Farní zpravodaj T á b o r a a o k o l í

… byli … měli jedné všechno mysli … společné…

Sk 4,32-35

ročník IX 4 podzim 2008

Tábor, Sezimovo Ústí, Pohnání, Ratibořské Hory, Chotoviny, Hlasivo, Hoštice, Borotín, Střezimíř

Panny Marie Růžencové

Tvůj svátek, Panno Růžencová, ozdoben květy růžovými,

v říjnovém slunci budí znova zemřelých dědů matné stíny.

V průvodu mrtvých téměř snovém, jdu poslední a schýlen k zemi.

Prozářen světlem všech Tvých novén slyším ty očistcové steny.

V zázemí, ale bez domova, nemocí osiřelou silný

odlévám slova do olova: života úděl svěřen byl mi.

Nezlomen každodenním bolem chci býti, Panno, Tebe hoden.

Rudolf Závodný

- 2 -

Prožíváme měsíc říjen – měsíc růžence. Tato modlitba, starší generací tolik oblíbená, se může stát velmi dobrým nástrojem setkávání člověka s Bohem. Při stálém opakování andělova a Alžbětina pozdravu matce Ježíšově máme přece před očima různé události a „tajemství“ života Marie a jejího Syna Ježíše. Znovu a znovu promýšlíme a ke své aktuální situaci vztahujeme to, co známe z evangelií a dalších textů Bible a tím propojujeme čas s věčností.

S celou církví také prožíváme rok sv.

Pavla a v naší české provincii i rok svatováclavský. Svatým Petru a Pavlovi je zasvěcený kostel v Chotovinách, sv. Václavovi v Plané nad Lužnicí, k tomu můžeme připočíst také mariánskou poutní svatyni na Klokotech – to vše jsou místa, kam se dá skutečně „putovat“, tedy dojít pěšky a cestou se ztišit, pomodlit, popřemýšlet, případně popovídat se spolupoutníky. Zkusme to!

K našemu každodennímu putování po cestách do Božího království v okolí posvátné hory Tábor nám v uplynulých týdnech přibyli noví spolupracovníci: jáhen Stanislav Brožka – o něm se více

dozvíte v rozhovoru s Terezou Horvátho-vou. Stavebnímu technikovi Josefu Sovovi přišel na pomoc mladý, ale už zkušený Miloslav Vavřík z Jistebnice – otec dvou synů, Marka a Patrika, a zeť členky naší farní rady ve farnosti Sezimovo Ústí Krystyny Podkulové. A do třetice: s účetnictvím a další administra-tivou začala „profesionálně“ vypomáhat už nejen P. Janu Kuníkovi, ale i dalším kněžím vikariátu, Pavla Krejčová ze Stoklasné Lhoty, statečná matka pěti dcer a manželka zahradníka Martina.

Ve farnostech Tábor a Sezimovo Ústí jsme v těchto dnech zvolili nové členy farních rad, na Klokotech zapojili do farních aktivit jako pastorační asistentku Janku Pecherovou – prostě jsou tu další a další „dělníci na vinici“. Ať tedy naše společné dílo nese dobré a požehnané ovoce.

K tomu vám všem žehná

P. Václav Hes, vikář

Sv. Terezie od Ježíše (z Avily),

vlastním jménem Teresa de Cepeda y Ahumada, pocházela ze šlechtické kastilské rodiny. Narodila se 28. 3. 1515 v Avile ve středním Španělsku. Když jí bylo 14 let, zemřela jí matka a otec ji dal na vychování k sestrám augustiniánkám. Od dětství byla impulsivní a tempera-mentní, společenské a veselé povahy. Každého překvapilo, když v devatenácti letech vstoupila přes otcův odpor do karmelitánského řádu v Avile. Její povahové vlastnosti ji vedly k tomu, že se nechtěla smířit s umírněným dodržováním regulí, jak to bylo v klášteře zvykem.

Brala všechno tak opravdově a přísně, až se roku 1538 zhroutila. Po čtyři dni ji svíraly svalové křeče a pak už se zdálo, že je mrtvá. Jen zásahem svého otce nebyla pohřbena za živa. Po zotavení si stále vyčítala vlažnost a od roku 1555 se znovu rozhodla žít přísně klášterním životem.

- 3 -

Dostavila se u ní vidění, kterých se zprvu děsila. Ukázalo se však, že je jimi vedena k životu hluboké vnitřní modlitby a k touze po reformě řádu. K té došlo za pomoci druhého velkého španělského mystika Jana od Kříže založením kláštera bosých karmelitek v roce 1562. Přes odpor zastánců mírnějších regulí se oběma podařilo během dvaceti let založit ve Španělsku osmnáct takových klášterů a v roce 1580 dosáhnout i schválení kongregací těchto „bosých“ řeholníků a řeholnic papežem Řehořem XIII.

Mystické prožitky vedly sv. Terezii k sepsání řady knih o duchovním životě, které se staly školou hluboké vnitřní modlitby. Papež Pavel VI. ji v roce 1970 prohlásil za učitelku církve. Kanonizo-vána byla již v roce 1622. Zobrazuje se jako řeholnice v karmelitánském hábitu. Jejími atributy jsou: anděl s ohnivým šípem, hořící srdce v ruce, kříž se čtyřmi drahokamy (rány Kristovy) a kniha.

Sv. Terezie zemřela v Alba de Tormes 4. října 1582. Shodou okolností to byl poslední den platnosti juliánského kalendáře. Po něm podle nového gregoriánského kalendáře následoval hned 15. říjen a na tento den byla stanovena památka světice.

Pramen: Josef Heyduk – Svatí církevního roku

J.V.

Hrádek u Vlašimi – Poutní místo

Navštívení Panny Marie

farní kostel sv. Matouše

Nevelká osada o několika popisných číslech, nazývaná Hrádek u Vlašimi, se nachází asi 5 km severně od Vlašimi na zalesněném ostrohu nad levým břehem Blanice v jednom z jejích četných ohybů. Na místo se dostaneme z Vlašimi směrem na Divišov odbočkou přes obec Ctiboř.

