UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI

Filozofická fakulta

Katedra politologie a evropských studií

Adéla Kutálková

STRATEGIE TAHOUNŮ V ENVIRONMENTÁLNÍ POLITICE EU: PŘÍPAD ŠVÉDSKA

Bakalářská práce

Vedoucí práce Mgr. Markéta Šůstková, Ph.D.

Olomouc 2011

Prohlašuji, ţe jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně

na základě uvedených pramenů a literatury.

__________________________

V Olomouci dne 14. prosince 2011

ABSTRAKT

Tato práce se zabývá prosazováním švédské politiky ţivotního prostředí

na evropské úrovni od roku 1995 do roku 2010.Přístup Švédska k politice ţivotního

prostředí je identifikován s vyuţitím typologie strategií vůdčích států v politice

ţivotního prostředí EU vypracovaných Duncanem Liefferinkem a Mikaelem-Skou

Andersenem v roce 1998. Cílem textu je zodpovědět výzkumné otázky – Jaký typ

strategie dle typologie Andersena a Liefferinka Švédsko pouţívalo a pouţívá?

Jakých úspěchů Švédsko dosáhlo během prosazování politiky ţivotního prostředí

v EU v období 1995–2010? Švédský vliv je analyzován prostřednictvím zasedání

Rady EU a přítomností švédských odborných znalostí v Evropské unii.

Klíčová slova: ţivotní prostředí, politika ţivotního prostředí, Evropská unie,

Švédsko, strategie.

This paper deals with promoting Swedish environmental policy at European level

from 1995 to 2010. Sweden‘s environmental policy approach will be identified

using a typology of strategies of „leader“ states in EU environmental policy

formulated by Duncan Liefferinkem-pean and Mikael Andersen in 1998. The aim

of the text is to answer the research question - What kind of strategy according

to Andersen's and Liefferink’s typology has Sweden used? What is the successes

did Sweden achievein environmental policy EU duringthe period 1995-2010?

Swedish influence is analyzed inCouncil of the EU meetings andby presence

of Swedish expertise in the European Union.

Key words:environment, environmental policy, European union, Sweden,

strategies.

Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Markétě Šustkové, Ph.D. za veškeré

připomínky a rady a za poskytnutí podpory při tvorbě práce.

Obsah Úvod .........................................................................................................................................6

1. Teoretická perspektiva: „průkopníci“ a strategie v politice ţivotního prostředí......... 13

1.1. Odlišná dynamika: ţivotní prostředí a členské státy EU ........................................ 13

1.2. Typologie průkopnických strategií v EU ................................................................... 16

1.3. Švédsko a vliv na politiku ţivotního prostředí EU: hlavní aspekty ......................... 20

2. Švédská politika ţivotního prostředí: domácí úroveň..................................................... 23

2.1. Severský model spolupráce .......................................................................................... 23

2.2. Cíle a institucionální struktury ....................................................................................... 25

2.3. Prioritní oblasti politiky ţivotního prostředí .............................................................. 29

2.3.1. Politika klimatických změn ......................................................................................... 29

2.3.2 Politika chemických látek ............................................................................................ 31

2.3.3. Politika mořského prostředí – Baltské moře ............................................................. 33

3. Švédsko a politika ţivotního prostředí EU ...................................................................... 36

3.1 Politika ţivotního prostředí EU před vstupem Švédska ............................................... 36

3.2 Pozice Švédska v EU ..................................................................................................... 39

3.3 Zasedání Rady EU.......................................................................................................... 40

3.3.1 Politika klimatických změn .......................................................................................... 42

3.3.2 Politika chemických látek ............................................................................................ 46

3.3.3 Politika mořského prostředí ........................................................................................ 49

3.4 Zdroje vlivu: experti v Komisi a role Švédské agentury pro chemické látky .............. 52

Závěr ...................................................................................................................................... 55

Seznam pramenů a literatury ............................................................................................... 61

PRAMENY ......................................................................................................................... 61

LITERATURA ..................................................................................................................... 78

6

Úvod

Politika ţivotního prostředí patří k nejmladším aktivitám Společenství,

v dnešní době však významným způsobem zasahuje a ovlivňuje politiku

v ostatních oblastech EU. Otázka ţivotního prostředí je prezentována jako

podstatná součást agendy a jako sloţka udrţitelného rozvoje, jeţ udává nový

směr EU.

Rok 1972 je povaţován za zlomový pro vývoj politiky ţivotního

prostředí. V tomto roce se konala mezinárodní konference OSN

ve Stockholmu, při níţ se země shodly, ţe jiţ nadále není moţné provádět

hospodářskou činnost bez ohledu na ochranu ţivotního prostředí. Ve stejném

roce Francie během svého předsednictví v Radě Společenství iniciovala

vytvoření prvního programu pro ţivotní prostředí na summitu v Paříţi.

Potřeba řešení rostoucího problému degradace ţivotního prostředí vedla

členské státy v čele s Německem a Nizozemím k posílení domácích zákonů.

Tyto dvě země následně s Dánskem vţdy patřily mezi nejsilnější zastánce

společné environmentální politiky (McCormick 2001: 46–47). První akční

program Společenství (EAP) byl přijat Radou ministrů v roce 1973. Akční

programy tvořily politiku ţivotního prostředí během následujících desetiletí,

avšak jen ve formě doporučení (Liefferink a Andersen 1997: 14). Ovšem

nejdůleţitějším mezníkem pro tuto politiku se stal Jednotný evropský akt

v roce 1987, se kterým ţivotní prostředí získalo svůj legální základ

v zakládajících Smlouvách. Členské státy si postupem času čím dál více

uvědomovaly, ţe váţnost problémů ţivotního prostředí je potřeba řešit další

legislativou v EU.

Nový směr politiky ţivotního prostředí EU udala Konference OSN

o ţivotním prostředí a rozvoji v Riu de Janeiru v roce 1992, kde zástupci

států světa jednali o neudrţitelném hospodaření planety, které způsobuje

ničení ţivotního prostředí. Výsledky konference reflektovaly následující pátý

a šestý akční program pro ţivotní prostředí, které kladou důraz

na prohloubení integrace zájmů ţivotního prostředí do všech ostatních

ekonomických a sociálních politik Unie. Ţivotní prostředí si upevnilo své

7

postavení v roce 2001, kdy byla na evropském summitu v Göteborgu přijata

Strategie EU pro udrţitelný rozvoj. Tato strategie přidala k ekonomickému

a sociálnímu pilíři rozvoje rozměr ekologický.

Velký důraz na ochranu ţivotního prostředí patří mezi hlavní priority

Švédska. Původ národního ekologického povědomí můţeme hledat v rámci

tzv. severského nebo nordického modelu, coţ je odborníky uznávaný pojem

pro specifické vlastnosti severských zemí. Švédsko se můţe pyšnit dlouhou

tradicí environmentální politiky, ve které je řazeno mezi světové lídry,

„průkopníky“ nebo „tahouny“. Tato skandinávská země zdůrazňuje,

ţe problémy ţivotního prostředí mají globální význam, a proto je třeba tyto

problémy řešit v rámci mezinárodní spolupráce.Tato práce se zabývá

prosazováním švédské politiky ţivotního prostředí na evropské úrovni

od roku 1995 do roku 2010. Švédsko se obávalo, ţe svým členstvím

ve Společenství přijde o své přísnější standardy v oblasti ţivotního prostředí.

Proto ihned po vstupu vláda oznámila, ţe bude dělat vše proto, aby se

Švédsko stalo hybnou silou v politice ţivotního prostředí na evropské úrovni.

Zavázalo se, ţe bude poskytovat ostatním členským státům bohaté odborné

znalosti, úspěšné přístupy a zkušenosti s novými technologiemi. Záměrem

Švédska je slouţit jako dobrý příklad země, která kombinuje ochranu přírody

s ekonomickým růstem. Od vstupu Švédska do EU se zároveň očekávalo,

ţe posílí skupinu „zelených“ vůdčích států pro vyjednávání v Radě ministrů

a přinese změnu do dynamiky rozvoje politiky ţivotního prostředí EU.

Cílem mé práce je analýza vlivu Švédska na politiku ţivotního

prostředí v rámci EU. Práce sleduje, jakým způsobem země postupovala

v Radě ministrů od roku 1995 do roku 2010. Přístup Švédska k politice

ţivotního prostředí je identifikován s vyuţitím typologie strategií vůdčích států

v politice ţivotního prostředí EU vypracovaných Duncanem Liefferinkem

a Mikaelem-Skou Andersenem v roce 1998. Na základě této analýzy je

následně moţno zodpovědět vytčené otázky, tedy – Jaký typ strategie dle

typologie Andersena a Liefferinka Švédsko pouţívalo a pouţívá? Jakých

8

úspěchů Švédsko dosáhlo během prosazování politiky ţivotního prostředí

v EU v období 1995–2010?

Typologie Duncana Liefferinka a Mikaela-Skou Andersena vymezující

strategie „zelených“ států při tvorbě politiky ţivotního prostředí v Evropské

unii staví na známém rozdělení států Unie na „tahouny“ a „opozdilce“ a ze

strategie „prvního tahu“. Vlastní strategie dělí do čtyř kategorií. První skupinu

tvoří státy, které prosazují politiku přímo, a to jednostranným opatřením

s cílem ovlivnit Společenství. Tento typ vychází ze strategie„prvního tahu“

(„first mover“) od Adrienne Héritier, kdy se země se silnou regulační tradicí

snaţí převést svůj regulační styl politiky na evropskou úroveň.Tato strategie

se nazývá „posunovač příkladem“ („pusher-by-example“). Druhou kategorií je

„konstruktivní posunovač“ („constructive pusher“). Zde stát protlačuje politiku

přímo například budováním koalic s jinými členskými státy v Radě nebo

s odborníky z Komise. Třetí typ představuje nepřímé prosazování

„obranného průkopníka“ („defensive forerunner“), jehoţ hybným účinkem je

výsledek především zásahů do politiky vnitřního trhu. Poslední skupinu tvoří

tzv. „opt-outer“, který nepřímo ovlivňuje environmentální politiku EU tím,

ţe mu je v některých případech udělena trvalá výjimka.

Práce dále staví na identifikaci čtyř aspektů Anniky Kronsell, které

přispívají ke švédskému vlivu v politice ţivotního prostředí EU. Její studie mi

poslouţila v prvé řadě pro terminologické účely. První aspekt zobrazuje

Švédsko s mezinárodní pověstí lídra díky jeho přísné domácí

environmentální politice a aktivnímu vystupování v rámci mezinárodních

vztahů. Dalším významným zdrojem vlivu je rozsáhlá základna s národními

odborníky, která nabízí dlouhé zkušenosti ve specifických oblastech.

Třetí aspekt tvoří pokus přenesení domácí politiky jako dobrého příkladu

na evropskou úroveň. Poslední aspekt představuje úspěšná koordinace

národního zájmu díky dlouhé tradici úzkých, neformálních a častých kontaktů

mezi švédskými úředníky a odborníky.

Práce se opírá o empiricko-analytický přístup, v jehoţ rámci byly

zvoleny metody deskripce a analýzy. Deskripce je uţita pro znázornění

9

teoretických přístupů. Poté je pro porozumění zkoumané problematiky

zobrazena švédská domácí politika ţivotního prostředí. Následně je aktivita

Švédska v politice ţivotního prostředí EU v souladu s definovanými cíli

analyzována a syntetizována, čímţ vytvoří prostor pro vyvození závěrů.

Práce je členěna do třech hlavních částí. Nejprve je vymezena odlišná

dynamika vývoje politiky ţivotního prostředí členských států Evropské unie.

Zde jsou zachyceny různé přístupy rozdělení států na „tahouny“

a „opozdilce“. Samostatná pozornost je věnována typologii a definování

strategií průkopníků v tvorbě politiky ţivotního prostředí EU od Mikaela-Skou

Andersena a Duncana Liefferinka. Kapitola je uzavřena čtyřmi aspekty

rozpracovanými Annicou Kronsell, které identifikují snahu Švédska ovlivňovat

evropské normy pro ţivotní prostředí.

Druhá část se soustředí na původ švédského ekologického povědomí

v rámci severského modelu a na domácí úroveň politiky ţivotního prostředí.

Samostatné podkapitoly tvoří konkrétní zkušenosti v politikách změny

klimatu, chemických látek a v politice pro mořské prostředí, jeţ se vyskytují

na vrcholu agendy švédských vlád.

Poslední část sleduje vliv Švédska při vyjednávání v Radě EU

a dopady přítomnosti domácích expertů na strategických pozicích.

Pozornost je věnována nejprve klíčovým mezníkům ve vývoji a stavu politiky

ţivotního prostředí v EU před vstupem této severské země, i v rámci

předvstupního vyjednávání. Švédsko se před vstupem do Společenství

obávalo, ţe ztratí své vysoké standardy ţivotního prostředí, proto jsou

nastíněny obavy a priority švédské vlády při vstupu do Společenství.

Další podkapitolu tvoří zasedání Rady ministrů od roku 1995 do roku 2010,

kde je monitorována aktivita Švédska v jeho prioritních politikách – klimatické

změny, chemické látky a mořské prostředí – při zasedáních Rady.

Samostatná pozornost je určena švédským odborným znalostem

a zkušenostem na důleţitých postech v institucích, dobré pověsti agentur,

zvláště Švédské agentury pro chemické látky (ChemI). Třetí kapitola, která

práci uzavírá, propojuje obě předchozí části tím, ţe ukazuje přítomnost

10

národních priorit a švédského „dobrého příkladu“ na evropské úrovni

a pomáhá tak k zodpovězení stanovených otázek.

Většina autorů zabývajících se politikou ţivotního prostředí Evropské

unie se převáţně orientuje na dynamiku vývoje politiky celé Unie nebo

maximálně rozeznává štěpení „tahouni–opozdilci“. Existuje pouze minimum

literatury týkající se prosazování národních zájmů konkrétního členského

státu na evropské úrovni. Důvodem je, jak tvrdí i Annica Kronsell, obtíţné

zjišťování informací a následné ověřování prosazovaných cílů v legislativě

Evropské unie.

Text práce se opírá o díla řady předních odborníků na problematiku

politiky ţivotního prostředí v Evropské unii. Stěţejní význam pro

předkládanou práci měli odborníci Mikaela Skou Andersen a Duncan

Liefferink a jejich článek Strategies of the green member states in EU

environmental policy-making (1998), který jako první nabízí přehlednou

typologii strategií států „průkopníků“ v politice ţivotního prostředí v Evropské

unii. Tito autoři poskytují důleţité informace také ve svých publikacích:

European Environmental Policy: The Pioneers (1997), Environmental policy

in Europe – The Europeanization of national environmental policy (2004)

nebo The Innovation of EU Environmental policy (1997). Tyto knihy se

orientují na lídry politiky ţivotního prostředí EU. Další cenné informace

poskytuje autorka Annica Kronsell: Can small states influence EU norms?

Insighs from Sweden's participation in the field of environmental politics

(2002), Sweden: Reluctant but environmentally ambitious (2004), Sweden:

setting a good example (1997), More Power to Experts? The Swedish

Environmental Protection Agency, the Chemicals Inspectorate

and Europezitation (2001) nebo Greening the EU (1997). Tyto matriály nabízí

přehledné vysvětlení domácích struktur a stylů švédské environmentální

politiky s důrazem na význam odborných znalostí. Pro potřeby druhé kapitoly

jsem vyuţila publikace od Williama Laffertyho a Jamese Meadowcrofta

Implementing Sustainable Development – Strategies and initiatives in High

Consumption Societies (2000), Lee Milese The European Union

11

and the Nordic countries (1996) a Evy Mineur Towards Sustainable

development, Indicators as a tool of local governance (2007), které popisují

přístupy švédských vlád k politice ochrany ţivotního prostředí v rámci

dosaţení ekologicky udrţitelného rozvoje. Záměru třetí kapitoly napomohly

knihy Andrewa Jordana Environmental Policy in the European

Union - Actors, Institutions & Processes (2005), která popisuje účastníky

a procesy v environmentální politice EU a navíc přináší rozsáhlé případové

studie o konkrétních politikách ţivotního prostředí Evropské unie. Helen

a Williama Wallace Policy-Making in the European Union (2000), Johna

McCormicka Environmental Policy in the European Union (2001) nebo

od Eleanor Zeff a Ellen Pirro The European Union and the Member states

Cooperation, Coordination, and Compromise (2001). Tyto knihy nabízí

podrobný popis vývoje politiky ţivotního prostředí v Evropské unii. Práce

vychází také z příspěvků publikovaných v periodicích, nejčastěji

Scandinavian Studies, Journal of European Public Policy, Environmental

Politics či Chemical Watch. Nejpodstatnější, v práci uţité materiály, pochází

z oficiální webové stránky vlády Švédska. Tato stránka autorce poskytla

mnoho informací o národních aktivitách v EU s tím, ţe některé významné

materiály například zápisy ze zasedání Rady ministrů vyţadovaly překlad

ze švédského jazyka. Vedle uvedených stránek byly vyuţity oficiální

dokumenty Evropské unie ze stránek Rady EU, Komise nebo ze stránek

evropského práva EUR-Lex.

Ve svém výzkumu se musela autorka spolehnout jen na omezené

mnoţství informačních zdrojů. Ani dokumenty Evropské unie, například

zasedání Rady EU, vţdy neobsahují jednotlivé aktivity států v procesu tvorby

politiky. Proto bylo pro výzkum nutné spojit se s co nejširším spektrem

národních „insiderů“. Vedle niţších úředníků byly kontaktovány například

bývalá švédská komisařka pro ţivotní prostředí Margot Wallström

(1999-2004), i současný kabinet komisaře Janeze Potočnika, kabinet

komisařky Connie Hedegaardové pro klimatické změny, Generální ředitelství

pro ţivotní prostředí nebo bývalá ministryně pro evropské záleţitosti

a současná komisařka pro vnitřní záleţitosti Cecilia Malmström. Komunikace

12

proběhla i s ministerstvy švédského království. Výsledkem kontaktů bylo

získání odkazů na obecné materiály Evropské unie – statistiky, akční plány,

tabulky atd. V rámci zpracování práce a výzkumu byla nezbytná komunikace

s relevantními osobami, aby bylo moţno vyjádřit se k vlivu a pozici Švédska

v EU.

13

1. Teoretická perspektiva: „průkopníci“

a strategie v politice životního prostředí

První kapitola se zabývá rozdíly v dynamice vývoje environmentální

politiky mezi členskými státy, kde je patrné známé rozdělení na „tahouny“

a „opozdilce“. Po severním rozšíření EU v roce 1995 se odborníci začali blíţe

věnovat strategiím států „průkopníků“ v oblasti politiky ţivotního prostředí

v Unii. Hlavní pozornost bude věnována známé typologii strategií „zelených“

členských států v environmentální politice EU odborníků Duncana Liefferinka

a Mikaela-Skou Andersena. Strategie budou následně doplněny hlavními

aspekty švédského vlivu na politiku ţivotního prostředí Unie podle Anniky

Kronsell.

1.1. Odlišná dynamika: životní prostředí a členské státy EU

Při utvářenípolitiky ţivotního prostředí EU lze pozorovat rozdělení

členských států na „leaders“ a „laggards“, tedy „tahouny“ a „opozdilce“

(Börzel 2000, Haverland 2009: 2, McCormick 2001: 88–89, Sbragia 2000).

Otázky rozdílů v rychlosti a úrovni vývoje politiky ţivotního prostředí

v členských zemích Společenství jsou známými tématy u odborníků. Státy se

silnými domácími environmentálními politikami inklinují k „táhnutí“ jiných států

skrze regulovanou konkurenci, stimulováním mezinárodní konkurence nebo

šířením inovací prostřednictvím různých forem mezinárodní komunikace.

Za „tahouny“ jsou povaţovány státy jako Dánsko, Finsko, Nizozemí,

Německo, Rakousko a Švédsko, zatímco na většinu zemí jiţní a východní

Evropy se nahlíţí jako na „loudaly“ (Liefferink, Arts, Kamstra, Ooijevaar 2009:

677–678, Börzel 2005: 165, 170). Bohatší severní evropské státy usilují

o vysoké normy ochrany ţivotního prostředí. Naopak chudší jiţní státymají

niţší úroveň ekologických standardů a snaţí se vyhýbat vysokým nákladům

na přizpůsobení se evropským normám (Zimmer, Schneider, Dobbins 2005:

416, Börzel 2005: 165, Kronsell 1997).

14

V daném kontextu je však nutno poznamenat, ţe postupem času

dochází k dílčím změnám postojů jednotlivých členských zemí EU.

V publikacích se vyskytují různé motivace pro působení států jako

„průkopníků“ v oblasti ţivotního prostředí. Například domácí průmysl můţe

těţit z dovozní bariéry pro výrobky, které nejsou v souladu s přísnějšími

vnitrostátními právními předpisy. Další motivací můţe být snaha průmyslu si

vybudovat silnou pozici na nově vznikajících trzích s ekologicky šetrnými

technologiemi. Tradiční „ekologičtí průkopníci“ jsou popisováni jako bohaté,

většinou neo-korporativní, protestantské země se silnými vládami (Liefferink,

Arts, Kamstra, Ooijevaar 2009: 677–680). Pověst průkopníka tvoří poměrně

omezený počet konkrétních, silně zpolitizovaných otázek, například oblast

chemických látek nebo změny klimatu (Liefferink, Arts, Kamstra, Ooijevaar

2009: 689).

Jiný typ rozdělení vytvořila Tanja Börzel, která se ve své studii zabývá

reakcemi členských států na proces evropeizace1, definováním tří strategií.

První skupinou jsou „tahouni“ („pace-setters“), které tvoří Švédsko, Dánsko,

Finsko, Německo, Nizozemí a Rakousko. Tyto státy aktivně prosazují

národní zájmy na evropské úrovni a zároveň se snaţí minimalizovat náklady

na přizpůsobení. Skupinu „otálivých“ („foot-dragging“) představuje

Portugalsko, Řecko, Španělsko, a Itálie. Tato skupina blokuje nebo se snaţí

o odkládání nákladných politik s cílem jim zabránit nebo alespoň částečně

kompenzovat náklady na jejich provádění. Poslední skupina států pouţívá

strategii „taktického vyčkávání a neutrálnosti“ („fence-sitting“). Členské země

se chovají neutrálně a spíše budují taktické koalice s oběma skupinami.

Do této skupiny patří například Belgie, Francie a Irsko (Börzel 2005: 162-163,

Denti 2007).„Pace-setting“předpokládá moţnosti prosazování i skrz proces

evropského vyjednávání. Nabízení odborníků a znalostí Evropskékomisi

pro draftování politických návrhů je velmi efektivním způsobem, jak přenést

1Obousměrná interakce mezi státy a EU. Tato definice vznikla z pozorování států, které

brání domácí úpravy formulováním evropských politik podle vlastních zájmů (Bomberg,

Peterson citováni in Jordan, Liefferink 2004:5).

