Velké putování Jull Dajen nejen na Festival Interceltique …

8/7/2019 Velké putování Jull Dajen nejen na Festival Interceltique …

http://slidepdf.com/reader/full/velke-putovani-jull-dajen-nejen-na-festival-interceltique- 1/78

Velké putování Jull Dajen nejen na FestivalInterceltique de Lorient v Bretagni ve Francii

a zpět.

Pro svůj blog zapsal

;oD Vira

http://virtan.sblog.cz



2

Cesta do Francie a zpět - př edmluva a úvod.

Jen tak n ěco k v ěci.

Takže: "Čau lidičky!"

Od dnešního dne vám začnu př ipravovat povídání o putování Jull Dajen do Francouzké Bretagne, jak jsem již avízoval př edodjezdem. V této chvíli je na chlup př esně patnáct dní od našeho startu. A za tu krátkou dobu se jakoby vůbec nic nestalo apř itom mi to všechno nic absolutně př evrátilo nejen metabolismus, vylučování jater a průtokovost ledvin, ale navíc úplně pošahalo na palici. (Některé změny na mozku mohou být již trvalého rázu, jak mě nezištně upozornil kamarád Péťa Bř íško.) Jelikož každé takové vyprávění by mělo být doprovázeno obrázky i fotkami, objednal jsem si u Míry (bude ještě o něm ř eč, ato nejen o něm, ale i o ostatních...) fotky k použití. V této chvíli už na mě čekají na zítř ejší zkoušku u kapelníka Péťi, dalšíslíbili Péťa i Monika. Já sám jsem si foťák nebral, mohl jsem si sice vypůjčit, ale měl jsem strach se o něj starat. A druzí fotítak dobř e! (A navíc na těch fotkách budu i já!!! ;oD) Pár foteček ilustrativních jsem nafotil i já do mobilu, s tím, že je dnes azítra doprovodně použiju. Jenže můj mobil se brání počítači (nevím, co si udělali), meilem mi to z mobilu nejde poslat a jánevím proč, A MMSkou mi na čtyř ikrát pár fotek odešlo. Peníze si to odepsalo, na můj meil mi to nepř išlo. Př itom jsem to užtakhle mockrát dělal, teď se vás to polekalo. A čtyř icet kaček je fuč!

Tř i dny jsem již zpátky v Praze a pomalu se začínám aklimatizovat, ale věř te, že první dny to bylo těžké. A myslím, že nejenom pro mě. Zase jsem si, díky této akci, po letech uvědomil, co dokáže udělat dobrá parta pro opuštěnou duši člověka,taky to, co dokáže udělat z dobré party "ponorková nemoc", jak se dokážou projevit určité rysy člověka v jejich největšínahotě (pozor, nejde tentokrát o sex!), a mnohem víc .... Několikrát jsem musel bojovat sám se sebou, se svým sobectvím (nepř ejte si ani vědět, co mi občas probíhá hlavou), sbolestí (nejen zad a celého člověka, ale i duše), se svou výbušností, s okouzlením, pyšností, potř ebou toalet a vším možnýmdalším. Srdce se mi chvěje vděčností ke všem, kteř í to se mnou vydrželi, celou tu krásu prožívali, a hlavně těm, kteř í mě podrželi.Ale taky, všem, kteř í mě občas vyprudili, protože člověk alespoň zůstával stát líp nohama na zemi. A př iznejme si, vsebeovládání mám ještě určité mezery. Slibuju, že do př íště na sobě opravdu zapracuju!!!

A teď mi už nezbývá nic jiného, než začít. Ale čím? A jak? No uvidíme, sám se nechám př ekvapit.(Pro ty, kte ř í neznají princip a systém p ř ísp ěvk ů u Sblogu, upozor ňuji, že dokud nedokon č ím poslední kapitolu, budou p ř ísp ěvky zve ř ej ňovány od posledního k prvnímu, tady sestupn ě, ve chvíli kdy nebude už o č em psát, uspo ř ádám celou kategorii chronologicky, tak, jak se to seb ěhlo .) Jinak odkaz komenář e (pod každým př íspěvkem) i Kniha hostů, (v pravémsloupečku "Písání pro Virťu") jsou zde od toho, abyste se vyjadř ovali, psali, ptali, př ípadně potrefení mi i nadávali a spílali.Ale snad toho nebude moc tř eba. Ač jsem po cestě vyhrožoval občas většině zúčastněných, že jim to na blogu natř u, mámpocit, že čas otupil hroty, a všichni jste v mám srdci ti nejlepší z nejlepších.Všem př átelům (z blogu i z kapely) upř ímně děkuju. Jdem na to!



3

Na cest ě p ř es N ěmecko.

A jak to teda všechno bylo ...

Vono to zase s tím Davidovým zpožděním nebylo až tak hrozný. Nebo spíš za to David vlastně ani tak moc nemohl. Pavlíkmu měl zavolat, až bude př ijíždět ke zkušebně, ale on si na to vzpomněl až po druhé hodině. Co je to půl hoďka na patnáctset kilometrů dlouhé trase? Jenom takový malý pšouk na rybníce, jen zabublá a hned zase zmizí. Ani smrad po němnezbude. Takže co bych to zdržoval, máme naloženo, vykouř enou krabičku cigaret, a pomalu můžeme vyrazit. Jenom

smůla, že jsme nerozchodili na cestu ten DVD př ehrávač, mohlo být v autě akčněji!

Př i cestě Prahou rozesílám dětem rozlučkové SMSky, co kdyby se mi něco př ihodilo a já se ani nerozloučil. To bych si dosmrti neodpustil! Př i výjezdu z Prahy se zezadu ozývá Petr: "Chceme ještě nakoupit, Pavle, zastav jak vždycky. No takPavle, zastav!!!" Pavel za volantem jenom v klidu opáčí: "Nebuď nervózní. Dyk vím. Jako vždycky." Co furt prudí, myslí si a vklidu pokračuje směr Plzeň. Př ed Plzní mu to dojde. "Ty vole, vždyť mi vždycky stavíme na Zličíně. Já zapomněl." pochopíPetrovu nervozitu a oznamuje zastávku v supermarketu u Plzně. Vylézáme z auta, tam si poprvé trochu víc všímámspolujezdkyně z prostř ední ř ady (jedeme devítimístným Fordem Transitem), Péťovy kámošky Kateř iny (které po celý prvníden ř íkám - nevím proč - Karolína), jelikož si ode mně bere cigáro, že teda už nemá žádný český, takže musí počkat zahranice. Ujišťuju ji, že já nemám ani český, ani cizí a pak jí př ipálím. (Tuto kuř áckou epizodičku př ipomínám úmyslně, neboť se stane ústř edním leitmotivem celé naší cesty do Francie.)

Nakoupíme nějaké jídlo na cestu, Monika kupuje ještě medovinu - u pokladny musí ukázat občanku, jestli jí je osmnáct, žeuž chce pít alkohol a můžeme vyrazit dál. Medovinka se ještě bude hodit!

Pomalu si zvykám na Pavlův styl jízdy a př estávám sledovat směr cesty. Proč taky, kluci př ivezli z půjčovny aut i navigaci.Př esto naviguje nějak úplně divně. Nebo spíš poř ád načítá a nenaviguje. Až př ed hranicemi to vyř eší Míra. Pavlík nastavilnavigaci pro cyklisty a on ten panďulák schovaný v krabičce nebyl schopen pochopit, jak na tom kole můžeme jet tak rychle!Tož ani se mu moc nedivím.

Sedím na př edním sedadle s Móňou a Pavel za volantem. Cesta nám pěkně ubíhá, a najednou se, uprostř ed Německa,začne př ed námi strašně rychle stmívat.

Jenom kdybych poř ád tolik nežvanil. Ještě se ani nesešel den se dnem a já už mám u Móni asi čtyř icet ošklivých mínus -

většinou za blbý kecy (náhodou to byly docela dobrý fóry, ale holka si holt musí zvyknout. jinak se upočítá!!!) a jenom dvě zcela bezvýznamné plus! Zkouším si dát trochu medoviny, př iznávám, že jsem to nikdy ještě nepil, není to špatný, rozhodně je to lepší než drátem do oka, nebo Mončiným loktem do mýho lokte, či žeber! Ta je má sakra špičatý! Možná dobrý pro



4

život, ale na cestu autem pro spolucestujícího docela zabiják!!! (Ještě teď mám na ruce modř iny a bolavou ruku - ani pivopoř ádně neuzvednu!)

No jak jsem ř íkal, začalo se stmívat, ale tak, že na západě, na východě poř ád bylo světlo. Ono to nebyl totiž západ slunce,ale docela festovní, poř ádná bouř ka. Nakonec o Němcích se vždycky tvrdí, jak jsou na všechno precizní a př ísní aorganizovaní a tadle bouř ka se jim povedla. Na té si fakt dali záležet. Takovou u nás doma nikdo teda neumí. Co si budemepovídat. Někde u Manheimu to začalo pěkně zostra. Blesk teda za bleskem, ale př es celou oblohu. Ale hrom v autě slyšetnebyl. tak jsem si ř íkal, jestli nejsu debil, vždyť př ece blesk bez hromu, to nejde, to je fyzikální úchylka. Bylo to takstrašidelný, že jsme to museli zapíjet zhurta medovinou. Abychom se nebáli! ;oD

N ěmecké zastavení č ko - parkovišt ě, cigáro, protáhnout se na cest ě. (zleva: Kate ř ina, Petr, Kamila, Pavel - bard Plavá č ek,David, já, Pavlík a Monika. Za námi modrý kontinentální o ř Transit od firmy Ford.)

Pochopil jsem, až jsme zastavili. Ony totiž ty hromy nebylo slyšet př es burácení našeho bujného dieslového motoru.

Kolem půlnoci jsme už opoušt

ěli N

ěmecko a p

ř ijížd

ěli na francouzské území. Ale po

ř ád prší. Jak a kde se vyspíme? Cht

ělijsme pod širákem, ale v tom mokru to nejde. Co s tím uděláme? Spát v autě? Namačkaní jak sardinky? No nevím, nevím, to

nebude moc dobrý.Právo první noci.



5

Kousek za hranicemi dáváme kuř pauzu, jako kuř áci jsme v této chvíli ve většině, prozatím dokonce i ti, kteř í ještě mají cigárajsou ve většině. Jenom mi tak nějak divně podezř ele zní Kateř inin (teda pozor, zatím ještě Karolínin) hlas: "Mončo, prosímTě, dáš mi cigáro?" (Že bychom byli ještě v Čechách? Ale nic, tř eba nestíhala koupit.) David začíná hudrat, že jsmesmraďoši a slaboši a proč vlastně kouř íme a že mu to smrdí a tak. Zatím nás to moc neznervózňuje. To horší teprve př ijdečasem. Př ece si nenecháme zkazit chuť na cígo!

Naštěstí postupně př estává pršet a jasní se temná obloha. Nad námi se lesknou první zlatavé tečky hvězd a všechno začínábýt najednou zase hezčí. Navíc po tom úmorném denním vedru se vzduch alespoň trošičku vyčistil a ochladil, noc začíná býtslibná a tajnosnubná. "No nic, ještě chvíli popojedem a pak to zkusíme někam zapíchnout," padá rozhodnutí. Asi po hoďcecesty, kousek od města Nancy začal Pavel pátrat po vhodném místě. No jo, ale pátrejte po nějakém plácku, když je "hovno"

vidět. Pak se najednou stočil na nějakou polní cestu, nejdř ív to vypadalo skoro slibně, ale pak nás z obou stran obklopilyploty. Couvat zpátky? Nesmysl. Takže vzhůru kupř edu. Naštěstí cesta nevedla

dlouho a dokonce nebyla ani př íliš rozblácená, takže jsme se v zápětí vynoř ili na okraji vesničky. Hned př ed její vstupnícedulí plac jak hrom. Rovňoučký, př ímo zvoucí k poležení. Jenže ouha! Uprostř ed pomník a vstup na místní hř bitov. A hnedbylo po spánku. Naštěstí kousek dál, nedaleko temně vyhlížejícího statku se nachází loučka a poměrně rovný prostor nauložení.

Rozkládáme celtu, na kterou se postupně ukládáme. Já chci zkraje (kdybych v noci musel na procházku, abych někoho sesvou váhou nerozšlápl), ostatní se ukládají vedle. Móně se moc nelíbí blízkost statku. "Já mám z těch opuštěnejch budovdivnej pocit, to už by mi spíš nevadil hř bitov", povídá a pro jistotu si zapaluje ještě jedno cigáro na zahnání zlých duchů.Najednou zvedneme oči k nebi a tají se nám dech. Tolik hvězd pohromadě jsem snad ještě nikdy neviděl. Úplná pohádka.

Jako by to hvě

zdné nebe na nás př ímo padalo. Ale nepadalo, padaly jen jednotlivé hv

ězdy. Teda podle toho, jak je všichniokolo hlásili. Jenom já viděl prd. Asi jsem se vždycky koukal jinam a nebo jsem si nezasloužil žádný př ání. (A to bych si př ál,

aby tato výprava skončila šťastně a zdárně!) Jejda, teď mi napadlo, co když si někdo př ál, abych si já nemohl př át? To snadne, to by bylo hnusný, obzvlášť když nikdo z nich ještě ani teď netuší, co o nich budu psát!

Pomaličku usínáme, zdá se mi, že z onoho hř bitova k nám proudí zombíci a vymáhají si na nás právo první noci, teda nanás, voni jdou všichni jenom po mě - jak po uzeným - bráním se, že už mám nocí za sebou dost, a jsem mrtvej na spodek aoni tak divně hýkaj a ř vou a skučí a .....

Ráno se probouzím první. Bodejť ne, půjčený spacák stylu mumie ze mně udělal opravdu mumii, ale ještě docela natěsnoošacovanou, že jsem si př ipadal jako ve futrále, či těsné rakvi, uložený navždy. Proto teda ty sny. S úlevou, že jsem nebylpř ipraven o ...., ani o ...., nebo o ...., si zapaluji svou první ranní cigaretu. A to už na mně startuje polorozespalý David, žebych mu v tý př írodě nemusel kouř it a tak a mžourá na mně na tř icet metrů př es ty svý brejličky. Posílám ho do prdele.

Nebude za tento zájezd ani první, ani poslední, ale tentokrát to poprvé myslím vážně.

Ješt ě rozespalý, zato nadšený Moni č in "škleb" nás jednozna č n ě p ř esv ěd č uje o její lásce ke zví ř at ů m.



6

Opět se ozývají ony hrozivé zvuky z noční můry a ejhle, on to osel ve vší parádě. A tam za loučkou jsou koníci. A vedle posilnici jede traktor. Říkám si, teď na nás ten chlap vyběhne s vidlema, ale on se usmívá a na dálku nám mává. Stejně tak idalší domácí občané. Zlatý francouzský venkov. Teď už jsou vzhůru všichni, někteř í víc, jiní míň, v tom Monika vidí koně,zběsila za nimi utíká a mazlí se. K tomu kř ičí na Míru: "Foť mě, foť mě, já mám tak ráda zvíř ata a hlavně koně. Ty miluji!"Někteř í z nás si v té chvíli př ejí být koněm, ale nic nepomáhá, zůstáváme osli. Proto aspoň př i odjezdu zamávám ušatémuíjáčkovi a věř ím, že je to má spř ízněná duše.

Konečně balíme a vyjíždíme směr Chartres, první denní a poznávací zastávku na této cestě. Po ranní hygieně na benzíncedáváme snídaňový kafe, balzám to pro duši, hledáme místo dál od nekuř áků, ale stejně již za chvíli sedí u vedlejšího stolu.Tentokrát nedbáme, Kateř ina odkouř í Monice opět několik cigaret a vyrážíme dál. Na cestu nám hraje jedna ze dvou

př ítomných kazet, které Petr vzal na cestu. Na jedné je výběr Jethro Tull (jak jinak) a na druhé Alan Stivell - bretoňský bard abretoňská lidovka, ukvílená svými falešnými bombardy, dudami. Napoprvé nám to trhá uši, podruhé to se zaťatými zubyzvládáme, když už se kazeta opakuje potř etí, začínám si zvykat. Někdo jiný ale př edstavu této hudby nezvládl, takže kazetazáhadně mizí, jak v Bermudském trojúhelníku a objevuje se zpět na svém místě až př i cestě zpátky, pár kilometrů př edPrahou. Dodnes se ale nikdo nepř iznal, že by tomu nějak pomohl. Že by skř ítek a duch cesty? Či Forda Transita?

K Monice se vzáp ětí p ř ipojila ješt ě Kamila. Inu ženský. Hned mi to p ř ipom ělo výborné ko ňské karbanátky a guláš p ř ed lety v Prost ějovském "konibaru".

Zlý sk ř ítek navigátor a Chartres, klenot francouzské gotiky.



7

Cesta nám pěkně ubíhá, v autě opět začíná strašlivý pekáč, otevř ít se dají pouze dvě př ední okna, takže vzadu jsou všichnijako v peci. Snažím se je odvětrávat, jak to jde, ale občas musím okno př ivírat, protože mám v uchu nafoukáno na rokdopř edu. Pavlík s Mírou nastavili v navigaci cestu tak, abychom se vyhli Pař íži, pěkně ji objeli, neboť kdo se jednou této jámě lvové př iblíží, nemá úniku. Bohužel na dohled od Pař íže zjišťujeme, že není všechno, jak se zdá. Pař íž nás př itahuje svýmšarmem jako komáry světlo, navigátor jí v tom vydatně pomáhá - směř uje nás neustále hlouběji a hlouběji do centra - adobř e míněné rady Kateř iny ze zadního sedadla se ukazují také jako kontraproduktivní. Než se nadějeme, vsákne nás Pař íždo svých útrob jako mrakovlev svou oběť do písečného hrobu. Tady je každá rada drahá. Když již potř etí míjíme stejnámísta (určité pozitivum to ale má, aspoň zdáli př es ř eku - tuším, že tam teče Seina, tak nás to učili v zeměpisu - vidíme věžepař ížského chrámu Notre Dame, na jehož vrcholu se prohání hrbatý zvoník Quasimodo a hledá svou věčnou lásku, cikánkuEsmeraldu), tlačím na Pavla, musíš ven. Nejlíp zpátky a pak se vymotáme podle mapy. Určujeme dílčí body a opravdu se

nám, za pomocí všech, podař í ze sevř ení francouzského klenotu měst vysmeknout a najít směr Versailles. No a pak je to užbrnkačka.

Práv ě jsme p ř ijeli do Chartres, platíme parkovné a domlouváme č as srazu. Jeden z posledních slune č ných dn ů .

Brrrrm, brrrm, párkrát Pavel př idá plyn a už se blížíme k zastávce tohotoputování. Z hicu je nám všem docela mdlo, tak se těšíme na vzduch. "Sraz uauta o půl šesté," zní dohoda a víc než dvě a půl hodiny nám př ipadá jakodostatečná doba. Jak se ale nakonec ukáže, byl to velký omyl! Navíc nikoho znás nenapadá, že bychom se rozdělili, nějak vnitř ně se cítíme spjati pupečníšňůrou vznikající náklonnosti, umocněné útrapami cesty.

Jako první zamíř íme do chrámu Božího, abychom se vpili do historie lidstvasamého. Tato gotická katedrála zasvěcená Matce Boží, Panně Marii, svoumonumentalitou př edčí mé očekávání a navíc chladivý vzduch, tak

charakteristický pro všechny Boží stánky, z nás snímá únavu, jako pokánínaše hř íchy. Pomodlím se v ústraní za zdar cesty (snad po pěti letech jsemschopen vnímat Boží př ítomnost bez vnitř ních bolestí a výčitek, které mě provázejí od dob krachu manželství), Péťa zapaluje svíčky za stejným účelem.Pak už jen na sebe nechám působit magickou sílu onoho místa, s jehovelkorysými rozměry, jak celé stavby, tak i okenních vitráží. V př ední částichrámové lodi je vestavěna jako by menší půdorysem polooblouková stěna,kopírující vnější tvar, na níž se skví naprosto nepopsatelně umné sochař skévýjevy z biblických př íběhů. Někde jsem se dočetl, že samotných soch vreliéfech i chrámové př epážce je až dva tisíce (na wikipedii píšou dvě stě, aleto mi př ipadá př i rozlehlosti chrámu velmi podsazené), které spolu sasi stosedmdesáti vitrážemi pojímají ve svých výjevech snad celý biblickýpř íběh.

Z chrámu se vycházíme kochat pohledem na zahrady u hradeb, sousedící s Katedrála Notre Dame v Chartres katedrálou, uždibujeme skvělou čerstvou bagetu, tentokrát echt francouzskou,



8

ne jako doma, a k tomu se nám naskýtá nádherný výhled do kraje. A taky na slunící se turistky. Škoda, že jsem si nevzaldalekohled. Př ece jenom už na dálku tolik nevidím a ona krajina francouzská v dáli, ta mě svou krásou př itahuje. Asi si budumuset zajít k očnímu. Ale pomůže to? Bude lepší, když vše uvidím ve své jednoduchosti a obyčejnosti, nebo rozostř enédálkové vidění mi umožňuje př ikrášlit si věci k obrazu svému? Nebudu zklamán? Kdož ví ...

St ř ípky nádherného francouzského m ěsta Chartres, místa naší první první zastávky. Katedrála v Chartres.

Katedrála Panny Marie v Chartres patř í mezi nejvýznamější trojici gotických církevních památek Francie a celé Evropy. K nímůžeme př iř adit chrám Matky Boží v Pař íži a Remešskou katedrálu. Celé místo, na němž je chrám vystavěn, je prodchnutmystikou, legendami i historií. Chrám je postaven v místech, kde snad stávala okolo osmého století druidská jeskyně,později zde byl postaven první kř esťanský stánek. I další kř esťanská stavba - v románském stylu - podlehla požáru, proto vroce 1194 začali budovat na jejích troskách nový chrám v gotickém stylu. Byla dostavěna v roce 1260, kdy byla slavnostně vysvěcena za účasti krále Ludvíka IX. Od té doby prošla již jen nepatrnými úpravami a proto se nám tento jedinečný skvostzachoval v původní podobě až do dnes. Odolal i bouř livým dobám Napoleonských válek i náletům za druhé světové války.



9

P ů sobivé okenní vitráže, charakteristické pro oba chrámy, které jsme navštívili - v Chartres i Remeši.

Opravdu unikátním pohledem se můžeme kochat na linie štíhlých a vysokých gotických oken - zdobených vitrážemi, kteréjsou kromě své nesporné umělecké a duchovní kvality jedinečné i v tom, že př i jejich výrobě bylo poprvé použito modrébarvy. Tento okenní komplet je největším svého druhu na světě. Většina vitráží pochází ze tř ináctého století a za svézachování vděčí i uvědomělosti př edstavitelů města během války, kdy byla okna o celkových rozměrech dvou tisíc metrů čtvere

čních rozebrána a uschována p

ř ed zni

čením. I proto se dodnes m

ůžeme kochat pohledem na vyobrazení "modré"panenky Marie, Kristovo vzkř íšení, Noemovu archu a spoustu dalších. Ve stř edověku sloužila celá výzdoba chrámu jako

výtvarná bible pro tisíce negramotných věř ících a zprostř edkovávala jim názornou př edstavu o Božím odkazu.

Útroby chrámu ukrývají nádherné pohledy na interiér, a ť již oltá ř ní prostor, č i jeho kamennou, reliéfy zdobenou "zást ěnu".

Jako doplňující se k vitrážím může zdát sochař ská výzdoba, ať již vně, či uvnitř chrámu. Ale možná to bylo i naopak,nejpravděpodobnější ale bude, že homogenost celé výzdoby byla záměrem stavitelů, neboť obě části výzdoby vznikaly vestejné době a hlavně se doplňují ve svém obsahu. Každopádně nám díky umu stř edověkých umělců byl zachován jedinečný

komplex 176 okenních skvostů doplněných sochař skými výjevy, skládajících se asi z dvou tisíc jednotlivých kusů.



10

Detail reliéf ů , zobrazující biblické p

ř íb ě

hy od stvo ř ení sv

ěta.

Nelze v konečném výčtu opomenout již zdáli viditelné dvě západní věže katedrály. Jedna měř í 105 metrů a druhá dokonce117 metrů. Starší pochází z konce dvanáctého století, ta novější byla dokončena v roce 1513. Návštěvnníci chrámu mohouvystoupat na jednu z nich a jako odměna za stovky vyšlapaných schodů je jim nádherný výhled do kraje. Př i dobrém počasíje odsud vidět dokonce i Eifelovu věž, která je od Chartres vzdálená pouhých devadesát kilometrů.

Katedrála v Chartes patř í k významným poutním místům za což vděčí mimo jiné i díky daru císař e Karla Holohlavého, vnukaKarla Velikého, který roku 876 daroval Chartres relikvii Sancta Camisia, část roucha, ve kterém byla oděna Panna Marie vdobě, kdy porodila svého syna, syna Božího, Ježíše Krista. Podzemí skrývá 110 metrů dlouhou tajnou kryptu. Pochází zdevátého století, a v jejich prostorách najdeme i dobř e zachovalou studnu, do níž Vikingové házeli během svých nájezdů mrtvá těla svých obětí.

Č ást reliéf ů , zobrazující biblické p ř íb ěhy od stvo ř ení sv ěta.



11

Chartres a jak to bylo dál.

Strašnej hic. Jediný myšlenky, který už nás po procházce v Chartres držely, bylo najít co nejdř ív nějakou hospůdku, kde byse dalo vypít aspoň jedno chlazené, nejlépe točené pivečko. Jsem zván, ale když vidím tu cenu - sedli jsme si na zahrádku,na rohu ulice naproti nádraží - př echází mě chuť a objednávám si kávu. Naštěstí to servírka neslyšela, zato pochopilaPeťovy posunky, že jako sedm piv a tak, takže př ede mnou za chvíli stojí první kousek. No já nevím, na tř etinky si s pivemasi nikdy nezvyknu, poř ád mám pocit, že bych to mohl spolknout celý, ale jeví se v tom hicu osvěžující, tak nakonec proč ne.

Navíc krásně stoupá po cestě, únavě a horku v městě do hlavy, takž poměrně brzy všichni chytáme slinu, jenom Katkachybí. Oj, joj, joj! A vono je už půl šestý! No někdo by měl jít k autu! Ale ono se to tak dobř e pije! A tak ještě jedno. Rychle, tostihnem! Šak počká. "Romane, objednej tam ještě jedno kolo!" vysílá mě Monika, má dnešní sponzorka pro šestou rundu.Na hodinkách skoro šest. Ve mně se bouř í a hádá navzájem zodpovědnost s chutí na pivo, k tomu se př idává ostych mluvitcizím jazykem, nakonec př ece jenom vyhrává pivo! Jdu k baru, posunky dělám "ehhhm, hmmmm, ech, ja, bitte?" a v tu chvílimi dochází, že jsem ve Francii a že vlastně německy - to teda ne. Ale dívka nakonec pochopí, já rovnám ruce, zkř ivené kř ečíod ukazování číslovek, s úsměvem seladona děkuji "mersí" a odkráčím hrdě sednout zpět.

Začíná krápat, když dopíjíme a odcházíme, někteř í jsme docela rozverní, Péťa donekonečna opakuje jako kolovrátek -"Pozor na francouzský policajty, pozor na francouzský policajty! Hlavně nežertovat. To není jako u nás, Tady nemají smyslpro humor." Asi má strach, že v každým policajtovi uvidíme Funése, nebo co. No ale, jako by je př ivolal! Ve chvíli, kdy sePavlík bujař e povaluje po trávě u vodního toku, jedou zrovna okolo. Pacifikujeme ho několika výkř iky a naštěstí nás míjejíbez povšimnutí.

Konečně nasedáme do auta a vyrážíme dál směr Bretaň. Sedl jsem si dozadu, protože Pavla vystř ídal Míra. Ten se př izastávce uchyluje s Monikou do zadních pozic auta za Péťou a ztrácím nad nimi na několik hodin kontrolu. Zjevně se dobř ebavili, protože když v noci na odpočivadle vysedáme z auta, Péťa poněkud tápe v orientaci. Př i vysedání na nocleh zjisťuje,že mu chybí jedna bota. Takže logicky docházíme k názoru, že musela zůstat jedině na posledním parkovišti, kde jsme sezastavili. Jenže pavéza je asi padesát kiláků od nás vzdálená.

Jestli to byla Boží prozř etelnost, nebo pouze zlomyslnost našeho navigačního systému netuším, ale každopádně nás onukrásnou noc na př elomu měsíce nasměroval na placenou dálnici, které jsme se do té doby úspěšně vyhýbali a to ještě navícdo protisměru. Díky tomu jsme našli krásné místo na spaní na odpočívadle s tekoucí vodou a záchodem, na kterém hrálahudba. Péťovi prý Santana!

Př i cestě se podař ilo Pavlíkovi urazit Kateř inu, protože prohlásil, že ta navigace stojí za hovno, ona se toho chytá, že to je nani, kvůlivá Pař íži, háže pózy a Peťa to musí uklidňovat. Večer ovšem, jak je v ráži, uráží Kateř inu taky, ta jej ještě nikdyneviděla v akci, tak začala vandrovat do mně: "Ty se na to můžeš dívat? To př ece není normální, takhle by se neměl chovatdospělej člověk, no to je hnusný ..." Frekvence jejích slov za minutu je omračující a mě jaksi, př i zpomaleném myšlení unikáhlavní pointa její rozkošatělé myšlenky. Snažím se ji zastavit, a když nic nepomáhá, posílám ji taky do háje. Definitivně uražena konečně dává pokoj. Ještě stačila pumpnout Móňu o cigáro na dobrou noc a mizí ve tmě. Posléze se všichnizklidňujeme a za chvíli celá squadra spí. Jaký bude zítř ek? Co nového nám př inese? Najdeme př i cestě Péťovu botu? Anajdeme ono inkriminované místo? Měli bychom okolo něj jet, ale trefíme stejnou cestu? Bude ráno moudř ejší večera?



12

Kdo je kdo.

Zleva sedící t ř i krasavice - Kamila, Kate ř ina a Monika, naho ř e zleva Pavel, zvaný plavá č ek, Pe ť a, David, Pavlík a já. Ze

objektivem fotoaparátu se schovává Míra.

Jak jsem tak pročítal začátek mého vyprávění o putování za kulturou do Bretaně, uvědomil jsem si, že je nejvyšší časalespoň stručně př edstavit všechny účastníky. Takže prosím:

Míra a Kamila - snoubenecká dvojice, která cestování na severozápad Francie pojala částečně jako "př edsvatební cestu" -asi př ed tř emi hodinami si ř ekli ano v Mníšku pod Brdy, k čemuž jim samozř ejmě gratuluji a věř ím, že celý život budou mítjako procházku růžovým sadem! Ač jsem byl zván, nemohl jsem se dnes obř adu zúčastniti, čehož velmi lituji, protože nenínic hezčího, než pohled na cizí neštěstí! Takže alespoň touto formou jim ještě jednou gratuluji.

S Mirkem Hofbauerem jsem se viděl poprvé na bř eznovém srazu fanclubu Jethro Tull a byl jsem př ítomen, jak tehdy promne ještě neznámý Petr Štramberský sháníř idiče do Francie. Měl jsem chuť se mu nabídnout, ale pak jsem zacouval do

ústraní. V životě by mě nenapadlo, že za necelý půl rok se této "jízdy králů" zúčastním též. Jinak je Míra,zvaný iMHO, členem poprockové kapely DoNot, kde působí jako zpěvák a trumpetista. Zároveň byl i náš druhý ř idič. Klučinapoměrně klidnej, i když jsem ho jednou za tu dobu viděl parádně nasranýho. Př edpokládám, že velmi pozitivní vliv na nějměla Kamila, která, alespoň já to tak cítil, vnášela takovou klidnou a nekonfliktní atmosféru do našeho tábora. A taky, obauměli výborně vař it kafe s rumem. Párkrát mi ho po ránu př ipravili a musím jenom chválit! Na koncertu nás podmalovávalhrou na bubínky. Jo a taky fotili. Oba. A jejich fotky vás budou celou dobu provázet!

Pavel Švanda, zvaný Plaváček, kamarád z Jihlavy, hrající balady v irském stylu, byl taky př ínosem celé výpravy. To ostatně byli všichni, že. Za prvé měl Pavel vyčleněnu část koncertu, kde hrál své balady, a za druhé je hrál taky nám v táboř e.Největší úspěch slavil s písní Carolan. Tuto píseň i další jeho tvorbu najdete na adrese http://pavelsvanda.ic.cz/. S Pavlemjsem měl poprvé tu čest př i cestě na koncert Jethro Tull do Lokte, o čemž píši v kategorii muzika. Cítí se být keltskýmbardem, následovníkem slepého harfeníka Carolana. Musím ocenit, že jsme si s ním užili hodně švandy. Viď, Moniko?

David Pytlík, zvaný Bilbo Veverka z formace revivalu Jethro Tull , je př edevším kytarista. Po tomtozájezdě kytarista s polámaným prstem. Tuším prostř edníčkem levé ruky. A navíc prudící antikuř ák. Ale v konečným



13

důsledku taky člověk dobrej do party. A taky lovec zvuků, takže díky němu máme zarchívované oba naše francouzskékoncerty i koncerty několika dalších kapel, které jsme v rámci festivalu slyšeli. Doufám, že se mu prst brzy zahojí, a bude simoci s námi zahrát Lokomotiv Breath od Jethro Tull a př ípadně další songy. Jedinej, kdo mě dovedl ve Francii doopravdyvytočit. Ale všechno dobrý? Aspoň doufám Davide. Bez Tebe by to byla nuda! Hrál druhou kytaru a Plaváčkovipodmalovával jeho songy svou kytarou.

Tak to jsem vyčerpal hosty kapely Jull Dajen, kteř í nahradili členy, nemohoucí se v tomto termínu zúčastnit.

Petr Štramberský je kapelníkem Jull Dajen, autorem všech skladeb, nosící v sobě touhu bretaňské kultury, kytarista a kevšemu teda kytarista levoruký. Takže když mu koukáte na pazoury a chcete podle něj hrát, tak to prostě nejde. Tenzrcadlový pohled mě absolutně zabíjí. Jinak původem výtvarník, chlap s duší dítěte. Nebudu počítat, kolikrát jsem ho oddoby, kdy jsme začali spolupracovat, chtěl zabít. Ale člověk mu prostě potom musí stejně odpustit. Na něj se nedá hněvatdlouho. Tuším, že tuto cestu s kapelou do Lorient zrealizoval a absolvoval po čtvrté, nebo po páté.

Pavel Kř ižovenský, občas Péťou žertem nazývaný Jahůdka je vynikající flétnista, skvěle doplňující Péťovy nápady. Nabudoucím CDéčku hraje i saxofon. Patř í mezi pilíř e kapely, který to s Péťou táhne již od začátku, a i když se v této chvílimožná trochu viklá v základech, je velmi cenným elementem celého uskupení. A taky človíček, kvůli kterýmu stálo za toabsolvovat tento výlet. Vytvoř il spolu s Monikou a mnou takř ka nerozlučnou trojici, která si to myslím do slova a písmeneopravdu všechno užila a prožila. Hrává asi s několika kapelama, ale bohužel netuším v této chvíli s kterýma, takže vámnemůžu nabídnout žádné odkazy. Nedocenitelný byl i večer s jeho kytarou a písničkami. Hochu, vždycky, když budu hrátkometu, vzpomenu si na Tebe. Tak to holt je. A jinak nebude.

Monika Králíková, naše Móňa, zpěvačka se sytým, charakteristickým hlasem, musela určitě v sobě za celou cestu mnohozkousnout, ale držela se víc než statečně a byla mě i Pavlíkovi rovnoceným partnerem ve všech kravinách a blbostech, kterýjsme byli schopni vymyslet. A navíc se mi postarala o dva nezapomenutelné zážitky, které bych jinak nikdy nemohl zažít.Valčík a kolotoče. O tom se ale dočtete až v dalším pokračování.

Roman Tomeček, alias ;oD Virťa, to jsem já. Zkrachovalej muzikant, co to po čtyř ech letech zase oprášil, vytáhl hoboj azačal hrát. Těžko můžu o sobě něco psát já, to je na druhejch. A něco poznáte i z mýho blogu. Co jsem jako zač a tak. Stačípozorně číst. Ale každopádně za sebe můžu ř íct, že se mi splnily dva velké životní sny. Viděl jsem Mont Saint Michell a spaljsem s Monikou. Teda jenom ve stanu, a ještě s Pavlíkem, ale stálo to za to. Myslím, že nás chtěli všichni zabít, když jsmese ještě ve čtyř i ráno vyprávěli kraviny a ř ehtali se na celej kemp.

Kateř ina, př íjmení ani neznám, se od nás odvrátila již př i cestě tam. Po druhé noci odmítla s námi bydlet ve stejném kempu,a po př íjezdu do Lorient se osamostatnila. Na koncerty ale za námi př išla. A i jinak jsme ji párkrát ještě potkali, ale trhlinavzniklá určitými rysy jejího chování se nedala již zacelit, a někteř í jsme byli radši, když jsme ji potkat nemuseli. ale tak už toněkdy v životě prostě chodí!

Kompletní kone č ná sestava našeho putování - zleva Pé ť a, Mó ňa, Kam č a, Pavel, Míra, Rom č a, Pavlík David. V našich úsm ěvech lze uz ř ít vliv Carnackých menhir ů .



14

Pé ť a.

Pé ť a v tábo ř e, na své boty m ů že už jenom vzpomínat. V pravo podle palce odhaduji mou ruku na krku kytary ...

Z Vir ť ova deníku:

1. 8. 2008

... Navigace nás po půlnoci zavedla na placenou dálnici, spánek paráda, jenom malej spacák - mumie, př ipadám si jak vrakvi. Je tam voda, záchody, umývám si palici, ráno vytahuji kytaru a hraji pár pěsonek. Začínám Gagarinem!!!

Pak už vyjíždíme. Jsme asi tř i sta kiláků od Lorient, na hranicích s Bretagní. Platíme 2,70 eur, což je za ten komfortzadarmo. Hledáme supermarket, je potř eba doplnit zásoby.

V noci jsem už po Péťovi ř val. Snad ani po těch pár pivech nemohl být tak opilý, mám podezř ení, že si s námi hraje jakokočka s myší. On se ale ráno tvář í, že si nic nepamatuje. Stavujeme se na odpočívadle, kde Peťa ztratil botu, nic tam alenení.

Péťa bere telefon a ř íká: "Já mu zkusím zavolat. Ty boty jsou památeční. V těch jsem hrál už př ed patnácti lety v Rockcafé!"Vezme telefon a slyšíme: "No já Tě zdravím! Víš ztratil jsem botu. Pomoz mi. No, tu, co nosí štěstí." Hledím na něho jak puk,on pokračuje: "Víš kde jsme? Vidíš mě? Jo, a ji nevidíš? Taková černá. Jo tak, že je to moc malý? Ty vidíš jen velký věci, jo,chápu ...." Začínám se bavit. "Zapálil jsem Ti dvě svíčky, tak ses taky mohl trochu víc snažit!" Končí Péťa vyčítavě.

Holt Pán Bůh nemá prost

ěna takovýhle mali

čkosti

čas, ten se musí starat o v

ětší v

ěci. Hlavn

ěať

nás neopouští, až ho budedoopravdy tř eba.

..........................................................................................

Ještě v noci Peťa prudí, poř ád chce pít. Nedař í se nám ho zklidnit, tak ho s Pavlíkem posíláme nakoupit pivo do baru naodpočívadle. (Tam samozř ejmě nic není, jenom záchody a umývárka). Do toho se chytá Monika, dává Peťovi padesátku, ať koupí těch piv šest. Když se Petr odpotácí, vyhrkneme: "Co blbneš? Vždyť ty prachy ztratí a stejně koupí hovno!" A todoslova a do písmene! ;oD

Smích, zabili jsme dvě mouchy jednou ranou, naletěli oba.

.........................................................................................

Když jsme odpoledne v kempu vystěhovávali auto, bota se objevila vzadu mezi zavazadly. Jenže Petr mezitím tu druhouvyhodil. Takže měl zase jenom jednu.



15

Mó ňa.


1. 8. 2008

Kluci šli rozbalit spacáky, my s Móňou kouř íme.

Monika: "Mn ě se chce strašn ě moc zpívat. M ů žu Ti n ěco zazpívat?"

Já: "Neee!" děsím se. "Já na ty tvoje u ř vaný bigbíty nejsem te ď zv ědavej. A vedle spí lidi!"

Monika: "Ne, já budu zpívat potichu. Tuhle jsem se nau č ila a zpívala jako první" zvlhnou jí oči a pivem to tentokrát není. Anajednou slyším krásnou, něžnou, nevinnou písničku o zemi zázraků.A taky v Móni vidím duši, kterou př ed námi neustáleskrývá pod snůškou póz a afektovaných gest - slupka spadla a zůstala normální milá, mladá, něžná holka. Nedýchám. Dotoho hvězdy. Nebe plný hvězd.

Říkám: "Tý vole, to sem ne č ekal." Vybuchne smíchem. "To je jasný, č ekal´s to moje ná,ná ...." a svým perfektnímchraplákem hodí náznak nějakýho rockovýho hitu.

Epizoda z cesty.

To si jen tak vzpomínám, když jsme jeli už tř etí den směr Lorient, ř ídil tentokrát Míra, bylo to po tý velký Petrově pař bě, coztratil ty boty a vzadu všichni bezuzdně kalili (a beze mně!), tak Míra začal být trošku alergický na některé pokř iky zpoza

vozu. A došlo to už tak daleko, že jsem se ho i já bál poprosit, aby udělal kuř pauzu. Ono jasně, když by měl stavět každýchpět minut, jak si někdo vzpomene, tak by to nešlo. A nikdo ani čůrat nechtěl! Ale já byl na sebe tvrdý, zatnul jsem zuby a ani

po tř ech hodinách jsem neř ekl půl slova o hulení.

Sem si jenom tak ř íkal, "Do prdele, je nás tu pět kuř áků, a nikdo??? No to mně omej!" Už jsem trochu př emírou kyslíku iblednul a abstinence se začala na mně psychicky podepisovat, ale poř ád jsem si ř íkal, když nepotř ebujou oni, nemusím anijá. Až mě z této psychické blamáže dostal moták, poslaný Monikou.



16

Monika na cest ě Francií nenápadn ě prosí o pauzu na cigaretu.

No a pak už to šlo. Nebyl jsem v tom sám, pocítil jsem zodpovědnost boje za druhé a šel jsem na to! "Míro, ..... prosím Tě,........... myslíš, že by, ......... teda, ................... jako, ............... ne já teda nevím, ale tř eba by i druzí, ..................... víš, jako,

že bysme si ......... mohli, teda ............ udělat pauzu? Na cigáro??????????"

Och, jak já byl statečný, a Míra hodný. Za pět minut jsme stáli na pavéze. Výdech s prvním šlukem: "Tý vole, tohle já už tedapotř eboval, jak prase drbání. Fúúúúúúúú!"Míra: "Tý jo, a proč sis neř ek´? Bych vám už zastavil dávno, ne?"

Kate ř ina


1. 8. 2008

Kateř ina, kapitola sama o sobě! Snad po loňském festivalu př ivezla Peťovi neprodaná CéDéčka, šikovná, perfektně mluvífrancouzsky, ale strašně moc poř ád mluví. A taky poř ád celou cestu kecá do ř ízení. Do toho kudy máme jet a tak. Ale my

máme svou navigaci.

Po nějaké Pavlově neuctivé poznámce k elektronické krabičce (GPS) "ta navigace stojí za hovno" se toho chytá, že je tojako na ni, uráží se a dělá dámu. (mezi Pař íží a Chartres) Po Petrově večerním a nočním extempore se definitivně uráží a žes náma v kempu žít nebude, že se to nedá a tak. Chybět nám nebude, ke kapele nepatř í, jede tam za prázdninovou prací,tak ať jde.

Nejvíc si asi oddychla Monika, za cestu z ní vytahala minimálně dvě krabičky cigaret. Od Móni se dozvídáme, že má tenbabskej cyklus a proto je tak protivná. No jo, ale co je nám do toho???

......................................................................................................

Objevuje se na našem prvním koncertě. Když Petr rozdává poukázky na jídlo a pivo, vetř e se k Peťovi, jestli má i pro ni. Mána to jedinou odpověď: "Tys hrála na pódiu? N ějak jsem si t ě tam nevšiml."

Ta holka má fakt kačení žaludek!



17

Kone č n ě na míst ě.

Kolem druhé odpoledne dorážíme k Lorient, Kačenku vysazujeme, sami jedeme dál, ubytování je domluvené v campu veFort Blocque. Př ehodíme na volný plac všechny zavazadla, já se pokouším o trapný fór, který se mi zcela vymstí. Beru apodávám př es plot i rezervní pneumatiku. Jenže jsem, pitomec, poř ádně neodhadl její váhu, takže se mi v zádech pohneplotýnka, a př ipraví mi celozájezdový utrpení. Ale zatím to ještě netuším, dobř e se bavím, počasí vypadá slibně, fakt to asitady bude paráda.

O č ividn ě vyšpláchaní n ěco ř ešíme p ř i lahvince cídru, šumivého breta ňského jable č ného vína. Zleva Pavlík, Mó ňa a já, nad námi v bílé bekovce Míra. Ostatní lidi jsou náhodní plážovníci.

Je to úleva po cestě, pěkně si dát pivečko, a protáhnout poř ádně všechny kosti. Naštěstí Monika po cestě koupila stan,takže můžeme stejně jako ostatní postavit svůj př íbytek. David bere na byt Plaváčka (to teda ještě netušíme, že mu budemeř íkat Plaváčku, ale pro odlišení obou Pavlů je to dobrá pomůcka už nyní.) Manželata jsou spolu, Peťa staví svou základnu ajá s Pavlem a Monikou budujeme naše útočiště. Stan je sice napsaný v návodu pro čtyř i lidi, ale chtěl bych ty trpaslíky tedavidět. Ve tř ech se tam vlezeme jen s odř enýma ušima. Já navíc doslova a do písmene, když se natáhnu, mám nohy ujednoho konce stanu a hlava se mi tř e o plátno na druhé straně. Ale co, jestli bude hezky, stejně budeme spát pod širákem!

Ale teď honem, dokud je čas, rychle k moř i. Bereme sebou na cestu cider, což je dle mého šumivé bretaňské jablečné víno.

Na stránkách Cider Clubu, ho ovšem nazývají moštem. Pro př edstavu se koukněte, i když se zabývají anglickým cídrem.Zde vstupte.



18

Jejkote, to mo ř e, to je ale sranda. A jak mi p ění pod nohama! Kam č a v akci.

Užíváme si z plna hrdla nádherné kombinace cideru a moř e. Na pláž je to od stanů pár metrů, jsme tam zas chvíli, krásnévlny si hrají s pobř ežím a lákají nás ke koupání. Moc neváhám, když vidím, že někteř í jsou už ve vodě, spěchám za nimi.Oproti př edpovědím znalců, kteř í prorokovali vodu studenou, mám pocit, že jsme vlezli do vlažného kafe. Nechávám na sebepůsobit tu blahodárnou energii a prožívám si po letech každé zhoupnutí vln. Blbneme ve vodě, jak to jen jde. Když nás tounaví, žvaníme o všem možném u lahvinek cideru, je nám dobř e a užíváme si odpočinku po dlouhé cestě.

Jaká to pohodi č ka. Pavlík trápí mou zobcovku, David hobluje svou kytaru.



19

Jenže, když se pije cider, tak taky rychle vyhládne. Něco zkousneme, aby žaludek měl na čem pracovat a neprotestoval, pakvytáhneme kytary a dáme si nějaký písničky pro radost. Postupně se ujímám repertoárové vlády a buším do všech ty svojehospodský kotlíkárny, Pavel mi do toho parádně sekunduje s flétnou. Prostě pohoda.

Bez cigára to holt prost ě nejde. Já s Mon č ou nad zp ěvníkem.

Cider došel, tak se načíná velká krabice s červeným vínem, oj pije se dobř e, hezky se to rozlévá do žil a nálada je skvělá. Už

jsme vyodpočívaní víc než dost, blíží se večer a př íležitost procházky po okolí.

Tak co? Pote č e n ěco? No kone č n ě!

Vypravujeme se tedy na nedalekou pevnůstku, která je v době odlivu př ístupná suchou nohou. Šplháme po kamenech aužíváme si krásy moř e, vstř ebáváme všemi póry jeho vůni a je nám dobř e. Co nám ale př inesou dny př íští? Zvládnemekoncerty bez úhony? Stihnu se zítra ještě doučit to sólo, co se v něm poř ád tak trochu máchám?

Pevn ů stka, místo našeho ve č erního výletu, v této chvíli ješt ě zalitá vodou. Pozd ěji mo ř e ustoupí, takže k ní m ů žeme dojít suchou nohou.



20

Na cest ě k pevn ů stce. Tam že jsem vyšplhal?

Na pive č ku. A kdo že to je jedni č ka? Budu si asi muset víc dávat pozor na ruce!!!



21

Te ď nám to teprve všechno za č íná!

V noci začalo šíleně lejt. A fučet. Jak jsme nechali všechny věci po rozverném večeru poházeny po okolí stanu, narychlovšechno stahujeme dovnitř . Vítr nám totiž bere provizorní igelitovou stř íšku, pod kterou jsou věci uloženy, takže tašky,kytara, texty, to musí dovnitř . V už tak malém stanu najednou není vůbec k hnutí a moje záda dostávají další záhul. Začínámse bát, že mi nevydrží ibalginy na celou dobu. Snad se to zlepší. Když ráno kontroluju stav, tak zjišťuji, že polovina textů jetotálně rozmočená, ale jelikož to není poprvé, tak mi to velkou hlavu nedělá. Kytara to naštěstí př ežila bez úhony.

Hř išťátko hned vedle nás láká ke hř e. Bereme balón a chvíli se rozběháme u fotbálku. Teda dechu se mi brzo nedostává, acítím záda, ale jinak ten pohyb po dlouhý době dělá jen dobř e. A v kombinaci se sprchou je to prostě nádhera. Už neprší,takže je venku př íjemně. Svěží vzduch od moř e mi čistí plíce!

Jedeme nakoupit zásoby do Super U, potř ebujeme aspoň nějaký židličky, stůl, co býval jindy k dispozici je tentokrátobsazen, museli bychom sedat na zemi. Monika se rozhoduje pro př ímo státnický čin, zakupuje stůl s lavicemi, což

samozř ejmě ve všech ohledech zpř íjemňuje naše vegetování v základním táboř e. Ty večery u stolu nemají chybu. Dáme simalou zkoušku a př ehráváme věci na zítř ejší koncert, jsem rád, ještě to nemám moc v sobě zažitý, tak jsem to trochuoprášil. Ale bez not ani ránu. Ještě že jsem si vzal kolíčky, kdyby náhodou foukal vítr.



22

Potom už jdou "manželata" na procházku k moř i, fotí surfař e, moř e i sebe, mi ostatní vyrážíme do Lorient. David sPlaváčkem (tuto př ezdívku nafasoval první večer v hospodě u moř e. Vyprávělo se o všem možném a někdo okomentovalmoje tričko s emblémem Banskobystrického plaveckého klubu. A Pavel se př ipojil s historií svého závodního plavání. A byloto. Měl nafasováno!) se chystali na koncert Loreeny McKennitt. Zde se dostanete na české stránky věnované Loreeně McKennitt. My ostatní jsme se chtěli podívat na stage (čti stejdž) ve Village, kde máme hrát, potom se procházíme městem,všude hrají kapely, není to nic moc extra kvalita, ale barví to krásně město, které má vybombardovanou minulost, v zásadě zde nenajdete žádné staré stavby, všechno se znovu budovalo až po světové válce. Atmosféru města v době festivalu vámpř iblíží i toto video z youtube.com.

Procházíme městem, všude jsou stánky s něčím, je to taková velká tržnice s živou hudbou, Péťa vybírá ř emínek na ruku -

takový ten pletený z barevných nití, tenký, má již tř i, za každý rok, co byl v Lorient. Marně dumám, jestli ty starý má na rucecelé tř i roky, nebo jestli je aspoň někdy sundá. Ten nový se mu sundá sám a ani neví kdy. Během hodiny, co jsme seprocházeli, se mu z ruky sesmekl a zase nemá nic. Háže smutný ksichty, ale mi mu na to nedbáme. Monika by koupilavšechno co uvidí. To, tamto, anebo tohle. S Pavlíkem jí to vymlouváme, ať si dá na čas, že tu budeme ještě dlouho, ať počká, jestli neuvidí něco lepšího a tak. Podléhá našim kecům a odchází s prázdnou. Teda úplně ne, kupuje u jednoho zestánků voňavou a výbornou medovinu, takže ji po cestě postupně trestáme. Jenom Pavel nemůže, bude ř ídit nazpět. Klucise př es počáteční problémy na koncert Loreeny dostali, takže naráz nevíme, co s časem. Jedeme se projít k moř i. Je tozátoka či něco takového, s bahnitým krajem a starými kůly od mola, trčícími z vody. A najednou po mnoha letech vidím zasesvítit tlející dř evo. Začíná mrholit. Vracíme se zpět k Village na místo srazu. Než dojedeme do kempu, zase seriózně prší.Věci stěhujeme do Petrova stanu, tam je víc místa. A jdeme spát. Bude zítra počasí lepší? Nebo nám celý den proprší?

Surfování s pomocí padáku, stále oblíben ější sport v p ř ímo ř ských st ř ediscích. A když jsou trochu vlny, tak je to paráda.

Ned ěle.

Tak dnes to konečně př ijde. Zahrajeme si ve vilidž na stejdži tu naši parádní muziku. Už se teda těším. Jenom to blbý sólo vkejmlu, z toho mám ještě děs a hrůzu. Budu si to muset ještě trošku vošmatat ...



23

Kluci ješt ě p ř ed koncertem pilují Plavá č kovy písni č ky, je to profesionální p ř ístup, nenechat nic náhod ě! Zleva Pavel Švanda (Plavá č ek) zpívající, uprost ř ed doprovází soust ř ed ěný David (Bilbo Veverka), a vlevo se ksichtí Pé ť a (Jull

Dajen - "velký šéf"!)

Chvíli se s Pavlíkem točíme okolo ničeho, ale pak nám to nedá - trochu pohybu nezaškodí a jdeme hrát zase fotbálek. Je toteda docela kř eč, než se to moje líný a bolavý tělo rozhýbe, ale když to rozchodím, tak pak už to celkem jde. Po chvíli seobjeví u koupelen kluci z Branu - bretoňské kapely působící hlavně v Praze. Tento rok mají v Bretani nasmlouvány koncerty imimo rámec festivalu, takže se mají co ohánět. př esto neodolají a dají si s námi fotbálek. Po urputném boji jsou kluciúspěšnější. Vyhrávají těsně jedenáct devět, což z hlediska toho že mám tolik let, jako oba "Braňáci", a ještě ke všemubolavý záda, tak se teda zase moc nepochlapili. Ale co "Sláva vítězům, čest poraženým!" Mezi námi, jak jsem línej jako veš,tak se musí nechat, že na ten fotbal vzpomínám obzvlášť rád. Byl to po letech pro mně opravdu nebývalý zážitek!Po fotbalu dáme sprchu a vyrážíme na odpolední výlet směr Vannes, po cestě se stavujeme v městečku Auray, na nábř ežíje kupa stánků se vším možným, taková francouzská tržnice. Pavlík kupuje půlku velkýho kulatýho tmavýho bochníkuchleba, ó jaká to př íjemná změna po bagetových dnech. V zálivu (ono je to asi spíš ústí nějaké ř eky) kotví spousta lodí alodiček a parníků a jachet. Jedna z lodí slouží jako prodejna upomínkových př edmětů, jdeme se podívat dovnitř , v podpalubíjeden krám vedle druhýho, musím rychle ven, dělá se mi z toho zle, je to prostě pytel, vlastně koráb, plnej sraček!

S Pé ť ou stojíme na náb ř eží a č ekáme, až si všichni užijí na lodi skv ělých upomínkových serepeti č ek.

Vydáme se podívat nahoru na kopec na malý kostelíček - starobylá krása, srdce usedá, všude kam se hneme, nebo kudy

projíždíme, tam jsou k vidění nádherné gotické kostely, je to úplně jiný architektonický zázrak, než na jaký jsme zvyklí u násv Čechách nebo na Moravě. Cestou do kopce se nám ozývají šrámy a natažené svaly z fotbalu, sotva stoupáme vzhůru, alevýsledek stojí za to. Na Monice je vidět př edkoncertní nervozita, ale drží se statečně a nedává nic najevo. Zase začalojemně mrholit. To počasí nám teda zatím moc nevychází!



24

kaple Panny Marie Lurdské - chapelle Notre Dame de Lourdes - v Auray ( č elní pohled)

kaple Panny Marie Lurdské - chapelle Notre Dame de Lourdes - v Auray (bo č ní pohled)



25

Auray

Auray je starobylé bretaňské městečko s dlouhou historií. Počet obyvatel čítá v dnešní době asi deset tisíc. Leží př i ústí ř ekyAuray v departmentu Morbihan na jihu Bretaně. Department Morbihan je známý př edevším svými megalitickými lokalitami.Celý kraj je doslova poset menhiry a dolmeny, jejichž vznik je datován do dob př ed stavbou prvních egyptských pyramid.Nejznámější místo tohoto kamenného divu světa je proslulý Carnac. Vznik těchto megalitických polí se odhaduje na víc nežpět tisíc let př ed Kristem, což je staví svým vznikem daleko př ed anglický Stonhenge.

starý kamenný most - Le pont de la Terre Rouge - v Auray

Samotné město Auray má za sebou dlouhou historii. Již ve dvanáctém století je nejen významným bodem tehdejšího života,ale také důvodem sváru anglicko-francouzského. Do této doby se taky datuje vznik ochranného hradu, který bděl nadbezpečím př ístavu. Ten se stal v průběhu šestnáctého století př ítěží, takže byl v roce 1560 zbourán na př íkaz Jindř icha II.

plachetnice plná historie a upomínkových p ř edm ět ů v Auray kotví na kraji p ř ístavu u starého mostu



26

V rámci stoleté války zde proběhla 29. zář í 1364 bitva u Auray, která byla součástí sporu a války, vedené o bretaňskédědictví. Tato bitva ukončila 23letý boj o Bretoňsko smrtí Charlese de Blois a vítězstvím Jean de Montforta a Anglie. Roku1776 se v Auray vylodil Benjamin Franklin, když po vypuknutí americké války za nezávislost jel do Pař íže požádat LudvíkaXVI. o vojenskou pomoc.

uli č ky ve č tvrti st. Goustan vedoucí do kopce ke kapli Panny Marie Lourdské

Velmi turisticky atraktivní je centrum města, např íklad Place de la Republique je nádhernou ukázkou stř edověké architektury,stejně tak i domy, pocházející z patnáctého století ve čtvrti St. Goustan. I další čtvrť St. Gildas se svou farností patř í kpamátníkům této doby. Vznikla odtržením od původní diecéze kartuziánského kláštera Brech, s kaplí na památku 900emigrantů, toužících obnovit monarchii, kteř í zde byli roku 1795 zastř eleni. Jejich ostatky zde byly pietně uloženy v roce1814.

Za zmínku i podívání stojí také asi 4 km na severovýchod vzdálené proslulé poutnické místo Bretonců, Sainte-Anne d'Aurays krásným, novorenesančním chrámem.



27

Domy u p ř ístavišt ě jsou strukturáln ě bohaté na d ř evo a v kombinaci s omítkou p ůsobí dodnes atraktivn ě.

Staré hradby p ř i ústí ř eky evokují vzpomínku na dávné č asy. Jedeme do Vannes

Z Auray vyrážíme do Vannes, takovýho většího města vespod Bretaně, venku poř ád mrholí. Ale tak nějak úplně divně,strašně jemně to práší vodu, nechápu. Nic takovýho jsem ještě nepotkal. Když ve Vannes zaparkujeme a blížíme se k parkupod hradbami, jako by nás keltští bohové vyslyšeli, př estalo navlhat. Jenom sluníčko poř ád nic. Prostě takový nějakýušmudlaný počasí.

Park pod hradbami m ěsta Vannes - vzpomn ěl jsem si, že mám na mobilu n ějakej fo ť ák, tak jsem to párkrát zmá č kl.



28

Záhony kytek v parku jsou velice pestré a rozmanité, nikde jsem takový styl nepotkal a to máme v Olomouci výstavu květinFlóru! Okolo takovýho malýho potoka, co teče př i parku a hradbách se vyšplháme k bráně, vedoucí do centra. Je to troškuvětší než Auray, ale na Lorient to asi nemá. I když, celý to ani neprolezeme. A zase se tady objevuje ten stř edověk, ty jakobynapůl roubené, napůl zděné baráky, úzké uličky, a př i tak špatným počasí i dost lidí. Péťa se chystá koupit struny, ale kdyžkoukáme na zavř ené obchody, pomalu nám dochází, že je neděle. Tak se Peťo drž, ať dohraješ!

Ty záhony kv ě

tin jsou opravdu krásné, ale slušelo by jim sluní č

ko! Ostatn ě

, to by slušelo i nám. "Jé, pódium. Kdy hrajem? Postavte se, tam, já si vás vyfotím" "Ježíš, to tak nesnáším, ty davový fotky, postav se, ř ekni sýr,jejdamane, zas tam budu vypadat jako debil ....."

Struny dneska nebudou, tak se jdeme najíst. Potkáváme př íjemnou ř eckou tavernu, objednáváme si gyros s hranolkama apivo, sympatický ř ecký obsluha nám utírá venku stoličky od vody. Že má David opět problém z mýho kouř ení už snad anipsát nebudu, to bych se jenom poř ád opakoval. Když př ejde protikuř ácká bouř e, př ichází na ř adu opět déšť. Jsem Mónivděčný, že za mně platí, co já bych bez ní a bez Petra tam dělal (no asi bych nejel, ale už teď vidím, že bych trpce litoval).Znovu se vnitř ně nasírám kvůli blbýmu životu pod exekuční palbou, ale potom to pouštím z hlavy. Stačí když to budu ř ešitaž doma. No a tř eba ještě než pojedeme, něco vyděláme na ulici, aby se to trošku rentovalo. Už víme, že koncerty budoujenom dva, a to je na pokrytí nákladů rozhodně málo. Jsem ve všem hodně závislej na ostatních, teda na Monice, Pavlovi iPeťovi. Ale je s nima sranda, doufám, že oni to cítí stejně.

Pomalu se musíme vydat na zpáteční cestu k autu. Procházíme kolem krásné katedrály, Peťa vzpomíná, že tady někde př eddvěma lety hráli, dovnitř se podívat už není čas, koncert se blíží. Nikomu se nechce moc hrát, to počasí všem bere chuť. Zachvíli se ale Monika probírá a dostává trošku lepší náladu, jsem tomu rád, ale pak dojde i na mně. Jako když uhodí blesk,naráz si už vůbec nevzpomínám, co je v notách. Scheisse! A do toho poř ád a zase ty šílený záda, snažím se vypadat, ženic, ale když sedím (v hospodě, př i hraní, v kempu) můžu se z toho zbláznit!

katedrála sv. Petra ve Vannes



29

Vannes

Pohled na hradby m ěsta Vannes

Město Vannes, ležící ve spodní části zálivu Morbihan, bylo založeno Římany asi sto let př ed naším letopočtem na kř ižovatcenámoř ních a obchodních cest. Z původního osídlení, které bylo rozloženo okolo kopce Boismoreau, se z důvodů bezpečnosti začalo v šestém století postupně budovat opevněné město, které bylo dostavěno v pozdním stř edověku narozloze asi deseti hektarů. Dnes je Vannes hlavním městem Morbihanského departmentu. Samotné hradby obklopující staréměsto pocházejí ze čtrnáctého a patnáctého století. V nich jsou vystavěny čtyř i vstupní brány a devět věží. Př i procházce povalech od Vězeňské brány na východě k jižní bráně svatého Vincenta můžeme potkat pozůstatky starého ř ímskéhoopevnění.

Nejstarší dochované stavby se datují na př elom dvanáctého a tř ináctého století. Jednou z nich je i Château de L´Hermine. Vpatnáctém století vzniká spousta měšťanských domů se svým typickým "poloroubeným" stylem - kombinací dř eva a zděnévýplně. Jedním z pozoruhodných domů, pocházejících z patnáctého století, je Château Gaillard, který byl postaven celý zežuly.

I pro toto m ěsto - Vannes - je typická architektura poloroubených dom ů.

Moderní př edměstí s př ístavem, veř ejné budovy, kasárny, kláštery, náměstí a promenády, zejména Garenne a park v

prefektuř e, to všechno obklopuje staré m

ěsto. P

ř ístav na jihu m

ěsta je položen v ústí

ř eky Vannes a je splavitelnýpouze malými plavidly. V př ípadě více tonážních lodí se používá nedaleký př ístav Conleau. Archeologické muzeum se

pyšní jednou z nejbohatších sbírek prehistorie v Evropě. Jeho největším triumfem je hlavně kolekce nálezů z vykopávek vCarnacu i jinde v okolí, tak bohatém na stopy života, staré až sedm tisíc let. Je zde také Muzeum př írodní historie aknihovna.



30

Detail domu ve Vannes

Katedrála svatého Petra, stojící uvnitř starého města, musela být za dobu svého života několikrát př estavována. Prvnízásadní př eměnou byla v desátém století obnova kostela po vypálení normanskými nájezdníky. Z románské podoby stavbyze dvanáctého století zůstal zachován základ pro severní věž katedrály.

V patnáctém století, současně s rozvojem kultu Svatého Vincence Ferrera, španělského dominikána a teologa, který zemř elv roce 1419 ve Vannes a byl pohř ben v katedrále, se rozhodlo o obnově budovy. Byla vystavěna rotunda, kde byly uloženy

ostatky Svatého Vincence. Katedrála byla dokončena v osmnáctém století renovací sboru.

Katedrála svatého Petra - cathédrale Saint-Pierre - ve Vannes



31

Detaily vstupu do katedrály svatého Petra - cathédrale Saint-Pierre - ve Vannes

V devatenáctém století je ve městě vybudována budova prefektury v pozoruhodném stylu Ludvíka XIII, a neméně prestižníradnice v neorenesančním stylu. Již mnoho let se Vannes dař í zachovat a udržovat její architektonické dědictví. V roce1982 bylo Vannes zař azeno do francouzského celostátního programu na uchování kulturního dědictví a vytvoř ení městskýchrezervací, pod záštitou Ministerstva kultury, v roce 1990 město obdrželo titul "Město umění a historie".

Krásný výv ěsní štít. Co tam asi tak m ůžou prodávat. A pro č to cht ěl vlastn ě Pe ť a vyfotit? A jo, to budou hudebniny! N ějaký melodie, č i co! Tak to chápu!



32

Koncert

Poř ád leje. Jsme v Lorient. Pomalu se balí př edchozí kapela, nikomu se nám moc nechce. Monča s Mírou mají trochu trému,já to téměř nevnímám.Poslední př ípravy, skládám si noty podle playlistu naše stejdž (čti stage) se konečně uvolňuje,zvučíme. Začíná festovní slejvák. Konečně je vše nachystáno a o půl desáté začínáme hrát.V pravidelných vteř inových intervalech mi bliká na noty žluté světlo. Jinak mi nesvítí skoro nic. Takže je to hustý, vteř inuvidím a vteř inu ne. Př esto se mi dař í alespoň př ibližně vylhat z obávaného sóla ve skladbě "Camel". Př ichází "Podivnátanečnice", dialog s flétnou. Občas se ale mění na monolog flétny, Pavel mě neslyší v odposlechu a má strach, jestli vůbechraju. Př i poslechu nahrávky druhý den zjišťuji, že měl pravdu. Uprostř ed druhé skladby mě už zvukař vytáhl a zvuk sevyrovnal. Př ichází Móňa s písničkou "A Passion Play" (Bureska) a zpívá jak o dušu. Mrknu na ni, nervozita spadla, je to

dobrý, užívá si to. Jen ty odposlechy. Př íště to musíme doladit se zvukař em.Poryvy větru a deště dobývají naši stejdž. Ale my, jako praví pionýř i české, bretaňské, irské, keltské a jiné muzikantskésměsky vytrváme. "Po polích" jsem se šel projít ve chvíli, kdy jsem úplně zapomněl, jak jsme se domluvili na dialozích vpísničce "Po polích". Vůbec jsem nevěděl, která bije a kdo má hrát kdy. Ale myslím, že jsme to s Pavlem lovili oba. Jedinej,kdo se trefil do svého nástupu byl Peťa, ač jsem mu dával př ed koncertem pouze tř icetiprocentní šanci. To byla teda blamáž.Ale diváci, oslněni Mončiným zpěvem, jistojistě nic nepoznali. Bylo to jenom takové jiskř ení mezi námi. Prostě dobrodružstvíse vším všudy. Co by taky člověk chtěl. když př ebírá na tř i zkoušky houslový party!Po pětipísničkovém setu irských bardů P + P (Plaváček s Davidem) jsme dohráli ještě tř i písničky, Monika se odvázala, bylocítit, jak se zpěvem a celou muzikou baví. Bavili se i posluchači, kteř í př es vydatný dášť povzbuzovali př ed pódiem. Asijediný, kdo se nebavil, byl zvukař . Měl nervy, aby se mu úplně nerozmočil nebo nezkratoval aparát. Ale to je asi docelapochopitelné. Co za počasí nám př inese další koncert. Bude to zase taková deštivá, uplakaná smršť, nebo pouze hudebnína pódiu?P ř ed koncertem skládám noty do správného po ř adí, a sv ěte div se, od vedlejšího stolu po mn ě kouká sli č ná Breto ňka. Balím

si cigáro a házím taky oko, abych nebyl za suchara. Pár slov, když se lou č í, nechává nám cigaretový tabák na balení. Tak jsem si domýšliv ě myslel, že teda jako se jí asi líbím, nebo co, ale asi jí jenom nechutnal. Byl totiž pepermintovej. (Ve č er na

koncert už nep ř išla.)

