Zmenšovací Viola a pět minut slávy (3)

8/18/2019 Zmenšovací Viola a pět minut slávy (3)

1/12

7

Věnováno Maureen,

té nejlepší chůvě na světě. LK

Text copyright © 2013 Lou KuenzlerIllustrations copyright © 2013 Kirsten Collier

Translation © Tereza Nuckollsová a Jan Březovský

Czech edition © Nakladatelství Slovart

Všechna práva vyhrazena. Bez písemného svolení vlastníka právnení povoleno publikaci ani žádnou její část použít pro reprodukování

či ukládání v rešeršním systému, ani ji jakýmikoli prostředky šířit,ať již elektronicky, mechanicky, kopírováním, nahráváním nebo jinak.

ISBN 978-80-7529-038-0

1. KAPITOLA

Jmenuji se Viola Nezbedová.

Moje dobrodružství začalo, když jsem jednou

zakrouceným brčkem usrkávala naprosto úžasný

čokoládový koktejl.

„Fantastickomňamózní!“ usmála jsem se.„Udělala jsem ho přesně tak, jak ho máš rá-

da,“ řekla Majka, majitelka kavárny, a protáhla se

kolem mé barové stoličky.

Když jsem přišla, měla Majka plné ruce prá-ce s ostatními hosty. Ale teď už byla kavárna

prázdná. Objala mě svými boubelatými pažemi

a mě tak pevně, že jsem si připadala


2/12


3/12

10 11

Moje sestra, protivná puberťačka Peťka, le-

žela na lavičce v parku a opalovala se. Na uších

měla sluchátka a prohlížela si nějaký časopis,

zatímco Růža, malá raubířka, kterou měla Peť-

ka hlídat, se snažila shodit nějakého chlapečka

z houpačky.

Majka zavrtěla hlavou. „Už jsem ti uděla-

la dva koktejly.“ Ukázala na čokoládový koktejl

a jahodový mlsanec, který stál na pultě vedle něj.

„Předpokládám, že ten není pro Peťku.“

„Ten je pro Nišu. Jdeme si hrát do parku,“

vysvětlovala jsem. Moje kamarádka měla dora-

zit každou chvilku. Nicméně jsem si říkala, žepokud ještě nějakou dobu nepřijde, možná bych

úplně mohla jahodový mlsanec ochut-

nat…

u sebe… A já si vynahradím ztracený čas, kdy jsem

nemohla chodit na koktejly.“ Projela jsem prstem

celé menu. „Myslím, že jako další zkusím karame-

lové tornádo.“

„To je nová příchuť,“ řekla Majka. „Takže

bych ti měla dát trochu ochutnat zdarma a ty mi

řekneš, co si o ní myslíš.“

„To bys měla ,“ souhlasila jsem.

„Ale nemůžu,“ prohlásila Majka a zavrtěla

hlavou. „Dostala bych od tvé mámy co proto. Víš,

že nemá ráda, když jíš moc sladkého. Co takhle

čerstvé mrkvové osvěžení?“

„Čerstvé mrkvové osvěžení? Ani omylem,Majko! Máma tu není,“ protestovala jsem. „Je v prá-

ci. Stará se o mě Peťka, jasné?“ ukázala jsem prstem

z okna. „A zároveň hlídá malou Růžu Novákovou.“


4/12

12 13

„Kdo je tady?“ zeptala jsem se a podala jsem

jí jahodový mlsanec. „Napij se a řekni mi to po-

malu.“

„Mňam!“ Niša se pořádně napila.„A teď začni znovu,“ pobídla jsem ji, zatímco

si Niša utírala husté růžové kníry hřbetem ruky.

„Kdo že tu je?“

„Niša by si měla raději pospíšit,“ podotkla

Majka, jako by mi četla myšlenky.

„To není fér!“ vykřikla jsem. „Neochutnala

jsem ani kapičku.“

„Hmmm,“ zamručela Majka a vydala se

zpátky do kuchyně. Znala mě až moc dobře. Hned

jak zmizela v kuchyni, přišoupla jsem si jahodový

koktejl blíž. Ale zrovna když jsem se NAKLONI

LA nad brčko, Niša se vřítila do kavárny, až za ní

vlály copy.

„Violo!“ zalapala po dechu. „Musíš jít hned

se mnou. Běžím celou cestu…“

Niša se ohnula v pase a snažila se popadnoutdech.

„Ona je - -tady - - teď - -

honem…“


5/12

14 15

zeptala jsem se. Cítila jsem, že mi krev v žilách

víří nadšením jak koktejl v zakrouceném brčku.

