View
219
Download
1
Category
Preview:
Citation preview
Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague
Zarys historii literatury greckiej. T. I by Tadeusz SinkoReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 83, Čís. 2 (1960), pp. 338-339Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23463449 .
Accessed: 14/06/2014 23:59
Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp
.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.
.
Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.
http://www.jstor.org
This content downloaded from 195.34.79.20 on Sat, 14 Jun 2014 23:59:11 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
338 Referáty
pokladu, naděje, strachu, varování, hrozby atd. — je to nejobsáhlejší oddíl práce (50 až
88), kde záporky ustupují do pozadí —, avšak toto rozlišení není plodné pro mluvnici, neboť ony rozmanité obsahy si nevytvořily zvláštní formy. 2. Předvětí s konjunktivem
nebo s optativem; konjunktiv vyjadřuje děj, který nepokládá mluvčí za skutečný, a optativ
děj, který má mluvčí za pravděpodobný (90). Záporky jsou ού nebo μη podle citu mluv
čího (89 п.). 3. Ireální předvětí vytýká protivu к svému obsahu, ke skutečnosti, a má
tedy „imaginativní" ráz. např. „kdybych měl", ale nemám (113 п.). Záporkou je μή, řidčeji ού. V latině je nisi nebo si поп; nisi prostě popírá, si поп naznačuje, že se kladné
mění v záporné (121). Těžiště práce je v hojných dokladech z řečtiny (pohřešujeme tu nápisy) a z jiných
starých i nových jazyků indoevropských a v jejich výkladu. Zdůrazňuje se, že soustava
podmínečného souvětí, již podávají mluvnice, je příliš tuhá a má mnoho výjimek (115 aj.).
Týká se to hlavně školských mluvnic. Že by formální výklad v mluvnici mohl být na
hrazen psychologickým, z práce nevyplývá: psychologie může jen pomáhat linguistice, arci je nutná při výkladu textů.
К. Svoboda
Tadeusz Sinko, Zarys historii literatury greckiej. Т. I. Warszawa 1959, Paňstwowe
wydawnictwo naukowe. Str. VIII a 944. Cena zl. 83. —
Sctva dokončil Sinko své šestisvazkové dějiny řecké literatury (Literatura grecka,
1931—1954), začal připravovat stručnější Nárys, určený hlavně vysokoškolským poslu chačům. Zatím z něho vydal I. díl věnovaný archaické a klasické literatuře (Sinko je
právem rozlišuje; často se spojovaly a spojují v celek klasické literatury). Menšího roz
sahu dosáhl hlavně tím, že vyloučil rozbory cizích názorů o sporných otázkách a že zkrátil
výklady o rukopisech, scholiich a nových vydáních starých spisovatelů. Těžiště je jako dříve
v podrobných rozborech zachovaných děl z hlediska obsahu i tvaru a v jejich genetickém seřazení a jako dříve se sleduje vliv starých spisovatelů na pozdější dobu; mezi Aristo
fanovými následovníky se nyní uvádí též Majakovskij (647 п.). Jako dříve je analysa
doplněna syntetickými soudy, např. že tragédie je velká metafora lidského života, osvět
lující smysl života jednotlivce i společnosti (339), že tragičnost u Aischyla tkví v konfliktu
omezenosti a volnosti (391), že Euripides jako racionalista byl pesimistou, a proto nej
tragičtějším z tragiků (580). Postup výkladů je někdy pozměněn: tak v prvním zpracování se jednalo o Aischylovi, Sofoklovi, o počátcích atické prózy, o Herodotovi, Thukydidovi, Andokidovi a Euripidovi, kdežto v Náryse jsou atičtí tragikové spojení, tj. více se uplat
ňuje eidografické hledisko. Proto se o Xenofontovi mluví na dvou místech, v kapitole
o dějepiscích (793 п.) a v kapitole o filosofickém dialogu (832 п.). Rozumí se, že se
v Náryse přihlíží к novým nálezům zlomků starých spisovatelů а к novým výzkumům,
např. M. Ventrisovu a J. Chadwickovu rozluštění mykénského písma (6 п.). Nová je Sinkova snaha o marxistické pojetí. Jak naznačuje v předmluvě (VI), více
naň působili angličtí marxisté G. Thomson a B. Farrington než sovětští (z nemarxistů
ho nejvíce zaujal W. Nestle svým dílem Vom Mythos zum Logos). Toto marxistické
pojetí se především projevuje podrobnějším líčením dějinného pozadí řecké literatury. Více než dříve se sleduje politické zaměření jednotlivých spisovatelů, např. o Hesiodovi
se praví, že byl prvním demokratickým básníkem (182), a o Aristofanovi, že nebyl stou
pencem aristokracie, jak se tvrdívá, nýbrž sedláků (603). Při rozboru slovesných děl
se věnuje větší pozornost postavení lidu a otroků, tak o Thersitově vystoupení v Iliadě
se říká, že to byl první protest řeckého lidu proti jeho utlačovatelům (35). Zdůrazňují se
This content downloaded from 195.34.79.20 on Sat, 14 Jun 2014 23:59:11 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Referáty 339
lidové prameny slovesných druhů, zvi. lyriky (190 n.) (ale Homér se právem pokládá za umělého, dvorského básníka, 56). Materialismus se vysoko staví nad idealismus: iónská
filosofie se prohlašuje za materialistickou (285) a o Platonově Gorgiu se praví, že dnešní
čtenář, materialista, máchne rukou nad smyšlenkami tam hlásanými (hl. o posmrtném
životě), že však dočte ten dialog do konce pro jeho uměleckou dokonalost (861). Tu za
chází Sinko příliš daleko: Platonovy dialogy mají co říci i dnešnímu čtenáři, materialistovi.
К. Svoboda
R. F. Willetts, Aristocratic Society in Ancient Crete. Londýn, Routledge & Kegan Paul Ltd., 1955, XV + 280 stran.
Po stručném přehledu nejstarších krétských dějin udává autor v předmluvě svůj zá
měr takto : Prozkoumat vznik a vývoj krétských států, jež vznikly obsazením ostrova Dóry, a zjistit, zda a jak zapůsobily starší krétské (minojské) instituce na jejich organisaci.
Toto thema má význam širší než jen pro poznání dějin krétských. Nerovnoměrnost vývoje
feckých, států vedla к tomu, že ne všechny z nich dosáhly nejvyšší formy městského státu,
ztělesněné v demokratických Athénách. Nejméně vyvinutý stupeň městského státu před
stavuje Sparta; aristokratické zřízení krétských států leží podle svého vývojového stadia
někde mezi těmito krajními body vývoje poliš a představuje v podstatě stupen, kterým
Athény prošly v 7. a 6. stol. př. η. 1. V athénských dějinách byl tento stupeň zastíněn
a tradice o něm převrstvena stupněm demokratickým. Tu nám může pomoci prozkoumání
dějin krétských městských států, kde aristokratický stupeň nebyl překonán ani v době
klasické a hellenistické; pochopení krétské aristokratické společnosti nám tak umožní
lépe pochopit celou jednu vývojovou etapu řecké společnosti. Zároveň nám zařazení krétské
aristokratické společnosti do celkového vývoje společnosti řecké pomůže i při zkoumání
a výkladu jednotlivých krétských politických institucí a právních norem, poněvadž nám
naznačuje celkovou perspektivu jejich předešlého i dalšího vývoje, a uchrání nás tak od
nehistorických závěrů. Willetts se pro užití této metody odvolává na G. Thomsona, jemuž
je kniha věnována, a Μ. P. Nilssona (str. 8).
Kniha je rozdělena do 22 kapitol seskupených do 5 oddílů: Primitivní základy (kap.
1—II, str. 1—29), Třídy (III—VI, str. 31—5,6), Rodina (VII—XIII, str. 57—100), Stát
(XIV—XX, str. 101—221), širší rámec (XXI—XXII, str. 223—256). Následuje seznam
užitých prací, publikací epigrafických a periodik a rejstříky věcný a jmenný.
V prvních třech oddílech je výklad spjat společným hlavním pramenem, Gortýnskými
zákony (Inscr. Cret. 4,72 a 4,41); o nich se dovídáme v první části prvé kapitoly (autor
přijímá datování hlavního nápisu M. Guarducci do let 480—460 př. η. 1.). Willetts zdů
razňuje, že gortýnské zákony novelisují dosavadní (rovněž psaná) zákonná ustanovení.
Je velmi důležité zjistit tendenci této novelisace, podle níž můžeme potom dělat zpětné
závěry o vývoji gortýnské společnosti. Ve zbytku prvého oddílu Willetts zkoumá systém
"krétské výchovy mládeže a společných jídel (syssitií) i společenskou organisaci. Dokazuje
jednoznačně, že jak věkové dělení krétské společnosti (srv. se Spartou), tak syssitia,
mužské domy (andreia) i krétské hetaíreie, v nichž byli organisováni všichni plnoprávní
dórští muži, jsou „houževnaté a aktivní přežitky" prvobytného řádu; jejich obsah, a funkce
se ovšem v třídní společnosti změnily. Tak např. sdružování mladíků v agelách nebo
syssitia si zachovaly primitivní kolektivní ráz, z hlediska všeho krétského obyvatelstva
se však staly výsadní organisaci dórské vládnoucí třídy. Z jednotlivostí je v první části
knihy nejvýznamnější Willettsův pokus o rekonstrukci základních jednotek rodové or
This content downloaded from 195.34.79.20 on Sat, 14 Jun 2014 23:59:11 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Recommended