ZAHRANIČNÍHO ODDĚLENÍNEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR

Mgr. Aleš Pavel, Mgr. et Mgr. Helena Bončková, Mgr. Mária Mydlová, Mgr. Marika Komoňová, Mgr. et Mgr. Katarína Šipulová, Alžběta Ryndová

Tel.: +420 541 593 148, +420 541 593 161, +420 541 593 176Fax: +420 541 593 561, email: international@nsoud.cz

Ročník II.Číslo 2/2011

OBSAH:

Úvodník................................................................................................................................................................................ 2Z činnosti zahraničního oddělení NS ČR............................................................................................................... 2

Zpráva z pracovního setkání s kolegyněmi z Odboru dokumentácie, analytiky a zahraničných vzťahov Nejvyššího soudu SR..............................................................................................2Personální složení zahraničního oddělení......................................................................................................3

České předběžné otázky...............................................................................................................................................4Vyjádření k předběžné otázce Nejvyššího soudu.........................................................................................4Rozsudek Soudního dvora ve věci tzv. slovenských důchodů................................................................5

Judikatura Nejvyššího soudu s evropským prvkem........................................................................................7Nové právní předpisy Evropské unie.................................................................................................................. 11Judikatura Soudního dvora Evropské unie.......................................................................................................13Aktuální žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.......................................................................................15Výběr z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.............................................................................17

BULLETIN ZAHRANIČNÍHO ODDĚLENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR 2/2011

ÚvodníkÚvodník

Vážení čtenáři,

s potěšením Vám předkládáme další číslo Bulletinu zahraničního oddělení Nejvyššího soudu ČR. Pozornost jsme tentokrát zaměřili na české předběžné otázky. Můžete se tak seznámit s obsahem písemných vyjádření podaných v řízení o předběžné otázce ve věci C-514/10, kterou předložil Nejvyšší soud. V červnu Soudní dvůr rovněž zodpověděl předběžnou otázku Nejvyššího správního soudu ve věci C-399/09, která se týká tzv. slovenských důchodů. V Bulletinu již tradičně naleznete rovněž přehled judikatury Nejvyššího soudu s evropským prvkem, jakož i přehledy nových právních předpisů Evropské unie, rozhodnutí Soudního dvora EU nebo aktuálních předběžných otázek.

S přáním příjemného letního čteníkolektiv zahraničního oddělení NS ČR

ZZ  činnosti zahraničního oddělení NS ČRčinnosti zahraničního oddělení NS ČR

Zpráva z pracovního setkání s kolegyněmi z Odboru dokumentácie, analytiky a zahraničných vzťahov Nejvyššího soudu SR

Dne 4. 4. 2011 se na Nejvyšším soudu ČR konalo pracovní jednání s kolegyněmi z Odboru dokumentácie, analytiky a zahraničných vzťahov Nejvyššího soudu SR. Cílem schůzky bylo seznámení se s činností slovenského oddělení, navázání spolupráce a výměna zkušeností, zejména v oblasti poskytování odborného servisu soudcům ve věcech s evropským prvkem.

Přestože bylo setkání nepochybně zajímavé, během rozhovoru se slovenskými kolegyněmi se ukázalo, že se pracovní náplň našeho zahraničního oddělení a slovenského protějšku, zejména pokud jde o odbornou práci, v mnohém liší.

Činnost Odboru dokumentácie, analytiky a zahraničných vzťahov prozatím nemá, jak je tomu v případě zahraničního oddělení NS ČR, odborný a úžeji specializovaný charakter. V době, kdy se schůzka uskutečnila, také probíhalo na slovenském Nejvyšším soudu výběrové řízení na ředitele tohoto odboru a je možné, že se zvolením nového bude činnost odboru blíže odborně vymezena. Odbor tvoří pracovníci, kteří jsou zároveň asistenty soudců, a hlavní náplní jejich činnosti jako pracovníků zahraničních vztahů je především veškerá organizační činnost spojená se zahraničními návštěvami a organizací zahraničních služebních cest soudců.

Činnost spočívající v odborné práci týkající se evropského práva a předkládání předběžných otázek a překladů provádí mezinárodní odbor jen na základě požadavku konkrétního soudce a tato spolupráce je spíše neformální. Primárně tuto činnost vykonává asistent příslušného soudce či vyšší soudní úředník. Úkoly, které jsou odboru zadávány, se týkají především překladů vybraných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a vypracovávání odborných dotazníků ve spolupráci se soudci Nejvyššího soudu, případně soudů nižších stupňů.

2

BULLETIN ZAHRANIČNÍHO ODDĚLENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR 2/2011

Slovenský odbor mezinárodních vztahů dále nepořizuje překlady žádostí o povolení průvozů podle evropského zatýkacího rozkazu nebo mezinárodních úmluv, neboť kompetentním orgánem k povolení průvozu je ve Slovenské republice Ministerstvo spravedlnosti.

Nejvyšší soud Slovenské republiky je jako Nejvyšší soud České republiky členem Sítě předsedů nejvyšších soudů Evropské unie a Asociace nejvyšších kasačních soudů frankofonní oblasti AHJUCAF. Jako vrcholný soudní orgán rozhodující ve věcech správního práva je slovenský Nejvyšší soud dále členem Mezinárodní asociace nejvyšších správních soudů IASAJ a Asociace správních rad a nejvyšších správních soudů Evropské unie.

Nejvyšší soud SR stejně jako Nejvyšší soud ČR má přístup do zahraničních databází rozhodnutí JURICAF a JURIFAST a vkládá do těchto databází svá rozhodnutí. K ostatním zahraničním databázím, slovníkům a překladovým databázím, které nejsou veřejně přístupné, má v současnosti přístup pouze slovenské Ministerstvo spravedlnosti, neboť slovenský Nejvyšší soud od roku 2001 tvoří samostatnou rozpočtovou kapitolu a licence, které se dříve nakupovaly pro Ministerstvo spravedlnosti a které tak mohl využívat i Nejvyšší soud, zůstaly pro rozdělení rozpočtů k využití pouze slovenskému Ministerstvu spravedlnosti.

Marika Komoňová 

Personální složení zahraničního oddělení

V rámci personálního složení zahraničního oddělení došlo v posledním čtvrtletí k obměně. Novou posilou zahraničního oddělení se stala Mgr. Marika Komoňová, která dříve pracovala jako referentka pro styk s veřejností. V rámci zahraničního oddělení se nyní věnuje zejména agendě průvozů územím České republiky. Další novou kolegyní, kterou máme potěšení Vám představit, je Mgr. Mária Mydlová, která počínaje 1. 7. 2011 nahradí Mgr. Alexandru Hucovičovou. Tímto rovněž děkujeme naší bývalé kolegyni za spoustu dobře vykonané práce, za její nadšení a zaujetí pro evropské právo a přejeme jí spoustu pracovních úspěchů na novém pracovišti. Níže uvádíme aktuální personální složení, včetně příslušných kontaktních údajů. [HB]

Mgr. Aleš Pavel, vedoucí zahraničního odděleníales.pavel@nsoud.cz, tel.: 541 593 148

Mgr. et Mgr. Helena Bončková, poradkyně pro evropské právohelena.bonckova@nsoud.cz, tel.: 541 593 161

Mgr. Mária Mydlová, poradkyně pro evropské právomaria.mydlova@nsoud.cz, tel.: 541 593 176

Mgr. Marika Komoňová, referentka zahraničního oddělenímarika.komonova@nsoud.cz, tel.: 541 593 350

Stážisté: Mgr. et Mgr. Katarína Šipulová, katarina.sipulova@nsoud.czAlžběta Ryndová, alzbeta.ryndova@nsoud.cz

3

BULLETIN ZAHRANIČNÍHO ODDĚLENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR 2/2011

České předběžné otázkyČeské předběžné otázky

Vyjádření k předběžné otázce Nejvyššího soudu

V uplynulých měsících byla podána písemná vyjádření členských států a Evrop-ské komise v rámci řízení o předběžné otázce, kterou Soudnímu dvoru usnesením ze dne 13. října 2010, sp. zn. 20 Cdo 4468/2008, předložil Nejvyšší soud. Předběžná otázka je v rejstříku vedena jako věc C-514/10 Wolf Naturprodukte GmbH v. Sewar spol. s. r. o. a Nejvyšší soud se v ní Soudního dvora táže, zda je třeba čl. 66 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/20011 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v  občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení Brusel I"), vykládat tak, že pro založení působnosti nařízení Brusel I je nezbytné, aby v době vydání rozhodnutí bylo toto nařízení platné jak ve státu, jehož soud rozhodnutí vydává, tak i státu, v němž účastník usiluje o uznání a výkon takového rozhodnutí.

