1

Vědecké metody ve společenských vědách (pro doktorandy) „Rozumění je víc než poznání“. „Poznání vychází ze zkušenosti, rozumění z poznání“. „Poznání musí být integrováno a uspořádáno dříve, než dosáhneme rozumění“.

Brown a Ghiselli Úvodem

Nejdříve si přečtěte, o čem tato stať je a není. V žádném případě nechce nahradit

standardní učebnici metodologie ve společenských vědách. Její cíl je daleko skromnější, chce

čtenáři nastínit o čem je metodologie a umožnit orientaci v základních pojmech v ní

používaných. Většině čtenářů je totiž málo srozumitelné, co skutečně věda je, vědecké teorie

a vědecké zkoumání. Bohužel zkreslený obraz o tom, co věda je, nacházíme právě

ve společenských vědách. Čas od času propukají různé boje mezi nomotetiky a ideografy,

mezi přívrženci kvantifikace a kvalitativního zkoumání, mezi praktiky a teoretiky. Věda je

totiž mnohem více než pouhé spekulativní teorie, které mnoho jedinců vypouští do světa. A

též praxe není jen slepé hledání metodou pokusů a omylů. Teorie i praxe jsou dvě strany jedné

mince, snahy porozumět co se děje kolem nás i v nás samých.

Metodologie soudobé vědy se ustavovala po několik století. Je výsledkem ohromného

intelektuálního úsilí řady generací vynikajících myslitelů.

Základy novověké vědy byly položeny v renesanci. Epocha novověké vědy prošla dvěma

základními vývojovými etapami, jimž odpovídají renesanční věda a věda průmyslové

společnosti. Renesanční věda byla zrozena renesanční kulturní epochou, která narušila

podřízenost vědy teologii.

Tato epocha je programově založena na návratu k antickým vzorům a na ideji humanismu.

Teocentrický obraz světa postupně nahrazuje antropocentrismus ve formě humanismu. Rodí

se nová epocha vědy s jí charakteristickou racionalitou, metodou zkoumání a společenskou

rolí. Středověký božský determinismu vystřídal kosmický determinismus, který je pojímán

jako učení o obecné příčinně-následné podmíněnosti přírodních jevů jako vládě přírodní

zákonitosti (P.Pomponazzi). Ztělesněním přírodní zákonitosti je pohyb nebeských těles.

Vědecký obraz světa je budován jako model odhlížející od bezprostředního božího

zasahování. Svět je v něm podáván jako svět bez počátku, konce a vývoje. Pohyb je věčným

koloběhem. Pro formování novověkého obrazu vědy měly významnou roli Koperníkovy

objevy. Byl to počátek definitivního nástupu novověké vědy. G.Galilei vytvořil vzor nového

způsobu vědeckého zkoumání tím, že vyhlásil základní význam příčinnosti ve vědě.

2

V novověkém mechanicko-materialistickém obrazu světa je vědecká výpověď nekonečnou

řadou mechanických příčin a následků. Na tomto mechanicko-materialistickém typu

racionality byl budován celý systém zkoumání novověké vědy. Zákony vědy byly logicky

odvozeny z určitých univerzálních principů.

V rámci novověké vědy je rozvíjen i indukcionistický přístup ke zkoumání jevů. Jeho

zakladatelem je F. Bacon a v oblasti induktivní logiky J.S.Mill.

Epochu postnovověké vědy nejdříve diagnostikovala krize v poznání přírodovědy na

počátku 20. století. V novověké vědě prostor, čas a pohyb existují nezávisle na hmotě, jsou to

nezávislé entity. Toto pojetí pohybu, prostoru a času bylo založeno na karteziánské

epistemologii. Jakmile ale byly objeveny zákonitosti elektromagnetického pole, vyvstal

problém, který počali řešit Lorenz (prostřednictvím odhalení transformace prostoročasových

vztahů) a Einstein (prostřednictvím teorie relativity). Vzniká postnovověká věda (F. Ochrana).

Pokud se dále budeme ptát na funkce a cíle vědeckého poznání, zjistíme, že věda

v obecném slova smyslu představuje značně širokou oblast různých aktivit. Těmto odpovídá i

rozmanitost cílů, které plní. Tuto šíři lze stěží zachytit v podobě nějakého obecného schématu.

Základním smyslem vědeckého poznání, stejně jako poznání obecně, je zprostředkovat

přechod od známého k neznámému, tj. na základě známých faktů předpovídat fakta neznámá.

Tento přechod označujeme obecně jako predikci. Řečeno velmi jednoduše: základním

smyslem vědy je tvorba takových poznatků, které umožňují člověku vysvětlovat jevy a

procesy tohoto světa. Abychom mohli předpovídat, potřebujeme znát zákonité souvislosti

mezi fakty. Věda nemůže popisovat izolovaná fakta, ale usiluje o jejich zasazení

do zákonitých souvislostí s jinými fakty, tj. o jejich pochopení, resp. vysvětlení. V kontextu

vědeckého poznání hovoříme v této souvislosti o explanaci.

Kromě schopnosti vysvětlovat či předpovídat jevy od vědy očekáváme, že nám

poskytne návod, jak úspěšně realizovat naše záměry, ať se jedná o vyvolávání žádoucích jevů

nebo o jejich řízení. Tato funkce vědeckého poznání se odráží ve výroku F. Bacona (1561)

„vědění je moc“ a pojmenováváme ji v širokém smyslu jako technicko-aplikační.

Aby vědecké poznání mělo smysl, požadujeme od něj plnění následujících funkcí:

1) deskripci (popis) a klasifikaci věcí, jevů a procesů;

2) explanaci (vysvětlení) výskytu věcí, jevů a procesů;

3) predikaci (předpověď) výskytu věcí, jevů a procesů;

4) pochopení událostí;

3

5) poskytovat možnost události řídit;

Metodologie, metoda, metodika

Termín metodologie je řeckého původu. Znamená učení o metodě nebo teorii metody.

Metodologie se zabývá obecnými teoretickými problémy cest a prostředků vědeckého

poznání a zákonitostmi vědeckého bádání jako tvořivého procesu. Vzniká na základě analýzy

postupů vědců v průběhu vývoje jednotlivých věd. Odhaluje obecné stránky používaných

metod a prostředků, srovnává je, uvádí v systém, odhaluje podstatu vědeckého poznání.

Pojem „metodologie vědy“ není v teorii používán jednoznačně,1 je potřebné se pokusit

o předběžné vymezení pojmu „metodologie vědy“ a o vymezení jejího vztahu k pojmu

„metody vědecké práce“ a „metodika vědecké práce.“ Z formálně logického hlediska můžeme

vztah mezi zmíněnými pojmy vyjádřit následovně:

Vztah mezi pojmy „metodologie vědy“ „metoda vědy “ a „metodika vědecké práce“

Převzato: Prof. PhDr. František Ochrana, DrSc., Metodologie vědy, 2008

Metodologie v širokém slova smyslu tedy označuje obecná filozofická východiska

vědeckého poznání, společná všem vědeckým disciplínám. V užším smyslu se tímto pojmem

označuje teorie vědeckého poznání, která studuje procesy poznávání a přetváření skutečnosti,

jež jsou předmětem konkrétních vědeckých disciplín. Jednoduše řečeno metodologie vědy je

naukou o metodách. Znalost metodologie je nutná pro každého vědeckého pracovníka.

1 Hovoří se např. o třech rovinách metodologie. V rovině obecné hovoříme o filosofii a metodologii vědy. Rovina „zvláštního“ (druhového) se vztahuje k metodologii aplikované na daný druh věd. Hovoříme pak např. o metodologii přírodních věd, metodologii sociálních věd. Platí přitom, že tato konkrétnější rovina vychází z obecné roviny (z roviny filosofie a metodologie vědy). Třetí rovina je rovinou jedinečného, která se vztahuje k jednotlivé vědní disciplíně. Každá vědní disciplína používá při zkoumání svoji specifickou (jí vlastní) metodu. Metodologickými východisky, jak vybírat a používat určitou metodu, jaké korektní postupy volit při zkoumání, argumentaci a závěrech, patří do oblasti filosofie a metodologie vědy. Pro vědecké pracovníky i jiných oborů má proto význam ovládat obecnou metodologii vědecké práce.

Metodologie vědy

Metoda vědy

Metodika vědecké práce

4

Termín metoda rovněž pochází z řeckého slova methodos a doslovně znamená „cesta

za něčím“, „postup“. Pojem vědecká metoda lze obecně charakterizovat jako záměrný postup

(cestu), jehož pomocí dosáhneme určitého cíle, něco se pozná nebo vyřeší. Metoda

představuje obvykle celý komplex různorodých poznávacích postupů a praktických operací,

které směřují k získávání vědeckých poznatků. Použití metody při vědeckém zkoumání

předpokládá znát postup, jak metodu použít.

Také pojem metoda bývá užíván v různé šíři. Nejčastěji se tímto pojmem označují

speciální postupy vědecké disciplíny, např. v psychologii, experimentální metoda, vědecké

pozorování apod. Někdy se užívá metoda v širokém smyslu, např. metoda teoretické analýzy.

Bývá pak výrazem pro označení určitého obecného poznávacího postupu, způsobu zkoumání,

zahrnuje i ostatní logické prostředky (syntézu, abstrakci, zobecňování).

Ve vědecké práci používáme rovněž tzv. metodiku. Metodika nepatří do oblasti

metodologie. Metodika výzkumné práce je praktickým postupem (návodem), jak prakticky

postupně realizovat výzkumné procedury vztahující se k realizaci výzkumného cíle.

Metodický postup můžeme formálně ztvárnit např. ve vývojovém diagramu či v jiném

formalizovaném schématu (Ochrana).

První charakteristikou vědecké metody je, že k poznávání přistupujeme systematicky

a organizovaně. Oba tyto pojmy, tedy systematičnost a organizovanost, mají vyjádřit

skutečnost, že těžiště vědeckého výzkumu nespočívá v bezprostředním a jednorázovém

reagování na podněty tak, jak tomu je u laického poznávání. Neznamená to však, že by ve

vědě neexistovala náhoda, nápad či intuice, naopak pro vědce je invence a štěstí jako špetka

koření, nevyhnutelná. Tím hlavním ovšem je práce organizovaná podle určitých pravidel,

předem plánovaná a promyšlená. Pravidla a principy vědecké práce jsou ve své podstatě

zevšeobecněním zkušeností, které se při zkoumání jevů, objektů zkoumání a událostí

akumulovaly a osvědčily. Aplikování těchto pravidel chrání vědce před závažnými chybami

v přípravě, realizaci a vyhodnocování výsledků zkoumání.

Druhá významná vlastnost vědecké metody je ve své podstatě empirická. Slovo

empirie pochází ze starořečtiny a znamená zkušenost. Vědecké poznání staví na informacích

získaných zkušeností, kontaktem, manipulací s předmětem zkoumání. Tyto informace

nazýváme data, slovo pochází z latinského datum tj. údaj, danost. Pokud jsme o něčem

přesvědčeni, není to v empirické vědě pro to, že to řekl např. Jung, ani proto, že to vypadá

5

logicky. Vědecký důkaz je založen na zacházení s daty a jejich ověřování – nikoliv

na logičnosti vysvětlení.

Opírání se o data jako základ též znamená, že vědecké poznání je objektivní a

verifikovatelné (ověřitelné). Ovšem objektivnost ještě sama o sobě neznamená správnost.

Objektivnost totiž znamená jen to, že výsledek našeho zkoumání, nezávisí na tom, co si

myslíme či přejeme my jako výzkumníci, ale je daný daty, tzn. objektivně přístupnými a

kontrolovatelnými údaji. Pokud určitý postup (sled kroků) vykoná předepsaným způsobem

za předepsaných okolností kdokoli, měl by při zkoumání daného jevu dojít k podobným

výsledkům. Tím dostává vědecké poznání i další vlastnost a to ověřitelnost a opakovatelnost.

Poznatek, který není možné empiricky znovu ověřit, je nevěrohodný. Věda je tedy otevřena

přísné kontrole (Ferjenčík).

Neustálé ověřování vědeckých poznatků vytváří předpoklady pro další charakteristiku

vědecké metody – sebekorekci. Pokud je vědecké tvrzení založeno na empirickém zkoumání

a tudíž je ve své povaze objektivní, můžeme jeho platnost znovu a znovu ověřovat za stejných

a i změněných podmínek. Jen tak získáme záruku, že pokud se v průběhu bádání vyskytly

nějaké chyby, omyly, budou s velkou pravděpodobností časně identifikovány a opraveny.

Můžeme teď říct, že když použijeme vědecké metody tvoříme vědu? Můžeme si

představit vědu jako sklad vědomostí? Jen částečně, věda v každé etapě svého rozvoje

disponuje nejen návody ke zkoumání (metody), má nejen množství informací o světě, ale

zároveň nabízí i vysvětlení. Tyto vysvětlení mají navíc zobecňující povahu, tzn., že se nesnaží

vysvětlit pouze jednu izolovanou skutečnost nebo jev. Věda se snaží vysvětlit celou třídu

jevů, jejich příčiny a vzájemné souvislosti. A tato zobecňující vysvětlení, která vycházejí

z informací získaných vědeckou metodou, nazýváme vědeckými teoriemi.

Kerlinger definuje vědeckou teorii takto: „teorie je souborem vzájemně

souvisejících konstruktů (pojmy), definic a tvrzení, který představuje systematický

pohled na jevy specifikováním vztahů mezi proměnnými s cílem vysvětlit a předpovědět

tyto jevy“.

Dá se říct, že vědecké teorie jako by uspořádávají svět kolem nás a dávají

smysluplnost spleti jevů a událostí, které nás každodenně obklopují. Tedy přesněji ne svět, ale

naše poznání světa. Vědecká teorie organizuje a uspořádává empirické poznání (Ferjenčík).

To je základní funkce teorie. Vědecké teorie nejen zpětně vysvětlují svět nebo některý z jeho

aspektů, rovněž usměrňují další zaměření a charakter následujících vědeckých bádání.

6

Klíčové místo při vědeckém zkoumání má volba metodologie, protože ovlivňuje výběr

výzkumných metod a výsledný vědecký obraz zkoumaného cíle. Při volbě metodologie

můžeme metodicky postupovat2 :

Převzato: Prof. PhDr. František Ochrana, DrSc., Metodologie vědy, 2008

Prvním krokem je analýza předmětu zkoumání. Předmětem zkoumání rozumíme tu

2 Je nutné poznamenat, že uváděné vývojové diagramy jsou jistým zjednodušením problému. Cílem však je ukázat na podstatu a vést čtenáře k tvořivému rozmýšlení nad případnou vlastní metodikou výzkumné práce.

Metodický postup při volbě metodologie

NE ANO

Zvol nenormativní metodologii!

Je cílem vytvořit „zvýznamněný“ vědecký obraz?

Zvol normativní metodologii!

STARTT

Z množiny vybrané metodologie vyber vhodnou výzkumnou metodologii a postupuj podle speciální metodiky!

Definuj předmět zkoumání,výzkumné cíle a proveď rozvahu o volbě metodologie!

KONEC

7

část reality (resp. objektu zkoumání),3 na níž je zaměřena výzkumná aktivita s ohledem

na stanovené výzkumné cíle.

Výzkumné cíle dle Ochrany jsou ideální konečné stavy, které mají být zkoumáním

dosaženy. Z hlediska existenční formy členíme výzkumné cíle na dva základní druhy, a to

na cíle funkční a cíle objektové. Funkční cíle jsou takové, které se vztahují k plánované

výzkumné činnosti. Jsou to cíle, které strategicky zaměřují výzkumnou činnost určitým

směrem. Vypovídají totiž o tom, „co se má ve výzkumu dělat.“ Výzkumný cíl může mít i

formu objektového cíle. Objektový cíl je takový, který výzkumnou aktivitu definuje ve formě

měřitelného výstupu (výsledku). Objektově definovaný cíl orientuje výzkum ke konkrétnímu

měřitelnému výstupu.

Pokud již máme definován předmět zkoumání a stanoveny výzkumné cíle, rozvažujeme

o volbě vhodné výzkumné metodologie. Volba metodologie rozhodne o tom, zda obsah

vědecké výpovědi o zkoumané problematice bude mít nenormativní (tedy pozitivistický)

obsah, či zda daná výpověď bude normativní povahy. Volba metodologie podstatně ovlivní

volbu výzkumných metod.

