Andalusie a Gibraltar 2013

Andalusie a Gibraltar 2013 1

S odstupem tří let si už nedokáži vzpomenout, kdo a kdy přišel na myšlenku strávit desítku dnů ve

španělské Andalusii. Určitě se nápad objevil při jedné z obvyklých zimních motorkářských debat, asi

jsme si řekli, že bychom chtěli vidět Gibraltar. Už si jen pamatuji, že při našich sezeních tento nápad

začal nabývat konkrétních rozměrů a to především při diskusích nad tím, jak a za kolik se do tří tisíc

kilometrů vzdálené destinace dostat. Možností zase nebylo tolik, věděli jsme, že chceme jet na našich

motorkách, takže bylo jasné, že je tam musíme dovézt.

V tu dobu jsem ve firmě (viamoto s.r.o. – pozn. autora) řešil problematiku přeprav motorek obecně,

zjišťoval ceny jak za zapůjčení vozidel, vleků či spediční služby, ceny za dálnice, podmínky provozu na

nich i placení mýta pro nákladní přepravu apod. Z nich jako nejekonomičtější varianta vyšla doprava

minibusem s vlekem.

O svoje poznatky jsem se podělil při našich sezeních a nakonec se vyrýsoval jednoznačný obrys

budoucího tripu. Jeho rámec byl především dán logistickým omezením – k dispozici jsme měli firemní

OPEL Vivaro v provedení kombi s povoleným zatížením závěsu 2.000 kg. Z toho vyplynula přeprava

maximálně čtyřech motorek, hmotnost každé z nich dosahu téměř 300 kg, a něco jsme museli počítat

na podval. Kostky byly vrženy. Z naší obvyklé motorkářské party se začali selektovat jedinci, kteří

z různých důvodů se tohoto tripu nemohli, anebo nechtěli zúčastnit. Nakonec jsme zůstali čtyři

stateční – já tehdy s BMW K 1200 GT, Petr na R 1200 GS Milan na Varaderu a nakonec cestovatelský

benjamín Jarda s Hondou Crosstourerem.


Termín odjezdu byl stanoven na pevno – 1.5., do té doby musí být vše zajištěno. V partě jsme si

rozdělili kdo se o co postará při přípravě. Milan s Jardou řešili dopravu, kotvení a další věci okolo.

S Petrem jsem v průběhu března a dubna sehnal dostupné informace o této lokalitě, a poprvé jsme

se rozhodli pro kompletní naplánování celého tripu, chtělo by se říci hodinu po hodině, ale všichni

dobře víme, že to tak možné není. Nicméně jsme se snažili nic neponechat náhodě, pečlivě jsme

sesbírali jak body zájmu, ať se jednalo o pamětihodnosti, přehrady či jiné technické zajímavosti a

samozřejmě, Petrovy obvyklé kešky (Geocaching) a především ubytování resp. kempinky, v nichž

jsme se rozhodli přespávat a taky, kde po celo dobu necháme zaparkovaný auto s přívěsem.

Vybíráme Camping Rio Mundo poblíž městečka Riopar cca 100 km jihozápadně od Valencie, cca 2 500

km od nás.

Den 0.

Pracovně musím být až do večera v Praze, tak ráno

odvážím motorku na smluvené místo, kde zbytek party

všechny motorky naloží a ukotví na podval. Milan se ujímá

úkolu a všechny motorky precizně na něj poskládá. Všichni

doma balíme, sice většina z nás jsme ostřílení cestovatelé

(Petr má za sebou misi Afganistánu), ale přeci, vzdálenost

je veliká a možnost korekcí malá. S Petrem jsme se

dohodli na společném spaní ve stanu, Milan přibírá do

přístřeší Jardu. Jardovi ještě na poslední chvíli posílám

seznam, co si má vzít sebou.

Den 1.

Je 9,00 hod, přijíždím s Vivarem na smluvené místo, v garáži navěšuji přívěs, provádíme poslední

kontrolu kotvení, pac a pusu mamkám a vyrážíme.