V rámci písemné části řízení své vyjá-dření podala Česká republika, Lotyšsko, Německo a Evropská komise. Zatímco Česká republika a v zásadě rovněž Něme-cko zastávají zápornou odpověď na polo-ženou otázku, Lotyšsko i Evropská komise odpovídají kladně. Podle České republiky je třeba čl. 66 odst. 2 nařízení Brusel I vykládat v tom smyslu, že pro aplikaci režimu uznání a výkonu rozhodnutí podle nařízení je nezbytné, aby bylo v době vydání daného rozhodnutí nařízení platné v členském státě, jehož soud toto rozho-dnutí vydal. Den vstupu nařízení v  platnost v členském státě výkonu rozhodnutí v tom-to ohledu podle jejího názoru není releva-ntní. Česká republika vychází z dikce daného ustanovení a účelu celého čl. 66 nařízení, kterým je zajištění toho, aby režim uznání a výkonu rozhodnutí dle nařízení byl uplatněn na rozhodnutí vzešlá z řízení, v nichž byla soudní příslušnost

určena buď přímo podle nařízení nebo dle pravidel odpovídajících těm v nařízení. U těch to rozhodnutí je jisté, že je nevydal jiný soud, než který by k tomu byl podle nařízení příslušný, tudíž v tomto ohledu není dána překážka, aby tato rozhodnutí mohla být podle nařízení uznána a vyko-nána.

Německo je přesvědčeno, že článek 66 odst. 2 tohoto nařízení je nutno vykládat v tom smyslu, že rozhodnutí, která byla vydána v okamžiku, kdy toto nařízení vstoupilo v platnost v členském státě půvo-du, avšak nikoli v dožádaném členském státě, musí být uznána a vykonána podle ustanovení tohoto nařízení, pokud byl soud v členském státě původu příslušný podle pravidel, která se shodují s pravidly pro určení příslušnosti obsaženými v kapitole II tohoto nařízení. Německo uvádí, že vstupem nařízení v platnost je míněn vstup v  platnost v členském státě původu i výko-nu. Nepoužitelnost režimu uznání a výkonu rozhodnutí podle nařízení na rozhodnutí vydaná ve starých členských státech po 1. březnu 2002 při uznávání a výkonu v no-vých členských státech by podle Německa vážně ohrozilo cíl volného pohybu rozsu-dků. Tato rozhodnutí tedy mají režimu uznání a výkonu rozhodnutí dle nařízení podléhat, pokud byla příslušnost soudu v řízení vedoucím k jeho vydání určena podle pravidel odpovídajících nařízení. Jinými slovy, Německo nejprve argume-ntuje ve prospěch určitého výkladu daného ustanovení, aby následně z tohoto výkladu činilo výjimku odůvodněnou zajištěním volného pohybu rozsudků.

Podle Lotyšska článek 66 odst. 2 nařízení Brusel I musí být naopak vykládán v tom smyslu, že pro založení působnosti uvedeného nařízení je nezbytné, aby v do-bě vydání rozhodnutí bylo toto nařízení

4

BULLETIN ZAHRANIČNÍHO ODDĚLENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR 2/2011

platné jak ve státě, jehož soud rozhodnutí vydává, tak i ve státě, v němž účastník usiluje o uznání a výkon takového rozho-dnutí. Lotyšsko míní, že obě strany mají mít k dispozici rovnocenné prostředky právní ochrany již v procesním stádiu. Rovněž se domnívá, že by opačný výklad způsobil, že by se právní předpisy platné v Unii před přistoupením nových členských států staly pro ně závaznými se zpětným účinkem. Navíc by byla v takovém případě porušena zásada právní jistoty.

Ke stejnému názoru se možná poněkud překvapivě přiklonila i Evropská komise. Mnozí by možná čekali, že Komise bude prosazovat volný pohyb rozsudků v Evrop-ské unii tak říkajíc „za každou cenu“. V tomto případě se tak však nestalo a Ko-mise se vyjádřila v tom smyslu, že článek 66 odst. 2 nařízení Brusel I je třeba vykládat tak, že pro založení působnosti tohoto nařízení je nezbytné, aby v době

vydání rozhodnutí bylo toto nařízení platné jak ve státě, jehož soud rozhodnutí vydává, tak i ve státě, v němž účastník usiluje o  uznání a výkon takového rozhodnutí. Komise se domnívá, že v čl. 66 odst. 1 nařízení schází upřesnění, zda je třeba vstup nařízení v platnost v obou členských státech, jelikož to evropský zákonodárce nepovažoval za nutné, když nařízení vstoupilo v platnost ve všech členských stá-tech ve stejný den. Oproti tomu Bruselská a Luganská úmluva obsahovaly požadavek na vstup v platnost v obou dotčených státech. Tudíž by podle Komise tímto způ-sobem mělo být vykládáno i nařízení, ačkoliv v něm tento požadavek není výslovně obsažen. Připomeňme, že ke stejnému řešení se v usnesení o pře-dložení před-běžné otázky přiklonil rovněž Nejvyšší soud.

Helena Bončková

Rozsudek Soudního dvora ve věci tzv. slovenských důchodů

Soudní dvůr dne 22. června 2011 vydal netrpělivě očekávaný rozsudek ve věci C-399/09 Landtová v. Česká správa sociálního zabezpečení. Uvedenou předběžnou otázku podal Nejvyšší správní soud,1 který se jejím položením de facto domáhal popření konstantní judikatury Ústavního soudu ve věcech tzv. slovenských důchodů. V uvedeném případě tak Soudní dvůr měl poprvé možnost reagovat na judikaturu českého Ústavního soudu. Vzhledem ke skutečnosti, že vztah Soudního dvora a ústavních soudů členských států byl vždy citlivou záležitostí, české předběžné otázce byla věnována náležitá pozornost ze strany odborné veřejnosti.2 Stanovisko generálního advokáta Villalóna přitom ponechalo prostor pro obě varianty, tj. pro rozhodnutí ve prospěch názoru Nejvyššího správního soudu i pro rozhodnutí ve prospěch názoru Ústavního soudu. Připomeňme ve zkratce, o co se v uvedeném případu jedná.

Rozpad ČSFR v roce 1992 vyvolal nutnost rozdělení důchodové soustavy mezi nástupnické státy. Rozdělení se uskutečnilo na základě Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, která stanovila rozhodné doby zabezpečení pro budoucí důchodce mj. podle sídla zaměstnavatele ke dni rozdělení společného státu, tj. k 31. 12. 1992.3 V důsledku odlišného ekonomického vývoje však byly důchody vyplácené Slovenskou republikou znatelně nižší než důchody vyplácené Českou republikou. Na tuto nerovnost reagoval ve své judikatuře Ústavní

1 Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 3 Ads 130/2008-107.2 Srov. např. Komárek, J. Slovenské důchody v Lucemburku: troubí generální advokát „vítězství“ NSS? Dostupný z: http://jinepravo.blogspot.com/2011/03/slovenske-duchody-v-lucemburku-trobi.html. 3 Čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení stanoví, že „doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení [ČSFR] se považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dni rozdělení [ČSFR] nebo naposledy před tímto dnem.“

5

BULLETIN ZAHRANIČNÍHO ODDĚLENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR 2/2011

soud. V nálezu dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04 Ústavní soud uvedl, „že pokud občan [České republiky] splňuje všechny zákonné podmínky pro vznik nároku na důchod i bez existence Smlouvy a tento nárok by byl vyšší než nárok podle Smlouvy, je věcí nositele českého důchodového pojištění, aby zabezpečil pobírání důchodové dávky v takové výši, která odpovídá vyššímu nároku podle vnitrostátních předpisů, a rozhodl o dorovnání výše důchodu pobíraného od druhé smluvní strany do zákonného nároku podle českých právních předpisů (...).“ Ústavní soud přitom odmítl, že by na problematiku posouzení nároků občanů ČR plynoucích ze sociálního zabezpečení, jejichž zaměstnavatel měl před 31. 12. 1992 sídlo na území SR jako součásti ČSFR, dopadalo evropské právo.4

Na výše citovaný názor dále navázalo plénum Ústavního soudu v nálezu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06,5 v němž uvedlo, že významnou okolnost pro postup výše uvedeným způsobem představuje česká státní příslušnost žadatelky o dávku ve stáří, přičemž „je nerozhodné, kdy se jí stala, resp. jaké možné spekulace lze spojovat s jejími motivy tohoto statusu dosáhnout.“ ÚS tak opětovně zrušil rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jenž tentokrát zasedal v rozšířeném senátu.6 V nálezu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 1375/07 Ústavní soud pak potvrdil výše uvedený výklad i ve vztahu k nárokům na dávku ve stáří vzniklým po vstupu ČR do EU, přičemž uvedl, že „situace vzniklá rozdělením ČSFR byla natolik specifická, že přijetí Smlouvy bylo nutné s ohledem na právní jistotu občanů v oblasti sociálního zabezpečení. Závěry učiněné v  souvislosti s posuzovaným případem proto pochopitelně nedopadají na důchodové nároky ostatních migrujících osob.“

Nejvyšší správní soud se Soudního dvora tázal, zda ustanovení části A bodu 6 přílohy III nařízení č. 1408/71 ve spojení s čl. 7 odst. 2 písm. c) tohoto nařízení brání takovému vnitrostátnímu pravidlu, jako je pravidlo dotčené v původním řízení, podle něhož je vyplácen vyrovnávací příspěvek k dávce ve stáří, pokud je výše této dávky přiznaná podle článku 20 smlouvy nižší než dávka, která by byla pobírána, kdyby byl starobní důchod vypočten podle právních norem České republiky. Na tuto předběžnou otázku Soudní dvůr odpověděl tak , že citovaná ustanovení takovému vnitrostátnímu pravidlu nebrání. Nejvyšší správní soud se však Soudního dvora dále dotazoval, zda nález Ústavního soudu, který umožňuje vyplácet vyrovnávací příspěvek k dávce ve stáří pouze osobám s českou státní příslušností a bydlištěm na území České republiky, vede k diskriminaci neslučitelné s článkem 12 ES, jakož i s čl. 3 odst. 1 ve spojení s článkem 10 nařízení č. 1408/71. V této souvislosti již Soudní dvůr shledal, že nález Ústavního soudu s sebou nese přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, jakož i nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti vyplývající z kritéria bydliště vůči těm, kteří využili svého práva na volný pohyb (bod 49 rozsudku).

Zajímavé jsou však zejména úvahy Soudního dvora o tom, jakým způsobem má být v dané věci dále postupováno: Pokud jde o důsledky nedodržení zásady rovného zacházení v takové situaci, o jakou jde

v původním řízení, Soudní dvůr připomněl, že jakmile byla konstatována diskriminace, která je v rozporu s právem Unie, a dokud nebudou přijata opatření k obnovení rovného zacházení, lze dodržení zásady rovnosti zaručit pouze tím, že osobám patřícím do znevýhodněné kategorie jsou přiznány stejné výhody, jako jsou ty, jichž využívají osoby patřící do zvýhodněné kategorie (bod 51 rozsudku).

Pokud jde o důsledky konstatování diskriminační povahy nálezu Ústavního soudu pro osoby patřící do kategorie osob zvýhodněných pravidlem vyplývajícím z tohoto nálezu,

4 ÚS přitom odkázal na čl. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství, jež vymezuje okruh osob, kterých se nařízení týká.5 Srov. rovněž odlišné stanovisko soudce J. Nykodýma k tomuto nálezu.6 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 3 Ads 2/2003-112.

6

BULLETIN ZAHRANIČNÍHO ODDĚLENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR 2/2011

jako je M. Landtová, Soudní dvůr uvedl, že ačkoli za současného stavu vnitrostátního práva orgán příslušný k přiznání důchodu nemůže legálně odmítnout nárok na vyrovnávací příspěvek znevýhodněným osobám, nic nebrání tomu, aby toto právo zachoval ve prospěch oné kategorie osob, na které se již na základě vnitrostátního pravidla vztahuje (bod 52 rozsudku).

Právo Unie nebrání, s výhradou dodržení obecných zásad práva Unie, opatřením, která znovunastolují rovné zacházení omezením výhod osob, které byly dříve zvýhodněny. Nicméně před přijetím takových opatření žádná norma práva Unie nevyžaduje, aby kategorie osob, které již mají nárok na takový vyrovnávací příspěvek v rámci sociálního zabezpečení, o jaký jde v původním řízení, byla o tento příspěvek připravena (bod 53 rozsudku).Pomyslným vítězem předmětného sporu je tak podle všeho Nejvyšší správní soud. Soudní

dvůr shledal pravidlo formulované nálezem Ústavního soudu jako diskriminující na základě státní příslušnosti, přičemž konstatoval, že rovné zacházení musí být znovu nastoleno. Z rozsudku Soudního dvoru vyplývá, že v mezidobí, tj. od přijetí rozsudku Soudního dvora do přijetí relevantních vnitrostátních opatření, lze zásadu rovnosti zaručit pouze tím, že osobám patřícím do znevýhodněné kategorie budou přiznány stejné výhody jako osobám patřícím do zvýhodněné kategorie. Soudní dvůr dále uvedl, že ačkoli vnitrostátní orgány v současné době nemohou legálně odmítnout nárok na vyrovnávací příspěvek znevýhodněným osobám, nic nebrání tomu, aby vnitrostátní orgány vyrovnávací příspěvek přiznaly paní Landtové, tj. aby vnitrostátní pravidlo bylo zachováno ve prospěch oné kategorie osob, na které se již na základě nálezu ÚS vztahuje (tzn. na české státní příslušníky, kteří jsou oprávněni k vyrovnávacímu příspěvku). Konečně Soudní dvůr uvedl, že právo EU nebrání tomu, aby rovné zacházení bylo znovu nastoleno přijetím takového opatření, které by omezilo výhody těch osob, jež byly dříve zvýhodněny. Jinými slovy Soudní dvůr říká, že rovné zacházení lze nastolit i tím, že vyrovnávací příspěvek nebude přiznán nikomu.

Helena Bončková

Judikatura Nejvyššího soudu sJudikatura Nejvyššího soudu s  evropským prvkemevropským prvkem

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3164/2010(Acie – akciová společnost – komunitární právo – valná hromada)Dotčené právní předpisy: § 183i obch. zák. 3; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/25/ES ze dne 21. dubna 2004 o nabídkách převzetí

Z odůvodnění: Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí pak nelze spatřovat ani v posouzení otázky, který soud je podle článku 234 odst. 3 Smlouvy o založení Evropského společenství (dnes článku 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie) povinen obrátit se s předběžnou otázkou (týkající se výkladu práva Evropské unie) na Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“).

Soudní dvůr tuto otázku již zodpověděl v rozhodnutí ze dne 4. června 2002, ve věci Lyckeskog, C-99/00 (European Court reports, 2002, page I-04839). V něm vysvětlil, že mohou-li strany podat proti rozhodnutí odvolacího soudu opravný prostředek k nejvyššímu soudu členského státu, není odvolací soud soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva ve smyslu článku 234 odst. 3 Smlouvy o založení Evropského společenství, a to ani tehdy, závisí-li podle vnitrostátního procesního práva přípustnost takového opravného prostředku na úvaze nejvyššího soudu. Je tomu tak proto, že vyvstane-li ve věci předložené národnímu nejvyššímu soudu otázka platnosti či interpretace práva Evropské unie, musí se s ní obrátit na Soudní dvůr, a to ať už ve fázi řízení, v níž zvažuje přípustnost opravného prostředku v dané věci, či ve fázi po připuštění opravného prostředku (srov. odst. 14 až 19 označeného rozhodnutí).

