale hlavně proto, že bylo možno zdůrazňovat Rilkovu blízkost české kultuře a jazyku (pod titulem Můj domov překládá 1941 Miloš Kareš výbor z Rilka, kdy instrumentalizuje „vlasteneckou“ notu na podporu českému se­bevědomí). Šest básní z Obětí Urům v překladu Karla Bendy (= Pavel Eisner) zařadil Vincy Schwarz (1902-1942) do své antologie Ta krás­ná země (1941).

Výhled do období po roce 1945

Když skončila druhá světová válka, zdálo se, že pro překlady za­hraniční literatury do češtiny nastává doba rozkvětu. Jistě tomu tak bylo v ostatních světových literaturách, ale v literaturách německé­ho jazyka nikoliv. Především vládla tehdy - vcelku pochopitelně, nic­méně nesmyslně - averze vůči všemu německému. Zapomínalo se, že němčina není jen jazykem někdejších okupantů, že němčinou nemluvili pouze Hitler, Henlein nebo Karl Hermann Frank, nýbrž i Goethe, Kafka nebo Thomas Mann. „Pryč s němčinou!“ - četli jsme v novinách, substantivum Němec se začalo psát s minuskou na za­čátku, aby se německý národ odlišil od ostatních „slušných“ národů. Bylo takřka nemyslitelné chtít na knižní trh uvést nějakou knihu pů­vodně německého jazyka. Bylo dokonce nemyslitelné i to, aby se na knihkupeckých'pultech objevila díla autorů židovských; ti totiž za-časté psali německy, a to se „trestalo“ bez ohledu na to, že v uply­nulém období holocaustu právě Židé byli obětmi fašistického šílen­ství, jako by tu snad antisemitská výchova nacionálních socialistů z minulých let zanechala svá semínka.

179

Hurávlastenecké tendence v české kultuře pomalu odeznívaly. V druhé polovině čtyřicátých let se začaly konečně objevovat mezi překlady první vlaštovky. Tak Kischovy Objevy v Mexiku v překladu Jarmily Haasové se dostaly čtenářům do ruky v roce 1947, přičemž samozřejmě při tomto edičním činu hrálo kladnou roli, že šlo o praž­ského spisovatele, u nás velmi dobře známého, který se do Prahy vrátil z mexické emigrace. Podobný motiv vedl editory k vydání sbír­ky veršů Franze Werfela (zemřel 1945 v USA) v roee 1948 v překla­du Viktora Fischla, své trvalé tažení za úspěchem mezi českými čte­náři zahájil v témž roce i Erich Maria Remarque románem Brána vítězství. Ostatně jméno autora neznělo příliš německy a děj se ode­hrával v Paříži.

Mezitím však došlo k únorovému uchopení moci komunistickou stranou, což se projevilo výrazně i v knižní politice. Pokračovalo se ve vydávání populárních, nicméně umělecky často méně zdařilých děl Remarqueových, kde snad pouze román Na západní frontě klid snese seriózní kritiku, pokračovalo se ve vydávání děl Kischových v plytkých překladech Jarmily Haasové-Nečasové, své čtenáře si na­šly české překlady děl Liona Feuchtwangera, nepochybně i proto, že finanční požadavky ze strany dědiců byly hodně umírněné. Po právu se překládala díla Anny Seghersové {Sedmý kříž, česky 1949, a mnoho jiných), Arnolda Zweiga, Bertolta Brechta či Ludwiga Renna, autorů, kteří byli deklarováni jako klasici německého socialistického realismu a zakladatelé literatury NDR. Na náš knižní trh se tehdy dostávaly převážně knihy z NDR, často poznamenané simplifikující politic­kou tendencí padesátých let. Doprovázena náležitou propagandou se tak na český knižní trh dostala díla Williho Bredela [V stalingrad-ském kotli, česky 1950) a pokleslé politické agitky Hanse Marchwitzy [Rodina Kumiaků, česky 1950, aj.), Bodo Uhseho (např. My synové, čes­ky 1951), Ludwiga Tureka (Tak jsme iili, česky 1951), Eduarda Clau­dia (např. Lidé po našem boku, česky 1951) a další. Postupně se i v nové literatuře NDR vynořují jména spisovatelů daleko kvalitnějších, je­jichž díla přišla v českých překladech i u nás na trh. Lze mezi nimi jmenovat díla, J. R. Bechera (největší úspěch mezi čtenáři měl asi jeho román Loučení, česky od Věry Saudkové v roce 1974), díla Loui­se Fürnberga, Franze Fühmanna, Stefana Heyma (slavný byl jeho román Křižáci na Západě, česky v roce 1950 od Aloise Hamplíka), až mnohem později díla Christy Wolfové, Hermanna Kanta, Volkera Brauna, Johannesa Bobrowského, Jureka Beckera, Stephana Hermli-na, Güntera Kunerta a mnoha jiných. Uvádění děl některých těchto

180

autorů bylo ale vždy přímo závislé na míře jejich občasných či do­časných „provinění“, například když se některý z nich - Becker, Ku-nert, Kunze aj. - rozhodli žít na Západě.

Ačkoli se zdálo, že díla ze standardní produkce NDR budou pro český knižní trh vždycky a nesporně přijatelná, i tady docházelo k různým, byť drobným kolizím: problémy se objevovaly hlavně po sovětské okupaci v roce 1968. Tehdy se totiž řada autorů a překla­datelů u nás znelíbila a hledalo se náhradní „politické“ řešení. Skvě­lým brechtovským překladatelem byl Ludvík Kundera, bratranec emigranta Milana Kundery. Sebrané spisy Bertolta Brechta byly zčásti vydány, zčásti přichystány k tisku, jiného překladatele - a už vůbec ne samozřejmě adekvátního - se opatřit nepodařilo, přestat vydávat Bertolta Brechta bylo neúnosné, a tak se tedy překlady Ludvíka Kundery používaly i nadále, jen v tiráži doplněné politicky „prozíra­vou“ formulací „Přeloženo z němčiny“. Dost. I tak šly věci řešit.

V roce 1977 měl vyjít román spisovatele Hanse Fallady138 Železný Gustav, který byl pod tímto titulem česky uveden už v roce 1941. Ta­kový titul však připadal cenzuře neúnosný, protože v čele komunis­tické strany a ve funkci prezidenta už tehdy jeden Gustav byl, totiž Gustav Husák. Kniha musila vyjít pod změněným názvem Zlato za železo (česky 1977, přel. Kamila Jiroudková). V roce 1973 vyšla kníž­ka Anny Seghersové Neobvyklá setkání. Neobvyklé byly i rozpaky partajních šéfů české kultury nad touto edicí. Zatímco u nás se v době tzv. normalizace v sedmdesátých letech jméno Franze Kafky pomalu ani vyslovit nesmělo - „Franz Kafka, horribile dietu!“, řekl kdysi v sedmdesátých letech při diskusním příspěvku znamenitý prof. Dahlke z NDR na jakési konferenci v Liblicích -, zakladatelka německého socialistického realismu ho uvedla jako jednu z hlavních postav jedné povídky, jako by nestačilo, že se v tomto údajně socia-listickorealistickém díle fiktivně sejdou nota bene v Praze tři spiso­vatelé, kteří se - časově - nikdy sejít nemohli; byl to ke všemu vedle E. T. A. Hoffmanna a N. Gogola právě - Franz Kafka. Knížka vyšla až v roce 1977 v překladu Kamily Jiroudkové. Některá díla - napří­klad Alexanders neue Welten od Fritze Rudolfa Friese z roku 1983 - se naší cenzuře (nebo vyjukaným nakladatelským pracovníkům?) zdála na naše poměry příliš odvážná a po delším přešlapování se překladu

.„nedočkala. Po čtyřicet let totality zůstala vlastně pro vládnoucí režim jedinou

jistotou v této oblasti literatura klasická, knihy autorů dávno zemře­lých a už neměně „marxisticky“ zhodnocených. Proto se tehdy vy-

