Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Griechische Geschichte von den Anfängen bis in die römische Kaiserzeit by H. BengtsonReview by: Radislav HošekListy filologické / Folia philologica, Roč. 78, Čís. 2 (1955), pp. 269-273Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23460240 .

Accessed: 15/06/2014 01:29

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 62.122.79.21 on Sun, 15 Jun 2014 01:29:51 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Referáty 269

REFERÁTY

Η. Bengtson: Griechische Geschichte von den Anfangen bis in die romische Kaiser

zeit, Miinchen 1950, XVI + 591 str., 12 map.

Kniha Bengtsonova, která vyšla jako III. oddíl, 4. díl Handbuchu der Alter

tumswiss., nahrazuje starší řecké dějiny sepsané R. von Pohlmannem, jež tu vyšly ve

svém V. vydání r. 1914. Přinášely-li Pohlmannovy dějiny spíše problematiku dějin,

(jeho úvahy o státním socialismu na str. 43 jsou dodnes typickým příkladiem moder

nisace dějin), Bengtson se obrací především к politickým dějinám, aniž do nich dává

tak svéráznou koncepci jako jeho předchůdci. Avšak i Bengtson zůstal poplaten své

době a jeho kniha se v celku neliší od jiných buržoasních příruček z poslední doby.

Bengtson se drží idealistické koncepce dějin. Soustavně přechází dějiny hospodářské

(významněji se jim věnuje jen při hellenismu) a i o kulturních dějinách hovoří

pořídku. Jeho jedinou snahou je vylíčit politické dějiny v nejužším smyslu slova.

Chápe je isolovaně, často jako projevy silných osobností (tak na str. 77 se neúčastní

Aitolie a Akarnanie politického života v V. а IV. století proto, že jim chyběl „gerade

das Element, das den Gemeindestaat auszeichnete: die straffe Zusammenfassung und

die Unterordnung der gesammtem Politik unter den Willen einer zahlenmáfiig be

granzten Fiihrungsschicht" a stejně tak vykládá i o sicilských tyranech) a své krédo

vyjádřil nejlépe (na str. 166), když mluVí o řecko-perských válkách: „Das Beispiel

des griechischen Freiheitskampfes beweist, dafi die Geschichte des menschlichen

Geistes nicht an geographische und machtpolitische Gegebenheiten gebunden ist, sie

beruht vielmehr auf der Leistung des schopferischen Ingeniums, nicht auf dem kollek

tiven Faktor der MpBe, die der Staatsraann fiir seine Pláne nicht entbehren kann."

Odlišnosti společností (na př. společnosti krétské a mykénské) vysvětluje přítomností

jiného ducha (totiž bojového a herojského u mykénské společnosti), nikoliv snad jejich

rozvojem (str. 38). Také irracionálnost ovlivňuje často mysl silných jedinců, na př.

Alexandra (str. 321). Neprávem také přeceňuje význam horních vrstev řecké spo

lečnosti, zvláště v době římské (str. 490), ač na jiných místech sám musí přiznati

aktivitu nejširších mas (tak na str. 505 za Domitiana) a o oněch horních vrstvách

nakonec přiznává, že jsou již od II. století η. 1. zruinovány (str. 512).

V celé knize opomíjí Bengtson výsledky etnografického bádání, a proto se v počá

tečních kapitolách jeho dějin objevují často skreslená anebo neúplná tvrzení. Tak

(str. 27) vysvětluje zesílení moci rodových knížat jen tím, že to byli vyzkoušení vůd

cové při stěhování kmenů (str. 44), idealisuje andreion a p. Úplné zamlčení matriar

chátu se zvlášť výrazně projevilo při líčení postavení ženy v krétské společnosti („Im

Mittelpunkt des offentlichen Lebens steht die Prau, die Dame, wie in dem Zeitalter

des abendlándischen Minnesanges", str. 35) nebo při popisu krétského náboženství,

kde se mu sice zdá „převaha ženského prvku hodna velké pozornosti" (str. 37), ale

nic více nedovede říci.

