&WDGP�����

2

Úvodní slovo šéfredaktorky

Milí studenti a studentky, profesorky a profesoři, milí pacienti našeho ústavu. Poslední dobou probíhají v Praze, v České republice a obecně ve světe značné nepokoje. Naše zem je polarizovaná a plná politických i nepolitických témat, které společnost rozdělují. Já osobně myslím, že nejdůležitější je nebýt lhostejný, ať už zastáváte jakýkoliv názor, ať už jste jakéhokoliv vyznání či politického smýšlení, důležité je sledovat situaci, zajímat se a svůj názor vyjádřit kultivovanou formou. Tato situace se samozřejmě nevyhla ani našemu gymnáziu. Někteří studenti se účastnili Studentské stávky Vyjdi ven, po škole kolují petice a rozhovory na tato témata probíhají jak v některých hodinách tak mimo ně.

Ale náš plátek přece jen není Respekt a já nejsem Erik Tabery. Nemám právo vám vštěpovat své názory a předávat moudra. Ostatně myslím, že toto číslo je plné témat otevírajících diskuzi a nakonec vše můžete posoudit sami.

My jsme tady ale i od toho, abychom vás pobavili a trochu vám zpříjemnili nudu všedních dní. Doufám, že se nám to i tentokrát podaří a moc děkujeme za všechny vaše připomínky, vyjádřenou podporu a pozitivní energii. A teď už bych vám ráda popřála příjemné čtení a pevné nervy v období maturit a zoufalé snahy projít do dalšího ročníku.

Rozálie Matějková, 2.B

3

OBSAH

Co se děje ve škole

Vernisáž výstavy Města snů .......................................................... 4 Oktoberfest na Gyperneru?! ......................................................... 6 Druhé pivo s Karlem ...................................................................... 6 Lyžařský výcvik .............................................................................. 7 Zařízení naší školy .......................................................................... 8

Aktuální dění

Nová pětiletka staronového prezidenta ........................................ 9 #Vyjdiven – Studentská stávka ................................................... 10

Literární sekce

Vzpomínky .................................................................................... 12 Fejetony z dílny 3.A ....................................................................... 13 Plavba ztracených duší ................................................................. 16 Pohádka......................................................................................... 17 Sen ................................................................................................ 18 Neklid ........................................................................................... 18 Sněží ............................................................................................. 18 Sound of love ................................................................................ 19

Kultura

Velikonoce jako vymalované ........................................................ 20 Moc a svobodná media ................................................................ 22 Co je to busking? ......................................................................... 24 Březen ve znamení orchidejí ........................................................ 25

Knižní tipy a recenze ..................................................................... 26

4

Vernisáž výstavy Města snů

Dne 6.3 se v Galerii 1 uskutečnila fotografická vernisáž Města snů. Expozice obsahovala tematický cyklus Kristýny Slukové, oceněné v kategorii Streetphoto v soutěži FotoAkademie.cz, vybrané práce školního fotografického kroužku, ukázku tvorby zahraničního hosta, portugalského fotografa a multimediálního umělce, který si z lásky k našemu hlavnímu městu a zvláštní poetice jeho ulic zvolil umělecký pseudonym Ricardo Praga. Slavnostní zahájení také doprovodilo hudební vystoupení Květy Šteflové a autorská čtení.

Výstava trvala do 31.3. a my jsme měli šanci ji sami navštívit, ale také se trošku podívat pod pokličku příprav. Rozhodli jsme se vám tento zážitek zprostředkovat z více pohledů.

Kristýna Sluková – vystavující Z mého pohledu proběhla vernisáž velice úspěšně. Vše bylo tak, jak mělo. Nejvíce mne potěšilo, kolik lidí se přišlo podívat a jak kladných ohlasů se nám dostalo. I přes pár menších zádrhelů, které byly spíše úsměvné než katastrofické, jsem z vernisáže nadšena. Ještě jednou bych tímto chtěla poděkovat všem, kteří přišli, a hlavně těm, kdo se na vernisáží podíleli.

Jan Salamon – organizátor

Z výstavy jsem nadšený, paní profesorka Trčková a Kristýna Sluková odvedli kus práce a samozřejmě že celý fotokroužek se zapojil, aby výstava dopadla tak, jak měla. Myslím, že fotografky a fotografové mohou být na své výtvory náležitě hrdí a celá vernisáž, která proběhla 6. 3., ukázala, že Karlínské gymnázium má co nabídnout. Vždyť vystavujeme v galerii v centru Prahy!

Návštěvník

Z většiny vystavovaných fotek, jejichž jednotícím tématem bylo Město snů, vyzařovala přímo snová atmosféra.Na fotkách se vznášeli postavy, budovy a předměty, které se odráželi v odlescích prosklených budov, vynikali v kontrastech tmy a světla, občas proloženými tlumenými barvami. Bylo zajímavé, vidět jak se každý s tímto nelehkým tématem popral po svém. Druhá část výstavy je věnována fotografickému kroužku podvedením A. M. Všichni členové zde vystavovali svoje portréty, což bylo velmi nápadité.

Dana Benešová Trčková – organizátorka Města snů se prolnula s přiléhavými moderními prostory Galerie 1 v centru Prahy. Vernisáž obou fotokonceptů, toho našeho i portrétní tvorby fotografických kurzů Michaely Antůškové, zahájil starosta Prahy 1 Ing. Oldřich Lomecký. Přišlo hodně lidí, ze známých osobností například fotograf Jakub Ludvík či skladatel a dirigent Varhan Orchestrovič Bauer. Pro mě osobně mělo význam, že se přišel podívat skvělý fotograf Tomáš Veselý. Užili jsme si to s vystavujícími autory i portugalským hostem expozice - Ricardo Praga v Galerii 1 právě točí také film, takže má vše ještě pokračování v pohyblivém obraze...

5

Reportáž:Městasnů

Zabočujimaloupražskouuličkoudo jiné ještěmenšípražskéuličky.Do ještěmenšíamněještěneznámější.Asijsemsetroškuztratila.Alidékolemměproudíjakonauspěchanéřece,kdeloděplujítakrychle,žesejichtrosečnícinestačízeptatnacestu.Alepakkonečněvidímdlouhohledanýnápis–Galerie1. Aždodnešníhodne,6.3.2018, jsemtunikdynebyla.Vstoupímaoprotiočekávánínaměhnedhledíněkolikuměleckýchděl.Vtomtopřípadědoslovahledí–vystavovanýmiobjektyjsoufotografieautorů.Takženaměkoukajítváředětíajákoukámdotvářespoustělidía lehkémuzmatku.Vystavujícímladíumělcivzrušeněpobíhajívposledníchpřípraváchanávštěvnícipozorněstudují fotografie,kterévlastně ještěteď,předzačátkemvernisáže,nemělividět.Nikdozpřítomnýchpozorovatelůnetuší,pročsevlastněpětminutpoosmnáctéhodiněještěnezačalo,někteřísimožnámyslí,žeumělcinemajínarukouhodinkyapokudano,takjeignorují…AlepakužzazníprvníslovapaníMichaelyAntůškové.Vítá,ikdyžvšichnipřítomnísijižpřijdoupřivítaní,aděkujevšem,kterýmjistějižbylopoděkováno.Pakpředáváslovoamikrofonjdezrukydoruky.Vjednuchvílipřinášíkušímposluchačůanglickáslovaznámého portugalského fotografa Ricarda Praga a nutí tak naše myšlenky zalétat nejenk estetickým zážitkům schovaným za skly obrazů, ale i k jazykovědě. A estetický prožitekvlastněneníkviděníjenzasklynastěnách,aletakénapodlazevýstavníchprostor,kdeseladně,shlavouvoblacíchanohamapevněnazemi,pohybujídvaartisti.Respektiveartistaa artistka. Jsou nepřehlédnutelní, a co teprve, když začnou předvádět některé ze svýchkousků! Obruče, míčky, skleněná koule… Kdyby bylo možné němý údiv slyšet, byl bytuneskutečnýhluk.Takhlejetuužasléněméticho,kterérušíjenti,kteřísiještěnevšimli,pročostatnímlčí.

A aby nezůstalo jen u pastvy pro oči, na své si přijde i náš sluch. Ukázka z toho,covšechnodokážouhouslevesprávnýchrukou,azpěv.Znátevtipnoupíseňofotografování?Pokudne,našpicujteuši.Apokudano,zasmějetesetéž,alehlavněsesemtatopíseňúplněpřesněhodí.Eduvzalikfotografoviproportrét,zdeshlížízezdíněkolikdesítektakovýchEdů,atovklučičíiholčičípodoběažádnídvanejsoustejní.Vevedlejšímístnostijeosazenstvobarevnýchrámůrůznorodější.Oddetailůpoobjekty,odpostavkezvířatům,odulicPrahypouliceČínya Japonska.Městasnů.Každý fotil, cosemu líbilo,a tak si zde imyvšichninajdeme to, co námměsto snů nejvíce připomíná. Lidé krouží kolem stěn, ale na rozdílodpodobnýchokruhůběhanýchnaatletickýchhřištích tito lidénikamnespěchají. Pro ty,kdopřišlihnedpopráci,jetuiobčerstvení.Poukončeníslavnostníhozahájeníužtunikdeneobchází nervozita, nedupe, ani nechodí po špičkách, aby někoho překvapila a vylekalavnestřeženouchvíli.

Snažímseneposlouchatcizírozhovory,aledivilabychse,kdybyvnichněkdoprojevilněconegativního,jakkprůběhuvernisáže,takkvýstavějakotakové.Naopak,pokudjeněcoslyšet, jsou to pochvaly a pochvaly… a pochvaly. I já se v nichmusím přidat. Stejně tak,jako všichni odcházející, tak i já, si svorně společně myslíme, že darovat večer uměníapodpořemladýchumělcůvmístě,kdečasplynejinaknežjinde,určitěmásmysl,apříštěurčitěpřijdemeznova.Acestusemsiužbudupropříštěnavždypamatovat.

KvětaŠteflová,3.A

6

Oktoberfest na Gyperneru?!

Pátek – bláznů svátek aneb soutěž Na pivo s Karlem Velikým. Ne, pro ty co nevědí o co jde, opravdu se nejedná o březnový Oktoberfest Karlínského gymnázia a ne, dějepisáři nedělají porotce proto, že jsou největšími milovníky piva (tedy aspoň doufám). V pátek 23. 3. 2018 se totiž uskutečnilo školní kolo naší tradiční historicky-hysterické soutěže Na pivo s Karlem velikým, aneb všední život v dobách minulých, do níž se letos zapojilo 6 družstev. Všichni byli skvělí (hlavně my, kteří jsme nepostoupili), ale mohli postoupit jen tři družstva. Na 1. místě se umístila třída 1. A se svými úžasnými třídními schůzkami v čele s půvabnou profesorkou, ze které se ještě mnoho z nás bude v noci počurávat. A na 2. až 3. místě se umístili třídy 3. A se svou maturitní zkouškou a pyromanská třída 3. B. Všichni se těšíme na hlavní klání v kině Atlas proti konkurenci z ostatních škol!

Matěj Sladký 2.B

Druhé pivo s Karlem

Zatímco o minulém kole jsem psal ještě v roli soutěžícího, o hlavním klání Karla píši již z role moderátora a nezávislého diváka (fandícího Gyperneru). Soutěž se tradičně konala v pátek, v kině Atlas, a zúčastnilo se jí devět soutěžních družstev, z toho 3 ,,domácí‘‘. Představení byla různorodá. Někteří promítali, jiní hráli, zpívali nebo tancovali.

Za zmínku stojí např. Gymnázium Thomase Manna se svým kabaretním tanečním výstupem pilotů a žen v uniformách. Dále také studenti Gymnázia Hostivice, jejichž jeden tým se snažil zpracovat historické fámy, a proto se inspiroval pořadem TV Nova ,,Prásk!‘‘. A zdá se, že inspirace ,,Práskem‘‘ byla naprosto přesná, protože fakta byla leckdy zmatená či nepřesná. Druhé družstvo Hostivice bylo o poznání úspěšnější. Snad pány historiky zaujaly herecké výkony čistě dívčího týmu, snad bouřlivý festival Woodstock, který byl tématem scénky, snad filmové zpracování či zpěv na závěr. Jisté je však to, že hostivické hipísačky obsadily druhé místo. Třetí místo pak svým půvabem uhrála pí. učitelka Komenská (samozřejmě i díky rodičům z 1. A) a první místo získal historiky oceňovaný netradiční výklad dějin v podání 3. A. Dvakrát Gyperner na stupních vítězů! Jste rádi? Máte z toho radost?

Já rozhodně ano! … Je otázkou, jestli naši společnou radost sdílejí i na ostatních zúčastněných školách. Proto nezbývá nic jiného než dodat: Sláva vítězům! Čest poraženým!

Matěj Sladký, 2.B

7

Lyžařský výcvik

2.A a 2.B se na přelomu února a března vypravili na lyžařský výcvik. Jednou z nesmírně zábavných aktivit, kterou vymyslel kulturní manažer zájezdu pan profesor Mauer, byla hra

s kolíčkem. Když vás nějaký spolužák či kantor nachytal bez kolíčku s vaším jménem, který jste museli nosit vždy a všude u sebe, večer jste si losovali úkol. Jedním z takových úkolů bylo složit oslavnou báseň na přítomnou část učitelského sboru. Tohoto úkolu se se ctí zhostila Adéla Hroudová z 2. A a nás její výtvor tak pobavil, že jsme se rozhodli se o něj podělit i s vámi.

Dobrý den, mé jméno je Adéla Hroudová

a doufám, že díky této básni je má maturita hotová. Snad nevyvednu nikoho z rovnováhy, když řeknu vám jisté informace záhy.

Lištičky, to je má skupina, prý nejsme nejlepší, to je fakt kravina.

V týmu jsme měli kantora Marťase, teď ale s kolouškama tahá se.

Marťas rudou bundu nosí a obloučky z kopce kosí.

Evča toho hodně ví, všechny hrubky opraví,

rány nám teď zahojí a od bolesti uleví.

Fiala život má na hraně, když kopec sjíždí radikálně.

Je to sportovec zažraný, bez něho jsme nahraný.

Franta s námi také lyžuje, stranou jde složitá bižule.

Naučí nás na svahu, má moc milou povahu.

Jako ozdobu máme tu Simonku,

připomínající čerstvou maturantku. No jo, to je prostě Simonice,

naše školní krasavice. S těmito jedinečnými kantory,

prostě chceš jet na hory. Dám vám jednu radu,

kolíček vždy noste připnutý, ať nedostanete úkol takhle švihnutý.

Adéla Hroudová 2. A

8

.

Zařízení naší školy A NYNÍ ČERSTVÁ ZPRÁVA.

Byl nám na poslední chvíli dodán český překlad odpovědi zařízení našeho gymnázia na otázku:

„Jak se vám žije se studenty našeho gymnázia?“

Milé studentky, milí studenti, již toho začínáme mít dost. Stále do nás někdo ryje, někdo po nás kreslí, sice často hezky, ale pěkně to bolí. A když nás drhnou Cifem, to je ještě nepříjemnější. Byly jsme takové hezké, barevné, v každé třídě jiné, bez vrásek, ani jsme nepotřebovali make up. A žvýkačky na košíku nás studí a lepí se na nás.

Vaše lavice

Ahoj studenti chemie,

kdopak mi odnesl omylem tabulku měď a stříbro? Chybí mi.

Magnetická tabule v čebně č. 4

Čau studenti, mysleli jsme, že jste přišli do školy se základními hygienickými návyky. Ale asi je mezi vámi výjimka, ke které ještě nedošla informace, že se do WC nehází celá role papíru a ani použité vložky. A že se papírové utěrky hází do koše. Pozn. - jsem to bílé drátěné.

Vaše WC

Zdar,

zdravím vás z podesty ve 2. patře, papíry od svačin a zapomenuté lahve mi nesluší. Nechcete mi někdo přinést raději květiny?

Dobrý den, i my květiny se přidáváme. Moc nás nikdo nezalévá, papírky od sušenek a další obaly nám sice sluší, ale my jsme spíš pro tu přirozenou krásu. A cola nám nechutná....

Od ostatních se nám nepodařilo získat odpověď, ale mlčení je souhlas.

Nemyslíte ????

9

Nová pětiletka staronového prezidenta

8. března 2018, Vladislavský sál. Tento okamžik vejde do dějin jako den, kdy složila staronová hlava státu svůj druhý prezidentský slib. Miloš Zeman tak slavnostně začal svoji poslední štaci na vrcholné politické scéně. „ … a slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ Těmito slovy pak Zeman zakončil onen prezidentský slib, který složil zpaměti.

Ihned poté následoval jeho inaugurační projev, který trval přes půl hodiny. Nově ustanovený prezident se v něm zmínil o hrozbě neonacismu a jiných extremistických stran, které vedou v České republice malé „bojůvky“. „Před pěti lety jsem upozornil na tři problémy. Prvním z nich byla hrozba neonacistických bojůvek v české společnosti. Konkretizoval jsem tuto hrozbu ve svém projevu v Lidicích, kde jsem za neonacistickou stranu označil Dělnickou stranu sociální spravedlnosti (DSSS).“

Dalším bodem Zemanova projevu bylo téma ekonomické kriminality. „Jsem sice rád, že mezi tím došlo k určitému pokroku, a že vliv ekonomických mafií zeslábl, nikoli však vymizel,“ prohlásil prezident a jedním dechem dodal: „ale bohužel, u nás je stále ještě jedna velká skvrna a ta skvrna se jmenuje Zdeněk Bakala.“ Zeman tím mínil miliardáře, který stojí před soudem v kauze tunelování OKD. Kritizoval ho za tunelování této firmy a odliv peněz do zahraničí. Vytkl mu i to, že měl tímto jednáním připravit o práci tisíce lidí.