„Ve městě se neprohánějí žádní nebezpeční noso-

rožci, že ne?“ Vrtěla jsem se na stoličce a třepala

jsem nohama ve vzduchu. „Nebo se na koupališti

objevili nějací žraloci lidožrouti?“„Ne, Stela přijela na besedu v knihkupectví

U Vytržené stránky. Začíná za půl hodiny,“ vysvět-

lovala Niša. „Celé odpoledne tam bude podepiso-

vat svou novou knihu.“

„Stela Batůžková. V knihkupectví v našem

městečku. Nemůžu tomu uvěřit,“ zaradovala jsem

se, nohama jsem se odstrčila od pultu a

„ ,“ polkla Niša.

„Je ve městě, viděla jsem ji…“

„Stelu Batůžkovou? “ Málem jsem upustila

zbytek čokoládového koktejlu na podlahu. „Tamtu

Stelu Batůžkovou? Moderátorku nejlepšího tele-

vizního pořadu na celém širém světě?“

„Jo!“ Niša samou radostí poskakovala.

„ !“ zakřiče-

ly jsme obě naráz, tak jako to dělává Stela na začátku

každého dílu. je

můj naprosto nejoblíbenější televizní pořad. Stela

Batůžková je úplně nejbožejší moderátorka, na-

vštěvuje různá nebezpečná místa, prchá před dra- vými šelmami a předvádí jeden senzační kousek

za druhým, ať už se vrtne kamkoliv.

„Co dělá Stela Batůžková tady? V Chlumu?“

z a t o č i l a j

s e m

s e n a

s t o l i č c e j a k

o

n a

k o l o

t oč i .


6/12

16 17

Už jsem se zmenšila několikrát. Stává se mi to,

kdykoliv se na něco hrozitánsky moc těším nebo

když mám z něčeho velikánskou radost (a z toho,

že Stela Batůžková přijela do našeho městečka,

jsem rozhodně velikánskou radost měla). Mra-

venčení v prstech u nohou je vždycky prvním

znamením, že se budu scvrkávat. Jakmile jsem to

ucítila, zapřela jsem se nohama, abych nespadlaze stoličky.

„Omlouvám se!“ vyhrkla Niša, která o mém

zmenšování věděla všechno. „Neměla jsem o Stele

„Takže to vypadá, že uvidím svou oblíbe-

nou televizní hvězdu, a… ale ne!“ Najednou se mi

hlava. Natáhla jsem ruku, abych se

něčeho zachytila, ale bylo mi jasné, že to není tou

roztočenou židlí.

„Co se děje?“ zeptala se Niša. „Violo? Jsi

v pořádku?“ Podívala se na mě úkosem. „Ale ne!

Nechystáš se…?“

Ale už bylo pozdě. Ucítila jsem známé mra-

venčení v prstech u nohou a…

F R R R R R !

„Pozor, Nišo! Už je to tady, zase se scvrkávám!“ za-

křičela jsem.

2.

K A P I TOLA


7/12

18 19

ly až po okraj plné čokoládovo-jahodové břečky.

„Fuj…! Ale tak trochu i mňam!“ zasmála jsem se.

Olízla jsem si ruku a nakoukla jsem přes okraj

stoličky. Podlaha pode mnou byla pokrytá hnědo-

-růžovými cákanci. V ypadala jako takové

ty úžasné obrazy, co malují umělci utrže-

ní ze řetězu tak, že na plátno cákají jednu

barvu za druhou.

Naštěstí se ani jedna skle-

nice nerozbila, ale obě se

s cinkotem zastavily

u nohou židle.

„Co se to tadyděje?“ zeptala se Maj-

ka a vykoukla ze dveří

do kuchyně.

Batůžkové vůbec mluvit. Mělo mě napadnout, že

se zmen…“

„Pozdě!“ vypískla jsem a bezmocně jsem se po-

kusila zachytit se pultu, jenže se mi akorát poved-

lo zvrhnout oba naše koktejly. Mravenčení se mi

z prstů rozšířilo do celých nohou. Zabublalo mi

v žaludku, v uších mi zapraskalo a najednou jsem

nebyla větší než ohryzek z jablka.

Kolem mě PROSVIŠTĚLA obrovská tsu-

nami mléčného koktejlu. Pevně jsem se chytila

červeného koženého sedátka, aby mě ten mléčný

příliv neodnesl jak pápěří. Když se vlna přelila,

byla jsem promočená skrz naskrz.Když se zmenším, zmenší se i to, co mám

zrovna na sobě. A jelikož moje boty teď nebyly

větší než jablečná jadérka, netrvalo dlouho a by-


8/12

20 21

zykem. Ten zvuk jsem znala moc dobře z dob, kdy

jsem bývala malá holka. Majka to dělala vždycky,

když jsem něco provedla.

„Seš v pořádku?“ zašeptala Niša, jakmile Maj-

ka zmizela v kuchyni, a sundala ze mě kapesník.

„Ano,“ odpověděla jsem a zvedla jsem své

pidipalce na znamení, že je všechno v pořádku.

Niša se sehnula, aby můj pidihlásek lépe sly-

šela.

„A pořád chci strašně moc vidět Stelu Batůžkovou,“ řekla

jsem. „Musíme se odtud dostat. Však víš, nikdo mě takhle nesmí vidět.

Dokonce ani Majka.“

Jenom dva lidé na celém širém světě znají mézmenšovací tajemství. Niša se to dozvěděla během

naší návštěvy zvířecího útulku. Ze všech těch psů

kolem jsem byla tak rozradostněná, že jsem se jí

Měla jsem štěstí, že tam byla celou tu dobu

a neviděla, jak jsem se zmenšila.

„Aha, to seš jenom ty, Nišo?“ zeptala se. V ka-

várně pořád nebyl žádný další zákazník. Muselo

to vypadat, že tam Niša sedí sama. Ani zdaleka

jsem teď nedosáhla na vršek pultu, takže Majka

neměla tušení, že se v tu chvíli krčím na stoličce

jako zmoklá slepice.

„Kam odešla Viola?“ zeptala se a založila si

ruce v bok. „A co je to tady za nepořádek?“ pokra-

čovala a ukázala na ulepenou podlahu a zdi.

„Ehm…“ Niša mi přes hlavu hodila kapes-

ník s vzorem, aby mě schovala. „Viola je… no…teda… Omlouváme se, Majko. Měly jsme tak tro-

chu nehodu.“ Začervenala se.

„Skočím pro mop,“ řekla Majka a mlaskla ja-


9/12

22 23

zmenšila přímo před očima. Mělo mi být jasné, že

před svou nejlepší kamarádkou nemohu takové ta-

jemství skrývat donekonečna.

Jediný další člověk, který o mém tajemství

ví, je babička. Také byla scvrkávací, když byla ma-

lá holka. A právě babička mi řekla, že svět ještě

není na mé MALÉ TAJEMSTVÍ připravený… A čím dé-

le se zmenšuji, tím více jí dávám za pravdu. Buď

bych skončila naložená ve sklenici nějakého šíle-

ného vědátora, nebo ještě hůř, chovali by mě jako

v bavlnce a nedovolili by mi opustit laboratoř, aby

se mi náhodou něco nestalo.

„Dělej, Nišo, strč si mě do kapsy,“ zazubila jsem se. „Nicmě nezastaví. Musím vidět Stelu Batůžkovou zblízka a naživo.“

„Fakt?“ Niša se tvářila trochu nejistě. „No,

moje máma říkala, že do toho knihkupectví jít mů-

žeme. Když jsme zjistily, že Stela Batůžková přijede

do města, volala dokonce tvé mámě a domluvily se,

že můžeme jít, pokud se nerozdělíme a zůstaneme

celou dobu spolu.“

„Jasně. A my spolu zůstaneme,“ slíbila jsem jí. „Z tvé kapsy

se nehnu ani na krok.“

Můžu se tam schovávat, dokud zas nezískám

svou původní velikost. Nikdy nevím, jak dlouho

zůstanu zmenšená. Možná že budu normálně ve-

liká dřív, než dorazíme do knihkupectví.

„No tak dělej,“ souhlasila Niša. „Viděla jsem

Peťku u pískoviště. Řeknu jí, kam jdeme.“ Zvedla

mě rohem svého kravského kapesníčku. „Alemusíš zůstat zabalená v tomhle. Nechci, abys mi

všechno upatlala od koktejlu.“

Dala si mě do kapsy žlutých letních šatů.


10/12

24 25

Niše káravě, když se kolem něho prosmýkla ven

ze dveří.

„Promiňte!“ křikla a běžela pryč.

Ale jak jsme tak uháněly po cestičce, ozvalo

se z kavárny hlasité .

„Áááá!“ A žuch!

Znělo to, jako kdyby ten mužík v bílém

po něčem uklouzl a strhl na sebe stoličku.

Niša se prudce zastavila.

To ne! Ten rozlitý koktejl! napadlo mě. Vážně

jsme to měly uklidit.

„Violo, co budeme dělat?“ zeptala se kama-

rádka šeptem.„Opatrně, pane!“ Slyšela jsem skrz otevřené

okno Majčin hřejivý, uklidňující hlas.

„Je to tady jako na skluzavce!“ vyštěkl ten

„Jupííí!“ Třikrát jsem kopla a doufala jsem, že

to Niša pochopí a půjde opravdu, ale opravdu

RYCHLE . Cítila jsme se hloupě, že jsme úklid

těch rozlitých koktejlů nechaly na Majce, ale ne-

chtěla jsem, aby se Niši vyptávala, proč jsem tak

najednou zmizela. A hlavně jsme se potřebovaly

dostat co nejdříve do knihkupectví. Niša vykročila

ke dveřím .

Zničehonic uskočila stranou. „Jejda, pro-

miňte. Omlouvám se,“ řekla.

Vykoukla jsem jí z kapsy a uviděla jsem, že

málem vrazila do vysokého, hubeného chlapíka

s knírkem,

který vypadal jako opotřebovaný kar-táček na zuby. V ruce držel desky a na sobě měl

dlouhý bílý plášť a bílé holínky.

„Dávej pozor, kam šlapeš, mladá dámo,“ řekl


11/12

26 27

„Nišo! Zastav!“ zakřičela jsem, ale bylo mi jasné,

že je to beznadějné. Niša můj pidihlásek neslyšela.

Jak jsem se snažila lépe chytit a opět se vyhoup-

nout nahoru, dál od zející propasti, mlela jsem se-

bou ze strany na stranu. Niša si zřejmě myslela, že

jí zas kopu, aby zrychlila. Hnala se teď s větrem

o závod. Byly jsme přímo uprostřed hřiště. Pode

mnou prosvištěly skákací panáky.

„Už se moc dlouho neudržím!“ kvičela jsem bezmocně

a do tváře mě pleskal kravský kapesníček tře-

potající se ve větru.

„Ahoj Peťko!“ Slyšela jsem, jak se Niša snaží

překřičet hluk hrajících si dětí.Na chvilku zpomalila.

„Ahoj Nišo! Kde je Viola?“ odpověděla

Peťka.

muž. Znělo to dost naštvaně…, ale aspoň se zdálo,

že je v pořádku.

„Běž!“ Znovu jsem Nišu nakopla. Majka se

o pana Bělopláštíka postará. My už s tím teď stej-

ně moc nenaděláme.

Zřejmě jsem Nišu nakopla víc, než jsem za-

mýšlela.

Ozval se ošklivý zvuk látky

a Nišina kapsa se rozpárala ve švu. Snad to bylo

tím, že moje pidinožky byly ostré jako špendlíky.

Nebo byla látka Nišiných letních šatů supertenká.

Kapsa se pode mnou zkrátka rozevřela jak padací

dveře, pod kterými nebylo nic než NEK

O N E Č N Á

P R O P A S

T …


12/12

28 29

látky houpala jako pavouk na vlákně pavučiny, pak

jsem ale dírou a vypadla jsem ven.

„Pomoc!“

S tlumeným žuchnutím jsem přistála v pís-

ku. Vystrčila jsem hlavu zpod kravského ka-

pesníčku.

Niša opět získala rovnováhu a rozeběhla se

pryč.„Ahoj Péťo!“ zakřičela ještě a pak už UPA

LOVALA ke knihkupectví.

Vůbec netušila, že mě ztratila.

„Ehm… no… ona jde se mnou do knihku-

pectví U Vytržené stránky. Je to kousek odtud,“

odpověděla po pravdě Niša. „Stela Batůžková tam

má autogramiádu. Vaše máma říkala, že můžeme

jít, jen ti to máme říct.“

„Dobře,“ souhlasila Peťka. „Odvedu Růžu

domů.“

„Moje máma nás pak vyzvedne,“ řekla Niša,

otočila se jak na obrtlíku a vydala se přes pískovi-

ště zpátky. „Zatím čau, Peťko. Auvajs!“ Niša šlápla

do díry po kyblíčku a ten náraz mě vymrštil do-

předu.

„Áááááá!“Niša zakopla a zakolísala, ale neupadla. Pro

mě už však bylo pozdě… Roztřepená látka šatů mi

proklouzla mezi prsty. Chvíli jsem se ještě na cáru

Documents

Zmenšovací Viola a pět minut slávy (3)