BUDDHA

éIVOTA PŸSOBENÕ

PÿIPRAVOVATELE CESTYV INDII

BUDDHA

éIVOT A PŸSOBENÕ PÿIPRAVOVATELE

CESTY V INDII

V Abd-ru-shinově blízkosti přijal člověk

obdařený mimořádnými schopnostmi,

který k tomu byl povolán

All rights reserved. No part of this publication may be

reproduced, stored in a retrieval system or transmitted

in any form or by any means, electronic, mechanical,

photocopying, recording or otherwise, without permission

of the copyright holder.

PÿEDMLUVA NAKLADATELSTVÕ

TATO KNIHA je součástí knižní řady »Zaváté doby se probouzejí«, která informuje, jak se lidstvu během jeho dějinného vývoje dostávalo bezpro-středních pomocí ze Světla a jak z něho bylo duchovně vedeno.

Ze seznamu všech svazků uvedeného na konci knihy vyplývá, které vý-znamné historické osobnosti se podílely na tomto rozsáhlém koloběhu dění.

Knihy vznikly ve 30. letech dvacátého století pozoruhodným způsobem. Jejich obsah byl duchovně přijat, nebyl vymyšlen. Ve stvoření se totiž nic neztrácí, ale všechno živé dění zůstává nesmazatelně zachováno. Schop-ností přijmout a zaznamenat obsah jednotlivých spisů byli obdařeni povo-laní lidé žijící v blízkosti Abd-ru-shina, autora Poselství Grálu »Ve světle Pravdy«. Z toho důvodu neuvádíme ani jejich jména.

Spisovatelé sledovali vždy zcela určité vývojové linie událostí. Protožekaždý z nich si všímal linie jiného druhu, je někdy určitá událost vylíčena z různých zorných úhlů.

Nezaujatý čtenář může sám v sobě prožít, že obsah knih odpovídá sku-tečnosti. Vyciťuje, že autory při jejich tvorbě nevedla fantazie, ale skutečné dění, které procitlo z tajuplného mlčení. S úžasem, možná i hluboce pohnutpozoruje, jak se zvedají závoje zakrývající velikou, významnou minulost.Získává tak široký duchovní přehled a dospívá k poznání souvislostí od minulosti až po dnešní dobu.

Děje popisované v jednotlivých svazcích se odehrávaly na zemi i mimoni. Jejich výklad podává z hlediska zákonů stvoření logicky a bez mezerAbd-ru-shinovo dílo »Ve světle Pravdy«.

Abd-ru-shin čtenářům rovněž připomněl:»Ve všech knihách, které smíte poznat a které vám podávají zprávy ze

zavátých dob, je vám zřetelně a jasně ukázáno, jak mají lidé žít a jak musíjednat, aby měli úspěch.

Účelem toho, že vám to všechno smí být dáno, není pouze obohatit vaševědění, ale ukázat vašemu duchu opět cesty, po kterých musí jít, aby po-stupně dospěl k poznání.

Na prožití jiných lidí je vám ukázáno, co vám Poselství zvěstuje a co od vás požaduje.«

5

V knižní řadě jsou zastoupeny osobnosti pocházející z mnoha různýchoblastí. I to lze snadno pochopit.

Poznáme-li totiž učení všech těchto mudrců – počínaje Hjalfdarem (knihaEfesus) až po Krišnu, Zoroastra, Lao-c’a, Buddhu, Mohameda a ještě mno-ho jiných – v podobě, jakou jim kdysi dali, zřetelně vidíme, že pozemskélidstvo bylo duchovně vedeno ze Světla jednotným způsobem.

Abd-ru-shin o tom ve svém odkazu píše:»Kdyby lidé po tisíciletí nejednali vždy tak, jak jednají ještě dnes, kdyby

všechno, čeho se jim dostalo ku pomoci, stále znovu nepřekrucovali, aby to přizpůsobili svým lidským názorům a pozemským přáním, bylo by nyní zde na zemi jen jedno jednotné učení, vycházející z vůle Boží. Neexisto-valo by tolik různých vyznání.

Všechna učení, která dosud přišla na zemi, by společně tvořila jen jedinýstupeň k podstavci, na němž má spočinout Pravda, jak to bylo v mnohazaslíbeních lidem často zvěstováno.

Nebyly by rozdíly ve výkladech a tím méně v učeních samých!Neboť všechna učení byla kdysi Bohem chtěna, byla přesně přizpůsobe-

na jednotlivým národům a zemím a zformována zcela podle jejich tehdejšíduchovní zralosti a vnímavosti.

Všechna učení původně vedla ve zcela přímém směru k Pravdě, kterounacházíte v Poselství.

…Ti, kdo jednotlivá učení přinesli, byli připravovateli cesty pro samotnéSlovo Pravdy.«

6

VIDOUCÕ OTEVÕR¡ äIROCE O»I A ZÿÕ.

PÿED JEHO ZRAKEM VYSTUPUJE éIVOT,

KTER› SE NESMAZATELNÃ VRYL

DO KNIHY TOHOTO VELIK…HO STVOÿENÕ.

V PALÁCI V KAPILAVASTU panoval čilý ruch: očekávali návrat knížete z lovec-ké výpravy.

Již deset dní byl mimo domov muž, který byl středem své rodiny, dvora i říše. Co se mu asi přihodilo? Ještě nikdy se nevzdálil na tak dlouho.

»Kdy přijede otec?« vyptával se maličký Ráhula nesčetněkrát za dena jednou objímal matčina kolena, podruhé se mazlivě tulil v náručí kojné.

Ani matka, ani chůva však nemohly dát dítěti odpověď a utěšovaly je růz-nými pamlsky. Matka, krásná kněžna Mája, přistupovala stále častěji k vy-sokým oknům a hleděla dolů do údolí.

»Siddhárto, proč jsi tak dlouho pryč?« povzdechla si.Ale ani volání, ani nářek nepřivedly manžela nazpět stejně jako slzy, které

jí nezadržitelně stékaly po tvářích. Den za dnem míjel beze zpráv o knížeti.Nakonec Mája zahalila hlavu s černými, modravě lesklými copy bílým

závojem a odmítala jakýkoliv pokrm. Stará chůva jí domlouvala:»Kněžno, má květino, nesmíš ztrácet odvahu! Odlož vdovský závoj! Ještě

není čas, abys jej nosila.«Vatha se vrhla k nohám své paní, kterou od narození vychovávala, a pro-

sila ji, aby něco snědla.Vtom zaznělo radostné volání a břeskné zvuky rohů. I gongy se rozhla-

holily. Naslouchající ženy nemohly být na pochybách: kníže se vrací!Mája se rozběhla ke své vyhlídce, ale zahlédla už jen početnou družinu

vjíždějící na nádvoří paláce. A už také přispěchal starý věrný sluha Kapila,hluboce se uklonil a s rukama zkříženýma na prsou oznamoval:

»Kníže dorazí ještě před západem slunce. Poslal napřed loveckou kořist a část svého průvodu, protože sám se vrací domů jinou cestou.«

Palác rázem ožil. Lidé skládali kořist, prohlíželi si ji a obdivovali ji, za-vedli jízdní zvířata do stájí a lovecké ptáky donesli do jejich útulků. To seovšem neobešlo bez povídání. Po více než desetidenním odloučení si mělitolik co vyprávět! Kromě toho bylo nutné všechno připravit k důstojnémuuvítání knížete. Celý palác měl zářit krásou!

Knížecí palác byl skutečně krásný, pohádkově krásný! Postaven z bílýchkamenů na předhůří strmého zasněženého pohoří, které nazývali Himálaj,shlížel daleko do údolí, jehož úrodnou rovinou protékala velká řeka odvá-dějící své vlny do vzdáleného moře.

9

Bílý zámek, který se jasně odrážel od tmavého, téměř černého pozadí,bylo vidět již zdaleka. V jeho okolí se rozprostíraly pečlivě udržované za-hrady. Kolem vysokých stromů se ovíjely dlouhé úponky obsypané velkýmikvěty, vinuly se z jedné koruny na druhou a vytvářely tak stinná loubí, ji-miž bylo možné se procházet a vdechovat líbeznou vůni.

V zahradách rostlo vzácné ovoce. Mnoho služebníků se pozorně staralo o to, aby jedovatí hadi nebo jiná malá škodlivá zvířata nerušili klid.

Palác byl už od pradávna sídlem knížecího pokolení Šákja, jež vládlo nadnádhernými rovinami Gangy a nad územím sahajícím hluboko do horstvaHimálaj. Vládu knížat Šákja, kteří si s oblibou říkali Gautama, provázelyvždy blahobyt a štěstí. V rukou nynějšího knížete, všemi milovaného Sidd-hárty, se blahobyt změnil v bohatství a štěstí v pozemskou blaženost.

Když se knížecí průvod přiblížil k zámku, ptačí štěbetání přešlo v něžnýzpěv. V čele průvodu jela tělesná stráž knížete na malých hbitých koních. Vojáci na sobě měli bílý vlající oděv přepásaný pestrou šerpou a na hlavě umně zřasenou a bohatě zdobenou bílou roušku. Již na služebnictvu bylo vidět, jak je kníže bohatý.

Za nimi se mohutnými kroky blížil velký slon, na němž Siddhárta rád jezdil. Nad nádherným rudým sedlem se vypínal zlatý baldachýn, který mělknížete chránit před slunečními paprsky. Světlo zapadajícího slunce si po-hrávalo se zlatými ozdobami, lesknoucími a třpytícími se v jeho záři.

Za slonem šel lehkým, skoro tanečním krokem bílý kůň knížete. Bylo toneobyčejně krásné zvíře z dalekých zemí. Hříva a dlouhý, hustý ohon se mu stříbrobíle leskly.

Za nimi jeli koně průvodců a jako poslední zbrojnoši, kteří měli kolem těla ovinuté zelené šerpy a zelené šátky vpletené do bílých turbanů.

Průvod se stále více blížil. Mája už mohla všechno zřetelně rozeznat.Rozběhla se manželovi naproti. Z druhé strany se přihnal princ Ráhula –utekl chůvě, která udýchaně chvátala za ním.

Přestože všichni spěchali, dorazili k vysokému, pozlacenému hlavnímuvchodu do paláce teprve tehdy, když už kníže sestupoval po skloněnýchzádech klečících sluhů ze slona dolů. Radostně vykročil směrem ke svýmdrahým.

Byl to dosud mladý muž krásných rysů a vyšší postavy se sklonem k těl-natosti. Na ramena mu spadaly dlouhé, mírně zkadeřené vlasy, tmavý vousvroubící tváře dvojnásob zvyšoval bledost jeho obličeje.

Vztáhl ke svým milým štíhlé ruce a volal radostně slova pozdravů a něž-ností.

10

Uvítali ho sluhové a doprovodili do místnosti, kde v nádrži vyloženévzácnými hlazenými kameny šplouchala voda vydávající příjemnou vůni.Po koupeli namazali jeho tělo vonnými mastmi.

Pak se pohodlně natáhl na drahocenné pokrývky a najedl se. Po jídle zamířil do zahrady za ženou a dítětem. Odpočívali na kobercích ve stínuvysokých stromů.

Nejdříve jim vyprávěl o lovu, při kterém ulovili mnoho zvěře, mimo jinéi tygra a dva velké leopardy.

»Kožešina jednoho z nich bude zdobit Ráhulovo lůžko,« slíbil maličké-mu. Chlapec však zavrtěl hlavou.

»Ráhula nechce nic, co ulovili jiní. Brzy si uloví kožešinu sám.«Otec se usmál.»Chlapec je úplně jiný než já. V jeho věku jsem ještě nemyslel na budoucí

námahu, ale bral jsem si, co mi přinášeli sluhové a co mi dával otec. Jsemzvědav, jak se bude dál vyvíjet. Myslím, že všechna ta nádhera, která ho obklopuje, je mu lhostejná.«

Mája to potvrdila a dodala:»Je mnohem vážnější než jiné děti jeho věku. Možná, že bude učen-

cem.«Chlapec mezitím odběhl přes bujně kvetoucí záhony k hustému křoví

a rodiče si ho při rozhovoru na chvíli přestali všímat. Teď se vracel po-malými kroky a tvářičky měl zalité slzami. Vrhl se vedle otce na zem a dal se do usedavého pláče.

Na matčiny starostlivé otázky, proč pláče, neodpovídal a uklidňoval se jen pomalu. Pak zvedl hlavu a vážně se zeptal:

»Proč se smí stát, aby velký had spolkl ptáčka zpěváčka? Tak líbezně zpí-val. Najednou se připlazil on a… ach…«

Mája zděšeně vyskočila a zatleskala, aby přivolala služebníky.»Had! V zahradě je jedovatý had! Nemůžeme zde zůstat!« volala na slu-

žebníky, kteří přispěchali.Kníže Siddhárta ji uklidňoval:»Nech je hledat, květino. Nám se nic nestane.«Obrátil se k synkovi, který na něho stále ještě upíral tázavý pohled, a le-

dabyle prohodil:»Had měl hlad, chtěl jíst a nasytit se.«»Tak si měl vzít jiné zvíře, myš nebo krysu,« řeklo dítě s důrazem. »Proč

vlastně působí lidem a zvířatům bolest?«Kníže chvíli přemýšlel. Co na to má chlapci odpovědět?

11

»Had je průvodcem Višnua. Víš, kdo je Višnu?«»Ano, to vím,« přiznal Ráhula hrdě. »Pověděla mi to Vatha. Višnu je zlý

a temný bůh, který nenávidí všechno živé.«»Ví můj syn také, jak se jmenuje světlý bůh, který miluje celé stvoření?«

zeptal se otec něžně a shrnul mu kadeře z rozpáleného obličeje.»Dobrý bůh se jmenuje Šiva. Ale je ještě jeden bůh. Vatha říká, že stojí

nad oběma a spojuje je. Dá se spojit dobro a zlo? Je tento bůh trochu dobrý a trochu zlý?«

»Chceš toho vědět příliš mnoho najednou. Lidé říkají, že nad Šivou a nadVišnuem stojí Brahma. Možná, že později o něm uslyšíš víc.«

Ráhula nebyl s odpovědí spokojen, nic jiného se však nedověděl. Přišla Vatha a odvedla ho do paláce. Místo chlapce navázala na otázku Mája.

»Kdo je Brahma?« zeptala se zamyšleně. »Vyslovil jsi to tak zvláštnímzpůsobem: ›lidé říkají‹. Copak ty to neříkáš? Ty nevěříš v Brahmu?«

»Ne, Májo, nevěřím v něho,« zněla překvapující odpověď. »Brahma jepojem, který si vymysleli mudrci a učenci, aby mohli lidu vysvětlit to, če-mu by jinak nerozuměl. Když lid věří, že nějaký vyšší bůh drží ve svýchdvaceti rukou nitky vlády nad světem, neptá se už dál, proč jednoho stíhátakový osud a druhého zase jiný.«

Přitom hleděl nepřítomným pohledem do dáli.Mája se polekala. Až dosud v Brahmu pevně věřila. A teď její manžel,

jehož považovala za nejmoudřejšího a nejlepšího člověka, svrhl několikaslovy obraz boha do prachu. Nemohla se s tím spokojit.

»Siddhárto, ty nevěříš ani v Šivu a Višnua?«Kníže, jemuž byla určena její otázka, se na okamžik zarazil a pak obrátil

tvář k ženě. V očích se mu objevil výraz porozumění. Náhle věděl, že vzaltéto dětské duši oporu, když jí pověděl pravdu:

»Ale ano, Májo, věřím v ně, i když možná trochu jinak než ty.«Mája si oddechla.»A v Brahmu skutečně nevěříš?«»Mohu říci jen to, že jsem ho nenašel, ale zatím jsem ho ani nehledal.

Jsi spokojená, květinko? Zvedni svou krásnou hlavičku a už nehloubej. Raději zazpívej!«

Mája se spokojeně usmála. Uchopila malý strunný nástroj ležící vedle nía za jeho doprovodu začala zpívat píseň. Kníže ležel na zemi, díval se vzhů-ru do hluboké modři oblohy a cítil se být nejšťastnějším člověkem na zemi.

12

UPLYNULO NĚKOLIK roků nezkaleného štěstí. U nohou šťastných rodičů sihrál druhý chlapec, pojmenovaný po dědečkovi Suddhódana. Ráhula mělsvého bratříčka rád, a aby mu dělal radost, účastnil se jeho divokých her.Jinak se u něho projevoval ještě větší sklon k úvahám.

Jakmile zpozoroval, že otec má náladu vyprávět, zahrnul ho otázkami a prosbami, aby mu vyprávěl něco ze svého mládí nebo z minulosti jejichrodu. Také dnes naléhal na otce tak dlouho, až souhlasil.

»Suddhódana má jméno po dědečkovi. To byl tvůj otec? O knížeti Sudd-hódanovi mluví lid s úctou. Ale o babičce nevím nic. Byla také tak krásnájako naše matka?«

»Babička se rovněž jmenovala Mája a byla právě tak krásná. Pocházela z knížecího rodu, který panoval na druhé straně Himálaje. Nikdy jsem ji neviděl, protože zemřela několik dní po mém narození.«

»Tak tys vyrůstal bez matky? A kdo tě vychovával?«»Starý věrný sluha Kapila, který ovšem tenkrát nebyl tak starý jako dnes,

a jeho žena Kusi. Otec na mě neměl čas, protože ho příliš zaměstnávali sou-sedé. Činili si nárok na jeho vlastnictví, takže je musel spolu se svými vo-jáky stále znovu zahánět od hranic. Mně však nic nescházelo. Oba věrníopatrovatelé mě zahrnovali vším, co může dítě potřebovat.«

»Také láskou?« zeptala se Mája.Neuměla si představit, že by dítě bez matky opravdu nic nepostrádalo.»Také láskou!« opakoval kníže důrazně. »Čím jsem byl starší, tím více

jsem se učil oceňovat lásku, která nevznikla z přirozených pout, ale z věr-nosti a která je v případě nutnosti ochotna obětovat i vlastní život. To je te-prve pravá láska. Mateřskou lásku pociťují i zvířata. S takovou láskou, jakése mně dostalo v dětství a mládí, se setkáváme jen u lidí, kteří stojí velmivysoko.«

»Copak Kapila je člověk, který stojí vysoko? Je to přece jen sluha!« vy-ptával se chlapec.

Kníže ho poučil, že Kapila pochází ze vznešeného rodu a poddaným sestal jen nepříznivou shodou okolností.

»Jmenuje se snad naše město Kapilavastu podle něho?« ptal se chlapecneúnavně dál.

»Nejmenuje se podle něho, ale podle jeho předků, kteří je kdysi založili,«odpověděl otec.

»Mají jména vždycky nějaký význam?« zněla chlapcova další otázka.»Proč jste mi dali jméno Ráhula? To zní téměř jako ›Zaslíbený‹. Komu jstemě zaslíbili?«

13

»Za své jméno děkuješ jednomu moudrému muži, který k nám zavítalprávě v den, kdy ses narodil. Prosil mě, abych ti dal toto jméno. Později prýpoznáš jeho význam. Podívej, jmenuji se Siddhárta, to znamená ›Ten, kterýdosáhl svého cíle‹. Teď se pro mě moje jméno ještě nehodí, ale později, aždosáhnu cíle, se naplní i smysl mého jména.«

»Proč se jmenujeme Gautama? To přece nemá žádný srozumitelný vý-znam!«

»Jméno Gautama pochází z prastarých dob. Jmenoval se tak jeden pěvec,který pocházel z našeho rodu. Proto používáme jeho jméno.«

Ráhula by se rád ptal ještě dál, otec se však chystal na vyjížďku a předbranou paláce již čekal jeho bílý kůň.

Mája se dívala za odjíždějícím manželem. Už několik týdnů jí svíral dušismutek a neuměla si jej ničím vysvětlit. Kárala samu sebe – má přece vše-chno, co si jen může přát. Tísnilo ji ale úzkostné tušení, jako by její štěstí už nemělo trvat dlouho.

Její věřící a zbožná mysl se nedala manželovým výrokem o bozích zmýlit. Už se ho na to nikdy nezeptala, zato tím vroucnější modlitby vy-sílala k nebi a přinášela obětní dary. Její city proudily nad Šivu a Višnua k Brahmovi, v jehož všemohoucnost, velikost, dobrotu a lásku pevně vě-řila.

Jak často se o tom přesvědčila! Často, když se v nějaké zevní nebo vnitř-ní tísni, která se nevyhnula ani jejímu životu požehnanému štěstím, obráti-la k božstvu s vroucími prosbami, dostala také odpověď. Buď se její prosbasplnila, nebo jí tichounké hlasy pošeptaly, aby vyčkala, anebo jí naznačilyvýchodisko.

Před nedávnem našla přítele, který jí byl poslán jako pomocník. Byla o tom pevně přesvědčena. Když seděla sama v zahradě, přidružil se k ní sta-řičký mužíček, jehož viděla jen ona.

Byl oblečen jako bráhman a zdálo se, že má i takové vědění. Mohla s nímmluvit o všem, co zaměstnávalo její mysl i duši. Byla si vždy jista, že se jídostane vlídné rady a moudrého poučení. Zakázal jí ale, aby o něm s někýmhovořila. Jestliže se objevil někdo nablízku, mužíček zmizel. Nebylo to však téměř potřeba, protože jiní lidé ho stejně neviděli.

Ani dnes nebyla Mája dlouho sama. Ze zamyšlení ji vytrhl tichý smích.Starý mužíček seděl před ní na římse okna. Ještě nikdy se neukázal v palá-ci. Přívětivě ji oslovil a zeptal se, proč je sklíčená.

»Sama nevím, proč cítím takovou úzkost,« odpověděla. »Mám strachz budoucnosti, i když si neustále říkám, že se nemáme čeho obávat.«

14

»Tvoje úzkost je odůvodněná, kněžno,« pronesl mužíček vážně. »Tvůjmanžel je příliš bezstarostný. Težce rozhněval mocného sousedního kní-žete, ale všechna varování svých rádců odbývá jen smíchem. Místo aby svolal vojsko a zabezpečil hranice, projíždí se po lesích. Dostal jsem příkaz,abych tě varoval. Všechno, co máš cenného, klenoty, šperky a šaty, slož doněkolika vaků a měj je připraveny, abys mohla se svými syny a Kapilouuprchnout, až to bude nutné.«

Kněžna se velmi polekala.»Dovol mi, abych tuto výstrahu sdělila knížeti,« prosila. »Snad se ještě

dá zadržet osud, který visí nad námi!«»Můžeš mu to povědět, jakmile se s ním shledáš. Zatím ale všechno při-

prav. Ještě dnes večer musí být všechno hotovo. Pojď se mnou, ukážu ti tajnou chodbu, která vede z paláce daleko do hor. Nikdo ji už nezná. Použijji se svými syny.«

»Vatha nesmí jít s námi? O ní ses nezmínil.«Mužíček zavrtěl šedivou hlavou.»Je příliš stará,« prohodil po chvíli. »Nebude trpět, když ji necháš zde.«»A můj manžel? Jestliže se už neštěstí nedá odvrátit, musím ho opustit?

Nesmí se s námi zachránit tajnou chodbou?«»Musíš ho opustit kvůli svým synům. Potřebují matku. A život potřebu-

je tvé syny. Nesmějí zahynout! Kníže se ale musí strádáním naučit tomu,co dnes ještě neví: že nad ním žije věčný Bůh. Modli se za něho, aby brzynašel pravou moudrost! A teď pojď se mnou!«

Mužíček vedl ženu po mnoha schodech dolů – šla za ním jako ve snu.Když vstoupila do neznámého sklepení, které nikdy předtím neviděla, za-chvěla se hrůzou.

Konečně došli do jakési komůrky, kde nebyla okna ani dveře. Vedle hro-mady kamení, které zde leželo jakoby náhodou, mužíček ukázal na výčně-lek ve zdi. Mája se ho dotkla, a část stěny se skřípavě otočila stranou. Otvorbyl dost velký, aby se jím mohl protáhnout člověk. Stařec ukázal na svazekpochodní čnící ve zdi.

»Tady je vchod. Nezapomeň si s sebou vzít oheň, aby sis mohla posvítit.Vejdi směle dovnitř. Cesta je bezpečná a vede tak daleko do hor, že vás tamnepřítel nenajde. Zapamatuj si jenom dobře zpáteční cestu, abys v případěnouze tento úkryt našla.«

Když se kněžna opět dostala do svých komnat, prosila Brahmu o pomoc a sílu. Věděla zcela určitě, že je očekává cosi strašného, co nelze odvrátit.Rychle se dala do skládání věcí.

15

Když byla se vším hotova, zmocnil se jí vnitřní neklid takovou silou, žehledala, co by mohla dělat. Chopila se vaků a jeden po druhém vlekla pomnoha schodech dolů, takže si stále lépe pamatovala cestu. Nakonec složi-la ve sklepení poslední vak. Kníže Siddhárta se dosud nevrátil. Zabloudilsnad? Nebo se mu něco přihodilo?

Když se setmělo a nastal čas k nočnímu odpočinku, poslala kněžna chlap-ce na lůžko. Sama neměla na spánek ani pomyšlení. Oblečená se posadila k dřímajícím chlapcům a modlila se.

Ale pak asi přece jen usnula. Náhle ji probudil nepopsatelný hluk. Kom-nata byla osvětlená jako ve dne, světlo však přicházelo zvenku. Bylo sly-šet řinčení zbraní, pokřik mužů přehlušovaly bolestné výkřiky. Dříve než si uvědomila, co se stalo, se do komnaty vřítil Kapila.

»Kněžno, zachraň sebe i děti! Město i palác padly do rukou nepřátel!«»Kde je kníže?«»Nevíme! Nevrátil se z vyjížďky, ani on, ani jeho průvodci. Ale zachraň

sebe! Nepřátelé se už dobývají do komnat.«Mája vzala poděšené chlapce za ruku, zavolala na věrného sluhu, aby ji

následoval, a spěchala dolů do sklepení. Těžké kroky, které se již rozléhalyna schodišti, ji přiměly prchat ještě rychleji.

Konečně se dostali do tmavé komůrky. Rychle otevřela tajné dveře ve zdi, pustila chlapce a Kapilu napřed a pečlivě za sebou zavřela vchod. Za-pálili pochodeň a procházeli dlouhou klikatou chodbou. V poledne příštíhodne došli k jejímu ústí.

Tam, kde chodba končila, bublal horský pramen a nedaleko stálo stavení,které zřejmě dříve sloužilo za příbytek pastevci. Mohlo jim poskytnout útočiště, přestože se už trochu rozpadávalo.

Vděčně se v něm ubytovali, aniž se ptali, kde najdou potravu. Jediná Má-jina jasná myšlenka se týkala vzdáleného manžela.

KAPILAVASTU PADLO do rukou nepřátel. Strašně v něm řádili – pálili, vraždili a loupili. Městem, které bylo dosud tak šťastné, se mnoho dní šířila hrůza a děs.

Ostatní části země se podrobily bez odporu ze strachu, aby je nestihl stej-ný osud jako hlavní město. Vítězný kníže připojil malou říši ke své a počí-nal si jako neomezený vládce.

Kníže Siddhárta se dosud nevrátil! Asi se mu přihodilo neštěstí, že se ne-vrátil do své země, postižené tak krutou ranou.

16

Lidé, kteří takto uvažovali, měli pravdu. Toho večera, tak osudného projeho říši, přepadl knížete, jenž se s malou družinou vracel domů, oddíl dobře ozbrojených nepřátel. Bránili se udatně, až rána mečem srazila Sidd-hártu k zemi.

Několikrát za noc se probudil a sténal, znovu však upadl do hlubokéhobezvědomí a to mu nadlouho obestřelo smysly.

Proležel v bezvědomí ještě celý den a noc, než přišel k sobě, zesláblý bo-lestmi, ztrátou krve a hladem. Smysly už měl ale jasné. Viděl, že leží vedlesvých průvodců, kteří zaplatili věrnost životem. Leželi tady však na zemi i nepřátelé a zdálo se, že z nich neunikl ani jediný.

Siddhárta chtěl vstát, ale nešlo to. Rána ho příliš bolela a měl také strach,aby nezačal znovu krvácet. Co má dělat? Má bídně zahynout, opuštěn a sám? Je už zřejmě dlouho pryč z domova. Proč ho nikdo nehledá? A mezivšemi myšlenkami, které trýznily jeho unavenou hlavu, se stále znovu dralado popředí jedna jediná:

»Co mám dělat, abych si zachoval život?«Nenacházel odpověď. Kdyby věřil v bohy, teď by se modlil. Ale bohové

jsou pro něho pouhými pojmy, nejsou skutečností! A opět se snesla noc.Siddhártova trýzeň byla nesnesitelná. Co kdyby se přece jen pokusil najítpomoc v modlitbě?

Začal vzývat bohy, ale protože se za jeho modlitbami skrývala myšlenka»kdo ví, jestli to pomůže«, scházela jeho prosbám síla, aby mohly stoupatvzhůru.

Hledaly ho světlé nitky vycházející ze zbožných modliteb jeho ženy, ne-mohly však v pochybovačných myšlenkách zakotvit. Proto se musely ne-ustále vracet k té, která je nevědomky vysílala.

Nakonec Siddhárta začal na bohy reptat. Snížil se tak hluboko, že je pro-sil o pomoc, ale oni ho nevyslyšeli! Takže skutečně nejsou. Přece jen mělpravdu.

Noc mu připadala nekonečná. Kéž by mohl zemřít! Bylo by mu tisíckrátlépe, kdyby mohl okamžitě opustit tuto zemi, než být takto trýzněn k smrti!Vtom na něho dolehly nové myšlenky. Opustit zemi? A co pak? Kam po-vede jeho cesta? Když nejsou bohové, není ani onen svět! Rozplyne se vniveč?

Kdyby ho dříve napadly podobné otázky, ihned by je od sebe zapudil.Bude na ně přece dost času, až zestárne a bude slabý. Teď se však s nimimusel vypořádat – a nenacházel odpověď!

Vyšlo slunce a vyslalo něžné paprsky do lesního porostu, kde ležel těžce

17

zraněný kníže. Jeden z těchto slunečních šípů si pohrával na třpytivýchkrovkách broučka, který si na zemi vedle knížete hledal cestu mezi rostli-nami. Siddhárta ho sledoval pohledem a ozvala se v něm závist.

»Proč je tobě dopřáno žít, když já musím zemřít?«Zvedl malátně pěst, aby broučka usmrtil. V tom okamžiku pocítil, jako by

mu ruku něco zadrželo. Ne, nebyla to slabost, protože jinak by klesla dolů.Spoutala ji nějaká neznámá moc. Co to bylo? Vtom uslyšel hlas:

»Nikomu nesmíš způsobit utrpení!«Odkud přichází tento hlas? Zdálo se mu, jako by zazníval z jeho vlastní-

ho nitra. Kdo to ale drží jeho pozvednutou pěst? Takže jsou přece jen na světě bytosti, které není možné vidět a které jsou přesto mocné? Duši kní-žete rozechvěl paprsek naděje.

»Vy neviditelní, ať jste kdokoliv,« prosil vroucně, »pomozte mi! Nenech-te mě zahynout! Jestliže chráníte takového malého broučka, smilujte se takénade mnou!«

Mnohokrát opakoval prosbu zaznívající stále vroucněji, až mu praskotvětví a rachot kamení ohlásil, že přichází nějaká bytost.

Dříve než mohl Siddhárta rozeznat, zda je to zvíře nebo člověk, stanulpřed ním muž v ubohém oděvu. Byl to příslušník nejnižší kasty, jehoždotyku by se kníže dříve s odporem vyhnul. Nyní v něm ale viděl jen za-chránce.

»Pomoz mi,« zaprosil bledými rty. Muž se na něho podíval.»Zdá se, že jeden z nich ještě žije,« řekl udiveně. »Myslel jsem si, že jste

všichni mrtví. Doufal jsem, že tady najdu bohatou kořist, a teď bys mi tochtěl překazit? Nejlíp bude, když s tebou rázem skoncuji.«

»Vy neviditelní, kteří jste zachránili broučka, pomozte také mně!« zvolalSiddhárta z posledních sil.

Muž se drsně zasmál.»Nezachránil jsem žádného broučka, ale nechám tě naživu. Ty mi přece

nemůžeš zabránit, abych mrtvým nesebral, co už nepotřebují.«Kníže se otřásl hrůzou. Olupovač mrtvol! Na tento přečin byly vypsány

těžké tresty. Zabránit mu však nemohl. Muž sesbíral do pláště všechno, co mu připadalo cenné, a obrátil se k od-

chodu. Kníže opět zaprosil:»Nenech mě tady ležet! Přines mi něco na pití a všechno, co mám u se-

be, bude tvoje.«Znovu bylo slyšet kroky a olupovač mrtvol uprchl. Ten, kdo přišel, nevy-

padal, že by byl lepší než muž, který zde právě loupil. Podíval se na mrtvo-

18

ly zbavené oděvu, dotkl se jich špičkou nohy, aby se přesvědčil, zda v nichnení přece ještě život, a pak se obrátil ke knížeti.

»Alespoň jednoho mi tady nechal, ten zloděj,« zabručel si pro sebe a bezváhání začal raněného svlékat.

Náhle spatřil široce otevřené očei, které na něho Siddhárta prosebně upí-ral. Poděšený muž pustil oběť z rukou. Chtěl utéci jako muž před ním, kdyžvtom ho zasáhl sluneční paprsek takovou silou, až oslněn zavrávoral.

Co se asi v té chvíli odehrálo v jeho duši? Obrátil se ke knížeti a řekl:»Odnesu tě někam, kde ti dají něco k jídlu.«Z očí zraněného vyčetl dík. Nato si téměř bezvědomého knížete naložil

na svá silná ramena a nesl ho houštinou.Když Siddhárta přišel k sobě, zjistil, že leží na kožešině v poměrně pros-

torné jeskyni. Vedle něho stála velká nádoba s čajem a na dosah ruky leželkámen, na němž byly různé potraviny. Kníže ale byl příliš slabý, než aby naně mohl dosáhnout, i když hladověl a trpěl žízní.

Prožíval nová strašná muka! Muž ho zřejmě oloupil o všechen oděv, pro-tože mu byla zima. Podíval se na sebe. Jeho tělo zahalovaly cáry nejhoršíhodruhu.

»Vy neviditelní, zachránili jste mě před rychlou smrtí jen proto, abychzde nyní zahynul?« zeptal se kníže, neznělo to však již zpupně, ale žalost-ně. »Pomozte mi i teď, přestože vás nevidím a neznám. Věřím však ve vás,protože už vím, že jste.«

Ze zadní části jeskyně, kam nedokázal proniknout pohledem, přišlo dítě,malé děvčátko. Zvědavě pozorovalo muže, který dosud spal, ale teď se po-hnul.

»Muži, chceš pít?« zeptalo se.Pokleklo na zem a podrželo knížeti u úst pohárek, do něhož nalilo čaj

z velké nádoby. Ach, jak je to blahodárné! Pak mu podalo sousto chleba.Malé děvčátko zůstalo mnoho dní jedinou Siddhártovou společnicí. Ošet-

řovalo mu rány, jak nejlépe dovedlo. Přinášelo mu jídlo a čaj, kdykoliv o to požádal. Ale nemluvilo, jen to nejnutnější. Zřejmě mu nařídili, aby mlčelo.

Rány se zvolna hojily a knížeti se postupně vracely síly. Jednoho dne semohl posadit a zanedlouho se pokusil udělat několik kroků. Snažil se vy-zvědět na své malé ošetřovatelce, kde se nachází. Dívenka však jen zavrtělahlavou. Nezbývalo proto nic jiného, než počkat, až natolik zesílí, že budemoci opustit jeskyni.

I toho se konečně dočkal. Zeptal se dítěte, jestli může odejít, kam se mu

19

zachce. Přikývlo. Poděkoval mu vlídnými slovy a požádal je, aby mu ale-spoň povědělo, jak se jmenuje. Ale i to zatajilo.

»Děvčátko, já jsem kníže!« vysvětloval mu. »Až se zase vrátím do svéříše, budu se ti moci odměnit za tvé služby.«

Dítě ukázalo prstíčkem na jeho cáry a vesele se rozesmálo. Siddhárta sivzal potravu, kterou mu poskytlo, a vykročil do lesa. Nějaký hlas v jehonitru mu dal pokyn, aby šel určitým směrem.

Po několika dnech chůze pozoroval, že les řídne. K večeru stanul navrcholku hory a dole před sebou uviděl Kapilavastu.

Radostí ani nedýchal a hledal svůj palác. Šálí ho snad zrak? Neviděl jehobělostnou nádheru! Rozhodl se, že počká do rána, pak bude moci všechnolépe rozeznat. Ale i v denním světle se před ním objevil stejný obraz. Tam,kde se kdysi vypínal jeho palác, ležela tmavá hromada sutin.

Tak rychle, jak mu síly dovolovaly, uháněl po svahu dolů. Čím více seblížil k tomuto místu, tím zřetelněji poznával, že kdysi bělostné kamenyjsou zčernalé kouřem. Jeho domov zničil strašlivý požár.

Kde jsou žena a děti? S těžkým oddechováním vystoupil na kopec, kdestával jeho palác. Pasák tam pásl stádo dlouhosrstých ovcí; s nechutí okuso-valy rostliny pokryté popelem, který rozvál vítr.

Siddhárta oslovil muže odvracejícího s odporem tvář od otrhance. Koneč-ně se dal naléhavými prosbami žebráka pohnout k řeči, i když nechápal,proč tento pária chce něco vědět o knížecí rodině.

Vyprávěl o nešťastné noci a o dnech hrůzy, které po ní následovaly.Uvedl, že země teď má jiného knížete. Nevládne o nic hůř než bývalý vlád-ce. Co se stalo se Siddhártou a jeho rodinou, se neví. Kněžna i její synovépravděpodobně zahynuli v plamenech. Kníže Siddhárta se však nevrátil z vyjížďky, kterou podnikl právě v neblahý den.

»A je dobře, že se nevrací, i kdyby byl ještě naživu,« dodal pastevec.»Nový kníže vypsal na jeho hlavu odměnu. Vyplatí ji tomu, kdo ho přivedeživého nebo mrtvého.«

Siddhárta vrávoral dál. Schopnost myslet ho opustila. Jen pryč z tohotomísta někdejšího téměř nevyčerpatelného štěstí! Jako žebrák kráčel dálnepoznán zemí, která ho dělila od sousední říše na východě. Když už se zdenemohl dát poznat, protože nevěděl, zda její vládce není zadobře s nepřá-telským knížetem, alespoň se nemusel obávat, že ho poznají. Nikdo si honevšímal. Házeli mu k nohám milodary, které si vyprosil, a nocleh nacházelpod cizí střechou.

Všem se jevil jako pária, jako příslušník nejnižší kasty, které se ostatní

20

lidé vyhýbali a proklínali ji. Ani se nedivil: jeho tělo pokrývala několikatý-denní špína a zaschlá krev, vlasy měl slepené a vpadlé tváře zarostlé divo-kým vousem.

Po jeho někdejší pěstěnosti a kráse nezůstalo ani stopy. Také jeho veselámysl a bezstarostnost byly ty tam. Jako nešťastný, opuštěný muž se vleklsvou cestou a hledal. Co hledal? Sám nevěděl! Vždyť jeho drazí byli mrtví,zahynuli v plamenech…

Kdo může říci, zda se s nimi nesetká v nějaké jiné podobě? Chlapci přecebyli ještě příliš malí, než aby na sebe uvalili vinu, za kterou by museli py-kat v jiném vtělení. A Mája, něžná květina, byla jistě bez viny a odešla donicoty.

Pouze on tady zůstal. Proč jen, proč? Musí to mít přece nějaký smysl? Vesvětě se nic neděje bez účelu, tím si byl jist. Musí proto hledat důvod, pročžije dál na zemi.

Nejprve ale chtěl přijít na to, proč lidé vůbec musí žít. Jestliže mu dříveživot připadal jako nádherný dar nějaké neviditelné moci, teď se mu zdál býtnekonečným řetězem utrpení. Kamkoliv se podíval, nacházel utrpení, nicnež utrpení!

Jeho cesta ho vedla nížinami života. Kam jen pohlédl, všude viděl utlačo-vané, spoutané lidi. Žil na zemi devětadvacet let, aniž tušil, co bídy je vesvětě, který se mu až do této chvíle zdál tak krásný!

Dříve miloval zářící slunce. Nyní poznal, že jeho palčivé paprsky vysá-vají z těžce pracujících lidí proudy potu, že se v jeho žáru cesty proměňují v samý prach, v němž jen s námahou vláčí své unavené nohy.

Kdysi se s rozkoší proháněl v sedle rychlého koně nebo se dával nosit nahřbetě jistě kráčejícího slona. Teď však musel polykat prach, který zvířilijiní, a musel uskakovat stranou, když kolem projížděla skupina jezdců.

Jak málo si dříve vážil doušku vody! Nyní mu často scházela. Žíznivý sevlekl po cestě. Kromě toho často vídal, jak lidé sami musí pohánět vodnípumpy. Den za dnem se opírali do velkých kol, s nimiž chodili stále v kruhu,až je jímala závrať. Ó běda, ó utrpení!

Při okraji cest nacházel ležet muže, ženy i děti, modré a zduřelé, kteříměli na sobě všechny známky nejtěžších nemocí. Z jejich těl pokrytých hnisavými vředy se šířil morový puch.

Nalézal i takové ubožáky, kteří měli mrtvolně bílé ruce i nohy a polovinu těla v rozkladu. Malomocenství! Jednal tak, jako ostatní – zděšeně prchal,jakmile zavadil pohledem o takové obrazy bídy. Ani na okamžik nepomy-slel na to, že by se mohl pokusit zmírnit jejich utrpení.

21

PUTOVAL JIŽ šest měsíců, poháněn dvěma myšlenkami:»Jak uhájím život? A proč vůbec žiji?«Jednoho dne se potkal na silnici se zaklínačem hadů. Ten byl příliš una-

vený, než aby dokázal dojít do nejbližšího města a přitom ještě nést koše s kroutícími se zvířaty.

Odedávna Siddhárta cítil k hadům odpor, v mužově obličeji se však zra-čilo cosi, co ho přitahovalo. Přistoupil k němu a nabídl se, že mu pomůže.Muž přijal jeho nabídku s radostí.

»Nemáš strach, že se znečistíš, protože jsi nucen mě považovat za párie?«zeptal se Siddhárta opatrně.

Muž zavrtěl hlavou.»Nejsem stoupencem Brahmy a nestarám se o kasty a podobné věci,«

prohlásil.Siddhárta se proto chopil těžkých košů a zvolna kráčel vedle cizince.

K večeru přišli do jakési osady, jejíž obyvatelé pravděpodobně muže vel-mi dobře znali. Radostně ho pozdravovali a vykázali mu kůlnu, kde mohlpřenocovat se svými zvířaty.

»Smí se mnou přenocovat také můj sluha?« zeptal se zaklínač. Lidé, kte-ří si mysleli, že je téhož stavu jako jeho pán, projevili souhlas.

Můj sluha! Tato slova projela Siddhártou jako blesk. On, který byl zvyk-lý poroučet zástupu služebníků, líné dával trestat a bičovat, on sám teď bylnazván »sluhou«. A ještě musel být rád! Touto službou si vysloužil prvnístřechu nad hlavou po více než půl roce.

Jeho »pán« Sáriputta mu přikázal, aby se v kůlně poohlédl po myších.Siddhárta, i když se štítil i těchto malých, hbitých zvířátek, se bez reptání

pustil do chytání myší a podařilo se mu jich polapit dostatečné množství.Pak došlo na krmení hadů. Síriputta při něm vyprávěl různé příhody ze

života zvířat, až Siddhárta pochopil, že ani hadi nejsou na světě nadarmo.Jakmile se dokázal natolik ovládnout, že je mohl pozorovat zblízka,

musel přiznat, že jsou krásní. Každý měl jinou kresbu a jiné zbarvení. Bylozvláštní, že se žádný z nich proti němu nestavěl nepřátelsky. Sáriputta z to-ho měl radost.

»Ještě jsem neměl pomocníka, který by byl hadům vítán. Tobě budu brzymoci svěřit krmení.«

Kdyby tak někdo Siddhártovi předpověděl, že bude ještě jednou rád, kdyžbude moci sloužit zaklínači hadů a že mu jeho hadi nebudou nepříjemní! A přece tomu tak bylo. Poprvé od toho strašlivého neštěstí Siddhárta věděl,co má dělat, a mohl být trochu užitečný. Toto vědomí ho uspokojovalo.

22

Příštího dne, dříve než vyrazili dál, musel zaklínač uspořádat na tržištiobce představení. Způsob, jakým se obrovská těla hadů kolébala při zvu-cích píšťaly, jakým hadi zvedali hlavu a zase ji skláněli podle toho, jestli se pískalo tiše nebo hlasitě, vzbudil Siddhártův obdiv.

A když se konečně Sáriputta rozhodl provádět umělecké kousky bezhadů, srdce knížete poprvé naplnilo cosi jako radost.

Ve městě, kam dorazili, nejdříve Sáriputta koupil svému sluhovi slušnýoděv. To byl velký krok po namáhavé cestě vzhůru, kterou se měl Siddhár-ta ubírat. Jestliže jednou vybředl z nejvíce opovrhované kasty, jistě se mu podaří dostat se také dál. Poděkoval Sáriputtovi, ten ale jeho dík odmítl:

»Co jsem učinil, jsem udělal především pro sebe. Nemohu cestovat sesluhou, kterým by lidé opovrhovali. Kromě toho jsem si všiml, že nejsi pá-ria. Možná mi časem povíš, jak vlastně došlo k tomu, že ses vydal na cestu v těchto cárech.«

Práce teď bylo dost. Sáriputta uměl ještě jiné věci, než pískat hadům k tanci. Lidé se na něho obraceli s prosbou, aby uzdravoval nemocné a za-klínal démony. Veškeré pomůcky, které k tomu potřeboval, představoval jensvazek pestrých pavích per. Namáčel je do vody a kropil jimi nemocné.

Siddhárta se o tom dověděl jen z rozhovorů jiných lidí, protože nesmělsvého pána doprovázet do žádného domu a v době jeho nepřítomnosti mu-sel hlídat koše s drahocenným obsahem. Už však necítil na každém krokuopovržení. Jiní sluhové, dokonce i řemeslníci, s ním často rozprávěli a při-nášeli mu potraviny i ovoce.

Za několik dní pokračovali opět v cestě. Sáriputta se zotavil a byl ho-vornější. Vyptával se Siddhárty, čím se neustále obírá ve svých myšlenkách,a nevysmál se mu, když Siddhárta řekl, že hledá smysl svého života.

»Víš, co je to život?« zeptal se sluhy.»Život je utrpení,« dostal rychlou odpověď.»Jestliže to víš, pak ses již mnohému naučil,« pochválil ho Sáriputta.

»Ano, život je utrpení. Z toho vyplývá, že život nám byl darován proto, aby-chom utrpení překonali.«

Siddhárta mlčel. Nemohl tak rychle pochopit smysl slov. Pak se zeptal:»Má to vůbec nějaký smysl, když překonáme utrpení? Vždyť je neustále

zde. Každý nový život je novým utrpením. Jestliže překonáme utrpení, kte-ré je nám souzeno, dožijeme tím i svůj život. Jaký to má smysl?«

»Na to musíš přijít sám, Siddhárto,« pronesl Sáriputta. »Mohu ti jen ob-čas něco naznačit, ale odpověď na svou otázku si musíš najít sám. Tím takénajdeš odpověď na otázku, proč život stojí za to, abychom jej žili.«

23

Jindy se Siddhárta svého pána zeptal, jestli věří v bohy. Dostal překvapu-jící odpověď:

»Čemu říkáš bohové?«»Myslím Višnua a Šivu,« odpověděl kníže téměř rozpačitě.»Věřím v Šivu, ničitele všeho živého,« prohlásil Sáriputta slavnostně, ne-

mohl však pokračovat, protože Siddhárta ho polekaně přerušil:»Přeřekl ses, Šiva je přece dobrý a moudrý bůh!«»Vylož si to, jak chceš. Věřím v něho jako v ničitele veškerého života.

Cožpak není dobrý, když ukončí něco, o čem se domníváme, že to už délenesneseme? Není dobrý, když ukončí utrpení, které jsme nemohli vlastnísilou překonat?«

Siddhárta mlčel, přesvědčen ale nebyl. Teď, když byl již téměř tak dale-ko, že chtěl uvěřit v Šivu, mu byl ukázán ve zcela jiném světle. Tento mužříká, že je dobrý, a přesto je ničitel. Kněží v Kapilavastu učili, že je pod-porovatelem a udržovatelem. Kdo z nich má pravdu?

SIDDHÁRTA CHODIL se Sáriputtou již několik měsíců. Úplně si zvykl na tentoživot. Jednoho dne mu Sáriputta oznámil, že se musí rozejít.

»Dostal jsem příkaz, abych tě nechal jít opět vlastní cestou, abys mohl po-stoupit zase o stupeň výš. Pokud chodíš se mnou, nemůžeš se dostat vpřed.Co mi bylo přikázáno, abych pro tebe udělal, to jsem vykonal.«

»Kdo ti to přikázal? A kdo se stará o mne a o můj vzestup?« zatoužilvědět Siddhárta.

Sáriputta se posadil proti němu a začal vysvětlovat. Sdělil mu, že je jo-gín – muž, který se snaží pomocí zbožných cvičení pozvednout se z davu.

Má duchovního vůdce a ten se mu zřetelně projevuje. Ukládá mu cviče-ní, která musí provádět, a modlitby, jež se musí modlit. Nedosáhl ještě nejvyššího stupně, ale ve svém vzdělávání se dostal až k »havranům«, toznamená ke stupni pomáhání.

»Musíš vědět,« poučoval pozorně naslouchajícího Siddhártu, »že všech-ny stupně mají své jméno, podle něhož se mezi sebou poznáváme. Jako›havran‹ teď musím pomáhat některému bratru, aby postoupil dál na svécestě. Ty jsi byl ke mně přiveden, abych ti ulehčil břemeno tvého života. Tose mi podařilo. Zbavil ses cárů párie a získal jsi poznatky, které tě mohouvést dál. Pros nejvyššího z bohů, jehož jméno nesmím vyslovit, aby ti ta-ké poslal duchovního vůdce. Když totiž najdeš smysl svého života, budeš smět působit k požehnání mnoha lidí.«

24

Rozloučili se za chvilku. Siddhárta byl příliš omámen tím, co slyšel, nežaby se mohl zeptat na všechno, co by se ještě rád dověděl. PoděkovalSáriputtovi za jeho pomoc a naposled nakrmil hady, které si zamiloval. Pakse jejich cesty rozdělily.

»Jaké poznatky jsem získal?« zeptal se sám sebe. »Vím, že život je utr-pení. Toto utrpení však na mne již nedoléhalo tak silně od té doby, co jsemzačal pracovat a doprovázet Sáriputtu. Z toho vyplývá, že zahálka přispívák utrpení – nebo je snad dokonce vyvolává? Ano, tak to musí být! Zahálkavzniká ze žádosti po radovánkách a rozkoši, ze sebelásky a pohodlnosti.Utrpení je tedy následkem žádostivosti. Umrtvíme-li v sobě žádostivost,přemůžeme také utrpení. Je to správné? O tom se musím teprve přesvěd-čit.«

Radostně kráčel svou osamělou cestou. Cosi v jeho nitru mu říkalo, že to, k čemu dospěl, je rozhodně cenné poznání.

Sáriputta mu dal trochu peněz, aby nemusel jít opět žebrat, než si najdejinou práci. A ta se brzy našla. Pomáhal všude, kde viděl, že je pomoci po-třeba. Protože měl dobrou vůli a neštítil se žádné práce, byly jeho službyvšude vítány. V žádné osadě se nezdržel dlouho, stále ho to hnalo vpřed.

Tak se také setkal na silnici s kupcem, který byl na cestách. Vezl mnohozboží, zejména drahocenných látek, a byl právě ve velké tísni. Jeho tažnývůl si zlámal nohu a musel být utracen. Široko daleko nebyl nikdo, kdo bymu mohl prodat jiného.

Siddhárta se nabídl, že mu pomůže dotáhnout vůz do nejbližší osady. Šloto lépe, než si oba zpočátku mysleli.

Amuruddba, jak se kupec jmenoval, zjistil, že ochotný Siddhárta by bylvítaným společníkem. Zeptal se ho, odkud a kam jde, a i když mu kníže dal jen skoupou odpověď, uspokojil ho natolik, že mu nabídl, aby u něhozůstal tak dlouho, než se mu naskytne jiná příležitost.

Siddhárta nabídku s radostí přijal. Toužil po práci a Amuruddba se mulíbil. Sejde se snad se svými »pány« vždy jen na silnici?

Z peněz, které dostal od Sáriputty, si koupil lepší oděv, a přeskočil takcelou kastu živnostníků. Vous si dal již dávno oholit a tváře se mu začalyopět vyplňovat.

Působil dojmem statného kupce vzbuzujícího důvěru. Amuruddba brzyzpozoroval, že od té doby, co má u sebe společníka, mnohem víc prodává.Koupili si nového tahouna. Střídavě seděl jeden z nich na voze, zatímcodruhý šel vedle něj, a cestou rozprávěli.

Amuruddba na svých dlouhých cestách mnoho přemýšlel. I on se zabýval

25

»smyslem života«. Dospěl však k naprosto jiným závěrům než jeho novýspolečník.

»Věřím,« vyjádřil svůj názor, »že jsme vyšli z duše světa a že se tam mu-síme opět vrátit. Protože ale duše světa je souhrnem všeho dobra, musí býtnaší jedinou snahou stát se nejvýš dokonalými. Podle mě je proto účelemživota se co nejvíce zdokonalit. Je mi jasné, že k tomu nestačí jediný život,a proto věřím ve stěhování duší.«

To bylo pro Siddhártu opět něco nového, prozatím však nevěděl, co s tím.Zaměřil své úvahy dál směrem, jímž se dostal ke svému poznání, a přišel na to, že když se má zamezit utrpení, je nutné potlačit žádosti.

Amuruddba se chce stát dokonalým, aby se mohl vrátit do východiska života. Kdyby měl pravdu, že všechen život tryská z duše světa, pak by je-ho poznání bylo o mnoho stupňů vyšší než poznání jeho, Siddhárty. Ano,kdyby měl skutečně pravdu! Kdo mu to ale zaručí?

Siddhárta se začal pomalu vžívat do kupcových myšlenek, když vtom sejiž opět rozloučili. Amuruddba se vrátil do svého rodného města, aby na-koupil nové zboží. Jeho mladší bratr zatím dorostl a projevil ochotu do-provázet ho na jeho dalekých cestách. Siddhárta byl přebytečný. Oba muži si přes všechny rozdíly dobře rozuměli, takže jim bylo líto, že se rozchá-zejí.

U Siddhárty však lítost netrvala dlouho. Byl přesvědčen, že se mu na-skytne opět něco nového.

»Nemusím dělat nic jiného, než se vydat po silnici,« řekl si, »a vždyckytam najdu nového pána. A každý z nich mi pomůže dostat se o kousek dál.«

Od chvíle, kdy ztratil své štěstí, uplynuly více než dva roky. Častokráttoužebně vzpomínal na Máju a na syny, ale nade vším ostatním z jeho dří-vějšího života ležel jakoby závoj zapomnění. Už by se nevrátil, kdyby se mu k tomu naskytla příležitost.

»Kam se podělo mé utrpení?« zeptal se sám sebe.»Zmizelo v činném životě a pohybu. Nemám již čas zabývat se chmurný-

mi myšlenkami,« odpověděl si sám na otázku a z odpovědi podle svého zvyku vyvozoval nové závěry.

Už několik dní kráčel sám a stále napjatěji očekával, co mu osud přinesea jaký bude nový, jemu určený společník.

Náhle užasl sám nad sebou.»Takže věřím, že mi můj společník bude přiveden? Pak musím také při-

znat možnost, že mám duchovního vůdce, o němž mluvil Sáriputta. Zdá semi, že prodělávám všemožné změny, aniž bych co pozoroval!«

26

Zamyšleně šel dál, až ho z jeho snění vytrhlo hlasité volání. Zvedl oči a spatřil bráhmana, jak se sklání nad mužem, který ležel u silnice.

»Jestliže jsi ten, kým se mi jevíš,« zavolal na něho bráhman, »pojď a po-moz mi! Zde je člověk, který nás potřebuje.«

Siddhárta přistoupil blíž a spatřil muže v zuboženém stavu. Krvácelz mnoha ran a šaty na něm visely samý cár. Byl v bezvědomí, a proto jimnemohl vyprávět, co se mu přihodilo.

Bráhman se Siddhártovou pomocí obvázal muži rány. Potom pomocníkavyzval, aby pospíchal do nejbližší osady a obstaral tam pro zraněného mužepovoz. Siddhárta se s radostí vydal na cestu a pomyslel si:

»Pokud má být tento bráhman mým novým pánem, budu na tom dobře.Zdá se, že je to moudrý a ušlechtilý člověk.«

Zraněný se neprobral z bezvědomí ani tehdy, když ho naložili na vůztažený voly a opatrně odvezli do městečka vzdáleného několik mil. Tam hosvěřili do péče kněze, jemuž dal bráhman několik pokynů. Potom se mudrcobrátil na Siddhártu a zeptal se ho, kam má namířeno.

»Hledám zaměstnání,« řekl hbitě Siddhárta. »Jestliže mě můžeš potřebo-vat, šel bych nejraději s tebou.«

»Podle šatů soudím, že jsi kupec,« vyslovil své mínění bráhman, který sejmenoval Maggalana. »Podle řeči však pocházíš z vyšší kasty. Umíš číst a psát?«

Siddhárta přikývl.»V tom případě tě rád přijmu za společníka a žáka,« svolil Maggalana.

»Můžeš jít se mnou a pomáhat mi jako dnes. Zaopatření ti mohu poskyt-nout, ale sotva ti budu moci dát víc.«

»Jsem spokojen,« odpověděl Siddhárta s radostí.Opět se dostal o kus dál, zevně i vnitřně, opět našel svého mistra na sil-

nici.Tentokrát ho čekalo namáhavé pěší putování. Cesta však ubíhala ve váž-

ných rozmluvách, které užaslému Siddhártovi otevřely celý svět bráhman-ské víry.

Bylo mu jedenatřicet let a předtím žil stále uprostřed svého národa, je-muž byla tato víra svatá. A on o ní nevěděl zhola nic! Když se měl jako chlapec učit, vzpouzel se tomu a učení svého starého kněžského učitele kri-tizoval s vychytralou pochybovačností.

Jeho žena Mája si uchovala dětskou víru po celou dobu, co ji znal. Dávalsi pozor, aby ji o tuto víru nepřipravil, ale potají se jí posmíval. Ach, jak bylpošetilý! Jak byl bláhový!

27

Maggalana ho naučil chápat, že Amuruddba se svou vírou v duši světaměl pravdu. Maggalana však tuto duši nazýval Brahma.

Poučoval ho, že Brahma, Šiva a Višnu tvoří trojici, která v sobě zahrnujevšechno, co pomáhá lidem ke spáse. Níže pod touto trojicí jsou ještě jiníbohové, které Siddhárta později také pozná. Hlavní je, aby měl žák jasnoupředstavu o trojici nejvyšších bohů.

Brahma stojí na vrcholku trojúhelníku. Vdechuje všemu živému vlastnídech, oživuje všechno a vše řídí. On je dobrota a láska, z níž pramení vše-chna dobrá hnutí lidí.

Pod ním, ale nerozlučně s ním spjati, jsou Šiva a Višnu. První s nich jedárcem radosti a uskutečňuje Brahmovy myšlenky. Višnu je naproti tomuničitelem všeho nepřátelského, všeho, co se chce stavět proti božské trojici.

Tato trojice je vzájemně tak pevně spjata, že ani mudrc častokrát nemů-že rozeznat, který z bohů je právě při díle. Co Brahma začne, v tom Šiva pokračuje a Višnu brání.

Opakem všech je Mára, zlý princip, pokušitel všech lidí. To on rozněcu-je zlé žádosti, štve lidi navzájem proti sobě, ničí mír a štěstí, vyvolává vál-ky, nesváry a zkázu, rozsévá násilnou smrt.

Siddhárta přijímal učení bdělými smysly. Nechápal, jak mohl pochybo-vat o božství a jak mohl označovat Brahmu jen za pojem. Vyrůstal v němnový život, který ho oblažoval a dával mu novou sílu a jistotu, že jeho bytína zemi má účel a cíl.

Také o tom mluvil s Maggalanou.»Každý život má účel a cíl,« pronesl mistr vážně. »Věřím však, že tvůj

život má vyšší smysl, než jak je tomu u většiny jiných lidí. Nechtěl bys mivyprávět příběh svého života?«

Siddhárta, který o tom až dosud před každým mlčel, mu vyhověl. Bylo to zvláštní: zatímco prostými slovy vyprávěl o svém životě od doby dětství,zdálo se mu, že všechny události nabývají nového, důležitého smyslu. To,co Sáriputta nazýval »vedením«, probíhalo celým jeho životem jako červe-ná nit.

Když skončil, mlčel delší dobu i Maggalana. Pak vstal, položil pravici na Siddhártovu hlavu a požehnal mu.

»Brahma s tebou zamýšlí něco obdivuhodného,« prohlásil slavnostně.»Zřejmě patříš k jeho miláčkům. Byla by chyba, kdybys svá nejlepší létapromarnil na silnicích. Máme mnoho dobrých škol a nejlepší z nich je najihu naší země. Zavedu tě tam, aby ses naučil všemu, čemu tě kněží mohounaučit. Možná se sám staneš knězem, možná jsi určen k něčemu jinému.

28

To nevím. Ale ať je tomu jakkoliv, musíš se ještě hodně učit a času není na-zbyt.«

Siddhárta s tím souhlasil a na školu se docela těšil. Prošel téměř všemikastami, počínaje tou nejnižší. Scházela už jen kasta válečníků, k níž kdysipatřil. Jaká to byla neobyčejná cesta!

Maggalana pobízel ke spěchu. Najal slona, který měl na svých širokýchzádech pohodlné sedlo podobné nosítkům. Vpředu na krku velkého zvířeteseděl Ind a řídil je. Oba cestující se nemuseli o nic starat a mohli nerušeněhovořit o všem, co je právě napadlo.

Siddhárta si přál vědět ještě něco o ostatních bozích, aby nebyl ve školetak nevědomý. Maggalana s úsměvem vyhověl jeho prosbě. Dobře věděl, žeho k ní nevedla ani tak zbožnost, jako spíše ctižádost.

Zmínil se o strážci světů, který má za úkol bdít nad tím, aby byly vše-chny Brahmovy příkazy správně vykonány a aby se kolo, které řídí všechnasouhvězdí, vždy otáčelo správně. Tento bůh se jmenuje Lókapála. Lidem senikdy nezjevuje, protože mu na to nezbývá čas.

»Cožpak je možné spatřit tři nejvyšší bohy?« zeptal se Siddhárta udiveně.»Obyčejní smrtelníci je nevidí. Ale mezi mudrci jsou takoví, kteří mají

zvláštní vnitřní zrak. Ti smějí vidět bohy, aby o nich mohli vyprávět lidem.«»Kdo je to Indra?« přál si vědět Siddhárta a jako na omluvu připojil:

»Moje žena o něm často mluvila.«»Právě jsem ti o něm chtěl povědět,« odpověděl Maggalana. »My na jihu

mu říkáme Šakra, Mocný. Vede vojáky. To on jim sílí paže, když se prospravedlivou věc chopí zbraně. Dodává rovněž všem vnitřně bojujícím sílua odvahu, aby zvítězili nad zlými žádostmi a našli opět pravou cestu, jestliževlivem Márova vábení zabloudili a dostali se na nesprávnou cestu.«

ČÍM VÍCE SE BLÍŽILI ke svému cíli, tím více se krajina měnila. Rostly zde jinéstromy, ovoce bylo větší a květiny pestřejší.

Zdálo se, že i lidé jsou jiní. Zatímco na severu byli plnějších postav, zdebyli menší a jakoby vysušení. Vzduch byl těžký, slunce palčivě žhnulo. Za-to v noci často vanul osvěžující vánek přinášející občerstvení.

Maggalana vysvětloval, že je to vítr vanoucí od moře. Moře! Siddhárta jedoposud neviděl, ale již o něm slyšel. Je prý obdivuhodné se svými hučící-mi vlnami narážejícími na břeh a je také mnohem větší než posvátná řeka Ganga.

I stavby tady byly úplně jiné než v jeho domovině. Vzdušné chrámy se

29

podobaly domům urozených lidí, ale zdálo se, že těch je zde velmi málo.Chýše chudšího obyvatelstva naproti tomu vypadaly jako hliněné kopečkynavršené bez ladu a skladu jeden vedle druhého. Neměly okna, pouze otvo-ry, jimiž bylo možné protáhnout se dovnitř, zakryté rohoží nebo řídkou tka-ninou. Nikde však nebylo vidět otvory pro odvádění kouře z krbu.

Siddhárta se nad tím zamyslel, nenašel však žádné vysvětlení. Proto se na to zeptal Maggalany.

»Vždyť se musí v kouři udusit, nízkým zastřeným otvorem se téměř nicnedostane ven,« řekl starostlivě. »U nás máme odvody kouře pokud možnoco nejvýš.«

»Ano, tomu věřím, protože musíte ve svých obydlích rozdělávat oheň,«odpověděl bráhman. »Naši lidé vaří venku. Když se podíváš pozorněji, zjis-tíš, že vedle každé chýše jsou narovnány kameny sloužící jako ohniště. Většinou se ale u nás nevaří vůbec. Mléko a ovoce se jí syrové a pouze časod času se peče chléb.«

»Proč si vaši lidé nepostaví pořádné domy?« zeptal se Siddhárta, kterýbedlivě zkoumal okolí.

»Na bydlení v kamenných nebo dřevěných domech je zde příliš horko. V místnosti, která se stejně používá jen na noc nebo v období dešťů, se udr-žuje chlad díky zemi. Tyto chýše uhnětené z hlíny nejsou známkou zvláštníchudoby, protože mnoho rodin jich má víc. Vzhledem k velkým vedrům sespolečnému bydlení vyhýbáme a stavíme raději více chat vedle sebe.

Divíš se také, proč tyto domy postrádají jakékoliv ozdoby? Snad i to sedá odůvodnit velkým parnem. Obydlí nás tolik netěší, protože nám sloužípouze v nouzi. Většinu času trávíme v přírodě pod stinnými stromy.

Touhu po ozdobách a radost z krásy vyjadřujeme výzdobou chrámů. Ažuvidíš naše svatyně, nebudeš si už myslet, že našim lidem chybí smysl pro krásu.«

Cestovali již hodně dlouho. Siddhárta úplně ztratil ponětí o času. Myslelsi, že jsou na cestě několik týdnů.

Náhle se po jejich pravici opět vynořily vysoké hory porostlé zelení. Scházela jim divoká nádhera sněhem pokrytého Himálaje. Cesta je vedla k těmto horám a dorazili k nim za několik dní.

Vyměnili trpělivého slona za chundelaté mezky a Indovi uložili, aby zdese svým slonem počkal na Maggalanův návrat. Bráhman měl v úmyslu sepoté, co dovede Siddhártu na místo, vydat opět na sever.

»Vezmeme si nějakého Inda jako průvodce?« zajímal se Siddhárta. Do-stal však odpověď:

30

»Zde nejsou Indové. Domorodci se jmenují Drávidové. Mají tmavou pleť,menší postavu a bujné vlasy. V posledních dnech jsi je už několikrát udive-ně sledoval. Mají své vlastní náboženství, jsou ale dětsky povolní a mírní. I když kvůli nesmírnému horku neradi pracují, jsou přesto nanejvýš úslužnía vždy ochotní pomoci.«

Siddhárta si přál vědět, v jaké bohy věří. Maggalana ho vlídně poučil:»Nalézají se dosud ve stavu dětství a tomu odpovídá i jejich víra. Čím

výše se některý národ vyvine, tím výše jsou i jeho bohové, neboť je bez-děčně hledá nad sebou. Jestliže je však některý kmen ještě tak málo vyvi-nutý jako naši Drávidové, nachází jen bytosti, které jsou v jeho těsné blíz-kosti, v samotné přírodě, a ty pak vzývá jako bohy.

Drávidové jsou těsně spjatí s bytostmi, které oživují květiny a stromy,vodní toky, vítr a oheň. Jsou to jejich přátelé, pomocníci, učitelé a vůdci.Jako dík za všechno, co od nich přijímají, jim přinášejí oběti a vzývají je.Jsou při tom šťastní a věřím, že ani sám Brahma si nepřeje nic jiného, nežaby si svou blaženost uchovali až do doby, kdy dokážou pochopit něco ji-ného. Teprve pak bude čas, aby poznali skutečné bohy.«

Siddhárta sice naslouchal, ale ve svých myšlenkách se pozastavil u jednévěty:

»Čím výše se některý národ vyvine, tím výše stojí jeho bohové. Ó, jakýje to výhled!«

»Myslíš, Maggalano, že když se budeme dál vyvíjet, podaří se i nám na-lézt ještě vyšší bohy?«

»To nevím, Siddhárto, i když jsem již o tom sám také přemýšlel. Doufám a věřím, že se i naše národy budou vyvíjet a budou vystupovat na stále vyš-ší úroveň. Jak vysoko však půjde tento vývoj a jestli postačí k tomu, aby-chom už vůbec nemuseli přicházet na zemi jako národ, ale abychom směližít dál na onom světě, nebo jestli budeme pozemsky postupovat po stupníchještě dál, to nedokážu předvídat. A ještě méně mohu říci, jaká víra budeodpovídat tomuto vývoji.

Zdá se mi, že Brahma je nejvyšší a nejdokonalejší a nemůže již být ničímpřekonán. Ale možná tomu tak není, možná je nad ním ještě někdo vyšší,k němuž dospějeme teprve později. Nemělo by nám stačit, abychom po-znávali bohy, které smíme pochopit, a ze všech sil jim sloužili a následovalije?«

Siddhárta se s tím chtěl spokojit, ale tato otázka ho již neopustila po celýživot.

31

NEVZHLEDNÁ, ALE užitečná zvířata stoupala stále výš a výš. Pěšinka bylaúzká, plná kamení, a co horšího, byla opravdovým rejdištěm velkých hadů.Když se taková kobra znenadání mihla někde za kamenem nebo sklouzladolů ze stromu, mezci uskočili i s nákladem prudce stranou, a ohrožovali tak život jezdců.

Zvířata se chvěla tak silně, že je žádná domluva nepřiměla, aby šla dál,dokud plaz nezmizel z dohledu. Maggalana vyprávěl, že nespočet lidí jižpadl za oběť uštknutí těchto jedovatých hadů, protože jejich jed je smrtelný.

Siddhárta zřetelně rozeznával zajímavé kresby na plochých hlavičkách.Právě tak vypadali nejsilnější hadi, s nimiž se seznámil u Sáriputty. Ani naokamžik se nezachvěl strachem, naopak měl chuť pokusit se získat si přá-telství těchto hadů žijících volně v přírodě.

Aniž se Maggalanovi zmínil o svém záměru, sesedl, kráčel před mezky a pozorně se rozhlížel na všechny strany.

Náhle zahlédl neobyčejně velkou kobru, jak leží svinutá u cesty. Měl dojem, že spí a zažívá. Nebyla proto nebezpečná, i kdyby měla nepřátelské úmysly. Siddhárta pomalu přistoupil blíž a s očima upřenýma na ni si tišepohvizdoval.

Had zvedl trojhrannou hlavičku. Zdálo se, že naslouchá. Zatímco mezcistáli bez hnutí, Maggalana přihlížel napůl s hrůzou, napůl s obdivem Sidd-hártovu počínání.

Siddhárta polohlasně promlouval k hadovi zvláštními slovy, vypadalo to, že mu vlídně domlouvá. Hadí tělo s nádhernou kresbou na kůži se po-malu rozvinulo a zvolna se odplazilo do křoví vedle pěšinky.

Siddhártovu duši naplnil cit nevýslovného štěstí, který nebyl schopen vy-jádřit slovy. Nebylo to ješitné sebevědomí ani myšlenka, že může ovládattvory, spíše to byl pocit sepětí s přírodou, který ho činil tak šťastným.

To se opakovalo ještě třikrát. Siddhárta promlouval k hadům, prosil je,aby neškodili lidem a zvířatům, protože by se rádi dostali nahoru, a hadi sepodřídili jeho vůli. Dokonce ještě více: Siddhárta náhle věděl, že teď můžeopět nasednout na mezka a že už ani jeden had jim nezkříží cestu.

Když to pověděl svému učiteli, Maggalana se na něho bez hlesu zadíval.Drávid, který je doprovázel, přistoupil k němu a políbil lem jeho roucha. V jeho dětských tazích byl patrný takový výraz nadšení, že nehezký obličejbyl úplně zjasněný.

Pak se před nimi vynořily špičky bílých věží, vysoké kupole a ploché střechy. Je to město?

Maggalana na ně ukázal prstem a řekl: »Utakamand.« V tomto slově se

32

zachvívala radost a hrdost. Siddhárta, i když toto jméno dosud nikdy ne-slyšel, podle toho poznal, že dorazili k cíli.

Škola se malebně rozprostírala na náhorní rovině ukryta mezi skalami.Sluneční světlo ozařovalo bílé zdi budov, takže se třpytily a oslňovaly zrak.

Horský potůček zurčivě proudil dolů do údolí, rozbíhal se v nespočet vodopádů a rozstřikoval kolem dokola zářivé krůpěje vody. Bylo to pohád-kově krásné. Kde se sluneční paprsky dotkly krůpějí, tam hrály nejkrásněj-šími duhovými barvami.

Nade vším se vznášela jemná mlha a Siddhártovi se zdálo, že se z nívynořují něžné bílé postavy a že v zurčení vody slyší jemné, velmi lahodnézvuky. Celé jeho nitro bylo naplněno vroucí zbožností a velebením. Kohouctívá, to ale nevěděl.

Jeli dál a brzy se před nimi objevila velká brána krajní budovy. Byl to jen-průchod a vjeli jím na rozlehlý dvůr. Předali svá zvířata do opatrování ně-kolika sluhům, očividně Drávidům, a vstoupili do jedné ze světlých budov.

Siddhárta žasl: to že je škola? Jeho vlastní palác nebyl nádherněji vyba-ven a vyzdoben! Barevné rohože, koberce a gobelíny, kam oko pohlédlo!

Na sloupech z tmavého, téměř černého dřeva stály zlaté a bronzové soš-ky bohů. Vedle každého z těchto uměleckých děl stály dvě bronzové vázy s pestrými květinami.

Prošli několika komnatami. Všechny měly podobnou výzdobu. Konečněse ocitli v komnatě nejvyššího bráhmana, který se právě skláněl nad ruko-pisy obklopen svými žáky. Bělovlasý, důstojný muž Maggalanu přátelskypozdravil, a když uslyšel, že Siddhárta přichází jako žák, několikrát se naněho pronikavě zadíval. Pak pomalu řekl:

»Žák nám byl ohlášen. Ty, Maggalano, jsi ho měl přivést. Až potud se toshoduje. Ale on má jiné jméno.«

Po delším mlčení se jeho obličej náhle rozjasnil. Živě se zeptal:»Pověz, Siddhárto, nemáš snad ještě jiné jméno?«»Říkají mi také Gautama,« odpověděl Siddhárta, který na toto příjmení

svého rodu už téměř zapomněl.Bráhman k němu přistoupil s radostným pohnutím.»Pak jsi to přece ty, který jsi nám byl zaslíben! Budeme tě rádi vyučovat

a pomůžeme, aby ses připravil na svůj úkol zde na zemi. Kéž nám Brahmamilostivě pomůže, abychom tě učili podle jeho vůle!«

Stačilo několik dnů, aby se Siddhárta, který se nyní nazýval Gautama,úplně přizpůsobil obci, jež ho přijala do svého středu. Maggalana mohl své-ho chráněnce klidně opustit a vydat se na zpáteční cestu na chladnější sever.

33

Život ve škole, i když byl přizpůsoben potřebám žáků, podléhal přísnýmpravidlům. Vstávalo se velmi časně. První sluneční paprsky musely zastih-nout všechny obyvatele již ustrojené a na modlitbách.

Tato ranní pobožnost se konala v jedné síni s kopulovitou střechou, urče-né pouze k tomuto účelu, a skládala se z několika modliteb. Jeden z bráh-manů hlasitě vzýval Brahmu a děkoval mu za ochranu po dobu spánku.Potom všichni přítomní dobře secvičeným způsobem zvolna sborově pro-nesli:

»Brahmo, zdroji všeho dobra, děkujeme ti! Dovol, ať se náš dík promění v radostný čin, aby měl cenu.«

Pak bráhman prosil o pomoc a sílu pro denní úkoly. Ostatní prosili sbo-rem:

»Šivo, dobroději, který provádíš Brahmovy myšlenky, daruj nám sílu,abychom i my jednali podle jeho vůle.

Višnu, ničiteli všeho zlého, umlč v nás každé zlé hnutí!«Nakonec byly někdy dány zvláštní pokyny pro den nebo byli žáci upo-

zorněni na nebezpečí, většinou duchovního rázu, hrozící jednotlivcům ne-bo celku.

Z »ranní síně« se šlo ve spořádaném průvodu na terasu. Drávidové tampřinesli snídani a ta se odbývala za smíchu a žertování.

I když zde trvale vládla radostná nálada, netrpěla se příliš hlasitá mluvaani bujný smích. Jestliže se některý z nováčků projevoval příliš hlasitě, jehosousedé ho na to vlídně upozornili. Pokud neuposlechl jejich pokyny, nej-vyšší bráhman k němu vyslal sluhu a ten ho vyzval, aby se posadil k bráh-manovu stolu.

Po snídani se několik hodin vyučovalo v různých učebnách. Kolem vy-učujícího bráhmana se vždy shromáždil menší počet žáků a bráhman jimvykládal své vědění.

Gautama brzy vypozoroval, že při ranním vyučování si může každý zvolitučitele, zatímco večerní vyučování se řídí pevnými pravidly.

Jakmile nastalo příliš velké parno, rozezvučel se gong a oznámil konecranního vyučování. Žáci i učitelé se odebrali do vzdušných ložnic chráně-ných před slunečními paprsky bílými plátny, ulehli na odpočívadla a četli,rozmlouvali spolu nebo dřímali – podle přání a libosti.

Drávidové ustavičně pohybovali vějíři připevněnými na stropě a ochla-zovali tak vzduch. Jiní vydatně postřikovali podlahu vodou nabíranou zezurčícího chladného horského potoka. Přesto často bývalo takové horko, žena učení nebylo ani pomyšlení.

34

Asi k polednímu přinášeli sluhové koše s ovocem a nabízeli je odpočíva-jícím.

Teprve když vysoké hory zadržely sluneční paprsky, rozezněly se opětúdery gongu a zvaly ke koupeli ve velkých nádržích. Voda se odebíralav horském potoce, v nádržích se ale díky slunečnímu teplu dostatečně ohřá-la, takže neškodila. Tyto koupele pod širým nebem prováděné i v obdobídešťů, byly největším osvěžením během dne.

Po lázni byl v prostorné síni podáván vydatný oběd. Zábava již byla mé-ně živá než za chladného jitra.

Po obědě se žáci scházeli na volném prostranství k různým hrám, z nichžnejoblíbenější byl běh. Potom se všichni dali do práce. Bráhmani přednáše-li a žáci pak přednášky rozebírali, vykládali, případně vyjadřovali své ná-mitky. Jiní žáci poté museli převzít obhajobu. Ve všem se ozýval radostný,svěží tón.

Bráhmani, stojící stářím a moudrostí vysoko nad žáky, si nepřáli nic ji-ného, než jim být staršími bratry a dobrými kamarády, kteří touží pomáhatmladším vzhůru. To celému životu ve škole dodávalo zvláštní ráz.

Přes všechnu veselost nebylo možné ani na chvíli zapomenout, že zde ži-jí proto, aby našli cestu, po níž má kráčet lidská duše. Každý musel najítvlastní cestu, nesměl ustat, dokud nebyl přesvědčen, že ji jasně poznává.Teprve pak mohl jít společně s těmi, kteří se ubírali stejným směrem.

Kdo kráčel osamoceně, tomu se neobdivovali ani jím neopovrhovali. Pro-stě vzali na vědomí, že jeho cesta musí zpočátku vést samotou. Jen ten, kdocestu nenašel, protože ji nechtěl hledat, nenápadně zmizel z jejich společ-nosti.

Gautama se tomuto novému životu otevřel s velkým nadšením. Přestal septát na smysl a cíl svého bytí. Spokojil se se současným stavem a byl šťa-sten jako nikdy předtím.

Jednoho dne si ho zavolal nejvyšší bráhman a zeptal se, čemu se až do-sud naučil. Gautama radostně vypočítával vědomosti, které získal, a uvedl i to, co se mu zdá být ještě nejasné.

Bráhman zavrtěl hlavou.»Gautamo, nebyl jsi k nám přiveden proto, abys zde získával pozemské

vědomosti. Brahma s tebou zamýšlí něco jiného. Vidím již, že tvé učení musím vzít do rukou sám. Zítřkem počínaje se odloučíš od svých druhů a vyhledáš mne.«

Gautama se trochu zmatený vrátil k ostatním. Nikdo se ho nezeptal na účel rozmluvy. Když mezi nimi druhého dne ráno chyběl, nastalo zpočátku

35

zděšení, neboť někteří se obávali, že školu opustil. Zamilovali si veselého a chytrého společníka a jen neradi by ho postrádali.

Zvláště Ánanda, jeden z nejstarších žáků, přilnul ke Gautamovi oprav-dovou láskou. Proto také nepřestal, dokud nevypátral příčinu jeho nepří-tomnosti.

Oznámil to pak ostatním a všech se zmocnil velký údiv. Aby byl žák vy-učován sám, a k tomu ještě nejvyšším bráhmanem, to se ještě nestalo. Gau-tama je zřejmě miláček bohů.

Při hrách se všichni předstihovali v tom, aby mu ukázali svůj kladný vztah k němu.

Gautama se však společných her účastnil už jen velmi málo. Od té doby,co byl vyučován zvlášť, se změnil. Již dříve býval hloubalem, který všech-no, co mu ostatní pověděli, nepřijímal tak prostě, jak to bylo řečeno, alekroutil a obracel to tak dlouho, až to viděl ze všech stran.

Teď mu ale starý bráhman ukázal něco úplně jiného: Na různých událos-tech a příkladech mu dokazoval existenci Brahmových zákonů sloužících k výstavbě a udržování vesmíru a nabádal ho, aby přemýšlel o tom, jak byse jim mohl přizpůsobit.

Tím se mu vlastní život začal jevit v naprosto jiném světle. Stařec se hozeptal, zda už chápe, proč musel klesnout z nejvyšší kasty až do té nejniž-ší, aby se pak opět zvolna vypracovával nahoru.

Gautama odpověděl podle pravdy, že význam toho dosud plně nepocho-pil. Ale myslí si, že měl všechny kasty poznat z vlastní zkušenosti.

Bráhman zavrtěl hlavou.»V tom případě jsi ještě daleko od cíle,« řekl laskavě. »Za několik měsí-

ců se tě zeptám znovu.«Mezitím vyučoval žáka neúnavně dál. Dovolil mu účastnit se řešení pro-

blémů vyskytujících se často při výchově mladších mužů. Když se jednaloo čistě pozemské věci, utvořil si Gautama ihned správný úsudek a dal do-brou radu, jestliže se však jednalo o něco hlubšího, pak selhal.

Toto selhání bylo možné vysvětlit jen jeho ustavičným hledáním a pře-mítáním o božství. Jak často již byl blízko tomu, aby uznal nad sebou Boha– ať už se jmenuje jakkoliv –, který všechno řídí a vede, ba vzýval ho a děko-val mu. Vždy ho ale z této cesty něco zahnalo.

Stařec však neztrácel trpělivost. Nedomlouval mu, ale byl mu ve své vířevzorem a pevně doufal, že se jí žák přece jednou otevře.

Tak uplynuly krásné, tiché měsíce. Jednoho dne se bráhman opět zeptalsvého žáka na příčinu jeho náhlého pádu.

36

Žák zdráhavě odpověděl:»Otče, myslím, že jsem se musel mnohému naučit: pokoře, ochotě po-

máhat, požehnání, které spočívá v práci, štěstí pramenícímu ze spojení s ostatními tvory. Věřím, že všemu tomu jsem se musel naučit na své namá-havé cestě od svých ›pánů‹.«

»Milý synu, zdá se mi, že již prohlédáš,« usmál se mudrc. »Za několikměsíců se tě zeptám znovu.«

Když se ostatní věnovali hrám, procházel se Gautama často v blízkostihřiště, tak jak to činili všichni, kteří se nechtěli her zúčastnit.

Jednoho pozdního odpoledne za zvlášť parného dne ho z hlubokého za-myšlení vyrušil hlasitý křik. Vzhlédl a zjistil, že všichni hráči utíkají v nej-větším spěchu na opačnou stranu hřiště. Proč asi?

Několika rychlými kroky vstoupil bez ohledu na poděšené výkřiky žákůna opuštěné hřiště a spatřil před sebou velkého podrážděného hada. Byla tokobra se zvláště pěknou kresbou na kůži.

Napřímila se, vztekle syčela a vyšlehovala po něm jazýčkem. Gautama nani ale upřeně pohlédl a začal tiše pískat. Pobouřená kobra se okamžitě uklid-nila. Pískání bylo stále hlasitější a přešlo do nápěvu se zřetelným rytmem.

Hořejší část hadova těla se začala zvolna kolébat sem a tam, jak to dělá-vají tancující hadi.

Žáci přihlíželi jako okouzlení a nikdo z nich se neodvážil ani pohnout.Gautamovu duši opět naplnilo velké štěstí ze sepětí se všemi tvory. Pomalupřestal pískat a tiše, láskyplně promlouval k jedovatému hadu.

Kobra klesla dolů a připlazila se blíže k němu. Pak se v širokém obloukuobrátila a odplazila se do lesního houští, odkud se sem dostala.

Velký jásot, který se vzápětí rozlehl, byl daleko větší než dřívější výkřikystrachu a přivolal všechny bráhmany. Marné bylo všechno napomínánání ke klidu, ani ti nejrozvážnější nedokázali jinak vyjádřit svou úlevu a radostnad tímto zázrakem.

Jeden z mladších bráhmanů se zeptal:»Gautamo, když jsi měl zvíře ve své moci, proč jsi mu dovolil, aby se

opět odplazilo? Proč jsi je neusmrtil?«»Usmrtit zvíře, jehož přátelství jsem si právě získal?« zvolal pobouřený

Gautama. »Tento had se sem už nikdy nevrátí, slíbil mi to.«Vzrušení se ještě vystupňovalo.»Ještě jsme neslyšeli hada mluvit!« volali někteří, zatímco jiní se ptali:

»Co říkal?«Gautama pokrčil rameny, vešel do domu a přenechal patřičné vysvětlení

37

bráhmanům. Když však viděl, jaký rozruch vyvolala tato pro něho tak pro-stá událost, jeho radost trochu ochabla.

Jakmile večer vstoupil do pokoje nejvyššího bráhmana a promluvil s nímněkolik slov, poznal, že starci tato událost nepřipadá ani podivuhodná, anitajuplná. V mysli se zabýval něčím jiným:

»Gautamo,« pravil zamyšleně, »řekni mi, jak je možné, že v tak vysokémstupni vyciťuješ sepětí se všemi tvory, a přitom nedokážeš poznat jejichStvořitele?«

»Sám nevím, otče,« přiznal se Gautama. »Dej mi čas. Nic si nepřeji tou-žebněji, než dosáhnout tohoto cíle.«

»Snad tě tomu naučí tito tvorové,« vyjádřil svůj názor stařec.Tato cesta se Gautamovi zalíbila. Začal rozmlouvat s ptáky, kteří k němu

přilétali, když kráčel sám zahradou nebo lesem. Zeptal se jich, jestli mo-hou vidět bohy, nebo jestli bohové vůbec jsou. A domníval se, že vnímájejich odpověď:

»Rozhlédni se kolem sebe, stojí vedle tebe!«Ale ať se díval, jak se díval, neviděl je.Na jedné ze svých osamělých cest našel raněnou tygřici. Ležela v houš-

tině, kam vedla její krvavá stopa, a žalostně kňučela. Mňoukala jako obrov-ská kočka.

Gautama se však domníval, že jejímu nářku rozumí. Netýkal se jejích hlu-bokých ran, ale mláďat, která zůstala opuštěna v jeskyni a bez ní by muselazahynout hladem.

»Ó, dobrá matko,« slíbil Gautama vlídně, »počkej chvíli, poohlédnu se po tvých dětech.«

Velké zvíře tlouklo ocasem o zem, jako by mu tím chtělo projevit svůj dík a radost. Gautama se vydal na cestu a nechal se vést šeptajícími hlásky:»Tudy musíš jít!« – »Podívej, tady je tvá cesta!«

Sledoval neviditelné průvodce a zanedlouho se dostal k tygří jeskyni, kdedováděli dva malí roztomilí tygříci. Vlídně k nim promluvil a uchopil jed-noho z nich do náruče.

Snažilo se k němu vyskočit i druhé mládě, Gautama však prskajícího tyg-říka utěšil, že se co nevidět vrátí. Vtom zaslechl šeptající hlásky, jak do-mlouvají mláděti, až se úplně upokojilo.

Když stará tygřice viděla u sebe dvě pijící kočičky, mluvila radost z je-jích očí tak zřetelně, že se Gautama od ní nemohl odtrhnout. Jakmile se malí nasytili, přinesl vodu a vymyl a obvázal jí rány. Pak jí donesl maso,které si vyprosil ve školní kuchyni.

38

Několik dní pečoval o tygřici a její mláďata; byli k sobě stále důvěrnější.Jednoho dne našel u svých chráněnců nádherného vzrostlého tygra. Při Gau-tamově příchodu vyskočil a hlasitě zařval, ale tygřice ho upokojila. Maličcívesele poskakovali kolem Gautamy, takže se i starý tygr uklidnil. Příštíhodne zmizel s celou rodinou.

Nyní se Gautama snažil rozluštit záhadu šeptajících hlásků. Posadil se do stínu velkého stromu a tiše se zeptal:

»Kdo jste, vy maličké bytosti, které jste mi nápomocny, kdykoliv pomá-hám zvířatům? Jste také tvorové? Kdo je vaším Stvořitelem?«

V té chvíli uslyšel tichý smích a zdálo se mu, jako by mu někdo něžněhladil ruku. Nic neviděl, zato slyšel tenký hlásek, jak mu horlivě vykládá:

»Ty velký, bláhový člověče! Myslíš si, kolik toho víš, a neznáš ani příro-du, která tě obklopuje. My jsme strážci všech bytostí. Není zvířete, ať jevelké nebo malé, které bychom neopatrovali, není bylinky ani kaménku,o který bychom nepečovali. Jsme služebníky bohů. Víc sami nevíme.«

»Povězte mi, maličcí, kdo vás stvořil?« vyptával se Gautama, v jehož du-ši se probouzela láska k těmto tvorům.

»Byli jsme zde ještě dříve než člověk. Snad nás stvořili bohové, snad jsme byli na světě současně s bohy. Nevíme to a ani se na to neptáme. Sloužíme jim a chráníme tvorstvo.«

»Proč vás nemohu vidět?« zněla další naléhavá otázka.»To my nevíme, člověče. Otevři své oči, a pak nás uvidíš. A jestliže to

nemůžeš učinit vlastní silou, popros Višnua, aby v tobě zničil všechno, co ti v tom brání.«

»Jak jste chytří!« zvolal Gautama s obdivem. Odpovědí mu byl novýsmích.

»Nejsi chytrý, aspoň zatím ještě ne,« šeptal hlásek, »ale jsi dobrý a to jelepší než být chytrý. Máš rád zvířata. Pomohl jsi tygřici Maině a nebojíš sehadů. Proto ti pomáháme. Jen nás zavolej! Jsme vždycky kolem tebe, chce-me však, abychom byli o pomoc požádáni. Pomáháme také bez prošení, alejen v největší nouzi.«

Gautama se musel vrátit do školy. Jeho duše však byla vrchovatě naplně-na radostí a štěstím. Jestliže je tak zajedno s celým stvořením, pak mu takéstvoření odhalí všechna svá tajemství a pomůže mu, aby nalezl bohy a po-znal je.

Gautama nepomyslel na to, aby svému učiteli vyprávěl o tomto prožití,ale bráhman viděl i beze slov velkou změnu, která se s ním stala.

39

OPĚT MINULO několik měsíců a mudrc se vrátil ke své otázce. Tentokrát bylna ni Gautama připraven a rychle odpověděl:

»Ach otče, i když jsem byl knížetem, byl jsem nevědomější než nej-ubožejší pária. Proto jsem se musel prožitím učit a propracovat se všemikastami. Děkuji svému osudu za to, že jsem tak mohl učinit za několik let,místo abych to musel prožívat v několika pozemských životech.«

»Tentokrát jsi našel to pravé, synu,« pochválil ho mudrc. »Jen se mi ne-líbí, že za to děkuješ svému osudu. Co je to osud?«

»Nevím, otče,« přiznal se Gautama. »Je to cesta, po které musím jít. Kdovšak tuto cestu určuje, to mi zatím není jasné.«

»Modli se proto k Šivovi, aby otevřel tvůj vnitřní zrak!« vybídl ho učitel.Neviditelní mužíčci ho odkázali na Višnua a učitel naopak na Šivu. Gau-

tama se rozhodl, že se skutečně začne modlit a bude se při tom obracet k Brahmovi, protože v něm jsou přece oba bohové soustředěni.

Jakmile se jednou vážně rozhodl, začal své rozhodnutí také provádět.Předtím se sice již modlíval s ostatními, ale byla to pro něho jen formálnízáležitost.

Nyní, když se vědomě obracel s nějakou záležitostí k Brahmovi, pozo-roval, jaké požehnání spočívá už jen v tom, že je vnitřním chtěním spojen s nějakou bytostí z výšin. Nebylo ani tak důležité, aby jeho modlitba bylavyslyšena, jen když mohl stále hlouběji pronikat do tohoto spojení.

Neustále jím proudil pocit štěstí, který se s dřívějším vůbec nedal srov-nat. Jestliže ho sounáležitost s tvorstvem naplňovala radostí, pak ho vystou-pení vzhůru do vyšších říší činilo blaženým.

Teprve teď začal vidět za vším pozemským hlubší smysl. Poznával, jakbyl až dosud povrchní, i když se zabýval tolika myšlenkami. Nebyly správ-ného druhu.

Nesmí o Brahmovi přemýšlet, musí se hýbat a usilovat, aby dosáhl spo-jení s ním. Pak ho v sobě prožije a pozná ho! Tomu ho ovšem nemůže ni-kdo naučit.

A Gautamova postava, která byla většinou skloněná, protože měl hlavustále schýlenou k zemi, se napřimovala a narovnávala. Jeho rysy ztratilyustavičně se měnící výraz. Zářila z nich vnitřní blaženost a ta nemohla zů-stat nikomu utajena.

Jeho trochu nedbalé pohyby se staly harmonickými a uhlazenými. Codělal, zdálo se být v souzvuku s jeho myšlenkami.

O několik dní později předstoupil před svého učitele a řekl mu prostě, ale s hlubokým přesvědčením:

40

»Našel jsem Boha. Zda se jmenuje Brahma, nevím. Chci ho tak nazývat,protože pro něho nemám jiné jméno. Višnu a Šiva mu ale nejsou rovni, ne-jsou mu ani bytostně blízcí. Jsou jeho služebníky. To teď vím zcela jistě.«

Bráhman se radoval s ním, pak však s jistotou prohlásil:»Tvá učební doba u nás skončila. Nic víc tě již nemůžeme naučit. Své

nejlepší vědění jsi musel získat sám. Opatruj je, aby se rozšiřovalo a přiná-šelo stále nové ovoce.«

»Mám vás opustit, otče?« zeptal se Gautama s lítostí. »Nesmím zůstat zde ve škole, dokud se nedovím, co se mnou zamýšlí Brahmova vůle? Do-sud netuším, co bych měl ve světě dělat a jak bych mohl sloužit tomutonejvyššímu Bohu!«

Ale bráhman byl neoblomný.»Když jsi nám byl oznámen, dostali jsme příkaz, abychom tě naučili vše-

mu, co sami víme. Pak však máš jít ven do světa. Svůj úkol najdeš, jako jsinašel všechno ostatní.«

»Takže musím opět putovat po silnicích,« řekl Gautama s úměvem. »Vše-chno dobré jsem našel jen tam.«

»Pokus se o to,« radil mu jeho učitel.Již o tom spolu nemluvili. O několik dní později sestupoval Gautama

z hor dolů. Kráčel vstříc novému životu.

POCESTNÉHO NAPLŇOVALY rozporuplné myšlenky. Když se poprvé ocitl osa-mělý na silnici, musel bojovat o svou existenci. Nyní to nebylo nutné. Ško-la ho bohatě vybavila, takže mohl žít dost dlouho bez starostí.

Tím však ztratil určitý popud. Bylo přece lhostejné, kam se obrátí, taklhostejné, zda bude putovat, nebo jestli ulehne do stínu stromu a bude snít.To v něm vyvolalo pocit omrzelosti. Byl přesycen sám sebou, protože nevě-děl, co se sebou počít.

Ale do tohoto lenivého přemítání náhle zaznělo jako hlas polnice:»Vzhůru, Gautamo, hledej svůj úkol! Ztratil jsi už dost času! Už ani den

nesmíš strávit v nečinnosti!«A muž, který byl ještě před chvílí se vším nespokojen, jemuž mnoho

nescházelo, aby propadl snění a hloubání, se vzpamatoval, napřímil se a uvědomil si, že jeho život má účel a cíl.

Nedaleko osady našel plačící dítě. Mohlo být přibližně stejného věku ja-ko jeho malý Suddhódana, když ho viděl naposled.

Poprvé po letech se v jeho duši zřetelně ozvala vzpomínka na rodinu. Ví

41

přece, že jsou mrtví, že zahynuli ve strašlivých plamenech. Ale kde se teďasi nalézají? Kdo by mu to mohl prozradit?

Vlídně se obrátil k plačícímu dítěti, zvedl je ze země a zeptal se ho, pročpláče. Chlapec mu přerývaně vyprávěl, že nemůže najít otce ani matku.Zřejmě se vzdálil z domova bez vědomí rodičů.

Gautama laskavě promouval ke stále ještě vzlykajícímu dítěti a nesl je doosady. Vtom už k nim spěchala naříkající matka a vytrhla Gautamovichlapce z náručí. Šťastný otec pak na výraz díků pozval Gautamu jako ho-sta do své chaty.

Gautama vstoupil do obydlí prostých lidí a pojedl s nimi. Mezitím se k němu přidružil maličký strakatý pes s dlouhýma ušima. Gautama takové-ho psa ještě neviděl. Pohladil ho, přestože dotknout se psa lidé považovaliza nečisté. Mluvil s ním a zdálo se mu, že chytré oči zvířete odpovídají:

»Nech mě u sebe!«»Prodali byste mi toho psa?« obrátil se k lidem.Okamžitě mu nabídli, že mu psa na znamení své vděčnosti darují, ale

Gautama o tom nechtěl ani slyšet. Dal jim peníze a vzal si maličkého,radostně poskakujícího flekáčka s sebou. Zeptal se ještě, jak na zvíře vola-jí, zjistil však, že nikoho ani nenapadlo, aby zvířeti dal jméno.

»Budu ti tedy říkat ›Utěšitel‹, protože mě budeš doprovázet na mé osa-mělé pouti a zjasňovat mé chmurné myšlenky.«

Pejsek byl spokojen. Radostně pobíhal kolem svého nového pána, kterýse opět vydal na cestu.

Tak došli na křižovatku. Gautama chtěl jít cestou vlevo, ale pes skočilnapravo, vrátil se, štěkal, tahal Gautamu za šaty a naznačoval, jak jen mohl,že jejich cesta má vést vpravo. Gautama dobromyslně svolil.

»Utěšiteli, ty chceš být mým vůdcem?« zeptal se s úsměvem.Při tomto slově si vzpomněl na Sáriputtu, který mu vyprávěl o tom, že

má duchovního vůdce. Nemohl by mít také on, Gautama, takového pomoc-níka, kdyby o to poprosil?

Okamžitě se pohroužil do modlitby a prosil o duchovního vůdce, protožesám nevěděl, jak by se dostal ke svému úkolu. Pak posilněn vstal a kráčelzmužileji než dosud svou cestou. Byl pevně přesvědčen, že se duchovnívůdce dostaví v pravý čas.

Celý den minul, aniž se ukázala nějaká osada.»Utěšiteli, ty mě vedeš do samoty?« volal na psíka téměř vyčítavě.»Samota!« odpověděl v jeho nitru jakýsi hlas. »Potřebuješ nyní samotu,

aby sis ujasnil vše, co jsi přijal v posledních letech. Co z toho jsi vnitřně

42

prožil? Pátrej a dívej se, modli se a zahloubej se do svého nitra, jen tak najdeš svůj úkol. Nejdříve připrav nástroj, a teprve pak jej použij. Napředpomoz sám sobě, potom budeš moci pomáhat také jiným.«

»Kdo to ke mně mluví? Vy malí neviditelní to nejste. Že by to byl hlasmého vytouženého duchovního vůdce?« –

Během následujících týdnů Gautama zřídkakdy spatřil člověka a nikdynepřenocoval pod ochrannou střechou. Utěšitel, jak se zdálo, dovedl volit tynejopuštěnější cesty. Naučili ho tomu lidé, kteří ho považovali za nečistého.Vyhýbal se jim.

Gautama se snažil řídit se podle pokynů, které obdržel. V myšlenkáchpřehlížel svůj život. Uvědomoval si, že pravý život pro něho začal až na cestách, že teprve zde začalo pravé učení a prožívání, teprve tady získal den cenu.

A jeho bývalí ›páni‹ vystupovali v duchu před ním s otázkou:»Čemu jsem tě naučil?«Každý z nich mu dal právě to, co na daném stupni svého vývoje mohl

přijmout.»Až budou lidé jednou svěřeni mému vedení, chtěl bych to dělat také

tak,« pomyslel si, aniž si uvědomil dosah této myšlenky.Myšlenka, která se vynořila v jeho mysli, se již nedala zapudit. Stále

častěji se vtírala do jeho úvah. Nebyla nikdy stejná, ale byla stále zde.Gautama se snažil navázat spojení se svým duchovním vůdcem, nedostal

však odpověď. Zato pokaždé dosáhl větší jasnosti, jakmile se soustředil, abyse ho zeptal na to či ono.

Zřetelně si uvědomoval, že je to pro něho nejlepší způsob, jak si se všímporadit. Duchovní vůdce neodpovídal ani na otázky, ale jestliže potomGautama hledal odpověď ve svém nitru, vždycky ji našel.

Aby se mohl cele věnovat vnitřnímu naslouchání, uzavřel se i maličkýmneviditelným bytostem a o zvířata kolem sebe nezavadil už ani pohledem.Jedině Utěšitel byl výjimkou.

Postupně se začal svému okolí zase otevírat. Ze všech stran k němu bo-hatě proudila síla. Opět slyšel šeptající hlásky a zvířata se k němu přibližo-vala s důvěrou. Jeho život se obohatil a získal pro něho na ceně.

NÁDHERNÝ DEN se chýlil k večeru. Slunce se jako zlatá zářící koule skláně-lo dolů. Na modrém večerním nebi se vynořovala hvězda za hvězdou a za-nedlouho byla celá obloha plná stříbrného jasu.

43

Gautama odpočíval pod osamělým velkým stromem a s porozuměním serozhlížel po okolí. Co divů bylo všude! Jak mohl kdy pochybovat o jsouc-nosti Boží tváří v tvář této nádherné zákonitosti!

Utěšitel se mu přitulil k nohám. Přítulnost milého zvířete ho oblažovala.Shůry se tiše snášela zlatá vlákénka, jemné světlé nitky, jaké ještě nikdy neviděl. Nevěděl ani, odkud přicházejí, pozoroval však, že se spouštějí k němu.

Vtom tiché hlásky začaly šeptat:»Gautamo, slyš! Nitky tě našly. Hledaly tě sedm let! Celých sedm let při-

cházely, nacházely tě, a přece s tebou nemohly navázat spojení, protože jsije nevědomky odpuzoval. Dnes ses konečně natolik otevřel Světlu, že semohly snést až k tobě.«

»Odkud přicházejí?« zeptal se Gautama neviditelných.Neodpověděli mu. Gautamovi však dal poprvé odpověď na otázku jeho

duchovní vůdce:»Vycházely ze zbožných myšlenek a modliteb člověka, který prosil za

tvoje blaho. Víš, kdo tě měl tak rád, že sedm dlouhých let den co den vzpo-mínal a modlil se u Brahmy za tebe?«

»Mája, moje žena!« zvolal Gautama s přesvědčením. »Byla zbožná, dob-rá a opravdu mě milovala.«

»Ano, Gautamo, tvá žena nepřestala za tebe prosit. Jejím prosbám děku-ješ za to, že se k tobě mohly přiblížit síly, které jsi ty sám přitahoval zpo-čátku jen málo. Vzdej jí za to svůj dík, zaslouží si ho!«

Gautamu nenapadlo, aby se zeptal, kde Mája pobývá. Hledal ji na onomsvětě a radoval se, že odtud na něho v lásce vzpomíná. Děkoval jí z celéhosrdce, ale jako duchu, který zemřel a je vzdálen celé světy.

Obloha nyní byla jediným třpytícím se mořem hvězd. Gautama od nichnemohl odtrhnout zrak.

»Hvězdy,« zvolal, »jste i vy Brahmovými služebnicemi?«Ale hvězdy neodpověděly. Gautama se zamyslel. Všechno na světě se

ubírá svými přesně vymezenými drahami, všechno má účel a cíl. Tedy i onse musí podřídit zákonům vesmíru, nemá-li jeho život plynout bezúčelně.

Začal se modlit tak vroucně jako dosud nikdy, aby Brahma konečně po-zvedl závoj zahalující jeho cestu. Ať Brahma dovolí, aby už směl poznatsvůj úkol. Nacházel stále nová slova pro svou prosbu a stále vroucněji jivysílal vzhůru, jako by chtěl dobýt nebe.

Konečně vyčerpán umlkl. Jeho pozemské tělo bylo otřeseno silou, kterouduše zápasila.

44

Vtom zaslechl, jak se blíží nadzemské zvuky – jako jemné, měkké vlnyse zvolna snášely dolů. Bylo to, jako kdyby se všechno v přírodě zachvíva-lo podle těchto tónů, jako by se stromy a květiny v nich skláněly, jako by v nich hvězdy tančily svůj třpytný rej.

Jeho okolí zalilo růžové světlo a to se zformovalo do tvaru okvětníchlístků. Květ, v jehož středu sám seděl, mu připomínal obrovský květ lotosuz posvátné řeky Gangy.

Náhle zazněly jiné zvuky. Růžová barva květu se změnila ve světle mod-rou, pak žlutou a nakonec se celý květ zaskvěl nejčistší bělostí. Jeho dušebyla uchvácena. Nebyl schopen přemýšlet; v čistém vyciťování přijímal, cose mu nyní zjevovalo.

A zvučný hlas pravil:»Siddhárto, uchovej si čistotu, která tě nyní obklopuje! Zahal se jí tak,

jako se květinové lístky zavírají nad vnitřkem květu. Tak jako jsou lotosovékvěty neseny posvátným proudem Gangy, tak se dej vést proudem života,a jako ony šíří kolem sebe vůni a těší svou líbezností lidský zrak, tak tydávej z vědění, jež ti daroval Brahma. Utěšuj a posiluj jím lidi, kteří k toběpřijdou. Ale tak jako jsou květy lotosu pevně zakořeněny na dně řeky, tak i ty pevně zakotvi na onom světě, odkud se ti Brahmovou milostí budedostávat stále nového vědění. Nedej se od něho odloučit!«

Hlas umlkl. Zvuky slábly, čistý květ zmizel. Gautamova duše byla dosud u vytržení a dychtivě do sebe vpíjela všechnu tu nádheru jako doušek nej-čistší vody.

Přiblížily se nové zvuky. Tentokrát to však nebyly něžné záchvěvy. Pří-roda byla plná šumění; zdálo se, jako by tyto tóny chtěly zvěstovat něco nesmírně vznešeného, velebného. Gautama to vycítil. Klesl na kolena a če-lem se dotkl země.

Znovu zazněl hlas:»Člověče, pohlédni vzhůru!«Gautama poslechl a pozvedl zrak. Obloha přímo nad ním byla jakoby ote-

vřená. Proudila z ní záplava světla a jasu. Přihlížející duši to připadalo jakocesty utkané ze světelných paprsků. Duchovním zrakem je sledovala stálevýš a výše.

Náhle spatřila chrám svítící nejčistší bělostí. Vypadalo to, jako by z něhotryskaly proudy vod, rozlévaly se do vesmíru a osvěžovaly jej.

A pak se otevřely brány chrámu, vyšly z nich světlé bytosti s čistými křídly a rozhrnuly zlatý závěs. Gautamova duše spatřila svatyni. Hlas vedleněho pravil:

45

»Jsi omilostněn mezi tisíci lidmi, že to smíš spatřit. Siddhárto, uchovej ve své duši obraz, který zříš! Nikdy na něj nezapomeň. Je to chrám toho,který je Pánem všech světů. A to vidíš jen nejnižší ze všech chrámů. Usilujz celé duše, aby ti mohl být ukázán i některý vyšší.«

Úchvatně krásný obraz se rozplynul, tóny dozněly, hlas však pokračo- val:

»Pán všech světů, který tě dal vést a připravit, tě volá do svých služeb!Siddhárto, chceš mu zasvětit svůj život? Chceš být jeho služebníkem, věr-ným a spolehlivým, připraveným každou hodinu?«

Protože hlas zmlkl, Gautama odpověděl:»Ty, kdo mě voláš jménem Pána, ať jsi kdokoliv, slyš: chci!«»Volám tě tedy jménem Pána všech světů, jehož sluhou jsem i já, ke služ-

bě ve tvém vlastním národě! Procházej zemí, po níž jsi putoval posledníchsedm let, shromažďuj kolem sebe učedníky a vyučuj je. Vědění, které tiposkytl Věčný, při tom přetvoříš tak, aby je tvůj národ mohl přijmout a porozumět mu. Uč žít lidi v čistotě, uč je, aby byli činní. Především je alenauč, aby z celé duše vzývali Věčného, Pána všech světů!

Zakládej všude ve velké říši obce těch, kteří Věčného poznali a chtějí musloužit. Dej jim pokyn, aby učili ostatní lidi ve svém okolí. Tak se bude či-sté učení pomalu šířit, jako se rozvětvují kořeny velkého stromu. Tento strom, jehož semínko dnes Věčný do tebe vložil, ponese bohaté ovoce.

Siddhárto, Pán všech světů od tebe očekává velké věci! Vynalož všechnysíly, abys to splnil. Na tvé cestě ti hrozí jediné velké nebezpečí: že se v bla-hobytu staneš nedbalým. Nyní toto nebezpečí znáš – vyvaruj se ho!«

Hlas umlkl. Gautamu naplňovala jásavá radost, chvála a dík. V modlit-bách očekával jitro.

Teď, když konečně našel svůj úkol, viděl vše v novém světle. Všechno,všechno mu bylo sděleno. Věděl, jak má jít, aby splnil příkaz Pána všechsvětů.

A zatímco si Gautama vyvolával v paměti slova Pánova služebníka, abyje nikdy nezapomněl, napadlo ho, že hlas ho volal jménem Siddhárta. Má si opět říkat tímto jménem? Není už Gautama? Siddhárta znamená: Ten,který dosáhl cíle!

To je ono! Dosáhl prvního cíle, který mu byl stanoven, našel svůj úkol.Gautama se může jmenovat každý z rodu Šákja, ale Siddhárta je jeho vlast-ní jméno.

»Smím stát v květu lotosu uprostřed veškeré čistoty, jestliže zůstanu sámčistý,« jásalo to v něm. »Brahmo, pomoz mi k tomu!«

46

Utěšitel poskakoval kolem něho a štěkal. Sklonil se ke psovi, pohladil ho a řekl:

»Nebudeme už dlouho sami. Na pokyn Pána světů se k nám budou přidá-vat žáci.« Psík se na něho pozorně zadíval.

»Ty také nevíš, jak se to stane?« usmál se Siddhárta. »Musíme čekat. Pří-kaz zněl ›shromáždi učedníky‹, a ne ›hledej učedníky‹. Budu čekat, a učed-níci se najdou.

V dobré náladě vztáhl ruce nahoru ke stromu, pod nímž v noci prožil ta-kovou nádheru. Lahodné ovoce visící ve větvích zahnalo jeho hlad.

»Děkuji ti, strome, za všechno, cos mi dal,« zvolal Siddhárta radostně.»Ode dneška tě budu nazývat Brahmovým stromem.«

Když se chystal vyrazit, spatřil muže blížícího se po cestě. Byl to řídkýzjev v této opuštěné končině. Zvědavě se na něho podíval. Co zde hledá ten-to muž? Ke které kastě patří?

Mnohem dříve, než mohl rozeznat tahy blížícího se muže, prozradil mujeho oděv z tmavomodrého hedvábí, přepásaný širokou, pestře vyšívanoušerpou, že je to kněz. Právě tak bývali oblečeni starší žáci, s nimiž Siddhár-ta v posledních měsících udržoval kontakty. Napjatě se zadíval na příchozí-ho. Najednou muž radostně vykřikl a dal se do běhu.

»Gautamo, Gautamo!« volal radostně. »Konečně jsem tě našel. Hledám tě už mnoho týdnů. Častokrát jsem si myslel, že jsem ti už velmi blízko, alepak jsi opět zmizel do velké dálky. Dnešní noci jsem konečně zřetelně sly-šel: ›Dnes se s ním setkáš!‹ «

Byl to Ánanda, žák, který k Siddhártovi nejvíce přilnul. Siddhárta se ra-doval ze shledání s dřívějším spolužákem, ale neuměl si vysvětlit, proč hovlastně hledá.

»Gautamo, chtěl bych být tvým žákem, tvým učedníkem,« prosil Ánan-da. »Neodháněj mě od sebe! Nejvyšší bráhman řekl, že je to Brahmovavůle!«

Místo odpovědi se Siddhárta obrátil ke psovi a zakrývaje hluboké dojetížertovně pronesl:

»Tak vidíš, Utěšiteli, nemuseli jsme ani dlouho čekat! Nemáme hledat,ale shromažďovat. Už máme jednoho, a kde je jeden, přibudou i další.«

Pak příteli vyprávěl o svém prožití a dovolil mu, aby ho doprovázel.Pouze si kladl dvě podmínky:

Nesmí mu již říkat Gautama a nesmí považovat psa za nečistého, protožeco Pán světů stvořil, není nečisté.

»Stal jsem se Siddhártou!« skončil s nádechem hrdosti.

47

Mezitím se vydali na cestu, a aniž si to Siddhárta uvědomoval, začalÁnandu vyučovat vyprávěním o svých zkušenostech.

Ánanda byl pozorným posluchačem. Uměl se zeptat v pravý čas, takžeSiddhárta byl nucen všechno, co přijal, napřed přetvořit a oživit, než to mohl správným způsobem předat dál.

»Ještě se domníváš, že život je jedinou řadou utrpení?« zeptal se Ánanda.Siddhárta dlouho uvažoval, než odpověděl:»Je jisté, že to neodpovídá Brahmově vůli, neboť Pán světů nestvořil tvo-

ry proto, aby trpěli. Ale je právě tak jisté, že naše pozemská cesta je plná utrpení. Došlo k tomu tedy proti Brahmově vůli. Způsobili jsme si to sami,je to následek našeho špatného jednání!

Jestliže to víme, pak také máme v ruce prostředek k boji proti utrpení:sami se musíme změnit, a teprve pak se změní náš život!«

Ánanda ho přerušil.»Jak to myslíš: náš život se změní?«»To je přece jasné,« odpověděl rychle Siddhárta. »Když se změníme, ne-

budeme už k sobě přitahovat špatné následky. Život se místo řetězu utrpenístane radostí.«

»Tím se ale nic nezměnilo, my jsme si jej svým polepšením jinak utvo-řili,« trval na svém žák. »Teď tomu rozumím.«

»Ano, můžeš tomu rozumět i tak,« připustil Siddhárta a pokračoval:»Nuže, pokud chci sprovodit ze světa utrpení, které se zde rozmohlo bez

Brahmovy vůle, musím se snažit polepšit lidi. To je můj úkol. A protože by k takovému úkolu jeden člověk nestačil, musím kolem sebe shromážditžáky, kteří by se mnou sdíleli mé prožití. Ti mně pak musí pomáhat rozši-řovat mezi lidmi to, co jim může pomoci, aby se stali lepšími.«

»Čím se lidé polepší?« zeptal se Ánanda zamyšleně.»Pravým věděním o Brahmovi, Pánu světů!«Siddhárta chtěl mluvit dál, učedník ho však přerušil otázkou, kterou mu

položil, jako by byl nucen neznámou mocí:»Je Brahma skutečně Pánem světů?«Siddhárta zaraženě zíral na Ánandu.»Jak můžeš pochybovat po tom všem, co jsem ti vyprávěl?« zeptal se ho.

Ánanda se ale přesto nedal odstrašit:»Znali jsme Brahmu dříve, než jsi ho podle svého domnění našel ty. Vě-

řím, že ten, jehož jsi našel, je mnohem výš než Brahma.«»Vím, že ten, jehož jsem nalezl, je opravdu Pán všech světů! Určité jmé-

no pro něho nemám. Nazývám ho Brahmou.«

48

»Ale Siddhárto, to nesmíš!« namítl Ánanda vzrušeně. »Tím bys zmátlpojmy. Pomysli jen na všechny ty lidi, kteří dosud vědělí o Brahmovi. Kdyžjim řekneš, že tento bůh je Pánem světů, nijak se jich to nedotkne. Neza-chvěje to jejich duší, tak jako to nezachvělo mou duší, protože… no, proto-že… to není pravda!«

V té chvíli Siddhárta poznal, jak lehkomyslně si počínal se svatým vědě-ním, které mu bylo zjeveno. Teď také pochopil, proč se to v jeho nitru,kdykoliv mluví o Brahmovi, nezachvívá a nezvučí tak, jako když vyslovíjméno »Pán světů«. Byl Ánandovi vděčen, že mu dopomohl k lepšímu po-znání.

Žák kráčející po jeho boku mu byl najednou nepohodlný. Rád by si pro-mluvil se svým duchovním vůdcem a zeptal se ho, jak má Pána světů nazý-vat. Znenadání k němu ale přiskočil Utěšitel, jako by mu chtěl povědět:

»Podívej, já tě přece také neruším! Nech jít Ánandu vedle sebe stejně,jako já poskakuji kolem tebe jako něco, co k tobě patří, co tě však nemůžeodvádět od tvých myšlenek, když to sám nechceš.«

Siddhárta se pohroužil do svého nitra a rozprávěl se svým duchovnímvůdcem, jak si na to dříve zvykl. Jediná odpověď, které se mu dostalo,zněla:

»Čekej!«Navečer došli do osady a rozhodli se strávit noc tam. Ubytování našli

brzy. Lidé byli důvěřiví a veselí, téměř jako Drávidové, patřili však k jiné-mu kmeni. Před usnutím se Siddhárta modlil o osvícení s veškerou vrouc-ností, které byla jeho duše schopna. A v noci mu byl ukázán neobyčejnýobraz:

Viděl, jak se před ním rozprostírá země jako obrovská plocha pokrytá horami a řekami, městy a vesnicemi, oživená zvířaty, rostlinami a lidmi.

Mezi tím vším chodily, vznášely se a pluly průzračné světlé postavy růz-ných tvarů a velikostí. Zdálo se, že pečují o všechno živé.

Ale ani jedna z těchto postav nebyla osamocená. Působily dojmem, žejsou nejspodnějšími články řetězů visících shora. Tyto řetězy byly tvořeny z bytostí, jež se jim podobaly.

Úplně nahoře se sbíhaly v jeden jediný, velký a významný článek. KdyžSiddhárta spatřil bytost představující tento článek, naplnila ho velká úcta.

»Je to Pán světů?«Hluboce znějící hlas zvolal:»Brahma!«Vtom se Siddhárta probudil a věděl, že to, co směl vidět, nebyl sen, ale

49

skutečnost, opravdovější skutečnost, než jakou prožívá při denním vědomí.Věděl však také, že to, co mu mělo být zjeveno, tím dosud neskončilo. Pro-to o tom s Ánandou nemluvil. Ten si ale všiml, že v Siddhártově duši se odehrává cosi velikého, a nechal ho až do večera o samotě.

Siddhártova duše byla celý den pod dojmem vidění.»Byli to asi neviditelní, které jsem směl spatřit,« uvažoval. »V tom pří-

padě je Brahma tím, kdo vede a řídí neviditelné, a samozřejmě nemůže býtPánem všech světů. Nebo snad ano? Kde je potom Višnu a Šiva?«

Nemohl se téměř dočkat noci. Jeho modlitby se bouřlivě nesly vzhůru a toužebně si žádaly další vědění.

Tu se před ním vynořil jiný obraz:Spatřil Brahmu, jak stojí na spodním okraji nesmírně velikého prostoru.

Na jeho rozlehlost a výšku si Siddhártův zrak zvykal jen pozvolna. Od Brahmy se táhly směrem dolů řetězy bytostných.

Viděl také nádherné, světlé bytosti, které se v neustálém radostném po-hybu spojovaly v kruhy hrající nejněžnějšími barvami a všechen ten život doprovázely tóny.

Směrem nahoru se kruhy zmenšovaly, i když bytosti, které je tvořily, by-ly stále větší a majestátnější. Siddhárta nyní uviděl, že středem všech kruhůje modrý závěs, z něhož se ustavičně snášejí dolů červené růže.

Vidoucí věděl, že za tímto závěsem je skryto nejsvětější tajemství. Teprvekdyby byl tento živý závěs odhrnut, zjevil by se Pán světů.

»Jeho nemůže vidět nikdo,« pravil hluboký hlas, Siddhártovi již dobřeznámý.

»Jak smím nazývat toho, který je tak vznešený, že se k němu nemohoupřiblížit ani andělé?«

»Nazývej ho Věčným,« odpověděl hlas.Když hlas vyslovil toto jméno, vytryskly zpoza závěsu proudy nádher-

ného světla. Do Siddhártovy duše pronikla síla a zajásaly hlasy těch, kterénevědomky nazval anděly.

Vroucí dík a nesmírná radost naplňovaly omilostněného muže ještě dlou-ho poté, co se obraz v tichých tónech rozplynul. K ránu však zaslechl hlassvého duchovního vůdce, který zněl úplně jinak než hluboký hlas v noci:

»Siddhárto, vstaň a vydej se na cestu! Nesni o tom, co ti bylo dáno, aleproměň to v čin. Po dvoudenní jízdě odtud se dostaneš do království Ma-gadha. Král Bimbisára tě potřebuje!«

Siddhárta odhodlán okamžitě uposlechnout příkazu vzbudil Ánandu,a ještě dříve, než se slunce vyhouplo za horami, se vydali na cestu. Učedník

50

sice trochu reptal na cestování potmě, Siddhárta však byl pevně přesvědčen,že jedná správně, a kráčel zčerstva dál.

Jeho duše jásala a on sám si teď opět začal všímat svého okolí. A hle:maličké bytosti, které mu tak často pomohly, už pro něho nebyly neviditel-né. Poté, co v noci spatřil jejich obraz, je směl vidět i ve skutečnosti.

Čile se míhaly kolem něho, jako by mu chtěly ukázat, jak mnoho prácemají ve službě Pánovi.

Přihlížel, jak pomáhají ptáčkovi stavět hnízdo, jak narovnávají větrem pocuchané úponky, jak střásají z květinových kalíšků místy příliš bohatou rosu. Pracovaly s radostí a tuto radost sdílely se vším, co se jí otevřelo.

Siddhárta o tom vyprávěl Ánandovi a snažil se v něm vzbudit nadšení pro nové vidění. Ale učedník, který nic neviděl ani necítil, se domníval, žepro něho bude lépe, když se přidrží pouze těch bohů, jimž může rozumět.

»Rozumět bohům!« zvolal Siddhárta zděšeně. »Ánando, kde mám začít,abys prohlédl?«

Žák mu ovšem připomněl, že to byl on, kdo ho upozornil na nesprávnýnázor o Brahmovi. Mistr to přiznal, požádal však Ánandu, aby z toho nevy-vozoval, že už všechno ví a že se nemusí ničemu učit.

»Přišel jsem, abych se učil,« připomněl Ánanda. »Musíš se ale smířit s tím, že přijmu jen to, co mohu sám pochopit. Jestliže mám uvěřit v byto-sti, o kterých jsi mně vyprávěl, určitě se mi také ukážou.«

Siddhárta se s tím spokojil. Byl si jist, že Ánanda činnost maličkýchslužebníků Věčného pozná.

ŠLI UŽ DVA DNY a čas od času se v osadách vyptávali na Magadhu. Teprvetřetího dne dorazili do opevněného města.

Zjistili, že brána je zavřená, a všechno volání bylo marné. Nebylo vidětani živáčka. Zvláštní bronzová brána zapuštěná ve zdi se ani nepohnula.

Siddhárta si ji důkladně prohlížel. Jeho zrak upoutala různá znamení, ně-která byla vyryta do kovu, jiná byla vypouklá. Jistě mají určitý smysl. Za-myšleně přejížděl prsty po těchto znameních, když vtom se brána pohnula a jakoby sama od sebe se otevřela. Vzápětí se z ní vyřítili ozbrojenci a roz-čileně volali:

»Komu se podařilo otevřít naši bránu?«Siddhárta přiznal, že to byl on, protože na jeho volání nikdo neodpovídal

a on musí naléhavě mluvit s králem Bimbisárou.Muži se celí užaslí dívali jeden na druhého. Pak obstoupili oba příchozí,

51

a dříve než je odvedli, prohlásili, že psa musí nechat venku za branami města.

»Od Utěšitele se neodloučím,« namítl Siddhárta. Zavolal psa k sobě a vzal ho do náručí.

Muži byli spokojeni. Obávali se totiž, že by pes mohl na někoho skočit,a tak svým dotykem porušit jeho čistotu.

Oba poutníky, které doprovázel velký zástup lidí, dovedli do středu měs-ta, kde na volném prostranství stála budova podobná paláci. Jeden z mužůvstoupil do paláce, zatímco kolem cizinců narůstal hustý dav zvědavců.

»Otevřeli naši bránu,« sdělovali jim ozbrojenci. »A znají jméno našehokrále!«

Obě věty lidé přijali s hlasitými projevy údivu. Siddhárta měl dojem, žesní; tak neskutečné mu všechno připadalo.

Konečně se brána budovy otevřela. Objevili se sloužící a s rukama zkří-ženýma na prsou se hluboce ukláněli. Pak pozvali cizince, aby vstoupili dovnitř. Pes měl zůstat opět venku. Siddhárta ho však vzal s sebou. Vědělsice, že král to pravděpodobně bude považovat za nedostatek úcty, ale něco,co bylo silnější než všechno jeho uvažování, ho nutilo, aby tak učinil.

Ve velké, zšeřelé komnatě seděl král na pozlaceném trůně a kolem něhose shromáždilo několik lidí.

Siddhárta zůstal stát a čekal na pozdrav. Král vstal. Byl to muž středníchlet a plné postavy. Měl ochablé rysy a velmi malé, pronikavé oči. Zplna jeupřel na Siddhártu. Ten pohled klidně opětoval.

»Cizinče, tys otevřel naši bránu?« zeptal se král místo pozdravu.Siddhárta mlčel.»Odkud znáš mé jméno?«Ani tentokrát Siddhárta neodpověděl.»Cizinče, prosím tě, promluv!« zapřísahal král mlčenlivého muže. »Na

tvé odpovědi závisí velmi mnoho, pro mne i pro mou zem!«»Jak mohu mluvit, když nedbáš ani té nejprostší zdvořilosti, králi z Ma-

gadhy?« zněla Siddhártova lhostejná odpověď.»Cizinče, promiň, že jsem opomněl tě obřadně pozdravit,« prosil král.

»Nemáme času nazbyt. Později dohoním všechno, co jsem teď zameškal,ale odpověz mi!«

»Tak dobrá, byl jsem to já, kdo otevřel bránu, a tvé jméno mi bylo zje-veno.«

Siddhárta mluvil jako z donucení. Sám nemohl pochopit, proč neřekl, žemu bránu pomohla otevřít pouhá náhoda. Něco mu v tom bránilo.

52

Král se na něho radostně podíval a poprosil:»Pověz mi ještě: jsi to ty, kdo putuje po silnicích a prošel všemi kasta-

mi?«»Sám jsi to vyslovil,« zněla Siddhártova překvapená odpověď, neboť král

o něm podle všeho věděl.Bimbisára měl radost a dával ji najevo všemožným způsobem.»Buď vítán, vznešený kníže!« obrátil se na Siddhártu a hluboce se uklo-

nil. »Čekáme na tebe už dlouho. Kníže velké sousední říše, jemuž jsme od bitvy, kterou prohrál jeden z mých předchůdců, povinni odvádět po-platek, si vůči nám osobuje stále větší práva. Teď požaduje, abychom muvydali všechny desetileté dívky. V nejbližších dnech je máme dopravit přeshranice. Mezi nimi je i má dcera, princezna této říše.«

Siddhárta udiveně naslouchal. Proč se ti lidé nebrání?Král vypravoval dál:»Bylo nám předpovězeno, že až zpupnost knížete dosáhne vrcholu, přijde

nám na pomoc cizí kníže. Putuje prý po cestách a prošel všemi kastami.Otevře naši zavřenou bránu, jejíž tajemství zná jen několik zasvěcených,a bude znát i tajné jméno krále.

Teď už víš, proč jsem se nemohl dočkat, až se dozvím, jestli jsi ty ten zaslíbený. Pomoz nám!«

»Ano, pomoz nám, kníže!« prosili i přítomní rádcové a služebníci. Sidd-hárta se však zeptal:

»Nic jiného vám o pomocníkovi nebylo zvěstováno?«»Má nám vyprávět o nebeských bytostech, bez jejichž pomoci bychom

znovu a znovu propadali moci temného knížete,« dodal král po krátké úvaze.

»Co víte o bozích?« zeptal se Siddhárta.»Nic, kníže,« odpověděl Bimbisára. »Nikdo nám o nich nevyprávěl.«»Koho vzýváte?« byla další Siddhártova otázka. »Kníže, nenašli jsme nikoho, kdo by byl hoden vzývání,« zněla odpověď.V té chvíli Siddhárta věděl, že zde má být východisko jeho práce. Bída,

ve které se tito lidé nacházeli, mu měla otevřít jejich srdce. To bylo jasné.Jiného názoru byl Ánanda, který naslouchal předchozímu rozhovoru a zdě-šením nebyl schopen slova.

»Mistře, pojďme raději odtud,« naléhal. »Je to tak, tento lid propadl kvů-li své nevíře hněvu bohů. Jestliže tady zůstaneme, zahyneme s ním.«

»Mýlíš se, Ánando! Když odtud odejdeme, zasloužíme si trest Věčného,pokud však zůstaneme, můžeme tento lid přivést ke Světlu.«

53

Kratičkou rozmluvu vedli oba potichu. Přítomní lidé úzkostlivě hleděli na cizince. Na čem se usnesou?

Vtom se Siddhárta vlídně obrátil ke králi a pravil:»Chci vám pomoci!«Lidmi prochvěl výdech hlubokého ulehčení.»Chci vám pomoci. Nemohu to ale vykonat vlastní silou. Volám ku po-

moci Pána všech světů, který mě k vám poslal. Propůjčí-li mně sílu, pak pře-mohu každého. Vypravuj mi, ó králi, o svém sousedovi. Pověz mi o všem,co se přihodilo.«

A král mu vysvětloval, že každý druhý rok od nich sousední kníže po-žaduje stále větší poplatek. Posledně museli dopravit přes hranice jízdní zvířata a zbraně pro sto ozbrojenců. Tentokrát soused žádá dívky.

Jeho zpupnost už sahá tak daleko, že chce, dříve než převezme daň, zápa-sit muž proti muži s nejurozenějším válečníkem jejich lidu. Vzkázal, žekdyž zvítězí válečník, nebude již nikdy požadovat poplatek a upustí od něji tentokrát.

Nikdo však není schopen knížete přemoci, protože mu pomáhají zlé moc-nosti. Bojuje s hady a tygry, se šakaly a hyenami, které štve na protivníka.

Siddhártovi bylo najednou lehko u srdce. Byl si jist, že zvítězí. Věčný bymu také nepřikázal pomáhat králi Bimbisárovi, kdyby ho nechtěl chránit.

Král vyzbrojil svého pomocníka dobrou zbraní a výborným štítem. Chtělmu dát i jízdní zvíře zvyklé na boj, ale Siddhárta to odmítl. Chtěl předstou-pit před protivníka pěšky.

Když nadešel stanovený den, vydal se početný průvod ozbrojenců s krá-lem v čele na cestu. Doprovázeli Siddhártu. Na jeho rozkaz zůstaly vyžá-dané dívky doma. Král měl tak silnou důvěru v zaslíbeného pomocníka, žese bez odporu podřídil jeho vůli.

V pravou chvíli překročili hranice a dorazili na velkou mýtinu. Siddhártase před očima všech sklonil a třikrát se dotkl čelem země. Pak zůstal klečeta modlil se:

»Ó Vznešený, Věčný, který jsi, i když lidé o tobě nic nevědí! Poslal jsimne, abych probudil srdce tohoto lidu. Dej mi sílu, abych jej mohl vysvo-bodit z poroby temnot a zla!«

Muži udiveně naslouchali modlitbě a vykládali si ji svým způsobem. V těchto slovech se zachvívala taková jistota a tak hluboká úcta, že srdcetěch, kteří zde v úzkosti a bolesti čekali, byla hluboce uchvácena. Bylo toprvní seménko, které zapadlo do jejich srdcí.

Z druhé strany mýtiny se přiblížili ozbrojenci a v jejich čele stanul obrov-

54

ský kníže se zbraněmi třpytícími se zlatem. Měl hlavu hrdě vztyčenou a je-ho oči metaly na shromážděné muže hněvivé blesky.

»Kde jsou dívky, které jste měli dnes přivést?« rozkřikl se na krále.Místo něho odpověděl Siddhárta klidným, ale jasným a zvučným hlasem:»Nepřivedli jsme je, protože bychom se zbytečně namáhali s jejich do-

pravou zpět domů.«Takovou odpověď kníže nečekal. Zařval vztekem a vyzval troufalce, aby

se připravil k boji. Siddhárta klidně předstoupil.»Dříve než začneme bojovat, musíš mi říci, jestli souhlasíš s těmito pod-

mínkami: pokud zvítězím, bude tento lid navždy osvobozen od poplatků. Ty se však staneš mým zajatcem.«

»A jestliže budu vítězem já?« vykřikl kníže.»To se nikdy nestane! Jen odpověz na moji otázku!«Kníže se chtěl smát a tropit si posměch, měl však jazyk jako ochromený.

Zachvátila ho úzkost před tak velkou důvěrou ve vítězství. Pak si ale vzpo-mněl na své pomocníky připravené v záloze a slíbil, co Siddhárta požadoval.

Siddhárta tasil meč, položil na něj ruce a modlil se. Tak čekal na pro-tivníka. Náhle před sebou uviděl malého bytostného, jak se kolem sebeostražitě rozhlíží.

»Člověče, chraň se,« zašeptal maličký a ukázal prstem ke kraji lesa, z ně-hož se vyplazili dva obrovští hadi.

Siddhárta se vesele zasmál a začal pískat mezi zuby, jak byl zvyklý. Ha-di naslouchali. Potom k nim mluvil a přikázal jim, aby opustili bojiště. Okamžitě ho poslechli.

Protivník soptil vztekem a křičel na hady, aby splnili jeho rozkaz. Nedba-li toho a odplazili se pryč.

Siddhárta prohlásil:»Vězte, mužové, že zvířata jsou tvorové Věčného. Poslouchají raději Svět-

lo než temnotu!«Protivník povzbudivě zavolal, a na Siddhártu se vyřítili dva nádherní tygři

puštění ze řetězu.Podíval se na ně, aniž promluvil. Odvrátili se od něho a chtěli se vrhnout

na krále Bimbisáru, který stál nechráněn před svými bojovníky. Na Sidd-hártovo zavolání se zastavili.

»Ani tomu nesmíte ublížit,« pověděl jim. »Ten patří ke mně.«Dříve než si někdo z přítomných uvědomil, oč se jedná, skočili tygři na

nepřátelského knížete a rozsápali ho. Se svou kořistí pak odběhli do lesa.Jeho lidé s křikem prchali, jako by se báli, že se jim stane totéž.

55

Siddhárta stál uprostřed bojiště a jeho obličej zářil štěstím. Když nepřá-telé zmizeli, zavolal k sobě Bimbisáru a jeho ozbrojence, aby společně po-klekli a poděkovali Věčnému za to, že jim zde tak viditelně pomohl.

Ani jeden se nezdráhal. Z rozechvělých srdcí stoupal dík vzhůru k Bohu,který se jim dal poznat, aby v něho mohli uvěřit.

Siddhárta zůstal u královského dvora a učil všechny, kdo k němu přišli.Ánanda procházel královstvím a činil totéž. Po třech letech neměl lid z Ma-gadhy jinou tužbu než sloužit Bohu a plnit jeho vůli.

S tímto věděním se do země opět vrátily štěstí a radost. Lidé, kteří se jiždříve snažili správně žít, byli dobrých a čistých mravů. Bimbisára se vzdalkrálovské hodnosti a stal se nejvyšším knězem Božím v magadhském krá-lovství. Horlivě jím projížděl, učil lid a napomínal jej.

I když si Siddhárta zamiloval lid, mezi nímž teď žil a působil, poháněloho to dál. Jeho místo zde mohl zaujmout někdo jiný. Dosud však nevěděl,kam se má obrátit.

JEDNOHO DNE přišla ze sousední říše malá skupinka mužů s prosbou, aby přinesl i jejich lidu požehnání, jemuž se těší lidé Magadhy.

Bimbisárovi toto přání připomnělo všechno příkoří, které on i jeho lid za-kusil od divokých sousedů, a vážně varoval:

»Nechoď k nim, Siddhárto! Mají příliš drsné mravy a srdce příliš zatvr-zelá. Když jsi k nám kdysi přišel, neměli jsme žádné bohy. Oni bohy mají,ale jsou strašliví. Přinášejí jim lidské oběti!«

»Právě proto k nim musím jít, Bimbisáro,« odpověděl Siddhárta s hlubo-kým přesvědčením. »Zeptám se svého duchovního vůdce, a co ten mi řek-ne, s radostí učiním.«

Vznesl svou otázku v modlitbě vzhůru, ale dostal jen stručnou odpověď:»Je nutno se tázat?«»Ne, opravdu není!« zvolal Siddhárta. »Okamžitě jsem věděl, že to má

být moje další cesta.«Přikázal poslům, aby na něho počkali. Potom se rozloučil a vydal se

s Ánandou na cestu. Nedošel však příliš daleko, když za sebou náhle usly-šel kroky. Ohlédl se a zjistil, že za nimi chvátá jeden z nižších kněží z Ma-gadhy.

Siddhárta se zastavil a čekal na něho. Počkal také trpělivě, až bude mužsotva popadající dech po rychlém běhu schopen promluvit. Teprve pak se ho zeptal na jeho přání.

56

»Mistře, přijmi mě za žáka!« prosil kněz. »Jakýsi hlas v mém nitru měneustále nabádá, abych se k tobě připojil. Vezmi mě s sebou!«

»Hlas má zřejmě pravdu,« svolil Siddhárta dobrotivě. »Jak ti mám říkat?«»Dej mi nějaké jméno, které bych od nynějška nosil ke cti Věčnému,«

zaprosil kněz.Siddhártovi probleskla hlavou myšlenka: teď by se to mohlo obrátit. Jeho

učedníci budou mít jména jeho někdejších pánů!»Nuže, příteli, budu ti říkat Maggalana. První Maggalana, který vstoupil

do mého života, byl bráhman stejně jako ty. Snaž se, abys byl také tak čistýa jasný jako on!«

Maggalana poděkoval mistrovi a připojil se k Ánandovi, jemuž toto roz-množení jejich skupinky bylo milé. Bimbisára dal odcházejícím přátelům s sebou ozbrojence, aby v nové zemi vyvolávali patřičný dojem odpovída-jící jejich úloze. Každý příslušník vyšší kasty se počítal dvojnásob.

Sotvaže překročili hranice, již byl patrný velký rozdíl ve všem, na co pohlédli. Země byla protkána pohořími. V údolích mezi nimi však lidé ne-obdělávali půdu, přestože byla krajina úrodná, neboť jí protékaly potoky a řeky. Na horských stráních se pásla stáda dobytka, především koz, půso-bila však dojmem polodivokých zvířat, o která nikdo nepečuje.

V ohradách leželi silní jakové, které místní lidé používali jako tažná zví-řata. I oni vypadali zanedbaně. A což teprve obydlí! Byly to ubohé chaty,ledabyle slepené z bláta, slámy a dřeva, jimž nebyla věnována sebemenšípéče!

U každé z těchto chat bylo opřeno hrubě vyřezávané a pestře pomalovanéprkno, které představovalo strašlivě znetvořenou lidskou postavu. Utěšitelna tyto obludy vrčel a Siddhárta mu musel dát za pravdu.

Jeho průvodci se pokaždé uklonili a na jeho dotaz mu odpověděli, že tytovýtvory představují bohy.

»Jak je možné, že si vytváříte takové obrazy bohů?« zeptal se Siddhártacelý poděšený. Odpověděli mu nedbale.

»A kdo by nám to mohl zakázat?«Mistr se už dál nevyptával a rozhodl se, že počká, až si bude moci sám

promluvit s knížetem. K rozhovoru došlo ještě téhož večera. Před západemslunce vjel průvod do hlavního města, skládajícího se z větší části ze stej-ných hliněných chat, jaké bylo vidět všude v zemi.

Městské zdi nebo brány zde vůbec nebyly. Jelo se prostě bez překážky po jedné z cest, které se na tomto místě křižovaly, až do středu osady.

Tam stálo několik kamenných budov. I když byly postaveny neuměle

57

a byly křivé, svědčily o snaze vyrovnat se stavbám v sousedních zemích.»Palác« knížete byl dokonce napodobeninou Bimbisárova paláce.

Nový kníže uvítal Siddhártu velmi poníženě. Věděl, že mudrc způsobilsmrt jeho předchůdce, a byl mu za to vděčný. Již dávno si přál být vládcemVirudů a domníval se, že k tomu má mnohem větší právo než předešlý kní-že, který se zmocnil trůnu na vlastní pěst.

Jestliže však byl poslední kníže rozeným vladařem, který uměl ovládatcelý národ železnou pěstí, byl Viruda-Sava, jak se nový kníže jmenoval, sla-boch, v jehož rukou se všechno rozpadalo. Pozoroval to a hledal nějaké vý-chodisko. Závistivě sledoval rozkvět sousední země a přičítal jej nové víře.

Teď si přál totéž pro Virudy. Siddhártovi to bylo brzy jasné. I když sekníže snažil zakrýt své myšlenky, mistr ho přesto prohlédl. Pramen, z něhožtryskala touha po vědění o Věčném, byl nečistý. Mohlo zde vzejít požehná-ní? Siddhárta odpověděl vyhýbavě, souhlasil však s tím, že zůstane v palá-ci jako host.

Špína a nečistota, kam se jen podíval!»Podívejte se,« řekl Siddhárta svým dvěma průvodcům, »duše si vytváří

své okolí podle svého vlastního stavu. Čistá duše by v takové špíně nemo-hla bydlet.«

Dal rozkaz, aby komnaty určené pro něj a jeho doprovod vyčistili jehovlastní sluhové. Palácoví služebníci sledovali úklid s úžasem.

Když byly místnosti jakž takž obyvatelné, přihrnuli se zdejší muži v če-le s knížetem Viruda-Savou. Nemohli pochopit, co způsobilo tuto změnu,a trvalo hodně dlouho, než zvědavci odešli a Siddhárta mohl ulehnout.

Toužil promluvit si se svým duchovním vůdcem o práci na tomto temnémlidu. Byl pevně přesvědčen, že dostane příkaz jít dál, ale nestalo se tak.

»Siddhárto, musíš vynaložit všechny své síly,« sdělil mu duchovní vůd-ce vážně a určitě. »Tento lid nesmí být trvalým nebezpečím pro sousední země.«

»Ať se ostatní brání ozbrojenou mocí!« zvolal Siddhárta. »Copak může z tolika temnot vykvést něco čistého?«

»Nepřísluší ti rozhodovat o hodnotě nebo bezcennosti lidí, kteří jsou tisvěřeni,« napomínal ho duchovní vůdce. »Zde se také nejedná o odvrácenívnějšího nebezpečí. Dokud tento lid vzývá modly, které si sám vytvořil, do-tud bude vysílat do svého okolí špatné myšlenky. Temnoty vyvíjejí neúnav-nou činnost. Nikdy neustanou a nikdy neumdlí, jedná-li se o to, získat novéstoupence. Z toho si můžeš vzít ponaučení.

Přijímej denně novou sílu a pracuj jako nikdy, aby se alespoň někteří

58

z tohoto lidu ještě zachránili, neboť je vůlí Věčného, že to takto nemůže dé-le zůstat!«

Nyní Siddhárta věděl, že působit zde je skutečně jeho úkolem. Proto sedal hned druhého dne do práce. Jeho duše překypovala odvahou k boji. Cítil,že se nejedná jen o zvěstování Věčného, ale daleko více o boj v jeho jménu.

Když Viruda-Sava opakoval svou otázku, zda chce jeho lidu pomoci,Siddhárta mu odpověděl, že ano. Rozradostněný kníže zvolal, že on sámchce být prvním, kdo bude vzývat nového boha! Ať jen Siddhárta připravíoběť, chce ji vykonat.

»Co chceš obětovat?« zeptal se mistr překvapeně. Následovala samozřej-má odpověď:

»To, co bude nový bůh požadovat. Jen to řekni. Nedávno jsme získali deset zajatců. Dobře jsme se o ně starali, jsou tlustí. Máme je zabít bohu kecti?«

Siddhárta nemohl hnusem a zděšením hodnou chvíli promluvit. Viruda-Sava však považoval jeho mlčení za projev nespokojenosti nad tím, že jeoběť tak nepatrná.

Aby učitele přesvědčil o své dobré vůli, horlivě ho ujišťoval:»Máš pravdu. Cizí muži nejsou dost dobří pro vznešeného boha, jehož

nám chceš dát. Lidé, které obětujeme, musí být z našeho národa. Postarámse o to, aby bylo připraveno deset našich vojáků.«

Vtom to ze Siddhárty vyhrklo velkou silou. Zdráhal se pronést byť i jenjediné slovo o Věčném, dokud je Viruda-Sava schopen vyslovit takové myš-lenky.

Kníže stál celý zaražený, když viděl bezmezný hněv, který neúmyslněrozpoutal. Chtěl se omluvit, Siddhárta ale na něho křičel, aby mlčel, a chys-tal se pokračovat v projevech své nelibosti. V té chvíli se před ním objevi-la světlá bytost a položila si prst na ústa. Současně uslyšel mírný hlas:

»Siddhárto, tvůj hněv se nesrovnává s věčnými zákony. Jak můžeš od to-hoto muže očekávat něco lepšího, když mu to dosud nikdo neukázal? Ukažmu, že Věčný je jiného druhu než jeho neschopné modly. Ale ukaž mu to v dobrotě! Jak jinak by mohl uvěřit v dobrotu Pána všech světů? Vždyť pánse posuzuje podle služebníkůl! Pamatuj na to!«

Siddhárta se zastyděl. Vlídně se obrátil na třesoucího se knížete a pravil:»Viruda-Savo, ty dosud nevíš, že Pán světů nežádá oběti. Chce raději

život zachovat, než aby se kvůli němu vraždilo. Ještě se k němu nesmíšmodlit. Nejdříve ho musíš poznat a vycítit, jak je vznešený, a pak se můžešpokusit o to, přiblížit se mu v modlitbě.«

59

Viruda-Sava sice téměř nerozuměl smyslu těchto slov, ale přesto cítil, žetohoto nového boha obestírá cosi zvláštního. Zachvátila ho dosud nepo-znaná úcta. Byla tak silná, že oněměl.

Siddhárta ho začal vyučovat. Brzy však zpozoroval, že pojem boha je proknížete něčím naprosto neznáným. Pod tímto slovem si nedovedl nic před-stavit.

»Které bohy jste dosud vzývali?« zeptal se učitel a doufal, že na to budemoci navázat.

Místo odpovědi Viruda-Sava zatleskal a nařídil sluhům, kteří přispěchali,aby přinesli jeho bohy. Za chvíli se vrátili se dvěma ošklivě vyřezávanýmia pomalovanými prkny. Viruda-Sava vysvětloval:

»Tento je Hakšr a druhý Šuvi.«Bezděčně se přitom uklonil, takže Siddhárta zpozoroval, že kníže má

před těmito ohavnostmi jistou bázeň. Trpělivě se ptal dál:»Modlíš se k bohům?«»Ne, přináším jim oběti.«»Kdy jim obětuješ? Jen tehdy, když od nich něco žádáš, nebo tak činíš

pravidelně?«»Jak se to hodí,« zněla odpověď.Siddhárta požádal knížete:»Vyprávěj mi něco o svých bozích.«Viruda-Sava zvolna začal:»Jsou takoví, jak vypadají – oškliví, krutí a krvelační. Když jim nepřiná-

šíme oběti, škodí nám. Děsí nás v noci, že nemůžeme spát, a štvou proti nám dravou zvěř. Sesílají na nás nemoci a smrt a způsobují, že se naše ko-nání setkává s nezdarem.

Proto jim musíme stále přinášet oběti, abychom se tomu všemu vyhnuli,zvláště když máme v úmyslu vytáhnout do boje nebo na loupežnou výpra-vu. Ovšem dokážeme být také chytří. Nepřinášíme bohům oběti před váleč-ným tažením, ale slíbíme jim obětovat zajatce, jestliže nám dopomohou k vítězství. Pak se už bohové starají sami, abychom měli hodně zajatců.«

Muž si oddechl a umlkl vyčerpán nezvykle dlouhou řečí.Siddhárta byl hluboce otřesen. Drávidové byli nevinní, čistí lidé a jejich

dětské názory je uchránily před zlem, kdežto Virudové propadli všemi myš-lenkami temnu.

Nevěděl, jak začít, aby těmto ubohým duším pomohl ke Světlu. Když s hrůzou opakoval jména bohů, uvědomil si, že je zná, ale jsou nesmírnězkomolená. Šuvi byl očividně Višnu, Hakšr Šakra.

60

»Tvoji bohové ti nemohou škodit, když se jich nebudeš bát,« řekl pře-svědčivě Viruda-Savovi. »Vytvořila je lidská ruka a lidská ruka je může ta-ké zničit.«

»Jsou to sice jen jejich obrazy, ale ani ty nesmíme poškodit, jinak by sebohové pomstili,« tvrdil Viruda-Sava.

»Když jsou to jen jejich obrazy, kde jsou bohové sami?« zeptal se Sidd-hárta a měl radost, že našel bod, kde může se svou výukou navázat na starévědění.

»Bohové jsou všude kolem nás,« ozval se muž bázlivě.»Co by se mi stalo, kdybych zničil jeden z těch obrazů?« vyzvídal učitel.»Nevím, ale asi by tě zabil blesk, nebo by tě bůh zardousil vlastní rukou.«»Pravím ti, Viruda-Savo, že se nic takového nestane. Dávej pozor!«Než mu v tom kníže mohl zabránit, uchopil Siddhárta jeho zbraň opře-

nou o stěnu a jednoho z bůžků přerazil.Viruda-Sava zařval strachem a zakryl si oběma rukama oči. V místnosti

bylo ticho. Nic se nestalo.»Podívej se,« dodával mu Siddharta odvahy. »Obraz je rozbit a bohové

se nehlásí. Víš proč? Protože není boha, který by se podobal této příšeře.Existují sice temné mocnosti, které snad vypadají podobně, ale ty já nezná-ma na mne se neodváží, protože jsem sluhou Pána všech světů.«

Viruda-Sava úzkostlivě pohlédl na hromádku třísek na zemi a zeptal se:»Jsem chráněn také já, když stojím u tebe?«»Jsi chráněn, protože jsi poznal, že tvůj bůžek není nic, a protože chceš

být žákem nové víry. Viruda-Savo, přemýšlej: kdyby vaši bohové měli něja-kou moc, tygři by nerozsápali tvého předchůdce, jakmile jsem jim to dovo-lil. Kdo myslíš, že mi dal moc nad zvířaty?«

Aniž odpověděl na poslední otázku, Viruda-Sava prudce vyhrkl:»Ten násilník si nic jiného nezasloužil!«Zdálo se, jako by se duše knížete Siddhártovi opět vymykala; musel ji

přidržet pevněji. Rychle se rozhodl a rozbil i druhou modlu. Prudký pohybmu prospěl, neboť mohl na něčem vybít svou vnitřní nespokojenost. Viruda-Sava již očividně neměl strach, už nečekal, že se stane něco hrozného.

»Poruč svým sluhům, aby venku zapálili hranici,« navrhl Siddhárta, »spá-líme tam tyto třísky.«

Čekal, že kníže bude odporovat, ten však souhlasil. Když se hranice roz-hořela jasným plamenem, sám dokonce pomáhal mistrovi házet do ohnětrosky někdejších bůžků. Náhle začal vítězoslavným tónem prozpěvovat:

»Tady hoří Šuvi a Hakšr, falešní bohové. Jsou příliš zbabělí, než aby se

61

pomstili za to, že jsme rozbili jejich obrazy. Mají strach z cizího, velkéhoboha. Pojďte, lidé, a podívejte se, jak hoří!«

Pak začal křepčit kolem plamene a diváci se přidali k němu. Vznikla ne-popsatelná vřava, neboť i ostatní se dali do zpěvu, pokud je možné považo-vat za zpěv neartikulované skřeky, jimiž oznamovali, že Šuvi a Hakšr jsounavždy zničeni.

Když už plameny dohořívaly, snesli lidé všechny ty hrozné obrazy bohů,které měli doma, a naházeli je do ohně, jehož plameny pokaždé znovu jas-ně zaplály. Jedna nestvůra po druhé se stala obětí plamenů.

Ženy a děti z dálky přihlížely tomuto divadlu. Když viděly, že nejsou při-nášeny lidské oběti, ale že jsou spalovány ohyzdné modly, smály se a tles-kaly. Chlapci popadli malé rachotící bubínky a spustili ohlušující rámus.

Siddhárta a oba jeho žáci se dívali se srdcem tlukoucím rozčilením naodporný výjev, který se před nimi odehrával. A přece cítili, že byl učiněnvelký krok vpřed. Siddhárta však směl vidět ještě něco jiného.

Viděl, jak z plamenů vystupují ohyzdné útvary: myšlenky, které lpěly napitvorných bůžcích!

A tyto útvary se snažily upnout na křičící a rámusící dav. Z plamenů všakvystupovalo ještě něco jiného. Nebyly to útvary, ale světlé, barevné a jasnébytosti. Zahnaly útvary a přinutily je k ústupu, až je nakonec uchopilyvzdušné bytosti a s kouřem je odvály.

»Děkuji ti, Věčný, že jsem to směl vidět!« modlil se Siddhárta hluboce dojat. »Jak je to krásné, když víme, že jsme v každém okamžiku obklopenitvými služebníky, kteří nám pomáhají.«

Konečně již neměly plameny potravu a zvolna dohasínaly, až s prasko-tem uhasly. Kolem ohniště byla téměř tma. Bláznivým tancem vyčerpaní lidé se pomalu uklidňovali a lapali po dechu. Siddhárta na ně zavolal a vy-bídl je, aby si sedli kolem něho, že jim bude vyprávět.

»Vyprávět!«Jásali jako děti. Neznali nic krásnějšího. Siddhárta začal líčit, jak viděl

vystupovat z plamenů všechny zlé útvary, ale jak je služebníci Věčného, Pá-na všech světů, odháněli, takže musely v dýmu stoupat vzhůru a dým bylpak větrem rozehnán.

Siddhárta byl rozený vypravěč pohádek. Sám netušil, jak úchvatně dove-de líčit, jak barvitě umí přednášet. Posluchači mu viseli na rtech a nikohonenapadlo pochybovat o tom, co řekl.

Ale nikdo o tom také nepřemýšlel. Přijímali jeho slova tak, jako by šloo pohádku. Když skončil, prosili ho, aby příští den vyprávěl znovu.

62

»Zapálíme opět hranici?« přáli si vědět.»Vždyť jsme už všechny obrazy spálili,« řekl Siddhárta s ulehčením, na

jejich naléhavé prosby jim však slíbil, že kdyby se našly ještě nějaké, dázapálit novou hranici.

Vyčerpaný, zhnusený, a přesto vděčný se večer odebral na lůžko. Tentoden mu přinesl nesmírně mnoho.

NAZÍTŘÍ RÁNO k němu přišel Ánanda celý ustaraný. »Pane, kněží se na tebe hněvají. Spálil jsi obrazy, se kterými provozovali

zázraky. Usilují ti o život.«»Ánando, myslíš, že mně mohou ublížit?« odpověděl Siddhárta klidně.

»Pán všech světů mě ještě potřebuje pro svoje velké dílo. Dokud mu smímsloužit, nic zlého se mi nestane, i kdyby se proti mně spikli všichni kněžíVirudů. Ale přesto ti děkuji, že jsi mne varoval. To, že to vím, mi možná pomůže zlomit moc kněží.«

Před polednem Siddhártu zavolali. Na náměstí se shromáždilo mnoho li-dí a byla zapálena hranice. Obrovská kupa bůžků, zpracovaných mnohemhruběji než ti včerejší, čekala na spálení. Siddhárta přistoupil blíž. Na hra-nici poskakoval jen jemu viditelný maličký bytostný v pestrém kabátku a chichotal se:

»Virudové nejsou hloupí. Vše, co tady vidíš, zhotovili přes noc a dnesráno, aby plameny měly potravu.«

To bylo nepříjemné překvapení. Siddhárta poděkoval čipernému mužíč-kovi, pak však uvažoval, co má dělat, aby zabránil podobným událostem. Z jeho nitra se vydral výkřik o pomoc:

»Věčný, my přece nechceme pořádat představení! Vnukni mi, jak si mámpočínat!«

Modlitba mu přinesla uklidnění. Pomalu vzal jedno z prken do ruky, po-třásl hlavou a pravil lidem, kteří ho napjatě pozorovali:

»Když spálíme tato prkna, budou sice ošklivé myšlenky stoupat vzhůru,ale Boží služebníci nebudou zahánět zlé duchy, protože jste jednali potmě-šile. Tyto obrazy jste totiž potají zhotovili v noci a dnes ráno, a tím jste nasebe zlé duchy sami přivolali.«

Stáli před ním se svěšenými hlavami jako pokárané děti.Plamen, který nebyl živen, uhasl. Siddhárta přivolal muže k sobě a slíbil

jim, že jim bude opět něco vyprávět. S ulehčením přistoupili blíž a posadilise kolem něho.

63

Tentokrát jim vyprávěl o služebnících Pána světů. Líčil, jak horlivě plnívšechny svěřené úkoly, jak pomáhají lidem a učí je, jestliže jsou čistí a ote-vření.

Vzadu za skupinkou mužů se vytvořil kruh naslouchajících žen a dětí.Všichni napjatě naslouchali a Siddhárta vyprávěl tak dlouho, až je hlubokánoc donutila odejít do svých obydlí.

Když se rozcházeli, požádal Viruda-Savu, aby nechal hromadu prken od-stranit a spálit. Nejsou to sice bůžci, ale přesto se s nimi nemají provádětnějaké nepřístojnosti. Potom se obrátil k odchodu.

Vtom ho zezadu uchopila tvrdá ruka a druhá ruka mu sahala po hrdle.Siddhárta se bleskurychle obrátil a silou, jakou by v něm nikdo nehledal,

útočníka odmrštil. Ten ze sebe vyrazil kletbu a utekl. Nikdo přepadení ne-pozoroval a Siddhárta o něm pomlčel.

V příštích dnech pokračoval ve vyučování a vyprávění. Dokud jen vyprá-věl, lidé ochotně naslouchali. Když však mluvil o Pánu všech světů a ob-jasňoval, že ten, kdo mu chce sloužit, musí být vnitřně čistý a bez chyb,jeho posluchači se nudili. Začali si mezi sebou tiše šeptat, smát se a nako-nec odešli.

Jen nepatrný kroužek zbylých posluchačů se přimkl těsněji k němu. Bylito muži, jejichž obličeje nevypadaly tak zesurověle jako u většiny ostatních.Když jim vyprávěl o Věčném, zazářily jim oči a někdy jeho řeč přerušilijásavým zvoláním. Ale Viruda-Sava mezi nimi nebyl!

Siddhárta se proto rozhodl postupovat jinak. Pozval muže, kteří u něhovytrvali až do konce, aby příští den přišli na dvůr paláce, ale aby se o tomostatním nezmiňovali. Nebude již pravidelně vyprávět na velkém náměstí.

Jak si přál, tak se také stalo. Denně k němu přicházeli jedni a titíž muži,a čím déle je učil, tím dychtivěji naslouchali. Sami už také kladli otázky a občas s sebou přivedli někoho nového. Siddhárta ho pak vlídně přijal dosvého kruhu.

Vyučoval v hlavním městě již několik měsíců a domníval se, že je nača-se, aby působil i v jiných krajích země. Vyzval muže, ze kterých se stali ho žáci, aby ho doprovázeli, a muži radostně souhlasili.

Jednoho dne vyrazili. Chtěl poslat ozbrojence zpět, Ánanda i Maggalanaho však naléhavě varovali, aby upustil od svého úmyslu. Vzal je proto s se-bou také.

Procházeli úrodnou, ale zanedbanou zemí. Kde narazili na osadu, tam sezastavili. Siddhárta mluvil k obyvatelům a Virudové, kteří ho doprovázeli,vynášeli z chat bůžky a pálili je.

64

Přísně však dbali, aby u toho nevznikala vřava, protože Siddhárta jim ře-kl, jak byl divoký tanec odporný.

Jestliže učitel někde našel duši, v níž se ozvala touha po Věčném, zdrželse v osadě delší dobu. Většinou ale po dvou až třech dnech putoval s pokles-lou myslí dál.

Stávalo se také, že se k jeho průvodu připojili noví lidé. Zařadil je meziostatní a ti je cestou vyučovali.

TAK PLYNUL čas jako v letu. Ani nevěděl, kolik měsíců již putuje. Nebo touž jsou dokonce roky? Nikdo neznal odpověď. S družinou, která se zatímrozrostla asi na sto žáků, prošel zemi Virudů křížem krážem.

Jednoho dne stanul na úpatí nevysokého pohoří, tvořícího hranici země. Přestože byli všichni unavení, Siddhárta cítil, že musí vystoupit nahoru. Čile vykročil napřed po úzké pěšince vyšlapané kozami. Šlo to lépe, nežočekával. I jeho průvodci ho bez reptání následovali.

Dříve než slunce zapadlo, stáli nahoře a dívali se dolů. Úrodná rovina,rozprostírající se mezi vysokými a nižšími pásmy hor, ležela před nimi jakokoberec. Dole řeka Krišna valila své mohutné vlny do moře, které bylo vi-dět v dáli jen jako modravou čáru.

»Jak krásná je země Virudů,« pravil Siddhárta svým průvodcům, »ale tento národ si toho nevážil, nedbal velikého daru, který mu tím byl dán. Ne-dbal ani milosti, kterou mu Věčný prokázal tím, že o sobě poslal zvěst. Pro-to bude vyhlazen až na malý hlouček, který zde stojí se mnou. Zanikne sevšemi svými hříchy, takže už po něm nezůstane ani stopy.«

Mluvil jako věštec, nutila ho k tomu neznámá vnitřní moc. Sám si ani ne-uvědomoval, co právě řekl. Jeho průvodci na něho zírali. To přece nemůžebýt pravda! Jak by se to mohlo stát?

Maggalana přistoupil k mistrovi a oslovil ho. Siddhárta se probudil jakoze sna, a když mu učedník pověděl, co právě zvěstoval, mihl se jeho obli-čejem stín hlubokého smutku.

»Ani nevím, co jsem vám právě řekl,« poznamenal. »Ale ten, kdo mlu-vil skrze mne, to věděl. Je načase, aby na Virudy dopadl soud Věčného.Nebylo by správné, aby se tito lidé temnot stali zkázou všech okolních ze-mí. Vy, kteří jste se mnou, se nestrachujte. Budete zachráněni, neboť jste se stali služebníky Věčného. Musíte se mnou přihlížet zániku svého lidu,abyste o tom mohli podat svědectví jiným.«

Noc strávili pod zářící hvězdnou oblohou. Vzešlo nové jitro. Z nitra země

65

se začalo ozývat mohutné dunění a rachocení a bylo cítit, jak se země chvěje.

»To jsou služebníci Věčného, kteří pracují ve skalách,« vysvětloval Sidd-hárta.

Rozpoutala se prudká vichřice. Přihnala se od moře a s hukotem a sténá-ním zuřila kolem skal, na kterých se tísnila Siddhártova družina.

»Vrhněte se na zem,« přikázal mistr, »jinak nás odnese bouře.«Ta již propukla plnou silou. Proudy vody se řinuly dolů. Nastala úplná

tma, jen tu a tam šlehl ohnivý blesk. Tak to trvalo mnoho hodin. Konečně se průtrž zmírnila. Zuření živlů pomalu utichlo, rachot v zemi ustal a půdase přestala chvět.

První vstal Siddhárta, ale sotva se rozhlédl po okolí, vydral se z jeho hru-di výkřik největšího zděšení. Ostatní vyskočili, rozhlédli se a ani oni se ne-ubránili výkřiku.

V místech, kde se před několika hodinami rozprostírala úrodná země, senyní vzdouvalo moře. Jen někde z něho vyčnívaly vrcholky hor jako nepa-trné ostrůvky. Země Virudů zmizela!

Hrstka lidí, kteří přežili katastrofu, hleděla s hlubokým pohnutím do ne-klidných vod. Nikdo z nich nebyl schopen promluvit. Konečně se Siddhártazačal z celého srdce modlit. Děkoval Věčnému, že je zachránil v soudu, kte-rý stihl lid propadlý temnotám. Pak vyzval své průvodce, aby po druhé stra-ně hory sestoupili dolů. Opět ho ochotně následovali.

Vlivem strašlivého prožití, které každého z nich bezprostředně zasáhlo,se stali upotřebitelnými nástroji Věčného. Jejich domovy, ženy a děti, jejichmajetek, všechno pohltily mořské vlny.

Nyní si uvědomovali, jak je tvor nepatrný a jak vznešený je Pán světů,který trůní nad ním. Stačí jediné jeho slovo, a všechna lidská díla jsou tatam.

Otřesení muži zůstali zatím u Siddhárty a pomáhali mu jako dosud. Ná-rod, k němuž nyní přišli, nepropadl ještě celý temnotám jako Virudové. Většina lidí se ochotně a s radostí otevřela zvěsti, kterou jim Siddáhrta sesvými průvodci přinesl.

Mistr proto začal posílat své žáky ve skupinkách po zemi. Do všech místpřinášeli vědění o Pánu světů a zároveň rozněcovali snahu po lepším životě.

Siddhárta se rozhodl vytvořit své učení a pokud možno je ještě prohlou-bit. Proto se hodlal trvale usídlit. Už příliš dlouho chodil bez oddechu pozemi. Získal přitom mnoho neocenitelných poznatků, teď se mu však zdálo,že už je čas, aby se místo něho vydali na cesty jiní.

66

Se svými žáky, které vysílal do země, se domluvil, že se budou pravidel-ně v určitou dobu vracet k němu a vyslechnou, co pro ně bude mít nového a lepšího. Oni mu pak podají zprávu o svém působení a o pokrocích ve vě-dění o Věčném mezi lidmi.

Samozřejmě i oni najdou žáky a průvodce, jinak to ani není možné, po-kud budou učit správně. Nové žáky ať vezmou při každém návratu s sebou,aby byli ještě u něho vyučováni.

Před očima mu tanul obraz školy, která by se podobala škole v Utakaman-du. Napřed však musí najít místo, které mu bylo duchovně ukázáno.

Cestou na sever se dostal do krajiny ležící mezi dvěma veletoky: posvát-nou Gangou a Indem. Indus považovali praobyvatelé tohoto území za svéhootce.

Domnívali se, že byli zformováni z bahna tohoto veletoku a že jim pakBrahma v paprscích slunce vdechl život. A proto jim byl posvátný také In-dus; cítili s ním vnitřní spojitost.

Mezi těmito dvěma řekami se rozprostírala velká poušť, zvaná Thár. Sidd-hárta ji na radu malých bytostných přátel se svými průvodci objel.

»Na tomto území najdeš jen písek, kam se podíváš. Je to smutný kousekzemě. Vyhni se mu! Když se ale obrátíš dál k severu, dostaneš se do úrod-né krajiny s bujným rostlinstvem. Tam založ své město.

Nedej se zlákat, aby ses usadil v některé již postavené osadě. Víš dobře,že by ses tak mohl dostat do okruhu nečistého vyzařování, nedobrých myš-lenek. Město, které máš založit, má být vystavěno ke cti Pána všech světů a má již od základů zářit čistotou a myšlenkami na Věčného. Pamatuj nato!«

Vědomí, že smí postavit město ke cti Pána světů, naplnilo Siddhártu vel-kou radostí. Pracovních sil bude mít dost, protože na všech stranách se k němu připojovali lidé ze všech kast a stávali se jeho žáky. Byli mezi nimii řemeslníci všeho druhu.

Některým z nich se zmínil o svém úmyslu. Měli radost, že se budou směttaké podílet na tomto díle.

Siddhárta se cestou častokrát zamyslel nad tím, jak je možné, že se upro-střed země, v samém sousedství neobyčejně úrodného území, rozprostírátak velká poušť. Protože se nemohl této myšlenky zbavit, rozhodl se, že sezeptá svých maličkých přátel. Možná, že mu vysvětlí, jak vznikly tyto roz-díly v půdě.

Ovšemže to věděli a ochotně mu vykládali:»Před dávnou a dávnou dobou, kdy tuto část země lidé ještě neobývali,

67

bylo všechno utvářeno úplně jinak. Moře, které se teď rozlévá po obou stra-nách země synů Indu do nedozírné dálky, tehdy tvořilo souvislý celek. Odpohoří Vindhja, které jsi před několika měsíci s takovými obtížemi překro-čil, burácelo mohutné moře až nahoru k vysokému Himálaji, který znáš.Jižně odtud se z moře vynořila země jako velký ostrov.«

»Tomu nerozumím,« řekl zmatený Siddhárta. »Kde byl Indus a Ganga?«Vyprávějící mužíčci se dali do smíchu.»Posvátná Ganga tehdy ještě vůbec neexistovala. Indus, váš otec, se va-

lil dolů z Himálaje stejně jako dnes, vrhal však své bouřlivé vody hned domoře, protože zde nebyla země, kterou by napřed protékal.«

»A vy jste tehdy už byli tady?« zeptal se Siddhárta. »Viděli jste to navlastní oči?«

»Ne, před námi zde byli silnější bytostní, kteří spolupracovali na přetvá-ření hor a údolí, na odvádění říčních proudů a moří. Mořské víly nám zpí-valy o tom, jak musely na rozkaz Pána světů opustit krásné nivy na úpatísněhem pokrytých hor. V nitru země to dunělo, kameny se tlačily na povrch,země se vynořovala z vod a moře ustupovalo na obě strany. Zanechávalopřitom za sebou široké pruhy neúrodného písku.

I to se stalo na příkaz Pána světů, jemuž všichni sloužíme. On ví, proč totak nařídil. Ale tam, kde moře nechalo za sebou úrodné bahno, kde v půdězetlely rostliny a zbytky zvířat, vznikla úrodná krajina, do které tě nyní ve-deme.

Tehdy se směl Indus protáhnout a mnoho řek k němu chvátalo ze všechstran. V té době vznikla i Ganga, která teď protéká celou rozlehlou nížinou.«

»Smím založit město ke cti Pána světů na jejích březích?« zatoužil vědětSiddhárta, který napjatě sledoval vyprávění maličkých.

»Ne, nesmíš stavět v blízkosti jejích vod, neboť čas od času vystupuje z břehů a zaplavuje okolí. Pro pole je to požehnání, městu by to však ne-prospívalo.«

Náhle se zvedl ostrý vítr a jako pozdrav pouště Thár s sebou přinášel zezápadu jemná zrnéčka písku. Teď Siddhárta věděl, proč ho maličcí varovalipřed tímto krajem. Zrnéčka písku je citelně bodala, nos jim opuchl, oči sezanítily a uši začaly bolet.

A to trvalo jen několik hodin! Co by asi zakusili, kdyby je maličcí ne-vedli? Znovu a znovu Siddhárta cítil, jakou vděčností je jim zavázán.

Čím více pronikal se svou stále početnější družinou na sever, tím byla krajina nádhernější. Byla nepopsatelně úrodná. Rozprostíraly se zde jedenvedle druhého širé lány plné ovocných stromů všeho druhu, které byly ob-

68

sypány ovocem. Mezi stromy se vinuly popínavé rostliny se sladce vonící-mi květy. Nádherně zbarvení ptáci oživovali krajinu, kde nebyla města, alejen malé osady a samoty.

»Kdo chce obdělávat půdu, musí zůstat sám,« poučoval Siddhárta žáky,kteří se ho na to vyptávali.

Čím dále postupovali touto nížinou, tím častěji se objevovaly opice. Té-měř nesnesitelný křik prořízl čas od času ticho, tolik potřebné pro učící sepoutníky.

Dlouhoocasá obratná zvířata je obtěžovala svou velkou dotěrností. Opicese neostýchaly krást jim potraviny, ba i části oděvu, které upoutaly jejichpozornost. Obratnými prsty se všeho zmocnily a nakonec to rozbily nebopoužily pro své účely.

Lidé již viděli opice všeho druhu a velikostí, ale s takovým množstvímopic, jaké bylo zde, se dosud nesetkali. V lesích se jich proháněly celé tlupy,přísně oddělené podle druhů.

Nežily mezi sebou v míru. Jakmile se ke tlupě přiblížil člen jiného kme-ne, strhla se řež, při které se jejich řev, beztoho již ošklivý, ztrojnásobil,takže žáci smutně říkali:

»Copak je možné, abychom zde vystavěli město ke cti Pána světů? Opi-ce budou neustále rušit mír a harmonii.«

Siddhárta malomyslné utěšoval. V pravý čas se najde pomoc i zde. Věděl,že je jen nutné, aby se s opicemi dorozuměl, a pak je bude moci přimět k tomu, aby měly před městem Věčného úctu.

Teď však na to ještě nepomýšlel. Jeho společníci se mohou od těchto zví-řat naučit nesmírně mnoho. Kéž by poznali, jak je ošklivé nesmyslné tla-chání a jak je bezúčelný neustálý svár.

JEDNOHO DNE dovedli maličcí Siddhártu na výšinu, odkud se otevírala po-hádkově krásná vyhlídka na rozlehlou rovinu. Po obou stranách se táhlaúrodná země, zavlažovaná vodami posvátného proudu. Na polední straně sev dálce leskla žlutavá poušť a na severu upoutávaly zrak zasněžené vrchol-ky vysokých hor.

Siddhártovi se rozbušilo srdce: Himálaj! I když nemohl nic zřetelně roze-znat, přece jen vytušil, že tam v dáli se vypínají nebetyčné hory, v nichž le-ží skryt jeho domov.

Domov! Jak dlouho již na něj Siddhárta nepomyslel. Doba jeho pozem-ského štěstí byla překryta tímto velkým prožíváním. Byla zasuta ve vzpo-

69

mínkách jako pohádka. Ale dnes se v něm probudilo cosi jako stesk a touhapo tom, co kdysi bylo jeho.

Náhle se jeho vnitřního sluchu dotkl hlas dlouho postrádaného duchov-ního vůdce:

»Siddhárto, zde je místo, na němž postavíš město ke cti Pána světů, Věč-ného, Vznešeného! Má se stát městem moudrosti a učení, městem čistoty a usilování ke Světlu. Proto musí být celé vystavěno z bílého kamene, abyvám neustále připomínalo svůj účel. Město se má jmenovat Indraprastha.«

Duchovní vůdce umlkl.Siddhárta oznámil svým průvodcům, že zde zůstanou a začnou budovat

město. Za tím účelem ať všichni opustí horu a postaví si obydlí na jejímúpatí nebo na jejích svazích. Pak budou smět pomáhat nahoře.

Šťastní, že dlouhé putování skončilo, se muži dali s chutí do přidělenépráce a stavěli si obydlí podle svých národních zvyklostí. Na hoře však spo-lupracovali bytostní.

Nejdříve byla postavena škola. Siddhártovi býval v noci ukazován přesnýpostup stavby, takže ve dne mohl bez rozmýšlení dávat přesné pokyny, jakse má v práci postupovat.

Prvního jitra přistihl obrovskou tlupu opic, jak se motá okolo bílých ka-menů. Bytostní pomocníci stáli stranou a měli očividnou radost z toho, s ja-kou horlivou zvědavostí se zvířata všeho dotýkají a vše očichávají.

Siddhártovi to však připadalo jako znesvěcení. Prosil o vnitřní pomoc.»Stavba, kterou zde chceme vybudovat, má sloužit ke cti Pána světů a vy-

dávat o něm svědectví.«Obrátil se k opicím a vyzval je:»My lidé se musíme nejprve naučit, jak Pánu světů nejlépe sloužit. K to-

mu potřebujeme nerušený klid. Proto vás žádám, abyste se v budoucnostivyhýbaly této hoře, abyste nás nerušily v naší zbožné činnosti.«

Siddhárta mluvil slavnostním tónem a téměř zapomínal, že mluví ke zví-řatům. Opic se jeho slova zjevně příliš nedotkla, ale jejich smysl přece po-chopily: z lásky k Pánu všech světů se mají této hoře vyhýbat!

To jim připadalo velmi těžké – vždyť byly tolik zvědavé na to, co se zdebude dít!

Siddhárta náhle porozuměl. Mimoděk se usmál přirozené opičí zvěda-vosti a uvažoval, jak dalece jim smí vyhovět. Vtom jeden z velkých bytost-ných promluvil:

»Teď vidíš, proč jsme zastavili svou práci a ustoupili těm všetečkám.Když jsi nedávno přišel sem nahoru, nedovedl jsi to pochopit. Nesmíš těmto

70

mrštným zvířatům zakázat, aby sem přicházela, bylo by jim to líto. Dovoljim, aby se sem mohla občas podívat. Víme, že se budou chovat tiše.«

Siddhárta se sklonil před moudrostí bytostných a svolil. Čiperky se takzaradovaly, že začaly ihned štěbetat. Na pronikavý výkřik vedoucího tlupyvšak zase ztichly.

Stavba nerušeně pokračovala. Když stála škola se všemi vedlejšími budo-vami, byl postaven rozsáhlý obytný dům asi pro sto osob.

Siddhárta ještě nevěděl, k jakému účelu má sloužit, ale protože od svéhoduchovního vůdce dostal ke stavbě příkaz i plán, nestaral se již o ostatnízáležitosti. V domě byly neobyčejně malé komůrky a dva velké podlouhlésály.

Obě tyto první stavby spolu těsně sousedily. Poněkud dál stála budovaurčená k ubytování návštěvníků. Zde byly pokoje prostorné a vzdušné a ce-lý dům obklopovala velká zahrada. Byly postaveny rovněž hospodářské bu-dovy.

Po dokončení všech staveb svolal Siddhárta učedníky a žáky na velké pro-stranství ukryté poněkud stranou ve stínu vysokých palem a poděkoval Pánusvětů za veškerou pomoc, které se jim dostalo. Prosil o požehnání novémuměstu, aby všechno, čemu se v něm bude učit, o čem se bude přemýšlet a co se v něm vykoná, sloužilo Pánu ke cti. Slíbil, že všichni budou vždystejné mysli.

Potom vybral mezi žáky ty, kdo měli vstoupit do školy jako první. Byloto asi sedmdesát starších i mladších mužů, kteří z celé duše toužili přiblížitse k prameni vědění.

Dále určil ty, jimž chtěl svěřit nějaký úřad. Vedení školy si ponechal prosebe, potřeboval však ještě učitele. Našel je mezi svými učedníky.

Nyní se rozhlížel po nějakém kupci, který by mohl převzít obstarávánínákupů pro město. Našel staršího žáka, který se právě vyslovil, že by chtělu Siddhárty zůstat navždy.

Tohoto žáka mistr pojmenoval na památku podle svého někdejšího pána,kupce Amuruddby. Amuruddbovi bylo svěřeno všechno zevní vedení. Spo-lečně se Siddhártou měl určovat, kde budou ubytováni žáci i hosté, a staratse o to, aby bylo vždy dostatek čerstvých potravin.

Horlivě se ujal svěřeného úkolu. Uvažoval, jak by bylo výhodné, kdybymohli v údolí získat pole a pěstovat na nich obilí a ovoce. Mezi svými dru-hy našel dost rolníků z tohoto kraje, kteří se takové práce rádi ujali. Pak byli vybráni také řemeslníci, zahradníci, dělníci a lidé, kteří by se starali o dobytek.

71

Tak zbyla už jen skupinka asi dvaceti starších mužů, pro něž nebyla žád-ná práce. Všichni pocházeli z kasty učenců a snažně prosili, aby směli žít na hoře.

Siddhárta je přijal zpočátku jako hosty. Věřil, že ostatní mu bude sdělenopozději. A hle: jednou v noci si náhle uvědomil, k jakému účelu má vlastněsloužit velký dům s malými komůrkami. Byl určen pro takové muže, kteříchtějí zasvětit svůj život výhradně zbožné službě Věčnému. Před přijetím se musí podrobit zkoušce a podřídit se určitým pravidlům.

Dokud neměl tato pravidla stanovena, nechal muže klidně v nevědomostio jejich budoucnosti.

Nutilo ho to, aby všechny pozemské, vnější záležitosti uspořádal co nej-dříve, aby se pak mohl nerušeně věnovat prohloubení učení. Chtěl se s os-tatními rozdělit o výsledky svých dlouhých úvah, o nové poznatky, které mezitím ještě našel. Staré výrazy chtěl nahradit vhodnějšími, srozumitel-nějšími.

Když bylo vnitřní zařízení školy hotovo, žáci se do ní nastěhovali. Tím se uvolnily budovy na úbočí hory a byly určeny k ubytování nováčků.

Školní vyučování mělo být zahájeno velkou společnou slavností. Denpředtím dorazili neočekávaně Ánanda a Maggalana spolu s lidmi, kteří jedoprovázeli.

Radost byla všeobecná. Zatímco se příchozí obdivovali osadě na hoře,dal si Siddhárta vyprávět o všem, co zažili a vykonali. Odvedli dobrou prá-ci a teď přišli v pravý čas, aby získali nové podněty.

ZÁŘIVÉ JITRO uvítalo všechny shromážděné na velkém prostranství. Sidd-hárta prosil Pána světů o požehnání pro školu a stanovil některé zákony, ježnesměly být přestoupeny.

»Jediný Bůh je Pánem světů! Jemu je zasvěcena škola i osada.Nikdo se mu nesmí stavět na roveň, a to ani v myšlenkách!Všichni tvorové Věčného jsou si však rovni. Kastovnictví neexistuje!Je nutno stejně ctít všechny tvory, ať jsou to lidé, zvířata nebo rostliny.

Nikdo se na nich nesmí prohřešit!«Tyto zákony měly platit pro všechny stoupence. Pro školu je doplnil ještě

několika dalšími:»Nepijte opojné nápoje! Ohlupují vás a svádějí ke hříchu.Žijte cudně a mravně! Koupejte se každý den a péčí o svoje tělo vzdá-

vejte dík Tomu, který vám je dal.

72

Nelžete! Lež je opovrženíhodná a snižuje vás i toho, jehož jste obelhali.Všichni máme povinnost říkat jen pravdu. Buďte přímí i v jednání a nepřed-stírejte něco jiného, než co si myslíte a cítíte.

Nikdo neber druhému, co jeho jest!«Když Siddhárta stanovil tyto zákony, tázal se všech, zda je uznávají. V od-

pověď mu zazněl radostný slib.Původně bylo určeno, že se nyní žáci se svými učiteli přesunou do jed-

noho z velkých školních sálů, aby tam vyslechli, co jim má Siddhárta říci.Protože se však sešlo mnoho hostů, a kromě toho i všichni ostatní přívržen-ci prosili, aby směli slyšet Siddhártovu řeč, bylo rozhodnuto, že zůstanoupod širým nebem, zvláště když slunce ještě příliš nepražilo.

Siddhárta začal mluvit:»Buďte zdrávi, milí přátelé, žáci, hosté i vy bytostní, kteří jste zde s ná-

mi!«Toto je první řeč věnovaná učení o Věčném, kterou k vám pronáším. Na-

slouchejte pozorně a přijímejte má slova svým srdcem! Doufám, že budounásledovat ještě mnohé další, ale tato první je zvlášť důležitá.

Když jsme mluvili o životě, řekl jsem vám, že život je řetězem utrpení,i když těm mladším z vás se to tak ještě nejeví. Toto utrpení jsme si způso-bili sami, hlavně svými nesprávnými žádostmi. Proto musíme tyto žádostipřekonat a pak na nás již utrpení nebude tolik doléhat.

Nyní přijde to nové, co jsem vám ještě neřekl. Dávejte pozor!Chceme-li překonat žádosti, musíme se změnit. Ale jak to máme provést,

zejména my starší, kteří již máme podstatnou část života za sebou?Dlouho jsem o tom přemýšlel, až mi bylo pomoženo shůry. Nalezl jsem

cestu k úplné přeměně člověka. Skládá se z osmi stupňů, z nichž každý jed-notlivý musíme beze zbytku prožít, než můžeme přistoupit k dalšímu. Ne-můžeme také žádný přeskočit, neboť navazují jeden na druhý.

Chcete-li jít se mnou touto cestou, vystupte nejdříve na první stupeň, najehož bráně se skví slova:

Pravá víra.Obě slova musíte zdůraznit stejně, protože záleží nejen na víře, ale i na

její pravosti. Bez víry jste bezmocní. Vaše víra však musí být pravá, musítebýt skálopevně přesvědčeni, že Věčný je Pánem všech světů. Ostatní, jakoŠakra, Višnu, Šiva a Lókapála, jsou jeho služebníci, kteří vám mohou jenpomáhat, jestliže s nimi budete sloužit Věčnému. Mára je zlý, od toho seodvraťte! Když tomu správným způsobem z celé duše věříte, pak se vámpodaří vystoupit na druhý stupeň, na jehož bráně je vytesáno slovo:

73

Odhodlání.Víra v Pána světů musí být tak silná, že se rozhodnete sloužit jen jemu,

že zapomenete sami na sebe a oprostíte se od všeho dosavadního. Musítezačít žít novým způsobem, jak to většina z vás již učinila. Pryč se vším sta-rým! Všechno, co vás poutá k minulosti, musí zmizet! Téměř nepozorova-telně pak vystoupíte na nový stupeň, který se jmenuje:

Slovo.Věčný nepotřebuje mnohomluvné služebníky! Buďte skoupí na slovo

a o každém slově, které promluvíte, uvažujte, zda je plnohodnotné. Sem pa-tří také příkaz: Nelžete! Buďte toho pamětlivi! Slovy se snadno zhřeší, alenáprava je těžká. Ze slov však vzniká:

Čin.To je další stupeň. Jestliže vaše slova přimějí k činu vás nebo jiné, výsle-

dek je stále týž. Jsou-li vaše slova dobrá, podají o nich svědectví dobré skut-ky. Když však nedbáte svých slov, vzniknou z nich špatné činy, které vám i ostatním způsobí škodu. Chraňte se toho! Zato se ze všech sil snažte, abyneminul den, kdy byste nevykonali alespoň jeden dobrý skutek. Přemáhejtesami sebe. Donuťte se vykonávat věci, které vám připadají těžké. Tím snad-něji zvládnete tento stupeň.

A povím-li vám o dalším stupni, mnozí z vás se budou usmívat. Jmenujese:

Život.Ano, pomyslíte si, že přece všichni žijeme! Jestliže se vůbec musí o tom-

to stupni zvlášť mluvit, měl by stát na prvním místě. Ale není tomu tak, přá-telé, vy ještě nežijete! Žít neznamená hovět přirozeným potřebám, jako jetomu u zvířat nebo u rostlin. Žít znamená hýbat se a být činný, dokazovatskutkem, že jsme opravdu živí. Je to naprosté využití každého okamžiku, aťjiž prací nebo myšlením. Pak, až nadejde náš čas, nás takový život dovedez pozemského bytí do pravého života na onom světě.

Proto se další stupeň nazývá:Snaha.Máte se snažit žít tak, abyste opět našli své východisko. Z onoho světa

jsme přišli a onen svět musíme hledat. Vy víte, že toho nemůžeme dosáh-nout jediným životem, a že se proto musíme narodit na tento svět vícekrát.

Ale říkám vám, že se na svět vracíme opět jako lidé, nikoĺiv jako zvířatanebo rostliny, protože ty jsou jiného druhu než my. Člověk, zvíře a rostlinase nikdy nemísí. Bráhmani učí, že hněvivý člověk se stane tygrem, bázlivecmyší. Táži se vás: co by tím získal? Byl by to pro něho pokrok? Nebyl!

74

Vracíme se zpět na tuto zemi, ale jako lidé. A budeme se vracet tak dlou-ho, dokud nedosáhneme svého východiska. Dosáhneme jej pouze tím, že sev každém životě propracujeme o kousek výš, a tomu se říká pravá snaha.

Jestliže však dosáhneme toho, že celý náš život je pravým usilováním,stane se z něj

Díktomu, kdo nám jej dal. Naše nitro má být naplněno díkem, díkem, který násoblažuje a obšťastňuje. Ten, kdo děkuje, nemá čas na nářky. Kdo děkujesprávným způsobem, proměňuje dík v čin! Bude pomáhat jiným tak, jakbylo pomáháno jemu.

Poslední stupeň přijme jen ty, kteří věrně prošli všemi ostatními a všech-ny prožili. Jmenuje se:

Pohroužení se do sebe.Až dospějete k tomuto bodu, dostane se vám schopnosti naslouchat sami

sobě. Pak se vám zjeví velké věci. Ne, co vy si myslíte, ale to, co vám zjevuje Věčný! Jeho služebníci k nám promlouvají v tichu. Kdo se dovedepohroužit do sebe, ať v myšlenkách nebo v modlitbě, ten uslyší hlasy a po-zná, že již zde na zemi je spojen s oním světem.

Tím se stane novým člověkem, který překonal všechny žádosti a všechnoutrpení!

Chtěl bych vám říci ještě něco. Na začátku jsem vás upozornil na to, žemusíte procházet stupeň za stupněm a že ani na jeden nesmíte vstoupit dří-ve, dokud jste skutečně nesplnili předcházející stupeň. Tím ale nemyslím,že starý stupeň je provždy vyřízen. To nesmíte z mých slov vyvozovat. Na-opak – to, co získáte na jednom stupni, si musíte osvojit tak, aby vás to nadalší stupně provázelo jako vaše nezcizitelné vlastnictví!«

Všichni dojatě naslouchali. Nebylo zde ani jednoho, kdo by mistrovýmslovům nerozuměl, ani jednoho, kdo by odešel bez předsevzetí vydat se naosmidílnou cestu.

PO SLAVNOSTI nastala doba horlivé práce. Siddhárta se však musel věnovatvíce návštěvníkům hory než ostatním. Zvláště Ánanda měl mnoho otázek.

Ve městě Věčného mu scházel chrám.»Nedostal jsem příkaz k jeho vybudování,« pravil Siddhárta. »Ve škole je

modlitebna jako v Utakamandu, žákům to postačí. Ve velkém domě, kterýbych chtěl nazvat klášterem, je rovněž místnost k pobožnostem. Všichni ostatní ať se scházejí k modlitbám v přírodě. Kromě toho se každý může

75

pomodlit tam, kde k tomu právě pocítí vnitřní popud. Příčí se mi určovat k tomu nějaké místo.

Nejdříve se musíme vnitřně odpoutat od chrámů božstev. Pak snad Věčnýdovolí, abychom mu vystavěli chrám.«

Přišel Maggalana. V myšlenkách se zabýval uspořádáním osady a velmitoužil promluvit si o tom se Siddhártou.

»Mistře,« začal nesměle, »dovol mi otázku: z čeho žijete?«»Na to se musíš zeptat Amuruddby, já se o to nestarám,« zněla klidná od-

pověď.»Mistře, ptal jsem se ho a jeho odpověď mě vylekala. Nepovažuj mne za

panovačného, jestliže tě napomenu. Vaše peníze jednou dojdou. A co si po-čnete pak?«

»Nakoupili jsme polnosti a můžeme žít z jejich výtěžku.«»Mistře, to, co se urodí na polích, snadno spotřebujete. Jestliže přijdou

ještě další lidé, budete muset přikupovat. Kromě toho potřebujete různé lát-ky, pergamen, barvy a ještě mnoho jiných věcí. Čím to chcete zaplatit?«

»To nevím, Maggalano,« odpověděl Siddhárta, jehož učedníkova slovaani v nejmenším nevyvedla z míry. »Až přijde čas, pak nám Věčný jistě i v této věci oznámí svou vůli.«

»Domníváš se, mistře, že Pán světů nám bude neustále radit v pozem-ských věcech? Sami se musíme přičinit a hledat východisko.«

»A znáš snad nějaké, Maggalano?«»Ano, mistře! Myslím si, že lidé, které hodláš přijmout do kláštera, živit

je a vydržovat bez jakékoliv protislužby, by se mohli starat o potřebné pe-níze. Vyzvi je, aby procházeli krajem a sbírali milodary. Věř, že jejich žeňbude právě tak bohatá jako žeň bráhmanů.

Každý je rád obdaruje, zvláště když budou vykládat naše učení, pokud to dokážou. Prosit o almužnu přece není hanba,« připojil Maggalana jako na omluvu.

Plán se zalíbil nejen Siddhártovi, který by se tak zbavil obtížné otázky peněz, ale i ostatním, zejména Amuruddbovi.

Bylo rozhodnuto opatřit nádoby na milodary podobné těm, jaké používa-jí bráhmani. Ánanda se nabídl, že je obstará. Chtěl také opatřit potřebnoulátku na oblečení almužníků či prosících bratří, jak se měli nazývat.

Siddhárta nařídil, aby tito bratři nosili svrchní roucho žluté barvy na zna-mení, že jsou ochotni přinášet světlo do temnot. Pod ním měli mít kolembeder ovázán pruh modré látky s dosti hlubokým záhybem, aby v něm mo-hli nosit veškerý svůj majetek.

76

Protože se mají každý den koupat, mohou si při té příležitosti vyprat i spodní šat. Slunce jej opět rychle vysuší. Ať jsou kdekoliv, vždy mají spátna zemi, nikoliv na lůžku.

Jejich komůrky v »klášteře« byly tak maličké proto, že v nich nebylo žád-né vybavení. Podlahu pokrývala rohož, to bylo vše.

Tito prosící bratři vypadali téměř chudobně. Přesto Siddhárta požadoval,že se musí jak čistotou, tak bezvadným stavem svého oděvu lišit od žebrákůoblečených v cáry.

Netrpělo se, aby jejich žlutá roucha byla rozedraná nebo znečištěná. Všebylo nutné okamžitě opravit. Pokud to již nebylo možné, dostal prosící bratr svrchní oděv nový.

Nebylo také dovoleno, aby šli sbírat milodary všichni najednou, ale stří-dali se podle stanoveného plánu, takže byli vždy delší dobu doma než nasvých pochůzkách a mohli se věnovat duchovním záležitostem. Siddhártachtěl zabránit tomu, aby si bratři zvykli na silnici a na žebrotu.

Když bylo všechno uspořádáno a mohl skutečně začít pravidelný život,ukázaly se tu a tam opět opice. Chovaly se však velmi skromně a zdálo se,že čekají na okamžik, kdy by mohly na sebe upoutat Siddhártovu pozornost.

Příležitost se brzy naskytla. Siddhárta se zamyšleně procházel zahradou.Byl tak zabrán do svých myšlenek, že zameškal i hlavní jídlo. Začal se ozývat hlad a mistr se rozhlížel po nějakém zralém ovoci.

Náhle se k němu z tmavozeleného loubí stromu vztáhla chlupatá ručka a nabízela mu nádherné zralé mango.

S díkem je přijal, zároveň uchopil dlaň dárkyně a přitáhl ji z loubí k so-bě. Musel se smát žertovnému obličeji opičky, která k němu tak přítulně a rozpačitě vzhlížela. Současně si ale také uvědomil, co znamená tato lás-kyplná služba.

»Chtěly byste se zde porozhlédnout?« zeptal se vlídně. »Jen přijďte!«Obyvatelé hory pak ještě dlouho s radostí vzpomínali na jejich návštěvu.

PŘICHÁZELY NOVÉ zástupy lidí prosících o přijetí. Protože Siddhárta mluvil s každým nováčkem napřed sám, než ho přidělil do škol, do kláštera nebodo domovů, byl silně zaneprázdněn.

Tentokrát chtělo mnohem více žadatelů do kláštera než do školy. Sidd-hártu to udivilo, a proto se zeptal jednoho staršího muže, proč si tak naléha-vě přeje stát se prosícím bratrem.

»Protože tímto způsobem lze vykonat mnoho dobrého,« zněla odpověď.

77

Když se ho dotazoval podrobněji, muž řekl, že lidé dole v nížině bratryvšude radostně vítají. Bratři ochotně pomáhají a neštítí se žádné práce. Zna-jí mnoho léčivých prostředků pro zvířata i lidi a umí obdivuhodně vyprávět.

Každý má radost, když přijde žlutý bratr, a každý rád dává, protože to,co za to dostane, je cennější než jeho nepatrný dar.

To byla pro Siddhártu novinka. Vyptával se žlutých bratrů a zjistil, že jako dík za poskytnuté dary lidem pomáhají nejen duchovně, ale i pozem-sky. Proti tomu se nedalo nic namítat.

Mezi nováčky byli i takoví, kteří silně lpěli na pojmu oběti a domnívalise, že když nepřinášejí Pánu světů oběti, neslouží mu plně.

Marně se jim Siddhárta snažil vysvětlit, že zříci se vlastního já je největ-ší a také jediná oběť, kterou člověk může přinést Věčnému. Toužili vykonatněco zřetelně viditelného.

»Nebuď tak tvrdošíjný,« napomenul duchovní vůdce Siddhártu, když vi-děl jeho nepochopení, a pokračoval:

»Ulož jim něco, co se jim zdá být těžké. Uspokojí je to, nikomu to ne-uškodí a jejich duším to pomůže vpřed.«

Siddhárta proto těmto lidem navrhl, aby se dvakrát měsíčně postili od jed-noho východu slunce do druhého. To je oblažovalo. To byla skutečná oběť!

Pokaždé se při změně měsíce postili a v ten den měli slavnostní náladu.Jejich chování zapůsobilo na ostatní, takže je chtěli napodobit. Prosili Sidd-hártu, aby zavedl posty nařízením. Ale Siddhárta to odmítl:

»Tito muži se postí proto, že si přejí přinést Bohu nějakou oběť. Mají-livšak mít tyto oběti cenu, musí být přinášeny dobrovolně, z vnitřní touhy.Jestliže se chcete postit, musíte to dělat sami, bez nařízení.«

S tím souhlasili všichni. Půst při úplňku a novoluní se úplně vžil. Když se někdo postit nechtěl, považovalo se to za jeho soukromou záležitost.

V HORLIVÉ PRÁCI a čilé snaze míjel měsíc za měsícem, rok za rokem. Nikdoto ani nepozoroval. Postní dny a návštěvy byly v běhu času určitými mez-níky pro všechny, kteří nepracovali přímo v přírodě. Tam se ovšem ve vzni-kání a zanikání zřetelně ukazovalo, že opět uplynul rok.

JEDNOHO DNE seděl Siddhárta ve své komnatě a snažil se rozluštit rukopis,který získal Amuruddba dole v údolí od jakéhosi kupce a o němž se domní-val, že je cenný.

78

Náhle k jeho sluchu dolétly pronikavé zvuky, jaké slýchával v dávnýchdobách. Naslouchal. Nebyl to klam, zaklínač hadů našel cestu sem na horu.Musí ho vidět!

Spěchal do zahrady a zastihl v ní hlouček žáků a učitelů stojících kolemstarého muže, který vyluzoval ze své píšťaly tóny, podle nichž se v taktu ko-lébali tři krásní hadi. Člověk i zvířata ho vábili. Prošel řadou diváků a při-stoupil ke starci. Stařec vzhlédl, jejich oči se setkaly a mistr téměř s jásotemvykřikl:

»Sáriputto!«Opravdu to byl jeho první pán, jehož potkal na namáhavém putování pra-

chem cest. Byl to Sáriputta, který ho naučil rozumět zvířatům. Nyní mu mohl poděkovat za všechno, co obohatilo jeho život.

I Sáriputta ho poznal, přestože byl velký vnější rozdíl mezi někdejšímopovrhovaným páriou a mistrem v bohatém šatě. Nijak se nedivil, že se se-tkává se svým bývalým sluhou v lesku a nádheře.

»Věděl jsem, Siddhárto, že budeš stoupat vzhůru, jinak bych nedostal příkaz, abych tě vyučoval,« pronesl s určitou samozřejmostí.

Střídavě pak vypravovali naslouchajícím žákům o době, kdy se poznalia kdy společně putovali s hady.

»Nejsou to už tehdejší hadi,« vykládal Sáriputta.Mistr si přesto přál vědět, jestli dosud dokáže ovládat krásná zvířata svou

vůlí. Vzal píšťalku a začal pískat. Ale tóny, které vyluzoval ze dřeva, se vů-bec nepodobaly pronikavým Sáriputtovým zvukům.

Hadi se na okamžik zarazili, pak se však vztyčili do výše, takže diváci raději poodstoupili, a začali se kolébat a proplétat tak, že dosud nikdo nevi-děl nic podobného.

Po chvíli Siddhárta odložil píšťalu a začal k hadům promlouvat. Zdálo se,že pozorně naslouchají, zvolna se otočili blíže k němu a posunovali své trojhranné hlavičky nahoru po jeho oděvu. Vlídně je pohladil.

A proto se odvážili více. Opatrně se po něm vyplazili vzhůru a ovinuli se kolem něho, ale tak něžně, že těžká zvířata téměř ani necítil. Tak jakokdysi se jeho duše naplnila blaženým štěstím.

»Vraťte se teď do svých košů,« vyzval je Siddhárta laskavě. »Svou pří-chylností jste mi udělali velkou radost.«

Hadi uposlechli. Žáci se rozjásali. To, co mistr dovedl, bylo prostě velko-lepé: Věčný mu dal skutečně moc nad lidmi i nad zvířaty.

Sáriputta, který byl zpočátku údivem neschopen slova, konečně vysvětlilúčel své návštěvy. V údolí se setkal se žlutými bratry, pozoroval je a slyšel,

79

že vědí o bozích víc než on. Proto přišel s prosbou, aby ho mudrc přijal doučení jako svého žáka.

Siddhárta milerád svolil. Těšilo ho, že může seznámit se svým věděnímprávě toho muže, který k němu položil první základy.

»Sáriputto, nepůjdeš do školy,« slíbil laskavě, »ale budeš se učit u mne,kdykoliv budeš chtít. Nedostaneš nové jméno, protože všechna jména svýchněkdejších pánů jsem již přidělil. Chyběl mi jen Sáriputta. Budeš jím tysám!«

Ale co se stane s hady? Sáriputta nevěděl. Siddhárta však úplně samo-zřejmě navrhl:

»Ať se sami rozhodnou, co chtějí dělat.« Přistoupil k nim a oslovil je:»Váš mistr Sáriputta chce zůstat na hoře Věčného. Zvolte si sami, jak

chcete dál žít. Tam je les. Jestliže chcete, můžete se uchýlit do něho nebozůstat v blízkosti hory, jen nesmíte zde v jejím okruhu usmrcovat nic kro-mě škodlivých myší.«

Hadi pozorně naslouchali. Jeden z nich se jakoby na rozloučenou připla-zil k Sáriputtovi a pak se obrátil a zamířil do nízkého porostu, kde rychlezmizel. Oba zbývající hadi však nenásledovali jeho příkladu. Plazili se sema tam a nakonec si zvolili kůlnu na nářadí. Dali tak zřetelně najevo, že ji považují za svůj příští domov.

Siddhárta se obával, že by hadi mohli náhodou někoho uštknout, a protojim dal odstranit jedovaté zuby.

Hadi zůstali vítanými společníky lidí na hoře. S Utěšitelem uzavřeli věr-né přátelství a pomáhali mu udržovat v patřičné vzdálenosti nevítané ná-vštěvníky. Asi za dva měsíce se vrátil i třetí had a také jemu byly odstra-něny jedovaté zuby.

BĚHEM LET začaly být škola a klášter příliš malými pro velké množství lidí,kteří žádali o přijetí. Na prosby učedníků a se souhlasem svého duchovníhovůdce se Siddhárta rozhodl postavit na různých místech země kláštery a ško-ly a dosadit tam své učedníky jako vedoucí.

Kde to bylo možné, zvolil pro klášter nebo školu nějakou horu. Vnějšístavba byla vždy provedena podle vzoru na hoře Věčného, ale používat bílýstavební kámen již Siddhárta nedovolil. Kláštery a školy byly načervenalénebo šedivé. Škola, ve které byl představeným Ánanda, byla postavena zežlutohnědého kamene a nazývala se Žlutá.

Každou z těchto staveb zasvětil Věčnému sám Siddhárta, i když byla od

80

hory velmi vzdálená. Se všemi odbočkami zůstal v trvalém spojení. Poslo-vé chodívali sem i tam, z klášterů a škol přicházely na horu návštěvy. Po-nejvíce ale přinášeli různé zprávy bytostní.

Jednoho dne přišel Maggalana s velkou družinou. K jeho průvodcůmpatřil muž, který všechny převyšoval a byl nápadný i výrazem svého obliče-je. Nebylo možné ho přehlédnout.

»Siddhárta!« volali někteří ze stálých obyvatel hory.Maggalana se jen usmíval.»Připomíná vám ho také?« zeptal se a byl si jist jejich odpovědí. »Hned

prvního dne při jeho vstupu do kláštera jsem zpozoroval, že má rysy naše-ho mistra. Proto jsem ho přivedl sem, aby se ho mistr sám vyptal, jestli s ním není spřízněn.«

V té chvíli k nim přistoupil s pozdravem Siddhárta, a když se oba mužiocitli proti sobě tváří v tvář, byla jejich podobnost ještě nápadnější. I Sidd-hárta si toho všiml. Bylo mu, jako by viděl sama sebe v době, kdy byl ještěknížetem v Kapilavastu.

Podivně dojat pokynul hostu, aby s ním vešel do jeho komnaty. Tam se ho tázal na jeho jméno a původ.

»Jmenuji se Ráhula,« odpověděl cizinec, který nebyl dojat o nic méně než Siddhárta.

»Ráhula!« zvolal Siddhárta téměř přemožen radostí. »Pak jsi můj syn,mé dítě, které jsem považoval za mrtvé a oplakával! Kde je Mája, tvá mat-ka, a tvůj bratr Suddhódana?«

Cizinec na něho upřeně pohlédl.»Ty znáš mou matku a mého bratra? Kdo jsi?«»Jsem tvůj otec, Ráhulo! Otec, který vás ztratil, když jsi byl ještě malý

chlapec!«Teprve teď Ráhula pochopil, že našel svého otce, jehož také považoval

za mrtvého a již dávno ho oplakal. Kvapné otázky a odpovědi se rychle stří-daly. Oba rozrušení muži se pomalu uklidnili a jejich myšlenky se urovnaly.

Siddhárta se dověděl o zázračném zachránění své rodiny a o jejich dal-ším životě. Dlouhou dobu zůstala Mája s chlapci a s věrným Kapilou v ho-rách. Ráhula nedokázal říci, jak to bylo dlouho. Po tu dobu se živili lesnímiplodinami.

Někdy také chytili nějakého ptáka a mohli si ho upéci. Často s nimi bý-val bytostný přítel, kterého chlapci mohli vidět a jehož měli velmi rádi.

Jednoho dne přišli z druhé strany pohoří zbožní muži a sdělili jim, že jeposlal Bůh, aby vyhledali opuštěné lidi a postarali se o ně. Matku a Kapilu

81

odvezli na mezcích do bezpečí a on se Suddhódanou se mohl cestou takéněkdy svézt.

Po dlouhé, několikadenní jízdě se dostali do krásného údolí, kde stál kláš-ter. Matku se Suddhódanou a Kapilou tam ubytovali v malém domku v kláš-terní zahradě a matce nabídli i práci. Dostala na starost klášterní zahradu,kde se pěstovaly léčivé byliny, a pečovala o ni s pomocí věrného Kapily.

Jeho, Ráhulu, přijali zbožní muži do klášterní školy a vyučovali ho. Tamtaké uslyšel o Vznešeném a slíbil, že celý svůj život zasvětí službě jemu.Když byl Suddhódana starší, přijali do školy i jeho.

Teprve před několika lety Kapila zemřel a po něm matka. Radovala se,že smí odejít na věčnost, protože věřila, že se tam shledá s manželem, o ně-hož ji připravil osud. Nedala se nikdy přesvědčit, že bylo Brahmovou vůlíodtrhnout knížete od jeho rodiny.

»Brahma nemůže požadovat od lidí nic nepřirozeného,« říkávala vždyc-ky, »a když kníže opustí zemi a svou rodinu, je to nepřirozené.«

Zbožní muži Ráhulu nabádali, aby matku netrápil svým věděním. Bylašťastná ve své víře, která prýštila z opravdové zbožnosti. Věčnému to stačí.

Zpráva o manželčině smrti se Siddhárty bolestně dotkla. V okamžiku,kdy spatřil syna, se v něm probudila touha po Máji.

Jak to bylo zvláštní! Dříve se domníval, že je mrtvá, a když teď slyšel,že ještě před nedávnem žila, ji ztratil podruhé!

»A co bylo pak s vámi, Ráhulo?« zeptal se Siddhárta syna.»Zbožní muži už dávno doporučili Suddhódanu ke dvoru jednoho kníže-

te, aby se tam naučil všemu, co jako budoucí vládce potřebuje znát. Vrátilse krátce před matčinou smrtí. Později jel na radu bratří do Kapilavastu, kdeho, otče, lid s radostí přijal jako tvého nástupce. Lidé měli vlády uchvatite-le už dávno dost.

Vznešený, který si přál, aby se vlády v zemi ujal Suddhódana, ho provázelpožehnáním. Bratrovi se podařilo vyhnat nepřátele a stát se panovníkem.«

Siddhártovi zněl zvuk otcovského jména jako rajská hudba. Roztrženávlákna se začala kolem něho opět navazovat.

»Proč ses jako můj nejstarší syn nestal mým nástupcem ty, Ráhulo?« vy-ptával se dál.

»Otče, zapomínáš, že jsem se zaslíbil Vznešenému. Sloužit jemu se mizdá být mnohem krásnější než všechno ostatní. Přál jsem si být služební-kem, ne vládcem!«

Nato Siddhárta stručně vyprávěl synovi o všem, co prožil, a oba s údi-vem poznávali podivuhodné vedení, které řídilo jejich životy.

82

»Otče, dovol mi vstoupit do některého z tvých klášterů,« prosil syn. »Při-hlásil jsem se u Maggalany ještě dříve, než jsem se dověděl o tobě. Jestližesi to přeješ, půjdu zase k němu, ale raději bych zůstal ve tvé blízkosti a učilse od tebe.«

»O tom dnes nebudeme rozhodovat, Ráhulo,« odpověděl otec. »Přene-cháme vůli Věčného, kde mu máš sloužit.«

V noci si Siddhárta uvědomil vábivá pouta, která se při každém vysloveníotcovského jména, ba již při pouhém pohledu na syna snažila kolem něhoovíjet.

Cožpak ho Věčný odloučil od všeho pozemského proto, aby při první na-bízející se příležitosti opět navázal vlákna, která se již rozvázala? Zmužilebojoval proti každému hnutí, které ho vábilo. Ráno byl již volný a ujistilsyna, že bude lépe, když se vrátí s Maggalanou do jeho kláštera.

Ráhula otci porozuměl a sklonil se před jeho velikostí. Za několik dní odjel a život na hoře se vrátil do obvyklých kolejí.

Nemělo to však být nadlouho. Z Utakamandu přišla zpráva, že nejvyššíbráhman zemřel a určil Siddhártu za svého nástupce. Bráhmani prosili, abypřišel, i kdyby to bylo pouze na jeden rok. Také oni si přáli proniknout donového učení. Je to také jeho povinnost, protože základy získal v jejichškole.

Utakamand byla jedna z nejmilejších mistrových vzpomínek. Rád upo-slechl volání, i když jen těžko opouštěl horu a Indraprasthu. Vábilo ho do-nést zvěst o Věčném tam, kde lidé byli velmi blízko pochopení. Bylo by nádherné pracovat, myslet a mlčet tam s nimi.

Všechno ale ponechal na vůli Věčného, Pána všech světů, a prosil svéhoduchovního vůdce, aby mu oznámil, jaká je tato vůle.

»Dobře jsi volil, Siddhárto,« znělo rozhodnutí. »Na dlouhé jízdě do Uta-kamandu můžeš navštívit školy a kláštery, které byly mezitím postaveny.Odhalíš při tom různé chyby a budeš moci odstranit mnoho nedostatků. Především se ale naučíš mnohému, co bude prospěšné tobě i ostatním.«

A protože Ánanda dorazil před několika dny, předal mu Siddhárta vedeníIndraprasthy a odjel na jih, doprovázen pouze několika věrnými.

JEHO JÍZDA trvala mnoho týdnů, i když se nikde nezdržel dlouho. Stále ho to pohánělo vpřed. Čím více se blížil k cíli, tím mocnější byla jeho touha.Mnohé se změnilo, vznikly nové osady a z malých sídlišť vyrostla města.

Viděl, jak všude žijí stoupenci bráhmanismu v míru vedle vyznavačů

83

nauky o Pánu světů. Dokud Siddhártovi přívrženci, jak jim ostatní říkali,nestavěli chrámy, byli považováni za neškodné.

Siddhárta se domníval, že lidé uctívající Brahmu stojí na předstupni k pravé nauce. Byl přesvědčen, že bude moci snadno odstranit závoj, kterýzahaluje jejich oči.

Jednoho večera se ocitl v krajině, která mu byla zvlášť povědomá. Znovua znovu se rozhlížel kolem, až si náhle uvědomil, kde se nalézá. Řekl svýmprůvodcům, aby se utábořili k nočnímu odpočinku, ale sám jel dál, až do-razil k obrovskému mangovníku, pod nímž již jednou strávil noc.

Tady našel svůj úkol, tady si plně uvědomil svou víru! Seskočil z koně a nechal ho volně se pást. Zvířata, která na něho byla zvyklá, protože slou-žila jen jemu osobně, nikdy nepřivazoval. Rozmlouval s nimi a napomínalje, aby se nevzdalovala příliš daleko. A také se nikdy nestalo, že by se ně-které zvíře zatoulalo nebo že by se mu přihodilo neštěstí.

Nyní ležel opět pod stromem a nad ním se klenula třpytivá hvězdná ob-loha. Zaposlouchal se do sebe a jeho nitro bylo plné vděčnosti Pánu světů,který tak zázračně vedl jeho život a stál při něm v každý čas.

Z tohoto díku vyrostl nový slib a prosba:»Ó Věčný, dovol, abych tě stále více poznával!«Opět jako tenkrát se kolem něho rozezvučelo znění, rozzářilo se jasnými

barvami a shluklo se do podoby lotosového květu. Tentokrát však nebyl v jeho středu. Ze zářivě bílých okvětních lístků zlatě probleskovalo zname-ní, jaké nikdy neviděl.

A toto znamení promlouvalo k jeho duši, zřetelně to vnímal. Vyprávělo o světě, který se nachází vysoko nad ním v nekonečných dálavách a s nímžje jeho duše přesto spojena tenoučkými zlatými vlákny.

Naslouchal znění, naslouchal tomu, co mu sdělovalo, a vnímal stále seměnící barvy. Sám sebe si již vůbec neuvědomoval. Byl už jen pouhou ná-dobou, do které Věčný naléval svou milost. Měl ji uchovat a předávat dálejiným. Pronikaly jím proudy svaté síly.

Jako tvor Věčného se cítil být spojen s celým okolním světem, do něhožskrze něj proudila síla, a zároveň vnímal, jak ho zlaté nitky mocí táhnouvzhůru.

Náhle vycítil krouživé záchvěvy, v nichž směl být nepatrnou částečkou.Celý užaslý a uchvácený se modlil.

Vtom vytryskl shůry proud paprsků, který již jednou směl vidět. Obklo-pil ho a vynesl jeho duši vzhůru. A opět spatřil chrám Věčného, »ten nejniž-ší«, jak tehdy pravil hlas. Ale tentokrát se na něj nemusel dívat jen z dálky.

84

Směl vstoupit do svatyně a ocitl se ve společnosti duší, kterým jeho dušezajásala vstříc: »Bratři!«

Modlil se s nimi před svatostánkem, skláněl však čelo až k zemi, takženic jiného neviděl. Oči jeho duše byly příliš oslněny.

Po nějaké chvíli zjistil, že se nalézá opět v záplavě znění pod stromem.Před ním zářil spanilou čistotou lotosový květ s podivuhodným znamením.Toužebně po něm vztáhl ruce.

Najednou mu bylo, jako by mu neviditelná ruka položila květ na srdce a potom na čelo. Cítil, jak se květ na obou místech noří hluboko do jehonitra a vyvolává tam netušené city.

A zvučný, melodický hlas posla shůry pravil:»Nes toto znamení svého Pána! Uchovej je čisté a zářící! Bude udržovat

tvou duši i myšlenky čistými, pokud toto znamení sám nezkalíš.«Pak už Siddhárta necítil nic. Ráno ho probudily hřejivé paprsky slunce. Siddhárta celý rozradostněný uvažoval:»Já že smím nosit znamení svého Pána, Pána všech světů? Vyvolil mě tím

za svého služebníka? Proč jsem tentokrát nebyl v lotosovém květu? Protožev něm bylo něco jiného! Tomu jinému jsem musel ustoupit. Teď vím, co toznamená: Dříve jsem si připadal tak důležitý, že se všechno muselo otáčetkolem mě, nyní se učím ustupovat stranou. Teď konečně vím, že všechnokrouží kolem Pána světů. Jak jsem blažený, že jsem na to směl přijít!«

KONEČNĚ PŘED sebou spatřil Utakamand tak, jak se na něj kdysi díval s Maggalanou. Nepospíchal však s tím, aby zajel dovnitř, neboť si nejdřívechtěl vrýt všechny dojmy hluboko do srdce, aby je nikdy neztratil.

I tuto noc strávil v přírodě, potom ale vyrazil se svými věrnými zčerst-va vzhůru. Cesta byla rozšířena, a proto mohli vyjet pohodlně na koních ažnahoru.

V Utakamandu brzy zpozorovali, že přijíždí. Učitelé, žáci a bráhmani muběželi naproti a radostně se s ním přivítali.

Takovému rušnému pracovnímu shonu již odvykl. V Indraprasthře se ne-pracovalo méně, ale všechno probíhalo jaksi uměřeněji, důstojněji. Bylo tosnad tím, že obyvatelé hory měli vědění o Pánu světů?

Několik dní uplynulo v přebírání vedení a v různých jiných vnějších zále-žitostech. Pak však začínal Siddhárta každý den tím, že kolem sebe shro-máždil všechny obyvatele školy a vyprávěl jim o Věčném.

Poté mohl každý přijít do jeho komnaty a zeptat se ho na cokoliv. Teprve

85

teď poznal, že není tak jednoduché přivést bráhmana k víře v Boha. Bránilotomu příliš mnoho starých názorů.

Vyznavači Brahmy houževnatě lpěli na své nauce o opětovném zrozová-ní, podle níž musí každý člověk žít na této zemi alespoň jednou jako ká-men, rostlina nebo zvíře. Teprve vtělení do lidského těla prý může člověkaosvobodit od věčného koloběhu opětovných zrození.

Siddhárta přemýšlel a modlil se, aby našel správná slova, kterými by bylschopen ukázat jim naprostou neudržitelnost této chybné víry. Konečně toměl:

Zeptal se bráhmanů, jaký účel má opakující se vtělování. Odpověď, kterése mu dostalo, byla zdrcující:

»Mistře, nedokážeme ti to říci. V mnoha případech to bude patrně trest,v jiných zase neodvratný následek toho, co jsme si způsobili.«

»Jaký to má význam, jestliže v příštím životě přijdu jako květina?«Chtěli se vyhnout odpovědi předstírajíce nevědomost, ale Siddhárta je

nutil, aby odpověděli tak, jako by odpovídali tázajícímu se žáku. Konečněse jeden z nich vyslovil:

»Mistře, jsem toho názoru, že když se vrátím na zemi jako květina, je toproto, abych se zjemnil.«

»Víš snad, jestli jsi už byl v minulém životě květinou? Víš vůbec, čím jsikdy byl? Ne? K čemu ti tedy jsou častá opětovná zrození?«

A začal jim vysvětlovat, že smět se znovu narodit je milostí Pána všechsvětů, který lidem dává možnost vypracovat se vzhůru. Může se však jed-nat pouze o vzestup v přímé linii. Kdyby byl někdo jednou to, podruhé ono,jednou člověk, podruhé zvíře, pak opět kámen nebo rostlina, nevedlo by hoto vzhůru, ale odvádělo by ho to z přímé cesty. Jedenkrát člověk… pokaždéčlověk! Avšak s pevným chtěním být stále lepším. To jediné vede vzhůru,vstříc oblasti, z níž pochází.

»Kde je oblast, ze které pocházíme?« zatoužili vědět.»Na onom světě,« odpověděl. »Lépe vám to neumím říci. Vím, že jsme

přišli shůry a že naše cesta, je-li pravá, vede opět vzhůru. Copak to nestačí?«Jindy se ho vyptávali na pojem hříchu.»Mluvíš o hříchu a vině, mistře, kdežto my jsme až dosud znali jen chy-

by. Je v tom nějaký rozdíl?«»Chyby jsou to, co nás zaplétá do hříchu,« řekl Siddhárta po krátkém pře-

mýšlení. »Ale hříchem je všechno, co nás naší vinou dělí od Věčného.«»Může být hřích odpuštěn?«Siddhártovou odpovědí bylo jen stručné, ostré: »Ne!«

86

Zalekli se.»Mistře, když ti člověk udělá něco zlého, přece se na něho nebudeš věč-

ně hněvat. Jestliže přizná svou chybu, lituje jí a snaží se ji napravit, pak mu přece odpustíš. Cožpak není Věčný lepší než každý člověk? Proč neod-pouští?«

»On ovšem odpouští, neboť je dobrota a milost, je však také spravedlnostsama! Odpouští sice, ale my sami si nesmíme odpustit. Musíme se sami vy-svobodit, vyprostit se z pout, která nás spoutávají, oprostit se od hříchů,které po nás vztahují ruce. Nikdo jiný to za nás nemůže udělat.«

Tomu nerozuměli. Zdálo se jim, že si mistrova slova odporují. Siddhártato cítil a věděl, že se mu nepodařilo úplně vyjádřit to, co jemu bylo zcelajasné. Kdyby lidem řekl, že je možné dosáhnout odpuštění hříchů, nesna-žili by se polepšit, tím si byl jist.

Lepší, tisíckrát lepší je nechat je vzdychat nad jejich vinou. Tak zůstanoubdělí. Stále jasněji si uvědomoval, že jeho národ je národem snílků, který se raději utápí ve změkčilých úvahách, než aby se vychovával tuhou prací. Z toho také vznikl pojem nirvány, velké nicoty, ve které se duše, jež dokon-čila svůj vývoj, smí konečně rozplynout, aby si odpočinula po pozemskýchputováních.

Proti tomu musí bojovat ze všech sil. Jak jen mohl bráhmany tak nespráv-ně posuzovat? Protože když poznal jejich víru a potom našel tu pravou, do-mníval se, že tomu tak musí být u všech. Tito poddajní, blouzniví vyznavačiBrahmy mu opravdu nijak neulehčovali, aby mohl získat jejich duše.

Často prosil:»Pane světů, Věčný, pomoz mi! Netoužím po tom, aby mi lidé prokazo-

vali úctu, přeji si jen, aby Tě lidé poznali a sloužili Ti!«Rok, který si určil pro Utakamand, uplynul jako v letu. Nedosáhl ještě ani

poloviny toho, co si předsevzal vykonat, než opustí školu. Potom chtěl nasvé místo dosadit Maggalanu, muže, který mu tak silně připomínal prvníhoMaggalanu, jenž ho sem přivedl.

Nejdříve však musela být připravena půda, a proto Siddhárta pracoval ne-únavně dál. Staří i mladí, všichni na něm lpěli, odevzdaně naslouchali jehoslovům a často si je opakovali mezi sebou. Ale jejich naslouchání bylo ne-plodné, neboť duše o ničem nevěděly.

Siddhárta se pokusil ukázat těmto lidem svou vlastní cestu a nechat je takspoluprožívat každý jednotlivý vývojový stupeň. Ani to je nepřivedlo dál.Poslouchali, jako se naslouchá vypravěči pohádek.

Jednou v noci měl zvláštní sen. Viděl chlapce, který si z barevných ka-

87

mínků udělal ohradu pro dobytek. Jednotlivé kamínky představovaly jakanebo buvola, kozu či ovci. Blaženě si s nimi hrál a netoužil po ničem lep-ším.

Vtom přišel muž a kamínky mu vzal.»To je bezcenná hračka,« řekl, »podívej se, tady jsem ti vyřezal zvířátka

ze dřeva! Hrej si s nimi!«Ale chlapec plakal pro kamínky a dřevěná zvířátka zahodil.»Jak je to od toho muže bláhové,« pomyslel si Siddhárta, když se pro-

bouzel. »Měl vzít kamínky a hrát si s chlapcem, a teprve pak mu měl uká-zat dřevěná zvířátka. Chlapec by po nich sám zatoužil.«

V Siddhártově nitru se ozval hlas:»A ty?«Jako když mu spadnou šupiny z očí. Nyní jasně viděl, v čem chyboval.

I při nejlepší vůli dělal všechno obráceně. Jen jestli už nenatropil příliš mnoho škody!

Od toho dne mluvil s bráhmany o Brahmovi a Šivovi, o Višnuovi a o Má-rovi, o Šakrovi a Lókapálovi. S radostí naslouchali a byli nadšeni, když jimo působení těchto bohů pověděl ještě něco víc, než sami až dosud znali.

Vyprávěl jim o činnosti bytostných, které kvůli snadnějšímu porozuměnínazýval »nižšími bohy«. A hle, duše, jež se předtím křečovitě uzavíraly zestrachu o svůj posvátný majetek, se teď začaly pomalu otevírat.

Všichni poznali, že jim nechce nic brát, naopak, že jim chce dát ještě víc.Radostně sáhli po tom, co se jim nabízelo. V neuvěřitelně krátké době jimmohl opět vyprávět o Pánu všech světů, který je také pánem všech bohů.

Teď tomu porozuměli. Školu v Utakamandu naplňovalo radostné přijímá-ní a dávání, vzájemné poučování plné štěstí, takže se všem často zdálo, žesíla rozboří její staré zdivo.

Když se druhý rok chýlil ke konci, bylo dosaženo všeho, co se předtímzdálo být nemožné. Siddhárta poslal Maggalanovi vzkaz. Týdny plynuly,až se konečně objevil věrný druh v doprovodu Ráhuly. Shledání otce sesynem, kteří si byli navzájem stále více podobní, bylo radostné.

»Učiň svým zástupcem zde Ráhulu,« prosil Maggalana. »Zaslouží si to,je dál než já. Má zvláštní dar vyučovat jiné a rozumět jim. A mě to táhnezase nazpět do okruhu mého vlastního působení.«

»Mistře, nech Ráhulu, svůj obraz, tady. Až k nám bude mluvit, bude nám,jako bychom slyšeli tebe,« prosili bráhmani.

Ráhula rád souhlasil s tím, že převezme úlohu, kterou mu otec nabídl.Nějaký čas ještě otec a syn vyučovali společně, a pak se Siddhárta rozloučil

88

se školou, která mu teď byla dvojnásob milá. Viděl, že s Ráhulou vejde doškoly činorodý duch a ucelené myšlení, takže zde nikdy nebude místo proneklid a zmatek.

NYNÍ JEL SIDDHÁRTA opět po známých cestách. Znovu strávil noc pod man-govým stromem. Ale tentokrát neviděl nic. Nehloubal proč, tím vroucnějivšak vzpomínal na poklad svých dřívějších prožití.

Navštívil všechny kláštery a školy ležící při cestě. Tentokrát si k tomudopřál čas, neboť Maggalana přinesl z Indraprasthy dobré zprávy. Zkuše-nosti, které získal v Utakamandu, mu všude pomáhaly. Stal se trpělivěj-ším a dobrotivějším.

Ve vzdálenosti jen několika dní cesty od hory navštívil klášter, kde se kesvému zděšení setkal také se ženami. Byly oblečeny právě tak jako bratři –nosily žluté svrchní a modré spodní roucho. Hlavu a ramena pokrývala bílárouška, takže obličej jí byl téměř úplně zahalen.

Siddhárta zpočátku neříkal nic a poddával se všem dojmům. Bylo zdemnohem útulněji než v jiných klášterech, protože sestry dbaly na čistotu a krásu. V komůrkách nacházel květiny. Smí to tak být?

»Jak jsi na to přišel, přijmout do kláštera také ženy?« přál si vědět od ve-doucího.

»Prosily o to, mistře. Vím sice, že ženy jsou považovány za méněcenné,ale ty sám jsi kastovnictví zrušil a řekl jsi, že všichni lidé jsou si rovni. Pro-to jsem se domníval, že ani mezi mužem a ženou není rozdíl.«

»Smísil jsi správné s nesprávným, příteli,« prohodil Siddhárta zamyšleně.»Je pravda, že před Věčným platí pouze stav duše, ať je to duše ženy nebomuže. Je docela možné, že žena stojí dokonce výš, protože její cítění jejemnější. Je však jisté, že její vyzařování je jiné než vyzařování muže, ne-boť všude, kde se žena zdržuje, se snaží vnést do života krásu a zjemnění.

To ale nemůžeme v našich klášterech potřebovat. Ne nadarmo je přede-psána nejvyšší prostota, dokonce zřeknutí se všeho pohodlí. Je vyloučeno,aby v jednom klášteře žili pohromadě muži i ženy.«

Siddhárta přecházel dlouhými kroky komnatou. Cítil nutnost soustředitsvé myšlenky. Co vlastně ví o ženách? Jediná žena, která mu byla blízká,byla Mája. Ztělesňovala pro něho pojem všeho pozemsky vzácného. Umělby si představit Máju v klášteře?

Čím déle o tom přemýšlel, tím jasněji v jeho nitru vystupovalo »ano«.Hluboce zbožná Mája by se jistě podřídila každému pravidlu, s radostí by

89

podstoupila veškeré odříkání, ale – a nyní se v jeho mysli úplně vyjasnilo –zdráhala by se žít ve zdech kláštera společně s cizími muži.

Ano, to je ono! Jestliže si ženy přejí žít klášterním životem, musí žít od-loučeně. Pak se mohou i pravidla přizpůsobit jejich vlastnostem, protoženení správné, aby ženy spaly na holé zemi. Na to je jejich tělesné ústrojípříliš křehké.

Věčný nežádá, aby se pozemské schránky, lidská těla, ničily. Přeje si jen,aby muži byli k sobě tvrdí, a tím se stali užitečnými nástroji.

Siddhárta se vytrhl z přemýšlení a obrátil se opět na vedoucího:»Příteli, můžeš mi povědět, čím se zaměstnávají ženy, které jsi přijal? Po-

síláš je také ven sbírat milodary?«»Neposílám je, chodí dobrovolně. Nemají však pokladničky na almužny.

Přesto se často stává, že přinesou dary. Nejlepší by bylo, kdyby ses na tozeptal přímo Anagy, kterou jsem ustanovil za jejich představenou. Moc jimnerozumím,« skončil trochu rozpačitě.

»Zavolej proto Anagu!«Vedoucí byl rád, že se nemusí dál odpovídat ze své činnosti. Měl se

ovšem zeptat dříve, než tuto novotu zavedl, ale Siddhárta byl tehdy v Uta-kamandu. Tím omlouval sám sebe.

Před Siddhártu předstoupila jemná žena menší postavy a uklonila se.Siddhárta nebyl zvyklý jednat se ženami, takže zpočátku ani nevěděl, jak byměl začít. Pak ale zvítězila jeho vrozená rytířskost a ukončila tísnivé mlčení.

»Jmenuješ se Anaga?« zeptal se vlídně.»Ano, pane.«Ostýchavě vydechla libozvučným hlasem kratičkou odpověď.»Přistup blíž a vypravuj mi, co tebe i ostatní ženy přimělo ke vstupu do

kláštera. Proč jste nezůstaly u svých rodin? Proč se pouštíte do toho, co do-sud nikdo nedělal?«

Každou otázkou jeho hlas zesiloval, jeho nelibost vzrůstala. Ženy majízůstat tam, kde jsou! Ke službě Věčnému je přece není možné použít!

»Je tomu skutečně tak, Siddhárto?« tázal se v jeho nitru laskavý hlas.Siddhárta však nechtěl slyšet. Ať mluví žena!»Mluv!« poručil, aniž si uvědomil, že tím nesmělou ženu připraví o po-

slední zbytek odvahy.Žhavá červeň zaplavila obličej, z něhož jako drahokamy zářily modré oči.

Modré oči? Takové dosud nikdy neviděl. Siddhárta se do nich zadíval ještějednou a záře těchto hvězd mu pronikla až do srdce. On, který se naučilrozumět zvířatům, najednou porozuměl duši mluvící k němu z těchto očí.

90

Dobrotivě a mírně, úplně jinak než dosud, oslovil chvějící se ženu, kterápřed ním stála jako líbezný květ.

»Anago, posaď se sem na tuto rohož a snaž se odpovědět na mé otázky.«Žena se posadila, ruce lehce složila do klína a sklopila oči. Hedvábná

rouška zahalující její hlavu a ramena zasvítila oslnivou bělostí.»Vy ženy jste se doslechly o Věčném, že?«Anaga přikývla a rozhovořila se tichým hlasem:»Ano, pane. Můj muž se učil sloužit Věčnému. Všechno mi pověděl, za-

světil mě také do vědění o Pánu všech světů, které pro něho bylo důležitěj-ší než všechno ostatní. Jeho prostřednictvím jsem se naučila ctít Věčného.Můj muž mi řekl, že i já mohu sloužit Věčnému, jestliže budu všechno, codělám, konat jemu ke cti. Potom náhle zemřel. Utopil se, když se snažilzachránit tonoucí dítě…«

Nemohla mluvit dál, vzpomínka byla příliš bolestná. Siddhárta se chránilpřerušit tok jejích myšlenek byť i jediným slovem. Co k němu promlouvaloz této ženy, bylo tak nové a mocné, že toužil slyšet všechno.

Za několik minut Anaga pokračovala:»Neměli jsme děti. Zůstala jsem úplně sama. Nejsem ze vznešené kasty,

kde se vdovy mohou nechat upálit při pohřbu svého muže, aby je mužovaduše vzala s sebou na onen svět. My chudší se musíme samy starat, jak by-chom se dostaly dál. Ale vždyť to, pane, všechno víš,« vzdychla.

Znovu se odmlčela a tiché hlasy v Siddhártově nitru šeptaly dál:»Proč sis nikdy nevzpomněl na duše svých sester? Protože jsi muž, pova-

žoval jsi za důležité jen muže! Domníváš se, že Věčný činí v tomto směrurozdíly?«

Anaga tyto hlasy přerušila:»V době, kdy ještě žil můj manžel, se v mém nitru probudila vřelá láska

k Pánu všech světů. Byl to můj muž, kdo ji probudil. Láska k Pánu světů seve mně rozhořela mocným plamenem, takže usilovala o to, aby se nějakýmzpůsobem projevila.

Viděla jsem procházet osadami žluté bratry a napadlo mě, že by bylo dobré, kdyby byly také žluté sestry a navštěvovaly ženy, kolem nichž bra-tři chodili nevšímavě jako kolem nečistých.

Začala jsem navštěvovat ženy, o kterých jsem věděla, že jsou v nějakénouzi. Našla jsem matku, jejíž děti byly nemocné, a pomáhala jsem jí jeošetřovat. Jiná žena trpěla velkou bídou a neměla dostatek prostředků k ži-votu. Rozdělila jsem se s ní proto o svůj majetek.

Všem ženám, ke kterým jsem přišla, jsem vyprávěla o Věčném a o jeho

91

velké lásce a dobrotě. Všechny se chtěly stát jeho služebnicemi. Těm, kteréměly muže a děti, jsem poradila, aby to dělaly stejně jako já, když byl můjAmaru ještě naživu. Měly všechno, co dělají, konat ke cti Věčného. Jejichdům pak bude vzkvétat.

Ostatní, které byly samy jako já, jsem shromáždila kolem sebe. Učilajsem je rozumět správně Věčnému a ukázala jsem jim, jak mohou pomáhatjiným. Dělaly to po mně a byly šťastné jako já. Pak přišlo ono velké prožití.«

Žena umlkla a pohroužila se do svých myšlenek.»Pane, s nikým jsem o tom nemluvila. Jestliže ti o tom budu vyprávět,

pak jen v naději, že nás potom nevykážeš z kláštera. Poslouchej:Seděla jsem u lůžka těžce nemocné ženy a modlila jsem se. Byla tmavá

noc, jen na druhém konci světnice hořela slabým světlem lampa. Modlilajsem se, abych správně poznávala vůli svého Pána.

Náhle se místností rozlilo nádherné růžové světlo, ovanula mne vůně ja-ko z nejnádhernějších květin a uslyšela jsem hudbu, jakou pozemský ná-stroj nevykouzlí. Cítila jsem se tak lehce! Pak přestalo i to, už jsem sama sebe vůbec necítila, úplně jsem na sebe zapomněla. Rozumíš mi, pane?« zeptala se ve snaze mu všechno co nejlépe vysvětlit.

Siddhárta ji pobídl:»Jen mluv dál, Anago, rozumím ti velmi dobře.« Byl hluboce dojat.Tato žena, která se mu zpočátku zdála tak nepatrná, byla uznána za hod-

nu, aby přijala poselství shůry!»Když jsem se úplně vzdala sama sebe, stanula náhle přede mnou čaro-

krásná bytost. Byla to nejkrásnější žena, jakou si lze představit. Celou jejípostavu zahalovaly světlé závoje, v náručí držela bílé vonící květy. A mlu-vila ke mně, k chudé Anaze, jejíž otec i manžel byli jen prostými kupci.Pane, jaká blaženost!

Znala mé jméno! ›Anago,‹ pravila, ›Pán světů přijal tvé služby. Tvůj ži-vot byl čistý, čisté bylo i tvé cítění. Vytrvej v tom! V čistotě máš jít předostatními ženami svého národa. Máš je učit, probouzet jejich dřímající duše a pomáhat jim, aby se i ony staly služebnicemi Věčného. Budeš mítkolem sebe pomocnice, abys vždy věděla, co Pán světů, který je i tvým pánem, žádá od tebe a tvých sester.

Z žen, jež jsi kolem sebe shromáždila a které jako ty chtějí sloužit Pánu,učiň pomáhající sestry. Jděte do kláštera, zapomeňte samy na sebe a žijtezaměřeny pouze na službu Věčnému!‹

Pane, neumím přesně zopakovat všechna ta nádherná slova, tak jak bylapronesena, ale takový je jejich smysl.

92

Světlá postava zmizela a s jejím odchodem zanikla i líbezná hudba, záře,vůně i blažená radost, která mě naplňovala. Místo toho jsem cítila takovousílu, jakou jsem nikdy předtím nepoznala. A pomocí této síly jsem zastáva-la svou práci u nemocné, až se uzdravila. Pak jsem si vyhledala pomocni-ce a šla s nimi sem do kláštera.

Ach, neumíš si představit, jak těžké bylo naklonit si představeného kláš-tera! Jak jsem musela prosit a žadonit, než se dal obměkčit, aby nás přijal.Konečně povolil, a od té doby jsme zde.

A teď snažně prosím tebe, mistře, jemuž jedinému jsem vyprávěla o svémprožití: neposílej nás pryč! Dovol, abychom jako sestry pomáhaly ženám,dovol, abychom se směly učit a dál poznávat Nejvyššího!«

Anaga pozvedla v prosbě štíhlé ruce. Zdálo se, že její bytost je ozářenanebeským leskem nadpozemské čistoty.

Siddhárta se ani na okamžik nerozmýšlel.»Poslyš, Anago! Z tvých slov jsem poznal, jak nesprávně jsme jednali,

když jsme ve svém usilování vzhůru zapomínali na ženy. Jsem rád, že jsi mi otevřela oči. Přijmi za to můj dík!

Nemám v úmyslu vypovědět vás z kláštera, když sám Věčný ti k němuukázal cestu. Nehodí se však , abyste žily s muži pod jednou střechou. Dámpro vás vystavět klášter nedaleko odtud a ty budeš jeho představenou. Se-stavíme spolu pravidla a zákony, které musí být přirozeně jiné než pro muže.

Zatím žijte jako dosud. Požehnání Pána všech světů je viditelně s vámi.«Rozradostněná Anaga se vzdálila. Siddhárta pak vyhledal představeného

a přikázal mu, aby dal co nejrychleji postavit domov pro sloužící ženy. Jed-notlivé komůrky měly být dvakrát tak velké jako komůrky v mužských klášterech a mělo v nich stát prosté, ale pohodlné lůžko.

Představený se divil, Siddhárta však vysvětloval:»Uvědom si, že ženy ošetřují ve dne v noci nemocné, a když konečně

přijdou domů, musí si náležitě odpočinout a osvěžit se. Jejich tělesnáschránka je jiná než naše.«

Toho dne se mnohému naučil. Se slibem, že se vrátí k vysvěcení ženské-ho kláštera, nasedl na koně a bez zastávky ujížděl k hoře Věčného; jen v no-ci si dopřával několikahodinový odpočinek.

Svůj příjezd neohlásil, lidé však přesto zpozorovali četu jezdců a na celéhoře zavládl radostný ruch. Napříč přes cestu ležel had, strážce hory. Sidd-hárta ho pozdravil a pochválil ho za jeho bdělost.

Ánanda mu běžel naproti celý šťastný, že se mistr opět vrátil mezi ně. Bě-hem dlouhé doby jeho nepřítomnosti se nepřihodilo nic zvláštního, pouze

93

pošel Utěšitel. Siddhártovi pes scházel, ale ani domluvami se nedal přimětk tomu, aby si za něho opatřil náhradu. Učedníci ho nechápali, on však do-spěl k rozhodnutí:

»Už nikdy nepřilnu k něčemu, co je mé, i kdyby to byl jen pes.«Ánanda se vrátil ke své práci a život na hoře běžel opět ve všedních ko--

lejích.Siddhárta se po důkladné úvaze rozhodl zaznamenat ze svého učení vše-

chno, co považoval za cenné, aby to zůstalo zachováno budoucím genera-cím.

Za čas přišli poslové ze Srínaru se zprávou, že klášter pro sestry je užhotov. Siddhárta nebyl příliš nadšen, že musí zase odjet, ale přece jen toužilprohlédnout si klášter a vysvětit jej. Zároveň se těšil, že opět spatří Anagu.

Dům sester se svým zevnějškem nelišil od mužských klášterů, zato uvnitř působil příjemněji. Anaga spolu se svými ženami zhotovila do každékomůrky místo dveří hedvábný závěs. Také lůžka byla pokryta barevnýmipokrývkami a na každém okně stála krásná váza s květinami.

»Mistře, nehněvej se!« prosila Anaga. »My ženy kolem sebe potřebujemekrásu, chceme-li vnášet radost do života jiných. Když se neuzavíráme tomu,co je krásné, pomáhá nám to, abychom byly vnímavějšími!«

Anaga měla u sebe dvacet žen. Všechny byly stejně oblečeny a všem zá-řily oči, které tak svědčily o čilém vnitřním životě i o touze sloužit bližním.

Docela přirozeným způsobem se utvořily skupiny různého zaměření. Ně-které ženy se vyznaly v ošetřování nemocných, znaly léčivé byliny a doved-ly připravovat různé masti a čaje, jiné věnovaly veškerou lásku své dušeopuštěným, zanedbaným nebo nemocným dětem.

Staraly se o ně, učily je a snažily se z nich vychovat užitečné lidi. Jiné sivzaly za úkol pomáhat ženám přetíženým prací v domácnosti. Všechny bezrozdílu byly nesmírně pilné. Za svou práci nežádaly odměnu, a jestliže jimněkdo daroval potraviny, odvedly je mužskému klášteru.

Siddhárta si přál vědět, kdo se stará o výživu sester, a zjistilo se, že nikdonepomyslel na to, že ženy musí také jíst.

Anaga řekla: »Jsme většinou mimo dům a venku dostaneme, co potřebu-jeme.«

Siddhárta se ulekl, jak málo jsou jeho lidé zvyklí myslet na druhé. Naří-dil, aby Anaga dala pro sestry ve svém klášteře připravovat jídlo: Nemají sestravovat rozmařile, přesto však dostatečně. Potraviny, které tu a tam z vděč-nosti dostanou za svoji práci, si mají v budoucnu ponechat pro sebe.

Když byly vnější záležitosti urovnány, obrátila se mistrova péče k du-

94

chovním věcem. Kdo má sestry vyučovat? Anaga by je mohla učit, ale mlu-vit k nim a modlit se s nimi?

Siddhártovi se zdálo, že by tuto činnost měl vykonávat muž. Rozhodl,aby vedoucí mužského kláštera přednášel každého sedmého dne u sester vevelkém sále, kde se měly všechny shromáždit.

Tak bylo nyní vše moudře uspořádáno a mistr se mohl vydat na cestudomů.

JEHO MALÁ skupinka se blížila k domovu, když se náhle setkala s průvodemmnoha jezdců. Jejich barevná roucha probudila v Siddhártovi vzpomínky.Kde už takové vojáky viděl?

Muži očividně směřovali k hoře. Siddhárta popohnal svého koně, aby sedostal nahoru dřív než oni. Ujížděl tryskem, ale přesto seděl v sedle tak jis-tě, že v cizincích vzbudil obdiv.

Na cestě narazil na jednoho z hadích strážců. Přikázal mu, aby se odkli-dil, protože přijíždějící muži jistě nezamýšlejí nic zlého. Had se poslušněodplazil na okraj silnice, svinul se do klubíčka a čekal.

Na hoře už všechno připravili k přijetí Siddhárty i cizinců, které včas zpozorovali. Siddhárta měl právě ještě čas, aby zaměnil svůj krátký jezdec-ký oděv za obvyklé dlouhé hedvábné roucho, když mu bylo oznámeno, žesi s ním přejí mluvit poslové z Kapilavastu.

Proto mu byly tyto barvy tak povědomé!Radostně vyšel ven přivítat hosty. Před chvílí sesedli z koní a teď stáli

v hustých řadách a hleděli na svého někdejšího knížete.Jeden ze starších mužů, kteří stáli v první řadě, to již nevydržel. S hlasi-

tým zvoláním »Siddhárto, můj kníže!« klesl před svým pánem na kolenaa líbal lem jeho roucha.

Siddhárta ho poznal. Byl to jeden z jeho rádců a průvodců, který při osudné jízdě musel zůstat doma, protože několik dní předtím spadl z koněa poranil se. Uvítání bylo radostné. Nato se Siddhárta obrátil k ostatnímse slovy:

»Srdečně vás všechny vítám! Možná někoho z vás ještě znám.«Přistupovali k němu jednotlivě. U mnohých mu byla nápadná podobnost

s jejich otci, jiní mu byli úplně cizí.Jako předposlední předstoupil muž, který byl oblečen skromněji než vši-

chni ostatní. Měl jemné rysy a pleť světlejší než jeho spolujezdci.»Mája!« zvolal Siddhárta, aniž si uvědomil, co činí.

95

Cizinec se hluboce uklonil. Nechtěl dát na sobě znát dojetí, které se hozmocnilo. Siddhárta se však vzpamatoval. Uchopil mužovu ruku a oslovilho:

»Suddhódano, můj synu! Poznal bych tě, i kdybys přede mnou stál v cá-rech. Příliš se podobáš své matce. Buď vítán! Nosil jsem tě na rukou, než jsi mi byl uloupen…«

Syn, který nechtěl dát před ostatními najevo dojetí, ho přerušil radost-ným zvoláním:

»A opět budeš nosit na rukou svůj obraz, otče! Maličký Siddhárta přišels námi, aby pozdravil svého dědečka.«

Na pokyn mladého knížete jeden sluha odkvapil a za chvíli s sebou při-vedl chlapečka, který se již zdatně stavěl na nožičky, i když byl ještě velmimalý. Podobnost s dědečkem byla velká.

Když se hosté ubytovali a chlapeček byl předán do spolehlivých rukou,sedli si otec se synem k hovoru. Přestože se ještě neznali, byli si blízcí.

Suddhódana vyprávěl, že zprávu o otci dostal od Ráhuly. Byl by přijeluž dávno, ale předsevzal si, že přivede malého Siddhártu k velkému.

»Proto jsem musel čekat, než se bude moci vydat na cestu bez chůvy.Cestovat se ženami, otče, abych tě viděl dříve, to jsem nechtěl,« skončil sesmíchem.

Slunný smích, způsob, jakým pohodil hlavou, všechno připomínlo Máju.Siddhárta opět cítil, jak se kolem něho ovíjejí jemná pouta. To nesmí

být! Musí se přemoci, ale jeho syn a vnuk tím nesmí trpět.Po obědě Siddhárta navrhl, aby si kníže prohlédl stavby a zahrady. Z jed-

né zahrady zaznívalo radostné volání kontrastující s tichem, které v ní ji-nak vládlo. Zamířili tam a spatřili malého Siddhártu celého šťastného ve společnosti dvou velkých hadů. Kníže leknutím strnul. Jeho syn mezi jedo-vatými zvířaty!

Než však mohl Siddhárta vysvětlit, jaký vztah má k hadům, chlapec zvo-lal:

»Jsou to milá, krásná zvířata, dobře vím, co mi povídají. Líbím se jim,protože jsem prý jako dědeček a rozumím jim!«

Bouřlivě přitiskl jednu z trojhranných plochých hlaviček k sobě.Jeho otec dosud bojoval s vnitřním nepokojem, ale Siddhárta se šťasten

díval na obrázek u svých nohou.»Můžeš skutečně rozumět zvířatům, chlapče?« zeptal se a měl radost,

když slyšel, že dítě mluví s každým zvířetem a že každý tvor má k němudůvěru.

96

»Pak tedy pověz lidem, dítě, aby nezpůsobovali žádnému zvířeti svévol-ně nebo dokonce ve zlém úmyslu bolest. Říkej jim to vždy, když se ti k to-mu naskytne příležitost,« prosil mistr. Potom slíbil malému Siddhártovizvláštní obveselení. Chtěl mu ukázat opice.

Kníže Suddhódana zahrnoval otce prosbami, aby navštívil jeho říši a uká-zal se svému lidu. Vždyť mnozí ho mají dosud v živé paměti! Siddhárta však byl neoblomný. Dokázal synovi, že je nutné, aby zůstal zde u své prá-ce, a že se již vzdal všech myšlenek na vládu a knížectví.

Pak začal vyprávět o Pánu všech světů.Suddhódana nevyrostl nadarmo v Tibetu. Měl dobrý základ. Nazýval si-

ce Věčného Vznešeným, ale co záleželo na jméně?»Synu, učíš svůj lid?« zeptal se Siddhárta vážně.»Jistěže, otče! Povolal jsem kněze z Tibetu a ti vykonávají v chrámech

pobožnosti. Mnoho lidí z našeho národa se s námi modlí k jedinému pra-vému Bohu. Kde vy máte chrám?«

Siddhárta vysvětlil synovi, proč dosud chrám nevystavěl. Suddhódanazakroutil hlavou.

»To by u nás nebylo možné,« přiznal skromně. »Náš lid potřebuje vidi-telné znamení pro svoje uctívání. Je už dost špatné, že nemůžeme dát lidemobraz Boha, v tomto směru jsem však neoblomný. Kdo se nechce modlit k Neviditelnému, ten ať zůstane u staré víry. Ale opravdu si nedovedu před-stavit naši zem bez chrámu.«

To bylo také jediné, co syn nemohl úplně pochopit. Všemu ostatnímu seobdivoval a mnohé se rozhodl napodobit.

Schylovalo se k večeru. Najednou přišly houfy zvědavých opic. MaličkýSiddhárta zajásal, když spatřil takové množství zvířat.

Nebyl k utišení, dokud ho dědeček nepustil. Tak rychle, jak ho jen nožkymohly unést, se rozběhl mezi ně. Tady vzal opičku za ruku, jinde se obdi-voval dlouhému ocasu a chytal jej ručkama. Pro opice bylo dítě něčím na-prosto novým. Obdivovaly se mu a po chvíli si s ním začaly potichu poví-dat. Chlapec radostí zatleskal:

»Tatínku, ony mi rozumí a já jim také rozumím. Jsou to milí malí lidé!«Knížeti to nebylo moc příjemné. Nerad viděl dítě mezi divokými zvířaty.

Opice to vycítily a vyhýbaly se mu, zatímco k Siddhártovi se přibližovalys důvěrou.

Siddhárta se však zabýval vážnými myšlenkami. To, jak chlapec jednal s opicemi a získal si jejich důvěru, mu bylo něčím víc než hrou. Cítil, žemaličký Siddhárta si jednou tímto způsobem nakloní duše celého národa.

97

Nahlas však pravil: »Kdo je vnitřně spojen s tvory Věčného, ten stojísprávným způsobem v kruhu veškerého dění. Vždy bude moci plně zastá-vat své místo, protože rozumí svému okolí, miluje je a tím se o ně stará.«

Když opice odešly, aniž předtím opomněly zaskočit si do mangového háje na ovoce, přitáhl stařec vnuka k sobě a řekl:

»Poprosím Věčného, aby ti toto porozumění zachoval, mé dítě. Ať už sepozději staneš knížetem nebo učitelem, toto spojení ti bude pomáhat dostatse vzhůru.«

Dítě mu sice nerozumělo, ale jeho duše uchovala dědova slova a ta po-zději přinesla ovoce.

Dny, které kníže Suddhódana mohl věnovat otci, uběhly příliš rychle.Družina jezdců se rozloučila se slibem, že se vrátí. Maličký Siddhárta se-děl na otcově koni.

BYLO TROCHU poznat, že cizí hosté s sebou přinesli neklid. I když si na vý-slovný Siddhártův příkaz každý žák a každý pracovník hleděl své práce,přece se naskytlo dost příležitostí, aby si lidé mohli mezi sebou vyměnitsvé názory a o mnohém si vyprávět.

Nejvíce se všichni v mysli obírali myšlenkou, že jejich mistr byl kdysiknížetem. To pro ně byla novinka a těšili se z toho. Jejich myšlenky nemoh-ly zůstat mistrovi dlouho skryty. Jakmile to zpozoroval, snažil se zaměřitjejich myšlenky správným směrem. Svolal všechny na velké prostranstvía domlouval jim.

Jejich chování v přítomnosti hostů dokázalo, že potrvá ještě dlouho, nežbudou v sobě tak pevní, aby na ně nepůsobily události zvenčí. Není správ-né, že se poddávají tak bezvýhradně vlivu lidí, kteří jsou jinak založení a jinak školení. Především ale není v pořádku, že se ještě teď zabývají myšlenkami, které v nich nemají vzbudit ohlas, tím méně pak na hořeVěčného.

Je na tom něco zvláštního, že byl kdysi knížetem? Vždyť i oni všichnibyli dříve něčím jiným, než se stali služebníky Věčného. Cožpak není lepšíbýt služebníkem Pána všech světů než knížetem malé země?

Takto k nim mluvil ještě dlouho, až zpozoroval, že se zastyděli. Potom je propustil s povzbuzením, aby dvojnásobnou pílí nahradili zameškaný čas.

Siddhárta se opět snažil zabrat se do svých rukopisů, byl však znovu vy-rušen. Tentokrát přišel Maggalana a za několik dnů Ánanda. Oba se na ně-

98

ho obrátili se stejnou stížností. V zemi se objevil mudrc, který si říká Džinaa káže, že bohům je možné se zalíbit jedině trýzněním, mrzačením sebe sama a podobnými věcmi.

Siddhárta s rozhořčením zakroutil hlavou, pak však poznamenal:»Má nás znepokojovat to, čemu učí nějaký hlupák? Kdo mu chce uvěřit,

ten si nezaslouží nic lepšího.«»Ale on zavádí lidi na nesprávnou cestu!« trval na svém Ánanda. »Mis-

tře, bylo by dobře, kdybys proti němu vystoupil!«»Jak to myslíš, Ánando?« tázal se Sidhárta vážně. »Chceš mi snad radit,

abych vyhledal toho bludaře a veřejně se s ním potýkal? Nebo mám jít v jeho stopách a říkat lidem: nevěřte tomu, co učí, není to pravda?«

Ánandy se to dotklo. Očekával, že Siddhárta rozhorleně vystoupí protiduchovnímu odpůrci a zneškodní ho. Místo toho se zdá, že mistrovi je úplně lhostejné, jestli někdo šíří bludy.

»Popírá tento muž Pána všech světů?« zeptal se Siddhárta.»Ne,« odpověděli oba učedníci. »On o něm vůbec nemluví, vykládá jen

o starých bozích, které znáš.«»Pak se nás jeho nauka vůbec netýká,« rozhodl Siddhárta. »Kdyby napa-

dal Věčného, museli bychom proti tomu rázně vystoupit. Je však lhostejné,jestliže se lidé mrzačí, aby se zalíbili těm, kteří jim přece nemohou pomoci.Kdo poznal Věčného, ten se bude mít na pozoru, aby se nestal obětí tako-vého bludu. Ostatní ať si dělají, co chtějí!«

Učedníci viděli, že Siddhártu k ničemu nepřimějí. Večer spolu rozmlou-vali v zahradě. Maggalana si povzdechl:

»Skoro se stydím, že jsem s tím návrhem šel k mistrovi.«»Stydět se? A proč?« zvolal Ánanda zlostně. »Od Siddhárty není moud-

ré, že se o to tak málo stará. Jestliže bude Džina zakládat školy, ztratímestoupence!«

»Ánando, vzpamatuj se!« napomínal Maggalana. »Mistrovi se přece ne-jedná o počet stoupenců, ale o to, aby lidé poznali Pána světů a tím se osvobodili z pout hříchu. Proto se také nestará o ty, kteří nechtějí nic věděto Věčném. Stydím se, protože jsem nedovedl rozlišit to, co snižuje Pánasvětů, od toho, co snižuje lidi.«

»Teď mluvíš skoro tak učeně jako mistr,« divil se Ánanda. »Někdy ti aninerozumím.«

»A přece má pravdu,« vmísil se do hovoru jiný hlas. »Nehněvejte se namě, že jsem vyslechl vaše názory. Kdo chce mluvit potají, nesmí mluvit tak nahlas.«

99

Učedníci se ohlédli a poznali Sáriputtu, který k nim přistoupil blíž. Jogínbyl již velmi starý, jeho duch si však uchoval obdivuhodnou svěžest.

Všichni ho měli rádi a také teď byli oba muži ochotni překonat jeho při-spěním názorové rozdíly.

Klidně jim vysvětloval, jak by bylo bezúčelné, kdyby mistr vyšel z dů-stojného ústraní a potíral na ulicích a náměstích nějakého Džinu.

Čemu špatnému učí ten nový mudrc? Neví nic o Pánu světů. Dobře, aleto neví ani mnoho bráhmanů. Věří ve staré bohy? I to je lepší, než kdyby hlásal nové nebo zaváděl modloslužbu.

Myslí si, že je možné odčinit hřích trestem, který člověk provede sám nasobě? Proti tomu nelze nic namítat, je v tom vždy něco dobrého, když lidécítí lítost nad svými hříchy.

»To on jen tak říká, Sáriputto!« vyhrkl Ánanda, který jen nerad poslou-chal, když hovořil někdo jiný. »Říká, že mrzačení se děje jen za účelemodpykání hříchů, ale kromě toho také vykládá, že je tím možné dosáhnoutlepšího místa na onom světě. Dokonce se prý vyjádřil: za ruku stříbrné kře-slo, za ruku a nohu zlaté křeslo, za smrt hladem trůn na onom světě. Kdo však dokáže, aby mu narostly končetiny křivé a znetvořené, ten prý se sámstane jedním z nižších bohů.«

Sáriputta se zasmál.»Jestliže lidé věří takovému nesmyslu, nezasluhují nic lepšího. Ale vy

už zanechte sporu. Když předstupujeme před mistra, nemá být mezi náminesoulad.«

Maggalana radostně podal Ánandovi ruku a ten ji ochotně stiskl. Na od-chodu Sáriputta připomněl:

»V mistrově příkazu, že máme za všech okolností udržovat mír, je přeceněco velmi krásného!«

BĚHEM SVÉ JÍZDY k hoře přenocoval Maggalana ve Srínaru a přinesl odtudSiddhártovi prosbu.

Anaga, představená ženského kláštera, se ptala, zda by k nim mistr mohlopět brzy zavítat, neboť toho má mnoho na srdci a je nutné něco rozhod-nout.

»Radil jsem jí,« oznamoval Maggalana, »aby jela se mnou. Můj návrh jiale velmi polekal. ›Ženy,‹ namítla, ›nesmějí navštěvovat horu Věčného, tammají přístup pouze muži.‹ Proto jsem jí slíbil, že s tebou, mistře, promlu-vím a na zpáteční cestě jí přinesu odpověď.«

100

Siddhárta na to zpočátku nic neřekl, druhý den se však k tomu vrátil.»Maggalano, nevíš, co mi Anaga chce?« vyptával se.»Ne, mistře, mluvila se mnou jen velmi krátce.«»Pojedu proto s tebou, ovšem pokud se zde nezdržíš příliš dlouho,« roz-

hodl Siddhárta.Litoval sice, že vždy přijde něco, co ho vyruší z práce na zaznamenávání

jeho učení, ale stále si říkal, že byl určen ke službě Pánu, aby pomáhal li-dem žijícím v současné době, a teprve potom aby myslel na budoucí gene-race. Proto se s veselou myslí vydal na cestu do Srínaru.

Těšil se na rozhovor s Anagou, od níž se mnohému naučil. Ale když předním stanula, byl překvapen.

Byla to dosud stejná Anaga, a přece byla úplně jiná. Její modré oči bylyještě zářivější. Tato zář se rozestřela po celém obličeji. Přestože čelo halilabílá hedvábná rouška, pronikal jí nadpozemský jas. Její postava se napří-mila, chůze a pohyby zůstaly půvabnými, staly se však jistějšími a cílevě-domějšími.

»Povoláním ke službě Věčnému byla skutečně vyzdvižena nad všechnyženy našeho národa,« pomyslel si Siddhárta.

Anaga skromně čekala, až ji osloví. Když se jí pak tázal na její přání,klidně odpověděla.

»Mistře, musíme postavit mnohem více klášterů,« prohlásila naléhavě.»Náš dům je tak přeplněný, že v každé komůrce bydlí už dvě ženy, a přes-to nám to nestačí. Zařídila jsem to tak, že čtyři ženy obývají jednu a tutéžmístnost: když jsou dvě zaměstnány dole svou službou, jsou druhé dvě v domě. Ale dlouho si takto nemůžeme vypomáhat.«

»Proč jsi nenechala dům zvětšit, Anago?« zeptal se Siddhárta, věděl však,co řekne, ještě dříve, než odpověděla.

»Mistře, to by nepomohlo. Jestliže je zde na malém kousku naší rozleh-lé země tak velká potřeba ženského kláštera, jak to asi vypadá v jiných knížectvích? Ženám se vede všude stejně. Muži přijímají nauku o Věčném,ale zřídkakdy se mezi nimi najde takový, který by s ní seznámil svou ženu.

Mistře, kláštery musíme vystavět všude, po celé zemi! Je to nutné! Zdeje dost žen, které by se mohly stát představenými těchto klášterů. Dovol,aby všude tam, kde je mužský klášter, byl vybudován také jeden pro ženy.Bratry vůbec nerušíme. Žijeme spořádaně a úplně odděleně. Mistře, dovolto kvůli mnoha ženským duším, které samy nemohou najít cestu ke Světlu.«

Slova pronášená prosebným hlasem doléhala k Siddhártovu sluchu. Ana-ga prosebně sepjala ruce. A v mistrově duši se ozvaly hlasy:

101

»Cožpak ses stále ještě nenaučil ctít ženskou duši? Je čistší než duše mužů, lehčí a světlejší. Ujmi se jí, aby na tebe jednou nežalovala před trů-nem Věčného!«

Siddhárta byl vážný, tak hluboce vážný, že se Anaga obávala, jestli spl-ní její prosbu. A ona chtěla ještě něco jiného, mnohem většího!

Konečně mistr promluvil:»Máš pravdu, Anago, musíme ženám pomoci. Je to tvůj posvátný úkol,

který ti Věčný svěřil. Já ti mám pomáhat urovnávat pozemskou cestu. Jenmi to vždy připomeň a zavolej mě, budu stát při tobě. Nebudeš prosit na-darmo!

Zašlu pokyn všem představeným, aby podle tohoto vzoru dali nedalekosvých klášterů vystavět také kláštery pro ženy. Ty si vyber vedoucí a poučje, aby byly připraveny, až budou budovy dokončeny.«

»Myslím,« řekla Anaga, když radostně poděkovala, »že bychom měli každé vedoucí kláštera dát s sebou několik zdejších sester. Tím začnemevšude správně. Současně se uvolní místo v našem klášteře, takže ho nebu-deme muset zvětšovat.«

»To je velmi dobrá myšlenka,« chválil Siddhárta. »Také ty, Anago, mu-síš najít pomocnice, budeš-li chtít opustit zdejší klášter.«

»Myslíš, mistře, že mám vést některý z nových klášterů? Jsem připrave-na.«

Anaga to sice vyslovila, ale v jejím hlase bylo patrné jisté zdráhání. Kamji zavolá mistrova vůle?«

»Samozřejmě že zde nemůžeš zůstat, když budeme mít přinejmenším dvacet nových klášterů. Musíš je všechny vést tak, jako já soustřeďuji vesvé ruce vedení mužských klášterů. Proto je nutné, abys převzala klášter,který zbudujeme ke cti Věčného na hoře!«

»Mistře!« zajásala Anaga. »Takže i ženy budou smět přicházet na horuVěčného? Nejsme pro to příliš nepatrné? Obdařil nás Věčný touto vzneše-nou milostí? Ó Věčný, Vznešený, Vládce všech světů, děkuji ti! Děkuji ti jménem všech toužících ženských duší, které chceš k sobě pozved-nout!«

Siddhártu dojal blažený dík této ženy. Muži, kteří přicházeli na horu Věč-ného, se sice radovali, pokládali to však za něco zcela samozřejmého, jakojistou odměnu za to, že chtějí sloužit. Ale ženy sloužily prostě z nejvnitř-nějšího popudu, aniž by za to něco očekávaly. Jaký to byl příklad!

Vlídně se obrátil k Anaze:»V budoucnu budeme pracovat vedle sebe a společně k blahu celého na-

102

šeho národa, Anago. Těším se na to. Máš ještě nějaké plány, které bychommohli uskutečnit?«

»Mistře,« přiznala se, »chovám v srdci ještě jednu velkou myšlenku a tami nedává pokoj. Vím, že ji v mé duši probudila světlá postava ženy, kterouposlal Věčný, a proto bude také správná. Ale musíš mně pomoci, aby mohlabýt uskutečněna.

Podívej, je mi líto dětí našeho národa. Tolik jich vyrůstá bez vědění o Věčném, ba nemají ani vědění o bozích. Poznala jsem děti, ve kterých jevnitřní neuvědomělá touha po vzývání něčeho tak silná, že si dělají bohy ze dřeva a cárů a poklekají před nimi. Kam to může vést? Tyto děti vyro-stou a budou tvořit národ. Jestliže se nepostaráme o děti, pak se národ zka-zí dřív, než vyroste. Neumím slovy dobře vyjádřit to, co cítím,« omlouvalase žena.

»Velmi dobře ti rozumím, Anago,« ujistil ji Siddhárta. »Chceme-li po-moci národu tak, aby to mělo účinek i v budoucnosti, musíme se ujmoutdětí. Máš pravdu. Přemýšlela jsi už také o tom, jak to provést?«

»Ano, mistře!« zvolala Anaga. Zaradovala se, že její veliká prosba nena-razila na odpor. »Jsem toho názoru, že bychom mohli zřídit školy, kde by-chom vyučovali děti těch rodičů, kteří našli cestu k Věčnému…«

Siddhárta ji přerušil.»Školy?« zeptal se. »Jak víš, máme školy pro dospělé. Čemu by se mě-

ly děti ve školách učit? V celé zemi není ani jedna škola pro děti. Jak to myslíš?«

»Nemám na mysli takové školy, jako jsou pro dospělé,« vysvětlovalaAnaga a bezděky se usmála.

Touto myšlenkou se zabývala už dost dlouho a promyslela ji dopodrob-na. Proto nemohla pochopit, že mistr ihned neporozuměl, jaké školy má namysli.

»Představuji si, že shromáždíme malé děti a povedeme je k čistotě, dob-rým mravům a k mírumilovnosti. Budeme je učit poznávat Věčného v mí-ře, v jaké toho bude dětská duše schopna, a naučíme je vzývat ho. Kromě toho můžeme dívkám podle jejich zručnosti ukázat, jak se šije a vyšívá, jakse sbírají byliny a ošetřují nemocní. Chlapci nás tak jako tak opustí, jakmi-le dosáhnou věku šesti let.«

»Proč chceš chlapce již tak brzy poslat pryč?« položil jí mistr otázku.»Jejich další výchovu musí převzít muži. V tomto věku už většinou po-

máhají v dílnách nebo dělají něco jiného užitečného. Ach ano, chlapci jsouna tom lépe než děvčata,« dodala s povzdechem.

103

»Anago, co kdybychom rozdělili děti už dříve? Zvlášť chlapce a zvlášťděvčata. Vy ženy byste vyučovaly děti velmi útlého věku; do jejich mla-dých duší byste vložily první pojem o Pánu světů. Starší dívky byste si pakvzaly na starost vy a chlapci by přišli do školy, kde by vyučovali bratři.«

Anaga se opět zaradovala.»Kdyby to bylo možné, splnily by se všechny mé nejkrásnější sny! Právě

tak jsem si to představovala, ale neodvažovala jsem se říci ti toho tolik na-jednou.«

»Jen mi vždy pověz všechno, co si myslíš, Anago! Tím pomůžeš námoběma i národu. Tvé myšlenky jsou jasné a dobré!«

Mnoho dní se zabývali různými plány, uvažovali o nich a opět je zavrho-vali. Nakonec se však shodli na tom, aby bylo všechno zařízeno tak, jak o tom hovořili poprvé.

V celé zemi se začalo horlivě stavět. Školy, jednoduché domy se vzduš-nými místnostmi, se stavěly v údolích, aby do nich mohly chodit i nej-menší děti. Kláštery sester stály vždy v poloviční výši mezi školou a muž-ským klášterem. Tak byly v jejich ochraně, a přesto nezávislé.

Siddhárta sám projížděl od kláštera ke klášteru, aby promluvil s vedou-cími o všem potřebném. Všude, kam přišel, nacházel jen radost, nikdo ne-odporoval, jak se obával. Přišel čas, kdy ovoce muselo dozrát. Nyní se takstalo. Bylo nádherné, jak se vždy a všude projevovala vůle Věčného, jenkdyž se na ni dbalo.

Také na hoře Věčného byl postaven klášter pro sestry. Jako všude jinde,ani zde nesměl být až úplně na vrcholu, ale přesto stál dost vysoko, aby sesnad ženy necítily odstrčeny. Dole v údolí byla vybudována škola, světlá,ale úplně prostá budova.

Po skončení všech prací se Siddhárta vydal na cestu do Srínaru. Vymys-lel plán, jak nejlépe uskutečnit přesídlení do nových klášterů. A tento plánmu působil radost.

Ve stanovený den se objevil ve Srínaru se skupinou ochočených slonů.Všichni hleděli s údivem na zvířata, která sice dobře znali, nikdy je však nespatřili v takovém množství.

Na prosbu Anagy mělo být nejdříve požehnáno ženám, které opouštělyklášter, aby převzaly svou práci zasvěcenou službě Věčnému.

Siddhárta s údivem sledoval, kolik je zde žen. Byl opravdu nejvyšší čas,aby se rozdělily a odešly do dalších klášterů.

»Nepozoruješ u těch žen něco zvláštního?« zeptal se vedoucího muž-ského kláštera, který s ním procházel mezi budovami.

104

»To nemohu říci, mistře, jsem na ně zvyklý. Ale přece jen se mi zdá, žejsou šťastnější než jiné ženy. Všechny jsou krásné,« dodal ještě. »Volilasnad Anaga úmyslně ženy výjimečně krásné?«

»Tomu nevěřím,« usmál se Siddhárta. »Všechny naše ženy jsou krásné.Jestliže tak nevypadají, je to naše vina. Velmi dlouho jsme je považovali zanepatrné a utlačovali jsme je. Tyto sestry jsou však zbaveny všech pout. proto se jejich duše mohou rozvíjet a to proniká jejich těly a způsobuje, žejsou krásné.«

Slavnost se konala na velkém prostranství a měla skvělý průběh. Sidd-hárta požehnal ženám a slíbil jim sílu shůry, dokud si zachovají čistotu veslužbě Věčnému.

Po skončení slavnosti navštívil s několika ženami a bratry nově postave-nou školu. Přivítaly ho veselé hlasy.

Malé děti, které zde Anaga shromáždila, pohlížely zvědavě na příchozía jásaly nad věcmi, které jim školní sestry daly na hraní. Tyto první dětiškoly byly ubohoučké, vyhladovělé, jejich tělíčka nesla stopy úplné zaned-banosti, ba dokonce i zlého nakládání. Ale laskavou péčí se to ponenáhluzlepší.

Teprve příštího dne se všichni dověděli, k jakému účelu vzal s sebou Siddhárta tolik slonů. Měli ženám pomoci překonat obtíže cesty.

Mistr rozhodl, že všechny ženy s ním mají jet do Utakamandu. Tam měl v úmyslu nechat ty, které byly určeny pro tamější školu a klášter. S os-tatními chtěl pokračovat dál, od kláštera ke klášteru, až by mu nakonec zbylo jen několik žen, které kromě Anagy směly žít na hoře Věčného.

Ale tak snadno, jak si to Siddhárta představoval, to přece jen nešlo. Vět-šina žen se bála velkých zvířat a jen z donucení ženy usedly do pohodlnýchsedátek na hřbetech slonů. Tam se téměř zhroutily.

Anaga, která svůj počáteční strach rychle překonala, je utěšovala a ujiš-ťovala Siddhártu, že jejich strach zakrátko pomine.

Přesto trvalo několik dní, než spolucestující ženy zaujímaly ráno svá místa bez stálých domluv. Těšily se na Utakamand, neboť tam si budou moci několik dní odpočinout, a záviděly těm, které tam mohly zůstat.

I Siddhárta měl radost, že opět uvidí milovanou školu. Těšil se také na svého syna Ráhulu. Slyšel od něho jen samé dobré zprávy. Klášter i školavzkvétaly. Všichni uvítali sestry s otevřenou náručí, protože čím hloubějipronikali do života lidí, tím jasněji poznávali bídné postavení žen.

»Synu, jsi ve svém úřadě šťastný?« zeptal se otec, jehož pohled zálibněspočinul na synově štíhlé, mužné postavě.

105

»Ano, otče, jsem šťastný a věř mi, že si neumím představit krásnější prá-ci! Je mi líto Suddhódany, který se musí trápit s lidmi různé víry. Podívej se, jak nádherně se zde všechno rozvíjí! A proč? Protože jsme jedné myslia všichni sloužíme jednomu Pánu!«

»Jsem si jist, že by s tebou Suddhódana neměnil. Je rozený vladař! Jezcela jinak založen než ty. Zevně se každým rysem podobá své matce,vnitřně ale mému otci, po kterém má jméno.«

»A co malý Siddhárta? Podobá se ti, když má stejné jméno jako ty?«usmál se Ráhula.

»Tváří i nitrem, pokud se o tom u tak malého dítěte dá vůbec mluvit,«potvrzoval Siddhárta.

Ráhula se zamyslel.»Tak docela malý už nemůže být, otče. Jen si vzpomeň, kolik let uply-

nulo od té doby, co jsi ho viděl. Bude mu asi deset let.«»Zdá se mi, že čas letí stále rychleji,« přiznal se otec. »Každý den je tak

naplněn, že nemáme volnou ani chvilku. Je to opravdu už tak dávno, co sihrál s hady a opicemi?«

»Uvědom si, kolik se toho od té doby stalo!« připomněl syn. »Postavilose mnoho klášterů a škol. To vyžadovalo mnoho času.«

Jen nerad se Siddhárta loučil s kouskem země, který mu byl obzvlášťmilý, a s lidmi, které tam zanechával. Musel jet dál. Jeho cesta ho vedla odkláštera ke klášteru, všude dohlédl na plnění svých nařízení a uváděl před-stavené ženských klášterů i jejich pomocnice do jejich úřadů.

Jeli kolem Srínaru. Křehké ženy již cestovaly příliš dlouho. Siddhárta siuvědomil, že cestu správně nepromyslel, a při nejbližší zastávce o tom pro-mluvil s Anagou.

»Proč jsi mě neupozornila na mou chybu, Anago?« zeptal se vyčítavě.Podívala se na něho vlídně.

»Mistře, na tom tolik nezáleží, že nás cesta unavila. Zato jsme užily hod-ně radosti. Viděly jsme mnoho krásného, a co je daleko cennější, hodně jsme se naučily. Kromě toho si teď umím velmi dobře představit vedoucípři práci a to je jistě také důležité.«

»Jen mě neomlouvej,« odporoval mistr. »Na tohle všechno jsem vůbecnemyslel. Vzal jsem vás s sebou, jako se bere zboží, které je nutno ode-vzdat na různých místech. Stále znovu se přesvědčuji, že nejsem zvyklýzacházet se ženami.«

106

KONEČNĚ DOJELI do Indraprasthy. Srdce Anagy bouřlivě bušilo. Měla spatřithoru Věčného a směla na ni vystoupit! Ráno, den před příchodem na horu,požádala Siddhártu, aby mohla tuto cestu vykonat se třemi svými sestramipěšky.

Tak se stalo, že Siddhárta byl se svými průvodci na hoře radostně přiví-tán, ale ženy se přivítání nezúčastnily.

Muži přijali s ulehčením, že mistr přijel sám. Byl okamžitě zahrnut pra-cí, takže na ženy úplně zapomněl.

Mezitím ženy stoupaly pomalu, mlčky, krok za krokem vzhůru. Jejichnitro naplňovaly posvátné myšlenky a prochvívala je hluboká zbožnost.A nyní se před nimi v zatáčce cesty náhle vynořily bílé budovy.

Anaze se zdálo, že sní. Jaká krása! Nechala jít své společnice napřed a sama usedla na okraj cesty. Ani jedna z nich si nevšimla velkého hada,jak se plazí do křoví.

Anaga se pohroužila do sebe. Chtěla naslouchat hlasům shůry, které k níčasto hovořily. Také teď nečekala marně. Zdálo se jí, že se k ní dolů z mod-ré klenby nebes sklání zářící, vznešená postava líbezné ženy.

Stanula před ní a dobrotivě ji oslovila.»Anago, nyní nastupuješ svou pravou službu! Až dosud jsi byla jen při-

pravována, teď však začíná tvůj velký, posvátný úkol. Máš vést všechny ženy svého národa a pomáhat jim. Tebou, tvým příkladem, ale i tvou přís-ností a výchovou se mají probudit. Musí se vzdát nynějšího života, podob-ného životu květiny, a musí se naučit žít. Starost o trpící, ustarané, utlačo-vané, nemocné a umírající ženy přenech svým pomocnicím. Tvým úkolemje vyhledávat duchovně spící ženy a probouzet je.

Bude ti dána velká síla. Světlí pomocníci ti budou ukazovat cestu ke spí-cím duším tvých sester. Probouzej je, ukazuj jim, co znamená být pravou ženou! Chceš tak činit, Anago? Chceš sloužit Věčnému jako jeho věrná slu-žebnice?«

A duše Anagy, která byla do hloubi rozechvělá, zašeptala prostá, vroucíslova:

»Ano, chci!«»Budiž tedy požehnána!«Postava zmizela. Ještě dlouho seděla Anaga pohroužena do modlitby

a pak odhodlaně vykročila vstříc svému cíli. Vedle ní kráčel pomocník. Ne-bo to snad byla pomocnice?

Na hoře spatřili tři přicházející ženy. Pověděli o tom Siddhártovi a ten sivzpomněl, že chtěl čekat na Anagu v klášteře sester. Rychle se vydal na

107

cestu a dorazil právě včas, aby se s nimi setkal. Dívaly se na přicházejícíAnagu, jak se se zjasnělou tváří rozhlíží kolem sebe.

»Anaga je stále světlejší,« prohodila jedna z žen.»Znáte příčinu toho?« zeptal se Siddhárta.Ženy se na sebe podívaly a pak jedna z nich odpověděla:»Protože její duše rozkvétá.«

POMÁHAJÍCÍM SESTRÁM nastala doba horlivé práce. Sáriputta je upozornil namnoho chat, kde bude jejich pomoc vítána. Všude je vlídně přijali; sestrysi ani nepředstavovaly, že budou mít tak snadný začátek.

»To je tím, že bydlíme na hoře Věčného,« vysvětlovala Sísana, nejmlad-ší ze čtyř žen. »Lidé se radují ze všeho, co k nim odtud přichází.«

Ale žlutí bratři to vyciťovali jinak. S údivem pozorovali, co dokáží útléženy, když ochotně a obětavě plní svůj úkol. S vytrvalostí, kterou by nikdoz mužů nebyl schopen projevit, se v případě nutnosti ujímaly i té nejtěžšípráce, stále usměvavé, stále v radostné náladě.

»Mistře,« ozval se jednoho dne Amuruddba, »i pro nás byl příchod se-ster na horu požehnáním. Od té doby, co je bratři pozorují při práci, samipracují mnohem ochotněji jak v zahradách, tak i ve stájích. Také muži v okolí přijímají naše slova mnohem snadněji, protože ženy nám svou obě-tavou činností upravily cestu k jejich domovům a srdcím.«

Anaga, která měla na paměti svůj úkol, se však těchto prací nezúčastňo-vala. Zpočátku se sice musela plně věnovat vedení školy, ale později se ukázalo, že jedna z jejích pomocnic je velmi schopná, takže jí mohla dětisvěřit. S pomocí této mladé vdovy, která bydlela nablízku a jejíž duše nále-žela Věčnému, udržovala družinku v bezvadném pořádku.

Teď byla Anaga volná a mohla se věnovat svému zvláštnímu úkolu. Jakmá začít? I když se modlila a prosila, aby jí byla ukázána cesta, neslyšelanic. Pravděpodobně si musí najít cestu sama.

Kdyby jí aspoň některý z bratrů ukázal takovou spící ženskou duši! Onasama se styděla vyptávat se, protože úkol, který jí byl svěřen, opatrovala jako svátost.

Jednoho dne sešla do údolí a vydala se cestou vedoucí mezi rozkvetlýmizahradami. V jedné zahradě zahlédla dva stromy obsypané nádhernými květy. Bezděčně se zastavila. Všechny květiny ji neodolatelně přitahovaly.

V tom okamžiku spatřila pod jedním stromem lůžko upravené z draho-cenných hebkých látek a na něm ležící mladou ženu. Celou její postavu

108

zahaloval závoj, asi proti hmyzu, protože sluneční paprsky zachycovalo li-stí stromů.

Žena se ani nepohnula. Spí snad? Jakmile se v Anaze vynořila tato otáz-ka, ihned si uvědomila:

»Hle, spící duše! Musíš jít k ní.«Tiše vstoupila do zahrady, i když dříve byla tak plachá, že před lidmi

utíkala. Potichu se přiblížila k lůžku. Žena nespala. Měla oči otevřené a upřeně hleděla na oblohu. Teď se ale obrátila k cizí vetřelkyni.

»Co tady chceš?« zeptala se táhlým hlasem, z něhož se nedalo poznat,jestli se ptá z rozhořčení nebo údivu.

»Promiň, přítelkyně,« odpověděla klidně Anaga. »Ještě nikdy jsem nevi-děla tak krásné květy. Mohu se na ně podívat zblízka?«

Žena neuznala cizinku za hodnu odpovědi a odvrátila se. V jejím chová-ní bylo tolik opovržení, že jiná žena by jistě ztratila všechnu odvahu. Ana-ga však jen polohlasně zvolala:

»Chudinko!«Co to cizinka řekla? Jak přišla na to slovo? Cožpak není Vasišta nejbo-

hatší ženou v celém okolí? A čeho Anaga nedosáhla vlídností, to se jí po-dařilo díky jejímu zvolání. Žena se na lůžku napolo zvedla, upřeně se zadí-vala na cizinku a prudce se zeptala:

»Jak tě mohlo napadnout říci, že jsem ubohá? Nevidíš, že mě obklopujeblahobyt?«

»Nejsi snad chudinka, když odpovídáš na vlídnou prosbu mlčenlivým opovržením?« odpověděla Anaga s podmanivým úsměvem. »Nejsou ubohá,když můžeš ležet zde, pod nejnádhernějšími květy, a nevšimnout si jich? Musíš být ubohá, jestliže vydržíš nečinně ležet, místo aby ses hýbala při radostné činnosti. Tvé srdce je pravděpodobně prázdné, proto jsem tě poli-tovala.«

Vasišta naslouchala se vzrůstajícím údivem. Takhle s ní ještě nikdo ne-mluvil.

»Přišla jsi do mé zahrady proto, abys mi to pověděla?« zeptala se po-směšně.

»Myslím, že asi ano. Vešla jsem do zahrady, abych se podívala na květy.Ale hledám spící duše, a proto jsem sem byla přivedena.«

»Co je to spící suše? Kdo tě ke mně přivedl?«»Na to se nedá stručně odpovědět. Mohu se posadit vedle tebe?«Anaga nečekala na odpověď, usedla na kámen obrostlý mechem, upřela

na ženu své čarokrásné modré oči a začala:

109

»Přeješ si vědět, co je to spící duše? Nuže, představ si spícího člověka.Dýchá, protože to jeho tělo dělá samočinně, ale neví o sobě. Žije sice, alez takového života nic nemá. Rozumíš, jak to myslím?«

Anaga chtěla přirovnat k něčemu také spící duši, to však již nebylo nut-né. Z ženy to vyrazilo nezadržitelnou silou:

»Nemluv o spících lidech! Co jiného je celý náš život, ne-li trvalý spá-nek! Zabýváme se my ženy něčím jiným než jídlem, pitím, spaním a dý-cháním? A proč to děláme? Protože musíme žít. Tisíckrát lépe by bylo,kdybychom se nikdy nenarodily! Tisíckrát lépe by bylo, kdybychom smělyzemřít! Zemřít a rozplynout se v nirváně! Splynout s onou velkou nicotou,která je nad námi.«

Žena mluvila stále vášnivěji, až její slova přerušil proud slz. Anaga vsta-la, přistoupila k plačící Vasiště a rukou se něžně dotkla jejího čela.

»Byla jsem k tobě přivedena v pravý čas, sestro,« pronesla a její slovaprochvíval nesmírný soucit. »Podívej, víš přece sama, co je spící duše. Se-sterská duše, probuď se. Dovol, abych ti ukázala, že život je darem bohů.Že je to dar Věčného! Musíme se jen naučit jej žít správně!«

Anaga mluvila dál s Vasištou, jejíž slzy pomalu osychaly. Zůstala u níještě dlouho, dokud se v dálce neobjevilo služebnictvo. V té chvíli se Ana-ga rozloučila a slíbila, že zítra opět přijde.

Když druhého dne ráno přicházela k zahradě, spatřila ženu, jak stojí nacestě a nemůže se jí dočkat. Společně se pak procházely mezi nádherou kvetoucích stromů a květin.

Anaga bohaté, a přesto chudé ženě ukázala, kolik radostí jí může dát to-to nevyužité bohatství. Přemluvila ji, aby společně s ní natrhala plný koškvětů a doprovodila ji do školy a k některým ženám, které by jistě z květi-ny měly radost.

Duše Vasišty byla blízko probuzení. Potřebovala jen láskyplnou oporuAnagy, aby byla přivolána k životu. Náhle se probudila a rychle se rozvíje-la do netušené krásy. Vasišta se vroucně přimkla k Anaze a stále ji podpo-rovala dary pro chudé, nemocné a slabé.

V sousedství to vyvolalo pozornost, když bylo vidět bohatou ženu takčasto ve společnosti žluté sestry. Zvědavost přiměla jednou tu, podruhé ji-nou zahálčivou ženu, aby se přeptala Vasišty, proč to dělá.

Většina z nich jí nerozuměla. Jiné byly uchváceny a snažily se své ná-vštěvy zařídit na dobu, kdy Anaga Vasištu navštěvovala. Naslouchaly, kdyžsestra mluvila o Pánu všech světů. Vyptávaly se dál, a netrvalo dlouho a za-čaly se probouzet i ony.

110

A tehdy Anaga poznala, jaký zázračný úkol jí byl svěřen. Byla za nějvděčná. Její vlastní duše rozkvétala stále bohatěji a krásněji. S každým dá-váním sama přijímala, aniž si to uvědomovala.

Kdykoliv ji potkal Siddhárta, díval se na ni s údivem. Co to jen je, co tuto něžnou sestru tak oduševňuje? Zdálo se, že už ani nekráčí. Chodila,jen se vznášela.

Kdekoliv zavítala mezi lidi, zdálo se, že na ně přecházejí proudy míru.I bratři ji často vyhledávali, aby urovnala jejich názorové neshody.

Klášter sester se začal pozvolna plnit obyvatelkami, jimž byla okamžitěpřidělována práce.

V této době se Siddhárta mohl opět více věnovat svému spisování. Na-plňovalo ho radostí, když mohl při psaní zachycovat své myšlenky a tříbitje. Mnohé z toho, co dříve řekl, mu nepřipadalo v původní formě dost vhodné.

Zvláště intenzívně se zabýval myšlenkou týkající se odpuštění hříchů.Dříve vycházel z toho nejlepšího úmyslu a nechtěl připustit, že hříchy mo-hou být odpuštěny. Smí na tom setrvat? Není teď národ zralejší než předlety? Je nyní schopen slyšet pravdu?

Rozhodl se, že o tom promluví s Ráhulou. Syn má klidný a jasný úsu-dek, navíc se umí vyjádřit skromně, a přesto určitě. Od něho by se nejlépedověděl, co je správné.

Vzkázal synovi, aby přišel a podal mu zprávu o Utakamandu. Vždyť toje už více než dva roky, co tam byl naposled. Jak ten čas letí!

A zatímco jeho myšlenky často zalétaly ke staršímu synovi, myšlenkymladšího syna se obíraly jím a nabyly dokonce hmatatelné formy.

JEDNOHO DNE překročil práh jeho komnaty jinoch, pohlédl na něho jasnýmzrakem a zeptal se:

»Znáš mne?«Siddhárta se na něho jen letmo podíval, a již věděl, koho má před sebou.Jako by se díval do zrcadla, které má omlazující kouzlo, tak viděl před

sebou svůj vlastní obraz.»Siddhárto!« zvolal.Hoch měl radost, že se mu překvapení podařilo. Dostal se na horu nato-

lik tajně, jak to jen bylo možné. Své průvodce zanechal dole a pak uprosilvšechny sluhy, aby ho neohlašovali. Nikomu nemusel říkat, kdo je, jménose mu dalo snadno vyčíst z tváře.

111

»Dědečku, jdu se k tobě učit! Je mi dvanáct let. Otec i já si myslíme, že nemohu udělat nic lepšího, než vstoupit k tobě do školy.«

»Mám radost z tvého rozhodnutí, Siddhárto,« ujistil ho mistr. »Souhlasi-la matka s tvým odchodem?«

»Matka?« smál se jinoch. »Matce jsem již dávno odrostl! Má koho hýč-kat. Po mně je malý Ráhula, tomu je už skoro osm let. Pak následuje Sudd-hódana, po něm Arusa, který má jméno po matčině otci, a konečně loni při-šla maličká Mája.

Tak vidíš, dědečku, že mě matka skutečně nepostrádá. Otec mne pouštěls těžkým srdcem,« svěřoval se Siddhárta vážně, »ale ví, že je to jen na ně-kolik let a že jen u tebe se mohu naučit všemu, co potřebuji pro náš lid.«

Když Siddhárta přivedl vnuka – svůj věrný obraz – do školy, přijali hovšichni s radostí. Učitel upozornil, že by bylo dobře, kdyby chlapce jinakpojmenovali.

»Říkejte mu Gautama,« navrhl Siddhárta. »Je to naše rodové jméno a kro-mě toho se i mně tak říkalo po celou dobu, co jsem chodil do školy.«

Všichni souhlasili a Gautama se vmísil mezi ostatní žáky, kteří byli mno-hem starší než on. Přesto bylo jeho cítění tak čisté a světlé, že chápal dale-ko lépe než všichni ostatní.

Nejraději sedával u Siddhárty a vyptával se ho na všechno, čím se jehomysl právě obírala.

Uplynulo několik měsíců a přišel Ráhula. Učedníci zajásali, když vidělistát všechny tři vedle sebe. Ráhula i Gautama se tolik podobali Siddhárto-vi, že to budilo zdání, jako by mistr stál před nimi současně v trojím růz-ném věku: jako mladík, zralý muž a stařec.

Nedalo se přehlédnout, že mistr zestárl. Kolik mu je asi let? Sám to ne-věděl. Počítali, že je mu jistě kolem sedmdesáti. Přesto vypadal jako jedenz nejzdatnějších. Jeho duch byl nezkalen a oči mu mladistvě zářily.

Jakmile to bylo možné, položil Siddhárta synovi otázku, která ho tolikzaměstnávala. Musel mu nejdříve vysvětlit, co ho kdysi přimělo k nespráv-nému výkladu. Ráhula zavrtěl hlavou.

»Otče, nevěřím, že by bylo nutné říci lidu něco, co jsi sám nepovažovalza správné. V každém případě se domnívám, že udržovat v platnosti špatnývýklad ještě teď není tebe hodno.«

Náhle zazněl hlas nejmladšího, o němž si mysleli, že je v zahradě. »Chá-pu, proč to tak dědeček řekl. Uvědom si, Ráhulo, jací byli lidé, než se dověděli o Věčném. Kdyby je dědeček ujistil, že Bůh, Pán světů, odpouštíhříchy, vůbec by se nesnažili je odčinit. Ty působíš v Utakamandu, kde vši-

112

chni lidé věří ve Věčného. Kdybys žil v Kapilavastu, byl bys jiného názoru.Náš národ, který dovede těžce pracovat, když to musí být, se nerad duchov-ně namáhá. Jde raději k věštcům nebo čarodějům.«

»Co to povídáš, Gautamo?« namítl Gautama zděšeně. »Co je to za lidi,o kterých mluvíš?«

»Jsou to špatní lidé, kteří kolem sebe šíří temnoty. Poutají lidské duše tvrzením, že dovedou uchlácholit hněv bohů a naklonit je k mírnosti. Tančía odříkávají všechny možné nesmyslné průpovědi, přijímají za to penízea lidé přitom nepozorují, že jsou podváděni. Je přece mnohem pohodlnějšízbavit se hříchů tímto způsobem než vlastním úsilím, přemáháním sebe sama nebo pokáním. Otec říká, že je to nemoc našeho lidu a že velká částnašeho národa se nikdy správně neprobudí. Mnozí usínají i poté, co byliprobuzeni.«

»Slyšte chlapce!« snažil se Ráhula žertovat, aby Gautama nezpozoroval,jak jsou muži na něho hrdí. »Mluví jako dospělý!«

Gautama nevěděl, jestli se má durdit nebo dělat, jako by posměch ne-slyšel. Rozhodl se pro druhé řešení, protože toho měl ještě velmi mnoho nasrdci.

»Proto bych také chtěl, až budu starší, přenechat vládu našemu malémuRáhulovi a stát se lidu tím, čím jste mu vy dva. Chtěl bych sloužit, ne pa-novat!«

Oba se na sebe podívali. Jak se u nich tří všechno postupně opakuje! Vevšech plála žhavá láska k národu, a přesto nechtěli být vládci, ale chtěli tuto lásku projevovat službou.

»Gautamo, nechtěl bys jít se mnou do Utakamandu, kde byl dědeček takšťastný?« lákal Ráhula chlapce, protože zatoužil po tom, aby mohl tuto ob-divuhodně otevřenou duši zdokonalovat.

Gautama však odmítl.»Na to je dost času. Až se dědeček vypraví na návštěvu Utakamandu,

snad mě vezme s sebou. Teď nesmím promeškat ani den, kdy se od něhomohu učit.«

Pak hovořili o Anaze. Ráhula se vyptával na práci sester a na pokroky kláštera. Siddhárta ho dokázal informovat o všem, ale říci, co dělá Anaga,která byla přece tak neúnavně činná, nemohl.

»Ty to nevíš, dědečku?« zeptal se Gautama udiveně. »Ona probouzí spícíduše. Nedávno jsem slyšel, jak jedna žena – jménem Vasišta – pověděladruhé: ›Anaga burcuje ženy z prázdného, bezduchého žití, aby se tím boha-těji rozvíjely.‹ To je její práce.«

113

»Přál bych si s ní promluvit,« poprosil Ráhula.Siddhárta rád svolil. Předpokládal, že Anaga nebude nic namítat.Ráhula měl v úmyslu navštívit ji v klášteře, ale nezastihl ji tam. Druhý

den byl Siddhárta požádán, aby k ní přišel. Zpočátku si myslel, že Anagazřejmě špatně porozuměla zprávě, kterou jí Ráhula zanechal, a domnívá se,že se po ní mistr tázal.

Proto chvíli váhal, zda má vyhovět prosbě, nebo má poslat Ráhulu. Gau-tama však jeho nerozhodnost ukončil slovy:

»Ať jdou všichni tři Gautamové společně, to ji potěší!«Siddhárta souhlasil, a tak všichni tři šli kousek cesty dolů až ke klášteru

společně.V klášteře vládlo tiché, ale silné vzrušení.»Mistře, naše matka se nás chystá opustit!« volaly některé ze sester, kte-

ré stály v pláči před domem.Siddhárta se velmi polekal. To přece nemůže být! Anaga je ještě mladá

a zde jí je tolik potřeba. Díky svému tichému, samozřejmému způsobu jed-nání se stala středem všech ženských klášterů, vedoucí všech škol. Všech-no, co vzala do ruky, bylo provázeno štěstím. A nyní chce odejít?

»Kde je?« zeptal se Siddhárta.Sestry ho uvedly do vzdušné místnosti, kde Anaga odpočívala. Nepozo-

rovala, že za mistrem vstoupili také oba další. Dívala se jen na Siddhártu.Šťastný úsměv přelétl přes její bledý obličej, který velmi pohubl.

»Mistře, děkuji ti, že jsi přišel. Musím se rozloučit. Světlý posel Věčné-ho mě zavolal! Smím vystoupit vzhůru a nahoře sloužit dál. Mé síly už prozemi nestačí. Vyškolila jsem Patnu, takže může zaujmout zde dole mémísto. Dokáže to, protože její chtění je čisté a její síla dosud nespotřebo-vaná.«

Anaga se odmlčela. Siddhárta chtěl promluvit, ale pokynula mu, aby bylzticha.

»Mistře, musím ti toho ještě hodně říci. Dovolil jsi mi pracovat. Děkujiti za to. Nikdy jsi nežádal, abych se odpovídala z toho, co dělám. Věděl jsi,že mou práci mi přikázal světlý posel Věčného. Mým skutečným povolá-ním bylo probouzet spící duše. Teď to bude místo mě provádět Vasišta.Plně mne nahradí, protože v jejím nutru plane žhavá láska k duším sester.Mistře, děkuji ti za všechno, co jsi dal mně, nám i našemu lidu.«

Anaginy oči se rozšířily. Trochu se napřímila, a i když pohlížela na pří-tomné, zdálo se, že se dívá daleko za ně.

»Slyšte, co praví posel Věčného:

114

Siddhárto, muži čistého chtění, pevného srdce a velkého poznání, dbej,abys Věčnému sloužil více než svému lidu!

Ráhulo, který jsi větší než Siddhárta, dbej, aby tě tvůj vnitřní oheň ne-strávil předčasně! Jsi povolán vykonat veliké věci, ale nespaluj své tělo z obou stran, jinak zhasne dřív, než dokončíš svůj úkol!

Gautamo, který budeš největší, zůstaň čistý, pokorný a cudný, a Věčnýtě povolá mezi své služebníky na věčnosti!«

Komnatou zazněly tiché tóny. Tři rozechvělí muži naslouchali; zdálo sejim, že kolem Anagy vidí stát světlé postavy. Náhle začala Anaga opět mlu-vit, její slova však již nepatřila lidem:

»Ty Vznešená, které náleží můj život, dovol mi dále sloužit, ať je to kde-koliv!«

Siddhárta byl omilostněn otevřeným duchovním zrakem vidět, jak se nadsestrou sklonila světlá postava a potom odvedla její duši s sebou.

Když záře pohasla a tóny dozněly, spočívalo na loži už jen bezduché těloAnagy a její obličej byl zjasněn nadpozemskou blažeností.

NA HOŘE VĚČNÉHO vládl kvůli odchodu milované sestry velký smutek. Vši-chni se cítili být s ní spjati, i když byla zevně všem stejně vzdálená.

Vasišta a Patna bědovaly, že nedokáží zvěčnělou nahradit. Měly sice tunejlepší vůli, ale chyběla jim síla, která pronikala Anagou.

Když to Ráhula uslyšel, požádal otce, aby směl s oběma promluvit. Cítil,že Siddhárta je stejného mínění jako naříkající ženy: nikdo není schopenAnagu nahradit. Kdyby oběma ženám domlouval on, scházelo by jeho slo-vům přesvědčení.

Zato Ráhula to viděl jinak. Ctil Anagu a obdivoval se její činnosti, nepo-hyboval se však v kruhu těch, kteří byli neustále kolem ní. Proto si zacho-val jasný pohled.

Věděl, že jestliže je někdo povolán na nějaké místo ke službě Věčnému,záleží pouze na něm, přijme-li sílu, kterou potřebuje.

Místo nářku mají obě ženy jednoduše otevřít své nitro a prosebně vzhléd-nout vzhůru. Pomoc jim nebude odepřena. V tom smyslu jim to také sdělil,sice prostě, ale důrazně.

Na Vasištu jeho slova hluboce zapůsobila. Vstala a poděkovala mu:»Ráhulo, velmi jsi mně pomohl. Denně budu prosit o sílu a učiním vše-

chno, co bude v mé moci. Nebudu se srovnávat s Anagou, nebudu hloubato tom, jestli to nebo ono mohla ona udělat lépe.«

115

»Tak je to správné, Vasišto,« pochválil ji vlídně Ráhula za její rozhodnu-tí. »Věčný nežádá nic víc, než aby každý ze sebe vydal to nejlepší. Co pakještě chybí, to k tomu přidá sám.«

Patnu ale nebylo možné uklidnit.Ráhula ji nechal chvíli bědovat, až vyčerpala celou zásobu slov a myšle-

nek. Když i potom mlčel, pohlédla na něho s očekáváním. Jestliže předchvílí pochválil Vasištu, musí si přece všimnout její skromnosti, s níž do-brovolně ustupuje do pozadí.

Ráhula, který žil v docela jiném světě a sám na sebe úplně zapomínal,však měl vzácný dar, jakého se dostalo jen málo lidem: uměl pohlédnoutlidem až na dno duše. Viděl, že Patnina skromnost je ve skutečnosti zdán-livá.

Na její tázavý pohled pravil:»Cítíš správně, když pochybuješ o tom, zda dokážeš správně zastávat

Anagino místo. K takovému úkolu je potřeba daleko víc, než jsi schopnadát.«

Prudce ho přerušila:»Sama Anaga mě určila, abych zastávala její místo. Budu si počínat jako

Vasišta, a pak to půjde. Proč by zrovna mně Věčný nepropůjčil sílu, kterou budu potřebovat?«

»Protože ti chybí pokora, Patno!« zněla přísná Ráhulova odpověď.»Svým planým nářkem jsi mě chtěla přimět jen k tomu, abych ti domlou-val a chválil tě.

Ty sama jsi ve svém nitru přesvědčena, že bys svěřenou práci dokázalavykonávat právě tak dobře, jako ji dělala Anaga. Ale mě jsi o tom nepře-svědčila. Požádám svého otce, aby ti dal jinou práci.«

Patně se úlekem rozšířily oči. Takhle si rozmluvu s Ráhulou nepředsta-vovala. Jak je bezohledný!

Než se však vzpamatovala a uvědomila si, co by měla odpovědět, opustilRáhula klášter a stoupal klidným, jistým krokem vzhůru. Ráhulova chůzese vždy vyznačovala vnitřní jistotou, která na diváky působila uklidňujícímdojmem.

Siddhárta se zhrozil, když mu Ráhula vyprávěl o výsledku své rozmluvy.»Nebyl jsi na Patnu příliš přísný, synu? Ženy mají různé slabůstky, s ni-

miž je nutné počítat.«»Myslím, otče, že když chtějí ženy sloužit Věčnému, musí překonávat

své slabosti právě tak jako my. Ale to, čemu v tomto případě říkáš slabůst-ka, bych spíše přirovnal ke shnilému ovoci, které je napohled velmi krásné.

116

Takové ovoce je nutno odstranit dřív, než nakazí jiné. Nechtěl bys mi dátPatnu s sebou, aby se v ženském klášteře v Utakamandu naučila skutečnéslužbě?«

Siddhárta se nedal tak lehce přesvědčit a Ráhula by musel možná ještěhodně dlouho mluvit, kdyby v té chvíli nevstoupila do komnaty Patna, anižse předem ohlásila.

Jak se ta žena za několik málo hodin změnila! Rysy obličeje jí zhrublya kolem úst stažených hněvem se objevily nepěkné vrásky.

»Co hledáš zde nahoře, Patno?« tázal se Siddhárta laskavým hlasem, vekterém zněla výčitka.

»Ano, vím, že je nezvyklé, jestliže žena vstoupí do domu mužů, i kdyžmy ženy nejsme v očích Věčného méně než oni,« pronesla Patna vzdorně.»Ale musela jsem přijít! Myslela jsem si totiž, že tento zde,« a ukázala na Ráhulu, který po jejím příchodu vstal a postavil se k oknu, »tě bude chtítpopudit proti mně.

Přeháněla jsem, když jsem se v jeho očích tak snižovala. Doufala jsem,že mě utěší. Když se tak nestalo, dala jsem se strhnout ještě dál. Jen on sám je tím vinen, jestliže se mu má slova nelíbila. Mistře, věř, že jsem do-statečně schopna nahradit Anagu v jejím úřadě a vést pevnou rukou všech-ny kláštery v zemi.«

Patnina řeč dokázala mnohem zřetelněji než všechna Ráhulova slova, žeusuzoval správně. Ta žena by mohla celé věci jen uškodit. Vnitřní hlas všakSiddhártovi zašeptal jméno jiné ženy. Věděl již, co má dělat.

»Patno, ani mně, ani tobě nenáleží určovat, kdo má nahradit Anagu,« prohlásil se vší určitostí. »Věčný sám o tom rozhodl. Právě teď mi bylozjeveno, že je k tomu vyhlédnuta Sísana. Nuže, tato otázka je tím vyřízenaa mezi námi může opět nastat harmonie.«

Patna zbledla jako křída.»K tomu úkolu mě určila Anaga, než zemřela,« tvrdila. »Ona byla vedou-

cí ženského kláštera, a ne ty, mistře! My ženy se řídíme tím, co řekla ona.«»Každé z tvých slov tě soudí, Patno,« odpověděl klidně Siddhárta. »Je

mi líto, že se dáváš tak strhnout. Jdi do své komůrky a snaž se v modlitběopět najít rovnováhu své duše.«

Vzlykající Patna opustila mistrovu komnatu. Nebyla schopna se ovlád-nout ani natolik, aby před ostatními skryla své city.

O to větší byla sebekázeň mužů: nikdo z nich nemluvil o této ženě s ji-nými. Netoužili ani vědět, s jakým žalem se vláčí. Nemohli jí pomoci,a proto nevysílali své myšlenky tímto směrem.

117

Během dne svolal Siddhárta ženy na velké prostranství a tam jim ozná-mil, že Vasišta, která zesnulé Anaze pomáhala probouzet spící duše sester,převezme nyní tuto práci po ní a vedení klášterů se ujme Sísana.

Patna na tomto shromáždění chyběla. Nebylo ji vidět ani v následujícíchdnech, takže ji dal mistr k sobě zavolat. Jeho posel se vrátil s nepořízenou.Patna nebyla nikde k nalezení.

Siddhárta se za ní vydal sám, ale i jeho dotazy v klášteře byly bezvýsled-né, dokud se nevrátila Vasišta, která pracovala několik dní v údolí.

Vyprávěla, že se dole setkala s Patnou, oblečenou do šatů, které nosívaladříve. Oznámila jí, že služba Věčnému ji volá daleko do země, kde má zí-skávat duše. To byla poslední zpráva o ní.

KDYŽ SE RÁHULA vrátil domů, zabral se Siddhárta opět do svých rukopisů.Neustále mu tanula na mysli poslední slova Anagy. Co mínila svou vý-strahou? Slouží-li svému národu, slouží tím přece také Věčnému. Bylo bymožné zapomenout při tom na Pána světů?

Výstraha však nevyšla z její duše, ale byla vyslovena shůry. Musí jí býtpamětliv. To také chtěl, ovšem nerozuměl jí.

Nerozuměl ani smyslu slov určených Ráhulovi. Jak by mohl strávit svésíly předčasně? Podobenství o světle hořícím na obou koncích chápal, aleje Ráhula takovým světlem? Obě tyto výstrahy se pravděpodobně týkají něčeho v budoucnu, pro současnost však dosud nepřicházejí v úvahu. Tímse konečně uklidnil.

O posledních slovech Anagy přemýšlel i Gautama. Slova, která se týkalajeho, téměř neslyšel, protože jeho mysl byla příliš zaujata oběma výstra-hami.

Je možné, aby byl Ráhula větší než Siddhárta, jehož nazývají mistrem? V čem tedy spočívá velikost? Mladý Gautama přemýšlel a hloubal, srovná-val oba muže, kteří mu byli vzorem, ale rozluštění nenašel.

Když se jednoho dne procházel v zamyšlení zahradou, padl jeho pohledna velký cedr čnící vysoko k nebi. V tomto kraji byl cedr vzácností, takžejej lidé nechali volně růst a nic kolem něho nezasadili.

Doširoka rozkládal své větve a vydechoval ve slunečním žáru jemnoukořennou vůni. Na svých procházkách chodíval Gautama kolem cedru čas-to, ale dnes ho zvlášť upoutal.

Přemýšlel: Ráhula je jako cedr! Odhodlaně usiluje stále vzhůru a nic ho nemůže zadržet. A tak jako cedr poskytuje jiným stín a vůni, tak i Ráhula

118

myslí na jiné a svůj život věnuje jen službě. Náhle jinoch pochopil, proč jeRáhula větší než Siddhárta. Pochopil také, co to má znamenat, že svůj pla-men stravuje příliš rychle.

Gautama jednou ponořil do nádobky s olejem knot tak, že oba konce vy-čnívaly ven. Knot byl napájen olejem jen uprostřed. Potom oba konce za-pálil a měl radost, jak pěkně hoří, až náhle za neuvěřitelně krátkou dobuoba plaménky zhasly.

Ráhula pracoval nad svoje síly. Zasahoval všude, kde bylo nutné vyko-nat tělesnou práci, pro kterou se nenašlo dost pomocníků. Toho si všimli Gautama.

Jeho průvodci mu vyprávěli, jak se neúnavně stará o své podřízené, učí je, utěšuje, povzbuzuje a napomíná. V noci pak píše. Jaký div, že sám Věč-ný mu dal výstrahu, pomyslel si Gautama.

Siddhárta byl jiný. Nevěnoval se úkolům tak bezvýhradně, ale myslel jižpři tom na nové úkoly. Dovedl také proležet celý den někde pod stromem a přemýšlet. Něco podobného si Gautama nedokázal u Ráhuly vůbec před-stavit.

Považoval za správné, že se mistr šetří, protože je už starý. Bylo by smut-né, kdyby odešel na onen svět jako Anaga a nastaly pak spory o jeho ná-stupnictví. Možná, že jeho nástupcem by byl Ráhula. Ánanda sice většinouSiddhártu zastupoval, když byl nepřítomen nebo když si chtěl odpočinout,nebyl však ani tak moudrý, ani tak vynikající jako ti dva.

Zatímco tak přemýšlel, zastoupil mu cestu jeden z jeho malých přátel.»Gautamo, pojď se mnou,« pokynul mu.Jinoch okamžitě uposlechl. Dost často se stávalo, že ho maličcí upozor-

ňovali na něco krásného nebo zvláštního.Nyní ho bytostný vedl do lesa. Prodírali se hustým houštím, až se dostali

na osamělé, sluncem ozářené místo. Ležel zde jeden z velkých strážných hadů a pohasínajícím zrakem se rozhlížel kolem sebe.

»Milý, krásný hade, chystáš se opustit tuto zemi?« zeptal se Gautamaa poklekl vedle něho.

Pochopil, že had si přál ještě jednou vidět člověka, který pro něho měl vždy vlídné slovo, a rozloučit se s ním. Zlehka přejel rukou po krásné kres-bě na jeho hřbetu, ale had si přál víc. Gautama vyrozuměl jméno »Sári-putta«.

»Co je se Sáriputtou?« zeptal se láskyplně. »Mám ho zavolat? Ne? Co tedy chceš?«

Maličký přítel se do toho vložil jako prostředník:

119

»Chtěl tě poprosit, aby ses ujal Sáriputty, protože se bude cítit velmi opuštěný. Je poslední ze tří hadů a denně starce navštěvoval. Byla to jehoskrytá radost. Sáriputta je už velmi starý, buď k němu hodný!«

Gautama to slíbil. Dojalo ho, že zvíře bylo ve své věrnosti tak velké, ženechtělo opustit zemi, aniž se postaralo o člověka. Rozmlouval tiše s ha-dem a děkoval mu za jeho věrné služby, které on i jeho bratři věnovali hoře.

»Budete nám scházet,« ujistil ho.Had se namáhavě odplazil do křoví. Gautama prosil, aby zůstal, ale had

jeho slov nedbal. Bytostný mu připomněl:»Nech ho! Copak nevíš, že zvíře nemůže umřít, když na něm spočívá

pohled člověka? Kdybyste to vy lidé věděli, netrápili byste svou účastí umírající zvířata, která jsou vám milá. Z posledních sil se vzchopí, jen abyo maličko prodloužila svůj život a mohla zemřít o samotě.«

Gautama se v zamyšlení vracel do školy. Jak mnoho se naučil. VyhledalSiddhártu a vyprávěl mu o smrti posledního hada.

»Musíme si opatřit jiná zvířata ke hlídání,« mínil Gautama.»Přišli bez toho, že bychom je volali,« odpověděl Siddhárta. »Snad se

objeví nějaké jiné zvíře.«Pak se Gautama vydal do míst, kam starý jogín chodíval na svou obvyk-

lou vycházku za sluncem. Ostýchavě ho oslovil. Stařičký muž, který byl samá kost a kůže, v něm vzbuzoval úctu. Když mu vyřizoval pozdrav odhada, obával se, že ho rozesmutní. Sáriputta však řekl téměř vesele:

»Jak se mi ulehčilo, že směl odejít přede mnou! Kdo by se jinak o něhostaral?«

Gautama užasl nad tím, jaký vroucí vztah spojoval člověka se zvířetem,takže se jeden staral o druhého a na sebe vůbec nemyslel.

Sáriputta se rozhovořil o velkém poslání, které čeká na Gautamu.»Gautamo, vím, že jednou povedeš celý náš velký národ. Přičiň se, aby

ses mu naučil rozumět. Nezůstávej stále zde, ale vydej se i do jiných krajů!Věř mi! Se svými hady jsem prošel zemi křížem krážem, od vysokých

pohoří až k modrému moři, od chladných krajů až po kraje horké. Lidéjsou všude jiní, liší se nejen původem a zevnějškem, ale i v mravech a cítě-ní. Ani dvě knížectví si nejsou podobná. A v naší zemi jich je přece mno-ho. Poznej je, protože jinak je neovládneš!«

»Já však nechci být vládcem, Sáriputto, chci sloužit,« prohlásil Gautamase vší rozhodností. Jeho zrak se rozzářil.

»Komu bys chtěl sloužit, ty, knížecí syn?« zeptal se Sáriputta. »Víš, coznamená sloužit?«

120

»Sloužit znamená oddat se celou duší úkolu, který jsme poznali jako svůjvlastní.«

»A komu chceš takto sloužit?«Sáriputta se tázal naléhavě. Gautama bez rozmýšlení odpověděl:»Chci sloužit Věčnému!«»A svému národu ne?« protáhle, skoro bolestně vycházela slova ze Sári-

puttových úst. Prosebně se zadíval na jinocha.»Ovšem, že chci sloužit svému národu, to znamená, chci sloužit Věčné-

mu ve svém národě. Tak je to správně řečeno,« odpověděl Gautama.Nerozuměl starcově bolesti. Stařec začal hovořit, zpočátku pomalu a roz-

vážně, jak bývá zvykem velmi starých lidí, ale čím déle mluvil, tím bylajeho řeč rychlejší a naléhavější:

»Gautamo, slyš mne. Osud našeho národa nám musí ležet na srdci vícnež všechno ostatní na zemi. Věčný má zástupy služebníků zde dole i na-hoře na onom světě. To víš stejně dobře jako já. Vždyť je můžeš vidět. Nemyslíš, že jich má dost? Ale náš národ bude mít ku pomoci jen tebe.

Gautamo, potomku kmene Šákja, nezavrhuj svůj knížecí původ. Kdybyz tebe chtěl mít Věčný sluhu, narodil by ses v některé chatě.

Gautamo, vidím přicházet dobu, a není již tak vzdálená, kdy se náš ná-rod ocitne na chybných cestách. Nauku, kterou mistr přinesl, lidé pomísís jinými naukami. Drahocenná moudrost zanikne v chytráctví rozumu a v nesprávném myšlení. Vidím dobu, možná vzdálenou, možná blízkou,kdo ví – pro Světlo není dlouhé nebo krátké doby –, kdy se celý náš národbude muset podrobit cizím panovníkům. Stanou se z nás páriové! Slyšíš,ze všech!

Gautamo, miláčku bohů, jen ty tomu můžeš zabránit. Věnuj se služběsvému národu celou duší! Chop se pevnou rukou žezla své říše! Siddhártamá stoupence ve všech knížectvích. Shromáždi je, ujmi se jejich prostřed-nictvím vlády nad říší, spoj se s jejich vládci nebo je přemoz, třeba i bo-jem! Nezáleží na tom, jak to uděláš, jen když z mnoha jednotlivých částíutvoříš silný celek. Potom bude národ až do pozdních dob dost silný, abymohl vzdorovat cizím dobyvatelům. Pak bude vzkvétat k radosti lidí i Věč-ného.

Gautamo, jdi do sebe! Úkol, který ti zde naznačuji, je hodný člověka,jako jsi ty, jemuž Věčný požehnal! Budeš větší než Siddhárta a národ tě bu-de milovat, národ, který zachráníš před bídou a porobou!«

Sáriputta těžce dýchal a musel skončit, ale jeho oči, ty pronikavé, bystréoči prosily a žadonily dále.

121

Gautama stál před ním a vlídně na něho pohlížel. Jeho oči však byly ja-koby obráceny do nitra, neboť celé jeho myšlení se zformovalo ve vroucímodlitbu:

»Věčný, dovol mi, abych poznal, zda je to pokušení nebo volání, kterémi posíláš!«

»Ani jedno, ani druhé, Gautamo,« zaznělo v jeho nitru. »Musel jsi vše-chno vyslechnout, aby sis ze svobodné vůle zvolil svou cestu. Věčný si ne-přeje mít služebníky z donucení.«

A opět stoupala jinochova duše v modlitbě vzhůru:»Pane všech světů, chci být tvým služebníkem! Kamkoliv mne postavíš,

tam chci působit. Ale chci sloužit, nechci vládnout!«Gautamovu duši naplnil velký mír. Jinoch se láskyplně obrátil se starému

jogínovi, v jehož slovech nyní poznal a ocenil velkou, nezištnou lásku k ná-rodu.

»Sáriputto, slibuji ti, že jako služebník Pána všech světů nikdy na svůjlid nezapomenu. Ať už ze mě učiní vládce, mudrce nebo pomocníka, chcisvou láskou zahrnout celý náš národ.«

»Nuže, zavolej Siddhártu, abych se mohl rozloučit,« zašeptal Sáriputta.Netrvalo dlouho a mistr přišel, rozechvěný myšlenkou, že jeho první

»pán« ho chce opustit. »Přej mi smrt, Siddhárto,« prosil stařec mdle. »Nemohu už být prospěš-

ný svému lidu, ale vím, že po mně přijde někdo, kdo mu pomůže.«Jestli jogín mínil Gautamu, nebo viděl někoho jiného, o tom se nikdo ne-

odvažoval rozhodnout.Sáriputtovy oči se pro tento svět zavřely, ale druhé, vnitřní oči se otevře-

ly. Pravděpodobně viděl překrásné obrazy, protože jeho stařecký, až do té chvíle malátný hlas zněl jásavě:

»Vidím svůj lid v bídě a nouzi. Vidím jej zotročený cizinci, kteří se těšíz toho, co naše nádherná země plodí krásného. Vidím však někoho, kdo jesilný a mocný, spravedlivý a dobrotivý. Ten přijde a lid osvobodí. Ukážemu správné cesty a probudí spící duše.

Pane, Věčný, prosím tě: dovol mi, abych, až přijde vládce, směl žít opětve svém národě a připravit jej pro jeho vládu! Ó Věčný, celý můj život pa-třil mému lidu. Kéž se tak stane ještě jednou!«

Oba přítomní pohlíželi uchváceně na starce, jehož rysy byly jasem jakoproměněny. Opět začal mluvit, ale tentokrát tišeji:

»Ó Věčný, děkuji ti, že chceš vyslyšet mou prosbu! Ano, kvůli svému lidu se chci zříci všeho. Budu čekat někde na onom světě, až přijde čas,

122

kdy se budu smět opět vrátit na zem, abych přivedl svůj národ vládci. Dě-kuji ti!«

Tělem projelo trhnutí. Siddhárta položil ruku na srdce věrného druha –netlouklo již.

»Sáriputto, v lásce ke svému lidu jsme byli zajedno. Kéž i mně Věčnýdopřeje, abych ti směl pomáhat v době, ve které chceš připravovat náš ná-rod pro vládce!«

Tiše se pomodlili a pak společně odešli oznámit bratrům, že Sáriputta jeopustil navěky.

SÁRIPUTTA BYL uložen k odpočinku tak, jako předtím Anaga a jak to byloobvyklé na druhé straně Himálaje.

Dosud bývalo zvykem, že mrtvá těla vznešených mužů byla spalovánana hranicích. K čím vyšší kastě zemřelý náležel, tím ušlechtilejšího dřevase použilo.

Jestliže někdo zemřel bezdětný nebo jeho synové byli ve věku, kdy už nepotřebovali matku, nechávala se vdova spálit s ním, aby její duše přešlana onen svět s mužovou duší.

Tělesné pozůstatky všech ostatních byly zavinuty do pláten a odnesenyven do lesů, kde byly ponechány na pospas zvěři. Protože podle bráhman-ské víry se duše již vydala na svou cestu, na těle nezáleželo.

Od doby, kdy široké masy lidu uvěřily ve Věčného, Siddhárta tento straš-ný zlozvyk vymýtil. Horlil proti upalování vdov a proti zneuctívajícímu vy-nášení mrtvých do lesů, neukázal však lidem nic lepšího.

Ponechal jim na vůli, jestli budou své mrtvé spalovat na hranicích. Větši-nou se tak dělo, ale někteří lidé vhazovali mrtvá těla do posvátného prouduGangy.

Jednoho dne Ráhula vyprávěl, jak pochovávají své mrtvé v tibetských klášterech. Jeho vyprávění Siddhártu velmi zaujalo a rozhodl se zavést ten-to způsob také zde. Proto nechal Anagu i Sáriputtu pohřbít v malých jesky-ních na hoře Věčného.

Jeskyně zazdili a před nimi zasadili náhrobní desku se stručným nápisem.Před Anaginou hrobkou bylo možné číst:

»Anaga, naše sestra v duchu.«Hrob byl na takovém místě, že k němu ženy měly snadný přístup. Při-

nášely s sebou vždycky květiny a pokládaly je na desku, nebo je dávaly nazem.

123

Když měla být nyní zhotovena náhrobní deska pro Sáriputtu, Siddhártadlouho přemýšlel o vhodném nápisu. Nemohl si vzpomenout na nic, co bystručně vyjádřilo to, co by sám rád řekl.

Napsal již hodně návrhů, ale pokaždé, když měl dát pověřenému bratrupokyn k vytesání, zápis zničil. Došlo k tomu i dnes.

V té chvíli k němu přistoupil Gautama. Jinoch od Sáriputtovy smrti vel-mi zvážněl. Siddhárta nevěděl, co se v této duši odehrává. Protože všakvnuk sám o tom nemluvil, dědeček ctil jeho mlčení.

»Siddhárto, dal jsi už příkaz ke zhotovení nápisu na Sáriputtově hrob-ce?« zeptal se skromně. Siddhárta zavrtěl hlavou.

»V tom případě tě prosím, abys dal vytesat tato slova: ›Sáriputta, náš bratr, byl u nás. Vrátí se opět jako bratr a bude pomáhat celému našemu národu.‹ «

»Je to dobré, Gautamo, pověz bratrovi, aby to vytesal!«To bylo vše, co mohl Siddhárta říci. Dojalo ho, že mladík přišel na to,

o čem on tak usilovně mnoho dní marně přemýšlel.Anaga měla pravdu: Gautama z nich byl největší.Gautama se obrátil k odchodu, aby splnil mistrův příkaz. Ještě jednou se

však ohlédl a zeptal se, zřejmě pevně rozhodnut:»Siddhárto, měl bys pro mne čas? Později bych se tě chtěl na něco ze-

ptat.«Mistr přikývl a mladík odběhl. Siddhárta si v tom okamžiku uvědomil,

že se nyní dozví, čím se obírá jeho čistá duše. Také ho napadlo, že Gauta-ma ho náhle nazval Siddhártou. Chtěl se zeptat proč.

Jinoch se vrátil velmi brzy a usedl u Siddhártových nohou na tygří kože-šinu. Siddhárta se zadíval do čistých rysů obličeje, který byl sice vážný, alenebyla na něm patrná sebemenší stopa vzrušení. Mladý obličej vypadal klidně a vyrovnaně.

»Siddhárto, ty víš, že jsem zde rád…«Starcovo srdce se sevřelo úzkostí; snad ho nechce mladík opustit? Něco

z toho se zřejmě odráží v jeho tváři.Guatama položil s prosebným posuňkem ruku na dědovu ruku. »Ale musím se vydat na cestu,« pokračoval a jeho mladý hlas se ani ne-

zachvěl. »Musím poznat všechny kláštery v zemi, a tím i národ jako celek.Sáriputta mi to řekl ve své poslední hodince. Nerozuměl jsem ihned jehoslovům, věděl jsem však, že je v nich skryt příkaz Věčného.

Teď to vím a Sáriputta mi pomáhá. Je ještě blízko nás, ale nyní rozumímnohému lépe než předtím. Vidí to jinak.

124

Řekl mi, že tady dole si myslel, že to, co ode mne Věčný očekává, mohuvykonat jen jako vládce. Teď však ví, že mohu sloužit v jakémkoliv posta-vení. Ale ať ze mne bude cokoliv, musím pomoci celému národu, všem sy-nům Indu, nejen jedné jeho části. Proto je musím všechny poznat.

Ty sám jsi přece také byl v mládí veden celou širou zemí, a proto mi jistě porozumíš.«

»Ale ty jsi mladší, než jsem byl tehdy já,« namítl Siddhárta, jemuž jino-chova slova působila bolest.

»Že jsi k tomu byl přiveden velmi pozdě, souviselo se zvláštními okol-nostmi tvého života, Siddhárto. Já jsem v lepší situaci a je mi dovoleno za-čít se učit dříve. Viď, že mě necháš odejít? Ráno má Savi v úmyslu vydat se spolu se svými průvodci na zpáteční cestu domů. Dovol, abych s nimi odjel!«

»Už ráno?« zeptal se Siddhárta ohromeně.Pak se však vzchopil. To, že se na jinocha tak upjal, je známkou stárnutí.

To nesmí být!»Jdi a uč se, mé dítě,« pravil měkce. »Vidím, že je to vůle Pána všech

světů. Chceš-li být jeho služebníkem, povede tě a nechá tě připravit. Námlidem nepřísluší do toho zasahovat.«

Gautama vřele poděkoval a jeho obličej, zpočátku velmi vážný, se rozzá-řil radostí.

Přípravy k jízdě skončily velmi rychle, a proto Siddhárta právem usuzo-val, že Gautama měl všechno již dávno připraveno.

»Nechtěl bys jet nejdříve k Ráhulovi?« zeptal se ho večer. »Přijme tě s láskou a porozumí ti, je našeho druhu.«

»Právě proto nechci jet nejdříve k němu,« prohlásil Gautama rozhodně.»Musím se zbavit všech pozemských pout, všech vlivů, které vznikají zestejného druhu. Nesmím již znát ani otce, ani matku, aby mě mohl Věčnýzformovat tak, jak mě může potřebovat. Musím stát v jeho stvoření volný!Smějí mě utvářet všichni jeho služebníci, všechny moci a síly, které z něhovycházejí, ale už nikdy milující lidé.«

»Proto mi říkáš Siddhárta?« zeptal se stařec s probouzejícím se porozu-měním.

»Ano, proto! Přišlo to samo od sebe. Ctím tě jako mistra, jímž jsi promne i pro všechny ostatní. Jen tak s tebou mohu udržovat spojení. S dědeč-kem jsem je musel rozvázat.«

Rozloučení, odehrávající se druhého dne ráno před očima bratří, bylosrdečné, ale velmi krátké. Bratři litovali, že Gautama odchází. Doprovázela

125

ho nesčetná přání požehnání, která za ním volali, a ještě více proseb, aby se brzy vrátil.

Všem chyběla přítomnost slunného mladíka. Nebyl hlučný, zřídkakdy nasebe upozornil, ale proudy radosti, které z něho tryskaly ke druhým, nyní pro většinu z nich vyschly.

Jiní je naproti tomu cítili proudit dál, pozorovali, že Gautama je v du-chu ještě často s nimi a že toto spojení může přečkat odloučení.

K nim patřil i Siddhárta. Jeho touha po Gautamově přítomnosti netrvalaani den a již našel v duchovním proudění bohatou náhradu. Vzpomněl si na zlaté nitky, které kdysi kolem něho opřádaly Májiny zbožné modlitby.Jak na to mohl tak docela zapomenout!

Také tyto nitky ho mají něčemu naučit. Ukazují přece zřetelně, že mod-litby nejsou marné, jestliže vycházejí z čistého srdce. Připínají se na druhé-ho, posilují ho a vytvářejí spojení. Kam? Stačí, naváže-li se spojení mezi dvěma lidmi? Siddhárta přemýšlel dál.

Ne, modlitby musí pronikat vzhůru k trůnu Věčného a teprve pak mohoumít účinek. K čemu tedy jsou zlaté nitky, které se napínají od jednoho kedruhému?

Siddhárta byl ze svého přemýšlení vyrušen hlášením o příchodu cizinců,které obyvatelé hory spatřili na cestě. Od té doby, co ji nestřežili hadi, bylilidé dvojnásob bdělí. Ještě nikdy se hoře Věčného nepřiblížilo nic zlého,ale Amuruddba byl také příkladně opatrný.

I on zestárl a jeho odchod jednou horu těžce postihne. Mistr se rozhodl,že si s ním brzy promluví a požádá ho, aby za sebe včas vychoval náhrad-níka. Kdo by se jinak staral o všechny ty záležitosti, které si věrný Amu-ruddba mlčky a nenápadně vzal na starost?

Znovu se chtěl ponořit do svých myšlenek, když náhle zaznělo volání,které nasvědčovalo, že hosté již dorazili. Ke komnatě se blížily spěšné kro-ky a její práh překročil kníže Suddhódana. To byla nečekaná radost. Oteca syn se radostně přivítali.

Když se kníže posadil, aby si trochu odpočinul, zeptal se:»Kde je mladík Siddhárta? Přijel jsem, abych si s ním promluvil o ně-

čem důležitém.«Mistr se ulekl. Pomalu, téměř zajíkavě vyprávěl, že Gautama nebyl

k udržení.»Tak on je pryč?« zvolal otec a jeho obličej přelétl slunný úsměv. »A já

sem proto schválně jedu! Dověděl jsem se, že můj nejstarší syn má v úmys-lu věnovat se plně službě Věčnému a vzdát se knížectví. Napadlo mě, že by

126

bylo načase, aby poznal celý náš národ, protože má jednou pomoci celémunárodu.«

»Ty i Gautama mluvíte o ›našem národě‹. Co tím míníte? Chlapce jsem se na to nechtěl ptát, ty mi však vysvětli, co myslíte těmito slovy.«

Suddhódana odpověděl bez dlouhého rozmýšlení:»Naším národem rozumím všechny lidi, kteří pocházejí z kmene Indů, ať

už jsou to Drávidové, Virudové nebo Vastusové. Podle prastarých zkazekbyl jejich otcem Indus. Obývají území mezi Himálajem a mořem, nesmírněrozlehlou zemi omývanou ze tří stran bouřnými vlnami. Jen na jedné straněstrmí do závratné výše zasněžené hory, strážci našich hranic.

Celá tato země je rozdělena pohořími nebo ojedinělými horami na mno-ho malých částí, jimž vládneme my, knížata. To je správné, protože našípřední povinností je, abychom se starali o svoje poddané.

Mimo knížata jsou však také nutní takoví muži, jako jsi ty, otče, a jakýmse má stát Siddhárta mladší, kteří by na všechna malá knížectví pohlíželijako na jeden jediný celek, jako na svůj národ, sjednotili jej v jedné vířea pomáhali mu vnitřně i zevně zesílit.«

Suddhódana na chvíli umlkl.»Otče,« pokračoval po chvíli láskyplně, »dlouho jsem o tom přemýšlel,

až jsem málem dostal chuť vzdát se své říše a také se dát do služeb Věčné-ho. Ale malý Ráhula je dosud příliš mladý. Musel bych dlouho čekat, nežbude natolik rozumný, aby ovládl zemi.

Světlý posel, který ke mně mezitím přišel, mi však ukázal, že budu-lisprávně plnit svůj úkol jako kníže, mohu také sloužit Bohu. Přikázal mi, žemusím přimět svého syna Siddhártu k dalšímu učení, a konečně mi svěřilpráci, kterou smím zvlášť vykonávat ve službě Věčnému.

Proto jsem na čas opustil svou zemi. Navštěvuji jedno knížectví za dru-hým a domlouvám se s vládci. Světlý posel mně přikázal, abych je upozor-ňoval na nebezpečí, které hrozí našemu národu, jestliže se nesemknemepevně k sobě. Mám se pokusit vybudovat svaz, ve kterém by si v nebezpečía v nouzi všichni vzájemně pomáhali.

Pokud se mi to podaří, bude i cesta našeho Siddhárty lehčí.«Stařec Siddhárta toto vysvětlení pozorně sledoval a pak s povzdechem

řekl:»Pozoruji, že stárnu, protože cítím radost při pomyšlení, že nebudu mu-

set řešit ani tvůj, ani Gautamův úkol. Chápu ale, že mysl vás obou zaujímámyšlenka na sjednocení všech kmenů. A teď mi pověz něco o svých dra-hých.«

127

Kníže vyprávěl tak poutavě, že vzbudil v Siddhártovi touhu všechny je vidět.

»Možná, že se přece ještě jednou podívám do své staré říše,« prohodilv dobré náladě, »i kdyby to bylo jen proto, abych se podíval na své potom-ky vyrůstající v paláci.«

»Otče, měl bys vidět také chrám, který jsme postavili. Nechápu, že ti chrám neschází. Je to tak slavnostní, když se modlíme k Pánu světů v krás-ně vyzdobené svatyni.«

»Může být krásnější svatyně, milý synu, než ta, kterou dal zbudovat onsám? Když se nad námi klene nekonečný blankyt nebes, když nás ovívá vůně květin nebo když vítr pěje k našim slovům doprovod, pak cítíme, žestojíme uprostřed stvoření Věčného. Jsme spojeni s jeho díly, cítíme se za-jedno s jeho služebníky, a proto také máme přes všechnu svou nedokona-lost spojení s ním.«

»Tak to ovšem cítíš a chápeš ty, otče,« poznamenal Suddhódana, kterýdosud nebyl přesvědčen. »Věř mi, že jen málokdo z lidí cítí stejně jako ty.Když jim upíráš chrám Věčného, něco nevědomky postrádají.«

Siddhárta slíbil, že o tom promluví se svými věrnými, ale potom při-pojil:

»I když se rozhodnu pro stavbu chrámu, uskuteční ji stejně až Gautama.Prosím Pána světů, aby mě ponechal v mém úřadě tak dlouho, dokud Gau-tama nedospěje, aby jej mohl převzít z mých rukou. On sice počítá s tím,že povolám svého nejstaršího syna, Ráhula však příliš srostl s Utakaman-dem a pro horu Věčného je potřeba svěžích sil.«

Pak mu vyprávěl, co říkala Anaga před svou smrtí, a zmínil se i o Sári-puttovi, pokud o tom věděl. To nejlepší tehdy jogín vyslovil ještě dříve, než k němu Siddhárta přišel.

Suddhódana se později zeptal, jestli otec ještě rozumí řeči zvířat. Sidd-hárta přikývl, ale hned dodal:

»I v tom mě Gautama předstihl. Je nádherné, jak dovede jednat se všímstvořeným. Mluví dokonce s květinami a stromy.«

»Neměl bys chuť zase jednou vyzkoušet své umění?« navrhl syn. »Při-vezl jsem ti párek nových strážců pro horu.«

Zatleskal. Sluhové, kteří patrně čekali jen na toto znamení, vstoupili dokomnaty a položili k mistrovým nohám dvě lvíčata. Zvířátka se ke němupřítulně lísala. Sklonil se k nim a pohladil je.

»Suddhódano, myslíš to doopravdy, že bychom zde mohli tyto malé šel-my nechat volně pobíhat? Čím bychom je živili, až by byly starší? Pak by-

128

chom jim přece museli dovolit trhat zvěř, a ty víš, že si nepřejeme, aby bylana hoře Věčného prolévána krev.«

Mistr se starostlivě díval na roztomilé, ale nežádoucí hosty.»Otče, nech si je až do mého odjezdu,« navrhl kníže. »Pak se snad najde

nějaké řešení.«Lvíčata se od Siddhárty ani nehnula a chodila za ním všude jako psi.

Když se Siddhárta vydal na prostranství k pobožnosti, museli je zavřít, abynešla za ním. Ta však žalostně mňoukala tak dlouho, dokud jim mistr neslí-bil, že se brzy vrátí.

Lvíčci horlivě proháněli myši a prospívali tak osadě, neboť podle nápad-ného rozmnožení těchto trapičů bylo znát, že v ní hadi scházejí.

Siddhárta čekal na příští návštěvu opic s napětím, ale čiperky měly ze lvíčat radost a hrály si s nimi. Vypadalo to, jako by se zvířata řídila příka-zem, že na hoře Věčného má panovat mír.

Za několik týdnů se Suddhódana vypravil na další cestu. Na lvíčata všakzapomněl! Když si to Siddhárta uvědomil, byl již syn příliš daleko, než abyho bylo možné přimět k návratu. Snad se později ukáže, co s nimi.

Zatím se mistr těšil z přítulných a veselých zvířat.

VASIŠTA A SÍSANA se vžily do své práce. Všechny ženy vůbec vykonávaly své různé, často nelehké povinnosti tak samozřejmě a tiše, že se o nich té-měř nevědělo.

Obě ženy vyhledávaly mistra zřídka. Jestliže k tomu přece došlo, muselaje k návštěvě hory přimět nějaká zvláštní pohnutka. Tak tomu bylo i tento-krát. Oběma ležela na srdci naléhavá prosba a měly v úmyslu ji společně přednést.

Siddhárta s potěšením poslouchal, co mu vyprávěly. Vasišta měla úspě-chy v probouzení spících duší. Mnoho ženských duší se probudilo a nečin-né bytí změnilo v činný život.

Obě ženy dospěly k názoru, že není správné omezovat se pouze na jed-no knížectví. Vasišta v tichosti vyškolila několik žen, které samy na sobě poznaly mrákotný spánek duše i radostné probuzení, takže pro to měly po-rozumění. Nyní se spolu se Sísanou přišla poradit se Siddhártou, jak roz-místit ženy po celé zemi.

»Kéž byste přišly dříve!« litoval Siddhárta. »Kníže Suddhódana mohl vzít ženy s sebou. Já sám jsem příliš starý, než abych ještě podnikal tak da-leké cesty.«

129

»Promiň, mistře, tak jsme to nemyslely. Nežádáme, aby ženy byly uvá-děny do svého úřadu veřejně a se vší důstojností. Sestry, které se dosud ne-probudily, by pak k nim už od počátku pociťovaly nedůvěru. Proto budelepší, když v tichosti a nenápadně projdou pěšky zemí, vyhledají klášterya připojí se k nim. Ale kdybys dal ženám průvodní list pro představené klášterů, byly bychom ti vděčny.«

Siddhárta rozuměl pohnutkám, lekal se však přemíry sebeobětování, kte-rá tyto křehké ženy, zvyklé na pohodlí, nutila, aby se vydaly na cestu.

»Neumíte si vůbec představit, co to znamená,« varoval je. »Takové něko-likatýdenní putování představuje pro ženy velké strádání. Nohy člověkuotečou a bolí. Vždyť to znám z vlastní zkušenosti, a v době, kdy jsem cho-díval v prachu silnic, jsem byl silný muž. Kéž byste alespoň chtěly jet naslonech!«

Vasišta se zasmála:»Než sednout na takovou obludu, to raději půjdou pěšky. O tom nám již

vyprávěly ženy, které takovou jízdu zažily. Ne, mistře, ženy jsou ochotnypodstoupit všechny obtíže cesty, jen když smějí sloužit. Z vděčnosti, že sejim dostalo poznání o Pánu světů, k němu chtějí přivést také ostatní. Kdy-by při cestě použily jízdní zvířata, vzbudily by zbytečný rozruch.«

Ještě jednou se Siddhárta pokusil obě ženy přemluvit, ale marně. Požáda-ly ho, aby co nejdříve přišel k nim do kláštera a sám se přeptal sester, kterébyly vybrány.

Hned druhého dne klášter navštívil a našel tam skupinu asi dvaceti ženurozeného původu. Byly dosud mladé a těšily se na práci, jejich těla však byla útlá. Když Siddhárta vyslovil své obavy, daly se ženy do smíchu:

»Jsme útlé, ale zato vytrvalé. Vydržíme víc, než by si kdo myslel. Mis-tře, jestliže nemáš jiný důvod, abys náš plán neschválil, můžeš nás klidněnechat odejít.«

A tak se stalo, jak si ženy přály: dvacet z nich se vydalo na cestu. Nešlyvšechny společně, ale rozdělily se na skupinky a po dvou nebo po třech opouštěly klášter různými směry. Byly v ochraně Věčného, protože se me-zi nimi nenašla ani jediná, která by tuto cestu podnikala jen kvůli sobě sa-motné.

O GAUTAMOVI, který byl již dlouho pryč, přišla dobrá zpráva. Otec ho za-stihl svěžího a horlivě se učícího v jednom klášteře na druhé straně pohoříVindhja a byl překvapen změnou, která se s mladým mužem odehrála.

130

»Není to již chlapec, ale už téměř ani jinoch,« psal kníže. »Z jeho očí,které září velkou blažeností, se dívá zralý muž. Dožijeme se na něm jen dobrého.«

Posel přinášející toto psaní je doplnil ještě ústním sdělením. Kníže vy-právěl Gautamovi o lvech. Mladík se zděsil při pomyšlení, že by se snadzvířata měla kvůli příkazu na hoře celý život živit proti své přirozenostitrávou. Jestli s tím bude mistr souhlasit, ať pošle obě zvířata Gautamovi. V blízkosti kláštera jsou rozsáhlé lesy, kde budou moci lovit.

Návrh se Siddhártovi líbil. Slíbil lvům, že se jim povede daleko lépeu Gautamy než zde, a ti se dali ochotně umístit do košů a vyzvednout na hřbet slova, který je měl dopravit na místo.

Zato slon byl ochotný již méně, protože pach šelem mu byl nepříjemný.Začal tak troubit, že se seběhli všichni muži.

Honec chtěl slona udeřit, ale Siddhárta, který také přišel, to nepřipustil.Jemně položil ruku slonovi na bok a polohlasně mu domlouval. Slon seuklidnil, pouze pohazoval chobotem ze strany na stranu.

Mistr mu vysvětlil, že jen on může přinést obě lvíčata Gautamovi. Zvířa-ta jsou však naprosto neškodná a krotká.

Nařídil, aby je vyndali z košů, vzal je do náruče a nosil je kolem. S la-skavými slovy domluvy je ukazoval slonovi, až se konečně zcela uklidně-ný slon dotkl chobotem obou malých tvorů. Teprve teď bylo možné lvíčataumístit na jeho hřbetě.

Siddhárta se otočil k Indovi a pravil:»Viděl jsi, že láska všechno zmůže. Co bys z toho měl, kdybys slona

udeřil? Připravil by ses navždy o jeho důvěru a náklonnost, protože bylpřece v právu. Má vrozený odpor k šelmám, aby se před nimi mohl chrá-nit. Kdyby se tento odpor nezlomil domluvou, věř mi, holí bys to nikdynedokázal.«

A Ind, který svého slona miloval, porozuměl.

ZNOVU UPLYNULO několik měsíců, když jednoho dne přišli na návštěvu Ánanda s Maggalanou. Oba znatelně zestárli. Oznámili, že za sebe vybralinástupce, kteří mají místo nich vést kláštery a školy dál. Nejsou si už jisti,zda by dovedli všechno vykonávat tak, jak to Věčný žádá. Časy se změnily.Je nutné, aby vedení převzali mladí lidé.

»A co hodláte dělat?« zeptal se Siddhárta. Viděl, že jim už nemůže svě-řit jiný úřad.

131

»Mysleli jsme, že bychom v blízkosti svého mistra mohli odpočívat a če-kat, až nás Věčný zavolá.«

»V tom případě postavíme pěkný dům, kde byste mohli s ostatními star-ci, kteří určitě ještě přijdou, strávit zbytek života,« navrhl Siddhárta.

Měli radost z této myšlenky a zahrnuli mistra prosbami, aby v domě od-počinku dal zřídit pokoj také pro sebe.

Zavrtěl však hlavou.»Nemohu se ještě vzdát svého úřadu, protože Siddhárta-Gautama je do-

sud příliš mladý, než aby mohl být mým nástupcem. Není ale vůlí Věčné-ho, abych vedení hory předal na ten krátký čas někomu jinému, kdo by jepotom musel opět předávat. Mám dost pomocníků, kteří mi pomáhají, tak-že mi jistě někdy zbude i několik volných hodin a ty rád strávím ve vašíspolečnosti, přátelé.«

Maggalana cítil vnitřní touhu po nějaké činnosti. Nabízel se proto Sidd-hártovi, že mu bude psát. Když mu mistr poví, co si přeje, aby zaznamenal,Maggalana by to třeba mohl upravit a sepsat.

»Dobře, Maggalano, zkusíme to,« souhlasil Siddhárta potěšeně. »Je tohomnoho, co bych chtěl říci, ale jakmile začnu hledat vhodná slova, zmizí mito.«

»A je to dost zralé k sepsání?« zeptal se Maggalana rozvážně.Siddhárta mu nerozuměl.»Proč ne?« prohodil mimochodem, aniž čekal na odpověď.Při společné práci si Siddhárta opět vzpomněl na zlatá vlákna. Vyprávěl

o nich Maggalanovi a stařec z toho měl radost. »Mistře, vždy jsem cítil,« pronesl živě, »že myšlenky vyslané v modlitbě

hledají člověka, kvůli kterému v nás vznikly. Jak je to krásné, že se z nichutvoří zlaté nitky, které zachytí jiné nitky a táhnou je s sebou.«

»Kam je táhnou, Maggalano? Přece jen k tomu, kdo se modlil. Vidíš, toje bod, přes který se nemohu dostat, i když jsem o tom už hodně přemýšlel.Vždyť se nejedná o to, abychom my lidé byli mezi sebou spojeni!«

»Zadrž, mistře!« přerušil ho rychle Maggalana. »Tvé myšlenky jdou ne-správným směrem. Uvažuj přece: kam směřují všechny naše modlitby,jsou-li skutečně opravdové? Mají vystupovat vzhůru k Věčnému, aby se po-ložily ke stupňům jeho trůnu.«

Nyní to byl Siddhárta, který přerušil druha:»Ano, vím to a věřím tomu, Maggalano. Ale vysvětli mi, odkud se berou

zlaté nitky, které ke mně přicházejí?«»Když se tvůj syn Ráhula za tebe modlí, jeho myšlenky se láskyplně

132

obírají tebou, stáváš se předmětem jeho modlitby. Tyto myšlenky směřují k tobě jako zlaté nitky a snaží se, jestliže jsi schopen je přijmout, vzít tě s sebou.

Když se právě v té době i ty modlíš nebo je tvá duše nějakým jiným způ-sobem zaměřena na Věčného, pak myšlenky modlícího se Ráhuly získají nasíle, vystoupí vzhůru a prosby, které vyjadřují, tak zesílí. Mistře, je to přecevelmi jednoduché!«

»Ano,« přiznal Siddhárta. »Je to tak jednoduché, že by tomu mohlo po-rozumět dítě, ale já už nejsem ve svém hledání a hloubání jako dítě. Jak jedobře, Maggalano, že jsi přišel a pomohl mi.«

Maggalana odešel do zahrady pod vysoké stinné stromy a přemýšlel. Je-ho bytost opřádaly svěží, radostné myšlenky, které se shlukovaly ve světlé,jasné útvary a pluly dál, hledajíce stejný druh.

V Maggalanovi vyrůstalo něco, co mu bylo až dosud neznámé. Stále mocněji cítil vnitřní podnět ke psaní. Rychle se vrátil do komůrky, kterámu byla pro tuto práci určena, a dal se do díla. Psal bez přestání a zachyco-val písmem, co z něho vyvěralo jako tryskající pramen.

Vyprávěl příběh zbožné dívky, která své srdce cele zasvětila Věčnému,pak se však setkala s jedním mužem a ten ji požádal o ruku. Rodiče dívkysouhlasili. Dívka jménem Kálísádha muže milovala, ale zdráhala se vzít siho, protože nechtěl nic slyšet o Pánu světů.

V hněvu opustil kraj. Kálísádhiny modlitby ho však hledaly a našly, pro-sily a naléhaly. Teprve v hodině jeho smrti nad ním konečně získaly moc.Vedly ho vzhůru, takže dospěl k poznání.

Večer Maggalana přečetl povídku v přítomnosti Siddhárty a jeho věrných.Vyprávění podané prostou formou, ale zato vroucími slovy, bylo prodchnu-to takovou krásou, že duše posluchačů byly uchváceny.

»Odkud jsi čerpal látku k tomuto příběhu?« vyptával se Amuruddba. »Zachytil jsi jej mistrovskými slovy.«

»Odkud? Ani nevím. Přišel ke mně, když jsem seděl v zahradě.«»Jak k tobě mohl přijít?« smál se Ánanda.»Ani o tom nemohu říci více než to, že se mi najednou zdálo, jako bych

před sebou viděl Kálísádhu a její rodiče, muže, jehož milovala, a všechno,co dělali. Viděl jsem je úplně jasně a šli se mnou i tehdy, když jsem vstou-pil do domu a dal se do psaní.«

Nikdo z posluchačů se už nesmál. Považovali to za něco velikého. To,čím se Maggalana zabýval, bylo skutečné umění. O vypravěče povídek ne-byla sice v zemi nouze, nikdo z nich však ještě nenapsal něco podobného.

133

Vyprávělo se jenom o bojích, líčila se dobrodružství a hrůzostrašné pří-běhy.

Maggalana psal nyní své povídky denně a nikdo se nemohl ani dočkat,až je večer přečte.

Jejich život byl obohacen o něco nového. Ale Siddhárta už neměl pomoc-níka. Zdálo se, jako by se proti sepsání jeho učení všechno spiklo.

V DÁLCE SE VYNOŘILA řada statných slonů doprovázených jezdci. Na horuVěčného opět zavítali hosté. Kdo to asi je? Možná družina nějakého kní-žete.

Siddhárta vyšel přijíždějícím naproti až k bráně školy. Překvapeně sledo-val, jak ze sedla prvního velkého slona spustili jakýsi druh žebříku a jak poněm pomalu a obezřetně sestupuje jezdec. Siddhárta sám si vždy vypomá-hal zády svých služebníků.

Sestupující byl zámožný muž střední postavy, na sobě měl skvostný hed-vábný oděv. Z ostatních zvířat mezitím sestoupili další jezdci a přišli na po-moc svému pánovi.

Návštěvník stanul před mistrem. Byl to starý muž, jehož povadlý, kdysiplný obličej vroubily sněhobílé vlasy. Také tělo jevilo sklon k tělnatosti.Oči měly zvláštní výraz i pohled. Kde jen už Siddhárta viděl tyto oči?

Pozdravil hosta a zeptal se, co si přeje. Muž, aniž prozradil své jméno,prosil o dovolení, aby směl vstoupit do domu. Má za sebou velmi dlouhoucestu a byl by rád, kdyby mohl opět jednou po dlouhé době zaměnit hřbetslona za měkké lůžko.

Teprve když hosta a urozené muže z jeho dporovodu zavedli do přijíma-cího pokoje, začal cizinec vyprávět, ale opět neprozradil, kdo je. V Siddhár-tovi jeho hlas probudil staré, dávno doznělé vzpomínky, nebyl však schopenje zachytit.

Proto naslouchal dvojnásob pozorně, když host vyprávěl:»Ještě před několika měsíci jsem ani nepomyslel, že podniknu tak dlou-

hou cestu. Jednoho nádherného večera po zvlášť parném dni jsem se s ně-kolika přáteli ocitl na velmi opuštěném místě u našeho širokého říčníhoproudu. Byli jsme unaveni a nemluvili jsme.

Náhle nás praskání a lámání větví upozornilo na příchod nějakého velké-ho zvířete. Někteří z nás byli jako ochromeni, jiní vyskočili, ale nikdo ne-měl zbraň. A už zvíře proniklo podrostem: byl to nádherný královský tygr.Chtěl se napít u napajedla.

134

Vál příznivý vítr, takže nás zvíře předtím nezvětřilo a bylo překvapenostejně jako my. Na okamžik se zarazilo, pak se však jeden z mužů neobrat-ně pohnul a tygr skočil směrem ke mně. Nemohl jsem se zděšením ani po-hnout a myslel jsem si, že jsem ztracen, když náhle zazněl jasný hlas:

›Příteli, nedotýkej se člověka! Nenapadl tě a nemá zbraň. Není vůlí Věč-ného, aby jeho tvorové usmrcovali jeden druhého z touhy po krvi!‹

Nádherné zvíře jako zázrakem uposlechlo. Ve skoku se otočilo, takže do-padlo na zem nedaleko mne.

Pak zvedlo hlavu a současně s námi pohlédlo na člověka, který právě promluvil. Byl to mladý muž. Teď přistoupil k tygrovi, pochválil ho a vy-zval, aby se šel klidně napít. Nikdo mu nebude bránit. A tygr opět uposle-chl. Napil se a důstojně odešel zpátky do lesa.

Po jeho odchodu jsme měli čas podívat se na svého zachránce.›Siddhárta!‹ uniklo mi ze rtů. Muž se usmál a zeptal se:›Ty mne znáš, králi?‹›Pak se jmenuješ také Siddhárta jako ten, který nás kdysi dávno vysvo-

bodil z velké bídy,‹ zvolal jsem překvapeně…«Vypravěč se nedostal dál, protože mocně dojatý Siddhárta zvolal:»Králi z Magadhy, tys viděl mého vnuka?«»Gautamu?« volali Siddhártovi věrní a začali se o překot vyptávat.Byl to skutečně Bimbisára, který se povzbuzen Gautamovým vyprávě-

ním rozhodl navštívit svého dřívějšího zachránce. Oba si měli mnoho co vy-právět. Gautama na svém putování zemí přišel do hlavního magadhského kláštera, aby se i tam učil. Na jedné z osamělých toulek lesem narazil nakrále a jeho družinu právě včas, aby jim mohl zachránit život.

»Bimbisáro, ty ses přece zřekl své královské hodnosti, když jsem tě kdy-si opustil?« připomněl překvapený Siddhárta.

»Můj nástupce zakrátko zemřel a nezanechal potomky. Na naléhavé přá-ní svého lidu jsem předal kněžskou hodnost do jiných rukou a ujal se opětvlády v zemi. Vždyť i jako král mohu sloužit Věčnému. Teď jsem však za-toužil znovu tě spatřit.

Protože vedoucí klášterů o tobě mluvili jako o ›mistrovi‹, nikdy mě ne-napadlo, abych v tomto mistrovi hledal tebe. Teprve tvůj vnuk mi vyprávělo tobě, o tvém životě a o hoře Věčného. Můj syn je už dospělý, takže jsemmohl snadno opustit zemi. Teď jsem tady a tak brzy odtud neodejdu.«

Když Bimbisára pobýval na hoře již nějaký čas, natolik se mu zalíbildům odpočinku, jehož stavba se dokončovala, že prosil, aby ho do něj při-jali.

135

Poslal svou družinu zpět do Magadhy a ponechal si pouze jednoho sluhu.Bimbisára byl věrným služebníkem Věčného a všichni se od něho mohliještě mnohému naučit, tak jako on od nich.

Pocházel z horké oblasti, kde žily národy, které měly úplně jiné zvyky než lidé zde v okolí Himálaje. Stále znovu upozorňovali muži na rozdíly,které je částečně obveselovaly a částečně v nich probouzely vážné myš-lenky.

»Jak je dobře, že Siddhárta, jehož nazýváte Gautama, poznává všechnysyny Indu,« schvaloval Bimbisára. »Jen tak bude jednou schopen jim všem porozumět, a tím je i ovládnout. Siddhárto, on je rozený vládce! Kdyžse tehdy s klidnou důstojností objevil před námi a před tygrem a ostrá, roz-kazující slova zmírnil paprskem lásky, vycházejícím z jeho očí, zmocnil senás pocit, jako bychom mu museli vzdát hold.«

»Já však nevěřím, že bude panovníkem,« přiznal Siddhárta téměř s lí-tostí. »Chce být sluhou Věčného jako já. A jako takový nesmí vládnout ze-mi a starat se o poddané.«

»Já to také tak nemyslím, Siddhárto,« přisvědčil Bimbisára. »Nemá býtknížetem, ale vládcem v říši ducha. Podrobí si duše a tím je přivede k Věč-nému.«

Ještě častokrát o tom rozmlouvali, zvláště poté, co byl dokončen důmodpočinku. Siddhárta často zavítal do kruhu starých přátel. Navykl si s ni-mi obědvat a stále více prodlužoval hodiny společných rozprav po jídle.

Tento tichý život náhle přerušil příchod Suddhódany, který přišel opětjednou navštívit otce.

»Přivezl jsem ti zase něco mladého,« oznámil mu svým veselým způso-bem. »Neboj se, tentokrát to není šelma!«

Zatleskal jako posledně, když přivezl lvíčata. Na znamení se neobjevilisluhové, ale před Siddhártu předstoupil hoch sotva odrostlý chlapeckémuvěku a hluboce se uklonil.

»To je náš mladý Suddhódana! Kromě jména se mnou nemá nic společ-ného, ba ani podobu ne,« žertoval kníže. »Podobá se Siddhártům zevnějš-kem i nitrem, a proto by se chtěl učit zde na hoře Věčného. Jeho cílem jepomáhat jednou svému bratru Gautamovi.«

Tak vstoupil i mladý Suddhódana jako žák do školy na hoře. Obýval ty-též pokoje a měl stejná práva jako kdysi jeho starší bratr. Učil se s ještě větší horlivostí a porozuměním, ale… byl naprosto jiný.

Zatímco v Gautamově nitru náhle zaplálo poznání, dosáhl Suddhódanastejného výsledku teprve namáhavým hloubáním. Na svůj věk byl velmi

136

vážný, takže si mnozí mysleli, že snad ani nikdy nebyl dítětem. Svého okolísi většinou nevšímal.

Služebnictvo sice netrápil, avšak jako by je ani nepozoroval. Byl pravým opakem Gautamy, který míval i pro nejnepatrnějšího sluhu přívětivé slovo.Tento mladík přijímal prokazované úsluhy jako samozřejmost. Podle jehonázoru měl každý vykonávat svůj úkol bez ohledu na dík nebo uznání.

Před dědečkem a jeho starými přáteli měl vrozenou úctu, ta mu ale nijaknebránila, aby bez ostychu nevyslovoval své mínění. Téměř vždy se však rozcházelo s jejich názory.

»Suddhódano,« povzdechl si jednou Siddhárta, »čemu se chceš u nás na-učit? Vždyť všechno víš mnohem lépe než my.«

»Promiň, dědečku,« hájil se mladík s důstojností, která by u jiného by-la směšná. »Vím to pouze jinak než vy. Jestli je to lepší, to se musí teprveukázat.«

Vždycky měl poslední slovo, ale řekl to tak, že nikdy nezavdal příčinu k výtce.

Jednou se ho Siddhárta zeptal, zda má také spojení s bytostmi a se zvířa-ty. Jinoch se zasmál, chyběla mu však slunná veselost jeho otce.

»Ne, dědečku, to přenechávám dětským duchům. Zvířata jsou tak hlubo-ko pode mnou, člověkem, že nepovažuji za nutné, abych se k nim chovaljinak než jako jejich pán. ›Bytosti‹, jak je nazýváš a kterými pravděpodob-ně myslíš skřítky a jim podobné, nevidím, a proto nemá smysl, abych se o ně staral.«

»Možná, že jednou budeš ještě rád, když ti přijdou na pomoc,« pozna-menal Siddhárta trochu netrpělivě.

Tento vnuk byl pro něho úplnou záhadou. Pocházel přece z téhož rodujako Gautama a měl také opravdovou touhu po pravdě, a přesto byli obabratři velmi rozdílní.

Mnoho o tom přemýšlel, ale se svými věrnými o tom nechtěl mluvit. Při-padalo mu, že by tím vnuka v jejich očích snižoval.

Jednoho dne se ho zeptal sám:»Suddhódano, můžeš mi povědět, čím to je, že jsi úplně jiný než Gauta-

ma? Oba přece chcete dosáhnout stejného cíle: být služebníky Pána všech světů!«

»A ty bys považoval za správné, kdybychom se snažili dosáhnout tohotocíle stejnými cestami a předháněli jeden druhého, abychom neporušili tvoupředstavu? Dědečku, nelam si se mnou hlavu! Jsem přesvědčen, že musímbýt takový, jaký jsem, jestliže mám být pro Gautamu vhodným doplňkem.

137

Jsem založený úplně jinak než on. Obdivuji se mu a rád bych se mu vyrovnal, ale něco mi říká: zůstaň takový, jaký jsi, pokud tě tvá povahanepovede na scestí!

Podívej, dědečku, Gautama jednou bude velkou osobností, to vím. Lidése k němu pohrnou a pochlebováním budou usilovat o jeho přízeň. Jiní sezase budou před ním třást strachy a neodváží se mu sdělit, co si myslí a coje snad naprosto správné.

Pak zde musím být já, abych ho před lichotníky varoval a povzbuzovalnesmělé. Proto také vědomě odvrhuji všechno, co přichází od tebe nebo odněho.

S mou úctou k tobě a mou láskou k němu to však nemá nic společného.Musím jít touto namáhavou cestou a dobývat všechno sám, abych byl ve všem pevný a jistý, až budu smět být Gautamovým prvním služebníkem.«

Ještě nikdy toho vnuk neřekl tolik najednou a ještě nikdy nebyl Siddhár-tovu srdci tak blízký! Hle, jak nádherné jádro se skrývá pod drsnou slup-kou!

Za rozmluvy mladík nevědomky zaujal Gautamovo místo na tygří kože-šině. Dědeček ho pohladil po hladce splývajících modročerných vlasecha nechal na okamžik spočinout pravici na jeho hlavě, jako by mu žehnal.

Vnuk k němu vzhlédl a v jeho jasných očích se odrážel vnitřní klid a pravda.

»Že jsem mohl být tak slepý!« povzdechl si Siddhárta, když osaměl.»Kdyby Suddhódana nebyl dobrý, jistě by ho jeho otec nepřivedl na horuVěčného!«

Za dlouhou dobu to bylo pouze jedenkrát, co spolu oba mluvili tak dů-věrně. Potom však často zalétl letmý pohled plný porozumění od jednohoke druhému, a cokoliv Suddhódana řekl, nevyvedlo Siddhártu již nikdy z rovnováhy.

Jeho učitelé s ním byli spokojeni. Dělal velké pokroky, ale vděčil za něvíce své píli a vytrvalosti než nadání.

Čím se zabývá ve volném čase, nikdo nevěděl. Zdánlivě neměl záliby,četl pouze to, co mu dali učitelé. Se služebnictvem se nestýkal a nebývaloho vidět ani ve stájích. Jakmile vyučování skončilo, zmizel a vrátil se tepr-ve tehdy, když byl zase čas pokračovat ve výuce.

Siddhárta by se rád dověděl, čím se mladík v této době zabývá, rozhodlse však počkat, až k němu bude Suddhódana mít tolik důvěry, že mu to po-ví bez ptaní.

Dočkal se. Jednoho dne se mladíkova duše opět tichounce otevřela.

138

»Dědečku,« rozhovořil se poté, co se probral z hlubokého zamyšlení,»četl jsem, co jsi řekl o utrpení a o osmidílné cestě. Je to velmi krásné, alenení to všechno. My lidé potřebujeme k uzavření kruhu svého bytí mno-hem víc. Příliš velkou cenu přikládáš jednání. Dokud děláme něco jenomproto, že to sami chceme, nejsme ještě dost otevření pro vedení. Musíme se dostat tak daleko, abychom v sobě nechali působit sílu shůry a abychomdělali jen to, k čemu nás ona bude pobízet.«

»Suddhódano, takže ty chceš přece něco dělat,« zaradoval se Siddhárta.»Nesmíme skládat ruce do klína, zvláště když má náš národ sklon ke sněnía zapomíná tak na skutečnost.«

»Ovšemže všichni musíme něco dělat, ale nesmí to být chtěné jednání!Neumím vyjádřit slovy, co cítím,« povzdechl si mladík. »Gautama to jed-nou vysvětlí, a pak tomu všichni lidé porozumí.«

Po krátké přestávce se vnuk zeptal znovu, tentokrát se však jeho myšlen-ky ubíraly jiným směrem:

»Nedávno jsi mi vykládal, že budu možná někdy potřebovat pomoc ne-viditelných. Víš o tom ještě? Jak sis to představoval?«

»Tak, jak to zažila tvá babička, když ji i oba její syny zachránil bytostnýpomocník věčného. Tu událost přece znáš?«

Vnuk zavrtěl hlavou. I když se to zdálo být nepochopitelné, měl asi otecnějaký důvod, že se svými dětmi o zázračném zachránění nemluvil. Sidd-hárta mu nyní o tom vyprávěl, jak nejlépe dovedl, a vnuk bez dechu na-slouchal.

»Proč jsem se to nedozvěděl dřív?« vyhrkl. »Posuzoval bych mnoho vě-cí úplně jinak a o mnohém bych přemýšlel daleko přirozeněji!«

»Vždyť na to dosud není pozdě,« utěšoval ho mistr. »A pak, nezapomeň,že jsi přece chtěl všechno prožívat sám. Snad právě proto ti to tvůj otec zamlčel.«

»Asi máš pravdu. Tvé vyprávění úplně převrátilo obraz, který jsem si udělal o Božích služebnících. Jsem rád, že jsem je směl slyšet alespoňteď.«

Od toho dne se s jinochem udála změna, kterou cítili všichni. Občas honěkdo spatřil, jak stojí v zamyšlení před květinou nebo u ptačího hnízda.Stal se laskavějším a jeho rysy ztratily výraz dřívější uzavřenosti.

Pak náhle oznámil, že se zde již dost naučil a že chce jít hledat Gautamu.Siddhárta navrhl, že nejdříve pošlou do teplých krajin posla, aby zjistil, kdese Gautama zdržuje.

Ale dříve než mohl svůj návrh uskutečnit, odjel Suddhódana na svém

139

malém bílém koni v doprovodu dvou služebníků. Nezbývalo, než spokojitse s tím, že znají alespoň cíl jeho cesty.

AMURUDDBA SI NAŠEL nástupce. Nejdříve ho zapracoval a později mu předalsvůj úřad. Nyní sedával jindy tak činný muž lenošně pod rozložitým stro-mem a dumal.

Nebyli zvyklí vidět Amuruddbu zahálet. Ani jemu se nečinný život pra-nic nelíbil. Začal churavět a za několik měsíců zemřel.

Nikdo nebyl u něho v jeho poslední hodince. Když večer uléhal na lůž-ko, řekl Ánandovi:

»Dříve jsem se každý večer těšíval na ranní vstávání. Teď to už nemá smysl.«

Pak už nevstal. Když se přátelé přišli na něho podívat, našli na jeho lůž-ku pouze bezduché tělo.

Uložili mrtvého do jeskyně poblíž Sáriputty a před vchod upevnili deskus nápisem »Věrný Amuruddba«. Jednoho večera Siddhárta poznamenal:

»Přece jen bylo dobře, že jsem trval na tom, aby Amuruddba předal svůjúřad někomu mladšímu. Co bychom teď dělali, kdyby neposlechl?«

Maggalana klidně a samozřejmě odpověděl:»Byl by ještě mezi námi!«»Jak to myslíš?« podivil se mistr.»Zemřel, protože ho omrzel život, ve kterém pro něho nebyla žádná prá-

ce,« zněla odpověď.Dlouho rozmlouvali o činnosti a zahálce. Siddhárta také uvedl, co mu

o tom pověděl jeho vnuk. Jejich názory se různily.Bimbisára považoval za krásné, že může po životě plném námahy a prá-

ce konečně odpočívat.»Myslím,« vyslovil svůj názor, »že právě na základě tohoto pocitu vznik-

la u bráhmanů víra v nirvánu. Unavení lidé s radostí uvítali myšlenku na rozplynutí se v nicotě.«

Maggalana mu odporoval:»Až budu smět odejít na onen svět, chtěl bych i tam pracovat,« řekl zvol-

na. »Nečinné bytí, ať je to kdekoliv, pro mě nemá cenu.«»Proč takové protiklady?« vmísil se do rozpravy Ánanda. »Spojte přece

svá přání, a tak se dostanete na dobrou střední cestu. Myslím si, že na onomsvětě se setkáme s různými radostmi, kterým se budeme věnovat, aniž by-chom se museli namáhat.«

140

»Co o tom soudíš ty, mistře?« zeptali se Siddhárty.»Myslím si, že na onom světě se budeme smět dál učit. Všechno uvidí-

me jinýma očima a mnohému porozumíme lépe. To nás povede dál a dál. Je možné, že se staneme duchovními vůdci těch lidí z našeho národa, kteříhledají Věčného.«

Nato se opět vrátili k začátku rozmluvy. Siddhárta žádal přátele, aby žilitak, jak je jim to příjemné. Nechtěl by ještě někoho z nich ztratit kvůli to-mu, že by ho omrzel život.

Sám však musel přiznat, že jeho dny jsou sečteny. Tajně vyslal posly ke svým synům a ke Gautamovi, o němž se nedávno dověděl, že přišel doUtakamandu, do poslední školy, kterou hodlal navštívit. Siddhárta jim vzká-zal, aby si pospíšili, jestliže ho chtějí ještě vidět.

Pak se dal do přehlížení svých rukopisů, psal poznámky, prohlížel všech-na nařízení, ale činil to roztěkaně, zcela jinak, než jak na to byli u něho zvyklí.

Jeho věrní si toho všimli. Tázal se, zda to snad není zlé znamení. Neod-važovali se s ním o tom mluvit, i když by si s nimi rád pohovořil, kdyby seho zeptali. Kéž by přišel alespoň Suddhódana starší. Ale syn byl daleko.

Neklid ponenáhlu ustoupil stavu trvalého snění. Siddhárta vyhledával sa-motu. On, který byl v posledních letech nejraději v kruhu svých učedníků,se teď držel v ústraní, často neopouštěl mnoho dní svoji komůrku a trávilčas v hlubokém přemýšlení.

Kolem něho se objevovaly postavy, které dávno neviděl. Blížili se k ně-mu světlí poslové a upozorňovali ho na to či ono. S nimi se stýkal, s nimihovořil. Zdálo se, že už nemyslí na lidi ve svém okolí ani na svůj úkol me-zi nimi.

Konečně téměř současně přišli oba jeho synové. S Ráhulou dorazil i Gau-tama. Nikdo z nich si neuměl představit, že Siddhárta, vždy tak čilý, teď žije v naprosté odloučenosti.

Společně vstoupili do komůrky, kde ho zastihli v nejhlubším pohroužení.Neslyšel jejich oslovení, takže se ulekli, že již opustil tento svět. Jeho hruďse však zvedala pravidelným oddechováním. Dlouho čekali. Jeden syn hochtěl oslovit, ale Gautama zvedl varovně ruku.

»Cožpak nevidíte,« zašeptal, »že s ním mluví posel Věčného?«Když světlá postava, kterou mohl vidět jen Gautama, opustila místnost,

Siddhárta otevřel oči. Spatřil u sebe všechny tři muže a měl nesmírnouradost.

Jeho první otázka neplatila jim, ale mladíkovi, který odešel hledat bratra.

141

Nikdo ho neviděl, ani o něm neslyšel. Starce to znepokojilo. Domlouvali mu, aby důvěřoval v pomoc, které se dostane i tomuto vnukovi.

Siddhárta se začal vyptávat na všechno, čím se v poslední době obíral.Ale dříve než mu mohli správně odpovědět, kladl již novou otázku.

Rozhodli se, že u Siddhárty, který se loučil se životem, zůstane vždy jenjeden z nich. Bude to pro něho snadnější. Jeho myšlenky se soustředily a opět ožil.

Prohlásil Gautamu slavnostně za svého nástupce. Na Gautamovu prosbuo pokyny, jak si představuje to nebo ono, odpověděl:

»Těch není potřeba, Gautamo! Můj čas je ten tam a s ním prchly i mémyšlenky. Nesmíš provádět všechno tak, jak jsem to zamýšlel já, ale tak,jak to s pomocí svého duchovního vůdce uvidíš. Je úsvit nové doby, starézajde se mnou, nové přichází. Říše Pána všech světů se bude v našem náro-dě nádherně rozvíjet.

Ty, Gautamo, jsi povolán stavět dál na tom, co jsem já jen začal. Provázítě síla nebes! Teď vidím mnoho věcí, které se měly udělat lépe. Já už nemo-hu nic změnit, ale vím, že tak učiníš ty.«

Jednoho dne si přál, aby ho donesli na velké prostranství. Dokud se ne-shromáždili všichni muži, odpočíval na lůžku postaveném pod velkým stro-mem. Potom však vstal a zaujal své obvyklé místo v jejich středu.

Jasnými a zřetelnými slovy se s nimi rozloučil. Řekl jim, že na příkazPána světů vyvolil Gautamu za svého nástupce. Tím se stává hlavou všechslužebníků Věčného v celém národě.

»Milí přátelé, neřídí se to podle věku, ale podle moudrosti propůjčenéVěčným. Tebe, Gautamo, však prosím, aby sis ponechal své jméno. JménoSiddhárta ať odejde se mnou! Dosáhl jsem svého cíle a brzy se probudímna onom světě.«

Pro každého měl ještě vlídné slovo, konečně pokynul všem na rozlouče-nou a dal se odnést zpět do školy. Potom už s nikým nemluvil, v myšlen-kách se již rozloučil s touto zemí.

Jeho rty se tiše pohybovaly, chtěly ještě něco říci. Najednou muži stojí-cí kolem něho zřetelně zaslechli, jak vyslovil neznámé jméno. Pak zvolal:

»Můj Pane, jemuž jsem se snažil sloužit, neopouštěj mne v této hodině,kdy poznávám, jak jsem byl nepatrný!«

Zdálo se, že se kolem něho vznášejí světlé postavy, jeho obličej se vyjas-nil. Nakonec ještě jednou zvolal:

»Ano, chci pomáhat svému národu, až přijdeš, abys jej soudil!«To byla jeho poslední slova na zemi.

142

NÁSLEDUJÍCÍ DNY míjely jako ve snu. Všichni truchlili pro Siddhártu, ale je-ho odchod z tohoto světa nepřišel nečekaně. Jeho poslední proslov na ně sil-ně zapůsobil. Cítili, že s ním odešlo něco starého a že teď musí přijít nové.

Jak bylo dobře, že byl určen nový mistr a že ho nemuseli teprve hledat!Gautama sám stál stranou. Obvyklé přípravy k Siddhártově pohřbu pře-

nechal ostatním, ale podle malých, téměř neznatelných změn bylo možnépozorovat, že sám všechno řídí.

Maggalana prosil o dovolení, aby směl být na stráži u bezduchého mis-trova těla. Gautama se na něho pronikavě zadíval. Maggalana se již obávalstrohého odmítnutí, když vtom oči mladého mistra zazářily:

»Ano, Maggalano, muži ze všech nejvěrnější, jestliže se jeho duše k ně-komu z vás ještě jednou přiblíží, budeš to ty. Zůstaň u něho, dokud se jehoduše ještě zdržuje blízko těla.«

Odkud Gautama zná nejskrytější myšlenky druhých? Stařec se s údivemsklonil před takovou velikostí. Poděkoval a odešel do místnosti, kde odpo-čívalo Siddhártovo tělo připravené k balzamování. Jako někdejší kněz sev tom vyznal nejlépe, a proto mu svěřili tento úkol.

S modlitbou na rtech se přiblížil k loži. Nemodlil se k Siddhártovi, aleprosil Věčného, aby jim mistr, který nyní vidí mnohem více než za svéhoživota na zemi, směl povědět ještě něco, co by jim mohlo pomoci vzhůru.Pak se s láskou ujal svého díla.

V té době seděli ostatní učedníci pohromadě a domlouvali se na přípra-vách pohřbu.

»Musíme rozeslat posly po celé zemi a oznámit Siddhártovu smrt,« na-vrhl jeden a měl radost, že na tuto myšlenku připadl první.

Ostatní s ním souhlasili.»S pohřbem musíme počkat tak dlouho, až se poslové vrátí,« vyslovil se

Bimbisára.Pak se však rozhodli, že něco takového nesmějí podniknout, dokud se

nezeptají Gautamy.Ánanda se nabídl, že s ním promluví. Když se ale zmínil, že je nutné do

klášterů a škol vyslat posly, aby oznámili Siddhártovu smrt, dostalo se muklidné, přátelské odpovědi:

»Již se stalo.«Ohromený Ánanda se vrátil k přátelům. Všichni přece věděli, že v po-

sledních dnech nikdo neodjel!»Možná jsi špatně rozuměl. Gautama zřejmě řekl, že toto opatření není

podle jeho názoru nutné,« obrátil se na něho Bimbisára.

143

Všechny je to rozrušilo. A rovněž nevěděli, jestli mají čekat na zprávy z klášterů. Tentokrát se Bimbisára rozhodl, že se Gautamy zeptá sám.

»Ti vedoucí, kteří jsou hodni zúčastnit se mistrova pohřbu, se jistě dosta-ví v pravý čas,« pronesl Gautama s naprostou jistotou. »Protože Magga-lana již tělo nabalzamoval, můžeme počkat, až bude hotová i náhrobnídeska.«

»Rozhodlo se už o nápisu?« zajímalo Bimibisáru. Dověděl se, že umělecjiž na něm pracuje.

Ohromen neméně než předtím Ánanda se také Bimbisára vrátil do domuodpočinku.

»Nedá se říci, že by Gautamovi chyběla úcta ke stáří,« ujišťoval Bimbi-sára, »ale stěží se ho kdo odváží na něco zeptat. Jeho pohled proniká taza-teli až do ledví. Odpoví vždy tak, že vzbudí domněnku, jako by považovalotázky za naprosto zbytečné.«

»To nové, o čem mluvil Siddhárta, se už hlásí,« poznamenal Ánanda žertem. »Budeme si na to muset zvyknout.«

Gautamova vzpřímená postava jako by ještě vyrostla. Světlé proudění,které z něho vyzařovalo, jej halilo do pláště nepřístuponosti. Všichni předním cítili ostych, který je od něho vzdaloval. Vyrostl sice v jejich středu,společně s těmi, kteří tehdy pobývali na hoře, ale zdálo se jim, že nyní seúplně změnil.

A zatímco všichni hloubali a mluvili o svých myšlenkách, takže ty na-konec ztratily svou hloubku, byly roztříštěné a mělké, sedával Maggalanaden co den v tiché komůrce, kam přicházel pravidelně ráno a večer jenGautama.

Jeho vroucí modlitby byly vyslyšeny: po několika dnech čekání náhlespatřil Siddhártovu duši. Alespoň za ni považoval zjev, který se mu ukázal.

Stála před ním světlá bytost, která svými rysy i postavou připomínalaSiddhártu. Byla však mlhovitá, průhledná, chvíli se podobala vyšlehující-mu plameni, chvíli se vznášela jako lehký závoj. Zjevovala se jen občas a nemluvila. Objevila se neočekávaně a také tak zmizela.

K mluvení ji přiměl až Gautama. Stál vedle Maggalany a modlil se, kdyžse postava opět objevila. Laskavě se na ni díval, nebyl ani v nejmenším překvapen.

»Siddhárto, nesmíš se ještě odpoutat od své pozemské schránky? Počká-me raději s pohřbem, až budeš moci začít se vzestupem. Bude to pak protebe snadnější.«

Prostorem se nesl tichý hlas. Maggalana nedokázal říci, odkud přicházel.

144

»Děkuji ti, Gautamo, požehnaný Věčného. Všechno, co jsem nechal ne-dokončeno, jsem směl vložit do tvých rukou a to mi umožní vzestup. Jinakbych byl ještě dlouhou dobu připoután ke svému nehotovému dílu.«

Maggalana se zachvěl. Jak může velký mistr mluvit takovým způsobemo své práci, které věnoval všechny své síly! Nevyslovil sice svou myšlenkunahlas, ale rozuměl jí jak Siddhártův duch, tak i Gautama.

Znovu zazněl tenoučký hlas:»Již za svého života na zemi jsem věděl, že jsem v posledních letech

ochabl. Omlouval jsem se vysokým věkem. Teď vidím, že žádný úsek na-šeho života nás neopravňuje k tomu, abychom nevynaložili všechny síly keslužbě Věčnému. Pověz to ostatním starcům, Maggalano! Dům odpočinkumusí být zrušen! I pro ty, kteří zestárli, je ještě mnoho úkolů – je jen potře-ba se po nich poohlédnout.«

»Siddhárto, stále ještě hloubáš?« zeptal se Gautama láskyplně. »Nepo-znáváš tam, kde teď jsi, že setrvávání u myšlenky, že jsme něco udělališpatně, nás nepřivádí dál? Odvrať se od země i od ›svého díla‹, jak tomu říkáš. Nemáš s tím už nic společného. Obrať se duchem nahoru a začni sevzestupem!«

Jak velký je asi Gautama, že může napomínat Siddhártu! Maggalana po-hlížel užasle, ba téměř zbožně na dosud mladého mistra, v jehož rysech sezračil nebeský mír.

Postava zmizela a několik dní se neukázala. Maggalana to již chtěl ozná-mit Gautamovi, když se znenadání Siddhártova duše opět objevila. Bylajemnější, průzračnější a hlas oslovující Maggalanu byl ještě tišší:

»Ó věrný, ujmi se starců! Ať neochabují ve své činnosti! Ať si vezmoupříklad z tvé neúnavné činnosti a snaží se působit každý podle svých sil.

Gautama vás povede správnou cestou. Napraví moje četné chyby a uvedena pravou míru to, čemu jsem učil nesprávně. Věřte mu a mějte k němu důvěru!«

Než mohl Maggalana odpovědět, postava zmizela a už nikdy se neuká-zala.

Na horu Věčného přicházeli učedníci zemřelého mistra spolu s lidmi,kteří jim byli blízcí. Bylo jich tolik, že stálí obyvatelé hory museli postavitstany, aby je mohli všechny ubytovat.

Dostavili se vedoucí klášterů z celé širé země, muži i ženy. Přijížděli takrychle, jak jim to okolnosti dovolovaly.

Bimbisára s Ánandou se něterých z nich vyptávali:»Jak jste se dozvěděli o mistrově smrti?« Odpověď byla stále stejná:

145

»Přišli poslové!«Odpovědi byly tak rozhodné, že se oba muži neodvažovali vyptávat dál.A nyní Gautama určil přesný den pohřbu. Zařídil všechno jinak, než by-

lo dosud zvykem. Večer před slavností, jak pohřeb pojmenoval, donesliSiddhártovo tělo do krásně vyzdobené jeskyně.

Upravili ji pečlivěji než předcházející. Uvnitř ji obložili bílými kameny,jaké použili již dříve při stavbě školy.

Bílé kameny stěn jen zářily, kolem nich byly rozestaveny květiny. To by-lo vše. Ani drahocenná látka, ani stříbrné nebo zlaté předměty nezdobilyhrobku. K nohám lůžka byla postavena prostá miska s kadidlem. Vedle níusedl Maggalana, který chtěl držet i tuto poslední stráž.

Nazítří ráno při východu slunce se muži a ženy shromáždili na volnémprostranství. Až dosud se ženy nesměly zúčastnit slavností. Jestliže někdy z určitých důvodů mohly naslouchat Siddhártovým proslovům, musely sespokojit s tím, že stály až vzadu za muži.

Tentokrát tomu bylo jinak. Sám Gautama je dal zavolat a zavedl je dostředu prostranství, kde měly utvořit kolem vysokého kamene vnitřní kruh.

Bílý kámen byl téhož druhu, jaký použili ke stavbě. Třpytil se čistotoua jasem. Na něm stála miska překrásného tvaru a v ní hořelo vonné kadidlo,z něhož stoupal modravý závoj dýmu.

Vedle kamene stál Gautama s Ráhulou. Vzadu za ženami se řadili mužive stále širších kuzích. A za nimi, na zemi i ve větvích stromů, seděly tiše opice. Ani sebemenším pohybem neupozorňovaly na svou přítomnost. By-lo to naposled, co se ukázaly na hoře Věčného.

Lidé, kteří měli otevřený vnitřní zrak, mohli vidět zástupy velkých i ma-lých bytostí.

Gautama začal mluvit. Jeho jasný hlas se rozléhal po celém velkém pro-stranství:

»Věrní! Musíme se rozloučit s naším mistrem, který do života nás všechvnesl to nejlepší, co máme: vědění o Pánu všech světů!

Jeho tělo vracíme zemi, se kterou byl spjat poutem lásky. Jeho duše na-stoupila cestu do světlých výšin. Vzestup bude sice namáhavý, ale pomoc-níci jsou připraveni. Kdo z nás si je vědom, že mu dluží dík, ten ať vzdá tento dík modlitbou, která Siddhártu vystupujícího vzhůru láskyplně pode-pře.

Shůry mi byla dána slova pro jeho náhrobní desku: ›Ten, který dosáhlsvého cíle na zemi, Siddhárta, se stal tím, který se probudil na onom světě,Buddhou.«

146

Co mu ještě chybí, aby se mohl vrátit do domova své duše, to nyní získápři svém vzestupu.

Radujte se, že uzavřel kruh svých životů na zemi! Radujte se, že směl pobývat mezi námi, že byl naším učitelem, naším mistrem!«

Gautama se vroucně pomodlil a po něm se ujal slova Ráhula:»Přátelé, stojím před vámi na příkaz Věčného! On sám vyvolil Gautamu

a dal ho připravit k tomu, aby nás mohl vést.Má začít něco nového, tak zněla Siddhártova slova. Věděl, že Gautama

je našeho druhu. Pán všech světů ho však povolal ke službě a obdařil hozvláštní milostí. Má nám všem předat vědění, které nosí živé v sobě, aby-chom mohli snadněji jít vědomě cestou, kterou nám Věčný předurčil.

Poslouchejte Gautamu, který stojí v našem čele! Následujte ho, neboťchce všechny, kdo jsou dobré vůle, vést vzhůru. Nelpěte na starém, které jako přechod k lepšímu bylo v jeho době správné, ale které nyní musí zmi-zet, aby uvolnilo místo lepšímu. Nechť modlitby udržují vaše duše stále otevřené, protože pak se vám shůry dostane síly, abyste ji mohli předávat dále těm, kdo k vám přijdou!

Nikdy neumdlévejte ve své činnosti!«Po těchto slovech se rozhostilo dlouhé ticho. Každý se snažil, aby si

z nich uchoval pokud možno co nejvíce. Všichni cítili, že do jejich života vstoupilo něco velikého. Plaše vzhlíželi k mladé vůdčí osobnosti Gautamy,který před nimi stál tak prostě.

Konečně dal znamení k rozchodu. Ve skupinkách, jak to nařídil, odchá-zeli ke hrobce, nahlédli dovnitř a rozloučili se s mrtvým.

I Maggalana se zúčastnil slavnosti na prostranství, ale do jeskyně již ne-vstoupil. Když odešli poslední, přinesli pomocníci na Gautamův pokyn náhrobní desku, na níž byla vyryta slova, která jim právě řekl.

Bílý kámen, na němž se zlatě třpytila písmena, čistě zářil. Kolem se nesltichý šepot:

»Siddhárta se stal Buddhou!«Všichni nehnutě přihlíželi, dokud desku nezasadili na místo. Poté opustil

Gautama s Ráhulou prostranství a ostatní je následovali.

ŽIVOT NA HOŘE se opět vrátil do svých kolejí. Dosud zde byli všichni hosté.Gautama jim vzkázal, že si přeje, aby zůstali tak dlouho, dokud s nimi ne-promluví.

Někteří z nich se zabrali do rukopisů, kterých nikde neměli tolik jako na

147

hoře Věčného. Jiní mezi sebou hovořili o různých otázkách a sdělovali simyšlenky, jimiž se zabývali. I když na hoře pobývalo velké množství lidí,nebyl zde hluk ani neklid.

Až jednoho dne byli muži i ženy opět svoláni na velké prostranství. Mu-ži, aniž jim co kdo říkal, ustoupili do pozadí a uvolnili tak ženám místouprostřed kruhu.

Gautama již stál vedle vykuřovadla, zatímco Ráhula a jeho bratr Sudd-hódana se vmísili mezi zástup mužů.

»Věrní, vyzval jsem vás, abyste přišli sem, protože nemáme tak velkoumístnost, abychom se do ní všichni vešli. Nechci zde mít proslov, rád bychsi však s vámi promluvil o tom, jak si představuji nejbližší budoucnost a co považuji za důležité. Společně se poradíme a každý z vás může bezostychu projevit svůj názor. Přeji si, abychom vyslechli každého, kdo má co říci.

Přátelé, již od svého příchodu na horu jsem přemýšlel o tom, že nemátemodlitebnu a nekonáte pravidelné pobožnosti. Siddhárta pro to měl své dů-vody. Chápal jsem je, ale teď jsou bezpředmětné. Doba se změnila a my jižsmíme pomýšlet na to, abychom Věčnému postavili dům. Kdo není téhožnázoru, ať zvedne ruku!«

Zkoumavě se rozhlédl kolem. Zvedlo se mnoho rukou.»Přátelé, můžete mi říci, proč smýšlíte jinak?« zeptal se povzbudivě.Ozvalo se mnoho odpovědí současně. Gautama se usmál a jeho obličej

se úsměvem změnil tak, že se zdál být téměř nadpozemsky krásný.»Musíte mluvit jednotlivě, jinak vám nebudeme rozumět. Začneme zde,«

pravil a ukázal na Bimbisáru, který stál v jeho blízkosti. »Další ať mluví,až na ně přijde řada.«

»Já si myslím, že to, co bylo dobré za Siddhárty, se nemusí měnit tak brzy po jeho odchodu,« hněvivě prohlásil stařec.

»Tvá věrnost tě ctí, Bimbisáro,« odpověděl Gautama, »ale jen si vzpo-meň, že on sám poukázal na nové, které musí přijít.«

»Tady na hoře sice můžeme chrám postavit,« ozval se další muž, »aledole v údolích budeme mít potíže s bráhmany, jestliže budeme chtít stavět.«

»Proto také postavíme chrám nejdříve jenom zde na hoře. Další se pakuvidí,« odpověděl rychle Gautama.

Mnoho vztažených rukou kleslo. Většina mužů měla tyto námitky. Potombylo slyšet ještě několik poznámek, jako »Na stavbu nejsou prostředky«nebo »Chrám Věčného se svým zevnějškem musí lišit od všech dosavad-ních staveb tohoto druhu. Kdo k němu navrhne plán?«

148

I ty byly brzy vyřízeny, takže nakonec bylo o stavbě chrámu na hoře Věčného rozhodnuto.

»Se stavbou začneme brzy,« slíbil Gautama. »K vysvěcení vás opět vše-chny svolám. Bude to velká, posvátná slavnost, na kterou se máte připravo-vat již teď.«

Všichni měli radost a nepokrytě ji dávali najevo. Potom se Gautama roz-hovořil ještě o všeličem, čeho si všiml při návštěvách různých škol a kláš-terů.

»Je správné,« uvedl, »že se v hlavních věcech řídíte podle příkladu hory.Siddhárta k tomu dostal pokyny od svého světlého duchovního vůdce, a pro-to víme, že jsou ve smyslu Věčného.

Nesmíte však přejímat všechno bezmyšlenkovitě. Lidé na severu, jihu,východě i na západě se navzájem liší. Musíte se řídit především jejich vnitř-ními a vnějšími potřebami, neboť jste zde kvůli lidem, nikoliv oni pro vás.«

»Jak to myslíš, Gautamo?« vyslovil otázku jakýsi stařec.»Míním to, že v krajích, kde se snadno šíří nemoci, je nutno věnovat

mnohem větší péči tělu i mezi obyčejným lidem. Zde na hoře, kde se téměřnedostaneme do kontaktu s jinými lidmi, plně postačí naše denní koupele a omývání. Ale všude jinde žebráci i ti, které navštěvujeme v jejich chý-ších, pro nás znamenají možnost nákazy. Proto jste-li v kontaktu s takový-mi lidmi, musíte dbát na čistotu daleko více a musíte se také snažit vycho-vat je k větší čistotě.

Zde na hoře používáme k nošení břemen koně a malé střapaté mezky. V krajích kolem Utakamandu a Magadhy musíte používat slony, kdežto nazápadě jsou nejvhodnější velbloudi. Vy ale houževnatě lpíte na koních, pro-tože je používal Siddhárta. Uvědomte si však, jak by takoví dva sloni byliklášteru užiteční!«

Teď porozuměli, co měl na mysli svými slovy, a slíbili, že se v budoucnuvystříhají všeho napodobování.

Od toho dne se začali hosté rozjíždět. Odjížděli společně ve skupinkách.Stany bylo možné opět strhnout a konečně obyvatelé hory osaměli. Pocitprázdnoty, který se začal už už vkrádat, Gautama včas zažehnal.

Maggalana oznámil přátelům Siddhártův vzkaz. Očekával, že opustí důmodpočinku. Nikoho z nich to však ani nenapadlo, i když viděli, že se Mag-galana uchýlil se svým psaním opět do maličké cely v klášteře.

V sepisování svých povídek, jejichž náměty se před ním vynořovaly bě-hem toulek po zahradě, byl neúnavný. Mimoto převzal do opatrování částvelké květinové zahrady. Když bylo sucho, neúnavně se vláčel s vodou,

149

a v době dešťů vyvazoval úponky, okopával rostliny a pečlivě se staral o svoje svěřence.

Ostatní nedělali vůbec nic! To se mu nelíbilo, a proto se rozhodl, že jeještě jednou napomene.

Jednoho dne ho Ánanda pozval, aby navečer přišel do domu odpočinkua trochu si s nimi pohovořil. Šel rád, protože byl přesvědčen, že by nenašellepší příležitost.

Deset starců, pohodlně rozložených, čekalo na jeho příchod. Radostně ho přivítali a vyptávali se, jestli už není dost syt svého malého příbytku.

»Tvůj starý pokoj na tebe čeká!« zvolal jeden z nich, zatímco druhý na-půl uštěpačně připojil: »Maggalana má strach, že by stykem s námi přišelo dobré náměty pro své povídky!«

»Tak tomu není, přátelé, vidíte přece, že jsem přišel,« začal oslovený muž jaksi váhavě. »Od okamžiku, kdy mi Siddhárta svěřil úkol postarat seo zrušení tohoto domu, v něm už nemohu bydlet. Byl bych rád, kdybystejej opustili i vy.

Siddhárta řekl, že pro každého z vás je zde úkol, který může plnit, i kdyžmu síly ubývají. Jen se zeptejte Gautamy, pokud nevíte sami, jak a čímbyste mohli být užiteční.«

»Sám Siddhárta se nám postaral o tento zasloužený odpočinek,« namítlÁnanda. »Zřejmě jsi mu špatně rozuměl, když ses domníval, že ho slyšíš.Kdyby si nepřál, abychom byli za svoji práci nějak odměněni, neřekl by,ať žijeme, jak je nám libo. Nikdo už nemá zemřít z omrzelosti životem.«

»Ó Siddhárto,« pomyslel si Maggalana, »jak trpce teď musíš sklízet, cojsi neuváženě zasel!« Nahlas však řekl:

»Přátelé, věřte mi přece! Když mistr přehlížel z výše svůj život, poznal,že právě tyto výroky byly nesprávné. Chtěl vás uchránit od těžkostí, a pro-to vám to vzkázal. Jestliže ho nechcete uposlechnout, pak mu ztěžujete vzestup. Vaše nesprávné jednání postihne jeho, protože on toho byl příči-nou.«

Ale ani tato slova, která Maggalana pronášel jen těžce, na starce nezapů-sobila. Příliš si už zvykli na pohodlí, než aby se jej vzdali.

Na chvíli ho zaujala myšlenka, že se musí obrátit na Gautamu. Ale opětji zavrhl, neboť mu připadalo, jako by se tím vyvyšoval nad ostatní a jakoby na ně žaloval. Proto se nakonec jen tím vroucněji modlil za svoje přá-tele.

150

GAUTAMA V TÉ DOBĚ vypracovával plány chrámu podle obrazů, které dostá-val shůry. Ke stavbě vybral velké prostranství, kde se konala shromáždění.Práce bylo dost pro všechny, a najednou byli starci v domě odpočinku vy-zváni, aby se ujali takových úkolů, na které stačí jejich síly.

To se jim nelíbilo. Radili se mezi sebou, dospěli ale k názoru, že výzvymusí uposlechnout. Musí se chopit práce, ne však nadlouho. Pak budou hle-dět, aby se opět co nejdříve dostali do ústraní.

Přidělené úkoly sice nebyly těžké, ale bylo nutno je splnit v předepsanédobě a přesně. Právě to bylo starcům zatěžko. Večer, když po celodenní námaze odpočívali a hovořili o práci, kterou dnes vykonali, mezi ně vstou-pil Gautama.

Poděkoval jim, že tak ochotně vypomohli v době, kdy se nedostává pra-covních sil. Práce bude čím dál víc, a proto je dobře, když si teď na ni opětpomalu zvyknou.

Tíží ho ještě jedna záležitost. Dům odpočinku se musí zbourat. V klášte-ře je dostatek volných komůrek, kam by se mohli uchýlit. Nejlépe by bylo,kdyby šli hned s ním a usadili se v novém prostředí.

Ani jim neposkytl čas, aby si o tom mohli promluvit, a s přátelským po-zváním je doprovodil do kláštera. Jednoho usadil sem a druhého tam, pokudmožno co nejdál od sebe.

»Určitě přijmete s povděkem,« pravil vlídně, »když večer unaveni pracípřijdete domů a budete moci plně vychutnat klášterní klid. Protože není dovoleno po večeři mluvit, může se každý z vás před spaním oddat myšlen-kám na Věčného.«

Zákaz mluvení pro ně byl něčím novým. Příštího dne se dověděli, že ten-to příkaz Gautama vydal teprve před nedávnem. Bratři se z toho radovali,protože večery byly jejich jediné chvíle, kdy se mohli nerušeně pohroužitdo svého nitra.

»My potřebujeme klid,« řekl jeden ze starších bratrů, »a protože to no-váčci dosud nevědí, často nás rušili svými bláhovými, neužitečnými řeč-mi.«

Starcům se nelíbilo, že se mají ještě jednou podřizovat kázni, ale pak sepřece podrobili. Dům odpočinku byl zbourán, na jeho místě však zatím ne-bylo postaveno nic, takže se Ánanda vyslovil, že jistě nebylo zapotřebí takvelkého spěchu.

Stavba chrámu vůčihledně pokračovala. Pracovalo se od rána do nocia Gautama byl stále přítomen. Nikdo nemohl říci, kdy nachází klid ještěk jiné práci.

151

Přesto byl svěží a silný, pomáhal i při nejtěžších pracích. Žádnou prácinepodceňoval, zaskočil všude, kde někdo scházel, a stal se tak pro všechnyživým příkladem svých slov, že práce člověka nikdy nesnižuje.

Také ženy pověřil úkoly. Musely zhotovit rohože na chrámovou pod-lahu.

Podlaha byla stejně jako stěny vyložena bílými kameny, ale byla kluzkáa v době dešťů by se snadno ušpinila. Proto měly být kameny pokryty ba-revnými rohožemi.

V některých krajích uměly ženy velmi zručně tkát. Odtud si Gautama vyžádal látky, které chtěl použít na závěsy. V okolí Utakamandu pletly ženynádherné věci z lýka. I těch bylo možné použít v novém chrámu.

Jednou, když stál Gautama na staveništi a radostně pohlížel na okrouhlézdivo, k němu přistoupil mladý muž a rovněž se díval se zalíbením nastavbu.

Byl to Suddhódana mladší, který se nenadále vrátil. Štíhlý a dohněda opálený pohlédl jasnýma očima na bratra.

»Přišel jsem, abych se stal tvým služebníkem! Neodháněj mě od sebe,«prosil pokorně.

Gautama se usmál.»A přece tě pošlu pryč!«Mladík se ulekl, ale jeho starší bratr mluvil dál:»Právě jsem si přál, kdybych tak měl někoho, komu bych mohl svěřit

nutné poslání. Přicházíš v pravý čas. Nahoře v Himálaji, v kraji, kde bylvychován náš otec, jsou dílny, kde se vyrábějí průhledné barevné tabulkyze skla. Musíš dílny vyhledat a takové tabulky mi přivézt!«

Suddhódana měl radost z úkolu, který mu byl svěřen, a vyptal se ještě narůzné podrobnosti. Potom v průvodu několika sluhů a s nákladními zvířatyodjel.

Gautama mu poradil, aby zamířil napřed k otci, který mu popíše cestu.Mohl mu to sice povědět sám, protože jeho duchovní vůdce mu přesně vy-světlil, kde má tabulky hledat, považoval však za důležité, aby se mladíknejdříve ukázal rodičům. Byl již dlouho pryč z domu.

Chrám rostl a Gautamovou duší se míhala jedna myšlenka za druhou. Zdálo se mu, jako by měl být kromě tohoto viditelného chrámu vybudovánna zemi i chrám duchovní, jehož nosné pilíře by byly zapuštěny ve všech knížectvích národa.

»Těmito sloupy jsou kláštery a školy,« přemýšlel. »To je správné a podlepotřeby mohou být kdykoliv rozmnoženy. Ale tak jako bude mít náš chrám

152

na vrcholu průhlednou kupoli, tak také duchovní stavba musí směřovat vzhůru a všechny sloupy se musí sbíhat v jedno.«

Tímto duchovním střediskem má být hora Věčného! Je jím skutečně? A pokud jím je, neměla by být přístupná všem? Nemají mít vedoucí škol a klášterů s horou mnohem lepší spojení než dosud?

Siddhárta povolával muže na horu, kdykoliv se zabýval něčím zvláštním.Bylo by lepší, kdyby přicházeli pravidelně na delší dobu. Tím by se ve ško-lách a klášterech odstranilo nebezpečí, že by jim některý vedoucí vtiskl svůj ráz.

Gautama neustále přemýšlel dál, radil se se svým duchovním vůdcem a tázal se na vůli Věčného. Než byl pozemský chrám dokončen, měl jasnoupředstavu o výstavbě chrámu duchovního.

Chtěl navštívit kláštery v zemi, ale dokud nebyla stavba chrámu dokon-čena, nemohl se vzdálit. Nikdo kromě něho nevěděl, jak má stavba vypadat,nikdo se nevyznal v plánech, které nakreslil.

Uplynuly tři roky od chvíle, kdy byla zahájena stavba chrámu, než mohlopět svolat muže na horu. Ani tentokrát nevyjeli poslové, a přece se Gauta-ma výslovně vyjádřil, že vedoucím poslal zprávu. Jeden z učedníků se od-vážil zeptat, koho že poslal se vzkazem.

»Copak to nevíte?« usmál se Gautama. »Malí služebníci Boží rádi vyři-zují podobné příkazy. Posílají to od úst k ústům a taková zpráva se v ne-uvěřitelně krátké době dostane na místo svého určení, kde je pak předána někomu, kdo bytostným rozumí.«

Že na to nepřišli sami! Vždyť je to tak prosté!Ve dnech před vysvěcením chrámu bylo ještě plno práce s různými pří-

pravami k uspořádání slavnosti. Ženy vily věnce a květinové závěsy, dívkynacvičovaly taneční kroky a v jejich ladných pohybech se odrážela velkázbožnost.

Někteří z mladších obyvatel hory navštívili Gautamu.»Nechceš si zvolit z našich řad učedníky?« zeptali se.Zavrtěl hlavou, muži však byli neústupní.»Siddhárta měl učedníky jako všichni mudrci. My tě ctíme jako svého

mistra, dovol nám, abychom směli být tvými učedníky. Odvděčíme se ti svou věrností.«

»To není mezi námi nezbytně nutné,« řekl Gautama. »Učedníky může mít jen ten, kdo je opravdovým mistrem, a tím já nejsem. Jsem sluhou Věč-ného, jemuž i vy chcete sloužit. Jsem tedy vaším bratrem, a ne mistrem.Spojte svou věrnost s mojí, ale přinášejte ji Pánu všech světů, nikoliv mně!

153

Jemu děkujeme za všechno, čím jsme a co víme. Na to nikdy nezapomí-nejme.« –

Stálí obyvatelé hory znovu postavili stany jako při Siddhártově pohřbu. V místech, kde stával dům odpočinku, vystavěli dřevěnou budovu pro ženy.Všechno zařídili prostě a účelně, ale vkusně.

Hosté přicházeli. Na hoře vládl čilý ruch. Mezi pozvanými byl i Suddhó-dana otec a Ráhula syn.

Gautama je zavolal ne proto, že to byli jeho příbuzní, ale proto, že je rovněž považoval za sloupy duchovního chrámu. A oni to cítili.

Přestože se k nim Gautama choval vlídně a laskavě, byl jim vzdálen jakovšem ostatním. Zdálo se, že stejnou láskou miluje všechny tvory a že jehopéče platí všem.

Den zasvěcení chrámu byl určen shůry. Ve všem bylo možné jasně vytu-šit spolupráci bytostných. Obloha, ze které slunce sesílalo své zlaté paprs-ky, ještě nikdy nezářila tak modře. Povíval chladný vánek a přinášel s se-bou sladkou vůni květů, ba zdálo se, jako by s ním přivanuly lahodné tóny.

Lidé se tiše seřadili před školou. Vpředu šli starci, za nimi ženy a napo-sled téměř nekonečný zástup mužů.

Sísana stála se skupinou dívek u chrámové brány a očekávala příchozí.Na každém ze širokých schodů stály dvě děti v bílých šatech a držely v ru-kou květinové řetězy.

Jejich středem se ubíral dlouhý průvod vzhůru. Nyní jeho čelo dorazilok bráně a ta se otevřela pod lehkým tlakem Sísaniny ruky.

Oči účastníků, přicházejících ze slunečního jasu, oslnila záplava světla.Jak je to možné? Neodvažovali se zvednout oči a kráčeli za Sísanou se skloněnými hlavami. Uvnitř se jich ujali mladí muži a uváděli je na místavykázaná Gautamou.

Prostorem se rozezvučely velebné tóny a povznášely duše vzhůru.Skloněné hlavy se zvedly. Všude, kam oči pohlédly, byla samá krása!

Sluneční světlo pronikalo barevnými skleněnými tabulkami zasazenýmiv kupoli a jiskřivě se lámalo na broušených drahokamech, jichž zde bylonevídané množství.

Uprostřed kruhového prostoru stál bílý kámen. Na něm svítila nádhernětvarovaná, drahocenná miska ze zlata a rudých drahokamů.

Gautama přistoupil ke kameni. Pozvedl ruce a prosil Pána všech světů o požehnání chrámu, vystavěnému k jeho cti. Dívky pak za doprovodu hu-debních nástrojů zatančily svůj posvátný rej. Ověnčily kámen květinami a opět ustoupily stranou.

154

A nyní začal Gautama mluvit. Jeho hlas zněl úplně jinak než venku podširým nebem. Všichni pozvedli hlavu, jako by se chtěli přesvědčit, jestli jeto skutečně jejich mladý mistr, kdo k nim promlouvá.

»Když jste vystupovali po chrámových stupních – je jich jedenadvacet –stály po obou stranách dívky s květinovými řetězy v rukou. Mělo vám toobrazně znázornit stupně na onom světě. Vaše duše bude muset stoupat odjednoho stupně ke druhému a vynaložit přitom nesmírné úsilí. Ale světlébytosti jsou připraveny pomáhat vám dostat se vzhůru.

I to, že vám chrámovou bránu otevřela Sísana, žena, bylo úmyslné. Pánsvětů stvořil ženu světlejší a lehčí, aby kráčela před námi muži a urovnáva-la nám cestu. Na to vše jsme během svých pozemských životů zapomněli.Nyní vám znovu připomínám:

Muži, ctěte ženy, které vám pomáhají uchovat si mravní čistotu a které tvoří spojení se světlými výšinami!

A vy, ženy, se chovejte tak, abyste i v tom plnily vůli Věčného! Učte svésestry poznávat, jaký účel má jejich bytí na zemi.

V tomto směru toho naše země hodně zanedbala. I zde musí být všech-no nové. Pomáhejte mi v tom, vy všichni, kteří chcete být služebníky Věč-ného!«

Pak Gautama mluvil o duchovním chrámu, který má být zbudován,o sloupech a o kupoli, která by se duchovně klenula nad celým národem.

»Slyšte nyní, co určuje Věčný mými ústy:Každý vedoucí musí strávit každý třetí rok zde na hoře Věčného. Musí

se postarat o to, aby jeden z bratří mohl převzít na ten rok vedení. Když se pak po dvanácti měsících vrátí do kláštera nebo školy, pak bratr, který hozastupoval, odejde na horu a stráví zde rovněž roku. Sestry si budou počí-nat právě tak.

Tím se bude udržovat nejen živá výměna myšlenek, plánů a nařízení,ale především tím všichni duchovně porosteme.

Já sám však nezůstanu na hoře. Každý rok mne bude zastupovat jiný bratr, který k tomu bude vždy určen. Budu projíždět zemí od školy ke školea zejména tam, kde dosud školy nejsou, budu zvěstovat Věčného a svědčito něm.

Celý náš národ má vzplanout, má se probudit z duchovního spánku. SámBrahma, který je sluhou Věčného, si nepřeje, aby většina našeho národa zů-stala u jeho uctívání. Musíme přesvědčit bráhmany o tom, že jejich víra jepolovičatá.

Ale slyšte mne, přátelé: vy i já je máme přesvědčovat svým životem, si-

155

lou své víry a radostným působením, takže budou nuceni se nás zeptat:›Bratři, kdo vám pomáhá?‹ Teprve potom smíme promluvit.

Dříve by to nebylo nic platné. Kdo nepřesvědčuje sám sebou, svou bytos-tí, ten ať raději mlčí. Není k užitku, spíše ke škodě. Především ale musímevymýtit všechny nesváry. Myslíte, že bychom tím sloužili Věčnému, kdy-bychom kvůli němu rozpoutali v zemi různice a spory?

Přál bych si, aby vám tento chrám stále připomínal slova, která jsem směldnes říci. Mějte chrám v úctě, neboť je postaven ke cti Pána světů! Každýsedmý den se zde sejdeme, abychom ho vzývali a slyšeli o něm. Pak zane-cháte vší práce, abyste mohli v klidu přemýšlet o všem, co jste v chrámupřijali. Věčný vám tím dává darem opět něco nového. Přijměte to správnýmzpůsobem!«

Slavnost byla ukončena modlitbou a požehnáním. Dojem, který zanecha-la, byl nezapomenutelný.

O několik dní později se hosté opět rozjížděli. I Gautama se chystal nadlouhou cestu. Svěřil bratrům jednotlivé úkoly, ale kdo ho má zastupovatv chrámu, dosud nesdělil. Zdálo se, že váhá. Všichni si toho všimli, neumě-li si však vysvětlit pravou příčinu. Ovšem když se nad tím zamysleli, nena-šli mezi sebou opravdu nikoho, kdo by ho mohl právě v tom zastupovat.

Jednoho dne přišel na horu muž, jehož oděv prozrazoval, že je to kněz.Měl na sobě volné bílé roucho z měkké vlny, jehož záhyby přidržoval jed-noduchý pás ze stejné látky. Aniž byl muž ohlášen, vyšel mu Gautama na-proti a srdečně ho uvítal:

»Čekal jsem na tebe, bratře!« řekl, takže všichni kolem to mohli slyšet.»Přicházíš v pravý čas!«

Oba muži zmizeli v Gautamových pokojích a zanedlouho obyvatelé horyviděli Gautamu, jak provází cizince a seznamuje ho s horou Věčného.

Při nejbližší pobožnosti v chrámě Gautama oznámil, že bratr Te Jang z Tibetu, jehož poznal za svého pobytu v Utakamandu, je ochoten ho zastu-povat zde na hoře. Bude vykonávat pobožnosti a převezme vedení místo Gautamy. Žádal bratry, aby Te Jangovi plně důvěřovali. Je to učený muža věrný sluha Věčného.

Za několik dní Gautama odjel, doprovázen dvěma průvodci a dvěmasluhy.

»Budu s vámi udržovat spojení!« zvolal při loučení s bratry, kteří jehoodchodu bolestně želeli.

156

VŠICHNI SI MYSLELI, že pojede jako obvykle na jih, pustil se však východ-ním směrem podél Gangy. Jeho oči oblažovala úrodná rovina, mohutný,stále se rozšiřující veletok ho uváděl v úžas.

Proč sem bratři dosud nikdy nepřišli? Matně si vzpomínal, jak Siddhárta kdysi vyprávěl, že zdejší lidé náleží

k jakémusi přistěhovaleckému kmeni, který věří v úplně jiné bohy. Zapů-sobit na jejich duše vyprávěním o Brahmovi a Šivovi nebylo možné, a kdyžSiddhártovi stoupenci začali mluvit přímo o Pánu všech světů, probouzelose v lidech nepřátelství.

Ovšem to již bylo hodně dávno. Kromě toho se Gautama chtěl sám pře-svědčit, co by zde mohl pořídit. V dobré náladě projížděl krásnou, úrod-nou krajinou. Míjel malé osady a v noci pokaždé přenocoval pod širým ne-bem.

Pátý den se již schyloval k večeru, když Gautama dojel k prvnímu měs-tu. Vypadalo vlastně jako hodně velká ves, protože domy nebyly o mnoholepší než chaty. Vládla zde široko daleko viditelná špína, i když posvátnářeka Ganga valila své mohutné vlny nedaleko odtud.

Gautama vjížděl do města s odporem, ale když chtěl navázat kontakts obyvateli, musel přece nějak začít.

Nedaleko obce se setkal s muži, kteří se zřejmě vraceli z lovu. Oslovil jea zeptal se na jméno osady.

Jeho otázce však nerozuměli. V jejich řeči postřehl jakousi příbuznosts tibetštinou, kterou znal. Tak se mu nakonec podařilo přece jen se s lidmidorozumět. Pověděli mu, že město se jmenuje Bhútan-Ara a že právě dnesse tam bude konat velká slavnost na počest jejich boha Bhúty.

Zeptal se, zda se může slavnosti zúčastnit, muži ale jeho otázku nechá-pali. Proč by nemohl? Gautama proto sestoupil z koně a ubíral se s nimik chatám.

K jeho sluchu doléhal tlumený hluk. Byl stále zřetelnější, čím více seblížili k Bhútan-Aře. Znělo to jako dunění zvlášť velkých bubnů, do něho se mísily pronikavé zvuky malých nástrojů. O nějakém rytmu nemohlo býtani řeči, přestože bylo možné údery na buben udávat takt.

Do hlomozu se ještě chvílemi chaoticky vmísily vysoké i hluboké hlasylidí, kteří projevovali svou radost nebo zbožnost. Jestliže je tento řev zev-ním projevem uctívání, jaký asi je bůh, jemuž je to všechno určeno?

Jen s největším sebezapřením šel Gautama dál. Viděl strašné útvary, jakstoupají do výše, převalují se jako mlha a opět klesají.

Když se přiblížil se svými průvodci k místu, kde se konala slavnost, za-

157

čaly útvary kroužit kolem něho. Snažily se s ním navázat spojení, ale nepo-dařilo se jim to. Všechno v něm bylo bdělé, připraveno na obranu.

Ohlédl se po svých čtyřech průvodcích. Procházeli tou hrůzou a stejnějako jeho ani je útvary neobtěžovaly, na rozdíl od něho však nic neviděli.Byli přirozeně chráněni díky svému čistému myšlení, aniž si to uvědomo-vali.

Ženy, děti a mladí muži přispěchali k lovcům a s nepopsatelným křikemse vrhli na jejich kořist. Byly to ponejvíce gazely a vodní ptáci – ti jim zvláště přišli vhod.

Ženy na sobě měly cáry, které byly kdysi pestré, teď však špína zakrylavšechny jejich barvy. Muži a děti byli úplně nazí.

Nedostatek oděvu si zato vynahradili různými řetězy a kovovými kruhy,jimiž byli až přetíženi. Na nohou jim při každém kroku hlučně chřestily neuměle opracované úzké kroužky ze zlata a stříbra, krk obepínal různý počet širších kruhů.

Gautama brzy vypozoroval, že čím je muž urozenější, tím větší početkruhů má na krku. Modročerné, poněkud kadeřavé vlasy byly vyčesány conejvýš a přidržovaly je kovové jehlice, dokonce i kousky dřeva.

Gautama myslel, že bude bezpečnější, když nechají jízdní zvířata předosadou. Dal svým společníkům a sluhům pokyn, aby se utábořili na břehuGangy. Pravděpodobně i on přijde za nimi a přenocuje pod širým nebem.Proto ať udržují oheň, aby je snadněji našel.

Jeho průvodci naléhali, aby si alespoň jednoho z nich vzal pro svou och-ranu s sebou, Gautama ale považoval za důležitější, aby raději střežili zví-řata. O sebe se nebál, věděl, že má tu nejlepší ochranu.

Bhútanarové nedůvěřivě pošilhávali po odváděných zvířatech. Mysleli si snad, že by to byla vítaná oběť, kdyby se jim podařilo zmocnit se jich? Buď jak buď, ale právě jejich žádostivé pohledy přiměly Gautamu k tomutoopatření.

Konečně došel spolu se stále se rozrůstajícím zástupem místních obyva-tel na místo, kde se konala slavnost. V pánvích zavěšených na kůlech hořeldoutnavým plamenem nechutně páchnoucí, štiplavý oheň, který měl zřejmě dvojí účel: osvětloval prostranství a zároveň sloužil jako obětní oheň. V dýmu, který se valil z pánví, viděl Gautama formy lidských myšleneka vášní.

Ve vší té hrůze volal v duchu o pomoc. Chtěl se pokusit přiblížit se k du-ším těchto divochů, které bylo už jen stěží možné nazývat lidmi. K tomuvšak potřeboval pomoc světlých sil, jež by mu stály po boku. Dostavily se

158

ihned. Kolem něho se semkly světlé postavy, oddělily ho od temna a umož-nily mu, aby si volně vydechl.

Na prostranství před ním tančili muži, ženy a děti v bezuzdném víru. To-čili se kolem pestře pomalované modly vyřezané ze dřeva, která se tyčilavysoko nad lidmi. Bhútova hlava připomínala velkými tesáky a širokýmkrátkým rypákem prase.

Dosavadní Gautamovi průvodci se zapojili i s lovci do divokého tance,zatímco ženy se stranou u ohniště zabývaly přípravou jídla. Pekly zvířata tak, jak byla, aniž je nejdříve stáhly nebo oškubaly. Nesnesitelný zápach sešířil až sem.

Zdálo se, že slavnost spěje ke svému vrcholu. Davem se prodrali dva kněží a postavili se vedle modly. Jeden z nich byl od hlavy až k patě zaha-len do kožešin. Opřel se o meč, který si přinesl s sebou. Byla to skutečnázbraň a podle všeho ostrá.

Druhý muž měl na sobě šat z peří s dovedně zhotoveným kohoutím oca-sem. I pokrývka hlavy měla očividně představovat kohoutí hřebínek. Chví-lemi mával rukama, k nimž měl přivázána krátká křídla, a vyrážel ze sebezvuky podobné kokrhání.

I když se podivné divadlo Gautamovi protivilo, přesto jej upoutalo. Sámsebe se ustavičně tázal, co to má asi znamenat.

Náhle »kohout« pomocí jakéhosi žebříku vyskočil zezadu na modlu a dalse do křiku.

Nástroje rázem utichly a tanečníci zůstali stát jako přikovaní.Z pozadí se vyřítil hlouček mužů a vrhl se na muže a ženy stojící blízko

modly. Snažili se sice uprchnout, ale byli obratně pochytáni, svázáni a na-konec přivedeni před kněze s mečem. Ten dobře mířenou ranou utnul všemhlavu.

Gautama napočítal dvacet obětí. Ostatní účastníci slavnosti se k nim s di-vokým křikem vrhli, aby byli co nejvíce postříkáni jejich krví.

Potom těla nešťastných obětí ledabyle naházeli na nosítka a celá horda sevydala za svitu pochodní na pochod ke Ganze.

Gautama se zachvěl úzkostí. Aby tak objevili ležení jeho lidí! Záhy všakzjistil, že míří na jiné místo.

Břeh, k němuž se blížili, byl široko daleko bahnitý. A v tomto bahně sepřevalovaly houfy gaviálů, které Gautama znal již z dřívějška. Tato zvířatapodobná krokodýlům, s tlustým ocasem a úzkým, protaženým čenichem,v něm odjakživa vzbuzovala hrůzu.

Těmto hnusným netvorům předhodili těla obětovaných. Chtivě rozevírali

159

tlamu, bylo slyšet mlaskání a praskot drcených kostí. Některá obluda opus-tila bahnitý pelech a kolébavě se blížila k lidem. S křikem ustupovali.

Oběti byly pohlceny, ale zvířata se dosud nenasytila. Nejlačnější z nich,dychtící po kořisti, pronásledovala lidi rychlostí, jakou by od nich Gautamanečekal. Divoši se s ječením rozprchli.

Gautama zůstal úmyslně vzadu. Teď se bude odbývat velká hostina, přiníž budou účastníci pravděpodobně pít opojné nápoje z rýže nebo kořínků.S takovými tvory, které bylo možné jen těžko zvát lidmi, by tak jako taknemohl mluvit.

Pomalu kráčel po břehu, až spatřil záblesk ohně svých společníků. Gavi-álové se k němu nepřiblížili.

Jeho průvodci se zaradovali, že se vrátil bez úhony a dříve, než doufali.Nebylo mu však do řeči, i jídlo odmítl. Zadumán hleděl do ohně a přemýš-lel, jakým způsobem by nejsnadněji pronikl k duším těchto tvorů. Když se jeho lidé uložili k odpočinku, obrátil se na svého duchovního vůdces prosbou o radu a pomoc. Prosil úpěnlivě. Považoval za důležité vyrvat tyto zesurovělé lidi z hrůz temnot.

Vtom se mu ukázal jeho duchovní vůdce. To se stávalo jen ve výjimeč-ných případech. Obyčejně ho Gautama jen vycítil a vnímal jeho hlas. Spo-lu s ním však přišla ještě jedna postava. Byl to nahý divoch s kruhy kolemkrku a na nohou. Gautama viděl, že je to duch. Duchovní vůdce začal mluvit:

»To je první král Bhútanarů, který vládl v této zemi asi před sto lety. Mělv lásce svůj lid, a přestože nevěděl nic o Věčném, nařídil, aby se uctíváníBhúty dělo důstojnou formou. Bolestně nese, že jeho národ během dobyklesl až na tento stupeň. Může-li ti někdo ukázat cestu k jejich srdcím, pakje to on. Mluv, Bhútani!«

I když král mluvil nesměle a neobratně, Gautama mu přesto rozuměl. Děkoval mudrci, že se chce pokusit o povznesení jeho lidu.

Poradil Gautamovi, aby vyprávěl, že viděl jeho, Bhútaniho. To zapůsobí,protože vzpomínka na něho je dosud živá. Věštba praví, že až se Bhútanizjeví, zavítá mezi lid štěstí.

Oba kněží provozují čáry a kouzla. Před nimi ať se má Gautama na po-zoru.

»Nebojím se, Bhútani!« odpověděl Gautama klidně. »Přišel jsem ve jmé-nu Pána světů a ten ochrání svého sluhu!«

160

DRUHÝ DEN k polednímu, když už slunce stálo vysoko na obloze, se vydaldo Bhútan-Ary. Domníval se, že se lidé již vyspali z následků slavnosti.Ubíral se stejnou cestou jako předešlého dne a vyhýbal se břehům Gan-gy.

V osadě panovalo mrtvé ticho, zdálo se, že všichni ještě spí. Slavnostníprostranství bylo rudé krví obětí, ale Bhútovu sochu již odstranili.

Gautama se pátravě rozhlížel kolem sebe. Konečně zahlédl před jednouchatou chlapce, který si ho zvědavě prohlížel svýma jasnýma očima. Vlídněse ho zeptal na královo obydlí. I když se ptal tibetsky, dítě mu přesto rozu-mělo. Vřískavým hlasem cosi zavolalo do chaty. Za malou chvíli vyšel muža změřil si cizince nevrlým pohledem. Gautama opakoval svou otázku. Na-to se muž zeptal:

»A kdybych ti řekl, kde ho najdeš, co mu chceš?«»To povím jen jemu,« odpověděl klidně Gautama.Muž na okamžik zaváhal, ale pak zvítězila zvědavost.»No tak pojď,« vyzval cizince a vedl ho spletí chat, až přišli k jakémusi

většímu domu, o jehož stěnu byla opřená Bhútova soška.Vedle modly byl zavěšen buben. Muž na něj ihned začal vší silou tlouci

pěstmi.Kolem stavení začalo být rušno. Přiběhly ženy a děti a konečně se obje-

vil muž, který se od ostatních lišil jen neuvěřitelně velkým počtem kruhůobepínajících jeho hrdlo. Bylo zřejmé, že pro samou urozenost již nemůžeani sehnout hlavu.

To je tedy král této poměrně velké říše! Byl rozmrzelý, protože ho vyru-šili ze spánku. Zlostně se cizince zeptal, co si přeje.

»Mám ti vyřídit vzkaz od Bhútaniho,« odpověděl Gautama.Když vyslovil toto jméno, strhl se ohlušující povyk. Gautama musel

umlknout, stejně by mu nikdo nerozuměl. Konečně se rozruch utišil a králdal znamení, aby host pokračoval.

»Nebylo by lépe, kdybys vyslechl poselství sám?« navrhl Gautama. Alekrál rozhodl jinak:

»Ne, ať všichni slyší, co mně máš říci! Mluv jasně: kdes viděl Bhútani-ho?«

»Přišel ke mně dnes v noci.«»Ptám se tě, kde jsi ho viděl, na tom záleží,« zněla nevrlá otázka.»Na břehu Gangy, asi šedesát mužských délek odtud!« Opět se rozlehl

řev, který pronikal až do morku kostí. A přišla další otázka:»Jak vypadal?«

161

Jak ho měl Gautama popsat? Bezradně se rozhlížel kolem a vtom ho za-hlédl. Ukázal tím směrem a řekl:

»Tam stojí, vidíte ho? Podobá se tobě, králi.«Zraky všech se obrátily k místu, na něž Gautama ukazoval, ale pravděpo-

dobně ho nikdo neviděl. Zato odpověď byla asi správná, neboť urputný vý-raz z králova obličeje zmizel, když se ptal:

»A co nám Bhútani vzkázal?«»Věčný, vnukni mi teď správná slova!« úpěnlivě zaprosil mudrc a pak

pomalu a s důrazem pronesl:»Je smutný, protože jeho lid zapomněl na to, čemu ho kdysi učil. Přál by

si, aby národ dosáhl zaslíbeného štěstí! Ale dokud budou přinášeny lidskéoběti a Bhúta bude uctíván takovým způsobem, že se za to Bhútani musírdít studem, do té doby nemůže svému lidu pomoci ke štěstí!«

Tentokrát se očekávaný křik neozval. Muži se mlčky dívali na sebe, ne-promluvili ani slovo. Gautama povzbuzen pokračoval:

»Bhútani přišel ke mně a prosil mě, abych se ujal jeho lidu. Mám vás naučit lepším mravům, mám vám pomoci, abyste se stali opět dobrými, ja-ko jste bývali kdysi. Tak mým přispěním najdete zaslíbené štěstí!«

Znovu se rozlehl křik. Jestliže však před chvílí vyjadřoval údiv a úžas,nyní svědčil o radosti. Obstoupili cizince a snažili se ho dotknout a pro-jevit mu nějakým způsobem důvěru. Když se konečně utišili, král pokra-čoval:

»Místo, na kterém se ti Bhútani zjevil, nám bylo označeno věštbou. Vě-říme ti, cizinče, a prosíme tě, abys nás učil a pomohl nám. Jestliže můžešvidět Bhútaniho, pak ti také řekne, co nám máš ukázat. Rádi tě budeme po-slouchat.«

»Bhútani se raduje ze svého lidu, protože z tvých slov, králi, poznal, ženejste ještě úplně zkažení. Pomůže mně i vám!«

Zástup posluchačů stále vzrůstal. Přítomní lidé sdělovali nově příchozím,co se přihodilo. Náhle se davem prodral zavalitý muž zvlášť surového vze-zření.

»Netrp, králi, aby cizinec ovlivňoval náš lid! Chtějí se jen zmocnit naší země! Pokud se chce Bhútani projevit, ať se zjeví nám, kněžím!«

»Takže to je ten muž s mečem,« pomyslel si Gautama a nahlas řekl:»Přišel jsem k vám sám, dokonce beze zbraní. Jak bych mohl dobýt vaši

zemi?«»Ano, tento muž to s námi myslí dobře!« křičela většina mužů.Ale kněz dal rukou znamení, aby umlkli. Pak se obrátil ke Gautamovi:

162

»Jestliže se ti Bhútani zjevil, pak ti také pověděl, proč má Bhúta prasečírypák.«

Gautamovi bylo, jako by slyšel odpověď, takže ji stačilo jen zopakovat.»Tak dlouho jste ryli v zemi, abyste našli zakopané poklady, že se rty bo-

ha stále více prodlužovaly. Věru, neslouží vám to ke cti, Bhútanarové!«»Tvá odpověď je správná,« uznal překvapený kněz. »Ale ještě ti nevě-

řím. Musíš se podrobit ještě jedné zkoušce.«Nemělo to však dojít tak daleko. Svatá síla naplnila Gautamu takovou

měrou, že z něho mocně vyzařovala. Oslněný kněz zavřel oči. Gautama,vždy tak mírný, zvolal mohutným hlasem:

»Nemáš právo, abys ty, špatný vůdce zaslepeného národa, podroboval zkoušce toho, koho vám posílá sám Pán všech světů! Nezasluhujete si, abyvám pomohl! Jen kvůli vašemu králi, který se nad vámi rmoutí, se chci po-kusit o záchranu vašich duší. Ty, knězi, se ale drž skromně stranou a už minevkroč do cesty!«

Muž s mečem, mocně rozechvěn slovy a ještě více září, která obestíralacizince, ustupoval krok za krokem.

Gautama oznámil, že bude vyprávět příběhy. Kdo bude chtít, může na-slouchat. Přišli všichni do jednoho jako děti, rozesadili se kolem něho a na-pjatě čekali, co bude vyprávět.

Gautama začal, proudilo to k němu samo. Byl to Bhútani, kdo mu vyprá-věl dávno minulé události, nebo mu někdo jiný našeptával slova, která mělvyslovit? Neptal se na to, ale vyprávěl, co v něm ožívalo:

»Před dávnými časy, kdy ještě nikdo z nás nebyl na světě, ale kdy žili naši prapředkové, obývali toto údolí mezi oběma veletoky veselí a spokoje-ní lidé. Všeho, co potřebovali, měli nadbytek. Úrodná rovina skýtala hoj-nost obilí a ovoce, řeky jim dávaly ryby a husté lesy zvěř.

Jejich bůh, kterého nazývali Bhúta, jim byl přátelsky nakloněn a posílalsvé malé pomocníky, aby pomáhali také lidem. A maličcí jim ukázali, jakmají používat vodu a oheň, přinášeli jim rudu a drahé kameny.

V národě se však probudil zlý pud opájení se krví! Jakmile lidé zabili ně-jaké zvíře, žíznivě pili jeho teplou krev. Často zabili jen pro ni, ne proto, žeby potřebovali maso jako potravu.

Bhúta se rozhněval a zakázal zabíjet víc, než bylo nezbytně potřeba. Li-dé krátkou dobu poslouchali, ale pak do svého hříchu upadli znovu.

V té době žil mezi nimi moudrý král…«»Bhútani, Bhútani!« přerušily vypravěče hlasité výkřiky a potvrzovaly

tak, že lidé naslouchají velmi pozorně.

163

»Ano, ten král se jmenoval Bhútani,« pokračoval Gautama, nanejvýš za-ujat svým vyprávěním. »Slyšel o Bhútově hněvu a zapřísahal svůj lid, abyupustil od špatných zvyků, ze kterých se již staly neřesti. Současně s nímvšak žil v národě kněz, který byl právě tak moudrý jako král, jenže ne takdobrý. Udržoval spojení s temnými mocnostmi a pán těchto mocností mupomáhal, aby odvedl národ od Bhúty a přivedl jej jemu.

Tento kněz, jménem Vutra, mužům tajně vyprávěl, že pití krve dává sílu.Člověk, který pije denně teplou krev, je prý nepřemožitelný. A tak podporo-váni knězem začali znovu zabíjet, jak mohli. Bhútani ale přivolal na pomocBhútu a podařilo se mu Vutru přemoci, protože světlo je vždy silnější nežtemnoty.

Aby vyléčil lidi z opájení se krví, zakázal všechny oběti. Od té doby by-lo uctívání Bhúty čisté. Vutra utekl. Obával se totiž, že ho zabijí. Lidé seopět polepšili a Bhúta z nich měl radost.

Jednoho dne jim slíbil, že najdou velký poklad, velké štěstí. Až Bhútanizemře, bude se smět svému národu ještě jednou ukázat a povědět mu, ženastala doba splnění. Bude to cizinec, který jeho národu pomůže!

Těšili se a žili ve stálé naději na dobu zaslíbeného štěstí. Ale místo abyusilovali o to, být vnitřně stále čistší a světlejší, klesali stále hlouběji, ažopět zapadli do starých hříchů a vin. Již dávno se nemohl Bhúta nikomu z nich ukázat. Národ, který se vrátil ke svým krvavým obětem a zabíjel do-konce i lidi, se mu hnusil.

Od té doby, co již nemohli Bhútu vidět, si dělali jeho obrazy. Byly stálezvířečtější. Podívejte se na ně! Celý národ klesl téměř úplně do bahna a tmy.

Ale i když si to tito lidé již nezasluhují, Světlo splňuje svá zaslíbení. A tak byl nyní vyslán cizinec, aby přinesl národu Bhútanarů spásu a štěstí.Pohleďte na mne!«

Gautama vstal a stanul před nimi s otevřenou náručí.»Přišel jsem, abych vám pomohl! Ubozí lidé, smím vám přinést radost-

nou zvěst!«Jen málo z nich porozumělo hlubokému smyslu slov, ale všichni pocho-

pili, že oni jsou tím zpustlým národem, kterému teď svítá doba zaslíbenéhoštěstí. Důvěřivě se tlačili kolem cizince, jehož by ještě včera s radostí obě-tovali.

Kdy jim ukáže zakopaný poklad? Že se musí jednat o něco takového,tím si byli jisti. Ještě se však neodvažovali na něho naléhat.

V následujících dnech jim stále více vyprávěl o Bhútovi. Uvědomoval si

164

jasně, že tento bůh není nikdo jiný než Brahma, Dobrotivý. Vždyť své velkéřece říkali Brahma-Bhuta.

Mluvit o tom s králem nemělo smysl. Byl právě tak obětí hlouposti jakojeho poddaní. Bhútani mu vysvětlil, že Bhútanarové kdysi přišli do tohotokraje z východu a původní obyvatele uctívající Brahmu zapudili. Ti svůj veletok nazývali syn Brahmy, Brahmaputra. Dobyvatelé chtěli na Brah-movo místo dosadit svého boha, a proto veletok pojmenovali Brahma-Bhuta.

Gautama o tom vyprávěl lidem. Projevili sice radost, že slyší něco tak pozoruhodného, ale víc o tom nepřemýšleli. Všechno jim musel ukazovata objasňovat až do nejmenších podrobností. Konečně přece pochopili, žeBhúta je pomáhající bůh a že totéž vyžaduje od lidí.

Nyní nastalo to nejtěžší: ukázat lidem, že Bhúta je pouze služebníkemještě vyššího Boha. Zde, kde byl celý národ bez výjimky podroben jediněkráli, kde neznali podřízenost, by Gautama nenašel vhodné přirovnání, tak-že by mu lidé neporozuměli. Uvědomil si, že jim to musí vysvětlit jinýmzpůsobem. Prosil o pomoc a byl vyslyšen.

Jednoho dne neočekávaně propukla tak prudká bouře, že takovou ještěnezažili. Blesk za bleskem sjížděl z oblohy a v té chvíli král strachem bezsebe zvolal o pomoc k Bhútovi:

»Ó bože, zažeň bouři!«Bouře se však ještě více rozběsnila, ohnivé blesky neúprosně bily a roz-

sévaly smrt. Gautama věděl, že přišel jeho čas. Vystoupil na kámen, aby hovšichni viděli, zvedl ruce a prosil:

»Věčný, Pane všech světů, ukaž tomuto lidu svou moc! Utiš zuření bouřea odejmi bleskům jejich sílu!«

Sotvaže skončil, bouře se uklidnila, dunění hromu doznělo. V přírodě na-stal klid.

Postrašení lidé volali:»Ty máš jiného boha? Tvůj bůh je mocnější než Bhúta! Chceme, aby byl

i naším bohem!«Nyní mohl Gautama snadněji mluvit o Věčném, jemuž je podřízen i Bhú-

ta. Protože lidé nedovedli pochopit pojem »věčný«, Gautama použil jinéjméno: Král-Bůh.

Tomu rozuměli všichni. Král bohů vládne nad bohy, jako kdysi Bhútanivládl svému lidu. Bhúta je jedním z bohů, kteří jsou podřízeni Králi-Bohu.Ale oni, Bhútanarové, jsou podřízeni Bhútovi, po němž mají i své jméno.

Pochopili to a těšili se z nového poznání. Jen král se cítil jaksi zkrácen.

165

»Pane,« řekl žalostně, »co bude se mnou? Teď všichni moji lidé považu-jí za svého vládce Bhútu a myslí si, že už nepotřebují pozemského vlada-ře.«

Svou žalobou vložil sám král Gautamovi do úst slova, jimiž mohl lidemvše objasnit. Při nejbližší příležitosti nově stanovil:

»Nahoře, v nejvyšších výšinách, trůní Král bohů, který vládne všem os-tatním bohům. Po něm následuje Bhúta, neviditelný král Bhútanarů, kterýmá ve vašem králi zde na zemi svého viditelného zástupce.«

Tomu rozuměli.Pak Gautama odstranil strašlivé modly a zakázal obětní slavnosti. Sám se

s lidmi modlil k Bhútovi a ke Králi bohů. Jen jedna věc ho tížila: poklad,který měli nalézt, bylo vědění o Věčném. Čekali však na pozemský poklada on je za to při jejich duchovní omezenosti nemohl ani pokárat.

Opět se obrátil se svými starostmi k nebi a ponechal i tuto záležitost naVěčném.

U Bhútanarů žil již dlouho. Nechtěl je totiž opustit dříve, dokud se jejichnaděje nesplní, tedy dokud tito lidé neporozumí duchovnímu splnění.

S jednou jejich částí odešel až k mohutnému proudu Brahma-Bhuty, kte-rý se s hukotem a burácením valil dolů z vysokých hor. Vyprávěl jim o ne-viditelných služebnících Krále bohů, kteří ovládají tyto spousty vod a sta-vějí také vysoké hory.

Zbožně naslouchali. Pomáhali mu rozšiřovat vědění o Králi bohů i meziostatními kmeny svého národa. Od té doby, co cítili, že jsou spojeni s vyš-šími světy, byli mravnější a ukázněnější.

Jednoho dne se hovořilo o stavbách. Gautama jim vysvětloval, jak se v jiných zemích staví domy. Král zatoužil mít také takové obydlí. Gautamaprojevil ochotu jim se stavbou pomoci, když mu muži slíbí, že staré, špina-vé chaty spálí, jakmile budou postaveny nové; neboť až bude stát jeden dům, další budou rychle následovat.

Nejdříve nařídil vykopat základy, na kterých by stavba mohla pevně spo-čívat. A při tomto kopání narazili na poklad.

Byly to vzácné předměty ze zlata a stříbra zdobené drahokamy, pravdě-podobně majetek praobyvatelů, kteří jej kdysi dávno ukryli před vetřelciv zemi. Muži jásali a Gautama vroucně děkoval Věčnému za neočekávanoupomoc.

Navrhl, aby nejkrásnější předměty darovali Králi bohů. Mohou mu vy-stavět chrám a předměty v něm umístit. Všichni byli touto myšlenkou nad-šeni, a tak místo králova obydlí nejdříve postavili malý chrám.

166

Gautama strávil u Bhútanarů celé dva roky, ale nelitoval jich. S pomocíVěčného dosáhl krásných výsledků. Naučil úplně zdivočelý lid hledat Bohaa žít co nejlépe podle jeho zákonů. Slíbil, že místo sebe jim pošle knězeKrále bohů, a vydal se pak bez ohledu na snažné prosby lidí, aby u nich ješ-tě zůstal, na cestu k domovu.

PRŮVODCI, KTERÉ již dávno poslal domů, se dostavili opět přesně v čase,který jim udali bytostní. Cestou mu vyprávěli o všem, co se zatím přiho-dilo na hoře Věčného, a byli překvapeni, že Gautama o všem již ví. Usmálse:

»Řekl jsem vám přece, že s vámi budu udržovat spojení. Neviditelní mipřinášeli všechny zprávy a nosili také zpět mé rozkazy.«

Tak také věděl, že tibetský mudrc vyhověl jejich naléhavým prosbám a zůstal s nimi další rok, že však nyní trvá na svém odchodu. Chce vyčkatpouze Gautamova návratu.

Gautama měl radost, když z dálky spatřil horu Věčného. Cítil, že tam jejeho pozemský domov.

Jeho přátelé ho bouřlivě přivítali. Ačkoliv byli u Te Janga v nejlepších rukou, velmi ho postrádali. Přece jen mezi těmito dvěma muži cítili rozdíl,i když se domnívali, že jej musí přičíst na vrub pouze cizímu původu Tibe-ťana.

Ánanda mezitím zemřel a byl pohřben v jeskyni. Před ní sice umístilidesku, ale zatím na ní chyběl nápis, protože s ním čekali na Gautamův ná-vrat.

Vyprávěli, že učedník se nechtěl podrobit Te Jangovu vedení. Neustálereptal, že za Siddhárty to bylo jiné. Proto ho láma zprostil veškeré pracov-ní činnosti a velmi rozradostněný Ánanda začal užívat blaženého života. Zaněkolik dní ho ale našli na lůžku mrtvého.

Čekali, že Gautama řekne:»Zde vidíte, proč jsem vás nabádal k práci!«On však mlčel. Proč by měl říkat to, co všichni vědí?Když se ho zeptali, jaký má být nápis na náhrobní desce, rozhodl, aby

na ni byla vytesána slova:»Ánanda, první Siddhártův učedník.«Suddhódana mladší snažně prosil bratra, aby ho příště vzal s sebou.»Být tvým sluhou se mi zdá být nejvyšším pozemským povoláním. Gau-

tamo, dovol, abych ti směl zůstat nablízku!«

167

A bratr mu to slíbil. Z mladíka se stal pevný, přímý muž a jeho společ-nost mudrce těšila.

Na horu přišel Ráhula, aby zde strávil předepsaný rok. Měl radost z no-vého ustanovení, které mu umožnilo slyšet a vidět jednou něco úplně no-vého a plně se pohroužit do vlastních myšlenek. Stalo se ovšem jinak. Gau-tama ho požádal, aby se v těchto měsících ujal vedení života a pobožnostína hoře. On sám chtěl co nejdříve odcestovat a doprovodit kousek cesty TeJanga.

Navečer většinou svolal muže do školního sálu a vyprávěl jim o zdivoče-lých lidech, s nimiž se setkal. Měli mnoho otázek. Většina z nich si takové zesurovění neuměla vůbec představit.

I ti, kteří přišli z ciziny, museli vyprávět. Byla to čilá výměna myšlenek.Jednoho dne Gautama náhle prohlásil, že dostal příkaz, aby nazítří vyrazil.Tentokrát s sebou kromě Suddhódany nevzal nikoho. Jel s nimi pouze TeJang.

Opět zamířili na sever, k pramenům posvátné řeky. Te-Jang s Gautamoumezi mezi sebou učeně rozprávěli, ale mladší z bratrů se jejich hovoru ne-zúčastnil. Podle svitu jeho očí však bylo možné pozorovat, že celou svoubytostí je s nimi.

Pak musel Te Jang podle pokynu, který dostal, jet dál směrem na Amrit-sar a překročit horskou řeku Satladž, zatímco oba bratři se vydali na východk horám.

Náhle se Sddhódanovi rozbřesklo. Poznal, kam nejdříve směřují: jejichcílem bylo Kapilavastu! Vůbec nepomyslel na to, že by Gautama, který sesebe setřásl všechna pozemská pouta, chtěl navštívit rodiče. Vyslovil to ta-ké nahlas, bratr mu však sdělil:

»Nejedu tam, abych navštívil rodinu. Mám být postaven před rozhodnu-tí. Jakého druhu bude, to dosud nemohu říci. Dozvím se to v pravou chvíli.Ty ale užívej domova plnými doušky, možná to bude naposled, co jej spat-říš.«

NEOHLÁŠENI VJELI jednoho dne do města. Lidé je však brzy poznali, proto-že zevnějšek prozradil jejich původ.

Zpráva o příchodu knížecích synů vyvolala mezi obyvateli radostné vzru-šení a letěla daleko před nimi do paláce na výšině. Shledání s rodiči a sou-rozenci bylo neobyčejně srdečné, zejména když Gautama prozradil, že máv úmyslu zůstat delší čas doma.

168

V paláci i ve městě se máloco změnilo. Gautama viděl, že otec i bratrvládnou zemi úplně ve smyslu nauky o Věčném, že mají dobrý vliv na svůjlid, ba dokonce že jejich vliv sahá až daleko za hranice k sousedům.

Kníže se rozhovořil o sousedním knížectví a Gautama brzy přišel na to,že právě proto sem musel přijít.

Otec nynějšího vládce spojil pevnou rukou tři malá knížectví v nedílnýcelek a prohlásil se králem. Tento titul i vzkvétající říše přešly na jeho sy-na, nynějšího krále.

Země i národ za jeho vlády prospívaly, blahobyt vzrůstal, mravy byly čisté, zkrátka všechno bylo tak, jak si to jen kníže mohl přát. Jen jedno muchybělo k úplnému štěstí: neměl syna, kterému by předal říši.

Na dvoře v Káthmandú vyrůstala krásná dcera. Jediným přáním stárnou-cího krále bylo provdat ji tak, aby zemi vzešlo sňatkem požehnání.

Princezna Jananda měla vzácný dar, který jí umožňoval někdy vidět vesnu věci, které se později také skutečně staly. Již jako malé děvčátko vidělave snu svého manžela a nyní se zdráhala vzít si jiného knížete. Popisovalaho tak přesně, že ti, kteří znali Siddhártu-Gautamu, nepochybovali, že tímvyvoleným je on.

Král Khát o tom mluvil se Suddhódanou. Byl by rád viděl, kdyby se syntohoto rodu ujal jeho říše. Ale kníže, který byl přesvědčen, že se Gautamaza nic na světě nevzdá své služby, nechtěl povolat syna domů.

Když věci dospěly až tak daleko, přišel Gautama sám, neočekávaně a ne-volán. Kníže v tom viděl prst Boží.

»A ty myslíš, Gautamo, že bys nemohl být sluhou Pána všech světů, kdy-by ses oženil?« zeptal se otec.

Gautama však odmítl, i když kníže líčil, jak by to bylo důležité, kdyby z jeho manželství vzešli synové a stali se také služebníky Věčného.

»Gautamo, je to velká a mocná říše. Na to musíš také myslet. Jako král v Káthmandú bys získal ohromnou moc. Pak bys také při šíření učení mohlpůsobit úplně jinak, stálo by za tebou bohatství a vojsko.«

»Zadrž, otče!« přerušil ho Gautama živěji, než bývalo jeho zvykem. »Kdyby Pán všech světů potřeboval na zemi bohatství a moc, pak by s nimimohl volně nakládat. Mohl by mi dát tak velkou říši, jakou si ani neumímepředstavit… kdyby, ano, kdyby to chtěl! Ale abych porušil slib, který jsemmu dal, abych se zapředl do pozemských pout, to si nepřeje.«

»Proč by tě sem tedy posílal? To mi vysvětli. Ty sám říkáš, že jsi přišelna Pánův příkaz!«

»Nemůže to být také proto, aby vyzkoušel mou pevnost?«

169

Tím rozmluva skončila, Gautama však dobře věděl, že otce nepřesvědčil.A věděl také, že odtud neodejde dříve, dokud tato otázka nebude vyřešenajednou provždy.

Za několik dní začal kníže nanovo:»Poslyš, Gautamo, dostal jsem zprávu, že král Khát si tě přeje vidět. Vy-

hoví ti ve všem, co budeš požadovat. Můžeš být celé měsíce vzdálen z říše,kterou by zatím řídila Jananda, ale neodmítej ho. Nikdy by na to nezapo-mněl.

Vzpomínal by na nás ve zlém, ba stal by se naším nepřítelem. Tím bysohrozil existenci naší říše, protože on je silnější než my. A jistě není přánímPána světů, aby za tvoji tvrdohlavost pykala naše vlast.«

Gautama mlčel. Nechtěl odpovídat stále totéž, a přesto věděl, že nikdynesvolí.

Celou noc se vroucně modlil. Hledal způsob, kterým by knížete přesvěd-čil, ale bezvýsledně. Až náhle zaslechl tichý šepot jakési pomáhající byto-sti. Našeptávala mu plán tak dobrodružný, že se jej zpočátku až zalekl, čímdéle však o něm uvažoval, tím lepší se mu zdál.

Druhý den ráno vyhledal knížete a poprosil ho, zda by se mohl na něko-lik dnů vzdálit. Chce někde v ústraní přemýšlet o svém rozhodnutí.

Suddhódana měl radost, že syn přece jen uvažuje o jeho přání. Domnívalse, že odpor je tím zlomen.

Mezitím si Gautama opatřil s pomocí starého věrného sluhy lovecký oděva vydal se do lesů. Cestu mu ukazovali bytostní.

Druhý den Gautama dorazil ke břehu překrásného horského jezera. Najeho modré hladině se zrcadlily zasněžené vrcholky hor. Stál zde pohrou-žen sám do sebe, když náhle vycítil, jak ho někdo zlehka zatahal za oděv. Podíval se kolem sebe a spatřil malého bytostného, jak mu dává rukou zna-mení, aby ho potichu následoval.

Již po několika krocích stanuli před otevřeným letohrádkem, jakých bylov horách velmi mnoho. Na lůžku odpočívala dívka líbezného zjevu a pokoj-ně dřímala.

Gautama zatajil dech. Spanilejší dívku co živ nespatřil! Tiše se blížil k lůžku. Drahocenné šaty prozrazovaly, že je to královská dcera. To musíbýt Jananda!

Ó, jaká blaženost, smět tuto ženu nazývat svou! Jaké štěstí, moci po je-jím boku vládnout velké, spořádané říši!

Byl to pouhý okamžik, zlomek vteřiny, na který tyto myšlenky Gautamuovládly. Násilím je zapudil. Blaženost? Slast? Cožpak existuje na světě vět-

170

ší štěstí než být sluhou Pána všech světů? Je možná větší blaženost než vě-domí, že smíme přinést národu pravdu?

Ustup, pokušení! Svod, který vztáhl po tomto čistém muži svá chapadla,musel ustoupit.

Tiše, tak jak přišel, chtěl Gautama opět odejít. Měl sice v plánu setkat ses královskou dcerou, která se svými ženami zavítala k jezeru, protože se zde chtěla zchladit, ale naslouchat potají, ne, to si nepřál.

Dříve než došel k východu, se dívka probudila. Její úlek, že není sama,ustoupil největší radosti. Stál před ní ten, jehož kdysi viděla ve snu!

»Můj manžel!« vykřikla, ještě napůl ve spánku.Pak si uvědomila, že se prozradila, a nevěděla, jak skrýt svůj stud.Gautama, posílený přestálým vnitřním bojem, se opět přiblížil k dívce

a oslovil ji. Prosil ji, aby mu důvěřovala. Závisí velmi mnoho na tom, aby si oba úplně porozuměli.

»Janando,« zeptal se vážně, »věříš v Pána světů?«»Z celé duše!« odpověděla dívka.»Chtěla bys mu věrně sloužit?«»Neumím si představit nic krásnějšího!«Otázky a odpovědi se rychle střídaly. Gautama uchopil štíhlou ruku dív-

ky do svých rukou a zahleděl se na spanilý, ušlechtilý dívčí zjev.»Teď, právě v tomto okamžiku, Janando, tě Věčný volá ke službě! Můžeš

sloužit jemu i celému našemu velkému národu tím, že na mne zapomeneš.Zapomeň na svůj sen, vzdej se svých přání! Já nejsem zrozen pro pozem-ské štěstí. Zasvětil jsem svůj život nejvznešenější službě. Pomoz mi, abychtě mohl opustit a věděl, že toho nelituješ.«

Z jeho prosby vyznívala vroucnost.Stáli proti sobě mlčky, pohlíželi si vzájemně do očí a snažili se jeden

druhému číst v duši. Pak začal Gautama prosit Věčného, aby Janandě po-skytl sílu. Bylo to, jako by Gautamovo žhavé přání dívku přemohlo. Nevá-hala již.

»Dobře, Gautamo. Pověz mi, co mám dělat.«Domluvili se na plánu, kvůli němuž sem Gautama přišel. Jananda byla

ochotna obětovat celý svůj život, je-li to vůle Boží. Gautama svůj už obě-toval, jí to však neřekl.

Rozloučili se jako přátelé. Nikdy se ve věrnosti nesetkaly dvě tak čistélidské bytosti, které by se zřekly jedna druhé kvůli službě Věčnému.

Až dlouho poté, co Gautama zmizel v lese, zavolala Jananda své ženy.O několik dní později Gautama sdělil otci, že se ožení s princeznou, po-

171

kud je opravdu oním mužem, jehož kdysi viděla ve snu. Odhodlal se k to-mu jen proto, aby svůj národ uchránil před nepřátelstvím krále Kháta.

Rozradostněný kníže poslal pozvání ke královskému dvoru. Brzy potompřijeli hosté.

Byla to slavnostní chvíle, když Jananda po boku svého otce vstoupila dovelké síně, v níž se shromáždila šlechta obou národů, aby vyslechla její od-pověď. Její zjev, i když byla v obličeji velmi bledá, byl okouzlující.

»Janando,« oslovil král dceru, »hleď, zde stojí ušlechtilí synové knížecíhorodu a čekají na tvoji volbu. Podívej se na ně a řekni mi, který z nich ti bylukázán ve snu.«

Všichni se s napětím dívali na dívku: bledé tváře jí polil nach. Nemluvila.Velkýma tmavýma očima pomalu klouzala z jednoho na druhého.

»Je mezi nimi tvůj budoucí manžel?« přál si vědět král.»Ano, otče.«Tiše jako dech splynula odpověď z jejích krásných rtů. Řadami diváků

proběhlo radostné vzrušení. Všichni přece věděli, že se Gautama nebudezdráhat, jestliže padne volba na něho.

»Kdo to je?« zeptal se král naléhavě.Kníže Suddhódana, jemuž se zželelo zaražené dívky i její plachosti, na-

řídil, aby knížecí synové předstoupili jeden po druhém před Janandu a po-klekli před ní. Vyvoleného pak může označit.

První předstoupil a poklekl budoucí kníže Ráhula. Musel ale vstát, Ja-nanda se na něho ani pořádně nepodívala. Teď byl na řadě Gautama, nená-padně však pokynul mladšímu bratrovi Suddhódanovi, aby šel před ním.

Jinoch pohlédl s horoucím nadšením do spanilého obličeje, který se nadním sklonil.

»Otče, tento je to,« zašeptala dívka.Jásot, který po těchto slovech zaburácel sálem, nebral konce. I když

předtím nikdo nepomyslel na to, že by mladší bratr mohl zaujmout místostaršího, nyní jim to připadalo úplně přirozené. Jak by ne, Suddhódana seGautamovi velmi podobal, jenže nebyl tak nepřístupný.

Jeden mluvil přes druhého a nikdo nepozoroval, že právě v tomto oka-mžiku prožívala dvě lidská srdce pro svoji věrnost chvíle nejtrpčího odří-kání.

Slavnosti střídaly jedna druhou, ale Gautama se jich účastnil málo. Kaž-dý chápal, že se chce opět vrátit ke své práci. Suddhódana přistoupil k bra-trovi s otázkou:

»Gautamo, propustíš mě? Chtěl jsem ti sloužit celým svým životem!«

172

»Vždyť to činíš, bratře, ale jinak, než teď můžeš pochopit.«Bylo to poprvé, co ho nazval bratrem. Suddhódana poznal, že odloučení

od mladého mistra je mnohem těžší, než si představoval.Gautama osaměle ujížděl směrem na jih.

MÍJELA LÉTA. Proud událostí stejnoměrně plynul, odnášel s sebou všechnostaré a vyplavoval na své břehy nové. A tak se přehnaly roky, během nichžstíhala jedna událost druhou jako v hučícím víru.

Zdálo se, jako by si Věčný přál ukázat lidem, co je to bída, aby se vestrastech naučili toužebně vztahovat ruce k nebesům.

I posvátný veletok snad úplně zapomněl, že přispíval k plodnosti přileh-lého území a byl tak pro obyvatele požehnáním. Nezadržitelně vystupovalz břehů, zaplavoval pole a osady, takže po opadnutí vod za sebou zanechá-val místo kvetoucího života jen smrt a zkázu.

Zemi pokrývalo bahno, v němž se povalovali odporní gaviálové a vydá-vali se až daleko k lidským příbytkům. Toužebně vyprošené deště se nedo-stavily. Řeky a strouhy vyschly, tisíce čerpadel ustalo ve své činnosti, úrodapředčasně zaschla a strašný hlad drtivě dolehl na lidi i na zvířata.

Zemí táhlo velké umírání. V jeho šlépějích šel mor, který neúprosně ko-sil své oběti a nejstrašlivějším způsobem rozmnožoval řady mrtvých.

Zmučení lidé zoufale vykřikli, ale jen nepatrná část vztahovala v prosběruce k nebesům. Mnoho, velmi mnoho bylo těch, kdo sténali a naříkali v tupém zoufalství, aniž hledali někde záchranu.

Jejich víra je přece učila, že to, co má přijít, se nedá změnit. Je nutné topřijmout a pouze smrt může přinést spásu. V nirváně najdou ubohé dušekonečně klid.

Ostatní svírali ruce v pěst a učili se proklínat. Klnuli lidem, kteří nepo-mýšleli na záchranu, vyhrožovali pomstou silám, jež se neúprosně ubíralypředepsanou drahou! Jak si tuto pomstu představovali, sami nevěděli. Alekletby ulehčily jejich myslím a dovolovaly jim věřit, že ještě něčím jsou.

Mezi rozervanými, uštvanými lidmi procházeli bráhmani, bezmocní a malomyslní, a snažili se jim alespoň poskytnout útěchu. Poukazovali naBrahmu, který se nebude hněvat věčně. Jednou jim opět zasvitne slunce je-ho milosti. Kdo vytrvá až do té doby, tomu pak bude pomoženo dvojnásob.Čím více si uvědomovali, že nemohou ničím přispět ke zmírnění bídy a utrpení, tím horlivěji odkazovali na pozdější dobu. Byli úžasně vynaléza-ví v líčení budoucích zlatých časů, které se opět vrátí.

173

Jak by se měly splnit jejich řeči, znějící spíše jako předpovědi, s tím sinelámali hlavu. Pravděpodobně mysleli na to, co říkali, tak málo, jako pro-klínající lidé na své kletby. Záleželo jim pouze na tom, aby svými slovypřehlušili skutečnost.

Gautama a jeho lidé mlčky přihlíželi událostem, ve kterých zřetelně po-znávali ruku Pána. Chránili se vhánět malomyslné planou útěchou na ne-správné cesty. Věčný chce národ vyburcovat! Proto nesmějí zpívat lidu uko-lébavky.

Jednou se musí konečně projevit, co si lidé sami svým jednáním přivo-lali. Má-li z toho však vzejít požehnání, musí se to projevit správným způ-sobem. Stovky lidí se nestaly snad obětí slepé ničitelské vášně, ale zahynu-ly proto, že v pravou dobu nechtěly slyšet varovný hlas.

Služebníci Věčného neodmítali zoufalé lidi, když se přišli ptát; odpoví-dali jim, jak nejlépe dovedli. Tam, kde probouzející se duše přijala podanouruku, byla uchopena a vytažena ze zkázy a zániku.

Bratři a sestry neúnavně pomáhali bližním a sloužili tak svému Pánovi.Gautama se nadlidsky obětoval. Vždy se vyskytoval tam, kde bylo nejhůře.Jeho pomocníci ho vodili do nejohroženějších končin.

Jakmile se někde objevil, zmučení lidé si oddechli. Lidé, kteří neumělinic jiného než proklínat, svěsili zaťaté pěsti a hleděli na toho, který se nadnimi tyčil jako záchranná skála. Mnohý z nich poznal správnou cestu a ne-chal se vést.

Gautama často říkával bratřím, že je mnohem snadnější zachránit člo-věka, který se ze zoufalství rouhá, než takového, který propadl tupé bezna-ději. Přes sebelaskavější péči se podaří zachránit jen velmi málo takovýchlidí, protože sami nechtějí.

Zatímco některá knížectví a říše vyvázly bez větší škody, v jiných straš-ně řádila smrt a zkáza. Kraje na jihu země zůstaly ušetřeny nejhoršího. Ře-ka Krišna rozdávala stejnoměrně své vody, takže velké sucho nenatropilotolik škod jako jinde.

Také ze spojených říší Suddhódany a Kháta došla dobrá zpráva. Naprotitomu rovina Bhútanarů byla krutě postižena. Velká řeka pohltila většinu jejich obydlí, ba dokonce strhla i chrám. Pole byla zpustošena, stáda dobyt-ka zničena. Země ležela ladem, protože se nenašel nikdo, kdo by ji obdě-lal.

Ze severovýchodu přitáhly divoké hordy a zmocnily se území, kterýmnikdo nevládl. Řádily ještě hůř než kdysi Bhútovi lidé. Vetřelci si s seboupřinesli příšerné modly, jejichž božstva si žádala krvavé oběti. A tyto oběti

174

si opatřovali z řad okolního obyvatelstva. Byli mnohem vyšších postav a daleko silnější než lidé Indu, takže je snadno přemohli.

Utrápení sousedé o tom poslali Gautamovi na horu Věčného zprávu. Gautama již o tom věděl a uvažoval, co by měl dělat. I když se mu příčiloprolévat jakýmkoliv způsobem krev, přesto poznal, že jen včasný ozbrojenýzákrok může zamezit tomu, aby se nebezpečí rozšířilo po celé zemi.

Z východního kouta říše přicházelo vždy jen to, co bylo špatné. DopustilVěčný, aby Bhútanarové, znovu a znovu propadající starým neřestem, za-hynuli jen proto, aby odtud podnikali výpady do okolních zemí ještě horšílidé, skuteční ďáblové v lidské podobě?

Zjednat pomoc slovy nebylo možné. Den za dnem, noc za nocí se modlila prosil o vyjasnění. A dříve, než jej dosáhl, zalehl k němu z této končinyvýkřik o pomoc.

Zdálo se, jako by tento výkřik roztrhl poslední závoje halící jasné pozná-ní. V témže okamžiku Gautama poznal pravé východisko.

Postižení lidé se musí sami vzchopit. S důvěrou v pomoc shůry se musímužně a pevně postavit proti temnému nepříteli. Suddhódana, který vedl do pole tolik vycvičených válečníků, bude jejich vojevůdcem.

Gautama odjel k postiženým, aby je svými slovy povzbudil. Ukázal jim,že i této strasti použil Věčný k tomu, aby se národ probudil a stal se sil-ným.

»Sami musíte bojovat za sebe, pak bude Pán světů stát při vás,« domlou-val sklíčeným.

To pomohlo, muži se vzchopili.Gautama vyslal posly do Kapilavastu a Káthmandú. Věděl, že není nutná

jeho osobní přítomnost, aby knížata věděla, co mají dělat. Také se nemýlil.Ještě dříve, než z hor dorazilo vojsko, se vrátil ke své klidné práci.

Bída, která postihla zemi, způsobila u mnoha lidí obrat ve smýšlení. Sla-bé bylo nutno posilovat, kolísající opět zachytit. Častokrát se stalo, že bra-tři, nezávisle jeden na druhém, přišli s návrhem, aby byly položeny mostymezi víru ve Věčného a nauku bráhmanů.

Gautama nemohl jejich požadavek pochopit. Znovu a znovu poukazovalna to, že bráhmani nepotřebují nic jiného než otevřít oči, a pak snadno uvi-dí, že zůstali stát v polovině cesty.

Zde není nutné zřizovat most. Bráhmani pouze musí jít dál, od božstev k Bohu. Bylo to úplně prosté a samozřejmé.

Že se bráhmani ve své nauce zamotali do přediva lidských myšlenek a žeteď nemohou poznat prostou víru ve Věčného, protože ji ani nechtějí po-

175

znat, Gautama chápal. Ale že bratři, kteří poznali pravdu, pokládají takovýmost za nutný, to přesahovalo jeho chápání.

Neodmítal je, když přicházeli s těmito návrhy. Trpělivě je vyslechl a sna-žil se jim ukázat, že uvažují nesprávně. Byli však toho názoru, že vytvořittento most je nutné, protože si to přeje mnoho z nich. Gautama nechápavěvrtěl hlavou.

»I kdybychom skutečně mohli a chtěli zbudovat takový most, jaký užiteksi od toho slibujete?«

»Žili bychom bratrsky s Brahmovými stoupenci a všechny kmeny by by-ly jednotné v obraně proti různým naukám, které takzvaní mudrci, napří-klad Džina, zavádějí v zemi.«

»Cožpak nežijete s ostatními v bratrské shodě?« zeptal se překvapenýGautama. »Vždyť je zakázáno vyvolávat spory o víru!«

Museli přiznat, že svornost není nikde narušena, ale přesto považují zavýhodnější jít s bráhmany společnou cestou.

Gautama již neodpověděl, ale se svými myšlenkami se obrátil v modlit-bě k Věčnému. Věděl, že kvůli čistotě víry musí zůstat pevný a neochvějný. Jak má však přesvědčit ostatní?

Za několik dní nato rozeslal po celé zemi posly se vzkazem, aby se vši-chni bratři a sestry, kteří si přejí sbratření s bráhmany a jejich naukou, do-stavili v určitý den na horu Věčného. Ať přijdou jen oni, ostatní mají praco-vat dál.

Obával se, že způsob, jakým výzvu formuloval, příliš zřetelně vyjadřujejeho vlastní myšlenky, a že mnoho kolísajících proto nepřijde. Ale nebylotomu tak.

Bratři přicházeli v zástupech, potěšeni, že se mnohému z nich naskytlapříležitost dostat se na horu Věčného. Sestry mezi nimi nebyly. Nepřipojilase k nim ani jediná.

Gautama dal nedaleko kláštera sester připravit velké prostranství k přijetípříchozích. Do chrámové síně by se všichni nevešli.

Mimoto se mu příčilo projednávat něco takového v chrámu Věčného. Gautama, jindy tak klidný, se namáhal ze všech sil, aby ho nepřemohlo po-bouření, a stále znovu prosil o duševní rovnováhu a klid.

Konečně přišel okamžik, kdy měl promluvit k bratrům. Stáli v půlkruhukolem něho.

Zkoumavě klouzal pohledem po přítomných a měl radost, když mezi ni-mi nenašel bratry, které vždy považoval za nejlepší. Není proto se svými názory tak osamocen, jak se domníval.

176

Nejdříve hlasitou procítěnou modlitbou vyprosil požehnání Pána všechsvětů pro všechny zúčastněné a pak začal zvolna mluvit. Několika slovyvyjádřil přání přítomných: utvořit most mezi bráhmanskou naukou a uče-ním o Věčném.

Potom umlkl. Musí přece poznat, jak nemožné je to, co žádají! Ale mar-ně – nepoznali to. Napjatě se dívali na něho.

Proto pokračoval. Jeho zpočátku tichý hlas sílil, až se podobal uragánu,bouřícímu nad jejich hlavami. Začal tím, že líčil vodu jako obdivuhodnýnápoj, určený k osvěžení žíznících. I mléko je posilou mnoha lidí. Jestliževšak mléko smícháme s vodou, přestane být voda osvěžujícím nápojem a mléko ztratí svou sílu, kterou poskytuje slabým.

»Tomu rozumíte. Proč ale nechcete pochopit, že by bylo neodpustitelnouchybou, kdyby byl drahocenný tryskající pramen vědění o Věčném smícháns naukou, která sama o sobě není nesprávná, ale zůstala vězet v počátcích?

Není myslitelný most mezi bráhmany a námi! Oni musí učinit krok k po-znání Pána všech světů! A k tomu jim nabízíme pomocnou ruku. Avšak vy-cházet jim vstříc, to nesmíme, protože sami bychom tím šli zpět.«

Na chvíli umlkl a zkoumavě se zadíval po shromážděných, aby podle zá-blesků v jednotlivých obličejích poznal, zda přece jeho slova zapůsobila. Zklamán však pokračoval:

Představte si hluboký příkop. Po nesmírné námaze jsme se dostali nadruhou stranu a stojíme vedle něho na bezpečné, pevné zemi. Na druhé straně se plahočí bráhmani a nemají odvahu učinit rozhodující krok, který by jim pomohl dostat se na druhou stranu.

Vztahujeme ruce, abychom jim pomohli, ale oni je nepřijímají. Mámesnad sestoupit k nim do příkopu, do něhož by možná ze své strany sesko-čili, jen proto, abychom byli s nimi pohromadě? Jak bychom jim tím mohlipomoci? Vždyť bychom si tím jen uškodili!

Věřím, drazí přátelé, že jste mi nyní porozuměli. Cítím, že padají hradby,jimiž jste se obehnali. Poděkujte společně se mnou Věčnému, že nám pro-jevil svou milost tím, že se nám dal poznat. Tato milost nás však také zava-zuje. Ani na jediný krok nesmíme uhnout z cesty, která k němu vede. Anijednu jedinou okliku nesmíme udělat!«

Když skončil, poslal všechny do zahrad, aby přemýšleli o jeho proslovu,ale neměli o něm mezi sebou mluvit. Až je opět zavolá, ať ti, kteří budou mít ještě nějaké pochybnosti, je bez obav vysloví.

Nedoufal, že by nikdo neměl námitky. A skutečně, někteří mladší i staršíbratři žádali o slyšení.

177

Jeden z nich si přál vědět, proč se upustilo od bráhmanské nauky, a přes-to se ještě lidem říká o Šivovi, Višnuovi a jiných. Mnozí s jeho námitkousouhlasili. Gautama se znovu ocitl před hádankou.

»Milí přátelé,« oslovil je a nutil se ke klidu. »Řekl jsem vám přece, žebráhmanská nauka, taková, jaká byla na začátku, byla správná. Ustrnulavšak ve svém vývoji jako poupě, které se nerozvilo. Jestliže ale byla správ-ná, proč bychom ji neměli používat k tomu, abychom byli lidem srozu-mitelnější? Sami víte, že Višnu, Šiva i ostatní bohové skutečně existují. Nejsou však ve skutečnosti bohy, nýbrž služebníky Věčného!«

»Není nutné, abychom sestupovali do příkopu k bráhmanům,« namítl jiný. »Musíme jim jenom podat prkno, po kterém by mohli přejít k nám.«

»A jak si představuješ toto prkno?« zeptal se Gautama laskavě.»To nevím. Když jim budeme chtít poskytnout takovou pomoc, pak jistě

najdeme vhodný způsob.«»To je jen plané povídání!« zvolal jeden z bratrů popuzeně. »Teď chápu,

jak to Gautama míní. Nesmíme se odchýlit ani o krok od našeho učení. Po-kud je chtějí mít také ostatní, musí to být oni, kdo za ním vykročí. Nemů-žeme přes příkop položit prkno, protože takové prkno neexistuje.«

Jiný bratr navrhl, aby získávali bráhmany slibem, že mohou zůstat i na-dále kněžími, jestliže budou věřit ve Věčného. Tomuto návrhu se po záslu-ze dostalo odsouzení.

Za několik hodin mohl Gautama bratry propustit a byl si jist, že jsou teďjedné mysli a že upustili ode všech podivných myšlenek.

Tento den ho úplně vyčerpal, i když jinak nevěděl, co je únava. Pomalý-mi kroky zamířil nahoru k mužskému klášteru a navštívil malou celu, kterábyla poněkud stranou.

U okna, ozářen posledními paprsky zapadajícího slunce, seděl stařičkýmuž. Když spatřil příchozího a poznal v něm Gautamu, radostně k němuobrátil svůj vrásčitý obličej.

Z očí mu zářila dětská radost a štěstí. Oči si zachovaly svou mladost a mladá byla i duše, o níž vyprávěly.

»Maggalano, otče, jdu si k tobě odpočinout. Jsem tolik, tolik unavený,«pozdravil Gautama starce.

Přistoupil k němu a posadil se na kožešinu u jeho nohou. Bylo to jehoobvyklé místo. Kmet zlehka pohladil čelo mladého muže, který k němuvzhlížel.

»Vidím, Gautamo, že jsi unavený a že tě dnešní den neuspokojil. Ne-mohl jsi snad ty bláhovce přesvědčit?«

178

»Ale ano, otče, nakonec přece pochopili, oč se jedná. To, že vůbec mohlipřijít s takovými návrhy, však dokazuje, že již nevědí, jaký poklad mají. Proto jsem smutný. Místo, aby se vědění o Věčném stále více prohlubova-lo – jak málo o Něm vlastně víme – chtějí je smísit s lidskými myšlenkamia tím je zkazit.

Teď, když konečně pochopili, jak nesprávné bylo, co měli v úmyslu, ne-ustanou, dokud jejich mysl nenajde něco jiného, možná ještě pošetilejšího.

Opět proti tomu vystoupím, ale jak dlouho zde ještě budu, abych to mohldělat? Má se po mé smrti učení rozpadnout, jako by pocházelo jen od lidí?«

»Gautamo, nepoznávám tě. Tvá malomyslnost je nesprávná,« pokáral hojemně Maggalana. »Od koho máme svoje učení? Kdo se zjevil Siddhárto-vi? Proč to Věčný učinil? Přece ne proto, aby byla jeho pravda dána lidemjenom na krátký čas. Synu, věř, až budeš jednou odvolán, jiné ruce se ucho-pí vláken, která jsi musel odložit. Je to záležitost Pána všech světů, na tonezapomeň!«

»Máš pravdu, otče. Stydím se za svou malomyslnost. Není správné ani to, že mě lidé unavili.«

V komůrce se zešeřilo, ale oběma mužům, kteří seděli pospolu, to bylomilé. Během let se mezi nimi vyvinula hluboká důvěra, která oba blažila.

Gautama si zvykl hovořit s Maggalanou o věcech, jež ho velmi zaměst-návaly. Stařec mu nikdy nevnucoval své rady. Zdálo se, jako by Gautamanacházel v jeho duši ozvěnu a díky ní si všechno rychleji ujasňoval.

Dnes poprvé před ním odhalil smutek nad lidmi, který se ho v hodináchklidu často zmocňoval.

Nyní klidně rozmlouvali o něčem jiném. Maggalana vyprávěl, co za dennapsal, a Gautama se ho vyptával na začátky života na hoře. Stařec o tomvelmi rád vyprávěl a Gautama se z toho vždy něčemu naučil.

»Brzy budu muset opět odcestovat,« řekl náhle. »Možná se připojím k bratrům, kteří se vrací do Magadhy. Maggalano, netoužíš zase spatřit svůjdomov?«

»Můj domov je zde, ne jinde, Gautamo,« odpověděl stařec. »Ale mé dnyjsou sečteny. Hleď, abys nebyl dlouho pryč, protože bych si přál, abys bylpři mně, až se budu loučit se světem.«

»Až bude tvá duše připravena opustit pozemskou schránku, dají mi o tomnaši bytostní přátelé vědět, otče,« ubezpečil ho Gautama. Pak se rozlou-čili.

179

ZA NĚKOLIK DNÍ odjížděl Gautama spolu s posledními hosty z hory. Čekalještě na zprávu z východních oblastí. I když boje ještě úplně neskončily,přesto se Suddhódanovi a jeho spojencům podařilo zahnat vetřelce za hra-nice říše.

Pronásledovat je i tam jim znemožnila neschůdnost pohoří a neznalostzemě. Suddhódana navrhl, aby mezi horami postavili opevněnou zeď, kteráby bránila nepřátelům vpadnout do země.

Gautama s jeho návrhem souhlasil. Všechny tyto starosti mohl klidněsvěřit do rukou krále Suddhódany. Bratr mu plně rozuměl a vždy se snažiljednat ve smyslu zákonů Věčného.

Jestlipak pochopil, jakou oběť musel přinést on sám? Je opravdu šťastný?Gautama se ho na to nikdy neodvážil zeptat. Zprávy o rodinném životě jehodrahých k němu nepronikaly.

Ještě stále byl přesvědčen, že tehdy nemohl jednat jinak, a když si někdyvzpomněl na Janandu, snažil se vidět v ní káthmandskou královnu.

Již mnoho dní byli na cestě a den po dni se jejich skupinka zmenšovala.Bratři ji postupně opouštěli podle toho, jak jejich cesta odbočovala, až na-konec zůstal Gautama sám se dvěma velmi mladými bratry z Magadhy.

Měli k němu tak velkou úctu, že se neodvažovali ani mluvit. Gautama sitoho však nevšiml, protože byl plně pohroužen do vlastních myšlenek. Ne-pozoroval ani, že se na obloze shlukují hrozivé mraky. Marné bylo varová-ní jeho maličkých přátel – neslyšel je.

Náhle propukla strašlivá bouře. Na další jízdu nebylo ani pomyšlení.Gautama se zeptal bratrů, jestli neví, zda je nablízku nějaká osada.

»Široko daleko není žádná,« ozval se jeden z nich nesměle. »Ale tamhleza pahorkem stojí velký bráhmanský klášter. Tam bychom mohli brzy do-razit. Ty však asi nebudeš chtít požádat o přijetí.«

»Proč ne?« divil se Gautama. »Jistě nás neodmítnou.«Tryskem se rozjeli uvedeným směrem a zanedlouho se ocitli před bra-

nami výstavného kláštera. Gautama ještě nikdy do podobného nevstoupil,a proto s napětím očekával, co tam najde.

Ve tmě, kterou čas od času rozjasnily jen blesky, si bráhman, jenž se jichujal, nevšiml jejich šatů. Promočené poutníky vlídně přijal a nabídl jim du-chý oděv.

Proto když se později objevili u jídla ve vypůjčených prostých oděvech,je obyvatelé kláštera považovali za obyčejné cestující.

Bouřka sice přešla, ale déšť se dosud řinul tak vydatně, že na další jízdunebylo pomyšlení dříve než následujícího dne.

180

Nikdo se jich neptal, jak se jmenují. Chovali se k nim přívětivě a měliradost, když se zúčastnili modlitby k Šivovi. Po jídle, které se skládalo z rýže a ovoce, zůstali klášterní bratři ve velkém sále a vyzvali hosty, aby se v něm rovněž zdrželi.

Zvolna se rozpředl hovor, zpočátku se však točil jen kolem nejběžnějšíchudálostí. Gautama se vyptával na následky pohrom minulých let a dovědělse, že i zde v Magadze byly snesitelné.

»To je tím,« pronesl moudře jeden bráhman, »že jsme v naší zemi větši-nou zůstali věrni staré víře. Bohové nás za tuto věrnost viditelně odměnili.«

»Ale v okolí Utakamandu nezaznamenali žádné škody,« namítl Gauta-ma, »a přece tam všichni lidé věří kromě bohů ještě v Pána všech světů.«

»Kdo ti vyprávěl, že stoupenci nové víry zůstali věrní našim bohům?«přál si vědět jiný starý bráhman. »Je přece jen jedna možnost. Buď věří v bohy jako my a naši otcové před námi, nebo vzývají nového Boha a sta-rými opovrhují.«

»Proč by měli opovrhovat starými?« zajímalo Gautamu, jehož rozhovortěšil. »Všichni v ně přece věřili. Jestliže nyní našli toho, který je nad nimi,pak postoupili o krok výš a vy z toho můžete mít jen radost.«

Bráhmani se udiveně zadívali na Gautamu.»Jsi snad také jedním z těch, kteří učinili tento krok?« zeptali se.Gautama přisvědčil. Nedůvěřivě si ho prohlíželi. Slyšeli, že stoupence

nového učení lze snadno poznat podle číhavých rysů v obličeji a podle je-jich domýšlivosti. U svého hosta nic takového nezjistili, ba naopak, čím dé-le ho pozorovali, tím více se jim líbil.

»Zdá se, že jsi poctivý. Vypravuj nám o svém učení,« žádali.Nikdo neuměl vyprávět lépe než Gautama. Připadalo jim, jako by kolem

nich vlály zlaté závoje zahalující posvátná dění a jako by vypravěč jeden po druhém odhrnoval.

Vykládal jim o jejich bozích tak jako dosud nikdo. Zevšedněli jim a nyníse před nimi objevovali v pravém světle.

Gautama líčil jejich působení a úkol, který jim svěřil Pán všech světů.Zmínil se i o malých služebnících, kteří vykonávají rozkazy Věčného. Předduchovním zrakem posluchačů vyrůstal ucelený obraz stvoření se všemipodrobnostmi.

Setmělo se již a ani si toho nevšimli. Sloužící bratři přinesli lampičky a pokrm. Gautama musel vyprávění přerušit a v té chvíli jeden z bráhmanůvyslovil, co všichni cítili:

»Cizinče, ať jsi kdokoliv, jsi požehnán mezi tisíci! V našich srdcích jsi

181

vystavěl nádherný chrám. Zůstaň s námi, dokud do tohoto chrámu neumís-tíš obraz toho, pro něhož byl budován.«

Gautama si nepřál nic jiného a ochotně svolil. Oba své průvodce, kteříbyli uchváceni velikostí toho, co právě směli prožít, poslal domů, protoženechtěl příliš využívat pohostinství bráhmanů.

Den po dni vyprávěl o Pánu všech světů a rozněcoval v srdcích těchtootevřených lidí touhu stát se rovněž jeho služebníky. Směli vyslovit všech-ny své námitky a otázky a dostali na ně uspokojivou odpověď.

Jednou si přáli vědět, co mají dělat, aby našli cestu k nové víře. Gautama je ubezpečil, že jsou-li přesvědčeni o neviditelném, věčném Bohu, cestu k ní již našli.

»Není nutné zříci se staré nauky?« chtěl vědět jeden bráhman.»Ne, ovšemže ne, protože vy jste si uchovali starou nauku čistou, bez lid-

ských myšlenek a dodatků. Tak si můžete ponechat, co máte, a k tomu při-jměte to, co vám bylo darováno jako nové!«

»Jak máme dokázat, že se chceme stát služebníky Věčného?«»Zcela prostě – svým životem! Věřte v něho, zvěstujte ho a držte se jeho

cest. Požádám bratry v Magadze, aby vás čas od času navštívili a porozprá-věli s vámi. Možná, že někdo z vás přijde také někdy na horu Věčného. Pakstačí, když se připojíte k bratřím.«

Konečně se odvážili položit otázku, kterou se již dlouho zabývali:»Mistře, jak ti máme říkat?«Gautama jim docela prostě sdělil své jméno; neznali je. Bylo mu to mi-

lejší, než kdyby mu teď pro toto jméno prokazovali zvláštní úctu. Pobyl u nich ještě několik dní a pak jel dál.

Kéž by s ním mohli toto prožití sdílet všichni bratři, kteří chtěli stavětmosty! Jak bylo snadné přimět tyto bráhmany k poslednímu kroku. Jakmiledospěli k poznání, udělali jej sami, bez jakéhokoliv přemlouvání. Tak tomusí být! Tito bráhmanští bratři se o tom budou zmiňovat dál mezi svými.Začátek je již učiněn.

Ve škole v Magadze, která byla jednou z nejvýznamnějších v celé zemi,Gautamu radostně přijali. Mladí bratři vyprávěli již před časem ostatním o debatě na hoře.

Všichni si nyní přáli slyšet, čeho Gautama u bráhmanů dosáhl. Jehoúspěch byl nezvratným důkazem správnosti jeho myšlení a současně vzo-rem a vodítkem.

Ani zde se mistr dlouho nezdržel. Táhlo ho to do Utakamandu, do jedinéškoly, která na shromáždění nevyslala ani jednoho bratra. Ráhula měl na

182

bratry velký vliv a jeho názory se vždy shodovaly s Gautamovými. Nikdynebylo nutné, aby ti dva o něčem jednali, i když spolu jinak rádi hovořili.

Gautama jel hluboce zamyšlen směrem k Utakamandu. Doprovod od-mítl. Vzpomínal na Siddhártu, který tudy často projížděl, a vyvstala v němi vzpomínka na mangový strom, pod nímž jeho děd měl tak velká zjevení.

Probudilo se v něm vřelé přání, aby i on byl uznán za hodna stejné milos-ti. Aniž si to sám uvědomoval, přání se změnilo v modlitbu a ta nesenanejčistším cítěním vystoupila vzhůru.

V zamyšlení zapomněl dávat pozor na cestu, a když nastala noc, nevěděl,kde se nalézá. Naštěstí byla obloha plná hvězd a nemusel se obávat nepo-hody.

Hady i jinou nebezpečnou zvěř udrží bytostní v patřičné vzdálenosti, tak-že ani nemusí zapalovat oheň. Potravy pro koně zde bylo dost a dost a jemunevadí, když nebude jíst.

Rozhodl se, že místo aby jel dál a snad ještě zabloudil, přenocuje radějitady, poblíž malého potůčku.

Unaven sesedl z koně a natáhl se do měkké trávy. Jak jsou hvězdy velkéa jak se třpytí! Jsou to zázračná díla stvoření – jako ostatně všechno. Dívalse na ně a jeho obdiv vzrůstal.

Najednou se mu zdálo, že se hvězdy k němu blíží, a současně cítil leh-kost, jako by se uvolnil z těla. Zpozoroval, že hvězdy se k němu nepřibli-žují, ale že on sám jim letí vstříc. Jak daleko je už asi od země?

Zvědavě pohlédl dolů a viděl, že jeho tělo leží v trávě a spí. Uvědomil si,že se jeho duše směla vydat na cestu, a naplnila ho velká radost.

Kam letí jeho duše, nedokázal sledovat. Cítil, že vklouzl do světa tónů a světla, jehož jednotlivosti nemohl postřehnout.

Obklopovala ho čarovná krása, pak však lahodné tóny ztichly, barevné paprsky pohasly a on se přestal vznášet.

Ocitl se na jakési louce, na které místy stály stromy. Všechno vypadaloneskutečně, a přesto mohl kráčet po zemi, tak tiše a lehce, jako by už neměltíži. Nikde nebylo vidět zvíře ani člověka, ani duchovní bytost. Všechnobylo mrtvé a tiché. Kam se to jen dostal?

Jeho zrak si pomalu zvykal na okolí. Vtom asi uprostřed velké roviny zahlédl roubenou studnu. Zamířil k ní.

Spatřil i člověka naklánějícího se přes její roubení. Zřejmě se díval dohloubky. Poté muž ustoupil, popošel několik kroků určitým směrem, ale –jakoby mocí přitahován – vrátil se opět ke studni.

Gautama došel až k němu: byl to Siddhárta!

183

Co tam asi vidí? Gautamova duše ho chtěla oslovit, ale nemohla. Sidd-hárta si jí ani nevšiml. Byl plně zaujat díváním. Pak se odtrhl od pohledudolů a kousek poodešel. Tohoto okamžiku využil Gautama a naklonil sepřes roubení studně.

Studna byla hluboká, velmi hluboká. Dole však nebyla voda, ale krajinaoživená lidmi. Byla to hora Věčného. Právě když ji Gautama rozpoznal, při-stoupil Siddhárta znovu ke studni, odstrčil dívající se duši nevědomým po-hybem ruky stranou a opět se naklonil dolů.

Gautama byl hluboce rozechvěn. Znovu slyšel tóny, vnímal barvy, pa-prsky a krásu a cítil teplo. Najednou ležel zase v trávě u potůčku. Jeho kůňse ho dotýkal chřípím.

Co mělo znamenat toto prožití? Mělo mu cosi říci, tím si byl jist. Proč se Siddhárta ustavičně dívá tou hlubokou šachtou dolů? Děje se snad nahoře něco zvláštního? Hrozí jí nebezpečí?

Gautama zneklidněl a snažně prosil svého duchovního vůdce, aby přišela pomohl mu. V té chvíli vycítil jeho blízkost a vnímal jeho hlas:

»Siddhárta lpí celou duší na národu a zemi! Sloužil sice Věčnému, ale jenve svém národě. Je dosud pevně spjat s oním kouskem země, na kterém žil,a jeho duše se od něho nemůže uvolnit.

Uplyne ještě hodně času, než poznáním a potom i chtěním získá tolik síly, aby pokračoval ve vzestupu, který teprve teď zahájil. Bude moci stou-pat vzhůru teprve tehdy, až se sám vyprostí ze všech pout a řetězů, takže odněho odpadnou.

Ty, Gautamo, jsi to směl vidět!«Hlas umlkl. Gautama usnul hlubokým, osvěžujícím spánekm. Když se

probudil, vzpomněl si na to, co viděl, i na slova svého duchovního vůdce.Nyní pochopil, proč právě jemu to bylo ukázáno: i on se začal v myšlen-

kách obírat osudem svého národa a zmocňovala se ho malomyslnost připomyšlení, že jej jednou bude muset opustit.

Má snad upadnout do stejných chyb jako Siddhárta? Hrůzou ho zamra-zilo. Jen to ne!

»Ó Věčný, děkuji ti! Ode dneška ti chci sloužit lépe!«Osvěžen koupelí v chladné říčce pokračoval v jízdě. Brzy našel správnou

cestu a ještě před večerem dorazil do Utakamandu.Utakamand se zvětšil díky výstavbě nových budov. Kromě škol a klášte-

rů zde byly dílny, v nichž se zhotovovaly umělecké předměty.Ženy sbíraly v rozsáhlých morušových hájích hedvábné zámotky a věno-

valy se předení a tkaní. Hedvábné látky pak zvláštním způsobem barvily.

184

»Co děláte s tolika látkami, Ráhulo?« vyptával se Gautama.»Hedvábné látky, které sami nepotřebujeme, dopravujeme do měst na

pobřeží, kam často připlouvají na lodích kupci. Ti za látky platí vzácnýmivěcmi. Touto směnou získáváme slonovinu a z ní vyřezáváme poháry a mí-sy, vázy i ozdobné jehlice. Musíš se na naše vyřezávané práce podívat, Gau-tamo.«

Ráhula zavedl hosta do prostorných síní, kde horlivě pracovali mladí lidé.Pod jejich dovednými prsty vznikala mistrovská díla řezbářského umění.Později, jak Ráhula vysvětloval, budou rovněž odvezena na lodích a dosta-nou za ně výměnou opět jiné věci.

»Proč to děláš, Ráhulo?« vyzvídal Gautama. »Až dosud byly naše školystudnicemi, ze kterých bylo možné čerpat vědění o Věčném. Teď mi připa-dá, že se z nich staly dílny a tržiště.«

Gautama to neřekl tak, jako by to neschvaloval, ale jeho otázka prozra-zovala, že tomu vůbec nerozumí.

Ráhula se usmál.»Naše školy se mohou stále ještě přirovnávat k jasným zřídlům vědění.

Máme však příliš mnoho žáků. Jak je máme uživit? A kromě toho žáci sisnadno zvykají na zahálku a propadají snění, k němuž náš národ tak jako tak tíhne.

Jedné noci mi byla ukázána tato cesta. Teď musí pracovat všichni žáci,jak muži, tak i ženy, aby si vydělali na živobytí. Některé denní hodiny jsouurčeny k poučení, jiné k prohloubení.

Všechno je přesně uspořádáno a věříme, že při tom nikdo nepřijde zkrát-ka. Když nás mladí lidé po čase opouštějí, odnášejí si kromě toho nejlepší-ho, co zde mohli získat, to je vědění o Věčném, i to, čemu se zde naučilia co jim může poskytnout v životě obživu. Nejdovednější zůstávají v díl-nách jako učitelé a jsou tady rádi.«

To se Gautamovi líbilo, zvláště když se po několika návštěvách škol pře-svědčil, že nejen učitelé, ale i žáci jsou na vysoké duchovní úrovni.

»Ráhulo, jak je to s péčí o nemocné a o lidi, kteří potřebují pomoc? Téjste se již nadobro vzdali?« zeptal se jednoho dne.

»Ne, žlutí bratři se jí věnují jako dříve,« zněla odpověď, »ale co dostanouza svoje služby, stačí právě tak jen pro klášter. Proto si musíme pomáhatsami.«

Ráhula mohl svému hostu ukázat ještě něco. Zavedl ho do dílny, kde z drahých kovů zhotovovali litím misky. Měly různou velikost a svým tva-rem připomínaly květ lotosu. Do jednotlivých lístků pak mladí lidé vrývali

185

ostrými nástroji jemné žilky a těmito vrypy dosáhli nádherné hry světla a stínů.

Gautama vzal jedno z těchto malých uměleckých děl do ruky a zkouma-vě si je prohlížel.

»To je neobyčejně krásná miska,« vydechl obdivně. »Je skoro škoda jiprodat. Co s ní uděláte?«

»Chceme každému chrámu Věčného darovat po jedné z těchto misek,«odpověděl Ráhula radostně. »Dlouho jsme šetřili, abychom si mohli opatřitzlato a stříbro. Zavedli jsme v měsíci ještě třetí den postu, aby na to všich-ni přispívali. Někdy jsme také za svou práci dostali víc, než jsme očekávali.I tento přebytek mně byl odváděn. Misky budou brzy hotovy a budeme jemoci dát do chrámů. Den, kdy se tak stane, bude pro nás pro všechny vel-lým svátkem.«

Gautama stále zřetelněji poznával, že Utakamand je stejně jako dříve vzorem všem školám a klášterům. Nikde jinde nebylo vysoké duchovnívědění spojeno s činorodou prací tak prostě a samozřejmě.

»Chtěl jsem tě poprosit, Ráhulo, abys jel se mnou na horu a převzal tamopět na jeden rok vedení. Teď však nemám odvahu odvolat tě dříve, než bu-dou misky dokončeny.«

»Půjdu s tebou rád, Gautamo,« zněla vlídná odpověď. »Než bude hotovotolik misek, uplyne víc než rok. A pak, je tady víc bratří, kteří mne mohouzastupovat.«

Gautama vyprávěl o tom, co zažil v klášteře bráhmanů, a zeptal se Rá-huly, zda má podobné zkušenosti.

»S těmi několika bráhmany, kteří jsou ještě v našem kraji, žijeme v mí-ru,« vykládal Ráhula. »Čas od času k nám některý z nich zavítá a vyptává se na naše učení. Vždycky poznáme, jestli ho k tomu žene zvědavost nebotouha, a podle toho odpovídáme.

Někteří staří bráhmani poznali Pána všech světů a učí o něm. Jejich žácipak většinou přicházejí ještě na několik měsíců nebo let k nám. Ostatní,kteří nemají odvahu postupovat dál vpřed, nás neruší.«

Potom se Ráhula zajímal, kdo ze Siddhártových učedníků je ještě naži-vu.

»Jen dva učedníci z Magadhy,« odpověděl Gautama. »A jsou již velmistaří. Maggalana je ještě obdivuhodně činný, ale Bimbisára, ›král‹, jak siopět dává říkat, si libuje v zahálce.

Přestěhovali jsme ho do malé, nepohodlné klášterní cely, abychom ho donutili k nějaké práci, ale on si jednoduše udělá venku pod širým nebem

186

pohodlné lůžko nebo se vyspí v některém koutě školního sálu. Duchovně je stále lenivější, zatímco Maggalana zůstal mladý a svěží.«

»Píše Maggalana ještě povídky?«»Jen velmi zřídka, říká, že pramen vyschl. Místo toho dělá opisy vzác-

ných rukopisů a ty pak posíláme ostatním školám. Pokoušel se také o se-psání Siddhártova života, dílo však uvázlo v počátcích.«

»A přece právě tento život by stál za to, aby jej někdo zachytil. Jak obdi-vu-hodně byl mistr veden! Ani ty, ani já jsme ve srovnání s ním neprožili vů-bec nic.«

»Chtěl bys měnit?« zeptal se Gautama, v jehož duši náhle ožila vzpo-mínka na noční prožití.

»Ne, to ne!«Zdálo se, jako by Ráhula chtěl ještě něco připojit, ale po chvíli si to roz-

myslel.

ZA NĚKOLIK DNÍ vyjeli v doprovodu sluhy na sever. Ráhula zamířil směremna západ k moři, aby ukázal Gautamovi krásu skalnatého pobřeží.

Objížděli dost vysoké pohoří, na jehož úbočích rostly rostliny, které ne-znali. Pozorovatelům připadaly jako malé, od kořenů se rozvětvující stro-my. Na jejich štíhlých lodyhách se houpaly svěží zelené lístky srdcovitéhotvaru.

Zatímco se Ráhula po prvním údivu dál o keře nezajímal, nemohl se odnich Gautama odtrhnout ani pohledem, ani v myšlenkách. Úmyslně zvolilmísto odpočinku tak, aby měl obdivuhodnou rostlinku na očích.

»Maličcí ochránci rostliny, ukažte mi, jak jsou vaše chráněnky uzpůso-beny,« prosil.

Již delší dobu se mu zdálo, jako by viděl mezi zvláštními lodyhami mí-hat se bytostné. Když je zavolal, ochotně přišli a ukázali mu, že se téměřcelá lodyha skládá z vláken podobných lýku. Vlákna jsou nahnědlá a pevná.Gautama je kroutil mezi prsty a maličcí bytostní měli radost:

»Tak je to správně!«Gautama si vzal delší vlákna, upevnil je na větev a začal z nich stáčet

dlouhý provaz, který se zdál být velmi pevný. Takový provaz by se jistěhodil k různým účelům. Uvažoval, jestli by se těchto vláken mohlo použíttaké ke splétání nebo tkaní.

Ráhula se probudil a s údivem hleděl na společníka, který místo aby spal,pilně pracoval.

187

»Podívej se, Ráhulo, na co jsem přišel!« volal Gautama radostně. »By-tostní mi přinesli vlákna těchto keřů. Provazy z jejich vláken budou pevněj-ší než ty, které stáčíme z bavlny. Jsou také silnější než lýko, ze kterého ženypletou rohože. Maličcí, děkuji vám!«

Když v následujících dnech objeli výběžky pohoří, objevila se před nimiúrodná rovina s rozlehlými lány rýže a prosa. Stále více se stáčeli k západua v dálce se již lesklo modré moře.

Jednoho dne stanuli na mořském břehu a z jednoho z četných útesů s úžasem sledovali vlny, které se pod nimi majestátně valily, zaplavovalypobřeží, pak se opět tříštily a rozstřikovaly se v bílou pěnu.

»Vidíš bytosti, které skotačí na vlnách?« zeptal se Gautama. Ráhulas úsměvem zavrtěl hlavou.

»Ne, mohu je pouze vytušit. Jako dítě jsem sice vídal kolem sebe vlídnébytůstky, ale teď se mi vyhýbají. Těší mě však, že ty je můžeš vidět. Podo-bají se mužíčkům, kteří ti nedávno ukázali lýko?«

»Ne, jsou úplně jiné. Mají něžná, jemně nadýchnutá tělíčka, svými po-hyby splývají s vlnami a jejich vlající světlé vlasy se utápějí v bílé pěně.Jemnýma rukama si pohrávají s mušlemi a rostlinami, nebo se dál od břehu honí s rybami a jinou mořskou zvířenou. To jsou ženské bytosti.

Jiné bytosti, poněkud hrubších těl, ale stále ještě průzračně jemné, ženoupřed sebou vlny. S radostným výskáním rozhazují ruce do výše, a když do-ženou některou až k útesu, vyšvihnou se co nejvýš a pak se s radostnýmkřikem vrhnou opět do svého mokrého živlu.

Je to krásné. A čím déle se na to dívám, tím víc vidím.Kéž bych to mohl ukázat lidem!« pokračoval Gautama po delším zamyš-

lení. »Kdyby to správně pochopili, byli by spjati se všemi částmi stvoření,takže by bylo prostě nemožné, aby žili v rozporu se zákony. Kdysi přecemuseli být lidé takto spjati s přírodou. Co je zahnalo na jiné cesty?«

»Neblahé domnění, že vědí všechno lépe, Gautamo,« pronesl Ráhula vážně. »Řekni něco lidem, a oni to okamžitě opředou svými myšlenkami.Mají zakalený zrak, takže nepoznávají to, co je prosté a přirozené. Honosíse vlastním věděním a přerušují spojení se vším, co není jako oni. Věř mi,komu se podaří zasadit lidskému rozumu smrtelnou ránu, ten vykoná dobrédílo.«

»A přece je i rozum darem Věčného,« připomněl Gautama. »Právě takbys mohl říci: protože oheň často způsobí neštěstí, když na něj člověk ne-dává pozor, je nutno jej všechen uhasit. Ne, Ráhulo, nemáme zasadit rozu-mu smrtelnou ránu, musíme se naučit jej správně používat!«

188

Během dalších dní jezdci pozorovali, že se horstvo přibližuje stále vícek moři. Museli dávat pozor, aby včas našli průchod, jinak by nemohli po-kračovat v cestě na sever. Oběma bylo zatěžko odloučit se od modrých vlnmoře, které se směrem na západ prostíralo do nekonečných dálav.

Rychle se blížili ke známým krajům a tu i tam opět nacházeli kláštery a školy nebo osady, v jejichž středu stál malý chrám Věčného. Všude je lidéradostně vítali a naléhali na ně, aby se zdrželi delší dobu. Museli také od-povídat na mnoho dotazů.

V kraji, jímž právě projížděli, zničilo úporné sucho celou sklizeň bavlny.Gautama navrhl lidem, aby se vydali do hor a přinesli odtamtud rostliny,

které mu ukázali bytostní. Požádal Ráhulu, aby jel napřed a ujal se zatímvedení na hoře. Sám s nimi odjel do hor, aby snadněji našli rostlinu, kteroujeho bytostní pomocníci nazývali juta.

Ukázal jim, že nesmějí sbírat čerstvé výhonky, ale takové, které již zasy-chají. Nasbírali jich celé balíky, naložili je na soumary a vrátili se domů.

Začala horlivá práce. Podle Gautamova návodu místní lidé nejdříve při-pravili vlákna a potom z nich stáčeli provazy. Čím lépe se jim práce dařila,tím větší měli radost. Ženy zkoušely vlákna splétat nebo z nich tkát. Obě-ma způsoby vznikla pevná, hrubá tkanina, která se dobře hodila na rohožea podobné věci.

»Tyto silné kusy můžeme použít i k balení zboží,« měl nápad jeden z mu-žů. »Myslím, že déšť takovou látkou nepronikne.«

Vyzkoušeli to a ukázalo se, že domněnka byla správná. Když do látky nepral déšť zrovna několik dní, nepropustila ani kapku vody.

Některé z žen netkaly tak hustě, takže vznikla tkanina dost řídká.»Co s ní máme udělat?« bědovaly.Vedoucí nedalekého kláštera si věděla rady.»Můžeme zkusit, jestli se taková tkanina dá upotřebit k výrobě soli,«

navrhla. »Až dosud jsme polévali metly mořskou vodou a sušili je na slun-ci. Třeba budeme moci použít podobným způsobem i tuto řídkou tkaninu.«

Také tato rada byla dobrá. Gautama vyprávěl lidem, kteří byli celí šťast-ní, takže se i vnitřně otevřeli, o malých bytostných, kteří ho naučili použí-vat vlákna. Všichni s radostí naslouchali, jen málokdo z nich si však dovedlpředstavit spojení mezi člověkem a pomáhajícími služebníky Věčného.

Za několik týdnů se Gautama vydal cestou, kterou před ním absolvovaljiž Ráhula. Nikde se nezdržoval a jel přímo na horu. Očekávala ho tam zprá-va, že král Bimbisára zemřel. Jeho duše se po těžkém smrtelném zápaseuvolnila z těla. Zdálo se, jako by mermomocí chtěla ještě zůstat na zemi.

189

Když Maggalana s Gautamou osaměl, vyprávěl, že Bimbisára k němukrátce před smrtí přišel a stěžoval si na ubývání tělesných sil.

»Možná jsem neměl v posledních letech žít tak pohodlně,« přiznal. »Natobě vidím, jak jsi díky práci svěží, přestože jsi starší než já. Jestliže je to na onom světě takové, jak se nám to Gautama snažil vylíčit, snad se mi tampodaří napravit, co jsem zde zanedbal. Věř mi, Maggalano, že přes všechensklon k pohodlnosti jsem věrným sluhou Pána všech světů.«

Gautama se vážně zadíval na starce.»Poznal svou chybu, Maggalano, ale teprve tam, na druhé straně, ji po-

cítí v plné tíži,« pravil. »Je mi líto, že jsem ho přece jen nedonutil, aby bylčinný. Možná bych mu tím uspořil mnohé, co teď musí podstoupit.«

»Jaký nápis bude na jeho náhrobní desce?« zajímalo Maggalanu.»Král Bimbisára z Magadhy,« odpověděl Gautama. »Tolik si zakládal na

svém titulu, až nakonec zapomněl být sluhou Věčného.«

GAUTAMA SE ZNOVU vydal na cestu. Tentokrát ho vedla na východ, odkudbyli zahnáni vetřelci. Chtěl se podívat na postavenou zeď a kromě toho mělv úmyslu zjistit, v jakém stavu se nalézá zpustošená země.

Do Kapilavastu ani Káthmandú jet nehodlal. Jeho myšlenky se tam všakbezděčně často vracely a přilétaly k němu odtud tiché zvěsti. Suddhódanastarší opustil tento svět, stejně jako král Khát, který již před delší dobou odevzdal vládu Suddhódanovi mladšímu.

V Kapilavastu vládl Ráhula. Radoval se ze zdravého syna, zatímco man-želství Janandy a Suddhódany bylo dosud bez dědice. Kolem rodičů si hrá-lo několik roztomilých děvčátek, ale jejich přání mít syna zůstalo nespl-něno.

Přinesla snad Jananda oběť nadarmo? Jak náhle se tato myšlenka vyno-řila v Gautamově mysli, tak rychle ji zapudil. Jen na to nemyslet! Co sestalo, stalo se a nemůže se již změnit. A stalo se to s nejčistším úmyslem.

V zemi Bhútanarů byly dosud patrné stopy těžkých bojů, které tam zuři-ly. Místní obyvatelé ještě neobnovili ani jediný chrám, dokonce ani poleneobdělali, přestože krajina byla úrodná. Rozsáhlé lesy padly zřejmě zaoběť plamenům.

Lidé, kterých se na to vyptával, potvrdili, že lesy zapálili divoši, aby takvytvořili ochranný val mezi sebou a útočícím vojskem. Právě v té době málo pršelo a stromy byly vyschlé. Zdolat oheň si vyžádalo ohromnou ná-mahu.

190

»Ale Suddhódana mohl poručit duchům ohně,« pronesl jeden starý muž. »Prosil je, aby nestrávili víc, než je nezbytně nutné, a oheň za několik dnískutečně uhasl.«

Duchové ohně jim poradili, aby popel nechali ležet na místě, protože podešti se tím úrodnost půdy zdvojnásobí.

Proto také ještě ani nedobývali pařezy, aby země měla čas vsáknout po-silující vláhu. Podle pokynů neviditelných s tím smějí začít teprve teď.

Znovu měl Gautama příležitost upozornit lidi na obdivuhodnou pomocmalých služebníků. I zde našel uši nastražené a duše ochotné přijímat.Vždyť tuto pomoc všichni sami prožili.

Gautama se divil, že nikde nevidí Bhútanary, a proto se zeptal, jestli snadvšichni nepřišli o život. Dověděl se, že Bhútanarové, kteří při živelné kata-strofě vyvázli bez pohromy, se přidali na stranu vetřelců a byli společně s nimi vyhnáni ze země.

Suddhódana pak říši rozdělil mezi lid všech kmenů, které se zúčastnilyboje.

»A žijete spolu v míru?« zeptal se Gautama.»Všichni se modlíme k Pánu světů, a proto mezi námi nevznikají ne-

sváry.«»A kdo vám vládne?«»Syn sousedního knížete. Suddhúodana nám ponechal na vůli, kterého

vládce chceme mít. Našel tři knížecí syny. Prosili jsme o tohoto, protoževíme, že je spravedlivý a dobrý.«

Zde bylo všechno v pořádku, takže Gautama mohl jet dál. Táhlo ho to do hor, a tak se podvolil své touze. I když mezi horami a věčně hučícím,stále se vlnícím mořem byl velký rozdíl, přesto měly něco společného: jakmoře, tak i hory vyprávěly svým pravěčným hukotem o tvůrčí síle Pánavšech světů.

»Člověk by si myslel, že vy, obři, stojíte na svém místě pevně a ne-ochvějně!« zvolal Gautama, který s obdivem vzhlížel k ledovým vrchol-kům.

»Zažily již mnoho změn a ještě mnohokrát se budou muset změnit, nežzemě dokončí svůj běh,« zaznělo mu v odpověď.

Mezi dvěma skalními vrcholy vykoukl zvětralý obličej. Splýval z něhobílý vous, jako by se do údolí valil horský vodopád. Hlava byla velká, přes-to však nevzbuzovala strach.

»Buď zdráv, strážce hor!« zvolal Gautama.»I ty, služebníku Věčného!« zazněla odpověď.

191

»Jste to vy, kteří pohybujete horami?« vyptával se Gautama.»Když to náš Pán nařídí, provádíme přesuny v útrobách země. Uvolňuje-

me základy, na kterých hory stojí, vyhlubujeme nebo zaplňujeme mezery,stlačujeme nebo roztahujeme horniny.«

Obličej zmizel. Gautama se rozhlížel kolem.Dojel výš, než původně zamýšlel. Bylo nemožné, aby se ještě dnes vrátil

do obydlené končiny. Nedaleko odtud však našel prostornou jeskyni, vekteré jezdec i zvíře mohli přenocovat, protože nebylo chladno. Oba se ulo-žili ke spánku.

Gautama přemýšlel o tom, co viděl před chvílí. Jak ohromní jsou tito služebníci Boží, a naopak jak maličké jsou bytosti, které vynášejí z nitra hor na denní světlo drahokamy!

Všechno je vzájemně přizpůsobeno a zasahuje obdivuhodně do sebe. Měldojem, jako by kolem sebe viděl poskakovat malé skřítky, ale dříve než si je mohl prohlédnout, usnul.

V noci se probudil. Jeskyně byla osvětlená, zdroj světla se však marněsnažil najít. Posadil se na svém mechovém lůžku a rozhlížel se kolem. Vtomk němu přistoupila něžná ženská postava v bílých šatech.

»Janando!« zvolal a vyskočil. »Jak to, že jsi ke mně přišla?«»Prosila jsem, abych tě směla vyhledat a promluvit si s tebou, Gauta-

mo,« zazněl Janandin hlas tak tichounce, jako kdyby přicházel z velkédálky.

Chtěl se ptát dál, ale jemnou bílou rukou mu pokynula, aby mlčel.»Na nic se mě teď neptej, Gautamo. Slyš, co ti mám říci! Nemohu začít

se vzestupem, dokud ti neotevřu oči a nepovím ti, v čem jsme oba chybili.Jednali jsme sice v nejlepším úmyslu, prohřešili jsme však se proti věčnýmBožím zákonům.«

»Říkáš, že nemůžeš začít se vzestupem – – – Janando, copak už nejsimezi živými?«

»Ne, Gautamo. Věčný mě odvolal, protože jsem zde byla zbytečná. Alenech mne domluvit. Bylo mi dáno jen málo času:

Oba jsme špatně pochopili to, čemu lidé říkají ›povinnost‹. Povinnost jebezpodmínečné plnění Boží vůle v úkolu, který nám byl určen. Mou povin-ností bylo dát říši dědice a vychovat ho v úctě k Věčnému. Této povinnostijsem nemohla dostát, protože muž, jemuž jsem měla darovat syna, se mivyhnul.

Postoupil mě jinému. Tento muž je dobrý a miloval mne. Já jsem však nikdy nemohla zapomenout na muže, který mi byl ukázán ve snu. To jsem

192

považovala za hřích. I když jsem byla druhému muži dobrou ženou, přestojsem často proplakala celé noci, protože jsem si stále jasněji uvědomovala,že Věčnému se lží neslouží.

Jestliže ses domníval, že tvá povinnost ti velí žít osaměle, pak jsme takměli učinit oba. Neměli jsme právo uchýlit se ke lži jen proto, abychom za-chovali říši mír.

Co jsme udělali, je naším hříchem. Ale to, co jsem zde dole jen tušila,vím teď zcela jistě:

Naše oběť byla zbytečná! Myslíš, že by mi byl ve snu ukázán tvůj obraz,kdybychom si nebyli určeni? Ty i já jsme měli ve vzájemném spojení dátříši dědice, který by po tvé smrti řídil pevnou rukou říši i víru. Kdo tě na-hradí, až budeš odvolán z této země?«

»To trápí i mě,« vyhrkl Gautama prudce. »Ale domníval jsem se, že se na to nemám ptát, že Věčný rozhodne sám.«

»Gautamo, Věčný rozhodl! My jsme však chtěli být chytřejší než on. Ne-ptali jsme se, jestli to, co jsme učinili, je jeho vůle. Tento plán ti vnukl v dobrém mínění některý krátkozraký pomocník, protože ses nedokázaloprostit od pojmu ›povinnost‹, jak jsi mu rozuměl ty.

Kdybychom poslouchali Věčného, nemuseli jsme přinést oběť zřeknutí se jeden druhého. Mohl jsi být jeho služebníkem a měli jsme svým životemdokázat, že mu sloužíš správným způsobem.

Stali bychom se národu příkladem, jak má vypadat pravé manželství,které je podle vůle Věčného. Bylo snadnější zříci se všeho již předem, nežpřinášet denně oběť spočívající v tom, že bychom se na sebe vzájemně nevázali.

Rozumíš mi, Gautamo?«Janandina otázka zněla naléhavě.Odpovědí bylo zasténání. Před Gautamovým duševním zrakem se roz-

trhl závoj, takže jeho pochybení, do něhož strhl i Janandu, se před ním ob-jevilo v oslňujícím světle. Může mu být někdy odpuštěno?

Jananda začala opět mluvit:»Když jsem si uvědomila, v čem jsem chybila, z hloubi srdce jsem pro-

sila Věčného za odpuštění. Prosila jsem, aby alespoň Suddhódana nemuseltrpět, a má prosba byla vyslyšena. Pán světů mě odvolal a poslal mému manželovi ženu, která je hodna jeho lásky a která mu daruje dědice.

Jsem za to Věčnému vděčná! Stále zřetelněji poznávám svou vinu, kterámi byla odpuštěna dříve, než jsem se z ní kála. V jiném životě mně budedovoleno napravit, v čem jsem pochybila. Smím vystoupit o kousek výš,

193

aby se mé poznání prohloubilo. Ale nemohu začít se vzestupem, dokud těneprobudím.

Gautamo, poznej svou vinu a čiň pokání už teď, aby ti nebránila ve vze-stupu na onom světě!

Díky Věčnému, že jsem s tebou směla mluvit. Žij blaze.«Tiše, tak jak přišla, Janandina postava zmizela. Gautama ležel na lůžku

a plakal. Co to jen učinil! V čistém chtění se domníval, že se Janandy musívzdát.

Bylo to nesprávné! Cožpak nás může čisté chtění zavést nesprávným směrem? Pak by již nebylo možné věřit ani sobě samému. Potom by přecevšechno, co myslíme a konáme, mohlo být nesprávné. Kde je pro to nějakéměřítko?

Jak to řekla Jananda?»Neptali jsme se, zda to, co jsme učinili, je podle vůle Věčného!«Ano, tak to bylo! Pustil se do toho ve slepé horlivosti a zapomněl se tá-

zat na vůli Boží. Jindy přece všechno skládal do rukou Věčného dříve, nežto začal provádět! Ale tentokrát tak neučinil. Byl si svou věcí naprosto jist,protože ho to stálo velké sebezapření. A Pán světů tuto oběť nežádal!

Jestliže se po jeho smrti nenajde nikdo, kdo by bděl nad věděním o Věč-ném a udržoval je čisté, pak tím bude vinen on, jedině on.

Strašlivé pomyšlení!Věčný vyvolí a dá vychovat zvěstovatele Pravdy, nechá ho připravit

a vést, a pak – – – tento služebník selže!Gautamovo zoufalství se stále více stupňovalo.»Mohls to vědět, musels to vědět!« šeptalo to v něm.Proč jen ho jeho duchovní vůdce nevaroval? Protože se musel rozhod-

nout sám!Tak strávil noc v mučivých výčitkách, obžalovával sebe sama a trýznila

ho lítost. Ráno ležel na mechovém lůžku zničený muž. Ze všeho nejradějiby se modlil:

»Ó Věčný, vezmi mne odtud. Nejsem hoden být tvým sluhou!«Když se v něm tento cit nejasně probouzel a on hledal slova, aby jej vy-

jádřil modlitbou, objevila se před ním opět světlá postava. Tentokrát to byljeho duchovní vůdce, který se mu ukazoval jen zřídka.

»Gautamo, nepřipojuj neúmyslně k hříchu ještě i rouhání!« napomenulho vážně. »Jen sám Pán může rozhodnout o tom, zda jsi dosud schopen býtjeho služebníkem. Vzchop se! Vzpomeň si: odepřel ti někdy svou pomoc,když jsi ho o něco prosil? Když ses do něčeho pustil, kdy ti nedopřál zdaru?

194

Kdyby se na tebe hněval, již dávno by od tebe odvrátil svou svatou ruku.Ptal ses, jestli čisté chtění může vést také nesprávným směrem. Vidíš to sámna sobě. Chybil jsi, i když jsi měl ten nejčistší úmysl. Proč? Protože sis po-dle svého rozumového myšlení sám stanovil pojem povinnosti.

Tento strnulý pojem u Věčného neplatí. Při všem, co děláš, se uč ptát sena vůli Boží a také ji plň! Tím splníš svou povinnost, jak nejlépe jsi scho-pen.

Gautamo, neprohřešuj se nesprávnou zasmušilostí! Poznej nesmírně ve-likou dobrotu a milost Věčného spočívající ve výstraze, kterou ti dal. Ještěmáš možnost alespoň trochu napravit svou chybu tím, že budeš učit jiné,aby stavěli vůli Boží před vše ostatní. Jen tak můžeš odčinit svou vinu.

Co sis však přivolal svým jednáním, to již nelze změnit. Zemřeš bez dě-dice a bez nástupce. Pokus se vychovat některého z mladších bratří, kterýby tě mohl vystřídat, až budeš odvolán z tohoto světa.«

Duchovní vůdce zmizel. Jako omámen zůstal Gautama ještě dlouho se-dět na lůžku. Příští dny by nejraději strávil ještě v jeskyni, ale pomyšlení na koně, který potřeboval potravu, ho nutilo jít dál.

Již nikdy nesmí kvůli němu někdo trpět. Do údolí sjížděl vážný, napůlzlomený muž.

Krása a velebný majestát hor k němu již nepromlouvaly. Neviděl malépomocníky kolem, neslyšel ani žádné hlasy. Jeho duše byla naplněna obža-lobami proti sobě samému.

A znovu se k němu přidružil jeho duchovní vůdce. Tentokrát byla jehoslova ještě důtklivější, ještě naléhavější než předtím:

»Gautamo, musíš se vzchopit! Proto, že ses dopustil chyby, kterou sisdlouhá léta vůbec neuvědomoval, nemáš ještě právo ochromovat služební-ka Věčného, kterým přece jsi, a činit ho nezpůsobilým ke službě! Pouč se z toho, co jsi učinil, a chraň sebe i jiné před podobnými chybami. Tostačí!

Když Pán všech světů vidí opravdové poznání chyb a zároveň upřímnousnahu odložit je jednou provždy, pak se již nehněvá. To ale neznamená, žeby zasáhl do běhu dění, aby odvrátil následky, které jsi přivodil sobě i své-mu národu. To nikdy neučiní! Avšak odpouští ti a dovoluje, abys mu dálesloužil. Poděkuj mu za jeho milost!«

Během dlouhé cesty Gautama stále uvažoval o těchto slovech. Náhle sepřihnala bouře, takže se musel skrýt před deštěm. Sotva se bouře přehnala,začali ptáci opět tu a tam zpívat.

»Poslouchej nás!« cvrlikaly líbezné hlásky. »Když bouře pomine, děku-

195

jeme Věčnému, že nás chránil, a zpíváme jako předtím. Jednej také tak! Služ Věčnému lépe než dosud!«

»Máte pravdu, zpěváčci!« zvolal Gautama s vážným odhodláním. »Cotam, to tam! Až minulost zaťuká svými neúprosnými prsty na duši toho,kdo chce odčinit vinu, pak jí neunikne!«

Gautama měl opravdovou snahu se vzchopit, ale nevěděl, kam má zamí-řit. Připadal si úplně zbytečný. Nikde na něho nečekala zvláštní práce.

Seskočil z koně, aby se pomodlil. Úpěnlivě prosil Věčného, aby mu při-dělil úkoly, třeba sebetěžší, jen aby se jim mohl plně věnovat. Když opět přistoupil ke koni, jeho věrný druh na něho tázavě pohlédl.

»Chtěl bys vědět, kam pojedeme, starý brachu?« řekl a poplácal koně pohřbetě. »Ach, kdybych to sám věděl!«

»K hoře Věčného!« zazněl rozhodně hlas v jeho nitru. »Maggalana posílávzkaz. Potřebuje Gautamovu láskyplnou pomoc.«

Nastala tedy doba, kdy smí věrný Maggalana opustit zemi.Gautama se tak rychle, jak jen mohl, vrátil na horu. Tam ho nikdo neče-

kal. Požádal Ráhulu, aby ho dál zastupoval, jako by zde vůbec nebyl.Ráhula ihned zpozoroval, že Gautama prožil velký vnitřní otřes, který po

sobě zanechal hluboké stopy. Mudrc se úplně změnil. Jeho oči, dříve tak slunné, byly vážné a plné smutku, každý jeho pohyb vyjadřoval ještě většíklid a zdrženlivost.

Gautama co nejrychleji vyhledal Maggalanu. Našel ho na jeho obvyklémmístě u okna, ale ruce, jindy tak pilné, nyní odpočívaly. Stařec zamyšleněhleděl do dálky. Při Gautamově vstupu přelétl jeho zjasněný obličej zákmitvelké radosti.

»Gautamo, tys opravdu přišel, jak jsi mi slíbil?« volal mu v ústrety. »Mys-lím, že je načase, abych se připravil opustit tuto zemi. Má touha tě sempřivolala!«

»Přišel jsem rád, otče. Hned, jak jsem obdržel tvůj vzkaz, jsem se vydalna cestu,« ujišťoval Gautama. »Ty mě však ani nebudeš potřebovat. Jakověrný sluha Věčného můžeš snadno překročit hranici, která odděluje tentosvět od onoho.«

»Gautamo, i já věřím, že mé odloučení bude lehké. Toužím po odchodua smrt mě neděsí. Ale s tebou jsem chtěl ještě mluvit, protože pro tebe mám vzkaz. Sedni si sem ke mně a poslouchej! Půjde to pomalu, protožejsem už starý a myšlenky mi často unikají, jako by to byly stíny.«

Gautama se posadil k nohám muže, jehož vždy považoval za vzor doko-nalého člověka. Maggalana začal vyprávět:

196

»Před několika týdny mě začaly navštěvovat světlé bytosti z jiných sfér,jako by chtěly připravit mou duši na krásu a nádheru, která ji nahoře čeká.Tím se uvolňovala pouta, která mě ještě vázala. Nakonec zbyla už jen máláska k tobě, Gautamo.

Dovedu číst ve tvé duši snad ještě lépe než ty sám. Prožíval jsem s teboutvůj vnitřní zápas, aniž bych se ti o tom zmínil. Nikdy jsi mi neřekl o oběti,kterou jsi s tím nejlepším úmyslem podstoupil kvůli svému úkolu.

Synu, srdce mi krvácelo, když jsem viděl, že právě touto obětí jsi na sebeuvalil vinu.«

Starce přerušil hluboký Gautamův povzdech.»Teď už to vím, otče. Poznal jsem své provinění a ze srdce toho lituji.«»Gautamo, při pomyšlení na chvíli, kdy dospěješ k poznání, jsem hlubo-

ce trpěl. Pomoci jsem ti však nemohl, mohl jsem se jen obracet k nebi s novými a novými modlitbami. Starost o tebe bylo to jediné, co mě ještědrželo na zemi. Jednou jsem prosil Věčného, aby ti dovolil dospět k pozná-ní dříve, než odejdu, podruhé jsem zase prosil, abych už směl raději odejíta být ti nablízku, až na tebe dolehne tato nejtěžší hodina tvého života.«

»Otče, pak jsem způsobil žal ještě i tobě!« vyhrkl Gautama prudce, Mag-galana ho však pohybem ruky přerušil.

»Starost o tebe byla mým štěstím, Gautamo. Ale poslouchej dál. Předněkolika dny mi překrásná světlá bytost přinesla zvěst, že sama Jananda tisměla ukázat, v čem jsi chybil. ›Těžce trpí,‹ pravila bytost, ›ale přispěje tok jeho uzrávání. Pozná-li svou vinu správným způsobem, bude k tobě ještěsmět přijít. Pak mu řekni…‹ «

Maggalana přešel do slavnostního tónu, oči mu zářily nadpozemskýmjasem.

» ›Pak mu řekni, aby neklesal na duchu! Toto prožití ho osvobodí od je-ho vlastního já. Čím pokornějším se stane, tím více může působit Věčný v něm a skrze něho.

Toto poslední poznání je mu souzeno!‹ «Oba mlčeli. Gautamovu duši ovanulo něco z míru, který naplňoval Mag-

galanu.Potom Gautama otevřel starci celé své nitro. Potřeboval si s ním promlu-

vit o všem, co mu leželo na srdci. Všechno, co ho trápilo, ho při tom zvol-na opouštělo. Když vyprávěl o tom, jak se mu zjevila Jananda, a o jejíchslovech, stále jasněji poznával nesmírně velkou milost spočívající v tom, žesměl tuto zvěst vyslechnout.

O několik dní později Gautama se zahanbením poznal, jak – pozorováno

197

ze Světla – asi vypadal, když Věčného neustále prosil, aby byl probuzenněkdo, kdo by po něm pokračoval v započatém díle! Cožpak to nebylo tak,jako by on, zbloudilý člověk, Boha upomínal? A přece je to jeho vlastnívina, že teď nemá nástupce! Jak velkou trpělivost musí mít Pán světů se svými služebníky!

Maggalanovi se mírnou domluvou podařilo uklidnit i tyto bouřlivé city.Pokud nebyl Gautama u starce, procházel se s Ráhulou zahradami a le-

sem. Museli spolu prohovořit mnoho věcí týkajících se velikého díla.V Utakamandu i zde na hoře žilo několik jinochů, z nichž by bylo mož-

né vychovat příští vedoucí.Ráhula navrhl, ať se jich Gautama ujme osobně, aby v těsném soužití

s ním mohli dozrávat pro nadcházející úkoly.Právě to se mistrovi až dosud příčilo. Nyní však to, že se musí kvůli ná-

stupci vzdát osamělosti, považoval za část vyrovnání své viny. Přesto se alenejdříve zeptal svého duchovního vůdce, zda je tato oběť správná.

Když dostal kladnou odpověď, požádal Ráhulu, aby na horu Věčného po-slal tři mladíky z Utakamandu. Druhé tři, které vybral z obyvatel hory, za-volal ihned k sobě. Přijal je ne jako »učedníky«, ale měli ho doprovázet jako jeho »žáci«.

Maggalana měl z jeho rozhodnutí radost.»To bylo to poslední, co jsem si ještě přál,« přiznal.Na Gautamův dotaz, proč své přání nevyslovil, však neodpověděl. Vůbec

již málo mluvil a raději sedával v Gautamově společnosti mlčky. Když takspolu tiše sedávali, stávalo se, že se k nim přidružily světlé bytosti, oběmaviditelné. Obklopovaly je tóny a barvy z jiných sfér a povznášely je vzhůru.

Jednou Gautama zaslechl, jak Maggalana rozmlouvá s jedním ze svět-lých poslů. Zeptal se ho na něco a světlý posel mu zřetelně odpověděl:

»Siddhárta to má těžké. Dosud nepoznal, v čem chybil. Ještě nechce pro-hlédnout. Jeho duše žije stále zde dole, a směla by přece stoupat. Kdyby sechtěl odpoutat, nebránila by mu žádná překážka.«

»Nemohl bys mu pomoci?« zeptal se Maggalana jemně.»Nemohl, Maggalano! Pomoc je připravena, ale musí o ni sám poprosit.

Dříve mu ji nelze poskytnout. Až pozná svou vinu a bude zoufat sám nad sebou, pak teprve zasáhneme, dříve ne!«

Tak se Gautama dověděl, že Siddhárta dosud stojí u bezedné studně a dí-vá se a dívá. Když světlé bytosti odešly, vyprávěl starci o svém prožití.

»Bude asi trvat ještě hodně dlouho, než jeho duše pocítí pouta, která ji drží dole,« mínil Gautama. »Vzpomeňme na něho přímluvou!«

198

Opět uplynulo několik dní.Gautama navštívil se svými žáky jinou školu, aby jim ukázal, jaké vnější

změny v ní musel vedoucí školy vědomě zavést, aby to odpovídalo taměj-ším poměrům. Na zpáteční cestě si o tom povídali. Jeden z mladíků prohlá-sil, že je rozhodně jistější neodchylovat se z předepsané cesty. Pak nenímožné udělat chybu.

Gautama mu dokazoval, že právě tím by se naopak udělala ta největšíchyba. Musíme zůstat živí a nesmíme se nechat spoutat strnulými formami.

Během rozmluvy se cestou několikrát zastavili, a proto dorazili domůo něco později. Chvíle, kdy Gautama obvykle navštěvoval Maggalanu, jiždávno minula. Pospíchal do cely a našel starce úplně pohrouženého do se-be, takže jeho příchod ani nezpozoroval.

Malou místností se rozlévala překrásná záře a zaznívaly v ní neskonalelahodné tóny.

»Jaká je to nesmírná milost,« šeptaly starcovy rty. »Máš pro mne ve svých věčných říších opravdu úkol, vznešený Pane všech světů? Smím ti se svými chabými silami sloužit ve světlých výšinách? Pane, děkuji ti!«

Gautama se již domníval, že Maggalana není mezi živými, když vtomzačal stařec znovu mluvit.

»Gautamo, synu, ať jsi kdekoliv, slyš mne! Věčný ti odpustil! Vzdej mudík tím, že již nebudeš hloubat. Chce ti zjevit veliké věci. Připrav se!«

Pak místností tichounce zaznělo:«Věčný, vznešený Pane, který jsi mě po-volal ke službě, jsem připraven!«

Modlící se Gautama klečel vedle Maggalanovy pozemské schránky, odníž se odloučila jeho duše a světlé ruce ji unášely vzhůru.

Vedle Sáriputtova hrobu byla upravena jeskyňka pro tělesné pozůstatkytohoto věrného člověka. Ti, kdo mu připravovali místo posledního odpočin-ku, upřímně želeli jeho odchodu a tělo uložili s velkou láskou. Před zazdě-nou hrobku dal Gautama zasadit bílou desku se slovy:

»Slouží ve Světle.«

ZA NĚKOLIK DNŮ po pohřbu přijeli i mladíci z Utakamandu a Gautama sevydal se svými šesti žáky na cestu po říši. Měli poznat rozmanité národy,z nichž se velká společnost skládala.

Po cestě se naskytlo dost příležitostí k poučení, zejména když se jednalo o probudilé duchy, kteří každou rozmluvu ještě více prohlubovali svými otázkami.

199

Gautamovi samotnému byla ustavičná přítomnost žáků nepohodlná.Scházely mu tiché denní hodiny vnitřního soustředění. Co všechno prožil za svých dřívějších jízd! Teď však nezbylo, než přizpůsobit se ostatním.

Ale kdykoliv si chtěl v duchu naříkat, pomyslel na to, z jakého důvodu na sebe vzal tuto zátěž. Pak to bylo opět snesitelnější.

Musel si najít náhradu za denní chvíle věnované tichému zamyšlení. Na-šel ji v noci. Zvykl si v určitou noční hodinu vstát, aby se mohl v příroděpod hvězdnou klenbou nebes pohroužit do sebe.

Zvolna se před ním otevíralo jedno poznání za druhým. Domníval se, žemůže nahlížet do dílny přírody. Vše, co bylo stvořeno, žilo a všechno k ně-mu promlouvalo prostřednictvím malých bytostí, které se řídily pokyny Věčného.

Když se poté ráno sešel se svými žáky, vyprávěl jim o tom, co v noci přijal. Jeden z nich, jménem Nágárdžuna, mu naslouchal s obzvláštní ra-dostí.

Brzy se ukázalo, že i on vidí neviditelné bytosti, i když ne tak zřetelněa v kterýkoliv okamžik jako Gautama. Viděl je, ale nerozuměl jim. Neustá-le se vyptával, co má dělat, aby dosáhl i toho.

Gautama uvažoval.»Musíš je mít rád, Nágárdžuno,« odpověděl. »Pokus se pochopit jejich

bytost láskou, pak se ti budou svěřovat. Jinou radu ti nemohu dát.«Kdykoli Gautama přišel se svými žáky do některé cizí školy, obdivovali

se jim tam, jako by byli něco lepšího než všichni ostatní. Nemohlo to ani být jinak, mistr přece až dosud doprovod vždy odmítal. Těchto šest jinochůmu je asi zvlášť blízkých.

Nezůstalo však pouze při obdivu. Ostatní jim začali prokazovat úctu a snažili se získat jejich přízeň.

Mistr zpočátku nenápadně pozoroval, jak se mladíci zachovají. Zdálo se,že pouze dva z nich si nevšímají horlivé snahy lidí po sblížení. Klidně šlisvou cestou a nestarali se o chválu a uznání.

Nágárdžuna to pozoroval a jednání lidí ho odpuzovalo. Když vešli do školy nebo kláštera, držel se úmyslně stranou. Tak se stalo, že mu lidé za-čali říkat muni, poustevník.

Ostatní tři ale přijímali všechno, co jim lidé prokazovali, a lichotilo jim,že je pokládají za něco lepšího. Nakonec sami uvěřili tomu, že by si je Gau-tama jistě nevybral, kdyby si to nezasluhovali.

Jednoho dne jim však mistr vážně vysvětlil, jak velké nebezpečí prosprávný, přímý duševní vývoj spočívá v přijímání lidské chvály a poct. Jen

200

ten, kdo se dovede i od toho vnitřně osvobodit, je tak dalece oproštěn, že jeschopen přijímat vyšší poznání.

Nebylo by také správné, kdyby se teď rozhněvaně nebo s nechutí od lidíodvraceli. Všichni jsou vyvoleni, aby pomáhali lidem, a tento úkol mohouplnit jen ve stálém kontaktu s nimi. Poustevník svým sobectvím porušujeplnění svěřeného úkolu.

Je nutno naučit se hledat nezávisle na lidské chvále nebo haně v sobě sa-mém střed vlastního kroužení. Najdeme-li tento bod, vycítíme, že spočívá v naprostém klidu. Odtud vycházejí všechna spojovací vlákna směrem vzhůru. Čím častěji se soustřeďujeme v tomto jediném bodu, tím pevněji setato vlákna tkají a navazují. Jen ten, kdo takto vnitřně zesílí, se může státpomocníkem jiných a vést je.

»Našel jsi také květy lotosu, kterých se dostalo Siddhártovi?« zeptal sejeden ze žáků. »Ráhula říká, že jich může dosáhnout každý, kdo o ně vážněusiluje.«

»Musím se přiznat, že jsem po lotosovém květu nepátral,« odpovědělGautama. »Snažím se vždy otevřít a sílu pak dostanu v takové formě, v jakéji právě potřebuji. Myslím, že u každého člověka je to jiné.«

Gautama ke své radosti viděl, že jeho napomenutí nese ovoce. Mladíci se o lidskou přízeň starali méně, a kde jim ji lidé vnucovali, klidně ji od-mítli.

Na svém putování dorazili jednoho dne do osady jižně od pohoří Vind-hja, ve které ještě nebyl chrám Věčného. Přenocovali tam. Gautama podlesvého zvyku strávil noc v přírodě, zatímco žáci přenocovali porůznu v dom-cích.

Ráno mu vyprávěli, že se dověděli o jakémsi velkém mudrci, který prýžije v tomto kraji a učí, že neexistuje vůbec žádný bůh. Prosili Gautamu,aby muže vyhledal.

I když by raději viděl, kdyby ho mudrc sám navštívil, přesto vyhověl prosbám svých žáků. Znali přesně cestu k jeho obydlí. Bydlí prý v horáchna opuštěném místě.

Opravdu! Zanedlouho se dostali ke slušné chatě, stojící na plochém skal-ním výběžku. Opodál se pásly dvě kozy. U vchodu ležel velký balvan po-krytý kozí kožešinou a na něm seděl muž v hnědém žíněném oděvu. Vlasyi vousy měl upravené.

Zacláněl si rukou oči a díval se na přicházející skupinku. Čekali, že sejich podle zvyku zeptá, co si přejí. Muž se však ani nehnul a zdálo se, žečeká, až ho sami osloví.

201

»Jsi Vindhja-muni?« zeptal se konečně jeden z mladíků. Muž se dal dosmíchu.

»Copak to nevidíš, že se ptáš?«Gautama zatím došel až na okraj výběžku a rozhlížel se po kraji. Žáci si

přáli muže vidět, chtěli se pokusit dohodnout se s ním. Jemu stačil letmýpohled.

Šest mladíků stálo rozpačitě před sedícím mužem. Nevěděli, jak zahájitrozhovor.

Zdálo se, že Vindhja-muni z toho má legraci. Opět se zasmál a pak se ušklíbl.

Nágárdžuna se zlobil.»Teď chápu, že nevěříš v žádného boha!« zvolal.To muže udivilo, takže se zeptal:»Proč myslíš?«»Kdo může tak jako ty ukrádat Bohu čas a, i když je zdravý, nechat se

živit z almužen a sám za to nic nedávat, ten nemůže věřit v žádného boha,protože jinak by se musel obávat trestu, který na něho Bůh sešle.«

Muže se to dotklo, nechtěl to ale na sobě dát znát. Gautama byl zvědav,co bude dál.

»Věříš ty v nějakého boha?« zeptal se muni; mělo to znít výsměšně. Ná-gárdžuna stručně odpověděl:

»Ano.«»Poslyš, příteli,« oponoval muž, »věřit v nějakého boha je nepohodlné.

Lidé ho musí vzývat, přinášet mu oběti a podřizovat se různým pravidlům.Mnohem snadnější je jít životem bez víry, volně a ničím neomezován.«

Vtom se k němu obrátil Gautama.»A kam tě povede ten tvůj život, muni?« zeptal se vážně. Muž se lekl.»Kdo jsi? Nedívej se tak na mě! Tvoje oči mnou pronikají skrz naskrz.«»Kam tě povede ten tvůj život?« opakoval Gautama neúprosně a upíral

své zářící oči na muniho.»Nevím a ani to nechci vědět! Stačí mi, že si svůj život zařídím tak po-

hodlně, jak jen to jde. Jestliže je skutečně něco i potom, až život skončí,pokusím se s tím nějak vypořádat.«

»Muži, pravím ti: po smrti na tebe čeká něco, co pro tebe bude velmi těžké!« zvolal Gautama.

Muni se přikrčil, ale mlčel.Ozvaly se kroky. Po horské stezce se blížili dva muži s ranci. Na munim

bylo vidět, že je mu přítomnost sedmi cizinců nepříjemná.

202

Gautama pokynul svým žákům, aby poodstoupili. Přesto mohli slyšetkaždé pronesené slovo.

Muži otevřeli rance a skládali munimu k nohám zásoby všeho druhu.Děkoval, byl však očividně v rozpacích. Zdálo se, že na to nejsou zvyklí.

Chvíli mlčeli, ale pak ho začali povzbuzovat:»Otče, rádi bychom slyšeli tvou moudrou radu,« požádali ho. »Pouč nás,

jak se máme chovat k poslům nového učení a k tomu, čemu učí. Říkají, žeje jeden Bůh a že vládne nade všemi světy. Pokud je takový Bůh, pak homusíme poslouchat.«

»Jednejte, jak sami chcete,« řekl muž vyhýbavě.Muži se na něho udiveně podívali.»Tak jsi ještě nikdy nemluvil. Učil jsi nás, že my lidé jsme ve stvoření

tím nejvyšším, a proto si můžeme všechno podrobit. Když to ale říkáme bratřím z klášterů, namítají: ›Vždyť neumíte ovládat ani sami sebe.‹ Co nato máme odpovědět?«

»To jsou chytračiny,« zabručel muni nevrle, »nejlépe na ně vůbec neod-povídat!«

Jeho pohled, ve kterém byla patrná nedůvěra, sklouzl na cizince, jichž simuži všimli až teď.

»Jsi snad rozladěn kvůli nim, muni?« zeptal se jeden z nich. »Jsou to ta-ké stoupenci tohoto učení? Pak bys mohl hned odpovědět za nás. Poučilibychom se z toho.«

Poustevník mlčel a upřeně hleděl k zemi. Gautama přistoupil blíž.»Proč odmítáte učení o Bohu?« tázal se vlídně. »Vždyť vidíte, že tento

muž vám nemá co říci, protože opravdu neexistuje důkaz pro tvrzení, žeBůh není. Zato celá příroda o něm zřetelně mluví. Všechno, co kolem sebevidíte, svědčí o tom, že Bůh jest!«

»Muni nám řekl, že víra v jednoho Boha způsobuje, že lidé nežijí svo-bodně a život se podobá pobytu v žaláři. My se ale chceme ze života těšit.«

»To je od vás moudré,« pochválil je Gautama. »A daří se vám to?«Muži se na sebe podívali. Starší pak odpověděl:»Ať začnu cokoliv, nevycházím ze starostí a bídy. Tady mému sousedovi

se nevede o nic lépe.«»Když si dovedete podrobit celé stvoření, poručte si přece, aby se vám

starosti a bída vyhnuly!«»Pane, to nedokáže nikdo na světě,« namítl mladší muž. »Musíme sná-

šet, co je na nás sesláno.«»Kdo to na vás sesílá? Jak jste na to přišli?«

203

»Nevíme. Možná je přece jenom nějaký bůh, který na nás posílá trápení a soužení.«

»Ne, lidé,« pravil Gautama hlasitě. »Takový bůh neexistuje!«»Pak říkáš totéž, co tento poustevník!« zvolal starší muž radostně. »Po-

věz nám proto, jak můžeme získat jistotu v této záležitosti?«»Neexistuje bůh, který by lidi soužil,« opakoval Gautama. »Je však dob-

rotivý a milosrdný Bůh, který lidem pomáhá. Nikomu neukládá více, než k čemu on sám dal popud!

Co myslíte: Když nějaký muž lehkomyslně pohodí ve svém domě hořícípochodeň a v domě vznikne požár, kdo zapálil stavení?«

»Nikdo jiný než on sám!« odpověděl mladší muž.»A bude to zasloužené, když mu všechno shoří,« dodal starší.»Takže netvrdíte, že Bůh, který sesílá na lidi soužení, zapálil dům?«Oba zavrtěli hlavou. Potom jim vysvětlil, že všechno, co je potkává, jsou

následky jejich činů. Tomu rozuměli.V té chvíli muni poprvé otevřel opět ústa a s jízlivým smíchem řekl:»To se ti povedlo, mudrci! Ty sám dokazuješ, že člověk je strůjcem vše-

ho a že žádný Bůh není!«Gautama mu odpověděl otázkou:»A kdo stvořil člověka? Udělal to snad také on sám?«Starší z mužů upřímně přiznal:»Už mnohokrát jsem přemýšlel o tom, kdo asi stvořil hory a řeky, rostli-

ny a zvířata.«»Ano,« pravil Gautama laskavě. »A když jsi o tom přemýšlel, nutně jsi

také jasně vycítil, že musí být nějaká bytost, která stojí vysoko nad námivšemi. Nemůže to být člověk. Tuto bytost nazýváme Bohem. A když po-známe, jak obdivuhodná jsou Boží díla, pak zmlkneme úctou před ním a vzýváme ho.«

Muni zaklel a osopil se na Gautamu:»Cizinče, přišel jsi sem proto, abys mně tady překážel? Co je nám po

tobě? Máme s tebou něco společného?«»Myslím, že by pro tebe bylo lépe, kdybys poslouchal, co zvěstujeme!«

odpověděl klidně Gautama.Poustevník bleskurychle zvedl ze země kámen a hodil jím po Gautamo-

vi. Jen tak tak, že kámen nezasáhl mistra do hlavy.Žáci se chtěli na muniho vrhnout, Gautama jim v tom však zabránil.»Nechte ho, ten mi nemůže ublížit. Já jsem v Boží ochraně!« prohlásil

hlasitě a zřetelně.

204

Otočil se a následován žáky odešel. Oba cizí muži se k němu připojili a prosili ho, aby šel s nimi a pověděl o Bohu také jejich sousedům.

Této prosbě rád vyhověl.Zdálo se, jako by všechny tyto duše, které muni připravil o víru v bohy,

ale na místě bohů nepostavil jediného Boha, až do té doby úpěly v řetězecha poutech. Teprve Gautamovým poučováním od nich začala odpadávat.

Hrnuli se k němu lidé i z jiných vesnic, takže rozdělil své žáky a poslal je do země tak daleko, kam až sahal muniho vliv.

Trvalo to několik týdnů. Jednoho dne se před Gautamou objevil poustev-ník právě ve chvíli, kdy na malém náměstí vyprávěl o Bohu.

»Zachtělo se mi slyšet tě jednou mluvit!« pronesl muni povýšeně.Gautama ho neuznal za hodna odpovědi a klidně pokračoval. Muni ho

přerušil a zvolal na lidi:»Nevěřte mu, je to podvodník! Jedná se mu jen o vlastní prospěch!«Někdo z hloučku vykřikl:»To není pravda! Tys to byl, kdo od nás požadoval za svoje rouhání ještě

odměnu. Museli jsme tě šatit i živit, ale tento muž od nás nežádá nic, na-opak učí nás a díky jeho učení jsme šťastní.«

»Nechte mě, zeptám se ho jen na jednu věc,« požádal je muni naléhavě. »Jestliže mi bude moci odpovědět, odejdu a nebudu vás už rušit.«

Muži přikývli na souhlas.»Řekni mi tedy, moudrý muži, co je to duše?«»Duše, muni, je to, co v tobě dnem i nocí pláče, protože ji necháváš hla-

dovět, poněvadž ji zanedbáváš. Duše je to nejlepší, co je v nás, co pocházíshůry a co neustane ve svém úsilí, dokud to opět nedovedeme nahoru. Ne-jednáme-li podle toho, potom duše pláče tak jako ta tvoje!«

Tu muž skryl obličej do dlaní a hořce se rozplakal. Přítomní lidé se na něho zaraženě dívali. Gautama jim pokynul, aby ho nechali a nerušili ho.

Když největší nával pláče pominul, položil Gautama ruku kolem mužo-vých ramen a řekl:

»Ubohý člověče, co jsi musel vytrpět! Jak asi strádala tvá duše, že jsi užnedokázal najít jinou cestu než tu, která ji ubíjela! Duši však nelze usmrtit,příteli. Ona je silnější než všechno ostatní, neboť pochází shůry. Ví o Bohu,ale může ti o něm vyprávět jen tehdy, když jí dopřeješ sluchu.«

Gautama dál domlouval muži, který s ním šel jako dítě. Ani při jednomshromáždění nechyběl a stále měl mnoho otázek. Konečně prosil:

»Ó moudrý muži, vezmi mě s sebou!«Gautama mu však naznačil, že jeho úkol ho čeká tady.

205

»Zde jsi rozšiřoval své falešné učení a zde musíš také zůstat a svědčit o Bohu! Jen tak odpykáš svou vinu.«

ROK, KTERÝ chtěl Ráhula strávit na hoře, minul. Na svoje místo dosadil ji-ného vedoucího a vrátil se do Utakamandu. Tam ho také zastihl Gautama,který tam dorazil v příštích měsících.

Bylo mu milé, že může s Ráhulou prohovořit otázku svého nástupce. Jediný, kdo přicházel v úvahu, byl Nágárdžuna, ale Gautama se obával, žese nenaučí přiměřeně krotit svou lehce vznětlivou povahu. Kdo chce véstskoro padesát škol a třicet klášterů, musí být vyrovnaný a klidný, nesmípodléhat různým vlivům.

»Nechej Nágárdžunu zde, Gautamo,« navrhl Ráhula. »I já musím po-mýšlet na svého nástupce, protože už nebudu moci dlouho zastávat svoupráci. Cítím, že budu smět nastoupit cestu vzhůru. Snad se zde Nágárdžu-na zapracuje a jeho schopnosti tak nebudou ležet ladem. Rád bych ti dal s sebou jiné dva žáky. Jsou to zvlášť schopní mladí lidé, ale víc ti o nich neřeknu.«

Gautama souhlasil, požádal jen Ráhulu, aby z jeho dosavadních průvod-ců přijal zpět ještě jednoho mladíka, který prokázal nejméně schopnostía byl rovněž z Utakamandu.

»Víc než šest žáků bych měl nerad u sebe,« vyslovil se.Zakrátko se vydal na další cestu. Ráhula se s ním loučil s vědomím, že

se v tomto životě již neshledají.»Gautamo, nebudu tě volat, až budu opouštět zemi. Máš na starosti důle-

žitější věci. Přál bych si být pochován zde, kde jsem pracoval. Je to přecejen tělesná schránka, která tady zůstane. Až budu smět odejít, budeš to stej-ně vědět. Vzpomeň si pak na mě a přej mi, aby mne již k této zemi neváza-la žádná pouta.«

Gautama se s Ráhulou loučil těžce. Byl posledním člověkem, k němuž měl naprostou důvěru. Věděl, že od nynějška musí jít svou cestou sám a sám. Cítil však, že je to správné, neboť cesta má vést k výšinám.

Noví žáci ho velmi zaměstnávali. Byli to probudilí, čilí duchové a úplněse od sebe lišili. Jediné, co měli oba společné, bylo jejich bezvýhradné chtění sloužit.

Starší Vanadha hodně studoval. Uměl odříkávat mnoho spisů, vysvětlo-vat je a vykládat. Přitom si uchoval dětskou víru, která ho chránila před ne-bezpečím, jež by mu možná jinak mohlo hrozit z jeho učenosti. Ke Gauta-

206

movi vzhlížel s hlubokou úctou a zcela samozřejmě vykonával i takovépráce, které druhým nebyly příliš příjemné.

Mladší, jménem Siddha, působil dojmem ztělesněného slunečního pa-prsku. Zdálo se, jako by z jeho nitra tryskal pramen světla a radosti, kterýse nedal ničím potlačit. I tehdy, když kráčel mlčky vedle ostatních, přechá-zel na ně proud radostné nálady.

Jednou se na to zeptali Gautamy. Nemohli pochopit, čím na ně Siddha tak působí. Gautama jim řekl, že je to světlými myšlenkami, které jsou taksilné, že se na ně přenášejí.

»Přece víte, že působením nižších citů vznikají démoni. Když démony dostatečně živíme, mohou se osamostatnit a napadat jiné lidi.«

O tom věděli a někteří je dokonce již viděli.»Nuže,« pokračoval Gautama, »představte si tentýž děj u světla. Dobré,

veselé, krásné myšlenky a city vytvářejí světlé útvary, které se podle svévnitřní síly ubírají tam, kde nacházejí stejnorodost. Všimněte si, že člověkveselé mysli dokáže víc než člověk sklíčený.«

Všichni měli jinocha rádi. Byl nejen veselý, ale i skutečně dobrý.Bytostné sice neviděl, přesto se však ve své velké lásce a úctě ke všemu

stvořenému cítil být s nimi spojen. Všechno, co Gautama říkal svým žá-kům, přijímal otevřenými smysly a uměl to předávat dál tak správně jakonikdo jiný.

Již zakrátko Gautama poznal, že v něm našel svého nástupce. Jeho du-chovní vůdce mu to potvrdil a poradil mu, aby se vrátil na horu Věčného,převzal opět vedení a nechal Siddhu pracovat pod svým dohledem.

Gautama pobýval na cestách více než tři roky. Byl rád, že může zane-chat potulného života. I bratři byli šťastní, že ho mají opět ve svém středu.Brzy však vycítili, že je Gautama vnitřně všechny přerostl. Jeho bytost ší-řila kolem sebe takový jas, jaký je běžný jenom při vysoké duchovní zra-losti.

Nemluvil mnoho, ale každé slovo, které pronesl, se hluboce vtisklo domysli, protože přesně vystihovalo to, co mělo vyjádřit. Sice již hodně zeše-divěl, tělo však držel zpříma, měl pružnou chůzi a jeho oči po dlouhé doběopět zářily jako slunce.

Uprostřed svých přívrženců, a přece od nich oddělen vyciťovaným odstu-pem, žil Gautama v rušné práci. Nikdo ho neoslovoval, jestliže nebyl tá-zán, ale každý, koho k sobě dal zavolat, měl radost.

Zatímco Siddhovi dovolil, aby se podílel na veškeré jeho činnosti týka-jící se vedení a nauky, uložil Vanadhovi sestavit seznam všech mužských

207

a ženských klášterů i škol, které byly vybudovány ve velké říši, a připojit ke každému jménu i popis místa, kde se nachází.

Kromě toho měl uvést všechno, co o každé jednotlivé škole nebo klášte-ře ví. Směl mu pomáhat jeden z ostatních žáků. Mělo to být obsáhlé dílo a dalo se očekávat, že přinese mnoho užitku.

Na hoře vládl čilý pracovní ruch. Podníceni mistrovou přítomností sevšichni snažili vydat ze sebe to nejlepší. Gautama nikde nestrpěl mrtvý klid. Stačilo několik jeho slov, a již vznikaly nové plány na zlepšení neborozšíření dosavadních zařízení anebo na vznik zcela nových.

Se zvláštní radostí se zajímal o činnost žen. Sísana si obezřetně vycho-vala nástupkyni. Stěžovala si však, že ani jeden z vedoucích na hoře, Ráhu-lu nevyjímaje, nevěnoval pozornost jejím záležitostem.

»Nerozumíme ženám, to je tvoje věc, Sísano,« odpovídali jí většinou.Její vedení bylo přesto tak silné, že i bez pomoci vedoucích bratří usměr-

ňovala práci žen a rozšířila pole jejich působnosti. Vedle škol pro malé dětia dívky byly postaveny i domovy pro nejmenší osiřelé děti a dílny, kde že-ny zpracovávaly bavlnu nebo hedvábí, podle toho, o jaký kraj se jednalo.

Gautama z nich již mnohé viděl a líbily se mu. Ženy, které tam pracova-ly, byly všude nápadné svým radostným a nenuceným chováním.

»Od té doby, co jsme usouženým ženám částečně odňaly starost o děti,nepovažuje se již mateřství za takové břemeno,« vysvětlovala Sísana. »Doufáme, že z nich vyroste radostnější a svobodnější generace.«

Kamkoliv se Gautama podíval, tam nalézal pokrok a rozkvět v nejkrás-nější podobě. Věčný bohatě požehnal jeho činnosti. Stále znovu mu za toděkoval; byl si dobře vědom, že bez síly shůry, bez vyššího vedení by nicnedokázal.

Nyní měl opět čas k pohroužení se do sebe, a tím i k prameni síly. Hodi-ny soustředění byly jeho nejmilejšími a nejlepšími chvílemi, nesoucími bo-haté ovoce.

KDYŽ SE GAUTAMA jednou opět pohroužil do sebe, začala se před jeho du-chovním zrakem odhrnovat clona halící onen svět, ze kterého směl již dříveobčas něco zahlédnout nebo vytušit.

Náhle k němu přistoupil Ráhula. Zapadl do jeho myšlenek tak samozřej-mě, že si nejdříve ani neuvědomil, že nevidí Ráhulovo pozemské tělo.

Vlídně ho přivítal, ale Ráhula opětoval pozdrav jako z velké dálky. TeďGautama viděl, že jeho postava je jemná a téměř průzračná.

208

»Ráhulo, ty jsi směl odejít?« zvolal s dojetím. »Připoutal jsem tě k zeminesprávným jednáním, že jsi dosud nemohl začít se vzestupem?«

»Ne, Gautamo,« odpověděl Ráhula. »Směl jsem začít se vzestupem a vi-dím, že mě povede vzhůru do světlých říší. Smím ti však přinést poselství:Ukonči svou práci, abys byl kdykoliv připraven ji opustit, jakmile uslyšíš zavolání shůry. Nech pracovat jiné a sám jen dohlížej. Pán ti svěří jinoupráci.«

A Gautama se radoval. Toto poselství bylo přece novým důkazem, že muPán všech světů odpustil. Bylo mu současně i potvrzením, že teď jednásprávně, když se hrouží do svého nitra, dívá se a přijímá, aby mohl lidemještě mnohé zvěstovat.

Zdálo se mu, jako by se od toho dne na něho snášela zvláštní síla, kdy-koliv se odebral do samoty. Pronikalo ho posvátné vědění, uvědomoval sisouvislosti a otevíraly se před ním daleké výhledy.

Přistupovaly k němu bytosti a upozorňovaly ho na rozdíly mezi říšemi,z nichž přicházejí. Ukazovaly mu, že se navzájem liší nejen svou podobou a činností, ale i svým původem.

Zatímco toto všechno duchovně přijímal, připadalo mu, jako by vidělbarevné kruhy otáčející se kolem jediného bodu. Čím blíže středu kroužily,tím se mu zdály být jemnější, světlejší a zářivější.

»Kde jsou lidé?« zeptal se jednou bezděčně při takovém prožití.»Podívej se!« zněla odpověď a jakási ruka ukazovala na nejzevnější, nej-

těžší a nejhutnější kruh, který přesto projevoval snahu kroužit a zářit. »Tojsou ti, kdo jsou dobré vůle.«

»Kdo je ten, kolem něhož všechno krouží? Je to Bůh?« zeptal se a téměřse chvěl.

»Není to Pán všech světů, je to jeho část – jeho svatá Vůle! Ještě ji ne-můžeš vidět, Gautamo, jednou ji však budeš smět spatřit.«

Gautama mocně cítil, že mu bylo dáno veliké zjevení. Stále znovu pře-mýšlel a uvažoval: Vůle Boží, část Boha!

Není Vůle Bůh sám? Rozhodně to musí být to nejsilnější z Boha. Vždyť i lidská vůle je to, co člověka žene a na základě čeho člověk provádí svéčiny. A Vůle Boží? Je to ona, která stvořila světy? Ano, tak je to! Gautamajasně cítil, že mu bylo darováno pravé poznání.

Jak by měl nazývat tuto část Boha, až o ní bude vyprávět lidem? Totovědění přece nedostal jen proto, aby si je ponechal pro sebe. Musí o tommluvit, dokud má ještě možnost. Ale jak má pojmenovat tento zářící střed?

»Vůle Boží, svatá Vůle!« pravil hlas.

209

Tomu by však lidé nerozuměli. To přece znamená, že Bůh od sebe oddě-lil část sebe sama a že tato část je samostatná. Smí říci »Syn Boží«?

V myšlenkách se k tomu stále vracel. Čím déle o tom přemýšlel, tím jas-něji cítil, že se dotýká něčeho neobyčejně svatého.

Musel o tom mluvit s ostatními, ale nemohl tak učinit dříve, dokud sepřed jeho duchovním zrakem neukázalo vše naprosto jasně. Jinak by lidemzjevil jen poloviční pravdu.

»Věčný,« prosil, »nedopusť, aby mé myšlenky zabloudily! Dovol, abychmohl lépe spatřit Tvou vznešenost! Ukaž mi, zda je mé cítění správné! Do-vol, abych se dověděl jméno svaté Vůle!«

Takové a podobné prosby vysílal častokrát k nebesům a vždy ho naplnilavelká síla, jméno však neslyšel.

Naproti tomu směl stále zřetelněji vidět obraz otáčejících se kruhů. Za-čaly harmonicky zvučet, jejich paprsky se vzájemně protkávaly, a přestobyly zřetelně odděleny.

Z dosud jakoby zahaleného středu často vyšlehávaly svazky plamenů,jasné paprsky, které vystřelovaly do všech kruhů, osvětlovaly je a spojovalysvým jasným světlem. Bylo to překrásné! A tolik mu toho říkalo!

»Snad bych o tom mohl lidem povědět, aniž bych střed nějak pojmeno-val,« přemítal. »I když jim ještě nemohu oznámit to nejlepší, proč bych jimměl zamlčovat všecho ostatní?«

A začal vyprávět žákům o tom, jak moudře je všechno ve stvoření uspo-řádáno.

»Proč vidíš kruhy?« zeptal se jeden mladík. »Já jsem si vždy představo-val stupně.«

Siddha mu odpověděl:»Stupně existují také. Všichni po nich musíme stoupat vzhůru, vypraco-

vat se, jestliže se chceme dostat tam, odkud jsme přišli.Ale podívej, bratře! Všechno, co se ve stvoření pohybuje, opisuje kruh.

My pocházíme shůry a nahoru se chceme také vrátit. Ze semene vyrostestrom, strom uloží svá semena opět do země a koloběh se opakuje.

Ať se podívaš kamkoliv, všude vidíš kroužení. Proto bych řekl: pohybduchovního druhu je koloběh. Je tomu tak, Gautamo?« připojil tázavě.

Mistr přikývl.»Můžeš ještě uvést, Siddho, že všechny naše myšlenky, slova i činy se

k nám vracejí poté, co opsaly kruh, a přinášejí nám utrpení nebo požehná-ní. Ale« – a zdálo se, že jeho duch je někde velmi daleko, když nyní po-malu, avšak se stále vzrůstajícím nadšením říkal – »každý kruh musí mít

210

střed a tím nesmíme být my. Dosud je zahalen. Je to Vůle, svatá Vůle! Po-zději pro ni dostaneme jiné jméno. Pak bude naše radost úplná!«

Žáci se na sebe dojatě podívali. To, co zde vyslovil, pro ně bylo příliš vy-soké, nerozuměli mu. Ale způsob, jakým to řekl, je uchvátil a ukázal jim,že stojí u prahu něčeho svatého.

Gautama se jim opět několik dní vyhýbal, dával přednost samotě. Jehoduše se zabývala svatými věcmi, které se mu zjevovaly.

Přemýšlel o původu člověka. Až dosud se domníval, že byl stvořen takjako všechno, co žije. Ale tím, že se člověk vrací na zemi, aby odpykávalsvá provinění a aby se učil, se liší od všech ostatních tvorů, kteří tak ne-činí.

V člověku je něco, co touží vzhůru a co on nazývá duší. Duše je nepomí-jivá. Svůj koloběh směřující shora dolů a opět nahoru nemůže dokončit v jediném ubohém lidském životě, k tomu je zapotřebí více životů. Proč tonevěděl dříve?

Mohl by lidem říci mnohem, mnohem víc!»Odkud toto vědění ke mně přichází?« tázal se sám sebe a sám si také

odpověděl: »Zjevuje mi je Bůh!«Jestliže mně Bůh toto vědění posílá až nyní, právě teď pro ně nastala pra-

vá chvíle. S tím se spokojil a předsevzal si, že se bude raději snažit přijmoutvše, čeho jej Bůh uznal za hodna.

Uvažoval: duše je nepomíjivá, pochází shůry. Božská však není, jinak byBoha vytušila, mohla by ho možná dokonce i vidět. Stvořila ji tedy VůleBoží, svatý střed, kolem něhož krouží stvoření.

Znenadání přišel Vanadha s nějakým rukopisem a žádal o radu, co mánapsat o klášteře, který nezná.

Gautama mu vlídně sdělil požadovanou informaci, a když se již Vanadhachystal k odchodu, se ho náhle zeptal jasně znějícím hlasem:

»Vanadho, odkud pochází lidská duše?«Žáka, který byl plně zaujat svou prací, otázka velmi překvapila. Chvíli

přemýšlel a pak řekl:»Myslím, že v nás roste jako naše srdce.«»Ale naše srdce nestoupá vzhůru, když opustíme své tělo,« namítl Gau-

tama.Vanadha opět uvažoval.»Mistře, nevím to. Zeptejme se Siddhy, právě přichází.«A dříve než mohl Gautama dát svůj souhlas, zavolal na Siddhu, šťasten,

že unikl otázce: »Siddho, odkud je lidská duše?«

211

»Shůry, Vanadho!« zněla rychlá odpověď.Další otázku položil Gautama:»Ty se tedy domníváš, že je božského původu?«»Ne, mistře, to nemyslím! Všechny bytosti, které nás obklopují, naši ma-

lí i velcí pomocníci, pocházejí také shůry a nejsou božského původu. Od-kud pocházejí, odtud jsou i naše duše.«

»A jak si představuješ duši?« zeptal se Gautama, který měl radost zeSiddhových odpovědí.

»Představuji si ji jako světlého, něžného anděla, jako světlou bytost, kte-rá je v nás uvězněna a čeká na vysvobození. Musí to být živá bytost, proto-že dovede jásat a plakat, zpívat i být smutná.«

Dál nemohli pokračovat, protože mladík, který zhotovoval pro chrámnádherné předměty ze zlata, přinesl mistrovi ukázat něco pozoruhodného.Všichni tři si nadšeně prohlíželi jeho dílko.

Byl to květ lotosu na dlouhém, rovném stvolu. Listy se ovíjely kolemstonku takovým způsobem, že květ zůstal volný. Nahoru, do něžného květi-nového kalíšku, bylo možné nalít vonný olej a zapálit jej. Vypadalo to vel-mi krásně, jako by z květu vystupoval vzhůru obětní plamen.

»Hle, naše duše,« vyhrkl Vanadha, ale náhle zrozpačitěl. To, co cítil,nejraději přede všemi lidmi skrýval.

Gautama umělce pochválil. Mladý muž vyprávěl, že lotosový květ v tétopodobě mu tři dny ukazovali malí bytostní, protože tady nahoře žádné tako-vé květy nejsou.

»Bylo snadné pracovat podle vzoru. Nezasloužím si tvou pochvalu.«Mistr se pak vydal s mladým mužem do dílny, aby si prohlédl ostatní

práce. Jeden z nejmladších žáků vytvaroval ze stříbra malou postavu. Ko-lem tělíčka splývalo lehounké dlouhé roucho. Na ramenou měla tato by-tůstka připevněna křidélka ze stříbrné síťky, v níž byly zasazeny barevnédrahokamy.

Gautama byl nadšen.»Bratře, kde jsi viděl tuto postavičku?« vyptával se mladého umělce. Ten

se začervenal.»Mistře, takové bytosti vídám u květů.«»To mě těší,« odpověděl Gautama.Měl vždy radost, když se dověděl, že bratři mohou otevřeným duchov-

ním zrakem pozorovat život i za hranicemi hrubé hmotnosti. Tímto způso-bem byli spjati s jemnějším světem.

Gautama se potěšen vrátil do komnaty.

212

Lidé se věnovali radostnému tvoření, ve kterém bylo patrné působeníducha. Jejich duše byly pevně spojeny se světlým domovem. Mezi bratryexistovalo spojení sahající přes hranice knížectví a sjednocovalo je všechnyve stejném úsilí.

Mezi osadami věřících v Boha byly sice tu a tam rozesety jako skvrny v kožešině pardála jednotlivé obce bráhmanů, Gautama je však považovalza určitý předstupeň pravého poznání, a proto jim nevěnoval zvláštní pozor-nost.

Nechovali se také nepřátelsky, naopak žili tiše v ústraní. Ostatní učitelé a mudrci, kteří se místy vyskytovali, nedokázali prosadit sami sebe ani svénázory. Vědění o Pánu světů bylo v lidech příliš silné, než aby od něho upustili.

»Ó Věčný,« modlil se Gautama vroucně, »jak moudře jsi vedl národ, žejsi v nás všech zažehl plamen pravé víry. Vytvořil sis říši u nás, kdysi ná-roda snílků. Děkuji ti!«

Co se neodvažoval vyslovit nahlas, co se však přesto zachvívalo hlubokov jeho nitru, bylo přání odevzdat práci mladším a odejít do ústraní, kde byse mohl oddat tichému rozjímání. Toto přání nosil v srdci celý život.

Pán znal touhu svého věrného služebníka. Vyslal k němu posla a ten muzvěstoval, že jeho toužebné přání bude splněno.

»Gautamo,« pravil posel slavnostně, »věrně jsi sloužil Pánu světů. Vysly-šel tvé přání a dovoluje ti strávit konec pozemského života ve vytoužené samotě. Vezmi s sebou jednoho žáka a jednoho sluhu, a až bude měsícv úplňku, vyjeď s nimi na sever k horám. Cesta ti bude ukázána.«

Do stanovené doby scházelo jen několik dnů, měsíc právě dorůstal. Anižby Gautama mluvil s někým o svém záměru, vymezil Siddhovi a ostatnímještě jednou jejich práci.

Siddha cítil, že cesta, o níž se mistr zmínil jen mimochodem, má velkývýznam. Gautamovy oči zářily, jeho pohyby byly zrychlené, jako by se muvracelo mládí.

Siddha neprozradil ani slovem, ani pohledem, že ví o tom, co si mistrpřeje zamlčet. Ostatní nepozorovali vůbec nic. Snažili se odvrátit Gautamuod vyjížďky. Mohla by být v jeho věku příliš namáhavá – vždyť mu bylotéměř osmdesát let! Ale když viděli, že je stále svěžejší, ztichli.

Lidandha, jeden z nejmladších žáků, a Vada, sluha, který se o Gautamustaral již dlouhou dobu, se radostně chystali doprovázet mistra. Byli hrdí na to, že si zvolil právě je.

»Vezmeme s sebou dva koně, na ně naložíme stany a potraviny,« nařídil

213

Gautama den před odjezdem. »Mám v úmyslu zamířit nejdříve do samoty,kde si možná budeme muset pomoci sami.«

DRUHÝ DEN ráno, hned po úplňku, vyrazili. Dlouhý kus cesty je doprováze-li žáci a bratři. Rozloučení, po němž se již na této zemi neměli shledat, by-lo srdečné a veselé. I Siddha se nutil do veselosti.

Zpočátku si Gautama povídal se svými průvodci, i když to dříve nebýva-lo jeho zvykem. Upozorňoval je na zářící barvy v přírodě a líčil jim, jak jsou malí služebníci Pána těmto barvám a svému okolí důmyslně přizpůso-beni.

»To nám ukazuje,« pravil, »že je přáním Věčného, aby do sebe všechnovzájemně zapadalo bez náhlých přechodů. My lidé se musíme řídit podlestvořených, kteří jsou kolem nás, mnohem víc, než jsme tomu byli dosudzvyklí.«

Cesta vedla na sever do hor. Již drahnou chvíli Gautama pozoroval, žejeho koně vede velký, světlý bytostný, a úplně se podvolil jeho vedení.

Večer, když se chystali k odpočinku, bytostný zmizel, ale ráno, když vy-razili, se opět ujal svého úkolu.

Gautama s ním začal neslyšně rozmlouvat, neptal se ho však na cíl cesty.Prosil, aby ho poučil o mnoha věcech, které po cestě upoutaly jeho pozor-nost.

Bytostný mu vše ochotně vysvětloval. Tak se stalo, že Gautama, aniž si to uvědomoval, se svými společníky téměř nemluvil. Obírali se vlastními myšlenkami a byli rádi, že je ticho.

Po desetidenní jízdě se dostali na zelenou louku obklopenou kolem do-kola vysokými horami. Našli na ní lidské obydlí jakoby přilepené ke skále.Byla to chata z kamení a ze dřeva, dobře stavěná, aby odolala nepohodě.Nechyběla v ní dokonce ani sedátka a široké lůžko.

»Jsme u cíle,« poznamenal bytostný. »Tuto chatu si nech upravit pro se-be. Kousek dál je jiná, prostornější, kterou mohou obývat tvoji průvodci.Tam vzadu leží větší osada, kam můžete chodit pro potraviny. Buď šťasten!«

Bytostný, který je cestou vedl, zmizel. Gautama se celý uchvácený roz-hlížel kolem. Jaké je to krásné místo mezi horami a nebem! Horský potů-ček se s hukotem valil do údolí, travnatý koberec zpestřovaly kalíšky květina nedaleko odtud stálo několik jehličnatých stromů, v jejichž stínu bylomožné se posadit.

Zatímco Vada upravoval lůžko a rozprostíral po podlaze měkké rohože,

214

Gautama s Lidandhou zamířili dál směrem, který označil bytostný, jenž jevedl. Za chvíli našli druhou větší chatu.

Byla sice trochu pobořená, ale to se dalo snadno opravit, takže mohlaoběma průvodcům dobře posloužit jako útulek. Vedle ní stál ještě chlév,kde dřívější majitel pravděpodobně choval kozy.

»Jestliže Gautama hodlá setrvat na tomto místě déle, můžeme je chovattaké,« pomyslel si Lidandha.

Když si všechno důkladně prohlédli, Gautama se vydal zpět ke své chatě.»Je zde nádherně!« zvolal nadšeně. »Schází mi jen nějaký větší kámen,

asi tak uprostřed této zelené plochy, u kterého bychom mohli konat své po-božnosti. Lotosovou misku jsem si vzal s sebou!«

Kámen stál na místě označeném Gautamou již druhý den ráno. Čekali u něho i oba jeho průvodci a šťastně se smáli.

»Děkuji vám!« zavolal na ně. Hned se cítil být s tímto novým domovemspjat.

Lidandha a Vada opravili svou chatu a potom se vydávali na výzkumnévýpravy do okolí. V opačném směru, než odkud přišli, spatřili větší osadua rozhodli se, že ji co nejdříve navštíví.

Jenom je trochu znepokojovala myšlenka, že když zde budou pobývatdelší dobu, nebudou mít pravděpodobně dost peněz.

Na návrat nebylo ani pomyšlení. Cesta byla příliš dlouhá, takže si ji anipřesně nepamatovali. Vždyť s takovou možností ani nepočítali.

Celí zamlklí se vrátili ke Gautamovi a ten – sám v dobré náladě – se jichzeptal na příčinu jejich starostí. Když mu pověděli, co je tíží, dal se dosmíchu.

»Co si myslíte, co si zde počneme s pěti koňmi?«Náhle viděli východisko z nouze.»Ale neprodávejte je všechny najednou,« radil Gautama. »Tady nahoře

je dost trávy, takže se zde několik zvířat lehce uživí. Nejdříve s sebou ve-změte dva koně a pak se uvidí.«

Hned nazítří se oba vydali na cestu a koně určené k prodeji vzali s sebou.S hlavou plnou toho, co během dne viděli a slyšeli, se za soumraku vrátili.Obě nákladní zvířata výhodně prodali.

»Lidé se nás ptali, jestli se tady nahoře zase usadil poustevník. Když jsmepřisvědčili, měli z toho nesmírnou radost. Všichni věří ve Věčného.«

»Prozradili jste jim, jak se jmenuji?« zeptal se Gautama trochu znepoko-jen. Nebylo by mu to zrovna milé, aby o něm lidé věděli. Nepřál si navazo-vat s nimi spojení.

215

»Chtěl jsem to udělat,« přiznal se Vada, ale Lidandha mě předešel a řekl,že jsi poustevník z pokolení Šákja. Proto se jmenuješ Šákja-muni.«

Gautama pomalu opakoval:»Šákja-muni… to je hezké jméno! Od nynějška si je ponechám. Víte, své

vlastní jméno jsem používal jen jako dítě. Později jsem na přání Věčnéhopřijal rodové jméno Gautama. A teď budu se svým rodem spjat ještě úžeji,i když jsem se od něho vnitřně úplně odpoutal.«

Lidandha byl potěšen, že se na něho mistr nehněvá pro jeho samostatnéjednání, a živě vykládal dál:

»Osada se jmenuje Kusinára a je hlavním městem stejnojmenného kní-žectví, které sousedí s královstvím Káthmandú.«

Vyslovil to, aniž věděl, že králem sousední země je Gautamův bratr. Gau-tama o tom mlčel.

Dříve než nastal nový úplněk, trojice si zde úplně zvykla. Každé ránozačínali den pobožností u kamene. Dostavoval se k ní i nespočet neviditel-ných. Gautama je mohl vidět a měl radost z jejich přítomnosti.

Potom mistr obyčejně chodíval kousek dál do hor, kde se oddával svýmmyšlenkám.

Vada se staral o živobytí a o koně, k nimž přibylo i několik koz. Lidan-dha se zase snažil zaznamenat všechno, co mistr řekl předešlého dne.

K večeru se Gautama vracel ke svým průvodcům a umožňoval jim, aby s ním sdíleli to, co za den v nitru prožil. Život, který vedli, byl prostý, alevnitřně velmi bohatý.

Jednoho večera připadali Gautamovi jeho společníci tak trochu nesví, ja-ko by se báli mu oznámit, co se jim přihodilo. Co se asi stalo?

Zeptal se jich, a Lidandha vyprávěl, že sem přišly dvě ženy a vyslovilypřání, že by chtěly mluvit s Šákja-munim. On, Lidandha, však nechtěl Gau-tamu vyrušovat.

Řekl jim, že nemohou s munim mluvit, protože právě rozmlouvá s Bo-hem. Jestliže se však chtějí spokojit s jeho žákem, s radostí jim odpoví najejich otázky. A ženy byly spokojeny. Vyptávaly se na všelijaké věci a pakzde jako odměnu nechaly toto nádherné ovoce.

Gautama se usmál.»Jsi ještě hodně mladý na mudrce, Lidandho,« pravil, »ale kdyžy byly

ženy spokojeny, musím být spokojen i já. Nebylo by mně milé, kdybys měvyrušil. Ale pověz, nebylo by lépe, kdybys je poslal domů s nepořízenou?Teď sem budou chodit další!« dodal s povzdechem.

»Ne, mistře,« odpověděl žák, »nemohl jsem poslat ženy pryč, protože

216

poustevník, který zde dříve žil, poskytoval rady všem lidem. To už patří k věci. Řekl jsem jim však, že měly štěstí, protože tady nahoře budou radyudíleny pouze každý sedmý den. Podle toho ať se lidé zařídí.«

Gautamu pobavila mladíkova moudrá prozíravost, ale přesto byl zvědav,na co se ženy tázaly.

»Nejdříve se ptaly, zda věříme v Pána všech světů. Když jsem přisvědčil,přála si jedna z nich vědět, jestli je pravda, že velký mistr Gautama stavíženy nad muže. I na to jsem přisvědčil.

Pak ale přišla těžší otázka: proč není nějaká božská bytost, která by seujala žen. Je zcela jisté, že v blízkosti Boha musí být také nějaká žena! Onaa její známé to s jistotou cítí. Jedna z nich směla také jednou vidět nebes-kou postavu ženy.«

»A cos jí na to řekl?« zeptal se Gautama, neboť byl v této otázce dost bezradný.

»Co jsem jí měl říci? Nic o tom nevím. Pověděl jsem jí, že jsem jen mu-niho žák. Zeptám se ho, a když budou chtít za sedm dní opět přijít, sdělímjim jeho odpověď.«

Vada se zasmál.»Vida našeho maličkého, jak je chytrý!« zvolal rozjařeně. »Na co nedo-

vede odpovědět sám, přesune klidně na mistra!«»Je to přesto lepší, než kdybych jim dal nesprávnou odpověď,« hájil se

Lidandha.Gautama s ním souhlasil, ale pak vážně řekl:»Ženy se ptaly na něco, co jsme všichni stále přehlíželi. Je to zcela správ-

né:Přeje-li si Věčný, aby ženy stály nad námi, pak je jistě i nahoře v nebes-

kých zahradách ženská bytost, která vede ženy zde na zemi. Že jsem se o to nikdy nestaral!«

Nato se Gautama pohroužil do vlastních myšlenek a za celý večer jižnepromluvil ani slovo.

Jeho společníci ho už znali a neodvažovali se jeho mlčení přerušit, ledave velmi naléhavých případech.

Když Gautama ve své chatě osaměl, oddal se celou duší modlitbě. Pakvyšel ven do přírody. Zdálo se mu, že pod širou hvězdnatou oblohou snad-něji najde to, co hledá.

V měsíčních paprscích se vznášely světlé postavy. Paprsky dopadaly nazem tak měkce, jako by to byly závoje, které tyto postavy zahalují.

»Podívej se na nás, Gautamo!« ozvaly se líbezné hlásky. »Jsme ženské

217

bytosti. Často jsi nás vídal, ale nikdy ses nezamyslel nad tím, že kroměmužských bytostí jsme i my.«

»Je všude toto dvojí rozdělení?« zeptal se Gautama.»Sahá tak daleko, kam až jsme schopny dohlédnout,« zašeptaly něžné

postavy. »Všude stojí ženy vedle mužů, nebo i nad nimi.«»Všude?« tázal se Gautama, pak však hlasitě zvolal:»Ne, všude ne! Bůh, Věčný, Pán všech světů, je sám!«»Máš pravdu, Gautamo,« ozval se hlas jeho duchovního vůdce. »Bůh,

Pán, je mimo naši schopnost chápání. Je všeobsáhlý. U něho není rozděle-ní na mužské a ženské, protože on je všechno ve všem. Ale pod ním jsou vznešené bytosti, mnohem vyšší než Brahma a Šiva. U nich se rozdělení již vyskytuje. Jsou ženské a mužské. Jedna ženská bytost je však ta nej-vyšší.«

»Jak ji mám nazvat? Jak ji mám ženám vylíčit?« zeptal se Gautama na-léhavě.

»Budeš ji smět vytušit. Pak pro ni také sám najdeš jméno, které by tvé-mu národu nejvíce prospělo. Má mnoho jmen, neboť její bytost je mnoho-stranná. Je to ta nejdokonalejší žena a požehnaný je ten, kdo ji smí uvidět.«

»Kdy, kdy ji budu smět spatřit?« žadonil Gautama.»Nevím. Modli se a čekej!«Následující dny strávil Gautama podle pokynu na modlitbách. Zaměřil

plně své myšlenky na nejvyšší ze všech žen, nedokázal si ale o ní utvořitobraz. Noc co noc chodil pod třpytnou tmavomodrou oblohu a modlil se.

Za jedné takové noci se Gautamovi zdálo, jako by celá příroda ztichla.Nepohnul se ani lísteček.

Všechno bylo plné zbožnosti, takže posvátné očekávání zachvátilo i Gau-tamovu duši. Přistoupil ke kameni využívanému při pobožnostech a položilna něj ruce. Chtěl se o něj opřít a zároveň hledal spojení.

Paprsky dopadající na zem se zcela tiše, neznatelně zbarvily do růžova.Změnilo se snad světlo měsíce? Gautama pohlédl vzhůru. Právě nad ním,v tmavé modři nebes, pluly světlé obláčky nejněžnější růžové barvy.

Odsunuly se jakoby ve hře stranou a uvolnily místo širokému proudu zla-tých paprsků, který jimi prorazil. Ve světle těchto nadpozemsky krásnýchpaprsků se obláčky jevily jako malé roztomilé děti.

Jich si však Gautama už nevšímal. Plně ho zaujal zázrak odehrávající sev jejich středu.

Po zlatých paprscích klouzalo dolů cosi růžového, třpytného a zářícího.Zpočátku to vypadalo také jako velký oblak, ten se pak ale změnil, nabyl

218

určitého tvaru a nad Gautamou se vznášel obraz nejspanilejší ženy, jakoukdy lidské oko spatřilo.

Zdálo se, že tmavomodrý plášť barvy nočního nebe zahaluje něžnou po-stavu, jejíž dlouhé, stříbrně se třpytící vlasy ji odívaly jakoby druhým plá-štěm.

Přes obličej, jehož líbeznost se dala jen vytušit, splýval světlý závoj, jímžprobleskovaly oči jako slunce. Ženská bytost měla na hlavě zlatou korunuse sedmi barevnými drahokamy, ze kterých vycházely směrem vzhůru svět-lé paprsky.

Gautama padl na kolena.»Paní nebes!« modlil se a jásal. A »Paní nebes« znělo kolem něho tisíci

hlasy jako tichá hudba.Vztáhl ruce vzhůru. Zmocnila se ho nesmírná touha.»Vznešená paní! Děkuji, že jsem tě směl vidět, děkuji, že o tobě smím

lidem přinést zvěst!«Znění kolem něho zesílilo. Bylo to, jako by z této světlé postavy vychá-

zely proudy síly a pronikaly jím.Domníval se, že mezi znějícími tóny slyší nevýslovně lahodný hlas:»Řekni pozemským ženám, že nahoře v Božích zahradách je zahrada

čistoty! Nechť se snaží, aby jí dosáhly!«Barvy zvolna bledly, znění sláblo. Obdivuhodný obraz tiše zmizel, tak

tiše, jak se objevil. Gautama, jehož duše se chvěla jásotem, vroucně děko-val Věčnému.

ZA DVA DNY měly opět přijít ženy. Gautama si přál promluvit s nimi sám,nařídil však, aby jeho společníci zůstali nablízku a měli možnost rozmluvuslyšet.

Časně zrána, dříve než se udělalo horko, stoupaly ženy nahoru. Tentokrátto byly tři ženy, které si přišly pro odpověď na otázku.

»Šákja-muni!« zvolaly potěšeny, že ho vidí. »Teď uslyšíme to pravé!«Pokynul jim, aby se posadily a odpočinuly si, neboť cesta pro ně byla ob-

tížná.Potom opakovaly svou otázku a Gautama jim potvrdil, že jejich tušení

bylo správné. V jedné z posvátných zahrad, které se však nalézají hlubokopod příbytkem Věčného, vládne překrásná svatá paní, Paní nebes.

Je tak zářící, že by nikdo z lidí nesnesl její pohled, a proto jí obličej za-haluje lehounký závoj. Tato Paní s láskou vzpomíná na pozemské ženy

219

a nabádá je, aby si získaly duchovní čistotu a zůstaly čisté, aby tak jednoumohly hledat a najít posvátnou zahradu čistoty.

Oddanost, kterou cítil, mu vnukla i správná slova a ta mu nehledaně ply-nula přes rty. Věděl však, že sám všechno ještě příliš málo pochopil, než aby o tom mohl říci více.

Možná ani to, co řekl, nebylo všechno správné. Ale ženy si přály mít od-pověď a Paní nebes stála před jeho duchovním zrakem tak jasně, že stačilopouze líčit to, co viděl.

Ženy byly šťastné a hluboce vděčné za to, co se dověděly.»Teď bezpečně víme, že se nás v nebesích ujímá žena. Ona také způso-

bila, že veliký mistr Gautama sňal s žen opovržení a postavil je před muže.Proč nám jen o Paní nebes neřekl?«

»Protože o ní nevěděl,« pravil Gautama nesměle, narazil však na prudkýodpor.

»Já to vím,« prohlásila nejmladší z žen, »musel čekat, až se na to samyzeptáme. Teprve pak jsme mohly dostat odpověď. Nemyslíš, Šákja-muni, žebychom měly jít do ženských klášterů a vyprávět tam o Paní nebes?«

»Ano, jděte!« zvolal Gautama celý šťastný. »To je pravý sesterský způ-sob: když se nám dostane něčeho vzácného, dáváme to dále! Způsob vaše-ho myšlení je správný a mám z něho radost! Ale nebudou vám věřit,« do-dal zamyšleně. »Neznají Šákja-muniho.«

Nejmladší žena na něho pohlédla očima, ve kterých se zračilo vědění.»Když dovolíš, nebudeme se o tobě v klášterech zmiňovat jako o Šákja-

munim, ale použijeme tvé pravé jméno. Pak nám uvěří. Nemusíš se všakobávat, že bychom prozradily, kde teď pobýváš. Jasně cítíme, že sis zvolilsamotu, a ctíme tvou vůli.«

»Odkud víš, kdo jsem?« zeptal se překvapený Gautama.»Často jsem tě vídala v noci, když se mé myšlenky obíraly Věčným. Když

jsem tě teď uviděla, poznala jsem tě.«Nato jim Gautama dovolil, aby jeho jménem pověděly všem ženám o Pa-

ní nebes. Ženy prosily, aby požehnal jejich předsevzetí, a on jim vyprosilsílu Věčného.

To bylo pro všechny veliké prožití.Když ženy odešly, pronesl Lidandha s lítostí:»A ani jsme se jich nezeptali, jak se jmenují!«Gautama měl za to, že na jménech nezáleží. Ženy, kterým se dostalo pro

jejich pozemské sestry svatého zjevení, jsou nahoře ve Světle známy a tostačí.

220

Gautama se stále hlouběji nořil do nového vědění. Uvědomil si, že Panínebes dávno a dávno znal, a přesto se mu její světlá postava ukázala teprvenyní.

Nechtěl o tom hloubat, jeho myšlenky se ale přesto neustále vracely k to-muto bodu. Vyvolával si v paměti spanilou postavu, lahodný hlas a z hlubinjeho duše se vynořovalo jméno, které nebyl schopen zachytit.

Toto jméno v tobě tajilo nesmírnou blaženost. A s ním bylo spojeno ještějiné jméno, jehož síla ho úplně přemáhala.

Bylo to nádherné, i když se marně snažil zachytit tato jména správně.Věděl, že jednou se mu to podaří, i kdyby to bylo teprve v hodině, kdy bu-de opouštět tuto zemi.

MĚSÍCE MÍJELY. První rok uplynul a trojice to ve své samotě ani nepozoro-vala. Občas přišli lidé z údolí s různými záležitostmi.

Jednou s sebou přinesli nemocné dítě a prosili, aby mu muni požehnal.Bylo mu chlapce líto. S vroucí modlitbou k Věčnému položil ruku na jehorozpálené čelo, a horečka zmizela. Chlapec se uzdravil. Aby však Gautamazamezil přívalu prosebníků, kteří by mířili na horu, zakázal lidem o tomvyprávět.

Slíbili to sice, stav náhle uzdraveného dítěte se ale nedal zatajit. ProtoGautama každý sedmý den odcházel časně zrána hlouběji do hor a odpově-di na dotazy přenechal Lidandhovi. K uzdravování se nedal přimět, a takproud prosebníků ustal sám od sebe.

Lidé s sebou přinášeli jako protislužbu potraviny. Byly velmi vítány, pro-tože výtěžek za prodané koně se ztenčil na minimum.

Vada se starostlivě zeptal:»Mistře, co budeme dělat? Když prodáme ještě své koně, nebudeme od-

tud moci nikdy odjet.«»Své koně si nechte a prodejte mého,« zněla odpověď, které se oba lekli.

»Já ho už nebudu potřebovat.«Oba společníky odpověď zarmoutila, protože ji pokládali za znamená, že

Gautama hodlá zemřít zde nahoře, možná již cítí blížící se smrt.Uvažovali tak i onak, jak by se vyhnuli prodeji koní. Vtom zřetelně usly-

šeli tenký hlásek. I když se Vada rozhlížel na všechny strany, nemohl zjistit,odkud se hlásek ozývá.

Lidandha však spatřil stát před sebou malého snědého mužíčka. Ten hodovedl na místo, kde ležely kameny různých barev.

221

»Vezmi si je, Lidandho!« povzbuzoval ho mužíček. »Budeš je potřebo-vat. Když bude mít mistr nedostatek, zavolej nás. Pomůžeme!«

Lidandha bezděčně sáhl po kamenech a malý pomocník zmizel. Vada sly-šel všechno, ale dárce neviděl. Oba byli plní toho, co právě prožili, a děko-vali Věčnému.

Lidandha donesl kameny Gautamovi. Vyskytova se mezi nimi také tako-vý, jaký Gautama dosud nikdy neviděl. Byl to žlutý, jiskřivý krystal. Druhédva, sytě modrý a nádherně červený, znal. Takové kameny bytostní často-krát ukázali bratřím hledajícím v horách. Žlutý kámen ho však uchvátil.

»Kde jste jej našli?« vyptával se a celý ožil.Lidandha vyprávěl, jak jim mužíček kameny ukázal a řekl, k čemu mají

sloužit.Gautama měl radost, ale hned také přemýšlel, jak by mohl tento kámen,

který se mu zdál být obzvlášť cenný, dopravit na horu Věčného.Když ho žák opustil, zavolal Gautama malého pomocníka. Přišel oka-

mžitě.»Věděl jsem, že budeš mít z toho kamene radost,« pronesl maličký živě.

»Měl bys nosit čelenku posázenou těmito drahokamy.«»Nepotřebuji už čelenku,« bránil se mistr. »Chtěl bych však vědět, kde

se takové kameny nacházejí.«»Jsou ukryty v písku našich řek. Kdo je dovede hledat, najde často velmi

krásné.«»Velmi bych si přál, aby takové kameny byly vsazeny do obětního kali-

chu, který je v chrámu na hoře Věčného. Nevím ale, jak by se tam mohlaposlat zpráva. Maličký, chtěl bys být mým poslem?«

»Mistře, nevolal jsi ještě nikdy Siddhovu duši?« zeptal se bytostný. »Čas-to tě hledá. Zavolej ji a pověz Siddhovi o kamenech. Pak budeme mocipomáhat bratrům při hledání. Naši vědí o místech v posvátné řece, kde jemožné tuto žlutou krásu nalézt.«

Pomocník zmizel a Gautama přemýšlel. Že má zavolat Siddhovu duši?Pak by znovu navázal spojení s lidmi, znovu by uslyšel o hoře. Tomu sechtěl vyhnout.

Ale myšlenka vyzdobit kalich ve svatém chrámu právě těmito vzácnýmikameny byla příliš lákavá. Mistr stále znovu uvažoval, co by měl dělat.

Těmito myšlenkami však již nevědomky položil most, po kterém se Sidd-hova duše mohla dostat k němu. V noci stanula před ním, světlá a slunná,taková, jaká vždy prozařovala Siddhovou bytostí.

Gautama měl nesmírnou radost. Rázem zapomněl na všechno uvažování.

222

Jak bylo nádherné vědět, že tento jinoch bude jeho nástupcem! Siddha sámbyl nesmírně šťastný, že konečně po čtrnácti měsících mistra našel.

»Často jsem ti byl nablízku, Gautamo,« přiznal, »ty ses však úplně uza-vřel. Nemohl jsem se k tobě přiblížit.«

Gautama ukázal Siddhovi žlutý kámen a dal mu pokyny, jak mají být v chrámu použity.

O mistrových zážitcích, ani o tom, co prožili bratři, se nemluvilo. Siddhabyl právě tak zdrženlivý jako vždy a vyčkával, až se ho mistr sám zeptá. Ale ten si již nepřál vědět o ničem, co by jeho myšlenky mohlo odvést odvnitřního soustředění.

Vlídně se rozloučil se světlou, radostnou duší. Siddha ho však poprosil:»Mistře, smím k tobě přijít, až se budeš loučit se zemí? Dovol, abych

mohl být ve tvé blízkosti.«Poznání, že je možné přivolat lidskou duši nebo také vyslat svou duši,

aby vyhledala jinou, bylo pro Gautamu velkým prožitím. Slyšel sice, ževelcí mudrci dovedli něco takového, ale nikdy nepomyslel na to, aby to sámzkusil.

Je to vlastně samozřejmé. Může-li se duše dostat do vzdálených, výše ležících sfér, proč by nemohla vědomě zamířit na jiné místo v prostředí,které zná? Proč ho na to jeho duchovní vůdce nikdy neupozornil?

Protože na to musel přijít sám, na základě nějakého velkého přání. Cestuk němu, Gautamovi, našel Siddha díky své věrnosti. Ve své čistotě najdeještě mnohé, co může lidem pomoci vzhůru.

Měl mu vyprávět o Paní nebes! Že si na to nevzpomněl! Možná se ale o ní mají dovědět nejdříve ženy. Je to pravděpodobné, protože vznešenáženská bytost, kterou směl spatřit, byla nebeskou pomocnicí ženství.

Opět ji zřetelně spatřil svým duchovním zrakem. Domníval se, že slyšípřekrásné znění a že vidí světlé růžové obláčky. Znovu se v něm vynořilojméno, jméno, které na zemi nikdy neslyšel a které mu přesto bylo velmiznámé. A potom i druhé jméno, poskytující sílu.

Gautama klečel na kolenou, modlil se a prosil:»Věčný, dovol, abych mohl zachytit jména, která naplňují celé moje ni-

tro! Je mou vinou, že mne ještě stále dělí tenký závoj od zjevení toho, co ježivot sám?«

Tu mu byl ukázán obraz: Spatřil světlé, nesmírně rozlehlé síně. Proudilyjimi paprsky světla přicházející shůry, pak se vracely zpět, soustřeďovaly sev jediném bodu a odtud opět vystupovaly vzhůru. Byl to nádherný nepře-tržitý koloběh.

223

Dlouho, velmi dlouho se směl Gautama dívat na obraz. Víc neviděl, obrazpronikl však hluboko do jeho duše a probudil vzpomínky, jež v ní dřímaly.

Kdy jen už viděl tyto síně? Kdy prožíval toto proudící záření? Ještě tonevěděl, ale v jeho duši se vynořila vzpomínka na nádobu nade vše draho-cennou, ve které se vlnila zářící síla. A kdosi tuto nádobu zvedal!

V tom okamžiku se mu zdálo, jako by jeho vzpomínky zakryl závoj. A přece věděl, že ten, kdo pozvedl nádobu, byl středem všech kroužícíchkruhů, které viděl. Tohoto neznámého musí najít.

Obraz ho již neopustil. Světlé síně ho zdravily, kdykoliv se pohroužil domodlitby. Zdálo se, že ho záření prožhavuje a naplňuje stále novou silou.

Jednoho dne našel souvislost: jestliže ten, kdo pozvedá nádobu, je cen-trem všech kruhů, pak je to svatá Vůle Boží.

Posvátné zjevení, které způsobí, že se lidská duše ve zbožném pohrouže-ní zachvěje! Už jen jeden krok ho dělil od poznání toho, o němž náhle s jis-totou věděl, že ho zná.

Duše, poznej ho i nyní, abys našla pravý život!Gautamův vnější život se silně změnil. Přes den často spal. Obestírala ho

tichá dřímota a pak přecházela v poloviční bdění, ve kterém byl v kontaktus neviditelnými.

Malí bytostní ho vodili k místům, kde vznikaly prameny, do svých dílena klenotnic. Vyprávěl pak o tom svým průvodcům při jídle, které přijímal jen jednou denně.

Nadarmo mu nosil Vada ovoce, které jindy tak rád jídal. Gautama již o ně nedbal. Jedl pravidelně už jen večeři a proti svému někdejšímu zvykuse rozhovořil, jakmile spatřil něco pozoruhodného.

»Zapamatujte si to, musíte o tom povědět ostatním!« nabádal je.Teprve když se oba vydali odpočinout si do své chaty, začínal jeho sku-

tečný život. Noci trávil v modlitbách a rozjímání. Jeho duše podnikala da-leké cesty, ale nikdy to nečinila samovolně. I zde se dával Gautama vést.

Tak směl opět jednou spatřit Siddhártu. Nedíval se již dolů s takovým za-ujetím, i když se stále ještě nemohl odtrhnout od studny. Zdálo se, že v tétoduši připoutané k zemi svítá poznání, že se musí a může zbavit pout, kteráji poutají k jejímu národu.

V Gautamovi se probudilo vroucí přání, aby se tento služebník Věčnéhomohl osvobodit. Přání se změnilo v modlitbu, které byla dodána síla zatřástduší druhého. Siddhárta vycítil tento vliv. Udiveně se rozhlížel kolem sebea tázavě hleděl do dálky.

»Ó Pane všech světů, dopřej, ať prohlédne!« prosil Gautama.

224

LIDANDHA A VADA se chystali zajet společně do Kusináry na nákup. V po-slední době se střídali, takže jeden z nich vždy zůstal v Gautamově blíz-kosti. Tentokrát však mistr se smíchem trval na tom, aby se na cestu vydalioba.

»Co by se mi zde mohlo stát?« zeptal se. »A kdybych potřeboval pomoc,mám tady spoustu bytostných, na které se mohu obrátit.«

Když znovu cosi namítali, připomněl:»Spíše by se mohlo něco přihodit jednomu z vás, kdyby sjížděl sám

z příkré skály. Budu klidnější, když budu vědět, že jste spolu.«Opustili ho s pevným úmyslem nezdržet se dlouho. Vedle kamene, u ně-

hož se konaly pobožnosti, napnuli látku, která na odpočívajícího Gautamuvrhala stín. V poslední době tam lehával nejraději.

Dnes si udělal z pokrývek pohodlné sedátko a látku shrnul tak, aby mohlmezerou vidět nebe.

Nyní klidně seděl a opíral se zády o kámen. Sepjal ruce a toužebně hle-děl mezerou vzhůru k nebi.

Tiše, aniž to zpozoroval, se za ním objevily světlé postavy. Neviděl je.Zato viděl, jak se dolů snáší paprsky zářící jako ryzí zlato. Nejdříve to bylypouze tři paprsky a zdálo se, že k němu hledají cestu, pak jich neustále při-bývalo.

Potom uslyšel i znění, něžné, tiché tóny spolu s burácejícími a jásavými,které rozbušily jeho srdce tak, jako by mělo puknout. Dolů proudila zápla-va barev jako předzvěst vznešeného zjevení.

Ukázal se obraz, který již jednou viděl, tentokrát se ale zdálo, že to nenípouhý obraz. Síň byla oživena prouděním všeho druhu. Na oltáři, k němužse tlačily zástupy bytostí, stála žhnoucí, zářící nádoba.

Gautamova duše cítila spojitost se vším. Bouřlivě si přála být mezi ostat-ními. Tiše, aniž to zpozorovala, byla vyzdvižena. A v záplavě citů se zají-kala, vyrážela slova, jména, která znala, o nichž však Gautama v pozem-ském těle nic nevěděl.

Zdálo se, že zlatý závěs nahoře se odsunuje stranou. Slavnostně, velebněse rozezvučely nádherné akordy a ze záhybů závěsu vystoupil muž a ucho-pil nádobu. Měl bílé roucho, jeho kadeře stříbrně zářily a oči byly jako ohnivé plameny.

»Parzivale, můj Pane a Králi!« jásala Gautamova duše. »Tobě jsem slou-žil, aniž jsem si to uvědomoval. Ty, ty jsi středem všeho kroužení, veškeré-ho dění. Ty jsi svatá Vůle Boží, vůle Tvého věčného Otce!«

Celé veliké zjevení bylo pro něho posledním darem milosti Boží. Jeho

225

duše jej s jásotem přijala, zbavena dalšího hledání, jista si věčnou nepomí-jivou pravdou.

Jeho tělo ale nesneslo tuto přemíru síly. Světlé ruce je tiše uvolnily odduše, která se vznášela vzhůru. Spěchala tam, kam ji volal její král. Světlébytosti ji přijaly a pomáhaly jí.

Nebeské světlo pohaslo. Gautamovo tělo leželo pod ochrannou stříškouz pláten. Rysy jeho obličeje zjasnil neskonalý mír.

Vedle něho stály dvě duše, které opustily lidská těla a dorazily sem, abymu byly nablízku v minutách nejvyššího prožití.

Byla to milost Věčného, že jim to dovolil. Věděly to a děkovaly mu. Vše-chno, všechno směly rovněž vidět, aby o tom mohly vyprávět lidem a tímjim pomáhaly razit cestu ke Světlu.

Byl to král Suddhódana a Siddha, nejvyšší bratr. Oba byli nejsvětlejší a nejčistší ze všech, které Gautama miloval a kteří dosud žili na zemi. Díkysvé věrnosti ho mohli najít a být u něho v jeho posledních okamžicích.

Jejich duše se plny vděčnosti vrátily do svých pozemských schránek a oznámily Gautamův odchod z tohoto světa.

»Nyní se i on stal Buddhou. Probudil se na jiné úrovni. Gautama Buddhaje větší než Siddhárta Buddha!«

Tato zvěst se nesla národem synů Indu od vrcholků Himálaje až dolů napobřeží omývané mořskými vlnami.

Když se obě duše rozloučily, přistoupili k bezduché schránce svého pří-tele neviditelní. Malí bytostní přinesli slíbenou zlatou čelenku s drahocen-nými žlutými kameny.

»Patří mu, protože směl vidět Krále!« zašeptali a položili ji na chladnou-cí čelo.

Na jeho hruď pak položili zvláštní šperk, jaký lidské oko v této zemi ješ-tě nikdy nespatřilo. Byl to rovnoramenný kříž s bílým kamenem uprostřed.

»Sloužil věčnému kříži Pravdy,« říkali si mezi sebou, »a proto, až budejeho pozemská schránka ukládána k odpočinku, smí ji zdobit toto zna-mení!«

Když se krátce před západem slunce vrátili oba společníci na horu, zjis-tili, že mistr usnul na věky. Lidandha viděl, že malí pomocníci a velkézářivé bytosti stojí na stráži u bezduchého těla. Vnitřním zrakem, který sejim otevřel otřesem nad ztrátou jejich mistra, oba hleděli s údivem na šper-ky, které nebyly pozemským očím viditelné.

»Jako služebník nejvyššího krále je smí nosit,« pošeptal jeden z mužíčkůLidandhovi.

226

»Kéž bychom u něho zůstali!« naříkal Vada. »Musel zemřít opuštěný a sám!«

»Směl se vrátit domů!« opravil ho Lidandha, ale i jemu ztěžklo srdce žalem.

Noc strávili v modlitbách u Gautamovy tělesné schránky. Když svítalo,dohodli se, že je nutno uvědomit bratry o Gautamově smrti, aby mohlo býtjeho mrtvé tělo dopraveno na horu Věčného.

Lidandha se rozhodl, že se zeptá pomocníků. Jejich odpověď zněla:»Čekejte! Všechno je již připraveno.«Lidandha jim naprosto důvěřoval, takže přesvědčil i Vadu, aby všechny

starosti pustil z hlavy.K polednímu, když slunce dosáhlo svého nejvyššího bodu, spatřili, jak

přijíždí nádherný průvod. V paprscích slunce se blýskaly postavy na ko-ních s bohatými postroji. V čele jel muž, který vypadal jako omládlý Gau-tama.

Překvapeně a jako omámeni hleděli oba osiřelí na blížící se průvod. Kdoto asi je?

Jezdci seskočili z koní a uctivě se blížili k modlitebnímu kameni, u ně-hož dosud odpočívalo Gautamovo tělo, přikryté vyšívaným hedvábím.

Ví již někdo o jeho skonu? Pravděpodobně ano. Muži se rozestavili dokruhu kolem kamene. Jejich velitel přistoupil k bezduchému tělu, nadzvedlpokrývku a s láskou a bolestí pohlížel do krásného, ztichlého obličeje.

»Mužové káthmandští,« oslovil po chvíli přítomné hlasem, který až otřá-sl oběma Gautamovými druhy, jak silně jim připomínal mistrův hlas, »Gau-tama se stal Buddhou! Byl vyvolen z tisíců, aby sloužil Pánu všech světů,a činil to s nasazením celého svého života. Poháněla ho k tomu věrnost,kterou byl povinován svému Pánu. Lidé se nikdy nedoví, čeho všeho sevzdal, aby jim mohl hlásat o Věčném. Nic však nepostrádal. Cítil se býtbohatě odměněn tím, že směl sloužit.

My všichni jsme mu zavázáni díkem. Oplaťme mu tím, že se nikdy ne-odchýlíme od toho, čemu nás učil!«

Pak se Suddhódana tázal po Gautamových společnících. Přistoupili k ně-mu a sdělili mu vše, co věděli.

Nato se král znovu ujal slova a vyprávěl o smrti velkého Buddhy. Pří-tomní uchváceně naslouchali. Nerozuměli sice všem souvislostem, ale přesto se před nimi zjevilo něco, co pozvedlo jejich život ze všednosti. Nikdo z nich nezapomněl na tuto hodinu prožitou vedle zesnulého Buddhy.

Potom dal král Suddhódana přinést nosítka, na nichž mělo být bratrovo

227

tělo sneseno k úpatí hory. Tam čekal na drahocenné břemeno vůz zdobený pozlacenými řezbami a tažený čtyřmi ušlechtilými koni.

V té chvíli Lidandha sebral odvahu a zeptal se:»Králi, kam ho chceš dopravit?«Suddhódana se na okamžik zarazil, pak se přemohl a pravil:»Byl bych ho rád odvezl do Kapilavastu, ale máš pravdu – jeho místo je

na hoře Věčného. Svou otázkou jsi mi ukázal, jak sobecky jsem smýšlel.V Káthmandú však musíme tělo nejdříve nabalzamovat, jinak se nám

rozpadne dříve, než dojedeme k cíli.«Tak se stalo. Gautamovi společníci se připojili k průvodu, který vezl

mrtvé tělo do Káthmandú a odtud na horu Věčného.Když průvod dorazil na rovinu posvátného veletoku, přijížděla mu na-

proti jiná, méně okázalá družina. Byl to Siddha s několika bratřími, kteří sechtěli ujmout těla mrtvého mistra.

Na hoře Věčného se zatím shromáždilo velké množství bratrů a sester zevšech částí říše. Kam se nedostali poslové na koních, tam donesli zprávubytostní.

Skalní hrob byl vyložen vzácnými bílými kameny a u hlav lůžka, na němž měl spočinout zesnulý mistr, stála zlatá miska se sedmi žlutými ka-meny, mistrovské dílo, jemuž nebylo rovno.

Gautamova pohřbu se zúčastnili i malí a velcí bytostní, které mohli zře-telně vidět všichni vidoucí i mnozí z těch, jimž byl pro tento den otevřenvnitřní zrak.

Siddha proslovil u kamene používaného při pobožnostech řeč na rozlou-čenou a pak podobně jako Suddhódana v osamělých horách vyprávěl i zdeo mistrově odchodu z této země.

Uměl lépe než král vylíčit své prožití slovy, jež mohli všichni pochopit.Pokorně prožili milost Pána všech světů, který uznal odcházejícího služeb-níka, a tím i je, za hodna tak vysokého zjevení.

Siddha dal připravit náhrobní desku. Na bílém podkladě byla, ověnčenazlatým listovím, uprostřed vytesána pouze dvě slova:

Gautama–Buddha.

Na udivené otázky mnoha bratrů odpovídal Siddha prostě:»Bylo to jeho přání.«Co jiného ještě řekl mistr svému nástupci, mělo zůstat uzavřeno v jeho

duši.

228

KNIéNÕ ÿADA ªZAV¡T… DOBY SE PROBOUZEJÕ´

Z DOZNÃL›CH TISÕCILETÕ

MojžíšŽivot Abd-ru-shinův na zemiAbd-ru-shinova náhrobní deska vypovídáVyobrazení Abd-ru-shinovy náhrobní deskyMariaŽivot Ježíšův na zemi

EFESUS

Život a působení připravovatele cesty Hjalfdarav předhistorické době

ZOROASTER/ZARATHUäTRA

Život a působení připravovatele cesty v Íránu

LAO-Cí

Život a působení připravovatele cesty v Číně

BUDDHA

Život a působení připravovatele cesty v Indii

MOHAMED

Život a působení připravovatele cesty v Arábii

ZAV¡T… DOBY SE PROBOUZEJÕ

SVAZEK I:

KrišnaNahomeKassandraMaria z Magdaly

SVAZEK II:

AtlantisŘíše InkůPrvní pozemské splnění ze Světla: Abd-ru-shin

1. Perští rodiče2. V říši Ismánů3. Vyvolený národ

Druhá milost ze Světla: KassandraJan KřtitelPotřetí se sklání Boží Láska: Ježíš z Nazareta

SVAZEK III:

První díl: Usilování o Pravdu1. Egypt2. Nemare3. Faraóni

Druhý díl: A když přišlo Slovo Pravdy!1. Neznámé ze života Syna Božího Ježíše2. Apoštolové

TouûÌte b˝t skuteËnÏ ËlovÏkem a opravdovÏ hled·te? Pak jsou tyto ûi-votopisy pr·vÏ pro V·s. Napsali je ve 30. letech dvac·tÈho stoletÌ lidÈ obda¯enÌ mimo¯·dn˝mi schopnostmi ûijÌcÌ v blÌzkosti Abd-ru-shina,autora PoselstvÌ Gr·lu ªVe svÏtle Pravdy´, na Vomperbergu v Tyrolsku.Spolu s nÌm zde p˘sobila jeho manûelka, panÌ Maria, i sleËna Irmingarda rovnÏû cel· ¯ada v˝znaËn˝ch osobnostÌ.Abd-ru-shin, coû v p¯ekladu znamen· Syn SvÏtla, ûil na zemi jiû jed-nou v 1. pol. 13. stol. p .̄ n. l. jako arabsk˝ knÌûe. Vl·dl mocnÈ ¯ÌöiIs-Ra v oblasti hornÌho toku Nilu a p¯ijal k sobÏ Nahome, jak se sleË-na Irmingard jmenovala za svÈho tehdejöÌho ûivota. PanÌ Maria, jehoË·st poch·zejÌcÌ rovnÏû ze SvÏtla, se vtÏlila na zemi jako Kassandrav maloasijskÈ TrÛji o nÏco pozdÏji. éivotopisy n·m tak umoûÚujÌ po-chopit öirokÈ duchovnÌ souvislosti mezi ud·lostmi v d·vnÈ minulostia v dneönÌ dobÏ.Kdyû se na zemi narodil Syn BoûÌ JeûÌö, byla to dalöÌ milost: jiû pot¯etÌse sklonila BoûÌ L·ska. JeûÌöova osobnost a p˘sobenÌ se n·m teprve dÌkytÏmto pravdiv˝m lÌËenÌm vych·zejÌcÌm ze skuteËnosti vyjevuje v plnÈvzneöenosti a d˘stojnosti.V˝straûn˝m mementem je pro n·s Atlantis, jeû se vinou sv˝ch obyvatelpotopila za den a nocÖ Naopak ¯Ìöe Ink˘, ¯Ìzen· z·kony, kterÈ bylyv souladu s ËinnostÌ stvo¯enÌ, p¯etrvala tisÌciletÌ.SvÏtlo d·valo v pr˘bÏhu dÏjin p¯ipravit v r˘zn˝ch zemÌch pomocnÌky,aby duchovnÏ pozvedli n·rod a p¯ivedli ho na cestu k v˝öin·m: Hjalf-dara, Zoroastra/Zarathuötru, Lao-cía, Buddhu i Mohameda. Jejich boj o Pravdu m· mnoho spoleËn˝ch rys˘ s Ëesk˝m dÏjinn˝m ˙silÌmo ûivot podle BoûÌho z·kona.Vöechny cesty by dnes mÏly vy˙stit do velkÈ cesty svÏtla, kter· p¯Ìmoa bez oklik vede vzh˘ru k PravdÏ, k JedinÈmu, VÏËnÈmu. StojÌ na nÌobrovsk· svÏtl· postava ñ Ten, na nÏhoû odkazovali vöichni p¯ipravo-vatelÈ cesty. Je to Saoöjant, z·¯ÌcÌ hrdina Õr·nc˘, MaitrÈja Ind˘, MahdÌArab˘, ûidovsk˝ Mesi·ö i ten, na kterÈho upozornil s·m JeûÌö jako naªDucha Pravdy´, jenû m· p¯ijÌt.

P¯inesl lidstvu poslednÌ z·chranu a pomocv PoselstvÌ Gr·lu ªVe svÏtle Pravdy´,

osvobozenÌ z temnot, ale i t¯ÌdÏnÌ duch˘ a soudnad nimi. K nÏmu vedou vöechny cesty,

je cÌlem, vÏËnÏ ûiv˝m k¯Ìûem Pravdy.