V poslední - třetí části proslovu se Zeman věnoval českým médiím. Převážnou většinu, hlavně pak veřejnoprávní Českou televizi, zkritizoval. Vytkl jí hlavně její údajnou neobjektivnost a tendenci nadbíhat některým politickým stranám. Jako příklad uvedl TOP-09.

„Zpravodajství naší veřejnoprávní, vyvážené, objektivní České televize, bylo v minulosti výrazně ovlivněno

její příchylností ke straně, která se jmenuje TOP-09.“

Několik poslanců z řad pravice ihned poté na protest opustilo Vladislavský sál. Byl mezi nimi i čestný předseda TOP-09 Karel Schwarzenberg nebo poslankyně za ODS Miroslava Němcová.

Po zbytek času poté nová hlava státu mluvila o „aktivním občanství.“ „Vidím zde tři základní dimenze – dimenzi ekonomickou, sociální a politickou.“ Dále Zeman zmínil zavedení povinné volební účasti a přímou volbu hejtmanů a starostů.

Zemanův projev se líbil například předsedovi SPD Tomiu Okamurovi. „Ten projev mi mluvil z duše,“ prohlásil po skončení celého ceremoniálu. Naopak předseda ODS Petr Fiala ho vnímal jako ostrý a útočný. Zeman byl poté dále kritizován za to, že nezmínil některé významné události, jejichž výročí si letos budeme připomínat. Místo toho si prý jen vyřizoval dávné účty a urážel média.

Štěpán Hájek, 1. B

10

#Vyjdiven – Studentská stávka

,,Studentská stávka‘‘ – sousloví, které bylo v poslední době mnohokrát vyhledávané, které bylo předmětem mnoha soukromých debat či mnohokrát zmiňované v médiích. Každé médium pak použilo svůj úhel pohledu. Já vám nyní nabízím další z mnoha takových pohledů.

Nejprve by ale bylo zapotřebí zmínit, o čem přesně stávka byla. Což je trošku problém, protože ji organizátoři pojali, řekl bych, ve velmi obecné rovině. Organizátoři byli studenti DAMU, kteří protestní akci nazvali #Vyjdiven, s popisem ,,Výstražná stávka studentstva na obranu

ústavních a společenských zvyklostí a hodnot‘‘. Samotná stávka se konala ve čtvrtek 15. 3. 2018 a podle dostupných informací se do ní zapojilo přes 200 škol. Ve větších městech se studenti často scházeli na frekventovaných místech, což se týkalo zejména vysokoškolských studentů. Nejčastější formou protestu středoškoláků bylo vyjít v poledne před budovu své školy, kde se podepisovala již zmíněná, ještě podrobněji rozvedená výzva #Vyjdiven.

Podle kritiků nebyly dostatečně jasně formulované cíle této stávky a mnoho studentů prý nevědělo, co přesně podepisují. Prezidentovi ČR se pak nelíbilo, že se stávky zúčastniy i děti, a Václav Klaus ml. (ODS) vzkázal studentům, aby se angažovali raději mimo školu. Naproti tomu např. Pirátská strana vyzvala ředitele středních škol, aby ,,umožnili svým studentům zúčastnit se akce #Vyjdiven a nechali žáky vyjít v danou dobu před školu i bez omluvenek a jiných překážek.‘‘ Tuto informaci vyvěsili na svých webových stránkách. Akci mj. podpořila také Irena Ropková (ČSSD), radní hl. města Prahy.

Střední školy a zejména víceletá gymnázia byla tedy postavena do nelehké situace. Tj. jakým způsobem by se škola ke stávce měla připojit (pokud vůbec), aby zůstala apolitická, neporušila školní řád a zároveň zajistila studentům jedno z jejich základních práv – tedy svobodu

projevu.

Jiný kraj, jiný mrav, jiná škola, jiný obyčej. A tak se k tomu školy postavily různě. Některé se stávky vůbec neúčastnily, někde bylo studentům dovoleno zúčastnit se pouze v době mimo vyučování. Jisté ale je, že se stávky zúčastnila většina pražských významných gymnázií. Na většině škol se přípravy stávky ujal školní parlament (či jeho obdoba) a stávku obvykle začal připravovat asi s týdenním předstihem, aby se včas na průběhu dohodli s vedením školy. Na některých školách pak studenti stávku připomínali i ve školním rozhlase. Následně byly na některých místech připraveny projevy studentů a někdy i profesorů. Mnohdy takédalší doprovodný program. Vzhledem k dobře naplánované akci a účasti profesorů tak na některých školách nebyly požadovány omluvenky. Některé pražské školy stávku měly dovolenou pro osmnáctileté (nebo i mladší) studenty pod podmínkou donesení omluvenek. V některých školách se pak stávkovalo uvnitř budovy.

Za příkladnou pokládám situaci na Třebíčském gymnáziu, kde se studenti včas domluvili s vedením školy na konání stávky a vedení jim stávku následně povolilo pod podmínkou, že ti, co půjdou protestovat, budou vědět o čem. Představování stávky se pak ujal jeden ze studentů, který obešel všechny třídy, aby studenty s celou akcí obeznámil. Sice se nedá říct, že by celá poměrně masivní akce vyvolala velký rozruch v zahraničí, nicméně asi nejpřekvapivější pro mě bylo, že o stávce informovala mj. Al-Džazíra, tedy arabská televize se sídlem v Kataru.

Matěj Sladký, 2.B

11

12

Vzpomínky

Vše je ztraceno. Minulost už nemohu změnit. Snažím se chytit poslední pramínky vzpomínek, ale jejich vytrvalost mi kazí plány. Myslím na její oči. Vybavuje se mi hluboký oceán s temnými ostrůvky. Živočišnost a divokost plane z jeho vln. Nezkrotná bouře se zevnitř buduje a je připravena postavit se všem tajům přírody. Planoucí oheň by ji nespálil, divoká řeka by jí nevzala dech, země by zůstala pevnou a vítr by jí nedokázal pohnout. Živly jsou pro ni její součástí. Je jen jedna jediná. A tajemství, jež schovávají její oči, jsou hluboko pohřbeny pod přikrývkou ledu.

Myslím na její kouzelné rty. Připomínají mi ten známý pocit domova. Když ji políbím, cítím, jak se ve mně rozlévá štěstí a lehké napětí je smeteno dotykem. Povídají mi tisíce mystických příběhů, o kterých kdysi dávno slyšely. Každá rýha má svůj vlastní život, svoji historii, kterou ona zná. Ach, je tak chytrá. Přes její rty unikají ta bystrá a okázalá slova jako se vytváří duha po dešti. Nic ale nepředčí to, když z nich vyplyne mé jméno. Přál bych si,

aby to tak zůstalo napořád. Byla mou, ale už není. Nebo ano? Držívali jsme se za ruce, procházeli se společně

deštěm. Každá kapka, která na nás spadla, byla nový začátek. Lehávali jsme společně v trávě. Léta byla horká, ale to nás nezajímalo. Jediné, co nás zajímalo, bylo, že jsme tam byli spolu. Pamatuju si, jak se smála. Ten smích. Není krásnějšího melodičtějšího zvuku na celém světě. Spadla tehdy do potůčku a celé oblečení bylo mokré přes dva dny. Ale jí na tom nezáleželo. Vždy jsem na ní obdivoval, že se dokázala zasmát sama sobě. Tolik jsme se společně nasmáli. Ale taky mnoho probrečeli.

Před lety mi umřel táta. Není nic tragičtějšího, než když muž přijde o svého otce. Přijde o svůj vzor, o člověka, kterým se učil být a jediného muže, který mu kdy zcela rozuměl. Mnoho lidí to nechápe. Myslí si, že to tak prostě je a každý si tím někdy musí projít. Ale ona to chápala. Rozuměla mi, jak se cítím. Společně jsme oplakali mého otce proudy slz. Splynuli jsme

do jednoho objetí a jen jsme se drželi. Ona byla silná za nás oba, a tak jsem si dovolil

prožít cokoliv, co jsem potřeboval. Protože tehdy tam byla ta, která mě ochraňovala. A slíbila, že vždy bude…

Promlouvá ke mně noční obloha. Temná modř se odráží v jejích očích. Hledám v nich hvězdičky, jiskřičky zářící na cestu novým myšlenkám. Světla proudící z živých oken tvarují její jemné rysy. Rty chvějí se jako na Štědrý večer, kdy jsou zapáleny všechny svíčky, vůně teplého večera se line bytem a přináší pocit bezpečí, domova. Pevné objetí, to prudké bušení srdce, které cítím na svém líci, přináší do mého života chaos a klid. Mé pocity se střídají jeden za druhým bez možnosti úniku. Tajemství ukrytá v rytmu srdce mi nedají spát. Ale vyrovnanost, je pro mne toxická. Jak mám věřit svému srdci? Má hlava křičí, ať uteču, ale celé mé tělo stojí na místě připravené ke skoku. Neustále se budu vracet přes

své vzpomínky do minulosti a pak se zase vrátím a budu tuhle chvíli prodlužovat, co nejvíce

to půjde. Dívám se na ni. A čekám, co z ní vypadne za odpověď. V hlavě mi běží miliony různých odpovědí, ale jen jedna by mě udělala šťastným. A než stačím dokončit svou myšlenku, slyším její roztřesené Ano…

Anna Kováčová, 3.A

13

Fejetony z dílny třídy 3.A

Maturitní ples

Pomalu zahýbám za roh, mám ještě takového času! Jsem princezna ve všednosti šedivé ulice. Už teď všichni zastavují s pusou otevřenou údivem, nechávají spěchu a otáčí se za mnou. Už nyní – a to na sobě ještě nemám šaty. Jen účes. Za pár chvil se stanu královnou tanečního parketu. Dělí mě jen pár okamžiků.

Ach ta krása. Při pohledu na mé plesové šaty budou všem závistivě blýskat oči. Jen si je neurousat. Proto také nyní budu cestovat jako housenka, která nese vlastní kuklu, aby si ji

mohla nasadit až na místě určení a mohla do sálu vletět jako úplně čerstvě vylíhnutý motýl. Při pohledu na hodinky zjišťuji, že není kam spěchat. Počkat. Ono prší? Krása. Přesně tak se to plánovalo! Jen ne v předpovědi počasí. Příroda to zapomněla zmínit. Všichni mají deštníky. Až na mě samozřejmě – já mám místo něj v rukou svou kuklu – šaty. Ale co moje vlasy? Každá kapka padající na zem je můj nepřítel a každý mi svou těžkou botkou dupne do vlasů. Je to tak

nespravedlivé, jsou v převaze. Co teď? A kde je tramvaj? Ta, co měla přijet zachránit svou princeznu hned, jakmile viděla, že na zastávce trpí? Šaty jsou jako pírko, a tak, když se můj povoz konečně přisune, se mi určitě nezdá, že mi upadnou ruce. Mají i motýli své kukly tak lehké? A konečně jsem na místě, ke kterému se poslední dobou ubíraly veškeré moje sny. Při pohledu na svůj obraz ve vchodových dveřích se div nezačnu smát napáchané škodě. Pár hodin času, polovina úspor a pár minut deště. To nejde dohromady. Zhluboka dýchat. To se spraví. Anebo alespoň ztratí – šaty jsou dostatečně výrazné. Jsou to JEN VALSY. I když se jim teď nechce přiznat, že před pár minutami viděly kadeřníka. Všichni, kdo tu suší a s úsměvem čekají, jsou úplně v klidu. Povídají si, smějí se a vyzařuje z nich sebejistota. A tak se k nim přidám. Všichni v klidu vyčkáváme. Radostí se mi klepou ruce – tyhle šaty jdou tu jen pro mě! To já v nich zanedlouho půjdu po pruhovaném koberci! Ale co to? Zipu se očividně opravdu chce pohnout se z místa a krýt mi záda. Ať…s ním hýbu, jak s ním hýbu, ať…zaň tahám, jak zaň tahám. Nic. Co takhle TROŠKU škubnout? To by mělo… A zip se ocitne vepředu, stačí zvednout ruku a mám ho před obličejem. Je mi vyloženě do smíchu. Škubnutí se opravdu vyplatilo. Co teď? Zasprintovat si mezi šatnou a sálem a shánět spínací špendlíky. To není vůbec trapné. Všichni už sedí v očekávání na svých místech, když mám konečně své malé velké pomocníky. Snažím se zadržet dech seč to jde. Jeden pomocníček, dva pomocníčci, tři, deset… Počkat, tuhle hudbu znám. Není to náhodou náš nástup?? Rychle nebo opatrně? Trnu s každým pohybem a v duchu myslím na to, kolik jehliček by mohlo chtít změnit svoje místo svého působení. Nestihnout nandat si boty na vysokém podpatku má velkou výhodu – není nemožné rozběhnout se. A díky tomu není nemožné doběhnout na konec řady těsně PŘED tím, než zmizí, aby se objevila.

Jsem tu. A všichni na první pohled vidí, že jsem se stala hříčkou přírody. Udělala si se mnou, co uznala za vhodné, bez ohledu na moje plány. A v tuto chvíli bych si měla říct: teď žiju svůj vysněný maturitní ples.

Kateřina Vincencová, 3.A

14

Maturitní ples

Stačí zaslechnout pár rozhovorů na chodbách mé školy a je mi jasné, že dnes mě čeká šest hodin plných duchapřítomných spolužáků a večerní ples mých přátel z maturitního ročníku.

Co je hezčí, než začít týden křížením hrášků nebo vyprávěním si o dědičných chorobách na hodině chemie. Ovšem jedno vím jistě, to co se odehrává v hlavách mých spolužáků, není smýšlení nad tvarem hrášku ani nad cystickou fibrózou. Sázím, že zrovna přemýšlí, jaký druh alkoholu bude ničit jejich mozkové buňky po celý dnešní večer. V lepším případě už jsou duchem doma, ostatně jako každý den bez ohledu na to, zda si večer budou dámy lámat kotníky na těch chůdách z kůže, co působí obdiv maximálně u ostatních žen, protože všímaví muži mají na práci obdivování jiných ženských partii, které vynikají v krásném večerním ošacení.

Jedna hodina odbyla a všichni se rozprchnou domů. Předpokládám, že dámy rozhodně nestojí celé odpoledne před zrcadlem a nepláčou nad svou postavou, nýbrž dělají užitečnější věci, jako je studium literatury 1. poloviny 20. Století, či si louskají faktoriály na středeční test z matematiky. Pánové jistě zaujmou postavení vyspělého jedince a své volné odpoledne věnují činnostem, jež jsou pro jejich život zásadní a velmi přínosné, tudíž na řadu přichází další série oblíbeného seriálu.

Nadešel čas začít s přípravami na maturitní ples. Já měl to štěstí, že má přítelkyně se připravovala ve stejném bytě jako já. Tudíž jsme nedali prostor žádnému stresu a hádkám, kvůli vzrůstající nervozitě, k níž dochází s krátícím se časem u oblékání se na večerní výjimečnou událost. Když pominu problémy s žehlením košile na poslední chvíli, zápolením se správným připnutím manžetových knoflíčků, čištěním čmouhy na saku z minulého plesu a vytrvalostním boji s vázáním kravaty, byl jsem oblečen co by dup. Koukám na hodinky a narůstající zpoždění mě nechává klidným. Partnerka se ještě nezačala oblékat, ale popohnat ji by bylo ve výsledku stejné jako spáchat harakiri, proto usedám na gauč a moc na sebe raději neupozorňuji a s úsměvem se potím v mém vlněném saku. „Čas vyrazit“, ozvalo se z koupelny, vystřelil jsem z pohovky a obul si skvělé měkounké polobotky, ve kterých na mě čeká slast ve formě oteklých nohou a puchýřů.

Konečně jsme dorazili do sálu Lucerna, kde na nás čekají čtyři hodiny připomínající spíše setrvání na Saharské poušti, bůh žehnej nové klimatizaci, kterou asi někdo k našemu štěstí omylem vypnul. Po stužkování přichází na řadu velká spousta standardních tanců, které vnesou do večera pohyb a s ním ještě větší vedro v oblíbeném noblesním pražském sále.

Za vrchol večera bych označil moment, kdy jsem se na pět minut ocitl ve francouzském Moulin Rouge a Lucernu rozhýbal všemi oblíbený Kankán. Nesmím zapomenout na půlnoční překvapení, které byli hlavním předmětem učení našich čtvrtých ročníků, a to po celý půlrok. Dlouhé přípravy se vydařily, ale na parketu byli maturanti zastíněni výkony jejich třídních profesorů. Potlesk zaplní sál a všichni se rozutíkají do svých domovů, či na opileckou seanci v blízkém nočním klubu Lávka. Taxíky před Sálem do sebe bourají a pouhý smrtelník, se nemá šanci dostat na druhou stranu ulice.

15

Mé unavené červené oči se baví s taxikářem, jenž se nás snaží odvést domů, těžko říct, kdo z nás je více unavený. Styl řízení připomínající autodrom na Matějské pouti se na prázdných nočních silnicích zdá být normální. Dávám pánovi zbytek svých peněz, děkuji za odvoz a začínám se těšit na další den v mém karlínském chrámu vzdělání.

Daniel Krušina, 3.A

Škola

Vyslovení slova škola v mnoha z nás evokuje minuty, hodiny, dny strávené sezením v lavicích biflováním se letopočtů, termínů a obecně všeho, co bychom měli znát. A co teprve známky? A ta stupnice jedna až pět indikující naše dovednosti? Vím, zní to příšerně, ale koneckonců všichni na tuto životní éru budeme nebo už vzpomínáme. Každopádně, abych tady nerozjel masovou hysterii, pojďme hezky od začátku.

Pondělí jest dnem špatným. Probouzíte se s vědomím, že školní proces začíná svůj další pětidenní cyklus. Vstáváte po prokrastinovaném víkendu s hlavou lehčí, než kdy předtím. V případě, že jste vůbec stihli připravit a dopravili se na místo určení, začíná vyučovací jednotka s pořadovým číslem jedna. Polovina lidí vypadá natěšeně, ta druhá dospává. Dosednete do jedné z již zmiňovaných lavic a hned vás to trkne. No jo, my píšeme! Rovnou takhle ráno můžete využít svůj velký talent (jediný talent) a zezadu na test sepsat omluvný dopis, proč nic neumíte.

Fiasko ukončí až přestávka, pěti minutový ostrůvek radosti v moři vyučování, avšak pět minut je pouhopouhých tři sta sekund a než si stačíte „odskočit“, pauza dávno skončila. Tentokráte přichází čas na češtinu. Zkoušení, diktát, didaktický test? Jakých čtyřicet pět minut nás čeká a nemine? Panika mezi ještě nevyzkoušenými a nepřipravenými roste téměř exponenciálně. Zvoní a hodina započala. Paní profesorka vchází do dveří a zasedá za katedru. A je tomu tak. Táže se, kdo tedy chce být vyzkoušen. Následuje: „Nehlaste se všichni, stejně si dva vyberu.“ Teď nastala chvíle těch připravených zvednout ruku a jít zazářit. Nepřipravení si větu interpretují jako: Kdo chce jít na popravu?

Jak tomu bývá, náhoda umí být mrcha a jste vybráni zrovna vy. Následující chvíle strávíte před tabulí, koukáte, kde co létá, a vydáte ze sebe překvapivě nedostatečné odpovědi. Nedostatečné je i konečné hodnocení a jdete si zase sednout.

A proč tohle absolvujeme každý den? No abychom něco znali a uměli. Většina z nás netouží po kariéře v manuálních pracích, a proto chodíme právě sem. Každodenní příprava nezní vábně, ale přináší ovoce. Na co se připravujeme? Zejména na maturitu, jelikož úspěšné složení zkoušky dospělosti dokazuje, že jsme ty čtyři roky zvládli, i když se celkem často jednalo o tuhý boj.

Daniel Pučelík, 3.A

16

Plavba ztracených duší Mizerná duše,

mizernýho básníka odplula do chladnýho oceánu,politýho burgundovým odrazem pětihodinovýho Slunce.

Neřekla sbohem, neřekla, proč mě opouští, asi to bude pro mou mizernosta mý nohy přikovaný na červenejch sedadlech tramvajový abecedy čísel, co projíždí Václavákem posetým čerstvou úrodou vajglů, kterejch je tolik, že se divím, že skrz kočičí hlavy nevyrážej plantáže tabáku,smutně toužící se nadechnout.

Deprese je nevinná, deprese je mizerná, ale soudce křičící manifest v rozervaných listech růže mojí dušeřek, že já. Já. Já. Můžu za všechno já. Má forma- jako každá- nepopsatelná, plusy jsou záporný, fyzické a duševní poryvy větru šlehajícího bičemv rukou

toreadorů.

Démoni planou, démoni se živí a růže osychají a ohně vyhasínaj a noc se rozjasňuje a drinky vyprchávaj a ticho roste, stejně jako moje osamělost, která mě pohltí vždy, když jsem obklopen siluetami tváří, co jsou furt ve spěchu,jejichž smyslem je práce, doma maj teplou večeři a knížku na nočním stolkuvedle titěrných postelí, pokrytou prachem příslibů a iluzí titulů a peněz.

Nechci se topit,

nechci ji ztratit. Chci plout, ovládán lunou bok po boku ji,pro niž pláču a medituju a básníma kterou živí barvy, kamenný útesy a odřený kalhoty. Nedovolím. Jí. Odplout. Protože je fuk, kolik pastelových papírků nám trčí z kapes, jestli je naše jméno kratší, než naše titulya jestli vlastníme kubistickou ledovou vilu střeženou bílým laťkovým plotem.Duše. Duše. Duše. Svatá Duše! Ona jediná. Ona výjimečná. Ona nepopsatelná. Ona milující. Nenechám. Jí. Odplout.

Zachraň nás, zachraň střepy v mojí hlavě způsobený kofeinem, nasytím tě hostinou přírody, hřejivých paprsků, plápolajících jazyků a nikdy nespících saxofonů. Jsi nenasytná, ale já přísahám, že se nepotopím, pokud ty přísaháš, že mě necháš plout po tvém boku.

Daniel Vašák, 2.B

17

Pohádka

V lese tmavém, hlubokém, kde temno je a světlo ne,

ocitla se jednoho dne

krásná dívka v červeném

až k patě, celá skvostná, víla, zářila z ní rudá síla,

v kapce vodka, v očích divo, v rukou srp a kladivo,

proti ní vystoupil z šera

děd vypadaje na pašera, kabát z kůže, starý moc, na rameni hakenkroitz,

v tu ránu zastaví se oba, nastane pak vleklá doba,

hádka visí ve vzduchu, tu dodá si děd na duchu:

,,Hej! Ty socko jedna rudá! Já jsem než ty větší zrůda, ten svůj gulag rovnou spal, Himmler by se ti tu smál, díky za plyn, soudruhu!

Židy vozím na pluhu, romský vřískot utichá, gaye střílím do břicha"

Na to sovětka pak praví: ,,To jsou jen ubohé mravy!

Tvá nevinnost je přímo dětská, to já jsem víla sovětská!

V zemi není ni kus žvance, nechám vraždit Ukrajince,

nejdřív při práci poteče pot, pak budou žrát kůži z bot!"

Děda s odpovědí neváhá: ,,Já židy svlékám do naha!

Pak je trochu podusím, větší zmrd být tedy musím, dobytčáky s masem jezdí sověty posílám ke zdi!"

SOVĚTKA ,,Tak to s porážkou se hned smiř!

Já posílám je na Sibiř!

Nač tím, čím plýtvám, budou kulky

za Uralem umrznou jim půlky! A tobě, dědo, nevěřím

podrazáka v tobě zřím.“

DĚDA ,,Za to tys nevěra sama,

táhne z tebe vodka samá, stáhni vojska z hranice, sic zpřerážím ti

sanice!"

SOVĚTKA ,,Zaútoč ty na mě první,

zkus to! Moji vládu svrhni tak na židy dědo ser

a na východ se přec der, před knírem máš naši vlast, které vládne smrt a chlast,

tak na židy dědo ser, my jsme přec SSSR!"

Děda váhá, zlákaně si mručí, po cikánech v žaludku mi kručí,

ale východ, to je skvost, na nich vybiji si zlost,

z žida zbyde v peci kost,

sovět je ten zmrdorost!

Už napřahá ruku s holí, sovětku ta hůl moc bolí, nos zpřeražen je zcela, v tu ránu začne mela, děda vříská, řve i křičí,

řve, až se mu slova v krku příčí, matka Rus zas Kalach třímá,

do toho hlasitě říhá, a tak v lese na palouku

rvali se dva bídáci, jeden chcípák s vodkou v ruce,

druhý ,,siegh hail!" burácí, a kdo vyhrál? to je jedno... ať už hvězda nebo pruhy,

když prohraje jeden bídák, vyhraje ten druhý.

Adam Kořán, 4.B

18

Sen

Bludištěm svým snů, nekonečných dnů. Vzdaluji se světu,

ani jednu větu, ani jedno slovo,

ani jednu hlásku. Začátek nanovo,

začátek pro lásku. Bloudíme společně

a z pouště do deště,

neseme bezděčně naší malou

variaci na svět. Naší osobní realitu, tu věčnou rivalitu.

A z cárů papíru

s odkazem na víru. Vysníme velkého draka. Svoboda letu nás láká.

Po špičkách plíží se

po hraně snu

a oči klíží se, do prázdna řvu.

Řvu o svém životě, řvu o svém osudu.

A ve své nahotě

topím se bez studu.

A z poslední naděje, těsně před svítáním, vymotám se

z uliček své mysli.

Rozálie Matějková 2.B

Neklid

Jen tak tiše sedět pod stromem

čekat si jen tak

číst si v mracích

a listovat v slunci.

Tiše Potopen do sebe

procházím se nitrem. Pomalu splývám s hruškou na kopci.

V krásným jarním dni. Stávám se jejím kořenem

brzo o mě zakopneš. Ty jako poutník. Ty jako pokladu hledač.

Měla jsi tu bejt dřív. Už jsem srostl až moc s květem. Jdi si beze mě světem. Duše. Harmonie těla.

Bez rukou a přeci píši do oblak.

Bez srdce a přece miluji. Duše v poutech i tak volný.

Já. Ty. Strom jak satira mě z kůže stáhnou

a přece mi to nevadí

Jsem kořenem stromu. V klidném jarním dni. Kdy kolem stromu na kopci

je spousta lidí

Sice to oni nevidí. Jsou slepci bez duše pouze tělo

Ty ji ale máš a já to vím. Neboj nikomu to v tom

vlahém pološeru nepovím...

Martin Mikl, 3.A

Sněží

Vy stopy ve sněhu, komu patříte?

Zdalipak vámi šel někdo, kdo se trápil, či se smál, ta otázka mi vyplouvá

čím dál víc na mysl. Vy stopy ve sněhu pod lampou, veďte mě dál, ke dveřím, do pokoje, do

postele

k vaší nositelce,

abych se schoulil na lavičce s představou, že mám vedle koho usínat…

Já tulák, já básník, já chuďas, ale srdce bohaté. Na lavičce pod lampou

u Chrámu Panny Marie Sněžné.

U té lampy jediné, dva světové unikáty budou. Jedna lampa, jeden, co

umrzne,

při představě na stopy své milé. Jeho srdce však bije, na chlad od tebe je zvyklé

Martin Mikl, 3.A

19

Sound of love

He is staring out of the window and is counting raindrops which are falling

on a windowsill with their calming sound. He is *immersing himself into the lovely

melancholic tone. And with every drop comes the inspiration. Into an empty *stave he is

writing down the story that is stating the performance of orchestra. A silent piano is changing

with intensity of the rain. Violins are tuning their strings with blowing of the wind and strong

sound of thunder in the background is being shaped by contrabass. Here and there are

*floating tones of the harp like trembling of the wet leaves. The pencil is carving into a stave

according to sounds of nature which are *wafting towards him. He wants to be different,

unpredictable.

He is almost finished but from behind the corner comes out a young couple in love.

As he is watching them, he feels that they should also be composed in his melody.

How should he decide about the right tones when he is just a spectator of their love?

They are holding their hands. The woman is leaning towards her lover and starts to whisper.

The man is lovingly watching her; he pulls her frozen little hand to his mouth and kisses her

fingertip. “What a strange gesture,” thinks the young composer, “and still so tender.” He goes back to writing down. Sweet and soft tones are replacing the powerful and passionate. He is

trying to do something impossible: to *preserve their love for ever.

Sixty years have passed. Nature has been forming his way through the life. On this way

he met his soul mate, started a family, a generation that will be different. Now he is waiting

to pay back the sweet experience which he was once given. He is sitting in a chair

and is listening to applause because he has just won the award for the best composition.

"60 years ago I was only a 17 -year-old child. I say child because that was how I acted.

At least until the day I composed this piece. On that day I started to listen. I wanted to feel

something. So I went to my window and just watched. I looked at everything and nothing

at all at once. But something strange happened to me. Nature talked to me. And then that

lovely couple came, young doves in love. They could stare at each other’s eyes for eternity. And I was privileged enough to be the witness to their undying happiness. Without them

I wouldn't stand here. Without them I would be nothing. No one would know my name.

They deserve this little statue of angel, because they were angels for me. And even though,

they won't ever know it's them... I will keep them forever in my heart. Thank you."His long

speech has ended and everyone in the hall is clapping. “Sounds like a new masterpiece,” thought the composer.

Immersing himself – Ponořuje se Stave – Notová osnova Floating – Plovoucí Wafting – Linou se Preserve – Zachovat

Anna Kováčová, 3.A

20

Velikonoce jako vymalované

Komu by se nelíbily chvíle klidu, kdy se příroda probouzí ze zimního spánku a po ulicích se míhají barevné pentle pomlázek? V pohodlí domova se připravují výslužky koledníkům, kteří postávají u domovních dveří s rukou na zvonku. Zanedlouho poté se nese vzduchem zpívání koled, mísené s výkřiky vyšlehaných dívek…

To jsou Velikonoce, jak je známe. Svátky, během nichž se slaví příchod jara a mládí. Ty letošní bohužel už pominuly, ale pojďme si je trochu připomenout.

Jednou z mnohých velikonočních tradic je i malování kraslic, kterému v průběhu let stále neubývá na oblíbenosti - zvlášť v naší zemi, kde má toto umění dlouhou tradici. Důkazem toho je i Asociace malířů a malířek kraslic České republiky, jejímž záměrem je právě uchovávání a ochrana této tradice. Významnou členkou této společnosti je od roku 2007 i paní Ing. Lenka Volková, držitelka titulu Mistr lidové umělecké tvorby v technice zdobení slámou, kterou jsem

požádal o rozhovor. Technika voskového reliéfu (foto: I. Bečková)

Co pro Vás znamenají Velikonoce? Velikonoce a jarní období jsou pro mne vyvrcholením mé tvůrčí práce, kterou prezentuji na svých výstavách a akcích, kde se předvádějí kraslice, a já tak můžu ukázat své umění veřejnosti.

Jak dlouho se malováním kraslic zabýváte a co Vás k tomu nevšednímu koníčku přivedlo? Nejprve jsem si sama malovala kraslice jen pro zábavu. Začala jsem tehdy se zdobením voskem. A po čase jsem si uvědomovala, že mě to dost baví. V roce 2007 jsem poslala několik svých kraslic do asociace a oni mě přijali za členku. V tomto roce se konalo setkání členů ve Žďáru nad Sázavou a já jsem měla možnost se s nimi poznat, ale hlavně vidět další tradiční techniky.

Jaké jsou vaše nejoblíbenější techniky, které z nich vám zaberou nejvíce času a proč? Věnuji se třem technikám. Jako první mohu uvést voskový reliéf. Jedná se o techniku, kde se pro zdobení používá vosk. Tento vosk se rozehřívá na speciálně upravené lžíci, která je připevněná nad kahanem. Rozehřátý vosk se špendlíkovou hlavičkou nanáší na kraslici. Tahem špendlíku se vytváří kapičky, čárky a tím se tvoří vzor. Kromě špendlíkové hlavičky používám také tzv. "kotejš". Jedná se o pomůcku, která je vytvořená z husího nebo holubího brku, jehož špička je seříznutá do různého tvaru - kapiček, kosočtverců či trojúhelníků.

Další technikou, kterou se zabývám, je zdobení dužinou z jezerních sítin (sítina klubkatá

nebo sítina rozkladitá), což jsou vytrvalé, hustě trsnaté asi 30-120 cm vysoké byliny. Vzhledem se podobají kuchyňské pažitce. Sbírají se od konce září do října. Uvnitř sítiny je bílá

21

dužina, která se z čerstvě natrhané rostliny musí oddělit. Takto získaný materiál se lepí na bílá vajíčka. Vzor může být tvořen samotnou dužinou nebo kombinací dužiny a sametu.

Třetí technikou, za kterou jsem získala titul "Mistr lidové umělecké tvorby", je lepení slámy. Tato technika je zřejmě nejnáročnější, ať už co do přípravy slámy, tak do zručnosti. Kraslice zdobené slámou mají svůj původ na Hané. Právě technice lepení slámou věnuji nejvíce času, protože vzory, které tvořím, jsou velmi detailní. Jen zdobení slepičího vejce mi totiž trvá osm hodin.

Dá se namalovat každé vejce? Jaká je vaše nejmenší a naopak největší kraslice? Každé vejce se dá použít, ale vajíčko, které se vybírá ke zdobení, má mít určité parametry co do tvaru. Velikonoční vajíčko se jmenuje kraslice, protože by mělo být krásné.

Nejmenší kraslice jsem udělala z křepelčích vajec a jinak běžně maluji husí, kachní, slepičí a pštrosí (nandu pampový a pštros africký).

Kraslice zkrášlena lepenou slámou. (foto: L. Volková) / Zdobení kraslic dužinou jezerní sítiny. (foto: L. Volková)

Dovedla byste pro zajímavost odhadnout, kolik kraslic jste za svou uměleckou kariéru namalovala? Na tuto otázku vám neumím odpovědět. Vzhledem k tomu, že kraslice zdobím celý rok, tak se

to nedá spočítat. Je třeba brát v úvahu, že je to jen koníček a mě dělá radost, že se kraslice lidem líbí a zdobí si jimi své domovy. Čas od času se ozvou i sběratelé, kteří se pravidelně vrací a mají kraslice ve své sbírce a také dělají veřejné výstavy.

Účastníte se soutěží v malování kraslic? Jakého ocenění si ceníte nejvíce? Nejvíce si považuji titulu Mistr lidové umělecké tvorby, protože mi byl uznán u odborníků (etnografové). Je tam třeba splnit i několik podmínek, které nejsou jednoduché.

Děkuji za příjemný rozhovor a přeji vám pěkné Velikonoce.

Jakub Jedlička, 1.B

22

Moc a svobodná média

Přinášíme vám speciální rozhovor s šéfredaktorem Respektu Erikem Taberym. Navštívili jsme ho v karlínské redakci den po inauguraci prezidenta Miloše Zemana, ve které útočil na tak zvaná Bakalova média a Respekt přímo jmenoval.

Jak jste vaši budoucnost viděl na střední škole? Žurnalistika mě zajímala vždycky, už na střední škole jsem měl jednoznačný pocit, že chci studovat novinařinu, a dokonce jsem si v té době i říkal, že bych chtěl pracovat v Respektu, protože mě ho bavilo už v tenkrát číst.

Dnes jste vy šéfredaktorem výjimečného časopisu, který čte určitá skupina lidí. Chtěl byste do budoucna z této bubliny vykročit? Každé médium v každé době má nějaký okruh čtenářů, někdy máte, že píšete časopis pro rybáře, tak prostě budete mít rybáře. Nebo když píšete o politice a o dění ve světě, tak to bude vždycky samozřejmě oslovovat čtenáře, kteří jsou náročnější. To je vždycky za prvé menší skupina lidí a zároveň si vytváříte nějaký druh přirozené bariéry aniž byste o ní stál. To prostě tak je. Takže samozřejmě mou ambicí je mít co nejširší čtenářskou obec, těší mě třeba, že naši čtenáři nejsou jednoho světonázoru. Mezi čtenáři je směs levice, pravice, konzervativci, liberálové. Co je spojuje, jsou dvě věci, jedna je aktivita a druhá věc je asi jistý druh kultivovanosti. Můžeme mít jiné názory na určité téma, ale můžeme se o tom slušně bavit.

Myslíte si, že vede nějaká cesta k vyřešení rozsáhlého problému dezinformací? Já si myslím, že téma dezinformací je teď největší téma, které řeší nejen média, ale vůbec společnost. Já souhlasím vlastně s názory expertů, že dnes už nemusíte udělat převrat nebo zničit nějakou společnost pomocí zbraní, ale že vám stačí prostě, když umíte dobře pracovat s dezinformacemi. A Česko je jim opravdu dost vystaveno. Takže první krok ke změně je uvědomit si, že to je opravdový problém. Za druhé co největší, co nejpropracovanější mediální vzdělávání ve školách. Ono tam samozřejmě je, někdy spíš tak nahodile a já si myslím, že by to chtělo mnohem víc do hloubky. A také o to víc by měla klasická média být zodpovědná, aby byl patrný ten rozdíl mezi médii. A pak přemýšlet, jak najít platformy, jak co nejrychleji upozornit na to, že je něco dezinformace. A tam víc věřím na přirozenou cestu, kterou bychom měli vytvářet všichni. Ať už média nebo jednotlivci. Když už do toho mají zasahovat potom vlády, tak tam je to problematičtější, tak to řeší třeba ve chvíli, kdy se někde objeví zpráva, že někdo otrávil pražské vodovody, tak tam by to vyvolalo celospolečenskou paniku. Tam ať zasáhne stát. Ale jinak s dezinformacemi musíme bojovat všichni v nějaké spolupráci.

Jak si berete útoky na vaši osobu? Ono to má dvě roviny, jedna je, že vám to potvrzuje, že tu práci děláte dobře, protože druh lidí, kteří takhle reagují, nejsou lidi, se kterými byste chtěli být zadobře. To je v uvozovkách ta osobní rovina. Pak je tady obecná rovina. Kde právě jsem tím pobouřen, protože novináři se vystavují obrovskému

23

riziku. A to se hrozně podceňuje. Novináři jsou normální lidi, jako vy. Nemají ochranku, nemají žádnou placku policajta nebo něco, co by je krylo. Bydlí v normálních bytech, chodí večer domů, mají rodiny. To znamená, že jsou všichni velice zranitelní. Jediné co je dělí od nějakého útoku, je právě povědomí společnosti, že se na ně útočit nemá a v případě, že se to stane, tak se ta společnost radikálně pozvedne. Takže tady já vidím problém, který mám vůči svým kolegům. Vůči mně ne, já si to nějak nepřipouštím.

Čím je podle vás způsobena nevraživost v novinářské komunitě, o které jste hovořil? Ono to má asi dvě roviny, ale ta nejvýraznější je, že přece jenom novináři mohou jistým skupinám a politikům ovlivňovat život. A zejména, když máte populistické strany nebo populistické politiky, tak jejich jediná šance na přežití je, že budou vzbuzovat strach a dojem, že oni jsou ti, kteří vás ochrání. A média to narušují, kladou otázky, ukazují, že to není pravda, předkládají lidem fakta. To znamená, že pro tento druh skupin je důležité neustále zpochybňovat média, aby jim jejich voliči nevěřili, protože jinak by oni byli nahraní a najednou by bylo vidět: Jé, tak oni nám lžou. Problém je, když v té politice máte těch proudů tolik a jsou tak silné, že najednou se útoky množí.A pak se to samozřejmě řetězí. Protože moje zkušenost je, že lidé přečtou nějaké headliny na internetu, pustí si zprávy a moc tomu ani nevěnují pozornost a když budou slyšet od prezidenta nebo od poslance nebo od předsedy strany atd., že novináři jsou gauneři, podvodníci, prostitutky, zkorumpovaná pakáž, to všechno cituju, v té hlavě se jim to zasekne. Když to říká prezident, tak to přece musí být pravda.

Jak ovlivní společnost a novináře výroky pana prezidenta při inauguračním projevu? Já si myslím, že Miloš Zeman už tu společnost natolik polarizoval a tak rozdělil, že už těžko bude získávat další spojence. Nicméně bohužel ten příkop prohlubuje a fakt jako hodně prohlubuje, což je prostě problém. Ale musím se přiznat, že po tom projevu a obecně poslední dobou mě lidé zastavují na ulici a vyjadřují mi podporu. A mám plný mail podpory, smsky, na facebooku. Já myslím, že ten způsob, který zvolil při inauguraci, rozčílil tolik lidí, ale opravdu hodně rozčílil, že vlastně paradoxně možná způsobil opak toho, co chtěl. A to, že si vlastně ta společnost začíná říkat, že teď jsou evidentně primárním cílem útoků novináři a není čas ty novináře, taky někdy podpořit?

Takže já jsem také pobouřen tím, co tam říkal, a přijde mi to zneuctění vlastně vůbec role prezidenta,

navíc je to inauguračí projev a ten by měl mít úplně jinou úroveň. A myslím si, že prostě znova překročil nějakou míru vkusu. Nicméně má pocit, že tady pomáhá nastartovat reakci společnosti, které už dochází, že si to nemůže nechat líbit.

Jak vražda Jána Kuciaka ovlivnila novinářskou komunitu? Spojila ji nebo panuje napětí a strach? Rozhodně spojila a zásadně změnila Slovensko. Je vidět, že ta událost je prostě tak šílená, že to

změnilo redakce, které jsou vystaveny dlouhodobému tlaku politiků. U nás to samozřejmě taky má odezvu, ale je to v uvozovkách jen ta odezva. Takže bych netvrdil, že to v Česku mediální scénu spojilo, protože u nás je hodně rozhádaná. Ale mění to tu práci, třeba minimálně v tom, že já jako šéfredaktor jsem svým kolegům řekl, že kdyby měli pocit, že jim někdo vyhrožuje, ať mi to řeknou, že to budeme ihned řešit. Žijeme v době, kdy riziko útoku je a ve společnosti, kde nejvyšší představitelé státu na novináře útočí způsobem, který nelze považovat za normální kritiku, narůstá Ale novináři se nesmí bát, to by bylo vlastně základní zpochybnění novinářské práce.

24

Měl jste i nějaký novinářský vzor? Asi kdybych měl někoho zmínit, tak v poslední době často zmiňovaný Ferdinand Peroutka. Mně se obecně líbí novinařina, která nabízí zajímavou interpretaci, je to kritická novinařina. Nezůstává jenom u přinášení nějakých dat, ale snaží se jít víc do hloubky a nebojí se riskovat a hájit principy, což u nás není úplně běžná věc. A Peroutka je pro mě asi nejvíc příkladem. A to ze dvou důvodů. Jeho příběh. Dvakrát projevil neuvěřitelnou odvahu, jednou za to šel do koncentračního tábora a podruhé musel do exilu. A druhá stránka věci je, že dělal časopis Přítomnost, jeho všechny ročníky mám doma. To byl mimořádně kvalitní časopis.

Do rozsahu čísla se bohužel nevešla spousta zajímavých myšlenek a názorů, které jsme si také vyslechli. Rádi se o ně s vámi podělíme v dalším čísle, pokud bude zájem. Po ukončení velmi rozsáhlého a inspirativního rozhovoru, jsme panu Taberymu předali vydání Karlínských listů. Také jsme se zeptali na možnost besedy na našem gymnáziu, na kterou se, doufám, můžete těšit.

Rozálie Matějková, 2.B

Co je to busking?

Pojďme se nyní pár minut společně zamyslet nad krásou a elegancí toho nejelegantnějšího ... hudby.

Příznivce klasické hudby, přepychových koncertních sálů a noblesní atmosféry nyní bohužel zklamu. V tomto článku pohovořím o buskingu. Že netušíte, co to znamená? Žádné strachy, vše názorně vysvětlím.

Busking je provozování jakéhokoliv umění na veřejném prostranství, které mohou kolemjdoucí odměnit peněžní částkou podle jejich vlastního uvážení. Mimochodem čte se to “basking“, zapište si to do svých slovníčků, naše paní profesorky i páni profesoři budou učitě rádi, že se učíte novým slovům.

Avšak ne každý může mít busking v oblibě, zlé jazyky tvrdí, že se jedná o žebrání. Ovšem nám, vzdělaným studentům našeho gymnázia, je samozřejmě jasné, že to žebrání rozhodně není. Uměli byste si představit třeba ulice v centru Paříže, kde nejsou v podvečer slyšet líbezné tóny akordeonů a kytar, které doprovázejí pouliční umělce při zpěvu svých romantických písní? Už by to nebyla ta pravá francouzká atmosféra, že?

Pouliční umělci dokážou zkrášlit i ten nejsmutnější kout ve městě. V Praze jistě potkáváte umělce také. Naše hlavní město je na tom sice prý velmi dobře, co se týče přístupu k pouličnímu umění, ale účinkující to pořád nemají zrovna lehké. Kromě dlouhého seznamu zakázaných míst je omezuje i nařízení, že v hodinách označených lichou číslovkou mohou své umění provozovat jen na levém břehu Vltavy a v sudých hodinách zase na břehu pravém. Na druhou stranu, umělci mohou celodenní vystupování zkombinovat s “běžeckým tréninkem“. Odměňte tedy příště umělce, který vás zaujme, drobnou mincí a pokud se sám věnujete nějakému umění, tak to pro vás platí dvojnásob. Kolegové se musí vzájemně podporovat.

Barbora Vinšová 2.B

25

Březen ve znamení orchidejí

Orchideje jsou celosvětově oblíbené pokojové rostliny s barevnými květy, jimiž si lidé rádi zkrášlují své domovy. Navzdory tomu, že na začátku minulého století působily ve společnosti hotové pozdvižení, v poslední době začínají nepatrně ztrácet zájem zákazníků. Tým Botanické zahrady v Tróji se tedy i letos rozhodl svým návštěvníkům dokázat, že orchideje nejsou jen „kytky na parapet“ a zaslouží si plně naši pozornost kvůli svému výjimečnému postavení v ekosystému. A kde by se lépe vyjímala přírodní krása těchto rostlin, nežli v prostorném skleníku Fata Morgana?

Letošní výstava orchidejí probíhala v termínu 2. 3. – 25.

3. a představovala návštěvníkům zástupce z hor a lesů jihovýchodní Asie, bravurně naaranžované ve všech třech pavilónech. Zároveň se zde studentům České zahradnické akademie Mělník podařilo propojit půvab této flóry s jejím významem v asijské kultuře, čímž celou výstavu posunuli do širšího kontextu. Jak již bylo řečeno, výstava se koná ve třech pavilónech, ve kterých se s orchidejemi můžeme setkat v rozmanitých

biotopech – v suchomilných tropech a subtropech, nížinných deštných tropech s vysokou vlhkostí či chladnějších horských lesích. Všechny vystavované exempláře jsou v perfektním souladu s okolní flórou, díky čemuž se i návštěvníci postrádající fantazii mohou přenést do panenské přírody. Úchvatné květy jsou téměř na každém kroku.

Příjemně strávenou procházku navíc skvěle doplní průvodci, kteří se ochotně s návštěvníky podělí o nekončící zajímavosti ze světa orchidejí. Na závěr si můžete zakoupit svoji vlastní orchidej a odnést si ji domů, aby vám připomínala, jak jste si to v botanické užili. Koho by nezajímaly orchideje ani další rostlinné poklady Botanické zahrady, může navštívit blízkou zoologickou zahradu, kterou z vlastní zkušenosti taktéž doporučuji.

(botanicka.cz)

Tým botanické zahrady úspěšně vytvořil svoji vlastní džungli. / Před vchodem do skleníku…

Jakub Jedlička, 1.B

26

Knižní tipy a recenze

Jelikož byly v únoru jarní prázdniny a venku unavující zima, byla spousta času na odpočinek pod dekou, s hrnkem kávy a knihou. Během takto stráveného času jsem přečetla osm knih, o kterých bych vám ráda napsala.

• Byla jsem tu – Gayle Forman

Hlavní postavou této knihy je mladá dívka Cody, jejíž nejlepší přítelkyně Meg spáchala sebevraždu. Cody měla vždy pocit, že ví jedna

o druhé všechno. Ovšem tato tragédie ji donutí otevřít oči. Jelikož se nedokáže s její sebevraždou jednoduše smířit, rozhodne se nalezt příčinu jejího rozhodnutí. Postupně tak odkrývá Megiina tajemství a druhou

tvář, kterou se jí dařilo před Cody a okolím skrývat. Zpočátku jsem se do knihy nemohla pořádně začíst. Měla jsem

I nutkání jí odložit a pokračovat později. Po určité části jsem se však začetla natolik, že jsem knihu odložila až dočtenou. Určitě jsem ráda za přečtení, protože kniha nebyla pouze o vymyšleném fantasy příběhu, ale o skutečnostech, které nás mohou v životě opravdu potkat.

• Sníh nebo popel – Sara Raasch

Pokud se podíváte na mapu tohoto světa, uvidíte rozlehlé lesy, pohoří, planiny a mezi tím osm království. A jak už to i ve skutečnosti bývá, nevládne mezi všemi pokojný mír. Jarní království se dokonce uchýlí k útoku na království Zimy, jehož hlavní město padne a obyvatelé jsou odvlečeni do Jarního království. Pouze dvaceti pěti zimanům se podaří uniknout. Tito uprchlíci, mezi nimiž je i malá Meira, se musí skrývat a snažit se získat ukradené části magického amuletu, který je jejich jedinou nadějí na obnovení království. Po několika letech marné snahy jich zbývá pouze osm a jejich naděje jsou téměř ztracené. Z Meiry se však za ta léta stala zkušená bojovnice a podaří se jí část amuletu získat. Zimané jsou tak blíž svému snu, avšak jejich čin se neobejde bez následků a oni jsou vystaveni

dalším výzvám a nebezpečím. Skrz knihu se dostáváte do úplně nového světa, který může být

z počátku lehce matoucí. Chvíli mi tak trvalo, než jsem se ve všech královstvích vyznala a mohla se do knihy pořádně začíst. Poté jsem měla problém zcela opačný a to ten, že jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Všechny postavy, království, magie a celý tento svět je skvěle promyšlený a opravdu stojí za to ho poznat.

27

• Drakie (trilogie + novela) – Sophie Jordan

Skrz tři knihy (Drakie/Útěk/Návrat) prožíváme příběh mladé drakie Jacindy. Drakiové jsou stvoření, která mohou mít podobu jak lidskou, tak tu připomínající právě draka. Existuje jich více druhů a každý má své vrozené schopnosti. Jacinda patří mezi nejvzácnější druh a právě tato skutečnost ovlivňuje celý její život. Poté, co poruší jedno z kmenových pravidel, se její život ve kmeni ztíží natolik, že je se svou

matkou a sestrou nucena kmen opustit a přestěhovat se do města mezi lidi. Od této chvíle se její život obrátí vzhůru nohama. Nebezpečí jí nehrozí pouze od členů kmene, ale také od lovců, pro které je lovení jejího druhu smyslem života. V novele je tentokrát hlavní postavou drakie Az, která se se svými rodiči vydává na dovolenou a takzvanou zkušenou mezi lidi. Zde se více seznamuje s obyčejným životem a tato poznání mění její představu o budoucnosti v kmeni.

Drakie byla jednou z mých prvních přečtených knih tohoto žánru a já se k ní po čtyřech letech s chutí vrátila. Jedná se spíše o příjemnou oddechovku, která však svým dějem dokáže zaujmout.

• Čáry života – Veronica Roth

Jedním z hlavních témat této fantasy knihy je bolest a násilí, které se však autorce podařilo pojmout velice dobře. Dokázala poukázat na rozdílné pojetí bolesti, na místo, odkud z nás pramení, a na to, že pro každého znamená něco jiného. Samozřejmě byla v knize i jiná témata. Láska rodiny i dvou lidí pocházejících z odlišných míst a kultur,

touha po moci, zákoutí a nutné oběti vázající se k určitému společenskému postavení. To vše umístěné do galaxie plné obydlených planet, na kterých žijí odlišní lidé, kteří mají však stejný smysl života. Proud.

• Možná jednou – Colleen Hoover

Knížku jsem přečetla jedním dechem. Sice jsem byla zpočátku zaražena počtem stran, protože klasické milostné příběhy nebývají takto dlouhé. Dva mladí lidé se zamilují, potká je nějaký problém, pobrečí si a nakonec skončí zase spolu. Tento příběh nabídl však mnohem více. Ukázal lásku mladých lidí opět z jiného pohledu a poukázal na krásy, které se v ní (i v té nejisté) ukrývají.

Nikola Lásková, 3.A

Šéfredaktorka:

4Q\鉚NKG�/CV鉠LMQX鉚Zástupce:

0KMQNC�.鉚UMQX鉚

Redakce:

ŠV鉠R鉚P�*鉚LGM#F鉟NC�*TQWFQX鉚,CMWD�,GFNKčMC#FCO�-Qř鉚P

#PPC�-QX鉚čQX鉚/CTVKP�/KMN/CV鉠L�5NCFM¿'UVGT�8CNVTQX鉚&CPKGN�8Cš鉚M

$CTDQTC�8KPšQX鉚Grafika:

#PPC�-JGMQX鉚