POHÁDKYZE ZÁMECKÉHO PARKU

Božena Tymichová

Vydáno v edici Rodného kraje Františka Kupky,

literatura pro děti a mládež.

© 2009

Téměř dvě století působí naše pojišťovna v Českých zemích. Tradice a ochrana hmotných i duševních hodnot je nám vlast-ní. I proto podporujeme projekty, které čerpají z bohatých tra-dic našeho kraje a zároveň se je snaží rozvíjet a uchovat příštím generacím. Projekt Rodný kraj Františka Kupky, jehož jsme tradičním partnerem, je toho důkazem. Věřím, že knížka, kte-rou právě držíte, Vám přinese řadu příjemných chvil ve Vašem rodinném kruhu.

GENERALI POJIŠŤOVNA A.S.

MGR. ALEŠ JINDRA, OBLASTNÍ ŘEDITEL, OŘ VÝCHODNÍ ČECHY

Vodník Václav

Pohádky ze zámeckého parku

První vydání

Napsala © Božena Tymichová, 2009

Ilustrace © Božena Tymichová, 2009

Krajky © Blanka Kovařovicová, 2009

ISBN 978-80-254-6075-7

Ráno v zámeckém parku

Inspirováno znakem města Opočno

Blanka Kovařovicová

Vážení čtenáři a předčitatelé,

máme radost, že se jako vydavatelé této knížky můžeme při-pojit ke všem, kdo svou prací pomáhají rozvíjet myšlenku na Rodný kraj Františka Kupky jako na čilé středisko současného tvůrčího života našich domovů pod Orlickými horami. Proto-že vědomí, že každý má někde své kořeny, tvoří se už v útlém dětství, jsou k němu coby klíč vhodné právě pohádky, zvláště když jsou inspirovány – a slovně i výtvarně vyjádřeny – přesně pojmenovanými místy zámeckého parku v Opočně. Děkujeme všem, kteří se na vzniku knížky podíleli, věříme, že první vlaš-tovku budou následovat další, a při čtení vám přejeme hezké chvilky. Vaše občanské sdružení ABAKUS

8

Tančící Sněhulka

9

Pohádky ze zámeckého parku

Když se zadíváme na letní noční oblohu, rozprostře se před námi vesmír plný hvězd. Některé hvězdy jsou zářivé a žhavé jako slunce, jiné mají povrch chladný. Ty nazýváme planetami. I naše Země je planeta a z vesmíru se jeví jako blankytně mod-rá, což způsobuje vzduch, který ji obklopuje. Je nesmírně krás-ná a v jejím okolí se nenajde žádná jiná, která by se jí vyrov-nala. Možná, že někde ve vesmíru jsou planety podobné naší Zemi, ale my o nich nevíme. Díky vzduchu a vodě, mohl na Zemi vzniknout velice rozmanitý život. Měli bychom si vážit toho, že můžeme na této krásné planetě žít. Měli bychom k ní být ohleduplní a nechovat se jako by nám patřila, protože ona nám skutečně nepatří. Jsme na ní pouhými hosty a na každém jedinci záleží, jaký zde prožije život. To dobře vědí skřítkové, o kterých si budeme v této knížce povídat. Zavítáme do ma-lého podhorského městečka Opočna, které se pyšní krásným renesančním zámkem a parkem. Nachází se ve východní části Čech, v zemi, která je srdcem Evropy. Pojďme tedy, ztišme se a zaposlouchejme se do vyprávění kouzelné přírody. Je týden před Štědrým dnem. Cestičky opočenského zámec-kého parku se bělají slabým popraškem sněhu. Bledý měsíc každou chvilku vykoukne z temných mračen, honících se nad korunami stromů. V údolí si vlnky Zlatého potoka tiše zpívají svoji věčnou písničku a ze zámecké jízdárny doznívají posled-ní tóny Rybovy vánoční mše. Ten večer se na louce u potoka v chaloupce pod vysokým smrkem rozzářila dvě nazelenalá světýlka. To se lesním skřít-kům, mamince Violce a tatínkovi Hlaváčkovi, narodila dvě mi-minka – dva chlapci. Na protějším břehu v chaloupce u vysoké túje zazářilo ještě jedno světýlko. Tam se jiným lesním skřít-kům, mamince Arnice a tatínkovi Janovcovi, narodila malá holčička.

10

Miminka dostala jména po kytičkách. Chlapci po prvním jarním kvítku Petr a Klíček a holčička, protože měla krásně modrá očka, Pomněnka. Děti lesních skřítků rostou rychleji než děti lidí. A tak na jaře, až se zima vzdá vlády nad krajinou, budou všichni tři umět chodit, běhat i mluvit a začnou pozná-vat svět. Ale zatím jsou ještě maličcí, musí hodně jíst a spát. Nechme je tedy v klidu a pojďme si něco málo povědět o opo-čenském zámeckém parku. Park se táhne dlouhým údolím, kterým protéká Zlatý potok pramenící vysoko v Orlických horách. Na jeho pravém strmém břehu vystavěli kdysi lidé hrad, který chránil kupeckou cestu. Po ní vozili kupci sůl a jiné zboží z Polska do Čech. Hrad byl později přestavěn na krásný renesanční zámek. U zámku byl založen přírodní park, který svou divokou krásou uchvacuje návštěvníky dodnes. Ze zámeckého nádvoří míří klikaté cesty dolů k hornímu a dolnímu rybníku. Na několika místech pro-tnou malými můstky svěží zelené louky a již se opět šplhají do strmé stráně na levém břehu. Tam se podél lesní pěšiny vypí-nají opuková skaliska. Na jejich vrcholu vede ještě jedna cesta, ze které je vidět do celého kraje. Ve skalách má svůj hrad lesní král. Zbytek této stráně osíd-lili různí obyvatelé: čarodějnice, čerti, draci, hejkal a další les-ní havěť. Ti všichni přes den spí a ožívají po západu slunce. V těchto končinách proto není radno procházet se po setmění. V údolí na potoce hospodaří dva vodníci. Na horním rybní-ku hlídá prameny pitné vody vodník Kapka, kterému pomáhá šest vodnických kluků, a na dolním rybníku sídlí vodník Vác-lav. Společně dohlížejí na čistotu vody v celém potoce a pomá-hají správci vodního hospodářství, který se stará o vodárnu. Vodník Václav je živá kronika zámeckého parku. Zná spous-tu příběhů, které se zde udály, a umí je poutavě vyprávět. Na loukách podél potoka žijí víly a lesní skřítkové, kteří se starají o vše, co v parku roste a kvete – mladé stromky, keře, květiny a byliny. Nejhustěji je osídlen park před letohrádkem. Nachá-