Indukce

Postup od jednotlivých dat k jejich zobecňování nazýváme indukcí. Indukce je tedy

postup od konkrétního, daného k abstraktnímu, zobecňujícímu. Právě ona nám umožňuje

překročit časoprostorovou omezenost dat. Napomáhá formulovat všeobecně platná pravidla,

principy či zákonitosti. V konečném důsledku umožňuje využít dostupné informace

k vytvoření vědeckých teorií – induktivní závěry překračují informaci získanou v původních

datech.

I v současné době se stává, že stoupenci induktivního zkoumání opomíjejí fakt, že

zásada indukce se vztahuje jen na ověření daného očekávání, které se vztahuje pouze

na jediný nový případ. Z pravděpodobnosti jednotlivého případu neplyne pravděpodobnost

nastání všech případů. Tato skutečnost má důležitý metodologický význam pro hodnotu

závěrů. To, že je pravdivý jednotlivý případ ještě neznamená, že daná skutečnost vyplývá

z pravdivosti obecného zákona. Pravděpodobnost obecného zákona je menší nežli

pravděpodobnost jednotlivého případu.

3 Někdy se pojmy „předmět zkoumání“ a „objekt zkoumání“ považují za totožné. Je vhodné mezi oběma pojmy rozlišovat a to tak, že předmět zkoumání je pojmem užším. Označuje tu část objektu, na níž je zaměřena výzkumná aktivita.

8

Indukce tedy nevede ke spolehlivému výsledku. Jak uvádí H. Reichenbach, samotný „jediný

induktivní postup je velmi chatrným nástrojem, ale propojená série induktivních procesů

v rámci systému vědy je velmi silným nástrojem. Jedna indukce koriguje jinou indukci.“4

V tomto smyslu je indukce nevyhnutným nástrojem predikce bez toho, abychom věděli, zda je

predikce jako taková vůbec možná.

Základy pro induktivní vyvozování závěrů o příčinách jevů formuloval jeden z géniů

světové filozofie John Stewart Mill do podoby tzv. kánonů nebo metod indukce (Mill, 1967).

Dedukce

V předešlém textu jsme si řekli, že vědecká teorie musí být ověřitelná. Pokud ovšem

není možné dokázat, že nějaká teorie (ta, ke které jsme došli induktivní cestou) je pravdivá,

potom již zůstává druhá možnost, a to zkusit dokázat, že teorie je nepravdivá. Karl Popper

(1959) v této souvislosti zavedl termín falzifikace (zfalešnění, vyvrácení) vědecké teorie.

Tj. nehledáme cesty, jak teorii potvrdit, ale naopak: formulujeme předpoklady, situace, které

pokud nastanou, teorii s úplnou jistotou vyvrátí.

Takové specifické předpoklady nazveme deduktivně vyvozené hypotézy a postup

od obecného výroku k formulování specifických důsledků tohoto výroku nazýváme dedukce.

Obecně je to tak že, jestliže indukce vede ke zrodu teorie, potom dedukce je cesta k testování

této teorie. Podle Poppera (i podle jiných) není teorie, která by byla konečnou pravdou, jen

čeká na to, kdy bude nahrazena lepší teorií. Tudíž se jedná o cyklus zrodu a zániku vědeckých

teorií přibližujících se pravdě.

V deduktivně axiomatickém přístupu pravdivost závěru závisí jen na pravdivosti

výchozích vět, a předpokladu, že jsme při odvozování neučinili formálně logickou chybu.

Proto také můžeme v rámci normativních teorií vytvořit k témuž předmětu zkoumání5 a

za použití protikladných výchozích axiomů formálně bezrozporná tvrzení.

Obdobný problém vzniká i tehdy, jestliže východiskem pro vyvozování závěrů se stává

teorém, kdy se z původního tvrzení deduktivně odvodí závěr, z něhož jsou pak deduktivně

odvozovány věty (Ochrana).

4 Reichenbach,H.:Logistický empirizmus v Nemecku a súčasný stav jeho problémov. In:Logický pozitivizmus.Zväzok III. Editori Mihina,F.,Sedová,T.,Zouhar.M. Bratislava.IRIS 2006 5 Tak v liberalistickém axiomu, kde „nejvyšší hodnotou občana je svoboda,“ je zdanění zásah do svobody jedince. V axiomu prezentovaném socialisty, kde „nejvyšší hodnotou občana je rovnost individuí,“ je zdanění legitimní prostředek k přerozdělování bohatství a k „dosahování rovnosti individuí.“

9

Axiomatická metoda se na dlouhou dobu stala vzorem, jak vytvářet „dokonalé“ teorie.6 Tento

optimismus dosud vládne např. v sociálních tak i v ekonomických vědách, a to u těch

představitelů vědy, kteří jsou stoupenci axiomaticko deduktivního přístupu budování teorií.

Na první pohled se totiž zdá, že axiomaticko–deduktivně budovaná teorie je bezrozporná.

Ve skutečnosti tomu tak není, protože K. Gödel dokázal, že jakákoliv axiomatizace je vždy

neúplná.7

Ve vědeckém poznání můžeme ale využít i kombinaci deduktivního přístupu

s přístupem induktivním. Jak již název napovídá, uvedený přístup je mixem obou předchozích

(metod). Takový přístup obvykle nejpřesněji odpovídá povaze zkoumání v sociálních vědách.

Východiskem analýzy je zkoumání faktů, hledání opakovatelnosti. Na základě metody

analýzy je pak použita metoda zobecnění, vyslovovány (odvozovány) jsou pak obecné závěry.

Z nich odvozené teorie jsou pak použity na explanaci jevů.

Deduktivně induktivní postup zkoumání však neeliminuje problémy, které jsou vlastní jak

axiomatické metod tak i indukci. Pravděpodobně nejspíš nikdy nebude objevena naprosto

dokonalá metoda, která by nám umožňovala perfektní vědecké poznání.

Hypotéza

Pravdivost či nepravdivost obecných, induktivně vyvozených závěrů a tvrzení

nemůžeme zkoumat přímo. Stejně nemůžeme přímo zkoumat takzvané logické konstrukty,

tedy pojmy, které si člověk vytvořil např. pro označení předpokládaných a přímo

nepozorovatelných příčin lidského chování. Jak je možné tyto konstrukty a obecné výroky

zkoumat, když nejsou přístupné pozorování a ověřování?

Základní postup, který se v těchto případech aplikuje, se skládá ze tří kroků:

1. Logický konstrukt i univerzální výrok deduktivně rozložíme do řady přímých,

konkrétních a bezprostředně ověřitelných výroků – jedná se o deduktivně vyvozené

hypotézy;

6 S takovou vírou, že lze axiomatickou metodou vytvářet „dokonalé“ teorie, se v běžné diskusi setkáváme i nyní. Problémem ale je, že tito představitelé svůj optimismus budují na předpokladu neznalosti Gödelova důkazu. Gödelova důkaz přinesl „koperníkovský převrat“ v matematické logice. Blíže viz Gödel,K. Über formal unentscheidbare Sätze der Principia Mathematica und verwandter Systeme. In: Monatshefte für Matematik und Physik, J. 38 (1931),173-198. Článek je rovněž dostupný v anglickém překladu. Viz Fedeman,S. (ed.).Kurt Gödel Collected Works.Vol I .Oxford University Press 1986. Velmi srozumitelné a zároveň fundované vysvětlení tohoto problému najde čtenář v práci profesora J. Peregrina.Viz Peregrin,J. Kapitoly z analytické filosofie.Praha:Filosofia 2005 7 Gödel dokázal,že nemožnost úplné axiomatizace aritmetiky je principiální. Peanovská axiomatizace matematiky je neúplná, protože existují výroky, které z ní nelze dokázat, ani vyvrátit.

10

2. tyto přímé výroky – hypotézy ověřujeme tak, že porovnáváme tyto konkrétní

předpoklady s empiricky získanými daty;

3. když jsou hypotézy (předpoklady) ve shodě s daty, induktivně podporují pravdivost

logického konstruktu anebo univerzálního výroku (i teorie);

Pokud získaná data odporují naším hypotézám, buď byl chybný náš konstrukt (teorie), nebo

jsme pochybyli při deduktivním vyvozování hypotéz, anebo jsme se zmýlili p ři sbírání a

vyhodnocování dat.

Hypotéza bývá nejčastěji deduktivně vyvozena z teorie a slouží ověřování pravdivosti

či nepravdivosti dané teorie. Jenomže hypotézu neformulujeme pouze deduktivně. Často

na základě předběžně zkušenosti, intuice uvažujeme o možných vztazích mezi jevy. V tomto

případě je hypotéza pokusným vysvětlením nějakého jevu, pokusná odpověď na otázky „jak a

proč“. Následné ověření těchto hypotéz může vést k zobecnění – k formulování teorie.

Hypotéza je nejenom efektivní nástroj verifikování vědeckých teorií, ale má navíc

i objevitelskou (heuristickou) funkci. Kerlinger (1972) dokonce tvrdí, že „hypotéza je

nejsilnější nástroj, který člověk vynalezl, aby dosáhl spolehlivého poznání.

Dále uvádí, že dobrá hypotéza by:

a) měla být výrokem o vztazích mezi zkoumanými proměnnými;

b) a měla by obsahovat jasné implikace pro ověřování těchto vztahů;

Můžeme tedy konstatovat, že má být formulována v podobě, ve které je testovatelná.

Shaughnessy a Zechmeister (1990) uvádějí případy, kdy hypotéza testovatelná není:

a) v momentě, kdy obsahuje pojmy, které jsou vágní, nejasné, hodně obecné,

mnohovýznamové. Tedy pokud jsou základní pojmy definované neadekvátně;

b) když je tautologická – cirkulární, tzn. pokud je nějaký jev nebo skutečnost

vysvětlován tímž jevem nebo skutečností;

c) pokud se odvolává na síly či ideje, které dosud věda nezná. Věda je založena

především na pozorovatelných jevech – na empirii, nemůže tudíž testovat vysvětlení

anebo předpoklady odvolávající se na skutečnosti, které nemůžeme pozorovat;

Výzkumné hypotézy

Hypotézy jsou stadia na cestě od výzkumné ideje k dokázané zákonitosti. Zpravidla

jsou formulovány jako vztahy „kdyby-potom“. Musí být naplánovány, experimentálně

ověřeny, vyhodnoceny a interpretovány. Podle formálního zaměření se dají rozdělit do čtyř

skupin (Bortz, 1984).

Hypotézy o souvislostech – tato skupina hypotéz se snaží vysvětlovat kauzální vztahy cestou

interdependenční analýzy. Lze např. předpokládat souvislost mezi četností diskusních

11

příspěvků účastníka (kritérium) náhodně se sešlé společnosti a odhadem jeho inteligence

(prediktor) druhými. Nyní nezbývá než hypotézu o takové souvislosti ověřit pomocí

příslušného výzkumného projektu.

Rozdílové hypotézy – „má tento přístup vůbec nějakou cenu?; „odlišují se ženy a muži

jakožto řidiči aut?“ Diferenční analýzy tohoto typu usilují o ustanovení rozdílu dvou

sledovaných skutečností v jedné oblasti.

Změnové hypotézy – komutativní analýzy jsou sice oblíbené, ale stále ještě problematické,

protože ponechávají více problémů otevřených, než kolik jich vyřeší. K tomu přistupují

některé typické povšechné hypotézy např. každodenní sledování televize dětmi je škodlivé…,

škola utlačuje kreativní děti… Problematické jsou nezávislé proměnné, jejichž vliv zůstává

nepoznán.

Hypotézy jednotlivých případů – při řešení mnoha úkolů se musíme zabývat konkrétními

případy. Např. při zjišťování příčin určitého deliktu nám nejsou obecné poznatky o lidských

reakcích příliš platné. Hypotézy tohoto druhu se liší od ostatních, protože jsou většinou

standardizované; tzn. diagnostik se opírá o hypotetické ověření kvalitativních kritérií

použitého testu, které bylo provedeno v průběhu vymýšlení testu a během jeho vývoje.

Verifikace

Jestliže je věta „obrazem světa,“ pak bychom měli nalézt metodu, která prověří, zda tento

obraz světa je reálný (odpovídající skutečnosti), nebo či je z jakýchkoliv důvodů

deformovaný. Nástrojem k tomuto prověření je metoda verifikace.

Při použití metody verifikace předpokládáme, že verifikací je možné prověřit věty z hlediska

jejich významu (resp. pravdivosti). Předpokladem verifikace je, že vyslovená věta je

v principu verifikovatelná, že tedy má empirický obsah.

Prvním druhem jsou věty, které jsou neverifikovatelné. Jsou to věty, které v principu nelze

prověřit. K takovým větám patří i věty normativní teorie. Obsah takových vět (a pojmů) leží

mimo možnost prověření. Příkladem takové věty je: „Toto rozdělení důchodů ve společnosti

je spravedlivé.“

Daný výrok je normativní. Pozitivisticky orientovaní vědci popírají možnost takový výrok

verifikovat, protože spravedlnost je svým obsahem metafyzickým pojmem. Není možné jej

tedy verifikovat. Můžeme jej nanejvýše zkoumat z pozic správnosti logické výpovědi.

Analýza z hlediska pozitivní teorie nemá smysl.

12

Do množiny neverifikovatelných vět patří i takové výroky, které jsou zjevnými nesmysly.

Příkladem jsou takové výroky, jako je „Toto je nepolitická politika.“ Daný výrok je

obdobným protimluvem, jako je protimluvem věta „Toto je kulatý čtverec.“

Druhou skupinu výroků tvoří věty, které jsou pozitivně verifikovatelné. V tomto případě

můžeme výrok přímo empiricky prověřit. Odpovídá-li daný výrok skutečnosti, pak je daný

výrok pravdivý. Jestliže se takový výrok nepotvrdí, není pravdivý.

Podle Carnapa můžeme rozlišit dvojí verifikaci, a to verifikaci přímou a verifikaci nepřímou.

Přímá verifikace je založena na takovém postupu, kdy můžeme smysly (pozorováním)

bezprostředně prověřit pravdivost výroku, že je tomu skutečně tak, jak tvrdí výrok. Nepřímá

verifikace je založena na logickém odvození výroku, který pak můžeme přímo empiricky

prozkoumat, že tomu tak skutečně je, jak výrok tvrdí. Pokud tomu tak není, pak je výrok

vyvrácen (Ochrana).8

Uvedené závěry jsou využívány pro formulování vědecké teorie.

Jazyk vědy

Cílem vědeckého poznání je zjistit, jaká je skutečnost. Pokud to zjišťujeme, poznáváme

vlastnosti této skutečnosti, tedy přesněji vlastnosti objektů a vztahy mezi objekty, které tuto

analyzovanou skutečnost představují. Získané poznatky věda objektivizuje, fixuje a sděluje

(komunikuje). K tomu ji slouží tzv. vědecký jazyk. V něm jsou formulovány jednotlivé

výroky, tvrzení, generalizace a teorie, které vypovídají o vlastnostech zkoumaných předmětů

a vztazích mezi nimi.

Jazyk, který v daném jazykovém společenství slouží jako obecný, nejvíce rozšířený

nástroj komunikace, se nazývá přirozený jazyk. Pro vědu ovšem již tak vhodný není, neboť

z důvodu neurčitosti znaků a výrazů přirozeného jazyka, jakož i relativně volných

syntaktických pravidel neumožňuje přesnou a složitou výstavbu myšlenkových konstrukcí,

jimiž věda sděluje své poznání. Z těchto důvodů používá věda svůj specifický jazyk, a to

jazyk vědy.

Vědecký jazyk je tvořen souhrnem pojmů, které používají vědci dané vědní disciplíny a

zároveň souhrnem termínů či symbolů, které těmto pojmům odpovídají.

Pojem – z počitků a vjemů vznikají ve vědomí představy, od nich abstrakcí docházíme

k pojmům (obecným představám). Pojem můžeme chápat i jako myšlenku zobecňující

8 Viz vztahy mezi výroky zobrazené logickým čtvercem.

13

předměty podle nějakého znaku. Vědecké pojmy vznikají v průběhu poznávacího procesu,

jsou shrnutím jeho výsledků. Proto nejsou ani statické ani konečné, neustále se vyvíjejí.

