1

ARTICULI

© Association for Central European Cultural Studies Clavibus unitis 6 (2017), pp. 1-4

Humanističtí autoři většinou posílali oslavenci bás-nickou skladbu – jako blahopřání a dar součas-ně. Co na tom, že v době, kdy si málokdo byl jis-

tý přesným datem svého narození, většinou přáli spíš ke svátku než k narozeninám. Cílem mého »blahopřá-ní a daru« je zamyslet se nad jednou spíše opomíjenou oslavnou humanistickou básní, která náleží do souboru tzv. westonián a byla adresována dvornímu kapelníko-vi a věhlasnému skladateli Philippovi de Monte. Jak ješ-tě uvidíme, jedná se o veskrze příležitostnou skladbu, co ji však odlišuje od dobové literární produkce, je fakt, že propojuje svébytné strategie směřující k získání me-cenátu s reflexí významu hudby pro lidskou společnost a individuál ní křesťanský život.

Přestože básně v rámci jejích sbírek nejsou datovány, je zřejmé, že Westonia napsala skladbu pro dvorního ka-pelníka – tradičně označovanou jako I.26 – v nejranějším období své tvorby, tedy krátce po smrti svého nevlastní-ho otce, alchymisty Edwarda Kelleyho. Jak jsem nastínila již v jiné souvislosti, Westonia měla díky kulturnímu ka-pitálu své rodiny možnost získat soukromé vzdělání, a to včetně schopnosti psát uhlazené latinské básně. V čes-kém prostředí se jednalo o poměrně výjimečnou kompe-tenci, poněvadž latinské vzdělání mohly dopřát dcerám jen zámožné rodiny, resp. ojediněle po roce 1610 vyučo-vali latinu své dcery i někteří profesoři pražského uče-ní (např. Mikuláš Albert z Kaménka). Právě tuto »exotič-nost« dokázala Westonia strategicky využít ve svůj pro-spěch. V období po otčímově smrti, kdy se rodina dostala do finanční tísně, se Westonia začala pomocí prosebných latinských básní obracet na potenciální ochránce a mece-náše. Kromě rodinných přítel a známých adresovala bás-ně zemským úředníkům a církevním hodnostářům (Petr Vok z Rožmberka, Zdeněk Popel z Lobkovic či Bartholdus Pontanus) či vlivným členům císařského dvora. Kromě cí-sařského rady Barvitia mezi takové mecenáše patřil prá-vě i Philippe de Monte.

Skladba pro de Monteho čítající 23 elegických distich tedy vznikla v době, kdy Westonia ještě nebyla meziná-rodní »humanistickou celebritou«. Povědomost o praž-ské básnířce a jejím umění se začala šířit až díky vydá-ním jejích básní tiskem (poprvé ve sbírce Poemata z ro-ku 1602) a především pak díky propagaci jejího díla, jíž část své literární kariéry zasvětil slezský humanista Mar-tin Baldhofen. Ten dokázal Westoniiny skladby prezento-vat před nejvýznamnějšími humanistickými učenci, ja-kými byli Paul Melissus, Johannes Dousa, Daniel Hein sius či Joseph Scaliger.

Jak jsem vysvětlila již jinde, Westoniin literární vě-hlas souvisel s poměrně sofistikovanou komunikační hrou mezi humanistickými literáty. Spočívala v tom, že se Westonie ve svých skladbách situovala do určité po-zice a role, přijatelné pro tehdejší učeneckou komunitu. Westonie své skladby zaplnila rétorickými figurami a mo-tivy, které jí umožnily úspěšně rozvinout představu, že se nachází ve výrazně slabší a podřadnější pozici než je-jí potenciální ochránci. Navzdory svým nadprůměrným znalostem a básnickým schopnostem okázale podceňova-la vlastní styl a tvorbu a obracela se na ostatní huma-nistické autory s prosbou o radu s poučení. Určitá mí-ra falešné skromnosti patřila k povinné výbavě každého

Lucie STORCHOVÁ(Praha)

Ars musica v pozdně humanistické básni 

adresované Philippovi de Monte

2 L U C I E S T O R C H O V Á

Clavibus unitis 6 (2017), pp. 1-4 © Association for Central European Cultural Studies

ARTICULI

humanistického autora působícího v tomto období (nejen) v českých zemích, Westonie ji ovšem vybrousila k dokonalosti. Opakovaně totiž zdůrazňovala, že její intelektuální inferiorita prame-ní z toho, že je pouze nevzdělanou dívkou. Vlastní situaci popisovala pomocí odkazů k femini-zované bolesti (»dolor muliebris«), utrpení a zranitelnosti. Zdůrazňovala, jak ji prožitá příkoří znemožňují psát kvalitní básně. Vyjadřovala se tak, aby oslabila svůj básnický hlas a zpochyb-nila vlastní autorskou aktivitu a iniciativu. Pomocí těchto strategií pak adresáty svých básní stavěla do role paternalistických soudců a ochránců, což jí umožnilo ještě vystupňovat pros-by o patronát. Ve chvíli, kdy prosebné básně nechala vydat tiskem, dostalo se jejich adre sátům v očích učenecké komunity zvláštní výsady: začali být spojováni s »pražským zázrakem«.

V reakci na Westoniiny básně a její sebestylizaci vzniklo velké množství skladeb (a rovněž několik dopisů), které evropští literáti adresovali buď přímo jí, nebo jejím známým. Na sílu její popularity ukazuje i fakt, že řada reakcí vznikla až dlouho po roce 1612, kdy Westonie zemře-la. Básně opěvující pražskou básnířku se vyznačují marginalizující rétorikou, která do značné míry souzní s její vlastní tvorbou. Navzdory okaté chvále a obdivu (anebo spíše právě jejich prostřednictvím) stavěli ostatní humanističtí autoři Westonii do pozice zcela jedinečného až zázračného úkazu (»aevi sui miraculum«), jakési výjimky z pravidla, která buď potvrzuje infe-rioritu ostatních žen, nebo se dokonce zcela vymyká dobovému genderovému řádu a vyžaduje novou definiční kategorii. Nezřídka se k ní vztahovali jako k dceři. V návaznosti na před stavu o její panenskosti pak zdůrazňovali klasické »panenské ctnosti« a vzhled, s nimiž se setkává-me i jinde v dobové literatuře, např. cudnost, skromnost, zbožnost, ale také křehkost, sladkost a jemnost. Svého druhu vrcholem této rétoriky byla situace, kdy humanisté ve svých pochval-ných básních odpírali Westonii právo na jakoukoliv autorskou aktivitu a redukovali ji na zdroj inspirace pro vlastní psaní.

Oslava hudby adresovaná císařskému kapelníkovi patří do první skupiny skladeb, tedy mezi ty, jež napsala přímo Westonie a které jí nabídly textový prostor k inscenaci sebe samé a k roz-vinutí sítě lichotek, do nichž měl být lapen další patron. Skladba je ovšem zajímavá právě tím, že je tak plná rétorických či vyloženě topických obratů, že působí až konvenčním dojmem, sou-časně však obsahuje množství individuálních autorských strategií odkazů na různé diskursy propojené s reflexí hudby. Nabízí se tedy otázka, jak se v ní Westonie prezentovala, za pomoci jakých strategií se obracela na de Monteho? Další rovinou úvah pak bude, jak Westonie propo-jila snahu získat mecenát dvorního kapelníka s reflexí hudby a její společenské funkce.

Úvodní část básně nabízí hned několik paralel s ostatními Westoniinými skladbami, a to především na rovině autorčiny sebestylizace a snahy o captatio benevolentiae. Básnířka zdůraz-ňuje vděk, jímž je adresátovi zavázána, stylizuje se do role prosící skromné a uctivé dívky, kte-rá nepromlouvá pouze sama za sebe, ale také za svou matku:

»Sum meritis devincta tuis, tibi debeo multa, quod mecum genitrix grata fatetur item.Non sum solvendo, sed quas me dicere fas est virginio grates carmine grata canam.«

De Monteho pak staví do mocensky nadřazené pozice, koří se jeho sladkým písním a vzácnému nadání a označuje ho za svého Phoeba:

»Si reputem mecum, modulamina dulcia, vocum concentus suaves, tu mihi Phoebus eris.«

Adresát ovšem současně vystupuje v poněkud jiné roli než většina ostatních vysoce posta-vených ochránců, na něž se Westonia obracela s žádostí o podporu. De Monte je díky svému nadání znám celému Rudolfovu dvoru, má ovšem i daleko širší věhlas. Rozdíl v jeho obrazu je dán také reflexí samotného pole, na němž de Monte vynikal, totiž hudby. Hudba je v básni obecně prezentována jako umění (»ars musica«), které je vnuknuté Bohem. V básni se opakova-ně setkáváme s tvrzením, že hudba je božský dar či požehnání (»Phoebus te beavit«), na němž nemá obdarovaný výraznější zásluhu a nemůže ho získat vlastní pílí. Westonia přímo v zá věru Monteho vyzývá, aby se radoval z hudby jakožto z daru: »His igitur gaude donis.« Toto pojetí se podobá dobovým reprezentacím básnické inspirace, vnuknutí a básnického daru, které by-ly u humanistických autorů velmi oblíbené (a samozřejmě ve zjevném rozporu s praxí, kdy se básnická kompetence budovala po řadu let a pomocí nanejvýš rutinních učebních postupů).