V navigaci nastavuji Valencii a vyrážíme. Naším nejbližším cílem je Mnichov, následně podél

Bodamského jezera na Mulhause. Cesta příjemně ubíhá, vzhledem k tomu, že jsme tři řidiči


s oprávněním na řízení přívěsů na

750kg. První zastávka u Bodamského

jezera, už je zde výrazně tepleji, již tak

dobrá nálada se lepší, ráno při odjezdu

z Jablonce bylo jen 7 st C.

U Mulhause najíždíme na francouskou

placenou dálnici a v podvečer dorážíme

do Lyonu, dále míříme ke španělským

hranicím. Jedeme nonstop, i po

Španělsku po placených dálnicích, jen s

nutnými zastávkami na dotankování a odskočení si. Barcelonu míjíme hluboko v noci a nad ránem

zastavujeme na benzínce cca 350 km za ní. Už při pohledu z auta a ukazatel teploty bylo jasné, že je

venku nádherně, po vystoupení se opájíme teplem a sluníčkem. Netušíme, že to nás čeká po celou

dobu našeho pobytu ve Španělsku.

Den 2.

Kolem desáté dojíždíme do Valencie, máme za sebou již více 24 hodin cesty, překvapivě to snášíme

velmi dobře. Sjíždíme z dálnice a směřujeme do vybraného kempu. Po 80 km přichází nemilé

překvapení, které nás provází v celé Andalusii – příčné prahy z asfaltu v délce 2 metry vysoké 30 cm

přes celou šířku vozovky. Petr, který řídí ho registruje pozdě, najíždí na něj vysokou rychlostí, vlek

skáče. Moje motorky také, jeden popruh praská, ostatní však vydržely. Náš trip mohl skončit na

jednom prahu! Ukazuje se, že dynamické zatížení je výrazně větší než jen statické. Ještě že jsem

vystudovaný strojař!

Cestou nás fascinují místní silnice – je vidět, že EU i zde přispěla na opravu infrastruktury. Projíždíme

dlouhými údolím, nejsou vyjímkou rovinky dlouhé 8 a více kilometrů. Kolem 14 dojíždíme do kempu,


dohadujeme podmínky zanechání auta s vlekem, sundáváme motorky a ještě se jedem projet podívat

po okolních nádherných scenériích.

Stavíme stany, Milan a Jarda se rozhodují spát v autě. S Petrem spíme ve stanu, ale ráno nás

probouzím zima, později při pohledu na navigaci máme jasno, jsme 1.300 m vysoko.

Den 3.

Balíme rychle stan, navěšujeme na motorku kufry a tankvaky, zapínám motonavigaci, volím trasu pro

první den a vyrážíme. Kemp je na kraji národního parku, projíždíme klikatými opuštěnými silničkami,

je znát, že před několika

dny zde byly silné lijáky,

některé silnice jsou stále

ještě neprůjezdné.

Přijíždíme k první

z přehrad, zastavujeme u

stánku na naše obligátní

dopolední kafe a

kocháme se okolím. Sice

jsem na Středomoří

zvyklý, ale zdejší příroda

a především prostor, je

naprosto úchvatný.

Krajina se pod koly mění, z údolí se šplháme do průsmyků a zase zpět do údolí. Jen ta rozloha, ta nás

stále ohromuje.


Zastavujeme se v oblasti Puerto de las Palomas,

pohled na navigaci ukazuje, že opět šplháme více

než 1.200 m a my si uvědomujeme, jak je

Španělsko hornatá země. Kvalita místních silnic je

obdivuhodná, diskutujeme nad tím, že se

nedivíme, že se automobilky často jezdí testovat

svá vozidla – minimální provoz a všechny

myslitelné jízdní podmínky. Po vyjetí z národního

parku zastavujeme v městě Baeza na oběd.

Vytahujeme naše zásoby na vyhlídce na kraji města spojujeme přestávku s obědem.

Naší další zastávkou je město Jaen, s jeho koridou a hradem nad městem, ke kterému se dá bez

problémů zajet i s motorkou. Objíždíme koridu a vyjíždíme k hradu. Petr si jde za svými keškami, my

ostatní děláme fotky této památky a výhledu na město z něj.

Pak již jen následuje přejezd do místa dalšího přespání. Ubytováváme se, tentokrát nad přehradou,

v kempu zcela sami. Na recepci si kupujeme místní španělské víno a do večera probíráme dnešní

zážitky. Španělsko nás překvapilo a okouzlilo!

Ujeto 405 km.


Den 4.

Ráno se probouzíme do slunečného dne a

s Petrem se smějeme Milanovi s Jardou,

jak leží ve stanu. Nejlépe to charakterizuje

písnička „Mám malý stan a na nohy mi

táhne …“. Milan podává obratem

vysvětlení, že v něm spal vždy jen sám a

netušil, že pro dva je tak malý. Je jasné, že

máme první problém.

Ti dva spolu spát nemohou!

Balíme a vyrážíme směr Cordoba, kde máme v plánu jednak ranní kafe, ale především návštěvu

historického středu města s největší mešitou na evropském kontinentu. On to sice byl původně

klášter, ale po vpádu Arabů na Pyrenejský poloostrov byl přebudován a využíván jako mešita. Ať je to

tak či onak, je to nádherná stavba. Rovněž obdivujeme most přes řeku, připomíná mi most

v Avignonu, jen s tím rozdílem, že je celý.

Po prohlídce města vyrážíme dál, ale jen na chvíli, protože hned na začátku jsme se dohodli, že každý

den v poledne budeme jíst teplé jídlo. Na výpadovce zastavujeme u restaurace a těšíme se na první

teplé jídlo po 4 dnech. Dosedáme a číšník nám přináší jídelní lístek, jaké je naše překvapení, když

komunikace je možná pouze ve španělštině. Žádná angličtina, žádná němčina! Přichází teda na řadu

překladač v mobilu, po chvilce to vzdáváme a přistupujeme k osvědčenému receptu – znakové řeči

s využitím elementárních slov z angličtiny.

Nakonec se dočkáváme a obědváme.


Dnes máme v plánu dorazit do Sevilly, cestou

potkáváme řadu zajímavých míst a památek, často

nás řidiči zdraví a významně na nás křičí „Jerez“. Až po

delší době nám dochází, že tento víkend se jede

v Jerezu MS Superbiků. Zastavujeme u hradu

Almodovar del Rio, Petr se vydává hledat kešku. My

ostatní obdivujeme stavbu a stopy po ostřelování

hradu.

Po půlhodině nasedáme a jedem údolím k hornaté oblasti Přírodního parku Sierra Hornachuelos. To

co následuje během dalších 50ti kilometrů je motorkářskou nirvánou. Silnice široká tak akorát,

zatáčka za zatáčkou, žádné vracečky ale hutné oblouky projížděné na trojku, minimální provoz. Po

prolítnutí tohoto úseku zastavujeme v malém městečku, abychom se zklidnili a sdělili zážitky nejen

přes Interphone a konstatujeme, že Pepa Sršeň by z nás měl radost, nikomu poserproužek nezbyl!

Pokračujeme na Sevillu, míjíme sady s pomerančovníky, neodoláváme a zastavujeme. Komu se kdy

poštěstí utrhnout pomeranč ze stromu? Jeden hned loupu, je to bašta.

Pokračujeme podél vodní nádrže

Embalse de Retortilo, charakter silnice

se mění, výrazně zvolňujeme. Cestou do

roviny kolem Sevilly vyhlížíme největší

solární tepelnou elektrárnu v Evropě.

Zdálky ji spatřujeme, není ji možné

přehlídnout. Po interkomu se

domlouváme, že dnes již k ní

nepojedeme a necháme to na zítra.

