Vypuknutí první světové válkyVypuknutí první světové války

Liberálnímu ovzduší v Rakousku a poměrné hospodářské a sociální prosperitě neodpovídalo zastaralé řízení státu. Vlády byly příliš závislé na císaři, který svou

panovnickou moc nepodřizoval žádné autoritě kromě boha. Zároveň se stále choval jako první voják a první úředník státu. Proměny doby pozorovatelné i na podobě a životě samotné Vídně ho nezajímaly. Změny – vyjadřované i obecným a neurčitýmpojmem „demokratizace“ – se čekaly od následníka trůnu Františka Ferdinanda. S jeho jménem a s jeho výkonnou kanceláří, v níž se chystala budoucnost monarchie,

bylo úvah o ní a záměrů spojeno více. Všechny myslely na upevnění říše, na její vnitřní semknutí. Právě následník trůnu přispěl nechtěně tragicky ke konečné krizi

říše. Za vojenských manévrů v Bosně na něho spáchali 28. června 1914 bosensko-srbští studenti

z tajné teroristické organizace „Černá ruka“ atentát.

Rakouským politikům a vojákům prosazujícím už delší čas válku proti Srbsku,která by pomohla říši i vnitřně, posloužila následníkova násilná smrt za důvod k této

válce.

Rakousko-Uhersko po vyrovnání v roce 1867

František Ferdinand d´Este

(1863 – 1914)

Návštěva Františka Ferdinanda a jeho manželkyŽofie hlavního města Bosny a Hercegoviny - Sarajeva.

Válečnou stranou byla právem nazvána skupina rakouských politiků a vojáků, kteří vsarajevském atentátu na habsburském následníkovi trůnu uviděli příležitost k přepadení

Srbska.

Srbsku vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku 28. července 1914 k němuž se přidalo také Německo, Turecko a Bulharsko tzv. Ústřední (Centrální) mocnosti.

Vedle těchto mocností se vytvořil druhý blok a to Dohoda, která byla vytvořená Anglií, Francií a Ruskem později Belgií a Černou Horou.

Itálie – původně trojspolkový partner Rakousko-Uherska a Německa, zůstala načas neutrální, ale v květnu 1915 se připojila k francouzsko-britsko-ruské Dohodě.

Do války bylo vtaženo celkem 34 z 54 států světa. 1,5 miliardy obyvatel, 70 miliónůvojáků, z nich padlo 10 miliónů, zraněno 20 miliónů.

Mapa Evropy rozdělená na Centrální mocnosti a státy Dohody

Český postoj k válceNěkteří čeští politikové uviděli ve světové válce, která nutně musela proměnit svět,

dějinnou příležitost k zásadní změně státoprávního postavení českých zemí. Z tohoto uvažování se zrodila myšlenka a koncepce československého státu. Hlavního

tvůrce a pak i uskutečňovatele našla v T. G. Masarykovi. Znamenala Masarykův konečný rozchod s Rakousko-Uherskem, které programově „opouštěl“ již před

válkou. Vítězství demokracie mělo nejen zabránit vzniku „německé Střední Evropy“(Mitteleuropy), ale dát ve střední Evropě i jinde ve světě prostor pro vznik,

demokratických, Národních států.

Na východě měla rozhodovat etnická hranice mezi Ukrajinci, Slováky aMaďary. Program státního soužití Čechů a Slováků opouštěl dosavadní českou

koncepci historického státního práva, která byla argumentem pro zrod jen českéhostátu v nějaké budoucí rakouské federaci nebo případně i mimo ni.

Zahraniční odboj proti Rakousku-UherskuPolitický odboj proti Rakousku bylo možno zahájit jen v zahraničí. Z Čech postupně

emigrovalo na Západ několik politiků, z nichž nejvýznamnější byl Masaryk. Ten také na jaře 1915 seznámil přes své anglické přátele dohodové vlády s projektem ČSR a v

červenci 1915 odboj proti Rakousku-Uhersku veřejně, ve dvou projevech ve Švýcarskuohlásil. Opřel ho nejprve o zahraniční krajanská hnutí Čechů a Slováků ve Francii a Rusku. V obou těchto státech vytvořili krajané také první vojenské jednotky. V tajném

spojení s Masarykem byla skupinka domácích českých politiků – později dostalanázev Mafie.