181

dávalo leccos od Johanna Wolfganga Goetha (ponejvíce v klasických překladech Otokara Fischera), Frieclricha Schillera, Heinricha Heina, Johanna Christiana Hölderlina, E. T. Í^Hoffmanna, Adel-berta Chamissa, Jeana Paula, Josepha Eichendorffa, Heinricha Kleista, Achima von Arnim, Clemense Brentana, Georga Büchnera aj., ze staré literatury pak slavná próza Johannesa von Saaz (překlad Jaromíra Povejšila pod názvem Oráč a smrt z roku 1985), výbor z veršů Hanse Sachse pod titulem Blázni v lázni (překlad Ivana Wer-nische z roku 1976). Z překladatelů jmenujme alespoň jen namát­kou Jindřicha Pokorného, Josefa Brucknera, Jiřího Munzara, Oto­kara Štětku, Pavla Eisnera aj. Oblast, kde se nedalo narazit, byla i stará literatura dětská, třeba pohádky od Wilhelma Hauffa nebo bratří Grimmů, nebo knihy dobrodružné, kde zelenou měl přede­vším Karl May.

Vydávali se i autoři realističtí 19. století, např. Gottfried Keller, Romeo a Julie na vsi, překlad E. A. Saudka z roku 1949, Theodor Fon­táne, Effi Briestová v českém překladu Josefa Menzela z roku 1954, Wilhelm Raabe, Kronika Vrabčí uličky a Husy z Bützowa v překladu manželů Veselých z roku 1981, povídky Marie von Ebner-Eschen-bach v překladu Jana Scheinosta z roku 1978, novely Ferdinanda von Saar v překladu Karla Houby z roku 1972 a jiní. Pro český kniž­ní trh byly přijatelné i české překlady děl bratrů Mannových nebo u nás oblíbených knih Stefana Zweiga (zejména v překladech Věry Macháčko vé-Riegerové).

Komplikovaná byla ovšem situace kolem překladů „ze Západu“. Opomineme-li již zmíněná díla Remarqueova nebo Feuchtwangero-va, přistupovalo se k takovým dílům nanejvýš opatrně. Potíže byly třeba s knihou Leonharda Franka, která měla být původně přelože­na jako Učedníci Ježíšovi, její titul však musel být změněn na Dvanáct spravedlivých. Hojně se začal vydávat Heinrich Böll, např. A neřekl je­diné slovo (česky 1958, Bohumil Černík) nebo Chléb mladých let (týž pře­kladatel, česky 1959)- Křesťanská orientace spisovatelova nešla při povrchním čtení tak snadno vystopovat a režimním schvalovatelům vyhovovala Böllova kritická nota, kterou bylo možno snadno vydávat za kritiku celého kapitalistického systému, ačkoli jí nebyla, a byla-li jí, pak na docela jiné základně, než by bylo „žádoucí“. Podobně tomu bylo ostatně s díly Güntera Grasse, Friedricha Dürrenmatta, Maxe Frische, Rolfa Hochhutha a dalších. Přišel však rok 1968 a so­větská okupace a právě těmito spisovateli deklarovaný protest proti této vojenské akci. Mezi nimi nejslavněji vystoupil Heinrich Böll,

182

který byl v srpnových dnech shodou okolností ubytován na Václav­ském náměstí a viděl tak všechno z první ruky. Tanky míří na Kafku -tak tehdy svoji jednoznačně formulovanou reportáž pojmenoval. Následovalo to, co v totalitních státech v podobných případech vždy následovat musí: zákaz vydávám. Poslední, co koncem šedesátých let ještě vyšlo, byl Bollův Konec jedné služební cesty (překlad Evy Pilařové, 1968), Frischův Homo faber (překlad Heleny Nebelové, 1967), Grassův Plechový bubínek (překlad Vladimíra Kafky, 1969), Hochhuthův Ná­městek (překlad Marie Líehmové, 1966).139

