ČÍTANKA I. ROČNÍK

2

Počátky písemnictví Magické průpovědi, zaříkadla, zaklínadla Ven všechny nemoci, troje, devatery, po zemi se plazte, na moře se berte, z toho těla putujte, tomu tělu pokoj dejte a nikdy se nevracejte. Lyrické písně Nedávej se, Bětuško Nedávej se, Bětuško, do statku cizího: tam ti budou vyčítat, že není nic tvýho. Nedávej se, Bětuško, do cizího statku: tam ti budou vyčítat, že máš chudou matku.

Pranostiky Žofie pole zalije. Zelené Vánoce – bílé Velikonoce. Svatá Anna – chladna z rána. Pořekadla Mráz kopřivu nespálí. Bez peněz do hospody nelez. Hází hrách na stěnu. Nosí dříví do lesa. Přísloví Když se kácí les, létají třísky. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Komu se nelení, tomu se zelení.

Otázky a úkoly 1. Definujte uvedené žánry. 2. Co znamená pojem lyrika? 3. Co je to rým? 4. Jaký význam má v písni slovo dávat se. 5. Co je refrén? 6. Vyložte smysl uvedených pranostik, pořekadel a přísloví. Uvádějte další příklady. Mýty Dobře upečený člověk (Báje severoamerických indiánů) Kouzelník stvořil svět. Stále však měl pocit, že na něm ještě cosi chybí. „Co by to tak mohlo být?“ přemýšlel. „Co tu tak asi chybí?“ Pak ho to napadlo, že by chtěl mít na zemi takové bytosti, jako je on sám. Nejenom zvířata. „Jakpak bych je udělal?“ uvažoval. Nejdřív si postavil horno, pec. Pak vzal kus hlíny a uhnětl z ní postavu podle sebe. A jako obvykle se kolem potuloval Kojot. Když Kouzelník-Stvořitel odešel do lesa nasbírat dříví na oheň, Kojot rychle tvar hliněné postavy změnil. Stvořitel pak rozdělal v peci oheň, a aniž se na svůj výtvor znovu blíže podíval, strčil ho dovnitř. Po chvíli Kouzelník řekl: „Už musí být dobře upečený.“ Vytáhl postavu ven a vdechl jí život. „Proč se nepostavíš?“ zeptal se. „Co je s tebou?“ Stvoření zaštěkalo a zavrtělo ocasem. „A jéje, Kojot mě napálil. Udělal z mého člověka zvíře, jako je on.“ Kojot namítl: „A co je na tom špatného? Proč bych i já nemohl mít někoho pro potěšení?“ „No tak jo, dobře, ale už se do toho nepleť.“ A tak máme Kojotovou zásluhou na světě psy.

3

Stvořitel začal znovu. „Měl bych jich udělat víc,“ uvažoval, „aby mohli být spolu a navzájem se bavit.“ Uhnětl tedy podle sebe dvě postavy, které si byly naprosto ve všem podobné. „To se mi nezdá,“ váhal Stvořitel. A pak na to přišel: „Vždyť takhle by to nešlo. Jakpak by se rozmnožovali?“ Jednomu tedy popotáhl trochu hlíny mezi nohama a hned se pochválil: „Jo jo, to je mnohem lepší.“ Druhé postavě vyryl na stejném místě nehtem trhlinku a ještě do obou někam vložil příjemné pocity. „Teď je to v pořádku. Teď už budou moci dělat všechny důležité věci.“ A dal je péct. Za chvíli Kojot řekl: „Už jsou.“ A tak je Stvořitel vyndal a oživil. „ No co to je?“ divil se. „Vždyť jsou nedopečení! A málo hnědí. Ti nepatří sem, ale někam daleko za vodu.“ A zamračil se na Kojota: „Proč jsi mi říkal, že už jsou? Vždyť takovéhle tady nepotřebuju.“ A Kouzelník začal znovu. Udělal stejný pár jako předtím a nechal ho péct. Za nějaký čas prohlásil: „Myslím, že už jsou.“ „Ještě ne,“ odporoval Kojot. „Nechceš přeci, aby byli zase světlí. Jen je tam ještě chvíli nech.“ „No dobře,“ souhlasil Stvořitel. Čekali teď a pak, když je vytáhli, zjistili, že jsou úplně černí. „No co je tohle? Vždyť jsou úplně černí!“ zvolal Stvořitel a dal tyhle dvě postavy stranou. „Snad se budou hodit někam jinam za vodu. Sem nepatří.“ Už počtvrté dával Stvořitel další dvě hliněné postavy do pece. „Teď už mlč,“ upozorňoval Kojota, „radíš špatně. Neotravuj.“ Tentokrát už nedal na Kojotovy rady a postavy z pece vytáhl, když si byl jistý, že jsou upečené, jak si přál. Vdechl jim život a obě bytosti se začaly procházet, mluvit, smát se – chovat se jako lidé. Nebyly ani nedopečené ani přepečené. „Tihle jsou akorát,“ schválil Stvořitel své dílo. „Ti sem opravdu patří. Takové potřebuju. Jsou krásní.“ A tak vznikli indiáni.

(Z českého výboru Muž, který šel za sluncem; z angličtiny přeložily Markéta Nová a Ivana Tomková)

Otázky a úkoly 1. Co je to mýtus? 2. Jak na vás indiánské vyprávění o stvoření člověka zapůsobilo? 3. Čím může být pro dnešního čtenáře zajímavé? 4. Které jiné mýty o stvoření člověka znáte? Vyprávějte je. 5. Pokuste se je s výše uvedeným vyprávěním srovnat. 6. Chápe dnešní čtenář skutečnost vylíčenou v mýtech jinak než lidé, kterým byla mytická vyprávění původně určena? Starověká literatura Literatura na území Mezopotámie Epos o Gilgamešovi Tu pravil Uta-napištim jemu, Gilgamešovi: „Gilgameši, tys přišel sem namáhaje se a trmáceje. Co ti mám dát, až vracet se budeš do své země? Slovo skryté chci vyjevit tobě, o rostlině, jež život dává, chci říci tobě. Kořeny rostliny té se bodláčí podobají,

4

její píchnutí růži. Do rukou tě píchne. Až se zmocní tvé ruce rostliny té, pak nalezneš život!“ Když to uslyšel Gilgameš, otevřel hadici, těžké kameny uvázal na své nohy. Táhly jej dolů na dno šírého moře. I popad rostlinu, třebas jej do rukou píchla. Pak těžké kameny odříz od nohou svých a na břeh jej odneslo moře. – I mluví Gilgameš k němu, k lodivodu Uršanabimu: „Uršanabi, rostlina tato je rostlina proti neklidu, skrze niž člověk uzdravení dosáhnout může. Do Uruku hrazeného odnést ji chci a dát jíst a tak rostlinu vyzkoušet. Její jméno je ,Mladým stává se stařec‘. I já z ní chci jíst a k svému mládí se vrátit.“ (…) Tu viděl Gilgameš studnu, jejíž voda chladná byla. I sestoupil dolů, aby se umyl v její vodě. Vůni té rostliny ucítil had, tiše vylez a rostlinu odnes. A když se vracel, odhodil kůži. Tenkráte Gilgameš used a hořce plakal, po tváři jeho stékaly slzy.

Otázky a úkoly 1. Definujte žánr eposu. 2. Kolik postav vystupuje v ukázce? 3. Co se o uvedených hrdinech dovídáme? 4. Jak Gilgameš nazývá rostlinu nesmrtelnosti? 5. Našel Gilgameš nesmrtelnost? 6. Co víte o symbolu hada? Je to motiv výhradně sumerský? 7. Najděte příklad inverzního (nezvyklého) řazení slov. Egyptská literatura Milostná poezie Divoká husa křičí, když se chytí do mé nástrahy. Tvoji lásku, která mne přemáhá, však propustit neumím. Smotám síť.

Ale co řeknu matce, k níž se každý den vracím ověšena ptáky? Dnes jsem nenalíčila žádnou past. Sama jsem se chytila do sítě lásky!

(Z výboru Dávné písně lásky; přebásnil M. Černík)

5

Sladké písně, nalezené v souboru písemností, které napsal písař pohřebiště Nechtsobek (úryvek) Jediná jest sestra, nemající sobě rovné, nejkrásnější ze všech žen. Hle, jest jako zářící hvězda na počátku dobrého roku, svítí dokonalostí bělostné pleti, krásných očí, když pohlédne, sladkých rtů, když promluví, nemající nadbytek řečí. Dlouhý jest její krk, bělostí svítí její prsy,

lazulově modrý jest její vlas, její rámě překonává zlato a její prsty jsou jako lotosy. Mírně klenuté jsou její hýždě, pevně stažený jest její pás a její stehna na odiv vystavují její krásu, když půvabně se držíc, kráčí po zemi. Schvacuje mé srdce svým objetím.

(F. Lexa: Výbor ze starší literatury egyptské)

Otázky a úkoly 1. Jaké pocity verše vyjadřují? 2. Který kompoziční prostředek se výrazně uplatňuje v první básni? 3. Jaké typy lyriky (kromě milostné) znáte? Achnatonův Hymnus na slunce Krásné a zářící se objevuješ na obzoru, Ó slunce živoucí, počátku všeho žití! Když na východě objevilo ses, Zemi jsi naplnilo krásou svojí. Skvěješ se vznešené a velké vysoko nad zeměmi všemi, paprsky tvoje objímají světy, světy, jež zrodily se z tebe, a ty jsi Den a spoutáváš je všecky, ty spoutáváš je pro drahého syna. (…) Svět povstal rukou tvou, tys vytvořilo lidi,

žijí, když vyšlo jsi, když zajdeš, umírají. Tys životem, jen tebou člověk žije, tvou krásou kochají se oči, než zajdeš pod obzor. Když zajdeš, ustávají práce veškeré, když opět vyjdeš, vše se daří králi. Veškeré tvory, kráčející po zemi, už od časů, cos vytvořilo světy, pro svého syna vychováváš, pro syna, jenž vyšel z těla tvého.

(Přeložil Z. Žába, přebásnila V. Kubíčková)

Otázky a úkoly 1. Definujte hymnus. 2. Kdo byl Achnaton? 3. Proč autor oslavuje slunce? 4. Která část textu je myšlenkově nejzávažnější a proč? 5. Co je to apostrofa? Indická literatura Rámájana Lahodnou řečí řekla Síta manželu: „Když zřím tě ve zbrani, jsem plna obavy, že šípů užiješ, když v dosah přijde zvěř. Zbraň sama rozpaluje v muži odvahu, též oheň vzrůstá, když naň dřeva naložíš.-

Žil kdysi v krásném háji čistý asketa; v podobě bojovníka přišel jednou bůh, chtě zkoušet světce, meč svůj dal mu v úschovu. Do lesa nosil asketa zbraň svěřenou,

6

by dobře chránil vzácnou boží zástavu. Pomalu mysl krutostí se plnila, mizelo svaté odhodlání k pokání, až s cesty přikázání sešel poustevník. – Jen z lásky toto říkám tobě k výstraze. Zde v lese máme jako kajícníci žít, zákony lesa řiď se proto s Lakšmanou: V Ajódhji znovu budeš plnit příkazy,

jež válečníkům ukládá stav kšatrijský! Svět celý na zákonech svatých spočívá; je třeba omezit se, duši ovládat!" „Štěstí se nezískává lehce v životě," děl spravedlivý Ráma k Sítě šlechetné. „Já slíbil poustevníkům; že je ochráním. I v lesích musím plnit příkaz kšatrijů. Nezruším nikdy slovo, pokud budu živ!“

Otázky a úkoly 1. O čem pojednává uvedená ukázka? 2. Charakterizujte postavy, které v ukázce vystupují. 3. Koho označuje slovo asketa? 4. Vyjádřete ponaučení vyplývající z první části ukázky 5. O čem vypráví celý epos? Čínská literatura Kniha písní Kryso Kryso, eh ty kryso,

nežer mi mé proso! Léta jsem ti sloužil, jako žebrák jsem žil. Pryč od tebe půjdu a ráj hledat budu. Třeba tam v tom ráji pro mne bydlo mají! Kryso, tak se mírni, nežer mi mé zrní! Léta jsem ti sloužil, nevděku se dožil. Pryč od tebe půjdu

a ráj hledat budu. Snad tam, v rajské zemi, dojdu ocenění! Krysí nenasyto, nežer mi mé žito! Léta jsem ti sloužil, příkoří jen zažil. Pryč od tebe půjdu a ráj hledat budu. Cožpak v rajském kraji lidé naříkají?

Dopis děvčete Miláčku, nechoď do naší vesnice, naši to neradi vidí. Tebe mám ráda ze všech nejvíce, nesmí to být – znáš lidi! Maminka pláče, otec se mračí, bratři mne hubují – to už jsou naši. Je mi dost těžko – věř mi, Čong Ce!

Miláčku, nelez k nám za noci přes tu zeď, mohl bys moruši zlomit, tebe mám ráda – buď rozumný, hleď, naši se budou zas zlobit. Maminka pláče, otec se mračí, bratři mne hubují – to už jsou naši. Je mi dost těžko – věř mi, Čong Ce!