Podle pamětní knihy osady hrádecké sahají kořeny místa do dávné minulosti, ze které se přesné záznamy nedochovaly. Strategicky výhodná poloha byla patrně důvodem proč zde vzniklo hradiště, a v 11. nebo 12. století zde vznikla tvrz. Při ní byla nejpozději ve 2. polovině 14. století založena fara, která během husitských válek zanikla. Roku 1467 byla vypálena i tvrz nazývaná do té doby též Spáleným Hrádkem. V této době přešel Hrádek do rukou Mikuláše Trčky z Lípy, Pána na Vlašimi, který údajně zachránil před požárem již tehdy uctívanou hrádeckou sošku Panny Marie a jeho syn ji později vrátil do opraveného zdejšího kostela.

Obnovy poutního místa se ujali vlašimští měšťané roku 1547 a děkané, jimž náležela duchovní správa Hrádku. Koncem 17. století byly ke kostelu přistavěny boční kaple, 1765 nová věž a nedaleko též obydlí pro kněze. Ještě téhož roku byly poutě úředně zakázány a milostná soška zajištěna. Pokračovaly však dále a roku 1790 byly opět povoleny. Před tím roku 1787 zde byla zřízena lokalie a roku 1855 povýšena na faru. Prvními dvěma faráři se stali spisovatelé A.N. Vlasák a F.V. Kamarýt. Jejich zásluhou a přičiněním se stal Hrádek oblíbeným poutním místem celého širokého okolí. Roku 1763 byl zde zázračně uzdraven rolník Ptáček z Chmelné. Kronikář zaznamenává: „...Když jej před oltář Panny Marie

- 4 -

přivedli, on vykonav zde vroucí pobožnost a přijav po sv. zpovědi Nejsvětější Svátost oltářní náhle opět maje předešlého zdraví, načež na poděkování až do své smrti každého dne sobotního na Hrádek putoval. Když se tento případ rozhlásil zbožný lid ještě hojněji Hrádek navštěvoval.“

Kostel je nevelký, jednolodní na půdorysu kříže s pravoúhle zakončeným presbytářem. V západním průčelí je hranolová věž zastřešená helmicí. Před chórem se loď po obou stranách otevírá do velkých obdélníkových kaplí působících dojmem příčné lodi. V presbytáři stojí barokní oltář z 18. století se sochami sv. Petra a Pavla a obrazem sv. Matouše z roku 1902. Na oltáři v pravé kapli je umístněna socha Panny Marie sedící na trůnu a držící v náručí levé ruky Jezulátko. Je z lipového dřeva asi 30 cm vysoká z roku 1370 – 80. Kolem ní stojí sochy sv. Václava a sv. Vojtěcha. V protilehlé kapli sv. Josefa jsou sochy sv. Josefa s Ježíškem, sv. Ludmily a sv. Alžběty. V zadní části kaple je oltář Božího hrobu.

Jihozápadně, asi 300 m od kostela, byla na malé mýtině nad studánkou roku 1826 vystavěna malá kaplička. Dnešní podoba pochází z roku 1904. Zdobí ji mozaika Panny Marie Hrádecké a pohled na Hrádek. Průčelí střeží reliéfy dvou andělů provedené do omítky a nápis „Maria Máti za náš lid v nebesích rač se přimluvit.“

V roce 1994 odchází z Hrádku dlouholetý duchovní správce P. Bořivoj Bělík a poutní místo se dostává do správy polské kongregace kněží Mariánů. Je odkoupena a opravována budova školy za účelem vybudovat exerciční dům. Začíná se opravovat fara i kostel, kostel je propojen ústředním topením s farou, jsou zde pořádány dětské tábory a poutní místo ožívá opět novým životem. Celé místo zapůsobí na poutníka svojí nenapodobi-telnou originalitou.

Hlavní poutě jsou zde 1., 2. a 3. neděli v červenci a bohoslužby jsou zde slouženy každou neděli v 9.45 hod.

J. Bartoň

Piškotí tábor „Jsme tu všichni?“ ptal se náš vedoucí

Michal, když jsme 30.6. stáli na nádraží, odhodláni čelit všem nástrahám (deštěm počínaje a virovou chřipkou konče), které by se mohly na druhém piškotím táboře objevit.

Jeli jsme do krásné vesničky jménem Petrovice u Sušice, kde byla fara, ve které jsme měli nocovat. Všichni jsme se zabydleli a potom nám Michal s Vojtou vysvětlili, co všechno se bude dít. Budeme indiáni. Jupíííííí... A protože dříve bylo spoustu indiánských kmenů, tak jsme se všichni rozdělili do dvou indiánských kmenů: Kančího kelu a Krvechtivých Emenschů.

Každý den se nějak jmenoval a podle jména se dalo uhodnout, co všechno se bude dělat. A tak se stalo, že když byl den Vody, šli jsme na nedaleké koupaliště a

- 5 -

potápěli se pro kámen a zkoušeli, jak dlouho vydržíme pod vodou. Den Ohně proběhl tak, že jsme rozdělávali oheň pomocí luku, troudu, peříček a kůlu a večer jsme zpívali u ohně s kytarou.

Taky jsme ... tedy Vojta, Michal, Jarka - postavili indiánské týpí. Bylo postaveno tak bravurně a bylo v něm tolik místa, že jsme v něm pak mohli spát a ani na nás nespadlo. Přes den bylo docela horko a když nám vyzbyl čas, tak jsme se chodili na nedaleké veřejné koupaliště koupat. Vedle bylo nádherné fotbalové hřiště, které nikdo nevyužíval a kde bylo dost prostoru na házení vlastnoručně vyrobeným oštěpem a střílení z luku. Tato zkušenost s lukem se nám hodila do bojové hry, kde jsme museli zastřelit jelena, který byl jako živý. Na konci tábora, když jsme každý získali dost zkušeností a vypadali jsme na to ujít nejméně 20 km, jsme byli vysláni na cestu nedozírného, unikátního a jedinečného významu... najít poklad bílého muže.

Vzhledem k tomu, že cesta byla namáhavá a že kolem cesty byly spousta lesních jahod, tak nám trvala o trochu déle, než bylo zamýšleno a vzhledem k „mírnému“ větru jsme Michala našli o něco víc prochladlého, než jsme očekávali. Tam jsme se dozvěděli, že bílý muž poklad překvapivě (teď by se hodilo napsat zakopal, ale to bych Vás balamutila) pověsil na strom, takže jsme

na něj vytahovali náčelníka kmene Krvechtivých Emenschů, kterému se po deseti a jednom pokusu podařilo odvázat vak s pokladem.

Ve vaku byly zásoby na zimu v podobě sušenek, bonbonů, tyčinek... Ale co je hlavní a co nikdo nečekal – Bible a krásná kmenová péra.

Poslední večer a další den jsme jeli vlakem domů.

Moc bych chtěla za všechny Piškoty poděkovat – Michalovi, Vojtovi a Jarce, kteří pro nás připravili program. Naší mamince a Tereze H. za skvělé jídlo.

A všem, kteří s námi byli v modlitbách.

Vedoucí Veverek a Kančího kelu ( Sova )

Tábor slepého věštce a „černé sanitky“

Název jako tradičně nezasvěcenému neřekne zhola nic, možná jen vzbudí několik otazníků. A o to právě jde. Vymýšlení názvu tábora je totiž velmi zapeklitá záležitost; podílí se na něm veškeré táborové osazenstvo a hází do pléna nejrůznější návrhy, jejichž škála se pohybuje od mírně slabomyslných přes takzvané „suché“ až po ty, o nichž by se již dalo uvažovat. Nakonec však musí

- 6 -

přijít jeden geniální, o němž všichni najednou vědí, že jedině on je ten pravý. Nejinak tomu bylo i letos.

V pořadí již sedmnáctý oddílový tábor se odehrál v prvních dvou (převážně slunečných) prázdninových týdnech na jedné, očím náhodných turistů a nevítaných (bohužel občas i vítaných) návštěvníků dokonale ukryté louce na břehu Zlatého potoka nedaleko vesničky Frantoly na Prachaticku. Bylo nám však předurčeno, že dlouho se z pohodového života uprostřed krásné přírody těšit nebudeme.

Hned první večer čtyři starší děvčata odešla na výzvědy do okolí, vlezla do neznámé jeskyně a nešťastnou náhodou se ocitla v časové smyčce, která je zavedla hluboko do čtrnáctého století. Jelikož hrozil jednak velký dějinný konflikt, neboť příslušnice postmoderní společnosti nemají co dělat v době lucemburské, a jednak to, že dotyčné děvy nebudeme moci po skončení tábora v pořádku vrátit jejich rodičům, bylo nutné situaci začít rychle řešit.

Pomoc přispěchala nečekaně od slepého věštce Jorama, současníka velkých osobností konce třináctého a první poloviny čtrnáctého věku. Jeho mohutný hlas překřičel sedm staletí, aby nás mohl informovat o existenci čtyř směrových náramků se sedmi kameny,

s jejichž pomocí je možno se volně pohybovat v čase a prostoru. Pouze náramky mohly umožnit návrat do současnosti, jejich nalezení ovšem vyžadovalo mnoho sil a odvahy; nebylo možné, aby je ony čtyři neposlušné hříšnice samy získaly, a tak za souhlasu všech tábořících slepý Joram přesunul do hloubi středověku celý oddíl. Zpět to již neuměl; bylo nutné hledat nejprve kameny a potom i náramky, do nichž by se zasadily.

Každá družina zvolila jednu světovou stranu, na niž se vydala zkusit štěstí. Za

pomoci slepého věštce byly odvážné světlušky a skautky přemisťovány v prostoru na různá místa středověké Evropy, kde se kameny zrovna nacházely. Navštívily středověký venkov, kde si kámen vysloužily za pomoc sedlákovi; v dojení krav by se s tehdejšími vrstevníky sice měřit nemohly, zato v hašení hořící stodoly i hlídání ovcí před vlky si vedly obstojně. S vypětím všech sil se nám podařilo uniknout epidemii černé smrti a ani tak špinavé práce, jakou je pohřbívání morových mrtvol, jsme se nezalekly. Vyzkoušely jsme náročnost klášterního mlčení,

úmornou práci opisovačů ve skriptoriu, obtíže studia na nově založené pražské univerzitě, prodaly část svých výrobků na městském trhu, zažily slavnosti na královském dvoře a dostaly se i doprostřed bitevní vřavy u Kresčaku, kde však oproti tvrzení našich učebnic zvítězili Francouzi.

Ne všem se hned podařilo získat všech sedm kamenů, drsný středověk neznal slitování. Nakonec plny naděje vyrazily družiny do čtyř světových stran hledat směrové náramky, o jejichž úkrytu již tušily z četných zkušeností, které nabyly na různých místech. Některé zavedla cesta do Horních Rakous, jiné do Bavorska. Po značných útrapách se družiny opět sešly na našem středověkém

- 7 -

tábořišti. Do nalezených náramků zasadily získané kameny a držíce se pevně za ruce vyslechly tajemné „perenius“ od slepého Jorama. Přenos zpět do současnosti se podařil bez větších potíží. Děkovaly jsme Prozřetelnosti, že se tak stalo večer před tím, než si měli pro své ratolesti přijet rodiče, kteří ani netušili, kam se jejich děti dostaly.

A jak to bylo s černou sanitkou? Možná jste o té knize již něco slyšeli, pokud ne, vřele doporučujeme k přečtení, zvláště zajímá-li vás soudobý folklór. Černá sanitka byla nejen táborovým bestsellerem, který putoval z ruky do ruky a od stanu ke stanu, ale i souhrnným názvem pro několik zátěžových situací, jež nás letos potkaly: vedoucí by mohly vyprávět mnoho o nočním a posléze ranním tahání auta z příkopu, skautky i oběti jejich ošetřování dlouho nezapo-menou na maskovanou autonehodu, vedoucí oddílu blíže nejmenovaných Pražáků se dodnes diví, proč se jim v jednu v noci procházely kolem tábora dvě jeptišky v kutnách a hlasitě zpívaly litanie; naštěstí nepochopili, že šlo o klasický přepad – takový respekt měli z našeho oblečení. A ve výčtu událostí by se dalo pokračovat…

Z výše uvedeného je zřejmé, že skautský tábor není jednoduchou záležitostí. Skoro by to vypadalo, že jde o docela riskantní podnik, ale tak zlé to zase není. Se spolehlivým týmem vedoucích, které většinou v oddíle vyrůstaly od světluškovských let, a s neméně spolehlivými dětmi, jimž můžete věřit, že neprovedou žádnou velkou lumpárnu a v terénu se neztratí, je možné podniknout leccos, co by jinde možné nebylo. Tak nám držte palce, aby to takhle šlapalo i nadále…

Za 9. skautský oddíl „Modřinky“ Gelma

Kytice v Chotovinách Na přelomu července a srpna zazna-

menali v samoobsluze v Chotovinách zvýšenou spotřebu pečiva a zmrzliny. Od fary se do okolí šířily nejrůznější zvuky – často zpěv a hudba, v době jídla hlasité zvonění, v pátek praskání táboráčku. A to všechno proto, že po roce zase přijela Kytice – dudácká kapela stejnojmenného dětského folklórního souboru z Prahy a její přátelé.

Bylo nám tu pěkně, jako každý rok. Počasí bylo ukázkově letní, takže jsme většinu času trávili na farní zahradě ve stínu ořechu a pilně nacvičovali nové kusy a pár kytarových písní k nedělní mši.

Nezvaným účastníkem letošního pobytu byl jakýsi bacil, který se úspěšně rozmnožil a usadil na našich hlasivkách a v blízkém okolí. Nedělní mši 3. srpna jsme tudíž zdobili jemnou hudbou a rušili hlasitým kašlem. Muzicírování po mši před kostelem mělo jedinečnou atmosféru i díky tomu, že nám se zpěvem vypomohl „příležitostný sbor chotovinských farníků“.

Děkujeme P. Kuníkovi za důvěru a vlídné přijetí. Děkujeme za všechny dobroty, kterými jste nás během toho týdne posílili a potěšili.

Těšíme se snad za rok zas!

Milena Kmentová

- 8 -

S dětmi v Pohnání Na začátku srpna jsme prožili s dětmi

týden na faře v Pohnání. Měli jsme s sebou kola, tak jsme podnikali malé výlety a zahráli si spoustu her. Počasí nám přálo, proto jsme využívali koupaliště. Velký výlet mířil na Tetín, protože téma celého týdne bylo o sv. Ludmile. Při čtvrteční bohoslužbě jsme hráli scénku o důležitých událostech ze života této naší světice (jen jsme nikoho neuškrtili).

Mgr. Václav Mikula

Zajímavé knihy Nový školní rok je již v plném

proudu, žáci opět zasedli do svých školních lavic a dospělým přibyly starosti. Nic nám však nebrání, abychom si přečetli pěknou knihu.

Podívejme se společně na několik z nich. Najdeme je v našem kostele Proměnění Páně. První z nich, o které bych se chtěla zmínit, se jmenuje „Čím to je, že jste tak klidný?“ V ní se představuje P. Václav Dvořák v rozhovoru s Janem Mazancem. Vydalo Karmelitánské nakla-datelství, Kostelní Vydří v roce 2008. Výhodou žánru rozhovoru je autentičnost. Čtenář jakoby sám slyšel dotyčnou osobu mluvit. Rozhovory s Mons. Václavem Dvořákem vznikaly od podzimu roku 2005 do podzimu roku 2007. Prozraďme alespoň názvy některých kapitol knihy: Dětství a mládí (1921-1939), Válečná léta

(1940-1945), Závěr studií a počátky kněžské služby (1945-1951), Zkouška víry (1952-1967), Pražské jaro (1968-1969), Doba normalizace (1970-1989), Po sametové revoluci (1990-2007), Život a potřeby současné doby. Na závěr několik myšlenek z knihy. Co od křesťanů potřebuje dnešní společnost? Mons. Dvořák odpovídá, cituji: „Tuším, že nejvíc naději. Aby ji právě oni do společnosti vnášeli a vytvářeli prostředí naděje, lásky a dobrých vztahů. - Litoval jste někdy, že jste se stal knězem? - Ne, jen chvilkami se mi zdálo, že to jiní mají lehčí. Kde jsem řekl, že jsem kněz, tam mi to otvíralo brány k lidem. Žil jsem v době, kdy lidé kněžím důvěřovali a kdy jsem mohl svým životem i obětí dokázat, že je mám rád a že pro ně žiji...

Viděl jsem, že Bůh přede mnou otevřel šanci a stačí se jí chopit. Kněžství mi dělalo dobré jméno, ale musel jsem za ním stát celým životem – a já to dělal. Bavi-lo mě to a byl jsem si vědom, že sloužím lidem a tím i Bohu.“ Tolik citace P. Vác-lava Dvořáka. Text knihy je doplněn boha-tou obrazovou přílohou.

„Dvě lásky“ je název druhé

pozoruhodné knihy. Jaro Křivohlavý v rozhovoru s Alešem Palánem. Kniha vyšla v Karmelitánském nakladatelství Kostelní Vydří v roce 2008.

Jaro Křivohlavý byl ve svých sedmnácti letech, jako student gymnázia, zatčen gestapem a odvlečen do koncentračního tábora. Přežil zde i díky svým dvěma láskám – psychologii a křesťanské víře. „Kdybych nevěděl, že

- 9 -

Ježíš je tu s námi, šel bych do drátů“, řekl mu jeden spolu-vězeň. Jít do drátů tehdy znamenalo jít na jistou smrt. Tři roky pracoval Jaro na kladen-ské šachtě, než mohl začít studovat vytou-ženou psychologii. Věnoval se bezpečnosti práce, psychologii zdraví a nemocí, tvořivému řešení konfliktů atd. Jaro Křivohlavý publikoval více než čtyřicet odborných a popularizačních knih a přednášel a dosud přednáší v ČR i v zahraničí. Miluje hudbu, cestování a sa-mozřejmě svou rodinu.

Elizabeth Ficocelliová je autorkou knihy „Lurdy“ Pramen milostí. Karmelitánské vydavatelství 2008. Lurdy jsou jedním z nejznámějších a nejvíce navštěvovaných mariánských poutních míst. Autorka čerpá ze své osobní duchovní zkušenosti, kterou získala při tamním pobytu. Prostudovala mnoho historických materiálů, hovořila s ředitelem lékařské komise posuzující uzdravení, s kněžími působícími v lurdské svatyni a také s lidmi, jejichž uzdravení uznala církev za zázračná.

Těžištěm knihy však zůstává duchovní význam Lurd, jsou to stále nová obrácení, k nimž dochází prostřednictvím duchovních i tělesných uzdravení od dob prvních zjevení Panny Marie v roce 1858 až do současnosti.

Knihy pro vás vybírala M. Skopcová

Dokumentární film Ivetka a hora, režie Vít Janeček Dne 5. srpna 1990 odpoledne si tři

děti věku 10, 11 a 7 let Ivetka, Katka a její bratr Miťko hráli na mýtině na hoře

Zvir, na Lubovnianské vrchovině na severovýchodním Slovensku. Z okolního lesa se najednou začaly ozývat podivné zvuky, které se blížily. Děti se schovaly v blízkém seníku, ale zvuky neustávaly, naopak byly čím dál blíž, aniž bylo cokoli vidět. Strach dětí se stupňoval. Napadlo je modlit se a modlili se: „Mária, Matka naša, skry nás pod svoj plášť...“. Najednou všechno ustalo a na lavičce v seníku seděla Panna Maria, viděly ji obě dívky. Doprovodila děti do vesnice. Rodiče jim vše rozmlouvali, vrátili se s dívkami zpět na to místo a ony se s Marií opět setkaly. Začaly se sem vracet, postupně i za přítomnosti mnoha poutníků, po nějakém čase se k místu přihlásila i církev. Vidění se opakovala každý měsíc až do 6. srpna 1995, místo navštívilo statisíce lidí. Hora Zvir byla v dalším roce prohlášena za poutní místo.

Dostalo se mi té cti vidět film o Ivetce a Litmanové v předpremiéře. Bála jsem se. Věděla jsem, že režisér Vít Janeček chce k tématu přistoupit nestranně. Není věřící. Nedokázala jsem si představit, jak bude nestranně natáčet film o neviditelných zjeveních, lidové zbožnosti, procesích poutníků, zázračné vodě…. Ale Vít Janeček se umí dívat. Kulisy i postavy jsou samozřejmě fascinující: dvě holky v pubertě mají mariánská zjevení, stojí před kaplí a poutníci jim líbají ruce, jejich rodiče dřou na poli, chudý a neuvěřitelně krásný kraj. (Režisér měl k disposici i spoustu archivních materiálů.) My ovšem ve filmu zažijeme něco víc než obrazy:

- 10 -

Ivetčin osobní, vnitřní příběh. Prožijeme s ní trnitou cestu víry, cesty temnotou i radostí. Je to povzbuzující a nečekaně otevřené svědectví o zázraku lidství.

Film jde do distribuce a tvůrci se společně s Ivetkou chystají na cestu po českých kinech. Snad dorazí i do kina Svět…

th

Cesta za klokany Dne 4. července jsem se vydala na

dalekou cestu do Austrálie. V městě Melbourne se konal předprogram a v Sydney hlavní program, který trval sedm dní. V Praze na letišti jsem potkala dalších 70 lidí, kteří měli stejný cíl jako já – Světové setkání mládeže v Austrálii. Odbavili nás a hurá do letadla. Cesta byla daleká a dlouhá – trvala 22 hodin letadlem, k tomu pět hodin čekání v Soulu (Jižní Korea) a najednou jsme už stáli v Melbourne v Austrálii. Autobus nás odvezl na místo, kde na nás měli čekat adoptivní rodiče, pro mě a dvě kamarádky přijeli až za 5 hodin. Dny zde utíkaly jako voda a už zase nastalo balení a odjezd do Sydney. Cesta (870 km) trvala celý den.

V Sydney nás ubytovali ve škole, spolu s Papuou Novou Guinejí, což je stát v Indonésii. Lidé to jsou velice veselí a milí. Dny plynuly a my jsme poznávali Sydney. Ráno byla pro nás vždy připravena katecheze na téma Duch svatý, mše svatá a bohatý odpolední program. Celkově nás, mládeže, se setkalo v Sydney 300 000. A tak někdy jsme měli problém se dostat na hlavní podium.

V takovém davu lidí si člověk uvědomí, že na světě není sám věřící, i když mu to tak někdy v Čechách připadá. Ve čtvrtek jsme vítali papeže Benedikta XVI., v sobotu byla vigilie a v neděli závěrečná mše svatá. Po ní se každý rozjel domů, ale my ne. Letadlo nám letělo až za pět dní. Hlavní město už jsme znali, tak jsme se rozjeli objevovat krásy okolí. Navštívili jsme pláže Manly, Modré hory se známými skálami Tři sestry, i mnoho jiných krásných míst. V obou městech jsme se setkali s Čechy, žijícími v Austrálii, kteří nás rádi viděli. Poslední událostí byla závěrečná mše svatá, při které jsme na závěr všem poděkovali. A poté už hurá na letiště a domů. V Ruzyni jsme přistáli 26. července.