Na striktní kulturní politiku podřízenou vládě jedné strany do­plácela ovsem v době totality také oblast německé literatury z Prahy. Možné bylo vydávat tzv. socialistické spisovatele jako Kische, Weis-kopfa, Fürnberga, ale největší autor z tohoto okruhu Franz Kafka se ocitl záhy více či méně na indexu jako spisovatel typicky buržoazní, který prý nemá dnešnímu čtenáři co říci. S tímto stavem zahýbala slavná kafkovská konference v Liblicích 1963, uspořádaná a jakoby ideově podložená profesorem Eduardem Goldstückerem, později po sovětské okupaci označovaná zejména ideology NDR za sjezd, jehož se účastnili Vorreiter der Konterrevolution, bez ohledu na to, že v čele konference stály „pilíře socialistické literatury“ Marie Majero­vá a Anna Seghersová. V šedesátých letech se na knihkupeckých pul­tech objevila všechna stěžejní díla tohoto pražského autora, avšak léta normalizace samozřejmě Kafku opět odmítala. Když se blížil rok 1983, začaly být příslušné kulturněpolitické složky nervózní: sto let od Kafkova narození dávalo tušit, že se do Kafkova rodiště, Prahy, budou sjíždět nejrůznější představitelé světové kultury a budou se zajímat o to, čím Praha přispěje k tomuto jubileu, přičemž poslední české vydání Kafky vyšlo někdy před patnáctí lety. Nahonem se na­chystala jakási vládní akce s položením věnců u Kafkova hrobu a při­pravila se jedna jediná reedice Kafkových povídek v tak mizivém nákladu, že je beztak žádný z běžných čtenářů do ruky nedostal. Teprve devadesátá léta splatila zčásti dluh vůči Franzi Kafkovi (vy­dání románu Nezvěstný v českém překladu Josefa Čermáka z roku 1990, překlad Ivany Vízdalové Dopisů Felici z roku 1991, dosud kniž­ně nevydaný Dopis otci a jiné ěástečné povídky v českém překladu Ga­briely a Jiřího Veselých z roku 1996 aj.). Podobně na tom byl Max Brod. Také edice jeho děl skončila v šedesátých letech (např. Pražské hvězdné nebe v českém překladu Bedřicha Fučíka z roku 1969, Život plný bojů od téhož překladatele z roku 1966 aj.), takže na překlad Bro­dová Pražského kruhu z pera Ivany Vízdalové musili čtenáři počkat až

183

do roku 1994- Totéž s jistými individuálními výhradami lze říci o dí­lech Lea Perutze, Paula Leppina a dalších.

K modernějším spisovatelům se v době totality přistupovalo opa­trněji a s výběrem, nejspíše se dostávali ke slovu v letech šedesátých, kdy se začínalo volněji dýchat vzhledem k chystané politice praž­ského jara, nebo pak v letech osmdesátých, kdy sovětská politika tzv. perestrojky kladně poznamenávala i kulturní politiku sousedních zemí. Jde zde o díla Kurta Tucholského, Hermanna Hessa (zejména v mnoha překladech Vratislava Slezáka), Christiana Morgenstema (v znamenitých překladech Josefa Hiršala), Arthura Schnitzlera (např. Slečna Elsa, česky 1977 v překladu Vladimíra Tomeše) aj.

Převrat v roce 1989 znamenal ovšem ve všech směrech obohacení ediční politiky. Jména Ernst Jandl, Elfriede Jellineková, Peter Hand-ke, Robert Musil, Friederike Mayröckerová a mnoho dalších se stala běžnou součástí knihkupeckých fondů. K této hodnotné literatu­ře se ovšem po roce 1989 zařadila i díla literatury kýčové, která na­chází také své Čtenáře, jako například knihy Hedwigy Courthsové--Mahlerové ponejvíce v překladech Libuše Lacinové. O vydávání knih už ale rozhoduje především knižní trh.

184