Pravý domácí časopis | 37

Text: Tomáš HajzlerTOALETA:

Lidské právo, nebo produkt?

Na úvod je třeba říct, že mně je toto téma velmi blízké, neboť za dobu, kdy jde „normální“ (rozuměj běžný, většinový) člověk čůrat jednou, já jdu třeba pětkrát. Narodil jsem se s citlivějším močovým měchýřem, mám to tak od malička. Když piji, musím si prostě odskočit. Je to otravná vlastnost – obzvlášť ve městech, kde nejsou parky, keře nebo zákoutí bez lidí. Je to ale i vlastnost, díky které mám zvláštní porozumění pro všechny ostatní, kteří, stejně jako já, jedou do cizího města s obavou, kde tam zase budou hledat záchod.

Více toalet, méně hákováníPo létech pozorování jsem došel ke dvěma jednoznačným závě-rům. Zaprvé: S touto potřebou je nás mnohem, mnohem víc, než by se mohlo na první pohled zdát. Zadruhé: Čím více veřejných, bezplatných toalet, tím vyšší je kvalita života. Je mi jasné, že mě tu někdo obviní z přílišného zjednodušování a určitě tu padne i argument, že někdo to zaplatit musí, ale vydržte! Logika je dle mého jasná… Lidé více pijí, méně se stresují, více důvěřují a jsou zdravější. Mají také menší výdaje a nemusí tolik hákovat

Dnes chci psát o veřejných toale-tách. Možná jste si také všimli, jak palčivou otázkou je jejich dostup-nost pro většinu starých lidí, pro mnohé nemocné, těhotné ženy, rodiče s dětmi a kohokoli dalšího, kdo dostatečně pije a pohybuje se při tom ve městě. Chci se zamyslet nad tím, jaký mají tato místa vliv na kvalitu života a jaký ten život je v případě, že je to veřejnosti volně přístupná, bezplatná služba, oproti tomu, když to jsou soukromé pro-dukty určené k prodeji.

››Dobrý život a postřehy z něj‹‹

Na nejvíc sexy záchod na světě si můžete zajít

v Lisabonu. K dispozici je tu wifi, pestrobarevný

papír, podmanivá hudba a sexy recepční. K vidění na bit.ly/sexy_WC

38 | Pravý domácí časopis

(a věřte, že desetikoruna za vyčůrání je pro hodně našinců prostě víc, než si mohou nebo chtějí dovolit). Mají víc volného času, jdou mnohem častěji ven i do míst, kam by v životě nešli, a násobí se tak pravděpodobnost setkání, nových vztahů, a tedy toho drobného přediva, z kterého se skládá zdravá společnost. Mnozí jezdí po městě méně autem, více veřejnou dopravou nebo pěšky, což znamená lepší vzduch a zase více setkání a lep-ší zdraví.

Předávkování kofeinemStejně tak to platí ale i naopak. Čím méně veřejných, bezplat-ných toalet, tím počůranější a pokakanější (nebojme se to pojmenovat pravými jmény) města, více stresu, strachu, bolesti a studu (to když už fakt nevíte kudy kam a musíte vystrčit zadek někde na náměstí). A kromě toho je tu ještě jedna věc. Já píši tuto úvahu v Lisabonu, v jednom z měst, kde je na každém rohu kavárna a v ní záchod. Jenomže Portugalci nahlížejí na toalety jako my – záchod je jen pro klienty. Co to znamená? Vyčůrat se v kavárně znamená minimálně jedno kafe. Pokud je ve městě jediná možnost, kam si odskočit, návštěva kavárny, snadno se předávkujete kofeinem nebo zákusky. Obojí pro zdraví nic moc.

Toalety jako veřejná službaOči se mi otevřely minulou zimu v Japonsku. To je pro lidi mého ražení hotový ráj. Teprve tam vám dojde, jak jiná může být kva-lita života, když se společnost usnese, že záchody nebudou jako rohlíky nebo šroubky na prodej, ale stanou se veřejnou službou. V japonských městech je totiž veřejná toaleta na každém kroku, a to ne ledajaká. Ve většině by se dalo z podlahy svačit, běžný japonský záchod má v sobě zabudovaný bidet na zadek a pro ženy i na spodek, samozřejmostí je toaletní papír, případně dal-ší hygienické potřeby, hraje tam hudba. A protože jsou Japonci přesnější než Němci, tak v místech, kde toalety nejsou, jsou vždy viditelné ukazatele s tím, kolik metrů je to do další toalety. A jako by to nestačilo, v celém Japonsku je hustá síť prodejen se smíšeným zbožím (Family Mart, Lawson) a v každém z těchto obchodů je vždy též i veřejná toaleta.

Lezou nám sem bezdomovci Z vlastní zkušenosti musím říct, že situace s veřejnými toaleta-mi se v Česku za poslední léta znatelně zhoršila. Jde ruku v ruce s vírou, že vše soukromé je správně a vše veřejné špatně, a sa-mozřejmě se snižující se důvěrou ve společnosti. Ve veřejných prostorech (lékaři, úřady, knihovny...) pozoruji stále častější nutnost zajít si poníženě pro klíč. Já se ze studijních důvodů vždycky ptám, proč to zamykají. Odpověď je nudně stejná: „Le-zou nám tam bezdomovci, a kdo to po nich má uklízet.“ Ve stále větším počtu restaurací vidím cedulku ve stylu: „Výhradně pro

Stále větší počet veřejných toalet je dnes za peníze

viz např. tato v Neoluxoru na Václavském náměstí.

Záchody jen pro zákazní-ky restaurací a měničky jen pro zákazníky toalet.

Japonská WC – architektu-ra různá, uvnitř vždy stejné

Pravý domácí časopis | 39

naše zákazníky. Ostatní 50 Kč.“ Důvod je stejný. Proč máme v desetimilionovém Česku momentálně skoro pět milionů ak-tivních exekucí a proč se nám stále více lidí propadá do bídy (tj. až na ulici) ale nikdo neřeší. Solidarita jako by byl cizí neznámý koncept.

Nejvíc sexy záchod na světěVe společnosti, ve které jsou peníze bohem, je stále častější i trend, že si někdo udělá z vyměšování opravdu lukrativní, na-leštěný byznys s nablýskanými turnikety nebo usměvavou paní šéfovou. Příkladem budiž třeba vyšperkovaná toaleta na praž-ském Hlavním nádraží nebo lisabonský „Nejvíc sexy záchod na světě“. Tam na vás v recepci (vážně, mají tam recepci) mrká zmalovaná slečna a vy chvíli váháte, zda jste náhodou nepřišli do bordelu. Při kakání pak ale můžete surfovat na internetu, do toho poslouchat podmanivou hudbu, a když je hotovo, vybrat si z deseti, možná dvaceti barev navoněného toaletního papíru.

Koho pouštíme v tramvaji sednoutKdyž se nad tím opravdu poctivě zamyslíte, zjistíte, že prodávat toalety vlastně nikomu neprospívá. Ano, pár podnikatelům to možná v účetnictví líp vychází. Něco málo jim to hodí a ušetří na úklidu. Společnost jako celek z toho ale odchází jako pora-žený. Prodávat toalety je ale hlavně velmi nespravedlivé, neboť těmi, kteří platí za náš zvyk toalety zesoukromňovat, jsou na první místě děti, staří lidé, těhotné ženy a nemocní lidé, tedy ti, které pouštíme v tramvaji sednout a i jinde ve společnosti jim dáváme přednost, pomáháme jim. Kromě toho, že jsou slabší, a slabším se ve slušné společnosti prostě pomáhá, tak jsou to lidé velmi často ekonomicky neaktivní, bez příjmů a každý další výdaj je pro ně přítěž. Ač se to nezdá, zdánlivý detail jako do-stupnost toalet tak mnohdy zásadně snižuje kvalitu jejich života.

Jak už to tak bývá – všechno zlé je pro něco dobré. Příkladem budiž inici- ativa SOS WC Prahy 7, kteří vyzývají provozovatele podniků ve své čtvrtik tomu, aby nabídli své toalety veřejnosti. Aktuální přehled těchto míst na-jdete na WC kompasu: bit.ly/mapawc7. Dalším příkladem z našich končin je Plzeň. Místní radnice zlevňuje předzahrádky těm podnikům, kteří nabíd-nou své toalety lidem z ulice. Já se z každého takového příkladu, který jde proti proudu, raduji, neboť nám ukazuje, že to jde. Díky za ně!

Pozn. Dana:téma tohoto článku je pro mě osobní.

A lidé se syndromem dráž-divého tračníku mě jistě pochopí. To totiž řešíte ve městě ještě tíživější věci než Tomáš v úvodu. Chci ale dodat, že oceňuji pozi-tivní změny oproti stavu před 30 lety: Nedávno jsem byl na WC v pražském metru a byl jsem mile překvapen…

Kreativita v tvorbě ceníků nezná mezí

V Japonsku platí, že co veřejná toaleta, to originál

Vzadu toaleta, v popředí pítko. Obojího je po Japonsku hustá síť.