APOSTOL 4 11APOŠTOL BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ ČTVRTLETNÍK SPOLEČNOSTI KATOLICKÉHO APOŠTOLÁTU4/2011 Ježíši, příteli osamělého srdce, Tys mým přístavem, Tys mým pokojem,

APOŠTOLB O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V ÍČTVR TLETN Í K SPOLEČNOSTI KATOLICKÉHO APOŠTOLÁTU /20114

Ježíši, příteli osamělého srdce,Tys mým přístavem,Tys mým pokojem,

Tys má jediná záchrana,Tys uklidnění ve chvílích bojů

a v moři pochybností.Tys jasný paprsek, který osvěcuje

mou cestu životem...

(Den. 247)

APOŠTOLB O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í

3ú v o d n í s l o v oAPOŠTOL

B O Ž Í H O M I L O S R D E N S T V Í

2e d i t o r i a l • t i r á ž • o b s a h

APOŠTOL BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍčasopis zaměřený na šíření úcty

k Božímu milosrdenstvíVychází čtyřikrát do roka

Vydává:Společnost katolického apoštolátu – pallotini SAC

Adresa redakce:Jámy 71, 592 32 Jámy

tel.: 566 502 855, mob.: 774 521 531e-mail: [email protected]

Bankovní spojení:KB, č.ú.: 35-6219210237/0100

Redakce:šéfredaktor P. Mgr.Wojciech Zubkowicz SAC

MUDr. Markéta KnobováMgr.Dora Švachová

Ing. Robert PechaFragmenty z Deníčku sv. Faustyny:© Zgromazdzenie MB Miłosierdzia

Warszawa, Żytnia 3/9, PolskoFoto: Wojciech Zubkowicz, archiv ABM

Grafická úprava:Josef Karhan, e-mail: [email protected]

Cena není stanovena. Redakce a tisk se hradíz dobrovolných příspěvků na účet vydavatele

(viz bankovní spojení)Imprimatur:

Církevní schváleníArcibiskupství pražské č.j. 7908/2005

Za teologický obsah odpovídáP. W. Zubkowicz SAC

MKČR E 16 339 • ISSN: 1801-5840Tisk:

Tiskárna POLYGRAF, s.r.o.511 01 Turnov, Modřišice 156

Drazí přátelé,Mark Twain napsal: „Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služ-

by.“ Tato jeho slova jsou vtipná, ale vedou nás zároveň k otázce: „Jak mám žít, aby můjživot byl hodnotný pro ostatní?“ Myslím si – přesto, že žijeme v době dost vypočítavé –že to nejsou ekonomické nebo utilitaristické důvody, které nejvíce rozhodují o tom, žeživot jednoho člověka představuje hodnotu pro ostatní. Bylo to velice dobře vidět běhemumírání a pohřbu Jana Pavla II.

Život člověka získává největší krásu, když se v něm odráží to, co je Boží. Bůh je prvnía konečnou příčinou hodnoty lidského života. Je svatý, protože svatý je Boží dech, kte-rý oživil Adama.

Ať Vám v době, kdy všichni vzpomínáme na narození Ježíše Krista, toto číslo pomů-že zamyslet se nad tím, kde je pramen lidského života a kde je jeho naplnění.

P. Wojciech Zubkowicz SAC

Úvodní slovo:Mons. František Radkovský . . . . . . . . . . 3

Marně bys slavil Ježíšovo narození . . . . 5

Kolik životů žiješ? . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

Nejsnazší řešení není vždy nejlepší . . . . 8

Život – vzácný Boží dar . . . . . . . . . . . . . 10

Ikona Narození Krista . . . . . . . . . . . . . . 12

Viděli jsme Jeho hvězdu . . . . . . . . . . . . 15

Radujme se stále v Pánu . . . . . . . . . . . . 16

Rozhovor s Christophem Schönbornem 18

Poslání a spiritualita sv. Faustyny . . . . . 22

KORUNKA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

Mučedník a vyznavač – 4. část . . . . . . . 24

I. KONGRES O BOŽÍM MILOSRDENSTVÍPřednášky, kázání, rozjímání . . . . . . . . 26

II. SVĚTOVÝ KONGRES v KrakověInformace z kongresu (1) . . . . . . . . . . . 29

Literatura, informace . . . . . . . . . . . . . . 34

OBSAH

Život je posvátný Boží dar. Viděno z fyzikálně-filozofic-kého hlediska, život je jediný proces v hmotném světě, kte-rý přispívá k jeho uspořádání, a tedy k poklesu nahodilos-ti a neuspořádanosti (entropie). Má totiž mimořádnouúčast na tvůrčí Boží moci. Spočívá na něm Boží požehnánívyslovené živočichům i lidem: „ploďte a množte se“ (Gen 1,22.28). Člověk je bytost,pro kterou Bůh stvořil ostatní hmotný svět a život a dal mu za úkol, aby o něj pečo-val a rozvíjel ho (Gen 1,28-29).

Navíc člověk, jakožto vrchol Božího stvoření, je Božím obrazem a Božím protějškemjako svobodná a rozumná bytost a je pozván, aby měl účast na absolutním Životě, kte-rým je Bůh sám (např. Mt 5,8; 2 Petr 1,4; Řím 8,18). Živé lidské společenství má býtobrazem (srov. Gen 1,27) a jednou i účastníkem toho nejdokonalejšího společenstvíŽivota, které existuje, společenství tří Božských Osob (srov. např. Mt 18,20; Jan 14,23).

Jsme v období přípravy na Vánoce. Oslavujeme v nich skutečnost, že se Boží Synstal člověkem, přijal lidskou přirozenost a žil lidský život, a to od početí ve chvíliZvěstování až po smrt na kříži. Tím lidský život nesmírně pozdvihl a posvětil a násučí, abychom si ho vážili a dobře ho žili. Abychom si vážili života od jeho saméhopočátku, ochraňovali ho a pečovali o něj až do jeho přirozeného konce.

Máme si však vážit nejen života druhých, ale především vlastního. Znamená to, žemáme svůj život chápat jako úkol od Boha, jako hřivnu (srov. Mt 25,14-30), a našímúkolem je tento život prožít co nejlépe, co nejužitečněji pro druhé i pro sebe. To se námpodaří tenkrát, když se budeme usilovně snažit okamžik za okamžikem plnit vůli Boží,protože to je vůle milujícího Otce, který chce pro každého z nás to nejlepší.

Život je ovšem nesmírně křehký, zvláště hmotný život, který je smrtelný a jednouskončí smrtí. Kniha moudrosti však říká: „Bůh smrt neučinil, ani se netěší ze zahynu-tí živých; stvořil totiž všechno, aby to bylo, čemu dal na světě vzniknout, určil k spá-se, není v tom smrtící jed; podsvětí nebude kralovat nad zemí. Vždyť spravedlnost jenesmrtelná… Bůh totiž stvořil člověka k neporušitelnosti a učinil ho obrazem vlastnínepomíjivosti. Ďáblovou závistí však vešla do světa smrt a kdo k němu patří, zakusíji. Duše spravedlivých jsou však v Boží ruce a trýzeň smrti se jich nedotkne. … I kdy-by se lidem zdálo, že jsou trestáni, mají plnou naději na nesmrtelnost. Po malém utr-pení dojdou velikého dobrodiní, neboť Bůh je vyzkoušel a shledal je hodnými sebe. …Hospodin bude jejich králem navěky“ (Mdr.1,13-15; 2,23-24; 3,1.4-5.8).

Utěšujme se těmito slovy ve chvíli, kdy zažijeme na soběnebo na druhých dotek smrti.

MONS. FRANTIŠEK RADKOVSKÝBISKUP PLZEŇSKÝ

DAR ŽIVOTA

FOTO NA TITULNÍ STRANĚ: WOJCIECH ZUBKOWICZ • ŘÍM


5m a r n ě b y s s l a v i l j e ž í š o v o n a r o z e n í . . .APOŠTOL


4

Krásná věta? Nebo zvláštní? Jak můžeme nechatKrista, aby se narodil v srdci? Anebo přesněji: ten-to Kristus se snad nenarodil v nás už jednou… přikřtu? Co to tedy znamená dovolit mu, aby se opětnarodil o Vánocích?

Jistě, Ježíš se v nás narodil ve křtu… ale… časemjsme na něj možná zapomněli tím, že jsme sklouz-li do pozice duchovních rutinérů, kteří absolvují své„náboženské povinnosti“ (mše, zpověď, modlit-ba…), ale „bez Krista“. Kristus se „ztratil“ (podob-ně jako se ztratil Marii a Josefovi v chrámě)… nevi-díme jeho přítomnost v našem nitru, nežasnemenad tím. Jeho přítomnost už není pokladem, kterýnaplňuje aspoň tichou radostí, ale „relikviářem“…

Anebo se nám podařilo „vytěsnit“ Ježíšovu pří-tomnost z určitých oblastí svého života… on jepřece jen „nebezpečný“, „nevyzpytatelný“… vů-bec, kdoví co od něho očekávat! Jen samé nejis-toty… a v době otřesených jistot toto přece nepo-třebujeme, ne?

Ale přece… byly asi chvíle v našem životě, kdyjsme zakusili povznášející radost z Ježíšovy blíz-kosti. Byly asi chvíle, kdy jsme poznali, že je opo-rou v chaosu a neuspořádanosti našeho života. Bylyokamžiky, kdy jsme zakusili, že on léčí zlomené srd-ce, dokáže vzpřímit svěšenou hlavu, vlévá balzámuzdravení do ran… A proto stojí za to ho hledat!

MAR N Ě BYS SLAVI LJ EŽÍ ŠOVO NAROZEN Í…

VELKÝ TEOLOG ORIGENES NÁM

ZANECHAL VĚTU, KTERÁ NÁM POMÁHÁ

SLAVIT VÁNOCE „TROCHU JINAK“ A AUTENTICKY:

„MARNĚ BYS SLAVIL JEŽÍŠOVO NAROZENÍ,

KDYBY SE JEŽÍŠ NENARODIL VE TVÉM SRDCI.“

ANGELO SCARANO, Th.D. S.S.L.

FOTO: WOJCIECH ZUBKOWICZ


7ú v a h aAPOŠTOL


6m a r n ě b y s s l a v i l j e ž í š o v o n a r o z e n í . . .

Usilovat o jeho intenzivnější přítomnost. Jakse zpívá v jedné působivé písni:

Víc lásky, víc moci,víc Tě znát srdcem svým!

Toužím tě mít rád celým svým srdcem,toužím tě mít rád celou svou myslí,toužím tě mít rád celou svou silou,Ty jsi můj Pán!

Vyhlížím Tvou tvář celým svým srdcem,vyhlížím Tvou tvář celou svou myslí,vyhlížím Tvou tvář celou svou silou,

Ty jsi můj Pán!

Bylo by velmi užitečné vzít si tato jedno-duchá slova do vlastní modlitby… a znovua znovu je opakovat s adventní touhou.

Ale můžeme jít ještě dál, abychom odkry-li další „tajemství“, jak umožnit Ježíšovi, abyse (nově) narodil. Učitelkou nám může býtjedna z klíčových adventních (a vánočních)postav, Maria.

Ta nebyla Matkou Slova jen tím, že umož-nila vtělení Božího Syna. Ona byla Matkoui tím, že přijala Slovo v duši. Dokonce by-chom mohli říct, že nejprve přijala Slovo

v srdci (Slovo Boží zvěstované andělem)a pak v těle: počala Slovo nejprve v duši,a pak v těle, jak řekl už sv. Augustin. A ten-týž světec neváhá říct, že duchovní mateř-ství bylo pro Marii důležitější než tělesné:vždyť samotný Ježíš prohlásil, že spíš jsoublahoslavení ti, kteří slyší slovo Boží a za-chovávají je, než ta, která ho mohla porodita kojit (Lk 12,27.28). A Matka Boží takovou„dobrou učednicí“ byla.

Tělesnou matkou Kristovou se Mariamohla stát jen jednou: „duchovní“ matkouse však stávala znovu a znovu, protože stá-le nově přijímala evangelium. Jak jej přijí-mala? Rozvažováním a zachováváním Slo-va. Rozvažováním přijímala Slovo do všechdůsledků – toto přijetí pak nebylo „dočas-né“, ale trvalé: vždyť ona bedlivě střežilapoklad evangelia.

