V ČESKÉ REPUBLICE V ROCE 2007 · Zpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR za rok 2007 1. ÚVODEM Letos už po čtrnácté vydáváme Zprávu ČHV o stavu lidských práv v České

ZPRÁVA ČHV O STAVU LIDSKÝCH PRÁV V ČESKÉ REPUBLICE V ROCE 2007

ČESKÝ HELSINSKÝ VÝBOR

PRAHA 2008

Zpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR za rok 2007

Redakce: Libuše Šilhánová Grafická úprava: Alžběta Kolumpeková ©Český helsinský výbor Praha 2008

- 1 -


1. ÚVODEM ......................................................................................................... 3 2. SITUACE A PRÁVA DĚTÍ ŽIJÍCÍCH MIMO RODINU ............................................ 5 3. POSTAVENÍ ŽEN NA TRHU PRÁCE................................................................... 8 4. PRÁVA SENIORŮ ........................................................................................... 11 5. PRÁVA PACIENTŮ ......................................................................................... 15 6. POSTAVENÍ ŽADATELŮ O MEZINÁRODNÍ OCHRANU ................................... 18 7. CIZINCI MEZI INTEGRACÍ A KRIMINALIZACÍ ................................................ 31 8. VYDÁVÁNÍ CIZINCŮ K TRESTNÍMU ŘÍZENÍ (EXTRADICE) A LIDSKÁ PRÁVA . 34 9. VĚZEŇSTVÍ A TRESTNÍ JUSTICE ..................................................................... 39 10. POLICIE A LIDSKÁ PRÁVA.......................................................................... 45 11. PROJEVY NESNÁŠENLIVOSTI A PRAVICOVÝ EXTREMISMUS, ZEJMÉNA V PROSTŘEDÍ INTERNETU ........................................................................................ 52

- 2 -


1. ÚVODEM

Letos už po čtrnácté vydáváme Zprávu ČHV o stavu lidských práv v České

republice, tentokrát za rok 2007. Na rozdíl od obsáhlejší vládní Zprávy o stavu lidských práv v ČR, která sestává

ze stručnějších referencí k jednotlivým problémům a tematickým okruhům, se podoba našich nevládních zpráv ustálila na formě statí k problémům, jimiž se naši pracovníci a pracovnice, aktivisté a aktivistky, rovněž ale i naše spolupracovnice a spolupracovníci z jiných nevládních organizací v kontextu zaměření ČHV zabývají.

Stati jsou různě rozsáhlé, většinou v závislosti na tom, jak podrobně a v jaké šíři se ten či onen autor, ta či ona autorka danou tematikou zabývá, ale i na tom, v jakém rozsahu považuje za nutné svoje poznatky ve Zprávě prezentovat.

Na tomto místě je nutné zdůraznit, že takovýto monitoring situace lidských práv v určité zemi je v rámci nevládního helsinského hnutí, to znamená v činnosti helsinských výborů, ojedinělým jevem, zvláště pokud jde o vytrvalost, ale i obsažnost.

Zatímco některá témata představují „stálice“ našich zpráv, některá mizí (zejména proto, že se jimi v naší organizaci nikdo nezabývá, ale jsou součástí činností jiných organizací, např. pokud jde o problémy Romů či lidí zdravotně postižených), naopak některá témata přibývají, vystupují do popředí, stávají se značně aktuálními (jako např. vydávání-extradice cizinců nebo extremismus na internetu).

Nezabýváme se také zde, ve Zprávě, závažnými lidskoprávními případy, i když je v naší poradenské praxi dnes a denně řešíme. To zvláště proto, že takových, často i sporných případů, je mnoho, a že bychom neradi zvýrazňovali jen některé. Navíc : mnozí z našich klientů by si takové zveřejnění ani nepřáli. Výjimku může tvořit případ (trestní kauza) kurdského lékaře, podnikatele a publicisty MUDr. Yekty Uzunoglua, jemuž se ČHV věnoval od počátku (od roku 1994) a podrobně; spolu s Nadací Charty 77 a několika investigativními publicisty podroboval kritice postupy státních orgánů a dosáhl šťastného řešení. Dr. Uzunoglu, křivě nařčený z několika závažných trestných činů, byl v polovině roku 2007 konečně, po mnohaletém soudním martyriu, zproštěn viny a osvobozen. Jinou výjimkou může být rovněž dramatický případ Rusa Ilji Staševského, jemuž hrozila nezákonná extradice do Ruské federace, přestože jeho obvinění bylo dle dostupných informací motivováno politicky (v souvislosti se snahou likvidovat politické oponenty ruské vlády) a v devadesátých letech byl během rok trvající vazby vystaven mučení v ruských věznicích. Dalším takovým případem byl případ izraelské občanky Sheli Kazansky, jež byla držena v předběžné vazbě ve vydávacím řízení do Běloruska, a k němuž jsme zaujali zásadové stanovisko; její vydání bylo soudem zamítnuto. Byl to také případ uzbeckých občanů Mirzaeva a Maksudova, kteří byli po několik týdnů drženi ve vydávací vazbě z téhož důvodu, kvůli němuž mají přiznanou ochranu UNHCR a politický azyl v Německu. Šlo o jejich účast na událostech v Andijanu v roce 2005, které byly krvavě potlačeny bezpečnostními složkami, a Uzbekistán se na jejich základě stal terčem masivní kritiky mezinárodního společenství. (Více o extradicích – viz stať Františka Valeše.)

- 3 -


Své poznatky, svá pojednání předáváme tímto české veřejnosti, politikům, jednotlivým odborníkům, pracovníkům státních orgánů, aktivistům nevládních organizací, novinářům a dalším zájemcům.

Budeme vděčni za případné jejich reakce, podněty a připomínky, zaslané nejlépe na e-mailovou adresu: [email protected] či na poštovní adresu: Český helsinský výbor, Štefánikova 21, Praha 5, 150 00.

Libuše Šilhánová

ČHV

- 4 -

mailto:[email protected]


2. SITUACE A PRÁVA DĚTÍ ŽIJÍCÍCH MIMO RODINU

Český helsinský výbor se v minulých letech ve svých zprávách opakovaně zabýval právy dětí žijících mimo rodinu a dětí ohrožených. Tento příspěvek nemůže vyčerpat složité téma, jímž ochrana těchto dětí je. Zaměřím se pouze na několik aspektů, které však považuji za klíčové.

Počet dětí v ústavní výchově v České republice neklesá. Přestože nejsou k dispozici úhrnné a přesné statistiky, obávám se, že tendence je v poměru k celkovému počtu dětí spíše stoupající, vzhledem k výrazně nižší porodnosti v posledních osmnácti letech. Zásadní příčiny lze vidět v tom, že téma bylo českými politiky dlouhá léta zcela opomíjeno. Žádná politická strana a dokonce ani žádný politik nebo politička si téma dětí žijících v ústavní výchově nevzali za své a nezabývali se jím systémově.

Významným nedostatkem je i skutečnost, že se péče o tyto děti chápe příliš úzce, nikoliv v kontextu celé sociální politiky, zejména politiky bytové. Značný počet dětí v ústavní výchově je často způsoben chudobou rodičů, ztrátou bydlení a nedostatečnými životními a rodičovskými dovednostmi, někdy i neschopností o děti se starat a připravit je pro dobrý život. Významným faktorem zvyšujícím počty dětí v ústavních zařízeních je také po dlouhá léta se zhoršující postavení části romské komunity.

Zásadním problémem je neschopnost jednotlivých orgánů ve spolupráci s dalšími institucemi vytvořit funkční a koordinovaný systém ochrany, který by byl schopen aplikovat Úmluvu o právech dítěte (104/1991 Sb). Přestože Úmluva platí v České republice již 16 let, není jasně definován zájem dítěte, jenž musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány (čl.3 odst. 1). Úmluva se často nevykládá a neaplikuje v kontextu Listiny základních práv a svobod (čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1,4, 5) a evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 8). To znamená, že se nevykládá v kontextu práva na rodinný život.

Není bohužel výjimkou, že zájem dítěte je chápán zcela izolovaně od rodiny a že vazby dítěte, zejména citové, nejsou respektovány. Dítě se umístí do instituce a jeho osud se často dál řeší mimo rodinný systém. Běžné je také porušování základního práva dítěte na kontakt s rodiči. V praxi není – až na výjimečné případy - uplatňován základní předpoklad, že pomoc dítěti znamená pomoc jeho rodině. Existují bohužel i případy, kdy podle pojetí sociálních pracovnic jsou rodiče, kteří nejsou schopni zlepšit své materiální podmínky, přitom ale projevují zájem o dítě, chápáni jako překážka v „řešení“ situace dítěte formou adopce.

Úmluva o právech dítěte byla přijata proto, že dítě má právo na ochranu státu, pokud jeho rodina selhává. Existují situace, kdy není možné jiné řešení, jak týrané, zneužívané nebo zanedbávané dítě ochránit, než nařídit předběžné opatření respektive nařídit ústavní výchovu. Počítá s tím i Úmluva. Jen velmi malý počet dětí v ústavní výchově v České republice je však svým rodičům odnímám pro týrání

- 5 -


nebo zneužívání. Prostor pro preventivní působení ani zdaleka nebyl vyčerpán. Úmluva výslovně požaduje, aby dítě oddělené od rodičů mohlo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu se zájmy dítěte. Pokud taková situace nastane, a to se samozřejmě může stát, nemůže to učinit nikdo jiný než soud. Ten musí řádně zdůvodnit, že újma z kontaktu s rodičem by byla větší, než újma, kterou dítě utrpí, pokud se s rodiči stýkat nebude. Jde o typickou situaci, v níž ochrana práva dítěte převáží nad právem na rodinný život.

Česká republika je opakovaně kritizována zejména Výborem pro práva dítěte OSN. V posledních letech byla ČR dvakrát (podruhé v roce 2007) odsouzena Evropským soudem pro lidská práva právě za nerespektování rodinného a soukromého života (pro porušení článku 8 evropské Úmluvy). Jedná se právě o ty situace, kdy nebylo k ochraně dítěte dostatečně využito preventivního působení.

Evropský soud pro lidská práva v rozsudku - v souladu se svou konstantní judikaturou - připomněl, že možnost umístit dítě do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu nemůže sama o sobě odůvodňovat jeho násilné odnětí biologickým rodičům. Takový zásah do práva rodičů těšit se rodinnému životu se svým dítětem ve smyslu článku 8 Úmluvy musí být nadto ještě „nezbytný“ s ohledem na další okolnosti. Článek 8 navíc ukládá státu pozitivní závazky, které jsou těsně spjaty s účinným „respektováním“ rodinného života. Jakmile je tedy prokázána existence kladného rodinného vztahu, musí stát v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a musí přijmout vhodná opatření pro sloučení rodiče s dítětem (Wallová a Walla proti České republice).

V rozsudku z roku 2007 soud konstatoval, že článek 8 navíc pověřuje stát pozitivními povinnostmi týkajícími se skutečného respektování rodinného života. Takže pokud se prokáže existence příznivého rodinného vztahu, musí stát zásadně jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, případně kultivovat, a musí přijmout opatření ke sloučení příslušného rodiče a dítěte. Předání dítěte do ústavní péče je navíc nutné považovat za dočasné opatření, které je nutné zrušit ihned, jakmile to situace dovolí (Havelka a ostatní proti České republice).

Nedostatečný respekt k právu na rodinný a soukromý život, jímž je často práce orgánů sociálně-právní ochrany dětí, ale často i soudů, prodchnuta, je symbolizován i postojem státu. Česká republika přijala Úmluvu o právech dítěte s výhradou k článku 7. Tedy k článku, jenž zaručuje, že každé dítě je registrováno ihned po narození a má od narození právo na jméno, právo na státní příslušnost, a pokud to je možné, i právo znát své rodiče a právo na jejich péči. V duchu této výhrady je rozšířená praxe, že děti jsou umísťovány do pěstounských rodin a rodičům je odepřena informace o tom, kde se jejich dítě nachází, a není jim umožněno udržovat s dítětem kontakt.

Zásadní změnou paradigmatu musí být jasné definování zájmu dítěte v kontextu rodiny. Tedy, že dítě má právo žít se svými rodiči a uspokojovat své potřeby především ve své biologické rodině. Ústavní výchova by neměla být řešením trvalým. Pokud se dítě přes veškeré úsilí nemůže navrátit do vlastní rodiny, je povinností státu vyhledat mu rodinu náhradní. Současně je ale třeba, aby tyto děti - pokud je to možné - mohly udržovat i v pěstounské péči kontakty s rodinou vlastní. K tomu jim musí napomáhat všichni profesionálové, od sociálních

- 6 -


pracovníků až po soudce. Je to především zájem dítěte na zdravém psychosociálním vývoji, a tak je to třeba chápat. Nikoliv tak, jak je velmi často slyšet, že se upřednostňuje zájem rodiče před zájmem dítěte. Stát je povinen preventivními opatřeními všeho druhu tomuto řešení pomáhat – od pomoci v oblasti bydlení, až po pomoc v poskytování veškerých sociálních služeb. Zejména jde o zavádění a využívání specializovaných služeb, schopných ozdravit rodinný život a posilovat rodičovské dovednosti. Jen tím splní stát své pozitivní závazky, jak je chápe Evropský soud pro lidská práva.

Způsoby, jak má stát to vše učinit, mohou být různé. Důležitým systémovým krokem, i když ne jediným, je sjednocení agendy týkající se dětí pod jeden orgán, jak to po České republice požaduje Výbor pro práva dítěte, který v rámci širší agendy OSN sleduje naplňování Úmluvy pro práva dítěte.

Anna Šabatová

ČHV

- 7 -


3. POSTAVENÍ ŽEN NA TRHU PRÁCE

K prvnímu lednu 2007 nabyl účinnosti nový zákoník práce – zákon č. 262/2006 Sb. Tento zákoník práce zcela nahradil dosavadní právní úpravu pracovněprávních vztahů. Zásadu „co není zákonem dovoleno, je zakázáno“, ze které vycházel starý zákoník práce, zákon č. 65/1965 Sb., nahradil zásadou „co není zákonem zakázáno, je dovoleno“, čímž jednak „srovnal krok“ s principy právní úpravy vyplývající z Listiny základních práv a svobod, jednak tím byl odstartován proces nutné liberalizace pracovněprávních vztahů. Bohužel došlo k obecně známé situaci, že nový zákoník práce nepojal do své úpravy problematiku zákazu diskriminace na trhu práce; pouze obecně deklaruje zákaz diskriminačního jednání s tím, že podrobnosti stanoví zvláštní právní předpis. Tímto zvláštním právním předpisem má být dlouho očekávaný „antidiskriminační zákon“. Antidiskriminační zákon nebyl v průběhu roku 2007 přijat, čímž došlo k situaci, že nový zákoník odkazuje na neexistující právní normu, přičemž sám se touto problematikou de facto nezabývá. To lze z hlediska ochrany základních lidských práv považovat za závažný nedostatek existující platné pracovněprávní legislativy. Proti právní úpravě platné do konce roku 2006 tak jistě došlo k oslabení ochrany zaměstnanců před diskriminací v oblasti pracovněprávní, když současná právní úprava není schopná implementovat příslušné antidiskriminační směrnice EU. Z hlediska ochrany před diskriminací se tedy postavení zaměstnanců a zaměstnankyň podle nové právní úpravy na trhu práce zhoršilo.

Na podzim roku 2007 soud prvního stupně vynesl rozsudek ve věci diskriminace jedné žalobkyně v pracovněprávním vztahu. V rozsudku dal soud zapravdu žalobkyni, když tvrdila, že s ní zaměstnavatel jednal za srovnatelných podmínek hůře než s jejím mužským kolegou, jednak jí přiznal finanční náhradu újmy nehmotné povahy. Rozsudek není pravomocný a žalovaný zaměstnavatel se v zákonné lhůtě proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal.

Co se týká poznatků z poradenské práce s nezaměstnanými ženami, nedá se říci, že by se jejich situace oproti předchozím rokům nějak změnila.

Nezaměstnané ženy si často stěžují, že např. na úřadech práce jsou na ně úřednice vůči nim nervózní, arogantní, vzbuzují svým chováním v nezaměstnaných pocit zbytečnosti, marnosti, méněcennosti… Stížnost na jednání úředníků je častým předmětem rozhovorů s nezaměstnanými. Závažným poznatkem je to, že lidé často nerozumí úřednímu sdělení, a to buď proto, že nechápou úřední šroubovanou řeč plnou nesrozumitelné terminologie, nebo prostě nestihnou v rychle a příliš stručně podané informaci tuto informaci rozpoznat.

Opakovaně přinášejí nezaměstnané ženy poznatky o tom, že jim zaměstnavatelé při vstupním pohovoru kladou otázky, které nesouvisejí s výkonem požadované práce, např. na osobní stav, na rodinné poměry , na děti … Uvádějí, že jsou nuceny vyplňovat dotazníky s dotazy na osobní stav, dotazníky však musejí nechat zaměstnavateli k dispozici a nemají v ruce žádný důkaz, takže podávat

- 8 -


stížnost na toto chování zaměstnavatelů vidí jako zbytečnost, která jim k získání práce nepomůže.

Opakovaným a velmi častým jevem je skutečnost, že zvláště ty ženy, které jsou dlouhodobě nezaměstnané, mají problém si pracně získané pracovní místo udržet, a zaměstnavatel s nimi často ukončuje pracovní poměr ve zkušební době. Z rozhovoru s těmito ženami je patrné, že si ani neuvědomují, že se z nejrůznějších důvodů chovají v zaměstnání tak, že se jich zaměstnavatel raději zbaví. S rozvázáním pracovního poměru ve zkušební době se z právního hlediska samozřejmě nedá nic dělat, zákoník práce takový postup umožňuje. Důvod pro toto rozhodnutí se neuvádí. Z rozhovorů s takto postiženými ženami však je patrné, že často jistě z rozpaků, ze strachu z nového prostředí, se chovají nevhodně, znepokojivě, a že mají problémy se začleněním do kolektivu ostatních zaměstnanců. Příkladem může být situace, kdy dlouhodobě nezaměstnaná žena nebyla ochotná se dohodnout s kolegyněmi na pracovišti o tak banální záležitosti, jakou je větrání v místnosti. Výsledkem neustálých sporů byla právě ztráta dlouho a těžce sháněného zaměstnání.

Některé, zejména méně kvalifikované nezaměstnané ženy, které mají nezletilé děti, nejsou dostatečně finančně motivované k tomu, aby se zaměstnaly, když sociální dávky jsou často stejné nebo vyšší, než mzda, kterou by si vydělaly. Tady je motivace velmi obtížná; těmto ženám (ale i ostatním nezaměstnaným) je nutné vysvětlovat důležitost zaměstnání, resp. účasti na sociálním zabezpečení - i z hlediska možných dopadů v případě invalidity, ovdovění apod.

V průběhu našeho právního poradenství vyšel najevo i další problém: pocit nedostatečného porozumění ze strany životního partnera. Muži mnohdy nejsou ochotní chápat situaci ženy, která má zájem vrátit se do zaměstnání po mateřské dovolené, ale po dlouhé době v domácnosti nemá pro tento návrat dostatek sebedůvěry. Tyto ženy velmi postrádají pomoc svých partnerů a rodin. Většinou musí zvládnout všechny dosavadní povinnosti a k tomu ještě najít odvahu a čas chodit do zaměstnání. K této skupině by bylo možné přiřadit nezanedbatelnou skupinu žen, které byly po léta tzv. dobrovolně nezaměstnané, pečovaly totiž o děti, manžela, o domácnost a manžel si nepřál, aby jeho žena pracovala. V případech, kdy se takové manželství rozpadlo, zůstávají tyto ženy ve velmi obtížné životní situaci. Vlastní profesi buďto nikdy neměly, nebo ji za léta ztratily a najednou nejsou schopné najít vhodnou práci, nemají pracovní návyky a často ani odvahu novou životní situaci řešit. Pokud se ženy s popsaným problémem přišly poradit do právní poradny, jednalo se vesměs o starší ženy, které svým věkem nad čtyřicet let tak jako tak spadají do kategorie žen ohrožených nezaměstnaností z důvodu věku.

Z dosavadních zkušeností z práce s nezaměstnanými ženami vyplývá, že zejména ženy, které se dostávají do věkové kategorie nad čtyřicet let , mají problém najít si zaměstnání, a to jak z důvodu věku či péče o závislé osoby, tak z důvodu malého sebevědomí a často jen formální pomoci ze strany úřadů práce. V případě, že se jim podaří práci najít, není zdaleka vyhráno; protože udržet si zaměstnání, překonat prvotní potíže s adaptací na novou životní situaci, často bez účinných rad a pomoci tyto ženy nedokáží.

- 9 -


Jsme nuceni konstatovat, že na tomto poli selhává stát a jeho aktivní politika

zaměstnanosti, která je ve svých dopadech spíše aktivní politikou nezaměstnanosti. Prakticky zcela chybí programy dlouhodobé, systematické a komplexní péče o skupiny ohrožené dlouhodobou nezaměstnaností, která by sestávala z propracovaných rekvalifikačních programů, právního, sociálního a psychologického poradenství, případně kurzů zaměřených na trénink tzv. „soft skills“ (např. komunikačních dovedností). Je nutno zdůraznit, že pokud takovéto programy existují, pak na poli nestátních a privátních subjektů financovaných z programů Evropského sociálního fondu.

Daniela Světlíková

- 10 -


4. PRÁVA SENIORŮ

Stav lidských práv seniorů v ČR v roce 2007 nedoznal podstatných změn proti

roku předchozímu. Aby byly politiky reagující na stárnutí obyvatelstva účinné, měly by být založeny na komplexním a koordinovaném přístupu.

6.-8. listopadu 2007 se ve španělském městě León konala Ministerská konference EHK o stárnutí, kde vznikla také ministerská deklarace. Z ní citujeme: „Vyzýváme k podpoře seniorů, kteří potřebují péči. Uznáváme, že úspěšná strategie péče by měla usilovat o rovnováhu mezi placenou prací a rodinným životem a také mezi péčí poskytovanou různými poskytovateli péče. Koordinace mezi poskytovateli péče, jako je veřejný sektor, soukromý sektor, rodina a občanská společnost, musí být zlepšena. Je žádoucí rozvíjet specifické politiky zaměřené na rostoucí počet lidí se zdravotně podmíněnými problémy. Zavazujeme se k rozvíjení lepších, udržitelných sociálních služeb a zdravotní a dlouhodobé péče pro seniory potřebující péči, zejména pro ty, kteří se rozhodnou zůstat doma a dostávat péči v domácím prostředí.“

Od ledna 2007 začal v praxi ČR fungovat nový moderní systém sociální práce a sociálních služeb, vč. standardů kvality sociálních služeb (zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb. a prováděcí vyhláška zákona č. 505/2006 Sb.), které by měly vytvářet prostor pro větší respektování lidských práv, zvláště pak práv seniorů jako významné skupiny uživatelů sociálních služeb.

Přestože se jedná o změny velkého rozsahu, které se dotkly vysokého počtu občanů ČR, nebyla a dosud jim není věnována náležitá pozornost odborné ani laické veřejnosti. Není výjimkou, že byli propuštěni vedoucí pracovníci či pracovnice, kteří se snažili zavádět do praxe standardy sociálních služeb a moderní systémy sociální práce v souladu s novým zákonem. O tom se ale málo ví a publikuje. Jen v několika málo případech byly v investigativních pořadech v televizi a v novinových článcích uveřejněny jednotlivé excesy, ke kterým v praxi bohužel dochází, např. případy úplně bezmocných osob, kterým příspěvek na péči nebyl přiznán. Bohužel se stává, že rozhodování o poskytnutí či neposkytnutí příspěvku je nekompetentní. Zpracování všech žádostí o příspěvky však je jistě odborně a časově velmi náročné, ale nezbytné; jak víme, dosud nejsou ukončena všechna řízení k žádostem podaným v roce 2007. V praxi jistě dojde k případům, že se příspěvku žadatel ani nedožije.

Spekulace o tom, že dojde k vytvoření konkurenčního prostředí a že vzniknou nové formy převážně terénních sociálních služeb, se nepotvrdila. Naopak jich spousta zanikla, protože příspěvky na péči nekončí v těch správných rukou a často dochází k jejich zneužívání. Senioři, a nejen oni, chápou příspěvek na péči jako finanční přilepšení k důchodu a nevyužívají ho k jeho zamýšlenému účelu. Nebyli totiž dostatečně informováni o svých právech a povinnostech, zvláště pak pokud jde o určení příspěvku na úhradu péče a sociálních služeb. Občané závislí na péči jiných osob jsou převážně mentálně schopní jedinci, kteří jsou s to vyrovnat se s realitou, ale přesto - relevantní informace podané přiměřenou formou jsou pro ně nezbytné, neboť jim pomáhají vyznat se a pohybovat ve spleti zákonů a předpisů.

- 11 -


Dalším předpokladem bylo, že dojde k eliminaci nekvalitní péče a špatného

zacházení se seniory ze strany poskytovatelů sociálních služeb. Měl totiž začít fungovat systém pravidelných opakujících se sociálních šetření v domácnostech osob, pobírajících příspěvek na služby. Kvalifikovaní sociální pracovníci a pracovnice měli v praxi sledovat využití příspěvku a zjišťovat potřebu a rozsah sociálních služeb v komunitách. Bohužel byl i tento předpoklad mylný. Sociální pracovnice/íci nemají většinou dost času zvládat kontrolu výplaty příspěvků a jejich využití.

Senioři sice žijí - zvláště na venkově - ve svém přirozeném sociálním prostředí, avšak často nedůstojným způsobem a s minimální podporou sociálních služeb. Nemají dostatek prostředků na nákup kvalitních sociálních služeb, příspěvky jim na ně stejně nestačí. Poskytování různých terénních sociálních služeb se v praxi omezuje na dovoz obědů a jednoduché úkony, jako je doprovod k lékaři, vyzvedávání léků, dojednávání návštěv lékaře. Čas na sociální práci zoufale chybí. V nedávné době došlo k zeštíhlení institucí, které byly primárně určeny k řešení sociálních problémů. Bylo propuštěno nemalé množství sociálních pracovnic/íků, kteří teď chybí. Musí být zase přijati, aby dodatečně všechny příjemce příspěvků zkontrolovali a informovali je o jejich podstatných právech a povinnostech. Systém sociální politiky v tomto moderním století by si zasloužil více kompetentní koordinace. Tyto problémy nelze řešit jen kosmetickými úpravami či obměnami systému ve smyslu částečného omezení způsobilosti nezávisle o sobě rozhodovat (poukázky na sociální služby).

Pokud jde o poskytování kombinované terénní zdravotně sociální služby stále nedošlo k potřebným změnám, které by je podporovaly. Integrovaná domácí péče je významnou podporou rodiny pečující o nesoběstačného seniora v domácím prostředí. Takto kombinované služby jsou ve vyspělé Evropě samozřejmostí a lze jimi předejít nutnosti umístění seniora do ústavní péče a tím i k úspoře poměrně značných finančních prostředků. Nový zákon sice tyto kombinované služby neodmítá, ale v praxi předpokládá dvojí registraci služeb u různých subjektů; následná administrativa v účtování těchto služeb je pak složitá a komplikovaná. Bylo by vhodnější, aby obě příslušná ministerstva (práce a sociálních věcí, zdravotnictví) uzavřela konečně společnou dohodu ve prospěch občanů a provedla taková legislativní opatření, která by tuto formu služeb zjednodušila. Podle poznatků z praxe příliš mnoho obtíží řadu zájemců o zřízení integrované sociálně zdravotní služby zcela odradilo. Podpora vzniku a fungování stávajících forem sociálních služeb ze strany státu je nedostatečná. Dotační tituly jsou omezené a nedostačující.

Předpokládá se, že demografické změny způsobí transfery bohatství uvnitř rodin od starších generací ke generacím mladším. Doporučení různých přijatých evropských dokumentů vyznívá v tom smyslu, že by měly být vypracovány politiky na podporu mezigenerační solidarity, mezi jiným pomocí inovativních postupů k řešení finančních problémů a na podporu dialogu mezi generacemi.

Ke vzniku mezigenerační a rodinné solidarity je potřeba vytvořit systém, který by ji podporoval. Jaké zákonné úlevy má, na rozdíl od mladých rodičů pečujících o dítě, takový dospělý syn nebo dcera, kteří pečují o své staré, většinou zdravotně oslabené či postižené rodiče? Pokud přitom chodí do práce, má nárok pouze na

- 12 -


úpravu délky pracovní doby a na možnost flexibilních variant zaměstnání v případě, že to charakter práce dovolí. To opravdu není moc, protože například dopravit rodiče k lékaři je někdy velmi náročný úkon. Na velkého člověka jsou potřeba většinou čtyři ruce a ty nejsou zadarmo. Míra zátěže dospělého syna či dcery o rodiče je často nadměrná. Současná výše příspěvku na péči v žádném případě nestačí na úhradu potřeb pečujícího. Pokud ale pečující osoba do práce nechodí a pečuje o své rodiče celodenně a řádně, může od něho obdržet a v praxi zpravidla obdrží za své služby úhradu z příspěvku na péči. Pokud ovšem osoba, o kterou pečuje, potřebuje intenzivní zdravotní péči a je hospitalizována, příspěvek na péči jí nenáleží. Tím ztrácí pečující osoba zdroj svého příjmu a dostává se do stavu hmotné nouze. To jistě není důstojné a k mezigenerační solidaritě to nepřispívá. Naopak - mnohé to odradí.

Navíc je tu problematika bydlení. Podpora nových multifunkčních forem bydlení pro seniory a nové formy podpory přiměřených úprav domácího prostředí, zejména pro seniory závislé a nesoběstačné, částečně eliminují problémy seniorů v oblasti bydlení. Odpovídající bydlení je pro seniory zvlášť důležité. Oddaluje nebo zamezuje odchodu seniorů do objektů a zařízení, kde jsou odloučeni od rodin a ztrácejí dosavadní společenské kontakty. V současné době jsou vybíráni a umisťováni do rezidenčních zařízení osoby s nejvyšším příspěvkem na péči. Ti, kteří žádný příspěvek na péči nepobírají, začínají mít problémy s úhradami za poskytované služby. Transformace pobytových zařízení pro seniory působí problémy jak jejich uživatelům, tak jejich provozovatelům. Stále ještě citelně chybí dotační politika obcí, jež by zvýhodňovala investory, kteří budou stavět různé typy integrovaného bydlení, např. komunitní bydlení, chráněné bydlení apod. Nedostatek kvalitních rezidenčních zařízení pro seniory způsobuje, že čekací doba na umístění je mnohde nepřiměřeně dlouhá. Nejhorší situace v tomto ohledu je ve velkých městech, např. v Praze.

Na mnoha místech pokulhává též zdravotní péče o seniory. Není jim věnovaná plnohodnotná péče jako dospělé (pracovně aktivní) generaci, dovolat se lékařské pomoci v ústavech je často velkým problémem, kliniky se starých lidí bezohledně zbavují…Bezohlednost vůči starým lidem jde tak daleko, že to někdy lze s klidným svědomím nazvat týráním jak fyzickým, tak i psychickým.

Vláda schválila návrh novely zákona o důchodovém pojištění, tzv. první etapu důchodové reformy. Mezi schválené úpravy patří postupné zvyšování důchodového věku. Další ochota ke shodě chybí a práce na reformě jsou v nedohlednu. Přesto anebo právě proto se ve veřejnosti vytváří falešná představa, že výplata důchodů je darem státního rozpočtu, hrazeným ze všeobecných daní. Není jasně řečeno, že jde o systém sociálního pojištění, který má vlastní finanční zdroje v pojistném (a je v podstatě ve finanční rovnováze), které procházejí státním rozpočtem pouze z důvodu absence samostatné sociální pojišťovny. Trochu statistiky:

o Na každého důchodce v České republice připadá 2,5 zaměstnaných lidí, kteří jim přispívají na důchod. Podle České správy sociálního zabezpečení bylo v Česku k 31. květnu 2007 celkem 2 005 920 starobních důchodců a 5 015 479 plátců pojistného na sociální zabezpečení.

- 13 -


o Lidí, kteří přispívají na důchodce, za šest let přibylo. V květnu 2001 na jednoho starobního důchodce přispívalo v průměru 2,47 plátce pojistného.

o Všech důchodců, tedy penzistů starobních i osob pobírajících důchody invalidní a pozůstalostní, bylo ke konci května letošního roku 2 697 104. To znamená, že na jednoho důchodce přispívalo v roce 2007 1,86 plátce pojistného.

o V květnu 2001 se jednalo o 1,84 plátce. Pojistné na sociální zabezpečení musí platit jednak zaměstnanci, jednak organizace za své zaměstnance a osoby samostatně výdělečně činné.

o Od roku 2001 přibylo více plátců než důchodců. o Od května 2001 do května 2007 přibylo celkem 256 514 plátců pojistného, což

znamená nárůst o 5,1 %. Starobních důchodců bylo přitom v květnu 2007 o 82 501 více (nárůst o 4,1 %) než před šesti lety.

o Počet plátců pojistného tak roste rychleji než počet starobních důchodců. Sociální systém České republiky je založený na principu solidarity, který funguje ve vyspělých státech světa. Zdraví lidé tak platbami pojistného pomáhají dlouhodobě nemocným, mladí zase starým.

o Pojistné na sociální zabezpečení zahrnuje platby na důchodové pojištění, na nemocenské pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Peníze, které Česká správa sociálního zabezpečení na pojistném vybere, tvoří více než třetinu příjmů státního rozpočtu.

V roce 2002 vláda České republiky přijala Národní program přípravy na stárnutí

na období let 2003 až 2007, který v deseti částech stanovil cíle a opatření, jež bylo třeba přijmout v konkrétních oblastech v kontextu demografických a sociálních změn. Jde o následující části. I. Etické principy, II. Přirozené sociální prostředí, III. Pracovní aktivity, IV. Hmotné zabezpečení, V. Zdravý životní styl, kvalita života, VI. Zdravotní péče, VII. Komplexní sociální služby, VIII. Společenské aktivity, IX. Vzdělávání, X. Bydlení. Při konečném vyhodnocování bylo konstatováno, že příslušná zainteresovaná ministerstva svoje úlohy, které z tohoto programu vyplývají, nesplnila. Pokud byly úlohy plněny, pak se to dělo často velmi formálně.

Dne 9. ledna 2008 přijala vláda České republiky usnesení č. 8 o Národním programu přípravy na stárnutí na období let 2008 až 2012 (Kvalita života), kterým tento program schvaluje. První zpráva o plnění cílů a opatření Programu bude předložena Radě vlády pro seniory a stárnutí populace do 30. června 2009. Předpokládáme, že vláda bude na jeho plnění trvat důrazněji, než jak trvala na plnění programu předchozího. Celou situaci budeme bedlivě sledovat a hodnotit.

Helena Kunstová, Jarmila Stojanová ČHV

- 14 -


5. PRÁVA PACIENTŮ Poplatky pacientů jsou v kolizi s ústavním právem

V roce 2007 nedošlo v českém zdravotnictví k žádnému posílení práv pacientů. Největší a v podstatě také jedinou změnou se stalo uzákonění poplatků pacientů při nárokování zdravotní péče a léčiv, s účinností od ledna 2008. V době přípravy této stati se Ústavní soud ČR dosud nevyjádřil k podnětu, který mu předložili poslanci za ČSSD a KSČM ohledně ústavnosti těchto poplatků. Poslanci vyslovili přesvědčení, že poplatky za návštěvu lékařské ordinace (30 Kč), za výdej léku v lékárně (30 Kč), za využití lékařské pohotovosti (90 Kč) a za každý den hospitalizace v nemocnici či pobytu v obdobném ústavu (60 Kč) nejsou v souladu s čl. 31 ústavní Listiny základních práv a svobod.

Tento článek zakotvuje právo občanů na ochranu zdraví takto: „Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon“. S tímto principem se již v minulosti ztotožnil např. profesor pražské právnické fakulty JUDr. Václav Pavlíček s kolektivem autorů publikace „Ústava a ústavní právo ČR“ v tom smyslu, že Listina garantuje všem občanům bez rozdílu právo na zdravotní péči v okamžiku jejího nárokování bezplatně, v rámci veřejného zdravotního pojištění, tj. formou věcných dávek (včetně občanů neschopných hradit zdravotní pojištění). Stejným názorem se ostatně řídili až donedávna i poslanci a senátoři, když přehodnocovali počet skupin léků hrazených plně zdravotními pojišťovnami. Dodržovali pravidlo, podle něhož musí pro každý druh nemoci zůstat plně hrazen z veřejných prostředků vždy alespoň jeden léčivý přípravek. S výše uvedenými názory se ztotožňuje i Občanské sdružení na ochranu pacientů (OSOP) a další skupiny občanů i jednotlivci. Jestliže autoři ústavní Listiny a stejně tak zákonodárci, kteří ji schválili, ponechali v čl. 31 pojem „bezplatná zdravotní péče“, jistě měli na mysli to, že zákon o veřejném zdravotním pojištění nemůže stanovovanými podrobnějšími podmínkami pro poskytování zdravotní péče popřít právo občanů na zmíněnou bezplatnost v okamžiku nárokování zdravotnických služeb. Pokud by autoři Listiny počítali s tím, že zákon může stanovit vedle plateb pojistného rovněž i další poplatky pacientů, zcela určitě by se slovu bezplatnost vyhnuli, aby nebránili dalšímu, jinému vývoji a výkladu v této oblasti.

Právní předpisy ČR se nacházejí v mezinárodním právním rámci. Tento rámec sice bezplatnou zdravotní péči přímo nezaručuje, avšak garantuje například evropskou Úmluvou o lidských právech a biomedicíně rovný přístup občanů ke zdravotní péči vysoké kvality bez rozdílu jejich sociálního či majetkového postavení. Také Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (OSN) v čl. 12 zavazuje státy, že musejí uznat právo všech občanů na lékařskou péči tak, aby každý z nich mohl dosáhnout nejvýše možné úrovně fyzického a duševního zdraví. Evropská sociální charta v jednom svém článku praví: „Každá osoba má právo

- 15 -


využít všech možných opatření, která jí umožní požívat nejlepší dosažené úrovně zdraví.“ Jinde se v této chartě píše: „Kdokoliv, kdo je bez dostatečných prostředků, má právo na sociální a zdravotní pomoc.“Právně vyspělejší státy chápou tento mezinárodní právní rámec tak, že pokud národní zákon zakotví některé poplatky pacientů, pak je nutné zároveň nastavit sociální ochranu v měřítku, které udrží životní úroveň dotčených jedinců a rodin na dostatečné úrovni (kvalita života občana se nesmí z důvodu poplatků snížit). V ČR se však při sociální reformě nepřihlédlo ani k ústavní Listině, ani k mezinárodnímu právu. Přes veškeré podněty OSOP, které poskytlo ministerstvu zdravotnictví mj. mezinárodní srovnání finanční zátěže pacientů (v některých demokratických zemích nejsou takřka žádné poplatky pacientů, v ostatních se uplatňuje široká sociální ochrana), a přes protesty dalších organizací, aktivistů i odborníků ministr zdravotnictví MUDr. Tomáš Julínek prosadil jednu z nejhorších variant poplatků. V rozvinutých demokratických zemích se například dodržuje pravidlo, podle něhož děti do věku 18 let nejsou zatíženy poplatky. V ČR mají nyní rodiče či další zákonní zástupci platit za zdravotní péči o děti všech věkových skupin, včetně kojených novorozenců.

Demokratické státy, které nemají ve svých ústavách garantované právo na bezplatnou zdravotní péči a rozhodly se zavést některé poplatky pacientů, vyjmuly z těchto plateb – v rámci tzv. sociálních klausulí – řadu skupin občanů: kromě dětí i lidi vážně, např. onkologicky či duševně nemocné, a zejména osvobodily od poplatků sociálně slabší občany (nejen příjemce sociálních dávek, ale i další potenciálně ohrožené skupiny). Naproti tomu u nás byly od poplatků osvobozeny jen osoby v hmotné nouzi. Jde o jedince, kteří nemají prostředky ani na nejzákladnější potřeby, jako je bydlení a strava. Tuto nouzi mají opakovaně každý měsíc prokazovat, což způsobí problémy zvláště osamělým, zdravotně vážně postiženým, často imobilním občanům. Zatímco ve vyspělejších zemích platí občan při návštěvě ordinace například jen jednou za čtvrt roku a poplatek při hospitalizaci bývá limitován na několik týdnů v roce, u nás existuje riziko, že bez dostatečných limitů budou nepřiměřeně zatíženi platbami zejména chronicky nemocní senioři s nízkými starobními důchody a rovněž občané s nízkým invalidním důchodem. Ministerstvo zdravotnictví ČR uplatnilo roční limit na poplatky pacientů ve výši 5 000 (pět tisíc) Kč pouze ve vztahu k návštěvám u lékaře a výdeji některých léků, nikoli ve vztahu k poplatkům za hospitalizaci a pohotovost. Pohotovostní péči přitom potřebují často vážně nemocní senioři i chronicky nemocné děti. Ovšem - i když občan už dosáhne ročního limitu poplatků, bude muset i nadále za zdravotní péči platit, a čtvrt roku bude čekat, zda mu jeho zdravotní pojišťovna začne nadlimitní poplatky vracet. Tyto další výdaje z kapsy pacienta a časová prodleva ve vracení peněz pojišťovnou může dostat do finančních problémů mnoho rodin i jedinců.

Rozhodnutí MZ ČR, aby občané i po dosažení ročního limitu svých výdajů na zdravotní péči i nadále platili u lékaře, v lékárně či nemocnici s tím, že jejich pojišťovna jim pak bude peníze vracet, vlastně takřka zcela popírá princip veřejného zdravotního pojištění, založeného na věcných, a nikoli finančních dávkách.

Ve své informační brožuře, kterou ministerstvo zdravotnictví v závěru roku 2007 pro veřejnost vydalo v souvislosti se spoluúčastí pacientů, rovněž v rozporu

- 16 -


s Listinou i mezinárodním právem upřelo občanům právo na zdravotní péči v nezměněném rozsahu. Vedení MZ vyslovilo názor, že lékař bude muset ošetřit i neplatícího pacienta, avšak jen pokud půjde o neodkladnou péči. Tak se v praxi může stát, že občan s finančními problémy se nedomůže péče tzv. relativně odkladné, avšak potřebné s ohledem na prevenci a zachování zdraví.

Celkově lze bohužel konstatovat, že vedení ministerstva zatím rezignovalo na posilování práv pacientů v souladu s vývojem mezinárodního práva (v českém právu například dosud nejsou zakotveny všechny principy bioetické konvence) a místo toho preferovalo finanční zatížení těch nejvíce nemocných a také nejchudších skupin obyvatelstva.

Vladimíra Bošková Občanské sdružení na ochranu pacientů

- 17 -


6. POSTAVENÍ ŽADATELŮ O MEZINÁRODNÍ OCHRANU

V roce 2007 pokračoval dle očekávání trend poklesu žádostí o mezinárodní ochranu. Zatímco v roce 2006 o tuto ochranu požádalo Českou republiku 3061 cizinců, v loňském roce to pak bylo už pouhých 1878 osob, což je nejméně za uplynulých dvanáct let. Z tohoto celkového množství bylo 51 žádostí podáno nezletilými osobami bez doprovodu zákonného zástupce. Početně nejvíce byli opět zastoupeni žadatelé z Ukrajiny (293), mezi další státy, z nichž žadatelé o mezinárodní ochranu přicházeli, patřilo Turecko (213), Mongolsko (160), Bělorusko (130), Ruská federace (99), Vietnam (100) nebo Kuba (94), z afrických zemí pak zejména Nigérie (69).

Důvody poklesu žádostí o mezinárodní ochranu zůstávají v zásadě stejné, a sice

pro Českou republiku neexistence vnějších hranic EU, aplikace tzv. dublinského řízení, relativní stabilita regionu a s tím související absence teritoriálně blízkých konfliktů a možných zdrojů masivnějších uprchlických exodů, ale i zatím předpokládaný celkový pokles žádostí podávaných v rámci EU za rok 2007. Je zapotřebí uvažovat i o vzrůstající roli restriktivních právních předpisů v oblasti azylu a migrace, které v konečném důsledku mohly a mohou vést k situaci, kdy řada cizinců volí raději pobyt na území státu bez oprávnění nežli podání žádosti o mezinárodní ochranu.

Bohužel, opět totiž lze konstatovat, že i přes výrazný pokles uprchlíků je vývoj azylové politiky ČR v posledních letech charakteristický svým postupným zpřísňováním norem dotýkajících se azylu, posilováním již tak mocensky nadřazeného postavení státní správy ve vztahu k žadatelům o mezinárodní ochranu a cizincům obecně, a v neposlední řadě i alarmující absencí nezávislé a účinné kontroly činnosti exekutivy v této oblasti. Čím méně je u nás uprchlíků, tím hůře k nim stát přistupuje a místo zlepšení vytváří nové mechanismy, které zhoršují jejich postavení, omezují je na svobodě a předem je kriminalizují. Situace roku 2007, kterou v migrační oblasti poznamenal legislativní proces v rámci další novely předmětných zákonů, takřka ukázkově zapadá do výše uvedeného schématu (podrobnosti viz níže).

Za loňský rok udělilo ministerstvo 191 osobám azyl a 191 osobám doplňkovou ochranu. Azyl získali nejčastěji občané Běloruska (32) a Ruské federace (31), dále Ukrajiny (19), Iráku (17) či Uzbekistánu (11), Kuby (10) nebo Somálska (10). I doplňková ochrana byla nejčastěji přiznána cizincům z Běloruska (52) a Ruské federace (31), Iráku (33) nebo Kuby (21). Z tohoto celkového počtu bylo 9 azylů uděleno nezletilým žadatelům bez doprovodu zákonného zástupce, 2 z nich potom získali doplňkovou ochranu.

Následující text se týká i hodnocení nové legislativní úpravy v oblasti azylu a migrace, která byla přijata a před koncem roku nabyla i účinnosti, ale nejprve se věnuje základním okruhům problémů, s nimiž se žadatelé o mezinárodní ochranu v loňském roce setkávali a nechybí ani kasuistika.

- 18 -


Zdravotní péče u žadatelů o mezinárodní ochranu patřila i v loňském roce k jedné z nejproblematičtějších oblastí. Od září 2006, kdy se žadatelé účastní systému veřejného zdravotního pojištění, mají stejná práva a povinnosti jako každý pojištěnec. Vzhledem k tomu, že naprostá většina z nich nepracuje, hradí zdravotní péči za ně stát. Tuto změnu ihned od počátku provázely problémy, a to především nevyjasněnosti mezi resorty (MZ a MV), což se samozřejmě odrazilo na velmi malé resp. žádné informovanosti regionálních pracovišť VZP a lékařů či představitelů zdravotnických zařízení. Cizinci se tak po celý loňský rok setkávali s odmítáním ze strany některých lékařů a/nebo se žádostmi o okamžité zaplacení lékařské péče, která by jim jinak byla zamítnuta. Mnoho žadatelů mělo problémy se zaregistrováním u praktického lékaře, ale naprosto kritická byla situace s registrací u stomatologa nebo gynekologa. Lékaři odmítali a odmítají tyto pacienty zaregistrovat a vést ve své evidenci s odkazem na plnou kvótu, přičemž tento důvod uváděli i ti z lékařů, na které žadatelé získali kontakt přímo od VZP. Podle vyjádření některých lékařů je však skutečným důvodem odmítnutí to, že jsou žadatelé o mezinárodní ochranu pro lékaře problematickou skupinou, vyúčtování nákladů na jejich péči je spojeno s vyšší administrativní zátěží a svou roli hraje také komunikační bariéra. Z pohledu lékařů je přetrvávajícím problémem také to, že odmítnutý žadatel o mezinárodní ochranu s uděleným vízem za účelem strpění pobytu z důvodu podání kasační stížnosti nedostane ihned informaci o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým končí celé řízení (pokud soud rozhodne v neprospěch cizince) a tak ještě čerpá zdravotní péči, která však již lékařům není hrazena. Palčivým problémem, bohužel s rapidně se zhoršující prognózou (v souvislosti se zavedením povinných poplatků za návštěvu lékaře či pobyt v nemocnici), jsou různé doplatky na léky a především ošetření u stomatologa. Žadatelé na jejich úhradu nemají dostatek finančních prostředků. Jejich kapesné je omezené a po dobou jednoho roku trvání řízení o mezinárodní ochraně nemohou ani pracovat; i poté je jejich přístup na trh práce omezen nutností získat pracovního povolení1. Nelze tedy v jejich případě ani výhledově očekávat, že by se v této souvislosti situace změnila k lepšímu.

Potíže přetrvávaly i v oblasti vzdělávání žadatelů o mezinárodní ochranu, jelikož školský zákon upravoval nárok cizinců s pobytovým oprávněním na rovný přístup pouze k části vzdělávání, totiž k základnímu, střednímu a vyššímu odbornému vzdělávání. Vše ostatní pak bylo pro cizince zpoplatněno (na rozdíl od např. českých občanů platili plné neinvestiční náklady) – ať už šlo o základní umělecké vzdělávání, o jazykové, zájmové a další vzdělávání (např. školní družiny), o předškolní vzdělávání nebo o školské služby (např. poradenská, ubytovací a stravovací zařízení). Toto omezení se kromě jiných cizinců negativně dotklo právě žadatelů o mezinárodní ochranu (kteří disponují často velmi omezenými prostředky, není výjimkou že jsou i zcela insolventní), znesnadnilo to v jejich případě přístup ke

1 I přes snahu nevládních organizací sdružených v Konsorciu organizací pracujících s uprchlíky prosadit v rámci projednávání novely předmětných zákonů zkrácení omezující lhůty pro přístup žadatelů o mezinárodní ochranu na trh práce z jednoho roku na 3 měsíce, která našla odezvu i u některých poslanců (např. Fr. Bublan, ČSSD) a byla v Poslanecké sněmovně prezentována ve formě pozměňovacího návrhu, nebyl tento návrh bohužel přijat.

- 19 -


vzdělání a také snížilo jejich možnosti dalšího návazného vzdělávání. Je namístě podotknout, že žadatelé o mezinárodní ochranu jsou znevýhodněni jazykovou bariérou a ohroženi sociálním vyloučením, tudíž by jim měl být přístup ke vzdělání spíše usnadňován a stát by měl sám akcentovat výrazně pro-integrační potenciál takového přístupu. V této souvislosti je však dobrou zprávou vstřícný postoj Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR k problému, který posléze vedl k tomu, že novela školského zákona, přijatá pod č. 343/2007 Sb., s účinností od 1. ledna 2008, tyto problémy odstranila.

Za zmínku stojí i porušování práv cizinců cizineckou policií. V roce 2007 jsme stejně jako v předchozích letech byli svědky diskriminačního přístupu ze strany zaměstnanců cizinecké policie (nejen) k žadatelům o udělení mezinárodní ochrany. Jedním z mnoha příkladů tohoto přístupu byla neochota zaměstnanců pražské cizinecké policie vydat cizinci, který podal kasační stížnost proti zamítavému rozsudku krajského, respektive městského soudu, společně s žádostí o přidělení bezplatného právního zástupce z řad advokátů, vízum za účelem strpění. Zákon o azylu však nestanoví k vystavení víza za účelem strpění, vydaného kvůli podané kasační stížnosti, podmínku už dojednaného zastoupení advokátem a česká právní úprava umožňuje zažádat takovýmto způsobem o ustanovení právního zástupce. Tato protiprávní praxe cizinecké policie způsobila mnohým žadatelům o mezinárodní ochranu značné problémy. Ocitli se na území bez platného víza, což bylo policií při kontrolách hodnoceno jako nelegální pobyt a bylo následně důvodem pro udělení správního vyhoštění.

Jak jsme již upozorňovali v loňské zprávě, i přes (teoretická) pozitiva, která novela zákona o azylu přinesla osobám s doplňkovou ochranou, se jejich předchůdcům, kterým byly udělovány překážky vycestování a na základě toho i vízum za účelem strpění pobytu (v zásadě stejný, byť méně propracovaný typ ochrany) - bohužel - jejich postavení značně zhoršilo. Na základě přechodných ustanovení předchozí novely zákona totiž osobám s překážkami vycestování policie neprodlužovala zmíněná víza strpění a ony měly povinnost požádat znovu o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu novelizovaného zákona, tedy (jak již bylo řečeno) o podobný, byť jinak oficiálně nazvaný institut. Podáním nové žádosti o ochranu se tak cizinec - dosavadní strpitel - opět stal žadatelem a pozbyl tak např. právo na zaměstnání, nehledě na to, do jaké právní nejistoty ho novela uvrhla. V lepším případě pak získal doplňkovou ochranu, v horším případě nezískal nic a byl nucen po skončení řízení vycestovat, jako se to stalo například celé řadě občanů Uzbekistánu, jejichž případy jsme sledovali.

V této souvislosti stojí za pozornost i jeden ze závažných případů, které byly v loňském roce projednávány, a sice mediálně známý případ Ilji Staševského, ruského občana, který v ČR požádal o azyl a jehož ruská prokuratura stíhá kvůli údajné mnohamiliardové zpronevěře. Do ČR poprvé přijel v roce 1997 a chtěl se zde usadit natrvalo, ale při návštěvě Moskvy ho zatkla policie a rok strávil ve vazbě. Z dostupných informací lze dovodit, že byl pan Staševskij během trestního řízení v ruských věznicích mučen, nucen ke křivé výpovědi a k falešnému obvinění politicky činných osob, což odnesl vážnou újmou na svém zdraví, jež vedla až k invaliditě. Po propuštění na kauci utekl do Česka, kde v roce 1999 požádal o politický azyl. První

- 20 -


žádost o udělení politického azylu v ČR byla panu Staševskému sice zamítnuta, Ministerstvem vnitra ČR mu však byla přiznána překážka vycestování, neboť "nelze vyloučit, že by mu po návratu do vlasti hrozilo nelidské a ponižující zacházení". Svoje zkušenosti z pobytu v ruských věznicích popsal pan Staševskij pod pseudonymem Alexej Pavlov v knihách Dolžno bylo byť ně tak (Mělo to být jinak), 2003 a Otricaju Těbja, Jotengeim (Zavrhuji Tě, Jotunheimen), 2004, v nichž autenticky kritizuje situaci v těchto zařízeních a stav státní moci v Ruské federaci. Knihy lze považovat za politický manifest a jejich autor je přirovnáván k Solženicynovi. Pan Staševskij byl v březnu 2007 zadržen v přijímacím středisku MV ČR ve Vyšních Lhotách, kde hodlal na základě doporučení pracovníků MV ČR požádat o úpravu povolení k pobytu v souvislosti s nově zavedeným institutem doplňkové ochrany (viz předchozí odstavec), tj. musel znovu zahájit řízení a požádat o ochranu. Následně byl ale vzat do vazby rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě v souvislosti s řízením o jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace na základě mezinárodního zatykače2, přičemž samotné zdůvodnění nutnosti vazby, prezentované krajským soudem, vzbudilo značné pochybnosti. Proti vydání Ilji Staševského do Ruska se postavily mj. tři české organizace na ochranu lidských práv a práv uprchlíků - Český helsinský výbor, Poradna pro uprchlíky a Amnesty International a v této souvislosti apelovaly i na ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga a ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila. Nakonec bylo rozhodnuto o jeho nevydání a v červnu 2007 pan Staševskij získal v České republice azyl. "Pro mne to především znamená, že Česká republika je demokratickým státem," řekl ČT Staševskij. Vydávací řízení tak muselo být zastaveno a kauza tím byla úspěšně ukončena.

Tolik ke kasuistice - nicméně v této souvislosti je možné konstatovat, že podobné případy hrozícího či uskutečněného (nezákonného) vydání bohužel nebyly v loňském roce ojedinělé. Je tedy na místě vyjádřit znepokojení nad postupem některých státních orgánů ČR, které bez důkladného studia a nutné informovanosti rozhodují o vydávání čili extradici (včetně braní do vydávací vazby) určitých občanů pocházejících ze zemí s autoritářským či nedemokratickým režimem do krutých podmínek, zpravidla vězení, v těchto zemích3. Výjimkou nejsou snahy o vydání do zemí, kde dochází k masivnímu porušování lidských práv a situacím, jež se zjevně příčí mezinárodním lidsko-právním standardům, tam, kde není zaručeno právo na spravedlivý proces ani ochrana před mučením.

Problémů nezůstaly ušetřeny ani osoby, které na doplňkovou ochranu v loňském roce dosáhly, což jsme také již loni předvídali. Pro úplnost uveďme, že doplňková ochrana představuje nižší formu ochrany ve srovnání s azylem, a důvodem jejího udělení je zjištění, že cizinci hrozí reálné nebezpečí vážné újmy v 2 Blíže viz : VALEŠ, František. Tisková zpráva Českého helsinského výboru a Poradny pro uprchlíky [online]. Praha : Český helsinský výbor [cit. 5.3.2008]. Dostupný z WWW: http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2007042606 3 Viz např. : VALEŠ, František. Vyjádření ke stavu lidských práv v Uzbecké republice [online]. Praha : Český helsinský výbor [cit. 5.3.2008]. Dostupný z WWW: http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2007082801

- 21 -


případě návratu do země svého občanství (je-li bez občanství, pak do země posledního trvalého pobytu). Přestože bylo možné v jejím legislativním zakotvení vysledovat (ve srovnání s institutem tzv. překážek vycestování, který ji předcházel) skutečné zlepšení, téměř okamžitě vyšly najevo závažné legislativní nedostatky.

Kvůli absenci odpovídajících ustanovení v souvisejících zákonech narazily osoby s udělenou doplňkovou ochranou na těžko řešitelné problémy. Předáním rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany ztráceli tito cizinci oprávnění pobývat v azylových zařízeních a ocitali se tak ve velmi komplikované situaci, kdy v jednom okamžiku ztratili nárok na veškeré sociální jistoty a zůstali bez prostředků, ubytování, zaměstnání a bez přístupu k dávkám státní sociální podpory, a to paradoxně v ten moment, kdy stát sám svým rozhodnutím uznal, že se nemohou vrátit zpět do zemí původů a naopak mohou zůstat v ČR. Institut doplňkové ochrany se tak stal z pohledu mnohých cizinců nechtěnou formou mezinárodní ochrany a cizinci raději volili pokračování v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Mezi nezbytné kroky, které cizinec musí vykonat po udělení doplňkové ochrany, patří povinnost zaregistrovat se jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce. V praxi však byla jeho žádost o registraci odmítnuta, neboť podle zákona o zaměstnanosti neměly osoby požívající doplňkové ochrany potřebný statut trvalého pobytu a nebyly vyjmuty z povinnosti získat nejprve povolení k výkonu zaměstnání. S povinnou registrací na úřadu práce pak neoddělitelně souvisely i další povinnosti, jejichž splnění cizincem bylo vázáno na splnění povinnosti prvotní. Osoba požívající doplňkovou ochranu má povinnost se zaregistrovat u zdravotní pojišťovny, a to do 8 dnů ode dne udělení doplňkové ochrany; pro tyto účely se podle zákona o azylu považuje za osobu s trvalým pobytem, nicméně bez předložené registrace na úřadu práce od ní pojišťovna logicky vymáhala úhradu tohoto pojištění, aniž by cizinec měl jakýkoliv příjem. Navazovaly i problémy s pobíráním dávek (pomoc v hmotné nouzi), které cizinci nebyly přiznány bez potřebného potvrzení o registraci na úřadu práce. Tyto problémy se týkaly všech osob s udělenou doplňkovou ochranou po dobu, než dosáhly roční délky pobytu a získaly tak např. nárok na dávky. Takový stav však byl v rozporu s požadavky kvalifikační směrnice a lze jen přivítat, že stejného názoru byli i zákonodárci, kteří tak reagovali na opakovanou kritiku ze strany nevládních organizací a samotných cizinců načež novelou zákona o pobytu cizinců, zákona o azylu a dalších souvisejících předpisů došlo k odstranění těchto problémů.

Ke škodě věci však podobnou prozřetelnost zákonodárci neprojevili v souvislosti s dalšími pozměňovacími návrhy, podanými některými poslankyněmi či poslanci (např. František Bublan, Gabriela Kalábková, Kateřina Jacques, Ondřej Liška nebo Zuzka Bebarová Rujbrová), které byly iniciovány jak nevládními organizacemi, tak i Kanceláří veřejného ochránce práv, Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky či Výborem pro práva cizinců při Radě vlády ČR pro lidská práva, a které mohly v případě svého schválení přispět k lepšímu a spravedlivějšímu nastavení pravidel v oblasti azylu a migrace.

Návrh novely zákona o pobytu cizinců, zákona o azylu a dalších souvisejících zákonů, který byl připravován již v průběhu roku 2006 a jemuž jsme se proto

- 22 -


věnovali i v loňské zprávě, dostal svou konečnou vládní podobu počátkem roku 2007. Legislativní proces pak pokračoval i po celý rok a byl ukončen 21. prosince 2007, kdy došlo k vyhlášení citované novely ve Sbírce zákonů pod č. 379/2007 a k následné okamžité účinnosti. Vzhledem k tomu, že se jedná o významnou novelu, především co do obsahu, je zarážející, že nebyla stanovena alespoň obvyklá 15-denní legisvakanční lhůta, aby se mohla veřejnost a zejména samotní migranti seznámit se změnami, které se jich bezprostředně týkají. Takový postup ze strany státních orgánů zajisté nepřispívá k pocitu právní jistoty a poznatelnosti práva4. Změny v oblasti azylu tvoří co do množství druhou nejzásadnější část nového zákona, co do obsahu se však dostávají na první místo, jelikož ve srovnání s ostatními nejvýznamnějším způsobem zasahují do základních lidských práv a svobod.

Ačkoliv bylo původním, resp. oficiálně prezentovaným záměrem transponovat do českého právního řádu normy evropského práva, těžiště nového zákona nakonec leží jinde. Charakteristickým znakem a společným jmenovatelem celé novely je další omezování práv migrantů a jejich plošná kriminalizace, která se v konkrétních případech projevuje například zmnožením možností zbavení svobody žadatelů o mezinárodní ochranu, často v rozporu s čl. 5 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Na úkor práv žadatelů o mezinárodní ochranu se maximálně posiluje postavení ministerstva vnitra v celém řízení, jehož jednání bude prosto účinné kontroly, především pak té ze strany nezávislého soudu. A byť je tento postup - jako již tradičně - zdůvodňován snahou zabránit zneužívání institutu azylu pro účely ekonomické migrace, velká část nově zavedených represivních mechanismů se této skupiny osob, vstupujících většinou na území s platným vízem, týkat nebude. O to větší pak bude jejich vliv na osoby přicházející do České republiky s úmyslem najít zde ochranu.

Pokračující a stále sílící nebezpečný trend kriminalizace migrantů se pomalu ale jistě stává signifikantním znakem české migrační politiky.

Ke škodě věci novela nevyřešila dlouholeté přetrvávající skutečné problémy v azylové oblasti, a sice například skutečnost, že rozhodnutí o žádostech o mezinárodní ochranu nejsou postavena pod účinnou soudní kontrolu tak, aby byla vyloučena svévole při posuzování žádosti a zajištěna ochrana práv každého žadatele. Trvá i naše kritika v případě vyloučení odkladného účinku žaloby: odkladný účinek by měl být zachován u všech žalob ve věcech mezinárodní ochrany. K právu na účinný opravný prostředek totiž zákonitě patří i odkladný účinek odvolání a právo pobývat na území nemůže být omezeno pouze na dobu trvání řízení v prvním stupni. Vyloučením odkladného účinku některých žalob, tak jak to činí zákon o azylu, je výrazně omezována faktická realizace ústavního práva na soudní přezkum.

Už tak sporné téma české migrační úpravy, a sice samotný institut zajištění, jinými slovy zbavení svobody pohybu cizince, se v loňském roce stalo ještě

4 Podrobněji k procesu přijímání novely viz BURDOVÁ-HRADEČNÁ, Pavla. Kontroverzní novela zákona o pobytu cizinců, o azylu a dalších souvisejících předpisů. Lidská práva [online]. 2007, roč. 8, č. 3 [cit. 5.3. 2008]. Dostupný z WWW: http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2007100505

- 23 -


kontroverznějším. Na místo zavádění dalších možností zajištění měl stát přistoupit k řešení již existujících problémů v této oblasti, což se však nestalo. Musíme poukázat na to, že otázka zajištění představuje skutečný problém, který provází celou oblast azylu a samozřejmě i oblast cizineckou (upravenou zákonem o pobytu cizinců), ať už jde o bezprecedentní zajišťování nezletilých, nově definované podmínky detence v přijímacích střediscích či taktéž nová ustanovení o zajištění v souvislosti s vycestováním cizince z území. Například posledně citované ustanovení umožňuje „za účelem vycestování“ zajistit každého cizince, který „nepodal žádost o udělení mezinárodní ochrany, ačkoliv byl k tomu ministerstvem vyzván“. Problémem však je, že uvedený případ zásahu do osobní svobody evropská Úmluva nepředpokládá. Povinností, jejíž splnění má být v daném případě zbavením svobody dosaženo, je „vycestování“ cizince. Nicméně v okamžiku zajištění povinnost vycestovat cizinci teprve vzniká a nejedná se tedy o povinnost, kterou „až doposud nesplnil“ a tedy ani důvod pro zbavení svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) evropské Úmluvy. Jedná se o jakési „preventivní“ zajištění, které však evropská Úmluva nepředpokládá a je tudíž zakázané. V tomto případě však stát - bohužel -jasnou argumentaci zcela ignoroval.

Mezi kontroverzní patří zejména ustanovení, týkající se výrazného omezení svobody pohybu a pobytu žadatelů o mezinárodní ochranu v rámci tzv. letištního řízení i v případě pobytu v přijímacích střediscích na území, která mohou ve svých důsledcích vést k porušení mezinárodních závazků České republiky.

Zákon totiž například umožňuje omezení svobody pohybu až na dobu 120 dnů u těch žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří podají svou žádost v tranzitním prostoru na mezinárodním letišti. Žadatelé o mezinárodní ochranu, kteří se ocitnou v tzv. letištním řízení, se však nijak neodlišují od těch, kteří se na naše území přepraví jinými způsoby. Není tedy důvod tuto kategorii z obecné úpravy vyjmout, omezit ji na svobodě a poskytnout jí méně záruk a menší práva nežli osobám, které požádají o ochranu na území. Nelze také přehlédnout, že žádnému žadateli o mezinárodní ochranu na letišti dosud nebyl azyl ani doplňková ochrana (tedy žádná forma mezinárodní ochrany) uděleny, což svědčí ve prospěch tvrzení, že letištní řízení je vedeno příliš rychle, s jediným jasným cílem: deportace cizince za jakýchkoliv okolností. Krom toho je více než žádoucí, aby nezbytnost omezení svobody pohybu a pobytu byla hodnocena individuálně v jednotlivých případech, nikoliv paušálně zavedena pro všechny příchozí, jako je tomu v těchto situacích. Bohužel, ačkoliv zákon stanoví i pravidla soudního přezkumu zákonnosti zajištění, tato pravidla se pohybují pouze v teoretické rovině, jelikož s ohledem na délku soudních řízení od nich nelze spolehlivě očekávat splnění jejich funkcí v případě omezení svobody pohybu žadatelů o mezinárodní ochranu. Kriticky se k dlouhému zbavení osobní svobody uprchlíků na letišti vyjádřil i veřejný ochránce práv, který musel konstatovat rozpor této praxe s čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod5. Proti ČR a její právní

5 Podrobněji viz např. POŘÍZEK P., ŠVORMA J. Vydání rozhodnutí v rámci letištního řízení. Hostis [online], 2007, roč. I., č. 4 [cit. 5.3.2008]. Dostupný z WWW: http://www.opu.cz/index.php?option=com_content&task=blogsection&id=2&Itemid=17&lang=cs

- 24 -


úpravě, účinné do prosincové novely, byly z tohoto důvodu podány i stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva.

Z lidskoprávního i lidského hlediska je nepřijatelné i další nové ustanovení azylového zákona, které počítá s tím, že uprchlík, který podá žádost o mezinárodní ochranu a přitom vstoupil na území neoprávněně, nebo se bezprostředně před podáním žádosti na území zdržoval neoprávněně, popřípadě pokud nebyla zjištěna jeho totožnost, nebo například pokud se prokazuje padělanými či pozměněnými doklady totožnosti, bude muset setrvat v přijímacím středisku až 120 dnů. Vládní návrh dokonce původně počítal s neomezenou lhůtou a současný stav je hmatatelným výsledkem usilovného lobbyingu nevládního sektoru.

Český stát by neměl dopustit - už z důvodů vlastních zkušeností jeho jednotlivých občanů z doby nedávno minulé či s ohledem na mezinárodní závazky v oblasti uprchlictví - aby skutečný uprchlík, který byl v zemi původu pronásledován a musel uprchnout za často dramatických okolností a bez potřebných dokladů (a zde je nutné zdůraznit, že nelegální charakter migrace je pojmovým znakem uprchlictví), byl podruhé sankcionován azylovým systémem České republiky.

Nepříliš příjemnou novinkou je i zabavování elektronických komunikačních prostředků žadatelům v přijímacích střediscích či zákonem dané omezení poskytování právní pomoci v azylových zařízeních jen na prostory k tomu provozovatelem určené. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jediným důvodem pro navrhované opatření je chvályhodná snaha ministerstva vnitra o vytvoření potřebných podmínek pro výkon právní pomoci, a to - jak je uvedeno v důvodové zprávě - s ohledem na charakter jednotlivých typů azylových zařízení, ve skutečnosti se tato změna dotkne samotného práva na právní pomoc. Výše formulované ustanovení totiž například nebere v úvahu specifické potřeby některých žadatelů o mezinárodní ochranu. Handicapované osoby, osoby zneužívané, osoby s psychickými či jinými problémy, které jim zabraňují dostavit se do prostor provozovatelem určených, mohou být v takovém případě vyloučeny z možnosti získat právní pomoc. Podle posledních zpráv si Správa uprchlických zařízení MV ČR např. v azylovém zařízení Kostelec nad Orlicí iniciativně vztáhla tuto úpravu i na poskytování služeb sociálních, což je do jisté míry možné považovat za jasný obrázek ilustrující přístup státu v této oblasti a jeho horlivou iniciativu na podporu jakýchkoliv zhoršujících změn. Ustanovení o omezení právní pomoci však platilo pouze od posledního prosincového týdne, je tedy obtížné nyní hodnotit jeho skutečné dopady.

Z krátkého exkursu do cizineckého zákona lze uvést například omezení okruhu osob, jež mohou žádat o trvalý pobyt ve zvláštních případech po ukončení azylového řízení, kde stát rezignoval na vstřícnost vůči dlouholetým žadatelům o mezinárodní ochranu, kteří se již v ČR integrovali, a až na výjimky již nebere v úvahu, že tito lidé po mnohaletém pobytu ztratili veškeré reálné vazby na stát svého původu a mají tedy ztíženou možnost návratu. Pro připomenutí: s tímto k cizincům relativně vstřícným institutem přišlo před několika lety samo ministerstvo vnitra, když uznalo, že cizinec může být po několika letech v ČR integrován a že by toto ustanovení zároveň mělo sloužit jako jakási ochrana cizince před možnými restrikcemi státu jeho původu, jež by mu mohly hrozit v důsledku podání žádosti o azyl. Stát tu uznával negativní vliv

- 25 -


dlouholeté azylové procedury na život žadatele; šlo tedy o určitou formu kompenzace permanentního pocitu nejistoty cizince. Jestliže zavedení tohoto institutu bylo ministerstvem označováno jako výraz humánního přístupu k této kategorii cizinců, tohoto kladného přístupu se nyní záměrně zřekl, a to za použití ne zcela věrohodných argumentů, hovořících o snahách o zneužívání tohoto institutu (avšak bez dalšího vysvětlení pro zákonodárce, že zneužitím, jež nelze nikdy zcela vyloučit, si cizinec zcela zřejmě nikterak nepomohl, jelikož si svůj pobyt v ČR prodloužil v řádech týdnů a dlouhodobě to jeho pobytový statut nevyřešilo; naopak nová úprava postihuje všechny ostatní, kteří nebyli vedeni snahou o zneužití a skutečně byli a jsou poznamenaní dlouholetým azylovým řízením)6.

To je však jen několik příkladů z mnoha. Obecně je z celé novely patrné, že ministerstvo vnitra zneužilo a zneužívá svého postavení navrhovatele a realizátora v jedné osobě, kdy zákon koncipuje čistě ve svůj prospěch a opomíjí jeho prvotní účel. Podle své definice však mají právní předpisy upravovat pravidla pro celou společnost a ne jednostranně zvýhodňovat a ulehčovat práci exekutivy. Proto nezbývá než zhodnotit, že novela představuje další nepovedený pokus jak najít požadovaný kompromis mezi ochranou práv cizinců a hostitelské společnosti, mezi efektivním nastavením spravedlivých pravidel ve vztahu k uprchlíkům, schopných odlišit, které osoby naši ochranu potřebují a které nikoliv.

V této souvislosti je však třeba upozornit na vzrůstající aktivizaci nevládního sektoru ve snaze ovlivnit předmětnou legislativu směrem ke zvýšení či alespoň zachování dosavadních práv žadatelů o mezinárodní ochranu a cizinců obecně. Z těchto aktivit lze jmenovat především petici proti navrhovaným restriktivním změnám, vydání Publikace nevládních organizací k cizineckému a azylovému zákonu7 či prezentace odlišných než vládních stanovisek v médiích.

K těmto aktivitám lze připočítat i pro české prostředí neobvyklou a novou iniciativu, a sice formulování a zveřejnění Migračního manifestu – deseti zásad pro českou migrační politiku8. Jeho tvůrci z řad odborníků na migraci, ať již z nevládních organizací či akademické obce, vyjádřili v tomto manifestu přesvědčení, že legislativa, která upravuje pobyt cizinců na našem území a vytváří podmínky pro jejich soužití s českou společností, by se měla stát předmětem informované veřejné debaty, pro niž je nutné vytvořit prostor, který nabídne možnost konstruktivního střetávání různých vizí imigrační politiky. Migrační manifest, který shrnuje zásady, jež by měly být

6 Stát se zde dobrovolně zříká jakéhosi quasi-regularizačního ustanovení, jež v odůvodněných případech odstraňovalo následky problémů aplikační praxe zákona o azylu a zákona o pobytu cizinců. Podle názorů NNO by však měl být do budoucna státem zaujímán opačný, tedy pro-regularizační postoj a zakotveno takové ustanovení, které by dlouholetým žadatelům o mezinárodní ochranu umožnilo setrvání na území, kde jsou již integrováni, kde jejich děti navštěvují školy a kde mají vybudovány i další důležité vazby. 7Publikace je volně ke stažení, viz : http://www.diskriminace.info/dp-migrace/text_a1.pdf a http://www.diskriminace.info/dp-migrace/text_b1.pdf8 Text Migračního manifestu vytvořili: Marek Čaněk, Pavel Čižinský, Marie Jelínková, Alice Szczepaniková a Pavel Uhl, kteří jeho obsah diskutovali v širokém okruhu odborníků na migraci. Celý text manifestu je ke stažení na www.migraceonline.cz

- 26 -

http://www.diskriminace.info/dp-migrace/text_a1.pdf

http://www.diskriminace.info/dp-migrace/text_b1.pdf

http://www.diskriminace.info/dp-migrace/text_b1.pdf

http://www.migraceonline.cz/


považovány v souvislosti s migrační politikou za klíčové, pak má být podle vyjádření autorů chápán právě jako příspěvek k této veřejné debatě. Ačkoliv souvislost s žadateli o mezinárodní ochranu lze vysledovat u každé z deseti zásad, bezprostřední význam má pro ně zásada třetí, následujícího znění : „Zachovejme právo na azyl a respekt k integraci žadatelů o mezinárodní ochranu. Právo na azyl je součástí humanitních tradic demokratických společností a odráží povinnost pomáhat těm, kteří jsou v nebezpečí ztráty života, zdraví či lidské důstojnosti. Boj s nelegální migrací nesmí vést k omezení možnosti práva na azyl, a to ani v rozšiřujícím se schengenském prostoru. Žádosti cizinců o mezinárodní ochranu musí být vyřizovány na individuální bázi v souladu s mezinárodními úmluvami o lidských právech a zásadami dobré správy. Vyřizování žádostí by mělo být rychlé, kvalifikované a transparentní, a to nejen u zjevně nedůvodných žádostí. Žadatelé, kterým mezinárodní ochrana nebyla udělena, ale kteří se během své azylové procedury již integrovali do české společnosti, musí mít možnost zůstat žít v ČR.“.

Zda a nakolik se s těmito zásadami ztotožňují i představitelé státu je zřejmé z jejich postojů, vtisknutých do nové podoby migrační legislativy, a také z rostoucí nespokojenosti nevládních organizací s přístupem k žadatelům o mezinárodní ochranu a ostatním cizincům v České republice. Nezletilí cizinci bez doprovodu v roce 2007

Problematika nezletilých cizinců bez doprovodu (NBD), tedy osob mladších osmnácti let, které se nacházejí na území ČR bez zákonných zástupců, je problematikou, které dlouhodobě věnují pozornost jak státní orgány, tak nevládní organizace. Je komplex problémů, který vyžaduje spolupráci všech zainteresovaných subjektů, aby péče, která je těmto dětem na území ČR poskytována, byla co nejlepší a nejefektivnější, a aby veškerá opatření, která stát přijímá, byla v nejlepším zájmu dětí. V roce 2007 se otevřela některá témata, která byla dlouhodobě zanedbávána a neřešena komplexní úpravou. V současné době zainteresovaná ministerstva pracují na společné meziresortní metodice, jež má pomoci při odhalování organizované trestné činnosti, při které jsou nezletilí bez doprovodu obětmi komerčního zneužívání. Jedná se o metodiku spolupráce pracovníků policie, orgánu sociálně právní ochrany dětí a zařízení, do kterého jsou děti umísťovány. Podařilo se tak otevřít dlouhodobě opomíjené téma.

V říjnu roku 2007 byly z mezinárodního letiště Praha Ruzyně vráceny do Turecka tři nezletilé dívky bez doprovodu, kurdské národnosti. Jednalo se o případ tří sester mladších 15 let, které cestovaly ve skupině Kurdů a přes letiště Ruzyně pouze tranzitovaly. Celá skupina však byla vyloučena z přepravy z důvodu nevhodného chování na palubě letadla a cizinecká policie je vrátila ještě týž den do Turecka. Nicméně s těmito dětmi necestoval žádný příbuzný, jejich rodiče pobývají v postavení žadatelů o mezinárodní ochranu ve Švédsku, a dívky cestovaly za nimi. Pracovníci cizinecké policie nekontaktovali před návratem dívek orgán sociálně právní ochrany dětí, a návrat dětí do Turecka tedy nebyl nijak zajištěn z pohledu jejich přijetí. V tomto případě došlo k porušení zákona o sociálně právní ochraně dětí a naprosto selhala

- 27 -


nezbytná spolupráce policie a orgánu sociálně právní ochrany dětí. Tato záležitost, která byla předána k šetření Kanceláři veřejného ochránce práv, ukazuje na systémovou chybu a nabízí se zde otázka, kolik takových případů v minulosti bylo. Se vstupem ČR do schengenského prostoru se mezinárodní letiště stávají významným místem pro zachycení nezletilých bez doprovodu, kteří vstupují na území EU. Je tedy nutné nastavit spolupráci jednotlivých složek tak, aby k podobným případům nedocházelo.

Přestože lze konstatovat zájem státních orgánů o upravení podmínek pobytu NBD, stále existují oblasti, kde Česká republika neplní své mezinárodní závazky či zaostává za mezinárodními standardy. Důvody pro udělení doplňkové ochrany NBD

V souvislosti s novelou zákona o azylu je nutné upozornit na skutečnost, že opět nebyla přijata změna ohledně rozšíření zákonných důvodů pro udělení doplňkové ochrany nezletilým žadatelům o mezinárodní ochranu bez doprovodu v případě, že v zemi původu nebo ve třetí zemi, ochotné přijmout nezletilou osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti. Stejná formulace byla do zákona o azylu vložena novelou č. 2/2002, a to k ustanovení týkajícímu se překážek vycestování (v zásadě stejný institut jako současná doplňková ochrana). Původně jsme se domnívali, že ke zrušení tehdejšího ustanovení § 91 odst. 1 písm. c) novelou zákona o azylu č. 165/2006 došlo pouze omylem, neboť se jedná o ustanovení, které vyplývá z čl. 5 Rezoluce EU ze dne 26. června 1997 (397Z0719), o nezletilých osobách bez doprovodu, které jsou státními příslušníky třetích zemí. Citovaná rezoluce mj. omezuje možnost navrácení nezletilce do země, kde by nebyla zajištěna odpovídající péče. Avšak vzhledem k tomu, že totoustanovení nebylo do zákonné úpravy vráceno ani po opakovaném upozorňování nevládních organizací, je nutné tento postup vnímat jako úmyslné porušení čl. 5 Rezoluce EU o nezletilých osobách bez doprovodu ze strany České republiky. Zkouška věku

Nově pak bylo do zákona o azylu zařazeno ustanovení, které zavádí nový institut, a to tzv. zkoušku věku u nezletilých žadatelů o mezinárodní ochranu bez doprovodu. Do ustanovení §89 byly vloženy odstavce 3 a 4, které stanoví, že v případě důvodné pochybnosti o věku nezletilého bez doprovodu provede se za účelem zjištění jeho věku lékařské vyšetření. Odmítne-li nezletilá osoba bez doprovodu provedení lékařského vyšetření, bude na ni ministerstvo pohlížet jako na zletilého žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Průběh lékařského vyšetření je pak specifikován pouze v důvodové zprávě, kde se uvádí, že vlastní zkoušku, včetně jejího vyhodnocení, provádí odborné pracoviště (antropologická laboratoř FN Motol, která disponuje odbornými kapacitami a metodami), a to formou rentgenu zápěstních kůstek.

Zavedení zkoušky věku je opatřením, které bylo z pohledu orgánů sociálně-právní ochrany dětí a zařízení pro děti cizince vítáno, neboť má zabránit zneužívání

- 28 -


péče ze strany dospělých osob, které se za nezletilé pouze prohlašují. Problematické však je samotné provedení zkoušky věku, neboť metoda rentgenu zápěstních kůstek je metodou nepřesnou, která stanoví věk s odchylkou až dva roky. Takto upravená a prováděná zkouška věku neodpovídá mezinárodním standardům, neboť nerespektuje psychologické a kulturní odlišnosti. Dle doporučení SCEP (Separated Children in Europe Programme): „zahrnuje určování věku fyzické, vývojové, psychologické a kulturní faktory. Pokud je nezbytné přistoupit k určení věku, je třeba, aby jím byl pověřen nezávislý odborník s odpovídajícími znalostmi o etnickém a kulturním zázemí dítěte. Zejména je třeba dbát, aby vyšetření bralo ohled na pohlaví nezletilého. V případě pochybností je třeba předpokládat, že osoba, která tvrdí, že je mladší 18 let, dítětem skutečně je a bude s ní tak zacházeno“.9 Zákonná úprava tedy zcela pomíjí kulturní a psychologické aspekty a aplikuje pouze jednu z komplexu metod, které by měly být při určování věku využity. Zajišťování nezletilých cizinců bez doprovodu

V roce 2007 byla přijata další novela zákona o pobytu cizinců a Česká republika se opět nechopila šance uvést svůj právní řád do souladu s Úmluvou o právech dítěte. Přestože postavení nezletilých bez doprovodu se v posledních letech zlepšuje a státní orgány přijaly celou řadu opatření, která zaručují ochranu těchto dětí, nadále jsou nezletilí cizinci bez doprovodu umísťováni do zařízení pro zajištění cizinců (ZZC). Nevládní organizace dlouhodobě kritizují pobyt dětí v zajišťovacích zařízení, a to především z toho důvodu, že se jedná o opatření, které je v rozporu s Úmluvou o právech dítěte. Úmluva o právech dítěte stanoví v ustanovení čl. 37, že zatčení, zadržení nebo uvěznění dítěte se smí použít (v souladu se zákonem) pouze jako krajní opatření a na nejkratší možnou dobu. Zákon o pobytu cizinců však neobsahuje žádné ustanovení, které by předepisovalo, že k zajištění nezletilého bez doprovodu by mělo docházet jen ve výjimečných případech, které by byly v ideálním případě taxativně vyjmenovány. Ani zkrácením maximální doby zajištění ze 180 dní u dospělých na 90 dní u nezletilých bez doprovodu stát svým závazků ze strany Úmluvy nedostál. Zákon o pobytu cizinců nikde neuvádí, že nezletilí se mohou zajistit pouze v případě krajního opatření a na nejkratší možnou dobu. S ohledem na ustanovení Úmluvy o právech dítěte je tedy zajištění nezletilců v zajišťovacích zařízení pro cizince naprosto nepřípustné. Česká republika by měla přijmout taková opatření, aby nezletilí nemuseli v ZZC pobývat. Péče o nezletilé bez doprovodu

I v roce 2007 je přetrvávajícím problémem, který souvisí s absencí dlouhodobé vládní koncepce péče o nezletilé bez doprovodu, otázka jejich odchodu ze zařízení pro děti cizince a zajištění jejich začlenění do české společnosti. V této oblasti se projevuje

9 Vhodné postupy, SCEP, str. 16 (2005), blíže viz www.separated-children-europe-programme.org. Program SCEP je společnou aktivitou některých členů Mezinárodní organizace Save the Children, dalších NNO a UNHCR

- 29 -

http://www.separated-children-europe-programme.org/


někdy problematická meziresortní spolupráce mezi zodpovědnými ministerstvy. Vzhledem k tomu, že se jedná o problematiku, kde se protínají kompetence ministerstva školství, vnitra, plus práce a sociálních věcí, je nutné vytvořit společnou metodiku pro jednotlivé složky, což zůstává velkým deficitem, který znemožňuje efektivní následnou péči. Odchod zletilých cizinců ze zařízení, kteří mají dlouhodobě vyřešen pobyt na území, kde jim byl udělen azyl nebo trvalý pobyt, pak znamená jejich návrat do komunit a větší riziko stát se pachatelem nebo obětí trestné činnosti.

Pavla Burdová Hradečná Poradna pro uprchlíky

za použití textů Vladana Brože, Jitky Pechové, Františka Valeše a Jaroslava Větrovského. Část stati o nezletilých cizincích napsala Magda Faltová.

- 30 -


7. CIZINCI MEZI INTEGRACÍ A KRIMINALIZACÍ

Ačkoli někteří odborníci tvrdí, že současná mezinárodní migrace není nic mimořádného, přesto patří přítomnost cizinců v zemích západního světa k opticky nejdůležitějším charakteristikám dnešní doby a otázka soužití cizinců a „našinců“ se drží na vysokých příčkách žebříčků politických priorit. Často skloňovaným slovem je přitom pojem „integrace“. Hysterie nad údajnou neintegrovaností či dokonce neintegrovatelností některých cizinců jde v řadě západních zemích tak daleko, že lze - s nadsázkou - očekávat už jen návrh na zařazení povinnosti cizince integrovat se do trestního zákona spolu s vyhlášením výzvy: „integrujte se nebo vás budeme kriminalizovat“. Představa, že cizinec si svou integraci do hostitelské společnosti může sám zvolit anebo ji může svéhlavě odmítnout, se zdá být velmi silná. Je proto s podivem, jak málo lidí si všímá těch cizinců, kteří by se rádi integrovali, ale nemohou. Vyjádřeno ještě jinak: málokdo si uvědomuje situaci cizinců, kteří onu hypotetickou volbu mezi integrací a kriminalizací nemají, za něž však reálnou volbu směrem ke kriminalizaci udělal někdo jiný. V České republice došlo v průběhu roku 2007 k významnému kroku ve vyhraňování obou uvedených cest. Tedy: buď integrace anebo kriminalizace, tercium non datur. Integrace

Kromě vcelku pozitivní snahy Ministerstva práce a sociálních věcí podporovat integraci cizinců pobývajících v České republice přechodně a nikoli až cizince s trvalým pobytem - jak by to odpovídalo vymezení nového zákona o sociálních službách - a zajišťovat tak příslušné aktivity jak cizinců samotných, tak řady nestátních sdružení, byla cesta integrace ražena především opatřeními administrativními a restriktivními, ukládanými cizincům, jako je zavedení zkoušek z češtiny pro získání trvalého pobytu a úvahami o zpřísnění integračních podmínek pro získání českého státního občanství. Tato opatření jsou sice poněkud jednostranná, avšak na druhou stranu je shoda o jejich možné společenské prospěšnosti. Nevládní organizace proti nim nikterak neprotestovaly, což je skutečnost, která by neměla zapadnout a která by mohla nabourat konvenční představu o neustále kritizujících lidskoprávních aktivistech. Naproti tomu v politice krajů a obcí, které by se měly začít urychleně věnovat především prevenci vzniku uzavřených enkláv či ghett a podpoře informačním a rovněž jazykovým kurzům pro cizince, k žádnému pokroku nedošlo. Kriminalizace

Pokud jde naopak o kanál kriminalizace, došlo v roce 2007 k jeho podstatnému prohloubení, zatím zejména na úrovni legislativní. Kontroverzní novelou zákona o pobytu cizinců č. 379/2007 Sb., která vstoupila v účinnost současně s Schengenskou úmluvou, přibylo do českého právního řádu hned několik nových institutů omezení osobní svobody ze strany státu. K dosavadním dlouhodobějším institutům omezení osobní svobody (výkon trestu odnětí svobody

- 31 -


dle trestního zákona, výkon vazby dle trestního řádu, nucená hospitalizace dle občanského soudního řádu, výchovná opatření dle zákona o rodině aj.), o kterých vždy rozhoduje soud, a k cizineckoprávním institutům omezení svobody (§ 124 odst. 1 cizineckého zákona a § 73 zákona o azylu), o kterých již doposud rozhodovaly pouze ministerstvo vnitra a cizinecká policie, nyní přistupují další tři:

- obligatorní zajištění za účelem realizace správního vyhoštění dle § 124 odst. 3 cizineckého zákona,

- zajištění za účelem vycestování bez rozhodování o správním vyhoštění dle § 124b cizineckého zákona a

- zajištění žadatelů o azyl dle § 46a zákona o azylu. Všechny tyto nové paragrafy mají to společné, že v nich stále méně jde o to,

zda je cizinec skutečně podezřelý z nějakého nebezpečného jednání, a že naopak rozhodujícím kritériem pro ztrátu svobody je stále více příslušnost cizince k určité pobytově-právní kategorii, např. žadatelství o azyl. Stále silněji se tedy projevuje tendence ministerstva vnitra napsat si zákon tak, aby rozhodnutí o internaci cizince nemuselo zdůvodňovat a vyhnulo se tak soudnímu přezkumu a právním argumentacím advokátů cizinců a nevládních organizací. Další tendencí kriminalizace je omezování správního uvážení policistů a snaha donutit policisty cizince internovat, i když konkrétní policista sám vidí nesmyslnost či nepřiměřenost takového kroku. Námitku, že o žádném z těchto nových omezení osobní svobody na dobu až 6, popř. 4 měsíce nerozhoduje soud, nýbrž pouze úředníci, netřeba snad dodávat. Výše zmíněný legislativní rozvoj systému detenčních táborů ministerstva vnitra (který co do počtu cizinců směle konkuruje vězeňskému systému) je o to nebezpečnější formou kriminalizace, že z formálního hlediska se o kriminalizaci nejedná. Např. ve Francii, která je pověstná svým přísným trestním právem, byl nelegální pobyt trestným činem; je sice hrozné, staví-li zákon někoho mezi zločince jen proto, že někde pobývá, na druhou stranu jsou obvinění cizinci souzeni soudem, mohou se bránit, mohou argumentovat, že jejich jednání není společensky nebezpečné, uvádět polehčující okolnosti a apelovat na lidskost a smysl pro spravedlnost soudců. V České republice se naproti tomu nelegální pobyt v zákoně tváří v zákoně jako drobný přestupek, za který lze dle § 157 cizineckého zákona uložit pokutu do maximální výše 5.000 Kč. Pro srovnání stejná sankce hrozí každému, kdo v lese „ruší klid a ticho“ anebo tam kouří10. Skutečně vážné důsledky nelegálního pobytu, tedy uložení správního vyhoštění, omezení osobní svobody až na půl roku a fyzická deportace, se totiž dle právní teorie vůbec za sankce nepovažují, jsou to jen tzv. opatření ukládaná bez přihlédnutí k zavinění cizince (tedy z hlediska právní teorie něco jako umístění dopravní značky se zákazem vjezdu do místa, kde se stala nehoda). Tato konstrukce pak vede k tomu, že se s cizinci jedná – zůstaneme-li u výše uvedeného příměru – asi jako se špatně zaparkovanými auty, která se odtahují. Důraz je kladen na fyzické zajištění (což je v naprostém rozporu s moderními poznatky o neúčinnosti represe a s příklonem k alternativním trestům) a cizinci mají minimum procesních práv: krátká pětidenní správní lhůta nezřídka

10 Viz ustanovení § 53 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích

- 32 -


znemožní obstarat si právní zastoupení, rozhodnutí se vydává s rutinním předem naformulovaným odůvodněním, vyhošťující policista často ani nesmí udělit nižší než maximální výměr délky vyhoštění a většina rozhodnutí je vyloučena ze soudního přezkumu. A zákon směřuje stále více k tomu, aby všichni cizinci, ohledně nichž policisté dospějí k názoru, že je vhodné je vyhostit, byli ihned internováni, a to bez reálné šance na soudní přezkum. Z hlediska procesních práv jsou na tom tak cizinci, kteří se dostali do pobytově-právních problémů, hůře než cizinci, kteří se dopustili trestného činu. Integrace nebo kriminalizace

Otázku, kterou cestou se cizinec vydá, považuje mnoho lidí a zejména politici a migrační úředníci za věc cizincovy volby. Jsou zajisté cizinci, kteří se na jedné z pomyslných křižovatek cesty integrace s cestou kriminalizace vydají úmyslně cestou vedoucí od prodloužitelného povolení k pobytu přes neprodloužitelné povolení k pobytu k nelegálnímu pobytu a následně k vyhoštění správnímu, pak vyhoštění soudnímu a nakonec do vyhošťovaní vazby v klasickém vězení. Většina postižených cizinců se ale na cestě kriminalizace ocitne proti své skutečné vůli, přičemž za mnohé ten rozhodující krok učiní jiní. Mohou to být cizincovy rodiče, může to být zprostředkovatel, který cizinci obstaral namísto víza dlouhodobého vízum krátkodobé, které nelze prodloužit, může to být cizincův zaměstnavatel, který cizinci na cizinecké policii schválně „zařídí“ zrušení povolení k pobytu (v důsledku onoho nešťastného právního institutu tzv. účelu pobytu), může to být cizincův advokát, který promešká lhůtu k podání prodloužení povolení k pobytu, či cizinecký policista, který několikrát odmítne cizincovu žádost pro formální nedostatky přijmout, a dezorientovaný cizinec již další vystání fronty vzdá. Nutno ale dodat, že je to vlastně často zákon sám, co je tak přísné a nepružné, a co za jednání, kterých se lidé běžně dopouštějí, cizince kriminalizuje.

Bylo to právě během roku 2007, kdy jsem se dvakrát setkal s výroky, pronášenými odpovědnými činiteli jakoby za českou vládu, s jasným: „nechceme, aby se tu integrovali“. Poprvé šlo o důvodovou zprávu k zákonu zavádějícímu trestný čin napomáhání k nelegálnímu pobytu a odmítnutí se týkalo cizinců bez oprávnění k pobytu, podruhé se jednalo o diskusi k tzv. migračnímu manifestu a bylo zaměřeno proti žadatelům o azyl.

Závěrem: integrace je správná vždy, a to bez ohledu na číslo, které dotyčnému cizinci zrovna padlo v té „právní ruletě“, za kterou je často třeba migrační politiku České republiky považovat. Všechna ta kriminalizace, kterou dnes Česká republika stíhá mnohé své obyvatele, se české společnosti může jednou vymstít tím, že ze svých rukou ztratí volbu mezi integrací cizinců a jejich kriminalitou. Lze jen doufat, že zodpovědným lidem ve vládním i nevládním sektoru se podaří zajistit, aby ohromný potenciál současného bouřlivého migračního dění v České republice nebyl prohospodařen a promarněn.

Pavel Čižinský Poradna pro občanství, občanská a lidská práva

- 33 -


8. VYDÁVÁNÍ CIZINCŮ K TRESTNÍMU ŘÍZENÍ (EXTRADICE) A LIDSKÁ PRÁVA

Vydávání cizinců k trestnímu řízení do států, které nejsou členy EU, je

specifickou problematikou, bezprostředně se dotýkající práv osob v jurisdikci České republiky. Při sledování justiční praxe v této oblasti je možné sledovat výrazně kontroverzní prvky, resp. excesy, a to zejména při posuzování hlediska záruk lidských práv pro vydávanou osobu v dožadující zemi.

Statisticky vzato netvoří extradiční řízení významnou část soudní agendy, dle informací ministerstev spravedlnosti a vnitra je Českou republikou ročně vydáno cca. 100 osob, cca. 30 osob je drženo v předběžné vazbě ve vydávacím řízení. Relevance tohoto tématu je dána v individuální perspektivě konkrétního případu, tzn. v konkrétních rizicích hrozících jednotlivci v dožadující zemi a opatřeních přijatých vůči takové osobě českými orgány.

Základním nedostatkem praxe extradic jsou excesy týkající se případů, kdy jsou extradiční řízení vedena ve věcech založených na mezinárodních zatýkacích rozkazech vydaných totalitárními státy nebo majících ryze politický charakter, přičemž vydávané osoby jsou i v takových případech drženy v předběžné vazbě a prakticky vystaveny nejistotě o výsledku řízení. Obecný přístup státu k extradicím je přitom zjevně založen na střetu dvou zájmů, na jedné straně zájmu na potrestání pachatelů trestných činů v souvislosti s mezinárodními závazky ČR v oblasti trestní spolupráce (odrazem tohoto zájmu, ve smyslu principu reciprocity, je též očekávání ČR na vydání např. vlastních občanů k trestnímu řízení ze zahraničí), na druhé straně zájmu na ochraně jednotlivce před zásahy do lidských práv a integrity v souvislosti s mezinárodními závazky v oblasti lidských práv. Zvážení relevance těchto zájmů vždy závisí na konkrétních okolnostech případu, dle našich zjištění však soudy v některých případech hledisko lidských práv vůbec nezvažují, resp. dle restriktivní interpretace trestního řádu odmítají tento aspekt zahrnout do své působnosti. Takový postup je však dle našeho přesvědčení v rozporu s právním řádem. Právní rámec extradice

Právní úprava vydávání ve smyslu trestního řádu, založená na tzv. smíšeném modelu, odpovídá mezinárodním standardům (o přípustnosti vydání rozhoduje soud, a to při zachování práva na přezkum rozhodnutí, o povolení vydání rozhoduje ministr spravedlnosti, přičemž může vydání nepovolit i přes konstatování jeho přípustnosti soudem, případně též na základě stanoviska Nejvyššího soudu ČR). Právní řád rovněž dává soudům významný prostor pro posuzování hlediska záruk lidských práv jako podmínky pro konstatování přípustnosti vydání, a to podmínky zásadní. Pro zachování práva vydávané osoby na spravedlivý proces je ovšem zcela nezbytné, aby lidskoprávní hledisko extradice bylo bráno na zřetel v soudní fázi řízení. Pokud by totiž mělo být posuzováno pouze ministrem spravedlnosti, ve

- 34 -


smyslu § 399 odst. 2 trestního řádu, vydávaná osoba by v tomto prvku extradice zcela zřejmě neměla zaručeno právo na spravedlivé projednání věci nestranným a nezávislým soudem ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Pro rozhodnutí ministra totiž trestní řád nestanoví žádná procesní pravidla, ani nezná možnost přezkumu rozhodnutí o povolení vydání, na nepovolení vydání ministrem též není právní nárok. K takovému právnímu stavu v některých případech fakticky dochází, a to prakticky již v okamžiku, kdy soudy odmítnou zabývat se lidskoprávním hlediskem s konstatováním, že ve smyslu § 393 a § 399 trestního řádu náleží pouze do pravomoci ministra. Takový postup v konkrétních případech je dle našeho názoru zcela zřejmě protiústavní a v rozporu s mezinárodními závazky ČR v oblasti lidských práv.

Výše uvedená interpretace trestního řádu je zcela zřejmě restriktivní, soudy nemohou posuzovat extradiční věci pouze z hlediska přípustnosti ve smyslu § 393 trestního řádu, nýbrž též (resp. primárně) z hlediska případného rozporu extradiční věci se základními principy, na nichž je založena Česká republika, a to ve smyslu § 377 trestního řádu. Ve smyslu tohoto ustanovení tedy musí soud mj. zkoumat, zda v konkrétní věci nevystaví osobu ve své jurisdikci (tedy vydávanou osobu) takovým rizikům, která by byla popřením základních principů ústavního pořádku a mezinárodních standardů lidských práv. Tento názor byl opakovaně konstatován též Ústavním soudem ČR; např. v III. ÚS 534/06 Ústavní soud konstatoval, že "I přes imperativ maximální rychlosti a ochoty při plnění mezinárodních závazků, a přes relativně úzce vymezený předmět vydávacího řízení (§ 391 a násl. tr. ř.) musí soudy respektovat záruky spravedlivého procesu, obsažené v Listině a Úmluvě. Ohledně případné kolize závazků z mezinárodních smluv s ústavně právními kautelami ochrany základních práv a svobod Ústavní soud odkazuje na svá dřívější rozhodnutí, v nichž konstatoval, že ochrana základních práv musí vždy převážit. Vydání není přípustné, pokud by jeho provedení kolidovalo s ústavními předpisy a se závazky z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a základních svobod."

V kontextu uvedeného ustanovení trestního řádu tak musí obecné soudy při posuzování přípustnosti vydání vycházet zejména z těchto mezinárodních lidskoprávních dokumentů: Evropská úmluva o ochraně lidských práv (čl. 1), Úmluva o právním postavení uprchlíků (čl. 33), Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (čl. 3), a to též ve spojení s Evropskou úmluvou o vydávání (čl. 3). Základní kategorie překážek extradice ve smyslu mezinárodních závazků ČR

Ve smyslu uvedených mezinárodních smluv musí soudy především posoudit, zda není ve věci dáno některé z následujících rizik zásahů do práv vydávané osoby, resp. překážek extradice, a to společně i samostatně:

1) předmětem žádosti o vydání není politický trestný čin, případně jiný čin

související s politickými aktivitami vydávané osoby nebo charakterizovaný, a to případně i zastřeně, politickým pozadím či motivem;

- 35 -


2) v dožadující se zemi nehrozí vydávané osobě mučení a jiné formy špatného

zacházení nebo trestání včetně trestu smrti, a to jak z hlediska konkrétních rizik pro konkrétního jednotlivce, tak z hlediska obecných poměrů v dožadující zemi, včetně běžnosti využívání takových postupů státními orgány;

3) v dožadující zemi nehrozí vydávané osobě pronásledování z důvodů rasy, národnosti, náboženství, politických názorů nebo příslušnosti ke společenské vrstvě;

4) v dožadující se zemi jsou dány záruky spravedlivého procesu; zejména v souvislosti s předchozími body zaručuje justiční systém v dožadující zemi, že bude trestní řízení vedeno způsobem vylučujícím politicky motivované trestní stíhání, špatné zacházení v trestním řízení či ve výkonu trestu nebo persekuci osoby prostřednictvím trestního řízení.

5) v dožadující zemi nedochází ke kvalifikovanému (trvalému, hrubému, zřejmému nebo masovému) porušování lidských práv v obecném měřítku.

Posouzení stavu lidských práv v dožadující zemi, resp. nebezpečí hrozící v

konkrétním případě, může soud učinit na základě jakýchkoliv důkazů. Vhodným postupem, který lze doporučit, je zejména: stanovisko Ministerstva zahraničních věcí ČR a zprávy o stavu lidských práv v dožadujících zemích, vydané typicky U.S. Department of State, UNHCR a dále Human Rights Watch, Amnesty International a dalšími nevládními organizacemi. Vzhledem k jednoduché dostupnosti těchto zdrojů na internetu se jeví jako vhodné, aby je orgány činné v trestním řízení analyzovaly bezprostředně po zahájení věci, a tím předcházely bezpředmětným vydávacím řízením včetně bezpředmětného držení vydávaných osob v předběžné vazbě. Předběžná vazba ve vydávacím řízení

Specifickým zásahem do práv vydávané osoby, k němuž v některých

případech dochází v justiční praxi, je nadužívání, resp. určité paušální využívání předběžné vazby. Právní úprava tohoto institutu je založena na principu fakultativnosti při využití analogie útěkové vazby ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu. Předpokladem vzetí vydávané osoby do předběžné vazby tak je kumulativní splnění podmínek:

1) jsou známy a soudem zjištěny konkrétní skutečnosti odůvodňující reálnou obavu, že taková osoba uprchne, bude se skrývat nebo jinak vyhýbat vydávacímu řízení

2) vydání není zcela zřejmě nepřípustné (s ohledem na zásadu zdrženlivosti dle § 2 odst. 4 trestního řádu).

- 36 -


Rozhodnutí o vzetí do předběžné vazby (obdobně rozhodnutí o zamítnutí žádosti

o propuštění z předběžné vazby) přitom musí být řádně odůvodněno, a to z obou uvedených hledisek.

Z našich zjištění v tomto kontextu vyplývá, že zákonné podmínky týkající se předběžné vazby jsou v některých případech zcela zřejmě porušovány až ignorovány. Tak lze považovat za zcela nepřiměřené opatření, pokud je do předběžné vazby vzata osoba, o jejíž vydání žádá stát, obecně známý masovým porušováním lidských práv (v konkrétních případech z roku 2007 Uzbekistán či Bělorusko) nebo osoba, která legálně pobývá na území ČR a od počátku jí je zřejmý fakt vydání mezinárodního zatykače (v konkrétním případě občan Ruské federace, pobývající na území ČR od roku 1999, kdy na počátku pobytu požádal o udělení azylu právě z důvodu trestního řízení vedeného ruskou stranou). Příklady excesů v extradičních řízeních z kasuistiky Českého helsinského výboru

V březnu 2007 byl vzat do předběžné vazby ve vydávacím řízení ruský občan Ilja Staševskij, neboť na něho byl v roce 2005 vydán Ruskou federací mezinárodní zatýkací rozkaz pro podezření ze zpronevěry finančních prostředků ze státního rozpočtu. Z dostupných informací vyplývaly obavy, že trestní stíhání vedené v Rusku je politicky motivované, zdůvodněné zejména snahou příslušných orgánů očernit v jeho rámci politické oponenty Vladimira Putina. Pan Staševskij mj. strávil v devadesátých letech rok v ruských věznicích ve vazbě a dle všeho byl v tomto období mučen. Své zkušenosti s trestním řízením a situací v ruských věznicích popsal ve dvou knihách, za jejichž autorství byl disidentem Bukovským označen za "Solženicina této doby". Přes tyto vážné indicie (a přes skutečnost, že v ČR pobýval již od roku 1999 jako žadatel o azyl) strávil 40 dní ve vazební věznici, propuštěn byl až v okamžiku, kdy ruská strana za neobvyklých okolností nezaslala české straně žádost o jeho vydání. Vazební stíhání bylo odůvodněno pouze skutečnostmi, že je na jmenovaného vydán mezinárodní zatýkací rozkaz, že nemá na území ČR povolen trvalý pobyt, že mu nebyl udělen azyl, ale byla u něho uplatněna překážka vycestování (která neomezuje orgány činné v trestním řízení a v řízení extradičním), a že charakter trestných činů připouští vydání do domovského státu. V květnu 2007 mu byl udělen azyl z politických důvodů, před tímto rozhodnutím ministerstva vnitra však nic nenasvědčovalo jistotě, že nebude do Ruska vydán. Dne 31.10. 2007 konstatoval Ústavní soud ČR, že předběžná vazba v této věci byla nezákonná, vzhledem ke zjištěným skutečnostem nepřiměřená, přičemž rozhodnutí soudu nebylo dostatečně odůvodněno.

Počátkem července 2007 byli do předběžné vazby vzati pánové Maksudov a Mirzaev, státní příslušníci Uzbekistánu, na něž byl vydán uzbeckými orgány mezinárodní zatykač, mj. pro trestné činy terorismu, nedovoleného ozbrojování, vraždy, jichž se měli dopustit při vzpouře ve městě Andijan v květnu 2005. V jejich případě bylo vedeno extradiční řízení pro účast na události, která je důvodem rozsáhlého mezinárodního odsouzení Uzbekistánu. Při incidentu v Andijanu

- 37 -


zavraždili bezpečnostní složky 300-500 demonstrantů, osoby označené za organizátory a účastníky nemají dle zpráv mezinárodních organizací žádné záruky spravedlivého procesu, ti, kteří byli zajati, byli vystaveni mučení a následně odsouzeni až ke 20-letým trestům odnětí svobody. Oběma Uzbekům, drženým ve vydávací vazbě v ČR, přitom byla poskytnuta ochrana UNHCR a povolení k pobytu z politických důvodů v SRN. Vydání těchto osob bylo nakonec soudem posouzeno jako nepřípustné, v opačném případě by se ostatně ČR zařadila do společnosti s Kyrgyzstánem, který byl v roce 2005 tvrdě kritizován UNHCR za vydání uprchlíků spojených s incidentem v Andijanu.

V září 2007 byla vzata do předběžné vazby státní příslušnice Státu Izrael Sheli Kazansky, na níž byl vydán mezinárodní zatýkací rozkaz Běloruskou republikou pro trestný čin podvodu. Paní Sheli Kazansky je v Bělorusku trestně stíhána pro podezření z trestného činu podvodu, jehož se měla dopustit v letech 1996 – 1997 tím, že si od několika osob ve městě Grodno vypůjčila na podnikání 7.800,00 USD a tyto peníze nevrátila, když měla vědět, že danou částku nebude moci vrátit. V roce 1997 opustila paní Kazansky Bělorusko z důvodu svého židovského vyznání a emigrovala do Státu Izrael, kde jí bylo později uděleno izraelské státní občanství. Vazební stíhání jmenované trvalo až do listopadu 2007, a to přes skutečnost, že se jednalo o její vydání do krutého autoritářského režimu, tvrdě potlačujícího politickou opozici a zcela zřejmě nerespektující mezinárodní standardy lidských práv. V případě vydání do Běloruska by byla paní Kazansky vystavena vážným rizikům nespravedlivého procesu, upírání práva na obhajobu a krutým a ponižujícím podmínkám v běloruských věznicích. Přestože bylo vydání jmenované posouzeno jako nepřípustné pro rozpor s veřejným pořádkem ve smyslu § 377 trestního řádu, její vazební stíhání i průběh extradičního řízení je nutné považovat za zcela zřejmě nepřiměřené. Tato zpráva byla zpracována na základě textu publikovaného v Časopisu Lidská práva. VALEŠ, František. Extradice - úvahy z perspektivy lidských práv. Lidská práva [online]. 2008, roč. 9, č. 1 [cit. 2008-03-04]. Dostupný z WWW: <http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2008010306>

František Valeš ČHV

- 38 -

http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2008010306


9. VĚZEŇSTVÍ A TRESTNÍ JUSTICE

V koncepci českého vězeňství bylo možné v průběhu roku 2007 sledovat příklon k progresivním vývojovým trendům. Zejména je akcentován význam tzv. dynamické bezpečnosti a individuálního přístupu při zacházení s vězněnými osobami (viz též např. Mezinárodní konference Evropské vězeňské systémy ICEPS 2007). Z těchto hledisek byl v praxi ve sledovaném období pilotně ověřován systém individuálního hodnocení rizik a potřeb (risk and need assessment, resp. instrument SARPO). Lze předpokládat, že plošná implementace tohoto instrumentu je vhodným prostředkem individuálního zacházení s odsouzenými, a to s akcentem na adekvátní program sociální reintegrace odsouzeného. Na základě série multidisciplinárních kulatých stolů Parole 2007 (organizovaných ČHV a Probační a mediační službou ČR) byl nastaven model podmíněného propuštění, založený rovněž na principu individuálního přístupu k odsouzeným při zohlednění jednotné metodiky podkladů pro rozhodování soudů a efektivního využívání institutu dohledu. Na základě zkušeností této pracovní skupiny je mj. zvažováno přenesení rozhodovací kompetence ve věcech parole v prvním stupni na nezávislý mimosoudní orgán, tzv. občanské komise ve vězeňství (dle legislativního záměru Ministerstva spravedlnosti ČR). (Viz dále.) Koncept dynamické bezpečnosti není dosud v českém vězeňství dostatečně realizován, jednotlivé instrumenty jsou spíše pilotně ověřovány, nikoliv plošně implementovány. V obecné praxi stále převažuje uplatnění konceptu statické bezpečnosti (tedy důraz kladený na ostrahu, nikoliv na individuální zacházení jako předpoklad bezpečného prostředí uvnitř věznic a zároveň sociální reintegrace odsouzených, potažmo prevence recidivy).

K základním nedostatkům českého vězeňství nadále patří zejména: 1) nedostatečné zaměření programů zacházení na sociální reintegraci a prevenci recidivy, a to též ve spojení s nedostatkem odborného personálu pro přímou práci s vězněnými osobami, 2) nevhodné materiální zázemí, zejména kolektivní ubytování vězněných osob, 3) nedostatečné zajištění kontaktu odsouzených s vnějším světem, 4) dosud neuspokojivé (i když zvyšující se) zaměstnávání odsouzených, 5) nedostatečné kontrolní mechanismy ve vězeňství pokud jde o vnitřní kontrolu, 6) nedostatečné záruky ochrany práv vězněných osob, výkon vazby nedostatečně reflektující princip presumpce neviny, 7) vágní úprava vězeňství, zejména co se týká absence procesních norem ve výkonu trestu. Za neadekvátní považujeme rovněž soudní praxi ve věcech parole. Konkrétními kontroverzními zásahy do práv vězněných v roce 2007 byly: způsob provedení odběrů DNA odsouzeným a nastavení systému přemisťování doživotně odsouzených. Zacházení s odsouzenými – důraz na individuální zacházení a sociální reintegraci

Programy zacházení, stanovované pro odsouzené, v obecném kontextu neodpovídají kautelám zákona, zejména co se týče obsažnosti všech aktivit

- 39 -


(pracovní, vzdělávací, speciálně výchovné, zájmové a utváření vnějších vztahů) v programu zacházení s každým odsouzeným. Je patrná disproporce v obsahu programů zacházení mezi standardními a specializovanými odděleními a též mezi jednotlivými věznicemi. Programy se v celkovém kontextu nedostatečně zaměřují na speciálně výchovné aktivity a na utváření vnějších vztahů, přestože se jedná o zcela zásadní prostor, v němž lze výchovně působit na odsouzeného ve smyslu sociální reintegrace. Programy zacházení jsou velmi často tvořeny vedle aktivit pracovních pouze aktivitami zájmovými (potažmo volnočasovými), ostatní složky programu zacházení mají často spíše formální charakter (odsouzenému jsou sice stanoveny, ale prakticky nejsou účinně realizovány). Za relevantní nedostatek stávající praxe považujeme nízkou míru zaměření na změnu postojů odsouzeného ke kriminálnímu způsobu života a rovněž k probuzení či posílení jeho odpovědnosti za vlastní život a jednání. Úzkou souvislost s efektivní realizací programů zacházení má nedostatek specialistů pro přímou práci s vězněm (zejm. vychovatelů, speciálních pedagogů, sociálních pracovníků); nedostatečné tabulkové pensum v těchto pozicích způsobuje pracovní zahlcenost jednotlivých specialistů (též prohlubovanou nároky na výkon administrativních úkolů) a z ní vyplývající nedostatečnou personální kapacitu na přímou práci s vězni. Zaměstnávání odsouzených

V průběhu roku 2007 došlo k podstatnému zvýšení míry zaměstnanosti odsouzených, a to z cca. 50% na konci roku 2006 na cca. 62% na konci roku 2007. Tento progres je třeba hodnotit velmi pozitivně, 60% míra zaměstnanosti odsouzených byla koncepčním cílem Vězeňské služby ČR. Opatřením, které významně ovlivnilo zvýšení zaměstnanosti, je zařazování odsouzených do práce na částečný úvazek. Toto opatření mělo zcela zřejmě pozitivní dopad, neboť práce odsouzených je jedním ze základních atributů výkonu trestu odnětí svobody. Nepříznivým dopadem tohoto opatření však zůstává skutečnost, že odsouzení zařazení do práce na částečný úvazek mají velmi nízké příjmy, přitom však nejsou osvobozeni od povinnosti hradit náklady výkonu trestu, ovšem mohou je hradit jen stěží.

Za podstatnou změnu v režimu zaměstnávání odsouzených lze považovat rozšíření pracovní povinnosti, provedené zákonem č. 346/2007 Sb. Povinnost odsouzených pracovat je významným atributem trestu odnětí svobody, a to jak z hlediska možnosti jeho omezení, tak z hlediska výchovného, resp. reintegrativního účelu. Proto je vhodné, aby byla tato povinnost mimo práce pro stát rozšířena též na jiné veřejnoprávní subjekty. Rozšíření právní úpravy je přitom v souladu s mezinárodněprávními závazky ČR, zejména s Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 29 o nucené nebo povinné práci. Rozšíření povinnosti pracovat též na soukromé subjekty, které bylo původně zvažováno, by této Úmluvě odporovalo. Přitom se nadále jedná o instrument, který musí být implementován (zejména nebyl zpochybněn Ústavním soudem ČR, viz např. nález ÚS publikovaný pod č. 3/1995, dále viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Ads 69/2004-54).

- 40 -


Za trvající problematický aspekt zaměstnávání odsouzených je nutné

považovat vágní právní úpravu dle zákona o výkonu trestu odnětí svobody a prováděcích předpisů. Zvláště významná je v tomto kontextu regulace odměny za práci, která ve smyslu nařízení vlády č. 365/1999 Sb. nepodléhá valorizaci a nelze ji považovat za spravedlivou. Též z hlediska sociální reintegrace odsouzeného nemůže stávající úprava odměny za práci plnit svou roli prostředku pro plnění závazků odsouzeného a vytváření si podmínek pro návrat do civilní společnosti. Kontakt s vnějším světem

Udržování kontaktů odsouzeného s vnějším světem je dalším významným prvkem ovlivňujícím jeho sociální reintegraci, zejména ve smyslu udržení a stabilizace sociálního zázemí. Jako kontakt s vnějším světem chápeme jednak udržování vztahů s rodinou a dalšími blízkým osobami, jednak zachování kontaktu s realitou (společenské změny, technický pokrok a též závazky odsouzeného v civilním světě). Tato oblast trpí značnými nedostatky, typická je nejednotnost praxe v jednotlivých věznicích a nenárokovost jednotlivých opatření (např. telefonování, jednotlivé prostředky opuštění věznice, v některých případech též návštěvy jiných než blízkých osob). Kontaktům s vnějším světem by měla být věnována náležitá, zvýšená pozornost. Právě tato oblast má však často povahu spíše formálních než prakticky realizovaných aktivit.

Jedním z mediálních témat týkajících se vězeňství v roce 2007 byl problém s výběrovým řízením na dodávku tzv. rušiček mobilních telefonů do věznic. Rozšíření mobilních telefonů ve věznicích je dle dostupných informací velké. Přitom opatření, týkající se zákazu jejich držení je oprávněné a legitimní. Tento způsob telefonování není kontrolovatelný a nelze tak zabraňovat případnému organizování trestné činnosti odsouzenými. Lze však předpokládat, že valná část mobilních telefonů spíše nahrazuje praktickou nemožnost odsouzených telefonovat. Stávající praxe povolování telefonátů je stále neadekvátní, v mezích správního uvážení nejsou stanovena jednotná kritéria pro umožnění telefonátu. Z toho hlediska by bylo zřejmě vhodnějším opatřením - než zavádět do věznic systém rušiček - spíše investovat do zpřístupnění telefonních automatů tak, aby je mohli věznění užívat v podstatě bez omezení, resp. bez nutnosti povolení a vázanosti na závažný důvod. Proto lze jedině doporučit záměr, podle něhož by měl být přístup k telefonu prakticky neomezený ve věznicích s dohledem a s dozorem a výrazně rozšířený též v přísnějších typech výkonu trestu.

Za specifickou otázku, jíž je třeba věnovat pozornost, považujeme řešení závazků odsouzených v civilním světě (typicky se jedná o dluhy odsouzených). Ze zjištění ČHV vyplývá, že odsouzení často nejsou dostatečně informováni o dané problematice a neznají své povinnosti, resp. nejsou vedeni k odpovědnosti za vlastní závazky, ani jim není poskytována pomoc při jejich plnění; řešení svých závazků odkládají většinou až na dobu po výkonu trestu. Tento fenomén "spící zadluženosti" významně snižuje možnost reálné sociální reintegrace odsouzených. Problém dluhů odsouzených, resp. jistého odborného vedení a pomoci ze strany vězeňského

- 41 -


personálu, by měl být součástí aktivit v oblasti utváření vnějších vztahů a v rámci aktivit sociálně právního poradenství (v rámci speciálně výchovných aktivit).

Pokud jde o kontakty s vnějším světem mají zvláštní význam externí služby, především služby nevládních organizací působících ve vězeňství. Účast externích subjektů ve vězeňství je velmi důležitým aspektem zacházení s odsouzenými a jejich přípravy na propuštění, zároveň ovšem i udržování jejich kontaktu s vnějším světem. V kontextu evropských vězeňských systémů (a též Evropských vězeňských pravidel) je právě zapojení těchto subjektů či institucí do výkonu trestu vnímáno jako velmi podstatný sociálně reintegrační prvek, a to zejména z následujících hledisek:

- účast na zacházení s odsouzenými ve formě poskytování a zajišťování vzdělávacích a speciálně výchovných aktivit,

- poskytování sociálních a duchovních služeb, - účast na vytváření koncepce zacházení s odsouzenými při zachování pohledu z vnější

perspektivy, - účast na udržování kontaktů s vnějším světem, včetně jejich zprostředkování, - přínos inovativních postupů, nezatížených přirozenou nedůvěrou vězněných osob vůči

vězeňskému personálu atd. V této souvislosti doporučujeme, aby Vězeňská služba ČR dále rozvíjela stávající způsoby zapojení nevládních organizací do práce s odsouzenými. Vnitřní a vnější kontrola vězeňství, záruky práv vězněných osob

Kontrolní mechanismus ve vězeňství nadále neposkytuje adekvátní záruky ochrany práv vězněných osob. Vnitřní kontrola je ryze interní záležitostí Vězeňské služby ČR, aniž by obsahovala prvky nezávislé kontroly. Nelze jistě plošně konstatovat, že by interní kontrola byla vždy neúčinná, v každém případě je však netransparentní a v jednotlivých případech značně sporná. Podstatným prvkem z tohoto aspektu zůstává velmi vágní úprava vězeňství, zejména chybějící procesní pravidla ve výkonu trestu odnětí svobody, a tím právně nejasná forma aktů Vězeňské služby ČR (především vymezení toho, zda se jedná o rozhodnutí), jakož i právo vězněných osob na přezkum rozhodnutí.

V oblasti vnější kontroly vězeňství bylo možné v průběhu roku 2007 pozorovat tendence k efektivnímu výkonu dozorové pravomoci státních zástupců (zejména v působnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze). Za relevantní překážku nezávislé vnější kontroly je však nutné považovat prostředky soudní ochrany práv, zejména vzhledem k nejasnosti právní úpravy, případně zdlouhavosti ochrany práv touto cestou. Problémem též zůstává dostupnost právní pomoci pro vězněné osoby.

- 42 -


Za specifickou problematiku, úzce související s efektivitou kontroly a záruk

práv odsouzených, je nutné považovat tzv. druhý život odsouzených (zejména šikanu a obdobné formy protiprávní činnosti mezi odsouzenými). Dovolat se ochrany práv pro oběť takového jednání je za dané situace velmi složité, oběť se může spoléhat především na systém vnitřní kontroly, při čemž účinnost prostředků ochrany je velmi kontroverzní. Fenomén šikany ve věznicích je – bohužel - nadále podstatným problémem.

Další specifickou otázkou je právní úprava zacházení s nebezpečnými vězni v rámci tzv. oddělení se zesíleným stavebně technickým zabezpečením. Tento institut nebyl dosud zahrnut do zákona, procesní pravidla, obdobně jako specifika režimu a zacházení, byla alespoň upravena jednotným interním předpisem Vězeňské služby ČR. (K tomu blíže viz minulé zprávy ČHV o lidských právech.)

Za velmi významné připravované opatření v oblasti kontrolních mechanismů považujeme legislativní záměr Ministerstva spravedlnosti ČR, týkající se tzv. občanských komisí ve vězeňství (resp. konkretizace a prohloubení stávající právní úpravy poradních sborů ve smyslu § 4 zákona o výkonu trestu). Tato konkrétní právní úprava je dle našeho názoru vhodným prostředkem implementace principu nezávislé kontroly vězeňství ve smyslu Evropských vězeňských pravidel. Vzhledem ke složení poradních sborů na regionálním a multidisciplinárním principu a ke kompetenci nejen pokud jde o doporučení a návrhy, ale rovněž pokud jde o výkon kontroly (včetně předpokladu, že po pilotním ověření modelu získají poradní sbory rovněž rozhodovací pravomoc v přezkumu rozhodnutí ředitele věznice) lze pozorovat posílení vnitřní kontroly ve vězeňství a rovněž nahrazení stávajícího, neefektivního instrumentu poradního sboru. K odběrům DNA ve věznicích

Hromadné odběry DNA do Národní databáze DNA, realizované v uplynulém roce v českých věznicích, byly dle informací ČHV provázeny jednotlivými excesy. Obecně vzato byl daný postup v souladu se zákonem, konkrétně s ustanovením § 42a zákona o Policii ČR (tzv. odebírání biologických vzorků umožňujících získání informací o genetickém vybavení, mj. osobám ve výkonu trestu odnětí svobody odsouzeným za úmyslný trestný čin), přestože je legitimita cit. zákonné úpravy poněkud sporná. Excesy při provádění odběrů se týkaly zejména: - nedostatečné informovanosti odsouzených o zákonné povinnosti podrobit se odběrům, včetně (v některých případech) porušení povinnosti poučit odsouzené o povinnosti poskytnout vzorky a pomoci překonat jejich odpor; - v některých případech šlo zřejmě též o využívání nepřiměřených donucovacích prostředků. K bezpečnostním opatřením vůči doživotně odsouzeným – pravidelné přemisťování mezi věznicemi

V létě 2007 zahájila Vězeňská služba ČR realizaci průběžného přemisťování doživotně odsouzených mezi věznicemi Mírov a Valdice za účelem snížení

- 43 -


bezpečnostních rizik výkonu trestu těchto osob. Zejména šlo o eliminaci navazování nedovolených styků a provádění nedovolené činnosti (včetně organizování trestné činnosti či přípravy útěku). Toto opatření považujeme za neadekvátní zásah do práv doživotně odsouzených (zejména v kontextu principu nesegrace doživotně odsouzených ve smyslu doporučení Rady Evropy). Zároveň v něm neshledáváme efektivní dopady. Jedná se o nákladné opatření, u něhož lze předpokládat velmi sporné účinky.


- 44 -


10. POLICIE A LIDSKÁ PRÁVA

Nezbytnou podmínkou fungování demokratické občanské společnosti je bez pochyby mít takovou policii, která chrání bezpečnost a pořádek, prosazuje zákonnost, chrání práva a svobody osob, preventivně působí proti trestné a jiné protiprávní činnosti, potírá ji, a to vše způsobem, který respektuje lidská práva. Jedině taková policie jako služba veřejnosti může mít podporu a důvěru obyvatel. Dlouhodobé úsilí o reformu Policie ČR má vrcholit prvním lednem 2009. Byl to však již rok 2007, který byl poznamenán řadou zásadních změn policejního aparátu a fungování policie jako celku, jimž se - mimo jiné - věnuje i tento text. REFORMA POLICIE ČR

Reforma Policie ČR, realizovaná ministrem Ivanem Langrem, ukotvená v tzv. „deseti pilířích“, si klade za cíl reagovat na základní zjištěné problémy, jmenovitě na značnou nedůvěru občanů ČR v policii, která dle jejich názoru neplní řádně roli ochránce a orgánu, jenž by měl lidem sloužit. Jde ovšem současně i o nedůvěru policistů ve vlastní policejní sbor, o jejich neznalost cílů a smyslu vlastní činnosti. Podle řady výzkumů je s prací policie spokojena pouhá třetina občanů.11

Mezi další zásadní nedostatky pak patří velmi špatné ekonomické řízení

(zejména absence vlastní účetní odpovědnosti) a absence efektivní personální politiky. Policejní struktury dlouhodobě trpí odchodem nových (perspektivních) policistů v kontrastu k setrvávání dlouho sloužících až přesluhujících policistů.

Nastartování současné reformy je nepochybně dobrým signálem částečného plnění předvolebních programů, které slibovaly efektivní postup vůči negativním jevům, k nimž docházelo v předešlých letech při diskutabilních zásazích policie na veřejných prostranstvích, i pokud šlo o prokázané propojení vysoce postavených zástupců policejních orgánů s organizovaným zločinem. Faktické problémy první fáze reformy

Nutno však podotknout, že první část reformy zároveň představovala tak razantní zásah do personálních zdrojů Policie ČR (především obměna vedení Policejního prezidia v měsících květnu a červnu 2007, odchod značné části příslušníků Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu ze služebního poměru), že i v široké veřejnosti vzbudil oprávněnou obavu, zda nedojde k narušení kontinuity činnosti těchto složek policie a paralyzování jejich funkce. Ministr vnitra

11 GFK. Více než třetina občanů je s prací Policie ČR nespokojená [online]. Praha : GFK, [2000] [cit. 2008-03-04]. Dostupný z WWW: <http://www.gfk.cz/cz/default.aspx?path=/cz/press/gfkcz/reader.aspx�=cz&ctr=203&msg=2011>

- 45 -


ohodnotil hromadný odchod příslušníků policejních sborů12 jako „vytáhnutí generačního špuntu“ a vytvoření prostoru pro reorganizaci policejních sborů. Policejní řady skutečně opustili především policisté, kteří byli u policie i několik desítek let. Zda-li se skutečně jednalo o revitalizaci policejních sborů, managementu a vedení, či o ztroskotání reformy v podobě odchodu nejzkušenějších a nejlepších policistů, ukáže až rok 2008. O druhé z variant spíše svědčí neplánované opouštění policejních řad bez přítomnosti adekvátních náhradníků. Připravovaná výběrová řízení budou během roku 2008 teprve hledat schopné a kvalifikované policisty, kteří

by mohli zaujmout posty svých bývalých kolegů. Do roku 2008 vstupuje Policie ČR v každém případě - dle slov ministra vnitra13 - ve „velkém vakuu“. NOVÝ SLUŽEBNÍ ZÁKON

Dne 1.1.2007 nabyl účinnosti nový služební zákon, který byl od roku 2003 mnohokrát novelizován, jehož změny však nenabývaly účinnosti. Především řadoví policisté tak dlouhodobě marně očekávali případné změny a ocitali se v nežádoucí nejistotě.

Nový služební zákon mimo jiné reguluje i odměňování příslušníků sborů, které se tedy již nebude řídit zákoníkem práce. Na základě této změny došlo údajně v 1. pololetí roku 2007 v poměru k 1. pololetí roku 2006 k nárůstu finančního ohodnocení policistů v průměru o 12,5 %. Takové závěry jsou však fakticky sporné, když si mnoho policistů stěžuje na příliš nízké platové ohodnocení či přímo jeho snížení, což v konečném důsledku nepřímo nahrává možnostem a spekulacím o korupci v řadách policie. Nový služební zákon se také snaží vyřešit problém přesčasových hodin. V současné době většina policistů odsluhuje přesčasové hodiny v poměru 2 hodin měsíčně neplacených k 1 hodině měsíčně placené (tedy celkem 3 hodin přesčasové práce za měsíc). I přes zřejmou snahu o vyrovnání počtu placených a neplacených hodin na rovný poměr (1 hod. placené na 1 hod. neplacené) lze očekávat, že tento proces bude ještě velmi zdlouhavý a bude nutně záviset na osvobození policistů od byrokratické a administrativní práce a na náboru nových policistů. Policejní školství

Nový služební zákon též upravuje systematizaci služebních poměrů vzhledem ke vzdělávání, kvalifikačním předpokladům, právu seznamovat se s utajovanými skutečnostmi apod. (V současné době nemá 66% policistů vyšší než maturitní vzdělání.) Za účelem naplnění těchto kvót byly založeny dvě vyšší odborné policejní školy. Vyšší policejní škola a Střední policejní škola MV ČR v Praze začala od

12 MV ČR. 365 dnů změn [online]. Praha : MV ČR, c2005-2008. [cit. 2008-03-04] Dostupný z WWW: http://www.mvcr.cz/zpravy/2007/tk365dnu.html 13 MV ČR. 365 dnů změn [online]. Praha : MV ČR, c2005-2008. [cit. 2008-03-04] Dostupný z WWW: http://www.mvcr.cz/zpravy/2007/tk365dnu.html

- 46 -


1.9.2007 poskytovat i vyšší odborné vzdělání v oboru 68-42-N/04 Bezpečnostně právní činnost, stejně jako Vyšší policejní škola Ministerstva vnitra v Pardubicích, která poskytuje od 1.9.2007 vyšší odborné vzdělávání v oboru 68-42-N/03 Přípravné trestní řízení. PROJEKT P1000

Projekt P1000 za zlepšení podmínek pro práci policistů byl nastartován již v září roku 2006, kdy bylo v první etapě zmodernizováno 300 služeben po celé republice. Projekt reaguje především na tristní stav služeben, jejich informační a technickou nevybavenost. V roce 2007 bylo zainvestováno jen 90 služeben (v roce 2008 je plánováno 180), nicméně to souvisí do značné míry se skutečností, že komfort občanů se už zlepšuje budováním otevřených recepcí a připojením služeben k Internetu. Ještě v září 2006 bylo na Internet připojeno pouhých 9,8 % policejních služeben. Během roku byl zvýšen počet služeben s Internetem na 99,5 %. POLICEJNÍ ZÁKON

V souvislosti s policejní reformou proběhla v roce 2007 i celá řada úprav stávajících legislativních opatření. Změny zaznamenaly kromě služebního zákona i zákon o interní komunikaci, zákon o Policii České republiky a zákon o obcích, krajích a další normy týkající se především otázek zákona o vnitřní bezpečnosti. Nejdůležitější z nich, znění nového policejního zákona, bylo na konci roku 2007 připravováno pro předložení ke schválení Vládě ČR. I přes proklamovanou otevřenost a vztah reformy nejen k příslušníkům policejních sborů, ale též ke všem občanům ČR, byly novely zákonů projednávány bez přítomnosti občanů a občanských sdružení či jiných věcně zainteresovaných organizací, kteří byli i velmi málo informováni o chystaných změnách a ještě méně vyzýváni k participaci na nových návrzích a připomínkách. Dialog byl veden pouze na úrovni Výboru pro bezpečnost Poslanecké sněmovny, nikoli na úrovni veřejné platformy, a to nezvykle rychle a až s jistou dávkou „utajení“, neboť ani základní dokument reformy jako „Reforma Policie České republiky a související problematiky vnitřní bezpečnosti - analytické podklady k základním pilířům reformy“ nebyl uveřejněn.

Nový policejní zákon byl projednáván bez předložení řádného věcného záměru, což zcela neodpovídá legislativním pravidlům vlády, dále nezahrnuje důslednou rozpravu o dopadech zákona s řadou nových ustanovení. Rovněž důvodová zpráva byla nezvykle krátká.14

Kontrolní mechanismy

Nejspornějším bodem nového policejního zákona zůstává mechanismus kontroly policie. Díky zájmu neziskových organizací i masmédií se dokonce na

14 KOPAL, Jiří. Reforma policie : hrozby pro občany přibývají?. Via Iuris [online]. 2007 [cit. 2008-03-04]. Dostupný z WWW: <http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=172>

- 47 -


sklonku roku 2007 hovoří o možném vyjmutí tohoto prvku z policejního zákona a jeho samostatné právní úpravě.

V souvislosti s reformou policie se Ministerstvo vnitra ČR rozhodlo reformovat i systém kontroly Policie ČR. Velmi nízké procento odůvodněnosti podaných stížností na příslušníky policie (za rok 2006 bylo celkem z podaných stížností 14,64 % oprávněných), celková velmi špatná transparentnost systému vnitřní kontroly a ne zcela dobře fungující systém vnější kontroly zabezpečené Inspekcí ministerstva vnitra a státními zastupitelstvími ohrožují kontrolní mechanismy policie nedostatkem nezávislosti. Právě požadavek nezávislosti kontroly činnosti policie, coby orgánu zajišťujícího základní předpoklad právního státu, se stal hlavním motivem k návrhu změn.

V současné době úprava zákona rozděluje kontrolu policie do dvou základních stupňů. Při podání stížnosti se její oprávněností a závažností zabývá v první fázi kontrolní oddělení místně příslušné obvodní či okresní, městské a krajské policie, které vyhodnotí, zda-li se v daném případě jedná o přestupek, který bude šetřen a napraven v rámci územních složek státní policie, či o přestupek, jenž bude vyhodnocen coby podezření ze spáchání trestného činu a bude postoupen vnějšímu, na policii nezávislému orgánu – Inspekci ministerstva vnitra (IMV). Nejvyšším orgánem s celostátní působností je pak odbor vnitřní kontroly Policejního prezidia. Ten ve spolupráci s místně příslušným státním zastupitelstvím, které plní úlohu dozoru, provádí vyšetřování a případně zahájí proti policistovi trestní stíhání. Základním rizikem systému vnitřní kontroly je nebezpečí „falešné kolegiality“ vyšetřujících policistů a jejich slabá motivace či neschopnost vyšetřujících orgánů překonat obtíž důkazní nouze. Reforma bohužel i nadále počítá se zachováním současného stavu, kdy prvotní vyšetřování stížností spadá do kompetence vnitřních kontrolních orgánů.

Vnější kontrolní systém, ztělesněný státními zastupitelstvími, která mají dozorčí úlohu nad Inspekcí ministerstva vnitra, je však ohrožen stejným nezájmem a absencí motivace k vyšetřování, zakládající se mimo jiné na nedostatečném proškolení státních zástupců v této věci. Vedení dozoru nad vyšetřováním je dle vlastních slov Analýzy ministerstva vnitra málo dynamické a státní zástupci nemají často zkušenosti s praktickým vyšetřováním konkrétních případů. Státní zástupci tak bohužel často představují spíše administrativní složku a vyšetřování přenechávají plně Inspekci ministerstva vnitra. Problematické je i současné jmenování ředitele IMV ministrem vnitra. Zkušenosti z posledních let jasně ukazují, že pozornost IMV se soustřeďuje spíše na méně závažné trestné činny, zatímco vyšetřování vážných trestných činů, např. trestných činů ve spojení s organizovaným zločinem či napojením na politické činitele, značně zaostává, nebo je přímo zastavováno apod.15 Jako velmi problematický se též ukázal výklad pojmu„vyšetřování“ dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva a českého trestního řádu. V rámci své dozorčí

15 Reforma Police České republiky a související problematiky vnitřní bezpečnosti - Analytické podklady k základním pilířům reformy, str. 40. Zvýraznění textu, provedené samotnými autory z ministerstva, bylo v citaci beze změn ponecháno. („Konkrétní výsledky Inspekce a poznatky z policejní praxe vedou často k závěru, že se tento útvar soustředí více na drobnou kriminalitu a méně často nebo méně úspěšně na závažnou, organizovanou kriminalitu.“15)

- 48 -


role se státní zastupitelství často pohybuje na tenkém ledě pouhé formálnosti, neboť orgány, jejichž služby využívá, mnohdy nikoli nestraně splňují základní podmínku, aby vyšetřující orgán nevyužíval služeb orgánů vyšetřovaných, sobě podřízených. Navrhované odejmutí této agendy státním zastupitelstvím, tak jak to hrozí v současné úpravě, a přisouzení práva a povinnosti vyšetřování generální inspekci bez přítomnosti nepolicejního prvku však ještě více ohrožuje nezávislost takové inspekce a touto formou navrací stav zpět (přes některé dosud dosažené úspěchy) ke stavu kolem roku 2002.

Český helsinský výbor, jakož i několik dalších nevládních organizací spolu s Radou vlády pro lidská práva přitom dlouhodobě prosazuje zřízení vnějšího, zcela nezávislého orgánu, který by měl možnost a povinnost paralelně, avšak nezávisle na vnitřní kontrole jednotlivých samosprávných útvarů, provádět vyšetřování i v případě stížností, u nichž se neprokáže spáchání trestného činu. Nově navrhovaná Generální inspekce policie by byl orgán, který by byl mimo resort Ministerstva vnitra a měl by podstatně rozšířenou pravomoc. Tento orgán by měl být nezávislý na vládě a podléhat další, např. parlamentní kontrole. Pakliže by tento model fungoval jako centrální orgán pro nabírání všech stížností, usnadnilo a zprůhlednilo by to občanům postup při podávání stížností a sledování jejich prošetřování. Nezávislost Inspekce ministerstva vnitra by taktéž mohlo zajišťovat vedení inspekce, jmenované vládou na 4 roky na návrh ministra vnitra. Jiné sporné body předkládaného zákona

Mezi jiné diskutabilní paragrafy nového zákona patří úprava perlustrace a s tím spojeného dodržování základních lidských práv. Perlustrovaná osoba při prokazování totožnosti se dle nové úpravy již nemá právo dožadovat sdělení zákonných odůvodnění perlustrace.

Zatímco znění novely zákona jen dává tušit možné dopady rozšíření množiny donucovacích prostředků, např. o gumové projektily (tzv. „úderné prostředky, které nemají povahu obušku“), nechává oproti tomu naprosto bez povšimnutí debatované téma přístupu ke zdravotnímu vyšetření a právní asistenci zadržených osob.

ILUSTRACE KAZUISTIKOU

Z hlediska překračování pravomocí jednotlivých policistů vůči občanovi se nadále vyskytují občasné případy nepřiměřeného policejního zásahu v některých mezních případech, ústících až v policejní násilí. Setrvalým problémem jsou pak nedostatky policejního vyšetřování procesní povahy (ve smyslu trestního řádu). Není přitom výjimkou, že shora uvedená pochybení nebývají zcela do důsledku vyšetřena a případný postih viníků z řad policistů je neadekvátně mírný.

Výrazným nedostatkem řádného fungování především vyšetřujících policejních orgánů je dlouhodobě jejich liknavost (a v mezních případech až nečinnost), a to především v samotných počátcích trestního řízení, jakož i při vyřizování podnětů občanů, majících nejčastěji podobu podaného trestního

- 49 -


oznámení. Šetření prováděná příslušnými orgány Policie ČR jsou značně zdlouhavá, málo iniciativní, neefektivní, a přípravné řízení je často provázeno zbytečnými průtahy. Příčinou takového stavu je hned několik faktorů: přetíženost policejních sborů administrativními úkony, nezkušenost nově přicházejícího personálu v důsledku výrazné obměny policejních útvarů, a to i těch vyšetřujících nejzávažnější trestné činy (viz např. výše uvedená faktická kompletní obměna Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu) a v mnoha případech (zejména u nových trendů trestné činnosti, např. pokud jde o počítačové právo) nedostatečná odbornost policejních složek jako taková.

Naprosto výmluvným důkazem takové neprofesionality policejních orgánů při řešení podnětů občanů a zároveň důkazem nedůslednosti a nesvědomitosti v jejich postupu bylo v uplynulém roce šetření únosu nezletilého chlapce, dítěte, které bylo ubodáno, přičemž dvojice pachatelů jej převážela několik týdnů po republice. I přes iniciativu otce dítěte, který se usilovně snažil policii pomáhat, a přes závažné indicie, signalizující bezprostřední nebezpečí hrozící dítěti, je policie nedokázala účinně ochránit před týráním a vraždou.

Ve světle již uvedených nedostatků adekvátního postihu pak naprosto výmluvně působí šetření celé situace kontrolními orgány policie, když bylo konstatováno, že policisté nic nezanedbali, „jen dostatečně nekomunikovali s otcem“. Vyšetřující policistka odešla od policie jen proto, že sama požádala o uvolnění ze služebního poměru. Policie a aktivity extremistických hnutí a internetová kriminalita

Dlouhodobým nedostatkem policejních sborů zůstává rovněž nedostatek efektivního postihu extremistických hnutí, jejichž četné projevy, pohybující se přinejmenším na hraně trestněprávní odpovědnosti, se čím dál tím výrazněji přesouvají mimo rámec četných shromáždění i k Internetu jako modernímu komunikačnímu médiu. V tomto odvětví elektronické komunikace přitom účinný postup policejních orgánů absentuje mírou nejvýraznější.

Nutno podotknout, že uvedené organizované skupiny se na hranici trestního postihu pohybují natolik sofistikovaně a umně, že jejich projevy většinou nelze označit za trestně postižitelné. Nicméně příslušníci Policie ČR většinou adekvátně nereagují ani na zcela zřetelné projevy, které porušují zákon, ačkoli je na ně upozorňují zástupci občanské společnosti. PŘEDSEVZETÍ PRO ROK 2008 A 2009

Mezi nedokončené předsevzaté úkoly a plány Ministerstva vnitra ČR a Policie ČR pro rok 2007 patřil případ stále neuspokojivě vyšetřeného zásahu Policie ČR na akci CZECHTEK 2005. I přes veškeré údajné snahy zůstává stále přes 120 podaných oznámení na příslušníky policie nevyšetřeno a případ zůstává otevřen a společensky nezahojen.

- 50 -


K dalším úkolům patří do budoucna bezesporu výzva v podobě zvýšení motivace pro nástup občanů odpovídajících kvalit k policii a změna trendu dosud převažujících odchodů policistů ve prospěch jejich většího náboru.

Velkým předsevzetím nového policejního zákona taktéž zůstává mimo jiné uzákoněná „policejní“ zdvořilost, iniciativa, přiměřenost či povinnost poučit.

Nadále se bude rozvíjet dosud úspěšný, avšak málo rozšířený projekt community policing, který jde ruku v ruce s důrazem na lepší komunikaci policie s občany.

Celková strategie Policie ČR si klade nemalý cíl: odklonit se od převažující represivní role ozbrojené složky státu směrem k důraznější prevenci. Jak se tyto snahy projeví v praxi, nám ukáží až následující roky.

Ondřej Múka Filip Rameš Miroslav Krutina Andrea Kroftová

- 51 -


11. PROJEVY NESNÁŠENLIVOSTI A PRAVICOVÝ EXTREMISMUS, ZEJMÉNA V PROSTŘEDÍ INTERNETU

Aktivity extrémně pravicových skupin v ČR jsou průběžně charakterizovány

příklonem ke komunikaci s veřejností a popularizaci svých postojů, a to v souvislosti s proklamací údajně restriktivního přístupu státu ke svobodě projevu a shromažďování, na druhé straně však i příklonem k radikalizaci veřejně hlásaných idejí. Lze konstatovat, že přímý politický vliv extrémní pravice zůstává v ČR marginální. Zároveň lze konstatovat, že příznivci extrémně pravicových hnutí zůstávají relevantním ohrožením pro některé skupiny obyvatel a jednotlivce, nezdráhajíce se vyzývat k otevřenému násilí a v jednotlivých případech bez skrupulí útočit. Závažnost tohoto rizika přitom vzrůstá právě s ohledem na snahu o popularizaci svých aktivit, zejména vzhledem k možnosti infiltrace širšího spektra společnosti demagogickým pojetím světa, založeným na černobílém vidění nepřátel (resp. původců „všeho špatného“).

Extrémně pravicová scéna v ČR navenek působí (resp. snaží se působit) jako roztříštěná, tvořená samostatnými skupinami a názorovými směry, které nejsou vzájemně propojeny či naopak se vzájemně neuznávají. Dle dostupných indicií lze však předpokládat, že prakticky vzato jsou jednotlivé skupiny úzce propojeny. Typickým názorovým střetem mezi českými pravicovými extremisty je rozpor mezi nacionalistickými skupinami a neonacisty, a to ve vnímání českého národa (zde lze konstatovat, že přes deklarovanou zásadnost tohoto sporu se např. některé nacionalistické skupiny, typicky politické strany Právo a Spravedlnost či Dělnická strana nezdráhají deklarovat otevřenost vůči radikálním neonacistům, např. Národnímu odporu a jeho členům). Zároveň se tento v podstatě podružný názorový střet zcela smazává v rovině rasismu a xenofobie, rozdíly v této oblasti vycházejí zřejmě spíše z nutnosti jisté politické korektnosti u těch hnutí, která jsou registrovaná, či u politických stran (i zde lze však sledovat zřejmou radikalizaci, např. v názorových postojích Národní strany).

Rovněž lze v ČR sledovat nový trend ultrapravice, a to pravděpodobné zaměření jejich aktivit na obchod a zisk (zejména prostřednictvím pořádání neonacistických koncertů, šíření neonacistické hudby, neonacistický oděvní průmysl).

Institucionálně vzato je též zřejmá profesionalizace ultrapravicových hnutí, např. zaštítění právníky a „tiskovými mluvčími“. Jakkoliv se neonacistická hnutí prezentují jako aktivistické skupiny bez vůdce, je typické (např. při jimi pořádaných shromážděních), že řadoví „aktivisté“ mají zakázaný kontakt s médii a za skupinu (alias pořadatele) vždy vystupují pouze jednotlivci, chránící ideový směr akce, tj. umné lavírování na hranici svobody projevu či zastírající skryté cíle akce. Tento trend, směřující k vyvolání dojmu jakési běžnosti ultrapravicových hnutí, resp. plného souladu jejich aktivit se společenskými normami, je též pozorovatelný v úsilí (pokynech „aktivistům“) nevyvolávat při veřejných vystoupeních potenciálně konfliktní situace (např. hajlování), a tím je ohrozit, či nedávat svůj vztah

- 52 -


k neonacistickým ideálů nebo příslušnost k ultrapravicovému hnutí primárně najevo (viz např. pokyny týkající se doporučeného, co nejméně „neonacistického“, oblékání Cyber Hate - internetový extremismus16

Úvod do problematiky internetového extremismu

Aktivity pravicových extremistů v internetovém prostoru mají zvláštní význam. Projevy nesnášenlivosti na internetu (tzv. Hate Speech, resp. Cyber Hate) jsou aktem, který má přímé oběti (jakkoliv se adresáti těchto projevů nemusí vždy přímo vnímat jako oběti) i potenciální oběti (osoby, které mohou být přímo postiženy reálnou akcí navazující na internetovou nesnášenlivost). Pojetí oběti v tomto smyslu vychází zejména z faktu, že jakýkoliv hanobící či obdobný projev týkající se určité skupiny osob, je čtenářem - příslušníkem takové skupiny osob - nejspíše vnímán jako urážlivý či obdobný zásah do jeho vlastní důstojnosti, který je zároveň prostřednictvím internetu prezentován širokému spektru adresátů (veřejnosti) a často je způsobilý velmi negativně ovlivňovat obraz dotyčné skupiny osob ve společnosti, a tím její příslušníky dále stigmatizovat či nálepkovat.

Internet je obecně vzato prostorem, jehož základní výhodou je otevřenost, dostupnost informací a jejich sdílení, jakož i možnost projevovat či uplatňovat vlastní názory a myšlenky. V tomto kontextu lze konstatovat, že je internet jakýmsi ideálním prostorem pro realizaci svobody projevu, prostorem, v němž by se co nejméně měla uplatňovat cenzura či jakékoliv jiné omezování. Přesto, s ohledem na samotné vymezení svobody projevu jako jednoho ze základních mezinárodně garantovaných práv, má své meze. Základní mezí je míra, jakou je svobodně uplatňovaným projevem zasahováno do lidských práv a právního postavení jiných osob nebo, v širším pojetí, jakým je narušován základní rámec hodnot, na nichž je založena demokratická společnost.

Z výše uvedeného se pak odvíjí rizika internetu, která se odráží v šíření nesnášenlivosti prostřednictvím tohoto média, a to zejména:

1) anonymita – ve smyslu: kdo je autorem a kdo je providerem Volnost internetového prostoru umožňuje prakticky neomezené šíření

nesnášenlivosti, autoři nesnášenlivých projevů mohou zůstat prakticky zcela anonymní a neodhalitelní, bez ohledu na to, zda je autorem „nebezpečný“ extremista či hledající se „puberťák“. Zároveň však mohou zůstávat prakticky anonymní i provozovatelé nesnášenlivých (a bez dalšího nebezpečných) portálů, jsou-li portály registrovány v zemích, pojímajících svobodu projevu jako nezpochybnitelné právo, či v zemích skrytě či přímo sympatizujících s nesnášenlivými idejemi.

16 Termín extremismus zde používáme jako pracovní zkratku, vědomi si terminologické nepřesnosti. V tomto smyslu jím chápeme proti-systémový postoj, zahrnující celek destruktivních a nebezpečných aktivit, jejichž cílem je působit destruktivně na demokratický systém, a to včetně (či zejména) přímého nebo nepřímého zasahování do práv a svobod osob a skupin osob v podobě projevů rasismu a obdobných xenofóbních či diskriminujících postojů (za využití definic extremismu dle CHMELÍK, J. Extremismus a jeho právní a sociologické aspekty. Praha : Linde, 2001).

- 53 -


2) černobílost – ve smyslu: volnost argumentů Internet je prostorem pro hlásání idejí bez nutnosti předkládat argumenty a

objektivizovat tvrzení. Projevy nesnášenlivosti na webech ultrapravice tak bezostyšně obsahují obrazy zkreslené či smyšlené skutečnosti, které vydávají za vědecky potvrzenou pravdu a na níž zakládají černobílé vidění světa, v němž jakýkoliv problém či nezdar (společenský či osobní) lze svalit na viditelnou skupinu obyvatel a provokovat tak vůči ní zášť.

3) nečitelnost – ve smyslu: infiltrace „rizikových“ uživatelů Nikoliv všechny weby ultrapravice jsou na první pohled rozeznatelné, často se

snaží vyvolávat dojem nezávislého alternativního média, které „vidí věci ze všech stran“. Vysloveně nesnášenlivé projevy jsou zahaleny do roušky politické nekorektnosti17 a revolty, která může jednoduše oslovit neznalé či nezkušené uživatele. Nečitelnost se též projevuje schématickým pojetím nesnášenlivých projevů, resp. černobílou vizí světa, kde na jedné straně stojí správný, "bílý" hlasatel / příznivec krajně pravicových postojů, na straně druhé nepřítel (např. příslušníci menšiny), který je zdůvodněním jakýchkoliv nespravedlností či nešvarů ve společnosti, subjektivně vzato pak může být přímo nebo přeneseně zdůvodněním neúspěchu jednotlivce v jeho vlastním životě. Nebezpečí internetového extremismu se v tomto kontextu netýká pouze bezprostředních ataků vůči jeho obětem, ale též infiltrace dalších osob, jak názorově, tak jako východisko pro aktivní členství v ultrapravicových skupinách. Nejohroženější skupinou jsou přitom děti18 a dospívající mládež, pro které je internet standardní součástí životního stylu (a jsou jedni z jeho nejčastějších uživatelů, pokud ne nejčastější), jsou zmítáni hledáním sebe sama a svého postojového konceptu, a internetový extremismus pro ně může být východiskem z tápání.

4) složitost internetových sítí – ve smyslu: nemožnost odhalit všechny zdroje, resp. schopnost odhalit jen jednotlivé ataky nesnášenlivosti

Složitost internetových sítí, resp. jejich šíře a četnost, z povahy věci umožňuje prakticky neomezené působení internetových extremistů, potažmo jistou zahlcenost internetu nesnášenlivými zdroji a nemožnost tuto nesnášenlivost z internetu vytěsnit. Zde se ovšem jedná o aspekt, který je společný všem formám internetové kriminality (viz typicky: šíření dětské pornografie). S tím rovněž souvisí velmi zásadní fenomén v oblasti internetového extremismu, potažmo ultrapravicového extremismu obecně, a to sdílení dat; tedy jev velmi těžko proniknutelný, zároveň však sloužící jako podstatný prostředek organizace ultrapravice.

5) cenzura – ve smyslu: meze a možnost sekundárního a terciárního zneužití

17 Velmi oblíbený termín pravicových extremistů skrz celé spektrum české scény. 18 Jak ukázal příklad DJ Orbitha, publikujícího svůj rádoby objektivní pohled na Romy na webu Národního odporu, infiltrací či neznalostí nejsou ohroženy pouze děti. V tomto případě lze však jen stěží uvěřit, že by celkem renomovaný DJ nevěděl o existenci a povaze zřejmě nejradikálnějšího (a také nejznámějšího) neonacistického hnutí v ČR…

- 54 -


Tak, jak je rizikem internetu široké pojetí svobody projevu (kde šíření nesnášenlivosti je též svobodným projevem), stejně je rizikem i cenzura internetu.

Zůstává otázkou, nakolik má být do internetových sítí obsahově zasahováno, nakolik mají být odstraňovány extremistické zdroje na internetu. Zde zastáváme postoj, že ryze kriminální internetové jednání musí být z internetu odstraněno, neboť má své nepochybné oběti a pachatele (kteří mimoto často nejsou pouze anonymními internetovými pisateli, ale též aktivními členy ultrapravicových hnutí, schopnými své postoje projevovat silou). Na zdroje méně závažné by mělo být reagováno, upozorňováno, měly by být vysvětleny jejich širší souvislosti či demagogické rysy. Cenzura týkající se internetového extremismu v sobě zahrnuje též další podstatné prvky, které je třeba zvažovat, a to:

- každé odstranění internetového extremistického zdroje s sebou nese možnost zneužití takového aktu, jeho tvůrce může nadále vyvolávat dojem mučednictví a zásahu do svobody projevu,

- neomezená snaha o odstranění extremistických zdrojů může vyvolat tendenci k tipování dalších nebezpečí a vést k restrikci svobody projevu v obecném měřítku.

Z aktivit pravicových extremistů na internetu v roce 2007

Je nutno konstatovat, že nelze sledovat výrazný posun v boji s internetovým extremismem, dostupnost krajně pravicových zdrojů a závažnost jejich obsahů zůstává stabilní. Naopak je možné pozorovat jistou radikalizaci, která dle našeho názoru pramení z ustáleného dojmu beztrestnosti autorů internetových příspěvků či majitelů domén a provozovatelů portálů. Rovněž, či spíše především, internet slouží jako významný prostor pro marketingové aktivity ultrapravice (zejm. obchod s neonacistickým oblečením). Dále uvádíme některé aktivity, zvlášť hodné pozornosti. Registrace domén v zahraničí

Za zásadní téma, týkající se radikálních extremistických zdrojů, zůstává registrace domén v zahraničí, konkrétně v zemích, které tolerují hrubé zásahy do lidských práv prostřednictvím internetu jako součást svobody projevu (v některých případech zřejmě na základě sympatií). Široké pole působnosti mají extremisté zejména v USA. Lze považovat za nutné soustředit se v této otázce na mezivládní jednání, jejichž cílem by byla minimálně např. součinnost příslušných orgánů při identifikaci pachatelů a znepřístupnění či odstranění takových zdrojů. Za současné situace je velmi zúžen prostor pro identifikaci pachatelů, neboť z povahy věci víceméně nelze očekávat součinnost od zahraničních subjektů (provozovatelů portálů). Ze stejného důvodu je prakticky nemožné dosáhnout odstranění příslušného zdroje.

V zahraničí jsou tímto způsobem registrovány zejména domény nejnebezpečnějších neonacistických skupin či informační portály nehlásící se přímo k určitému „aktivistickému“ hnutí (z nich např. Národní odpor, Národní

- 55 -


korporativismus, Resistance Women Unity, White Justice, Autonomní nacionalisté, Národní vzdělávací institut, Zvědavec, Altermedia). Míra nenávisti, šířené na takovýchto webových stránkách, je přitom krajně zarážející. Mezi typické, volně publikované, projevy patří:

- otevřené vychvalování nacismu a uctívání kultu nacistických vůdců, hlášení se k odkazu nacismu,

- zpochybňování holocaustu a uctívání jeho popíračů, - proklamace konspiračních teorií, včetně např. hlášení se k odkazu

Protokolů sionských mudrců, ve spojení s otevřeně, bez skrupulí hlásaným antisemitismem,

- přímé projevy rasismu a xenofobie, vyzývání k násilí z rasistických a jiných xenofóbních motivů, vychvalování a schvalování násilných, rasisticky motivovaných ataků včetně vražd.

V mnoha případech naplňují tyto projevy znaky skutkové podstaty tzv.

nenávistných trestných činů (Hate Crime), a to včetně mezinárodních trestných činů (typicky trestných činů proti lidskosti). V tomto kontextu se domníváme, že by mohl být dán prostor pro mezivládní jednání o spolupráci v dané oblasti, neboť lze shledávat jistou analogii mezi takovýmito trestnými činy a mravnostní internetovou kriminalitou (zejména šířením dětské pornografie), kde příslušné orgány na mezistátní úrovni účinně spolupracují.

Specifickou otázkou týkající se registrace domén ultrapravice v zahraničí je činnost českých doménových registrátorů, které registraci ve většině případů pravděpodobně zprostředkovávají. Tuto skutečnost považujeme za odsouzeníhodnou(!).

Problematiku registrace domén a mezinárodní spolupráce při boji s internetovým extremismem je nutno považovat za zcela zásadní téma. Redwatch

V roce 2007 ultrapravice opět zveřejnila seznam svých odpůrců (cca. 500 osob otevřeně se hlásících k antifašismu), a to vystavením jejich fotografií a identifikačních údajů na webových stránkách www.whitejustice.com. Tuto aktivitu lze považovat za jeden z nejvíce nebezpečných fenoménů uplynulého období, též v souvislosti se skutečností, že jsou spojeny s přímými výzvami k napadání či likvidaci těchto osob. Zároveň se jedná o podstatný podnět pro to, aby byla zahájena mezivládní jednání s cílem součinnosti při postihování internetového extremismu (příslušná doména je samozřejmě registrována v zahraničí). Aktivity politických stran, zejména Národní strany

Pravicové extremistické strany jsou v uplynulém období charakterizovány další výraznou radikalizací, přičemž právě internetový prostor lze v tomto kontextu považovat za vhodný zdroj poznatků.

Nejvíce viditelná je tato tendence u Národní strany, která v uplynulém období zcela bez skrupulí publikovala na svých webových stránkách ryze rasistické texty, u nichž je dáno minimálně vážné podezření, že jsou trestně právně kvalifikovatelné.

- 56 -

http://www.whitejustice.com/


S ohledem na skutečnost, že se jedná o lehce uchopitelný subjekt (na rozdíl např. od neonacistických skupin, které jsou neregistrované, „aktivistické“ a podchytitelné jedině na základě systematického monitoringu jejich členů či příznivců, se jedná o politickou stranu), je s podivem, že se její aktivity nedostávají do hledáčku orgánů činných v trestním řízení. V souvislosti s jinými aktivitami (např. založení tzv. Národní gardy) je přitom zřejmá zvyšující se nebezpečnost této strany, která již dle našeho přesvědčení hraničí s mezemi svobody shromažďování v politických stranách, resp. Zavdává důvody k iniciaci řízení o jejím rozpuštění. K tomu viz dále texty k Národní straně, publikované na www.helcom.cz. „Neorganizované“ extremistické zdroje Vedle nesnášenlivých projevů, jejichž původci jsou zcela zřejmě členové či příznivci ultrapravicových skupin a hnutí, je internetový prostor zahlcen nezměrným množstvím ad hoc textů a projevů. Nebezpečnost těchto aktivit nedosahuje míry aktivit napojených na konkrétní hnutí, přesto však úzce zapadá do kontextu rizik uvedených výše. Česká právní úprava v této oblasti je založena na mezinárodní standardech informačního práva, vychází z principu neodpovědnosti provozovatele internetové sítě za obsah, který je vkládán jinými subjekty (též z objektivní nemožnosti toho, aby provozovatel znal veškerý obsah sítě, který je na něj ukládán jinými uživateli). Provozovatel v tomto kontextu odpovídá zejména za takový obsah, který sám iniciuje nebo změní (což je typicky příklad organizovaných hnutí), a za obsah poskytnutý jiným uživatelem odpovídá pouze v případě, že mohl vědět o protiprávnosti obsahu nebo se o tom prokazatelně dozvěděl a neučinil kroky k znepřístupnění informací. V této rovině je především dán podstatný prostor pro občanskou společnost, aby na jednotlivé zdroje sama reagovala a iniciovala jejich odstranění, dle okolností případně též postih původců nesnášenlivých textů19. Relevantní úskalí v boji s internetovým extremismem – internetová policie

Lze konstatovat, že Policie ČR (zejména oddělení informační kriminality) se snaží na fenomén internetového extremismu reagovat a postihovat ho. Zároveň je však nutné konstatovat, že tyto snahy nedosahují dopadu, který by byl žádoucí. Za zásadní překážku je nutné považovat přetrvávající neadekvátní personální a materiální zajištění příslušných oddělení a praktickou nemožnost aktivně vyhledávat zdroje internetového extremismu, potažmo jiných forem internetové kriminality. Prevence – osvěta

Vzhledem ke skutečnosti, že jsou internetovým extremismem (a jeho prostřednictvím ultrapravicovým extremismem obecně, včetně rizik názorové i reálné infiltrace) ohroženi především dětští uživatelé internetu, je žádoucí věnovat se tomuto tématu ve vzdělávání. Tento preventivní aspekt však ve standardních vzdělávacích programech chybí(!). Přesah tématu – svoboda shromažďování

19 Pro zjištění identity provozovatele portálu viz www.nic.cz.

- 57 -

http://www.helcom.cz/

http://www.nic.cz/


Internetový extremismus a svoboda shromažďování Internetová nesnášenlivost je mj. relevantním zdrojem poznatků při posuzování ohlášek shromáždění, zejména s ohledem na účel shromáždění a možné důvody pro jeho zákaz. S ohledem na události minulého roku, zejména související se shromážděními organizovanými (jakkoliv nepřímo) Národním odporem, lze považovat za nutné, aby posuzování důvodů pro zákaz shromáždění vycházelo mj. z míry nesnášenlivosti, kterou daná skupina otevřeně proklamuje a internet je v tomto kontextu nejvhodnějším a nejdostupnějším zdrojem. Přitom je namístě vycházet z principu, že shromáždění svolavatele majícího bez dalšího charakter hnutí směřujících k potlačení práv člověka (případně osoba, která je zjevně příslušníkem tohoto hnutí) ve spojení s konkrétními okolnostmi případu byl mělo být automaticky zakázáno, a to ve smyslu § 10 odst. 1 zákona o svobodě shromažďování. Jako vhodný zdroj informací o charakteru svolavatele je přitom možné využít nejen odborná stanoviska, ale též internetové zdroje (tak např. shromáždění svolané Národním odporem nebo osobami s ním zcela zřejmě spojenými by mělo být automaticky zakázáno již s ohledem na webové stránky www.odpor.org, obsahující přímé antisemitské a jiné rasistické texty, vychvalování nacionálního socialismu či zpochybňování holocaustu). Tento přístup se v praxi bohužel neobjevuje, zákazy shromáždění naopak trpí chaotickými, nesystematickými přístupy. Ke svobodě shromažďování obecně

Události související s pořádáním shromáždění ultrapravicových hnutí v průběhu roku 2007 ukázaly na nedostatky stávající právní úpravy shromažďovacího práva. Právní úprava zákazu shromáždění pouze na základě oznámeného účelu se v daném kontextu jeví jako nevhodná, resp. nedostatečně reflektující vývoj společnosti od roku 1990. Lze sledovat, že jakýkoliv svolavatel zcela zřejmě ilegálního či protiústavního shromáždění ohlásí úřadu zastírající či klamavý účel, protože v opačném případě by bez dalšího zavdal důvod k zákazu shromáždění. Zároveň - s ohledem na vývoj aktivit ultrapravicových/extremistických hnutí (resp. jejich profesionalizaci) - není zřejmě odpovídající (resp. reálná) zákonem stanovená lhůta pro zákaz ohlášeného shromáždění, neboť během 3 dnů nejsou zřejmě všechny obecní úřady s to zajistit si podklady pro posouzení charakteru svolavatele či ke skutečnému účelu shromáždění. Z toho důvodu se jeví potřebnou novelizace zákona o právu shromažďovacím, zejména:

- vypuštění termínu "oznámený" a např. pouhé ponechání termínu účel (jako předpoklad prostoru pro posouzení skutečného účelu shromáždění, a to jak obecním úřadem, tak soudem);

- prodloužení lhůty pro posouzení ohlášky shromáždění (jako předpoklad možnosti zajistit podklady, příp. odborná vyjádření, zejména z oboru politologie a historie, k povaze ohlášeného shromáždění a charakteristice svolavatele).

- 58 -

http://www.odpor.org/


Potřeba změny legislativní úpravy je z druhé strany odůvodněna velmi spornou praxí obecních úřadů, která je v některých případech charakterizována zcela svévolnými rozhodnutími ignorujícími zákon (zákazy nedostatečně odůvodněné, případně "pro jistotu" založené na kumulaci více nebo všech důvodů dle § 10 zákona, zákazy nerespektující 3-denní lhůtu atd.). Krajním příkladem, jakkoliv již z roku 2008, je zcela protiprávní rozhodnutí primátora města Plzně, jímž byl zakázán pochod neonacistů. Taková rozhodnutí jednak spíše pomáhají ultrapravicovým či jiným extremistickým hnutím (místo, aby sloužila ochraně práv a ústavnosti, spíše vytvářejí dojem mučednictví), jednak v nich shledáváme významné ohrožení shromažďovacího práva obecně. Na základě takové praxe by totiž bylo možné zakázat jakékoliv shromáždění, v krajním hypotetickém případě např. shromáždění politických oponentů radnice. Veřejná správa takovými rozhodnutími dává najevo plné pohrdání zákonem; takovou praxi je nutné považovat za výrazně restriktivní a nepřijatelnou. Příslušní úředníci by měli nést za takto nezákonná rozhodnutí odpovědnost, politickou či též právní.

Český helsinský výbor se tématem pravicového extremismu zabývá především v rámci projektu Monitoring internetového extremismu jako metoda boje proti diskriminaci a rasismu, podpořeného grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Finančního mechanismu EHP a Norského finančního mechanismu prostřednictvím Nadace rozvoje občanské společnosti.


- 59 -

Documents

V ČESKÉ REPUBLICE V ROCE 2007 · Zpráva ČHV o stavu lidských práv v ČR za rok 2007 1. ÚVODEM Letos už po čtrnácté vydáváme Zprávu ČHV o stavu lidských práv v České