Velmi málo věnoval autor pozornost sociálním dějinám, a to i tam, kde se přímo

stýkají s dějinami politickými. Ve shodě se svou koncepcí, že dějiny jsou tvořeny sil

This content downloaded from 62.122.79.21 on Sun, 15 Jun 2014 01:29:51 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

270 Referáty

nými jedinci, opomíjí postavení otroků v celé knize (ojedinělé zmínky jsou na př.

na str. 97 a j.), přechází sociální postavení heilotů ve Spartě (str. 74) a nedovede

proto ani vysvětlit správně některé historické události. Tak řecko-perské války vznikly

podle něho proto, že se řecká města a veliký král nedovedli navzájem pochopit (str.

124), i když (na str. 141) nevylučuje i hospodářské a osobní motivy jako příčinu

těchto bojů. Málo pozornosti věnoval i reformám Kleomena III., Agida IV. a Nabida

ve Spartě. Vykořisťování provincií za Traiana omezuje pak jen na horních deset tisíc

(str. 506). Takových poznámek bychom mohli přidat ještě celou řadu.

Některé události řeckých dějin vysvětluje autor tím, že se zvětšil počet obyvatelstva

Řecka. Takto vysvětluje velkou řeckou kolonisaci (str. 83), kde ovšem uznává jako

příčinu i hluboké sociální protiklady v metropoliích, zastavení spartských výbojů pře

rušením růstu obyvatelstva (str. 76), ale především celé IV. století, kde vidí hlavní

příčinu úpadku Sečka v relativním přelidnění a akutní bídě o půdu (str. 274). Ne

mluvě o tom, že o přelidnění Řecka nelze dobře mluvit, stojí za povšimnutí, čím je B.

pro IV. století vysvětlil: počet obyvatelstva vzrůstá, ježto jsou nyní menší ztráty na

životech ve válkách: die Kriegsfuhrung ist humaner geworden (str. 274). Ale v dalším

se dočteme, že Achaios, který se vzbouřil proti Antiochu III., „wurde in der barba

rischen Weise hingerichtet, wie es das achamenidische, von den Assyrern ubernommene

Strafrecht vorschrieb" (str. 392), nebo že v Epeiru „wurden auf einer Strafexpe

dition unter den Augen des hochgebildeten Aemilius Paulus und auf seinen Befehl

70 Stadte zerstort, 150.000 Freie in die Sklaverei verkauft" (str. 461). Ostatně válku

pokládá Bengtson vždy za užitečnou pro společnost (na př. str. 96) a o krutých assyr

ských opatřeních s obdivem praví, že to byla „mit Virtuositát geůbte Verpflanzungs

system ganzer Volker und Stamme" (str. 69).

Velmi silně zapůsobily na autora rasistické teorie posledních let. Opíraje se o práce Berveho a Schachermeyerovy vyzdvihuje autor kmenové osobitosti řeckých kmenů a se

sympatiemi se dívá zejména na Dory (str. 11). Některé události, jako na př. pronikání

Řeků v t. zv. I. kolonisaci na jih a na východ, vysvětluje rasovými vlastnostmi Řeků,

kteří si prý byli vědomi své síly (str. 32), anebo na př. uvádí, že příchod Amoritů prý

přinesl Babylonii „eine wichtige Blutauffrisehung" (str. 30).

Vývoj řeckých dějin sleduje autor na osudech řeckého městského státu, poliš.

Vznik prvních městských států v Malé Asii vysvětluje působením Assyrie (str. 72)

a tím, že „strach před zkázou z rukou domácího obyvatelstva hnal řecké kolonisty za

hradby opevněných sídlišť" (str. 54). Toto tvrzení vyzdvihuje ovšem jen vedlejší motiv

vzniku měst, která vznikla především koncentrací výroby a většinou navázala na

předřecká obchodní střediska. Ostatně vedle subjektivních příčin vzniku měst, jako

zde je strach, považuje Bengtson za základ měst „die Gottesidee" (str. 72), jíž města

plně slouží. V dalším se však autor к této své thesi nevrací. Sleduje sice vývoj řeckých

měst, avšak kdy poliš končí, není z jeho tvrzení zcela jasno. Tak její konec vidí

v kapitulaci Athén r. 263/262 a ve vítězství Říma nad jihoitalskými městy (str. 383).

Takovému násilnému konci se bránily — podle autora — obce spojováním ve spolkové

státy (κοινά ), v nichž autor vidí uzavření cyklického vývoje poliš a návrat к poměrům,

z nichž poliš vzešla (str. 274). Toto idealistické, skreslené autorovo pojetí je oči

vidné. Avšak ani autor sám si posléze není vědom všech svých thesí a hovoří o dal

ším rozvoji řecké poliš v době římského císařství a o jejím konci po Diokletiánových

reformách (str. 532). (Autor si ostatně odporuje častěji, souvisí to mnohdy s obdivu

hodným tempem, ve kterém dokončil svou knihu — srvn. kritiku Fr. Hampla, Anzeiger

fiir die Altertumswissenschaft VII, 214). Protože však autor nepřihlíží к hlavním

This content downloaded from 62.122.79.21 on Sun, 15 Jun 2014 01:29:51 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Referáty 271

protikladům otrokářské společnosti, jsou pflo náa jeho these o řeckém městském státu a jeho vývoji nepřijatelné.

Všechny své Vývody provází autor modernisací starověku. Tak nachází feudalismus v zemích, kde můžeme hovořit jen ó pozůstatcích občinového zřízení, o patriarchálním -otroctví a nanejvýše o feudalisačních prvcích. Tak ehlédává autof feudalismus v Egyptě za Hyksosů (str. 31), v Persii (str. 121), v Lydii (str. 67) a zvláště v Ma kedonii (str. 286, 288). Dochází к těmto závěrům proto, že si neuvědomuje charakte

ristický rys ekonomiky feudalismu, totiž připoutání polosvobodného nevolníka к půdě a že jej vidí v některých vnějších projevech otrokářské společnosti. Vidíme to na pří kladu Makedonie, kde prý Filippos II. vytvořil novým uspořádáním vojska „aus dem

Feudalstaat den makedonischen Volksstaat" (str. 288), aniž přitom autor■ přihlíží к hos

podářské struktuře Makedonie. Proti některým badatelům, zejména Ed. Meyerovi a

Wilckenovi, odmítá však termín „Griechischee Mittelalter", Vzniklý srovnáním dórského

stěhování s germánským středověkem, neboť „rozdíly mezi oběma epochami jsou větší

nežli shody" (str. 513). V knize jsou i další projevy modernisace, jako užívání termínů

„Fabrikanten" (str. Í04), „Kapitalistenkreise" (str. 464, 474), „světová revoluce"

Mithridatova (str. 481, pozn. 2), vyplývající rovněž z libovolného užívání těchto pojmů. Ha několika místech zdůrazňuje autor význam evoluce v dějinách a soudí, jistě ne

právem, že kulturní rozkvět společnosti nastává v dobách hlubokého hospodářského

úpadku (na př. str. 55, 60, 202 a j.). Zvláštní pozornosti se tesi V díle isengtsonove poměr Zapadu a Východu. Autor

právem spojuje daleko více dějiny obou zemědílů a netáhne mezi nimi nějakou po

myslnou čáru. Tak při sledování rozvoje krétského obchodu s Asií srovnává i hospo

dářský a politický Vývoj obou zemědílů ve stejné době (str. 68, 72), zejména poměr

Assyrie a Řecká; ohlas Orientu vidí i v díle Hesiodově (str. 63) a j. Při přehledu orientálních dějin přináší namnoze cenné výsledky bádání posledních let, takže tyto

úseky knihy patří к nejlepším. (Tak podle nových nálezů vládne Hammurabi v letech

1728—1686 jako současník assyrského vladaře šamšiadada I., tažení hettitského krále

Muršiliše I. proti Babylonu spadá do r. 1531 a tím odpadá dosud předpokládaná 200 let

velká mezera mezi 1650 až 1400, t. j. mezi starou a novou hettitskou říší). Tyto kladné

stránky Bengtsonovy knihy jsou však často zastiňovány autorovým postojem к vý

chodu i jednostranností, s jakou omezuje kulturní tradice starověku toliko na západ. Tak by bylo nanejvýš užitečné srovnat některé obdobné jevy Řecka a Východu a uká

zat na obdobný zákonitý vývoj obou společností. Tak na příklad by jistě stálo za to

srovnat gortynský zákoník (o němž se hovoří na str. 101) v těch bodech, kde se uvádí

jiná výše trestu pro svobodné a otroky (II 4 Solmsen), s babylonskými a assyrskými

zákony (na př. § 250/2 Hammurabiho). Vidí-li v řecké obci nositele politické a osobní

svobody jako protiklad orientálního despotismu (str. 267), spočívá jeho tvrzení na

skreslení antického života stejně tak, jako když omezuje Aristotelův vliv (str. 276),

a nakonec celé řecké kultury (str. 166) jen na západ, vynechávaje tak styky antiky

s Armény, Araby, Syry, Slovany a j.

Autor děli řecke dějiny podle známých zasad. Focatek helienismu klade vsak jiz

do roku 360/50, kdy „byla doba zralá pro dalekosáhlé přijetí řecké kultury a řecké

civilisace v dálkách Východu" (str. 277) a uzavírá jej rokem 30 př. η. 1.; tak ho právem

odděluje od údobí římského císařství (s nímž jej spojoval na př. W. Otto, Kultur

geschichte des Altertums, Miinchen 1925, str. 95). Řecké dějiny v době římského císařství

jsou nejslabším místem knihy. Autor sice s velkým přehledem a smyslem pro pod statné vytáhl z dějin římských císařů jejich styky s Řeckem, avšak to rozhodně ne

můžeme považovat za řecké dějiny. Ostatně již předcházející kapitoly o srážce Říma

This content downloaded from 62.122.79.21 on Sun, 15 Jun 2014 01:29:51 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

272 Referáty

s Йескет v době hellenismu se omezují většinou na. pouhý popis vojenských akcí bez

náležitého vysvětlení příčin římského zásahu (srovnej na př. Tarentskou válku na

str. 370). A tak v tomto bodě ani Bengtsonova kniha nezaplnila chybějící desideratum

vědy, dějiny řeckých oblastí římského impéria (po stránce hospodářsko-právní mů

žeme zde však uvést knihu, jež zůstala autoru cizí, A. Kanovič, Vostoěnyje provinciji

rimskoj imperiji v I—III w., Moskva 1949). Shrnuli jsme v krátkosti zasady, ze kterých autor vychází. Jeho koncepce dějin

je pro nás nepřijatelná, avšak na druhé straně sáhneme к Bengtsonově knize jako к prameni, v němž je sebrána literatura к jednotlivým historickým údobím, a to pře devším literatura z posledních let. Ovšem i zde musíme být nanejvýš kritičtí, jak vi

díme již z přehledu novějšího bádání v oblasti řeckých dějin, který autor podává na

str. 1—15, neboť se tu hledí především к vědě německé a úplně jsou tu vynechána slavika (až ovšem na Rostovceva, působícího v Americe). Také v textu se autor do

volává jen těch slovanských prací, které vyšly jen v Německu, a jen v doslechu zná

práci A. (!) Dobiáše, Dějiny římské provincie syrské (str. 478), (jeho práci z Arch.

Or. 3 [1931] však zná a cituje správně J. Dobiáš...) a práci J. Wolského z údobí

hellenismu (str. 376). Ze slovanských prací, vyšlých v Německu uvádí na př. práce

Luriovy (str. 106®), Práškový (str. 239), recensi Novotného o Platonových Listech

ve zpracování Egermannově (str. 267), avšak dílo Novotného o Platonových Listech

nezná. Stejně tak se v knize nesetkáme se jménem Hrozného (třebas je Hettitům

věnována značná pozornost, nebo mohl býti uveden při výkladu o Lví bráně v My

kénách), Georgijevovým (třebas vyšly jeho práce německy), při výkladu o dějinách Makedonie a černomoří se nedovídáme o pracích Kazarovových, Žebelevových, Serge

jevových, Blavatského, o vydavateli černomořských nápisů Latyševovi a j. Jen obecně

se na str. 447 dočítáme o ruských výkopech v Iránu (!). Také pokrokoví vědci Západu zůstali autoru neznámí, na příklad Thomson a Farrington. Zajto se však často dovídáme

o rasistických pracech, jak jsme již uvedli. Bibliografie zůstala neúplná i pokud se

týče buržoasní vědy. Srovnej o tom recensi A. Každana (VDI 1, 1953, str. 139, pozn. 3) а Р. E. Adcocka (Historia II, 1954, str. 474). Překvapí nás, že autor cituje i stará

vydání základních prací, jako na příklad druhé vydání ALGr, nebo I. vydání knihy

Glotzovy, La civilisation égéene, Paris 1924 a pod.

Dále je Bengtsonova kniha cenná ve svých dílčích výsledcích i kritickým postojem

autora к některým moderním pojetím. Zvláště zdařile jsou v celé knize zpracovány

kapitoly o vojenských operacích, počátek athénsfeo-spartského rozkolu, který vidí již ve vzniku athénského loďstva (str. 153), charakteristika perského tažení proti Řecku,

kdy nešlo o dobytí ftecka, nýbrž o dobytí jižní Evropy (str. 154), neobyčejný význam

Antialkidova míru jako diktátu perského krále (str. 251) — „in der Geschichte der

Griechen bedeutete der Kojiigsfriede einen der tiefsten Tiefpunkte aller Zeiten...

ewige Ohnmacht und Knechtschaft schienen das Los der Griechen geworden zu sein, und in der Tat steht das folgende halbe Jahrhundert bis zur Griindung des Korinthi

schen Bundes im Jahre 338/7 v. Chr. unter dem dunklen Schatten des Konigsfriedens"

(str. 252), dále roztržka Demosthena a Eubula (str. 293), anebo pozorování změny obsahu pojmu basileia nebo panhellenistické snahy za různých historických okolností.

Autor také zvládl velmi zdařile obsáhlý epigrafický a numismatický materiál z posled ních let. Při svých výkladech upozorňuje na řadu problémů, které by zasloužily nového

přepracování, a proto i tu je jeho kniha velmi cenná. Je to na příklad poměr kolonií a metropole, úloha Pyrrhova a j. Výbornou orientační pomůckou jsou seznamy vládců a vládnoucích rodů i chronologická tabulka (str. 535—560).

Podobně bychom ovšem mohli s autorem v celé řadě dílčích problémů nesouhlasit

This content downloaded from 62.122.79.21 on Sun, 15 Jun 2014 01:29:51 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Ch. Picard, Manuel ďarchéologie grecque. La sculpture IV. Période classique IVéme

siěcle. Paris 1954, 421 pp, 2850 frs.

Nový svazek přináší pokračování dějin sochařství 4. stol., pojednávaje jednak o práci

Skopově a jiných na výzdobě chrámových celků, jednak o druhé polovině činnosti Pra

xitelovy. Obě části se vyznačují velmi širokým pojetím s vyčerpávajícím uvedením pra

menů i literatury; Manuel již v předchozím díle přerostl původní rozsah příručky a stává

se až nepřehledným. Srovnáme-li nový svazek s předešlými, je nápadné, jak se tu stup

ňuje tendence přeceňovat náboženský obsah plastiky 4. stol.; tak se na př. i v Praxite

lových aktech vidí projev hluboké mystiky. Nehistorické chápání antické religiosity

a sklon zúžit výklad antického umění výlučně na tuto stránku se ostatně, jak se zdá,

velmi rozmáhá v archeologii na západě (srov. na př. novou práci K. Schefolda o pompej

ských nástěnných malbách); příčiny toho jsou nasnadě.