Nastavuji GPS souřadnice kempu v Seville, v pohodě ho nalézáme a rozbíjíme stany. V tom nám

dochází, že musíme řešit spaní Jardy, sedáme spolu na motorku, vyrážíme do blízkého supermarketu

a kupujeme stan. Večer trávíme pololeže na motorkách a kecáme o úseku Sierra Hornachuelos a já se

snažím najít v navigaci cestu k elektrárně. Marně.

Ujeto 323 km.


Den 6.

Dnes bude poznávací den. Krajina

kolem Sevilly je plochá, a město

samotné i jeho okolí skýtá řadu

atraktivit, tak jsme se rozhodli to

blíže prozkoumat. Petr chce jet do

města na kešky, Milana zaujal most

přes řeku Guadalquivir a mě zase

římské vykopávky ve městě

Santiponce (pozůstatky města

Itálica). Plán na dopoledne je daný,

rozdávám GPS místa, kde se zase

sejdeme, rozdělujeme se a každý

jede poznávat to své. V hlavě

uvažuju, jak je to skvělé s těmi GPS

udělátky. Dříve bych měl fakt obavy, kdy a jak se sejdeme. K římským ruinám dorážím záhy, parkuji

motorku, sundávám oblečení a jdu na průzkum. Blízko vchodu se nachází zbytek amfiteátru pro 25 tis

osob. Vcházím dovnitř a okamžitě mě přepadá déjà vu. Vidím kolem sebe v ochozech tisíce

rozvášněných osob. Chodím po městě, přesto, že jsou vykopávky opravdu rozsáhlé, tak nepotřebuji

navigaci. Zvláštní pocit, který mě neopouští nejen po dobu nejen návštěvy památek, ale v podstatě až

do teď.

Klaplo to, ve 12 se scházíme u

benzínky, sdělujeme si co kdo

viděl, tankujeme a vyrážíme dál.

Protože se mi včera nepodařilo

nalézt v mapách polohu sluneční

elektrárny, jedeme instinktivně.

Elektrárna je vidět u dálky, tak

volíme silnice tak, abych se k ní

přibližovali. Nakonec jsme jsme

opravdu blízko, díváme se do

navigace – žádná silnici tam

nevede. Milan na Varaderu

odbočuje na polní cestu, ostatní se přidávají. Sice na GT trpím, ostatní s těmi endurama si užívají, ale

nakonec se ukazuje, že to byla nejlepší volba.

Dorážíme k elektrárně, kterou už dobu pozorujeme. Je opravdu obrovská, fascinující. Na rozdíl od

našich slunečních elektráren nepoužívá fotovoltaické panely, ale soustavu zrcadel, které se natáží a

odraz slunce směřují do jednoho místa na věži. Zde se boda přetváří na páru a pak již elektrárna

funguje jak klasická parní elektrárna. Už z dálky si všímáme jedné zajímavosti. Před místem, kde je

soustředěn sluneční odraz, dochází k drobným zábleskům a čmoudíkům. Později nám dochází co to je

– ptáci, chudáci, jsou usmažený zaživa.


Po vyhotovení fotografické dokumentace odjíždíme, nikoliv po polní cestě, ale po silnici – není ani

v mapách, ani v navigaci. Přesto do navigace

zadávám místo našeho dalšího přespání,

kemp v Conil de la Frontera, který bude naší

základnou na příští dva dny. Ještě před tím

odbočujeme na prohlídku fascinujícího město

Alcos de la Frontera, využíváme našich

motorek a kličkujeme po jeho úzkých

uličkách.

Cestou se zastavujeme na pozdní oběd

v městečku Coto de Bornos. Je to typické

andaluzské městečko se svou odpolední

siestou. Parkujeme motorky a vybíráme si

jednu ze dvou zahrádek, že zde poobědváme. Opět však narážíme na úplnou neznalost angličtiny,

vybíráme z jídelníčku metodou pokus-omyl. Nicméně jsme se docela trefili, chutně a lacino

obědváme.


