1

STRUČNÉ POZNÁMKY A PŘEHLEDY K PŘEDMĚTU

PRÁVNÍ MINIMUM (FSI)TECHNICKÉ PRÁVO (FEKT)

ThMgr. Milan Klapetek

2

Pojem a význam práva

Lidská společnost je složena z jedinců, kteří se na rozdíl od společensky žijících živočichů neřídí ani ve svém individuálním, ani společném životě instinkty, nýbrž jiným způsobem. Onen „jiný způsob“ není snadno definovatelný – nejspíše by bylo možno popsat ho jako nesourodou kombinaci či „směs“ bezprostředně uplatňovaných zájmů a prospěchu, nepsaných tradic či předsudků a zvnějšku vnucených norem. Za tyto zvnějšku vnucené normy je zde možno považovat pravidla, normy či zákony, na jejichž tvorbu většina příslušníků dané pospolitosti nemá vliv (i když jejich ustanovení se může dít s jejich souhlasem nebo na jejich přání). Bez oněch „zvnějšku vnucených norem“ by život většího lidského společenství vyústil v nezvládnutelný boj všech proti všem a posléze v rozvrat. Ona „větší společenství“ se objevují se vznikem státu. U rodově pospolitých celků, které vzniku států předcházely, byly vzájemné vztahy ještě celkem spolehlivě ovládány a regulovány rodovým, zvykovým právem, případně autoritou patriarchy.

Regulace je ještě po vzniku nadrodového celku – státu - řešena náboženstvím a na něm založenými normami a požadavky, kdy určitá forma vztahů je vyžadována ve jménu božské autority a jejich přestoupení je stíháno sankcí. Záhy se však ukazuje i tato regulace nedostačující, a to především proto, protože náboženská norma, opírající se o autoritu určitého božstva, platí přirozeně pouze pro ty, kteří ono společné božstvo vyznávají. Cizinci a lidé jiného náboženství si vynucují vznik takových norem, které jsou založeny nikoliv na autoritě určitého boha, nýbrž na autoritě panovníka. To pochopitelně neznamená, že by takto pojaté právo bylo zcela zesvětštěno – panovníkova autorita (jako zákonodárce) je dána teokratickým pojetím vlády. Panovník je panovníkem „z boží milosti“.

Právo bylo pro vznikající státy tedy tak závažným přínosem, že zákonodárci byli vesměs oslavováni jako kulturní heroové a zákony byly spatřovány jako dar bohů. Tak Chammurapi, jehož zákoník je představen jako dar boha Marduka, nebo řecký zákonodárce Solón. Se stejnou úctou hleděli Římané k Zákonu XII desek. Právo bylo ovšem neoddělitelnou součástí náboženství, a naopak, náboženství plynule přecházelo v právní ustanovení. Jedno bez druhého dokonce nebylo myslitelné.

3

Počátky teoretického uvažování o podstatě práva a spravedlnosti je možno vidět na půdě řeckého filosofického myšlení.

Sofisté (filosofický směr v Athénách v 5. a 4. stol. př.n.l.) odmítali vidět v zákonech zjevenou božskou vůli, ale považovali je spíše za kompromis mezi tím, co by bylo pro člověka to nejlepší – totiž že by mohl bez jakéhokoliv omezení vyhovovat svým přáním a touhám a tím nejhorším, co by pak nastalo – že by byl někým podroben, vykořistěn a zotročen. Někteří sofisté soudili, že zákon je takto vzato zbraní slabších, jiní naopak, že je výrazem vůle a moci silnějších. Podstatné je ovšem patrně to, že zahájili o této dosud posvátné skutečnosti rozpravu. „Nezměnitelné“ zákony, jak byly dříve jakožto dar bohů chápány, se záhy stávají brzdou a anachronismem, protože i ty nejstatičtější společnosti se vyvíjejí a zákony by měly na změny reagovat – což lze stěží, jsou-li jako věčný hieroglyf jednou vytesány do kamene.

Platon (428 - 348) odvozuje své vidění světa od představy dokonalého světa idejí, jejichž jsou věci a poměry na Zemi pouhým odleskem. Protože však mnoho lidí oné výše, aby se světem dokonalých idejí komunikovala, nedoroste, je posláním státu, vedeného filosofem, aby tuto známost (včetně práva a spravedlnosti) zprostředkovával. V tomto smyslu bývá Platon považován za předchůdce koncepcí takřka všemocného státu. Součástí Platonovy koncepce spravedlnosti bylo i příslušné posmrtné „vyrovnání“, při kterém jsou dobří odměněni a zlí potrestáni. Platonův výrok „Bohové, dejte nám dobro, které odmítáme, a nedávejte nám zlo, kterého se dožadujeme“, vyjadřuje koncepci společnosti i zákonů, povstávajících z tohoto postoje. Bývá považován za předchůdce tzv. „totalitních režimů“ kteréžto hanlivé označení dostává z hlediska opačného přístupu, absolutizujícího lidskou individualitu a její vůli, jakákoliv snaha po vnější regulaci člověkova jednání a tím i chodu společnosti.

4

Aristoteles (384 – 322) považuje přírodu i celý vesmír za uspořádaný celek, podrobený finálnímu řádu. Spravedlnost pak spočívá v tom, že člověk přiznává každé skutečnosti, lidem i věcem, to místo, které v tomto poznatelném dokonalém řádu mají. Pokud jde o spravedlnost, rozeznává spravedlnost podílnou, zvanou též geometrickou nebo distributivní, která respektuje lidskou nerovnost v mnoha ohledech – znamená to např., že bohatí platí větší daně, ale mají i rovněž větší práva. Oblastí tohoto způsobu spravedlnosti je veřejné právo. Spravedlnost směnná, zvaná též aritmetická má své místo v tržních vztazích – chléb v obchodě stojí všechny zákazníky stejně, bez ohledu na jejich bohatství či chudobu.

Zákony obce (státu) nejsou podle Aristotela plodem lidské libovůle, nýbrž jsou průmětem vesmírného řádu. I zde leží počátek budoucí koncepce na lidské vůli nezávislého přirozeného práva. Toto pojetí práva má stabilizující, konzervativní charakter. Právo občanů vzepřít se případně s přirozeným právem nekorespondujícím zákonům však Aristoteles neřeší. Právem je ovšem pouze to právo, ve kterém je obsaženo určité mravní minimum, mravnost a právo spolu takto neoddělitelně souvisí. K plné lidské existenci tedy rovněž neodmyslitelně souvisí sladěnost se zákony státu, a kdo s nimi ve vědomém a dobrovolném souladu není, není účasten absolutna, jeho život je vulgární, plytký a prázdný. Posmrtné újmy Aristoteles nepředpokládá.

V zákonech státu jsou dle Aristotela smíseny jak prvky spravedlnosti distributivní, tak podílné, ovšem s převahou distributivních. Převaha podílné spravedlnosti by dle něj vedla k tomu, že by většina neprosazovala to nejlepší, nýbrž to horší. Demokracie, systém založený zcela na směnné kvantitativní aritmetické spravedlnosti považuje Aristoteles za nejhorší z možných. Právem se stává to, co si tupá většina odhlasuje. Aristoteles ovšem asi nepočítá s tím, že může přijít ke slovu i tupá urozená menšina…

Marcus Tullius Cicero (106 – 43) vychází ze stoické představy božského řádu, který vše prostupuje. Tomuto řádu odpovídá ius naturale. Od tohoto dokonalého práva je odvozeno ius humanum, mající podobu obecnějšího ius gentium, právo národů, a pak právo jednotlivého národa ius civile. Morálka a právo jsou v tomto systému neoddělitelně spojeny.

5

Tomáš Akvinský (1225 – 1274) výrazným způsobem dotvořil a shrnul jak antické, tak křesťanské náhledy na fenomén práva. Definoval například, co patří k pojmu zákona:

nezbytnost, aby směřoval k obecnému blahu legitimní původ, musí být vydán oprávněnou organizací musí být řádně vyhlášen

Důležité novum je v tom, že zavádí praktickou kategorii „pozitivního práva“, to znamená práva, které v dané zemi reálně platí.

Přirozenoprávní škola v 17. a 18. století je odrazen nové situace, která nastala po rozpadu středověkého univerzálního systému. Zatímco středověk žil v blahé víře, že svět je součástí dokonalého božského řádu, který je poznatelný a jde pouze o to si ho osvojit. Celková představa o světě byla vyjadřována pojmem teleologie, což se překládá „účelosloví“. Svět a vše na něm bylo spatřováno jako do budoucna zaměřené účelné zařízení. Na scénu však přichází věda, odmítající metafyzickou účelnost, a místo toho hledající kauzální, příčinné vazby mezi jevy. Náboženství bylo demolováno a odkázáno neverifikovatelného zásvětí.

Autorita, kterou právo potřebuje k tomu, aby mohlo být na něčem postaveno, byla nalezena v Rozumu. Z tohoto základu se dochází ke koncepci společenské smlouvy. Ani rozumem podepřená koncepce nedochází k jednoznačnému pohledu. Podle jedné

6

člověk má přirozeně blízko k pěstnímu právu a teprve civilizace ho šlechtí, zatímco podle druhé (pro kterou by bylo možno snést nemenší množství důkazů a příkladů)

člověk je od přirozenosti dokonalý a civilizace ho kazí a korumpuje. Stát zde má smysl pouze tehdy, když v člověku přirozené dobro rozvíjí. Má se zato, že občané jsou schopni dobrou a špatnou vládu rozeznat a případně i násilně vyměnit. Ona násilná výměna nevyhovujícího systému je revoluce.

Hugo Grotius (1583 – 1645) vyjádřil památnou myšlenku, že boží právo by platilo i tehdy, kdyby boha nebylo. Znamená to, že takové zásady, jako nutnost dodržet slib, potrestat zločin, respektovat nedotknutelnost majetku, či nahradit škodu jsou „svaté“ bez ohledu na to, odkud pocházejí.

Jean Jacques Rousseau (1712 – 1778) přináší do právního myšlení již zmíněný prvek, totiž tezi, že lid nepřenáší na vládu všechnu svou moc, a tedy zůstává i poté, kdy ji částečně předá panovníkovi, právoplatným suverénem. Všechny důležité otázky je proto nutno řešit referendem. Tím je ospravedlněna násilná proměna poměrů „zdola“, tedy revoluce.

Polidštěné přirozené právo ovšem již není nad státem, nýbrž splývá s pozitivním právem, tedy s tím co lid, případně zastupitelský orgán, za právo prohlásí. S tím je potom spojen proces, ve kterém se objevuje představa bezmezerové kodifikace a současně i hierarchizace právních norem, z nichž pak ty nejvyšší jsou vyhrazeny státu. Na cestě k současnému pojetí práva se

7

zde začíná vynořovat přednost psaného práva, rovnosti lidí před zákonem, a objevuje se rovněž samostatné a propracované právo trestní.

Doktrinární představy o společenské smlouvě se objevují v podobě ústavy. První ústava spatřila světlo světa v USA roku 1791 a ve Francii 1793

Charles de Montesquieu (1689 – 1755) postihl důležitou skutečnost, že zákony mají odpovídat nejen rozumu, ale i fyzickým podmínkám dané země, jejímu klimatu, podmínkám, velikosti, způsobu života obyvatel stupeň jejich svobody, kterou jsou schopni unést náboženské sklony, jejich majetek, obchod, mravy a povahu. Tento myslitel je rovněž původcem základní myšlenky civilizovaných právních poměrů, totiž rozdělení státní moci namoc zákonodárnoumoc výkonnoumoc soudní

Demokracie a její pilíře: Rovnost, volnost, bratrství.

Právní teorie

Otázkami, jaké byly v předcházejícím odstavci naznačeny, se zabývá právní teorie. Právních teorií je nespočet, avšak pro naši potřebu je dobré vědět alespoň o dvou. Každá z nich vychází z jiného základního předpokladu a vede k jinému pojetí práva, jeho tvorby, autority a liší se i v mnoha dalších ohledech.

Škola a teorie přirozeného práva Vychází z platónského ideálu práva, vyvěrajícího ze samé lidské

přirozenosti, případně z Boží vůle nebo lidského rozumu. Na tom je založena jeho autorita, se kterou vyhlašuje nezadatelná a nezrušitelná lidská práva. Z hlediska tohoto pojetí je pozitivní právo (tedy konkrétní platné právo určitého státu) pokusem o co nejdokonalejší přiblížení se normám přirozeného práva.

8

Z konceptu Přirozeného práva vyplývá Listina základních práv a svobod, chápající a deklarující jako základní a výchozí právní skutečnost přirozenou vyvýšenost a prioritu individualizovaného jedince a nikoliv kolektivu či pospolitosti, jak tomu bylo u právních řádů předcházejících (feudalismus). Vratkost této koncepce je patrna na tom, že předcházející představy o přirozeném právu přiznávaly naopak rozhodující slovo obci, pospolitosti, státu. Předpoklad Přirozeného práva (v podobě, jaká mu byla na počátku novověku přisouzena) ospravedlňuje i nové násilné „nastavení hodnot“, potažmo revoluci. Laik se pochopitelně zeptá, která z oněch právních koncepcí je „správná“. To je otázka stejně neřešitelná (případně přímo nesmyslná) jako otázka, zda je správnější systém metrický či anglický (s palci, yardy a mílemi). Všechny právní soustavy jsou nejspíše umělé, a jsou založeny na deklaraci. Tím jsou podobné tomu, že považujeme za začátek nového dne půlnoc, a nikoliv soumrak nebo rozbřesk, jak to leckde bylo a dosud je.

Škola a teorie právního positivismuTato škola nevychází z předpokladu existence věčného právního ideálu,

nýbrž (z filosofického hlediska nominalisticky) předpokládá pouze reálnou existenci pozitivního (platného) práva, které je měřitelné pouze tím, zda splňuje všechny formální náležitosti, jako je zákonný legislativní proces, absence systémových vad, jako retroaktivita a podobně. Z tohoto hlediska se nepřipouští srovnávání zákonných norem s  morálními, obecně lidskými nebo jinými ideálními hledisky. Právo a morálka jsou dvě nesouvisející oblasti. Toto hledisko se začalo prosazovat v části právní vědy v 19. a 20. století. Vzhledem k tomu, že právní normy v tomto pojetí nevychází z etického kontextu, a platí-li zásada „co není zakázáno, je dovoleno“, je při přesném a úzkém výkladu litery zákona otevřena cesta k jeho obcházení. Tomu se čelí tím, že je snaha postihnout všechny případy, které by v napadení hájeného zájmu mohly nastat. Následná přemíra takto vznikajících zákonů způsobuje nepřehlednost právního řádu a neprospívá nikterak právní kultuře.

9

Současná právní vědase, možno s jistou nepřesností říci, snaží nalézt kompromis mezi těmito

dvěma krajními stanovisky. Snaží se tedy garantovat určitá deklarovaná práva, na kterých stojí současné pojetí západní liberální společnosti, avšak nemůže již „basírovat“ na věčnosti či takřka zjevnosti těchto východisek. Z hlediska nezbytného následného příklonu k právnímu positivismu se snaží alespoň brzdit jeho formalismus a další negativní důsledky.

Právo je ovšem vždy aplikací určité filosofie, určitého pojetí jsoucna a člověka. Současná postmoderní filosofie se staví spíše na stranu právního positivismu, který návaznost na určitou filosofii spíše popírá (jako i postmoderní filosofie popírá hlásání jakéhokoliv „řádu“), neboť svou roli vnímá pragmaticky.

Pojem a význam práva

Scire leges non hoc cest, verba earum tenere, sed vim ac potestatem - být dbalým zákonů neznamená znát doslova jejich znění, nýbrž respekt k jejich váze a moci.

Postupně se tedy v každé společnosti vyvíjí určitý normativní řád, uplatňovaný v různých oblastech lidského jednání. Bez určitého řádu by přirozený lidský egoismus (případně skupinový egoismus, který je ještě horší a nebezpečnější) vedl k sebezničujícímu boji všech proti všem. Normy mají různou podobu, úroveň, oblast působnosti i podobu sankce za jejich narušení či překročení.