Prvá část svazku pojednává především o Mausoleiu. Picard pnjima tradiční atribuci

východních desek Skopovi, ponechávaje otevřenou otázku práce ostatních tří sochařů.

V odkazech к literatuře, kde právem kritisuje novější práci Buschorovu, mu ušel článek

B. Ashmole-a (JHS 1951 13 nn. — srov. LF 1953, 155), který znamená nový pohled

na celou otázku: desky, považované tradičně za skopovské, se tu z dobrých důvodů při

suzují Leocharovi. Dále se autor zabývá výzdobou sloupů efeského Artemisia, pro nej

známější z nich přijímá souvislost se Skopou a ve výkladu námětu dává přednost

mythu o Ifigenii v Aulidě, což je nesnadno prokázat. Významné výsledky vlastní práce

přináší další článek o výzdobě chrámu Athény Aley a spolkového oltáře v Tegei. Známá

„Atalante" patří к výzdobě oltáře, její místo v chrámovém štítu zaujímá hůře zachovaná

hlava z místního mramoru. Nová detailní rekonstrukce východního štítu se opírá dů

sledně o Pausania.

Druhá část zahrnuje v rámci Praxitelovy tvorby i širší okruh jeho působeni; některé

atribuce jsou tu sporné i chronologicky. Ve vlastní práci Praxitelově je věnován roz

sáhlý úsek otázce Herma z Olympie. Po detailním rozboru stavu památky a po vy

Referáty 27В

či jej doplnit. Tak v nejstarším údobí řeckých dějin postrádáme hlubší zmínky o spo

jení řeckého území s Balkánem a Podunajím (Kyklopské hradby nejsou jen v Argo

lidě, nýbrž i v Plovdivu!), při obchodu Kréty bychom rádi slyšeli i o širších stycích se západem (nález cínové desky v tvaru kůže z Falmouthu v Anglii — Neústupný

255), nevysvětluje se význam dvojsekyrky na Krétě, kterou Nilsson vysvětluje jako

symbol blesku (GGR I, 256, 322), jméno Hellas, jež Bengtson nedovede vysvětlit (str.

78), vysvětluje nyní VI. Georgijev jako odvozené od prvního kmene, přišedšího do

Йеска, totiž od Selloi (VDI 4, 1950, str. 65),

Dále není hodnocen na příklad zákoník Kautilyův (str. 353), rádi bychom slyšeli i o poměru Alexandrova diatagmatu к pozdějším ediktům Polyperchonta a Antigona, více i o úloze Rhodu a pod. Okrajovým oblastem Řecka, na příklad černomoří, se autor

téměř vůbec nevěnoval, patrně proto, že mu zůstala cizí zejména literatura slovanská.

Z důležitějších přehlédnutí uveďme aspoň to, že epikurovec Filodemos je považován

za stoika (str. 484, pozn. 4).

Avšak to jsou jen útržky kladu a záporu. Zásadní je metodické východisko Bengt

sonovo. To není jen objektivistické, nýbrž je zcela idealistické se sympatiemi к me

todám fašistické vědy. Tím je pro nás tato kniha jako učebnice řeckých dějin ne

přijatelná, zvláště při neúplnosti zpracování některých úseků a zůstane nám nanejvýše

pomůckou pro zběžnou orientaci o nejdůležitějších pracech západní vědy.

Radislav Hošek

This content downloaded from 62.122.79.21 on Sun, 15 Jun 2014 01:29:51 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions