Propaganda proti „chráněnému obyvatelstvu“ v mamlúckém období: Ġāzī ibn al-Wāsiṭī a jeho Odpověď chráněnému obyvatelstvu

Propaganda proti „chráněnému obyvatelstvu“ v mamlūckém období 205

Propaganda proti „chráněnému obyvatelstvu“ v mamlūckém obdobíĠāzī ibn al-Wāsiṭī a jeho Odpověď chráněnému obyvatelstvu

Daniel Boušek

I.

Během fāṭimovského období v Egyptě a Sýrii (969–1171) a jmenovitě během vlá-dy ḫalīfů al-Mu῾izze, al-῾Azīze a al-Ḥāfiẓe bylo „chráněné obyvatelstvo“ (ahl aḏ-ḏimma), tj. křesťané a Židé, masivně zastoupeno na nejrůznějších úrovních státní správy od nejnižších postů až po vezíry. S. D. Goitein proto hovoří o „zlaté době vládních úředníků pocházejících z minorit“.1 Odpůrci šī῾itských Fāṭimovců dokonce proto tuto dynastii vinili z židovského původu.2 Navzdory vojenským střetům Ajjūbovců (1169–1252 v Egyptě) s křižáky v Syropalestině a Egyptu se postavení „chráněného obyvatelstva“ podstatně nezměnilo. Ačkoli se Ajjūbov-ci považovali za obnovitele sunnitské ortodoxie a periodicky obnovovali dis-kriminační zákony vůči nemuslimům, k radikální a trvalé proměně postavení křesťanů a Židů, tj. ḏimmījů, oproti předchozímu mimořádně tolerantnímu fāṭi-movskému období nedošlo. Výmluvná je informace historika Ibn Abī Uṣajbi῾y (1194–1270), podle něhož Ṣalāḥ d-Dīn (Saladin, 1169–1193) zaměstnával patnáct osobních lékařů z řad nemuslimů a panovníka al-Malika al-῾Ādila (1196–1218) léčil křesťan Abū Sulajmān, jehož tři syny spolu s dalšími židovskými lékaři Ajjūbovci rovněž zaměstnávali ve svých službách. Ač tedy za vlády Ajjūbovců k útlaku nemuslimských komunit docházelo jen výjimečně, E. Ashtor-Strauss

1 GOITEIN, Shelomo Dov. A Mediterranean Society: The Jewish Communities of the World as Portra-yed in the Documents of the Cairo Geniza, Berkeley – Los Angeles – London, 1999, vol. II, s. 374. Srov. LEV, Yaacov. State and Society in Fatimid Egypt, Leiden – New York – København – Köln, 1991, s. 190–195; FATTAL, Antoine. Le statut légal des non-musulmans en pays d’islam. Beirout, 1958, s. 257–260.

2 LEWIS, Bernard. ῾Al agadat moṣa’am ha-jehudi šel ha-kalifim ha-faṭimijim, Melila 3-4 (1949-50), s. 185–187.

206 Arabové, Islám a Středomoří v dějinách

poznamenává, že její zakladatel Ṣalāḥ d-Dīn a jeho následovníci „zasadili seme-no, z nějž vyklíčila jejich pozdější perzekuce“.3

„Pozdější perzekucí“ Ashtor-Strauss mínil období vlády mamlūků (1250–1516), kdy se zhoršilo sociální a právní postavení nemuslimů v Egyptě a Sýrii. Muslimové představovali v egyptské administrativě menšinu; administrativa byla tradičně doménou křesťanů (zvláště koptů) a v menší míře i Židů, kteří navzdory občasným protestům duchovních i nadále tvořili páteř správního a daňového aparátu nilského údolí a správy majetků emírů. Přestože si tedy ně-kteří ḏimmījové díky své nepostradatelnosti při správě země zachovali svůj sta-tus, jako celek toto období zaznamenalo radikální zhoršení postavení ḏimmījů ve všech segmentech společnosti, provázené častými individuálními nebo en masse konverzemi k islámu.4 Gaston Wiet osud koptů v mamlūckém Egyptě pregnantně shrnuje výrokem: „Mamlūcká vláda zasadila křesťanství v Egyptě coup de grâce… V tomto období (1250–1517) byla dokonána zkáza kostelů a klášterů, počet křesťanů se snížil na současná čísla a vymizel koptský jazyk.“5 Ve stejném duchu ho-voří Salo W. Baron, podle něhož konverze Židů k islámu během zmíněného ob-dobí „značně přispěly ke snížení židovské populace v mamlūckém státě.“6 Výrazným rysem tohoto období se staly opakující se sociálně a nábožensky motivované lidové nepokoje namířené proti ḏimmījům – kupříkladu v roce 1301, 1321 a 1354 –, v jejichž důsledku byli nemuslimové postupně propouštěni z úřadů a jejich sakrální stavby bourány či zavírány.7 Co stojí v pozadí těchto procesů?

3 ASHTOR (Strauss), Eliyahu. Saladin and the Jews, Hebrew Union College Annual 27 (1956), s. 305–326. Srov. BARON, Salo Wittmayer. A Social and Religious History of the Jews, New York – London – Philadelphia, 1980, vol. 17, s. 130–136.

4 LITTLE, Donald, P. Coptic Conversion to Islam under the Baḥrī Mamlūks, Bulletin of the School for Oriental and African Studies 39 (1976), s. 552–569; ASHTOR (Strauss), Eliyahu. The Social Isolation of Ahl Adh-Dhimma, in Ottó Komlós (ed.), Etudes orientales a la mémoire de Paul Hir-schler, Budapest, 1950, s. 73–94.

5 Enzyklopädie des Islam, vol. II, M. Th. Houtsma et al. (eds.), Leiden - Leipzig, 1927, s. 1071. Viz také BOSWORTH, C. E. The “Protected People” (Christians and Jews) in Medieval Egypt and Syria, Bulletin of the John Rylands University Library 62 (1979–1980), s. 11–36.

6 BARON, History, vol. 17, s. 183; odkazy na oboustranné konverze k a od judaismu viz na s. 381, pozn. 71. Kupříkladu roku 1302 v Káhiře spolu s rodinou a příbuznými konvertoval židovský soudce a lékař ῾Abd s-Sajjid al-Isrā’īlī. GOLDZIHER, Ignaz. Mélanges judéo-arabes, Revue des études juive 43 (1901), s. 1–2.

7 ASHTOR (Strauss), Eliyahu. History of the Jews in Egypt and Syria under the Mamluks (hebrej-sky), Jeruzalém, 1944, vol. I, s. 84–103, 305–310. Podrobný popis nepokojů v Káhiře roku 1321, při nichž muslimští výtržníci zničili šedesát kostelů a klášterů, přináší TRITTON, Arthur Stanley. The Caliphs and their Non-Muslim Subjects, London, 1930, s. 61–77.


V základu oživení ducha ǧihādu a prohloubení pocitu ohrožení ze strany ne-muslimů, které negativně ovlivnily vztah muslimů k jinověrcům, stálo několik příčin. Nově ustavený sunnitský stát mamlūků čelil mnoha výzvám vně i uvnitř svých hranic. Ve vnější, zahraniční sféře mamlūcký stát vzdoroval vojenské síle jak křižáků, které koncem 13. století z Levanty vypudil, tak pohanských Mongo-lů. Vojenská a intelektuální elita proto na sebe pohlížela jako na oporu islámu. Boje s křižáky uvrhly v dlouhodobé perspektivě na východní křesťanské církve stín podezření z kolaborace s jejich evropskými nebo mongolskými souvěrci. Proto například sultán al-Malik Manṣūr Qalā’ūn roku 1280 propustil všechny křesťany z vojenského úřadu a rok poté v rámci tažení proti Mongolům nařídil všem damašským úředníkům z řad ḏimmījů pod pohrůžkou ukřižování konver-tovat k islámu.8 Důsledky pronásledování křesťanů i jejich nařčení z kolaborace postihovaly rovným dílem také Židy. Antagonismus vůči křesťanům umocňovalo také dobývání al-Andalusu, které se z větší části zastavilo v polovině 13. století. Zprávy o něm se do Egypta dostávaly prostřednictvím muslimských uprchlíků.

Větší nebezpečí než křižáci však pro mamlūky představovala zmíněná mon-golská hrozba z Východu. Ačkoli první nápor mongolských vojsk mamlūci od-razili v bitvě u ῾Ajn Ğālūtu v Palestině roku 1260 a ač křižácká přímořská města umožnila mamlūckým vojskům nerušený průchod na sever Palestiny, mamlūci si nemohli nepovšimnout, že v čele mongolských vojsk stál nestorián Kitbu-gha Nojan, využívající pomoci oddílů křesťanů z Gruzie a Arménie. Mongolská hrozba visela nad mamlūky půl století a i po konverzi ilchánů k islámu roku 1295 mamlūci v diplomatické korespondenci a náboženské propagandě sami sebe dále prezentovali jako ochránce islámu a Mongoly jako nepřátele víry. Roku 1300 ilchán Ġāzān dobyl Aleppo a Damašek a mongolští nájezdníci pronikli až k Jeruzalému a Gaze, avšak již 20. dubna 1303 utrpěli v bitvě u Marğ aṣ-ṣuffār poblíž Damašku drtivou porážku od mamlūků vedených sultánem al-Malikem an-Nāṣir Qalā’ūnem. Sýrii se pak již nikdy nepokusili dobýt.9 Svůj díl na formo-vání postoje mamlūků ke křesťanům hrála i expedice sultána aẓ-Ẓāhira Bajbar-se (1260–1277) do křesťanské Núbie roku 1276, která skončila porážkou núbijské-ho vojska a přivedením núbijského krále Davida v poutech do Káhiry.

8 IBN KAṮĪR, Al-bidāja wa-n-nihāja, al-Qāhira, 1932–1939, vol. 13, s. 294. Roku 1282 muftīové vydali nuceně konvertovaným povolení navrátit se zpět k původnímu náboženství. Ibidem, s. 297.

9 SPULER, Berthold. The Muslim World. A Historical Survey. Part II: The Mongol Period, Leiden, 1969, s. 19–20, 56–60; AMITAI, Reuven. Mongol Raids into Palestine (A.D. 1260 and 1300), Jour-nal of the Royal Asiatic Society (1987), s. 236–255.


Paralelně s bojem proti vnějšímu nepříteli sváděli mamlūci se stejnou vehe-mencí interní boj za vítězství sunnitské ortodoxie nad nejrůznějšími muslim-skými schizmatiky. Za tím účelem mamlūci znovuustavili svůj druh inkvizice, která obvykle probíhala formou vyšetřování vedeného islámskými soudci, před nimiž stanuli nejen šī῾ité, ale zhusta i křesťané, kteří konvertovali k islámu z donucení nebo kvůli kariéře a posléze odpadli zpět ke křesťanství. Tito soudci často řešili obvinění z urážky Proroka nebo za účast na konverzi muslima ke křesťanství. Inkviziční aktivity byly lehce zneužitelným nástrojem v rukou jed-notlivců nebo vládců, který nejednou sloužil k odstranění nepohodlných úřed-níků, nepřátel a rivalů.10

Hovoříme-li o zhoršení právního a sociálního postavení nemuslimů v ma-mlūckém státu, musíme poukázat na důraz, který byl v tomto období kladen na aplikaci restriktivních zákonů obsažených v dokumentu zvaném „῾Umarova smlouva“, který vymezuje závazky nemuslimů žijících na území islámu a defi-nuje podmínky jejich tolerance islámskou společností.11 Text dokumentu, který se ve své standardní formě datuje do konce 9. a počátku 10. století, právníkům skýtal právní rámec pro jejich výnosy. A právě v mamlūckém období muslimští soudci zdůrazňovali význam „῾Umarovy smlouvy“ coby právní základny statu-su ḏimmījů a v součinnosti se sultány opakovaně předvolávali představitele ḏi-mmījů v období nepokojů, aby je přiměli zavázat se prohlášením k plnění jejích ustanovení.12 Ḥanbalovský právník Ibn Qajjim al-Ğawzīja (1292–1350) dokonce „῾Umarově smlouvě“ přisoudil status šarī῾y, zákona, ačkoli její autorství ne-připisoval proroku Muḥammadovi.13 Ideál prosazování ustanovení „῾Umarovy smlouvy“ ilustruje příručka z počátku čtrnáctého století sepsaná Ibn Uḫūwou pro dohlížitele nad trhy (muḥtasib), mezi jejichž povinnosti patřil také dohled nad dodržováním „῾Umarovy smlouvy“ ḏimmīji. Ve čtvrté kapitole, která pojed-nává o předpisech týkajících se chráněného obyvatelstva, autor nejprve před-

10 Jeden mamlūcký sultán ve 14. století např. obvinil perského alchymistu z materialismu a ate-ismu, protože se mu nepodařilo vyrobit slíbené zlato. ASHTOR (Strauss), Eliyahu. L’inquisi-tion dans l’état mamelouk, Rivista degli Studi Orientali 25 (1950), s. 20–23.

11 BOUŠEK, Daniel. Právní postavení Židů v islámských zemích ve středověku, in Jiřina Šedi-nová et al. (eds.). Dialog myšlenkových proudů středověkého judaismu: Mezi integrací a izolací, Praha, 2011, s. 113–120; COHEN, Mark R. What was the Pact of ‘Umar? A Literary-Historical Study, Jerusalem Studies in Arabic and Islam 23 (1999), s. 100-157; LEVY-RUBIN, Milka. Shurūṭ ‘Umar and its Alternatives: The Legal Debate on the Status of the Dhimmīs, Jerusalem Studies in Arabic and Islam 30 (2005), s. 170-206; Paret, Rudi. Toleranz und Intoleranz im Islam, Sae-culum 21 (1970), s. 344–365.

12 BARON, History, vol. 17, s. 187–189.13 IBN QAJJIM AL-ĞAWZĪJA. Aḥkām ahl aḏ-ḏimma, ed. Ṭ. Sa῾d, Bajrūt, 2002, vol. II, s. 115.


kládá dvě tradice kárající zaměstnávání nemuslimů v administrativě a poté ci-tuje standardní text „῾Umarovy smlouvy“, rozšířený o několik bodů. Muḥtasib má dohlížet na to, aby Židé nosili turbany žluté barvy a křesťané tlusté pásy okolo boků (tzv. zunnār); aby při vstupu do lázní na krku nosili měděnou nebo olověnou cedulku; aby nejezdili na koních, nýbrž pouze na mulách nebo oslech, a to sedíce s nohama na jedné straně; aby při shromážděních nesedávali v čele a nezdravili jako první; aby bydleli pouze v nejužších uličkách, přičemž jejich domy nesmí převyšovat domy muslimů a nesmí rozšiřovat stávající stavby nebo stavět nová okna směrem do ulice. Cíl těchto a dalších ustanovení Ibn Uḫūwa shrnuje slovy: „Účelem všech těchto opatření je odlišit je od muslimů takovým způso-bem, aby jim nenáležela žádná důstojnost.“14

Výrazným rysem prostupujícím celé mamlūcké období se staly debaty o de-molici nebo zavírání sakrálních staveb nemuslimů. Al-Ğawzījův učitel Taqī d-Dīn ibn Tajmīja (1263–1328) sepsal několik právních dobrozdání (fatwa) na-řizujících zavření kostelů a synagog (Mas’ala fī l-kanā’is) a také svými teologic-kými díly podněcoval diskriminaci nemuslimů a stavěl se za jejich propouštění z úřadů.15 Ohledně kostelů a synagog vytvořili další pojednání a fatwy ῾Abd l--Ḥaqq,16 Taqī d-Dīn as-Subqī (1353),17 Ibn Ḥağar,18 Ibn ῾Ubajja (ohledně tzv. „Rambanovy“ synagogy v Jeruzalémě, 1474),19 Nağm d-Dīn ibn al-Rif῾a (kostely

14 IBN UCHUWWA, Ma῾lim al-qurba fī aḥkām al-ḥisba, Edited and translated by Levy Reuben, London, 1938, s. 38–45.

15 FRITSCH, Erdmann. Islam und Christentum im Mittelalter, Breslau, 1930, s. 25–33; MORABIA, Alfred. Ibn Taymiyya, les Juifs et la Torah, Studia Islamica 49 (1979), s. 91–122; 50 (1979), s. 77–107; SCHREINER, Martin. Beiträge zur Geschichte der theologischen Bewegungen im Islām, Zeitschrift der Deutschen Morgenländischen Gesellschaft 52 (1898), s. 559–560. K jeho polemice s křesťanstvím viz THOMAS, David. Apologetic and Polemic in the Letter from Cypru and Ibn Taymiyya’s Jawāb al-ṣaḥīḥ li-man baddala dīn al-Masīḥ, in Yossef Rapoport – Shahab Ahmed (eds.). Ibn Taymiyya and His Times, Oxford, 2010, s. 247–268.

16 SCHREINER, Martin. Contribution a l’historie des Juifs en Égypte, Revue des études juives 31 (1895), s. 212–221.

17 WARD, Seth. Taqī al-Dīn al-Subkī on Construction, Continuance, and Repair of Churches and Synagogues in Islamic Law, in William M. Brinner – Stephen D. Ricks (eds.). Studies in Islamic and Judaic Traditions II, Atlanta, 1989, s. 169–188.

18 GOTTHEIL, Richard J. H. Dhimmīs and Muslims in Egypt, in Robert Francis Harper – Francis Brown – George Foot Moore (eds.). Old Testament and Semitic Studies in Memory of William Rainer Harper II, Chicago, 1908, s. 351–414.

19 GOITEIN, Shelomo Dov. Ibn ῾Ubayya’s book on the destruction of the Synagogue of the Jews in Jerusalem in 1474 [hebrejsky], Zion 13–14 (1948–49), s. 18–32.


a synagogy v Egyptě)20 a dochovala se i sbírka čtyř dobrozdání všech právních škol ve věci kostelů v Káhiře, vydaná ad-Damanhūrīm.21 Sakrální stavby nemu-slimů nebyly trnem v oku pouze muslimským právníkům, ale také konvertitům k islámu. Patrně nejznámějším z nich je Sa῾īd ibn Ḥasan z Alexandrie, židovský konvertita k islámu, jenž v pamfletu Masālik an-naẓar z roku 1320 mimo jiné vyzývá k zavření kostelů a synagog, neboť je přesvědčen, že na tom závisel buď zdar, či nezdar mamlūckých zbraní v boji s Mongoly v letech 1295 a 1303.22

Postupný proces odklonu od tradiční rozsáhlé tolerance a vyhrocení vztahu mezi jednotlivými náboženskými komunitami provázel početní nárůst tvorby muslimské polemické literatury namířené proti Židům a především křesťa-nům, jež dosáhla svého vrcholu přibližně po roce 1250. Muslimští právníci a te-ologové v dobových kázáních,23 polemikách (např. Aḥmad al-Qarāfī, z. 1285)24 a právních dobrozdáních pranýřovali především přátelské kontakty s „chráně-ným obyvatelstvem“ a jeho zaměstnávání ve státní správě a vyzývali k zavírání nebo ničení jejich sakrálních staveb. Ambicí těchto děl bylo působit na veřejné mínění a především na vládní elity, jejichž povinností je dohlížet na prosazování islámského práva.

Ač sakrální stavby budily velký zájem právníků, hlavní téma právních dob-rozdání a polemických spisů zaujímala otázka zaměstnávání ḏimmījů ve státní správě. Lamentace nad hojným zastoupením Židů v administrativě, považo-vaném za porušení Božího řádu, se sice občas objevují již v polovině 11. stole-

20 WARD, Seth. Ibn al-Rif῾a on the Churches and Synagogues of Cairo, Medieval Encounters 5/1 (1999), s. 70–84.

21 PERLMANN, Moshe. Shaykh Damanhūrī on the Churches of Cairo, Berkeley – Los Angeles, 1975.22 WESTON, Sidney Adams. The Kitab Masalik An-Nazar of Sa’id Ibn Hasan of Alexandria. Edi-

ted for the First Time and Translated with Introduction and Notes, Journal of the American Oriental Society 24 (1903), s. 312–383. Viz také GOLDZIHER, Ignaz. Sa῾id b. Hasan d’Alexandrie, Revue des études juive 30 (1895), s. 1–23.

23 Dvě kázání z roku 1300 pojednávající o negativním vlivu křesťanů na finanční správu a o je-jich kolaboraci s nepřítelem předkládá ZETTERSTÉEN, K. V., Beiträge zur Geschichte der Mamlūkensultane in den Jahren 690–741 der Hiğra nach arabischen Handschriften, Leiden, 1919, s. 84–92. „Při Bohu, oni, zrádci, jsou zdrojem všeho našeho neštěstí: kvůli nim nás sužují cizáci. Za-tímco se snažíte zničit zemi nepřátel, oni si zde v bezpečí budují svou vlastní zemi a veřejně páchají věci zavrženíhodné“ (s. 88).

