ZÁPADOČESKÁ UNIVERZITA

V PLZNI

FAKULTA ZDRAVOTNICKÝCH STUDIÍ

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

2012 Vladěna Sládková

FAKULTA ZDRAVOTNICKÝCH STUDIÍ

Studijní program: Specializace ve zdravotnictví

Vladěna Sládková

Studijní obor: Zdravotnický záchranář 5345R021

VLIV RIZIKOVÝCH FAKTORŮ V PROFESI

ZDRAVOTNICKÉHO ZÁCHRANÁŘE

Bakalářská práce

Vedoucí práce: PhDr. Alena Pistulková

PLZEŇ 2012

Prohlášení:

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a všechny pouţité

prameny jsem uvedla v seznamu pouţitých zdrojŧ.

V Plzni dne 20. 3. 2012 ………………………………..

vlastnoruční podpis

Děkuji PhDr. Aleně Pistulkové za odborné vedení práce, vstřícnost, poskytování

cenných rad a materiálních podkladŧ. Dále děkuji vedení Zdravotnické záchranné

sluţby v Plzni – panu řediteli MUDr. Romanu Svitákovi a také vrchní sestře Janě

Prŧchové za poskytnutí informací a svolení náhledu do knihy výjezdŧ.

Anotace

Příjmení a jméno: Sládková Vladěna

Katedra: Záchranářství a technických oborŧ

Název práce: Vliv rizikových faktorŧ v profesi zdravotnického záchranáře

Vedoucí práce: PhDr. Alena Pistulková

Počet stran: číslované 53, nečíslované 29

Počet příloh: 11

Počet titulŧ pouţité literatury: 52

Klíčová slova: zdravotnický záchranář, agrese, stres, syndrom vyhoření,

posttraumatická stresová porucha, ochranné pomŧcky.

Souhrn:

Bakalářská práce je zaměřena na problematiku nejčastějších rizikových faktorŧ

v profesi zdravotnického záchranáře a je rozdělena na část teoretickou a část praktickou.

Teoretická část čtenáře seznámí s výskytem nejčastějších rizikových faktorŧ

v profesi zdravotnického záchranáře a také s vlivem těchto rizikových faktorŧ na jeho

profesi. Dále se zabývá bezpečností při práci.

V praktické části bylo provedeno dotazníkové šetření mezi zdravotnickými

záchranáři, ke zjištění rizikových faktorŧ. Výzkum probíhal na vybraných stanovištích

zdravotnické záchranné sluţby. Výsledky prŧzkumu jsem vyhodnotila do tabulek a

grafŧ a z konečných výsledkŧ jsem mohla potvrdit či vyvrátit předem stanovené

hypotézy.

Annotation

Surname and name: Sládková Vladěna

Department: Department of Paramedical rescue work and Technical studies

Title of thesis: Impact of Risk Factors on Profession of Paramedic Rescue Worker

Consultant: PhDr. Alena Pistulková

Number of pages: numbered 53, nonnumbered 29

Number of appendices: 11

Number ofliterature items used: 52

Key words: Paramedic rescue worker, agression, stress, burn-out, posttraumatic stress

disorder, protective

Summary:

The Bachelor thesis is focused on most frequent risk factors in a paramedic rescue

worker´s profession. The thesis is divided into a theoretical and a practical parts.

The theoretical part is concentrated on incidence of the most common risk factors in

the paramedic profession and also on the impact of these risk factors on his/her

profession. Subsequently, this part also deals with labour protection.

The practical part comprises questionnaire survey among paramedic rescue workers

to identify risk factors. The research was performed at selected sites of emergency

medical services. I have analyzed results of the survey in tables and graphs. On the basis

of the final results I was able to confirm or disconfirm predetermined hypotheses.

OBSAH

ÚVOD ............................................................................................................................11

TEORETICKÁ ČÁST .................................................................................................13

1 KOMPETENCE ZDRAVOTNICKÉHO ZÁCHRANÁŘE ..................................13

2 RIZIKOVÉ FAKTORY V PROFESI ZDRAVOTNICKÉHO ZÁCHRANÁŘE.17

2.1 Agresivní pacient ..................................................................................................17

2.1.1 Agresivní chování ......................................................................................18

2.1.2 Příčiny agresivního chování........................................................................18

2.1.3 Formy agresivity ........................................................................................19

2.1.4 Komunikace s agresivním pacientem ........................................................19

2.1.5 Prevence a terapie agresivity .....................................................................20

2.2 Syndrom pomáhající profese ...............................................................................20

2.3 Profesionální infekce ...........................................................................................21

2.3.1 Tuberkulóza ...............................................................................................22

2.3.2 Svrab ..........................................................................................................22

2.3.3 Hepatitida C ...............................................................................................23

2.3.4 HIV/AIDS ..................................................................................................23

2.4 Metabolický syndrom ..........................................................................................24

2.4.1 Komplikace metabolického syndromu ......................................................25

2.4.2 Léčba metabolického syndromu ................................................................25

2.4.3 Prevence metabolického syndromu ...........................................................26

2.5 Mobbing na pracovišti ........................................................................................26

2.5.1 Fáze mobbingu ..........................................................................................26

2.5.2 Dŧsledky mobbingu ..................................................................................26

2.5.3 Prevence mobbingu ...................................................................................27

3 NEGATIVNÍ VLIV RIZIKOVÝCH FAKTORŮ NA ČINNOST

ZDRAVOTNICKÉHO ZÁCHRANÁŘE ...................................................................28

3.1 Stres ....................................................................................................................28

3.1.1 Definice stresu ...........................................................................................28

3.1.2 Příznaky stresu ...........................................................................................29

3.1.3 Vyvolávající faktory stresu ........................................................................29

3.1.4 Dŧsledky stresu ..........................................................................................30

3.1.5 Prevence stresu ...........................................................................................30

3.2 Syndrom vyhoření ..............................................................................................30

3.2.1 Definice syndromu vyhoření ......................................................................31

3.2.2 Historie syndromu vyhoření .......................................................................32

3.2.3 Příznaky a projevy syndromu vyhoření ......................................................33

3.2.4 Fáze syndromu vyhoření .............................................................................34

3.2.5 Léčba syndromu vyhoření ...........................................................................35

3.2.6 Prevence syndromu vyhoření ......................................................................36

3.3 Posttraumatická stresová porucha .......................................................................36

3.3.1 Projevy posttraumatické stresové poruchy .................................................37

3.3.2 Fáze posttraumatické stresové poruchy ......................................................37

3.3.3 Léčba posttraumatické stresové poruchy ....................................................38

4 BEZPEČNOST PŘI PRÁCI ZDRAVOTNICKÉHO ZÁCHRANÁŘE ...............40

4.1 Ochranné pomŧcky a jejich pouţívání ................................................................40

4.1.1 Dezinfekce ..................................................................................................40

4.1.2 Ochranné rukavice ......................................................................................40

4.1.3 Ochranný oblek ...........................................................................................41

4.1.4 Ochranné brýle ............................................................................................41

4.1.5 Ochranná přilba ...........................................................................................41

4.1.6 Ústenka .......................................................................................................42

4.2 Bezpečnost u rizikových pacientŧ .......................................................................42

4.2.1 Agresivní pacient ........................................................................................42

4.2.2 Infekční pacient ..........................................................................................42

VÝZKUMNÁ ČÁST .....................................................................................................44

5 CÍLE PRÁCE .............................................................................................................44

5.1 Formulace problému ............................................................................................44

5.2 Stanovené hypotézy .............................................................................................45

6 METODIKA PRÁCE A METODY VÝZKUMU ...................................................46

6.1 Vzorek respondentŧ .............................................................................................46

6.2 Metody výzkumu .................................................................................................46

7 VYHODNOCENÍ VÝZKUMU ................................................................................47

7.1 Rozdělení zdravotnických záchranářŧ dle pohlaví ...............................................47

7.2 Rozdělení zdravotnických záchranářŧ dle věku ...................................................47

7.3 Napadení ve výkonu sluţby ..................................................................................48

7.4 Charakter napadení ...............................................................................................49

7.5 Popis útočníka ......................................................................................................50

7.6 Nejrizikovější skupina pacientŧ pro zdravotnické záchranáře .............................51

7.7 Syndrom vyhoření ................................................................................................52

7.8 Dopad rizikových faktorŧ na činnost zdravotnického záchranáře .......................52

7.9 Moţnost vyuţití sluţeb psychologa .....................................................................53

7.10 Vyuţití sluţeb psychologa .................................................................................54

7.11 Nejvíce stresující indikace .................................................................................54

7.12 Obava z infekčního onemocnění ........................................................................55

7.13 Ochranné pomŧcky ............................................................................................56

7.14 Poranění v dŧsledku nepouţití ochranných pomŧcek ........................................57

7.15 Vlastní bezpečnost .............................................................................................58

8 DISKUZE ...................................................................................................................59

ZÁVĚR ..........................................................................................................................62

POUŽITÁ LITERATURA

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

SEZNAM TABULEK

SEZNAM GRAFŮ

SEZNAM PŘÍLOH

9 PŘÍLOHY

11

ÚVOD

Téma pro svoji bakalářskou práci jsem si zvolila „Vliv rizikových faktorŧ v profesi

zdravotnického záchranáře.“ Hlavním cílem této práce je zjistit, jaký je nejčastější

výskyt rizikových faktorŧ v profesi zdravotnického záchranáře a dále zjistit, jak

rizikového faktory ovlivňují činnost zdravotnického záchranáře v jeho profesi.

Toto téma jsem si zvolila poté, co jsem měla moţnost v rámci odborné praxe

nastoupit na Zdravotnickou záchrannou sluţbu v Plzni a to z toho dŧvodu, ţe jsem

v rámci několika výjezdŧ byla svědkem, jak jsou záchranáři často stavěni před mnohá

rizika. Přes slovní napadení výhruţkami, či napadení fyzické, nebo také neochota

spolupráce, následně psychická rizika jako jsou stres, syndrom vyhoření či

posttraumatická stresová porucha.

Tato problematika je velmi aktuální, neboť zdravotničtí záchranáři se denně potýkají

s nespočet riziky spojenými s touto profesí. Tato profese je velmi náročná jak fyzicky,

tak psychicky a záchranář si musí umět poradit v nejrŧznějších situacích, ať uţ naprosto

banálních či ţivot ohroţujících. Záchranáři musí mít schopnost rychlého rozhodování,

či zachování tzv. „chladné hlavy“ při velmi stresujících situacích, kdy jsou pod tlakem

času, či s nedostačujícími prostředky pro záchranu lidského ţivota.

Tato bakalářská práce je rozdělena na část teoretickou a výzkumnou.

V teoretické části popisuji nejčastější výskyt rizikových faktorŧ v profesi

zdravotnického záchranáře, kam řadíme agresivního pacienta, dále riziko infekční

nákazy, moţnost rozvoje metabolického syndromu v dŧsledku špatného stravování,

které je často zpŧsobené nedostatkem času a stresem. Dále také mobbing na pracovišti.

Další část teoretické části je zaměřena na negativní vlivy rizikových faktorŧ na činnost

zdravotnického záchranáře. Patří sem psychická rizika, jako jsou stres, syndrom

vyhoření či posttraumatická stresová porucha. Zabývám se jak jejich příznaky, projevy,

tak i jejich prevencí a léčbou. V poslední kapitole se zaměřuji na bezpečnost pracovního

prostředí a pouţívání ochranným pomŧcek jako jsou dezinfekce, ochranné rukavice,

brýle, přilby, ochranný oblek, apod.

Ve výzkumné části hodnotím výsledky z dotazníkového šetření, které probíhalo mezi

zdravotnickými záchranáři na vybraných stanovištích Zdravotnické záchranné sluţby

(dále ZZS). Výzkum probíhal na ZZS Plzeňského kraje (stanoviště Plzeň – město,

12

Plzeň – sever, Manětín, Domaţlice), a dále ZZS Lysá nad Labem. Sběr dat probíhal

v období prosinec 2011 – únor 2012. Výsledky jsem zpracovala do tabulek a grafŧ.

Další část této bakalářské práce tvoří přílohy k vybraným tématŧm, dotazník a také

internetové články na téma napadení zdravotnických záchranářŧ.

Tato práce bude mít zcela jistě význam pro teorii a praxi. Zdravotničtí záchranáři - a

nejen ti, se mohou seznámit s častými riziky v souvislosti s tímto povoláním a dále také

zjistit moţnosti léčby či prevence.

13

1 KOMPETENCE ZDRAVOTNICKÉHO ZÁCHRANÁŘE

Kompetence zdravotnického záchranáře upravuje zákon č. 105/2011 Sb, kterým se

mění zákon č. 96/2004 Sb. o podmínkách získávání a uznávání zpŧsobilosti k výkonu

nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s

poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonŧ (zákon o

nelékařských zdravotnických povoláních).

Dne 1. března 2011 vyšla ve Sbírce zákonŧ, částka 20/2011 vyhláška č. 55/2011 Sb.,

o činnostech zdravotnických pracovníkŧ a jiných odborných pracovníkŧ, kterou se ruší

vyhláška č. 424/2004 Sb., kterou se stanoví činnosti zdravotnických pracovníkŧ a

jiných odborných pracovníkŧ. [1]

Vyhláška č. 55/2011 Sb.

§ 17

Zdravotnický záchranář

(1) Zdravotnický záchranář vykonává činnosti podle § 3 odst. 1 a dále bez odborného

dohledu a bez indikace poskytuje v rámci přednemocniční neodkladné péče, včetně

letecké záchranné sluţby, a dále v rámci anesteziologicko-resuscitační péče a v rámci

akutního příjmu specifickou ošetřovatelskou péči.

Přitom zejména mŧţe

a) monitorovat a hodnotit vitální funkce včetně snímání elektrokardiografického

záznamu, prŧběţného sledování a hodnocení poruch rytmu, vyšetření a monitorování

pulzním oxymetrem,

b) zahajovat a provádět kardiopulmonální resuscitaci s pouţitím ručních křísicích vakŧ,

včetně defibrilace srdce elektrickým výbojem po provedení záznamu

elektrokardiogramu,

c) zajišťovat periferní ţilní vstup, aplikovat krystaloidní roztoky a provádět nitroţilní

aplikaci roztokŧ glukózy u pacienta s ověřenou hypoglykemií,

d) provádět orientační laboratorní vyšetření určená pro urgentní medicínu a orientačně

je posuzovat,

14

e) obsluhovat a udrţovat vybavení všech kategorií dopravních prostředkŧ, řídit pozemní

dopravní prostředky, a to i v obtíţných podmínkách jízdy s vyuţitím výstraţných

zvukových a světelných zařízení,

f) provádět první ošetření ran, včetně zástavy krvácení,

g) zajišťovat nebo provádět bezpečné vyproštění, polohování, imobilizaci, transport

pacientŧ a zajišťovat bezpečnost pacientŧ během transportu,

h) vykonávat v rozsahu své odborné zpŧsobilosti činnosti při řešení následkŧ

hromadných neštěstí v rámci integrovaného záchranného systému,

i) zajišťovat v případě potřeby péči o tělo zemřelého,

j) přejímat, kontrolovat a ukládat léčivé přípravky10)

, manipulovat s nimi a zajišťovat

jejich dostatečnou zásobu,

k) přejímat, kontrolovat a ukládat zdravotnické prostředky11)

a prádlo, manipulovat s

nimi a zajišťovat jejich dezinfekci a sterilizaci a jejich dostatečnou zásobu,

m) provádět neodkladné výkony v rámci probíhajícího porodu,

n) přijímat, evidovat a vyhodnocovat tísňové výzvy z hlediska závaţnosti zdravotního

stavu pacienta a podle stupně naléhavosti, zabezpečovat odpovídající zpŧsob jejich

řešení za pouţití telekomunikační a sdělovací techniky,

o) provádět telefonní instruktáţ k poskytování první pomoci a poskytovat další potřebné

rady za pouţití vhodného psychologického přístupu.

(2) Zdravotnický záchranář v rámci přednemocniční neodkladné péče, včetně letecké

záchranné sluţby, a dále v rámci anesteziologicko-resuscitační péče a v rámci akutního

příjmu mŧţe bez odborného dohledu na základě indikace lékaře vykonávat činnosti při

poskytování diagnostické a léčebné péče.

Přitom zejména mŧţe

a) zajišťovat dýchací cesty dostupnými pomŧckami, zavádět a udrţovat inhalační

kyslíkovou terapii, zajišťovat přístrojovou ventilaci s parametry určenými lékařem,

pečovat o dýchací cesty pacientŧ i při umělé plicní ventilaci,

b) podávat léčivé přípravky10)

, včetně krevních derivátŧ12)

,

c) asistovat při zahájení aplikace transfuzních přípravkŧ13)

a ošetřovat pacienta v

prŧběhu aplikace a ukončovat ji,

d) provádět katetrizaci močového měchýře dospělých a dívek nad 10 let,

e) odebírat biologický materiál na vyšetření,

f) asistovat při porodu a provádět první ošetření novorozence,

g) zajišťovat intraoseální vstup. [1]

15

Zdravotnický záchranář po získání specializované způsobilosti vykonává činnosti

podle §17.

