Zrání je spojeno se ztrátou osobních iluzí

NEVAŽ SE, ODVAŽ SE!

… říká známý reklamní slogan, a mohli bychom dodat:nakupuj – hlavně nakupuj!

Tento slogan však proniká mnohem hlouběji našíkaždodenní realitou než jen jako reklama. Často sevztahuje k hlubším věcem naší existence. Například: nevaž se, odvaž se – a buď volný, můžeš všechno – dejsi doušek svobody! – poslechni svou žízeň a udělej siradost – be happy!

Slogan tedy vyzývá k uvolnění pout, osvobození a ke štěstí. Nejrůznější poutanás svazují stále, proto je ta výzva k naprostému osvobození tak lákavá.

S trochou ironie jsem si však představil,co by důsledné naplnění hesla: nevaž se,odvaž se! znamenalo pro člověka skáka-jícího do hlubin propasti na gumovémlaně (bungee-jumping). Myslím, že proněho by se slogan musel předělat asitakhle: odvaž se navázat se!

Ano, minimum pout tomuto člověkuumožňuje si vychutnat svobodný skok doprostoru. (Ale i tak, kolik se najdeodvážných?)

Nový papež nám při svém uvedení doúřadu zopakoval Wojtyłovo: Nebojte se!a s důrazem dodal: Nebojte se Krista!

Kristus sám říká: Mé jho netlačí a břemeno netíží. A tak – odvažme se navázatse na Krista. Pak si můžeme dovolit otevřít se prostoru a možnostem života,aniž bychom při tom riskovali, že si natlučeme nos.

1

CÍRKEV

VZPOMÍNKYNA JANA PAVLA II.Tomáš Špidlík SJ

Nikdy bych si byl nemyslel, že se potkámosobně s papežem a že s ním budu mluvitjako s přítelem, jako se mi to přihodilos Janem Pavlem II.

Na samém počátku byla komická histor-ka. Karel Wojtyla, tehdy krakovskýarcibiskup, přijel do Říma na obhajobudoktorské teze jednoho kněze ze svédiecéze. Pozvali jej na oběd na Orien-tální ústav a já jsem seděl vedle něhou stolu. Nevěděl jsem hned, jak začítrozhovor, ale vzpomněl jsem si na po-slední polský žert, který mi vypravovali.Hned jsem jej tedy prodal. Arcibiskuptakové přivítání nečekal, ale hned jepřijal. Chytl mě za rameno a pohrozilprstem. A pak už jsme mluvili vážněo všem možném ve světě. Napadlo mipřitom, že s tím postojem by mohl býti papežem. Ale protože nejsem charis-matik, hned jsem tu předpověď v duchuodehnal rázným sebeujištěním, že je tonemožné. I dnes se však stávají nemož-nosti skutečností, a to do tří měsíců.

Další nemožnost se pak uskutečnilapozději. Papež zařadil do svých plánůi cesty na křesťanský Východ. Chtěl býtinformován o různých problémech, a todocela jednoduchým rozhovorem.Věnoval tomu část ze svého přeplněné-ho programu obyčejně v úterý, krátcepřed obědem a při obědě. Byly to dny,kdy neměl audience. Tak jsem se dostalaž k obědům s papežem. To bylo předdobou Pavla VI. nemožné podle tradič-ní etikety i pro nejvyšší hodnostáře. Ale

nyní se spojilo vážné s familiárním a jájsem si v duchu prvního setkání připra-vil vždycky alespoň jeden žert k usnad-nění rozhovorů. Nevynechal jsem totopřekročení etikety ani v exerciciích,které jsem v postě roku 1995 dával veVatikánu. Papež na to vzpomíná ve svéknize. Alespoň jednou ukázkou toilustruji. Jednou mi při setkání chtělpožehnat. Já jsem se hájil, že si pro svébolavé nohy nemohu kleknout. Na toon: „Ani já.“ Následoval můj komentář:„Svatý otče, jak jsme šťastni, že začíná-me slábnout od nohou a ne od hlavy.“Když on to pak jednou opakoval v řím-ském semináři, tak jsem se chlubil, žealespoň jedna z mých ideí se stalav církvi neomylnou.

Žerty ale nepřekážely velmi vážnýmrozhovorům, které kroužily okolo téma-tu „dýchat oběma stranami plic“. Původtohoto programu je potřeba hledatu básníka a velkého myslitele V. Ivano-va, který se sjednotil s katolickou církvív bazilice sv. Petra u oltáře sv. Václava(svého patrona, kterému věnoval pěk-nou báseň). Přitom prohlásil: „Nyní mo-hu dýchat oběma stranami plic.“ Asipřed patnácti lety uspořádali v Říměmezinárodní kongres k jeho poctě.Účastníci byli přijati na audienci veVatikánu. Básníkův syn připravil mate-

2

církev – církev – církev – církev – církev – církev – církev – církev –

riál pro papežův proslov a tam ta větabyla. Papežovi pak utkvěla pevněv mysli. Často jsem s ním o tom tématumluvil. Byl opravdu přesvědčen, že slo-vanská spiritualita má skutečně co řícidnešnímu racionalistickému a juristic-kému myšlení. Slovanské „srdce“ nenísentimentalita, ale důraz na prioritu oso-by a osobních vztahů jak v poměruk Bohu, tak i k lidem. Vždyť už prvnípapežova encyklika mluví o „právechčlověka“ a ne abstraktně o „lidskýchprávech“. Protože jsem se tomu tématuvěnoval při studiu duchovnosti, dobřejsme se vždycky shodli.

Jak víme, každou neděli před poled-ním Anděl Páně a papežským požehná-ním bývá krátký proslov. Jedno létobyly tyto meditace věnovány právěslovanské duchovnosti. Pochopitelnějsem byl rád, že jsem mohl spolupraco-vat dodáváním materiálu. Ostatně novávatikánská kaple Redemptoris Mater seinspiruje myšlenkou „dýchání oběmastranami plic“. Papež její vznik osobněsledoval. Má tento počátek: Když jsemdával duchovní cvičení ve Vatikánu,Svatý otec byl jejich nejpilnějším účast-níkem. Přicházel vždycky přesně včasna počátku každé meditace. Pojejichukončení mi daroval zlatý kalich. A ve-řejně mně poděkoval za to, že jsemv rozvíjení témat používal hojně motivůz východní duchovnosti. Podle mož-nosti přicházeli pravidelně i ostatní kar-dinálové a členové římské kurie. Přestovšak jedna věc byla trochu neútulná:místnost sama. Úřední vatikánská kapleje Sixtina. Ta se bohužel nemůže uza-vřít pro turisty, kteří přicházejí z celéhosvěta obdivovat Michelangela. Byla te-

dy pro duchovní setkání upravena pro-vizorně jedna místnost, aby sloužila ja-ko kaple. Uprostřed postaven oltář, nastěnách obrazy křížové cesty, ale nastropě zůstal reliéf draka. Byl prý toznak nějaké staré rodiny. Papeženapadlo, že by se ta místnost mohlaupravit tak, aby byla skutečnou kaplí.Vypracovali jsme s kolegou OtcemRupnikem plán: draka zazdít klenutýmstropem a stěny pokrýt mozaikami,které by představovaly ucelenou historiispásy. Nesmí to být jenom místnost,kde se vystavují obrazy, ale celá kapleaby byla jediným velkým obrazem.Papeži se myšlenka líbila a našel i mož-nost uskutečnit ji ekonomicky. Při pří-ležitosti svého kněžského jubilea dostalznačný dar od kardinálů světa „na ně-jaké dobré dílo“. Uznal, že uskutečněníprvní slovanské kaple ve Vatikánu semůže za takové dobré dílo považovat.

Papež měl velký zájem o jednotukřesťanů a rád vzpomínal na svounávštěvu na Velehradě. Málokdo ví, ževědomě zvolil právě toto místo za cílsvé první cesty do východní Evropy popádu totality. Také rád slyšel o obrazuMatky Unie, který se tam uctívá.

3


A když se k tomu naskytla příležitosta mohl jsem mu referovat o svých ces-tách na Východ a o vztazích, které jsemtam občas navázal, byl vděčným poslu-chačem. Škoda, že jsem mu nemohlpovědět o té poslední. Na velikonočnípondělí jsem letos zaletěl do Damašku.Setkal jsem se se třemi tamějšími pat-riarchy. Kupodivu krásně mluvili o JanuPavlu II. Syrský patriarcha dokoncepřerušil zasedání synody biskupů, abymě přijal, a pili jsme kávu, ačkoli onimají ještě před Velikonocemi přísnýpůst. Ale vrchol byl v hlavní mešitě.Jako zástupce papeže mě přijali jakoby

úředně, sbor zazpíval cosi jako mnogajaljeta a poutníci z Iráku, kteří tam byli,chtěli důstojnou fotografii se mnous křížem na prsou. Těšil jsem se, jak topapeže potěší, až mu to povím. Bohuželjsem se vrátil až k jeho smrti.

Ale všichni jsme při pohřbu navlastní oči viděli, jak jeho postava a díloroznítila srdce všech, kdo cítí, jak je po-třebné obrátit pozornost k tomu, co hlá-sal: uprostřed teoretických diskusí o lid-ských právech nezapomínat na konkrét-ního člověka jako na osobu, která másrdce.

Celému Tovaryšstvu Drazí Otcové a bratři,

Pax Christi!

Hluboce zarmouceni, modlíme se za věčný pokoj pro toho, s nímž bylo Tovaryš-stvo spojeno zvláštním poutem poslání a služby.

Když mě v posledních dnech roku 2004 papež přijal na třicet minut ve svéknihovně, nic ještě nenasvědčovalo tomu, že je tak blízko konec jeho intenzivněpastorálního života. Jeho hlas byl bezpochyby hodně hrdelný, ale zcela srozumi-telný. Jako každý rok mi chtěl osobně svěřit úmysly Apoštolátu modlitby na novýrok. Děkoval mi za tuto službu, která se týká aspoň 50 milionů věřících. Opako-vaně vyjadřoval svůj obdiv, že vidí, jak se naše řeholní rodina ujímá apoštolskéčinnosti pro církev tak důležité, když je povolána podporovat modlitbu věřícíchna úmysly všeobecného Pastýře. Je to charakteristické poslání těch, kteří věří vesvé povolání být kontemplativní v apoštolské činnosti. Znovu jsem mu slíbil, žebudeme doprovázet modlitbou, jak on sám o to žádal, jeho utrpení a jeho oběťodvahy a lásky až do posledního okamžiku jeho života za církev.

Děkujme Pánu za dar, jakým byl tento jeho „Náměstek na zemi“ pro církev,pro Tovaryšstvo a pro svět v tak důležitém, protrpěném a složitém údobí dějin.

Bratrsky v PánuPeter-Hans Kolvenbach

Řím, 3. dubna 2005

4


HABEMUS PAPAM

19. dubna 2005 byl zvolen 265. pa-pežem německý kardinál JosephRatzinger. Přijal jméno Benedikt XVI.

Josef Ratzinger se narodil 16. dubna1927 v Marktlu na Innu v Pasovskédiecézi. Kněžské svěcení přijal 29.června 1951. Přednášel dogmatikua fundamentální teologii nejprve ve Freisingu, poté byl profesorem v Bonnu(1959–1969), v Münsteru (1963–1966), v Tübingenu (1966–1969) a nakonecv Řezně, kde se stal řádným profesorem dogmatiky a historie dogmatu a vice-prezidentem univerzity.

24. března 1977 ho papež Pavel VI. jmenoval arcibiskupem metropolitouMnichova a Freisingu a na konzistoři 27. června téhož roku byl povolán dokardinálského sboru.

Drazí Otcové a bratři,Pokoj Kristův!

Tradice Tovaryšstva předpisuje, aby všichni jeho členové obětovali mši svatou zazemřelého papeže, když ten se setká tváří v tvář s Pánem. Nepovažovalo se všakza nutné stanovit takový předpis u příležitosti zvolení nového Kristova zástupcena zemi. Je tu přece pouto lásky a služby, které pojí Tovaryšstvo s Petrovýmnástupcem, a to je rozhodující a vyznačující pro naše povolání. A tak vroucímodlitba spontánně stoupá ze srdce, aby ten, který dlí ve své církvi, žehnal tomutonovému pontifikátu a aby provázel svého nového Zástupce v jeho závažném,odpovědném úřadě. Svatý otec papež Benedikt XVI. sám ve svém prvním pro-slovu mluvil o své nedostatečnosti co do svého úkolu a prosil o naši modlitbua o důvěru v neustálou pomoc Pánovu.

Jménem všech členů našeho Tovaryšstva jsem ujistil Jeho Svatost, že „našeslužba Církvi bude jen tehdy opravdu v duchu Kristově, bude-li mít své kořenyve věrnosti Tomu, který činí všechny věci novými; a bude opravdu jezuitskou,když bude v jednotě s nástupcem Petrovým“.

Bratrsky váš v PánuPeter-Hans Kolvenbach SJ

Řím, 22. dubna 2005na svátek Panny Marie Matky Tovaryšstva Ježíšova

5

PŘEDSTAVUJEME

ZRÁNÍ JE SPOJENOSE ZTRÁTOUOSOBNÍCH ILUZÍJáhna Jana Regnera představil světiteliapoštolskému nunciovi v České republicemons. Diegovi Causero a o posvěcení požá-dal provinciál P. František Hylmar. V kázá-

ní P. Ludvík Armbruster srovnal tuto velkolepou slavnost s prostým, tichým svě-cením, jaké zažil před léty v kapli římské baziliky svatého Jana v Lateráně –v tom i onom případě vychází do světa nový Kristův kněz. Do kruhu kněží novo-svěcence přivítalo svým pozdravením pokoje 25 kněží, řádových spolubratřía přátel. Novokněze potěšila přítomnost rodičů, jimž s dojetím před požehnánímděkoval.

Hned den nato se novokněz představil při primiční mši svaté svým rodákůmv Červeném Kostelci v přeplněném farním kostele svatého Jakuba. Primičnímkazatelem zde byl spolubratr P. Petr Kolář.

Při této příležitosti jsme novoknězi položili několik otázek.

Jene, odkud pocházíš?

Z východních Čech, z malého města Červený Kostelec, odkud v posledníchletech vzešlo hned několik kněží a řeholníků. Přestože je to v Čechách, je tampoměrně vysoká religiozita. Za to vděčíme zřejmě několika duchovním, kteří tampůsobili a pořádali lidové misie. Přitom je zajímavé, že tamější obyvatelé byliv historii nábožensky dost „věrolomní“. Když se ve 14. století začalo šířithusitství, stal se Kostelec skoro celý kališnický. V době protireformace byla obeczvláště díky jezuitům zase rekatolizována. A když vznikla Církev československáhusitská, začali zase obyvatelé Kostelce v zástupech přestupovat do nové církve.Pak tam ale přišlo několik schopných katolických duchovních, především P.Blahník, na kterého dodnes mnozí vzpomínají. A ti zase přetáhli věřící k sobě.

Kdy jsi začal uvažovat o tom, že se staneš knězem?

To si už opravdu nevzpomínám. Začal jsem po kněžství toužit už v dětství.Bylo to ale hodně nezralé a tehdy jsem ani pořádně netušil, co to vlastně do všechdůsledků znamená. Ta touha musela projít během mého života velmi radikálníproměnou. Už v době dospívání utržila ránu, když jsem se až po uši zamiloval. Navztah, který se z toho zrodil, nedokážu dodnes zapomenout. Byl pro mě důležitýhlavně proto, abych dokázal vystoupit sám ze sebe a začal více vnímat své okolí.Nakonec mě přivedl blíže k Bohu a já jsem začal vnímat, jaký je Bůh pedagog,

6

představujeme – představujeme – představujeme – představujeme – př

Při obřadu svěcení – slib poslušnosti

jak geniálně člověka vede a jak sejemně, nezištně a citlivě dotýká jehosrdce. To „mě dostalo“. Když jsem pomaturitě začal pracovat jako řezbářv červenokosteleckých „Ateliérechpro práce chrámové“, byl jsem užrozhodnutý, že vstoupím do semináře.

O vstupu k jezuitům jsi tehdy ještěneuvažoval?

To přišlo později. Můj druhýkřestní patron po Janu Křtiteli je Do-minik Savio, salesián. Četl jsem tedyvšechno, co jsem našel o salesiánech.Moje matka je členkou III. řádu sv.Františka. A tak jsem se setkali s františkánskou spiritualitou. Přede-vším Františkova pokora a radikalita,s jakou se snažil žít evangelní chu-dobu, mi učarovala natolik, že jsemnakonec přijal jeho jméno při svátostibiřmování. Ale o jezuitech jsem tehdynic nevěděl. To se změnilo až vlivemjednoho jezuity, který byl u nás vefarnosti kaplanem. Najednou jsemzačal doslova hltat každou knihu,kterou jsem o jezuitském řádu kdeobjevil. Tahle fascinace mě neopus-tila ani v Teologickém konviktu v Li-toměřicích. Po dlouhém bloumání jsem najednou cítil velkou útěchu z toho, žejsem konečně našel to, co jsem hledal. Své životní povolání. Podělil jsem se o tose svým biskupem. Přijal to s pochopením. A tak jsem si ještě po Teologickémkonviktu splnil občanskou povinnost – vykonal vojenskou službu – a v roce 1995jsem požádal o vstup do jezuitského noviciátu.

A jak je vidět, byl jsi přijat.

Ano. Následovaly dva roky noviciátu v Kolíně. Mám na něj smíšené vzpomín-ky. Bylo to období, kdy jsem přicházel o své iluze, a to vždy bolí. Jakkoli jsemměl dost jasné povědomí o tom, jak kriticky v postkomunistické době řády vypa-

7


dají, přece jen byla skutečnost ještě o dost horší, než jsem očekával. Zároveň tobyl čas studia, lectio divina a modlitby, na který v jistém smyslu rád vzpomínám.

Pak jsi odešel na studia filozofie.

Byl jsem poslán do Krakova. Velmi jsem se na studium filozofie těšil. Zabývaljsem se jí už před vstupem do řádu a zaujala mě. V Krakově jsem se ale nejprvesetkal spíše s podivínstvím profesorů než se solidním filozofickým bádáním. Na-víc mi dost vadil tradicionalismus a formalismus tamějšího katolicismu. Ale nako-nec se mi tam začalo líbit. Na tom má podíl hned několik věcí. Navštěvoval jsemtehdy jednoho postiženého a později jsem docházel do dětského domova. Tentoapoštolát mě naplňoval radostí. Začal jsem chodit na některé vybrané přednáškya semináře na státní Jagellonskou univerzitu, naučil jsem se poměrně dobře polskya získal jsem mnoho přátel mezi Poláky. Kromě toho se v té době z Mnichovavrátil P. Józef Bremer, který nám přednášel logiku a obecnou metodologii. S nímjsem se spřátelil a jeho přednášky mě nadchly. Začal jsem číst a studovat LudwigaWittgensteina a analytickou filozofii. Také jsem četl poezii a beletrii. Dokoncejsem začal poezii sám psát. Když jsem měl možnost odjet od června do srpna 1999na studijní pobyt na Loyola University v New Orleans, chodil jsem do tamějšískvělé knihovny a hledal materiály pro svou bakalářskou práci z analytické filozo-fie. Intenzivně jsem se také zabýval anglosaskou poezií. Bakalářskou práci jsempak nakonec napsal o koncepci intencionality smyslového vnímání v díleamerického analytického filozofa Johna R. Searla. Měl jsem dokonce nakročenona magisterské studium, ale nakonec vše dopadlo jinak.

Kam jsi šel potom?

Tehdejší provinciál mě poprosil, abych odešel do Říma do Vatikánského roz-hlasu. Zvlášť ze začátku to nebylo snadné. Tuto práci jsem začal dělat bez velkýchprůprav. Ještě v Krakově jsem sice absolvoval jakýsi minikurz žurnalistikya audiovizuální tvorby, ale to ani zdaleka nestačilo. Většinu věcí jsem se muselnaučit za provozu. Ale byla to velmi zajímavá zkušenost.

Přijel jsem v době oslav Velkého jubilea roku 2000 a do Říma přijíždělomnoho zajímavých osobností. V tak malé redakci, jakou je česká sekce Vatikán-ského rozhlasu, si navíc člověk přičichne ke všemu. Dělal jsem rozhovory,překládal zpravodajství, vybíral hudbu, stříhal nahraný materiál v počítači atd.Velmi dobře se mi spolupracovalo s P. Josefem Koláčkem, tehdy ještě vedoucímčeské sekce, i s redaktorkami Terezou Olivovou a Jaroslavou Bohmannovou.V Říme jsem už zůstal.

Na Gregoriánské univerzitě jsem začal studovat teologii a dále docházel doVatikánského rozhlasu jako spolupracovník. Mimo jiné jsem tam tehdy natočil

8


cyklus vzdělávacích pořadů „Víra a rozum“, kam jsem zval přírodovědcea teology. Chodil jsem tehdy také na společenství studentů a mladých absolventůvysokých škol. Velmi jsem se s nimi spřátelil.

Která z vyjmenovaných životních etap ti dala nejvíc?

Na to není jednoduché odpovědět. Každá životní etapa byla něčím důležitáa mnoho mi dala. Souvisí to s tím, jak nás Bůh vede. Používá k tomu všechnydostupné prostředky: slova, události, různé situace. Neodvažuji se posoudit, kteráetapa pro mne byla nejdůležitější. Každá má v mém životě své místo.

Máš pocit, že jsi během deseti let v Tovaryšstvu nějak duchovně zrál?

Řekl bych, že ano. Ale jak jinak poměřovat naše duchovní zrání než životema plody, které nese? Nicméně na to, abych to posoudil, je ještě brzy. Zrání jespojeno také se ztrátou osobních iluzí. A jednou z těch nejdůležitějších je iluzeo sobě samém. Člověk se nestane ani během mnoha let dokonalou bytostí. Stálemusí zrát, růst v modlitbě, zdokonalovat svůj obraz Boha, stále musí pěstovatsvou osobní kulturu, vzdělávat se apod. Celý život musíme nechávat růst to lepšív nás.

Čímpak se zabýváš nyní v Praze?

Je toho poměrně dost. Ještě studuji teologii. Dále spolupracuji s českou sekcíVatikánského rozhlasu jako administrátor webu www.radiovaticana.cz. Jsemkoordinátorem redakční rady tohoto bulletinu „Jezuité“ a pomáhám při přípravěZpravodaje kostela sv. Ignáce. Vedu společenství studentů, na kterém se společněmodlíme a diskutujeme o tom, co život z víry přináší. Spolupracuji s Vysoko-školským katolickým hnutím Praha na teologických seminářích, ke kterým jsmesi jako vodítko vybrali Zvěřinovu Teologii AGAPÉ. Setkáváme se jednou za dvatýdny. Nedávno jsem se stal také webmasterem internetových stránek našíprovincie a nyní ve spolupráci s programátory připravuji nový redakční systém.Mám ale na to málo času, takže to jde pomalu. Stále ještě zasedám v koordi-načním výboru Evropských jezuitů ve formaci a mám v rámci této evropské sítěna starosti komunikaci, především webové stránky.

Praktická práce v pastoraci je důležitou životní zkušeností pro novokněze.Co z ní v tobě zanechává nejsilnější dojem?

Pro každého novokněze je určitě velmi silným zážitkem slavení mše svaté.Eucharistie je v jistém smyslu středem našeho křesťanského života. Velmi rád

9


Novokněžské požehnání po studentské mši v Olomouci

také chodím na společenství studentů, ke kterým mě váže hluboké osobnípřátelství.

Během své formace jsi měl příležitost nahlédnout do různých forem apoštolátuTovaryšstva: do práce s postiženými, mediální práce v rozhlase, mnoho elánujsi věnoval dětským táborům, práci se studentskou mládeží, dávání duchovníchcvičení, seznámil ses s vědeckou a pedagogickou prací známých filozofůa teologů, věnuješ se i činnosti ve vnitřních strukturách řádu. Kde jsi se nejvícnašel? Tušíš, kde bude tvé hlavní pole působnosti v budoucnosti?

Zatím se zdá, že v budoucnosti budou mým hlavním polem působnosti médianebo působení v nějaké akademické obci. To jsou také oblasti, ve kterých jsemse asi „nejvíc našel“.

Když jsi byl v Římě, rozjel jsi podle mínění mnohých velmi zdařilé české webovéstránky vatikánského rozhlasu. Jaký měly ohlas ve veřejnosti?

Překvapivý. Když jsem ještě pracoval na plný úvazek v české sekciVatikánského rozhlasu, bylo mně líto, že všechny texty jdou po odvysílání došuplíku. Mnoho lidí nám přitom psalo o různé pořady, dokumenty, rozhovory,

10


zprávy apod. Nakonec mě napadlo, že bychom mohli archiv našeho vysílání aspoňčástečně vyvěsit na internetu. Nejprve jsem texty posílal na stránky www.jesuit.cz,ale byl jsem zklamaný z dlouhého časového intervalu mezi odvysíláním a zveřej-něním na webu. Začal jsem tedy texty publikovat na svých domovských strán-kách. Zájem byl překvapivě vysoký a okamžitě jsem dostal velmi pozitivní reakcečtenářů. Se spolubratrem Petrem Havlíčkem, který pracoval po mně v české sekciRaVat a pak také začal studovat teologii na Gregoriánské universitě, a programá-torem Pavlem Brestovským jsme nakonec vytvořili nynější webové stránkywww.radiovaticana.cz. Ty stále vylepšujeme, abychom naše čtenáře neodradili.Zvláště v nedávné době, po smrti Jana Pavla II., v průběhu konkláve a zvolenínového papeže Benedikta XVI., měly naše stránky velmi vysokou návštěvnost.Texty od nás přebíraly i jiná média. To mě samozřejmě velmi těší, protože vidím,že nápad vytvořit webový archiv českého vysílání Vatikánského rozhlasu má svůjsmysl.

Několik let jsi také členem koordinačního výboru EJIF (Evropští jezuité veformaci), v souvislosti s touto prací a samozřejmě i díky svým studiímv mezinárodních kolegiích jsi získal přehled o životě Tovaryšstva v celé Evropě.Domníváš se, že už skutečně vzniká jakési „evropské Tovaryšstvo Ježíšovo“?

Myslím, že ano. Ostatně, k tomu nás vede životní nutnost. Jezuitů v Evropěubývá. Proto je nutné, aby se vytvořily jakési sítě spolupráce. Některé provinciese sjednocují. Redukují se počty center jezuitské formace. Dá se očekávat, že tytotendence nakonec vyústí ve sloučení jednotlivých národních celků do jednéEvropské provincie. Ale to je zatím hudba vzdálené budoucnosti.

Ptal se Václav Dlapka SJ

Při pražské primici 17. dubna byl slavnostním kazatelem P. Tomáš Halík,duchovní pražských vysokoškoláků. Ten vzpomněl svého tajného svěcenía své tajné primice v Erfurtu roku 1982 a primiciantovi přál, aby bylknězem v duchu evangelia, solí země, ne jen cukříčkem na posypání, abyoslovoval každého opravdovou láskou na způsob papeže Jana Pavla II. a bylpřitom jako on, slovy jednoho nevěřícího, „chlapem“. Hodinu trvalo novo-kněžské požehnání všem přítomným; za čekání se potom mohli posilnit napřipraveném agapé.

Zlému nepříteli je trnem v oku, aby členové Tovaryšstva Ježíšova pronikli do Číny.Z milosti a s přispěním pomoci Boží zmařím úklady ďábla. Ale aby tak velké pikle zmařilotak nepatrné stvoření, jakým jsem já, to je velká sláva pro Boha.

František Xaverský ze San Čoanu, 13. listopadu 1552 (3. prosince umírá)

11

výročí – výročí – výročí – výročí – výročí – výročí – výročí – výročí –

VZPOMÍNALI JSME NA P. ŠILHANA

Ke stému výročí jeho narození a dvacátému výročí úmrtí

Petr Ovečka SJ

Vzpomínkový večer 2. února začal v kostele sv. Ignáce v Praze mší svatou.Předsedal jí Šilhanův spoluvězeň v Leopoldově, Valdicích a jiných věznicích,emeritní královéhradecký arcibiskup mons. Karel Otčenášek, který bohoslužbuuvedl několika svými vzpomínkami. Homilii měl P. František Hylmar, Šilhanůvnástupce ve funkci provinciála České provincie.

V přeplněném sále ve věži kostela paknásledoval vlastní věnec vzpomínek.Úvodem byly promítnuty fotografieze Šilhanova života. Průvodcem byl P.Hylmar, který také celý večer vedl.

Do pohnutých poměrů, ve kterýchOtec Šilhan žil, uvedly přítomné dvěpřednášky. Nejdříve předseda Českékřesťanské akademie dr. Jiří Stříbrnýmluvil o posledních dnech Šilhanovy„svobody“ před zatčením a odsouze-ním na monstrprocesu 5. dubna 1950a o jeho křížové cestě věznicemi. Alei za mřížemi že se cítil a jednal jakoprovinciál. Udržoval tajné styky se spo-lubratry na svobodě, přijímal novice,dával svolení k tajným kněžským svě-cením mladých jezuitů, měl filozofickéa teologické besedy a spoluvězně při-pravoval na křest. Konečně roku 1965se dostává z vězení.

Dr. Jaroslav Cuhra z Ústavu prosoudobé dějiny AV ČR líčil Šilhanovuaktivní spolupráci na vytvoření Konfe-rence vyšších řeholních představených.Našel přitom porozumění ve vedeníSekretariátu pro církevní záležitosti,

vyjednával podmínky pro obnovenířeholního života a na generální prokura-tuře socialistického Československadosáhl prohlášení, že řeholní společ-nosti nebyly žádným zákonem zrušeny.Ale „staronové“ vedení Sekretariátuučinilo opět konec těmto snahám.P. Šilhan se musel uchýlit do ústavuv Radvanově a později na Moravec. Bylstále sledován a obtěžován StB až dosvé smrti 13. února 1985.

V krátkých příspěvcích potom vy-stoupilo na dvacet z přítomných, např.dr. Plocek, jeho paní, P. Armbrustera paní Marie Rut Křížková. Byl přečtendopis P. Pevného o jeho přijetí do To-varyšstva: … Na Vánoce 1958 se chys-talo svěcení Jaroslava Pilíka vladykouPavlem Gojdičem. Tehdy mě Šilhan vy-hledal s přáním, abych při té příležitostidělal hlídače, a rovnou se mě zeptal:„A jak je to s tebou? Chceš být opravdujezuitou? Od Nového roku bys mohlzačít noviciát. Pro kněze trvá jenomrok.“ Trochu zaskočen, vzal jsem si párdní na rozmyšlenou a pak (po Pilíkověordinaci) jsem požádal o přijetí. Za

12


novicmistra jsem dostal P. Kajpra.Uvolnění z olomoucké diecéze zařídil P.Šilhan s mons. Stanislavem Zelou, ge-nerálním vikářem, mým světitelem, kte-rý tam byl s námi. Protože ve vězeníbyly časté přesuny, pamatoval P. Šilhani na tuto okolnost a řekl mi: „Po rocemůžeš složit sliby do rukou kteréhokolijezuity.“ Stalo se tak. Sliby jsem složildo rukou P. Josefa Cukra.

A ještě jeden dopis byl přečten: odpana Luboše Hrušky, budovatele Zahra-dy rozjímání a smíření u Plzně. VojákaHrušku připravil ve věznici v Leopoldo-vě na křest právě P. Šilhan. Těsně předodvoláním Hrušky do jiné věznice ho P.Šilhan ještě stačil pokřtít. „Modlím seza něj,“ píše Hruška, „a těším se nanaše budoucí shledání.“

3. března otevřeli P. Antonín Vedral,archivář České provincie, spolu s vý-tvarníkem Janem Regnerem a paníAnnou Zikešovou na chodbě Katolické

centrální knihovny v budově pražskéhokněžského semináře výstavu „Jezuitskýprovinciál P. František Šilhan“. K vý-stavě přispěl především svými doku-menty a vzpomínkami Šilhanův ná-stupce ve funkci provinciála P. Pavlík.Byly vystaveny fotografie zachycujícíŠilhana jako dítě v rodině, jako ře-holníka za studií i ve funkci provinciála,mj. s generálem jezuitů P. PedroArrupem, kterého mohl v Praze přivítat,s dobrodinci a přáteli – zmínku tuzasluhuje fotografie paní Evy Chalou-pecké, které se dařilo komunikovatse Šilhanem i za těch nejtěžších let.Návštěvník výstavy si mohl přečísti Šilhanovu obhajobu před soudem,kterou roku 1964 dodatečně v klidunadiktoval zástupci Krajské prokura-tury v Praze jako doklad ke své stíž-nosti, že se na něho nevztahovaly dvěpředešlé amnestie. Výstava by mohlabýt k dispozici i pro jiná místa.

P. ŠILHAN O SOBĚZ odpovědí ve vězeňském dotazníku:

V jaké politické straně jste byl před květnem 1945? V žádné

Vaše předcházející tresty? Žádné

Jakých úspěchů jste dosáhl v životě? Žádných

Jaké neúspěchy a zklamání jste zažil v životě? Leccos dopadlo jinak,než jsem si v mládímyslil

Váš nynější zdravotní stav; jak se vám projevuje? Nepříznivý

13


Jaké byly pohnutky vaší trestné činnosti? Mátepocit viny? Litujete trestného činu a jak ho chcetenapravit?

Pocit viny nemám, niko-mu jsem neuškodila nemám, čeho bychlitoval

Vyhledával jste nějakou společnost, a jakou? Žádnou

Posuďte sebekriticky své vlastnosti: Jsem, pokud vím, nor-mální člověk přiměře-ných vlastností

Přijal jste trest, nebo jste se odvolal? Přijal

Jak míníte nahradit škodu, kterou jste způsobilspolečnosti?

Nezpůsobil jsem společ-nosti žádnou škodu

Jaké těžkosti vám odsouzením vznikají? Zhoršení zdravotníhostavu a nemožnostuplatnit se ve svémpovolání

Jakému povolání se chcete věnovat po propuštěníz trestu?

Kněžskému

„Světlem Krista našeho Pána osvěcovat“

(z dopisu sv. Františka Xaverského z Cochinu 20. ledna 1545)

Muž intenzivní misionářské činnosti, který necouvl před ničím, jen aby hlásal mocnýmhlasem radostnou zvěst – František nepřestal být planoucí výzvou. Jeho spiritualita jehluboce ignaciánská, takže v celé jeho korespondenci můžeme sledovat komentářk duchovním cvičením. Především tam nabývá života rozjímání o dvou praporech,protože se František považuje za jednoho z apoštolů vyslaných Kristem do celéhosvěta, aby „pomáhal lidem“ (Ex 145–146) a šířil „jeho svaté učení“. „Pomáhat duším“k Boží oslavě, to je cíl, o jehož dosažení Tovaryšstvo usiluje. František roznáší pozemi radostnou zvěst, aby pomáhal lidem, v nichž se nezrcadlí Boží obraz a jsouzbaveni svého lidství a ponořeni do úděsné bídy. Je třeba pomáhat lidem i v jejichnevědomosti, protože „kdo nezná Boha v Ježíši Kristu, co vůbec může vědět?“

P. Peter Hans Kolvenbach k 500. výročí narození sv. Františka Xaverského

14

vzpomínka – vzpomínka – vzpomínka – vzpomínka – vzpomínka –

P. FRANTIŠEK KRÁSENSKÝ SJ

* 15. srpna 1925 † 21. března 2005

Rodák z Bystřice nad Pernštejnem začal gymnazijnístudia na řádovém gymnáziu na Velehradě a po jehozrušení nacisty tam 15. srpna 1942 vstoupil do novi-ciátu Tovaryšstva Ježíšova. Začal tam také studiumfilozofie, které dokončil v Brně. Středoškolská studiasi doplnil v Bohosudově. Potlačení řeholních řádů13. dubna 1950 ho zastihlo v Praze u sv. Ignáce, kdevypomáhal v duchovní službě.

Tři roky pak strávil jako voják u PTP v Hájnikách u Zvolena. 15. srpna 1951mu tajně udělil kněžství biskup Pavol Hnilica. Poté pracoval v ČKD Praha. V roce1960 byl odsouzen za podvracení republiky a pak na amnestii propuštěn. Od roku1974 dojížděl do Jáchymova k bohoslužbám, v roce 1975 tam přesídlil nastáloa působil v městě a okolí až do své smrti, s výjimkou let 1990–1992, kdy bylrektorem kostela sv. Ignáce v Praze. Úrazy, operace a těžkou nemoc v závěreč-ných letech života nesl statečně. Poslední mši svatou v jáchymovském kostelesloužil v neděli 13. února. Zesnul v Pánu klidně a odevzdaně doma na faře.

Otec František byl opravdovým dříčem, dělníkem na kamenitém Božím poliseverozápadních Čech. S přispěním mnoha dárců a pomocníků a z velké částivlastníma rukama opravil několik kostelů a kaplí. V roce 1987 jej za záchranukostela v Krásném Lese kardinál Tomášek jmenoval osobním arciděkanem jáchy-movským.

Znali jej věřící pacienti místních lázní a pamatovat na něj budou i hosté faryna Božím Daru, kterou opravil a spravoval. Udržoval živé kontakty s bývalýminěmeckými obyvateli regionu, kteří podporovali opravy kostelů. Po roce 1989hostil setkání vězňů jáchymovských táborů nucených prací.

V jáchymovském kostele svatého Jáchyma slavil pohřební mši svatou biskupmons. František Radkovský. Rozloučil se s ním za diecézi plzeňskou i pražskou,k níž Jáchymov do roku 1993 patřil, za Tovaryšstvo Ježíšovo P. Ludvík Armbrus-ter, socius zaneprázdněného provinciála, za ostatní ministr Cyril Svoboda. Kostelbyl zcela zaplněn věřícími, kolem oltáře stálo na 30 kněží, zpolovice Františko-vých řádových spolubratří.

Otec Krásenský očekává den slavného vzkříšení na hřbitově v Praze na Malva-zinkách. U otevřeného hrobu vedl modlitby P. Josef Hladiš, asistoval mu P. JosefKusý, farář u svatého Václava v Praze-Nuslích, pravidelný návštěvník jáchymov-ských lázní.

15

ROZHOVOR

P. RUDOLF ZUBEK– JUBILANT

Dokončení

V kterém roce jsi byl z vězení propuštěna co jsi dělal po odpykání trestu?

Z vězení jsem byl propuštěn 5. února1961. Nečekal jsem takový šok. Na vla-kovém nádraží ve Valdicích jsem se muselcestujících ptát, nic jsem nemohl přečíst, všechna písmenka byla v pohybu.

Po odpykání trestu jsem se vrátil domů k rodičům na Morávku. Tam se právězačínala stavět vodní přehrada pro pitnou vodu, kterou je napájen i Nošovickýpivovar. U Ingstavu, který stavěl přehradu, jsem byl přijat jako stavební dělník.Po ukončení výstavby jsem pracoval jeden rok na této přehradě jako strojník a paku Vodohospodářské správy ve Frýdku-Místku jako traktorista. Na jaře 1967 jsempřešel k Vítkovickým stavbám na stavbu pivovaru v Nošovicích a rok před ukon-čením stavby pivovaru jsem konečně po osmnácti letech od svého vysvěcení nakněze nastoupil jako kaplan do Havířova-Bludovic.

Mohl jsi v podnicích, kde jsi byl zaměstnán, působit jakokněz?

V civilním zaměstnání jsem nemohl vykonávat kněžskouslužbu. Neměl jsem státní souhlas. Ten jsem obdržel 15. lis-topadu 1969. I v civilním zaměstnání jsem byl všude hlídán.Prokurátor v obžalobě uvedl, že jsem obzvláště „rafinovaný“.Jen na přehradě, jak jsem později zjistil, mne hlídalo sedm„pozorovatelů“. Snažil jsem se „kázat“, působit poctivou pra-cí, a navazovat tak kontakt a dialog se všemi spolu-zaměstnanci.

Bylo civilní zaměstnání, které jsi vykonával, přínosem pro tvé kněžství?

Říká se, že člověka poznáš nejlépe v práci, při jídle a ve hře. V době civilníhozaměstnání téměř deseti let jsem se setkal s mnoha lidmi a měl jedinečnoumožnost poznat a vidět jejich kvality. Většinou jsem měl radost ze společné práces nimi na tak velkých dílech. Také jsem se mnohému přiučil a naučil a pozdějijsem to v duchovní správě uplatnil, hlavně při opravách kostelů a kaplí.