Matkou Slova v řádu „tělesném“ se mohlastát jen Maria před dvěma tisíci lety. V řáduduchovním se však můžeme stát i my mat-kami Slova tím, že jako Maria budeme při-jímat Slovo do svého nitra. Jak? Podobnýmzpůsobem jako ona: nasloucháním, přije-tím, rozvažováním a zachováváním. Taki my budeme matkami Slova.

Naše úcta k Matce Boží by se měla vyzna-čovat především mariánským postojem: otev-řeností vůči Božímu Slovu. Otevřeností do témíry, že necháme proniknout evangelium dovšech zákoutí našeho srdce, do našich citů,tužeb, záměrů. Prostě až do „nejhlubšího nit-ra“ – podobně jako Maria přijala Slovo„do nitra duše i těla“. Podobně jako v Marii-ně lůně, i v nás má toto Slovo růst. A jednouse toto Slovo má narodit, čili se má stát zjev-ným ostatním lidem okolo nás, tak jako sezjevilo v Betlémě před očima pastýřů.

Přijetím Slova bude i v nás pokračovatzázrak vtělení: tak budeme pravdivě slavitVánoce, a to nejen v těchto nejbližšíchdnech, ale i po celý nastávající rok. ■

Tato otázka je ve mně pořád. Myslím na to,a pokaždé si víc a více uvědomuji, jak rychlese dnes člověk může ponořit do světa nato-lik, že se v něm se svým životem úplně ztratí.Pak se lze ptát už nejen na to, kolik životů žiji,ale který je ten můj. A kdo vůbec jsem.

Rakouský novinář, Heinz Nussbaumer, kte-rý přes dvacet let jezdil navštěvovat mona-stýry na hoře Athos v Řecku, píše o procesu„odcizení“, který spočívá v tom, že se člověknecítí dobře ve vlastním světě a s vlastnímživotem. Je to proto – píše Nussbaumer – žes ním nemůže najít duchovní spojení.

Někdy se mluví (a myslím si, že móda veš-kerého „retra“ je toho odleskem) o nostal-gických vzpomínkách na minulé doby, kdylidé žili pomalu, v harmonii se světem, pří-rodou a především se sebou. Málo je aletěch, kteří by se vzdali toho, co dnes máme

(televize, počítačů, technických vymože-ností) a co neměly generace před námi, abyzískali ten dávný pokoj.

Zdá se, že jsme nebyli „projektováni“ protakový způsob života, jaký dnes žijeme.Tolik slov, zvuků a obrazů za jednu minu-tu, tolik povinností, práce, plánů a spěchu– je prostě pro nás moc. Tím více, že kvůlitomu zanedbáváme to, proč jsme nejen byli„projektováni“, ale dokonce stvořeni: nášduchovní život.

Proto by asi nebylo špatné položit si otáz-ku, zda uprostřed všech těch „životů“, kte-ré žijeme, je aspoň jeden z nich duchovní.Ne proto, aby naše duše nevypadala jakoanorektická modelka, ale proto, abychomžili svůj život – dar tak často stále ještěnerozbalený.

P. Wojciech Zubkowicz SAC ■

Byl jsem v metru v Praze. Nastoupil jsem na eskalátor a díval se na reklamní plaká-ty umístěné podél eskalátorů na zdi metra. Pohyb a směr jízdy byl až symbolický:jak jsem jel dolů, „nořil“ jsem se do světa knižních novinek, reklam jazykových škol,bioterapie, upoutávek na nové filmy a nabídek obchodních center. Až najednou, najednom plakátu jsem zaregistroval otázku: Kolik životů žiješ?

KOLI KŽIVOTŮŽI JEŠ?

SVATÁ RODINA – barokní rytina (výřez)


9n e j s n a z š í ř e š e n í n e n í v ž d y n e j l e p š íAPOŠTOL


8n e j s n a z š í ř e š e n í n e n í v ž d y n e j l e p š í

na trest smrti jinak. S ohledem na posvátnostlidského života a velmi jasnou formulaci při-kázání „nezabiješ“ se trest smrti považuje zanepřípustný. Nutnou a spravedlivou ochra-nu před zločincem zajistí dnes vyspělávězeňská technika, není nutné ho zabíjet, aťsi odpyká trest ve vězení. Jan Pavel II. opa-kovaně veřejně prosil o milost pro různézločince odsouzené k smrti, třeba v USAnebo v Číně. Také přístup k sebevraždě jejiný. Je to samozřejmě určitý druh vzpouryproti Bohu a jeho právu dát a vzít člověkuživot, je to tedy hřích. Dříve se proto sebe-vrazi pohřbívali někde u zdi mimo hřbitov,poněvadž se považovali za veřejné hříšní-ky. Dnes – při nadále platném odsouzenísamotného skutku – se na sebevrahy dívá-me s láskou a milosrdenstvím a s ohledemna velké utrpení a zoufalství, které člově-ka k takovému skutku přivede, je už tak tvr-dě neodsuzujeme.

Ve třetí skupině jsou otázky, které vzniklyteprve v naší době a jsou důsledkem vývojevědy: oplodnění in vitro, medicínské experi-menty, klonování, prenatální diagnostika.Ještě před několika lety tyto otázky nikdonekladl, protože se jedná o nejnovější výdo-bytky zejména medicíny a příbuzných věd.To, co je možné, nemusí být vždy správné,i když to je zákonodárstvím některých státůschvalované. Umělé oplodnění in vitro nenímravně přípustné, protože během tohotopostupu se oplodňuje několik vajíček, takževzniká několik lidských embryí, která sepostupně vkládají do těla matky, až se z jed-noho začne rozvíjet dítě. Co se stane z ostat-ními embryi, tedy s lidmi ve velmi rané fáziživota? Stávají se jakýmsi druhem odpadu,přebytečným materiálem, se kterým sezachází různě podle místních zákonů a zvy-ků. To není přípustné, a proto se to dělatnesmí. Důstojnost lidského života má před-nost před opravnou touhou manželů po dí-

těti. Když jim Bůh odepřel možnost stát serodičem a veškerá terapie nepomohla, musíse s tím vyrovnat. Určitě to je velmi bolestnýproblém a vyžaduje citlivý přístup. Cestaadopce – i když i ona není bezproblémová –je tady mnohem lepší. Klonování lidskýchbytostí je nemravné. To je už příliš hlubokýzásah do lidské bytosti, její totožnosti, jejíduševně-tělesné integrity. Nesmíme si hrátna Boha. Medicínské experimenty na lidecha prenatální diagnostika se musí oceňovatrůzně, v závislosti na tom, jak jsou provede-ny a za jakým účelem. Riziko, že se tadydostaneme do rozporu s Božím zákonem, jedosti vysoké.

Naštěstí drtivá většina z nás nikdy nebu-de konfrontována s tak závažnými otázka-mi, jaké byly uvedeny výše. K našemu pří-stupu k životu se vztahuje jiný důležitýpoznatek: náš život je dar a úkol zároveň. Toznamená, že se nestačí spokojit s tím, jakýjsem, co dělám, nestačí jen poněkud pasiv-ně přijímat, co mi život přinese, být spoko-jen s tím, co je. Život je úkol – je nutné vy-užít co nejvíc příležitostí ke konání dobra,k hezkým zážitkům, snažit se, aby každý denživota byl v něčem výjimečný a pokud to jde,tak lepší než ten předchozí. Také strastia problémy přispívají k vývoji našeho života– bojem s potížemi se zdokonalují pozitivnínadání, která jsme obdrželi od Boha. Nej-snazší řešení není vždy nejlepší.

Před krátkou dobou zemřel na rakovinuSteve Jobs, geniální světoznámý informatika podnikatel, zakladatel firmy Apple, jejížvýrobky, do značné míry inspirované a vyví-jené samotným Jobsem, velmi silně ovliv-nily světový trh s informační technikou.Steve Jobs byl nechtěné dítě, vyrůstalv náhradní rodině. Jaké štěstí pro lidstvo, žese jeho biologická matka rozhodla pro ode-vzdání dítěte k adopci, a ne pro potrat.

Dr. Bogdan Pelc ■

NEJSNAZŠÍŘEŠENÍ

NENÍ VŽDYNEJLEPŠÍ

Dar znamená, že ten, kdo ho dává, si toho,kdo přijímá, váží, že mu chce udělat radost,poctít ho, prokázat mu lásku nebo přátelství.Takto se musíme dívat i na náš život. Bůhnám ho dal, protože nás má rád, protoženám důvěřuje, že jeho daru dobře využije-me. Někdo by mohl správně namítnout, žei zvířata a rostliny mají život od Boha, a pře-ce se od nich neočekává, že se budou chovatjako lidé, přece se s nimi zachází jinak nežs lidmi. To je pravda, a tato námitka nás vedek připomínce, že i když vše, co Bůh stvořila obdaroval životem, je dobré, jen a výhrad-ně člověk je obrazem Božím, a proto je jehodůstojnost výjimečná, stejně jako výjimečněsvatý je jeho život. Kvůli tomu jedinečnémuvztahu Boha k člověku je lidský život nedo-tknutelný, dalo by se říct „svatý“. Jen člověkje určený k nesmrtelnosti, jen on je obrazemBoha, proto smíme zabíjet zvířata a rostliny,člověka ale nikoliv, a to bez výjimky.

V otázkách vztahujících se k životu se postojkatolické církve, vypracovaný na základěinterpretace Božího zjevení, zásadně třídí dotří oblastí. Do první oblasti zařadíme postojea názory, které se nemění od počátku exis-tence církve, jako je názor na vraždu nebopotrat. Páté Boží přikázání jasně zakazujevraždu. Potrat je její zvláštní formou, poně-vadž lidské embryo je už od okamžiku poče-tí lidskou bytostí, člověkem v počáteční forměživota. Církev tyto hříchy proti životu vždyrozhodně odsuzovala a nadále odsuzuje.

Ve druhé skupině jsou postoje, které semění, jako třeba přístup k trestu smrti a sebe-vraždě. Trest smrti byl dlouhá staletí pova-žován za přípustný. Byl chápán jako nutnáforma obrany společnosti před zločincem,aby už víc nečinil zlo. Dřívější vězení byla vel-mi nedokonalá a snadno se dalo utéct, a takjistou a definitivní ochranou před zločincembyla jeho smrt. V dnešní době se církev dívá

Náš život je velký dar. Nikdo si ho nevzal sám, ale obdržel ho od Boha prostřednic-tvím rodičů. Možná o tom málo rozjímáme, málo jme si toho vědomi, ale přece to takje. Při vší své schopnosti život prodlužovat a chránit, medicína a jiné příbuzné vědynejsou schopny život stvořit. Hodně o životě víme, ale stvořit ho neumíme, a zůsta-ne to tak provždy, poněvadž dárcem života v každé jeho formě je Bůh, nikdo jiný.


11ž i v o t – v z á c n ý b o ž í d a rAPOŠTOL


10ž i v o t – v z á c n ý b o ž í d a r

Přes všechen nárůst poznatků život sámpro nás zůstává tajemstvím. Tajemstvíživota souvisí s tajemstvím Boha. Vzpomněljsem si v této souvislosti na myšlenku, s nížjsem se před lety setkal v knize holandskéhostarozákonního teologa Vriezena. Jestližeústřední teologickou výpovědí Novéhozákona je Janovo „Bůh je láska“(1 J 4, 8),pak by ústřední výpovědí Zákona Staréhomohlo být „Bůh dává život“ nebo „S Bohemje život“. Ano, jen u Boha je život.

Když se porozhlédneme po Písmu svatém,tak Bůh na počátku tvoří živé tvory. Žehnájim a raduje se z jejich hemžení. Raduje sez toho, jak se život šíří a naplňuje zemi.Copak není biblický Bůh Bohem, který „fan-dí“ životu!? Mohly bych sem připojit teolo-gické úvahy o tom, jak se Bůh sdílí s tvor-stvem. Je to pravda. Zní to tak prostě, alecítíme, že tu jde o nejniternější tajemstvíBoha. Chce se v lásce dělit o bytí, o život,o lásku, o všechny ty úžasné dary.