Normy společenské – pravidla představování, oslovování, zasedací pořádek apod. (narušitel je stižen tím, že je považován za nezdvořáka a burana)

Normy náboženské – podoba náboženského obřadu, forma a povinnost účasti na něm, pravidla, přikázání a zákazy pro život. (narušitel je stižen božím trestem, a to buď ještě v tomto životě či na věčnosti)Normy estetické – upravenost zevnějšku, respekt k zvykovým či módním normám či trendům. (Narušitel je „módní policií“ znectěn v Blesku)

10

Normy jazykové – spisovnost a kultivovanost řeči, vyvarování se vulgarismů, slovních vmetků a přemíry cizích prvků – slov i vazeb. (narušitel není potrestán nijak, protože cit pro jazyk a jeho posvátnost je u nás na úrovni velmi bídné)

Normy mravní – ty zavazují člověka pomoci druhému člověku v nouzi, nevyužívání něčí tísně nebo nevědomosti a podobně. Moderní či postmoderní myšlení je blízko toho, považovat mravní normy za pouhé iracionální předsudky. Využít například něčí tísně k vlastnímu obohacení tím, že mu půjčím na úrok je nemorální, i kdyby to z právního hlediska bylo „v pořádku“. Demoralizace společnosti se nikdy neomezí na oblast mravních norem – dříve nebo později pohasne i úcta k zákonům. Sankcí za překročení mravních norem je buď poškození pověsti daného člověka v očích jeho okolí (pokud je však to stejně demoralizované, toho nenastává) či výčitky svědomí (pokud onen člověk žádné svědomí nemá, toho rovněž nenastává)

Normy právní – upravují vybrané oblasti vztahu člověka k jeho okolnímu světu, k ostatním lidem a společnosti, stejně jako společnosti k lidskému individuu, a to v nejzávažnějších oblastech, případně stanoví meze a hranice určitého chování či jednání.

Znaky právních norem Normativnost

Obecná závaznost

Státem stanovená či uznaná forma

Možnost státního donucení existence sankce

11

Zákony určují, co být může musí nesmí

Obecný cíl právních norem spočívá ve snaze zabránit konfliktnímu a konfrontačnímu vyústění společenských vztahů, a prosazení vztahů nekonfliktních, kterými je především

spolupráce soutěž

Soutěž je v ekonomickém liberalismu považována za (jediný) spravedlivý způsob řešení problému souběhu usilujících o určité dobro nebo statek. Původně se opírá o antické pojetí „úspěchu“, založeném na přízni bohyně Tyché, neboli Štěstěny. Moderní liberalistické pojetí spravedlnosti soutěže se opírá o reformačně pojaté křesťanství, ve kterém je úspěch (dosažení žádaného statku) výsledkem božího předurčení, jehož projevem je příslušná píle. Výsledek není v obou případech tentýž – vítěz soutěže v souřadnicích bohyně Štěstěny nemá povinnost vůči těm, kteří prohráli, jeho zisk je ospravedlněn. Pokud je soutěž chápána v souřadnicích křesťanského myšlení, je vítěz spíše „šafářem“, tedy správcem získaných statků, s povinností hospodařit s nimi ve prospěch všech. Velmi často zde v ospravedlňování nerovnosti bývá zmiňováno evangelijní „Mnoho je povolaných, ale málo je vyvolených“, Mt 20,16. Tento biblický verš se ovšem vztahuje k něčemu zcela jinému než k ospravedlnění individualistického ekonomického řádu, ve kterém si vítěz přisvojuje absolutní právo a tím nastává zvyšující se nerovnost.

Náboženské systémy, založené na prioritě určité lidské pospolitosti a druhotnosti individua kladou větší důraz na distribuci, resp. redistribuci (přerozdělování) statků. To platí o judaismu (kibucy) i křesťanství. Křesťanství samo svou podstatou, vyjádřenou v pojmu AGAPÉ (přejná sounáležitost) vede ke spolupráci, založené na vzájemné altruistické snaze prospívat druhým a tedy i různým formám spoluvlastnictví, případně komunismu (Kniha skutků apoštolských 2,44.45, husitské kádě s penězi v Táboře atp.) Středověké a pozdější pokusy o zákonem vynucovanou spolupráci jsou ovšem z hlediska vrozeného přirozeného lidského egoismu vnímány jako omezení lidských práv, nespravedlnost. Metafyzika sociálně spravedlivé rovnostářské společnosti je považována za iracionální předsudek. Z hlediska právního positivismu je tedy

12

směrodatná současná právní úprava, snažící se ovšem regulovat podmínky ekonomické soutěže tak, aby výhoda silnějších subjektů a znevýhodnění slabších nepřesáhlo společensky únosné meze. Děje se to s různou mírou úspěšnosti.

Problém zákonů a jejich regulačních účinků spočívá mimo jiné i v tom, že zákony namnoze formulují v podstatě právě ti, jejichž aktivity by ony zákony měly omezovat.

Současný stav je výsledkem nejméně dva a půl tisíce let trvajícího procesu vývoje lidské společnosti i právního myšlení. Ve vývoji právního myšlení lze pozorovat několik výrazných postav, které ovlivnily svou současnost i budoucí vývoj, resp. právních škol, které podobně formulovaly určité zásady, které se na různou dobu a v různé míře prosadily v chápání práva.

13

Dělení práva

Právní normy a celý systém práva lze dělit podle mnoha hledisek. Toto dělení je důležité pro pochopení vnitřní struktury právního systému i specifik jednotlivých částí či aspektů, které lze v právu spatřovat.

Právo soukromé (rovnost subjektů)Základní členění občanské právo hmotné rodinné právo Právo veřejné obchodní právo (nerovnost subjektů, mezinárodní právo soukr. jedním z nich je stát) ústavní právo trestní právo správní právo finanční právo občanské právo procesní mezinárodní právo veřejné církevní právo

Pracovní právo

14

(stát je zúčastněn „zčásti“)

Objektivní právo – to je soubor pravidel, vytvořený státem, a platný v určité době. Jsou to normy právem vynutitelné, na rozdíl od norem mravních, spolkových, stranických a podnikových. Jsou to pravidla obecně závazná.

Subjektivní právo – je soubor norem, vztahujících se k určitému konkrétnímu právnímu subjektu, tedy míru a způsob jeho možného jednání. Je to souhrn jeho oprávnění. Právo je prostředkem vynutitelným, v něm samém jsou ovšem obsaženy i normy pro použité vynucující násilí. Státní moc je možno uplatňovat pouze v případech, mezích a způsoby zákonem vymezenými.

Rozdělení právních norem podle právní síly (pyramida) :

Ústava, listina základních práv a svobod

Ústavní zákony

Mezinárodní smlouvykteré byly v ČR ratifikovány a vyhlášeny ve Sbírce zákonů

Zákony přijaté parlamentem a Zákonná opatření Senátu

Podzákonné právní předpisy:

Nařízení vlády (správních úřadů)

15

Vyhlášky ministerstev a jiných orgánů státní správy

Vyhlášky krajů a obcíNařízení krajů a obcí

Tato pyramida se vertikálně dělí na jednotlivé právní obory, které mají svou základní oporu v normách s nejvyšší právní silou a jejich látka leží obvykle ve všech nižších patrech.

Právní vědomí

1. Znalost práva2. Ochota právu se podřídit, mravní regulace, varující člověka již předtím,

než narazí na právo.

16

Typy právní kultury

Kontinentální systém – hlavním pramenem práva je zákon

Anglosaský systém – převažují precedenty a právní obyčeje (souvisí s plynulým přechodem od feudalismu (bez násilného revolučního zlomu), což zachovalo některé feudální poměry a normy.

Náboženské právo – šari´a v islámských zemích

Zvykové právo – v dosud tzv. necivilizovaných končinách třetího světa

PRAMENY PRÁVA

Jsou to formy, ve kterých je objektivní právo obsaženo. Jsou to (příslušným) státem uznané formy – pouze tyto mohou být právními normami, nikoliv jiné.

a. Právní normy vydávané státními orgány s legislativní pravomocíb. Právní obyčejec. Precedentyd. Smlouvy normativního charakterue. Obecné právní zásady a jurisprudence

Kontinentální právo klade rozhodující důraz na a., anglosaské klade mnohem větší důraz na c.

17

Právo psané a nepsané - nepsaným právem bylo především právo zvykové, přeneseně vzato je to právní kultura, regulující do jisté míry právní myšlení. Jinak vzato je ovšem vše „psáno“, a co je psáno, to je dáno.

Právní normy jsou výsledkem legislativního procesu, který je zakotven v ústavě a zákonech

Precedenty – individuální právní akt, který je v anglosaském právu závaznou normou pro další podobné případy, v našem kontinentálním právním řádu není precedens závazný, nelze však říci, že by byl zcela bez významu.