V roce 1968 v době tzv. Pražského jara nastalo uvolnění. A tak se tě ptám –– zdalipak ti bylo umožněno vykonávat kněžskou službu veřejně?

16

rozhovor – rozhovor – rozhovor – rozhovor – rozhovor – rozhovor –

V době Pražského jara v roce 1968 jsem pracoval na výstavbě nošovickéhopivovaru. Naděje na kněžskou službu ve mně sílila. Po dohodě s P. provinciálemŠilhanem jsem se v roce 1969 přihlásil u místního ordináře v Českém Těšíně,kanovníka Antonína Veselého, který mi už dříve přislíbil přijetí do duchovní sprá-vy. Onen příslib se naplnil teprve 15. listopadu 1969. Byl jsem po udělení státníhosouhlasu zařazen do duchovní správy v Havířově-Bludovicích.

Jak vzpomínáš na své první místo?

Na své první místo vzpomínám rád. Přišlo to zcela symbolicky po osmnáctisobotách a nedělích, o kterých jsem vypomáhal v jubilejním roce 1969 při děka-nátních poutích na Velehradě. Těch osmnáct neděl mi jasně připomenulo osmnáctlet mého kněžství, kdy jsem nemohl veřejně kněžsky působit. V Havířově jsempoprvé uplatnil mimo jiné zkušenosti získané v civilním zaměstnání. Podařilo setam dílo rekonstrukce a rozšíření kostela sv. Anny. Já jsem hned první neděli dotoho tak trochu (lépe řečeno do pana faráře) „drcnul“. Nezapomenu na školnímládež i ostatní farníky, kteří tak nevšedně a obětavě pomáhali. Havířov mě držel,pomáhal a posiloval po celých sedmnáct let mého dalšího kněžského působenív pohraničí. Na to se nedá nikdy zapomenout.

Můžeš vyjádřit své pocity, které jsi prožíval, když jsi po osmnácti letech proná-sledování mohl veřejně sloužit primiční mši svatou a vystupovat zcela svobodnějako kněz?

Radost z toho. že mohu po osmnácti letech čekání a pronásledování veřejněsloužit Božímu lidu, přicházela pozvolna. „Budou vám všichni závidět,“poznamenal jednou ordinář P. Antonín Veselý. Tehdy se v Havířově vyučovalona 24 školách náboženství. Učili jsme tři kněží a dvě řeholní sestry. Nedělních bo-hoslužeb bylo ve farnosti devět. Přišel advent a Vánoce. Teprve až po vánočnímobdobí 11. ledna 1970 jsem měl primiční mši svatou ve svém rodišti na Morávce.Tedy po osmnácti letech. To byla pro mne, příbuzné a mé rodáky velká událosta veliká radost. Pak o dalších nedělích následovaly mše sv. ve farnostech, kdebydleli sourozenci. Z toho se ovšem „církevní tajemník“ a KSČ moc netěšili.

Které kněžské místo ti nejvíce přirostlo k srdci?

K srdci mi přirostla všechna místa. Všude se podařilo s pomocí Boží a dobrýchlidí něco dobrého udělat. Ale asi nejvíce mi k srdci přirostl Havířov – vracím setam jako domů.

Z rozhovoru s P. Antonínem Krejčiříkem z roku 1998

17

VE SVĚTĚVE SVĚTĚ

JEZUITÉV ARABSKÝCHZEMÍCHČtyři regiony – Egypt, Sýrie, Libanona Turecko – tvoří provincii „Blízký Vý-chod“, přidruženou k západoevropskéasistenci. Mají komunity v Káhiřea v Bejrútu.

EGYPT

Jezuité vkročili do Egypta po obnoveníTovaryšstva v roce 1879. Francouzskáprovincie v Lyonu byla požádána Ří-mem, aby otevřela malý seminář na po-moc církvi koptského obřadu. Kolej by-la založena v Káhiře, na počátku s osmiseminaristy a osmi studenty. Hlavnímivyučovacími předměty byly latina, an-tická řečtina, francouzština a samo-zřejmě i arabština. Každý den byla la-tinská mše, v neděli seminaristé mohlijít na mši v koptském obřadu do jed-noho z farních kostelů. Netrvalo dlouhoa ráz koleje, školy, převládl nad seminá-řem. Kolej přijímala seminaristy a kdyžbyli úspěšní, dovedla je k francouzskématuritě. V květnu 1899 se přestěhovalado místa Faggalah. Dnes je to KolejSvaté rodiny, má 282 studentů a 15seminaristů. Ti mají svého kněze kopt-ského obřadu, chodí v černé klerice pře-pásané červeným cingulem.

Druhý svůj dům v Egyptě jezuitéotevřeli roku 1882 v Alexandrii – vlast-ně to měla být „vila“, dům pro odpo-činek káhirských páterů, ale už po dvouletech se z něho stala „francouzská“kolej s klasickým vyučovacím progra-mem. Zůstala jí až do roku 1922.

Třetí jezuitský dům začal svou exis-tenci roku 1887 v Minii, v HornímEgyptě. Jeho účelem bylo usnadnitnávštěvy příslušníků rodin seminaristů. Také zde byla už roku 1889 otevřenaškola. A ve všech těchto třech městechmají jezuité dodnes své domy: dva jsourezidence, v Minii svatého Marka a přiní škola a v Alexandrii svatého Františ-ka Xaverského, a kolej v Káhiře. Letosbyl otevřen ještě dům v Luxoru s pově-řeními rázu pastorálního, spirituálníhoa sociálního.

Jaké je pole působnosti jezuitův Egyptě? Především jsou to školy.Dvě střední v Káhiře, „velká“ a „malá“,a rovněž „malá“ v Heliopoli. S pomocí218 vzdělávacích a administrativníchpracovníků je v těchto školách vychová-váno 1818 žáků a studentů. V Minii jepři rezidenci svatého Marka základnía střední škola, které navštěvuje na 800žáků a studentů. Školy jsou v Egyptěpovažovány za nejvýznamnější službuzemi. Katolických škol je v Egyptě na160 a mají na 160 tisíc žáků a studentů. 60 % z nich jsou muslimové. Školy jsousdruženy v Sekretariátu katolickýchškol, který už 25 let vedou jezuité.

18

jezuité ve světě – jezuité ve světě – jezuité ve světě – jezuité ve světě

Pak je tu apoštolát duchovníhoživota. Naši patres nabízejí exerciciemladým, laikům a řeholním komunitámve dvou exercičních centrech a v našichdomech. Slibně pracují skupiny Eucha-ristického hnutí mládeže, mariánskýchdružin apod., vedené našimi.

Apoštolát intelektuálů měl vždypřední místo v apoštolátě Tovaryšstva.Egypt je zemí slavné univerzity Azhar,intelektuálního centra islámu, je rodnouzemí zakladatele Muslimských bratříHassana El Banny. „Naše země,“ řeklnedávno katolický koptský patriacha,„vás potřebuje jako učitele a odborníky,aby mohla vést dialog s druhoustranou.“

A konečně apoštolát sociální. Egyptpatří k zemím ve fázi rozvoje, chudobase stále projevuje ve všech svýchformách. Otcové Tovaryšstva spolupra-cují s egyptskou Charitou, hned odjejího založení roku 1997, a s nevlád-

ními pomocnými organizacemi. Tatočinnost je postavena na první místov Luxoru; byla založena společnost„Klíč života“, která řídí dvě zdra-votnická střediska a pomáhá zaostalýmkrajům, v Alexandrii vedou jezuité Kul-turní centrum, které si vzalo za cíl akcevyšší úrovně, zvláště semináře proformaci a reflexi.

Veškeré tyto aktivity koordinujeKomise pro sociální apoštolát.

Vše začalo jako misie francouzskélyonské provincie. Dnes žije a působív regionu 30 jezuitů – započteme-lii novice, pak 40. Z 23 kněží v aktivníslužbě je dnes v Egyptě Francouzů jen5, Egypťanů je 8, pak jsou tu 3 z Malty,po dvou z Holandska, Polska atd.Egypťany jsou čtyři řeholní bratři a dvaz osmi noviců.

Semeno, které bylo zaseto jako fran-couzské, roste jako arabské a meziná-rodní.

Podle článku z „Jesuites de France 2005“ zpracoval P. Ovečka SJ

ZNÁTE NAŠE INTERNETOVÉSTRÁNKY?

www.jesuit.czwww.radiovaticana.cz

www.aletti.czwww.refugium.czwww.modlitba.net

19

apoštolát modlitby – apoštolát modlitby – apoštolát modlitby – apošt

Červen

Všeobecný: Za miliony utečenců, kteří žijí v naprosté bídě, aby jim křesťanépomáhali konkrétními skutky lásky.

Osud postižených ničivou vlnou tsuna-mi námi otřásl. Jsou jich statisíce. Při-tom se však zapomíná na miliony těch,kdo museli opustit všechno, aby zachrá-nili holý život, a žijí v utečeneckých tá-borech. Sv. otec při modlitbě AndělPáně (15. 6. 2003) řekl: „Poměry, vekterých jsou lidské osoby donucenyutéci ze svých domovů a hledat záchra-nu jinde, jsou těžkou urážkou Boží.“

Utečenci však potřebují více než jenjídlo a přístřeší. Především touží potom, aby byli bráni jako lidské bytosti.Daleko od svých domovů prožívají ne-jistotu a usilují o to, aby se přizpůsobilinovému životu a cizímu prostředí. Sv.otec připomíná, že máme v každém po-znávat bratra a sestru. S nimi jít spo-lečně cestou solidarity a míru (AndělPáně 26. 8. 2001).

Misijní: Za všechny děti církve, aby stále více poznávaly, že svátost eucha-ristie je bijícím srdcem života milosti.

Dobře víme, co znamená bijící srdcepro náš život. Nemoci krevního oběhujsou častou příčinou úmrtí. Tento úmyslnám připomíná, že život milosti je zá-vislý na přijímání Krista v eucharistii,stejně jako lidský život na pravidelnětepajícím srdci.

Svatý otec usiluje o to, aby se oži-vení častého sv. přijímání po 2. vatikán-ském koncilu dále prohlubovalo. Proto

vyhlásil Rok eucharistie. Toto tajemstvípřítomnosti našeho Pána spojuje se zno-vuobjevením neděle jako Dne Páně.

A proč je úmysl označen jako „mi-sijní“? Zřejmě proto, aby se v misiíchnedávala přednost otázkám sociálníma otázkám vzdělání, ale životu z tajem-ství bezprostřední přítomnosti JežíšeKrista. Bez něho je církev jako tělo bezsrdce.

Národní: Za naše novokněze, aby vědomí stálé Boží lásky rozněcovalo jejichvytrvalou apoštolskou horlivost.

S vděčností, láskou a radostí přijímáBoží lid své novokněze. S tím větší bo-lestí pak prožívá, když některý z nichneunese tíhu odpovědnosti, závazkuani oběti.

Modlíme se za ně, aby se dokázaliplně darovat a dosáhli svého štěstí.

Apoštolská horlivost má jistě svůjpramen v lásce k Bohu. Ta zase má svůjvýraz v lásce ke světu. „Tak Bůhmiloval svět, že dal svého jedno-rozeného Syna, aby žádný, kdo v nějvěří, nezahynul, ale aby měl životvěčný“ (Jan 3,16).

20

apoštolát modlitby – apoštolát modlitby – apoštolát modlitby – apošt

Červenec

Všeobecný: Za křesťany, aby s každým jednali citlivě, přitom však nezastíraliradikální požadavky evangelia.

Svatému otci Janu Pavlovi II. ležel nasrdci rostoucí počet nepokřtěnýchv evropských zemích. Současně jej všaktrápila praktická nevěra mnoha křes-ťanů, kteří se domnívají, že křesťanstvíznají, ve skutečnosti však nežijí z víryv Ježíše Krista. Jejich svědomí otupěloa otevřeli svá srdce nejrůznějším omy-lům nevěry.

Evangelium se nemění, ale jehohlásání se uskutečňuje různými cestami.Apoštol Pavel mluví o podávání mlékav dětském věku a o tuhém pokrmuv dospělosti (srov. 1Kor 3,2). Jako jepřijímání chutných pokrmů spojenos radostí, tak se má stát naší radostíživot podle Ducha.

Za všechny pokřtěné, aby se cítili být zavázáni, každý svým způsobem,k přetváření světa a vnášeli do něj smýšlení a jednání Ježíše Krista.

Příklad života věřících má pro šířeníevangelia zásadní význam. Nelze jej ni-čím nahradit. Naši věřící představujípřítomnost Ježíše Krista v různýchoblastech života našeho světa a jsouznamením naděje a lásky (Srov. JanPavel II.: Věřící laikové 1988). Plně sepodílejí na poslání církve ve světě. Vy-

bízejí se, aby byli svědky, že křesťan-ství nabízí jedinou úplnou odpověď naotázky, které klade život všem jednotli-vým osobám v každé společnosti. Majíbýt schopni naplnit svět hodnotami Bo-žího království, ve kterém se naplňujívšechny spravedlivé naděje lidskýchsrdcí.

Národní: Za plenární sněm, aby Duch svatý pomáhal církvi v naší vlastik vnitřní obnově.

Rychle uplynula doba dvou let odprvního zasedání Plenárního sněmu ka-tolické církve v ČR. O něm se vyslovilP. Tomáš Halík, „že od něj nebylosamozřejmě možné očekávat rozhod-nutí s bezprostředním dopadem na životcírkve. Podařilo se pojmenovat prob-lémy, otevřít proces obnovy, vytvořittýmy a určitou atmosféru pro další

práci“ (Katolický týdeník 2003 č. 37).Církev se zrodila v den Letnic mocí

Ducha svatého. On to je, kdo může způ-sobit, aby výsledný dokument sněmov-ního jednání hluboce oslovil současníkyv naší vlasti. K tomu se chce zaměřitnaše vroucí prosba každodenníhosebedarování.

-frm-

21

nové knihy – nové knihy – nové knihy – nové knihy – nové knihy –

Teofan Zatvornik:Povzbuzení k duchovnímu životu

Vydalo nakladatelství Refugium v ediční řadě Studijní textyCentra Aletti jako svou 141. publikaci.

Výrazná autorita ruského mnišského světa nabízí formoudopisů duchovní rady zralého „starce“. Jméno „Zatvornik“(Reclus) vyjadřuje umění rozlišovat příchozí hodnotya „uzavřít se“ před tím, co člověka nedokáže otevřít prorealitu.

Tato základní příručka duchovního života představujev českém prostředí první souvislejší seznámení s tímto auto-rem. Předmluva z pera Tomáše kardinála Špidlíka, který osobě

Zatvornika věnoval svou doktorskou tezi východní spirituality a teologie.Teofan je řeholní jméno Georgije Govorova (1815–1894), syna pravoslavného

kněze z města Orlov jižně od Moskvy. Roku 1841 se stává mnichem a po studiuna duchovní akademii v Kyjevě přednáší na různých pravoslavných teologickýchakademiích. On, „starec“, je pak jmenován biskupem, mj. ve Vladimiru, ale poletech se vrací „být mnichem“ a uchyluje se do odlehlé poustevny – odtud „Za-tvornik“. Je autorem řady knih duchovního života; uveďme alespoň „Filokalii“(rusky Dobrotoljubie), vyšla i česky jako „Upřímná vyprávění poutníka jeho du-chovnímu otci“ (vydalo nakladatelství Velehrad-Refugium, Olomouc 2001).„Neodcházím do samoty, abych se tělesně zotavil, nýbrž abych za sebou nechalkaždodenní starosti; chtěl bych se oddat zcela tomu, po čem srdce touží,“ čtemev jeho řeči na rozloučenou do samoty. „Zemřít není nic zvláštního,“ píše předsmrtí. „Ale kéž Bůh dá, abychom zemřeli v Pánu, abychom byli na věky s ním.“10. ledna 1988 byl kanonizován v Moskvě u příležitosti tisícího výročípokřesťanštění Kyjevské Rusi.

Tomáš Špidlík: Prameny světla

Vydalo nakladatelství Refugium v ediční řadě Souborné díloTomáše Špidlíka jako svou 142. publikaci, ve spoluprácis Českou provincií Tovaryšstva Ježíšova.

Je to už další vydání oblíbeného titulu. První vyšlo v Říměroku 1971 v náboženské řadě Křesťanské akademie jako jejíčíslo 11, druhé také ještě v Římě roku 1981. Pak se titul přestě-hoval do vlasti. Zde se dočkal už čtvrtého vydání. Na obálce jedetail sochy Otmara Olivy (sedmiramenný svícen; klášterkapucínů, Brno).

22


Duchovní život je přítomností Boží osoby v osobě lidské. Je setkáním dvoujedinečných osob, je neopakovatelné, jediné, originální. Je vztahem, který se stanetrvalou láskou. Je obdarováním. Je jednotou dvou, božsko-lidskou láskou.

Jednoduchost pravidel a pravd asketiky musí být dnes převyprávěna novýmzpůsobem. Klasické způsoby zbožnosti musí být zasazeny srozumitelně do tradicei do nové situace dnešního člověka. A právě o to se kniha zdařile pokouší.S užitkem si ji může číst začátečník i pokročilý.

(Z přebalu)

František Xaverský (1506–1552)Výběr z korespondence jezuitského misionáře

Dálného Východu

Vydalo nakladatelství Refugium v ediční řadě Societas jakosvou 144. publikaci léta Páně 2005. Vydáno k 500tému výročísvětcova narození. Z němčiny přeložila Danuše Šťavíková.

Výběr z korespondence jezuitského misionáře, jednéz největších osobností své doby, představuje první úhrnnějšíseznámení s „vlastním slovem“ tohoto světce v českémprostředí.

Předmluvu k českému vydání s Xaverovým životopisema uvedením do tehdejší situace, do problémů politických (kolonizace) a s nimisouvisejících problémů náboženských (misionářské práce), napsala MarieKyralová.

František Xaver, od roku 1534 duchovní syn Ignáce z Loyoly, je jím poslán doIndie jako misionář, jak o to žádal portugalský král Jan III. Vlastně „zaskočil“ zapůvodně vybraného Bobadillu, který těsně před odjezdem z Říma vážně one-mocněl. Druhého poslaného Simona Rodrigueze si nakonec král pro jehoúspěšnou apoštolskou práci v Lisabonu ponechal. Loď s Xaverem odplulaz Lisabonu 7. dubna 1541 a po třinácti měsících plavby přistála v Goe, centruportugalské indické koloniální říše. Z Indie Xaver procestuje jako misionář celýjihovýchod Asie, od jižních Moluk až po Japonsko. Když se ho Japonci ptají, zdavíru, kterou káže, přijali také Číňané na protější souši, Xaver zamíří i tam, alevyčerpáním umírá na ostrově San Čoanu 3. prosince 1552 s očima upřenýma navytouženou Čínu.

Dopisy adresované spolubratřím, zvláště Ignácovi, králi Janu III., guvernéroviv Indii atd., jsou rozděleny chronologicky do osmi částí, od prvního poslaného přizastávce v Mosambiku 1. ledna 1542 až po poslední z 13. listopadu 1552.

Český překlad vychází z německého výboru Xaverových listů hraběnkyElisabeth von Vitzhum, vydaného naposledy v roce 1979 a upraveného podle pů-

23


vodních textů zveřejněných německým jezuitou P. Franzem X. Schurhammerem,který Xaverově osobě a jeho dílu zasvětil celý svůj život.

Kniha je doplněna bohatou obrazovou přílohou s fotografickými reprodukcemivýjevů z Xaverova života a titulními listy jeho biografií v nejrůznějších řečech,které jsou převzaty z dobových publikací uchovávaných v jezuitské knihovněCentra Aletti v Olomouci. Nejstarší česká je z r. 1733, vydaná v Klementinu.Najdeme zde uvedeny dvě biografie od našeho Matěje Tannera, latinskou z roku1683 a německou z roku 1690, které byly vydány v Klementinu péčí VojtěchaJiřího Koniáše. Z pozdějších jmenujme biografii od konvertity z židovství,mučedníka v Dachau Alfréda Fuchse, vydanou roku 1936 v sérii Vítězovév Olomouci, biografii od Antonína Rejzka SJ a konečně „Zlatá zrnka z listůsvatého Františka Xaverského a Devítidenní pobožnost k témuž světci“ odBartoloměje Spisara, vydanou péčí sester Boromejek ve Frýdlantě nad Ostravicí.

Dopisy nejsou misijními zprávami ve vlastním slova smyslu; v popředí zájmuknihy nestojí ani metoda, ani dílo, nýbrž jedinečný člověk a světec.

Tomáš Špidlík: Ignác – starecPříklad duchovního otcovství

Vydalo nakladatelství Refugium v ediční řadě Souborné díloTomáše Špidlíka jako svou 146. publikaci, ve spoluprácis Českou provincií Tovaryšstva Ježíšova.

Odvážné propojení životního odkazu západního světces interpretací křesťanské východní moudrosti chce poukázat nasmiřitelnost těch největších kontrastů. Sám světec odkazuje najednotícího Boha, který lidský život naplňuje i vyhrocenýmipolaritami tradic.

Zakladatelé klášterů nebo řeholních řádů nebyli „ideologové“, nýbrž „otcové“.Měli duchovní „syny“ a kvůli tomu se stali velkými osobnostmi v církevníchdějinách.

Osamocený člověk není osoba. Osoba totiž vzniká z důvěrných vztahů, někdyi rozsáhlých. Jsou to důvěrné vztahy s přáteli a bezprostředními žáky. Teprvepotom měli zakladatelé následovníky, kteří proslavili jejich jméno. Kdo by věděl,kdo to byl svatý Benedikt, František, Dominik, Ignác, kdyby neexistovaly zástupyjejich vzdálených synů?

Avšak vědci, aby prezentovali historickou podobu takových osobností, snažíse vypátrat i nejvzdálenější vztahy: jaké měli učitele, v jakém prostředí sepohybovali, jaké četli knihy…

(Z úvodu)

24

ZPRÁVY

Řím# 21. února, v prvních dnech zhoršují-cího se zdravotního stavu papeže JanaPavla II., se v jeho nepřítomnosti konalaveřejná konzistoř, porada kardinálůa biskupů, členů Kongregace pro svato-řečení. Na ní byl přečten list, kterýmJan Pavel II. dával svolení ke svato-řečení pěti blahoslavených, mezi nimižje také bl. Alberto Hurtado Cruchaga SJ(1901–1952) z chilské provincie. Bylprohlášen blahoslaveným 16. října1994. Druhé lidsky nevysvětlitelnéuzdravení připisované jeho přímluvě,nutné ke svatořečení, bylo uznáno lé-kařskou i teologickou komisí v dubnu2004. Chilská církev a jezuitská pro-vincie vypracovaly přípravný pastoračníprogram ke svatořečení s námětem„Ukázal nám cestu. Následujme ho.“.Program ho představuje jako prozře-telnostní postavu své doby a pramenspirituality pro naši současnost. Bl.Alberto Hurtado byl velký sociálníapoštol chudých dětí, zakladatel Sdru-žení křesťanských odborů, měsíčníku„Posel Božského Srdce“ a tzv. Hogar diDio, Božích krbů.

Svatořečením bl. Alberta Hurtadastoupne počet svatých Tovaryšstva na49, blahoslavených je 146. Svatořečeníbylo stanoveno na 20. říjen. Zůstane přitomto datu? Svátek se slavil v den jehonarozenin pro nebe 18. srpna.# V malé nemocnici římských meziná-rodních domů zemřel 16. března ve vě-ku 97 let P. Antonio de Aldama, po-slední ze španělské rodiny Aldama, kte-ří se všichni zasvětili Pánu. Bylo jichpět sourozenců: dvě sestry vstoupily dotéže řeholní společnosti, tři bratři zvo-lili Tovaryšstvo. A jejich otec, markýzz Ayaly, byl vysvěcen na kněze 29. pro-

since 1929 a jen krátce po vysvěcenípředsedal obřadu řeholní obláčky svémanželky. V lednu 1930 byl přijat donoviciátu Tovaryšstva v Loyole a něko-lik týdnů poté tam zemřel v přítomnostisvého nejstaršího syna José Antonia.

Náš P. Antonio byl členem Andaluz-ské provincie; vstoupil do noviciátuv roce 1924 a roku 1936 byl vysvěcenna kněze; pět let (1945–1950) byl sekre-tářem Tovaryšstva, pak členem Histo-rického ústavu Tovaryšstva v Římě,v jehož rámci napsal několik odbornýcha vlivných studií a komentářů ke Kons-titucím řádu. Posledních více než dvacetlet byl téměř slepý a vzdělával členydomu svou trpělivostí a odevzdanostído Boží vůle. – Byl započat proces bla-hořečení jeho staršího bratra JoséAntonia.# K 1. lednu 2005 mělo Tovaryšstvo19 850 členů, z toho 13 966 kněží, 3054scholastiků, 1921 bratří a 909 noviců.Ve srovnání s předešlým 1. lednem je too 320 členů méně. Zemřelo 414 členů.Průměrný věk je 53,18 let, u kněží59,85 let. Mezi asistencemi je v čele již-ní Asie s celkovým počtem 4003 členů,což je 20,2 % celkového počtu, násle-dují provincie v USA s 3217 členy atd.Nejmenší asistencí je střední Evropa –

25

zprávy – zprávy – zprávy – zprávy – zprávy – zprávy – zprávy – zp

Německo, Rakousko, Švýcarsko, Ma-ďarsko a Litva. Východoevropská asis-tence má dohromady 1155 členů.

Itálie# 8. února byla otevřena v Římě péčíInstitutu Ricci z Maceraty výstava „Pa-ter Matteo Ricci na čínském dvoře zacísařské dynastie Ming“. Macerata jerodiště tohoto slavného čínského misio-náře (1552–1610 v Pekingu). Výstavase pro velký zájem prodlužuje do květ-na. Dává pohled na Čínu 16. a 17. sto-letí, kdy se Čína a Evropa ještě neznaly.P. Ricci uvedl do Číny evropskouteologii, filozofii, umění a přírodnívědy, on také přijímal čínské způsobya čínské myšlení. I přes nejrůznějšípodezírání a obžaloby otevřel cestuinkulturaci křesťanského poselstvív Číně.

Jáhenské svěcení# I když se zdá, že vyvrcholením celéliturgie byl obřad svěcení jáhnů ve svésymboličnosti a výmluvnosti, přestobych podle osobního zážitku podtrhl, ževyvrcholením bylo proměňování a po-zdvihování mše svaté. Arcibiskup Ro-bert Sarah z Konakry měl v rukou hostiio průměru asi 15 centimetrů, kterou pakpozvedl k adoraci. Vypadalo to, jakokdyž vychází slunce nad obzor, jímžbyla arcibiskupova ebenová tvář. A stej-ně i velký stříbrný kalich. Museli bystezažít to hluboké ticho v chrámové lodia jistě i v adorujících srdcích, abyste po-rozuměli, o čem vlastně mluvím.

Na závěr vám posílám jako dárekPetrovo i Mirkovo pětinásobné „Si, Iovoglio“. (Ano, to chci.) Závěrečné slav-nostní na dotaz světitele: Vy, kteří bu-dete u oltáře uvedeni do styku s Tělem

a Krví Krista, chcete připodobnit celýsvůj život k němu? – ANO, S POMOCÍBOŽÍ TO CHCI. Ale i závěrečný slibposlušnosti diecéznímu biskupovia jejich právoplatnému představenému:„Ano, to slibuji.“

Což by bylo možné se nad tím nera-dovat – a moc a moc?!

P. J. Koláček SJ ze svěcení jáhnůMiroslava Herolda a Petra Havlíčka,

Řím, 29. 3. 2005Japonsko

# „Muzeum 26 mučedníků“ z Nagasa-ki dalo ulít deseticentimetrový křížz jedné medaile ražené před 350 roky.Kříž, na němž jsou podobizny svatýchFrantiška Xaverského a Pavla Mikiho.Reprodukci kříže si lze vyžádat odmuzea.

Albánie# Studenti mezidiecézního seminářeve Skutari, který je svěřen Tovaryšstvu,spolu s chlapci a dívkami jiných kolejípředvedli oratorium o sv. Františku Xa-verském. Slova i hudbu složili profesio-nálové. Představení mělo mnoho opako-vání, poslední 20. února.

Brno# Na 1. březen byla ohlášena nočníkřížová cesta. Začala u studentskéhokostela. Přestože mělo hodně mrznout,většina přítomných odhlasovala, aby seprošla celá naplánovaná čtrnáctikilo-metrová trasa, vedoucí z velké částipodél brněnských kostelů až na Hády.Tam byl všem odměnou nádhernýpohled na bílé noční Brno.

Jezuité-biskupové# Devětapadesátiletý Chorvat P. Va-lentin Pozaić byl jmenován pomocnýmbiskupem záhřebského arcibiskupa

26


Z jáhenského svěcení v Římě v kostele Del Gesù

kard. Josipa Bozaniće. P. Pozaić je pro-fesorem morálky a zakladatelem a sou-časným ředitelem bioetického institutupři jezuitském teologickém učilištisvatého Josefa v Záhřebu.

Mons. Josef Werth, biskup v Novo-sibirsku, byl zvolen předsedou Konfe-rence biskupů Ruska. Je nástupcemarcibiskupa Tadeáše Kondruševiče. Jemu 52 let; biskupem byl jmenovánroku 1991, to mu bylo 38 let.

Španělsko# K 500. výročí narození svého velké-ho rodáka Františka Xaverského otevřeznovu své brány jeho rodný hrad Javier.Restaurační práce trvaly přes rok. Kro-mě oprav budov poškozených zubem

času bylo cílem znovu získat některézvlášť důležité místnosti, aby se v me-zích možností uvedl vnitřek hradu do tépodoby, jakou měl za života Xaverova.Místnost, kde se narodil, byla nená-vratně ztracena na konci 19. století, kdybyla zbořena důležitá část hradu. Sezvláštní péčí byla restaurována „Kapleusmívajícího se Krista“, snad nejvý-znamnější místnost, protože jistě oživo-vala Xaverovu zbožnost v dětství a mlá-dí. Přínosem k celku je nové a dobřeupravené muzeum, v němž jsou sochya obrazy světce. Celá obnova chce na-bídnout návštěvníkům kromě historic-kých a kulturních předmětů také prostorpro usebrání a modlitbu.