15

národní priority do evropského politického procesu. Některé státy, například

Švédsko, vyuţívají strategického zaměstnávání národních odborníků

pro ţivotní prostředí v Bruselu. Nejběţnější příleţitostí států „tahounů“ jak

ovlivnit tvoření politiky EU je budování koalic (Börzel 2005: 167).Ekologicky

vyspělé země „průkopníci“ významně přispívají k rozvoji mezinárodní

a evropské politiky ţivotního prostředí. Tyto členské země na základě svých

vnitrostátních předpisů podporují přijetí přísnějších politik pro ţivotní

prostředí na evropské úrovni. Zpřísnění mezinárodních opatření vede

k sníţení globálního znečištění a zároveň přispívá k dosaţení cílů národní

politiky ochrany ţivotního prostředí. Naproti tomu konkurenční nevýhody

pro „průkopnické“ země se sníţí, pokud ostatní země přijmou podobně

nákladná opatření (Haverland 2009: 2;Liefferink, Andersen 1998: 254).

Po vstupu Švédska a Finska do EU v roce 1995 se odborníci začali

blíţe věnovat státům „průkopníkům“ v oblasti politiky ţivotního prostředí

v Unii. Obě země měly v době vstupu své vnitrostátní environmentální

politiky jiţ dobře rozvinuty a očekávalo se, ţe jejich vysoké ekologické

standardy poskytnou významný impulz do evropské tvorby politiky ţivotního

prostředí. Švédsko a Finsko svým členstvím posílily tzv. „zelený blok“ v Radě

ministrů, který se do té chvíle skládal z Německa, Dánska a Nizozemí.

„Zelený blok“ nejvíce uvítal přítomnost Švédska v EU, jelikoţ od seveřanů

očekával zefektivnění politiky ţivotního prostředí a přijetí vyšších

ekologických standardů v celé Evropské unii (Barnes 1996: 203; Liefferink,

Andersen 1997: 1–2; McCormick 2001: 66; Sbragia 2000: 301). Oba bohaté

skandinávské státy mají dlouhou tradici spolupráce a vstupem do EU

nabízely zvýšení ekonomické výkonnosti a zároveň ochranu ţivotního

prostředí v celé Unii pomocí ekonomických dotací a zkušeností (Andersen

1996: 339, 341).

Pokud jde o dopad vůdčích států na politiky EU, existuje malé

mnoţství studií. Zájem o strategie států „průkopníků“ vzrostl po severním

rozšíření. V roce 1996 Adrienne Héritier (1996: 151) definovala strategii

„prvního tahu“(„first mover“), kdy stát jako iniciátor „se snaţí rozšířit rozsah

16

evropské politiky podle svých vlastních preferencí a převést svůj vlastní

regulační styl na evropskou úroveň. Héritier popsala důvody zapojení zemí

s vysokými ekologickými standardy. Zaprvé, stát se snaţí vyhnout nákladům

na právní úpravy v důsledku evropské legislativy. Zadruhé, země se pokouší

vytvořit příznivé podmínky pro konkurenceschopnost vlastního průmyslu tím,

ţe zpřísní environmentální normy v celé Evropě. Posledním důvodem je

navrhování přísnějších pravidel pro ekologicky šetrné technologie, čímţ stát

zvýší trh pro národní environmentální technologie. O dvaroky později Duncan

Liefferink a Mikael-Skou Andersen vytvořili typologii strategií „zelených“

vůdčíchčlenských států EU v oblasti ţivotního prostředí inspirovanou strategií

„prvního tahu“.

1.2. Typologie průkopnických strategií v EU

V roce 1998 Duncan Liefferink a Mikael-Skou Andersen definovali

typologii strategií, které ovlivňují politiku ţivotního prostředí EU. Liefferink

a Andersen dospěli k závěru, ţe existují odlišné taktiky pro artikulování

ekologicky progresivních pozic v EU a identifikovali různé druhy

„posunovačů“ „pushers“ a „průkopníků“ „forerunners“. Autoři svojí studií

reagovali na severní rozšíření v roce 1995 a na vzrůstající pozornost tématu

„tahouni-opozdilci“. Výzkum vznikl během prvního roku členství Finska,

Švédska a Rakouska v Evropské unii. Odborníci se zaměřili na tvorbu politiky

ţivotního prostředí v Radě, vztahy s Komisí a Evropským parlamentem

(Liefferink, Andersen 1998: 255).

Liefferink a Andersen vycházeli z toho, ţe Evropská unie má

dvojúrovňový charakter. Na jedné straně členské státy ovlivňují svým

vkladem jednání v Bruselu, avšak na druhou stranu procesy a výsledky

na úrovni EU často mají vliv na domácí politiky (Andersen, Liefferink 1997:

10-11).

Členský stát podle Liefferinka a Andersena můţe fungovat jako

„průkopník“ čtyřmi různými způsoby (Liefferink, Andersen 1998: 256–257).

17

Základní rozdíl mezi kategoriemi spočívá v tom, zda stát prosazování

směřuje přímo nebo či se jeho aktivita objevuje prostřednictvím politiky

vnitřního trhu, tedy nepřímo. Zaprvé, členský stát působí jako

„posunovač příkladem“ („pusher-by-example“). Politiku ţivotního prostředí

prosazuje přímo tím, ţe přijímá jednostranná opatření s očekáváním,

ţe vzbudí reakci v Evropské unii. Zde autoři čerpali ze strategie „prvního

tahu“ Adrienne Héritier, kdy stát iniciuje domácí politiku na evropské unii.

Po prvním roce členství v EU bylo na Švédsko nahlíţeno jako na nástupce

dříve německé strategie „dobrého příkladu“ hlavně v oblasti chemických látek

a očekávalo se, ţe svoji pozici v budoucnu potvrdí (Liefferink, Andersen

1998: 259).

Další strategií je „konstruktivní posunovač“ („constructive pusher“).

Tento typ státu ovlivňuje tvorbu environmentální politiky během vyjednávání

v EU. Členská země prosazuje a tlačí na utváření evropské politiky ţivotního

prostředí EU přímo například předsednictvím v Radě, budováním koalic

s ostatními členskými státy nebo s odborníky z Komise. Dobré vztahy

s Komisí jsou důleţité, jelikoţ Komise má jako jediná výsadní právo iniciovat

návrhy právních aktů Evropské unie. Komise je při přípravě návrhů závislá

na vnějších zdrojích, ze kterých čerpá informace a zkušenosti, a s kterými

rovněţ konzultuje. Komisi tak činí skrz nezávislé konzultanty, posloucháním

lobbistů odborníků, konzultováním zájmových skupin nebo účastí

na debatách Evropského parlamentu (Kronsell 1997: 161).

Existují tři způsoby, jak členské státy budují vztahy s Komisí

(Liefferink, Anderson 1998: 264–266; Pellegrom 1997: 40–52). Členské státy

mohou vyuţít kontakty na úrovni expertů. V mnoha sektorech ţivotního

prostředí Komise vytváří neformální expertní pracovní skupiny. Přítomnost

národního odborníka v pracovní skupině poskytuje vynikající příleţitost pro

koordinování nové politiky aktivním členským státem. Experti komentují

návrhy technickými a vědeckými zkušenostmi, ale také formulují

a reprezentují národní pozice (Kronsell 2001: 6). Odborníci obvykle pocházejí

z ministerstev ţivotního prostředí nebo vládních agentur.

18

Dalším způsobem je zaměstnávání národních příslušníků v Bruselu.

Tento vliv je přímý. Národní experti jsou financováni členským státem, pracují

v Generálním ředitelství pro ţivotní prostředí (DG XI) v tříletém období.

Všechny členské státy delegujía financují odborníky ve svých prioritních

oblastech. Právě tito experti poskytují Komisi informace o svojí národní

situaci a také mohou vznášet iniciativy. Členské státy přitom musí být

vytrvalé a ambiciózní ve svém snaţení, aby přesvědčily i jiné státy.

Posledním způsobem jsou neformální kontakty s Komisí.

Vedle pouţívání národních pracovníků v Komisi, také vlády mohou ovlivnit

politiku Komise prostřednictvím různých typů písemných prohlášení

a neformálních jednání s Komisí. Vládní prohlášení mohou být ve formě

obecných strategických memorand nebo ve formě přímých návrhů

na konkrétní opatření.

Třetí strategií vůdčích států je „obranný průkopník“ („defensive

forerunner“). Stát „obranný průkopník“ brání své přísné domácí standardy

před evropskými. Domácí politika ţivotního prostředí se provádí z čistě

vnitrostátních důvodů, avšak jeho zásahem do politiky vnitřního trhu můţe

vyvolat aktivitu v Bruselu. Proto prosazování se děje spíše nepřímo.

Příkladem je případ „Danish bottle case“, kdy Dánsko zavedlo zákaz

plechovek a specifické poţadavky pro vratné láhve. Toto jednostranné

opatření vyvolalo protest výrobců nápojových obalů hlavně ve Velké Británii.

Komise následně dospěla k závěru, ţe dánské opatření je neslučitelné se

zásadou volného pohybu zboţí. Případ byl předán Evropskému soudnímu

dvoru, který v roce 1988 osvobodil Dánsko. Tento rozsudek ochraňoval

vnitrostátní environmentální opatření v oblastech, které nejsou předmětem

evropské harmonizace legislativy. Tento případ vytvořil podstatnou část

zázemí pro vytvoření směrnice pro obalové materiály (Liefferink, Andersen

1998: 257; Gehring 1997: 346–347).

Poslední strategií je tzv. „opt-outer“. Stejně jako v předcházející

kategorii je dopad na vytváření environmentální politiky EU způsoben

konfliktem mezi domácími ekologickými standardy a fungováním vnitřního

19

trhu. Rozdíl spočívá v tom, ţe vnitrostátní a evropská opatření se v těchto

případech ukáţou být nesynchronní, coţ můţe vést členský stát k opt-outu,

k rozhodnutí neúčasti. Zde se jedná také o nepřímé prosazování.

Jako příklad slouţí německý a nizozemský zákaz dřevo-konzervační látky

pentachlorfenol (PCP), který pomohl oţivit probíhající diskuzi mezi členskými

státy o svobodě řídit se národními zájmy v rámci evropské politiky ţivotního

prostředí.

Agnethe Dahl (1997: 70–71) navrhla čtyři „zelené“ strategie podobně

jako Liefferink a Andersen, které definují národní politiku směrem k Evropské

unii. První strategie ovlivňuje předpoklady pro rozhodovací proces EU

například poskytováním odborných informací Komisi, zatímco druhá strategie

spočívá v hledání politického spojenectví s jinými členskými státy. První dvě

strategie jsou zaloţené na kooperativním přístupu, jejichţ hlavním cílem je

dosáhnout dohody na úrovni EU. Třetí strategie představuje jednostrannou

akci, kdy se členský stát snaţí zaujmout Komisi ambiciózním vnitrostátním

předpisem. Poslední strategie se snaţí o výjimku v některých právních

předpisech Unie. Třetí a čtvrtá kategorie jsou do velkého rozsahu

konfrontační, zaloţené na politické akci na domácí úrovni.

Mikael-Skou Andersen a Duncan Liefferink tvrdí, ţe s ohledem

na konkrétní problematiku mohou být uvedené strategie ve skutečnosti

kombinovány a průběţně se měnit (Liefferink, Andersen 1998: 257).

V závěru autoři shrnují, ţe Švédsko po svém ročním členství v EU přijalo

spíše konstruktivnější přístup, který byl zaloţen na dobrých argumentech

a odborných znalostech. Důleţitou roli u Švédska hrála otázka chemických

látek, kde Švédsko získalo během přístupových jednání čtyřletou výjimku

pro ponechání si vyšších standardů (Liefferink, Andersen 1998: 267).

Oba autoři tvrdí, ţe zatímco zájmy a priority států „průkopníků“ v tvorbě

politiky ţivotního prostředí na evropské úrovni jsou relativně dobře známé,

je obtíţné poznat, jak tyto vklady ovlivní rozhodovací proces a jeho výsledek

(Andersen, Liefferink 1997: 31).

20

1.3. Švédsko a vliv na politiku životního prostředí EU: hlavní

aspekty

Při vstupu do EU v roce 1995 švédská vláda oznámila, ţe bude

nekompromisně prosazovat co nejpřísnější environmentální normy. Motivací

pro švédské aktivní zapojení v tvorbě evropské politiky ţivotního prostředí

byly obavy spojené s environmentální zranitelností země a ohroţením

národních zájmů. V roce 2002 přichází Annica Kronsell (2002: 287)se studií

týkající hledání důkazů o moţnostechvlivu malých států na tvorbu

mezinárodních norem. Ve své práci se zaměřuje na švédské zkušenosti

s pokusem ovlivňovat evropské normy politiky ţivotního prostředí.

Annica Kronsell čerpá z chápání tvorby politiky v EU jako

integrovaného systému víceúrovňových vyjednání a smlouvání, ve kterém

malé státy částečně získaly vliv jako tvůrci norem (Kohler-Koch 1996: 363).

Tato odbornice identifikovala a následně rozpracovala čtyři různé aspekty,

které přispívají k švédskému vlivu v politice ţivotního prostředí v EU (Kronsell

2002: 291–292).

1. Mezinárodní pověst a očekávané chování.

2. Odbornost a znalosti jako důleţité zdroje v procesu

politiky ţivotního prostředí.

3. Důleţitost národních politik jako ukázka dobrého

příkladu.

4. Úspěšná koordinace národních zájmů.

Pověst Švédska, jako mezinárodního průkopníka v oblasti ochrany

ţivotního prostředí, hraje významnou roli pro dobrý výsledek při procesu

vyjednávání s ostatními členskými státy. Švédské vystupování v EU

je interpretováno pozitivně díky pověsti přísných domácích politik,

a na základě předešlých zapojení v mezinárodních vztazích. Švédští politici

specializující se na oblasti ţivotního prostředí, se mohou pochlubit reputací

„průkopníků“ a „aktivistů“, jelikoţ jsou dlouhodobě velmi aktivní

v mezinárodních organizacích a při mezinárodní spolupráci (Kronsell 2002:

293). Švédští politici a experti přišli s nutností spolupráce na mezinárodní

21

úrovni jiţ na počátku sedmdesátých let. Díky iniciativě švédské vlády se

v roce 1972 konala první konference OSN o problémech ţivotního prostředí

ve Stockholmu. Švédsko zde prezentovalo poziční dokument o kyselých

deštích (Barnes 1996: 208, Kronsell 2002: 289). Mnoho politických

představitelů potvrdilo, ţe výhodou Švédska je jeho pověst v mezinárodní

spolupráci v oblasti ţivotního prostředí. Kronsell (2002: 293–294) shrnuje,

ţe mezinárodní pověst se můţe stát důleţitým zdrojem moci a dává

švédským zástupců určitou legitimnost.

Politika ţivotního prostředí je často spojována s potřebou odborných

znalostí, jelikoţ problémy ţivotního prostředí jsou velice komplikované

a vyţadují zapojení různých druhů odborníků. Pro politiku ţivotního prostředí

je odbornost důleţitá ve všech fázích procesu v EU (Kronsell 2002: 294-295).

Jiţ v dřívějším výzkumu Anniky Kronsell o vývoji politiky ţivotního prostředí

v EU se objevuje význam přírodních věd v environmentální politice jako

zdroje nových znalostí o ekologických systémech a přírodních procesech

(Kronsell 1997: 50). Švédsko se můţe pyšnit svojí základnou postavenou

na široké národní osvětě týkající se dané oblasti, a zároveň většími

zkušenostmi neţ v ostatních členských státech (Kronsell 2002: 296).

Například švédští experti v oblasti chemických látek se aktivně účastní

jednání o mezinárodní standardizaci chemikálií. Dalšími důleţitými aktéry

jsou Švédská agentura pro ochranu ţivotního prostředí (SEPA) a Chemická

agentura pro chemické látky (ChemI). Tyto agentury poskytují vědecké

zkušenosti nejen do pracovních skupin Komise ale i politické reprezentaci

na ministerstvu ţivotního prostředí a švédskému zastoupení v Bruselu

(Kronsell 2002: 289–290). Dalším způsobem ovlivňování politiky EU je pokus

převést národní politiku na evropskou úroveň. K úspěšnému přenesení

domácí politiky dochází v momentě, kdy se členskému státu podaří přemluvit

Komisi, ţe jeho národní politika je aplikovatelná ve všech členských státech.

Annica Kronsell uvádí příklady, kdyse při revizi chemické politiky EU se

nahlíţelo na domácí praktiky Švédska (Kronsell 2002: 297-298).

22

Důleţité místo pro koordinaci národních zájmů představuje Rada EU.

Během jednání je potřeba dobře artikulovat a argumentovat národní pozice.

Státy, které nedovedou nebo špatně formulují národní zájmy, jsou v procesu

vyjednávání oslabeny (Kronsell 2002: 299). Zástupci agentur se účastní

pracovních skupin Komise a poskytují odborné znalosti, zatímco zástupci

ministerstev se participují pracovních skupin Rady. Nicméně ve skutečnosti

nelze jasně rozdělit, co je politické a co vyţaduje odbornou znalost. V dnešní

době experti vedle poskytování vědeckých znalostí reprezentují politické

zájmy svých států, či v některých případech i zájmy lobbistické.

Švédští odborníci a úředníci dovedou snadno koordinovat národní pozice

díky dlouhé tradici neformálních a častých kontaktů. Švédská vláda úzce

spolupracuje se všemi ministerstvy a agenturami. Vytváří tak hustou síť

aktérů, kteří se navzájem znají (Kronsell 2002: 300).

23

2. Švédská politika životního prostředí: domácí

úroveň

Druhá kapitola je orientována nejprve na původ švédského povědomí

o potřebě ochrany ţivotníhoprostředítím, ţe jsou definovány specifické rysy

severských zemí v rámci tzv. severského modelu. Následně je sledována

domácí úroveň politiky ţivotního prostředí, včetně struktur a stylů. Zde je

zmíněna historická tradice, a také zkušenosti národní environmentální

politiky. Závěrkapitoly tvoří konkrétní zkušenosti v politikách vyskytujících se

na vrcholu agendy švédských vlád – politika klimatických změn, politika

chemických látek a politika pro mořské prostředí.

2.1. Severský model spolupráce

Švédsko s Dánskem, Finskem, Islandem a Norskem patří mezi

severské země, které společně tvoří Skandinávii. Zvláštnost této oblasti

v severní v Evropě spočívá v tom, ţe státy sdílí historické, kulturní

a lingvistické vlastnosti. Severské země v čele se Švédskem obecně kladou

důraz na ochranu ţivotního prostředí. Věří, ţe vzorce spotřeby a výroby mají

vliv na ţivotní prostředí, coţ znamená, ţe ekonomika musí být vnímána

z hlediska ţivotního prostředí a naopak. Tento region pojí další specifické

vlastnosti s důrazem na sociální blahobyt, všeobecnou rovnost

ve společnosti, spolupráci a hledání společného konsensu, neutrálnost,

transparentnost a lidská práva. Odborníci ze společných znaků postupně

vytvořili uznávaný pojem severský model někdy nazývaný švédský model.

(Anderson 2001: 286; Denti 2007: 5; Gröll, Liong 2008: 84; Ingebritsen 2002:

259–262; Miles 1996: 7–8; Mineur 2007: 87–88).

Švédsko dlouhodobě podporuje mezinárodní spolupráci v oblasti

ţivotního prostředí. Švédská vláda se svojí ambiciózní rétorikou přejímá

odpovědnost nejen za svoji výrobu a spotřebu, ale i za celý svět. Švédsko

věří, ţe k dosaţení švédských cílů kvality ţivotního prostředí a celkového

zlepšení ţivotního prostředí je nutná spolupráce na všech úrovních (Ministry

of the Environment 2004a, 2004b). Vláda v letošním roce oznámila, ţe bude

24

pokračovat ve zlepšování „zelených“ investic v rozvojových zemích. Ministr

ţivotního prostředí Andreas Carlgren prohlásil: „Ekologické investice v jiných

zemích slouţí jako efektivní způsob, jak přispět k udrţitelnému rozvoji

v rozvojových zemích a rychlému sníţení emisí. (…) Zelené investice jsou

důleţitou součástí mezinárodní odpovědnosti, která označuje švédskou

politiku v oblasti klimatu (Ministry of environment 2011b).“.

Švédsko společně s ostatními severskými státy má pověst

„průkopníka“ v oblasti ochrany ţivotního prostředí. Skandinávský region

podporuje regionální a mezinárodní spolupráci pro zlepšování stavu

ţivotního prostředí.2 Státy se aktivně účastní mezinárodních setkání a nabízí

své zkušenosti z výzkumu a vyuţívání nových technologií. Věří, ţe vzorce

spotřeby a výroby, mají vliv na ţivotní prostředí, coţ znamená, ţe ekonomika

musí být vnímána z hlediska ţivotního prostředí a naopak. Příkladem můţe

být přím vazba výkonů dopravy a ekonomiky, přičemţ konkrétně doprava je

přímo spjata s ţivotním prostředím.

Po vstupu Finska a Švédska do Evropské unie byl posílen severský

blok. Dánsko tak získalo silnou podporu při vyjednávání a hlasování v Radě.

Odborníci se zaměřením na formování koalic v Radě se shodují, ţe severské

země spolu častěji tvoří koalice v Radě ministrů neţ s ostatními členskými

státy (Elgström et al. 2001; Fedeli 2001: 29; Hosli 1996: 260; Kaeding, Selck

2005: 274–283; Mattila 2004; Widgrén 1993: 334–335). Ole Elgström

(et al. 2001: 122–126) ve svém výzkumu rozeslal dotazník švédským

účastníkům v expertních a pracovních skupinách EU, aby identifikoval

nejčastější partnery pro formování koalic. Výsledky ukázaly, ţe Švédsko

spolupracuje v Radě ze 72 % s Dánskem, ze 70 % s Finskem, z 63 %

2 V roce 1971 byla vytvořena Severská rada ministrů Norden. Severská rada ministrů slouţí

jako poradní orgán pro skandinávské vlády a jako fórum pro setkávání zástupců vlád.

Severská rada ministrů vytvořila projekt The Nordic Environment Finance Coporation

(NEFCO), který úspěšně financuje ekologické projekty v zahraničí (Norden).

25

s Velkou Británií3, z 36 % s Nizozemím a z 27 % s Německem. Společné

zájmy, hlavně v oblasti ţivotního prostředí, ekonomické a politické vazby

Skandinávie, hrají klíčovou roli pro vznik aliance.

2.2. Cíle a institucionální struktury

Ochrana ţivotního prostředí představuje klíčovou roli v agendě všech

švédských vlád. V roce 1996 švédský premiér Göran Persson prohlásil:

„Švédsko by se mělo stát hybnou silou a vzorem pro ekologicky udrţitelnou

společnost (Persson, Lindh 1997: 2, Lundqvist 2004: 1).“ Tato severská

země je mezinárodně respektována jako „průkopník“ a lídr v ochraně

ţivotního prostředí a uplatňování trvale udrţitelného rozvoje (Eckerberg

2000: 210; Lafferty, Meadowcroft 2000: 414; Mineur 2007: 99; Vail 2008: 85;

Wurzel 2002: 206).

Švédsko se můţe chlubit dlouhou historií národního zájmu

a politických aktivit týkajících se ochrany ţivotního prostředí. 4 Političtí

představitelé si uvědomují, ţe všechny sloţky společnosti musí nést

odpovědnost za problémy ţivotního prostředí. Na počátku devadesátých let

švédská vláda představila návrh zákona obsahujícího nový pohled na oblast

environmentální politiky a s ní spojenými faktory. Zde byly představeny

otázky zdraví jako podstatný aspekt problémů ţivotního prostředí. Vláda

v tomto návrhu zahájila myšlenku úpravy pojetí koncepce výroby energie

směrem ke sníţení její spotřeby, a také vyzvala k pouţívání recyklování

v systému nakládání s odpady (Mineue 2007: 93).

Směřování švédské politiky ţivotního prostředí ovlivnila Konference

OSN o ţivotním prostředí a rozvoji v Riu de Janieru v roce 1992. Okamţitou

reakcí na konferenci bylo schválení národního programu „Směrem

3

Severské státy pojí s Velkou Británií historická tradice ekonomické spolupráce.

Před členstvím v EU spolu tyto země tvořily část Evropského sdruţení volného obchodu

(EFTA). 4 Celkové politické uvědomění přišlo v šedesátých letech, kdy se zdvojnásobila legislativa

na ochranu ţivotního prostředí a byly vytvořeny centrální agentury s odpovědností pro řešení

problémů ţivotního prostředí (Löfstedt 2003: 412, Zannakis 2009: 100).

26

k udrţitelnému rozvoj. Provádění rozhodnutí přijatá na Konferenci OSN

o ţivotním prostředí a rozvoji – UNCED“(Mineur 2007: 92–94).

Vláda vytvořila speciální výbor, který shromaţďoval informace o provádění

Agendy 21 v zemi (Eckerberg 2000: 223).

Poté co byl Göran Persson ze sociální demokracie jmenován novým

předsedou vlády v roce 1996, ve svém inauguračním proslovu deklaroval:

„Naší celkovou výzvou je předat dynamickou, ale udrţitelnou společnost

příští generaci, v níţ jsou všechny hlavní problémy ţivotního prostředí

vyřešeny (Persson, Lindh 1997: 6).“ Charakterizoval Švédsko jako zemi

spojující sociální stát s ochranou ţivotního prostředí. Od roku 1997 se

švédská politika ţivotního prostředí začíná oficiálně orientovat na dosaţení

ekologicky udrţitelného rozvoje. Švédská vláda prezentovala sdělení

s názvem „Švédské národní cíle kvality ţivotního prostředí. Politika ţivotního

prostředí pro udrţitelné Švédsko“ (Persson, Lindh 1997).Tento návrh

definoval patnáct cílů kvality ţivotního prostředí, které mají být splněny

do roku 2020.

15 Cílů kvality ţivotního prostředí (Ministry of the Environment 2004b: 7):

1. Sníţení dopadů změny klimatu.

2. Čisté ovzduší.

3. Pouze přirozené okyselení, acidifikace.

4. „netoxické“ prostředí.

5. Ochranná ozónová vrstva.

6. Bezpečné prostředí před zářením.

7. Nulová eutrofizace.

8. Zdravá jezera a vodní toky.

9. Vysoce kvalitní podzemní vody.

10. Vyváţené mořské prostředí.

11. Prosperující mokřady.

12. Zdravé lesy.

13. Pestrá zemědělská krajina.

14. Nádherná horská krajina.

27

15. Dobré ţivotní prostředí ve městech.5

Tento návrh byl schválen Riksdagem v roce 1999. Ve stejnou dobu

začal platit Zákoník pro ţivotní prostředí (Environmental code), který byl

vytvořen pro upevnění právních předpisů na ochranu ţivotního prostředí

a jejich srozumitelný výklad. Cíle kvality ţivotního prostředí slouţí jako

vodítko k hodnocení udrţitelného rozvoje, a tím k provádění ustanovení

Zákoníku na ochranu ţivotního prostředí (Ministry of the Environment

2000: 1, Ministry of the Environment 2001b: 9). K účinnému uplatňování

Zákoníku na ochranu ţivotního prostředí a k dosaţení všech cílů kvality byly

formulovány tři akční strategie (Committee on Environmental Objectives

2000: 11–12):

1. Efektivnější vyuţívání energie a dopravy pro sníţení emisí

skrz vzdělávání a ekonomické pobídky.

2. Čisté výrobní procesy a recyklování – sniţování pouţívání

nebezpečných látek skrz vzdělávání a právní předpisy.

3. Zlepšení ekologických praktik skrz zemědělské dotace

a ochranu přírodních oblastí a biologické rozmanitosti.

Odpovědnost za dohled nad implementací domácích a evropských

norem oficiálně nese ministerstvo ţivotního prostředí, avšak hlavní částí

práce jsou pověřovány agentury (Kronsell 2004: 180). Zásadní roli

při naplňování Cílů kvality ţivotního prostředí hrají Švédská agentura

pro ochranu ţivotního prostředí (SEPA) a Švédská agentura pro chemické

látky někdy nazývána Chemický inspektorát (ChemI).6 Obě agentury jsou

koordinovány ministerstvem, nicméně je jim ponechána poměrně velká

5 Později byly oblasti doplněny o šestnáctý bod týkající se biologické rozmanitosti (Ministry of

the Environment 2004b: 7). 6 Švédská agentura pro ochranu ţivotního prostředí (SEPA) byla vytvořena v roce 1967,

dříve neţ samotné ministerstvo ţivotního prostředí. SEPA je klasickou ekologickou

agenturou, která se zabývá znečištění z průmyslové výroby, dopravy a různými druhy

odpadů. Zatímco Švédská agentura pro chemické látky byla zaloţena v roce 1986,

v důsledku potřeby rozsáhlého, komplexního přístupu ke zdravotní a ekologickým rizikům

z chemikálií. ChemI úzce spolupracuje se zemědělskými organizacemi, a průmyslem.

Chemický inspektorát se také aktivně podílí na boji proti nebezpečným látkám na světovém

trhu. (Kronsell 2001: 3–4).

28

nezávislost (Barnes 1996: 208, Kronsell 2001: 3). Díky vysokému stupni

decentralizace země místní obce uţívají velké flexibility pro provádění

právních předpisů. Obce mají vlastní odpovědnost za implementaci Zákoníku

na ochranu ţivotního prostředí. Chemický inspektorát je povaţován

za aktivnější agenturu, která zarputile brání národní normy tím, ţe v EU

prosazuje přísná opatření pro omezení chemických látek (Kronsell 2004:

181–182). Švédská politika ţivotního prostředí je zaloţena na širokém

celospolečenském konsensu o důleţitosti ochrany přírody a lidského zdraví.

Při tvorbě politiky dochází k zahrnutí širokého spektra organizovaných zájmů.

Mezi další charakteristiky této politiky patří výše zmiňovaná role nezávislých

agentur, vytváření rámcových právních předpisů, časté monitorování

a poskytování informací o stavu ţivotním prostředí a potřebě být včele

ekologické modernizace (Kronsell 2004: 182–184, Lönnroth 2010: 6, Sarasini

2009: 647). Švédsko klade velký důraz na podporu výzkumu a pouţívání

nejlepších technologií ve všech odvětvích (Ingebritsen 2002: 263).

Věří, ţe jeho „dobrý příklad“ ovlivní jiné země a povede ke globálnímu

rozvoji inovací, a tím k zlepšení stavu ţivotního prostředí (Persson, Lindh

1997: 4).

Ekonomické nástroje hrají pro švédskou politiku ţivotního prostředí

významnou roli. Švédsko úspěšně pouţívá různé druhy ekologických daní

v odlišných sektorech7 (Barnes 1996: 209–210). Ekologické daně inspirují

výrobce k výběru takových výrobních metod, které budou méně škodlivé

pro ţivotní prostředí. S těmito daněmi jsou ovšem spojena i rizika omezení

konkurenceschopnosti ekonomiky. Dalším důleţitým nástrojem je účast

v systému certifikačních nebo označovacích programů. Příkladem můţe být

certifikační systém pro elektřinu vyráběnou z obnovitelných zdrojů z roku

2003. Označování zboţí eko-značkou se stalo velmi populární nejen

ve Švédsku, ale i v celé Skandinávii. Značka se zelenou labutí slouţí jako

nejznámější severský symbol ekologických výrobků (Government Offices of

7 Švédsko patřilo v roce 1991 mezi první země, které zavedly daň z oxidu uhličitého.

V oblasti energetiky pouţívá daně i ze síry nebo z dusíku. Dalšími příklady ekologických

daní jsou daň z pohonných hmot, za znečišťování vody, z domácí letecké dopravy nebo daň

z pesticidů v oblasti zemědělství atd (Nyman 1998: 4).

29

Sweden 2003).8 Vedle těchto nástrojů Švédsko vyuţívá systém dobrovolných

dohod pro domácí firmy.

2.3. Prioritní oblasti politiky životního prostředí

Podle bývalého ministra ţivotního prostředí Andrease Carlgrena

(2010) a nově jmenované ministryně ţivotního prostředí Leny Ek (2011) patří

mezi dlouhodobé prioritní oblasti švédské politiky otázky změny klimatu a

obnovitelných zdrojů energie, chemických látek a mořského prostředí

Baltického moře. V další kapitole se budu věnovat podrobněji těmto třem

politikám.

2.3.1. Politika klimatických změn

Klimatické změny ovlivňují všechny sloţky společnosti. Švédsko

chápe, ţe pro nezbytné omezení emisí a zastavení globálního oteplování je

třeba změnit celý společenský systém (Miljödepartementet 2001g: 8).

Švédsko se svou pověstí „průkopníka“ vyuţívá výhody role „dobrého

příkladu“ a iniciátora, čímţ povzbuzuje ostatní země k jeho následování

(Nilsson et al. 2004: 67, Sarasini 2009: 636). Švédské vládě se nejenom

podařilo stabilizovat úroveň emisí ze skleníkových plynů, ale dokonce ji stále

sniţuje, přestoţe mu EU povolila zvýšit emise o 4 % (Zannakis 2009: 102).

Celková hodnota emisí klesla o 17 % od roku 1990 (Ministry of Environment

2010c). Jako důkaz, ţe švédské ambice míří vysoko, slouţí švédské národní

cíle na sníţení emisí ze skleníkových plynů o 40 % a zvýšení podílu

obnovitelných zdrojů energie minimálně o 50 % do roku 2020. Dvě třetiny by

se měly sníţit na domácí úrovni a jedna třetina ve formě investic v jiných

zemích (Prime Minister‘s Office 2009: 2). V dlouhodobější perspektivě se

Švédsko bude snaţit omezit emise o 75 - 90 % do roku 2050, přičemţ

v roce 2100 by švédské emise měly být nulové (Miljödepartementet

2008d: 21, 40).

8 V roce 1989 se Severská rada ministrů rozhodla představit společnou, ekologickou

značku, která by zákazníkům nabídla ekologicky šetrné produkty. Severská „Labuť“ je dnes

povaţována za jednu z nejúspěšnějších ekologických značek.

30

Dle některých zdrojů pochází většina emisí skleníkových plynů

ze spalování fosilních paliv pro výrobu energie. Jiné zdroje hovoří o primární

produkci těchto emitentů v oblasti průmyslu slouţícího k uspokojování

konzumních potřeb obyvatel. Proto je nutné, aby státy pro jejich sníţení

změnily své energetické zdroje. Nejefektivnějším nástrojem pro zmírnění

klimatických změn je produkce a vyuţívání obnovitelných zdrojů energie.

Švédsko jiţ od sedmdesátých let investuje do výzkumu a rozvoje nových

technologií obnovitelných zdrojů, postupně si vyvíjelo trh s obnovitelnými

zdroji energie (Nilsson et al. 2004: 67). V současnosti je elektřina

z obnovitelných zdrojů energie podporována pomocí certifikačního systému,

jenţ byl představen v roce 2003.9 V minulém roce švédská vláda učinila další

krok pro zvýšení výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů tím, ţe podepsala

dohodu s vládou Norska o otevření společného trhu s certifikáty pro elektřinu.

(Ministry of Enterprise, Energy and Communication 2010).

Téměř polovina primární energie Švédska je vyráběna z obnovitelných

zdrojů. Do roku 2020 by měla být vyřazena všechna fosilní paliva

pro vytápění (Prime Minister‘s Office 2009: 3). Největší důraz je kladen

na vyuţití vodních, větrných, solárních elektráren a energie z biomasy

(Gan, Eskeland, Kolshus 2007: 144). Švédská vláda kaţdoročně dotuje

různé programy a projekty na podporu obnovitelných zdrojů energie

na regionální i místní úrovni (Ericsson et al. 2004: 1709, Ministry of the

Environment 2001a: 16, Sarasini 2009: 641).

Švédsko chce být lídrem i v oblasti výzkumu a rozvoje alternativních

paliv. Doprava je jediný sektor se stabilním nárůstem emisí skleníkových

plynů.10 Vláda podporuje ekologicky šetrná paliva pomocí dotací pro rozvoj

environmentálních technologií. Biopaliva jsou osvobozena od daní, aby tak

mohla konkurovat benzínu a motorové naftě (Zannakis 2009: 110,129).

Švédský automobilový a energetický průmysl spojil své síly, aby vytvořily

9 Tento systém ukládá povinné kvóty obchodníkům s elektřinou, kdy určitá část elektřiny,

kterou prodávají, musí být vyrobená z obnovitelných zdrojů. Výrobci vytvářejí certifikáty

pro mnoţství energie z obnovitelných zdrojů energie, kterou produkují. 10

Doprava se stala součástí klimatické politiky v roce 1998.

31

novou generaci ekologicky šetrných vozů. Švédská vláda investovala v roce

2008 240 milionů švédských korun do výzkumu v oblasti vývoje nových

hybridních automobilů. Ministryně pro podnikání a energetiku Maud Olofsson

(2006–2011) dodala, ţe rozvoj moderních technologií můţe významně

přispět v boji proti klimatickým změnám (Ministry of the Environment 2008b).

Dalším úspěšným nástrojem pro zmírňování dopadu klimatických

změn jsou ekologické daně. Švédsko bylo jednou z prvních zemí na světě,

která po daňové reformě v roce 1991 zavedla ekologické daně (Ministry

of the Environment 2004b:19). 11 Nejdůleţitějším politickým nástrojem

pro sníţení emisí z oxidu uhličitého je daň z uhlíku, která se vybírá

především z fosilních paliv včetně ropy, uhlí, zemního plynu a benzínu.

Tato daň se postupně zvyšuje a slouţí jako model pro její mezinárodní

pouţití.

2.3.2 Politika chemických látek

Švédsko lze nazývat průkopníkem také v regulaci a podpoře kontroly

chemických látek doma i na evropské úrovni. Můţe se pyšnit nejpřísnějšími

právními předpisy. Mnoho chemických látek, které jsou jinak dostupné

v Evropě, má zákaz vstoupit na švédský trh (Löfstedt 2003: 411).

Regulace chemických látek má ve Švédsku dlouhou tradici. Švédská

vláda od počátku sedmdesátých let vyvíjí právní předpisy k minimalizaci rizik

pro ohroţení zdraví člověka a ţivotního prostředí. Zavádí zásadu

11

Švédsko pouţívá různé druhy ekologických daní například ze síry, dusíku, pesticidů nebo

z přímo z energie (Barnes 1996: 209-210).

32

substituce 12 , která umoţňuje vyuţití alternativních bezpečnějších látek

ve výrobcích.

Švédská agentura pro chemické látky, jeţ má hlavní odpovědnost

za regulaci látek a dohled nad vědeckým výzkumem, vytvořila akční plány

na základě zásady opatrnosti a zásady substituce. V roce 1999 se otázka

chemických látek stala jedním z patnácti národních cílů kvality ţivotního

prostředí.13

Pokyny s novými výrobky na trhu vyţadují (Geisner, Tickner 2003: 20):

1. Zákaz uvádění na trh perzistentní a bioakumulativní 14 látky

nebo chemikálie, které vyvolají takové látky.

Zákaz syntetických látek, které jsou karcinogenní, mutagenní

a narušují endokrinní systém včetně těch, které mají nepříznivý

vliv na reprodukční systém, kadmia, olova, rtuti a jejich

sloučenin.

2. Povoleny jsou pouze kovy, které nejsou uvolňovány

do ţivotního prostředí do té míry, ţe nezpůsobí poškození

ţivotního prostředí nebo lidského zdraví.

3. Pokud některé výrobky obsahují syntetické organické látky,

které jsou perzistentní a bioakumulativní, výrobce musí

prokázat, ţe jsou zdraví a ţivotnímu prostředí neškodné.

Domácí politika chemických látek se řídí podle následujících opatření,

které zajišťuje jeden z Cílů kvality ţivotního prostředí„netoxické prostředí“.

Všechno zboţí musí obsahovat informace o vlastnostech a rizicích

12

Tento princip znamená, ţe chemické výrobky musí být nahrazeny výrobky méně

nebezpečnými a je třeba se jim vyhýbat hledáním nových alternativ (Löfstedt 2003: 416). 13

Cíl „Netoxické prostředí“je formulován jako: „Ţivotní prostředí, které musí být bez umělých

či získaných sloučenin a kovů, které představují hrozbu pro lidské zdraví nebo biologickou

rozmanitost.“ Tohoto cílu by mělo být dosaţeno do roku 2020 (Kemikalieinspektionen

2009: 47). 14

Perzistetní a bioakumulativní látky způsobují hormonální poruchy a ohroţují reprodukci

ţivočichů včetně člověka. Mají na svědomí poškození imunitního systému a některé z nich

způsobují rakovinu. Příkladem jsou dioxiny či polychlorované bifenyly (Arnika).

33

chemických látek, látky s obzvláště nebezpečnými vlastnostmi musí být

postupně stahovány z trhu. 15 Chemický inspektorát vede tzv. Pozorovací

listinu, coţ je seznam s informacemi přibliţně o 250 chemických látkách

a chemických skupinách, které jsou problematické, a je třeba se jim vyhýbat.

Švédská vláda a ChemI úspěšně vedou dialog s podniky z různých odvětví

o stanovování cílů pro sníţení pouţití chemikálií a přechodu na bezpečnější

alternativy. Švédsko chrání své občany před nebezpečnými chemickými

látkami také pomocí rozvoje zmiňovaného systému ekologického značení,

které má poskytovat dostatek informací o rizicích plynoucích z těchto látek

(Geisner, Tickner 2003: 17–22).16

Při vstupu do Evropské unie se Švédsko obávalo nebezpečných látek

na společném trhu. Vláda si uvědomovala, ţe jednostranný zákaz

nebezpečné látky můţe být proti pravidlům vnitřního trhu, proto začala

vytvářet svoji politiku vytvářet pro celou EU. Ministerstvo ţivotního prostředí

ve Strategii pro chemické látky z roku 2001 vybízí k harmonizaci právních

předpisů EU v oblasti chemikálií (Persson, Larsson 2001). Švédská vláda

a Švédská agentura pro chemické látky se aktivně snaţí poskytovat své

znalosti a zkušenosti při tvorbě chemické politiky v Bruselu.

2.3.3. Politika mořského prostředí – Baltské moře

V posledních desetiletích se pozornost severských zemí zaměřuje

na ochranu ţivotního prostředí v Baltském moři. Baltské moře 17 a jeho

jedinečný ekosystém je v dnešní době ohroţován zvýšenou dopravou hlavně

kvůli ruskému ropnému exportu (Uggla 2007: 251). Švédská politika

mořského prostředí je zaloţena na názoru, ţe moře jsou nepostradatelným

15

Švédsko vydalo zákaz například na rtuť, fosforečnany v mycích prostředcích nebo

na Bisfenol A (Ministry of the Environment 2009d, 2009g, 2010a). Emise fosforu z odpadních

vod přispívají k eutrofizaci jezer a moří. 16

Všechny vyrobené nebo dovoţené produkty musí být zaregistrovány v systému. 17

Problém Baltského moře spočívá v obsahu velkého mnoţství ţivin zejména dusíku

a fosforu, jeţ způsobuje škody v biologické rozmanitosti. Tomuto jevu se říká nepřirozená

eutrofizace, jelikoţ je vytvářena lidskou činností. Tento druh eutrofizace pochází z hnojiv

pouţívaných v zemědělském sektoru nebo z odpadních vod s nadměrným obsahem

fosforečnanů. Ekologická rovnováha je rovněţ poškozována přítomností nebezpečných

látek, nadměrným rybolovem, rostoucí teplotou mořské vody atd. (Evropská Komise 2009: 3,

Elofsson 2010: 50).

34

zdrojem a mořské prostředí, zvláště otázka Baltského moře, patří v oblasti

ţivotního prostředí mezi nejvyšší priority švédské vlády. Čtyři národní cíle

kvality ţivotního prostředí – vyváţené mořské prostředí 18 , nulová

eutrofizace 19, „netoxické“ prostředí a biologická rozmanitost – představují

výchozí body pro švédskou mořskou politiku (Swedish Environmental

Protection Agency 2011b). Vzhledem ke skutečnosti, ţe se Švédsko řídí

přístupem udrţitelného rozvoje, i všechny ostatní politiky, doprava, rybolov,

energetika, zemědělství, výzkum, cestovní ruch jsou vyvíjeny společně

s politikou mořského prostředí. Koherentní mořská politika dle ministerstva

ţivotního prostředí prospívá ţivotnímu prostředí a vytváření udrţitelného

růstu (Ministry of the Environment 2009c).

Političtí zástupci se aktivně účastní mezinárodních jednání a usilují

o co nejširší mezinárodní spolupráci. Švédsko se snaţí být hybnou silou

v oblasti regionální spolupráce, jako členu Helsinské komise (HELCOM)20 se

mu v roce 2005 podařilo přesvědčit ostatní země, aby přijaly pro Baltské

moře označení Obzvláště citlivá mořská oblast (PSSA) a s ním nutná

opatření (Uggla 2007: 251–255). Regionální spolupráce je posílena

prostřednictvím spolupráce v rámci EU, kde Švédsko usiluje o aktivní

příspěvky EU pro zlepšení stavu moře.

Švédská vláda zřídila zvláštní poloţku pro mořské prostředí ve státním

rozpočtu. Věnovala více neţ 1,3 miliardy švédských korun pro obnovu,

18

Vyváţené mořské prostředí znamená, ţe „ Severní a Baltské moře musí mít udrţitelné

výrobní kapacity a musí být zachována biologická rozmanitost. Pobřeţí a souostroví musí

být charakterizovány vysokou mírou biologické rozmanitosti, rekreačním, přírodním

a kulturním bohatstvím (Ministry of the Environment 2006: 35).“ 19

Nulová eutrofizace je popisována jako „Přítomnost pouze takových ţivin v půdě a ve vodě,

které neohroţují lidské zdraví, podmínky pro biologickou rozmanitost nebo různé moţnosti

pro vyuţití půdy a vody (Ministry of the Environment 2006: 29).“ 20

Helsinská komise neboli HELCOM je od svého vzniku ústředním fórem pro mezinárodní

environmentální spolupráci v oblasti Baltského moře. Její počátek můţeme datovat rokem

1974, kdy byla přijata Helsinská úmluva, coţ byla první regionální mezinárodní dohoda,

která omezovala znečišťování moře z pozemních i námořních zdrojů (VanDeveer 2011: 38).

HELCOM pracuje na bázi mezivládní spolupráce mezi Dánskem, Estonskem, Finskem,

Německem, Litvou, Lotyšskem, Polskem, Ruskem, Švédskem a EU.

35

výzkum, projekty a opatření pro zlepšení stavu moří pro období 2007-2012.21

Pro boj s eutrofizací byly vytvořeny systém poplatků za emise fosforu

a dusíku, 22 limity pro zemědělská hnojiva, technická a finanční podpora

pro majitele pozemků, kteří vylepší své čističky odpadních vod. Švédsko

vydalo zákaz na pouţívání fosforečnanů v detergentech. Dlouhodobým cílem

vlády je jednání se všemi členskými státy EU o omezení fosforečnanů

v mycích a čistících prostředcích. Všechny nebezpečné látky by měly být

zakázány nebo omezeny přijetím různých opatření a následně nahrazeny

šetrnějšími alternativami (Ministry of Environment 2009c: 1–6). Švédský

akční plán pro mořské prostředí z letošního roku navrhuje nová opatření

pro spolupráci s EU. Švédsko bude podporovat na mezinárodní úrovni

sniţování emisí do ovzduší z námořní dopravy pomocí instalace zařízení

na sníţení znečištění ovzduší. Bude působit v rámci EU pro omezení

povoleného rybolovu a lovných zařízení na ochranu hlubokomořských ryb.

Vláda se bude snaţit sníţit rizika nehod během lodní přepravy a vypouštění

odpadu prostřednictvím moderní identifikace lodí v kombinaci s informacemi

o chráněných oblastech. V závěru plánu se zdůrazňuje potřebnost zlepšení

dostupnosti údajů o ţivotním prostředí, podrobných průzkumů, monitorování

stavu kvality a hloubky mořské vody (Swedish Environmental Protection

Agency 2011a).

21

Švédsko, spolu s Finskem vytvořily Mezinárodní fond pro ţivotní prostředí v Baltském moři

(Ministry of environment 2009f). 22

68 % Švédů řadí problematiku Baltského moře mezi tři nejdůleţitější oblasti ţivotního

prostředí, zároveň se účastní financování ochrany Baltského moře prostřednictvím daní

nebo jiných druhů plateb (Swedish Environmental Protection Agency 2010: 18, 25).

36

3. Švédsko a politika životního prostředí EU

Poslední kapitola analyzuje aktivitu Švédska v politice ţivotního

prostředí v rámci Evropské unie. Pozornostbude věnována nejprve vývoji

a stavu politiky ţivotního prostředí v EU před vstupem této severské země.

Švédsko se před vstupem do Společenství obávalo, ţe ztratí své vysoké

standardy ţivotního prostředí, proto budou nastíněny obavy a priority

švédské vlády při vstupu do Společenství. Následně bude sledována činnost

a úspěchy švédských zástupců při jednání v Radě EU v období 1995–2010.

Úspěšné koordinování národních zájmů bude pozorováno prostřednictvím

reprezentace švédských odborných znalostí na strategicky výhodných

místech Evropské unie. Zde budou hrát důleţitou roli Švédská agentura pro

chemické látky (ChemI), která aktivně brání národní zájmy a podílí se

na tvorbě evropské politiky.

3.1 Politika životního prostředí EU před vstupem Švédska

Politika ţivotního prostředí patří k nejmladším politikám Evropské unie.

Za posledních padesát let se proměnila v jednu z předních politik,

která ovlivňuje ostatní politiky EU.

Často bývá konstatováno, ţe před rokem 1973 neexistovala evropská

politika ţivotního prostředí, skutečností je, ţe při vytváření Římských smluv

ani jeden z šesti zakládajících států nezmínil potřebu politiky ţivotního

prostředí, hlavním cílem smluv bylo vytvoření společného trhu se čtyřmi

svobodami.23 Přijatá legislativa během období 1956–1972 nebyla postavena

na podpoře ochrany ţivotního prostředí. Pokud prošla určitá legislativa, byla

zaloţena na odstranění překáţek pro volný obchod. Právní předpisy přijaté

v tomto období jsou proto nazývány jako „náhodná legislativa“ (Hildebrand

2005: 19–22; McCormick 2001: 41).

23

Pouze Článek 36 nepřímo odkazuje ochranu ţivotního prostředí. Článek uvádí potřeby pro omezení obchodu z důvodu ochrany veřejného zdraví, ochrany lidí, zvířat a rostlin (Hildebrand 2005: 22).

37

Zájem o ochranu ţivotního prostředí vzrostl na počátku sedmdesátých

let jako jeden z důsledků příklonu k postmateriálním hodnotám.24 Rok 1972

je povaţován za zlomový pro vývoj politiky ţivotního prostředí. Tento rok se

konala Konference OSN o ţivotním prostředí ve Stockholmu, kde se poprvé

zástupci vlád mnoha zemí sešli, aby projednali problémy ţivotního prostředí.

Státy se shodly, ţe je nutné chránit ţivotní prostředí prostřednictvím

mezinárodní spolupráce. Zvýšení mezinárodního povědomí o potřebě

ochrany ţivotního prostředí mělo dopad i na politiku Evropského

společenství. Ve stejném roce se členské země dohodly na řešení problémů

spojených s ničením ţivotního prostředí a vytvoření Prvního akčního

programu pro ţivotní prostředí25 (Hildebrand 2005: 24, McCormick 2001: 46–

47, Baker 2005: 89).26 První akční program pro ţivotní prostředí, který byl

přijat Radou v roce 1973, definoval základní principy Společenství v oblasti

ţivotního prostředí, včetně nutnosti prevence proti znečištění. Akční

programy byly tvořeny na dobu přibliţně pěti let ve formě doporučení,

nicméně měly určitou politickou váhu jako priority Komise pro nadcházející

roky (Liefferink a Andersen 1997: 14).27

Koncem osmdesátých let začíná další vlna podpory a rozvoje

environmentální politiky v ES.28 Společenství začalo přijímat přísnější právní

24

Během šedesátých let se zvýšila ţivotní úroveň v mnoha zemích a lidé začali hledat

„nové“ hodnoty. Potřeba ochrany ţivotního prostředí, rovnosti mezi pohlavími

nebo protirasistického myšlení vedla veřejnost k politické angaţovanosti. Význam těchto

hodnot narůstal v sedmdesátých a osmdesátých letech (Mineur 2007: 91). 25

Mezi nejsilnější zastánce společné politiky ţivotního prostředí Společenství patřily

Německo a Nizozemí, později i Dánsko (Sbragia 2000: 296). 26

Mezi nejsilnější zastánce společné politiky ţivotního prostředí Společenství patřily

Německo a Nizozemí, později i Dánsko (Sbragia 2000: 296). 27

Do vstupu Švédska bylo vytvořeno pět akčních programů pro ţivotní prostředí – první

(1973–1976), druhý (1977–1981), třetí program (1982–1986) poţadoval zahrnutí ohledů

na ochranu ţivotní prostředí do dalších politik, čtvrtý program (1987–1992) obsahoval

nutnost ekologické modernizace a pátý program (1993–2000) směřoval k udrţitelnému

rozvoji (Baker 2005: 92–93). 28

Vliv na budoucí rozvoj politiky ţivotního prostředí Společenství měla Zpráva

Brundtlandové zveřejněná v roce 1987. Tato zpráva přinesla nový pojem trvale udrţitelný

rozvoj do celosvětového povědomí (Brundtland 1987). Veřejný zájem o ochranu ţivotního

prostředí zesílil také kvůli jaderné katastrofě v Černobylu v roce 1986 nebo kvůli obavám

z vyhynutí velryb, tuleňů a jiných zvířat (Mineur 2007: 48).

38

předpisy v oblasti ţivotního prostředí, ačkoliv se některé členské státy tvářily

odmítavě. Zlom nastal v roce 1987, kdy Jednotný evropský akt ukotvil

ochranu ţivotního prostředí v zakládajících Smlouvách a dal jí tak legální

základ (McCormick 2001: 56, Sbragia 2000: 297).29

Počátek devadesátých let je spojen s přijetím Smlouvy o EU a Pátého

akčního programu pro ţivotní prostředí pro období 1993–2000, jejichţ vznik

byl ovlivněn Konferencí OSN o ţivotním prostředí a rozvoji v Riu de Janieru

v roce 1992.30 Smlouva z Maastrichtu jiţ nehovoří o „činnosti“, ale o „politice“

ţivotního prostředí. 31 Pátý akční program nazvaný Směrem k trvalé

udrţitelnosti byl o dost ambicióznější neţ všechny předchozí programy

a zdůrazňoval cíl dosaţení udrţitelného rozvoje tak, aby ekologické zájmy

byly integrovány do ostatních politik EU (McCormick 2001: 61–62).

Švédsko vstupovalo do EU v době, kdy ochrana ţivotního prostředí jiţ

byla respektovanou politikou s významným mnoţstvím právních předpisů,

avšak bez integrace ve všech politikách. Evropská unie se začala přesouvat

od tradičních „command and control“ přístupů v politice ţivotního prostředí

k zavádění ekonomických způsobů regulace. Nové nástroje poskytovaly

ekologicky šetrné a efektivnější pobídky (Sbragia 2000: 311–312).32

29

Ekologické právní předpisy spojené s jednotným trhem přešly pod hlasování kvalifikovanou

většinou (QMV) a proceduru spolupráce v EP (Sbragia 2000: 297). 30

Poprvé v historii se zde sešli zástupci téměř všech států světa, aby řešili problémy spojené

s rozvojem a ţivotním prostředím. Hledala se především rovnováha mezi třemi hlavními pilíři

udrţitelnosti (ekonomickým, sociálním, ekologickým). Dále vznikl akční program konference,

Agenda 21, která se stala pevným východiskem pro vytváření strategií celosvětové

environmentální politiky. 31

Smlouva o EU zavedla hlasování kvalifikovanou většinou do oblastí, které dosud nebyly

harmonizovány s opatřeními vnitřního trhu. Maastrichtská smlouva hovořila o tom, ţe by EU

měla otázku ochrany ţivotního prostředí integrovat do všech ostatních politiky EU a hrát

aktivnější roli v mezinárodních vztazích (McCormick 2001: 62, Sbragia 2000:297). 32

Zkušenosti s ekonomickými nástroji, hlavně s různými druhy ekologickýchdaní,

ekologickým značením nebo dobrovolnými dohodami, měly skandinávské země. Dánsko se

aktivně snaţilo o přijetí ekologických daní na evropské úrovni. Po roce 1995 se jednalo

s podporou Finska, Švédska a Rakouska o kompromisním návrhu, nicméně neúspěšně.

39

3.2 Pozice Švédska v EU

Před vstupem Švédska do EU se švédská veřejnost rozdělila do dvou

skupin v otázkách ţivotního prostředí. Zastánci členství v EU tvrdili,

ţe členství zvýší snahy o ochranu ţivotního prostředí. Argumentovali tím,

ţe velká část ochrany ţivotního prostředí nemůţe být zajištěna

na vnitrostátní úrovni, nýbrţ vyţaduje mezinárodní spolupráci. Avšak

existovaly zde obavy, ţe členství poškodí vnitrostátní přísné normy v oblasti

ţivotního prostředí. Protoţe Švédsko má nejpřísnější politiku chemických

látek v celé EU, obávalo se především přítomnosti nebezpečných látek

na svém trhu, jelikoţ evropské normy dávají přednost volnému trhu

před ţivotním prostředím. Během přístupových vyjednávání byl dohodnut

kompromis, podle nějţ si Švédsko mohlo ponechat vyšší ekologické

standardy během přechodného období, zatímco Evropská unie přešetřovala

moţnost zpřísnění legislativy. Tato dohoda se týkala hlavně švédské politiky

chemických látek (Anderson 2001: 288, 294; Barnes 1996: 204–211;

Twaddle 1997).33

Švédské vlády se shodují na tom, ţe pro splnění národních cílů kvality

ţivotního prostředí a zlepšení stavu ţivotního prostředí v celé EU je třeba

přijmout společná evropská opatření. Švédsko jiţ během vstupu oznámilo,

ţe se bude soustředit na ovlivňování politiky ţivotního prostředí v Evropské

unii. Následným důkazem jeho rétoriky bylo jeho a finské aktivní zapojení

při přípravě agendy na Amsterdamský summit. Díky těmto zemím byl posílen

statut otázek ţivotního prostředí v Amsterdamské smlouvě (Jordan 1998).34

Jeho dlouhodobými prioritami jsou působit jako hnací síla v oblasti rozvoje

nové politiky chemických látek EU,35 usilovat, aby Evropská unie s přísnými

33

Některé látky, které se běţně vyskytují na společném trhu, jsou ve Švédsku zakázány

(například rtuť nebo fosforečnany v detergentech). 34

Amsterdamská smlouva z roku 1997 byla hlavně revizí Maastrichtské smlouvy. Udrţitelný

rozvoj byl zahrnut mezi formální cíle Společenství. Do článku 100A známého jako

environmentální garance byla přidána řada nových paragrafů. Environmentální garance

uspokojila průkopnické státy, které si chtějí udrţet a zavádět přísnější právní předpisy

v určitých případech (McCormick 2001: 63). 35

Švédsko slíbilo ostatním členským státům poskytnutí svých znalostí a zkušeností s novými

technologiemi.

40

cíli hrála klíčovou roli při mezinárodních jednáních o klimatu a prosazovat

ochranu mořského prostředí. Švédsko vedle svých prioritních oblastí

podporuje začlenění všech ekologických hledisek do ostatních politik

prostřednictvím podpory ekonomických nástrojů (Ministry of the Evironment

2003: 4–16).36

3.3 Zasedání Rady EU

Rada EU slouţí jako platforma pro mezivládní vyjednávání,

kde členské státy reprezentují národní zájmy a rozhodují o budoucnosti

integračního procesu Evropské unie. Ačkoliv má Rada ministrů funkci

rozhodovacího orgánu, můţe za určitých okolností plnit i iniciační funkce.

Za přítomnosti Komise v Radě, která zde předkládá své návrhy, můţe

členský stát iniciovat modifikaci návrhu nebo přímo ţádat o vytvoření určité

směrnice. Švédským a finským členstvím byl posílen „zelený“ blok států

průkopníků pro tvorbu environmentální politiky EU, zároveň byl vytvořen

severský blok, který se stal důleţitým nástrojem pro švédské snahy

prosazování. Švédsko neváhalo a po vstupu do Unie se okamţitě aktivně

zapojilo do vyjednávání a tlačilo na ostatní členské státy pro zpřísnění

právních předpisů Evropské unie.

Vedle svých prioritních politik se Švédsko snaţilo být aktivní i v jiných

oblastech. Vláda od počátku prosazovala zahrnutí hledisek ochrany

ţivotního prostředí do všech politik Unie (Miljödepartementet 1996a, 1996b,

1999d, 2001b). 37 Udrţitelný rozvoj se stal hlavním tématem švédského

předsednictví v roce 2001. Pro vytváření Šestého akčního programu pro

ţivotní prostředí (2001–2012)38 a Strategie EU pro udrţitelný rozvoj švédské

předsednictví alokovalo značné mnoţství zaměstnanců a časových zdrojů.

36

Vláda akcentovala budoucí podporu celoevropského ekologického označování výrobků se

značkou EU flower, aby vedla evropské spotřebitele k ekologicky šetrnějším volbám. 37

Švédsko od počátku členství trvalo na zařazení environmentálních hledisek hlavně

do oblasti energetiky a zemědělství (Miljödepartementet 1996a, 1996b). 38

Dosaţení konsensu o Šestém akčním programu pro ţivotní prostředí vyţadovalo dlouhá

a obtíţná vyjednávání. Program obsahoval například udrţitelné vyuţívání přírodních zdrojů

a nakládání s odpady, podporu obnovitelných zdrojů energie, biologickou rozmanitost,

omezení pesticidů v zemědělství nebo udrţitelný rybolov (Miljödepartementet 2001c, 2001d).

41

Před červnovým zasedáním Evropské rady v Göteborgu se

Evropskýparlament vyjádřil k podílu švédského předsednictví na této

strategii: „Evropský parlament vítá zvláštní důleţitost, kterou přiloţilo švédské

předsednictví tomuto tématu trvale udrţitelného rozvoje a vyzývá Evropskou

radu v Göteborgu, aby byla významným novým impulsem pro evropskou

politiku zaměřenou na strategii udrţitelného rozvoje (European Parliament

2001: 2).“ Summit v Göteborgu se stal významnou událostí pro politiku

ţivotního prostředí EU, jelikoţ stanovil nový přístup k tvorbě politiky

ve Společenství.39

Švédsko ihned po svém vstupu do Unie iniciovalo potřebu přijetí

strategie pro boj s acidifikací. Za pomoci švédských odborníků Komise

vytvořila návrh Strategie Společenství pro boj s acidifikací, který byla

následně přijata v roce 1997 (Miljödepartementet 1996b, 1997b).

Domácí reprezentace se snaţí prosazovat dostatečný přístup

veřejnosti k informacím o otázkách ţivotního prostředí. Tyto informace jsou

důleţité pro zdraví a zvýší tlak v zemích pro dosaţení poţadavků. Spolu se

severskými státy podporuje zadávání veřejných zakázek s ohledem

na environmentální hlediska a účast veřejnosti v různých programech

týkajících se ţivotního prostředí. Další prioritou seveřanů byla podpora

Zelené knihy o integrované výrobkové politice, která významně přispívá

k Strategii EU pro udrţitelný rozvoj. 40 Švédsko jako velký zastánce

recyklování prosazuje v Radě ekologicky šetrné zacházení s odpady

(Miljödepartementet 1996a, 1998b, 2004b, 2004c, 2006a, 2009b).41

39

Hlavy států v Göteborgu souhlasily s tím, ţe nová strategie udrţitelného rozvoje bude

obsahovat tři rozměry: ekonomický, sociální a environmentální. V roce 2006 došlo k revizi

strategie, při níţ švédská delegace prohlásila, ţe by měla být ambicióznější a obsahovat

konkrétnější cíle. 40

Integrovaná výrobková politika (IPP) stimuluje k ekologičtějšímu trhu podporou ekologicky

šetrných produktů a ekologických technologií (Miljödepartementet 2001c). 41

Spolu s Nizozemím přemlouvalo ostatní členské státy, aby směrnice o obalech

a obalových materiálech obsahovala vyšší minimální úroveň recyklace (65 %), a aby zrušila

maximální úroveň recyklace (Miljödepartementet 2002b, 2002c).

42

3.3.1 Politika klimatických změn

Švédská vláda od počátku členství prezentovala své domácí

zkušenosti a politiku „dobrého příkladu“ tím, ţe kladla důraz na spolupráci

nejen uvnitř EU, ale také s ostatními zeměmi světa.42

Severská země se snaţila být aktivní z počátku hlavně ve sniţování

emisí v dopravě. 43 Švédsko spolu s Finskem tvrdě tlačily, aby Komise

zahrnula do návrhu o směrnici proti znečišťování ovzduší motorovými vozidly

poţadavky ohledně studeného startu v benzínových automobilech. 44

Tento návrh v konečném znění obsahoval nejen podmínky pro studený start,

ale také podporu ekologicky šetrných technologií (Miljödepartementet 1997a,

1998a, 2001d). Švédští představitelé slavili úspěch z vyjednávání Strategie

na sniţování emisí oxidu uhličitého z vozidel. Rada rozhodla o zřízení

systému monitorování specifických emisí u nových osobních automobilů.

Cílem této směrnice bylo poskytování informací o uhlíkových emisích

a spotřebě paliva u nových automobilů. Dostupné informace tak umoţní

spotřebitelům vybrat automobily s niţšími emisemi oxidu uhličitého. 45

Švédská reprezentace uvítala tuto směrnici, avšak doporučila další zpřísnění

opatření proti emisím z těţkých vozidel (Miljödepartementet 1998c).

Během prvního předsednictví v roce 2001 se Švédsko opět soustředilo

na přijetí společného postoje v oblasti pro stanovení přísnějších emisních

norem pro motorová vozidla (Miljödepartementet 2001c). 46 Švédským

dlouhodobým zájmem je zapojit všechny sektory dopravy do boje

s klimatickými změnami. Švédská ministryně ţivotního prostředí Lena

42

Švédsko odmítlo povolení EU navýšit své emise o 5 %, místo toho dokonce cílilo k co

nejvyššímu sníţení emisí skleníkových plynů. 43

Podíl emisí ze sektoru dopravy tvoří 19,5 % v EU-27 z celkového mnoţství emisí

skleníkových plynů. Po energetických průmyslech je doprava na druhém místě v nejvyšší

produkci emisí (Bolla, Pendolovska 2011). 44

„Mezi studené starty patří kaţdé nastartování motoru, který není zahřátý na provozní

teplotu. … Studený motor má za následek nejen vyšší spotřebu paliva, vysoké emise

výfukových plynů, ale také větší opotřebení mechanických částí (Sajdl).“ 45

Tento vstup sleduje švédskou praxi, neboť informování veřejnosti o dopadech na ţivotní

prostředí patří mezi základní nástroje švédské politiky. 46

V roce 2001 Švédsko během svého předsednictví dosáhlo dohody v Radě pro sníţení

emisí z motocyklů, jeţ jsou součástí návrhu směrnice o některých konstrukčních částech

a vlastnostech dvou a tříkolových vozidel.

43

Sommestad (2002–2006) aktivně usilovala o důsledné zapojení lodní

a vlakové dopravy, zároveň vyzvala ostatní členské státy k regulaci obsahu

síry v lodních palivech (Miljödepartementet2003b, 2003d).47

Domácí delegace po vzoru švédské tradice často při zasedání Rady

zdůrazňují poţadavky pro vyuţívání nejlepších dostupných technologií

a výzkumu (Miljödepartementet1998c, 2002a). V rámci moderních

technologií prosazují ekologicky šetrné automobily a ekonomické stimuly

pro jejich podporu. Švédské názory dokázaly přesvědčit i takové země jako

jsou Německo, Francie a Rakousko, které poté zastávaly stejná stanoviska

(Miljödepartementet2002b, 2003a, 2006a).48

Švédská delegace pokračovala ve svých snahách při dalších

vyjednávání v Radě, kde v roce 2004 akcentovala potřebu akčního plánu

pro ekologicky šetrné technologie (Miljödepartementet 2004c).49

Obnovitelné zdroje energie a biopaliva mohou být efektivními nástroji

proti klimatickým změnám a jednou ze švédských priorit v EU. Podpora

obnovitelných zdrojů a biopaliv byla jedny z hlavních bodů obou programů

švédských předsednictví. První předsednictví Švédska v Radě EU v roce

2001 se neslo v duchu přijetí první strategie EU pro udrţitelný rozvoj,

kdy došlo k integraci ţivotního prostředí do ostatních politik Unie. Švédská

reprezentace se shodla s ostatními členskými státy, ţe pro dosaţení

poţadavků udrţitelného rozvoje jsou nutné výzkum a technologie na podporu

47

V roce 2003 Rada přijala závěry o strategii Evropské unie pro sníţení emisí do ovzduší

z námořních plavidel. Švédská ministryně ţivotního prostředí Lena Sommestad rozeslala

dopisy všem ministrům ţivotního prostředí a dopravy, aby zpřísnili návrh směrnice. 48

Švédská delegace vystoupila na zasedání Rady EU v červnu 2002 s tématem čistých

technologií pro automobily s naftovým motorem. Švédsko zde poukázalo na potřebu podpory

čistých technologií. Rakouský ministr ţivotního prostředí podpořil švédské iniciativy

a komisařka pro ţivotní prostředí Margot Wallström se zavázala, ţe Komise vytvoří přísnější

ekologické standardy pro osobní i těţká vozidla. 49

Švédsko jako hlavní zastánce energeticky účinných vozidel uvedlo, ţe současná

dobrovolná dohoda s automobilovým průmyslem na sníţení spotřeby paliva by měla být

doplněna o závazky těţkých vozidel a moţnost dalšího technologického rozvoje. Švédsko

chce zajistit, aby EU zváţila vytvoření právních předpisů, pokud dobrovolné dohody

nebudou fungovat uspokojivě.

44

obnovitelných zdrojů (Council of the EU 2001). 50 Švédské prezidentství

dohlíţelo na zahrnutí zvýšení podílu obnovitelné energie v přípravě Šestého

akčního programu pro ţivotní prostředí a strategie EU pro udrţitelný rozvoj

(Wurzel 2002: 210). 51 Komise vzala v úvahu švédské návrhy v oblasti

podpory uţívání biopaliv a v roce 2006 představila Strategii EU pro biopaliva

(European Commission 2006). 52 Švédsko se během svého druhého

předsednictví v roce 2009 soustředilo na přechod EU na bezpečnou

a nízkouhlíkovou ekonomiku.53 Ministr ţivotního prostředí Andreas Carlgren

(2006–2011) a ministryně pro energetiku Maud Olofsson (2006–2011) se

snaţili přesvědčit další členské státy pro větší podporu Plánu

SET - nízkouhlíkové energetické technologie (Council of the EU 2010). 54

Výsledkem jednání za udrţitelnou nízkouhlíkovou budoucnost EU bylo přijetí

tzv. cílů 20–20–20v rámci nové strategie pro udrţitelný růst Evropy

(European Commission 2010). 55 Při rozhovoru švédská vedoucí oddělení

ministerstva podnikání, energetiky a komunikací Anna Karin Cederblad

prohlásila: „Švédsko opravdu podporuje ambiciózní politiku obnovitelných

zdrojů energie na národní i evropské úrovni. Zvýšené vyuţívání obnovitelné

energie je zdrojem pro dosaţení 20 % cílů pro sníţení emisí skleníkových

plynů do roku 2020. Pro tento účel EU jiţ schválila 20 % cíl pro energie

z obnovitelných zdrojů do roku 2020. Švédsko bylo jednou ze zemí, která se

50

Švédsko svým předsednictvím přispělo k přijetí směrnice o podpoře elektřiny

z obnovitelných zdrojů energie. Směrnice stanovila cíle do roku 2010 – 12% podílu

obnovitelných zdrojů energie a 22% podílu z elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů v EU

(2001/77/EC).

51

Tento program obsahoval cíl 12% podílu energie z obnovitelných zdrojů do roku 2010. 52

Následující rok se členské státy v Radě dohodly na zvýšení podílu obnovitelných paliv

na 10 % (Miljödepartementet 2007c). 53

Druhé předsednictví věnovalo této problematice mnoho neformálních setkání, kde

akcentovalo nutnost přechodu na obnovitelné zdroje energie a čisté technologie jako záruku

sníţení emisí a vyššího růstu (Swedish Presidency of the EU 2009).

54

Švédské předsednictví uspořádalo konferenci s názvem Plán SET – nízkouhlíkové

technologie, aby usnadnilo debatu o následně prezentovaném plánu Komise v Radě. 55

Tyto cíle určují sníţit emise skleníkových plynů do roku 2020 o 20 % od roku 1990, zvýšit

podíl energie z obnovitelných zdrojů z celkové spotřeby energie na 20 % do roku 2020

a zvýšit energetickou účinnost na 20 % do roku 2020. Kaţdému státu jsou určeny národní

cíle.

45

podílela na této ambiciózní dohodě. Švédsko si také stanovilo ambiciózní

národní cíl pro obnovitelné zdroje energie na 50 %.“56

Švédsko od svého členství vyvíjí na EU neustálý tlak, aby měla vůdčí

roli v mezinárodním vyjednávání o klimatických změnách. Pomáhalo vést

ostatní členské státy a Rusko k ratifikaci a následnému dodrţování Kjótského

protokolu (Miljödepartementet2001e, 2003c). 57 Švédští politici se aktivně

účastnili příprav na Konferenci OSN o ţivotním prostředí a rozvoji

v Johannesburgu v roce 2002 (Miljödepartementet 2002c). Švédské, dánské

a finské delegace společně pravidelně prosazují a poskytují návrhy

k dlouhodobým cílům pro sniţování emisí (Miljödepartementet 2004a, 2005a,

2006b).58 Při jednáních o dlouhodobých emisních cílech Andreas Carlgren

v prosinci 2006 podpořil 30% cíl do roku 2020, který by EU formulovala

i na mezinárodní úrovni. Carlgren zároveň při tomto jednání uvítal, ţe Komise

plánuje začlenit leteckou dopravu do systému obchodování s emisemi (ETS).

Po jednáních se státy usnesly na celkovém sníţení emisí o 20 % do roku

2020 v EU, o 30 % v rámci prosazování mezinárodních dohod. Ministr

ţivotního prostředí podotkl, ţe v budoucnu bude dál podporovat jednotný cíl

30 % (Miljödepartementet 2006d, 2007a). Švédsko při zasedání v roce 2008

oznámilo, ţe je nutné pracovat na budoucím úspěchu v Kodani, proto musí

EU investovat svůj politický kapitál v prosazování 30% cíle na sníţení emisí.

Švédové se svými věrnými partnery Dánskem a Finskem pracovali

na přípravě prosazování co nejtvrdších mezinárodních cílů na Konferenci

OSN o klimatických změnách v Kodani (Miljödepartementet 2008b, 2008c,

56

Překlad autorka: „Indeed Sweden promotes an ambitious renewable energy policy on the

national level as well as on the European level. An increased use of renewable energy is key

to achieve the 20% reduction target for greenhouse gases to 2020. To that end the EU has

already agreed on a target of 20% renewable energy to 2020. Sweden was one of the

countries who contributed to an ambitious agreement. Sweden has also set an ambitious

national target for renewable energy to 50%.“Rozhovor s Annou Karin Cederblad

z 2. 11. 2011 (elektronická pošta). 57

Státy se jednomyslně shodly na sníţení emisí nejméně o 8 % od roku 1990. Švédsko

oznámilo, ţe nesmí být kladeny překáţky státům, které chtějí sníţit úroveň emisí více. 58

Švédsko se severskými zeměmi poskytují analýzy dopadů na ekonomiku a ţivotní

prostředí.Zároveň se aktivně snaţí, aby systém ETS EU obchodování s emisemi byl co

nejkomplexnější. Švédsko poţadovalo, aby systém zahrnoval i leteckou dopravu a další

zdroje skleníkových plynů (Miljödepartementet 2006d, 2007b, 2007d).

46

2009c, 2009d). 59 Před svým druhým předsednictvím ministr Carlgren

navštívil Španělsko, Německo a Brusel, aby posílil kontakty pro nadcházející

jednání o klimatu (Ministry of the Environment 2009a). Konference v Kodani

v prosinci 2009 přinesla rozpačité výsledky, přestoţe státy uzavřely

Kodaňskou dohodu o klimatu, neobsahovala ţádné závazné střednědobé

ani dlouhodobé cíle. Švédský premiér Fredrik Reinfeldt, který na kodaňských

jednáních zastupoval EU, přiznal nenaplněná očekávání, avšak dodal:

„Buď získáme alespoň něco, nebo vůbec nic (…) Řada zemí ale nakonec

vyvinula úsilí a stanovila si cíle. A svá čísla představily dokonce i země, které

říkaly, ţe ţádné závazky přijímat nebudou.“S těmito slovy vysvětlil, alespoň

částečný úspěch (EurActiv 2009). Švédsko se v současné době soustředí na

zvýšení cíle z 20 % na 30 % do roku 2020 na evropské úrovni a prosazuje

přijetí dalších dalekosáhlých cílů. Vláda ukazuje, ţe vlastní plán pro

efektivnější sníţení emisí (Ministry of the Environment 2010c, 2011a).60

3.3.2 Politika chemických látek

V roce 1995 existovala v Evropské unii různá pravidla pro existující

a nové chemikálie, přičemţ posuzování jejich rizik a následná regulace

probíhala neefektivním a velmi pomalým způsobem (European Commission

2007: 3, Karlsson 2006: 341–342). 61 V otázce přehodnocení současné

chemické politiky Švédsko po svém vstupu do EU vytvořilo koalici spolu

s Dánskem, Finskem, Nizozemím a Rakouskem. V roce 1998

při neformálním setkání tato koalice představila společný dokument

pro strategický přístup k nové politice chemických látek. Nová politika měla

přinést dostatek údajů o chemických látkách, přísnější pravidla pro postupné

vyřazení nebezpečných látek a zásady předběţné opatrnosti (Löfstedt 2003: 59

Švédsko během jednání podporovalo přijetí ekologických daní a ekonomických slev

pro obnovitelná paliva a energii. 60

Švédský ministr ţivotního prostředí Andrea Carlgren prohlásil, ţe současný stav 20% cíl

není účinnou cestou. Informoval, ţe Švédsko má nástroje na sníţení emisí o 25 % a bude se

je snaţit prosazovat. Vláda ustavila národní cíl sníţení emisí o 40 % do roku 2020. 61

Zatímco nové chemikálie musely být testovány před uvedením na trh, neexistovala data

o vlastnostech a pouţití pro existující látky.

47

419; Lindgren, Persson 2008: 38; McCormick 2001: 165; Miljödepartementet

1996a, 1999b; Pesendorfer 2006: 103). Komise se na podnět společného

dokumentu koalice severských států, Nizozemí a Rakouska rozhodla,

ţe přezkoumá právní předpisy o chemických látkách (Miljödepartementet

1999a). Následovala řada jednání v Radě ministrů ţivotního prostředí,

ve kterých Švédsko nabídlo svá doporučení a návrhy (Miljödepartementet

1999c, 1999d).62 V roce 2001 během švédského předsednictví komisařka

pro ţivotní prostředí Margot Wallström (1999–2004) představila Radě Bílou

knihu –Strategie pro budoucí politiku chemických látek, která navrhovala

společný systém pro nové a stávající látky (European Commission 2001).63

Nový systém REACH – registrace, evaluace a autorizace chemických látek

v EU reprezentoval velkou změnu v oblasti regulace chemických látek.

Průkopnické státy včele se Švédskem souhlasily s návrhem Bílé knihy

Komise a podpořily její další vývoj (Miljödepartementet 2001c, 2001d). 64

Ve veřejné konzultaci o návrhu REACH v roce 2003 vystoupily velké státy

jako Německo, Francie a Velká Británie s vyjádřením obav

z ohroţení konkurenceschopnosti evropského průmyslu. Následně byl

z hlediska Rady, Generálního ředitelství pro podnikání a ţivotní prostředí,

a z hlediska jednotlivých zemí obtíţně hledán kompromis. V důsledku toho,

komisař pro podnikání a informování Erkki Liikanen (1994–2004) oznámil

vloţení dodatků vztahující se ke sníţení dopadu na růst. Komise předloţila

svůj konečný legislativní návrh spolu s návrhem o posouzení dopadů v říjnu

62

V těchto vyjednáváních švédská reprezentace kladla důraz na zásadu předběţné

opatrnosti a substituční přístup. 63

Bílá kniha navrhovala politické cíle k dosaţení udrţitelného rozvoje. Mezi tyto cíle patřily

například podpora netoxického prostředí, ochrana lidského zdraví a ţivotního prostředí,

zvýšení transparentnosti, propagace testování bez pouţití zvířat, ale také důraz na zlepšení

konkurenceschopnosti chemického průmyslu EU. Bílá kniha, která vznikla ve spolupráci se

švédskými odborníky, reflektovala švédské rysy politiky chemických látek (Löfstedt 2003:

419). 64

REACH poţadoval, aby všechny chemické látky uvedené na trhu byly registrovány se

základními údaji do roku 2012. Látky bez základních informací by měly být okamţitě

stáhnuty z trhu. Všechny země se shodly, ţe průmysl musí mít větší odpovědnost

za vyráběné a pouţívané chemické látky a poskytovat veřejnosti informace o těchto látkách.

48

2003 (Pesendorfer 2006: 105–109).65Jak se očekávalo, Komise neignorovala

velké obavy průmyslu a některých vlád z narušení konkurenceschopnosti,

proto návrh nové chemické politiky nebyl tak přísný, jak byl navrţen

ekologickými zastánci.V dalších diskuzích o REACH se střetávaly zájmy

švédského bloku upozorňujícího na slabé poţadavky ve vedení záznamů,

označování a společenské odpovědnosti a zájmy velkých zemí bojující za

ochranu konkurenceschopného průmyslu (Miljödepartementet 2003c, 2003d,

2004b, 2004d).66 V roce 2006 Rada přivítala novou legislativu EU REACH.67

Andreas Carlgren vyjádřil potěšení, ţe členské státy učinily významný krok

v oblasti chemikálií v Evropské unii, přestoţe si přál dalekosáhlejší závazky a

jasnější znění (Miljödepartementet 2007a).

Vedle přijetí průkopnického systému REACH se Švédsko angaţovalo

v jednotlivých směrnicích pro omezení nebezpečných látek na trhu v EU.

Od počátku zdůrazňovalo nutnost sníţení pouţívání pesticidů v zemědělství

(Miljödepartementet 1996a). V Radě proběhla rozsáhlá jednání o návrhu

Komise na budoucí Strategii o udrţitelném pouţívání pesticidů, která díky

tlaku seveřanů vyústila v její přijetí v roce 2007 (Miljödepartementet 2001e,

2001f, 2003a, 2003b, 2007a).68

Švédsku se během jeho prvního předsednictví podařilo dosáhnout

společného postoje v Radě o návrhu dvou směrnic, v prvním případě se

65

Velká část průmyslu tvrdila, ţe příliš tvrdá nařízení nevyřeší ekologické problémy,

ale zapříčiní přesun výroby z Evropy do jiných oblastí světa. Naopak průmysl

v skandinávských zemích byl neutrální nebo dokonce částečně v prospěch systému

REACH. 66

Švédsko preferovalo princip substituce, vyvíjení alternativních látek, které budou

bezpečné. Ministryně ţivotního prostředí Lena Sommestad poskytla v Radě podkladový

materiál o chemických látkách ve výrobcích. 67

S přijetím REACH byla vytvořena Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) se

sídlem v Helsinkách, která pomáhá firmám dodrţovat právní předpisy a poskytuje informace

o chemických látkách. 68

V roce 2003 dánská, finská a švédská delegace podaly informace o

problémechs herbicidem parakvat. Severské země vyjádřily hluboké znepokojení s návrhem

Komise na zařazení herbicidu parakvat do seznamu schválených pesticidů. Případ byl

předán Evropskému soudnímu dvoru v roce 2004, kdy nordické státy podpořilo Rakousko.

Evropský soudní dvůr rozhodl ve prospěch seveřanů a zrušil povolení vydané Komisí

(Chemical Watch 2007).

49

jednalo o směrnici o odpadu z elektrických a elektronických výrobků

a o směrnici o omezení pouţívání některých nebezpečných látek

v elektrických a elektronických zařízeních.69 Revize těchto dvou směrnic se

stala prioritou také druhého švédského předsednictví v roce 2009,

kdy jednalo o maximálním omezení pouţívání a odpadu z nebezpečných

látek v elektrických a elektronických výrobků (Miljödepartementet 2009a,

2010a, 2010b).70

Za nejviditelnější úspěch švédských snah v oblasti nebezpečných

látek lze povaţovat aktivity v prosazování zákazu pouţívání rtuti. Uţ v roce

2001 se Rada shodla na zajištění právních opatření pro rtuť. Poté se díky

švédské iniciativě členské státy dohodly, ţe by do roku 2004 měla být přijata

Strategie EU týkající se rtuti, která byla nakonec zahájena v roce

2005(Miljödepartementet 2001e, 2002d). Všechny tři skandinávské země se

zasazovaly za sníţení znečišťování rtutí na úrovni EU i celosvětově.

Na zasedání v roce 2007 se Rada ministrů ţivotního prostředí dohodla

na zákazu vývozu a bezpečném skladování rtuti (Miljödepartementet

2007c).Švédská vláda po domácím zákazu pouţívání rtuti z roku 2009 stále

více naléhá na Unii, aby učinila stejný krok. 71 Švédští odborníci se

v současnédobě podílejí na revizi Strategie Společenství týkající se rtuti

(Miljödepartementet 2010c, 2010d, 2010g).

3.3.3 Politika mořského prostředí

Mořská politika patří k mladším environmentálním politikám Evropské

unie. Uţ v roce 1997 švédská ministryně ţivotního prostředí Anna Lindh

69

První směrnice se týkala vytvoření systému sběru, likvidace a následné recyklace odpadů.

Druhá postupně omezuje nebezpečné látky jako je olovo, rtuť, kadmium, bromované

zpomalovače hoření (Miljödepartementet 2001c, 2001d). Švédsko spolu s Dánskem dlouho

bojovaly za zákaz těchto látek (Miljödepartementet 1997b, 1998b, 1999e). 70

V červnu roku 2010 švédská vláda uvítala zprávu o přepracování směrnice o omezení

pouţívání nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních. Vláda pochválila

úsilí pro jednotnější přístup k harmonizaci výkladů a definic nebezpečných látek

(Miljödepartementet 2010e). 71

Rtuť byla zakázána u stomatologů. Zubní amalgám musí být nahrazen alternativními

výplněmi.

50

(1994–1998) akcentovala potřebu zahrnout otázku mořského prostředí

do oblasti vodní politiky (Miljödepartementet 1997b). Švédsko spolu

s Finskem a Dánskem během zasedání v Radě EU prosazovaly, aby členské

státy začaly spolupracovat v boji proti znečištění v mořích

(Miljödepartementet 1999b, 1999d, 2001c, 2001d, 2007c).72 Komise v roce

2002 učinila první krok k politice mořského prostředí tím, ţe prezentovala

Radě sdělení nazvané Směrem ke strategii na ochranu a zachování

mořského ţivotního prostředí. Vypracování strategie pro ochranu

a zachování evropského mořského prostředí bylo jedním z cílů Šestého

akčního programu pro ţivotní prostředí. Přičemţ Švédsko při zasedáních

v roce 2001 a 2002 akcentovalo potřebu vymezení chráněných mořských

oblastí a zaručení udrţitelného rybolovu s odkazem na Baltské moře

(Miljödepartementet 2001f, 2002d). Rada pro ţivotní prostředí přivítala

sdělení Komise a poţádala o vytvoření ambiciózní strategie do roku 2005.

Při dalších zasedáních švédská ministryně ţivotního prostředí Lena

Sommestad spolu s Finskem vystoupilao alarmujícím situaci v Baltském

moři. Švédsko následně vlistopadu 2005 uspořádalo neformální setkání

ministrů s názvem „Naléhavá opatření pro Balt – diskuze o budoucnosti“.

Během tohoto setkání se ministři dohodli na akčním plánu pro Baltské moře

(Miljödepartementet 2003a, 2005d). Během diskuze o návrhu směrnice

o Strategii pro mořské prostředí švédská delegace pokračovala se svým

upozorňováním na Baltické moře tím, ţe navrhovalo, aby směrnice

jednoznačně podporovala pilotní oblasti ohroţených pobřeţních vod.

Švédští zástupci obhajovali co nejambicióznější cíle v oblasti omezování

nebezpečných látek v mořích (Miljödepartementet 2006c). 73 Rámcová

směrnice o strategii pro mořské prostředí byla přijata o rok poté v roce 2007.

72

V roce 1999 se během finského předsednictví Rada EU jednomyslně usnesla na přijetí

právních předpisů pro kontrolu vypouštění ropy a jiných nebezpečných látek do moře.

Následně se během švédského prezidentství v roce 2001 podařilo přijmout návrh seznamu

33 prioritních látek v oblasti vodní politiky prioritně nebezpečné pro vody a moře. 73

Švédská delegace prezentovala zprávu ze zasedání ministrů zemědělství a ţivotního

prostředí ve Stockholmu z dubna 2007. Andreas Carlgren upozornil, ţe zákaz fosforečnanů

v detergentech významně zlepší situaci v Baltském moři (Miljödepartementet 2007c).

Směrnice o strategii pro mořské prostředí byla přijata o rok později.

51

Zhoršující se stav Baltského moře a východní rozšíření Evropské unie

v roce 2004 vedlo švédskou vládu k iniciování vzniku Strategie EU

pro Baltský region (Bengtsson 2009: 2; Schymik, Krumrey 2009: 5). 74

Ministerstvo ţivotního prostředí poslalo neoficiální dokument Evropské

komisi s příspěvky pro přípravu této strategie (Ministry of the Environment

2008: 2). 75 V červnu roku 2009 Komise předloţila návrh Strategie EU

pro region včetně akčního plánu, coţ uvítala švédská ministryně

pro evropské záleţitosti Cecilia Malmström (2006–2010) slovy (Swedish

Presidency of the EU 2009): „Švédsko hraje důleţitou roli v práci na přípravě

strategie pro Baltské moře. Proto je pozitivní, ţe návrh Komise je tak blízko

švédským příspěvkům. Naší ambicí je, aby tato strategie byla přijata na

zasedání Evropské rady v říjnu letošního roku.“ Přijetí této strategie patřilo

mezi klíčové úspěchy švédského předsednictví v roce 2009. 76 Komise

poděkovala Švédsku a Dánsku za to, ţe přenesly tuto iniciativu na politickou

agendu a za všechnu práci při přípravě strategie. Baltské moře se stalo

pilotním projektem v implementaci Strategie pro mořské prostředí.77 Strategie

EU pro Baltské moře se zároveň stala první strategií pro tzv. „makroregion“,

74

V prosinci roku 2007 Švédsko povzbudilo ostatní členské státy při zasedání Evropské

rady, aby vyzvaly Komisi k vypracování strategie pro Baltský region. Hlavními cíly Strategie

EU pro Baltský region měly být ochrana citlivého mořského prostředí a zlepšení

konkurenceschopnosti regionu (Ministry of the Environment 2009e: 1–2). 75

Ve svém příspěvku navrhlo prioritní cíle Strategie EU pro Baltský region. Strategie by se

měla zaměřit na sniţování environmentálních dopadů ze společné zemědělské politiky, měla

by podpořit vytváření plánů pro udrţitelný rybolov, měla by regulovat provoz plavidel

v souvislosti s nárůstem těţké dopravy v Baltském moři, vytvořit koordinovaný přístup skrz

výzkum k společnému sniţování emisí a zajistit udrţitelný hospodářský růst

a konkurenceschopnost Baltského regionu. 76

Ministr Andreas Carlgren před předsednictvím navštívil Paříţ a Haag, aby získal podporu

Francie a Nizozemí pro švédské priority v oblasti ţivotního prostředí. Carlgren se shodl

s francouzským ministrem pro ţivotní prostředí a energetiku Jean-Louisem Borloo

(2007-2010), ţe otázka Baltského moře se týká celé EU a můţe slouţit jako model

pro budoucí opatření v jiných oblastech. Stejný signál Švédsko obdrţelo od Německa,

Polska a Španělska (Ministry of the Environment 2009b). 77

Strategie EU pro Baltský region se skládá ze čtyř pilířů. Prvním pilířem je vytvoření

udrţitelného ţivotního prostředí, dalším úkolem je posílení prosperity regionu, třetím cílem je

zvýšení jeho atraktivity a dostupnosti a čtvrtý pilíř zajišťuje bezpečnost v celém regionu

(Evropská komise 2009c: 3).

52

která slouţí jako vzor pro vznik budoucích strategií například pro Dunaj78,

Černé moře nebo Středozemní moře (Miljödepartementet 2010c).

3.4 Zdroje vlivu: experti v Komisi a role Švédské agentury pro

chemické látky

Důleţitým zdrojem švédského vlivu na politiku ţivotního prostředí EU

je strategické zaměstnávání odborníků v Bruselu. Znalosti odborníků

v určitých politikách nebo ve zvláštních technologiích slouţí jako významná

data pro budoucí návrhy Komise. Švédsko hned po svém vstupu vyjádřilo

potřebu vzniku strategie pro acidifikaci. Tato iniciativa byla výsledkem dlouhé

mezinárodní zkušenosti v otázce acidifikace a rozvoje rozsáhlé národní

expertízy Kronsell 2001: 17). Ministryně ţivotního prostředí Anna Lindh

(1994–1998) prohlásila ke Strategii Společenství pro boj s acidifikací:

„Prosazovali jsme normy podle švédského modelu tvrdě a neústupně.

Navzdory existujícímu vzdoru fakta vyhrála v dlouhodobém horizontu

(Kronsell 2002: 294)."Pro přípravu této strategie švédská vláda přizvala

v roce 1996 národní odborníky. Jedním z expertů byl Christer Ågren,

odborník s mezinárodními zkušenostmi v otázkách kyselých dešťů (Kronsell

2002: 296–297). Zaměstnanec ministerstva ţivotního prostředí v rozhovoru

v roce 1997 vyzdvihnul důleţitost národních odborníků v oblasti chemikálií:

„Pokud jde o chemickou politiku, myslíme, ţe je důleţité mít národního

odborníka v DG III, tento expert je dnes trvale zaměstnán. Naší ambicí je

také získat švédské vedoucího v Oddělení chemikálií (Kronsell 2001: 18).“

Tento cíl se vyplnil s příchodem švédské expertky Evy Hellsten 79

(2000-2005), která se stala klíčovou postavou při vývoji nové chemické

politiky REACH. Dalšími významnými osobami v procesu utváření

REACHbyly komisařka pro ţivotní prostředí Margot Wallström (1999–2004)

a poslankyně Zelených v Evropském parlamentu Inger Schörling

78

V letošním roce Rada přijala závěry o Strategie EU pro dunajský region, stala se tak

druhou makro-regionální strategií, která vznikla po vzoru strategie pro Balt (Hungarian

Presidency of Council of the EU 2011). 79

Švédská expertka dnes stále pracuje v Generálním ředitelství pro ţivotní prostředí

na pozici vědeckého poradce (Nanotech Europe).

53

(1995-2004). Margot Wallström tvrdě bojovala za vytvoření silné chemické

politiky Evropské unie. 80 Díky její pozici Generální ředitelství pro ţivotní

prostředí učinilo otázku chemikálií jednou z hlavních priorit Komise.

(Schörling, Lund 2004: 51; Selin 2007: 77; Pesendorfer 2006: 104).

Skupina Zelených jmenovala Inger Schörling jako zpravodaje s odpovědností

za vypracování zprávy o budoucí chemické politice EU pro Evropský

parlament. Její zpráva obsahovala řadu doporučení, která byla mnohem

přísnější neţ navrhované poţadavky. Tyto Švédky byly odpůrci následně

vykreslovány jako trio snaţící se degradovat evropský chemický průmysl,

v Německu dokonce přezdívané jako „švédské čarodějnice“ (Schörling, Lund

2004: 109, 112; Selin 2007: 78).

Podle Kronsell (2001: 6) je práce na konstruktivní pozici Švédska v EU

vedena hlavně aktivitou domácích odborníků v agenturách. Experti z agentur

poskytují vědecké a technické zkušenosti a zároveň tak formulují národní

postoj k dané problematice. Nejaktivnější agenturou v oblasti chemických

látek v Evropské unii je Švédská agentura pro chemické látky. 81 ChemI

s vládou od počátku lobovaly u Komise za ambiciózní Strategii EU

pro chemické látky. Zkušenosti Chemického inspektorátu byly následně

vyuţity v úzké spolupráci s Evropskou komisí při přípravě nařízení

REACH(Pesendorfer 2006: 103;Schörling, Lund 2004: 112).82 Vláda pověřila

agenturu pro chemické látky, aby pomohla EU s urychlením identifikace,

omezování a postupného vyřazení nebezpečných chemických látek.

Agentura díky svému monitorování poskytuje Komisi studie o nebezpečných

80

Komisařka Wallström popisuje strategii slovy: „Strategie je zaloţena na principu trvale

udrţitelného rozvoje, základním cílem je zajistit vysokou úroveň ochrany lidského zdraví

a ţivotního prostředí. Musí být zároveň zachována konkurenceschopnost ve všech

odvětvích a efektivní fungování vnitřního trhu (Schörling, Lund 2004: 60).“ 81

Švédská agentura pro chemické látky je někdy překládána jako Chemický inspektorát.

ChemI je vnímána jako agentura s vysokou úrovní odbornosti a legitimity v rámci

mezinárodního měřítka (Miljödepartement 2001a: 58). 82

Obsah Bílé knihy Evropské komise o Strategii budoucí politiky chemických látek byl velmi

podobný švédské národní legislativě v oblasti chemikálií.

54

látkách ve výrobcích (Kronsell 2001: 20, Ministry of the Environment

2010b).83

Lze shrnout, ţe pro ovlivňování politiky ţivotního prostředí EU

Švédsko efektivně pouţívá pro politický kapitál při zasedáních Rady EU.

Švédské delegace se aktivně účastní diskuzí, při kterých jasně formulují

konkrétní cíle korespondující s národními zájmy. Jejich iniciativy jsou

nejčastěji sdíleny s dalšími severskými státy Finskem a Dánskem, se kterými

tvoří formální i neformální koalice. Vedle severského bloku i další

průkopnické země jako Německo, Nizozemí nebo Rakousko podporují

švédské aktivity v Radě. Právě díky spojenectví těchto průkopnických zemí

se podařilo prosadit například nejvýznamnější legislativu v oblasti chemikálií

nařízení REACH nebo první makro-regionální Strategii EU pro Baltský

region. Vedle těchto velkých úspěchů Švédsko se severskými zeměmi tlačí

EU, aby přijala co nejpřísnější cíle pro sníţení emisí skleníkových plynů,

které bude pak formulovat při mezinárodních jednáních. Pro účinné sníţení

emisí nordický blok prosazuje zintenzivnění vyuţívání obnovitelných zdrojů

energie s podporou ekologicky šetrných technologií. Vedle zasedání Rady

EU Švédsko vyuţívá strategického zaměstnávání odborníků v Bruselu.

Švédští experti díky svému vysokému stupni odbornosti hrají klíčové

role v přípravách strategií Komise, příkladem jsou Christer Ågren a Eva

Hellsten. V oblasti chemických látek domácím zájmům nahrával fakt,

ţe v pozici komisařky pro ţivotní prostředí stála Švédka Margot Wallström,

prostřednictvím níţ se chemické látky staly prioritou Komisi na dlouho dobu.

Lze říci, ţe Švédsko vyuţívá veškeré dostupné kanály pro prosazování svých

zájmů v EU.

83

ChemI poskytla analýzy EU například v oblasti dodrţování norem o nebezpečných látkách

v elektrických a elektronických výrobcích (bromované zpomalovače hoření decaBDE, olovo

atd.), o nebezpečnosti a nutných politických opatřeních pro omezení rtuti, fosforečnanů

v detergentech nebo endokrinních disruptorů atd.

55

Závěr

Předkládaná práce je zaměřena na problematiku prosazováním

švédských zájmů v environmentální politice EU v období od vstupu Švédska

do Evropské unie, tedy od roku, do roku 2010. Cílem práce je provedení

analýzy vlivu Švédska na politiku ţivotního prostředí v EU. Přístup Švédska

k politice ţivotního prostředí je identifikován pomocí typologie strategií

vůdčích států v politice ţivotního prostředí EU vypracovaných Duncanem

Liefferinkem a Mikaelem-Skou Andersenem. Práce sleduje zasedání Rady

ministrů od roku 1995 do roku 2010 a následně poskytování odborných

znalostí jako zdroje vlivu. Na tomto základě jsou koncipovány dvě teze

(výzkumné otázky) - Jaký typ strategie dle typologie Andersena a Liefferinka

Švédsko pouţívá? Jakých úspěchů Švédsko dosáhlo během prosazování

politiky ţivotního prostředí v EU v období 1995–2010?

Samotný text je koncepčně rozdělen do tří navazujících kapitol. První

z částí je zaměřena na odlišnou dynamiku vývoje politiky ţivotního prostředí

ve Švédsku a v členských státech Evropské unie. Kapitolu uzavírá

specifikace čtyř aspektů, které přispívají k vlivu Švédska na evropskou

politiku ţivotního prostředí. Druhá kapitola se soustředí na švédskou politiku

ţivotního prostředí, v domácí úrovni. Zde je proveden rozbor původu

švédského zájmu o ochranu ţivotního prostředí a domácích zkušenosti

ve třech prioritních politikách. Třetí kapitola práci uzavírá pojednáním

o aktivitách Švédska při vyjednávání v Radě ministrů a v rámci spolupráce

s Komisí.

V kontextu se stanoveným cílem je zobrazena domácí úroveň švédské

politiky ţivotního prostředí. Důraz na ochranu ţivotního prostředí

je nejznámějším znakem severských zemí. Švédská vláda ve své ambiciózní

rétorice přejímá odpovědnost za spotřebu a výrobu celého světa.

Pro zlepšení stavu ţivotního prostředí proto podporuje mezinárodní

spolupráci a spolupráci se severskými zeměmi v rámci regionu. Švédsko se

snaţí působit jako „dobrý příklad“ ekologicky udrţitelné společnosti

pro ostatní státy. Svoji politiku ţivotního prostředí staví na šestnácti Cílech

kvality ţivotního prostředí, které jsou spjaty s environmentálními problémy,

56

jeţ musí být vyřešeny do roku 2020. Ministerstvo ţivotního prostředí je

oficiálně odpovědné za dohled nad implementací domácích a evropských

norem, nicméně hlavní částí práce jsou pověřovány agentury. Hlavní roli

při naplňování Cílů kvality ţivotního prostředí hrají Švédská agentura

pro ochranu ţivotního prostředí (SEPA) a Švédská agentura pro chemické

látky někdy Chemický inspektorát (ChemI), kterým je ponechána poměrně

velká nezávislost. Environmentální politika je ve Švédsku zaloţena

na širokém celospolečenském konsensu o potřebě ochrany přírody

a lidského zdraví, o poskytování informací o stavu ţivotního prostředí,

a o potřebě být včele ekologické modernizace. Vláda se dlouhodobě

soustředí na tři prioritní politiky ţivotního prostředí – klimatické změny,

chemické látky a mořské prostředí Baltského moře.

V oblasti politiky klimatických změn si Švédsko zpočátku prosazovalo

hlavně sniţování emisí v dopravě. Švédským zájmem, který přetrvává, je

zapojit všechny sektory dopravy do boje s klimatickými změnami. Na původní

záměr Komise reagovala tím, ţe zahrnula leteckou dopravu do systému

obchodování s emisemi. Spolu s Finskem uspělo s návrhem, aby směrnice

proti znečišťování ovzduší motorovými vozidly obsahovala poţadavky

pro studený start v benzínových automobilech a podporu ekologicky šetrných

technologií. V rámci moderních technologií Švédsko s podporou severských

států rovněţ prosazovalo ekologicky šetrné automobily a ekonomické stimuly

pro jejich podporu. Švédskou aktivitu podpořily významné státy jako

Německo a Francie. Vedle toho švédská delegace akcentovala podporu

ekologických technologií v rámci podpory obnovitelných zdrojů a biopaliv.

Během svého prvního předsednictví v roce 2001 posílilo nutnost pouţívání

obnovitelných energií při vyjednávání o návrhu směrnice o podpoře elektřiny

z obnovitelných zdrojů energie, v rámci Šestého akčního programu

pro ţivotní prostředí a o Strategie EU pro udrţitelný rozvoj. Komise vzala

v úvahu švédské návrhy v oblasti podpory uţívání biopaliv, kdyţ v roce 2006

představila Strategii EU pro biopaliva. Švédské reprezentaci se podařilo

přispět k přijetí tzv. cílů 20–20–20v kontextu s novou strategií pro udrţitelný

růst Evropy. Tyto cíle určují sníţit emise skleníkových plynů do roku 2020

57

o 20 % od roku 1990, zvýšit podíl energie z obnovitelných zdrojů z celkové

spotřeby energie na 20 % do roku 2020 a zvýšit energetickou účinnost

na 20 % do roku 2020. V rámci těchto cílů si stanovilo národní ambici sníţit

emise ze skleníkových plynů o 40 % a zvýšit podíl obnovitelných zdrojů

energie minimálně o 50 % do roku 2020. S tím, ţe dvě třetiny emisí by se

měly sníţit na domácí úrovni, a jedna třetina ve formě investic v jiných

zemích. Jedná se o nejvyšší národní cíl v Evropě, který převyšuje i společný

záměr EU. Švédská vláda se svými vysokými ambicemi snaţí vzbudit odezvy

v ostatních členských státech EU. Tento přístup odpovídá strategii

„posunovače příkladem“ („pusher-by-example“), kdy stát přijímá jednostranná

opatření s očekáváním, ţe podnítí reakci v Evropské unii. Vyjednávání

v Radě odpovídalo strategii „konstruktivního posunovače“ („constructive

pusher“), při které stát uplatňuje environmentální politiku přímo například

budováním strategických koalic s jinými členskými státy nebo s odborníky

z Komise.

Další prioritní oblastí je politika chemických látek, ve které má

Švédsko v EU významnou roli. Švédská vláda se přitom obávala, ţe vstupem

do Evropské unie ztratí své přísné normy pro regulaci chemických

nebezpečných látek na trhu. Na evropském trhu se pohybovaly látky, které

byly ve Švédsku striktně omezeny nebo dokonce zakázány. Regulace

nebezpečných látek probíhala podle nejednotných pravidel pro existující

a nové látky. Proto byl během přístupových vyjednávání dohodnut

kompromis, ţe si Švédsko ponechá své vyšší standardy, zatímco EU prověří

moţnosti zpřísnění legislativy. Seveřané po vstupu do Společenství vytvořili

koalici s Dánskem, Finskem, Nizozemím a Rakouskem v Radě pro novou

politiku EU chemických látek. Konstruktivní pozice Švédska byla vedena

hlavně prací odborníků v Komisi, kteří se podíleli na vývoji Bílé knihy

Strategie pro budoucí politiku chemických látek a poté návrhu nařízení

Evropské unie o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických

látek REACH. Nejvýznamnější osobou v procesu revize chemické politiky

byla expertka a vedoucí oddělení pro chemické látky v Generálním ředitelství

pro ţivotní prostředí Eva Hellsten, která měla na starosti vývoj nařízení

58

REACH. Ke švédskému vlivu přispěla přítomnost švédské poslankyně

Zelených v Evropském parlamentu Inger Schörling, která působila ve funkci

zpravodajky. Schörling vytvořila zprávu o budoucí chemické politice EU, s níţ

se prezentovala v Evropském parlamentu. V její zprávě se objevily náznaky

švédských ambic, jelikoţ obsahovala řadu doporučení, které byly mnohem

přísnější neţ navrhované poţadavky Komise. Poslední klíčovou postavu

hrála švédská komisařka pro ţivotní prostředí Margot Wallström. Díky jejímu

boji za vytvoření bezpečné chemické politiky Evropské unie se otázka

chemikálií stala jednou z hlavních priorit Komise. Vedle těchto ţen přispěla

ke konstruktivnímu přístupu pro vytvoření REACH Švédská agentura

pro chemické látky (ChemI). Chemický inspektorát od počátku loboval

u Komise za ambiciózní Strategii EU pro chemické látky a poté účastnil

přípravy nařízení REACH. Agentura dlouhodobě poskytuje studie Komisi

o monitorování nebezpečných látek ve výrobcích. Vedle přijetí nového

a bezpečného systému REACH se švédské ministerstvo angaţovalo

v diskuzích v Radě o omezení nebezpečných látek na trhu v EU.

Spolu s Dánskem a Finskem podpořily maximální omezení pouţívání

například pouţívání pesticidů v zemědělství, olova, rtuti, fosforečnanů

v detergentech nebo bromovaných zpomalovačů hoření. Díky švédské

iniciativě se státy dohodly na Strategii EU týkající se rtuti, která významně

omezuje její podíl. Vláda se pomocí národního zákazu rtuti z roku 2009

snaţí, aby Evropská unie učinila stejný krok. Švédské postupy v EU v oblasti

chemických látek odpovídají kombinaci strategií „posunovače příkladem“

a „konstruktivního posunovače“.

V oblasti politiky mořského prostředí pouţívala národní reprezentace

převáţně taktiku „konstruktivního posunovače“. Švédsku se podařilo prosadit

přísnější směrnici na ochranu mořské prostředí. Švédská delegace aktivně

vystupovala v Radě s informacemi o alarmujícím stavu Baltského moře

a s potřebou vzniku Strategie EU pro Baltský region, její úspěchem byla

podporována opět hlavně severskými zeměmi. Vláda se podílela při přípravě

této strategie a umístila její přijetí mezi hlavní priority svého druhé

předsednictví v roce 2009. Přijetím této strategie se Baltské moře stalo pilotní

59

projektem v implementaci Strategie pro mořské prostředí. Šlo o první

makro-regionální strategii, ze které se stal model případ pro vznik dalších

strategií například pro Dunaj, Černé moře nebo Středozemní moře.

Vedle prioritních politik se Švédsko snaţí ovlivňovat i jiné oblasti.

Bezprostředně po vstupu například iniciovalo potřebu vzniku strategie pro boj

s acidifikací. V roce 1996 vláda vyslala domácího odborníka na acidifikaci

s mezinárodními zkušenostmi Christera Ågrena, aby spolupracoval s Komisí

na budoucí strategii. Během prvního předsednictví v roce 2001 věnovalo

Švédsko nejvyšší prioritu přípravám historicky první Strategie EU pro

udrţitelný rozvoj a Šestého programu pro ţivotní prostředí (2001–2012).

Švédsko se snaţí prosazovat i obecnější otázky jako recyklování,

informování veřejnosti nebo zapojování veřejnosti do programů týkajících se

ţivotního prostředí, včetně osvěty.

Práce proto nachází odpověď na otázku – Jaký typ strategie

dle typologie Andersena a Liefferinka Švédsko pouţívá? –v kombinaci

strategií „posunovače příkladem“ s „konstruktivním posunovačem“.

Praktické hledání důkazů pro prvky strategie „pusher-by-example“ je

nicméně poměrně obtíţné a ne zcela jednoznačně pozorovatelné.

Švédská vláda preferuje přímé prosazování před nepřímým, tedy před

strategiemi „obranného průkopníka“ („defensive forerunner“) a „opt-outera“,

kdy v zájmu ochrany domácích předpisů uplatňuje „obranný

průkopník“zásahy do vnitřního trhu, které nepřímo ovlivní dění v Bruselu,

přičemţ „opt-outer“působí na tvorbu environmentální politiky v EU svoji

neúčastí. Typologie strategie průkopnických států v oblasti politiky ţivotního

prostředí EU je přehledná a významná pro svoji jedinečnost.

Na základě výše uvedených skutečností lze odpovědět také na otázku

– Jakých úspěchů Švédsko dosáhlo během prosazování politiky ţivotního

prostředí v EU v období 1995–2010? Největších úspěchů dosáhlo v oblasti

chemických látek, kdy iniciovalo a následně se podílelo na vytvoření nařízení

REACH, nového efektivnějšího systému pro regulaci chemikálií v EU.

Švédsko bylo úspěšné také v oblasti omezování pesticidů v zemědělství,

olova, rtuti a bromovaných zpomalovačů hoření, coţ bylo realizováno

60

prostřednictvím směrnice o omezení pouţívání některých nebezpečných

látek v elektrických a elektronických zařízeních. Konkrétně v oblasti rtuti se

díky švédské iniciativě státy dohodly na Strategii EU týkající se omezení

uţívání rtuti. V oblasti mořského prostředí prosadilo první strategii

pro makro-region Strategii EU pro Baltské moře, která se stala pilotním

projektem implementace Strategie pro ochranu mořského prostředí. Ve třetí

prioritní politice klimatických změn prosadilo zahrnutí letecké dopravy

do systému obchodování s emisemi, poţadavky pro studený start

v benzínových automobilech ve směrnici proti znečišťování ovzduší

motorovými vozidly, zvýšení podílu obnovitelných zdrojů energie a biopaliv

prostřednictvím cílů 20–20–20. Vedle úspěchů v prioritních politikách se

Švédsku podařilo za pomoci švédských odborníků přijmout Strategii v boji

proti acidifikaci. Přímé dopady Švédska jsou obecně patrné

v environmentální politice EU, kde se Švédsko zaslouţilo o přijetí Strategie

EU pro udrţitelný rozvoj a Šestého akčního programu pro ţivotní prostředí.

Předmětné dva právní předpisy se staly významnými mezníky pro budoucí

směr environmentální politiky EU. Na základě výše uvedeného je tak nutno

konstatovat, ţe Švédsko představuje lídra z hlediska environmentální politiky,

přičemţ se do uvedené pozice dostalo cílevědomou prací a kooperací na

horizontální i vertikální rovině na národní i mezinárodní úrovni. Uplatňované

strategie Švédska jsou přitom vyuţitelné i v jiných oblastech, kde je třeba

prosazovat národní zájmy.

61

Seznam pramenů a literatury

PRAMENY

„Cecilia Malmström welcomes EU Baltic Sea Strategy“ Swedish Presidency

of the European Union, (online). Dostupné z:

http://www.se2009.eu/en/meetings_news/2009/6/10/cecilia_malmstrom_welc

omes_eu_baltic_sea_strategy.html (14. 7. 2011)

„Climate“ Swedish Presidency of the European Union, (online). Dostupné z:

http://www.se2009.eu/en/the_presidency/about_the_eu/environment/climate.

html (29. 11. 2011)

Committee on Environmental Objectives. 2000. „The future environment –

our common responsibility.“ Regeringskansliet Government Offices of

Sweden, (online; Pdf.). Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c4/26/32/9a2abdc6.pdf (25. 10. 2011)

„Council gave green light for Danube Strategy“ Hungarian Presidency of the

Council of the European Union, (online). Dostupné z:

http://www.eu2011.hu/news/council-gave-green-light-danube-strategy (12.

12. 2011)

Council of the European Union. 2001. „Draft minutes 2347th meeting of the

Council (Energy/Industry), held in Brussels on 14 and 15 May 2001.“

Consilium Council of European Union, (online; Pdf). Dostupné z:

http://register.consilium.europa.eu/pdf/en/01/st08/st08763.en01.pdf (29. 11.

2011)

Council of the European Union. 2010. „Draft minutes 2983rd meeting of the

Council of the European Union (TRANSPORT, TELECOMMUNICATIONS

62

and ENERGY), held in Brussels on 7 December 2009.“ Consilium Council of

European Union, (online; Pdf). Dostupné z:

http://register.consilium.europa.eu/pdf/en/09/st17/st17205.en09.pdf (29. 11.

2011)

Council of the European Union. 2011. „EU work on Endocrine Disrupting

Chemicals – Information from the Swedish and French delegations.“

Consilium Council of European Union, (online; Pdf). Dostupné z:

http://register.consilium.europa.eu/pdf/en/11/st15/st15099.en11.pdf (5. 12.

2011)

„Directive 2001/77/EC of the European Parliament and the Council of 27

September 2001 on the promotion of electricity produced from renewable.“

EUR-Lex, (online; Pdf). Dostupné z:

http://eur-

lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2001:283:0033:0040:EN:

PDF (5. 12. 2011)

„EU court annuls paraquat herbicide approval.“ 2007. Chemical Watch,

(online). Dostupné z: http://chemicalwatch.com/44/eu-court-annuls-paraquat-

herbicide-approval?q=Sweden (24. 10. 2011)

European Commission. 2001a. „WHITE PAPER Strategy for a future

Chemicals Policy.“ EUR-Lex, (online; Pdf). Dostupné z:

http://eur-

lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2001:0088:FIN:EN:PDF

(2. 12. 2011)

European Commission. 2001b. „Communication from the Commission to the

Council and the European Parliament on the implementation of the

Community Strategy for Endocrine Disrupters - a range of substances

suspected of interfering with the hormone systems of humans and wildlife.“

63

European Commission Environment, (online). Dostupné z:

http://ec.europa.eu/environment/docum/01262_en.htm#European Workshop

on Endocrine Disruptors (5. 12. 2011)

European Commission. 2006. „Communication from the Commission - an EU

Strategy for Biofuels.“ EUR-Lex, (online; Pdf). Dostupné z:

http://eur-

lex.europa.eu/smartapi/cgi/sga_doc?smartapi!celexplus!prod!DocNumber&lg

=en&type_doc=COMfinal&an_doc=2006&nu_doc=34 (29. 11. 2011)

European Commission. 2007. „REACH in brief.“ European Commission,

(online; Pdf). Dostupné z:

http://ec.europa.eu/environment/chemicals/reach/pdf/2007_02_reach_in_brief.pdf (7. 11. 2011)

European Commission. 2010. „Communication from the Commission

EUROPE 2020 A strategy for smart, sustainable and inclusive growth.“

European Commission, (online; Pdf). Dostupné z:

http://europa.eu/press_room/pdf/complet_en_barroso___007_-

_europe_2020_-_en_version.pdf (29. 11. 2011)

European Parliament. 2001. „Preparation of the European Council

(Göteborg, 15/16 June 2001).“ EUR-Lex, (online; Pdf). Dostupné z: http://eur-

lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2002:053E:0183:0187:EN

:PDF (4. 12. 2011)

„Eva Hellsten Head of Chemical Unit, DG Environment.“ Nanotech Europe,

(online). Dostupné z: http://www.nanotech.net/speaker/eva-hellsten (5. 12.

2011)

Evropská Komise. 2009. „Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě,

Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výborů regionů o

64

strategii Evropské unie pro region Baltského moře.“ European Commission,

(online; Pdf). Dostupné z:

http://ec.europa.eu/regional_policy/sources/docoffic/official/communic/baltic/c

om_baltic_cs.pdf (26. 11. 2011)

„Fosfater i konsumenttillgängliga maskindiskmedel – Rapport från ett

regeringsuppdrag.“ KEMI Kemikalieinspektionen, (online). Dostupné z:

http://www.kemi.se/upload/Medier/Pressmeddelanden/2007/Fosfater_i_mask

indiskmedel.pdf (24. 10. 2011)

Government Offices of Sweden. 2003. „Chronology of major environmental

events in Sweden.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden,

(online; Pdf.). Dostupné z:

http://www.sweden.gov.se/content/1/c6/02/04/95/1f309c85.pdf (19. 10.

2011)

„High levels of lead in consumer electronics and toys.“ 2011. KEMI

Kemikalieinspektionen, (online). Dostupné z:

http://www.kemi.se/en/Content/News/High-levels-of-lead-in-consumer-

electronics-and-toys/ (5. 12. 2011)

„KemI is still active in the EU investigation of decaBDE.“ 2009. KEMI

Kemikalieinspektionen, (online). Dostupné z:

http://www.kemi.se/templates/News____5645.aspx (24. 10. 2011)

Kemikalieinspektionen. 2009. „Miljö- och hälsofarliga kemikalier 2007 Ämnen

och produkter Hazardous chemicals.“ Statistiska centralbyrån Statistics

Sweden, (online; Pdf.). Dostupné z:

http://www.scb.se/Statistik/MI/MI0504/2007A01/MI0504_2007A01_SM_MI45

SM0901.pdf (10. 12. 2011)

„Kodaňská dohoda o klimatu: Evropa neskrývá zklamání.“ 2009. EurActiv.cz,

(online). Dostupné z: http://www.euractiv.cz/zivotni-

prostredi/clanek/kodanska-dohoda-o-klimatu-evropa-neskryva-zklamani-

006880 (12. 12. 2011)

65

Lönnroth, Måns. 2010. „The Organisation of Environmental Policy in Sweden

A Historical Perspective.“ Naturvårdsverket, (online; Pdf.). Dostupné z:

http://www.naturvardsverket.se/Documents/publikationer6400/978-91-620-

6404-4.pdf (23. 10. 2011)

„Meet Lena Ek, Minister for the Environment.“ Regeringskansliet Government

Offices of Sweden, 17. 10. 2011 (video). Dostupné z:

http://www.sweden.gov.se/sb/d/3193/a/178094 (19. 10. 2011)

Miljödepartementet. 1996a. „Rapport från EU: miljöministermöte 15 oktober

1996.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/32/02/7aa9b503.pdf (28.

10. 2011)

Miljödepartementet. 1996b. „Rapport från EU: miljöministermöte 9 december

1996.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/29/54/38e6469a.pdf (28.

10. 2011)

Miljödepartementet. 1997a. „Rapport från EU: miljöministermöte 3 mars

1997.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c4/32/03/9304ab3c.pdf (30. 10. 2011)

Miljödepartementet. 1997b. „Rapport från EU: miljöministermöte 19-20 juni

1997.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/31/64/db883d28.pdf (30.

10. 2011)

Miljödepartementet. 1998a. „Rapport från EU: miljöministermöte 23 mars

1998.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/32/05/a4698e44.pdf (30.

10. 2011)

Miljödepartementet. 1998b. „Rapport från EU: miljöministermöte 6 oktober

1998.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

66

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/32/06/c7a82508.pdf (31.

10. 2011)

Miljödepartementet. 1999a. „Rapport från EU: miljöministermöte 20-21

december 1998.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

Pdf.). Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/30/50/abf14c46.pdf

(31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 1999b. „Rapport från EU: miljöministermöte 11 mars

1999.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/32/07/0ed6cbf4.pdf (31.

10. 2011)

Miljödepartementet. 1999c. „Rapport från EU: miljöministermöte 24-25 juni

1999.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/31/66/61fbc690.pdf (31.

10. 2011)

Miljödepartementet. 1999d. „Rapport från EU: miljöministermöte 12 oktober

1999.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/32/08/409ba3ae.pdf (31.

10. 2011)

Miljödepartementet. 1999e. „Rapport från EU: miljöministermöte 13

december 1999.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

Pdf.). Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/30/51/8aa31639.pdf

(31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2001a. „Kemikalieinspektionen - Översyn av

verksamhet, resurser och finansiering.“ Regeringskansliet Government

Offices of Sweden, (online; Pdf.). Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c4/26/17/d188b8e3.pdf (22. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2001b. „Rapport från EU: miljöministermöte 18-19

december 2000.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

67

Pdf.). Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/30/47/d2ca0b78.pdf

(31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2001c. „Rapport från EU: miljöministermöte 8 mars

2001.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/32/10/d7fd2602.pdf (31.

10. 2011)

Miljödepartementet. 2001d. „Rapport från EU: miljöministermöte i Luxemburg

7 juni 2001.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

Pdf.). Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/30/56/32784292.pdf

(31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2001e. „Rapport från EU: miljöministermöte 29 oktober

2001.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/32/18/36d1c7be.pdf (31.

10. 2011)

Miljödepartementet. 2001f. „Rapport från EU: miljöministermöte i Bryssel 12

december 2001.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

Pdf.). Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/30/48/0a536117.pdf

(31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2001g. „Regeringens proposition 2001/02:55 Sveriges

klimatstrategi.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

Pdf.). Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/11/55/90c067de.pdf

(23. 11. 2011)

Miljödepartementet. 2002a. „Rapport från EU: miljöministermöte i Bryssel 4

mars 2002.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/31/68/8c7e1504.pdf (31.

10. 2011)

Miljödepartementet. 2002b. „Rapport från EU: miljöministermöte i Luxemburg

25 juni 2002.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

68

Pdf.). Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/30/53/fb2f6f0c.pdf

(31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2002c. „Rapport från EU: miljöministermöte 17 oktober

2002.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/32/21/26d33c5f.pdf (31.

10. 2011)

Miljödepartementet. 2002d. „Rapport från EU: miljöministermöte i Bryssel 9

december 2002.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

Pdf.). Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/30/44/8dd23bf1.pdf

(31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2003a. „Rapport från EU: miljöministermöte 4 mars

2003.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/31/67/bc25a95e.pdf (31.

10. 2011)

Miljödepartementet. 2003b. „Rapport från EU: miljöministermöte i Luxemburg

13 juni 2003.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

Pdf.). Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/30/52/085430ae.pdf

(31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2003c. „Rapport från EU: miljöministermöte 27 oktober

2003.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/32/22/fb7ea053.pdf (31.

10. 2011)

Miljödepartementet. 2003d. „Rapport från EU: miljöministermöte i Bryssel 22

december 2003.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

Pdf.). Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c4/30/45/e2eee9c8.pdf

(31. 10.2011)

Miljödepartementet. 2004a. „Rapport från EU: miljöministermöte 2 mars

2004.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

69

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c6/01/23/65/1ec54984.pdf

(31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2004b. „Rapport från EU: miljöministermöte 28 juni

2004.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c6/02/82/96/7b643082.pdf

(31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2004c. „Rapport från EU: miljöministermöte 14 oktober

2004.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c6/03/72/96/45db7412.pdf

(31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2004d. „Rapport från EU: miljöministermöte 20

december 2004.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

Pdf.). Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c6/03/73/05/bb9dcfca.pdf (31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2005a. „Rapport från EU: miljöministermöte 10 mars

2005.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c6/04/09/83/c25e4298.pdf

(31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2005b. „Rapport från EU: miljöministermöte 24 juni

2005.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c6/04/77/02/c54f81f4.pdf

(31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2005c. „Rapport från EU: miljöministermöte 17 oktober

2005.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c6/05/52/05/4fec03cf.pdf

(31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2005d. „Rapport från EU: miljöministermöte 2 december

2005.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

70

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c6/05/52/59/13808083.pdf

(31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2006a. „Rapport från EU: miljöministermöte den 9 mars

2006.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c6/06/08/28/dc6a2ffa.pdf

(31. 10. 2006)

Miljödepartementet. 2006b. „Rapport från EU: miljöministermöte den 27 juni

2006.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c6/07/01/70/7f04da17.pdf

(31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2006c. „Rapport från EU: miljöministermöte den 23

oktober 2006.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

Pdf.). Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c6/07/16/97/468dd66a.pdf (31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2007a. „Rapport från EU: miljöministermöte den 18

december 2006.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

Pdf.). Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c6/07/51/83/e8f73164.pdf (31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2007b. „Rapport från EU: miljöministermöte den 20

februari 2007.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

Pdf.). Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c6/07/79/80/8947ec1a.pdf (31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2007c. „Rapport från EU: miljöministermöte den 28 juni

2007.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c6/08/54/93/83a65c8b.pdf

(31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2007d. „Rapport från EU: miljöministermöte den 30

oktober 2007.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

71

Pdf.). Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c6/09/16/07/21156f97.pdf (31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2007e. „Rapport från EU: miljöministermöte den 20

december 2007.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

Pdf.). Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c6/09/51/28/ea638e61.pdf (31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2008a. „Rapport från EU: miljöministermöte den 3 mars

2008.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c6/10/06/26/55aa15e1.pdf

(31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2008b. „Rapport från miljörådets möte den 5 juni 2008.“

Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.). Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c6/11/01/17/e4eea23d.pdf (31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2008c. „Rapport från miljörådets möte den 20-21

oktober 2008.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

Pdf.). Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c6/11/43/77/6dc52d80.pdf (31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2008d. „Svensk klimatpolitik.“ Regeringskansliet

Government Offices of Sweden, (online; Pdf.). Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c6/09/96/94/8393cd02.pdf (23. 11.

2011)

Miljödepartementet. 2009a. „Kommenterad dagordning, rådet för miljö, 25

juni 2009.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c6/12/89/00/92189192.pdf

(31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2009b. „Kommenterad dagordning, rådet för transport,

telekommunikation och energi, den 8-9 oktober 2009.“ Regeringskansliet

Government Offices of Sweden, (online; Pdf.). Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c6/13/34/99/e109c964.pdf (31. 10. 2011)

72

Miljödepartementet. 2009c. „Kommenterad dagordning, rådet för miljö, 21

oktober 2009.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

Pdf.). Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c6/13/34/92/0e470b8b.pdf (31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2009d. „Kommenterad dagordning, rådet för miljö, 23

november 2009.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

Pdf.). Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c6/13/55/87/b0ff4e23.pdf (31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2009e. „Kommenterad dagordning, rådet för miljö, 22

december 2009.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

Pdf.). Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c6/13/73/16/72719cee.pdf (31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2010a. „Rapport från miljörådets möte den 21 oktober

2009.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c6/14/38/11/163f6274.pdf

(31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2010b. „Rapport från miljörådets möte den 22 december

2009.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c6/14/32/34/449d127c.pdf

(31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2010c. „Kommenterad dagordning miljörådet, 15 mars

2010.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c6/14/16/61/773666d9.pdf

(31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2010d. „Rapport från miljörådets möte den 15 mars

2010.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.regeringen.se/content/1/c6/14/32/37/5aaa0236.pdf

(31. 10. 2011)

73

Miljödepartementet. 2010e. „Kommenterad dagordning inför miljörådet den

11 juni 2010.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

Pdf.). Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c6/14/70/85/38cde448.pdf (31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2010f. „Rapport från miljörådets möte den 11 juni 2010.“

Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.). Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c6/14/93/74/ae85aed6.pdf (31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2010g. „Kommenterad dagordning inför miljörådet den

14 oktober 2010.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

Pdf.). Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c6/15/28/23/42facbaf.pdf (31. 10. 2011)

Miljödepartementet. 2010h. „Kommenterad dagordning inför miljörådet den

20 december 2010.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden,

(online; Pdf.). Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c6/15/77/23/94b28675.pdf (31. 10. 2011)

Ministry of Enterprise, Energy and Communication. 2010. „Norway and

Sweden agree on large scale expansion of renewable energy“

Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online). Dostupné z:

http://www.sweden.gov.se/sb/d/586/a/159564 (18. 10. 2011)

„The ministers interviewed: Andreas Carlgren.“ Regeringskansliet

Government Offices of Sweden, 15. 11. 2010 (video). Dostupné z:

http://www.sweden.gov.se/sb/d/3193/a/155761 (19. 10. 2011)

Ministry of the Environment. 2000. „The Swedish Environmental Code.“

Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.). Dostupné z:

http://www.sweden.gov.se/content/1/c6/02/28/47/385ef12a.pdf (25. 10.

2011)

74

Ministry of Environment. 2001a. „The Swedish Climate Strategy Summary

Gov. Bill. 2001/02: 55.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden,

(online; Pdf.). Dostupné z:

http://www.sweden.gov.se/content/1/c6/02/05/22/bb5baf61.pdf (19. 10.

2011)

Ministry of Environment. 2001b. „The Swedish Environmental Code A

résumé of the text of the Code and related Ordinances.“ Regeringskansliet

Government Offices of Sweden, (online; Pdf.). Dostupné z:

http://www.sweden.gov.se/content/1/c6/02/05/49/6736cf92.pdf (25. 10.

2011)

Ministry of Environment. 2003. „EU priorities to achieve the Swedish

environmental quality objectives.“ Regeringskansliet Government Offices of

Sweden, (online; Pdf.). Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c4/27/85/34fc4fc7.pdf (6. 11. 2011)

Ministry of the Environment. 2004a. „International environmental cooperation

- through the EU and regional and global organisations.“ Regeringskansliet

Government Offices of Sweden, (online). Dostupné z:

http://www.sweden.gov.se/sb/d/2949 (21. 11. 2011)

Ministry of the Environment. 2004b. „Sweden’s Environmental Policy A Brief

Overview.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.sweden.gov.se/content/1/c6/02/58/00/e07c2088.pdf

(19. 10. 2011)

Ministry of Environment. 2006. „Environmental Quality Objectives - A Shared

Responsibility.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

Pdf.). Dostupné z:

http://www.sweden.gov.se/content/1/c6/06/69/79/80a58d03.pdf (26. 11.

2011)

Ministry of Environment. 2008a. „A Healthy and Prosperous Baltic Sea

Region – A Swedish contribution to the preparation of an EU Strategy for the

75

Baltic Sea Region.“ Helsinki Commission Baltic Marine Environment

Protection Commission, (online; Pdf.). Dostupné z:

http://meeting.helcom.fi/c/document_library/get_file?folderId=103719&name=

DLFE-33750.pdf (7. 11. 2011)

Ministry of Environment. 2008b. „Joint initiative to present Swedish electric

cars.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online). Dostupné

z: http://www.sweden.gov.se/sb/d/586/a/100866 (18. 10. 2011)

Ministry of Environment. 2009a. „Andreas Carlgren to Madrid, Berlin and

Brussels on 28–30 January.“ Regeringskansliet Government Offices of

Sweden, (online). Dostupné z: http://www.sweden.gov.se/sb/d/586/a/119558

(18. 10. 2011)

Ministry of Environment. 2009b. „The climate and the Baltic Sea in focus

when Andreas Carlgren visited Paris and The Hague.“ Regeringskansliet

Government Offices of Sweden, (online). Dostupné z:

http://www.sweden.gov.se/sb/d/586/a/123791 (18. 10. 2011)

Ministry of Environment. 2009c. „A coherent Swedish maritime policy.“

Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online; Pdf.). Dostupné z:

http://www.sweden.gov.se/content/1/c6/13/74/53/4db06913.pdf (4. 11. 2011)

Ministry of the Environment. 2009d. „Government bans all use of mercury in

Sweden“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online).

Dostupné z: http://www.sweden.gov.se/sb/d/586/a/118550 (18. 10. 2011)

Ministry of Environment. 2009e. „The marine environment and the EU

strategy on the Baltic Sea Region.“ Regeringskansliet Government Offices of

Sweden, (online; Pdf.). Dostupné z:

http://www.sweden.gov.se/content/1/c6/12/93/11/86e12f27.pdf (4. 11. 2011)

Ministry of Environment. 2009f. „New international fund for Baltic Sea

environment.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online;

Pdf.). Dostupné z: http://www.sweden.gov.se/sb/d/586/a/126669 (18. 10.

2011)

76

Ministry of the Environment. 2009g. „Phosphates in dishwasher detergents

banned from 1 July 2011.“ Regeringskansliet Government Offices of

Sweden, (online). Dostupné z: http://www.sweden.gov.se/sb/d/586/a/121557

(18. 10. 2011)

Ministry of the Environment. 2010a. „Government preparing a national ban

on bisphenol A in baby bottles.“ Regeringskansliet Government Offices of

Sweden, (online). Dostupné z: http://www.sweden.gov.se/sb/d/586/a/150063

(18. 10. 2011)

Ministry of Environment. 2010b. „National action plan for a toxin-free

everyday environment.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden,

(online). Dostupné z: http://www.sweden.gov.se/sb/d/586/a/158302 (18. 10.

2011)

Ministry of Environment. 2010c. „Record reduction in Swedish emissions.“

Regeringskansliet Government Offices of Sweden, (online). Dostupné z:

http://www.sweden.gov.se/sb/d/586/a/157772 (18. 10. 2011)

Ministry of Environment. 2011a. „Andreas Carlgren on climate offensive with

other proactive European environment ministers.“ Regeringskansliet

Government Offices of Sweden, (online). Dostupné z:

http://www.sweden.gov.se/sb/d/586/a/163019 (18.10. 2011)

Ministry of Environment. 2011b. „Sweden's green investments in developing

countries to be improved.“ Regeringskansliet Government Offices of Sweden,

(online). Dostupné z: http://www.sweden.gov.se/sb/d/586/a/160545 (18. 10.

2011)

„Norden „Nordic Co-operation.“ Norden Official co-operation in the Nordic

region, (online). Dostupné z: http://www.norden.org/en/about-nordic-co-

operation/nordic-co-operation (14. 7. 2011)

„Nordic environmental co-operation.“ Norden Official co-operation in the

Nordic region, (online). Dostupné z:

77

http://www.norden.org/en/about-nordic-co-operation/areas-of-co-

operation/environment/nordic-environmental-co-operation (14. 7. 2011)

Nyman, Pia. 1998. „Environmental taxes – the case of Sweden.“ Human

Development Reports, (online; Pdf.). Dostupné z:

http://hdr.undp.org/en/reports/global/hdr1998/papers/NYMAN-Pia_Taxes-

Sweden.pdf (12. 12. 2011)

Persson, Göran, Anna, Lindh. 1997. „Government Communication

1997/98:13 Ecological Sustainability.“ Regeringskansliet Government Offices

of Sweden, (online; Pdf.). Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c4/29/75/a7af518a.pdf (10. 12. 2011)

Persson, Göran, Kjell, Larsson. 2001. „Regeringens proposition 2000/01:65

Kemikaliestrategi för Giftfri miljö.“ Regeringskansliet Government Offices of

Sweden, (online; Pdf.). Dostupné z:

http://www.regeringen.se/content/1/c4/12/74/d9f425ab.pdf (6. 11. 2011)

„Perzistentní organické látky“ Arnika, (online). Dostupné z:

http://arnika.org/pops (12. 12. 2011)

Prime Minister’s Office. 2009. „A sustainable energy and climate policy for

the environment, competitiveness and long-term stability.“ Regeringskansliet

Government Offices of Sweden, (online; Pdf.). Dostupné z:

http://www.sweden.gov.se/content/1/c6/12/00/88/d353dca5.pdf (2. 11. 2011)

Sajdl, Jan. „Studený start.“ autolexikon.net, (online). Dostupné z:

http://cs.autolexicon.net/articles/studeny-start/ (29. 11. 2011)

Schörling, Inger, Gunnar, Lund. 2004. „REACH – The Only Planet Guide to

the Secrets of Chemicals Policy in the EU. What Happened and Why?“

Brusel. 144s.

78

Swedish Environmental Protection Agency. 2010. „BalticSurvey – a study in

the Baltic Sea countries of public attitudes and use of the sea.“

Naturvårdsverket Swedish Environmental Protection Agency, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://www.naturvardsverket.se/Documents/publikationer/978-

91-620-6382-5.pdf (26. 11. 2011

Swedish Environmental Protection Agency. 2011a. „30 steps for a better

marine environment.“ Naturvårdsverket Swedish Environmental Protection

Agency, (online). Dostupné z: http://www.naturvardsverket.se/en/In-

English/Start/Nature-conservation-and-wildlife/The-marine-environment/The-

Swedish-Action-Plan-for-the-Marine-Environment/30-steps-for-a-better-

marine-environment/ (26. 11. 2011)

Swedish Environmental Protection Agency. 2011b. „The marine environment

is a priority issue for the Swedish EPA 2011.“ Naturvårdsverket Swedish

Environmental Protection Agency, (online). Dostupné z:

http://www.naturvardsverket.se/en/In-English/Start/Nature-conservation-and-

wildlife/The-marine-environment/The-marine-environment-is-a-priority-issue-/

(26. 11. 2011)

LITERATURA

Andersen, Mikael-Skou. 1996. „The impact of new member states on EU

environmental policy.“ Environmental Politics 5 (2), 339–344. Dostupné z:

http://www.tandfonline.com.ezproxy.ub.gu.se/doi/pdf/10.1080/096440196084

14269 (20. 11. 2011)

Andersen, Mikael-Skou, Duncan, Liefferink. 1997. „Introduction: the impact of

the Pioneers on EU environmental policy.“ Pp. 1–35 in: Mikael-Skou

Andersen, Duncan Liefferink (eds.). European environmental policy The

Pioneers. Manchester: Manchester University Press.

Anderson, Karen. 2001. „Sweden: Retreat from Exceptionalism.“ Pp. 285–

304 in: Eleanor Zeff, Ellen, Pirro (eds.). The European Union and the

79

Members states Cooperation, Coordination, and Compromise. Londýn:

Lynne Reinner Publishers.

Baker, Susan. 2005. „The evolution of European Union environmental policy:

from growth to sustainable development?“ Pp. 89–104 in: Susan Baker,

Maria Kousis, Dick Richardson, Stephen Dick (eds.). The Politics of

Sustainable development – theory, policy and practice within the European

union. Londýn: Routledge.

Barnes, Pamela. 1996. „The Nordic countries and European Union

environmental policy.“ Pp. 203–221 in: Lee Miles (ed.). The European Union

and the Nordic countries. Londýn: Routledge.

Bengtsson, Rikard. 2009. „An EU Strategy for the Baltic Sea Region: Good

Intentions Meet Complex Challenges.“ Swedish Institute for European Policy

Studies, (9). Dostupné z:

http://www.cespi.it/GOVMED/Swedish_institute_rapport_baltique.pdf (31. 10.

2011)

Börzel, Tanja. 2005. „Pace-setting, Footdragging and Fence-sitting: Member

State Response to Europeanization.“ Pp. 162–180 in Andrew Jordan (ed.).

Environmental Policy in the European Union – Actors, Institutions &

Processes. Londýn: Earthscan.

Börzel, Tanja. 2000. „Why There Is No Southern Problem. On Environmental

Leaders and Laggards in the EU.“ Journal of European Public Policy 7 (1),

141–162. Dostupné z:

http://www.tandfonline.com.ezproxy.ub.gu.se/doi/pdf/10.1080/135017600343

313 (30. 10. 2011)

Brundtland, Gro, Harlem. 1987. Our Common Future, Oxford: Oxford

University Press. Dostupné z:

80

http://www.mzp.cz/osv/edice.nsf/B56F757C1507C286C12570500034BA62/$

file/42.htm (27. 11. 2011)

Dahl, Agnethe. 1997. „National Freedom of Action in EU Environmental

policy: The Cases of Denmark and the Netherlands.“ Environmental Politics 6

(3), 68-98. Dostupné z:

http://www.tandfonline.com.ezproxy.ub.gu.se/doi/pdf/10.1080/096440197084

14342 (9. 12. 2011)

Denti, Davide. 2007. „The Influence of small states in the European Union.“

Intensive Summer Course: Small States and European Integration.

Academia.edu, (online; Pdf). Dostupné z:

http://coleurop.academia.edu/DavideDenti/Papers/375991/The_influence_of_

small_states_in_the_European_Union (5. 12. 2011)

Denti, Davide. 2007. „Norden and the European Union: A Long-term

Approach.“ Intensive Summer Course: Small States and European

Integration. Academia.edu, (online; Pdf). Dostupné z:

http://coleurop.academia.edu/DavideDenti/Papers/375996/Norden_and_the_

EU_a_long_term_approach (22. 11. 2011)

Elgström, Ole, Bo, Bjurulf, Jonas, Johansson, Andreas, Sannerstedt. 2001.

„Coalitions in European Union Negotiations.“ Scandinavian Political Studies

24 (2), 111–128. Dostupné z:

http://onlinelibrary.wiley.com.ezproxy.ub.gu.se/doi/10.1111/1467-

9477.00049/pdf (10. 12. 2011)

Eckerberg, Katarina. 2000. „Sweden: Progression Despite Recession.“ Pp.

210–245 in William Lafferty, James Meadowcroft (eds.). Implementing

Sustainable Development – Strategies and initiatives in High Consumption

Societies. Oxford: Oxford University Press.

81

Elofsson, Katarina. 2010. „The Costs of Meeting the Environmental

Objectives for the Baltic Sea: A Review of the Literature.“ AMBIO: A Journal

of the Human Environment 39 (1), 49–58. Dostupné z:

http://www.springerlink.com.ezproxy.ub.gu.se/content/r522843085622j78/fullt

ext.pdf (26. 11. 2011)

Ericsson, Karin, Suvi, Huttunen, Lars, Nilsson, Per, Svenningsson. 2004.

„Bioenergy policy and market development in Finland and Sweden.“ Energy

policy 32 (15), 1707–1721. Dostupné z:

http://www.sciencedirect.com.ezproxy.ub.gu.se/science/article/pii/S03014215

03001617 (6. 11. 2011)

Fedeli, Silvia. 2001. „Voting Powers and the Efficiency of the Decision-

Making Process in the European Council of Ministers.“ European Journal of

Law and Economics 12 (1), 5–38. Dostupné z:

http://www.springerlink.com.ezproxy.ub.gu.se/content/ljg15071v01x7660/fullt

ext.pdf (10. 12. 2011)

Gan, Lin, Gunnar, Eskeland, Hans, Kolshus. 2007. „Green electricity market

development: lessons from Europe and the US.“ Energy Policy 35 (1),144–

155. Dostupné z:

http://www.sciencedirect.com.ezproxy.ub.gu.se/science/article/pii/S03014215

05002867 (23. 11. 2011)

82

Gehring, Thomas. 1997. „Governing in nested institutions: environmental

policy in the European Union and the case of packaging waste.“ Journal of

European Public Policy 4 (3), 337–354. Dostupné z:

http://www.tandfonline.com.ezproxy.ub.gu.se/doi/pdf/10.1080/135017697800

00031 (12. 12. 2011)

Geiser, Ken, Joel, Tickner. 2003. „New directions in European chemicals

policies: Drivers, Scope, and Status.“ Final report. The Chemicals Policy &

Science Initiative, (online; Pdf). Dostupné z:

http://www.chemicalspolicy.org/downloads/newdirectionsfinal.pdf (26. 10.

2011)

Gröll, Edgar, Sie Liong, Thio. 2008. „Institutions for a sustainable

development – experiences from EU-countries.“ Environment, development

and sustainability 10 (1), 69–88. Dostupné z:

http://www.springerlink.com.ezproxy.ub.gu.se/content/c82256256p825051/ful

ltext.pdf (6. 11. 2011)

Haverland, Markus. 2009. „How leader states influence EU policy-making:

Analysing the expert strategy.“ European Integration online Papers (EIoP)

13, 1–19. Dostupné z:

http://eiop.or.at/eiop/index.php/eiop/article/view/2009_025a/144 (5. 12.

2011)

Héritier, Adrienne. 1996. „The accommodation of diversity in European

policy‐making and its outcomes: Regulatory policy as a patchwork.“ Journal

of European Public Policy 3 (2), 149–167. Dostupné z:

http://www.tandfonline.com.ezproxy.ub.gu.se/doi/pdf/10.1080/135017696084

07026 (12. 12. 2011)

Hildebrand, Philip. 2005. „The European Community’s Environmental Policy,

1957 to “1992“: From Incidental Measures to an International Regime?“ Pp.

19–41 in: Andrew Jordan (ed.). Environmental policy in the European Union:

Actors, Institutions & Processes. Londýn: Earthscan, Second Edition.

83

„The History of Nordic Ecolabelling“ Nordic Ecolabelling, (online). Dostupné

z: http://www.nordic-ecolabel.org/about/history/ (28. 11. 2011)

Hosli, Madeleine. 1996. „Coalitions and Power: Effects of Qualified Majority

Voting in the Council of the European Union.“ Journal of Common Market

Studies 34 (2), 255–273. Dostupné z:

http://onlinelibrary.wiley.com.ezproxy.ub.gu.se/doi/10.1111/j.1468-

5965.1996.tb00571.x/pdf (22. 11. 2011)

Ingebritsen, Christine. 2002. „The Scandinavian way and its legacy in

Europe.“ Scandinavian Studies 74 (3), 255–264. Dostupné z:

http://web.ebscohost.com.ezproxy.ub.gu.se/ehost/detail?sid=1a15b41a-

9d96-4a34-b629-

c702a3dab9db%40sessionmgr12&vid=1&hid=18&bdata=JnNpdGU9ZWhvc3

QtbGl2ZQ%3d%3d#db=afh&AN=8586491 (22. 11. 2011)

Jordan, Andrew. 1998. „EU environmental policy at 25: The politics of

multinational governance.“ Environment 40 (1), pg. 14. Dostupné z:

http://web.ebscohost.com.ezproxy.ub.gu.se/ehost/detail?sid=06ac5f30-9432-

4083-8fb4-

1fc9036405a9%40sessionmgr14&vid=1&hid=18&bdata=JnNpdGU9ZWhvc3

QtbGl2ZQ%3d%3d#db=afh&AN=125101&anchor=AN0000125101-12 (4.

12. 2011)

Jordan, Andrew, Duncan, Liefferink. 2004. „The Europeanization of national

environmental policy.“ Pp. 1–13 in Andrew Jordan, Duncan Liefferink (eds.).

Environmental Policy in Europe – The Europeanization of national

environmental policy. Londýn: Routledge.

Kaeding, Michael, Torsten, Selck. 2005. „Mapping Out Political Europe:

Coalition Patterns in EU Decision-Making.“ Political Science Review 26 (3),

271–290

84

http://ips.sagepub.com.ezproxy.ub.gu.se/content/26/3/271.full.pdf+html (10.

12. 2011)

Karlsson, Mikael. 2006. „The Precautionary Principle, Swedish Chemicals

Policy and Sustainable Development.“ Journal of Risk Research 9 (4) 337–

360. Dostupné z:

http://www.tandfonline.com.ezproxy.ub.gu.se/doi/pdf/10.1080/136698706007

17269 (7. 11. 2011)

Kohler-Koch, Beate. 1996. „Catching up with chase: the transformation of

governance in the European Union.“ Journal of European Public Policy 3 (3),

359–380. Dostupné z:

http://www.tandfonline.com.ezproxy.ub.gu.se/doi/pdf/10.1080/135017696084

07039 (21. 11. 2011)

Kronsell, Annica. 1997. Greening the EU: power practices, resistances and

agenda setting. Lund: Lund University Press. Lunds Universitet,

Statsvetenskapliga institutionen, (online; Pdf.). Dostupné z:

http://www.svet.lu.se/Fulltext/Annica_kronsell.pdf (5. 12. 2011)

Kronsell, Annica. 2001. „More Power to Experts? The Swedish

Environmental Protection Agency, the Chemicals Inspectorate and

Europezitation.“ Archive of European Integration (AEI), (online; Pdf.).

Dostupné z:

http://aei.pitt.edu/2123/1/002125_1.PDF (5. 12. 2011)

Kronsell, Annica. 2002. „Can small states influence EU norms? Insights from

Sweden's participation in the field of environmental politics.“ Scandinavian

Studies 74 (3), 287–304. Dostupné z:

85

http://gateway.proquest.com.ezproxy.ub.gu.se/openurl?ctx_ver=Z39.88-

2003&xri:pqil:res_ver=0.2&res_id=xri:lion&rft_id=xri:lion:ft:abell:R01657959:0

(5. 10. 2011)

Kronsell, Annica. 2004. „Sweden: Reluctant but environmentally ambitious.“

Pp. 174–187 in: Andrew Jordan, Duncan, Liefferink (eds.). Environmental

Policy in Europe – The Europeanization of national environmental policy.

Londýn: Routledge.

Lafferty, William, James, Meadowcroft. 2000. „Patterns of Governmental

Engagement.“ Pp. 338–422 in William Lafferty, James Meadowcroft (eds.).

Implementing Sustainable Development – Strategies and initiatives in High

Consumption Societies. Oxford: Oxford University Press.

Liefferink, Duncan, Mikael-Skou, Andersen. 1997. „Introduction.“ Pp. In:

Duncan Liefferink, Mikael-Skou Andersen (eds.). The Innovation of EU

Environmental policy. Kodaň: Scandinavia university press.

Liefferink, Duncan, Mikael-Skou, Andersen. 1998. „Strategies of the „green“

member states in EU environmental policy-making.“ Journal of European

Public Policy 5 (2), 254–270. Dostupné z:

http://web.grinnell.edu/courses/pol/f02/pol295-01/Liefferink-Andersen%20-

%20EU%20Green%20Policies.pdf (5. 12. 2011)

Liefferink, Duncan, Bas, Arts, Jelmer, Kamstra, Jeroen, Ooijevaar. 2009.

„Leaders and Laggards in environmental policy: a quantitative analysis of

domestic policy outputs.“ Journal of European Public Policy 16 (5), 677–700.

Dostupné z:

http://www.tandfonline.com.ezproxy.ub.gu.se/doi/pdf/10.1080/135017609029

83283 (9. 12. 2011)

Lindgren, Karl-Oskar, Thomas, Persson. 2008. „The Structure of Conflict

over EU Chemicals Policy.“ European Union Politics 9 (1), 31–58. Dostupné

z: http://eup.sagepub.com.ezproxy.ub.gu.se/content/9/1/31.full.pdf+html (22.

10. 2011)

86

Löfstedt , Ragnar. 2003. „Swedish Chemical Regulation: An Overview and

Analysis.“ Risk analysis 23 (2), 411–421. Dostupné z:

http://onlinelibrary.wiley.com.ezproxy.ub.gu.se/doi/10.1111/1539-

6924.00321/pdf (7. 11. 2011)

Lundqvist, Lennart. 2004. Sweden and ecological governance – straddling

the fence. Manchester: Manchester University Press.

Mattila, Mikko. 2004. „Contested decisions: Empirical analysis of voting in the

European Union Council of Ministers.“ European Journal of Political

Research 43 (1), 29–50. Dostupné z:

http://onlinelibrary.wiley.com.ezproxy.ub.gu.se/doi/10.1111/j.1475-

6765.2004.00144.x/pdf (10. 12. 2011)

McCormick, John. 2001. Environmental Policy in the European Union. New

York: Palgrave.

Miles, Lee. 1996. „Introduction.“ Pp. 3–14 in: Lee Miles (ed.). The European

Union and the Nordic countries. Londýn: Routledge.

Mineur, Eva. 2007. „Towards Sustainable development, Indicators as a tool

of local governance.“ Umeå University, Umeå Universitet, (online; Pdf.).

Dostupné z: http://umu.diva-

portal.org/smash/get/diva2:141019/FULLTEXT01 (26. 11. 2011)

Nilsson, Lars, Bengt, Johansson, Kerstin, Åstrand, Karin, Ericsson, Per,

Svenningsson, Pål, Börjesson, Lena, Neij. 2004. „Seeing the wood for the

trees: 25 years of renewable energy policy in Sweden.“ Energy for

Sustainable Development 8 (1), 67–81. Dostupné z:

http://www.sciencedirect.com.ezproxy.ub.gu.se/science/article/pii/S09730826

08603920 (6. 11. 2011)

Pellegrom, Sandra. 1997. „The Constraints of Daily Work in Brussels: How

relevant is the Input from National Capitals.“ Pp. 36–58 in Duncan Liefferink,

87

Mikael-Skou, Andersen (eds.). The Innovation of EU Environmental policy.

Kodaň: Scandinavia University Press.

Pesendorfer, Dieter. 2006. „EU Environmental Policy under Pressure:

Chemical Policy Change between Antagonisitc Goals?“ Environmental

Politics 15 (1), 95–114. Dostupné z:

http://w3.cetem.gov.br/abq/Internacional/EU%20EnvironmentalPolicy.pdf

(23. 10. 2011)

Sarasini, Steven. 2009. „Constituting leadership via policy: Sweden as a

pioneer of climate change mitigation.“ Springer Science 14 (7), 635–653.

Dostupné z:

http://www.springerlink.com.ezproxy.ub.gu.se/content/541llr4102406l0j/fulltex

t.pdf (16.10. 2011)

Sbragia, Alberta. 2000. „Environmental Policy.“ Pp. 293–316 in: Helen,

Wallace, William, Wallace William (eds.). Policy–Making in the European

Union. Oxford: Oxford University press.

Selin, Henrik. 2007. „Coalition Politics and Chemicals Management in a

Regulatory Ambitious Europe.“ Global Environmental Politics 7 (3), 63–93.

Dostupné z:

http://web.ebscohost.com.ezproxy.ub.gu.se/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=6

cf467db-3260-40d2-8f46-45515bf9b8fc%40sessionmgr4&vid=2&hid=25 (5.

12. 2011)

Schymik, Carsten, Peer Krumrey. 2009. „EU Strategy for the Baltic Sea

Region. Core Europe in the Northern Periphery?“ CeSPI

CentroStudidiPoliticaInternazionale, (online; Pdf.). Dostupné z:

http://www.cespi.it/GOVMED/krumrey.pdf (13. 7. 2011)

Twaddle, Andrew. 1997. „EU or Not EU? The Swedish debate on entering

the European Union 1993 – 1994.“ Scandinavian Studies 69 (2), 189–211.

Dostupné z:

88

http://web.ebscohost.com.ezproxy.ub.gu.se/ehost/detail?sid=b03afebb-58b7-

4f2a-aec2-

b69abc1afb20%40sessionmgr4&vid=1&hid=18&bdata=JnNpdGU9ZWhvc3Qt

bGl2ZQ%3d%3d#db=afh&AN=9710106546 (28. 11. 2011)

Uggla, Ylva. 2007. „Environmental protection and the freedom of the high

seas: The Baltic sea as a PSSA from a Swedish perspective.“ Marine Policy

31 (3), 251–257. Dostupné z:

http://www.sciencedirect.com.ezproxy.ub.gu.se/science/article/pii/S0308597X

06000819 (26. 11. 2011)

Vail, Benjamin. 2008. „Ecological Modernization at Work? Environmental

Policy Reform in Sweden at the Turn of the Century.“ Scandinavian Studies

80 (1), 85–108. Dostupné z:

http://web.ebscohost.com.ezproxy.ub.gu.se/ehost/pdfviewer/pdfviewer?sid=b

463b6db-c037-4cbb-a998-4908a8c2f595%40sessionmgr110&vid=2&hid=106

(24. 10. 2011)

VanDeveer, Stacy. 2011. „Networked Baltic Environmental Cooperation.“

Journal of Baltic Studies 42 (1), 37–55. Dostupné z:

http://pubpages.unh.edu/~sdv/BalticNetworks%20JBS2011.pdf (26. 11.

2011)

Widgrén, Mika. 1993. „A Nordic Coalition’s Influence on the EC Council of

Ministers.“ Pp. 332–352 in Jan Fagerberg, Lars Lundberg (eds.). European

Economic Integration: A Nordic Perspective. Aldershot: Avebury.

Wurzel, Rüdiger. 2002. „Symposium on the Swedish 2001 EU Council

Presidency – Environmental policy.“ Cooperation and conflict 37 (2) 206–

211. Dostupné z: http://cac.sagepub.com.ezproxy.ub.gu.se/content/37/2/206

(29. 10. 2011)

89

Zannakis, Mathias. 2009. „Climate Policy as a Window of Opportunity

Sweden and Global Climate Change.“ University of Gothenburg, Göteborgs

Universitet. (online; Pdf.). Dostupné z:

http://gupea.ub.gu.se/bitstream/2077/21439/1/gupea_2077_21439_1.pdf

(10. 12. 2011)

Zimmer, Christina, Gerald, Schneider, Michael, Dobbins. 2005. „The

Contested Council: Conflict Dimensions of an Intergovernmental EU

Institution.“ Political Studies 53 (2), 403–422. Dostupné z:

http://onlinelibrary.wiley.com.ezproxy.ub.gu.se/doi/10.1111/j.1467-

9248.2005.00535.x/pdf (30. 10. 2011)