Zde vám nabízím ukázku skladeb kapely v mp3 uložené u mn ě na smetišti. Když si kliknete na obrázek CD,

dostanete se ke konkrétnímu albu. V klídku si je spus ť te, č i stáhn ěte a poslechn ěte. Ob ě CD jsou nahrané v období 2004 - 2006, což samoz ř ejm ě už neodpovídá dnešnímu složení kapely, nové CD Jull Dajen je ve fázi dola ď ování a

cizelování. Ve chvíli, kdy nám David zpracuje kone č n ě nahrávky z letošního Lorient (z koncertu dnes popsaného i z druhého úterního), p ř ipravím je pro vás stejným zp ůsobem. Takže držte palce, a ť si David pospíší! ;oD



33

Den odpo č inku.

Když jsme se po koncertě sbalili, bylo už něco k jedenácti večer, počasí ulijákovaný, i když, to nejhorší, co jsme schytali napódiu, jako by zázrakem pominulo, dostali jsme doporučenou jednu kapelu hrající kousek od nás ve stanu. Ten stan byl spíšvelkej plátěnej hangár a uvnitř hrála kapela Hiks, která by se dala trošku srovnat s našema Kabátama co do její tamnípopularity, akorát do té ř ežby ještě pištěla na bombardy a tak. Docela nář ez. Fakt!

Bolí mě nepř edstavitelně záda, proto po př íjezdu utíkám všem do auta spát, tř eba mi měkká sedačka pomůže. Udělal jsemsamozř ejmě chybu, zdravé jádro pař í s Branama až do pěti do rána, kdy mě Péťa vyděsí v autě, prý ať s ním jdu ještě popít.

No, jak jsem se lekl, když zabušil na dveř e, zklidněná záda se škubla ještě víc a do rána jsem už neusnul. Z toho je aspoň vidět poučení, že se člověk nemá stranit kolektivu!

Sluní č ka jsme moc neužili, ale mo ř e bylo vzrušující. Pevn ůstka, zalitá p ř ílivem rovn ěž.

Lezu z auta jako první, už je ráno, moc jsem toho nenaspal, ale to ostatně celou dobu.. Po tř ech hodinách se pravidelně budím, nacpu se práškama, usnu další dvě hodiny a konec. Pak už to nejde. Ležet bolí, sedět bolí, hlavně mě to šíleně znervózňuje! Kouknu do kempu, no páni, to je zase bordel! To tady muselo ale vypadat. Trošku to po nich uklidím, což neníani tak z kolegiality a kámošství, ale ten čurbes byl tak velikej, že u toho bych nevydržel sedět ani já! Chvíli sedím, kouř ím,piju lahvový pivo a dumám o nesmrtelnosti chrousta.

Za chvíli se to pohne u manželat, vylézá Míra s Kamilou a nabízí mi kafe. Př ijímám, obzvlášť, když je i s chladičem! Ještě, žeten rum vzali sebou. V kafi je nepř ekonatelný. Ve chvíli, kdy díky utlumujícím účinkům př estávám myslet na bolest, vystrkuje

hlavu ze spacáku David a půjčuje mi na uši nahrávku včerejšího koncertu. Na podmínky, které jsme tam měli mi tonepř ipadá zase tak špatný. Myslím, že se to celkem dá poslouchat. Další nějaké analýzy myslím není potř eba. Prostě, př íště to bude ještě lepší! To už vstává Monika, oči napuchlý jak angorák a mptrojka mi do toho jejím hlasem zpívá Passion Play.Posléze i Pavlík vylézá z díry. Jenom Péťa ne. Toho vidíme až krátce po poledni.



34

Vlny se lámou o skálu. Tam ve Fort Blocque.

Den trávíme v poklidu. konečně př estalo pršet a vylezlo na chvíli sluníčko. Plaváček s Davidem opět drhnou o sto šestpísničky na zítř ejší koncert. Už jsme z toho celí zpitomělí, tak popadneme cider a utíkáme raději k moř i. Je krásné, zdvihajíse vlny, paráda. Péťa hnípe ve stanu. Asi je mu blbě! Cha! To má za tu pátou ráno!!! Já mu dám bušit na mně! Teď mu"permoníci" buší v hlavě za mně! Dobř e mu tak!

Večer jedeme nakoupit, Monika vyrábí vynikající krabí salát, žereme všichni, jako by to bylo naše poslední. Jídlo. Př edzápadem slunce se jdeme ještě projít na pobř eží na zdejší hradby, ten západ slunce se nedá popsat. Tam se musí být. Usrdce mě chytá nostalgie. Že by to dělala ta romantika? Nebo to červený a bílý víno a cídr a .....

Závěr večera je jako vždy ve stejném scénář i: kytara, víno, pokec do čtyř do rána. Manželata už z nás musí mít hlavu jako

škopek. Dožijí konce výletu?

Stopy v písku -Ecce homo! Quo vadis?



35

Carnac, Hennebont - cesta na druhý koncert.

Dnes máme další koncert. Bereme to opět s výletem. Hlavním cílem je Carnac a jeho kameny. Samý kamení. Rozpř ádá sedebata, o tom, jak dlouho už tady ty kameny leží, a jak to vlastně ty lidi tenkrát natahali - pět tisíc let př ed Kristem, zaujímámk tomu skeptický, prudící postoj. Proč by se s tím taky ty lidi vůbec tahali, že? Tř eba to jenom tak napadalo z nebe, kdyžmůžou padat žáby nebo trakař e, proč by nemohly šutry. To že prý je blbost, je prý vědecky dokázaný, že .... Posílám je,pohany, do prdele. Co chcou dokazovat na nějakých těchhletěch, když to nikdo neviděl, nezaznamenal, nevyfotil, to maj lidijenom bujnou fantazii. No byl jsem hnusnej. Fakt!

Menhirová pole v Carnacu. V ětšina šutr ů tam byla oplocená, asi se tam chodí s pr ůvodcem, aby nás pat ř i č n ě pou č il,Míra s Kamilou se vydali po stopách dávných v ěk ů, my ostatní to okoukli jenom z ven č í a pak se vydali hledat n ěco

k sn ědku! Nejdř íve jsme hledali něco poblíž, potom jsme se ale rozjeli k pláži. Já jsem zůstal ležet v autě (ráno jsem se horlivě léčil odbolesti pivem a cídrem a vínem a rumem v kafe, až jsem to trochu př ehnal), nějak mi nebylo nejlíp, asi to bylo působení těchmegalitických vlivů!Scházíme se po hodině k další cestě, už jsem se trošku z toho zlepšil, musíme to pomalu otočit zpátky na Lorient, našidiváci nás čekají. A taky zvukař , a stejdž a celej festival! Př esto si ještě děláme malou zastávku v městečku Hennebontu.

Zastavujeme pod hradbami a děláme si procházku nahoru směrem ke zdejšímu chrámu. Směrem vzhůru se vine tržiště sespoustou cetek, ale i velmi užitečných věcí. Jako tř eba ten stánek s uzeniny a sýry. V něm byl takovej opravdu schopnejprodavač - ř ezník, stačí, že se někdo z nás nakoukl, co to tam vlastně má. A už to do nás hrne horem, dolem, tam nabízíkousek klobásky, tu sýra, nejde odolat. A poř ád u toho ř eční. Pak se ptá, odkud jsme, z něj vypadne, že má ženu z



36

Bratislavy, ale dovolat se jí nejde. Chtěl ji na chvíli asi vyvětrat rozhovorem s námi. Nevím k čemu maj ty ženský mobily.Když potř ebuješ, tak se holt nedovoláš!

Zahradníku, zavaž mi st ř eví č ek!

Popojdeme dál, nahoř e ke kostelu, Péťa vzpomíná, že tam kdysi taky už hráli, pokoukáme a už je pomalu čas vyrazit směrkoncert. Ještě se potouláme trochu po hradbách a nástup u auta. Po cestě nám uteče David, prý ještě musí koupitbretaňskou vlajku, všichni čekáme s autem př ed krámem a nic. Jenom tam cosi poř ád ř eší s prodavačkou, (mimochodemvelmi šikovnou), chytám nerva, abychom př ijeli včas. Nerad dorážím na hraní na poslední chvíli. Naštěstí už je jehovyjednávání u konce, tak můžeme konečně vyrazit do Lorient.Jinak ještě, s tím Davidem jsem si vzpomněl, u toho ř ezníka koupil domů nějaký sýry. Určitě neprohloupil, protože bylyopravdu vynikající, jenom potom musel celou cestu poslouchat škádlení zbytku posádky, kdy že ho dá do placu. A sýr zatímklidně odpočíval nahoř e v polici nad ř idičem a zrál, a zrál, a zrál. Podle vůně v závěru cesty musel být v pravdě fajnový.Málem do toho placu odešel sám! Chodil jsem k němu potají ňufat. Ale neuždibl jsem!!! ;oD

Hradební brána v Hennebontu



37

Carnac

Pohled do nitra dolmen ů - starov ěkých kamenných hrobek Mekka megalitické kultury, takto př irovnávají mnozí francouzský Carnac k poutnímu místu islámského světa. PočátkyCarnacu lze hledat v mlhách dávnověku. Pozůstatky sídliště svědčí o př ítomnosti člověka již v době paleolitu, př ibližně 450000 let př ed naším letopočtem. Soudí se, že od té doby zde žili lidé po celé období, ale žádné stopy se po nich do dnešnídoby nezachovaly díky kyselosti místní půdy, která zlikvidovala veškeré pozůstatky jejich života.Ještě z období mezolitu (do roku 4600 let př ed Kristem) jsou nálezy nicotné, ale stopy života jsou nalezeny na nedalekémpoloostrově Quiberion a ostrově Hoedic. Zato období neolitu (4600 - 2000 let př ed Kristem) je na nálezy nejbohatší.Prostř ednictvím těchto nálezů nám bylo vydáno největší bohatství z pozůstalosti megalitické kultury na světě. V tomtoobdobí vznikají monumentální menhirová pole, která se táhnou až v osm kilometrů dlouhých pásech o několika ř adách,orientovaná severojižním směrem, nebo obrácená k západům a východům slunce ve dnech rovnodennosti. Kdysi zde bylookolo patnácti tisíc kamenů, dodnes se jich dochovalo asi deset tisíc, snad byly postupně rozebírány místními obyvateli jakostavební materiál. Dnes jsou megality ohroženy př irozenou erozí, od nenechavých a neukázněných turistů jsou některé

lokality chráněny ploty, a zpř ístupněny veř ejnosti pouze s průvodcem.

kamenná megalitická pole v Carnacu

O vzniku těchto památek koluje několik zaručených teorií, jedna z nich je o vzývání Slunce. Takř ka s jistotou můžemepotvrdit, že šlo skutečně o nějaký náboženský kult. Z doby, kdy se zde začali lidé usazovat, existuje spousta nálezů,

potvrzujících tuto teorii: navršení dolmenů, sloužících jako hroby (nálezy zbytků lidských kostí), kumulace nálezů šperků,keramiky, zbraní, nář adí i potravin, obětiště ... Stejně tak i ř ady menhirů jsou výtvorem kultury, věnující se zemědělství achovu zvíř at. Podle všech př edpokladů je tento kult spojen s hovězím dobytkem a existoval až do rané kř esťanské éry, cožmůže zdůvodnit svěř ení ochrany města do rukou Svatého Cornela (Saint Cornely - patron dobytka).



38

jeden z osam ělých menhir ů na kenných polích v Carnacu

A konečně, poslední pozůstatky dávné minulosti Carnacu pocházejí z ř ímských dob, z doby jejich invaze do Galie. Jedná seo datum položení základů vily v Bosséno, která má mnoho styčných bodů s jejich architekturou. Celkem více než 150archeologických nalezišť, to je ta největší devíza, kterou má Carnac a jeho muzeum ve vínku.V novodobějších dějinách města i celého regionu hraje významnou roli pomoc Velké Británie proti nájezdům barbarů, kteř í

vycítili oslabení ochrany regionu po odchoduř ímských vojsk. Ruku v ruce s vojenskou ochranou p

ř icházejí i irští mniši sesvatým Columbanem a postupně získávají vliv nad celým územím. Zakládají malý klášter na jižním úpatí homole, nazvané

po svatém Michalovi. Počátky stř edověkého města Carnac pocházejí z této doby a jeho základy byly vybudovány na malémkopci nedaleko kláštera v Butte (dnes Carnac).

oplocená kamenná megalitická pole v Carnacu

Pro Morbihan př ichází poměrně klidné období, rozkvět menších osad, který brzdí pouze př íchod morové rány a pirátství, což

některé vesnice nep

ř ežijí. Nejv

ětší událostí je p

ř istání migrant

ůroyalist

ův roce 1795 na pláže St Légenèses a Columba.Př istěhovalci ovlivnili celou tehdejší populaci, stahovaly se zde i velké skupiny, to vše v režii Georgese Cadoudala. Celé

území více méně stále ještě živí zemědělství a hospodař ení na farmách s poměrně nízkým výnosem. V této době sezakládají první soliska, která pomáhají obyvatelům alespoň trochu udržet nízkou životní úroveň. Soliska sloužilak extrahování soli na konzervaci potravin.



39

Počátkem roku 1863 se objevuje zájem archeologů a akademických pracovníků z vysokých škol o zdejší kamenné útvary amegalitická naleziště. Díky tomu postupně dochází k rozvoji Carnacu a zájem se postupně př enáší i na obyčejné turisty acestovatele, kteř í šíř í známost lokality po celém světě. A to už je jenom krok ke vzniku akciové společnosti "Carnac Plage", avytvoř ení celého komplexu zázemí v blízkosti pláže.Ve dvacátém století tento vývoj pokračuje a z původně provinční zemědělské oblasti se stává vyhledávaným turistickýmcentrem Bretoně. S nástupem rozvoje cestovního ruchu se na prosperitě kraje výrazně zvyšuje podíl stavebnictví, obchodu aubytování. Zato zemědělství jde do postupného útlumu. Když byl v roce 1901 železnicí propojen Quiberion s Auray, zájem oCarnac se ještě zvyšuje. Během let si Carnac vysloužil pověst př ímoř ského letoviska s unikátním ovzduším, klimatem ikulturním dědictvím.

kamenná megalitická pole v Carnacu

Hennebont

Po včerejší zkoušce mi bylo vyčteno, že jsem nějak zamrzl se svým psaním, že prý to píšu jako román - taky tak dlouho. Inu,když se ohlédnu, je to pravda. Nějak jsem to poslední dobou zanedbával. Co naplat, asi to bude ta podzimní únava. Vsouvislosti se včerejší debatou ovšem nemůžu nevzpomenout na Petrův výrok př i cestě domů - "Tak to je naposledy, cojsme byli v Bretani, už sem nikdy nepojedu, mně to unavuje, už nikdy!!!!" Dávali jsme mu čas do začátku prosince, nežzačne plánovat př íští srpen v Lorient, ale tentokrát jsme se př epočítali. Vypadlo to z něj poprvé již včera: "Tak co, děcka,pojedeme do Bretaně?" A bylo to venku. Asi mu s náma muselo být dobř e, že si tak rychle vyléčil "rány". A mně to nakoplo knovému pokračování.

Dnes je na ř adě podtitul Hennebont, patnáctitisícové městečko včetně mistra uzenář ského a jeho slovenské paní. Historie seměstečkem prohnala shodně s okolím, proto popisovat netř eba: stopy ř ímské kolonizace, francouzsko anglické boje odědictví, poklidný zemědělský stř edověk, epizoda s royalisty, prosperující novověk, založený na turistickém ruchu arybář ství, na což tam mají továrnu konzervárnu, kde ty ryby cpou do plechu a pak prodávají. V architektuř e opěttypické velké silné hradby a obranné valy, domy moderní, prostř ídané stř edověkými stavbami. A katedrála. Tentokrát pro"změnu" gotická. Ta nesmí chybět v žádném bretoňském městečku. Takže dnes si projdeme Hennebont v obrazech.

Hennebontská hlavní vstupní brána



40

Procházka pod hradbami, jak p ř íjemné místo pro breta ňské, č i turistické d ůchodkyn ě.

Zákoutí na hradbách, musí to tady být ve č er romantické, pár lahví vína nebo cídru, to by se to pa ř ilo!

P ůvodní kaple Notre-Dame de Paradis byla vybudována v gotickém slohu v letech 1514 - 1524 pod vedením místního ková ř e Françoise Micharta. Byla vysv ěcena na po č est "Panny Marie z ráje". Z kaple po roce 1590 vyrostl velkolepý chrám. V roce 1913 jej povýšil papež Pius X na baziliku minor, jako uznání p ř íkladné oddanosti

Hennebontu Pann ě Marii.



41

Hradby jsou prostorné, procházka je pohodlná a plná nádherného výhledu na m ěsto.

Druhý koncert. Ve čtvrt na devět př ijíždíme do "vilidž". Jsem krapet nervózní, vždycky mám radši klid na př ípravu př ed hraním, celé rokyjsem se snažil být na koncertě s př edstihem, udělat si klídek, kafíčko, cigáro, rozmočit strojek, dát pár tónů, ujistit se, že mito hraje a pak v klidu očekávat začátek. Takhle mi to př ipadalo natěsno, ale nikdo to neř ešil, tak jsem taky nechtěl prudit.Nakonec se ukázalo, že bych byl stejně za blbce, př edchozí francouzští "šanzóni" byli k nezastavení a užívali si svýchpatnáct minut slávy př esčas. Nebylo to zase tak špatný, u piva se to dokonce dobř e poslouchalo, kromě zpívajícíharmonikář ky a kytaristy byl hlavní postavou takovej kašpar s podivným basovým nástrojem, vyrobeným z lavóru. A na němměl nataženou jednu "strunu" - ocelový lano a hrál na to v pracovních rukavicích. Prostě magor!

podivná basa z lavóru v rukách nebezpe č ného francouzského šanzonového šílence



42

francouzský šanzon v podání naší "p ř edkapely"

O půl desáté je to už asi př estalo bavit, takže jsme mohli rychle nazvučit a v deset začal náš druhý koncert. Počasí tentokrátvydrželo bez větru a dokonce během první půlky ani neprší, takže i lidi jsou venku spokojenější. Hraje se nám př íjemně,jenom kdybych krucinál viděl líp na ty noty. Co se dá dělat, občas to zimprovizuju, ale jde to, stejně nikdo neví, jak to má

vypadat, a př iznejme si to, občas ani já ne. David to zase nahrává, tak jsem zvědavej, jaký to bude, až si to v kliduposlechnu. Pocit mám zatím dobrej. Když se nám takhle podař í i druhá půlka, tak není co ř ešit. Jdeme na pauzu, prostordostává zase Plaváček s Davidem.

Jull Dajen v akci. Na první fotce já, za mnou David, prost ř ední fotku okupuje Monika a na t ř etí fotce je Pé ť a s Pavlíkem.



43

Duo P+P (Plavá č ek+Pytlík) dobývá breta ňské publikum.

Pánové dohráli, my jsme dopili a př išla opět výměna stráží. Začneme hrát druhý set, pohoda, klídek - a najednou je všechnonějaký divný, ještě že písnička už končí. Co se to děje? A už je to tady. Peťovi rupla struna. Jako by to v tu neděli př ivolal. V: "Kur ňa, Davide, co dáme? Pamatuješ si n ěco bez Péti?" D: "?!?" V: "No t ř eba, já nevím, ty Passion Play?" D: "?!? "V: "Nebo víš co, serem na to, co takhle Ve č ernici? V č era jsme ji hráli v kempu! No tu od Mišíka. Jak to za č íná: tá da dyda tá dá dý dá ... Kur ňa co? Že nevíš mezihru? P ř ece Cé, Gé, Ámoll, Ef dur, Dédur, Démol, E e móooll, Aámoll. Fakt ne? Tak mi pu č kytartu, já to zkusím. Mon č o, jedem Ve č ernici. Pavle jo? Hraješ p ř edehru!" P: "Ježíš, jak to za č íná??? Já už nevím." V: "Ná, na ny na ná ná ..."

P: "Jo, tak jedem! " No lidi, drama, co vám mám povídat. Do toho Davidova kytara, ta má úplně úzký krk, co byste taky chtěli od džamba, že,no jo, jenomže mě se tam nechtěly vlízt prsty, ale už hrajem, Monika v duchu pátrá po textu, ze zadu ji zachraňuje Míra, tenjí ho napovídá. No prostě bomba!

Pomáhám Monice ze všech sil. Dob ř e to dopadlo. Dohráli jsme do konce! "The Czech Love Song" jak to trefn ě uvedla Monika p ř ed výstupem.



44

Vrchní "našepkáva č

" Míra - Láska je jako krásná lo ď

, která ztratila kapitána ...... Peťovi se podař ilo nandat strunu, všechno mohlo běžet dál jak má. Závěr patř í mistrům a o půl dvanáctý se loučíme spublikem a pomalu balíme. Tentokrát na nás mysleli s večeř í, každej nafasujeme pivo a jakousi rejži s párkem, poněkudsice divná kombinace, ale sníst se to dá. Padá z nás ze všech napětí sedíme, pijeme, kouř íme a je nám dobř e. Pak sezvedáme a odjíždíme do campu. Monika se bouř í, chtěla ještě zůstat, koketuje totiž s výčepním a jedním zvukař em, do tohojí pouští Metallicu, nikam nechce, začíná být protivná. Ale kdo ví, co za tím je, po koncertě skoro nejedla, šťourala se vmobilu a měla divně smutný oči., asi ji něco trápí. A tak nám to dává všem jak se patř í vyžrat! Hysterie nejvyššího stupně!Chvíli ještě sedíme u stanu, Monika demonstrativně odchází spát směr k moř i na pláž pod širák. Tř eba ji chladný moř skývzduch trochu zklidní. Pomůže to? Bude ráno moudř ejší dnešního večera?



45

A tak jsme tedy hráli, celý koncert dokumentovala Kamila, jediný nehrající a tedy rozumný element tohoto výletu.



46

Osmý den, co jsme vid ěli a co nám naopak uniklo.

Jo, abych nezapomněl, ráno to Móňu trochu př ešlo. Nebo se tak aspoň tvář ila. Do lepší nálady ji dostal až cidre se zvukař emBranů na pláži, pak př išli i další, žvanili jsme a pili jsme, a taky to, že si konečně koupila takový prkno na vodu. Jako že bude

surfovat.

Moc se jí, ale (Monice) do vody nechtělo, asi se bála, že ji budeme sledovat, takže uvítala nabídku Davida, že to půjdevyzkoušet. Byl to krásný pohled, když se snažil dostat do vln s prknem pod sebou a ono mu vždycky podklouzlo a najednoubyl David pod prknem. A s ubývajícím cídrem i veselejší a veselejší. Ten pohled. Nakonec to vzdal. "Koupila´s to blbě. Toprkno je polámaný!" zhodnotil, když ho vracel zpět majitelce. Začíná to fajn, dnešek si jistě dobř e užijeme.Dneska máme naplánovanou cestu do Quiberonu a př ípadně až na ostrov Belle Ille. Péťa o tom sní už dobř e půl roku ahlavně vnitř ně př ekonává strach z trajektu, kdo s ním jel někdy delší cestu metrem, pochopí. Př i cestě se zastavujeme vErdevenu - kde je spousta volně př ístupných megalitů, takovej další komplex na okolí, na rozdíl od Carnacu to nikdo nehlídá,takže si tam můžeme udělat i "obětní" svačinu - Kamila vytahuje chleba se sýrem a salám a klobásu a každému podstrkujekousek. Nejdř ív odmítám, abych jim to nesněd´, ale potom, když vidím, jak všichni bezostyšně žerou, př idávám se k nim adojíždím zbytky. Původně jsme měli vydržet do Quiberionu na čerstvý bagety. Na kamenech děláme různé pózy a skopičiny,až se bojím, že probudíme zlé duchy dávných kultur a Ti nám př ijdou př inejmenším vynadat!

Pavlíkova pohoda na sedm tisíc let starým šutru.

Na m ě taky zbylo. Dojídám zbytky Kamiliny sva č iny, nebylo to zlý, naopak, byl to docela dobrej nápad. Takový pošuš ňání č ko uprost ř ed prehistorie. P ř ipadám si jako úsp ěšný lovec mamut ů, dožírající zbytky jeho chobotu.

Tam má nejlepší masí č ko. Nev ěř íte?



47

Okolojedoucí n ěme č tí d ůchodoví manželé cykloturisté nás zachytili v kompletní sestav ě, spokojené a na č erpané mystickou energií.

Do Quiberonu vede úzká cesta obklopená moř em. Teda jenom relativně, moř e zakrývá většinou okolní porost a vystavěnérodinné domky. To bydlení tam asi musí být celkem super. Když jsme jeli směr poloostrov, byla na cestě trochu zácpa, nazpáteční to bylo ještě mnohem horší. A když jedete po takovýhle nudli, tak nemáte ani kam uhnout, natož to objet jinudy.Nezbývá než být trpělivý! Celou cestu jsme koketovali s př edstavou, že vyrazíme trajektem na ostrov Belle Ille en Mer,

vzhledem k celkem pokročilé hodině a celkem neznámým podmínkám, mi to sice zase tak moc reálné nepř ipadalo, alenechme to koňovi, ten má větší hlavu. Všechno se uvidí na místě.A taky se vidělo. Hlavně tužba některých (hádejte, kdo toužil nejvíc?) byla hodně pošramocena, ale dát za cestu na ostrůvekv šest večer (i když je do deseti světlo) tolik, co za celou cestu z Prahy do Bretaně, bylo př ece jen poněkud neúnosné, alehlavně nerozumné. A tak jsme si udělali krásnou procházku po nábř eží Quiberionu k soukromému zámečku, fotili se,př epadli obchůdek s echt pravými bretaňskými sardinkami v plechovkách, sklenicích, lahůdkář ství s rybí nabídkou aatmosféra v týmu se pomalu zase uklidňuje. Monča ještě trošku trucuje, courá se vzadu za námi, ale už to nemá tu původníostrost. Ostatní se začínáme těšit na večer v kempu u cideru. Př ed tím ale zkoukneme ještě nějaký kapely v Lorient.

Tak tímhle žihadlem jsme mohli plout na ostrov sn ů -Belle Ille en Mer



48

Už zklidněná Móňa mi tajně půjčuje padesát Eur a tak se konečně taky vrhám do víru obchodů koupit tabák a bagety.Hlavně moc baget. Když tam s Pavlem uvidím lízátka, rozhodnu se Moniku z vděčnosti jedním obdarovat. Pavlíkovikupuju malinové, které si vybral, pro Móňu schovávám do kapsy borůvkové. Ta se courá kdesi po obchodech se suvenýry anež ji potkáme, tak se mi podař ilo to lízátko ztratit a s tím i zbytek sebedůvěry. Prostě, když se to sere, tak se to sere. A tupajcku ji visím ještě doteď. Ale Moni, neboj se, už na ni šetř ím!!!!!Zítra nás čeká ještě poslední den v Lorient, původně měl být taky koncert, ale odpadl kvůli slavnostnímu průvodu aohňostroji. Plánujeme tedy výjezd do Vannes hrát na ulici, protože se nedá nic dělat. Prachy jsou potř eba. O tom žádná!

P ř ístav v Quiberonu v pozadí se záme č kem o kterém Pé ť a tvrdil: "to pat ř í té slavné francouzské here č ce, no té, však víte, taková slavná je, no možná už jí to nepat ř í, ale d ř ív to ur č it ě m ěla a d ělala tady ve č írky a tak. Po ř ád byl n ějakej

skandál v novinách, tak už to asi radši prodala ...

Erdeven

Cesta lemovaná kameny sm ěř uje k jednomu z nejvyšších megalit ů v Bretani, nazývanému "obr z Kerzerho" m ěř ícímu na výšku více než šest metr ů

Erdeven je další z typických bretaňských center megalitických pozůstatků. Celé území Erdevenu se rozkládá na 3000 ha najižním pobř eží Bretaně, př i posledním sčítání lidu bylo území osídleno 2606 stálými obyvateli. V období letní sezóny serozrůstá na 10 až 15 tisíc lidí. Pobř eží vzdálené asi osm kilometrů od městečka nabízí tř i velké pláže oddělené dvěma



49

mohutnými skalnímy útvary. Tyto zlaté písčité pláže nabízejí možnost klasického koupání, potápění, prostor pro surfing iwindsurfing, a také pro sportovní rybař ení. Nejproslulejší je ovšem nudistická pláž Kerminihy, skrytá př ed nenechavýmizraky zvědavců př írodními dunami i lesním porostem.

Nebýt Davida, došlo by k nenahraditelným historickým ztrátám. Pohotov ě zachytil padající megalit. Ne nadarmo má jméno po chlapci, který skolil Goliáše.

Tady se asi n ěkdo chlubí cizím pe ř ím. Pé ť a vypadá, jako by celou historii Kerzerha spasil práv ě on. Ale výše vidíme,kdo je tím pravým hrdinou.



50

Erdeven je dalším místem, skrývajícím v nedotčené př írodě, tak typické pro Bretaň svými borovými lesy, poklady obdobímegalitu. Př i procházce volnou př írodou, či vyjížďce po upravených cyklostezkách (asi 80 km) můžete potkat ř ady menhirů,dolmeny, z pozdějšího období kř íže, kapličky, př írodní prameny kř išťálové vody .... Výhodou je vysoká koncentrace různýchtypů prehistorických památek na poměrně malém prostoru, a hlavně klidné prostř edí, nepř ecpané historiechtivýmituristy. Pro milovníky golfu je dostupné 18ti jamkové golfové hř iště Saint-Laurent (3 km od centra) na území meziErdevenem a Ploemelem, dostupné jsou i tenisové kurty, hř iště pro squash nebo minigolf, ti co nevědí co s penězi mohounavštívit Casino Barrière de Carnac.

Všichni jsou to mago ř i. Plavá č ek a Kamila, vzdávající hold starov ěkému božstvu. Asi bych to nem ěl prozrazovat, ale tam v dáli vlevo, ten magor, zdvihající ruce k výšinám jsem patrn ě já. Bu ď si jenom napravuju bolavý záda, nebo

jsem taky podlehl geniu loci mystického místa keltského národa? Já k ř es ť an???

Pro strávení př íjemných večerů vám místní podnikatelé nabízí typickou bretaňskou kuchyni, bohatou na ryby a plodymoř e, korunovanou palačinkami s velkým P a cídrem, můžete se i zůčastnit pravidelného "Fest-Noz", slavnosti bretaňské

hudby a tance.

Plavá č ek - Pavel Švanda odpo č ívá ve stínu obra v Kerzerhu, místa spadajícího do oblasti Erdevenské. Tento megalit

pat ř í mezi nejv ětší v celé Bretani a m ěř í více než šest metr ů.



51

Jak se nám vymstilo kou ř ení a na Davidova slova došlo.

Celou francouzskou cestu nás David nezištn ě nabádal a varoval: "Lidi neku ř te, je to nezdravý, smrdí to a v ů bec". Chvíli jsme na to konto žertovali, chvíli se nechali vytá č et - obzvláš ť já, jsem po t ěch letech života dost háklivej na to, aby mi n ěkdo kecal

na starý kolena do života, chvíli to neposlouchali. Jak se ř íká, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ..... to utrhne.

Že na úzké nudli, po které vede cesta do Quiberonu i zp ět, byla zácpa, to jsem už psal. Ale p ř i návratu byla fakt strašn ě

hustá. Dlouhá, ujelo se p ět krok

ů a nic, a p

ět krok

ů a zase nic a tak po

ř ád dokola, až jsem to nevydržel, ubalil si cigáro a vyhrkl: "Já na to seru. Já jdu p ěšky. Budu tam d ř ív než vy. A ješt ě si zapálím. Kdo to má tady vydržet." Monika se toho

chytla, a že jde se mnou. Vysko č ili jsme tedy z auta, labužnicky potáhli, jednou dvakrát, když v tom ... No, celá ř ada se dala do pohybu, a nejen na dva metry, ale po ř ád jeli, zrychlil jsem trochu krok. To z ř ejm ě zpanika ř ilo

Moniku a ta vyrazila úprkem za autem. V hlav ě se mi honily myšlenky: "Kašli na to, šak t ě tady nenechaj," ale když vidím ´vznešené´ Mon č iny poskoky vp ř ed, odhazuji taky své cigáro a uvádím své zni č ené t ělo do pohybu. Auta už jedou bez zastavení, cesta se uvolnila, ale Pavel nezklamal. P ř i nejbližší možné p ř íležitosti odstavuje auto v bo č ním pruhu. Uff, už

budeme u n ěj. Ale co to??? Auto p ř ed námi posko č í vp ř ed. A zase stojí. Pavel má n ějak moc lehkou nohu na plynu. Nebo že by nám to d ělal schváln ě? Tomu teda nev ěř ím.

Když se to ale opakuje pot ř etí, je to jasný. Známe to. Laciný blbý fórky. Takhle zradit kamarády a nechat se nahecovat

ostatními. Už to slyším: "Uje ď jim. Bude sranda. Ať se trochu projdou, když nás zdržujou. Osla ď jim to cigáro. Nemohli to vydržet?"

Nakonec nás ale milostiv ě naloží a m ů žeme jet dál. Kouknu po sousedech, vzadu z toho mají po ř ád druhý vánoce, ale Monika je už v klidu, Pavlík v pohod ě, jako vždy. Dokonce na nás chvíli i vykouklo sluní č ko, a já, pokud to moc na cest ě

necuká, dopisuji sv ů j deník z cest.

Pohoda na cest ě.



52

Quiberon.

Kluci na procházce v Quiberonu. Pavel a jeho bageta. Já jsem z n ěj byl úpln ě hotovej, než jsme v supermarketu došli k pokladn ě už hlodal do bagety díru. Jako by to nemohl vydržet. Strašn ě m ě to štvalo - takováhle

neukázn ěnost. (P ř itom jsem mu to ale vlastn ě strašn ě závid ěl, takže poslední den jsem to už taky nevydržel,vykašlal se na zásady a rval se s ním o první roh bagety, který se naskytl. Škoda, že jsem to ned ělal d ř ív. Bylo to

fantastický.)

Historie poloostrova Quiberon sahá sedm tisíc let zpátky, stejně jako okolní ostrůvky i celé území Morbihanského regionu.Prvním důležitým okamžikem celého regionu je šesté století př ed naším letopočtem, kdy došlo k osídlení kmenem Venétů,kteř í byli zdatní moř eplavci a ve své době obchodovali i s Britskými ostrovy. Když v roce 56. př ed Kristem vtrhly ř ímské legiedo Bretaně a podrobili si Venéty, došlo k dalšímu historickému posunu ve vývoji regionu. Kolem roku 435 Bretoňci ve velkémprchají př es moř e do Británie, kde se usazují. A dál pokračují stř edověké dějiny opět v duchu celého území dnešní Bretaně,britsko-francouzská válka o dědictví končící bitvou u Auray v roce 1364 smrtí Charlese de Blois a vítězstvím Jeande Montforta a Anglie. Koncem osmnáctého století se zde pokusily vylodít skupiny poražených royalistů, avšak bylyodraženy armádou pod velením grenerála Hocha, později v Auray zajati a př es 900 emigrantů, toužících obnovit monarchii,byli roku 1795 zastř eleni.

Hotýlek na náb ř eží v Quiberonu.



53

Až do jedenáctého století byl Quiberon ostrov, který vlivem odlesňování velkých ploch uvolňuje masy písku, kterýpostupně vytvoř il úžinu mezi poloostrovem a kontinentem. Uspoř ádání samotného poloostrova nám navíc nabízí jak písčitéslunečné pláže na straně Quiberonského zálivu př iléhajícího k Francii, zatímco západní strana polostrova, směř ující kotevř enému Atlantiku uchvátí svým drsným pobř ežím, plným útesů, porostlých divokou trávou, kde dorážející Atlantskýoceán vytvář í scenérii, jako vystř iženou ze skotského bedekru.

Pé ť a se tvá ř í jako by cht ěl ř íct: "Ta hére č ka už to prodala, te ď to pat ř í nám!"

Zámeček Turpault, př ed kterým se nechala majetnicky vyfotografovat Monika s Petrem, vystavěl v roce 1904 vestř edověkém anglo-saském stylu Georges Turpault, nazval jej Hradem z moř e a je vlastně jakoby baštou, stř ežící drsnézápadní pobř eží Quiberonu. Později byl př ejmenován na Château Turpault par les Quiberonnais. Toto sídlo bylo vždy vsoukromých rukách a nikdy nebylo uvolněno veř ejnosti. Pokud budeme pokračovat pobř ežní silnicí dále za Turpaultůvzámeček, čeká nás spousta odstavných parkovišť, zvoucích na prohlídku osmi kilometrů zátok, útesů, jeskyní a zákoutí,které se objeví pouze v době odlivu. Tuto scenérii vytvoř ila dlouhodobá eroze, tvoř ená náporem větrů i útoky divokéhobouř livého Atlantiku.

Pob ř eží v Quiberonu.

Př esto nám Quiberon může nabídnout spoustu zajímavostí, mimo jiné památník generálu Hochovi, který byl vytvoř en aodhalen z podnětu republikánů, dále L'Eglise de Locmaria (kostel Locmaria) z patnáctého století, který v druhé polovině osmnáctého století sloužil jako špitál. V polovině devatenáctého století př istavěná věž byla v roce 1900 za bouř ky poničenaa oprava do dnešní podoby byla završena o šest let později, v roce 1906. Zmínku si také zaslouží Port Maria, jeden zhlavních sardinář ských př ístavů Francie, tak i původní př ístav Port Haliguen a s nimi souvisící první bretaňská továrna nakonzervaci sardinek.



54

Bez pozornosti by neměl zůstat ani L'Hôtel de Ville, původně l'Hôtel de France, který pravidelně hostil herečku SarahBerhnardt, poprvé v roce 1893 - pobývala zde pravidelně př ed odjezdem na Belle Ille en Mer, Mezi významné hosty patř ilitaké malíř Claude Monet, skladatel Nicole Hahn, Robert hraběte de Montesquiou, nebo dramatik Edmond Rostand ... Během2. světové války byl využíván výhradně generálem Rommelem. Vzpomínky na všechny tyto blaze i neblaze proslulé hostyuchovává zdejší muzeumA stejně jako všude na okolí i zde můžeme najít ř adu menhirových uskupení. Menhir je megalitický památník, tvoř ený jednímvertikálně umístěným kamenným blokem. Název menhir vznikl složením dvou slov původního bretoňského jazyka men =skála a hir = dlouhý, dlouho.

Záme č ek na pob ř eží.

Ve č er plný p ř ekvapení.

Navečer jsme vyrazili na procházku po Lorient - poslechnout si kapely, dát pivko a užít si večera. Rozdělili jsme se a každýšel hledat to své podle vlastního zájmu.Naše čtyř ka bloudila mezi stánky a dlouho jsme nemohli najít žádnou kapelu, kteráby se dala beze zbytku vstř ebat. Př iznejme si, že i př i sebevětší toleranci, poslouchat celý týden bretaňskou muziku, byť vrůzných úpravách, je nad lidské síly. Navíc spousta kapel byla vysloveně nevalné úrovně, Francouzům to očividně nevadiloa všichni se bavili o sto šest. Ale čekal nás večer plný př ekvapení a zázraků ...Nastal vlahý večer, výrazně se oteplilo a my začali doufat, že se alespoň jeden den dočkáme vlídnějšího počasí. Potulovalijsme se nočním Lorient zdobeným hudbou všeho druhu a poř ád ne a ne narazit na něco poř ádnýho. Možná za to může

vypité pivo a cider, které jsme si př i cestě dopř ávali, ale najednou př išlo z nebes zjevení. Z šílené odrhovačkové kapely senajednou vylíhli naprosto skvělí instrumentalisté a jejich sóla na rozloučenou nás zdvihala ze židlí a chtělo se nám tančit. (Tojsem ještě netušil, co nám večer př inese.) A pak to šlo ráz na ráz. Rychle na sraz k hlavnímu stanu a tam nás kromě čtyř zbylých účastníků zájezdu čekalo další př ekvapení v podobě kapely "Esquisse", hrající ve složení ságo (sopr., alt, brtn.),klarinet (kytara), heligonka (tolik hráčů na knoflíkovku jsem neviděl v životě, co tady za jediný týden a někteř í byli, kloboukdolů, opravdu brilantní hráči) a dvoje bicí (souprava a perkusse). Zážitek pro bohy! Nádherně pojaté harmonie, kosmopolitníhudební inspirace, místy až minimalistické a kakofonické pasáže ústily v jazzové rify, to vše spojeno francouzskýmšansonem a okoř eněné bretaňským folklórem. Prostě naživo to bylo opravdu nezapomenutelné. Ale večer ještě nekončil.

Ono bylo spíš už hluboká noc, asi hodinu po půlnoci vystř ídala "Esquissáky" bretaňská lidová, a to nejen kvalitní, ale jelikožtradicionalistická, vytáhla všechny př ítomné domorodce do tance. A to do tance lidového, kdy se různé krokové variacepoužívají k tanci v kruhu, v hadu a vznikají z toho takové ty lidové propletence. První neodolal Pavel - Plaváček, probudila sev něm jeho "irská" krev (nebo whisky) a př ipojil se do závěsu jednoho z hadů. V zápětí už za ní skotačí Móňa a Mirda.

Monika za chvíli tančí jak rodilá Bretoňka, to pánové vypadají trošku jako nezbední kozlíci. Ale v tuto dobu je to jedno,vysoká hladina času i alkoholu otupuje směšnost jejich počínání a naopak se proměňuje v čirý akt česko-bretaňskéhopř átelství.

Další záb ěry skupiny Esquisse z festivalu v Lorient.



55

Kon ě se také st ř ílejí.

Pokud si n ěkdo z vás vzpomene na film, jehož název jsem použil v podtitulku, ví, že je to film o tane č ním maratonu, který ovšem (podle dobové č eské kritiky) hlavn ě nastavuje kritické zrcadlo špinavé politice USA, založené na nespravedlnosti a násilí a evokuje bezút ěšnou situaci v Americe v dob ě hospodá ř ské krize v t ř icátých letech. Ostatn ě obdobn ě je dnes tento film prezentován i v oficiálním textu distributora. V mých vzpomínkách z n ěj ovšem utkv ělo hlavn ě téma šíleného tane č ního

maratonu, s velice silným emo č ním prožitkem, jdoucím až za hranice lidských sil.

Ve chvíli, kdy se mne, i ostatní, snaží Mó ňa stáhnout na plac, p ř ichází mi jako první na mysl práv ě tento film. Co si budeme povídat, pokud nechci dopadnout jako oni, nezbývá než odolávat všem výzvám k tanci. Nejsem sebevrah. A když ke všemu p ř ipo č ítám fotbálek a z n ěj ztuhlé dolní kon č etiny, bolavý záda a prohulené plíce, musím sebekriticky uznat, že tenhle nápor

by moje t ělo nemuselo vydržet. Takže jsme n ěkte ř í radši z ů stali stranou a popíjeli pivo za zvuku breta ňských bojových pop ěvk ů a písní. Byla to nádherná podívaná. Pe ť ovi se obzvláš ť líbila zp ěva č ka, my s Pavlíkem jsme se ale shodli, že by nemusela být tak oplácaná, ale že když zav ř eme o č i, tak že teda vypadá fakt dob ř e. Zpívala totiž opravdu výborn ě. Dobrý

byl i bombardista, ale opravdu fascinující byl hrá č na basklarinet. Jeho basfigury byly skvostné, stejn ě jako saxofonová sóla.V kombinaci s davovým tancem (propletenci had ů ) a pivem - n ěco opravdu nepopsatelného. A když ješt ě postupn ě na pódiu

kapelu dopl ňovali noví a noví hudebníci - bombardisté a "dudisté" (vždycky když dohráli na své štaci, tak p ř išli sem a nakonec zaplnili celé pódium) a hudba získávala č ím dál víc na gradaci a síle, pochopil jsem nosnost této lidové hudby.

Ale všechno má sv ů j konec, takže po t ř etí ráno, když kapela dohrála a my p ř ihlížející, s výrazem uznání, p ř ivítali tane č níky.("Míro, na tebe byl fakt Boží pohled, vypadal´s jak malé skota č ící k ů zle ...")

Z reproduktor ů se ozval val č ík. "Tak tohle bych celkem zvládl," slyším se ř íkat a už se nedalo couvnout. Vidím se, jak se okolo mn ě míhá okolí a já s Monikou na parketu roztá č ím val č ík. Hezky po č esky. Z gruntu a od podlahy. ("Ach to pivo!,"

lituju poprvé v život ě, "nebejt n ěho, mohl jsem z ů stat na živu.")

"Ježíš, promí ň" k ř i č ím, když jí k podlaze p ř idupávám svými sto kily její "n ěžnou nožku" v pohorkách a válíme to tak, že i Breto ňci z toho zase zp ětn ě na nás valí - o č i! Ješt ě že i každý val č ík jednou kon č í (tenhle byl, dle mých pocit ů n ějak opravdu dlouhý) a já, tvá ř e se, že nuda, se snažím popadnout dech. Po více než dvaceti letech klasický tanec v mém podání, a ješt ě

k tomu v Bretani! Opravdu nezapomenutelné!

V kempu no č ní "papu" a trochu vínka, tentokrát vše v úplné tichosti, rozcházíme se brzy - kolem p ů l páté, do stan ů , n ěkte ř í pod širák.

Den poslední.

No jo, vzpomínka na v č erejšek. Ale taky d ůkaz, že nekecám. Na první fotce jsem ješt ě celkem normáln ě, v poho, ale na té druhé vidíte moje záda a vpravo mou duši, která v té chvíli zrovna opoušt ěla moje t ělo. Odst ř edivou sílou.

Takovej to totiž byl fofr!



56

Ráno se probouzíme a venku už je zase úplnej hnus. Monice a Pavlovi je to očividně jedno, spí venku i když na ně leje vodaplným proudem. První, co si ze včerejška př ipomenu, jsou ty tanečky. To fakt nemělo chybu. Fakt jim to všem šlo. Až jsemzáviděl, že nemám stejnou odvahu jako oni. Nějak se prostě už v mým věku nedovedu úplně uvolnit a bavit. Asi je to škoda,ale co se dá dělat. takový je život.

Míra v akci p ř i ve č erních breta ňských tancích v Lorient.

Ob č as se sešli naši hrdinové p ř i tanci i spole č n ě. A Plavá č ek, jak si hlídá tu sli č nou Breta ňku. Všímáte taky? Až má k ř e č e v ruce. P ř itom o č iskama bloudí po Monice. Proutník jeden!

Než se ostatní proberou do deštivého rána, dopisuji do svého deníku včerejší zážitky. Jako bych tušil, že vše budu dopisovatskoro po půl roce a př iznejme si, že bez poznámek bych spoustu věcí zapomněl.



57

Ráno je zase hnusné, prudké a husté spršky nás vyhánějí od snídaně do prádelny, kde se snažíme dosnídat. Hrát někde naulici už ale nepř ichází vůbec v úvahu. To by naše nástroje nepř ežily. A my taky ne. Navíc David skuhrá od rána, že ho bolílevej prostř edníček. Prý na něj včera v noci někde spadl. No jo, už vím. Včera jsme v noci šli hledat záchod a když jsme honenašli, David se hodlal vyprázdnit do moř ského zálivu, prý se tam toho vejde .... U toho být nemusím, to se radši pochčiju,myslím si a mizím hledat dál. A pak jsem na ně narazil. tř ikrát jsme šli okolo a nevšimli si. Na ty záchody. Př itom byly hnedvedle nás. Podle ranního Davidova vyprávění ho tam na bř ehu vychytal nějakej chlap a vyhnal pryč. Když hledal nějaké jinévhodnější místo, uklouzl na šikmém bř ehu a př isedl si ruku. Skučí, že to má asi zlomený. Moc mu nevěř ím, př ece nenímožný si tak jednoduše zlomit prst. To bych já musel být rozlámanej už na tisíc kousků a zatím v celým životě nic. Ani jednazlomeninka. Snažím se to trošku zlehčovat, ale Davidovi to očividně nejde pod fousy. No fakt to strašně bolí. Tak mu to

trošku provizorně zadlahujem a David už o tom př estane mluvit.Ve čtyř i odpoledne vyrážíme na poslední nákup tady, na večer musíme nakoupit víno a cídr, ono to pivo tam př i akci lezedost do peněz! Tradičně se už dělíme do tř í hloučků - manželata, P + P a naše Jull Dajenovskáčtyř ka. Večerní Lorient násčeká. A na př ivítanou nám hraje průvod dudáků. Monča se z nich může zfanfrnět.

Dudácký pr ůvod v Lorient. Lorientské intermezzo.

Večer začíná dobř e. Péťa hledá po stáncích nějakou tašku, ta jeho už se rozpadá, a taky náramek, ten z neděle totiž ztratil.Monču drží dobrá nálada, já působím vyzývaně, jako vždycky, Pavlík sarkasticky klidný. No prostě pohoda. A jak se ř íká, cose má stát, to se taky stane. Najednou sedí Péťa s Móňou jako př edloha karikaturistovi a my s Pavlem se ř ežeme smíchy.Opravdu skvělý kreslíř ten pán byl. Monika se teda nejdř ív moc netvář ila, malíř zjevně nesplnil její prosbu, aby vypadala jakoprincezna, chvíli se supila a ohrnovala uraženě dolní pysk, postupně se s tím začala smiř ovat, aby nakonec uznala, že je todobrý. To Péťa, ten byl spokojený hned. Př ímo čišel nadšením. No posuďte sami, není to pěkný?



58

Poslední ve č er v Lorient.

Tak, Peťa má nakoupíno, teda tašku a ř emínek i portrét udělanej, ale abychom opravdu nakoupili, stavujeme se pro jistotu ustánku s medovinou, ta zdejší je opravdu chuťově excelentní. To se slovy nedá popsat. A konečně můžeme vyrazit směrmuzika. Koukneme na př ístaviště, tady se to někde Davidovi asi stalo a naráz procházíme okolo Lunaparku. Takový toklasický, co známe z českých poutí - stř elnice, atrakce. "Jé, já na to chci. Romane, pojď, půjdeme," vytrhne mě z pohledu naatrakci typu centrifugy a myšlenek na "blití" naše občas infantilní zpěvačka. "SI NOR-MÁL-NÍ???" slabikuju s děsem v očíchotázku. Pak si ale uvědomím, že horší než valčík to snad nebude a taky kolik věcí jsme holce za těch deset dnů v "zájmukolektivu" upř eli, a tak vlastně proč ne. "Př ece nésu žádná sračka. Já so hanák a gdo je víc!" myslím si a př ikyvuju. Jenompoř ád nechápu, proč si k tomu vybrala právě mě?? Asi proto že jsem měkkej, a snadno se nechám ukecat. Naštěstí majízavř eno. Nevadí, počkáme na večer.Zatím se procházíme po městě a hledáme nějakou kapelu, která by se dala poslouchat. Nikde nic. O půl desáté jdeme nasraz s ostatními. Všichni chtějí do kempu. Nejvíc David, bolí ho ten prst, je téměř zběsile hysterický, když oznamuju, žejdeme ještě na atrakce. Vytáčí mě. Už zase. Asi se prudíme navzájem. Naštěstí jsem splachovací. To víte. Lvíček. Za chvíli

jako by se nic nestalo. Jenom si pomyslím, "do prkýnka, jestli ten to má zlomený, tak musí mít buď strašně měkký kosti,nebo těžkou prdel!" Nakonec ustupuje (díky mé těžké podpásovce, když mu vypálím nazpět první večer, kdy jsem na ně čekal do půl druhý ráno s nesnesitelně bolavejma zádama a neř ek´ jsem ani slovo) a my s Monikou můžeme vstř ícdobrodružství. Lákáme i ostatní, ale nikomu se očividně nechce.Srágorové. Abych se nebál, začal jsem se radši těšit. Trošku jsem ještě dělal dole dámu, zatím co Monča kupovala lístky ase všemi se teatrálně loučil a spěšně sepisoval závěť. A lidi, stálo to za to! Já se vám vyř val a vyř ádil. Fakt dost dobrý. Potom prvním kolečku jsem se na létající loď či co už vysloveně těšil jak malej Jarda. A podruhý se odvážil i Míra a byl kopecsrandy.Jenom mi trošičku "vadilo", že Pavlík provokativně kouř il z mejch cigaret. Sice jsem ř íkal, že je zdědí až tam nahoř e umř u,ale takhle to př ivolávat?

Jó koloto č e, to je naše!

Tady Monika hraje trošku pro obecenstvo, jak je jí zle.



59

A už se to č íme!