27


Seznam podporovatelů bulletinu od 26. 1. do 28. 4. 2005Jarmila Neumannová; Anna Kubíková, Tvrdonice; Helena Poláčková, Brno; Václav Halt-mar, Velký Týnec; Marie Havlíčková, Louny; Otýlie Adamíková, Přerov; pan Čuprunov;Ing. Jan Kostelecký; Rudolf Tížek, Brno; Otakar Vystrčil, Brno; P. František Bršlica,Uherské Hradiště-Sady; MUDr. Milan Pištělák, Letovice; Marie Jiřina Nováková, Praha;Ing. Jiří Doležal, Ostrava; P. Josef Zouhar, Hodonín; Marie Pavlů, Brno; Spoločnosť Dcérkresťanskej lásky sv. Vincenta, Litomyšl; P. Jan Baščavský, Nová Horka; Školské sestry deNotre Dame, Praha; Ing. František Jaroš, Praha; PhDr. František Dvořák, Praha; Ing.Miroslav Riess; Jan Svoboda, Ostrava; P. Josef Hložek SJ, Obyčtov; Květoslava Skládalová,Uherské Hradiště; František Bláha, Hluk; P. Josef Šindar, Tišnov; PhDr. et PaedDr. VítLepil, Brno; F. a J. Jožákovi, Chrast u Chrudimě; Zdeňka Vasiljevová, České Budějovice;Stanislav Přikryl, Praha; Marie Křížová, Praha; Ing. Antonín Špulák, Červený Kostelec;Domov; Školské sestry sv. Františka, Cetechovice; Anna Trtková, Hustopeče; Ing. LiborGalatík, Praha; František Skřivánek, Praha; Česká provincie Congregatio Jesu, Štěkeň;Dr. Marie Rauscherová, Praha; Dalibor Klucký, Praha; Ing. Vilém Konečný CSc., Brno;P. František Vavruša, Brno; Mgr. Ing. Otakar Adámek, Frýdek-Místek; Dr. František Fojtů,Šternberk; Otakar a Ada Regnerovi, Červený Kostelec; paní Lídlová, Bystřice pod Hos-týnem; Kongregace mil. sester sv. Kříže, Choryně; Karel Polášek, Ostrava; Vít Blaha,Vracov; Stanislav Tománek, Jestřabí; Ladislav Zvonař, Zdice; Josef Jung, Praha; SlávkaBulíková, Praha; PhDr. O. A. Kukla, Praha; Ing. Martin Kvapilík, Kroměříž; JosefForbelský, Praha; Sestry sv. Kříže, Praha; Jiřina Czerná, Praha; Marie Hrunková, Praha;P. Petřina, Praha; Marie Musílková, Praha; František Rada, Kelč; Jasna Procházková, DolníMaxov; P. Jan Birka, Všetaty; Česká provincie Společnosti sester Ježíšových, Olomouc;Ing. Karel Pelikán, Bukovany; Karel Fišer, Tasovice; Jan Hruda, Ostravice; rodina Šamo-nilova, Rájec-Jestřebí; Marie Blechová, Ivančice; František Hradil, Stará Ves; HanaTomášková, Brno-Královo pole; Ing. Marie Švábová, Brno; Marie Boothová; Božena Měr-ková, Ostrava; Jaroslav Povalač, Horní Lideč; JUDr. Barbora Jiříčková, Olomouc; MartaSeidlová, Praha; Alice Šmotková, Praha; Josef Sýkora, Kroměříž; Libuše Calábková,Přerov; Římskokatolická farnost Místek; Zdenka Cingálková, Uherský Brod; Ing. Rajmon,Ostrava; paní Hučínová, Praha;Kongregace sester Nejsv. Spasitele, Znojmo; Ing. ŠtefanRichter CSc, Říčany; Karel Stein, Bělá-Děčín; Marie Kotková, Zlín; Bedřich Jagoš,Popovice; Vladimír Kočandrle, Praha; Josef Dušek, Hradec nad Moravicí; Jan Honus, Píšť;Vlasta Dědková, Dobruška; Prof. PhDr. Josef Kolmaš, DrSc., Praha; Marie Jakoubková,Jihlava; Jan Blaha, Dolní Bojanovice; Aleš Wagenknecht, Kolín; Miroslav Jírů, Brno;Jaroslava Ryšavá, Dolní Dobrouč; Vašíčkovi, Dolní Čermná; Lukáš Hrabánek, Praha; EvaŠenkyříková, Kráčiny; Sestry františkánky, Uherské Hradiště; Helena Bajerová,Třebechovice pod Orebem; Ing. Ludvík Motyčka, Brno; Ing. V. Bednář, Praha; JaroslavJurečka, Chropyně; Ludmila Vencálková, Bystřice pod Hostýnem; Ing. Silvestr Malec,Velká Bíteš; P. Jan Daněk, Nové Město na Moravě; Miloslav Popelka, Jalubí; FrantišekAndrys, Loučka; Marta Pavlů, Lomnice u Tišnova; Ing. František Holík, Praha; JosefPolnický, Nová Ves; Rudolf Závodný, Prostějov; Josef Ticháček, Praha; Ing. Miloš Veselý,Brno; MUDr. Eva Martínková; Karel Nový, Praha; Václav Vinš, Praha; paní Glacová,Holýšov; Jarmila Zindulková, Blansko; D. Šimčíková, Uničov; Josef Stoklásek, Otrokovice;Jiřina Pospíšilová, Přerov; paní Burgetová, Praha; Hana Šimková, Praha; Věra Kalná,Říčany; Petr Duchek, Praha; P. Kahoun, Praha; P. Josef Žák, Plánice; Bernarda Dvořáková,Brno; Josef Jakubíček, Zlín; Ignác Žalčík, Bystřice pod Hostýnem; Římskokatolická farnost

28

Luže; Ing. Eliška Machová, Teplice; Karel Šťáva, Praha; Rostislav Bouchal; Marie a JiříHolíkovi, Šternberk; Stanislav Brázdil, Otrokovice; Věra Blažková, Břeclav; doc. MartaRomportlová, Brno; Marta Faltusová, Dolní Čermná; Mil. a Pavel Novákovi, Klatovy;Jaroslava Kuprová, Praha-Křeslice; Vlasta Rendlová, Praha; Marie Niedermertlová,Přibyslav; B. Čekrytová, Šumperk; Anna Pokorná, Uherské Hradiště; Milena Šimánková,Praha; Ing. Milan Schneiderka; Anna Říhová; Jindra Grecová, Praha; Oldřich Polák, Brno-Lesná; Vojtěch Koutný, Kladky; Růžena Fiřtová, Praha; PhDr. Zdeněk Toupalík, Praha;G. Knopová, Opava; Václav Brich, Košátky; Ing. Marie Rumlová; Marie Novotná, Sedlec-Prčice; Anděla Vyroubalová, Praha; Karel Gleisner, Mladá Boleslav; MUDr. FrantišekVráblík, Uherské Hradiště; PhDr. František Čupr, Brno; Jiří Lindovský, Olomouc; VojtěchDundálek, Chropyně; Karel Pažourek, Brno; Anna Grocholová, Chotěbuz; Jiří Šoustar,Bobrová; Růžena Hylmarová, Hradec Králové; František Vavrečka, Ostrava-Výškovice;Lad. M. Našincová, Teplice v Čechách; M. Mezera, Řezenčice; Josefa Sobotková, Brno;Ing. Ivo Rudolf, Kroměříž; Cyril John, Česká Třebová; PaedDr. Karel Kotyza, Prostějov;Evžen Marián Nečas, Olomouc; RNDr. Věra Mášková, Praha; Gertruda Dubanská,Olomouc; Vladimír Stoklas, Hovorany; Marie Sodomková, Praha; Ing. Petr Suza, Lomnice;Růžena Stránská, Praha; Ludmila Anežka Kašparová, Praha; RNDr. Jiří Hájek, Brno;MUDr. Jan Kotásek, Dubňany; Miroslava Cidlinská, Brno; Marie Dlapková, Střelice; Ing.Jiří Šenkýř, Žďár nad Sázavou; Dr. Miroslav Koupil, Kroměříž; P. Jindřich CharouzOPraem., Úsobí; Jaromíra Matýsková, Opava; Daniel Soukup, Praha; Klášter sesterpremonstrátek, Doksany; Zdena Navrátilová, Bludov; rodina Čunkova, Zlín; M. Šlachtová,Brno; Václav Pomikálek, Studénka; Milena Pšenková, Slušovice; František Holešinský,Hodonín; Josef Andrýsek; Jaroslava Kalinová, Brno; Vladimír Šustek, Brno; PhDr. MichalKarlický, Český Těšín; Irena Mlejnková, Benešov; Josef Salajka, Brno; manželé Moniakovi,Frýdek-Místek; Michnovi, Staré Město; Milena Picková, Brno; pan Caesar, Praha; MUDr.L. Pilka, Zlín; Adrienna Kuchařová, Praha.

Všem dárcům upřímně děkujeme za milá a povzbuzující slova, kterými občas doprovázejí své příspěvky.

Pán Bůh zaplať!

JUBILEA - JUBILEA - JUBILEA - JUBILEA

P. Václav Švestka Čáslav 17. 6. 60 let kněžstvíP. Leo Hipsch Opava 29. 6. 60 let kněžstvíP. Robert Kunert Vídeň 4. 7. 35 let kněžstvíP. Petr Kolář Praha 5. 7. 30 let kněžstvíP. Josef Čunek Praha 29. 6. 20 let kněžstvíP. Jiří Kovář Velehrad 6. 7. 20 let kněžstvíP. František Brázdil Sv. Hostýn 31. 7. 25 let v TovaryšstvuP. Jan Pražan Nejdek 31. 7. 25 let v TovaryšstvuP. Petr Přádka Velehrad 31. 7. 25 let v TovaryšstvuP. Vladimír Richter Innsbruck 14. 7. 80 letP. Josef Čunek Praha 6. 6. 50 letP. Michal Altrichter Olomouc 19. 6. 40 let

UPŘÍMNĚ BLAHOPŘEJEME

Documents

Zrání je spojeno se ztrátou osobních iluzí