7

BULLETIN ZAHRANIČNÍHO ODDĚLENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR 2/2011

Uvedené závěry se i v poměrech České republiky plně prosadí v případě úpravy dovolání v  občanském soudním řádu. Lze-li tudíž napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, a to i tehdy, závisí-li přípustnost dovolání na úvaze Nejvyššího soudu (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.), není odvolací soud soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva ve smyslu článku 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie a není tudíž povinen, vyvstane-li před ním otázka výkladu či platnosti předpisu práva Evropské unie, se s takovou otázkou obrátit na Soudní dvůr. Tím samozřejmě není nikterak dotčena možnost odvolacího soudu tak učinit (článek 267 odst. 1, odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie).

V projednávané věci Nejvyšší soud neshledal důvod pro připuštění dovolání pro položení předběžné otázky Soudnímu dvoru k výkladu Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/25/ES ze dne 21. dubna 2004 o nabídkách převzetí (Úřední věstník Evropské unie L 142, 30.4.2004, s. 12-23, zvláštní vydání v českém jazyce: kapitola 17, svazek 2, s. 20-31), neboť jednak lhůta k její transpozici uplynula až 20. května 2006 (srov. článek 21 směrnice), tudíž až po konání napadené valné hromady, a jednak projednávaná věc ani nespadá do věcné působnosti označené směrnice, neboť v ní nejde o posouzení práva výkupu cenných papírů obchodovaných na regulovaném trhu, realizovaného hlavním akcionářem po ukončení lhůty pro přijetí nabídky převzetí.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2761/2010

(Akciová společnost – neplatnost právního úkonu – vlastnictví)Dotčené právní předpisy: § 196a odst. 3 obch. zák.; § 446 obch. zák.; čl. 11 odst. 1 Druhé směrnice Rady ze dne 13. prosince 1976, o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy při zakládání akciových společností a při udržování a změně jejich základního kapitálu, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření

Z odůvodnění: Nejvyšší soud již např. v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 4315/2008 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura, 2009, číslo 11, pod číslem 170), vysvětlil, že ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. implementuje článek 11 odst. 1 Druhé směrnice Rady ze dne 13. prosince 1976, o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy při zakládání akciových společností a při udržování a změně jejich základního kapitálu, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření (Úřední věstník Evropské unie L 26, 31. ledna 1977, s. 1-13, zvláštní vydání v českém jazyce kapitola 17, svazek 01, s. 8-20 – dále též jen „směrnice“). Účelem směrnice (a tudíž i ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák.) je – jak plyne z jejích úvodních ustanovení – „zajištění minimální míry rovnocennosti ochrany akcionářů a věřitelů akciových společností“, a to – mimo jiné – přijetím předpisů „na udržení základního kapitálu, který představuje záruku pro věřitele, zejména zákazem neoprávněného rozdělování akcionářům a omezením možnosti společnosti nabývat vlastní akcie“.

Jelikož směrnice umožňuje vztáhnout pravidla uvedená v ustanovení článku 11 odst. 1 i na jiné osoby než zakladatele, rozšířil český zákonodárce při její implementaci okruh osob, na něž uvedená úprava dopadá, a tím rozšířil i rozsah a účel ustanovení, jímž byl článek 11 směrnice implementován (§ 196a odst. 3 obch. zák.).

Ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. tak mimo jiné slouží i k ochraně společnosti před zneužitím postavení jejích orgánů, společníků a dalších osob oprávněných společnost zavazovat či vykonávajících ve společnosti určitý vliv. Navazujícím účelem pak je i zajištění ochrany třetích osob, zejména věřitelů společnosti. V případech, kdy společnost úplatně nabývá majetek v rozsahu dle ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. od osob v tomto ustanovení uvedených nebo na tyto osoby takový majetek převádí, k dosažení tohoto účelu slouží zejména požadavek, podle něhož lze zmíněné majetkové dispozice provádět pouze za cenu určenou posudkem znalce. Zákon tím sleduje, aby cena převáděného majetku nebyla závislá jen na „vůli smluvních stran“ (jež může být deformována právě postavením osoby, se kterou společnost příslušnou smlouvu uzavírá), nýbrž aby byla stanovena způsobem, jenž v dostatečné míře zaručuje, že bude odpovídat jeho reálné hodnotě (kromě výše označeného rozsudku srov. dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 29 Odo 780/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2007, číslo 7, pod číslem 102, nebo ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1807/2007, jenž je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Nejvyšší soud podotýká, že s ohledem na závěry rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. ledna 2006, ve věci C-302/04, Ynos, nepřichází v úvahu položení předběžné otázky k výkladu článku 11 směrnice ve smyslu článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, neboť skutkové okolnosti projednávané věci předcházejí přistoupení České republiky k Evropské unii.

8

BULLETIN ZAHRANIČNÍHO ODDĚLENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR 2/2011

Soudní dvůr Evropské unie ostatně otázku právních důsledků porušení pravidel upravených směrnicí již vyřešil v rozsudku ze dne 23. března 2000 ve věci C-373/97, Diamantis, v němž uzavřel, že „směrnice neupravuje sankce pro případ porušení některého z jejích ustanovení, ani po členských státech nepožaduje, aby takové sankce zavedly v pravidlech, která mají implementovat“ (odst. 5). Proto se uplatní „obvyklé sankce podle soukromého práva“ (odst. 41).

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2485/2008

(Určení místní příslušnosti – účastník neznámého pobytu)Dotčené právní předpisy: čl. 4 a čl. 16 odst. 2 Nařízení č. 44/2001 nařízení Rady (ES) č. 44/20011 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v  občanských a obchodních věcech; § 86 o. s. ř.

Z odůvodnění: Dovolací soud se neztotožňuje s názorem, že za situace, kdy žalobce neprokázal, že žalovaný má bydliště v místě, kde je hlášen k trvalému pobytu (není-li splněna podmínka článku 16 odst. 2 Nařízení) a soudu se pobyt žalovaného nepodařilo zjistit, nezbývá, než vyhovět námitce opatrovníka žalovaného, prohlásit Okresní soud v Chebu za nepříslušný a řízení zastavit.

Nařízení neobsahuje explicitní úpravu soudní příslušnosti pro řízení proti osobám neznámého pobytu; rozlišuje mezi osobami, které mají bydliště na území některého členského státu (příslušnost se určuje podle článků 2 a 3 Nařízení), a osobami, které nemají bydliště na území některého členského státu (příslušnost se až na výjimky určuje v každém členském státě podle jeho vlastních právních předpisů – viz článek 4 nařízení). Skutečnost, že žalovaný je neznámého pobytu, tzn. nelze určit, zda má bydliště na území některého členského státu či vně Evropské unie, nemůže bez dalšího znamenat, že by Nařízení neumožňovalo otázku příslušnosti osloveného soudu k projednání žaloby proti osobě neznámého pobytu posoudit. Podle Nařízení lze postupovat i v případě takových žalob.

Okresní soud v Chebu, u něhož byla žaloba podána, po zjištění, že žalovaný nebydlí na adrese, na níž je hlášen k pobytu, zjišťoval jeho bydliště dotazem na Centrální evidenci obyvatelstva a dotazem na jeho blízké příbuzné. Současný pobyt ověřoval rovněž dotazem na Vězeňskou službu ČR a prostřednictvím Úřadu práce v Ch., Městského úřadu v Ch. a České správy sociálního zabezpečení, odboru správy údajové základny. Z došlých odpovědí údaje o bydlišti žalovaného nevyplývají. Soudy pro účely stanovení příslušnosti podle Nařízení nepožádaly o sdělení, zda žalovaný má či nemá bydliště na jejich území, orgány ostatních členských států, popř. některého (některých) z nich. Absenci takového postupu jim však nelze vytýkat. Při počtu členských států a riziku absence či výrazné prodlevy v dodání odpovědí se takový požadavek jeví jako neadekvátní – tím spíše za situace, kdy okolnosti případu nenasvědčují, že by bylo možné očekávat kladnou odpověď některého z členských států a dotazování by neskýtalo reálnou možnost zjistit, že žalovaný v některém z ostatních členských států skutečně bydlí. Protože nebylo zjištěno bydliště žalovaného v jiném členském státě, nemůže být otázka příslušnosti vyřešena v souladu s článkem 2 a 3 Nařízení. Článek 4 Nařízení dopadá na žaloby vůči osobám, které nemají bydliště na území některého členského státu (tedy logicky vzato osoby s bydlištěm na území třetích států). Je otázkou, zda nařízení skutečně zamýšlelo, aby jeho článek 4 dopadal vedle osob s bydlištěm na území třetích států i na situace, kdy se bydliště fyzické osoby nenachází vně území Evropské unie, avšak nepodaří se prokázat její bydliště na území některého z členských států. Ze spisu se nepodává, že by žalovaný z České republiky trvale vycestoval a že by se jeho bydliště nacházelo vně území Evropské unie; naopak je vysoce pravděpodobné, že se nadále zdržuje v České republice, avšak nepodařilo se ho lokalizovat pro zjištění základního kritéria k určení soudní příslušnosti podle Nařízení.

V souladu s ustanovením článku 76 odst. 2 je Nařízení závazné v celém rozsahu a přímo použitelné v členských státech v souladu se Smlouvou o fungování Evropské unie. Nařízení neharmonizuje národní procesní předpisy členských státu, v zásadě nezasahuje do těch procesních předpisů členských států, které nespadají do působnosti Nařízení. Nebrání tomu, aby bylo použito ustanovení národního práva, které umožňuje vést řízení proti osobě, jejíž pobyt není znám.

Nelze-li příslušnost určit podle shora označených článků Nařízení, musí být podle názoru Nejvyššího soudu České republiky určena (řešena) podle vnitrostátního práva osloveného soudu, v daném případě podle vnitrostátních procesních pravidel České republiky. Podle něho by ostatně bylo namístě příslušnost řešit i v případě, že by odpovědi všech členských států byly záporné. Pravidla pro určení příslušnosti musí sice být vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného, avšak to platí tehdy, může-li být na tomto základě vůbec určitelná. Nelze totiž připustit, aby dlužník unikl svému věřiteli proto, že k projednání žaloby nebude příslušný žádný soud. Kromě místa bydliště žalovaného musí - v případě, že žalovaný je neznámého pobytu nebo má-li bydliště mimo členské státy -

9

BULLETIN ZAHRANIČNÍHO ODDĚLENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR 2/2011

existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a sporem nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti (v daném případě § 86 o. s. ř.).

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008

(Náhrada škody – odpovědnost státu za škodu – ochrana osobnosti)Dotčené právní předpisy: Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovaná pod č. 209/1992 Sb.

Z odůvodnění: V projednávané věci se dovolatel domáhá náhrady nemajetkové újmy za omezení osobní svobody v důsledku vazby a výkonu trestu odnětí svobody v období od 27. 10. 2000 do 9. 10. 2002 v souvislosti s trestním řízením, v němž byl rozsudek o trestu zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2002 aobviněný byl následně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 3. 2005, který nabyl právní moci dne 24. 5. 2005, zproštěn obžaloby. Vzhledem k tomu, že tato rozhodnutí byla vydána před účinností zákona 160/2006 Sb., jenž počítá s odškodněním nemajetkové újmy vzniklé v době před nabytím své účinnosti pouze vpřípadě nesprávného úředního postupu, je v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního soudu nezbytné na věc aplikovat přednostně a přímo čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť z hlediska obsahu nároku na odškodnění je vnitrostátní zákonná úprava užší, než jak ve své judikatuře obsah tohoto nároku dovodil Evropský soud pro lidská práva.

Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Smatana proti České republice (rozsudek ze dne 27. 9. 2007, stížnost č. 18642/04), Crabtree proti České republice (rozsudek ze dne 25. 2. 2010, stížnost č. 41116/04) a Žirovnický proti České republice (rozsudek ze dne 30. 9. 2010, stížnost č. 23661/03), která dospěla k závěru o porušení čl. 5 odst. 5 Úmluvy, neboť nedošlo k přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy uplatňované z důvodu nezákonné vazby. V předmětných rozsudcích Evropský soud pro lidská práva navíc výslovně konstatuje nedostatek jasné a ustálené judikatury českých soudů v případě uplatnění nároku na nemajetkovou újmu (srov. Smatana proti České republice, odst. 141; obdobně Crabtree proti České republice, odst. 29 a 52, a Žirovnický proti České republice, odst. 93).

Dovolací soud dále uvádí, že v projednávané věci nelze nárok na náhradu nemajetkové újmy přiznat na základě samotné aplikace čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jenž stanoví, že „[k]aždý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem“, a to proto, že čl. 36 odst. 4 Listiny odkazuje v podmínkách a podrobnostech na zákon, což jinými slovy znamená, že citované ustanovení Listiny nemá na rozdíl od čl. 5 odst. 5 Úmluvy normativní povahu, neboť pouze v obecné rovině garantuje právo na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí, přičemž podmínky jeho aplikace upravují až příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (v této souvislosti srov. rovněž výše citované usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 162/04).

Jak již bylo shora uvedeno, vnitrostátní právní úprava obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č.160/2006 Sb., je z hlediska obsahu nároku na náhradu škody užší, než jak vyplývá z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Za takových okolností je proto nezbytné přistoupit k přímé aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy, jenž má v souladu s čl. 10 Ústavy ČR přednost před zákonnou úpravou, jsou-li v konkrétním případě splněny podmínky jeho aplikace ve smyslu čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy. (...)

Z citovaných ustanovení se podává, že čl. 5 Úmluvy v obecné rovině vyžaduje, aby zbavení svobody bylo materiálně a procesně v souladu s vnitrostátním právem, přičemž postačuje naplnění jednoho z šesti důvodů taxativně vyjmenovaných v čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Kromě důvodů, pro které může být jednotlivec zbaven svobody, obsahuje čl. 5 Úmluvy ve svých odst. 2 až 4 další procesní záruky, jež musí každé zbavení svobody nezbytně provázet. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva tak Nejvyšší soud konstatuje, že podmínkou aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, tj. úspěšnosti nároku na náhradu škody, je skutečnost, že ke zbavení svobody došlo v rozporu s čl. 5 odst. 1, 2, 3 nebo 4 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 26. 4. 1990, Wassink proti Nizozemí, stížnost č. 12535/86, odst. 38). Na druhé straně čl. 5 odst. 5 Úmluvy neupřesňuje výši, v jaké by mělo být odškodnění – za materiální škodu i morální újmu – poskytnuto. Zaplacená suma by však měla být tak vysoká, aby mohla skutečně plnit roli odškodňovací, nikoli pouze symbolickou (srov. Hubálková, E. Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika. Praha: Linde, 2003, s. 115-137).

Dovolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že za situace, kdy rozhodnutí o vazbě sdílí režim judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu v tom, že rozhodnutí o vazbě nemělo být vůbec vydáno, respektive je nezákonné, stejně jako je nezákonné rozhodnutí o výkonu trestu odnětí svobody, které bylo zrušeno (srov. výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.

10

BULLETIN ZAHRANIČNÍHO ODDĚLENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR 2/2011

2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90), nezbývá, než uzavřít, že jak rozhodnutím o vazbě, tak rozhodnutím o výkonu trestu odnětí svobody, došlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 5180/2008

(Exekuce – uznání a výkon cizozemského rozhodnutí – výhrada veřejného pořádku)Dotčené právní předpisy: čl. 34, čl. 38, čl. 41 a čl. 45 Nařízení č. 44/2001 nařízení Rady (ES) č. 44/20011 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v  občanských a obchodních věcech

Z odůvodnění: Podle článku 34 Brusel I odst. 1. se rozhodnutí neuzná, je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá.

Výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání rozhodnutí lze použít jen ve výjimečných případech, ve kterých by uznání účinků cizího rozhodnutí, nikoliv uznání rozhodnutí jako takového, bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít (rozsudek Soudního dvora ES ze dne 4. února 1988, ve věci 145/86 H. L., M. H. proti A. K.). Obecně tak musí být porušena nějaká podstatná zásada, na které je právní řád země, v níž se o výkon žádá, založena.

V souzené věci byla povinnému doručena dne 15. 11. 2006 žaloba, povinný byl vyrozuměn o přípravném jednání a zároveň mu bylo doručeno rozhodnutí ze dne 14. 9. 2006 tohoto znění: „Podle § 10 Zákonu o doručení je Vám uloženo, uvést během 14ti dnů osobu zplnomocněnou k přebírání doručení. Nebude-li tomuto nařízení v uvedené lhůtě vyhověno, bude v následném písemném styku přistoupeno ke způsobu doručení spisů jejich zanecháním na úřadě, bez pokusu o jejich přímé doručení.“ Povinný na výzvu soudu reagoval podáním ze dne 16. 11. 2006, v němž uvedl: „V návaznosti na uvedené ROZHODNUTÍ Vám tímto sděluji, že osobou zplnomocněnou k přebírání doručení je níže uvedená osoba…“ a uvedl své jméno, příjmení a adresu v České republice.

Jak je již uvedeno výše, odvolací soud považoval postup rakouského soudu při doručování rozsudku povinnému za nesprávný, jestliže v rozhodnutí o uvedení osoby zplnomocněné k přebírání doručení nebyla stanovena žádná podmínka, kde má mít zplnomocněná osoba bydliště a uzavřel, že rozsudek nebyl povinnému řádně doručen. Jak již bylo uvedeno jaké výše, soudu v zemi výkonu již nepřísluší zpochybňovat vykonatelnost podkladového rozhodnutí, a proto také nelze případnou nesprávnost při doručování rozhodnutí ztotožňovat s porušením veřejného pořádku.

Dovolací soud proto v souladu s článkem 45 nařízení Brusel I usnesení odvolacího soudu v části výroku I., v níž byl zamítnut návrh oprávněného na prohlášení vykonatelnosti, změnil tak, že prohlásil rozsudek pro zmeškání Okresního soudu v Imstu ze dne 30. 3. 2007, č. j. 7 C 1139/06i-16, za vykonatelný. Ve zbývající části usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 o. s. ř.). Současně zrušil i dovoláním nenapadené doplňující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2008, č. j. 20 Co 88/2008-42, o náhradě nákladů exekuce, jakožto akcesorický výrok (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Nové právní předpisy Evropské unieNové právní předpisy Evropské unie

Rozhodnutí Komise ze dne 1. března 2011 o změně rozhodnutí 2007/76/ES, kterým se provádí nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele, pokud jde o vzájemnou pomoc (OJ L 59 ze 4.3.2011, s. 53)

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 ze dne 27. října 2004 o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele. Rozhodnutí Komise 2007/76/ES, kterým se provádí nařízení (ES) č. 2006/2004, bylo pozměněno rozhodnutím Komise 2008/282/ES s cílem stanovit zásady, jimiž se řídí oznamování donucovacích opatření, informace, jež se mají podat v oznámeních po vydání upozornění, a koordinaci činností dozoru nad trhem a vymáhání práva.

11

BULLETIN ZAHRANIČNÍHO ODDĚLENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR 2/2011

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 211/2011 ze dne 16. února 2011 o občanské iniciativě (OJ L 65 z   11.3. 2011, s. 1)

Toto nařízení stanoví postupy a podmínky požadované pro občanskou iniciativu podle článku 11 Smlouvy o EU a článku 24 Smlouvy o fungování EU. Nařízení definuje požadavky na organizátory a na podepsané osoby, registrace navrhované občanské iniciativy, postupy a podmínky pro sběr prohlášení o podpoře, online systémy sběru, minimální počet podepsaných osob na členský stát, ověřování a potvrzování prohlášení o podpoře členskými státy, předložení občanské iniciativy Komisi, postup posouzení občanské iniciativy Komisí, veřejné slyšení a další ustanovení.

Rozhodnutí Rady 2011/168/SZBP ze dne 21. března 2011 o Mezinárodním trestním soudu a o zrušení společného postoje 2003/444/SZBP (OJ L 76 z   22.3. 2011, s. 56)

Cílem rozhodnutí je zvýšit všeobecnou podporu Římského statutu MTS, zachovat celistvost Římského statutu, podpořit nezávislost MTS i jeho účinné a účelné fungování, podpořit spolupráci s MTS a podpořit uplatňování zásady doplňkovosti. Za účelem podpory nezávislosti MTS Unie a její členské státy vybízejí smluvní strany, aby převedly své příspěvky v souladu s rozhodnutími přijatými shromážděním smluvních stran; vynakládají veškeré úsilí na to, aby členské státy co nejdříve přistoupily k dohodě o výsadách a imunitách MTS nebo ji ratifikovaly; podporují přistoupení k ní nebo její ratifikaci jinými státy; snaží se podporovat rozvoj vzdělávání a pomoci soudcům, žalobcům, úředníkům a právním zástupcům v souvislosti s činností týkající se MTS.

Rozhodnutí Rady ze dne 31. března 2011 o podpisu Haagské úmluvy ze dne 23. listopadu 2007 o mezinárodním vymáhání výživného na děti a dalších druhů vyživovacích povinností vyplývajících z rodinných vztahů jménem Evropské unie (OJ L 93 ze 7.4.2011, s. 9)

Podpis dohody Haagské úmluvy ze dne 23. listopadu 2007 o mezinárodním vymáhání výživného na děti a dalších druhů vyživovacích povinností vyplývajících z rodinných vztahů se schvaluje jménem Evropské unie mezi Evropskou unií a Marockým královstvím, kterou se zřizuje mechanismus pro urovnávání sporů, se schvaluje jménem Unie s výhradou pozdějšího uzavření dohody.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/36/EU ze dne 5. dubna 2011 o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2002/629/SVV (OJ L 101 z 15.4.2011, s. 1)

Tato směrnice stanoví minimální pravidla týkající se definice trestných činů a sankcí v oblasti obchodování s lidmi. Rovněž zavádí společná ustanovení, ve kterých zohledňuje hledisko pohlaví a která posílí prevenci této trestné činnosti a ochranu jejích obětí. Členské státy jsou povinny přijmout opatření nezbytná k zajištění trestnosti ve směrnici vyjmenovaných úmyslných jednání za účelem vykořisťování, jako jsou najímání, převoz, převod, ukrývání nebo příjem osob, včetně výměny či předání kontroly nad těmito osobami, za použití hrozeb, síly či jiných forem nátlaku, únosu, podvodu, klamu, zneužití moci či zranitelného postavení nebo poskytnutím či obdržením platby či výhod s cílem získat souhlas osoby, jež má kontrolu nad jinou osobou. Směrnice dále upravuje: odpovědnost právnických osob, sankce vůči právnickým osobám, zajištění a konfiskace, nezahájení trestního stíhání obětí nebo neukládání trestů obětem, vyšetřování a trestní stíhání, soudní příslušnost, pomoc a podporu poskytovanou obětem obchodování s lidmi, ochranu obětí obchodování s lidmi při vyšetřování trestných činů

12

BULLETIN ZAHRANIČNÍHO ODDĚLENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR 2/2011

a trestním řízení; obecná ustanovení o opatřeních na pomoc dětským obětem obchodování s lidmi, na jejich podporu a ochranu, pomoc dětským obětem a jejich podporu, ochranu dětských obětí obchodování s lidmi při vyšetřování trestných činů a trestním řízení, pomoc, podporu a ochranu určenou dětským obětem obchodování s lidmi bez doprovodu, odškodnění obětí, prevenci, národní zpravodaje, koordinaci strategie Unie proti obchodování s lidmi.

Judikatura Soudního dvora Evropské unieJudikatura Soudního dvora Evropské unie

Věc C-359/09 : Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 3. února 2011 (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Fővárosi Ítélőtábla — Maďarská republika) — Donat Cornelius Ebert v. Budapesti Ügyvédi Kamara Klíčová slova: „Advokáti — Směrnice 89/48/EHS — Uznávání vysokoškolských diplomů vydaných po ukončení nejméně tříletého odborného vzdělávání a přípravy — Směrnice 98/5/ES — Trvalý výkon povolání advokáta v jiném členském státě než v tom, ve kterém byla získána kvalifikace — Používání profesního označení hostitelského členského státu — Podmínky — Zápis do seznamu stavovské organizace advokátů v hostitelském členském státě“

Věc C-283/09 : Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 17. února 2011 (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Sąd Rejonowy Warszawa — Polská republika) — Artur Weryński v. Mediatel 4B Spółka z o.o. Klíčová slova: „Soudní spolupráce v občanských věcech — Dokazování — Výslech svědka dožádaným soudem na žádost dožadujícího soudu — Náhrady náležející svědkům“

Věc C-236/09 : Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 1. března 2011 (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Cour constitutionnelle — Belgie) — Association Belge des Consommateurs Test-Achats ASBL, Yann van Vugt, Charles Basselier v. Conseil des ministres Klíčová slova: „Řízení o předběžné otázce — Základní práva — Boj proti diskriminaci — Rovné zacházení s muži a ženami — Přístup ke zboží a službám a jejich poskytování —Pojistné a pojistné plnění — Pojistněmatematické faktory — Zohlednění kritéria pohlaví jakožto faktoru pro posouzení pojistného rizika — Smlouvy o soukromém životním pojištění — Směrnice 2004/113/ES — Článek 5 odst. 2 — Časově neomezená výjimka — Listina základních práv Evropské unie — Články 21 a 23 — Neplatnost“

Věc C-34/09 : Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 8. března 2011 (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Tribunal du travail de Bruxelles — Belgie) — Gerardo Ruiz Zambrano v. Office national de l'emploi (ONEM)Klíčová slova: „Občanství Unie — Článek 20 SFEU — Přiznání práva pobytu na základě práva Unie nezletilému dítěti na území členského státu, jehož je toto dítě státním příslušníkem, nezávisle na předchozím výkonu práva tohoto dítěte na volný pohyb na území členských států — Přiznání za týchž okolností odvozeného práva pobytu příbuznému v přímé vzestupné linii, který je státním příslušníkem třetího státu a na kterého je nezletilé dítě odkázáno výživou — Následky práva pobytu nezletilého dítěte na požadavky, jež musí z hlediska pracovního práva splňovat příbuzný v přímé vzestupné linii tohoto nezletilého, který je státním příslušníkem třetího státu“

Věc C-29/10 : Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 15. března 2011 (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Cour d'appel — Lucembursko) — Heiko Koelzsch v. Lucemburské velkovévodstvíKlíčová slova: „Římská úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy — Pracovní smlouva — Volba práva smluvními stranami — Kogentní/Imperativní ustanovení práva rozhodného v případě

13

BULLETIN ZAHRANIČNÍHO ODDĚLENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR 2/2011

neexistence volby práva — Určení tohoto práva — Pojem země, v níž zaměstnanec, obvykle vykonává svoji práci — Zaměstnanec, který vykonává svoji práci ve více než jednom smluvním státě“

Věc C-119/09 : Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 5. dubna 2011 (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Conseil d'Etat — Francie) — Société fiduciaire nationale d'expertise comptable v. Ministre du budget, des comptes publics et de la fonction publiqueKlíčová slova: „Volný pohyb služeb — Směrnice 2006/123/ES — Článek 24 — Zákaz všech absolutních zákazů obchodních sdělení regulovaných povolání — Povolání účetního experta — Zákaz aktivního získávání zákazníků“

Věc C-61/11 : Rozsudek Soudního dvora (prvniho senátu) ze dne 28. dubna 2011 (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Corte di Appello di Trento - Itálie) - trestní řízení proti Hassenovi El Dridimu, alias Soufimu KarimoviKlíčová slova: "Prostor svobody, bezpečnosti a práva - Směrnice 2008/115/ES - Navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí - Články 15 a 16 - Vnitrostátní právní úprava, jež pro neoprávněně pobývající státní příslušníky třetích zemí, kteří odmítnou uposlechnout příkaz k opuštění území členského státu, stanoví trest odnětí svobody - Slučitelnost"

Věc C-434/09 : Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 5. května 2011 (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Court of the United Kingdom - Spojené království) - Shirley McCarthy v. Secretary of State for the Home DepartmentKlíčová slova: "Volný pohyb osob - Článek 21 SFEU - Směrnice 2004/38/ES - Pojem ,oprávněné osoby' - Článek 3 odst. 1 - Státní příslušník, který nikdy nevyužil svého práva volného pohybu a který vždy pobýval v členském státě, jehož je státním příslušníkem - Vliv státní příslušnosti dalšího členského státu - Čistě vnitrostátní situace"

Věc C-147/08 : Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 10. května 2011 (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Arbeitsgericht Hamburg - Německo) - Jürgen Römer v. Freie und Hansestadt HamburgKlíčová slova: "Rovné zacházení v zaměstnání a povolání - Obecné zásady práva Unie - Článek 157 SFEU - Směrnice 2000/78/ES - Působnost - Pojem ,odměna' - Vyloučení - Systém oborového zaopatření ve formě doplňkového starobního důchodu pro bývalé zaměstnance místního územního celku a jejich pozůstalé osoby - Způsob výpočtu tohoto důchodu, který zvýhodňuje osoby pobírající důchod, které uzavřely manželství, v porovnání s osobami pobírajícími důchod, které žijí v rámci registrovaného partnerství - Diskriminace na základě sexuální orientace"

Věc C-391/09 : Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 12. května 2011 (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Vilniaus miesto 1 apylinkės teismas - Litevská republika) - Malgožata Runevič-Vardyn, Łukasz Wardyn v. Vilniaus miesto savivaldybės administracija, Lietuvos Respublikos teisingumo ministerija, Valstybinė lietuvių kalbos komisija, Vilniaus miesto savivaldybės administracijos Teisės departamento Civilinėsmetrikacijos skyriusKlíčová slova: "Občanství Unie − Svoboda pohybovat se a pobývat v členských státech − Zásada zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti − Články 18 SFEU a 21 SFEU − Zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ − Směrnice 2000/43/ES − Vnitrostátní právní úprava ukládající přepis příjmení a jmen fyzických osob v dokladech o osobním stavu do podoby, která je v souladu s pravidly grafického záznamu státního úředního jazyka"

Aktuální žádosti o rozhodnutí o předběžné otázceAktuální žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce

14

BULLETIN ZAHRANIČNÍHO ODDĚLENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR 2/2011

Věc C-112/11 : Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Oberlandesgericht Köln (Německo) dne 4. března 2011 - eebookers.com Deutschland GmbH v. Bundesverband der Verbraucherzentralen und Verbraucherverbände - Verbraucherzentrale Bundesverband e.V.Předběžná otázka: Zahrnuje ustanovení čl. 23 odst. 1 nařízení, podle kterého se volitelné příplatky sdělují jasným, průhledným a jednoznačným způsobem na počátku každé rezervace a cestující je přijímají na základě projevu vůle, i takové příplatky v souvislosti s lety, které připadají na služby třetích osob (v tomto případě: poskytovatel pojištění storna) a jsou od cestujícího vybírány zprostředkovatelem letu v rámci celkové ceny společně s cenou letu?

Věc C-116/11 : Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Sąd Rejonowy Poznań (Polská republika) dne 7. března 2011 - Bank Handlowy, Ryszard Adamiak, Christianapol Sp. z o.o.Předběžná otázka (výběr): Má být čl. 4 odst. 1 a odst. 2 písm. j) nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení (Úř. věst. L 160 z 30. 6. 2000, s. 1-18; Zvl. vyd. 19/01, s. 191) vykládán v tom smyslu, že pojem "skončení úpadkového řízení" použitý v tomto předpisu je nutno nezávisle na právní úpravě platné v právních řádech jednotlivých členských států vykládat autonomně, anebo o tom, kdy dochází ke skončení úpadkového řízení, rozhoduje pouze vnitrostátní právo státu, který řízení zahájil?

Věc C-128/11 : Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesgerichtshof (Německo) dne 14. března 2011 - Oracle International Corporation v. UsedSoft GmbHPředběžná otázka (výběr): Je osoba, která se může odvolávat na vyčerpání práva na rozšiřování rozmnoženiny počítačového programu, „oprávněným nabyvatelem“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 směrnice 2009/24/ES?

Věc C-134/11 : Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Landgericht Hamburg (Německo) dne 18. března 2011 - Jürgen Blödel-Pawlik v. HanseMerkur Reiseversicherung AGPředběžná otázka: Má se článek 7 směrnice 90/314/EHS ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy použít i tehdy, stane-li se organizátor platebně neschopným proto, že peníze vybrané od cestujících od počátku s podvodným úmyslem vynaložil v plné výši k jinému účelu a uskutečnění cesty nebylo nikdy plánováno?