24 HOOVER, Jon. The Apologetic and Pastoral Intentions of Ibn Qayyim al-Jawziyya’s Polemic against Jews and Christians, The Muslim World 100 (2010), s. 472–489. K polemické literatu-ře viz PERLMANN, Moshe. Medieval Polemics Between Islam and Judaism, in Shelomo Dov Goitein (ed.). Religion in Religious Age, Cambridge, Mass, 1974, s. 103–138; COHEN, Mark R. Under Crescent and Cross: The Jews in the Middle Ages, Princeton, 1994, 5. kapitola.


tí v Andalusii a ve fāṭimovském Egyptě,25 avšak teprve s nástupem mamlūků k moci se sociálně podbarvená náboženská nesnášenlivost z básní přelila i do teologických spisů. Postoj muslimských právníků mamlūckého období charak-terizuje an-Nawawīho (13. století) fatwa vyjadřující se k jmenování jistého Žida inspektorem mincí v pokladně muslimů. An-Nawawī jmenování prohlašuje za nezákonné z důvodu nemuslimovy apriorní nedůvěryhodnosti a nepřátel-ství a vládci za jeho propuštění a nahrazení muslimem slibuje Boží odměnu.26 Rovněž fatwa mālikovského právníka Aḥmada ibn al-Ḥusajn (asi 13. století) zakazuje jmenování nemuslimů do úřadu písařů, výběrčích daní a výkonných úředníků, jež musí odmítnout každý, kdo „má ryzí srdce“.27 Patrně nejrozsáhlej-ší pojednání formou fatwy z roku 1357 proti zaměstnávání nemuslimů pochází z pera mālikovského právníka Ibn an-Naqqāše.28 Typickým příkladem polemi-ky proti zaměstnávání úředníků z řad „chráněného obyvatelstva“ představuje krátký pamflet představitele šāfi῾ovské právní školy v Egyptě šajcha Ğamāl d-Dī-na al-Asnāwī, který vznikl přibližně v polovině 14. století za vlády sultánů Ṣalāḥ d-Dīna Ṣāliḥa a Nāṣir d-Dīna al-Ḥasana (1347–1361), tedy v době, kdy vrcholila vlna odporu vůči nemuslimským úředníkům. Pamflet se nazývá „Naléhavé pro-volání stran zaměstnávání chráněného obyvatelstva“ (Al-Kalima al-muhimma fī mubāšarat ahl aḏ-ḏimma).29

Aktivity mamlūků namířené proti ḏimmījům částečně sloužily k odvede-ní pozornosti od vážných ekonomických a sociálních problémů postihujících

25 Asi nejznámější satirické básně tohoto období se vztahují k Johosefu ibn Naġrīla (z. 1066), granadskému židovskému vezírovi (LEWIS, Bernard. An Anti-Jewish Ode. The Qasida of Abu Ishaq Against Joseph ibn Naghrella, in Saul Lieberman (ed.). Salo Wittmayer Baron Jubilee Vo-lume II, Jerusalem, 1974, s. 657–668) a k fāṭimovskému vezírovi židovského původu Abū Ma-nṣūru Ṣadaqa al-Fallāḥī a jeho židovskému pomocníku Abū Sa῾d al-Tustarī: „Židé v tento čas dosáhli svých nejzazších nadějí a i moc mají ve své moci. Jim patří sláva i peníze, rádce i panovník se rekrutují z jejich řad. Egypťané, radím dobře vám, staňte se Židy, vždyť už i nebesa se požidovštila.“ (AS-SUJŪṬĪ. Ḥusn al-muḥāḍara fī ta’rīch Miṣr wa ‘l-Qāhira, ed. M. Ibrāhīm, al-Qāhira, 1968, vol. II, s. 201).

26 GOLDZIHER, Ignaz. Usages juifs la littérature religieuse des musulmans, Revue des études jui-ves 28 (1894), s. 94; překlad BOUŠEK, Právní postavení Židů, s. 165–166.

27 GOTTHEIL, Richard J. H. A Fetwa on the Appointment of Dhimmis, Zeitschrift für Assyriologie 26 (1912), s. 203–214.

28 BELIN, François Alphonse. Fetoua relativ à la condition des Zimmis, Journal Asiatique 18 (1851), s. 417-516; 19 (1852), s. 97–140.

29 PERLMANN, Moshe. Asnawi’s Tract Against Christian Officials, in Samuel Löwinger – Al-fred Schreiber – Joseph Somogyi (eds.). Ignace Goldziher Memorial Volume II, Jerusalem, 1958, s. 172–207; týž Notes on Anti-Christian Propaganda in the Mamlūk Empire, Bulletin of the School for Oriental and African Studies 10 (1940–1942), s. 843–861.


celou egyptskou a syrskou společnost, nemuslimské obyvatelstvo nevyjímaje. Mamlūcký systém vlády dal vyrůst početné skupině potomků mamlūků, kteří jakožto narození na svobodě nemohli vykonávat vysoké posty v armádě nebo dokonce v administrativě, jež obsazovali emíři mamlūků, a ve službách státu jim nezbývalo žádné jiné uplatnění než kariéra na nižších úřednických postech, kde však naráželi na přítomnost úředníků z řad ḏimmījů, zvláště koptů. V jednu chvíli se tak spojily dvě tendence: náboženská nevraživost rozjitřená střetem s křižáky a Mongoly a sociální boj muslimské inteligence proti nemuslimským úředníkům. Spojení těchto dvou tendencí nese hlavní váhu odpovědnosti za cel-kový sociální úpadek Židů na Blízkém východě na konci středověku.

Mamlūci však rozněcovali náboženskou nesnášenlivost ještě z jiného důvo-du. Jako vědomě se oddělující cizorodá menšina vládnoucí egyptské a syrské společnosti se snažili nejrůznějšími způsoby zdůraznit svou oddanost islámu, a tím legitimizovat svou vládu nad obyvatelstvem, jehož jazyk mnohdy ani neovládali. Proto štědře podporovali duchovenstvo, stavěli mešity a madrasy a zřizovali nadace na jejich podporu a popřávali sluchu požadavkům nábožen-ských horlivců usilujících o ostrakizaci nemuslimů v úřednických funkcích.30 K propuštění ḏimmījů tak sultány mimo jiné podněcovaly pohnutky jako 1) tlak veřejného mínění; 2) snaha konvertovat k islámu prominentní úředníky, kteří si chtěli udržet své posty (ač někteří extremističtí právníci odmítali do úřadů vpustit i konvertity); 3) využití hrozby propouštění coby snadného prostředku k vymáhání dodatečných plateb od dotčených úředníků či jejich komunity.

Uvedený seznam polemických pojednání není v žádném případě vyčerpáva-jící a z přehršle dochovaných spisů se v následujících řádcích zaměříme pouze na poměrně rozsáhlé pojednání z pera Ġāzīho ibn al-Wāsiṭī s názvem „Odpověď chráněnému obyvatelstvu“ (Radd ῾alā ahl aḏ-ḏimma).31

II.

Autor „Odpovědi chráněnému obyvatelstvu“ neuvádí ani celé své jméno, ani datum sepsání pojednání, avšak pomocí několika vodítek v textu díla lze obo-jí identifikovat. Autor se několikrát zmiňuje o své službě Ajjūbovskému vládci syrského města Ḥims al-Maliku al-Ašrafovi Muẓaffar d-Dīn Mūsovi (1245–1262) a hovoří také o hanopisu sepsaném křesťanem al-Ma’taminem ibn al-῾Assāl al-

30 LITTLE, Donald P. Religion under the Mamluks, The Muslim World 73/3–4 (1983), s. 165–181.31 Edice díla spolu s anglickým překladem vyšla péčí Richarda Gottheila. GOTTHEIL, Richard.

An Answer to the Dhimmis, Journal of the American Oriental Society 41 (1921), s. 383–457.


-Mustawfī zvaném „Ostrý meč čili vyvrácení Koránu“, který vešel ve známost v Damašku za dnů vlády Mongolů a který Ġāzīho podnítil k sepsání spisu kriti-zujícímu primárně zaměstnávání „vlastníků Písma“ ve státní správě.32 Svůj apel Ġāzī adresuje na konci spisu sultánu al-Ašrafu Ḫalīl ibn Qalā’ūn (1290–1293).

E. Ashtor-Strauss33 na základě těchto indicií identifikoval autora spisu v dobo-vých biografických slovnících jako Šihāb d-Dīna Ġāzī ibn Aḥmad al-Wāsiṭī. Jeho úřednická kariéra začala v Aleppu, kde se ve třicátých letech 13. století narodil, a v druhé polovině téhož století zastával několik administrativních funkcí střída-vě v Káhiře, Aleppu a Damašku.34 Zemřel roku 1312 v Aleppu. Biografické slovníky o Ġāzīm hovoří jako o vzdělanci a autoru několika nejmenovaných děl. K hodno-věrnosti totožnosti Šihāb d-Dīna Ġāzī ibn Aḥmad al-Wāsiṭī s autorem „Odpovědi chráněnému obyvatelstvu“ přispívá i informace Ibn Ḥağara al-Asqalānīho v ad--Durar al-kāmina, podle níž al-Wāsiṭīho pronásledoval jistý al-Ḥāğğ ibn Sa῾īd d--Dawla kvůli úloze, kterou sehrál při jeho bitím vynucené konverzi k islámu.35 Ġāzī zde vystupuje coby pronásledovatel křesťana a iniciátora konverze, tedy v roli shodující se s záměrem polemiky „Odpověď chráněnému obyvatelstvu“.

Na základě výše řečeného se můžeme důvodně domnívat, že polemika vznik-la v době vlády sultána al-Malika al-Ašrafa, tj. v letech 1290–1293. Poněvadž sul-tánovy dobyvatelské úspěchy podle autora předčí úspěchy jeho předchůdců, lze vznik spisu posunout za rok dobytí Akka, 1291.

Svému polemickému spisu vtiskl Ġāzī ibn al-Wāsiṭī pro tento literární žánr rozšířenou formu chronologického průřezu uplatňování ustanovení „῾Umaro-va smlouva“ v průběhu islámských dějin, projevující se mimo jiné vypovídáním nemuslimů z administrativy, který začíná dobou proroka Muḥammada a kon-čí v autorově současnosti. Výběrem příběhů a výroků Ġāzī sledoval jediný cíl: ovlivnit sultána a získat jej pro svou věc, jíž je ostrakizace nemuslimů a jejich

32 Rovněž Šihāb d-Dīn al-Qarāfī (z. 1285) uvedl, že ho k sepsání polemiky s křesťanstvím a ju-daismem podnítilo křesťany sepsané pojednání, které Koránem dokazuje správnost křesťan-ství. AL-QARĀFĪ. Al-Ağwiba al-fāḥira ῾an al-as’ila al-fāğira, Bajrūt, 1986, s. 3.

33 ASHTOR (Strauss), History, vol. 1, s. 104–105.34 V Aleppu sloužil mamlūckému sultánu aẓ-Ẓāhiru Bajbarsovi (1260–1277) a po přeložení do

Káhiry díky svému krasopisu pracoval v dīwān al-inšā’ (dvorní kancelář); během vlády al--Malika al-Manṣūra Qalā’ūna (1279–1290) zastával v Káhiře také úřad nāẓir aṣ-ṣuḥba (úřední-ka doprovázejícího sultána na cestách). Po opětovném přeložení zastával v Aleppu a posléze v Damašku úřad nāẓir al-dawāwīn. Podle aṣ-Ṣafadīho sloužil v dīwān al-istīfā’ (finanční úřad) a poté v dīwān al-ğajš (válečný úřad). AṢ-ṢAFADĪ. Nakt al-himjān fī nukat al-῾umjān, al-Qāhi-ra, 1911, s. 224.

35 IBN ḤAĞAR AL-῾ASQALĀNĪ. Ad-Durar al-kāmina fī a῾jān al-mi’a aṯ-ṯāmina, Hyderabad, vol. III, 1931, s. 294.


propuštění ze státních služeb. Příběhy ilustrující zhoubnost vlivu nemuslimů autor komentuje a vyvozuje z nich ponaučení, přičemž část z chronologicky řa-zené látky nekoresponduje s historickou skutečností.

Téměř celý spis „Odpovědi chráněnému obyvatelstvu“ pojednává o křesťa-nech; Židům se věnuje jen několik krátkých pasáží, které jsou většinou – stejně jako v případě příběhů o křesťanech – zkrácenou verzí látky přejaté z dřívější polemické literatury. Celý text je prodchnut záští k nemuslimským a zvláště křesťanským úředníkům, s nimiž se Ġāzī setkával během své dlouholeté karié-ry. Proti nim se obrací povšechně i jmenovitě. Jeho kritika nepochybně mířila do sfér vysoce postavených úředníků, kteří podle jeho mínění kolaborovali s křižá-ky, ale jejich jména ze strachu o svou osobu raději neuvádí. Zvláště odsuzuje ty křesťany, kteří konvertovali k islámu z utilitárních důvodů, aby ho využili coby žebříku k výnosným postům, přičemž v soukromí rodiny dál praktikují křes-ťanství. Pro takové konvertity z řad koptů se pro jejich údajně neupřímnou kon-verzi razil i zvláštní termín a namísto muslimūn se jim zdrobněle a tudíž pejora-tivně říkalo masālima (sg. muslimānī). Takoví úředníci podle něj tvoří ve státní správě většinu, a připravují tak muslimy o pracovní příležitosti. Také historik al-Maqrīzī (1364–1442) zastával názor, že koptové, kteří konvertovali k islámu z touhy po moci a postavení, představují pro muslimy větší nebezpečí, neboť je utlačují více než koptové otevřeně vyznávající křesťanství:

„Opovržení mezi nimi, kteří konverzí k islámu nabyli moc, muslimy utlačují a poni-žují tak, jak nemohli, byvše křesťany. Nestojí snad psáno:Nevěřící se pod hrozbou meče stali muslimy, avšak osamějí-li, jednají jak zločinci.Svou kůži i majetek zachránili: jsou v bezpečí, sālimūn, ale nejsou muslimūn.“36

Stejné výtky vznáší soudobý kazatel:

„Pohleďte na ty z nich, kteří konvertovali k islámu, a ptejte se sami sebe, zda ně-kterého z nich potkáváte v mešitě. Lidé o nich nemluví, jen mlčí. Prohlásíte-li, že se stali muslimy, kde je ovoce islámu? Vydal se někdo z nich na pouť do svatého domu Božího? Oděl si někdo z nich poutnický oděv? Prokázalo se, že by se někdo z nich v měsíci ramaḍānu postil? Vstoupil někdo z nich do mešity a modlil se za imāmem?

36 AL-MAQRĪZĪ. Kitāb al-mawā῾iẓ wa-l-i῾tibār bi-ḏikr al-ḫiṭaṭ wa-l-āṯār, ed. Ch. al-Munṣiq, Baj-rūt, 1998, vol. IV, s. 417–418.


Seznáte-li tedy, že nejsou muslimy, pak proč neplatí daň z hlavy a proč se na ně nevztahují předpisy ponížení a podrobení?“37

Ġāzī ani ostatní autoři se ve svém podezření nemýlili. Většina těchto konvertitů se v skrytu nebo dokonce otevřeně dál hlásila ke svému dřívějšímu náboženství a dodržovala jeho zvyklosti. Nejinak často jednali také jejich potomci i poté, co již ani neznali důvod svého jednání. Na to naráží španělský židovský historik Šelomo ibn Verga v Ševeṭ Jehuda (Prut Judův), když uvádí zprávu od Mošeho Ha-mona, lékaře sultána Sülajmana Nádherného (1520–1566), který provázeje svého pána viděl v Tabrízu o Šabatu zavřené obchody některých muslimů. Na otázku, co je vedlo k jejich zavření, mu jejich majitelé nebyli s to odpovědět a jen se háji-li, že pouze dodržují zvyk svých otců.38

Základní obava autorů polemických spisů včetně Ġāzīho spočívala ve zvrá-cené subordinaci muslimů vůči nemuslimům (např. líbání ruky nemuslimské-ho úředníka) a z ní plynoucí případné neakceptovatelné utlačování muslimů. Ġāzī se řadí mezi stoupence islámské právní maximy, že ḏimmījové nesmí mít autoritu nad muslimy a nesmí jim být nadřazeni (wilāja), jinými slovy: nesmí vládnout muslimům.39 Ġāzī a další autoři ḏimmīje nejčastěji obviňují z lstivosti, nepřátelství a vyvyšování se nad muslimy, nepotismu, fiskálního útlaku, nezá-konného hromadění majetku, bezvěrectví a z něj plynoucí nedůvěryhodnosti, šíření morální laxnosti a napomáhání nepřátelům islámu. V následujících řád-cích pojednáme o obsahu „Odpovědi chráněnému obyvatelstvu“ a jejích hlav-ních polemických argumentech.

III.

Co bylo podnětem k sepsání pojednání autor zmiňuje hned v úvodu: „Chráně-né obyvatelstvo“ beze strachu vládne Egyptu a Sýrii a je pro islám horším ne-přítelem než jeho protivníci s mečem v ruce. Aby tento stav zvrátil, prohlašuje Ġāzī, sepsal pojednání, jež sultánovi odhalí, jaké škody páchají nemuslimové na islámu, v naději, že sultán zjedná nápravu. Spis autor rozčlenil na úvod a dvě

37 ZETTERSTÉEN, Beiträge, s. 90–91.38 ŠELOMO IBN VERGA. Sefer ševeṭ Jehuda, ed. Azriel Shohat, Jerusalem, 1947, s. 56.39 K právní maximě ve věci wilāja viz IBN QAJJIM AL-ĞAWZĪJA, Aḥkām, vol. 1, s. 187. Právník al-

-Māwardī (972–1058) v al-Aḥkām as-sulṭānīja (s. 31) usmířil rozpor mezi ideálem a skutečností tím, že připustil přítomnost ḏimmījů i ve funkci vezíra, ovšem pouze s mocí výkonnou (wazīr at-tanfīḏ), a nikoli vezíra majícího rozsáhlé civilní a vojenské pravomoci, které mu delegoval ḫalīfa (wazīr at-tafwīḍ).


části. V úvodu cituje vybrané výroky z Koránu a Prorokovy tradice, v první části příběhy a výroky „ḫalīfů vedených správnou stezkou“, umajjovských a abbá-sovských ḫalīfů, egyptských vládců atd., a druhou část věnuje situaci po vpádu Mongolů do Sýrie.

Nejprve Ġāzī cituje čtyři verše Koránu, které křesťany a Židy charakterizují jako nevěřící a varují před přátelením se s nimi. Následuje tradice o Muḥam-madovu opakovaném odmítnutí nabídky pomoci v boji, kterou mu učinil jistý nevěřící muž. Tento příběh posloužil zakladatelům islámských právních škol za podklad pro právní premisu, která zakazuje zaměstnávat křesťany a Židy ve veřejných funkcích či je jmenovat do úřadu s výkonem autority s odůvodněním, že bezvěrectví se neslučuje s výkonem moci a s důvěrou. Prorokův výrok: „Ne-přijmu pomoc od přidružovačů“ se vztahuje i na vypomáhání si jimi při obra-ně, v administrativě apod., což autor dokládá dvěma tradicemi, v nichž ḫalīfa ῾Umar ibn al-Ḫaṭṭāb zakazuje místodržícím různých muslimských provincií využívat služeb křesťanů a Židů v administrativě. Tento oddíl autor shrnuje vý-rokem: „Žádná tradice ani vyprávění se nezmiňují o zaměstnávání nevěřících v admi-nistrativě za časů Proroka, Abū Bakra, ῾Umara, ῾Uṯmāna ani ῾Alīho.“

V následujícím příběhu Ġāzī líčí setkání ḫalīfy ῾Umara s patriarchou Kon-stantinem v Sýrii, při němž ḫalīfa stanovil „chráněnému obyvatelstvu“ výši daně z hlavy a schválil podmínky „῾Umarovy smlouvy“. Její text – po vzoru většiny právních dobrozdání stran zaměstnávání nemuslimů a jejich sakrál-ních staveb – slouží autorovi jako odrazový můstek pro další diskusi. Čtenáři jsou vyzváni, aby srovnali obsah „῾Umarovy smlouvy“ se současným stavem co do odívání nemuslimů, jízdy na zvířatech a arogance vůči muslimům. Za pří-klad je brán umajjovský ḫalīfa ῾Umar II. (717–720), který rozeslal místodržícím různých islámských provincií dopis přikazující propustit nemuslimy ze státní správy a zakázat jim jízdu v koňském sedle a vstup do veřejných lázní v době konání pátečních bohoslužeb muslimů. ῾Umar II. dále údajně nařídil, aby byli ustanoveni muslimští dozorci, kteří by dohlíželi na porážku prováděnou Židy a křesťany a pronášeli při ní Boží a Muḥammadovo jméno.40 Ġāzī čerpá z his-torie další případy vyloučení nemuslimů ze státní správy a vypočítává ḫalīfy a místodržící, kteří se zasadili o uplatňování „῾Umarovy smlouvy“. Z umaj-jovského období zmiňuje ḫalīfu ῾Abd l-malika a dobyvatele Egypta ῾Amra ibn

40 Ke vztahu ῾Umara II. k nemuslimům viz KALLFELZ, Wolfgang. Nichtmuslimische Untertanen in Islam [Studies in Oriental Religions], Wiesbaden, 1995, s. 57–62.


al-῾Āṣ a z abbásovského období ḫalīfu al-Ma’mūna,41 al-Faḍla ibn Jaḥjā a jeho bratra Ğa῾fara, místodržící Chorasánu, ḫalīfu al-Mahdīho a fāṭimovského ḫalīfu al-Ḥākima. Uvedené příběhy a výroky jejich protagonistů tvoří stabilní součást polemických spisů a právních dobrozdání, z nichž Ġāzī čerpal a které upravil pro své polemické účely.

Na tuto část spisu navazuje série šesti příběhů, jejichž společným jmeno-vatelem je nenávist Židů vůči islámu a muslimům, která vede veškeré jejich konání, jehož cílem je škodit muslimům. V prvním příběhu provází Žid Proro-kova druha al-Miqdāda ibn al-Aswada, který si vzpomněl na Prorokova slova: „Každý Žid, octne-li se s muslimem o samotě, myslí jen na to, jak jej zahubit.“ Na al-Miqdādovo naléhání Žid přiznal, že celou cestu šlapal na stín jeho hlavy. (Šlapání na stín zde má zjevně magický význam: stín symbolizuje duši a šlapání na něj je symbolický akt šlapání na duši, tj. druh zabití.) Druhý příběh hovoří o hře v šachy mezi Židem a sultánem, který Židovi v případě jeho výhry slíbil splnit přání. Žid si přál vymazat z Koránu verš: Náboženstvím jediným u Boha jest věru islám (3:19),42 za což mu dal sultán ihned setnout hlavu. Oba příběhy Ġāzī nejspíš přejal z díla napsaném ῾Uṯmānem ibn Ibrāhīm an-Nābulusī v Egyptě asi roku 1240, které obsahuje rozšířenou verzi těchto příběhů.43 Děj třetího příbě-hu nás přivádí do Ajjūbovského Egypta, kde nemocný židovský lékař Mūsā radí svému příteli al-Qāḍī al-Fāḍilovi,44 který jej přišel navštívit, aby se nikdy nene-chal léčit Židy, protože věří, že jim jejich náboženství dovoluje zabít kohokoli, kdo nesvětí šabat. V důsledku tohoto „zjištění“ al-Qāḍī al-Fāḍil zakázal Židům vykonávat lékařskou praxi a muslimům využívat jejich služeb. Zmíněným léka-řem Mūsou není nikdo menší než filozof a lékař Maimonides (z. 1204), jenž byl chráněncem a přítelem al-Qāḍīho al-Fāḍila, Ṣalāḥ d-Dīnova vezíra.45 Obraz al--Qāḍīho al-Fāḍila coby ochránce muslimů před zlými úmysly židovských lékařů tak ostře kontrastuje se skutečností, že právě díky jemu Maimonides získal post

41 K al-Ma’mūnovu postoji k Židům viz GROSSMAN, Abraham. The Attitude of the Caliph al--Ma’mūn to the Jews (hebrejsky), Zion 44 (1979), s. 94–110.

42 Tento koránský verš se objevuje i v příběhu konverze Ka῾ba al-Aḥbāra a vymazání deseti veršů z původní Tóry, z nichž poslední byl právě tento. PERLMANN, Moshe. Another Ka῾b al-Aḥbār Story, Jewish Quarterly Review 45 (1954), s. 48–58.

43 SADAN, Joseph. Some Literary Problems Concerning Judaism and Jewry in Medieval Arabic Sources, in M. Sharon (ed.). Studies in Honour of David Ayalon, Leiden, 1986, s. 365–369.

44 Celým jménem al-Qāḍī al-Fāḍil Muḥjī d-Dīn Abū ῾Alī ῾Abd r-Raḥīm ibn ῾Alī al-Bajsānī al--῾Asqalānī (1135–1200).

45 NEMOY, Leon. A Scurrilous Anecdote concerning Maimonides, Jewish Quarterly Review 62 (1972), s. 188–192.


lékaře u Ṣalāḥ d-Dīnova nástupce al-Malika al-Afḍala (1169–1225),46 a se svědec-tvím historika Ibn al-Qifṭīho (1172–1248), podle něhož Maimonida, obviněného jedním muslimským učencem z odpadnutí od islámu, osvobodil právě al-Qāḍī al-Fāḍil.47 Rozpor mezi al-Fāḍilovým obrazem v „Odpovědi chráněnému obyva-telstvu“ a jeho skutečnou politickou aktivitou odkrývá i fakt, že nedlouho po dobytí tehdy křižáckého Aleppa (1183) vydal se souhlasem sultána Ṣalāḥ d-Dīna ostře formulovaný edikt, „proti skupině zlotřilců porušujících zákon, kteří se rukou i jazykem obořili proti chráněnému obyvatelstvu a způsobili jim škodu na živobytí a právním statusu, milostivě jim zaručených ῾Umarovou smlouvou“.48

Motiv nepřátelství ze strany Židů se objevuje také v posledních třech histor-kách. První hovoří o jistém Židovi z Bilbajsu, který svému muslimskému hostu přilil do jídla moč, neboť, jak posléze doznal, židovský zákon dovoluje znesvě-titele Šabatu zabít; v případě, že toho nelze dosáhnout, se mu má alespoň na-močit do jídla. V druhém příběhu Žid kyne muslimovi a ve třetím si jistý Žid zasunul do turbanu lístek s textem svolávající prokletí a pohanu na toho, kdo jej prokleje a pohaní.

Po zmíněných pěti příbězích autor opouští židovskou tématiku a vrací se k přerušenému historickému narativu, jehož protagonisty jsou ḫalīfové a vládci. Obšírně se věnuje příběhu ze dnů fāṭimovského ḫalīfy al-Ḥāfiẓe (1131–1150) o od-halení nepravosti křesťanského výběrčího daní, které ḫalīfu podnítilo k pro-puštění nemuslimů z administrativy. Nad ḫalīfou však získal moc jistý astrolog, bez jehož rady ḫalīfa nic nepodnikl. Křesťané astrologa podplatili a chtěli, aby ḫalīfovi na základě úradku hvězd namluvil, že jmenuje-li do významného úřadu křesťana Ibn Zakarīju, Egypt se bude těšit blahobytu. Lest se zdařila a koptové opět zastávali posty ve státní správě, utlačovali muslimy a pyšnili se mocí a bo-hatstvím. Příběh reflektuje skutečnost, že právě za al-Ḥāfiẓe ḏimmījové dosáhli nejvyšších postů (vezírát křesťana Bahrāna) a nejpočetnějšího zastoupení ve státní správě a v armádě (arménská jednotka). Riḍwānem (správce provincie Ġarbīja) vedený boj za odstranění Bahrāna roznítil protikřesťanské nálady na-mířené proti koptům v Egyptě a Frankům v Palestině.49

Za fāṭimovského ḫalīfy al-῾Āḍida (1160–1171), vypráví Ġāzī, se u dvora domo-hl vlivného postavení křesťan Abū al-Faḍl ibn Duḫḫān, který držel ochrannou

46 KRAEMER, Joel L. Maimonides’ Intellectual Milieu in Cairo, in T. Lévy – R. Rashed (eds.). Maïmonides – Philosophe et Savant (1138–1204), Louvain, 2004, s. 20–27.

47 IBN AL-QIFṬĪ. Ta’rīḫ al-ḥukamā’, ed. Julius Lippert, Leipzig, 1903, s. 319.48 BARON, History, vol. 17, s. 133.49 LEV, State, s. 59–60.


ruku nad souvěrcem naoko konvertovaným k islámu, který nejen že posléze odpadl zpět ke křesťanství, ale dokonce obvinil ze zpronevěry peněz soudce, jenž jej chtěl potrestat. Tehdy zavítal do Káhiry kazatel Zajn d-Dīn ibn Nağā, jehož kázání si přišli poslechnout také soudci, vezíři a správcové. Zajn d-Dīn ostře odsoudil Ibn Duḫḫāna, pranýřoval některé články křesťanské věrouky a muslimům vytkl zaměstnávání křesťanů. Zmínil se o některých jejich zvyk-lostech včetně jedení vepřového masa, pití vína a necudnosti a nakonec hovořil i o zmíněném apostatovi a jeho snaze znevážit soudce. Na popud kázání ḫalīfa přikázal Ibn Duḫḫāna zadržet a jeho dům prohledat. Při prohlídce bylo nalezeno sto dvacet pět francouzsky psaných odpovědí Franků z Akka, Tyru a Kypru na Ibn Duḫḫānovy listy, v nichž Franky informoval o situaci v Egyptě a jeho voj-sku a vyzýval krále Almericha k útoku. Al-῾Āḍid přikázal Ibn Duḫḫāna zabít a křesťanům nakázal vrátit veškeré peníze, kterých se během pěti let domohli. Frankové toho roku (1163) napadli Egypt a pobili obyvatelstvo Bilbajsu, ale vezír Šāwar se pomstil na křesťanech ve Fusṭāṭu.

Obvinění úředníků a světských a duchovních představitelů křesťanů z kola-borace s křižáky tvořilo časté téma děl pojednávajících o administrativě, his-torii a polemice již od Ajjūbovského období.50 Také Ibn Qajjim al-Ğawzīja asi půl století po Ġāzīm vypráví o Ibn Duḫḫānovi téměř totožný příběh, jejž uvádí slovy: „Kdyby muslimští králové věděli o proradnosti křesťanských písařů, jejich kore-spondenci s Franky – nepřáteli muslimů –, o jejich touze vyvrátit z kořenů islám a jeho vyznavače a o jejich všemožném úsilí toho dosáhnout, jistě by je odvrhli ze své blízkosti a nejmenovali je do úřadů.“51 Al-Qalqašandī (1355–1418) ve své encyklopedii Ṣubḥ al-a῾šā stanovuje jako první předpoklad pro práci úředníka vyznávání islámu, „aby bylo lze důvěřovat tomu, co píše, diktuje nebo vynechává, neboť je nástrojem vlá-dy. […] Proto nelze do úřadu jmenovat žádného nevěřícího, neboť by ve službách nevě-řících špehoval muslimy a odhaloval jim jejich tajemství. Nepřátelé by se tak dostali k tajným informacím včetně stavu jejich financí a počtu koní a vojska.“52 Také jmeno-vací dekret syrského patriarchy, obsažený v témže díle, patriarchu důrazně va-

50 Viz např. BECKER, Carl – CAHEN, Claude (eds.). Abū ῾Amr ῾Uthmān b. Ibrāhīm al-Nābulusī: „Kitāb luma῾ al-qawānīn al-muḍiyya fī dawāwīn al-diyār al-miṣriyya, Bulletin d’études orien-tales 16 (1958–1960), s. 61–67, 81.

51 IBN QAJJIM AL-ĞAWZĪJA, Aḥkām, vol. I, s. 187–189. Al-Ğawzīja však na rozdíl od Ġāzīho, od nějž možná čerpal svou látku, klade Ibn Duḫḫānovo působení do dnů ajjūbovského sultána al-Malika aṣ-Ṣāliḥa (1249–1250). Viz níže.

52 AL-QALQAŠANDĪ. Ṣubḥ al-a῾šā, al-Qāhira, 1922, vol. 1, s. 61–62. Týchž formulací užívá ve svém pamfletu i al-Asnāwī.


ruje, aby neposkytoval útočiště cizincům, neukrýval dopisy od cizích vladařů, nepsal jim a ani k nim nevysílal posly.53

Proradnost křesťanů se podle Ġāzīho projevila i v období vlády Ṣalāḥ d-Dīna, kdy křesťané zdánlivě konvertovaní k islámu namluvili kurdským emírům, že muslimové nestačí na správu administrativy, a tak se jejich přičiněním křes-ťanům opět podařilo navrátit zpět do úřadů. Příznačné je, že autor – podobně jako Ibn Qajjim al-Ğawzīja v předchozím příběhu – tento stav neklade za vinu sultánovi, nýbrž jeho emírům. Za znevážení islámu však Ajjūbovský sultán aṣ--Ṣāliḥ Nağm d-Dīn Ajjūb (1249–1250) křesťanům nařídil opět nosit pás (zunnār) a odlišující značky na oděvu (ġijjār) na znamení ponížení.54

Autor pamfletu dospěl ke své současnosti, mamlūckému období. Na jeho po-čátku, jak konstatuje, vliv křesťanských úředníků vzrostl natolik, že je do svých služeb musel přijmout každý emír. Ġāzī na základě vlastní dlouholeté zkuše-nosti úředníka líčí způsob, jakým se křesťané vtírají do přízně emírů, podma-ňují si je, využívají a nutí ke krádežím a podvodům, aby se v posledku na jejich účet obohatili.

Nejvíce látky k obviňování křesťanů z kolaborace s nepřáteli islámu a ze zne-važování muslimů autorovi skýtaly události následující po vpádu Mongolů do Sýrie. Po dobytí Bagdádu a zabití ḫalīfy roku 1258 Mongoly, vedenými s křesťan-stvím sympatizujícím Hülegüm, křesťané v Syropalestině a Malé Asii opráv-něně s nadějí očekávali, že blížící se vojsko podstatně zlepší jejich postavení. Pádem Bagdádu pozbyl islám své dominantní postavení ve východních provin-ciích ḫalīfátu a stal se jedním náboženstvím z mnoha. Koncept ḏimmy (ochrany) ztratil v důsledku ílchány prosazovaného principu tolerance všech náboženství na svém dřívějším významu a spolu s ním padly i z něj vycházející restrikce týkající se dosažitelnosti správních postů pro Židy a křesťany. Diplomatické důsledky této náboženské tolerance byly dalekosáhlé. Projevily se zvláště na-vázáním kontaktů s křesťanským Západem, který chtěl získat pro společný boj proti mamlūkům z Východu přicházejícího spojence, jehož obklopovala legenda o knězi Janovi – občasnými zprávami o nestoriánské církvi živená mlhavá víra a naděje, že existuje křesťanská mocnost v týlu islámu.55 Změnu hodnot vyvo-lanou Mongoly příhodně vyjádřil Bar Hebraeus, křesťanský syrský historik 13.

53 AL-QALQAŠANDĪ Ṣubḥ, vol. XII, s. 427.54 LICHTENSTADTER, Ilse, The Distinctive Dress of Non-Muslims in Islamic Countries, Historia

Judaica 5 (1943), s. 35–52; ASHTOR (Strauss), The Social, s. 76–82.55 COHEN, Claude. The Mongols and the Near East“, in Kenneth M. Setton (ed.). A History of the

Crusades, Madison, 1969, vol. II, s. 721–723.


století: „Za <vlády> Mongolů není otroka ani svobodného člověka, věřícího ani nevěřícího, křesťana ani Žida: oni považují všechny lidi za příslušníky jednoho a téhož kmene.“56 Privilegované postavení, jemuž se křesťané a Židé nyní těšili, vystihuje výnos ílchána Arġūna (1284–1291) nařizující obsazovat administrativ-ní posty výhradně křesťany a Židy, nikoli muslimy.57

Dva roky po Bagdádu se vzdal bez boje Damašek (1. března 1260), jehož křes-ťanští obyvatelé oslavovali příchod Mongolů jásotem a s arogancí „vítězů“ se ob-rátili proti muslimům. Spěšně vyslali za Hülegüem posly s žádostí o vystavení fermanu, jenž by jim garantoval ochranu a náboženskou svobodu. Podle Ġāzīho tento ferman zmiňoval také Židy, zoroastriány, uctívače Slunce a modloslužeb-níky a nařizoval zabít každého muslima, který by se jim stavěl na odpor. Hüle-gü si také na popud křesťanů přivlastnil třetinu majetku náboženských nadací muslimů. Se zrušením ustanovení „῾Umarovy smlouvy“ křesťané ucítili závan svobody a muslimům činili různá příkoří: V měsíci ramaḍánu konali za doprovo-du hudby průvody městem s křížem, zastavovali se před madrasami a mešitami, jejichž dveře a okolostojící muslimy polévali vínem, a provolávali triumf křes-ťanství nad islámem. Muslimy nutili povstat před křížem a zbili každého, kdo odmítl. Smělost k takovému jednání do křesťanů nevlil jen Hülegüho ferman, ale také okolnost, že místodržícím Sýrie Mongolové jmenovali generála Kitbugha Nojana, nestoriána, který navštěvoval damašské kostely a stýkal se s církevními představiteli a muslimy stěžující si na zvůli křesťanů nechal dokonce bít.58

Křesťané a Židé nastalé zrovnoprávnění však také mimo jiné využili k do té doby nebývale otevřené polemice s islámem. Ochranu před hněvem muslimů jim ale nezaručovala ani podpora Mongolů. Ġāzī líčí událost, kdy křesťan jmé-nem al-Ma’tamin kritizoval některé výroky Koránu v díle zvaném „Ostrý meč čili vyvrácení Koránu“. Ġāzī na tento pamflet, který byl vystaven v jednom da-mašském knihkupectví, upozornil vládce Ḥimsu, který přikázal opovážlivého autora předvést a setnout mu hlavu. Křesťan proto své dílo raději roztrhal a zni-čil. Podobný osud za podobných okolností stihl v Baġdādu osmdesátých let 13. století také židovského autora ῾Izz d-Dawla ibn Kammūna, autora religionistic-kého díla pojednávajícího o judaismu, křesťanství a islámu (Tanqīḥ al-abḥāṯ li-l--milal aṯ-ṯalāṯ). Před rozvášněným davem muslimů se Ibn Kammūna musel skrýt

56 The chronography of Gregory Abū ’l-Faraj, the son of Aaron, the Hebrew physician, commonly known as Bar Hebraeus, Tr. Budge Ernest A. Wallis, London, 1932, s. 490.

57 Ibidem, s. 485.58 GROUSSET, René. Historie des Croisades et du Royaume franc de Jérusalem, Paris, 1936, vol. III,

s. 589; HOWORTH, Henry H. History of the Mongols: From the 9th to the 19th Century, New York, 1927, vol. III, s. 150.


v bedně, v níž jej propašovali z města a přenesli do Ḥilly, kde krátce nato zemřel. Ibn Kammūnův spis se naštěstí na rozdíl od díla křesťanského autora zachoval.59

Téma kolaborace křesťanů s Mongoly Ġāzī rozvíjí na příběhu z období vlády mamlūckého sultána al-Ẓāhira Rukn d-Dīn Bajbarse (1260–1277), který se pro-střednictvím zvědů dozvěděl o křesťanském sekretáři svého vojska, který Hüle-güho písemně zpravoval o stavu mamlūckého vojska. Sultán vsadil viníka na jedenáct let do žaláře a poté jej nechal vykoupit, což Ġāzīmu slouží za vzor, jak naložit s majetky a životy ḏimmījů, „aby na tváři země nezůstal jediný křesťan ani Žid“. Na případu židovského vezíra Sa῾duddawla (z. 1291) z Baġdādu a Tabrī-zu, který údajně otrávil svého pána mongolského ílchána Arġūna a protežoval Židy,60 Ġāzī dokazuje, že přívrženci obou „proklatých věr“ si nenechají ujít žád-nou příležitost k poškození islámu.

Po zveřejnění těchto událostí Ġāzī vyzývá vládu, aby zabavila majetek „těchto psů“, který ukradli z pokladny muslimů a s kterým obchodují v Sýrii a Egyptě; navíc se nestydí vykupovat křesťanské urozené zajatce v Tripolisu. Na základě řady muslimských kronik Ġāzī vypráví svou verzi příběhu, kdy byli křesťané roku 1265 obviněni ze založení požáru v několika káhirských čtvrtích, za což je sultán Bajbars hodlal upálit společně s Židy a rozsudek posléze zrušil výměnou za výkupné ve výši pět set tisíc dinárů.61 Prozrazena byla i spolupráce Armé-nů a Gruzínců žijících v Jeruzalémě u chrámu Božího hrobu, kteří pro Mongoly pracovali jako zvědové a posílali jim zprávy o mamlūckém vojsku a krocích emí-rů, které sami přijali od egyptských poutníků k chrámu Božího hrobu. Bajbars přikázal zvědy zabít a kostel přeměnit na mešitu.62

Tím autor dospěl k období vlády sultána al-Malika al-Manṣūr Qalā’ūna (1280–1290), v jehož službách působil v Káhiře. Z této doby předkládá dva pří-běhy: o stržení kostela v Ḥelwānu a podílu křesťanů na jeho obnově a o pašová-ní úrody sultána a emírů k Frankům do Akka. Ġāzīho přáním je, aby do análů

59 Ibn Kammūna’s Examination of the Three Faiths, ed. Moshe Perlmann, Berkley - Los Angeles - London, 1971.

60 Sa῾d d-Dawla, ílchánův lékař, se stal obětí vykonstruovaného obvinění z otrávení ílchána. Je pravda, že ve shodě s dobovou zvyklostí řadu administrativních postů obsadil svými příbuz-nými. FISCHEL, Walter J. Jews in the Economic and Political Life of Mediaeval Islam, New York, 1969, s. 90–117.

61 Různé verze této události v arabských kronikách podává ASHTOR (Strauss), History, vol. I, s. 63–67.

62 Popisová událost se vztahuje k činnosti ṣūfijského šajḫa Ḫaḍira (z. 1277), jenž měl na sultána Bajbarse silný vliv a inicioval bourání sakrálních staveb ḏimmījů nebo jejich přeměnu na me-šity. Viz Ibidem, s. 69–71.


ke jménu sultána Qalā’ūna mohla být připsána zásluha na odstranění koptů ze státních služeb. Těm vytýká užívání vlastního argotu a jeho zavádění i do úřadů v Sýrii, aby jim muslimští kolegové nerozuměli a mohli je tak podvádět. Další důvod pro propuštění nemuslimských úředníků autor shledává v jejich nízké inteligenci: zatímco jejich argot rozluští i muslimští školáci, obsah náboženské literatury muslimů nejsou Židé ani křesťané s to pochopit. Ġāzīho přání sultán vyplnil 13. ledna 1290, kdy vydal příkaz nezaměstnávat ḏimmīje.63

Nepřekvapí, že Ġāzī jakožto Syřan vychvaluje přednosti syrské administra-tivy konce vlády Ajjūbovských sultánů i proto, že Židé a křesťané zde údajně mohli provést rozhodnutí nebo zápis pouze se souhlasem muslimského úřední-ka. V závěru pamfletu Ġāzī sultánu al-Ašrafu Ḫalīlovi (1290–1293) ještě jednou neopomine připomenout, že státní finance mohou v souladu se zákony islámu spravovat pouze muslimové a že nahradí-li jimi stávající nemuslimské úřed-níky, následuje tím příkladu Proroka a spravedlivých ḫalīfů a sultánů, což Bůh ocení rozhojněním bohatství státní pokladny.

IV.

Ġāzī ibn al-Wāsiṭī ve své „Odpovědi chráněnému obyvatelstvu“ odkrývá hlavní tendence a témata polemické literatury a propagandy proti nemuslimům v ma-mlūcké éře. Celým pojednáním a všemi jeho příběhy se jako červená nit vinou dvě hlavní výzvy: odstranit nemuslimy ze státní správy a vytlačit je na okraj muslim-ské společnosti. Tohoto záměru se Ġāzī snaží dosáhnout pomocí chronologicky řazených příběhů o ḫalīfech, sultánech, vezírech a duchovních, kteří nařizovali nezaměstnávat nebo propouštět křesťany a Židy ze státních služeb, aby tak na jejich příkladu prokázal oprávněnost svého požadavku s ohledem na současnost a ukázal, že všichni zbožní sunnitští i šī῾itští vládci minulosti jednali v souladu s jeho přesvědčením. Ġāzī takto nepostupoval jako jediný. Činili tak i ostatní au-toři pojednávající o legálnosti zaměstnávání nemuslimů, a to právě proto, že se každodenní realita neslučovala s požadavky teologů, dohlížejících spolu s vlada-ři na prosazování práva. Ve skutečnosti zmínění panovníci po většinu své vlády nemuslimské úředníky zaměstnávali a došlo-li někdy ve státních úřadech před nástupem mamlūků k čistkám podle klíče náboženské příslušnosti, šlo většinou o jednotlivce. Podobné restrikce navíc trvaly vždy jen krátkou dobu, po jejímž uplynutí se vše vrátilo do vyjetých kolejí. Ġāzīmu a jemu podobným autorům proto nezbývalo, než historii upravit v souladu s jejich záměry.

63 WEIL, Gustav. Geschichte der Chalifen, Mannheim, 1860, vol. IV, s. 172.


Druhá tendence, která se opakovaně a s naléhavostí ozývá z Ġāzīho a dalších polemických spisů, je ostrakizace chráněného obyvatelstva a varování muslimů před přátelením se s ním. Podobné hlasy se sporadicky ozývají již v nejstarších islámských pramenech, ale na hlasitosti doznaly právě v atmosféře bojů s křižá-ky a Mongoly. Šiřitelé tohoto postoje se nejčastěji odvolávají na koránský verš Neberte si židy a křesťany jako přátele, neboť oni jsou si přáteli jedni druhým. Kdokoliv z vás se s nimi přátelí, ten stane se jedním z nich (5:51) a jemu podobné, jimiž argu-mentují pro vyloučení nemuslimů ze státních služeb. Svědectví o nárůstu této tendence mezi teology přináší kapitola z knihy Aḥkām ahl aḏ-ḏimma (Zákony týkající se chráněného obyvatelstva), v níž Ibn Qajjim al-Ğawzīja shromáždil veš-keré verše Koránu, které podle něj hovoří o nepřátelství ḏimmījů k muslimům a varují před jejich zaměstnáváním a přátelením se s nimi. Vyplývá to i z faktu, že na kapitolu s názvem: „Verše Koránu, jež poukazují na proradnost a nepřátelství ḏimmījů vůči muslimům a snaze jim uškodit, a verše o Božím nepřátelství proti tomu, kdo je ctí, přátelí se s nimi a ustanovuje je nad záležitostmi muslimů“, navazuje kapi-tola „O proradnosti křesťanských úředníků“.64

V témže duchu se nese také hlavní zvěst Ibn an-Naqqāšovy fatwy, podle níž muslimové nesmějí nevěřícím, tj. také křesťanům a Židům, nabídnout ani přátelství, ani úřad, nýbrž mají povinnost nevěřící nenávidět.65 Tento postoj však můžeme i obrátit. Někteří polemici se domnívají, že veškerý útlak a poni-žování, jež muslimové zažívají od křesťanských finančních úředníků, pramení z křesťanské nenávisti vůči nim; a totéž platí o Židech. V každodenním životě se „zbožná“ přání teologů nepochybně v řadě případů míjela účinkem a během středověku členové jednotlivých vyznání navazovali přátelství nebo alespoň udržovali zdravě fungující vztahy. Poklidnou koexistenci, která byla právní-kům trnem v oku, mj. výmluvně dokládá přátelství ṣūfīho Abū ῾Alī ibn Hūda (z. 1297/8) s damašskými Židy, s nimiž vypil nejednu číši vína,66 nebo polemické dílo egyptského šāfi῾ovského právníka a sůfího ῾Alīho al-Munajjar (17. stole-tí) s názvem Tafhīm al-ğāhilīn dīn al-jahūd al-maġḍūb ῾alajhim wa-n-naṣārā ad--Dāllīn (Poučení těch, kdo neznají náboženství Židů, na něž se Bůh hněvá, a křesťanů, kteří bloudí).67 K jeho sepsání al-Munajjara podnítila zkušenost s egyptskými

64 IBN QAJJIM AL-ĞAWZĪJA, Aḥkām, vol. I, s. 184–189.65 BELIN, M. Fetoua relativ à la condition des Zimmis, Journal Asiatique 19 (1852), s. 133.66 GOLDZIHER, Ignaz. Ibn Hūd, the Mohammedan Mystic, and the Jews of Damascus, Jewish

Quarterly Review 6 (1894), s. 218–220.67 Vydal PERLMANN, Moshe. ῾Ali al-Munayyar, in Sheldon R. Brunswick (ed.). Studies in Judai-

ca, Karaitica, and Islamica presented to Leon Nemoy, Ramat Gan, 1982, s. 181–202.


venkovany, kteří k jeho zděšení nepovažují vlastníky Písma za bezvěrce, kteří zfalšovali Tóru a evangelium, což se autor snaží svým spisem dokázat. Přesto platí, že v době střetu s křesťanskými mocnostmi a hospodářského a sociálního úpadku arabského světa se vzájemná podezřívavost jednotlivých komunit zin-tenzívnila a její ozvěny slyšíme právě ve výrocích muslimských teologů.

Vedle výše uvedených hlavních výzev Ġāzīho dílo dále apeluje ke zboření chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. Patriarcha v něm totiž v den svátku Kris-tova vzkříšení provádí trik s ohněm, o němž křesťané prohlašují, že zázračně sestupuje z nebe, a dokonce si tohoto „zázraku“ dovolují využívat k misijním účelům mezi muslimy. Ġāzī odkrývá „pravou“ příčinu úkazu (křesadlo, bavlna a síra) a do zboření chrámu a zveřejnění podvodu s ohněm naopak vkládá naději na konverzi křesťanů k islámu. Téma zažehnutí ohně v chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě zaujalo řadu autorů polemických spisů. Mezi nimi také ῾Abd r-Ra-ḥīma ibn ῾Umar al-Ğawbarī z Damašku, autora spisu Al-Muḫtār fī kašf al-asrār wa-hatk al-astār fī ῾ilm al-ḥijal (Odkrytí tajemství a odhrnutí závojů vědy o tricích) z poloviny 13. století, který odhaluje podvody a triky nejroztodivnějších švind-lířů a varuje před jejich obmyslností. V kapitole o podvodech křesťanů se al--Ğawbarī věnoval výhradně odhalení triku s ohněm v chrámu Božího hrobu.68

Některé požadavky vznáší Ġāzī nepřímo, náznakem. Například příběhem o lékaři Mūsovi (tj. Maimonidovi) Ġāzī muslimskému čtenáři vsugerovává pocit nebezpečí, jemuž se vystavuje užíváním služeb židovských lékařů. Toto varování zaznívá v muslimské literatuře často a snad nejbizarněji opět al-Ğa-wbarīho díle, které si v páté kapitole bere na paškál židovské lékaře a kořenáře, kteří podle autora usilují o jediné: zabít muslimy. Tohoto cíle dosahují trávením muslimských pacientů jedovatými lektvary, jejichž zhoubný účinek se mnohdy neprojeví ihned, nýbrž až po delší době; nejednou pacienta nakrátko uzdraví, aby u něj posléze vyvolali jiný, vážnější neduh se záměrem ždímat z něj peníze a nakonec ho zabít. Židovští lékaři bez skrupulí usmrtí muslimského pacienta i na žádost jeho dědiců nebo manželky, již navíc přinutí k intimnostem. Al-Ğa-wbarīho „odhalení“ nezůstali ušetřeni ani lékárníci a podomní prodejci léků, kteří muslimkám prodávají lektvary, které zatemní mysl jejich manželům, aby jim nebránili v záletech.69

Ke konci mamlūckého období začala proti ḏimmījům namířená propaganda přinášet plody. O zákazu křesťanům a Židům vykonávat lékařskou profesi se

68 DE GOEJE, Michael Jan. Gaubarî’s „entdeckte Geheimnisse“, Zeitschrift für deutschen morgen-ländischen gesellschaft 20 (1866), s. 508–510.

69 Ibidem, s. 509–510.


zmiňují muslimské kroniky roku 1354, avšak k jeho formálnímu vyhlášení při-kročil až sultán Ğaqmaq roku 1448.70 Účinnost podobných sultánských výnosů byla naštěstí efemérní, což výmluvně dokládá jejich opakované vyhlašování. Proto k obnovení zákazu zaměstnávat křesťany ve státní správě roku 1463 kro-nikář Ibn Taġrībirdī rezignovaně připojil doušku: „Jak by to bylo krásné, kdyby současná prohlášení nepozbyla své účinnosti a koptové se již více nevrátili do státních úřadů … Tak to šlo asi rok, dokud se vše nevrátilo do starých kolejí.“71

Obvinění křesťanů a Židů ze zapalování mešit, náboženských nadací a ma-jetků muslimů v Damašku a Káhiře – časté téma al-Asnawīho pamfletu nebo al-Maqrīzīho a Ibn Taġrībirdīho kronik72 – vznáší Ġāzī pouze jednou, a to v rám-ci příběhu o kolaboraci káhirských křesťanů s křesťany z Akka v době, kdy sul-tán Bajbars dobýval Caesareu a Arsūf.

V.

Poté, co jsme v hrubých rysech nastínili obsah a zvěst Ġāzīho ibn al-Wāsiṭī „Odpovědi chráněnému obyvatelstvu“, zbývá otázka, zda spis splnil svůj úkol a přiměl jeho adresáta neboli sultána al-Ašrafa Ḫalīla naplnit autorovy cíle. Svědectví egyptských historiků al-Maqrīzīho a al-῾Ajnīho (z. 1451)73 ukazuje, že na tuto otázku můžeme dát kladnou odpověď jen částečně. Podle al-Maqrīzīho se postavení křesťanských úředníků po smrti sultána Qalā’ūna, během jehož vlády „ḏimmījové prožívali krajní ponížení a porobu“, opět zlepšilo, nikoli snad proto, že by je sultán protežoval, ale kvůli ochraně mamlūckých emírů, kteří je zaměstnávali jako své úředníky. Úředníci chráněni mamlūckou elitou bohatli a dávali okázale, a patrně i beztrestně, najevo svou prosperitu a vliv až do roku 1293. Toho roku však poblíž Ibn Ṭūlūnovy mešity v Káhiře došlo k incidentu, při němž dav muslimů protestoval proti výjevu, kdy křesťanský kātib vedl muslim-ského dlužníka ulicemi města na provaze. Když se muslimové snažili dlužníka osvobodit, mamlūci podléhající úředníkovu pánu srocení lidu rozehnali holemi. Rozlícený dav se s křikem vydal směrem k citadele, kde se mu podařilo přednést

70 IBN TAĠRĪBIRDĪ. An-Nuğūm az-zāhira fi mulūk Misr w-l-Qāhira, ed. William Popper, Berke-ley, California: University of California Press, 1926–1929, vol. VII, s. 160; srovnej PERLMANN, Moshe. Notes on the position of Jewish physicians in Medieval Muslim countries, Israeli Ori-ental Studies 2 (1972), s. 319.

71 IBN TAĠRĪBIRDĪ, An-Nuğūm, vol. VII, s. 721–722.72 PERLMANN, Notes, s. 852–854. K obvinění Židů ze žhářství viz IBN ṢAṢRĀ. A Chronicle of

Damascus 1389–1397, ed. William M. Brinner, Berkley, 1963, vol. 1, s. 170–171; vol. II, s. 127–128.73 AL-MAQRĪZĪ, Ḫiṭaṭ, vol. IV, s. 416–417; viz také LITTLE, Coptic, s. 553–554.


svou stížnost sultánovi. Projev veřejného rozhořčení pohnul sultána k dras-tickým opatřením. Nařídil, že on ani emíři nebudou v budoucnu zaměstnávat křesťany a Židy (opět vidíme provázanost osudu Židů s osudem křesťanů) a že stávající úředníci mají – nutno dodat, že v rozporu s islámským právem – na vy-branou mezi konverzí, nebo smrtí. Dav si sultánovo provolání vyložil jako povel k rabování. Napadl a zabil několik úředníků a vyraboval domy Židů a křesťanů včetně kostela al-Mu῾allaqa ve Fusṭāṭu. Sultán nechtěl dopustit, aby se události vymkly kontrole a dal prostřednictvím emíra Bajdarā provolat, že kdokoli se zú-častní rabování, bude pověšen. Aby však obyvatele přesvědčil o svém odhodlání potlačit vliv křesťanů, nechal některé z nich upálit před citadelou a prohlásil, že žádný křesťan nadále nebude pracovat v jeho dīwānech. Emír Bajdarā nyní pronesl větu, která sumarizuje hlavní důvod přítomnosti ḏimmījů v muslim-ské administrativě: „Pane, tito lidé spravují finanční úřad. Hospodaří s penězi a daněmi, takže se sultán bez jejich služby neobejde!“ Al-Ašraf Ḫalīl uznal odů-vodněnost emírova tvrzení a navrátil se k svému původnímu návrhu: konverze, nebo smrt, v důsledku čehož skupina úředníků za přítomnosti soudců konver-tovala k islámu. Efemérnost sultánova ustanovení z roku 1293 však odhalují již události z roku 1301, kdy za vlády al-Malika an-Nāṣir Muḥammad (1299–1309) došlo opět k masivním lidovým bouřím proti ḏimmījům, které provázela rozsáh-lá státem prosazovaná aplikace všech podmínek „῾Umarovy smlouvy“ včetně propouštění ḏimmījů z administrativy, bourání a zavírání jejich sakrálních sta-veb, prosazování odlišného oděvu atd.74

Na základě událostí z roku 1293 můžeme Ġāzīho „Odpověď chráněnému oby-vatelstvu“ označit za pokus muslimského středně postaveného úředníka připo-menout sultánovi al-Ašrafu Ḫalīlovi jeho původní záměr propustit ḏimmīje ze státní zprávy, který zmírnil příkazem nucené konverze úředníků k islámu, jejž státní správa naplňovala polovičatě a následně jej zcela opomíjela.75 Neuspěl-li Ġāzī ibn al-Wāsiṭī s „Odpovědi chráněnému obyvatelstvu“ nyní zcela, příběhy ze svatých tradic a historických kronik o zákazu zaměstnávání ḏimmījů a jejich ko-laborace s nepřítelem islámu připravil spolu s dalšími polemiky půdu pro poz-dější naplnění svých cílů.

74 AL-MAQRĪZĪ, Ḫiṭaṭ, vol. IV, s. 418–420.75 LITTLE, Coptic, s. 554–555.


Bibliografie:

AL-MAQRĪZĪ. Kitāb al-mawā῾iẓ wa-l-i῾tibār bi-ḏikr al-ḫiṭaṭ wa-l-āṯār, ed. Ḫ. al-Munṣiq, vol. IV, Bajrūt, 1998,

AL-QALQAŠANDĪ. Ṣubḥ al-a῾šā, al-Qāhira, 1922.AL-QARĀFĪ. Al-Ağwiba al-fāḥira ῾an al-as’ila al-fāğira, Bajrūt, 1986.AMITAI, Reuven. Mongol Raids into Palestine (A.D. 1260 and 1300), Journal of the Royal

Asiatic Society (1987), s. 236–255.ASHTOR (Strauss), Eliyahu. History of the Jews in Egypt and Syria under the Mamluks (hebrej-

sky), vol. I, Jeruzalém, 1944.ASHTOR (Strauss), Eliyahu. Saladin and the Jews, Hebrew Union College Annual 27 (1956),

s. 305–326.ASHTOR (Strauss), Eliyahu. The Social Isolation of Ahl Adh-Dhimma, in Ottó Komlós (ed.),

Etudes orientales a la mémoire de Paul Hirschler, Budapest, 1950, s. 73–94.AS-SUJŪṬĪ. Ḥusn al-muḥāḍara fī ta’rīch Miṣr wa ‘l-Qāhira, ed. M. Ibrāhīm, vol. II, al-Qāhira,

1968.BARON, Salo Wittmayer. A Social and Religious History of the Jews, vol. 17, New York – Lon-

don – Philadelphia, 1980.BELIN, François Alphonse. Fetoua relativ à la condition des Zimmis, Journal Asiatique 18

(1851), s. 417-516, 19 (1852), s. 97-140.BOSWORTH, C. E. The “Protected People” (Christians and Jews) in Medieval Egypt and

Syria, Bulletin of the John Rylands University Library 62 (1979–1980), s. 11–36.BOUŠEK, Daniel. Právní postavení Židů v islámských zemích ve středověku, in Jiřina

Šedinová et al. Dialog myšlenkových proudů středověkého judaismu: Mezi integrací a izolací, Praha, 2011, s. 113–120.

COHEN, Mark R. Under Crescent and Cross: The Jews in the Middle Ages, Princeton, 1994.COHEN, Mark R. What was the Pact of ‘Umar? A Literary-Historical Study, Jerusalem Stu-

dies in Arabic and Islam 23 (1999), s. 100-157.FATTAL, Antoine. Le statut légal des non-musulmans en pays d’islam. Beirout, 1958.FISCHEL, Walter J. Jews in the Economic and Political Life of Mediaeval Islam, New York, 1969.FRITSCH, Erdmann. Islam und Christentum im Mittelalter, Breslau, 1930.GOITEIN, Shelomo Dov. A Mediterranean Society: The Jewish Communities of the World as

Portrayed in the Documents of the Cairo Geniza, vol. II, Berkeley – Los Angeles – London, 1999.

GOITEIN, Shelomo Dov. Ibn ῾Ubayya’s book on the destruction of the Synagogue of the Jews in Jerusalem in 1474 [hebrejsky], Zion 13–14 (1948–49), s. 18-32.

GOLDZIHER, Ignaz. Sa῾id b. Hasan d’Alexandrie, Revue des études juive 30 (1895), s. 1–23.GOTTHEIL, Richard J. H. A Fetwa on the Appointment of Dhimmis, Zeitschrift für Assyriolo-

gie 26 (1912), s. 203-214.


GOTTHEIL, Richard J. H. Dhimmīs and Muslims in Egypt, in Robert Francis Harper – Fran-cis Brown – George Foot Moore (eds.). Old Testament and Semitic Studies in Memory of William Rainer Harper II, Chicago, 1908, s. 351-414.

GOTTHEIL, Richard. An Answer to the Dhimmis, Journal of the American Oriental Society 41 (1921), s. 383–457.

GROSSMAN, Abraham. The Attitude of the Caliph al-Ma’mūn to the Jews (hebrejsky), Zion 44 (1979), s. 94–110.

HOOVER, Jon. The Apologetic and Pastoral Intentions of Ibn Qayyim al-Jawziyya’s Polemic against Jews and Christians, The Muslim World 100 (2010), s. 472–489. K polemické literatuře viz PERLMANN, Moshe. Medieval Polemics Between Islam and Judaism, in Shelomo Dov Goitein (ed.). Religion in Religious Age, Cambridge, Mass, 1974.

HOWORTH, Henry H. History of the Mongols: From the 9th to the 19th Century, vol. III, New York, 1927.

IBN AL-QIFṬĪ. Ta’rīḫ al-ḥukamā’, ed. Julius Lippert, Leipzig, 1903.IBN ḤAĞAR AL-῾ASQALĀNĪ. Ad-Durar al-kāmina fī a῾jān al-mi’a aṯ-ṯāmina, vol. III, Hydera-

bad, 1931.Ibn Kammūna’s Examination of the Three Faiths, ed. Moshe Perlmann, Berkley - Los Angeles

- London, 1971.IBN KAṮĪR, Al-bidāja wa-n-nihāja, vol. 13, al-Qāhira, 1932–1939,IBN QAJJIM AL-ĞAWZĪJA. Aḥkām ahl aḏ-ḏimma, ed. Ṭ. Sa῾d, vol. II, Bajrūt, 2002.IBN ṢAṢRĀ. A Chronicle of Damascus 1389–1397, ed. William M. Brinner, Berkley, 1963.IBN TAĠRĪBIRDĪ. An-Nuğūm az-zāhira fi mulūk Misr wa-l-Qāhira, ed. William Popper, Ber-

keley, California, 1926–1929,KALLFELZ, Wolfgang. Nichtmuslimische Untertanen in Islam [Studies in Oriental Religions],

Wiesbaden, 1995.Karaitica, and Islamica presented to Leon Nemoy, Ramat Gan, 1982, s. 181–202.KRAEMER, Joel L. Maimonides’ Intellectual Milieu in Cairo, in T. Lévy – R. Rashed (eds.).

Maïmonides – Philosophe et Savant (1138–1204), Louvain, 2004, s. 20–27.LEV, Yaacov. State and Society in Fatimid Egypt, Leiden – New York – København – Köln, 1991.LEVY-RUBIN, Milka. Shurūṭ ‘Umar and its Alternatives: The Legal Debate on the Status of

the Dhimmīs, Jerusalem Studies in Arabic and Islam 30 (2005), s. 170-206.LEWIS, Bernard. An Anti-Jewish Ode. The Qasida of Abu Ishaq Against Joseph ibn Naghre-

lla, in Saul Lieberman (ed.). Salo Wittmayer Baron Jubilee Volume II, Jerusalem, 1974, s. 657-668.

LICHTENSTADTER, Ilse, The Distinctive Dress of Non-Muslims in Islamic Countries, Histo-ria Judaica 5 (1943), s. 35-52.

LITTLE, Donald P. Religion under the Mamluks, The Muslim World 73/3–4 (1983), s. 165–181.LITTLE, Donald, P. Coptic Conversion to Islam under the Baḥrī Mamlūks, Bulletin of the

School for Oriental and African Studies 39 (1976), s. 552–569.


MORABIA, Alfred. Ibn Taymiyya, les Juifs et la Torah, Studia Islamica 49 (1979), s. 91–122; 50 (1979), s. 77–107.

NEMOY, Leon. A Scurrilous Anecdote concerning Maimonides, Jewish Quarterly Review 62 (1972), s. 188–192.

PERLMANN, Moshe. ῾Ali al-Munayyar, in Sheldon R. Brunswick (ed.). Studies in Judaica,PERLMANN, Moshe. Another Ka῾b al-Aḥbār Story, Jewish Quarterly Review 45 (1954),

s. 48–58.PERLMANN, Moshe. Asnawi’s Tract Against Christian Officials, in Samuel Löwinger – Al-

fred Schreiber – Joseph Somogyi (eds.). Ignace Goldziher Memorial Volume II, Jerusalem, 1958, s. 172–207.

PERLMANN, Moshe. Notes on Anti-Christian Propaganda in the Mamlūk Empire, Bulletin of the School for Oriental and African Studies 10 (1940–1942), s. 843–861.

PERLMANN, Moshe. Shaykh Damanhūrī on the Churches of Cairo, Berkeley – Los Angeles, 1975.

SADAN, Joseph. Some Literary Problems Concerning Judaism and Jewry in Medieval Arabic Sources, in M. Sharon (ed.). Studies in Honour of David Ayalon, Leiden, 1986, s. 365–369.

SCHREINER, Martin. Contribution a l’historie des Juifs en Égypte, Revue des études juives 31 (1895), s. 212-221.

SPULER, Berthold. The Muslim World. A Historical Survey. Part II: The Mongol Period, Leiden, 1969.

ŠELOMO IBN VERGA. Sefer ševeṭ Jehuda, ed. Azriel Shohat, Jerusalem, 1947.The chronography of Gregory Abū ’l-Faraj, the son of Aaron, the Hebrew physician, commonly

known as Bar Hebraeus, Tr. Budge Ernest A. Wallis, London, 1932.THOMAS, David. Apologetic and Polemic in the Letter from Cypru and Ibn Taymiyya’s Jawāb

al-ṣaḥīḥ li-man baddala dīn al-Masīḥ, in Yossef Rapoport – Shahab Ahmed (eds.). Ibn Taymiyya and His Times, Oxford, 2010, s. 247–268.

TRITTON, Arthur Stanley. The Caliphs and their Non-Muslim Subjects, London, 1930.WARD, Seth. Ibn al-Rif῾a on the Churches and Synagogues of Cairo, Medieval Encounters 5/1

(1999), s. 70-84.WARD, Seth. Taqī al-Dīn al-Subkī on Construction, Continuance, and Repair of Churches

and Synagogues in Islamic Law, in William M. Brinner – Stephen D. Ricks (eds.). Studies in Islamic and Judaic Traditions II, Atlanta, 1989, s. 169-188.

WEIL, Gustav. Geschichte der Chalifen, Mannheim, 1860.WESTON, Sidney Adams. The Kitab Masalik An-Nazar of Sa’id Ibn Hasan of Alexandria.

Edited for the First Time and Translated with Introduction and Notes“, Journal of the American Oriental Society 24 (1903), s. 312–383.

ZETTERSTÉEN, K. V., Beiträge zur Geschichte der Mamlūkensultane in den Jahren 690–741 der Hiğra nach arabischen Handschriften, Leiden, 1919.

Odpověď chráněnému obyvatelstvu a jejich následovníkům 263

Odpověď chráněnému obyvatelstvu a jejich následovníkům

Přeložil a poznámkami opatřil Daniel Boušek1

Bůh ať se slituje nad věrným autorem, šajḫem Ġāzīm ibn al-Wāsiṭī

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného. Chvála Bohu za dar islámu! Modlitba a mír nejlepšímu z lidí, nechť mu Bůh žehná a dá mír jemu, jeho rodině a jeho vznešeným a přečistým druhům. Tento spis pojednává o životě lidu tradice a o pomoci vyznavačům pravého náboženství a vyvrací mylné názory odpůr-ců a jejich následovníků, jimž se nedostalo pravého poznání. Tvrdím – zdar je u Boha –, že chráněné obyvatelstvo vládne opovážlivě Egyptu a Sýrii. Někteří ne-věřící se hlásí k židovské víře, jiní ke křesťanské, ale obojí jsou ještě horšími a za-tvrzelejšími bezbožníky než ti, kdo s mečem v rukou bezprávím utlačují islám.

Spis jsem rozčlenil na úvod a dvě kapitoly, aby pomocí [citací] ze vznešených věd [islámu] vyšlo najevo, jak má islám nevěřícím uškodit, aby očistil sultánovu vznešenou vládu od jejich nečistoty, podobně jako sultán srovnal se zemí jejich silná a nedobytná království plná vznosně se tyčících pevností, z nichž se staly skrýše pro pocestné; do zpráv o vládě sultánova majestátu byly zaneseny pamě-tihodné činy, jimž podobné nevykonal žádný vládce Východu ani Západu. Jejich vykonáním sultán kráčel ve stopách posla Božího, ḫalīfů vedených správnou cestou a spravedlivých sultánů. Úvod obsahuje vše, co na toto téma říká Korán a Prorokovy tradované výroky. První kapitola zahrnuje tradice knížete věří-cích ῾Umara ibn al-Ḫaṭṭāb,2 jeho přímých následovníků a jejich následovníků z Umajjovců, mezi nimi Abbásovci, egyptští vládci a další. Druhá kapitola po-krývá události, k nimž došlo v naší době a jejichž pravdivost potvrzují svědec-tví vznešených lidí. Svůj spis jsem zbavil závoje nejasnosti a zapečetil ho plody bádání, jež nebude nikdo s to vyvrátit, popřít či odmítnout; naopak, každý, kdo

1 Text je založený na edici vydané Richard Gottheilem. GOTTHEIL, Richard. An Answer to the Dhimmis, Journal of the American Oriental Society 41 (1921), s. 383–457.

2 Druhý ḫalīfa „jdoucí správnou cestou“ (634–644).


o tom všem bude důkladně rozmýšlet a spis prostuduje v celku i jednotlivos-tech, sezná, že tím, co jsem svěřil papíru, jsem usiloval výhradně a jen o sultá-novo blaho a o Boží blízkost. Boha prosím o pomoc; vždyť zdar závisí jen na Jeho milosti a štědrosti.

Úvod: Výňatky ze vznešené Knihy.Bůh, On je vznešený, pravil: Vy, kteří věříte! Neberte si židy a křesťany jako přá-

tele, neboť oni jsou si přáteli jedni druhým. Kdokoliv z vás se s nimi přátelí, ten stane se jedním z nich (5:51); Vy, kteří věříte! Neberte si nepřátele Mé i svoje za přátele (60:1); Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma – dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi (9:29). Křesťané jsou horší polyteisté než Židé, podobně jako Židé jsou horší a zatvrzelejší bezvěrci než křesťané; proto Bůh o jedněch prohlásil, že na nich spočívá Jeho hněv, a dru-hé označil za zbloudilé: Vy, kteří věříte! Neberte si za přátele ty, kterým je vaše nábo-ženství pro posměch a pro zábavu, ať jsou již z těch, jimž dostalo se Písma před vámi, či ať jsou z nevěřících. A bojte se Boha, jste-li věřící (5:57)!

[Prorocké tradice]Muslim ve sbírce Ṣaḥīḥ3 traduje jménem ῾Ā’iši: Jednou se Prorok před bitvou

u Badru vydal na cestu. Když dospěl do Ḥarrat al-Wabra, dostihl jej jistý muž známý svou odvahou a štědrostí. Jakmile ho spatřili Prorokovi druhové, zara-dovali se. Muž pravil k Prorokovi: „Přišel jsem, abych tě následoval a bojoval po tvém boku.“ Posel Boží odvětil: „Věříš v Boha a Jeho posla?“ „Ne,“ řekl. Posel řekl: „Navrať se zpět. Nepřijmu pomoc od těch, kteří přidružují [jiných božstev k Je-dinému Bohu].“ Nato muž odešel, ale jednou opět potkal Proroka pod stromem a odehrál se mezi nimi týž rozhovor jako prve. Muž opět odešel, ale v poušti zas potkal Proroka, který mu řekl: „Věříš v Boha a Jeho posla?“ „Ano,“ zněla mužova odpověď. „Tedy mne následuj,“ pravil Prorok.

Z tohoto důvodu imām Aḥmad ibn Ḥanbal4 řekl: „Od Židů a křesťanů nelze přijmout žádnou pomoc při oficiálních úkonech muslimů jako kupříkladu při vybírání daní.“ Podobně i Abū Ḥanīfa,5 aš-Šāfi῾ī6 a další právní autority za-

3 Autorem knihy Kitāb aṣ-ṣaḥīḥ (Správná kniha) je Abū l-Ḥasan Muslim ibn al-Ḥağğāğ (z. 875).4 Aḥmad ibn Ḥanbal (z. 855) je zakladatel právní školy nesoucí jeho jméno.5 Právník působící v Bagdádu a zakladatel právní školy nesoucí jeho jméno (z. 767).6 Muḥammad ibn Idrīs aš-Šāfi῾ī (z. 820), žák Mālika a Abū Ḥanīfy. Jím založený právní směr

převládá v Egyptě.


stávaly názor o nezákonnosti jmenování nemuslimů do vlivných funkcí v pro-vinciích nebo do jakýchkoli postů vyžadujících důvěru, poněvadž bezvěrectví se neslučuje s výkonem moci a důvěryhodností. Boží nařízení: „Nežádejte při-družující o pomoc“ zahrnuje vypomáhání si jimi při obraně a zaměstnávání je ve funkcích úředníků, písařů a tak podobně. Obecný výrok musí být aplikován na všechny případy a nikoli jen na některé. Správnost výroku potvrzují dvě hle-diska: Jedno jako důvod odmítnutí žádosti o pomoc klade idolatrii; tento důvod platí rovným dílem pro všechny případy. Druhým hlediskem je okolnost, že [Prorok] je nepožádal o pomoc ve vojenských záležitostech, v nichž není žád-né oficiální jmenování, ani je nepovýšil do hodnosti vyžadující důvěryhodnost. Jde-li o úřad, [jehož držitel by se měl těšit] důstojnosti a vykonávat pravomoci, je to vhodné ještě méně. [Proto jsou právní autority zajedno v tom, že je nepří-pustné ustanovovat Židy a křesťany do vládních postů, v nichž by vykonáva-li autoritu, nebo na místa s významným poradním hlasem. Rovněž si nesmějí stavět domy převyšující domy muslimů a přijímat pozdrav jako první. Potká-li je muslim na ulici, musí Židé a křesťané]7 jít po její užší straně. Zákaz žádosti o pomoc je obecně platné tvrzení, vztahující se na všechny nevěřící z vlastníků Písma. Toto rozhodnutí se zakládá na víře v Boha a Jeho posla. Prohlásí-li pří-slušník vlastníků Písma zákon Boha a Jeho posla za lživý a přestoupí požadavky Božích proroků, stává se modloslužebníkem. Proto Bůh řekl: A vzali si učence své a mnichy své za pány vedle Boha a stejně tak i Mesiáše, syna Mariina, ačkoliv jim bylo přikázáno uctívat toliko Boha jediného. A není božstva kromě Něho, jenž slávou Svou povznesen je nad ty, kdož jsou k Němu přidružováni (9:31)!

Od imāma Abū Bakra al-Aṯrama, jednoho z největších tradentů prorockých tradic, vlastníme tradici, již citují imām Aḥmad ibn Ḥanbal a další ve svých sbír-kách tradic jménem Abū Mūsy al-Aš῾arī: Kníže věřících ῾Umar ibn al-Ḫaṭṭāb přikázal Abū Mūsovi, aby předložil účty o příjmech a vydáních, zapsané na jednom kusu pergamenu. Abū Mūsovi sloužil křesťanský písař, který mu účet přinesl. ῾Umar se podivil, že Abū Mūsā zaměstnává toho muže, a řekl: „Ten muž jistě zná Korán nazpaměť, vyzvi ho, ať z něj zarecituje.“ Abū Mūsā odpověděl, že nemůže vstoupit do mešity. „Je rituálně nečistý?“ zeptal se ῾Umar. „Nikoli, je křesťan,“ odpověděl Abū Mūsā. ῾Umar se na Abū Mūsu obořil a rukou ho udeřil do stehna tak silně, že ho téměř zlomil, a pravil: „Neuváděj je do své blízkosti, když Bůh je vzdálil, nespoléhej se na ně, když jim Bůh nedůvěřuje, a neprokazuj jim úctu, když je Bůh ponížil.“

7 Tuto pasáž jsem přeložil podle Gottheilova anglického překladu, protože arabská edice tyto věty patrně omylem vynechává.


Z řady otázek položených ῾Ijāḍovi al-Aš῾arī slyšel imām Aḥmad ibn Ḥanbal od Ḥarba al-Kirmānī následující: Abū Mūsā ustanovil svým písařem křesťana, což ῾Umar neschvaloval. Abū Mūsā však namítl: „On pracuje v mých službách.“ ῾Umar odvětil: „Nespoléhej se na ně, když Bůh jim nedůvěřuje, neprokazuj jim úctu, když Bůh je ponížil, a neuváděj je do své blízkosti, když Bůh je vzdálil.“

Ke knížeti věřících ῾Umarovi ibn al-Ḫaṭṭāb přišli někteří z přesídlenců s bo-hatstvím nabytým v Bahrajnu. ῾Umar jim řekl: „Ó společenství muslimů, mi-losrdenství Boží s vámi, nabyli jsme velkého bohatství. Chcete-li, můžeme ho změřit, zvážit a spočítat.“ Povstal jeden muslim a pravil: „Kníže věřících, u Per-šanů jsme viděli úřad dívánu.“ ῾Umar tedy přikázal, aby byly zřízeny dívány v různých administrativních oblastech a napsal všem správcům provincií, aby nezaměstnávali nevěřící, Židy ani křesťany.

Mu῾āwija ibn Abī Sufjān napsal knížeti věřících ῾Umarovi ibn al-Ḫaṭṭāb: „V mém správním kraji žije jistý křesťanský písař, bez jehož přičinění nelze vy-bírat daně. Jsem nucen dál užívat jeho služeb, nenařídíš-li jinak.“ ῾Umar na jeho dopis reagoval: „Nechť nám i tobě Bůh zachová dobré zdraví! Četl jsem tvůj do-pis ohledně zmíněného křesťana a má odpověď zní: „Křesťan má být považován jakoby za mrtvého nebo nepřítomného.“ Žádná tradice ani vyprávění se nezmi-ňují o zaměstnávání nevěřících v administrativě za časů Proroka, Abū Bakra, ῾Umara, ῾Uṯmāna ani ῾Alīho.

Následující tradice pochází od Abū Mašğa῾y Ibn Rabī῾, jednoho z předních tradentů: Když přišel kníže věřících ῾Umar ibn al-Ḫaṭṭāb do Sýrie, stanul před ním na cestě syrský patriarcha Konstantin a pravil: „Kníže věřících, Abū ῾Ubajda ibn al-Ğarrāḥ8 na nás vložil povinnost platit daň z hlavy, dej nám o tom, prosím, písemný zápis. ʽUmar jeho žádost odmítl slovy: „Jakou vám ulo-žil daň?“ Konstantin odpověděl: „Jako daň musíme odvádět čtyři dirhamy a vl-něný plášť pro každého kmenového předáka.“ Protože si nikdo nedovolil mluvit s ῾Umarem bez Abū ῾Ubajdova svolení, obrátil se ῾Umar k Abū ῾Ubajdovi: „Co na to říkáš?“ „Lže,“ řekl Abū ῾Ubajda, „uzavřel jsem s nimi mírovou smlouvu. Ty sám stanov jejich povinnosti.“ ῾Umar se obrátil na Konstantina: „Abū ῾Ubajda je důvěryhodnější než ty.“ „Ano,“ řekl Konstantin, „Abū ῾Ubajda mluvil pravdu, zatímco já lhal.“ ῾Umar se ho tedy otázal: „Co tě k tomu vedlo?“ „Chtěl jsem tě podvést,“ děl Konstantin, „ty sám urči naše povinnosti.“ ῾Umar tedy nařídil, aby bohatí platili čtyřicet osm dirhamů, středně bohatí dvacet čtyři a chudí dvanáct. Nařídil jim také, aby neobnovovali kostely ani nevztyčovali kříže na místech,

8 Abū ῾Ubajda ibn al-Ğarrāḥ vedl vojsko muslimů při dobývání Damašku a Sýrie.


kde žijí muslimové, a do nāqūsu9 tloukli pouze uvnitř kostelů. [Řekl]: „Mus-limové mají právo s nimi sdílet jejich domy a bydlet v nich, neboť vám nedůvě-řuji.“ [Dále řekl]: „Jižní části pozemků okolo kostelů připadnou muslimům, aby si v nich zřídili mešity, neboť se nachází v samém středu měst.“ Dále nařídil, že [křesťané] mají zapovězeno vodit vepře čtvrtěmi muslimů; tři dny a noci musí hostit hosty; svezou ty, kdo jdou pěšky z jedné vesnice do druhé; dají jim dob-rou radu a nepodvedou je; nebudou projevovat náklonnost k nepřátelům [mus-limů]. Dodal: „Považujeme za zákonné prolévat jejich krev, brát do zajetí jejich syny a ženy. Takto se uzavírají smlouvy a dohody s Bohem a takto je zajištěna ochrana muslimů.“

Konstantin odpověděl: „Vyhotov o tom pro nás zápis.“ Zatímco zhotovova-li zápis, ῾Umar se zamyslel a dvakrát pronesl: „Učiním pro vás, Habešané, dvě výjimky.“ Na to [Konstantin] pravil: „Chvála tobě.“ Po vyhotovení dokumentu Konstantin řekl: „Pojď, kníže věřících, mezi lid a sděl jim obsah ujednání a po-vinností, jež jsi mi uložil.“ ῾Umar pravil: „Chvála Bohu. Chválím Jej a prosím o pomoc. Koho vede Bůh, ten nezbloudí, a komu dá Bůh zbloudit, ten [jiného] průvodce nemá.“ Ten proklatý Nabatejec však utrousil: „Bůh nikoho neuvádí na scestí.“ ῾Umar se otázal: „Co říká ten Nabatejec?“ „Tvrdí, že Bůh nikoho neuvádí na scestí.“ Nato ῾Umar odpověděl: „Tuto smlouvu jsme ti věru nedali proto, abys útočil na naše náboženství. Při tom, v jehož rukách je má duše, učiníš-li to ještě jednou, udeřím tě do tváře. Měli bychom si vzít k srdci to, co ten pes kritizoval a co mu kníže věřících ῾Umar odvětil, jaké podmínky ustanovil a jak jej pokáral za kritizování; měli bychom přemýšlet o tom, k čemu jej ῾Umar smluvně za-vázal. Koptové se však přesto vyvyšují nad muslimy a berou si je za nevolníky, služebnice a otroky, do výše staví své věže a budovy, odívají se do přepychových oděvů muslimů, nemluvě o tom, že si kupují drahokamy, brokát, sady a zboží, jež se dováží po souši i po moři, a že se bezustání honí za rozmanitými rozko-šemi.“ ῾Umar si rovněž stěžoval na jistého chudého křesťana přišlého z vesnice, jednoho z těch zbídačelých křesťanů, jejichž živobytím je žebrání, který vyko-nával příležitostnou práci na těch nejpodřadnějších místech, jež posléze vykra-dl a z nakradeného majetku uplácel. Nakonec se mu podařilo vyšplhat se až do nejvyšších pozic, přecházeje z jednoho postu do druhého, až byl pověřen sprá-vou vojska a financí. Zanedlouho začal obnovovat zahrady, zavlažovací kanály a mramorové stavby. Aby však dosáhl toho všeho, musel nejprve vydrancovat majetek pokladny muslimů, o nějž se podělil s nejzrádnějšími a největšími ni-čemy mezi křesťany.

9 Klepadlo, jímž se svolává k modlitbě.


Od ῾Abd r-Raḥmāna ibn ῾Uṯmān se dochovalo následující: Dopis napsaný ῾Umarovi poté, co uzavřel mír s křesťany Sýrie:

Tento dopis poslali syrští křesťané ῾Abd Allāhovi ῾Umarovi, knížeti věřících: Když jste proti nám vytáhli, žádali jsme vás o záruku bezpečí pro nás, naše po-tomstvo a majetky. Zavázali jsme se vám plnit následující podmínky: Nebude-me v našich městech ani v jejich blízkosti stavět ani opravovat kláštery, kostely, poustevny a mnišské cely, ani opravovat stavby nacházející se ve čtvrtích mus-limů. Žádnému muslimovi nebudeme bránit složit hlavu v kostele ve dne nebo v noci. Naše brány budeme doširoka otevírat pocestným a těm, kdo jsou na stez-ce Boží. Poskytneme třídenní pohostinství a pokrm každému muslimovi, který se u nás zastaví. Neposkytneme útočiště v kostelech a našich domovech žádné-mu zvědovi ani ho neskryjeme před muslimy. Naše děti nebudeme učit Koránu. Nebudeme pořádat veřejné náboženské ceremonie. Nebudeme nikoho vyzývat ke konverzi. Nebudeme nikomu z našich příbuzných bránit v přijetí islámu, bude-li to jeho přáním. Budeme prokazovat muslimům úctu a povstaneme ze sedadel, budou-li chtít usednout. Nebudeme se muslimům nijak připodobňovat s ohledem na jejich oděvy. Nepřijmeme jejich kunju.10 Nebudeme jezdit v sed-lech. Nebudeme se opásávat meči a nebudeme u sebe nosit žádné zbraně. Do nāqūsu v kostelech budeme tlouct jen slabě. Nebudeme hlasitě pozvedat hlasy při pohřebních procesích. Nevezmeme si otroky, kteří byli určeni muslimům. Nebudeme na ně shlížet z našich domů. Ukážeme jim cestu.

Když kníže věřících dočetl, připsal: Přijali jsme tyto podmínky pro sebe a naše společenství, za což se nám dostalo ochrany. Jestliže porušíme něco z toho, k čemu jsme se vám zavázali a zaručili, pozbudeme naší smlouvy ochra-ny (ḏimma) a budeme podléhat trestům za vzpurnost a vzpouru.

Kéž lidé uvažují o těchto podmínkách a kéž zkoumají jejich oděv, způsob jíz-dy, jak oslovují bohaté muslimy a jim podobné. Není moci a není síly leč u Boha vznešeného, mocného.

῾Umar ibn ῾Abd l-῾Azīz, pán Umajjovců, napsal svým místodržícím do růz-ných provincií: Pozdravení pokoje od ῾Umara, který vám cituje z Knihy Boží, v níž není žádné nejasnosti: „Vy, kteří věříte! Modloslužebníci jsou věru nečistota (9:28)! Bůh je učinil přívrženci satana a jejich dílo neobstojí; veškeré jejich úsilí na tomto světě je marnost, přestože se domnívají, že konají skvělé dílo. Spočívá na nich prokletí Boží, andělů a všech lidí. Vězte, že vaši předchůdci zemřeli pou-ze proto, že odmítali přijmout pravdu a ruce vztahovali ke konání nepravostí. O jistých muslimech jsem se doslechl, že když kdysi vstoupili do této země a při-

10 Čestná jména počínající na abū „otec“ nebo umm „matka“.


šli za nimi nemuslimové, využili jejich služeb v administrativních záležitostech a ve vedení účetních knih, protože byli odborníky na vedení knih, vybírání daní a řízení obchodních záležitostí. Avšak zdar a řádná správa se nemohou zaklá-dat na něčem, na čem spočívá hněv Boha a Jeho posla. Věru, bývaly doby – Bůh jim učinil přítrž –, kdy každého místodržícího v provinciích, který ponechal v administrativě muže vyznávajícího jinou víru než islám, stihl přísný trest. Je nezbytné propustit je z jejich postů a uvést je do postavení ponížení a hanby, přiřknutého jim Bohem. Každý z vás nechť vydá počet ze správy provincií.“

[῾Umar ibn ῾Abd l-῾Azīz] přikázal: Židé a křesťané nesmí jezdit v koňském sedle; příslušník chráněného obyvatelstva smí v pátek vstoupit do veřejných lázní až po skončení modliteb <muslimů>. Dále přikázal ustanovit stráž, která by dohlížela na Židy a křesťany při porážce zvířat a pronášela při ní Boží a Mu-ḥammadovo jméno. Ḥajjān [ibn Šurajḥ], místodržící Egypta, mu odepsal: „Ó kníže věřících, bude-li současný stav v Egyptě nadále pokračovat, všichni pří-slušníci „chráněného obyvatelstva“ se brzy stanou muslimy a již více od nich nebude možné vybírat daň.“ ῾Umar za ním vyslal posla silného charakteru, kte-rému přikázal: „Jdi do Egypta, zasaď Ḥajjānovi třicet ran bičem do hlavy jako trest za jeho výrok a řekni mu: ,Střez se, Ḥajjāne, vybírat daň z hlavy od toho, kdo přijal islám. Přeji si, aby všichni přijali islám. Bůh přece poslal Muḥammada jako kazatele, a nikoli jako výběrčího daní! ̒“

Když Umajjovci opět učinili křesťany svými úředníky, Muḥammad ibn Jazīd al-Anṣārī11 napsal ῾Abd l-Malikovi následující verše:

Umajjovci, vyžeňte neobřezané jazyky, jak nařídil posel Boží a ḫalīfové.Neustavujte kopty písaři ve svých úřadech – je to zlo a hřích.Vždyť máte být vůdci osvětlujícími cestu, ať jdete, nebo stojíte na místě.

Nato vydal ῾Abd l-Malik příkaz, aby během jeho vlády nebyl v úřadě zaměstnán žádný Žid ani křesťan a beztrestně usmrtil ty, kdo je jmenovali.

Ḫālid ibn Ṣafwān napsal ῾Amru ibn al-῾Āṣ, místodržícímu Egypta:

„῾Amre, tvá pravice řídí náš Egypt a tys v něm vládl spravedlivě a podle pravdy.Mečem zabij každého, kdo se vzepře tvé vůli, ať na koptech vydobude slavné vítěz-ství.S nimi se tyranie pevně zabydlila v jeho hranicích a egyptský lid vidí samý útisk a výstřednosti.

11 Oficiální písař ḫalīfy ῾Abd l-Malika.


Nespoléhej se na křesťany, je to lid zpěčující se zákonu Božímu.Pomni na slova knížete věřících, chceš-li mu být poslušný: Nedodržuj žádnou úmlu-vu, dohodu či ujednání uzavřenou s nevěřícím.“

Té noci ῾Amr ve snu viděl hovořit křesťana a recitovat verše, ukazuje dlaní na ῾Amra:

„Vznešená dívka – zbavili ji matky a šlapajíce na ni ji ponížili.Poté ji nad sebou ustanovili vládkyní – střež se toho, aby ti vládl nepřítel.“

῾Amr se děsem probudil a pravil: „Při Bohu, nedal jsem jim soudní moc v žád-né záležitosti, již jim islám odepřel.“ Poté přikázal propustit z úřadů všechny kopty.

Al-Kisā’ī12 učil al-Ma’mūna četbě Koránu, byv od něj oddělen závěsem. Kdykoli princ pochybil, al-Kisā’ī udeřil holí do polštáře. Když al-Ma’mūn dospěl k výro-ku: Vy, kteří věříte! Neberte si židy a křesťany jako přátele, al-Kisā’ī udeřil holí a al--Ma’mūn se domníval, že chyboval. Pasáž proto přečetl znovu, ale al-Kisā’ī opět udeřil holí. Al-Ma’mūn se dovtípil, že ho chce upozornit na význam vznešeného verše, a vydal nařízení, aby Židé ani křesťané již více nezastávali funkce v žádné z provincií a nespravovali její administrativní nebo finanční záležitosti.

Za vlády Hārūna ar-Rašīda vykonával úřad místodržícího v Chorasánu al-Fa-ḍl ibn Jaḥjā a jeho bratr Ğa῾far13 zodpovídal za Dīwān pečeti. Ti dva postavili pri-vátní a veřejné mešity a založili další obecně prospěšné stavby, cisterny spojené s veřejnými fontánami a školy pro muslimské sirotky, jež opatřili fundacemi. Oba odstranili nemuslimy z dīwānů a dalších úřadů. Al-Faḍl strhl jejich pevnosti a chrámy v Chorasánu a zakázal jim barvit na bílo zbylé kostely, aby se odlišova-ly od mešit muslimů v různých zemích.

῾Amr ibn ῾Abd Allāh zmiňuje následující zprávu: Al-Ma’mūn mě zavolal, tá-zaje se na utlačování muslimů kopty v Egyptě: „῾Amre, víš něco o původu kop-tů?“ Já odpověděl: „Jsou pozůstatkem lidu faraónů, kteří žili kdysi v Egyptu.“ On řekl: „Sděl mi o nich něco.“ Řekl jsem: „Kníže věřících, když Peršané zbavili moci faraóny, zabili všechny kopty; naživu zůstali jen ti, kdo utekli a skryli se v Esne a v al-Ukṣurajn.14 Zde studovali lékařství a písařské práce. Po návratu ti nejlepší

12 Filolog Abū al-Ḥasan ῾Alī ibn Ḥamza, učitel al-Ma’mūna, syna Hārūna ar-Rašīda.13 Al-Faḍl a Ğa῾far byli vnuky Barmakovce Ḫālida; al-Faḍl spravoval Chorásán v letech 794–796.14 Města v Horním Egyptě.


z nich sloužili jako lékaři a písaři. Počínali si však úskočně a dopisovali si s Řeky o záležitostech Peršanů a počtu jejich vojska. Zpravili je o tajných úradcích vlá-dy Peršanů nad Egyptem a nabádali Řeky k příchodu a ovládnutí země. Vylíčili jim, jak se zmocní vlády. Řekové se tedy shromáždili, svolali armádu a vydali se do Egypta, který ovládli. Perské krále a jejich služebníky zabili a ustavili víru v Trojici. Zmocnili se celé země. Podvodně tak dosáhli svého cíle a vyvrátili moc Peršanů. Jeden básník o nich praví:

Prokletí křesťané a Židé; v naší době mezi námi dosáhli svých tužeb.Stali se z nich lékaři a písaři, aby se zmocnili duší a ukradli majetek.

Za dnů [ḫalīfy] al-Mahdīho se shromáždil dav muslimů u jednoho askety a stěžo-val si mu na útlak ze strany křesťanů. Asketa náležel k al-Mahdīho družině. Požá-dali ho, aby jim pověděl, co ví o křesťanech; někteří muslimové totiž utrpěli škodu na těle a jiní na majetku. Ti, kdo utrpěli škodu na těle, přišli o práci a na jejich místa nastoupili křesťané. Škodu na majetku utrpěli ti, kdo zbankrotovali. Aske-ta se sešel s al-Mahdīm a vyprávěl mu o nářcích lidu. Poté mu zarecitoval verše:

Při mém otci a mé matce, buď se zhatily mé sny, nebo mě svedly na scestí má mysl a myšlenky.Může ten, kdo se zpronevěřil náboženství proroka Muḥammada, mít co do činění se záležitostmi muslimů?Proti nám netasí meče, nýbrž pera – ta jsou stejně ostrá jako meče.

[Ḫalīfa] al-Ḥākim,15 jenž svůj původ odvozoval od Fátimovců, ve snu viděl, jak nesli Stvořitele v podobě člověka na rukou, až dospěli k branám paláce, kde zemřel. Sen sám takto vyložil: „Pravda lze vidět všude na světě, ale dříve než k nám dospěje, přijde vniveč.“ Rozmýšlel trochu o sobě a své rodině a přemítal také o Židech a křesťanech. Poté přikázal zbořit baziliku Božího hrobu16 v Je-ruzalémě a napsal: „Jeho vznešenost imām přikazuje zbořit Boží hrob: nechť je jeho stavba tyčící se do nebes nadél i našíř stržena k zemi!“ Dal také strhnout klášter zvaný al-Quṣajr společně s velkým kostelem v Damiettě. To se stalo se-dmnáctého ša῾bānu roku tři sta devadesátém prvním.17 Dále nařídil ponížit Židy

15 Fátimovský ḫalīfa al-Ḥākim bi-amr Allāh (z. 1021).16 V arabské středověké literatuře častá slovní hříčka: namísto kanīsa al-qijāma („kostel Vzkří-

šení“) se užívalo pejorativního označení kanīsa al-qumāma („kostel odpadků“).17 11. července 1001.


a křesťany zákazem zastávat posty sekretářů; muslimům zapověděl vyhledávat jejich lékařské služby; [Židé a křesťané] nesmí jezdit na koni či mule – na oslu smí jezdit jen se sedlem pro osly; křesťané si nesmí dávat jména Abū Šākir, Abū l-Faḍl nebo Abū l-Futūḥ; ženy křesťanů a Židů musí namísto střevíčků nosit pantofle, jednu červenou, druhou černou. Ženy křesťanů smí vstoupit do ve-řejných lázní pouze s dřevěným křížem na krku a Židovky s kusem dřeva; totéž platí pro muže. Kříž a dřevo budou vážit čtyři raṭly.18 Do celého světa rozhlásil, že Židé a křesťané jsou zrádci, a proto dopadne Boží kletba na každého, kdo jim dovolí oblékat se do nádherných oděvů, které jim islám odepřel. Navíc přikázal, aby vedle všech kostelů v Egyptě byly postaveny mešity, jejichž minarety budou převyšovat kostely, ať se na kostel hledí odkudkoli. Také nechal zbudovat uvnitř všech klášterů mešity. Jednu z nich postavil v klášteře al-Quṣajr, ale křesťané ji nechali zavřenou až do dnů sultána al-Malika aẓ-Ẓāhira, kdy se s ní stalo něco, o čem si přeji, aby se mne na to náš pán sultán otázal. Poté sultán rozhodl, aby stavba propříště sloužila jako mešita.

Za dnů našeho pána sultána rovněž v kostele al-Mu῾allaqa ve fusṭāṭské [čtvr-ti] Qaṣr aš-Šam῾ objevili minaret. Křesťané zmíněný minaret [jako by] ukradli a skryli, takže nebyl vidět, učinivše ho součástí kostela. Činili tak se souhlasem muezzina mešity po dobu třiceti roků. Když ten pokrytec umřel a svoláváním k modlitbě pověřili někoho jiného, nový muezzin objevil něco, co se podobalo skříni a v ní zbytky schodů vedoucích k zavřeným dveřím. Přinesl žebřík a dve-ře vedoucí na minaret otevřel. Svůj objev ohlásil a aḏānem svolal k modlitbě. Křesťané se ale proti muezzinovi srotili a biči jej vyhnali z mešity a přinutili ho vydělávat si na živobytí ve službách jednoho muže coby sluha a ve službách druhého coby písař. Když se zvěst o tom donesla k sluchu emíra Zajn d-Dīna Katbuġa, mladšího bratra al-Manṣūrova, vstal a šel o případu informovat emíra Ḥusām d-Dīna Ṭurunṭāj al-Manṣūrī19 a emíra Zajn d-Dīna Katbuġa staršího.20 Muezzinovi pak oficiálním dekretem navrátili úřad ve zmíněné mešitě.

Za vlády Abbásovce al-Ma’mūna dosáhl jistý Žid vysokého postavení, takže sedával výše než muslimští hodnostáři. Jeden z těch ctnostných předáků proti němu zosnoval lest. Al-Ma’mūnovi poslal lístek s textem:

Ó synu toho, jehož věrně poslouchal všechen lid a jehož slovo bylo zákonem.Kdo tak smýšlí, prohlašuje, že ten, jemuž prokazuješ čest, je lhář.

18 Tj. přibližně dva kilogramy.19 Hlavní vezír mamlūka Ḫalīla, cca 1290.20 Místodržící a posléze sultán.


Al-Ma’mūn odpověděl: „Máš pravdu. Dobře, žes mne na to upozornil“ a ihned přikázal Žida utopit. Al-Ma’mūn poté přítomným vyprávěl příběh o al-Miqdā-dovi ibn al-Aswad al-Kindī, Prorokově druhu, jehož na jedné z cest po celý den provázel jistý Žid. Při rozchodu si al-Miqdād vzpomněl na výrok posla Božího: „Každý Žid, ocitne-li se s muslimem o samotě, myslí jen na to, jak jej zahubit.“ Al-Miqdād řekl Židovi: „Při Bohu, dříve než se ode mne odloučíš, sděl mi, jakou újmu jsi mi zamýšlel způsobit, sic tě zabiji.“ Žid odvětil: „Nejprve mi dej záruku, že mi neučiníš nic zlého.“ „Dobrá,“ řekl al-Miqdād a zavázal se přísahou. Žid poté pravil: „Od počátku naší společné cesty jsem se zaměřil na stín tvé hlavy a šlapal po něm.“ „Posel Boží měl pravdu,“ pravil al-Miqdād.

Vypráví se, že Žid zvaný al-Hārūnī neboli Áronovec dosáhl za života jedno-ho krále na královském dvoře vznešeného postavení. Jednoho dne hrál v sálu určeném k hodokvasu s králem šachy a obdržel slib, že si [v případě výhry] může něco přát. Po výhře Žid požádal krále o splnění slibu. Král řekl: „Žádej, co chceš.“ „Nechť král přikáže, aby z Koránu odstranili verš: Náboženstvím jediným u Boha jest věru islám (3:19).“ Král mu dal bez meškání srazit hlavu.

Z důvěryhodných zdrojů se mi doneslo, že nemocného lékaře Mūsu navští-vil al-Qāḍī al-Fāḍil. Jelikož ten Žid byl učený a vznešený, pravil k al-Fāḍilovi: „Dlužím ti odměnu za tvou [dobrotu], žes mě navštívil. Udělím ti proto varová-ní: nikdy se nenech léčit Židem, poněvadž podle nás každého, kdo znesvěcuje Šabat, máme dovoleno [beztrestně] zabít.“ Al-Qāḍī proto [muslimům] zakázal zaměstnávat židovské lékaře.

O jednom Židovi se vypráví, že chodíval za jistým nejapným finančníkem a namísto daně mu předkládal určité množství mědi. Finančník odmítl měď při-jmout. Žid, když si ji bral zpět, utrousil: „Kéž Bůh prokleje toho, kdo mi ji dává“, a ten hlupák se domníval, že tím míní někoho jiného.

Od jedné důvěryhodné osoby jsem slyšel, že jistý Žid si do turbanu zasunul lístek, na nějž napsal, že kdo jej prokleje, bude proklet, a kdo jej pohaní, bude pohaněn, aby tak kdykoli, kdy jej někdo prokleje, mohl dané osobě říci: „Tvá kletba spočívá na mé hlavě.“ Jindy ve svém domě schraňoval dva kusy dřeva, z nichž jednomu dal jméno „štěstí“ a druhému „milost“. A kdykoli potkal mus-lima, řekl mu: „Ať tě Bůh obdaří ve dne v noci štěstím a milostí.“ Tím měl ten proklatec samozřejmě na mysli ty dva špalky.

Jeden hodnověrný přítel mi sdělil, že jistý Žid v Bilbajsu žádal vezíra Ṣafī d--Dīna ibn Šukra, zda by jej nepoctil návštěvou. Vládce souhlasil a cítil se v Žido-vě domě jako doma. Když nadešel čas jídla, řekl Žid své ženě: „Uvař jídlo v sou-ladu se [židovským] zákonem.“ Ona však odmítla. Nato řekl: „Já ti to nařizuji!“


Vešla tedy do domu a vyšla, nesouc mísu s močí. Tu pak nalévala naběračkou do talíře i pokrmu. Vládci jejich počínání nezůstalo utajeno, a proto jídlo neokusil, nýbrž předvolal Žida, který mu potvrdil pravdivost řečeného: „My Židé věříme, že kdokoli znesvěcuje šabat, propadl podle našeho zákona svým životem. Ne-můžeme-li ho zabít, namočíme mu alespoň do jídla.“ Vezír Žida spoutal a zabil a jídlo vyhodil.

Za časů [ḫalīfy] al-Ḥāfiẓe žil velký učenec Muwaffaq d-Dīn ibn al-Ḫallāl, je-hož navštívil al-Qāḍī al-Fāḍil, jeden z nejvlivnějších a nejvznešenějších mužů doby a správce dīwānů a kanceláří. Egyptští králové neměli ve zvyku přidělovat vojákům léno, nýbrž je v souladu se zvyklostí panující v Iráku vypláceli ze stát-ní pokladny. Jakmile se země zazelenala, al-Fāḍil pověřoval Muwaffaq d-Dīna a bystré a vzdělané členy armády, doprovázené důvěryhodnými muslimskými notáři a křesťanskými písaři, kteří sluli svým písařským uměním a znalostí ze-měměřičství, aby se vydali do všech provincií Egypta a ověřili stav jeho různých krajů a zjistili, jakými plodinami byly osety. Za tím účelem pečlivě vyhotovili registry lén a polností. Registry pak uložili ve vládním dívánu. Po uplynutí čtyř měsíců z roku byli spolu s několika křesťany vysláni další stateční, smělí a ne-bojácní vojáci a muslimští písaři, kteří osvědčili svou důvěryhodnost a znalost správy státních financí, aby vybrali třetinu daní určených k úhradě výdajů voj-ska. Další poslal do jiných oblastí země, aby je přeměřili, jak je zvykem. Dozorci, inspektoři a notáři se tedy vydali na cestu, ale jeden křesťan si začal vymýšlet všemožné výmluvy, proč s nimi nemůže jít, a přidal se k nim až druhý den po jejich vyjití. Šli tedy napřed a on je následoval. Přišel k jedné oblasti, do níž se mohl dostat pouze přívozem. Převozník jej převezl na druhý břeh a žádal svou mzdu. Křesťan se s ním začal hádat, nadával mu a hrubě ho urážel: „Já jsem in-spektor této oblasti a ty mě žádáš o úhradu za převoz?“ Převozník odpověděl: „Mám-li jakou obdělávanou půdu, vezmi si ji“ a chytil uzdu křesťanova mezka. Křesťan zaplatil a vzal si zpět uzdu. Když pak přeměřoval tuto část země, přidal k celkové výměře dvacet faddānů,21 ale v zápisu na papíru ponechal prázdné místo. Při kontrole zápisu si úředníci toho vynechání povšimli a křesťan si vzal záznamy k sobě, aby do prázdného místa dopsal: „Půda mezkaře na jméno ma-jitele přívozu, dvacet faddānů bavlny s daní čtyř dīnārů za faddān.“ Pozemkovou knihu odnesli do hlavní kanceláře, kde rozhodli o poskytnutí určitého odkladu v platbě. Když nadešel čas platby daně, vydali se výběrčí daní na cestu. Přišli do zmíněného místa a žádali podíl od majitelů obdělávané půdy. Po převozníkovi požadovali třetinu jeho majetku čili dvacet šest dinárů, on ale odmítl zaplatit se

21 Jeden faddān se rovná 4 200 m2.


slovy: „Mám-li na poli nějaké obilí, vezměte si ho.“ Nikdo ho však neposlouchal a dozorce se ho jal bičovat, přičemž muž žádal o svědectví pozemkové knihy a notářského zápisu. Nakonec jej přinutili prodat přívoz i ostatní majetek a ze stržených peněz uhradit požadovanou částku.

Ten muž, na němž se dopustili nepravosti, ze strachu, že po něm budou po-žadovat také zbytek jeho majetku, utekl do Káhiry, kde svým přátelům vylíčil neštěstí, jež jej potkalo, a požádal je, aby mu pomohli a ukázali cestu ven z té šla-mastyky. Jeden přítel řekl: „ḫalīfa má ve zvyku sedávat poblíž imāma v krytém portiku, aby měl dobrý výhled skrze bránu paláce. Ať ten, jemuž bylo ukřivděno, k němu přistoupí a pronese kletbu, řka: ,Není božstva kromě Boha a Muḥam-mad je posel Boží a ῾Alī je přítel Boží. ̒22 ḫalīfa tehdy vyslechne tvá slova, uvěří, že ti Bůh dal schopnost promluvit, a nařídí, aby před něj předvedli stěžovatele. Vyslechne tvou stížnost nebo jejím prošetřením pověří vezíra, soudce či správ-ce. Muž spěšně vyrazil na zmíněné místo naproti portiku a nahlas pronesl smlu-vená slova. ḫalīfa jej k sobě opravdu povolal, vyslechl jej a nařídil celou záležitost objasnit. Přivolal Muwaffaq d-Dīna ibn al-Ḫallāla a nechal přinést dokumenty o daném území, které pokrývají několik let nazpět. Listovali a zkoumali rok po roku, ale nikde nenalezli zmínku o „mezkařově půdě“. Al-Ḥāfiẓ proto předvolal onoho křesťana a přikázal, aby jej přibili na loď a krmili nejrůznějšími pokrmy a slepičí polévkou a napájeli nejvybranějšími nápoji s přimíchaným pižmem. Celý Egypt si o něm povídal. Sýrií i Egyptem se brzy proslýchalo, že al-Ḥāfiẓ zakazuje, aby „chráněné obyvatelstvo“ zastávalo významné posty.

Tato praxe pokračovala a křesťané během jeho vlády strádali a zmírali. Al--Ḥāfiẓ poté do svých služeb přijal jednoho dovedného astrologa a zcela se k němu upnul, takže veškeré významné i nicotné záležitosti konal jen v souladu s jeho míněním. Skupina vlivných křesťanů se uchýlila ke lsti. Přišli za astrolo-gem a nabídli, že mu vyplatí dva tisíce dinárů v hotovosti. Představili mu také křesťana jménem al-Aḫram ibn Zakarīja a pravili: „Chceme, abys poznal rysy toho muže při východu jižního Síria; o jeho jménu se však nezmiňuj. Podotk-neš, že hvězdy ukazují, že bude-li jistý křesťan – přičemž popíšeš al-Aḫrama ibn Zakarīja – jmenován vrchním správcem, vody Nilu přesáhnou obvyklou míru a vzrostou výnosy, stáda i úroda budou prospívat, rybářské sítě se naplní par-mami a dalšími druhy ryb, obchodníci se pohrnou po moři i po souši a královy zákony budou vládnout nad nejlíbeznějšími krajinami a přinesou požehnání.“

22 Šī῾ité k vyznání víry přiřazují vyznání, že ῾Alí je „přítel Boží“. Příběh spadá do období šíit-ských Fátimovců.


Astrolog, ten pes, pronesl ještě větší hanebnosti a lži, než jaké zazněly v je-jich lstivém návrhu. Když totiž al-Ḥāfiẓ čekal na zprávu o tom, co věští vy-stoupení Síria, astrolog přikázal, aby byli přivedeni předáci křesťanů, které si pozorně prohlédl. Ibn Zakarīju však křesťané po několik dnů neukázali, ale ten proklatec tak naléhal, až jej nakonec přivedli před al-Ḥāfiẓe, jenž ho jme-noval správcem. Sesadil tak Muwaffaq d-Dīna, vynikajícího a důvěryhodného muslima, a na jeho místo dosadil toho zrádného psa. Tak uvedl zpět do správy Kopty, kteří se k muslimům chovali přezíravě a povýšeně, začali se odívat do drahocenných elegantních šatů a jezdit na mulách a grošácích. Všemožně ško-dili muslimům a nedopřáli jim vydělat si na živobytí. Z jejich středu jmenovali inspektory a představené různých dīwānů a dokonce spravovali náboženské zá-ležitosti a dohlíželi na majetek náboženských nadací. Za služebníky a otroky si brali muslimy a muslimky. Jeden muslim dokonce musel prodat své dcery v dů-sledku hanebného chování Ibn Duḫḫāna – kéž ho Bůh prokleje –, kterého koupil jeden křesťan a stal se jeho pánem. Jeden učenec o tom napsal následující verše:

Když se křesťané rozhodnou veselit a jízda v sedle muly jim stoupne do hlavy,Když celé panství islámu je poníženo a vláda spočívá v rukou nevěřících,Pak řekni jednookému Antikristu – zamýšlel-lis kdy vyjít, teď nadešel tvůj čas!

Tak si ten proklatec a křesťané počínali až do dnů Fátimovce al-῾Āḍida, kdy se křesťan Abū al-Faḍl ibn Duḫḫān domohl vznešeného postavení a zcela ovládl al-῾Āḍidovu mysl. Stal se vlivnější než Ibn Zakarīja a v důsledku pošetilosti al--῾Āḍidových stoupenců se zmocnil vlády. Jeho stoupenci byli natolik nerozum-ní, že když se nějaký křesťan tehdy stal muslimem a po určitou dobu vyznával islám, avšak poté se navrátil zpět ke křesťanství, proklatému Ibn Duḫḫānovi se podařilo al-῾Āḍida přesvědčit, aby renegátovi nebránil vyznávat křesťanství. Tehdejší vládce takové jednání neschvaloval a ustanovil několik lidí, aby rene-gáta přivedli, aby jej usmrtil. Když křesťané Ibn Duḫḫānovi vládcův záměr vy-zradili, vstoupil do káhirské mešity, důkladně si prohlédl její poklady a ukradl tácky k lampám. Krádež svedl na soudce a veřejně rozšiřoval, že soudce je zrád-ce a že zcizil majetek mešity. Nato se přihodilo, že do města přijel ḥanbalovský kazatel šejch Zajn d-Dīn ibn Nağā, kterému řekli, čeho se proklatec Ibn Duḫḫān dopustil ve věci toho odpadlíka a jak hanebně naložil se soudcem.


Zajn d-Dīn ibn Nağā se těšil velkému vlivu u al-Malika al-῾Ādila Nūr d-Dīn Maḥmūd ibn Zengī,23 nechť se nad ním Bůh slituje. Al-῾Āḍid přikázal zmíně-nému kazateli, aby si sedl v káhirské mešitě a promluvil, jak měl ve zvyku. Al--῾Āḍidovi přední druhové spolu s jeho blízkými, učenci, soudci, emíry, vojáky a prostým lidem se shromáždili a šajch Zajn d-Dīn spolu s předčítači Koránu rozhodl, že začnou recitací verše: My obáváme se od Pána svého dne mračného, po-hrom (duḫān = kouř) plného (44:10). Při každé příležitosti šajḫ Zajn d-Dīn pouka-zoval na škodlivost kouře pro oči, mozek, lidskou konstituci a tak podobně. Nato se jal kárat křesťany za to, že všichni věří v božství toho, jenž byl zabit, ukřižo-ván a pohřben, a vykládal o jejich triku s ohněm, jejž rozžíhají v Chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě,24 o kterém, svádějíce lid na scestí, prohlašují, že sestupuje <z nebe> na hrob ukřižovaného. Krále obvinil z hříchu a zle se obořil i na vezí-ry a správce za to, že jim svěřují účetní a finanční záležitosti. Předložil důkazy o tom, že kdo je zaměstnává, porušuje Boží výroky o nich učiněné ve vznešeném Koránu, slova posla Božího a nedodržuje zvyklosti ustavené pravověrnými ḫa-līfy. Poté uvedl, že existují tací, kdo tvrdí, že Otec, Syn a Duch svatý jsou jeden Bůh, a zarecitoval verš:

Jak může rozumět počtům někdo, kdo z Boha dělá Trojici, a přitom tvrdí, že je Jeden?

Kazatel dále kritizoval původ křesťanů a nedostatečnou sebeúctu, neboť jedí vepřové maso, bezuzdně pijí víno ve společnosti svých žen, dcer a starších i mladých příbuzných a po celou noc vyspávají na hostinách, muži pomíchaní s ženami. Poté zarecitoval verše ῾Umāra z Jemenu,25 jež pranýřují výši Ibn Du-ḫḫānových příjmů:

Řekni Ibn Duḫḫānovi, až ho potkáš opilého a s tváří celou zalitou potem:Nechť je můj sok proklet bez ohledu na to, zda je mocnější než ti zmínění v sūře Zlaté ozdoby.26

Na znamení potupy jej udeř do zátylku, i kdyby šlo o kněze či biskupa.Čas ti dal vládu na osudy lidí, tedy jim bez meškání ohol brady a vytrhej vlasy;

23 Atabeg Sýrie; vládl v letech 1146–1173.24 Líčí liturgii velikonoční neděle.25 ῾Umāra al-Jamanī žil v letech 1121–1175.26 Narážka na Faraóna, Mojžíše a Ježíše.


Z peněz, jež jim vezmeš, učiň hromadu; navrš zboží, kraď, zraď, falší je ober a olup;Naříkej a prav: „Nezmocnil jsem se ani jednoho dirhamu“, pokřižuj se, pokor-ně pomodli a přísahej;Uchvať, co můžeš a dokud máš příležitost, dříve než Korán nahradí Evange-lium.

Poté vyprávěl o onom odpadlém křesťanu a o tom, co provedl soudci. Celé shro-máždění se vydalo za al-῾Āḍidem, který přikázal Ibn Duḫḫāna zatknout a veš-kerý majetek jeho domu zabavit. Nalezli v něm sto dvacet pět listů psaných franckým písmem a odnesli je k Šāwarovi, al-῾Āḍidovu vezíru. Ten předvolal překladatele, kteří z nich předčítali, a hle, ukázalo se, že jde o odpovědi Fran-ků z Akka, Tyru a Kypru na dopisy toho proklatce, v nichž je zpravuje o situaci v zemi, nepočetnosti vojska a nedostatečnosti al-῾Āḍidovy obrany, dodávaje jim tím odvahy a pobízeje krále Murriho27 k rychlému výpadu proti Egyptu. O ce-lém plánu hovořil vzletnými slovy, aby muslimy uvrhl v opovržení, zato s úctou hovořil o křesťanském učení a vyvyšoval kněze a mnichy. Dále hovořil o opravě kostelů a výstavbě donací, jakož i o pomoci při zvyšování jejich výnosů. Oni mu za to děkovali, chválili ho a oznámili mu, že jsou pevně rozhodnuti Egypt dobýt.

Ibn Duḫḫāna na místě zabili. Al-῾Āḍid křesťanům přikázal vrátit veškerý vý-dělek a příděly pro chudé, které pobírali po dobu pěti let, a nařídil, aby nikomu z nich nebylo ponecháno více než jeden dirham na měsíc. Kdo z nich zestárne, má být zabit, aby se stal výstrahou pro ostatní. Neuplynul ani rok a francký král Murri shromáždil početné vojsko a vytáhl proti Egyptu.28 Mstě se za Ibn Duḫḫā-novu smrt vyhladil všechny obyvatele Bilbajsu. Šāwar v doprovodu mužů z al--Qaṣrīje přitáhl k Fustátu, zapálil domy křesťanů, a přitom je pobíjel a okrádal.

Když se moci chopil sultán al-Malik an-Nāṣir Ṣalāḥ d-Dīn, křesťané zko-rumpovali jeho kurdské emíry a požádali o pomoc křesťany, kteří naoko při-jali islám, aby se mohli vrátit do svých úřadů. Hloupým Kurdům namluvili, že muslimové nejsou s to vykonávat úřednickou profesi; rozchvátili veškeré pení-ze, jichž se zmocnili; svou úskočností získali moc nad všemi městy a oblastmi; z pokladny muslimů ukradli majetek a příděly jídla pro vojsko a emíry. Nicméně někteří čestní a spolehliví muslimští písaři se nenechali zlákat a jeden z nich složil následující verše:

27 Amalrich, král jeruzalémský.28 Srpen 1163.


Jsem znaven z hlouposti a tuposti křesťanů – na každého muslima dělají dlou-hý nos.Nepokrytě pořádají razie do státní pokladny a kvůli čtvrti dirhamu se nebojí zasadit ránu.Vidíš kopta při zabzučení každé mouchy a jejich pera jsou četnější než vše, co má ostří.V tomto světě dosáhli, po čem touží, ale konečným místem jejich odpočinku v den zmrtvýchvstání bude oheň pekelný.

Křesťané mohli dál dělat v různých zemích, mezi různými národy a v administ-rativě, co se jim zlíbilo – vládli nad životy muslimů, jejich majetky a úřady.

Ve dnech vlády sultána al-Malika aṣ-Ṣāliḥa Nağm d-Dīn Ajjūba vešel v Káhiře jeden muslim na tržiště Sūq at-tuğğār a u sebe měl stvrzenku na peníze, které mu dlužil jistý voják. Dokument byl již vyhotoven a chybělo jen připojit podpisy svědků. Muž potkal dva křesťany oděné do vesty a šatů s širokými rukávy, jaké nosí vznešení muslimové. Muslim se domníval, že jde o lidi vznešené a doku-ment jim předložil. Oni ho podepsali, aby se tak muslimům vysmáli. O jejich činu zpravili sultána al-Malika aṣ-Ṣāliḥa, který ony křesťany nařídil zbičovat a přikázal jim, aby si kolem pasu uvazovali pás, nosili na oděvu odlišující zna-mení, nepřipodobňovali se muslimům a přijali stav ponížení a pokory, do nějž je snížil Bůh.

Navzdory těmto nařízením se křesťanům začalo od počátku vlády al-Mu-῾izze29 opět dobře dařit a jejich vliv vzrostl natolik, že každý emír musel při vládnutí využívat služeb křesťanského písaře. Jakmile se na tváři některého z otroků vládnoucího sultána ukáží rysy vlády a moci, kontaktuje jej některý z křesťanských mládenců prostřednictvím emírových písařů, zástupců nebo služebníků, přestože nemají žádnou moc ani léno. Začne emírovi sloužit, pro-vázet jej a plnit své závazky vůči němu. Z nových otroků učiní služebníky a jed-noho z nich jmenuje sekretářem nebo komorníkem. Sekretář začne lstivě roz-hodovat o takových záležitostech, jako je pití vína, přijímání hostů, rozdávání almužen a dalších věcech, jež ani nelze zmínit. Poté jej zláká k tomu, aby rozhoj-nil své bohatství, upevnil moc, opravoval vodní kola, zřizoval statky, rozšiřoval státní správu a navyšoval výdaje, takže se nakonec musí stát hamižným, rušit dané slovo, krást majetek svého pána a přitom se družit s tím proklatcem. Ně-kdy jej děsí případy, kdy se emíři zmocnili svých komorníků a sekretářů kvůli nepravostem, jichž se dopustili, a krádežím, které jim prokázali, a nažene mu

29 1250–1257.


strach z bití a trestu, jenž stihne také jej. Řekne mu, že nemá-li nic, čím by se zachránil, jistotně při bití zemře, a tak toho muslima přinutí krást a zradit.

To se přihodilo jednomu mocnému křesťanskému písaři emíra; lest, již užil, byla úspěšná ze dvou důvodů: 1) písař důvěrně znal emírovy služebníky a 2) ko-moří, mladý mongolský mamlūk, jezdil a zastavoval se jen ve společnosti emíra. Tu se přihodilo, že emír svěřil komořímu tři tisíce dirhamů na výlohy. Když výlo-hy pohltily peníze, řekl komoří písaři: „Vyhotov účet, aby emír svým podpisem, jak je zvykem, výlohy stvrdil.“ On tedy účet připravil a komořímu řekl: „Výlohy přesáhly tři tisíce o dvě sta dirhamů.“ Na to komoří odpověděl: „To mě těší.“ Písař mu odpověděl: „Jsi ještě mladý a nevíš, co ti prospěje, či uškodí. Nyní ti prokáži přátelskou službu: Ukáže-li se, že jsi o tom účtu věděl – a emír se to doví –, budeš muset vydat počet za všeho, na cos vynaložil ty tři tisíce plus dalších dvě stě padesát dirhamů, a obviní tě z věrolomnosti.“ Takovými slovy mu nahnal strach z bití, ztráty postu komořího a pozastavení postupu. Komořího děsil tak dlouho, až nakonec svého pána podvedl a okradl.

Většina písařů sloužících emírům získá moc nad služebníkem pánova domu tak, že mu daruje čile kvokající křepelky, tkaninu, modlitební koberec nebo něco jiného, a pak řekne: „V paláci vyprávěj o mých službách a náklonnosti k emírovi a o tom, že jej s radostí zahrnu radami a péčí o jeho majetek a úrodu.“ K dokoná-ní své lsti vezme kvalitní a drahocennou různobarevnou alexandrijskou látkou a řekne sloužícímu: „Oznam, že jde o nejnovější druh, který jsem vybral, aby byl nabídnut paláci. Bude-li se jim to či něco jiného líbit, ať mi to sdělí a já zařídím, aby poslali obilí a další plodiny z emírových polností do Alexandrie.“ Služebník bude celému domu dělat pomyšlení slovy: „V domě jistého emíra si této látky objednali velké množství. Šaty z takové látky by paní domu náramně slušely.“ Lidé tomu psu poděkují a řeknou: „Emírovi poraď, aby poslal obilí do Alexan-drie, a my si vybereme, co se nám líbí.“ Poté se ten pes setká s emírovým komo-řím a vzbudí v něm touhu po Alexandrii, jejích lákadlech, sadech a vzácnostech, jakož i rozkoších a zábavách, v nichž si komoří libuje. Navnadí jej rozmanitými požitky, lenošením, vzácnými látkami, společností a slastmi.

Oba, on i komoří, se dohodli, že zajdou za emírem a namluví mu, že cena obilí v Alexandrii činí tolik a tolik stříbra a že hodnota každého dirhamu litého stříbra se rovná hodnotě dvou a půl stříbrných, z čehož plyne, že z prodeje kyne tučný zisk. Emíra požádali o svolení nakoupit pro něj v Alexandrii látky a zaru-čili mu třetinový zisk, zvláště obstará-li od sultána pro místodržícího Alexan-drie list, aby předal obilí mlynářům. Mnoho lidí si tak přijde na slušný výdělek a všichni budou spokojení.


Emír jim tedy nařídil, aby se vydali na cestu a vzali s sebou úrodu na prodej. Ten proklatec se jal rozličnými způsoby rozkrádat majetek těch, jimž sloužil. Pomohlo mu nejen to, že nebyli moc chytří, ale také náklonnost přátel. Maje-tek lidí, jimž sloužil, začal rozličnými způsoby rozchvacovat: úrodu kradl hned při jejím nakládání na lodě, při najímání lodí i při prodeji a nákupu pšenice. Kradl nejen při koupi látky, kdy šidil na ceně, ale kradl i již zakoupenou látku. Do svých služeb získal jednoho mládence blízkého emírovi tím, že mu jako dá-rek věnoval šátek a plátěnou pokrývku hlavy. Zisk nabyl také z toho, co přivezl z Alexandrie a z látky, kterou přivezl pro emírův palác. Služebníky a mládence emírova domu požádal, aby zavřeli dveře a pomohli mu odhánět ty, kdo pro-hlédli jeho podvody, aby o nich neřekli jeho pánovi.

Zmatek se rozmohl natolik, až se [zvěst] o tom donesla k tehdejšímu sultá-novi. Každý z emírových písařů totiž musel být dítětem emírova písaře nebo jeho příbuzným. Nyní, kdy měli dvorní písaři z křesťanů příležitost podvádět, krást a rozchvacovat peníze pokladny a dopouštět se hanebností a těžkých hří-chů – neboť se zaplétali s muslimkami, pili víno v posvátném měsíci ramadánu a tak podobně –, mohli prostřednictvím písařů požádat emíry, aby je různými způsoby ochránili a pomohli jim. Bude-li jedním z těch, jež vláda obviňuje, pí-sař emíra, jehož prosil o přímluvu za obviněného, podnítí k tomu, aby porušil sultánovy zákony ohledně jeho léna. Dále jej pohne k tomu, aby koupil půdu leníků a přinutil inspektory té oblasti k pomoci s orbou a setbou, aby, vlastní-li lis, získal dřevo ze sultánova majetku, a aby získal podporu při pěstování a při placení daní státu. Nedosáhne-li všeho z toho, pak většiny určitě.

Někteří z nich věnovali hojnost zlata, koňů, látek a dalších věcí. Sám zmíně-ný emír spolu s komořím šel, aby si pohovořil se sultánem, kdykoli se tomu psu nedařilo prosadit svou vůli. Nedbal sultánovy autority a s pomocí toho psa trval na svém, takže s klidným srdcem zradil ty, kdo mu důvěřovali. Ještě víc kradl, mamonil a loupil, spoléhaje se na ty, kdo jej ochrání výměnou za úplatu a dárky.

Však dost již bylo líčení příběhů, jichž bych mohl vyprávět tucty, kdybych chtěl. Kdybych měl moc anebo nalezl útočiště u mocného ochránce, podrobně bych se zmínil o mnoha křesťanských písařích – mohl bych i jmenovat – a o tom, kolik z nich by ochotně přijalo islám, kdyby se nebáli zabití či trestu. Mohl bych vyprávět příběh každého z těch, kdo se podvodně chopili moci, kdo svou zka-žeností a pácháním zla překročili mez, kdo sešli z přímé cesty, příběhy troubů, levobočků a zlotřilců. Mohl bych veřejně ukázat na ty, kdo vedeni postranními úmysly přijali islám. Mohl bych vyprávět o tom, kdo si zmámen mocí počínal pyšně a lstivě přisuzoval chyby učeným muslimům, na jejichž hlavy se jak sprš-


ka šípů snesly pohromy, a přitom s ještě větší nenasytností kradl a drancoval. Konverze k islámu mu sloužila jako zástěrka, za níž se skrýval; učinil si z něj žebřík k dosažení výšin, po nichž toužil, ďábelštější než sám ďábel – pramen lži a podvodu. Ať přísahal při islámu na cokoli – lhal. Vše čisté pošpinil lží a falší. Mezi křesťany je tím nejvíce nečistým, věrolomným, hanebným a odporným lhářem s vrozeným sklonem k nízkosti. Vymanil se z podřízeného postavení, jež přísluší křesťanům: ponížení placení daně z hlavy a hanba. Navenek sice vy-znává učení islámu, ale to jen proto, aby si uchoval svůj majetek a život a aby ještě více podváděl a kradl. Naoko se stavěl být muslimem, ale jakmile vešel do svého domu, v němž žije jeho křesťanská rodina, žena, synové, dcery a příbuzní, jednal jako pravý křesťan: o křesťanských postech se s nimi postil i posty přeru-šoval. Pozorný pozorovatel by si všimnul, že žil více než dvacet pět let jako křes-ťan. Ačkoli po celou dobu, kdy zastával svůj post – bezmála pět let –, pobíral plat ne vyšší než dvě stě padesát dinárů, podíváš-li se na jeho majetek, shledáš, že na to, aby mohl žít takovým stylem, by potřeboval tisíce dinárů, nemluvě o bro-kátu, barvených látkách, drahokamech, otrocích, služebnících, grošovaných koních, stádech skotu a bravu a zboží dováženého po souši i po moři. A nyní se podívej, jak žijí nejvznešenější a nejvěrnější muslimové a významní úředníci pobírající vysoký plat, kteří sloužili králům a sultánům během posledních pa-desáti roků, a přemýšlej o tom, jak penězi ze svých příjmů deklarují svou loaja-litu. Každý z nich peníze vydělané v úřadu vynakládá na umocnění velkoleposti sultánovy moci tím, že kupuje krásné koně, služebníky a šaty. Věru, ke stáří jsou kvůli své oddanosti k sultánovi zadlužení a chudí.

Když se bezřasí Tataři zmocnili Sýrie, vydal se učený Abū l-Faḍā’il, syn se-stry al-Makīna ibn al-῾Amīd, známý sekretář vojska v Damašku, za Hülegüm, tatarským králem. S sebou si od svého strýce, zmíněného al-Makīna, a od boha-tých damašských křesťanů vzal mnoho peněz, darů a vzácných předmětů. Jeho hlavním pomocníkem byl vládce Irbīlu, jemuž se podařilo získat od Hülegüho ferman. Ferman dovoloval otevřeně vyznávat své náboženství všem komunitám východní části impéria, Ğazīra ibn ῾Umar a celé Sýrie, totiž křesťanům, Židům, zoroastrovcům, uctívačům Slunce a modloslužebníkům, a zakazoval muslimům jakoukoli z těchto komunit odsuzovat a stavět se jí slovem či skutkem na odpor. Kdo rozkaz neuposlechne, bude zabit. Ten proklatec v Hülegüm roznítil chti-vost, neboť mu řekl, že madrasy, řádové budovy ṣūfijů a mešity spravují mus-limové, kteří z nich kvůli vzájemným úmluvám neodvádějí panovníkovi, nač má právo, neboť mezi jejich členy náleží soudce i svědkové. Sekretář vojska roz-hodl, že jedna třetina všech náboženských nadací jim má být odňata a předána


Hülegümu. Oslabením právních specialistů, znevážením soudců a pošlapáním svatého práva ten proklatec zamýšlel škodit islámu. Vrátil se s fermanem, který dovoloval různým náboženským skupinám veřejně vyznávat svou víru a naři-zoval odebrat náboženským nadacím třetinu majetku. Abū l-Faḍā’il se cestou stavil v Ṣajdanājā a zpravil křesťany v Damašku o svém příchodu s fermanem od Hülegüho a vítězství křesťanství nad islámem. Řekl jim: „Vyjděte mi naproti s kříži a knihami Evangelia, oděni v brokátu a saténu, s kadidelnicemi plnými aloového dřeva společně s jáhny a knězi s pokrývkami hlavy a metropolitním biskupem v rouchu zdobeném šperky a s odkrytým svěceným vínem.

To se stalo uprostřed posvátného měsíce ramadánu roku šesti stém padesá-tém osmém.30 Víno byla ve stříbrných a zlatých mísách a pozlacených nádo-bách a pohárech. Lidé vyšli naproti Abū l-Faḍā’ilovi ve skupinách i jednotlivě a do Damašku vstoupili všichni za bílého dne za doprovodu hudby bubnů, trub, cimbálů a stříbrem inkrustovaných kadidelnic a za hlasitého skandování davu, který nejčastěji provolával „Mesiáš Ježíš, syn Mariin“ a „svatý kříž“. Zastavili se u dveří každé mešity nebo madrasy, kolem nichž procházeli, polévali je vínem z pohárů, z nichž pili, a provolávali dlouhé trvání dynastii Hülegüho, „který dal našemu pravému náboženství zvítězit a triumfovat nad náboženstvím lhářů“. Toho dne nebylo křesťana, ať chudého, nebo bohatého a vznešeného, jenž by se neoděl do nádherných šatů; jejich ženy se ozdobily šperky a náhrdelníky. Toho dne – stalo se to v měsíci ramaḍānu, kdy Bůh odhalil jejich bezbožnost – musli-mové zakusili pohanu a strázeň; hořce naříkali a s horkými slzami stékajícími jim po tvářích vysílali k Bohu pokorné modlitby, aby z nich sejmul tento smutek.

Druhého dne po příchodu proklatce Abū l-Faḍā’ila byl na náměstí Damaš-ku veřejně čten ferman. Toho dne mne navštívili dva muži: ῾Izz ibn Amsajnā al-Wāsiṭī, muž známý svými schopnostmi a psaním zlatým písmem, a soudce Mubaššir ibn al-Qasṭalānī, jenž se zná s vládními kruhy a s vezíry. Řekli mi, že křesťané v Damašku za dnů vlády al-Malika an-Nāṣira31 vystavili knihu al-Ma-’tamina ibn al-῾Assāl al-Mustawfī zvanou „Ostrý meč čili vyvrácení Koránu“ a na Mostě výrobců plsti v Damašku veřejně provolávali, že si ji lze prohlédnout u knihkupce aš-Šamsa al-Ğazarī, známého jako al-Fāšūša neboli „pan neroz-hodný“. ῾Izz a Mubaššir si knihu prolistovali. Zaujalo je, že ten proklatec se sna-žil dokázat, že výraz Ve jménu Boha milosrdného, slitovného lze interpretovat ve významu „Mesiáš, syn Boží“. Ten proklatec nevěděl, že každá částice, podstatné jméno či sloveso skládající se ze dvou písmen může při jejich přeskupení [zís-

30 1259.31 Nāṣir Ṣalāḥ d-Dīn Jūsuf z Aleppa (1250–1260), který vládl také Damašku.


kat jiný význam]. Pravil, že vznešený Korán obsahuje verš: A podobá se Ježíš před Bohem [Adamovi] (3:59) a zmiňuje také Mirjam, sestru Árona, jehož otcem byl Amram. Dodal, že jméno Ježíš Židé vyslovovali Jošu῾a, že Marie, Ježíšova matka, byla dcerou Žida a její matka se jmenovala Ḫana, a že Židé jméno ῾Īsā ani nepo-užívali, ani neznali. Ten proklatec dále řekl: „Cožpak dárce Koránu nevěděl, že Marii od Mojžíše a Árona dělí tisíce roků?“ Také popřel pravdivost al-Ḫaḍirova příběhu, neboť není zmíněn [v Koránu].32 Křesťané tvrdí, že se jmenoval Svatý Jiří a žil mnoho let po Mesiáši. Ten proklatec, kéž ho Bůh prokleje, odmítl i dal-ší příběhy. Mezi nimi příběh o Šalomounovi a [královně] Bilqīs33 a další s Šalo-mounem spjaté události. Zpochybnil dokonce příběh o „Lidu z jeskyně“34 a zašel tak daleko, že ho označil za výmysl vypravěčů.

V tu dobu jsem sloužil sultánu al-Maliku al-Ašraf Muẓaffar d-Dīn Mūsovi,35 vládci Ḥimṣu. Zašel jsem k Mostu výrobců plsti, abych si popovídal s knihkup-cem aš-Šamsem al-Ğazarī a poprosil ho, zda by mi zmíněnou knihu ukázal. On se však zapřísahal, že ji vrátil proklatému al-Ma’taminovi, který ji v jeho pří-tomnosti roztrhal na kousky a zničil dokonce i papír, na němž byla napsána. Poté jsem stanul před sultánem al-Malikem al-Ašrafem, když jsem předtím vy-slal jednoho důvěryhodného mládence s úkolem přivést al-Ğazarīho. Sultánovi jsem o všem vyprávěl a on řekl: „Knihu zajisti a jejího autora přiveď. Dám al--Ma’taminovi srazit hlavu.“ Požádal jsem toho proklatce o knihu, ale on popřel, že by ji měl: „Nepsal jsem ji vlastní rukou, stejně jsem ji roztrhal.“ Odvedl jsem jej k sobě domů a důkladně ho vyslýchal pomocí hrozeb a zastrašování. Mezi-tím skupina damašských křesťanů – mezi nimi al-Makīn ibn al-Mu῾tamid a ar--Rašīd, známý jako al-Kātib at-Taflīsī, a řada čelných a majetných křesťanských předáků – vešla do Ẓāhirova sadu k as-Sibbānovi, veliteli Tatarů. O as-Sibbānovi se říká, že je Hülegüho bratrancem z matčiny strany. Jednal autoritativně, prolil potoky krve a býval bezvěrcem. Křesťané mu přinesli mnoho peněz a hovořili o ílchánově fermanu, který stanoví, že všichni mají svobodu vyznávat svou víru a náboženství a že žádné společenství se nesmí stavět proti jinému. Řekli mu, že tajemník sultána al-Malika al-Ašrafa zadržel autora knihy napsané proti naší víře a hodlá ho zabít. As-Sibbān soudci Šams d-Dīnu al-Qummī, zástupci Tatarů v Damašku sídlícímu v paláci Dār as-sa῾āda, vzkázal, aby předstoupil před al-

32 Islámská tradice považuje al-Ḫaḍira za proroka nebo živoucího ṣūfího. Přestože se jeho jmé-no v Koránu neobjevuje, tradice na něj vztahuje verše ze sūry 18:64–81.

33 Tj. královna ze Sáby.34 Sedm spáčů z Efesu. 35 1245–1262.


-Malika al-Ašrafa se vzkazem: „Tento tvůj …36 neuposlechl ílchánova fermanu, za což jej čeká smrt.“ Al-Qummī požádal mého pána, abych mu sloužil a zpravil mě o všem, co se přihodilo, a dodal: „Tito lidé jsou nestoudní bezvěrci. Není roz-díl mezi muslimem a křesťanem. Postavíš-li se na odpor proti tomu křesťanovi, sám sobě uškodíš, také tvůj pán utrpí újmu a oba u Hülegüho získáte špatnou pověst za to, že jste jednali v rozporu s jeho příkazem. Náboženství islámu má požadavky vůči komukoli, kdo se k němu utíká pro ochranu, i když není jedním z vás [tj. není muslimem].“ Celá ta záležitost se stala velmi dobře známou a vě-děli o ní vznešení, čelní a mocní muži Damašku.

Krátce nato však Bůh způsobil, že sultán al-Malik al-Muẓaffar Sajf d-Dīn po-razil zadní voj [armády] proklatých Tatarů. Muslimové se zmocnili proklatce al--Faḍā’ila, syna sestry al-Makīna ibn al-῾Amīd, a předali ho emíru Šaraf d-Dīnovi Qajrān al-Faḥrī, správci domu sultána al-Malika al-Muẓaffara, který jej potres-tal a přinutil zaplatit pokutu. Křesťanským písařům se však lstí podařilo toho proklatce v tajnosti propustit z vězení, a poté uprchli do Mosulu. Tam se setkali s ar-Rašīdem at-Tiflīsīm a společně způsobili muslimům mnoho trpkostí, jež ani nelze zmínit. Stali se příčinou toho, že obyvatele Mosulu pobili v zajetí mečem.

Za dnů sultána al-Malika aẓ-Ẓāhira37 upřímní muslimové ze země Tatarů sdělili sultánovi, že al-Makīn ibn al-῾Amīd, sekretář vojska, informoval dopi-sem Hülegüho o velikosti egyptského vojska, jeho vojácích a velitelích. Al-Malik aẓ-Ẓāhir ho zatkl s úmyslem zabít jej. Jeho osud byl o mnoho horší než osud těch, jimž vládli křesťanští emíři – věznil jej déle než jedenáct let. Poté se jej podařilo z vězení vykoupit. Samotná tato příhoda volá po tom, aby majetek, ženy a ži-voty křesťanů byly prohlášeny za propadlé [muslimům], aby tak na tváři země nezůstal jediný křesťan ani Žid. Sa῾īd d-Dawla,38 hlavní vezír Baġdādu a Iráku, se snažil všemožně uškodit muslimům a pozvednout náboženství Židů. Proti Arġūnovi strojil úklady a spolčil se s někým, kdo mu podstrčil jed, když si byl prve přivlastnil bohatství islámu. Jako se tyčí do výše maják, tak povznesl Židy, zatímco islám pohaněl. Věru, tato dvě proklatá náboženství nikdy neopominula žádnou příležitost, aby se mstila islámu.

Když vešla ve známost popisovaná událost, navrhl jsem vládě, aby zabavila majetek těch psů, který zcizili z pokladny muslimů, s nímž obchodovali a o nějž se dělili s kupci, obchodujícími na moři i na souši od Sýrie po Egypt. Náš pán

36 Lacuna.37 Aẓ-Ẓāhir Rukn d-Dīn Bajbars (1260–1277).38 Správně Sa῾d d-Dawla („opora státu“). Mongolský ílchán Arġūn (1284–1291) jej učinil svým

lékařem a posléze vezírem. Zemřel násilnou smrtí roku 1291.


a sultán prohlédl troufalost těch proklatců, kteří koupili tripolské zajatce – prince, bohaté ženy a urozené křesťany – jakož i škodu, kterou svou mocí způ-sobili muslimům v různých provinciích. Jak pravil básník:

Dostane-li se k moci slaboch, zabíjí. Takový je zvyk bázlivců.

Ve dnech, kdy náš pán a sultán al-Malik aẓ-Ẓāhir dobýval Caesareu a Arsūf, po-slal lid Akka několik mužů ke káhirským křesťanům, aby společně zapálili al--Bāṭilīju,39 čtvrť Faraḥ, egyptskou nadaci náležející Posvátnému okrsku v Mekce a mnoho dalších míst s jediným cílem: odvést pozornost sultána al-Malika aẓ--Ẓāhira a uškodit muslimům. Požár se na řadě lokalit rozšířil až do okolí Káhiry.40

Lidé ze zemí Franků, připraveni poskytnout dobrou radu, o tom napsali al--Maliku aẓ-Ẓāhirovi, který zadržel křesťany a Židy v Káhiře a Fusṭāṭu a všechny je shromáždil k upálení. Sám v doprovodu několika emírů vyjel na koni, aby přihlížel jejich upálení na okraji Káhiry. Směnárník Ibn al-Kazrūnī vyšel sultá-novi naproti s prosbou: „Ve jménu Božím tě prosím, nespal nás společně s těmi křesťanskými psy, tvými i našimi nepřáteli. Spal nás odděleně od nich.“ Sultán a emíři se Ibn al-Kazrūnīho šprýmu zasmáli a někteří z emírů k sultánovi přišli s prosbou, aby peněžní pokutu uvalil na ně a je nechal jít a neupálil je. Sultán na ně uvalil tučné výkupné a určil emíra Sajf d-Dīna Balbān al-Mahrānī, aby od nich každý rok vybral stanovenou částku. Ujednaná dohoda trvala až do dnů al-Malika as-Sa῾īda,41 kdy bylo s křesťany dosaženo nové dohody, jež ohraničila dobu trvání jejich závazků pouze do doby změny vlády. Jakmile začal vládnout náš pán sultán al-Malik al-Manṣūr42 – ať Bůh posvětí jeho čistého ducha –, vše vyřešily peníze a úplatky a pokuta byla zrušena.

V době vlády aẓ-Ẓāhira vyšlo najevo, že část křesťanů, Arménů a Gruzínců žijících u Chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě vyzvídali pro bezřasé Tatary, jimž posílali zprávy o muslimech a jejich vojsku v Egyptě a o krocích emírů: kdo byl zabit a kdo uvězněn, zda došlo k nepokojům nebo zda panuje klid, v podstatě o všem, co se dověděli od křesťanských poutníků z Egypta, kteří vykonali pouť k Chrámu Božího hrobu. Sultán proto nařídil zabít špióny společně s jejich in-formátory. Nadto nařídil přeměnit kostel na mešitu.

39 Východní čtvrť Káhiry, nedaleko od mešity al-Azhar.40 K popisované události došlo roku 1265.41 Mamlūcký sultán Sa῾īd Nāṣir d-Dīn Baraka Ḫān (1277–1279).42 Mamlūcký sultán al-Malik Manṣūr Sajf d-Dīn Qala’ūn (1279–1290).


Al-Malik al-Manṣūr, nechť ho Bůh ochraňuje svou milostí.Soudce jedné čtvrti Manūfu43 rozhodl na základě věrohodného svědectví, že

kostel, který křesťané postavili v Ḥilwānu v mezidobí mezi vládou „egyptské“ dynastie a dynastie Ṣalāḥ d-Dīnovy, je nový. Soudce v souladu s právem roz-hodl o stržení kostela, poté co obdržel právní dobrozdání káhirských čelných právníků ve věci jeho zbourání. Křesťané však měli silný vliv na místodržícího emíra Ḥuṣām d-Dīna Ṭurunṭawī al-Manṣūrī,44 jenž přikázal zmíněného soudce předvolat, a nechal ho bít holí u brány al-Qarāfa. Kostel však zůstal v troskách, jak mne zpravil emír Nāṣir d-Dīn Muḥammad al-Ğaharkasī, správce Manūfu, až do roku šestistého osmdesátého devátého.45 [Dodal], že dokumenty, potvrzující toto rozhodnutí, vlastní zmíněný Nāṣir d-Dīn al-Ğaharkasī. K obnovení kostela došlo roku <šesti> stého devadesátého za přispění ῾Izz d-Dīna al-Qaššāš, správ-ce province al-Ġarbīja, kvůli Někomu, synu Někoho, písaře Někoho.

O nekalých obchodech al-῾Afīfa Mūsa al-Šawbakī

Al-῾Afīf často navštěvoval Akko, kam přivážel veškerou úrodu patřící sultánovi a některým egyptským emírům z oblasti Mrtvého moře. Tak pomohl Frankům proti muslimům. Kdybych mohl nalézt útočiště u pevného pilíře, jmenoval bych toho, kdo jim tuto pomoc poskytl, [což ale neučiním] ze zcela zjevných důvodů.

Ponížený Boží služebník Ġāzī ibn al-Wāsiṭī, autor tohoto pojednání, tvrdí, že žádný muslimský sultán, král, místodržící ani vezír nemůže dopustit, aby se křesťané v chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě nadále dopouštěli podvodu a tvrdili, že na hrob, v němž byl podle nich pohřben Mesiáš, „sestupuje“ oheň. K podvodu dochází kvůli dani vybírané od nich při [každoroční] pouti. Prokle-tý patriarcha hloupým křesťanům nabulíkoval, že sestoupení ohně dosvědčují také muslimští svědkové, kteří se ho snaží napodobit, ale jejich úžas a bezrad-nost ještě více vzrůstají, neboť oheň jim nechce hořet. Tím se [křesťané] ještě více utvrzují ve víře svých bezbožných otců. To platí zvláště pro ty, kdo se naro-dí [v Jeruzalémě] a vídají ten oheň rok co rok až do stáří. Objevení se ohně křes-ťany navíc podněcuje k misii mezi zbloudilými, jelikož jim slouží coby důkaz, jímž se je snaží připoutat k tomuto proklatému náboženství. V případě, že by sultánovi zástupci takové věci dovolovali, napomáhali by jim konat nesmysly a lpět na omylu, bezvěrectví, kacířství a paktování se se lží. Kdyby onen kostel

43 Manūf leží mezi Ṭantou a Ašmūnem v nilské deltě.44 Hlavní vezír sultána Lāğīna.45 1290. Al-Ğaharkasī čili Čerkes.


zničili a tím zabránili jevům spojeným s hrobem a ohněm, vyšla by najevo prav-da, totiž že jeden z představitelů Jeruzaléma si s sebou bere křesadlo, dva klůcky bavlny a síru a v přítomnosti proklatého patriarchy vykřesá oheň a zapálí knot v lampě naplněné olejem. Když olej dojde a lampa zvaná an-Nūr neboli „světlo“ zhasne, [snad] ti nerozumní lidé pochopí, že to celé byla blamáž a že byli ošáleni. Jistě se po [zboření Chrámu] odvrátí od svého náboženství. Možná se rozplyne víra a ochladnou záměry těch, kdo viděli podvod prováděný jejich představený-mi, totiž patriarchou, biskupem anebo metropolitou, a přijmou islám.

Totéž se přihodilo za dnů Mu῾āwiji ibn Abū Sufjān, když byl s armádou vy-slán bojovat proti Kypru.46 Arabští muslimové vstoupili na kyperský ostrov a opanovali ho. Na ostrově nalezli železný kříž tyčící se rovně mezi dvěma ty-čemi a podivovali se tomu, jak může stát bez podpěry. Jeden muslim s dobrým zrakem přistoupil blíž, vzal jednu tyč a kříž spadl. Na tyči nalezl připevněný magnet obrovských rozměrů. Sundal i druhou žerď a nalezl totéž. [Vysvětlení je takové], že oba magnetické kameny přitahovaly kříž na svou stranu rovno-měrně tak, aby nespadl. A když jedna žerď spadla, spadl spolu s ní také kříž. Tak byl odkryt podvod a odhaleny skutky proklatých představitelů křesťanů. Lidé poznali, že šlo o vychytralý trik.

Prosím Boha, který dal našemu pánu a sultánu, synovi slavného sultána a krále Ṣalāḥ d-Dīna,47 uspět, zvítězit a potupit nevěřící tak, jak toho nedosáhli žádní předešlí sultáni – v něm se pojí dobré skutky s odvahou a štědrost s vytr-valostí a krásou –, aby k jeho vznešeným skutkům mohlo být připsáno i to, že za dnů jeho velkolepé vlády z dīwānů zmizely všechny nesmyslné machinace ko-nané hloupými kopty v Egyptě a Sýrii. V této souvislosti jeden ctnostný člověk pronesl výrok al-Ḥasana ibn Hānī al-Ma῾arrī:

Poslouchala a vzkřikla: to je dopad kopyta jdoucího koně.48

Ač jde o zvláštní výrok, zakořenil v lidové mluvě a užívá se ho podobně jako vý-roku „škorpiónův amulet“, jímž se označuje mez možného, podobně jako tvrze-ní, že slyšela došlápnout koňské kopyto. Podobně zdánlivě nesmyslně a zvláštně zní i termíny koptů. Jestliže se však vyloží, jsou stejně jednoduché jako nej-jednodušší gramatické pravidlo, jaké se učí nejmenší muslimské děti ve škole. Jestliže někdo učený, kdo studoval tyto termíny, odcestuje do Iráku, Malé Asie

46 Tažení proti Kypru proběhlo roku 648/9.47 Tj. al-Malik al-Ašraf Ḫalīl ibn Qala’ūna (1290–1293).48 Verš v tomto kontextu nedává smysl.


a Persie, pranic mu neprospějí. Každá země užívá vlastní terminologii, jež je vlastní lidu nebo kmenu, jenž ji obývá a jemuž je srozumitelná. V oblasti Aleppa a Iráku byl způsob vedení účtů a záznamů v dīwānech – dokonce ještě nedávno – zcela odlišný od toho, který se užíval v Egyptě. Když se vítězný král Ṣalāḥ d-Dīn Jūsuf ibn al-Ajjūb zmocnil Damašku a jmenoval do různých postů v provinciích Aleppa a Iráku kopty, kteří změnili způsob vedení účtů na egyptský. Neuměli totiž používat syrský systém, který byl uzpůsoben tak, že podvodník nemohl dopustit žádné lsti či manipulace, aniž by nebyl odhalen. Až do konce nāṣirov-ské dynastie měli králové a sultáni Sýrie ve zvyku neponechávat finanční úřad bez muslimů, vůdčích osobností čelných rodin, slovutných svou důvěryhodnos-tí a schopnostmi. Žádný Žid ani křesťan tak sám v žádné záležitosti nevydal je-diné nařízení týkající se Sýrie. K něčemu se vyjadřovat nebo o něčem [oficiálně] psát směl pouze poté, co pravdivost dané věci stvrdil muslim. Žid nebo křesťan poté vyhotovil zápis, jehož správnost stvrdil důvěryhodný muslim podpisem. Muslimové nechávali své děti odhalovat podvody těch nízkých a omezených lidí a díky své bystrosti se naučili odkrývat úskoky [druhých] se stejnou dokonalos-tí, s jakou vynikli v náboženských vědách. O nich sepsali tisíce děl rozvíjejících rozličné aspekty, jež Žid ani křesťan nejsou s to pochopit. Oni uměli spravovat pokladnu muslimů v souladu s Knihou Boží a tradicí posla Božího.

Majetek pokladny se rozhojní Božím požehnáním a poctivostí [státních úřad-níků] a zhoubné zámysly Židů a křesťanů budou vymýceny a stezky nespravedl-nosti zahrazeny, jejich výspy rozbořeny a všechny jejich mrzké a hanebné stopy zahlazeny. Vykoná-li toto vše náš pán sultán al-Malik al-Ašraf, správce světa vezdejšího i náboženství, bude konat v souladu s tradicí posla Božího a následo-vat příkladu ḫalīfů jdoucích správnou cestou a spravedlivých sultánů. Al-Mālik v knize al-Mudawwana al-kubrā49 píše, že kníže věřících ῾Umar ibn al-Ḫaṭṭāb pravil: „Nevybírejte si mezi Židy ani křesťany odhadce ani směnárníky – ti musí být z našich trhů vyloučeni. Bůh je učinil pro muslimy zbytečnými.“

Platí-li toto pravidlo v obchodních záležitostech neboli ve věcech nepodstat-ných, oč více má platit ohledně vedoucích funkcí. Židé považují za dovolené brát úrok od nežidů. Jak může být do významné funkce jmenován – na základě vlast-ní úvahy nebo zákona – někdo, kdo považuje za dovolené obohacovat se na úkor muslimů? Moudří pravili: „Jak podivné je vidět věřícího zaměstnávat nevěřícího s odlišným názorem a protikladnou vírou a náboženstvím,“ a dodali: „Je nepo-chopitelné, když někdo sesadí věřícího bystrého přítele a nahradí ho nevěřícím

49 Nejde o al-Mālikovo dílo, nýbrž o souhrn jeho právního systému, vypracovaný jeho žákem ῾Abd r-Raḥmānem ibn al-Qāsim (z. 806).


hloupým nepřítelem.“ Jiný muž pronesl: „Existují čtyři vlastnosti, které se nalé-zají výhradně u muslima: cudnost, poctivost, ohleduplnost k lidem [jiného] ná-boženství a ochota poradit muslimům. Také polyteisty charakterizují čtyři vlast-nosti: nedostatek víry, zrádnost, úmysl podvádět muslimy a odstranit věřící.“

Spis byl dopsán díky milosti štědrého Dárce. Chvála Bohu jedinému. Kéž Bůh žehná Muḥammadovi, jeho čisté rodině a druhům. Naším podílem je Bůh a nej-milejší Ochránce.