Termín je jazykový výraz, jenž přesně a jednoznačně fixuje a označuje vědecká data,

hlavně ta, pro něž v přirozeném jazyce chybějí odpovídající názvy. Podle jiného vymezení je

termín pojmenování určitého pojmu v soustavě daného vědního oboru. Termíny (odborné

názvy) se dostávají do jazyka:

a) spontánně, jako všechna slova v přirozeném jazyce;

b) vytvářejí se při překladech cizí odborné literatury, je třeba hledat pojmenování pro

u nás dosud neznámé pojmy;

c) díky organizované kolektivní činnosti různých terminologických či názvoslovných

komisí;

Soustava termínů daného vědního oboru se nazývá terminologií tohoto oboru.

Terminologie se někdy prolíná se slovní zásobou přirozeného jazyka. Společenské vědy jsou

poplatné přirozenému jazyku více než vědy přírodní nebo technické, z čehož plynou některé

obtíže: např. ty, že pro mnoho sociálních skutečností používají sociální vědy slova, která již

v jazyce existují, ale mají jiný význam, např. „osobnost“, „kultura“, „skupina“.

Logika rozlišuje význam a smysl slova (jazykového významu). Pod významem

rozumíme obvykle předmět nebo třídu předmětů, která označuje (pojmenovává) daný výraz.

Nazývá se též denotát. Pod smyslem nějakého výrazu rozumíme jeho myšlenkový obsah, tzn.

informaci, která je v tomto výrazu obsažena a na jejím základě se výraz vztahuje k určitému

předmětu. Význam jazykového výrazu nemůžeme určit pokud neznáme jeho smysl, např.

nebudeme znát smysl výrazu“nejvyšší hora Krkonoš“, nemůžeme pochopit, jaký má tento

výraz význam a co označuje (my jej ovšem známe a proto víme, že jeho významem je hora

Sněžka). Na druhé straně můžeme poznat smysl výrazu, aniž bychom znali jeho význam.

Chápeme např. smysl výrazu“nejvyšší hora Krkonoš“, přestože, i když jsme zeměpisní

ignoranti, nevíme, že pojmenovává horu Sněžku.

Soubor předmětů, které jazykový výraz (termín) označuje, se nazývá rozsah termínu

a je závislý na obsahu tohoto termínu. Obsah je souhrn vlastností (znaků), na jejichž základě

bylo provedeno zobecnění a vyčlenění předmětů v daném výrazu. Např. obsahem názvu

„vědecké pozorování“ je totiž takové pozorování, které je intencionální (zaměřené),

systematické, registrované a kontrolovatelné. Pozorování, které tyto charakteristika postrádá,

nepatří do rozsahu tohoto termínu.

14

Při užívání vědeckého jazyka je nutné si uvědomit, že řada používaných názvů nebo

pojmů může být nejasná, čili není jednoznačně určen soubor vlastností vytvářejících obsah

pojmu. Nejasným pojmem může být např. nepříčetnost.

Pojmy mohou být i vágní (neostré). Jedná se o takový pojem, který neumožňuje

přesně rozhodnout, který prvek označované třídy do ní patří a který ne; neostrý pojem

neumožňuje přesně určit jeho smysl, např. vysoký člověk (Možný, Rabušic). Společenské

vědy pracují s nejasnými a vágními pojmy relativně často.

Definice

Pro vědeckou práci je důležité používat jazyk, jehož pojmy mají co nejvyšší míru

intersubjektivity a minimální pojmovou nejasnost a neostrost. Toho se dosahuje definováním

pojmů. Definice je výpověď určující význam termínu. Mervart říká, že definicí se ve vědě

nazývá přesné vysvětlení slov a výrazů a to v termínech, jejichž význam je mimo pochybnost

a všeobecně známý.

Termín, který definujeme, se nazývá definiendum, výpověď, která určuje jeho význam

nazýváme definiens. Termín je správně definovaný tehdy, když definiens nevzbuzuje

pochybnosti. Možností, jak precizně definovat pojmy je ale více. Dále si ukážeme tři hlavní

formy definování.

Nominální definice

Podstata nominálních definic je v tom, že dosud neznámý význam definienda

charakterizujeme definiensem, jehož význam je nám již známý, tzn., že jeden neznámý pojem

určujeme jiným – známým pojmem. Nejobecnějším příkladem nominálních definic jsou

běžné překladové slovníky, z nich se dozvídáme, co znamenají nejrůznější cizojazyčné

pojmy.

Reálné definice

O tyto definice se jedná, když je definiendum vysvětlováno pro něj typickými,

příznačnými vlastnostmi, vztahy mezi nimi nebo podmínkami. To platí hlavně pro první

z dvou podtříd reálných definic – pro tzv. existenciální definice. Příkladem takové definice je

např. vymezení metodologie psychologie jako vědy zabývající se hledáním, tvorbou a

ověřováním principů a metod zkoumání prožívání a chování lidí.

Genetické definice tvoří druhou podtřídu reálných definic. V nich je objekt (proces, pojem),

definiendum vymezen tak, že uvádíme podmínky a procesy, které jej vytvářejí. Tedy na jedné

straně definiční rovnice je objekt, na straně druhé popis procesu, jímž je tento objekt vytvářen.

15

Tak můžeme definovat třeba frustraci jako emocionální stav vznikající zablokováním

uspokojování potřeb.

Operacionální definice

Jejich podstata je v tom, že definiens je tvořen procesy, postupy (operacemi), na

jejichž základě vzniká definovaný pojem, nebo na jejichž základě je tento pojem měřen nebo

identifikován. Operacionální definice mají mimořádný význam v empirických vědách. U

vědeckých metod jsme si řekli, že jedna z jejich základních charakteristik je jejich

opakovatelnost a ověřitelnost a právě operativní definování je přímočarým naplněním tohoto

požadavku. Můžeme jednoduše říct, že operacionální definice ve své podstatě není nic jiného

než receptura – návod (operace), pomocí kterého vysvětlovanou věc či jev sami zhotovíme,

získáme nebo zpozorujeme (Ferjenčík).

Kerlinger (1972) podle toho, co je výsledkem skutečné operace rozlišuje mezi měrnými a

experimentálními operacionálními definicemi.

Měrné operacionální definice – jedná se o popis procedur, po jejichž vykonání můžeme

pojem identifikovat. Jde tedy o návod, jak jev (proces, objekt) měřit tak, abychom ho mohli

vidět. Jako příklad zde můžeme uvést notoricky známou definici inteligence – jako to, co je

měřeno inteligenčními testy.

Experimentální operacionální definice, to jsou právě ty výše vzpomínané recepty. Jejich

realizací stvoříme, navodíme definovaný objekt (jev, proces).

Operacionální definice jsou elegantní možností, jak dosti spolehlivě a bez nějakých šumů

komunikovat významy a obsahy důležitých pojmů používaných ve vědě. Jejich jednoduchost

a přímočarost má i své nevýhody. Asi nejzávažnější je již opakovaná mnohotvárnost a

mnohoznačnost věcí a jevů, které nás obklopují. Operacionální definování je ale dobré, pokud

potřebujeme, aby dva komunikující mluvili o téže věci, je totiž zaměřeno především na

bezpečné komunikování a ne na hledání podstaty jevu nebo procesu.

Poznávání sociální reality

Obecně můžeme říci, že předmětem zkoumání sociálních věd je sociální realita.

Sociální realita je zvláštním druhem reality, která vznikla evolucí z reality přírodní. Sociální

realita je zároveň ve vztahu k přírodní realitě specifická zejména v tom, že je produkována

lidmi jako sociálními bytostmi a vědomě jednajícími aktéry. Jednotlivá individua jednají jako

sociální aktéři, jako bytosti, jimž je vlastní sociabilita. Aktéři vystupují jako společenské

bytosti. Jsou formováni sociálním prostředím a rovněž sami svojí činností toto prostředí

16

(spolu)utvářejí a reprodukují. Mezi základní faktory ovlivňující a tvořící sociální realitu patří:

příroda, lidská individua a jejich aktivita, kultura a sociální struktury (resp. instituce).9

Pro realitu, která je zkoumána sociálními a ekonomickými vědami, je charakteristické,

že je konstituovaná jak objektivními faktory tak faktory subjektivními. Aktéři jsou ve své

činnosti ovlivňováni existujícími objektivními podmínkami a zároveň projektují cíle svých

činností. Tím se činnosti aktérů podstatně liší od přírodního dění.

Konající aktér uchopuje předmět své činnosti ve formě záměru, motivu a cíle své činnosti.Cíl

jeho činnosti se tak stává svým obsahem předmětným, orientujícím k činnosti. Cíl jako

projekt činnosti tak předjímá konativní praxi. Zaměřuje činnost aktéra určitým směrem.

Konání aktéra má tak charakter vztahu objektivního a subjektivního. K objektivním faktorům

patří takové faktory, které působí nezávisle na vůli a vědomí člověka. Do těchto objektivních

podmínek vstupují i průběžné výsledky činnosti aktérů. Subjektivní faktory jsou přímo spjaté

s činností aktéra.

Konající aktéři si stanovují své cíle a následně konají tak, aby dané cíle dosáhli. Protože ale

činnost aktérů se děje v dynamickém prostředí, může se bohužel stát, že původně zamýšlené

cíle nebudou dosaženy. V každém případě se ale reálné produkty určité činnosti (zamýšlené či

nezamýšlené) stávají součástí objektivně vytvářené situace, která ovlivňuje konání aktérů.

Sociální pohyb je tak výsledkem dynamického vztahu objektivního a subjektivního

v dějinách10.

Univerzálnost sociálních a ekonomických zákonů

Vědecké zákony charakterizujeme ve formě obecných výroků, které mají tvar

obecných podmínkových výroků ∀ x(P(x) → Q(x)), kdy tyto výroky mají alespoň jeden

obecný kvantifikátor. Problémem ale je, na což již upozornil R.Carnap, že požadavek

obecnosti ještě nemusí dostatečně odlišit obecné výroky od vědeckých zákonů jako obecných

tvrzení.11 Vzniká tak otázka, jaká kritéria by měl splňovat „vědecký zákon,“ abychom jej

mohli odlišit od obecného výroku?

K tomuto odlišení K.R.Popper navrhuje diferencovat mezi dvěma rozdílnými množinami

výroků, a to výroky „striktně univerzálními“ a výroky „numericky univerzálními.12 Popper

se ale staví skepticky k idey společenských zákonů: “Společenské zákony musí mít jinou

9 Viz Parker,J. et al.:Social Theory.Houndmills and New York:Palgrave Macmillan 2003 10 Ochrana, F. Metodologie vědy (Úvod do problému), 2008 11 Takovým obecným výrokem je podle Carnapa výrok „všechny vrány jsou černé.“ Carnap tento obecný výrok pokládá za zákon. 12 Popper,K.R.:Logika vědeckého zkoumání.Praha:OIKOYMENH 1997 Popper se ale staví skepticky

17

strukturu než obyčejné generalizace založené na uniformitách. Skutečné společenské zákony

by musely mít „obecnou“ platnost .To však může znamenat jediné, že se týkají úplně celé

historie lidstva a pokrývají všechna její období, nikoli pouze některá z nich.“13

Vyjdeme-li z názoru K.R.Poppera a z interpretace V. Černíka,14 pak striktně univerzální

výroky se týkají časově a prostorově neomezených neohraničených oblastí a nekonečného

počtu případů. Tvrzení o těchto případech si činí nárok být pravdivým na jakémkoliv místě a

jakémkoliv čase.

Numericky univerzální tvrzení jsou ekvivalentní jistým singulárním tvrzením nebo

konjunkcím singulárních tvrzení. Týkají se časoprostorově uzavřené oblasti a konečného

počtu objektů. Numericky univerzální tvrzení jsou takové obecné výroky, které, jak uvádí

K.R.Popper, můžeme vyjádřit konečným počtem singulárních výroků, resp. konjunkcí těchto

singulárních výroků.15 Striktně univerzální tvrzení takto vyjádřit nemůžeme. Naproti tomu

vědecké zákony jsou taková tvrzení, která neodkazují k nějaké individuální, omezené

časoprostorové oblasti. Jsou formulovány tak, aby neobsahovaly žádná ohraničení oblasti

(dosahu) aplikovatelnosti. To je důležitým postulátem vědecké metody: „hledat zákony

s neomezeným polem platností.“16 Přitom ani v přírodních vědách si nemůžeme být naprosto

jisti, zda naše zákony jsou skutečně univerzálně platné nebo zda platí pouze pro určité období

či pouze pro určité oblasti.“ Tyto argumenty platí „pro vědy sociální neméně než pro vědy

přírodní.“17

Otevřenou otázkou ale zůstává, nakolik univerzální jsou sociální zákony a zda je možné je

pojímat jako historické zákony. Podle Poppera nemohou existovat „žádné společenské

uniformity, které by trvaly přes hranice jednotlivých období. Jedinými universálně platnými

zákony společnosti musí být tedy ty, které spojují následná období. Musí to být zákony

historického vývoje, které určují přechod z jednoho období do druhého.“18 V sociálním

bádání tak zůstává otevřená otázka o univerzalitě a formě sociálních zákonů.19

13 Popper,K.R.:Bída historicismu.Praha:OIKOYMENH 2000 14 Viz Černík,V.,Viceník,J.: Zákon a pravidlo v sociálno-humanitných vedách.In:Černík,V.,Viceník,J. (eds.).2005.Bratislava:IRIS 15 Viz Popper,K.R.:Logika vědeckého zkoumání.Praha:OIKOYMENH 1997 16 Popper,K.R.:Bída historicismu.Praha:OIKOYMENH 2000 17 Popper,K.R.:Bída historicismu.Praha:OIKOYMENH 2000 18 Popper,K.R.:Bída historicismu.Praha:OIKOYMENH 2000 19 Ochrana, F. Metodologie vědy (Úvod do problému), 2008

18

SSPPOOLL EEČČEENNSSKK ÁÁ PPRRAAXXEE

VÝBĚR PROBLÉMU

Teorie + data

HYPOTÉZY operacionalizace

VOLBA METOD pilotáž

TVORBA VÝZKUMNÉHO NÁSTROJE

URČENÍ VÝZKUMNÉHO SOUBORU

SBĚR DAT

ANALÝZA DAT ov ěření hypotéz

INTERPRETACE A ZÁVĚRY

Projekty výzkumu

Na rozdíl od obyčejného člověka vědec při řešení problémů nereaguje bezprostředně,

ale své řešení zvažuje, přemýšlí o nejlepších způsobech, jak hledat a najít na své otázky

odpovědi. Pečlivě vybírá metody, pomocí kterých bude data zaznamenávat a zhodnocovat.

Předem se rozhoduje, které činitele a jak bude ovlivňovat, které vyloučí anebo bude držet pod

kontrolou. Vytváří si dopředu plán svého výzkumu tedy výzkumný projekt.

Začátek každého projektu je problém, který nás zajímá, tedy co vlastně chceme

zkoumat. Východiskem pro vypracování projektu výzkumu v empirických vědách je úvaha o

datech. Musíme zvážit jakého typu jsou data, které chceme zkoumat, Typu dat (typu

proměnných) a typu vztahů mezi nimi přizpůsobujeme své další plánování – projektování.

Ještě než se tedy zeptáme, jak a kdo bude zkoumat, je třeba odpovědět na otázku, co se

bude zkoumat. Nejobecnější odpověď zní: proměnné, tj. proměnlivé rysy nějaké věci.

„Změnou“ se často rozumí jejich přítomnost či nepřítomnost. Teprve tato variabilita činí rysy

metodicky uchopitelnými. Přitom se nezapomíná na „konstanty“ neboli „invarianty“, tedy na

to, co přetrvává, všechny vědy se snaží je zachytit v trvalých zákonech.