Ale nyní zpět k biblickému příběhu. Dál čte-me, jak se Bůh sám sklání k člověku a vde-chuje mu v chřípí dech života (Gn 2, 7). Jaké-si umělé Boží dýchání. Podivuhodným Božímzásahem se člověk stává živým tvorem. Dech,Duch, dává život. Jak je v nás život křehký!Jak málo stačí a není! Bez Boha se život ztrá-cí. „Skryješ-li tvář, propadají (tvorové) děsu,odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach senavracejí,“ zpívá žalmista (Ž 104,29). Životznamená pro biblického člověka víc než jen

biologické funkce. Souvisí s Boží tváří. A tvářznamená osobu, vztah, jak se dnes hodnězdůrazňuje, komunikaci.

Do života rušivě vstupuje hřích. Člověk takztrácí Boží blízkost a také přístup ke stromuživota a strhává s sebou celé tvorstvo do smr-ti a marnosti. A přece to tím nekončí. Do

zmatku a pustoty našeho světa vane DuchBoží jako příslib nového života. To vidíme asinejzřetelněji ve velkolepé vizi Ezechielově(Ez 37). Prorok je uveden na planinu a vidíhromadu vyschlých kostí. Nic než smrt. Anizbytek života. Dokonalý obraz zkázy a smr-ti. Lze tu ještě doufat? Lidský synu, mohoutyto kosti ožít? – Panovníku, Hospodine, ty tovíš. (Ez 37, 3). Tam, kde už není nic než smrtbez nejmenší známky života, přináší Duchživot. Vyschlé kosti symbolizují beznadějnousituaci Božího lidu v zajetí. Už není v co dou-fat. Už není kde brát. Mrtvo, pusto, prázdno.Když Duch Boží zavěje, vstane z mrtvých nadě-je, zpívá se ve známé písničce. Ano, životzávisí na Bohu.

U Boha je život – plnost života. A Bůh chce,abychom žili – v plnosti. To je příběh evan-gelia. Kristus přichází a nabízí nový život. Při-chází, abychom měli život – a to v hojnosti(J 10, 10). Ten se nevyčerpá. Nedojde. Ne-spotřebuje se. Je skutečně věčný.

Zatímco Adam se stal živým tvorem (dosl.duší živou) (Gn 2,7), Kristus je Životem(J 11, 25) a Duchem oživujícím (1 K 15, 45).Adam život jen spotřebovává. Kristus životdává v hojnosti všem, kdo mu věří.

Život je víc než biologické funkce. Tajem-ství věčného života odhaluje Ježíš krátcepřed svým zatčením. A to v modlitbě. Tvá-ří v tvář Bohu. Život věčný je v tom, kdyžpoznají tebe, jediného a pravého Boha,a toho, koho jsi poslal, Ježíše Krista (J 17, 3).Život věčný je vztah s Bohem. Život věčnýznamená to, co se děje mezi Bohem a člo-věkem. To, co žije Kristus. To, co působíDuch Svatý. Událost lásky. Vydávání sea přijímání. Skutečné sdílení. To je život.Mít společenství s věčným Bohem. Žít vesvětle Boží tváře. Není to nic jiného než žítpod vedením Božího Ducha, a tak být napo-jen na zdroj lásky, který stále člověkaa všechno tvorstvo oživuje.

Právem církev vyznává Ducha Svatéhojako dárce života (Nicejsko-cařihradskévyznání víry), jako toho, kdo život působí.On jím skutečně je. Mocí lásky všechnoobnovuje a vtahuje do lásky Otce a Syna.

Žijeme život a poznáváme, jak je to krás-né. Při tom cítíme, že život nemáme bezezbytku ve svých rukou. Život nás, našichdrahých, ale také všech tvorů zůstává vzác-ným a křehkým darem. Jak málo stačía není...? Nikdo nedokáže oživit to, co jemrtvé. Jen Bůh. Jen o něm apoštol píše, žedává život mrtvým a povolává v bytí to, conení ( Ř 4, 17).

Smíme žít. Smíme žít s Kristem. Byla námnabídnuta druhá šance. Smíme nést pečeťDucha jako příslib naděje (2 K 1, 22), že ažse naplní náš čas, uvidíme a zakusíme, jaknás Boží láska podrží a co s námi učiní.

ThDr. Petr Šandera ■

ŽIVOTVZÁCNÝBOŽÍ DAR

Tím neříkám nic nového.Všichni to víme. Jen čas od času si to víc

uvědomíme. Žijeme a cítíme, jak nášživot vůbec není samozřejmý.

Pro nás samotné zůstává – a je to takmyslím dobře – tajemstvím,

které nemáme v rukou.


13i k o n aAPOŠTOL


12i k o n a

Bez hodnocení jednotlivých tradic lze najítrozdíl mezi Východem a Západem ohlednězobrazování a přístupu k události NarozeníJežíše Krista. Na Západě, pod vlivem františ-kánské tradice, má Boží narození malebněj-ší podobu ztotožňovanou s obrazem betlé-mů a jesliček. Zbožnost se zastavuje nadlidskou stránkou tajemství: dítě Ježíš, Pan-na Maria, Josef – intimní svátek Svaté Rodi-ny – je to kompozice velice rozšířená naZápadě a neznámá na Východě. V tom seukazuje více člověk – Bůh, než Bůh – člověk.

Na Východě je dogmatický obsah svátkuvyjádřen v hierarchickém uspořádání udá-lostí: především se tady jedná o Boha, v jehosestupujícím pohybu, potom o zázrak pa-nenského mateřství, Boží odpověď na lid-ské „ano“ Panny Marie, které bylo podmín-kou Vtělení spolu s jeho nepředstavitelnoupravdou: stvoření zrodilo svého Stvořite-le, a nakonec cíl Božího jednání: zbožštěníčlověka. „Ty, který ses připodobnil bytostislepené z bláta, Kriste, když jsi přijal bídnétělo, sjednotil jsi s ním božskou přiroze-nost,“ – můžeme slyšet v modlitbě pravo-slavné církve.

Pohyb na ikoně začíná v dolní části, z pra-vé strany doleva, a potom obloukem pro-chází celou ikonou a končí uprostřed v cent-ru ikony (graficky by měl tvar písmene „e“ –jako Emmanuel). Postavy na ikoně jsouuspořádány ve třech úrovních, nahoře, vestředu a dole. Dole vidíme postavy dvou žen:s dítětem a se džbánem. Koupání dítěte zdů-razňuje, že je opravdu člověkem, a zelenávětev vyrůstající ze stromu, u kterého se při-

pravuje voda ke koupání, navazuje na textIzajáše: „I vzejde proutek z pařezu Jišajovaa výhonek z jeho kořenů vydá ovoce.“ (Iz 11,1). Zelená větev je předpovědí a symbolemdítěte. Dítě je už naplněním a ztělesněnímpředpovědi. Tato vzájemná blízkost stromua dítěte je zároveň symbolem jednoty dvouZákonů: Starého a Nového.

Dole, v levém rohu ikony, je sv. Josef,ponořený do rozjímání. Je zřetelně vidět, žeje vedle, mimo celou událost, což znamená,že není otcem dítěte. Liturgické texty mluvío hlubokém nepokoji Josefa plného pochyb-ností. Před Josefem stojí ďábel v převlečeníza pastýře a přesvědčuje Josefa, že to, co sestalo, je nemožné. Tento obraz Josefa a ďáb-la je symbolem dramatu, který se odehráváběhem všech staletí: satan přesvědčuje, ženeexistuje jiný svět než ten viditelný, a tedytaké jiný způsob narození než přirozený.

Nahoře, v levém rohu, jsou mudrci nakoních, neobvykle radostných a lehkých.Vyjadřuje to radost z příchodu Krista. Kris-tus přichází jako Pravda, končí modlosluž-ba, zjevuje se Pán – Slunce spravedlnosti, cílvšech věd a Pán vesmíru, kterého zvěstujehvězda svítící nad veškerou lidskou moud-rostí a dílem lidského rozumu (na ikoně senachází přímo nad jesličkami). Mudrci jsouzároveň symbolem všech, kdo nejsou sou-částí Izraele, ale upřímně hledají pravdua žijí spravedlivě.

Evangelia nic neříkají o jeskyni, o tajem-ných hlubinách země – je to vyprávění tra-dice. Ikona znázorňuje zvlášť šokující inter-pretaci liturgických textů: tmavý trojúhelník

I K O N A N A R O Z E N ÍK R I STA

V roce 787 koncil v Nicei, poslední společný pro církev západní a východní, prohlá-sil, že ikoně patří stejná úcta jako knize svatého Písma. Po rozdělení církve na západ-ní a východní (v roce 1054) byla úcta k ikonám intenzivnější ve východní církvi. A todo té míry, že v současné době jsou pro západní křesťany ikony často jakoby „nede-šifrovaným“ světem. Určitě bude zajímavé se v době vánoční zastavit nad ikonouNarození Krista a vnímat bohatství východní církve, které se projevuje v ikonách.

ANDREJ RUBLEV • NAROZENÍ KRISTA /1405/

Dnes je to vše už jen pouhé muzeum. Ne, že by všechny tyto přístroje užnefungovaly, ale světla nad městem Římem a nad téměř celou západní Evro-pou jsou tak intenzivní, že je sotva ještě možné vidět hvězdy, což praktickyznemožňuje pozorování oblohy. Pokud bychom chtěli v pozorování pokra-čovat, museli bychom odjet do odlehlé, liduprázdné oblasti, třeba v Ameri-ce. Umělé osvětlení – světlo vyrobené člověkem – přehluší světla na obloze.Přes naše osvětlení není možné spatřit Boží hvězdy. Tuto skutečnost může-me chápat jako obraz toho, že kvůli tomu, co jsme sami zhotovili, nejsmeschopni rozpoznat stvoření Boží, jeho stopy.

A nyní připutovali muži z východu, kteří říkají: „Viděli jsme jeho hvězdu navýchodě, a proto jsme se mu přišli poklonit.“

Byli to lidé, kteří hledali více. Hledali světlo, které nám ukazuje cestu, poníž musíme ve svém životě jít. Byli to lidé, kteří byli přesvědčení, že Božírukopis je vtištěn do stvoření a my se musíme pokusit jej rozluštit, že je mož-né Boží stopy najít a nechat se jimi vést, abychom dosáhli opravdového živo-ta. Nebyli to tedy dobrodruzi jako novodobí plavci kolem světa, kteří chtělizískat věhlas tím, že přinesou nové poznatky o Zemi; nebyla v nich ani zvě-davost vědy, která vysílá rakety do vesmíru, aby vyrvala jeho poslední tajem-ství. Jejich pohled sahal mnohem dál: Byli to lidé, kteří hledali Boha, a tímsami sebe.

A jestliže se dobře díváme, můžeme říci: Během staletí se mudrci z výcho-du stali sami hvězdami, které nás vedou a které nám ukazují, kde je Kristus.


15n a b í d k a k n aAPOŠTOL


14i k o n a

uprostřed ikony je peklo. Aby se dotkl pro-pasti a stal se „srdcem stvoření“, Kristus svénarození umístil mysticky v hloubi propas-ti zla. Kristus se narodil ve stínu smrti, Božínarození naklání nebe až k peklu. Tato vizese už velice vzdaluje od idylického obrazudítěte. Plenky dítěte vypadají úplně přesnějako pohřební obvazy, do kterých bude Kris-tus po smrti zavinut a které můžeme vidětna ikoně Zmrtvýchvstání. Plenky jsou takésymbolem pout hříchu, ze kterých násvysvobozuje Kristus. Tři mudrci, které vidí-me vlevo nahoře, jsou už nyní symbolem třížen, které nesly masti ke hrobu. Dítě senachází na ikoně uprostřed, kompozičněv místě, kde se setkávají ramena kříže. Dítěuložené v jeskyni – to je už sestoupení Slo-

va do pekel. A možná také nejvýš překva-pující realizace slov z Evangelia podlesv. Jana, že „světlo ve tmě svítí a tma jenepohltila.“ (J 1,5). Dítě je uprostřed ikony,ale přitom je velice malé. To je symbolemKristova ponížení: tajemství pokory, kteráje lékem proti jedu pýchy, který satan vpus-til do uší Evy.

Přítomnost vola a osla ještě jednou odka-zuje na sv. Izajáše: „Vůl zná svého hospodá-ře, osel jesle svého pána, mne však Izraelnezná, můj lid je nechápavý.“ (Iz 1,3) Vůlje také symbolem obětí a osel připomínávjezd Krista do Jeruzaléma. Na ikoně vidí-me narození, ve kterém se už „vše“ naplni-lo, Beránek betlémský je zároveň Beránkemeucharistickým.

Andělé jsou rozděleni na dvě části: nalevé straně se dívají na jesličky a v pravémhorním rohu ikony se dívají směrem kehvězdě a centru celé události. Jeden z nichje obrácen k pastýřům, kteří se jdou poklo-nit (na ikoně jsou pastýři z pravé strany, naúrovni Panny Marie).

Před jeskyní, oblečena do královskéhopurpuru, odpočívá Theotokos – Boží Rodič-ka. Unavená, s hlavou opřenou o ruku. Jejípohled vyjadřuje kontemplaci Evangeliaspásy. Matka Boží je obrácena tváří k nám,aby nás všechny přijala za své syny. Zároveňje největší postavou na ikoně a „květem celé-ho lidstva“ – je ta, ve které celé lidstvo řek-lo Bohu své „ano.“ Nová Eva, Maria, vyjád-řila své „ano“ jménem všech, a proto je takésymbolem církve.

Země na ikoně Narození není hladká,rovná. Je dynamická, plná hrbolů, nerov-ností. Její dynamika připomíná pohyb moř-ských vln. Tímto pohybem země vyjadřujesvou radost z Narození Krista, poznala densvého navštívení. Začíná pracovat jako těs-to, když je v něm droždí, má v sobě kvasvěčného života. (red) ■

ANDREJ RUBLEV • KRISTUS VYKUPITEL /1410/

Úryvek knihy Josepha Ratzingera „Vánoční promluvy“(Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007).

Knihu si můžete objednat na adrese:Karmelitánské nakladatelství s.r.o., Kostelní Vydří č. 58, Dačice 380 01tel.: 384 420 295, fax: 384 420 295, e-mail: [email protected], www.ikarmel.cz

„VI DĚLI JSMEJ EHO HVĚZDU.. .“(Slavnost Zjevení Páně 1994)

Loni v listopadu jsem mohl se svými spolupracovní-ky navštívit kdysi slavnou papežskou hvězdárnuv Castel Gandolfu. Viděli jsme mohutné teleskopy,jejichž pomocí se ještě donedávna pokoušeli učeníotcové zkoumat tajemství oblohy.


17k z a m y š l e n íAPOŠTOL


16k z a m y š l e n í

Polský dominikán JoachimK. Badeni (1912–2010), aris-tokrat původem i duchem,uvedl jako zářný příklad víryv druhý příchod Kristův prv-ní křesťany, kteří se řídili slo-

vy Písma: Radujte se stále v Pánu, opakuji:Radujte se! Pán je blízko. (Flp 4,4n) Věřiliv konečné vítězství dobra nad zlem, pravdynad lží, lásky nad nenávistí, a to jim dodávalotolik potřebnou sílu a naději zvláště při pro-následování. Dnes víra v parusii podle O. Joa-chima pohasla, protože radost a prožívání Božíblízkosti zmizely a nacházíme je převážně pou-ze v kontemplativních řádech a u hluboce věří-cích jedinců. Sekularizovaný svět považuje zamíru všech věcí peníze a bohatství, a křesťan-ské zásady připadají mnoha lidem jako nesro-zumitelný pozůstatek z dávno zašlých časů.Neomezená spotřeba statků, služeb a peněz jejedním z ďábelských pokušení, která narušujívnitřní řád člověka a dělají z něho otrokaobrovského mechanismu. Místo, aby mu vládl,je jím ovládán a doslova vlečen, a tím se odci-zuje své duši a svému poslání. Není ponechánani chvilku o samotě, aby si uvědomil vlastnísmysl své existence, a sobecky se domnívá, žedruzí lidé existují jen kvůli němu. Krize, kterázachvátila většinu světa, je v prvé řadě krizímravní a démonické síly zla ji svým našeptá-váním prohlubují stále víc. Bůh je vytěsněn nasám okraj, pokud je vůbec brán na vědomí.

Do této situace vstupuje víra v druhý příchodJežíše Krista a v jeho konečné vítězství jakonavýsost aktuální. Tehdy – jak praví Písmo –budou všichni lidé souzeni podle svých skutků.Nenastane ovšem jen den hněvu, ale i bytostnésetkání s Pánem, podobné tomu, které prožilsv. Jan (Zj 1,17): Když jsem ho uviděl, padl jsemmu k nohám jako mrtvý. On na mě položil pra-vici a řekl: „Nic se neboj.“ Půjde o setkání s věč-nou Láskou, při kterém se konečný soud spojís nekonečnou milostí. V této souvislosti majíJežíšova slova sv. Faustyně Kowalské proroc-

ký smysl i pro přítomnost: Má dcero, pohleď dopropasti mého milosrdenství a vzdej tomutomému milosrdenství čest a chválu a udělej to tak-to: posbírej hříšníky celého světa a ponoř je dopropasti mého milosrdenství. Viditelný světovšem skončí, neboť existence materiálníhosvěta je jen dočasná, zatímco dílo naplněnéKristem Vykupitelem má hodnotu věčnou.Ježíš přece řekl: Zbořte tento chrám a ve třechdnech jej vystavím (Jan 2,19). Chrám, symbola střed starobylého kultu, se ocitne v troskách,aby ustoupil novému chrámu, tedy životuv plnosti milosrdné Lásky, jak jej očekává cír-kev vedená Duchem Svatým.

Den konečného zúčtování ovšem neznáme,ale máme být v pohotovosti, neboť Pán je blíz-ko. K plnému prožitku víry v parusii patří,když nám náš Pán, jako učedníkům z Emauz,při našem dočasném putování svou božskoupřítomností otvírá oči a rozehřívá srdce. Musí-me ho tedy vnímat celou duší a s námahoupracovat – ale také hledat srdcem: toužit,tlouci, prosit. A vytrvat ve vnitřním naslou-chání a prosbách, abychom udělali onu jedi-nečnou zkušenost: On je zde, aby nás posilo-val a zachránil na často rozbouřených vodáchživotní pouti. Být s Kristem je daleko víc nežna něj jen myslet: je třeba plnit jeho příkazya následovat ho, neboť jsme nejen jeho žáky,ale dokonce v něm žijeme, jak čteme u apoš-tola Pavla. Ježíš se tak stává nejhlubší skuteč-ností, která proniká duši i tělo a dává životunovou kvalitu. Žijeme v reálném světě, ale tennám už neurčuje, co máme dělat; jsme svo-bodni vůči názorům světa i vůči vlastním před-stavám, které nás napadají. Ježíš nás chcenaplnit svým Duchem, milosrdenstvím a lás-kou, dát nám povstat z hrobu naší rezignacea ukázat novou naději, která osvobozuje odvšeho nízkého a ukazuje cestu k věčnému cíli.

Tato zkušenostní rovina víry je uprostředodbožštěného světa nezbytná – potvrzují toslova 34. žalmu: Okuste a vizte, jak je Hospo-din dobrý. Blaze člověku, který se k němu utíká.

Zakoušet přítomného Boha je povolán každýkřesťan, ať žije kdekoli. Podmínkou je kroměnezbytné soustředěnosti na to podstatné takévnitřní odvrácení od zmatků světa, abychomnacházeli Boha ve všech věcech. Tyto zkušenostise ovšem těžko dokazují: lidé, kteří se neset-kali s Bohem, nám neuvěří. Jako příklad siuveďme obyvatele dětských domovů, kteřínepoznali lásku rodičů. Pravdivým setkáníms Bohem se nelze ani naučit, ale je potřebné sepro přijetí tohoto daru disponovat a odstranitvše, co by mu bránilo; smíme jej ovšem oče-kávat, neboť i prorok Jeremiáš zaslechl: Volejke mně, a já ti odpovím! (33,3) Proto je třebastále prohlubovat vnitřní zrak a sluch, neboťbdělost srdce je další nezbytnou podmínkouk setkání s Pánem.

Doporučuje se také občasný pohled zpět,na uplynulý čas. Mojžíš prosil Hospodina, abymu dovolil spatřit jeho slávu, ale byl odmít-nut: člověk nesmí spatřit Boží velebnost, má-li zůstat naživu. A slyšel slova: Až tudy půjdemoje sláva, postavím tě do skalní rozsedlinya zakryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu. Až dlaňodtáhnu, spatříš mě zezadu, ale mou tvářnespatří nikdo. (Ex 33,18) Takto je možnozhodnotit některý zážitek (při modlitbě,meditaci, liturgii, ve chvílích radosti i boles-ti, ve společenství…). Podnětem mohou býtrůzné události života, které by jinak odply-nuly v návalu dalších. Znamená to mít vnitř-ní smysly otevřeny pro kairos, pro čas navští-vení. Denní události jsou polem, na kterém sepotkáváme s živým Bohem. Připomeňme pro-žitek poutníků jdoucích do Emauz: Což námnehořelo srdce, když k nám na cestě mluvila otvíral nám smysl Písma? (Lk 24,32) Víra,modlitba a život se tak navzájem prostupujía podporují. Nemusíme odcházet z prostředí,ve kterém žijeme, abychom hledali Boha; onsám se dá nalézt těmi, kdo ho s pokoroua bdělou pozorností hledají. Pak můžemeuvážit, jak je událost, slovo, setkání, myšlen-ka pro nás důležitá, co nám přinesla, jakýnárok na nás Boží vůle vznáší, co je nám tímnaznačeno. Jaký postoj k tomu zaujímáme,jakou odpověď máme dát, jak reagovat, co

máme udělat? Které slovo Písma odpovídánaší situaci?

Bůh jediný JEST, existuje v plnosti, a všech-no přijímá své bytí od něho. V tom vidímezáklad trvalého vztahu mezi Bohem a námi,neboť v něm žijeme, hýbáme se a jsme (Sk 17,28).Pro svět můžeme být nedůležití, ale jsme zceladůležití pro našeho Otce. Jsme pro něhodokonce svým způsobem nepostradatelní,neboť nás potřebuje na tom místě své vinice,kam nás povolal, a kde máme tedy působit.Žijeme-li v milosti, jsme součástí jeho králov-ství – zcela podle slov jeho Syna. Živý Bůhsmlouvy stále svůj lid provází. Jde o stálýpostup od pozorného nazírání až k zakoušeníBoha v denním životě. Otvírá se nám tím novýpohled a nové možnosti, což plně odpovídá bib-lickému chápání zbožnosti: Bůh je Bohem dějina je stále s námi na cestě. Vše, co se děje, násoslovuje, aby v nás probudilo často zasutýsmysl pro skutečnost živého Boha, který stojíu dveří našich srdcí a klepe (Zj 3,20).

Po Ježíšově nanebevstoupení se Boží plán sevším stvořením dostává do závěrečné etapy.Žijeme již v poslední hodině (1 Jan 2,18). S Kris-tem jsme spojeni skrze církev a na cestu námzáří světlo Ducha Svatého, které nás učí věřit,naslouchat a silně zakoušet Pánovu stálou pří-tomnost. O. Joachim v souvislosti s uměnímočekávání parusie řekl, že Bůh sám žádá v Pís-mu i v liturgii, abychom pamatovali na jehodruhý příchod. Je třeba žít v bdělosti srdcea zakoušet stálou Boží blízkost, setkávat ses ním. Druhým příchodem Božího Syna mázačít nový, věčný život a štěstí. Bůh vždy cho-dí za člověkem: v ráji, v Galileji, nakonec při-jde na konci světa. Pokud věříme v parusii,pocítíme Boží blízkost a sílu.

Nejsme tedy opuštěnými chodci, náhodněvrženými do zdánlivě chaotické nestálostivnějších okolností, naopak: každá Tvůrcemdarovaná hodina má svůj smysl, neboť mířík setkání s Pánem dějin na konci časů, a onznovu ujišťuje: Hle, přijdu brzy! Víra živenánadějí prozařuje naše dny pokornou prosbou:Maran atha! Přijď, Pane Ježíši!

P. Miloslav Michael Fiala OPraem ■

RADU J M E SE STÁLE V PÁN U ! 4

J. K. BadeniJ. K. Badeni


19r o z h o v o rAPOŠTOL


18r o z h o v o r

❖ Když jsme spolu mluvili před I. kon-gresem o Božím milosrdenství v Římě,vyjádřil jste, otče kardinále, naději, žekongresy budou stejně živým prvkemživota církve jako kongresy eucharistic-ké. Realizují se vaše přání a naděje?

Především bychom se měli v církvi vyva-rovat dnes tak rozšířeného myšlení v kate-goriích „rychlého úspěchu“. Vždy myslímna biblické podobenství o hořčičném semín-ku. Tímto „semínkem“ byl okamžik v roce2005, kdy v Lagiewnikach, během tradič-ních exercicií kněží a církevních spolupra-covníků, které se konaly pod heslem „Božímilosrdenství nadějí pro svět“, vznikla užkonkrétní myšlenka zorganizování I. apoš-tolského kongresu o Božím milosrdenství.O dva roky dříve jsme nad tím poprvé roz-jímali během akce „misie ve velkých měs-tech“ v červenci 2003 ve Vídni. Toto „semín-ko“ požehnal v únoru 2005 papež Benedikt

XVI., když jsem mu podrobněji prezentovalmyšlenku kongresu. Od té chvíle jsou kon-gresy, jak mezinárodní, tak i diecézní, pří-ležitostí k modlitbě a dávají naději, že tatomyšlenka bude neustále růst.

❖ Může se milosrdenství opravdu státpro lidi inspirací k novým, jinak motivo-vaným vztahům a setkáním ve společ-nosti?

Milosrdenství a snaha o společnou spra-vedlnost, to jsou – řekl bych – dvě stranyjedné mince. Milosrdenství je centrem bib-lického poselství a poselství Ježíše. Je záro-veň zdrojem a základem společné sprave-dlnosti. Tam, kde se milosrdenství oddělujeod spravedlnosti, rozděluje se zároveň bib-lické poselství. Spravedlnost bez milosr-denství by byla necitlivá a milosrdenstvíbez spravedlnosti by bylo nakonec slepé kespolečné realitě. Toto vysvětlení je nezbyt-

né, aby milosrdenství nebylo špatně inter-pretované jako projev „soukromé zbož-nosti“, ale bylo zachováno v povědomí jakospolečná síla ve prospěch společnosti. Ten,kdo mluví o Božím milosrdenství, nemůžemlčet o strukturách společné nespravedl-nosti. Musí se neustále ptát na to, jestlia kde jsou realizované společné strukturymilosrdenství. Tohle je také hlavní ideaencykliky „Dives in misericordia – Bůhbohatý milosrdenstvím“, ve které pokraču-je Svatý otec Benedikt XVI. ve své prvníencyklice „Deus caritas est“. Toto je vždyaktuální.

❖ Boží milosrdenství obklopuje celý svět.Jak to ale je v sekularizované společnosti?Jak to je v ostatních náboženstvích?

Reflexe Božího milosrdenství můževytvářet most mezi náboženstvími, zvlášťmezi křesťanstvím a muslimy. Každý mus-

limský dokument začíná slovy: „Bismillaher-rahman er-rahim“ – ve jménu Boha, všemilujícího a ke všem milosrdného. Tato dvěslova mají stejný slovotvorný kmen a zdů-razňují neustávající Boží lásku obklopujícíčlověka, nakolik ji jen člověk chce přijmout.V jednom z „chadisů“ (tradic) čteme, že „ti,kteří nejsou milosrdní, sami nedojdoumilosrdenství“. Milosrdenství má také cent-rální význam v buddhismu. A v sekularizo-vaném západním světě? Tady je aspoňa především veliká touha – touha po tombýt spolu, po blízkosti druhého člověka,touha spolucítit. Není to náhoda, že uměléslovo „compassion“ (spolucítit) sehrává takvelikou roli ve společenských a politickýchdiskuzích.

❖ Někteří z těch, kteří nejsou angažo-váni v tématu milosrdenství, tvrdí, že promnohé křesťany je milosrdenství jakým-si paravánem. Chtějí se tak ochránit před

ROZHOVOR S KARDINÁLEM

CHRISTOPHEM SCHÖNBORNEM,

ARCIBISKUPEM VÍDEŇSKÝM

A INICIÁTOREM APOŠTOLSKÝCH

MEZINÁRODNÍCH KONGRESŮ

O BOŽÍM MILOSRDENSTVÍ

MILOSRDENSTVÍJE PRO KAŽDÉHO

Kardinál Christoph Schönbornpři projevu na II. světovém kongresu

o Božím milosrdenství v Krakově

„...Boží milosrdenství má sílu měnit svět,je to revoluce Lásky, která omezuje zlo

a zasévá zrno dobra.“

FOT

O:

DA

RIU

SZLA

TU

SZE

K


21r o z h o v o rAPOŠTOL


20r o z h o v o r

konfrontací s realitou. Jak, otče kardi-nále, vnímáte tuto kritiku?

Pokud se milosrdenství považuje za para-ván, pak to už není milosrdenství. Správněvnímané milosrdenství spíše zaostřujepohled na aktuální situaci s jejím napětíma nespravedlností. Jedním z hlavních bodůkongresu o Božím milosrdenství v Krakověbyla modlitba v bývalém koncentračnímtáboře Auschwitz-Birkenau. Tady bylo „pek-lo na zemi“. Auschwitz-Birkenau je symbo-lem pohrdání člověkem a krutosti. Nedale-ko se nachází Lagiewniki, místo života,působení a smrti sv. sestry Faustyny. JanPavel II. mnohokrát zdůrazňoval určitousounáležitost mezi katastrofami XX. stoletía poselstvím o Božím milosrdenství. Přimnoha příležitostech Jan Pavel II. také zdů-razňoval církvi a světu, že poselství o Božímmilosrdenství v současné realitě života člo-

věka a světa pokládá za svůj „mimořádnýúkol“, který mu Bůh svěřil.

❖ Nemůže ale obrácení k milosrdnémuJežíši vést také k postoji, kdy člověk hře-ší a zároveň doufá?

Takový postoj by znamenal, že tento člověknepochopil přesně poselství o Božím milosr-denství. V evangeliu čteme, jak Ježíš proje-vuje milosrdenství: vždy je spojené s důraz-ným pozváním: jdi, a víc už nehřeš. Alez vlastní zkušenosti víme, že to není snadné.Je potřeba mít dobrou vůli, důvěru v milosta Boží milosrdenství, aby se člověk po kaž-dém pádu mohl díky této důvěře zvednout.Bůh se nedívá až tak na naše chyby, jako spíšna naše dobré úmysly a opravdovou snahu.Proto také nejsme odsouzeni k pochybnos-tem a nemusíme se bát, protože Boží milosr-denství je větší než naše hříchy a slabosti.

❖ Ve svém „Deníčku“ sestra Faustynačasto píše o zpovědi – „tribunále spra-vedlnosti“. V dnešní době se lidé zpoví-dají stále méně a zpovědnice v mnohakostelích jsou spíš něco jako antickýnábytek…

Svátost smíření má rozhodující význampro vývoj a zrání křesťanského duchovníhoživota. Právě v této svátosti a skrze ni na násbohatě splývá Boží milosrdenství. Prototaké svátost smíření má své centrální mís-to v katechizaci. Musíme začít od malýchkroků: v co největším počtu kostelů by mělybýt určeny hodiny zpovědi. Z mých pozo-rování ve Vídni vím, že do kostelů, ve kte-rých jsou systematické doby zpovídánía rozhovorů se zpovědníkem, přichází vícea více lidí, kteří chtějí stanout před „tribu-nálem milosrdenství“. Nesmíme ale oddě-lovat klasické zpovědi a dívat se na něsamostatně. Zpověď je na konci určité ces-ty zahrnující modlitbu, pokání a osobní zpy-tování svědomí, spoluúčast na Eucharistii(která přece vždy začíná aktem pokání),čtení Svatého Písma, neustálou snahusprávně volit životní cestu atd.

❖ „Ježíši, důvěřuji Ti!“ – občas nenísnadné říci tato slova… pro vás, otče kar-dinále, také?

Ano, důvěra může být občas heroickýmaktem, například v situaci, kdy všechnosvědčí proti tomu, abychom důvěřovali.Proto je tak důležitý Ježíš, protože Jemumůžeme bezmezně důvěřovat, přes všelija-ké temnoty. Svatá Faustyna nazývá tutodůvěru „polévkovou naběračkou“, pomocíkteré vždy můžeme načerpat Boží milosr-denství.

Teresa Sotowska ■Převzato: www.ekai.pl

Christoph kardinál Schönborn OPje rakouský dominikánský mnich,teolog a od roku 1995 šestnáctý arci-biskup vídeňský. V roce 1998 byl jme-nován kardinálem a krátce poté zvo-len předsedou Rakouské biskupskékonference.

Narodil se 22. 2. 1945 na zámku Skal-ka u Vlastislavi jako druhý syn hraběteHuga Damiana von Schönborn a baro-nesy Eleonory Ottilie Hildy Marie. Měldva bratry a jednu sestru. V září 1945byla rodina v rámci tzv. „odsunu“ spo-lečně s většinou ostatních němců vy-hnána z Československa a posléze žilapřevážně v Rakousku.

Po maturitě (1963) vstoupil do domi-nikánského řádu a studoval teologii,filosofii a psychologii v Bornheimu, veVídni a v Paříži. 27. prosince 1970 jejkardinál König vysvětil na kněze. Získallicenciát posvátné teologie (1971) a podalších studiích teologie v Řezně (mimojiné pod Josephem Ratzingeren) dokon-čil doktorát posvátné teologie v Paříži.Od roku 1975 byl profesorem na Uni-versität Freiburg ve Švýcarsku, nejprveučil katolickou dogmatiku a později ješ-tě teologii východních církví.

II. světový kongreso Božím milosrdenstvív Krakově

FOT

O:

DA

RIU

SZLA

TU

SZE

K

Při prohlížení „Deníčku“ sv. Faustyny jevidět – skoro na každé stránce „Deníčku“ –její veliké vnitřní spojení s Ježíšem – Králemmilosrdenství. Toto zdůraznění Ježíše, milo-srdného Spasitele, je pro nás pochopitelné,pokud si uvědomíme, že sv. Faustyna zača-la sepisovat své mystické zážitky z pokynusvého zpovědníka P. Sopocka teprve kon-cem července roku 1934, tedy ve chvíli, kdyse ona i její zpovědník snažili o rychlé roz-šíření úcty k Božímu milosrdenství. Prvnísešit zápisků sestry Faustyny je plný vzpo-mínek, které nám umožňují poznat její dří-vější životní cestu. V těchto vzpomínkách jehodně úryvků o zvláštním významu Nej-světější Panny Marie v životě Faustyny. Nazačátku stojí za pozornost úryvek „Deníč-ku“ ze dne 27. května 1933. Několika jed-noduchými slovy nám sestra Faustyna pře-dává skoro všechno, co souvisí s předmětemnašeho uvažování. Sv. Faustyna pobývalatehdy přes měsíc v Krakově, kde po osmi-denních exerciciích složila 1. května 1933věčné sliby. Koncem měsíce má odjet do Vil-na. „Co já si tam ve Vilně počnu. Nikohoneznám, dokonce řeč místních lidí je micizí“ (Den. 258) – vzpomíná při psaní„Deníčku“ na své dávné pochybnosti. A asii tato nejistota ji vede, i když to určitě neníjediný důvod, aby se cestou do Vilna zasta-vila v Čenstochové.

„Měla jsem dovolení – píše – zastavit sev Čenstochové. Poprvé jsem Matku Božíuviděla, když jsem šla ráno v pět hodin naodkrytí obrazu. Modlila jsem se bez přeru-šení do jedenácti hodin – 6 hodin! – a mělajsem dojem, že jsem teprve před chvilkoupřišla. Místní matka představená pro měposlala sestru, abych přišla na snídani a žese bojí, abych nezmeškala vlak. Matka Božími toho řekla hodně. Svěřila jsem jí své věč-né sliby, cítila jsem, že jsem její dítě a onamá Matka. Neodmítla mi nic z toho, oč jsemji prosila.“ (Den. 260).


