Upload
others
View
2
Download
0
Embed Size (px)
Citation preview
Univerzita Palackého v Olomouci
Katedra psychologie Filozofické fakulty
ZVLÁDÁNÍ STRESU A JEHO KORELÁTY
U PRACOVNÍKŮ SOCIÁLNÍCH SLUŽEB
DEALING WITH STRESS AND ITS CORRELATES AMONG
WORKERS IN SOCIAL SERVICES
Magisterská diplomová práce
Autor: Bc. Monika Váňová
Vedoucí práce: Doc. PhDr. Zdeněk Vtípil, CSc.
Olomouc
2012
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a všechny pouţité prameny
řádně citovala a uvedla.
V Olomouci 23. března 2012 ………………………………………
Monika Váňová
Poděkování:
Děkuji Doc. PhDr. Zdeňku Vtípilovi, CSc., vedoucímu práce, za odborné vedení a mnoho
cenných rad a připomínek, které mi velice pomohly při zpracování magisterské diplomové
práce. Rovněţ děkuji všem pracovníkům v sociálních sluţbách, kteří se podíleli na sběru
dat pro tuto práci a Ing. Petře Kadlecové za dobré rady a věnovaný čas.
Číslo Obsah Strana
Teoretická část
Úvod…………………………………………………………………………….. 9
1. K současným problémům ve sféře sociálních služeb…………………….... 10
1. 1 Historie vývoje sociálních sluţeb po r. 1918……………………………….. 10
1. 2 Sociální sluţby……………………………………………………………… 11
1. 2. 1 Financování sociálních sluţeb…………………………………… 13
1. 3 Pracovník v sociálních sluţbách……………………………………………. 16
1. 3. 1 Sociální pracovník a pracovník v sociálních sluţbách…………... 18
2. Stres………………………………………………………………………….. 19
2. 1 Definice stresu…………………………………………………………….... 19
2. 1. 1 Stresory, salutory a diateze………………………………………. 20
2. 1. 2 Distres, eustres a posttraumatický stres………………………….. 21
2. 2 Teorie stresu………………………………………………………………... 21
2. 2. 1 Biologické pojetí stresu………………………………………….. 21
2. 2. 2 Psychologické pojetí stresu………………………………………. 22
2. 3 Typy náročných situací……………………………………………………... 23
2. 3. 1 Problém, frustrace, konflikt……………………………………… 24
2. 3. 2 Nemoc, bolest, krize……………………………………………... 25
2. 4 Reakce na stres……………………………………………………………... 28
2. 4. 1 Somatické projevy stresu………………………………………… 28
2. 4. 2 Psychické reakce na stres……………………………………….. 29
2. 4. 3 Stres a zdraví……………………………………………………. 31
2. 5 Strategie zvládání stresu…………………………………………………… 32
2. 5. 1 Copingové strategie……………………………………………… 32
2. 5. 2 Obranné mechanismy……………………………………………. 33
2. 5. 3 Některé osobnostní charakteristiky ovlivňující zvládání stresu…. 34
2. 6 Pracovní stres……………………………………………………………….. 36
3. Syndrom vyhoření…………………………………………………………... 38
3. 1 Definice a historie syndromu vyhoření…………………………………….. 38
3. 2 Příznaky syndromu vyhoření……………………………………………….. 39
3. 2. 1 Příznaky na úrovni psychické……………………………………. 40
3. 2. 2 Příznaky na úrovni fyzické………………………………………. 41
3. 2. 3 Příznaky na úrovni mezilidských vztahů………………………… 41
3. 2. 4 Model Pinesové a model Maslachové…………………………… 42
3. 3 Fáze procesu vyhoření……………………………………………………… 42
3. 3. 1 Fáze vyhoření dle Edelwicha a Brodskyho……………………… 43
3. 3. 2 Fáze vyhoření dle Laengleho…………………………………….. 44
3. 4 Příčiny vyhoření……………………………………………………………. 44
3. 5 Rizikové faktory vzniku vyhoření………………………………………….. 45
3. 5. 1 Profese, u kterých hrozí vznik syndromu vyhoření……………… 46
3. 5. 2 Rizikové osobnostní charakteristiky……………………………... 47
3. 5. 3 Rizikové pracovní prostředí……………………………………… 48
3. 6 Diagnostika syndromu vyhoření……………………………………………. 49
3. 7 Prevence syndromu vyhoření………………………………………………. 50
3. 7. 1 Prevence ze strany jedince……………………………………….. 51
3. 7. 2 Prevence ze strany organizace…………………………………… 51
3. 7. 3 Supervize………………………………………………………… 52
3. 7. 4 Balintovské skupiny……………………………………………… 53
3. 8 Moţnosti řešení následků vyhoření………………………………………… 54
4. K dosavadním výzkumům relací mezi stresem, syndromem vyhoření a
dimenzemi psychického stavu………………………………………………. 55
4. 1 Osobnost typu D, stres a příznaky vyhoření………………………………... 55
4. 2 Vztahy mezi proměnnými osobnosti a syndromem vyhoření……………… 56
4. 3 Pracovní stres, sociální podpora a psychická pohoda……………………… 57
4. 4 Souvislosti stresu a ostatních proměnných…………………………………. 58
5. Pracovník v sociálních službách a stres…...……………………………….. 60
5. 1 Sociální opora a vyhoření…………………...……………………………… 60
5. 2 Hodnocení stresu a vyhoření……………………………………………….. 61
5. 3 Pracovní autonomie a vyhoření………………………………….................. 61
5. 4 Locus of control a vyhoření……………………………………………….... 61
5. 5 Práce ve veřejné nebo soukromé sféře a vyhoření………………………..... 62
5. 6 Opatření vedoucí ke zvládání stresu v sociálních sluţbách………………… 62
Empirická část
6. Metodologický rámec studie………………………………………………... 64
6. 1 Problém, cíle, hypotézy…………………………………………………….. 64
Cíle:
a) úroveň psychického stavu PSS u muţů a ţen z hlediska
SUPOS7,
b) míra vyhoření PSS dle Dotazníku BM u muţů a ţen,
c) pouţívané strategie zvládání stresu PSS dle SVF 78 u muţů a
ţen,
d) souvislosti sociodemografických proměnných s úrovní
psychického stavu, mírou vyhoření a pouţívanými strategiemi
zvládání stresu,
e) souvislosti pouţívaných strategií zvládání stresu s mírou
vyhoření.
Hypotézy:
H1: Se zvyšujícím se vyhořením statisticky významně klesá
celková kvalita psychického stavu u PSS.
H2: Vzrůstající míra vyhoření statisticky významně souvisí
s pouţíváním negativních strategií zvládání stresu u PSS.
H3: Pozitivní strategie zvládání stresu u PSS statisticky významně
souvisejí se zvyšujícím se věkem.
6. 2 Aplikovaná metodika……………………………………………………….. 66
6. 2. 1 Dotazníky……………………………………………………….... 66
6. 2. 2 Statistika…………………………………………………………. 71
6. 3 Zkoumaný soubor…………………………………………………............... 71
6. 4 Organizace a průběh šetření………………………………………............... 73
6. 5 Symbolika výsledkové části………………………………………............... 73
7. Výsledky výzkumu…………………………………………………………... 75
7. 1 Základní výstupy SUPOS 7………………………………………………… 75
7. 2 Základní výstupy BM………………………………………………………. 77
7. 3 Základní výstupy SVF 78…………………………………………………... 80
7. 4 Koreláty…………………………………………………………………….. 88
7. 4. 1 Koreláty míry vyhoření s komponentami SUPOS 7……………... 89
7. 4. 2 Korelace míry vyhoření a strategií zvládání stresu………………. 90
7. 4. 3 Korelace věku a strategií zvládání stresu………………………… 90
7. 4. 4 Korelace seniority a strategií zvládání stresu……………………. 91
7. 4. 5 Korelace celkové kvality psychického stavu se strategiemi
zvládání stresu................................................................................ 92
8. K platnosti hypotéz………………………………………………………...... 93
9. Diskuse……………………………………………………………………… 94
10. Závěr………………………………………………………………………... 99
11. Souhrn……………………………………………………………………… 100
Použitá literatura………………………………………………………………. 104
Přílohy
Příloha č. 1 Zadání diplomové práce
Příloha č. 2 Abstrakt diplomové práce
Příloha č. 3 Zdroje dat SUPOS 7
Příloha č. 4 Zdroje dat BM
Příloha č. 5 Zdroje dat SVF 78
9
Úvod
Práce v sociálních sluţbách se v průběhu let proměnila, dnešní pracovníci v sociálních
sluţbách musí být vzdělaní, přívětiví, dodrţovat standardy kvality sociálních sluţeb a
smířit se s tím, ţe na své výplatní pásce nikdy neuvidí čísla, která by odpovídala náročnosti
jejich práce. Platy pracovníků v sociálních sluţbách patří dlouhodobě k podprůměrným a
snaha odborů o zlepšení této situace je zatím neúspěšná. Tito pracovníci denně čelí stresu
vyplývajícímu ze všech výše zmíněných faktorů, a proto je ústředním tématem naší práce
zvládání stresu u pracovníků v sociálních sluţbách. Vliv stresu na člověka má také své
důsledky, a proto jsme se dále zaměřili na vyhoření a celkovou kvalitu psychického stavu u
těchto pracovníků.
Teoretická část této práce je zaměřena obecněji na problémy v sociálních sluţbách, stres a
syndrom vyhoření a jejich vzájemnou provázanost. Empirická část je zaměřena konkrétně
na pracovníky v domovech pro osoby se zdravotním postiţením, kteří pracují převáţně
s mentálně postiţenými klienty. Pokud se člověk rozhodne pracovat s těmito klienty, měl
by mít na mysli, ţe bude potřebovat velké mnoţství jak psychické tak fyzické energie a
měl by být vytrvalý v dosahování cílů, které si ve své práci předsevzal. Výsledky práce
s mentálně postiţenými klienty nejsou totiţ patrné v řádu dnů, ale v řádu měsíců aţ let, coţ
můţe být pro mnohé velmi frustrující.
Snaţili jsme se zjistit, jakým způsobem se pracovníci v sociálních sluţbách, pracující
v domovech pro osoby se zdravotním postiţením, snaţí vyrovnávat se stresem a jakou
vykazují úroveň celkového psychického stavu a vyhoření. Doufáme, ţe výsledky našeho
zkoumání přispějí k zavádění opatření sniţující stres u pracovníků v sociálních sluţbách.
10
1. K současným problémům ve sféře sociálních služeb
Hlavním problémem sociálních sluţeb je nedostatek finančních prostředků na jejich
provozování. V roce 2012 vstoupila v platnost sociální reforma, která by měla tuto situaci
změnit nejen v oblasti sluţeb, ale v celé sociální oblasti a oblasti práce. Výsledky však
zřejmě nelze očekávat ihned. Necelý měsíc po zavedení reformy začala politická opozice
prosazovat odvolání ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka, a to zejména kvůli
komplikacím s vyplácením dávek sociální podpory, jenţ od 1. 1. 2012 zajišťují úřady
práce.
1. 1 Historie vývoje sociálních služeb po r. 1918
Pokud chceme pochopit problémy ve sféře sociálních sluţeb, měli bychom se podívat na
vývoj koncipování těchto sluţeb. V historii se musíme přenést aţ do roku 1918, kdy byla
péče o chudé poskytována aţ jako krajní řešení. Primární roli měla v té době rodina,
systémy veřejného zabezpečení nebo podpora ze strany různých fondů nebo spolků.
V období mezi dvěma světovými válkami byla nejčastější formou poskytování sociálních
sluţeb ústavní péče. Nárůst zaznamenal také rozvoj dobrovolnictví. Nejvýznamnějšími
dobrovolnými spolky byly Masarykova Liga proti tuberkulose a Společnost
Československého červeného kříţe.
Po druhé světové válce byl zrušen institut domovského práva a péče o znevýhodněné
jedince přešla z obcí na stát a jednotný systém sociálního zabezpečení byl kodifikován
zákonem č. 55/1948 Sb. o sociálním zabezpečení. Aţ do šedesátých let byla tato doba
charakteristický přeplněnými ústavními zařízeními a nevyhovujícími hygienickými
zařízeními. „V šedesátých letech vznikala stacionární zařízení pro seniory, rozšířila se
pečovatelská služba, byly podporovány kluby důchodců. Vzniká síť manželských a
předmanželských poraden, koncipují se při psychiatrických léčebnách první linky důvěry“
(Krejčířová, Treznerová 2011, str. 27).
Po roce 1989 a změně politické situace, se začalo uvaţovat o reformě celého systému
sociální pomoci, ale tyto snahy nebyly příliš úspěšné. „Mezi první sociální problémy, které
11
přinášela změněná společenská situace, patřily neskrývaná prostituce, potřeba začlenění
tisíců vězňů propuštěných po amnestii z výkonu trestu, bezdomovectví a migrace uprchlíků
přes naše území na západ“ (Matoušek, 2007, str. 152). Na legislativních změnách se
začalo pracovat v roce 1994, ale k nastavení nového systému sociální péče došlo aţ v roce
2007, kdy vstoupil v platnost zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách, tedy o 13 let
později. Po roce 1989 začaly výrazně poskytovat sociální sluţby také církevní organizace.
Specifikaci sociálních sluţeb usnadnilo také zavedení Standardů kvality sociálních sluţeb.
1. 2 Sociální služby
Sociální sluţba je činnost nebo soubor činností, díky nimţ je zajišťována pomoc osobám
v nepříznivé společenské situaci. Podmínky poskytování pomoci a podpory těmto osobám
upravuje zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních sluţbách, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2007.
Prozatím poslední úprava tohoto zákona je platná k 1. 1. 2012. Tuto úpravu s sebou
přinesla sociální reforma, které se budeme věnovat později. Podle tohoto zákona patří mezi
základní druhy sociálních sluţeb sociální poradenství, sluţby sociální péče a sluţby
sociální prevence. Tyto sluţby mohou být poskytovány jako pobytové, ambulantní nebo
terénní.
Krejčířová a Treznerová (2011) uvádějí, ţe sociální sluţby je nutno chápat komplexně a ne
pouze jako vymezené činnosti, které spadají do resortu Ministerstva práce a sociálních věcí
(MPSV). Tyto autorky uvádějí, ţe účel sociálních sluţeb spočívá v:
sníţení sociálního a zdravotního rizika souvisejícího se způsobem ţivota toho, kdo
sluţbu vyuţívá,
podpoře rozvoje nebo alespoň zachování stávající soběstačnosti a jeho návratu do
vlastního domácího prostředí a obnovení nebo zachování původního ţivotního
stylu,
rozvoji jejich schopností a tvorbě moţností, pokud toho mohou být schopni, vést
samostatný ţivot.
Základními činnostmi při poskytování sociálních sluţeb jsou:
12
pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu,
pomoc při osobní hygieně,
poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy,
poskytnutí ubytování nebo pomoc při zajištění bydlení,
pomoc při zajištění chodu domácnosti,
výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti,
poradenství, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, terapeutické
činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů.
„Rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí
zachovávat lidskou důstojnost osob“ (Krejčířová, Treznerová, 2011, str. 12).
Matoušek (2007) dělí sociální sluţby do dvou základních skupin: sociální sluţby státní a
obecní a sociální sluţby nestátní.
Mezi sociální sluţby se řadí sociální poradenství, sociálně zdravotní sluţby, sociální
rehabilitace, osobní asistence, pečovatelská sluţba, průvodcovská, předčitatelská a
tlumočnická sluţba, sluţby rané péče, podporované bydlení, odlehčovací sluţby, centra
denních sluţeb, stacionáře denní a týdenní, domovy pro osoby se zdravotním postiţením,
domovy pro seniory, azylové domy, domy na půl cesty, chráněné bydlení, kontaktní centra,
telefonická krizová intervence, krizová pomoc, nízkoprahová denní centra, nízkoprahová
centra pro děti a mládeţ, noclehárny, sluţby následné péče a doléčovací, terapeutické
komunity, terénní programy (www.mpsv.cz/cs/9). Podíváme-li se na tento přehled,
zjistíme, ţe pojetí sluţeb je opravdu široké a je samozřejmé, ţe kaţdé odvětví těchto sluţeb
disponuje kromě obecných problémů také svými specifickými problémy.
Ze zákona má kaţdá osoba nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního
poradenství o moţnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení. Za
úhradu jsou poskytovány pobytové sluţby v týdenních stacionářích, domovech pro osoby
se zdravotním postiţením, domovech pro seniory, domovech se zvláštním reţimem a
zdravotnických zařízeních ústavní péče.
13
Poskytovateli sociálních sluţeb mohou být obce a města, neziskové organizace a fyzické
osoby a MPSV. Zároveň zřizovateli mohou být ovšem pouze obce, města a MPSV.
Ministerstvo práce a sociálních věcí hraje hlavní úlohu v plánování sítě sociálních sluţeb
v krajích a obcích, zvyšování odbornosti a kvality poskytovaných sluţeb s důrazem na
ochranu práv uţivatelů sluţeb, a v podpoře občanských a svépomocných aktivit.
Neziskový sektor podporuje MPSV kaţdoročním vyhlašováním dotačního řízení, jehoţ
cílem je přispívat na provoz a rozvoj sociálních sluţeb poskytovaných právě nestátními
neziskovými organizacemi.
Podpora vzdělávání pracovníků sociálních sluţeb a podpora a pomoc skupinám ohroţeným
sociálním vyloučením je zajišťována čerpáním prostředků z Evropského sociálního fondu.
Z tohoto fondu mají moţnost čerpat finance jak obce a kraje, tak neziskové a další
organizace.
1. 2. 1 Financování sociálních služeb
Financování sociálních sluţeb je realizováno z více zdrojů, z nichţ nejvýznamnější jsou
veřejné rozpočty a úhrady od uţivatelů. Mezi další zdroje patří příspěvek na péči nebo
další zdroje, jakými jsou dary, sponzorství nebo vedlejší hospodářská činnost. Do oblasti
veřejných rozpočtů patří kromě státního rozpočtu také rozpočty krajů, měst a obcí.
„Dotace ze státního rozpočtu se poskytuje na zajištění poskytování sociálních služeb
poskytovatelům sociálních služeb, kteří jsou zapsáni v registru. Dotace se poskytuje k
financování běžných výdajů souvisejících s poskytováním sociálních služeb v souladu se
zpracovaným střednědobým plánem rozvoje sociálních služeb. Dotace ze státního rozpočtu
podle odstavců 1 a 2 je poskytována prostřednictvím rozpočtu kraje. Činnost krajů podle
věty první je činností vykonávanou v přenesené působnosti“
(http://www.mpsv.cz/files/clanky/7372/108_2006_Sb.pdf).
Dostáváme se k jednomu z nejzávaţnějších problémů v oblasti sociálních sluţeb a tím je
právě jejich financování. V roce 2011 byla na podporu sociálních sluţeb vyčleněna částka
6,1 mld. Kč, coţ je o 0,7 mld. Kč méně neţ v roce 2010. V roce 2012 se do dotačního
řízení zapojily kraje na úrovni ohodnocení potřebnosti sociální sluţby, ale také ve
14
vymezení neuznatelných a nereálných poloţek pro výši dotace ze státního rozpočtu a výše
jejich optimálního návrhu dotace činila 8,5 mld. Kč, coţ je částka akceptovatelná pouze
v případě, ţe by stát disponoval neomezeným mnoţstvím finančních prostředků.
Na stanovení reálných návrhů částek dotací jednotlivým poskytovatelům se kraje odmítly
podílet. Za pomoci statistických údajů tedy musela být stanovena výše reálných návrhů pro
jednotlivé poskytovatele sociálních sluţeb. Podíl krajů na stanovení výše dotace je
pochopitelný. „Kraje mohou o dotacích rozhodovat kompetentněji. Mají k dispozici
střednědobé plány rozvoje sociálních služeb, jsou v užším kontaktu s obcemi, které nejlépe
znají situací v daném území“ (www.dvs.cz/clanek.asp?id=6471560).
Přestoţe MPSV ve své zprávě o realizaci dotačního návrhu pro rok 2012
(www.mpsv.cz/files/clanky/11870/Realizace_dotacniho_navrhu_pro_rok_2012-
tvorba_realnych_navrhu.pdf) uvádí, ţe: „V případech mnoha krajů se tak podařilo dosáhnout toho,
že částky navržené k rozdělení v jejich území budou do nejvyšší možné míry respektovat také
priority a potřeby jejich občanů“, nabízí se otázka, zda je tomu skutečně tak, kdyţ samy kraje
odmítly tvorbu reálných návrhů výše dotace a ta musela být statisticky vypočítána.
Z prvního kola dotačního řízení v roce 2012 vyplynulo, ţe celkově bylo podpořeno více
sociálních sluţeb neţ v roce 2011. „K tomuto jevu došlo s vysokou pravděpodobností
proto, že v roce 2012 byly podpořeny také ty sociální služby, které do konce roku 2011 byly
financovány v rámci individuálních projektů krajů, tj. z Operačního programu Lidské
zdroje a zaměstnanost (OP LZZ), jejichž realizační období skončilo do 31. 12. 2011“
(www.mpsv.cz/files/clanky/12073/tz_310112a.pdf).
V roce 2012 byla více podpořena pouze oblast sociální prevence. Tento krok vyplynul
z určení priorit resortu v této oblasti. Srovnání výše dotací v letech 2011 a 2012 uvádíme
v tabulkách č. 1 a 2.
15
Graf č. 1 Srovnání výše dotace v letech 2011 a 2012 podle skupiny služeb
(www.mpsv.cz/files/clanky/12073/tz_310112a.pdf)
Graf č. 2 Srovnání výše dotace v letech 2011 a 2012 podle druhu sociální péče
(www.mpsv.cz/files/clanky/12073/tz_310112a.pdf)
Odborový svaz zdravotní a sociální péče ČR jiţ spoustu let usiluje o zvýšení platu
pracovníků v sociálních sluţbách, jejich vyjednávání je však prozatím neúspěšné.
Průměrný měsíční plat v odvětví sociálních sluţeb sice za posledních pár let vzrostl,
například v roce 2008 byl 16 822 Kč, v roce 2009 byl 17 817 Kč a v roce 2010 byl 18 377
Kč, ve srovnání s celkovým průměrným platem v ČR, který byl na počátku roku 2012
24 089 Kč, je výše platů pracovníků sociálních sluţeb značně pod průměrem.
Jeden z nejniţších platů dostávají pracovníci sociální péče, pro které je mnohdy výše platu
důvodem k odchodu z daného pracoviště. V roce 2011 dosáhl jejich průměrný měsíční plat
výše 15 501 Kč. Jaromír Drábek v jednom z rozhovorů na toto téma v roce 2010 uvedl:
„Bylo by laciné a nefér slíbit, že se situace rychle a jednoduše zlepší. Není to tak. Je ale
možné i v této době alespoň krok po kroku situaci zlepšovat, například důkladnějším
16
využíváním prostředků z Evropského sociálního fondu, které nabízí řadu možností
realizace projektů v oblasti sociálních služeb. Systémové změny v této oblasti jsou ale
nevyhnutelné“ (Kašpárek, 2010, s. 13).
Systémová změna tedy nastala. Nebo alespoň její část. Nezbývá zřejmě tedy neţ vyčkat,
zda se změny projeví s měsíčním, ročním či desetiletým odstupem. Udrţet si kvalifikované
a schopné pracovníky by mělo být jednou z priorit rozvoje sociálních sluţeb a toto udrţení
je současně podmíněno právě zvyšováním jejich platu.
1. 3 Pracovník v sociálních službách
V sociálních sluţbách mohou vykonávat odbornou činnost sociální pracovníci, pracovníci
v sociálních sluţbách, zdravotničtí a pedagogičtí pracovníci a manţelští a rodinní poradci.
Dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, je pracovníkem v sociálních sluţbách
ten, kdo vykonává:
a) přímou obsluţnou péči o osoby v ambulantních nebo pobytových zařízeních
sociálních sluţeb spočívající v nácviku jednoduchých denních činností, pomoci při
osobní hygieně a oblékaní, manipulaci s přístroji, pomůckami, prádlem, udrţování
čistoty a osobní hygieny, podporu soběstačnosti, posilování ţivotní aktivizace,
vytváření základních sociálních a společenských kontaktů a uspokojování
psychosociálních potřeb,
b) základní výchovnou nepedagogickou činnost spočívající v prohlubování a
upevňování základních hygienických a společenských návyků, působení na
vytváření a rozvíjení pracovních návyků, manuální zručnosti a pracovní aktivity,
provádění volnočasových aktivit zaměřených na rozvíjení osobnosti, zájmů,
znalostí a tvořivých schopností formou výtvarné, hudební a pohybové výchovy,
zabezpečování zájmové a kulturní činnosti,
17
c) pečovatelskou činnost v domácnosti osoby spočívající ve vykonávání prací
spojených s přímým stykem s osobami s fyzickými a psychickými obtíţemi,
komplexní péči o jejich domácnost, zajišťování sociální pomoci, provádění
sociálních depistáţí pod vedením sociálního pracovníka, poskytování pomoci při
vytváření sociálních a společenských kontaktů a psychické aktivizaci, organizační
zabezpečování a komplexní koordinování pečovatelské činnosti a provádění osobní
asistence,
d) pod dohledem sociálního pracovníka činnosti při základním sociálním
poradenství, depistáţní činnosti, výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti,
činnosti při zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, činnosti při
poskytování pomoci při uplatňování práv a oprávněných zájmů a při obstarávání
osobních záleţitostí (www.mpsv.cz/files/clanky/7372/108_2006_Sb.pdf).
V sociálních sluţbách mohou působit také dobrovolníci, kteří mají jak v daných zařízeních,
tak v zákoně své specifické umístění.
Práce v sociálních sluţbách není jednoduchá z psychické ani fyzické stránky. Pracovníci,
kteří vykonávají přímou obsluţnou péči, musí mnohdy manipulovat s nepohyblivými nebo
těţce se pohybujícími klienty, kteří nejsou schopni sami vykonávat základní sebeobsluţné
a hygienické úkony. Zvláště u mentálně postiţených klientů nejsou výsledky práce těchto
pracovníků patrné ihned, ale jedná se o časový horizont v řádech měsíců aţ let. Současně
s nízkým finančním ohodnocením, nedostatečným sebevzděláním nebo supervizí pak tato
práce vyvolává stres, který můţe vyústit aţ k vyhoření.
Podmínkou pro výkon práce v sociálních sluţbách je bezúhonnost, odborná a zdravotní
způsobilost. Pro výkon přímé obsluţné činnosti je podmínkou základní a střední vzdělání a
absolvování akreditovaného specializačního kurzu v rozsahu min. 150 hodin, pro základní
výchovnou nepedagogickou činnost je to střední nebo střední odborné vzdělání a
absolvování akreditovaného specializačního kurzu v rozsahu min. 200 hodin. V případě
výkonu pečovatelské činnost postačí základní, střední, střední odborné nebo vyšší odborné
vzdělání.
18
1. 3. 1 Sociální pracovník a pracovník v sociálních službách
„Sociální pracovník vykonává sociální šetření, zabezpečuje sociální agendy včetně řešení
sociálně právních problémů v zařízeních poskytujících služby sociální péče, sociálně
právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti,
odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost,
poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitace“
(www.mpsv.cz/files/clanky/7372/108_2006_Sb.pdf).
Práce vykonávaná sociálním pracovníkem a práce vykonávaná pracovníkem v sociálních
sluţbách se liší, prostředí této vykonávané činnosti můţe být však stejné. Stejně tak se liší i
podmínky, za kterých mohou osoby povolání sociálního pracovníka vykonávat.
„Výkonem sociální práce se realizuje velká míra sociálně-politických záměrů, neboť roste
podíl věcných dávek a služeb při uspokojování zejména zvláštních sociálních potřeb“
(Matoušek, 2007, str. 179).
Je samozřejmé, ţe jak sociální pracovníci, tak pracovníci v sociálních sluţbách by měli být
dostatečně vzdělaní a proškolení pro výkon svého povolání. Potřebné je celoţivotní
vzdělávání nejen v nejnovějších trendech a výzkumech v dané oblasti, ale také proškolení
o duševní hygieně a vyrovnávání se s úskalími, která tato práce přináší. I toto můţe být
jedním z prostředků, jak zamezit stále narůstající fluktuaci pracovníků v sociálních
sluţbách.
19
„Moderní člověk už skoro neví, co je uvolnění, vnitřní klid a usebrání“
(Kallwass, 2007, str. 34).
2. Stres
V posledních letech se stres stal určitou charakteristikou moderní doby, ve které ţijeme.
Hodnotový systém západního světa je orientovaný na výkon, úspěch a prestiţ, dosahování těchto
hodnot ovšem není jednoduché a ţivotní cesta v takto orientované kultuře se pro nás můţe stát
velmi strastiplnou a stresující. Určitá míra stresu je pro ţivot člověka potřebná, protoţe zlepšuje
paměť, soustředění a mobilizuje energii k moţnému řešení, úroveň stresu však nesmí přesáhnout
hranici, za kterou se stává škodlivým.