PPRR

AAKK

TTII CC

KKÉÉ

DDOO

PPOO

RRUUČČ

EENN

ÍÍ

19

Proměnné jsou vědecky zajímavá kritéria, příznaky, symptomy, označení či charakteristiky,

které jsou do jisté míry vykonstruovány. Proměnné v empirických vědách můžeme

klasifikovat podle různých kritérií:

a) zkušenostní konstrukty (př. počítadlo) jsou přímo poznatelné; zkušební konstrukty (př.

osvětlení) jsou znaky, které se v pokusu obměňují; simulační konstrukty (př. schéma

fungování neuronu) jsou modely na nichž lze studovat přirozené znaky;

b) jiné rozlišení se zaměřuje na funkci pokusu: nezávislé proměnné (nP) jsou znaky

plánovitě proměňované v experimentu, jejichž působení je studováno na závislých

proměnných (zP); intervenující proměnné (iP) jsou hypotetické mezičlánky mezi

obojím, jimž kromě funkce závislosti nejsou připisovány žádné dodatečné vlastnosti.

Např. rozhlasový příjmač - nP je otočení regulátoru hlasitosti, zP je změna hlasitosti a

iP je změna v přístroji.

Tvorba indexu

U každého zkoumaného objektu musí být předem stanoveny soubory proměnných

znaků. U analýzy předmětu, např. stop použití na tubě, musí být stanoveny znaky, jež mají být

zkoumány. Cílem je shrnující popis. Protože ale tento je prakticky nekonečný, přistupuje se

k úspornému výběru ve dvojím směru: dovnitř k určujícím znakům a navenek k znakům

odlišujícím daný předmět od ostatních. Důležitá je jejich selektivita, tzn. možnost rozlišit

např. formou testu dobré a špatné výkony. Při analýze jednotlivých úkolů se provádí výpočet

podle vzorce: P = Ns (Ns = správné odpovědi)

N

A jak se to vlastně dělá?

V kvantitativním výzkumu se obvykle setkáme s těmito kroky:

1. formulace teoretického nebo praktického sociálního problému;

2. formulace teoretické hypotézy;

3. formulace souboru pracovních hypotéz;

4. rozhodnutí o populaci a vzorku;

5. pilotní studie

6. rozhodnutí o technice sběru informací

7. konstrukce nástrojů pro tento sběr;

8. předvýzkum;

9. sběr dat;

20

10. analýza dat;interpretace, závěry, teoretické zobecnění;

Základní etapy výzkumu

1. etapa 2. etapa 3. etapa

O hypotézách jsme se zmínili v předchozím textu, teď se podíváme na pilotní studie. Účelem

pilotní studie je zjistit, zda je náš výzkum např. v dané populaci vůbec možný. Naproti tomu

účelem předvýzkumu je odzkoušení nástrojů (př. dotazníku), které jsme pro náš výzkum

zkonstruovali.

Pilotní studie je prováděna např. na malé skupině vybrané z populace, kterou hodláme

studovat. Technika tohoto kroku se podstatně liší od techniky, kterou hodláme použít ve

vlastním výzkumu; nejčastěji zde používáme kvalitativní postupy (př. nestandardizovaný

rozhovor). Cílem pilotní studie je zjistit, zda informace, kterou požadujeme, v naší populaci

vůbec existuje a zda je dosažitelná.

Pokud nemáme opravdu hlubokou znalost o cílové populaci (objektu), zejména vzhledem ke

studované problematice, pilotní studie je velmi důležitá. Pilotní studie je totiž velmi často

opomíjena, a to i v případech, kdy je to riskantní. Bývá to problém času a peněz. Ale bohužel

úspory v této etapě mohou být zaplaceny pochybnou validitou našich výsledků a mohou

nakonec vyústit ve výzkumnou akci, která je zcela nevalidní. Stejně nebezpečné je i

opomenutí předvýzkumu (Disman, 2005).

Když už pilotní studie byla skončena, a ještě předtím, než můžeme začít

s předvýzkumem, vstupujeme do zajímavé, ale velmi rozsáhlé a komplexní oblasti konstrukce

výzkumných nástrojů a do oblasti strategie práce v terénu. Důkladné seznámení s touto oblastí

je nutné v dostupné literatuře. My se dále stručně podíváme na základní techniky sběru

informací.

PŘÍPRAVNÁ

ETAPA

PROJEKT

REALIZAČNÍ

ETAPA

SBĚR EMPIRICKÝCH DAT

ZÁVĚREČNÁ

ETAPA

ZÁVĚREČNÁ ZPRÁVA

21

Experiment

Experiment je především prostředkem ke zjišťování kauzálních vztahů mezi

proměnnými. Abychom mohli říci, že vztah mezi dvěma či několika proměnnými je kauzální

(tzn. že změny v proměnné X jsou příčinami změn v proměnné Y), musí podle Campbella

(1980) být splněny přinejmenším tři základní podmínky:

1. To, co považujeme za příčinu, musí časově předcházet předpokládanému efektu nebo

následku (nejdříve se musí objevit X nebo změna X a až potom Y nebo změna v Y)

2. Předpokládaná příčina i její efekt musí spolu kovariovat. Pojem kovariace můžeme

volně přeložit jako „společné kolísání“ nebo „společné změny“. Tato druhá podmínka

předpokládá, že tak jako se mění (variuje) jeden znak (X), tak se zároveň s těmito

změnami – a v souladu s nimi – mění i druhý znak (Y).

3. Další podmínkou kauzality je, že kromě vysvětlení změn jevu Y proměnnou X by

nemělo existovat žádné alternativní vysvětlení změn jinou proměnnou (např. Z).

Splnění všech tří podmínek zvyšuje hodnověrnost potenciálních závěrů o existenci nebo

neexistenci kauzálních vztahů mezi proměnnými. O experimentu, který tyto podmínky splnil,

mluvíme jako o vnitřně validním. Experiment, který nemá vnitřní validitu, není věrohodný a

jakékoliv závěry z něj nemají skoro žádnou explikační (vysvětlující) hodnotu. Zabezpečení

vnitřní validity experimentu je základním požadavkem na každého výzkumníka.

Základní znaky experimentu, který má předpoklady být vnitřně validní, jsou:

1. manipulace s nezávisle proměnnou či proměnnými – předpokládanou příčinou;

2. měření závislé proměnné, proměnných – předpokládaných efektů, důsledků;

3. kontrola všech jiných proměnných, které by mohli alternativně vysvětlovat změny

závislé proměnné – můžeme je nazvat nežádoucí, nebo vnější či z angličtiny

(confounding) matoucí;

Uvedené znaky experimentu úzce souvisí s podmínkami pro formování kauzálních závěrů:

� pokud má předpokládaná příčina (nezávisle proměnná) předcházet následku (závisle

proměnná), musíme nejdříve manipulovat (měnit) úrovně nezávisle proměnné, a až

v důsledku této manipulace se dívat na možné změny v závisle proměnné;

� pokud má existovat mezi dvěma proměnnými kovariance, potom nestačí pouze měnit

úrovně nezávisle proměnné, ale musíme měřit i hodnoty závisle proměnné a nějak je

následně porovnávat ve vztahu ke změnám v nezávisle proměnné;

� pokud jsme se přesvědčili, že tato kovariance není náhodná, musíme pak co nejlépe

zabezpečit, aby se nám do vztahu nepletly jiné proměnné, jejichž působení by mohlo

22

skutečný vztah mezi nezávisle a závisle proměnnou zkreslit anebo úplně zdeformovat;

(Ferjenčík, 2000);

Je tedy patrné, že největším a rozhodujícím problémem je problém kontroly nežádoucích

proměnných.

Vnější proměnné např.: historie, zrání a přirozený vývoj, neekvivalentnost skupin, efekt

měření, chyba měrného nástroje, experimentální mortalita, reaktivita pokusných osob,

očekávání ze strany experimentátora.

Metody kontroly vnějších proměnných:

� eliminace – vyloučení proměnné z experimentu;

� stabilizace a zkostnatění – snažíme se hodnotu vnější proměnné udržet na stejné

úrovni;

� znáhodňování a vyrovnávání – používá se hlavně pro kontrolu interindiviuálních

rozdílů, znáhodňování využíváme i pro neutralizaci vlivu pořadí;

� transformace vnější proměnné na nezávisle proměnnou – náročnější na organizaci

experimentu i na interpretaci výsledků. Zvláště při vyšším počtu současně

zkoumaných nezávisle proměnných někdy nedokážeme spolehlivě odpovědět na to,

která proměnná a v jaké míře ovlivnila výsledek samostatně a v jaké míře je tento vliv

reálný jen jako mezihra několika proměnných;

Jak můžeme sestavit experiment, aby splňoval všechny podmínky? Odpověď na tuto otázku je

jednoduchá a to, musíme sestavit experimentální plán. Plán experimentu je vlastně program.

Dobrý plán experimentu je nejenom bezpečný (spolehlivě garantuje věrohodnost zjištěného

vztahu mezi proměnnými), ale i vtipný a elegantně ekonomický. Zatímco první požadavek je

nevyhnutelný, to, jak splníme druhý, záleží na naší kreativitě a invenci.

Všechny naše úvahy o plánech experimentování začínáme zásadně otázkou „co?“

Jednoznačně jde o definování proměnných: co bude nezávisle proměnnou, tedy proměnnou

s níž hodlám manipulovat a o které předpokládáme, že může být příčinou nějakého jevu?

Co bude závisle proměnnou, o které si myslím, že se bude měnit v závislosti a v důsledku

změn nezávisle proměnné? A ještě nakonec: co všechno vlastně může být vnější proměnnou,

tzn. co všechno vstoupí do naší hry a event. alternativně vysvětlí změny v závisle proměnné?

První důležité členění plánu experimentu vychází právě z počtu proměnných, které

zahrneme do experimentu. Klíčovou roli přitom hraje počet nezávisle proměnných, se kterými

chceme simultánně manipulovat. Při experimentu, kde budeme manipulovat pouze s jednou

nezávisle proměnnou a budeme zjišťovat její vliv na jednu závisle proměnnou, tvoříme tzv.

jednoduché plány experimentů. Na rozdíl od nich tzv. multivaria ční plány experimentů,

23

někdy též nazývané multifaktorové předpokládají současnou manipulaci s několika nezávisle

proměnnými.

Jak poznamenávají Elmes, Kantowitz a Roediger (1985) experimentální analýza

omezující se na manipulaci s jedinou proměnnou nemůže odrážet četné, vzájemně propojené

síly, které ovlivňují lidi mimo „laboratoř“. Slabinou jednoduchých plánů tedy bývá tzv.

ekologická validita, tj. platnost výsledků v reálných podmínkách běžného života.

V komplexním – multivariačním jsou úrovně jednotlivých nezávisle proměnných

kombinované faktoriálně. Faktoriální kombinací přitom rozumíme, že každá úroveň jedné

nezávisle proměnné je kombinovaná s každou úrovní ostatních nezávisle proměnných.

Formy experimentu

Demonstrace – např. předvedení Müllerova-Lyerova zrakového klamu nemá vést k novým

znalostem, nýbrž má studentům formou experimentu přiblížit dobře známý jev (zdání, že

spodní úsečka je delší).

Průzkumný experiment – výše uveden jako pilotní studie, zaměřuje se na rozšíření

hypotetické základny nebo na získání další obecné zkušenosti a to má být podpořeno dalšími

experimenty.

Kvaziexperiment neboli interdependenční analýza, pokusná situace s „toliko přirozeně

nalezenou variabilitou“ (Sel, Bauer, 1971); např. přibude-li k experimentální skupině o třech

osobách čtvrtá, přičemž se proměny skupinového dění neinterpretují kauzálně (jako podmínka

změny). Základním rysem většiny kvaziexperimentálních plánů je tedy to, že nemůžeme

náhodně přiřadit osoby k jednotlivým experimentálním podmínkám (Kerlinger, 1972). Proto

v kvaziexperimentu neexistuje kontrolní skupina v pravém slova smyslu, spíše můžeme

mluvit o porovnávací (komparační) skupině. Jinak se kvaziexperimentální plány snaží o totéž

co experimentální – o zjišťování kauzálních vztahů mezi proměnnými. Celý rozdíl spočívá

víceméně jen ve slabší vnitřní validitě kvaziexperimentů.

Ověřovací experiment - „klasický“experiment, kdy jsou hypotézy ověřovány kauzálně; např.

podporuje agresivita ve shlédnutém filmu (nezávislá roměnná) agresivitu během následující

hry (závisle proměnná)?

Terénní experiment – je v protikladu k předchozím „laboratorním“ experimentům prováděn

v přirozeném prostředí (např. v obchodním domě), přičemž je obzvláště těžké vyřadit vedlejší

proměnné.

24

Experimentální podmínky

Plánování – po skončení experimentu je ještě třeba přesně popsat podmínky, za nichž proběhl,

a i proto je nezbytné jejich předběžné naplánování.

Variace – opakováním experimentu za stále stejných podmínek sotva přinese zajímavé

výsledky. Ty se získávají teprve jejich obměňováním a následným porovnáním výsledků.

Replikace – experiment musí být naplánovaný tak, aby za stejných pokusných podmínek ho

mohl zopakovat a ověřit kdokoliv.

Pokus dvou slepců – nejhorším narušitelem experimentu bývá jeho vedoucí. Aby pokusná

osoba bezděčně nepřejímala jeho domněnky,není s pokusnými podmínkami (např. zda

podáváme medikament anebo neúčinný preparát tzv. placebo) obeznámen ani on.

Kontrola průběhu – pokusná osoba se účastní každého experimentu jako celý člověk, mj. i se

svými motivacemi. Proto se v jeho průběhu musí kontrolovat, zda u ní např. nedochází

k psychickým změnám.

Vyhodnocení – výsledky jsou „surovými daty“, použitelné je teprve jejich zpracování

(statistickými metodami).

Chyby v experimentech

Významová chyba

Naplánování experimentu zužuje možnosti výzkumu na operacionalizovatelná (uchopitelná)

uspořádání. Ze závažných problémů se tak často stávají problémy „nicotné“, které mohou vést

k bezduché vědě, protože je spíše demonstrována metoda, než aby se zjišťovaly obsahy.

Chyba v plánování

Ani nejprozíravější naplánování pokusu nemusí odstranit veškeré příčiny případného nezdaru.

Proto by se ještě před zahájením mělo pamatovat na „taktickou“ přestávku na rozmyšlenou.

Chyba v instruktáži, často bývají chyby způsobeny nedostatečným poučením pokusné

osoby.

Chyba způsobená izolací

V důsledku nepřirozené pokusné situace se u pokusné osoby mohou objevit „izolační“

příznaky, jež zkreslují výsledky.

Přemrštěná generalizace, hrozí tehdy, zobecňují se výsledky nad rámec (většinou úzce

omezené) platnosti.

Etické hranice

V jednom z raných behaviorálních experimentů (Watson) bylo malé dítě lekáno zvuky

pokaždé, když uvidělo ochočenou krysu. Tím u něho byla vyvolána fobie z krys, kterou dříve

25

netrpělo. Mnozí tento experiment kritizovali za to, že překročil etické hranice. Není možné, ba

ani přípustné ověřit experimentálně vše, co lze naplánovat.

Neexperimentální výzkumné plány

Společnými znaky většiny výzkumných plánů zařazených do této kategorie jsou:

1. výběr vzorku (vzorků) z populace o jejíchž charakteristikách se chceme něco

dozvědět;

2. shromažďování relevantních dat týkajících se těch proměnných, které nás zajímají

(Ferjenčík, 2005);

Orientační výzkum

Pojem orientační může být trochu zavádějící, nemá ukazovat, že jde o nějaký předvýzkum,

pilotní náhled, ale spíše že zaměření tohoto typu projektu je hlavně deskriptivní, cílené

na zorientování, porozumění danému problému. Jako synonyma pro orientační výzkum a

podobné výzkumné projekty se též používají názvy: sondy, systematická nebo naturalistická

pozorování, terénní studie, etnografické studie, mapující výzkumy apod. (Baratt, 1971;

Mikšík, 1986).

Cílem orientačního výzkumu je tedy vykonat sondu, někdy velmi hlubokou a důkladnou, tzn.

získat žádoucí vhled do nějaké skutečnosti, která nás zajímá a zatím o ní víme jen málo.

Sonda může být realizována pozorováním, můžeme vypracovat sérii otázek, které potom (v

písemné nebo ústní podobě) předložíme vybranému vzorku osob. Podobně můžeme

do kategorie orientačních výzkumů zařadit i mnohé profesionálně prováděné výzkumy

veřejného mínění, životního stylu, studie zjišťování interakcí mezi matkou a dítětem, učitelem

a žáky atd. Adekvátně sestavit a realizovat orientační výzkum není nikterak snadné.

Orientační výzkum neznamená, že budeme jen tak pozorovat či jen tak se ptát lidí. Již

před realizací orientačních výzkumů je nutné minimálně:

� získat o zkoumaném problému maximum dostupných informací;

� zrevidovat a pečlivě naplánovat cíle vlastního výzkumu;

� jasně definovat proměnné, jež budou cílem zkoumání;

� určit přesné postupy, kterými budou proměnné identifikovány (případně měřeny);

� přiměřeným způsobem vybrat reprezentativní vzorek;

Takto připravený orientační výzkum může přinést velké množství zajímavých, ale především

validních informací.

26

Korelační studie

Tyto výzkumné plány jsou typem, kde není cíle popis nějakého komplexního jevu, ale

spíše zjišťování těsnosti vztahů mezi proměnnými. Lze jednoduše říci, že v orientačních

výzkumech se chceme dozvědět odpovědi na otázky „co?, jak?, kdy?, jak často? a v jaké

míře?“, v korelačních studiích nás zajímá hledání odpovědí na otázku „souvisí jev X s jevem

Y?“. Korelační výzkum si neklade za cíl vysvětlit jevy ve smyslu jejich příčinných

souvislostí. Pro mnohé praktické účely nám často postačuje vědět, že mezi jevy souvislosti

existují; který z nich je možnou příčinou a který důsledkem, zde může být irelevantní.

Ve společenských vědách je velmi mnoho výzkumů orientováno právě na zjišťování

korelačních souvislostí. Korelační plán výzkumu totiž umožňuje dělat efektivní predikce.

Když zjistíme, že nějaký jev je pravidelně spojený s nějakým jiným jevem, potom stačí

zaregistrovat první jev, abychom mohli předpovědět existenci (či míru výskytu) druhého jevu.

Ke korelačním studiím někdy přistupujeme jako k náhradě za experiment, který

z různých důvodů není možné uskutečnit. Z etických důvodů nemůžeme pokusné osoby např.

vystavit bolestivým, škodlivým zásahům.

Místo toho, abychom pokusné osoby náhodně přiřadili experimentálním podmínkám,

zkoumané osoby se jakoby samy vybraly do našeho výzkumu na základě úrovně závisle

proměnné, kterou u nich pozorujeme nebo naměříme (nemocní rakovinou). Zde mluvíme

o tzv. samovýběru jako o jednom ze základních znaků takového výzkumu. Tedy známe určitý

stav, skutečnost a zpětně uvažujeme o tom, co ji asi mohlo vyvolat. Tento způsob uvažování

je typický pro experimentální studie, které nazýváme ex post facto výzkum. Jde tady o

retrospektivní způsob a postup uvažování; od důsledku k možným příčinám (Míček, 1986).

Nicméně, zkoumání založené na korelacích nikdy nemůže vést ke spolehlivým závěrům o

kauzalitě.

Vývojové přehledy

Vývojové přehledy přes drobné i větší odlišnosti nese oba základní znaky vzorkových

přehledů:

a) výběr vzorku (vzorků), který reprezentuje populace různé věkové úrovně;

b) studium a popis vybraných proměnných v tomto vzorku (nebo jejich

porovnávání v několika vzorcích);

Ve vývojových přehledech jde o zkoumání různých proměnných vzhledem k věku jako

diferenciačnímu činiteli. Vzorek ve vývojových přehledech reprezentuje určitou věkovou

úroveň a označujeme ho termínem kohorta. Termín kohorta v podstatě pochází z antiky

27

(římská legie se skládala z kohort) a má ve vývojových přehledech explicitně vyjádřit, že

jednotlivé vzorky, tedy kohorty, sdružují jedince, pro něž je společná určitá věková úroveň,

která je odlišuje od jiných věkových kohort. Podle toho, jak věkové kohorty vybíráme a jak

s nimi pracujeme, můžeme mluvit o třech základních typech vývojových přehledů:

1. průřezový přehled;

2. longitudinální výzkum;

3. periodicky opakovaný longitudinální výzkum;

ad 1) Průřezový vývojový přehled je v podstatě nejjednodušší. Když potřebujeme získat

obrázek o změnách nějaké proměnné vzhledem k měnícímu se věku, vybereme v určitém

časovém bodu simultánně více věkových kohort. U nich následně změříme hodnoty vybrané

proměnné. Výsledkem může být tzv. vývojová křivka, která by měla znázorňovat změny

hodnot této proměnné v souladu s měnícím se věkem. Výhodou je krátký čas na získání

informací. V anglicky mluvících zemích je označován jako „one-shot“ – jednoranový,

jednorázový plán.

Základní slabina průřezových přehledů je riziko interindividuálních rozdílů a z nich plynoucí

různé historie zkoumaných kohort. Závěry o vývoji a jeho trendech, založené na průřezových

výzkumech, jsou vcelku málo spolehlivé. Své místo mají ve dvou případech:

� pokud se realizují jako předběžná sonda do výzkumů vývojových procesů, která může

naznačit charakter a napomoci k usměrnění dalších intenzivněji vedených výzkumů;

� a též tam, kde nám nejde prvotně o odhalení dynamiky změn v proměnné, ale pouze

o popis toho, jak se tato proměnná odlišuje vzhledem k různým věkovým kategoriím;

ad 2) Longitudinální výzkum je alternativou k výše uvedenému. Jedná se o dlouhodobé

zkoumání jednoho vzorku, kohorty. U každého člena kohorty opakovaně měříme v průběhu

času vybranou proměnnou (proměnné). Pokud nejde o proměnné, kde by se nežádoucím

způsobem projevoval transfer, potom longitudinálním výzkumem můžeme skutečně

spolehlivě odhalit základní vývojové trendy.

Ani longitudinální výzkum není úplně bez slabin a upozorníme na následující dvě:

� časová náročnost; může trvat pět, deset i více let; první slabinou je tedy tzv.

experimentální mortalita, lépe řečeno opotřebení vzorku (sample attrition);

� ohraničené možnosti zobecňování; zachytíme sice logiku vývojových trendů

zkoumané kohorty, nemáme však jistotu, že v jiném sociokulturním kontextu by byly

trendy stejné, takže nemůžeme zobecnit pro případy jiných kohort;

28

ad 3) Periodicky opakovaný longitudinální výzkum je kombinací průřezového a

longitudinálního plánu výzkumu. Jeho podstata spočívá v longitudinálním sledování několika

kohort, které jsou postupně (sekvenčně) přibírány do výzkumu.

Počet kohort i časové periody, v nichž se děje pozorování a měření proměnných, mohou

široce variovat. Uvedený postup nám tak umožňuje provádět křížové porovnávání – jednak

skrze různé kohorty téhož věku, jednak skrze měnící se věk u týchž kohort. Ale i tady zůstává

nedořešený jeden problém – je to otázka opotřebení vzorku, a realizace periodicky

opakovaného longitudinálního výzkumu je také nesmírně náročná na čas, práci a finanční

prostředky.

Ještě poznámka k výše uvedené typologii výzkumných plánů: není rozumné uvažovat o tom,

který z nich je nejlepší, každý z nich má své silné i slabé stránky. Primární je vlastní

výzkumný problém. Otázka již chceme řešit. Typ vztahu mezi proměnnými, který chceme

odhalit či identifikovat.

Pozorování

Pozorování patří k nejzákladnějším technikám sběru dat. Vědecké pozorování je

selektivní, stejně tak jako běžné lidské pozorování. Mezi selektivitou laika a selektivitou

profesionála je ale podstatný rozdíl – člověk si běžně všímá těch věcí, které ho uhodí do očí

svojí zajímavostí, nezvyklostí, nápaditostí, zatímco vědec pozoruje to, co si předem pečlivě

naplánoval pozorovat a co nejlépe pečlivě definoval a vymezil. Vědecké vnímání je tudíž

plánovitě selektivní.

Plánovitost a určitá systematičnost jsou charakteristiky, které odlišují běžné pozorování od

pozorování profesionálního. Nejvíce se projevují v tom, jak vědec odpovídá na dvě základní

otázky pozorování: co a jak pozorovat.

Přesné a jasné definování objektu pozorování potřebujeme proto, abychom svoji

pozornost nesoustředili na věci a události, které s tímto objektem nesouvisejí anebo souvisejí

jen zdánlivě. Vymezení toho, co pozorovat není jednoduchý úkol. Problém výběru kategorií

pozorování znamená totiž výběr terčových jevů, okolností a skutečností mezi celým

obrovským množstvím dějů. Volba kategorií ještě navíc souvisí s mírou detailnosti našeho

pozorování a to je problém výběru jednotek pozorování..

Pozorování může v míře detailnosti velmi variovat. Výběr malých segmentů chování

odpovídá přístupu, který označujeme termínem molekulární. Zde je předností to, že malé

segmenty je možné přesněji definovat a identifikovat. Někdy, ale přílišná detailizace vede

29

k utopení se v množství podrobností a přitom nám mohou uniknout podstatné souvislosti mezi

jevy. V takovýchto případech je lepší volit tzv. molární přístup. Zde se již nedíváme na jevy

mikroskopicky, ale kategorie pozorování vybíráme tak, abychom do nich umístili větší a

komplexnější jednotky pozorování (série úkonů). Molární přístup nám umožní zachytit logiku

komplexního chování osoby ve složitějších situacích, ovšem klade na pozorovatele větší

nároky ohledně zařazení projevů do určité kategorie.

Při tomto přístupu již nestačí, aby pozorovatel jednoduše zaznamenal to, co vidí. On musí

zaregistrované posoudit, zhodnotit a též interpretovat. Interpretace přesahuje bezprostředně

daná data, je již i funkcí pozorovatel. Proto je přesnost molárních jednotek pozorování nižší a

subjektivnější než u molekulárního přístupu (Ferjenčík, 2005).

Takže, pokud zamýšlíte pozorovat menší výseky událostí a časově kratší, relativně

izolované děje, asi bude vhodnější mikroskopický pohled a tudíž molekulární přístup.

U pozorování rozsáhlých komplexních jevů spíše pak molární přístup.

Co se týče organizace sběru dat při pozorování existují v současnosti dvě základní standardní

volby – izomorfní deskripce a reduktivní deskripce.

Izomorfní deskripce (Selg, 1977)

Synonymem pro toto pojmenování jsou nespecifické záznamy (Nay, 1979), otevřené

metody pozorování (Achenbach, 1978) nebo nejčastěji vyprávěcí způsob záznamu (Breakwell

et al., 1995 a jiní). Podstata je v tom, že pozorovatel se snaží zaznamenávat celý pozorovaný

děj ve všech jeho projevech a přirozené následnosti. Můžeme říci, že izomorfní deskripce je

zrcadlení chování v téže podobě (izomorfně čili stejně), jak se vyskytlo v originálu. Může jít

např. o literární popis, popis fotbalového zápasu rozhlasovým reportérem. Jedná se tedy

o věrnou reprodukci a proto zde není místo pro interpretaci, tzn. v izomorfní deskripci se od

pozorovatele vyžaduje, aby zapsal, co vidí a nikoliv, co si o událost myslí nebo jak ji chápe.

Izomorfní deskripce má zachytit situaci, děj, chování, které je vždy umístěno

do nějakého časového a prostorového kontextu, proto je dobré ještě před chronologickým

popisem jednotlivých dějů krátce charakterizovat kontext, v němž děj či chování probíhá.

Cílem izomorfní deskripce je zachytit znaky v jejich vzájemné návaznosti a

součinnosti, komplexně, protože nevíme, který znak nebo úkon má klíčový význam. Je dobré,

při pozorování dlouhodobějších dějů je rozdělit do několika menších jednotek, anebo střídat

pozorovatele. S rostoucí komplexností situace stoupá totiž riziko, že mnoho informací zůstane

nezachyceno. I přesto se jedná o silnou techniku získávání a registrování dat.

30

Reduktivní deskripce

Cílem reduktivní deskripce je jednotlivé specifické projevy zařazovat do společných větších

významových jednotek – kategorií. V této souvislosti se často mluví o kategoriálních

schématech nebo kategoriálních pozorováních. Nezapisujeme zde chronologicky jednotlivé

jevy, události, ale vyznačujeme je do předem připravených formulářů, schémat

s připravenými kategoriemi chování.

Pravidla pro konstituování kategorií:

a) komplexnost – kategorie je třeba sestavit tak, aby bylo možné jakékoliv chování

zařadit do některé z kategorií;

b) nezávislost – kategorie se nesmějí navzájem překrývat, tzn. že každou jednotku

pozorování můžeme zařadit jen do jedné kategorie;

c) konkrétnost a jasnost – každou kategorii musíme co nejpřesněji definovat, optimální

je operacionální definování;

d) přehlednost – vytvořené kategorie, jejich počet, nesmí být ani příliš nízký ani vysoký,

pohybuje se v rozpětí deset až dvacet v jednom pozorovacím schématu, event. je ještě

můžeme členit na podkategorie;

Zaznamenávání dat z pozorování bude závislé na zvolené strategii. Při izomorfní deskripci

zaznamenáme všechna dostupná data, v tom pořadí a jedinečných podobách jak byla

pozorována. Při reduktivní deskripci použijeme kategoriální schémata. Pozorovaná data

zaznamenáme do předem připravených kategorií a v jejich rámci můžeme zaznamenávat

frekvenci výskytu určité skupiny pozorovaných projevů, anebo můžeme registrovat čas trvání

výskytu určitého projevu. Formulář, do kterého budeme zaznamenávat může mít různou

podobu. Podoba je závislá na tom, zda chceme zachytit sumární frekvenci např. jednotlivých

kategorií chování bez ohledu na jejich kolísání v rámci časových intervalů, nebo chceme mít

přehled o změnách frekvence v čase či chceme zaznamenat zároveň frekvenci vybraných typů

projevů i délku jejich trvání.

Formy pozorování

Měření – příležitostné námitka stran „nevědeckosti“ pozorovací metody bývá nejméně často

určena měření. Jedná se sice rovněž o (většinou vizuální) vnímání, avšak není při něm

pozorována samotná událost, nýbrž mezi pozorovatele a pozorované je vsunuta technická

aparatura (stopky, galvanometr, polygraf apod.), která pozorování vlastně proměňuje

ve „zjišťování“.

31

Sebepozorování – jde o nejsubjektivnější druh pozorování. Ovšem počátkem dvacátého

století Ebbinghaus prokázal jeho vědeckou hodnotu, když memoroval nesmyslné slabiky (nin,

mev) a potom po celá léta zakresloval křivku zapomínání. Výsledky jeho sebepozorování platí

v podstatě dodnes.

Skryté pozorování – dost velká část poznatků vděčí za svůj vznik skrytému pozorování. Aby

se pozorovatel vyhnul upřenému pozorování, které by mohlo zkreslit výsledky jeho práce,

používá často různá zařízení, jako např. průhledné zrcadlo nebo kameru a pokusné osoby

(hlavně děti) se potom chovají přirozeně.

Otevřené pozorování – v tomto případě se pozorovatel nevyděluje z pozorované skupiny,

může být i např. spoluhráčem.

Skupinové pozorování – zde se v důsledku většího množství pokusných osob zvyšuje

nejenom počet pozorování, ale lze navíc sledovat i mezilidské vztahy.

Pokud výše uvedené shrneme, tak role pozorovatele je určena třemi skutečnostmi:

� vědomou intervencí nebo neintervencí pozorovatele do sledovaných dějů a událostí;

� tím, zda je pozorovatel přímo účasten na pozorovaných událostech, nebo je pozoruje

zvenčí;

� tím, zda je jeho identita jako pozorovatele ostatním účastníkům událostí známa, nebo

ne (Ferjenčík, 2005);

Chyby pozorování

Subjektivita – je třeba uvést zejména těchto pět mylných přístupů při pozorování (klapek na

očích):

� horizont – neúplnost zpracování související s inteligencí, předběžnými znalostmi,

zaměřením zájmu, stupněm pozornosti;

� nevěcnost – výběr jáských hodnot na úkor předmětných vztahů;

� zdůraznění pocitů – afektivní zkreslení;

� perspektivita – špatný výběr, vypuštění nebo přebytek znaků;

� stranickost – předběžné ovlivnění druhými, individuální předsudky vůči lidem a

skupinám lidí;

Haló efekt – některé dominantní znaky (např. první dojem) přitahují jiné znaky a zastiňují je.

Obdobné chyby pozorování jsou mj. barnumský efekt (snazší akceptování nepřesného

pozorování), apetenční efekt (výběr pozorování v očekávaném směru), tendence

k průměrnosti (upřednostňování průměrných hodnot), agravační efekt (zesílené působení při

32

pojmenovatelných pozorováních), efekt shovívavosti (přesun pozitivních pozorování

ve prospěch známých).

Únava – každý pozorovatel musí počítat s tím, že v průběhu pozorování bude klesat jeho

pozornost, aniž si toho povšimne.

Ukvapenost – při závěrečném úsudku může dojít k ukvapenému hodnocení, které bude

v rozporu s následně vypozorovanými znaky: nebudou ale zohledněny, protože úsudek byl již

vytvořen.

„Příjemný rozhovor ukracuje cestu“, říká přísloví a v podstatě neexistuje žádná náhrada za

otázku k dotyčné osobě. Explorace jakožto další z hlavních skupin metod má četné odnože

o různé kvalitě, např. rozhovor, popisy, interview, dotazníky, demoskopie, koakce.

33

Zúčastněný – přímý Nezúčastněný -nepřímý

(telefonická anketa)

Příprava Zpracování výsledků

Začátek Průběh Ukončení

RROOZZHHOOVVOORR

Základní druhy

STRUKTUROVANÝ NESTRUKTUROVANÝ

POLOSTRUKTUROVANÝ

RREEAALLIIZZAACCEE

- teoretická - metodická - materiální - organizační

Kontrola záznamů

Sumarizace výsledků

Vyhodnocení

Příprava

a motivace

respondentů

Uskutečnění rozhovoru

Kladení

připravených otázek

Dopřesnění

údajů

Poděkování

34

Rozhovor

Nejpodstatnější rozdíl mezi pozorováním a rozhovorem je v tom, že rozhovor

představuje zprostředkovaný a vysoce interaktivní proces získávání dat.

Zprostředkovanost a interaktivnost činí rozhovor paradoxní a vnitřně rozpornou metodu.

Interaktivnost je o tom, že rozhovor je přímou sociální interakcí. Výzkumník aktivně vstupuje

do situace a ať chce či nechce ovlivňuje množství a charakter informací sdělených

respondentem. Navíc tyto informace jsou vždy zprostředkované. To je dáno specifickými

záměry respondenta – z různých důvodů nepovíme vše, co si myslíme a rovněž je to dáno

jazykovou obratností, strukturou a povahou jazyka. Jakákoliv verbální výpověď nikdy

nedokáže v úplnosti vyjádřit jedinečnost předmětu nebo skutečnosti. Je pouze nástrojem

k jejímu opisu.

Nicméně navázání osobního kontaktu usnadňuje hlouběji proniknout do motivů a

postojů respondentů. Rozhovor se dá přizpůsobit zvláštnostem různých situací, slouží

k hlubšímu objasnění kontextu a důvodů odpovědí. Zároveň lze při této metodě zachytit nejen

sdělovaná fakta, ale i některé vnější reakce dotazovaného, a podle nich pohotově usměrňovat

rozhovor potřebným směrem. Navození osobního kontaktu a sblížení dotazované osoby

s výzkumným pracovníkem vyžaduje aby vzbudil důvěru u osob, s nimiž provádí rozhovor.

Podaří-li se mu vzbudit ovzduší důvěry a otevřenosti, může metodou rozhovoru odhalit fakta,

zkušenosti, názory a postoje zkoumaných osob, které jsou ostatním metodám nedostupné. Je

důležité dbát, aby respondent nebyl ve svých výpovědích ovlivňován těmito sociálně

osobními vztahy nebo způsobem dotazování.

Podle počtu osob, které se rozhovoru účastní můžeme mluvit o rozhovoru

individuálním (výzkumný pracovník pracuje s jednou osobou) a o rozhovoru skupinovém

(současně pracuje s více osobami). Podle formalizované řečové výměny informací můžeme

mluvit o strukturovaném či nestrukturovaném rozhovoru, formálním či neformálním,

výzkumném, poradenském atd.

Nejčastěji považujeme za typologické kritérium cíl rozhovoru. Z hlediska subjektu

rozhovoru může rozhovor v zásadě sloužit jako:

� nástroj pro získávání informací, tzv. poznávací rozhovor, interview;

� nástroj na ovlivňování, tzv. formativní rozhovor;

Cílem poznávacího rozhovoru je tedy získání informací. Tyto informace mají různý charakter.

Různému charakteru informací se musí přizpůsobit i organizace a charakter rozhovoru.

Aktivita a úloha interviewujícího může široce variovat – jak popisuje schéma (podle Barrat,

1971).

35

Typ interview Volné asociace nízká nízká nízký vysoká Nestrukturované (hloubkové) interview polostrukturované kontrola nad kontrola nad stupeň šířka a hloubka interview otázkami odpověďmi přesnosti potenciální tazatele respondenta opakovatelnost odpovědi strukturované interview formální test vysoká vysoká vysoký nízká

Strukturovaný rozhovor (interview) probíhá podle otázek, jejichž znění i pořadí

jsou přesně určeny a předem připraveny. Jeho výsledky jsou snáze zpracovatelné, ale hloubka

poznání se tím zmenšuje. Do jisté míry šablonovitý postup může vést k získání nepřesných a

neúplných údajů. Této formy rozhovoru se nejčastěji využívá, mají-li se zjistit určité tendence

zkoumaných jevů.

Nestrukturovaný rozhovor probíhá pružněji. Výzkumný pracovník si pochopitelně

připraví jen základní otázky, které bude klást. Ale jejich obsah, pořadí a formulace závisí

na tazateli, který se přitom nemusí přidržet žádného schématu. Nedostatkem tohoto postupu je

větší obtížnost zpracování získaného materiálu. Nestrukturovaný rozhovor se často používá

v případě, má-li odhalit situace jednotlivého respondenta a rovněž tam, kde se poprvé

seznamuje badatel s problémem. Tam, kde se již orientuje ve vztazích a chce studovat určitý

aspekt problémů, lze s prospěchem využít strukturovaného rozhovoru.

Za nejvhodnější se obvykle pokládá polostrukturovaný rozhovor. V něm se zvyšuje aktivita

interviewujícího. Má předem připravený seznam otázek, ale způsob, forma odpovědí na tyto

otázky zůstává víceméně volná.

Naprostým základem každého typu rozhovoru jsou otázky. Na volbě a znění otázek,

na jejich pořadí závisí kvalita a množství získaných informací. Základním požadavkem

při metodě rozhovoru tedy je, převést hypotézu výzkumu do slovních stimulů (otázek)

takovým způsobem, aby skutečně získané údaje ověřovaly tuto hypotézu. Nejde tedy o prosté

sbírání faktů nebo názorů lidí na určité otázky.

Kerlinger (1972) uvádí sedm kritérií pro výběr otázek:

1. otázka musí mít vztah k výzkumnému problému;

36

2. typ a forma otázky musí odpovídat typu a charakteru informace;

3. otázka musí být jasná a nedvojsmyslná;

4. otázka nemá být sugestivní;

5. otázka nemá stavět na informacích, které respondent nezná;

6. otázka má být formulována tak, aby byla emocionálně přijatelná;

7. otázka nemá navádět k sociálně žádoucím odpovědím;

Cíle výzkumu rozhovoru není vždy vhodné realizovat přímými otázkami. Někdy je vhodné

tázat se nepřímo.

KLASIFIKACE OTÁZEK

Převzato: doc. PhDr. Murdza, K., Ph.D. Sociologie, 2007.

PODLE OBSAHU

Na fakta o skutečnostech

Na vědomosti a znalosti

Na mínění a postoje

Na motivy

Kontaktní Funkčně psychologické

Filtrační Kontrolní

Dichotomické

Výpočtové

Výběrové

Stupnicové

PODLE CÍLE

PODLE FORMY

Uzavřené Polouzavřené Otevřené

Vlastníte osobní počítač ? 1. Ano 2. Ne Který z uvedených počítačových programů ovládáte ? 1. Word 2. Excel 3. SPSS 4. Photo-Paint 5. Lotus 6. Corel Draw 5. Power Point Souhlasíte s názorem, že policisté potřebují více informací o výpočetní technice ?

1. Rozhodně ano 2. Částečně ano 3. Ano i ne 4. Rozhodně ne 5. Částečně ne 6. Nevím

37

V základu členíme otázky na otevřené a uzavřené (Kerlinger, 1972 a jiní). Otevřené

otázky jsou formulovány tak, aby možnosti odpovědi respondenta nebyly ohraničené.

Otevřené otázky obvykle navádí k jaksi podrobnějšímu vysvětlování vlastních názorů,

umožňují větší vhled do způsobu, jakým jedinec zpracoval či pochopil určité skutečnosti.

V uzavřených otázkách si respondent může jako odpověď vybrat jednu z předem

připravených alternativ. Proto jsou někdy nazývány též jako otázky s nucenou či omezenou

volbou. Uzavřené otázky jsou tzv. věcnější, jejich pomocí můžeme získat větší množství

různých informací a to v kratším čase. Tím, že odpovědi na ně jsou obvykle stručné

(souhlasím-nesouhlasím), umožňují eliminovat nekontrolovaný tok informací od respondentů.

Otevřená: „Jak byste charakterizoval svou finanční situaci v porovnání s uplynulým rokem?“

Uzavřená: „Zlobí vás, když lidé nesouhlasí s vaším názorem?“

Pokud budeme kategorizovat otázky např. z hlediska funkce, kterou mají plnit,

můžeme je rozlišit na primární a sekundární. Primární otázky jsou ty, které původně

formuloval tazatel se záměrem získat informace týkající se dané oblasti. Jejich konstrukce

ještě před začátkem rozhovoru je víceméně standardním požadavkem od nestrukturovaného

interview až po dotazníky. V průběhu hovoru s respondentem nás ale mohou napadnout další

možné otázky, tzv. sekundární (probing – následné, podněcující). Cannell a Kahn (1968)

mluví o různých druzích sekundárních otázek:

� krátké projevy porozumění a zájmu, „chápu, rozumím“;

� krátké očekávající mlčení;

� zopakování primární otázky;

� zopakování nebo parafrázování odpovědi, „říkal jste, že …“;

� neutrální požadavek na doplnění informace, „můžete mi o tom říci více?“;

� sumarizace nebo zrcadlení odpovědi, „podle vás tedy …“;

Jak poznamenávají někteří autoři (Smékal, 1990 a jiní), efektivní využívání sekundárních

otázek odlišuje kompetentní interview od začátečníků. Určitě ale míra používání sekundárních

otázek závisí na typu rozhovoru. Pozor jen na zbrklé používání sumarizace a zrcadlení dříve,

než získáme všechny základní informace o problému.

Významnou etapou je především náležitá příprava rozhovoru. V přípravné etapě

výzkumník vymezí jasně problém, k němuž je rozhovor zaměřen, určí vzorek respondentů,

zvolí typ rozhovoru a vypracuje plán. Tedy základní otázky: „o čem?, s kým?, jak?“.

V předvýzkumu plán prověříme a zpřesníme. Často je nutné i připravit a zacvičit řadu

spolupracovníků, kteří budou rozhovor provádět.

38

V úvodní etapě rozhovoru stojí výzkumník před dvěma základními úlohami:

a) srozumitelně vysvětlit cíl, smysl a obsah rozhovoru;

b) navodit optimální emocionální klima kontaktu;

Doporučuje se začínat rozhovor nejobecnějšími otázkami, které uvedou respondenta

do okruhu problematiky, která je předmětem zkoumání. Postupně badatel přechází k otázkám

speciálním, zahřívacím (ice-breakers) a teprve uprostřed hovoru klade otázky, které jsou

základním cílem výzkumu. V této části jde o získání tzv. jádrových informací. Pozor zde na

otázky, které jsou pro respondenta emocionálně těžké a ten se bude odpovědi vyhýbat.

V takovém případě buď můžeme otázku vynechat anebo se k ní vrátit později.

V této souvislosti se zmíníme o možném postupu při kladení otázek. Otázky můžeme

pokládat od obecných (citově neutrálních) ke specifickým (více emočně laděným) tj.

trychtý řové kladení otázek anebo otázky mohou střídavě přebíhat z jednoho tématu

na druhé, a po ukončení kola se celý cyklus opakuje, tj. hřebenové kladení otázek

(Ferjenčík, 2000).

V průběhu rozhovoru je důležité, aby výzkumný pracovník motivoval respondenty ke

spolupráci. Projevuje zájem o výpovědi respondenta. Řídí rozhovor taktně a nevtíravě.

Podněcuje jej, aby podal plné informace o předmětu hovoru, ale netrvá na nich úporně.

Respondent by neměl vytušit z otázek nebo reakci tazatele, co si on o tématu hovoru myslí.

Jedna z nejčastějších chyb tazatelů je totiž tendence k verbálnímu hodnocení výpovědí

respondenta.

Závěr rozhovoru má v bezprostředním důsledku více sloužit respondentovi než tazateli. Jeho

základním posláním je posilnit-odměnit respondenta za spolupráci. Někdy se v této etapě

využívá sumarizace, případná kontrola informací.

Určitým problémem při použití metody rozhovoru je jeho zaznamenávání a volba

techniky registrace dat. Výzkumný pracovník buď sám zaznamenává odpovědi během

rozhovoru (obyčejně, stenograficky), nebo použije technický prostředek (nahrávače,

videokamera). To je nutné, pokud potřebujeme přesně zachytit doslovné znění odpovědi.

Rovněž se více můžeme soustředit na obsah hovoru a věnovat pozornost neverbálním

projevům respondenta. Je nutné dbát na to, aby přítomnost techniky negativně neovlivňovala

respondenta.

Rovněž si můžeme předem připravit schéma zápisu, které obsahuje vymezené a nutné

minimum toho, co musí být zachyceno.

39

Informace získané z rozhovoru jsou nezpracovanou surovinou, kterou je třeba utřídit,

analyzovat a pečlivě vyhodnotit. Způsobů třídění a analyzování dat je mnoho. Záleží

především na účelu rozhovoru (interview).

DDoottaazznnííkk

Otázka Odpověď

VÝZKUMNÍK

RESPONDENT

ANKETÁŘ

Dotazník

ZÁVĚR

Socio-demografické

Údaje Poděkování

HLAVNÍ SLOŽKA

Systém otázek,

uspořádaný podle zvolené strategie, výzkumných cílů,

atd.

ÚVODNÍ LIST

- informace o výzkumu - motivace k výzkumu - instrukce o vyplňování

40

Dotazník

Ve společenských vědách existuje mnoho výzkumných otázek, na které je obtížné

hledat odpovědi ptaním se jednotlivých lidí tváří v tvář. Zvláště tam, kde potřebujeme jednu a

tutéž sadu otázek zadat velkému počtu lidí, bude výhodnější, když jim ji zadáme najednou

simultánně. Dotazník v jeho základní podobě je jako strukturovaný rozhovor předložený

v písemné podobě. Je tedy určený pro hromadné získávání údajů.

Počátky užívání této metody jsou spojeny se jménem amerického psychologa a pedagoga G.

S. Halla. Hall zkoumal dotazníkem nejrůznější stránky psychiky dětí a mládeže. Tak např. r.

1880 sestavil dotazník, kterým zjišťoval zásobu představ a pojmů u dětí, vstupujících

do obecných škol bostonských20. Jeho zásluhou se používání dotazníkové metody značně

rozšířilo.

Při řešení konkrétních vědeckých problémů je třeba především zdůvodnit, nakolik je

dotazník v dané situaci vhodnou výzkumnou metodou. Správné použití dotazníku , právě tak

jako ostatních metod empirického výzkumu, vyžaduje náležitou teoretickou přípravu. Přesná

formulace konkrétního cíle a úkolů dotazníku ve vztahu ke zvolenému problému jsou

základní podmínkou účelného koncipování dotazníku. Přispívají i k jasnému zaměření

jednotlivých položek na uzlové momenty.

K vlastnímu dotazníku v jeho úvodu připojujeme stručné vysvětlení, které

dotazovaného informuje o cílech a úkolech dotazníku. Dotazovaný musí být přesvědčen, že

výzkumník k němu přichází pouze pro informace, které nemůže obdržet od jinud. Dodržování

etických pravidel by mělo být samozřejmostí.