§ 109

Zdravotnický záchranář pro urgentní medicínu

Zdravotnický záchranář pro urgentní medicínu vykonává činnosti podle §17 a § 54

písm. a) a dále poskytuje specifickou ošetřovatelskou péči a neodkladnou diagnosticko-

léčebnou péči na úseku neodkladné péče, anesteziologicko-resuscitační péče a v rámci

akutního příjmu. Přitom zejména mŧţe

a) bez odborného dohledu a bez indikace lékaře

1. zajišťovat dýchací cesty dostupnými pomŧckami u pacienta staršího 10 let při

prováděné kardiopulmonální resuscitaci,

2. zahájit a provádět kardiopulmonální resuscitaci pomocí pouţití přístrojŧ k

automatické srdeční masáţi, včetně defibrilace srdce elektrickým výbojem po provedení

záznamu elektrokardiogramu, a podání léčiv pro resuscitaci bezprostředně nezbytných,

3. odebírat biologický materiál na vyšetření,

4. zavádět a udrţovat kyslíkovou terapii,

5. zajišťovat intraoseální vstup,

6. zajišťovat stálou připravenost pracoviště, včetně funkčnosti speciální přístrojové

techniky a materiálního vybavení; sledovat a analyzovat údaje na speciální přístrojové

technice, rozpoznávat technické komplikace a řešit je,

7. provádět zdravotnickou část záchranných a likvidačních prací při mimořádných

událostech v součinnosti s velitelem zásahu38)

,

b) bez odborného dohledu na základě indikace lékaře

1. provádět měření a analýzu fyziologických funkcí pomocí přístrojové techniky, včetně

vyuţití invazivních metod,

2. provádět externí kardiostimulaci,

3. provádět tracheobronchiální laváţe pacientŧ s tracheální intubací,

4. zavádět gastrickou sondu a provádět výplach ţaludku u pacienta při vědomí,

5. zavádět gastrickou sondu a provádět výplach ţaludku u pacienta staršího 10 let v

bezvědomí se zajištěnými dýchacími cestami,

6. provádět extubaci tracheální kanyly. [1]

16

__________

10) Zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách souvisejících zákonŧ, ve znění

pozdějších předpisŧ.

Zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonŧ, ve

znění pozdějších předpisŧ.

11) Zákon č. 123/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisŧ. Nařízení vlády č. 336/2004

Sb., kterým se stanoví technické poţadavky na zdravotnické prostředky a kterým se

mění nařízení vlády č. 251/2003 Sb., kterým se mění některá nařízení vlády vydaná k

provedení zákona č. 22/1997 Sb., o technických poţadavcích na výrobky a o změně a

doplnění některých zákonŧ, ve znění pozdějších předpisŧ. Nařízení vlády č. 154/2004

Sb., kterým se stanoví technické poţadavky na aktivní implantabilní zdravotnické

prostředky a kterým se mění nařízení vlády č. 251/2003 Sb., kterým se mění některá

nařízení vlády vydaná k provedení zákona č. 22/1997 Sb., o technických poţadavcích

na výrobky a o změně a doplnění některých zákonŧ, ve znění pozdějších předpisŧ, ve

znění nařízení vlády č. 307/2009 Sb. Nařízení vlády č. 453/2004 Sb., kterým se stanoví

technické poţadavky na diagnostické zdravotnické prostředky in vitro, ve znění nařízení

vlády č. 246/2009 Sb.

12) § 2 odst. 2 písm. l) zákona č. 378/2007 Sb.

13) § 2 odst. 2 písm. n) zákona č. 378/2007 Sb., ve znění zákona č. 296/2008 Sb.

38) Zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, ve znění pozdějších

předpisŧ.

17

2 RIZIKOVÉ FAKTORY V PROFESI ZDRAVOTNICKÉHO

ZÁCHRANÁŘE

Rizikové faktory jsou takové faktory, u nichţ je zvýšené riziko negativních dopadŧ

na osobnost jedince. Práce zdravotnického záchranáře je velmi náročná jak fyzicky, tak

psychicky a záchranář si musí umět poradit v nejrŧznějších situacích, ať uţ naprosto

banálních či ţivot ohroţujících.

Nejčastěji se záchranář potýká s agresivními pacienty např. pod vlivem alkoholu či

jiné návykové látky, psychiatrickými pacienty, dále záchranář musí zvládnout stresové

situace, které intenzivně pŧsobí na jeho psychiku. Ať uţ je to časová tíseň, nepříznivé

počasí, ale také rozsáhlé dopravní nehody s velkým počtem zraněných nebo dokonce

mrtvých, či riziko a obava z nakaţení infekčních nemocí. [2]

2.1 Agresivní pacient

Kontakt s agresivními a neklidnými pacienty je častou a nedílnou součástí klinické

praxe kaţdého zdravotníka. Zdravotničtí záchranáři se však potýkají s těmito pacienty

nejčastěji a k výjezdŧm musí být často přivolána i Policie České republiky (dále PČR).

Záchranář by měl moţnou agresi pacienta předpokládat, a být vţdy připraven na

eventuální útok ze strany pacienta.

Velmi mě zaujal článek na internetových stránkách Zdravotnické záchranné sluţby

v Karlových Varech, kde je popsána nebezpečná situace, kdy pacient ohroţoval

výjezdovou posádku noţem.

„Dnes v noci byla přivolána naše lékařská posádka k muţi ve Vodné u Bečova nad

Teplou. Ten si stěţoval na bolesti na hrudi. Poté, co naši zdravotníci zaklepali u jeho

bytu, ten otevřel a začal naší posádku ohroţovat střelnou zbraní. Zdravotníci ihned

utekli do bezpečí a přivolali policii. Ta dále celou událost šetří. Naše posádka a

zejména pak lékařka byla z celé události silně otřesena. Nutno podotknout, ţe případy

napadení posádek poslední dobou rostou a nabírají na agresivitě. Mnohdy jde našim

zdravotníkům doslova o ţivot.“ [45]

Ostatní články o napadení zdravotnických záchranářŧ uvádím v příloze č. 11.

18

2.1.1 Agresivní chování

„Agresivní chování je obvykle spojeno s určitým emočním proţitkem, který násilnou

reakci stimuluje a doprovází, s určitou motivací a způsobem rozumového hodnocení

volby násilného způsobu jednání.” (Vágnerová, 2004, str. 764)

Pojem agrese zavedli do psychiatrie počátkem 20. století Alfred Adler a Sigmund

Freud. Agresivita (z lat. agressivius) znamená útočnost a připravenost k násilnému

zpŧsobu reagování. Naproti tomu agrese (z lat. aggressio) charakterizuje uţ samotné

chování se záměrem ublíţit. [3]

Agrese i agresivita patří do našich ţivotŧ a setkáváme se s nimi v běţném ţivotě.

Lidé řeší agresivním chováním své problémy či se domáhají svých nárokŧ.

2.1.2 Příčiny agresivního chování

Agresivní chování pacienta je často spojeno s bolestí, intoxikací alkoholu či nějakou

drogou, abstinenčními příznaky a u některých poruch osobnosti.

Příčiny vzniku tohoto poruchového chování jsou rŧzné. Obvykle je zde

multifaktorové podmínění a tyto faktory pŧsobí ve vzájemné interakci. Významnou roli

hrají i genetické dispozice. Dalšími příčinami jsou biologické předpoklady, které mohou

vzniknout úrazem mozku. Je prokázáno, ţe pacienti s poškozením kŧry čelních lalokŧ

jsou agresivnější a mají větší násilnické sklony neţ pacienti s jinou částí poškození

mozku či pacienti bez jakéhokoliv úrazu mozku. Další příčinou agresivního chování

mŧţe být uţívání psychoaktivních látek, které se podávají osobám s duševními

chorobami a jsou provázené halucinacemi, bludy, apod. [3, 4]

Agresivní chování je častější u muţŧ. Je to dáno v souvislosti s muţským pohlavním

hormonem testosteronem. Muţi, kteří mají velmi vysokou hodnotu testosteronu, bývají

často konfliktní a agresivní bez jakékoliv provokace. Dŧleţitou roli hraje i vliv

prostředí – rodina. Agresivní jedinec si toto chování mohl vštípit uţ v ranném dětství,

kdy v rámci identifikace dělal to, co viděl u rodičŧ či u ostatních. [3]

Nejčastěji je však agresivita projevem úzkosti, strachu, nemoci a pocity zoufalství.

Agresivní pacient se chce hádat, křičí, nadává, je výhruţný a mŧţe i rozbíjet věci či

napadat fyzicky. [3, 4]

19

2.1.3 Formy agresivity

Agresivita mŧţe být zaměřena na zvířata, lidi, neţivé předměty, nebo také vŧči sobě

samému. [5, 6, 7]

Rozdělujeme dvě formy agrese – autoagresivitu a heteroagresivitu.

Autoagresivita je namíření agrese vŧči vlastní osobě, kdy má jedinec sebepoškozovací

sklony. Nejteţší stupeň autoagresivity je sebevraţedné jednání. [5, 6, 7]

Heteroagresivita je agresivní chování zaměřené buď na neţivý předmět kdy jedinec

rozkopává věci, hází s nima, mlátí do stolu, apod. Dalším druhem heteroagresivity je

agrese vybitá na zvířeti (kopání do zvířete, škrcení). Toto chování se vyskytuje i v

dětském věku. Třetím a nejtěţším stupněm tohoto druhu agrese, je agresivita zaměřená

proti lidem, kdy agresor napadá vybraného jedince ať uţ slovně výhruţkami,

nadávkami, nebo fyzicky - pohlavek, kopnutí. [5, 6, 7]

2.1.4 Komunikace s agresivním pacientem

V komunikaci s agresivním pacientem, je dŧleţité sledování verbálních a

neverbálních znakŧ. Nejprve se snaţíme pacienta uklidnit a zjistit co se přihodilo.

Pokud je to moţné a reálné vyzveme pacienta, aby se posadil a následně se mu

představíme, vysvětlíme dŧleţitost situace a vše, co se s ním bude následně dít. [5, 8]

Záchranář by měl dodrţovat bezpečnou vzdálenost od agresora, zachovat si

únikovou cestu, vyhýbat se prudkým pohybŧ, nedotýkat se pacienta – pokud je to nutné,

vţdy ho informovat předem a poţádat o souhlas, zbytečně neprovokovat, či nenechat

vyprovokovat sám sebe. Při získávání údajŧ je vhodné zvolit přiměřený hlas a tempo

řeči, naslouchat, být zdvořilý, dát pacientovi najevo pochopení a vyjádřit svojí empatii,

vyvarovat se ironii či uráţení. [5, 8]

Platí naprostý zákaz otáčení se k agresorovi zády a dát mu prostor k napadení. Dále

je vhodné vyhýbat se dlouhému očnímu kontaktu, při stupňování napětí odvést

pozornost jinam, pokud se pacient i nadále chová nekoordinovaně a nelze předem

vytušit jeho chování, je dŧleţité posoudit závaţnost situace a případně volat 158, a

spolupracovat s PČR. [5, 8]

20

2.1.5 Prevence a terapie agresivity

Terapie samotné agresivity bývá velmi obtíţná a bohuţel často také málo efektivní.

Proto se klade velký dŧraz na prevenci. [28]

Nejčastější metodou léčby agresivního chování je psychoterapie, která má asi 70%

úspěšnost. Tento zpŧsob léčby je zaměřen hlavně na zvládání agresivních impulzŧ,

sebekontrolu a ovládání agrese. Součástí psychoterapie je i farmakologická léčba, kdy

se podávají antidepresiva, jenţ pomohou jedinci agresi lépe zvládat a zmírňují pocit

napětí. Další moţností léčby je socioterapie. Socioterapie slouţí k resocializaci jedincŧ,

kteří mají zafixované jiţ zmíněné agresivní chování. Socioterapie agresivní jedince

naučí, jak se mají v určitých situacích chovat, jak mohou řešit své problémy a hlavně na

koho se mohou se svými problémy obrátit. V rámci prevence existuje několik seminářŧ

zaměřených proti agresi. [28]

2.2 Syndrom pomáhající profese

Syndrom pomáhající profese, také známý jako syndrom pomocníka poprvé popsal

Wolfgang Schmidbauer ve své knize „Psychická úskalí pomáhajících profesí” která

byla vydána v roce 2000. V roce 2008 vydal Schmidbauer knihu „Syndrom pomocníka.”

[25]

Syndrom pomocníka se vyznačuje neustálými pocity, které nutí jedince pomáhat

druhým na úkor vlastních potřeb. Nejčastěji postihuje lékaře, ale mŧţe postihnout i jiné

pracovníky ve zdravotnictví – např. zdravotnické záchranáře. [25]

Vyjadřuje se neschopností vyjádřit své vlastní pocity a potřeby. Jedinec postiţený

tímto syndromem nedává najevo slabost, vyčerpání a je svým pacientŧm neustále k

dispozici 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Pokud někdo zavolá např. i o pŧlnoci, jedinec

nedokáţe říci ne, nedokáţe odmítnout kohokoliv, kdo potřebuje jeho pomoc. Pomáhá, i

kdyţ si uvědomuje, ţe je vyuţíván. [25]

Jedinec, který je postiţen syndromem pomocníka je velmi zranitelný a je u něj

vysoké riziko nebezpečí mobbingu, kterému se podrobněji věnuji v kapitole 2.5

Schmidbauer (2000) říká, ţe hlavní cíl léčby syndromu pomocníka má za cíl uvést

altruistické chování do sluţeb Já a nevynucovat si je identifikací s “NAD-JÁ.” [25]

21

Tento syndrom je vytvořen pěti aspekty, které se vytvářejí jiţ v ranném dětství.

Pocit odmítnutého dítěte – typický je příklad několika sourozencŧ, kdy nejstarši z nich

se musí o své mladší sourozence postarat. Toto chování si jedinec nese do ţivota sebou

a má neustále pocit, ţe se o druhé musí postarat. [25, 29, 32]

Identifikace s Nadjá – hlavním procesem je identifikace, kdy se jedinec ještě jako dítě

vědomě či nevědomě ztotoţňuje s ideálem, který poţadují rodiče nebo jiné vztahové

osoby. [25, 29, 32]

Skrytá narcistická nenasytnost – pojem narcismus je postoj člověka k sobě samému.

Skytá narcistická nenasytnost se projevuje tím, ţe odmítnuté dítě přestává vnímat a

uspokojovat své vlastní potřeby a postupně se identifikuje s potřebami svým rodičŧ,

nebo jinými vztahovými osobami. Nebo-li dítě udělá vše, aby bylo přijato. [25, 29, 32]

Nepřímá agrese – tento druh agrese je zaměřen proti všemu, co ohroţuje vzájemné

pŧsobení mezi pomocníkem a jeho svěřencem. [25, 29, 32]

“Dítě, které naráţí na lhostejné, extrémně sebestředné, a moţná dokonce přímo

nepřátelské prostředí, se brzy naučí potlačovat svou primární reakci: nezměrnou

zuřivost.” (Schmidbauer, str. 46, 2008)

2.3 Profesionální infekce

Profesionální infekce jsou nemoci, které se přenášejí při výkonu povolání, u níţ je

prokázané riziko infekční nákazy. [26, 38]

V profesi zdravotnického záchranáře mŧţe velice snadno dojít k nakaţení infekcí

krevní cestou. Prŧběh infekce mŧţe mít několik forem, které jsou uvedeny v tabulce č. 1

[9, 10]

Tab. č. 1 Formy infekce a jejich průběh

Manifestní probíhá pod typickým obrazem nemoci za přítomnosti

charakteristických znakŧ daného infekčního onemocnění.

Inaparentní neboli skrytá forma probíhající bez příznakŧ s tvorbou protilátek v

těle hostitele.

Exogenní nákaza ke které došlo ze zevního prostředí do těla hostitele.

Endogenní autoinfekce

[9, 10]

22

2.3.1 Tuberkulóza (Tuberculum)

Tuberkulóza (TBC) je plicní onemocnění, jehoţ pŧvodcem jsou mycobakterie.

Přesněji Mycobacterium tuberculosis. Zdrojem infekce je člověk, který bakterie

vylučuje zpravidla při kašli a dále se šíří inhalační cestou. Z hlediska patogeneze

rozeznáváme dvě stadia nemoci. Primární a postprimární tuberkulózu. [10]

Primární tuberkulóza nastává po inhalaci mykobakterií, loţisko infekce je uloţené

zpravidla v dolních plicních lalocích a aţ na vyjímky se samo vyhojí. Velmi zřidka se

dále šíří do bronchŧ nebo krevního oběhu. [10]

Postprimární tuberkulóza vzniká obvykle aţ po mnoho letech endogenní reaktivací,

nebo mŧţe vzniknout při exogenní infekci. [10]

Základem diagnostiky tuberkulózy je pátrání po styku s nakaţenou osobou a

prokázání mykobakterií ve sputu či moči. Inkubační doba tuberkulózy je 3 - 8 týdnŧ.

[10]

Léčba tuberkulózy je dlouhodobá a patří do rukou specialistŧ v oboru. Léčebný

reţim je rozdělený na dvě fáze. V první (iniciální) fázi aplikujeme léky v následovném

pořadí: Isoniazid, Rifampicin, Streptomycin, Pyrazinamid, Ethambutol. Tato fáze

léčby je ústavní a trvá dva měsíce. Cílem je, aby pacient přestal být infekční pro okolí.

Druhou fázi léčby, neboli pokračovací fázi lze provádět ambulantně a trvá 4 - 6 měsícŧ.

[10]

2.3.2 Svrab (Scabies)

Toto koţní onemocnění mŧţeme definovat jako svědivé parazitálí onemocnění. [43]

Pŧvodcem nemoci je zákoţka svrabová, neboli Sarcoptes scabei. Zákoţky se ţiví

tkáňovým mokem a ukládají vajíčka v rohové vrstvě kŧţe. Sarcoptes scabei parazituje

pouze na člověku. Svrab se šíří přímým kontaktem, při pohlavním styku, ale moţný je

také i nepřímý přenos např. prostřednictvím oblečení, prádla. Nejčastěji se svrab

vyskytuje u lidí bez domova, kteří ţijí na ulici a u starších lidí ţíjících v ústavech

sociální péče či domovech dŧchodcŧ. [10, 26]

Hlavním příznakem svrabu je silné, nesnesitelné svědění. Nejčastěji je napadena

zejména velmi jemná kŧţe v loketních jamkách, axilách a tříslech. Inkubační doba je

cca 4 – 6 týdnŧ. Konečná délka však závisí na úrovni osobní hygieny. [10, 26]

23

2.3.3 Hepatitida C

Toto nemocnění je zpŧsobeno virem hepatitidy C (HCV) a první zprávy o objevu

tohoto viru jsou teprve z roku 1989. Hepatitida C se přenáší parenterální cestou. [10]

Typickými příznaky pro toto onemocnění jsou např. nechutenství, bolesti svalŧ či

kloubŧ, později se přidává zvýšený krevní tlak, velmi světlá stolice a naopak velmi

tmavá moč, zvýšené jaterní enzymy, a také zvýšená tělesná teplota. [44]

Nejohroţenější skupinou jsou narkomani, kteří si navzájem pŧjčují své jehly a

injekční stříkačky. Další ohroţenou skupinou jsou lidé s nekvalitně provedeným

tetováním či piercingem. U těchto osob, by si měl dávat záchranář obzvláště pozor při

odběru biologického materiálu, apod. [10]

V první fázi léčby hepatitidy C se provádí testy jedince z krve a moče. Další postup

léčby spočívá v dietní úpravě s přísnou jaterní dietou, která se vyznačuje přísným

omezením soli, tukŧ a naopak zvýšeným mnoţstvím cukrŧ a bílkovin a samozdřejmě

naprostým zákazem alkoholu. Dále následuje celkový klid na lŧţku. Eventuelně se

podávají jedinci protilátky. Při tomto druhu hepatitidy není pacient hospotalizován na

lŧţku. Inkubační doba onemocnění se pohybuje mezi 15 – 180 dny. [44]

2.3.4 HIV/AIDS (Human Immunodeficiency Virus / Acquired Immune Deficiency

Syndrome)

HIV je infekce vyvolaná lidským virem imunitní nedostatečnosti. Přenos je

nejčastěji krevní cestou, dále pohlavním stykem, z matky na plod, atd. Mŧţe dojít i k

iatrogennímu přenosu – pomocí transfuzí či krevních derivátŧ. Virus HIV se vyskytuje

stejně jako hepatitida C nejčastěji u narkomanŧ. [10]

Onemocnění se dělí na tři stadia. První stadium je asymptomatické (bezpříznakové) a

mŧţe trvat aţ několik let. Druhé stadium je časné symptomatické stadium, kdy se

vyskytují u jedince nespecifické příznaky jako jsou dlouhotrvající horečka nad 38°C ,

noční pocení, únava, prŧjem, hubnutí. V posledním stadiu uţ mluvíme o AIDS. [10]

V České republice existuje několik AIDS center, které poskytují nakaţeným

pacientŧm komplexní péči. Proti HIV infekci se podávají antiretrovirové léky. V dnešní

době bohuţel ţádný lék na AIDS neexistuje. Prŧměrná ţivotnost po nakaţení virem

HIV je cca 10 let. [10]

24

Největší riziko onemocnění v rámci profese se vyskytuje u zaměstnancŧ transfúzních

oddělění, hemodialýzy, chirurgŧ, laborantŧ a v neposlední řadě u zaměstnancŧ

záchranné sluţby. [26]

2.4 Metabolický syndrom

Metabolický syndrom, aneb komplex smrtící čtveřice onemocnění – vysoký krevní

tlak, obezita, cukrovka a hyperlipoproteinémie je jednou z nejčastějších příčin úmrtí ve

vyspělých státech. [31]

Metabolický syndrom, známý také jako syndrom X, syndrom inzulínové rezistence,

nebo Reavenŧv syndrom je podle Českého institutu metabolického syndromu

přítomnost tří a více z uvedených pěti rizikových faktorŧ v tabulce č. 2. [11, 12]

Tab. č. 2 Rizikové faktory metabolického syndromu

Abdominální obezita

(obvod pasu)

ţeny ≥ 102cm

muţi ≥ 88cm

Trygliceridy ≥ 1,7 mmol/l

HDL cholesterol ţeny < 1,3 mmol/l

muţi < 1,0mmol/l

Krevní tlak ≥ 130 / ≥ 85

nebo antihypertenzní terapie

Glykémie nalačno ≥ 5,6 mmol/l

nebo porušená glukózová tolerance, či diabetes melitus 2.typu

[11, 12]

V České republice tímto syndromem trpí 25% populace. Nejčastější příčinou jsou

genetické predispozice. Svojí roli ovšem sehrává i nezdravý ţivotní styl. Metabolický

syndrom mŧţe vyústit aţ v mozkovou mrtvici, infarkt či cukrovku. Největší nebezpečí

tohoto syndromu spočívá v tom, ţe metabolický syndrom nebolí a tak se člověk necítí

nemocný, ţádný z uvedených faktorŧ ho neomezuje, a proto nemá potřebu dodrţovat

dietní a reţimová opatření. [11, 12, 13]

25

Ačkoli se zdá, ţe zdravotničtí záchranáři nemohou onemocnět touto civilizační

chorobou, protoţe jsou neustále v pohybu, není tomu tak. Je to dáno především tím, ţe

zdravotničtí záchranáři jsou neustále ve spěchu či stresu a nedodrţují základy správné

výţivy. V potravě jim často chybí zelenina, ovoce a ryby. Tyto zdravé a na ţiviny

bohaté potraviny jsou velmi často nahrazeny zvýšeným příjmem tukŧ, sacharidŧ a soli.

Určitě by stálo za zváţení, aby záchranáři měli stejné podmínky pro zvýšení fyzické

aktivity jako hasiči, kteří mají na základně lezeckou stěnu a posilovnu.

Zaujala mě tato věta praţského záchranáře ve zveřejněném článku na internetu.

„No dneska jsem ještě nejedl a včera sem obědval aţ v pět hodin, ale je to jak kdy.“

[41]

2.4.1 Komplikace metabolického syndromu

Hlavní komplikací metabolického syndromu je ateroskleróza (kornatění tepen).

Relativní riziko mortality prudce stoupá s vysokou hodnotou krevního tlaku či

s přítomností obezity, kdy nejvíce jsou ohroţeni lidé s BMI 30 a více. [31]

Tab. č. 3 Relativní rizika ve vztahu k obezitě

riziko výrazně zvýšeno riziko méně výrazné riziko lehce zvýšené

(3x vyšší riziko) (2 - 3x vyšší) (až 2x vyšší riziko)

diabetes 2. typu ICHS nádory kolonu

cholelitiáza hypertenze polycystická ovaria

hyperlipidémie osteoartróza snížená plodnost

inzulinová rezistence hyperurikémie vrozené vady

dušnost nádory prsu

syndrom spánkové apnoe bolesti v zádech

[31]

2.4.2 Léčba metabolického syndromu

Nejdŧleţitějším aspektem v léčbě metabolického syndromu je změna ţivotního stylu

a to především redukcí hmotnosti. Hmotnost lze sníţit zvýšenou fyzickou aktivitou, ať

uţ to jsou jen procházky nebo vhodným sportem. Dále je to změna dosavadních

26

stravovacích návykŧ (dieta se zaměřením na ovoce, zeleninu, ryby, celozrnné pečivo,

apod.). [11, 12, 13]

2.4.3 Prevence metabolického syndromu

Vyhnout se metabolickému syndromu není tak těţké. Vše závisí na pevné vŧli,

dodrţování zdravého ţivotního stylu a rozumném jídelníčku, coţ znamená vyhýbat se

příliš tučným jídlŧm, jíst často, ale menší porce v časovém rozestupu 2 – 3 hodin a jíst

naposledy 3 hodiny před spaním. Ale přiznejme si – ne vţdy to jde.

2.5 Mobbing na pracovišti

Mobbing, neboli psychický teror na pracovišti pochází z ang. „to mob“, coţ

znamená uráţet či utlačovat. Někdy se slovo mobbing překládá do češtiny jako šikana,

není to však přesné. Mobbing se projevuje opakovanými útoky jednotlivce či skupiny

na předem vybraného jedince. Toto nepřátelské chování má za cíl vybranou osobu

vyloučit z kolektivu, dotlačit do obranné pozice, donutit jedince k odchodu ze

zaměstnání pomocí poniţování, atd. Dalo by se říct, ţe mobbing je vlastně proces, kdy

je kolega napadán svým kolegou. [14]

2.5.1 Fáze mobbingu

První fáze začíná naprosto nevinně, nejčastěji konfliktem. V druhé fázi jiţ sílí útoky,

naschvály a pomluvy. Velmi často se k mobberovi připojují i ostatní osoby v kolektivu.

Třetí fáze je charakteristická silnou nejistotou a psychickou zátěţí, která postiţenou

osobu dostává do stresu a následně dělá chyby, coţ je mobberovo cílem. Ve čtvrté a

zároveň poslední fázi se jiţ postiţený jedinec vzdává, a buď chce přeloţit na jiné

oddělení, nebo podává výpověď. [14]

2.5.2 Důsledky mobbingu

Jedinec podrobený mobbingu má velké psychické potíţe, je nervózní, trpí úzkostí,

dále se přidávají poruchy sebevědomí. Díky těmto dŧsledkŧm klesá i výkonnost v práci.

27

Jedinec je přecitlivělý, dotčený a lehce zranitelný. Není vyjímkou ani deprese, či

dokonce myšlenky na sebevraţdu. [14]

2.5.3 Prevence mobbingu

Prevence mobbingu spočívá v respektování a dodrţování několika pravidel.

K nejdŧleţitějším preventivním opatřením patří informovanost jedincŧ o pojmu

mobbing, semináře na toto téma, vhodný zpŧsob řešení konfliktních situací či nácvik

asertivního chování. Dále je vhodné mít na pracovišti jasně stanovená pravidla chování

(např. etické kodexy). Zaměstnance, kteří se proti těmto pravidlŧm vzepřou či je

jakkoliv nedodrţují, lze poté nějakým vhodným zpŧsobem postihnout, např. v podobě

odebrání osobního hodnocení, aj. [42]

28

3 NEGATIVNÍ VLIV RIZIKOVÝCH FAKTORŮ NA

ČINNOST ZDRAVOTNICKÉHO ZÁCHRANÁŘE

3.1 Stres

Termín stres (z ang. stress – napětí, namáhat, zátěţ) poprvé pouţil kanadský

endokrinolog Hans Selye jiţ v roce 1949, který stres definoval jako fyziologickou

odpověď organismu, jenţ se mŧţe projevit prostřednictvím adaptačního syndromu

(příloha č. 2). [3, 15, 33, 39]

Je to stav ţivého organismu, který je vystaven mimořádně nepříznivým ţivotním

podmínkám. Stres lze tedy chápat jako nadměrné zatíţení nebo také ohroţení

organismu, nebo jako individuální reakci na zátěţ. Patří sem zatíţení jak tělesné, tak

duševní. [3, 15, 33]

3.1.1 Definice stresu

„Pro definici stresové situace je podstatný poměr mezi mírou (intenzitou, velikostí,

tlakem, apod.) stresogenní situace (stresoru či stresorů) a „silou“ (schopnostmi,

moţnostmi, apod.) danou problematiku zvládnout.“ (Křivohlavý, 2003, str. 170)

Stres znamená pro kaţdého něco jiného. Např. někoho stresuje první samostatný

úkol, někoho zase rozhovor se šéfem. Zajímavé je, ţe co nás stresuje dnes, nemusí nás

stresovat např. zítra či za týden. Největší mýtus který koluje po celém světě je, ţe stres

má vţdy pouze negativní význam. Není tomu tak. Existují totiţ dva druhy stresu.

Eustres a distres. Eustres znamená pozitivní zátěţ, která stimuluje člověka k lepším

výkonŧm. Je to např. kdyţ máme příleţitost dokázat své kvality, apod. Do eustresu také

patří situace, na které se těšíme, avšak přinášejí určitou námahu a stres. Jsou to záţitky,

jako je svatba, narození dítěte, apod. Dále je to distres, coţ je nadměrná zátěţ která

mŧţe vyvolat onemocnění aţ smrt. V rámci tohoto negativního stresu výkonnost klesá,

někdo mŧţe propadat panice či se snaţí uklidnit nadměrnou konzumací alkoholu, jídla

nebo cigaret. [3, 15, 16]

29

3.1.2 Příznaky stresu

Stres mŧţe být vyvolán rŧznými faktory. Jejich vliv a intenzita pŧsobí na kaţdého

jedince jinak. K příznakŧm patří úzkost, deprese, pocity napětí, obavy, hněv, vztek,

agresivita, nervozita či podráţdění. Dále také nadměrné pocity únavy a časté změny

nálad, stenokardie, bušení srdce, zvýšený krevní tlak, nepravidelnost menstruačního

cyklu, nechutenství, časté nucení na moč, ţaludeční nevolnost, nauzea aţ zvracení,

prŧjem či zácpa, bolesti hlavy nebo také onemocnění srdce. Dále jsou to příznaky, které

lze vidět na první pohled. Nejsou přítomny však u kaţdého. Patří sem např. okusování

nehtŧ, olizování rtŧ, kousání rtŧ, klepání prstŧ o stŧl, cvakání propiskou, nadměrné

pocení, nezvykle rychlá řeč, cukání obočí a mnoho dalšího. [15, 16]

Typy stresorŧ dle rŧzného rozdělení uvádím v tabulce níţe uvedené.

Tab. č. 4 Typy stresorů a jejich příklady (in Ptáček, str. 23, 2011)

Typ Příklad

Fyzikální teplo, zima, hluk, světlo (nedostatek, nadbytek), sucho, zápach,

nedostatek prostoru, nepořádek

Biologické hlad, ţízeň, únava, bolest, nemoc, nedostatek spánku, roční období

Psychologické strach, úzkost, hněv, negativní myšlení, nízké sebehodnocení, apatie,

bezmocnost, beznaděj, nesoustředění

Sociální ztráta blízkého člověka, konflikty, napětí v mezilidských vztazích,

velké mnoţství lidí, nesymetrie pozic, pocity nedocenění

Pracovní rozhodování ve sloţité a nepřehledné situaci či časové tísni, činnost

monotónní aţ stereotypní či naopak příliš časté a nepravidelné střídání

rŧzných druhŧ činností

[35]

3.1.3 Vyvolávající faktory stresu

Stresové faktory, neboli stresory dělíme na fyzikální stresory a emocionální. Do

fyzikálních stresorŧ řadíme nejrŧznější látky – drogy, plyn, viry, hluk, apod. Do

emocionálních stresorŧ patří např. úzkost, zloba nebo také obavy. [15, 16]

Dalším vyvolavatelem stresu mŧţe být hladovění, bolest, infekce, alkohol, nebo také

termický stres. Jedním z největších vyvolavatelŧ stresorŧ je hlad. Stres z bolesti je také

30

velice silný stresor, který mŧţe mít i významnou stránku. Varuje nás, ţe se s naším

organismem něco děje, ţe něco není v pořádku. [34]

Existuje tzv. inventář ţivotních událostí (příloha č. 3), kde jednotlivé stresové situace

mají přiřazenou bodovou hodnotu dle stupně míry zátěţe. [39]

3.1.4 Důsledky stresu

Práce ve zdravotnictví ať uţ v nemocniční či přednemocniční péči je spojena

s daleko větším stresem, neţ je tomu u jiných profesí. Je to dáno především tím, ţe

zdravotník má neustálou odpovědnost za pacienta a musí neustále sledovat jeho

zdravotní stav a být vţdy připraven na rychlé zareagování při jakékoliv situaci. To je

velmi stresující a dŧsledkŧ stresu je mnoho. K nejčastějším dŧsledkŧm stresu patří

dlouhotrvající únava či deprese, nesoustředěnost, nespavost, neklid, nauzea, zvracení,

ztráta chuti k jídlu, zvýšený krevní tlak, diabetes mellitus, ischemické choroby srdeční,

kde mŧţe vzniknout aţ infarkt myokardu, dále sníţení prokrvení sliznic, kdy je jedinec

ohroţen ţaludečními vředy, astma. V mezních případech mŧţe stres progredovat aţ

k syndromu vyhoření. [15, 16, 35]

3.1.5 Prevence stresu

Prevence stresu, aneb jak se bránit. K nejvíce účinným radám v rámci prevence patří

naučení se rozpoznávat příznaky stresu, při zvýšeném napětí umět „vypnout“ a

relaxovat, k uvolnění napětí pomáhá dopřát si nějakou radost ať uţ je to hudba nebo

odpočinek ve vaně, apod., vyhradit si čas na své zájmy, odpočinek, jídlo, nezahánět

stres pomocí nadměrného přísunu jídla či alkoholu, neřešit věci které nelze změnit,

nedělat si přehnané nároky, rozvrhnout si práci na celý den, nespěchat, nechtít všechno

ihned. Dále také naučení zvládnutí relaxačních technik či uvědomit si hranici

samoléčení a vyhledat včas odbornou pomoc. [24, 36]

3.2 Syndrom vyhoření

Uţ nemŧţu dál.“ Přesně tato věta nejlépe vystihuje syndrom vyhoření. Syndrom

vyhoření, neboli burn-out syndrom se nejčastěji objevuje u pomáhajících profesí.

31

Ovšem také se vyskytuje i v profesích které přicházejí často do styku s veřejností. [3,

19]

V ţebříčku profesí, kdy dochází k vyhoření, jasně vedou zdravotníci. Na prvním

místě jsou lékaři. Druhou příčku obsazují zdravotní sestry, dále ostatní zdravotnický

personál (např. zdravotničtí záchranáři, zubní laboranti, aj.), psychologové a

psychoterapeuti, psychiatři, sociální pracovníci, pedagogové, policisté, právníci,

podnikatelé, obchodníci, manaţeři, sociální kurátoři, pracovníci v nápravných

zařízeních, administrativní pracovníci, apod. Obětí syndromu vyhoření se mŧţe stát

opravdu kdokoliv. [24]

„Syndrom vyhoření se objevuje především u „angaţovaných pomahačů“, tedy u lidí,

pro které je mezilidský kontakt kaţdodenním chlebem, bez nějţ výkon profese takřka

není moţný. Větší riziko se ještě zvyšuje tam, kde se jedinec setkává s problémy druhých,

snaţí se je emočně podpořit.“ (Jeklová, Reitmayerová, str. 13, 2006)

V knize Beverly A. Potter je zajímavý příběh právního poradce, který popisuje své

pocity:

„Nevím co to do mě vjelo. Věřím ve svou práci. Chci pomáhat lidem. Ale něco se

stalo. Jako dnes. Nějaká ţena přišla ke mně na konzultaci a začala povídat o své sloţité

situaci. Uváděla mi všechny důvody, proč nemůţe jít na přijímací pohovor. Uţ jsem to

tolikrát slyšel. Všechny ty stesky a důvody, proč se nemůţe dát dohromady a najít

zaměstnání. Najednou z ničeho nic jsem se rozčílil a řekl: „Podívejte se, já mám také

problémy. A mnohem horši neţ ty vaše. Uţ jsem slyšel ty vaše výmluvy tolikrát a uţ jsem

z nich unavený.“ Já prostě nevím, co to do mě vjelo. Myslím, ţe jsem prostě vyhořelý!“

(Potter, 1997, str. 14)

3.2.1 Definice syndromu vyhoření

Definic syndromu vyhoření je nespočet. Mě osobně zaujaly tyto definice z knih

Křivohlavého.

„Vyhoření je formálně definováno a subjektivně proţíváno jako stav fyzického,

citového (emocionálního) a duševního (mentálního) vyčerpání, způsobeného

dlouhodobým pobýváním v situacích, které jsou emocionálně mimořádně náročné. Tato

32

emocionální náročnost je nejčastěji způsobena spojením velkého očekávání

s chronickými situačními stresy. “ (Křivohlavý, 2003, str. 113)

„Vyhoření je konečným stadiem procesu, při němţ lidé, kteří se hluboce emocionálně

něčím zabývají, ztrácejí své původní nadšení (svůj entuziasmus) a svou motivaci (své

vlastní hnací síly).“ (Křivohlavý, 2003, str. 116)

Všechny definice mají však společné znaky:

1. Je uváděna řada negativních emocionálních příznaků – charakteristických např. pro

stav emocionálního vyčerpání, únavy, deprese atp.

2. Důraz je kladen na příznaky a chování lidí, více neţ na fyzické (tělesné) příznaky

burnout.

3. Burnout je uváděn vţdy v souvislosti s výkonem určitého povolání.

4. Příznaky burnout se vyskytují u jinak psychicky zcela zdravých lidí, tj. nejde o

psychologicky nenormální osobnosti (psychopaty).

5. Sníţená výkonnost (niţší efektivita práce) při burnout souvisí úzce s negativními

postoji a z nich vyplývajícího chování a ne s niţší kompetencí či z niţších pracovních

schopností a dovedností. (Křivohlavý, 1998, str. 50 - 51)

3.2.2 Historie syndromu vyhoření

Termín burn-out v psychologii poprvé pouţil Hendrich Freudenerger v roce 1975,

kdyţ si přečetl knihu Grahama Greena A burn out Case – případ vyhoření a byl jí

naprosto uchvácen. Kniha vypovídá o ţivotu nadějného architekta, který má velké

plány, ale setkává se s nepochopením ostatních a nespočet překáţkami tak dlouho, aţ

nakonec vše vzdá. [17]

Freudenberger pouţil spojení syndrom vyhoření poprvé ve své knize Burnout: The

Cost of High Achievement. Freudenberger zde vyhoření popsal jako vyhasnutí motivace

a podněcujících podnětŧ v souhrnu okolností, kdy péče o člověka a špatné vztahy jsou

dŧsledkem, ţe pracovní činnost nepřináší tolik očekávané výsledky. [19]

Pojem vyhoření byl pŧvodně spojován se stavem alkoholikŧ, kteří kromě alkoholu

ztratili zájem o vše ostatní. Později se tento pojem pouţíval i u toxikomanŧ a následně i

u lidí, kteří byli neustále v práci, nic jiného je nezajímalo a pro nic jiného neuměli ţít.

Pro tyto lidi se začal pouţívat termín „workoholici.“ [17, 19]

33

Jakmile se objevil termín syndrom vyhoření, začali se náhle psát odborné články

zabývající se tímto problémem a psychiatři a psychologové prováděli první studie,

týkající se tohoto syndromu. [17, 19]

3.2.3 Příznaky a projevy syndromu vyhoření

Mezi hlavní projevy vyhoření patří vyčerpání, odcizení, pokles výkonnosti,

přeceňování, později naopak podceňování a hlavně nechuť k práci. Časté je období

velké výkonnosti, která se střídá s vyčerpáním. Syndrom vyhoření má příznaky jak

fyzické tak psychické. K nejčastějším psychickým příznakŧm patří úzkost, deprese,

sníţená sebedŧvěra, podráţděnost, sklíčenost, nedŧvěřivost, nečekané výbuchy zlosti,

hněvu a vzteku, podezíravost, vztahovačnost, bezmoc, pocity selhávání, nerozhodnost,

ztráta motivace a počátečního nadšení, nespokojenost s vlastním výkonem. V poslední

fázi tohoto syndromu i ztráta zájmu o danou profesi. Do fyzických příznakŧ řadíme

nedostatek energie, poruchy spánku, slabost, celková únava, vyčerpání, bolesti hlavy či

poruchy soustředění a paměti, bolesti svalŧ, sníţená chuť k jídlu aţ nechutenství,

gastrointestinální potíţe a také větší náchylnost k nemocím. [3, 18, 19, 21]

Tyto příznaky se nejčastěji objevují u jedincŧ, kteří na sebe kladou příliš velké

nároky, u lidí kteří neúspěch povaţují za osobní prohru, ve zdravotnictví, pak u jedincŧ

intenzivně pečujících o chronicky nemocné, zdravotně postiţené, apod. Ale projevy

syndromu vyhoření se po určité době objeví téměř u kaţdého pracovníka, který buď

situaci zvládne, nebo syndromu propadne. [19, 24]

„Vyhoření je doprovázeno celým souborem příznaků. Patří mezi ně tělesné oslabení,

pocity bezmoci a beznaděje, ztráty iluzí a rozvoj negativních postojů k práci, k lidem

v zaměstnání i ţivotu jako celku. Ve své extrémní podobě vyhoření představuje hraniční

bod. Dostane-li se člověk za něj, jeho schopnost zvládat poţadavky, které na něho

prostředí klade (jeho adaptabilita), je podstatně sníţena“ (Křivohlavý, 2003, str. 114)

Hlavní příčina syndromu vyhoření nejčastěji vzniká v pracovním prostředí. Příčinou

jsou časté stresové situace. Stresorŧ, které pŧsobí na pracovníky je celá řada. Proto

uvádím několik příkladŧ z knihy Radka Ptáčka a Libuše Čeledové. (viz tabulka. č. 5)

34

Tab. č. 5 Pracovní stresory

Skupina Zdroj

Fyzická zátěž stereotypní práce, prostorová omezení, velká náročnost práce

Biologická zátěž nedostatek odpočinku a spánku, nepravidelná strava

Senzorická zátěž sníţená viditelnost, trvalé sledování jednoho místa (i pacienta)

Mentální zátěž vysoká náročnost při řešení mimořádných situací, nutnost rychlého

rozhodování

Hluk a vibrace nadměrná hlučnost sirén, vibrace při jízdě

Osvětlení nerovnoměrné osvětlení, špatná intenzita světla

Klimatické

podmínky

extrémní výkyvy teplot

Chemické látky zdraví škodlivé plyny a výpary, přímý kontakt s chemickými

látkami, dezinfekcí, léky.

Rizika pracovního

úrazu

vysoké riziko infekce, nevyhovující ochranné pomŧcky

Sociální faktory uzavřený prostor, velký počet lidí, velké nároky na spolupráci a

komunikaci

[35]

3.2.4 Fáze syndromu vyhoření

Vyhoření je dlouhodobý proces. Postiţený jedinec mŧţe fázemi tohoto syndromu

procházet postupně, do určité míry je však moţné z některých fází přeskočit. Kaţdý

totiţ syndrom vyhoření proţívá jinak. [18]

Fáze mŧţeme rozdělit do skupin podle modelu dvojice autorŧ Edelwiche a

Brodského.

Idealistické nadšení – jedinec má nereálné očekávání, přeceňuje své síly a hýří

bezmezným optimismem. Ţije svým zaměstnáním, které je jedincovo neodmyslitelnou

součástí ţivota a dobrovolně se přepracovává. [18, 19, 35]

Stagnace – jedinec uţ slevuje ze svých očekávání, zaţil několik zklamání. Stále má rád

svou práci, ale uţ pro něj není tolik vzrušující jako na začátku. Zaměřuje se na

uspokojení svých potřeb např. v podobě platu či volného času. [18, 19, 35]

35

Frustrace – v této fázi začíná jedinec pochybovat o významu své práce a o smyslu

snaţení se někomu pomáhat. Zde se objevují první výraznější fyzické a psychické

potíţe, či problémy ve vztazích. [18, 19, 35]

Apatie – jedinec dělá pouze to, co je nezbytně nutné. Vyhýbá se náročným úkolŧm a

vše se snaţí vyřídit co nejrychleji. Počáteční nadšení se jiţ zcela vytratilo. Apatii

doprovázejí pocity zoufalství. [18, 19, 35]

Vyhoření – jedinec jiţ je zcela zoufalý, dochází k emocionálnímu vyčerpání a ztráty

smyslu pomáhání. [18, 19, 35]

Jiné rozdělení nám nabízí A. Laenhle:

Fáze nadšení – jedinec se pro něco zcela nadchl, má jasný cíl a jeho činnost a

pomáhání mu připadá dŧleţité a smysluplné. [19]

Fáze vedlejšího zájmu – jedinec jiţ není tolik nadšený pro svŧj předchozí cíl, přesto ve

své profesi dále funguje. Nadšení ho však začíná pomalu opouštět. [19]

Fáze popela – vrcholné stadium, kdy jedinec ztrácí úctu k lidem, kterým dříve chtěl

pomáhat, ztrácí smysl ţivota. [19]

3.2.5 Léčba syndromu vyhoření

Prvním krokem k léčbě je, si přiznat ţe trpím syndromem vyhoření a rozhodnutí, ţe

s tím chci něco dělat. Léčbu lze totiţ zahájit jen tehdy, pokud si jedinec trpící

vyhořením sám uvědomí, ţe trpí tímto problémem a ţe jde o velmi závaţný stav, který

ţádá léčbu. Nejdříve je nutné vyhýbat se stresorŧm. Někteří to řeší tak, ţe si vezmou na

nějaký čas dovolenou. Jsou ovšem i lidé, kteří se rozhodnou rovnou odejít ze

zaměstnání a najít si práci v úplně jiném oboru. [18, 19]

Dŧleţitou fází v léčbě syndromu vyhoření je relaxace. Jde o stav duševní a psychické

rovnováhy a tělesného uvolnění. Relaxace je vlastně uvolnění napětí organismu.

Existuje několik druhŧ relaxací. Patří sem autogenní trénink podle Schultze, jemuţ se

lze snadno naučit, uvolnění svalŧ, asijské techniky jako např. jóga, hypnóza, meditace,

apod. Pravidelnou relaxací docílíme sníţení svalového napětí a krevního tlaku, dále

také sníţení srdeční a dechové frekvence, rozšíření cév a hlavně duševní svěţesti. [18,

19]

Nedílnou součástí léčby je dostatečný spánek, nezanedbávání koníčkŧ a také

vymezení času na odpočinek. Druhým krokem v léčbě tohoto syndromu je sociální

36

podpora od rodiny, přátel nebo i kolegŧ v práci, kteří mohou pomoci jenom tím, ţe

jedince podpoří, vyslechnou, rozdělí si pracovní úkoly rovným dílem, apod. Ve třetí fázi

usilujeme o to, aby podmínky v zaměstnání byly jasné a splnitelné. Jedinec by se měl

soustředit na to, aby nebyl v pracovně vytíţený nebo přepracovaný. Měl by mít také na

práci dostatek času a klidu. Ve čtvrté a zároveň poslední fázi léčby syndromu vyhoření

je nejdŧleţitější prevence opětovného vzniku tohoto syndromu. [3, 18, 19, 21]

Souhrnně je tedy při léčbě syndromu vyhoření dŧleţité vytvořit si odstup od

pacientŧ (nemíchat soukromý ţivot s profesním), nepotlačovat své problémy a umět o

nich mluvit, vyhradit si čas sám na sebe např. ve formě odpočinku, sportu, zájmŧ, apod.,

nebát se změn, neklást na sebe přehnané nároky, vhodně si zorganizovat celý den, aj.

[35]

3.2.6 Prevence syndromu vyhoření

Často si samotní postiţení, ani jejich nejbliţší nevšimnou varovných příznakŧ, které

mohou vyústit aţ do zmiňovaného syndromu vyhoření. Nejdŧleţitější je prevence.

Např. v podobě antistresových seminářŧ, kde se lidé učí jak se uvolnit, relaxovat,

odreagovat, apod. Rad jak předejít syndromu vyhoření je hned několik. Těţko říci která

pomáhá nejvíce. Ať uţ je to sníţení příliš vysokých nárokŧ nebo stanovení priorit,

dělání přestávek, učení se říkat „ne“, nácvik asertivity, vyuţití nabídek pomoci z okolí,

svěření se přátelŧm či vyhledání odborné pomoci nebo vymezení času pro odpočinek a

řádný spánek. A především nenosit si práci domŧ. [3, 19, 21]

Kaţdý si také mŧţe vyzkoušet orientační test zaměřený právě na syndrom vyhoření a

zjistit jak na tom doopravdy je. Jeden z testŧ z knihy Beverly A. Potter: Jak se bránit

pracovnímu vyčerpání, uvádím v příloze č. 4.

3.3 Posttraumatická stresová porucha

„Posttraumatická stresová porucha je závaţná psychická porucha, vznikající jako

opoţděná, ale dlouhotrvající reakce na traumatickou ţivotní událost. Projevuje se

mnoha nepříjemnými a úpornými příznaky, které významně zasahují do společenského,

pracovního i osobního ţivota postiţeného člověka.“ (Švingalová, 2006, str. 39)

37

„Je to rána, která se nikdy nezahojí. Nic uţ nebude jako dřív, ani já, ani svět okolo“

Pacientka, 42 let (Vágnerová, 2004, str. 425)

Posttraumatická stresová porucha (PTSD – z anglického posttraumatic stress

disorder) je reakce na extrémně děsivý či traumatizující záţitek, událost, zkušenost

nebo na dlouhodobou stresovou situaci. Tato porucha je charakteristická

znovuproţíváním nepříjemného záţitku, spojená se strachem, pocity hrŧzy, bezmoci a

také potřebou vyhnout se podnětŧm, které mohou být s touto událostí či zkušeností

jakkoliv spojeny. Odborníci tvrdí, ţe touto poruchou trpí 10% lidí z celého světa. Jsou

to lidé, kteří byli vystaveni hrozivé nebo katastrofické události, jako jsou válečné

konflikty, znásilnění, mučení, únosy, poţáry nebo zneuţívání v dětském věku. Patří sem

i dŧleţité události ve zdravotním stavu (např. infarkt myokardu či mozková mrtvice). [3,

22, 23]

Je dŧleţité vědět, ţe jedinec nemusí být přímo obětí. Stačí, ţe je přítomen. (např.

přítomnost u násilné smrti blízké nebo i cizí osoby) [3, 22, 23]

3.3.1 Projevy posttraumatické stresové poruchy

„PTSD se týká většinou disponovaných osob. To znamená jedinců oslabených

dlouhodobým, psychickým vypětím, vleklou nemocí, fyzickým vyčerpáním, jedinců

vyššího věku nebo těch, kteří jsou vystaveni závaţné změně v sociálních či

interpersonálních vztazích.“ (Pidrman, 2002, str. 8)

Příznaky posttraumatické stresové poruchy se mohou objevit hned po události, ale

většinou je to s odstupem času. Velmi vyjímečně se objevují aţ za několik let.

Kritickým obdobím pro její vznik je období prvních tří měsícŧ po vzniku hrŧzné

události. Nejčastějšími projevy jsou pocity úzkosti, strachu, bezmoci, deprese, vztek aţ

agrese, změny v chování a tendence se izolovat. [3, 22]

3.3.2 Fáze posttraumatické stresové poruchy

Reakce na traumatizující záţitek probíhá v pěti fázích.

Fáze šoku a popření – tuto fázi mŧţe charakterizovat postoj „To není moţné, ţe něco

tak hrozného se mohlo stát.“ [3, 22]

38

Fáze přijetí reality traumatu – „Ano, něco tak strašného se mi opravdu stalo.“ [3, 22]

Fáze postupného vyrovnávání s traumatickým zážitkem – často je přítomna zvýšená

agrese. V souhrnu lze tento postoj vyjádřit „Proč právě mě se to stalo?“ [3, 22]

Fáze reflexe a zpracování traumatu – „Musím se s tím nějak vyrovnat.“ [3, 22]

Fáze zklidnění a vyrovnání – „Ano, jsem to stále já, a i kdyţ se mi něco takového

stalo, musím se s tím vyrovnat a ţít dál.“ [3, 22]

3.2.3 Léčba posttraumatické stresové poruchy

Základní léčbou posttraumatické stresové poruchy je psychoterapie. Její efekt velmi

podpoří léky. Akutní intenzivní psychoterapie trvá 6 - 12 týdnŧ. Hlavním cílem léčby je

pomoci jedince naučit kontrolovat své příznaky a projevy, aby ho neomezovaly v jeho

běţném ţivotě. Opakovaným rozborem traumatického záţitku se pacient učí přijmout

trauma jako nedílnou součást své minulosti a učí se s ním ţít. Velmi oblíbená je

skupinová psychoterapie, která umoţňuje sdílení traumatických událostí ve skupině

s lidmi, kteří mají podobnou či stejnou zkušenost. Je dŧleţité se zmínit o svých

pocitech, záţitcích, nýbrţ tyto jedince mnohé spojuje. Nejčastěji jde o pocity selhání,

neúspěšnosti, aj. [3, 22, 38]

Další moţností léčby jsou psychofarmaka. Často se vyuţívají hypnotika a

antidepresiva. Avšak v léčbě postraumatické stresové poruchy jsou léky první volby

antidepresiva skupiny SSRI (z ang. serotonin selective reuptake inhibitors). Do této

skupiny lékŧ patří: citotalopram (Citalec. Seropram), fluoxetin (deprex, Prozae a

některá další), fluvoxamin (Fevarin), paroxetin (Seroxat), sertralin (Zoloft). [23]

K neţádoucím účinkŧm těchto lékŧ patří nauzea, neklid, úzkost či poruchy ejakulace

u muţŧ. U těchto lékŧ se však neţádoucí účinky nevyskytují tak často jako u

antidepresiv klasických. SSRI antidepresiva se podávají nejméně po dobu dvou měsícŧ.

[23]

Deset bodů na závěr

1. První moţnou reakcí u disponovaných jedinců na závaţné trauma je akutní reakce na

stres.

2. PTSD není akutní reakcí na stress, jde o zcela novou chorbnou psychickou kvalitu.

3. S rozvojem PTSD se setkáváme s odstupem několika dnů I týdnů po závvaţném

traumatu, můţe se objevit dokonce aţ po šesti měsících.

39

4. PTSD můţe být aţ v 80% případů kombinovaná s depresí.

5. Aţ u 30% obětí ţivelných katastrof se setkáváme s PTSD.

6. V daných situacích je nutné na PTSD myslet a pokusit se ji odhalit.

7. PTSD je porucha léčitelná.

8. Moţnosti léčby:

- psychoterapie

- farmakoterapie

9. Antidepresiva SSRI jsou lékem první volby při léčbě PTSD.

10. Při pochybnostech či nestandartním průběhu onemocnění nemá praktický lékař

nikdy váhat s odesláním nemocného ke specialistovi. (Pidrman, 2002, str. 21)

40

4 BEZPEČNOST PŘI PRÁCI ZDRAVOTNICKÉHO

ZÁCHRANÁŘE

“Bezpečností práce se rozumí zejména souhrn opatření směřujících k zabránění

vzniku úrazu v přímé příčinné souvislosti s výkonem práce.” (Kuklová, str. 6, 2011)

“Ochrana zdraví při práci je souhrn činností a opatření k vytváření a ochraně

zdravých pracovních podmínek zaměřených zejména na opatření směřující k vyloučení

nebo minimalizaci takových škod na zdraví, ke kterým dochází zpravidla dlouhodobým

působením faktorů pracovních podmínek.” (Kuklová, str. 6, 2011)

4.1 Ochranné pomůcky a jejich používání

Ochranné pomŧcky se vyuţívají jako bezpečnostní a cílená ochrana nejen

zdravotníka, ale i pacienta.

Ochranné pomŧcky chrání jedince před vstupem infekce do krevního řečiště, do

dýchacích cest, atd. Také jsou pomŧcky, které chrání např. před úrazem (ochranná

přilba), nebo před vlivem radiace, chemických látek, aj.

4.1.1 Dezinfekce

Dezinfekce rukou je jedním z nejdŧleţitějších preventivních opatření pro okamţité

narušení infekčního řetězce.

Dezinfekci bychom měli provádět před kaţdým výkonem spojeným s potenciálním

rizikem infekce a následně ihned po výkonu.

Dezinfekce rukou by se měla provádět alespoň 30 sekund.

4.1.2 Ochranné rukavice

Ochranné rukavice by se měli pouţívat při kaţdém výkonu související s pacientem.

Ať uţ při manipulaci s pacientem, při odběrech biologického materiálu, při rŧzných

vyšetření (orientační vyšetření pohmatem, natočení EKG, měření TK, hodnoty

glykémie, apod.).

41

Ochranné rukavice ve zdravotnictví jsou jednorázové a vţdy po kaţdém výkonu se

vyhazují. Ochranné rukavice se vyrábějí v několika velikostech (S, M, L), aby si kaţdý

mohl vybrat. Tyto ochranné pomŧcky se rozdělují dle výrobního materiálu (např.

vinilové ochranné rukavice nebo latexové, nitrilové, apod.) [46]

Vţdy se řídíme heslem: „chráníme nejen pacienta, ale především sami sebe.“

4.1.3 Ochranný oblek

Ochranný oblek je navrţen tak, aby nositel obleku byl chráněn před určitými riziky.

Ochranného obleku se vyuţívá např. jako ochranná bariéra před bakteriemi, viry, při

uvolnění radiace, smrtelných nemocí přenášené vzduchem, krevních patogenŧ, apod.

Jakákoliv činnost je však v ochranném obleku omezená, neboť pohyb v ochranném

obleku je velmi namáhavý a také vysilující. [37, 46]

Existuje několik druhá ochranných oblekŧ. Jsou to ochranné obleky jednorázové,

filtrační, izolační, protiradiační, protichemické či protibakterologické. [46]

4.1.4 Ochranné brýle

Ochranné brýle se pouţívají na ochranu očí a obličeje před rŧzným mechanickým

poraněním, při uvolnění chemických látek, atd. Ochranné brýle se rozdělují do několika

skupin, dle konstrukce výroby. Existují brýle bez bočních krytŧ, s bočními kryty, brýle

se sklopným rámem zorníkŧ, apod. [37]

4.1.5 Ochranná přilba

Ochranné přilby slouţí jako nejlepší ochrana hlavy před úrazem. Posádky

zdravotnické záchranné sluţby vozí ochranné přilby ve svých vozech, aby je mohli

vyuţít kdykoliv to okolnosti, situace či místo výkonu odborné první pomoci vyţadují.

Je několik druhŧ i barev ochranných přileb a kaţdá má svá specifika a zpŧsob

pouţití.

42

4.1.6 Ústenka

Ústenka, neboli rouška se spíše vyuţívá v nemocniční péči, neţ přednemocniční.

Avšak měla by se pouţívat při jakémkoli podezření na infekci či nemoc v dýchacích

cestách.

Ústenka by měla být vyuţita i zdravotníkem, který na sám na sobě pociťuje např.

nějaké nachlazení. Cílem je nerozšiřovat nákazu na pacienta a ostatní.

4. 2 Bezpečnost u rizikových pacientů

4.2.1 Agresivní pacient

Jak jiţ jsem zmínila v první části této bakalářské práce, kontakt zdravotnických

záchranářŧ a agresivních pacientŧ je velice častý.

Proto zde shrnu nejdŧleţitější pravidla v komunikaci s agresivním pacientem. Velmi

dŧleţité je sledování verbálních a neverbálních znakŧ, které jedinec směrem

k zdravotnickému záchranáři „vysílá.“ Záchranář se musí vţdy soustředit na takového

pacienta, musí však od něj dodrţovat bezpečnou vzdálenost, neprovokovat agresora a

nenechat se vyprovokovat sám sebe, měl by být zdvořilý, empatický. Naopak nesmí

dopustit, aby měl agresor prostor k napadení (např. kdyţ se záchranář otočí). Dále je

vhodné vyhýbat se dlouhému očnímu kontaktu, při stupňování napětí odvést pozornost

jinam. [5, 8]

Pokud se pacient i nadále chová nekoordinovaně a nelze předem vytušit jeho

chování, je dŧleţité posoudit závaţnost situace a případně volat 158, a spolupracovat s

PČR. [5, 8]

4.2.2 Infekční pacient

Infekční pacient, aneb pacient, který trpí onemocněním např. jako je HIV, TBC,

MRSA, ale také infekční prŧjmová onemocnění. [48]

Při jakémkoliv podezření, ţe by mohl být pacient jakkoliv infekční, je velmi dŧleţité

se řídit několika pravidly.

43

K nejdŧleţitějším preventivním opatření patří zvýšené pouţívání ochranných

pomŧcek. Např. si vzít dvoje ochranné rukavice přes sebe, dále je dŧleţitá okamţitá a

dŧkladná dezinfekce rukou po kaţdém výkonu. Při odběru biologického materiálu musí

záchranář jednat zvlášť obezřetně. V maximální míře je nutné vyuţívat jednorázové

pomŧcky (ochranné rukavice, ochranný oblek, ústenka, převazové nástroje, apod.). U

těchto pacientŧ platí zákaz vracení pouţitých jehel zpět do krytŧ dvojnásob. [48]

Pacienti jsou nejčastěji převáţeni na infekční oddělení, kde jsou samostatné pokoje,

a jsou tak v izolaci. Poté je u nich vyhlášen „zvýšený hygienický reţim.“ [48]

44

5 CÍLE PRÁCE

Pro tuto práci jsem zvolila dva cíle.

1. Zjistit, jaký je nejčastější výskyt rizikových faktorŧ v profesi zdravotnického

záchranáře.

2. Zjistit, jak rizikové faktory ovlivňují činnost zdravotnického záchranáře v jeho

profesi.

5.1 Formulace problému

Zdravotničtí záchranáři se neustále potýkají s kritikou na jejich osobu, ať uţ na

internetu či v mediálních bulvárech. Jsou to situace, kdy např. posádka přijela o chvilku

déle, ale okolí uţ tolik nevnímá proč. Z vlastní zkušenosti vím, ţe tohle jsou ale

naprosto vyjímečné situace. Měla jsem moţnost v rámci odborné praxe a domluvené

stáţe být svědkem toho, ţe po oznámení výjezdu, se v naprosté většině vyjíţdí do jedné

minuty a velmi často je posádka u pacienta během pár minut. Jsou ovšem situace, kdy

např. přes nepřízeň počasí je špatná viditelnost a řidič ZZS musí jízdu přizpŧsobit právě

počasí, dále je to např. špatné parkování sanitních vozidel v některých úzkých uličkách,

špatná příjezdová cesta, dopravní kolony a mnoho jiného.

Dále veřejnost nevidí, ţe záchranář se kaţdý den potýká s pacienty, kteří jsou

agresivní a záchranáře napadají fyzicky či verbálně. K těmto situacím musí být často

přivolána PČR. Záchranáři musí být neustále ve střehu, protoţe za pacienta zodpovídají

aţ do předání do nemocničního zařízení, řeší všechny komplikace během výjezdu a

často bez přítomnosti lékaře. Dále jsou to indikace, které jsou velmi stresující. Patří sem

např. výjezd k malému dítěti, hromadné dopravní nehody, poruchy srdečního rytmu,

bezvědomí, sebevraţední či psychiatričtí pacienti či kardiopulmonární resuscitace

(KPR). Dále je tu riziko infekční nákazy. Jediná nepatrná chyba, ztráta pozornosti,

mŧţe mít neblahé následky na osud zdravotnického záchranáře. Proto je nutné pouţívat

ochranné pomŧcky při naprosto kaţdém i rutinním výkonu (natáčení EKG, měření TK,

pulzní oxymetrie, glykémie, aj.). Při odběrech biologického materiálu toto opatření platí

zvlášť. Zde je riziko přenosu infekční nákazy daleko větší.

Zdravotnický záchranář se tedy denně potýká s nejrŧznějšími rizikovými faktory, a

proto mŧţe stát, ţe záchranář je podráţděný, či propadl syndromu vyhoření. Je však

45

dŧleţité si včas uvědomit a zpozorovat na sobě příznaky a eventuelně situaci řešit

s odborníky.

5.2 Stanovené hypotézy

Pro svŧj prŧzkum jsem si stanovila tyto hypotézy (dále jen H):

H1: Domnívám se, ţe více jak 60% respondentŧ, se setkalo s napadením ve výkonu

sluţby.

H2: Domnívám se, ţe nejrizikovější skupina pacientŧ jsou alkoholici.

H3: Domnívám se, ţe více jak 10% respondentŧ má vlastní zkušenost se syndromem

vyhoření.

H4: Domnívám se, ţe rizikové faktory negativně ovlivňují činnost zdravotnického

záchranáře.

H5: Domnívám se, ţe více jak 90% respondentŧ pouţívá ochranné pomŧcky a hledí na

vlastní bezpečnost.

46

6 METODIKA PRÁCE A METODY VÝZKUMU

6.1 Vzorek respondentů

Zkoumanou skupinu tvořili zdravotničtí záchranáři v Plzeňském a Středočeském

kraji. Do výzkumu bylo zapojeno pět výjezdových stanovišť Zdravotnické záchranné

sluţby.

V Plzeňském kraji to byla výjezdová stanoviště Plzeň - město, Plzeň - sever,

Manětín a Domaţlice. Ve Středočeském kraji pak ZZS Lysá nad Labem.

6.2 Metody výzkumu

Výzkumnou část této bakalářské práce tvoří kvantitativní výzkum formou dotazníku.

Dotazník je sloţen z 15 otázek, na které respondenti odpovídali jednou moţnou

odpovědí.

V dotazníku se respondentŧ např. ptám, jestli zaţili napadení ve výkonu sluţby, jaká

je podle nich nejrizikovější skupina pacientŧ, jak se na nich projevují stresové situace,

zda na sobě pozorovali někdy příznaky syndromu vyhoření, jaká je pro ně nejvíce

stresující indikace, zda pouţívají ochranné pomŧcky či zda se někdy poranili v dŧsledku

nepouţití ochranných pomŧcek, zda hledí především na vlastní bezpečnost a mnoho

jiného.

Z rozdaných 100 dotazníkŧ, se jich vrátilo 89. Z toho dalších 7 nebylo moţné

zhodnotit, tzn., ţe z celkového počtu 100 bylo 82 pouţitelných a těchto 82 dotazníkŧ

jsem následně vyhodnotila a zpracovala do tabulek a grafŧ.

Celková návratnost dotazníkŧ byla 92%.

47

7 VYHODNOCENÍ VÝZKUMU

7.1 Rozdělení zdravotnických záchranářů dle pohlaví

Tabulka č. 1 Rozdělení pohlaví

Pohlaví Počet

respondentů %

Žena 40 49%

Muž 42 51%

Graf č. 1 Pohlaví dotazovaných

49%

51%

48%

49%

50%

51%

Žena Muž

POHLAVÍ RESPONDENTŮ

Žena

Muž

Z dotazu vázaného na pohlaví respondentŧ je patrné, ţe dotazovaných muţŧ bylo 42,

coţ je 51% z celkového počtu dotazovaných. Dotazovaných ţen bylo 40 (49%).

7.2 Rozdělení zdravotnických záchranářů dle věku Tabulka č. 2 Věk respondentů

Věk Počet

respondentů %

20 – 30 let 28 34%

31 – 45 let 41 50%

46 a více 13 16%

Graf č. 2 Věk respondentů

34%50%

16%

0%

20%

40%

60%

20 – 30 let 31 – 45 let 46 a více

VĚK RESPONDENTŮ

20 – 30 let

31 – 45 let

46 a více

48

V tabulce a grafu č. 2 je rozdělení dotazovaných respondentŧ dle věku, kdy

největší počet dotazovaných záchranářŧ tvoří věková skupina ve věku 21 - 45 let, kteří

tvoří 50% z celkového počtu dotazovaných respondentŧ. 34% tvořila skupina

respondentŧ ve věku mezi 20 – 30 lety. 16% dotazovaných bylo ve věku 46 a více.

7.3 Napadení ve výkonu služby Tabulka č. 3 Napadení ve výkonu služby

Odpověď Počet

respondentů %

Ano 56 68%

Ne 26 32%

Graf č. 3 Napadení ve výkonu služby

68%32%

0%

50%

100%

Ano Ne

SETKAL/A JSTE SE S NAPADENÍM VE VÝKONU

SLUŢBY?

Ano

Ne

Zde byli dotazovaní respondenti postaveni před otázku, zda zaţili napadení ve

výkonu sluţby. Z výsledku je patrné, ţe z 82 dotazovaných 56 zaţilo napadení ve

výkonu sluţby, coţ je celých 68%. Pouze 32% respondentŧ odpovědělo, ţe

v souvislosti se svým povoláním nezaţilo napadení ani fyzické ani psychické – verbální.

49

7.4 Charakter napadení Tabulka č. 4 Charakter útoku

Útok Počet

respondentů %

Fyzický 42 51%

Psychický 14 17%

Žádný 26 32%

Graf č. 4 Charakter útoku

51%

17%32%

0%

20%

40%

60%

Fyzický Psychický Žádný

CHARAKTER ÚTOKU

Fyzický

Psychický

Žádný

V této otázce jsem se ptala, jaký byl charakter útoku. 42 respondentŧ odpovědělo, ţe

byli napadeni fyzicky, coţ je 51%. Psychické napadení (jiné neţ fyzické – výhruţky,

aj.) popsalo 14 záchranářŧ, coţ je v procentuelním vyjádření 17%. Pouze 32%

respondentŧ nezaţilo ţádný útok v souvislosti se svým povoláním.

50

7.5 Popis útočníka

Tabulka č. 5 Popis útočníka

Tabulka č. 6 Příčina útoku útočníka

Graf č. 5 Pohlaví útočníka

27%

73%

0%

20%

40%

60%

80%

Žena Muž

POHLAVÍ ÚTOČNÍKA

Žena

Muž

Graf č. 6 Příčina útoku útočníka

PŘÍČINA ÚTOKU

64%21%

2%13%

Pod vlivem alkoholu

Pod vlivem drog

Pod vlivem jiné

návykové látky

Psychiatrický pacient

Z těchto dvou tabulek a grafŧ je jasné, ţe nejčastějšími útočníky jsou muži (73%),

pod vlivem alkoholu (64%). Zatímco ţen jen 27%. Druhou nejčastější příčinou útoku

jsou drogy 21%, dále jiné návykové látky 2% a nakonec psychiatričtí pacienti 13%.

Pohlaví útočníka Počet

respondentů %

Žena 15 27%

Muž 41 73%

Příčina Počet

respondentů %

Pod vlivem alkoholu 36 64%

Pod vlivem drog 12 21%

Pod vlivem jiné návykové látky 1 2%

Psychiatrický pacient 7 13%

51

7.6 Nejrizikovější skupina pacientů pro zdravotnické záchranáře

Tabulka č. 7 Nejrizikovější skupina pacientů

Graf č. 7 Nejrizikovější skupina pacientů

NEJRIZIKOVĚJŠÍ SKUPINA PACIENTŮ

55%28%

1%

0%

6%

10%Alkoholici

Narkomani

Bezdomovci

Cizinci

Jiná etnická skupina

Psychiatričtí pacienti

Z tohoto grafu a tabulky č. 7 lze vyčíst, ţe respondenti označují za nejrizikovější

skupinu alkoholiky (55%). Na druhém místě je skupina narkomanŧ (28%), dále

psychiatričtí pacienti (10%), jiná etnická skupina (6%), bezdomovci (1%) a na

posledním místě cizinci, které jako rizikovou skupinu pacientŧ neoznačil nikdo

z respondentŧ.

Skupina Počet

respondentů %

Alkoholici 45 55%

Narkomani 23 28%

Bezdomovci 1 1%

Cizinci 0 0%

Jiná etnická skupina 5 6%

Psychiatričtí pacienti 8 10%

52

7.7 Syndrom vyhoření

Tabulka č. 8 Syndrom vyhoření

Odpověď Počet

respondentů %

Ano 29 35%

Ne 53 65%

Graf č. 8 Syndrom vyhoření

35%65%

0%

50%

100%

Ano Ne

POCIŤOVALI JSTE NA SOBĚ NĚKDY PŘÍZNAKY

SYNDROMU VYHOŘENÍ?

Ano

Ne

Na mojí otázku v dotazníku, jestli respondenti na sobě někdy pociťovali příznaky

syndromu vyhoření, odpovědělo 29 dotazovaných kladně, tj. 35%.

7.8 Dopad rizikových faktorů na činnost zdravotnického záchranáře Tabulka č. 9 Dopad rizikových faktorů

Odpověď Počet

respondentů %

Jste podráždění 37 45%

Trpíte často syndromem vyhoření 8 10%

Práce Vás nebaví 7 9%

Nijak se to na Vás neodráží 30 36%

Graf č. 9 Dopad rizikových faktorů

VELMI STRESUJÍCÍ SITUACE SE NA VÁS

ODRÁŢEJÍ TAK, ŢE:

45%

10%9%

36%Jste podráždění

Trpíte často

syndromem vyhoření

Práce Vás nebaví

Nijak se to na Vás

neodráží

53

Z grafu č. 9 a tabulky č. 9 je patrné, ţe velmi stresové situace se negativně odráţejí na

osobnost zdravotnického záchranáře. Jen 36% respondentŧ odpovědělo, ţe se stresující

situace na nich nijak neodráţí. 45% respondentŧ odpovědělo, ţe velmi stresující situace

se na nich odráţejí tak, ţe jsou podráţděni. 10% respondentŧ odpovědělo, ţe trpí často

syndromem vyhoření.

7.9 Možnost využití služeb psychologa

Tabulka č. 10 Možnost využití služeb psychologa

Odpověď Počet

respondentů %

Ano 51 62%

Ne 31 38%

Graf č. 10 Možnost využití služeb psychologa

62%38%

0%

50%

100%

Ano Ne

MÁTE MOŢNOST V RÁMCI SVÉ PROFESE VYUŢÍT

SLUŢBY PSYCHOLOGA?

Ano

Ne

U této otázky odpovědělo 62% respondentŧ, ţe mají moţnost v rámci své profese

vyuţít sluţby klinického psychologa. Ostatních 38% přisuzuji tomu, ţe záchranáři spíše

nejsou informováni o moţnosti vyuţití sluţeb psychologa, neţ ţe tuto moţnost vŧbec

nemají.

54

7.10 Využití služeb psychologa Tabulka č. 11 Využití služeb psychologa

Odpověď Počet

respondentů %

Ano 12 15%

Ne 70 85%

Graf č. 11 Využití služeb psychologa

15%

85%

0%

50%

100%

Ano Ne

VYUŢIL/A JSTE JIŢ NĚKDY POMOC

PSYCHOLOGA?

Ano

Ne

V této otázce jsem se respondentŧ tázala, jestli jiţ někdy vyuţili sluţeb psychologa,

a pokud ano, co bylo dŧvodem. Pouze 12 respondentŧ z celkového počtu 82

odpovědělo, ţe vyuţilo sluţeb psychologa a to je 15%. 85% tázaných odpovědělo, ţe

nevyuţili sluţeb psychologa. Dŧvod návštěvy psychologa se velmi často shodoval.

Nejčastěji bylo dŧvodem výjezd k dítěti. Ať uţ dopravní nehoda zakončená smrtí dítěte,

či neúspěšná resuscitace malého dítěte.

7.11 Nejvíce stresující indikace Tabulka č. 12 Nejvíce stresující indikace

1 – NEJVÍCE STRESUJÍCÍ INDIKACE 11 - NEJMÉNĚ

INDIKACE 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11

Resuscitace 10 18 9 11 14 6 3 6 5 0 0

Dopravní nehoda 5 4 9 15 13 8 3 17 7 1 0

Bezvědomí 7 11 26 10 15 8 4 1 0 0 0

Dušnost 0 3 0 4 3 14 41 8 4 3 2

Poruchy srdečního rytmu 0 7 5 1 6 10 8 24 6 1 14

Porod v PNP 16 6 11 15 15 12 2 5 0 0 0

Křečové stavy 0 1 3 0 6 5 7 21 23 12 4

Intoxikace 0 0 4 3 0 9 0 0 12 21 33

Výjezd k dítěti 29 19 8 8 10 7 0 0 0 1 0

Sebevraţední pacienti 7 3 4 2 0 0 5 0 23 21 17

Psychiatričtí pacienti 8 10 3 13 0 3 9 0 2 22 12

55

V této otázce respondenti odpovídali na otázku „které z uvedených indikací jsou pro

vás po psychické stránce nejvíce stresující?“ A ke kaţdé indikaci měli respondenti

přiradit číslo 1 – 11, kdy 1 je nejvíce stresující a 11 nejméně. Jak je moţné vidět

z tabulky č. 12, respondenti označili jako nejvíce stresující indikaci nejčastěji výjezd

k dítěti, kdy jako absolutně nejvíce stresující situaci toto tvrzení označilo 29

respondentŧ, coţ je 35%.

7.12 Obava z infekčního onemocnění

Tabulka č. 13 Obava z infekčního onemocnění

Odpověď Počet

respondentů %

Ano, vždy 53 65%

Ano, pouze u některých skupin pacientů 27 33%

Ne, nikdy 2 2%

Graf č. 12 Obava z infekčního onemocnění

OBÁVÁTE SI RIZIKA INFEKČNÍ NÁKAZY?

65%

33%

2%Ano, vždy

Ano, pouze u některých

skupin pacientů

Ne, nikdy

Pouze 2% respondentŧ se nebojí rizika infekční nákazy. Zbylých 98% ano. Ať uţ u

kaţdého výjezdu a kaţdého pacienta (65%), či pouze u některých skupin pacientŧ

(33%).

56

7.13 Ochranné pomůcky Tabulka č. 14 Používání ochranných pomůcek

Odpověď Počet respondentů %

Ano 63 77%

Někdy 16 19%

Ne 3 4%

Graf č. 13 Používání ochranných pomůcek

77%

19%4%

0%

20%

40%

60%

80%

Ano Někdy Ne

POUŢÍVÁTE VŢDY PŘÍ OŠETŘOVÁNÍ PACIENTA

OCHRANNÉ POMŮCKY?

Ano

Někdy

Ne

Na otázku, zda respondenti při ošetřování pacienta pouţívají vţdy ochranné

pomŧcky, odpovědělo 77% respondentŧ, ţe ochranné pomŧcky pouţívají vţdy. 19%

odpovědělo, ţe ochranné pomŧcky pouţívají pouze někdy a 3 respondenti, čili 4%

odpovědělo, ţe ochranné pomŧcky nepouţívá vŧbec.

57

7.14 Poranění v důsledku nepoužití ochranných pomůcek Tabulka č. 15 Poranění v důsledku nepoužití ochranných pomůcek

Odpověď Počet

respondentů %

Ano 52 63%

Ne 30 37%

Tabulka č. 16 Příčina poranění v důsledku nepoužití ochranných pomůcek

Graf č. 14 Poranění v důsledku nepoužití ochranných pomůcek

63%37%

0%

50%

100%

Ano Ne

PORANIL/A JSTE SE NĚKDY V DŮSLEDKU

NEPOUŢITÉ OCHRANNÝCH POMŮCEK?

Ano

Ne

Graf č. 15 Příčina poranění v důsledku nepoužití ochranných pomůcek

PŘÍČINA PORANĚNÍ

60%

38%

0%

2%

Píchnutí o použitou jehlu

Píchnutí o ampuli

Nakažení krevní infekcí

Jiné

U této otázky respondenti odpovídali na otázku, jestli se jiţ někdy poranili v dŧsledku

nepouţití ochranným pomŧcek a v případě ţe ano, co bylo příčinou. 63% respondentŧ

odpovědělo ano, ţe se jiţ poranili. Nejčastější příčinou poranění bylo pouţití o pouţitou

jehlu (60%), dále píchnutí o ampuli (38%), a v moţnosti jiné, odpověděl 1 respondent

(2%), který uvedl, ţe se poranil o intraoseální jehlu. Ţádný z dotazovaných respondentŧ

nebyl nakaţen krevní infekcí.

Příčina Počet

respondentů %

Píchnutí o použitou jehlu 31 60%

Píchnutí o ampuli 20 38%

Nakažení krevní infekcí 0 0%

Jiné 1 2%

58

7.15 Vlastní bezpečnost Tabulka č. 17 Hledění na vlastní bezpečnost

Odpověď Počet

respondentů %

Ano 65 79%

Někdy 16 20%

Ne 1 1%

Graf č. 16 Hledění na vlastní bezpečnost

79%

20%1%

0%

20%

40%

60%

80%

Ano Někdy Ne

HLEDÍTE VŢDY PŘEDEVŠÍM NA VLASTNÍ

BEZPEČNOST?

Ano

Někdy

Ne

Z tabulky č. 17 a grafu č. 16 je zřetelné, ţe naprostá většina respondentŧ hledí

především na vlastní bezpečnost. Takto odpovědělo 65 respondentŧ (79%). 16

respondentŧ (20%) odpovědělo, ţe pouze někdy a 1 respondent (1%) odpověděl, ţe

nikdy.

59

8 DISKUZE

Předmětem výzkumu byli zdravotničtí záchranáři v Plzeňském a Středočeském kraji.

Jak uţ jsem zmínila, celkem bylo do výzkumu zapojeno pět stanovišť ZZS. V

Plzeňském kraji to byli stanoviště Plzeň – město, Plzeň – sever, Domaţlice a Manětín.

Ve Středočeském kraji pak ZZS Lysá nad Labem. Na tyto stanoviště jsem rozdala

celkem 100 dotazníkŧ, z nichţ se vrátilo 89, z toho 7 nebylo moţné vyhodnotit.

Hodnotila jsem tedy 82 vyplněných dotazníkŧ, které jsem zpracovala do tabulek a

grafŧ.

Z výzkumu vyplývá, ţe 68% zdravotnických záchranářŧ se setkalo s napadením ze

strany pacienta. Dále se ukázalo, ţe většinou je útočník muţského pohlaví. Takto

odpovědělo 73% respondentŧ. V dotazníkovém šetření jsem se nadále ptala, jaká byla

nejčastější příčina vzniku napadení ze strany pacienta. V naprosté většině respondenti

odpověděli, ţe pacienti byli pod vlivem alkoholu. Alkohol jako příčinu napadení

označilo 64%. S touto myšlenkou, souvisela i další otázka z dotazníku, kde jsem se

respondentŧ tázala, jaká je pro ně nejrizikovější skupina pacientŧ Měli vybrat jednu

moţnou odpověď ze šesti skupin rizikových skupin pacientŧ (alkoholici, narkomani,

bezdomovci, cizinci, jiná etnická skupina a psychiatričtí pacienti). Jako nejrizikovější

skupinu pacientŧ záchranáři nejčastěji označili právě alkoholiky, a to v 55%. Na

druhém místě se „umístili“ narkomani s 28%, dále psychiatričtí pacienti s 10%. Další

část výzkumu byla zaměřená na negativní vlivy rizikových faktorŧ, a to na stres a

syndrom vyhoření. Ptala jsem se např., jestli respondenti na sobě někdy pozorovali

příznaky syndromu vyhoření. Kladně odpovědělo 35% respondentŧ. Závěrečná část

dotazníku byla věnována bezpečností při práci a ochranným pomŧckám. Takto

zodpovězené otázky z dotazníkového šetření mi přineslo několik zajímavých odpovědí.

Doufám, ţe tato práce bude přínosem pro praxi (nejen) zdravotnických záchranářŧ.

Dotazníkovým šetřením jsem došla k výsledkŧm a na jejich základě jsem si dokázala

potvrdit nebo vyvrátit předem stanovené hypotézy

H1: Domnívám se, že více jak 60% respondentů, se setkalo s napadením ve výkonu

služby

60

Tuto hypotézu jsem si zvolila, jelikoţ si myslím, ţe zdravotničtí záchranáři jsou

často stavěni před mnohá rizika spojena s napadením ze strany pacienta.

Z výsledku je patrné, ţe z celkového počtu 82 dotazovaných, zaţilo napadení ve

výkonu sluţby celých 68%. Tím se potvrzuje i má první hypotéza.

Hypotéza byla potvrzena.

H2: Domnívám se, že nejrizikovější skupina pacientů jsou alkoholici

Dŧvodem takto zvolené hypotézy byl fakt, ţe v rámci své odborné praxi na ZZS,

jsem byla často svědkem výjezdu zrovna na pacienty pod vlivem alkoholu.

Respondenti opravdu označují za nejrizikovější skupinu alkoholiky a to v 55%. A

tím se potvrdila i druhá hypotéza. Na druhém místě je skupina narkomanŧ (28%), dále

psychiatričtí pacienti (10%), jiná etnická skupina (6%), bezdomovci (1%) a na

posledním místě cizinci, které jako rizikovou skupinu pacientŧ neoznačil nikdo

z respondentŧ.

Hypotéza byla potvrzena.

H3: Domnívám se, že více jak 10% respondentů má vlastní zkušenost se

syndromem vyhoření

Tuto hypotézu jsem stanovila, protoţe si myslím, ţe profese záchranáře je velmi

náročná. Jak fyzicky, tak psychicky. Záchranář je neustále ve stresu, musí předvídat

kaţdou situaci, musí mít schopnost rychle se rozhodovat, aj. Dále záchranář je téměř

denně ve styku se zraněnými a umírajícími pacienty, coţ je velmi frustrující a mŧţe vše

dojít aţ k syndromu vyhoření, který se projevuje naprostým vyčerpáním, únavou,

nechutí k práci.

Na mojí otázku v dotazníku, jestli respondenti na sobě někdy pociťovali příznaky

syndromu vyhoření, odpovědělo 29 dotazovaných kladně tj. 35%.

Hypotéza byla potvrzena.

61

H4: Domnívám se, že rizikové faktory negativně ovlivňují činnost zdravotnického

záchranáře

Tato hypotéza navazuje na hypotézu předešlou. Stresující situace se často odráţejí na

náladě a celkové osobnosti záchranáře. Dlouhodobý stres mŧţe přejít aţ k syndromu

vyhoření. Záchranáři, kteří jsou často ve stresu, uvádějí, ţe je práce nebaví.

Velmi stresové situace se negativně odráţejí na osobnost zdravotnického záchranáře.

Jen 36% respondentŧ odpovědělo, ţe se stresující situace na nich nijak neodráţí.

Zbylých 64% odpovědělo, ţe stresové situace se na nich negativně odráţejí, ať uţ jsou

podráţdění, trpí často syndromem vyhoření nebo je práce nebaví.

Hypotéza byla potvrzena.

H5: Domnívám se, že více jak 90% respondentů používá ochranné pomůcky a

hledí na vlastní bezpečnost

Základem této myšlenky byla vlastní zkušenost, kdy i já sama jakoţto studentka

pouţívám ochranné pomŧcky naprosto vţdy a vţdy hledím na vlastní bezpečnost.

Na otázku, zda respondenti při ošetřování pacienta pouţívají vţdy ochranné

pomŧcky, odpovědělo kladně 63 respondentŧ (77%). Naprostá většina respondentŧ i

hledí především na vlastní bezpečnost. Takto odpovědělo 65 respondentŧ (79%).

Tato hypotéza nebyla potvrzena, protoţe ze zjištěných dat vyplývá, ţe ochranné

pomŧcky pouţívá 77% dotazovaných a především na vlastní bezpečnost hledí 79%.

Tato hypotéza nebyla potvrzena.

62

ZÁVĚR

Tato bakalářská práce se zabývala rizikovými faktory v profesi zdravotnického

záchranáře. Myslím, ţe této problematice není věnováno dostatek pozornosti.

O četnosti nejčastějších rizikových faktorech svědčí výsledky, zjištěné

z dotazníkového šetření na ZZS Pk a ZZS Lysá nad Labem. Z výsledkŧ je patrné, ţe

68% zdravotnických záchranářŧ zaţilo napadení ve výkonu sluţby, ať uţ fyzické či

verbální. Za nejčastější příčinu útoku záchranáři označili alkohol (64%). Z dotazu

vázaného na nejrizikovější skupinu pacientŧ, záchranáři téţ označili alkoholiky a to

v 55%. Na druhém místě, se umístili narkomani s 28%. Dále jsem se zabývala tím, jaká

je pro záchranáře nejvíce stresující indikace, kde záchranáři měli na výběr z nabídky

jedenácti indikací, a ke kaţdé z těchto indikací měli přiřadit číslo 1 – 11, kdy 1

označovala nejvíce stresující indikaci a 11 nejméně. Za absolutně nejvíce stresující

indikaci záchranáři označili výjezd k dítěti. Tuto indikaci jako nejvíce stresovou

označilo 35% respondentŧ. Hned za touto indikací skončil porod v PNP. Za úplně

nejméně stresující indikaci nejčastěji záchranáři označili intoxikaci.

Záměrem práce bylo přiblíţit profesi zdravotnického záchranáře, aneb s čím se

záchranář den co den potýká. Ať uţ je to agresivní pacient, psychiatrický pacient,

dětský pacient, pacient pod vlivem alkoholu, drog, či jiné návykové látky, stres,

syndrom vyhoření, riziko z nákazy infekčního onemocnění, potenciální riziko syndromu

pomocníka či jiná rizika, tak posádky ZZS vyjíţdí a to i přes nepřízeň počasí a často se

úvodní indikace mění v prŧběhu výjezdu v jinou, tzn., ţe posádka vyjíţdí pŧvodně

k např. dušnosti a v závěru je diagnóza zcela jiná, např. status epilepticus.

Záchranář si tedy musí umět poradit ve všech situacích a zachovat tzv. „klidnou

hlavu“ ať uţ je stav pacienta jakkoliv váţný.

Cíle, které jsem si stanovila pro tuto práci, se mi podařilo splnit. Zjistila jsem, ţe

mezi nejčastější rizikové faktory v profesi zdravotnického záchranáře patří fyzické

napadení ze strany pacienta, kdy v naprosté většině je útočníkem muţ pod vlivem

alkoholu. Dále sem patří riziko infekční nákazy, kterého se bojí 65% respondentŧ a i

proto 77% dotazovaných pouţívá ochranné pomŧcky naprosto vţdy. Druhým cílem

bylo zjistit, jak rizikové faktory ovlivňují činnost zdravotnického záchranáře v jeho

profesi. 45% dotazovaných odpovědělo, ţe jsou velmi často podráţdění a 10% trpí

syndromem vyhoření.

63

Já osobně si myslím, ţe tato profese je naprosto nedoceněná. Zdravotnický záchranář

je velmi rizikové povolání, neboť záchranáři vyjíţdí často k narkomanŧm, agresivním

pacientŧm, jsou neustále ve spěchu, stresu a jsou trvale ohroţeni potencionálním

rizikem infekce.

Jelikoţ studuji studijní obor Zdravotnický záchranář a chtěla bych se v budoucnu

této profesi věnovat, vybrala jsem si pro zpracování své bakalářské práce právě toto

téma. Měla jsem moţnost nahlédnout do kaţdodenního ţivota záchranářŧ a seznámila

jsem se s rizikovými faktory, které jsou pro tuto profesi typické. I proto jsem zpracovala

tzv. „Příručku do kapsy (nejen) pro zdravotnické záchranáře“, kde jsou obsaţeny

nejčastější rizikové faktory a dále jejich příznaky či prevence. Věřím, ţe zdravotničtí

záchranáři si jej např. v čase mezi výjezdy přečtou a snad je i obohatí o jejich dosavadní

zkušenosti.

POUŽITÁ LITERATURA

[1] Vyhláška o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků

[online]. [cit. 16.2.2011]. Dostupné na:

http://www.mzcr.cz/Odbornik/dokumenty/informace-k-vyhlasce-c-sb-kterou-se-

stanovi-cinnosti-zdravotnickych-pracovniku-a-jinych-odbornych-pracovniku-ve-zneni-

vyhlasky-c-sb_4763_949_3.html

[2] VYKOPALOVÁ, H. Základy psychosociální přípravy humanitárních jednotek

ČČK. Úřad ČČK. 71 str.

[3] VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3. vydání. Praha:

Portal, 2004. 872 str., ISBN 80-7178-802-3.

[4] Poškozený čelní lalok vyvolává agresivní chování [online]. [cit. 19.2.2012].

Dostupné na: http://www.magazinzdravi.cz/poskozeny-celni-lalok-vyvolava-agresivni-

ch

[5] Neklidný a agresivní pacient [online]. [cit. 16.2.2012]. Dostupné na:

http://ppp.zshk.cz/vyuka/agresivita.aspx

[6] MARTÍNEK, Z. Agresivita a kriminalita školní mládeţe. 2. doplněné vydání. Praha:

Grada Publishing, 2009. 152 str.. ISBN 978-80-247-2310-5.

[7] PONĚŠICKÝ, J. Agrese, násilí a psychologie moci. 2. doplněné vydání. Praha:

Tritot, 2010. 176 str. ISBN 978-80-7387-378-3.

[8] KELO, J. Komunikace pracovníků záchranné sluţby s agresivním pacientem

[online]. [cit. 16.2.2012]. Dostupné na: http://www.zdn.cz/clanek/sestra/komunikace-

pracovniku-zachranne-sluzby-s-agresivnim-pacientem-353928

[9] ERTLOVÁ, F., MUCHA, J., a kolektiv. Přednemocniční neodkladná péče. Brno,

2000. 340 str. ISBN 80-7013-300-7.

[10] BENEŠ, J., a kolektiv. Infekční lékařství. 1.vydání. Galén, 2009. 651 str.

ISBN 978-80-7262-644-1.

[11] Metabolický syndrom – diagnostika a léčba [online]. [cit. 18.2.2012]. Dostupné na:

http://www.svl.cz/Files/nastenka/page_4766/Version1/MS-diagnostika-lecba.pdf

[12] Metabolický syndrom [online]. [cit. 18.2.2012]. Dostupné na:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Metabolick%C3%BD_syndrom

[13] Metabolický syndrom [online]. [cit. 18.2.2012]. Dostupné na:

http://nemoci.vitalion.cz/metabolicky-syndrom/

[14] SVOBODOVÁ, L. Nenechte se šikanovat kolegou (Mobbing skrytá hrozba). Grada

Publishing, 2008. 112 str. ISBN 978-80-247-2474-4.

[15] RICHARDS, M. Stres managment do kapsy. Portal, 2006. 112 str. ISBN 978-7367-

082-8.

[16] Stres [online]. [cit. 20.2.2012]. Dostupné na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Stres

[17] KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. 2. vydání. Portal, 2003. 279 str.

ISBN 80-7178-774-4.

[18] STOCK, Ch. Syndrom vyhoření a jak jej zvládnout. 1.vydání. Grada Publishing,

2010. 112 str. ISBN 978-80-247-3553-5.

[19] JEKLOVÁ, M., REITMAYEROVÁ, E. Syndrom vyhoření. Vzdělávací institut

ochrany dětí, 2006. 31 str. ISBN 978-86991-74-1.

[20] BARTOŠÍKOVÁ, I. O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. Brno, 2006. 80 str.

ISBN 80-7013-439-9.

[21] FRYDECKÁ, L. Zastavte syndrom vyhoření dřív, neţ ublíţí vašemu zdraví

[online]. [cit. 20.2.2012]. Dostupné na: http://ona.idnes.cz/zastavte-syndrom-vyhoreni-

driv-nez-ublizi-vasemu-zdravi-pzv-/zdravi.aspx?c=A110505_151325_zdravi_abr

[22] PRÁŠKO, J., HÁJEK, T. Stop traumatickým vzpomínkám. 1.vydání. Praha: Portal,

2003. 184 str. ISBN 80-7178-811-2.

[23] PIDRMAN, V. Postraumatická stresová porucha. 1.vydání. Praha: Portal, 2002. 24

str. ISBN 80-8512-45-X.

[24] KŘIVOHLAVÝ, J. Jak neztratit nadšení. 1. vydání. Grada Publishing, 1998. 136

str. ISBN 80-7169-551-3.

[25] SCHMIDBAUER, W. Psychická úskalí pomáhajících profesí. Praha: Portal, 2000.

171. str. ISBN 80-7178-312-9.

[26] PELCLOVÁ, D. a kolektiv. Nemoci z povolání a intoxikace. 2 vydání. Praha, 2006.

207 str. ISBN 80-246-1183-X.

[27] KŘIVOHLAVÝ, J., PEČENKOVÁ, J. Duševní hygiena zdravotní sestry. Grada

Publishing, 2004. 80 str. ISBN 80-247-0784-5.

[28] VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4 vydání. Praha:

Portal, 2008. 872 str. ISBN 978-7367-414-4.

[29] SCHMIDBAUER, W. Syndrom pomocníka. Praha: Portal, 2008. 240 str. ISBN

978-80-7367-369-7.

[30] KUKLOVÁ, D. Zdravotní péče a ochrana zdraví při práci. Praha : BMSS-

START, 2011. 120 str. ISBN 1214-0802.

[31] SVAČINA, Š. Metabolický syndrom. 1vydání. Praha: Triton, 2001. 179 str. ISBN

80-7254-178-1.

[32] GÉRINGOVÁ, J. Pomáhající profese. 1vydání. Praha: Triton, 2011. 198 str. ISBN

978-80-7387-394-3.

[33] RÉTI, L. Stres za volantom. 1vydání. Martin: Osveta, 1988. 101 str.

[34] BARTŦŇKOVÁ, S. Stres a jeho mechanismy. 1vydání. Praha: Karolinum, 2010.

137 str. ISBN 978-80-246-1874-6.

[35] PTÁČEK, R., ČELEDOVÁ, L., a kolektiv. Stres a syndrom vyhoření u lékařů

posudkové sluţby. 1 vydání. Praha: Karolinum, 2011. 117 str. ISBN 978-80-246-1998-

9.

[36] HERMAN, E., DOUBEK, P. Deprese a stres : vliv nepříznivé ţivotní události na

rozvoj psychické poruchy. Praha: Maxdorf, 2008. 94 str. ISBN ISBN 978-80-7345-157-

8.

[37] ŠKRÉTA, K. Poţadavky na osobní ochranné pracovní prostředky a na jejich

poskytování zaměstnancům. 1 vydání. Praha: Výzkumný ústav bezpečnosti práce, 2007.

20 str. ISBN 978-80-86973-69-2.

[38] ŠIMKO, Š., BABÍK, J. Hromadné nešťastia ; Medicína katastrof. Martin: Osveta,

1997. 247 str. ISBN 80-88824-65-6.

[39] ŠVINGALOVÁ, D. Stres a "vyhoření" u profesionálů pracujících s lidmi. 1vydání.

Liberec: Technická univerzita, 2006. 82 str. ISBN 80-7372-105-8.

[40] POTTER, B. A. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání : "Pracovní vyhoření" -

příčiny a východiska. Olomouc: Votobia, 1997. 259 str. ISBN 80-7198-211-3.

[41] CMÍRALOVÁ, M. Noční výjezd sanitky k nehodě z pohledu záchranáře [online].

[cit. 1.3.2012]. Dostupné na: http://www.novinky.cz/krimi/260397-nocni-vyjezd-

sanitky-k-nehode-z-pohledu-zachranare.html

[42] ONDRIOVÁ, I.; DUČAIOVÁ, J. Mobbing ve zdravotnickém prostředí a moţnosti

jeho prevence [online]. [cit. 4.3.2012]. Dostupné na:

http://www.zdn.cz/clanek/sestra/mobbing-ve-zdravotnickem-prostredi-a-moznosti-jeho-

prevence-451699.

[43] Svrab [online]. [cit. 7.3.2012]. Dostupné na: http://nemoci.vitalion.cz/svrab/

[44] Ţloutenka [online]. [cit. 7.3.2012]. Dostupné na:

http://nemoci.vitalion.cz/zloutenka/

[45] HUTTA, L. Napadení záchranářů [online]. [cit. 10.3.2012]. Dostupné na:

http://www.zachrankakv.cz/aktualne/napadeni_zachranaru.html

[46] Ochranný oděv [online]. [cit. 10.3.2012]. Dostupné na:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Ochrann%C3%BD_od%C4%9Bv

[47] Speciální a ostatní rukavice [online]. [cit. 10.3.2012]. Dostupné na:

http://www.ochrannepomuckycz.cz/pracovni-rukavice-specialni-a-ostatni-rukavice-c-

188_194.html

[48] PODSTATOVÁ, R. Péče o pacienty s infekčním onemocněním [online]. [cit.

10.3.2012]. Dostupné na: http://www.zdn.cz/clanek/sestra/pece-o-pacienty-s-infekcnim-

onemocnenim-459336

[49] TN.CZ. Zdrogovaný mladík napadl v Praze záchranáře a zlomil mu ruku [online].

[cit. 10.3.2012]. Dostupné na: http://tn.nova.cz/zpravy/cernakronika/zdrogovany-

mladik-napadl-v-praze-zachranare-a-zlomil-mu-ruku.html

[50] ČTK. Za záchranu pacient lékaři poděkoval pěstí do obličeje [online]. [cit.

10.3.2012]. Dostupné na:

http://aktualne.centrum.cz/zpravy/krimi/clanek.phtml?id=657134

[51] ČTK. Sedmadvacetiletý muţ napadl ve Stonavě posádku záchranářů [online]. [cit.

10.3.2012]. Dostupné na: http://www.ceskenoviny.cz/regiony/zpravy/sedmadvacetilety-

muz-napadl-ve-stonave-posadku-zachranaru/763408&id_seznam=

[52] BUCHTELA, T. Další případ napadení záchranáře [online]. [cit. 10.3.2012].

Dostupné na: http://www.155ka.cz/clanek/146-dalsi-pripad-napadeni-zachranare/

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

AIDS Acquired Immune Deficiency Syndrome (syndrom získaného selhání imunity)

BMI Body Mass Index (index tělesné hmotnosti)

EKG Elektrokardiogram

HCV Virus hepatitidy C

HIV Human Immunodeficiency Virus (virus lidské imunitní nedostatečnosti)

KPR Kardiopulmonární resuscitace

PČR Policie České republiky

PNP Přednemocniční neodkladná péče

PTSD Posstraumatic stress diorder (posttraumatická stresová porucha)

TBC Tuberkulóza

TK Krevní tlak

ZZS Zdravotnická záchranná sluţba

ZZS Pk Zdravotnická záchranná sluţba Plzeňského kraje

SEZNAM TABULEK

TEORETICKÁ ČÁST

Tabulka č. 1 Formy infekce a jejich prŧběh

Tabulka č. 2 Rizikové faktory metabolického syndromu

Tabulka č. 3 Relativní rizika ve vztahu k obezitě

Tabulka č. 4 Typy stresorŧ a jejich příklady

Tabulka č. 5 Pracovní stresory

VÝZKUMNÁ ČÁST

Tabulka č. 1 Rozdělení pohlaví

Tabulka č. 2 Věk respondentŧ

Tabulka č. 3 Napadení ve výkonu sluţby

Tabulka č. 4 Charakter útoku

Tabulka č. 5 Popis útočníka

Tabulka č. 6 Příčina útoku útočníka

Tabulka č. 7 Nejrizikovější skupina pacientŧ

Tabulka č. 8 Syndrom vyhoření

Tabulka č. 9 Dopad rizikových faktorŧ

Tabulka č. 10 Moţnost vyuţití sluţeb psychologa

Tabulka č. 11 Vyuţití sluţeb psychologa

Tabulka č. 12 Nejvíce stresující indikace

Tabulka č. 13 Obava z infekčního onemocnění

Tabulka č. 14 Pouţívání ochranných pomŧcek

Tabulka č. 15 Poranění v dŧsledku nepouţití ochranných pomŧcek

Tabulka č. 16 Příčina poranění v dŧsledku nepouţití ochranných pomŧcek

Tabulka č. 17 Hledění na vlastní bezpečnost

SEZNAM GRAFŮ

Graf č. 1 Rozdělení pohlaví

Graf č. 2 Věk respondentŧ

Graf č. 3 Napadení ve výkonu sluţby

Graf č. 4 Charakter útoku

Graf č. 5 Pohlaví útočníka

Graf č. 6 Příčina útoku útočníka

Graf č. 7 Nejrizikovější skupina pacientŧ

Graf č. 8 Syndrom vyhoření

Graf č. 9 Dopad rizikových faktorŧ

Graf č. 10 Moţnost vyuţití sluţeb psychologa

Graf č. 11 Vyuţití sluţeb psychologa

Graf č. 12 Obava z infekčního onemocnění

Graf č. 13 Pouţívání ochranných pomŧcek

Graf č. 14 Poranění v dŧsledku nepouţití ochranných pomŧcek

Graf č. 15 Příčina poranění v dŧsledku nepouţití ochranných pomŧcek

Graf č. 16 Hledění na vlastní bezpečnost

SEZNAM PŘÍLOH

Příloha č. 1 Dotazník

Příloha č. 2 Obecný adaptivní syndrom

Příloha č. 3 Inventář ţivotních událostí

Příloha č. 4 Vyhořívám?

Příloha č. 5 Dezinfekce

Příloha č. 6 Ochranné rukavice

Příloha č. 7 Ochranný oblek

Příloha č. 8 Ochranné brýle

Příloha č. 9 Ochranná přilba

Příloha č. 10 Ústenka

Příloha č. 11 Internetové články napadení záchranářŧ

9 PŘÍLOHY

Příloha č. 1 Dotazník

Váţení respondenti,

jmenuji se Vladěna Sládková a jsem studentkou 3. ročníku Fakulty zdravotnických

studií, studijního oboru Zdravotnický záchranář. Součástí zakončení studia je napsání

bakalářské práce. Téma práce je „Vliv rizikových faktorŧ v profesi zdravotnického

záchranáře.“

Prosím Vás o vyplnění níţe uvedeného dotazníku vţdy pouze jednou moţnou odpovědí.

Dotazník je anonymní a bude pouţit pouze pro zpracování této bakalářské práce.

Děkuji Vám za vyplnění dotazníku a čas, který jste jeho vyplnění věnovali.

_______________________

Vladěna Sládková 1) POHLAVÍ: □ ţena

□ muţ

2) VĚK:

□ 20 – 30 let

□ 31 – 45 let

□ 46 a více

3) SETKAL/A JSTE SE S NAPADENÍM VE VÝKONU SLUŢBY?

□ ano

□ ne

4) V PŘÍPADĚ, ŢE JSTE U OTÁZKY Č. 3 ODPOVĚDĚL/A KLADNĚ, UVEĎTE

PROSÍM POHLAVÍ A CO NEJPŘESNĚJŠÍ POPIS ÚTOČNÍKA:

Útočník byl : □ pod vlivem alkoholu

□ muţ □ pod vlivem drog

□ ţena □ pod vlivem jiné návykové látky

□ psychiatrický pacient

5) V PŘÍPADĚ, ŢE JSTE U OTÁZKY Č. 3 ODPOVĚDĚL/A KLADNĚ, UVEĎTE JAKÝ

BYL CHARAKTER ÚTOKU:

□ fyzický

□ psychický

□ ţádný

6) JAKÁ JE PODLE VÁS NEJRIZIKOVĚJŠÍ SKUPINA PACIENTŦ?

□ alkoholici

□ narkomani

□ bezdomovci

□ cizinci

□ jiná etnická skupina

□ psychiatričtí pacienti

7) POCIŤOVALI JSTE NĚKDY NA SOBĚ PŘÍZNAKY SYNDROMU VYHOŘENÍ?

□ ano

□ ne

8) VELMI STRESUJÍCÍ SITUACE SE NA VÁS ODRÁŢEJÍ TAK, ŢE:

□ jste podráţdění

□ trpíte syndromem vyhoření

□ práce Vás nebaví

□ nijak se to na Vás neodráţí

9) MÁTE MOŢNOST V RÁMCI SVÉHO ZAMĚSTNÁNÍ VYUŢÍT SLUŢBY

PSYCHOLOGA?

□ ano

□ ne

10) VYUŢIL/A JSTE JIŢ NĚKDY POMOC PSYCHOLOGA? A POKUD ANO, CO

BYLO DŦVODEM:

□ ano ___________________________________________________________________

□ ne

11) KTERÉ Z UVEDENÝCH INDIKACÍ JSOU PRO VÁS PO PSYCHICKÉ STRÁNCE

NEJVÍCE STRESUJÍCÍ? (uveďte ke kaţdé situaci číslo 1 - 11, kdy 1 označuje nejvíce

stresující situaci)

□ resuscitace

□ dopravní nehoda

□ bezvědomí

□ dušnost

□ poruchy srdečního rytmu

□ porod v PNP

□ křečové stavy

□ intoxikace

□ výjezd k dítěti

□ sebevraţední pacienti

□ psychiatričtí pacienti

12) OBÁVÁTE SE RIZIKA INFEKČNÍ NÁKAZY?

□ ano, vţdy

□ ano, pouze u některých skupin pacientŧ

□ ne, nikdy

13) POUŢÍVÁTE PŘI OŠETŘENÍ PACIENTA VŢDY OCHRANNÉ POMŦCKY?

□ ano, vţdy

□ někdy

□ ne, nikdy

14) PORANIL/A JSTE SE NĚKDY V DŦSLEDKU NEPOUŢITÍ OCHRANNÝCH

POMŦCEK? (pokud ano, označte jednu z moţností)

□ ano □ píchnutí o pouţitou jehlu

□ ne □ pořezání o ampuli

□ jiné _______________________

15) HLEDÍTE VŢDY PŘEDEVŠÍM NA VLASTNÍ BEZPEČNOST?

□ ano, vţdy

□ někdy

□ ne

Příloha č. 2 Obecný adaptivní syndrom

Zdroj: Ptáček, Čeledová, 2011, str. 25)

Příloha č. 3 Inventář ţivotních událostí

Zdroj: Švingalová, 2006, str. 23)

Příloha č. 4 Vyhořívám?

INSTRUKCE:

Projděte svŧj pracovní i mimopracovní ţivot za posledních šest měsícŧ. Potom si

přečtěte jednotlivé výroky a určete, jak často se u vás jednotlivé příznaky projevovaly.

Nakonec body sečtěte.

HODNOCENÍ:

1 = zřídka, 2 = občas ano, 3 = napŧl ano, 4 = často ano, 5 = téměř vţdy ano

1. Jsem unavený (á), i kdyţ mám dostatek spánku.

2. Jsem nespokojený (á) se svou prací.

3. Cítím se smutný (á) bez jasného dŧvodu.

4. Jsem zapomnětlivý (á).

5. Snadno se rozčílím a utrhuji se na lidi.

6. Vyhýbám si lidem v práci a soukromém ţivotě.

7. Mám potíţe se spaním, protoţe mám starosti v práci.

8. Jsem více nemocen (ná) neţ dříve.

9. Mŧj přístup k práci lze definovat: „Proč se namáhat?“

10. Dostávám se do konfliktŧ.

11. Moje výkony v práci nejsou nejlepší.

12. Piji alkohol a beru léky, abych se cítil (á) lépe.

13. Komunikace s lidmi mě vyčerpává.

14. Nemohu e soustředit na práci tak jako dříve.

15. Práce mě nudí.

16. Pilně pracuji, ale s malými výsledky.

17. Cítím se znechucený (á) ze své práce.

18. Nerad (a) chodím do práce.

19. Společenská zábava mě unavuje.

20. Sexuální ţivot nestojí za vynaloţené úsilí.

21. Většinou se ve svém volném čase dívám na televizi.

22. Není toho moc, na co se ve své práci mohu těšit.

23. Práce mi dělá starosti i v době volna.

24. Moje pracovní pocity zasahují i do mého soukromého ţivota.

25. Práce se mi zdá bezúčelná.

VÝSLEDKY:

25 – 50 bodŧ – jste na tom dobře.

51 – 75 bodŧ – jste v pořádku, pokud podniknete preventivní opatření.

76 – 100 bodŧ – jste kandidátem na pracovní vyhoření.

101 – 125 bodŧ – uţ vyhoříváte.

Zdroj [40]: Potter, 1997, str. 12 – 13)

Příloha č. 5 Dezinfekce

Zdroj: http://cz.hartmann.info/125842.php

Příloha č. 6 Ochranné rukavice

Zdroj: http://www.ochrannepomuckycz.cz/images/0006-S2.jpg

Příloha č. 7 Ochranný oblek

Zdroj: http://www.triodon.cz/index.asp?modul=produkt&id=1477&sek=eshop

Příloha č. 8 Ochranné brýle

Zdroj: http://www.disamsafety.cz/2800-ochranne-bryle-bezbarvy-zornik/

Příloha č. 9 Ochranná přilba

Zdroj:http://www.korus.eu/3m/index.php?main_page=product_info&cPath=50&produc

ts_id=381

Příloha č. 10 Ústenka

Zdroj:http://www.elmed.cz/produkty/spotrebni-material/jednorazove-

pomucky/ustenky.html

Příloha č. 11 Internetové články napadení záchranářŧ

„Mladík se v sanitce pokusil udeřit jednoho ze záchranářů do hlavy, ten jeho úder

vykryl, utrpěl při tom ale zlomeninu zápěstí." [49]

„Opilý sedmatřicetiletý pacient napadl lékaře záchranné sluţby a způsobil mu

zhmoţdění obličeje a vykloubil mu rameno. Záchranář musel vyhledat lékařské ošetření,

je v pracovní neschopnosti.“ [50]

„Za jízdy do zdravotnického zařízení však projevy násilného chování agresora stoupaly

a následně v ambulantním prostoru sanitního vozu eskalovaly aţ ve fyzické napadení

posádky." [51]

„Jednadvacetiletý mladík pod vlivem drog napadl v praţské Zbraslavi záchranáře a

zlomil mu zápěstí. Krátce před třetí hodinnou ranní byla posádka Zdravotnické

záchranné sluţby hlavního města Prahy přivolána na Zbraslavské náměstí k potyčce

skupiny mladíků, z nichţ jeden měl mít poranění v obličeji. Na místě posádka skutečně

nalezla jedenadvacetiletého mladíka pod vlivem drog a rozhodla se jej převézt do

nemocnice. Během transportu však mladík zaútočil na záchranáře, který s ním seděl

vzadu a při pokusu vykrýt ránu směřující mu na hlavu utrpěl záchranář zlomeninu

zápěstí. Na místo se dostavila policie, která pak doprovodila mladíka aţ do nemocnice

v Motole, kde skončil také napadený záchranář.“ [52]