Právní obyčeje - právní norma, vyplývající z dlouhodobého užívání – je to „právo nepsané“ –

Normativní smlouvy - mezinárodní a kolektivní smlouvy

Obecné právní zásady - jsou to obecné právní principy, např „pacta sunt servanda“

Jurisprudence – doktrinární výklad práva.

Prameny práva v ČR – legislativní proces, stanovený ústavním zákonem.

Právní normy Struktura právních norem :

Klasická:

a. Hypotéza – podmínky, za kterých norma platíb. Dispozice – nastane-li situace, obsažená v hypotéze, komu z toho co

vyplývác. Sankční hypotéza – podmínky, za kterých se může uplatnit sankce.

Vyplývá to sice z dispozice, ale někdy k tomu musí přistoupit i další skutečnosti – například deliktní způsobilost.

18

d. Sankce – stanoví důsledky porušení právní povinnosti.

Jiné Blanketové – odkazují na jinou normu, ne jmenovitě Odkazující – odkazující přesně a jmenovitě Kolizní - určují v  mezin. právu která norma bude uplatněna Organizační, kompetenční, derogační

Podle míry závaznosti

Kogentní – kategorické – uplatňují se nezávisle na vůli účastníků – ústavní, správní, trestní, procesní.

Dispozitivní - umožňuje účastníkům, aby projevem souhlasné vůle určili obsah svého vztahu, a norma nastupuje teprve v případě, že tak neučiní. Běžné v občanském právu.

Z hlediska jazykového

- opravňující- zavazující

- přikazující - zakazující.

19

Platnost a působnost

Platnost obvykle předchází účinnost. Pokud není určeno, 15. den po vyhlášení.

Platnost ztrácí přímým zrušením, nebo na základě derogačního pravidla tím, že nabude platnosti nový právní akt. Generální derogační ustanovení má nevýhodu, že vyžaduje zjištění, které právní normy jsou zrušeny, proto je spolehlivější taxativní výčet všech zrušených norem.

Nemožnost retroaktivity práva (že by jeho platnost byla posunuta i do minulosti)

Jistá výjimka v trestním právu pouze tehdy, kdy by bylo takové posuzování (právní kvalifikace činu) byla pro obviněného příznivější. Vznik vztahu se může posuzovat podle platné normy v jeho čase, obsah podle nové – manželství.

Prostorová působnost - může být vymezena (pohraniční oblasti)Osobní - souvisí s prostorovou – vztahuje se i na osoby, nejsoucí občany ČR, žijící však na jejím území. Některé trestné činy podléhají zákonu, i když jsou spáchány cizími občany mimo území – padělání. Vypočteno taxativně. Věcná vymezuje okruh společenských vztahů – školství, obchod, doprava

PRÁVNÍ VZTAHY

Subjektivní právo - možnost subjektu chovat se určitým způsobem. Dialekticky souvisí s právními povinnostmi druhých subjektů. Právní povinnost nedává možnost volby a je závazná. Vztah mezi subjektivními právy a povinnostmi se označuje jako právní vztahy.

Právní vztahy jsou ty vztahy mezi lidmi či jimi organizovanými kolektivy a institucemi, ve kterých vystupují jako nositelé oprávnění a povinností, stanovených právními normami.

20

Právní vztah vznikne tam, kde existuje právní norma (např. občanský zákoník a jeho ustanovení o kupní smlouvě) a dva subjekty, které tuto smlouvu uzavrou.

Prvky právního vztahu: a. subjektyb. obsah – souhrn oprávnění a povinnostíc. objekt – věc o kterou jde, předmět či cíl.

Právní skutečnosti –

Skutečnosti, se kterými je spojen vznik, změna či zánik právního vztahu.

a. Projevy vůle subjektu – právní jednání: právní úkony, individuální právní akty

Protiprávní jednání

b. Skutečnosti, které nejsou projevem vůle

- právní události- protiprávní stavy

další dělení na ty- které je třeba dokázat- skutečnosti, jejichž dokazování nemá smysl – notoriety, právní

domněnky.

Právní domněnky se dělí na vyvratitelné (presumpce neviny) a nevyvratitelné. Právní fikce – po zahlazení odsouzení se hledí na pachatele, jakoby nebyl odsouzen.

Akty aplikace práva - jak se nazývá výsledek uplatnění práva v určitém právním vztahu: