UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI - Theses · 2016-04-22 · ULR – Ukrajinská lidová republika (Українська Народна Республіка) UNR – Ukrajinská národní

1

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Přírodovědecká fakulta

Katedra geografie

Bc. Stanislav Štěpáník

Vymezení hranice západní a východní Ukrajiny

(Demarcation of boundary between Western and Eastern Ukraine)

Diplomová práce

Olomouc 2016

Vedoucí práce: RNDr. Miloš Fňukal, Ph.D.

2

BIBLIOGRAFICKÝ ZÁZNAM

Autor (osobní číslo): Bc. Stanislav Štěpáník (140300)

Studijní obor: Učitelství geografie pro SŠ – Historie

Název práce: Vymezení hranice západní a východní Ukrajiny

Title of thesis: Demarcation of boundary between Western and Eastern Ukraine

Vedoucí práce: RNDr. Miloš Fňukal, Ph.D.

Rozsah práce: 141 stran

Abstrakt: Cílem této diplomové práce bylo geograficky vymezit civilizační hranici mezi

vlivem Západu a Východu na Ukrajině. K stanovení hranice bylo nejprve identifikováno

národní povědomí ukrajinské historické identity obyvatel Ukrajiny. Následně pomocí

komplexní geografické analýzy jednotlivých oblastí Ukrajiny byl stanoven jejich hospodářský,

politický a kulturní význam v rámci Ukrajiny. Na základě toho pak byl interpretován politický

vývoj na Ukrajině po roce 1991.

Klíčová slova: Ukrajina, civilizační hranice, Západní civilizace, Východ, ukrajinská národní

identita, oblasti Ukrajiny, ukrajinské volby, historie Ukrajiny

Abstract: The main goal of this master’s thesis was demarcated civilization boundaries

between the Eastern and the Western influence in Ukraine. Firstly was identify Ukraine

national historical identity of inhabitants in Ukraine. Consequently was analyzed each districts

of Ukraine from the economic, politic and demographic points of view. All of these

systematically described on the Ukraine political context after fall of the Soviet Union in the

1991.

Keywords: Ukraine, civilization boundary, Western civilization, Eastern world, ukraine

national identity, oblast of Ukraine, ukraine elections, history of Ukraine

3

4

5

Prohlašuji, že jsem tuto práci diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím

uvedených pramenů, literatury a za odborných konzultací zmíněných osob.

V Olomouci dne 2. dubna 2016.

6

Tímto bych chtěl poděkovat za odborné konzultace a pomoc při vedení práce RNDr.

Miloši Fňukalovi, Ph.D., který mně dal cenné podněty k metodice práce. Rovněž bych chtěl

poděkovat Mgr. Petru Šimáčkovi, PhD., za rady při tvorbě map v programu ArcGis. Za cenné

připomínky k tématu a zajímavé nápady děkuji kolegovi Bc. Martinu Dvořákovi.

Rád bych také poděkoval své rodině, která mně v průběhu celého studia finančně

a morálně podporovala.

V Kroměříž dne 30. března 2016

7

OBSAH

SEZNAM ZKRATEK POUŽITÝCH V TEXTU.................................................................. 9

1 ÚVOD ............................................................................................................................ 12

2 CÍL PRÁCE .................................................................................................................. 13

3 PŘEHLED LITERATURY A UKRAJINISTICKÝCH PRACOVIŠŤ .................. 14

4 POJEM UKRAJINA .................................................................................................... 17

5 VZNIK UKRAJINSKÉ NÁRODNÍ IDENTITY ....................................................... 20

5.1 Starověk na území dnešní Ukrajiny .......................................................................... 21

5.2 Vznik Kyjevské Rusi ................................................................................................. 23

5.3 Vpád Mongolů a jeho následky ................................................................................. 26

5.4 Rozpad moci Zlaté hordy .......................................................................................... 28

5.5 Vznik Lublinské unie ................................................................................................ 29

5.6 Brestská unie ............................................................................................................. 31

5.7 Kozáci – počátek ukrajinské identity ........................................................................ 32

5.8 Ukrajina do 1. světové války ..................................................................................... 38

5.9 Vznik prvního samostatného ukrajinského státu ....................................................... 44

5.10 Ukrajina do Velké vlastenecké války ........................................................................ 48

5.11 Velká vlastenecká válka na Ukrajině ........................................................................ 52

5.12 USSR po Velké vlastenecké válce do roku 1990 ...................................................... 54

5.13 Význam zahraniční politiky SSSR pro USSR........................................................... 57

6 KOMPLEXNÍ GEOGRAFICKÁ ANALÝZA OBLASTÍ UKRAJINY .................. 58

6.1 Jižní Ukrajina ............................................................................................................ 58

6.2 Východní Ukrajina .................................................................................................... 63

6.3 Středo-východní Ukrajina ......................................................................................... 72

6.4 Střední Ukrajina ........................................................................................................ 78

6.5 Středo-západní Ukrajina ............................................................................................ 82

8

6.6 Západní Ukrajina ....................................................................................................... 86

6.7 Krym.......................................................................................................................... 92

7 POLITICKÝ VÝVOJ UKRAJINY PO ROZPADU SSSR ...................................... 94

7.1 Nezávislost Ukrajiny v roce 1991 ............................................................................. 94

7.2 Prezidentské volby 1991 ........................................................................................... 96

7.3 Prezidentské volby 1994 ........................................................................................... 99

7.4 Leonid Kučma v čele Ukrajiny 1994-2005 ............................................................. 102

7.5 Oranžová revoluce................................................................................................... 111

7.6 Viktor Janukovyč .................................................................................................... 118

8 UKRAJINA MEZI ZÁPADEM, VÝCHODEM A JIHEM .................................... 123

ZÁVĚR.................................................................................................................................. 131

SUMMARY .......................................................................................................................... 133

SEZNAM LITERATURY A ZDROJŮ ............................................................................. 135

SEZNAM OBRÁZKŮ ......................................................................................................... 140

SEZNAM TABULEK .......................................................................................................... 141

9

SEZNAM ZKRATEK POUŽITÝCH V TEXTU

AR Krym – Autonomní republika Krym (Автономна Республіка Крим)

DCFTA – Prohloubená a komplexní zóna volného obchodu (Deep Comprehensive Free Trade

Area)

EU – Evropská unie

GUAM – GUAM Organization for Democracy and Economic Development (GUAM [tj.

Gruzie, Ukrajina, Ázerbájdžán a Moldova] Organizace pro demokracii a hospodářský rozvoj)

HDP – Hrubý domácí produkt

ISD – Průmyslový svaz Donbasu (Індустріальний союз Донбасу)

km2 – kilometr čtvereční

KSSS – Komunistická strana Sovětského svazu (Коммунистическая партия Советского

союза)

KSU – Komunistická strana Ukrajiny (Комуністична партія України)

mil. – milion

mld. – miliarda

Mt – megatuna [v soustavě SI: Tg (teragram)]

NATO – Organizace Severoatlantické smlouvy (North Atlantic Treaty Organization)

NEP – Nová ekonomická politika (Новая экономическая политика)

o. – oblast

ob. – obyvatel

OBOR – Jeden pás, jedna cesta (One Belt, One Road / 一带一路)

10

OBSE – Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (Organization for Security and

Cooperation in Europe)

OUN – Organizace ukrajinských nacionalistů (Організація Українських Націоналістів)

OSN – Organizace spojených národů (United Nations)

resp. – respektive

ŘKU – Říšský komisariát Ukrajina (Reichskommissariat Ukraine)

SCM – System Capital Management / Систем Кепітал Менеджмент

SNS – Společenství nezávislých států (Содружество Независимых Государств)

SS – Ochranný oddíl ( , Schutzstaffel)

SSSR – Svaz sovětských socialistických republik (Сою́з Сове́тских Социалисти́ческих

Респу́блик)

UCR – Ukrajinská centrální rada (Українська Центральна Рада)

UEFA – Unie evropských fotbalových asociací (Union of European Football Associations)

UESU – United Energy Systems of Ukraine / Єдині енергетичні системи України, ЄЕСУ

ULR – Ukrajinská lidová republika (Українська Народна Республіка)

UNR – Ukrajinská národní rada (Українська Національна Рада)

UNRRA – Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu (United Nations Relief and

Rehabilitation Administration)

UPA – Ukrajinská povstalecká armáda (Українська Повстанська Армія)

USA – Spojené státy americké (United States of America)

USSR – Ukrajinská sovětská socialistická republika (do roku 1936 Ukrajinská socialistická

sovětská republika; Українська Радянська Соціалістична Республіка)

https://en.wikipedia.org/wiki/File:Schutzstaffel_SS.svg

11

ÚV KSU – Ústřední výbor Komunistické strany Ukrajiny (Центральный комитет

Комуністична партія України)

ZULR – Západoukrajinská lidová republika (Західноукраїнська Народна Республіка)

12

1 ÚVOD

Historie Ukrajiny, včetně historie Ruska tvoří zásadní rámec k pochopení souvislostí mezi

událostmi, které nastaly po vzniku samostatné Ukrajiny v roce 1991. Pro Ukrajinu, která svou

národní identitu vytvářela do značné míry v opozici vůči ruské státní moci, je ukrajinská

interpretace historie důležitým pilířem národního uvědomění. Rusko naopak těžce nese fakt,

že se musí o svou historii dělit se státem, který považuje za primární oblast svého vlivu

a v podstatě kolébku své státnosti. Historickému vývoji Ukrajiny je v práci věnována široká

pozornost. Díky tomu lze tak pochopit procesy, které dodnes rezonují například na Slobodské

Ukrajině, Novorusku či Haliči.

Povrchní znalost událostí vytváří obecný rámec, který může lehce podlehnout jednoduché

ideologické manipulaci. Detailnější znalost dějin Ukrajiny nám ale umožní oprostit se od

současného a minulého ideologického nánosu a pokusit se o nepředpojatý pohled na vývoj na

Ukrajině v letech 1990–2013. Volby prezidenta či parlamentu jsou projevem společnosti se

spokojeností s politickým vývojem státu. Ve velké části 20. století svobodné volby na Ukrajině

neexistovaly, a tak se mladá ukrajinská demokracie učí vyrovnávat s faktem široké svobody.

Jak se jí to v posledních dvaceti šesti letech dařilo, by měla nastínit tato diplomová práce.

Celá diplomová práce je rozdělena do tří hlavních celků. V první části je přiblížen vznik

a vývoj ukrajinské národní identity. Chronologicky je zde analyzován vývoj ukrajinských

a ruských dějin v kontextu historických událostí východní Evropy. Druhá část zkoumá

jednotlivé regiony Ukrajiny, vzhledem k různým národnostně identifikačním znakům prostoru

ale i obyvatel. Komplexní geografická analýza jednotlivých oblastí Ukrajiny představuje

východisko pro stanovení příslušnosti identity obyvatel vzhledem k velkým civilizačním

celkům. Poslední částí diplomové práce je zkoumání politických kroků ukrajinských elit po

roce 1991. Na pozadí jsou pak vysvětlovány hlavní politické události na svobodné a nezávislé

postsovětské Ukrajině.

Ukrajina je jeden z největších států Evropy a ve vědeckém a školském prostředí v České

republice je neprávem upozaděna. Tento fakt je v českém kulturním okruhu způsoben mimo

jiné tím, že Ukrajina je stále částečně vnímána jako evropský díl ruského území v Evropě. Tato

práce si proto klade mimo jiné za cíl vyvrátit či potvrdit závislost, resp. nezávislost ukrajinské

identity obyvatel na identitě ruské.

13

2 CÍL PRÁCE

Cílem práce je srovnat jednotlivé oblasti Ukrajiny a vymezit hranici mezi západem

a východem Ukrajiny na základě historického vývoje území. Komparace jednotlivých oblastí

bude provedena na základě demografických, hospodářských a teritoriálních charakteristik.

Důraz bude dán i na dlouhodobý historický vývoj daného regionu. Na základě toho budou

stanoveny hlavní rysy západo-ukrajinské a východo-ukrajinské identity obyvatel. V celé práci

bude využit interdisciplinární přístup mezi historií a geografií. Historie nám v tomto kontextu

interpretuje a odůvodňuje vývoj socioekonomických procesů v určitém regionu.

Pracovní hypotézy, které budou ověřeny v práci, jsou následující:

1. Ukrajina je uměle vytvořený stát a trvalejší existence tohoto státu je možná pouze z

vůle silnějšího vnějšího subjektu.

2. Stát Ukrajina se po roce 1991 postupně rozpadá, jelikož centrální moc vlády je slabá na

úkor hospodářských a politických zájmů ukrajinských oligarchů.

3. Hlavním znakem sdílené identity Ukrajinců s ukrajinskou státností je společná historie.

4. Náboženství je hlavní identifikační znak, na základě kterého dochází k sebeidentifikaci

obyvatel s velkým civilizačním okruhem. Halič je z tohoto pohledu jediná

potencionální zóna vlivu Západu.

5. Ukrajinské elity inklinují svou zahraničně politickou orientací buď k pravoslavnému

Východu nebo katolicko-protestantskému Západu. Tato orientace celou Ukrajinu

rozděluje na dva územní celky, západní a východní Ukrajinu.

K ověření cílů práce bude nezbytné nejprve vyhledat základní bod identity obyvatel

v historii Ukrajiny. Rovněž bude sledováno rozhodování elit, resp. bude zkoumáno, jestli svou

politiku orientovaly na západní či východní velmocenské celky. Následně budou z tohoto

hlediska podrobně analyzovány ukrajinské regiony. Na základě výsledků předešlé analýzy pak

budeme schopni pochopit vývoj ukrajinské státní identity, resp. i samotné Ukrajiny po roce

1991 a stanovit základní příslušnost oblastí k civilizačním celkům, tak jak je vymezil Samuel

P. Huntington v knize Střet civilizací.1

1 HUNTINGTON, Samuel P. Střet civilizací: Boj kultur a proměna světového řádu. Praha: Rybka Publishers,

2001, s. 31-41.

14

3 PŘEHLED LITERATURY A UKRAJINISTICKÝCH PRACOVIŠŤ

Ukrajina je jedním z největších států Evropy, přesto publikace o této zemi v českém

prostředí nejsou příliš četné. Ve 20. století byla Ukrajina v české vědě zkoumána především po

jazykové stránce. Z hlediska teritoriálního pak byla pozornost zaměřena především na

Podkarpatskou Rus, která patřila za první republiky k ČSR. Po přelomu tisíciletí se tento trend

zvolna mění. Díky událostem Oranžové revoluce se informace o Ukrajině dostávají do širšího

povědomí české společnosti. Začínají postupně vznikat komplexnější původní české práce

o Ukrajině jako celku z hlediska historického, případně kulturně jazykového pohledu.

Specializovaná pracoviště v České republice, která se zaměřují na studium ukrajinistiky, se

nacházejí převážně na univerzitách. Katedra slavistiky Filozofické fakulty na Univerzitě

Palackého v Olomouci je zaměřena především lingvisticky, tedy na vývoj ukrajinského jazyka

a literatury. Brněnský ústav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity je

komplexněji zaměřen, zabývá se studiem ukrajinského jazyka, literatury a dějin. Relativně

nejvýznamnější vědecké pracoviště ukrajinistiky v České republice se nachází na Univerzitě

Karlově. Jedná se o Ústav slavistiky a východoevropských studií na Filozofické fakultě

Univerzity Karlovy. Ústav je zaměřen na studium ukrajinského jazyka, literatury, dějin,

politiky a společnosti. Další organizace, která se snaží zkoumat či přiblížit v českém prostředí

ukrajinskou historii, reálie a literaturu je například Ukrajinská iniciativa v České republice.

Jedná se o neziskovou organizaci, která podporuje rozvoj ukrajinské kultury v rámci českého

a evropského společenství.

Pro stanovení historické identity Ukrajinců se v práci vycházelo z díla Jana Rychlíka,

Bohdana Zilynského a Paula Roberta Magocsiho Dějiny Ukrajiny. Jan Rychlík je významný

český historik, který se předtím věnoval problematice Podkarpatské Rusi. Paul Robert Magocsi

je pak významný americký historik a politolog rusínsko-maďarského původu. Magocsi nyní

působí na Torontské univerzitě. Z další práce bych uvedl dílo Andreje Zubova Dějiny Ruska

ve 20. století, I. a II. díl. Andrej Zubov přistupuje ve své práci zaměřené na Rusko komplexně,

a zkoumá vzájemné vztahy v SSSR mezi jednotlivými státy. Jeho přístup k historické identitě

Rusů je jedinečný, jelikož přistupuje kriticky k sovětské etapě dějin, ačkoliv je sám Rus. Další

dílo, ze kterého tato práce čerpala, byla práce Martina C. S. Putny, která se zabývá kořeny

ruské státní identity. Putna ve své práci kombinuje historicko-literární přístup. Další

významnou prací jsou Nejnovější dějiny Ukrajiny od Vladimíra Goněce. Vladmír Goněc je

specialista na otázku kulturní identity a historii 20. století působící na Masarykově univerzitě

v Brně. V díle Nejnovější dějiny Ukrajiny dává ukrajinské události do přehledných souvislostí

15

s děním v SSSR. V současnosti nejaktivnějším českým historikem zabývajícím se dějinami

Ukrajiny, resp. USSR je nejspíše David Svoboda. David Svoboda působí v Ústavu pro studium

totalitních režimů a zabývá se soudobými dějinami Ukrajiny a SSSR. Zmiňme například jeho

článek Ukrajinská otázka v českém meziválečném myšlení a politice vydaný ve Slovanském

přehledu v roce 2008 (číslo 94). Okrajově se formování ukrajinské identity věnují i historici

zpracovávající dějiny Ruska, např. Dějiny Ruska od Švankmajer a kol. vydané nakladatelstvím

Lidové noviny v řadě dějin států. V této publikaci je systematicky rozebrán stav ukrajinského

teritoria za carského Ruska a před první světovou válkou. Jelikož dějiny Ukrajiny jsou

dlouhodobě dobu dějinami Ruska, je tato kniha vhodná k použití hledání ukrajinské historické

identity.

Ze západních historiků a politologů věnujícím se Ukrajině pak tato práce čerpá z díla

Andrew Wilsona – Orange Revolution. Andrew Wilson působí na University College London

a zabývá se studiem moderních východoevropských dějin. Andrew Wilson rovněž editoval

analýzu vývoje na Ukrajině po roce 2013.2 Dále pak čerpám z díla Petra Rutlanda, profesora

zabývajícího se ruskou ekonomikou a národní identitou působícího na Wesleyan University

v Connecticutu (USA). Rutland ve svých dílech publikovaných v East West Institute

v 90. letech analyzoval geopolitickou situaci ve východní Evropě.

K pochopení současných aktuálních událostí na Ukrajině byly využity, vzhledem

k jazykové bariéře, především články publikované v periodiku The Ukrainian Weekly

vydávaném ukrajinskou diasporou v USA. Zmiňme například příspěvky od Roman

Kupchinsky, ředitele ukrajinské verze rádia Svobodna Evropa.

Statistická data k hospodářským, demografickým a volebním údajům byla čerpána z více

zdrojů. Hospodářská data byla čerpána primárně ze Státního statistického úřadu Ukrajiny.

Následně pak byla ověřována a kombinována s informacemi ze stránek Ministerstva

zahraničních věcí Ukrajiny. Dalším zdrojem bylo Ministerstvo ekonomického rozvoje

a obchodu Ukrajiny. Na základě dostupných informací bylo možné sestavit hospodářskou

strukturu jednotlivých oblastí. Demografická data byla čerpána z databáze Státního

statistického úřadu na základě výsledku sčítání obyvatel v roce 2001. Novější relevantní data

nejsou k dispozici, jelikož další ukrajinské sčítání obyvatel se uskuteční až v roce 2021

(rok 2011 byl z hospodářských důvodů vynechán).

2 WILSON, Andrew (ed.). What does Ukraine think? [online]. Europan Council on Foreign Relations, 2015 [cit.

2016-04-04]. Dostupné z: http://www.ecfr.eu/publications/summary/what_does_ukraine_think3026

16

Výsledky referend a voleb byly rovněž čerpány z více zdrojů. Primárně jde o zdroje

z Centrální volební komise Ukrajiny, která ovšem v současnosti zveřejňuje pouze výsledky

voleb po roce 1999. Výsledky voleb v 90. letech jsou naštěstí zachovány na ukrajinsko-ruských

stránkách Electoral geograph, které poskytují dostatek zdrojů k výsledkům voleb na Ukrajině

v 90. letech 20. století. Výsledek referenda o vystoupení v roce 1991 pak je z digitalizovaného

materiálu Státní ukrajinské archivní služby. V poslední řadě informace o životě oligarchů,

jejich finančních aktivitách a politické orientaci jsou čerpány z finančních a zpravodajských

webových služeb, např. Wall Street Journal. O fenoménu ukrajinského oligarchického

prostředí píší již dříve zmínění autoři, především Andrew Wilson či Peter Rutland.

17

4 POJEM UKRAJINA

Označení státního útvaru Ukrajina jako územního celku ve východní Evropě je relativně

nové. Poprvé se toto pojmenování prosadilo až na přelomu 19. a 20. století. Státní útvary na

území dnešní Ukrajiny se ve středověku a ještě ani v raném novověku nepojmenovávaly ve

spojitosti se slovem Ukrajina. Samotné slovo Ukrajina pak znamená okrajové území či krajní-

hraniční země. Přitom je nutné si uvědomit, že se jedná o okrajové území z pohledu Moskvy,

tedy v perspektivě pohledu východ–západ, nikoliv okrajové území východní Evropy, jak to

bývá někdy špatně a mylně interpretováno.

Území dnešní Ukrajiny je složeno z několika rozdílných historicko-geografických regionů.

Název Ukrajina je možné používat pro dějiny 20. století. Pokud bychom hovořili o starších

dějinách, je obvyklejší používat označení jednotlivých regionů. K lepší orientaci a pochopení

souvislostí mezi regiony proto rozebereme a definujeme nejčastější názvy regionů, se kterými

v práci budeme pracovat.

Malorusko je ruské označení dnešního ukrajinského území, které bylo pod nadvládou

carského Ruska. Malorusové jsou pak v ruském pohledu Ukrajinci. Ve své podstatě jde již

o historické označení území či etnické skupiny obyvatel, které bylo aktuální v 19. století, kdy

ukrajinština byla vnímána jako dialekt ruštiny a Ukrajinci jako etnikum podřízené Rusům

(Velkorusům). V užším slova smyslu pojem Malorusko označuje střední a severní část

Ukrajiny.

Novorusko je především ruské pojmenování dnešní jihovýchodní části Ukrajiny.

Historicky se jedná o části dnešní Oděské, Nikolajevské, Chersonské, Záporožské,

Dněpropetrovské a Doněcké oblasti. Z historického hlediska jde o název části Ukrajiny

obsazené a kolonizované carským Ruskem v 18. a 19. století. Po pádu SSSR se začalo označení

Novorusko používat ve spojení s nejvíce prorusky zaměřenými oblastmi Ukrajiny, což etnicky

odpovídá dnešní Charkovské, Doněcké, Luhanské a jižní části Sumské oblasti.3 Historické

a novodobé chápání území „Novoruska“ tedy není jednotné.

Velkorusko je označení území celého historického carského Ruska, včetně Bílé Rusi

(Bělorusko), Maloruska (Ukrajina) a Červené Rusi (Halič). Někdy se lze setkat s nepřesným

označením dnešních Rusů jako Velkorusů. V podstatě je to důsledek imperiálního chování

3 RYCHLÍK, Jan, Bohdan ZILYNSKYJ a Paul Robert MAGOCSI. Dějiny Ukrajiny. Praha: Lidové noviny, 2015,

s. 419.

18

carského a bolševického Ruska, který zanechal v obyvatelích Ruské federace pocit

nadřazenosti nad bývalými podrobenými národy v rámci SSSR.

Slobodská Ukrajina4 je území Ukrajiny odpovídající přibližně Charkovské, Poltavské,

Luhanské, severní části Doněcké a jižní části Sumské oblasti. Historicky měla odlišný vývoj

od zbytku území Ukrajiny, jelikož byla mnohem více inkorporována do carské říše. Původní

obyvatelstvo byla kozácká čerň, která nesouhlasila se sjednocením pravobřežní a levobřežní

Ukrajiny. Kolonizace území Slobodské Ukrajiny v největším rozsahu proběhla za vlády

Kateřiny II. Veliké v 18. století.

Pravobřežní Ukrajina a levobřežní Ukrajina jsou pojmy definované na základě své

polohy vůči řece Dněpr. Pravobřežní Ukrajina je území západně od Dněpru, zatímco levobřežní

Ukrajina je území východně od Dněpru. Řeka Dněpr působila na Ukrajině jako významná

fyzicko-geografická překážka v prostoru a tyto pojmy jsou často užívány. Především během

válečných tažení kozáků lze pak sledovat rozdílný vývoj na pravobřežní a levobřežní Ukrajině.

Posledním pojmem nutným vymezit je Halič. Jedná se o historické označení území, které

má své kořeny v haličsko-volyňském knížectví, které bylo na vrcholu své slávy v 13. století.

Označení Halič se pak upevnilo v 18. a 19. století, kdy byla jako celek včleněna do Rakouské

monarchie. V Rakousku-Uhersku byla největší provincií s rozlohou přibližně 78 000 km2.

Halič se dělí na západní a východní Halič, přičemž hranici mezi nimi tvoří řeka San. Východní

Halič odpovídá přibližně dnešní Lvovské, Ivanofrankivské a Ternopilské oblasti. Historické

kulturní centrum východní Haliče je Lvov. Západní Halič je na území Polska, jedná se o oblast

Krakovska, Chelmska, Lemkovska a Přemyšlska. Centrum západní Haliče je Krakov. 5

Další regiony jako jsou: Bukovina, Besarábie, Podolí, Poltavsko, Zaporoží, Volyň,

Černihivsko, Braclavsko, Kyjevsko a Jedisan budou vymezeny v zájmu přehlednosti přímo

v textu. Výše zmiňované označení jako je Halič či Velkorusko byly rozebrány z toho důvodu,

že tyto oblasti byly zcela podstatné v rámci ukrajinského vývoje a jejich vymezení je historicky

problematické.

4 Název je odvozen od slova sloboda (česky svoboda), které označovalo typ osady s podobnou funkcí jako česká

Lhota – osadníci byli na určitou dobu osvobozeni od daní. 5 GONĚC, Vladimír: Nejnovější dějiny Ukrajiny. Brno: Jota, 1997, s. 12-14.

19

Obr. 1: Historické a fyzickogeografické regiony Ukrajiny

Zdroj: Vlastní zpracování v programu ArcGis

20

5 VZNIK UKRAJINSKÉ NÁRODNÍ IDENTITY

Dějiny Ukrajiny, jsou úzce spojené s dějinami Polska, Běloruska, Litvy, Osmanské říše,

Rakouska-Uherska, Mongolska a Ruska. Pokud chceme rozebrat vývoj dějin na území

Ukrajiny, aniž bychom se dopustili anachronismu v podobě toho, že budeme hovořit

o „dějinách Ukrajiny“ ve starověku, středověku či raném novověku, je nezbytné si uvědomit,

že Ukrajina jako stát vzniká až ve 20. století. Do 18. století je pak zcela historicky

neodůvodněné hovořit o jakékoliv ukrajinské národní identitě. To samozřejmě neznamená, že

by se ve středověku či raném novověku neformoval ukrajinský národ, nicméně proces vzniku

ukrajinské identity byl pomalý a sekundoval či byl přímo podřízen vznikajícímu ruskému

národnímu uvědomění.

Rusko, jako největší stát světa a světová supervelmoc má vůči Ukrajině specifický vztah.

Tento vztah lze demonstrovat na pojmech Novoruska, Maloruska či Slobodské Ukrajiny, které

jsou vysvětleny v předchozí kapitole. Rusko vždy vnímalo a bude vnímat území Ukrajiny jako

prvořadou oblast svého vlivu. Dějiny Ukrajiny a Ruska jsou spojeny již od samotného počátku

vzniku prvních státních útvarů ve východní Evropě (Kyjevská Rus či Chazarský kaganát) a lze

předpokládat, že i v budoucnu bude vývoj těchto dvou států úzce provázán.

Z hlediska národního vývoje je nutné poznamenat, že ukrajinština byla dlouhou dobu

chápana jako dialekt ruštiny, a ještě během 19. století byla cíleně carským režimem

vyčleňována na okraj společenského života. Udržela se především na venkově, a to především

díky umělcům jako byl Taras Ševčenko. Tito národní obrozenci zachovali a rozvíjeli

ukrajinštinu v širším povědomí u obyvatelstva na území Ukrajiny. Za první skutečně

ukrajinské státní útvary lze považovat krátce existující Západoukrajinskou lidovou republiku

na území západní Ukrajiny a Ukrajinskou lidovou republiku na střední a východní Ukrajině

během let 1917–1919. Tento požadavek zisku nezávislosti Ukrajiny na základě práva na

sebeurčení národů, který definoval jeden z nejmocnějších mužů své doby Woodrow Wilson,

zůstal nevyslyšen. Západní státnici, kteří tvořili státní hranice po první světové válce

nevnímali nutnost vzniku Ukrajiny jako svébytného státního celku. Ukrajina se tak dostala

na následující období pod tvrdou vládu bolševiků. Přesto, že je období komunistické moci na

Ukrajině poznamenáno vládou SSSR zodpovědnou za násilnosti, hladomor, represe,

ekonomický úpadek a ekologickou katastrofu, je nutné vidět i pozitivní stranu tohoto období:

poprvé totiž v historii došlo k sjednocení všech historických území Ukrajiny v jeden celek.

Konsolidace území Ukrajiny proběhla sice s cílem nastolení totalitního socialistického režimu

21

v těchto zemích, nicméně vedlejším efektem bylo upevnění povědomí ukrajinské státnosti.

V tomto kontextu je pak nutné chápat vývoj Ukrajiny na konci 20. a počátku 21. století.

Z výše uvedeného vyplývá, že vznik ukrajinského státu byl způsoben dvěma činiteli:

mezinárodními okolnostmi a vnitropolitickou situací v Rusku.

V následující kapitole a potažmo v celé práci je dán důraz na vztah Ukrajiny s Ruskem.

Přitom dějiny Ukrajiny i celý dnešní vnitropolitický konflikt na Ukrajině lze pochopit pouze

v součinnosti s dějinami ruskými. Proto následující kapitoly jsou i mnohdy dějinami Ruska.

5.1 Starověk na území dnešní Ukrajiny

Antická civilizace se v oblasti dnešní Ukrajiny rozvinula především v Černomoří a na

Krymu. Řekové zde zakládali v 6. století př. Kr. města při pobřeží – Tiras v ústí Dněpru, Olbia

v ústí Jižního Buhu, Chersonéssos (dnes Sevastopol), Theodosia (dnes Feodosija)

či Pantikapeum (Bospor, dnes Kerč). Na sever od těchto kolonií existoval první předstátní

útvar, království Skytů. Skytské kmeny pocházely ze střední Asie nebo severního Íránu a

posouvaly se podél podél toku Dněpru od severu na jih. Vzájemné boje mezi Skyty a řeckými

městy vedly k tomu, že řecká města se sjednotila a vytvořila roku 480 př. Kr. Bosporské

království (pojmenováno dle kolonie Bospor v Kerčském průlivu mezi Azovským a Černým

mořem). Toto Bosporské království dosáhlo největšího rozmachu za krále Leukóna I.

v 4. století př. Kr., kdy se stalo centrem obchodu mezi Řeky a Skyty.

Krym se dostal do povědomí antické civilizace mimo jiné i jako Taurida. Bájné místo, kde

král Thoas uvěznil Ifigénii, dceru mykénského krále Agamemnona. Ifigenie byla nakonec

osvobozena svým bratrem Orestem, který podnikl dobrodružnou výpravu na Tauridu.6

V 3. století př. Kr. stát Skytů zaniká pod tlakem kočovných Sarmatů (kmenový svaz

z Íránu). Skytové prchli na jih k pobřeží Černého moře a splynuli s Řeky. Oblast, ve které se

usídlili, se označovala jako Malá Skytie (sever Krymského poloostrova a ústí Dněpru). Zde

založili město Neaopolis (dnešní Simferopol). Pobřeží Černomoří se ale následně dostalo

v 1. století př. Kr. pod nadvládu Říma. Římané zřídili provincii Pontus, pod kterou Krym

dočasně spadal spolu se severem Malé Asie a Kavkazskem.

V 3. století n. l. do povodí Dněpru vpadli Gótové, kteří porazili Sarmaty. Gótové ovšem

pokračovali dále na západ (Visigóti) a jiná větev na jih (Ostrogóti). Oslabené kmenové svazy

Sarmatů pak v 4. a 5. století zcela podlehly vpádu kočovných Hunů, vedených Attilou. Spustil

6 SVOBODA, Ludvík (ed.) a kol. Encyklopedie Antiky. Praha. Academia, 1973, s. 262.

22

se tak dominový efekt, vyvolaný vynuceným stěhováním národů, v důsledku vysychání stepí

ve Střední Asii. Hunové začali ničit říše směrem na západ. Krym, aby zůstal ušetřen, se uchýlil

pod svrchovanost Východořímské říše (později Byzantská říše).

Po zániku Západořímské říše zesílil tlak na Byzanc především z východu, od Peršanů

a poté Arabů. Byzanc za těchto okolností nabídla turko-jazyčným kmenům operujícím v její

blízkosti, aby se usadily na severovýchodní hranici (oblast mezi Donem a Dněprem). Vznikl

tak mocný Chazarský chanát (kaganát), v jehož čele stál chán (kagan). Z hlediska náboženství

šlo o islámský státní útvar, nicméně vládnoucí chazarská elita byla židovská. Slovanská část

obyvatelstva byli pohané. Z politických důvodů pak byla vypravena v roce 860 misijní výprava

na Krym do oblasti kaganátu, v jejímž čele stanul Cyril s Metodějem. Při této chazarské misi

získali tito dva bratři ze Soluně ostatky svatého Klimenta I. (čtvrtého papeže katolické církve).7

V období přechodu antické civilizace ke křesťanské došlo ke dvěma událostem, které

vytvořily předpoklad k vytvoření silného mocenského centra na severovýchodě Evropy

v podobě vznikající Kyjevské Rusi.

V první řádě s postupným zánikem Západořímské říše se právo na univerzální a jedinečnou

vládu přesunulo směrem na východ do Konstantinopole (Cařihrad, dnešní İstanbul).

Svrchovanou vládu si nad veškerým křesťanstvem až do počátku 9. století nárokoval byzantský

basileus (císař), který však musel uznat částečnou svrchovanost nad západním křesťanským

světem patřící papeži a římskému císaři. Přenesení státní a vládní moci (translatio imperii)

Římské říše, tj. kontinuita přesunu vládnoucího centra z Říma do Cařihradu měla zcela zásadní

význam. Byzantská říše byla chápana především na východě Evropy a na Blízkém východu

až do 15. století jako pokračovatelka Římské říše. Zde je nutné zmínit ovšem fakt, že i rok 800

a korunovace Karla Velikého bývá správně označována jako „translatio imperii.“ Karel Veliký

obnovil Římskou říši na Západě, která se po určitém období útlumu dostala ve vrcholném

a pozdním středověku na výsluní politického dění v Evropě.

Druhým aspektem rozpadu Římské říše a následném zániku Západořímské říše je vznik

dvou velikých křesťanských směrů, které do určité míry kopírují politický vývoj západní

a východní části Římské říše. Rozštěpení křesťanství z roku 1054 bylo způsobeno

vyvrcholením vzájemných sporů mezi papežem a byzantským císařem, respektive patriarchou

konstantinopolským. Věroučné rozdíly mezi latinským (západním) a řeckým (východním)

světem se od roku 395 n. l. (rozdělení Římská říše) prohlubovaly a jejich překonání sjednocení

7 PUTNA, Martin C. Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Praha: Vyšehrad, 2015, s. 23–28.

23

nebylo za daných okolností možné. Rozštěpení církve na pravoslavnou a katolickou vytvořilo

vzájemné napětí mezi formujícím se Východem a Západem. Následky tohoto rozštěpení silně

ovlivnily dějiny Ruska, Ukrajiny, ale i Západu.

Dějiny starověku na území Ukrajiny jsou důležité především ze dvou důvodů. Poloostrov

Krym a pobřeží Černého moře jsou místa silně spjata s antickou civilizací. Nyní se tyto oblasti

z hlediska mezinárodního práva staly de facto sporným územím mezi Ruskem a Ukrajinou,

nicméně de iure náleží Krym Ukrajině. Ruská státní identita stojí na myšlence „Třetího Říma,“

tedy státu spjatého s antickou civilizací. Svou legitimitu a nárok na univerzální vládu odvozuje

Rusko od „translatio imperii“, uskutečněného po pádu Cařihradu roku 1453. Politiku „Třetího

Říma“ oficiálně vyhlásil moskevský kníže Ivan III. Veliký roku 1480, když se zbavil tatarské

nadvlády. Na základě tohoto postoje si pak carské Rusko začalo nárokovat právo na ochranu

pravoslavných národů na Balkáně, ale i ve východní Evropě, tedy i na území současné

Ukrajiny. Krym a pobřeží Černého moře tak představují pro dnešní Rusko základnu národní

identity.8

5.2 Vznik Kyjevské Rusi

Kyjevská Rus byla jedním z nejvýznamnějších středověkých státních útvarů ve východní

Evropě. Jako mezník své historické státnosti ji chápou dnešní Ukrajinci, Bělorusové a Rusové.

Kyjevská Rus nebyla národní stát v dnešním slova smyslu. Mnoho etnik, která spadaly pod

Kyjevskou Rus, se kontinuálně vyvíjelo. Zcela nepřípustné je tvrzení, že národy, které

existují dnes, musely existovat na území dnešních států již ve starověku či středověku.

V 9. století na severu a východě Východoevropské nížiny žili Slované pod nadvládou

Chazarského chanátu. Centrum chanátu bylo město Itil v ústí Volhy do Kaspického moře.

Chanát vybíral od Slovanů daně, obchodoval s otroky, kožešinami, vínem a medem.

Zprostředkoval tak čiré obchodní styky s arabským světem. Na severu a západě

Východoevropské nížiny pak ve stejném čase území obývané Slovany podléhalo svrchovanosti

Varjagů.

Varjagové byly etnicky Vikingové (Normané), pocházející ze Skandinávie. Varjagové

se na rozdíl od Chazarů chovali ke své zemi neohleduplně. Drancovali území, a jejich jediným

cílem byl rychlý zisk. Varjagové byli proto koncem 9. století vyhnáni slovanskými kmeny

ze země. Na severozápadě Východoevropské nížiny tak vzniklo mocenské vakuum, které

se projevilo vzájemnými boji slovanských kmenů o moc. Slované sice získali nezávislost,

8 PUTNA, Martin C. Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Praha: Vyšehrad, 2015, s. 81–88.

24

ale nedostatek solidarity je uvrhl do totálního chaosu. Obchod za těchto podmínek

neprosperoval a rozšiřoval se pouze obchod s lidmi – ostatně řada evropských jazyků odvozuje

označení otroků z etnonyma Slovanů (anglicky slave, italsky schiavo, francouzsky esclave,

španělsky esclavo – z byzantskořeckého σκλάβος „Slovan“ přes středověkou latinu Sclavus

„Slovan“, „otrok“). Rozšiřovala se tak pouze vzájemná nenávist mezi jednotlivými kmeny.

Za těchto okolností se část slovanských elit obrátila na Varjagy, aby jim opět vládli.9

Výzvu slovanských elit k nastolení pořádku vyslyšel kníže Rurik. Rurik sebou přivedl

družinu Normanů, která se označovala jako Rus (staro-skandinávsky RóÞsmenn znamená

veslaři či mořeplavci). Území, které Varjagové opětovně dobyli, pak bylo nazváno Rusí,

a v čele stanul velkokníže (konung).10

Rurik pořádal časté loupežné výpravy na Byzanc podél Dněpru. Při těchto cestách se

zmocnil významných obchodních stanic, mimo jiné také Kyjeva. Sídelním městem mu pak byl

Novgorod. Rurik byl pohan a vládl krutě a tvrdě. Vyčlenil vládnoucí elitu Rusi, kterou byli

pouze Varjagové. Slovanská masa obyvatelstva Rusi, tak byla podřízena řízení a vládě cizinců.

Nástupcem Rurika se stal kníže Oleg, který přenesl sídlo Rusi do Kyjeva a prohlásil ji za

„matku měst Rusi.“ Oleg začal systematicky vybírat daně, což ho dostalo do konfliktu

s Chazarským chanátem. Chazarský chanát byl zároveň i pod tlakem migrujících Pečeněhů

a Maďarů. Za těchto okolností začal chanát spolupracovat s Byzancí. I za Olega pokračovaly

nájezdy na Byzantskou říši. Oleg napadl samotnou Konstantinopol a tak dlouho ji obléhal,

až Byzantinci přistoupili na jednání. Oleg vyjednal výsadní postavení kyjevských kupců

v Konstantinopoli, a dálkový obchod severu a jihu Euroasie se tak dostal pod kontrolu Kyjeva.

Po smrti Olega následuje během 10. století stabilní vláda Kyjeva a zesilovaní pozice

Kyjevské Rusi ve východní Evropě. Velkokníže Svjatoslav roku 962 dobyl hlavní město

Chazarského chanátu Sarkel na Donu a na tomto místě založil pevnost Bila Věža. Chazarský

kaganát se tak pod tlakem Rusů, Maďarů a Pečeněhů k roku 977 rozpadá. Po smrti Svjastoslava

se do čela dostal kníže Vladimir I. (vládl 980–1015), který jako první přijal křest od Byzance.

Praktickým aspektem této události bylo povstání vzdorocísaře proti císaři Byzantské říše

Basileovi II. Bulharobijci v roce 987. Vladimir I. pomohl vojensky Basileovi II. zůstat u moci

a odměnou mu za to byl sňatek se sestrou Basilea II. Annou. K tomu, aby mohlo ke sňatku

dojít, bylo ovšem nezbytné, aby se Vladimir I. nechal pokřtít. Provdat sestru byzantského císaře

9 ZUBOV, Andrej. Dějiny Ruska 20. století: Díl I 1894-1939. Praha: Argo, 2014, s. 8–9. 10 RYCHLÍK, Jan, Bohdan ZILYNSKYJ a Paul Robert MAGOCSI. Dějiny Ukrajiny. Praha: Lidové noviny, 2015,

s. 13–25.

25

za pohana bylo ve středověké Evropě absolutně nepředstavitelné. Křest Vladimira I. se měl

odehrát s největší pravděpodobností v Chersonésu Tauridském (na Krymu). Následoval silný

kulturní rozvoj Kyjevské Rusi doprovázený christianizací území. Nově vznikající biskupství

byla podřízena prostřednictvím kyjevského metropolity patriarchovi v Konstantinopoli. Když

došlo k rozdělení křesťanství v roce 1054, byla Kyjevská Rus již pevně pod byzantským

vlivem. Konstantinopol se po rozluce považovala za právoplatného nástupce Říma a tento pocit

pravověrnosti se přenesl i do Kyjevské Rusi. Na druhou stranu Kyjevská Rus nebyla zcela

uzavřena západním vlivům. Vliv katolického Polska a Uher na západní hranici Kyjevské Rusi

byl ovšem v této době okrajový.

Nástupcem Vladimira se stal jeho syn Jaroslav. Jaroslav musel čelit nájezdům Kumánů.

Definitivně pak porazil Pečeňěhy, kteří se usadili v oblasti horního toku Jižního Buhu a dostali

funkci strážce hranic. Tito usedlí Pečeněhové jsou pak označováni jako Karakalpaci (Černo

kloboučníci). Jaroslav založil chrám sv. Sofie, vedle něj pak zbudoval knihovnu. Rovněž vydal

první písemný zákoník Ruská pravda. Pro jeho vzdělanost a moudrou vládu dostal přízvisko

Jaroslav Moudrý. Kyjevská Rus zaujala významné postavení v mezinárodní politice. Běžné

byly sňatky s ostatními evropskými královskými dynastiemi. Kyjevská Rus v tomto období

patřila k nejvýznamnějším státním útvarům své doby. Počet obyvatel byl přibližně 10 miliónů,

což je na středověkou Evropu vysoké číslo. Prosperita celé oblasti byla umožněna stabilní

vládou Rurikovské dynastie, a především i křesťanskou solidaritou a sounáležitostí elit

se státním celkem.11

Po smrti Jaroslava Moudrého Kyjevskou Rus napadli Kumáni, kteří zajali mnoho lidí

a prodali je do otroctví. Kumáni dočasně přerušili obchodní námořní trasy a ničili venkov.

Vládnoucí potomci Jaroslava se s nimi snažili vypořádat, ale začala se projevovat vzájemná

nevraživost mezi jednotlivými bratry a spojenectví mezi knížectvími bylo těžko udržitelné.

Posledním významným panovníkem Kyjevské Rusi se stal Vladimir II. Monomach

(1113–1125), který byl synem dcery byzantského císaře a knížete Kyjevské Rusi Vsevoloda.

Vladimir II. Monomach porazil Kumány a obnovil říční obchod na Dněpru. Po jeho smrti

zesílily odstředivé tendence a vznikají nová knížectví, které narušují jednotu Kyjevské Rusi.12

V 12. století tak vzniká postupně Novgorodské knížectví a Vladmirsko-suzdalské knížectví,

které se stalo základem pro budoucí Moskevskou Rus. Na západě se pak vytvořilo Haličské


s. 33–38. 12 ZUBOV, Andrej. Dějiny Ruska 20. století: Díl I 1894-1939. Praha: Argo, 2014, s. 12–18.

26

knížectví. Kyjevská Rus je na přelomu 12. a 13. století rozvrácena a dochází k jejímu rozpadu

na menší celky.

Vznik a existence Kyjevské Rusi představuje zásadní mezník vzniku ruské identity.

Tato ruská identita navázala přímo na slovanskou etnickou příslušnost, přičemž byla ovlivněna

skandinávským vlivem Varjagů. Ukrajinská historická identita se pak v tomto období zcela

jednoznačně vyvíjí jako součást ruské historické identity. Zásadní událostí existence Kyjevské

Rusi je bezpochyby křest knížete Vladimira I. Tímto křtem kyjevského knížete se veškerá Rus

dostala do civilizační sféry pravoslavné církve. V tomto ohledu je pak nutné chápat katolické

tendence na Rusi, a později uniatské spojení, jako zradu pravověrnosti odkazu ruského národa.

Samotní Rusové se v tomto pohledu přibližují mnohem více hierarchické kategorii etnika

na úrovni Slovanů či Germánů, než definici suverénního národa v 19. a 20. století. V ruských

očích je nepředstavitelné, aby posvátná místo ruského pravoslaví, tedy například Chersonésos

či Pečerský klášter v Kyjevě, se dostala do rukou neortodoxních, tedy katolíků.

5.3 Vpád Mongolů a jeho následky

Roztříštěnost Kyjevské Rusi umožnila Mongolům ovládnout území Kyjevské Rusi

a pokračovat se svou armádou dále na západ. První vpád Mongolů na Kyjevskou Rus

se uskutečnil v letech 1222-1223, kdy již Mongolové dobyli Peking, ovládli Kavkaz a zničili

chanát Kumánů. Knížata Kyjevské Rusi se spojila s Kumány a bojovným Mongolům

se postavila na řece Kalce u Mariupolu. Vojska Kyjevské Rusi byla v této bitvě zcela zničena

a to především z důvodu nedisciplinovanosti armády a hádek se o vrchní velení. Armáda

Mongolů své ale po této bitvě obrátila na východ a z Rusi odešla. Mongolské nebezpečí tak

bylo dočasně odvráceno, nicméně knížata se z tohoto prvního vpádu nepoučila a znovu začala

bojovat o moc mezi sebou místo toho, aby se konsolidovala v jeden silný státní útvar. V roce

1237 za chána Bátua a velkochána Oktaje se Mongolové do Evropy vrátili, zatím pouze

v podobě loupežných výprav.

Hlavní vpád a útok na Kyjevskou Rus se odehrál v roce 1239 už s cílem plného ovládnutí

jejího území. V roce 1240 bylo dobyto město Kyjev. „Matka měst Rusi“ byla symbolicky

vypálena a zcela zničena. Mongolové se po ovládnutí Kyjevské Rusi rozdělili na dva proudy,

jižní a severní. Severní vojska se utkala se spojenými katolickými západními vojsky u Lehnice

roku 1241. Spojené západní katolické vojsko Jindřicha II. Pobožného bylo sice zničeno,

ale Mongolové utrpěli značné ztráty a dynamika jejich výboje se zastavila. Jižní větev

mongolské armády napadla Uhry, získala kořist a poté se spojila se severní částí a vydala

se nazpět na východ. Chán Batů se chtěl pravděpodobně zapojit do boje o moc po smrti

27

velkochána Oktaje, a proto své vojska povolal nazpět. Nicméně v půli cesty na Dálný východ

došlo k další změně mocenských poměrů a Mongolové se začali usazovat v nově utvořené říší

označované jako Zlatá horda. Jejím centrem byl tehdejší Saraj (přibližně dnešní Volgograd).

Zlatá horda vyžadovala od svých podrobených národů totální poslušnost. Knížata kdysi

mocné Kyjevské Rusi musela potupně chodit do Saraje13 platit daně a klanět se chánovi. Poprvé

se také více projevily rozdíly dané fyzicko-geografickými podmínkami Východoevropské

nížiny. Jih a východ Východoevropské nížiny byl silně podřízen Zlaté hordě. Byl tvořen stepí,

bez nějaké faktické překážky a měl blíže k mocenskému centru v Saraji. Rychlým mongolským

jezdcům tak nečinilo problém zasáhnout tam, kde to bylo třeba. Oproti tomu sever a západ

Východoevropské nížiny byl ovlivněn postupně stoupajícím pásmem karpatského masivu

v Haliči, který představoval možné útočiště proti Tatarům. Na severu jsou pak četné bažiny

a mokřady, které ztěžovaly pohyb mongolské jízdě. Od vpádu Mongolů lze proto vidět rozdílný

vývoj na území dnešní Ukrajiny daný především fyzicko-geografickými podmínkami.14

Zlatá horda obsadila rovněž i Krym a obnovila Černomořské přístavy. Přístav Kafa na

Krymu byl svěřen Janovanům v 2. polovině 13. století, výměnou za zisky z obchodu pro Zlatou

hordu. Z hlediska náboženství Mongolové byli liberálními vládci, nicméně roku 1313 přijali

oficiálně islám. Kyjevské mocenské centrum bylo rozvráceno a dochází k hledání nového

silného státního útvaru. Postupně se formují určité státní útvary, které zatím nejsou schopny

klást Zlaté hordě odpor. Na území Ukrajiny ve 13. století mají vliv následující státní útvary:

na západě Haličsko-volyňské knížectví, na severu Novgorodská republika, na severovýchodě

Moskevský stát a hlavní část Ukrajiny patřila Zlaté hordě.15

Z hlediska budování ukrajinské historické identity mělo velký význam Haličsko-volyňské

knížectví. Nejvýznamnějším panovníkem tohoto státního útvaru byl kníže Daniel, který založil

Chelm a zbudoval Lvov. Haličsko-Volyňské knížectví nebylo povinno platit daně Zlaté hordě,

nicméně muselo v případě války poslat vojsko. Kníže Daniel se mezinárodně politicky rozhodl

neorientovat na Kyjev a ruská knížectví. Naproti tomu navázal diplomatické styky se Západem.

Daniel chtěl získat podporu Západu proti vpádu Mongolů. Jednal dokonce s papežem

Inocencem IV. o možném spojení katolické a pravoslavné církve. Roku 1253 pak byl papežem

povýšen na krále Rusi. Z křížové výpravy proti Mongolům a sjednocení katolické

13 Saraj znamená persky palác, tedy sídlo chána. 14 RYCHLÍK, Jan, Bohdan ZILYNSKYJ a Paul Robert MAGOCSI. Dějiny Ukrajiny. Praha: Lidové noviny, 2015,

s. 38–40. 15 ZUBOV, Andrej. Dějiny Ruska 20. století: Díl I 1894-1939. Praha: Argo, 2014, s. 21–26.

28

a pravoslavné církve nakonec sešlo, ale i tak zanechal významný odkaz ve svém panování na

dnešní západní Ukrajině.16 Po smrti krále Daniela roku 1264 došlo k úpadku Haličsko-

volyňského knížectví.17

5.4 Rozpad moci Zlaté hordy

Na počátku 14. století se ve východní Evropě výrazně proměnily mocenské sféry vlivu

jednotlivých států. Nejvýznamnější změnou je vznik Velkého knížectví Litvy, Rusi a Žmudi

za velkoknížete Gediminase. Tento stát byl vnímán na severozápadě Východoevropské nížiny

jako záruka ochrany obyvatel před tatarskými nájezdy. Ruské obyvatelstvo se tak Litevcům

nebránilo a naopak vítalo jejich pomoc při bojích s Tatary. Litva se vyznačovala silnou

náboženskou a jazykovou tolerancí. Z hlediska náboženství se orientovala na Řím. Původně

pravoslavné obyvatelstvo na území tohoto státu tak bylo odtrženo od duchovního a kulturního

centra pravoslaví v Moskevském státě.

Litva v polovině 14. století ovládala celé území pravobřežní Ukrajiny vyjma Haliče, které

patřilo Polsku. Na levobřežní Ukrajině pak Litva získala území přibližně po horní tok řeky

Doněc. Jih Ukrajiny (tedy přibližně dnešní Oděská, Mykolajivská, Chersonská a Záporožská

oblast) byl pak stále pod správou Zlaté hordy.18 Na konci 14. století se litevský velkokníže

Jagiello oženil s Hedvikou z Anjou, dcerou polského a uherského panovníka Ludvíka I.

Velikého. Pro Jagiella to byl především politický tah, jelikož potřeboval vhodného spojence

v bojích proti Řádu německých rytířů a sílícímu Moskevskému státu. Tímto sňatkem Jagiella

s Hedvikou tak došlo k vytvoření personální unie Polska s Litvou. Tato první unie Polska

s Litvou bývá označována jako Krevská unie, a po jejím vzniku stanul v čele velkokníže

Jagiello, korunovaný na polského krále roku 1386 jako Vladislav II. Jagiello. Vladislav II.

Jagiello se tak stal zakladatelem Jagellonské dynastie, která vládla na přelomu 15. a 16. století

mimo jiné i v zemích Koruny české. Hlubší integrace Polska s Litvou pak byla dovršena

až v 16. století v rámci Lublinské unie, která bude rozebrána dále.19

Roku 1410 král Vladislav II. Jagiello a velkokníže litevský Vitold porazili v bitvě

u Grunvaldu Řád německých rytířů. Po tomto vítězství se Litva stala největším státem

východní Evropy a vyplnila tak mocenské vakuum ve východní Evropě, vzniklé rozpadem

16 Roku 2001 byla odhalena monumentální socha ve krále Daniela Lvově. Mezinárodní letiště ve Lvově je po něm

pojmenované. Další socha krále Daniela je například v městě Halič. 17 RYCHLÍK, Jan, Bohdan ZILYNSKYJ a Paul Robert MAGOCSI. Dějiny Ukrajiny. Praha: Lidové noviny, 2015,

s. 41–45, 54–57. 18 ZUBOV, Andrej. Dějiny Ruska 20. století: Díl I 1894-1939. Praha: Argo, 2014, s. 27–39. 19 RYCHLÍK, Jan, Bohdan ZILYNSKYJ a Paul Robert MAGOCSI. Dějiny Ukrajiny. Praha: Lidové noviny, 2015,

s. 58–64.

29

Kyjevské Rusi. Vznik silné Litvy byl doprovázen úpadkem moci Zlaté hordy. Vojenská síla

Zlaté hordy se rozpadla do tří celků: na východě nad Kaspickým mořem a kolem řeky Ural

byla Nogajská horda, ve stepích jižní Ukrajiny vznikl Krymský chanát a moc si uchovalo

i Sarajské centrum ve svém okolí.

5.5 Vznik Lublinské unie

Území severozápadu a středu dnešní Ukrajiny tak bylo pod kontrolou Litvy, spojené

s Polskem v Krevské unii. Krevská unie byla ovšem poznamenána spory pravoslavných bojarů

s polskou šlechtou, a tak často docházelo k rozdílné volbě panovníka v Polsku a Litvě. To mělo

za následek mimo jiné to, že moc šlechty rostla na úkor centrální moci panovníka.

5.5.1 Moskevský stát

Moskevský stát za Ivana III. se po pádu Cařihradu prohlásil jediným nástupcem pravé víry

a tento pocit jediného ochránce odkazu Říma mu zůstal až dodnes. Roku 1472 se Ivan III.

oženil se Sofii Paleologovnou, neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI.20

Ivan III. také umístil do státní pečeti Moskevského knížectví znak byzantských císařů

(dvouhlavého orla) a nechal se titulovat carem. Moskevský stát také připojil další země,

a to Jaroslavské, Novgorodské, Tverské a Vjatské knížectví. Moskevské centrum

se samoděržavnou vládou carů se podobalo despotickému stylu vlády chánů Zlaté hordy.

Naproti tomu aristokratická Litevská Rus (označována i jako Malá Rus) byla na vyšší kulturní

úrovni, jelikož šlechta zde měla širší občanské svobody.21

5.5.2 Krymský chanát

V jižních oblastech dnešní Ukrajiny v 15. století vznikl Krymský chanát, v jehož čele

stanul Hadži Girej (vzdálený potomek Čingischána). Dynastie Girejů pak vládla Krymskému

chanátu až do jeho zániku v 18. století. Chanát kontroloval přibližně čtvrtinu území dnešní

Ukrajiny. Jeho prvním sídelním městem byl Staryj Krym (Čufut Kale).22 Centrum chanátu

se pak na přelomu 15. a 16. století přesunulo do Bachčisaraje, rovněž na Krymu. Krymský

chanát v druhé polovině 15. století válčil s Litvou o severní državy (Zaporoží, Braclavsko). Při

těchto bojích uzavíral často spojenectví s Moskevským státem namířené proti katolické Litvě.

Na konci 15. století se chanát dostal do střetu s Osmanskou říší, a roku 1478 musel přijmout

20 BOČEK, Pavel. K otázce byzantského dědictví ve východní Evropě ve 14. a 15. století. Sborník prací

Filozofické fakulty brněnské univerzity: Řada historická: Studia historica Brunensia [online]. 2008, 50(55), s. 5–

19 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: https://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/102840 21 PUTNA, Martin C. Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Praha: Vyšehrad, 2015, s. 81–88. 22 Čufut kale je skalní město na Krymu, v překladu Čufut Kale znamená pevnost Židů, jelikož po přestěhování

hlavního města Krym chanátu do Bachčisaraje se zde stáhli karaimští židé (turecko-židovské náboženské

etnikum).

30

její protektorát. Tataři do hraničního území mezi Litvou a Krymským chanátem pořádali časté

nájezdy při kterých brali zajatce, které následně prodávali do Osmanské říše jako otroky (šlo

přibližně o 20 000 zajatců ročně na konci 15. století).23 Nestabilita tohoto prostoru mezi Litvou,

Krymským chanátem, Polskem a Moskevským státem měla za následek vznik pocitu nejistoty

a existenčních problémů obyvatel tohoto území. Na této hranici se totiž pohybovalo kočovné

etnikum označované jako Nogajští Tataři, kteří vytvořili několik uskupení (Jedysanská horda,

Budžácká horda, atd.). Chanát se snažil kontrolovat politiku a vojenské výboje těchto hord,

nicméně to bylo značně problematické, což dokládají počty zajatců prodaných do Osmanské

říše.24

5.5.3 Vstup Litvy do Lublinské unie

Litva se během 16. století dostala do série několika válek s Moskevským státem. Livonská

válka o území dnešního Lotyšska s carem Ivanem IV. (Hrozným), silně napomohla dalšímu

sjednocení polských a litevských území. Litva stála před zničením ze strany Moskevského

státu. Litevští magnáti se proto opět spojili s Polskem, tentokrát mnohem pevněji, a proces se

integrace dovršil v tzv. Lublinské unii. Lublinská unie vzniká roku 1569 a dostala název

„Rzeczpospolita“, což v překladu znamená společná věc (sic!).25 Tou společnou věcí, bylo

zničení a porážka Moskevského státu. Na základě Lublinské unie musela Litva odstoupit

Polsku území Volyně, Polesí, Kyjevska a Braclavska. Litva tak ztratila veškeré území dnešní

Ukrajiny, a předala je do správy Polsku. Hlavním znakem Lublinské unie byla silná moc

šlechtického stavu, na úkor moci panovníka. Hlavní slovo měl sejm, sněmovna šlechticů. Do

sejmu se sjížděly delegáti zvoleni na sejmících a každý delegát měl právo veta. V podstatě tak

docházelo k prosazování vlastních zájmů jednotlivců či mocenských skupin, což v konečném

důsledku vedlo k totálnímu úpadku centrální moci a přispělo to k vzniku anarchie v unii.

V rámci polsko-litevské unie byla sjednocena zahraniční politika, obrana země a osoba

panovníka. Polský král byl pak vždy i litevský velkokníže. Polsko-litevská unie byl druhý

největší stát Evropy. Unie bohatla hlavně z vysoké produkce obilí. Území Východoevropské

nížiny se v 16. století stalo obilnicí Evropy, kdy po řekách San a Západní Buh se uskutečňoval

export do Baltského moře. Hanzovní spolek pak zprostředkovával obchodní kontakty do měst

západní Evropy, kde byla vysoká poptávka po polsko-litevském obilí. V důsledku rostoucí


s. 65. 24 ZUBOV, Andrej. Dějiny Ruska 20. století: Díl I 1894-1939. Praha: Argo, 2014, s. 27–39. 25 RYCHLÍK, Jan, Bohdan ZILYNSKYJ a Paul Robert MAGOCSI. Dějiny Ukrajiny. Praha: Lidové noviny, 2015,

s. 74–76.

31

poptávky po obilí, šlechtici v polsko-litevské unii prosadili zákon, který omezil svobodné

stěhování rolníků na Volyni, Braclavsku a Kyjevsku. Ekonomické zájmy, především polské

katolické šlechty, se tak poprvé prosadily na úkor svobody pravoslavného rolníka, což mělo

neblahé společenské následky.

5.6 Brestská unie

Myšlenky na sjednocení veškerého křesťanstva a překonání velikého schizmatu z roku

1054 se ve východní Evropě občas objevily. Vzpomeňme příklad krále Daniele v knížectví

Haličsko-Volyňském v 13. století (viz str. 15). Významným mezníkem na cestě k překonání

velkého schizmatu byla florentská unie uzavřena roku 1439 metropolitou kyjevským Isidorem.

Cílem tohoto projektu bylo především sjednocení církví za účelem obrany proti Turkům, kteří

v té době stáli před hradbami Konstantinopole, a samotná Byzanc byla na sklonku své

existence. Východ tak v rámci Florentské unie uznal vedoucí úlohu papeže v církvi a výměnou

za to si mohl ponechat vlastní liturgii.26 V první řadě Florentskou unii odmítl pravoslavný klér

v samotné Byzanci, následně pak i autority v Moskevském státě. Projekt Florentské unie tak

byl tímto po pádu Cařihradu prohlášen za zamítnutý.27

Vzájemné spory mezi katolickou polskou šlechtou a pravoslavnými bojary v rámci Polsko-

litevské unie donutily šlechtice jednat o otázkách víry a hledat společný modus vivendi.

Katolická církev prováděla v této části rekatolizaci pravoslavných a upřednostňovala katolické

polské elity na vedoucích postech v zemi. Vzdělání pak bylo plně v rukou katolických řádů,

především jezuitů, kteří roku 1611 založili ve Lvově kolegium, které bylo následně povýšeno

na univerzitu. Lvovská univerzita se tak stala nejstarší univerzitou na dnešní Ukrajině.

Pozitivním vlivem katolické církve pak bylo zprostředkování západní římskokatolické

kultury, vzdělanosti a umění do Haliče, Volyně a Kyjevska. Šlo svým způsobem o renesanci

na Ukrajině, která se stala výchozím bodem pro vznik novodobého ukrajinského patriotismu.

Přes výše zmíněné opatření nebylo možné zcela odstranit rozdíly mezi katolíky

a pravoslavnými. Poláci se rovněž pravoslavných do určité míry obávali, jelikož představovali

trojského koně Moskvy v rámci Polsko-litevské unie. Polsko chtělo omezit moc Moskvy na

pravoslavné, kteří byli včleněni do Polsko-litevského soustátí. Roku 1595 došlo k synodě

katolických a pravoslavných biskupů v Brestu Litevském, která schválila novou

26 BOČEK, Pavel. K otázce byzantského dědictví ve východní Evropě ve 14. a 15. století. Sborník prací

Filozofické fakulty brněnské univerzity: Řada historická: Studia historica Brunensia [online]. 2008, 50(55), s.

5–19 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: https://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/102840 27 ZUBOV, Andrej. Dějiny Ruska 20. století: Díl I 1894-1939. Praha: Argo, 2014, s. 39–44.

32

uniatskou církev. Podmínky byly velice podobné těm již přijatým v rámci Florentské unie.

V uniatské církvi tak došlo ke sjednocení pravoslavné a katolické církve. Nicméně většina

pravoslavných autorit výsledky tohoto synodu negovala a prohlásila uniaty za zrádce pravé

víry. Vznikly tak nově dvě církve: uniatská (řeckokatolická), která byla oficiálně respektována

polskou vládou a pravoslavná, která se dostala do ilegálního postavení v rámci Polsko-litevské

unie. Pravoslavná většina měla silnou pozici na levobřežní Ukrajině s centrem v Kyjevě.

Samotní kozáci se pak prohlásili za svobodné ochránce jediné pravoslavné, ortodoxní víry.

Uniatská menšina se naopak koncentrovala především do Haliče, a jejich centrem se stal

Lvov.28

5.7 Kozáci – počátek ukrajinské identity

Na počátku 17. století bylo území dnešní Ukrajiny pod nadvládou několika rozdílných

státních útvarů. Tato skutečnost měla čistě negativní charakter, vzhledem k budování

ukrajinské národní identity. Pokud by se celé území Ukrajiny nacházelo po delší časový úsek

pod správou jednoho státu, snáze by došlo ke konsolidaci vnitro-společenských a politických

procesů. Tímto by byl urychlen vývoj a vznik ukrajinského národního uvědomění.

Většina teritoria dnešní Ukrajiny byla pod kontrolou Polsko-litevské unie, res. Polska

samotného. Moskevský stát ovládal území Slobodské Ukrajiny a Černihivska. Jižní Ukrajina

byla kontrolována Krymským chanátem a jeho hordami. Moldavské knížectví pak spravovalo

severní Bukovinu a Besarábii. Zakarpatská Rus, označována jako Uherská Rus pak podléhala

svrchovanosti Uherského království.

5.7.1 Záporoží

Význam období kozáckých válek, je zcela klíčový pro historickou státní identitu dnešního

ukrajinského národa. První znaky ukrajinské státnosti jsou spojeny s kozáckými válkami, což

je počáteční mezník ukrajinské identity obyvatelstva. Rusové se naopak na kozácké výboje

dívají spíše skepticky, jelikož kozáci se několikrát spojili s Polsko-litevskou unií, aby dobili

Moskevský stát. Kozáci dnes pro Ukrajinu představují symbol nezávislosti země na Rusku

a historický odkaz utváření nezávislé vnitřní politiky.

Samotné slovo kozák je z turečtiny a znamená dobrodruh. Jako kozáci bývají obecně

označováni ti co se v 15. a 16. století nechali najmout jako pohraniční stráž na jižní hranici

Litevského velkoknížectví. Původně to byli pravoslavní rolníci či řemeslníci, kteří se rozhodli


s. 87–92.

33

odejít do liduprázdných stepí jižní Ukrajiny. Tito dobrodruzi území v podstatě kolonizovali.

Vytvářeli opevněné dřevěné osady, kterým říkali sič. Tyto siče, byly budovány především ze

strachu před vpádem Tatarů či Turků. Siče ze strategického a obranného hlediska vznikají

kolem řek, nejčastěji kolem Dněpru. Jsou cíleně budovány v místech, kde je těžký terén, tedy

kolem peřejí (prahů). Na základě toho tak vzniklo označení Záporoží (místo za peřejemi/prahy,

při pohledu ze severu od Kyjeva). Záporoží se stalo základnou kozáků, a poskytovalo ochranu

před Poláky, Litevci, Tatary a Moskevským státem.29

První osadu, tzv. Záporožskou sič založil Ivan Vyšneveckyj. Vyšneveckyj chtěl získat

podporu u polsko-litevské unie k zvětšení práv pohraničníků, což se mu nepodařilo. Jeho cílem

bylo zničení Krymského chanátu, který napadl s kozáckým vojskem. Vyšneveckyj byl ale zajat

a kozáci poté prchli. Ivan Vyšneveckyj pak byl popraven v Istanbulu. V lidových pověstech

vystupuje jako fenomén Bajda, a je vnímán jako první iniciátor ukrajinského autonomního

postavení.30

Kozáci byly stoupenci pravoslaví a na sič žádný katolík nesměl. Rovněž na siči si byly

všichni kozáci rovni.31 Kozáci si na siči byli oficiálně rovni, časem se ale vytvořila společenská

hierarchie, tak jak je běžné v každé jiné společnosti. Kozáci se dělili na čerň – což byla

neurozená holota a masa rolníků a na staršinu – což byli drobní řemeslníci, měšťané a šlechtici,

kteří měly právo volit hetmana, vrchního představitele kozácké obce (otoman, atman).

Staršina se k této volbě scházela v rámci kozácké rady na majdanu, plácku uprostřed siče

(náměstíčko). Symbolem moci hetmana bylo žezlo (bulava), které dostal po svém zvolení.

Hetman byl zpravidla volen kozáckou radou na jeden rok a do svých rukou soustředil veškerou

vojenskou, policejní a soudní moc. Území pod nadvládou hetmana bylo na Záporoží de facto

autonomní stát. Centrum této oblasti byla Záporožská sič, a hetman spolu s kozáky kontroloval

pás dlouhý 80 km podél Dněpru.32 De iure sice bylo Záporoží inkorporováno do polsko-

litevské unie v rámci Kyjevského vojvodství, de facto se ovšem kozáci považovali za svobodné

obyvatelstvo. Další kozácké osady pak vznikaly v pohraničních oblastech, tedy na dolním

Donu a dolním Urale.


s. 72–73. 30 Tamtéž, s. 73–74. 31 Tento fakt byl zneužit socialistickou propagandou v 20. století když byla Ukrajina včleněna do SSSR. 32 RYCHLÍK, Jan, Bohdan ZILYNSKYJ a Paul Robert MAGOCSI. Dějiny Ukrajiny. Praha: Lidové noviny, 2015,

s. 92–98.

34

5.7.2 Kozáci do povstání Bohdana Chmelnického

Kozáci při nejrůznějších válkách, až do povstání Bohdana Chmelnického, stáli vždy na

straně polského krále. Na druhou stranu pokud kozáci cítili, že jsou utlačováni z polské strany

či není respektována jejich pravoslavná víra, tak se nebáli vyvolat povstání proti polské

nadvládě. Kozáci ze Záporoží vedli autonomní mezinárodní politiku, což byl uhelný kámen

sporů mezi Polskem, Osmany a Moskvou. Kozáci pro polský stát představovali především

vojenskou sílu na jižní hranici, která se dokázala postavit nájezdům Krymského chanátu.

Kozáci byli vítanými spojenci v bojích proti Moskvě. Největší míru věrnosti prokázali

kozáci při bojích o moskevský trůn na přelomu 16. a 17. století. Dvakrát kozácká armáda

dobyla Moskvu a pomohla zde dosadit polského kandidáta na cara, nicméně tyto polské výboje

neměly dlouhého trvání. Roku 1613 se dostal v Moskvě k moci Michail Fjodorovič Romanov,

který stabilizoval situaci a stal se zakladatelem Romanovské dynastie.

V bojích s Osmany kozáci vedli nezávislou politiku. Pořádali časté loupeživé nájezdy

na města v Osmanské říši, rovněž plenili okolí Istanbulu a stáhli se až po získání velké válečné

kořisti. Tyto nájezdy provokovaly osmanské panovníky, kteří hrozili válkou Polsku, jelikož

kozáci se nacházeli na území polského státu. Vzájemné spory mezi Polskem a Osmany se

vyostřili za Osmana II., který napadl Polsko a roku 1621 se odehrála bitva u Chotynu. V tomto

střetu proti sobě stanulo 150 000 Osmanů proti 40 000 kozáků doplněných o část polské

armády. Boje především díky válečnému úsilí kozáků skončily drtivou výhrou Polska. Polský

král následně slíbil projednání možnosti zrovnoprávnění postavení pravoslavné víry

s katolickou, bohužel to byl ovšem taktický krok polského panovníka.33

Po ukončení válek se kozáci začali stahovat na Záporoží, jelikož v období míru nebyli

potřební. Tento fakt způsobil obrovské přelidnění oblasti Záporoží. Kolen Dněpru se začala

koncentrovat nespokojená kozácká čerň, která cítila křivdu ve věci pravoslaví a rovněž trpěla

existenční nejistotou.34 Za těchto okolností docházelo zatím k omezeným povstáním kozáků.

Polsko proto zbudovalo pevnost Kodak na Dněpru, která měla bránit volnému pohybu kozáků

na ukrajinské stepi ze Záporoží do Kyjevska a dále do Polska. Kozácká čerň se ovšem

vzbouřila a roku 1637 vyvolala povstání, které bylo polskou armádou a kozáckou staršinou po

33 Tamtéž, s. 98–106. 34 SVOBODA, Libor. Vztahy Bohdana Chmelnického a Moskvy v letech 1648-1649. Sborník prací Filozofické

fakulty brněnské univerzity: Řada historická: Studia historica Brunensia [online]. 2001, 50(48), s. 119–143 [cit.

2016-04-02]. Dostupné z: https://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/101998

35

bitvě u Kumejky zničeno. Kozáci pak přísahali věrnost polskému králi a Rzeczpospolitě,

a tento text podepsal Bohdan Chmelnický.

5.7.3 Velká revolta – povstání Bohdana Chmelnického

Povstání Bohdana Chmelnického bylo specifické tím, že to byl první pokus o zřízení

státního útvaru. Pro ukrajinskou historickou identitu to představuje mezník vzniku státnosti

a položení základů ukrajinského národního uvědomění. Předešlá povstání či revolty měly za

cíl pouze zisk určitých práv, vždy ale v rámci polského státu. Prvotní ukrajinské etnikum tak

v této době poprvé vyjadřuje požadavek na zisk nezávislosti na Polsku, Rusku či Osmanech.35

Bohdan Chmelnický byl drobný šlechtic a hospodář, příslušník kozácké staršiny ze

Záporoží. Absolvoval jezuitské kolegium ve Lvově a stal se písařem. Na statek Chmelnického

byl roku 1647 uspořádán útok od místního starosty, rivala Chmelnického. Při tomto útoku bylo

zničeno celé hospodářství a rodina Chmelnického byla vyvražděna. Bohdan Chmelnický

se obrátil na spravedlnost u místního soudu, to ovšem nemělo žádnou odezvu. Následná

audience u polského krále Vladislava IV. mu také nepomohla a tak se Bohdan Chmelnický

rozhodl vzít spravedlnost do vlastních rukou. Odjel na Záporoží a začal burcovat kozáckou

čerň, aby povstala za obranu pravé víry. Ve svém tažení se spojil s Krymským chanátem

a dostal se do války proti polské armádě, které velel Michal Potocký. Potockého armáda byla

ovšem kozáky zničena a následné interregnum v Polsku způsobené smrtí krále Vladislava IV.

vytvořilo ideální podmínky pro vznik velkého rolnického povstání.36

Na území dnešní Ukrajiny se začala odehrávat občanská válka, při které se největší vlna

nenávisti snesla na Židy, Poláky a příslušníky uniatské církve. Za této situace Polsko

reorganizuje svou armádu a přibližně okolo 60 000 – 80 000 vojáků posílá proti

Chmelnickému. Chmelnický disponuje armádou se 120 000 kozáky. Hlavní bitva se odehrála

v září 1648 u Pyljavce, při které byla polská armáda zničena a kozáci získali velkou kořist,

mimo jiné i vojenskou artilerii. Následně kozáci uskutečnili vojenské tažení na Lvov, Zamość

a hrozili i obležením Varšavy. V důsledku nastávající zimy se ovšem kozácká vojska stáhla

a začala vyjednávat s novým polským králem Janem II. Kazimírem.


s. 106–109. 36

SVOBODA, Libor. Vztahy Bohdana Chmelnického a Moskvy v letech 1648-1649. Sborník prací Filozofické



36

Jak bylo naznačeno, povstání Bohdana Chmelnického je chápáno jako mezník v budování

historického ukrajinského národního povědomí. Tento fakt vychází z události, která se

odehrála na počátku roku 1649. Bohdan Chmelnický uskutečnil slavnostní vjezd do Kyjeva

Zlatou bránou, a prohlásil se za nástupce Kyjevské Rusi a ochránce pravoslavné víry. Lze tak

poprvé hovořit o projevu ukrajinské národnosti, přičemž se zatím označoval jako národ ruský.

Bohdan Chmelnický si vytyčil cíl osvobození země. Zborovskou dohodou z roku 1649 vznikl

autonomní kozácký stát, který byl pouze formálně spojen s Polskem. Tento kozácký stát byl

tvořen Kyjevským, Braclavským a Černihivským vojvodstvím. Záporoží pak představovalo

speciální jednotku v rámci kozáckého státu, jelikož podléhalo přímé správě hetmana. V čele

kozáckého státu stanul hetman, a od toho je i nazýván celý státní útvar jako hetmanát. Hetman

byl samovládce a jeho postavení bylo silnější oproti polskému králi. Jeho moc bylo omezena

pouze staršinou.

Nově vzniklý kozácký stát byl zklamáním pro čerň, která nezískala žádné další výhody

jako půdu či majetky. Naopak kozácká staršina nyní postupovala vůči nespokojené černi

mnohem tvrději než polská vláda a tak dochází k nucenému odchodu velké části kozáků pryč

z území hetmanátu. Toto vysídlení je se schválením Moskevského státu nasměrováno

do povodí řeky Donec. Zde kozáci získali svobodu a půdu, a proto se tomuto území říká

Slobodská Ukrajina (území Novoruska). Na území hetmanátu tak zůstalo přibližně 3 miliony

obyvatel.

Polská šlechta se ovšem těžce smiřovala se ztraceným územím a vysokými zisky z prodeje

obilí. Stejně tak i původní spojenci kozáků Tataři, přehodnotili svou politiku vůči hetmanátu.

Tataři se začali obávat, že by kozáci vytvořili příliš silný stát, který by znemožnil nájezdy hord

do této oblasti. Za těchto okolností Bohdan Chmelnický začal hledat možného spojence, který

by zabezpečil nezávislost hetmanátu. Nabízely se dvě možnosti: buď požádat o pomoc

Moskvu, nebo Osmanskou říši.

Bohdan Chmelnický zvolil orientaci na stejně nábožensky zaměřeného spojence, i když

si uvědomoval povahu vlády carského Ruska. Roku 1654 došlo k uzavření Perejeslavské

dohody, při které kozácká staršina přísahala věrnost carovi v Perejeslavi. Ruský dnešní pohled

na Perejeslavské dohody je takový, že konečně došlo k opětovnému sjednocení Ruska. Naopak

pohled ukrajinský interpretuje přísahy v Perejeslavi jako postoupení části suverenity hetmanátu

Rusku, výměnou za vojenskou pomoc proti Polsku a Tatarům.37 Rozdílné pohledy


s. 122–-126.

37

na Perejeslavské dohody se projevily například i během 20. století. Roku 1954 N. S. Chruščov

vrátil Krym Ukrajině právě při příležitosti oslav 300. výročí oslav Perejeslavských dohod.

Význam Perejeslavských dohod bývá často zveličován a to především ze strany Velkorusů,

kteří tím interpretují historický nárok Ruska na území Ukrajiny.38 Perejeslavské dohody

je nutné chápat v kontextu 17. století, kdy bylo běžné uzavírání spojenectví především

z vojensky strategických důvodů.39 Bylo běžné, že například dva katolické státy spolu vedly

krvavou válku. Například Francie a Rakouská monarchie spolu sváděly v rámci třicetileté

války nelítostný boj, a to i v diplomatických kruzích.

Bohdan Chmelnický umřel roku 1657, a po jeho smrti postavení hetmanátu těžce utrpělo.

Projevily se opět rozpory mezi jednotlivými skupinami kozácké staršiny, které rozděloval

pohled na zásahy do vnitřních záležitostí hetmanátu od Moskvy a Varšavy. Zjednodušeně se

dá říct, že vypukla občanská válka mezi staršinou a černí. Staršina si přála zpět liberální vládu

Varšavy, a naopak čerň chtěla zůstat věrná Moskvě.

Staršina z pravobřežní Ukrajiny v čele s hetmanem Pavlem Teterou se pokusila prosadit

zrušení Perejeslavských dohod a možný návrat hetmanátu pod polskou svrchovanost. Naopak

na levobřežní Ukrajinu byl dosazen tzv. „nakazný hetman“, tedy hetman dosazen carem.

Levobřežní Ukrajina měla podporu cara, a především kozácké černě ze Záporoží. Vypukla tak

občanská válka dvou břehů, kdy hetmani ztratili moc, a došlo k dalším rolnickým povstáním.

Za této situace vypukla v podstatě otevřená válka Polska s Ruskem, které prostřednictvím

staršiny či černě chtěly uspokojit své mocenské zájmy na území dnešní Ukrajiny. Tato

občanská válka, která trvala s přestávkami deset let, byla nakonec vyřešena Andrusovským

mírem mezi Ruskem a Polskem z roku 1667. Rusko a Polsko si rozdělilo území podél řeky

Dněpr.40 Tento mír měl negativní důsledky pro nově budovanou ukrajinskou státnost, jelikož

došlo k rozdělení obyvatelstva do dvou rozdílných státních celků. Kozácká staršina si to

uvědomila až příliš pozdě, a pokusy o nadvládu a svrchovanost hetmanátu pod Osmanskou říší

měly už pouze epizodický a spíše negativní charakter. 41

38 ZUBOV, Andrej. Dějiny Ruska 20. století: Díl I 1894-1939. Praha: Argo, 2014, s. 44–47. 39 SVOBODA, Libor. Vztahy Bohdana Chmelnického a Moskvy v letech 1648-1649. Sborník prací Filozofické


2016-04-02]. Dostupné z: https://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/101998 40 RYCHLÍK, Jan, Bohdan ZILYNSKYJ a Paul Robert MAGOCSI. Dějiny Ukrajiny. Praha: Lidové noviny, 2015,

s. 121–127. 41 VLČEK, Radomír. Od moskevského státu k sankt petěrburskému impériu: Kapitoly z ruských dějin 18.

století: geneze a vývoj ruského impéria. [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 37–104. [cit. 2016-04-

02]. Dostupné z: https://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/131140

38

Po Andrusovském míru se tak území hetmanátu skládalo ze Záporoží, Černihivska,

levobřežního Kyjevska a Poltavska. Hetmanát byl silně podřízen carskému Rusku. Polsko

ovládalo Braclavsko, Podolí, Halič a Volyň. Jižní Ukrajina stále zůstávala včleněna

ke Krymskému chanátu, který ovšem značně slábl a stával se zcela závislým na Osmanské říši.

Slobodská Ukrajina pak byla včleněna přímo do Ruska v rámci Charkovské gubernie s centrem

v Charkově.

5.8 Ukrajina do 1. světové války

Západorusové žijící v očích Velkorusů na Malé Rusi se za tři století pod nadvládou polsko-

litevského státu změnili. V první řadě se proměnilo místní nářečí, následně širší vzdělanost

a nakonec občanská uvědomělost vycházející z povahy Rzeczpospolity. Ruský car se tituloval

vládcem Velké, Malé a Bílé Rusi, a v očích Velkorusů došlo po Andrůsovském míru konečně

k opětovnému sjednocení všech Rusů. Úplná integrace ruských zemí byla dovršena rozdělením

Polska, které přineslo výrazné společenské následky projevující se dodnes.

5.8.1 Zánik kozáckého hetmanátu a rozdělení Polska

Dovršení sjednocení ruských zemí bylo dokonáno za Kateřiny II. Veliké, která spolu

s Pruskem a Rakouskem provedla rozdělení Polska. Polsko se během 18. století postupně

propadalo do anarchie v důsledku absence centrální moci. Tato politická slabost Polska byla

znásobena mimo jiné i vnitro-společenskou nestabilitou způsobenou akcentací teorie

sarmatismu. Sarmatismus byla oficiální polská politická linie, která byla postavena na

myšlence, že předchůdci Poláků byly Sarmaté, a ti jediní mají právo na vedoucí politické

postavení ve státě. V podstatě tak došlo k upřednostňování Poláků a katolíků. Pravoslavní,

bojaři či měšťani, ale i uniaté, tak byli vyloučeni z podílu na politické moci.42 Tento fakt měl

rozkladný prvek na polský stát. Nutné je zmínit i diskriminační postavení Židů, vůči kterým

neustále na Ukrajině probíhaly pogromy. Proto když se naskytla příležitost, a polským králem

byl zvolen Stanislav II. August Poniatowsky, milenec Kateřiny II. Veliké, došlo k rozdělení

Polska. Při prvním dělení Polského království roku 1772 získalo Prusko baltské státy,

Rakousko dostalo Halič a Rusko Bílou Rus. Polsko zatím stále existovalo a zděšení polští

magnáti se snažili hledat východisko v reformě polského státu na konstituční monarchii,

nicméně bylo již příliš pozdě. Druhé dělení Polska roku 1793 vyvolalo polské povstání

Tadeusze Kosciuszka, které bylo ovšem zničeno. Při tomto dělení získalo Prusko Velkopolsko

a město Poznaň. Rusko pak získalo většinu pravobřežní Ukrajiny, vyjma Haliče. Třetí dělení

42 ZUBOV, Andrej. Dějiny Ruska 20. století: Díl I 1894-1939. Praha: Argo, 2014, s. 44–54.

39

Polska roku 1795 pouze dovršilo zkázu polské státnosti. Rusko dosáhlo Volyně a povodí

Západního Buhu. Rakousko obsadilo Malopolsko (Lublinsko, Belzsko), které ale po

napoleonských válkách ztratilo. Prusko získalo Mazovsko, Varšavu a část Litvy.43

Kateřina II. Veliká vedla rovněž válku proti Osmanům, která byla velice úspěšná. Roku

1768 si připsala velké vítězství a získala pro Rusko četná území v Černomoří, například Ker

a Azov. Tím byla otevřena pro ruskou flotilu plavba po Černém moři. Krymský chanát je

v tomto období již politicky a vojensky slabý, a proto Rusko provedlo roku 1783 anexi

Krymu.44

Za těchto okolností se do té doby relativně autonomní hetmanát kozáků na Záporoží stává

nepotřebným. Není již nutné hlídat hranici proti vpádům Osmanů, a tak poslední hetman

Kyrylo Rozumovskyj se roku 1764 na popud carevny vzdal hetmanského úřadu. Záporoží pak

bylo připojeno k Novoruské gubernii, kterou v té době spravoval kníže Potěmkin.

