MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Mezinárodní vztahy

Vztahy KLDR-Jižní Korea a KLDR-USA

prizmatem stimulus-response theory

Magisterská práce

Bc. Jan Blinka

Vedoucí práce: doc. PhDr. Zdeněk Kříž, Ph.D.

UČO: 257346

Obor: Mezinárodní vztahy

Imatrikulační ročník: 2011 Brno, 2013

[2]

Obsah Poděkování .............................................................................................................................................. 4

Poznámka k přepisu cizích jmen .............................................................................................................. 5

1. Úvod .................................................................................................................................................... 6

2. Teorie stimulus-response .................................................................................................................... 8

2.1 Waltz a Wendt ............................................................................................................................... 8

2.2 Podstata teorie stimulus-response ............................................................................................... 9

2.3 Vzorce kooperačního/konfrontačního chování ........................................................................... 10

2.4 Liberální a konzervativní pohled na teorii stimulus-response .................................................... 11

2.5 Strategie šikanování a strategie reciprocity ................................................................................ 13

2.6 Atributy efektivní strategie reciprocity ....................................................................................... 15

2.7 Použití teorie stimulus-response v akademickém výzkumu ....................................................... 17

2.8 Triangularita a teorie stimulus-response .................................................................................... 18

3. Hypotézy, výzkumné otázky .............................................................................................................. 20

3.1 Metody a vyhodnocení dat ......................................................................................................... 22

4. Změny po konci studené války, role USA na Korejském poloostrově ............................................... 26

5. Vztahy KLDR-Jižní Korea .................................................................................................................... 35

6. Vztahy KLDR-USA ............................................................................................................................... 48

7. Trilateralismus USA-KLDR-Jižní Korea ............................................................................................... 62

8. Číselné a grafické vyjádření kooperace/konfrontace ........................................................................ 67

9. Analýza dat, potvrzení či vyvrácení hypotéz ..................................................................................... 76

10. Závěr ................................................................................................................................................ 87

Přílohy .................................................................................................................................................... 90

1. Seznam událostí KLDR-Jižní Korea ................................................................................................. 90

2. Seznam událostí KLDR-USA ........................................................................................................... 92

3. Seznam událostí KLDR-USA-Jižní Korea ......................................................................................... 95

Zdroje .................................................................................................................................................... 98

Primární zdroje .................................................................................................................................. 98

Novinové články ................................................................................................................................ 99

Sekundární literatura ....................................................................................................................... 100

[3]

Prohlašuji, že jsem na této diplomové práci pracoval sám s využitím jen uvedené literatury a zdrojů.

………………………………………………………….

[4]

Poděkování

Děkuji doc. PhDr. Zdeňku Křížovi, Ph.D. za jeho vstřícný přístup při vedení diplomové práce a za cenné

rady, které mi při psaní udílel.

[5]

Poznámka k přepisu cizích jmen

Všechna korejská vlastní jména jsou kromě názvů hlavních měst psána v anglické transkripci.

V závorce je uveden český přepis, pokud je znám. Důvodem je sjednocení psaní těchto jmen podle

jednotné formy, za níž byla zvolena kvůli častější rozšířenosti v odborné literatuře anglická verze.

[6]

1. Úvod

Test raket dlouhého doletu, konfrontační rétorika, pak nabídka k jednání, podepsání smlouvy o

spolupráci, ale vzápětí testování nukleární nálože, vyhlášení válečného stavu, znovu bilaterální i

multilaterální negociace, následovaná zastavením jaderného programu. Pak opět zhoršení

vzájemných relací a ukončení diplomatických styků.

Takto by se dalo popsat chování Severní Koreje ke Korejské republice, Spojeným státům a

mezinárodnímu společenství jako celku od konce studené války až do současnosti – stálé střídání

kooperativního a konfrontačního chování. Jak na takové jednání mají ostatní aktéři reagovat? Jak

mají k Severní Koreji přistupovat? Mají na její nepřátelské impulzy zvyšující napětí odpovídat

konfrontačně, nebo mají „nastavit druhou tvář“ a reagovat kooperativně?

Podobné otázky si musí pokládat většina politiků, kteří do vztahů s Pchjongjangem vstupují.

Američané, Jihokorejci, Rusové, Japonci i další se jistě sami sebe ptají, zda mají s Korejskou lidově

demokratickou republikou (KLDR) jednat z pozice síly či zda mají přijít s pozitivními pobídkami.

Zatímco první jednání může vést k eskalaci napětí a vyhrocení situace, druhé může být viděno jako

projev slabosti, a následně zneužito.

Pomoci s odpověďmi na výše zmíněné otázky by jim mohla mimo jiné i tato diplomová práce, jejímž

tématem je studium vztahů mezi Severní Koreou, Spojenými státy a Jižní Koreou v období od konce

studené války do současnosti prizmatem teorie stimulus-response.

Přelom 80. a 90. let minulého století byl obdobím velkých změn v mezinárodním prostředí, v jehož

důsledku padlo bipolární rozdělení světa, změnily se aliance i skončila stará nepřátelství. Stranou

tohoto dění nezůstal ani východoasijský bezpečnostní komplex, jehož součástí je mimo jiné i Korejský

poloostrov tvořící svébytnou podjednotku v tomto systému. Skládá se ze dvou primárních hráčů,

jimiž jsou Jižní a Severní Korea, a z řady sekundárních aktérů, z nichž jsou nejvýznamnější Spojené

státy, které sehrály důležitou úlohu při rozdělení poloostrova i vzniku dvou korejských států, z nichž

jeden je jejich spojencem a druhý nepřítelem. Proměna mezinárodního prostředí po konci studené

války ovlivnila rozložení sil na Korejském poloostrově i vztahy primárních a sekundárních aktérů, mezi

nimiž se vytvořila dříve nevídaná konfrontačně-kooperační dynamika.

Předmětem studia této diplomové práce jsou vztahy mezi třemi nejvýznačnějšími aktéry na

Korejském poloostrově, jimiž jsou KLDR, Korejská republika a Spojené státy. Jejich relace jsou

zkoumány jak v dyadické, tak triadické formě, a to z hlediska růstu a poklesu kooperace/konfrontace.

Jako nejvhodnější teoretické východisko pro tento model byla zvolena teorie stimulus-response,

podle níž je pokles či růst kooperace/konfrontace ve vztazích mezi aktéry závislý na impulzech, na něž

[7]

svým jednáním reagují. Jinými slovy, tato teorie tvrdí, že jak se jeden hráč chová k druhému, tak ten

druhý odpovídá – na kooperativní podněty reaguje kooperativně, na konfrontační konfrontačně. Zda

je tento předpoklad pravdivý, může mít důležité implikace pro praktickou politiku. Pokud by se státy

v mezinárodních vztazích chovaly podle teorie stimulus-reponse, mohli by politici jednoduše změnit

své chování dle cílů, kterých chtějí dosáhnout – pokud by byla jejich cílem spolupráce, stačilo by přijít

s kooperativními impulzy a pobídkami, pokud by naopak chtěli vyvolat konflikt, nejsnazší cestou

k němu by byla konfrontace a zvyšování napětí.

Teorie stimulus-response však není jedinou možností, jak přistupovat ke změnám

konfrontace/kooperace mezi aktéry. Proti ní stojí strategie šikanování, která tvrdí, že státy mají

tendenci kooperativního chování svých oponentů zneužívat či naopak mohou být do spolupráce

„donuceni“ tvrdou a nekompromisní politikou. Na základě prvního teoretického východiska jednají

političtí liberálové, na základě druhého pak političtí konzervativci. Tato diplomová práce by měla

pomoci rozhodnout, jaké chování je v relacích Severní Korea-Spojené státy-Jižní Korea běžnější, a

tedy jaké z nich je vhodné uplatnit v budoucí politické praxi.

Cílem je tedy posoudit, zda jsou dyadické a triadické vztahy mezi studovanými aktéry vedeny

reciprocitou anebo šikanováním, a rozhodnout, zda teorie stimulus-response platí i pro jeden

z nejméně pravděpodobných případů, kterým je chování Severní Koreji vůči ostatním aktérům.

Diplomová práce se skládá ze tří hlavních částí: v první, teoretické části je nejprve představena teorie

stimulus-response a proti ní stojící strategie šikanování, následně jsou na základě těchto teoretických

východisek formulovány hypotézy a counter-hypotézy a jsou vyřčeny výzkumné otázky, nakonec je

zvolena nejvhodnější metoda k jejich zkoumání – data jsou z empirické materie roztříděny do

kategorií chování, k nimž je přisouzena bodová hodnota umožňující vytvořit konfrontačně-

kooperativní škálu. Ve druhé, narativní části jsou popsány jak dyadické vztahy mezi Jižní a Severní

Koreou a mezi Severní Koreou a Spojenými státy, tak triadické vztahy mezi všemi sledovanými aktéry.

Třetí část je pak částí analytickou, v níž jsou na empirickou materii aplikovány teoretické předpoklady

a získaná data jsou analyzována. Celou práci shrnuje závěr.

Po přečtení by měl čtenář být nejen seznámen s vývojem kooperace/konfrontace ve sledovaných

vztazích, měl by také být schopen rozhodnout, zda je pro dosažení cílů vhodnější uplatnit vůči

Pchjongjangu strategii reciprocity, anebo strategii šikanování. Tedy jestli je účelnější přistupovat

k němu podle liberálních či konzervativních zásad politiky.

[8]

2. Teorie stimulus-response

Existuje mnoho teorií, které se pokoušejí vysvětlit vznik konfliktů či spolupráce v mezinárodních

vztazích. Zatímco jedny hledají příčiny těchto fenoménů na úrovni jednotlivce a jeho psychiky, další

se zaměřují na studium rozhodovacích procesů, vnitropolitického zřízení či anarchické povahy

mezinárodního systému. Do poslední kategorie by spadala také teorie stimulus-response, neboli

teorie akce a reakce, jejímž prizmatem jsou nahlíženy vztahy Severní Koreje, Jižní Koreje a Spojených

států v této diplomové práci.

2.1 Waltz a Wendt

Teorie, které hledají vysvětlení příčin vzniku válek a spolupráce na úrovni mezinárodního systému, lze

rozdělit na dvě hlavní linie – waltzovskou a wendtovskou, jež sice vycházejí ze stejných premis, ale

vyvozují protikladné závěry. Podle obou autorů, Kennetha Waltze i Alexandra Wendta, je hlavní

charakteristikou mezinárodního systému nepřítomnost centrální, nadstátní autority, která by udávala

pravidla a zajišťovala harmonii mezi jednotkami systému – národními, suverénními státy. Ty jsou tak

odkázány samy na sebe při zajištění svých zájmů a potřeb. Jak tvrdí Kenneth Waltz společně s J. J.

Rousseauem, jelikož je každý stát soudcem vlastního jednání v mezinárodních vztazích, tak se za

jistých okolností nebude zdráhat použít vojenskou sílu, pokud si bude cenit naplnění vlastních cílů

více než míru. Kvůli absenci nadstátní autority, která by měla prostředky k vynucení mezinárodního

práva, a mohla tak zabránit konfliktům, jsou války nevyhnutelné. Anarchie mezi zeměmi je tedy

hlavním důvodem vzniku válek (Waltz 2001: 160 a 182).

Naopak Alexander Wendt odmítá názor, že anarchii jako takové lze přičítat vinu za vznik ozbrojených

konfliktů, anarchie je podle něj to, co si z ní každý udělá – je v ní skryt jak potenciál pro konfrontaci,

tak potenciál pro spolupráci. Podle Wendta nejsou neorealisty zdůrazňovaná svépomoc a mocenská

politika znaky anarchické struktury mezinárodního systému, ale jsou to důsledky působení

realistického pohledu na vytváření identit a procesů (Wendt 1992: 394-395). Wendt uznává, že

v hobbesovském přirozeném stavu, v němž se státy bez centrální autority nacházejí, je spolupráce

kvůli nedostatku důvěry složitá, avšak společně s akademiky, kteří se zabývali studiem tzv. vězňova

dilematu1, dochází k závěru, že egoistické chování, kdy jeden z aktérů zneužije dobré vůle ostatních,

je pro daný stát výhodné jen v krátkodobém horizontu a pokud se „hra“ hraje jen jednou.

Z dlouhodobého hlediska je však výhodnější spolupracovat - „hra“ se totiž opakuje v mnoha kolech, a

stát tak může být za své předchozí podvádění potrestán. Použitím tzv. tit-for-tat strategy (strategie

1 Michael Taylor a Robert Axelrod.

[9]

oko za oko) mohou i egoistické státy prolomit bariéru nedůvěry a ustavit mezi sebou kooperativní

instituce (Wendt 1992: 416).

Wendt tedy popisuje poněkud jiný přirozený stav než Waltz. Zatímco Waltz vychází z hobbesovské

války všech proti všem, Wendt chápe anarchii jako umožňující nejen konfrontaci, ale také spolupráci,

a to na základě pravidla „oko za oko“, neboli „jak se chováš ty ke mně, tak se budu chovat já k tobě“.

Kooperativními akcemi je postupně vytvářena mezi státy důvěra, která vede k prohloubení

spolupráce a nahrazení realistického pohledu na svět a mezinárodní vztahy více liberálními názory.

2.2 Podstata teorie stimulus-response

Podobnými slovy, jimiž byl popsán Wendtův pohled na anarchii, by se dala shrnout také podstata

teorie stimulus-response – její jádro totiž leží v recipročním chování jednotlivých aktérů. Hráči,

v případě mezinárodních vztahů státy, jednají s ohledem na podněty přicházející k nim z okolního

prostředí v duchu premisy „oko za oko, zub za zub“. Na kooperativní chování tedy odpovídají

kooperativně, na konfrontační naopak konfrontačně.

Základní rozbor teorie stimulus-response předkládá ve své knize o příčinách ozbrojených konfliktů

What Causes War? Greg Cashman, podrobněji ji pak rozebírá Russell J. Leng ve své práci „Interstate

crisis behavior, 1816-1980: realisms versus reciprocity“. Převážně z těchto dvou publikací vychází

popis teorie pro potřeby této diplomové práce. Nutno podotknout, že Cashmanova publikace je

učebnicí vzniku a průběhu konfliktů, citace, které jsou z ní přebírány, tedy nemusí vyjadřovat autorův

vlastní názor, ale mohou jím být pouze převzaty, aniž by se s nimi shodoval.

Jak uvádí Cashman, státy neexistují ve vakuu – v mezinárodním prostředí spolu interagují, dostávají

se do kontaktu s nestátními aktéry a podněty, které k nim z okolí přicházejí, ovlivňují do jisté míry

jejich následné akce. Jaká bude jejich povaha, závisí na charakteru vyslaných stimulů – na

kooperativní odpoví kooperativně, na konfrontační konfrontačně. A bude se tak dít u všech států bez

ohledu na jejich vnitropolitické zřízení, či osobní vlastnosti vůdců. Podle této teorie jsou totiž všechny

státy strukturálně stejné, a tedy se neliší ani v chování. Ke státům je přistupováno jako k tzv. black

boxes, černým skříňkám, do jejichž útrob se nedá nahlédnout. A není to ani nutné, jelikož se

předpokládá, že všechny státy odpovídají na dané podněty shodně (Cashman 2000: 161).

[10]

2.3 Vzorce kooperačního/konfrontačního chování

Teorie stimulus-response studuje jednání mezi státy v dyadických, tedy bilaterálních vztazích, kdy

jeden aktér reaguje na podněty vyslané druhým aktérem. Cashman popisuje čtyři vzorce chování,

které mohou mezi nimi vzniknout: 1) symetrické/reciproční chování: stát odpovídá přesně v duchu

„oko za oko“, jeho reakce se typem i rozsahem shodují s akcemi druhého státu, úroveň

konfliktu/kooperace zůstává tedy konstantní; 2) eskalační chování/soupeření: státy odpovídají na

přicházející podněty pokaždé odvážnějšími, nepřátelštějšími akcemi, jejich chování je tak stále

agresivnější a aktéři se záhy dostávají do eskalační spirály, která může vést až k vypuknutí války;

3) asymetrická eskalace: eskaluje pouze jeden ze států, zatímco druhý odpovídá recipročně;

4) deeskalace: oba státy reagují na chování toho druhého méně nepřátelskými a více kooperativními

akcemi, úroveň spolupráce v čase roste, zatímco míra konfliktu se snižuje, nastává tak deeskalační

spirála. I deeskalační chování může být buď symetrické nebo asymetrické, Cashman je však kvůli

zjednodušení nerozlišuje (Cashman 2000: 161-162).

Zásadní otázkou je, proč státy své konfliktní/kooperační chování mění a přecházejí z jednoho vzorce

do druhého. Leng a Goodsell vysvětlují fenomén změny symetrického chování na eskalační tím, že se

jeden z aktérů uchýlí k použití hrozby vojenskou. Cashman za vznikem stejného fenoménu vidí

chybné odhadnutí úrovně nepřátelství jednotlivými lídry, kteří reagují nepřiměřeně a nevědomky

eskalují, přestože jsou přesvědčeni o tom, že jednají recipročně (Cashman 2000: 162). Podle Bartose

a Wehra strany unilaterálně eskalují konflikt z důvodu deprivace oponentem, válečné kultury,

rozdílných hodnot a neslučitelných cílů či ze zdánlivé racionality – stát využije své vojenské převahy

k překonání protivníka. Deeskalace může nastat v případě úbytku solidarity veřejnosti s konfliktem,

úbytku zdrojů, změny politiky a politiků, či pokud stát již nevidí logiku v pokračování konfliktu (Bartos,

Wehr 2002: 99 a 114-115). Tímto zdůvodněním se však všichni autoři dostávají na jiné úrovně analýzy

vzniku konfliktů, čímž popírají jednu z premis teorie stimulus-response, která tvrdí, že státy jsou

„černé skříňky“, jež se budou chovat za všech okolností stejně. Také Cashman tento odklon ve

vysvětlení uznává (2000: 162), čímž implicitně přiznává, že na chování států působí také jiné vlivy než

pouze akce jeho oponenta, a tedy, že je mylné předpokládat, že všechny státy budou reagovat na

tentýž podnět stejně. Především je nutné zdůraznit Cashmanem prezentovaný názor, přikládající

význam jednotlivým vůdcům a jejich chybnému vnímání příchozích stimulů – v těchto případech je

eskalace závislá na konkrétních osobnostech, čímž se vysvětlení příčin vzniku konfliktů dostává na

úroveň jednotlivce. V sekci knihy „What Causes War?“ věnované psychologickým vysvětlením vzniku

válek Cashman uvádí, že ne všichni jedinci budou vnímat totožné podněty stejně, a tedy ani jejich

reakce na ně nemohou být shodné (Cashman 2000: 72). Důležité je právě ono vnímání – odpovědi

totiž budou determinovány na základě toho, jak jsou stimuly vnímány příjemcem. Pokud lídr kvůli

[11]

chybné percepci vyhodnotí podnět jako konfrontační, odpoví na něj nepřiměřeně nepřátelsky, a

konflikt tak eskaluje. Podobně však lze argumentovat i v případě deeskalace, jež může být dle výše

uvedeného zjištění Bartose a Wehra iniciována změnou politiky či politiků, čímž je opět potvrzena

důležitost roviny jednotlivců.

Zatímco pro popis chování států v rámci jednoho konfliktního/kooperačního vzorce je teorie

stimulus-response dostačující, pro vysvětlení přechodu z jednoho vzorce do druhého tomu tak není.

Chybí jí totiž explanační potenciál, který by objasnil důvody, proč stát své jednání mění a jako první

unilaterálně eskaluje či deeskaluje. V těchto případech pak musí být vysvětlení hledáno jinde –

například na vnitrostátní úrovni či na úrovni jednotlivců.

2.4 Liberální a konzervativní pohled na teorii stimulus-response

Přesto může mít teorie stimulus-response důležité implikace pro praktickou politiku. Pokud by se

totiž potvrdila pravdivost jejího základního předpokladu, že se státy chovají recipročně a na

kooperativní chování odpovídají kooperativně, zatímco na konfrontační konfrontačně, stačilo by

aktéru A zvolit takové jednání, které by přimělo aktéra B k požadované reakci. Předpokládejme, že by

hlavním cílem prvního státu bylo snížit úroveň napětí a zvýšit úroveň spolupráce – stačilo by tedy

chovat se v dyadickém vztahu kooperativně, což by samo o sobě mělo stačit k vyvolání pozitivní

odezvy druhého státu. S touto premisou teorie stimulus-response se ztotožňuje liberální pohled na

mezinárodní vztahy, podle něhož jsou všechny státy ze své podstaty kooperativní a mírumilovné

a k válkám se uchylují jen kvůli strachu z nepřátelských úmyslů ostatních. Pro liberály není důležité,

jaké je vnitrostátní zřízení jednotlivých zemí, všechny by podle nich odpovídaly na totožné stimuly

stejně. S tímto názorem nesouhlasí političtí konzervativci, podle nichž jsou demokratické státy ze své

podstaty zásadně odlišné od států komunistických či autoritativních. Jelikož se liší povahou, budou

mít i rozdílné cíle, a tedy se dá předpokládat, že jejich odpovědi na tytéž podněty budou odlišné. Lišit

se budou také ve vnímání snahy o spolupráci – zatímco pro demokratické země jsou kooperativní

akce projevem přátelských úmyslů, autoritativní režimy je vidí jako znaky slabosti, a proto na ně

budou odpovídat agresivně, budou se totiž snažit využít domnělé převahy nad protivníkem ve svůj

prospěch. Cashman uvádí příklad vztahu Spojených států a Sovětského svazu, v němž na americké

kooperativní chování odpovídala Moskva agresivními akcemi a požadované sovětské spolupráce bylo

dosaženo až v odpovědi na tvrdé a neústupné jednání Washingtonu. Podle politiků-konzervativců tak

premisy teorie stimulus-response platí pouze ve vztahu zemí se stejným vnitropolitickým zřízením

a pro úspěšné jednání demokracií s autoritativními režimy je vhodnější použít tzv. bullying strategy,

[12]

neboli strategii šikanování, která přiměje nekooperativní stát ke spolupráci z pozice síly (Cashman

2000: 163-164).

Liberální a konzervativní přístupy představují dva rozdílné pohledy nejen na teorii stimulus-response,

ale také na praktickou zahraniční politiku. Zastánci prvního z nich by v politické praxi věřili

v reciprocitu a spolupracovali by se všemi státy bez ohledu na jejich vnitropolitické zřízení – věřili by

v jejich dobré úmysly a snahu po mírových, kooperativních vztazích. Liberální země by byly těmi,

které by činily první kroky směrem ke spolupráci a k deeskalaci napětí. Zda by byly ve svém přístupu

úspěšné, by záviselo na univerzálnosti teorie stimulus-response. Zatímco političtí liberálové věří v její

všeobecnou platnost, konzervativci k ní přistupují zdrženlivě. Podle nich neplatí mezi státy, jež se ze

své vnitropolitické podstaty odlišují. Konzervativní politik by tak jednal dle zásad akce a reakce při

nakládání se zeměmi demokratickými, u nichž by očekával reciproční chování, avšak ve vztazích

s nedemokraciemi by uplatnil strategii šikanování, jelikož by se obával, že jeho podněty ke spolupráci

budou druhou stranou zneužity. Pokud je konzervativní přístup k teorii stimulus-response pravdivý,

měly by demokratické státy ve snaze přimět autoritářské režimy ke kooperaci používat vůči nim

tvrdého, nekompromisního přístupu a jednání z pozice síly, na nějž by nedemokracie odpověděly

požadovanou spoluprací. Důsledkem pro praktickou politiku by byl závěr, že vůči autoritářským

zemím je vhodné používat strategii šikanování.

O uplatnění konzervativních premis v zahraniční politice se snažil mimo jiné Ronald Reagan, který

pohlížel na mezinárodní vztahy jako na boj mezi demokraciemi a totalitarismem, jež spolu hrají hru

s nulovým součtem. Podle Reagana se Sovětskému svazu kvůli jeho „špatné“ podstatě, která byla

odlišná od „dobré“ povahy Spojených států, nedalo při vyjednávání věřit, a tak měla být vůči němu

přijata tvrdá a rozhodná vyjednávací taktika z pozice síly a odhodlání bránit vlastní zájmy třeba i

vojensky. (Leng 1984: 339).

Reaganovými postoji, jež byly v souladu se strategií šikanování, a soupeřením mezi liberálním a

konzervativním přístupem k teorii stimulus-response se ve své práci zabývá Russell Leng, který na

základě studia vztahů Spojených států a Sovětského svazu v průběhu tří mezinárodních krizí

(berlínské blokády v letech 1948-1949, berlínské krize z roku 1961 a kubánské raketové krize z roku

1962) nachází důkazy podporující liberální předpoklad reciprocity – Sověti odpovídali kooperativně

mnohem více na americké pobídky, nežli na hrozby. Vyvrací tím platnost Reaganova konzervativního

přístupu k Sovětskému svazu. Avšak Leng také uvádí, že Moskva nikdy nezačala spolupracovat před

tím, než Washington ukázal odhodlání bránit své zájmy. Nejefektivnější při dosahování svých cílů tedy

byly Spojené státy tehdy, když vůči SSSR uplatnily tzv. metodu cukru a biče („carrot and stick“), jež je

založena na kombinaci hrozeb a pozitivních pobídek (Leng 1984: 353).

[13]

2.5 Strategie šikanování a strategie reciprocity

Leng a Wheeler uvádí čtyři tzv. strategie ovlivňování (influence strategies), jež mohou státy uplatnit

vůči ostatním aktérům při dosahování vlastních cílů. Jsou to vlastně různé formy diplomacie, jejichž

cílem je prosazení národních zájmů nenásilnými prostředky. Stát se tak může v dyadických vztazích

chovat podle strategie šikanování (bullying strategy), strategie reciprocity (reciprocating strategy),

strategie appeasementu (appeasing strategy) či strategie pokus-omyl (trial-and-error strategy) (Leng,

Wheeler 1979: 656 a 658).

Jak bylo zmíněno výše, z liberalismu a neo-realismu vychází strategie reciprocity, respektive strategie

šikanování. Zatímco první z nich je v souladu s teorií stimulus-response, druhá její premisy popírá.

Jsou to tedy dvě protichůdná stanoviska, která, jak bylo již uvedeno, mohou mít dopady na

praktickou politiku. Jelikož jsou na jejich základě formulovány hypotézy a counter-hypotézy této

diplomové práce, je nutné se na ně podívat pozorněji; další dvě Lengem a Wheelerem zmíněné

strategie budou nastíněny pouze rámcově.

Strategie šikanování vychází z neo-realistického pohledu, které popisují mezinárodní systém jako

anarchické prostředí, v němž se hraje hra s nulovým součtem a platí v něm pravidlo „člověk člověku

vlkem“ – státy se musí mít stále na pozor před akcemi ostatních aktérů, kteří se chtějí obohatit na

jejich úkor. Pozitivní pobídky ke spolupráci a koncese jsou konzervativními politik chápány jako projev

slabosti a trestají se jejich zneužitím a přitvrzením akcí ze strany oponenta. Nejlepší cestou, jak jej

přinutit ke kooperaci, je pomocí síly, rozhodnosti a tvrdosti. Stát jednající podle strategie šikanování

tak bude na všechny oponentovy akce, které nedosahují očekávané úrovně spolupráce či nesplňují

všechny požadavky, odpovídat stále tvrdším jednáním a hrozbami či tresty (Leng, Wheeler 1979:

658).

Pro úspěšné uplatnění šikanování, je nutné, aby se stát projevil jako tvrdší a odhodlanější naplnit

všechny deklarované hrozby a tresty. Bez důvěryhodné demonstrace tohoto odhodlání nebude

protivník přesvědčen o aktuálnosti nebezpečí, které mu od druhého aktéra hrozí v případě

nespolupráce a nesplnění požadavků. Avšak problém nastane v případě, kdy se rozhodnou

uplatňovat proti sobě šikanování aktéři, kteří jsou si v míře odhodlání naplnit své hrozby rovni. Oba

zaujmou nekompromisní vyjednávací postoj, jenž bude v reakci na nespolupráci druhé strany stále

přitvrzován. Žádná ze stran nebude chtít ustoupit, jelikož by ztratila tvář a projevila se jako slabší. To

však povede k eskalaci napětí, které bude mít tendenci přerůst v otevřený vojenský konflikt, pokud

někdo svou strategii nezmění (Leng 1984: 340). Avšak čím vyšší jsou sázky, o něž se hraje, tím těžší je

[14]

chování změnit a vystoupit z eskalační spirály. Pokud jsou si tedy státy ve svém odhodlání hájit vlastní

zájmy a naplňovat hrozby rovny, není šikanování nejvhodnější způsob dosažení vytyčených cílů.

Strategie reciprocity2, jež je v souladu s premisami teorie stimulus-response, nabízí řešení, jak se

zatažení do eskalační spirály vyhnout, umožňuje totiž soupeřům přejít do fáze kooperace bez ztráty

tváře. Avšak neznamená to, že nebezpečí eskalace konfliktu v tomto případě neexistuje – aktéři totiž

odpovídají recipročně jak na kooperativní, tak na konfrontační podněty, které k nim z okolí přichází.

Záleží tedy na jejich oponentovi, jestli bude napětí ve vzájemných vztazích eskalovat či deeskalovat.

Hráč, který jedná podle reciproční logiky, by měl začít „hru“ pozitivní pobídkou ke spolupráci a

následně přizpůsobit své chování podnětům oponenta. Tento typ hry nazývá Axelrod strategií „oko za

oko“ (tit-for-tat strategy). Podle Lenga však v reálu nezačínají mezistátní interakce kooperativní

pobídkou, ale naopak demonstrací odhodlání a pevného postoje, které jsou kombinovány s nabídkou

k usmíření. Tento postup je nazýván metodou cukru a biče (carrot-and-stick) a na rozdíl od čisté

reciprocity považuje určitou míru tvrdého postoje za nutnou. Stát totiž musí ukázat, že je odhodlán

bránit své vitální zájmy v případě potřeby silou, avšak je připraven se svým oponentem jednat a míru

spolupráce zvýšit (Leng 2004: 59).

Výhodou reciprocity je její předvídatelnost – každý z aktérů může odhadnout reakci svého oponenta

podle povahy vlastního jednání. Kromě předvídatelnosti je druhým znakem reciprocity rovnocennost

– aby reciprocita fungovala, musí být akce jednotlivých hráčů rozsahem benefitů či hrozeb zhruba

stejné. Robert O. Keohane definuje reciprocitu jako „výměnu zhruba rovnocenných hodnot, v níž jsou

akce každé strany závislé na předešlých akcích ostatních, a to tak, že na dobré odpovídají dobrým a

na zlé zlým“ (Keohane 1986: 6-8).

Výměny v rámci jednoho kola hry mohou probíhat simultánně, nebo následně, přičemž první

z případů je vzácnější – málo kdy se stane, že na sebe strany reagují v reálném čase. Simultánní

výměna je však vhodná pro aktéry, kteří zastávají názory blízké konzervatismu a mají strach

z exploatace ostatními. Tento druh reciprocity jim může pomoci překonat nedůvěru a ustavit

kooperaci, rostoucí s každým kolem hry. Následná reciprocita, při níž na sebe akce a reakce navazují

s časovým odstupem, vytváří mezi aktéry jakýsi dluh, který není vlastně nikdy splacen – s každým

kolem výměny totiž vzniká dluh nový, což klade mnohem větší nároky na vzájemnou důvěru. Vzniklé

vztahy jsou však pevnější a spolupráce efektivnější (Keohane 1986: 21-22).

2 Ze strategie reciprocity vychází koncept GRIT (Graduated Reciprocation in Tension-reduction) Charlese E. Osgooda, jehož cílem bylo snížit studenoválečné napětí mezi supervelmocemi pomocí kroků na budování důvěry a snížení závodů ve zbrojení (Leng, Wheeler 1979: 660-661).

[15]

Třetí strategií ovlivňování je appeasement, který je opakem šikanování – aktér, jednající podle ní,

bude na nekooperativní chování svého oponenta odpovídat stále dalšími pozitivními pobídkami, jimiž

se bude snažit přimět druhou stranu ke spolupráci a k přijetí smířlivého postoje. Logickým

odůvodněním tohoto postupu je názor, že požadavky soupeře jsou konečné a mohou být uspokojeny

kompromisem. Nejvhodnějším příkladem použití této strategie v praxi je Mnichovská dohoda z roku

1938 (Leng, Wheeler 1979: 661).

Podle strategie pokusu a omylu má být stát flexibilní a přizpůsobovat své chování podle toho, jak na

něj odpovídá druhá strana – jednání vedoucí k pozitivním reakcím má být opakováno, naopak to,

které není tak úspěšné, či vyvolává negativní odpovědi, má být zavrhnuto. Státy tedy vstupují do

vzájemných interakcí bez předpokladů o nejvhodnější strategii a vybírají si ji až na základě stimulů od

svého protivníka (Leng, Wheeler 1979: 662).

Jaká z těchto čtyř strategií ovlivňování je však nejefektivnější? Šikanování a appeasement vidí Leng a

Wheeler jako extrémní strategie, jejichž úspěšnost je diskutabilní – appeasement zamezí válce jen za

cenu diplomatické porážky a pravděpodobnost války se mnohonásobně zvyšuje, pokud jedna, či obě

strany sporu uplatní strategii šikanování. Nejvhodnější je podle nich reciprocita, která umožňuje i

v průběhu krize deklarovat snahu po nalezení kooperativního řešení a vyhnutí se války bez ztráty

tváře, a jež je také jako jediná účinná proti šikanování (Leng, Wheeler 1979: 664-666). Avšak, jak

vyplývá z pozdější Lengovy studie, větší účinek než samotné pozitivní pobídky ke spolupráci má

metoda cukru a biče, která kombinuje koncese s deklarací odhodlaného postupu bránit vlastní zájmy.

Stát, reagující na šikanování, dá nejprve najevo tvrdost, jež podpoří věrohodnost jeho hrozeb

v případě nespolupráce, a následně nabídne svému oponentovi pozitivní pobídky (Leng 1984: 353).

2.6 Atributy efektivní strategie reciprocity

Čím to, že je reciprocita tak úspěšná i při jejím uplatnění proti šikanování? Axelrod uvádí čtyři důvody

efektivity jeho tit-for-tat strategy: 1) hráč, který podle ní jedná, deklaruje ochotu spolupracovat tím,

že otevírá hru pozitivní pobídkou, a nikdy neuteče z vzorce recipročního chování jako první; 2) není

zneužitelná, jelikož hráč okamžitě odpoví na konfliktní jednání protistrany či na její snahu zneužít

kooperativní koncese změnou chování; 3) je odpouštějící, protože na stimuly ke spolupráci reaguje ve

stejném duchu nehledě na to, co se stalo mezi aktéry v minulosti; a 4) je jasná a rozpoznatelná –

aktér může lehce určit, zda protistrana jedná podle zásad reciprocity na základě jejích odpovědí na

vlastní chování. Reciprocita v Lengově chápání má všechny tyto znaky kromě prvního – nepovažuje za

nutné otevírat relaci kooperativní pobídkou, jelikož to neodpovídá realitě. V praxi je relace zahájena

[16]

stranou, která chce změnit statut quo, na což je jí odpovězeno tvrdým odmítnutím, až po něm

následuje jedna či dvě pobídky ke kooperaci, které mají za cíl prolomit eskalaci konfliktu (Leng 2009:

165-166).

Avšak kdy demonstrují státy ochotu vystoupit z eskalační spirály a začít spolupracovat? Tento krok

souvisí s tím, zda je politickým vůdcům bližší tvrdý postoj nebo pozitivní pobídky, jinými slovy jestli

jednají spíše metodou „cukru“ nebo „biče“. První možností je chovat se podle Axelrodovy strategie

tit-for-tat a učinit nabídku na spolupráci co nejdřív to bude možné, aktér se tak bude snažit vyřešit

spornou situaci dřív, než se vymkne z rukou. Druhou možností je jednat podle Lengova vnímání

reciprocity a zahájit hru demonstrací tvrdého postoje, na nějž naváží jedna či dvě bezpodmínečné

pozitivní pobídky. Tento postup je považován za nejefektivnější vyjednávací strategii vůbec. Třetí

možností je přijmout striktní strategii oko za oko, v níž aktér nenabízí žádné pobídky ke spolupráci,

reaguje pouze na stimuly od svého oponenta. Dosažení kooperace tak závisí na iniciativě druhé

strany, pokud ta však zaujme stejně nekompromisní postoj, státy zůstanou chyceny ve spirále

eskalace (Leng 2009: 166-168).

Podobně jako načasování lze rozdělit i míru iniciativy ke spolupráci. Nejkooperativněji se projeví hráč,

který nejprve nabídne druhé straně unilaterální koncese bez jakýchkoli donucovacích akcí, a pak se

vrátí k chování podle zásad teorie stimulus-response. Problém tohoto přístupu je, že může být

druhou stranou považován za projev slabosti, může být zneužit a místo kooperativní reakce na něj

může být odpovězeno konfrontačně. Opatrněji jednající stát přijme metodu cukru a biče – na

konfrontační podněty svého oponenta odpoví ve stejném duchu, čímž projeví rozhodnost bránit své

zájmy, avšak zároveň učiní pobídky k jednání, ukazuje tak cestu k eventuálnímu vyřešení krize. Třetí

možností je reagovat na negativní stimuly rozhodným a tvrdým postojem, avšak s nižší mírou

nepřátelství. Strana tak projeví snahu po zastavení eskalace konfliktu, ale nenabídne její řešení (Leng

2009: 168).

Jak Leng uvádí, empirická pozorování favorizují metodu cukru a biče nad čistě kooperativním

jednáním. Státy projevují největší ochotu ke spolupráci až po té, co dají druhé straně najevo

odhodlání bránit své zájmy. Podobně také pozitivní koncese doplňují rozhodnou odpovědí na

konfliktní jednání oponentů. Aktéři se totiž chtějí vyhnout zneužití jejich kooperativních pobídek a

nechtějí být považováni za slabé (Leng 2009: 169).

[17]

2.7 Použití teorie stimulus-response v akademickém výzkumu

Russel Leng společně s Hughem Wheelerem přispěl svými výzkumy nemalou měrou k vyvrácení víry

v platnost konzervativní strategie šikanování a na několika studiích dokládá, že reciprocita je pro

mediaci krizí a snižování napětí efektivnější. Zatímco šikanování vede státy do spirály eskalace,

reciprocita jim dovoluje přejít do fáze spolupráce bez ztráty tváře.

Kromě Lenga se teorií stimulus-response ve svém akademickém bádání zabývali také další autoři,

jejichž výčet podává Cashman ve své knize „What Causes War?“.

Jelikož se teorie stimulus-response primárně zaměřuje na vztahy mezi dvěma aktéry, byla nejčastěji

používána v průběhu studené války k vysvětlení supervelmocenských relací3, či k objasnění vztahů

mezi západním a východním blokem4, avšak autoři jí aplikují také na různé válečné dyadické

konflikty5 i na arabsko-izraelský konflikt.6 Všichni Cashmanem zmiňovaní autoři docházejí ke zjištění,

která podporují premisu teorie stimulus-response – „kooperace produkuje kooperaci, konfrontace

konfrontaci“, a to bez ohledu na vnitropolitické zřízení, čímž favorizují liberální hypotézu nad

konzervativní. Například Goldstein a Freeman docházejí k závěru, že akce Sovětského svazu,

Spojených států a Čínské lidové republiky jsou vůči sobě navzájem skoro vždy reciproční, přičemž

žádná ze supervelmocí nezneužívala kooperativního chování ostatních. Podobně významné jsou

závěry studie vztahů mezi blízkovýchodními zeměmi, kterou provedla trojice autorů Wilkenfeld,

Lussier a Tahtinen7. Zaměřovali se v ní na zjištění, zda chování státu navenek více ovlivňují akce

ostatních aktérů vůči němu, či zda jsou důležitější vnitrostátní faktory, jako například teorie obětního

beránka či byrokratické procesy. Autoři došli k závěru, jenž je v souladu s teorií stimulus-response –

rozhodující jsou podle nich akce ostatních, na něž daný stát odpovídá recipročně. Všechny zmíněné

studie tedy dávají na základě empirických výzkumů za pravdu liberálnímu, nikoli konzervativnímu

přístupu k mezinárodní politice (Cashman 2000: 165-168). Chtějí-li tedy státy dosáhnout

v bilaterálních vztazích s ostatními spolupráce, měly by sami začít s kooperativním jednáním, ostatní

aktéři přijmou tento vzorec a začnou také spolupracovat.

3 Vztahy mezi USA a SSSR se zabývali Jan Triska a David Finley, nebo Ole Holsti. Vztahy mezi SSSR a Čínskou lidovou republikou studoval např. Frank Mogdis a Goldstein a Freeman zkoumali reciprocitu mezi všemi stranami velmocenského trojúhelníku SSSR-USA-ČLR. 4 Tuto problematiku řešili mimo jiné William Gamson a Andre Modigliani. 5 Leng a Goodsell se zabývali studiem pěti bilaterálních konfliktů mezi léty 1864 a 1962. 6 Arabsko-izraelský konflikt studovali např. Jeffrey Milstein, J. M. McCormick nebo trojice autorů Wilkenfeld, Lussier a Tahtinen. 7 Ve své práci „Conflict Interactions in the Middle East, 1949-1967“ studovali vztahy mezi Egyptem, Irákem, Izraelem, Jordánskem, Libanonem a Sýrií v letech 1949 a 1967.