23p o s l á n í a s p i r i t u a l i t a s v . f a u s t y n yAPOŠTOL


22p o s l á n í a s p i r i t u a l i t a s v . f a u s t y n y

„...Tato modlitba je na usmíření méhohněvu ... nejprve se pomodlíš jednouOtčenáš, Zdrávas Maria a Věřímv Boha, potom budeš na zrnkáchOtčenáše říkat tato slova: Věčný Otče,obětuji ti tělo a krev, duši i bož-ství tvého nejmilejšího Syna a na-šeho Pána Ježíše Krista, na smírza hříchy naše i celého světa; nazrnkách Zdrávasu budeš říkat tatoslova: Pro jeho bolestné utrpeníbuď milosrdný k nám i k celémusvětu. Na závěr se pomodlíš třikrát:Svatý Bože, Svatý Silný, SvatýNesmrtelný, smiluj se nad námia nad celým světem.“ (Den. 476)

K O R U N K A

KONGREGACE SESTERMATKY BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ,v níž žila a zemřela sv. sestra Faustyna

NOVICIÁT ul. Siostry Faustyny 330-420 Kraków, Polsko

KOMUNITY V ČESKÉ REPUBLICE

■ Štefánikova 952,544 01 Dvůr Králové n/Labem

■ K rotundě 81/6, 128 00 Praha 2

Tajemství Božího milosrdenstvíhlásáme svědectvím života v duchu

důvěry v Boha a milosrdenstvík bližním. Jdeme cestou

milosrdenství (zvláště vůči děvčatůma ženám potřebujícím morální

obnovu), slova (hlásání poselstvímilosrdenství, formace apoštolů

Božího milosrdenství) a modlitby.

Zkusme se krátce zamyslet nad těmitoslovy. Sestra Faustyna poprvé ve svém živo-tě navštívila poutní místo v Čenstochové posvých věčných slibech cestou do Vilna, kdeuž krátce jednou byla (necelé dva měsíce)v roce 1929. Znala proto Matku Božíhomilosrdenství uctívanou ve Vilně v OstréBráně a často u ní byla, když sepisovala veVilně své zážitky. A právě na tomto pozadípopisuje návštěvu Čenstochové, jedinou vesvém životě. Šest hodin před obrazem jepro ni jenom chvíle. Mluví přece se svounejlepší Matkou. A chce jí toho tolik říct. Jemožné si představit tuto situaci: více méněkaždé půl hodiny se slouží před obrazemmše svatá. Sestra Faustyna se těchto mšízúčastňuje s pohledem upřeným na obličejMatky. A kdyby pro ni nepřišla spolusestra,Faustyna by tam určitě zůstala až do zakry-tí obrazu. „Hodně“ jí toho Matka Boží řek-la. Ale co řekla? – To Faustyna nevysvětlu-je. Nic jí také neodmítla: vyslyšela všechnyjejí prosby. Jaké? Zase nevíme. Můžemejedině tušit, že šlo o poslání svěřené jí Ježí-šem, o příštího zpovědníka, o šíření úctyk Božímu milosrdenství… Možná, že sest-ra Faustyna v kapli zázračného obrazuvnitřně cítila, že toho všeho se ujme jejínebeská Matka, ale mohla také – to píše poroce – získat tu jistotu, že mnoho záleži-tostí, za které prosila, probíhá úspěšně.Jedno nevylučuje druhé.

Nesporným se zdá to, že událost z Čen-stochové jakýmsi způsobem shrnuje všech-no to, co se týká role Matky Boží v jejímživotě. Ze zápisků sestry Faustyny je jasněvidět, že na významu a roli Matky Božív jejím poslání a životě se podílí následují-cí prvky:• Svěření se Panně Marii• Sjednocení se s Matkou Boží• Vnitřní – duchovní setkání s Pannou Marií.

(Pokračování)

POS LÁ N ÍA S P I R I T UAL I TASV. FAU S TY NY

MATKA BOŽÍ V ŽIVOTĚSVATÉ SESTRY FAUSTYNYP. prof. Lucjan Balter SAC 1. část

Obraz Matky Boží v Čenstochové


25„ b u d e t e m ý m i s v ě d k y . . . “APOŠTOL


24„ b u d e t e m ý m i s v ě d k y . . . “

ŠTĚPÁN KARDI NÁL TROCHTAMUČEDN Í K A VYZNAVAČ 4. ČÁST

„ B U D E T E M Ý M I S V Ě D K Y . . . “

Na přelomu ledna a února 1950 obdrželTrochta tajně z Vatikánu tzv. Mexické fakul-ty, které mu umožnily v kritických situacíchrozhodovat o základních otázkách týkajícíchse církve. Tento dokument zmocňoval kon-krétního biskupa rozhodovat, případně jme-novat a tajně světit kněze i biskupy. Podledosud dostupných materiálů to byl právěTrochta, kdo jako jediný z našich biskupůvšechny druhy těchto fakult obdržel.

Od léta 1952 Státní bezpečnost prosazova-la Trochtovo uvěznění. Věděla totiž, že připobytu na svobodě je potenciálně nebezpeč-ný a že chce zachránit pro církev alespoň něcoz toho mála, co snad ještě přichází v úvahu.Přesvědčila se o jeho inteligenci a uvědomilasi, že prohlédl její taktiku a obezřetně unikáz nastražených léček. Ostatní biskupové bylirovněž pod dohledem. Ale co s Trochtou?Nezbylo než ho zkrotit v base. Proto byl15. ledna 1953 – po téměř 2,5 letech izolacena probošství – zatčen a 16. ledna 1953dopraven do věznice v Ruzyni.

Všechny protokoly z výslechů biskupaTrochty nejsou dnes k dispozici, ale z docho-vaných materiálů se dá zjistit, že byl vyšetřo-ván minimálně osmnáctkrát. V zápisech samo-zřejmě není ani zmínka o tom, jaké metodyvyšetřovatelé používali – bití, vyhrožování,zastrašování, psychický teror, ovlivňováníprostřednictvím chemických látek atd. V tom-to prostředí byl Trochta držen a vyšetřován od17. ledna 1953 do soudu ve dnech 22. a 23.července 1954 – 550 dnů. O poměrech vevyšetřovací vazbě svědčí například zkušenost

Trochtova životopisce Jaroslava Novosada,který zhubl ve vyšetřovací vazbě z 80 kg na48 kg a při předvádění k soudu ho nepoznalani vlastní bratr.

V červenci 1954 byl Trochta odsouzen k 25letům nepodmíněně. Po vynesení rozsudkubiskupa Trochtu postupně uvěznili v Litomě-řicích, v Leopoldově, v Ruzyni, na Pankráci,ve Valdicích a opět v Leopoldově.

O tomto úseku života biskup Trochta mlčel.Při jedné z pozdějších diskusí srovnal poměryv nacistických vězeních a komunistickýchtáborech takto: „Ani v Mauthausenu to neby-lo tak zlé. Ty německé koncentráky se nedajísrovnat s tím, co jsem vytrpěl od komunistů.“

Propuštění se Trochta nakonec dočkals podlomeným zdravím, bez vlastní žádostio milost, 10. května 1960. Měl se zapojita stát se „užitečným členem socialistické spo-lečnosti“. Tak se biskup stal postupně pomoc-ným dělníkem, zedníkem, údržbářem, meta-řem, spravoval výtahy, umýval podlahy,opravoval vodovody a klozety.

TAJNÁ SVĚCENÍI v této situaci se ale snažil ve svém okolí

duchovně působit. Zvláštní „kousek“ seTrochtovi a jeho salesiánským spolubratřímpodařil v případě tajných svěcení. Udělil jichnejméně 27, první již půl roku po propuště-ní z kriminálu. Na žádné z nich StB nepřišla.

V roce 1968 se Trochta – poté, co byl ofici-álně rehabilitován – vrátil 1. září do diecé-ze. Nalezl ji snad ještě v horším stavu nežv roce 1947.

ANI V MAUTHAUSENU NEBYLO TAK ZLE

V dubnu 1969 vyhlásil papež Pavel VI.nové kardinály, dva z nich nebyli uvedenijménem. Šlo o tzv. kardinály „in pectore“.Jedním z nich byl Štěpán Trochta. Jeho jme-nování bylo zveřejněno až v březnu 1973.

Když začal na jaře 1974 kardinál Trochtapřipravovat velikonoční pastýřský list, navští-vil jej 5. dubna krajský církevní tajemník Dla-bal, aby od něj získal souhlas s přemístěnímněkterých kněží. Štěpán Trochta odmítl. Opi-lý tajemník mu vyhrožoval a sprostě nadával.(Například.: „Jestli to, ty hajzle, nepodepíšeš,tak ti tady ty tvoje pracky zpřerážím). Vzru-šený rozhovor trval asi šest hodin. Zcela vyčer-paný kardinál ho jenom prosil, aby ho nechalv klidu. Druhý den ráno nepřišel na ranní mšisvatou, našli ho v agonii. Jeho sekretářP. Korejs ho ještě zaopatřil svátostí umírajícícha pak byl převezen do nemocnice, kde – vestejném pokoji jako jeho předchůdce biskupAntonín Weber – zemřel 6. dubna 1974.

POHŘEB, KTERÝ KŘIČELPohřeb byl stanoven na velikonoční úterý

16. dubna. Informace se mezi lidmi šířily jensoukromě a telefonicky, parte ani smutečníoznámení se z příkazu Státní tajné bezpeč-nosti neměla nikde objevit.

V den pohřbu byly Litoměřice odříznuty odostatního světa. Na příjezdových cestách stá-ly hlídky. Ti, kdo se přece jen do města dosta-li a směřovali ke katedrále, byli kontrolová-ni. Bylo zakázáno vyvěsit černé prapory na

věžích kostelů a sloužit zádušní mše. Věřícía kněží z diecéze se nesměli zúčastnit pohřbusvého biskupa. Pohřební průvod městem bylzakázán. Přesto bylo přítomno asi tři tisíceosob. Z kardinálovy rodné vsi přijelo vlakemkromě rodiny asi třicet lidí. Autobus nebylpovolen, „aby se šetřilo benzinem“.

V katedrále před oltářem stála prostá rakevse zemřelým. Byla ozdobena jen malým věn-cem červených tulipánů, žlutých narcisůa kardinálským biretem. Mši svatou sloužilpražský administrátor biskup František Tomá-šek. Ostatní čeští ordináři koncelebrovali.Žádný ze zahraničních hodnostářů nesmělkoncelebrovat zádušní mši svatou. Byl jimtlumočen také zákaz mluvit nad hrobem.Rakev byla po obřadech vynesena z kostelaa přenesena do neozdobeného auta značkyŠkoda. Lidé nesměli jít průvodem na hřbitovvzdálený asi deset minut chůze. I přes zákazprojevu se však se Štěpánem Trochtou krátcerozloučil kardinál Karol Wojtyla,pozdější papež Jan Pavel II.,a nazval ho mučedníkem…

Návratdo Litoměřic

– 1968

PohřebkardinálaTrochty

Jiří Kučera ■

Máme-li se zamyslet nad dvěma biblický-mi postavami – Petrem a Jidášem, tak hnedod počátku nám musí být jasné, že Božímilosrdenství se sklání stejně k oběma. Přes-to o nich víme, že s tímto milosrdenstvímnenaložili stejně. Jeden ho přijal a druhý tonedokázal.

Když se zamyslíme nad příběhem jedno-ho i druhého, můžeme rozpoznat, jak se mymůžeme Božímu milosrdenství otevřít a jejpřijmout podle příkladu Petra a čeho seeventuelně vyvarovat, budeme-li se dívatna smutný osud Jidášův, abychom neza-tvrdili své srdce a milosrdenství Božího sesami nezřekli.

PETRPetr byl jedním z prvních učedníků, které

si Ježíš povolal. Ještě s dalšími dvěma patřilmezi jeho nejbližší učedníky. V evangeliíchpoznáváme Petra jako člověka vznětlivé,výbušné povahy. V seznamu učedníků jeuváděn vždy na prvním místě. V rozhod-ných okamžicích reprezentuje Petrův výroka postoj celou skupinu. Např. vyznáníu Cesareje Filipovy na Ježíšovu otázku: „Zakoho mne pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl:„Ty jsi Mesiáš“ (Mk 8:29) tak nějak za celou

skupinu. (Mt 16:16; Lk 9:20) Vzápětí se aleukáže, že nechápe smysl Ježíšovy předpo-vědi svého utrpení, bere si Ježíše stranou,aby ho pokáral, a k jeho předpovědi utrpe-ní říká: „To se ti nesmí stát.“ Tak se Petrovidostane silné výtky: „Jdi mi z cesty, satane,tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka“,(Mt16:22-23; Mk 8:32-33) i když stejnéhosmýšlení byli zřejmě všichni učedníci. Petrnezahořkl, je známá jeho oddanost Pánu.Z jeho povahy nejvíce vystupuje do popře-dí jeho jakési vychloubání, i když asi i v tomreprezentuje celou skupinu. A zde se jižmůžeme k němu přidat i my. I my radějidáváme na odiv dobré stránky své povahy,svou odvahu, dobrá předsevzetí. Přitom toPetr myslel upřímně a my to také myslívámeupřímně. Nevíme ale, kdo jsme. Mnohoz našich těžkostí a z naší bídy se rodí z tétonevědomosti nás samých. Ježíš umí čístv srdcích lidí i to, co o sobě neví. Po posled-ní večeři na cestě do Getsemanské zahradycestou znovu hovoří s učedníky o svém utr-pení a předpovídá, že všichni odpadnou.Petr horlivě tvrdí: „I kdyby všichni odpadli, jáne.“ Zcela určitě to myslí vážně z celého srd-ce. Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím tobě,právě ty mě třikrát zapřeš.“ (Mk 14,29-31;

BŮH PETRA A JIDÁŠE– jak zacházímes Božím milosrdenstvímÚryvky přednáškyMUDr. Violy Svobodové


27t e x t y z k o n g r e s uAPOŠTOL


26t e x t y z k o n g r e s u

Mt 26,33-35; Lk 22,31-34; Jan 13,37-38.)Tímto upozorněním Ježíše, předpovědízapření, Petr ještě není přiveden ke správ-nému a pokornému sebepoznání.

Kolik dobrých rad a předpovědí svýchrodičů a vychovatelů jsme vyslechli a nepro-měnilo nás to. Poučení slovy často nestačí.Musíme zakusit svou nedostatečnost a ohra-ničenost v určitých životních situacích. Takjak to zakusil Petr. Přišli na místo v Getse-manské zahradě a Ježíš se šel modlit. Učed-níky vyzval, aby bděli a modlili se. Už brzypo tom vychloubání, co je Petr schopen proJežíše udělat, zaspí, ani bdít pro něho nedo-káže (Mt 26,37.40 Mk 14,33.37 Lk 22,45-46). Je pravdou, že při zatýkání se projevi-la jeho horkokrevnost a vytasil meč a uťalucho sluhovi jménem Malchos. Ale netrefilse ve své horlivosti do vůle Boží. Ježíš jehočin napravuje (J 18,10-11).

Kolikrát i naše horlivé činy jsou nepro-myšlené, neptáme se po Boží vůli, nemod-líme se a zbrkle jednáme, pak se divíme, ženepřinášejí očekávané ovoce. Ježíše zatkli,učedníci se rozutekli, tak jak Ježíš předpo-věděl. Ale Petr chtěl vědět, jak to s Ježíšemdopadne, a dostal se do nádvoří. Všichnievangelisté zaznamenali Petrovu velkouzradu, jeho zapření. „A ihned, ještě než do-mluvil, zakokrhal kohout. Tu se Pán obrá-til a pohleděl na Petra; a Petr se rozpo-menul na slovo, které mu Pán řekl: …Vyšel ven a hořce se rozplakal (Lk 22:59-62).Ježíš na chvíli na Petra upřel zrak. Mnohemtěžší, až nesnesitelné bylo to, že v jehoočích nebyla výčitka ani hněv, ale láska. Tenpohled navždy změnil Petrovo srdce. Dosmrti nemohl zapomenout na ty ubolenézorničky, které na něm spočinuly té noci.Bylo to víc než jakékoli výčitky. V tu chvíliuž Petr uznává, že mu Ježíš kdysi právemřekl: „odstup, satane“, že si to tehdyzasloužil. Jakoby Ježíšův zrak říkal: „Petře,

můžeš odpustit sám sobě?“ Petra se zmoc-ňuje nesnesitelná bolest a lítost – Ježíš dávápoznat Petrovi, kdo je on – Ježíš. Dává mupoznat své odpuštění, své milosrdenství.Přesto každé zakokrhání kohouta mu budepřipomínat lítostivý pláč. Je to „milost plá-če“. Pláč nad sebou, nad svou zbabělostía zradou, nad tím, že utekli, že Ježíše opus-tili, nad utrpením toho, kdo umírá za mouduši, nad všemi zapírači, nad všemi, kdomají strach o sebe…

Když rozjímám nad tímto Božím Slovem,o tom, jak se Ježíš podíval na Petra, kdyžkohout zakokrhal, vím o čem je řeč. Cítím,co to udělalo s Petrovým srdcem… jaknajednou sám cítil, jak se vytahoval, jak sestavěl nad ostatní… Půjdu s tebou i nasmrt… vůbec netušil, kolik je v něm pýchy.Ježíšův laskavý, i když trpící pohled byl proněho řekou milosrdenství, která ho zachrá-nila od zoufalství nad poznáním své vlastníbídy. Poznává, kdo ve skutečnosti je.

Vzpomínám si na dobu mého mládí, jakmi nedocházelo, že soudím druhé lidi. Říká-vala jsem si hodnotíc jejich jednání: „to bychnikdy neudělala“. Že to byla pýcha, to mi anina mysl nevstoupilo. Také jsem se neznala.

Bůh musel dopustit zkoušku. Jednoujsem zaslechla za dveřmi místnosti, kamjsem měla namířeno a už jsem chtěla dve-ře otevřít, své jméno. Člověk, kterého jsemsi vážila a domnívala jsem se, že on si takéváží mne, mne zesměšňoval. Už jsem tydveře neotevřela. Byla jsem velmi zraněná,cítila jsem se ponížená a zneuctěná.

Když je lidské srdce zraněno, člověk pro-padá často sebelítosti a velmi lehce podleh-ne pokušení. Já jsem v té bolesti a zklamá-ní tehdy téměř udělala něco, co jsem dřívehlásala, že bych nikdy neudělala. Byla jsemnad sebou zklamaná, ztratila jsem víruv sebe. Podlehla jsem pokušení uvěřit, žeteď už je všechno jedno, že snad ani nemá

PRVNÍ KONGRESO BOŽÍM MILOSRDENSTVÍP Ř E D N Á Š K Y • K Á Z Á N Í • R O Z J Í M Á N Í


29n a a p o š t o l s k ý c h c e s t á c hAPOŠTOL


28t e x t y z k o n g r e s u

■ první den kongresuINAUGURACE

Kongres začal v sobotu 1. října v bazilicev Łagiewnikach inauguračním setkáním. Nazačátku byly do baziliky přineseny vlajkyvíce než 70 států, které reprezentovalo dvatisíce účastníků kongresu. Slavnosti sezúčastnili kardinálové a biskupové, min.kardinál Philippe Barbarin z Lyonu, kardi-nál Christoph Schönborn z Vídně, kardinálPetr Erdo z Budapešti, kardinál AudrysJ. Backis z Vilna, kardinál František Machar-ski a kardinál Stanislav Dziwisz z Krakowa.

Do baziliky byl při zpěvu hymnu kongresuslavnostně vnesen oheň milosrdenství, kte-rý v roce 2003 Jan Pavel II. zapálil ve Vati-kánu a který neustále hoří v kapli adoracev Łagiewnikach.

Kardinál Dziwisz ve svém úvodním pro-slovu zdůraznil, že Kristus svěřil poselstvío Božím milosrdenství sestře Faustyně, abyje předala světu. Bůh toto poselství dal v těž-ké době, mezi první a druhou světovou vál-kou. Podle kardinála Dziwisze se toto posel-ství skrze sv. Faustynu a bl. Jana Pavla II.stalo znamením naděje pro lidstvo, kteréprožilo ve dvacátém století dva totalitní

cenu se snažit o dobro; může přijít neoče-kávaná situace, v níž neobstojím.

Ten člověk jen odkryl temnoty v mé duši,o kterých jsem nevěděla. Ale já jsem to taktehdy nepoznávala a vinila jsem jeho z toho,co prožívám, a rozhodla jsem se mu pomstít.Rozhodla jsem se pro zlo. Přitom jsempoznala, jak je zlo vynalézavé; plán jsemměla hned hotový.

Bůh mne však v tom nenechal – střežilmou cestu. Dostala jsem novou příležitostv další situaci. Tentýž člověk za mnou při-šel a najednou se mi svěřil se svým těžkýmživotem, odložil svou masku. Já jsem při téjeho zpovědi najednou rozpoznala, že ublí-žit mu – to bylo pokušení. Jak mluvil, najed-nou jsem viděla v duchu podávanou ruku.Nepochybovala jsem o tom, že je to Božíruka, která se mi nabízí. Bůh přijímá mnetakovou, jaká jsem, abych i já mohla při-jmout toho, kdo mi ublížil, a mohla odpus-

tit. A já jsem tu podávanou ruku přijala.Tato zkušenost mi dala rozpoznat, že v kaž-dém z nás je nebe i peklo. Možnost k dob-rému i zlému. Na nás je, k čemu se denněa v různých situacích rozhodneme. Pozna-la jsem, že už nejsem někde vzdálená ve svéspravedlnosti nad ostatními lidmi, ale žejsem hříšník jako oni, a oni se mi stali blíz-kými a já jim stále více v jejich těžkostecha slabostech rozumím.

Pochopila jsem tehdy, že já sama neob-stojím ve zkouškách; pouze s Boží pomocí.Otevřely se mi oči a viděla jsem, jak jsem sepovyšovala nad druhými, rozpoznala jsemsvé soudy a svou pýchu. Došlo mi, že Ježíšumírá na kříži také za mé hříchy, to mi do tédoby nedošlo. Tehdy jsem přijala jeho milo-srdnou oběť za mne a také se to neobešlobez pláče. Teď vím, že přijetí jeho milosr-denství bylo mou záchranou i počátkemproměny srdce.

GERARD VAN HONTHORST • ZAPŘENÍ SV. PETRA

N A A P O Š T O L S K Ý C H C E S T Á C H . . .

Odevzdáním světa Božímu milosrdenství, předáním ohně milosr-denství představitelům pěti kontinentů a posláním apoštolů Boží-ho milosrdenství do celého světa skončil 5. října 2011 Druhý svě-tový kongres o Božím milosrdenství v Krakově. Přinášíme váminformace z této události.

M I LOSRDENST VÍ ZDROJEM NADĚJEI N FO R M AC E Z I I . S V Ě TOV É H O KO N G R E S UO BO Ž Í M M I L O S R D E N ST V Í / 1 /

Uvítání účastníků kongresuz mnoha zemí světa




30n a a p o š t o l s k ý c h c e s t á c h

systémy, a zároveň bylo mostem do XXI. sto-letí. Připomněl, že to právě tady, v Łagiew-nikach, Jan Pavel II. v roce 2002 odevzdalsvět Božímu milosrdenství a povzbuzovalk tomu, aby poselství o Božím milosrdenstvíbylo hlásáno po celém světě, aby se mohlostát zdrojem naděje pro všechny lidi.

Kardinál Christoph Schönborn řekl, že JanPavel II. vyzýval církev k tomu, aby si víceuvědomovala tajemství milosrdenství a čer-pala z něho větší motivaci a zároveň inspira-ci pro svou pastoraci. „Milosrdenství je třebaznovu zavést do srdcí farníků, aby bylo mož-né vyléčit rozkoly často vznikající v důsledkuhádek, závisti a destruktivní kritiky, které seobjevují ve farních rodinách. Hlavním cílemkongresu je, aby církev nalezla větší motiva-ci a vědomí Božího milosrdenství. Božímilosrdenství má sílu měnit svět, je to revo-luce Lásky, která omezuje zlo a zasévá zrnodobra,“ řekl kardinál Schönborn.

O církvi v Asii vyprávěl kardinál Joseph ZenZe-Kiun, biskup Hong Kongu: „Přijel jsemsem, abych prosil o modlitbu, protože pro-následování církve v Číně stále trvá.“ Účast-níky kongresu pozdravil také kardinálMacharski z Krakowa, který řekl: „Ať se rea-lizují nejsvětější záměry Boha vůči unavené-mu světu a člověku, který sám sebe ztratil.“

■ druhý den kongresuPOSELSTVÍ BOŽÍHOMILOSRDENSTVÍ PRO SVĚT

Druhý den kongresu začal slavnostní mšísvatou, kterou v Łagiewnikách sloužil kar-dinál Stanislav Ryłko z Vatikánu. Ten mimojiné připomněl, že dnešnímu světu a člově-ku, který ztrácí smysl života, což se proje-vuje pesimismem až nihilismem, Svatý otecvzkazuje a připomíná, že ne technika spasísvět, ale láska. V tomto kontextu kardinálvzkázal všem ctitelům Božího milosrden-ství, že Kristus a církev s nimi velmi počítá,a připomněl, že odtud má vyjít jiskra, kte-rá připraví svět na druhý příchod Krista. „Užv roce 1980 Jan Pavel II., kterého se zeptaljeden novinář na to, jak vypadá jeho mod-litba, řekl, že se modlí o Boží milosrdenstvípro celý svět,“ zdůraznil kardinál. „Dnešnísvět, který trpí erozí naděje, velice potře-buje apoštoly, autentické svědky Božíhomilosrdenství. Kdo jsou tito svědci? Čím sevyznačují? Především jsou to lidé, kteří sesami ve svém životě setkali s milosrdnýmKristem a dovolili, aby se jich dotknul osob-ně, aby proměnil jejich život. Nová evange-lizace, o které se dnes tolik mluví, není nicjiného než toto: otevřít se pro přijetí milo-srdné lásky,“ vysvětlil kardinál.

Po mši svaté byl přečten dopis Svatémuotci Benediktovi XVI., ve kterém účastnícikongresu prosí Svatého otce o uznánísv. Faustyny Kowalské učitelkou církve.

Odpoledne začal program v jazykovýchskupinách (polské, italské, německé, an-glické, španělské, maďarské a francouzské)v krakovských kostelích. Ve francouzskéskupině byla také s. Marie Simonne-Pierre,zázračně uzdravená na přímluvu Jana Pav-la II., a katolíci z Rwandy, Kamerunu, Kon-ga. Modlitbě předsedal biskup Josef Lafon-tan z Port au Prince na Haiti. Zaznělasvědectví o působení poselství o Božímmilosrdenství. Pallotin, páter Jiří KotwaSAC, který dlouhá léta působí ve Rwandě,vysvětloval, proč se úcta k Božímu milosr-denství tak intenzivně šíří v Africe. Podle nějtato úcta dává Africe, charakterizované toli-ka konflikty a válkami, lék na rány a trau-mata, ze kterých se snaží uzdravovat. VeRwandě skoro není kostel bez obrazu milo-srdného Ježíše a poselství o Božím milosr-denství šíří laici. Páter Kotwa byl během vál-ky ve Rwandě třikrát zázračně zachráněn.Je přesvědčený, že to bylo proto, že se mod-lil Korunku k Božímu milosrdenství.

Večer se návštěvníci kongresu zúčastnilivečerního evangelizačního programu nanáměstí v Krakově a potom vyslechli pro-

slov arcibiskupa Tadeusze Kondrusiewiczez Minsku v Bělorusku, který mluvil o tom,jak být apoštolem Božího milosrdenstvív současném světě. Arcibiskup Kondrusie-wicz vyprávěl o velice rychlém šíření úctyk Božímu milosrdenství v Bělorusku a při-znal, že sám se přičinil o záchranu prvníhoobrazu milosrdného Ježíše – kostel, ve kte-rém obraz byl, měl být změněn ve skladiš-tě sena. „Země bývalého sovětského svazumohou být pro svět svědky Božího milosr-denství,“ řekl arcibiskup.

V kostele sv. Jana se mladí lidé z komuni-ty Cenacolo dělili o svědectví svého života.Mluvili o sestře Elvíře, zakladatelce komu-nity, která neukončila základní školu, alesvou velikou láskou objala dvoutisícovou říšinarkomanů a alkoholiků. „Náš život je veli-ce jednoduchý – nemáme internet ani mobi-ly, ale bez toho lze žít. Máme vše – až příliš.Obětavý život je opravdovým životem,“ řeklSlaven z Chorvatska. „Před deseti lety jsembydlel na ulici, dnes jsem novicem v Cena-colo. Pro Boha není nic nemožného a já jsemtoho příkladem.“ Cenacolo (italsky veče-řadlo) znamená „být s Pánem“. Má svůjvlastní program terapie závislostí mladýchlidí na drogách, alkoholu, hazardu, sexu. Má80% účinnost, a proto po celém světě vzni-kají nová střediska Cenacolo.

Kardinál Joseph Zen Ze-Kiun,biskup Hong-Kongu

Sestra Marie Simonne-Pierre,zázračně uzdravená

na přímluvuJana Pavla II.

Boží milosrdenství dává Africe lék na rány –skupina z Rwandy

Kardinál řekl ctitelům Božího milosrdenství,že Kristus a církev s nimi velmi počítá




32n a a p o š t o l s k ý c h c e s t á c h

■ třetí den kongresuSV. FUSTYNA

Třetí den kongresu začal přednáškou arcibis-kupa Vladislava Ziółka z Lodže. „Křesťanskézjevení, které díky soukromým zjevením ses-try Faustyny znovu odhalilo potřebu milosr-denství v životě člověka, je, jak se ukázalo,účinným prostředkem k formování nábožen-ské a lidské dospělosti člověka, jeho morálkya zodpovědnosti, vytváření lidštějšího, a tími více Božího světa,“ řekl arcibiskup.

V další části programu zazněla svědectvío Božím milosrdenství. Albánec Zug KarolSpenca vyprávěl o autonehodě, kterou mělv roce 1991 v Bulharsku. Auto, kterým jel, sje-lo do 300 metrové propasti. Zachránil honeznámý muž oblečený do bílých šatů. Zug,uznaný za mrtvého, se probudil v bulharskénemocnici a k překvapení všech mluvil pol-sky. Po roce byl Spenca povolán do armády.V Jugoslávii byla válka, a protože by nedoká-zal zabít člověka, prosil Boha, ať ho před tímzachrání. Jedné noci slyšel kategorické naří-zení: má jít do Polska. 33 dní, bez jídla a pití,utíkal do Polska, přecházel další a další hra-nice států, až v Polsku jednoho dne uvidělobraz milosrdného Ježíše – to On připomínalčlověka, který ho zachránil po autonehodě.Zug Spenca se svou manželkou přijal křest.Oba byli muslimové. Při křtu obdržel jménoKarol, protože to bylo zrovna v den zvolení

Karola Wojtyły za papeže. V současné doběbydlí celá rodina v Polsku.

Helena Muhima z Konga, dnes 72letámatka šesti dětí, byla manželkou známéhopolitika. Manžel ji začal podvádět se ženou,která se pak přičinila o jeho otrávení. Dlou-há léta Helena bojovala s nenávistí, nako-nec po exerciciích pochopila, že neumíodpustit. Díky Božímu milosrdenství se aleosvobodila od nenávisti, jela k této ženě a nakolenou poprosila za odpuštění.

V další části zaznělo svědectví o šířeníúcty k Božímu milosrdenství na Filipínách.Skoro všechny rozhlasové a televizní stani-ce přenáší na Filipínách modlitbu v Hodiněmilosrdenství, přesně v 15.00 hod. BiskupRomulo de la Cruz, plný víry v lidi, kteří sev Manile angažují v šíření úcty k Božímumilosrdenství, svou promluvu zakončil slo-vy: „Chtěl jsem vám všem říct: věřím!“

Boží milosrdenství je univerzální – kon-statoval anglikánský pastor Paul Kronbergsz jedné farnosti ve východní Anglii. Pracujev kotelně, aby si vydělal na živbytí. Pomáhátaké narkomanům a alkoholikům. „V celéAnglii existuje vážný problém narkomaniea alkoholismu. Mnozí mladí lidé, kteří jsouzávislí, prodávají své tělo, aby získali penízena alkohol nebo drogy. Mnozí potom při-chází ke mně a mají slzy v očích,“ vyprávělpastor Kronbergs. Jistého dne našel v jed-nom knihkupectví „Deníček“ sestry Fausty-ny. Díky němu pochopil, jak veliký význammá Boží milosrdenství a že on byl také povo-lán, aby toto milosrdenství zjevoval lidem,kteří se chtějí zachránit. Získal od svých před-stavených povolení a postavil kapli Božíhomilosrdenství. „Věděl jsem, že musím shro-mažďovat lidi před obrazem. Boží milostpřichází skrze odpuštění,“ řekl pastor. Přiznaltaké, že i přesto, že by mohl přestoupit doordinariátu pro bývalé anglikány, který je vespojení s Římem, zůstane ve své církvi, pro-

tože anglikánská církev také potřebuje Božímilosrdenství.

Po tomto svědectví začala mše svatá, kterépředsedal arcibiskup Alapati Lui Mataeligaz arcidiecéze Apia na archipelagu Samoa,společně s kardinály a biskupy. V homilii, kte-rou přednesl kardinál Philippe Barbarin, zdů-raznil slova Panny Marie z Magnificat o tom,že „milosrdenství trvá od pokolení do poko-lení“, a řekl, že je to „Bible shrnutá slovy Pan-ny Marie.“ V návaznosti na obsah dvou prv-ních encyklik papeže Jana Pavla II. kardinálBarbarin řekl, že je vidět, že Boží milosrden-ství je zlatou nití jeho pontifikátu.

Tento den se účastnící kongresu vydali dobývalého koncentračního tábora v Osvěti-mi, aby se tam modlili za mír a milosrden-ství pro svět. Kolem tisíce osob prošlo kon-centračním táborem v mlčení, s modlitbou,stejnou cestou, kterou šli lidé, kteří vystou-pili z vlaků, do plynových komor. Běhemmodlitby v Osvětimi byl přečten text z kni-hy proroka Ezechiela o vizi kostí, které seznovu zrodí k životu. Biskup TadeuszRakoczy připomněl slova z „Deníčku“ sest-ry Faustyny, že neexistuje pro svět jiný zdrojnaděje, než Boží milosrdenství. V Božímmilosrdenství svět najde pokoj a člověk štěs-tí. Pokoj je dílem milosrdenství.

Na závěr pobožnosti se všichni pomodlilimodlitbu „Otče náš“ a předali si znamenípokoje. Kardinál Christoph Schönborn ape-loval na to, aby po návštěvě Osvětimi všich-ni pamatovali, že Boží milosrdenství je neko-nečné. „Není takové zlo, není takový hřích,který by Boží milosrdenství nezvládlo. Bůhnemůže odpustit jenom jeden hřích – pokudby někdo nevěřil v Boží milosrdenství,“ řeklkardinál v návaznosti na myšlenku sv. Kate-řiny Sienské.

Pobožnost nezačala znamením kříže a ne-skončila požehnáním. Začátkem byla mod-litba Korunky ve vlaku cestou do Osvětimi.

(Pokračování)

PŘIPRAVIL: P. WOJCIECH ZUBKOWICZ SAC, FOTO: P. DARIUSZ LATUSZEK SAC

Helena Muhima

Návštěva v koncentračnímtáboře v Osvětimi

Není takové zlo, které by Božímilosrdenství nezvládlo!


34l i t e r a t u r a • i n f o r m a c e

DENÍČEKFaustyna KowalskáDeník s. Faustyny, kam během posledních čtyř let svého života zapisovala na žádostPána Ježíše „setkání“ vlastní duše s Bohem. (Váz., 671 str., 399 Kč)

FAUSTYNA NEOBYČEJNĚ OBYČEJNÁJolanta SasiadekováSestra Faustyna Kowalská byla ženou, která se cítila skutečně šťastná. Mnozí lidé z její-ho okolí jí pohrdali kvůli nedostatku vzdělání, ona však děkovala Ježíši za to, že si jivyvolil pro tak velké poslání, jakým je šíření úcty k Božímu milosr

Documents

APOSTOL 4 11APOŠTOL BOŽÍHO MILOSRDENSTVÍ ČTVRTLETNÍK SPOLEČNOSTI KATOLICKÉHO APOŠTOLÁTU4/2011 Ježíši, příteli osamělého srdce, Tys mým přístavem, Tys mým pokojem,