Carevna po ovládnutí jižní Ukrajiny pozvala osadníky z Rumunska, Srbska, Bulharska

a Řecka na toto území. Nabídla jim půdu, možnost vyznávat pravoslaví a konec útlaku ze strany

Osmanů. Tito kolonizátoři přicházejí do oblasti, které se tak nazvalo Nové Rusko. Novorusko

bylo ideálním místem k cílené kolonizaci, jelikož se rozkládá na úrodných stepích blízko

Černého moře s dostatkem vláhy. Nedostatek obyvatel na tomto území byl způsoben neustálou

migrací různých divokých kmenů přes tyto otevřené stepní teritoria a nekonečnými válkami

kozáků s Osmany. V rámci carského impéria ale došlo ke stabilizaci této oblasti, která do

budoucna skrývala veliký hospodářský potenciál.45

5.8.2 Společenské a hospodářský vývoj Ukrajiny v 19. století

V 18. a 19. století vznikají moderní evropské národy. Podmínkou, aby bylo možné hovořit

o národu, je nezbytné, aby si daný jedinec sám uvědomil, že je příslušníkem určitého národa.

Do 18. století nebyla příslušnost k národu určující. Hlavní do té doby byla identita konfesijní,

tedy jestli je člověk uniatského, katolického či pravoslavného vyznání. Následovala identita

stavovská, která určovala pozici ve společnosti. Touto identitou rozumíme, zda byl jedinec

rolník, šlechtic, kozák nebo například řemeslník. Ukrajinský národ, byl v tomto období

rozdělen na území dvou států, Rakouska a Ruska. To mělo negativní důsledky pro tvorbu

43 ŠVANKMAJER, Milan a kol. Dějiny Ruska. Praha: Lidové noviny, 2008, s. 198–201. 44 Tamtéž, s. 201–205. 45 VLČEK, Radomír. Od moskevského státu k sankt petěrburskému impériu: Kapitoly z ruských dějin 18.

století: geneze a vývoj ruského impéria. [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. 37–104. [cit. 2016-04-

02]. Dostupné z: https://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/131140

40

ukrajinské národní identity. Hlavní překážkou uvědomění si vlastní ukrajinské odlišnosti pak

byla polská menšina v oblastech, které byly za Lublinské unie připojeny k Polsku

a Velkorusové v oblastech dnešní jižní a východní Ukrajiny.

Většina území dnešní Ukrajiny byla v 19. století pod správou carského Ruska, a probíhala

zde silná rusifikace. Rusifikací byla zasažena především pravobřežní Ukrajina, kde byla velká

koncentrace Poláků. Poláci byli totiž chápání jako nebezpečný politický element v carském

Rusku.

Ke správě byla zřízena generální gubernátorství, která se dále dělila na gubernie. Generální

gubernátor byl zpravidla důstojník či vysoký vojenský představitel, který byl přímo podřízen

carovi. Na levobřežní Ukrajině byly následující jednotky správní jednotky. Maloruské

generální gubernátorství mělo sídlo v Charkově a spadala pod něj Poltavská, Černihivská

a Charkovská gubernie. Novorusko-besarabské generální gubernátorství bylo složeno

z Tauridské, Katerinoslavské, Besarábské a Chersonské gubernie. Centrum Novorusko-

besarabského gubernátorství bylo v Oděse. Na pravobřežní Ukrajině pak bylo zřízeno

Jihozápadní generální gubernátorství se sídlem v Kyjevě, a spadaly pod něj Kyjevské,

Volyňské a Podolské gubernátorství. V Jihozápadním generálním gubernátorství byla úředním

jazykem polština, nicméně zde probíhal silný proces rusifikace obyvatelstva.46

K roku 1811 byl počet obyvatel levobřežní a pravobřežní Ukrajiny včleněných do Ruska

přibližně 8 milionů. Roku 1897 to již bylo 22,4 milionů obyvatel. Jednalo se většinou o rolníky,

z 97 %. Polská menšina byla především na pravobřežní Ukrajině a činila 250 000 obyvatel.

Druhou nejvýznamnější menšinou byly Židé, kterých bylo 100 000.47 Židé žili většinou

ve městech. Nejvýznamnějším městem zůstal Kyjev, nicméně rostl význam Oděsy, jako

bezcelního přístavu pro ruské zboží. Rovněž Luhansk se stal výrazným průmyslovým centrem,

jelikož se zde vyráběla děla pro carskou černomořskou flotilu.

Ekonomický rozvoj celého carského Ruska byl blokován nedostatkem kvalifikované

a motivované pracovní síly, což byl důsledek nevolnictví. V roce 1859 bylo z celkového počtu

62,5 mil. obyvatel Ruska 23 mil. obyvatel nevolníků. Car Alexander II. se rozhodl roku 1861

nevolnictví zrušit, bohužel to byl pouze formální krok. Ruská šlechta se nechtěla vzdávat svého

majetku, a tak došlo fakticky pouze k tomu, že rolníci si byli nuceni kupovat půdu od šlechticů.


s. 172. 47 Tamtéž, s. 174–180.

41

Nicméně i tento formální krok měl značně pozitivní efekt, protože konec 19. a počátek

20. století jsou pro carské Rusko obdobím hospodářské konjunktury.

V 19. století se především v Novorusku vytvořila dvojí národní identita. Nový kolonizátoři

přicházející do oblasti neviděli zásadní rozdíl mezi existující ruskou a formující se ukrajinskou

kulturou. Svůj příchod spojili s pozváním carského Ruska, každodenní život pak s kozáckým,

resp. ukrajinským stylem života. Tato difúzní identita existuje dodnes na jihovýchodní

Ukrajině, a je jedním z uhelných kamenů sporů mezi dnešní Ukrajinou a Ruskem. Kozáckou

identitu ukrajinského národa cíleně budovaly ukrajinští obrozenci v 19. století, například Taras

Ševčenko.

Nejvýznamnějším spolkem inteligence, která cíleně podporovala upevnění ukrajinského

národního povědomí, bylo Cyrilometodějské bratrstvo, které působilo na Kyjevské univerzitě.

Zde vznikl i národně obrozenecký spolek Hromada, který obhajoval federativní uspořádání

carského Ruska. Díky činnosti těchto vzdělanců tak došlo k upevnění ukrajinské abecedy

a dějin. Vznikají první čistě ukrajinská umělecká díla. Básník Pavlo Čubynskyj roku 1862

vydal báseň Ukrajina ještě nezhynula, která se stala neoficiální hymnou Ukrajiny. Po roce 1991

pak byla stanovena jako národní hymna Ukrajiny. Za zmínku stojí i tvorba hudebního

skladatele Mykola Lysenka, který náměty čerpal z ukrajinského prostředí a zhudebnil dílo

N. V. Gogola Taras Bulba.48 V tomto období se tak silně rozvíjí ukrajinská kultura a národní

uvědomění Ukrajinců.

Carské Rusko se začalo obávat možného ukrajinského separatismu, a tak došlo k zakázání

ukrajinštiny ve školách a rozpuštění spolků budících národní uvědomění. Roku 1891 byla

založena první ukrajinská politická strana Tarasovci. Tarasovci byli klasickou honorační

politickou stranou a jejich programem bylo svržení samoděržaví a získaní autonomie pro

Ukrajinu. Po prohrané Rusko-japonské válce zesílil tlak ukrajinských politických stran na

získání autonomie na Rusku. Při volbách do dumy se již Ukrajinci prosazují v politickém

centru v Petrohradu a na sklonku existence carského Ruska jsou Ukrajinci jedním

z nejsilnějších elementů carské politiky.


s. 182–186.

42

5.8.3 Halič v rámci Rakouské monarchie

Východní Halič byla připojena k Rakousku při 1. dělení Polska. Západní Halič naproti

tomu získalo carské Rusko. Halič byla v rámci Rakouska největší provincií, správní centrum

pak bylo ve Lvově.

Východní Halič byla využívána především zemědělsky, nicméně zde není dobrá bonita

půdy. Nacházejí se zde mokřady a bažiny, v jižní části je pak podhůří Karpat, které také není

vhodné k zemědělské činnosti. To mělo za následek, že Halič se v rámci Rakouska prosadila

spíše jako zdrojnice surovin. Halič byla bohatá na lesy a nerostné suroviny (sůl a nafta).

Z celkového počtu 5 milionů obyvatel celé Haliče, bylo celkem 2,2 mil. Poláků a 2,3 mil

Malorusů (Ukrajinců) a dále přibližně 330 000 Židů (především chasidé).49 Další menšiny byly

Němci, Arméni a Rumuni. Halič byla mnohonárodnostní provincie, a soužití těchto rozdílných

národů bylo možné pouze na základě upřednostňování konfesijní a stavovské identity. Koncem

18. století ale císař Josef II. vydal Toleranční patent, a konfesijní identita tak přestala být

hlavním sporným bodem společnosti.

Roku 1784 byla obnovena univerzita ve Lvově. Hlavním vyučovacím jazykem zde byla

němčina, vedlejším latina a polština. Ukrajinština je vnímána jako dialekt ruštiny, a samotná

ruština byla v Haliči cílené vytlačována. Vídeň se snaží polonizovat Malorusy, jelikož

se obává, že by Malorusové mohli být hrozbou ze strany carského Ruska v Rakousku. Národní

obrození Ukrajinců se v Haliči koncentrovalo především kolem duchovního centra v Přemyšlu,

kde sídlil uniatský biskup. V této první fázi tvorby ukrajinské národní identity vznikl Spolek

duchovních, který plnil podobnou roli jako Cyrilometodějské bratrstvo na levobřežní

Ukrajině.50

Ukrajinci následně začali v rámci Rakouska-Uherska prosazovat státoprávní požadavky na

rozdělení Haliče. Ukrajinci požadovali vznik provincie východní Haliče, kde by mohli mít

autonomii. Naopak západní Halič měla zůstat polská. Tento návrh, z pochopitelných důvodů

byl blokován Poláky, kteří byli ve Vídni vnímáni jako spolehlivější politická síla. Polsko totiž

již mělo určitou historickou zkušenost se státní autonomií v porovnání s Ukrajinou. Výsledkem

tohoto procesu bylo to, že se ještě upevnila pozice Haliče, jako miniaturního polského státu

v rámci Rakouska-Uherska. Poláci ovládali správu a úřady. Upřednostňováni byli katolíci před


s. 188–190. 50 Tamtéž, s. 193–196.

43

uniaty a pravoslavnými. Na základě toho se společenské elity na Haliči začaly štěpit na rusofily

a západníky.

Rusofilové zastávali politiku sbližování Rakouska-Uherska s Ruskem. Rovněž chtěli

omezit vliv Poláků, a byli zastánci pravoslaví. Rusofilové byli radikální v postojích vůči Vídni,

a nebyli politickou konstruktivní silou. Prosazovali politiku Haliče pod nadvládou carského

Ruska.

Naproti tomu západníci začali prosazovat „drobečkovou politiku.“ Rezignovali na zisk

autonomie východní Haliče, a soustředili se na prosazení jazykových práv.

Díky zhoršení mezinárodních vztahů mezi Rakouskem a Ruskem, mělo v 90. letech

19. století i Rakousko zájem na stabilitě v Haliči a tak souhlasilo se vznikem škol, kde se

vyučovalo v ukrajinštině. Vznikají národní spolky jako Sokil (Sokol), katedry ukrajinštiny na

Lvovské univerzitě a zakládány jsou další školy, kde bylo vyučováno v ukrajinštině.

Habsburská monarchie provádí velké investice do oblasti Haliče, kde staví železnici, která

propojuje Lvov s Krakovem a Vídní.

5.8.4 Bukovina a Uherská Rus

Roku 1774 získala Marie Terezie ve válkách s Tureckem území Bukoviny. Bukovina byla

především zemědělská oblast, na které ke konci 19. století žilo 580 000 obyvatel. Z toho

200 000 představovali Malorusové. Hlavním městem Bukoviny byly Černovice,

kde se nacházela i univerzita od roku 1875. Ukrajinština se vyučovala na základních školách

a na gymnáziích. V Bukovině mohli žít Ukrajinci nejlépe ze všech oblastí, jelikož zde panovala

rovnováha mezi Rumuny, Ukrajinci a menšinami Němců a Židů. Severní Bukovina je dnes

na Ukrajině, a odpovídá Černovické oblasti. Oproti tomu jižní Bukovina je v Rumunsku. Dnes

jsou oba dva regiony národnostně homogenní, ale v minulosti bylo obyvatelstvo silně

provázáno.51

Uherská Rus, u nás známá jako Podkarpatská Rus, z ukrajinského pohledu je však správný

pojem Zakarpatská Rus. Když se dívá člověk z Kyjeva, tak území se nachází za Karpaty, proto

Zakarpatská Rus. Pojem Podkarpatská Rus je specifický pro první republiku, kdy při pohledu

z Prahy se země nacházela pod Karpatským obloukem. Dnes území odpovídá Zakarpatské

oblasti na Ukrajině s centrem v Užhorodu. Uherská Rus byla včleněna do Uherské monarchie,

tedy i do Rakouského mocnářství během válek s Turky v 18. století. Obyvatelstvo na Uherské

Rusi bylo na konci 19. století silně prorusky orientováno, jelikož podléhalo silné maďarizaci.

51 GONĚC, Vladimír: Nejnovější dějiny Ukrajiny. Brno: Jota, 1997, s. 15-16.

44

Možnou alternativou bylo spojení Haliče, Bukoviny a Uherské Rusi v jednu provincii. Tento

plán ale nebyl realizován, a to přesto že se našla politická vůle k jeho naplnění v řadách

Malorusů. Pro Uherskou Rus byla typická vysoká negramotnost, špatná infrastruktura a slabá

hospodářská úroveň.

5.9 Vznik prvního samostatného ukrajinského státu

Ukrajina během první světové války ležela ve východní frontové oblasti, a tak její území

bylo silně zpustošeno. Známé bitvy první světové války na východní frontě, se odehrály

především na Ukrajině. Vzpomeňme bitvu u Zborova v Haliči, kde bojovali československé

legie. Dále bitvy o karpatské průsmyky či Bukovinu. Hlavní frontová linie procházela Haličí,

Podolím a Bukovinou, kde operovaly spojenecké jednotky Německa a Rakouska- Uherska

proti Rusku. Národnostní tendence se během první světové války projevily na Ukrajině,

kdy politické elity chtěly využít měnící se mezinárodní situaci k prosazení státoprávních

požadavků.

5.9.1 Ukrajinská lidová republika

V průběhu první světové války se zhroutil carský režim v Rusku. Únorová revoluce 1917

donutila cara Mikuláše II. abdikovat a ústřední moc převzala Prozatímní vláda v Petrohradu,

ve městech pak fungovaly tzv. sověty – tedy místní dělnické, rolnické či vojenské rady. V očích

veřejnosti to byl posun směrem k toužené demokracii a svobodě.

Na levobřežní ruské Ukrajině vzniká Ukrajinská centrální rada (dále jen UCR), která

představuje hlavní politickou sílu. V jejím čele stál historik Mychajlo Hruševskyj. UCR

nejprve požadovala vznik autonomního ukrajinského státu v rámci federalizovaného

demokratického Ruska. V nepřehledné situaci, která byla zhoršována rozvratnou činnosti

bolševiků, vyhlásila UCR 10. června 1917 Ukrajinskou lidovou republiku (ULR). Název lidová

republika měla ukazovat umírněný socialistický charakter státu. Tato republika byla vyhlášena

jednostranně, bez souhlasu Petrohradu. UCR ovšem deklaruje, že zůstává součástí Ruska ULR.

UCR si totiž nechce znepřátelit ruskou část nové ULR. Nicméně ruští bolševici, kteří se dostali

v rámci Velké říjnové revoluce k moci, se po osamostatnění Finska v prosinci 1917 oprávněně

obávají možného odchodu ULR z politického svazku s Ruskem. Proto v Charkově, kde bylo

silné ruské povědomí, založili Ukrajinskou sovětskou republiku. ULR prohlásili bolševici za

národ buržoazních elit, a nikoliv národ proletariátu.52 Bolševici, tak chtěli dostat zpět pod

52 GONĚC, Vladimír. Vznik SSSR a sovětská Ukrajina: Příspěvek k pojetí počátků sovětské federace. Spisy

Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně [online]. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1988, s. 35–49 [cit.


45

kontrolu celou Ukrajinu.53 Tato politika vedla k vypuknutí občanské války, která měla

charakter Ukrajinsko-ruské války. Celá situace je komplikovanější, jelikož se odehrává

na pozadí první světová války. Existence ULR je tak přechodná fáze, a z hlediska

státoprávního, je to boj o novou podobu státního útvaru.

ULR za okolností vypuknutí války s Ruskem, uzavřelo spojenectví s Ústředními

mocnostmi, a de facto se dostala pod kontrolu Německa.54 Ústřední mocnosti ovšem ULR

pouze využívaly jako zásobárnu potravin a zdrojnici surovin. Přechod na totální válečný režim

vyžaduje ze strany Německa silnější centrální moc, a tak ruší UCR. Místo UCR je tak dosazen

hetman Ivan Skoropadskyj, který pocházel ze starého rodu kozácké staršiny.

Skoropadskyj nastolil na Ukrajině hetmanát pod kontrolou Německa. Hetman je za těchto

okolností diktátorem, který soustředil veškerou výkonnou, vojenskou a zákonodárnou moc.

Jeho vláda je silně proruská, což je umožněno Brest-litevskou mírovou smlouvou mezi Ruskem

a Německem z března 1918. Hetmanát Skoropadského podporuje pravoslaví, monarchismus

a vymezuje se proti veškerým sociálním či bolševickým tendencím. Dle Skoropadského

strategie se bolševici neměli udržet u moci, a měl být zpátky dosazen car.

Monarchistická povaha vlády hetmanátu, měla za následek to, že v dnešní historické ruské

perspektivě je hetmanát chápán jako lokální vláda ruských monarchistů (tzv. bílých). Centrální

vláda bílých byla v Omsku, a bojovala proti rudým bolševikům (rudým) po celém Rusku. Do

této ruské občanské války se zapojili i československé legie, které bojovaly na Sibiři

a transsibiřské magistrále. Pozitivem hetmanátu Skoropadského bylo upevňování ukrajinského

národního uvědomění. Vycházejí ukrajinské noviny, vzniká Ukrajinský státní archiv

a Ukrajinská národní knihovna. Hlavním negativem existence hetmánátu bylo, že nedokázal

získat pro svou další existenci široké masy obyvatel. Část obyvatel Ukrajiny vnímala hetmanát

jako prostředek německé okupace, která byla zničující. Němci zabavovali obilí, potraviny

a další suroviny. Z těchto důvodů se začala formovat opozice vůči hetmanátu, pro kterou bylo

charakteristické levicové až bolševické zaměření.55

V kontextu kapitulace Německa v listopadu 1918, a stáhnutí německých vojsk z Ukrajiny,

se na území hetmanátu přesunula bílá vojska generála Děnikina. Bílí generálové měli

mezinárodní podporu Dohody, oproti hetmanátu. Dohoda proto plně souhlasila s požadavkem


s. 242–248. 54 ZUBOV, Andrej. Dějiny Ruska 20. století: Díl I 1894-1939. Praha: Argo, 2014, s. 466–468. 55 GONĚC, Vladimír: Nejnovější dějiny Ukrajiny. Brno: Jota, 1997, s. 39-47.

46

bílých generálů na obnovení jediného a nedělitelného Ruska. Tento požadavek ovšem zcela

porušuje myšlenku Wodrova Wilsona o právu národů na sebeurčení. Je to první příklad selhání

wilsonismu, který byl myšlenkovým základem Versaillského systému.56 Ignorace ukrajinské

otázky ze strany Dohody je jasným projevem mocenského uvažování západních politiků, kteří

podcenili moc bolševiků a otázku vyřešení občanské války v Rusku nechali až do poslední

chvíle na ruských monarchistech. Až příliš pozdě si uvědomili svůj omyl a vyslali expediční

vojska na podporu protibolševických sil. Epizodické ovládnutí jihu Ukrajiny Direktoriem (bílí)

nemohlo vést k reálnému prosazení státoprávních požadavků žádné strany.57

Hetmanát a vláda Direktoria byla následně poražena bolševiky. Bolševici získali Kyjev,

a do čela obnovené ULR byl dosazen prezident Symon Petljura. Na jaře roku 1919 bolševici

obsadili celou levobřežní Ukrajinu, a velkou část pravobřežní Ukrajiny.

5.9.2 Západoukrajinská lidová republika

V Haliči se v průběhu první světové války vytvořily dvě silné názorové skupiny obyvatel,

jejichž státoprávní požadavky byly navzájem protikladné. Prorakousky orientované elity

zůstaly věrné císaři. Polsko-ukrajinské jazykové vyrovnání chápaly jako předehru k budoucí

možné autonomii Haliče a vzniku Ukrajinského státu. Prorusky orientovaný směr naopak

vycházel z přesvědčení, že se chce dostat z polsko-rakouské nadvlády. Rusko vnímaly jako

možného ochránce jejich zájmů.

V Haliči na začátku války převážil směr prorakouský a vznikla Ukrajinská národní rada

(UNR). UNR iniciovala založení i ukrajinských vojenských jednotek, tzv. šičových střelců.

V souvislostí se stažením německých vojsk a erozí Habsburské říše, kdy jednotlivé národy

vyhlašují národní státy na základě práva na sebeurčení národů, se UNR rozhodla realizovat

státoprávní požadavky v Haliči. V listopadu 1918 vyhlásila na území východní Haliče

Západoukrajinskou lidovou republiku (ZULR). ZULR ovšem nikdo neuznal, naproti tomu

Polsko, které mělo zájem na oblasti východní Haliče, zahájilo válku se ZULR. Polsko mělo

podporu Dohody, především Francie. Rovněž dle poválečné geopolitické architektury mělo

vzniknout silné demokratické Polsko, které se mělo stát jakýmsi štítem pro západní Evropu

před bolševickým Ruskem.58 Silné Polsko by následně vytvořilo bariéru mezi Německem

a Ruskem a zachovalo tak existenci „Mitteleuropy“.59

56 KISSINGER, Henry. Umění diplomacie: Od Richelieua k pádu Berlínské zdi. Praha: Prostor, 1999, s. 841–

872. . 57 ŠVANKMAJER, Milan a kol. Dějiny Ruska. Praha: Lidové noviny, 2008, s. 346–354. 58 GONĚC, Vladimír: Nejnovější dějiny Ukrajiny. Brno: Jota, 1997, s. 47-57. 59 ZUBOV, Andrej. Dějiny Ruska 20. století: Díl I 1894-1939. Praha: Argo, 2014, s. 616–621.

47

Válka mezi ZULR a Polskem na přelomu let 1918-1919 vyzněla ve prospěch Poláků.

O opětovném selhání Dohody v ukrajinské otázce svědčí argumenty polského ministra

zahraničí I. J. Paderewskiho na Versaillské konferenci. Polský ministr přesvědčil dohodové

mocnosti o neexistenci ukrajinského národa. Dle jeho argumentů byli Ukrajinci pouze

geopolitickým výmyslem Německa a Rakouska-Uherska. Jako hlavní důvod navrácení území

Polsku byl využit historický nárok Polska na území východní Haliče, jelikož bylo součástí

Polsko-litevského soustátí před prvním dělením Polska roku 1772.60

ZULR se pokusilo řešit nepříznivou mezinárodně politickou situaci sloučením s ULR,

nicméně to byl pouze formální krok. Dohoda chápala ULR jako exponent bolševických zájmů

a nechtěla ho legitimizovat tím, že uznala jeho existenci. ZULR byl předložen návrh, že může

existovat na území východní Haliče, ale bez Lvova, kulturního a duchovního centra celé

oblasti. Druhou podmínkou pak byla nemožnost sloučení s ULR. Tyto podmínky nebyly pro

ZULR akceptovatelné a tak Polsko dokončilo s posvěcením Dohody připojení východní Haliče

ke svému obnovenému státu.

2.9.3 Následky první světové války pro Ukrajinu

Na jaře roku 1919 Rusko obsadilo východ a střed Ukrajiny a vyhlásilo Ukrajinskou

socialistickou sovětskou republiku. De iure se jednalo tedy o zřízení autonomního ukrajinského

státu, nicméně de facto se jednalo o ruskou republiku. Jih Ukrajiny zatím ovládal Děnikin,

který byl ale na ústupu se svými vojsky. V roce 1919 tedy i nadále na Ukrajině pokračuje

občanská válka, která je doprovázena pogromy na Židech. Polsko za této situace zabírá Halič

a Volyň. Vize polského vůdce Pilsudského je vytvořit „Polsko od moře k moři.“

To by znamenalo vytvořit velké Polsko, na severu s přístupem k Baltskému moři a na jihu

s přístupem k Černému moři. Tyto ambice vedou k vypuknutí války mezi Ruskem a Polskem.

Rudá armáda se vydala na tažení na Polsko, s cílem nastolit zde socialistický ruský režim.

V srpnu 1920 se na Visle u Varšavy odehrála bitva, při které byla Rudá armáda poražena.

V následné protiofenzívě pak Poláci připojili celou Halič a Volyň.

Besarábie a severní Bukovina byla připojena k Rumunsku, které se ziskem Sedmihradska

obnovilo tzv. Velké Rumunsko. Rumunsko bylo dohodovým spojencem, a tak se zvětšení jeho

teritoria projevilo v poválečné evropské mocenské architektuře. Uherská Rus byla připojena

k Československu pod názvem Podkarpatská Rus.


s. 263.

48

Ukrajina tak na samostatnost v období první světové války nedosáhla z důvodu

nepříznivých mezinárodních okolností. Za zvláštní případ lze požadovat selhání Dohody, když

nedodržela své principy stanovené ve 14 bodech Woodrowa Wilsona. V důsledku represivní

politiky bolševiků a polonizace Haliče vzniká ukrajinská diaspora. Nicméně existence ULR

a ZULR byla zásadním psychologickým zlomem pro Ukrajince. Ukrajinci mají již vytvořen

výchozí bod své státnosti, na který mohou v budoucnu navázat.

5.10 Ukrajina do Velké vlastenecké války

Po vítězství rudých v občanské válce v Rusku se k politické moci dostali bolševici. Vláda

bolševiků trvala až do roku 1991. V roce 1922 bolševici vytvořili na základě přijaté

socialistické ústavy vzorový komunistický internacionální státní útvar Svaz sovětských

socialistických republik (SSSR). Ukrajinská sovětská socialistická republika (USSR) se stala

zakládajícím členem SSSR. Vznikla tak supervelmoc, která byla ve 20. století jedním

z hlavních aktérů evropské mezinárodní politiky.

5.10.1 Včlenění USSR do SSSR

Národní republiky v rámci SSSR měly teritoriální a kulturně jazykovou autonomii.

Bolševici chtěli především ovládnout vojenský a hospodářský potenciál země. Tento fakt vedl

k posílení národního uvědomění národů spadajících pod nadvládu Moskvy. Systém národních

komunistických stran, která spadaly pod Komunistickou stranu Sovětského svazu (KSSS),

pak zaručoval centralistickou povahu SSSR.61

V době občanské války byl na Ukrajině nastolen válečný komunismus. Tato politika

se projevovala znárodněním podniků, konfiskací půdy a celkovým rozvratem hospodářství.

Když Lenin roku 1921 uvedl program Nové ekonomické politiky (NEP), který spočíval

v omezeném povolení soukromého podnikání, dopadla na Ukrajinu tíha hospodářské recese.

Násilný vývoz obilí z Ukrajiny do Povolží a celkový rozvrat státu vyvolal na Ukrajině

hladomor. Na následky hladomoru zemřelo na samotné Ukrajině v letech 1921-1923 okolo

1 mil. obyvatel. V celém Rusku pak dalších 4 mil. obyvatel.

NEP znamenal pro SSSR zavedení omezeného tržního hospodářství. Potraviny jsou násilně

vymáhány z venkova a převáženy do měst, kde jsou drženy na umělých nízkých cenách pro

pracující dělníky. Vytváří se tak dvojí trh, státní a soukromý. Na státním trhu je nedostatek

61 GONĚC, Vladimír. Ke sjednocovacímu procesu sovětských republik a vzniku SSSR. Otázky dějin střední a

východní Evropy [online]. Univerzita J. E. Purkyně, 1975, (2), s. 223–246 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

https://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/121267

49

zboží, jsou zde ovšem nízké ceny. Státní trh přináší nízké zisky pro rolníky, a je určen

především pro dělníky, kteří pracují ve státních podnicích za minimální mzdu. Soukromý trh

se naopak vyznačuje dostatkem zboží, které je ovšem mnohonásobně dražší. Z rolníků se tak

stávají podnikatelé, nepmani, v očích bolševiků se tak postupně stávají buržoazií. Bolševická

propaganda se pak neostýchala označit kde jakého rolníka za nepmana, a bylo jedno, zda

produkuje pro státní či soukromý trh. NEP, země rozvrácena válkou a vynucený export obilí

do Povolží jsou tak hlavními důvody prvního z velkých hladomorů na Ukrajině v 20. století.

Když se dostal k moci Stalin, tak převzal koncepci anti-NEP od svého hlavního protivníka

Trockého. NEP byl koncem 20. let 20. století v SSSR zrušen, a byl nahrazen násilnou

kolektivizací.

5.10.2 Politika ukrajinizace v USSR

Hlavní vnitro-politickou silou se v USSR stala Komunistická strana Ukrajiny (KSU), která

podléhala přímo KSSS. Systém hierarchické stupňovitosti správních orgánů byl dodržen

i v rámci nižších politických jednotek v USSR. Demokratický centralismus se vyznačoval

formálními volbami místních sovětů, které delegovaly do vyšších funkcí. Fakticky ale tito

jednotlivci nemohli nic změnit, protože politická moc se odvíjela od centra, tedy od Ústředního

výboru KSSS (později tzv. politbyro). Podřízené orgány byly zcela závislé na ústředním

orgánu. V praxi tato politika znamenala neexistenci decentralizace, přestože formálně měla být

decentralizace úplná. Počáteční hospodářské a politicko-vojenské neúspěchy SSSR, které byly

způsobeny především mezinárodní izolací a oživením Západu, vedly čelní představitele SSSR

k nastavení nového kursu politiky na počátku 20. let. Nový kurz znamenal pro USSR

především podporu ukrajinské kultury a jazyka. Ukrajinizace veřejného života má vycházet

především z kořenů lidové národní kultury. Souhrnně je tento politický proces nazván jako

„korenizace“ (tzn. zakořenění) a má být protikladem k násilné carské rusifikaci Ukrajiny.

V rámci korenizace byla ukrajinština roku 1923 prohlášena za státní a 1. úřední jazyk USSR.

První tajemník ÚV KSU Lazar Kaganovič, což byl ukrajinský Žid, se zasloužil za úspěšnou

politiku korenizace. V rámci ukrajinizace se rozvíjela gramotnost, a koncem 20. let již přes

90 % základních škol vyučovalo ukrajinsky v USSR. Problematickým bodem korenizace byla

teorie dvou kultur, která ideologicky propagovala ruský živel jako pokrokovou a nadřazenou

entitu. Ukrajinský lid pak byl v rámci korenizace zobrazován jako selský, podřazený

a kontrarevoluční lid. 62


50

V rámci korenizace byl také prosazován vědecký ateismus, který se vymezoval silně proti

náboženské orientaci obyvatel. Zničit staré struktury pravoslaví vyžadovalo ovšem

dlouhodobější systematickou práci KSU, a tak byla zřízena autokefální ukrajinská pravoslavná

církev, která byla podřízena ruské pravoslavné církvi. Celá struktura církve byla následně

podřízena bolševickým autoritám a podporovala politiku korenizace.

Korenizace na Ukrajině vedla koncem 20. let do bezvýchodné situace. U ruskojazyčného

obyvatelstva USSR korenizace vyvolala odpor. Naopak u nacionálně ukrajinského

obyvatelstva pak pouze posílila tendence ke skutečné autonomii. Na popud Stalina bylo k roku

1932 upuštěno od korenizace, s tím že se nově měla USSR zaměřit na proces industrializace.

Nově se měla začít prohlubovat integrace ruského a ukrajinského národa, byl tedy nastolen

opačný směr korenizace, tedy rusifikace USSR. Stalin postupně koncentroval moc do svých

rukou, a po zničení politiky NEPu začal posilovat svou pozici v politbyru. Léta 1934-1938 jsou

obdobím tzv. Velkého teroru, kdy je cíleně vražděna a zavíraná inteligence po celém SSSR.

Stalin likviduje politickou opozici. V průběhu Velkého teroru bylo postihnuto přibližně

1,5 mil. obyvatel SSR.63 Po Velkém teroru nastupuje do čela ÚV KSU Nikita Chruščov, který

měl stabilizovat situaci na Ukrajině. 64

5.10.3 Hospodářská situace USSR před Velkou válkou

Likvidace NEPu a přechod k násilné kolektivizaci měl spolu se zavedením těžkého

průmyslu fatální hospodářské následky pro USSR. První pětiletka v SSSR v letech 1927-1932

měla za cíl nastolení industrializace v SSSR. Došlo tak k přesměrování kapitálu a lidských

zdrojů z venkova, ze zemědělského sektoru do měst. V městech se koncentrovaly průmyslové

podniky vojenského a hutnického zaměření. Jednou z hlavních oblastí v rámci celého SSSR

byla vybrána východní Ukrajina, konkrétně Doněcká pánev (Donbas). Donbas měl vhodné

předpoklady k masové industrializaci, jelikož zde existovala průmyslová výroba za carského

Ruska. Rovněž zde byla rozvinuta těžba uhlí a blízko byly i říční a námořní cesty. Zásobárnou

elektřiny se měla stát síť hydroelektráren na Dněpru, v místech bývalých kozáckých sičí, které

byly zaplaveny a zničeny. Nejvýznamnější hydroelektrárnou se stal Dněprostroj, největší

elektrárna tehdejšího SSSR. 65


s. 299–303. 64 GONĚC, Vladimír: Nejnovější dějiny Ukrajiny. Brno: Jota, 1997, s. 101. 65 ŠVANKMAJER, Milan a kol. Dějiny Ruska. Praha: Lidové noviny, 2008, s. 372–374.

51

Kolektivizace a masová industrializace vyvolaly zásobovací potravinovou krizi

na Ukrajině. Nedostatek masa a obilí ve městech byl přičten sovětskou propagandou kulakům

(bohatí rolníci, zbytek nepmanů). Rolníci se tak dostali pod novou vlnu represe od ústředních

orgánů. Rozvrat hospodářství v USSR na počátku 30. let 20. století vyvolal další hladomor

v letech 1932-1934. Nereálné kvóty požadované Gosplanem (Státní plánovací komisí)

způsobily nemožnost zásobit se na zimu. Na přelomu let 1932 a 1933 tak vypukl strašný

hladomor v USSR, poté i v celém SSSR. Hladomor byl sovětskými orgány zamlčován,

a naopak byli vyzdvihovány úspěchy kolektivizace a industrializace. Přesné číslo obětí tohoto

hladomoru není známo, jelikož oficiálně hladomor neexistoval. Novodobé odhady se pohybují

okolo 5 mil. obětí hladomoru v letech 1932-1934.66 „Obilnice Evropy“ tak pocítila důsledky

sovětské nadvlády v plném rozsahu.

5.10.4 Halič a Volyň v II. polské republice

Na základě Versaillského mírového uspořádání se v meziválečném Polsku octlo 5 mil.

Ukrajinců, kteří tvořili 16 % obyvatel Polska. Z těchto 5 mil. obyvatel žilo 94 % většinou na

venkově a vyznáním to byli uniaté. Polsko celému získanému ukrajinskému území říkalo

Východní Malopolsko a k výkonu správy zde zřídilo: lvovské, ternopilské, stanislavovské67

a volyňské vojvodství. Polsko se snažilo asimilovat Ukrajince do Polska, a proto provádělo

polonizaci Východního Malopolska. Tyto tendence nebyly akceptovatelné pro část Ukrajinců,

a tak roku 1929 vzniká Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN).

OUN prováděla různé atentáty na politické a duchovní představitele. OUN chtěla vytvořit

nezávislý sjednocený stát na ukrajinských etnografických územích. V politickém spektru

20. století se klonila skoro až k fašismu. Prostředkem pro vznik státu pro ni byl ozbrojený

konflikt. V čele OUN stanul Stepan Bandera. Je nutné zmínit, že OUN nebylo politicky

jednotné a byly zde dvě frakce, banderovci a melnykovci. Melnykovci, stoupenci vojenského

a politického vůdce Andrije Melnyka, stáli v opozici k banderovcům umírněnější nacionální

postoj v rámci OUN. Frakce banderovců ale převládla především důsledkem mezinárodně

politické situace.68

Ukrajinci v II. polské republice neměli možnost dosáhnout na stejné postavení jako Poláci.

Opakovala se tak situace z Polsko-litevské unie, kdy ukrajinské národní povědomí bylo


s. 294–299. 67 Dnešní Ivanofrankivská oblast na Ukrajině. 68 RYCHLÍK, Jan, Bohdan ZILYNSKYJ a Paul Robert MAGOCSI. Dějiny Ukrajiny. Praha: Lidové noviny, 2015,

s. 303–312.

52

potlačováno polskou vládou. Polsko nemohlo akceptovat ukrajinské autonomní tendence,

jelikož muselo nutně hájit princip jednotnosti státu a jakýkoliv separatismus představoval

kritické ohrožení jeho státnosti.

V dobově perspektivě by se pozice Ukrajinců v druhé polské republice dala analogicky

přirovnat s určitými výhradami k pozici Němců v první československé republice. Ukrajinská

identita se zde budovala ve vymezení vůči polské identitě. Vztah vůči USSR byl

nejednoznačný. Část inteligence, především konzervativní západnici, se vymezovali proti

bolševické vládě USSR. Naopak stoupenci rusofilství prosazovali radikálně levicový program

s orientací na SSSR. Tato část obyvatel si přála sjednocení všech ukrajinských území pod

USSR, respektive pod SSSR.69

5.11 Velká vlastenecká válka na Ukrajině

Mezinárodní izolace Německa a SSSR v rámci Versaillského systému, spojila dočasně

zájmy těchto dvou totalitních států. Hospodářská spolupráce a velmocenské ambice Stalina

a Hitlera se souběžně doplňovali. Dne 23. srpna 1939 byl uzavřen pakt Ribbentrop-Molotov

o neútočení mezi ministry zahraničí Německa a SSSR. V rámci tohoto paktu došlo

i k vymezení hranice v Polsku mezi Německem a SSSR. Němci vzápětí 1. září 1939 vyhlásili

válku Polsku, které nemohlo zvládnout tlak na dvou frontách bez mezinárodní pomoci.

Z východu pak postupovala vojska SSSR, která pod záminkou ochrany obyvatel Běloruska

a Ukrajiny zabrali východní část Polska. Zde byla částí Ukrajinců vítána Rudá armáda, jako

osvoboditelka od polského útlaku. Ke spojení Haliče a Volyně s USSR došlo v říjnu 1939,

a s okamžitou platnosti zde začal být potlačován polský element, který působil jako rozvratná

síla.70

V německé části záboru Polska byl vytvořen Generální gouverment, který měl sídlo

v Krakově a v jeho čele stanul Hans Frank. Po vypuknutí operace Barbarossa 22. června 1941,

kdy Němci napadli SSSR, se pod německou správu dostala i východní Halič. Nad východní

Haličí byl vytvořen distrikt Galizien, který spadal pod Generální gouverment. V distriktu

Galizien pak docházelo k šikaně polského obyvatelstva, a naopak ukrajinské obyvatelstvo

dostalo relativní autonomii.71

69 GONĚC, Vladimír: Nejnovější dějiny Ukrajiny. Brno: Jota, 1997, s. 108-115. 70 ŠVANKMAJER, Milan a kol. Dějiny Ruska. Praha: Lidové noviny, 2008, s. 385–390. 71 RYCHLÍK, Jan, Bohdan ZILYNSKYJ a Paul Robert MAGOCSI. Dějiny Ukrajiny. Praha: Lidové noviny, 2015,

s. 335–336.

53

Postoj vůči Německu způsobil rozkol v OUN. Banderovci zpočátku nevěřili Hitlerovi

a chtěli prosadit nezávislost Ukrajiny bez Německa. Melnykovci naopak chtěli všechen postup

konzultovat s Hitlerem. V konečné fázi války se pak banderovci přidali v bojích na stranu

Německa proti SSSR, výměnou za uznání nezávislosti Ukrajiny. Němci tento status nikdy

neschválili, a tak se banderovci pohybují v politickém vakuu boje za nezávislost. Sovětská

a i též současná ruská propaganda mýtus banderovců zneužívá, kdy je vykresluje jako

stoupence Hitlera. Celá otázka je ovšem problematická, a je nezbytné ji chápat komplexně.

Nutné je přitom vnímat aspekt dlouhodobého polského útlaku a frustraci z nedosažení

nezávislého ukrajinského státu v důsledku arogantního chování dohodových velmocí po první

světové válce.

Po začátku operace Barbarossa vojska SSSR ustupují na východ a nechávají za sebou

spálenou zem. KSU emigrovala a vytvořila exilovou vládu v Ufě. Nad většinou Ukrajiny byl

vytvořen Říšský komisariát Ukrajina (ŘKU), zbytek frontové oblasti severovýchodní Ukrajiny

podléhal německé vojenské správě. V čele ŘKU stanul fanatický nacista Erik Koch. Sídlem

ŘKU bylo město Rivne na Volyni. ŘKU spadalo do Hitlerova plánu Generalplan Ost, který

počítal s likvidací obyvatel této oblasti. ŘKU se měl stát svobodnou zemí pro německé

osadníky, kteří si měli po likvidaci Ukrajinců zde založit své statky a panství.72 Obyvatelstvu

v ŘKU bylo zakázáno vzdělávání a část byla násilně vyvezena do Německa jako pracovní síla

(do konce války šlo přibližně o 2,5 mil. obyvatel). Roku 1942 byla spuštěn nacistický plán

konečné řešení židovské otázky, které stálo život pouze na samotné Ukrajině 1 mil. Židů.

Kochův režim v ŘKU je označován za nejbrutálnější v rámci celé Evropy v průběhu druhé

světové války. V důsledku toho vznikají četné partyzánské oddíly, kde jsou Poláci, Židé,

komunisté, nacionalisté a další nespokojené skupiny obyvatel.73

Německý teror, válečné hospodářství a občanská válka mezi banderovci a melnykovci

dovedla většinu Ukrajinců k přesvědčení soužití se SSSR. Po bitvě u Stalingradu (1942/1943)

dochází k odklonu od integrálního nacionalistického ukrajinského směru. Na východě

Ukrajiny byla Rudá armáda vítána jako osvoboditelka země. V této oblasti rovněž neoperovali

žádní partyzáni, jelikož zde jsou většinou stepi a minimum lesů, takže terén není vhodný

k záškodnické činnosti. Na západě Ukrajiny byla situace odlišná. Ideologie integrálního

nacionalismu zde zapustila své kořeny a banderovci se snažili prosadit princip etnicky čisté

72 GONĚC, Vladimír: Nejnovější dějiny Ukrajiny. Brno: Jota, 1997, s. 147-151. 73 RYCHLÍK, Jan, Bohdan ZILYNSKYJ a Paul Robert MAGOCSI. Dějiny Ukrajiny. Praha: Lidové noviny, 2015,

s. 340–345.

54

Ukrajiny. Samotný princip etnicky čisté Ukrajiny není nic překvapivého a byl vnímán většinou

u Ukrajinců pozitivně. V důsledku toho byli vysídleni a vražděni Poláci z Ukrajiny. Nejhorší

události tzv. „volyňské řeže“ se staly v létě 1943, kdy došlo k násilnostem v Haliči a na Volyni.

Tyto akce proti Polákům začala koordinovat Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), která

se konsolidovala ze zbytku banderovců.74

Na konci roku 1943 Rudá armáda obsazuje Kyjev. UPA v Haliči se koordinuje s Němci

na bojích proti SSSR, a vzniká 1. ukrajinská granátnická divize SS Galizien, která bojuje proti

SSSR na straně Němců. Tento krok vedl k silné diskreditaci ukrajinských nacionálních

politických snah u Spojenců. Nutné je zmínit, že drtivá část Ukrajinců bojovala na straně

Spojenců proti Němcům v rámci Rudé armády. Během pokračující války se UPA, banderovci

a další partyzáni připravují na třetí světovou válku, která dle jejich prognóz by měla vypuknout

mezi Západem a SSSR. Dle politických sil UPA v této třetí světové válce konečně získá

Ukrajina nezávislost.

Konec druhé světové války přinesl rozdělení Evropy na dvě sféry vlivu, americkou

a sovětskou. Dělící linie jde přibližně podél území obsazené Rudou armádou. Polsko se muselo

na nátlak Moskvy vzdát Volyně a východní Haliče ve prospěch USSR. Toto území bylo

kompenzováno Polsku na západě, kde došlo k posunutí hranice na Lužickou Nisu a Odru.

Etnická homogenita USSR ale i Polska, byla dosažena za cenu nuceného vysídlení

obyvatelstva. USSR získalo dále území Podkarpatské Rusi na úkor Československa, Besarábie

a severní Bukoviny na úkor Rumunska. Došlo tak k definitivnímu sjednocení všech

ukrajinských zemí pod jeden stát, a to USSR. Tento stav byl dosažen díky velmocenským

ambicím SSSR, které provedlo sjednocení USSR za účelem nastolení komunistického režimu

v tomto státu. Tím, že došlo ke sjednocení všech zemí, mohlo lépe prosadit bolševickou vládu

nad tímto teritoriem.

5.12 USSR po Velké vlastenecké válce do roku 1990

Ukrajina se stala po druhé světové válce zakládajícím členem OSN v San Franciscu na

přelomu května a dubna roku 1945. Vystupuje formálně jako nezávislý stát, má například

i zastoupení v Radě bezpečnosti roku 1948. Signuje Dunajskou konvenci o volné říční dopravě

na Dunaji a po válce obdržela jako formálně suverénní stát pomoc od UNRRA. Fakticky byla

ovšem USSR zcela závislá na celkové politice SSSR, resp. Moskvy. USSR neměla vlastní


55

diplomatické zastoupení v zahraničí, na olympijské hry jezdila ve výpravách SSSR

a mezinárodní smlouvy mezi USSR a třetím státem byly uzavírány přes Moskvu.

Do roku 1947 stál čele Nikita Chruščov. Jeho hlavním úkolem byla hospodářská

obnova země. V tomto období tak dochází k postupné obnově uhelného komplexu na Donbase,

rekonstrukci Dněprostroje a opravě zničeného Kryvorožského metalurgického komplexu.

Celkové vzepětí ukrajinského hospodářství je ovšem limitováno nedostatkem pracovní síly.

Za těchto okolností na přelomu let 1946-1947 vypukl na Ukrajině hladomor. „Obilnice

Evropy“ opět řešila existenční zásobovací otázku. Moskva, resp. Stalin za této situace mlčí

a odmítá Marshallův plán, především z geopolitických důvodů.75

KSU likviduje s pomocí Rudé armády zbytky UPA v Haliči a následně svou pozornost

obrací na řeckokatolickou církev. Uniaté jsou zatýkání a posíláni do pracovních táborů. Pod

tlakem KSU pak část řeckokatolických duchovních formálně ruší unii s katolíky a vyhlašuje

návrat k pravoslavnému Moskevskému patriarchátu. Tento postup Moskvy a KSU dodnes

zanechal v Haliči zvláštní odkaz v silné ukrajinské nacionalistické povaze spojené

s řeckokatolickou vírou. Uniatská církev byla obnovena až v roce 1989.

První tajemník KSU Chruščov byl během roku 1947 povolán do Moskvy, a vládu

převzal dočasně Lazar Kaganovič. Kaganovič držel stalinskou linii politiky. Dochází ke

stagnaci a utlumení ukrajinské kultury. Cíleně je budováno sovětské vlastenectví,

internacionalismus a pro Ukrajince se má stát hlavním městem Kyjev a mateřským jazykem

ruština.

V roce 1954 proběhly na Ukrajině mohutné oslavy výročí 300 let od uzavření

Perejeslavských dohod. Při této příležitosti jsou cíleně přejmenována města po Ukrajině

a Rusko formálně dalo Krymskou autonomní republiku USSR.

Destalinizace se na Ukrajině v podstatě neprojevila. Po XX: sjezdu KSSS dochází

pouze k rehabilitace obětí stalinských čistek, nicméně režim na Ukrajině je tak silně spjat

s vývojem v Rusku, že destalinizace je tak spíše téma komunistických elit.76

V 60. letech 20. století za Chruščeva dochází k mírnému uvolnění kultury a formování

se intelektuální skupiny tzv. šedesátníků. Šedesátníci se věnují ve svých knihách tématu

kozáctví a vzniku národní tradice. Popisují folklórní zvyklosti a snaží se prosazovat


s. 370–373. 76 GONĚC, Vladimír: Nejnovější dějiny Ukrajiny. Brno: Jota, 1997, s. 200-222.

56

ukrajinštinu. Jejich hlavním hrdinou je Taras Ševčenko, který za carského Ruska rovněž tvořil

v ukrajinštině a vystupoval proti vládnoucí moci. Reakcí komunistického režimu je ale pouze

rozšíření dalších represivních metod, ničení ukrajinské identity a násilná rusifikace školství.

Nutno podotknout, že ukrajinština nebyla úřední jazyk v SSSR, a byla cíleně vytlačována na

venkov. Jazykem elit byla ruština, která se používala na úřadech a ve školách. V čele KSU stojí

v 60. letech Petro Šelest, rodák z Charkova. Moskva chtěla po Šelestovi, aby zastával silnou

rusifikační politiku. Šelest se snažil primárně vyhovět Moskvě, ačkoliv publikoval práci Naše

sovětská Ukrajina, která byla velice mírně nacionalisticky Ukrajinsky orientována.

Pro Moskvu začal být Šelest kvůli svým postojům nepohodlný a tak byl během 70. let vystřídán

zcela poslušným V. Ščerbickým.

Éra V. Ščerbického je období totální stagnace ukrajinské kultury. Politicky se jedná

o dodržování stejné linie jako v celém SSSR. Dochází k likvidaci disentu a další vlně perzekucí

vůči církvi. Během uvolnění v rámci studené války v 70. letech začínají na Ukrajinu pronikat

západní vlivy. Významnou roly hraje pomoc ukrajinského exilu ze zahraničí, který se snaží

držet při životě myšlenku ukrajinské nezávislosti na Rusku. V roce 1976 vzniká Ukrajinská

skupina na podporu helsinské smlouvy, v čele stál spisovatel Mykola Radenko. Na počátku

80. let se sovětský režim dostává do kritické fáze své existence. SSSR se vojensky angažovalo

v Afganistánu a centrálně plánovaná ekonomika narazila na strop své další existence. Když

nastoupil Gorbačov, celý SSSR se nachází v systémové strukturální krizi. Krize komunismu

na Ukrajině byla prohloubena výbuchem jaderné elektrárny Černobyl v dubnu 1986.

Neadekvátní reakce KSU, která držela informační embargo ohledně výbuchu, pouze posílila

u všech obyvatel rostoucí nedůvěru vůči režimu.77

Nemožnost reformovat SSSR pouze hospodářsky a ne politicky způsobila rozpad celé

supervelmoci. Ukrajina svůj postup dlouho koordinovala s Moskvou, nicméně když došlo

k pokusu o převrat v srpnu 1991 ze strany konzervativních komunistů na Gorbačeva, byla

rozhodnuta opustit svazek s Ruskem.78 Vedoucí úloha KSU, resp. KSSS ve státě byla zrušena,

a celá společnost se ocitla v kapitalismu, který se v 90. letech 20. století podobal spíše anarchii

na Ukrajině. 79


s. 390–392. 78 GONĚC, Vladimír: Nejnovější dějiny Ukrajiny. Brno: Jota, 1997, s. 222-229. 79 MOYNAHAN, Brian. Rusko 20. století: Dějiny slovem i obrazem. Praha: Svoboda, 1995, s. 294.

57

5.13 Význam zahraniční politiky SSSR pro USSR

Sjednocení USSR bylo významný pozitivní krok směrem k ukrajinské národní

státnosti, a to i přes to, že zde byl etablován komunistický režim. Sjednocení Ukrajiny bylo

možné právě pouze pod supervizí velmoci (nacistického Německa či SSSR). Direktivní

nastolení vlády nedalo prostor k realizaci protichůdných procesů uvnitř ukrajinské politické

scény, které by vedly k destabilizaci celého prostoru. Území Ukrajiny bylo po druhé světové

válce stále kulturně, jazykově, a etnicky nehomogenní ale v době pod centrální vládou SSSR

nebylo možné realizovat radikální nacionalistickou politiku. KSU tlumila separatistické

tendence rusofilů a nacionální úchylky západniků. Hlavním ideologickým pojítkem pak byl

pověstný socialistický tábor míru, postavený na internacionální bázi. Obdobné utlumení sporů

pod SSSR lze pozorovat ve 20. století na Kavkaze či Balkáně. Všechny tyto konflikty byly

latentní, a pod supervizí SSSR stagnovaly. Se slábnoucím postavením SSSR ve světě koncem

80. let se v těchto periferních oblastech konflikty opět obnovily. Vypukl spor o Náhorní

Karabach či o Kosovo. Současný vojenský konflikt na Ukrajině mezi Ruskem, Ukrajinou

a povstaleckými republikami je nezbytné chápat v perspektivě postsovětských konfliktů.

Specifikem ukrajinského konfliktu je jeho geografická blízkost centrální oblasti Ruska.

SSSR měl zájem na utlumení konfliktů ve sférách vlivu. Stalin chápal válku jako prostředek

k nastolení socialismu, respektive nastolení vlády Moskvy. Dohoda o rozdělení sféry vlivu byla

po druhé světové válce oboustranná, jak Západ, tak i SSSR ji akceptovalo. Oba dva mocenské

bloky měly prosperitu ze své sféry vlivu, a pouze k tomu využívaly rozdílných ideologických

nástrojů, kapitalismu či socialismu. S tím souvisela nutnost zavést opatření, která by utlumila

vojenský konflikt, protože ten by byl překážkou hospodářského růstu v dlouhodobé

perspektivě. Mír v centrální oblasti by byl tedy z toho pohledu chápan jako prostředek

ekonomické prosperity dané oblasti.

58

6 KOMPLEXNÍ GEOGRAFICKÁ ANALÝZA OBLASTÍ UKRAJINY

6.1 Jižní Ukrajina

Jižní Ukrajina byla v minulosti nárazníkovým prostorem mezi kozáky a Turky.

Hospodářsky bylo výhodné pro obyvatelstvo zůstat při pobřeží Černého moře. Ze strategického

a vojenského hlediska poskytovaly přístavy lepší opevnění a možnost transportu

do bezpečnějších lokalit. Z hlediska ekonomického se pak v přístavech rozvíjel dálkový

obchod, jak s Byzancí, později s Osmany, tak i s Benátkami či Janovem.

Na jižní Ukrajině převažuje mírně ukrajinská národní identita. Ukrajinská identita v tomto

prostoru není primárně vázána na jazykovou a náboženskou příslušnost ale spíše na historickou

identitu s kozáckou minulostí. Největší zastoupení má ukrajinské národní povědomí

v Mykolajivské a Chersonské oblasti.

Obr. 2.: Národnostní a jazykové složení jižní Ukrajiny v roce 2001

Zdroj: Státní statistický úřad Ukrajiny – Databáze sčítání obyvatelstva 2001

6.1.1 Oděská oblast

Oděská oblast se rozkládá na historickém území Budžaku a Jedisanu. Teritorium Budžaku80

je pojmenováno podle Budžácké hordy, která zde sídlila po rozpadu Zlaté hordy. Budžácká

horda byla podřízena Krymskému chanátu a většinou válčila proti kozákům. Se slábnoucí mocí

80 Budžak znamená z turečtiny trojúhelník, a označuje tak oblast mezi pevnostmi Izmail, Bender a Akkerman.

0%

10%

20%

30%

40%

50%

60%

70%

80%

90%

Oděská oblast Chersonská oblast Mykolajivská oblast Záporožská oblast

Po

čet

ob

yvat

el

Oblasti

Rodný jazyk ukrajinština Rodný jazyk ruština Ukrajinská národnost Ruská národnost

59

Osmanské říše, se na počátku 19. století Budžak dostal pod kontrolu carského Ruska.

Po 1. světové válce se Budžak stal součástí Velkého Rumunska, jelikož Rumunsko bylo

spojencem Dohody a zastáncem zájmů dohodových velmocí v Černomoří. Nicméně v rámci

paktu Ribbentrop-Molotov se Budžak opět navrátil pod kontrolu SSSR, respektive USSR.

Z fyzicko-geografického hlediska je Budžak rovinaté přímořské území. Typické

geomorfologické tvary jsou písečné kosy a limanová jezera. Dněsterský liman je největší

limanové jezero v zemi a odděluje od sebe Budžak a Jedisan.

Jedisan je historická oblast rozkládající se mezi řekami Dněstr a Jižní Buh. Na Západě

sousedí Jedisan s Budžakem a Besarábií, na severu se pak zvedá Podolí a na východě jsou

tzv. Divoká pole. Pojmenování Jedisan je podle kočovných kmenů spadajících pod Zlatou

hordu, tedy dle Jedisanské hordy. Po porážce Krymského chanátu Ruskem byl roku 1792

Jedisan včleněn do carského impéria. Poté byla založena Oděsa, která měla být ztotožněna

s antickou Oděsou. Oděsa je dnes správní centrum oblasti, nacházející se v Jedisanu. Jedisan

v perspektivě dnešní administrativy tvoří sever Oděské oblasti a celý prostor Mykolajevské

oblasti v rámci Ukrajiny. Z fyzicko-geografického hlediska je sever Jedisanu tvořen

pahorkatinami, místy přecházejícími ve stepi. Jsou zde četné vinice a sady. Jih Jedisanu je pak

modelován ústím Dněpru do podoby široké delty navazující na jezera a roviny v pobřeží

Černého moře.

Oděská oblast je s rozlohou 33 000 km2 největší oblastí Ukrajiny, a je veliká přibližně jako

Belgie. S počtem 2,4 mil. obyvatel je šestým nejlidnatějším regionem.81 Správním centrem

oblasti je Oděsa. Oděsa je největší přístavní město Ukrajiny. Žije zde téměř polovina všech

obyvatel oblasti (1,1 mil obyvatel). V samotném městě Oděsa je většinová populace dle

rodného jazyka Rusové (65 %) oproti tomu rodilých Ukrajinců je zde pouze 30 %. V rámci

celé Oděské oblasti lehce převažují rodilí Ukrajinci (46 %) nad Rusi (42 %). Oblast je etnicky

velice různorodá což dokládají vysoké počty etnických menšin dle jazyka: bulharština (4,8),

moldavština (3,8 %) a gaugazština (1 %).82

Z ekonomického hlediska je Oděská oblast významná především kvůli petrochemickému

a metalurgickému průmyslu. V samotném přístavu Oděsa vznikly v minulosti bezcelní zóny,

které mají přilákat investory zaměřené na výrobu lehkého a spotřebního průmyslu. Z hlediska

81 Regions of Ukraine. Administrative Divisions of Countries [online]. 2015 [cit. 2016-03-24]. Dostupné z:

http://www.statoids.com/uua.html 82 All-Ukrainian population census 2001. State Statistics Service of Ukraine [online]. 2016 [cit. 2016-03-24].

Dostupné z: http://database.ukrcensus.gov.ua/MULT/Database/Census/databasetree_en.asp

60

služeb je Oděsa proslulá jako lázeňské a turisticky zajímavá lokalita. Podíl HDP Oděské oblasti

na celkovém HDP Ukrajiny činí dlouhodobě 5 % a představuje tak ekonomicky významný

region Ukrajiny.

Nábožensky dominantní skupinou je pravoslavná církev (Kyjevský patriarchát), ke které

se hlásí 44 % obyvatel oblasti. Ta je následována ukrajinskou pravoslavnou církví (Moskevský

patriarchát) s podílem 9 % obyvatel. Region Budžaku a Jedisanu je etnicky a nábožensky

nehomogenní. V oblasti jsou zastoupeni i muslimové, Židé a katolíci.

Od roku 2015 je gubernátorem Oděské oblasti bývalý gruzínský prezident Michail

Saakašvili, který získal ukrajinské občanství. Michail Saakašvili byl dosazen do této funkce

přímo prezidentem Petrem Porošenkem.

6.1.2 Mykolajivská oblast

Mykolajivská oblast je s rozlohou 24 500 km2 veliká přibližně jako Makedonie. Žije zde

1,2 mil. obyvatel, takže hustota zalidnění je nízká vzhledem k celému ukrajinskému průměru.

V oblasti převažují obyvatelé s rodným jazykem ukrajinštinou (69 %). Druhá nejpočetnější je

ruština (29 %) a třetí je moldavština (1 %).

Mykolajivská oblast se rozkládá na historickém území Jedisanu. Správní centrum oblasti

je Mykolajiv (také někdy rusky jako Nikolajev), což je přístavní město na soutoku Jižního

Buhu a Inhulu v deltě Černomoří. V půlmilionovém Mykolajivě převažují jazykově rodilí

Rusové (57 %) nad Ukrajinci (43 %).83 Z hospodářského hlediska je oblast orientována

na těžký a strojírenský průmysl. Jedná se především o výrobu lodí, výrobu a zpracování hliníku,

transport zemního plynu a produkci elektřiny. Podíl HDP Mykolajivské oblasti na celkovém

HDP Ukrajiny byl v letech 2005-2013 nízký, jelikož se pohyboval okolo 2 %. Z hlediska

religiozity je složení následující: 40 % Ukrajinská pravoslavná církev (Moskevský patriarchát)

a 19 % Ukrajinská pravoslavná církev (Kyjevský patriarchát). Ostatní pravoslavné církve jako

Ukrajinská autokefální pravoslavná církev nebo Uniatská církev zde jsou také zastoupeny,

ovšem jsou málo početně významné. V oblasti je zvýšený podíl obyvatel protestantského

vyznání což souvisí s novodobou kolonizací v 18. a 19. století po pádu Krymského chanátu

v rámci osidlování tzv. Novoruska.

83 All-Ukrainian population census 2001. State Statistics Service of Ukraine [online]. 2016 [cit. 2016-03-24].


61

6.1.3 Chersonská oblast

Chersonská oblast sousedí na západě s Mykolajivskou oblastí, na jihu s Autonomní

republikou Krym, na východě se Záporožskou oblastí a na severu s Dněpropetrovskou oblastí.

S rozlohou 28 461 km2 je oblast velká jako Albánie. Počet obyvatel je 1,06 mil., a hustota

zalidnění 37 obyvatel/km2, která je jedna z nejnižších na Ukrajině.84 Území se nachází na

tzv. Divokých polích, což je historické označení pro začínající široké stepi a rozsáhlé roviny.

Již od starověku se na Divokých polích často měnila struktura obyvatelstva, od Kumánů přes

Nogajské Tatary až ke kozákům. Celá oblast je rozdělena dolním Dněprem na levobřežní

a pravobřežní část, a v minulosti zde byly stavěny kozácké osady.

Obyvatelstvo Chersonské oblasti dle rodilého jazyka je rozděleno následovně:

73 % Ukrajinci, 25 % Rusové a 2 % ostatní (Arméni, Moldavané, Bělorusové). Správní

centrum oblasti je město Cherson, kde žije 330 000 obyvatel. V Chersonu mírně převažují

jazykově rodilí Ukrajinci (53 %) nad Rusi (45%).85 Dominantní náboženskou skupinou jsou

pravoslavní, z toho především Moskevský patriarchát 40 % a Kyjevský patriarchát 8 %.

Podíl HDP Chersonské oblasti na HDP Ukrajiny byl pouze 1,4 %. Hrubý domácí produkt

na 1 obyvatele byl v Chersonské oblasti v roce 2013 (805 $),86 což je jedna z nejnižších hodnot

na celé Ukrajině.

6.1.4 Záporožská oblast

Záporoží je historické území spjaté s kozáckou minulostí. Oblastí na severozápadě protéká

Dněpr, který byl v této lokalitě přebudován v 60 letech 20. století do Kachovské přehrady.

V důsledku toho došlo k zániku mnoha historických kozáckých osad.

Rozloha oblasti je 27 200 km2, je tedy přibližně stejně velká jako Chersonská oblast. Oproti

Chersonské oblasti zde ale žije 1,8 mil. obyvatel.87 Oblast se vyznačuje na Ukrajinu zvýšenou

urbanizací, až 76 % obyvatelstva oblasti žije ve městech. Z hlediska jazykové struktury je zde

téměř vyrovnaný podíl rusky (48 %) a ukrajinsky (50 %) jazyčného obyvatelstva. V správním

centru a největším městě oblasti Záporoží, pak převažuje ruština (57 %) nad



Dostupné z: http://database.ukrcensus.gov.ua/MULT/Database/Census/databasetree_en.asp 86 Gross regional product. State Statistic Service of Ukraine [online]. 2016 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:

http://www.ukrstat.gov.ua/operativ/operativ2008/vvp/vrp/vrp2008_u.htm 87 Regions of Ukraine. Administrative Divisions of Countries [online]. 2015 [cit. 2016-03-24]. Dostupné z:

http://www.statoids.com/uua.html

62

ukrajinštinou (42 %).88 Záporoží má 770 000 obyvatel, a je tak šesté největší město Ukrajiny.

Je to důležité finanční a bankovní centrum jižní a východní Ukrajiny.

Záporoží je jedno z energetických výrobních center země. V 20. a 30. letech 20. století zde

byl během masivní komunistické industrializace vybudován systém hydroelektráren, které byly

navázány na průmyslové a vojenské komplexy. Nejznámějším příkladem je hydroelektrárna

Dněprostroj, největší elektrárna na Dněpru. V 60. letech důraz na energetický sektor

pokračoval, a byla zbudována Záporožská tepelná elektrárna, a následně v 70. letech

Záporožská jaderná elektrárna. Obě dvě elektrárny byly zbudovány u města Enerhodar

u Dněpru, které má 60 000 obyvatel a bylo zcela nově vybudováno právě v souvislosti

se stavbou elektráren. Záporožská jaderná elektrárna je největší jaderná elektrárna v Evropě a

pátá největší na světě. Elektrárna je provozována státním energetickým monopolem

Energoatom, a vyrábí 20 % celé ukrajinské energetické produkce.89

Obr. 3.: Vývoj HDP v Záporožské oblasti v letech 2005-2013

Zdroj: Státní statistický úřad Ukrajiny – Regionální HDP v oblastech 2005-2013

Struktura hospodářství v Záporoží je následující: hutní a kovodělný průmysl tvoří

nejvýznamnější odvětví v Záporoží (40 %), dále strojírenský průmysl (20 %), energetický


Dostupné z: http://database.ukrcensus.gov.ua/MULT/Database/Census/databasetree_en.asp 89 Top 10 nuclear power plants by capacity. Power-technology [online]. 2013 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:

http://www.power-technology.com/features/feature-largest-nuclear-power-plants-world/

-15,00%

-10,00%

-5,00%

0,00%

5,00%

10,00%

15,00%

20,00%

2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013

Pro

centu

ální

osa

HD

P

Rok

Podíl HDP Záporoží na Ukrajinském HDP Poměr HDP na 1 obyvatele Záporožské oblasti a

Ukrajiny

63

(20 %) a zemědělství (20 %).90 Jedním z nejvýznamnějších podniků je AvtoZaz, což

je společnost založená v 19. století Němci, zaměřená na výrobu zemědělských strojů. Během

20. století v SSSR, se společnost modifikovala a významně se podílela na motorizaci

ve východním bloku. V 60. a 70. letech ji proslavil model osobního automobilu „Záporožec.“

Dnes je společnost včleněna do složitého globálního automobilového trhu, jelikož do

ní vstoupil indický investor Tata, a dále pak korejská Kia. ZAZ auto se dnes zaměřuje hlavně

na výrobu kamionů a autobusů.91 V chemickém průmyslu operuje v Záporoží podnik

KremniPolimer,92 který produkuje plasty a gumu. V době existence SSSR byl v Záporoží

zřízen státní podnik Iskra, což byl vědecko-technický komplex. Tato instituce funguje dodnes,

ačkoliv se transformovala do high-tech výzkumného centra. 93

Záporožská oblast představuje jednu z významných ukrajinských oblastí, především kvůli

energetickému sektoru. Regionální podíl Záporoží na HDP Ukrajiny byl v roce 2005 přes

4,5 %.94 Nicméně v posledním desetiletí tento podíl klesal, důvodem mohou být nastávající

strukturální problémy související s těžkým průmyslem a nutností přeorientovat se na spotřební

výrobu. Následkem toho dochází k poklesu životní úrovně a celkové konkurenceschopnosti

regionu. I přes tyto poslední negativní hospodářské trendy v Záporoží je celá oblast

ekonomicky významná v rámci Ukrajiny.

6.2 Východní Ukrajina

Východní Ukrajina je jazykově a kulturně nehomogenní. Jazykově v oblasti převládá

ruština nad ukrajinštinou, nicméně z pohledu národnosti jsou dominantní Ukrajinci. Z toho

vyplývá, že je zde vysoký počet Ukrajinců mluvících rusky. Jazyk zde není hlavním národně

identifikačním symbolem, stejně tak ani náboženství. Hlavním aspektem ztotožnění

se s ukrajinským státem bylo během 20. století budování socialismu.

90 Zaporizhzhya Region. Ministry of Foreign Affairs of Ukraine [online]. 2012 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:

http://mfa.gov.ua/en/about-ukraine/info/regions/27-zaporizh 91 About company UkrAVTO: History. UkrAVTO [online]. 2016 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:

http://www.ukravto.ua/en/about_us/history 92 Web portal of Ukrainian government. Government portal [online]. 2004 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:

http://www.kmu.gov.ua/control/en/publish/printable_article?art_id=6689289 93 Enterprise history. State Enterprise Scientific-Production Complex: ISKRA [online]. 2015 [cit. 2016-03-21].

Dostupné z: https://iskra.zp.ua/index.php?option=com_content&view=article&id=21&Itemid=2&lang=en 94 Gross regional product. State Statistic Service of Ukraine [online]. 2016 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:

http://www.ukrstat.gov.ua/operativ/operativ2008/vvp/vrp/vrp2008_u.htm

64

Obr. 4.: Porovnání vývoje počtu obyvatel v oblastech východní Ukrajiny (1979-2016)


Obr. 5.: Národnostní a jazykové složení východní Ukrajiny v roce 2001


0%

10%

20%

30%

40%

50%

60%

70%

80%

Doněcká oblast Luhanská oblast Charkovská oblast


2 000

2 250

2 500

2 750

3 000

3 250

3 500

3 750

4 000

4 250

4 500

4 750

5 000

5 250

5 500

1979 1989 2001 2006 2010 2013 2016

Po

čet

ob

yvat

el v

tis

ícíc

h

Rok

Populace Doněcké oblasti Populace Luhanské oblasti Populace Charkovské oblasti

65

Po roce 1991 došlo k hledání nového východiska identity, část obyvatel zůstala ideově

v minulosti. Tuto skupinu bychom mohli nazvat homo sovieticus. Homo sovieticus je člověk,

který prožil život v touze po budování silného impéria s velkou myšlenkou světové Ukrajiny,

resp. Sovětského svazu. Tento člověk má vykořeněnou víru v náboženství a pokřivené

povědomí chápání dějin. Po roce 1991 se část obyvatel Slobodské Ukrajiny pokusila ztotožnit

s kozáckou minulostí ukrajinské identity, na které postavila Ukrajina národní povědomí. Tento

postup musel ovšem vést pouze k prohlubování vzájemného odcizení, protože Slobodská

Ukrajina nikdy nebyla součástí kozáckého hetmanátu. Se zhoršující se ekonomickou úrovní

celého regionu se dostaly tyto otázky znovu do popředí veřejné debaty, která následně přerostla

v roce 2014 v ozbrojený konflikt o Donbas.

Tab. 1.: Vybrané ekonomické ukazatele oblastí východní Ukrajiny

Region

Export v rámci Ukrajiny (rok 2012)

Podíl HDP

oblasti na

HDP

Ukrajiny

(rok 2012)

Hlavní sektor

hospodářství

oblasti

Komodity Služby

Podíl v %

k

Ukrajině

Absolutní

v mld. $

Podíl v %

k

Ukrajině

Absolutní

v mld. $

Doněcká oblast 20,50 14,0 5,10 0,68 11,70 metalurgie

Luhanská oblast 6,10 4,2 1,30 0,18 4,00

metalurgie, těžba

nerostných

surovin

Charkovská

oblast 2,90 2,0 2,40 0,32 5,60 energetika

Zdroj: Ministerstvo hospodářského rozvoje a obchodu na Ukrajině

Východní Ukrajina z hospodářského hlediska představuje jeden z nejdůležitějších regionů

Ukrajiny, tvoří až 20 % HDP Ukrajiny. Nicméně její ekonomický výkon dlouhodobě klesá,

což je důsledek jednostranného zaměření na těžký průmysl. Donbas byl hlavní průmyslový

region v celém SSSR. Po rozpadu SSSR byl motorem ukrajinského hospodářství, po přelomu

tisíciletí nastal globální útlum těžkého průmyslu a naopak se začal dynamicky rozvíjet sektor

služeb a lehkého průmyslu. Tyto segmenty hospodářství na východní Ukrajině jsou zastoupeny

okrajově. Od roku 2009 sledujeme celkový pokles životní úrovně obyvatel v oblasti, jelikož

nastoupila globální ekonomická krize, a největší obchodní partneři Donbasu (Indie, Čína,

Rusko) museli změnit svou hospodářskou sektorovou strategii. V globálním trhu hraje větší

význam vývoz služeb, high-tech technologií, bankovnictví a mediálního sektoru. Tyto

dynamicky se rozvíjející složky jsou sice v Donbasu zastoupeny, ale minimálně a není zde

přirozený trh, který by mohly zásobovat.

66

V celém Donbasu pak výrazně klesl počet obyvatel, což je způsobeno zhoršující

se hospodářskou situací celého regionu, konfliktem se separatisty a celkově se snižujícím

přirozeným přírůstkem na Ukrajině.

6.2.1 Doněcká oblast

Doněcká oblast tvoří hranici mezi Záporožím a Divokými poli. Doněcká oblast spolu

s Charkovskou, východem Poltavské a jihem Sumské oblasti tvoří území tzv. Slobodské

Ukrajiny. V minulosti se na západě Donbasu rozkládal kozácký hetmanát, který po porážce

Krymského chanátu byl včleněn v rámci kolonizace Novoruska do Charkovské gubernie.

Z fyzickogeografického hlediska se oblast nachází v Doněcké pánvi, která se označuje Donbas.

Doněcká uhelná pánev se rozkládá podél řeky Doněc, a zasahuje i do sousední Luhanské

oblasti. Donbas je bohatý na uhelné, karbonové, železné, azbestové a grafitové suroviny.

Po vzniku SSSR byl Donbas jedním z nejrozvinutějších průmyslových oblastí, a probíhala

zde další industrializace. V propagandě SSSR je zobrazen jako hlavní hospodářská oblast

SSSR. Za Velké vlastenecké války byl region těžce postižen. Rudá armáda při svém ústupu

zničila většinu vybavení průmyslu, aby se nedostal do rukou nepřátel. Zbytek materiálu

následně zabavili Němci. Celá Doněcká oblast se do roku 1961 jmenovala Stalinova oblast na

počest velkého diktátora SSSR. Centrum oblasti město Doněck se jmenovalo od roku 1922

do roku 1961 Stalino.

Doněcká oblast má rozlohu 26 500 km2, je tedy přibližně veliká jako Chersonská oblast.95

Jedná se o nejlidnatější oblast na Ukrajině, žije zde 4,26 mil. obyvatel. Rovněž je zde nejvyšší

hustota zalidnění na celé Ukrajině (161 obyvatel/km2). Podíl urbanizace činil k roku 2001

hodnotu 90 %, což byl nejvyšší podíl městského obyvatelstva v oblastech Ukrajiny. Složení

obyvatelstva dle rodného jazyka je následující: ruština 75 %, ukrajinština 24 %.96

Správním sídlem oblasti je miliónové město Doněck na řece Kalmius. V Doněcku žije

48 % rodilých Rusů a 47 % rodilých Ukrajinců. Další významné město je přístav Mariupol.

Mariupol se v letech 1948–1989 jmenoval Ždanov, dle politika a ideologa bolševismu Andreje

Ždanova, ale také muže, který vedl obranu Leningradu za Velké vlastenecké války. Další

stotisícová města jsou Makijivka, Horlivka a Kramatorsk.




67

Hospodářsky je oblast Doněcku nejvýznamnější na celé Ukrajině. V roce 2012, tvořil podíl

exportu z Doněcké oblasti k Ukrajinskému exportu 20%, což v absolutních číslech bylo téměř

14 mld. $. 97

Obr. 6.: Struktura exportu Doněcké oblasti, Luhanské oblasti a na Ukrajině (rok 2012)

Zdroj: Institute for Economic Research and Policy Consulting (2014)

Doněck produkuje kolem 40 % celé ukrajinské výroby a těžby železa, oceli a uhlí. 98

Struktura exportu dle států je přibližně následující: 33 % do Společenství nezávislých států

(SNS), 33 % do EU a 33 % do Asie (Turecko, Indie a Čína). 99 Doněcká oblast představuje

97 Exports-Imports of commodities by regions of Ukraine. Ministry of Economic Development and Trade of

Ukraine: State Export Support [online]. 2012 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:

http://ukrexport.gov.ua/eng/economy/trade//7061.html 98 Donets'k Region. Ministry of Foreign Affairs of Ukraine [online]. 2012 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:

http://mfa.gov.ua/en/about-ukraine/info/regions/25-doneck 99

KIRCHNER, Robert a Ricardo GIUCCI. The Economy of the Donbas in Figures. Berlín a Kyjev: German

Advisory Group, 2014. [online]. 2014 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z: http://www.beratergruppe-

ukraine.de/download/TN/TN_04_2014_en.pdf?PHPSESSID=9179d51253f5275041d30440e4b7c42d

68

významný zemědělsko-průmyslový komplex. Nalezneme zde agropodniky od čokoládoven

a továren na slunečnicový olej až po rozvinutou těžbu hnědého uhlí či výrobu oceli.

Nejvýznamnější podniky v oblasti, resp. na celé Ukrajině spadají pod finanční

a průmyslový konglomerát Systém capital managment (SCM, také někdy ale JSC). SCM

vlastní největší ukrajinský oligarcha se základnou v Doněcku, Rinat Achmetov. Rinat

Achmetov je z tatarské rodiny a je nejbohatším Ukrajincem s majetkem přes 16 mld. $. Rynat

Achmetov Patří k padesáti nejbohatším lidem světa a je jedním z nejmocnějších mužů na

Ukrajině. Achmetov je mimo jiné i prezidentem fotbalového klubu FK Šachtar Doněck, který

nechal zbudovat velkolepou Donbas Arenu v Doněcku. Achmetov je ve svých

podnikatelských, politických a ilegálních aktivitách napojen přímo na vrcholné politiky. Silně

podporoval Kučmu, následně pak Viktora Janukoviče. Nicméně je silným zastáncem jednotné

a silné Ukrajiny, ta totiž zajistí možnost prosperity jeho impéria a ochrání ho před ruským

diktátem.

Tři z pěti největších soukromých společností Ukrajiny sídlí v Doněcku. Největší ukrajinská

společnost Metinvest, patří Achmetovi. Metinvest těží uhlí a železnou rudu. Vlastníkem druhé

největší společnosti DTEK, je rovněž Rynat Achmetov. DTEK je energetický holding

vyrábějící elektřinu. DTEK těžil až 50 % uhelné produkce Ukrajiny. Po roce 2013 se ale

Achmetov a DTEK dostali do těžké situace100, jelikož většina průmyslových metalurgických

podniků se dostala do zóny bojů mezi Ukrajinou a separatisty (samotný konflikt je rozebrán

v poslední kapitole diplomové práce). Třetí největší společnost byla metalurgická a uhelná ISD

(anglicky Industrial Union of Donbass), kterou spoluvlastnil oligarcha Serhiy Taruta a Rynat

Achmetov. Taruta má majetek okolo 2 mld. $ a mimo jiné byl i vlastníkem zaniklého

fotbalového klubu Metalurh Doněck. Tento fotbalový klub zanikl v roce 2015 v důsledku války

mezi Ukrajinou a separatisty.

100 SOUKUP, Ondřej. In: Hospodářské noviny: Postupný pád "krále Donbasu" [online]. 2014 [cit. 2016-03-

21]. Dostupné z: http://archiv.ihned.cz/c1-62979680-postupny-pad-krale-donbasu

69

Doněcká oblast byla hospodářsky nejvýznamnější region Ukrajiny do roku 2014. Na tvorbě

ukrajinského HDP se podílela průměrně 13 %.101 Od roku 2009 jde vidět postupný pokles HDP

Doněcké oblasti, který souvisí s globální světovou krizí a snižující se poptávkou po produktech

ukrajinského těžkého průmyslu ze strany Číny a Indie. Doněcká oblast je v současné době

sporné území mezi Ruskem a Doněckými separatisty na jedné straně a Ukrajinou

s mezinárodním společenstvím na straně druhé.

Obr. 7.: Vývoj HDP na 1 obyvatele v Donbasu (rok 2005=100%)

Zdroj: Státní statistický úřad Ukrajiny – Regionální HDP v oblastech 2005-2013

6.2.2 Luhanská oblast

Luhanská oblast se rozkládá v Donbasu. Má rozlohu 26 600 km2 a je přibližně stejně veliká

jako Doněcká oblast.102 Od roku 1979 do roku 2015 zde počet obyvatel klesl téměř o 20 % na

2,2 mil obyvatel. To je především vlivem zhoršující se hospodářské a bezpečnostní situace

celého Donbasu. I tak je oblast stále jedna z nejlidnatějších na Ukrajině. Zalidnění oblasti

je 83 obyvatel/km2. Podíl urbanizace v oblasti je 86 %, stejně jako v Doněcké oblasti.

V Luhansku převažuje ruština (69 %) nad ukrajinštinou (30 %).103 Správním centrem celé

101 Gross regional product. State Statistic Service of Ukraine [online]. 2016 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:




0%

50%

100%

150%

200%

250%

300%

350%

400%

2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013

HDP na 1 obyvatele Ukrajina HDP na 1 obyvatele Doněcká oblast HDP na 1 obyvatele Luhanská oblast

70

oblast je téměř půlmiliónové město Luhansk, kde výrazně převyšuje podíl ruštiny (86 %) nad

ukrajinštinou (14 %). Další stotisícová města jsou Alčevsk (116 000) a Severodoněc (115 000).

Hlavní náboženskou skupinou oblasti jsou pravoslavní (Moskevský patriarchát) kterých je

skoro polovina obyvatel oblasti (50,4 %).

Průmysl Luhansku je napojen na strojírenský, hutnický a těžký průmysl celého Donbasu.

Významná je například společnost Luhanskteplovoz, založena Němci v 19. století, která vyrábí

elektrické a dieselové motory. Dále jsou v Luhansku významné podniky na výrobu elektřiny:

Severodoněcká a Luhanská tepelná elektrárna, postavené v 60. letech 20. století. Podíl HDP

Luhanské oblasti na Ukrajinském HDP je okolo 4 %, nicméně v posledním letech dochází

k poklesu spojeného s útlumem těžkého hospodářství.

Obr. 8.: Donbas na plakátu SSSR z 20. let 20. století: „Donbas srdce Ruska“104

6.2.3 Charkovská oblast

Charkovská oblast je třetím nejlidnatějším správním územím na Ukrajině. Na teritoriu

o rozloze 31 400 km2 žije něco přes 2,72 mil. obyvatel.105 Podobně jako v Donbasu, i zde je

vysoká hustota zalidnění na Ukrajinu (87 ob./km2) a zvýšený podíl městského obyvatelstva

(79 %). V oblasti je mírná převaha ukrajinsky jazyčného obyvatelstva (54 %) nad

ruskojazyčným (44 %). Z hlediska náboženství zde převažuje pravoslavná církev (moskevský

patriarchát), ke které se hlásí 37 % obyvatel.

104

Pinterest [online].2016 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z: www.pinterest.com 105 Regions of Ukraine. Administrative Divisions of Countries [online]. 2015 [cit. 2016-03-24]. Dostupné z:


71

Charkovsko se nachází na historickém regionu Slobodské Ukrajiny, kam se přesouvala

kozácká čerň z hetmanátu v Záporoží. Tato čerň prchala před polskou šlechtou, a v carském

Rusku dostali na Slobodské Ukrajině slobodu (daňové prázdniny pro rolníky). Vznikla tak

Slobodo-ukrajinská gubernie, která se později přejmenovala na Charkovskou gubernii.

Centrum této oblasti byl Charkov. 106

Charkov je druhé největší město Ukrajiny (1,43 mil. obyvatel). Charkov byl historicky

prvním hlavním městem USSR až do roku 1935, kdy se hlavní město přesunulo do Kyjeva.

Charkov symbolizoval v prvních letech SSSR modernitu komunismu a byl zde proto

ve 20. letech 20. století zbudován průmyslový palác Derzhprom, výstavní podniková čtvrť

s mrakodrapy dle projektů leningradských architektů.107

Charkovská oblast měla v rámci SSSR velký průmyslový a vojenský význam. Nacházela

se zde a dodnes funguje pobočka Ukrajinského obranného průmyslu Malyshev company (dříve

KhPZ), která je pojmenována dle V. Malysheva (bolševika a vedoucí osoby průmyslu SSSR

v 40. a 50. letech 20. století). V letech 1930-1980 se zde vyráběly sovětské tanky jako T-34

či T-64. Další významnou globální společností sídlící v Charkově je Turboatom, což je podnik

vyrábějící turbíny do atomových či vodních elektráren. Do konglomerátu SCM Rynata

Achmetova pak spadá společnost SCM Khartron, která vyrábí satelity a zařízení k dálkovým

systémům. Má zde rovněž sídlo třetí největší ukrajinská banka UkrSibbank, která je od roku

2006 dceřinou bankou BNP Paribas. Charkovská oblast je významná vzhledem k zásobám

plynu, pokrývá totiž 45 % ukrajinské produkce zemního plynu. Nicméně do roku 2013

to nemělo zásadní ekonomickou odezvu, jelikož Rusko svůj plyn dováželo mnohem levnější,

než by bylo možné v Charkovské oblasti těžit. V podstatě se situace opakuje i po roce 2013,

ale tentokrát v podobě dovozu ze Západu. Ukrajina v Charkovské oblasti nedokáže plyn těžit

levně, a tak je závislá na dovozu. Podíl Charkovské oblasti na Ukrajinském HDP je dlouhodobě

6 %, a představuje tak spolu s Donbasem jeden z nejvýznamnějších regionů Ukrajiny.108

106 SVITLANA, Potapenko. What Makes Kharkiv Ukrainian. In: The Ukrainian Week [online]. 2014 [cit. 2016-

03-21]. Dostupné z: http://ukrainianweek.com/History/123906 107 Kharkov. In: Ukraine for Business [online]. 2013 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z: http://ukraine-for-

business.com/cities-of-ukraine/119-kharkiv 108 Gross regional product. State Statistic Service of Ukraine [online]. 2016 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:


72

Obr. 9.: Průmyslová podniková čtvrť Derzhprom 109

6.3 Středo-východní Ukrajina

Obr. 10.: Národnostní a jazykové složení středo-východní Ukrajiny v roce 2001


109 Pinterest [online].2016 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z: www.pinterest.com

0,00%

10,00%

20,00%

30,00%

40,00%

50,00%

60,00%

70,00%

80,00%

90,00%

100,00%

Dněpropetrovská oblast Poltavská oblast Sumská oblast Černihivská oblast


73

Oblast středovýchodní Ukrajiny je území severní levobřežní Ukrajiny a části pravobřežní

Ukrajiny. Teritorium Dněpropetrovské, Poltavské, Sumské a Černihivské oblasti se vyznačuje

velkými rozdíly, jak hospodářskými tak fyzicko-geografickými.

V Dněpropetrovské oblasti je třetinová menšina ruskojazyčného obyvatelstva, nicméně

k ruské národnosti se hlásí pouze jedna desetina obyvatelstva regionu. V dalších oblastech na

středo-východní Ukrajině pak už dominuje ukrajinština, resp. ukrajinské obyvatelstvo.

6.3.1 Dněpropetrovská oblast

Dněpropetrovská oblast je po Doněcké druhou nejlidnatější oblastí Ukrajiny. K roku 2015

zde žilo 3,25 mil. obyvatel na rozloze 32 000 km2. Hustota zalidnění činí 102 ob./km2 a patří

tak k nejhustěji osídleným oblastem Ukrajiny.110 Dněpropetrovským regionem protéká řeka

Dněpr, a dělí jej tak na pravobřežní a levobřežní část.

Tab. 2.: Vybrané ekonomické ukazatele oblastí středo-východní Ukrajiny

Region

Export v rámci Ukrajiny (rok 2012) Podíl v %

HDP oblasti

na HDP

Ukrajiny

(rok 2012)

Hlavní sektor

hospodářství

oblasti

Komodity Služby

Podíl v % k

Ukrajině

Absolutní

v mld. $

Podíl v %

k Ukrajině

Absolutní

v mld. $

Dněpropetrovská

oblast 14,70 10,00 2,90 0,390 10,10

ocelářský,

metalurgický

Poltavská oblast 4,90 3,40 0,30 0,040 3,90

těžba železné

rudy, ropy a

zemního plynu

Sumská oblast 1,60 1,10 0,50 0,060 1,70 agrochemický,

potravinářský

Černihivská

oblast 0,80 0,66 0,10 0,008 1,60

těžba ropy a

zemního

plynu, agro-

průmysl


Historicky se tento region rozkládá ne území Novoruska. Název Nové Rusko, označuje

stejně jako Nová Anglie nebo Nový Zéland koloniální ambice velmoci. Nicméně tyto kolonie

byly většinou odděleny od své mateřské země oceánem (např. Nizozemsko - Nový Zéland).

V případě Ruska tomu tak nebylo. Když v Kateřina II. Veliká získala tuto oblast, bylo zřízeno

správní centrum regionu a pojmenováno na její počest Jekatěrinoslav.



74

Následně pak byla Jekatěrinoslav přejmenována na počátku 19. století na Novorussijsk.

K dalšímu přejmenování došlo v roce 1926, kdy město dostalo jméno podle bolševika Grigorije

Petrovského. Celý region tak nese dodnes jeho jméno, včetně správního centra. Po roce 1989

v rámci desovětizace existovaly tendence k přejmenování, nicméně vhledem k finanční

náročnosti k ničemu nedošlo. Symbolicky tak alespoň ukrajinské elity prohlásily, že

Dněpropetrovsk je spojen s identitou sv. Petra a ne bolševika Petrovského.111

Struktura obyvatelstva dle mateřského jazyka je následující: 67 % ukrajinština a 32 %

ruština.112 Dominantní církví v oblasti jsou pravoslavní (Moskevský patriarchát téměř 50 %

obyvatel oblasti).

V Dněpropetrovské oblasti žije 83 % obyvatel ve městech. Největší město je správní

centrum Dněpropetrovsk. Dněpropetrovsk byl zbudován přibližně v místě polské barokní

pevnosti Kodak. Samotný Dněpropetrovsk je s 1 mil. obyvatel třetí největší město na Ukrajině.

Pocházejí odsud čelní ukrajinští političtí představitelé jako Leonid Kučma, Pavlo Lazarenko

či Julia Tymošenko. Dněpropetrovsk bylo za SSSR zakázané město cizincům, jelikož se zde

vyvíjel raketový systém celého SSSR. Ocelářským a metalurgickým centrem oblasti, resp.

i celé země je Kryvyj Rih (700 000 obyvatel). Do Dněpropetrovské aglomerace pak spadá

Dniprodzeržynsk, což je město pojmenováno dle Felixe Dzeržinského, velitele tajné bolševické

policie Čeky. Celá Dnipropetrovská aglomerace pak tvoří jedno z největších sídelních center

státu a žije zde přibližně 1,7 mil. obyvatel.

Pro ekonomiku Dnipropetrovské oblasti má zásadní význam podnik Yuzmash. Yuzmas

je rozsáhlý strojírenský konglomerát. Za SSSR se zde vyvíjel sovětský astronomický program

a vyráběli se zde projekty pro Bajkonur. V dnešní Ukrajině se zde vyrábí satelity, tramvaje,

rakety, turbíny do elektráren, traktory, auta a dále se rozvíjí vesmírný program. Prezidentem

podniku Yuzmas byl v letech 1986-1992 Leonid Kučma. Kryvyj Rih je pak nejvýznamnějším

centrem na Ukrajině pro těžbu a zpracování železné rudy. Dnipropetrovsk patří k hospodářsky

nejvýznamnějším oblastem Ukrajiny. Díky sektorové rozloženosti hospodářství se nemusí

potýkat se strukturální krizí. Je silně navázán na globální trh, právě kvůli rozvinutému lehkému

průmyslu ale i výzkumu v oblastech dálkových systémů a high-tech technologií. Podíl

111 Česká tisková kancelář. Ukrajině vadí Dněpropetrovsk. Nesmí odkazovat na sověty. Týden.cz [online]. 2016

[cit. 2016-04-15]. Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/rusko-a-okoli/ukrajine-vadi-

dnepropetrovsk-nesmi-odkazovat-na-sovety_371401.html 112 All-Ukrainian population census 2001. State Statistics Service of Ukraine [online]. 2016 [cit. 2016-03-24].


75

Dněpropetrovské oblasti na HDP Ukrajiny po roce 1989 výrazně roste, a v letech 2005-2013

tvořil průměrně 10 %.113

6.3.2 Poltavská oblast

Poltavská oblast se rozkládá na levobřežní části střední Ukrajiny. Historicky většina tohoto

území patřila k hetmanátu kozáků, severovýchod pak náleží ke Slobodské Ukrajině.

Rozlohou je přibližně velký jako Belgie, má 28 700 km2 a žije zde 1,44 mil. obyvatel.114

Hustota zalidnění oblasti je nízká, pouze 50 ob./km2. Struktura obyvatelstva dle mateřského

jazyka je následující: ukrajinština (90 % ob.) výrazně převažuje nad ruštinou (9,5 % ob.).

Z hlediska náboženství jsou dominantní skupinou opět pravoslavní (Moskevský patriarchát, ke

kterému se hlásí 43,6 % obyvatel oblasti).

Podíl urbanizace oblasti činí 58 %, a patří k podprůměrné hodnotě v rámci Ukrajiny.

Hlavním sídlem oblasti je město Poltava, které má 300 000 obyvatel. Poltava je historické

centrum celé Slobodské Ukrajiny. Dalším velkým městem oblasti je Křemenčuk (230 000 ob.),

který leží na brodu řeky Dněpr. Třetím největším městem je Komsomolsk (60 000 ob.)

založený roku 1960 v důsledky těžby železné rudy v oblasti. Město bylo komunisticky

pojmenováno dle Komsomolu, tedy Komunistického svazu mládeže.

Hlavním hospodářským odvětvím Poltavské oblasti je těžba nerostných surovin. Švýcarská

holdingová společnost Ferrexpo těží železnou rudu u města Komsomolsk. Společnost byla

původně ukrajinská, resp. Sovětská, založena v 60. letech 20. století. V roce 2001 došlo

k privatizaci Poltavské těžební a zpracující skupiny. Vlastníkem se pak stal ukrajinský

oligarcha Konstantin Žhevago. Konstatnin Žhevago je vlastníkem finanční skupiny Finance

and Credit Group a je kapitálově napojen na západní trhy. Díky úspěšné privatizaci a vzniku

holdingu se švýcarským kapitálem se stal nejmladším ukrajinským miliardářem. Podíl HDP

Poltavské oblasti na ukrajinském HDP činil v letech 2005-2010 průměrně 4 %.115

Poltava patří mezi hospodářsky důležité oblasti, především kvůli velké zásobě a těžbě

nerostných surovin. V oblasti jsou zásoby ropy a zemního plynu, kde zahraniční firmy

provádějí těžbu, jelikož ukrajinské technologie neumožňují cenově efektivnější těžbu.



http://www.statoids.com/uua.html 115 Gross regional product. State Statistic Service of Ukraine [online]. 2016 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:


76

Těžba nerostných surovin v Poltavské oblasti silně přispěla k růstu ukrajinské ekonomiky

po roce 2000, kdy se po dlouhé době dostalo ukrajinské hospodářství z recese.

Obr. 11.: Vývoj HDP na 1 obyvatele na Ukrajině v letech 1987-2015

Zdroj: The World Bank (2015)

Obr. 12.: Vývoj HDP parity kupní síly na 1 obyvatele Ukrajiny (1990-2015)

Zdroj: The World Bank (2015)

500

1 000

1 500

2 000

2 500

3 000

3 500

4 000

4 500

1987 1989 1991 1993 1995 1997 1999 2001 2003 2005 2007 2009 2011 2013 2015

HD

p n

a 1

ob

yvat

ele

v $

Rok

1500

2500

3500

4500

5500

6500

7500

8500

9500

1990 1995 2000 2005 2010 2015

HD

P n

a 1

ob

yvat

ele

PP

P v

$

Rok

77

6.3.3 Sumská oblast

Sumská oblast se rozkládá na severu Ukrajiny. Jižní část regionu patří historicky k území

Slobodské Ukrajiny. Z hlediska fyzicko-geografického je teritorium tvořeno centrálními

nížinami a rovinami. Region má rozlohu 23 800 km2 a žije zde 1,11 mil. obyvatel.116 Hustota

zalidnění tak činí 47 ob./km2 a je jedna z nejnižších ve státě. Složení obyvatel dle mateřského

jazyka je následující: ukrajinština (83 %) výrazně převažuje nad ruštinou (16 %).117

Náboženské složení obyvatelstva je následující: dominují pravoslavní (Moskevský patriarchát

53 % a 18 % Kyjevský patriarchát).

Urbanizace v oblasti konstantně od roku 1979 stoupá, z 52 % na 65 % (rok 2001). Sídlením

městem regionu je bývala kozácká pevnost Sumy. Sumy leží na řece Psel a sloužilo jako

ochrana před nájezdy Tatarů v 17. století. Dnes má město 270 000 obyvatel, z toho je většina

ukrajinsky jazyčných (77 %) oproti rusky jazyčným (20 %). Další významná města jsou

Konotop (93 000 ob.) a Shostka (86 000 ob.).

Hospodářství Sumské oblasti je sektorově zaměřené na zemědělství, výjimečně na průmysl.

V městě Shostka byla v době SSSR společnost Svema, zabývající se výrobou filmů a fotografií.

Region leží v periferní oblasti Ukrajiny a jeho podíl na celkovém HDP Ukrajiny byl v letech

2005-2013 nízký, jednalo se dlouhodobě o 1,8 %.118 S tím souvisí i nízká životní úroveň území.

Ze Sumské oblasti pochází bývalý ukrajinský prezident Viktor Juščenko.

6.3.4 Černihivská oblast

Černihivská oblast se nachází v jednom z nejvíce zalesněných regionů Evropu, historicky

se pro toto území užívá označení Polesí. Region Polesí má nejasné hranice. Polesí je přibližně

tvořeno jihem Běloruska, kde jsou Připjaťské nížiny, severem Ukrajiny, dále pak

jihovýchodem Polska a částečně pak sahá i do Ruska (Brjanska oblast). Z hlediska fyzické

geografie se jedná o bažinatý a těžko prostupný terén. V celém regionu je málo velkých měst.

Největší z nich jsou Brest (Bělorusko) a Černihiv. V regionu Polesí se poprvé nejspíše usídlili

Slované, jelikož těžko prostupné území poskytovalo přirozenou hradbu proti vpádu nepřítele.

Celé území pak bylo na konci 20. století silně kontaminováno při výbuchu jaderné

elektrárny Černobyl.





78

Černihivská oblast má rozlohu 31 800 km2 a žije zde 1,04 mil. obyvatel.119 Hustota

zalidnění 33 ob./km2 je nejnižší na Ukrajině. Struktura obyvatelstva dle jazyka je následující:

dominuje ukrajinština (89 %) oproti ruštině (10 %). Dominantní náboženskou skupinou jsou

pravoslavní (60 % ob. Moskevský patriarchát, 13 % ob. Kyjevský patriarchát).

Celková urbanizace oblasti je 58 % a největším městem je Černihiv (300 000). Další

významná města jsou Nižyn (76 000 ob.) a Pryluky (60 000).

V oblasti se těží ropa a zemní plyn, nicméně se jedná o stejný případ jako v Poltavské

oblasti. Těžba není rentabilní, resp. do roku 2013 nebyl zisková, jelikož bylo výhodnější

dovážet levný ruský plyn a ropu. Po roce 2013 byly těžební sektory částečně ovládnuty

západními společnostmi a novější data nejsou k dispozici. Oblast ovšem skýtá v této oblasti

potenciál do budoucnosti. Černihivská oblast je tak významná spíše svými zemědělskými

produkty, jako je například Černihivské pivo. Podíl HDP oblasti na HDP Ukrajiny činil v letech

2005-2013 jen 1,6 %.120 V oblasti je podprůměrná životní úroveň a hospodářsky se jedná

o málo významné území.

6.4 Střední Ukrajina

6.4.1 Kyjevská oblast

Kyjevská oblast se rozkládá podél řeky Dněpr. Na severu patří do historického regionu

Polesí. V této oblasti stála jaderná elektrárna Černobyl, která v dubnu 1983 vybuchla. Dodnes

jde o největší tragédii způsobenou výbuchem jaderné elektrárny. Dnes je v místě bývalé

elektrárny zřízena „uzavřená zóna.“

Rozloha oblasti je 28 100 km2 a žije zde 1,73 mil. obyvatel. Do rozlohy a počtu obyvatel

se nepočítá hlavní město Kyjev, které je administrativním centrem oblasti, ale není do oblasti

včleněno.121 Kyjev má totiž speciální status hlavního města státu. Struktura obyvatelstva dle

mateřského jazyka je následující: ukrajinština (92 %) dominuje nad ruštinou (7 %). Z hlediska

náboženství převažují pravoslavní: moskevský patriarchát (41 %) nad kyjevským

patriarchátem (22 %). Urbanizace je v regionu 57 %, a největším městem vyjma Kyjeva,

je Bila Cerkva (210 000 ob.).


http://www.statoids.com/uua.html 120 Gross regional product. State Statistic Service of Ukraine [online]. 2016 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:



79

Obr. 13.: Národnostní a jazykové složení střední Ukrajiny v roce 2001


Hospodářství celého regionu je vázáno k metropoli Kyjev. Rozvíjí se zde chemický,

energetický, metalurgický a petrochemický průmysl. Podíl HDP Kyjevské oblasti

na absolutním HDP Ukrajiny konstantně stoupá a v roce 2013 činil 4,5 %.122 Hospodářský růst

území je spjat s ekonomickou prosperitou centra státu. Regionální HDP hlavního města

dlouhodobě stoupá a Kyjevská oblast poskytuje základnu jak materiální tak i lidskou pro další

ekonomický růst Kyjeva.

6.4.2 Kyjev

Kyjev je hlavní město Ukrajiny. V rámci administrativního členění Ukrajiny má speciální

statut. Samotná rozloha města je 839 km2, a žije zde 2,9 mil. obyvatel, což činí z Kyjeva

největší město v zemi.123 Hustota zalidnění je 3456 ob./km2. Struktura obyvatel Kyjeva dle

jazyka: převažuje ukrajinština (72 %) nad ruštinou (25 %). Náboženská struktura

pravoslavných je následující: moskevský patriarchát – 26 %, kyjevský patriarchát – 13 %,

uniatská církev – 2 % a Ukrajinská autokefální pravoslavná církev má 3 % obyvatel.




0,00%

10,00%

20,00%

30,00%

40,00%

50,00%

60,00%

70,00%

80,00%

90,00%

100,00%

Kyjevská oblast Čerkaská oblast Kirovohradská oblast


80

Tab. 3.: Vybrané ekonomické ukazatele oblastí střední Ukrajiny


V Kyjevě je volen v komunálních volbách starosta města, rovněž je zde prezidentem

jmenován městský guvernér. Současným starostou a guvernérem zároveň je bývalý

profesionální boxer Vitali Kličko. Kyjev je osmé největší město Evropy, a celá kyjevská

metropolitní konurbace činí přibližně 3,5 mil. obyvatel.

Kyjev je hlavní hospodářské centrum země. Na tvorbě ukrajinského HDP se hlavní město

Kyjev podílí 20 %.124 Tato hospodářská asymetrie způsobuje, že se do Kyjeva koncentrují

velké společnosti. Sídlí zde WOG Oil, největší provozovatel benzínek na Ukrajině. Dále Fozzy

Group, jeden z nejrozsáhlejších maloobchodních řetězců na Ukrajině. V agroprůmyslu podniká

skupina Kernel, zabývající se vývozem a prodejem obilovin a dalších zemědělských výrobků.

V chemickém průmyslu operuje Ostchem Holding.125

Export z města Kyjev činil v roce 2012 sumu 2 mld. $, což činilo necelá 3 %

celoukrajinského exportu za daný rok. Srovnání s Dněpropetrovskou oblastí, která celkem

exportovala v roce 2012 za 10 mld. $, což bylo téměř 15 % ukrajinského exportu v daném roce,

vyznívá v absolutních číslech pro ekonomiku Kyjevu negativně. Město Kyjev je především

centrum energetického průmyslu (25 % absolutního HDP Kyjeva). Hlavní energetická


http://www.ukrstat.gov.ua/operativ/operativ2008/vvp/vrp/vrp2008_u.htm 125 Top Ukrainian Companies by Revenue by Deloitte. In: KyivPost [online]. 2011 [cit. 2016-03-21]. Dostupné

z: http://www.kyivpost.com/media/images/data/images/01-32_KyivPost_38-9/original.jpg

Region

Export v rámci Ukrajiny (rok 2012) Podíl HDP

oblasti na

HDP

Ukrajiny

(rok 2012)

Hlavní sektor

hospodářství

oblasti

Komodity Služby

Podíl v %

k Ukrajině

Absolutní

v $

Podíl v % k

Ukrajině

Absolutní

v $

Kyjevská oblast 2,90% 2 mld. 3,20% 430 mil. 4,80% chemický,

strojírenský

Kyjev - město 18,60% 12,8 mld. 26,60% 3,6 mld. 18,90%

energetika, média,

bankovnictví,

potravinářství,

petrochemický

Čerkaská oblast 1,50% 1 mld. 0,20% 25 mil. 2,10% hydroenergetika,

agroprůmysl

Kirovohradská

oblast 0,90% 630 mil. 0,10% 14 mil. 1,50%

agroprůmysl,

mechanické

inženýrství, těžba

nerostných surovin

81

společnost Kievenergo, patří ze 40 % Rynatu Achmetovi.126 Dále se pak v Kyjevě nachází

centrum bankovnictví, nových technologií a nově utvářejícího se mediálního trhu.

6.4.3 Čerkaská oblast

Čerkaská oblast se rozkládá v povodí středního Dněpru, který celou oblast rozděluje

na pravobřežní a levobřežní část. Většina území patří historicky do území Divokých polí, pouze

na východě oblasti začíná Podolí. Podolí se vyznačuje hlubokými kaňonovitými údolími dle

velkých řek (Jižní Buh, Dněstr).

Čerkaská oblast byla ustanovena až v roce 1954 a s rozlohou 20 900 km2 a patří k těm

menším správním jednotkám na Ukrajině. V Čerkaském teritoriu žije 1,24 mil. obyvatel.

Hustota zalidnění je 59 ob./km2, což je mírný ukrajinský podprůměr.127 Struktura obyvatelstva

dle mateřského jazyka je následující: výrazně převažuje ukrajinština (93 %) nad ruštinou

(6,7 %).128 Nejvíce věřících se hlásí k pravoslavné církvi: Moskevský patriarchát – 42 %,

Kyjevský patriarchát – 13 % obyvatel Čerkaské oblasti.

Urbanizace v oblasti činí 53 %, což je nízký podíl městského obyvatelstva i na Ukrajinu.

Správním centrem oblasti je město Čerkasy, kde se koncentruje většina průmyslu v oblasti.

Čerkasy leží u Kremenčugské přehrady, kde se nachází i hydroelektrárny zbudované

v 60. letech 20. století. Druhé největší město je Umáň (90 000 obyvatel. Úmáň je významný

železniční uzel a nachází se již v Podolí.

Čerkaská oblast je spíše zemědělsky orientovaná. HDP Čerkaského regionu k podílu HDP

Ukrajiny představovalo průměrně 2,1 %.129

6.4.4 Kirovohradská oblast

Kirovohradská oblast se rozkládá na historickém regionu Divokých polí. Patří

do tzv. Novoruska, které bylo osidlováno po anexi Krymského chanátu carským Ruskem

v 18. století. S rozlohou 24 600 km2 je stejně veliká jako Makedonie. Počtem obyvatel

v regionu je 970 000, a jedná se o druhou nejméně lidnatou oblast. Hustota zalidnění je nízká,

39 ob./km2.

126 Top Ukrainian Companies by Revenue by Deloitte. In: KyivPost [online]. 2011 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:

http://www.kyivpost.com/media/images/data/images/01-32_KyivPost_38-9/original.jpg 127 Regions of Ukraine. Administrative Divisions of Countries [online]. 2015 [cit. 2016-03-24]. Dostupné z:




82

Struktura obyvatel dle rodného jazyka je následující: převažuje ukrajinština (89 %) nad

ruštinou (10 %).130 Hlavní náboženskou skupinou jsou pravoslavní. Nejvíce se hlásí věřících

k Moskevskému patriarchátu (34 %), dále ke Kyjevskému patriarchátu (12 %) a k Ukrajinské

autokefální církvi (2 %).

Podíl urbanizace v oblasti činí 60 %, a blíží se tak k ukrajinskému průměru. Správním

centrem regionu je Kirovohrad (250 000 ob.). Dříve se Kirovohrad jmenoval Jelizavetgrad na

počest carevny Alžběty Petrovny. V roce 1924 bylo město přejmenováno na Zinovjesk dle

bolševika G. Zinovjeva. O deset let později došlo k další změně názvu na Kirovohrad, podle

bolševika Sergeje Kirova. Kirovohrad tak znamená v překladu „Kirovo město.“ Po roce 1989

existovala politická vůle o přejmenování města a celé oblasti. Došlo i k referendu, ale kvůli

odporu části obyvatel, město nebylo přejmenováno. Pro část lidí představuje éra SSSR vrchol

a tak se těžko smiřují s vlnou dekomunizace a derusifikace, která v posledních letech sílí,

především pak po roce 2013. V městě Kirovohrad žije 80 % ukrajinskojazyčných a 19 %

ruskojazyčných obyvatel. Druhým největším městem oblasti je Oleksandrija (90 000 ob.).

Z hospodářského hlediska je oblast významná především kvůli těžbě nerostných surovin,

především pak niklu, grafitu a hnědého uhlí. V průmyslu je zde rozvinuté mechanické

inženýrství, největším podnikem je globální společnost Hydrosila SCM ovládaná finanční

skupinou Rynata Achmetova. Podíl Kirovohradské oblasti na celkovém HDP Ukrajiny činil

v letech 2005 až 2013 hodnotu 1,6 %.131

6.5 Středo-západní Ukrajina

6.5.1 Vinnycká oblast

Vinnycká oblast se rozkládá v regionu Podolí. Podolí tvořilo v minulosti nárazníkovou

oblast proti Turkům a Tatarům. Na jihu sousedí s Jedisanem a Besarábií, na západě se pak

rozkládají Divoká pole. Podolí je tvořeno pahorkatinami a vysočinami. V oblasti jsou četné

kaňony, které sloužily jako přirozené opevnění obyvatel. Celým regionem protékají řeky Jižní

Buh a Dněstr, které ústí do Černého moře. Podolí spolu s celou Haličí pak bývalo v minulosti

označováno jako Červená Rus, kvůli četným hradům a opevněním. Do poloviny 20. století

bylo Podolí jedním z největších center židovské diaspory ve východní Evropě. Díky tomu zde

vznikl specifický směr judaismu – chasidismus.




83

Rozloha Vinnycké oblasti je 26 500 km2 a je rozsahem stejně veliká jako Kirovohradská

oblast.132 V teritoriu žije celkem 1,6 mil. obyvatel, a hustota zalidnění tak činí 60 ob./km2.

Počet obyvatel v regionu dlouhodobě klesá, což souvisí s nastupující demografickou krizí

na Ukrajině. V roce 1979 v oblasti žilo 2,03 mil. ob., a procentuální pokles k roku 2015 činí

21,2 %. Struktura obyvatel dle jazyka je následující: ukrajinština (94 %) a ruština (5 %).133

Z hlediska náboženství je dominantní skupinou pravoslavný Moskevský patriarchát (48 %)

a za ním pravoslavný Kyjevský patriarchát (12 %).

Urbanizace v oblasti je celkem 46 %, což je nízký podíl městského obyvatelstva. Tento

trend je důsledek terénu, který je značně členitý a vznik velkých měst byl v minulosti omezen.

Správní centrum je město Vinnycja (370 000 ob.), které je rovněž největší město celého Podolí.

Přibližně ve středu oblasti se nachází malé město Braclav, které v minulosti bylo centrem

chasidismu.

Struktura hospodářství Vinnyckého regionu je následující: 50 % potravinářský průmysl,

17 % energetika (tepelné elektrárny), stavebnictví a metalurgie (9 %), lehký průmysl (7 %)

a ostatní (17 %). Vinnycký region má velký význam především v zemědělském sektoru, kdy

téměř jedna třetina produkce zemědělských výrobku je exportována do států SNS. 134 Podíl

Vinnycké oblasti na tvorbě HDP Ukrajiny činil v letech 2005-2013 číslo 2,2 %. Region

je významný především zemědělsky z hlediska hospodářského, nicméně oblast je rovněž

spojena s kulturní a historickou tradicí Podolí.

6.5.2 Chmelnycká oblast

Jižní a centrální část Chmelnycké oblasti se rozkládá na historickém regionu Podolí, severní

část pak postupně přechází v region Volyně.135 Teritorium se vyznačuje kaňony a údolími.

V oblasti se nachází prameniště významných ukrajinských řek jako je Jižní Buh, Smotryč

a Zbruč. Rozloha oblasti je 20 600 km2, jedná se tedy spíše o menší ukrajinský region.136



Dostupné z: http://database.ukrcensus.gov.ua/MULT/Database/Census/databasetree_en.asp 134 Vinnytsya Region. Ministry of Foreign Affairs of Ukraine [online]. 2012 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:

http://mfa.gov.ua/en/about-ukraine/info/regions/14-vinnytsya 135 SHAKARIAN, Pietro A. The Historical Geography of Ukraine: An Overview. Reconsidering Russia and the

Former Soviet Union [online]. 2014 [cit. 2016-04-15]. Dostupné z:

https://reconsideringrussia.org/2014/05/15/historical-geography-of-ukraine/ 136 Regions of Ukraine. Administrative Divisions of Countries [online]. 2015 [cit. 2016-03-24]. Dostupné z:


84

V oblasti žije 1,29 mil. obyvatel. Hustota zalidnění tak činí 63 ob./km2, čímž se blíží

k ukrajinskému průměru. Struktura obyvatel dle mateřského jazyka je následující: dominantní

je ukrajinština (95 %) nad ruštinou (4 %).137

Hlavní náboženskou skupinou jsou pravoslavní Moskevský patriarchát (52 %), dále pak

pravoslavní Kyjevský patriarchát (12,5 %), ukrajinská autokefální pravoslavná církev (5 %)

a uniaté (3 %).

Obr. 14.: Národnostní a jazykové složení středo-západní Ukrajiny v roce 2001


Urbanizace v Chmelnycké oblasti je 60 %. Správním centrem oblasti je město Chmelnyckij

260 000 obyvatel). Do roku 1954 se toto město jmenovalo Proskuriv, ale k 300. výročí

podepsání Perejeslavských dohod bylo na počet B. Chmelnického přejmenováno. Město

Chmelnyckij je druhé největší sídlo Podolí. Historicky tradičním centrem Podolí byl

v minulosti Kamenec Podolský (100 000 ob.) na jižní hranici oblasti. Do 60. let 20. století

se i celá oblast jmenovala Kamenec Podolská, následně pak byla přejmenována.



0,00%

10,00%

20,00%

30,00%

40,00%

50,00%

60,00%

70,00%

80,00%

90,00%

100,00%

Vinnycká oblast Chmelnycká oblast Žytomyrská oblast

Pro

cent

ob

yvat

el

Oblast


85

Kamenec Podolský je staré město, obehnané hradbami podél kaňonu řeky, která obepíná

město. Kamenci Podolskému se také říká brána do Polska, jelikož v minulosti to byla

významná pevnost při válkách s Turky.

Chmelnycká oblast má jedny z největších zásob pitné vody na Ukrajině, v oblasti se stáčí

populární ukrajinská minerální voda Zbruchanska. Nacházejí se zde četné přírodní parky

s nejvyšším stupněm ochrany. Chmelnycký region je ideálním místem pro turismus.138

Průmysl je koncentrován pouze do centra oblasti. Mimo centrum je hlavní zemědělství,

kterému se daří vhledem k černozemní půdě. V 80. letech 20. století pak byla dobudována

Chmelnycká jaderná elektrárna, která zajišťuje veškerou energetickou poptávku oblasti.

Celkový podíl HDP oblasti na HDP Ukrajiny byl v roce 2013 přesně 1,7 %.

6.5.3 Žytomyrská oblast

Žytomyrská oblast se rozkládá na pomezí tří historických regionů. Jižní část zasahuje

do Podolí, pro které jsou typické kaňony a údolí. Na západě je Polesí, bažinatý a lesnatý terén.

Na východě regionu pak začíná Volyň, typická rovinatým, zalesněným a bažinatým terénem,

kde jsou místy rozsáhlé jezerní plochy.

Rozloha Žytomyrského kraje je 29 800 km2 a žije zde 1,25 mil. obyvatel.139 Hustota

zalidnění je podobně jako na celé Volyni malá, hodnota 42 ob./km2, což je jedna z nejnižších

na Ukrajině. Struktura obyvatelstva dle jazyka je následující: jednoznačně převažuje

ukrajinština (93 %) nad ruštinou (6,5 %).140 Hlavní církví Žytomyrského kraje je pravoslavná

Moskevský patriarchát (46 %) a následně pak pravoslavní Kyjevský patriarchát (15 %).

Urbanizace v oblasti je 56 % a konstantně od roku 1979 stoupá. Správním centrem oblasti

je Žytomyr (280 000 ob.), což je největší město celé Volyně. Žytomyr a celá tato část Volyně

byla po 1. světové válce včleněna do SSSR, a již předtím se nacházela v carském Rusku.

Z hospodářského hlediska představuje kraj nejvýznamnější zásoby dřeva a lesů

na Ukrajině. Lesy pokrývají téměř 35 % teritoria. Z hlediska průmyslu zde výrazně operuje

skupina SCM, která provozuje například metalurgickou společnost Kvartssamotsvity

či Prozhektor. Region má velké zásoby jedinečných nerostných surovin (titan, ametyst,

138 Khmelnytsky Region. Ministry of Foreign Affairs of Ukraine [online]. 2012 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:

http://mfa.gov.ua/en/about-ukraine/info/regions/11-khmelnytsk 139 Regions of Ukraine. Administrative Divisions of Countries [online]. 2015 [cit. 2016-03-24]. Dostupné z:



86

křišťál,…). Hlavním sektorovým odvětvím zůstává zemědělství.141 Podíl HDP Žytomyrské

oblasti v letech 2005-2013 na celkovém HDP Ukrajiny představoval 1,7 %.

6.6 Západní Ukrajina

6.6.1 Rovenská oblast

Rovenská oblast se rozkládá na historickém regionu Volyně. Po první světové válce byl

region součástí Polska. Během záboru území Polska v souladu s paktem Ribbentrop-Molotov

pak bylo území obsazeno SSSR. Rozloha oblasti je 20 000 km2 a populace regionu je 1,16 mil.

ob. V 90. letech 20. století byl v Rovenské oblasti mírný růst počtu obyvatel, což byl opak

ukrajinského trendu. Tento jev byl způsoben blízkostí hlavního města, kvalitní infrastrukturou

a hospodářsky rostoucím významem Volyně v ukrajinském měřítku.

Struktura obyvatel dle mateřského jazyka je následující: převažuje ukrajinština (97 %) nad

ruštinou (2,7 %).142 Z hlediska náboženství jsou hlavní skupinou pravoslavní Moskevský

patriarchát (43 %), další církví jsou pravoslavní Kyjevský patriarchát (22 %).

Podíl urbanizace je 46 %. Hlavní administrativní město je Rovne (250 000 ob.), které

se do roku 1991 jmenovalo Rivne. Druhým největším městem oblasti je Kuznětsovsk

(40 000 ob.), které bylo pojmenováno dle Nikolaje Kuznětsova. Nikolaj Kuznětsov byl

bolševik, čekista a generál co vedl válečné operace Rudé armády za Velké vlastenecké války.

Kuznětsvsk byl budován v 60. a 70. letech v duchu ideálního města socialismu. Město bylo

zbudováno v sousedství Rovenské jaderné elektrárny, a ve znaku města je dodnes proto

znázorněna jaderná elektrárna.

Z hospodářského hlediska je v Rovenský region významný zásobami některých surovin.

V oblasti se nachází 20 % ukrajinských zásob rašeliny. Teritorium Rovenské oblasti

je ze 40 % zalesněno a na tyto suroviny je navázána produkce papíru a skla. Největší firma

oblasti produkující skleněné výrobky je Ukrburshtyn. Většina velkých korporací v regionu

je pak spojena s konglomerátem Rynata Amechotva SCM. Celkový podíl Rovenské oblasti

v letech 2005-2013 na HDP Ukrajiny činil průměrně 1,5 %.

6.6.2 Volyňská oblast

Volyňská oblast dostala svůj název dle historického regionu Volyň, který byl spolu

s Polesím jedním z prvních míst, kde se usídlili Slované. Tuto území bylo součástí Polska až

141 Zhytomyr Region. Ministry of Foreign Affairs of Ukraine [online]. 2012 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:

http://mfa.gov.ua/en/about-ukraine/info/regions/12-zhytomyr 142 All-Ukrainian population census 2001. State Statistics Service of Ukraine [online]. 2016 [cit. 2016-03-24].


87

do roku 1939, kdy bylo obsazeno Rudou armádou. Na území byla velká polská menšina, která

byla ale během Velké vlastenecké války zlikvidována, například při událostech jako byla

volyňská řež (násilné vysídlení Poláků). Rozloha oblasti je 20 100 km2 a k roku 2015 zde žilo

1,04. mil. obyvatel.143

Struktura obyvatelstva dle mateřského jazyka je následující: hlavní jazyk je ukrajinština

(97 %), oproti tomu ruština pouze (2,5 %).144 Největší náboženskou skupinou jsou pravoslavní

Moskevský patriarchát (43 %) oproti pravoslavným pod kyjevským patriarchátem (23 %),

uniaty (1 %) a ukrajinskou autokefální církví (1,2 %).

Hlavním správním centrem oblasti je město Lutsk (210 000 ob.). Lutsk je hospodářské

centrum kraje. Nachází se zde například automobilka LuAZ, která spadá do koncernu Kia a

Hyundai. Druhým největším městem je Kovel (70 000 ob.), který se nachází u hranic

s Polskem. Podíl HDP Volyňské oblasti na celkovém HDP činil v letech 2005-2013 pouze

1,4 %.

Obr. 15.: Porovnání vývoje počtu obyvatel v oblastech Volyně (1979-2016)

Zdroj: Státní statistický úřad Ukrajiny




1 000 000

1 100 000

1 200 000

1 300 000

1 400 000

1 500 000

1 600 000

1 700 000

1979 1989 2001 2006 2010 2013 2016

Po

čet

ob

yvat

el

Rok

Populace Rovenské oblasti Populace Žytomyrské oblasti Populace Volyňské oblasti

88

6.6.3 Ternopilská oblast

Ternopilská oblast se rozkládá na historickém regionu východní Haliče. Z fyzicko-

geografického hlediska zde převažují pahorkatiny. Region je velice úrodný díky černozemi,

typické jsou dlouhé sady. V kraji jsou četné jeskyně a krasové útvary. Oblast je jedna

z nejmenších na Ukrajině s rozlohou 13 800 ob/km2. Počet obyvatel v teritoriu je 1,06 mil.

obyvatel. Ukrajinština je mateřský jazyk pro téměř všechny (98,3) obyvatele oblasti, k ruštině

se hlásí pouze zanedbatelná menšina (1,2 %). Z hlediska náboženství je zde největší Uniatská

církev (46,2 % obyvatel oblasti), dále pak Ukrajinská autokefální církev (16,8 %), pravoslavná

církev Kyjevský patriarchát (14 %) a Moskevský patriarchát (7,2 %).

Podíl urbanizace oblasti je pouze 42 %. Správním sídlem regionu je město Ternopil

(220 000 ob.). Druhé největší město je Čortkiv (30 000 ob.). Do města Ternopil je soustředěna

většina průmyslu kraje.

Lesy zabírají 13 % plochy kraje, většinu tvoří stepi, které na jihovýchodě přecházejí

v Karpaty. Struktura hospodářství je následující: 58 % potravinářský průmysl, 9% strojírenský

a metalurgický, 6 % stavebnictví, 5 % lehký průmysl, 1 % dřevozpracující průmysl a 21 %

ostatní. Největší společnosti v oblasti spadají pod finanční skupinu SCM: Vatra (výroba lamp

a žárovek), Texterno (textilnictví), Orion (radiokomunikace) a Promin (satelitní komunikace).

Jedna třetina exportu z oblasti jde do Ruska, na druhém místě je Německo, kam odchází 15 %

exportu z kraje.145 Nicméně v rámci Ukrajiny patří Ternopilská oblast k nejchudším. Podíl

HDP Ternopilské oblasti na Ukrajinském HDP činil v roce 2013 pouze 1,2 %. Ternopilské

teritorium je významné především jako zemědělský kraj v Ukrajinském měřítku.

6.6.4 Ivanofrankivská oblast

Většina Ivanofrakivské oblasti se nachází v historickém regionu Haliče, pouze na

jihovýchodě území při hranici s Rumunskem je region Pokutí. Pokutí je hornatý a zalesněný

region mezi řekami Prut a Čeremoše. Teritorium Pokutí je obydleno Ukrajinci a Rumuny. Do

počátku 20. století zde existovalo velké rusínské etnikum Huculů, které žilo tradičním životem

v horských vesnicích. Dnes je většina Huculů asimilována s Ukrajinci v důsledku rozsáhlé

korenizace a rusifikace USSR.

Ivanofrankivské teritorium je jedno z menších na Ukrajině s rozlohou 13 900 km2.

Populace v oblasti je 1,38 mil. obyvatel. Hustota zalidnění činí 100 ob./km2 a jedná se tak

145 Ternopil Region. Ministry of Foreign Affairs of Ukraine [online]. 2012 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:

http://mfa.gov.ua/en/about-ukraine/info/regions/10-ternopil

89

o nadprůměrně obydlený region.146 Struktura obyvatelstva dle mateřského jazyka

je následující: 97,8 % ukrajinština a 1,8 % ruština.147 Z náboženského hlediska převažuje

uniatská církev (50 % obyvatel), dále pravoslavní pod Kyjevským patriarchátem (22,4 %),

Ukrajinská pravoslavná autokefální církev (11,1 %) a pravoslavná církev Moskevský

patriarchát (2,3 %).

Hlavním správním centrem oblasti je město Ivanofrankivsk (230 000 ob.). Původně

se město, a celá oblast, jmenovalo Stanislavov, resp. Stanislavská oblast. V roce 1961 došlo

k přejmenování na počet Ivana Franka, básníka a humanisty přelomu 19. a 20. století. Ivan

Franko přeložil do ukrajinštiny například Goetha, Shakespeara a další velikány světové

literatury. Význam Ivana Franka pro ukrajinské národní povědomí 20. století je stejně veliký

jako například Tarase Ševčenka pro 19. století. Rovněž název Stanislavov evokoval polskou

minulost území, a aristokratickou minulost spojenou s rodem Potockých a Habsburskou

monarchií. Urbanizace celé Ivanofrankivského kraje je nízká, činí 42 % městského

obyvatelstva.

V Ivanofrankivském kraji je rozvinut chemický a textilní průmysl. Největší společnosti

v tomto odvětví jsou Lukor, Interplyt, Barva a další. Dalším významným segmentem

ekonomiky je dřevozpracující průmysl. V roce 2012 nejvíce přímých zahraničních investic

do regionu bylo rozděleno následovně: 33 % lehký průmysl, 20 % dřevařský a nábytkářský

průmysl, 14 % těžařský, 10 % papírnický a 20 % ostatní.148 Podíl Ivanofrankivského kraje

na celkovém HDP Ukrajiny byl v letech 2005-2013 průměrně 2,1 %.

6.6.5 Lvovská oblast

Lvovská oblast se nachází na západní hranici Ukrajiny s Polskem. Historicky je to území

východní Haliče s centrem ve městě Lvov. Rozloha oblasti je 21 800 km2. S populací přes

2,53 mil. obyvatel je kraj pátou nejlidnatější oblastí Ukrajiny. Hustota zalidnění 116 ob./km2

je vysoká vzhledem k ukrajinskému průměru.149 Struktura obyvatelstva dle rodného jazyka

je následující: 95 % ukrajinština, ruština 4 % a polština pouze 0,5 %.150 Největší náboženskou



Dostupné z: http://database.ukrcensus.gov.ua/MULT/Database/Census/databasetree_en.asp 148 Ivano-Frankivs’k Region. Ministry of Foreign Affairs of Ukraine [online]. 2012 [cit. 2016-03-21]. Dostupné

z: http://mfa.gov.ua/en/about-ukraine/info/regions/9-ivfr 149 Regions of Ukraine. Administrative Divisions of Countries [online]. 2015 [cit. 2016-03-24]. Dostupné z:



90

skupinou, podobně jako v celé Haliči, je Uniatská církev (53 %), dále pak pravoslavní

Kyjevský patriarchát (16 %), Ukrajinská autokefální pravoslavná církev (13 %) a pravoslavná

církev Moskevský patriarchát (2 %) zde má nejnižší zastoupení na celé Ukrajině.

Urbanizace Lvovské oblasti je 59 % a patří tak k ukrajinskému průměru. Správním centrem

oblasti je historické město Lvov (730 000 obyvatel), sedmé největší město Ukrajiny.

Hospodářsky je Lvovský kraj jeden z nejrozvinutějších na Ukrajině, díky masivní

industrializaci za SSSR. V regionu například všechen novinový papír na Ukrajině, dále 80 %

jeřábů a 27 % autobusů celo ukrajinské produkce. Nejvýznamnější podniky jako LAZ

či Avtonavantazhuvach patří do koncernu firem SCM, ovládané Achmetovem. Po roce 1989

se začal dynamicky rozvíjet sektor potravinářství, který představuje významnou složku HDP

Lvovské oblasti. Známý výrobek je například Lvivské pivo, které je distribuováno po celé

Ukrajině. V roce 2013 podíl Lvovské oblasti na ukrajinském HDP činil 4,2 %.

6.6.6 Zakarpatská oblast

Zakarpatský kraj se nachází v historickém regionu Zakarpatí. Zakarpatí v minulosti patřilo

Uherskému království, následně pak bylo včleněno jako Podkarpatská Rus do Československa

po 1. světové válce. Během Velké vlastenecké války na základě požadavků Stalina prezident

Beneš území podstoupil USSR, resp. SSSR. Z fyzicko-geografického hlediska se v regionu

zvedá od jihu Panonská nížina směrem ke Karpatům. Nachází se zde nejvyšší vrchol Ukrajiny,

Hoverla (2061 m n. m.). V oblasti pak pramení řeka Tisa.

Zakarpatská oblast patří s rozlohou 12 700 km2 k těm menším regionům Ukrajiny,

je přibližně stejně veliká jako Středočeský kraj. Jako v jediné oblasti na Ukrajině zde

konstantně rostl počet obyvatel na současných 1,25 mil. Složení obyvatelstva dle mateřského

jazyka je následující: 81 % ukrajinština, 3 % ruština a 13 % maďarština. Zvýšený počet Maďarů

je důsledek sousedství s Maďarskem na jižní hranici a včlenění území do Uherského království

v minulosti. Etnická skupinu Rusínů, které Ukrajina neuznává za národ je v oblasti zastoupená

pouze okrajově (0,6 %).

Podíl urbanizace oblasti je jeden z nejnižších na Ukrajině s hodnotou pod 37 %. Hlavním

sídlem oblasti je Užhorod (120 000 ob.). Druhým významným městem oblasti je Mukačevo

(77 000 ob.).

Hlavním hospodářským sektorem v regionu je tradiční zemědělství. K posílení průmyslu

v regionu nově vznikla průmyslová zóna Zakarpatí, která je osvobozena od daně. V této zóně

se koncentrují největší průmyslové podniky, které spadají do konglomerátu Rynata Achmetova

91

SCM. Jedná se o automobilové podniky Autoport-Chop a Zakarpattya.151 Podíl HDP

Zakarpatské oblasti na HDP Ukrajiny byl v roce 2013 pouze 1,4 %.

6.6.7 Černovická oblast

Černovická oblast se rozkládá na pomezí tří rozdílných fyzicko-geografických jednotek.

Na východě kraje jsou široké stepi vymezené řekami Dněstr a Prut. Na jihu a jihovýchodě

je karpatské podhůří, které postupuje v Karpatský oblouk. Celé teritorium pak leží

v historickém regionu Bukovina. Severní Bukovina se nachází dnes na Ukrajině, jižní

Bukovina v Rumunsku. V minulosti byla Bukovina spravována Osmanskou říší. Roku 1775

Bukovinu získala Habsburská monarchie. V rámci Versaillského systému se území stalo

součástí „Velkého Rumunska.“ Po okupaci Rumunska Rudou armádou byla severní Bukovina

připojena k USSR a jižní ponechána socialistickému Rumunsku. Název Bukovina je odvozen

od stromu buk, kterých je v této oblasti velké množství.

Černovický kraj je s rozlohou 8000 km2 nejmenší na Ukrajině.152 V oblasti žije 910 000

obyvatel, což je v absolutních číslech nejméně na celé Ukrajině, nicméně hustota zalidnění

je zde oproti ukrajinskému průměru vysoká, žije zde 112 ob./km2. Struktura obyvatelstva dle

mateřského jazyka je následující: ukrajinština 75 %, ruština 5 %, moldavština 7 % a rumunština

12 %.153 Hlavní náboženskou skupinou jsou pravoslavní pod Moskevským patriarchátem

(34 %), dále pak pravoslavní Kyjevský patriarchát (13 %).

Centrem Bukoviny, resp. Černovické oblasti je město Černovice (270 000 ob.). Černovice

jsou staré město s univerzitou založenou za Rakouska-Uherska na konci 19. století. Město

Černovice jsou multikulturním centrem Bukoviny.

Černovický kraj skrývá velké nerostné zásoby ropy a zemního plynu. Jsou zde celkem čtyři

potencionální těžební oblasti: Lopushnyansky, Chornoguzky, Krasnoyilsky and Sheremetivsky

region. V teritoriu se dále nachází zdroje minerálních pramenů, které se využívají také

k lékařským účelům. Největší segment ekonomiky po zemědělství představuje lehký průmysl,

který je navázán na textilní a obuvnický sektor hospodářství. Akciová společnost Trembita

patří k nejvýznamnějším firmám v textilním odvětví v oblasti. V zemědělské produkci je oblast

151 Zakarpattya Region. Ministry of Foreign Affairs of Ukraine [online]. 2012 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:

http://mfa.gov.ua/en/about-ukraine/info/regions/7-uzhgorod 152 Regions of Ukraine. Administrative Divisions of Countries [online]. 2015 [cit. 2016-03-24]. Dostupné z:



92

v čele ukrajinského exportu brambor a kukuřice.154 Celkový podíl HDP Černovické oblasti na

HDP Ukrajiny činil v roce 2013 doposud největší hodnotu 1,6 %.

6.7 Krym

Poloostrov Krym zaujímal v dějinách Černomoří, Ruska a Ukrajiny výsadní postavení, jak

bylo demonstrováno v druhé kapitole popisující vývoj ukrajinské národní identity. Krym byl

v roce 2014 Ukrajině anektován Ruskou federací. Mezinárodní společenství tuto anexi de iure

neuznalo, nicméně de facto Krym nyní náleží Rusku.

6.7.1 Autonomní republika Krym

Autonomní republika Krym má rozlohu 26 000 km2. Počet obyvatel k roku 2014 byl téměř

2 mil. Hustota zalidnění patří k ukrajinskému průměru, 76 ob. km2. Dominantní skupinou dle

jazyka je zde ruština (77 %), dále krymská tatarština (11 %), ukrajinština (10 %) a běloruština

(0,3%). Z hlediska náboženství je zde dominantní skupina pravoslavných Moskevský

patriarchát (25 %).

AR Krym se rozkládá na poloostrově, který je ohraničen Černým mořem. Do něj se na

východní straně stáčí Perekopská šíje. Na východě je Azovské moře, které je obklopeno

Kerčským poloostrovem. Nejvyšším bodem je vrchol Roman Koš (1545 m n. m.) v Krymských

horách.

Sídlo administrativní správy je ve vnitrozemském městu Simferopol (340 000 ob.).

Simferopol je kulturní středisko Krymských Tatarů. AR Krym byla do roku 1991 správní

oblastí. Po rozpadu SSSR bylo nutné řešit ruský separatismus na ostrově, který se chtěl připojit

k nově vzniklé Ruské federaci. Ukrajinská vláda si chtěla podržet strategický poloostrov a tak

poskytla široké autonomie AR Krym.

Podíl HDP AR Krym na ukrajinském HDP byl v roce 2013 průměrně 3 %.

6.7.2 Sevastopol

Sevastopol bylo město se speciálním statutem. Kotví zde totiž ruská černomořská flotila

spolu s ukrajinskou. Sevastopol je největší město Krymského poloostrova a žije zde 370 000

ob. Bylo založeno po porážce Krymského chanátu, a název v překladu znamená vznešené

město. Jazyková struktura města dle obyvatel je následující: 91 % ruština, 7 % ukrajinština

154 Chernivtsi Region. Ministry of Foreign Affairs of Ukraine [online]. 2012 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:

http://mfa.gov.ua/en/about-ukraine/info/regions/13-chernivtsi

93

a pouze 0,3 % Krymští Tataři. Největší náboženskou skupinou jsou pravoslavní Moskevský

patriarchát (45 % obyvatel).

Město vzhledem k tomu, že v době existence SSSR zde kotvila hlavní sovětská

středomořská a černomořská flotila, dostalo přezdívku „zakázané město.“ Do Sevastopole

nemohli jezdit cizinci, jelikož by zde mohli provádět špionážní činnost. Po rozpadu SSSR

dostala spolu s AR Krym zvláštní statut, hlavně kvůli společné rusko-ukrajinské správě

strategického vojenského námořního přístavu.

Hospodářství města Sevastopol je spojeno s námořnictvem. Centrální vlády Ukrajiny

a Ruska dlouhodobě posílali velké finanční částky k vyzbrojování lodí. Podíl HDP Sevastopolu

na celkovém HDP Ukrajiny byl v roce 2013 pouze 0,7 %.

Obr. 16.: Hustota zalidnění Ukrajiny dle oblastí v roce 2016

Zdroj: Státní statistický úřad Ukrajiny (vlastní zpracování)

94

7 POLITICKÝ VÝVOJ UKRAJINY PO ROZPADU SSSR

7.1 Nezávislost Ukrajiny v roce 1991

Éra Vladimira Ščerbického se na přelomu 80. a 90. let 20. století stala stagnujícím obdobím

na Ukrajině. Nástup strukturální krize komunismu v SSSR se vyvíjel na Ukrajině podobně jako

v Rusku. Nemožnost hospodářské reformy, tedy přechodu z centrálně plánované na tržní

ekonomiku v komunismu, vyžadovala širší politické řešení. V roce 1989 vzniká Lidové hnutí

Ukrajiny za přestavbu (Ruch), což byla sjednocující politická platforma pro nekomunistické

subjekty. Ukrajina se stále vyvíjí v rámci SSSR, nicméně část politických elit již uvažuje o

autonomním postavení na evropské politické scéně.

Moskva a komunisté ztrácejí podporu veřejnosti, a proto bylo vyhlášeno na březen 1991

referendum, které mělo zjistit názor všech obyvatel SSSR ohledně další existence Sovětského

svazu. V tomto referendu na počátku roku 1991 se téměř 70 % ob. vyslovilo pro zachování

SSSR, a dalších 80 % ob. podpořilo myšlenku setrvání Ukrajiny v SSSR. Tento výsledek

svědčí o úspěchu sovětizace, která budovala sovětskou ruskojazyčnou identitu Ukrajinců.

Události v Rusku, a pak především pokus o konzervativní převrat vojenských elit v Moskvě,

dále podkopávala nově vybudovanou sovětskou identitu. Ukrajinský parlament proto vyhlásil

dne 24. srpna 1991 nezávislost, s tím, že se k ní vyjádří referendum v prosinci 1991. Výsledek

referenda byl ve všech oblastech Ukrajiny potvrzující vhledem k vyhlášení nezávislosti.

Po tomto verdiktu veřejnosti byla Ukrajina jako suverénní stát uznána USA, Ruskem, Kanadou

či Polskem.

Ve všech oblastech v roce 1991 chtěla většina hlasujících obyvatel vystoupit ze SSSR.

Z referenda v prosinci 1991 vyplývá, že v oblastech s nejpočetnější rusofonní oblastí byla

nejnižší volební účast (Doněcká, Luhanská, Charkovská a AR Krym, včetně Sevastopole).

V těchto oblastech byl i vysoký počet neplatných hlasů, což byl důsledek bojkotu referenda

v těchto oblastech. Zvýšené podíly neplatných a nesouhlasných hlasů v Černovické

a Zakarpatské oblasti, jsou výsledkem hlasování národnostních menšin. Rumuni, Maďaři

a Rusíni se obávali zvýšené ukrajinizace po vystoupení ze SSSR. KSU jim totiž zaručovala

relativní autonomii a výhodné postavení v rámci východního bloku. 155

155 Vidomistʹ pro rezulʹtaty Vseukrayinsʹkoho referendumu, 1 hrudnya 1991 r. Dokumenty z fondiv TSDAVO

Ukrayiny [online]. Derzhavna arkhivna sluzhba Ukrayiny, 2016 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

http://www.archives.gov.ua/Sections/15r-V_Ref/index.php?11

95

Tab. 4.: Výsledky referenda o vystoupení Ukrajiny ze SSSR v prosinci 1991

Hlasovalo (účast) Ano Ne Neplatné

Oblasti celkem

voličů % osob % osob % osob %

AR Krym 1 036 190 67,5 561 498 54,19 437 505 42,22 37 187 3,59

Vinnycká o. 1 301 765 91,41 1 242 244 95,43 39 387 3,03 20 134 1,55

Volyňská o. 710 989 93,20 684 834 96,32 16 299 2,29 9856 1,39

Dněpropetrovská o. 2 354 169 81,80 2 127 089 90,36 181 529 7,71 45 551 1,93

Doněcká o. 2 957 372 76,73 2 481 157 83,90 372 157 12,58 104,058 3,52

Žytomyrská o. 1 000 425 90,53 950,976 95,06 35 798 3,58 13,651 1,36

Zakarpatská o. 710 286 82,91 657,678 92,59 31 891 4,49 20 717 2,92

Záporožská o. 1 252 225 80,59 1 135 271 90,66 91 929 7,34 25,025 2,00

Ivanofrankivská o. 975 655 95,73 960 281 98,42 10 028 1,03 5,346 0,55

Kyjevská o. 1 259 129 88,02 1 202 773 95,52 36,086 2,87 20 270 1,61

Kirovohradská o. 813 833 88,07 764,053 93,88 35,613 4,38 14,167 1,74

Luhanská o. 1 682 344 80,65 1 410 894 83,86 225 589 13,41 45 861 2,73

Lvovská o. 1 915 597 95,24 1 866 921 97,46 35,671 1,86 13,005 0,68

Mykolajivská o. 818 538 84,10 732 179 89,45 66 858 8,17 19 501 2,38

Oděská o. 1 412 228 75,01 1 205 755 85,38 163 831 11,60 42 642 3,02

Poltavská o. 1 206 801 91,87 1 145 639 94,93 44 308 3,67 16 854 1,40

Rovenská o. 757 151 92,99 726 575 95,96 19 369 2,56 11 207 1,48

Sumská o. 948 278 88,41 878 198 92,61 46 479 4,90 23 601 2,49

Ternopilská o. 836 667 97,10 825 526 98,67 6565 0,78 4576 0,55

Charkovská o. 1 798 977 75,68 1 553 065 86,33 187,631 10,43 58 281 3,24

Chersonská o. 753 843 83,40 679 451 90,13 54 248 7,20 20 144 2,67

Chmelnická o. 1 059 021 93,44 1 019 813 96,30 27 743 2,62 11 465 1,08

Čerkaská o. 1 040 971 90,17 999 603 96,03 28 703 2,76 12 665 1,22

Černovická o. 586 377 87,68 544,022 92,78 24 226 4,13 18 129 3,09

Černihivská o. 969 638 90,78 908 904 93,74 39 774 4,10 20 960 2,16

Sevastopol 195 688 63,74 111 671 57,07 77 091 39,39 6926 3,54

Kyjev 1 537 585 80,35 1 428 001 92,88 81 246 5,28 28 338 1,84

Ukrajina 31 891 742 84,18 28 804 071 90,32 2 417 554 7,58 670,117 2,10

Zdroj: Státní ukrajinská archivní služba (1991)

96

Obr. 17.: Souhlas obyvatel Ukrajiny s vystoupením ze SSSR

Zdroj: Státní ukrajinská archivní služba (vlastní zpracování)

7.2 Prezidentské volby 1991

Spolu s prosincovým referendem obyvatel Ukrajiny se konaly i první svobodné

prezidentské volby. Volby byly jednokolové, dvoukolový systém byl schválen až později.

V těchto volbách vyhrál bývalý komunista, první tajemník KSU Leonid Kravčuk. Z KSU

vystoupil v srpnu 1991, když bylo již jasné, že se SSSR rozpadne. Kravčuk úzce spolupracoval

s Ruchem a stál v čele snah o prosazení nezávislé Ukrajiny. Kravčuk měl nejsilnější podporu

v oblastech střední, středo-východní a středo-západní Ukrajiny. Kontinuita komunistické

vládnoucí moci zajišťovala lidem v nejisté době rozpadu SSSR určitou míru existencionálních

jistot a sociálních výhod komunismu. Demokratické a prozápadní síly se fragmentovaly

ve vzájemném souboji dvou hlavních kandidátů: Viacheslava Čornovila a Levka Lukyanenka.

Viacheslav Čornovil byl vedoucím představitelem ukrajinského disentu a stál v čele Ruchu.

97

Čornovil vyhrál pouze v regionech Haliče. Druhým významným demokratickým

kandidátem byl Levko Lukyanenko, který stál v čele Republikánské strany. Lukyanenko byl

rovněž disident, který byl v roce 1976 ustavujícím členem Ukrajinské skupiny na podporu

a realizaci helsinských smluv (obdoba Charty 77). Lukyanenkova kandidatura oslabila síly

demokratického bloku, jelikož největší podporu měl v oblastech Haliče a Volyně. Dalším

kandidátem byl Volodomyr Hriniov, komunista a akademik mechanického inženýrství

působící v Charkově. Hryniov získal marginální podporu ve východních oblastech,

byl totiž ztělesněním sovětského typu politika.

Prvním prezidentem nezávislé Ukrajiny se ve svobodných volbách stal komunista Leonid

Kravčuk. Kravčuk hned po svém zvolení souhlasil se vznikem SNS a Ukrajina se stala

členským státem. SSSR se rozpadlo, nicméně hospodářské a finanční vazby mezi Ruskem

a Ukrajinou fungovaly dále. Kravčuk stáhl z oběhu sovětské rubly a po přechodném období

kupónové náhradní měny se měla stát novou národní měnou ukrajinská hryvna. Hospodářské

problémy, politická nestabilita a nereálná očekávání veřejnosti vytvořily základ pro hlubokou

společenskou a ekonomickou krizi. Vládnoucí moc měiy komunisté, na Ukrajinu proudil

zahraniční kapitál, probíhala privatizace velkých sovětských konglomerátů a prostí lidé se měli

po stránce životní úrovně pouze hůře.

Vznikají proto levicové politické strany, které se od komunistů distancují. Oleksandr

Moroz zakládá Socialistickou stranu Ukrajiny na podzim 1991. Pozice Čornovila v Ruchu

sílila, ačkoliv celková důležitost Ruchu jako sjednocující politické platformy postupně klesala.

Nástup Kravčuka k úřadu prezidenta představuje nové přerozdělení politické moci ve státě.

Kravčuk získal široké politické pravomoci, a ty se následně přenesly na prezidentský úřad.

Ustanovil se tak do budoucna dvoupólový mocenský systém, na jedné straně prezident

a guvernéři oblastí dosazeni prezidentem, a na straně druhé parlament, politické strany a místní

samospráva. Sestavení vlády se pak odvíjelo od toho, které mocenské centrum získalo převahu.

98

Tab. 5.: Výsledky prvních svobodných prezidentských voleb na Ukrajině z roku 1991

Poměr hlasů pro vybrané kandidáty (v %) Ostatní

kandidáti

a neplatné

hlasy (v

%)

Region Leonid

Kravčuk

Viacheslav

Čornovil

Levko

Lukyanenko

Volodomyr

Hryniov

АR Krym 56,68 8,03 1,93 9,43 23,93

Vinnycká oblast 72,34 18,21 3,26 1,39 4,80

Volyňská oblast 51,66 31,39 8,90 0,83 7,22

Dněpropetrovská oblast 69,74 18,15 2,47 3,24 6,40

Doněcká oblast 71,47 9,59 3,11 10,98 4,85

Žytomyrská oblast 77,59 13,97 3,30 1,12 4,02

Zakarpatská oblast 58,03 27,58 4,98 1,32 8,09

Záporožská oblast 74,73 12,98 3,07 3,87 5,35

Ivanofrankivská oblast 13,70 67,10 11,81 0,56 6,83

Kyjevská oblast 65,99 21,23 5,62 1,68 5,48

Kirovohradská oblast 74,77 15,55 3,54 1,66 4,48

Luhanská oblast 76,23 9,94 2,01 6,75 5,07

Lvovská oblast 11,50 75,86 4,70 0,83 7,11

Mykolajivská oblast 72,33 15,06 2,26 5,63 4,72

Oděská oblast 70,69 12,83 2,77 8,38 5,33

Poltavská oblast 75,05 13,63 4,21 2,46 4,65

Rovenská oblast 53,07 25,65 13,38 0,80 7,10

Sumská oblast 72,35 14,73 3,88 2,53 6,51

Ternopilská oblast 16,79 57,45 19,60 0,43 5,73

Charkovská oblast 60,85 19,66 2,08 10,90 6,51

Chersonská oblast 70,23 18,13 2,23 3,27 6,14

Chmelnická oblast 75,46 15,40 3,25 1,19 4,70

Čerkaská oblast 67,14 25,03 1,96 1,35 4,52

Černovická oblast 43,56 42,67 4,40 1,42 7,95

Černihivská oblast 44,15 12,34 6,69 1,46 35,36

Kyjev (město) 56,13 26,72 6,36 3,54 7,25

Sevastopol (město) 54,68 10,93 1,80 8,38 24,21

Ukrajina 61,59 23,27 4,59 4,17 6,38

Zdroj: Élektoralʹnaya heohrafyya: Ukrayna Prezydentskye vybory 1991

(http://www.electoralgeography.com/en/countries/u/ukraine/)

7.2.1 Krymská otázka

Po svém nástupu do úřadu se musel Leonid Kravčuk nejprve vypořádat s krymským

separatismem v nově vyhlášené Ukrajině. Roku 1991 byla ustanovena Krymská autonomní

republika na základě referenda. Část ruských politiků chtěla přitom dosáhnout územního

spojení Krymu s Ruskem, především z geostrategických důvodů (černomořská flotila a dávná

99

vize ovládnutí Bosporu). Rovněž se na Krymu nachází Jalta, místo, kde se zrodil poválečný

plán na rozdělení sfér vlivu po druhé světové válce. Symbolika Krymu pro homo sovieticus je

představována imperiální vizí budování supervelmoci SSSR.

Krym se dostal do mocenského vakua a moc zde získal Jurij Meškov, politik spíše rusky

a protiukrajinsky orientovaný. Prezident Krymu J. Meškov vedl nezávislou politiku, vyhlásil

ústavu a ustanovil krymský parlament. Jeho vláda byla tolerována jak Ukrajinci, tak Rusy,

jelikož obě dvě strany chtěly získat Krym pod svou kontrolu. Měškov byl jediným prezidentem

Krymu pod Ukrajinou, jelikož roku 1995 došlo k zrušení této funkce.

7.3 Prezidentské volby 1994

Leonid Kučma se narodil v roce 1938 v Černihivské oblasti do venkovského prostředí. Jeho

kariéra je ovšem spojena s městem Dněpropetrovsk. Kučma působil jako generální ředitel

průmyslového a vojenského konglomerátu Južmaš v Dněpropetrovsku, rovněž se podílel na

činnosti spojené s výzkumem na kosmodromu Bajkonur. Leonid Kravčuk povolal Kučmu do

úřadu především kvůli jeho řídícím zkušenostem z průmyslových oblastí. Ukrajinské

hospodářství bylo taženo ekonomickou recesí, která vypukla v plném rozsahu po rozpadu

SSSR v postsovětských zemích. Kučma ovšem nedokázal za rok premiérské vlády nastolit

pozitivní obrat hospodářství a proto odešel z vlády. Začal silně kritizovat prezidenta Kravčuka

a zvyšoval sociální napětí ve společnosti. Za této situace sílilo levicové politické spektrum,

a obnovila se KSU na sjezdu v Doněcku. V čele obnovené KSU stanul Ukrajinec Petro

Symonenko narozen roku 1952 v Doněcku.

Stávky horníků, špatná hospodářská situace a politická krize dovedly Verkhovnou radu

k vyhlášení předčasných parlamentních a prezidentských voleb. Kravčuk na konci svého

prezidentského období dojednal konkrétní podmínky zničení jaderného arzenálu, který na

Ukrajině zůstal po rozpadu SSSR. Vzájemnou dohodu signovali prezidenti USA, Ruska

a Ukrajiny v lednu 1994, a mezinárodní význam Ukrajiny posílilo i Budapešťské memorandum

vycházející z dohody dojednané Kravčukem. Na základě Budapešťského memoranda

podepsaného v prosinci 1994 potvrdila Velká Británie, Rusko a USA nezávislost Ukrajiny

a územní celistvost ukrajinského území (včetně Krymu).156

156 RYCHLÍK, Jan, Bohdan ZILYNSKYJ a Paul Robert MAGOCSI. Dějiny Ukrajiny. Praha: Lidové noviny,

2015, s. 401–403.

100

Tab. 6.: Výsledky druhých prezidentských voleb na Ukrajině z roku 1994

1. kolo voleb (v %) 2. kolo voleb (v %)

oblast Kravčuk Kučma Moroz Lanovyi Kravčuk Kučma

AR Krym 7,49 83,28 1,28 3,39 8,88 89,70

Vinnycká oblast 45,33 20,02 15,52 9,85 54,32 42,32

Volyňská oblast 69,93 5,54 7,59 10,76 83,93 13,96

Dněpropetrovská oblast 26,25 43,49 8,73 11,87 29,72 67,81

Doněcká oblast 16,44 54,77 16,62 6,33 18,49 79,00

Žytomyrská oblast 47,32 19,99 14,28 10,96 55,64 41,56

Zakarpatská oblast 51,57 17,46 4,40 10,65 70,52 25,51

Záporožská oblast 24,23 49,43 12,69 7,89 26,83 70,70

Ivanofrankivská oblast 89,01 3,12 1,42 2,95 94,46 3,86

Kyjevská oblast 41,92 18,82 13,91 16,89 58,31 38,38

Kirovohradská oblast 30,54 21,31 21,53 19,21 45,71 49,72

Luhanská oblast 9,86 54,49 25,85 4,60 10,11 88,00

Lvovská oblast 90,57 3,59 1,23 1,66 93,77 3,90

Mykolajivská oblast 36,80 34,01 12,72 9,01 44,66 52,80

Oděská oblast 23,53 42,74 14,28 11,68 29,23 66,80

Poltavská oblast 29,95 28,81 18,55 14,38 37,44 59,16

Rovenská oblast 77,26 6,11 5,19 7,09 87,25 11,04

Sumská oblast 23,58 30,97 25,51 11,75 28,92 67,75

Ternopilská oblast 90,96 2,55 1,07 2,63 94,80 3,75

Charkovská oblast 24,92 34,85 22,60 9,73 25,95 71,01

Chersonská oblast 26,49 36,51 19,89 10,05 32,08 64,64

Chmelnická oblast 40,62 16,01 23,92 11,61 57,23 39,27

Čerkaská oblast 39,73 18,30 21,22 12,86 50,78 45,72

Černovická oblast 55,66 21,14 6,62 7,54 61,84 35,27

Černihivská oblast 22,96 46,05 14,76 7,23 25,07 72,33

město Kyjev 39,21 1,84 8,39 25,51 59,14 35,58

město Sevastopol 5,62 83,11 2,45 4,01 6,54 91,98

Ukrajina 38,32 31,14 13,31 9,54 45,06 52,15

Zdroj: Élektoralʹnaya heohrafyya: Ukrayna Prezydentskye vybory 1994

(http://www.electoralgeography.com/en/countries/u/ukraine/)

Kravčuk vystupoval v předvolební kampani s jasným pokračováním trendu ukrajinské

nezávislostí. Nicméně jeho vláda byla poznamenána silným hospodářským propadem

a stagnací. Demokratické síly se rozhodly do voleb nenasadit kandidáta, a Ruch podporoval za

této situace Kravčuka. Kravčuk získal hlasy Haliče, Volyně a středo-západu Ukrajiny.

Protipólem se stal Leonid Kučma, který vystupoval jako zastánce vřelé politiky s Ruskem

a sliboval změnu zahraničně politické orientace Ukrajiny. Kučma měl silnou podporu

101

na východě a jihu Ukrajiny. Oleksandr Moroz v prvním kole vzal hlasy Kučmovi na východě

Ukrajiny, jelikož byl kandidátem, který oslovoval skupinu obyvatel označovanou jako homo

sovieticus. Volodymyr Lanovyi byl nezávislým kandidátem. Lanovyi vykonával v roce 1993

mimo jiné funkci ministra hospodářství a byl zástupcem premiéra.157 Lanovyi měl nejsilnější

podporu na střední Ukrajině. První kolo prezidentských voleb vyhrál Kravčuk, hlavně díky

fragmentaci politických sil levice mezi Moroze a Kučmu. Do druhého kola se ovšem levicové

síly sjednotily a podpořily Kučmu, proti Kravčukovi, který se tak stal druhým prezidentem

nezávislé Ukrajiny.158

Obr. 18.: Druhé kolo prezidentských voleb na Ukrajině v roce 1994

Zdroj: Élektoralʹnaya heohrafyya: Ukrayna Prezydentskye vybory 1994 (vlastní zpracování)

157 Finance.ua: Nashii Hosti - Lanovyy Volodymyr [online]. 2012 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

https://web.archive.org/web/20140923202746/http://conference.finance.ua/ua/respondent/~/lanoviy

102

7.4 Leonid Kučma v čele Ukrajiny 1994-2005

Leonid Kučma vyhrál prezidentské volby v roce 1994 a stanul v čele Ukrajiny. Většina

jeho voličů očekávala změny ve vedení státu a v zahraničně politické orientaci. Kučma

se v první fázi po svém nástupu do funkce snažil vypořádat s hospodářskými problémy státu.

Inflace na Ukrajině stále rostla, což vedlo k vypuknutí stávek dělníků a horníků napříč celou

Ukrajinou. Snížení inflace a konečné nastolení ukrajinské hryvny jako národní měny bylo

provedeno v roce 1996. V čele Národní banky Ukrajiny stál Viktor Juščenko, který se díky

úspěšnému provedení reformy stal jednou z nejpopulárnějších osob na Ukrajině. V roce 1996

byla přijata nová ústava Ukrajiny, která potvrdila nezávislost Ukrajiny. Ukrajina na základě

této ústavy byla definována jako prezidentsko-parlamentní unitární republika. Pouze Krym

dostal autonomní postavení. V čele Ukrajiny stál prezident, druhým orgánem státní moci byl

jednokomorový parlament. Parlament se nazývá Verkhovna rada a má 450 zvolených

poslanců.

7.4.1 Kučmismus

Za Leonida Kučmy došlo k faktickému propojení politické, mediální a soukromé finanční

moci oligarchů. Ukrajina řešila hospodářské problémy a vznikal prostor pro existenci šedé

ekonomiky. Podsvětí v 90. letech 20. století na Ukrajině zažívalo zlaté časy, centrální složky

ochrany jako armáda a policie byly v rozkladu. Moc v tomto období získávají bývalí

komunisté, kteří se nejrychleji zorientovali v nové Ukrajině. Tito komunisté jsou často

napojeni na obchodní elity země. Dochází tak k propojení politiky a businessu a formuje

se typický ukrajinský oligarcha. Kučmovo prezidenství veřejně opírající svou moc o oligarchy,

se nazývá kučmismus. Kučmismus se v zahraniční politice vyznačuje nejednoznačnou orientací

zahraniční politiky. Ukrajina se tak dostala do nárazníkového prostoru mezi NATO a Rusko.

Se Západem, resp. s NATO je v roce 1994 uzavřeno Partnerství pro mír. Prezident Ruské

federace Jelcin naopak poprvé navštívil Ukrajinu, a dojednal smlouvu o pronájmu Sevastopolu

pro Černomořskou flotilu Ruska. Ukrajina se snaží realizovat „politiku všech azimutů“

v mezinárodních vztazích. Spolupracuje s Gruzií, Ázerbájdžánem a Moldavskem v rámci

ustavené organizace GUAM. Vymaňuje se tak z ruského vlivu v postsovětském prostoru,

nicméně vliv Ruska byl především díky hospodářskému propojení neomezitelný.

Hlavní znaky 90. let 20. století ukrajinského politického systému byly následující. Zaprvé

na jedné straně spor výkonné moci (prezident) a na druhé moc zákonodárná (parlament, vláda

jmenována presidentem). Druhým aspektem je korupce, která se projevuje střetem elit

businessu se zákonodárnou mocí a úředníky. V důsledku toho sílí korupce a tlak na veřejný

103

aparát státní moci se otřásá doslova v základech. Posledním znakem ukrajinského politického

systému jsou vnější zahraniční vlivy na ukrajinskou vnitropolitickou scénu, ať již od Ruska,

tak i od Západu.159

7.4.2 Kučmovi lidé

Viktor Medvedčuk je ukrajinský politik, právník a oligarcha. Medvedčuk je prorusky

orientovaný a zastává protizápadní postoje. Stál v čele prezidentské administrativy v letech

2002-2005 za prezidenta Leonida Kučmy. Vladimír Putin je kmotrem jeho dcery Dariny,

narozené v roce 2004.

Hryhoriy Surkis pochází z židovské rodiny z Oděsy. Za SSSR pracoval jako

mechanický inženýr. Následně se vypracoval na vedoucí pozice v konglomerátu

Kyivzhytlorembudmontazh.160 Po roce 1991 stanul v čele průmyslového finančního koncernu

Slavutych, která se transformovala v 90. letech na Kyjev Holding. Surkis je prezidentem

fotbalového klubu FC Dynamo Kyjev, představitelem Národního Olympijského výboru

Ukrajiny od roku 1998. V letech 2000-2012 stál v čele Ukrajinské fotbalové federace

(Federatsiya Futbolu Ukrayiny). Od roku 2013 je významným celoevropským fotbalovým

funkcionářem, jelikož byl zvolen viceprezidentem UEFA. Surkis je dnes jedním

z nejmocnějších mužů na Ukrajině, nicméně na vrcholu moci byl za prezidenta Kučmy.161

Heorhiy Kirpa byl ukrajinský oligarcha, co stál v čele národní společnosti Ukzaliznytsia

(Ukrajinské železnice). Za prezidenta Kučmy byl v letech 2002-2004 ministrem dopravy

a telekomunikací. V roce 2004 byl nalezen zastřelený ve svém bytě. Příčina smrti je dodnes

nejasná, neví se, jestli šlo o sebevraždu či vraždu.

Nejvýznamnějším mužem Kučmovy éry, který svou moc transformoval i do dnešní doby

je Viktor Pinčuk. Pinčuk má za manželku dceru Kučmy. Pinčuk ovládá společnost East One

Group LLC, což je mezinárodní finanční skupina se sídlem v Londýně. Další jeho významnou

společností je Interpipe Group, která obchoduje s plynem, bavlnou, ocelí a dalšími výrobky.

Pinčuk mimo to vlastní několik televizních kanálů a novin. Byl členem Verkhovné rady v letech

1998-2006. Pinčuk je spíše proevropsky orientovaný, nicméně není radikální ve svém postoji.

Zastává pragmatický obchodní pohled, jelikož má své finanční aktiva na Západu a uvědomuje

159 RUTLAND, Peter (ed.). Annual Survey of Eastern Europe and the Former Soviet Union: The Challenge of

Integration. New York: East West Institute, M.E. Sharpe, 1997, s. 160–174. 160 Kyivzhytlorembudmontazh což znamená v překladu do češtiny Kyjevské městské obecní bytové přestavby a

stavební společnosti. 161 Gregory M. Surkis. In: Oligarh [online]. 2004 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

http://web.archive.org/web/20150524122705/http://oligarh.net/?/files/2127/

104

si slabost ruské ekonomiky. V roce 2004 pořádal konferenci na Jaltě, která měla za cíl přiblížit

Ukrajinu k EU. Na tuto konferenci přijeli na pozvání Pinčuka například Tony Blair, Hillary

Clintonová a Bill Clinton.

Pinčuk si svou moc dokázal udržet a s majetkem kolem 3 mld. $ (rok 2013) patří

k nejmocnějším mužům na Ukrajině. Spolu s Rynatem Achmetovem zbohatl především

na privatizaci Kryvorizhstal, kterou nyní vlastní Arcelor Mittal.162 Kryvorizhstal pod Arcelor

Mittal nyní patří k největší soukromé společnosti na Ukrajině. Produkuje železnou rudu,

až 81 mil. MT za rok 2013. Nejvíce produkce železné rudy je exportováno do Číny (až 38 mil.

MT ročně, což je 80 % ukrajinského exportu železné rudy). Ukrajina v globálním exportu

železné rudy má přibližně 3 % podíl (rok 2013).163 Nicméně v souvislosti se zpomalováním

hospodářství Číny dochází k postupnému útlumu po ukrajinské železné rudě. V budoucnosti,

tak nejspíše bude muset dojít k restrukturalizaci celého sektoru těžkého hospodářství

na Ukrajině.

7.4.3 První Kučmovo období (1994-1999)

Během prvního Kučmova období (1994-1999) bylo medializováno několik korupčních

skandálů, které podkopávali pozici Kučmy. Jedním z největších skandálů byla obrovská

přestavba Paláce kultury v Kyjevě, kdy se do úplatků a praní peněz zapojil starosta Kyjeva

a ministr kultury. S Kučmou bylo spekulativně spojeno i několik vražd novinářů, což

ukazovalo na silný problém mafianizace a korupce Ukrajiny. Vražda Petra Schevchenka,

novináře, který psal kritické články o Luhanských společnostech, kde ukazoval napojení na

prezidenta Kučmu, zvýšila tlak na prezidenta. Smrt Boryse Derevjanka, kritického editora

novin v Oděse, pak symbolizovala to, že oligarchové se začali uvědomovat moc medií.

Prostředí korupce za Kučmy bylo posíleno Rusko-ukrajinskou smlouvo přátelství

a spolupráce mezi Jelcinem a Kučmou. Rusku bylo za výhodných podmínek pronajata námořní

základna Sevastopol, a další objekty (např. letiště v Jaltě) na dvacet let. Rusko za tento

pronájem mělo platit 0,5 mld. $ ročně. Nicméně platby nebyly realizovány přímým převodem

peněz, ale placeno bylo v naturáliích. Realizováno to bylo skrze dodávky energetických

surovin, což pouze posílilo netransparentnost celkového rusko-ukrajinského energetického

obchodu. Požadavek disidenta V. Čornovila na absolutní demilitarizaci Černomoří byl

162 Economy of Ukraine: Industry. In: Arab Gateway to Ukraine [online]. CFC Consulting, 2015 [cit. 2016-04-

02]. Dostupné z: http://www.ukraine-arabia.ae/economy/industry/ 163 VOROTNIKOV, Vladislav. Ukraine’s Iron Ore Hangs in the Balance. In: EMJ - engineering and mining

journal [online]. 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.e-mj.com/features/5487-ukraine-s-iron-ore-

hangs-in-the-balance.html#.VwAjmmiLTIW

105

nerealistický vzhledem k velmocenským ambicím Ruska, nicméně úvaha to byla ideově

správná. Kdyby došlo k námořní demilitarizaci Černého moře, Rusové by neměly důvod

zůstávat na Krymu. 164

Kučma se od těchto skandálů a vražd snažil distancovat, a do voleb v roce 1999 šel s heslem

„čisté ruce.“ Kučma se snažil vystupovat jako kandidát, který zabrání korupci.

Hlavním protikandidátem měl být Lazarenko. Lazarenko pochází z Kryvyje Ryh. Za SSSR

sloužil v Rudé armádě v Afgánistánu. Po návratu vystudoval zemědělství na Dněpropetrovské

univerzitě. Po pádu komunismu na Ukrajině stál v čele strany Hromada. Lazarenko kolem sebe

koncentroval oligarchy z východní Ukrajiny, a do vlády se dostal v roce 1995 jako ministr pro

energetiku, kdy řešil plynovou krizi dodávek z Ruska a Turkmenistánu. Krizi vyřešil

napojením energetického sektoru na koncern UESU. Největší podporu měl od businessmanů

z energetického odvětví, kteří chtěly privatizovat státní podniky. Během jeho premiérského

období v roce 1997 byla do vlády pozvána stínová ministryně pro energetiku Julia Tymošenko.

Tím se pouze potvrdilo propojení Lazarenka a Tymošenkové. Když se dostaly na povrch

korupční skandály Kučmy, Lazarenko vystoupil proti prezidentu a požadoval impeachement

Kučmy.165 To vedlo Kučmu k odvolání Lazarenka z funkce premiéra.

Julia Tymošenková byla rodačka z Dněpropetrovsku. Stála v čele energetického koncernu

UESU (Yediny Energosystemy Ukrayiny, anglicky United Energy Systems). Tymošenková

na počátku 90. let 20. století založila v Dněpropetrovsku malou spolčenost, která se zabývala

podnikáním v oblasti služeb (např. kadeřnictví). Následně se ale začala zaměřovat na dodávky

plynu a prodej infrastruktury spojené s transportem plynu. Její spojení s Lazarenkem započalo

v Dněpropetrovsku, když byl Lazarenko v čele zemědělského sektoru v Dněpropetrovské

oblasti. UESU se stal za Kučmy, resp. za ministra energetiky Lazarenka, který byl povolán

do vlády roku 1995, hlavním dodavatelem ruského zemního plynu na Ukrajině. V roce 1997

UESU kontrolovala jednu polovinu ukrajinského trhu s plynem166, což představovalo přibližně

jednu pětinu ukrajinské ekonomiky, jelikož Ukrajina je třetím největším spotřebitelem

zemního plynu na světě. Tymošenková byla hlavním spojencem Lazarenka, a silně

sponzorovala politické uskupení Hromada. UESU během tohoto období expanduje a rozvíjí


Integration [online]. New York: East West Institute, M. E. Sharpe, 1997 [cit. 2016-04-01], s. 160-174. Dostupné

z: https://books.google.cz/books/about/The_Challenge_of_Integration.html?id=uHHWDreGPZsC&redir_esc=y 165 Kuchma’s impeachment sought. The Ukrainian Weekly [online]. 1998, 66(36), 2 [cit. 2016-04-02].

Dostupné z: http://ukrweekly.com/archive/1998/The_Ukrainian_Weekly_1998-36.pdf 166 LUTSENKO, Oleh. The Energy (In)Security of Ukraine. The Ukrainian Week [online]. 2011 [cit. 2016-04-

15]. Dostupné z: http://ukrainianweek.com/Politics/29582

106

své aktivity do bankovnictví, metalurgie a investuje do aerolinek. UESU koupil ukrajinské

aerolinky a letiště v Dněpropetrovsku.167

Rostoucí aktiva UESU a moc Lazarenka začaly ohrožovat oligarchické kruhy kolem

Kučmy. Kučma proto odvolal Lazarenka z funkce, a dále je pak Lazarenka v poslanecké

imunitě obviněn z korupce. Kučma rovněž zaútočil na Tymošenkovou, ta ale přešla do

protiútoku a roku 1996 byla zvolena do Verkhovne rady za Kirovohradskou oblast. Nutno říct,

že když byla zvolena do parlamentu, tak rezignovala formálně na post prezidentky UESU.

V tomto období byla Tymošenková na vrcholu moci, ročně mohla vydělat 200 mil. $. Pozice

Tymošenkové ale utrpěla, když byl Lazarenko donucen k rezignaci Kučmou. UESU byl

odstaven od obchodu se zemním plynem s Ruskem a dopadlo na něj velké zdanění. Tento

proces lze vnímat jako útok na Dněpropetrovské elity od formujícího se doněckého klanu.

UESU byl obviněn z monopolního postavení na ukrajinském trhu, a Tymošenková byla

obviněna z přijetí úplatku od Moskvy (údajně mělo jít o částku 26 000 $, což je nízká suma

vzhledem k příjmům Tymošenkové). Kučma vede mediální protiútok proti Hromadě. Toto

období války elit v mediálním prostředí, realizováním zveřejňováním kompromisními

informacemi se nazývá KOMPROMAT (komprometyruyushchyy material). 168

Dněpropetrovské elity (klan) představované Tymošenkovou a Lazarenkem se dostaly

do střetu s doněckým klanem. V čele doněckého klanu stál těžební inženýr z Doněcku Yevhen

Scherban. Y. Scherban byl oligarcha, který stál v čele Liberální strany Ukrajiny. Scherban

spolupracoval s Braginem na vytvoření společnosti Industrialʹnyy soyuz Donbasu (ISD,

anglicky Industrial Union of the Donbas).

Doněcký klan se začal formovat na přelomu 80. a 90. let 20. století. Doněcké podsvětí

v té době kontroloval Akhat Bragin. Jeho zástupcem a pravou rukou byl Rynat Achmetov.

Po vzniku nezávislé Ukrajiny doněcké elity ovlivňovaly politické dění v Kyjevě. Na Donbasu

se nacházely strategické zásoby energetických surovin, což vedlo k umělému vyvolání stávek

horníků a přerušení dovozu surovin pro zbytek Ukrajiny. Tento fakt nemohla centrální vláda

v Kyjevě přejít, a proto byla pod silným tlakem elit z Donbasu. V roce 1993 za prezidenta

Kravčuka a během premiérského období Kučmy donutily doněcké elity přijmout do vlády

uhlobarona Yukhina Zviahilského. Yukin Zviahilsky se stal po rezignaci Kučmy premiérem


Integration [online]. New York: East West Institute, M. E. Sharpe, 1997 [cit. 2016-04-01], s. 160-174. Dostupné

z: https://books.google.cz/books/about/The_Challenge_of_Integration.html?id=uHHWDreGPZsC&redir_esc=y 168 KUPCHINSKY, Roman. The clan from Donetsk. The Ukrainian Weekly [online]. 2003, 71(2) [cit. 2016-04-

02]. Dostupné z: http://www.ukrweekly.com/old/archive/2003/020304.shtml

107

nové vlády a snažil se posílit svou moc na úkor dněpropetrovského ale i částečně doněckého

klanu. Když se ovšem k moci dostal opět Kučma po vyhraných prezidentských volbách v roce

1994, musel Y. Zviahilsky uprchnout pryč z Ukrajiny do Izraele. Zviahilsky začal

být vyšetřován z korupce a bál se o život, proto utekl ze země.

Moc na Donbase tak získali dva muži: A. Bragin a Y. Scherban. Tito oligarchové měly

podporu Volodomyra Scherbana, guvernéra Doněcké oblasti (není příbuzný s Y. Scherban).

V roce 1995 došlo k vytvoření zmíněné ISD, do které byl přizván ještě Taruta a Achemetov,

ti jsou zatím ale druhořadí. Hlavní moc a vliv má Bragin a Y. Scherban. Yevhen Scherban byl

zvolen do Verkhovné rady v roce 1994. Doněcký klan na celostátní úrovni podporuje uhelný

a těžký průmysl. Blokuje sektorové rozdělení ekonomiky, a snaží se o prosazení investic

do ztrátového metalurgického a uhelného průmyslu. Na celostátní úrovni Bragin a Y. Scherban

se nechávají zastupovat V. Scherbanem, který se profiluje jako možný kandidát na prezidenta

ve volbách 1999.169

Spory mezi doněckým a dněpropetrovským klanem vedly k vzájemnému konfliktu. V roce

1995 byl zastřelen A. Bragin. Ve stejném roce je zavražděn další doněcký oligarcha Akhat

Khafizovich, volžský Tatar a prezident fotbalového klubu Šachatar Doněck.

O rok později byl na letišti v Doněcku zastřelen spolu s manželkou a bodyguardem oligarcha

Y. Scherban. K soukromé runway Y. Scherbana přijelo policejní auto ze kterého vystoupil muž

převlečený za strážce zákona a palbou ze samopalu zabil Scherbana. Následně bez problémů

auto odjelo pryč. Dva hlavní představitelé doněckého klanu byli zlikvidováni. Z těchto akcí byl

později obviněn Lazarenko, nicméně reálně to nikdy nebylo prokázáno. Faktem je, že absolutní

moc na Donbase po smrti Doněckých elit získal R. Achmetov. Rynat Achmetov převzal aktiva

a správu ISD a stal se jedním z nejmocnějších mužů Ukrajiny, resp. i celého světa. Po

událostech spojených s vražděním Doněckých elit je konec s kandidaturou V. Scherbana na

presidenta.170

Kyjevská centrální vláda nemohla dále tolerovat korupční a mafiánskou atmosféru

Donbasu. Kučma proto jmenuje v roce 1997 do čela Doněcké oblasti V. Janukovyče, který

se dobře znal s Achmetovem. Viktor Janukovyč byl rodák z Doněcku, který měl za sebou

kriminální minulost a pak si vybudoval kariéru v metalurgickém průmyslu. Kučma se před

169 KUPCHINSKY, Roman. The clan from Donetsk. The Ukrainian Weekly [online]. 2003, 71(2) [cit. 2016-04-

02]. Dostupné z: http://www.ukrweekly.com/old/archive/2003/020304.shtml 170 KUPCHINSKY, Roman. The clan from Donetsk-Conclusion. The Ukrainian Weekly [online]. 2003, 71(3)

[cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.ukrweekly.com/old/archive/2003/030304.shtml

108

prezidentskými volbami spojil s doněckým klanem. Mělo údajně dojít k dohodě, že výměnou

za podporu doněckého klanu, Kučma nebude řešit ilegální aktivity elit Donbasu. Doněcká

oblast tak ve volbách byla pro Kučmu, stejně například jako Lvovská či Ternopilská oblast.

Tento paradoxní jev, kdy lidé na Halič a v Donbasu volili stejně, nebyl příliš častý

v ukrajinských volbách. Nejpočetnější komunisté na Donbase nezískali takovou podporu,

jakou očekávali. Stejná situace se pak opakovala během parlamentních voleb v roce 2002,

kdy v Doněcké oblasti získala jako v jediné oblasti Ukrajiny většinu Kučmova strana.

Hlavní pravicovým kandidátem proti Kučmovi ve volbách 1999 měl být Pavlo Lazarenko.

Ten byl ovšem před volbami diskreditován korupčními skandály, byl zatčen ve Švýcarsku

a zbaven imunity.

Obr. 19.: Výsledky druhého kola prezidentských voleb v roce 1999


Druhým protikandidátem měl být V. Čornovil. Disident Čornovil měl velké naděje na

vyrovnaný souboj s Kučmou. Čornovil stál v čele Ruchu, byl guvernérem všech oblastí Haliče

(Ternopilské, Lvovské, Ivanofrakivské oblasti). Během prezidentské kampaně v únoru 1999,

109

ale Čornovil zemřel při autonehodě, kterou oficiální vyšetřovací orgány označily

za nehodu. Po smrti Čornovilova jeho političtí stoupenci obvinili Kučmu z inscenované vraždy,

nicméně se jedná pouze o spekulace.171 Smrt Čornovila znamená odchod nejvážnějšího

protikomunistického bojovníka, vůdce disentu a významného politika nezávislé Ukrajiny

po roce 1991. Analogicky by se to dalo v České republice přirovnat k odchodu Václava Havla

z politického dění, resp. k jeho smrti.

Tab. 7.: Výsledky třetích prezidentských voleb na Ukrajině z roku 1999 v % hlasů voličů

Oblast

První kolo Druhé kolo

Leonid

Kučma

Petro

Symonenko

Oleksandr

Moroz

Nataliya

Vitrenko

Yevhen

Marchuk

Leonid

Kučma

Petro

Symonenko

AR Krym 34,35 37,54 2,36 9,09 6,34 43,98 51,20

Vinnycká oblast 17,11 19,25 33,84 9,30 9,41 33,90 59,20

Volyňská oblast 51,43 5,21 4,20 11,40 14,22 75,44 19,19

Dněpropetrovská oblast 39,12 28,91 10,03 9,82 2,12 56,35 38,08

Doněcká oblast 31,96 39,40 6,30 11,51 2,01 52,98 41,23

Žytomyrská oblast 30,93 21,85 19,24 10,59 4,28 48,06 45,89

Zakarpatská oblast 54,73 3,25 8,31 4,59 16,67 84,63 9,66

Záporožská oblast 30,74 30,79 9,33 15,12 4,57 44,83 49,69

Ivanofrankivská oblast 70,38 1,49 2,74 3,49 10,65 92,30 4,48

Kyjevská oblast 36,49 9,13 21,30 14,09 7,62 58,51 34,34

Kirovohradská oblast 22,97 28,03 20,62 11,93 7,76 40,92 52,58

Luhanská oblast 28,59 47,15 5,80 8,37 1,92 40,74 53,87

Lvovská oblast 64,06 2,40 2,69 2,59 18,46 91,59 5,15

Mykolajivská oblast 33,65 31,31 7,89 12,74 5,19 45,90 49,16

Oděská oblast 36,93 24,79 8,38 11,51 6,30 52,83 40,63

Poltavská oblast 19,57 21,77 26,17 14,13 5,36 35,20 57,66

Rovenská oblast 45,77 4,90 7,64 8,22 12,26 76,52 17,23

Sumská oblast 26,68 19,14 10,93 29,60 14,56 48,53 43,36

Ternopilská oblast 69,38 1,38 2,08 2,86 4,58 92,17 4,84

Charkovská oblast 28,07 32,87 7,98 10,35 11,02 46,64 46,46

Chersonská oblast 30,15 35,11 11,53 10,07 2,28 41,88 52,88

Chmelnická oblast 30,25 14,44 15,08 14,61 14,10 50,95 41,97

Čerkaská oblast 20,64 19,04 20,34 14,63 14,36 39,95 52,28

Černovická oblast 51,00 8,42 6,75 11,68 11,06 73,21 21,43

Černihivská oblast 25,97 22,61 16,09 16,18 9,12 37,47 56,27

město Kyjev 38,86 7,45 15,28 11,57 12,14 64,84 26,05

město Sevastopol 34,51 34,30 2,87 12,95 5,42 50,17 43,69

Ukrajina 36,49 22,24 11,29 10,97 8,13 56,25 37,80


171 Vyacheslav Chornovil: A biography. The Ukrainian Weekly [online]. 1999, 67(14) [cit. 2016-04-02].

Dostupné z: http://www.ukrweekly.com/old/archive/1999/149905.shtml

110

Faktickým důsledkem odstranění Lazarenka a smrti Čornovila byla rozštěpenost

pravicových kandidátů. Do čela Ruchu se postavil nevýrazný Hennadi Udovenko, který

nedokázal sjednotit pravicové síly Ukrajiny. Leonid Kučma tak podruhé vyhrál prezidentské

volby. Jeho nejvážnějším soupeřem byl komunista Petro Symonenko. Symonenko paradoxně

právě v nejkomunističtější Doněcké oblasti nevyhrál ve druhém kole voleb. Kučma získal

největší podporu v Haliči a Volyni. Stejně tak vyhrál například v Oděské, Černovické

a Doněcké oblasti. Kučma dokázal sjednotit voliče proti hrozbě výhry komunisty Symonenka.

Případná výhra Symonenka by mohla znamenat návrat komunismu a silného vlivu Ruska.

Kučmovi voliči se obávali tohoto scénáře, a proto i přes korupční skandály Kučmy se rozhodli

jej zvolit.

7.4.4 Druhé Kučmovo období (1999-2005)

Po vyhraných volbách se Kučma začal prezentovat jako „nový“ Leonid Kučma. Snažil

se vystupovat jako politik nespojen s korupcí. Proto jmenoval za premiéra prozápadního

Viktora Juščenka. Juščenko povolal do vlády J. Tymošenkovou, která zastávala pozici

ministryně energetiky. Tymošenková začala s reformou energetického sektoru. Chtěla

především omezit neziskový a silně ztrátový těžký průmysl na Donbase. V první řadě se pustila

do boje s Naftohaz Ukrainy, státní společností, která poskytovala zemní plyn celé Ukrajině.

V čele této společnosti stál Ihor Bakai, přítel Leonida Kučmy. Naftohaz měl údajně odpouštět

ruský plyn, co šel přes Ukrajinu na Západ a pak jej zpětně prodávat Slovensku a Polsku. Bakai

za tímto účelem vytvořil na Kypru holdingovou společnost Itera International a tam posílal své

zisky. Druhým střetem Tymošenkové byl spor s uhelným ministrem Serhiiem Tulubem. Serhii

Tulub byl člen doněckého klanu. Tymošenková chtěla utlumit těžbu na Donbase a tlačila

Kučmu k propuštění Tuluba. Nicméně Kučma, který byl úzce spjat s doněckým klanem,

k tomu nesvolil. 172

Tymošenková byla v roce 2001 donucena k odstoupení, následně byla opět obviněna

z korupce s UESU. Tentokrát Kučma postupoval razantněji a zatkl i jejího muže spojeného

také s podnikáním v UESU. Reforma uhelného a těžkého průmyslu na Donbase tak byla opět

odložena a nebylo možné restrukturalizovat hospodářství. Naopak ISD získala státní dotace,

výměnou za podporu při volbách do parlamentu 2002. Pád Juščenkovy vlády a nástup vlády

Janukovyče v roce 2002 znamenal návrat doněckého klanu do čela ukrajinské celostátní

politiky.

172KUPCHINSKY, Roman. The clan from Donetsk. The Ukrainian Weekly [online]. 2003, 71(2) [cit. 2016-04-

02]. Dostupné z: http://www.ukrweekly.com/old/archive/2003/020304.shtml

111

7.5 Oranžová revoluce

V roce 2004 končilo Kučmovo prezidenství. Ústavní soud sice umožnil Kučmovi již potřetí

kandidovat, nicméně Leonid Kučma se této možnosti vzdal. Jako svého nástupce si vybral

Viktora Janukovyče. V opozici k vládnoucí skupině stanul Viktor Juščenko, a tak se v podstatě

již od samotného začátku předvolební kampaně započal souboj dvou odlišných oligarchických

skupin, dněpropetrovského a doněckého klanu.

Obr. 20.: Schéma znázorňující propojení oligarchů a politiků na Ukrajině

Zdroj: Vlastní tvorba na základě výzkumu

Viktor Janukovyč měl v předvolební kampani silnou podporu ruského tisku. Janukovyčovu

kandidaturu silně podporoval i ruský vládnoucí establishment. Prezident Putin přijel pět dní

před prvním kolem voleb do Kyjeva, a veřejně zde vyzval k podpoře Janukovyče. Janukovyč

byl vykreslován jako přítel Ruska a ochránce ukrajinské integrity. 173

173 STELMAKH, Anastasiya. Ukraine's Orange Revolution [online].Giresun University, 2009 [cit. 2016-04-02].

Dostupné z: http://www.academia.edu/1951937/Ukraines_Orange_Revolution

Leonid Kučma

kyjevsko-oděský klan

Viktor Pinčuk

• Interpipe Group

•East One Group LLC

Petro Porošenko

•Roshen Group

doněcký klan

Rynat Achmetov

•SCM

Viktor Medvedčuk

•Kyjev Holding

Viktor Janukovyč

Serhij Taruta

•SCM

dněpropetrovský klan

Pavlo Lazarenko

Viktor Juščenko

Julija Tymošenková

•UESU

112

Viktor Juščenko měl naopak podporu od západních neziskových organizací, jako

je například Open Society Institute. Juščenko ve své předvolební kampani využíval oranžovou

barvu (na billboardech, plakátech a TV spotech).174

Obr. 21. a obr. 22.: Předvolební kampaň v roce 2004, vlevo Juščenko a rodinné hodnoty,

vpravo uprostřed hlava prezidenta USA George Bushe, nahoře a dole Juščenko (očerňovací

kampaň ze strany Janukovyče na Jusčenka, tzv. Bushčenko)

Zdroj: Andrew Wilson: Ukraine's Orange Revolution

Janukovyč vedl vůči Juščenkovi očerňovací kampaň. Juščenko byl cíleně vykreslován jako

spojenec USA a Západu. Ve stejnou dobu probíhala prezidentská kampaň v USA, kde

kandidoval George Bush. Ruská propaganda vymyslela spojení „Bushčenko,“ čímž chtěla

demonstrovat spojení prezidenta USA G. Bushe a V. Juščenka. Negativní kampaň proti

Juščenkovi byla intenzivní díky nekonečným finančním zdrojům poskytnutým doněckým

klanem ale i ruskou vládnoucí elitou. 175 Juščenko se snažil ve své kampani vystupovat sám

za sebe. Ve svém programu měl obhajobu rodinných hodnot a prozápadní orientaci Ukrajiny.

V září 2004, tedy měsíc před prvním kole prezidentských voleb byl V. Juščenko otráven

dioxiny. Tato otrava, kterou léčil ve Vídní, mu navždy zhyzdila obličej. Z cíleného otrávení

Juščenkova strana obvinila Janukovyče a Kučmu, nicméně reálné důkazy neexistují. 176


Dostupné z: http://www.academia.edu/1951937/Ukraines_Orange_Revolution 175 WILSON, Andrew. Ukraine's Orange Revolution. New Haven and London: Yale University Press, 2005. 176

KRYZHANIVSKY, Stepan Andriyovich. The Orange revolution and the Yushchenko

presidency.Encyclopedia Britannica [online]. 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

http://www.britannica.com/place/Ukraine/The-Orange-Revolution-and-the-Yushchenko-presidency#ref986649

113

V prvním kole prezidentských voleb konaných 31. října 2004 získali oba dva kandidáti

neuvěřitelný shodný počet hlasů, oba volilo přes 39 % voličů. To signalizovalo na velmi

dramatický průběh kampaně do druhého kola prezidentských voleb. Rozhodující druhé kolo se

konalo 21. listopadu 2004. Na průběh voleb měly dohlížet mezinárodní pozorovací komise

složená ze zástupců OBSE, Rady Evropy, NATO a EU. Komise shledala určitá pochybení

během voleb. Rovněž na základě dotazování voličů u východu (exit polls) dle mezinárodní

komise měl vyhrát V. Juščenko.177

Tab. 8.: První kolo čtvrtých prezidentských voleb na Ukrajině z roku 2004 v % hlasů

Oblast

První kolo

Viktor

Juščenko

Viktor

Janukovyč

Oleksander

Moroz

Petro

Symonenko

AR Krym 12,79 69,17 0,99 6,68

Vinnycká oblast 59,66 16,02 12,80 3,85

Volyňská oblast 77,19 10,48 3,20 2,08

Dněpropetrovská oblast 18,72 49,73 5,34 10,60

Doněcká oblast 2,94 86,74 1,31 3,25

Žytomyrská oblast 43,51 29,25 10,26 6,27

Zakarpatská oblast 46,61 37,75 2,00 1,45

Záporožská oblast 16,59 55,65 5,32 8,82

Ivanofrankivská oblast 89,03 4,47 1,38 0,70

Kyjevská oblast 59,72 16,73 9,28 3,30

Kirovohradská oblast 39,02 30,82 12,49 6,99

Luhanská oblast 4,54 80,00 1,94 5,84

Lvovská oblast 87,25 5,81 1,59 0,83

Mykolajivská oblast 17,94 53,97 5,44 7,75

Oděská oblast 17,34 53,40 8,46 6,73

Poltavská oblast 43,64 25,95 15,36 5,60

Rovenská oblast 69,25 16,08 5,16 2,28

Sumská oblast 52,71 25,70 7,31 4,05

Ternopilská oblast 87,52 5,51 2,01 0,53

Charkovská oblast 15,35 57,37 5,25 7,94

Chersonská oblast 32,13 37,44 7,26 10,04

Chmelnická oblast 57,89 21,10 7,11 4,07

Čerkaská oblast 57,74 17,92 11,77 4,31

Černovická oblast 66,63 17,91 2,67 2,63

Černihivská oblast 43,35 24,45 16,29 5,22

město Kyjev 62,36 14,63 5,40 3,13

město Sevastopol 5,97 73,54 1,31 8,84

Ukrajina 39,90 39,26 5,82 4,97

Zdroj: Centrální volební komise Ukrajiny (2004)

177 KARATNYCKY, Adrian. Ukraine's Orange Revolution. Foreign Affairs [online]. 2005, 84(2) [cit. 2016-04-

02]. Dostupné z: https://www.foreignaffairs.com/articles/russia-fsu/2005-03-01/ukraines-orange-revolution

114

Tab. 9.: Druhé kolo opakovaných prezidentských voleb na Ukrajině z roku 2004 v % hlasů

Oblast Druhé kolo Opakované druhé kolo

Janukovyč Juščenko Janukovyč Juščenko

AR Krym 81,99 14,59 81,46 15,21

Vinnycká oblast 21,14 75,87 12,94 84,07

Volyňská oblast 11,85 85,79 7,01 90,71

Dněpropetrovská oblast 63,61 29,62 61,13 32,01

Doněcká oblast 96,20 2,03 93,54 4,21

Žytomyrská oblast 35,21 60,41 28,90 66,96

Zakarpatská oblast 40,07 55,00 27,58 67,25

Záporožská oblast 70,33 24,13 70,14 24,51

Ivanofrankivská oblast 5,13 93,44 2,86 95,72

Kyjevská oblast 20,00 76,36 13,77 82,70

Kirovohradská oblast 46,48 47,08 31,76 63,40

Luhanská oblast 92,73 4,76 91,24 6,21

Lvovská oblast 6,63 91,79 4,72 93,74

Mykolajivská oblast 69,55 25,35 67,13 27,72

Oděská oblast 67,76 26,09 66,56 27,46

Poltavská oblast 34,50 60,86 29,15 66,00

Rovenská oblast 20,08 76,65 12,29 84,52

Sumská oblast 26,36 69,06 16,89 79,45

Ternopilská oblast 5,17 93,53 2,70 96,03

Charkovská oblast 70,25 4,05 68,12 26,37

Chersonská oblast 52,23 42,29 51,32 43,43

Chmelnická oblast 24,87 71,25 16,03 80,47

Čerkaská oblast 24,07 71,92 17,35 79,10

Černovická oblast 21,73 74,50 17,37 79,75

Černihivská oblast 30,02 65,50 24,16 71,15

město Kyjev 19,93 74,69 17,51 78,37

město Sevastopol 88,97 7,61 88,83 7,96

Ukrajina 49,46 46,61 44,20 51,99

Zdroj: Centrální volební komise Ukrajiny (2004) 178

Centrální volební komise ovšem vyhlásila vítězem voleb Janukovyče, který získal 49,5 %

hlasů oproti Juščenkovi, který získal 46,6 % hlasů.179 Dosavadní ukrajinský prezident Kučma

logicky výsledky voleb uznal. Tato situace ovšem vyvolala masivní protesty Juščenkových

podporovatelů v Kyjevě. Protestující se koncentrovali v Kyjevě na náměstí (majdanu)

nezávislosti. Podporovatelé Juščenka zde přišli v oranžových trikotech s oranžovými vlajkami,

jelikož tím chtěli vyjádřit podporu Juščenka. Oranžová barva na vlajkách a stuhách dala pak

178 Tsentralʹnoyi vyborchoyi komisiyi! [online]. Kiev, 2013 [cit. 2016-04-04]. Dostupné z:

http://www.cvk.gov.ua/

115

jméno celé revoluci, která se označuje jako Oranžová revoluce. Demonstrací v Kyjevě

se účastnilo téměř 1 mil. obyvatel. Protesty byly poklidné, v jejich čele stála studentská

organizace Pora.

Myšlení obyvatel v Kyjevě bylo spojeno s touhou reformovat režim. Úspěšný příklad

revoluce zdola měli demonstrující v „Růžové revoluci“ v Gruzii (2003 proti Eduardu

Ševardnadzemu) a „Buldozerové revoluci v Srbsku (2000 proti Miloševičovi). Prezident

Kučma vojenský zásah vyloučil, protože se obával možného vypuknutí občanské války po celé

Ukrajině. Na počátku prosince 2004 Nejvyšší ukrajinský soud výsledek voleb nepotvrdil

a po vzájemné dohodě Kučmy, Janukovyče a Juščenka bylo vypsáno opakování druhého kola

voleb.180

Obr. 23.: Oranžová revoluce ve zkarikovaném obrazu od Eugène Delacroix- Svoboda vede lid

na barikády. Marianne je zobrazena jako J. Tymošenková, jako malý chlapec s taškou vlevo je

zobrazen V. Juščenko a vpravo je proevropský socialista a další tvář oranžové revoluce Jurij

Lucenko.

Zdroj: Andrew Wilson: Ukraine's Orange Revolution



116

Opakované druhé kolo prezidentských voleb proběhlo 26. prosince 2004. V tomto

opakovaném kole vyhrál V. Juščenko, který získal 52 % oproti V. Janukovyčovi, kterého volilo

42,2 % voličů. Největší rozdíl v hlasech pro Janukovyče byl pokles v Zakarpatské oblasti, šlo

o téměř 13 % voličů. Janukovyč měl výrazný pokles v oblastech Podolí, Polesí a Volyně

(Sumská, Žytomyrská, Rovenská, Vinnycká, Chmelnická, Poltavská a Čerkaská oblast).

Janukovyč nejprve výsledek voleb neuznal a vše vypadalo, že dojde opět k další politické krizi.

Nejvyšší soud ale Janukovyčově žádosti nevyhověl a tak se dne 23. ledna 2005 stal prezidentem

Ukrajiny prozápadně orientovaný Viktor Juščenko.181


Zdroj: Centrální volební komise Ukrajiny (vlastní zpracování)

Juščenko jmenoval na místo premiérky J. Tymošenkovou. Heslo Tymošenkové bylo „stop

kradení.“ Tymošenková zrušila speciální ekonomické zóny, kde docházelo k praní špinavých

181 KARATNYCKY, Adrian. Ukraine's Orange Revolution. Foreign Affairs [online]. 2005, 84(2) [cit. 2016-04-

02]. Dostupné z: https://www.foreignaffairs.com/articles/russia-fsu/2005-03-01/ukraines-orange-revolution

117

peněz. Následně zavedla široké zdanění firem a posilovala centrální pozici Kyjeva. Vystoupila

proti aktivitám doněckého a kyjevského klanu, když zrušila privatizace Kryvorizhstal,

na které zbohatli Pinčuk a Achmetov. Kryvorizhstal byl opětovně prodán Mittal Steel za 4,8

mld. $ což bylo až šestkrát více než původní cena Pinčuk a Achmetova.182

Juščenko se ovšem čím dál více rozcházel s radikálními kroky Tymošenkové. Krize

spojenectví oranžové vlády vyústila v září 2005 v pád vlády. Místo Tymošenkové místo

premiéra převzal méně radikální Yuri Yekhanurov.

Vypukla nová politická krize, tentokrát na parlamentní úrovni a na březen 2006 byly

vypsány parlamentní volby. V těchto parlamentních volbách uspělo uskupení V. Janukovyče

Strana regionů. Strana regionů vystupovala jako decentralistické uskupení s orientací

na Rusko. Janukovyčova strana získala celkem 32 % hlasů, což představovalo 183 křesel

ve Verkhovné radě. Největší podporu měla na jihovýchodní Ukrajině (Oděská,

Dněpropetrovská, Charkovská, Mykolajivská, Chersonská, Záporožská, Doněcká a Luhanská

oblast).

Na druhém místě skončil Blok Tymošenkové. Tymošenková získala 22,3 % hlasů, což bylo

129 křesel v Verkhovné radě. Tymošenková vyhrála v oblastech Volyně, Podolí a Polesí

(Volyňská, Sumská, Čerkaská, Kyjevská, Poltavská, Vinnycká, Chmelnická a Kirovohradská

oblast). Prezidentské uskupení Juščenka Naše Ukrajina skončilo na třetím místě, pouze s 14 %,

což znamenalo 82 křesel ve Verkhovné radě. Oranžová koalice se za této situace není schopna

konsolidovat a Juščenko musí jmenovat premiérem V. Janukovyče. Standardní spory mezi

prezidentem a parlamentem se ještě vyostřily, jelikož šlo o konflikt i v osobní rovině mezi

těmito dvěma ukrajinskými politiky. Politická krize pokračuje a vede k předčasným volbám

v roce 2007. Tyto volby končí stejným výsledkem, s tím rozdílem že Blok Tymošenkové

posílil na 30 % hlasů. První opět skončila Strana regionů, druhá byla Tymošenková a třetí Naše

Ukrajina. Čtvrtí skončili komunisté vedeni Petrem Symonenkem s 5,4 % a pátým uskupením

bylo středové uskupení V. Lytvina, které získalo téměř 4 % hlasů.

Premiérkou nové vlády se stala Tymošenková a byla obnovena oranžová koalice. V koalici

tak opět spolu byl Blok Tymošenkové a Juščenkova Naše Ukrajina. Tymošenková se snažila

v zahraniční politice balancovat mezi Západem a Ruskem. V roce 2008 vypukl konflikt v Jižní

Osetii mezi Ruskem a Gruzií. Tymošenková v této válce zůstala neutrální, zatímco Juščenko

182 STELMAKH, Anastasiya. Ukraine's Orange Revolution [online].Giresun University, 2009 [cit. 2016-04-

02]. Dostupné z: http://www.academia.edu/1951937/Ukraines_Orange_Revolution

118

se silně postavil za Gruzii a Janukovyč naopak za ruské nároky.183 Obnovila se tak vzájemná

nedůvěra v koalici, která vedla k další politické krizi. Juščenko na rok 2008 vyhlásil další

předčasné volby, nicméně Ústavní soud Ukrajiny označil toto rozpuštění parlamentu a

vyhlášení voleb za nelegitimní. Vznikla tak opětovně nová koalice, kde byla Naše Ukrajina,

Blok Tymošenkové a Lytvynovo uskupení. Premiérkou staronově utvořené koalice zůstala

Tymošenková až do roku 2010, kdy se konaly prezidentské volby, které přinesly změnu

mocenských poměrů.

7.6 Viktor Janukovyč

V roce 2010 se uskutečnily nové prezidentské volby. Vládnoucí prezident Juščenko chtěl

obhájit svůj prezidentský post. Jeho hlavním protivníkem byl V. Janukovyč a J. Tymošenková.

Janukovyč tentokrát v předvolební kampani vystupoval jako záruka politické stability.

Vymezoval se proti hospodářským problémům země, které byly způsobeny globální

hospodářskou krizí. Viktor Juščenko svým programem nedokázal oslovit. Pověst úspěšného

ředitele Národní banky Ukrajiny z 90. let byla ztracena. Juščenko byl spojen s nestabilitou vlád

a ohrožením integrity země.

Během svého období se snažil o prolomení vztahu vůči Západu. Juščenko zrušil vízovou

povinnost pro občany EU, a dále otevřel otázku možného členství v EU. Za tímto účelem bylo

vytvořeno Východní partnerství, což byl projekt EU a šesti postsovětských států (Gruzie,

Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Moldova a Ukrajina). Jednal rovněž s Georgem Bushem

o možném vstupu do NATO, se kterým stále probíhala spolupráce v „Partnerství pro mír.“

Juščenko se snažil integrovat Ukrajinu do západních struktur, ačkoli Západ o Ukrajinu

nestál, protože ji považoval za vnitřně nestabilní a rozvrácený stát. EU se v roce 2007

rozšířila směrem na východ Evropy, když bylo přijato Bulharsko a Rumunsko. Toto rozšíření

navázalo na největší rozšíření EU z roku 2004, když bylo přijato celkem 10 států (např. Česká

republika, Slovensko, atd…). Unijní představitelé řešili následky těchto rozšíření, jako byl

například masivní přesun pracovní síly ze střední do západní Evropy. Veřejné mínění nebylo

tak v EU nakloněné k dalšímu rozšíření, a tak se Ukrajina ocitla mezi dvěma mocenskými

centry, EU a Ruskem.



119

V roce 2008 zvítězil v prezidentských volbách v USA Barack Obama. Barack Obama již

během své kampaně proklamoval politiku restartu vztahů s Ruskem. Vstup Ukrajiny

do NATO, který byl nepřípustný pro Rusko, tím byl odložen na neurčito.

Roku 2008 se ujal formálně prezidentského úřadu v Ruské federaci Dmitrij Medveděv,

který zastával také pozici restartu vzájemných vztahů. Konfrontační rétorika V. Putina

a G. Bushe byla opuštěna. Nicméně Medveděv byl během prezidentského úřadu pod silným

vlivem V. Putina, který měl faktickou moc v Rusku. V globální politice tak sice na první pohled

došlo k uvolnění americko-ruských vztahů díky Obamovi a Medveděvovi, nicméně šlo pouze

o formální kroky. Ukrajina tímto uvolněním utrpěla, jelikož tak dále pokračuje její

nejednoznačnost zahraničně politické orientace. Juščenko se snažil integrovat Ukrajinu na

Západ, ale neuspěl. Tento fakt se mimo jiné projevil i v prezidentských volbách 2010. Když

Juščenko v roce 2010 před prezidentskými volbami vyznamenal posmrtně Stepana Banderu

řádem „Hrdina Ukrajiny“ zpečetil tím svůj politický odchod.184

Hlavním kandidátem na porst prezidenta proti Janukovyčovi tak byla premiérka

Tymošenková. Další prezidentští uchazeči nedokázali oslovit dostatečný počet voličů v prvním

kole konaném 17. ledna 2010. Velké naděje na vítězství byly vkládány do Serhiye Tihipkova,

který byl v roce 2004 manažerem prezidentské kampaně V. Janukovyče.185 Tihipko byl bankéř

z Dněpropetrovsku, a za Kučmy byl v letech 2002-2004 předseda Národní banky Ukrajiny.

Tihipko nebyl spojen s korupčními skandály ani s výraznou proruskou orientací, nicméně ve

volbách neuspěl. Jeho voliče získal právě Janukovyč. Komunista Petro Symonenko si ve

volbách 2010 připsal již třetí prezidentskou kandidaturu (volby 1999,2004 a 2010), nicméně

jeho popularita stále upadala. Podobně dopadl i socialista Oleksandr Moroz, který ve volbách

2010 kandidoval dokonce již po čtvrté (1994, 1999, 2004 a 2010). 186

Druhé kolo se konalo 7. února 2010 a vyhrál ho V. Janukovyč, který získal téměř 49 %

hlasů nad Tymošenkovou, která získala 45,5 % hlasů. Tymošenková výsledek voleb nejprve

neuznala a celé volby označila za podvod, vzápětí tyto námitky stáhla a Janukovyč tak byl

inaugurován jako čtvrtý prezident nezávislé Ukrajiny.

184 RYCHLÍK, Jan, Bohdan ZILYNSKYJ a Paul Robert MAGOCSI. Dějiny Ukrajiny. Praha: Lidové noviny,

2015, s. 416. 185 MARSON, James. Ukraine Poll Leaders Set Sights on Swing Voters. The Wall Street Journal [online]. 2010

[cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

http://www.wsj.com/articles/SB10001424052748704541004575010390901914042 186 http://www.skrobach.com/el_ind.htm#el_10

120

Tab. 10.: Výsledky prvního kola prezidentských voleb na Ukrajině z roku 2010 v % hlasů voličů

Oblasti Janukovyč Tymošenková Tihipko Jaceňuk Juščenko Symonenko Lytvyn

AR Krym 61,10 12,00 11,00 2,60 1,30 4,50 1,20

Vinnycká o. 15,00 46,90 11,20 9,50 2,90 3,10 2,60

Volyňská o. 9,40 53,80 10,20 5,40 4,50 2,30 4,30

Dněpropetrovská o. 41,70 14,80 22,50 6,50 1,20 4,70 1,40

Doněcká o. 76,00 4,30 7,20 2,80 0,70 4,10 0,60

Žytomyrská o. 24,30 32,60 13,50 8,40 2,80 3,50 7,00

Zakarpatská o. 29,70 26,20 10,00 10,20 5,90 1,10 3,30

Záporožská o. 50,80 12,30 17,70 5,10 1,10 5,00 1,30

Ivanofrankivská o. 5,10 39,00 4,40 13,80 25,10 0,60 1,10

Kyjevská o. 15,50 42,30 15,40 8,80 3,00 2,00 3,60

Kirovohradská o. 26,70 34,60 14,50 5,80 1,60 4,50 4,40

Luhanská o. 71,10 6,50 9,50 2,40 0,70 5,10 0,60

Lvovská o. 5,70 34,70 4,80 11,00 30,80 0,70 0,70

Mykolajivská o. 51,30 13,50 13,40 5,50 1,50 5,40 2,90

Oděská o. 51,10 10,10 21,10 4,00 1,50 2,60 2,60

Poltavská o. 25,30 32,00 12,30 9,10 3,10 4,90 3,70

Rovenská o. 12,50 43,90 10,70 7,00 7,30 1,80 7,10

Sumská o. 18,70 36,80 14,50 7,10 4,30 6,00 3,90

Ternopilská o. 9,80 35,70 4,80 9,90 26,40 0,50 1,60

Charkovská o. 50,20 10,70 18,80 5,90 1,50 4,80 1,40

Chersonská o. 40,40 19,30 15,50 5,90 1,90 7,70 2,30

Chmelnická o. 15,20 40,10 13,20 11,50 3,30 2,80 4,50

Čerkaská o. 17,40 41,20 12,90 7,00 3,40 3,40 3,70

Černovická o. 19,10 32,30 8,90 19,30 7,90 1,40 2,30

Černihivská o. 19,50 42,70 13,40 5,50 2,10 4,40 3,10

město Kyjev 15,90 35,70 19,00 8,80 3,80 2,50 2,50

město Sevastopol 56,10 6,50 15,10 2,00 0,70 9,80 1,50

Ukrajina 35,30 25,00 13,10 7,00 5,50 3,40 2,40


Viktor Juščenko a Tymošenková se dostali ihned do konfliktu, jako prezident a premiérka.

Tymošenková požádala Verkhovnou radu o hlasování o důvěře její vlády. Parlament ji ovšem

nechal padnout a tak byl do čela vlády jmenován blízký spojenec Janukovyče Nikolaj Azarov

ze Strany regionů. Následně byla Tymošenková obžalovaná a uvězněna na sedm let. Důvodem

procesu s Tymošenkovou měly být nevýhodné smlouvy o dodávkách plynu mezi Ruskem a

Ukrajinou během krizového období v roce 2009. Tento proces s Tymošenkovou vedl vedoucí

politické představitele EU k bojkotu návštěvy EURA 2012, které se konalo

na Ukrajině a v Polsku.

121

V zahraniční politice se Janukovyč orientoval na Rusko. S Ruskou federací byla

prodloužena smlouva o pronájmu námořní základy v Sevastopolu až do roku 2042. Výměnou

dostala Ukrajina nižší cenu zemního plynu Ruska. Janukovyč opustil zcela myšlenku vstupu

Ukrajiny do NATO a vůči EU vystupoval nejednoznačně.187

V roce 2012 se konaly na Ukrajině parlamentní volby. První místo získala Strana regionů,

kterou vedl N. Azarov. Stranu regionů volilo 30 % voličů a získala tak ve Verkhovné radě 185

křesel. Druhý skončil Blok J. Tymošenkové, jehož jádrem byla strana Vlast. Blok

Tymošenkové volilo 26 % voličů, což znamenalo zisk 101 křesel. Na třetím místě skončilo

překvapivě ultrapravicové hnutí Úder (Udar, což znamená Ukrajinská demokratická aliance

pro reformy) v jehož čele stál profesionální mistr světa Vitalij Klyčko. Udar získal 14 % hlasů,

což bylo 40 křesel ve Verkhovné radě. Klyčko zastával proevropskou politiku a sbližování

s euroatlantickými strukturami. Na čtvrtém místě skončili ultralevicoví komunisté s 13 % hlasů

a ziskem 32 křesel ve Verkhovné radě. Na pátém místě se pak umístila opět ultrapravicová

strana Svoboda. Svoboda získala téměř 11 % hlasů, což znamenalo v kombinovaném volebním

systému 37 křesel v parlamentu.

Kombinovaný volební systém vycházel z klíče, že polovina míst se volí většinovým

systémem a druhá polovina míst v parlamentu se volí poměrným zastoupením.

Do čela vlády byl opět jmenován premiér N. Azarov, který se snažil o nejednoznačnou

politiku vůči EU. Fakticky docházelo k zahraniční politice k přibližování se k Rusku.

187 KUZIO, Taras. Yanukovych Relies On Soviet Nationalism To Stay In Power. Radio Free Europe: Radio

Liberty [online]. 2011 [cit. 2016-04-15]. Dostupné z:

http://www.rferl.org/content/yanukovych_looks_to_soviet_nationalism_to_stay_in_power/24227494.html

122

Tab. 11.: Výsledky druhého kola prezidentských voleb na Ukrajině z roku 2010 v % hlasů voličů

Oblasti Janukovyč Tymošenková

AR Krym 78,24 17,31

Vinnycká oblast 24,26 71,10

Volyňská oblast 14,01 81,85

Dněpropetrovská oblast 62,70 29,13

Doněcká oblast 90,44 6,45

Žytomyrská oblast 36,70 57,50

Zakarpatská oblast 41,55 51,66

Záporožská oblast 71,50 22,22

Ivanofrankivská oblast 7,02 88,89

Kyjevská oblast 23,61 69,71

Kirovohradská oblast 39,61 54,66

Luhanská oblast 88,96 7,72

Lvovská oblast 8,60 86,20

Mykolajivská oblast 71,53 22,95

Oděská oblast 74,14 19,52

Poltavská oblast 38,99 54,20

Rovenská oblast 18,91 76,24

Sumská oblast 30,40 62,89

Ternopilská oblast 7,92 88,39

Charkovská oblast 71,35 22,43

Chersonská oblast 59,98 33,73

Chmelnická oblast 24,94 69,74

Čerkaská oblast 28,84 65,37

Černovická oblast 27,64 66,47

Černihivská oblast 30,95 63,63

město Kyjev 25,72 65,34

město Sevastopol 84,35 10,38

Ukrajina 48,95 45,47


123

8 UKRAJINA MEZI ZÁPADEM, VÝCHODEM A JIHEM

Dle P. S. Huntingtona je Ukrajina rozštěpena mezi dvě civilizace – Západ a pravoslaví.

Huntington identifikuje Západ s oblastmi, které byly součástí Polsko-litevské unie a Rakouska,

resp. Polska a Rakouska-Uherska. Západně orientované oblasti Ukrajiny jsou dle Huntingtona

vymezeny uniatskou většinou, která respektuje autoritu papeže. Rovněž zde není silná

identifikace se sovětským, případně ruským státním uvědoměním. Ukrajinština je zde nejvíce

zastoupený jazyk. Východ naopak Huntington vymezuje jako oblasti pravoslavné, uznávající

jako náboženskou autoritu Moskvy, případně Kyjeva. Východně orientované oblasti jsou

rusofonní. Dle Huntingtona je tak hlavním rozdílem mezi Západem a Východem Ukrajiny

nepřekonatelná propast v kultuře a ztotožněním obyvatel s velkým civilizačním celkem. 188

P. S. Huntington v knize Střet civilizací v roce 1997 stanovuje tři možné varianty vývoje

vztahů mezi Ruskem a Ukrajinou:

a) ozbrojený konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem – ten je ale málo pravděpodobný,

b) Ukrajina se rozpadne podél civilizační zlomové linie, východ Ukrajiny se připojí

k Rusku a uniatský západ vytvoří samostatný stát silně podporovaný Západem – středně

pravděpodobná varianta,

c) Ukrajina zůstane nezávislým státem, jenž bude oscilovat mezi Východem a Západem –

nejpravděpodobnější.

V roce 2016 můžeme říct, že došlo k nejméně pravděpodobné variantě, tedy vzájemnému

konfliktu obou stejně nábožensky orientovaných státních útvarů. Z toho tedy vyplývá,

že náboženství není na Ukrajině, resp. v Rusku hlavní civilizační znak ale je jím historická

identita obyvatelstva. Sekundárně pak mateřský jazyk obyvatel, ruština nebo ukrajinština.

Rusko-ukrajinské vztahy mají na východě Evropy stejný význam jako německo-francouzské

vztahy v západní Evropě.189

Na základě zkoumání historické identity obyvatel a provedení komplexní geografické

analýzy Ukrajiny si proto dovolujeme poopravit Huntingtonovo rozčlenění Ukrajiny. Chápání

hlavních geopolitických celků Východu a Západu je důsledkem historiografického zkoumání

studené války. Nicméně chápat Ukrajinu pouze v paradigmatu studené války je na počátku

21. století nedostačující. Studená válka odezněla na Ukrajině v 90. letech 20. století. Rozpadem

188 HUNTINGTON, Samuel P. Střet civilizací: Boj kultur a proměna světového řádu. Praha: Rybka Publishers,

2001, s. 192 189 Tamtéž, s. 195

124

SSSR se vytvořilo na hranici Evropy mocenské vakuum. Vzniklo několik nástupnických států,

z nichž největší Rusko zůstalo zároveň i nejmocnější. Druhým nejsilnějším nástupnickým

státem SSSR byla Ukrajina. Nástupnické státy SSSR se pokusily utvořit SNS, které mělo být

založeno na hospodářském základě a vzniklo z iniciativy ruského prezidenta Jelcina. Nicméně

dědictví studené války, resp. komunistického režimu zcela znemožnilo opětovnou integraci

států. V 90. letech 20. století se formují v Eurasii dva hlavní mocenské bloky, na západě

Evropy EU a na dálném východě Čína.190 EU a Čína hospodářsky posilují, naopak Rusko silně

postihla globální finanční krize, která se šířila ze států jihovýchodní Asie.191

Mezi Čínou a EU vznikl pás hospodářsky nefunkčních a politicky nestabilních států, kam

patří například Turkmenistán, Uzbekistán, Gruzie ale i Ukrajinu (státy bývalého SSSR). EU

(Západ) ale i Východ (Čína) se snaží získat rozhodující hospodářský a politický vliv v této

oblasti. Evropská komise v roce 2007 schválila Strategii pro nové rozšířené spolupráce

se střední Asií.192 EU se zaměřuje na spolupráci v sektoru energetiky a obchodu s komoditami.

Čína vytvořila v protiútoku projekt One Belt, One Road (一带一路, OBOR), nechce přenechat

EU toto území. Celý projekt nese název Nová hedvábná stezka a jeho základním principem

je volný pohyb zboží států zapojených do OBOR.

Počátkem roku 2016 se Ukrajina připojila k Prohloubené a komplexní zóně volného

obchodu (DCFTA), což je zóna volného obchodu mezi EU a některými státy bývalého SSSR

(vedle Ukrajiny také Moldavsko a Gruzie). Vstup do zóny volného obchodu tak předchází

ratifikaci asociační dohody mezi Ukrajinou a EU podepsané 21. 3. a 27. 6. 2014. Ratifikace

této dohody dosud nebyla ukončena193, některá její ustanovení jsou ale už aplikována

od 1. 11. 2014 a 1. 1. 2016. Akceptace Ukrajiny do EU je problematická, což souvisí

s hospodářskými problémy EU ale i začínajícím americkým izolacionismem, který započal za

druhého prezidentského období Baracka Obamy.

Není ovšem možné se spokojit s vysvětlením, že Ukrajina je ovlivňována pouze Západem

(EU) či Východem (dříve SSSR, pak Rusko, částečně Čína). Ukrajina jako pobřežní stát

u Černého moře je rovněž ovlivněna muslimským civilizačním okruhem. Dlouhá nadvláda

190 SARKISYAN, Inna. Významné finanční krize 90. let - Rusko. DůmFinancí.cz [online]. 2007 [cit. 2016-04-

12]. Dostupné z: http://dumfinanci.cz/clanky/267-vyznamne-financni-krize-90-let-rusko/ 191 VOLEK, Stanislav. Asijská krize 1997/1998 a finanční kolaps v Rusku. Peníze.cz [online]. 2002 [cit. 2016-

04-12]. Dostupné z: http://www.penize.cz/investice/15259-asijska-krize-19971998-a-financni-kolaps-v-rusku 192 European Commission: European External Action Service. Central Asia DCI Indicative Programme[online].

[cit. 2016-04-12]. Dostupné z: http://eeas.europa.eu/central_asia/docs/2010_ca_mtr_en.pdf 193 V současnosti už chybí pouze souhlas Nizozemska, ve kterém ratifikaci komplikuje zamítavý postoj

obyvatelstva v referendu z 6. 4. 2016 (referendum mělo nicméně pouze poradní funkci)

125

Krymského chanátu na jihu Ukrajiny zanechala silnou stopu v kultuře a myšlení obyvatel

jižních oblastí.

Ukrajina se tak v roce 2016 nachází na pomezí tří hlavních civilizačních okruhů –

pravoslavného, západního a islámského. Do budoucna je nutné počítat s možným vlivem

čínské civilizace, jak bylo vysvětleno v předchozím odstavci. Nejsilnější civilizační okruh na

Ukrajině v roce 2016 je západní, následně pravoslavný a pak až islámský. Tyto tendence

souvisí s hospodářským vývojem Západu, který je stále zatím hospodářsky a politicky silnější

než pravoslavná a islámská civilizace.

Obr. 25.: Vývoj ukrajinského území od 18. do počátku 20. století


126

V horizontu deseti let lze očekávat následující geopolitický trend: nepřátelství mezi

pravoslavnou a islámskou civilizací se bude zvyšovat (Rusko proti Turecku, tím se jedná pouze

o pokračující civilizační konflikt, který eskaloval například v 19. století mezi carským Ruskem

a Osmanskou říší na Balkáně). Západ bude dále oslabovat, a jeho sféra vlivu nad Ukrajinou

bude upadat.

Nyní se tedy pokusíme stanovit hranici mezi jednotlivými civilizačními okruhy. Tato linie

bude určena na základě historických znaků, ekonomického stavu a jazykového rozložení

obyvatel v administrativních oblastech Ukrajiny.

Halič, tvořená Ternopilskou, Lvovskou a Ivanofrankivskou oblastí je nejvíce západní

region Ukrajiny. Nachází se zde uniatská náboženská většina obyvatel. Historická identita

je spojena částečně s královstvím krále Daniela ve středověku, následně pak s Polsko-litevskou

unií a Rakouskem-Uherskem. Z hlediska hospodářství je Halič relativně spíše méně významné

území. Severní Bukovina a Zakarpatí představují specifické oblasti s velkým podílem menšin.

V Severní Bukovině, resp. Černovické oblasti je výrazná menšina Rumunů, v Zakarpatí je pak

menšina Rusínů a Maďarů. Tyto oblasti se identifikují spíše se Západní civilizací, nicméně

v porovnání s Haličí mají jen malý počet obyvatel. Historický region Volyň, tvořený

Rovenskou, Žytomyrskou a Volyňskou oblastí je území, které rovněž spadalo do konce

18. století do Polsko-litevské unie. Ukrajinština je zde dominantní jazyk, z hlediska

náboženství jsou zde nejvíce zastoupeni pravoslavní Moskevského patriarchátu. Region

je v důsledku událostí druhé světové války etnicky homogenní. Vzhledem k identifikaci

s civilizačním okruhem je region na pomezí Západu a Východu, s tím že v roce 2015 patřil

do zóny vlivu Západu.

Region Podolí a Braclavska se nachází především v Chmelnycké, Vinnycké a části

Kirovohradské a Čerkaské oblasti. Pro Podolí a Braclavsko byl do poloviny 20. století typický

multikulturní ráz osídlení. Žili zde Židé, Rusové a Ukrajinci. Po druhé světové válce

zde proběhla silná etnická očista a nyní se v regionu nacházejí dominantně Ukrajinci.

Nábožensky převažující skupinou jsou pravoslavní Moskevského patriarchátu. Podolí se

vyznačuje silným ztotožněním s ukrajinskou nezávislou státní ideou. Při prezidentských

volbách Podolí většinově volí prozápadní kandidáty. Podolí se dá zařadit do oblastí centrální

Ukrajiny, která nyní inklinuje k Západu, především na základě představy o ekonomické

výhodnosti spolupráce s EU a vymezování se vůči Rusku.

127

Severně od Podolí se nachází region Kyjevska a Polesí, jedná se především oblast

Černihivska a sever Sumské oblasti případně i Žytomyrské oblasti. Kyjevsko, resp. Kyjev

je specifická oblast Ukrajiny. Kyjev je asymetrické hlavní centrum celého státu. Produkuje

až jednu pětinu HDP Ukrajiny. Kyjev je orientován prozápadně. V kapitalismu totiž hlavní

města bohatnou, jelikož se posiluje ekonomický centralismus. Hospodářský růst celé Ukrajiny

přináší růst Kyjeva, a proto se Kyjev logicky orientuje na funkční ekonomické uskupení, jako

je EU. Polesí je oproti Kyjevsku zcela odlišný region. Je to hospodářsky nevýznamné, málo

zalidněné a nízce urbanizované teritorium. Polesí je silně ovlivněno hospodářstvím oblasti

Kyjeva. V minulosti Polesí patřilo pod správu carského Ruska, a proto zde byla již v 18. století

zřízena Černihivská gubernie. Celé teritorium je na hranici mezi Východem a Západem, a právě

Polesím tak prochází civilizační hraniční linie.

Na jihu Ukrajiny se rozkládají tzv. Divoká pole, na jihozápadě pak Budžak a Jedisan.

V administrativním členění se jedná o následující oblasti: Oděská, Mykolajivská, Chersonská,

Záporožská a Autonomní republika Krym, včetně Sevastopolu. Celé toto území bylo

po několik století pod kontrolou Krymského chanátu. Tato nadvláda měla za následek to,

že příhodné přímořské území Černého moře bylo během nestabilní vlády chanátu málo

osidlované. Po získání celého území Ruskem od Osmanské říše v 18. století zde probíhala

cílená rusifikace obyvatel, spojená se slovanskou kolonizací Novoruska. Oblast byla hlavní

zónou ruské imperiální kolonizace, proto celé území dostalo název Nové Rusko, podobně jako

např. Nová Anglie či Nový Zéland.

Celá jižní Ukrajina je prostřednictvím Černého moře již od starověku napojena na vlivy

z prostoru Malé Asie, od řecké kolonizace přes Byzantskou říši po Osmany. Tuto kontinuitu

vlivu středomořských civilizací na Ukrajině nelze opomenout. Měla totiž zásadní ideologický

význam, vzhledem k vývoji ruských, resp. ukrajinských dějin. Krymská oblast, byla v roce

2014 anektována Ruskem a následně prohlášena za Republiku Krym v rámci Ruské federace.

Je to sporné území, a celková anexe je z hlediska mezinárodního práva sporná. De iure se jedná

o porušení Budapešťského memoranda z 90. let 20. století, které bylo signováno Velkou

Británií, Ruskem a USA. Krym, včetně Sevastopolu se tak nyní nachází v zóně vlivu Východu

(Ruska). Oděská, Mykolajivská a Chersonská oblast jsou momentálně na hraně přechodného

území mezi Východem (Ruskem), Západem (EU) a Jihem (Turecko). Jih, tj. jižní civilizační

okruh tvořen islámskou kulturou a náboženství, jehož vliv je realizován zatím pouze

regionálními velmocemi typu Irán, Turecko či Saudská Arábie. V případě potencionální zóny

128

vlivu na Ukrajině je kvůli geografické blízkosti je nejpravděpodobnější vliv Turecka na jižní

oblasti Ukrajiny.

Obr. 26.: Porovnání importu zboží na Ukrajinu s exportem zboží z Ukrajiny v roce 2010

Zdroj: Ministerstvo ekonomického rozvoje a obchodu Ukrajiny 2011 (vlastní zpracování)

Jižní Ukrajina je tak silně exponované území, které se vyznačuje dlouhodobou nestabilitou.

Budoucí vývoj celého regionu bude ovlivňován několika aspekty, např. mezinárodní situací,

vztahy EU-Turecko, či například cenami ropy, atd. Lze ovšem předpokládat, že toto území

zatím zůstane ovládané Západem, nicméně v horizontu několika let může doznat znatelných

územních korekcí vzhledem k rostoucím ambicím regionálních velmocí (například Turecka).

Východní Ukrajina je tvořená regiony Slobodské Ukrajiny, překrývající se částečně

s Donbasem. Na administrativní mapě oblastí Ukrajiny se jedná o následující oblasti Ukrajiny:

Charkovská, Luhanská a Doněcká oblast. Východní Ukrajina je hospodářsky nejvýznamnější

oblastí Ukrajiny.

129

Po roce 2008, kdy vypukla globální hospodářská krize, se ukrajinské metalurgické a těžké

průmyslové podniky dostávají do hospodářských problémů. Celosvětová poptávka

po ukrajinské železné rudě, uhlí a dalších komoditách klesá. Restrukturalizace průmyslu

na Donbasu byla dlouhodobě znemožňována oligarchy z doněckého klanu, kteří sledovali své

vlastní finanční zájmy.194 V roce 2014 vše eskalovalo otevřeným vojenským konfliktem,

vyvolaným protesty na Náměstí nezávislosti (Majdan) v Kyjevě za odstoupení prezidenta

Janukovyče, jelikož odmítl podpis asociační dohody s EU.

Luhanská a Doněcká místní správa vyhlásila Luhanskou, resp. Doněckou lidovou

republika pod vojenským patronátem Ruska. Povstalci zatím nekontrolují celé území bývalých

oblastí, nicméně území celého Donbasu je hospodářsky rozvrácené a postižené vojenským

konfliktem. Východ Ukrajiny, resp. Donbas se tak nyní nachází pod vlivem Východu (Ruska).

Charkovská oblast je zatím pod správou a kontrolou Kyjeva. Charkovská oblast, a hlavní město

Charkov má ovšem velice těsné vazby na Rusko. Charkov bylo hlavní město USSR

do poloviny 30. let 20. století. Sovětské a ruské povědomí je zde velice silné. Udržet tuto oblast

na Ukrajině bude velice obtížné pro centrální vládu v Kyjevě.195

Posledním územím nutným vymezit je Poltavská a Dněpropetrovská oblast. Obě oblasti

se nacházejí v historickém centru Ukrajiny, které je tvořeno kozáckým hetmanátem. Přesto,

že celé území je silně ovlivněno ruským kulturním okruhem, zachovává si velice silné

ukrajinské povědomí. Z hospodářského hlediska se jedná o důležité regiony, proto je vojenský

konflikt na Donbase přímým ohrožením těchto oblastí. Dněpropetrovsk pak představuje

důležité centrum Ukrajiny, jak hospodářské tak kulturní. Poltavská a Dněpropetrovská oblast

budou vždy stejně spojená s regionem Kyjevska ve stejném celku, pokud to bude možné

z hlediska státního uspořádání.196

Při vymezení hranice mezi vlivem Západu (EU), Jihu (islámského světa, např. Turecka)

a Východu (Ruska) na Ukrajině jsme použili dva kvalitativní nástroje: nejprve faktickou

kontrolu území, následně pak celkovou orientací regionu v dlouhodobé historické perspektivě.

194 ANDREYEV, Oleksander. Power and money in Ukraine. Open Democracy [online]. 2014 [cit. 2016-04-15].

Dostupné z: https://www.opendemocracy.net/od-russia/oleksander-andreyev/power-and-money-in-ukraine 195 BEISSINGER, Mark R. Why we should be sober about the long-term prospects of stable democracy in

Ukraine. The Washington Post [online]. 2014 [cit. 2016-04-15]. Dostupné z:

https://www.washingtonpost.com/news/monkey-cage/wp/2014/03/11/why-we-should-be-sober-about-the-long-

term-prospects-of-stable-democracy-in-ukraine/ 196 WILCZEWSKA, Agnieszka Pikulicka a Richard SAKW (eds.). Ukraine and Russia: People, Politics,

Propaganda and Perspectives [online]. E-International Relations: Bristol, 2015, s. 233–242 [cit. 2016-04-12].

Dostupně z: http://www.e-ir.info/wp-content/uploads/2015/04/Ukraine-and-Russia-E-IR.pdf

130

Obr. 27.: Civilizační hranice Ukrajiny na počátku 21. století


131

ZÁVĚR

Ukrajina má svoji geografickou povahu území začleněnou přímo ve svém názvu. Ukrajina

je doslova okrajové–hraniční území Evropy, které musí čelit tlaku tří civilizací: pravoslavné,

Západní a islámské. Cílem této diplomové práce bylo stanovit hranici mezi západem a

východem Ukrajiny na základě historického vývoje území státu.

Ukrajina byla cíleně a uměle vytvořena postupně v 20. století jako nárazníkový stát mezi

bolševickým Ruskem a sovětskou sférou vlivu ve východní Evropě. Ukrajina vznikla z vůle

bolševiků již na počátku 20. století, kdy tvořila „nárazník“ s „demokratickou“ střední Evropou

po rozpadu Rakouska-Uherska. Existence Ukrajiny měla zajistit, že se již nebude opakovat

vpád ze Západu směrem na Rusko, tak jak jej realizoval Napoleon, případně Němci

za 1. i 2. světové války. Veškeré industriální komplexy byly budovány na východě Ukrajiny,

vzhledem ke geografické blízkosti Ruska. Významným faktorem byly přírodní zdroje celé

oblasti Donbasu, Záporoží a Dněpropetrovské oblasti. Ukrajina jako hospodářsky silný stát

fungovala efektivně pouze pod správou silnější velmoci, např. nacistického Německo či SSSR.

Po roce 1991 sledujeme kontinuální rozpad hospodářsky silné Ukrajiny. Postupně se odtrhávájí

území, které májí rozdílný etnografický charakter.

Ukrajina jako unitární stát je z dlouhodobého hlediska na pokraji své existence. Z hlediska

státního zřízení zde de iure funguje demokracie, nicméně de facto je zde nastolena oligarchie.

Oligarchii definuje Aristoteles ve své Politice jako vládu několika málo osob, která nejlépe

vyhovuje rodové a peněžní aristokracii k zajištění moci ve státě. V ukrajinském případě se

jedná o politiky a businessmany jako jsou Porošenko, Juščenko, Achmetov, Tymošenková,

Kučma a další. Politický a ekonomický centralismus se pak projevuje v asymetrickém

hospodářském výkonu jednotlivých oblastí Ukrajiny.

Centrální správa ukrajinské vlády je slabá a nemá moc kontrolovat dění v jednotlivých

oblastech v unitárním státě. Centrální moc prezidenta a parlamentu je narušena vzájemným

soupeřením výkonné a zákonodárné moci. Opakuje se tak situace z Polsko-litevské unie, kdy

moc krále Rzeczpospolity byla oslabována častým vetováním početného sejmu. V historii

došlo v konečném důsledku k zániku Rzeczpospolity, a je otázkou mezinárodní situace

a rovněž i vnitropolitického vývoje zda Ukrajinu nečeká podobný osud. Oligarchové totiž

sledují v parlamentu, případně v místních orgánech správy, své partikulární zájmy

a znemožňují tak efektivní fungování státu. Uveďme například blokování reforem

restrukturalizace těžkého průmyslu na Donbasu ze strany doněckého klanu.

132

Historickým jádrem ukrajinské státnosti je povodí Dněpru, resp. jeho střední a dolní tok.

Geograficky se jedná o dnešní Záporožskou, případně Dněpropetrovskou oblast. V těchto

regionech vznikala v 17. a 18. století myšlenka ukrajinské státnosti. Hlavním pojítkem

dnešního ukrajinského národa, tak není jazyk, náboženství či historické území ale je to sdílená

historická identita. Primárním mezníkem je období kozáctví, které silně ovlivnilo například

Halič ale i Slobodskou Ukrajinu. Kozáctví je významný bod ukrajinské státnosti, a v této

perspektivě je Bohdan Chmelnický chápan jako zakladatel novodobého nezávislého

ukrajinského státu. Ukrajinská státní hymna „Ukrajina ještě nezhynula“, přijatá po roce 1991

obsahuje slova o tom, že ukrajinský národ je „bratrský národ kozáků“, který si konečně

vybojoval samostatnost.

Při identifikaci s velkým civilizačním okruhem není náboženství primárním orientačním

aspektem. Halič je jediný region s převahou uniatského vyznání obyvatelstva, nicméně

k Západu inklinují i další teritoria (Bukovina, Zakarpatí či Kyjevsko). Na základě volebních

výsledků v prezidentských volbách, kde lze pozorovat soupeření pro-západních, a pro-

východních kandidátů můžeme říct, že základním identifikačním znakem s civilizačním

okruhem je dlouhodobá historická příslušnost území k určitému státnímu celku. V minulosti

byla západní Ukrajina včleněna do států střední Evropy, Rakouska-Uherska případně Polska.

V důsledku toho zde bylo budováno prostředí akceptující základní hodnoty Západu, tedy lidská

práva nebo solidaritu vycházející z katolicismu. Západní regiony, proto nejsou pouze Halič,

ale i Volyň, Zakarpatí a Bukovina. Hlavním znakem identity obyvatelstva při akceptaci kultury

a vlivu Západu není náboženství, ale je jím ztotožnění se se západními hodnotami.

Ukrajinské elity se orientují primárně na prostor nezávislé Ukrajiny. V unitární Ukrajině,

kde centrální moc vlády je slabá, mohou oligarchové realizovat své vlastní zájmy

v jednotlivých oblastech. Hospodářsky se pak orientují prostřednictvím různých

mezinárodních korporací na Rusko, Západ ale i Turecko. Nicméně zájem o skutečně politickou

integraci do silnějších mocnosti je ze strany ukrajinských malý. Došlo by totiž k omezení moci

oligarchů, kteří by se museli podřídit západnímu kapitálu, případně ruskému diktátu.

Oligarchové jsou na Ukrajině většinou jiného než čistě ukrajinského původu. Například S.

Taruta je Tatar, stejně tak i Rynat Achmetov. Petro Porošenko a H. Surkis jsou Židé. Guvernéra

Oděské oblasti dělá v současnosti Gruzínec M. Saakašvili. Tento silný vliv zahraničních elit

svědčí o tom, že Ukrajina je stále multikulturní stát na pomezí tří velkých civilizací: Západní,

islámské a pravoslavné.

133

SUMMARY

The main aim of this master’s thesis was demarcated boundary between Western

and Eastern influence in Ukraine. In research was compared administration divisions

of Ukraine in the level of historical regions, as Galicia or Donbas. Boundary between Western

and Eastern civilization is researched from three points of view.

First of all, thesis analyzed historical identity of the Ukraine nation. The most important

point for today identity of Ukraine inhabitants was time of Cossacks wars in the 17th century.

In this time was created first independent state by Bohdan Chmelnicky. During the 20th century

was another part of different regions connected to Ukraine. Ukraine was created as new state

after First World War, belongs to Soviet Union. Nevertheless, Ukraine wasn’t independent

state because it was controlled by Communist Party of Ukraine. During this time Communist

Party of Soviet Union tried to create a new source of identity, which was major for Russian. It

has to be a Russian speaking men working in metallurgy or in agriculture sector. This men

should have to love a Soviet Union and he should have a respect to communist ideology.

Prototype of this men is called homo sovieticus, and it was formed mostly in eastern part of

Ukraine, as a Donbas and Zaporozhye. Ukraine is definitely independent after collaps of Soviet

Union in 1991. However it started a new problems of Ukraine, as Crimean separatism or deep

economic recession.

Second part of thesis compare administrations districts of Ukraine. Districts of Ukraine are

compared from the demographical, economical and historical perspective. Also, emphasis

is on language and religious structure of inhabitants in the districts. The westernmost districts

of Ukraine is Galicien. On the others side the easternmost districts are Luhansk, Donetsk,

Crimea and Kharkov. The eastern districts are more populated and economically more

important than rest of districts in Ukraine . The western part of Ukraine is low populated with

small towns. Landscape use is mostly agriculture, and another economic grow is blocked by

old infrastructure.

The last part is aimed on political progression of new Ukraine democracy, respectively

oligarchy. Ukraine government and presidency is controlled by different groups of oligarch,

as Rynat Akmetov from Donetsk or Petro Poroshenko from Odessa. Democracy in Ukraine

is almost destroyed during the presidency of Leonid Kucma from Dnepropetrovsk. The elites

of Ukraine are mostly non ukraine origins. For example the richest ukraine men Rynat

Akmetov is a Tatar nation origin and the president of Ukraine Petro Poroshenko is a Jew nation

origin.

134

Civilization boundary between Eastern (Russia) and Western (EU) influence in Ukraine

is supplemented by adding another civilization influence. It is an influence from the Black sea,

probably of the Islam civilization (Turkey or Iran). The probably Western zone of influence

in Ukraine is in Galicia, Transcarpathia, Bukovina and Volyn. On the other hand, the Eastern

zone of influence is in Donbass, respectively in the historical region “Slobodska Ukrajina”,

and Crimea, included port Sevastopol. The Southern zone of influence is in this moment

improbable, however it is necessary be prepared for this variant. In history was usually coast

of the Black sea controlled by state from Mediterranean area.

Ukraine is from a geopolitical perspective on the edge of three civilizations: the catholic

West, the orthodox East and Islamic South. It is unacceptable view on the conflict between

Russia, Luhansk-Donetsk separatist and Ukraine army in the Donbas just from perspective of

Cold War. Cold War perspective is not suitable for 21th century. It is necessary looking for a

new roots of emerging tension in the Eastern Europe.

135

SEZNAM LITERATURY A ZDROJŮ

1. ANDREYEV, Oleksander. Power and money in Ukraine. Open Democracy [online].

2014 [cit. 2016-04-15]. Dostupné z: https://www.opendemocracy.net/od-

russia/oleksander-andreyev/power-and-money-in-ukraine

2. BEISSINGER, Mark R. Why we should be sober about the long-term prospects of

stable democracy in Ukraine. The Washington Post [online]. 2014 [cit. 2016-04-15].

Dostupné z: https://www.washingtonpost.com/news/monkey-

cage/wp/2014/03/11/why-we-should-be-sober-about-the-long-term-prospects-of-

stable-democracy-in-ukraine/

3. BOČEK, Pavel. K otázce byzantského dědictví ve východní Evropě ve 14. a 15.

století. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity: Řada historická: Studia

historica Brunensia, 2008, 50(55), s. 5–19 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:


4. CFC Consulting. Economy of Ukraine: Industry. In: Arab Gateway to

Ukraine [online], 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.ukraine-

arabia.ae/economy/industry/

5. Česká tisková kancelář. Ukrajině vadí Dněpropetrovsk. Nesmí odkazovat na Sověty.

Týden.cz [online]. 2016 [cit. 2016-04-15]. Dostupné z:

http://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/rusko-a-okoli/ukrajine-vadi-dnepropetrovsk-

nesmi-odkazovat-na-sovety_371401.html

6. Derzhavna arkhivna sluzhba Ukrayiny. Vidomistʹ pro rezulʹtaty Vseukrayinsʹkoho

referendumu (1 hrudnya 1991), r. Dokumenty z fondiv TSDAVO Ukrayiny, 2016 [cit.

2016-04-02]. Dostupné z: http://www.archives.gov.ua/Sections/15r-V_Ref/index.php?11

7. European Commission: European External Action Service (EEAS). Central Asia DCI

Indicative Programme[online]. [cit. 2016-04-12]. Dostupné z:

http://eeas.europa.eu/central_asia/docs/2010_ca_mtr_en.pdf

8. Finance.ua: Nashii Hosti - Lanovyy Volodymyr [online]. 2012 [cit. 2016-04-02]. Dostupné

z: https://web.archive.org/web/20140923202746/http://conference.finance.ua/ua/respondent/~/lanoviy

136

9. GONĚC, Vladimír. Ke sjednocovacímu procesu sovětských republik a vzniku SSSR. Otázky

dějin střední a východní Evropy. Univerzita J. E. Purkyně, 1975, (2) [cit. 2016-04-02].

Dostupné z: https://digilib.phil.muni.cz/handle/11222.digilib/121267

10. GONĚC, Vladimír: Nejnovější dějiny Ukrajiny. Brno: Jota, 1997.

11. HUNTINGTON, Samuel P. Střet civilizací: Boj kultur a proměna světového řádu.

Praha: Rybka Publishers, 2001.

12. KARATNYCKY, Adrian. Ukraine's Orange Revolution. Foreign Affairs [online].

2005, 84(2) [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: https://www.foreignaffairs.com/articles/russia-

fsu/2005-03-01/ukraines-orange-revolution

13. KIRCHNER, Robert a Ricardo GIUCCI. The Economy of the Donbas in Figures.

Berlín a Kyjev: German Advisory Group, 2014. [online]. 2014 [cit. 2016-03-21].

Dostupné z: http://www.beratergruppe-

ukraine.de/download/TN/TN_04_2014_en.pdf?PHPSESSID=9179d51253f5275041d30440e4b7c42d

14. KISSINGER, Henry. Umění diplomacie: Od Richelieua k pádu Berlínské zdi. Praha:

Prostor, 1999.

15. KRYZHANIVSKY, Stepan Andriyovich. The Orange revolution and the Yushchenko

presidency.Encyclopedia Britannica [online]. 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

http://www.britannica.com/place/Ukraine/The-Orange-Revolution-and-the-Yushchenko-

presidency#ref986649

16. KUPCHINSKY, Roman. The clan from Donetsk. The Ukrainian Weekly [online].

2003, 71(2) [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

http://www.ukrweekly.com/old/archive/2003/020304.shtml

17. KUZIO, Taras. Yanukovych Relies On Soviet Nationalism To Stay In Power. Radio

Free Europe: Radio Liberty [online]. 2011 [cit. 2016-04-15]. Dostupné z:

http://www.rferl.org/content/yanukovych_looks_to_soviet_nationalism_to_stay_in_p

ower/24227494.html

18. KyivPost. Top Ukrainian Companies by Revenue by Deloitte. In: KyivPost [online].

2011 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z: http://www.kyivpost.com/media/images/data/images/01-

32_KyivPost_38-9/original.jpg

19. LUTSENKO, Oleh. The Energy (In)Security of Ukraine. The Ukrainian Week

[online]. 2011 [cit. 2016-04-15]. Dostupné z: http://ukrainianweek.com/Politics/29582

137

20. MARSON, James. Ukraine Poll Leaders Set Sights on Swing Voters. The Wall Street

Journal [online]. 2010 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

http://www.wsj.com/articles/SB10001424052748704541004575010390901914042

21. Ministry of Economic Development and Trade of Ukraine: State Export Support.

Exports-Imports of commodities by regions of Ukraine. [online]. 2012 [cit. 2016-03-

21]. Dostupné z: http://ukrexport.gov.ua/eng/economy/trade//7061.html

22. Ministry of Foreign Affairs of Ukraine. Regions of Ukraine. [online]. 2012 [cit. 2016-

03-21]. Dostupné z: http://mfa.gov.ua/en/about-ukraine/info/regions

23. MOYNAHAN, Brian. Rusko 20. století: Dějiny slovem i obrazem. Praha: Svoboda,

1995.

24. Oligarh.net. Gregory M. Surkis. [online]. 2004 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

http://web.archive.org/web/20150524122705/http://oligarh.net/?/files/2127/

25. RUTLAND, Peter (ed.). Annual Survey of Eastern Europe and the Former Soviet

Union: The Challenge of Integration. New York: East West Institute, M. E. Sharpe,

1997.

26. Pinterest [online]. 2016 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z: www.pinterest.com

27. Power-technology. Top 10 nuclear power plants by capacity. [online]. 2013 [cit.

2016-03-21]. Dostupné z: http://www.power-technology.com/features/feature-largest-

nuclear-power-plants-world/

28. PUTNA, Martin C. Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity. Praha: Vyšehrad,

2015.

29. RYCHLÍK, Jan, Bohdan ZILYNSKYJ a Paul Robert MAGOCSI. Dějiny Ukrajiny.

Praha: Lidové noviny, 2015.

30. SARKISYAN, Inna. Významné finanční krize 90. let - Rusko. DůmFinancí.cz

[online]. 2007 [cit. 2016-04-12]. Dostupné z: http://dumfinanci.cz/clanky/267-

vyznamne-financni-krize-90-let-rusko/

31. SHAKARIAN, Pietro A. The Historical Geography of Ukraine: An Overview.

Reconsidering Russia and the Former Soviet Union [online]. 2014 [cit. 2016-04-15].

Dostupné z: https://reconsideringrussia.org/2014/05/15/historical-geography-of-

ukraine/

138

32. State Enterprise Scientific-Production Complex: ISKRA. Enterprise history. [online].

2015 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:

https://iskra.zp.ua/index.php?option=com_content&view=article&id=21&Itemid=2&lang=en

33. State Statistics Service of Ukraine. All-Ukrainian population census 2001. [online].

2016 [cit. 2016-03-24]. Dostupné z:

http://database.ukrcensus.gov.ua/MULT/Database/Census/databasetree_en.asp

34. State Statistic Service of Ukraine . Gross regional product. [online]. 2016 [cit. 2016-

03-21]. Dostupné z: http://www.ukrstat.gov.ua/operativ/operativ2008/vvp/vrp/vrp2008_u.htm

35. Statoids. Regions of Ukraine. Administrative Divisions of Countries [online]. 2015 [cit.

2016-03-24]. Dostupné z: http://www.statoids.com/uua.html

36. STELMAKH, Anastasiya. Ukraine's Orange Revolution [online].Giresun University,

2009 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.academia.edu/1951937/Ukraines_Orange_Revolution

37. SVITLANA, Potapenko. What Makes Kharkiv Ukrainian. In: The Ukrainian

Week [online]. 2014 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:

http://ukrainianweek.com/History/123906

38. SVOBODA, Libor. Vztahy Bohdana Chmelnického a Moskvy v letech 1648-

1649. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity: Řada historická: Studia

historica Brunensia [online]. 2001, 50(48), s. 119–143 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:


39. SVOBODA, Ludvík (ed.) a kol. Encyklopedie antiky. Praha. Academia, 1973.

40. ŠVANKMAJER, Milan a kol. Dějiny Ruska. Praha: Lidové noviny, 2008.

41. The Ukrainian Weekly . Kuchma’s impeachment sought. [online]. 1998, 66(36), 2 [cit.

2016-04-02]. Dostupné z: http://ukrweekly.com/archive/1998/The_Ukrainian_Weekly_1998-36.pdf

42. The Ukrainian Weekly. Vyacheslav Chornovil: A biography. [online]. 1999, 67(14)

[cit. 2016-04-02]. Dostupné z: http://www.ukrweekly.com/old/archive/1999/149905.shtml

43. The World Bank Group: GDP at market prices [online]. 2016 [cit. 2016-04-13].

Dostupné z: http://data.worldbank.org/country/ukraine

44. Tsentralʹnoyi vyborchoyi komisiyi. Kiev, 2013 [cit. 2016-04-04]. Dostupné z:

http://www.cvk.gov.ua/

139

45. Ukraine for Business: Kharkov. [online]. 2013 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:

http://ukraine-for-business.com/cities-of-ukraine/119-kharkiv

46. UkrAVTO. History: UkrAVTO [online]. 2016 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z:

http://www.ukravto.ua/en/about_us/history

47. VOROTNIKOV, Vladislav. Ukraine’s Iron Ore Hangs in the Balance. In: EMJ -

engineering and mining journal [online]. 2015 [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:

http://www.e-mj.com/features/5487-ukraine-s-iron-ore-hangs-in-the-

balance.html#.VwAjmmiLTIW

48. ZUBOV, Andrej. Dějiny Ruska 20. století: Díl I 1894-1939. Praha: Argo, 2014.

49. ZUBOV, Andrej. Dějiny Ruska 20. století: Díl II 1939-2007. Praha: Argo, 2015.

50. VOLEK, Stanislav. Asijská krize 1997/1998 a finanční kolaps v Rusku. Peníze.cz

[online]. 2002 [cit. 2016-04-12]. Dostupné z: http://www.penize.cz/investice/15259-

asijska-krize-19971998-a-financni-kolaps-v-rusku

51. VLČEK, Radomír. Od moskevského státu k sankt petěrburskému impériu: Kapitoly z

ruských dějin 18. století: geneze a vývoj ruského impéria. [online]. Brno: Masarykova

univerzita, 2014, s. 37–104. [cit. 2016-04-02]. Dostupné z:


52. Web portal of Ukrainian government. Government portal [online]. 2004 [cit. 2016-03-

21]. Dostupné z: http://www.kmu.gov.ua/control/en/publish/printable_article?art_id=6689289

53. WILSON, Andrew. Ukraine's Orange Revolution. New Haven and London: Yale

University Press, 2005.

54. WILSON, Andrew (ed.). What does Ukraine think? [online]. Europan Council on

Foreign Relations, 2015 [cit. 2016-04-04]. Dostupné z:

http://www.ecfr.eu/publications/summary/what_does_ukraine_think3026

55. WILCZEWSKA, Agnieszka Pikulicka a Richard SAKW (eds.). Ukraine and Russia:

People, Politics, Propaganda and Perspectives [online]. E-International Relations:

Bristol, 2015, [cit. 2016-04-12]. Dostupně z: http://www.e-ir.info/wp-

content/uploads/2015/04/Ukraine-and-Russia-E-IR.pdf

140

SEZNAM OBRÁZKŮ

Obr. 1: Historické a fyzickogeografické regiony Ukrajiny

Obr. 2.: Národnostní a jazykové složení jižní Ukrajiny v roce 2001

Obr. 3.: Vývoj HDP v Záporožské oblasti v letech 2005-2013

Obr. 4.: Porovnání vývoje počtu obyvatel v oblastech východní Ukrajiny (1979-2016)

Obr. 5.: Národnostní a jazykové složení východní Ukrajiny v roce 2001

Obr. 6.: Struktura exportu Doněcké oblasti, Luhanské oblasti a na Ukrajině (rok 2012)

Obr. 7.: Vývoj HDP na 1 obyvatele v Donbasu (rok 2005=100%)

Obr. 8.: Donbas na plakátu SSSR z 20. let 20. století: „Donbas srdce Ruska“

Obr. 9.: Průmyslová podniková čtvrť Derzhprom

Obr. 10.: Národnostní a jazykové složení středo-východní Ukrajiny v roce 2001

Obr. 11.: Vývoj HDP na 1 obyvatele na Ukrajině v letech 1987-2015

Obr. 12.: Vývoj HDP parity kupní síly na 1 obyvatele Ukrajiny (1990-2015)

Obr. 13.: Národnostní a jazykové složení střední Ukrajiny v roce 2001

Obr. 14.: Národnostní a jazykové složení středo-západní Ukrajiny v roce 2001

Obr. 15.: Porovnání vývoje počtu obyvatel v oblastech Volyně (1979-2016)

Obr. 16.: Hustota zalidnění Ukrajiny dle oblastí v roce 2016

Obr. 17.: Souhlas obyvatel Ukrajiny s vystoupením ze SSSR


Obr. 19.: Výsledky druhého kola prezidentských voleb v roce 1999

Obr. 20.: Schéma znázorňující propojení oligarchů a politiků na Ukrajině

Obr. 21.: Předvolební kampaň v roce 2004 - Juščenko a rodinné hodnoty

Obr. 22.: Předvolební kampaň v roce 2004 – Bushčenko

Obr. 23.: Oranžová revoluce ve zkarikovaném do obrazu od Eugène Delacroix.


Obr. 25.: Vývoj ukrajinského území od 18. do počátku 20. století

Obr. 26.: Porovnání importu zboží na Ukrajinu s exportem zboží z Ukrajiny v roce 2010

Obr. 27.: Civilizační hranice Ukrajiny na počátku 21. století

141

SEZNAM TABULEK

Tab. 1.: Vybrané ekonomické ukazatele oblastí východní Ukrajiny

Tab. 2.: Vybrané ekonomické ukazatele oblastí středo-východní Ukrajiny

Tab. 3.: Vybrané ekonomické ukazatele oblastí střední Ukrajiny

Tab. 4.: Výsledky referenda o vystoupení Ukrajiny ze SSSR v prosinci 1991

Tab. 5.: Výsledky prvních svobodných prezidentských voleb na Ukrajině z roku 1991

Tab. 6.: Výsledky druhých prezidentských voleb na Ukrajině z roku 1994

Tab. 7.: Výsledky třetích prezidentských voleb na Ukrajině z roku 1999

Tab. 8.: První kolo čtvrtých prezidentských voleb na Ukrajině z roku 2004

Tab. 9.: Druhé kolo opakovaných prezidentských voleb na Ukrajině z roku 2004

Tab. 10.: Výsledky prvního kola prezidentských voleb na Ukrajině z roku 2010

Tab. 11.: Výsledky druhého kola prezidentských voleb na Ukrajině z roku 2010

Documents

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI - Theses · 2016-04-22 · ULR – Ukrajinská lidová republika (Українська Народна Республіка) UNR – Ukrajinská národní