[18]

Avšak co když je stát tím, proti němuž je strategie šikanování uplatňována? Jak vyplývá z výzkumu

Lenga a Wheelera, používání této strategie vede pouze k eskalaci konfliktu a snaha odpovídat na ni

ve stejném duchu zvyšuje nebezpečí vypuknutí války. Nejlepší reakcí na šikanování je podle autorů

přidržení se kooperační taktiky, díky níž může konflikt deeskalovat a státy se mohou dostat ze spirály

konfrontace do spirály spolupráce (Cashman 2000: 169).

2.8 Triangularita a teorie stimulus-response

Jak bylo zmíněno výše, tradičně je teorie stimulus-response aplikována na bilaterální vztahy. A pokud

je analyzováno více států zároveň, sledují se mezi nimi dyadické interakce. Avšak postupem času si

autoři uvědomili limity tohoto přístupu a začali reciprocity aplikovat na triangulární vztahy mezi státy.

Například Goldstein a Freeman studovali supervelmocenský triangl Spojené státy, Sovětský svaz a

Čínská lidová republika a došli k závěru, že pouze interakce mezi posledními dvěma vykazují prvky

triangularity. Sovětsko-čínské vzájemné chování má podle jejich zjištění tendenci být ovlivňováno

akcemi vůči Spojeným státům či jimi produkované. Důsledkem je to, že se Peking a Moskva na jednu

stranu navzájem trestají za spolupráci s Washingtonem, na druhou stranu se odměňují, pokud je

proti Spojeným státům někdo z nich nepřátelský (Goldstein, Freeman 1991: 25 a 29).

Proč je však důležité se na vztahy dívat z triangulární perspektivy? Především proto, že dyadické

vztahy se nedějí ve vakuu a vstupují do nich další aktéři, kteří mohou svými akcemi ovlivňovat reakce

ostatních zúčastněných, což se děje především v regionálních konfliktech.

Woo Seong-ji definuje triádu, nebo také trojúhelník, jako „blízký a vzájemně závislý vztah tří států,

jehož existence vytváří sérii pobídek a omezení pro kooperativní, respektive pro konfliktní chování

mezi těmito státy.“ Povaha vztahu dvou aktérů v triádě ovlivňuje další existující dyády a zároveň je

jimi zpětně ovlivňována, státy se tak dostávají do vzájemné provázanosti – akce jednoho z nich mají

přímý dopad na zbývající členy systému, což je důležité především pro formování pocitu bezpečnosti

každého aktéra (Woo 2003: 50-51).

Goldstein a Pevehouse triangulární vztahy popisují na příkladu bosenského konfliktu. Do tohoto

regionálního bilaterálního sporu mezi srbskými silami a bosenskou vládou začalo zasahovat

mezinárodní společenství jako externí mocnost, jež se svým jednáním snažilo usměrnit vzájemné

interakce válčících stran. Triangulární vztah nastane, pokud regionální hráč změní své chování vůči

svému oponentovi na základě podnětu externího aktéra, přičemž vyvolaná změna může reagovat na

[19]

externí stimuly recipročně či inverzně8. Pokud stát odpovídá v souladu s reciproční triangularitou,

zvýší v reakci na kooperativní externí podnět spolupráci se sousedem, avšak jestliže jedná podle

inverzní triangularity, bude spolupracovat jen na základě konfrontačního jednání externí mocnosti.

Chování externího aktéra je tedy determinováno akcemi regionálního hráče vůči svému oponentovi

(Goldstein, Pevehouse 1997: 515-516).

Mezi stranami triády mohou podle Dittmera vzniknout tři vzorce vztahů: 1) tzv. ménage à trois,

neboli rovnovážná trojice, v níž existují symetrické vztahy mezi všemi aktéry; 2) romantický

trojúhelník, v němž má centrální hráč dobré vztahy s ostatníma dvěma, zatímco mezi nimi existuje

nepřátelství; a 3) stabilní manželství, jež je charakterizováno přátelstvím dvou aktérů a jejich

oboustranným nepřátelstvím k poslednímu článku triády. (Dittmer 1981: 489-490). Jaký vzorec

vztahů se mezi státy ustálí, záleží na tom, zda aktéři sdílí stejnou ideologii a zda je k sobě pojí smluvní

závazky. Podle empirických pozorování měla trojice SSSR-USA-ČLR snahu tíhnout k poslední variantě

tripolarity. Existence nedůvěry, jež je podle Dittmera endemická anarchickému mezinárodnímu

systému, a nebezpečí vzájemného nukleárního zničení zabránily vzniku kooperaci podporujících

pobídek, jež by ustavily rovnováhu mezi všemi stranami strategického trojúhelníku (Dittmer 1981:

512-513).

Výše popsaný koncept triangularity je možné použít pro teoretické vysvětlení regionálních sporů, do

nichž kromě dvou lokálních států zasahuje také třetí externí aktér. Těmito charakteristikami disponují

mimo jiné i vztahy mezi Severní Koreou, Jižní Koreou a Spojenými státy. Dva korejské státy mezi

sebou vedou letité spory, v nichž hraje klíčovou roli Washington. Proč je tomu tak a jaká je vlastně

pozice Spojených států vzhledem k Severní a Jižní Koreji bude objasněno v dalších kapitolách.

Výzkumem triangularity ve východní Asii se zabývá mimo jiné Woo Seong-ji, který identifikuje

v daném regionu dva tradiční trojúhelníky, které spolu v průběhu studené války soupeřily (Soul-

Tokio-Washington a Pchjongjang-Peking-Moskva) a čtyři nově vzniklé triangly, mezi nimiž je i ten,

který je předmětem této diplomové práce (Woo 2003: 59).

8 Jako inverzní nazývají Goldstein a Pevehouse takové akce, které spadají pod strategii šikanování. Jejich podstatou je zneužívání kooperativního chování oponenta a spolupráce v reakci na jeho konfliktní jednání.

[20]

3. Hypotézy, výzkumné otázky

Výše bylo ukázáno, že proti sobě stojí dva pohledy na teorii stimulus-response, která ve své podstatě

uvádí, že aktéři determinují své chování na základě podnětů, které k nim přicházejí zvenčí.

Liberalismus a z něj vycházející strategie reciprocity podporují názor, podle něhož státy mají tendenci

odpovídat na kooperativní stimuly kooperativně, a na konfrontační naopak konfrontačně. Proti tomu

však stojí konzervativní pohled a strategie šikanování, které reciproční chování států odmítají

a nahrazují jej tzv. inverzní odpovědí – aktér tíhne ke zneužívání kooperativních pobídek oponenta,

zatímco kooperativně reaguje na jeho tvrdé a nekompromisní jednání.

Tyto vzorce chování lze sledovat nejen v dyadických, ale také v triadických vztazích, které jsou

formovány mezi dvěma regionálními aktéry a externí mocností, což je případ také relací mezi Severní

Koreou, Jižní Koreou a Spojenými státy. Washington zasahuje do dění na Korejském poloostrově jako

vnější hráč, jenž má zájem na zabránění vzniku otevřeného konfliktu mezi Pchjongjangem a Soulem

a zvýšení jejich spolupráce, a to z důvodu nastolení/zachování stability v regionu.

Na základě těchto teoretických předpokladů lze formulovat několik hypotéz a counter-hypotéz, a to

jak pro dyadické, tak pro triadické vztahy mezi zmíněnými aktéry, jež budou v této diplomové práci

ověřovány, respektive vyvracovány. Hypotézy vycházejí z předpokladů reciprocity, counter-hypotézy

odrážejí proti ní stojící strategii šikanování.

Ze tří Dittmerem definovaných vzorců vztahů lze systém KLDR, ROK a USA popsat jako stabilní

manželství – Jižní Koreu a Spojené státy pojí dlouholeté spojenectví a smluvní závazky, které jsou ve

velké míře zaměřeny proti severokorejské hrozbě. Pchjongjang je v této triádě hráčem, jehož pojí

nepřátelství s jejími zbývajícími členy. Důvody pro vznik tohoto vztahového vzorce budou uvedeny

v dalších kapitolách.

Jelikož jsou Spojené státy a Jižní Korea spojenci, nejsou vztahy mezi nimi sledovány. Tato diplomová

práce se zaměřuje pouze na relace mezi nepřáteli, což znamená KLDR vs. USA a KLDR vs. Jižní Korea, a

to jak v jejich dyadické, tak v triadické podobě. Pro dyadické vztahy jsou formulovány tyto hypotézy:

H1: Na kooperativní chování Spojených států bude Severní Korea odpovídat kooperativně.

H2: Na konfrontační chování Spojených států bude Severní Korea odpovídat konfrontačně.

H3: Na kooperativní chování Jižní Koreje bude Severní Korea odpovídat kooperativně.

H4: Na konfrontační chování Jižní Koreje bude Severní Korea odpovídat konfrontačně.

Triadické vztahy vycházejí z předpokladu, že Washington je vnějším aktérem, jehož cílem je ovlivnit

relace mezi zbývajícími hráči tak, aby na Korejském poloostrově nepropukl otevřený konflikt a byla

[21]

zachována regionální stabilita. Spojené státy mají zájem na tom, aby relace mezi korejskými zeměmi

přešly z konfrontace do kooperace, a tomuto účelu podřizují své chování vůči Pchjongjangu. V triádě

jsou tedy akce USA vůči KLDR determinovány předešlým severokorejským jednáním směřovaným

k Jižní Koreji. Z toho lze vyvodit následující hypotézy:

H5: Na kooperativní chování Severní Koreje směrem k Jižní Koreji odpoví Spojené státy

kooperativně.

H6: Na konfrontační chování Severní Koreje směrem k Jižní Koreji odpoví Spojené státy

konfrontačně.

Opakem reciprocity je šikanování, jehož podstata spočívá v tom, že aktéři kooperaci zneužívají a

odpovídají na ni konfrontačně, či naopak se nechají konfrontačním chováním svého oponenta

přinutit ke spolupráci. Pro dyadické vztahy lze na základě tohoto předpokladu formulovat čtyři

counter-hypotézy:

CH1: Severní Korea bude na kooperativní chování Spojených států odpovídat konfrontačně.

CH2: Severní Korea bude na kooperativní chování Jižní Koreje odpovídat konfrontačně.

CH3: Severní Korea bude na konfrontační chování Spojených států odpovídat kooperativně.

CH4: Severní Korea bude na konfrontační chování Jižní Koreje odpovídat kooperativně.