2. 1 Definice a druhy stresu
Samotné slovo stres je odvozeno od latinského stringere, coţ znamená těţce táhnout. V anglickém
jazyce slovo „stress“ znamená „zátěţ“ a tento pojem vyjadřuje v širším kontextu psychickou zátěţ.
Dle Nakonečného znamená tato zátěţ „psychofyziologické změny vyvolané situacemi, jimž se nelze
přizpůsobit, resp. situacemi, které vyžadují nadměrné psychické nebo i psycho-fyzické vypětí“
(Nakonečný, 2004, str. 256). Podobným způsobem chápe stres i Vágnerová (2000), která ho
označuje jako stav nadměrného zatíţení nebo ohroţení a upozorňuje na širší pojetí tohoto pojmu
z pohledu psychologického neţ biomedicínského.
Předchozí definice se zaměřují na stres jako vnitřní stav, můţeme ho však chápat také jako
odpověď organismu na stresující činitele. V současné době se setkáváme s naduţíváním termínu
stres, kterým mnozí v hovoru označují pouze pocity nepohody nebo rozladu. „Zrychlením životního
tempa jsou na člověka kladeny také větší nároky na rychlost a pohotovost, čímž se stres stává
jedním z faktorů současného životního stylu“ (Králová, 2010, str. 27). Atkinsonová et al. (2003)
zastávají názor, ţe chronický stres můţe vyvolat například ţaludeční vředy, vysoký krevní tlak
nebo srdeční choroby.
20
Jak uvádějí Baštecká a Goldmann (2001), jednotnou definici stresu se zatím nepodařilo určit, a
proto mnozí autoři nabízejí pouze výčet různých pohledů na stres, kterými se snaţí nastínit
podstatu tohoto pojmu. Praško tuto problematiku řeší velmi krátkou definicí, dle které je stres
„reakcí organismu na stresor“ (Praško, 2001, str. 11). Na člověka ovšem nepůsobí pouze stresory,
tuto problematiku řešíme podrobněji v následující podkapitole.
2. 1. 1 Stresory, salutory a diateze
Stresory jsou negativní ţivotní faktory, nepříznivé vlivy, které mohou vést k tíţivé osobní situaci.
Stresová situace nastává, kdyţ intenzita stresogenní situace přesáhne moţnosti daného člověka
takovou situaci zvládnout. „V soudobých psychologických studiích stresu se často objevuje
hypotéza, která říká, že je možné, že se běžné každodenní starosti podílejí na větším množství stresů
než tzv. velké individuální stresory“ (Křivohlavý 2001, str. 171).
Dle Hartla a Hartlové (2004) patří mezi nejvýznamnější stresory hlad, podvýţiva, hluk, konflikty a
traumatické ţivotní události. Dále do této kategorie řadí přetíţení mnoţstvím práce, neúměrně
velkou odpovědnost, nevyjasnění pravomocí, vysilující snahu o kariéru, nezaměstnanost, napjaté
vztahy mezi lidmi, negativní sociální jevy, nesvobodu a pocit bezmoci, dlouhodobé napětí,
omezený prostor, hluk a nedostatek spánku. Podle výše zmíněného bychom mohli stresory rozdělit
na biologické (horko, námaha, zima, hlad, atd.), psychické (trauma, vnitřní konflikt, atd.) a sociální
(konflikty mezi lidmi, ztráta zaměstníní, atd.).
Opakem výše zmíněných stresorů jsou salutory, coţ jsou pozitivní ţivotní faktory, které člověka
posilují a povzbuzují při působení stresu. Kaţdý z nás si jistě vybaví pocit, který proţíváme, kdyţ
nám člověk, na kterém nám záleţí, projeví uznání a pochvalu ve chvíli, kdy na nás působí jeden
nebo více stresorů.
S působením stresu na lidský organismus souvisí také pojem diateze, který vyjadřuje konstituční
náklonnost (predispozici) člověka např. k určité nemoci nebo chorobnému stavu. „Tam, kde jde o
stres, se diatézou rozumí odlišná náklonnost (predispozice) některých lidí k civilizačním nemocem
v důsledku stresogenních situací“ (Křivohlavý 2001, str. 172).
21
2. 1. 2 Distres, eustres a posttraumatický stres
Jednou z forem stresu je tzv. distres. Jedná se o negativně proţívaný stres, který často provázejí
výrazně negativní emoce. Další formou je eustres, který ovšem není doprovázen negativní emocí.
Tento druh stresu vyvolávají kladné záţitky jako je svatba, výhra nebo narození dítěte.
„Nezvratným důkazem stresogenního působení těchto situací je zjištění, že při nich dochází ke
zvýšené sekreci ACTH“ (Křivohlavý 2001, str. 171). ACTH označuje adrenokortikotropní hormon,
který je produkován adenohypofýzou a stimuluje hormonální produkci kůry nadledvin.
Zvláštním případem stresu je posttraumatický stres, coţ je psychická reakce, která se projeví aţ
po proţité traumatizující situaci. „Je jakýmsi dozníváním utrpěného traumatu nebo jeho
připomínkou“ (Nakonečný 2004, str. 257). Posttraumatický stres se můţe projevovat například u
zdravotnických pracovníků pracujících na traumatologických nebo příjmových odděleních, obětech
různých nehod nebo přírodních katastrof, atd.
2. 2 Teorie stresu
S nejednotným definováním stresu přicházejí také jeho různé teorie, které vyjadřují jak chápání
stresu jako působícího činitele, tak jako odpověď na činitel. Za tvůrce teorie stresu povaţuje
Baštecká a Goldmann (2001) W. B. Cannona, H. Selyeho a R. S. Lazaruse. Pro tuto práci uvedeme
poněkud obecnější rozdělení těchto teorií podle Paulíka (2010) na biologické a psychologické
pojetí stresu.
2. 2. 1 Biologické pojetí stresu
Toto pojetí se zaměřuje na neurofyziologickou a biochemickou odezvu organismu na působení
stresu. Stres je zde vnímán jako následek vnějších vlivů, které působí na člověka. Za
nejvýznamnějšího představitele tohoto pojetí je povaţován H. Selye, který navázal na Bernarda a
Cannona a ve svém pojetí zahrnul problematiku adaptace.
22
Teorie GAS (General Adaptation Syndrom)
Dle Selyeho (in Paulík, 2010, str. 46) existuje stejná reakce organismu na stres bez ohledu na typ
situace, respektive ohroţení. Tuto reakci označil v roce 1936 jako GAS (General Adaptation
Syndrom) – obecný adaptační syndrom, který probíhá ve třech fázích:
1. Fáze GAS – poplachová reakce, první reakce na stresor, střetnutí se stresorem. Tato
fáze je charakteristická zvýšenou činností sympatického nervového systému, kdy je do
krve vylučován adrenalin, glukóza a ostatní látky, které umoţňují pohotové uvolnění
energie.
2. Fáze GAS – jde o stadium tzv. rezistence, kdy dochází k vyrovnávání se stresem
dostupnými prostředky. Pokud nedojde k vyrovnání a působení stresorů trvá, zůstává
organismus v pohotovosti a trvalém vypětí.
3. Fáze GAS – vyčerpání. Pokud je působení stresoru příliš dlouhé, organismus jiţ nemá
sílu adekvátně reagovat a adaptovat se. Pokud se nepodaří stresovou situaci zvládnout,
dojde k psychosomatickým projevům, které jsou důsledkem vyloučení stresových
hormonů (kortikol a kortikon, adrenalin a noradrenalin a adranokortikotropní hormon).
Mohou se objevit příznaky deprese, ale důsledkem takového vyčerpání organismu
můţe být i smrt.
„Selye nakonec dospěl od chápání stresu jako reakce na podněty ohrožující integritu organismu
k pojetí stresu jako obecného pojmu, jako odezvy na jakýkoli podnět běžný i extrémní“ (Paulík,
2010, str. 47). Celé pojetí stresu jako univerzálního pojmu pro zátěţ kritizovatl W. T. Singleton,
který Selyemu vytýkal především vágnost tohoto termínu a jeho vědeckou nedostatečnost.
2. 2. 2 Psychologické pojetí stresu
Takovéto pojetí stresu se zaměřuje na reakci, která vzniká v důsledku subjektivního hodnocení
významu situace a míry ohroţení. Člověk můţe reagovat stresově kvůli chybám v hodnocení
situace nebo předjímáním (anticipací) škodlivého příštího vývoje. K nejznámějším teoriím v tomto
pojetí patří kognitivní teorie Lazaruse a Folkmanové.
23
Kognitivní teorie stresu
Tuto teorii uvedli R. S. Lazarus a S. Folkmanová a zahrnuli do ní nejen ohroţení vyplývající ze
situace, ale také osobní strategie zvládání. Teorie je zaloţená na interakci mezi jedincem a
prostředím, uvádí dva ústřední procesy určující míru stresu – kognitivní zhodnocení a zvládání - a
předpokládá tři fáze zvládání stresové zátěţe.
Podle Výrosta a Slaměníka (2001) se jedná o fázi primárního hodnocení, sekundárního hodnocení a
fázi přehodnocení, kterou vyjadřují jako nový pohled na situaci a získání určité zkušenosti.
Primárním hodnocením je zjišťování, zda člověka daná situace ohroţuje či neohroţuje; sekundární
hodnocení znamená bilancování, zda člověk danou situaci můţe zvládnout, má-li dostatek
prostředků. „Opětovné hodnocení se týká změny hodnocení na základě nových informací
z prostředí“ (Hewstone, Stroebe, 2001, str. 602). Jak uvádí Paulík (2010) toto pojetí se týká
distresu a není tedy aplikovatelné pro všechny druhy stresu, jak tomu je u Selyeho GAS.
2. 3 Typy náročných životních situací
Na konci 60. let 20. stolení vytvořili Holmes a Rahe škálu stresujících ţivotních událostí, která je
dodnes pouţívána ke zjištění celkové úrovně stresu, který je způsobený právě změnami v různých
ţivotních oblastech. Seznam ţivotních událostí skýtal 43 poloţek, z nichţ první a nejzávaţněji
hodnocená událost (100 bodů) je smrt partnera a na posledním místě je mírné překročení zákona.
Atkinsonová (in Vágnerová, 2000, str. 33) uvádí jako charakteristické znaky stresových situací
neovlivnitelnost situace, nepředvídatelnost vzniku zátěţové situace, subjektivně nepřiměřené
nároky, ţivotní změnu vyţadující značné přizpůsobení a subjektivně neřešitelné vnitřní konflikty.
V této kapitole se zaměříme na typy ţivotních situací, které mohou být pro člověka za určitých
podmínek velmi náročné a stresující.
24
2. 3. 1 Problém, frustrace, konflikt
Snad pro kaţdého z nás není problém neznámým pojmem. S problémy se setkáváme nejen
v průběhu celého ţivota, ale i v průběhu kaţdého našeho dne a musíme je překonávat, abychom
mohli čelit dalším, které přijdou. Dle Hartla a Hartlové (2004) je problémem situace, která
vyţaduje nějaké řešení. Je o situaci, která je člověku nepříjemná, obtěţuje ho a je pro něj
znepokojující nebo ohroţující. K vyřešení takové situace většinou nestačí moţnosti, které máme
aktuálně k dispozici a je třeba vyvinout velké mnoţství úsilí k nalezení způsobů a moţností řešení.
Problémům, které ţivot přináší, by měl člověk čelit, neboť nevyřešené problémy mu mohou
způsobit řadu negativních důsledků.
Frustrace přichází, pokud není moţné uspokojit aktuální potřeby daného člověka. Je to stav
zklamání, zmaření. Se zvyšující se důleţitostí a naléhavostí potřeby se zvyšuje i míra frustrace.
Pokud se u člověka vyskytne frustrace, následuje také určitá frustrační reakce. Jednou z takových
reakcí je agrese. J. Dollard, L. Doobe, N. Miller, O. H. Mowrer a R. R. Sears z Yealské univerzity
zpracovali v roce 1939 frustrační teorii agrese, podle které agresi vţdy předchází frustrace.
Výrost a Slaměník (2008) uvádějí, ţe tato teorie měla nejen své zastánce, ale také odpůrce, kterým
patřil například D. Zillman. Podle těchto odpůrců se frustrace jako příčina agrese vyskytuje jen
zřídka a její úloha při vzniku agrese můţe záviset na dalších faktorech. Další reakcí na frustraci
můţe být zvýšení úsilí nebo pasivní reakce, kterou můţe být deprese, rezignace, dočasná nečinnost
nebo odevzdanost. Pokud je dlouhodobě znemoţňováno uspokojování potřeby, označuje se tento
stav jako deprivace.
Označení konflikt pochází z latinského slova conflictus, coţ znamená sráţka. Předpona con zde
udává, ţe jde o sráţku s něčím, vzájemné střetnutí dvou účastníků, nejedná se tedy o jednostrannou
záleţitost. „Budeme-li hovořit o konfliktu zájmů dvou lidí, pak je třeba tímto termínem rozumět
také střetnutí snah dvou lidí, při němž splnění tužby jednoho buď zcela, nebo jen do určité míry
vylučuje uspokojení“ (Křivohlavý, 2008, str. 19). Ve většině případů má konflikt negativní
význam, protoţe člověka odzbrojuje a nedovoluje mu racionálně jednat. Můţeme ho vnímat ale
také v pozitivním smyslu jako hnací sílu, která nás v našem ţivotě posouvá dál.
Konflikty a konfliktní situace bychom měli vnímat komplexně, protoţe do nich vstupují
psychologické, sociální, kulturní a další faktory.
25
Výrost a Slaměník (2008) uvádějí rozdělení konfliktů na intrapersonální a sociální konflikty a do
skupiny sociálních konfliktů řadí konflikty interpersonální, skupinové a meziskupinové.
Intrapersonální konflikty reprezentují střet protichůdných sil ve vnitřním dění jedince. Subjektem je
zde tedy pouze jedna osoba a konflikt můţe vzniknout například v důsledku rozporu mezi
morálními zásadami a dosaţením určitého cíle.
Interpersonální konflikty mohou vznikat mezi dvěma nebo více osobami, přičemţ dyadický
konflikt je tou nejjednodušší formou. „Aktéři v tomto případě vystupují jako individuální osoby,
které jsou nositeli vlastních názorů, postojů, sledují vlastní cíle apod.“ (Výrost, Slaměník, 2008,
str. 306). Křivohlavý (2008) charakterizuje interpersonální konflikty jako konflikty představ,
názorů, postojů a zájmů. Upozorňuje však také, ţe tyto kategorie nejsou výlučné a nelze proto o
kaţdém konfliktu tvrdit, ţe patří do té či oné kategorie. Pak se jedná o konflikty smíšeného typu.
Skupinový konflikt chápeme jako rozpor v rámci jedné skupiny, a proto do charakteristiky a řešení
takového problému vstupuje skupinový kontext. V rámci skupinových konfliktů můţeme rozlišovat
takové, do nichţ vstupuje jedinec (člen skupiny) proti skupině; jedinec (není členem skupiny) proti
skupině; dva členové skupiny mezi sebou a více členů skupiny.
Meziskupinové konflikty probíhají mezi dvěma skupinami osob.
Kaţdý z nás, jak se v ţivotě s konflikty setkává, jistě můţe říci, ţe jsou konflikty snadno
vyřešitelné a konflikty, které se na první pohled mohou zdát neřešitelné. K řešení konfliktu je třeba
uplatnit širokou škálu postupů a technik, kterou bychom odvrátili jeho nepříznivý vývoj. Jsou
situace, ve kterých řešíme konflikty automaticky bez zbytečného rozmýšlení nad postupem řešení.
Lidé se ovšem mohou vyskytnout i v situacích (nejen v osobním, ale zejména v pracovním ţivotě),
na které by měli být připraveni. Pokud se podíváme do oblasti pracovního ţivota, mnozí manaţeři,
obchodníci a vysoce postavení pracovníci, za svou kariéru procházejí řadou školení a výcviků
zaměřených nejen na obchodní strategii dané firmy, ale zaměřených právě na komunikaci a správně
řešení konfliktů, které povede k poţadovanému cíli.
2. 3. 2 Nemoc, bolest, krize
Nemoc chápeme jako souhrn pocitů, které lidé proţívají ve vztahu ke svému zdravotnímu stavu.
Světová zdravotnická organizace (World Health Organization – WHO) definuje nemoc jako
„souhrn reakcí organismu na poruchu rovnováhy mezi organismem a prostředím“ (in Hartl &
Hartlová, 2004), nejedná se však o pouhou biologickou poruchu, a proto je nutné chápat nemoc
v širších souvislostech. Baštecká (2001) vymezuje rozdíl mezi nemocí (illness) a chorobou
(disease), přičemţ chorobu chápe jiţ jako konkrétní poruchu, která je spojená s odchylkou od
26
statistické normy a v jejímţ důsledku se člověk stává nemocným nebo postiţeným. Choroba je tedy
abnormalita, která můţe být lékařsky zjištěna, zatímco nemoc je celostní stav jedince, který
disponuje jak psychologickou, tak sociální rovinou. Pokud se jedná o narušení tělesného nebo
duševního stavu z vnějšího pohledu, označujeme tento stav jako onemocnění (sickness).
Musíme ovšem podotknout, ţe i vnímání nemoci je dáno sociálními a kulturními podmínkami. „Co
je považováno za nemoc v jedněch podmínkách, v jiných podmínkách nemoc znamenat nemusí“
(Paulík, 2010, str. 63).
Na nemoc jako závaţnou ţivotní událost, která způsobuje bolest a utrpení můţeme nahlíţen
z pohledu samotného nemocného člověka nebo z pohledu člověka, kterému onemocněla blízká
osoba. Pokud se jedná o onemocnění v rodině a podmínky to dovolují, stávají se ti nejbliţší
pečovateli, coţ s sebou přináší obrovskou nejen psychickou, ale i finanční zátěţ.
Závaţně nemocní lidé, kteří potřebují častou zdravotní péči, tráví mnoho času v nemocnicích a
dalších zařízeních, jejichţ prostředí na ně můţe působit jako další stresor.
Při výkladu nemoci jako závaţné ţivotní události bychom měli brát v potaz také sekundární zisk
z nemoci, který přináší člověku uspokojení. Zisky z nemoci jsou nevědomé procesy, které nemoc
udrţují. V případě sekundárního zisku se jedná o klid, zájem okolí, péči, apod.
Problematika vlivu stresu na zdraví člověka je zpracována v kapitole 2. 4. Reakce na stres.
„Bolest je nepříjemná smyslová a emoční zkušenost, prožitek spojený se skutečným či možným
poškozením tkáně nebo popisovaný v pojmech takového poškození“ (Baštecká et al., 2003, str.
122). Toto vymezení bolesti bylo přijato v roce 1979 Mezinárodní společností pro výzkum bolesti a
uznáváno Světovou zdravotnickou organizací. Zpravidla se jedná o nepříjemný záţitek, který je
spojen s vědomím moţnosti poškození organismu. Bolest má nejen svou fyziologickou stránku, ale
také stránku psychologickou, s níţ je nutné také pracovat.
Z fyziologického hlediska dochází při vnímání bolesti k přenosu bolestivých podnětů z receptorů
prostřednictvím různých typů nervových vláken do mozku, přičemţ některá z těchto vláken vedou
vzruchy rychle a jiná pomalu.
Dle délky trvání můţeme rozdělit bolest na akutní a chronickou. Akutní bolest je dána hranicí šesti
měsíců, ovšem Křivohlavý (2002) uvádí, ţe tato doba se ukázala být příliš dlouhou, a proto se
doporučuje uvaţovat o aktuální bolesti v rozmezí jednoho měsíce. Jako příklad uvádí bolesti po
popálení, škrábnutí nebo úderu. V klasickém pojetí tedy můţeme za chronickou povaţovat bolest,
27
která trvá déle neţ půl roku. Můţe se jednat o trvalou nebo přerušovanou bolest, která je
doprovázená záţitkem utrpení.
Míra snášení bolesti je individuální a závisí na dosavadní zkušenosti jedince, lokalizaci bolesti,
době trvání, osobnostních znacích, úzkostlivosti nebo přičítanému významu bolesti. „Silná bolest
patří k závažným stresorům, protože se na ni v podstatě nelze adaptovat“ (Paulík, 2010, str. 63).
Většina psychologických zásahů v léčbě bolesti je zaměřena na bolest chronickou a jak uvádějí
Baštecká et al. (2003, str. 131), „léčba chronické bolesti se zaměřuje na tu složku bolesti, která
nepříznivě ovlivňuje pacientův život. Pacient s chronickou bolestí je ohrožen především vyhýbavým
chováním a sociální zpevňováním bolesti“.
Jedním z nejsilnějších analgetik, které tlumí chronickou bolest, je morfium, které se musí pouţívat
s přihlédnutím k moţnému vzniku závislosti a neţádoucím účinkům, jakými můţe být například
útlum dýchání.
Pokud závaţnost podnětů, které působí na člověka v náročných ţivotních situacích, překročí
určitou mez, dojde k selhání dosavadních regulativních mechanismů a aktuální situace je proţívána
jako krize (crisis). V psychologickém pojetí se jedná o extrémní zátěţ, která znamená ohroţení
organismu. „Kritických rozměrů mohou nabývat různé situace, v nichž je člověk konfrontován
s vážným rizikem ohrožení, přičemž v pojmu krize je akcentována rozhodující mez, za kterou už
nelze zátěž dále zvyšovat bez destruktivních následků“ (Paulík, 2010, str. 64).
Dle Vágnerové (2004) lze krizi chápat také jako podnět k nutné změně. Sem řadíme různé
vývojové krize, které přicházejí s přechodem mezi vývojovými obdobími jedince a to zejména,
pokud dochází k zásadním změnám, jak je tomu například v dospívání.
Špaténková (2004) uvádí, ţe „podle současných psychologických koncepcí představuje krize
přechodný stav vnitřní nerovnováhy způsobený kritickými událostmi nebo takovými životními
událostmi, které vyžadují zásadní změny a řešení“ (Špaténková, 2004, str. 15).
Na vzniku krize se podílí aktuální psychosomatický stav a konstelace vnějších vlivů. Velké
psychické vypětí je spojeno s kognitivními, emocionálními i behaviorálními reakcemi, jakými jsou
například zkreslené vnímání vnějšího světa, strach, panika, nekontrolovatelný vztek,
dezorganizované chování a další.
Dle Smékala (2007) se můţe stát, ţe i kumulace frustrací nebo ţivotních událostí, které jsou
zdánlivě neškodné, můţe být téţ ohroţující, pokud dosáhne hranice 300 bodů na škále ţivotních
událostí Holmese a Raheho.
28
Paulík (2010) uvádí rozdělení krizí na akutní, kumulované a chronické. Akutní krize jsou náhlé,
mají zřetelný počátek a konec a jsou pro účastníky krize nečekané a překvapující. Kumulované
krize vznikají nahromaděním stresujících vlivů a jejich spojením s negativními minulými záţitky.
Chronická krize má delší dobu trvání a její průběh je méně dramatický. Dále podle příčin můţeme
rozlišovat krize situační vývojové a krize související s psychopatologií.
Mezi krize řadíme také přírodní katastrofy, hromadná neštěstí a události, které postihují naráz větší
mnoţství lidí.
Pozn.: V současné době je slovo krize nejvíce skloňováno v souvislosti s finanční situací nejen
v České republice, ale v celé Evropě. Nejvyšší představitelé zemí a jejich společenstev se snaží najít
řešení této nepříznivé situace a různé mediální kauzy a polemiky mohou vyvolávat pocit krize i u
lidí, kterým se daří dobře a normálně by tento pocit neprožívali.
2. 4 Reakce na stres
Kaţdá reakce na stres má svou psychickou i fyziologickou komponentu. Obě tyto komponenty
spolu úzce souvisí, a proto je uvádím odděleně pouze pro přehlednost. Reakce na stres není stavem,
ale určitým procesem, který má své fáze a následky.
2. 4. 1 Somatické reakce na stres
Při somatické reakci na stres se aktivují velmi starý mechanismy, jejichţ úkolem je přeţití
organismu. Dochází zejména ke zvýšení aktivity sympatického nervového systému, který je
součástí vegetativního systému, který odpovídá za řízení tělesných funkcí. „Sympatický nervový
systém při stresu vyvolává zrychlení krevního oběhu, prohloubení dýchání, vyplavení energetických
zdrojů a tím zvýšení pohybových a psychických funkcí“ (Matoušek, 2005, str. 5).
Vznik stresové reakce je podmíněn také hormonálně a největší roli zde hraje dřeň nadledvin, která
vylučuje katecholaminy – adrenalin, noradrenalin - a dopamin, které mobilizují energii k rychlému
fungování organismu. Produkci těchto hormonů stimuluje zmíněný sympatický nervový systém.
Katecholaminy zvyšují v krvi hladinu glukózy, zvyšují tedy metabolismus a mobilizují energetické
zdroje. „Adrenalin navíc rozšiřuje cévy v kosterním svalstvu a srdci a zužuje cévy v trávicím traktu
a kůži“ (Orel, in Šmarda et al., 2007, str. 371). Noradrenalin rozšiřuje pouze koronární tepny. Kůra
nadledvin produkuje kortizol, coţ je jeden z nejúčinnějších glukokortikoidů, který zvyšuje
29
celkovou pohotovost organismu při zátěţových situacích. Všechny výše uvedené hormony se také
podílejí na změnách imunitního systému.
Vnitřní změny organismu, které probíhají při stresové reakci, ovlivňují imunitní systém člověka,
zejména pokud je těmto změnám vystaven dlouhodobě. Zdravotní dopad, jak bylo uvedeno
v předchozí kapitole, závisí také na schopnosti člověka vyrovnávat se s těţkými ţivotními
událostmi.
Nakonečnný (2004) rozděluje fáze reakce na stres na poplachovou reakci, všeobecný adaptační
syndrom a vyčerpání zásob. Při poplachové reakci organismus aktivuje sympatikus, čímţ se do
krve uvolní zásoby glukózy a utlumuje se činnost trávicího systému. Dále se aktivuje krevní oběh a
energie je předávána do buněk kosterního svalstva a tím se tělo připravuje na akci. Všeobecný
adaptační syndrom se vyznačuje přetrváváním aktivace organismu a intenzivním proţíváním
negativních emocí.
Obrázek č. 1 Fáze reakce na stresové situace (Nakonečný, 2004, str. 257)
V roce 1936 popsal všeobecný adaptační syndrom (general adaptation syndrom – GAS) Hans Selye
(in Baštecká, Goldmann, 2001), který poplachovou reakci chápe jako první fázi adaptace na stres,
druhou fází je pak odpor, odolnost (vyrovnání se stresem dostupnými prostředky) a třetí fází je
vyčerpání, při kterém buď stresor přetrvává, nebo organismus jiţ nemá sílu adekvátně reagovat.
Pokud se nepodaří stresovou situaci zvládnout, dojde k psychosomatickým projevům, které jsou
důsledkem vyloučení stresových hormonů.
2. 4. 2 Psychické reakce na stres
Obvyklou reakcí na zátěţ je kromě fyziologických změn organismu také změna emočního
proţívání. Tuto změnu můţeme zaznamenat, zejména pokud stres trvá delší dobu nebo je
subjektivně velmi silný. Podle typu situace a osobnosti můţe mít emocionální odezva různou
kvalitu. Člověk můţe reagovat úzkostí, vztekem a agresí, depresí nebo apatií. Při zátěţi dochází
30
také k oslabení kognitivních funkcí – zhoršuje se úroveň logického uvaţování, mohou se objevit
různé asociace nebo vtíravé myšlenky.
R. H. Rahe (in Vágnerová, 2000, s. 34) uvádí šest fází reakce na stres:
1. Fáze uvědomění zátěže – proţívání a interpretace určité situace jako stresové. Způsob,
jakým člověk danou situaci vnímá, závisí na jeho zkušenosti, aktuálním stavu,
schopnostech a sociální podpoře.
2. Fáze aktivace psychických obranných reakcí – nevědomé obranné mechanismy nebo
vědomé strategie zvládání. Jejich smyslem je zachování psychické rovnováhy.
3. Fáze aktivace fyziologických reakcí – psychické zhodnocení zátěţové situace spouští
fyziologické adaptační mechanismy.
(První tři fáze následují velmi rychle po sobě.)
4. Fáze zvládání (coping) – tj. hledání strategií, které vedou ke zmírnění účinků stresu.
Důleţité je, do jaké míry si člověk uchovává pocit kontroly nad situací.
5. Fáze prvních chorobných příznaků – pokud selţou obranné reakce, mohou se objevit
různé psychosomatické potíţe.
6. Fáze diagnostikování stresem podmíněné poruchy – můţe se jednat o somatické,
duševní či psychosomatické onemocnění.
