· Web viewbedýnky – bedýnky jsou variantou prodeje čerstvé sezónní zeleniny a ovoce pro ty, kteří jej chtějí mít od lokálních českých pěstitelů a nikoli z pultů

Tato analýza je součástí závěrečné práce MBA studia Ing. Evy Uhlířové, 2013.

SWOT analýza zemědělského sektoru ČR

Na následujících stranách je komplexně charakterizován zemědělský sektor ČR pomocí

SWOT analýzy. SWOT analýza zemědělského sektoru ČR popisuje především oblast

samotného zemědělství. Oblasti rybářství a lesnictví, tedy dalších dvou podoblastí

zemědělského sektoru ČR, se SWOT analýza dotýká jen velmi okrajově.

A) Silné stránky

1. Tradiční sektor národního hospodářství Základní charakteristika zemědělského sektoru ČR

Zemědělský sektor (zemědělství, lesnictví a rybolov) je neodmyslitelnou součástí národního

hospodářství. Jeho důležitost nespočívá pouze v produkci surovin nutných pro sektor

potravinářský a ostatních zemědělských produktů, ale má rovněž velký význam pro zachování

kulturní krajiny.

Díky přírodním podmínkám panujícím v naší zemi, řada podniků i jednotlivců hospodaří

vhodným kombinováním živočišné a rostlinné výroby. Najdou se však i tací, kteří se

specializují výhradně na produkci rostlinnou.

V současné době je velmi často diskutována potravinová ČR, která má dlouhodobě klesající

trend, který je dán především úbytkem živočišné výroby na území celé české republiky.

Alarmující je především fakt, že před rokem 1989 byla ČR zcela potravinově soběstačnou

zemí, a to i díky výměře zemědělského půdního fondu ČR, který činí 4.269 tis. ha, tedy

54,1% rozlohy státu. Jeho největší část připadá na půdu ornou, i když její rozloha klesá. Na

druhé straně se zvětšuje plocha trvalých travních porostů. Tento posun lze označit za pozitivní

v oblastech, které mají méně příznivé podmínky pro intenzivní využívání půdy.

Na základě komplexního průzkumu půd a podle kritérií Evropské unie byl 2/3 zemědělské

půdy v ČR zařazeny do méně příznivých oblastí a oblastí s ekologickým omezením.

Nicméně na území ČR se přesto pěstují všechny plodiny charakteristické pro její zeměpisnou

a klimatickou polohu, i když třeba v malých zastoupeních. Jedná se tedy o tyto skupiny

plodin:


a) obiloviny – pšenice, žito, oves, ječmen, kukuřice,

b) okopaniny - brambory, cukrová řepa,

c) olejniny - řepka olejka, mák, slunečnice,

d) luskoviny - hrách, fazole, čočka,

e) přadné rostliny – len, konopí,

f) ovoce - jablka, hrušky aj.,

g) zelenina - okurky, cibule, česnek, zelí aj.,

h) chmel a vinná réva.

Živočišná výroba ČR je pak zaměřená především na:

a) chov skotu – mléko a maso,

b) prasat – maso a sádlo,

c) drůbeže – maso a vejce,

d) ovoce a kozy – mléko, maso a vlna,

e) ryby a včely.

V České republice jsou obě produkce zemědělského sektoru zastoupeny, i když podíl

rostlinné produkce v posledních letech převyšuje. Změnila se i struktura rostlinné produkce,

kdy poklesla především produkce obilovin, brambor, a zejména cukrové řepy, zatímco

vzrostla produkce olejnin, především řepky olejné.

V živočišné výrobě za posledních dvacet let výrazně poklesly stavy všech hospodářských

zvířat. To se projevilo ve snížené produkci masa i mléka.

V České republice se rovněž více než 400 let chovají celosvětově cenění starokladrubští koně,

kteří se používají jak k soutěžním, tak k reprezentačním událostem. Od roku 1995 je hřebčín a

rovněž tato unikátní rasa koní národní kulturní památkou UNESCO.

Historický vývoj zemědělského sektoru ČR

Zemědělství v České republice patřilo před rokem 1989, tedy v centrálně direktivním

systému, k silně preferovaným odvětvím, z čehož vyplývala jeho neúměrná dimenze, avšak

rovněž poměrně dobrá efektivnost.

Přechod k tržnímu hospodářství znamenal pro sektor velkou změnu, kdy bylo třeba se

přizpůsobit jak novým ekonomickým podmínkám, tak i odbytovým možnostem. Na konci

roku 1989 v tehdejším Československu v podstatě neexistoval soukromý sektor, kdy

2/3 zemědělské půdy obhospodařovala jednotná zemědělská družstva (1.024 družstev)


a 1/3 půdy patřila státním statkům (174 statků). Průměrná výměra zemědělské půdy

u družstev dosahovala 2.563 ha, u statků pak 6.259 ha. Změna forem podnikání

v zemědělském sektoru po roce 1989 byla obrovská. Do konce roku 1990 vzniklo

3.205 soukromě hospodařících rolníků (FO), kteří však obhospodařovali pouze necelé

1 % zemědělské půdy.

Mezi hlavní úkoly zemědělské politiky po roce 1989 patřila obnova vlastnických práv

k půdě a ostatnímu zemědělskému majetku cestou restitucí, privatizace a transformace, dále

restrukturalizace a nové rozmístění zemědělské výroby. Dlouhodobé cíle pak byly

orientovány zejména na koncepci trvale udržitelného zemědělství v podmínkách postupné

liberalizace světového agrárního trhu.

Dalším mezníkem vývoje zemědělského sektoru ČR byl 1. květen 2004, kdy ČR po

přístupových jednáních vstoupila do Evropské unie. Od té doby se české zemědělství nachází

v prostřední jednotného trhu unie a musí se řídit pravidly Společné zemědělské politiky.

Důsledkům vstupu ČR do Evropské unie, který velmi ovlivňuje situaci současného

zemědělského sektoru, budou věnovány kapitoly č. 3 a 4 této práce.

Ekonomická výkonnost a pozice zemědělského sektoru ČR v rámci národního hospodář-

ství

Zemědělský sektor patří dle klíčových hospodářských ukazatelů mezi méně významné částí

národního hospodářství, navíc s trvalou klesající tendencí. Především na venkově je však

zemědělský sektor stále významným zaměstnavatelem.

Poslední souhrnná data o zemědělském sektoru ČR poskytuje Zpráva o stavu zemědělství za

rok 2011, dle které v roce 2011 pokračovala tendence v poklesu zemědělství, včetně lesnictví

a rybářství jak na HDP, tak na celkovém počtu zaměstnanců v národním hospodářství, kdy se

obě hodnoty pohybovaly v rozmezí 2 – 3 %. Dle odhadů docházelo k dalšímu poklesu obou

veličiny i během roku 2012.

Ekonomická pozice sektoru je výrazně ovlivněna produkcí vstupů potřebných pro další

odvětví. Vedle vlastní spotřeby, tedy spotřeby krmiv a osiv, produkuje zemědělství suroviny

pro část zpracovatelského průmyslu, více než polovina produkce je využívána v potravinářství

a významné jsou i vstupy pro dřevozpracující, textilní, kožedělný a chemický průmysl.

Rovněž se zvyšuje význam zemědělské produkce v energeticea dopravě, což má významný

dopad na potravinový trh – nedostatek domácích surovin. Velmi blízkým sektorem českému


zemědělství, je tedy především potravinářství, kdy díky své provázanosti bývají sektory často

hodnoceny společně.

Zemědělství se vyznačuje řadou sektorově specifických charakteristik, které podnikání v něm

dělají rizikovější. K nim patří především:

biologický charakter produkce s dlouhými výrobními cykly a sezónností práce,

velká závislost produkce na přírodních a klimatických podmínkách,

nízká cenová a důchodová pružnost na agrárních trzích,

omezená skladovatelnost produkce – velké objemy,

vysoká závislost dosahovaných hospodářských výsledků na dotacích a podporách.

I přes výše uvedená rizika se ale zemědělskému sektoru ČR v posledních dvou letech

poměrně dařilo. V roce 2011 dosáhl zisk českého zemědělství cca 17,4 mld. Kč, což byl

rekordní výsledek sektoru od roku 1998. V roce 2012 pak sektor dle předběžných dat Českého

statistického úřadu dosáhl zisku o 1 mld. nižšího, tedy cca 16, 1 mld. Kč. Tento pozitivní

vývoj ziskovosti odvětví je dán především evropskými dotacemi, nadprůměrnými úrodami

v odvětví a rovněž mírným růstem cen, které zemědělci dostávají za svoji produkci.

V roce 2012 rovněž došlo ke zvýšení hodnoty produkce odvětví, která se meziročně zvýšila

přibližně o 2 %. Rostla především rostlinná výroba, která vyprodukovala zboží za 71,6 mld.

Kč, hodnota produkce živočišné tedy v roce 2012 činila 45,1 mld. Kč.

2. Ekologické zemědělství

Ekologické zemědělství (bio zemědělství, organické zemědělství) je takovým způsobem

hospodaření, který bere ohled na přirozené koloběhy a závislosti přírody a umožňuje tak

produkovat vysoce kvalitní a hodnotné potraviny. Jeho prioritou je kvalita, nikoli kvantita

produkce. Opakem ekologického zemědělství je zemědělství konvenční, které je postaveno na

maximalizaci zisku.

Ekologické zemědělství je založeno na zásadách etičtějšího přístupu vůči chovaným zvířatům,

ochraně životního prostředí, šetření neobnovitelnými zdroji či udržení zaměstnanosti

v zemědělství a na venkově či udržení biodiverzity. Je jedním z prostředků trvale udržitelného

rozvoje a od roku 1994 je součástí zemědělské politiky EU.

V České republice definuje ekologické zemědělství zákon č. 242/2000 Sb., který rovněž

stanovuje kriteria pro označení produktů titulem „produkt ekologického zemědělství“.


Od 1. května 2004 se na ČR vztahuje nařízení Evropské rady 834/2007 o ekologickém

zemědělství a nařízení Evropské komise 889/2008, která jsou závazná pro všechny členské

státy EU.

Stejně tak jako každoročně Ministerstvo zemědělství ČR vydává Zelenou zprávu o stavu

zemědělského sektoru ČR, vydává i Ročenku ekologického zemědělství v České republice.

Souhrnná data jsou opět dostupná zatím pouze za rok 2011. Tento rok byl dle ročenky pro

české ekologické zemědělství úspěšný, protože v roce 2011 opět přibylo jak výrobců

biopotravin, tak i ekologických zemědělců. Zemědělci celkem hospodařili na cca 480 tis. ha

půdy, tedy přibližně na 11 % z celkové výměry zemědělské půdy. Ministerstvo zemědělství

dlouhodobě usiluje, aby měli čeští zemědělci a potravináři co nejlepší podmínky ke své práci,

kdy je jejich činnost stabilně podporována prostřednictvím Programu rozvoje venkova.

Rovněž již samotná tvorba Akčního plánu ČR pro rozvoj ekologického zemědělství v letech

2011 – 2015 potvrzuje, že jeho rozvoj je pro český zemědělský sektor prioritou. Jedním z cílů

akčního plánu je např. zvýšení podílu biopotravin na českém potravinovém trhu ze stávajícího

1 % na 3% do konce roku 2015.

3. Rozmanitost zemědělské produkce

Nespornou výhodou českého zemědělství je rozmanitost jeho produkce. Na území ČR, tedy

v podmínkách mírného pásu, je možno produkovat rozmanitou škálu zemědělských komodit,

kdy neúroda jedné komodity může být vykompenzována úrodou komodity jiné. Souhrnná

data za rok 2011 nabízí opět Zelená zpráva.

Rostlinná výroba zaznamenala v roce 2011 nárůst produkce téměř u všech komodit, a to

především vlivem vyšších hektarových výnosů a u některých plodin rovněž vlivem nárůstu

produkčních ploch (pšenice, kukuřice, řepka). Naproti tomu došlo k meziročnímu snížení

produkce chmele a ovoce, především pak jablek. V roce 2011 došlo ke snížení nákladů

u obilovin, brambor a vinné révy, což se projevilo zlepšením rentabilit u těchto komodit,

nejvýrazněji u kukuřice a pšenice. Naopak meziroční zvýšení nákladů bylo vykázáno

u řepky, cukrové řepy a chmele a zhoršení souhrnné rentability bylo zaznamenáno

u brambor.

Rovněž u živočišních komodit došlo v roce 2011 k meziročnímu růstu produkce, a tu

u mléka, skopového masa a vajec. Naopak pokles produkce byl evidován u vepřového


a drůbežího masa. U hovězího masa byla v roce 2011 zaznamenána stagnace. Nadále

pokračoval pokles stavu dojných krav, zatímco stavy skotu celkem stagnovaly na úrovni roku

předchozího. Předcházející odstavce nenaznačují příliš pozitivního, ale právě díky

diverzifikaci produkce sektoru byl rok 2011 pro české zemědělství rokem rekordním, kdy

dosáhlo zisku cca 17 mld. Kč a šlo o nejlepší výsledek od roku 1998. Z předběžných výsledků

Českého statistického úřadu vyplývá, že loni dosáhl sektor zisku ve výši cca 16 mld. Kč. Tato

trvalá ziskovost sektoru je dána především díky dotacím plynoucím sektoru z EU.

4. Dlouhodobá tradice zemědělského a lesnického školství

Vzhledem k tomu, že před rokem 1989 bylo zemědělství ze strany státu preferovaným

sektorem, má Česká republika poměrně silnou základnu zemědělských škol s mnohaletou

tradicí, kdy střední školy jsou rozptýleny v rámci celého území.

Zemědělské vzdělání je poskytováno na středních a vysokých školách. Středních

zemědělských škol je v rámci České republiky 49 a jedná se jak o střední odborná učiliště, tak

i střední odborné školy. Krom středního zemědělského školství jsou v rámci ČR tři

zemědělské univerzity, a to Česká zemědělská univerzita v Praze, Mendelova zemědělská a

lesnická univerzita v Brně a rovněž Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích disponuje

zemědělskou fakultou.

5. Množství zemědělských a potravinářských podniků s mnohaletou

tradicí a zavedenými produkty

Přestože od roku 1989 došlo ke značnému útlumu zemědělské produkce, stále působí v rámci

sektoru mnoho podniků s mnohaletou tradicí.

Podniků s živočišnou produkcí je dlouhodobě nejvíce v Jižních Čechách, na Vysočině a na

Jižní Moravě, kdy podniky z těchto oblastí jsou nejvýznamnějšími dodavateli mléka do

českých mlékáren. V posledních letech se sdružily do odbytových družstev, aby tak dosáhly

zlepšení vyjednávací pozice a dostávali za mléko lepší cenu. Dobrým příkladem je Morava,

mlékařské odbytové družstvo, které sdružuje několik desítek malých producentů mléka.

Odbytové družstvo pak mléko od producentů dodává hned do několika mlékáren, k nimž patří

např. Choceňská mlékárna, s. r. o., Pribina – TPK, spol. s r. o., Agricol s. r. o., Mlékárna

Olešnice, RMD, BoheMilk a. s. – Opočno aj. Všechny tyto mlékárny jsou producenty


tradičních českých mléčných produktů – Pribináček, sýr Apetito, tradiční jogurty ve skle – a

zákazníci si jejich produkty i v záplavě dovozových, zpravidla levnějších produktů, stále

žádají. Členy tohoto odbytového družstva jsou i zákazníci instituce zadavatele, a to ZD Nové

Město na Moravě a Obruč Agro, a. s., Černovice.

Dalšími potravinářskými podniky, ve kterých nachází uplatnění naopak rostlinná produkce

zemědělských podniků, a to především pšenice a žito, jsou pekárny. Zemědělské podniky

prodávají potravinářské obilí mlýnům, které je melou na mouku, kterou dodávají do pekáren.

V posledních 5 letech však pekárny trpěly růstem spotřeby dopékaného pečiva, které

především na nadnárodních obchodních řetězcích nahradilo klasické čerstvé výrobky.

V současné době na českém trhu působí kolem 700 pekáren, z toho je jich

cca 60 průmyslových, kdy jejich obrat se v posledních letech pohybuje kolem 25 mld. Kč.

Lídrem českého pekárenského trhu zůstává s více než pětinovým podílem United Bakeries,

v těsném závěsu je společnost Penam vlastněná Andrejem Babišem. Trendem posledním let

se pak stává pečivo z regionálních pekáren, kterého si spotřebitelé začínají zase vážit.

Významnými odběrateli zemědělské rostlinné produkce jsou rovněž sladovny (Sladovna

BERNARD, a.s., Sladovna Moravamalt, Brodek u Přerova) a živočišné produkce především

výrobci uzenin, kteří však musí řešit nesoběstačnost ČR v produkci masa jeho dovozem ze

zahraničí.

6. Sdružování podniků do odbytových družstev

V České republice podobně jako v ostatních postkomunistických státech došlo po roce 1989

k historicky nevyhnutelné privatizaci a restituci státního majetku. Většina výrobců

i obchodníků měla plno starostí s vnitřními vlastnickými vztahy, výměnou zastaralých

technologií za modernější, zadlužeností u bank a nezbýval jim čas a rovněž chyběly

zkušenosti a znalosti, aby mohli vhodně reagovat na postupující globalizační trendy.

V roce 1995 vstoupily nadnárodní obchodní řetězce na český trh, disponovaly značnou

kapitálovou silou i marketingovými zkušenostmi, zejména pak účinnou komunikační strategií.

Proti českým výrobcům potravin (např. mlékárnám) najednou nestály tisíce drobných

prodejen potravin, ale několik málo silných obchodních řetězců, které disponovaly značnou

silou a postupně si začaly diktovat ceny. Pro producenty potravin bylo nejsnazší snižovat

výkupní ceny komodit zemědělským prvovýrobcům, než si prosadit zvýšení produktů u

obchodních řetězců.


Výše nastalá situace se stala pro mnohé zemědělské prvovýrobce natolik kritická, že se

někteří z nich začali slučovat do tzv. odbytových organizací neboli odbytových družstev.

Družstva vznikala zpravidla samovolně v rámci regionů, kdy jejich vznik záležel na existenci

osob schopných systém rozběhnout. Vznik odbytových organizací začal být posléze rovněž

dotován z prostředků EU.

Prodávat produkci nebo nakupovat suroviny přes odbytová družstva dnes zemědělské podniky

chtějí z prokazatelně ekonomických důvodů. Na kvalitní obchodní práci si dnes družstva

vyhledávají a vychovávají profesionály, kteří jsou schopni jednat s odběrateli, pro něž jsou

nechtěným mezičlánkem, který je připravuje o část zisku. Úkolem odbytových družstev je

především vyjednávání výhodnějších smluv či pojišťování pohledávek. Odbytové organizace,

kterým se podaří stabilizovat své ekonomické poměry, začnou zpravidla vytvářet rovněž

systém společných nákupů. Díky velkým objemům nákupů jsou totiž družstva schopna získat

příznivější ceny.

V rámci zemědělského sektoru ČR působí a stále vznikají nová odbytová družstva, nejčastěji

mlékárenská či ovocnářská. V červnu roku 2012 vzniklo dokonce Biodružstvo, odbytové

družstvo, a to v Karlovarském kraji, jehož cílem je přiblížit kvalitní české bio produkty

spotřebiteli, a to prostřednictvím družstevní bioprodejny otevřené v Karlových Varech, která

nabízí kompletní sortiment bio potravin.

B) Slabé stránky

1. Nevyváženost rostlinné a živočišné produkce

Dle Strategie růstu českého zemědělství a potravinářství po roce 2014, kterou počátkem roku

představilo Ministerstvo zemědělství ČR, je jedním z hlavních problémů českého

zemědělského sektoru prohlubující se nerovnováha mezi rostlinnou a trvale klesající

živočišnou výrobou. Experti upozornili rovněž na fakt, že české zemědělství se

i v důsledku současného nastavení dotací stále více orientují na výrobu komodit s nízkou

přidanou hodnotu, což je typický trend pro rozvojové země, nikoli však pro vyspělé

ekonomiky s mnohaletou zemědělskou tradicí.


V ČR se nyní obilí pěstuje cca na 1,52 mil. ha půdy, kdy do budoucna by se jeho výměra měla

snížit na 1,3 mil. ha. Rovněž by měla klesnout plocha osetá olejninami, a to o více než 80 tis.

ha na cca 400 tis. ha, zatímco chmelnic by mělo přibýt přibližně o 10 %. Cílem státu je rovněž

posílení soběstačnosti u zeleniny a ovoce mírného pásu.

Pomoci k tomu má přesměrování části podpor z rostlinné produkce, směrem

k produkci živočišné, ale i plánované větší zohlednění ekologického hlediska u přímých

plateb v příštím rozpočtovém období. Cílem tohoto přesměrování podpor je, aby se opětovně

zvýšily počty dojnic, a to ze současných 370 tis. ks na 400 tis. ks, přibližně

o 20 % by se měl vzrůst rovněž počet krav chovaných na maso, kterých by mělo být chováno

asi 200 tis. ks. Vrůst by měl rovněž chov ovcí a beranů. Nejmarkantněji by se však měly

změnit počty prasat, které v posledních několika letech klesly na historická minima. Přestože

je vepřové stále nejoblíbenějším masem Čechů, tuzemská produkce je schopná uspokojit

pouze 60 % spotřeby. Aby tomu tak v budoucnu nebylo, je třeba stavy prasat navýšit cca o

500 tis. ks., tedy o celou 1/3 současného stavu.

2. Nízká průměrná mzda v rámci sektoru

Zemědělství i v podmínkách měníce se ekonomické a společenské struktury stále představuje

zásadní stabilizační prvek v ekonomické struktuře především venkova, kdy v sídelních

jednotkách do 1.000 obyvatel se zemědělství podílí na ekonomické aktivitě cca 20 % a na

zaměstnanosti dokonce 25 %.

V rámci národního hospodářství však jeho význam trvale klesá. Dle Zelené zprávy

Ministerstva zemědělství za rok 2011 se sektor podílí na hrubém domácím produktu (HDP)

ČR pouze 3 % a zaměstnává cca 2,2 % obyvatelstva.

Podíl na vývoji HDP sektoru nikdy nebyl příliš významný, zato byl ale zemědělský sektor

podstatně významnějším zaměstnavatelem. V roce 1993 zaměstnávalo zemědělství cca

270 tis. pracovníků a od té doby dochází k jejich trvalému úbytku. Jen během roku 2011 došlo

k úbytku pracovníků zemědělského sektoru o další 4 % a zemědělský sektor v současné době

zaměstnává necelých 110 tis. pracovníků. K meziročnímu úbytku pracovníků došlo ve všech

právních formách zemědělských podniků, kdy v relativním vyjádření tradičně ubylo nejvíce

pracovníků v zemědělských družstvech. Motivem odchodu ze sektoru bývá často nízká výše

mezd, kdy průměrná hrubá měsíční nominální mzda národního hospodářství činila ve 4.

čtvrtletí 2012 27.170 Kč, zatímco průměrná hrubá měsíční mzda zemědělského sektoru, tedy


zemědělství, lesnictví a rybářství, dosahovala pouze 22.550 Kč, tedy necelých 83 %. Není

tedy divu, že zemědělský sektor trpí odlivem pracovníků, a to i z řad čerstvých absolventů

škol.

3. Nízká produktivita práce v zemědělských a zpracovatelských

podnicích

I přes nárůst produktivity práce v odvětví Zemědělství, lesnictví a rybolovu, tedy

v zemědělském sektoru, ke kterému došlo mezi lety 1995 – 2010, a to z 16 % na téměř

32 %, je produktivita tohoto odvětví ekonomiky pouze na úrovni 89 % produktivity práce

tohoto odvětví EU. I tak je ale o 32 procentních bodů vyšší, než celková produktivita práce

ekonomiky ČR vůči celkové produktivitě práce EU.

Nárůst produktivity práce v zemědělství mezi lety 1995 až 2010 byl způsoben především

výrazným snížením počtu zaměstnaných osob, kdy ve sledovaném období ubylo v sektoru

144 tis. pracovníků, tedy 44 % celkových pracovních sil. To je příčina obrovského nárůstu

produktivity práce, nikoli skutečné zlepšení pracovních postupů.

Vhodným příkladem, na němž lze popsat špatnou produktivitu práce, je mléčný sektor, kdy

lze nízkou produktivitu práce zaznamenat jak u producentů, tak u zpracovatelů mléka. Za

dobrou produktivitu práce sektoru se ve vyspělých ekonomikách považuje produkce ve výši

400 – 500 tis. litrů mléka na pracovníka za rok, tedy mléko od 50 – 60 dojnic, kdy takovéto

produktivity práce lze při dobrých technologiích dosáhnou jak na malých, tak velkých

farmách. České farmy však takového produktivity nejsou schopny dlouhodobě dosáhnout, což

je způsobeno především vysokým počtem režijních pracovníků.

U zpracovatelů mléka, tedy mlékáren, tkví problém v jejich široké specializaci, kdy obvykle

vyrábějí rozsáhlý sortiment produktů a jejich zařízení tak nebývá plně využíváno

a produktivita práce tak výrazně klesá. Tuzemské mlékárny dosahují ve srovnání se

specializovanými provozy, které jsou např. v Německu, až 10 x nižší produktivity práce.

4. Nedostatečné propojení zemědělských prvovýrobců se

zpracovatelským průmyslem

Nesporným negativem pro zemědělský sektor je fakt, že zemědělští prvovýrobci zpravidla

nedovedou navázat oboustranně prospěšnou spolupráci se zpracovateli zemědělských


komodit. Je to způsobeno jejich vlastnickým odloučením, snad kromě desítek firem

spadajících pod AGROFERT HOLDING, a.s. Andreje Babiše.

Zemědělští prvovýrobci tak musí často svoje suroviny prodávat obchodním firmám, které jsou

schopny je dále prodat zpracovatelům. Takto je možno postupovat u surovin trvanlivých, jako

jsou např. obilniny a olejniny a samozřejmě je třeba počítat s tím, že obchodní firma si nechá

z prodeje komodity určitou provizi. Proto se zemědělští prvovýrobci primárně snaží prodávat

svoji produkci napřímo, což je ale pro drobné z nich nevýhodné, protože nemohou dosáhnout

solidních výkupních cen. Svoje komodity, zpravidla ty, co jsou obchodovány s určitou

pravidelností, tedy např. mléko či ovoce a zeleninu, svěřují stále častěji do rukou odbytových

družstev. Ty díky velkým objemů surovin, jimiž disponují od svých dodavatelů, zpravidla

vyjednají se zpracovateli, (potravinářskými podniky) lepší cenové podmínky.

5. Trvalý úbytek hospodářských zvířat - viz podkapitola 4.2, část:

Postupná ztráta suverenity a soběstačnosti sektoru Skutečnost, že jde dnes ČR potravinově nesoběstačným státem, je do značné míry dána tím,

že došlo k výraznému úbytku živočišné produkce sektoru; mezi lety 2000 – 2011 se snížily

stavy v tuzemsku chované skotu o 15 %, drůbeže o 31 % a prasat dokonce o více jak

polovinu, tato čísla jsou alarmující a není tedy divu, že na pultech současných obchodů je

vidět jen málo kvalitních českých potravin.

6. Klesající potravinová soběstačnost ČR

Potravinová soběstačnost ČR od roku 1989 a posléze vstupu země do EU neustále klesá.

„Výrazně rostou dovozy masa, a to jednak v důsledku absence domácí produkce – stavy

prasat jsou na nejnižší úrovni za dobu statistického sledování, dovážíme asi polovinu

tuzemské spotřeby – tak i vlivem politiky obchodních řetězců, které navíc dovážejí výrobky

z méně hodnotných partií“, řekl Jan Veleba, prezident AK ČR. Stavy prasat jsou dnes na

úrovni roku 1921, kdy od roku 1990 jich ubylo cca 3,2 mil. ks. V roce 2011 se tak dovezlo

vepřového 216 tis. tun za téměř 11 mld. Kč, kdy nejvíce dovozů pocházelo z Německa (4,9

mld. Kč). Ve velkých objemech jsou dováženy také mléčné výrobky.

Rovněž stavy drůbeže se za posledních 20 let významně snížily a jsou dnes na úrovni

60. let 20 st., kdy hlavním dovozcem drůbeže jsou Polsko, Brazílie a Slovensko.


ČR je dle prezidenta AK ČR soběstačná např. v produkci hovězího masa, obilí, řepky či

mléka. Ani v těchto komoditách ale není situace ideální, protože dochází k vývozu surovin a

následnému dovozu hotových potravin (např. tvrdých sýrů).

Soběstačnost ČR ve výrobě hlavních zemědělských komodit za rok 2011, tedy poslední

souhrnná data k této oblasti, uvádí následující tabulka.

Soběstačnost ČR ve výrobě hlavních zemědělských komodit za rok 2011 (v %)

komodita jednotka produkce dovoz vývoz soběstačnost

obiloviny tis. tun 8.284,80 115,00 2.723,00 149,90

brambory tis. tun 973,90 320,00 153,00 85,40

zelenina tis. tun 277,60 567,00 91,90 36,90

hovězí maso tis. tun 92,00 23,30 39,50 121,70

vepřové tis. tun 272,30 234,70 59,90 60,80

drůbeží tis. tun 170,10 104,80 62,40 78,80

mléko mil. litrů 2.663,70 853,00 1.010,00 124,60

vejce mil. ks 2.168,00 647,00 157,00 87,60

Tabulka: Soběstačnost ČR ve výrobě hlavních zemědělských komodit za rok 2011

7. Menší zkušenosti podniků sektoru s marketingem, propagací

Nesporným problémem mnoha podniků zemědělského sektoru je jejich přetrvávající nedůvěra

k marketingu a především propagaci.

Mnoho, především drobných, producentů ještě dnes zastává názor, že je zbytečné se

prezentovat navenek, že je to vyhozený čas i peníze. Přitom i primitivní webové stránky

mohou pomoci v odbytu produkce, byť třeba jen v nalezení kontaktu a následném oslovení

k další obchodní spolupráci.

Jednou z příčin, proč se čeští zemědělci jen pozvolna začínají prezentovat a celkově

důvěřovat marketingu, je jejich nedůvěra ve výjimečnost vlastní produkce, která je dána

historickým vývojem ČR. Před rokem 1989 všichni něco pěstovali a chovali a odbyt na

produkci byl samozřejmostí. Díky centrálně plánovaným cenám pak svoji produkci prodali

v místě pro ně nejbližším. Dnes je však situace zcela odlišná. Zemědělec musí umět svoji


produkci nejen vypěstovat, ale stejně tak dobře prodat. Znalost základů marketingu, včetně

propagace, je tak pro ně dnes nutností.

Ještě markantnější byl tento rozdíl po roce 1989 u potravinářských podniků (mlékáren),

kterým záhy začaly konkurovat nadnárodní obchodní řetězce se svým portfoliem zahraničních

produktů, jejichž prodeje doprovázely rozsáhlé komunikační strategie (Danone). Ty byly pro

českého spotřebitele do té doby něčím nevídaným. Zákazník tak začal mít o zahraniční

produkty zájem, protože na rozdíl od českých měly krásný obal a rovněž byl jejich prodej

doprovázen různými věrnostními akcemi.

Lze ale konstatovat, že v posledních 5 letech udělaly podniky českého zemědělského

a zpracovatelského sektoru v oblasti marketingu a propagace velký pokrok. Tradiční české

produktu již jsou účinně propagovány, označovány známkami původu i kvality (Klasa,

Regionální potravina aj.) a rovněž Ministerstvo zemědělství i AK ČR zaměřily svoje úsilí na

podporu kvalitních českých produktů.

8. Nedostatečný welfare hospodářských zvířat v některých chovech

Za to, že je dnes sledován welfare, tedy jakási životní pohoda zvířat, vděčí hospodářská

zvířata průkopnické práci Ruth Harrisonové, která ve své knize Animal Machines (1964)

kritizovala životní podmínky hospodářských zvířat v intenzivních chovech. Na tento podnět

provedla o rok později komise sestavené britským parlamentem první inspekci životní pohody

hospodářských zvířat a navrhla, že by všechna zvířata měla mít především tyto svobody:

vstát, lehnout si, otočit se, očistit si tělo a natáhnout končetiny. Tyto minimální požadavky

vešly ve známost jako „pět svobod“ a mnoho let dominovaly v diskuzi o ochraně zvířat

v Evropě. Webster jako tehdejší člen Britské rady pro ochranu hospodářských zvířat

upozornil, že diskuze soustředěná pouze na prostorové požadavky zvířat vylučuje vše ostatní,

co může přispívat k jejich dobré životní pohodě. Původních pět svobod bylo na jeho popud

zrevidováno do této, v současnosti platné, podoby:

1. svoboda od hladu a žízně – nerušený přístup k čerstvé vodě a krmivu pro zachování

plného zdraví a tělesné zdatnosti,

2. svoboda od nepohodlí – poskytnutí vhodného prostředí včetně úkrytu a místa

k odpočinku,

3. svoboda od bolesti, zranění nebo onemocnění – formou prevence, nebo rychlé

diagnózy a léčby,


4. svoboda projevit své přirozené chování – nárok na dostatečný prostor, odpovídající

prostředí a společnost zvířat vlastního druhu,

5. svoboda od strachu a úzkosti – zajištění podmínek a zacházení takovým způsobem,

který vylučuje psychické utrpení.

Dle kvalitativního výzkumu realizovaného v rámci diplomové práce Bc. Evy Veverkové

z Katedry environmentálních studií Masarykovy univerzity v Brně v roce 2012 na vzorku

konvenčních chovatelů skotu s mléčnou a masnou produkcí z okolí Nového Jičína vyplývá, že

zemědělci přikládají welfare zvířat velký význam. Zemědělci se shodují, že uplatňování

welfare v praxi se projevuje především v lepším zdravotním stavu a kondici zvířat a rovněž

v lepší užitkovosti a snadnější prací se zvířaty, kdy jsou zvířata klidnější a krotká.

Ekonomická stránka v zavádění nových opatření směrem k lepším podmínkám zvířat rovněž

hraje pro zemědělce roli, avšak jsou si vědomi skutečnosti, že zvířata, která mají v chovech

dobré podmínky, vykazují lepší užitkovost, a tak jsou ochotni investovat prostředky i čas do

zlepšování welfare svých zvířat.

V současné době se zemědělci o svá zvířata starají dobře, což je kontrolováno Státní

veterinární správou, Státním zemědělským a intervenčním fondem a dalšími kontrolními

orgány. Samozřejmě ale i mezi zemědělci se najdou chovatelé, kteří svým zvířatům ani

zdaleka stabilně nevytvářejí podmínky k životu v souladu s welfare, někdy je dokonce týrají.

Tem pak bývají ukládány pokuty, nebo jsou ji zvířata odebrána. Tito zemědělci samozřejmě

vrhají na sektor špatné světlo, především proto, že kauzy bývají medializovány. Z těchto kauz

jasně vyplývá, že pravidelné kontroly životních podmínek v chovech jsou stále nutností.

Nutno ale říct, že čeští zemědělci plní stanovená nařízení EU týkající se welfare, což třeba o

italských či řeckých chovatelích říci nelze. Květnová zpráva EU informuje o tom, že Itálie a

Řecko jsou jedinými zeměmi EU, která nedbají směrnice nařizující použití prostornějších

klecí pro chov slepic v rozměrech alespoň 750 cm2, steliva a zařízení na zkracování drápů, a

to přesto, že členské státy měly na přizpůsobení se této směrnici 12 let. Tímto jsou

poškozovány ostatní společnosti v rámci volného evropského trhu, které do nových zařízení

investovaly.


C) Příležitosti

1. Příliv dotačních prostředků z EU

Nespornou externí pomocí pro český zemědělský sektor je možnost čerpání dotačních

prostředků z EU, a to i přes jejich dlouhodobě přetrvávající nejednotnou výši, k jejímuž

srovnání by mělo dojít během letošního roku (přímé platby). V roce 2012 obdržel český

agrární sektor z Bruselu 31,3 mld. Kč, tedy o 2 mld. Kč více než v roce 2011.

Dotační prostředky lze čerpat na mnoho činností a aktivit v rámci sektoru a lze je rozdělit do

těchto 2 hlavních skupin:

1. Podpory v rámci politiky rozvoje venkova

Možnost čerpání dotačních prostředků pro zemědělství a venkov vyplývá z Programu rozvoje

venkova na období 2007 – 2013 (PRV), kdy dotační prostředky jsou čerpány z Evropského

zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EAFRD). Na toto končící sedmileté období činí

celková částka přidělených prostředků z EAFRD přibližně 2,8 mld. EUR. Cílem PRV je

zvýšení konkurenceschopnosti zemědělství, zlepšení stavu životního prostředí a snížení vlivů

zemědělského hospodaření, ochrana přírody a rozvoj kvality života a na venkově.

Souhrnné hodnoty týkající se stavu zemědělství v předchozím roce, včetně výše

rozdělovaných dotačních prostředků, publikuje každoročně, přibližně v polovině roku,

Ministerstvo zemědělství ČR v tzv. „Zelené zprávě“, neboli Zprávě o stavu zemědělství ČR.

V současné době je stále ještě nejnovější dostupnou Zelenou zprávou ta za rok 2011.

Z ní pochází následující tabulka uvádějící výši dotačních podpor, kdy tyto dotační podpory

jsou nadále členěny do souhrnnějších oblastí - tzv. os. Prostředky získané v rámci

jednotlivých os pak pomáhají českému zemědělskému sektoru takto:

a) osa I – je zaměřena na podporu konkurenceschopnosti zemědělství a lesnictví

a posílení rozvoje podnikání v zemědělské výrobě a v navazujícím potravinářství,

b) osa II – jejím cílem je zvýšení biologické rozmanitosti, ochrana bod a půdy

a zmírnění dopadů klimatických změn,

c) osa III – tato osa se týká zlepšování kvality života ve venkovských oblastech

a diverzifikace aktivit na venkově, kdy v rámci ní je podporována tvorba nových

pracovních příležitostí či využívání obnovitelných zdrojů energie,


d) osa IV – je osou metodickou, v rámci které je uplatňován princip „zdola-nahoru“, kdy

jsou realizovány dílčí projekty nutné k realizaci projektu strategického plánu

LEADER na území vybrané místní akční skupiny,

e) osa V – v rámci této osy jsou poskytovány podpory potřebné k zajištění činností

souvisejících s kompletní realizací PRV aj.

Výši těchto poskytnutých podpor dle jednotlivých os a jejich podoblastí za roky 2010

a 2011 v mil. Kč uvádí následující tabulka. Za rok 2012 jsou prozatím k dispozici pouze

některá souhrnná data, dle kterých dostali čeští zemědělci v rámci Programu rozvoje venkova

celkem 11,9 mld. Kč.


Tabulka: Podpory v rámci programu PRV a ze zdrojů EAFRD

2. Přímé platby

Přímé platby jsou pro většinu podniků zemědělského sektoru nejvýznamnější kategorií

podpor, které jsou jim pravidelně poskytovány od vstupu ČR do EU (2004) a lze je rozčlenit

takto:


a) jednotná platba na plochu (SAPS) – obvykle jsou tyto platby poskytovány na hektar

(ha) obhospodařované zemědělské půdy a jsou vypláceny ze zdrojů EU v systému

SAPS (zjednodušený systém plateb plně oddělených od produkce), kdy jejich

vyplacená výše za předchozí roky 2010 a 2011 je uvedena v následující tabulce

v roce 2012 bylo na přímých platbách na plochu bylo vyplaceno 19,3 mld. Kč,

b) oddělená platba za cukr (SSP) – je formou podpory, která má částečně kompenzovat

pěstitelům cukrové řepy ztráty příjmů způsobené postupným snižováním minimální

ceny plodiny v období reformy SOT v odvětví cukru, kdy v roce 2012 byla českým

pěstitelům řepy od EU přiznána náhrada ve výši 1,7 mld. Kč,

c) oddělená platba za rajčata (STP) – od roku 2008 mohou pěstitelé rajčat v ČR čerpat

podporu v rámci opatření tzv. oddělené platby za rajčata, kdy podmínkou poskytnutí

této platby je přiznání dotace SAPS a uzavření smlouvy producenta na dodávku rajčat

s organizací producentů ovoce a zeleniny se sídlem ČR, avšak tato platba je v ČR

vyplácena v minimálním množství, kdy v letech 2010 a 2011 o ni požádalo 14

pěstitelů rajčat, kterým byla vyplacena v obou letech podpora vy výši cca 10 mil. Kč,

d) platba na krávy chované v systému s tržení produkcí mléka – od roku 2010 je

vyplácena chovatelům dojných krav zvláštní podpora, pro kterou se ČR rozhodla

v důsledku ekonomické krize, která se v zemědělském sektoru dotkla především

sektoru mléka a mléčných výrobků; platba se poskytuje žadatelům na celkový počet

velkých dojných jednotek (VDJ) krav s tržní produkcí mléka chovaných

k 31. březnu daného kalendářního roku, kdy podmínkou poskytnutí platby je, aby se

podílů příjmů a výnosů za mléko podílel na celkových příjmech a výnosech daného

zemědělského subjektu minimálně 15 %.

Přehled objemů výše uvedených podpor plynoucích českému zemědělskému sektoru z EU

v roce 2010 a 2011 uvádí v mil. Kč následující tabulka.


Tabulka: Přímé a ostatní platby zemědělským podnikům

2. Existence národních dotačních programů a podpor

Národní dotace jsou administrované Ministerstvem zemědělství ČR a hrazeny ze státního

rozpočtu; v praxi jsou členěny do těchto tří skupin: podpory různého charakteru

vyhlašovaného formou tzv. zásad, které každoročně schvaluje ministr zemědělství, podpory

směřující do lesního hospodářství a podpory směřující do vodního hospodářství.


Podpůrný garanční a lesnický fond rovněž hraje roli při administraci dotací. Hlavní činností

tohoto fondu je poskytování podpor ve formě dotací úroků, kdy zdrojem finančních

prostředků je státní rozpočet ČR.

Nejvýraznější pravidelné příjmy pro zemědělce ze strany státu tvoří národní doplňkové platby

(tzv. TOP-UP) doplácené k jednotné platbě na plochu (SAPS). Jejich výši pro rok 2012

oznámil počátkem května ministr zemědělství ČR Petr Bendl. „Přestože nebyly ve státním

rozpočtu vyčleněny peníze pro národní doplňkové platby k přímým podporám, Ministerstvu se

podařilo zajistit dodatečné finanční prostředky pro tyto platby z prostředků příjmů

Pozemkového fondu a z nespotřebovaných výdajů Ministerstva zemědělství z minulých

let,“ řekl ministr.

Na výplatu těchto plateb mají čeští zemědělci nárok dle Přístupové smlouvy ČR do EU

a dle nařízení vlády č. 112/2008 Sb. ČR tak má možnost z vlastního rozpočtu dorovnávat

přímé platby plynoucí českým zemědělcům z EU. Tyto platby směřují co citlivých oblastí

zemědělského sektoru, kdy jejich aktuální výši uvádí následující tabulka. Platební agentura,

tedy Státní zemědělský intervenční fond, rozhodne o přidělení podpor zemědělcům už

v průběhu května a celkem by zemědělci měli prostřednictvím těchto plateb dostat cca 450

mil. Kč.

Výše doplňkových plateb za rok 2012TOP-UP jednotka sazba Kč/jednotka

chmel ha 6.907,20

ovce, kozy velká dobytčí jednotka 370,97

krávy bez tržní produkce velká dobytčí jednotka 778,43

přežvýkavci velká dobytčí jednotka 504,56

zemědělská půda ha 491,43

brambory - škrob t 2.190,88

Tabulka: Výše doplňkových plateb za rok 2012

3. Rostoucí poptávka po českých potravinách, produkci

Přestože na českém trhu jasně dominují nadnárodní obchodní řetězce, jejichž portfolio

nabízených potravin není zdaleka pouze tuzemské provenience, spotřebitelské výzkumy

ukazují rostoucí zájem o české potraviny. K tomuto zájmu o české produkty zcela jistě


přispěly i nedávné aféry polských potravin, kdy se v některých z nich objevila např. posypová

sůl či jed na krysy.

V orientaci při výběru potraviny pomáhají českým zákazníkům speciální označení jako např.

Klasa, Český výrobek či Regionální potravina.

A protože nadnárodní obchodní řetězce nenabízejí zdaleka jen české produkty a rovněž

mnohdy nenabízejí produkty prémiové kvality či potraviny sezónní, čeští spotřebitelé si

v posledních letech našli alternativní nákupní místa, kdy si mohou poctivé produkty zakoupit.

K těmto místům patří především:

a) farmářská tržiště a prodejny – velmi na popularitě, a to především ve větších městech,

získávají rovněž farmářská tržiště, či farmářské prodejny, kdy nejznámější sítí

prodejen mající v sortimentu farmářské a zpravidla regionální potraviny je Náš

GRUNT, kdy v současné době jsou tyto prodejny v rámci všech krajů ČR,

b) bedýnky – bedýnky jsou variantou prodeje čerstvé sezónní zeleniny a ovoce pro ty,

kteří jej chtějí mít od lokálních českých pěstitelů a nikoli z pultů obchodů, často bez

garance původu; užitečným webem jsou www.bedynky.cz, které v současnosti

sdružují 104 aktivních bedýnkových družstev, které disponují 358 odběrnými místy po

celé ČR, na nichž si spotřebitelé naplněné bedýnky vyzvedávají,

c) podnikové prodejny – mnoho výrobců potravin má v rámci svých závodů, nebo

i v přilehlých městech, otevřeny podnikové prodejny, tedy prodejny nabízející

sortiment vyráběných produktů, kdy tyto prodejny mívají často zřízeny např. mlékárny

– Madeta a. s. – České Budějovice, Český Krumlov; mlékárna Olešnice, RMD –

Olešnice, MILTRA B s. r. o. – rozsáhlá síť prodejen (Litomyšl, Moravská Třebová,

Polička),

d) prodeje ze dvora – někteří drobní farmáři zvolili jako variantu odbytu své produkce

rovněž prodeje ze dvora, kde odpadá jakýkoli zprostředkující článek mezi nimi

a zákazníky a Ti si jezdí kupovat produkty přímo k nim na farmu.

A nutno podotknout, že všechny výše zmíněné alternativní formy prodeje českých potravin

nemají o zájem zákazníků v posledních letech nouzi. Ti si často vybrané produkty musí

předem rezervovat.


4. Rostoucí zájem kontrolních orgánů bránit potravinový trh ČR

Zemědělský sektor ČR je významným producentem vstupů pro sektor potravinářský, kdy

prosperita jednoho sektoru se významně promítá do prosperity sektoru druhého. Proto je

významnou příležitostí pro zemědělský sektor ČR skutečnost, že se rozličné kontrolní orgány,

ale i zájmové skupiny začaly zajímat o kvalitu potravin, a to především těch dovážených,

které stále tvoří asi 35 % nabízeného sortimentu na pultech obchodů.

Asi nejvýraznější počinem posledního roku je projekt www.potravinynapranyri.cz, který loni

v červenci spustila Státní zemědělská a potravinářská inspekce (SZPI) a Ministerstvo

zemědělství ČR. Cílem tohoto projektu je ochrana spotřebitele a rovněž podpora poctivých

prodejců a výrobců potravin. Za deset měsíců své činnosti bylo na webu zveřejněno cca 1.000

vadných šarží nevyhovujících potravin, a to včetně druhu konkrétního prohřešku, výrobce,

místa prodeje, země původu. Web je držitelem ocenění Křišťálová lupa 2012 v kategorii

Veřejně prospěšná služba na internetu, a to i díky stále se zlepšující nabídce poskytovaných

informací, kdy v sekci Informace nyní nově odpovídají na otázky návštěvníků webu lidé ze

SZPI.

Díky potravinovým aférám, které proběhly v uplynulém roce, a mnoha ostatním drobnějším

prohřeškům, které dlouhodobě doprovázejí prodej potravin v ČR, předložil ministr

zemědělství Vládě ČR k projednání Novelu potravinářského zákona, která byla počátkem

května schválena. V návaznosti na evropský předpis o označování potravin zavádí i česká

novela povinnost značení potravin o velikosti písma aspoň 1,2 mm a zajištění čitelnosti.

V případě že prodejce například i tuto podmínku nedodrží, hrozí mu nově sankce až 10 mil.

Kč, která byla novelou zvýšena z původních 3 mil. Kč. Tato sankce může být udělena také za

nedodržení požadavků na jakosti, hygieny či za špatné podmínky při uchovávání potravin.

Další významnou změnou, kterou Potravinářská komora navrhuje, je zveřejňování podílů

prodávaných tuzemských potraviny ze strany obchodních řetězců, kdy tento informační

systém již funguje na Slovensku. "V každém obchodě bude vyvěšená tabule poskytující

informace o tom, jaké procento výrobků se prodává z České republiky a jaké procento

z ostatních zemí, po jednotlivých zemích. Je to věc, která zákazníka zajímá. Je potřeba, aby

bylo naprosto zřetelné, kolik který řetězec prodává výrobků z ČR. Ale to si myslím, že není to

nejdůležitější. Nejdůležitější je, že my prosazujeme, aby i u nebalených výrobků byl napsán

výrobce, respektive země původu a aby u masných výrobků byla uvedena hlavní složka," řekl

Miroslav Toman, prezident Potravinářské komory ČR. Obchodníci by dle Tomana měli hlásit,


jaký podíl potravin mají z Česka a jaký ze zahraničí, a výsledky této statistiky by měly být

několikrát ročně zveřejňovány rovněž na webu Ministerstva zemědělství ČR. I tento krok ze

strany Potravinářské komory je jasným důkazem snahy pomoci českého potravinářskému,

tedy i zemědělského sektoru.

D) Hrozby

1. Neúnosný tlak nadnárodních obchodních řetězců na cenu potraviny

Moc nadnárodních obchodních řetězců na českém potravinovém trhu je obrovská. Dle

analýzy společnosti The Nielsen Company má Česko čtvrtou nejhustší síť hypermarketů

v Evropě, kdy na milion obyvatel připadá 26 hypermarketů a síť hypermarketů dle spádovosti

pokryla již většinu území ČR (cca 90 %). Existuje ale určitý prostor pro otevírání dalších

supermarketů nebo diskontů, kdy na milion obyvatel připadá 10 velkých supermarketů a 116

menších supermarketů, což je naopak méně než v řadě evropských zemí. Přesto je ale

koncentrace poboček nadnárodních obchodních řetězců na českém trhu značná a nutí

jednotlivé řetězce k velkým konkurenčním cenovým bojům, což se odráží v kvalitě

prodávaných potravin, ale na druhou stranu velmi nahrává českému spotřebiteli, pro kterého

je cena velmi podstatným faktorem při nákupu potravin.

Tyto velkoplošné prodejny využívá většina Čechů k nákupům potravin pravidelně. Jako své

nákupní místo potravin je dle výzkumu společnosti GfK uvedlo 61 % českých spotřebitelů,

stále oblíbenější jsou rovněž diskonty, které preferuje při nákupu potravin cca 17 % českých

domácností, poté následují malé lokální prodejny potravina a farmářská tržiště, kdy pro

čerstvé potraviny si na farmářský trh místo do supermarketu alespoň jedenkrát do měsíce

dojde polovina pražských respondentů. Hlavním motive nákupu na tržištích je čerstvot,

kvalita a lokání původ zboží, nikoli cena.

Dle výše popsaného výzkumu je patrné, jak velkou moc mají velkoplošné prodejny na českém

trhu, a to rovněž proto, že nemají regulovanou výši marží. Asi největším problémem pro

zemědělský sektor je fakt, že je pro české producenty problém dostat se s potraviny na jejich

pulty. Pokud se to povede, zpravidla jsou čeští producenti, tedy dodavatelé velkoplošných

prodejen, nuceni dodávat do supermarketů za nízké ceny. Jestliže se nedohodnou, jejich


výrobků mohou z pultů řetězců zmizet úplně. A je třeba si uvědomit, že jestliže se prodejce

potravin nedohodne s výrobci potraviny kvalitních, značkových, zpravidla je nahradí těmi

méně kvalitními. Tento boj samozřejmě vyhovuje zákazníkům, kteří chtějí nakupovat

potraviny co nejlevněji, ale současně má prokazatelný vliv na výše zmiňovaný pokles kvality

potravin.

Důkazem toho, že takto vedená obchodní politika je pro nadnárodní obchodní řetězce

výhodná, je trvalý růst jejich tržeb. Ten činil u Kauflandu, jedničky tuzemského trhu patřící

německé maloobchodní skupině Schwarz, 8 % a jeho tržby tak ve finančním roce 2011/2012

dosáhly více jak 45 mld. Kč.

2. Nedostatek kvalifikovaných pracovníků setrvávajících v sektoru

„Nedostatek skutečně kvalifikovaných pracovníků bude v blízké budoucnosti největším

problémem českého zemědělství. Technologická a odborná náročnost zemědělství se neustále

zvyšuje, ale počet kvalifikovaných lidí v zemědělství klesá“, řekl předseda Zemědělského

svazu ČR Ing. Martin Pýcha na odborné konferenci pořádané 13. května 2013 Zemědělským

svazem ČR ve spolupráci se senátním Výborem pro hospodářství, zemědělství a dopravu –

„Situace v odborném zemědělském školství“.

Za posledních 12 let bylo v rámci zemědělského sektoru ČR zrušeno na 60 tis. pracovních

míst. Jen díky tomu nebyl v zemědělství dosud tolik vidět problém nedostatku

kvalifikovaných pracovníků. Nyní ale stojí české zemědělství před výrazným zlomem, kdy i

přes neustálý odchod lidí ze sektoru generace zemědělců stárne. 58 % zemědělců tvoří věková

skupina 45 let a výše, lze tedy předpokládat, že během následujících 20 let odejde ze

zemědělství téměř polovina všech lidí. Současně ale také dochází ke zhoršování vzdělaností

struktury pracovníků v sektoru, kdy je nedostatek kvalifikovaných pracovníků v zemědělství

nahrazován pracovníky bez zemědělského vzdělání.

Tento nedostatek kvalifikovaných pracovníků je způsoben neatraktivitou českého zemědělství

pro potenciální studenty, která je dána mimo jiné horšími platebními podmínkami v sektoru,

kdy průměrná hrubá měsíční mzda zemědělského sektoru, tedy zemědělství, lesnictví a

rybářství, dosahovala ve IV. čtvrtletí roku 2012 pouze 22.550 Kč, tedy byla cca o 5.000 Kč

nižší než průměrná hrubá měsíční mzda napříč sektory.


3. Nákupní zvyklost Čechů v oblasti potravin

Zbytečně neutrácet a šetřit každou korunu – takové je aktuální heslo, kterým se řídí většina

českých spotřebitelů, především pak těch s nižšími příjmy. Tato skutečnost platí nejen

v regionech s nejnižšími příjmy a vysokou nezaměstnaností, ale prakticky napříč celou ČR,

což potvrzuje aktuální studie společnosti Incoma GfK z března 2013, která monitoruje

nákupní chování Čechů.

Další aktuální data týkající se nákupních zvyklostí Čechů v oblasti potravin poskytuje

průzkum společnosti KPMG rovněž z března 2013. Z něj vyplývá, že s nabízeným

sortimentem nejsou spokojeny téměř 2/3 Čechů, kdy jim chybí na pultech obchodů především

opravdu čerstvé a rovněž lokální potraviny, kterými jsou např. mléčné výrobky, zelenina,

pečivo, ale i uzeniny. Někteří z dotázaných odpověděli, že pro kvalitní mléko si rádi zajdou

do mlékomatu.

Pro cca 34 % českých spotřebitelů je stále nejdůležitějším faktorem při nákupu potravin jejich

cena. Pozitivní zprávou je skutečnost, že kvalita potravin je rozhodujícím kritériem přibližně

pro 50 % dotázaných.

Průzkum rovněž ukázal, že pouze pro 10 % Čechů je podstatným faktorem při nákupu složení

potraviny. Zde je tedy zcela jistě prostor pro osvětu v oblasti složení potravin.

Pozitivní zprávou pro české potravináře je, že dle výzkumu převážná většina Čechů, tedy 82

%, preferuje výrobky české provenience, k čemuž zcela jistě přispěly i nedávné aféry týkající

se nekvalitních polských potravin. K nejvíce oblíbeným českým potravinám patří včelí med,

sirupy a marmelády.

V neposlední řadě výzkum potvrdil, že vysokopříjmové skupiny obyvatelstva utrácí za

potraviny více a jejich cena pro ně není podstatným faktorem nákupu. Nejvíce za stravu na

osobu vydají lidé v Praze a Středočeském kraji, nejméně pak naopak ve Zlínském kraji, na

Vysočině a Karlovarsku.

4. Byrokratická zátěž podniků

Dlouhodobým problémem, kterému musí čelit všechny zemědělské podniky, je přílišná

byrokratická zátěž ze strany státu, která ještě vzrostla po vstup ČR do EU. Touto zátěží pak

trpí především drobní zemědělci, kteří musí celou administrativu zvládat sami a pokud ji

nezvládají, musí svoji činnost omezit, aby si tak učinili podnikání snazší, či dokonce ukončit.


Z důvodu snížení výše uvedené administrativní zátěže, administrativní náročnosti různých

typů opatření, postupů, vyhlášek a pravidel uplatňovaných v resortu zemědělství

a v souladu s Programovým prohlášením Vlády ČŘ, zřídil ministr zemědělství dne

20. 4. 2008 speciální pracovní a poradní tým – Antibyrokratickou komisi Ministerstva

zemědělství. Jejím cíle je aktivně a trvale přispívat k omezování nadbytečných byrokratických

povinností, které prokazatelně omezují a ekonomicky zatěžují zemědělskou i nezemědělskou

veřejnost v ČR a současně prodražují výkon činnosti všech resortních institucí, které jsou

placeny z peněž daňových poplatníků či Evropských fondů.

Antibyrokratická komise zveřejnila počátkem května tzv. Souhrnnou zprávu 2012 – 2013,

která shrnuje hlavní témata, jimiž se komise v daném období zabývala a rovněž uvádí

výsledky řešení jednotlivých okruhů podnětů. Nejvíce podnětů k řešení přijala komise např.

v těchto oblastech: zlepšení a efektivita zemědělského portálu eAGRI, duplicitní data –

opětovné vyplňování totožných dat, provádění obdobných kontrol ze strany několika

kontrolních zemědělských organizace (SZIF, ÚKZÚZ) či nerespektování administrativních

lhůt. Antibyrokratická komise řeší cca sto nových podnětů měsíčně.

Od ledna roku 2012 mají svého zástupce v antibyrokratické komisi rovněž ekologičtí

zemědělci. Je jím předseda PRO-BIO Svazu ekologických zemědělců Ing. Zdeněk Perlinger.

„Ekologičtí sedláci jsou povinni vést ještě větší množství různých evidencí

a přehledů než konvenční zemědělci. Za významný proto považuji fakt, že jako člen

antibyrokratické komise budu moci přímo ovlivňovat tvorbu legislativy a její provádění státní

správou, aby naši sedláci mohli pracovat efektivněji ve svém oboru a zbytečně neztráceli

energii při složitém vyřizování ‚papírů‘,“ sdělil Perlinger.

5. Trvalý růst cen paliv, energií

Růst cen energií je dlouhodobým trendem, který zatěžuje každou českou domácnost,

spotřebitele. Primárně samozřejmě zatěžuje veškerou, především pak průmyslovou, tedy

energeticky náročnou, výrobu.

V roce 2013 si české domácnosti a firmy připlatí za elektřinu, plyn i vodu. Na zvýšení cen

energií současně působí několik faktorů, kdy společným faktorem zdražujícím všechny

energie je růst DPH.


Elektřina od 1. 1. 2013 podražila především díky opětovnému navýšení příspěvku na

obnovitelné zdroje energie. Odběratelé přispívají v každé odebrané MWh elektřiny na výrobu

zelené energie, kdy příspěvek činil v roce 2012 419 Kč bez DPH, letos doplácejí 583 Kč bez

DPH. V praxi to znamená, že domácnost, která bydlí v bytě a elektřinu podáví ke svícení a

napájení běžných spotřebičů, nikoli však k topení, přispěje ročně na obnovitelné zdroje cca

1.800 Kč.

Rovněž cena zemního plynu se od ledna 2013 mírně zvýšila, a to díky nárůstu ceny distribuce

(součást regulované složky, kterou každoročně stanovu Energetický regulační úřad) v prů-

měru o 4,32 %. Nejvíce si připlatí domácnosti, které plynem vytápí dům, a to v průměru o

několik stokorun za rok. Domácnosti, jež na plynu pouze vaří, si připlatí řádově o desítky Kč.

Rovněž voda zdražila od ledna ve většině měst ČR, a to v průměru o 5 až 12 %. Náklady na

vodu jsou přitom výraznou položkou rodinných rozpočtů. V praxi to znamená, že si

domácnosti za každý odebraný litr připlatí několik haléřů. Například v Praze letos vzroste

cena vody z 66,25 Kč za m3 na 74,35 Kč. Nejdražší vodu v rámci ČR však platí domácnosti

v Ústí nad Labem a Plzni, kde stojí m3 vody téměř 90 Kč. Důvodem zdražování vody je ve

většině případů nutnost investice do vodárenské infrastruktury.

Výroba krmných směsí, tedy hlavní ekonomická aktivita firmy, je energeticky poměrně

náročná. Náklady na energie tedy firmě každoročně rostou. Velká pozornost je tak věnována

uzavírání smluv s energetickými společnostmi tak, aby vyjednané cenové podmínky byly pro

firmu přijatelné.

E) Vyhodnocení SWOT analýzy

Na předchozích stranách je charakterizován zemědělský sektor pomocí SWOT analýzy, ze

které vyplývá, že je české zemědělství tradičním sektorem národního hospodářství, jehož

postavení v rámci národního hospodářství se za posledních 20 let významně změnilo.

Zemědělství bylo před rokem 1989 preferovanou hospodářskou činnosti, protože zajišťovalo

suroviny pro sektor potravinářský, který produkoval dostatek potravin a ČR tak byla

potravinově soběstačnou zemí, kterou dnes ve většině komodit rozhodně není.


České zemědělství má dle výše uvedené SWOT analýzy poměrně vyvážený počet jak silných,

tak slabých stránek. Jak již bylo řečeno, je tradičním sektorem národního hospodářství, který

je především na venkově stále významným zaměstnavatelem, a to přesto, že průměrná mzda

v sektoru dosahuje cca pouze 83 % průměrné mzdy napříč sektory, což je jedním z důvodů

odlivu zaměstnanců ze sektoru, přestože tradice zemědělského a lesnického školství v ČR je

mnohaletá.

K pozitivům českého zemědělství patří rozmanitost zemědělské produkce, která je možná

díky poloze ČR v mírném klimatickém pásmu, avšak na druhou stranu je problémem sektoru

nevyváženost rostlinné a živočišní výroby, kdy na českém území dnes jednoznačně dominuje

produkce rostlinná, což vedlo k významným úbytkům počtu hospodářských zvířata v českých

chovech za posledních dvacet let. I přes tento úbytek živočišné produkce působí na českém

potravinářském trhu množství podniků s mnohaletou tradicí. Ty však v praxi často trápí

dosahování nízké produktivity práce, které je dáno především širokou specializací, tedy

širokým portfoliem produkovaných výstupů.

České zemědělství po roce 1989, tedy po otevření se zahraničním trhům, zcela jistě trpělo

rovněž chybějícími zkušenostmi v oblasti marketingu a především propagace. Tato situace se

ale pomalu lepší a už i malé podniky sektoru pochopily, že prezentovat se na venek je na

dnešním globálním trhu nutností.

Nespornými silnými stránkami současného českého zemědělství je možnost produkce

v ekologickém režimu hospodaření a rovněž trend sdružování podniků do odbytových

družstev, které je v mnoha jiných evropských zemích mnohaletou praxí. Cílem odbytových

družstev je především dosahování lepších výkupních cen za zemědělskou produkci.

Český zemědělský sektor je samozřejmě rovněž ovlivňován externími vlivy, které na všechny

jeho činnosti trvale působí, kdy tyto externí vlivy mohou být pro zemědělství jak

příležitostmi, tak hrozbami. Nespornou příležitostí pro české zemědělství jsou dotační

prostředky, a to jak z EU, tak tuzemských zdrojů, a to i přesto, že po vstupu ČR do EU výše

dotačních podpor, především pak přímých plateb plynoucích českému zemědělství, zdaleka

nedosahovala výše těchto podpor vyplácených starým členským státům EU. Tato skutečnost

činila české zemědělce, kteří museli nově čelit otevřenému evropskému trhu, méně

konkurenceschopnými.

Faktorem, který na český potravinářský, tedy i zemědělský sektor začal s nástupem

globalizace rovněž negativně působit, byl vstup nadnárodních obchodních řetězců na český


trh. Tyto obchodní řetězce měly zkušenosti s marketingem a již v 90. letech 20. století měly

na českém trhu účinnou komunikační strategii, která české spotřebitele lákala.

Z výzkumů týkající se chování českých spotřebitelů při nákupu potravin vyplývá, že v nich

v současné době nakupují potraviny cca ¾ českých spotřebitelů, z čehož vyplývá, že čeští

producenti potravin musí svoje produkty dodávat právě jim, přestože za svoji produkci často

dostávají nízké výkupní ceny. Tyto výkupní ceny pak díky neregulované výši marží řetězců

nemají nic společnému s cenami, za něž jsou potraviny prodávány na pultech obchodů. A tato

cenová politika se rovněž promítá do zemědělské prvovýroby, která je dodavatelem vstupů

pro české potravináře. Nutno dodat, že rozmachu nadnárodních obchodních řetězců pomohli

rovněž čeští spotřebitelé, kteří jsou dlouhodobě citliví na cenu potraviny a různé prodejní

akce, které jsou doménou právě velkoplošných prodejen.

S nástupem velkoplošných prodejen, které jsou často dceřinými společnostmi svých

zahraničních mateřských firem, stoupl i dovoz zahraničních potravin na náš trh. Tyto

potraviny byly a stále jsou levnější než mnohé potraviny produkované českými výrobci

a často jsou rovněž méně kvalitní. Proto je pozitivní zprávou, že v posledním roce výrazně

vzrostl zájem kontrolních orgánu (SZPI, Ministerstvo zemědělství ČR) kontrolovat tyto

dovozové potravin. A i díky několika potravinovým aférám, které provázely v posledním roce

především prodej potravin z Polska, se vyčleňuje stále větší skupina českých spotřebitelů

preferující kvalitní české potraviny, včetně potravin farmářských, jejichž prodej odbourává

prostřednický článek a umožňuje tak farmářům obdržet za svoji produkci vyšší cenu.

Hrozbou pro zemědělský sektor, která rovněž souvisí s globalizací, především pak členstvím

ČR v EU je růst byrokracie, který je především pro drobné zemědělce velkou zátěží.

Pozitivním krokem je však existence Antibyrokratické komise Ministerstva zemědělství,

jejímž cílem je aktivně a trvale přispívat k omezování nadbytečných byrokratických

povinností.

Vzhledem k náročnosti zemědělské prvovýroby na energie a pohonné hmoty, je zátěží pro

zemědělský sektor rovněž trvalý růst jejich cen.

Následující body uvádějí zajímavosti a překvapivé informace, k jejichž zjištění došlo

v průběhu zpracovávání SWOT analýzy zemědělského sektoru ČR:

ekologičtí zemědělní obhospodařují přibližně 11 % celkové výměry zemědělské půdy,

mezi lety 2000 – 2011 se snížily stavy v tuzemsku chované skotu o 15 %, drůbeže

o 31 % a prasat dokonce o více jak polovinu – potravinová nesoběstačnost ČR,


v roce 2012 obdržel český agrární sektor z Bruselu 31,3 mld. Kč,

průměrná mzda v zemědělském sektoru je 17 % nižší než průměrná mzda napříč

sektory a činila ve IV. čtvrtletí roku 2012 přibližně 22.550 Kč,

od roku 2000 ubylo v rámci zemědělského sektoru ČR 60.000 pracovních míst,

Antibyrokratická komice Ministerstva zemědělství řeší přibližně 100 nových

podnětů měsíčně.

Documents

· Web viewbedýnky – bedýnky jsou variantou prodeje čerstvé sezónní zeleniny a ovoce pro ty, kteří jej chtějí mít od lokálních českých pěstitelů a nikoli z pultů