Ve vztahu ke společenskému celku má pak hudba podle Westonie především útěšný a léči-vý charakter – mírní hněv a afekty (přehnaná nekontrolovaná »hnutí srdce«), je zdrojem du-ševní posily a útěchy. Působí jako utěšující lék. Hudba konejší nevrlou mysl (»aspera pectora«), vzpruží znavené a dodává úlevu skleslému srdci (»a curis pectora fessa levat«). Westonie se v básni opakovaně vrací k myšlence, že je hudba lékem tišícím strasti (»Musica fit duro suavis

Ars mus i ca v p ozdně human is t i cké básn i adresované Ph i l i pp ov i de Monte 3

© Association for Central European Cultural Studies Clavibus unitis 6 (2017), pp. 1-4

ARTICULI

medicina labori«). Hudba má podle Westonie rovněž vliv na individuální zdraví, poněvadž za-hání nemoci (»dispellit morbos«).

Hudební vystoupení po Orfeově vzoru dokáže pohnout neživými předměty a přemáhá smrt (»Orpheus tu lapides, immo Acheronta, moves«). Obzvláště útěšně působí hudba ve válce, kdy krotí v násilí, divokost a zběsilost (»Musica Bellonae rabiem saevumque furorem/ frangit et est hosti grata futura suo«) a umenšuje sílu nepřátel (»cervicibus arcet / hostilem imbelli vimque minasque manu«). Hudba posiluje sociální vazby a soudržnost (»firmat amicitias«). Westonie

Obr. 1:Westonia, Parthenicon,Praha: Paulus Sessius,

[1603?], titulní list, Augsburg, Staats- und

Stadtbibliothek,sign. NL 1116,

http://www.mdz-nbn-resolving.de/urn/resolver.

pl?urn=urn:nbn:de:bvb:12-bsb11271653-6

Obr. 2-4:Westonia, Parthenicon,Praha: Paulus Sessius,

[1603?], báseň adresovaná Philippovi de Monte,

fol. B8r-C1r, Augsburg, Staats- und

Stadtbibliothek,sign. NL 1116,

http://www.mdz-nbn-resolving.de/urn/resolver.

pl?urn=urn:nbn:de:bvb:12-bsb11271653-6

4 L U C I E S T O R C H O V Á

Clavibus unitis 6 (2017), pp. 1-4 © Association for Central European Cultural Studies

ARTICULI

považuje hudbu, a především rovinu »harmonie«, za veskrze prospěšnou a legitimizuje tento postoj »obecným úsudkem« – jen hlupák by přeci tvrdil opak.

Hudba je také nábožensky konotována. Westonia ji popisuje jako božský dar, který je jed-ním z nástrojů pro vedení zbožného života:

»Ergo Dei donum est ars Musica, desine, Mome hanc odisse, pia hac vita carere nequit.«

Nejen že Bůh dal lidem hudbu, aby jej opěvovali v chrámech (»Hanc Deus admittit sancti ad sacraria templi, ut justo in psalmis possit honore coli«), hudba přímo podněcuje – vedle jiných citů – také zbožnost či autorčinými slovy »zbožné city« (»affectus religiosos«). Především pak probouzí křesťanské ctnosti a pozdvihá posluchače k Bohu, což je motiv, který se v básni opa-kuje. Hudba, ne nepodobná náboženskému vytržení, osvobozuje lidskou mysl od nízkých hnu-tí, očišťuje ji a pozvedává k výšinám:

»Quae rapit ex humilis affectus et tollit Olympo, a vitiis animos quae revocare potest.«

Ve starším bádání byla básni I.26 věnována pouze okrajová pozornost, což patrně souvisí se sice uhlazeným, ale poněkud konvenčním poselstvím, či dost možná s její neskrývanou sna-hou o získání dalšího mecenátu. Tím se však z principu věci vyznačuje většina Westoniiných raných skladeb. Při důkladnější četbě se se však i v konvenčně pojaté oslavě hudby otevírá řa-da otázek, jejichž směr můžeme v této blahopřejné úvaze jen naznačit. Kromě obvyklých sebe-prezentačních strategií se totiž v básni objevují zlomky nejrůznějších imaginací a diskursů po-čátku 17. století. Jedním z nich je např. lékařský a anatomický diskurs, kdy se hudba pojímá ja-ko lék tišící afekty. Hudba se spojuje s emocemi a jejich prostřednictvím i s náboženskou mo-rálkou. Harmonie se týká představ o fungování individuálního i společenského těla. Bez zají-mavosti není ani paralela mezi hudbou a poezií, kdy se obě popisují jako božský dar a výsle-dek numinózního působení, čímž se zastírá jejich řemeslný charakter. Báseň I.26 však sama do-kládá, že i nejnadanější básníci a básnířky se museli dlouho a těžce učit svému řemeslu, než si osvojili schopnost kreativně pracovat s antickými texty.

Cupio omnia quae vis!