Ante Starčević a Eugen Kvaternik a jejich pravašská

ideologie

Argumentace

Téma Ante Starčević a Eugen Kvaternik a jejich pravašská ideologie jsem si vybrala

z několika důvodů. Tato dvě jména jsou spojena s chorvatskou historií v druhé polovině 19.

století a rozvíjí se původní pravašská ideologie, která je důležitá pro další vývoj chorvatského

politického myšlení. Také jsem si toto téma vybrala, protože se týká úzce mého oboru, který

studuji. Jelikož jsem absolvovala v tomto semestru povinný předmět Chorvatská historie a

kultura do roku 1914, myslím si, že téma do kontextu mého studia zapadá. Volila jsem

zajímavé téma s vystihujícím názvem pro danou dobu.

Anotace:

Během 50. let 19. století vznikly dvě národně-integrační ideologie, které byly velmi důležité

pro rozvoj Chorvatska v 19. století. Byla to ideologie slovanství – důraz na národní identitu,

širší politické cíle. Druhá ideologie byla velkochorvatská – zastánci jsou pravaši, zavrhovali

tradice se slovanským základem (ilyrismus a austroslavismus), cílem bylo sjednocení většiny

slovanského jihu pod chorvatským jménem. Mezi pravašské ideology patřila jména dvou

významných osobností druhé poloviny 19. století – Ante Starčević a Eugen Kvaternik.

V následujícím textu je přiblížena problematika pravašství a názory výše zmíněných ideologů.

Klíčová slova :

Ideologie, Chorvatsko, 2. polovina 19. století, národ, politika, Ante Starčević, Eugen

Kvaternik

Text:

Ante Starčević a Eugen Kvaternik byli poslanci, kteří po obnovení ústavního zřízení

v habsburské monarchii, radikálně zpochybnili prorakouskou orientaci předáků chorvatského

národního hnutí. Chtěli ji nahradit politikou, která se bude snažit dosáhnout plné chorvatské

suverenity. Říká se jim otec vlasti a syn vlasti. Oba byli u vzniku první chorvatské ideologie.

Státní právo považovali za nejdůležitější pro chorvatskou národní identitu a individualitu.

Proto se tento názor stal jejich učením. Významná data (1102 a 1527) považovali za

kontinuum dohod, které byly uzavřené mezi svrchovaným národem a jeho panovníky. Za

nositele suverenity pokládali obyvatelstvo budoucího samostatného chorvatského státu. Ten

byl pro ně nejdůležitější.

Byli také označováni jako „pravaši“, tzn. ideologie je „pravašská“. Původní pravašská

ideologie popírá národní identitu Slovinců a Srbů na chorvatském území. Starčević

nezasazoval chorvatskou národní identitu do jihoslovanského ani slovanského rámce. Pravaši

stanuli v čele chorvatské národní identity v 80. letech 19. století. Představy zakládali na

jazykovém kritériu a na vědomí slovanské sounáležitosti. Starčević se stavěl proti všemu, co

bylo založené na myšlence vzájemnosti, protože to považoval za utopické a tyto plány by

sloužily jen zájmům Vídně a Petrohradu. A ti jsou velkou překážkou ve formování chorvatské

identity. Pravaši věřili, že každý národ má svého ducha či duši. Stoupenci říkali, že jazyk není

nejhlubší význam, ale duchovní síla a kontinuita národa je ta síla. Také kladli důraz na státní

právo. Největším nepřítelem Chorvatů jsou Habsburci, kteří roku 1527 se zavázali

k zachování a ochraně Chorvatska. To ale po staletí porušovali, a proto si Starčević a

Kvaternik mysleli, že mají právo smlouvu vypovědět a vystoupit z monarchie.

Pravašské učení mělo odlišný charakter od ideologie jihoslovanství. Preferovali řešit

chorvatskou otázku, co se týče monarchie. Dosažení plné suverenity Chorvatů považovali za

téměř neuskutečnitelné. K sjednocení mělo dojít na konfederalistickém základě a při plném

respektování národní rovnoprávnosti všech – tohle vše si mysleli ideologové jihoslovanství.

Pravaši zase říkali, že vládnout může jeden stát s jedním jménem a měl by ve státě žít jeden

národ. Věřili ve Francii, že by jim pomohla vytvořit samostatný chorvatský stát.

Starčević a Kvaternik se od sebe hodně lišili, i když dali vzniknout pravašské ideologii.

Starčević byl z chudé rodiny a vystudoval filozofii, naopak Kvaternik pocházel z bohaté

měšťanské rodiny a vystudoval práva. Rozdíl mezi nimi byl v jejich strategii, jak chtěli

dosáhnout svého cíle. Starčević prosazoval osvětovou činnost, přípravu pro vznik

chorvatského státu. Kvaternik razil aktivní politiku, diplomacii a revoluční prostředky. Právě

kvůli tomuto postoji byl dlouho v emigraci (Rusko, Paříž, Turín, Milán, aj.). Psal a vydal

mnoho cizojazyčných článků o chorvatské situaci v 2. polovině 19. století, aby se evropská

společnost seznámila s „pravou tváří“ Habsburské monarchie. Za hranicemi se snažil o šíření

povědomí o Chorvatech, o získání sympatií a podpory. Ve svém životě se setkal kvůli tomuto

s řadou osobností – princ Napoleon, Josef Václav Frič, Lájos Kossuth, hrabě Cavour.

V emigraci plánoval vyvolání protihabsburského povstání, ale neúspěšně. Roku 1871 se

rozhodl bojovat na vlastní pěst, obsadil území Vojenské hranice, obec Rakovice v Lica.

Z počátku velká podpora hraničářů, během několika týdnů byla krvavě potlačena a K. padl.

Chorvatské dějiny vykládal jako svědectví o Božské vyvolenosti národa k obraně svobody.

Mezi nepřátele také zahrnoval Avary, Tatary, Turky a Franky (Němce), Maďary a Rusko.

Věřil, že Francie a Rusko budou mít konflikt a Chorvaté sehrají důležitou roli. Protože Boží

prozřetelnost se usadila na Jadranu. Proto musí Chorvaté využít své polohy státu. Nepopíral

národní svébytnost Srbů, Slovinců ano. Znevažoval dějinné zásluhy a význam Srbů ve

srovnání s Chorvaty. Ti byli pro něj nejvýznamnější slovanský národ. Postupně se ale

ztotožnil se Starčevićovým názorem o nesvébytnosti Srbů.

Ante Starčević se považoval za ideového vůdce a učitele, promlouval k národu, odhaloval

jeho minulost, charakter a nepřátele. Usměrňoval kolektiv k realizaci absolutního ideálu – tzn.

k dosažení chorvatské národní identity, svobody a samostatnosti. Aktivní (praktickou)

politiku považoval za nemorální a bezpředmětnou, zastával domácí politiku. Tím se velmi

lišil od Kvaternika. Chtěl, aby se jednotlivé národy vyvíjeli svobodně, společně tvořit jednotu,

etiku a osvícenství. Zároveň měl v úmyslu Chorvaty na toto připravit svým učením, aby byli

zralí ke zformování vlastního národa, až zanikne habsburská monarchie. Nevěřil, že se to

stane za jeho života.

Charakteristickým prvkem národních ideologií 19. století byla romantická víra v jedinečné

poslání, ke kterému je národ předurčen. Všechno obyvatelstvo mezi Makedonií a Německem

považoval Starčević za Chorvaty, na základě spisu Porfyrogenneta O spravování říše,

chorvatský stát se rozkládal od Korutan po Makedonii. Popíral národní svébytnost Slovinců a

Srbů. Napsal spis Ime Serb (Jméno Srb), zde polemizuje s P. J. Šafaříkem. S. vyvrací

Šafaříkův názor, že Srbové mají název ze slova Slovan. Doslova píše, že se nemusel

obtěžovat dokazovat shodu mezi slovy Srb a Slovan, protože tato slova označují otroka. St.

napsal, že pochází ze slova servus – otrok, sluha a také se slovem svrab, svrbět. Označil Srby

za národ bez ducha a původu. V době Velké východní krize označil Srby a jejich národ za

nemorální nomádský živel, který měnil jazyk v závislosti na tom, kde zrovna přebývali. Stál si

za svým, když říkal, že mezi Alpami a Makedonií byli pouze Chorvaté. Doufal, že se kvůli

tomu Slovinci a Srbové dobrovolně přihlásí k Chorvatsku.

Rozkvět pravašství vedl k tomu, že narušoval soudržnost ideologického systému, kterému

dali formu Starčević a Kvaternik. Změnil se politicko-společenský život, který výrazně

ovlivňoval formování chorvatské národní identity. V průběhu dalších let se Chorvaté politicky

spojili se Srby a hodlali dosáhnout národní a politické spolupráci. Na závěr můžeme říci, že

díky Starčevićovi a Kvaternikovi a jejich pravašské ideologii se chorvatský národ posunul dál

ve svém vývoji. Jejich názory a činy daly ke vzniku dalším politickým stranám a rozvoji

chorvatské národní identity.

Použitá literatura:

GROSS, Mirjana. Povijest pravaške ideologije. Zagreb, 1973

GROSS, Mirjana. O nacionalnoj ideologiji Ante Starčevića i Eugena Kvaternika. Časopis za

suvremenu povijest 4. Zagreb, 1972, č. 1, s. 25–46.

GROSS, Mirjana. Starčević i Kvaternik..., Politicka misao, Vol XXXVII, (2000.), č. 1, str. 3

—24.

PELIKÁN, Jan. Dějiny Srbska. Vyd. 1. NLN-Nakladatelství Lidové noviny. 2006. 670 s.

ISBN: 80-7106-671-0.

ŠESTÁK, Miroslav. Dějiny jihoslovanských zemí. Vyd. 2. NLN-Nakladatelství Lidové

noviny. 2009. 759 s. ISBN: 978-80-7106-375-9.

ZAGRABEČKA SLAVISTIČKA ŠKOLA. Kešimir Nemec. Dostupné z WWW:

http://www.hrvatskiplus.org/index.php?option=com_content&view=article&id=59:knemec-

pravastvo&catid=35:rasprave-koncepti&Itemid=55 .

Hodnocení zdrojů:

GROSS, Mirjana. Povijest pravaške ideologije. Vyd. 1. Institut za hrvatsku povijest. Zagreb,

1973.

Tato chorvatská spisovatelka a historička je jedna z nejlepších ve svém oboru. Zdroj považuji

za důvěryhodný a vztahuje se přímo k tématu. Text je v chorvatském jazyce, psáno plynule a

čitelně. I přes to, že publikace je z roku 1973, domnívám se, že informace jsou věrohodné.

Jedná se o monografii.

PELIKÁN, Jan. Dějiny Srbska. Vyd. 1. NLN-Nakladatelství Lidové noviny. 2006. 670 s.

ISBN: 80-7106-671-0.

Monografie je důvěryhodná, dívá se na národní svébytnost Srbska z jiného úhlu než pravašská

ideologie, proto je pro mě důležitá. Informuje čtenáře o Srbsku nejen z pohledů Chorvatska.

ZAGRABEČKA SLAVISTIČKA ŠKOLA. Kešimir Nemec. Dostupné z WWW:

http://www.hrvatskiplus.org/index.php?option=com_content&view=article&id=59:knemec-

pravastvo&catid=35:rasprave-koncepti&Itemid=55 .

Internetová stránka, včetně mnoha článků, pojednává o chorvatské historii a kultuře ve velmi

čtivém duchu. Text je srozumitelný, ačkoliv možná někdy příliš detailní. I přes to je

důvěryhodný, obsahuje důležité informace.

GROSS, Mirjana. Starčević i Kvaternik..., Politicka misao, Vol XXXVII, (2000.), č. 1, str. 3

—24.

Článek považuji za věrohodný, jelikož pojednává také o politických myšlenkách. Politicka

misao v minulosti byl velmi oblíbený list.