V následujícím textu použijeme termíny „otázka“ a „položka “. Oba shodně odkazují

na úkolové jednotky, z nichž se dotazník skládá. Při tom má termín položka obecnější

platnost. Je zaveden proto, že v dotazníku nejsou vždy přísně používány pouze otázky, často

se v nich setkáváme i s příkazy. Respondent je např. vyzván, aby ze souboru tvrzení označil

to, které odpovídá jeho názoru, aby na škále určil míru souhlasu apod.

Centrální úlohu v dotazníku má zdůvodněná volba a formulace otázek (položek). Autor

dotazníku při koncipování položek musí především sledovat vztah otázky k výzkumnému

cíli a k základním problémům výzkumu. Každá z položek má mít vztah k výzkumnému

problému, k jeho náležitě vymezeným aspektům tak, aby získaných informací mohlo být

použito k ověřování hypotéz výzkumu.

20 Podrobněji viz Hall, G. S. Vybrané stati pedopsychologické a pedagogické, Praha, 1906.

41

Otázky musí být jasně a konkrétně formulovány. Tím navozují jasné a konkrétní

odpovědi. Jestliže jsou otázky nepřesné, neurčité, příliš široké, vyvolávají různé asociace,

respondent není vázán k jasné odpovědi. Otázky formuluje tak, aby je respondenti skutečně

chápali ve stejném významu. Tzn., že slovník, termíny, stupeň obecnosti pojmů musí být

přiměřené respondentům.

Jednoznačná formulace otázky umožňuje jednoznačnou odpověď. Otázku je zároveň nutné

formulovat tak, aby vyžadovala pouze jednu informaci. Nelze se proto ptát zdvojenými

otázkami, např.: „pokládáte problémovou metodu za účelný prostředek aktivizace žáků a

používáte ji?“.

Je nutné vyloučit i otázky, které vyžadují vědomosti či informace, které dotazovaní nemají.

Otázky musí být stylisticky promyšlené a gramaticky správné.

Způsob kladení otázek navozuje zároveň odpovědi respondentů. Z tohoto hlediska

rozlišujeme dva základní typy položek v dotazníku:

a) položky otevřené (nestrukturované);

b) položky uzavřené strukturované

ad a) položky otevřené (nestrukturované) – dávají respondentům vztahový rámec, ale

neurčují podrobněji ani obsah, ani formu odpovědi. Užívá se i otázek částečně otevřených,

toto omezení se může týkat přesnějšího vymezení obsahu odpovědi, její délky i struktury.

Otevřené otázky umožní hlubší průnik ke sledovaným jevům, lépe odhalují skutečné postoje

respondentů, poskytují obsažnější informace. Jejich úroveň však záleží i na dovednosti

dotazovaných písemně se vyjadřovat, i na jejich ochotě k poměrně náročné spolupráci.

Zpracování těchto položek, zvláště kvantitativní, je pracné a časově náročné.

ad b) položky uzavřené (strukturované) – nabízejí dotazovaným volbu mezi dvěma nebo

více alternativami. Mohou to být položky zcela uzavřené – dichotomní čili vyžadující

odpověď ano – ne, nebo položky s více volbami, např. „působí trest vždy záporně?“

ano……….ne……….nevím

V dotazníku lze používat i škálové položky, které mají pevně stanovené alternativy; umísťují

reagujícího jedince na některý bod na škále. Dotazovaný v nich neovlivňuje ani obsah, ani

formu odpovědi. Vybírá z nabízených a přesně formulovaných odpovědí. Tato forma je

náročná pro autora dotazníku. Musí dbát na to, aby vystihl všechny podstatné aspekty

problému.

Určitou variantou v této skupině jsou položky uzavřené, které nabízejí seznam hotových

odpovědí k volbě, avšak jsou doplněny v závěru otevřenou možností volné odpovědi

(kategorie „jiné“).

42

Forma uzavřených položek je vhodná tehdy, když můžeme vytvořit přehled možných

odpovědí. Usnadňuje kvalitativní zpracování dotazníku s minimálním vynaložením času. Tato

forma, podle stanovených kategorií, však vede často k postižení jen jevových stránek. Poté

potřebujeme ještě další sondy k hlubší podstatě problému.

Součástí techniky sestavování dotazníku je postup, kdy se rozličnými položkami autor

dotazníku dotazuje na tutéž informaci. Tím se zvyšuje vnitřní spolehlivost (reliabilita)

dotazníku. Dále autor zvažuje formu položek, jejich počet a určí délku dotazníku. Položek by

nemělo být příliš mnoho. Jejich velký počet vede nejčastěji k povrchnímu zodpovězení, čímž

trpí i kvalita výsledku. Přitom je nutné vzít v potaz i konkrétní možnosti dotazovaného a

odhadnout čas, nutný na vyplnění dotazníku.

Je přínosné v předvýzkumu prověřit obsah položek, jasnost a jednoznačnost jejich vyjádření.

Předvýzkum odhalí, zda každá položka je jasně formulována a každá odpověď správně

předvídána.

Významným aspektem dotazníku je rovněž výběr vzorku. Je třeba, aby výzkumník

znal hlavní charakteristiky populace, na kterou se obrací. Musí být také s to odhadnout

předpokládanou návratnost dotazníků.

Interakce mezi dotazovatelem a dotazovaným je v dotazníkové metodě neosobní. Je

reprezentovaná otázkami, kladenými písemnou formou. Také postup, vysvětlivky, instrukce

jsou spolu s položkami v dotazníku tištěné. Snaha vyloučit nedostatky neosobních vztahů

vedla k vypracování smíšených postupů, které se snaží spojovat neosobní i osobní vztahy

tazatele a dotazovaného. Jde o případy setkaní se se skupinou respondentů, vysvětlení cíle a

úkolů dotazníku, předání instrukcí a zodpovězení dotazů. Poté respondenti teprve vyplní

dotazníky.

Dotazníkovou metodu je vhodné používat tehdy, jestliže sledované otázky nelze

vyjasnit pomocí žádné jiné metody.

Chyby při dotazování

Sugesce – „zastáváte rovněž názor, že …“, takto uvozenou otázku každý bezpečně pozná jako

otázku sugestivní. Otázka typu „pijete raději světlé nebo tmavé pivo?“ mimoděk

upřednostňuje světlé pivo a působí rovněž sugestivně. Tento příklad ukazuje, že do vědecky

koncipovaného dotazníku sotva může být bezděčně zařazena nějaká „normální“ otázka.

Taraktika – tarakatické tj matoucí (Pauli, 1957) jsou otázky, které dotazovaného zaskočí.

Ovšem takové „chyby“ mohou mít úspěch v kriminalistice při usvědčujících otázkách („byly

šaty oné ženy červené?“ – při zjišťování, zda vůbec nějaká žena byla přítomna).

43

Přetěžování – otázky mohou dotazovaného z nejrůznějších příčin unavovat. Nejjednodušší

formou přetěžování je neznalost: je však třeba si uvědomit, že i v tomto případě mohou

přicházet odpovědi. Obtížněji se posuzuje přetěžování vyvolané protichůdnými motivacemi,

např. odporují-li odpovědi vlastním zájmům.

Nedostatečné vytížení – tato chyba je nejzrádnější. Dotazovaný, jenž otázkami opovrhuje

jako např. příliš jednoduchými, může tíhnout k ironizujícím doplňujícím odpovědím.

Kvalitativní výzkum

(taky konstruktivistiký, naturalistický, interpretativní, reflexivní)

Zahrnuje popis a interpretaci sociálních nebo individuálních lidských problémů a jeho

podstatou je vytvoření komplexního, holistického (k celku se vztahujícího, celostního pojetí

problému) obrazu o zkoumaném problému.Důraz se klade na způsob, jakým lidé interpretují

jevy sociálního světa a svoji zkušenost.

Rozdíl v cíli obou metod je především odrážen v jejich zásadně odlišné logice. Logika

kvantitativního výzkumu je deduktivní. Na začátku je problém existující buď v teorii nebo

sociální realitě. Tento problém je přeložen do hypotéz. Ty jsou základem pro výběr

proměnných. Sebraná data jsou použita pro testování hypotéz a výstupem kvantitativního

výzkumu je soubor přijatých nebo zamítnutých hypotéz.

Naproti tomu kvalitativní výzkum používá induktivní logiku. Na začátku výzkumného

procesu je pozorování, sběr dat. Pak výzkumník pátrá po pravidelnostech v těchto datech,

po významu těchto dat, formuluje předběžné závěry a výstupem mohou být nově formulované

hypotézy nebo nová teorie (Disman, 2005).

Kvantitativní i kvalitativní výzkum jsou vzájemně komplementární. Výstup z jednoho typu

výzkumu může být převzat druhou metodou a znalost tak může být kumulována a

prohlubována v nekonečném kruhu. Ale samozřejmě každá z těchto metodologií může být

sama o sobě soběstačným poznávacím systémem.

Kvalitativní výzkum tedy vychází z empirických dat, majících podobu textů, měkkých

dat, získaných hloubkovým rozhovorem, nestrukturovaným pozorováním a studiem

dokumentů. Data se analyzují kvalitativními metodami, které zohledňují jejich tvar a původ.

Kvalitativní metody se užívají k odhalení a porozumění tomu, co je podstatou jevů, o nichž

toho ještě moc nevíme. Mohou být použity k získání nových a neotřelých názorů na jevy, o

nichž už něco víme. V neposlední řadě mohou kvalitativní metody pomoci získat o jevu

detailní informace, které se kvantitativními metodami obtížně podchycují.. Nezříká se však

44

ani vysvětlení. (Porozumění je rekonstrukce toho, jak někdo druhý propojuje skutečnosti

pomocí jím uznávaných zákonitostí, aby vyřešil svůj problém. Vysvětlení znamená propojení

událostí pomocí námi uznávaných zákonitostí, teoretických konceptů.)

Kvalitativní výzkum je jakýkoliv výzkum, jehož výsledků se nedosahuje pomocí statistických

procedur nebo jiných způsobů kvantifikace.

Složky kvalitativního výzkumu:

� Údaje, které mohou pocházet z různých zdrojů;

� Analytické nebo interpretační postupy (obsahující techniky konceptualizace údajů –

proces kódování);

� Písemné a ústní výzkumné zprávy;

Charakteristiky procesu kvantitativního výzkumu:

a) Kvantitativní výzkum spočívá v návrhu testu pro podporu nebo zamítnutí nějakého

tvrzení či hypotézy;

b) Test hypotézy musí určit: zda je pravdivá v dané situaci a zda-li lze hypotézu

zobecnit pro další situace;

c) Model uvažování v kvantitativních studiích tvoří následující lineárně propojené

koncepty:

teorie

dedukce

hypotézy

operacionalizace

sběr dat

zpracování dat

analýza dat

interpretace

výsledky

d) kvantitativní studia využívají tyto plány výzkumu:

a. popisné studia

b. kauzálně komparativní studie

c. korelační studie

45

d. ex-post facto experimentální studie

e. experimentální studie

f. N = 1

Rozdíly mezi kvantitativním a kvalitativním typem výzkumu

kvantitativní kvalitativní

Nomotetický (ke zobecnění) idiografický (zam. ke zvláštnímu)

Přírodovědný společenskovědný

Laboratorní terénní

Deduktivní induktivní

Partikulární holistický

Explanativní (vysvětlující) explorativní (zjišťující)

Ahistorický historický

Vysvětlující hledající smysl

Tvrdé metody měkké metody

Měření popis

Náhodný výběr zaměřený výběr

Chování prožitek, jednání

Zásady kvalitativního výzkumu

Otevřenost

� vůči zkoumaným osobám, včetně jejich zvláštností;

� vůči použitým metodám;

� v tvorbě plánu, kdy hypotézy se dotváří během výzkumu;

Zahrnutí subjektivity

� identifikace výzkumníka se zkoumaným jevem, tento postoj se má vyznačovat;

� kritickou a dialektickou distancí;

Procesuálnost

Sociální procesy i komunikace mají procesuální charakter, jeho prvky se mění (metody,

způsoby interpretace výzkumníka apod.).

Reflexivita

Interpretativní porozumění, schopnost reagovat na nové nečekané momenty.

46

Zaměření na případ

Pozornost jednotlivým případům, podrobný popis, pomocí nich se navrhují teorie, které se

také jimi přezkušují.

Historicita a kontextuálnost

Všechny závěry se musí validizovat pro daný kontext.

Problematizace determinovanosti

Determinismus je prolamován interpretací člověka. Určitý řád je nutné brát jako dohadovaný

pořádek, ve kterém se lidé kontinuálně dohadují při vzájemné dorozumívání o svých

záměrech a očekáváních.

Plány kvalitativního výzkumu (koncepce výzkumu, základní uspořádání výzkumu)

a) případová studie;

b) analýza dokumentů;

c) biografický výzkum;

d) etnografický terénní výzkum;

e) akční a kritický výzkum;

f) evaluace;

Kvalitativní interpretace údaj ů (Glaser, Strauss)

Kvalitativní analýza se nazývá „grounded theory“ (zakotvená teorie), v některé

literatuře též název „empiricky zdůvodněná teorie“. Zakotvená teorie je teorie induktivně

odvozená ze zkoumání jevu, který reprezentuje. Tzn., že je odhalena, vytvořena a

prozatímně ověřena systematickým shromážďováním údajů o zkoumaném jevu a analýzou

těchto údajů. Nezačínáme teorií, kterou bychom následně ověřovali. Spíše začínám

zkoumanou oblastí a necháváme, ať se vynoří to, co je v této oblasti významné (Strauss,

Corbinová, 1999). Formulujeme výzkumný problém a výzkumnou otázku (obvykle k dění,

průběhu – např. interakční, organizační, biografickou apod.).

U kvantitativních výzkumů se popisuje spíše logika zdůvodňování, opomíjí se proces

objevování. V kvalitativní analýze jde o nenumerické organizování dat s cílem odhalit témata,

pravidelnosti vztahy, přičemž se všechny kroky dokumentují. S analýzou se začíná již ve fázi

sběru dat, tím se liší od kvantitativního výzkumu.

Výsledkem výzkumu je spíše teoretické vyjádření zkoumané reality než sada čísel nebo

skupina volně vztažených pojmů.

47

Dobře zakotvená teorie splňuje čtyři základní kritéria, podle nichž se uplatňuje vhodnost

teorie pro určitý jev: shoda, srozumitelnost, obecnost, kontrola.

Metody sběru dat: pozorování, analýza produktů činnosti, rozhovory;

Metody vyhodnocování a interpretace (analýza dat je cirkulárním procesem, zahrnujícím

popis, klasifikaci a hledání vazeb a spojení mezi koncepty).

Schéma empiricky zdůvodněné (zakotvené) teorie

(podle Glasera a Strausse)

Sběr dat

příprava dat

Uložení dat

Kódování počáteční analýza

Zjemňování deskriptivního systému

základní

analýza

psaní poznámek spojování kategorií

Základní koncepty

Definice

Výsledky

Rozšířené poznámky

Grafy

Model

48

Rozdíl mezi teorií a popisem

Tuto otázku si často kladou začínající badatelé. V zásadě můžeme odpověď rozdělit na dvě

části. Za prvé, teorie používá pojmů. Podobné údaje jsou seskupeny a těmto skupinám jsou

přiřazeny názvy. To znamená interpretaci údajů. Za druhé, pojmy jsou uvedeny do vztahu

pomocí výroků o vztazích mezi pojmy. Při popisu mohou být údaje uspořádány podle témat.

Tato témata mohou být konceptualizacemi údajů, ale mnohem spíše to budou pouze souhrny

slov vybraných přímo z údajů (Strauss, Corbinová, 1999). Je zde velmi málo nebo vůbec

žádná interpretace údajů. Stejně tak zde nedochází k určení vztahů mezi tématy tak, aby

vzniklo pojmové schéma.

Teoretická citlivost

Mezi základy kvalitativního výzkumu patří teoretická citlivost. Tu můžeme získat z několika

zdrojů. Jedním z nich je literatura , což znamená teoretické práce, výzkumné práce apod.

Dalším zdrojem citlivosti jsou profesní zkušenosti. Během práce v určitém oboru porozumíte

tomu, jak a proč právě tak to v tom oboru chodí, a co se tam za jistých podmínek děje. Tyto

znalosti jsou v implicitní formě vnášeny do výzkumné situace a napomáhají porozumět

událostem a jednání, které vidíme a slyšíme. Někdy dlouholeté zkušenosti ale mohou

znemožnit vidět věci, které se pro nás staly rutinními. Osobní zkušenost je třetím zdrojem

teoretické citlivosti. Nemůžete však očekávat, že zkušenosti ostatních jsou podobné vašim. A

až objevíte tyto rozdíly, dodá to analýze na různorodosti.

Teoretická citlivost je schopnost rozpoznat, co je v údajích důležité a dát tomu smysl.

Pomáhá při tvorbě teorie, která odpovídá realitě studovaného jevu (Glaser, 1978).

Případové studie

Tyto jsou někdy označovány jako kazuistiky (case studies). Velikost vzorku se v nich

rovná jedné osobě. Pokud máte o tento typ výzkumu zájem, ponořte se do knih S. Freuda, do

dramatických příběhů života a léčby jeho pacientů. Jedinečnost a proměnlivost lidského

chování ho přímo vedla k tomu, aby každý případ hodnotil individuálně a individuálně

k němu přistupoval. Vzájemné porovnávání ho později vedlo k vyvozování určitých

zobecnění.

Případová studie je intenzivní a obvykle i dlouhodobější výzkum jedné vybrané osoby. Tento

intenzivní výzkum má vést k porozumění vnitřní a často neopakovatelné dynamice vývoje

jedince, vývoji a průběhu jeho onemocnění, léčby, vývoji jeho interakce s prostředím apod.

Data o tomto vývoji získává výzkumník bezprostředně (přímým kontaktem, rozhovory atd.),

49

ale i zprostředkovaně rozborem a studiem dokumentů, rozhovory s osobami, které jsou nebo

byly v přímém kontaktu s „terčovou“ osobou.

Případová studie je považována za prototyp objevujícího – explorativního bádání (Wolman,

1965), charakteristického pro kvalitativní výzkum. Rovněž je akceptovatelná pro studium

vzácně se vyskytujících jevů, kde nemáme ani jiné možnosti než intenzivně studovat a

zkoumat jev, který se právě v daném místě a v daném čase vynořil.

Je ale třeba mít na paměti, že svým charakterem, minimální kontrolou všech proměnných,

neumožňuje formulovat spolehlivé závěry o příčinných souvislostech. Vzhledem k vzorku je

slabinou případových studií problém zobecnění výsledků na širší rámec populace.

Při hodnocení výzkumné zprávy kvalitativního výzkumu by se měli jasně rozlišovat

následující oblasti:

1. posuzuje se validita, reliabilita a důvěryhodnost údajů ( Guba, 1981, Miles,

Huberman, 1984, Kidder, 1981);

2. posuzuje se vhodnost výzkumného procesu, jímž byla teorie vytvořena,

propracována nebo ověřována;

3. na závěr se posuzuje, nakolik závěry výzkumu vycházejí z empirie a odpovídají

ji – empirické zakotvení závěrů výzkumu;

Jiné kreativní metody

Brainstorming,

je technikou skupinového generování rozmanitých nápadů, které mohou vnést nové a

kreativní myšlenky do procesu řešení problémů. Při dodržení určitých podmínek může

skupina lidí přinést více nápadů než jednotlivec.

Brainstorming neboli tzv. „bouře mozků” patří mezi metody skupinového

rozhodování. Počátky této metody sahají až do pozdních 30. let 20. století. Cílem je získat co

nejvíce nápadů na dané téma, kterých lidé ve skupině vytvoří více než jednotlivec. Nutnou

podmínkou je však kooperativní a uvolněná atmosféra ve skupině, kde platí zákaz hodnocení,

kritiky a samozřejmě také jakéhokoliv zesměšňování. Velkou výhodou je, že během poměrně

krátké doby lze získat značné množství nápadů rozličné kvality.

Použití brainstormingu je vhodné v oblastech, kde je nutná variabilita řešení, kde je nezbytné,

aby na vyřešení problému spolupracovalo více odborníků z různých oblastí a v neposlední

řadě také tam, kde se problém týká celé skupiny.

Výhody:

50

� použití více informací a znalostí,

� kombinace rozmanitých přístupů a dovedností,

� lepší pochopení problému,

� rozvoj týmové soudržnosti.

Nevýhody:

� vyšší časová náročnost,

� možnost dominantního chování některého člena skupiny,

� zamlčování vlastního názoru (zvláště kvůli obavám z kritiky), snaha dosáhnout shody

místo nejlepší varianty,

� možnost vyloučení neobvyklých řešení hlasováním.

Základní pravidla

Existují základní pravidla, kterými by se měla řídit každá skupina pracující pomocí metody

brainstormingu. Tato pravidla by měla zaručit, že dojde k odstranění zábran některých

účastníků ve skupině a ke stimulaci tvorby kreativních myšlenek a nápadů.

1. Důraz na množství nápadů: Čím více nových myšlenek a nápadů, tím vyšší

pravděpodobnost, že bude nalezeno nejefektivnější řešení daného problému.

2. Zákaz kritiky: Účastníci by se měli vyhnout jakékoliv kritice, která může zabránit

jedincům projevit se.

3. Neobvyklé nápady jsou vítány: Mohou poskytnout lepší řešení než běžné nápady.

4. Kombinování a zdokonalování myšlenek: Kombinace různých myšlenek může

přinést komplexnější řešení než posuzování každého nápadu jednotlivě.

Postup brainstormingu

Na začátku je nutné jasně stanovit a vymezit problém, který je vhodný pro řešení

skupinovou metodou a kterému budou všichni dobře rozumět. Skupina by neměla přesahovat

12 osob. Čím je daná skupina rozmanitější, tím více pohledů na věc můžeme získat.

Brainstorming by měl být prováděn v klidném prostředí, pokud možno odlišném od místa

každodenní práce, aby se účastníci mohli oprostit od starostí a úkolů a produkovat tvůrčí

nápady.

Důležité také je zvolit vhodný záznamový prostředek. Úplně postačí tabule, na kterou

se mohou zapisovat jednotlivé nápady, které poté budou na očích všem účastníkům

brainstormingu. Tato diskuse by neměla trvat déle než 25 - 30 minut, po této době je většinou

nezbytná přestávka. Členové skupiny by neměli pokračovat, pokud projevují známky únavy.

Během generování nápadů není povoleno jakékoliv hodnocení. Měly by být přijaty všechny, i

na první pohled nereálné, myšlenky, k jejichž vyřazení může dojít až v následující fázi

51

hodnocení. Tato fáze by měla být dostatečně oddělena od fáze tvorby nápadů. Při posuzování

vhodnosti jednotlivých nápadů na řešení problému by měli účastníci diskuse provést bodové

ohodnocení, seřadit jednotlivé návrhy a vybrat nejvhodnější a nejefektivnější variantu.

Jiná varianta - Brandwriting

Brandwriting je jistou variantou brainstormingu. Rozdíl je však v tom, že si členové diskusní

skupiny zapisují nápady na řešení problémů na papír a ty si potom mezi sebou vyměňují.

Návrhy jsou pak doplňovány a zdokonalovány, až dojde k výběru nejlepšího řešení.

Delfská metoda,

patří do skupiny intuitivních prognostických metod. Podstata metody spočívá v postupném

zjišťování a porovnávání názorů expertů o budoucím vývoji zvolené oblasti, přičemž je

zaručena jejich vzájemná anonymita, řízená zpětná vazba informací a statistické identifikace

shody názorů zkoumané skupiny expertů.

Hlavní cíl delfské metody je určení kdy se co stane, nebo se může stát a za jakých podmínek.

Metoda se uskutečňuje prostřednictvím promyšleně voleného systému otázek

ve zkoumané oblasti, které se kladou zvolené skupině expertů, a to formou dotazníku nebo

osobním rozhovorem organizátora ankety („delfisty“) s jednotlivými experty, aby se zjistil

jejich individuální názor, přičemž účastník ankety (expert - respondent) nikdy nepřichází

do kontaktu s ostatními respondenty. Optimální velikost skupiny pro delfskou metodu je 10 -

20 účastníků - expertů. Anonymita účastníků vylučuje tři podstatné nevýhody, které

objektivně existují při přímém skupinovém kontaktu.

Jsou to tyto nevýhody:

� konsensu - všeobecný souhlas všech - je sociologicky dokázaný přirozený pud skupiny

po konformismu (stejném názoru);

� uvědomělého nebo neuvědomělého uznávání dominantního postavení jednoho silného

člena skupiny;

� nevýznamné komunikace ve skupině - má více objektivních příčin (bariéra

neschopnosti úplného uvolnění se apod.);

Názory účastníků zjištěné v prvním kole delfské metody se ve druhém kole zpětnovazebně

oznamují ostatním účastníkům skupiny se současnou výzvou ke zpřesňování původních

stanovisek nebo k jejich případnému přehodnocení resp. odvolání.

52

Řízená zpětná vazba informací je rozhodujícím procesem úspěšného využití delfské metody.

Doporučuje se však, aby takových zpětnovazebních kol nebylo více než tři, neboť je ověřeno,

že pak již dochází ke snižování kvality prognózy.

Metoda analogie

Tato metoda je postup vyhledávání a uplatnění podobného celkového řešení,

založená na využívání podobností prvků, znaků, struktury a na reagování mezi různými

objekty, systémy nebo jevy. Metoda analogie je založena na využívání podobnosti znaků,

prvků, struktury a reakcemi mezi různými objekty, systémy nebo jevy. Jde především o

podobnosti mezi strukturami a funkcemi objektů jako přírodních a účelových systémů.

Obecně lze analogie členit na analogie funkční a strukturní. Protože analogické postupy a

závěry jsou tvořeny jen s určitou pravděpodobností, jejich platnost se musí vždy prakticky

ověřit.

V širším slova smyslu je tedy podstatou analogie vyhledávání a uplatnění podobného,

analogického celkového řešení. S takovým širším pojetím analogie, jako elementární metodou

tvůrčího myšlení, pracují některé rozsáhlejší metody a systémy tvůrčího myšlení. Podle věcné

orientace myšlenkových postupů, na kterých je analogie založena, rozlišujeme jejich různé

druhy. Jde například o analogie přímé (ze shodných nebo jiných oblastí společenského bytí,

než je řešený problém), analogie symbolické, fantastické, osobní atd.

Tato metoda se používá většinou pro tvůrčí řešení jednoduchých problémů prakticky

ve všech oblastech lidské činnosti. Patří tedy k elementárním metodám univerzální povahy a

bývá často spojována s uplatněním metody hodnotové analýzy.

Předpokladem použití této metody je rozvinutá představivost a obrazotvornost vycházející

z bohatých speciálních i všeobecných znalostí a vědomostí. Podmínky týmové práce

znásobují efekty dosahované touto metodou.

K přednostem této metody patří její jednoduchý princip, k nedostatkům pak silný prvek

náhodnosti nalezení úspěšného řešení.

Komparativní metoda (metoda porovnávání podobnosti)

Podstatou metody je tvůrčí myšlenkový proces, jehož cílem je vyhledávání objektů,

které jsou tvarem, složením, rozměry, hmotností apod. podobné výrobku nebo procesu,

jenž je předmětem racionalizace. Nejedná se však o funkční podobnost, tj. podobnost užitné

podstaty objektu řešení. V případě této metody jde o srovnání jen vnějších podobností objektů

funkčně třeba zcela odlišných. Nalezení méně nákladného řešení nějaké vnější podobnosti

53

může naznačit cestu, jak zvýšit efektivnost řešeného objektu. Nelze-li výrobek nebo činnost

srovnávat jako celek, rozloží se na jednotlivé organické části, které se porovnávají zvlášť.

Není-li možné srovnávat ani jeho organické části, rozdělí se geometricky na různé úseky a

hledá se podobnost každého úseku. V podstatě platí zásada, že je třeba srovnávat vždy

alespoň pět podobných alternativ řešení.

U srovnávaných řešení mohou být nižší náklady způsobeny:

� jiným technologických postupem;

� jinou skladbou operací, pohybů, úkonů, činností apod.;

Při tvůrčím řešení problémů ve všech oblastech lidské činnosti. Je součástí metod

tvůrčího řešení problémů v hodnotové analýze.

Předpokladem použití je rozvinutá představivost a obrazotvornost. Podmínky týmové práce

znásobují efekty dosahované touto metodou.

Předností této metody je jednoduchost, přičemž nevýhodou je existence silného prvku

náhodnosti nalezení úspěšného řešení i při dodržování formálně logického postupu této

metody.

54

Literatura Achenbach, T. M. Research in developmental psychology: concepts, strategies, methods.

London: The Free Press, 1978. Barrat, P. E. Bases of psychological methods. Adelaide, J. Wiley, 1971. Berger, P.I.,Luckmann, T. Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno:

Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999. Blecha, I. Proměny fenomenologie.Úvod do Husserlovy filosofie. Praha/Kroměříž: TRITON,

2007. Čížek, F. a kol. Filosofie,metodologie,věda .Praha: Svoboda, 1969. Demjančuk, N. Filosofie a vědecké myšlení. Proměna obrazu vědy v analytické tradici. Dobrá

Voda: Vydavatelství A. Čeněk, 2002. Disman, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 2005. Fajkus, B. Filosofie a metodologie vědy. Praha: Academia, 2005. Fay, B. Současná filosofie sociálních věd.. Multikulturní přístup. Praha: Sociologické

nakladatelství, 2002. Foucault, M. Archeologie vědění. Praha: Herrmann a synové, 2002. Friedman, M. Metodologie pozitivní ekonomie. Praha: Grada, 1997. Giddens The Constitution of Society.Outline on Theory of Structuration. Berkeley and Los

Angeles:Blackwell Publisher, 1984. Hendl, J. Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha: Portál, 2005. Hubík, S. Sociologie vědění. Praha: Sociologické nakladatelství, 1999. Husserl, E. Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie.Praha: Academia, 1996.

Kerlinger, F. N. Základy výzkumu chování. Praha: Academia, 1972. Krč, M. Metodologie vědy a vědeckého poznání. Brno: Univerzita obrany, 2005. Kuchár, I. Problém pravděpodobnosti a determinismus. Praha: Academia, 1967. Míček, O. Úvod do psychologické metodologie II. Praha: SPN, 1986 Ochrana, F. Nový duch vědy Gastona Bachelarda. Filosofický časopis 46 (2):203-213, 1998. Ochrana, F. Metodologie vědy (úvod do problému). Praha: FSV a FF UK, 2008. Pavelková, J. Nová oborová didaktika v pregraduálním učitelském studiu. Sborník

z konference. Nové kurikulární dokumenty ve vztahu k nadaným dětem. Brno: PedF MU, 2004. s. 13.

Peregrin, J. Úvod do teoretické sémantiky. Principy formálního modelování významu. Praha: Karolinum, 1998. Popper, K.R. Bída historicismu.Praha: OIKOYMENH, 2000. Popper, K.R. Logika vědeckého zkoumání. Praha: OIKOYMENH, 1997. Russell, B. O indukcii. In: Russell,B.:Problémy filozofie. Bratislava: P a K.,s.37-43, 1992.

Russell, B. O vzťahoch všeobecnín a jednotlivín.In: Jazyk a poznanie. State a prednášky z rokov 1901-1924. Bratislava: Kalligram, 2005.

Searle, J. R. Myseĺ, jazyk, spoločnosť. Bratislava: Kalligram, 2007. Skalková, J. a kol. Úvod do metodologie a metod pedagogického výzkumu. Praha: SPN, 1983. Strauss, A., Corbinová, J. Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Naklad. Albert, 1999. Tondl, L. Problémy sémantiky.Praha: Karolinum, 2006. Viceník, J.,Černík, V. Zákon a pravidlo v sociálno-humanitných vedách. In Černík, V.,

Viceník, J. (eds.).Zákon, explanácia a interpretáia v společenských vedách. Bratislava: IRIS,s. 71-114, 2005.

Weber, M. Metodologie, sociologie a politika. Praha: OIKOYMENH, 1998. Winch, P. Idea sociální vědy.Brno:Centrum pro studium demokracie a kultury, 2004.