V podvečer dojíždíme do kempu, rozbíjíme stany a jdeme do kempové restaurace, kde testujeme

španělské pivo. Dnes jsme si ho zasloužili, přes den byla teplota kolem 30 st., jsme celí vyprahlí.

Ujeto 328 km.

Den 7.

Dnes máme plánovený poslední den, kdy objížděníme

památky – od zítřka to již bude více o ježdění. Cílem

jsou města Cádiz a Ronda ve vnitrozemí. Obě jsou

perlami Andalusie, které není možno nenavštívit.

Začínáme Cádizem, který celý procházíme křížem

krážem. Bylo založeno Féničany již před rokem 1000

před Kristem pod názvem Gadir, v 19. Století bylo i

dočasným hlavním městem Španělska. Je tak patrně

nejstarším městem v jihozápadní Evropě. Město jako

takové oplývá zvláštní atmosférou a dýchne na vás

svěžím mořským vánkem. Po obědě v jedné z desítek restaurací obědváme, již poučení, teda

v takévé, kde mají obrázky jídel. Nicméně zde jel znát turistický ruch, angličtina funguje bez

problémů.


Do navigace zadávám Rondu a vyjíždíme na východ. Silnice se mění, stupáme od moře až do 900 n.m.

Jedeme úzkými silničkami, je to již vítaná změna, poslední dva dny jsme si toho motorkářsky moc

neužili.

Přejíždíme přes průsmyk nad Rondou a

sjíždíme do samotného města, které je

opět typicky andaluské, ale navíc

zajímavé tím, že je rozděleno napůl 100

m hlubokou roklí. Přes ni se klene

jedinečným kamenný most vybudovaný

v 18.století. Ve staré čtvrti Rondy se

můžete procházet úzkými klikatými

uličkami, které vyúsťují na malá utajená

náměstí ukrývající krásné paláce. Mezi ty

nejhezčí patří Palacio de Mondragón,

který byl vystavěný v roce 1314 původně

sloužil jako rezidence velkého maurského

krále Abb el Malika. Určitě je ještě potřeba zmínit uctívanou býčí arénu Plaza de Toros, na které

probíhají zápasy toreadorů s býky už od roku 1785, čímž se řadí mezi nejstarší arény v celém

Španělsku.


Cesta zpět do kempu je odměnou, byť trošku neplánovanou. Již jsem již zmínil, že před naším

příjezdem byly v oblasti velké deště, které způsobily i sesuvy půdy. Proto nemůžeme jet do kempu

původně plánovanou trasou přes hory, ale musíme sjet do až k moři do Tarify a odtud se po pobřeží

přemístit do kempu. Najíždíme tedy na A 369 a nestačíme se divit. Po výjezdu z města se otvírá

výhled do širokého 50km dlouhého údolí, po jehož západní straně se vine široká přehledná dokonalá

silnice, s krásnými zatáčkami a výhledy míjející sněhobílá městečka. Na této silnici jsme zažili však

něco, co nás mile překvapilo. Před jednou z mnoha zatáček bylo výrazné dopravní značení a omezení

na 20km/hod. V poměrně ostré zatáčce byl odstraněn asfaltový koberec a byl tam jen štěrk. Při

představě, co by stalo, kdybychom do ní najeli v běžné rychlosti, ani nechci domýšlet.

Po hodinové jízdě sjíždíme k moři, vzhledem k pokročilé hodině, najíždíme u Estepony na státní

dálnici (vedle sebe jsou dvě podobné komunikace – jedna zdarma a druhá placená) a směřujeme

k Gibraltaru. Ten již ve tmě míjíme a jedeme směr Tarifa, za níž po 30 km je náš kemp, kam v 11 večer

dojíždíme.

Ujeto 364 km


Den 8.

Na tento den jsme se všichni těšili. Je to den splněných

přání. Vykoupeme se v Atlantiku, shlédneme břehy Afriky,

navštívíme Gibraltar. Nedočkavě balíme stany a vyrážíme.

V první městečku zajíždíme k pláži, svlékáme se a

absolvujeme ranní koupel v Atlantiku.

Je 7.5., jeho vody nejsou až tak studené, jak jsme čekali.

Nasedáme a přejíždíme do Tarify, k nejjižnější části Španělska, místu kde se spojuje Atlantický oceán

se Středozemním mořem. Na dohled je Afrika, v tomto místě vzdáleném jen 15 km. Zvažujeme, zda

toho nevyužít a nepřeplavit se. Po chvíli diskuse to zavrhujeme, hlavním dbešním cílem je Gibraůtar,

který s chceme užít do plnosti. Proto jen na motorkách objedeme Tarifu, zastavíme se u pevnosti na

jejím jižním cípu a odjíždíme.

Po necelé půlhodině spatřujeme za horizontem gibraltarskou skálu, těžko se od ní odpoutávají oči. Už

se těšíme, jak budeme přejíždět přes ranvej letiště na Gibraltaru, která je řízena semafory. Měli jsme

štěstí, no možná spíše smůlu, byla zelaná, tak jsme lehce projeli.

Objíždíme poloostrov na jeho jižní část. Zde parkujeme a děláme fotky. Petr jde hledat kešku, my se

dáváme do řeči s místním, potěšilo nás, že zná Prahu, kterou 2x navštívil.


Zanedlouho přijíždí policejní hlídka, mám obavy, stojím s motorkou mimo parkoviště tak, abych mohl

udělat žánrové foto.

K mému překvapení se se mnou dávají do družného rozhovoru, vyptávajíci se na motorky, způsobe

cesty, prostě běžné povídání. Nakonec nám popřejí šťastnou cestu a odjíždějí. My následujeme,


jedeme doprojet zbytek Gibraltaru, objevit místní opice a užít té místní magické atmosféry. Na opice

samozřejmě narážíme, děláme si fotky a uvědomujeme si, že se naše cesta překulila do druhé části.

Následuje přesun po dálnici podél letovisek Marbella,

Estepona a dalších na místo dalšího kempu poblíž města

Fuengirola. Jsme fascinováni místní infrastrukturou, jak

dopravní (dvě dálnice a vysokorychlostí trať) vedle sebe,

tak turistickou. V podstatě se dá říci, že celou cestu jsme

míjeli jeden hotelový resort vedle druhého. Výstižně to

popsal Petr, když řekl: „Jestli takhle vypadá krize, tak ať

už aby u nás byla“ (trip se uskutečnil na jaře 2013 –

pozn. autora).

Po ubytování v kempu jsme ještě jednou sedli na motorky a jeli se vykoupat, tentokrát do

Středozemního moře.

Den jsme ukončili v kempové restauraci při sdělování vzájemných zážitků.

Ujeto 195 km.


Den 9.

Dnešní etapa je zvláštní. Čeká nás přemístění z pobřeží do vnitrozemí, konkrétně do Granady. První

část cesty je pokračování včerejška – podél pobřeží a stovek hotelových resortů do Málagy, míjíme

místní letiště a poté již stoupáme po krásných silnicích nad Málagu. Po jízdě po silnicích dálničního

typu s desítkami kruhových objezdů je to balsám na duši každého motorkáře. V dálce se nám rýsuje

cíl dnešní cesty - pohoří Sierra Nevada.

Cesta nám ubíhá velmi svižně, absolvujeme dva průsmykym, jeden 1000m, druhý 1300 m vysoký.

Nejsou to sice nijak závratné hodnoty, ale důležité jsou jiná fakta. Hornatý charakter Andalusie a

opuštěné liduprázdné silnice nám přinášejí nejvyšší možné uspokojení. Ti, kteří mají za sebou ježdění

v Alpách na silnicích přeplněnými motorkáři, cyklisty či kempery, by to měli zkusit. Ale slovy se to

velmi těžko popisuje, optimíní je to zaznamenat na video, a nebo alespoň fotografiemi.