Mikšík (2009) uvádí, ţe počáteční aktivita psychiky v reakci na zátěţovou situaci mívá zpočátku
neurčitý charakter, který souvisí s „naţhavováním“ vnitřních sil a uvedením do stavu pohotovosti.
„Vzryv psychického napětí a emocionality není projevem psychického narušení, resp. narušení
psychické práceschopnosti, ale symptomem vytváření vnitřních předpokladů pro řešení zátěžové
situace, usměrňování psychických funkcí a mobilizace vnitřních rezerv organismu“ (Mikšík, 2009,
str. 37).
V MKN-10 nalezneme diagnostickou kategorii F40-48 Neurotické, stresové a somatoformní
poruchy, ve které je kromě různých fobií zařazena také akutní reakce na stres, posttraumatická
stresová porucha, reakce na těţký stres, atd.
Změnu emočního proţívání si uvědomuje kaţdý z nás. Existují situace, které jsou pro nás sice
stresové, ale víme, jak se v nich chovat tak, abychom je dokázali zvládnout a přizpůsobit se jim.
31
V opačném případě je člověk vystaven velkému přílivu jak somatických tak psychických příznaků
stresu, které se v průběhu času mohou změnit aţ ve váţný psychosomatický problém.
2. 4. 3 Stres a zdraví
Vliv psychického proţívání na tělesné potíţe je záleţitostí psychosomatiky. Psychické proţívání
můţe tyto potíţe způsobovat, ale také udrţovat a zhoršovat. Proč se tomu tak děje naznačuje jiţ
předchozí výklad somatických reakcí na stresovou událost. „Stres může zdraví ovlivnit přímo
prostřednictvím tělesných změn nebo nepřímo prostřednictvím změn v chování jedince. Většinu
přímého dopadu stresu na zdraví zprostředkuje endokrinní systém, systém uzlin a dalších struktur,
které produkují hormony a vylučují je do krevního systému“ (Hewstone, Stock, 2001, str. 603).
Pokud budeme hovořit o změnách v chování, které ovlivňují zdraví, jedná se především o
maladaptivní strategie zvládání zátěţových situací, jakými jsou např. útěk k lékům, alkoholu,
cigaretám, apod.
Cohen a Williams (1991) ve své studii o stresu a infekčních chorobách zkoumali vztah mezi
stresem a zvýšenými projevy symptomů nebo přímo se zvýšeným výskytem nemoci. Studie
přinesla důkazy o souvislosti mezi stresem a zvýšenými symptomy nemoci, přímá souvislost se
zvýšeným výskytem nemoci však nebyla potvrzena.
Ve Velké Británii zkoumali vztah mezi sociální oporou, pracovním stresem, zdravím a pracovní
spokojeností u zdravotních sester Bradley a Cartwright (2002). Jejich studie potvrdila, ţe pracovní
stres nepříznivě ovlivňuje zdraví zdravotních sester.
V současné době je stres spojován především se vznikem tzv. civilizačních chorob, jakými jsou
kardiovaskulární onemocnění, infarkt myokardu, vysoký krevní tlak nebo chronické bolesti zad.
Nakonečný (2004) uvádí jako důsledek nezvládnutého stresu psychosomatická onemocnění, mezi
něţ řadí: gastrointestinální potíţe, srdeční arytmie a poruchy krevního tlaku, bronchiální astma a
respirační obtíţe, zvýšenou únavnost, zvýšené vnitřní napětí, bolesti hlavy a ţaludeční a
dvanáctníkové vředy. Na druhé straně Baštecký et al. (1993) chápou stres jako škodlivý pouze
v určitém kontextu, a tvrdí, ţe „mezi psychickou zátěží a somatickým poškozením není kauzálně-
deterministický vztah“ (Baštecký et al., 1993, str. 42).
Procesy, které vedou k podpoře, rozvíjení a obnově narušeného zdraví jsou označovány jako
salutogeneze. Mezi prvky salutogeneze patří optimismus, pozitivní myšlení, neuropsychická
32
stabilita, self-efficasy (vnímaná osobní účinnost), locus of control (lokalizace kontroly, místo
kontroly), sebedůvěra, styl chování, spiritualita, apod.
2. 5 Strategie zvládání stresu
Kaţdý jedinec, který se ocitne v zátěţové situaci, kterou si bude uvědomovat, se ji bude snaţit
nějakým způsobem zvládnout nebo alespoň zmírnit její působení. Někdy se můţe jednat o
uvědomělou, cílenou strategii, jindy lidé uplatňují nevědomé obranné mechanismy.
2. 5. 1 Copingové strategie
„ Coping, tj. zvládání zátěžové situace, je vědomou volbou určité strategie. Tato volba je závislá na
hodnocení dané situace i posouzení vlastních možností“ (Vágnerová, 2000, str. 57). Výrost a
Slaměník (2001) uvádějí tři základní strategie zvládání: zaměření na problém, zaměření na emoce a
zaměření na únik.
Strategie zaměřená na problém se orientuje na vyřešení problému, hledání alternativního řešení
nebo pomoci. Baštecká a Goldmann (2001) se stavějí proti názoru některých autorů, kteří povaţují
řešení problému za vlastní coping a zvládání zaměřené na emoce za obranný mechanismus; svůj
postoj podpírají argumentací, ţe v ţivotě existují situace, ve kterých ve skutečnosti nic řešit nelze a
strategie řešení problému je pouhým důsledkem obranného mechanismu.
Strategie zaměřená ne emoce signalizuje smíření se situací, která spočívá ve změně postoje
k danému problému. Vágnerová (2000) uvádí jako specifickou variantu zvládání
sebeznevýhodňující strategii, jejíţ podstatou je „vyhnout se pomocí předem vyloučené možnosti
pozitivního řešení nepříjemnému prožitku selhání (resp. i nepříjemnému očekávání)“ (Vágnerová,
2000, str. 58).
Únikem k alkoholu, drogám, práci, ale také ke spánku se člověk vyrovnává s tíţivým psychickým
napětím. Někdy bývá tato strategie povaţována za obranný mechanismus, kdy můţe dojít k popření
dané zátěţové situace.
33
2. 5. 2 Obranné mechanismy
Obrannými mechanismy rozumíme ochranu Já proti pudovým nárokům, proti přílivu pudové
energie a afektům. Své obranné mechanismy si ego neuvědomuje. Otázkou obrany ega proti
impulzům z id a superega se zabýval Sigmund Freud, ten se však více věnoval otázce vytěsnění
těchto impulzů. Myšlenky Sigmunda Freuda rozvinula jeho dcera Anna, která upozornila i na
pozitivní aspekty procesu obrany, která můţe přispět ke zmírnění nebo odstranění negativních,
zejména úzkostných pocitů a k lepší sociální adaptaci. Mezi obranné mechanismy řadí Anna
Freudová (2006) regresi, represi, reaktivní výtvor, izolaci, odčinění, projekci, introjekci, obrácení
proti vlastní osobě a v opak, sublimaci a přesun pudového cíle.
Regrese je návrat z vyššího na niţší vývojový stupeň. Projevuje se infantilnějším chováním,
pláčem, zuřivostí, atd. Jedinec reaguje na situaci tak, jako v předchozích vývojových stádiích.
Regresi můţeme pozorovat jak u dětí, tak u dospělých (nejlépe sami na sobě).
Vytěsnění neboli represe je v podstatě neumoţnění pudovým impulsům, dostat se do vědomí.
„Jedná se o poměrně primitivní mechanismus, který neumožňuje sublimaci pudových impulsů a
podílí se na vzniku neurotických poruch“ (Plháková, 2007, str. 438). Vytěsněním se podrobněji
zabýval Sigmund Freud.
Reaktivní výtvor (také formace) je protikladný postoj k nepřijatelnému impulsu. „Je jím např.
sourozenecká láska, která se vytváří jako protiklad původního nepřátelského a závistivého postoje,
a to na základě obav ze ztráty náklonnosti rodičů“ (Freud, 1990, str. 254 – 255). Anna Freudová
(2006) uvádí jako příklad reaktivního výtvoru pubertální askezi mladistvých, kterou chápe jako
obranu proti sexualitě.
Izolace neboli zůstávání stranou zamezuje nepříjemným pocitům jako je vina, hamba, atd. Izolací
se tyto pocity uchovávají spíše jako vzpomínky, jsou tedy bez patřičného emocionálního náboje.
Odčinění je úsilí zbavit se pocitu viny, který můţe být jak vědomý tak nevědomý. Tento pocit viny
je pak odčiňován pílí, pečlivostí, či snahou o konání dobra. Stinnou stránkou tohoto obranného
mechanismu je moţnost vyvrcholení aţ k extrémnímu podléhání výčitkám, které můţe vést aţ k
úsilí o sebepoškození či sebezničení.
„Projekce je aktem, v němž okolí připisujeme to, co se odehrává v nás samých, tedy impulsy,
potřeby, hodnocení, názory, které si nepřipouštíme“ (Smékal, 2007, str. 279). Lidé s tímto druhem
34
obranného mechanismu se zbavují své vlastní odpovědnosti, kterou de facto promítají do druhých.
Typickým příkladem můţe být: „Oni jsou na mě zlí...já nic, já muzikant...“.
Introjekce je opakem projekce a nastává tehdy, kdyţ si osvojujeme negativní vlastnosti či chování
svého okolí. V introjekci se pak člověk činí zodpovědným za činy svého okolí. Můţe nastat také
situace, kdy člověk „nevidí zlo sám v sobě, protože ho chápe jako normu danou nějakou vnější
autoritou“ (Smékal, 2007, str. 277). Typickým příkladem pro obrácení v opak je přeměna lásky v
nenávist. Obrácení proti sobě je pak mechanismem, kdy zlost vůči druhému člověku začneme
vztahovat sami na sebe.
Sublimací rozumíme oduševňování a usměrňování biologických, zejména sexuálních potřeb na
takové, které jsou sociálně a kulturně hodnotné. Přemístěním pudového cíle bývá původní předmět
sexuálních tuţeb nahrazen jiným.
2. 5. 3 Některé osobnostní charakteristiky ovlivňující zvládání stresu
Chování typu A (CHTA)
Řada vědců zkoumala vliv určitých osobnostních vlastností na výskyt různých druhů onemocnění.
Vztah mezi vzorcem chování a kardiovaskulárním onemocněním zkoumali v 50. letech Friedman a
Rosenman. „Po přezkoumání důkazů označila v roce 1981 Americká kardiologická asociace
chování typu A za rizikový faktor vzniku ischemické choroby srdeční“ (Atkinson et al, 2003, str.
508). Baštecká (2003) na druhé straně uvádí tzv. Framinghamskou studii, která se stala nejdéle
trvající epidemiologickou studií všech dob a jedním z jejích mnohých výsledků bylo aţ v roce 1988
prokázání vztahu mezi chováním typu A a zvýšeným rizikem ischemické choroby srdeční.
Chování toho typu je spojováno se stresogenními situacemi a je charakteristické nesmlouvavým
směřováním k dosaţení cíle za co nejkratší dobu. „Výrazná orientace na výkon a soutěživost u
těchto osob pravděpodobně umocňuje trvale prožívaný nedostatek času a neschopnost uvolnit se“
(Šolcová & Kebza, 2006, str. 421). Zmíněné znaky chování mohou vést ke zvýšené reaktibilitě,
která je spojována s prevalencí a incidencí ischemické choroby srdeční (ICHS) a koronární
aterosklerózy. Baštecký (1993) uvádí, ţe korekce vlastností chování typu A není jednoduchá,
protoţe jde o rysy chování, které jsou zakotvené hluboko v osobnosti. „Chování typu A bývá široce
definováno jako: nadměrná soutěživost, snaha po úspěchu, agresivita (často potlačovaná), časová
tíseň, zrychlení obvyklých aktivit, neklid, hostilita (nepřátelskost), zvýšená bdělost, výbušnost a
35
kolísavost v síle řeči, zvýšená rychlost a hlasitost řeči, napětí obličejových svalů a pocit souboje
s nedostatkem času a s necitlivostí okolí“ (Baštecká & Goldmann, 2001, str. 260).
Locus of control
V roce 1966 zavedl Julian B. Rotter pojem vnitřní a vnější umístění vlivu (internal and external
locus of control). Tento pojem označuje míru, do jaké jsou lidé schopni přisuzovat dění kolem sebe
výsledkům vlastní činnosti nebo vnějším vlivům. Lidé s vnitřním místem kontroly jsou
přesvědčeni, ţe vše, co se kolem nich děje mají ve svých rukou a mohou dění kolem sebe
ovlivňovat, zatímco lidé s vnějším místem kontroly jsou přesvědčeni, ţe se vše děje mimo ně a tyto
věci nemohou ovlivnit. Daniels a Guppy (1993) ve své studii potvrdili, ţe umístění vlivu sniţuje
účinky stresu na psychickou pohodu.
Self-efficasy
Pojem self-efficasy uvedl v roce 1977 A. Bandura a tento pojem chápeme jako vnímanou osobní
zdatnost. Jde o přesvědčení o tom, ţe je člověk schopen něco vykonat, o víru v dosaţení daného
cíle a jistotu, ţe vynaloţení úsilí povede k ţádoucímu výsledku. Dle Bandury (in Paulík, 2010, str.
33) je self-efficasy důleţitou součástí copingového chování a ovlivňuje délku a intenzitu úsilí
vynakládaného na zvládání dané zátěţe.
Nezdolnost (Hardiness)
Pokud jsou komponenty nezdolnosti optimálně rozvinuty, člověk na sebe pohlíţí jako na aktivního
účastníka dění. Pokud je však nato charakteristika rozvitá nedostatečně, člověk se nesnaţí o zásah
do událostí, pociťuje bezmoc a beznaděj. Baštecká a Goldmann (2001) uvádějí tři charakteristiky
hardiness, kterými jsou:
1. vložení se (commitment) do věcí s vírou v jejich smysl
2. výzva (challenge) - chápání překáţek jako výzvy
3. vláda (control) nad vlastním ţivotem.
36
2. 6 Pracovní stres
Více neţ třetinu svého ţivota stráví člověk v zaměstnání, které mu můţe přinést finanční
prostředky a uspokojení, musí být však pro svou práci správně motivován a překonávat různá
úskalí, která se v pracovním prostředí vyskytují.
V řadě profesí je pracovní činnost určitou zátěţí, a pokud není tato zátěţ řešena, můţe docházet
k poklesu pracovní výkonnosti, mohou se objevit poruchy vnímání a koncentrace pozornosti, atd.
V důsledku toho pak dochází k chybnému rozhodování, pracovním úrazům nehodám nebo
konfliktům na pracovišti.
Matoušek (2005) uvádí tři skupiny stresorů, které mohou na člověka působit v pracovním prostředí.
Jsou jimi:
1. Stresory související s charakteristickými rysy vykonávaných úkolů či činností –
monotónní úkoly, časový tlak, vynucené pracovní tempo, velká hmotná či morální
odpovědnost, informační přetíţení a další.
2. Stresory vznikající působením faktorů a podmínek, za nichž jsou úkoly a činnosti
vykonávány – fyzikální a chemické stroje, technická zařízení, hluk, prach, atd.
3. Stresory sociální – špatné sociální klima v pracovním kolektivu, nevyjasněné kompetence
jednotlivých členů, nevhodný styl řízení apod.
Pokud poţadavky organizace přesáhnou kapacitu daného jedince, můţe dojít k pracovnímu
přetíţení a samotná pracovní činnost pak můţe být proţívána jako stresující. „Pracovní činnost
vytváří na lidi různé požadavky. Příliš mnoho stresu působícího dlouhodobě vyčerpává jejich
schopnosti překonávat vlivy stresorů“ (Mayerová, 1997, str. 59). Emoční vyčerpání, vyčerpání
zdrojů energie můţe dojít aţ k syndromu vyhoření, jehoţ problematika je rozvedena v kapitole č. 3.
Aby člověk, který je vystaven denně větším či menším stresovým událostem, dokázal tyto události
zvládat a povznést se nad ně, měl by umět správně nejen nakládat se svým časem, ale také
relaxovat. „Umění relaxovat, uvolnit se, zbavit se napětí, odpočinout si a nabrat sil je jedním
z nejvýznamnějších způsobů zvládání stresu“ (Kebza, 1997, str. 14).
37
Mnozí si pod pojmem relaxace představí nějakou hlubokou meditaci nebo sloţité relaxační
techniky, které se musí dlouho cvičit, neţ se při nich člověk dokáţe pořádně uvolnit. A přitom
k uvolnění stačí pouze přirozená forma pohybu, jakou je například chůze, jízda na kole nebo
plavání a velmi účinná jsou i různá dechová cvičení. Mezi pokročilejší relaxační techniky bychom
mohli zařadit progresivní svalovou relaxaci E. Jacobsona, autogenní trénink J. H. Schultze nebo jiţ
zmíněnou relaxaci.
38
Pokud zapálíte dva konce svíčky,
získáte tím sice dvakrát více světla,
ale svíčka dvakrát rychleji vyhoří.
(Myron D. Rush)
3. Syndrom vyhoření (burnout syndrome)
V současné době, kdy je hodnotový systém společnosti orientovaný převáţně na výkon a
úspěch, pracovní tempo se zrychluje a se zvyšujícím se platem stoupá prestiţ člověka, jsou
lidé vystaveni dlouhodobému stresu, který můţe vyústit aţ ve váţný problém.
„Termín burnout byl původně používán pro označení stavu lidí, kteří zcela propadli
alkoholu a ztratili o vše zájem. Později se tento termín začal používat i pro toxikonamy,
pro ten jejich stav, kdy jejich zájem je soustředěn jen na danou drogu a vše ostatní jim je
zcela lhostejné. Posléze se termínu burnout začalo používat i pro lidi, kteří byli tak opojeni
svou prací, že nic jiného než to, co dělali, je nezajímalo“ (Křivohlavý, 1998, s. 46).
V pojmu vyhoření je zřetelná analogie se svíčkou (viz. úvodní motto) nebo s táborovým
ohněm, který sice září a hřeje, ale pokud se o něj dostatečně nepečuje, tak dohoří a
vyhasne. V procesu burnout se tedy jedná o narušenou rovnováhu mezi mnoţstvím vydané
energie a jejími vnitřními zdroji, kdy člověk trpí pocitem, ţe jiţ nemůţe dostát
poţadavkům, které jsou na něho kladeny.
3. 1 Definice a historie pojmu burnout
Definic syndromu vyhoření je celá řada. Jeklová (2006, str. 7) uvádí jako společné znaky
těchto definic:
- přítomnost negativních emocionálních příznaků (deprese, vyčerpání)
- syndrom vyhoření je spojován s určitými druhy povolání
- menší efektivita práce je spojována s negativními vytvořenými postoji a z nich
vyplývajícího chování
39
- důraz je kladen na psychické příznaky a na prvky chování neţ na provázející
tělesné příznaky
- syndrom vyhoření se vyskytuje u jinak psychicky zdravých lidí, nesouvisí nijak
s psychickou patologií.
Hartl a Hartlová (2004, s. 586) definují syndrom vyhoření jako ztrátu profesionálního
zájmu nebo osobního zaujetí u příslušníků některých z pomáhajících profesí.
„Vyčerpání, pasivita a zklamání ve smyslu burnout syndromu se dostavuje jako reakce na
převážně pracovní stres. Jako burnout (vyhoření, vyčerpání) bývá popisován stav
emocionálního vyčerpání vzniklý v důsledku nadměrných psychických a emocionálních
nároků“ (Kebza, Šolcová, 2003, str. 7).
Pojem burnout (vyhoření, vypálení) poprvé pouţil v roce 1974 H. J. Freudenberg ve své
knize Burnout: The Cost of High Achievement a od té doby byla této problematice
věnována čím dál větší pozornost aţ do dnešních dnů, kdy se s tímto syndromem můţeme
setkat poměrně často.
Pokud půjdeme hlouběji do historie, můţeme nalézt zmínky o syndromu vyhoření
například v Bibli (příběh proroka Eliáše) nebo ve starořecké pověsti o Sysifovi, který měl
dovalit veliký kámen na horu, ale vţdy kdyţ se blíţil k vrcholu, kámen se mu vysmekl a
Sysifos musel začít znovu. Dlouhodobě se jevem vyhoření zabývali psychologové jako C.
Cherniss, H. Sek, H. Freudenberg, C. J. Alexandrová, D. Hay, D. Oken, S. Kashoff a další.
Státní zdravotní ústav České republiky vydal poprvé příručku o syndromu vyhoření pro
odbornou i širokou veřejnost v roce 1998. V tomto roce také vyšla monografie J.
Křivohlavého „Jak neztratit nadšení“, která je jednou z mála monotematických prací
zabývajících se burnout syndromem.
3. 2 Příznaky syndromu vyhoření
Příznaky burnout syndromu se mohou objevit ve všech úrovních osobnosti – psychické,
fyzické i sociální. Tyto negativní příznaky však samy o sobě ještě nemusí znamenat
přítomnost vyhoření. Je nutné, vidět tyto projevy v širších souvislostech.
40
„Vyhoření se projevuje jako plíživé psychické vyčerpání způsobené dlouhodobým
působením stresujících podnětů. Důsledky se dostavují postupně. Počáteční nadšení pro
práci, uspokojení z prvních úspěchů, nadšení ze seberealizace v povolání se postupně
vytrácí“ (Jeklová, 2006, s. 14). Sám postiţený syndromem vyhoření si příznaků většinou
všimne jako poslední, nejdříve si jich všimnou partneři a blízcí lidé.
Křivohlavý (1998) uvádí, ţe člověk se syndromem vyhoření se sám cítí tělesně a
emocionálně vyčerpán, cítí se duševně i duchovně „na dně“, je unavený, vyřízený, „v
koncích“, jako by byl nějak nemocný, je smutný, zklamaný, atd.
Pocity, které člověk při vyhoření zaţívá, mnohdy přesahují hranice pracovního prostředí a
zasahují do prostředí rodiny a ostatních vztahů. Příznaky zřejmě nejlépe vystihuje věta:
„Doslova se děsím každého dalšího dne. Nevím, jak dlouho to ještě můžu vydržet“
(Kallwass, 2007, str. 13). I rozdělení příznaků vyhoření vnímají různí autoři odlišně.
Křivohlavý (2001) například dělí tyto příznaky na subjektivní a objektivní a Rush (2003) je
dělí na vnější a vnitřní.
3. 2. 1 Příznaky na úrovni psychické
Na této úrovni se burnout projevuje emocionálním vyčerpáním. Mezi pocity
charakterizující toto vyčerpání patří:
- sklíčenost,
- nedůvěra,
- bezmoc a vina,
- beznaděj,
- nedocenění,
- zoufalství,
- náladovost,
- netrpělivost a podráţděnost,
- ztráta odvahy,
- neochota riskovat,
- ztráta osobní identity a sebeúcty.
41
Tyto projevy je nesnadné určit, protoţe nejsou na počátku objektivně pozorovatelné.
3. 2. 2 Příznaky na úrovni fyzické
Charakteristickým znakem fyzických projevů vyhoření je celková únava. Mezi další patří:
- snadná unavitelnost,
- poruchy spánku,
- oslabení imunitního systému,
- dýchací, srdeční a zaţívací potíţe,
- vysoký krevní tlak,
- bolesti hlavy
- celková apatie a ochablost.
Je samozřejmé, ţe pouze samotné fyzické nebo samotné psychické projevy ještě nemusí
znamenat vyhoření. Na projevy burnout syndromu proto musíme nahlíţet komplexně
v rámci jak psychických a fyzických projevů, tak projevů na úrovni mezilidských vztahů.
3. 2. 3 Příznaky na úrovni mezilidských vztahů
Výraznou charakteristikou vyhoření v oblasti mezilidských vztahů je tzv. depersonalizace
neboli odosobnění. „Objevuje se zvláště tam, kde není naplněno očekávání kladné odezvy
od klientů. Pracovník zahořkne, odpoutává a distancuje se od druhých lidí a stahuje se do
sociální izolace“ (Urbanovská, 2008, str. 108).
Člověk trpící vyhořením jedná s ostatními lidmi emocionálně chladně aţ lhostejně, druzí
ho příliš nezajímají, obtěţují ho. Z komunikace a vnímání ostatních se vytrácí empatie a
soucitnost.
42
3. 2. 4 Model Pinesové a model Maslachové
Baštecká et al. (2003) uvádějí dva modely, které nastiňují charakteristiky syndromu
vyhoření.
Model Pinesové
únava – zvláště únava emoční projevující se pochybovačnou nedůvěrou a
necitlivou otrlostí ve vztahu k lidem, kterým má postiţený pomáhat; tato únava
rychle mizí na dovolené
bezmocnost a beznaděj – člověk vidí černě budoucnost a vlastní síly; ze svého
stavu viní především okolí
plíživost – proces trvá i několik let; někdy si pracovník ani nepovšimne, jak se jeho
vztah k práci a k lidem, s nimiţ pracuje, změnil
Nutno podotknout, ţe mnohdy je člověk trpící vyhořením tím posledním, který si svých
příznaků všimne.
Model Maslachové
citová únava – cynismus, vyčerpání
odosobnění – lhostejnost, projevy podráţděnosti vůči klientům
ztráta výkonnosti – sníţení důvěry ve vlastní schopnosti, úpadek pracovní kázně
Ve společnosti, která je orientovaná na výkon, můţe být vyčerpání a ztráta výkonnosti
zaměstnance pro zaměstnavatele impulzem k různým krokům, které mohou vést
k převedení pracovníka na jinou pozici nebo rozvázání pracovního poměru s tímto
pracovníkem.
3. 3 Fáze procesu vyhoření
Burnout není pouze jev, jedná o proces, který má svůj specifický průběh. Někdy bývá
označován jako „fenomén prvních let v zaměstnání“, kdy má člověk na počátku vysoká
očekávání, která nejsou naplněna, nastává zklamání, frustrace, bezmoc a rezignace.
43
„Proces vývoje může trvat měsíc, ale mnohdy je otázkou řady let a jeho jednotlivé fáze
mohou být různě dlouhé“ (Jeklová, 2006, str. 14).
Nejtěţší formy vyhoření bývají u nejnadšenějších jedinců, kteří mají velká očekávání a
potřebují vědět, ţe dělají něco uţitečného a smysluplného. Při nezdaru získávají pocit, ţe
selhali.
Stock (2010) uvádí, ţe nejjednodušší model vývoje burnout syndromu se skládá ze tří,
nejsloţitější z dvanácti stadií.
3. 3. 1 Fáze vyhoření dle Edelwicha a Brodskyho
Edelwich a Brodsky (in Jeklová, 2006, str. 18, in Stock, 2010, str. 23) vytvořili fázový
model vývoje syndromu vyhoření, který má celkem pět stadií. Jsou jimi:
1. nadšení – idealismus, práce je nejdůleţitější součástí ţivota; zpočátku člověk
pracuje s nadprůměrným nasazením, ale přeceňuje své síly a nakládá neefektivně se
svou vnitřní energií, výří bezmezným optimismem
2. stagnace – člověk slevuje ze svých očekávání, pomalu se začíná zaměřovat na
uspokojování vlastních potřeb v podobě platu, volného času apod.; dochází
k přehodnocení počátečních ideálů a začínají se objevovat také trhliny v rodinném
ţivotě
3. frustrace – člověk začíná pochybovat o smyslu své práce, začínají se objevovat
první psychické i fyzické obtíţe a váţnější problémy ve vztazích; vzrůstá zklamání
a problémy s nedostatkem uznání ze strany klientů i nadřízených
4. apatie – vnitřní rezignace, člověk se vyhýbá náročným úkolům i kontaktům
s klienty a dělá jen to, co je nezbytně nutné; počáteční nadšení se zcela vytrácí;
pocity neschopnosti změnit situaci
5. intervence – poslední fáze; jedná se o přerušení procesu vyhoření, tedy přerušení
práce, ţivotní změna nebo vyčlenění více času na zájmy a koníčky
Velmi podobný model vytvořili Henning a Keller (in Baštecká et al., 2003, str. 139). První
čtyři fáze jsou stejné, poslední stadium ovšem nese název „fáze vyhoření“, která je
charakteristická úplným psychofyzickým vyčerpáním a nutností zásahu zvenčí.
44
3. 3. 2 Fáze vyhoření dle A. Laengleho
A. Laengle (in Jeklová, 2006, str. 18) vytvořil model tvořený třemi fázemi.
1. fáze nadšení – celkové nadšení pro věc, vidina konkrétního cíle
2. fáze vedlejšího zájmu – z prostředků se začíná stávat cíl a pohasíná nadšení
3. fáze popela – člověk ztrácí úctu k sobě i k ostatním, neváţí si vlastního snaţení a
ztrácí smysl ţivota
Vyhoření se brzy objevuje většinou u těch nejnadšenějších lidí, kteří nastupují do
zaměstnání plni ideálů a nepřipraveni na kaţdodenní realitu. Můţeme tedy říci, ţe problém
vzniku vyhoření se netýká pouze zaměstnavatelů a faktorů, které přináší daná organizace,
ale týká se také oblasti přípravy na zaměstnání. Kromě teoretických základů, by studenti
měli strávit značnou část svého studia v praxi různých zařízení, aby se zbavili
idealizovaných představ, které získávají při studování teoretických základů daného oboru.
3. 4 Příčiny vyhoření
Syndrom vyhoření se vyskytuje především u lidí, kteří pracují v tzv. pomáhajících
profesích. V poslední době se ovšem vyhoření rozšiřuje i k profesím, které nejsou
pomáhající, ale pracovníci těchto profesí vstupují denně do kontaktu s lidmi. K vyhoření
vede dlouhodobý, bezprostřední styk s lidmi, pracovní a celkové přetíţení, dlouhodobé
neúspěšné jednání s lidmi nebo diktátorský reţim pracovního prostředí.
Baštecká et al. (2003) uvádějí příčiny syndromu vyhoření spočívající v jedinci,
v organizaci a ve společnosti.
1. Příčiny spočívající v jedinci
Psychické – negativní myšlení, nedostatek smyslu, neúčinné strategie
zvládání stresu a nahromadění nepříznivých ţivotních událostí.
Tělesné – nedostatek odolnosti vůči zátěţi a nezdravý způsob ţivota.
45
2. Příčiny spočívající v organizaci
- špatné pracovní podmínky, špatná organizace práce, nedostatečná
příprava na povolání, špatný příklad pracoviště (čl. se ztotoţní se
skupinou a naučí se myslet, cítit a jednat jako vyhořelý).
3. Příčiny spočívající ve společnosti
- větší nároky na angaţovanost pomáhajících pracovníků, malé
společenské hodnocení pomáhajících profesí, nízké platy a sloţení
klientely (větší náročnost problémů, důraz na začlenění všech lidí do
společnosti).
Jak uvádějí Kebza a Šolcová (2003), jednou z hlavních příčin syndromu vyhoření je
kaţdodenní, zdánlivě nekonečná a nevyhnutelná povaha stresu. „Akutní stres k vyhoření
nevede“ (Kebza, Šolcová, 2003, str. 9). Tento stres většinou pramení z důrazu na
bezchybný, nekolísající výkon, kdy kaţdá chyba má své závaţné důsledky.
„Ti, kteří pracují s lidmi, jsou pod stálým tlakem-
musejí ovládat své emoce, přitom ale emoce uživatelů umožňují ventilovat,
musejí potlačovat své potřeby, ale potřeby uživatelů pomáhají uspokojovat.“
(Erdinger, in Tošnerová, 2010, str. 116)
3. 5 Rizikové faktory vzniku syndromu vyhoření
V prvních publikacích o syndromu vyhoření se můţeme setkat s názorem, ţe se vyskytuje
především u ţen, tedy za hlavní rizikový faktor bylo povaţováno pohlaví. Od této úvahy se
vědci dostali přes úvahu o osobnostních charakteristikách ovlivňujících vznik burnoutu aţ
po rizikové faktory v prostředí a charakteristiku rizikových profesí. „Riziko vzniku
syndromu vyhoření je zvýšené u profesí, které kladou požadavky na intelektuální činnosti
spojené s častým rozhodováním, jež může mít závažné etické, zdravotní a ekonomické
důsledky“ (Matoušek, 2005, str. 14). Jedná se tedy o komplexní pohled na rizikové faktory
burnoutu, které nelze zúţit pouze na jednu oblast.
46
3. 5. 1 Profese, u kterých hrozí vznik syndromu vyhoření
Jak jsme jiţ uváděli, syndrom vyhoření byl velmi dlouho spojován pouze s tzv.
pomáhajícími profesemi, jejichţ smysl spočívá v pomoci druhým lidem. Později bylo toto
pojetí rozšířeno o profese, v nichţ je člověk vystaven neustálému kontaktu s druhými lidmi
nebo vykonává neustále se opakující, rutinní práci. Pro představu zde uvádíme výčet
několika profesí, u kterých se syndrom vyhoření vyskytuje.
Jsou jimi:
- lékaři,
- psychologové a psychoterapeuti,
- zdravotní sestry a další zdravotničtí pracovníci,
- sociální pracovníci,
- pracovníci pošt,
- dispečeři a dispečerky,
- sociální pracovníci,
- právníci,
- policisté,
- pracovníci věznic,
- poradci a informátoři,
- duchovní a řádové sestry,
- úředníci v bankách a na úřadech,
- a mnoho dalších.
Pozn.: Domníváme se, že velmi ohroženou skupinou pracovníků jsou pečovatelé, kteří si
v pracovním prostředí budují velmi blízké vztahy s lidmi, o které pečují a mnohdy si sami
kladou cíle, které nelze splnit. Navíc tito pracovníci patří mezi jedny z nejméně placených
v oblasti sociálních služeb a je na ně stejně jako na ostatní pracovníky kladen požadavek
na vysoký výkon a úroveň vzdělanosti. Neměli bychom se tedy potom podivovat, že tito
pracovníci zcyničtí a vyhoří. Tímto rozhodně nechceme stavět pečovatelství na pomyslnou
první příčku žebříčku nejohroženějších profesí. Zejména pokud zrekapitulujeme situaci
v ČR, kdy v roce 2011 proběhlo několik protestních akcí nejen učitelů, ale i lékařů (akce
Děkujeme, odcházíme!) za zvýšení svých platů, napovídá to nedostatečnému finančnímu
ocenění těchto profesí.
47
Lidem pracujícím v pomáhajících profesích připadá nepatřičné, si stýskat a dávat najevo,
ţe si s něčím neví rady, kdyţ mnohdy pracují s klienty, kteří si se sebou nevědí rady
v mnohem větší míře.
3. 5. 2 Rizikové osobnostní charakteristiky
Kaţdý z nás má určitým způsobem zakořeněné různé strategie zvládání stresu (coping) a
zátěţe. Je samozřejmé, ţe pokud jsou tyto strategie nedostačující, jsme vystaveni
neustálému působení stresu, coţ můţe vést aţ k vyhoření. Jedním z rizikových faktorů jsou
tedy neúčinné copingové strategie.
V kapitole o stresu jsme se zabývali také chováním typu A, které je charakteristické
vysokou ctiţádostivostí, aktivností aţ agresivností a snahou splnit co nejvyšší počet úkolů
v pokud moţno co nejkratším čase. Mohapl et al. (1984) upozorňují, ţe chování typu A by
nemělo být chápáno pouze jako určitá osobnostní dispozice, ale toto chování vychází
z behaviorálních a emocionálních komponent, vnějších stresorů a subjektivní interpretace
těchto stresorů i odpovědí na ně.
Mezi další osobnostní charakteristiky řadí Jeklová (2006) například kladení příliš velkých
nároků na sebe sama, nízkou úroveň zdravé asertivity, nezvládání konfliktů, pasivní (re-
aktivní) přístup k ţivotu, neschopnost přibrţdění, relaxace, apod.
Vyhoření je také mimo jiné důsledkem nesprávného sebehodnocení a zejména falešného
odhadu vlastních sil, díky kterému mnozí nemohou dostát nárokům, které na sebe kladou.
„Každý, kdo žije nad svoje síly, bude muset jednou splatit dluh - a úroková sazba je
vysoká“ (Kallwass, 2007, str. 73).
Ze všech výše uvedených informací vyplývá, ţe člověk, který není dostatečně odolný vůči
stresu, je perfekcionistický, vysoce se angaţuje je vysoce empatický, obětavý a
perfekcionistický ve svém pracovním nasazení, je ohroţen vyhořením.
48
3. 5. 3 Rizikové pracovní prostředí
Rizikové faktory pracovního prostředí, které mohou vést ke vzniku syndromu vyhoření,
uvádí Matoušek (2003) a řadí sem:
- nevěnování pozornosti potřebám personálu,
- zacvičování nových pracovníků nezkušeným personálem,
- neexistenci plánu osobního rozvoje,
- nepřítomnost supervize,
- soupeřivou atmosféru a velmi silnou byrokratickou kontrolu chování personálu.
Kallwass (2007) uvádí ještě další rizikové faktory. Jsou jimi:
- nedostatečná zpětná vazba,
- situace, kdy nejsou jasně rozděleny úkoly a kompetence,
- konkurenční situace v pracovním prostředí,
- špatné pracovní podmínky a jednotvárná práce.
Svou roli zde hraje také samotná kultura organizace, která vyjadřuje charakter organizace,
celkovou atmosféru a vnitřní ţivot. Jsou to určité zvyklosti, rituály, hodnoty a normy, které
se projevují ve vzorcích chování a jednání všech pracovníků. To, jak se pracovník ztotoţní
s kulturou daného pracoviště, ovlivní jeho pozdější vývoj.
V roce 2010 provedly Havrdová a Šolcová výzkum vzniku syndromu vyhoření ve vztahu
mezi člověkem a jeho pracovním prostředím u pracovníků v sociálních sluţbách a
pracovníků ve zdravotnictví. Výsledky tohoto výzkumu ukázaly, ţe pracovníci v sociálních
sluţbách častěji povaţují své hodnoty a hodnoty organizace za podobné, tito pracovníci se
cítí také vytíţenější, ale na druhé straně i oceňovanější ve srovnání s pracovníky ve
zdravotnictví.
Další informace o vlivu pracovního stresu na člověka naleznete v kapitole 2.6 Stres na
pracovišti.
49
3. 6 Diagnostika syndromu vyhoření
Křivohlavý (1998) uvádí tři metody zkoumání syndromu vyhoření. Jsou jimi Orientační
dotazník, Dotazník BM a MBI-Metoda Maslach Burnout Inventory.
Orientační dotazník
Autory Orientačního dotazníku jsou Hawkins, Minirth, Maier a Thursman. Tito autoři
chápou syndrom vyhoření jako probíhající proces, nikoli pouze jako momentální stav
jedince. Dotazník je velmi jednoduchý a skládá se z 24 otázek, na které lze odpovědět
ano/ne. Pokud je většina odpovědí ano, pak můţe jít o začátek syndromu vyhoření.
Dotazník BM – psychického vyhoření
BM (The Burnout Measure) je sebe-diagnostický nástroj, jehoţ autory jsou
Ayala Pines a Elliot Aronson, přeloţil Křivohlavý v roce 1998, a je zaměřen na tři aspekty
jediného psychického jevu, kterým je celkové vyčerpání (exhausce).
Těmito aspekty jsou:
1. pocit fyzického (tělesného) vyčerpání – únava, celková slabost, ztráta sil
2. pocit emocionálního (citového) vyčerpání – tíseň, beznaděj, bezvýchodnost
3. pocit duševního (psychického) vyčerpání – bezmocnost, ztráta lidské hodnoty,
iluzí, pocity marnosti vlastní existence.
Dotazník se skládá z 21 tvrzení, která jsou hodnocena na sedmibodové škále. Pouţité
odstupňování je 1 - nikdy, 2 - jednou za čas, 3 - zřídka, 4 - někdy, 5 - často, 6 - obvykle, 7
– vţdy.
Celkové skóre se hodnotí takto:
BM=2 a niţší dobrý výsledek z hlediska psychologie zdraví
BM=2-3 uspokojivý výsledek
BM=3-4 potencionální ohroţení
BM=4-5 přítomnost syndromu psychického vyčerpání je prokázaná
BM větší neţ 5 havarijní signál – nutná terapeutická pomoc
50
Dle Křivohlavého (1998) má tento dotazník velmi dobrou vnitřní konzistenci, vysokou
reliabilitu (míru shody při opakování) a má dobrou míru shody s výsledky jiných
psychologických vyšetření (se spokojeností v práci, s fluktuací, s fyzickými zdravotními
problémy, s mnoţstvím vypitého alkoholu nebo s pocity beznaděje).
MBI – Maslach Burnout Inventory
MBI vydala v roce 1981 dvojice Ch. Maslach a S. E. Jackson. Tato metoda patří
k nejčastěji pouţívaným a zjišťuje tři faktory vyhoření:
1. EE (emocional exhaustion) – emocionální vyčerpání,
2. DP (depersonalizace) – ztráta úcty k druhým jako k lidským bytostem,
3. PA (personal accomlishment) – sníţení výkonnosti.
Dotazník obsahuje 22 otázek, z nichţ je 9 zaměřených na emocionální vyčerpání, 5 na
depersonalizaci a 8 z nich se zabývá sníţením výkonnosti. Respondent zde odpovídá na
šestibodové škále, do jaké míry souhlasí s danými tvrzeními a na sedmibodové škále
vyjadřuje, jak silně proţívá daný pocit.
„Známe-li příčiny vyhoření, můžeme hledat cesty k jeho prevenci a léčbě.“
(Baštecká et al., 2003, str. 141)
3. 7 Prevence syndromu vyhoření
Dle Tošnerové (2010) má zodpovědnost za vznik syndromu vyhoření především
zaměstnavatel, a proto by měli zaměstnavatelé (zejména pomáhajících profesí) předcházet
vzniku vyhoření v rámci preventivních programů. Samozřejmostí by měla být týmová
práce, zajištění supervize, kontrolní činnost a účast na vzdělávacích programech. Tento
pohled se zdá ovšem poněkud jednostranný, zejména pokud bereme v úvahu osobnostní
rizikové charakteristiky uvedené výše, a proto prevence vyhoření můţe probíhat jak na
úrovni organizace, tak na úrovni samotného jedince.
51
3. 7. 1 Prevence ze strany jedince
Kebza (2003) uvádí jako projektivní faktory ochraňující jedince před vznikem syndromu
vyhoření schopnost a dovednost relaxovat, chování typu B, vhodný time-management,
odolnost (ve smyslu hardiness), pocit dostatku vlastních schopností zvládat situace, self-
efficasy a další.
Chování typu B je v podstatě opačné chování typu A. U tohoto chování není tak výrazné
zaujetí úkoly, lidé vykazující chování typu B se dokáţou odreagovat, relaxovat. Není zde
sklon k perfekcionismu, takovéto osobnosti jsou zdravě asertivní a nedávají na sobě znát
nedostatek času.
Hardiness znamená tuhost, pevnost, zdatnost, nezdolnost a další. U nás se překládá jako
nezdolnost a pokud má člověk optimálně rozvinuty komponenty hardiness, pohlíţí sám na
sebe jako na aktivního účastníka dění, který můţe do toho dění zasáhnout, ovlivnit ho a
zvládnout jeho další vývoj. „Přepokládá se, že tato proměnná svých charakterem patří
k dispoziční výbavě jedince a váže se na omezení aktivity sympatiku při reakci na působení
stresoru“ (Paulík, 2010, str. 108). Pokud není hardiness dostatečně rozvinutá, má člověk
pocit bezmoci, beznaděje, marnosti.
Vhodnou prevencí je udrţování duševní hygieny, při níţ můţeme díky osvojení některých
technik eliminovat reakce na stres a předcházet tím vyhoření. Pro udrţování duševní
rovnováhy je vhodný zdravý ţivotní styl, dostatek pohybu, ale také umění relaxovat. Mezi
relaxační techniky, které lze pouţívat patří například různá dechová cvičení, Schultzův
autogenní trénink, aerobní cvičení, jóga, meditace, Jacobsonova progresivní relaxace a
další.
3. 7. 2 Prevence ze strany organizace
V rámci organizace se pracovníci mohou účastnit například různých antistresových
seminářů, ale jak jiţ bylo uvedeno, prevencí na této úrovni je také fungující týmová práce,
supervize, kontrola a další vzdělávání.
52
Matoušek (2003) uvádí další a konkrétnější formy prevence ze strany organizace. Jsou
jimi:
- definice poslání organizace a metod práce, s nimiţ se nastupující pracovník
důkladně seznámí,
- existence systému zácviku nových pracovníků,
- moţnost vyuţít profesionálního poradenství poskytovaného zkušeným odborníkem
ve vlastní instituci nebo jinde,
- existence programů osobního rozvoje,
- případové konference v jedné instituci nebo s účastí pracovníků několika
spolupracujících institucí,
- nasazení více pracovníků v náročných programech se skupinami klientů,
- omezení počtu případů, s nimiţ je jeden pracovník v kontaktu během určité doby,
- omezení administrativní zátěţe spojené s prací s klienty,
- omezení pracovního úvazku,
- kombinace přímé práce s klienty s jinými činnostmi, jeţ nezahrnují přímou práci
s klienty.
Pozn.: Zejména v oblasti sociálních služeb jsou pracovníci velmi zatíženi administrativou
spojenou s prací s klienty. Pracovníci, kteří jsou velmi „proklientsky“ orientovaní tuto
administrativu většinou opomíjejí, z čehož pro ně plynou samozřejmě další důsledky.
Naopak pracovníci, kteří dodržují vyplňování zápisů a jsou orientováni na byrokratickou
stránku věci, se nevěnují klientům v takové míře, jaká by byla třeba. Pro mnohé pracovníky
se tak administrativa stává velkým dilematem a problémem při naplňování daných cílů.
3. 7. 3 Supervize
Jak jiţ bylo řečeno, jedním z preventivních faktorů, které zajišťuje organizace, je
supervize. Tento pojem můţeme chápat jako nadhled, nejlepší cesta vedoucí k cíli,
nasměrování, nejlepší představa, kontrola, dohlíţení, ale také jako vzdělávací proces.
„Úkolem supervize je zaručovat dobrou úroveň dané odbornosti“ (Baštecká, Goldmann,
2001, s. 363).
53
Význam supervize spočívá v pomoci a podpoře v situacích zklamání, neuspokojení
z práce, v reflexi dosavadní cesty a kroků, v cestě ke změně, v ochraně pečovatele před
vyčerpáním, apod. Supervizor podporuje a vede pracovníky, zvyšuje reflexi jejich práci a
vlastní sebereflexi.
„Jde o systematickou pomoc (individuální či skupinovou) při řešení profesionálních
problémů v neohrožující atmosféře, která dovolí pochopit osobní, zejména emoční podíl
člověka na jeho problému“ (Jeklová, 2006, str. 25).
Vzdělávací funkce supervize spočívá především v rozvoji dovedností a schopností
účastníků supervize.
3. 7. 4 Balintovské skupiny
Termín „balintovské skupiny“ je odvozen od zakladatele těchto skupin M. Balinta, který ve
40. letech 20. století provozoval mezi praktickými lékaři psychoterapii jako supervizní
metodu.
Dnes se takto označuje setkání pracovníků pomáhajících profesí, při němţ jsou
předkládány vlastní klinické případy ke kazuistické analýze a porozumění vztahu mezi
pracovníkem a klientem.
Kopřiva (1997, str. 138) uvádí pět fází skupinové práce na případu. Jsou jimi:
1. expozice případu – ten, kdo případ předkládá, přednese problém tak, jak si to
pamatuje;
2. otázky – účastníci se ptají na okolnosti, které potřebují vědět, aby si mohli
utvořit celkový obraz situace;
3. fantazie – účastníci říkají, co si představují o pocitech a vztazích jednotlivých
postav případu;
4. praktické náměty na řešení – v této fázi účastníci říkají, jaký praktický postup
by v daném případě zvolili na místě pomáhajícího;
5. vyjádření protagonisty – ten, kdo případ předloţil, se vyjádří k tomu, co slyšel
během předchozích fází, ocení to, co bylo pro něj uţitečné.
54
Pokud se při práci s klientem dostaneme do slepé uličky nebo v tomto vztahu vznikají
konflikty, které narušují naši práci, je velmi uţitečné nahlédnout na tento vztah očima
jiných pracovníků.
3. 8. Možnosti řešení následků vyhoření
Někdy bývá pro člověka, který je zvyklý být nezávislý a produktivní, obtíţné přiznat, ţe
své problémy jiţ není schopen řešit sám. Prvním předpokladem úspěšného zvládnutí
situace vyhoření je ochota jedince nechat druhého, aby mu pomohl. Rush (2003) uvádí, ţe
je nejdříve potřeba řešit fyzické vyčerpání (rekreací, odpočinkem) a pak se můţe přejít
k řešení psychických problémů, které s sebou vyhoření přináší.
Velmi důleţité je znovuzískání pocitu smyslu vlastního ţivota a práce, kterou
vykonáváme. V mnohých případech je také nutný odchod jedince z daného zaměstnání.
Stejně jako uvádíme v kapitole o prevenci, náprava spočívá v relaxaci, uvolnění, změně
působících faktorů, ale také ve změně ţivotního stylu a postojů.
55
4. K dosavadním výzkumům relací mezi stresem, syndromem
vyhoření a dimenzemi psychického stavu
Ve druhé kapitole této práce jsme se zabývali stresem a jeho různými teoriemi, při jejichţ
výkladu jsme zmínili také různé osobnosti, které stály na počátku výzkumů stresu. Jsou
jimi například W. Cannon, H. Selye, R. Lazarus nebo například I. P. Pavlov. V českých
poměrech se v posledních letech zabývá výzkumem stresu například V. Kebza a I.
Šolcová.
Velmi zásadním výzkumem se stala tzv. Framinghamská studie Friedmana a Rosenmana,
která zkoumala relaci mezi chováním typu A a rizikem vzniku ischemické choroby
srdeční. Kromě této studie existuje však řada dalších zajímavých studií, které zkoumají
různé osobnostní proměnné a faktory prostředí ve vztahu ke stresu a syndromu vyhoření.
4. 1 Osobnost typu D, stres a příznaky vyhoření
Osobnost typu D neboli „depresivní osobnost“ je označení pro lidi, kteří mají tendenci
proţívat více ztrát neţ ostatní. „Dále se depresivní osobnost vyznačuje poruchou
sebehodnocení, nedostatkem pružnosti a sníženou schopností zvládat zátěž“ (Baštecká,
Goldmann, 2001, str. 266). V roce 2010 uveřejnili R. Polman, E. Borkoles a A. R. Nicholls
studii, ve které zkoumali, zda osobnost typu D určuje vztah mezi vnímaným stresem a
příznaky vyhoření.
Výsledky této studie podpořily předchozí výzkumy, které naznačují, ţe rezignace a
vyhýbání se zvládání jsou spojeny s distresem a negativní afektivitou. Vztah mezi
vnímaným stresem a symptomy vyhoření byly určovány právě osobností typu D, stejně
tak, jako je tato osobnost spojena s niţší úrovní vnímané sociální opory. Dle výsledků této
studie se zdá, ţe rezignace a vyhýbání se zvládání můţe mít jak nepřímý, tak přímý vliv na
syndrom vyhoření.
56
4. 2 Vztahy mezi proměnnými osobnosti a syndromem vyhoření
Dle G. Alarcona, K. J. Eschlemana a N. A. Bowlinga (2009) hrají osobnostní faktory
důleţitou roli v rozvoji syndromu vyhoření. Ve své analýze dosavadních výzkumů
zabývajících se touto problematikou zkoumali vztah mezi třemi dimenzemi MBI (Maslach
Burnout Inventory), kterými jsou emoční vyčerpání, depersonalizace a osobní úspěch.
Významné vztahy s vyhořením byly prokázány u sebeúcty, self-efficasy, locus of control,
emoční stability, extroverze, svědomitosti, ochoty, pozitivní afektivity, negativní
afektivity, optimismu, proaktivní osobnosti a hardiness.
Silnější vztahy neţ ostatní proměnné vykazovaly citová stabilita, pozitivní a negativní
afektivita. Také hardiness vykazovala poměrně silné vztahy se všemi třemi dimenzemi
syndromu vyhoření. Dále pozitivní afektivita vykazovala pevnější vztahy s emocionálním
vyčerpáním, depersonalizací a sníţeným osobním úspěchem neţ extroverze.
Swider a Zimmermann (2010) zkoumali také vztah mezi proměnnými osobnosti a
syndromem vyhoření v rámci pětifaktorového modelu osobnosti. Hlavními dimenzemi
osobnosti byly tedy neuroticismus, extroverze, ochota, svědomitost a otevřenost. Swider a
Zimmermann (2010) uvádějí, ţe lidé, kteří vykazují vyšší skóre neuroticismu, jsou
náchylnější k negativním pocitům, zaměřují se na negativní aspekty situace a v práci se
mohou tyto rysy projevit depersonalizací. Z výsledků jejich analýzy vyplynulo, ţe
neuroticismus má ze všech zkoumaných rysů nejsilnější vztah k emocionálnímu vyčerpání
a depersonalizaci. Naopak extroverze má nejsilnější vliv na osobní úspěch v porovnání
s ostatními rysy osobnosti. Všechna jejich zjištění ukazují, ţe jedinci, kteří vykazují vyšší
neuroticismus a niţší extroverzi, svědomitost a ochotu, jsou náchylnější k pracovnímu
vyhoření.
Obě tyto analýzy potvrdily, ţe osobnost hraje důleţitou roli při vzniku vyhoření.
57
4. 3 Pracovní stres, sociální podpora a psychická pohoda
Grey-Stanley a Muramatsu (2011) zkoumali vliv pracovního stresu, sociálních a osobních
zdrojů na vznik syndromu vyhoření u pracovníků přímé péče. O výsledcích vlivu stresu u
těchto pracovníků se zmíníme v další kapitole – Pracovník v sociálních sluţbách a stres.
Z výsledků této studie vyplynulo, ţe vztah mezi sociální oporou a vyhořením závisí na
úrovni pracovního přetíţení, ale také na míře účasti na rozhodování. Důleţitou roli zde
hraje také locus of control (těţiště kontroly). Jedinci s vnitřním místem kontroly přebírají
zodpovědnost za situaci a řešení pracovních problémů a uplatňují strategie zvládání
v pozitivním směru. Sociální opora v pracovním prostředí byla spojena s niţší úrovní
vyhoření, ale také se ukázalo, ţe vnitřní těţiště kontroly není dostačujícím prostředkem
proti vnímání silné pracovní zátěţe. Výsledky této studie jsou ovšem ověřené pouze pro
pracovníky v přímé péči.
V roce 2002 zkoumali Bradley a Cartwright sociální oporu, pracovní stres, zdraví a
pracovní spokojenost u sester ve Velké Británii. Tato studie potvrdila, ţe pracovní stres má
významné důsledky pro zdravotní sestry a nepříznivě ovlivňuje jejich zdraví a pracovní
spokojenost. Jak autoři uvádějí, předchozí výzkumy této problematiky ukazují, ţe
ošetřovatelská práce je charakterizovaná kvalitativním i kvantitativním přetíţením.
Celkovou pracovní spokojenost ovlivňuje především rozsah, v jakém zdravotní sestry
vnímají podporu ze strany organizace.
Dle Danielse a Guppyho (1993) mají sloţité interakce mezi stresory, místem kontroly a
sociální oporou vliv na psychickou pohodu. Jejich studie ukázala, ţe vnitřní místo
kontroly, předvídatelnost a sociální opora sniţují účinky stresu na psychickou pohodu.
Hlavní vliv má vnitřní těţiště kontroly, protoţe jedinec věří, ţe má kontrolu nad
prostředím, ve kterém pracuje a nad vším, co se v něm děje. Studie také ukázala, ţe
nejúčinnější při zvládání je strategie zaměřená na problém.
Vliv sociální podpory na vyhoření je více neţ zřejmý. Pracovníci, kteří cítí podporu nejen
ze strany organizace, ale také ze strany kolegů, mohou své pracovní problémy řešit
efektivněji, vyrovnávat se tak lépe se stresem a předcházet tak vzniku syndromu vyhoření.
Nejen sociální podpora, ale také rozvoj mezilidských vztahů na pracovišti pomáhá při
58
předcházení vyhoření, coţ potvrdili Mitani, Fujita, Nakata a Shirakawa (2006). Formování
mezilidských vztahů a rozvoj pracovního kolektivu by měl být v reţii vedoucích, ale můţe
mu pomoci také, pokud budou pracovníci navštěvovat různé sebezkušenostní kurzy a
pracovat na svém seberozvoji.
4. 4 Souvislosti stresu a ostatních proměnných
Stres nesouvisí pouze s vyhořením, ale můţe ovlivnit také fyzické a duševní zdraví
člověka. Pardon (2007) například zjistil vliv stresu na kvalitu stárnutí. Proces stárnutí je
spojen s důsledkem dlouhodobé aktivace mechanismů regulujících stres. Zvláštním
zjištěním bylo, ţe interakce mezi stresem a stárnutím můţe být oboustranná. Stres můţe
buď zlepšit, nebo zhoršit proces stárnutí, ale stejně tak stárnutí můţe zhoršit nebo napravit
následky stresu. Toto zjištění je poněkud paradoxní, klíčovým faktorem však stále zůstává
schopnost jedince přizpůsobit se stresu.
V kapitole 3. 3 Fáze syndromu vyhoření zmiňujeme, ţe vyhoření bývá označováno jako
„fenomén prvních let v zaměstnání“, coţ znamená, ţe ti nejmladší a čerstvě příchozí do
zaměstnání vyhoří zpravidla nejdříve, protoţe ztratí své nadšení a ideály. Souvislost
pracovního stresu, vyhoření a záměru odejít ze zaměstnání s věkem zkoumali Boyes, Wind
a Kang (2012). Podle nich má sociální podpora vliv na sníţení pracovního stresu u
mladších pracovníků, coţ vysvětluje jejich fluktuaci. Autoři také navrhují specifická
opatření zaměřená právě na mladé pracovníky.
Problémem mnohdy bývá i samotné začleňování nového pracovníka do kolektivu a celého
pracovního procesu v organizaci. Zde uţ se dostáváme k faktorům, které ovlivňují vnímání
stresu a rozvoj vyhoření a jejich zdroj tkví v samotné organizaci a také v kultuře této
organizace. Havrdová, Šolcová, Hradcová a Rohanová (2010) hledali rozdíly ve vnímání
organizační kultury a jejím vlivu na vyhoření u pracovníků v sektoru zdravotních a
sociálních sluţeb. Zdravotničtí pracovníci v tomto případě nepovaţovali hodnoty
organizace a své hodnoty za podobné v takové míře jako pracovníci v sociálních sluţbách.
Tito pracovníci, jejichţ hodnoty byly v nesouladu s hodnotami organizace, měli delší praxi
na stávající pozici.
59
O vlivu stresu na zdraví jsme se jiţ zmiňovali. Nejznámější a nejdelší studií, která
zkoumala tyto účinky, byla tzv. Framingamská studie, ale existují i další, které se zabývají
vlivem stresu na zdraví jedince. Například Knudsen, Ducharme a Roman (2007) zjistili
vztah mezi pracovním stresem a špatnou kvalitou spánku, která je spojena s dalšími
zdravotními důsledky. Velmi zajímavé zjištění přinesly výsledky z celostátní studie o
zdravotním stavu obyvatelstva ve Finsku. Honkonen, Aloha, Petrovaara et al. (2006)
uvádějí, ţe fyzické onemocnění můţe být spojeno se všemi třemi dimenzemi vyhoření,
tedy nejen s vyčerpáním. Dle těchto výsledků je vyhoření spojeno s onemocněním
pohybového aparátu u ţen a kardiovaskulárním onemocněním u muţů.
Podle výsledků různých studií je zřejmé, ţe stres, zejména ten dlouhodobý, působí nejen na
oblast naší psychiky, ale také na oblast našeho zdraví. Hlavní prioritou by pro nás proto
mělo být předcházení stresu, abychom se vyhnuly jeho nepříjemným následkům, které
mohou vést třeba aţ k těţkým zdravotním problémům. Problémem je nejen kaţdodenní
stres mimo zaměstnání, ale také pracovní stres, který nás také velmi ovlivňuje a nejvíce
zasahuje pracovníky v tzv. pomáhajících profesích, kteří jsou v neustálém kontaktu s lidmi
a dlouhodobý stres, který při výkonu svého zaměstnání zaţívají, u nich můţe vést aţ ke
vzniku syndromu vyhoření.
60
5. Pracovník v sociálních službách a stres
Faktory, které ovlivňují pracovníky v sociálních sluţbách při výkonu jejich povolání,
můţeme souhrnně označit jako pracovní stres. Tento stres můţe vyplývat nejen ze samotné
náplně práce, ale také z podmínek, které vytváří pracovní prostředí. Sociální opora a
vnitřní místo kontroly (locus of control) pomoci sociálním pracovníkům ve vnímání
pracovního přetíţení a s ním souvisejících stresorů (Gray-Stanley, Muramatsu, 2011).
Trvalý pracovní stres se týká především pracovníků přímé péče, kteří pracují s lidmi
tělesně nebo mentálně postiţenými a duševně nemocnými. Trvalé působení stresu někdy
můţe vést aţ k vyhoření nebo odchodu ze zaměstnání.
5. 1. Sociální opora a vyhoření
Gray-Stanley a Muramatsu (2011) zkoumali, jak jsou pracovní stres a sociální a osobní
zdroje spojeny s vyhořením u pracovníků přímé péče. Výsledky ukázaly, ţe pracovní stres,
omezená účast na rozhodování a péče o postiţeného klienta vedou k vyhoření. Dopady
pracovního stresu sniţuje sociální opora, jejíţ účinek však závisí na míře přetíţení. Pokud
je tedy pracovník velmi pracovně přetíţen, nezmírní důsledky tohoto přetíţení ani
dostatečná sociální podpora. Vliv sociální opory na vyhoření potvrdili také Ben-Zur a
Michael (2007), ne však v takové míře jako autoři předchozí studie.
Prostředí, ve kterém pracovníci v sociálních sluţbách vykonávají své povolání, by pro ně
mělo být podpůrné, ale můţe být také stresující. Pokud jsou pracovníci nedostatečně
spokojeni se svým pracovním prostředím, je u nich patrná vyšší míra vyhoření (Ogresta,
Rusac, Zorec, 2008). Podpůrné prostředí můţe být tvořeno především pomocí přítomnosti
supervize a správné komunikace. Kim a Lee (2009) uvádějí, ţe různé typy komunikace a
supervize hrají důleţitou roli v předcházení vyhoření a jejich vedlejším účinkem můţe být
také větší soudrţnost pracovníka s organizací. Dobrá komunikace také sniţuje vliv stresu
na vyhoření. Lloyd, King a Chenoweth (2002) řadí supervizi a týmovou podporu mezi
projektivní faktory stresu a vyhoření. Z toho vyplývá, ţe i kdyţ budou pracovníci vnímat
vysokou úroveň stresu, tak pokud budou o tomto stresu diskutovat v supervizi, nebudou
proţívat takové vyhoření jako ti, kteří své problémy nekomunikují.
61
5. 2 Hodnocení stresu a vyhoření
Významnou roli při vzniku vyhoření hraje také to, jak pracovník hodnotí náročnost
jednotlivých situací, ve kterých se vyskytuje. Ben-Zur a Michael (2008) v podstatě
potvrdili kognitivní teorii stresu a zvládání, která klade důraz na hodnocení stresu, jako na
jeden z nejdůleţitějších faktorů, které ovlivňují jeho zvládání a rekce na něj.
5. 3 Pracovní autonomie a vyhoření
Pro předcházení vyhoření u pracovníků v sociálních sluţbách je důleţité vytvoření
decentralizovaných pracovních podmínek a vybudování podpůrné sociální sítě. K tomuto
závěru došli autoři Kim a Stoner (2008) ve své studii o syndromu vyhoření a fluktuaci u
sociálních pracovníků. Pokud je pracovník pod velkým stresem, zaţívá vyšší vyhoření a
zvyšuje se pravděpodobnost jeho odchodu ze zaměstnání. Pracovní autonomie nemá na
vyhoření přímý vliv, její nedostatek však mezi sociálními pracovníky zvyšuje fluktuaci.
Vysoká míra pracovní autonomie zmírňuje vztah mezi stresem a vyhořením.
5. 4 Locus of control a vyhoření
Locus of control neboli těţiště kontroly určuje, jak člověk vnímá svět kolem sebe a jeho
působení na něj. Lidé s vnitřním těţištěm kontroly věří, ţe mají ţivot ve svých rukou a
přebírají zodpovědnost za situace, do kterých se dostávají. Gray-Stanley a Muramatsu
(2011) povaţují vnitřní těţiště kontroly za jeden z faktorů, které omezují vznik syndromu
vyhoření. Dle výsledků jejich studie sice můţe samotné vnitřní místo kontroly zamezit
vnímání silné pracovní zátěţe, ve spojení se sociální oporou je však velmi silným
nástrojem zamezujícím vzniku vyhoření.
62
5. 5 Práce ve veřejné nebo soukromé sféře a vyhoření
Jak jsme uvedli v první kapitole této práce, financování sociálních sluţeb v České
republice je velmi citlivé a diskutované téma. Plat pracovníků v sociálních sluţbách je pod
celorepublikovým průměrem a naděje na jeho zvyšování je v nedohlednu. Zdá se, ţe
situace v zahraničí je podobná. Z výzkumu G. M. Acker (2010) vyplývá, ţe pracovníci
zaměstnáni ve veřejné sféře vykazují vyšší úroveň vyčerpání a depersonalizace a niţší
pocit osobního úspěchu neţ pracovníci, kteří pracují ve sféře soukromé. Stejně tak Orgesta,
Rusac a Zorec (2008) uvádějí spokojenost s platovým ohodnocením jako jeden z predátorů
depersonalizace a vyčerpání. Pokles vyhoření v soukromé sféře potvrdili také Schwartz,
Tiamiyu a Dwyer (2007).
5. 6 Opatření vedoucí ke zvládání stresu v sociálních službách
O tom, ţe je stres u pracovníků v sociálních sluţbách skutečným problémem, svědčí i fakt,
ţe velké mnoţství vzdělávacích agentur pořádá kurzy na zvládání stresu, které jsou
zaměřené právě konkrétně na tyto pracovníky. Z předchozích údajů vyplývá, ţe nejlepšími
projektivními faktory jsou supervize a sociální podpora v práci. V zájmu samotné
organizace by mělo být zajišťování předcházení stresu u pracovníků, čímţ můţe zamezit
jejich fluktuaci. Pouze tato opatření však nemohou stačit, a proto by kaţdý pracovník měl
pracovat sám na sobě a svém seberozvoji právě v oblasti zvládání stresových situací a
předcházení dlouhodobému stresu a vyhoření.
63
Na utváření stresu v sociálních sluţbách se kromě jiných faktorů podílí také nízká prestiţ
těchto profesí a velmi nízké platové ohodnocení vzhledem k vykonávané práci. Nejniţší
plat mají pracovníci přímé péče, jejichţ práce je nejen psychicky, ale také fyzicky velmi
náročná. Při manipulaci s nepohyblivými klienty musejí tyto pracovníci vyvinout značné
úsilí a přitom mít stále na mysli etické zásady své práce. Nutno také podotknout, ţe většina
pracovníků v sociálních sluţbách jsou ţeny a pomoc klientovi například při dodrţování
hygieny pro ně můţe být někdy nad jejich síly.
Další problémy s sebou nese například péče o mentálně postiţené pacienty. Výsledky
práce jsou zde velmi pomalé a někdy téměř neznatelné, takţe pracovník nevidí satisfakci
za odvedenou práci a k tomu se mnohdy můţe přidávat nevděk či agresivita těchto klientů.
Proto by se těmto pracovníků mělo dostávat vděku alespoň ze strany organizace, aby
nepropadali pocitům, ţe je jejich práce zbytečná.
64
6. Metodologický rámec studie
6. 1 Problém, cíle, hypotézy
V teoretické části této práce se podrobně zabýváme stresem, syndromem vyhoření a
výskytem těchto proměnných u pracovníků v sociálních sluţbách. Tito pracovníci patří do
skupiny tzv. pomáhajících profesí, která je jednou z nejohroţenějších pro vznik syndromu
vyhoření, jehoţ souvislost se stresem je nevyvratitelná. Pracovníci v sociálních sluţbách
pracují denně pod značným tlakem, který jen dán nejen samotnou charakteristikou jejich
povolání, ale mnohdy také léty strávenými v těchto sluţbách.
Pracovníci, kteří nastupovali do tohoto povolání plní nadšení, elánu a ideálů naráţejí na
mnohdy drsnou realitu a postupem let uţ jen čekají, kdy se jejich situace obrátí k lepšímu a
spatří konečně výsledky, které si na počátku své práce předsevzali. Stres, který pracovníci
v sociálních sluţbách při své práci zaţívají, je nutí uţívat určité strategie k jeho zvládnutí.
Pokud jsou však tyto strategie chybné, nedostatečné, negativní, nedochází k úspěšnému
zvládání zátěţových situací a můţe se u nich rozvinout syndrom vyhoření. Ve výzkumné
části uvádíme pro tyto pracovníky označení PSS.
Praktická část této práce je v podstatě kvantitativním výzkumem, ve kterém byly pouţity
tři standardizované dotazníky. Jedná se o Subjektivní posuzovací škálu SUPOS 7,
Dotazník míry vyhoření BM a Strategie zvládání stresu SVF 78. Nejprve jsme zjišťovali
základní výstupy jednotlivých dotazníku a poté koreláty sociodemografických proměnných
s dimenzemi těchto dotazníků. Vzhledem k velmi nízkému počtu muţů respondentů
v tomto výzkumu, byly dané koreláty zjišťovány pouze pro celý soubor.
65
Cílem bylo zjistit:
a) úroveň psychického stavu PSS u muţů a ţen z hlediska SUPOS 7,
b) míru vyhoření PSS dle Dotazníku BM u muţů a ţen,
c) pouţívané strategie zvládání stresu PSS dle SVF 78 u muţů a ţen.
d) souvislosti sociodemografických proměnných s úrovní psychického stavu, mírou
vyhoření a pouţívanými strategiemi zvládání stresu
e) souvislosti pouţívaných strategií zvládání stresu s mírou vyhoření.
Hypotézy:
H1: Se zvyšujícím se vyhořením statisticky významně klesá celková kvalita psychického
stavu u PSS.
H2: Vzrůstající míra vyhoření statisticky významně souvisí s pouţíváním negativních
strategií zvládání stresu u PSS.
H3: Pozitivní strategie zvládání stresu u PSS statisticky významně souvisejí se zvyšujícím
se věkem.
66
6. 2 Aplikovaná metodika
6. 2. 1 Dotazníky
Ke sběru dat byly pouţity tři dotazníky – Subjektivní posuzovací škála SUPOS 7, Dotazník
míry vyhoření BM a Strategie zvládání stresu SVF-78.
Subjektivní posuzovací škála SUPOS 7¨
SUPOS 7, jehoţ autorem je Oldřich Mikšík (1993), umoţňuje předvídat nebezpečí vzniku
a rozvoje tzv. „kritického psychického stavu“ a předcházet neţádoucím účinkům
psychického selhávání. Psychický stav je zde pojímán jako dynamická veličina, pro jejíţ
hodnocení je postihována hladina obecné aktivace psychické činnosti, svérázné psychické
vyladění, a to vzhledem k situačním komplexům, na jejichţ základě je daný psychický stav
aktualizován, i k interakčním důsledkům, ke kterým vede. Jedná se tedy o dvě základní
sloţky psychického stavu: kognitivně emotivní (proţitkovou) sloţku a aktualizovaný stav,
který je spjat s určitou činností všech systémů organismu.
Adjektiva, na jejichţ základě se hodnotí povaha, míra a kvalita proţívání a aktivace, resp.
povaha aktualizovaného či obvyklého (pro toho kterého jedince příznačného) psychického
stavu jsou výsledkem multivariační faktorové analýzy širokého souboru původních
poloţek předchozích variant postihování struktury a dynamiky aktuálních stavů
v rozmanitých situačních kontextech. Ve svém komplexu umoţňují postihovat psychický
stav podle proporcionálního zastoupení následujících komponent v jeho celkové,
integrované struktuře:
PE = psychická pohoda (pocit spokojenosti, příjemného naladění a příznivého
psychického „naţhavení“ provázeného často proţitky euforie a sebedůvěry). Zde jde o to,
nakolik se daný jedinec cítí svěţím a spokojeným, psychicky vyrovnaným a klidným, resp.
optimistickým a dobře naladěným;
67
A = aktivnost, činorodost (pocity síly a energie spojené s prahnutím po akci). Jde tudíţ o
zvýrazněnou pohotovost k aktivní interakci s dynamikou situačních proměnných,
definovatelnou takovými kvalitami psychických jevů, jako je činorodost a průbojnost;
O = impulzivita, odreagovávání se. Jde v podstatě o neřízené, spontánní uvolňování
energetického napětí a psychických tenzí (na základě emocionální impulzů při oslabení
racionální sebekontroly, vnitřních útlumů). Je definovatelná náladovosti, obtíţným
sebeovládáním, výbušností, podráţděností a nekorigovanou agresivitou;
N= psychický nepokoj, rozlada. Jedná se o takový typ psychického napětí (resp.
„naţhavení“), kdy člověk proţívá (mnohdy blíţe nespecifikované) psychické tenze a
přitom nenachází ventily pro jejich uvolňování. Projevuje se psychickým a motorickým
neklidem, rozmrzelostí, nespokojeností, resp. netrpělivostí a roztěkaností;
U = úzkostné očekávání, obavy. Jde o astenické proţívání psychického napětí při
nejistém či „ohroţujícím“ vývoji situace, jemuţ chybí pohotovost k interakci v určitém
směru (proţívání budoucího moţného situačního vývoje se u daného jedince aktualizuje
v podobě proţívání, nikoli však v pohotovosti k řešení situačních komponent). Jde tudíţ o
komplex takových pocitů a projevů člověka, jako jsou pocity nejistoty, proţitky
psychického napětí, úzkostná nálada, obavy z moţných důsledků budoucího aj.;
D = psychická deprese, pocity vyčerpání. Jde o komplex pocitů a stavů, jejichţ
nejpříznačnějším znakem je sníţená pohotovost k interakci se situačními proměnnými (tj.
tendence k pasivitě, odstoupení) spolu s apatií (nulovou „naţhaveností“, tenzí). Patří se
takové jevy v proţitcích a projevech, jako je pesimismus, otrávenost, pocity slabosti a
zmoţenosti, apatie;
S = sklíčenost, jako pasivní proţívání negativních důsledků prodělávané psychické zátěţe,
působení situačních proměnných (tzn. obrácení proţitků psychického napětí nikoli ven,
k interakcím s prostředím, ale „dovnitř“). Jde o takové proţitky, které lze vyjádřit
adjektivy: smutný, osamělý, přecitlivělý, nešťastný.
∑ = celková kvalita psychického stavu, je sycena všemi poloţkami SUPOS 7.
Započítáváme opačné hodnoty poloţek PE a A, neţ jakými skórovali respondenti. Pokud
68
vzrůstá celkové skóre sumy, celková kvalita psychického stavu klesá, tedy je horší. Pokud
hodnota sumy klesá, kvalita celkového stavu vzrůstá, je lepší.
Subjektivní posuzovací škála SUPOS 7 je vyuţitelná jako ukazatel příznačné, obvyklé
struktury psychického stavu a jako nástroj postihování kvalitativních změn v této struktuře.
Dále je moţné vyuţít ji jako nástroj posuzování subjektu na základě pro něj příznačných
procesů vyrovnávání se s emociogenními vlivy a svérázných trendů rozvíjení
maladaptivních struktur chování ve vyhrocených situacích psychické zátěţe.
Indexy pocitů a stavů jsou sestaveny do 2x2 sloupců takovým způsobem, aby byl vyplněný
záznamový arch snadno hodnotitelný. U posuzovacích škál SUPOS 7 sytí kaţdou
komponentu vţdy jedna poloţka z kaţdého sloupce, a to v tom pořadí, v jakém jsou
komponenty uvedeny v předtisku pro záznam hrubých skórů a proporcí pod jejich
indexem. Celkové hrubé skóry pro kaţdou komponentu získáme součtem zatrţených
hodnot, sytících tu kterou komponentu.
Dotazník míry vyhoření BM
BM (The Burnout Measure) je sebe-diagnostický nástroj, jehoţ autory jsou
Ayala Pines a Elliot Aronson, přeloţil Křivohlavý v roce 1998, a je zaměřen na tři aspekty
jediného psychického jevu, kterým je celkové vyčerpání (exhausce). Těmito aspekty jsou:
4. pocit fyzického (tělesného) vyčerpání
5. pocit emocionálního (citového) vyčerpání
6. pocit duševního (psychického) vyčerpání.
Dotazník má dobrou vnitřní konzistenci, vyznačuje se vysokou mírou reliability a skládá se
z 21 tvrzení, která jsou hodnocena na sedmibodové škále. Pouţité odstupňování je 1 -
nikdy, 2 - jednou za čas, 3 - zřídka, 4 - někdy, 5 - často, 6 - obvykle, 7 – vţdy.
Při vyhodnocení se nejprve vypočte poloţka A tak, ţe sečteme hodnoty, které byly
uvedeny u otázek číslo: 1, 2, 4, 5, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18 a 21.
Potom se vypočítá poloţka B, tak, ţe se sečtou hodnoty uvedené u otázek číslo: 3, 6, 19 a
20.
Poloţku C vypočítáme jako 32-B=C.
Poloţku D vypočítáme jako A+C=D.
69
Celkové skóre BM vypočítáme tak, ţe D dělíme číslem 21, tj. D/21=BQ. Tato výsledná
hodnota (BQ) je hodnotou psychického vyhoření.
Interpretace dotazníku:
BM=2 a niţší dobrý výsledek z hlediska psychologie zdraví
BM=2-3 uspokojivý výsledek
BM=3-4 potencionální ohroţení
BM=4-5 přítomnost syndromu psychického vyčerpání je prokázaná
BM větší neţ 5 havarijní signál – nutná terapeutická pomoc
Strategie zvládání stresu SVF 78
SVF (Streßverarbeitungsfragebogen) zachycuje postupy, kterých se uţívá při zpracování
stresu (strategie zvládání stresu) a těmito postupy rozumí takové psychické pochody, které
nastupují plánovitě či neplánovitě, vědomě či nevědomě při vzniku stresu, tak aby se
dosáhlo jeho zmírnění nebo ukončení. Autory tohoto dotazníku jsou Wilhelm Janke a
Gisela Erdmanová. První české vydání přeloţil a upravil Josef Švancara a vydalo ho
Testcentrum Praha v roce 2003. Pro toto české vydání byla ovšem zvolena kratší nová
verze (SVF 78), která je zkrácenou verzí dotazníku SVF 120. Jedná se o vícedimenzionální
sebepozorovací inventář zachycující individuální tendence pro nasazení různých způsobů
reagování na stres v zátěţových situacích.
SVF 78 obsahuje 13 škál: Podhodnocení, Odmítání viny, Odklon, Náhradní uspokojení,
Kontrola situace, Kontrola reakcí, Pozitivní sebeinstrukce, Potřeba sociální opory,
Vyhýbání se, Únikové tendence, Perseverace, Rezignace, Sebeobviňování.
Zpracování výsledků umoţňuje analýzu strategií směřujících k redukci stresu (pozitivní
strategie-POZ) nebo vedoucích k zesílení stresu (negativní strategie-NEG).
Dotazník je určen pro dospělé osoby a je moţné ho administrovat jednotlivě i skupinově.
Jeho vyplnění trvá cca 10-15 minut a pro interpretaci musí být dotazník vyplněn celý.
Pro získání hrubých skórů je třeba zaznamenat do vyhodnocovacího listu ke kaţdé poloţce
její bodovou hodnotu z dotazníku. Ve vyhodnocovacím listu jsou jednotlivé poloţky
70
řazeny podle subtestů do sloupců, sečtením bodových hodnot v kaţdém sloupci tedy
získáme hrubé skóry jednotlivých subtestů.
POZ Pozitivní strategie
Aritmetickým průměrem hrubých skórů prvních sedmi subtestů získáme celkovou hodnotu
pozitivní strategie. V rámci této strategie rozlišujeme ještě dílčí strategie: POZ 1 Strategie
podhodnocení a devalvace viny, POZ 2 Strategie odklonu a POZ 3 Strategie kontroly.
NEG Negativní strategie
Celková hodnota negativních strategií se určí jako aritmetický průměr hrubých skórů
posledních čtyř subtestů.
Subtesty 8 a 9 se nevztahují k ţádné z uvedených strategií a vyţadují samostatnou
interpretaci, musí být však zvaţovány v kontextu ostatních strategií.
Tabulka č. 1 Popis subtestů dotazníku SVF 78
Název a číslo subtestu Charakteristika
1 Podhodnocení Ve srovnání s ostatními si přisuzovat menší míru stresu.
2 Odmítání viny Zdůraznit, ţe nejde o vlastní odpovědnost.
3 Odklon Odklon od zátěţových aktivit/situací, případně příklon
k situacím inkompatibilním se stresem.
4 Náhradní uspokojení Obrátit se k pozitivním aktivitám/situacím.
5 Kontrola situace Analyzovat situaci, plánovat a uskutečnit jednání za účelem
kontroly a řešení problému.
6 Kontrola reakcí Zajistit nebo udrţet kontrolu vlastních reakcí.
7 Pozitivní
sebeinstrukce
Přisuzovat sobě kompetenci a schopnost kontroly.
8 Potřeba sociální opory Přání zajistit si pohovor, sociální oporu, pomoc.
9 Vyhýbání se Předsevzetí zamezit zátěţím nebo se jim vyhnout.
71
10 Únikové tendence Tendence (rezignační) vyváznout ze zátěţové situace.
11 Perseverace Nedokázat se myšlenkově odpoutat, dlouho přemítat.
12 Rezignace Vzdávat se s pocitem bezmocnosti, beznaděje.
13 Sebeobviňování Připisovat zátěţe vlastnímu chybnému jednání.
6. 2. 2 Statistika
Škála SUPOS 7 (1993), Dotazník míry vyhoření BM (1998) a Dotazník SVF 78 (2003)
byly vyhodnoceny dne pokynů v manuálech testových metod. Data byla zpracována
v programu Microsoft Excel do přehledných tabulek a následně v tomto programu
vyhodnocena pomocí statistických metod Pearsonova korelačního koeficientu a popisné
statistiky.
6. 3 Zkoumaný soubor
Do výzkumu zaměřeného na stres a jeho souvislosti u pracovníků v sociálních sluţbách se
zapojilo celkem 124 pracovníků ze dvou domovů pro osoby se zdravotním postiţením
v Praze a Slatiňanech. Z celkového počtu respondentů bylo 7 (6%) muţů a 117 (94%) ţen.
Průměrný věk celého souboru byl 40 let a průměrná doba praxe 6,9 let.
Tabulka č. 2 Popis souboru
počet seniorita věk
ţeny 117 6,9 39,9
muţi 7 8,0 38,0
celkem 124 6,9 40
Celý soubor jsme nejprve rozdělili do šesti kategorií podle délky praxe po intervalech pěti
let. U ţen jsou nejpočetněji zastoupeny ty, které mají praxi do 5 ti let (50,4%). U muţů
bylo nejvyšší zastoupení v kategoriích do 5 ti let a 6-10 let (42,9%). Celkově byla největší
četnost respondentů s praxí do 5 ti let (50%).
72
Tabulka č. 3 Rozdělení respondentů podle pohlaví a délky praxe
ženy muži celkem
praxe absolutní
četnost
relativní
četnost v
%
absolutní
četnost
relativní
četnost v
%
absolutní
četnost
relativní
četnost v
%
do 5 let 59 50,4 3 42,9 62 50
6-10 let 39 33,3 3 42,9 42 33,9
11-15 let 10 8,5 0 0,0 10 8,1
16-20 let 3 2,6 0 0,0 3 2,4
21-25 let 3 2,6 0 0,0 3 2,4
25 let a více 3 2,6 1 14,3 4 3,2
celkem 117 94,4 7 5,6 124
Dále jsme rozdělili respondenty do pěti kategorií podle věku s intervalem deset let. U ţen
byla nejpočetnější skupina v kategorii 41-50 let (36,8%), stejně jako u muţů (57,1%). Celý
souboru byl tedy nejpočetnější v kategorii 41-50 let (37,9%).
Tabulka č. 4 Rozdělení respondentů podle pohlaví a věku
ženy muži celkem
věk absolutní
četnost
relativní
četnost v
%
absolutní
četnost
relativní
četnost v
%
absolutní
četnost
relativní
četnost v
%
do 20 let 3 2,6 0 0,0 3 2,4
21-30 let 17 14,5 2 28,6 19 15,3
31-40 let 40 34,2 1 14,3 41 33,1
41-50 let 43 36,8 4 57,1 47 37,9
50 let a více 14 12,0 0 0,0 14 11,3
celkem 117 94,4 7 5,6 124
73
6. 4 Organizace a průběh šetření
Studie byla realizována v době od dubna do listopadu 2011 ve dvou domovech pro osoby
se zdravotním postiţením. Před zahájením šetření bylo osloveno 10 takových zařízení
s ţádostí o spolupráci. Ochotné spolupracovat byly pouze dvě zařízení. V prvním zařízení
bylo osloveno 90 pracovníků sociálních sluţeb a dotazníky jich vyplnilo 40 (44,4%).
Ve druhém zařízení bylo osloveno 157 pracovníků, 98 (62,4%) z nich vyplnilo dotazníky.
Z celkového počtu 138 vyplněných dotazníků jich 14 (10,1%) nebylo moţno pouţít pro
jejich neúplnost.
Všichni respondenti vyplňovali dotazníky písemnou formou a vyplněné je vhazovali do
schránky umístěné na recepci daných zařízení. Pro zajištění větší anonymity mohli
pracovníci dotazníky ukládat ještě do papírové obálky.
6. 5 Symbolika výsledkové části
SUPOS 7 = subjektivní posuzovací škála
PE = psychická pohoda
A = aktivita, činorodost
O = impulzivita, odreagování
N = psychický nepokoj, rozladěnost
U = úzkostné očekávání, obavy
D = psychická deprese, pocity vyčerpání
S = sklíčenost
∑ = celková kvalita psychického stavu
SVF 78 = strategie zvládání stresu
POZ = pozitivní strategie
POZ 1 = strategie podhodnocení a devalvace viny
POZ 2 = strategie odklonu
POZ 3 = strategie kontroly
8 = potřeba sociální opory
9 = vyhýbání se
74
NEG = negativní strategie
SEN = seniorita, délka praxe
BM = míra vyhoření
AM = aritmetický průměr
SD = směrodatná odchylka
r = korelační koeficient
PSS = pracovník v sociálních sluţbách
75
7. Výsledky výzkumu
Vzhledem k nerovnoměrnému rozloţení muţů a ţen v souboru respondentů jsme
statisticky zhodnocovali pouze celý soubor. V popisu výstupů jednotlivých dotazníků pro
přehlednost uvádíme rozdělení na muţe a ţeny v tabulkách.
7. 1 Základní výstupy SUPOS 7
Při výpočtu základních výstupů dotazníku SUPOS 7 jsme postupovali podle instrukcí
v manuálu tohoto dotazníku. Nejprve jsme vypočítali průměrnou hodnotu jednotlivých
komponent, kterou jsme následovně vydělili sumou a takto získanou hodnotu jsme
srovnávali s normami uvedenými rovněţ v manuálu.
Tabulka č. 5 Srovnání výsledků SUPOS 7 s normou u žen
Komponenta PE A O N U D S ∑
AM 8,1 7,6 3 3,6 3,5 3,5 3 51,8
AM/∑ 0,156 0,147 0,058 0,069 0,068 0,068 0,058
Norma 0,205 0,186 0,115 0,130 0,125 0,123 0,117
SD 0,098 0,077 0,051 0,048 0,049 0,053 0,058
Graf č. 3 Srovnání jednotlivých komponent psychického stavu s normou, ženy
0
0,05
0,1
0,15
0,2
0,25
0,3
0,35
PE A O N U D S
horní hranice normy
dolní hranice normy
naměřené hodnoty
76
0
0,05
0,1
0,15
0,2
0,25
0,3
0,35
0,4
PE A O N U D S
horní hranice normy
dolní hranice normy
naměřené hodnoty
Z grafu č. vyplývá, ţe v komponentách O (impulzivita), N (rozladěnost), D (pocity
vyčerpání), U (úzkostné očekávání) a S (sklíčenost) vykazovaly ţeny výsledky lehce pod
spodní hranicí normy. Ţádný z výsledků měření danou normu nepřesahoval.
Tabulka č. 6 Srovnání výsledků SUPOS 7 s normou u mužů
Komponenta PE A O N U D S ∑
AM 7,6 7,3 2,6 3,6 3,4 2,7 2,6 54,3
AM/∑ 0,140 0,134 0,048 0,066 0,063 0,050 0,048
Norma 0,239 0,214 0,115 0,116 0,113 0,107 0,097
SD 0,119 0,078 0,055 0,055 0,056 0,050 0,065
Graf č. 4 Srovnání jednotlivých komponent psychického stavu s normou, muži
U muţů se výsledky pohybovaly okolo dolní hranice normy. V komponentách A (aktivita),
O (impulzivita) a D (úzkostné očekávání) se naměřené hodnoty pohybují opět lehce pod
hranicí normy.
77
7. 2 Základní výstupy BM
Z Dotazníku míry vyhoření BM (Pines, Aronson, 1998) byly vypočítány průměrné
hodnoty BM, které jsme uspořádali do přehledných tabulek podle věku a délky praxe a
dále zpracovali do grafů.
Tabulka č. 7 Průměrné hodnoty BM podle věku
Průměrná hodnota BM pro celý soubor je 2,5, coţ je z hlediska interpretace výsledků
uspokojivý výsledek. Nejvyšší míru vyhoření z hlediska věku vykazovali PSS ve věku 51
let a více, hodnota BM byla 2,7. Tento výsledek můţeme interpretovat rovněţ jako
uspokojivý.
Naopak nejniţší míry vyhoření dosáhli PSS ve věku do 20 let, kdy hodnota BM byla 2, coţ
je z hlediska psychologie zdraví dobrý výsledek.
Porovnání míry vyhoření muţů a ţen je zřejmé z grafů č. 5 a 6, v interpretaci těchto dat
musí být ovšem přihlédnuto k velmi nízkému počtu muţů respondentů.
Průměrné hodnoty BM podle věku
věk ţeny muţi celkem
do 20 let 2,0 0 2,0
21-30 let 2,4 2,7 2,4
31-40 let 2,5 2,1 2,5
41-50 let 2,4 2,1 2,4
51 let a více 2,7 0 2,7
78
0
0,5
1
1,5
2
2,5
3
do 20 let 21-30 let 31-40 let 41-50 let 51 let a více
ţeny
muţi
celkem
Graf č. 5 Průměrné hodnoty BM podle věku
Tabulka č. 8 Průměrné hodnoty BM podle délky praxe
Průměrné hodnoty BM podle délky praxe
praxe ţeny muţi celkem
do 5 let 2,4 2,1 2,4
6-10 let 2,6 2,8 2,6
11-15 let 2,6 0 2,6
16-20 let 2,9 0 2,9
21-25 let 2,7 0 2,7
25 let a více 2,1 1,5 1,9
Nejvyšší míry vyhoření dosáhli PSS s délkou praxe 16-20 let. Hodnota BM byla u těchto
respondentů 2,9, coţ je uspokojivý výsledek, který se ale blíţí k hranici potencionálního
ohroţení.
Nejniţší hodnotu BM vykazovali PSS s délkou praxe do 5 let. Hodnota BM byla 2,4, coţ
je uspokojivý výsledek.
79
0
0,5
1
1,5
2
2,5
3
3,5
do 5 let 6-10 let 11-15 let 16-20 let 21-25 let 25 let a více
ţeny
muţi
celkem
Graf č. 6 Průměrné hodnoty BM podle délky praxe
Tabulka č. 9 Stupně vyhaslosti celého souboru
celkem
BM absolutní
četnost
relativní
četnost v
%
BM ≤ 2 44 35,5
BM 2-3 55 44,4
BM 3-4 22 17,7
BM 4-5 3 2,4
BM > 5 0 0,0
celkem 124
Podle zhodnocení četností jednotlivých stupňů vyhoření vyplývá, ţe nejvyšší počet PSS
(44,4%) vykazuje míru vyhoření BM 2-3, coţ je uspokojivý výsledek. 17,7% PSS se
nacházelo v rozmezí BM 3-4, coţ znamená potencionální ohroţení pro vznik syndromu
vyhoření. V rozmezí BM 4-5 se nacházela 4% PSS. Tento výsledek znamená
prokazatelnou přítomnost syndromu psychického vyčerpání.
80
0
10
20
30
40
50
60
BM ≤ 2 BM 2-3 BM 3-4 BM 4-5 BM > 5
Graf č. 7 Stupně vyhaslosti celého souboru
7. 3 Základní výstupy SVF 78
Dle manuálu SVF 78 byla zpracována získaná data, uspořádána do přehledných tabulek a
výsledky byly porovnány s normou zvlášť pro muţe a ţeny. Z tabulek byla dále určena
horní a dolní hranice normy a společně s naměřenými hodnotami byla tato data převedena
do názorného grafu.
Při vyhodnocování jsme se zaměřili na pozitivní strategie i s dílčími strategiemi 1, 2 a 3, na
negativní strategie a na subtesty 8 a 9, které jsme pomocí grafu vyhodnocovali jako
samostatnou skupinu.
81
Tabulka č. 10 Srovnání výsledků SVF s normami u žen
ŽENY
věk 20-34 let 35-49 let 50-64 let
naměřené
hodnoty norma SD
naměřené
hodnoty norma SD
naměřené
hodnoty norma SD
Podhodnocení (1) 9,48 7,93 4,26 11,65 8,11 3,38 11,27 8,53 4,48
Odmítání viny (2) 11,17 9,34 3,62 11,94 10,79 3,86 12,40 9,95 3,73
Odklon (3) 12,04 12,80 3,15 15,09 11,03 4,15 15,27 11,95 3,74
Náhradní
uspokojení (4) 10,48 10,57 5,00 13,04 8,53 4,06 13,87 9,00 4,76
Kontrola situace
(5) 16,57 17,52 3,61 16,71 16,13 4,50 18,53 16,40 3,19
Kontrola reakcí
(6) 15,13 15,68 3,64 16,52 15,50 4,10 17,33 15,48 4,34
Pozitivní
sebeinstrukce (7) 15,48 16,18 4,03 16,70 15,82 4,22 16,73 16,05 3,87
Úniková tendence
(10) 7,39 10,32 5,03 8,32 8,4 4,37 9,40 8,60 4,81
Perseverace (11) 12,43 17,96 4,40 11,91 16,18 6,34 14,80 15,75 5,28
Rezignace (12) 5,57 9,84 4,33 7,64 8,55 5,45 7,87 8,30 4,47
Sebeobviňování
(13) 8,17 12,41 4,35 9,19 10,95 4,89 9,53 10,95 3,89
POZ 1 10,45 8,64 3,44 11,72 9,45 2,81 11,65 9,24 3,41
POZ 2 12,14 11,68 3,44 14,01 9,78 3,53 13,62 10,48 3,75
POZ 3 15,08 16,46 2,98 17,01 15,82 3,51 16,92 15,98 3,11
POZ 12,92 12,26 2,24 14,64 11,68 2,27 14,47 11,9 2,48
NEG 9,13 12,63 3,42 9,08 11,02 4,66 10,35 10,9 3,83
Potřeba sociální
opory (8) 15,09 16,02 4,91 14,96 12,87 5,56 14,59 13,55 4,76
Vyhýbání se (9) 13,55 13,09 4,28 15,07 11,42 4,85 16,47 14,13 4,05
82
0
5
10
15
20
25
POZ 1 POZ 2 POZ 3 POZ NEG 8 9
dolní hranice normy
horní hranice normy
naměřené hodnoty
Graf č. 8 Srovnání jednotlivých strategií zvládání s normou, ženy 20-34 let
Z grafu vyplývá, ţe většina pouţívaných strategií zvládání u ţen ve věku 20-34 let byla
v normě, pouze strategie perseverace byla pod dolní hranicí normy.
Graf č. 9 Srovnání pozitivních a negativních strategií zvládání a subtestů 8 a 9 s normou,
ženy 20-34 let
U ţen ve věku 20-34 let byly naměřené hodnoty jednotlivých strategií zvládání stresu
v normě. Pouze hodnoty negativních strategií byly na dolní hranici normy.
0
5
10
15
20
25
horní hranice normy
dolní hranice normy
naměřené hodnoty
83
0
5
10
15
20
25
POZ 1 POZ 2 POZ 3 POZ NEG 8 9
dolní hranice normy
horní hranice normy
naměřené hodnoty
Graf č. 10 Srovnání jednotlivých strategií zvládání s normou, ženy 35-49 let
U ţen ve věku 35-49 let bylo pouţívání strategií zvládání stresu v normě. Ve strategiích
podhodnocení, odklon a náhradní uspokojení se respondentky pohybovaly na horní hranici
normy.
Graf č. 11 Srovnání pozitivních a negativních strategií zvládání a subtestů 8 a 9
s normou, ženy 35-49 let
0
5
10
15
20
25
horní hranice normy
dolní hranice normy
naměřené hodnoty
84
0
5
10
15
20
25
POZ 1 POZ 2 POZ 3 POZ NEG 8 9
dolní hranice normy
horní hranice normy
naměřené hodnoty
U ţen ve věku 35-49 let se naměřené hodnoty pohybovaly v případě pozitivních strategií
při horní hranici normy, zatímco hodnoty negativních strategií se blíţily k dolní hranici
normy. Horní hranici normy přesáhly pozitivní strategie POZ a POZ 2 (strategie odklonu).
Graf č. 12 Srovnání jednotlivých strategií zvládání s normou, ženy 50-64 let
Pouţívání strategií zvládání stresu bylo u ţen ve věku 50-64 let v normě.
Graf č. 11 Srovnání pozitivních a negativních strategií zvládání a subtestů 8 a 9
s normou, ženy 25-49 let
0
5
10
15
20
25
horní hranice normy
dolní hranice normy
naměřené hodnoty
85
U ţen ve věku 50-64 let dosahovaly hodnoty pozitivních strategií horní hranice normy,
v případě POZ se hodnoty s horní hranicí normy překrývaly. V případě negativních
strategií tyto hodnoty klesaly k dolní hranici normy.
Tabulka č. 11 Srovnání výsledků SVF 78 s normami u mužů
MUŽI
věk 20-34 let 35-49 let
naměřené
hodnoty norma SD
naměřené
hodnoty norma SD
Podhodnocení (1) 12,00 10,42 4,71 13,00 10,21 4,26
Odmítání viny (2) 11,00 10,98 3,22 12,60 10,92 3,62
Odklon (3) 13,00 11,36 3,27 14,00 12,00 3,53
Náhradní uspokojení (4) 14,00 10,02 4,74 9,80 8,21 4,23
Kontrola situace (5) 14,00 16,84 3,34 16,20 16,87 4,26
Kontrola reakcí (6) 17,00 14,82 4,10 17,40 15,58 3,76
Pozitivní sebeinstrukce (7) 16,00 16,31 3,38 17,00 16,92 4,28
Úníková tentendce (10) 8,00 7,47 4,18 8,80 7,76 5,28
Perseverace (11) 12,00 14,58 4,92 7,80 12,47 5,84
Rezignace (12) 7,00 8,02 3,72 5,20 6,76 3,78
Sebeobviňování (13) 9,00 10,60 4,12 7,20 9,53 3,70
POZ 1 9,75 10,70 3,31 14,00 10,57 3,38
POZ 2 13,50 10,69 3,57 11,90 10,11 3,04
POZ 3 15,67 15,99 3,00 16,87 16,46 5,59
POZ 13,86 12,46 2,43 14,29 12,38 2,15
NEG 9,00 10,17 3,13 7,25 9,13 3,86
Potřeba sociální opory (8) 13,00 13,22 5,07 9,60 11,00 5,39
Vyhýbání se (9) 9,00 10,64 4,70 15,60 11,21 4,47
Ve vzorku respondentů se nevyskytovaly muţi ve věku 50 let a více, a proto v této tabulce
nejsou zaznamenány hodnoty pro muţe ve věku 50-64 let.
86
0
5
10
15
20
25
POZ 1 POZ 2 POZ 3 POZ NEG 8 9
dolní hranice normy
horní hranice normy
naměřené hodnoty
Graf č. 12 Srovnání jednotlivých strategií zvládání s normou, muži 20-34 let
Muţi ve věku 20-34 let vykazovali pouţívání strategií zvládání stresu ve shodě s normou.
Pouze u strategie kontrola situace se naměřené hodnoty blíţily dolní hranici normy.
Graf č. 13 Srovnání pozitivních a negativních strategií zvládání a subtestů 8 a 9
s normou, muži 20-34 let
0
5
10
15
20
25
horní hranice normy
dolní hranice normy
naměřené hodnoty
87
0
5
10
15
20
25
POZ 1 POZ 2 POZ 3 POZ NEG 8 9
dolní hranice normy
horní hranice normy
naměřené hodnoty
U muţů ve věku 20-34 let byly naměřené hodnoty strategií zvládání stresu v normě. Pouze
hodnoty pozitivní strategie POZ 2 (strategie odklonu) a POZ se výrazněji blíţily k horní
hranici normy.
Graf č. 14 Srovnání jednotlivých strategií zvládání s normou, muži 35-49 let
Muţi ve věku 35.49 let se vykazovali pouţívání strategií zvládání stresu naprosto v normě.
Graf č. 15 Srovnání pozitivních a negativních strategií zvládání a subtestů 8 a 9
s normou, muži 35-49 let
0
5
10
15
20
25
horní hranice normy
dolní hranice normy
naměřené hodnoty
88
U muţů ve věku 35-49 let byly hodnoty pozitivní strategie POZ a hodnoty subtestu 9
(vyhýbání se) stejné jako hodnoty horní hranice normy pro tyto strategie. V případě
negativních strategií se naměřené hodnoty opět blíţily dolní hranici normy.
7. 4 Koreláty
Nejprve jsme provedli výpočet korelací jednotlivých sociodemografických proměnných
s komponentami všech dotazníků a samostatně výpočet korelací úrovně celkového
psychického stavu s komponentami dotazníku SVF 78. Výsledky jsme zpracovali do
přehledné tabulky a poté vypočítali hodnotu r na hladině významnosti * p < 0,05 (r =
0,158) a na hladině významnosti ** p < 0,01 (r = 0,206).
Výpočet korelací byl proveden pouze pro celý vzorek vzhledem k velmi nízkému počtu
muţů respondentů.
Tabulka č. 12 Korelace věku, seniority a vyhoření s proměnnými SUPOS 7
SUPOS
VĚK SEN BM PE A O N U D S ∑
VĚK
-0,039 0,029 0,063 -0,008 0,008 -0,009 0,101 0,029
SEN 0,466**
-0,088 0,100 0,102 0,042 0,114 0,055 0,070 0,069
BM 0,079 0,074
-0,614** -0,39** 0,455** 0,667** 0,685** 0,705** 0,597** 0,755**
∑ SUPOS
* hladina významnosti p < 0,05 (r=0,158)
* *hladina významnosti p < 0,01 (r=0,206)
Tabulka č. 13 Korelace věku, seniority, vyhoření a sumy SUPOS 7 s proměnnými SVF
78
SVF 78
POZ 1 POZ 2 POZ 3 POZ NEG 8 9
VĚK 0,145 0,135 0,265** 0,239** 0,042 -0,045 0,198*
SEN 0,043 -0,024 0,214** 0,111 0,035 -0,063 0,065
BM -0,102 -0,024 -0,138 -0,077 0,633** 0,037 0,05
∑ SUPOS -0,118 0,074 -0,153 -0,087 0,595** -0,011 0,128*
* hladina významnosti p < 0,05 (r=0,158)
* *hladina významnosti p < 0,01 (r=0,206)
89
7. 4. 1 Koreláty míry vyhoření s komponentami SUPOS 7
Na 1% hladině významnosti byl prokázán negativní vztah mezi mírou vyhoření a
komponentami PE - psychická pohoda (r = -0,614), A - aktivita, činorodost (r = -0,39) a
kladný vztah mezi mírou vyhoření a ∑ SUPOS - celková kvalita psychického stavu (r =
0,755). Z toho vyplývá, ţe se zvyšujícím se vyhořením klesá psychická pohoda, aktivita a
vůbec celková kvalita psychického stavu PSS.
Kladný vztah na 1% hladině významnosti byl prokázán mezi mírou vyhoření a
komponentami O – impulzivita (r = 0,455), N – rozladěnost (r = 0,667), D - psychická
deprese (r = 0,705), U - úzkostné očekávání (r = 0,685) a S – sklíčenost (r = 0,597). Se
zvyšujícím se vyhořením tedy stoupá impulzivita, rozladěnost, pocity vyčerpání, úzkostné
očekávání a sklíčenost PSS.
Graf č. 16 Korelace míry vyhoření s komponentami SUPOS 7
-0,8
-0,6
-0,4
-0,2
0
0,2
0,4
0,6
0,8
1
PE A O N U D S ∑
90
7. 4. 2 Korelace míry vyhoření a strategií zvládání stresu
Na 1% hladině významnosti byl prokázán kladný vztah mezi mírou vyhoření a negativními
strategiemi zvládání stresu (r = 0,633). Se zvyšujícím se vyhořením tedy stoupá u PSS také
uţívání negativních strategií zvládání stresu. Další souvislosti zvládání stresu s mírou
vyhoření nebyly prokázány.
Graf č. 17 Korelace míry vyhoření a strategií zvládání stresu
7. 4. 3 Korelace věku a strategií zvládání stresu
Kladný vztah věku a komponent POZ 3 - strategie kontroly (r = 0,265), POZ - pozitivní
strategie (r = 0,239) byl prokázán na 1% hladině významnosti. Na 5% hladině významnosti
byl prokázán kladný vztah věku a subtestu 9 - vyhýbání se (r = 0,198) dotazníku SVF 78.
Se vzrůstajícím věkem tedy stoupá pouţívání pozitivních strategií zvládání stresu, zejména
strategií kontroly. S věkem ovšem také zvyšuje pouţívání strategie vyhýbání se u PSS.
-0,2
0
0,2
0,4
0,6
0,8
POZ 1 POZ 2 POZ 3 POZ NEG 8 9
91
Graf č. 18 Korelace věku a strategií zvládání stresu
7. 4. 4 Korelace seniority a strategií zvládání stresu
Na 1% hladině významnosti byla prokázána pozitivní souvislost mezi senioritou a POZ 3 -
strategie kontroly (r = 0,214). S přibývající praxí tedy stoupá i uţívání strategií kontroly při
zvládání stresu u PSS.
Graf č. 19 Korelace seniority a strategií zvládání stresu
-0,2
0,0
0,2
0,4
0,6
0,8
POZ 1 POZ 2 POZ 3 POZ NEG 8 9
-0,2
0,0
0,2
0,4
0,6
0,8
POZ 1 POZ 2 POZ 3 POZ NEG 8 9
92
7. 4. 5 Korelace celkové kvality psychického stavu se strategiemi zvládání stresu
Na 5% hladině významnosti byl prokázán kladný vztah mezi celkovou kvalitou
psychického stavu a subtestem 9 - vyhýbání se (r = 0,128) dotazníku SVF 78.
Na 1% hladině významnosti byl prokázán kladný vztah mezi celkovou kvalitou
psychického stavu a negativními strategiemi (r = 0,595).
Z výsledků plyne, ţe se zvyšujícím se pouţíváním negativních strategií a strategie
vyhýbání se klesá celková kvalita psychického stavu u PSS.
Graf č. 20 Korelace celkové kvality psychického stavu se strategiemi zvládání zátěže
-0,8
-0,6
-0,4
-0,2
0
0,2
0,4
0,6
0,8
POZ 1 POZ 2 POZ 3 POZ NEG 8 9
93
8. K platnosti hypotéz
Pro účely této práce jsme stanovili celkem tři hypotézy H1 – H3, ke kterým se nyní
vyjádříme.
H1: Se zvyšujícím se vyhořením statisticky významně klesá celková kvalita
psychického stavu u PSS.
Mezi vyhořením a celkovou kvalitou psychického stavu byla prokázána pozitivní korelace
(p < 0,01, r = 0,755), coţ znamená, ţe se zvyšujícím se vyhořením klesá celková kvalita
psychického stavu. H1 tedy přijímáme.
H2: Vzrůstající míra vyhoření statisticky významně souvisí s používáním negativních
strategií zvládání stresu.
Korelační analýza ukázala pozitivní korelaci mezi vyhořením a negativními strategiemi (p
< 0,01; r = 0,633)., z čehoţ vyplývá, ţe se zvyšujícím se vyhořením stoupá uţívání
negativních strategií stresu. H2 přijímáme.
H3: Pozitivní strategie zvládání stresu u PSS statisticky významně souvisejí se
zvyšujícím se věkem.
Pozitivní korelace byla prokázána mezi věkem a pozitivními strategiemi (p < 0,01; r =
0,239), zejména strategií kontroly (p < 0,01, r = 0,265). Potvrdilo se tedy, ţe se
vzrůstajícím věkem stoupá celkové pouţívání pozitivních strategií zvládání stresu, zejména
pouţívání strategií kontroly. H3 přijímáme.
94
9. Diskuze
Práce v sociálních sluţbách není jednoduchá, jedná skutečně o povolání a mnozí
pracovníci, kteří v této oblasti pracují, svou práci také jako povolání vnímají. Tuto práci
nelze označit pouze jako zaměstnání z několika prostých důvodů. Zde nejde pouze o
vykonávání úkonů, ze kterých poté vzejde uspokojivý výsledek. Jde spíše o dávání velké
energie, pochopení a mnohdy vlastního sebezapření do práce, jejíţ výsledky bývají nejasné
nebo nejisté. Toto je konkrétně případ například pracovníků sociálních sluţeb, kteří se
starají o mentálně postiţené klienty. Práce s nimi můţe být velmi zábavná, ale na druhé
straně stojí právě ona satisfakce za vynaloţenou energii, která se dostavuje v řádech let, a
navíc pokroky těchto klientů bývají velmi malé.
Zařízení, která jsou uzpůsobená pro práci s mentálně postiţenými klienty, se dnes nazývají
domovy pro osoby se zdravotním postiţením, dříve to byly ústavy sociální péče. V naší
společnosti je snaha začleňovat tyto klienty do normálního ţivota a děje se tak několika
způsoby. Existuje tzv. sluţba chráněného bydlení, která spočívá v umoţnění klientům
bydlet v bytě, většinou ještě s dalšími klienty a starat se chod domácnosti, vařit, prát, atd.
Jde o určitý způsob integrace, na který samozřejmě dohlíţejí pracovníci sociálních sluţeb,
kteří klienty učí fungovat ve vlastním domově. Další moţnou integrací je hledání nebo
vytváření pracovních míst pro tyto klienty, stále je tu však nutný dohled odborných
pracovníků.
Z předchozích odstavců jasně vyplývá, ţe práce s mentálně postiţenými klienty je velmi
náročná a stresující a odměnou nebývají ani výsledky této práce, ale bohuţel ani finanční
ohodnocení. Proto jsme se v naší práci zaměřili na zvládání stresu a jeho souvislosti u
pracovníků v sociálních sluţbách, konkrétně u pracovníků domovů pro osoby se
zdravotním postiţením.
Cílem nebylo zjistit pouze úroveň stresu, ale také vyhoření a kvalitu psychického stavu u
pracovníků v sociálních sluţbách. Pro účely naší práce byli zvoleni pracovníci ze
dvou domovů pro osoby se zdravotním postiţením, kteří pracují s lidmi s mentálním
postiţením. Důvodem tohoto výběru bylo nejen moţné rozšíření výzkumu o další
pracovníky sociálních sluţeb, ale také neochota ostatních zařízení ke spolupráci. Výsledky
95
naší tedy není moţné aplikovat na pracovníky v jakýchkoliv sociálních sluţbách, ale jsou
aplikovatelné pouze na ty, kteří pracují v domovech pro osoby se zdravotním postiţením.
Celkem jsme oslovili 247 zaměstnanců sociálních sluţeb ve dvou zařízeních, z nichţ
správně vyplnilo námi poskytnuté dotazníky 124 pracovníků. Z celého počtu respondentů
bylo 117 ţen (94,4%) a 7 muţů (5,6%). Počet muţů je v tomto případě velmi nízký, coţ je
výzvou pro další výzkum, ve kterém by byl počet muţů mnohem vyšší a bylo by moţné
statisticky srovnávat dosaţené výsledky muţů a ţen. Ochota zaměstnanců vyplňovat
dotazníky a poskytnout tak cenné údaje můţe souviset nejen s povahou daných dotazníků,
ale také s kulturou organizace, ve které pracují. Některá zařízení jsou velmi otevřená
různým šetřením a pomoci studentům při jejich výzkumech, pro jiná zařízení je taková
pomoc zátěţí.
Průměrný věk pracovníků sociálních sluţeb byl 40 let a průměrná délka praxe byla 6,9
roku. Nejvyšší počet zaměstnanců byl ve věku 41-50 let a v zařízeních pracovalo nejvíce
zaměstnanců s praxí do 5 let, coţ je zajímavé, protoţe podle věku lze usuzovat, ţe v těchto
zařízeních zřejmě nepracují většinou absolventi, ale zaměstnanci, kteří původně pracovali
v jiném oboru. Je tedy moţné, ţe tito zaměstnanci, stejně jako absolventi, měli na počátku
své práce v sociálních sluţbách idealizovaná a nereálná očekávání.
V první řadě jsme zjišťovali obvyklý psychický stav dle SUPOS 7. Tato metoda umoţňuje
předvídat nebezpečí vzniku a rozvoje tzv. „kritického psychického stavu“ a předcházet
neţádoucím účinkům psychického selhávání. V našem případě byly výsledky ve všech
komponentách psychického stavu výsledky pracovníků v sociálních sluţbách v normě,
pouze v některých případech jsme evidovali mírný pokles vzhledem k normě. U ţen byly
výsledky mírně pod normou v komponentě O (impulzivita), která je definovatelná
náladovostí, obtíţným sebeovládáním nebo výbušností. Ţeny pracující v sociálních
sluţbách jsou tedy méně náladové, výbušné, impulzivní. Stejně tak byly jejich výsledky
mírně pod normou v oblasti psychické deprese. Ţeny v sociálních sluţbách mají méně
tendencí k pasivitě, apatii, pesimismu nebo otrávenosti. Tyto charakteristiky mohou být
ovšem dány také samotnou povahou práce, která je ve velké míře pečovatelská a pokud jde
o pečování, jde o zejména u ţen o přirozenější chování neţ u muţů, a proto mohou být tyto
výsledky korespondující s obecnými charakteristikami pečujících ţen. U muţů tomu bylo
velmi podobně, ale při interpretaci výsledků je také nutné přihlédnout k velmi nízkému
počtu muţů, kteří se zúčastnili našeho výzkumu. Muţi v sociálních sluţbách vykazovali
96
niţší výsledky oproti normě v komponentách O (impulzivita), N (psychický nepokoj), U
(úzkostné očekávání) a D (psychická deprese). Tyto výsledky ukazují, ţe muţi v sociálních
sluţbách jsou méně náladoví, vyskytuje se u nich méně tenze provázená motorickým
neklidem, rozmrzelostí, nespokojeností a jsou méně nejistí, napjatí, pesimističtí, otrávení
nebo apatičtí. Výsledky dotazníku SUPOS 7 mohou být dány přítomností supervize
v daných zařízeních, odchylky od normy jsou ale velmi malé, téměř nepatrné. Můţeme
tedy říci, ţe výsledky SUPOS 7 byly v normě.
Další pouţitou metodou byl Dotazník míry vyhoření BM, díky kterému jsme zjišťovali
úroveň vyhoření pracovníků v sociálních sluţbách. Celková průměrná hodnota vyhoření
byla 2,5, coţ je uspokojivý výsledek, ne však dobrý z hlediska psychologie zdraví.
Nejvyšší míru vyhoření vykazovali pracovníci ve věku 51 let a více. Vyhoření dosahovalo
hodnoty 2,7, coţ je stále ještě uspokojivý výsledek, který se však blíţí hranici
potencionálního ohroţení. Hodnota 2,7 byla také zaznamenána u muţů ve věku 21-30 let,
tento výsledek však nemůţe být vypovídající vzhledem k nízkému počtu muţů v našem
výzkumu a nepřítomnosti muţů ve věku do 20 let a 51 let a více. Pokud se podíváme na
výsledky míry vyhoření z hlediska praxe, nejvyšší vyhoření vykazovali pracovníci
v sociálních sluţbách s praxí trvající 16-25 let. Hodnota vyhoření byla 2,9, coţ je výsledek
velmi blízký potencionální hranici ohroţení. Tento fakt by mohl být dán povahou práce,
která ne vţdy přináší uspokojivé výsledky. Pokud pracovník v sociálních sluţbách čelí
dlouhodobě stresovým situacím, které nejsou kompenzovány vhodnými supervizními
zásahy nebo patřičným ohodnocením, můţe u něj dojít k rozvoji syndromu vyhoření. 4%
pracovníků v sociálních sluţbách se nacházela v rozmezí hodnot 4-5, coţ znamená
prokazatelnou přítomnost syndromu vyhoření. Ţádný z pracovníků se nevyskytoval
v rozmezí hodnot 5 a více, coţ by znamenalo havarijní signál a nutnou terapeutickou
pomoc.
Posledním nástrojem získávání dat byl dotazník SVF 78 (Strategie zvládání stresu), který
zachycuje postupy, jichţ se uţívá při zpracování stresu. Většina výsledků tohoto dotazníku
byla v normě, v některých případech však byly patrné mírné odchylky. Ţeny ve věku 20-34
let vykazovaly pouţívání negativních strategií na spodní hranici normy. Mezi tyto
negativní strategie patří úniková tendence, perseverace, rezignace a sebeobviňování.
Pouţívání strategie perseverace bylo u těchto ţen pod hranicí normy. Perseverace je
charakteristická neschopností se myšlenkově odpoutat od proţívaných zátěţí a výsledek
97
lze interpretovat jako pozitivní vzhledem k tomu, ţe náročné a stresové situace je třeba
řešit, aby nedocházelo ke vzniku chronického stresu. Stejně tak dobrý výsledek přinášejí
hodnoty pro strategie rezignace a sebeobviňování, které korespondovali se spodní hranicí
normy. Strategie rezignace zahrnují pocity bezmocnosti a beznaděje a v jejich důsledku se
jedinec vzdává dalšího snaţení o zdolání situace. Sebeobviňování vyjadřuje sklon ke
sklíčenosti a přisuzování chyb vlastnímu jednání. Z toho vyplývá, ţe ţeny ve věku 20-34
let pracující v sociálních sluţbách nepodléhají stresu a snaţí se s ním efektivně vyrovnávat.
Naopak ţeny ve věku 35-49 let vykazovaly výsledky na horní hranici normy ve strategiích
podhodnocení, odklon a náhradní uspokojení, všechny patří mezi pozitivní strategie.
Jedinci, kteří pouţívají strategii podhodnocení, mají tendenci přisuzovat si menší míru
stresu ve srovnání s ostatními. Strategie odklonu je charakteristická odklonem od
zátěţových situací nebo příklonem k situacím, které nesouvisejí se stresem. Náhradní
uspokojení zahrnuje jednání směřující k pozitivním aktivitám, situacím nebo pocitům.
Ţeny ve věku 50-64 let vykazovaly hodnoty nad hranicí normy v oblasti pozitivních
strategií, zejména POZ2 (strategie odklonu). Na horní hranici normy byly hodnoty
strategie náhradní uspokojení. Všechny ţeny v našem výzkumu pouţívali více pozitivní
strategie a méně negativní strategie zvládání stresu, z čehoţ vyplývá, ţe se snaţí
vyrovnávat se stresem efektivně. U muţů byly všechny výsledky dotazníku SVF 78
v normě, pouze u muţů ve věku 35-49 let byly výsledky u pouţívání pozitivních strategií a
strategie vyhýbání se na horní hranici normy. Vyhýbání se zahrnuje tendenci vyhnout se
zátěţi a záměr zamezit další konfrontaci s podobnou situací. Výsledky ukazují, ţe i muţi
pracující v sociálních sluţbách, alespoň ti ve věku 35-49 let pouţívají efektivní strategie
zvládání stresu. Naše výsledky ukazují, ţe sociální pracovníci pouţívají spíše pozitivní neţ
negativní strategie zvládání stres, coţ bylo prokázáno i v dalších studiích (např. Gellis,
2002).
Na základě korelační analýzy jsme zjistili, ţe vyhoření významně souvisí s psychickým
stavem pracovníků v sociálních sluţbách. Se zvyšujícím se vyhořením u nich stoupá
impulzivita, rozladěnost, psychická deprese, úzkostné očekávání a sklíčenost a současně
klesá psychická pohoda a činorodost. Celková kvalita psychického stavu s vyhořením
klesá. Bylo také prokázáno, ţe se zvyšujícím se vyhořením stoupá uţívání negativních
strategií zvládání stresu. Ukázalo se také, ţe s věkem u pracovníků v sociálních sluţbách
stoupá pouţívání pozitivních strategií zvládání stresu, zejména strategií kontroly, které
zahrnují snahy zvládat a kontrolovat situaci. Souvislost s věkem byla prokázána také u
98
strategie vyhýbání se. U pracovníků v sociálních sluţbách také s přibývající praxí stoupá
uţívání strategií kontroly. Toto je zajímavý výsledek, pokud si ho dáme do souvislosti
s výsledky dotazníku BM, které ukázaly, ţe se nejvyššího vyhoření dosahují pracovníci
v sociálních sluţbách s praxí 16-20 let a ve věku 51 let a více. Pokud s věkem stoupá
uţívání pozitivních strategií zvládání stresu, měli by být tito pracovníci vyrovnanější a
nemělo by se u nich projevovat vyhoření v takové míře. Na druhou stranu, nejvyšší
vyhoření, kterého pracovníci v sociálních sluţbách dosáhli, bylo uspokojivé. Tento
paradox by mohl být předmětem dalšího zkoumání. Celková kvalita psychického stavu
pracovníků v sociálních sluţbách souvisí s pouţíváním strategie vyhýbání se a pouţíváním
negativních strategií. K podobným výsledkům dospěli Polman, Borkoles a Nicolls (2010),
kteří zjistili vliv rezignace a vyhýbání se na vznik syndromu vyhoření. Čím více pracovníci
v sociálních sluţbách pouţívají negativní strategie zvládání stresu, tím se zhoršuje, klesá
celková kvalita jejich psychického stavu.
Naše práce byla limitována zejména nedostatečným počtem muţů, kteří by vyplnili námi
předloţené dotazníky, ale také zaměřeností pouze na jednu oblast sociálních sluţeb. Na
druhou stranu moţná právě tato zaměřenost můţe pomoci daným organizacím k náhledu
na situaci a v návaznosti mohou hledat různá řešení vedoucí ke zlepšení psychického stavu
pracovníků sociálních sluţeb v těchto organizacích. Ačkoli jsou naše výsledky uspokojivé
(pracovníci v sociálních sluţbách nevykazují alarmující úroveň vyhoření ani pouţívání
negativních strategií stresu), neměli bychom povaţovat stres u pracovníků v sociálních
sluţbách za uzavřenou kapitolu. Je jasné, ţe tito pracovníci jsou stresu vystaveni a měli by
se nadále věnovat svému sebezdokonalování v oblasti duševní hygieny a vyrovnávání se
s tímto stresem.
99
10. Závěr
Data pro empirickou část této práce byla získána od pracovníků v sociálních sluţbách
pracujících v domovech pro osoby se zdravotním postiţením. Závěry, které vycházejí ze
statistického zpracování těchto dat, proto nelze zobecňovat pro všechny pracovníky
v sociálních sluţbách.
V oblasti vyhoření jsme zaznamenali tyto výsledky:
a) PSS vykazují nejvyšší míru vyhoření ve věku 51 let a více a s praxí 16-20 let,
b) PSS vykazují nejniţší míru vyhoření při praxi 25 let a více,
c) PSS jsou v oblasti vyhoření na úrovni uspokojivého výsledku,
d) u PSS se vzrůstající mírou vyhoření klesá celková kvalita psychického stavu,
e) se zvyšující se vyhořením u PSS se zvyšuje také uţívání negativních strategií
zvládání stresu.
V oblasti strategií zvládání stresu jsme došli k těmto závěrům:
a) PSS pouţívají více pozitivní neţ negativní strategie zvládání stresu,
b) se zvyšujícím se věkem stoupá u PSS pouţívání pozitivních strategií stresu,
c) s přibývající praxí u PSS stoupá uţívání strategií kontroly při zvládání stresu.
d) se zvyšujícím pouţíváním negativních strategií u PSS klesá celková kvalita jejich
psychického stavu.
Zajímavé je, ţe výpočet korelace neukázal, ţe by se zvyšující senioritou stoupalo také
vyhoření u pracovníků v sociálních sluţbách.
100
11. Souhrn
Sociální sluţba je činnost, díky které je zajišťována pomoc lidem v nepříznivé ţivotní
situaci. V ČR pracuje v sociálních sluţbách cca 55 tis. pracovníků, kteří jsou denně
vystaveni působení stresu, který můţe vyplývat nejen z prostředí, ve kterém pracují, ale
také z povahy jimi vykonávané pracovní činnosti. Stres, který pracovníci v sociálních
sluţbách zaţívají, můţe mít své důsledky nejen ve vzniku syndromu vyhoření, ale
ovlivňuje také psychický stav těchto pracovníků. Dalším faktorem, který rozhodně
nepřispívá ke zlepšení psychického stavu pracovníků v sociálních sluţbách, jsou jejich
dlouhodobě nízké platy, za jejichţ zvýšení bojují odboráři jiţ spoustu let. Nejhorší platové
ohodnocení mají pracovníci přímé péče, jejichţ průměrná měsíční mzda je hluboko pod
celostátním průměrem.
Problémem nemusí být pouze pracovní prostředí, ale také administrativní zátěţ, kterou
s sebou práce v sociálních sluţbách přináší. Ke všemu musí být záznamy, pracovníci
neustále vyplňují formuláře nebo dělají zápisy a díky tomu jim pak zbývá nejen méně času,
ale také energie pro práci s klienty. V konečném důsledku, pokud sečteme všechny faktory,
které působí na pracovníky v sociálních sluţbách stresově, tito pracovníci mohou buď
vyhořet, nebo změnit zaměstnání. Pro zaměstnavatele není ani jeden z těchto důsledků
výhodný, a proto by se měl snaţit předcházet fluktuaci zaměstnanců tím, ţe je bude
podporovat (pokud ne finančně, pak alespoň pomocí supervize).
Pojem stres se stal v moderní společnosti pojmem, který charakterizuje rychlou dobu, ve
které nemáme čas, a neustále nás něco tlačí nebo nestíháme plnit své povinnosti. Není
divu, pracovní tempo se zrychluje, ve světě počítačů a internetu jsou všechny úkony
mnohem jednodušší a rychlejší neţ dříve a svět kolem nás nabízí tolik moţností, ţe
nevíme, kterou si vybrat dřív. V pracovním prostředí jsou na člověka kladeny neustále
vyšší a vyšší nároky, dochází ke zvyšování norem, zavádění různých opatření zvyšujících
kvalitu práce, ale za jakou cenu. Stres ovšem není pouze odpovědí na působení vnějších
činitelů, jedná se o vnitřní stav nadměrného zatíţení či ohroţení. I přesto, ţe v nás má
pojem stres většinou negativní konotaci, nemusí mít vţdy pouze negativní důsledky. Pokud
stresovou situaci proţíváme negativně, jedná se o distres, zaţíváme-li však pozitivní emoce
a přesto se objevuje stresová reakce, jde o eustres. Příkladem takového pozitivního stresu
101
je například svatba nebo narození dítěte. Určitá míra stresu je také pro člověka důleţitá,
protoţe ho udrţuje ve střehu a rozvíjí ho.
Existují různé teorie stresu, které vysvětlují jeho vznik a reakce na něj. Jedním
z průkopníků těchto teorií byl H. Selye, který oproti svým předchůdcům zahrnul do své
teorie GAS také problematiku adaptace. GAS (General Adaptation Syndrom) probíhá ve
třech fázích, kterými jsou poplachová reakce, rezignace a vyčerpání. Reakce na stres je
provázena nejen fyzickými, ale také psychickými příznaky. Díky vyplavování specifických
hormonů do krve stoupá při reakci na stres tepová frekvence, mobilizují se zdroje energie a
organismus je v připravenosti k akci. Na psychické úrovni se reakce můţe projevovat
úzkostí, agresí, ale také depresí. Fyzické příznaky zátěţe ovlivňují imunitní systém, čímţ
můţe být ovlivňováno zdraví člověka. Stres má vliv zejména na kardiovaskulární systém a
vznik ischemické choroby srdeční. Pokud se člověk ocitne v situaci, která je pro něj
stresující, aktivují se také specifické strategie zvládání této zátěţe, tzv. copingové strategie.
Ke zvládání stresu pouţíváme nevědomě také obranné mechanismy. Stres můţe člověk
zaţívat v různých ţivotních situacích, které jsou rozdílně náročné. Více neţ třetinu svého
ţivota člověk stráví v zaměstnání, od kterého očekává uspokojení a určité naplnění svých
ţivotních cílů. Je zřejmé, ţe určitou míru pracovního stresu zaţívá ve svém zaměstnání
kaţdý, tento stres by však neměl přesahovat moţnosti kaţdého člověka vyrovnat se s ním.
Lehce se totiţ můţe stát, ţe člověk vlivem pracovního přetíţení poškodí zdraví nebo u něj
dojde ke vzniku syndromu vyhoření, pro jehoţ nápravu je nutná terapeutická pomoc.
Vyhoření není charakteristické pouze jedním projevem, ale jedná se o soubor příznaků na
psychické i fyzické úrovni. Jedná se o určitou formu vyčerpání, která je spojována zejména
s vykovávaným povoláním. Dříve se uvádělo, ţe syndrom vyhoření postihuje pouze
pracovníky v tzv. pomáhajících profesích, dnes se však ukazuje, ţe vyhoření postihuje
jedince ve všech profesích, ve kterých přicházejí do kaţdodenního kontaktu s lidmi.
Vyhořením tedy mohou trpět například úředníci, dispečeři nebo policisté. Prediktory
vyhoření však nemusí být pouze vykonávaná profese, kaţdý úřední přeci rozhodně není
vyhořelý, pro vznik vyhoření jsou důleţité také různé osobnostní charakteristiky nebo
způsoby, jakými se vyrovnáváme se stresem. Vyhoření neovlivňuje pouze pracovní, ale
také soukromý ţivot. Člověk je tělesně i duševně vyčerpán, nemá chuť, nemůţe jiţ dál
dostát všemu, co se po něm ţádá. Tyto pocity se přenášejí i do jeho sociálních vztahů.
Vyhoření není záleţitostí dní, ale měsíců aţ let. Jde o plíţivý proces, který má také své
102
specifické fáze a také není snadné ho rozeznat hned v počátcích. Na počátku celého
procesu bývá obrovské nadšení pro práci a ideály, které se postupně rozplývají v náporu
reality. Tito pracovníci ztrácející své idealizované představy a neschopni vyrovnat se
s realitou pracovního procesu, ve kterém se vyskytli, začínají postupně pochybovat o
smyslu své práce, aţ ho úplně ztratí. U vyhoření v zaměstnání není důleţitá pouze péče o
jiţ vyhořelé pracovníky, ale mnohem důleţitější je předcházení vzniku tohoto syndromu.
Účinnou prevencí můţe být schopnost relaxovat, chování typu B, vhodný time-
management, ale také hardiness a v neposlední řadě supervize, která je velmi vhodným
nástrojem prevence.
Poslední kapitoly naší práce jsme věnovali zahraničním výzkumům, které se zaměřují na
stres a jeho souvislosti s osobnostními charakteristikami a syndromem vyhoření nejen u
pracovníků v sociálních sluţbách. Několik studií prokázalo přímý vliv stresu na syndrom
vyhoření, jiné například vliv osobnosti typu D na symptomy vyhoření. Ukázalo se také, ţe
sociální opora v práci má zásadní vliv na vnímání stresu a přecházení vyhoření. U
pracovníků v sociálních sluţbách hraje roli při vzniku vyhoření zejména moţnost pracovní
autonomie, locus of control, sociální opora a práce v soukromé nebo veřejné sféře.
Pro výzkum stresu u pracovníků v sociálních sluţbách bylo osloveno cca 10 domovů pro
osoby se zdravotním postiţením, z nichţ pouze dvě organizace byly ochotny
spolupracovat. Z těchto organizací se podařilo získat vyplněné dotazníky od 124
respondentů, z nichţ bylo 7 muţů. Pro účely naší práce byly pouţity tři standardizované
dotazníky: Subjektivní posuzovací škála SUPOS 7, Dotazník míry vyhoření BM a
Strategie zvládání stresu SVF 78. Cílem této práce bylo zjistit úroveň psychického stavu,
míru vyhoření a pouţívané strategie vládání stresu u pracovníků v sociálních sluţbách.
Dále jsme chtěli zjistit souvislosti sociodemografických proměnných s úrovní psychického
stavu, mírou vyhoření a pouţívanými strategiemi zvládání stresu a souvislosti pouţívaných
strategií zvládání stresu s mírou vyhoření. Všech těchto cílů bylo dosaţeno. Ukázalo se, ţe
pracovníci v sociálních sluţbách pouţívají spíše pozitivní strategie zvládání stresu a jejich
psychický stav i vyhoření nedosahují tak vysokých hodnot, které by ukazovali na zásadní
problém. Přesto nelze tyto výsledky zlehčovat, jelikoţ se potvrdila souvislost mezi
vyhořením a celkovou kvalitou psychického stavu i pouţíváním negativních strategií
zvládání stresu.
103
Další výzkum by mohl být zaměřený na zdroje stresu u pracovníků v sociálních sluţbách
nebo rozšířen na další oblasti sociálních sluţeb, čímţ by se výsledky staly vypovídajícím
nejen pro pracovníky domovů pro osoby se zdravotním postiţením.
104
Použitá literatura
1. Atkinson, R., L., Atkinson, R., C., Smith, E., E., Bem D., J., Nolen-Hoeksema, S.
(2003). Psychologie. Praha: Portál.
2. Baštecká, B. Goldmann, P. (2001). Základy klinické psychologie. Praha: Portál.
3. Baštecká, B., et al. (2003). Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál.
4. Baštecký, J., Šavlík, J., Šimek, J. (1993). Psychosomatická medicína. Praha: Grada
Avicenum.
5. Freud, A. (2006). Já a obranné mechanismy. Praha: Portál.
6. Freud, S. (1990). O člověku a kultuře. Praha: Odeon.
7. Guggenbühl-Craig, A. (2007). Nebezpečí moci v pomáhajících profesích. Praha:
Portál.
8. Hartl, P., Hartlová, H. (2004). Psychologický slovník. Praha: Portál.
9. Havrdová, Z., Šolcová, I., Hradcová, D., Rohanová, E. (2010). Kultura organizace
a syndrom vyhoření. Československá psychologie, 54(3), 235-248.
10. Hewstone, M., Stroebe, W. (2006). Sociální psychologie. Praha: Portál.
11. Jeklová, M. (2006). Syndrom vyhoření. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí.
12. Jůn, H. (2010). Moc, pomoc a bezmoc v sociálních službách a ve zdravotnictví.
Praha: Portál.
13. Kallwass, A. (2007). Syndrom vyhoření v práci a v osobním životě. Praha: Portál.
105
14. Kebza, V., et al. (1997). Zvládání stresu. Praha: SZÚ.
15. Kebza, V. (2003). Syndrom vyhoření. Praha: SZÚ.
16. Kopřiva, K. (1997). Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál.
17. Králová, M. (2010). Psychický stav návštěvníků klimatoterapeutického zařízení.
Bakalářská diplomová práce, Univerzita Palackého, Olomouc.
18. Krejčířová, O., Treznerová, I. (2011). Malý lexikon sociálních služeb. Olomouc:
UPOL.
19. Křivohlavý, J. (1998). Jak neztratit nadšení. Praha: Grada.
20. Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portál.
21. Křivohlavý, J. (2002). Psychologie nemoci. Praha: Grada.
22. Křivohlavý, J. (2008). Konflikty mezi lidmi. Praha: Portál.
23. Matoušek, O. (2003). Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál.
24. Matoušek, O. (2005). Pracovní stres a zdraví. Praha: VÚBP.
25. Matoušek, O. (2007). Základy sociální práce. Praha: Portál.
26. Mayerová, M. (1997). Stres, motivace a výkonnost. Praha: Grada.
27. Mikšík, O. (2009). Psychika osobnosti v období závažných životních změn. Praha:
Karolinum.
106
28. Mohapl, P., Adámková, A., Skýpalová, V. (1984). Několik poznámek
k psychologické struktuře chování typu A. Varia psychologica III, s. 93-97.
Olomouc: UPOL.
29. Nakonečný, M. (2004). Psychologie téměř pro každého. Praha: Academia.
30. Paulík, K. (2010). Psychologie lidské odolnosti. Praha: Grada.
31. Plháková, A. (2007). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.
32. Pörtner, M. (2009). Na osobu zaměřený přístup v práci s lidmi s mentálním
postižením a s klienty vyžadujícími trvalou péči. Praha: Portál.
33. Praško, J. (2001). Proti stresu krok za krokem. Praha: Grada.
34. Praško, J. (2003). Jak se zbavit napětí, stresu a úzkosti. Praha: Grada.
35. Rush, M., D. (2003). Syndrom vyhoření. Praha: Návrat domů.
36. Smékal, V. (2007). Pozvání do psychologie osobnosti. Brno: Barrister & Principal.
37. Stock, Ch. (2010). Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout. Praha: Grada.
38. Šmarda, J., et al. (2007). Biologie pro psychology a pedagogy. Praha: Portál.
39. Šolcová, I., Kebza, V. (2006). Typy chování, typy osobnosti a jejich vztah ke zdraví.
Československá psychologie, 50 (5), 419-430.
40. Špaténková, N. (2004). Krize: psychologický a sociologický fenomén. Praha: Grada.
41. Urbanovská, E. (2008). Jak proti syndromu vyhoření? aneb Pomoc pro pomáhající.
In Vašatková, J., Hoferková, S. (eds.) Příručka sociálního pracovníka. Olomouc:
UPOL.
107
42. Vágnerová, M. (2000). Psychopatologie pro pomáhající profese Praha: Portál.
43. Vašatková, J., Hoferková, S. (eds.), et al. (2008). Příručka sociálního pracovníka.
Olomouc: UPOL.
44. Výrost, J., Slaměník, I. (2001): Aplikovaná sociální psychologie. Praha: Grada.
45. Výrost, J., Slaměník, I. (2008). Sociální psychologie. Praha: Grada.
Elektronické zdroje:
46. Acker, G. M. (2010). The challenges in providing services to clients Roth mental
illness: Managed care, burnout and static symptoms among social workers.
Community Ment Health Journal, 46, 591-600.
http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed?term=45.%09Acker%2C%20G.%20M.%20
%282010%29.%20The%20challenges%20in%20providing%20services%20to%20
clients%20Roth%20mental%20illness%3A%20Managed%20care%2C%20burnout
%20and%20static%20symptoms%20among%20social%20workers.
47. Alarcon, G. Eschleman, K., J., Bowling, N., A. (2009). Relationships between
personality variables and burnout: A meta-analysis. Work&Stress, Vol. 23, 244-
263. http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/02678370903282600
48. Ben-Zur, H., Michael, K. (2007). Burnout, social support, and coping at work
among social workers, psychologist and nurses: The role of challenge/control
appraisals. Social Work and Health Care, 45(4), 63-82.
http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1300/J010v45n04_04
49. Boyes, J., Wind, L. H., Kang, S.-Y. (2012). Exploring the relationship between
employment based social capital, job stress, burnout, and intent to leave among
child protection workers: An age-based path analysis model. Children and Youth
Services Review, 34(1), 50-62.
http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0190740911003355
108
50. Bradley, J., Cartwright, S. (2002). Social support, job stress, health and job
satisfaction among nurses in the United Kingdom. International Journal of Stress
Management, 9(3), 163–182.
http://xa.yimg.com/kq/groups/13354653/2134877345/name/Social+Support,+Job+
Stress,+Health,+and+Job.pdf
51. Cohen, S., Williams, G., M. (1991). Stress and infections disease in humans.
Psychological Bulletin, 109(1), 5-24.
http://meagherlab.tamu.edu/M-
Meagher/%20health%20psyc%20630/readings%20630/stress%20readings/cohen%
20williamson.pdf
52. Daniels, K., Guppy, A. (1993). Occupational stress, social support, job kontrol and
psychological well-being. Cranfield School of Management, Working Paper.
https://dspace.lib.cranfield.ac.uk/retrieve/435/coareport9602.pdf
53. Gellis, Z. D. (2002). Coping with occupational stress in healthcare: The
comparison of social workers and nurses. Administration in Social Work, 26(3),
37-52. http://digilib.bc.edu/reserves/sw873/gellis873.pdf
54. Gray-Stanley, J., A., Muramatsu, N. (2011). Work stress, burnout, and social and
personal resources among direct care workers. Research in Developmental
Disabilities, 32, 1065-1074.
http://pdn.sciencedirect.com/science?_ob=MiamiImageURL&_cid=271793&_user
=990403&_pii=S0891422211000266&_check=y&_origin=article&_zone=toolbar
&_coverDate=30-Jun-
2011&view=c&originContentFamily=serial&wchp=dGLbVlt-
zSkzk&md5=e9933e641797e5e638cd5b12afdb1062/1-s2.0-S0891422211000266-
main.pdf
109
55. Honkonen, T., Aloha, K., Petrovaara, M., et al. (2006). The association between
burnout and physical illness in the general population – Results from the Finnish
health 2000 study. Journal of Psychosomatic Research, 61(1), 59-66.
http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0022399905004319
56. Kašpárek, Z. (2010): Rozhovor s Jaromírem Drábkem. Sociální sluţby, 7(10), říjen
2010, str. 12-13. http://socialnisluzby.eu/assets/pdf/Socialni-sluzby-rijen2010-
final.pdf
57. Kim, H., Stoner, M. (2008). Burnout and turnover intention among social workers:
Effects of role stress, job autonomy and social support. Administration in Social
Work, 32(3), 5-25.
http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/03643100801922357
58. Kim, H., Lee, S. Y. (2009). Supervisory, communication, and turnover intention
among social workers in health care settings. Social Work in Health Care, 48(4),
364-385. http://www.tandfonline.com/doi/pdf/10.1080/00981380802598499
59. Knudsen, H. K., Ducharme, L. J., Roman, P. M. (2007). Job stress and poor sleep
quality: Data from american sample of full-time workeres. Social Science &
Medicine, 64(10), 1997-2007.
http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0277953607000676
60. Lloyd, Ch., King, R., Chenoweth, L. (2002). Social work, stress and burnout: A
review. Journal of Mental Health, 11 (3), 255-265.
http://espace.uq.edu.au/eserv/UQ:62252/SocialWorkStressBurnout.pdf
61. Mitani, S., Fujita, M., Nakata, K., Shirakawa, T. (2006). Impact of post-traumatic
stress disorder and job-ralted stress on burnout: A study of fire service workers.
The Journal of Emergency Medicine, 31(1), 7-11.
http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0736467906002812
62. MKN-10. Ústav zdravotnických studií a statistiky České Republiky.
http://www.uzis.cz/cz/mkn/index.html
110
63. Ogresta, J., Rusac, S., Zorec, L. (2008). Relation between burnout syndrome and
job satisfaction among mental health workers. Croat med J., 49, 364-374.
http://hrcak.srce.hr/file/46008
64. Pardon, M.-Ch. (2007). Stress and ageing interactions: A paradox in the context of
shared etiological and psysiolopathologicl processes. Brain Research Reviews,
54(2), 251-273.
http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0165017307000343
65. Polman, R., Borkoles, E., Nicholls, A. R. (2010). Type D personality, stress, and
symptoms of burnout, The influence of avodiance coping and social support. British
Journal af health Psychology, 15, 681-696.
http://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed?term=Type%20D%20personality%2C%20st
ress%2C%20and%20symptoms%20of%20burnout%2C%20The%20influence%20
of%20avodiance%20coping%20and%20social%20support
66. Schwartz, R. H., Tiamiyu, M. F., Dwyer, D. J. (2007). Social worker hope and
perceived burnout: The effects of age, years in practise and setting. Administration
in Social Work, 31(4), 103-119.
http://www.scie-socialcareonline.org.uk/profile.asp?guid=10e55470-f5c0-4d47-
a4b9-c5aa5a072148
67. Swider, A., Zimmerman, D., R. (2010). Born to burnout: A meta-analytic path
model of personality, job burnout, and work outcomes. Journal of Vocational
Behavior, 76, 487-506.
http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0001879110000047
68. www.mpsv.cz/files/clanky/7372/108_2006_Sb.pdf
69. www.mpsv.cz/cs/9
70. www.mpsv.cz/files/clanky/7759/Priority_rozvoje_soc_sluzeb.pdf
71. www.dvs.cz/clanek.asp?id=6471560
Přílohy
Příloha č. 1 Zadání diplomové práce
Příloha č. 2 Abstrakt diplomové práce
ABSTRAKT DIPLOMOVÉ PRÁCE
Název práce: Zvládání stresu a jeho koreláty u pracovníků sociálních sluţeb
Autor práce: Bc. Monika Váňová
Vedoucí práce: Doc. PhDr. Zdeněk Vtípil, CSc.
Počet stran a znaků: 110 stran, 150 534 znaků
Počet příloh: 5
Počet titulů použité literatury: 71
Pracovníci v sociálních sluţbách čelí ve svém zaměstnání stresu, který můţe být dán nejen
povahou práce, ale také pracovním prostředím. Navíc ocenění těchto pracovníků není ve
srovnání s celostátním průměrem v ČR dostatečné. Naše studie se zabývala zvládáním
stresu u těchto pracovníků a zajímalo nás, zda u nich s vyhořením klesá celková kvalita
psychického stavu, zda vyhoření souvisí s pouţíváním negativních strategií zvládání stresu
a zda pouţívání pozitivních strategií zvládání stresu souvisí s věkem. Pro výzkumnou část
naší práce byly pouţity tyto standardizované dotazníky: Subjektivní posuzovací škála
SUPOS 7, Dotazník míry vyhoření BM a Strategie zvládání stresu SVF 78. Dotazníky
v tištěné podobě vyplnilo 124 pracovníků v sociálních sluţbách ze dvou domovů pro osoby
se zdravotním postiţením. Potvrdilo se, ţe se zvyšujícím se vyhořením těchto pracovníků
klesá celková kvalita psychického stavu a stoupá pouţívání negativních strategií zvládání
stresu. Se zvyšujícím se věkem tito pracovníci více pouţívali pozitivní strategie zvládání
stresu. Výsledky naší práce jsou uspokojivé. Ukázalo se, ţe pracovníci v sociálních
sluţbách pouţívají spíše pozitivní strategie zvládání stresu a jejich psychický stav i
vyhoření nedosahují tak vysokých hodnot, které by ukazovali na zásadní problém, coţ je
uspokojivý výsledek.
Klíčová slova: stres, burnout syndrom, zvládání stresu, sociální sluţby
ABSTRACT OF THESIS
Title: Dealing with stress and its correlates among workers in social services
Author: Bc. Monika Váňová
Supervisor: Doc. PhDr. Zdeněk Vtípil, CSc.
Number of pages and characters: 110 stran, 150 534 znaků
Number of appendices: 5
Number of references: 71
Concerning their job, the social service workers have been facing the stress which might result
either from the nature of the job itself or from the background they work in. Moreover, in
comparison with the national average evaluation in the Czech Republic, these people are evaluated
insufficiently. Our research deals with the stress management of these workers and aims to find out
whether their mental health gets worse in connection with the burnout syndrome or not and
whether the usage of positive techniques and strategies get related to their age. In the research part,
we have applied the standardized forms: the subjective assessment scale SUPOS 7, the burnout
rate questionnaire BM as well as the stress management strategy SVF 78. The printed
copies were filled in by 124 social service people working in 2 institutions for mental
challenged patients. It has been confirmed the mental health quality of the staff goes down
depending on the increasing number of the burning out. At the same time, the usage of the
negative strategies goes higher. The elder these worker were, the more they made use of
the positive strategies of in order to manage the stress. The results of this research are
acceptable. According to them, the social workers have employed rather the stress
management positive strategies and their mental health and the burning out do not reach
such high level which would signal any serious problem. For this reason, the whole result
is satisfying.
Key words: stress, burnout syndrome, dealing with stress, social services
Příloha č. 3 Zdrojová data pro SUPOS 7
SD SUPOS 7
Věk SEX SEN. PE A O N U D S ∑
1 21 2 0,25 9 9 5 5 4 4 1 25
2 58 2 15 8 8 0 3 2 3 2 18
3 29 2 7 7 8 7 8 8 8 8 48
4 20 2 1,5 9 10 0 0 3 3 2 13
5 28 2 2 8 8 2 4 4 3 3 24
6 23 2 1,5 8 9 3 3 3 4 3 23
7 24 2 1,5 7 6 2 4 0 4 3 24
8 20 2 0,3 8 7 4 5 5 5 1 29
9 21 1 1,3 6 6 4 6 5 3 2 32
10 44 2 4 8 10 3 2 0 1 0 12
11 30 2 10 8 5 0 2 1 2 1 17
12 27 2 8,5 8 8 1 3 1 3 1 17
13 40 2 8 8 5 0 3 5 5 3 27
14 45 2 23 8 7 1 1 3 2 0 16
15 45 2 1 7 8 6 8 7 6 6 42
16 52 2 17 4 8 7 7 4 8 5 43
17 57 2 30 8 8 7 4 3 3 1 26
18 32 2 0 8 7 3 5 3 3 3 26
19 57 2 34 8 12 1 4 2 4 4 19
20 25 2 1 8 7 1 4 2 2 1 19
21 44 2 3 10 10 0 6 1 2 3 16
22 40 2 5 12 9 0 1 1 1 0 6
23 43 1 8 4 6 4 5 5 5 6 39
24 30 1 9 8 6 2 4 4 4 3 27
25 25 2 3 7 6 6 4 6 6 5 38
26 21 2 1 10 10 3 1 2 3 2 15
27 28 2 1,5 7 5 3 4 4 4 3 30
28 27 2 4 8 6 3 4 4 4 3 28
29 48 2 1 10 10 0 1 1 0 1 7
30 23 2 3 8 7 4 5 6 6 4 34
31 32 2 5 8 3 4 2 4 3 4 30
32 36 2 3 7 7 4 4 6 6 4 34
33 40 2 6 8 6 3 4 3 3 2 25
34 33 2 5 8 9 1 0 2 0 0 10
35 49 2 11 6 7 4 7 11 4 7 44
36 38 2 5 6 8 6 7 8 8 5 44
37 49 2 7 8 6 2 4 3 3 4 26
38 48 2 1 12 11 0 0 0 0 0 1
39 18 2 0 9 11 3 4 2 4 3 20
40 41 2 1 7 7 1 1 1 2 1 16
41 42 2 7 7 7 1 4 1 7 1 24
42 40 2 3 10 8 1 2 2 0 1 12
43 56 2 7 9 8 3 2 1 3 2 18
44 42 2 15 8 10 7 4 4 4 4 29
45 38 2 9 7 9 2 4 4 4 4 26
46 27 2 4 8 8 5 6 4 4 4 31
47 45 2 12 7 9 2 4 4 4 4 26
48 44 2 25 8 8 4 4 4 4 4 28
49 38 2 15 8 8 4 4 4 5 4 29
50 44 1 26 10 10 3 1 1 0 0 9
51 41 2 9 7 5 6 6 6 5 3 38
52 54 2 8 5 4 7 10 6 8 4 50
53 41 2 1 8 6 4 5 4 4 4 31
54 38 2 5 10 9 0 0 1 1 0 7
55 47 2 3 8 6 4 4 4 4 4 30
56 57 2 6 6 8 5 5 4 6 6 36
57 40 2 4 8 4 6 3 4 4 3 32
58 50 2 10 8 3 6 3 4 4 3 33
59 35 2 1 7 7 2 4 3 4 5 28
60 35 2 3 12 12 1 0 0 0 0 1
61 52 2 2 7 5 1 4 4 6 4 31
62 44 2 0 8 4 1 1 2 2 1 19
63 40 2 10 7 5 4 5 6 4 4 35
64 49 2 12 6 5 1 4 9 5 4 36
65 43 2 6 8 8 4 4 4 4 4 28
66 49 2 8 8 10 4 5 4 5 3 27
67 48 2 8 8 8 4 4 4 4 2 26
68 40 2 2 9 8 2 1 0 0 0 10
69 44 2 4 8 8 4 4 4 4 4 28
70 55 2 14 4 10 9 7 8 2 9 45
71 21 2 0,08 8 6 2 4 3 2 3 24
72 39 2 0,2 9 7 3 3 0 0 0 14
73 49 2 5 8 8 4 4 4 4 4 28
74 35 2 16 11 10 1 4 4 4 3 19
75 39 2 8 8 8 4 4 4 4 4 28
76 49 2 6 11 9 1 1 1 1 2 10
77 44 2 5 12 11 1 1 1 0 0 4
78 40 2 8 8 8 4 4 4 4 4 28
79 26 2 6 9 7 1 2 3 1 4 19
80 41 2 6 9 8 1 4 3 3 2 20
81 43 2 7 8 7 2 3 3 3 4 24
82 35 2 6 4 9 6 7 4 8 4 40
83 41 2 7 9 8 1 1 2 2 0 13
84 40 2 6 9 8 1 0 1 1 3 13
85 42 2 14 9 8 4 4 4 4 4 27
86 37 2 4 8 8 3 4 3 4 3 25
87 36 2 5 8 7 4 4 4 4 4 29
88 38 2 5 7 8 4 5 4 4 4 30
89 40 2 8 8 8 5 4 6 6 3 32
90 49 2 16 7 8 3 5 3 6 4 30
91 43 1 0,5 9 9 0 2 3 1 2 14
92 42 2 0,25 7 9 4 3 4 3 3 25
93 41 2 4 8 7 4 4 4 4 4 29
94 46 1 9 8 7 4 4 3 4 4 28
95 38 2 6 10 9 3 2 2 0 4 16
96 51 2 7 8 8 3 4 4 4 4 27
97 53 2 26 10 6 0 0 1 0 1 10
98 37 2 5 7 8 1 1 2 1 6 20
99 33 2 4 9 7 1 4 3 2 4 22
100 35 2 8 8 8 5 5 6 5 3 32
101 48 2 12 7 9 2 4 4 4 4 26
102 38 2 6 5 4 3 6 6 7 5 42
103 56 2 10 7 5 3 5 6 7 5 38
104 50 2 3 8 5 5 4 3 4 3 30
105 50 2 6 8 8 4 4 4 4 3 27
106 41 2 6 8 7 4 4 5 4 2 28
107 45 2 9 4 4 4 4 4 4 4 36
108 40 2 5 8 8 4 4 4 4 4 28
109 42 2 4 10 8 1 1 1 2 3 14
110 56 2 11 12 7 1 1 2 1 2 12
111 37 2 5 8 8 3 4 3 4 3 25
112 40 2 4 8 8 3 4 4 4 3 26
113 49 2 3 8 8 4 4 4 4 4 28
114 38 2 4 8 7 4 4 4 4 4 29
115 41 2 7 8 8 4 4 4 4 4 28
116 28 2 4 9 6 0 4 4 3 2 22
117 46 2 22 8 8 3 4 7 2 2 26
118 39 1 2 8 7 1 3 3 2 1 19
119 43 2 7 8 8 4 4 4 4 4 28
120 55 2 3 12 11 0 0 0 0 0 1
121 38 2 4 9 8 6 4 4 4 4 29
122 40 2 8 8 8 5 4 4 4 3 28
123 37 2 5 10 9 0 3 2 3 1 14
124 36 2 7 7 9 4 7 5 4 3 31
Příloha č. 4 Zdrojová data BM
SD BM
Věk SEX SEN. A B C D BQ
1 21 2 0,25 25 19 13 38 1,8
2 58 2 15 33 20 12 45 2,1
3 29 2 7 68 16 16 84 4,0
4 20 2 1,5 29 22 10 39 1,9
5 28 2 2 38 16 16 54 2,6
6 23 2 1,5 45 20 12 57 2,7
7 24 2 1,5 35 17 15 50 2,4
8 20 2 0,3 41 21 11 52 2,5
9 21 1 1,3 39 17 15 54 2,6
10 44 2 4 23 24 8 31 1,5
11 30 2 10 32 20 12 44 2,1
12 27 2 8,5 27 24 8 35 1,7
13 40 2 8 41 21 11 52 2,5
14 45 2 23 32 17 15 47 2,2
15 45 2 1 64 13 19 83 4,0
16 52 2 17 54 10 22 76 3,6
17 57 2 30 31 24 8 39 1,9
18 32 2 0 39 20 12 51 2,4
19 57 2 34 42 19 13 55 2,6
20 25 2 1 24 16 16 40 1,9
21 44 2 3 35 20 12 47 2,2
22 40 2 5 32 24 8 40 1,9
23 43 1 8 48 9 23 71 3,4
24 30 1 9 44 18 14 58 2,8
25 25 2 3 43 19 13 56 2,7
26 21 2 1 39 19 13 52 2,5
27 28 2 1,5 33 18 14 47 2,2
28 27 2 4 37 21 11 48 2,3
29 48 2 1 22 22 10 32 1,5
30 23 2 3 44 15 17 61 2,9
31 32 2 5 47 17 15 62 3,0
32 36 2 3 52 19 13 65 3,1
33 40 2 6 26 20 12 38 1,8
34 33 2 5 19 20 12 31 1,5
35 49 2 11 71 15 17 88 4,2
36 38 2 5 80 14 18 98 4,7
37 49 2 7 48 15 17 65 3,1
38 48 2 1 18 20 12 30 1,4
39 18 2 0 29 25 7 36 1,7
40 41 2 1 28 20 12 40 1,9
41 42 2 7 61 12 20 81 3,9
42 40 2 3 33 23 9 42 2,0
43 56 2 7 35 21 11 46 2,2
44 42 2 15 27 21 11 38 1,8
45 38 2 9 40 23 9 49 2,3
46 27 2 4 42 18 14 56 2,7
47 45 2 12 37 23 9 46 2,2
48 44 2 25 47 20 12 59 2,8
49 38 2 15 44 18 14 58 2,8
50 44 1 26 20 20 12 32 1,5
51 41 2 9 59 16 16 75 3,6
52 54 2 8 68 13 19 87 4,1
53 41 2 1 31 22 10 41 2,0
54 38 2 5 33 22 10 43 2,0
55 47 2 3 30 24 8 38 1,8
56 57 2 6 56 17 15 71 3,4
57 40 2 4 42 15 17 59 2,8
58 50 2 10 45 15 17 62 3,0
59 35 2 1 47 20 12 59 2,8
60 35 2 3 17 27 5 22 1,0
61 52 2 2 58 13 19 77 3,7
62 44 2 0 22 10 22 44 2,1
63 40 2 10 54 17 15 69 3,3
64 49 2 12 64 16 16 80 3,8
65 43 2 6 31 18 14 45 2,1
66 49 2 8 27 23 9 36 1,7
67 48 2 8 32 25 7 39 1,9
68 40 2 2 22 23 9 31 1,5
69 44 2 4 36 22 10 46 2,2
70 55 2 14 44 12 20 64 3,0
71 21 2 0,08 32 20 12 44 2,1
72 39 2 0,2 25 22 10 35 1,7
73 49 2 5 55 19 13 68 3,2
74 35 2 16 37 26 6 43 2,0
75 39 2 8 29 20 12 41 2,0
76 49 2 6 28 24 8 36 1,7
77 44 2 5 25 25 7 32 1,5
78 40 2 8 43 20 12 55 2,6
79 26 2 6 30 22 10 40 1,9
80 41 2 6 40 22 10 50 2,4
81 43 2 7 57 18 14 71 3,4
82 35 2 6 44 19 13 57 2,7
83 41 2 7 35 23 9 44 2,1
84 40 2 6 28 22 10 38 1,8
85 42 2 14 34 21 11 45 2,1
86 37 2 4 50 20 12 62 3,0
87 36 2 5 65 16 16 81 3,9
88 38 2 5 67 17 15 82 3,9
89 40 2 8 49 18 14 63 3,0
90 49 2 16 50 18 14 64 3,0
91 43 1 0,5 23 23 9 32 1,5
92 42 2 0,25 46 19 13 59 2,8
93 41 2 4 40 19 13 53 2,5
94 46 1 9 32 19 13 45 2,1
95 38 2 6 31 24 8 39 1,9
96 51 2 7 33 14 18 51 2,4
97 53 2 26 27 22 10 37 1,8
98 37 2 5 27 19 13 40 1,9
99 33 2 4 35 21 11 46 2,2
100 35 2 8 58 17 15 73 3,5
101 48 2 12 34 23 9 43 2,0
102 38 2 6 53 12 20 73 3,5
103 56 2 10 54 16 16 70 3,3
104 50 2 3 44 15 17 61 2,9
105 50 2 6 26 19 13 39 1,9
106 41 2 6 37 22 10 47 2,2
107 45 2 9 41 24 8 49 2,3
108 40 2 5 28 19 13 41 2,0
109 42 2 4 26 22 10 36 1,7
110 56 2 11 31 22 10 41 2,0
111 37 2 5 50 19 13 63 3,0
112 40 2 4 50 17 15 65 3,1
113 49 2 3 28 21 11 39 1,9
114 38 2 4 65 17 15 80 3,8
115 41 2 7 35 20 12 47 2,2
116 28 2 4 36 21 11 47 2,2
117 46 2 22 47 17 15 62 3,0
118 39 1 2 29 17 15 44 2,1
119 43 2 7 39 22 10 49 2,3
120 55 2 3 18 20 12 30 1,4
121 38 2 4 31 24 8 39 1,9
122 40 2 8 31 23 9 40 1,9
123 37 2 5 24 25 7 31 1,5
124 36 2 7 61 18 14 75 3,6
Příloha č. 5 Zdrojová data SVF 78
SD SVF 78
Věk SEX SEN. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13
1 21 2 0,25 11 12 11 14 14 11 10 16 15 12 10 11 9
2 58 2 15 18 20 16 15 19 20 20 11 11 7 11 5 1
3 29 2 7 4 20 2 1,5 13 13 15 17 12 19 18 10 17 11 4 1 8
5 28 2 2 9 7 12 9 14 16 17 16 10 7 8 5 12
6 23 2 1,5 14 12 13 17 17 16 18 15 15 9 13 5 8
7 24 2 1,5 5 8 14 10 13 9 9 18 9 8 11 6 7
8 20 2 0,3 12 8 8 8 18 11 12 17 10 5 15 6 7
9 21 1 1,3 10 44 2 4 13 14 12 9 11 14 9 7 8 8 3 1 4
11 30 2 10 8 7 6 0 2 2 4 7 7 2 4 1 6
12 27 2 8,5 8 13 17 9 21 19 18 10 17 6 4 3 9
13 40 2 8 12 13 15 14 19 22 20 15 21 9 18 6 10
14 45 2 23 17 13 18 10 16 15 18 14 17 6 15 4 8
15 45 2 1 6 13 9 19 17 14 15 8 15 9 21 14 17
16 52 2 17 9 14 14 12 20 18 19 17 15 9 22 10 10
17 57 2 30 10 8 14 13 23 19 22 18 21 5 16 2 11
18 32 2 0 7 13 17 9 14 14 17 6 16 9 10 5 6
19 57 2 34 9 12 16 9 21 18 17 11 14 6 15 4 9
20 25 2 1 8 17 8 9 18 16 18 19 9 6 14 4 6
21 44 2 3 9 14 10 9 21 19 19 23 16 5 15 9 4
22 40 2 5 0 0 0 0 18 8 10 24 0 0 0 2 0
23 43 1 8 15 12 17 13 19 18 19 17 20 17 11 9 11
24 30 1 9 12 11 13 14 14 17 16 13 9 8 12 7 9
25 25 2 3 5 6 9 12 18 18 14 17 9 8 21 10 13
26 21 2 1 11 11 15 11 21 17 18 20 19 17 24 7 13
27 28 2 1,5 4 9 8 6 14 13 14 16 10 6 12 7 10
28 27 2 4 6 12 14 9 16 12 11 22 20 15 12 8 8
29 48 2 1 12 18 19 13 20 23 23 18 12 2 5 5 3
30 23 2 3 7 13 17 16 17 17 20 20 17 12 15 10 17
31 32 2 5 11 13 13 10 12 12 12 14 13 14 14 14 12
32 36 2 3 8 12 22 18 17 22 21 15 16 9 5 8 14
33 40 2 6 15 12 14 12 14 15 13 8 14 7 6 2 5
34 33 2 5 15 9 10 14 19 15 18 9 15 4 3 0 6
35 49 2 11 11 11 16 13 19 17 13 15 17 13 17 12 12
36 38 2 5 11 11 11 12 11 11 13 11 11 11 11 11 13
37 49 2 7 12 10 14 9 16 10 11 10 13 10 18 9 11
38 48 2 1 13 10 15 12 17 20 17 21 15 6 7 4 6
39 18 2 0 15 15 11 16 13 14 18 21 15 9 12 7 6
40 41 2 1 12 15 18 16 17 19 21 16 15 8 10 4 6
41 42 2 7 13 12 14 13 10 15 12 13 12 11 10 11 8
42 40 2 3 17 13 15 13 17 18 17 14 11 6 13 7 12
43 56 2 7 3 6 11 16 15 14 14 14 20 5 21 8 21
44 42 2 15 13 14 15 9 17 16 15 12 18 10 6 7 7
45 38 2 9 6 9 15 8 17 12 19 16 14 2 16 6 5
46 27 2 4 16 11 14 15 15 16 17 16 13 12 10 11 10
47 45 2 12 5 9 16 7 17 16 20 15 12 2 19 4 5
48 44 2 25 19 16 18 12 21 20 21 16 11 14 10 10 10
49 38 2 15 7 12 13 12 17 14 16 13 12 8 13 7 9
50 44 1 26 18 14 14 12 16 16 17 0 12 3 4 0 5
51 41 2 9 12 11 15 15 20 19 18 18 18 12 18 9 17
52 54 2 8 14 12 12 16 18 16 15 16 14 17 18 14 15
53 41 2 1 12 14 15 18 16 13 16 15 17 10 10 12 9
54 38 2 5 11 11 8 11 21 15 20 19 7 1 11 2 6
55 47 2 3 7 13 15 13 15 16 23 12 15 9 6 7 7
56 57 2 6 14 12 17 12 15 17 15 11 18 11 14 13 12
57 40 2 4 10 13 15 13 12 13 14 12 16 8 9 8 10
58 50 2 10 10 13 15 11 13 14 14 12 16 8 8 8 10
59 35 2 1 12 12 17 12 20 15 18 19 18 11 13 7 10
60 35 2 3 18 8 4 2 16 16 20 2 22 4 0 0 0
61 52 2 2 15 21 17 13 18 17 18 18 21 14 15 13 10
62 44 2 0 7 9 8 7 9 11 12 13 11 7 6 6 7
63 40 2 10 6 7 8 18 19 17 20 23 13 5 17 12 15
64 49 2 12 10 16 18 17 21 20 17 23 18 8 20 8 20
65 43 2 6 15 18 19 24 18 22 21 23 16 6 8 5 3
66 49 2 8 12 7 17 11 19 18 16 16 20 9 12 6 8
67 48 2 8 14 12 17 17 16 19 18 18 18 11 10 10 8
68 40 2 2 15 14 21 20 23 20 21 22 22 11 17 9 18
69 44 2 4 15 18 20 24 18 22 22 23 16 6 8 5 3
70 55 2 14 8 9 11 7 14 17 18 7 20 13 18 14 11
71 21 2 0,08 8 11 14 12 12 13 12 15 13 8 14 8 10
72 39 2 0,2 11 12 12 18 18 15 19 17 8 5 16 9 11
73 49 2 5 16 20 18 23 17 21 22 21 13 8 11 6 4
74 35 2 16 14 12 15 16 20 21 16 21 17 6 15 6 12
75 39 2 8 11 12 15 14 15 15 11 14 13 10 11 12 10
76 49 2 6 11 17 18 16 19 20 19 16 19 5 11 7 9
77 44 2 5 14 13 19 16 19 19 19 14 18 9 11 7 9
78 40 2 8 11 12 15 14 15 15 11 14 13 10 11 12 10
79 26 2 6 11 14 16 18 19 20 18 16 21 10 15 9 11
80 41 2 6 5 3 15 15 21 16 16 6 12 11 14 5 6
81 43 2 7 10 4 20 12 19 20 20 18 21 9 13 8 13
82 35 2 6 17 7 19 9 16 16 13 6 19 6 6 4 6
83 41 2 7 14 17 22 12 6 17 24 6 20 10 10 6 7
84 40 2 6 16 15 22 14 21 21 19 13 15 8 7 5 5
85 42 2 14 13 11 13 9 18 17 18 16 19 7 11 8 12
86 37 2 4 13 9 18 16 19 17 17 14 21 12 14 6 8
87 36 2 5 13 13 14 13 17 11 14 18 13 11 16 15 13
88 38 2 5 7 9 20 9 17 16 12 17 12 8 18 10 13
89 40 2 8 8 9 1 3 16 12 15 14 18 3 16 2 6
90 49 2 16 9 15 9 4 21 20 19 11 17 4 18 8 9
91 43 1 0,5 12 16 15 11 18 19 17 10 15 8 6 3 0
92 42 2 0,25 19 15 20 11 15 17 8 9 19 3 11 2 0
93 41 2 4 16 17 19 13 16 19 13 4 18 13 15 10 6
94 46 1 9 12 13 15 10 13 16 15 11 15 10 7 7 9
95 38 2 6 13 8 14 14 18 17 17 11 14 6 8 5 11
96 51 2 7 12 12 12 12 12 12 12 13 12 11 10 12 12
97 53 2 26 13 10 15 12 17 20 17 21 15 6 7 4 4
98 37 2 5 12 8 17 10 20 18 20 16 19 5 12 4 9
99 33 2 4 13 14 17 16 15 15 17 7 15 9 8 8 8
100 35 2 8 7 7 14 13 20 16 17 20 20 8 17 9 13
101 48 2 12 5 9 16 7 17 16 18 15 12 2 19 4 5
102 38 2 6 8 16 12 21 17 12 15 3 19 9 21 9 7
103 56 2 10 13 11 15 10 14 18 15 17 15 9 8 12 12
104 50 2 3 8 12 15 12 15 15 15 14 15 8 9 8 9
105 50 2 6 13 10 17 10 17 18 16 11 18 11 11 7 9
106 41 2 6 11 8 16 12 18 16 17 16 13 7 8 8 9
107 45 2 9 6 10 12 13 20 12 14 18 12 5 23 8 6
108 40 2 5 11 14 14 12 11 13 14 15 14 10 9 12 12
109 42 2 4 12 14 15 13 18 18 18 14 18 10 9 7 10
110 56 2 11 11 11 20 19 22 20 19 16 20 10 14 9 12
111 37 2 5 13 9 18 16 19 16 17 14 20 10 15 6 6
112 40 2 4 10 5 16 13 20 18 18 16 15 8 14 9 15
113 49 2 3 10 13 10 9 22 21 17 15 18 5 18 6 8
114 38 2 4 13 12 13 7 16 14 13 12 12 9 13 12 11
115 41 2 7 14 16 19 21 18 19 20 20 19 14 12 11 10
116 28 2 4 6 12 12 11 22 15 14 21 8 6 24 6 9
117 46 2 22 10 12 14 10 23 19 15 17 14 12 20 11 16
118 39 1 2 8 8 9 3 15 18 17 10 16 6 11 7 11
119 43 2 7 13 18 19 24 17 21 18 22 13 14 7 5 3
120 55 2 3 13 10 15 12 17 20 14 21 15 9 7 4 6
121 38 2 4 122 40 2 8 123 37 2 5 18 16 16 11 18 19 23 18 1 3 14 2 3
124 36 2 7 9 14 16 17 15 15 17 14 10 16 23 10 16