11

zejí se zde vzácné cizokrajné stromy, keře a tisový porost vy-tváří stinné hájky. Této části říkají skřítkové město. Ve skalách pod zámkem žijí skalní skřítkové a zámek obývají skřítkové zámečtí, kteří se od ostatních poněkud liší. Protože žijí v těsné blízkosti lidí, volí si stejná jména a oblékají se jako oni. Všechny tyto bytosti jsou plaché, lidem se neukazují a raději se před nimi schovají. Když se ale člověk umí ztišit, pozorně se dívat a naslouchat, může je zahlédnout ve větvích nebo kme-nech stromů, v pařezech i v kamenech, může ucítit jemný závan jejich lehounkých vůní, může slyšet zvuky jejich jemné hudby. V zimě je zámecký park tichý, ale s prvním jarním sluníč-kem ožívá naplno. Počkáme tedy, až přejde zima, a s prvními slunečními paprsky se vydáme do parku za našimi lesními ka-marády.

Jaro

Přišlo jaro a s ním se začal probouzet celý zámecký park. Zima byla tentokrát nezvykle mírná, což dělalo lesním skřítkům nemalou starost. Když je málo sněhu, je málo spodní vody, pramínky se nenaplní a v létě může nastat veliké sucho. Ne-vyblázněné počasí může zlobit až do května. Však i první jarní bouřka přišla již začátkem března. Provázela ji ničivá vichřice, která všude zanechala mnoho škody. S příchodem jara nastává vždy ve všech chaloupkách a jes-kyňkách živo. Větrá se, uklízí a připravují se zvonečky. Těm se věnuje obzvlášť velká péče, protože jimi budí skřítkové ze zim-ního spánku kytičky na loukách i na stráních. Připomínají jim, že je čas, aby kvetly, neboť již na ně netrpělivě čekají včelky. Jednoho pěkného dne řekl tatínek Petříkovi a Klíčkovi, že se půjdou podívat, jak se budí květiny. Přinesl dva zvonečky, jeden pro sebe a druhý pro maminku, a vyšli do slunného rána. Na louce u potoka se již bělaly trsy sněženek a bledulí. Teď na-stal čas probudit fi alky na stráni za chaloupkou. A tak šli a vždy po několika krocích nízko nad zemí zazvonili.

12

„Proč se musí zvonit na zvonečky, maminko?“ ptal se Klíček. „Tam, kde zavoníme, probudí se kytička. Nejdříve nasadí malé zelené lístečky, potom poupátko a pak vykvete kvítek. Uvidíte sami, za dva dny tady bude voňavý fi alový koberec.“ Petřík s Klíčkem by také měli rádi takové zvonečky, ale musí počkat, až v létě na louce vykvetou zvonky. Pak půjdou s tatín-kem vybrat ty nejpěknější, které se ještě budou muset patřič-ně upravit, a příští jaro už budou budit květinky sami. „Maminko, smím si zazvonit tvým zvonečkem?“ šeptl Klíček.Maminka mu ho podala. „Chytni ho tady nahoře a zazvoň níz-ko nad zemí, aby tě kytička slyšela!“Ten byl těžký! Klíček zvonek sotva zvedl, ale pěkně nad zemí zazvonil. „Vidíš, musíš ještě hodně jíst, abys měl sílu!“ A pak již zvonili jen tatínek s maminkou. Když probudili ce-lou stráň, řekl tatínek, že to napoprvé stačí a že se půjde domů na oběd. Před chaloupkou si směli chlapci ještě zazvonit. Těši-li se, až jim pod okny vykvete voňavá zahrádka.

Po obědě si chlapci hráli na louce. Nesměli chodit daleko ani se máčet v potoce, protože voda byla ještě příliš studená. Chví-li běhali kolem chaloupky, ale pak, ani nevěděli jak, ocitli se na břehu potoka. V tu chvíli vyběhla z tújového hájku na protěj-ším břehu malá panenka. „Podívej se, Klíčku,“ šťouchl Petřík do brášky, „to je hezká panenka!“ „Třeba je to princezna z pohádky, co nám o ní vyprávěla ma-minka,“ řekl Klíček a pěkně se na ni usmál. „Na princeznu je moc malá.“ „Proč by nemohla být malá princezna? Třeba vyroste. Nám také maminka někdy říká: počkejte, až vyrostete.“ „Tak se jí zeptáme: Haló, nejsi náhodou princezna z pohádky?“ „Nejsem princezna, jsem Pomněnka,“ odpověděla modro-oká panenka a zůstala stát u kraje protějšího břehu.