Ze strategie šikanování je možné vyvodit také counter-hypotézy odrážející triadické vztahy:

CH5: Na kooperativní chování Spojených států vůči Severní Koreji odpoví Severní Korea

konfrontačně směrem k Jižní Koreji.

CH6: Na konfrontační chování Spojených států vůči Severní Koreji odpoví Severní Korea

kooperačně směrem k Jižní Koreji.

Proti sobě tak stojí dvě série tezí, z nichž jedna reprezentuje strategii reciprocity, druhá strategii

šikanování. Cílem této diplomové práce je pomocí potvrzení či vyvrácení hypotéz rozhodnout, která

z nich platí a která nikoliv. Otázkou tedy je, jaká z těchto strategií lépe popisuje vztahy mezi Severní

Koreou, Jižní Koreou a Spojenými státy? Pokud by se potvrdila platnost reciprocity, znamenalo by to,

že hráči mají tendenci odpovídat na podněty svého oponenta ve stejném duchu. Implikací pro

praktickou politiku by bylo, že stát, jehož cílem je zvýšení spolupráce s ostatními, musí přijít

s kooperativními pobídkami. Avšak jestliže by došlo k vyvrácení teorie stimulus-response a potvrzení

strategie šikanování, měl by aktér pro dosažení vlastních cílů zastávat tzv. hard-line policy vedenou

z pozice síly.

[22]

Další výzkumné otázky souvisí s rolí Spojených států na Korejském poloostrově – je možné ve vztazích

USA-KLDR-Jižní Korea sledovat projevy triangulárního řetězení, neboli jsou akce Spojených států vůči

Severní Koreji determinovány severokorejským chováním směrem k Jižní Koreji? Pokud bude odpověď

záporná, je snaha Spojených států ovlivnit svými akcemi dění na Korejském poloostrově zbytečná. Ať

již je působení Washingtonu na Severní Koreu určováno liberálními či neo-realistickými předpoklady,

nesetkává se s požadovanou odpovědí, jelikož se jím nenechá Pchjongjang ve svých na Soul

zaměřených akcích nijak ovlivňovat. Ve sledovaném triadickém systému by tedy neexistovalo žádné

triangulární řetězení, mezi aktéry by fungovaly pouze dyadické vztahy. Avšak pokud by byla odpověď

kladná, prokázalo by se, že Spojené státy mohou svým jednáním usměrňovat severokorejské chování

vůči Jižní Koreji. Jaká by povaha tohoto amerického působení měla být, by záviselo na odpovědi na

první výzkumnou otázku – tzv. soft-line policy v případě existence reciprocity a hard-line policy při

potvrzení platnosti strategie šikanování.

3.1 Metody a vyhodnocení dat

Při návrhu metodologie výzkumu, sběru a vyhodnocení dat vychází tato diplomová práce ze studií,

které se již tématem teorie stimulus-response a triangularity zabývaly. Různé metody použité jinými

výzkumníky byly zkoumány a postupně zjednodušovány a kombinovány tak, aby vyhovovaly pro

potřeby této diplomové práce.

Teorie stimulus-response, jež byla definována výše, je aplikována na triádu Severní Korea, Jižní Korea

a Spojené státy, v níž jsou zkoumány dyadické i triadické vztahy v období od konce studené války do

současnosti. Odůvodnění, proč jsou sledování zrovna tito aktéři v takto vymezeném časovém rámci,

bude podáno v následujících kapitolách. Lze však prohlásit, že jedním z předpokladů, na jehož základě

byl předmět studia zvolen, byla snaha potvrdit či vyvrátit platnost teorie stimulus-response na

jednom z tzv. nejméně pravděpodobných případů, a tak rozhodnout o její platnosti i pro méně

extrémní situace.

Popis metodologie pro aplikaci teorie stimulus-response na empirickou materii podává učebnicovým

způsobem Cashman v knize „What Causes War?“, avšak zmiňují ji mimo jiné i Goldstein9 a Leng,10

kteří se reciprocitou ve svých výzkumech dlouhodobě zabývali.

9 Studie „Reciprocity in Superpower Relations: An Empirical Analysis“; „U.S.-Soviet-Chinese Relations: Routine, Reciprocity, or Rational Expectations?“ či „Reciprocity, Bullying, and International Cooperation: Time-series Analysis of the Bosnia Conflict“. 10 Studie „Reagan and the Russians: Crisis Bargaining Beliefs and the Historical Record“ nebo „Reciprocating Influence Strategies in Interstate Crisis Bargaining“.

[23]

Nejprve je nutné určit, na základě jakých empirických dat bude teorie testována. Goldstein

a Freeman uvádějí, že reciprocitu lze sledovat na vojenských výdajích nebo na událostech. V prvním

případě akademici zkoumají, zda výdaje na vojenství určité země klesají či stoupají v důsledku

nárůstu, respektive poklesu výdajů jeho protivníka. Zaměřují se tedy na změny rozpočtů a nákupů

jednotlivých armádních odvětví a pozorují jejich vývoj v čase. Druhou možností, která je mezi

výzkumníky rozšířenější, je zkoumat reciprocitu na sériích událostí. Vědec si vybere konkrétní období,

v němž studuje jednotlivé akce dyády států vůči sobě navzájem a pokouší se mezi nimi najít

reciproční chování nebo naopak šikanování (Goldstein Freeman 1991: 18-19). Interakce daných zemí

je nutné studovat systematicky a důkladně, Cashman (2000: 164) tak doporučuje činit dle rozsahu

sledovaného období na týdenní či dokonce na denní bázi. Většina autorů, jejichž studie jsou

zmiňovány v teoretické části této diplomové práce, používá pro generování odpovídajících událostí

různé databáze – např. WEIS (World Events Interaction Survey),11 KEDS (Kansas Event Data System)12

a COPDAB (Conflict and Peace Data Bank).13 Data jsou často získávána také z databází novinových

článků významných zpravodajských agentur (např. Reuters), jejichž obsah je pomocí klíčových slov

kódován a přepisován na jednotlivé akce a protiakce podle schématu „kdo udělal komu co“

(Goldstein, Pevehouse 1997: 519).

Jakmile jsou shromážděna potřebná empirická data, je nutné umístit je na škálu, podle níž bude

možné určit míru konfrontace, resp. kooperace u jednotlivých akcí. Jak širokou a detailní stupnici si

výzkumník zvolí, je pouze na něm – např. Cashman (2000: 165) uvádí devítibodovou škálu jdoucí od

nejkooperativnějších (bod 1) k nejkonfliktnějším (bod 9); Goldstein (1991: 200) srovnává COPDAB

stupnici o rozsahu od +92 do -102 se škálou WEIS (od +6 do -6), k nimž přiřazuje konkrétní

konfrontačně-kooperační kategorie,14 a do nich pak rozděluje jednotlivé akce a protiakce.

Takto selektovaná data mohou být díky přiřazené číselné hodnotě zaneseny do grafu či tabulky, které

graficky znázorní vývoj konfrontace a kooperace pro danou dyádu ve sledovaném časovém období.

Nutno podotknout, že do jednoho grafu se zanášejí vždy akce i protiakce – tedy nejen ty vedené

státem A vůči státu B, ale také obráceně. Na základě toho lze rozhodnout, zda mezi aktéry existuje

reciprocita, šikanování, či zda není potvrzen ani jeden z uvedených vzorců chování.

11 Goldstein, Freeman: „U.S.-Soviet-Chinese Relations: Routine, Reciprocity, or Rational Expectations?“ 12 Goldstein, Pevehouse: „Reciprocity, Bullying, and International Cooperation: Time-series Analysis of the Bosnia Conflict“. 13 Goldstein: „Reciprocity in Superpower Relations: An Empirical Analysis“. 14 Například kategorie na škále COPDAB od nejvíce kooperativních k nejkonfliktnějším jsou podepisování dohod, ekonomická a vojenská spolupráce, reciproční politické či ekonomické návštěvy, výměna kulturních delegací, neutrální vztahy, slovní napadání, ekonomické nebo diplomatické sankce, mobilizace vojenských sil a válka.

[24]

Goldstein (1991: 197-198) rozebírá několik problémů, které se u tohoto typu výzkumu mohou

objevit. Nejdůležitější z nich jsou problémy s daty: ta mohou být nedůvěryhodná, mohou být

vybírána, kódována a přiřazována do jednotlivých kategorií subjektivně (což hrozí i této diplomové

práci), či mohou být ze své podstaty zatížena subjektivitou a předsudky. Aby se vyhnul těmto

problémům, musí výzkumník především kombinovat data z jednotlivých zdrojů (např. používat

několik databází událostí).

Výše uvedený metodologický postup byl pro potřeby této diplomové práce upraven. Předně se pro

shromažďování empirických dat nepoužívá žádné databáze událostí či novinových článků. Data jsou

získávány ze studia primárních a sekundárních pramenů, jež se zabývají popisem vztahů mezi

Spojenými státy, Severní Koreou a Jižní Koreou v období od konce studené války do současnosti. Jako

hlavní prameny byly voleny politiky jednotlivých států, vyjádření jejich představitelů, oficiální

dokumenty a studie, novinové články, články ze zpravodajských agentur, tisková prohlášení,

historicko-analytické vědecké práce a studie zaměřující se na konkrétní témata, jako jsou např. Six-

Party Talks, ekonomická spolupráce nebo ozbrojené pohraniční střety. Pro získávání empirických dat

nebyl zvolen žádný specifický (měsíční, týdenní či denní) časový vzorec, jako je tomu u výše

zmíněných prací, události jsou voleny podle jejich důležitosti na základě toho, jak často a v jakém

rozsahu jsou zmiňovány v příslušných primárních a sekundárních pramenech. Tento postup byl

zvolen jednak kvůli jeho jednoduchosti a podobnosti s kvalitativním empirickým výzkumem, jednak

kvůli nemožnosti přístupu do placených databází WEIS a COPDAB. Jeho nevýhodou však je hrozba

opomenutí některých událostí, jež nebyly ve studovaných pramenech zmíněny, což může vést ke

zkreslení výsledků výzkumu.

Také kooperačně-konfrontační škála byla upravena tak, aby lépe odpovídala zaměření této

diplomové práce. Výše zmíněné stupnice Cashmana a Goldsteina se totiž ukázaly nedostatečně

diferenciovanými a definovanými – jejich rozsah byl malý a kategorie příliš obecné, nedokázaly by

tedy přesně vystihnout nuance ve sledovaných konfrontačních/kooperačních aktech. Na základě

kombinace Cashmanovy a Goldsteinovy stupnice se studovanou materií byla vytvořena podrobnější

škála, která lépe postihuje kategorie jednání, jež se mezi sledovanými aktéry vyskytují. Akce v ní byly

řazeny od těch nejvíce kooperativních („dobrovolné sjednocení zemí“) k těm nejkonfliktnějším

(„použití jaderných zbraní“). Posloupnost jednotlivých aktů směrem od bodu 0 k hraničním

hodnotám vyjadřuje nárůst eskalace či deeskalace, který tyto kroky vyvolají. Nižší hodnota je

přisouzena slovnímu jednání, zatímco politické či ekonomické akty jsou spojeny s vyšší bodovou

hodnotou. Nejvíce bodů pak mají vojenské činy, jelikož ovlivňují konfrontaci a kooperaci nejvíce.

K takto seřazeným kategoriím chování byla posléze přiřazena bodová stupnice, jejíž rozsah je čistě

arbitrární. Výsledkem je škála o rozsahu +80 až -80 bodů se čtyřiatřiceti kategoriemi chování. Nutno

[25]

podotknout, že i přes podobnost se stupnicemi Cashmana a Goldsteina je výsledná škála zatížena

velkou mírou subjektivity, a to především při řazení jednotlivých kategorií jednání, což může ovlivnit

výsledky výzkumu.

Zbytek metodologického postupu zůstává stejný – události jsou zaneseny do stupnice, je jim

přiřazena číselná hodnota, na jejímž základě je vytvořen kooperačně-konfrontační graf pro jednotlivé

dyadické a triadické vztahy. Následně je rozhodnuto o potvrzení či vyvrácení hypotéz.

Body Kategorie chování 80 70 60 50 45 40 38 35 33 30 25 23 20 10 5 0 -10 -15 -20 -23 -25 -27 -30 -35 -38 -40 -43 -45 -50 -53 -55 -60 -70 -80

dobrovolné sjednocení zemí sjednání strategických aliancí setkání na nejvyšší úrovni podepisování dohod a smluv dodávání ekonomické, potravinové pomoci, sjednávání ekonomické spolupráce ukončování jaderného programu povolování inspekcí, stahování vojenských prostředků, omezení propagandy uvolňování ekonomických sankcí návštěvy ministrů, speciálních vyslanců rozhovory, vyjednávání kulturní, ekonomické a sportovní návštěvy zrušení vystoupení z NPT vyhlašování politik (official verbal support of policy) slovní deklarace záměrů (mild verbal support) omluvy, obnovení horké linky, znovuotevření industriálního komplexu, ukončování voj. cvičení neutrální či bezvýznamné akty verbální nesouhlas s kroky oponenta politika zaměřená proti oponentovi ukončování jednání, vypovídání rozhovorů přerušení všech kontaktů na vysoké úrovni vypovídání mezinárodních inspektorů obnovování vojenských cvičení vojenská cvičení a přesuny vojenské techniky, demonstrace síly přijímání rezolucí a sankcí ukončování ekonomické a potravinové spolupráce spouštění/obnovování jaderného programu vypovídání smluv a příměří vojenské kroky neozbrojeného charakteru omezené ozbrojené střety testování raket jaderné testy ozbrojené střety většího rozsahu otevřená válka použití jaderných zbraní

[26]

4. Změny po konci studené války, role USA na Korejském poloostrově

V průběhu let 1987-1992 se ve světě udála řada změn, která vedla k rozpadu studenoválečného

systému dvou velmocí a jasně vymezených spojenectví. Tento trend zasáhl také Korejský poloostrov

a proměnil tamější vztahy natolik, že zásadně ovlivnil chování aktérů vůči sobě navzájem.

Nepřátelství ochladlo, byly navázány nové diplomatické styky a dlouhotrvající spojenectví byla

narušena. Nově se redefinovaly relace mezi všemi zainteresovanými hráči – Severní a Jižní Koreou,

Spojenými státy, Čínou, Sovětským svazem/Ruskem i Japonskem. Tyto změny i jimi vyvolané důsledky

pro triádu USA-KLDR-Jižní Korea budou představeny v následující kapitole.

Po dobu studené války se Severní Korea při zajištění ekonomické pomoci i nukleárního deštníku

spoléhala střídavě na své dva hlavní spojence – Sovětský svaz a Čínskou lidovou republiku. Tato

trojice stála v opozici k druhému východoasijskému aliančnímu trianglu Spojené státy-Jižní Korea-

Japonsko. S koncem studené války, který započal ve druhé polovině 80. let, se tento vzorec začíná

proměňovat a hroutit. Změny však nenastávají pouze mezi dříve znepřátelenými státy, ale také

v rámci jednotlivých triád. Na jedné straně se formovaly nové diplomatické vztahy, na druhé straně

ochabovaly staré aliance – ruku v ruce s normalizací vztahů mezi Sovětským svazem a Jižní Koreou a

mezi Čínou a Jižní Koreou probíhalo zhoršování relací mezi KLDR, SSSR a ČLR, což mělo vliv nejen na

již tak hrůzný stav severokorejské ekonomiky, ale také na severokorejské vnímání vlastní bezpečnosti

a na to navazující rozhodnutí vyvinout jaderné zbraně.

Jak uvádí Woo Seong-ji, normalizace vztahů SSSR-Jižní Korea a ČLR-Jižní Korea se mohla uskutečnit

nejen kvůli hroucení bipolárního studenoválečného uspořádání, ale především díky reformně

orientovaným politikům, jež stáli u moci v každé ze tří zainteresovaných zemí – v Jižní Koreji to byl

prezident Roh Tae-woo se svou Nordpolitik,15 Sovětský svaz vedl od roku 1985 Michail Gorbačov

s politikami glasnosť a perestrojka a v Číně prováděl reformy Deng Xiaoping. Tyto liberálně a

internacionálně orientované programy byly podle Wooa tím, co mohlo za ustavení kooperativních

vztahů mezi dříve znepřátelenými aktéry (Woo 2001: 107).

Přestože docházelo k proměně mezinárodního prostředí, Severní Korea nejen odmítala jakoukoli

změnu v jejích vztazích se SSSR a s Čínou (Park 1994: 27), ale také ve svém vlastním směřování. Jak

uvádí Buzo, reakcí severokorejského režimu na probíhající změny byla radikální a nekompromisní

rétorika obhajující vedení Kim Il-sunga a ideologii juche. Zhroucení komunistických režimů ve střední

a východní Evropě v roce 1989 přisuzovala severokorejská média nadměrné závislosti tamějších států

na Sovětském svazu a jejich neschopnosti rozvíjet vlastní verzi socialismu (Buzo 2003: 183-194)

15 Nordpolitik byla jihokorejskou vládou definována jako „diplomatická snaha založit a rozvinout vztahy se socialistickými zeměmi“ (Woo 2001: 114).

[27]

Oficiální prohlášení o samostatnosti a nezávislosti hospodářství i politiky však byly v rozporu

s realitou. Jak ukazuje graf zpracovaný britským ekonomem Agnusem Maddisonem, severokorejská

ekonomika stagnovala již od poloviny 70. let. Do té doby se držela na stejné úrovni s jihokorejskou,

avšak v roce 1974 se začaly ukazovat nedostatky plánovaného hospodářství ve srovnání s tržně

orientovaným kapitalismem zaměřeným na export (Maddison). Severokorejské vedení znepokojovala

především převaha Soulu ve vojenských technologiích, která narůstala mimo jiné díky dodávkám

americké výzbroje na jih poloostrova. Výdaje na zbrojení i na vývoj jaderných zbraní, které měly

smazat jihokorejský a americký náskok ve vyspělých vojenských technologiích, však společně

s megalomanskými architektonickými projekty a problémy, jež jsou plánovanému hospodářství

vrozené, odčerpávaly finanční prostředky z dalších odvětví hospodářství. Jeho zhroucení se podařilo

oddalovat jen díky dodávkám ekonomické i vojenské pomoci, které do KLDR plynuly ze Sovětského

svazu a Číny. V 80. letech Číňané mimo jiné zvýšili export ropy za subvencované ceny a poskytli

severokorejským vzdušným silám letouny MiG-21A, Sověti zase uzavřeli s Pchjongjangem řadu

hospodářských a vojenských dohod, díky nimž se oboustranný obchod v roce 1985 zvýšil o 94,2

procenta (Buzo 2003: 118-155). Import sovětského zboží narostl ze 471 milionů USD v roce 1984 na

1,906 miliard USD v roce 1988. Sovětský svaz nejenže financoval obchodní deficit, ale také zásoboval

KLDR dodávkami zbraní, uhlí a ropy za „přátelské“ ceny (Oberdorfer 1997: 156). Konec studené války

však tyto vztahy jednostranné závislosti zcela proměnil a kvůli událostem popsaným dále se

Pchjongjang již nemohl nadále spoléhat na pomoc spřátelených států tak, jako v minulých letech.

Zdroj: http://super-economy.blogspot.com/2010/06/north-korean-economic-history.html

[28]

Přestože již dříve vykazovaly vztahy mezi KLDR a Sovětským svazem neshody, jejich zásadní zhoršení

započalo až s uvedením politik perestrojky a glasnosti Michailem Gorbačovem v roce 1985

a vyvrcholilo ustavením diplomatických relací SSSR-Jižní Korea a zavedením tržních cen pro sovětské

importy do KLDR v roce 1990 (Oh, Hassing 2000: 154-155). První výraznější známky proměny vztahu

Sovětského svazu (a také Číny) vůči Jižní Koreji lze sledovat v souvislosti s olympijskými hrami v roce

1988, které hostil Soul. Moskva i Peking se her zúčastnily i přes naléhání Pchjongjangu, aby tak

nečinily. Dalším krokem směrem k rekonciliaci mezi SSSR a Jižní Koreou byl Gorbačovův projev

v Krasnojarsku z 16. září 1988, v němž uvedl možnost zmírnění restrikcí na vzájemný obchod. Moskva

si totiž byla vědoma problémů vlastního hospodářství a rostoucí síly jihokorejské ekonomiky. Přesto

Sověti stále podporovali požadavky KLDR na odsun amerických jaderných zbraní i vojáků z jižní části

Korejského poloostrova, a také oficiálně prohlašovali, že nemají zájem na formálním uznání Korejské

republiky, o čemž severokorejské vedení ujistil také sovětský ministr Eduard Ševarnadze při své

návštěvě Pchjongjangu v říjnu 1988. Pozice SSSR se však v průběhu následujících dvou let

diametrálně otočila a v září 1990 Ševarnadze seznámil Severokorejce se záměrem své země

normalizovat vztahy s Jižní Koreou. Uvedl také, že na relacích SSSR-KLDR to nic nezmění a Moskva

bude i nadále podporovat odsun amerických sil z poloostrova (Park 1994: 29-36). Přestože

Pchjongjang hrozil, že pokud budou diplomatické styky mezi Moskvou a Soulem ustaveny, tak bude

nucen přistoupit k vývoji vlastní jaderné zbraně, Sověti ze své pozice neustoupili – sovětsko-

jihokorejské vztahy byly normalizovány 30. září 1990 (Mazarr 1997: 55-56). V následujícím měsíci

Moskva oznámila ukončení dodávek do KLDR za „přátelské“ ceny a zavedení tržních mechanismů do

vzájemného obchodu. Pchjongjang však neměl dostatek tvrdé měny na nákup stejného množství

ropy jako dosud, a tak musel zavřít některé továrny, které zásobovaly zemi průmyslovými výrobky,

což negativně ovlivnilo nejen chod severokorejského hospodářství, ale také kvalitu životní úrovně.

Moskva sice tlačila na KLDR, aby ukončila svůj nukleární program, jenž odčerpával nemalé finanční

prostředky, avšak tuto snahu chápali Severokorejci jako proti jejich státní bezpečnosti zaměřenou

akci (Oh, Hassing 2000: 155).

Jak uvádí Tim Beal (2005: 73), rozpad Sovětského svazu a s ním spojené ukončení bezpečnostních

záruk je nutné považovat za důvod rozvoje severokorejského jaderného programu v 90. letech. Bez

Sovětského svazu, který v průběhu studené války vyrovnával moc Spojených států, se Pchjongjang

cítil ohrožen více než kdy před tím.

Nejnižšího bodu dosáhly vztahy KLDR s Moskvou v letech 1994 a 1995 – vzájemný obchod stagnoval,

Severokorejci dlužili Rusku mezi třemi až pěti miliardami USD, které nehodlali zaplatit a vyjednávání

o budoucnosti Korejského poloostrova se Rusové neúčastnili. Signály po zlepšení vztahů začala

Moskva směrem k Severní Koreji vysílat až v roce 1996 (Oh, Hassing 2000: 155).

[29]

Po událostech z podzimu roku 1990 se Pchjongjang přimkl více k Pekingu, avšak čínsko-

severokorejské relace prošly za nedlouho obdobným vývojem jako ty sovětsko-severokorejské.

V roce 1989 podpořila Severní Korea jako jediná země čínský zásah proti demonstrantům na náměstí

Tiananmen a v březnu 1990 vyjádřil generální tajemník čínské komunistické strany Jiang Zemin

podporu severokorejské politice znovusjednocení poloostrova i snahu po ideologické jednotě

socialistických států východní Asie, tedy Číny, KLDR a Vietnamu (Park 1994: 38-39). Ve stejné době

Číňané, podobně jako Rusové, oznámili ukončení dodávek zahraniční pomoci do Severní Koreje

a zavedení tržní cen. Avšak toto rozhodnutí nebylo nikdy zcela implementováno – se zhoršující se

ekonomickou situací KLDR se Čína stala jejím nejdůležitějším obchodním partnerem, na němž bylo

přežití severokorejského hospodářství přímo závislé. Ekonomické reformy, k nimž Peking svého

spojence vyzýval již od počátku 80. let, nebyly nikdy přijaty – alespoň ne v rozsahu, jaký by mohl

nepříznivou hospodářskou situaci KLDR zvrátit (Oh, Hassing 2000: 157). V roce 1991 se čínsko-

severokorejský rozkol projevil otevřeněji, když se po sovětském souhlasu podpořit členství Jižní

Koreje v Organizaci spojených národů podobně vyjádřila také Čína. Obrátila se tak zády k svému

spojenci a Pchjongjangu nezbylo než se přizpůsobit – oba korejské státy vstoupily do OSN

samostatně. Park uvádí, že tento fakt, ač v rozporu s dlouhodobou pozicí KLDR, přispěl k upevnění

severokorejské pozice vůči Spojeným státům a Japonsku, s nimiž se vztahy v roce 1991 vylepšovaly –

jako členský stát si totiž mohl Pchjongjang zřídit stálé zastoupení při OSN, čímž de facto získal

ambasádu na americké půdě (Park 1994: 47; Beal 2005: 73).

Čínsko-jihokorejské vztahy byly normalizovány 24. srpna 1992 a jako v případě Sovětského svazu

důležitým důvodem pro tento krok byl vzájemný obchod, jehož objem již v roce 1985 překonal ten

mezi Čínou a KLDR (Oh, Hassing 2000: 157). Pekingu se podařilo vymoci si na Jižní Koreji, stejně jako

na dalších zemích, s nimiž má ČLR diplomatické styky, ukončení jejích vztahů s Taiwanem. Tímto

způsobem se snaží čínské vedení dostat tento ostrov do mezinárodní izolace (Woo 2001: 128-129).

Jak uvádí Woo, normalizace vztahů SSSR-Jižní Korea a ČLR-Jižní Korea vyvolaly u Severní Koreje dvě

rozdílné reakce. Zatímco v důsledku té první se relace mezi KLDR a Sovětským svazem rapidně

zhoršily, v druhém případě k podobnému vývoji nedošlo – přístup Pchjongjangu k Pekingu zůstal více

méně nedotčen. Pokud na ustavení diplomatických styků mezi Moskvou a Soulem zareagovala

Severní Korea tvrdou a odmítavou rétorikou, nic podobného v druhém případě nenastalo.

Severokorejský ministr zahraničí Kim Young-nam okomentoval normalizaci čínsko-jihokorejských

vztahů slovy „nic co by nás zajímalo.“ Vysvětlení pro takto rozdílné reakce lze hledat v ekonomické a

politické závislosti KLDR na svém čínském sousedovi, který zůstal pro Severní Koreu hlavním

poskytovatelem ropy, nerostných surovin i potravin. Po vzájemném uznání Moskvy a Soulu sovětsko-

severokorejská ekonomická spolupráce výrazně upadla, ale čínsko-severokorejská zůstala po

[30]

normalizaci vztahů ČLR-Jižní Korea na stejné výši. Politické a strategické svazky Pchjongjangem a

Pekingu tak přetrvaly, naopak vztahy mezi Pchjongjangem a Moskvou byly degradovány z aliančních

na běžné sousedské (Woo 2001: 107 a 130-138). Dá se prohlásit, že po ztrátě Sovětského svazu si

Severní Korea nemohla dovolit přijít o Čínu jako svého jediného zbývajícího spojence, proto k němu

nebyla tak kritická jako k SSSR. Severní Korea byla nucena si udržet přízeň Pekingu, který ji poskytoval

bezpečnostní záruky i ekonomickou pomoc.

Přesto se po změnách v rozložení sil po konci studené války a především v přímé reakci na navázání

diplomatických styků mezi Sovětským svazem a Korejskou republikou Pchjongjang rozhodl spoléhat

se na vlastní jaderný arzenál. A to nejen z důvodu bezpečnostního, kdy byly atomové zbraně brány

jako nástroj odstrašování případného amerického útoku, ale také z důvodu podpoření hlavních

politických linií a jako politický triumf použitelný při vyjednávání, jehož dlouhodobým cílem bylo

zaručit přežití severokorejského režimu. Tyto motivy pro vývoj jaderných zbraní se však objevily až ke

konci 80. let. Jak uvádí Robert A. Manning, v raných stádiích bylo na nukleární arzenál pohlíženo jako

na nástroj deterrence a donucování, jež měl sloužit strategickému cílu sjednocení poloostrova silou

(2002: 64-65).

Avšak proti komu se muselo severokorejské vedení chránit jadernými zbraněmi? Pro zodpovězení

této otázky je nutné podívat se nejen na to, koho severokorejská propaganda a oficiální prohlášení

označují za nepřítele země, ale také na to, jak interpretoval Pchjongjang post-studenoválečný světový

pořádek.

Woo píše, že po změně režimu ve středo- a východoevropských zemích a po rozpadu Sovětského

svazu muselo severokorejské vedení uznat, že rovnováha sil se vychýlila ve prospěch

„imperialistických“ států. Ty pod unilaterálním vedením Spojených států ustavily nespravedlivý

a nerovnovážný světový pořádek, který dovoluje vykořisťování slabých národů silnějšími a zvyšuje

existující rozdíly mezi nimi. Velmoci, a z nich nejvíce Spojené státy, se snaží využít svých sil k zajištění

si vlivu nad ostatními státy v mezinárodním systému, a to pomocí celosvětového rozšiřování

unilaterálních konceptů, jejichž dodržování po ostatních vyžadují. Těmi koncepty jsou mimo jiné válka

proti terorismu, boj proti proliferaci zbraní hromadného ničení, demokratizace a rozšiřování lidských

práv a nástroji k jejich šíření se staly organizace světového či regionálního vládnutí, které v případě

nespolupráce uplatňují vůči státům sankce, čímž narušují státní suverenitu a práva vlád na správu

svého území, což by mělo být podle Pchjongjangu základem mezinárodního systému. Přestože je

Severní Korea členem OSN od roku 1991, je s fungováním této organizace dlouhodobě nespokojena –

kritizuje ji především kvůli nespravedlivému přístupu k dění ve světě, aplikování dvojích standardů,

zasahování do suverenity států a politizaci Rady bezpečnosti, jež je nástrojem prosazování zájmu

[31]

určitých zemí (Woo 2011: 195-196). Z výše uvedeného se dá vyvozovat, že Severní Korea pohlíží na

OSN a její agentury jako na nástroje amerického imperialismu a unilateralismu. Tento názor lze

podpořit také významem Spojených států pro vznik a fungování OSN a celého systému s ní spojených

mezinárodních agentur a smluv, jenž začal být formován vítěznými mocnostmi po druhé světové

válce. Výše zmíněný severokorejský pohled má své důsledky i pro tuto diplomovou práci: všechny

události, v nichž hrají roli různé agentury OSN či tzv. šestistranné rozhovory jsou při jejich analýze

zahrnuty do vztahů Pchjongjangu se Spojenými státy. Jedná se o zjednodušení, které sice nemá

takovou oporu ve faktickém fungování těchto agentur, ale lze se odvolat na to, jak je Severní Korea

zmiňuje ve svých oficiálních prohlášeních a propagandě.

Jak uvádí Brian Myers, přestože severokorejská propaganda považuje všechny cizince za podřadné

korejské rase, nejvíce se zaměřuj