Nejagilnější v ní byl mladý, dosud téměř neznámý Edvard Beneš. Beneš se brzy ukázaljako platný člen zahraničního odboje, do něhož se výrazně zapojil také Slovák Milan

Rastislav Štefánik. Pro odboj byly užitečné jeho společenské styky ve Francii. Koncem října 1915 vznikl odbojový Český komitét zahraniční, který v programovém dokumentu ze 14. listopadu 1915 ohlásil za cíl odboje „samostatný československý stát“. Komitétse pak ještě přetvářel, až se v květnu 1916 dotvořil v Československou národní radu.Byli v ní Masaryk, Beneš, Štefánik a agrární poslanec Josef Dürich. Rada si vytvořila

své odbočky v Rusku, Itálii a ve Spojených státech.

T. G. Masaryk

Milan Rastislav Štefánik

Edvard Beneš

Po 68 letech své vlády zemřel 21.listopadu 1916 císař František Josef. Nástupcem se stal jeho synovec Karel. Omezil politický vliv vojenského vedení a začal alespoň zčásti

obnovovat politický život. V tomto ovzduší byly 19. listopadu 1916 ustaveny dva sjednocující české politické orgány: Český svaz sdružující většinu českých poslanců na

říšské radě, a Národní výbor mající svazu zajišťovat podporu ve veřejnosti.

Československé legie

Pád carismu usnadnil Československé národní radě postavit své vojsko. Až dosud zdepůsobila nevelká dobrovolnická Česká družina vzniklá v srpnu 1914. Během roku 1916

byla rozšířena v pluk a v brigádu. Československá střelecká brigáda na sebe upozornila úspěšným bojem u Zborova 2. července 1917. Do legií v Rusku vstoupilo na 61 tisícmužů, z nichž 4 500 padlo. Masaryk prohlásil 7. února 1918 Československý sbor v

Rusku za součást československého vojska ve Francii. Přesun legií z Ruska na západnífrontu však narážel na obtíže vyvolávané situací na Ukrajině a v Rusku. V květnu 1918

se legie dostaly dokonce do bojů se sovětskou vládou a do srpna ovládly celou železniční magistrálu od Volhy po Vladivostok, odkud se měly přepravovat na Západ.Ve Francii se základem legií stala dobrovolnická Rota Nazdar, formálně na základě

francouzských předpisů zařazená do cizinecké legie, během války utrpěla rota značnéztráty. Zásluhou nových dobrovolníků, také těch, kteří byli přepraveni z Ruska, byla v

červnu 1918 ustavena brigáda. Bojovala pak v severovýchodní Francii, v oblasti Aragonnu, u Terronu a Vouziers. Celkem bylo v legiích za války na 90. tisíc Čechů a

Slováků.

Rozchod české společnosti s Rakousko-Uherskem

Úctě a sympatiím se těšili propouštění „velezrádci“, hlavně na smrt odsouzení a císařem Karlem už úplně amnestovaní Kramář a Rašín. Navraceli se do politického

života, na nějž stále více působily odbojová Mafie. Právě ona se postarala o prohlášení českých poslanců říšských a zemských ze 6. ledna 1918 (bylo pak podle data nazýváno„tříkrálovou deklarací“). V souvislosti s mírovým jednáním Rakousko-Uherska s Ruskem,

do něhož byla vnesena i myšlenka sebeurčení národů, se deklarace hlásila k národnísamostatnosti. Jen nepatrnou slovní nitkou byla deklarace spojená s rakousko-uherskou

říší. Jako celek již mířila mimo ni, rýsovala rozluku a rozchod.Tajné kontakty císaře Karla se západními mocnostmi hledaly možnosti míru. Dohodové

velmoci chtěly odtrhnout rakousko-Uhersko od Německa, a tak svého hlavního protivníka oslabit.

