Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Zarys historii literatury greckiej. T. I by Tadeusz SinkoReview by: K. SvobodaListy filologické / Folia philologica, Roč. 83, Čís. 2 (1960), pp. 338-339Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23463449 .

Accessed: 14/06/2014 23:59

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.34.79.20 on Sat, 14 Jun 2014 23:59:11 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

338 Referáty

pokladu, naděje, strachu, varování, hrozby atd. — je to nejobsáhlejší oddíl práce (50 až

88), kde záporky ustupují do pozadí —, avšak toto rozlišení není plodné pro mluvnici, neboť ony rozmanité obsahy si nevytvořily zvláštní formy. 2. Předvětí s konjunktivem

nebo s optativem; konjunktiv vyjadřuje děj, který nepokládá mluvčí za skutečný, a optativ

děj, který má mluvčí za pravděpodobný (90). Záporky jsou ού nebo μη podle citu mluv

čího (89 п.). 3. Ireální předvětí vytýká protivu к svému obsahu, ke skutečnosti, a má

tedy „imaginativní" ráz. např. „kdybych měl", ale nemám (113 п.). Záporkou je μή, řidčeji ού. V latině je nisi nebo si поп; nisi prostě popírá, si поп naznačuje, že se kladné

mění v záporné (121). Těžiště práce je v hojných dokladech z řečtiny (pohřešujeme tu nápisy) a z jiných

starých i nových jazyků indoevropských a v jejich výkladu. Zdůrazňuje se, že soustava

podmínečného souvětí, již podávají mluvnice, je příliš tuhá a má mnoho výjimek (115 aj.).

Týká se to hlavně školských mluvnic. Že by formální výklad v mluvnici mohl být na

hrazen psychologickým, z práce nevyplývá: psychologie může jen pomáhat linguistice, arci je nutná při výkladu textů.

К. Svoboda

Tadeusz Sinko, Zarys historii literatury greckiej. Т. I. Warszawa 1959, Paňstwowe

wydawnictwo naukowe. Str. VIII a 944. Cena zl. 83. —

Sctva dokončil Sinko své šestisvazkové dějiny řecké literatury (Literatura grecka,

1931—1954), začal připravovat stručnější Nárys, určený hlavně vysokoškolským poslu chačům. Zatím z něho vydal I. díl věnovaný archaické a klasické literatuře (Sinko je

právem rozlišuje; často se spojovaly a spojují v celek klasické literatury). Menšího roz

sahu dosáhl hlavně tím, že vyloučil rozbory cizích názorů o sporných otázkách a že zkrátil

výklady o rukopisech, scholiich a nových vydáních starých spisovatelů. Těžiště je jako dříve

v podrobných rozborech zachovaných děl z hlediska obsahu i tvaru a v jejich genetickém seřazení a jako dříve se sleduje vliv starých spisovatelů na pozdější dobu; mezi Aristo

fanovými následovníky se nyní uvádí též Majakovskij (647 п.). Jako dříve je analysa

doplněna syntetickými soudy, např. že tragédie je velká metafora lidského života, osvět

lující smysl života jednotlivce i společnosti (339), že tragičnost u Aischyla tkví v konfliktu

omezenosti a volnosti (391), že Euripides jako racionalista byl pesimistou, a proto nej

tragičtějším z tragiků (580). Postup výkladů je někdy pozměněn: tak v prvním zpracování se jednalo o Aischylovi, Sofoklovi, o počátcích atické prózy, o Herodotovi, Thukydidovi, Andokidovi a Euripidovi, kdežto v Náryse jsou atičtí tragikové spojení, tj. více se uplat

ňuje eidografické hledisko. Proto se o Xenofontovi mluví na dvou místech, v kapitole

o dějepiscích (793 п.) a v kapitole o filosofickém dialogu (832 п.). Rozumí se, že se

v Náryse přihlíží к novým nálezům zlomků starých spisovatelů а к novým výzkumům,

např. M. Ventrisovu a J. Chadwickovu rozluštění mykénského písma (6 п.). Nová je Sinkova snaha o marxistické pojetí. Jak naznačuje v předmluvě (VI), více

naň působili angličtí marxisté G. Thomson a B. Farrington než sovětští (z nemarxistů

ho nejvíce zaujal W. Nestle svým dílem Vom Mythos zum Logos). Toto marxistické

pojetí se především projevuje podrobnějším líčením dějinného pozadí řecké literatury. Více než dříve se sleduje politické zaměření jednotlivých spisovatelů, např. o Hesiodovi

se praví, že byl prvním demokratickým básníkem (182), a o Aristofanovi, že nebyl stou

pencem aristokracie, jak se tvrdívá, nýbrž sedláků (603). Při rozboru slovesných děl

se věnuje větší pozornost postavení lidu a otroků, tak o Thersitově vystoupení v Iliadě

se říká, že to byl první protest řeckého lidu proti jeho utlačovatelům (35). Zdůrazňují se

This content downloaded from 195.34.79.20 on Sat, 14 Jun 2014 23:59:11 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Referáty 339

lidové prameny slovesných druhů, zvi. lyriky (190 n.) (ale Homér se právem pokládá za umělého, dvorského básníka, 56). Materialismus se vysoko staví nad idealismus: iónská

filosofie se prohlašuje za materialistickou (285) a o Platonově Gorgiu se praví, že dnešní

čtenář, materialista, máchne rukou nad smyšlenkami tam hlásanými (hl. o posmrtném

životě), že však dočte ten dialog do konce pro jeho uměleckou dokonalost (861). Tu za

chází Sinko příliš daleko: Platonovy dialogy mají co říci i dnešnímu čtenáři, materialistovi.

К. Svoboda

R. F. Willetts, Aristocratic Society in Ancient Crete. Londýn, Routledge & Kegan Paul Ltd., 1955, XV + 280 stran.

Po stručném přehledu nejstarších krétských dějin udává autor v předmluvě svůj zá

měr takto : Prozkoumat vznik a vývoj krétských států, jež vznikly obsazením ostrova Dóry, a zjistit, zda a jak zapůsobily starší krétské (minojské) instituce na jejich organisaci.

Toto thema má význam širší než jen pro poznání dějin krétských. Nerovnoměrnost vývoje

feckých, států vedla к tomu, že ne všechny z nich dosáhly nejvyšší formy městského státu,

ztělesněné v demokratických Athénách. Nejméně vyvinutý stupeň městského státu před

stavuje Sparta; aristokratické zřízení krétských států leží podle svého vývojového stadia

někde mezi těmito krajními body vývoje poliš a představuje v podstatě stupen, kterým

Athény prošly v 7. a 6. stol. př. η. 1. V athénských dějinách byl tento stupeň zastíněn

a tradice o něm převrstvena stupněm demokratickým. Tu nám může pomoci prozkoumání

dějin krétských městských států, kde aristokratický stupeň nebyl překonán ani v době

klasické a hellenistické; pochopení krétské aristokratické společnosti nám tak umožní

lépe pochopit celou jednu vývojovou etapu řecké společnosti. Zároveň nám zařazení krétské

aristokratické společnosti do celkového vývoje společnosti řecké pomůže i při zkoumání

a výkladu jednotlivých krétských politických institucí a právních norem, poněvadž nám

naznačuje celkovou perspektivu jejich předešlého i dalšího vývoje, a uchrání nás tak od

nehistorických závěrů. Willetts se pro užití této metody odvolává na G. Thomsona, jemuž

je kniha věnována, a Μ. P. Nilssona (str. 8).

Kniha je rozdělena do 22 kapitol seskupených do 5 oddílů: Primitivní základy (kap.

1—II, str. 1—29), Třídy (III—VI, str. 31—5,6), Rodina (VII—XIII, str. 57—100), Stát

(XIV—XX, str. 101—221), širší rámec (XXI—XXII, str. 223—256). Následuje seznam

užitých prací, publikací epigrafických a periodik a rejstříky věcný a jmenný.

V prvních třech oddílech je výklad spjat společným hlavním pramenem, Gortýnskými

zákony (Inscr. Cret. 4,72 a 4,41); o nich se dovídáme v první části prvé kapitoly (autor

přijímá datování hlavního nápisu M. Guarducci do let 480—460 př. η. 1.). Willetts zdů

razňuje, že gortýnské zákony novelisují dosavadní (rovněž psaná) zákonná ustanovení.

Je velmi důležité zjistit tendenci této novelisace, podle níž můžeme potom dělat zpětné

závěry o vývoji gortýnské společnosti. Ve zbytku prvého oddílu Willetts zkoumá systém

"krétské výchovy mládeže a společných jídel (syssitií) i společenskou organisaci. Dokazuje

jednoznačně, že jak věkové dělení krétské společnosti (srv. se Spartou), tak syssitia,

mužské domy (andreia) i krétské hetaíreie, v nichž byli organisováni všichni plnoprávní

dórští muži, jsou „houževnaté a aktivní přežitky" prvobytného řádu; jejich obsah, a funkce

se ovšem v třídní společnosti změnily. Tak např. sdružování mladíků v agelách nebo

syssitia si zachovaly primitivní kolektivní ráz, z hlediska všeho krétského obyvatelstva

se však staly výsadní organisaci dórské vládnoucí třídy. Z jednotlivostí je v první části

knihy nejvýznamnější Willettsův pokus o rekonstrukci základních jednotek rodové or

This content downloaded from 195.34.79.20 on Sat, 14 Jun 2014 23:59:11 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions