ukázkový sešitRichard Tarnas, Stanislav Grof. V konečném důsledku je pak naším přáním přispět ke změně paradigmatu, která je nezbytným předpokladem pro jakoukoli

ArcheaRevue pro archetypovou psychologii, astrologii a kosmologii

ukázkový sešit

OBSAHRichard Tarnas: Poznání a nevědomí

Jungova astrologická studia (recenze knihy Liz Greeneové)

Rudolf Starý: Transitující Neptun v kvadrátu na transitujícího Saturna (2015–2016)

Petr Lisý: Predátor jako kolektivní Stín globalizovaného lidstva

SPECIÁLNÍ PŘÍLOHAOhlédnutí za Mezinárodní transpersonální konferencí ITC 2017 v Praze

ARCHEARevue pro archetypovou psychologii, astrologii a kosmologii

Ukázkový sešit (formát pdf), září 2019

Vydává Spolek pro vydávání revue Archea

www.revuearchea.cz

Redakce: Petr Lisý (šéfredaktor), Věra Šimonová, Milan Hanuš

Obálka a typografie: Martin Urbánek

Zdroje koláže na obálce: Albrecht Dürer (Urania) a fotografie NASA

Žádná část této publikace nesmí být bez svolení autora a redakce reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě.

Copyright © Spolek pro vydávání revue Archea, z.s., 2019

http://www.revuearchea.cz

OBSAH

koncepce revue archear 4 s

editorialr 6 s

stati a úvahyPoznání a nevědomí

Richard Tarnasr 8 s

recenzeJungova astrologická studia

Petr Lisýr 15 s

anima mundiTransitující Neptun v kvadrátu

na transitujícího Saturna (2015–2016) Rudolf Starý

r 21 s

studiePredátor jako kolektivní Stín

globalizovaného lidstvaPetr Lisý

r 26 s

reflexeOhlédnutí za Mezinárodní transpersonální

konferencí ITC 2017 v PrazePetr Lisý

r 30 s

archea 2019 – ukázkový sešit obsah

3obsah

Milí čtenáři, dovolte, abychom se s vámi v samém počátku podělili o důvody, proč jsme se rozhodli revue Archea založit. Naším cílem je zaplnit bílé místo na české kulturní a intelektuální mapě a na-bídnout kvalitní periodikum místním zájemcům o jungovskou psychologii a světonázor, adeptům astropsychologie a příznivcům transpersonální psychologie a nového paradigmatu. Zvláštní po- hnutkou k založení tohoto nového časopisu či ročenky je potřeba pěstovat a rozvíjet hermeneu- tiku, tj. v současnosti velmi opomíjené umění vý-kladu, a přispívat tak k lidskému poznávání sebe sama v zrcadle dějů vnějšího světa.

Kořen slova „hermeneutika“ je odvozen od jména antického boha Herma, který je zároveň patronem hermetické filosofie. Ta se tradičně opírá o způsob analogického myšlení na bázi vnitřních souvztaž-ností, a je tak založena na principu „jak nahoře, tak dole“, vyjadřujícím vzájemné zrcadlení mikro-kosmu a makrokosmu, tedy nitra člověka a vněj-šího světa. Moderní člověk v počátcích novověku opustil jeden z pilířů evropské kultury, sókratovský imperativ „poznej sebe sama“, a rezignoval tak na kultivaci vnitřního světa své duše. Vědecký mate-rialismus, který se stal dominantním světonázo-rem věku moderny, jednostranně zaměřil lidskou

archea 2019 – ukázkový sešit koncepce

mysl na vnější svět a jeho ovládnutí a exploataci, což v důsledku vedlo k nesmírné devastaci život-ního prostředí a vyústilo v alarmující environmen-tální krizi současnosti. Bolestný rozvrat vnějšího světa je věrným zrcadlem stavu kolektivní duše lidstva, jež v průběhu novověku postupně zpustla a dostala se pod nadvládu iracionálního jungov-ského Stínu. Jinými slovy, došlo k hlubokému roz-štěpu mezi bezuzdným technologickým rozvojem a infantilním emočním životem dnešního člověka.

Je tedy zjevné, že problémy současného světa nelze smysluplně řešit, pokud nedojde k zásadnímu posunu směrem k reflexi světa vnitřního. Tato teze je v plném souladu s poselstvím Carla Gustava Junga, jehož psychologie představuje univerzální symbolický systém, aplikovatelný vedle individuální psychoterapie rovněž na jevy obecné kultury. V tomto duchu hodlá revue Archea aplikovat obraz- né myšlení na široké spektrum témat - od filosofie a historie přes aktuální politické, sociální, ekono- mické a civilizační dění až po film, literaturu, hudbu či sport. Jungovská psychologie, založená na vědomí skryté identity pozorovatele a pozoro- vaného, resp. vnitřního a vnějšího, představuje vhodný výkladový rámec pro naše esejistické texty, kombinující vysokou odbornou a znalostní

Koncepce revue Archea

4koncepce revue archea

úroveň se subjektivními hledisky a holistickým světonázorem a usilující o propojení pravé a levé hemisféry, myšlení a cítění, hlavy a srdce.

Vedle „aplikované“ hermeneutiky z dílny zejména domácích přispěvatelů zahrnuje naše koncepce rovněž teoretičtější texty pojednávající o ideových a filosofických východiscích tohoto pojetí, a to převážně z pera zahraničních autorů. Smyslem publikace překladů, recenzí a reflexí tohoto druhu je představit českým čtenářům myšlenky, jež jsou v souladu s výše uvedeným světonázorem a tvoří součást některých aktuálních světových trendů, o nichž u nás panuje jen nedostatečné povědomí. Takto široce pojaté ideové pole nelze přesně vy- mezit, avšak v zájmu jasnosti je na místě vyjmeno- vat několik konkrétních disciplín představujících pilíře, o něž se koncepce revue Archea opírá. V první řadě se jedná o jungovskou psychologii, a to zejména tu její vrstvu, která přesahuje úzký rámec klinické psychoterapie a usiluje o porozumě- ní širokému spektru fenoménů obecné kultury – budeme ji zde pro přehlednost nazývat termínem archetypová psychologie. Tato perspektiva je oboha- cena o specifickou metodiku psychologické astrologie, která je disciplínou, na jejímž poli prodělalo jungov- ské myšlení v posledních dekádách nejkreativnější vývoj. Třetím klíčovým oborem naší koncepce je pak transpersonální psychologie, a to zejména v podobě své odnože zvané archetypová kosmologie.

Ideový program revue Archea představuje svébytný projekt, jehož smyslem je prezentovat českým čte-nářům současné jungovské myšlení v podobě vol-né, nedogmatické syntézy výše zmíněných směrů, přičemž si v žádném ohledu neklade ambice suplo-vat jejich případná odborná periodika. Přejeme si pěstovat spíše stylovou pestrost a esejistický styl psaní, který nemusí být vázán nároky kladenými na texty akademického typu. V tomto kontextu se hlásíme k odkazu a dílu Rudolfa Starého, nejkre-ativnějšího českého jungovského myslitele, který celou naši koncepci inspiroval a jehož aktuální texty bychom rádi rovněž pravidelně publikovali a reflektovali. Obsahově Archea navazuje napří- klad na jungovská a transpersonální témata

prezentovaná v některých číslech revue Prostor v podobě, v jaké existovala do roku 2014. Pokud bychom měli orientačně zmínit alespoň několik klíčových osobností, jejichž práci hodláme na našich stránkách reflektovat, lze uvést následující jména: C. G. Jung, Liz Greeneová, Rudolf Starý, Richard Tarnas, Stanislav Grof. V konečném důsledku je pak naším přáním přispět ke změně paradigmatu, která je nezbytným předpokladem pro jakoukoli udržitelnou budoucnost lidstva.

archea 2019 – ukázkový sešit koncepce

5koncepce revue archea

6editorial

archea 2019 – ukázkový sešit editorial

Vážení čtenáři,

abychom vám nabídli skutečně reprezentativní ochutnávku textů, s nimiž se budete na stránkách revue Archea setkávat, sestavili jsme ukázkový sešit, který se vám tímto dostává do rukou. Jeho obsah představuje zhruba třetinový vzorek plné verze prvního čísla Archea 2019, jež si můžete předobjednat či jeho vznik štědřeji podpořit pro-střednictvím crowdfundingové kampaně (www.revuearchea.cz). Pokud jde o periodicitu, plánuje-me vydávat nejméně jedno číslo do roka, v případě příznivých ekonomických okolností i častěji.

V návaznosti na obecnou koncepci naší revue nabídne její první číslo, jakož i tento ukázkový se-šit, amalgám textů a témat z oblasti archetypové psychologie, psychologické astrologie a transperso- nální psychologie. Ačkoli zmíněné obory existují zdánlivě odděleně pod samostatnými názvy, ve sku- tečnosti se v mnoha ohledech vzájemně překrývají a celkem vzato splývají v jedno rozsáhlé světonázo- rové kontinuum. Abychom tuto koncepci doložili a rámcově vymezili ono široké pole, v němž se Archea bude tematicky pohybovat, rozhodli jsme se zde věnovat prostor klíčovým osobnostem zmí- něných disciplín, jejichž jména je zároveň jak za- střešují, tak vzájemně propojují. V kontrastu k sou- časnému mediálnímu stylu, který spočívá v překot- ném chrlení změti povrchních zpráv a hesel, je naší snahou opatřit jednotlivé texty redakčními úvod-níky (perexy), jež před započetím samotného textu poskytnou čtenáři orientační informaci o autorovi a ideovém kontextu jeho příspěvku.

První text, zařazený do rubriky Stati a úvahy, po- chází z pera Richarda Tarnase, zakladatele archety- pové kosmologie, tedy nové akademické disciplíny, která je přímo exemplární syntézou jungovských, astrologických a transpersonálních perspektiv. Článek „Poznání a nevědomí“ je do češtiny přelo-ženou ukázkou z autorovy knihy The Passion of the Western Mind (Vášeň západní mysli). Tarnas v něm shrnuje klíčový význam hlubinné psychologie v intelektuálních dějinách dvacátého století, který ilustruje reflexí vlivu jejích tří klíčových postav: Sigmunda Freuda, Carla Gustava Junga a Stani- slava Grofa. Tato teoretická studie je pro koncept revue Archea zásadní mimo jiné proto, že se v ní autor pokouší o vyzdvižení a celkové zhodnocení přínosu českého rodáka S. Grofa, jehož práce dosud nebyla adekvátně doceněna. Stať podtrhuje zjevnou návaznost Grofovy psychologie na Junga, která bývá rovněž často přehlížena, avšak pro Archeu představuje jeden z koncepčních pilířů, jemuž se i v dalších číslech hodláme blíže věnovat.

Druhý text v pořadí, nazvaný „Jungova astrologická studia“, je šéfredaktorskou recenzí zásadní knihy Jung’s Studies in Astrology (2018) od Liz Greeneové, vůdčí osobnosti oboru psychologická astrologie. Její titul, unikátní díky skutečnosti, že Jungova rodina umožnila autorce pátrat v soukromé pozů-stalosti, přináší definitivní potvrzení ústředního významu astrologie v kontextu Jungovy psycholo-gické nauky.

Editorial



Třetí příspěvek pochází z dílny Rudolfa Starého, nestora české astropsychologie a nejoriginálnějšího místního jungovského myslitele. Text pod názvem „Transitující Neptun v kvadrátu na transitujícího Saturna (2015–2016)“ je zařazen do rubriky Anima Mundi, vyhrazené článkům věnovaným mundánní (tj. kolektivní) astrologii. Její klíčovou kapitolu představují tzv. „světové tranzity“ (R. Tarnas), tedy cyklické aspekty pomalých planet a jejich zrcadlení v globálním dění a proměnách ducha doby (Zeitgeist).

Starého knihou Filmová hermeneutika (1999) je volně inspirován i čtvrtý příspěvek zařazený do tohoto sešitu pod názvem „Predátor jako kolektivní Stín globalizovaného lidstva“. Text Petra Lisého je praktickou ukázkou výkladu filmového díla opti- kou archetypové psychologie a astrologie a pochá-zí z autorovy chystané knihy Lidská duše v zrcadle filmu.

Čtveřice „klasických“ textů je doplněna reflexí „Ohlédnutí za Mezinárodní transpersonální kon-ferencí ITC 2017 v Praze“, jež bude jádrem rozsá- hlejší stejnojmenné přílohy v plné verzi prvního čísla revue Archea. Tato stať představuje osobní pokus šéfredaktora o souhrnnou retrospektivu výjimečné akce, během níž před dvěma lety v Praze vystoupila řada osobností, o nichž bude na našich stránkách řeč. Vzhledem k tomu, že na webu konference byly zdarma zpřístupněny kvalitní video- záznamy většiny tehdejších přednášek, může tento příspěvek, opatřený interaktivními odkazy, poslou- žit také jako rozcestník navigující čtenáře směrem k (vesměs nadčasovým) vrcholům konferenčního programu.

Jako celek tento ukázkový sešit různými způsoby představuje myšlenky čtyř klíčových osobností, o jejichž práci se revue Archea ideově opírá: C. G. Junga, Richarda Tarnase, Rudolfa Starého a Stani- slava Grofa. Ačkoli se jejich názory mohou v někte- rých ohledech lišit – například v Grofově akcentu na univerzalismus oproti konzervativnějšímu ladění u Starého – shodují se v anamnéze klíčových pro- blémů doby a v důrazu na hodnoty, jejichž pěsto-

vání by v zájmu jejich řešení bylo kriticky žádoucí. Vzhledem k tomu, že Jung jako generačně starší zbývající tři myslitele mocně inspiroval, jedná se vesměs o témata, která při své diagnóze duševních problémů moderního člověka nastolil a která od jeho doby ještě nabyla na aktuálnosti. Zcela heslo-vitě zahrnuje toto tematické spektrum následující aspekty: jednostranná orientace westernizované civilizace na vnější svět vs. nutnost pěstovat vědo-mé sebepoznání včetně stínových stránek vlast-ního nitra; destruktivní existenciální frustrace moderního člověka vs. vitální potřeba kultivovat živou, autentickou spiritualitu; pocit příkré oddě-lenosti mezi já a druhými/světem vs. prohlubová-ní poznání, že vše je v zásadě jednotou; primární význam individuace, rozšiřování vědomí a kolek-tivní transformace.

V plné verzi prvního čísla revue Archea se můžete – vedle příspěvků obsažených v tomto sešitu – těšit na texty od autorů jako Stanislav Grof, Richard Tarnas, Mary Evelyn Tuckerová a Brian Swimme, Rudolf Starý, Martin Nawrath, Petr Bob, Marie Plochová Hlávková, Milan Hanuš, Jiří Zemánek, Petr Lisý či Věra Šimonová.

V letošním roce si připomínáme třicáté výročí pádu ohavného režimu, jenž ideologicky cenzuroval, a dokonce i trestně postihoval svobodomyslné disiden- ty za samizdatovou literární a publikační činnost věnovanou šíření zakázaných myšlenek. Součas-ný konzumní systém aplikuje svou vlastní, spíše ekonomickou formu cenzury, která brání šíření toho druhu idejí, jež jsou pro nás klíčové. Tento neuspokojivý stav bohužel platí i v univerzitním prostředí. Nabízíme vám proto revue Archea jako alternativu pro ty, pro něž je „cesta za smyslem bytí a poznání“ (Z. Neubauer) živoucí potřebou a vitální vášní. Přejete-li si podílet se na vzniku prvního čísla, podpořte nás prosím předobjednáv-kou či štědřejší částkou v rámci crowdfundingové kampaně (www.revuearchea.cz). Děkujeme za vaši přízeň.

S úctouVaše redakce

archea 2019 – ukázkový sešit editorial

7editorial


Richard Tarnas je americký astrolog, filosof, psycholog a kulturní historik, který patří k nejvýznamnějším transperso-nálně orientovaným myslitelům současnosti. Vystudoval kulturní historii a hlubinnou psychologii na Harvardově uni-verzitě a Saybrookově institutu, kde obhájil doktorandskou práci na téma vztahu psychoterapie s LSD, psychoanalýzy a duchovního rozvoje. V letech 1974–1984 žil a pracoval v Esalenském institutu v Kalifornii, kde působil jako ředitel vzdělávacích programů. Je profesorem filosofie a kulturní historie na sanfranciské univerzitě California Institute of Integral Studies (CIIS), kde v roce 1994 spoluzakládal magisterský a doktorandský studijní program Filosofie, kosmologie a vědomí.

Tarnasova první kniha The Passion of the Western Mind (1991) byla přeložena do většiny hlavních světových jazyků, je pokládána za jeden z nejpronikavějších přehledů vývoje západního myšlení od starověkého Řecka po postmodernu a stala se učebním textem na mnoha světových univerzitách. Představuje zásadní kritiku karteziánsko-kantovské epistemologie a naznačuje perspektivy nové epistemologie participační. Tímto směrem pak otevírá cestu autorova druhá kniha Cosmos and Psyche (2006), jež na základě historické analýzy astrologických aspektů pomalých planet zkoumá minulost, přítomnost i blízkou budoucnost a stala se základním kamenem nového multidisciplinárního oboru nazvaného archetypová kosmologie. V češtině byla nakladatelstvím Sagittarius v roce 2004 publikována drobnější Tarnasova kniha Prométheus a Uran. Jeho internetová stránka je Cosmosandpsyche.com.

archea 2019 – ukázkový sešit stati a úvahy

Poznání a nevědomí

Richard Tarnas

8poznání a nevědomí

https://cosmosandpsyche.com/

Předkládaná stať je ukázkou z autorovy rozsáhlé prvotiny The Passion of the Western Mind, publikované mj. též slovensky pod názvem Vášeň západnej mysle (Bratislava, SSS, 2015). Představuje pokus o zhodnocení přínosu hlubinné psychologie, konkrétně jejích klíčových osobností S. Freuda, C. G. Junga a S. Grofa, v kontextu filosofického a světonázorového vývoje západního myšlení ve dvacátém století. Tento text je pro koncepci revue Archea zásadní z několika důvodů. Jednak – na rozdíl od standardních českých publikací typu Úvod do filosofie – doceňuje klíčový význam hlubinné psychologie v kontextu světonázorového vývoje ve dvacátém století. Tento význam byl doposud v dějinách idejí přiznáván Freudově psychoanalýze, nikoli však hlubinné psychologii jako celku, včetně jejích dalších exponentů, mezi nimiž byl dopad zejména Jungova učení zcela zásadní. Dále je Tarnasova stať unikátní v tom smyslu, že jednoznačným a srozumitelným způsobem rýsuje linku mezi prací Jungovou a Grofovou. Ačkoli mezi přístupem obou psychiatrů existují i významné rozdíly, jejich zcela zřetelná teoretická návaznost bývá často (snad i záměrně) přehlížena, přestože se Grof k Jungovu odkazu vždy aktivně hlásil. A konečně je tento příspěvek, alespoň nakolik je mi známo, prvním a dosud jediným systematickým pokusem o zhodnocení významu Grofova díla, včetně jeho světonázo- rových implikací. Grofova práce, jež - koneckonců jako dříve ta Jungova - typicky vyvolává polární reakce buď nekritic-kého přijímání, anebo paušálního odmítání, se zde poprvé dočkala pokusu o své komplexní zhodnocení. Vysoká episte-mologická hodnota, kterou jí Tarnas přičítá, zčásti jistě pramení i v otevřeně deklarované blízké vzájemné kolegialitě a sympatiích obou mužů. Přestože nám v důsledku toho může váha, kterou Grofově dílu přikládá, připadat až přehnaná, představuje Tarnasův text nepochybně významný příspěvek k porozumění ideového vývoje hlubinné psychologie. Z angličtiny a slovenštiny přeložili Věra Šimonová a Petr Lisý.



Richard TarnasThe Passion of the Western Mind

New York, Ballantine Books, 1991 226 s.ISBN 978-0-345-36809-6

Když Nietzsche v devatenáctém století prohlásil, že neexistují fakta, nýbrž jen interpretace, shrnul celý odkaz kritické filosofie osmnáctého století a zároveň předznamenal úlohu i přínos hlubinné psychologie dvacátého století. Představa, že nevědomá část psy- ché má rozhodující vliv na lidské vnímání, poznání a konání, se v západním myšlení vyvíjela poměrně dlouhou dobu, ale teprve Freudovi se ji skutečně podařilo postavit do centra moderního intelektuální- ho zájmu. Freud sehrál při rozvíjení širších důsledků koperníkovské revoluce úlohu, která fascinuje svou komplexností. Jak řekl ve slavné pasáži na konci osm- nácté ze svých Přednášek k úvodu do psychoanalýzy, vedle Koperníkovy heliocentrické teorie a Darwinovy evoluční teorie znamenala psychoanalýza třetí fatální ránu naivní lidské pýše a sebelásce. Vedle již známé skutečnosti, že Země není středem vesmíru a že člo- věk není privilegovaným cílem evoluce, se mu totiž podařilo odhalit, že také lidská mysl a ego jako nej- vzácnější projevy lidské vědomé existence jsou jen poměrně nedávnou a křehkou nadstavbou prvot-ního id a v žádném případě tedy nejsou jediným pánem ve vlastním domě. Freud se tímto svým epo-chálním průnikem do nevědomých příčin lidského prožívání postavil do přímé linie koperníkovského myšlení, která postupně relativizovala status člověka. A také, podobně jako Koperník a Kant, avšak na zcela nové úrovni, přinesl zásadní odhalení toho, že zdánlivá skutečnost objektivního světa je nevědomky určována subjektivními předpoklady a podmínkami.

Avšak i Freudův objev byl dvojsečnou zbraní a jeho práce velmi podstatným způsobem představovala klíčový bod obratu v celém moderním směřování. Skrze jeho objev nevědomí došlo ke zhroucení sta- rých hranic interpretace. Jak si uvědomil Descartes a postkarteziánští britští empirikové, prvotním úda- jem o lidské zkušenosti je v konečném důsledku sa- motná lidská zkušenost – nikoli materiální svět, nebo jeho smyslové modifikace; a s psychoanalýzou zapo- čalo systematické zkoumání sídla veškeré lidské zku- šenosti a poznání, totiž lidské psyché. Od Descarta přes Locka, Berkeleyho a Humea, a následně Kanta, závisel vývoj moderní epistemologie na stále proni-kavější analýze úlohy, kterou v aktu poznání sehrává lidská mysl. S ohledem na toto pozadí a následné kroky, které učinili Schopenhauer, Nietzsche a další, lze říci, že Freudovo nastolení analytického problému bylo v jistém smyslu neodvratné. Imperativ moderní

psychologie – znovuobjevit nevědomí – byl plně ve shodě s imperativem moderní epistemologie – odhalit základní principy fungování mysli.

Ačkoli Freud byl první, kdo pronikl skrz závoj, k plné- mu uchopení zásadních filosofických důsledků ob-jevů hlubinné psychologie došlo až v osobě Junga. Bylo to částečně díky tomu, že Jung, odchovaný už od svého mládí Kantem a kritickou filosofií (dokonce ještě ve 30. letech 20. století byl pozorným čtenářem Karla Poppera, což je pro mnohé jeho vyznavače překvapením), byl epistemologicky mnohem sofis- tikovanější než Freud. Zčásti to bylo také tím, že Jungův intelektuální temperament byl – oproti Freudovi – méně podmíněn scientismem devate-náctého století. Především však Jung měl podstatně hlubší zkušenost, ze které mohl čerpat a díky které dokázal vnímat mnohem širší kontext, v němž se hlubinná psychologie pohybovala. Jak prohlásil Joseph Campbell, Freud chytal ryby sedíc na velrybě – neuvědomoval si, co má před sebou. Na druhou stranu, kdo z nás si to plně uvědomuje? Všichni jsme závislí na svých nástupcích, kteří překonají naše vlastní omezení.

Byl to tedy Jung, kdo si uvědomil, že kritická filosofie byla „matkou moderní psychologie“. Kant měl pravdu ve svém chápání toho, že lidské prožívání není atomistické, jak se domníval Hume, nýbrž je prodchnuto apriorními strukturami. Avšak jeho popis těchto struktur, odrážející jeho hlubokou víru v newtonovskou fyziku, byl nevyhnutelně příliš ome- zený a zjednodušující. Kantovo pojetí lidské mysli bylo v jistém smyslu omezeno předpoklady vycháze- jícími z přijímání newtonovské koncepce právě tak, jako bylo Freudovo chápání mysli omezené jeho darwinistickými předpoklady. Jung pod vlivem své mnohem hlubší a rozsáhlejší zkušenosti s lidskou psyché posouval hranice kantovské a freudovské perspektivy tak dlouho, až nalezl svatý grál výprav do nitra: objevil univerzální archetypy v celé jejich síle a bohaté komplexnosti jako základní determi-nující struktury lidského prožívání.

K Freudovým objevům patřili Oidipus, id a superego, a Erós a Thanatos; k instinktům přistupoval v zásadě z archetypové perspektivy. Jeho náhled však byl v kritických okamžicích drasticky omezován jeho redukcionistickými předpoklady. Jung oproti tomu



plně odhalil symbolickou mnohovýznamovost arche- typů. Freudovo osobní nevědomí, tvořené především potlačenými obsahy vzniklými z životních traumat a antipatie ega vůči instinktům, se tak u Junga roze-vřelo do nezměrného, archetypově strukturovaného kolektivního nevědomí, které je prvotním základem samotné psyché, a nikoli výsledkem potlačení. Hlu- binná psychologie tak skrze své postupné odhalování nevědomí radikálním způsobem redefinovala epistemologickou hádanku předloženou Kantem – nejprve omezeným a bezděčným způsobem u Freuda, později na komplexnější a vědomější úrovni u Junga.

Jaká však byla skutečná povaha těchto archetypů, co bylo ono kolektivní nevědomí a jakým způsobem ovlivnili moderní vědecký světonázor? Navzdory tomu, že jungovská archetypová perspektiva ne-změrně obohatila a prohloubila moderní chápání duše, z jistého úhlu na ni lze pohlížet jen jako na další umocnění kantovského epistemologického odcizení. Jak Jung po mnoho let s loajalitou vůči Kantovi zdůrazňoval, objev archetypů byl výsledkem empirického zkoumání psychologických fenoménů, a proto nevedl k žádným nutným metafyzickým zá-věrům. Výsledkem studia mysli bylo poznání mysli, nikoli světa, který mysl přesahuje. Takto vnímané archetypy byly psychologické, a tedy v jistém smyslu subjektivní. Podobně jako Kantovy apriorní formy a kategorie strukturovaly lidskou zkušenost, aniž by člověku zprostředkovaly přímé poznání trans-cendentní skutečnosti; byly vrozenými strukturami či dispozicemi předcházejícími lidské zkušenosti a podmiňujícími její přesný charakter, nebylo však o nich možné říci, že přesahují lidskou psyché. Byly možná jen nejzákladnějšími z nespočetných zkreslu- jících čoček, které stály mezi lidskou myslí a skuteč- ným poznáním světa. Zřejmě byly jen nejhlubší strukturou lidských projekcí.

Jungovo myšlení samozřejmě bylo mimořádně kom- plexní a v průběhu jeho dlouhého, intelektuálně aktivního života prošlo jeho chápání archetypů zře- telným vývojem. Konvenční a stále nejrozšířenější pohled na právě popsané jungovské archetypy byl založen na spisech z Jungova středního období, kdy bylo jeho myšlení dosud silně ovládáno kartezián- sko-kantovskými filosofickými předpoklady o povaze psyché a její oddělenosti od vnějšího světa. Avšak ve své pozdější práci, zejména tam, kde byla vztažena

ke zkoumání synchronicity, se Jung začal posouvat směrem ke koncepci archetypů jako autonomních vzorců smyslu, jež strukturují a jsou inherentně přítomny jak v psyché, tak ve hmotě, což v důsledku znamená překonání moderní dichotomie mezi sub-jektem a objektem. Takto chápané archetypy byly mnohem záhadnější než apriorní kategorie – svým ontologickým postavením mnohem nejednoznač-nější, hůře omezitelné na jednu specifickou dimenzi, podobnější původním platónským a novoplatónským koncepcím archetypů. Některé aspekty tohoto vývo- je, který spadal do Jungova zralého myšlenkového období, byly brilantně i kontroverzně rozvedeny Jamesem Hillmanem a školou archetypové psychologie. Ta rozpracovala „postmoderní“ jungovskou perspektivu zastávající prvořadost duše a imaginace a neredukovatelnost psychické reality a síly arche-typů a – na rozdíl od zralého Junga – široce odmítala metafyzická a teologická tvrzení, jež nahrazovala úplným přijetím duše v celé její nekonečné a pestré mnohoznačnosti.

Nicméně tím epistemologicky nejvýznamnějším po-sunem v nedávných dějinách hlubinné psychologie, a vskutku nejdůležitějším posunem v této oblasti od dob Freuda a Junga, je práce Stanislava Grofa, který během posledních tří desetiletí (psáno v roce 1993, pozn. red.) nejen způsobil převrat v psycho-dynamické teorii, ale zároveň také vyvodil zásadní závěry pro mnoho dalších oborů včetně filosofie. Mnozí čtenáři, především v Evropě a Kalifornii, jsou již s Grofovou prací obeznámeni, pro ostatní podám alespoň krátké shrnutí. Grof začínal jako psychoana- lytický psychiatr a původní zázemí jeho myšlení bylo freudovské, nikoli jungovské. Neočekávané výsledky jeho práce nicméně na zcela nové úrovni potvrdily Jungovu archetypovou perspektivu a přivedly ji do koherentního sepětí s biologickou a biografickou perspektivou Freudovou, ačkoli Grof pracoval s mnohem hlubšími vrstvami duše, než Freud považoval za možné.

Základem Grofových objevů byla jeho pozorování během několika tisíc psychoanalytických sezení nejprve v Praze a následně v Marylandu při Národním ústavu duševního zdraví, kde byly subjektům podá- vány extrémně účinné psychoaktivní látky, především LSD, anebo podstupovaly některou z palety silných terapeutických technik bez intoxikace, sloužících



jako katalyzátory nevědomých procesů. Grof zjistil, že subjekty těchto sezení podstupovaly postupně se prohlubující průzkumy nevědomí, z nichž konzis-tentně vyvstávaly na povrch jisté stěžejní zážitkové sekvence, vyznačující se velkou komplexností a in-tenzitou. Během úvodních sezení bylo typické, že se subjekty posouvaly ke stále ranějším biografickým zkušenostem a traumatům – oidipovskému komplexu, výcviku ve vyměšování, kojení, zážitkům z raného dětství –, které byly obecně srozumitelné z hlediska freudovských psychoanalytických principů a jevily se jako zdánlivé laboratorní potvrzení základní správ- nosti Freudových teorií. Avšak po opětovném prožití a integraci těchto paměťových záznamů měly subjekty vždy tendenci vracet se v čase ještě hlouběji, a to do extrémně intenzivních prožitků provázaných s biologickým porodem.

Ačkoli byl tento proces zakoušen tím nejexplicitněj- ším a nejdetailnějším způsobem na biologické úrovni, byl napájen či sycen zřetelnou archetypovou sekvencí značné numinózní síly. Subjekty popisovaly, že zku- šenosti na této úrovni se vyznačovaly intenzitou a univerzálností, která výrazně převyšovala to, co bylo původně pokládáno za hranice možné zkušenos- ti individuálních lidských bytostí. K těmto zážitkům docházelo ve velmi proměnlivé posloupnosti a navzá- jem se komplikovaným způsobem prolínaly. Pone-cháme-li tuto komplexnost stranou, Grof odhalil zřetelnou zkušenostní sekvenci, postupující od po- čátečního stavu nediferencované jednoty v děloze přes zážitek náhlého pádu a vydělení z prvotní orga- nismické jednoty, a dále přes vysoce intenzivní boj na život a na smrt s kontrakčními stahy dělohy a po- rodního kanálu, vrcholící zážitkem úplného zániku. Ten byl takřka okamžitě následován zážitkem náh-lého a nečekaného úplného osvobození, které bylo typicky vnímáno nejen jako fyzické narození, ale také jako duchovní znovuzrození, přičemž se obě roviny tajuplným způsobem prolínaly.

Měl bych zde zmínit, že jsem přes deset let žil v Esa- lenském institutu v Big Sur v Kalifornii, kde jsem působil jako ředitel vzdělávacích programů. V průbě- hu těchto let prošla Esalenem prakticky každá mys-litelná forma terapie a osobní transformace. Pokud šlo o terapeutickou efektivitu, Grofův přístup byl jednoznačně neúčinnější; neměl žádné srovnání. Cena však byla vysoká, v jistém smyslu absolutní:

opětovný zážitek vlastního porodu byl zakoušen v kontextu hluboké existenční a duchovní krize, doprovázen fyzickou agónií, nesnesitelným ome-zením a tlakem, extrémním zúžením mentálních horizontů, pocitem beznadějného odcizení a úplné nesmyslnosti života, pocitem, že člověk nenávratně propadá šílenství, a nakonec zdrcujícím zážitkem setkání s vlastní smrtí, doprovázeným ztrátou všeho na fyzické, psychologické, intelektuální i duchovní rovině. Ale po integraci této dlouhé zkušenostní sekvence subjekty obvykle popisovaly zážitky dramatic- kého rozšíření horizontů, radikální změnu perspek-tivy vzhledem k povaze skutečnosti, pocit náhlého probuzení a hlubokého opětovného propojení s ce- lým vesmírem, to vše provázeno hlubokým pocitem psychologického uzdravení a duchovního osvobození. Později během těchto a následných sezení subjekty popisovaly své vzpomínky z prenatální nitroděložní existence, které se ve většině případů objevovaly ve spojení s prožíváním archetypického rajského stavu, mystického spojení s přírodou, božstvím nebo Vel-kou Bohyní Matkou, rozpuštěním ega v extatické jednotě s celým vesmírem, splynutím s transcendent- ní Jednotou a jinými formami prožívání mystické jednoty. Freud náznaky takové hluboké zkušenosti, s nimiž se setkal, nazval „oceánským pocitem“, ale byl schopen je propojit jen se zážitky dětské jednoty s matkou při kojení, které jsou výrazně mělčí a povrch- nější než zásadní hloubka prvotního nediferencova-ného nitroděložního vědomí.

Pokud jde o psychoterapii, Grof zjistil, že nejhlubší zdroje psychologických symptomů a těžkostí prame- ní daleko za horizontem traumat dětství a biografic- kých událostí, a to až v zážitcích samotného zrození, jež je složitě propleteno se setkáním se smrtí. Poté, co byla tato zkušenost úspěšně zpracována, došlo zpravidla k dramatickému vymizení dlouhodobých psychických problémů včetně stavů a symptomů, které se v očích předchozích terapeutických programů jevily jako neřešitelné. Měl bych tu zdůraznit, že se tento sled „perinatálních“ (tj. narození provázejících) zkušeností obvykle odehrával na několika úrovních zároveň, ale prakticky vždy byl spojen s intenzivními tělesnými příznaky. Fyzická katarze, která provázela opětovné prožití traumatu zrození, byla mimořádně silná a jasně poukazovala na příčinu relativní neú-činnosti většiny psychoanalytických podob terapie, jež byly založeny převážně na verbální interakci



a v porovnání s Grofovým přístupem stěží pronikly pod povrch pacientova vědomí. Perinatální zážitky odhalené Grofovou prací byly preverbální, buněčné a primární. Docházelo k nim jen tehdy, pokud byla překonána obvyklá tendence ega k udržování kont-roly, ať již prostřednictvím užití katalytické psycho- aktivní látky či pomocí určité terapeutické techniky, anebo skrze spontánní intenzitu vyvstávajících obsahů nevědomí.

Tyto zážitky však svou povahou zároveň byly hluboce archetypické. Konfrontace s perinatálními zkuše- nostmi subjekty konstantně přiváděla k pocitu, že celá příroda, lidské tělo nevyjímaje, je schránou a ná- dobou pro archetypy a že přírodní procesy samotné jsou archetypické procesy. Tomuto poznání se blížili Freud i Jung, ovšem jaksi z opačných stran. Grofova práce v jistém smyslu poskytla pevnější biologický základ jungovským archetypům, a zároveň přinesla též zjevnější archetypovou bázi freudovským instink- tům. Střetnutí se zrozením a smrtí během zmíněné zážitkové sekvence představovalo jakýsi interdimen- zionální transdukční bod, svorník spojující biologické a archetypické, freudovské a jungovské, biografické a kolektivní, osobní a transpersonální, tělo a ducha. V retrospektivě lze vývoj psychoanalýzy chápat jako postupné posouvání freudovské biograficko-biolo- gické perspektivy ke stále ranějším obdobím indivi- duálního života, až tato strategie při střetnutí se samotným zrozením vyvrcholila v rozhodném popře- ní ortodoxního freudovského redukcionismu, což psychoanalytickou koncepci otevřelo vůči zásadně komplexnější a obsáhlejší ontologii lidského proží-vání. Výsledkem je pojetí psyché, která je – podobně jako samotný prožitek prenatální sekvence – nevy-hnutelně mnohorozměrná.

Bylo by možno zde rozebrat celou řadu implikací Grofovy práce, týkajících se: kořenů mužského sexi-smu, jež spočívají v nevědomém strachu z rodících ženských těl; hledání zdroje oidipovského komplexu v mnohem primárnějším a hlubším boji proti zdánli- vě trestajícím porodním kontrakcím ve snaze obnovit jednotu s vyživujícím mateřským lůnem; terapeutické- ho významu setkání s vlastní smrtí; zdrojů konkrét-ních psychopatologických problémů jako deprese, fobie, obsedantně kompulzivní neuróza, sexuální poruchy, sadomasochismus, mánie, sebevražednost, závislosti, různé psychotické stavy, ale i kolektivní

psychické poruchy, jako je puzení k válce a totalitaris- mu. Bylo by možno pojednat o mimořádně pronika- vé syntéze, jíž Grof svou prací dosáhl na poli psycho- dynamické teorie, spojující nejen Freuda a Junga, ale také Reicha, Ranka, Adlera, Ferencziho, Kleinovou, Fairbairna, Winnicotta, Eriksona, Maslowa, Perlse a Lainga. Nechci se zde však soustředit na psycho-terapii, nýbrž na filosofii. Jestliže perinatální oblast znamenala klíčový posun na poli terapeutické transformace, její význam pro úvahy o zásadních filosofic- kých a intelektuálních otázkách se ukázal být stejně stěžejní. Proto zde své pojednání omezím na speci- fické důsledky a implikace, které z Grofovy práce vyplývají pro naši současnou epistemologickou situaci.

V tomto kontextu se jeví jako relevantní pokusit se zde shrnout klíčové obecné výsledky klinických výzkumů.

Za prvé: archetypická sekvence napájející perinatální děje od dělohy přes porodní kanál až po zrození byla prožívána především jako jakási mohutná dialektika – pohyb z počátečního stavu nerozlišené jednoty do problematického stavu omezení, konfliktu a rozporu, provázený pocitem oddělení, duality a odcizení; a ko- nečně průchod stadiem úplného zániku až k neoče- kávanému spásnému osvobození, jež bylo završením i překonáním předchozího stavu odcizení – obnovení původní jednoty, avšak na nové úrovni zahrnující vý- sledky dosažené v průběhu celé vývojové trajektorie.

Za druhé: tato archetypická dialektika byla často pro- žívána simultánně jak na individuální úrovni, tak – a často intenzivněji – na rovině kolektivní. Cesta od prvotní jednoty skrze stav odcizení až po osvobo- zující rozřešení tak byla prožívána v kontextu celé kultury, například celého lidstva. Prožitek zahrnoval zrod druhu Homo sapiens z přírody v téže intenzitě, jako zrod konkrétního dítěte z matky. Osobní i trans- personální tu bylo přítomno ve stejné míře, neoddě- litelně propojené, takže ontogeneze fylogenezi nejen rekapitulovala, ale v jistém smyslu se do ní rozevřela.

A za třetí: tato archetypická dialektika byla prožívaná či vnímána na několika úrovních – fyzické, psycholo- gické, intelektuální, duchovní –, a to často na dvou či více současně, anebo v jejich komplexní kombinaci. Jak Grof zdůrazňuje, klinické důkazy nasvědčují tomu,



že by se na perinatální sekvenci nemělo pohlížet tak, jako by byla jednoduše redukovatelná na porodní trauma; spíše se zdá, že sám biologický proces zro- zení je expresí širšího podprahového archetypického procesu, který se může projevovat na mnoha úrov-ních. A tak:

1. Na fyzické úrovni je perinatální zážitková sekvence pociťována jako biologické těhotenství a naro- zení, postupující od symbiotické jednoty s všeza-hrnující vyživující dělohou přes postupné narůs-tání komplexnosti a individualizace v rámci této matrice až ke střetu s děložními stahy, průchodu porodním kanálem a konečnému porodu.

2. Na psychologické úrovni tato zkušenost zahrnuje pohyb z počátečního stavu nediferencovaného pre-egoického vědomí do stavu narůstající individualizace a oddělenosti mezi Já a světem a rostou- cího existenciálního odcizení až ke konečnému zážitku smrti ega a následujícímu psychologické-mu znovuzrození. To bylo často komplexně aso-ciováno s biografickými zkušenostmi s pohybem z dělohy dětství skrze námahu života a kontrakci stárnutí až k setkání se smrtí.

3. Na náboženské úrovni nabírá tento sled zážitků širokou paletu podob, nicméně mimořádně častý byl obraz židovsko-křesťanského symbolického pádu z rajského stavu, následné vyhnání do oddě- lenosti od božství, do světa utrpení a smrtelnosti, následované spásným ukřižováním a vzkříšením, jež obnovilo jednotu božství a lidství. Na individu- ální úrovni se prožitek této perinatální sekvence velmi podobal iniciaci do tajemství smrti a znovu- zrození v antických mysterijních náboženstvích (vlastně s nimi byl v podstatě identický).

4. A konečně, na filosofické úrovni je daná zkušenost pochopitelná v tom, co bychom v novoplatónsko- -hegelovsko-nietzscheovských pojmech mohli označit jako dialektickou evoluci od archetypově strukturované primordiální Jednoty přes emana-ci do hmoty spojenou s rostoucí komplexností, rozmanitostí a individualizací a stav absolutního odcizení – smrt Boha v Hegelově a Nietzscheho pojetí – k následnému dramatickému Aufhebung, syntéze a opětovnému sjednocení s Bytím, které ničí a zároveň završuje individuální vývojovou trajektorii.

Tato mnohoúrovňová zkušenost se vztahuje k velké- mu množství důležitých problémů, ale jsou to pře-devším epistemologické důsledky, které bych tu rád zdůraznil jako mimořádně závažné pro naši součas-nou intelektuální situaci. Ve světle těchto zjištění se základní dichotomie subjektu a objektu, která ovládá a definuje moderní vědomí - která ustavuje moderní vědomí, je všeobecně pokládána za absolutní, pova- žována za zaručený základ každého „realistického“ nazírání a prožívání světa –, zdá spočívat ve specific- kých archetypických podmínkách spojených s nevy- řešeným traumatem lidského zrození, v nichž bylo původní vědomí nediferencované organické jednoty s matkou, participaiton mystique s přírodou, překoná- no, rozvráceno a ztraceno. Na individuální i kolektiv- ní úrovni zde můžeme rozpoznat zdroj zásadního dualismu ovládajícího moderního mysl – mezi člově- kem a přírodou, mezi myslí a hmotou, mezi Já a Ty, mezi zkušeností a skutečností –, který vytváří onen všudypřítomný pocit ega, jež je nezvratně separováno od okolního světa. Zde je ono bolestivé vydělení z bezčasého, vše obklopujícího lůna přírody, vývoj lidského sebeuvědomění, ztráta spojení s tkání bytí, vyhnání z Ráje, vstup do času, dějin, hmoty, odkou- zlení kosmu, pocit úplného ponoru do protikladného světa neosobních sil. Zde spočívá zdroj zakoušení vesmíru jako esenciálně lhostejného, nepřátelského a nevyzpytatelného. Odtud pramení nutkavé úsilí vymanit se z moci přírody, ovládnout a podmanit si její síly, a dokonce se jí pomstít. Zde má kořeny onen primární strach ze ztráty kontroly a dominan- ce, spočívající ve vše stravujícím uvědomění smrtel-nosti a strachu ze smrti, který nevyhnutelně provází vyvstávání individuálního ega z kolektivní matrice. Ale především se zde nalézá zdroj hlubokého pocitu ontologické a epistemologické oddělenosti mezi já a světem.



Na téma vztahu Jungovy psychologie a astrologie bylo ve světě i v českých překladech publikováno značné množství prací, počínaje již 30. léty 20. století (v českém prostředí se jungovská astrologie v posledních dekádách rozšířila díky úsilí Rudolfa Starého). Obecně lze literaturu tohoto druhu rozdělit na dvě skupiny. První, která zahrnuje naprostou většinu titulů, sestává z učebnic astrologie, jež je tak či onak vykládána v Jungově duchu a za využití některých jeho základních konceptů (synchronicita, archetyp apod.). Druhá skupina sestává z knih pojednávajících o vztahu obou disciplín z teoretické perspektivy na způsob komparativní studie. Prací tohoto druhu bylo naopak donedávna k dispozici jako šafránu; osobně vím pouze o knize Jung and Astrology od Maggie Hyde (Aquarian Press, 1992), která ovšem neprezentuje právě nejšťastnější uchopení tématu.

Počátek roku 2018 zřejmě představoval výjimečně příznivé období pro publikaci prací na zmíněné téma, neboť přinesl vydání hned dvou, resp. tří zcela zásadních anglicky psaných titulů. Prvním z nich je kniha Jung on Astrology od editorské dvojice Keiron Le Grice, Safron Rossi, shrnující v jediné publikaci veškeré astrologické výroky švýcarského psychiatra. Druhý představuje zde recenzovaná práce Jung’s Studies in Astrology od Liz Greeneové, tvořící v zásadě komplet s plynule navazujícím a podobně rozsáhlým dílem téže autorky, nazvaným The Astrological World of Jung’s Liber Novus. Do jisté míry lze časově a tematicky do této ediční vlny řadit i knihu Archetypová astrologie: vývoj astropsychologie od C. G. Junga k S. Grofovi z pera autora této recenze (Carpe Momentum, 2017).

archea 2019 – ukázkový sešit recenze

Jungova astrologická studia

Petr Lisý

Liz GreeneJung’s Studies in Astrology. Prophecy, Magic, and the Qualities of Time

New York, Routledge, 2018 226 s.ISBN 978-1-138-28912-3

15jungova astrologická studia


Než přikročím k samotné recenzi, je třeba ve zcela obecné rovině uvést, že jungovská sekundární litera- tura zažívá zhruba od přelomu tisíciletí novou perio- du. Velmi zhruba řečeno, biografická i odborná litera- tura reflektující Junga, jakkoli dosti hojná, se v mi-nulém století odvíjela převážně od osobních hledisek, cílů a přání autorů, jakož i od „mýtů a legend“ trado- vaných zastánci i odpůrci švýcarského psychiatra. Vznikla tak nepřehledná změť, v níž bylo velmi obtíž- né odlišit nečetná díla podávající téma s autentickou snahou o vyvážený pohled a přiměřenou objektivitu. Atmosféru i poměry na poli jungovské reflexe ná-sledně zásadním způsobem změnilo působení Sonu Shamdasaniho, historika psychologie, který si vzal za cíl vnést do ní více faktografie, odstupu a objektivity. Počínaje rokem 1998, Shamdasani vydal čtyři biografické práce o Jungovi, z nichž jedna je věnová-na pouze reflexi dosavadních biografií a poukazu na to, jak neprofesionální a zavádějící často byly a jak diametrálně rozdílné obrazy o Jungovi a jeho práci vyvolávaly.1 Je příznačné, že do češtiny byla přelože- na jen práce G. G. Jung: život v knihách (Portál, 2013), která je sice pěkná, ale ve srovnání s ostatními Sham- dasaniho pracemi nejméně podstatná a objevná. Z Jungových biografií tak do češtiny zůstávají pře- loženy pouze tři, jež navíc zahrnují i knihu R. Nolla Árijský Kristus, která patří z hlediska solidnosti a objektivity mezi vůbec nekritizovanější a nejod- suzovanější.

Shamdasani se také v roce 2003 stal spoluzaklada-telem a vedoucím editorem nadace Philemon Foun- dation, jejímž cílem je vydávat dosud nepublikované texty C. G. Junga, přičemž nejvýznamnějším dosa- vadním počinem se jednoznačně stalo vydání Červené knihy (2009; česky: Portál, 2010). Publikace tohoto pozoruhodného díla, zahrnujícího literární a výtvar-né zpracování Jungovy cesty osobní transformace, o níž sám autor tvrdil, že tvořila zážitkovou bázi teoretických konceptů jeho psychologie, zapůsobila ve světě analytické psychologie a s ní spřátelených směrů jako skutečná bomba. Jakkoli se jedná o dílo výjimečné a nádherné, osobně musím přiznat, že jsem podnes v lehkém šoku z pozorování, jak inten-zivní reakci Červená kniha vyvolala, kolik inspirovala seminářů, přednášek, publikací, studijních kruhů

1 Shamdasani, Sonu. Jung Stripped Bare by His Biographers, Even. Karnac Books, 2005.

apod., a to dokonce i v místních provinčních pomě- rech. Osobně se domnívám, že Červená kniha se svou „jinakostí“ zaznamenala tak silný ohlas proto, že svět oficiální jungovské psychologie ve své podstatě stag- nuje, a tak bezděčně přivítal silný vnější impuls jako možnou cestu z krize, či alespoň její odklad. Česká jungovská obec každopádně nikterak nevyužila na-bízené příležitosti k rozšíření jungovského hlediska za hranice klinické psychologie a psychoterapie do oblasti obecné kultury. Toto vývojové stadium, které v anglofonním světě proběhlo již před několi-ka desetiletími pod vlivem archetypové psychologie Jamese Hillmana, tak v Čechách nadále zůstává jen minimálně reflektováno. Namísto toho jsou nám v rámci módní vlny nesené „efektem Červené knihy“ předkládány často předražené tituly z jungovského dávnověku. Je třeba si uvědomit, že jungovský duch, který „vane, kudy chce“, je v současnosti daleko živější v oblastech za hranicemi klinicky pojaté analytické psychologie.

Studie Jung’s Studies in Astrology každopádně před- stavuje žhavou novinku i v mezinárodním kontextu. Nejprve pár slov o autorce. Liz Greeneová (1946) patří k nejznámějším, a také nejúspěšnějším osob-nostem současné světové astrologie. Tato dcera anglo- amerických rodičů kombinuje astrologickou speciali- zaci s kvalifikací jungovsky orientované psychotera- peutky, je doktorkou psychologie a historie a vyučuje v rámci magisterského studijního programu Cultu-ral Astronomy and Astrology na University of Wales v Lampeteru. Je vůdčí osobností populárního směru zvaného „psychologická astrologie“ a zakladatelkou a ředitelkou londýnského Centra pro psychologickou astrologii (CPA), jež po dvě desetiletí zajišťovalo špičkový astrologický výukový program s důrazem na poradenské kompetence a psychoterapeutickou sebezkušenost, realizovaný výkvětem tehdejší anglo- saské astropsychologie. V odborných kruzích se mj. proslavila svou předpovědí rozpadu sovětského Ruska, vyslovenou v rámci semináře o vnějších planetách v roce 1980.

Greeneová je též ředitelkou nakladatelství CPA Press a autorkou či spoluautorkou více než třiceti publika- cí, z nichž některé vyšly i v češtině. Zčásti se jedná o klasické knižní monografie, zčásti o redakčně upra- vené záznamy výukových seminářů CPA. Navzdory značnému množství si ovšem ve všech typech textů –


což si troufám tvrdit jako člověk, který jich většinu přečetl - udržuje vysokou odbornou úroveň. Žena s tak pozoruhodnou kariérou na tak ožehavém poli má jistě i své stínové stránky, avšak jejich zhodnoce-ní ponechám spíše kolegům, kteří měli možnost se s ní setkat osobně, například na Evropském astrolo-gickém kongresu, pořádaném Astrologickou společ-ností ČR v roce 1994 v Praze.

Díky výše zmíněným dispozicím si Liz Greeneová každopádně zasloužila možnost stát se autorkou první kritické monografie na tak zásadní téma, jako je Jungovo studium astrologie. Při práci na tomto úkolu jí byl radou ku pomoci již zmíněný Sonu Sham- dasani, jenž se rovněž zhostil předmluvy, a měla také přístup k neveřejným archivním materiálům z Jungovy pozůstalosti, což výslednou podobu studie zásadním způsobem obohatilo a učinilo z ní nepostradatelnou četbu pro každého budoucího seriózního badatele.

Greeneová v úvodu knihy píše: „Jungovy publikované výroky, a ještě více privátní dokumenty z jeho pozů- stalosti, jasně dokládají skutečnost, že astrologie pro něj byla nesmírně důležitá, a to jak osobně, tak v rámci jeho psychologie.“ O významu Jungovy psychologie pro astrologii se dříve silně vyjádřila i Maggie Hyde: „Je ironií, že pravděpodobně největší přínos pro astrologii ve dvacátém století nepřišel od nějakého astrologa, nýbrž od Junga.“ 2 Podobně se vyjadřuje i respektovaný historik astrologie Nicholas Campion: „Jung byl zásadní personou pro rozvoj astrologického myšlení ve dvacátém století, možná ještě významnější než Alan Leo.“ 3

Ve světle takto autoritativních výroků se samozřejmě nabízí otázka, proč se – pomineme-li pokus Maggie Hyde z roku 1992 – podobná studie objevuje až nyní, zvláště pokud uvážíme množství jungovské sekun-dární literatury na všemožná témata, jež od jeho smrti v roce 1961 vzniklo. Pravděpodobnou odpověď na ni formuluje opět N. Campion: „Jungovci se, zhru-ba řečeno, dělí na dva tábory: (1) na ty pozitivisticky laděné, pro něž je Jungův esoterismus zahanbující a kteří jeho zabývání se astrologií popírají, a (2) na ty,

2 Hyde, Maggie, Jung and Astrology, London: The Aquarian Press, 1992, s. 209.3 Campion, Nicholas, History of Western Astrology. Volume II, London: Bloomsbury, 2013, s. 251.

pro něž je Jungův hermetismus a neoplatonis- mus kreativním zdrojem všeho, co je na jeho práci cenné.“ 4 Ačkoli se z dnešního hlediska zdá nepocho-pitelné, že by významná skupina Jungových násle-dovníků mohla popírat a vytěsňovat samotnou pod- statu jeho psychologie, pravdou je, že jim k tomu svou urputnou snahou o vlastní vědeckost sám zavdal záminku. Ačkoli jeho životní cesta směřovala jedno- značně od pozitivismu k mystice, holismu či panteis- mu, dostatečně předpojatý čtenář si z jeho mnoha publikovaných statí zřejmě dokáže selektivně zvolit ty části, jež mu umožní držet se bizarního přesvěd-čení, že Jungovy reference k esoterickým vědám byly jen osobní podivnůstkou. Buď jak buď, i Greeneová ve své knize naznačuje, že dosavadní absence hlubší reflexe Jungových astrologických studií může být důsledkem vyhýbavosti analytických psychologů vůči tématu z obavy, že by jej „zlovolní kritici, jak je jejich zvykem, zneužili k zpochybňování platnosti Jungovy psychologie“. Nicméně, jak upozorňuje Shamdasani, navzdory těmto zahanbujícím skuteč-nostem zůstává paradoxním faktem, že dříve než nyní obdobně rozsáhlá studie o Jungově astrologii vlastně nemohla vzniknout, protože nebyla k dispozici Červená kniha. Zanechme tedy již obecných úvah a pojďme se konečně věnovat studii samotné.

Vedle úvodu a závěru je kniha Jung’s Studies in Astro- logy rozdělena do šesti kapitol. V první z nich, Jung’s Understanding of Astrology (Jungovo chápání astrologie), Greeneová nastiňuje obecnou situaci astrologie na prahu 20. století a zmiňuje několik astrologických témat, která se stala konsistentní součástí Jungova myšlení, resp. jeho psychologického pochopení astrologie. Jedná se například o pojetí zvěrokruhu jako různých podob libida, jež Jung chápal jako univerzální životní sílu, po vzoru Bergsonova élan vital. Dále Greeneová poukazuje na spojitost planet a psychických komplexů, kterou Jung narýsoval mj. ve svém komentáři k horoskopu jedné ze svých pacientek. Zmíněna je rovněž nápadná podobnost mezi Jungovým pojetím čtyř psychických funkcí a astrologickými živly, kterou sice švýcarský psy-chiatr nikdy nezformuloval přímo, ale z některých jeho astrologických poznámek vyplývá, že si jí byl vědom. Na závěr Greeneová dokládá, že Jungovo pojetí astrologie bylo nerozlučně spjato s obecnými

4 Tamtéž.



vývojovými principy transformace a individuace, pro něž nalezl oporu v alchymii, kterou považoval za „mladší sestru“ astrologie.

Z hlediska jungovské historiografie je nesmírně zajímavá kapitola 2, Jung’s Astrologers (Jungovi astro-logové), která přináší některé dosud zcela neznámé informace, zejména pokud jde o Jungovy astrolo-gické zdroje. Ve svých publikovaných textech Jung citoval pouze historické klasiky jako Ptolemaios, Albumasar nebo Cardanus, nezmiňuje však žádné své astrologické současníky; již v roce 1909 psal Freudovi, že se po večerech intenzivně zabývá astrologií, avšak dosud nic nenaznačovalo, odkud se jí naučil. Greeneová prokazuje, že si Jung technické podklady potřebné pro astrologickou praxi opatřoval již v roce 1906 a že v té době vlastnil a aktivně studo- val učebnice Alana Leo; od holandského psychoana-lytika Johana van Ophuijsen také obdržel seznam planetárních pozic svého horoskopu s odkazy na příslušné odstavce v Leově knize, a to na originálním formuláři Leovy školy. Ve 20. letech si pak Jung objednal několik výkladů horoskopů z okruhu Rosi- crucian Fellowship Maxe Heindela, kde se i přihlásil do korespondenčního výukového kurzu, ale hned v počátcích s ním přestal. Učil se tedy od teosoficky orientovaných astrologů s jistým psychologickým přesahem, byť k teosofii jako takové byl vždy velmi kritický. V roce 1928 si dále objednal sérii výkladů od svého příznivce, skotského astrologa jménem John M. Thorburn. Pokud jde o horoskopy dalších lidí, Greeneová uvádí, že v Jungových privátních archivech se nachází řada horoskopů jeho kolegů a pacientů, včetně Sigmunda Freuda, Toni Wolffové či Eugena Bleulera, vypracovaných někdy neznámou rukou, někdy Emmou Jungovou, která se zřejmě astrologií zaobírala stejně intenzivně jako její manžel, a občas i samotným Jungem. Ten ovšem v pozdějším věku zadával vypracování horoskopů své dceři Gret, jež se stala profesionální astroložkou.

Na druhou stranu, pokud jde o Jungem přímo inspi- rované astrology, nejvýznamnější mezi nimi byla zřejmě Sigrid Strauss-Klöbe (1896–1987), která v roce 1934 na symposiu Eranos přednesla Jungem ceněný příspěvek „Psychologický význam astrolo-gické symboliky“. Strauss-Klöbe se prostřednictvím několika knih stala v Německu poměrně významnou astrologickou osobností, stejně jako její manžel

Heinz Arthur Strauss. Obdivovatelem Junga byl ve 20. letech i německý astrolog O. A. H. Schmitz, ovšem Jung sám prý nebyl vůbec nadšen z charakte- ru esoterických kruhů, v nichž se Schmitz pohyboval.

Následující dvě kapitoly, Active Imagination and Theurgy (Aktivní imaginace a teurgie) a Summoning the Daimon (Povolávání daimóna), se týkají Jungovy metody „aktivní imaginace“ a její aplikace Jungem zejména během jeho psychospirituální krize v letech 1913–1918, resp. analýzy jeho záznamů o vzhledu a sděleních takto vyvolaných vnitřních postav a vizí, obsahujících mnohdy astrologickou symboliku. Zmíněné kapitoly pojednávají zejména o teoretickém zázemí aktivní imaginace a její provázanosti se star-šími dějinnými zdroji, zatímco konkrétní analýze samotných postav a astrologických motivů Červené knihy je věnován „druhý díl“, The Astrological World of Jung’s Liber Novus. Greeneová uvádí Jungovo pojetí aktivní imaginace do souvislosti se světoná-zorem antických hermetiků a neoplatoniků včetně Poseidónia z Apameie, Plótína, Prokla a Iamblicha; především v souvislosti se jménem posledního z nich argumentuje, že Jungova metoda má velmi blízko k teurgii. Jung se například do značné míry identifikoval s informací, že díky ascendentu na prvních stupních Vodnáře je tradičním vládcem jeho horoskopu Saturn, který má blízko k jeho archetypu Moudrého starce, jehož předobrazem byla ze-jména Jungova vnitřní postava Filémona. Greeneová upozorňuje na podobnost tohoto pojetí s konceptem osobního daimóna u Iamblicha a dalších neoplatoni- ků, což je nepochybně zajímavá a relevantní úvaha. Otázkou zůstává, zda je správné v tomto kontextu používat termín „teurgie“; jelikož se zjevně jedná o symbolické reprezentace vlastní psyché, pak, byť tato plynule přechází v psyché kolektivní, by bylo více na místě hovořit spíše o „psychurgii“.

Pátá kapitola, nazvaná „The Great Fate“ („Velký osud“), se zaobírá Jungovým pojetím osudu, způsobem, jak se promítalo do jeho světonázoru, a astrologickými konsekvencemi. Tematika osudu, daimónů a souvi-sejících témat patří do centra pozornosti Greeneové celoživotně, jak dokazuje její publikace The Astrology of Fate, poprvé publikovaná již v roce 1984. Kapitola navazuje na dvě předchozí, pokud jde o zkoumání starověkých zdrojů, a poukazuje na Jungovu recepci pojetí osudu u orfiků, stoiků, antických hermetiků,



neoplatoniků a gnostiků. Jung znal řadu písemných památek těchto směrů díky britskému učenci G. R. S. Meadovi (přeložil například traktáty Poimandrés nebo Pistis Sofia), jehož práce si velmi vážil. Přímý Jungův podíl na nalezení rukopisů z Nág Hammádí je pak poměrně známou věcí. Podle Greeneové byl Jung ovlivněn pojetím heimarmené jakožto „nutkání hvězd“, jež se promítá do jemnohmotného těla prostřednic- tvím sedmi planetárních „archontů“ (je pozoruhodné, že Jung nikdy nehovořil o transsaturnech, zabýval se pouze sedmicí tradičních planet). Pro Junga se ovšem nejednalo o zlovolné vlivy jako v případě „antikosmického“ dualismu některých gnostiků; pojímal je spíše ve smyslu svého chápání archetypů, jež se mohou z lidského hlediska projevovat jak po-zitivně, tak negativně. Řešení problému osudovosti pak Jung přetavil do svého centrálního principu individuace, spočívajícího v maximálním přitakání vlastnímu vnitřnímu určení.

Poslední kapitola, nazvaná „The Way of What Is to Come“ („Cesta toho, co přichází“), je věnována Jungově názoru, že žijeme v době proměny archetypových dominant kolektivního nevědomí, jež je astrologicky vyjádřena precesí jarního rovnodennostního bodu ze souhvězdí Ryb do souhvězdí Vodnáře. V knize Aion, jednom ze svých vrcholných děl, Jung pou-tavě vykládá symboliku souhvězdí Ryb v kontextu „světového měsíce“ křesťanství, kde vertikální ryba souvisí s postavou Krista a horizontální s Antikris- tem, přičemž nadcházející nový věk by měl být charakterizován Vodnářem symbolizujícím jednotu protikladů. Jakkoli nebyl nijak nakloněn naivní spi-ritualitě vznikajícího hnutí New Age, Jung upřímně věřil, že se blíží přechod do věku Vodnáře, ačkoli ne- předpokládal, že bude snadný; válečné hrůzy roku 1940 považoval za „výstražné zemětřesení“ ohlašují novou éru, o níž se domníval, že nastane v letech 2000–2200. Kapitola přináší poměrně překvapivou informací, že Jung byl vlastně možná vůbec nejdůle- žitější osobností zodpovědnou za pozdější rozšíření ideje věku Vodnáře až k jejímu zlidovění. Greeneová pečlivě prochází a komentuje možné soudobé i his- torické zdroje jeho dosti originálního pojetí, přičemž nenachází mnoho přesných shod, z nichž by se dalo odvodit. Přináší rovněž zajímavou informaci o ho-landské astronomce jménem Rebekka Aleida Beigel (1883–1943), která se roku 1911 přestěhovala do Curychu, byla činná v analytickém hnutí a v roce

1918 dodala Jungovi své výpočty precese jarního bodu, jichž si zřejmě nesmírně cenil. Jak uvádí Nicholas Campion, věk Vodnáře je ve skutečnosti jedním z nejnepodloženějších a nejzmatenějších konceptů spjatých se současnou astrologií; vyzdvi-huje nicméně právě Jungův pokus o přesné časové určení jeho počátku pomocí astronomického výpo-čtu. Avšak, jak dodává, jednoznačně takové období určit nelze, „jelikož se souhvězdí Ryb a Vodnáře pře- krývají a jarní rovnodennost bude spadat do Ryb téměř do konce třetího tisíciletí“.5 Jakkoli je zmíněná tematika sporná, nesporným zůstává eminentní Jungův příspěvek k jejímu obohacení.

Celkem vzato studie Jung’s Studies in Astrology jednou provždy ujasňuje, že astrologie nebyla pro Junga ani epizodickou, ani okrajovou tematikou, nýbrž že se jedná o disciplínu, která v genezi jeho psychologie a světonázoru hrála jednu z centrálních rolí. Na dru-hou stranu je třeba ocenit, že autorka nepropadla pokušení privatizovat si Jungovo jméno pro vlastní disciplínu tvrzením, že právě zmiňované pole bylo pro jeho psychologii vlastně tím nejdůležitějším a rozhodujícím (viz poněkud trapné nálepky typu „Gnostický Jung“ apod.). Greeneová prezentuje Jungovu astrologii vlastně ve dvou kategoriích. První z nich představuje aplikovaná astrologie a Jungovo využití jejích technik v psychiatrické praxi i osobním životě, jakož i písemné zdroje a lidé, kteří mu na tom- to poli asistovali. Zde Greeneová odvedla skvělou odbornou práci a přinesla řadu zcela nových infor-mací a zajímavostí, jež nebyly dosud veřejně známy. Druhou kategorii představuje rovina astrologických rysů Jungovy osobní mytologie a kosmologie pre-zentované převážně v Červené knize – svérázného amalgámu orfických, gnostických, neoplatónských, hermetických a dalších vlivů. I zde autorka zúročila své nemalé historické znalosti a dosti autoritativním způsobem tak mimochodem potvrdila příslušnost C. G. Junga do hermetické tradice západního myšlení, kam jej již v roce 1987 samizdatově zařadil i místní expert na jungovskou astrologii Rudolf Starý.6 Ote-vřenou otázkou zde pro mne zůstává pouze zvolené

5 Campion, Nicholas. „Věk Vodnáře – mýtus naší doby.“ In: Revue PROSTOR, č. 60, 2003, s. 165–171.6 Starý, Rudolf, „Jungova psychologie jako ,srovnávací feno-menologie‘.“ Poprvé publikováno v samizdatové edici Jungiana, sešit 25, Praha 1987. Oficiálně publikováno in: Kapitoly k filosofii člověka. Praha: ČVUT, 1996, s. 165–173.



http://www.archetypova-astrologie.cz/jungova-psychologie-jako-srovnavaci-fenomenologie.html

http://www.archetypova-astrologie.cz/jungova-psychologie-jako-srovnavaci-fenomenologie.html

metodologické hledisko, jež se plně opírá o Jungovo tvrzení, že zážitky ztvárněné v Červené knize, jež pů- vodně vůbec nebyla určena k publikaci, představovaly osobní substrát jeho teoretického díla. Kladu si otáz-ku, zda Greeneová, stejně jako mnozí další dnešní „jungologové“, nepřikládá materiálu z Červené knihy až přílišný význam – jako by byl nějak „pravější“ než jeho oficiálně vydané práce, jako by bylo zaručené, že nejpřesněji vyjadřuje, „jak to Jung doopravdy měl“. Přitom se v posledku jedná o artefakt, který byl stylizován a obsahově filtrován zcela obdobně jako Jungovy publikované práce, byť podle velmi odliš-ných kritérií; autorův důraz na věrnost vnitřním zážitkům a jejich co nejuspokojivější estetické zpra- cování by neměl vést k tomu, že bude Červená kniha bez dalšího interpretována jakožto Jungovo „vyzná- ní“. Pravdu je třeba hledat spíše někde uprostřed mezi těmito dvěma polohami, přičemž si nejsem zcela jist,

zda se Greeneové podařilo plně se naznačenému úskalí vyhnout, i když by se to dalo s ohledem na nedávnou publikaci tak fascinujícího materiálu, jako je Červená kniha, pochopit.

Úhrnem nicméně nezbývá než hovořit o knize Jung’s Studies in Astrology v superlativech. Liz Greeneová, vedle toho, že píše hodně a ráda, píše také elegantně a na úrovni, a recenzovaná studie se rozhodně řadí k tomu nejlepšímu z jejího pera. Chvalozpěvy na zad- ní straně obálky celkem trefně shrnují, že se dlouho čekalo, až tuto knihu někdo napíše, a dlouho potrvá, až ji někdo překoná. Kniha beze zbytku potvrzuje můj dlouhodobý názor, že když se kompetentním astrologům poštěstí překonat bariéry ideologické a ekonomické cenzury a působit na univerzitní půdě, kde mají možnost využít její synergický potenciál, vznikají díla světové úrovně.



21transitující neptun v kvadrátu na transitujícího saturna (2015–2016)

anima mundi

Transitující Neptun v kvadrátu na transitujícího Saturna

(2015–2016)

Rudolf Starý

Rudolf Starý (*1939) je žijící legendou české astropsychologie a osamělým velikánem na poli místního jungovského myšlení. Již v dobách samizdatu byl jedním z hlavních zastánců a překladatelů C. G. Junga (v edici Jungiana) a patří k největším znalcům jeho díla v zemi. Do obecného povědomí se zapsal počátkem devadesátých let svou prvotinou nazvanou Potíže s hlubinnou psychologií, věnovanou fundované a svébytné reflexi některých elementů Jungovy psychologie (Prostor, 1990). V téže době byl také několik let šéfredaktorem esejistické revue PROSTOR.

V následujícím období Starý své originální a kreativní jungovské myšlení rozhodným způsobem spojil s naukou, která byla zásadní i pro samotného C. G. Junga, totiž s astrologií. V několika bězích svého dvouletého kurzu psychologické astrologie vyškolil celou generaci reprezentantů tohoto směru v naší zemi, které zároveň vybavil i dvěma desítkami špičkových anglicky a německy psaných titulů, jež sám přeložil a vydal ve vlastním nakladatelství Sagittarius. Jeho vlastní publikační činnost zahrnuje celkem deset knih a bezpočet publikovaných článků. Starého dílo je velice komplexní a mnohovrstevnaté a jeho myšlenkové bohatství lze na této ploše jen velmi zhruba naznačit, mimo jiné i proto, že jeho styl a zaměření se v čase proměňuje a vyvíjí. Obecně lze říci, že většina jeho textů prezentuje hermetický pohled na svět formulovaný v pojmech jungovské psychologie a jejích novoplatonských zdrojů za uplatnění astrologické symboliky. Nikterak se přitom nejedná o suchopárné výklady akademického typu o odtaži-tých tématech dob dávno minulých; naopak, Starého texty se věnují neveselé existenciální situaci moderního člověka a vášnivě hledají cesty ke spirituálním kořenům kolísající evropské kultury. Pokud jde o literární styl, vyhýbá se stan- dardizovaným formám jungovské literatury a vyjadřuje se převážně prostřednictvím volně pojatých esejů, jež jsou osobní expresí jeho důrazu na autentické prožívání procesu individuace.

Předkládaný text je typickým příkladem autorova literárního stylu, v jehož rámci v několika vrstvách velkorysými tahy štětce nastoluje bohaté spektrum širokých souvislostí archetypické kombinace Saturn/Neptun, a to konkrétně ve vztahu k jejich tranzitní kvadratuře (úhel 90°) z let 2015–2016. Esej zařazujeme do rubriky Anima Mundi, vyhrazené pro texty věnované způsobu, jak se v podobě ducha doby (Zeitgeist) projevují vzájemné vztahy pomalých planet, což je téma, jež do soudobé astrologie rozhodným způsobem vnesl Richard Tarnas ve své monumentální studii Cosmos and Psyche (2006). Publikujeme tento dobový text (2015) záměrně v nekorigované podobě, a to jednak z úcty k autorovi a jeho svébytnému stylu, ale také se záměrem dát vyniknout některým geniálním postřehům, jež je možno docenit teprve s jistým časovým odstupem.

archea 2019 – ukázkový sešit


V souvislosti s událostmi na Ukrajině se v tisku ob-jevil výraz „hybridní válka“. Samo slovo „hybridní“ znamená směs nesourodých prvků, jejich rozmělně-ní nebo neorganické spojení. Je to ovšem jen jeden z mnoha momentů, které souvisejí s astrologickou symbolikou Neptuna, zvláště ve spojení se Saturnem. Když se podíváme na současné transity pomalých planet, je to především dlouhodobá kvadratura tran- situjícího Pluta s transitujícím Uranem (poslední přesný kvadrát 17. 3. 2015 na 15° Kozoroha a Berana), ale vedle toho i významná kvadratura transitujícího Neptuna s transitujícím Saturnem (k nejbližšímu aspektu došlo v rozmezí asi 3° v lednu 2015, přesný kvadrát nastane koncem roku 2015 na 7° znamení Střelce a Ryb, což se v roce 2016 zopakuje ještě dva-krát na 10°–12° znamení Střelce a Ryb). Za zvlášť názornou korespondenci uvedené konstelace lze považovat způsob válečného konfliktu, jaký v současné době probíhá na východě Ukrajiny. Při něm dochází ke zpochybňování a narušování dosavadních hranic státu, průběh vojenských operací je nepřehledný, na uniformách ruských vojáků chybí jasné distinkce, jejich pronikání na území Ukrajiny má povahu pomalého prosakování a probíhající boje jsou provázeny lživou a matoucí propagandou. t

Některé metamorfózy spojení Neptuna se Saturnem

Uveďme si některé metamorfózy konstelace Neptun/Saturn:• rozklad ustálených forem života;• narušení režimu každodenního života;• nerespektování hranic mezi státy;• do pohybu se dávají celé etnické skupiny obyvatel,

jednak pod vlivem narušeného způsobu života, jednak pod vlivem probuzené touhy po „instantní spáse“;

• vše se odehrává jakoby v mlze;• vývoj vzniklé situace je nepřehledný a nejistý;• zastírání skutečného stavu věcí;• neodhadnutelný plíživý pohyb všemi směry;

• ztráta respektu vůči dosavadním normám soužití;• ignorování uzavřených dohod;• osočování protivníka pomocí lživé propagandy;• šíření nákazy nejrůznějších nemocí;• podrývání tradičních civilizačních hodnot.

Neptunskému znejasňujícímu a rozkladnému vlivu dokáže čelit pouze Saturn, který je dostatečně pev- ný a jehož formy jsou životaschopné. V případě, kdy struktury reprezentující Saturna jsou slabé a nepev-né, hrozí, že dojde k jejich dalšímu oslabení nebo „rozpuštění“ v důsledku nepřehledných a nezvlád-nutelných událostí.

t

Mundánní význam V mundánním měřítku se nejvážnějším problémem konstelace, kterou vytvářejí transitující Saturn v kva- drátu na transitujícího Neptuna, stává problém s ute- čenci. Celé zástupy „Bídníků“ se pod vlivem naruše-ných vnitropolitických poměrů a fantasmagorických představ dávají do pohybu a rozlévají se na způsob mořského přílivu po evropské pevnině, aniž dbají na hranice států a na rozdíly v tradičních způsobech života různých národů a ras. Zmíněná konstelace koresponduje s archetypickou událostí exodu celých kmenů a etnických skupin, k němuž dochází vždy v situaci, kdy se v nich pro-budí prastarý sen o „zemi zaslíbené“. Biblické Židy se farao snažil zastavit a přimět k poslušnosti. Židé naproti tomu sami dobývali zdi Jericha, v němž se hodlali usídlit.

Jednou z metamorfóz neptunské spásy je záchra- nářský syndrom, který ovládá mysl určité části empaticky naladěných obyvatel evropských zemí, kam směřují vlny uprchlíků. Tak se Evropská unie pokouší zachránit potápějící se ekonomiku Řecka, ačkoli na záchranu se zdá být příliš pozdě. Rusko je odhodláno zachraňovat před zhoubnou západní civilizací rodilé Rusy žijící v okolních, dříve oku-povaných zemích. Autentický exodus prožívá dnes Ukrajina, která se snaží vyjít z „egyptského zajetí“ a přejít „Rudým mořem“ do „Evropy“, kterou chce

anima mundiarchea 2019 – ukázkový sešit

Merkur může být vystaven náporu bludných myš-lenek, lží a fantazií. A tak dále. Jestliže je Saturn ve struktuře psýchy dostatečně silný a životný, pak může: Slunce uchránit před zpochybněním osobní iden-tity a tvůrčím způsobem využít Neptunovo spojení s kolektivním nevědomím; Luna se může nechat okouzlovat přílivem fantazij-ních, snových a uměleckých obrazů a nacházet řád ve změti vzpomínek z minulosti; Mars může rozšířit okruh své činorodosti a zbavit se křečovitosti, aniž překročí platné společenské normy; Venuše může čerpat z nabízející se inspirace a utvářet svůj vztah ke světu a k lidem podle zásad harmonie a krásy; Merkur může uplatnit ve větší míře také svou uvolněnou představivost bez obav, že to ohrozí jeho racionalitu. A tak dále.

Dlužno dodat, že jde o kvadrát, a ten má vždy plu-tonský charakter, protože je spojen se smrtí (záni-kem) a znovuzrozením (obnovou).

Z astrologického hlediska tvoří čtverec (kvadrát) rámec pro kříž. Pro křesťana je kříž jako nástroj smrti symbolem znovuzrození („Svatý kříži, tebe ctíme,“ zpívá se o 4. neděli postní.) Naproti tomu Židé zůstávají u dvou trigonů, z nichž jeden směřu-je dopředu, druhý dozadu (tzv. Davidova šesticípá hvězda). Číňané setrvávají u opozice Jang a Jin. Dokonalým symbolem buddhistické jednoty je kruh, který v sobě obsahuje dosud neoddělené části záro- dečných protiv. Tato procesuální a vývojová linie tvoří páteř axiomu Marie Prorokyně (viz R. Starý,

vybudovat ve vlastní zemi, jejíž hranice jsou však narušovány a zpochybňovány.

Saturnský princip, který je již delší dobu v Evropě narušován pseudohumanistickými idejemi, jako je například ideologie multikulturalismu, se cítí ohro-žen a je nucen sahat k drastickým opatřením, jako jsou zásahy policie a ozbrojenců proti bouřícím se uprchlíkům, nebo stavbou ochranného plotu kolem celých hranic Maďarska se Srbskem, kudy proudí davy migrantů. Jejich sen je ryze neptunského ražení – jsou to neurčité fantazie o spáse, které se jim dostane na půdě svobodné a bohaté evropské společnosti. Vzhledem k tomu, že zmíněná konstelace se bude ještě několikrát opakovat, a to na konci roku 2015 a potom ještě dvakrát v roce 2016, lze očekávat, že problém s uprchlíky bude pokračovat a dále se stupňovat.

Prvopočáteční příčinou těchto neblahých událostí je narušení hranic a norem dosavadního způsobu života militantním hnutím takzvaného Islámského státu. Je na velmocích, aby tomu učinily přítrž. t

Individuální horoskopy Pokud jde o individuální horoskopy, závisí povaha naznačených kombinací především na tom, zda Neptun nebo Saturn vytvoří v příslušném znamení a na uvedeném stupni transitní konjunkci s někte-rou osobní planetou dotyčného. Jestliže jsou saturnské struktury v nejširším smyslu slova nepevné nebo přežilé, pak: Slunce může trpět ztrátou identity, může dojít k zpochybnění autority, ochabnutí tvořivosti; Luna může být na způsob tsunami zaplavena afekty, emocemi a vzpomínkami, v nichž se nedokáže vyznat a uspořádat je; Mars se může dostat do víru nepřehledných událostí, z něhož se nedokáže vymanit, a může být zneužit ke zločinným záměrům; Venuše může zaznamenat rozklad partnerských a sousedských vztahů a sociálních vazeb;



Podobnosti, 2005, 175–181) a zároveň i následné řady astrologických aspektů. Má-li kvadrát plutonský charakter, znamená to, že oba zúčastněné protikladné prvky, v našem případě Neptun a Saturn, se ocitají v procesu zániku, aby se vzápětí zrodily v nové, vývojově pokročilejší podobě. Tu lze nejstručněji vyjádřit jako „dokonaleji ztvárněný Neptun“ a „uvolněně působící Saturn“. t

Konstelace Neptun/Saturn v sociálně-psychologickém ohledu

Konstelace Neptun/Saturn je v současné době aktu-ální zejména v sociálně-psychologickém ohledu. Jak už bylo řečeno, v krajně negativním případě je Nep-tun symbolem rozkladných procesů, které ohrožují jak status quo mezinárodně politických vztahů, tak i duševní rovnováhu těch, kteří nejsou s to vyhovět (saturnským) požadavkům, jaké na ně klade soudobá vyspělá civilizace. V konfrontaci s těmi, kteří jsou spořádanější, výkonnější a úspěšnější, se rodí psy-chologie „uražených a ponížených“ (připomeňme si stejnojmenný Dostojevského román). Týká se to států, jako je už zmiňované Rusko, které se nedokázalo oprostit od minulosti rozpadlého Sovětského svazu, nebo takových chaotických oblastí světa, jako je blízkovýchodní arabský svět, který není s to držet krok s civilizačním vývojem ve vyspělejších zemích. Ale vztahuje se to i na jednotlivce, kteří trpí pocitem, že jsou v dnešním hekticky se vyvíjejícím světě znevažováni a že jim není prokazována úcta, jakou si podle svého přesvědčení zaslouží. Pocit „uraženosti a poníženosti“ probouzí v těchto lidech ničivou energii, kterou obracejí doslova „proti všem“, s úmyslem pomstít se za svůj zdánlivě zmařený život. Dlouhodobá kvadratura transitujících planet Pluto a Uran (přesný aspekt 17. 3. 2015) signalizuje exis-tenci morfického pole, v jehož rámci může docházet k náhlým a nečekaným (Uran) ničivým událostem (Pluto), v závislosti na ostatních konstelacích. Tran- sity představují potenciální možnosti (potentia) urči-

tých událostí. Jejich aktuální podoba (actus) je pod-míněna transitujícími planetami v roli spouštěčů. Kvadratura Neptuna a Saturna (nepřesný aspekt od ledna do dubna 2015, přesný aspekt dvakrát v roce 2016) je varovný signál, který ohlašuje, že se ve stavu zvý- šeného ohrožení ocitá jak mocenská rovnováha v me- zinárodněpolitické oblasti (Ukrajina, Blízký Východ), tak i všechny (saturnsky) přesně stanovené civili-zační programy (včetně letových řádů malajsijské letecké společnosti nebo společnosti Germanwings), dokonce i tradiční zvyklosti každodenního maloměst- ského života (včetně poledního oběda v uhersko- brodské restauraci). Bludné neptunské představy zaplavující lidskou mysl připomínají v dnešních sekularizovaných poměrech kolektivní pohanské oběti, které mají přinést obětu- jícímu spásu (ve smyslu vymanění se z vnitřní stís-něnosti, mytologicky řečeno, ze saturnského Pro-krustova lože). Zvlášť nebezpečný je v této souvis-losti spasitelský syndrom, jenž je tradiční součástí ruské státní ideologie. Když v roce 1913, v předvečer 1. světové války, za-zněla v Paříži Stravinského hudba k baletu Svěcení jara, s podtitulem Obrazy z pohanského Ruska, vyvolala svou avantgardností takový rozruch, že se ně- kteří diváci začali chovat jako pomatení. Podle slov samého Stravinského jde v tomto baletu o rekon-strukci pohanského obřadu, při němž „moudří starci usazení v kruhu sledují předsmrtný tanec dívky, kterou pak obětují bohu Jara, aby získali jeho milost“. (Wikipedie) Oběť je tématem, jež je významnou součástí fenomenologie Neptuna. Jednak je to oběť vlastního Já ve prospěch pravého Já (v křesťanském modelu individuace), jednak oběť (Anaximandrova) bezmezna (akáši) ve prospěch každodenní lidské existence, která je vždy v tom či onom ohledu vymezená a omezená. V podmínkách současné postkřesťanské společnosti dochází patrně k návratu k pohanským rituálům, tentokrát však v obráceném významu. Dříve byl jedinec obětován v zájmu kolektivity, nyní je kolektiv obětován v zájmu jedince. Oběť prvního druhu měla sloužit k obnově života, účelem druhé oběti je zvlášt- ní druh „svědecké euthanasie“ (vlastní dobrovolná smrt – sebevražda – dnes vyžaduje několik svědků,



čímž získává na závažnosti). Ovšem na kolektivní rovině jako by „obětující“ jedinec počtem lidských obětí vymezoval míru své neužilosti („uraženosti a poníženosti“). Každá cyklicky se opakující konstelace přináší nové zkušenosti a poznatky, v nichž se odrážejí proměnli-vé fasety příslušné symboliky. Z antropologického hlediska lze v souvislosti s na-ším tématem usuzovat na pokračující znevažování hodnoty lidského života. Zatímco dříve byl život přijímán jako dar Stvořitele a zároveň jako osobní zadání, a podle toho s ním obdarovaný nakládal, dnes je život chápán jako nástroj ke konzumaci co největšího množství darů, jaké nabízí bohatá a svobodná evropská civilizace. Z filosofického hlediska jde o důrazné připomenutí významu představ, jaké si člověk vytváří o životě a o světě. Představa je prvotní faktor utvářející lidský život: začíná se vždy znovu od představy naplně-ného, nebo neuspokojivého života. Příčiny nynější duchovní krize lze hledat v představě, podle níž se představy vůbec rodí v lidské hlavě jako druhořadé, a proto téměř bezvýznamné produkty materiálních podmínek, v nichž člověk žije. Přitom je ze zkuše-ností minulého století nad slunce jasnější, že všech-ny hrůzy, které se v něm udály, mají svou příčinu v bludných, životu nebezpečných představách. Z psychologického hlediska jde o zviditelnění vý-znamu intuice v rámci psychických funkcí, jimiž je vybaven člověk. Ukazuje se, že intuice souvisí s prostupností, resp. pórovitostí Neptuna jakožto ukazatele morfického pole, skrze něž pronikají (jakoby prosakují) do lidského světa podněty ze samého zdroje Života. Z hlediska srovnávací morfologie se zde jasně rýsuje kontrapunkt vztahující se k symbolice Neptuna (znamení Ryb a 12. domu):makrokosmos / mikrokosmos transcendence / imanence sebepřesah / zapouzdření spása / zatracení blaženost / neužilost nadbytek / chudoba opojení / obluzenost

nadšení / ochablost vřava / ticho empatie / lhostejnost pestrost / jednotlivost fabulace z přemíry fantazie / překrucování, lhaní a zastírání. Z teologického hlediska je významný zejména vztah mezi blažeností a neužilostí (někdejší Freu-dovou „Unbehagen in der Kultur“, jež je podle jeho přesvědčení způsobena omezujícími zásahy intro- jektovaného Saturna). Soudobá společnost, která ve své drtivé většině praktikuje víru v hédonismus, usiluje o blaženost způsobem, který se chce vyhnout všem negativním vlastnostem, jež jsou neoddělitel-nou součástí neptunovské symboliky. Výsledkem takové jednostranné snahy nemůže být nic jiného než náhlé záchvaty neužilosti. Neboť blaženosti je možné dosáhnout jen skrze konfrontaci s naznače-nými protivnými tendencemi. Z psychoterapeutického hlediska je třeba mít na zře- teli, že ti, kteří mají v horoskopu kvadrát Neptuna a Saturna, čelí trvale problémům, které se aktualizují právě během uvedeného transitu, kdy se, v duchu Bohmovy teorie, stávají ve zvýšené míře explicitními, a tedy zjevnějšími a výraznějšími.



26predátor jako kolektivní stín globalizovaného lidstva

studie

Predátor jako kolektivní Stín globalizovaného lidstva

Petr Lisý


Hlubinná psychologie C. G. Junga usiluje o porozumění smyslu uměleckých děl, a to zejména prostřednictvím výkladu pohádek, mýtů či motivů klasické literatury. Filmová tvorba v tomto ohledu prozatím zůstává na druhé koleji, a to navzdory skutečnosti, že představuje výsostnou uměleckou formu 20. i 21. století. Její sledování je obvykle spojeno s oddychem a nenáročnou relaxací, na druhou stranu má však většina lidí v paměti uloženy určité filmové scény, jež na ně v tom či onom ohledu mocně zapůsobily. Cílem předkládaného textu a jemu podobných je přivádět čtenáře ke změně perspektivy a k cílené reflexi toho, co ony významné osobní filmové zážitky vypovídají o jejich nitru.

Filmové postavy a příběhy představují neocenitelné zrcadlo, jehož pomocí můžeme zahlédnout jednotlivé archetypické vnitřní postavy, jež obývají duševní prostor každého z nás i celého lidstva. Pokud nějaký film, bez ohledu na svou umě- leckou hodnotu, přiměřeným způsobem prezentuje archetypické téma, jež rezonuje s hlubinnými vzorci v našem nevě- domí, můžeme se v něm spatřit jako v zrcadle a jeho sledování nám přináší katarzní terapeutický zážitek. Rudolf Starý v knize Filmová hermeneutika (1999) jasnozřivě přirovnal význam filmu pro současného člověka k roli divadla v antickém Řecku, kde tato umělecká forma představovala jeden z významných terapeutických prostředků. Pokus po-hlédnout „archetypovým okem“ (James Hillman) na děj kultovního snímku Predátor je ukázkou z autorovy chystané knihy Lidská duše v zrcadle filmu.


studie

Kultovní film Predátor (1987) z dílny amerického režiséra Johna McTiernana s ikonickým Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli je od dob svého vzniku kritikou i diváky svorně hodnocen jako jeden z vrcholných počinů akčního žánru. Jen málokoho však zřejmě napadlo položit si otázku, zda se pod dokonale naleštěným povrchem řemeslně skvěle zvládnuté akční klasiky s prvky sci-fi hororu neskrý- vá hlubší psychologická výpověď, jež by snad mohla skrytě přispívat k výsledné celkové uhrančivosti tohoto nestárnoucího snímku. Ze zmíněné hlubinné perspektivy se pak Predátor překvapivě jeví jako působivá alegorie existenciální situace současného člověka, spočívající v tragickém rozštěpu mezi technologickou vyspělostí a emoční nezralostí. Jestliže uzávorkujeme nezbytnou vnějškovou slupku silác-kých akčních klišé a odložíme skeptickou rezervova-nost vůči žánrové škatulce značící film „pro zábavu“, vyvstává nám před očima takřka mytický příběh plný archetypické symboliky přetékající znepokoji- vým významem. Nedomnívám se přitom, že by se jednalo o vědomý umělecký záměr tvůrců filmu; mnohem spíše je zmíněná hlubinná symbolika kou- zlem nechtěného, bezděčným „vedlejším produktem“ standardních postupů filmového průmyslu s jeho snahou zaujmout pozornost co možná nejširšího publika. To se štábu Predátora podařilo, což jinými slovy znamená, že jejich scénář a jeho klíčové motivy rezonují s archetypickými vzorci, jež jsou aktuálně aktivovány v kolektivním nevědomí lidstva.

Děj filmu je velmi prostý. V mexické džungli byl tamními povstalci sestřelen vrtulník s americkým diplomatem a major Dutch Schaefer (Schwarzenegger) je se svým elitním komandem vyslán na tajnou misi na jejich záchra- nu. Dostanou se na stopu povstaleckých únosců, načež učiní hrůzný nález: na stromě najdou zavěšená těla čtyř amerických vojáků stažených z kůže. V domnění, že se jedná o dílo nepřátelských vojáků, nemilosrdně zlikvidují jejich základnu, avšak rukojmí jsou již po smrti a další povstalci nedaleko. Jednotka se tedy vydává urychleně divokým terénem zpět na smluvené místo, odkud je mají vyzvednout armádní vrtulníky. V tu chvíli se stávají z lovců kořistí a ukazuje se, že stažení z kůže měl na svě- domí mimozemský lovec lidí, který se pohybuje ve stro-mech, nadán částečnou neviditelností a technologickou převahou, a likviduje členy komanda jednoho po druhém. Nakonec proti němu stojí jen osamocený velitel, který ná- hodou odhalí, že jeho démonický protivník je zranitelnější

přirozenými prostředky než pokročilými zbraněmi. V nouzi se tak uchyluje k bojovým praktikám přírodních národů, díky čemuž se mu podaří silnějšího soupeře s na-sazením života porazit. Umírající mimozemšťan provede autodestrukci v podobě malého atomového výbuchu a otřesený Dutch je z místa zkázy šťastně vyzvednut armádní helikoptérou.

Poodhalíme-li supermoderní povrchovou vrstvu vyprávění a pohlédneme na Predátora z perspektivy archetypové psychologie, jako kdybychom například vykládali sen, okamžitě je nám jasné, že jsme tu svěd- ky výpravy do nevědomí, jehož klasickým symbolem je les (v našem případě džungle, což ještě zdůrazňu-je aspekt syrové, archaické, primitivní divokosti). V hrubých rysech lze na Dutchův příběh pohlížet jako na analogii dobrodružství jednoho z artušov-ských rytířů Kulatého stolu, vyrážejícího ve jménu řádu a spravedlnosti bojovat proti obrům a zlým stvůrám do odlehlých lesů říše. Liší se jen dobové detaily: Dutchovy rozkazy nepřicházejí z Kruhové síně na Camelotu, nýbrž z Oválné pracovny v Pen-tagonu, a místo koní jej do dané oblasti dopraví vrtulníky americké armády. Zatímco se však řada dobrodružství rytířů Kulatého stolu z psychologic-kého hlediska týká hledání vnitřní ženskosti (často vyjíždějí vysvobodit „dámu v nesnázích“, tedy jun-govskou Animu), Dutchova výprava se v kontrastu k tomu ukáže být čistě zápasem o holé přežití. Po-stava Animy se sice v Predátorovi vyskytne v podobě mexické zajatkyně, kterou Dutch rytířsky nejdřív nezabije, později osvobodí a nakonec zachrání, avšak příběh sám nenabízí prostor pro rozvinutí jakéhokoli „romantického“ vztahu. Samotná jeho potencialita do budoucna je v závěrečné vrtulníkové scéně jen velmi lehce naznačena.

Z genderového hlediska se jedná o čistě mužský příběh, který jako takový ve své hlubinné symbolice odráží krizi, v níž se lidstvo ocitlo v důsledku důrazu na tzv. patriarchální hodnoty v dějinách západního světonázoru, jenž v posledních staletích dosáhl svého extrému. Z jungovského pohledu představuje Dutch a jeho komando polaritu vědomí, zatímco vše, s čím se setkávají za hranicí, „na druhé straně“, spadá do oblasti nevědomí. Pokusme se tedy hlavního hrdinu našeho příběhu blíže charakterizovat, a to za pomoci astrologické symboliky. Jednoznačně je typem solár- ního hrdiny, tedy reprezentantem Slunce jakožto


principu identity a vědomí, a vzhledem k jeho vojen- ské profesi můžeme snadno fabulovat, že jeho Slun-ce se nachází v konjunkci s Martem, archetypem bojovníka či válečníka. Dutch je vykreslen jako vyni- kající velitel s plným respektem mužstva a vysokými morálními standardy („jsme záchranný tým, ne vra- zi“). Pokud k tomu přičteme dobrodružnost a cizo- krajnost jejich úkolů, jakož i Dutchův impozantní vzrůst, přímost a žoviálnost, můžeme si jeho Slunce dobře představit ve znamení Střelce. Samotná armá- da se svým systémem rozkazů a hierarchií ovšem předpokládá přítomnost archetypu řádu, struktur, omezení a předpisů, spojovaného v astrologii s pla-netou Saturn (řekněme, že se Dutchova konjunkce Slunce a Marta ve Střelci nachází v hladkém trigonu na Saturna v Beranu). To mu jako vojákovi a veliteli dodává potřebnou uvážlivost, ukázněnost a zodpo-vědnost. Jeho muži jsou skvěle vycvičení a vyzbro-jení ostřílení veteráni s potřebnými zkušenostmi i sebevědomím, skuteční elitní váleční profesioná-lové, mistři svého řemesla. Stínem jejich vědomého postoje je bezděčná mladistvá arogance adolescent- ního typu, samozřejmý pocit nadřazenosti a převahy, silácké chlapáctví a vytěsňování vlastní niterné žen- skosti, při jejich profesi rysy zcela pochopitelné. Vzhledem k povaze událostí, které na ně v džungli čekají, můžeme usoudit, že se jako reprezentanti určitého krajního postoje vědomí ocitli uprostřed přerodové krize, nuceni čelit silám větším než oni, nad nimiž nemají kontrolu. Astrologicky bychom takový proces jednoznačně spojili s tranzitem Pluta přes Slunce.

Vzhledem k rytířské naivitě, která charakterizuje jejich vědomý postoj, čeká naše hrdiny v džungli ne- vědomí střetnutí s vlastním Stínem. Archetyp ozna-čovaný C. G. Jungem jako Stín představuje souhrn našich psychických dispozic, které v důsledku jejich neslučitelnosti s vědomě zvoleným způsobem života odmítáme a nežijeme a které se v nevědomí spojují do relativně autonomní podosobnosti stejného po- hlaví, která se jeví jako náš protivník. Dutchovi muži se nejprve setkávají se svým osobním či profesním stínem, který ztělesňují vojáci nepřítele. Jsou zde vykresleni jako blíže neurčení „povstalci“, bezcharak- terní zabijáci, kteří se ovšem na první pohled prakticky neliší od Dutchových mužů: nosí uniformy a zbra- ně a poslouchají rozkazy. Jsou pouze méně etičtí, méně organizovaní, hůře vycvičení, slouží nespráv-

ným pánům a ideálům: jsou zkrátka jaksi pokřivenou, vadnou, nepovedenou verzí svých protivníků. Ko-mando se s nimi také vypořádá zcela neúprosně a s mrazivou profesionalitou, vědomo si své vojenské i civilizační převahy. Úkol se zdá být splněn.

Když jsou však donuceni nastoupit zpáteční cestu skrz neschůdné divoké údolí (sestupují hlouběji do nevědomí), situace se náhle obrací a oni se stávají z lovců kořistí, vystaveni nové úrovni Stínu, který je navzdory jejich elitnímu výcviku i výzbroji předčí stejně suverénně, jako oni dominovali nad místními povstalci. Na vnější rovině je přítomnost Predátora v džungli vysvětlena jeho mimozemským původem. Co však jeho postava a charakteristické rysy symbo-lizují, jaké archetypické kvality ztělesňuje? Abychom šli rovnou k jádru věci, Predátor je jakousi nadlidskou stínovou obdobou Schwarzeneggera: jedná v podsta- tě zvětšeného elitního vojáka vyzbrojeného pokro- čilejšími technologiemi. Nahlédneme-li ovšem pod slupku fantastické výzbroje tohoto lovce lebek, na- cházíme primitivní, archaickou, napůl zvířecí bytost, zjevně inspirovanou představami o evolučně starších předchůdcích lidského druhu či barbarskými prakti- kami některých přírodních národů. Zásadní rozdíl mezi naším hlavním hrdinou a jeho titánským protiv- níkem spočívá v absenci citové funkce: zatímco Dutch je při vší své nebezpečnosti lidský (vede vojenský záchranný tým), Predátor zabíjí pro zábavu, motivo-ván touhou po uspokojení svých primitivních vášní.

Postava Predátora je ve skutečnosti zhmotněním našeho kolektivního Stínu, noční můrou globali-zovaného lidstva, utkanou z ničivých aspektů jeho působení na vlastní životní prostředí a ekosystém planety od průmyslové revoluce až po současnost. Jeho mimozemský původ ve filmu pouze reflektuje existenciální vykořeněnost moderního člověka, který se – namísto tradiční snahy o navázání harmo- nického vztahu s přírodou – vydal cestou pokusů o její ovládnutí, a to za pomoci vědy a techniky. A čím jiným je v očích amerických vojáků démonic-ký lovec lidí z vesmíru než analogií obrazu, který si domorodé přírodní národy či obyvatelé zvířecí říše utvářeli o západních kolonistech, vybavených z jejich pohledu nadpřirozenými zbraněmi a nemilosrdně exploatujících jejich zemi, zabíjejíce při tom nikoli z životní nutnosti, nýbrž chladně a metodicky na základě nevyzpytatelných motivů? Zmíněné motivy


studiearchea 2019 – ukázkový sešit

přitom reálně pramení v narcistické inflaci ega, opo- jení zdánlivou vlastní všemocností, umožňující ne- kontrolované uspokojování adolescentních až dět- ských tužeb ve snaze vyhnout se obtížím citového a vztahového zrání skrze hromadění extravagantních hmotných trofejí. Tyto fetiše, ať už se jedná o peníze, luxusní zboží, materiální blahobyt či ekonomický růst (to vše vykoupeno vykořisťováním třetího světa a bezuzdnou devastací neobnovitelných přírodních zdrojů planety), jsou ve filmu drasticky symbolizovány lebkami zabíjených vojáků, jež si Predátor postupně přidává do své sbírky. Jeho fantastická výzbroj, sym- bolicky odpovídající vědecko-technickým výdobytkům moderní civilizace, mu slouží jako tvrzené „tlusté sklo“, skrz které vnímá okolní svět jako pouhé hřiště, asi jako evropský kolonista při lovu trofejí v africké savaně. Pod chladnou blyštivostí této povrchové technologické vrstvy se však skrývá „velká opice“, animální bytost zjevně ovládaná primitivními pudy, zvířecími instinkty a silnými emočními afekty. Tato „hlubinná“ stránka Predátora symbolizuje regres úrovně citového a vztahového vývoje, který u mo-derního člověka nepozorovaně nastal v důsledku odvrhnutí křesťanské etiky univerzální lásky, jež byla postupně nahrazena nebezpečnými pseudo-vědeckými bajkami typu „teorie sobeckého genu“. Ve své stínové podobě nejsme pro zbytek planety ničím jiným než autistickým Predátorem, bezcitnou drancující bytostí, v níž se snoubí hluboká citová nezralost a emoční nekultivovanost s hypertrofií ne-lidsky chladného rozumu s jeho danajským darem ďábelsky pokročilých technologií.

K tomu, aby obstál v souboji s tímto stínem démo-nického Nadčlověka v sobě, nepomohou Dutchovi elitní spolubojovníci ani nejmodernější zbraně ame-rické armády – o všechny tyto pomocné extenze vlastní osoby je postupně připraven, neboť Predátor zkrátka není porazitelný vlastními zbraněmi. Aby se mu dostal na kobylku, musí se vrátit k Matce Zemi, ke kořenům vlastních biologických instinktů a dru- hové paměti, k prostotě domorodých zbraní z přírod- ních materiálů – musí se doslova umazat od bahna pozemšťanství. V tomto modu přestává být pro Pre-dátora za jeho technologickým pancířem viditelný, dokáže jej vyvést z jeho arogantní rovnováhy a vy-lákat zpod bezpečného krunýře do reálného světa, kde může uplatnit svou jedinou, specificky lidskou výhodu, kterou proti němu má – schopnost do jisté

míry zvládat vlastní emoce. Musí při tom vytrpět spoustu bolesti a nasadit vlastní život, ale v ohni zdánlivě předem prohraného souboje se silnějším protivníkem jej ve skutečnosti vede do připravené pasti, kam se Predátor nechá vlákat, protože se ne-vědomky ocitne ve vleku primitivní krvelačné touhy „vychutnat si“ svého otravného protivníka a dobít ho vlastníma rukama. Samotný Dutch vychází z celého dobrodružství nepochybně proměněn: jeho ožehnu-tá tvář a otrhaný zevnějšek – v kontrastu k poněkud samolibému zjevu z počátečních „doutníkových“ scén filmu – poukazují na integraci vlastních stínových aspektů, nesoucí s sebou kvality pokory a zralosti a poznání vlastních mezí. Z této perspektivy může-me prohlásit, že dokonce i na první pohled natolik tematicky odtažitý film jako Predátor obsahuje skrytý návod pro lidstvo, jak obstát ve střetnutí s vlastním Stínem v podobě environmentální krize planety: obrátit se k moudrosti Přírody.


studiearchea 2019 – ukázkový sešit

Speciální příloha————————————————————

Reflexe ITC 2017

graphic design and illustrations for the conference: filip záruba / www.filipzaruba.cz 30

http://www.filipzaruba.cz/

Na přelomu září a října předloňského roku proběh- la v Praze čtyřdenní Mezinárodní transpersonální konference ITC 2017, věnovaná tématu „Za obzor materialismu – směrem k celistvosti“. Vzhledem k tomu, že se jednalo o událost z mezinárodního hlediska vrcholnou a na české poměry zcela výji-mečnou, rád bych se k ní formou této rozsáhlejší reflexe vrátil a připomněl některé její vrcholné momenty a význam stopy, kterou zanechala v místním kolektivním vědomí.

Další důvod, proč konferenci věnovat obsáhlejší retrospektivu, souvisí s velkorysým krokem orga-nizátorů, kteří na jejích internetových stránkách zdarma zpřístupnili vysoce kvalitní videozáznamy všech přednášek, jejichž počet daleko přesahuje stovku. ITC 2017 je tedy v jistém smyslu pořád tu a zájemci o prezentovaná témata, vesměs poměr-ně nadčasová, z ní mohou nadále libovolně čerpat (několik klíčových příspěvků bylo též opatřeno i českými titulky). Fakt, že zveřejňování audiovi-zuálních nahrávek na internetu v podstatě nahra-dilo někdejší praxi publikovat zásadní příspěvky formou tištěného sborníku, s sebou ovšem nese i jistou obtíž: pro návštěvníka příslušné webo-vé stránky není snadné se ve změti nabízených záznamů orientovat. Jádro tohoto textu může

v takovém případě posloužit jako průvodce poukazující k pomyslným vrcholům konferenč- ního programu.

t

Pod záštitou Stanislava Grofa

Na úvod je třeba uvést, že se konference konala pod záštitou českého rodáka Stanislava Grofa, světoznámého psychiatra a spoluzakladatele oboru transpersonální psychologie, jehož účast a podpora umožnily organizačnímu týmu zajistit zcela elitní obsazení seznamu klíčových mluvčích. Stanislav Grof je na poli transpersonální psy-chologie a s ní spojených oborů (tzv. věd nového paradigmatu) jednoznačně vnímán jako vůdčí osobnost globálního formátu, svým významem srovnatelná s postavami jako Václav Havel či Jeho Svatost 14. dalajlama. Osobně se domnívám, že po Havlově odchodu je Grof v současnosti vů-bec nejvlivnějším žijícím českým rodákem; jeho význam v kontextu světové psychologie kdosi nedávno ve snaze o stručnost trefně shrnul tím, že jej označil za „českého Junga“.

archea 2019 – ukázkový sešit reflexe

31ohlédnutí za mezinárodní transpersonální konferencí itc 2017 v praze

Ohlédnutí za Mezinárodní transpersonální konferencí

ITC 2017 v Praze

Petr Lisý

http://www.itcprague2017.org/cs

http://www.itcprague2017.org/cs

https://slideslive.com/itc/international-transpersonal-conference-prague-2017

Podobně jako jeho geniální švýcarský předchůd-ce, i Grof je na poli psychologie a psychiatrie charismatickou osobností zdůrazňující kultivaci spirituálního pólu existence. A podobně jako v pří-padě Junga bývá jeho dílo ze strany akademického mainstreamu znevažováno a odmítáno s poukazy na údajnou nevědeckost a esoterismus, ač zhusta neprávem. V domovských Čechách je akademická odtažitost až nevraživost vůči Grofově práci ještě zesílena jednak kulturní zpozdilostí danou půlsto-letím totality, jednak nevědomou závistí a žárli-vostí skrytou za zdánlivě racionální argumentací méně úspěšných a slavných kolegů. K nejvýznam-nějším místním sympatizantům s Grofovými myšlenkami patří biolog a filosof vědy Zdeněk Neubauer a kybernetik Ivan M. Havel, kteří též se svými příspěvky vystoupili na 12. mezinárodní transpersonální konferenci, jež se pod záštitou prezidenta Václava Havla konala v roce 1992 v pražském Obecním domě. Značný úspěch této první pražské mezinárodní konference, jež se pod názvem „Na vlnách změn“ vryla do paměti řady tehdejších světových účastníků, představoval pozitivní precedens, na který mohla ITC 2017 o čtvrt století později navázat.

t

Peripetie příprav a tradice mezinárodních konferencí

Na samostatný článek by vydalo ohlédnutí za okolnostmi a obtížemi, jež patnáctiměsíční přípravný proces na straně českých organizátorů provázely a o nichž mám jako člen nejužšího kon-ferenčního týmu detailní povědomí. Toto téma však ponechám stranou a omezím se na sdělení, že šlo o veskrze intenzivní a leckdy nesnadnou cestu, která všechny zúčastněné na té či oné úrov-ni vystavila nutnosti osobní transformace. Jsem přesvědčen, že náročný kolektivní proces, jímž všichni členové přípravného týmu museli volky nevolky projít, byl na vnitřní úrovni pro zdárný

výsledek přinejmenším stejně důležitý, jako bylo na vnější rovině technické zvládnutí organizační stránky konference. A protože to nebylo poprvé, kdy jsem byl účasten příprav nějaké veřejné akti-vity, v níž hrál Stanislav Grof ústřední roli, dospěl jsem k názoru, že jeho osobní energie, pročištěná a vybroušená celoživotní prací s mimořádnými stavy vědomí a hlubinnými transformačními procesy, uvádí zmíněnou kolektivní katarzní dy-namiku do pohybu jaksi automaticky. Kdybychom bývali neprošli oním „očistcem“, nebyli bychom mohli zorganizovat konferenci s úspěchem.

A je na místě uvést, že ITC 2017 úspěch zcela nepochybně zaznamenala. V TOP Hotelu Praha se nabitého čtyřdenního programu, zahrnujícího jak nejrůznější přednášky, tak zážitkové worksho-py i další experimentální formy, zúčastnilo asi dvanáct set lidí (včetně sto čtyřiceti účinkují-cích). Mezinárodní obsazení bylo zcela špičkové a konference dostála kvalitativním standardům nastaveným svými předchůdkyněmi, organizova-nými pod hlavičkou International Transpersonal Association (ITA). Většina z těchto celkem sedm-nácti velkých mezinárodních konferencí proběhla na různých kontinentech v 80. a první půli 90. let, organizována mnohdy samotným S. Grofem a jeho tehdejší manželkou Christinou. Od brazil-ského Manausu (1996) se však již konaly s delší, zhruba sedmiletou periodou: v roce 2004 v Palm Springs na Floridě a v roce 2010 v Moskvě.

Český organizační výbor se pod záštitou S. Grofa rozhodl na zmíněnou tradici navázat vlastními silami, s cílem vzdát tak svému nestorovi hold v jeho rodném městě. Není zde mým cílem více rekapitulovat celý přípravný proces. Pro pořádek pouze uvedu, že na organizaci konference spolu-pracovala čtyři česká transpersonálně orientovaná sdružení – Česká transpersonální společnost, Budapešťský klub ČR, Česká psychedelická spo-lečnost a mezinárodní transpersonální centrum Holos – z nichž se rekrutovali členové organizač-ní komise, jejichž jména jsou pro případ zájmu k nalezení na webu ITC 2017. Tytéž organizace si programovou spolupráci vyzkoušely o rok dříve



http://www.ctk2016.cz/konference-1992

při přípravě dvoudenní České transpersonální konference 2016. Ta se konala v dubnu příslušné-ho roku v pražském Národním domě na Vinohra-dech a s návštěvností kolem sedmi set účastníků skončila jednoznačným úspěchem, jenž byl po-vzbuzením k pokusu o nesrovnatelně ambicióz-nější mezinárodní počin v následujícím roce.

V kontextu ideové přípravy ITC 2017 bych zde ještě rád zmínil vizionářskou roli Jiřího Zemánka, historika umění, kulturního aktivisty a příznivce práce S. Grofa a řady jeho následovníků a dalších představitelů věd nového paradigmatu. Zemánek svými aktivitami, prodchnutými specifickou ener-gií iniciátora a inspirátora, výrazně podnítil místní obrodu širšího zájmu o Grofovo dílo, jak vyplývá již z jeho role při přípravě tematického dvojčísla revue PROSTOR č. 81/82 (2009). Nakolik je mi známo, byl to právě on, kdo poprvé přišel s návr-hem uspořádat v Čechách velkou transpersonální konferenci, a to zhruba s pětiletým předstihem, a tedy v době, kdy se podobná idea ještě zdála spa-dat do fantaskní sféry zbožných přání. Protože se na reálných přípravách ITC 2017 již nepodílel, rád bych zde Jiřímu Zemánkovi vyjádřil veřejný dík za jeho přínos alespoň touto cestou.

t

Smysl transpersonální konference pro Česko

Je možné položit řečnickou otázku, proč vlastně vozit do Prahy výkvět světové transpersonální scény a potýkat se při tom s organizačními svízeli a několikamilionovým rozpočtem v době, kdy si záznamy přednášek většiny hlavních mluvčích lze pohodlně vyslechnout na internetu. Zjednoduše-ně lze odpovědět přinejmenším dvěma argumen-ty. Zaprvé: na internetu si můžeme najít některé starší přednášky již známých a etablovaných ka-pacit, avšak konferenční program představil také aktuality a nové trendy praxe a výzkumu, o nichž by se laik běžně jen těžko dozvěděl. Zadruhé:

setkat se s týmiž lidmi v koncentrovaném množ-ství na jednom místě, včetně možnosti neformál-ních kontaktů, je mnohem hlubší a intenzivnější zážitek, než se s nimi obeznámit pouze pomocí videozáznamů či četby. Navíc vycházím z pře-svědčení, že koncentrace tak značného množství lidí, kteří se soustavně věnují nějaké duchovní či transformační praxi, zanechává podstatnou stopu v místním poli kolektivní psyché, což představuje hodnotu sui generis.

Specifický význam pořádání podobných akcí v naší zemi pak spočívá v boji proti pověstné „ostrovní mentalitě“ místního obyvatelstva. Češi se sice povrchně zajímají o novinky z „velkého světa“, avšak v hloubi duše zůstáváme za prstenci našich hor většinově zahleděni do hodnot meziválečného období. Žijeme sice v době postmoderny a envi-ronmentální krize, avšak většina z nás sní svůj „hobití“ sen o pohodě saturninovských třicátých let (bez ohledu na to, že tehdejší sociální realita měla k sentimentálním filmovým retro obrazům dosti daleko).

Následných padesát let totality, doprovázené zejména v období po sovětské invazi roku 1968 sebezáchovným únikem do chataření a jiných sou-kromých aktivit, představovalo „ideální“ podhoubí pro prohloubení mentality izolacionismu. Popře- vratová devadesátá léta sice přinesla logickou erupci celospolečenského zájmu o vnější svět, avšak v poslední době jsme opět svědky sílící kolektivní tendence k sebezahleděnosti, provinč-nosti a xenofobii, což jsou zřejmě vlastnosti vy-stihující povahu jungovského kolektivního stínu českého národa. Nebezpečné je na něm zejména to, že je provázen bezděčným přesvědčením, že víme všechno lépe a že nepotřebujeme žádné rady zvenčí, v důsledku čehož ztrácíme kontakt a krok se světem.

I v širších kruzích místních zájemců o transperso-nální psychologii možná panuje pocit, že pokud někdo ví o konferenci z roku 1992, přečetl něko- lik knih Stanislava Grofa a občas se zúčastní ho-lotropního dýchání, v podstatě zná základy



http://www.ctk2016.cz/

http://www.ctk2016.cz/

https://revueprostor.cz/81-82-stavitele-duchovnich-mostu-zijeme-cas-zmeny

této disciplíny. Přitom už před dvaceti lety před-stavovala taková výbava pouze nutnou, ale nikoli jedinou podmínku pro orientaci na pozoruhodném poli transpersonálních studií, jež za sebou již tehdy mělo tři dekády bouřlivého vývoje. Ten pak šel od devadesátých let nepozorovaně dál a rozvinul – často, ale ne výlučně v návaznosti na práci S. Grofa – nové spektrum aktivit, o nichž v Čechách panuje jen minimální povědomí. ITC 2017 tyto současné trendy na poli transpersonální psychologie a věd nového paradigmatu Čechům představila a nabíd-la těm, kdo měli zájem, nové impulsy a probuzení z místního letargického spánku.

t

Spolupráce s mezinárodními partnery

Protože je Stanislav Grof mj. opravdu nejvýznam-nějším světovým teoretikem transpersonální psychologie a zároveň jsou jeho knihy, z nichž většina vyšla koncem 90. let, pro Čechy hlavním zdrojem informací o transpersonálním hnutí jako takovém, odrazíme se nyní od jeho práce při snaze o přiblí- žení tematického pole ITC 2017. Většina Grofo-vých knih, v souladu s tehdejší realitou, prezen-tuje transpersonální hnutí v návaznosti na ame-rickou kontrakulturu šedesátých let a neformální interdisciplinární kvas probíhající v kalifornském Esalen Institutu v Big Sur, který byl v osmdesátých letech těžištěm Grofova profesního života. Toto těžiště se však v devadesátých letech přeneslo na univerzitní půdu sanfranciského California Institute of Integral Studies (CIIS), kde se Grof stal řádným profesorem a spoluzakladatelem ka-tedry Filosofie, kosmologie a vědomí. Tento posun je ilustrací faktu, že se transpersonální psychologie stala pevnou součástí studijního programu několika světových univerzit, z nichž nejvýznam-nější je právě CIIS. Zároveň je ovšem pozoruhodné, že pokud jde o praxi transpersonální psychologie a psychoterapie, hraje v současnosti důležitější roli Evropa, zatímco v USA, zemi svého zrodu,

je obor silnější spíše v oblasti teorie, publikační činnosti a akademického a institučního zakotvení.Dobrým znamením pro zdárný průběh konferen-ce, který následně skutečně nastal, byl její pove-dený začátek. Šťastnou okolností jistě bylo, že se úvodní zdravice uvolila ujmout natolik vážená a důstojná domácí osobnost, jakou je docent Ivan M. Havel. Velkou duchovní a uměleckou kvalitu a hloubku prokázal také navazující hudebně ta-neční šamanský ceremoniál, který – následován úvodní přednáškou Stanislava Grofa – rozptýlil veškerou nervozitu a nejistotu a naladil celé osa-zenstvo ITC 2017 na pozitivní vlnu.

Pokud jde o přednášející z výše zmíněné san-franciské univerzity CIIS, která byla jednou ze tří hlavních partnerských organizací ITC 2017, na konferenci jich vystoupilo poměrně velké množství, a to nejen v sekci pozvaných mluvčích, nýbrž i těch řadových, kteří o místo v programu projevili zájem z vlastní iniciativy. Zmíním zde alespoň tři z klíčových mluvčích konference, kteří zároveň patří ke kmenovým vyučujícím CIIS. Prv-ním z nich byl Richard Tarnas, psycholog, filosof, astrolog a kulturní historik, zakladatel disciplíny „archetypová kosmologie“ a jeden z nejuznávaněj-ších a nejnadanějších transpersonálních myslitelů současnosti. Ve svém klíčovém příspěvku, jehož videozáznam jsme opatřili českými titulky, reka-pituloval kritickou existenciální situaci současné-ho člověka a představil tezi, dle níž jako lidstvo procházíme rituálem přechodu, kolektivní analo-gií temné noci duše popsané mystiky jako sv. Jan od Kříže. Další reprezentantkou CIIS byla psycho-ložka Janis Phelps, která je ředitelkou tamního Centra pro psychedelická studia a výzkum a ve-doucí akademicky akreditovaného výcvikového programu pro asistovanou terapii s psychedeliky, který v rámci své přednášky představila. Třetím zástupcem zmíněné univerzity byl psycholog a fi-losof Jorge Ferrer, autor několika knih a význam-ný myslitel v oblasti participační povahy mystické spirituality napříč kulturami.

Další partnerskou institucí ITC 2017 byla Inter-national Transpersonal Association (ITA), která



https://www.ciis.edu/

https://www.ciis.edu/

https://slideslive.com/38903240/plaidoyer-for-transpersonal-psychology-theoretical-and-practical-importance-of-its-discoveries

https://slideslive.com/38903254/is-modern-humanity-undergoing-a-rite-of-passage

https://slideslive.com/38903129/ciis-psychedelic-medicineassisted-therapy-certificate-program

https://slideslive.com/38903388/a-participatory-vision-of-the-mystical-unity-of-religions

http://www.transpersonalassociation.com/

http://www.transpersonalassociation.com/

v dřívějších dekádách pod vedením Stanislava Grofa mj. sloužila organizaci velkých transper-sonálních konferencí minulosti. Ve své aktuální podobě klade tato světová asociace důraz na roz-voj výzkumu a aplikaci vědeckých metod na poli transpersonální psychologie a psychoterapie. V tomto duchu na konferenci promluvil i aktuál-ní prezident ITA Les Lancaster, který je mj. také programovým ředitelem magisterského programu Vědomí, spiritualita a transpersonální psychologie na liverpoolské John Moores University. Velmi sympatickým přínosem partnerství s ITA byl její sponzoring účasti mluvčích z exotičtějších desti-nací (Indie, Čína, JAR, Venezuela), kteří pohovo-řili na téma integrace transpersonální psychologie s původními duchovními tradicemi.

Třetí klíčovou partnerskou organizací byla Evrop-ská transpersonální asociace (EUROTAS), zastře-šující národní společnosti i jednotlivce převážně ze zemí starého kontinentu. Toto profesní sdruže-ní je dlouhodobě velmi aktivní a každý rok pořádá vlastní menší transpersonální konferenci, kterou se však pro rok 2017 její vedení rozhodlo vynechat a sejít se na mezinárodním fóru v Praze. V tomto kontextu bylo EUROTASu svěřeno naplnění celé jedné programové linie konference, výmluvně na-zvané „Vnitřní ekologie, kolektivní psyché a spo-lečenská transformace“, která představovala jeden z nejprogresivnějších momentů ITC 2017. Fran-couzka Bernadette Blin, současná prezidentka EUROTASu a jedna z hlavních postav konference, ve svém naléhavém příspěvku upozornila, že tváří v tvář prohlubující se globální krizi se psychote-rapie s transpersonální orientací nemůže spokojit s individuální prací, ale také hledat a rozvíjet konkrétní cesty a způsoby, jak změnit náš svět na kolektivní úrovni. Další významnou mluvčí z řad EUROTASu byla Regina Hess, psycholožka a výzkumnice z Německa, jež se ve svém příspěv-ku zabývala tématem intimity v transpersonálním kontextu, hledání niterného pocitu domova, který se nám v současném odcizeném světě tolik vzdá-lil. Díky angažmá EUROTASu přijelo na pražskou konferenci značné množství nadšených mluvčích i účastníků, často ze zemí bývalého východního

bloku, ve větším počtu například z Lotyšska nebo Rumunska, ale také z Itálie či Španělska a řady dalších států.

t

Reflexe tematických linií konferenčního programu

Od reflexe přínosu hlavních mezinárodních part-nerů můžeme nyní plynule přejít k dalším pro-gramovým liniím ITC 2017, kterých bylo, včetně právě zmíněné linie EUROTASu, celkem sedm.

Transpersonální psychologie, psychoterapie a klinický výzkum

Nejobecnější linie nazvaná „Transpersonální psy-chologie, psychoterapie a klinický výzkum“ byla věnována současné situaci oboru, který v době svého vzniku před padesáti lety vnesl do psycholo-gie témata spirituality a neobvyklých stavů vědomí a v současnosti se snaží vznést nárok na pevné místo v psychiatrickém a psychoterapeutickém sytému, o jehož reformu usiluje. Opírá se při tom o silnější argumenty, získané během desetiletí svého vývoje prostřednictvím řady výzkumných studií, což je báze, která mu v počátečním období chyběla. Prominentním řečníkem zde byl hlavní zakladatel oboru a patron ITC 2017 Stanislav Grof, který celou konferenci zahájil příspěvkem shrnujícím hlavní přínosy, jež transpersonální psychologie za půlstoletí své existence zazname nala a jež představují zásadní výzvu pro dosud pře- žívající materialistické paradigma moderní vědy. Snaha o změnu tohoto paradigmatu na poli péče o duševní zdraví byla důvodem, proč transperso- nální psychologie vůbec vznikla, a jak Grof ve svém příspěvku zmínil, dosud nebyla úspěšná právě pře- devším díky přetrvávající resistenci starého paradigmatu, k jehož přesažení měla za cíl přispět i ITC 2017. Dalším klíčovým reprezentantem oboru byl kalifornský psycholog David Lukoff, který



https://slideslive.com/38903073/on-the-psychology-of-transformation-insights-from-the-kabbalah-and-cognitive-science

https://eurotas.org/

https://eurotas.org/

https://slideslive.com/38903243/transpersonal-today-from-a-psychological-understanding-to-a-collective-perspective

https://slideslive.com/38903106/coming-home-the-intimacy-of-consciousness-exploration



https://slideslive.com/38903390/from-spiritual-emergency-to-spiritual-competency

zásadním způsobem přispěl k zahrnutí fenoménu psychospirituální krize („spiritual emergency“) do amerického diagnostického manuálu pro psychi-atry DSM, a to jako nepatologické kategorie pod názvem „Náboženský nebo spirituální problém“. Lukoff v příspěvku „Od psychospirituální krize k duchovním kompetencím“ popsal příběh své vlastní vnitřní transformace a zároveň upozornil, že díky zmíněné diagnostické kategorii mohou psychiatři v USA nyní otevřeně mluvit s pacienty o spiritualitě, což je jeden z praktických přínosů transpersonální psychologie, který se již stal realitou. Významným přednášejícím zde byl také Paul Grof, pražský rodák a bratr Stanislava, světově uznávaný psychiatr žijící v kanadském Torontu, který spolu se svou ženou Mary Pearson vedl workshop a přednášku věnovanou významu intuice a možnostem jejího využití v kolektivním kon-textu. Překvapivě svěžím dojmem pak působil příspěvek amerického lékaře a psychologa, světo- známého autora Raymonda A. Moodyho, který v přednášce „Reinkarnace a minulé životy“ shrnul poznatky svého celoživotního výzkumu na tomto poli. Zajímavostí byla také přednáška „Léčivá síla transcendentní sexuality“ americké psycholožky Jenny Wade, která prezentovala výsledky svého výzkumu transpersonálních zážitků vyskytujících se během sexu, publikované též knižně. V neděli po obědě pak tuto programovou linii na hlavním podiu uzavřel venezuelský filosof a psycholog Elias Capriles, který je – vedle své značné akade-mické erudice – také a především dlouholetým praktikujícím tibetského buddhismu, zejména nauky dzogčhenu pod vedením nedávno zesnulé-ho významného duchovního učitele a tibetologa Namkhai Norbu Rinpočheho. Profesor Capriles ve svém pozoruhodném příspěvku „Dzogčhen, tantrismus, šamanismus a transpersonální psy-chologie“ představil své pojetí mezí a nedostatků transpersonální psychologie z pohledu tibetských duchovních nauk, založené na vlastní čtyřdílné práci The Beyond Mind Papers. Jeho přístup je zají- mavý především z toho důvodu, že představuje kritiku transpersonální psychologie „shora“, tedy z pohledu ještě obsáhlejší světonázorové koncepce, a nikoli „zdola“, totiž z omezených ideových

pozic založených na paradigmatu moderní vědy. Dosah Caprilesovy kritiky snad lze zároveň po-někud relativizovat právě poukazem na to, že je vedena z perspektivy nauk považovaných za kom- pletní duchovní cestu, což je status, který si trans- personální psychologie ve skutečnosti nenárokuje. Přesto lze jeho nevšední přednášku, ač intelektu-álně krajně náročnou, považovat za jeden z vrcho-lů a unikátních počinů ITC 2017.

Psychedelika – věda, spiritualita a terapeutický potenciál

Další programová linie ITC 2017 byla nazvána „Psychedelika – věda, spiritualita a terapeutický potenciál“. Tento tematický okruh byl naplněn převážně reflexí velmi dynamické renesance výzku- mu potenciálu psychedelických látek pro terapeu- tické účely, k níž v posledních letech celosvětově dochází. Nová vlna psychedelických studií navazuje na pionýrské období šedesátých let, kdy – mimo-chodem – v tehdejším Československu probíhal celosvětově vůbec nejrozsáhlejší výzkum vlivu LSD na lidskou psychiku. Tento výzkum byl počátkem sedmdesátých let ukončen v souladu se západním trendem, dle kterého byly psychedelické látky v reakci na tehdejší masové rekreační užívání zaká- zány. Byly zcela nesprávně zahrnuty do seznamu nejnebezpečnějších návykových látek jako heroin či kokain a studium jejich léčebného potenciálu v klinických podmínkách bylo na čtyřicet let prakticky zastaveno. V počátcích transpersonální psychologie se však jednalo o jeden ze základních zdrojů oboru, především díky značným osobním i profesním zkušenostem Stanislava Grofa, a tak je aktuální psychedelická renesance v rámci disciplí-ny velkou událostí, přičemž většina jejích vůdčích osobností se na Grofa odvolává jako na klíčovou osobnost, jejíž inspirace rozhodujícím způsobem ovlivnila jejich kariéru. Jedním z takových vůdců současného psychedelického hnutí je Rick Doblin, ředitel americké Multidisciplinární asociace pro psychedelická studia (MAPS), nevládní organizace založené za účelem dosažení legálních možností využití psychedelik v psychoterapii. Po přibližně



https://slideslive.com/38903281/intuition-practical-application-and-creativity

https://slideslive.com/38903281/intuition-practical-application-and-creativity

https://slideslive.com/38903718/reincarnation-and-remembrances-of-past-lives-an-overview-of-research

https://slideslive.com/38903583/dzogchen-tantrism-shamanism-and-transpersonal-psychology

https://slideslive.com/38903385/results-of-maps-pilot-studies-of-mdmaassisted-psychotherapy-for-people-suffering-ptsd

https://maps.org/

https://maps.org/

pětadavacetiletém soustavném úsilí se tento cíl, alespoň pokud jde o látku MDMA, ocitl v USA jedi- ný krok od svého naplnění díky statusu „průlomo-vé terapie“, který asistované psychoterapii s touto látkou oficiálně udělil tamní Úřad pro kontrolu léčiv. Terapie za pomoci MDMA dosáhla tohoto statusu díky úspěšným pilotním studiím, v jejichž rámci byla asistovaná psychoterapie s touto látkou poskytována lidem s těžkým posttraumatickým stresovým syndromem (PTSD). Často se jedná o traumatizované veterány z nedávných vojenských misí, kterých se v USA vyskytuje ohromné množ-ství a s nimiž si konvenční psychiatrie naprosto neví rady – například stupeň sebevražednosti mezi těmito muži je naprosto alarmující. Studie MAPS přitom prokazují účinnost terapie s MDMA v rámci zcela standardních výzkumných protokolů, jimiž musí projít jakákoli látka, která má získat farma-ceutickou certifikaci, a obstávají tedy v kontextu těch nejpřísnějších vědeckých kritérií. Své často dojemné zkušenosti z týchž studií MAPS na kon-ferenci sdíleli i další významní reprezentanti asistované terapie s MDMA, Michael a Annie Mithoeferovi z Jižní Karolíny. Dalším špičkovým psychedelickým výzkumníkem v programu ITC 2017 byl Charles Grob, psychiatr vyučující na uni-verzitě UCLA v Los Angeles a zástupce nevládní organizace Heffter Research Institute. Grob na pražské konferenci prezentoval svou úspěšnou studii, v jejímž rámci zkoumal účinky psilocyibinu podávaného v nemocničních podmínkách pacien-tům v terminálním stadiu rakoviny, jejímž cílem bylo zkoumat možnosti, jak umírajícím ulehčit v existenciálních úzkostech spojených s jejich situací. Grobův tým zde navazoval na průkopnic-kou práci Stanislava Grofa z roku 1969 v Baltimore, vedenou v analogických podmínkách, tehdy ovšem za využití LSD a DPT. Skutečným vrcholem celé programové linie pak nepochybně bylo vystoupení Christophera M. Bache, emeritního profesora filosofie a religionistiky, který přes 30 let vyučoval na Youngstown State University v americkém Ohiu a na konferenci poprvé veřejně představil obsah své chystané knihy, která vychází v roce 2019 pod názvem LSD and the Mind of the Universe: The Diamonds from Heaven. Bache se jako začínající

profesor bez psychedelických zkušeností v roce 1978 po přečtení knihy Stanislava Grofa rozhodl provést svůj vlastní psychedelický výzkum vědomí, a to se zaměřením nikoli terapeutickým, nýbrž čistě noetickým či filosofickým. To vyústilo v bez- precedentní dvacetileté období, kdy Bache o samotě celkem třiasedmdesátkrát absolvoval sezení s vy-sokými dávkami LSD, o jejichž průběhu a okolnos-tech si vedl podrobné deníkové záznamy (včetně například astrologických údajů). Nebyl sice prvním filosofem, který se vydal cestou psychedelických zkoumání a psaní o dosažených vhledech a zku-šenostech, avšak dlouhodobost, prvotní noetický zájem filosofa nedotčeného psychedeliky a přísná disciplína a systematičnost, jakož i fakt, že svůj autoexperiment prováděl paralelně s běžným živo-tem profesora a otce rodiny, činí z jeho díla napros-té unikum přesahující cokoli, co bylo dosud v daném kontextu lidmi provedeno či napsáno. Bache svůj ponor prováděl v podstatě v podmínkách psyche-delického „undergroundu“ let 1979–1999, kdy le-gislativa neumožňovala žádnou formu psychede- lického výzkumu, a tak o něm s nikým nemluvil. V následujícím období se musel vrátit do běžného života („sestoupit z vrcholu hory“) a své poznatky prosít, shrnout a konceptualizovat do podoby zmí-něné knihy. Není zde prostor blíže rozebírat fascinu-jící výsledky Bacheova noetického dobrodružství – zaujaté čtenáře musím odkázat na videozáznam jeho přednášky, opatřený též českými titulky.

Nové horizonty ve vědě a kosmologii

Čtvrtá programová linie, nazvaná „Nové horizonty ve vědě a kosmologii“, odrážela dlouhodobou spo- lupráci transpersonální psychologie s vědami nové- ho paradigmatu a nabídla účastníkům konference ůbec nejnabitější a nejhvězdnější personální obsa-zení. Hned po úvodní přednášce Stanislava Grofa vystoupil na hlavním podiu Ervin László, profesor maďarského původu považovaný za zakladatele systémové filosofie a teorie obecné evoluce, který je též zakladatelem a prezidentem Budapešťského klubu, mezinárodní iniciativy za udržitelnou



https://slideslive.com/38903387/mdmaassisted-psychotherapy-research-in-the-21st-century-a-blossoming-of-seeds-planted-by-stanislav-grof

https://slideslive.com/38903387/mdmaassisted-psychotherapy-research-in-the-21st-century-a-blossoming-of-seeds-planted-by-stanislav-grof

https://slideslive.com/38903720/psilocybin-at-the-end-of-life

https://heffter.org/

https://slideslive.com/38903724/diamonds-from-heaven-a-20-year-psychedelic-journey

https://slideslive.com/38903241/goodbye-to-matter

budoucnost. Geniální polyhistor a vynikající řeč-ník László přednesl příspěvek nazvaný „Sbohem, hmoto“, který přímo reflektoval konferenční téma „Za obzor materialismu“, a představil v něm řadu současných vědeckých poznatků, z nichž jasně vyplývá, že pojetí hmoty jako pevné substance je nenávratně odzvoněno. Nahrazuje ji obraz nelo-kálního vzájemně nesmírně propojeného vesmíru, jehož klíčovými aspekty jsou informace, vibrace a pole, který László představil v řadě publikací, jako například „Věda a ákášické pole“ (Pragma, 2004). Jeho strhující příspěvek byl jako jeden z vrcholů konference opatřen rovněž českými titulky. V podobném duchu v sobotu promluvil na hlavním podiu také známý kvantový fyzik a aktivista Amit Goswami, spojující ve svém životě vědeckou kariéru a spirituální praxi, v příspěvku nazvaném „Kvantová psychologie: integrální věda pro ekologii psyché“. Dalším elitním mluvčím ITC 2017 byl Dean Radin, vedoucí pracovník kaliforn-ského Institutu noetických věd (IONS), špičkový vědec, který se posledních třicet let intenzivně věnuje výzkumu vědomí v laboratorních podmín-kách, o němž mj. referoval v osmdesáti článcích publikovaných v recenzovaných časopisech. Česky v roce 2017 vyšla jeho vynikající kniha Provázaná mysl: mimosmyslové zážitky v kvantové realitě (nakl. Carpe Momentum). Část jeho práce lze označit za velmi sofistikovaný parapsychologický výzkum; některé konkrétní studie prezentoval v menším příspěvku i na pražské konferenci. Jeho přednáška na hlavním podiu, jež byla v rámci ITC 2017 velkou událostí, však nesla provokativní název „Magie: znovuzrození esoterické legendy na poli vědy“ a opírala se o autorovu novou anglickou knihu vě-novanou tomuto tématu. Radin se v ní projevil ne-jen jako nekonvenční badatel, ale také jako nápa-ditý a zábavný rétor; i proto byl videozáznam jeho příspěvku opatřen českými titulky. V podobném duchu pokračoval Etzel Cardeña, ředitel Centra pro výzkum vědomí a psychologii neobvyklých jevů na univerzitní katedře psychologie ve švéd-ském Lundu. Ten se ve svém příspěvku zabýval otázkou, zda jsou mimořádné stavy vědomí zdrojem pravdivých informací o světě. Reprezentantem participační kosmologie v programu ITC 2017 pak

byl americký astronom Stephan P. Martin, editor pozoruhodné knihy výmluvně nazvané Kosmické rozhovory o povaze vesmíru a pátrání po skutečnosti (Malvern, 2016), jež formou interview předkládá pojetí kosmu z pohledu přírodovědců, duchovních učitelů i humanitně orientovaných badatelů. Obraz vesmíru, který ve světle současných interdiscipli- nárních poznatků vyvstává, je radikálně odlišný od mechanistického „odkouzleného“ modelu mo- derní vědy – kosmická realita se podle něj vyzna-čuje inherentně participační, relační a na kontextu závisející povahou. Martin, který je autorem a lek- torem unikátního vzdělávacího programu integru-jícího rigorózní akademickou práci s osobní a kul-turní transformací, dokonce hovoří o „kosmote-rapii“ neboli léčivé síle lidského znovuobjevování našeho sepětí s celkem vesmíru. Tento jeho kon-cept má zjevnou návaznost na ideu starověkého a renesančního hermetismu o analogii a vzájem-ném zrcadlení lidského mikrokosmu a světového makrokosmu, vyjádřenou maximou „jak nahoře, tak dole“. Druhým význačným zástupcem proudu participační kosmologie byl na ITC 217 již zmiňo-vaný astrolog a kulturní historik Richard Tarnas, zakladatel nové akademické disciplíny zvané arche- typová kosmologie, jejíž obrysy v Praze představil během dvoudenního postkonferenčního work- shopu „Psyché a kosmos“, který vedl společně se Stanislavem Grofem. Pro organizátory i účastníky ITC 2017 bylo velkým štěstím, ctí a úspěchem, že se mohli v Praze setkat s tolika elitními představi-teli postmaterialistické vědy.

Šamanismus a jeho potenciál pro moderního člověka

Pátá programová linie se jmenovala „Šamanismus a jeho potenciál pro moderního člověka“. V jejím rámci vystoupila řada badatelů kombinujících západní vzdělání s šamanskými tradicemi různých kultur, včetně několika reprezentantů autentického domorodého šamanismu. Hvězdami programu ne- pochybně byli dva odborníci na téma jihoamerické- ho šamanismu. Prvním z nich byl Luis Eduardo Luna, religionista a antropolog kolumbijského



https://slideslive.com/38903731/quantum-psychology-an-integral-science-for-the-ecology-of-the-psyche

https://slideslive.com/38903128/exploring-the-physics-of-consciousness-with-a-doubleslit-optical-system

https://slideslive.com/38903128/exploring-the-physics-of-consciousness-with-a-doubleslit-optical-system

https://slideslive.com/38903721/magic-a-scientific-resurrection-of-an-esoteric-legend

https://slideslive.com/38903721/magic-a-scientific-resurrection-of-an-esoteric-legend

https://slideslive.com/38903722/alternate-doorways-the-relation-between-alterations-of-consciousness-and-psi-phenomena

https://slideslive.com/38903723/the-participatory-universe

https://slideslive.com/38903254/is-modern-humanity-undergoing-a-rite-of-passage

https://slideslive.com/38903576/animism-sacred-plants-and-evolutionary-cognitive-science-towards-the-closure-of-a-philosophical-and-emotional-gap

https://slideslive.com/38903576/animism-sacred-plants-and-evolutionary-cognitive-science-towards-the-closure-of-a-philosophical-and-emotional-gap

původu působící jako ředitel Výzkumného středis- ka pro studium psychointegrativních rostlin, vizio- nářského umění a vědomí Wasiwaska v brazilském Florianópolis, jakož i autor několika knih, včetně česky vydaného titulu Vegetalismo (DharmaGaia, 2002). Luna přednesl příspěvek „Animismus, posvátné rostliny a evolučně kognitivní věda: směrem k přemostění filosofického a emočního rozštěpu“, v němž zdůraznil význam pěstování vztahu se světem přírody a informací, jež může přinést vědomí současného člověka. Druhým reprezentantem téhož kulturního okruhu byl francouzský lékař Jacques Mabit, ředitel centra Takiwasi v Peru, které se stalo mezinárodním exemplárním příkladem doplňkové léčby drogově závislých pomocí ayahuasky a dalších psychoaktiv-ních rostlin. Mabit ve svém příspěvku „Ayahuaska v kontextu hnutí New Age“ upozornil na nebezpe-čí a zmatení, plynoucí z některých rozporů mezi rozšířeným „rekreačním“ užíváním ayahuasky a kontextem tradičního léčitelství a světonázorem původních obyvatel, v jejichž kultuře se její užívá-ní historicky vyvinulo. Ke klíčovým mluvčím ITC 2017 patřila také Sandra Harner, klinická psycho-ložka a spoluzakladatelka nadace Foundation for Shamanic Studies, která se po více než padesát let hluboce zabývá studiem a praxí šamanismu, zavedla systemickým způsobem šamanskou cestu do práce s individuálními klienty a založila výcvik v rozvíjení kreativity prostřednictvím šamanismu. Na konferenci představila poznatky získané z ino-vativního výzkumného a výukového systému Core Shamanism, který rozvinula spolu se svým man-želem, světoznámým antropologem Michaelem Harnerem, a v příspěvku nazvaném „Transkultur-ní šamanské zkušenosti“ prezentovala zvukové nahrávky ilustrující přínos této práce pro kon- krétní klienty.

Mystická spiritualita jako spojovací článek světových náboženství

Programová linie nazvaná „Mystická spiritualita jako spojovací článek světových náboženství“ obohatila konferenční program o dva vrcholné

příspěvky. Prvním z nich byl příspěvek jednade-vadesátiletého benediktinského mnicha Davida Steindl-Rasta, který velmi láskyplným a dojem-ným způsobem apeloval na otevřenost srdce účastníků a pěstování mystické spirituality, jež má potenciál lidstvo spojovat, nikoli rozdělovat, bohužel na rozdíl od řady institucionalizovaných náboženství. Jeho přednáška, prostoupená moud-rostí, laskavostí i myšlenkovou jasností, byla rov-něž opatřena českými titulky. Druhým klíčovým příspěvkem této programové linie byla přednáška pákistánské súfijské mystičky jménem Shaykha Amat-un-Nur, nazvaná „Jeden cíl, mnoho cest“, jež byla pevnou, kultivovanou a rozhodnou obha- jobou náboženské svobody a universalismu. Ve své jasnosti, usebranosti, odvaze a důstojnosti bylo vystoupení této obdivuhodné ženy, které účastní-ci vyslechli se soustředěnou pozorností a ocenili potleskem vestoje, skutečnou ozdobou ITC 2017.

Holotropní umění jako vyjádření vnitřního procesu

Poslední programová linie ITC 2017 byla věnována tématu „Holotropní umění jako vyjádření vnitřní- ho procesu“. Jednalo se o příspěvky věnované umě- lecké tvorbě pod vlivem holotropních stavů, tedy mimořádných stavů vědomí směřujících k celistvosti. Pod názvem „Moderní výzkum vědomí a chápá- ní umění“ zde přednesl svůj příspěvek i Stanislav Grof, který v něm prezentoval část poznatků shrnutých v jeho stejnojmenné knize. Skutečnou hvězdou účinkující v programu konference pak byl světově vůbec nejslavnější reprezentant psychede-licky inspirovaného umění, výtvarník Alex Grey se svou ženou Allyson, kteří v závěrečném nedělním příspěvku hlavního programu představili společný příběh svého umění. Významnou součástí dopro-vodného programu konference v této souvislosti byla čtvrteční vernisáž Mezinárodní výstavy holo- tropního umění ve Vile Pellé, zahrnující reprodukce výtvarných děl autorů jako Stanislav Grof, Hans Ruedi Giger, Martina Hoffman, Roberto Venosa, jakož i řadu originálních děl jejich českého sou-putníka, malíře amazonské džungle Otto Plachta.



https://slideslive.com/38903391/ayahuasca-use-in-the-newage-context

https://slideslive.com/38903389/transcultural-shamanic-experiences-some-examples-from-indigenous-and-core-shamanism

https://slideslive.com/38903384/mystical-spirituality-as-a-link-between-world-religions

https://slideslive.com/38903384/mystical-spirituality-as-a-link-between-world-religions

https://slideslive.com/38903534/one-destination-multiple-routes-examining-the-common-volitional-constituent-of-world-religions

https://slideslive.com/38903534/one-destination-multiple-routes-examining-the-common-volitional-constituent-of-world-religions

https://slideslive.com/38903130/modern-consciousness-research-and-the-understanding-of-art

https://slideslive.com/38903130/modern-consciousness-research-and-the-understanding-of-art

Vedle těchto osobností prezentovala výstava i díla méně proslulých českých tvůrců výrazně ovlivně-ných zážitky z holotropního dýchání, jako jsou Lenka Jirková, Martina Lupe Švarcová, Jaroslava Votrubová či Jana Vysoudilová, kurátorem byl psychiatr Milan Hrabánek.

Ponecháme-li stranou přednáškové vrcholy ITC 2017, o nichž jsem právě pojednal a jež se odehrá-valy převážně v hlavním konferenčním sále s ka-pacitou patnáct set míst, zahrnovala konference množství kratších příspěvků různé kvality, o nichž není prostor zde referovat (celkem jich bylo přes sto padesát a vesměs jsou ke shlédnutí v konferenč- ním videoarchivu). Kromě toho nabízel extrémně nabitý čtyřdenní program ITC 2017 paralelně také několik desítek praktických zážitkových workshopů v přilehlých saloncích. Zcela inovativní pak bylo tříhodinové řízené komunitní zkoumání způsobů, jak mohou lidé, kteří se na příslušný program dostavili, společně přispět k žádoucímu posunu v kolektivním vědomí (probíhalo pod záštitou Grof Foundation). Večerní program zahrnoval světové premiéry dvou špičkových českých do-kumentárních filmů na transpersonální témata: titul „Z temnoty duše… světlo“ režiséra Viliama Poltikoviče, věnovaný fenoménu psychospirituální krize, a „Bufo Alvarius“ Filipa Záruby o léčivém potenciálu stejnojmenné psychedelické žáby. Hudební relaxaci účastníkům po celodenním zápřahu před spaním nabízeli při svých živých vystoupeních kapely Létající koberec a Please the Trees.

Co mohlo být lépe

Jak vyplývá z výše uvedeného souhrnu, pražská Mezinárodní transpersonální konference 2017 byla rozhodně akcí, které stálo za to se zúčastnit, a nakolik je mi známo, hodnotila ji naprostá vět- šina z celkem dvanácti set účastníků veskrze pozi- tivně. Přesto zůstává faktem, že do naplnění maxi- mální kapacity zbylo ještě několik set neobsaze-ných míst, což byla vzhledem k vynaloženému úsilí organizátorů a nesporné kvalitě programu

škoda. Z různých neformálních zdrojů, z nichž jsem měl díky intenzivní dlouhodobé osobní účas-ti na přípravném procesu ITC 2017 možnost čer-pat, navíc vyplynulo, že z českých (a slovenských) luhů a hájů se konference více či méně ostentativ-ně nezúčastnilo poměrně značné množství lidí, jimž byla v podstatě přímo určena. Pokusím se nyní zamyslet nad důvody této skutečnosti, jakož i nad slabými stránkami konference vůbec.

Zklamáním byla nepochybně absence odborného zájmu ze strany místních akademických či univer-zitních institucí – jistý počet lidí z těchto kruhů se sice zúčastnil, avšak pouze jako soukromé osoby. Naprostá většina konferenčních mluvčích přitom v univerzitních kruzích působí, někteří za sebou mají skvělou akademickou kariéru, a jako celek reprezentují intelektuální světonázorový proud, který je zcela legitimní a nikoli bezvýznamný. Nezájem místních institucí lze tak vysvětlit pouze nezdravou sebezahleděností, předsudečnou zpoz-dilostí a provinčností.

Překvapivější však byl podobný postoj u řady členů místních kruhů blízkých transpersonální psycho-logii, kteří zřejmě nedokázali pochopit výjimeč-nost konference a výhody faktu, že měli možnost se jí zúčastnit ve vlastní zemi. Domnívám se při- tom, že z tohoto smutného faktu nelze vinit pouze organizační tým, který přes počáteční problémy dokázal méně movitým zájemcům nakonec na-bídnout až dvoutřetinové slevy vstupného, a také o konferenci relativně přiměřeně a dostatečně in- formovat. Pouze mírnou polehčující okolnost pro zmíněnou skupinu lidí představuje skutečnost, že mezinárodní konference tohoto typu – pomineme-li její čtvrt století starou legendární předchůdkyni – představuje pro místní transpersonální komunitu v podstatě novum. Řada lidí měla problém s tím, že konference probíhala v angličtině, což ovšem bylo zcela logickou daností, neb se jedná o „latinu“ dneška, resp. konsensuální dorozumívací jazyk globálního společenství. Hlavní program ve dvou největších sálech byl navíc simultánně tlumočen do češtiny. Celkem se nemohu ubránit dojmu, že se během přípravy akce objevilo až příliš mnoho



zjednodušujících racionalizací, jejichž společným jmenovatelem byla snaha najít důvod, proč na ni nejít.

Domnívám se, že společné podhoubí takových postojů je třeba hledat v oblasti tradičních kompo-nent českého národního nevědomí, jehož stínové obsahy lze vycítit v okruhu klíčových slov jako: zápecnictví, plebejství, provinčnost, nepřejícnost, všeználkovství, kverulantství a závistivost. Z těch- to zdrojů vyvěrají charakteristické jevy jako žabo-myší války, malý český rybník a typická rozháda-nost, roztříštěnost a nejednota. Samozřejmě bych nerad, aby tyto mé poznámky vyzněly jako nějaké samoúčelné moralistní tepání místních poměrů; vycházím totiž z přesvědčení, že lidé, kteří se pod vlivem zmíněných stínových tendencí postavili negativně ke konferenci, jejíž téma a pojetí je v principu zajímalo, tak učinili ke své vlastní škodě.

Z opačné perspektivy osobně považuji za slabší moment finální podoby konference fakt, že se do jejího programu či celkové koncepce nepodařilo v dostatečné míře zakomponovat pozoruhodnou spirituální tradici Prahy, resp. Čech jako takových. Účastníci samozřejmě měli možnost naplánovat si prodloužený pobyt v našem hlavním městě a sou-kromě se obeznámit s jeho krásami. Ovšem vzhle-dem k tomu, že historie Prahy zahrnuje období k transpersonální psychologii natolik vztažná, jako je éra rudolfinské alchymie, novodobého českého hermetismu v meziválečném období a rozsáhlého výzkumu LSD v letech šedesátých, nabízelo se věnovat jí celý přednáškový blok, či z ní alespoň učinit téma doprovodného programu. To ovšem objektivně vzato přesahovalo možnosti organi-zační komise; jediným příspěvkem tohoto druhu bylo vystoupení Petra Winklera z Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ), představující velmi kvalitní stručnou rekapitulaci dějin česko-slovenského psychedelického výzkumu v letech 1952–1974.

Podobně rozpačitě vyzněla i česká stopa v kon- ferenčním programu, která byla, s ohledem na ohromnou příležitost prezentovat se na mezi-

národním fóru, poměrně slabá. Nelze přitom říci, že by účast českých mluvčích na ITC 2017 byla vyloženě nízká – byla spíše roztroušená, nahodilá a neintegrovaná. Bylo tomu tak i proto, že výzkum- níci z NÚDZ na konferenci neprezentovali své aktuální psilocybinové studie, jež jsou jinak důstojnou součástí globální renesance výzkumu psychedelických látek pro léčebné účely a jež by bývaly pravděpodobně posloužily jako příklad konsistentní špičkové místní odborné aktivity. Originální příspěvky českých výzkumníků se tak omezily na vystoupení několika jednotlivců. Na-příklad docent Petr Zach z 3. LF UK prezentoval nejnovější zjištění o fungování paměti v kontextu syntézy poznatků z oblasti neurověd a buddhismu. Profesor Jan Rak, špičkový český kvantový fyzik, referoval o potenciálu výzkumu chování subato-márních částic přispět k přemosťování nepřiroze-ného rozštěpu mezi vědou a spiritualitou. Antro- polog Miroslav Horák z brněnské Mendelovy Univerzity přednášel o léčivém potenciálu tradič-ního jihoamerického léčitelství, mimo jiné na zá- kladě svého devítiměsíčního pobytu v peruánském centru Takiwasi. Navzdory těmto zajímavým jednotlivým počinům můžeme uzavřít, že české kruhy blízké transpersonální psychologii přistou-pily k možnosti přednášet na konferenci podobně vlažně, jako místní odborná veřejnost k možnosti čerpat z ní informace a inspiraci z pozice účastníků.

Část této reflexe věnovanou slabinám ITC 2017 bych uzavřel kritickou poznámkou na adresu konferenčního hotelu a jeho zázemí. TOP Hotel Praha, postavený v sedmdesátých letech jako teh-dy luxusní prostor pro mamutí kongresy komu- nistických papalášů, byl pro organizátory vzhle-dem ke kapacitním požadavkům konference v pod- statě jedinou volbou. Ve světle tohoto faktu lze jeho lokaci v jedné z nejošklivějších částí města odargumentovat poukazem na to, že důležitá není vnější krása, nýbrž kvalita obsahu – a té dosaženo bylo. Rovněž z hlediska funkčnosti konferenčních sálů nebylo naštěstí mnoho co vytknout. Ovšem kvalita běžných služeb včetně standardního uby-tování a jídla, jakož i celková estetika, doposud bohužel zjevně nesou punc temné komunistické



https://slideslive.com/38903068/bohemia-from-psychedelic-to-transpersonal-and-back

https://slideslive.com/38903468/neuroscience-and-buddhism-how-is-our-memory-organized-from-the-conjunction-of-both-disciplines

https://slideslive.com/38903122/therapeutic-potential-of-traditional-amazonian-medicine

minulosti. Konference, jejímž hlavním tématem je apel na změnu paradigmatu, by si byla jistě zasloužila důstojnější prostředí a distingovaněj-ší servis, avšak, jak už bylo řečeno, organizační výbor v tomto ohledu neměl na výběr. Úhrnem lze úroveň poskytnutých služeb zařadit do kate-gorie slabší průměr, což pro účastníky konference znamenalo sice nepříjemný, ale nikoli zásadní diskomfort.

t

Slovo závěrem

S dvouletým odstupem lze konstatovat, že pražská Mezinárodní transpersonální konference ITC 2017 byla počinem odvážným, přínosným a zásadním. Z osobního hlediska se mi jevila jako určitý duchov- ní vrchol daného období, který byl ovšem rychle následován katastrofálním společenským vývojem, kdy v parlamentních i prezidentských volbách nad- poloviční většina obyvatel podlehla kolektivnímu Stínu, přiklonila se k antidemokratickým posto- jům a nezodpovědně tak ohrozila naše základní svobody. Z perspektivy českých účastníků konfe-rence se tento proces zdá naplňovat vzorec popsa-ný italským psychologem Assagiolim v knize Krize



duchovního vývoje (Holos, 2015), podle něhož je každé „osvícení“, symbolizující rozšíření vědomí, následováno propadem do stínových hlubin, kdy příliv nového světla odhalí našemu zraku špínu, jež se do té doby skrývala ve temných koutech nevědomí daného jedince či kolektivu a již je nyní třeba vědomě zpracovat.

Zároveň platí, že se od doby konání konference v důsledku klimatických změn, jež jsou stále zjev-nější a citelnější i v tradičně lhostejném a skeptic- kém Česku, výrazně zvýšilo obecné uvědomění globální environmentální krize, což je téma, na kte-ré transpersonální hnutí upozorňuje a varuje před ním již řadu desetiletí. Bolestný obraz devastace života na planetě lidstvem lze vnímat jako zrcadlo narušeného vnitřního světa vykořeněného moder- ního člověka. Ačkoli ITC 2017 proběhla za relativně malého zájmu místních ekologů, zahrnovala řadu podstatných a inspirativních příspěvků k této pal-čivé a kriticky důležité problematice současnosti, zejména na úrovni psychologické a filosofické, a díky videozáznamům na internetu je lze v případě zájmu studovat i ex post. Právě v oblasti hledání světonázorových cest z úžící se slepé uličky součas- nosti má česká mainstreamová kultura nejhlubší deficit, přičemž předloňská konference, jakož i transpersonální hnutí jako takové, nabízí na tomto poli řadu inspirací a podnětů.

28. 9. – 1. 10. 2017PragueCzech Republicwww.itcprague2017.org

Petr Lisý je český astropsycholog, který se ve své pora- denské praxi opírá o psychologii Carla Gustava Junga a práci svého učitele Rudolfa Starého, jehož dvouletý kurs psychologické astrologie absolvoval v letech 2004– –2006. Magisterský titul z oboru andragogika na Filo-sofické fakultě Univerzity Karlovy obdržel v roce 2003 a je též absolventem komplexního výcviku v somatic- ké a hlubinně orientované psychoterapii Biosyntéza (2008–2012). Vedle zmíněných profesí působí také jako autor a překladatel z angličtiny a v letech 2008–2014 byl pravidelným přispěvatelem esejistické revue PROSTOR. V roce 2017 vyšla v nakladatelství Carpe Momentum jeho kniha Archetypová astrologie: vývoj astropsychologie od C. G. Junga k S. Grofovi. Pravidelně přednáší na řadě míst v ČR a vystoupil též na několika mezinárodních konferencích včetně Mezinárodní transpersonální konference ITC 2017 v Praze, na jejíž organizaci se podílel. Od roku 2019 publikuje i v angličtině, a to v časopisech IAM – Infinity Astrological Magazine a Archai: The Jour-nal of Archetypal Cosmology a na internetové stránce Astro.com. Je šéfredaktorem revue Archea. Více o jeho práci viz www.archetypova-astrologie.cz

redakcearchea 2019 – ukázkový sešit

HR specialistka, redaktorka, terapeutka, astro- psycholožka. Absolvovala Vysokou školu ekonomickou a Pražskou psychoterapeutickou fakultu. Vzdělání si rozšířila čtyřletým psychoterapeutickým výcvikem SUR a výcvikem analytické psychologie, členka ČSAP. Absolvovala dvouletý kurs psycholo- gické astrologie Rudolfa Starého. Miluje knihy, ctí vypravěčské umění. Přednáší, organizuje setkání přátel literatury, pořádá setkání a vzdělávací pro- jekty, kde propojuje hlubinou psychologii, umění a moudrost pohádkových příběhů.Více informací: www.verasimonova.cz.

Petr Lisý

Věra Šimonová

43redakce

https://www.astro.com/astrology/iam_article190710_e.htm

http://www.archetypova-astrologie.cz/

https://www.verasimonova.cz/

Milan Hanuš se věnuje astropsychologické praxi a výkladu mytického tarotu. Příležitostně přednáší a publikuje na různá astrologická témata. V pražské galerii Cesty ke světlu pronesl cyklus přednášek o živlech v astrologii. Původně se věnoval filmové kritice a publicistice, přednášel filmovou teorii a his-torii na FFUP v Olomouci a FFUK v Praze a pracoval jako rozhlasový redaktor. V letech 1996–2014 působil jako šéfredaktor společensko-kulturního čtvrtletníku revue Prostor, v němž vycházely spirituálně, psycho-logicky i astrologicky orientované esejistické úvahy významných českých i zahraničních autorů.

Milan Hanuš

44

Revue Archea 2019 si můžete objednat prostřednictvím

crowdfundingu na internetové adrese www.revuearchea.cz

redakcearchea 2019 – ukázkový sešit

redakce


Documents

ukázkový sešitRichard Tarnas, Stanislav Grof. V konečném důsledku je pak naším přáním přispět ke změně paradigmatu, která je nezbytným předpokladem pro jakoukoli