Rozbití habsburské říše nepatřilo stále ještě mezi jejich válečné cíle. Americký prezident Wilson ve „14 bodech“ mírového programu z 8. ledna 1918, koncipovaného

v obecně demokratickém duchu, žádal pro národy rakousko-uherské monarchie autonomii.

Vyhlášení československého státu

Rakouská vláda 5. října navrhla, aby mírová jednání měla za základ Wilsonův čtrnácti-bodový program z ledna 1918. Znamenal by záchranu habsburské říše, byť vnitřně

přetvořené. Podle manifestu císaře Karla ze 16. října, se mělo Předlitavsko proměnit vespolkový stát, ve „svaz“ svobodných národů. Manifest přišel příliš pozdě, než aby ovlivnil

další vývoj, či dokonce rozhodl o jeho výsledku. Císaři velmi záleželo na domluvě s českými politiky. Národní výbor jeho federalistický manifest odmítl, „českou otázku“

měla už podle něho řešit mírová konference. 18. října 1918 byla vydána Washingtonskádeklarace, která znamenala prohlášení samostatnosti československého státu na

republikánských principech.

28. říjen 1918

Andrássyho nótu si dopoledne 28. října přečetli Pražané na vývěsních tabulích redakcí avyložili si ji jako kapitulaci habsburské říše, jako její konec. Podle toho se začali v ulicích

chovat, vyjadřovali nadšení z konce války a z „národní svobody“. Navečer 28. října jím Národní výbor vyhlásil československý stát. Zákon podepsali Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří stříbrný a Slovák Vávro Šrobár.

Těmto mužům se také říká „muži 28. října“.Pohraniční oblasti nezasáhl československý převrat vůbec. Němečtí politikové tu provedli převrat vlastní. Vyhlásili čtyři zvláštní provincie, které zároveň označili za

součást Německého Rakouska.

Císař Karel I. Americký prezident W. Wilson

Ke společnému státnímu životu s Čechy se 30. října 1918 přihlásili představiteléSlováků. O podobě česko-slovenského státu uvažovali slovenští a čeští krajané ve

Spojených státech v dohodě vzniklé 30. května 1918 v Pittsburgu. 30. 10. 1918 na tajném shromáždění v Turčianském sv. Martině byla zvolena 12členná

Slovenská národní rada, v čele stál Matúš Dula, přijala prohlášení o právu na sebeurčení Slovenského národa a o spojení ve společném státě s Čechy – Martinská deklarace.

13. 11. přijata prozatímní ústava státu, výbor se rozšířil v první čsl. Národní shromáždění1. zasedání 14. 11. 1918. Bylo rozhodnuto o formě státu – demokratická republika.

Prezidentem, ještě v nepřítomnosti byl zvolen T. G. Masaryk a první československávláda v čele s Karlem Kramářem.

Karel Kramář

Nástupnické státy po rozpadu Rakouska-Uherska

Pařížská mírová konference

Československo si na mírové konferenci zajistilo hranice v celkem požadované podobě.

s Německem – versailleská smlouva z 18. června 1919 zisk Hlučínska.

s Rakouskem – saint-germainská smlouva z 10. září 1919, které se zřeklo území na

jihu Čech Vitorazsko a na jihu Moravy Valticko.

s Maďarskem – v Trianonu 4. června 1920 přiznávalo Maďarsko ČSR území Slovenska a Podkarpatské Rusi.

Nejdéle trval spor o území s Polskem. 28. července 1920 došlo plebiscitu na území Těšínska.

Spor zanechal trvalé stíny na polsko-československých vztazích. Až v roce1924 bylo dokončeno vytyčení společné hranice na Oravě a Spiši.

Státní symboly

Mapa Československa v roce 1938