Konfucius: Hovory Když se Jen Chuej zeptal na definici Dokonalého Lidství, Mistr odpověděl: „Podmanění sebe sama a návrat k dodržování předpisů vytváří Dokonalé Lidství. Jestliže během jednoho dne dosáhnete sebekontroly, okolí vás uzná jako Dokonalého Člověka. Dosažení Dokonalého Lidství musí přijít z vás samých, člověk ho nemůže získat od jiných." „Jaké jsou složky sebeovládání a co představuje návrat k předpisům?" „Nehledejte a nekonejte nic, co není v souladu s předpisy; nedívejte se na nic takového, ani tomu nenaslouchejte.“

7

(…) „Ideálem Ušlechtilého člověka je spravedlnost. Ideálem Malého člověka – prospěchářství.“ (…) „Žádat mnoho od sebe a málo od druhých, tím se lze vyhnout nespokojenosti.“ (…) „Povinností jinocha je chovat se dobře doma k rodičům a mimo dům k starším lidem, být opatrný v slibech a přesný v jejich dodržování, být laskavý ke každému, a zejména hledat spojení s Dobrem. (…)Až toto vše vykoná, nechť se vzdělává.“

Otázky a úkoly 1. Vysvětlete pojem apostrofa. 2. Jak vyznívá první báseň? 3. Je první báseň alegorická? Co je to alegorie? 4. Vyhledejte ve druhé ukázce typické znaky lidové písně. 5. Převeďte druhou báseň do podoby dopisu psaného současným jazykem mladých. 6. Charakterizujte Konfuciovo učení. Na co klade autor největší důraz? Antická literatura Řecko Homér: Ílias Achilleus, rychlý v běhu, naň (na Agamemnóna) posupně pohlédl a pravil: (…) Vždyť já jsem nepřišel sem, abych s trójskými vojáky tady bojoval, ohrožen kopím, vždyť ničím nejsou mi vinni: nikdy mi neodehnali mé krávy ani mé koně, nikdy mi v hrudnaté Fthíji, svou půdou živící muže, úrodu neponičili, neb veliký prostor nás dělí se spoustou stinných hor a hlučně šumící moře - pro tebe, nestydo velká, jsme vytáhli, abys měl radost, abychom pro Meneláa a pro tebe, psovská ty hlavo, od Trójských vymohli čest - ty nehledíš na to a nedbáš! Teď mi tu dokonce hrozíš, že sám mi odejmeš dar můj, pro nějž jsem zakusil mnoho a jejž mi lid achájský svěřil. Kdykoliv lidnaté město lid achájský vyvrátí Trójským, nikdy já stejný podíl jak ty tu nezískám, i když ve vřavě této války díl podstatný vykonávají obvykle ruce mé, však kdykoli k dělení dojde, tvůj dar je o mnoho větší, já s malým sic, přece však milým odcházím ke svým lodím, když zemdlím námahou bojů. Nyní však do Fthíje půjdu, vždyť o mnoho lepší je domů na lodích zahnutých plout - zde nemíním beze cti zůstat, majetek pro tebe shánět a hromadit bohatství velké." Jemu zas Agamemnón děl v odpověď, velitel mužstva: „Utíkej chutě, jak toužíš, a já tě nebudu prosit, abys tu kvůli mně zůstal; jsou jiní, co budou tu se mnou, kteří mě budou i ctít, zvlášť Zeus tak nesmírně moudrý. Z králů živených Diem tys věru mi nejprotivnější: vždycky v oblibě máš jen šarvátky, sváry a půtky.

8

Máš-li velikou sílu, tu bůh ti patrně poskyt. Táhni jen se svými druhy a se svými koráby domů, panuj tam nad Myrmidony, já nikterak o tebe nedbám, o tvůj se nestarám hněv a naopak takto ti hrozím: jako mi zářící Foibos teď odnímá Chrýsovu dceru, kterou já na vlastní lodi a se svými vlastními druhy pošlu, tak do stanu přijdu já sám a odvedu sličnou Brísovu dceru, tvůj dar, ať pochopíš dobře, oč já jsem mocnější, nežli jsi ty, a aby se zhrozil i jiný myslit si, že je mi roven a veřejně se mnou se měřit." Pravil, a veliký žal se zmocnil Achilla, v mužné hrudi začalo srdce věc vážit na obě strany, zdali by ostrý meč měl od boku tasit a zahnat ostatní krále stranou a probodnout Agamemnona, nebo zda utlumit hněv a potlačit vzkypělou vášeň. Zatímco přemítal takto jak v srdci, tak v mysli a z pochvy tasil už veliký meč, vtom Athéna snesla se z nebe - bohyně bělostných loktů ji poslala, Héra, vždyť v srdci ve stejné lásce je měla a o oba jevila starost. Zezadu přistoupla k reku a vzala ho za rusé vlasy, zjevná toliko jemu, však z druhých ji neviděl nikdo. Achilleus užas, pak obrátil tvář a na místě poznal, že je to Athéna Pallas - tak strašně jí zableskly oči. (…) „Přišla jsem z nebe tvou zlobu již utišit, dáš-li si říci. Bohyně bělostných loktů mě poslala, Héra, vždyť v srdci ve stejné lásce vás má a o oba jeví jen starost…“

Otázky a úkoly 1. Kteří řečtí hrdinové vystupují v ukázce? 2. Co víte o jmenovaných hrdinech? 3. Charakterizujte podle jednání postavy vystupující v ukázce. 4. Kdo zasahuje do jednání a osudů hrdinů a ovlivňuje je? Doložte v textu. Homér: Odyssea Navečer s krásnorukým se vrátiv k jeskyni bravem, ihned v prostornou sluj svá tučná stáda si vehnal, všecka, ni jediný kus tam nenechal, v hlubokém dvoře, buďto že tušil něco, neb bůh mu tu myšlenku vnukl. Potom velký balvan dal ke vchodu, lehce jej zvednuv, sedl a počal dojit své ovce a mečící kozy, konaje patřičně všecko, a pod každou postavil mládě. Když pak spěchaje pilně, dokončil tyto své práce, dva zas popadl z nás a hned si je připravil k jídlu.

Otázky a úkoly 1. Která vlastnost je charakteristická pro Kyklopa, o němž pojednává výchozí text? A) nadlidská síla B) neustálá nespokojenost C) neúcta k bohům D) nezměrná lstivost

9

2. Který z následujících úryvků rovněž pojednává o Kyklopovi? A) Děl jsem, on ihned se ozval a řekl mi odpověď tuto: „Prosím tě, jenom smrt mi nekrášli, vládyko statný: Oráčem být raděj si přál a jinému sloužit, mužovi nebohatému, jenž život v bídě by trávil, než být zesnulých mrtvých zde vladařem, v Hádově sídle.“ B) Hostil nás celý měsíc a na vše se podrobně tázal, na Tróju, argejské loďstvo a na návrat Achájů z války, já pak bohovi zas jsem patřičně vykládal všecko. Když jsem si já zas vyplouti přál a za průvod žádal, vyhověl žádosti též a výpravu ochotně chystal. C) Jako je žádostiv muž, by pojedl, kterému hnědí býkové po celý den pevný úhorem vlekli, -ovšem pak západ slunce se zjeví mu k radosti velké, ježto je k večeři čas, vždyť nohy mu klesají v chůzi, nejinak západ slunce se rekovi k radosti zjevil. D) Pravil, i zváživ se zpět, kles naznak a mohutnou šíji stranou nakloniv ležel, a v tom ho již ovládal spánek, který je krotitel všech. V tom z jícnu mu vyhrklo víno se sousty lidského masa, neb dávil, vínem jsa zpilý. Ezop: Bajky Závistivý pes Zuřivý pes ležel v jeslích plných sena. Kdykoliv se chtěl přiblížit některý vůl a chtěl žrát, vrčel, cenil zuby, vztekle štěkal a bránil přistoupit. Hrdino, sám seno nežereš, abys měl právo hrabat pro sebe, tak druhému lotrovsky závidíš a nepřeješ, pravili voli. Je mnoho lidí, kteří závidí, co sami mít nemohou, a právě proto druhým nejvíc škodí. Liška a kozel Liška spadla do studně a byla nucena v ní zůstat, protože z ní nedokázala vylézt. K té studni přišel kozel, kterého trýznila žízeň, spatřil v ní lišku a zeptal se jí, zda je voda dobrá. Liška měla radost z té šťastné náhody, vychvalovala vodu, tvrdila, že je zdravá, a zvala ho k sobě do studně. Kozel seskočil, protože v té chvíli viděl jen svou touhu; jakmile uhasil žízeň, uvažovali s liškou, jak odtud. Liška prohlásila, že už vymyslela způsob, jak by se oba zachránili: „Kdyby ses chtěl opřít nohama o bednění studny a sklonil rohy, vyběhnu po tvém hřbetě a pak tě vytáhnu.“ Kozel ochotně poslechl, liška mu vyskočila na zadek, vyběhla po jeho hřbetě, opřela se mu o rohy, dostala se až k okraji studně, vylezla a běžela pryč. Kozel jí vyčítal, že nedodržela úmluvu, a tu se liška otočila a řekla mu: „Můj milý, kdybys měl tolik rozumu, kolik máš na bradě vousů, nebyl bys skákal do studně, dokud by sis nerozmyslil, jak se dostaneš ven.“ Stejně tak se i rozumní lidé mají pustit do nějaké činnosti teprve tenkrát, až rozváží, k čemu povede.

10

Otázky a úkoly 1. Co je bajka, alegorie, personifikace? 2. Uvedené bajky jsou vystavěny podle téhož formálního principu. Jakého? 3. Které prostředky dramatizují text? 4. Charakterizujte jazykové prostředky bajky (slovní druhy, obrazná pojmenování atd.). 5. Které další tvůrce bajek znáte? Aischylos: Oresteia I. Všichni se hrnou s tasenými zbraněmi k paláci, ale u vchodu se zarazí a v hrůze odskočí. Vrata se rozevřela. V domě je vidět mrtvolu Agamemnonovu, ležící v mělké stříbrné vaně; přes ni je přehozeno velké třásnité nachové roucho. Nedaleko vany leží mrtvá Kassandra. Poněkud v popředí stojí Klytaimestra: v ruce drží zakrvácený meč, obličej a šaty má postříkány krví. Krátká pauza. KLYTAIMESTRA: Ten zápas dávno jsem už chystala, a třebas pozdě, zvítězila jsem. Zde stojím, kde mé rány dopadly; je dokonáno. Jak jsem provedla svůj čin, to nijak nechci zapírat. Postoupí několika pádnými kroky před vrata paláce. Sbor před ní zděšeně ucouvne. Já roucho, síťkované rybářská jak síť a velké, plné nádhery, však zhoubné, jsem naň vrhla - nemohl se vyplésti, ba ani brániti. Dám mu dvě rány. Dvakrát vykřikl a zhroutil se. Když ležel, přidala jsem třetí, slíbený dík Hádovi, obránci mrtvých, vládci podsvětí. Tak padnuv, ducha svého vyvrhne; a jak tak chrlil prudký krve proud; tou tmavou prškou rosy krvavé mě postříkal. (Za řeči vše ukazuje.) Však mne to těší tak, jak těší setbu, z klíčků rašící, proud svěží vláhy, nebem seslané. II. KLYTAIMESTRA (rozhrnujíc si šat na prsou): Ó zadrž, synu, šetři, dítě mé, těch prsou! U nich dřímals tolikrát, z nich sávals mléko živné svými rty! Orestovi meč poklesne, váhaje obrátí se k Pylladovi. ORESTES: Co počít, Pyllade? Mám šetřit matky? PYLLADES: A což ten zbytek věštby, Foibem z Delf ti dané, a náš pevný úradek? S každým se znepřátel, jen s bohy ne! ORESTES: Máš, myslím, pravdu, poradils mi dobře. (Ke Klytaimestře) Pojď za mnou, chci tě zabít u něho! Tys nad otce ho kladla, když byl živ: i s mrtvým spávej, když ho miluješ, a kohos měla milovat, máš v zášti.

11

KLYTAIMESTRA: Mnous vyrostl; chci s tebou zestarat. ORESTES: Chceš se mnou žít, když otce zabilas? KLYTAIMESTRA: Tím byl též vinen osud, dítě mé! ORESTES: I tvou smrt tedy osud nastrojil! (…) KLYTAIMESTRA: Ty, zdá se, dítě, matku zabiješ! ORESTES: Ne já, ty sama se zabiješ! (Ohrožuje ji mečem) KLYTAIMESTRA (unikajíc): Ó, střez se hněvu Lític matčiných! ORESTES: Jak ujdu, šetře tebe, otcovým? KLYTAIMESTRA: Ach, marně lkám, jsi chladný jako hrob. ORESTES: Ten los ti otcův osud uchystal. KLYTAIMESTRA (ukazujíc na něho): Ach, toť ten had, můj plod, mnou živený! ORESTES: Ten strašný sen byl věru prorocký. Vraždilas hříšně: strp tu hříšnou smrt! (Přeložil F. Stiebitz)

Otázky a úkoly 1. Co je tragédie? 2. O čem tato divadelní hra pojednává? 3. Charakterizujte hlavní hrdiny dramatu. 4. Jaké dilema řešil Orestes před vraždou matky? 5. Jak Klytaimestra argumentuje v prosbách o svůj život? 6. Je pomsta správné řešení? Bylo to spravedlivé? Bylo i jiné řešení? Sofokles: Antigona KREON (k Antigoně): A ty mi pověz – zkrátka, bez oklik – zda znalas vyhlášku a zákaz můj? ANTIGONA: Ó znala, jak by ne: byl znám přec všem. KREON: A osmělila ses jej přestoupit? ANTIGONA: Ten zákaz přec mi neohlásil Zeus, ani Díké, družka bohů podsvětních, zde takové nám řády nedala. A nemyslila jsem, že takovou má moc tvůj zákon – dalť jej smrtelník! – by mohl platit víc než nepsané a neochvějné bohů zákony. Ty nežijí jen včera nebo dnes, však věčně, aniž víme, kdo je dal. A pro ně nechtěla jsem od bohů být trestána, i nelekla jsem se zde ničí vůle. Věděla jsem přec, že zemru: jak by ne? I kdybys ty to nebyl vyhlašoval. Zemru-li však před svým časem, to mám za zisk jen. Kdo žije v hojných strastech jako já, zdaž není pro něj ziskem zemříti? Však zdá-li se ti čin můj zpozdilý, aj, kárá zpozdilec mou zpozdilost. (Přeložili Stiebitz, Dědina a Hošek)

Otázky a úkoly Antigonin bratr se pokusil násilím uplatnit svůj nárok na thébský trůn, nový král Kreon ho však porazil a zakázal pohřbít jeho mrtvolu. Antigona příkaz porušila. 1. Proč se Antigona rozhodla neuposlechnout králův příkaz? 2. Jaký trest ji stihl? Euripides: Médeia (úvodní verše) CHŮVA (stoji před Médeiným domem) Kéž neprolétla, plujíc v dálnou Kolchidu, loď Argó nikdy jícnem temných Symplégad, kéž neskácel se nikdy v lesích pelijských smrk pod sekerou, aniž vesly ozbrojil

12

kdy ruce hrdinů, kteří rouna zlatého šli dobýt Peliovi! Pak by Médeia, má paní, nepřiplula do zdí Iolku, jsouc vzňata divou láskou k Iásónovi, a nemusela svésti Peliových dcer, by usmrtily otce, ani v Korintě teď bydlit s chotěm, s dětmi. Pravda, má ji rád lid této země, do které se utekla, a ona s lásónem věrně nesla vše – a to je přece jistě blaho největší, když jedna mysl pojí ženu s manželem –; však teď je konec lásky, vše je samý boj í Své děti i mou paní zradil Iásón a pojav za manželku dceru Kreonta, jenž vládne zemi, na loži spí královském; a zneuctěná Médeia, ta ubohá, se dovolává přísah, volá pravici, jež slíbila jí věrnost, bohy za svědky

si bere vděku, jímž jí splácí Iásón. A bolu odevzdána leží o hladu a rozplývá se v slzách po celý ten čas, co manželovo provinění poznala; a nehne okem, nepozvedá od země své tváře: jako skála, jako příboj vln je hluchá k domlouvání věrných přátel svých! Jen někdy pootočí šíji bělostnou a nad svým otcem úpí sama u sebe i nad domovem, vlastí, které zradila, když prchla s mužem, jenž jí nyní pohrdá. Tak z vlastní bídy, chudák, trpce poznala, co je to býti psancem vlasti zbaveným. Ne radost, odpor cítí, zří-li děti své, a já se bojím, že snad něco zamýšlí. Jeť věru hrozná: kdo se s ní dá do boje, ten nedobude snadno palmy vítězné! –

(Přel. V.Šrámek, F.Stiebitz)

Otázky a úkoly 1. Odkud pocházela Médeia? 2. Proč plula loď Argó do jejího rodiště? 3. Jak se jmenoval vůdce argonautů, do něhož se Médeia zamilovala? 4. Proč musela Médeia opustit svou vlast? 5. Čím manžel Médeji ublížil? 6. Čeho se chůva obává? Řím Titus Maccius Plautus: Komedie o hrnci Euklio Jsem ztracen a zničen! Kam mám teď jít, kam nejít? Držte ho! Koho a kdo? Nic nevím a vůbec nic nevidím, jsem jako slepý a bloudím sem tam a nemohu se dopátrat, kam vlastně jdu, kde jsem a kdo vůbec jsem. Tak pomozte mi, lidé, beru vás za svědky, slyšte, slyšte můj hlas a ukažte mi toho, kdo ukrad´můj hrnec. Pověz to, prosím tě, ty! Jsi přece dobrý. Poznávám to podle tvé tváře. Věřím ti, mluv! Tak co je? Proč se mi smějete všichni. Ovšem, znám vás. Vím, že je zde i veliká spousta zlodějů. Ti všichni mají parádní šat. Tím chtějí zakrýt všechnu hanebnost a klamou ubohý lid, vždy sedí mezi počestnými lidmi. Řekněte, kdo to má, kdo? Z vás nikdo? Tak ty tam? Přiznej se mi, sic je to tvůj poslední den. Tak řekni, kdo má ten poklad? Co? Že nevíš? Ach běda, já nešťastný muž, je konec, jsem úplně zničen, ouvej! Všecko je pryč! Jsem ze všech nejnešťastnější. Nač ještě žít, když nemám už nic, když nemám zlato, které jsem si tak pečlivě hlídal. Já ubožák, žel jsem sám sebe okrad‘ a oklamal a teď se radují všichni z mých běd, z mých pohrom a ztrát. To nemohu snést. (Přeložil J. Šprinel)

Otázky a úkoly 1. Vyjádřete vlastnosti Euklia na základě jeho jednání. Jaký typ člověka představuje? 2. Jak projevuje žal nad svou ztrátou? 3. Co pro něho znamenaly peníze? Stačí člověku ke štěstí majetek? 4. Jaký postoj zaujímá autor vůči Eukliovi?

13

5. Jak ho charakterizuje prostřednictvím jazyka? Z textu doložte typické prvky mluvené řeči. 6. Ukázka je příkladem jednoho z dvou dramatických postupů – pojmenujte ho; je pro divadelní hru nejtypičtější a nejčastější? 7. Kterého autora (autory) pozdější doby svou postavou Plautus inspiroval? 8. Vyjádřete charakteristické znaky komedie. Publius Vergilius Maro: Aeneis Úvod Válce zpívám a reku, jenž první z krajiny trójské k italské připlul zemi, hnán osudem k lavinským břehům, vyhnanec, dlouhý čas jej po zemích štvala i mořích božská moc: zlý Junonin hněv, jenž nedal se smířit. Mnoho i trpěl válkou, než konečně založil město, usídlil v Latiu bohy, pak povolal Latinský národ, dávní praotci albští a římské vysoké hradby. Z VI. knihy „Jiní ať kovové sochy, jak živoucí, jemněji tvoří – budiž! – i z mramoru tvář, jak mluvící, dovedou vyvést, jiní ať řeční lépe a oběh nebeských těles umějí zobrazit hůlkou a určit východy hvězdné – ty však, Římane, hleď, bys mocí národům vládl, to bude umění tvé, dát pokoj světu a právo, laskav k poddaným být, však odbojné rozdrtit válkou…“ (Překlad O. Vaňorný)

Otázky a úkoly 1. Kdo je hlavním hrdinou eposu? 2. Odkud pocházel? 3. Kam připlul? Co vykonal? 4. Který národ je v eposu oslavován? K čemu je podle autora předurčen? 5. Čí politiku a oficiální ideje Vergilius proklamuje? 6. Kterými slavnými eposy byl Vergilius inspirován? 6. Všimněte si i jazykové stánky textu. Ovidius: Umění milovat Básníkův cíl Je-li snad v národě našem, kdo umění milovat nezná, ten, až si přečte můj návod, poučen milovat spěj! Umění plachtou a veslem loď rychlou uvádí v pohyb, umění závodní vůz – umění lásku řiď též! Rady mladým mužům Ne hejskovství, ale prostá elegance! Nesmíš však v oblibě mít si želízkem natáčet vlasy, aniž hranami pemzy nohy si hladiti smíš. (…) Spíše nedbalý vzhled se pro muže hodí. Tak Théseus Ariadnu si odnes, aniž měl pěstěný vlas; (…) Čistotu v oblibě měj: buď opálen z Martova pole, tóga ať dobře ti padne, beze vší poskvrny buď!

14

Na zubech neměj kaz a neměj strnulý jazyk, nechať ti v střevíci volném nepluje noha sem tam, nedej se nedbale stříhat, to hyzdí a zježuje vlasy, proto své vlasy a vousy obratné ruce vždy svěř! Nehty ať nepřečnívají, ať není za nimi špína, také ať z nosní dírky chloupek ti neleze ven! Nechať ti z páchnoucích úst též nevane odporný výdech, potem, jímž kozel páchne, nedráždi nikomu čich! Rady dívkám Umění smíchu, pláče a mluvy Máš-li snad černé zuby neb velké a nakřivo rostlé, utrpíš velkou škodu, budeš-li příliš se smát. Dívky (kdo by v to věřil?) se dokonce učí i smíchu, chtějí i po této stránce získat si půvabný vzhled. Otvírej mírně ústa a na obou tvářích měj důlky, přitom kořeny zubů zakrývej okrajem rtů. Nesměj se stále a stále, až křeč tě v slabinách svírá: jakousi ženskou něhou zvoniti musí tvůj smích! Jedné zvrácený chechtot zas ústa ošklivě zkřiví, druhá se při smíchu třese – spíše bys věřil, že lká; jiná zas, když se směje, tak nějak odporně vřeští, jako když oslice hnusná hýkajíc otáčí mlýn. Kam až umění nejde? I půvabně plakat se učí, kdykoli, jakkoli chtí, dají se v nářek a pláč.

Otázky a úkoly 1. S jakým záměrem psal Ovidius toto dílo, komu je určeno? 2. Jaké konkrétní rady jsou v textu obsaženy? 3. Myslíte, že jsou „rady“ stále aktuální? Pakliže ano, které? Ovidius: Proměny (Metamorphoses) Filémón a Baukis Bohové sestoupili na zem, všichni lidé je odmítli přijmout. Pouze staří manželé Filémón a Baukis je pohostili. … Tehdy pak Saturnův syn k nim promluvil s laskavou tváří: „Starče spravedlivý a stařeno, která jsi hodna spravedlivého muže, co žádáte?“ Promluviv stručně s Baukidou, Filémón zjeví, co usnesli společně oba: „Státi se božími sluhy a hlídači vašeho chrámu přejem si být, a jako jsme prožili svorně své roky, tak ať hodina táž nás usmrtí! Nikdy ať nezřím ženy své hrob, a ať mne nemusí pohřbívat ona!“ Tužba ta splnění došla. I byli tam hlídači chrámu, dokud přáno jim žít. Pak zešedivše lety a stářím, u svatých stupňů stáli kdys náhodou, vzpomínajíce osudů kraje: tu Filémón zří, že se odívá Baukis listem, a Baukis zří, že Filémón listím se halí. Ačkoli oběma tvář jim zarůstá vrcholkem stromu, dokud bylo to možno, přec hovoří spolu. „Buď sbohem,

15

choti!“ tak současně řekli, a současně ústa jim pokryl větvovím strom … I dnes ti tam ukáže bithýnský rolník dvojici sousedních pňů, jež vyrostly z těla jejich obou. Přeložil F. Stiebitz

Otázky a úkoly 1. Jedná se o dílo lyrické, či epické? Proč? 2. Jak se konkrétně realizuje motiv proměny v této skladbě? 3. Znáte jiné antické báje, v nichž hraje motiv proměny důležitou roli? Petronius: Satiricon Hostina u Trimalchiona A jak přívětivě děkoval za pozdrav a každého jmenoval jménem; jak by byl jeden z nás. A proto z těch dob bylo obilí za babku; když sis koupil chleba za groš, nemohli ho ani dva ujíst; dneska je volský oko větší. Ach, jé, den ze dne hůř! S naším městem to jde od desíti k pěti (A). Ale proč máme úředníka, který stojí za houby (B), který by nás nechal pro groš pojít? Proto se doma směje do hrsti, dostává za den víc peněz, než má někdo statku po otci. Však už vím, odkud dostal tisíc zlatých denárů (C). Ale kdybychom byli muži, a ne baby, však on by si tak nemedil (D). Naši lidé jsou lvi doma, venku tchoři. Co se mne týče, projedl jsem již poslední hadr na sobě, a potrvá-li nynější drahota, prodám své baráky. Co se stane, když se ani bohové, ani lidé neslitují nad naším městem? Jako že si přeji dožít se radosti svých dětech, myslím. Že to všecko na nás posílá pámbu.

Otázky a úkoly 1. Který z podtržených úseků výchozího textu není obrazným pojmenováním? 2. Který z následujících úseků výchozího textu nevyjadřuje v daném kontextu názor, že v dřívějších dobách se žilo lépe než nyní? A) Ach, jé, den ze dne hůř! S naším městem to jde od desíti k pěti. B) když sis koupil chleba za groš, nemohli ho ani dva ujíst; dneska je volský oko větší C) projedl jsem již poslední hadr na sobě, a potrvá-li nynější drahota, prodám své baráky D) že si přeji dožít se radosti na svých dětech, myslím, že to všecko na nás posílá pámbu 3. Ve kterém z následujících úseků výchozího textu se vyjadřuje mluvčí nejméně kriticky? A) Ale kdybychom byli muži, a ne baby B) Naši lidé jsou lvi doma, venku tchoři C) proč máme úředníka, který stojí za houby D) už vím, odkud dostal tisíc zlatých denárů 4. Ve kterém z následujících úseků výchozího textu není vyjádřena postupná gradace tvrzení či děje? A) Ach, jé, den ze dne hůř! S naším městem to jde od desíti k pěti. B) Ale proč máme úředníka, který stojí za houby, který by nás nechal pro groš pojít? C) Co se mne týče, projedl jsem již poslední hadr na sobě, a potrvá-li nynější drahota,

prodám své baráky. D) Jako že si přeji dožít se radosti na svých dětech, myslím, že to všecko na nás posílá pámbu.

16

Bible Starý zákon Genesis (Gn 1,1 – 2,25) Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. Vše pro člověka I řekl Bůh: „Buď světlo!" A bylo světlo. Viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první. I řekl Bůh: „Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod! Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. Klenbu nazval Bůh nebem. Byl večer a bylo jitro, den druhý. I řekl Bůh: „Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!" A stalo se tak. Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré. Bůh také řekl: „Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!" A stalo se tak. Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že to je dobré. Byl večer a bylo jitro, den třetí. I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí." A stalo se tak. Učinil tedy Bůh dvě veliká světla: větší světlo aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci; učinil i hvězdy. Bůh je umístil na nebeskou klenbu, aby svítila nad zemí, aby vládla ve dne a v noci a oddělovala světlo od tmy. Viděl, že to je dobré. Byl večer a bylo jitro, den čtvrtý. I řekl Bůh: „Hemžete se vody živočišnou havětí a létavci létejte nad zemí pod nebeskou klenbou!" I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody, stvořil i rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců. Viděl, že to je dobré. A Bůh jim požehnal: „Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se rozmnoží na zemi." Byl večer a bylo jitro, den pátý. I řekl Bůh: „Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!" A stalo se tak. Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré. Člověk pro Boha I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi." Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe." Bůh také řekl: „Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu." A stalo se tak. Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý.

17

Den odpočinutí Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. Člověk v zahradě boží Toto je rodopis nebe a země, jak byly stvořeny. V den kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe, nebylo na zemi ještě žádné polní křovisko ani nevzcházela žádná polní bylina, neboť Hospodin Bůh nezavlažoval zemi deštěm, a nebylo člověka, který by zemi obdělával. Jen záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch. I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak strom života a stromu poznání dobrého a zlého. Odpočinutí a služba v zahradě Z Edenu vychází řeka, aby napájela zahradu. Odtud dál se rozděluje ve čtyři hlavní toky. Jméno prvního je Píšon; ten obtéká celou zemi Chavílu, v níž je zlato, a zlato té země je skvělé, je tam také pryskyřice a kámen karneol. Jméno druhé řeky je Gíchón; ta obtéká celou zemi Kúš. Jméno třetí řeky je Chidekel; ta teče východně od Asýrie. Čtvrtá řeka je Eufrat. Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti." Pomoc pro člověka I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou." Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest." Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.

Otázky a úkoly 1. Za kolik dní stvořil Bůh nebesa i zemi (se vším, co na ní je)? 2. Který den byla stvořena zvířata, kdo je pojmenoval? 3. Kdy a z čeho byl člověk vytvořen? 4. Čím pověřil Bůh člověka ve svém zastoupení na zemi? 5. Co označuje slovo Eden? 6. Z Edenu vychází řeka. Na kolik toků se rozděluje? 7. Z kterého stromu v zahradě nesměl člověk jíst?

18

Píseň Šalamounova – Píseň písní Krása milé Jak jsi krásná, má milá, jak jsi krásná! Tvůj zrak se třpytí jako holoubci ve stínu závoje. Tvé vlasy jsou jako stádo koziček, které se vlní svahy giládskými. Tvé zuby jsou jako ovce před stříží, když vyšly z koupadla, a všechny budou míti dvojčátka, a neplodná z nich ani jediná. Jak karmínová šňůrka jsou tvé rty, a ústa tvá jsou spanilá, tvá skráň je prasklý granátový plod ve stínu závoje.

Jako věž Dávidova je tvá šíj s ochozy kolem a tisíc štítů na ní zavěšeno, a vesměs štítů rytířských. Tvá ňadra jsou jako dvě mláďátka, dvojčátka gazelí, která se pasou v liliích. Až odvane den a prchnou stíny, půjdu si na horu myrhovou, pahorek kadidlový. Vše na tobě je krásné, milá má, a není poskvrny na tobě.

Otázky a úkoly 1. Jedná se o báseň epickou, či lyrickou? 2. Čím byla tato báseň inspirována? 3. Kdo byl Šalamoun, jemuž je skladba připisována? 4. Co víte o židovském králi Davidovi? Roark Bradford: Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti Moudrosti krále Šalamouna Starý král David rád viděl, když kolem něho po domě pobíhalo hodně malých dětí. A nakonec to dopadlo tak, že každé z těch jeho dětí chtělo být po něm králem. Jednou jeden z jeho synů přišel a prohlásil, že chce být králem, poněvadž je nejstarší, ale najednou – kdoví, jak se to stalo – potkalo ho neštěstí a náhle umřel. A pak najednou taky druhého nejstaršího syna potkalo neštěstí a taky náhle umřel, a tak kapal jeden za druhým, pěkně po pořádku. Byl však mezi těmi chlapci jeden, nějaký Šalamoun, ten nikdy ani necekl, že by chtěl nebo měl být králem. Místo toho pořád seděl doma a učil se z knížek a držel hubu. „Ten chlapec Šalamoun," povídá jednoho dne král David k Pánu Bohu, „má ve škole samé jedničky. Z toho jednou něco bude, myslívám si, že by mohl být třeba dobrým advokátem." „To se ví, že má samé jedničky," odtušil Pán Bůh. „Ten hoch je otevřená hlava už teď, a jestli bude tak pokračovat a nebude běhat moc za děvčaty, tak s ním provedu určitý plán, co mám za lubem." Ostatní bratři se mezitím pořád mezi sebou hádali, kdo z nich bude králem, až David zavře oči, a když David opravdu umřel, tu si Šalamoun jednoduše posadil na hlavu korunu, oblékl si královský oblek a byl králem. A byl z něho moc moudrý a chytrý král, to se musí nechat. Hned na začátku jeho regýrování se mu přitrefila ta událost s dvěma ženskými, které se hádaly o to dítě, které jim bylo vyměněno v porodnici nebo kde. „To je moje dět'átko," tvrdila jedna. „Co vás napadá, to není vaše," odporovala druhá. Tak se hádaly a štěkaly, až se to doneslo králi Šalamounovi, který hned poslal policemana, aby obě k němu přivedl. Šalamoun si sedl na trůn a podíval se nejdřív na to dítě a pak na obě dámy. A pak se ještě jednou podíval na dítě. „Well," řekl posléze, „tak jak do toho vidím, mé milé dámy, nepotřebujete dělat takový rámus a takovou reklamu kvůli dítěti. Vy obě jste, abych tak řekl, slušné a hezké dámy, viďte?" Tu

19

se obě ženy vděčně na krále Šalamouna usmály. „Ovšem," pokračoval král Šalamoun, „tomu já říkám dvě moc hezké paničky. A to mi nechce jít na rozum, jak takové dvě spanilé paničky, jako jste vy dvě, mohly si vjet do vlasů kvůli takovému olezlému škaredému spratkovi, který má obličej jako umrněná oloupaná cibule." A tu se jedna z těch paniček ušklíbla a povídá: „Vaše Veličenstvo, snad to přece není tak zlé s tou škaredostí, nebo račte to myslet snad doopravdy?" Avšak druhá panička si jen poposedla, našpulila uraženě pusinku a bylo vidět, že se to v ní vaří. „No, a co vy tomu říkáte?" zeptal se jí Šalamoun. „Vaše Veličenstvo," řekla druhá, „vy račte být králem, a aby vám Pán Bůh dopřál dlouhého panování! Račte však dovolit, když vám zároveň řeknu, že neračte bejt nic jiného než docela obyčejný, drzý a hloupý neotesanec s korunou na hlavě a nic v ní. Někdo mi povídal, že račte být náramně chytrý, ale já doufám, že ho Pán Bůh už za tu lež potrestal podle práva a spravedlnosti. Král možná jste, to vám žádnej nebere, ale dejte si pozor, aby na vás nepřišel někdo chytřejší, to by z toho moh koukat funus a novej král. Vy račte sedět na trůně ve svém slavnostním královském hávu, jaká pomoc, a máte velkou moc, ale na mě si nepřijdete, já vám nenalítnu. Já dovedu rozeznat seno od slámy, když je vidím před sebou, ale když se podívám na vás, vidím jen slámu, vy jeden vožbrundo bělošská." „Vy mě, se mně zdá, nemáte moc ráda, viďte?" zeptal se král Šalamoun. „Vůbec ne," řekla ona. „Neumíte nic jiného než kralovat a malým dětem už venkoncem nerozumíte. A nerozumíte vůbec ničemu. Začnete si tady něco cancat, že to hezké dítě má tvářičky jako oloupaná cibule. Chm, chachá! Jste možná králem, to vám nikdo nebere, ale takto vypadáte jako stará ropucha, když leze z podmáslí s vykulenejma očima, tak se na to koukám já, Vaše Veličenstvo." „Ženská," zvolal král Šalamoun, „vy opravdu tomu věříte, že tohleto dítě je krásné? Vy to myslíte vážně?" „Já nemyslím vůbec nic," odsekla mu ta paní, „já to vím!" „Tím je tedy spor rozhodnut," prohlásil král Šalamoun. „Panička, která má tu kuráž, že tvrdí, že devítidenní dítě je krásné, musí být jeho matka. Vemte si dítě, paní, a jděte!" Pak se král Šalamoun otočil k druhé paničce a řekl jí: Poslechněte, madam, jakým právem jste tvrdila, že je to vaše dítě? Nevíte, že na to jsou paragrafy? Mně se zdá, že si chcete dělat ze slavného soudu blázna!" „To prosím určitě ne, Vaše Veličenstvo," řekla madam. „Ale teď je taková móda, že každá ženská má dítě, ale já jsem tak ošklivá, že se mi nechtělo poštěstit namluvit si pořádného mužského." „Kdo říká, že jste ošklivá, lady?" zeptal se Šalamoun. „Já to říkám," řekla ona. „No, já se v ženských vyznám, a mám dobré gusto," pokračoval král Šalamoun, „a tak mohu s čistým svědomím říci, že jste nejkrásnější děvče, které tenhle týden stálo před mou soudnou stolicí. Jakpak vám říkají?" „Mé jméno jest královna ze Sáby," odvětila ta dáma, „ale moji přátelé mi větším dílem říkají jen Sába, aby to nebylo tak dlouhé." „No tohle se ale povedlo!" zvolal král Šalamoun vesele. „Tak vy jste Sába? Já už o vás dávno slyšel, jak prý jste krásná, a ať mě hrom na místě zabije, jestli to není pravda. Račte se postavit semhle na světlo, aby si vás Moje Veličenstvo mohlo jaksepatří prohlédnout. To je ale ohromné. Madam, vždyť vy jste krásná, že to dál nejde." „Vy ale račte také být fešák, králi Šalamoune," usmála se královna ze Sáby. „Lidé chytří jako vy bývají většinou oškliví, ale u vás to neplatí." „Opravdu?" zaradoval se král Šalamoun. A oba si sedli a bavili se chvíli o počasí a jaké asi budou žně, a hned zas o tom a onom, až nakonec přišli mezi řečí na to, jak je král Šalamoun chytrý. „Já vlastně ani za to nemůžu, že jsem tak chytrý, já se tomu sám někdy musím divit," řekl král Šalamoun. „Podle všeho jsem se s tím už narodil. Zeptejte se mne na něco a uvidíte, jestli dovedu na vaši otázku odpovědět. Nechci se snad vychloubat, rozumějte mi, ale jen se mne na něco zeptejte."

20

„Olrajt," řekla Sába, „ale připravte se, že vám dám hodně těžkou hádanku. Povězte mi, proč filištínští nevěřili, že by Jozue mohl Zastavit slunce?" „Poněvadž si myslili, že by se slunce do zastavárny nevešlo," odpověděl promptně Šalamoun. „Správně!" zvolala Sába. „Vy račte ale být vypečený, Vaše Veličenstvo." „Dejte mi jinou otázku," řekl král Šalamoun. „Nechci se vychloubat, ale překypuji moudrostí, a tak bych ji rád drobátko trousil okolo sebe." „Dobrá," řekla Sába. „Tak mi řekněte, jak se jmenovala maminka synů Zebedeových?" „No přece paní Zebedeová, ne?" odpověděl král Šalamoun bez rozmyšlení. „Vy račte být ale všemi mastmi mazaný, Vaše Veličenstvo!" zvolala Sába. „To už vám raděj nebudu dávat žádné otázky," „Ale jděte, jen se mne ještě něco zeptejte," prosil Šalamoun. „Ještě jednu otázku, dámo!" „Tak dobře," řekla Sába, „kde byl Mojžíš, když v Egyptě zhasla všechna světla?" „V egyptské tmě," řekl prostě Šalamoun. „Olrajt, a kdy uviděl Izák poprvé svého otce Abraháma?" „To je lehká hádanka," zasmál se Šalamoun. „Když slavil své padesátileté narozeniny." „Vy na mě račte být moc chytrý, Vaše Veličenstvo," řekla Sába. „Takový hezký král, a k tomu ještě s takovou moudrostí v hlavě, by mi brzy popletl hlavu. Radši se vás nebudu už na nic ptát." „Ale jděte, miláčku, zeptejte se ještě něco," žadonil Šalamoun rozmazleně. „No, Sire!" řekla Sába. „Já jsem na vás krátká, kampak já prostá ženská na vás, vy intelektuále." „Ale nemluv, holčičko," stál na svém král Šalamoun. „Zeptej se aspoň ještě jednou Mého Veličenstva na něco!" „Tak dobře, ale já vím už napřed, že i na tohle odpovíte správně," řekla Sába, „ale to je jedno, zeptám se vás na to přece. Kdo je ve zdejším městě nejvzdělanější a nejhezčí král?" „To je ten král," odpověděl starý král Šalamoun a byl všecek blažený, „který tady sedí a dělá zamilované oči na nejhezčí a nejchytřejší královnu ve zdejším městě nebo vůbec v kterémkoli jiném městě, a nic mu na tom nezáleží, co si o tom lidi myslí nebo co tomu řeknou." A tak ještě nějaký čas spolu seděli a povídali si, a nakonec král Šalamoun šel a postavil chrám jeruzalémský, a když umřel, zbylo po něm devět set devadesát devět manželek, roztroušených po celém jeho paláci.

(Přeložil J.Mach )

Otázky a úkoly 1. Čím se liší tento příběh o Šalamounovi od příběhu biblického? 2. Bradford ve svém vypravování využíval jižanský černošský dialekt. Jaký jazyk užívá český překladatel? 3. Znáte jiné parafráze biblických příběhů? Nový zákon Matouš (Mt 13,1-23) Podobenství o rozsévači Toho dne Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vzklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla,

21

protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní: trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný. Kdo má uši, slyš!" (…) Výklad podobenství Vy tedy poslyšte, jaký je (smysl) podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o (Božím) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty. Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku. Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek; a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný.

Zjevení Janovo (Zj 16,1-21) Hrůzy sedmi nádob A slyšel jsem mocný hlas ze svatyně, jak praví sedmi andělům: „Jděte a vylejte těch sedm nádob Božího hněvu na zem!" První anděl šel a vylil svou nádobu na zem: a zlé, zhoubné vředy padly na lidi označené znamením dravé šelmy a klekající před jejím obrazem. Druhý vylil svou nádobu na moře: a změnilo se v krev jako krev zabitého a všechno živé v moři zahynulo. Třetí vylil svou nádobu na řeky a prameny vod: a změnily se v krev. Tu jsem slyšel, jak praví anděl, který má moc nad vodami: „Spravedlivý jsi, Bože, svatý, který jsi a kterýs byl, že jsi vynesl tento rozsudek: těm, kdo prolili krev svatých a proroků, dal jsi pít krev; stalo se jim po zásluze!" A od oltáře jsem slyšel hlas: „Ano, Pane Bože všemohoucí, pravé a spravedlivé jsou tvé soudy." Čtvrtý anděl vylil svou nádobu na slunce: a byla mu dána moc spalovat lidi svou výhní. Lidé hynuli nesmírným žárem a proklínali Boha, který má moc nad takovými pohromami; ale neobrátili se, aby mu vzdali čest. Pátý anděl vylil svou nádobu na trůn šelmy: a v jejím království nastala tma, lidé se bolestí hryzali do rtů a trýzněni vředy rouhali se nebeskému Bohu, ale neodvrátili se od svých činů. Šestý anděl vylil svou nádobu na velikou řeku Eufrat: a její voda vyschla, aby byla připravena cesta králům od východu slunce. A hle, z úst draka i z úst dravé šelmy a z úst lživého proroka vystoupili tři nečistí duchové, podobní ropuchám. Jsou to duchové ďábelští, kteří činí zázračná znamení. Vyšli ke králům celého světa, aby je shromáždili k boji v rozhodující den všemohoucího Boha. „Hle, přicházím nečekaně jako zloděj! Blaze tomu, kdo bdí a střeží svůj šat, aby nechodil nahý a nebylo vidět jeho nahotu!" Shromáždili ty krále na místo, zvané hebrejsky Harmagedon. Sedmý anděl vylil svou nádobu do ovzduší a z chrámu od trůnu zazněl mocný hlas: „Stalo se!" A rozpoutaly se blesky, hřmění a burácení, a nastalo hrozné zemětřesení, jaké nebylo, co je člověk na zemi; tak silné bylo to zemětřesení. A to veliké město se roztrhlo na tři části a města národů se zřítila. Bůh se rozpomenul na veliký Babylón a dal mu pít z poháru vína svého trestajícího hněvu. Všechny ostrovy zmizely, po horách nezůstalo stopy, na lidi padaly z nebe kroupy těžké jako cent; a lidé proklínali Boha za pohromu krupobití, protože ta pohroma byla strašná. Bible, ekumenický překlad

22

Otázky a úkoly 1. Kdo je hlavní postavou Nového zákona? 2. Co víte o jeho osudech? 3. Vysvětlete smysl podobenství. 4. Co se zjevilo svatému Janovi? Arabská literatura Korán Súra 17, Noční cesta Pán tvůj rozhodl, abyste nikoho kromě Něho neuctívali a abyste rodičům dobré prokazovali. A jestliže jeden či oba z nich u tebe zestárnou, neříkej jim „Fuj!" a neodbývej je stroze, nýbrž mluv s nimi slovem laskavým! Skloň k nim oběma z milosrdenství křídla pokory a řekni: „Pane můj, smiluj se nad nimi oběma, tak jako oni mě vychovali, když jsem byl malý!" Pán váš nejlépe ví, co v duších vašich je a jste-li zbožní, On věru ke kajícníkům je odpouštějící. A dávej příbuznému po právu, a také chuďasovi a po cestě Boží jdoucímu, však nerozhazuj rozhazováním, vždyť marnotratní jsou bratři satanovi a satan byl vůči Pánu svému nevděčný. Jestliže se od nich odvrátíš čekaje na milosrdenství Pána svého, ve které doufáš, potěš je alespoň slovem útěšným! A neměj ruku svou přivázanou ke krku svému ani ji nerozevírej příliš široce, abys nebyl pomlouván a neupadl v nouzi. Pán tvůj otevřenou rukou uštědřuje obživu anebo ji odměřuje, komu chce, neboť On dobře je zpraven o služebnících Svých a jasně je zří. Nezabíjejte děti své z obavy před zchudnutím, vždyť My jim i vám obživu uštědříme. A jejich zabíjení je hříchem velkým. A nepřibližujte se k cizoložství, neboť to ohavnost je i špatná cesta. A nezabíjejte osoby, jež Bůh zakázal zabíjet, leda podle práva. A byl-li někdo zabit nespravedlivě, dali jsme jeho nejbližšímu pravomoc jej pomstít, nechť však při zabití nepřehání, vždyť zajisté mu bude pomoženo. A nepřibližujte se k majetku sirotka, leda způsobem co nejlepším, pokud nedosáhne dospělosti. Dodržujte věrně závazky své, neboť žádáno bude zúčtování o závazku! A buďte spravedliví v míře, když odměřujete, a važte vahami přímými – to pro vás je lepší i nejlepší co do výsledku. A nenásleduj to, o čem vědění nemáš, vždyť sluch, zrak i srdce budou všechny žádány, aby počet vydaly. A nevykračuj si po zemi troufale, vždyť zemi nemůžeš rozpoltit a nedosáhneš výškou svou hor vrcholku. To všechno je špatností u Pána tvého a je mu to odporné.

(Přeložil I. Hrbek)

Otázky a úkoly 1. Porovnejte ukázku z Koránu s biblickým Desaterem. Tisíc a jedna noc O ženě jednoho vezíra Byl jednou jeden král a tomu velela láska k ženám. Kdekoliv zahlédl nějakou krásku, dychtil mít ji pro sebe. Jednou se díval z okna svého zámku a spatřil na střeše nedalekého domu dívku. Jak je urostlá, pomyslil si, jak je půvabná. Jen si to pomyslil, už cítil, jak v něm roste touha mít tu dívku pro sebe. A jako voják poslouchá svého velitele, i když ho to stojí život, tak poslouchal král svou touhu. Vyptával se na ten dům a kdo tam bydlí a dověděl se, že dům patří jednomu vezírovi a mladá žena, kterou uviděl, je vezírova manželka. Král ihned poslal pro toho vezíra a přikázal mu, aby odcestoval s královským pověřením na druhý konec království. Když vezír vyjel z města, vešel král do domu k ženě, po které toužil. Vezírova mladá manželka uvítala krále se všemi poctami a políbila mu ruce a nohy.

23

„Buď vítán, králi, pod naší střechou,“ řekla, „za co vděčíme tak vzácné návštěvě?“ „Přivedla mě sem moje láska k tobě,“ řekl král, „a moje touha mne předběhla a byla u tebe dřív, nežli jsem vešel do tvého domu.“ Nevím, králi, jak si zasloužím tvé přízně,“ řekla vezírova manželka. „Jestli však dovolíš, připravím něco k jídlu. Buď mým hostem a neodmítej.“ Král se dal přemluvit a vezírova manželka mu podala knihu, aby mu nebyla dlouhá chvíle, než připraví pokrmy. Král četl v knize a dočetl se v ní samé rady k ctnostnému životu, příklady a podobenství namířená proti nepravostem a hříchu. Taková četba ochlazovala králi hlavu a nakonec knihu odložil. Tu přišla vezírova mladá manželka a předložila králi první pokrm. Po prvním jídle následovalo další, mísa střídala mísu a bylo těch mís devadesát. Král okusil trochu z každé mísy a divil se: „To je zvláštní. Předložila jsi mi tolik rozličných pokrmů a všechny mají stejnou chuť.“ „Ach králi,“ odpověděla vezírova manželka, „mohu ti přinést ještě jiná jídla, ale budou mít stejnou chuť.“ „Proč bys mi nosila ještě další jídla? Stačí mi, co jsem ochutnal.“ „Kéž se ti, králi vždycky dobře daří,“ řekla vezírova manželka, „v zámku na tebe čeká tvých devadesát žen a jejich chuť je také stejná.“ Král pochopil, zmocnil se ho stud a zvedl se k odchodu. Stalo se však, že u vezírovy manželky zapomněl svůj pečetní prsten, s kterým si pohrával a který se mu zakutálel pod podušku. Když se vezír vrátil z cest, nalezl náhodou králův pečetní prsten. Znal svého krále, pojal podezření a řekl si, že se už ke své manželce nepřiblíží. Když vezírova nepřízeň k jeho ženě trvala rok, svěřila se žena se svým trápením otci. Její otec byl moudrý muž a u královského dvora si ho velice vážili. „Buď klidná, dcero,“ řekl, „budu si na tvého manžela stěžovat králi.“ Předstoupil ke králi v hodině, kdy přijímal stížnosti a kdy se u něho shromáždili soudcové. „Králi, kéž tě neopouští štěstí,“ začal otec svou stížnost, „a dopřej mi svou spravedlnost. Vysázel jsem vlastníma rukama zahradu a rostla a kvetla. Dávala stín, vůni i plody. Daroval jsem ji tady tomu tvému vezírovi a co s ní provedl on? Pochutnal si na ovoci, ale potom ze zahrady odešel a přestal tam docházet, jako by zapomněl, že mu zahrada patří. Zahradě chyběla péče a vláha, její květiny zvadly a stromům hrozí zkáza.“ „Ano, dostal jsem zahradu,“ ozval se vezír, „jedl jsem její ovoce a také je pravda, že jsem ji opustil. A proč? Jednou jsem našel v zahradě stopu lva. Není dobré chodit do zahrady, do které chodí lev.“ Král si vzpomněl na ztracený pečetní prsten a porozuměl…

Otázky a úkoly 1. Pokuste se dovyprávět pohádku O ženě jednoho vezíra. Každý motiv má v kompoziční výstavbě textu svou logiku, metafora o zahradě a lvu by se měla v závěru ještě objevit. 2. Jaký výchovný záměr sleduje autor textu? Literární památky evropského středověku Píseň o Rolandovi CLXVII Turpin je mrtev: Roland hledí na něj, vidí, že střeva vyhřezla mu na zem a bílý mozek potřísnil mu skráně. Na hrudi pak, kopími zprobodané, mu složí křížem bledé ruce krásné.

Po starém zvyku takto nad ním pláče: „Rytíři vzácný, z krve velmi slavné, dnes poroučím vás do ochrany Páně. Vy sloužil jste mu v pokoře a v lásce. Jak apoštol jste učil svaté pravdě,

24

hájil jste víru, obracel jste k spáse. Kéž vaše duše nemá nedostatek! Kéž v této chvíli vejde do bran ráje!" CLXVIII Již cítí Roland, že smrt blizoučko je. Z uší a spánků vytéká mu mozek. Poroučí Bohu péry bohabojné, anděla volá Gabriela k sobě. Olifant vzal, neodloučil se od něj, též Durendal, jenž blýskavou má ocel. Až kam bys kuší dostřelil, pak dojde, blíž k Španělsku, na neoseté pole; vystoupí na vrch; pod košatým stromem jsou čtyři stupně, krásné, mramorové; tam padne naznak na travnaté lože. Smrt je už blízko: neodolá mdlobě. (…) CLXXIII Udeří Roland do kamenné hrany, tak mocně, že to slovy nevypravím. Meč zaskřípe, však neztupí se ani a vzhůru k nebi odskočí mu v dlani. Když vidí hrabě bláhovost své snahy, tu osloví jej vroucně, v hořkém pláči: „Jsi, Durendale, posvátný a krásný! Ostatků mnoho v zlaté hrušce chráníš: zub Petrův, krev, již prolil svatý Bažil, kost Divišovu, vlasy z jeho hlavy a malý kousek šatu svaté Panny.

Kéž z pohanů tě nedostane žádný! Křesťanské paže tobě sloužit mají! Bůh nedej, abys zbabělci kdy patřil! Dobyl jsem s tebou mnoho štědrých krajin, nad nimiž vládne Karel šedobradý. Tvou zásluhou je bohatý a slavný." CLXXIV Již cítí Roland, kterak smrt se blíží, jak z hlavy k srdci sestupuje nyní. Hle, na návrší chvatným krokem míří: tam ulehne pod rudou borovici. Pod sebe meč, Olifant položí si, tvář obrátí pak k řadám nevěřících; aby až Karel stane na bojišti, povědět mohl s všemi bojovníky, že jako vítěz zemřel pro Francii. Bije se v hruď a vyznává své hříchy; pak podá Bohu pravou rukavici. CLXXV Již Roland ví, že málo času má jen. Na kopci leží, tváří k bránám Španěl, bije se v hruď, ač jeho ruka slábne. „Mea culpa, můj dobrotivý Pane, odpusť mi hříchy, velké i ty malé, jež napáchal jsem, co jsem přišel na svět, po tento den, kdy ležím na smrt zraněn." Dlaň s rukavicí vzhůru k nebi vztáhne. Andělé k němu sestupují na zem.

Překlad J.Pelán

Otázky a úkoly 1. Jak se jmenoval král, v jehož vojsku bojoval Roland? 2. Které vlastnosti Roland ztělesňuje? 3. Jak se jmenoval slavný Rolandův meč? Jak s ním chtěl Roland naložit a proč? 4. První podtržený verš je hyperbolou (ve středověku oblíbený umělecký prostředek). Vysvětlete její podstatu. 5. Jak rozumíte verši Ostatků mnoho v zlaté hrušce chráníš? 6. Jakým větným členem je přídavné jméno v podtrženém slovním spojení Karel šedobradý? Jedná se o tzv. epiteton konstans, co toto básnické pojmenování zdůrazňuje? Dvorská lyrika Raimbautz de Vaqueiras: Paní, srdce ve mně sténá

„Paní, srdce ve mně sténá, že jsem vámi přezírán, neboť jste můj pravý pán, paní moudrá, urozená, z výše daná našim tmám. Toužím sloužit pouze vám,

že jste čestná, dvorná, čistá, v duši své k vám poklekám před paními všeho města. Vaši lásku mít, tak mám víc než celý Janov sám, neboť celý svět je klam,

25

vy však, vy jste drahokam, skvost Janova." „Žakéři, vy dvorná duše, tohleto mě nevzruší, nekazte tu ovzduší. Chcete, abych byla vaše, to se teda nesluší. Muže mám jak moruši, tak vím dobře, co je láska, a vy, slouho plnej vší, Provensále provensálská, chcete laskat po pleši? Spíš vás chytnu za uši, abyste dbal o duši, přijďte si, až naprší, a uschne zas!" „Paní vzácná ve vědění, v pohodě a stálosti, kéž by vaše vlastnosti našly ve mně zalíbení, neboť jdete cestou cti s mladou roztomilostí! Z této služby bezvýhradné

jenom smrt mě vyprostí, a jestliže na mne padne přízeň vaší moudrosti, bude pro mne pravou ctí, rozkoší a sladkostí - vaší dvorné mladosti být přítelem." (…) „Žakéři, kdo takhle žvaní, o tom víme, co by rád, svádíte mě jako had, ale ať mě pánbůh chrání! Jen si nemyslete snad, že mě baví poslouchat vaši hříšnou hatmatilku. Můj muž vás tu nachytat, tak vám sáhne na kobylku, tak vám střihne na kabát. Co vám budu povídat - koukejte mě vynechat a nechte si o mně zdát, vy trhane!"

Otázky a úkoly1. Porovnejte hrdiny středověkých eposů s hrdiny dvorské lyriky. V čem se nejvíc liší? 2. O co usiloval rytíř? 3. Jak je pojata a vyjádřena láska k ženě? 4. Je šťastná, nebo nešťastná a proč? 5. Kdo byli tvůrci a šiřitelé dvorské lyriky? Počátky písemnictví u nás Konstantin: Proglas Jsem předzpěv k svatému evangeliu. Jak dříve předpověděli proroci, Kristus přichází shromáždit národy, neboť jest světlem tohoto světa. Splnilo se to v tisíciletí tomto sedmém. Oni totiž řekli: Slepí prohlédnou a hluší uslyší slovo Písma. Neboť jest třeba poznati Boha. Proto slyšte, Slované, toto: Dar tento jest zajisté od Boha daný, dar boží jest to údělu na pravici, dar duším, nikdy se nekazící, těm duším, které jej přijmou. Matouš, Marek, Lukáš a Jan učí všechen lid a praví: Všichni, kdož spanilost svých duší vidíte, neboť toužíte radovat se,

zapudit temnotu hříchu, a zbavit se zkázy tohoto světa a rajský život nalézti a uniknout plameni hořícímu, slyšte nyní svým rozumem, slyšte, všechen lide slovanský, slyšte Slovo, přišlo od Boha, slovo krmící lidské duše, slovo posilující srdce i rozum, slovo toto, připravující k poznání Boha. Jako bez světla se nepotěší oko patřící na všechno stvoření boží, nýbrž vše není ani krásné, ani viditelné, tak je to i s každou duší bez knih, jež nezná zákona božího, zákona knižního a duchovního, zákona zjevujícího ráj boží.

26

Neboť který sluch, jestliže rachot hromu neslyší, může se báti Boha? Dále chřípí, nečichají-li vůně květu, kterak pochopí zázrak boží? Vždyť ústa, jež necítí sladkosti, činí člověka jako kamenným. Ještě víc však duše bez knih zdá se být v lidech mrtva. Bratři, to vše jsme my uvážili a povíme vám radu výbornou, která všechny lidí zbaví

života zvířeckého a žádostivosti, abyste, majíce mysl nerozumnou, a slyšíce slovo cizím jazykem, neslyšeli je jak hlas zvonce měděného. Neboť svatý Pavel uče toto řekl, modlitbu svou napřed vzdávaje Bohu: Chci raději pět slov pověděti, a svým rozumem je říci, aby i všichni bratři rozuměli, nežli deset tisíc slov nesrozumitelných…

Přeložil J.Vašica

Otázky a úkoly 1. Co je obsahem Proglasu a jaký je jeho cíl? 2. Co jsou evangelia, o čem vyprávějí, kdo byli jejich autoři? 3. Co je myšleno „darem“, jenž je zmiňován? 4. Co znamená symbolika světla a tmy v křesťanské tradici? 5. Vyjádření uniknout plameni hořícímu (opis, tzv. perifráze) je také symbolem. Jakým? 6. Proč jsou na začátku některých veršů opakovány výrazy? Najděte je. Kristiánova legenda (úryvek) Ale abych přece z mnohého něco málo pověděl, Václav od dětství se neuchyluje od kázně Páně, pravdomluvný byl v řeči, spravedlivý na soudu, věrný ve všem, co mu svěřeno, míru lidské dobroty překonávaje. Neboť když nějaký provinilce octl se před sborem soudců tu soudcové se za jeho přítomnosti chystali nad ním vyřknout ortel smrti, vycházíval pod nějakou záminkou ven a skrýval se, kam mohl, pamětliv hrozby Kristovy v evangeliu: Nesuďte tu nebudete souzeni, neodsuzujte tu nebudete odsouzeni (Luk. 6, 37). Žaláře a šibenice za starodávna postavené a až do jeho doby stojící bořil, sirotků, vdov, chudých, lkajících a raněných neúnavným byl utěšovatelem, hladové nasycoval, žíznivé občerstvoval, nahé odíval, nemocné navštěvoval, mrtvé pochovával, cizince a pocestné jako své nejbližší příbuzné přijímal, kněze a kleriky a mnichy jako Pána ctil, bloudícím cestu pravdy otvíral, pokoru, trpělivost, tichost, lásku, která všecko převyšuje, zachovával, násilím tu lstí nikomu nic neodňal, vojsko své netoliko nejlepšími zbraněmi, ale i oděvem opatřoval.

Otázky a úkoly 1. Charakterizujte žánr legendy. 2. Jak autor vykreslil postavu sv. Václava? 3. Co víte o Václavovi z dějepisu? Hospodine, pomiluj ny Hospodine, pomiluj ny! *(smiluj se nad námi) Jezu Kriste, pomiluj ny! Ty spase všeho mira, *(spasiteli celého světa) spasiž ny i uslyšiš, *(spas a vyslyš nás) Hospodine, hlasy našě! Daj nám všěm, Hospodine žizň a mir v zemi! *(úrodu a pokoj) Krleš! Krleš! Krleš! *(Kyrie eleison = Pane, smiluj se)

27

Otázky a úkoly 1. Čemu se říká chorál? 2. S jakou prosbou se obrací k Bohu? 3. Jakou funkci měla tato píseň, při jakých příležitostech se zpívala? Kosmas: Kronika česká Bájný kníže Krok měl tři dcery… Z nich nejstarší se jmenovala Kazi, jež Medeji z Kolchidy nic nezadala v znalosti bylin a věšteb ani Asklepiovi v lékařském umění, poněvadž často způsobila, že se Sudičky vzdaly své práce, konce nemající, a přiměla kouzlem i osud, by její vůlí se řídil. Proto i obyvatelé naší země, když se něco ztratí a vzdávají se naděje, že by to mohli zase dostati, mají o ní pořekadlo: „To nedovede ani Kazi navrátiti." Když byla k vládkyni vzata, jež z Cerery zrozena byla, obyvatelé země na památku své paní velmi vysoko vztyčili mohylu, kterou jest až podnes viděti, nad břehem řeky Mže při cestě, kudy se chodí do končin kraje bechyňského přes horu, jež slove Oseka. Cti hodná byla i Tetka, co do věku byla však druhá, žena to jemného citu, a bez muže svobodně žila. Ta vystavěla a svým jménem nazvala hrad Tetín, polohou velmi pevný, na vrcholu strmé skály u řeky Mže. A navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl vílám, jež vládnou horami, lesy a stromy, a ctil je; zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům; a tak dosud mnozí vesničané jsou jako pohané: jeden ctí prameny aneb ohně, jiný se klaní hájům, stromům nebo kamenům, jiný oběti vzdává vrchům nebo pahorkům, jiný se modlí k hluchým a němým bůžkům, jež si sám udělal, a prosí je, aby ochraňovali jeho dům i jeho samého. Třetí, věkem nejmladší, ale moudrostí nejstarší, nazývala se Libuše; ta vystavěla též hrad tehdy nejmocnější u lesa, jenž se táhne ke vsi Zbečnu, a podle svého jména jej nazvala Libušín. Byla mezi ženami přímo jedinečnou ženou, v úvaze prozřetelná, v řeči rázná, tělem cudná, v mravech ušlechtilá, nikomu nezadala v rozhodování pří lidu, ke každému byla vlídná, ba spíše líbezná, ženského pohlaví ozdoba a sláva, dávajíc rozkazy prozřetelně, jako by byla mužem. Ale poněvadž nikdo není úplně blažen, žena tak znamenitá i chvály hodná – ach, nešťastného osudu lidského – byla prorokyně. A poněvadž lidu pravdivě předpovídala mnoho budoucích věcí, celý ten kmen sešel se po smrti jejího otce k obecné radě a ustanovil ji sobě za soudce. Toho času vznikl mezi dvěma obyvateli, kteří vynikali bohatstvím i rodem a byli jakýmisi správci nad lidem, nemalý spor o mez sousedních polí. I pustili se do takové hádky mezi sebou, že jeden druhému vjel nehty do hustých vousů, a tupíce se hanebně nevybíravými nadávkami a luskáním pod nosem, hřmotně vejdou do dvora, s velikým hlukem předstoupí před svou paní a snažně žádají, aby spornou věc mezi nimi rozhodla po právu a spravedlnosti. Ta si zatím hověla, jak si rozpustile vedou rozmařilé ženy, když nemají muže, kterého by se bály, měkce ležíc na vysoko nastlaných vyšívaných poduškách a o loket se opírajíc jako při porodu. Když pak, jdouc stezkou spravedlnosti a na osobu lidí nehledíc, celou při mezi nimi vzniklou rozsoudila po právu, tu ten, který spor na soudě nevyhrál, přes míru se rozhněvav, potřásl dvakrát či třikrát hlavou, a podle svého zvyku třikrát holí o zemi udeřiv a bradu slinou z plných úst poprskav, zvolal: „Toť křivda mužům nesnesitelná! Žena děravá se obírá mužskými soudy v lstivé mysli! Víme zajisté, že žena, ať stojí či na stolci sedí, málo má rozumu; oč ho má ještě méně, když na poduškách leží? Tehdy opravdu se hodí spíše k tomu, aby se poznala s mužem, nežli aby bojovníkům vynášela nálezy. Vždyť je věc jistá, že všechny ženy mají dlouhé vlasy, ale krátký rozum. Lépe by bylo mužům umříti než to trpěti. Nás jediné opustila příroda k hanbě všem národům a kmenům, že nemáme správce ani mužskou vládu a že na nás doléhají ženská práva." Na to paní, svou pohanu tajíc a bolest v srdci ženským studem zastírajíc, usmála se a pravila: „Tak jest, jak díš; žena jsem, jako žena žiji; ale snad proto si myslíte, že málo mám

28

rozumu, že vás nesoudím metlou železnou, a poněvadž žijete bez bázně, právem mne nedbáte. Neboť kde je bázeň, tam je i kázeň. Ale nyní je velmi zapotřebí, abyste měli správce krutějšího, než je žena. Tak také holubi pohrdli kdysi bělavým luňákem, jehož si zvolili za krále, jako vy mnou pohrdáte, a knížetem sobě učinili jestřába, mnohem krutějšího, jenž vymýšleje si viny, jal se zabíjeti vinné i nevinné; a od té doby až podnes požírá holuby jestřáb. Jděte nyní domů, a koho vy si zítra vyvolíte za pána, toho si já vezmu za manžela."

(Přel. K.Hrdina, M.Bláhová )

Otázky a úkoly 1. Definujte žánr kroniky. 2. Kdy vznikla a jakým jazykem byla napsána Kosmova kronika? 3. Vyhledejte v ukázce motivy antické literatury a mytologie a vysvětlete je. 4. Jak jsou charakterizovány Krokovy dcery? 5. V líčení kněžny Libuše je určitý rozpor, nalezněte ho. 6. Objevují se v ukázce strukturální prvky pohádky? 7. Jaké společenské změny má toto (pravděpodobně) mytologické vyprávění vysvětlit? S jakým záměrem bylo dílo vytvořeno? Kosmas: Kronika česká Musí mu ustoupiti ithacký hrdina, že chytrým důvtipem vypátral syna Thetidina, ani se nesmí chlubiti pastýř z Ilia, že Tyndarovnu unesl z Amykel, protože náš mladý Břetislav oba dva předčí srdnatostí i nesmírnou odvážností. Neboť jako když vlk obchází ovčín (A), hledaje, kudy by do něho vrazil, aby uloupil bělounkou ovečku, tak i hrdina Břetislav, když dostali dovolení v klášteře přenocovati, obhlíží jej pronikavým zrakem a bystrým duchem ; rád by do klauzury mocí vrazil, ale neodvažuje se, nemaje s sebou tak značný počet bojovníků. Šťastnou náhodou však byl svátek, a ejhle, Jitka, panna tisíckrát vytoužená, vyjde se svými družkami z kláštera; byloť zvykem, že něžné dívenky zvonívaly k nešporům uvnitř v kostele. Jak ji spatřil smělý únosce (B), radostí nevěda o sobě, jako vlk, který z úkrytu vyrazí a uchvátí ovečku (C) a pak, vědom si svého činu, svěsiv ocas utíká do vzdálené skrýše, tak i on, chytiv pannu, prchá, a přihnav se k bráně, shledá, že je napjat přes ni řetěz , tlustší, než je mlýnský provaz, a cesta ven takto zatarasena. Ihned vytasiv ostrý meč, přeťal řetěz jako stéblo (D); a podnes je viděti přeťatý článek na důkaz té prudké rány. Ostatní však jeho druhy, kteří o tom nic nevěděli a v stanech ještě zůstali, nepřátelé, udeřivše na ně, zjímali, jedněm oči vyloupali a nosy uřezali, jiným ruce a nohy uťali, a jen kníže s několika málo muži a s unesenou pannou stěží unikl v noční temnotě.

Otázky a úkoly 1. Který z podtržených úseků výchozího textu není přirovnáním? 2. Z hlediska kompoziční výstavby textu se ve výchozím textu výrazně uplatňuje: A) gradace děje B) nečekaná pointa

C) otevřený konec D) retardace děje

3. Jaký je hlavní motiv výchozího textu? A) láska Jitky k Břetislavovi B) přirovnání Břetislava k antickým hrdinům C) smrt většiny Břetislavových druhů D) únos Jitky Břetislavem 4. Které následujících z tvrzení je ve zjevném rozporu s výchozím textem? A) Aby se Břetislav mohl pokusit o únos Jitky, musel nejprve vojensky dobýt klášter. B) Břetislav byl v době líčených událostí mladý, přesto již byl knížetem. C) Svými vlastnostmi Břetislav překonal proslulé antické hrdiny. D) Většina Břetislavových druhů zaplatila jeho odvahu vlastními životy.

29

Svatý Václave Svatý Václave, vévodo české země, kněze náš, pros za ny Boha, svatého Ducha! Kyrieleison! Nebeskéť jest dvorstvo krásné, blaze tomu, ktož tam pojde: v život věčný, oheň jasný

svatého Ducha! Kyrieleison! Pomoci tvé žádámy, smiluj se nad námi, utěš smutné, otžeň vše zlé, svatý Václave! Kyrieleison!

Otázky a úkoly 1. Oč se v písni prosí? 2. Jak je v písni chápán a zachycen sv. Václav? 3. Jaký verš se opakuje ve skladbě Hospodine, pomiluj ny i v písni Svatý Václave? Co znamená? 4. Co je asonance? Alexandreida (rady Aristotela Alexandrovi) Poslúchaj mne tuto sada, *(sedni si) toť jest moje prvnie rada: Jměj dvór svój po kněský vnadě, *(mravu) své šlechtice jměj v svéj radě; chovaj sě obojetníkóv, *(střež se) hospodnie čsti proradníkóv! Ti toho jsú obyčeje: oko sě jich veždy směje, jazyk jmají vniž meč v sobě, *(jako) jenž seče straně na obě. Z chlapieho řáda nikoli *( neurozeného) i jednoho v čest nevoli; *(důstojnost) nebo chlap, když jest povýšen, *(neboť) nesnadně bude utišen: Zlé kolo najviece skřípá, malý had najviece sípá

a chlápě najviece chlípá. *(je zpupné) Aspis slove hádek jeden, *(zmije) ten jest tak velmi nezbeden, jakž nedbá i jedněch kúzel, *(žádných) hlavu stáhne jako uzel; když kto kúzly kce jej jéti, *(když ho chce chytit) nemóže ničse prospěti; *(mít žádný úspěch) jedno ucho k zemi stulí *(přitiskne) a druhé chvostem zatulí. *(zacpe) A takéž chlap, když bude vyší, dobřě slyšě, však neslyší. Kteříž potok voden bude, *(rozvodněný) ten sě vždy viece zabude *(zapomene) než která hluboká řěka, ježto široce vytieká.

Otázky a úkoly

1. Alexandreida plnila funkci rytířského eposu. Charakterizujte rytířský epos. 2. Co víte o Aristotelovi a Alexandru Velikém? 2. Na co má dbát dobrý panovník? 3. Uveďte názory autora na uspořádání společnosti, o jakém jeho postavení svědčí?

30

Dalimilova kronika Počíná sě kronika česká Mnozí pověsti hledajú, v tom mudře i dvorně činie, (*dobře) ale že své země netbajú, tiem svój rod sprostenstvím vinie. (*obviňují z hlouposti)

Neb by sě od nich které cti nadieli, (*neboť by se od nich nějaké cti nadáli) své by země knihy jměli, v nichž by svój rod veš poznali, otkud jsú přišli, vzvěděli.

O selské kněžně Boženě Když v postoloprtské stráni lovil Oldřich, znenadání za jednou vsí nad říčkou spatřil selku mladičkou, jak v košili bez oplecka, bosa, umáčená všecka, pere. Byla krásná, milá, Oldřichu se zalíbila, že tvář měla čistou, něžnou. A tak ji učinil kněžnou. Ona kněžna dokonalá Božena se jmenovala. Oldřich nedbal nic, že páni to manželství jemu haní. Řek: „Tak už to v světě chodí, že se z chlapa šlechtic rodí a že sedlák neřídce za otce má šlechtice. Stříbro poctu rodu vrací, chudý šlechtic jméno ztrácí. Pán i kmán jsou jedna krev, proto potlačte svůj hněv, že jsem si vzal za ženu prostou dívku Boženu. Ve mně každý pána hledá.

Na Přemysla, na praděda nejdříve však pomyslete, jenž z oráče na knížete povýšen byl. Všichni stejně počati jsme byli v ženě, ač pokládán za šlechtice je ten, kdo má stříbra více. Chci žít s českou selkou skrovnou spíš než s Němkou, císařovnou. Pouto krve vždy je silné, Němka k Čechům sotva přilne. Vaše utrhačné řeči o hlouposti jenom svědčí. Jak u Němky byste, páni, chtěli prosit o zastání? Čeleď z Němec, z Němec mistři, Němkyně je na koni a mé děti, synci bystří, německy jen švadroní. Vidím, jak zem vadne, chřadne, jak Čech nemá právo žádné." Božena, ta přála právu, ctila lidi všeho stavu. Oldřichu pak selka zdravá dala syna Břetislava.

(Přebásnila H.Vrbová)

Otázky a úkoly 1. O čem svědčí předmluva? Čeho chtěl autor svým dílem dosáhnout? 2. Stručně shrňte obsah druhé ukázky. 3. Jak autor projevuje vlastenectví a demokratičnost? 4. Komu na rozdíl od Alexandreidy straní? 5. Jaké obavy vyslovuje autor. 6. Porovnejte Dalimilovu kroniku a Kosmovu Kroniku českou.

31

Mastičkář MASTICKÁŘ: Sěmo blíže přistúpite a u mne masti kúpite! (K Rubínoví): Vstaň, Rubíne, volaj na ně! Viz umirlcě bez pomeškánie, těmto paniem na pokušenie a mým mastem na pochválenie. (Přichází Abraham a nese s Rubínem svého syna.) ABRAHAM: Bych mohl vzvěděti od mistra Severina, by mi mohl uléčiti mého syna, chtěl bych jemu [dáti] tři hřiby a pól sýra. (Jde k mastičkáři): Vítaj, mistře cný a slovutný! Jáz sem přišel k tobě smutný, hořem sám nečujiu sebe! Protož snažně prošiu tebe, by ráčil mému synu z mrtvých kázati vstáti. Chtělť bych mnoho zlata dáti. Pohynulo nebožátko! Předivné bieše děťátko! (…) MASTIČKÁŘ: Abrahame, to já tobě chcu řeči, že já tvého syna uléčiu, ač mi dáš tři hřivny zlata a k tomu svú dceř Mečů. ABRAHAM: Mistře, to ti vše rád dám, cos potřeboval sám. MASTIČKÁŘ: Pomáhaj mi, Boží synu, ať jáz u méj pravdě nehynu! Ve jme božie jáz tě mažiu, jiužť chytrostí vstáti kážiu! I co ty ležíš, Izáku, čině otců žalost takú? Vstaň, daj chválu Hospodinu, svaté Marie, jejie synu! (Po těchto slovech mu lijí kvasnice na zadnici.) IZÁK (vstávaje): Avech, auvech, avech, ach! Kak to, mistře, dosti spách, avšak jako z mrtvých vstach,

k tomu se bezmál neosrach. Děkuju tobě, mistře, z toho, ež mi učinil cti přieliš mnoho. Jiní mistři po svém právu mažú svými mastmi hlavu, ale tys mi, mistře, dobře zhodil*, *(vyhověl) ež mi všichnu rit mastiú oblil. – (Ticho!) MASTIČKÁŘ (k Mariím): Milé panie, šém vítajte, co vem třeba, toho ptajte! Slyšal sem, ež dobrých mastí ptáte. Teď jich u mne pln krám jmáte! (Pokračuje): Letos, den svaté Marie, přinesl sem tuto mast z zámořie. Nynie, u Veliký pátek, přinesl sem tuto mast z Benátek. Tať má mast velikú moc, zeť usdravuje všelikú nemoc. (…) Líčíte-li se, panie, rády, tuto mastiú pomažete líčka i brady, tať se mast k tomu dobře hodí, ale dušiť velmi škodí. TŘI MARIE: Milý mistře, my se mladým liudem slúbiti nežádámy, proto také masti nehledámy, kromě náš smutek veliký zjěvujem tobě, že náš Jesus Kristus pohřeben v hrobě. Proto bychom chtěly umazati jeho tělo, aby se tiem šlechetnějie jmělo. Máš-li mast s myrrú a s tymiánem, s kadidlem a s balšánem, dobrý druže, tu prodaj něm! MASTIČKÁŘ: (…) Letos, den svatého Jana, činil sem tuto mast z myrry a z tymiána. Přičinil sem k tomu rozličného kořenic, v němž jest silné božie stvořenie. Jest-li které mirtvé tělo, že je dlúho v hrobě hřbělo, bude-li tu mastiú mazáno, tiem bude šlechetnějie zachováno.

Otázky a úkoly 1. Co popisuje scéna z Mastičkáře? 2. Výjev s Izákem je parodií. Čeho? 3. Co chtějí koupit na trhu tři Marie? Proč? 4. Který den byl Ježíš Kristus ukřižován a který den vstal z mrtvých? Ve které části bible se o těchto událostech dočtete?

32

Legenda o sv. Prokopu Svatý prokop jest slovenského roda, nedaleko ot Češškého Broda. Tu ves dobřě buoh rozplodil, v niejž sě ten svatý urodil. Avšak dobřě pověděti směji: tej vsi jmě Chotúň dějí, v niejžto bydléše starý kmet. Ten sobě jmieše mnoho let; Svú ženu šlechetnú jmieše, S nížto manželstvo držieše … (…) …v krátkém čase Tomu písmu nauči sě. Mistři sě tomu diviechu, mezi sobú tak mluviechu: „Prokop dobřě u písmě dospěl a ve čsti i kázni prospěl; neb nikdy prázden nebieše,

nebo na modlitvě nebo v knihách čtieše.“ (…) Nikdy neviděli, by se smál, ani kdy se dietkami več jhrál, jedno pěl hodiny a páteřě někde súkromie nebo v kóřě. Počěchu sě kanovníci doviti a řkúc: „Co chcemy učiniti? Vidímy člověka dobrého a ke všiej čsti podobného. Južť jest dobřě na tej době, přitovařišmy ho k sobě pro jeho pokorné poníženie!“ Snidu sě vyšehrazká kněžie. Byvše všichni v tej radě v kapitole na Vyšehradě, Vzvolichu jej služebníkem, u svatého Petra kanovníkem.

Otázky a úkoly 1. Proč byla legenda o sv. Prokopu v době Karlově aktuální? Které Karlovo úsilí podporovala? 2. Jak a kde je zdůrazněno autorovo češství a vztah k chudým? 3. Jak se liší styl této legendy od stylu legendy o sv. Kateřině? 4. Vysvětlete, co je podstatou legendy. Život svaté Kateřiny …v němž její líbezné vlasy také muka trpěly, vlasy, jež se dráže skvěly nežli všechno zlato země. Ty pocuchány daremně chvěly se po její šíji a tam, kde ty biče bijí, mezi žíně zapleteny, i s kůží byly vytrženy, a když biče švihly zase, zůstávaly vbity v mase, a tu v krvi se blýskaly. Tak ty svaté barvy plály na té panně zbičované v mase i v podlité ráně,

bíle, černě a zeleně, modře, žlutě a červeně, každá v své vlastní podstatě. Ach, to láska tu bohatě všechny stany své rozbila, že ta panna Bohu milá může strpěti to bití! Drahé Izoldy napití předtím bylo jí podáno, když ve snách bylo dokonáno její snoubení s Tristanem, jenž je nad vší věcí pánem a nad nějž není druhého.

(Přeložil Jiří Pelán)

Otázky a úkoly 1. Kdo byla svatá Kateřina, odkud pocházela? 2. Proč byla umučena? 3. Jaké barvy se v textu vyskytují a jaký je jejich symbolický význam? 4. Všimněte si naturalismu, s jakým středověký autor líčí scénu bičování. Proč tomu tak je? 5. Na jaké dílo zde naleznete narážku, co o něm víte a jak souvisí s osudem sv. Kateřiny? 6. Jaké české a cizí světce znáte?

33

Karel IV.: Vita Caroli Toho času otec náš odejel do hrabství lucemburského pro válku, kterou vedl proti vévodovi brabantskému se svými spojenci: biskupem lutyšským, markrabětem julišským, hrabětem gelderským a mnohými jinými, i odevzdal nám vladařství v Čechách na dobu své nepřítomnosti. Království toto jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli ani jediného hradu, který by nebyl zastaven se všemi příslušnými statky královskými, takže jsme neměli kde jinde bydliti, leč v domech městských jako jiný měštan. Hrad pražský byl opuštěn, pobořen a zničen, neboť od doby krále Přemysla II. ležel v sutinách. Na tom místě jsme dali vystavěti nový a krásný palác s velikým nákladem, jak jej dnes možno spatřiti. Toho času poslali jsme pro svou manželku, jež dotud byla v Lucemburku. Ta přišedši měla po roce dceru prvorozenou, jménem Markétu. V těch dobách dal nám otec náš markrabství moravské i užívali jsme toho titulu. Četní pak šlechetní mužové z Čech, hledíce k tomu, že pocházíme ze starého rodu králů českých a majíce nás v lásce, poskytli nám pomoci, abychom znova nabyli hradů a statků královských. Tenkráte jsme nabyli s velikým nákladem a úsilím hradů: Hrádku, Týřova, Lichnice, Litic, Hradce Králové, Písku, Nečtin, Zbiroha, Tachova, Trutnova v Čechách, na Moravě pak: Lukova, Telče, Veveří, hradů olomouckého, brněnského a znojemského i mnohých jiných statků zastavených a odcizených od koruny. A měli jsme mnoho ochotných rytířů ke své službě; i prospívalo království den ode dne a milovali nás lidé poctiví, zlí však se nás báli a vystříhali špatností a spravedlnost v míře dosti hojné vládla královstvím. Byliť se šlechtici většinou stali násilníky a nebáli se krále, jak se slušelo, neboť měli panství mezi sebe rozděleno. A tak drželi jsme vladařství nad královstvím, povznášejíce je, po dvě léta. (…) Když se to stalo, otec náš přišel do Čech a přivedl s sebou ženu svou, kterou pojal za královnu, jménem Beatrix, dceru vévody bourbonského, z rodu králů francouzských, s kterou potom zplodil jednoho syna Václava. Tehdy zlí a lstiví rádcové, i Čechové i z hrabství lucemburského, nabyli převahy a vlivu u otce našeho proti nám, hledajíce vlastního prospěchu. Přistoupivše k otci našemu namlouvali mu: „Pane, mějte se na pozoru, syn váš má v království mnoho vašich hradů i mnoho přívrženců, proto bude-li dlouho té moci požívati, vyžene vás, až bude chtíti; neboť jest sám dědicem království i pochází z rodu králů českých a jest velice oblíben u Čechů, vy však jste cizinec." Toto však říkali, hledíce si osobního zisku a výhody, aby jim odevzdal hrady a statky královské. On pak tak uvěřil jejich radám, že pojal k nám nedůvěru a odňal nám všechny hrady a vrchní správu v Čechách a v markrabství moravském. A tak zbyl nám pouze titul „markraběte moravského" beze vší moci. Toho času jsme jeli jednoho dne z Hrádku do Prahy, abychom navštívili otce svého, který byl na Moravě, a dojeli jsme pozdě večer do Prahy do starého domu purkrabského, kde jsme po několik let přebývali, dokud nebyl vystavěn veliký palác. V noci lehli jsme si na lože a Bušek starší z Vilhartic na druhé lože vedle nás. V síni byl veliký oheň rozdělán – byloť to v zimě – a hojně svic hořelo v síni, takže bylo dosti světla, dvéře a okna všechna byla zavřena. A když jsme usnuli, tu chodil někdo po síni, takže jsme se oba probudili. I kázali jsme Buškovi vstáti, aby se podíval, co to jest. On vstav obešel síní hledaje, ale nic nespatřil ani nenašel. I rozdělal větší oheň a rozsvítil více svíček a šel k číším, které stály naplněny vínem na lavicích, napil se a postavil číši vedle jedné veliké hořící svíce. Napiv se ulehl znova na lůžko. My oblekše plášť svůj seděli jsme na lůžku a slyšeli jsme někoho choditi, ale nikoho jsme přece neviděli. A tu dívajíce se, já i Bušek, na číše spatřili jsme, jak jedna číše se skácela. A tato číše byla vržena kýmsi přes lůžko Buškovo z jednoho kouta síně do druhého a odrazivši se od stěny padla doprostřed síně. Uzřevše to poděsili jsme se nesmírně a stále jsme slyšeli někoho choditi po síni, ale nikoho neviděli. Potom však požehnavše se svatým křížem ve jméně Kristově jsme spali až do rána. A ráno vstavše našli jsme číši, jak byla svržena, uprostřed síně a ukázali jsme to svým známým, když ráno k nám přišli. (…) (Přel. K. Hrdina)