Po 165km úžasného svezení zastavujeme u

benzínky před kempem, tankuji, nastartuji a

motorka zhasne. Zkouším tedy znovu

startovat a opět to samé. Nakonec motorka

nejede vůbec. Oznamuji to ostatním,

začínáme hledat důvod, evidentně je to

elektrika. Vypadá to špatně, začínáme řešit

co dál. Začíná nám být jasné, že končíme.

Nakonec Milan, s jeho vztahem k drátkům

šahá pod spínací skřínku a ejhle, jeden

drátek mu zůstává v prstech – paradoxně se začíná blýskat na lepší časy. I přes mizerný přístup se daří

drátky spojit a hurá! Motorka funguje. Přejíždíme teda do kempu, rozbalujeme stany, sundáváme

kufry a jedem zdolat jeden z cílů tohoto tripu – nejvýše položenou silnici v Evropě. Výjezd na horu

Pico del Veleta (3 345 m n. m) končí ve výšce 3 100 m.nm. Cesta z Granady k vrcholu v mnohém

připomíná silnici kolem Buchlova – široká vozovka, vynikající asfalt, místy tři pruhy. Kluci si to užívají,

já jsem trochu poznamenaný poruchou, představa, že v plném náklonu to přestane jet, je pro mě

těžko stravitelná. Nicméně se setkáváme u závory přes silnici ve výšce 2 500 m.nm.


Řešíme dilema, skončit, a nebo pokračovat? A jak, když závora je na zámek. Asi je jasné, jak to

dopadlo, dojet nejvýš je velkým lákadlem. Objiždíme závoru po sněhu a pokračujeme dál. Silnice se

spíš už mění v cestu nám umožňuje se vyškrábat až na kótu 2 706 m.nm. Tam se silnice mění ve

sjezdovku a my končíme. Škoda, kótu 3 100 už asi nikdy nepokoříme. Ale i tak je to jedno z nejvyšších

míst, kam jsme s motorkou vyjeli.

U sjezdovky čekáme, až Petr se získá svůj další keškový zářez. Pak už sjíždíme dolů, cestou děláme

ještě fotky.


Všímáme si horského střediska pod námi. Proto volíme jinou cestu, abychom ho projeli. Z dálky

vypadá středisko luxusně, z blízka je skutečno jiná. Budovy jsou omšelé až místy neudržované, což

nás překvapuje. Ještě víc nás ale překvapí komplex s fotbalovým hřištěm ve výšce cca 2 200 m.nm.

Sjíždíme do Granady a zajíždíme do kempu. Dnešní den byl motorkářsky úžasný a musíme přiznat, že

pohled z kempu na vrcholky Sierry Nevady v nás vyvolávají pocity, které se u motorkářů neočekávají.


Večer završujeme v kempové restauraci, avšak v neradostné náladě, dostáváme zprávu z Čech, že nás

opustil náš kamarád. Vzpomínáme na něj celý večer a vyprávíme si historky, co jsme kdy společně

zažili.

Ujeto 312 km

Den 10.

Chmury včerejšího dne odplavilo slunečné ráno. U snídaně se dohadujeme, jestli ještě budeme někde

přespávat, a nebo pojedeme a ž do kempu s autem. Čeká nás náročná horská etapa po jižních

stráních (vrstevnicích) Sierry Nevady a pak ještě přejezd sedmi průsmyků, z nichž dva leží ve výšce

nad 2 000 m.nm. Nakonec se rozhodujeme, že to dáme, přeci jen už jsme desátý den na cestách,

začínáme se těšit domů.


Z bedekrů vím, že nás čeká

jedna z nejhezčích partií

Andalusie, přes bílé maurské

vesničky, po klikatých cestičkách

na svazích Sierry Nevady, po

kterých jedeme 80km – žádná

rovinka, většina zatáček na

dvojku a nepřehledných.

Silnička je frekventovaná,

dokonce na ní jezdí i kamiony.

Zhruba uprostřed přijíždíme do

městečka Los Caballeros, které

je andaluzským šunkovým

centrem. Zastavujeme a jdeme

si to „úžít“.

Pohled na zavěšené šunky u stropu restaurace je impozantní.

Samozřejmě nemůže odolat a místní pochoutku si necháme nakrájet. S čerstvou bagetou a hltem

piva se opravdu jedná o gurmánský zážitek.

První porce do nás padá jako Němci do krytu,

dáváme si repete a pak, sedáme a

pokračujeme dál. Sjiíždíme pod svahy,

abychom mohli vyjet do dnešního prvního

průsmyku až do výšky 2 045 m.nm., když

přejíždíme Sierru Nevadu z jihu na sever.

Následně sjíždíme do údolí s nádherným

hradem La Calahorra vybudovaným v roce

1509 a je prvním stavbou ve stylu italské renesance mimo území Itálie.


Údolím pokračujeme na východ podél stovek fóliovníků s rajčatmi umístěnými pod větrnými

elektrárnami. Snažili jsme se je spočítat, u čísla 50 jsme přestali. Odbočujeme na sever do pohoří

Segura de la Sierraa a opět stoupáme do průsmyku s výškou 2 023 m. Následuje sjezd na náhorní

plošinu ve výšce 900 m.nm. dlouhou přes 50 km. Z ní pomalu stopáme a poprvé nás navigace přivádí

na šotolinovou cestu. Po ní jedeme dlohých 30 km, je sice kvalitní, ale je to pro mě v tomto rozsahu

nová zkušenost, není to zrovna optimální kombinace s mojím s 450 kg GT. Netrvá to dlouho, sjíždíme

do údolí a narážíme na jednu z nejúžasnějších partií naší cesty.

Během 40km třikrát vyjíždíme a sjíždíme z kopců v nádherné přírodě opuštěnou silničkou v piniovém

lese. Cestou narážíme na stádo divokých koz a zajímavých přírodních útvarů.

Naposledy sjíždíme do údolí, které již vede

k našemu kempu. Najíždíme do něho,

zjišťujeme že je vše v pořádku, stavíme

naposledy stany a jdeme do místní

reastaurace spláchnou prach z dnešní cesty. A

zažíváme jeden z monemtů, na který se

nezapomíná celý život. Při popíjení místního

pivka Milan si stěžuje, že má hlad, ale že

k tomu, aby se najedl dle svých představ

potřebune cibuli, která mu ale už došla. My ostatní mu se smíchem škodolibě po zkušenostech

s dorozumíváním ve vnitrozemí doporučujeme, ať si řekne, že tady v hospodě ji určitě mít budou.

Milan se ale zvedá a odchází a zanedlouho se vrací s cibulí v ruce. Tázavě a nechápavě ne něj


hledíme, přičmž Milan odpovídá: „ Ta cibule už byla sranda, ale vysvětlit, že chci tužku a papír, to byl

oříšek!“

Tato příhoda se tak stala symbolickou tečkou za naše putování po Andaluzii.

Ujeto 377 km

Den 11.

Ráno balíme stany, nakládáme motorky, děláme poslední fotky a odjíždíme.

Vracíme se stejnou cestou jako jsme jeli do Španělska, Milan při balení vymyslel vychytávku, věci

v autě jsme narovnali k jedné straně, takže vzniklo na podlaze „spací místo“, které s radostí

využíváme. Při cestě zpět Milan v Lyounu zakufroval, sjíždí z dálnice. Čas jede po vedlejších silnicích,

pak mu to už příjde divný, tak mě budí, sedám tedy za volant a snažím se najet na dálnici. Asi po

hodině se mi to daří, pak již cesta probíhá tak jak má. Pravidelné střídání řidičů, tankování,

odpočinek.

Po příjezdu do Česka se horší počasí, začíná pršet a teplota padá. Ach jo. Vítejme zpět!

Documents

Andalusie a Gibraltar 2013