60

Srandy kopec. Hned bych si to zopakoval!

A tady bylo nejlíp. To jsme se vy ř ádilli. A mezi námi, kdyby nám ti "frantíci" na okolí rozumn ěli, možná by se hodn ě divili, co to k ř i č eli jak o život zárove ň s námi! Radši nep ř ekládat!

Vracíme se dom ů.



61

8. 8. 2008 V noci zase nemůžu spát. Už jsem si na to zvykl. V sedm ráno vymetená obloha. Konečně bude slunce. Prdlajz.Za půl hodiny je černo. Dnes už je den návratu. Z původních jedenácti vyjíždíme o půl jedné. David se nenechává zvyklat našimi poznámkami arádoby vtipnými kecy, že dnešním cílem není Mont Saint-Michel, ale Hospital Saint-Michel. Mám strach, že na M-S-Mnestihneme př ed př ílivem. Tak moc ho toužím vidět. Jak už dlouho nic na světě, bude mě hodně štvát, když toneuvidíme. Sním o tom již několik let. Z druhý strany musíme všichni rozumně uvážit, že kdyby možnost doktora nedostal, díky našim sobeckým důvodům, mohlibychom si potom vyčítat, kdyby to bylo něco vážnýho. Ale čertík v hlavě mi zase vybrukuje - "No a co, neměl chlastat, když

to neumí!" ale tudy cesta nevede. Pokud ho nechceme mít na svědomí, cesta vede jedině př es nemocnici. Posere se muprst kvůli nám a kdo si to bude vyčítat. to za to nestojí. Protože prst pro kytaristu, to je, mezi námi jako pluh pro oráče,klávesnice pro počítačové experty, lopata pro dělníka či vagína pro prostitutku. S tím si opravdu není radno začínat.Př íjmají nás až ve čtvrté nemocnici, po cestě potkáváme naposledy Kateř inu, jako by na rozloučenou. Kdyžfrancouzské šikulky vypisují Davidovy papíry, udělají z něj "Madam Davi" a pak už jen čekáme. Hodinu, hodinu a půl.Konečně vychází z nemocnice David, ruku nese př ed sebou jako svátost, prostř edníček zfixovaný k ukazováčku avítězoslavně hlásí: "Doktor ř íkal, že to mám broukn (broken) a to je prý zlomený. Ještě že jsem tam šel!" Jsem rád, že máDavid tak bezmeznou důvěru ve francouzské felčary. Kdo ví, co mu "broukal" ten doktor, ale stejně si myslím, že mu s tímněco opravdu poř ádného budou moci udělat až v Praze. Ale tř eba se mu na cestu uleví. Bohužel ale už je jisté, že s náminebude moci hrát tř iadvacátýho v Balbínce. Holt, co naplat, broukn, je broukn. A teď honem rychle na Mont Saint-Michel. Jen abychom to stihli!

Hora svatého Michala.

Blížíme se k pobř eží. Každou chvíli by se měl už objevit. Bude pod vodou? Jaký to bude pocit, poprvé uvidět na vlastní očiněco, co znám důvěrně z fotografií, z vyprávění, i jedno puzzle jsem složil. Tř ítisícový. A několikrát. A pak jsem ho nalepildoma na záchodě, abych ho měl poř ád na očích. Někdy i vypoulených. Může být něco důvěrnějšího, než vztah s někýmnebo něčím, s kým sdílíte onu místnost? Jistě, že ne. Vlastně tam už znám důvěrně každý kámen. A nejen ten, dalo by seř íct.A najednou se na obzoru objeví charakteristická špice kláštera. Nebude pod vodou? No moje nervy.Uf, je to dobrý, parkujeme auto a vydáváme se směrem ke klášteru. Zblízka vypadá opravdu monumentálně. Proplantámese uličkami až ke vstupu. Tady vyř ešíme dilema, zda jít dovnitř na prohlídku, trháme se na dvě party a už můžeme dovnitř .

Nemám slov, která by popsala celou atmosféru. Nechám tedy mluvit svůj mobil.



62



63



64



65



66

Ááách!

Le Mont Saint-Michel.

P ř íjezd k Mont Saint-Michel.

Trocha historie nikoho nezabije, ř íká se. Pokud vás jo, tak mi dejte vědět a já vám potom zahraju na funuse. Začalo to tím, že Bůh stvoř il zemi. A na ní místo, kde je v době př ílivu až patnáct metrů vody a př i odlivu tekuté pískoviště.Někdy i deset až patnáct kilometrů směrem do moř e. A uprostř ed toho kopec. Žulový kopec. Hora. Ostrov. Př ílivový ostrov.Od poloviny devatenáctého století umělý poloostrov, neboť byl spojem s pobř ežím náspem.Již v keltských dobách byl ostrov uctíván jako jeden z "moř ských hrobů", kam odcházely duše zemř elých. Takže v dobáchř ímských dostal ostrov název Hrobová hora. Pak se ale, dle věrohodné legendy, biskupovi v nedalekém Avranches,svatému Aubertovi (to ještě svatým nebyl, ale v této chvíli už na to měl náběh!) ve snu zjevil archanděl Michael a př ikázalmu, aby na vrcholku hory postavil chrám. A jak se ř íká, muselo dojít i na př ísloví: Chytrému napověz, hloupého trkni. On totižAubert zpočátku neudělal nic. Nějak se mu ten sen nepozdával. A tak musel Michael př ijít znovu. A zase nic. Až teprvepotř etí, když mu poklepal na čelo, Aubert procitl a uvěř il. Jal se postavit kostelík, který se stal základem dnešního opatství. Ato se odehrálo v roce 708 - 9, letos se chystají veliké oslavy - 1300 let trvání.



67

V chrámu v Mont Saint-Michel.

Zásadní posun př išel v roce 966, kdy Richard I. - vévoda z Normandie - daroval kapli benediktinům. Ti zde založili opatství avystavěli románský kostel. V 11. století vybudovali ve skále soustavu krypt a první klášterní budovy na severním úbočí hory.O sto let později se rozrostl komplex budov na západní a jižní stranu ostrova. Když francouzský král Filip Augustus vetř ináctém století dobyl Normandii, vznikla potř eba klášter rozšíř it, což odstartovalo gotickou éru opatství. Vznikly první dvoua tř ípatrové budovy kláštera a refektář e. Po vypuknuté stoleté války bylo nutno klášter ochránit a proto byly vybudoványvojenské budovy s opevněním. To ochránilo klášter po celou dobu tř icetiletého obléhání, takže nebyl nikdy dobyt. Mont Sain-Michel se tak stal symbolem národního odporu a francouzské identity.

V patnáctém století byl románský opatský chrám př estav

ěn, z p

ř evážné

části ale z

ůstala podoba kostela románská, pouzerománské kněžiště bylo nahrazeno okázalým gotickým. Mont Sain-Michel se stává významným vzdělanostním centrem a

poutním místem, který př itahoval věř ící z celé západní Evropy.

V klášte ř e Mont Saint-Michel.



68

V osmnáctém století nasadila krutou ránu opatství francouzská revoluce Napoleonovo císař ství. Za vlády NapoleonaBonaparta dostal ostrov název Ile de la Liberté (Ostrov svobody). Opatství bylo zrušeno a celý komplex sloužil jako vězniceaž do roku 1863. O jedenáct let později se Mont Saint-Michel na nátlak stává národní kulturní památkou. V roce 1966 k 1000 výročí založení opatství bylo svaté místo vráceno zpět k svému duchovnímu účelu. Ostrov, záliv iklášter jsou od roku 1979 zapsány na Seznamu světového dědictví UNESCO. Tuto památku ročně navštíví př es 3 milionylidí. V roce 2001 se zde usadili bratř i a sestry Mnišského bratrstva z Jeruzaléma, kteř í by mu, jako zdejší duchovní správa smístními nadšenci, rádi vrátili jeho charakter poutního místa a propojili ho s jinými svatomichalskými památkami v Evropě.

Krby v Mont Saint-Michel.

Pr ůhled komínem v Mont Saint-Michel.



69

Klášterní výtah v Mont Saint-Michel.



70

Tekuté písky u Mont Saint-Michel.

Jull Dajen pod Mont Saint-Michel.



71

K Remeši je cesta dlouhá, stromkama je sázená.

Sedím už půl hodiny př ed prázdnou obrazovkou (mimochodem, jako tapetu mám samozř ejmě Mont Saint-Michel - je zajímavý, že někde píšou v jeho názvu mezi jednotlivými slovy pomlčky a někde zase ne, a to iFrancouzi, zvolil jsem zlatou stř ední cestu - první slovní spojení bez pomlčky, druhý s) a navozuji v sobě srpnovou atmosféru. Chce se mi jenom tak zůstat sedět a snít.

Soust ř ed ění poslucha č i v p ř ítmí sálu v Mont Saint-Michel.

Naráz se ocitám zase zpátky, sedíme na večeř i v hospůdce kousek od kláštera, hlavu plnou zážitků. Takyhudebních. Když jsme procházeli klášterem, v některých místnostech jsme narazili na muzikanty, kteř í hráli kuposlechu návštěvníkům. První setkání bylo poněkud př ekvapivé, nejen proto, že jsme př išli do jednoho sálu atam se rozehrával čelista. Taky proto, že to nebylo rozehrávání, ale už produkce. Mastil tam nějaký etudy,navíc dost falešně, všem se to ale očividně líbilo, Peťa ho hned chtěl vzít do kapely, Monika na něm mohla očinechat. Vzdal jsem to první a posouval se dál ve směru prohlídky. A udělal jsem dobř e. Naráz se ze stínu

vyloupla vznešená flétna. A kráááásná! Ach. Libě

hrála nějakýho Telemana, až srdce usedalo. To už ale p

ř išeli Peťa a Pavel, Peťa na ni dělal oči a nechtěl ji jenom do kapely. Nakonec z toho bylo alespoň pár př átelských

slov. Nebudu komentovat Péťovi konverzační schopnosti v angličtině, ale asi je štěstí, že u některých činnostíse nemusí mluvit. Taky jsme prošli okolo cembalistky, sličné to děvy, která mě muzikantsky př esvědčila asinejvíce. Zavzpomínal jsem na starý časy, kdy jsme zamlada taky chodívali hrát po zámcích (Náměšť na Hané,Bouzov ...), je to dobrá praxe pro mladý muzikanty.

Mladý violoncellista v Mont Saint-Michel.



72

Co mi ale úplně vyrazilo dech, byla bohoslužba, na kterou jsme taky narazili př i prohlídce. Mniši a jeptišky totiž př i těchtovečerních modlitbách zpívali stř edověké chorály a žalmy, Tak jemný, úžasně čistý a kultivovaný zpěv jsem nikdy nikde ještě neslyšel. Bylo to vznešené, Božské, nadpozemsky krásné ......Padl návrh, že bychom mohli př ebivakovat př ímo někde poblíž kláštera, ale nakonec zvítězil zdravý rozum (odnechráněného pobř eží šel nepř íjemně čerstvý, studený vítr) a my se rozhodli popojet kousek blíž k domovu, směr Rouen. Jižnehledáme zbytečně nějaké volné venkovské místo, ale najíždíme na dálniční pavézu, tam rozkládáme spacáky a je to sevším komfortem.9. 8. 2008Ráno se hrabeme ze spacáků, už abych se zase vyspal na normální posteli. Nemůžu se vůbec narovnat. Lehce posnídámea v jedenáct hurá na cestu - Rouen, Beauvais, Compiégne, Reims ....

Katedrála v Remeši.

Katedrála Notre-Dame v Remeši, centru kraje Champagne, patř í mezi další francouzské gotické památky, zapsané naseznamu UNESCO, společně s remešským opatstvím Saint-Remi a arcibiskupským palácem Tau v roce 1991. Je jedním zvrcholů "notrdamského" trojúhelníku - Pař íž, Chartres a Reims. Neodvážím se posoudit, která památka na mě víczapůsobila, všechny sebou nesou pečeť nesmírné duchovní jednoty a síly. Po požáru původní remešské katedrály v roce 1210 začala z popudu remešského arcibiskupa Aubriho z Humbertu, který jižrok po požáru položil základní kámen nové stavby. Možná že i soupeř ení se současně rostoucí stavbou katedrály v Amienspomohl vytvoř it tento gotický skvost, vyznačující se napostou dokonalou jednotou. A s tím ruku v ruce vědomí, že remešskýarcibiskup má výsostné právo korunovace francouzských králů a to již od roku 1027. Korunovace Ludvíka VIII. (1223) aLudvíka IX. – svatého (1226) se konaly uprostř ed staveniště. Posledním korunovaným králem byl Karel X. - 29.5.1825.



73

Díky bohaté sochař ské výzdobě se katedrále př ezdívá "katedrála andělů". Tím nejznámějším z nich je usmívající se anděl srozprostř enými kř ídly umístěný nad levým severním portálem. Sochař ská výzdoba je rozšíř ena až na vnitř ní stranuzápadního portálu. Stavitelům byla vzorem pro výzdobu katedrála v Chartres, př ičemž ji obohatili ještě místnímitradicionalistickými detaily. Severní př íčná chrámová loď katedrály v Remeši ukrývá orloj z 15. století s lunárním kalendář em.Každou hodinu se objevují dva průvody sošek, z nichž jeden př ipomíná zbožňování Mágů a druhý útěk Kristovy rodiny doEgypta. Hlavní kapli katedrály zdobí slavná modrá mozaiková okna, která vytvoř il v roce 1974 Marc Chagall.

Pro nás Čechy má Remeš zvláštní význam nejen díky roku 1398, kdy zde došlo k jednání Karla VI. s ř ímským a českým

králem Václavem IV. o návrhu pař ížské univerzity na odstranění schizmatu, ale od 16. století se v Reims uchovává tzv.remešské evangelium, cyrilicí psaná církevněslovanská památka z 11.st. (do roku 1452 byla v majetku kláštera NaSlovanech - Emauzy - v Praze), na které př i korunovaci př ísahali francouzští králové (exte du sacre). První cyrilickou částpř ečetl jako první ruský velvyslanec francouzského dvora, který se k ní dostal někdy počátkem 18.století a tím prokázal jejíslovanský původ.

Katedrála v Remeši.



74

Návrat.

Další neskutečný zážitek. Zapínám mobil, po Mont Saint-Michel jsem jej vypnul, neboť baterka již po tom nevšedním zážitku

prokazovala stav infarktu a doufal jsem, že se na Remeš ještě trochu vzpamatuje. V tu ránu mi začne mobil vyzvánět jako opouti, hrnou se na mě SMSky s př áním k svátku. Úplně jsem zapomněl. V té dálavě mě to dojímá téměř k slzám. Díky vám,př átelé. A dokonce si vzpomněly i děti.

Procházíme se okolo katedrály, vnímáme její mohutnost a co teprve, když půjdeme dovnitř . Úžasný pocit. Zapalujeme svíčkyza šťastný návrat, já se jdu projít sám v klidu okolo. Když se blížím k oltář i, zaslechnu hudbu. Barokní. A všechno sólo hobojs orchestrem. Jako na objednávku. Vivaldi, Telemann, Bach ... Ve chvíli, kdy medituji pod vitrážemi Marca Chagala, se ozveAdagio, druhá věta koncertu c moll od Benedetta Marcella a já mám slzy dojetí na krajíčku znovu.



75

Scházíme se př ed kostelem a jdeme najít nějakou kavárnu s výhledem na Remešský "monument", abychom rty své v pivu,či jiném lahodném moku smočili. Dař í se nám to a neznám nic lepšího, než pivo a kafe ve stínu Remešské katedrály. TočíAmstel. Konečně zase trochu normální pivo. Už se těším, jak si doma uvař ím poř ádný kotel obyčejnýho turka a dám k tomuto naše milovaný pivečko. V srdci cítím podivné rozechvění z toho, že už to všechno končí. Budou mi scházet. Syčáci!Všichni!!!



76

A to je konec. 10. 8. 2008 Večer jsme se posunuli z Francie do Německa. Bivakujeme již tradičně na odpočívadle, protože komfortzáchodu a tekoucí vody se nedá odmítnout. Poslední dvě cestovní noci mi moc štěstí nepř ináší, včera jsem ztratil úplně novel paklík tabáku, hned ráno zapalovač, a teď, když si chci nachystat spaní, tak můj spacák, ta malá, naprosto nesmyslně těsná a děsná věc je pryč. Př ipadám si jako upír, který nemůže najít svou rakev, ráno jsem zimou na nohou již v šest hodin aabych se nenudil, vyfotil jsem si naposledy ty moje ovečky, jak roztroušené po okolí spokojeně oddechují. Dnes večer užbudeme spát ve své vlastní posteli. Na rozloučenou vytahuji naposled kytaru a hraji každému jeho oblíbené písničky -Kometu, Až to se mnů sekne, Zítra ráno v pět od Nohavici a Na dně od Nerezů, všechno to zakončí Plaváček svýmCarolanem. Máme splněno, můžeme nasedat.

A to je konec. Teď už je jenom cesta do Prahy. A další akce - Balbínka.

........................................................................................

V Praze objevuji v šuplíku ony dv ě ztracené kazety. "Milánci", p ř iznejte se, kdo to byl?




77

Fotodokumentace

Použité fotografie pocházejí z fotoaparátu a rukou Míry Hofbauera a jeho, dnes už ženy, Kamily, pár "ilustracemi" jsem p ř isp ěl já ze svýho mobilu. V posledním albu najdete naskenovaný celý m ůj ru č ní zápis akce.

Fotogalerie Breta ň (M+K H.)

Bretagne 2008-1

Bretagne 2008 -2

Bretagne 2008 -3

telefon Bretagne



Jull Dajen - zápisky z cest


Documents

Velké putování Jull Dajen nejen na Festival Interceltique …