Nejznámější zvíře v Austrálii je klokan a i já jsem měla to štěstí, že jsem ho viděla. V Melbourne jsme navštívili safari, kde bylo mnoho klokanů, někteří z nás je občas zahlédli i z autobusu ujíždějícího po dálnici.

Olga Švecová Letní tábor ŠD Orbis-Pictus

– Vítá vás středověk V neděli 26. července 2008 jsme se

všichni sešli na parkovišti před táborským nádražím. Naložili jsme bagáž, pac a pusu rodičům a hurá za dobrodružstvím. Cesta uběhla velmi rychle. Před námi stál zámek v Božejově a na něm cedule Základní škola. Někteří jedinci však projevili nespokojenost, obavy a měli

- 11 -

nevhodné připomínky: „Vždyť jsme ve škole! Máme vůbec ještě prázdniny!?!“

Paní ředitelka nám ukázala všechny prostory, kde se můžeme pohybovat. Ze všeho nejvíce nás uchvátilo nádvoří. Tam se pak konaly naše rytířské turnaje, večerní divadelní představení za svitu loučí a svíček, královské hodokvasy a audience u jejích Veličenstev. Zpívali jsme naši táborovou hymnu, malovali jsme na dřevo, zdobili hrnky, tvořili erby rodů, batikovali, šili váčky na zlatky, pletli z lýka, hledali a luštili jsme

zašifrované zprávy a pak podle nich plnili úkoly – no prostě vše důležité.

Počasí nám přálo, mohli jsme se koupat, podnikli jsme pěší výlet do Kamenice nad Lipou, kde jsme navštívili zámek a zámecký park, v lese jsme si pak sami postavili naše hrady a tvrze, každý večer jsme usínali při četbě českých pověstí. Naše malé království bylo celý týden v dobré náladě a pohodě. O své družiny se patřičně, zodpovědně a bez odmlouvání starali tři rytířové a o celé

království tři královny. Družiny se střídaly v psaní táborové kroniky a tak při její četbě můžete alespoň na chvíli a trošku prožívat naše prázdninové dobrodružství s námi.

A byl tady pátek 1. srpna 2008, zámecká vrata se za námi zavřela a opět parkoviště a šťastné tváře rodičů i dětí při shledání. Tak ahoj zase příští rok!

Za všechny účastníky královny Dana a Gábina

Sloupek Orbis-Pictus

Střípky - proběhlo: o v úterý 2. 9. 2008 Slavnostní zahájení školního roku 2008/09 v děkanském kostele

Proměnění Páně na hoře Tábor o v pátek 26. 9. 2008 podzimní zasedání valné hromady Orbis-Pictus o v sobotu 27. 9. 2008 výlet školní družiny na kolech, otevřená akce pro děti o ve dnech 29. 9. – 3. 10. 2008 letní ozdravný pobyt 2. třídy v Radostovicích u Mladé

Vožice

- chystáme: o v úterý 7. 10. 2008 v 10 hod v prostorách kina Svět promítání dokumentu Síla

lidskosti o Nicholasi Wintonovi (od 5. třídy) o v pondělí 13. 10. 2008 v 19.30 hod zasedání školské rady Orbis-Pictus v novém

složení (volební období 2008 – 2011) o ve dnech 15. – 17. 10. 2008 setkání ředitelů církevních škol České republiky

v Těchově u Blanska o podzimní prázdniny 27. a 29. 10. 2008

Jáhen Stanislav se představuje

Odkud pocházíš? Pocházím z jihočeského městečka

Netolice, které leží mezi Českými Budějovicemi a Prachaticemi. Je to město poměrně malé, má asi 2500 obyvatel, ale zato docela významné. Nedaleko Netolic stojí renesanční zámek Kratochvíle.

Vyrůstal jsi ve věřící rodině? Moji rodiče jsou věřící, ale pravidelně

chodí ke svátostem pouze maminka. Když jsme byli malí, museli jsme chodit do kostela a na náboženství nás rodiče také přihlásili.

Co tě vedlo na bohosloveckou fakultu? Kdy poprvé jsi ucítil, že tvé místo je v duchovní službě?

Na bohosloveckou fakultu mě vedla touha stát se knězem. Poprvé jsem o duchovním povolání začal uvažovat ve třetím ročníku na střední škole. To byly jen takové nesmělé začátky, ale nakonec vedly k tomu, že jsem požádal svého biskupa o přijetí do semináře. Ještě na základní škole a na začátku gymnázia jsem byl rozhodnutý, že se chci věnovat studiu chemie či biologie. Mám moc rád přírodu, zvláště hmyz. Jsem aktivním

včelařem. Postupem času mě však začalo stále více přitahovat dění kolem oltáře. Začal jsem ministrovat a to mě moc bavilo. Také jsem četl různé knihy s náboženskou tématikou a pomalu pronikal do tajů teologie. Samozřejmě, že občas přicházejí okamžiky, kdy člověk přemýšlí, jestli se rozhodnul správně. Nebývá to zrovna lehké, ale jistě velmi důležité, protože právě tak se rozhodnutí a víra posiluje a roste.

Jaká byla studia? Dříve než bohoslovec nastoupí na

teologickou fakultu, stráví rok v pří-pravném ročníku, tzv. konviktu. Já jsem byl v konviktu v Litoměřicích. Byl to

velmi pěkný rok. Litoměřický kraj je úplně jiný než ten jihočeský. Těžko se to popisuje, ale tamější krajina působí mnohem dynamičtěji. Hlavní náplní přípravného ročníku je prohloubení duchovního života kandi-dátů. Podle toho je také uzpůsoben denní režim. Studiu je věnováno pouze několik hodin dopoledne. Hlavním předmětem je latina, dále základy katechismu a úvod do výkladu Písma svatého. Odpoledne jsem měli

volno a mohli se věnovat modlitbě, četbě, studiu. Během tohoto roku se mi podařilo přečíst celou bibli.

Po roce v Litoměřicích jsem se stěhoval do semináře v Praze a začal jsem studovat na Katolické teologické fakultě v Dejvicích. Zajímala mě především latina a nauka o liturgii. Velice kvalitní byly i přednášky o Písmu svatém.

Po třech letech jsem z Prahy odešel a pokračoval jsem ve studiu v Heiligen-kreuz. To je malá vesnice nedaleko Vídně. Tamější školu vede řád cisterciáků, v jejichž klášteře jsem strávil

- 13 -

tři roky. Bylo to opět něco jiného než v Praze. Mnoho času jsem musel věnovat učení německého jazyka. Život v klášteře, to by byla velká kapitola sama pro sebe, ke které se můžeme vrátit někdy později. V červnu tohoto roku jsem v Rakousku promoval a studium ukončil.

Těšíš se do praxe v táborské farnosti? Na nástup do Tábora jsem se velmi

těšil. Jak jsem říkal, studium mě docela bavilo a zajímalo, ale po sedmi letech už jsem se těšil na něco nového.

Máš nějaké konkrétní plány? Zatím ještě nejsem schopen říci, co

mě nejvíce přitahuje. Ve svém životě jsem mnohokrát zakusil radost z víry a z živého a osobního setkání s Pánem Bohem a tuto radost bych chtěl předávat dál. A samozřejmě všem, bez rozdílu věku. Je mi však jasné, že se mám ještě mnoho co učit a budu muset získávat zkušenosti.

Jaký je tvůj oblíbený světec? Mezi mé oblíbené světce patří sv.

Stanislav, můj křestní patron. Sv. Ambrož a sv. Bernard, oba jsou patroni včelařů a sv. Bernard byl cisterciák. Velmi obdivuji příklad statečnosti sv. Maxmiliána Kolbeho a bl. Matky Terezy.

Tvá oblíbená kniha, kterou bys nám doporučil...

Mou nejoblíbenější knihou je breviář. Rád se z něj modlím, a všem bych to velmi doporučil. Ale chápu, že otázka je směřována někam jinam. Vlastně ani nemám žádného oblíbeného autora. Naštěstí mám jednoho dobrého kamaráda, který mi čas od času doporučí, co bych si měl přečíst a pak si o tom můžeme popovídat. Rád si přečtu jakýkoliv titul od našeho současného papeže Benedikta XVI.

A modlitba kterou se nejraději modlíš?

Na to jsem vlastně odpověděl v předchozí odpovědi. Mou nejoblíbenější modlitbou je Denní modlitba církve. Začal jsem se ji pravidelně modlit v osmnácti letech, kdy jsem dostal svůj první breviář. U této modlitby mi přijde zajímavé, že se modlíme slovy žalmů, což je vlastně slovo Boží. Tzn., že já při modlitbě zároveň mohu naslouchat tomu, co ke mě mluví Bůh.

S jáhnem Stanislavem Brožkou rozmlouvala th

Chrámový sbor

tentokrát v Sepekově Chrámový sbor táborské a klokotské

farnosti se neomezuje pouze na účinkování ve svých domovských farnostech, ale jeho členové rádi přispějí svým zpěvem k větší cti a slávě Boží i při farních slavnostech v okolí Tábora.

V rámci této pomoci farnostem v okolí přijal sbor před nedávnem pozvání farnosti v Sepekově k účinkování na dopolední poutní mši sv. v neděli 14. září. Sbor přijel s úmyslem přispět ke slavnosti provedením Fibichovy mše Missa brevis. Bohužel technický stav varhan v kostele neumožnil tuto krásnou skladbu přednést, ale nakonec i náhradní kratší skladby slavnostní ráz mše sv. podpořily.

- 14 -

Ve stejný den odpoledne, po závěrečném poutním požehnání přednesl sbor před oltářem a už s vlastními varhanami několik duchovních skladeb ze svého bohatého repertoáru. Podle reakce přítomných farníků i podle dlouhého potlesku na konci koncertu se dalo soudit, že koncert se posluchačům líbil.

Je třeba jenom dodat, že sbor během mše řídila paní Helenka Boučková a závě-rečný koncert řídil dirigent Pavel Men-hart. Na varhany hrál pan Ladislav Šotek.

Určitě je možné zde i připomenout, že sbor udělal za vedení dirigenta Pavla Menharta, profesionálního hudebníka za posledních několik let velký kus práce. I ve srovnání s jinými chrámovými sbory, na příklad v rámci každoročního setkání českých a rakouských sborů, které se věnují duchovní hudbě (setkání Musica Sacra), se snad dá říct, že se sbor srovnává snad i s těmi velmi dobrými.

Přesto sbor ještě něco potřebuje. K těm zhruba dvaceti pěti zpěvákům sbor hledá do všech čtyř hlasových skupin další posily. Skoro se ani nezdá být možné, že by se v Táboře a v Klokotech nenašlo pár nových farníků-zpěváků se zájmem o aktivní provozování duchovní hudby. Určitě by byli na pravidelných zkouškách vždy ve čtvrtek v 18.30 hod v Emauzích na Klokotech vítáni.

Přijďte si už letos se sborem zazpí-vat vánoční Rybovku.

mb

Krátké zprávy

� Celodiecézní sbírka na bohoslovce vy-nesla v Táboře 5.000,- Kč, v Sezimově Ústí 5.000,- Kč, v Pohnání 1.140,- Kč a v Ratibořských Horách 1.000,- Kč.

� Sbírka na opravu varhan v Pohnání vynesla 20.500,- Kč a dále byly přijaty dary v hodnotě 1.600,- Kč. Sbírka na opravu jižní stěny kostela v Ratibořicích vynesla 15.400,- Kč. Pán Bůh zaplať za vaše dary.

� I v letošním roce probíhá ve farnostech Tábor a Sezimovo Ústí výuka náboženství na základních školách.

� V sobotu 4. října se konala dětská diecézní pouť v Pelhřimově. Téma letošní pouti bylo: „Jakou barvu má tvé povolání“. Pouť začala v 10.00 hod. putováním dětí městem po 5 stanovištích. Ve 13.30 hod. začala mše svatá s biskupem Pavlem Posádem a na závěr pouti děti spojili štóly, které připravily jednotlivé farnosti.

� Na neděli 19. října připadá adorační den (osadní svátek) ve farnosti Ratibořské Hory. Program bude následující:

10.30 – výstav Nejsvětější svátosti 11.00 – modlitba růžence 11.30 – mše sv., litanie a požehnání

� Celodiecézní sbírky v říjnu a listopadu: - 19. října na „Misie“ - 2. listopadu na „Charitu“

� Každý pátek od 20.30 hod. se schází mladí farníci v sokolovně v Táboře na volejbal. Srdečně zveme všechny sportovce jakéhokoliv věku.

� Bohoslužby v neděli 2. 11. – Vzpomínka na všechny věrné zemřelé: 8.30 Tábor mše sv. v děkanském kostele 10.30 Sezimovo Ústí mše sv. ve farním kostele 15.00 Tábor pobožnost na novém hřbitově 15.00 Čelkovice pobožnost na hřbitově 16.00 Čekanice pobožnost na hřbitově 16.00 Horky pobožnost na hřbitově 18.00 kostel sv. Filipa a Jakuba – mše sv. s modlitbami za zemřelé

� Bohoslužby kolem dne Vzpomínky na všechny věrné zemřelé: neděle 2.11. 11.30 Pohnání – kaple na hřbitově – mše svatá + hřbitov pondělí 3.11. 15.15 Ratibořice – mše svatá + hřbitov úterý 4.11. 15.15 Ratibořské Hory – mše svatá + hřbitov

� Bohoslužby o Všech svatých a o Vzpomínce na všechny věrné zemřelé:

Sobota 1. 11. 2008:

08:15 Chotoviny mše svatá + bohoslužba na hřbitově u kostela 10:00 Borotín mše svatá + bohoslužba na hřbitově 12:00 Střezimíř mše svatá + bohoslužba na hřbitově u kostela 16:00 Mezno ekumenická bohoslužba ve hřbitovní kapli a na hřbitově

Neděle 2. 11. 2008:

08:15 Chotoviny mše svatá + bohoslužba na obecním hřbitově 11:00 Hlasivo mše svatá v hřbitovní kapli + bohoslužba na hřbitově 16:30 Hoštice mše svatá + bohoslužba na hřbitově

Sobota 8. 11. 2008:

15:00 Kostelec mše svatá + bohoslužba na hřbitově

☺ Prosím vás, sousede, kolik tak kilo švestek sklidíte tady z tohoto velikého stromu?“ „To je různé, většinou to závisí na počtu dětí tady v okolí.“

☺ Jeden šofér říká druhému: „Ty, proč nemáš tachometr?“ „A na co?“ „Já bez tachometru těžko vím, jakou jedu rychlostí. A ty to poznáš jak?“ „No já to mám přesně zjištěné. Při čtyřicítce se mi klepou světla, při šedesátce mi hrkají blatníky, při osmdesátce se třese celé auto a při stovce mi drkotají i zuby.“

☺ Inzeráty psané pod lavicí: � Prosím Jardu Pšeničku, abi mi

dosvjedčil, že sem si vo prázdninách zvopakoval na táboře českou mluvnicy. Paní učitelka mi nevjeří.

� Źádám školáky devítiletek v našem okrese, aby se připojili k mému názoru, že 7 krát 9 je 65. Jinak mi hrozí koule z matematiky.

� Milovníci míčových her. Beru na sebe za mírný poplatek rozbitá okna. Tatínek je majitelem sklenářství.

☺ Jedna firma dostala od zákazníka následující dopis. „Už před třemi lety jsem vám napsal, že jsem zemřel. Přestaňte mi konečně posílat své upomínky!!!“

☺ „Co děláte doma před jídlem?“ ptá se učitelka náboženství. „Myjeme si ruce,“ říkají děti. „To také, ale co je důležitější, co říká tatínek?“ „To už je zase špenát?“

☺ Před synagogou stojí žebrák. Šábes, sluha synagogy, ho odhání: „Mazej pryč, včera jsem tě viděl žebrat před katolickým kostelem. Co jsi vlastně zač? Křesťan nebo Žid?“ „Jsem

pravověrný Žid, ale v téhle těžké době se z jednoho náboženství nedá vyžít...“

☺ Nesnadný život kazatele: Když mluví déle než dvacet minut, lidé odcházejí; káže-li kratší dobu, říkají o něm, že se nepřipravuje. Mluví-li nahlas, křičí; mluví-li normálně, lidé ho neslyší. Chodí-li na návštěvy, není nikdy doma; je-li vždy doma k dosažení, nenavštěvuje lidi. Prosí-li o dary, je na peníze; neprosí-li, je povýšený. Má-li při pastoračním rozhovoru čas, zdržuje; zkrátí-li hovor, odbývá lidi. Začíná-li mši svatou přesně, jdou mu hodinky napřed; začne-li později, zdržuje lidi. Opravuje-li kostel, vyhazuje peníze; neopravuje-li jej, nechává všechno zpustnout. Je-li mladý, chybí mu zkušenost; je-li starý, měl by jít do důchodu. Dokud je živ, vědí všichni všechno lépe; když zemře, není kdo by ho nahradil.

☺ Pater Eustachius jde do kostela a cestou potká kominíka, ten ho pozdraví: „Dobrý den, pane kolego.“ Pater přemýšlí, jak na to ten kominík přišel. „Jsme přece oba dva v černém, že ano,“ řekne tedy řemeslník. „To je pravda,“ říká duchovní. „Jenomže já jsem vysvěcený a vy jste jenom vyuzený!“

Farní zpravodaj Tábora a okolí vydávají římskokatolické farnosti

uvedené v hlavičce. Redakce: Tábor, Děkanská 305,

tel. 381 253 824 - vede Petr Svoboda. e-mail: faratabor@volny.cz Farní zpravodaj na internetu:

www.sezusti.webzdarma.cz/zpravodaj Náklad 500 výtisků. Bezplatné.