Věc C-133/11 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesgerichtshof (Německo) dne 18. března 2011 - Folien Fischer AG a Fofitec AG v. RITRAMA SpAPředběžná otázka: Je nutno vykládat čl. 5 bod 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech v tom smyslu, že příslušnost soudu v místě, kde došlo k protiprávnímu jednání, je dána v případě negativní určovací žaloby, kterou potenciální původce škody uplatňuje, že potenciálnímu poškozenému nepřísluší v případě určitého skutkového stavu žádné nároky z protiprávního jednání (zde porušení předpisů kartelového práva)?

Věc C-141/11 : Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Södertörns Tingsrätt (Švédsko) dne 21. března 2011 - Torsten Hörnfeldt v. Posten Meddelande ABPředběžná otázka (výběr): Tingsrätt žádá Soudní dvůr Evropské unie o zodpovězení následujících předběžných otázek týkajících se výkladu obecné právní zásady zákazu diskriminace na základě věku a výkladu článku 6 směrnice Rady 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání: Může být vnitrostátní pravidlo, které podobně jako pravidlo 67 let vede k rozdílnému zacházení na základě věku, legitimní, i když nelze z kontextu, ve kterém bylo toto pravidlo přijato, nebo z jiných informací jasně určit, jakého cíle či účelu má být tímto pravidlem dosaženo?

Věc C-146/11 : Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Riigikohus (Estonská republika) dne 25. března 2011 - AS Pimix, v likvidaci v. Maksu- ja Tolliameti Lõuna

15

BULLETIN ZAHRANIČNÍHO ODDĚLENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR 2/2011

maksu- ja tollikeskus, Ministerstvo zemědělství (Põllumajandusministeerium)Předběžná otázka (výběr): Má být článek 288 Smlouvy o fungování Evropské unie ve spojení s článkem 58 Aktu o podmínkách přistoupení s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora (rozsudky ze dne 11. prosince 2007, Skoma-Lux, C 161/06, Sb. rozh. s. I 10841, ze dne 4. června 2009, Balbiino, C 560/07, Sb. rozh. s. I 4447 a ze dne 29. října 2009, Rakvere Lihakombinaat, C 140/08, Sb. rozh. s. I 10533), vykládán v tom smyslu, že po jednotlivci lze vyžadovat splnění povinnosti vyplývající z nařízení Komise (ES) č. 1972/2003 ze dne 10. listopadu 2003,a) i bez ohledu na to, že uvedené nařízení nebylo k 1. květnu 2004 vyhlášeno v Úředním věstníku Evropské

unie v estonském jazyceb) a zákonodárce příslušného členského státu ve vnitrostátním právním aktu znovu nedefinoval pojem

zemědělské produkty, který je vymezen v nařízení, nýbrž se omezil na odkaz na čl. 4 odst. 5 uvedeného nařízení, jež nebylo řádně zveřejněno,

c) jestliže jednotlivec mezitím povinnost vyplývající z tohoto nařízení splnil (přiznal zásoby podle správného kódu zboží) a tuto povinnost nenapadl,

d) a poplatek mu byl příslušným orgánem členského státu vyměřen k okamžiku, k němuž nařízení č. 1972/2003 již bylo v estonském jazyce vyhlášeno v Úředním věstníku Evropské unie?

Věc C-154/11 : Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Landesarbeitsgericht Berlin-Brandenburg (Německo) dne 29. března 2011 - Ahmed Mahamdia v. Alžírská demokratická a lidová republikaPředběžná otázka (výběr): Jedná se v případě velvyslanectví státu, který leží mimo rozsah působnosti nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "nařízení č. 44/2001"), nacházejícího se v některém z členských států o pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu ve smyslu čl. 18 odst. 2 nařízení č. 44/2001?

Věc C-151/11 : Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Landgericht Frankfurt am Main (Německo) dne 28. března 2011 - Condor Flugdienst GmbH v. Jürgen DörchelPředběžná otázka (výběr): Přísluší cestujícímu nárok na náhradu škody podle článku 7 nařízení, dojde-li po odletu uskutečněném podle letového řádu k přerušení letu a letadlo se před dosažením cílového letiště vrátí na letiště odletu, a následně opět odlétne se zpožděním relevantním pro vznik nároku na náhradu škody?

Věc C-166/11 : Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Audiencia Provincial de Oviedo (Španělsko) dne 5. dubna 2011 - Angel Lorenzo González Alonso v. Nationale Nederlanden Vida Cia De Seguros y Reaseguros S.A.E.Předběžná otázka: Mají se ustanovení čl. 3 odst. 2 písm. d) směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory vykládat restriktivně, a proto v tom smyslu, že se nevztahují na smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory, jejímž prostřednictvím je poskytováno životní pojištění za protiplnění v podobě měsíčních vkladů podílových jednotek, které mohou být v různém poměru investovány do fondů s pevným výnosem, fondů s variabilním výnosem a finančních investičních produktů dané společnosti?

Věc C-170/11 : Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Hoge Raad der Nederlanden (Nizozemsko) dne 7. dubna 2011 - Maurice Robert Josse Marie Ghislain Lippens a další v. Hendrikus Cornelis Kortekaas a další, další účastnice řízení: Ageas NV, dříve Fortis NVPředběžná otázka: Musí být nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 ze dne 28. května 2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech, a zejména jeho čl. 1 odst. 1 vykládán v tom smyslu, že soud, který si přeje vyslechnout svědka s bydlištěm v jiném členském státě, musí vždy v rámci tohoto typu dokazování uplatnit postupy zavedené uvedeným nařízením nebo je oprávněn používat postupy stanovené v jeho vnitrostátním procesním právu, jako je předvolání svědka před tento soud?

16

BULLETIN ZAHRANIČNÍHO ODDĚLENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR 2/2011

Výběr zVýběr z  judikatury Evropského soudu pro lidská právajudikatury Evropského soudu pro lidská práva

Níže uvádíme výběr z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, která byla publikována v češtině v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 2/2011. [KŠ]

Věc MGN limited proti spojenému království(Právo na ochranu důvěrnosti a soukromí a svoboda projevu)Případ se týkal stížnosti vydavatelské společnosti Mgn Limited, podle které se Spojené království dopustilo porušení svobody projevu, když jeho národní soudy uznaly, že vydavatelská společnost porušila soukromí paní Naomi Campbell vydáním článků a fotografií v The Daily Mirror o její drogové závislosti, a také nařízením zaplacení soudních poplatků. Evropský soud pro lidská práva neshledal žádné porušení článku 10 (svoboda projevu a právo na informace).

Věc Jakóbski proti Polsku(Povinnost věznice zajistit odsouzenému přístup k nábožensky nezávadné stravě)V daném případu úřady odmítly zadrženému poskytnout bezmasou stravu. Soud jednomyslně rozhodl, že tím byla narušena dieta přikazovaná jeho vírou a proto došlo k porušení článku 9 Úmluvy (svoboda projevu).

Věc Serife Yigit proti Turecku(Civilní v. církevní sňatek – nárok na vdovský důchod a dávky sociálního zabezpečení)Turecké soudy odmítly stěžovatelce poskytnout dávky v hmotné nouzi náležící jejímu zemřelému partnerovi, se kterým uzavřela církevní, avšak nikoliv civilní sňatek. Velký senát se shodl, že tato skutečnost nepředstavuje porušení článku 14 (zákaz diskriminace) v souvislosti s článkem 1 Protokolu 1 Úmluvy (ochrana majetku), ani článku 8 Úmluvy (právo na rodinný život). Stát totiž podle Úmluvy není povinen uznat stěžovatelku jako dědičku muže, za kterého byla provdána výlučně na náboženském základě.

Věc Andrle proti České republice(Diskriminace na základě pohlaví; odlišný důchodový věk pro muže a ženy)Případ se týkal důchodového systému v České republice, podle kterého ženy a muži pečující o děti získávají nárok na odchod do důchodu v odlišném věku. Soud dospěl jednomyslně k závěru, že nedošlo k porušení zákazu diskriminace zaručeného článkem 14 Úmluvy v souvislosti s právem stěžovatele na pokojné užívání majetku chráněným článkem 1 Protokolu č. 1 Úmluvy.

17