34

Otázky a úkoly 1. Proč je ve vyprávění použita I. osoba množného čísla? 2. V jakém stavu byly Čechy, když se do nich Karel Iv. vrátil? Doplňte informace o vládě Jana Lucemburského. 3. Jak se jmenovala Karlova první manželka, jak jejich prvorozená dcera? 4. Proč došlo ke konfliktu mezi Janem Lucemburským a Karlem IV.? 5. Popište příhodu, kterou Karel IV. a Bušek z Vilhartic zažili ve starém purkrabském domě? Píseň veselé chudiny (úryvek) Jižť nám zima přišla, slyštež, odraní! Zle sme se přivoděli a šatuov nenie! Zlý vietr věje, zlá naděje! Sychravice jdú jedna za druhú, činíť nám túhu. (zármutek)

A snieh prší zhusta, to zlé znamenie! Plášček, kabát zedraný, nohavic nenie. V létě spáchom, nic nedbáchom, co v zimě bude. Náš těžký trude, ano šatky chudé! Milí chudí, těšmy se,

radost se nám stala! Šaty s nás opršaly, hlava oblínala! Milí chudí, nuže nás pudí. Kterak učiniti? Nelze jinak býti než bohu poručiti.(…)

Otázky a úkoly 1. O kom a o čem je píseň? 2. Porovnejte náladu, kterou autor vyjadřuje, s názvem básně; jak se nazývá vyjádření, které je v rozporu se smyslem? 3. Kdo pravděpodobně píseň složil? Podkoní a žák Přihodich se jednú k tomu, kdež nalezech v jednom domu právě také v túž hodinu dva, jenž přišla pohostinu, ana sedíta na pivě. Tu učiništa poctívě, oba právě bez meškánie dašta mi milé vítanie. A já, přiblíživ se k nima, posadich se mezi nima, jakož často v krčmě bývá, křičiec: "Paní, nalí piva!" Jechomť se v odplatu ctíti, podávajíc sobě píti. Poslúchajte tuto právě, poviemť vám o jich postavě. Z těch jeden člověk bieše mladý, nejmieše známě brady, na němž sukně šerá, umlená, a k tomu kukla zelená; ta také zedrána bieše.

Mošnu na hrdle jmieše, v niž by vložil, což mu třeba, mním, že knihy, také chleba; dešťky jmieše u pasu. Jakž jej viděch při tom času, i jinú k tomu přípravú vše bieše školskú postavú. Druhý, ten se starší zdáše, vždy sedě bradku súkáše, na němž kabátec úzký, krátký, a dosti zedraný šatky; okasalý tak dvorně, k tomuť bieše obut v škorně: tyť biechu drahně povetšely, avšak okolo děr cely, skrze něž viděti nohy. (…) Tak, jakž jej sezřech právě, jistěť se mi dvořák zdieše; hřebelce za pasem jmějieše.

35

Podkoní žákovi Žáku, ty mizero jeden! Nač tak zpupné řeči vedeš? Vždyť za babku cenu nemáš, hubený jsi, z metly strach máš, světem plahočíš se bídně a jen dřeš se očividně. Ač se lopotíš, jak můžeš, na lepší šat se nezmůžeš, v hadrech chodit zvyk je žáků…

Žák podkonímu Hadr ze stáje jsi pouze! Znáš kdy svátek místo nouze? Vychrtlý jsi mi satrapa, ne lepší selského chlapa, když každičký den hnůj kydáš a lepším to nevystřídáš. Marně se chceš rovnat žáku, ve všem máme lepší čáku, ne jak vy, ta chátra tupá.

Otázky a úkoly1. Co víte o žánru sporu? 2. Kdo s kým vede spor a o čem? 3. Odhadněte, jak skladba skončí? Satiry Hradeckého rukopisu Desatero kázanie božie Sedmé jest kázanie božie: Nekraďte cuzého sbožie. Trój lid toho přěstupuje, jímž sobě peklo kupuje. Prvý, jenž cuzé otjímá, toho črt u peklo pojímá. Ten sě zlý lid velmi rozmohl, bezmále vše dobré přěmohl: Zlá kniežata i zlé hrabie, vévody i zlé lankrabie, vládyky, kupci i chlapstvo, biskupi, mniši, žákovstvo, zlé jeptišky, křížovníci a k tomu zlí kanovníci panošicě i vladaři,

vyvržení z pekla ohaři, všichni cuzé otjímají, a proto těžký hřiech jmají. Kniežata vojny plodiece a chudinu tiem hubiece, plodie šosy, k tomu berně; zlodějiť jsú, pravím věrně. (…) Vizte, kak jste smyslem hlúpi, že činíte jako trúpi. (trubci) Trúp ziedá cuzé úsilé, líbo málo, líbo velé; a když sě léto skonává, tehdy sě zle trúpom stává, že jě včely ven vypudie, s sobú bydliti nedadie.

Otázky a úkoly 1. Kdo překračuje přikázání stanovená církví? Koho autor obviňuje a za co? Jakým přestupkům věnuje zvláštní pozornost? 2. Čím autor obrazně vyhrožuje bohatým hříšníkům? Satiry o konšelích a řemeslnících Řězník sě takto obchodí, *(živí se) dobrým lidem často škodí: když běží po vsi volajě, na prodajné bravy ptajě, budeť kupovati bravy, chtě z nich utěžěti stravy. Když ho uzří dobytčátko, užěsneť sě nebožátko *(lekne se) neb jmá řězník rucě račiej: *(klepeta)

když on dobytčátko zmácie, nelzěť sě jmu popraviti, musíť vždy churavo býti. A tu líb kup líb nekupi, *(koupíš, nebo ne) jižť bez škody neotstúpí, vždyť škodu učiní tomu, kdyžtoť bravy mácie komu. Druhúť jmá nevěru v sobě, *(nepoctivost)

36

tuť chci vypraviti tobě: ktož dobytek na trh vodí, sedlákóm rád na tom škodí, budeť s ním lidmě tržiti, *(naoko smlouvat) bráně každému kúpiti; v tom mu činí mnoho núzě, žěť jemu všě kupcě zapúzie, *(protože) až utrží po svéj vóli, jakžto jemu líbo koli. Třetieť jáz vědě do ňeho: ktož masa kúpí u ňeho, že jmu prodává kozinu za najlepší skopcěvinu, a častokrát býkovinu za najlepší hovědinu.

Čtvrtéhoť sě rád přijímá: kdyžtoť jest najvěčšie zima, budeť vodú oblévati maso, rožny rozpierati, aby jemu zmrzli v noci hovědina i ti skopci. Takť po jeho vóli bude, tři čiesti jemu ho přibude; mnohoť lidu oklamává, když on to maso prodává. Takť jsú nevěrni řězníci, *(nepoctiví) horšíť jsú nežli věžníci. *(hlídací psi)

Otázka a úkoly 1. Jakých nepravostí se řezník dopouštěl? 2. Myslíte, že Satiry o řemeslnících ztratily na své aktuálnosti? 3. Kdo byli konšelé? Existují i dnes? Smil Flaška z Pardubic: Nová rada Jelen radí A už jelen před ním stojí: „Nechystej se nikdy k boji! Hleď vše vyříditi v míru, To je správné, na mou víru. Nikdy neměj v lásce zlých. Postrach musíš vzbudit v nich. Nevěrníky a zloděje Ztrestej, ať se každý chvěje; Nenech páchati násilí! Zato měj rád, králi milý, Ty, kdož v míru žiti chtějí, Ty měj ze všech nejraději. Každý nejvíc o to stojí, Abys panoval v pokoji. Na ty pamatuj se, králi, Co před tebou panovali, Bohu, lidem byli milí, Dobrou paměť zůstavili. O jejich životech čítej, O jejich činech přemítej, Před tvou dobrotou i oni Ať se v očích lidu skloní! A tak vždycky dobrým přej, Ale zlé, ty potrestej. Tak získáš na slávě, moci, Pak i na boží pomoci,

Jíž si každý dobrý žádá, Taková je moje rada." Opice radí Potom všetečná opice, šklebíc všelijak své líce, Radí králi s horlivostí: „Věnuj se vší šikovnosti, To ti vždycky stojí za to, Uč se dělat z dřeva zlato, Ať se dovíš chytré věci, Uč se také cizí řeči A zvěď, kde se co proneslo. Pokus se též o řemeslo. A ať tě hned nezarazí, Když se někde něco zkazí. Vůbec nemusíš dbát na to, Ať si všichni mají za to, Že ničemu nerozumíš. Mysli si, že všechno umíš, Zájem měj o to, co jiní Povídají nebo činí, Ať si jsou třeba z Afriky, Hleď odkoukat jejich triky A chtěj stále tam jen být, Kde lze něco pochytit."

(Přebásnil František Vrba)

37

Otázky a úkoly 1. Co je to alegorie? 2. Kterému panovníkovi jsou rady určeny? 3. Odpovídají postoje zvířat jejich symbolice? 4. Skladba využívá pravidelný verš (tzv. oktosylab); kolik má tento verš slabik? 5. Jaký druh rýmu je ve skladbě použit? Jan Hus: Knížky o svatokupectví Kterak faráři a třiedníci (zástupci faráře, najímáni za malou odměnu, aby vykonávali povinnosti) také svatokupectvím hřeší, z jich skutkuov muož shledáno býti. Neb muož býti svatokupec, vstupuje v farářství, když pro vzácnost světskú (pro vznešené postavení v světském životě), pro sbožie (pro majetek) neb rozkoš tělesnú, a snad nehodný pro hříchy jiné a pro neumění k spravení (k vedení) lida vstúpí v farářství. (…) Druhé muož býti farář svatokupcem, nutě lidi, aby dávali od křtu, od zpovědi, od pohřebu, od božieho těla, od svatého oleje, od oddání manželův, od třicíti mší, od úvodu, a když nutí, nechtě zpoviedati, než aby na kostel nemocný prvé nětco odkázal. Ještě jinými obyčeji hřeší kněží. Prvý obyčej jich, že krmí mnohé pochlebníky, aby je chválili, že sú štědří, a zovú bohaté proti tomu Kristovu naučení, jenž die: „Když činíš oběd nebo večeři, neroď volati přátel nebo bohatých!“ Druhý obyčej, že chovají čeleď nepotřebnú úřadu kněžskému, jako střelcóv, komorníkóv a mnoho panoší. Třetí obyčej, že kupujú mnoho nepotřebných orudí, jako mísy striebrné, koflíky, lžíce, polštáře a lože pyšné a jiné věci mnohé. Čtvrtý obyčej, že stavějí domy přílišně nákladité, bořie dobré, v nichž by mohli dobře bydliti, a stavějí jiné; a jakž se nebude líbiti, ihned obořie a jiné náklady učiní. Ale oboří-li se co v kostele, toho netbají, aby opravili, ale chudé lidi pudí, aby naložili. Pátý obyčej, že chovají koně krásné a přípravu (postroje) pyšnú na ně strojí a pak psuov mnoho lovčích, jimiž chudých almužnu maří.

Otázky a úkoly 1. Proč podle Husa vstupují lidé do kněžského stavu? 2. Co odsuzuje Hus na církvi? 3. Jaký význam má slovo svatokupectví? Jan Hus: Postila Kázání na druhou neděli po Zjevení Páně „Svatba“, to jest hostina svatební – a proto se jí říká „svatba“. Tudíž svadba znamená tolik jako svá dva: manželé mají totiž být mezi sebou spojeni jako jeden člověk. A též je svadba tolik jako sebe dbajíce, protože si zachovávají věrnost a jeden o druhého má mít péči. – Je třeba si uvědomit, že manželství je manželské spojení muže a ženy mezi svéprávnými osobami, zachovávající nerozlučné soužití … Praví se muže a ženy, nikoli mužů a žen nebo žen a muže. … Dále mezi svéprávnými, to jest svobodnými osobami, jež nejsou zavázány slibem ani Bohu, ani žádnému člověku. Ach, běda, jak mnozí hřeší proti této podmínce, kdo učiní slib Bohu a pak ho nedbají a nehodnou ženu pojmou. Dále nerozlučné, to jest nerozlučitelné, soužití zachovávající, neboť je, jako lidi svobodné a svéprávné, již nikdo nemůže rozdělit (…) Kdo se má především vyhýbat pijáctví? Odpovídám: především kněží vládci, starci, ženy, studenti (kteří se tak nazývají podle lat. studeo „učím se“, tj. podle píle v učení). U kněží je to samozřejmé, neboť mají vládnúti rozumem, vystříhat se zhýralosti a ukazovat jiným dobrou cestu, jak je povinností všech kněží. (…)

38

Rozum má být broušen stále víc a více; jestliže se však člověk opijí, rozum hyne. Vždyť se pije také svídnické, jakož i lepší a silnější vína. A tak v nich rozum zatemňuje, hyne a mizí.

Otázky a úkoly 1. Jaké cíle sledoval Hus kázáním? K čemu vyzývá? 2. Jak se dívá na manželství? 3. Kde Hus především pozoroval kazatelskou činnost? Jistebnický kancionál Jan Čapek: Ktož jsú boží bojovníci Ktož jsú boží bojovníci a zákona jeho, prostež od Boha pomoci a ufajte v něho, že konečně vždycky s ním svítězíte. Kristusť vám za škody stojí, stokrát viec slibuje, pakli kto proň život složí, věčný mieti bude; blaze každému, ktož na pravdě sende. (zemře za pravdu) Tenť Pán velíť se nebáti záhubcí tělesných, velíť i život složiti pro lásku svých bližních. Protož střelci, kopiníci řádu rytieřského, sudličníci a cepníci lidu rozličného, pomnětež všichni na Pána štědrého! Nepřátel se nelekajte, na množstvie nehleďte, pána svého v srdci mějte,

proň a s ním bojujte a před nepřáteli neutiekajte! Dávno Čechové řiekali a příslovie měli, že podlé dobrého pána dobrá jiezda bývá. (válečná výprava) Vy, pakosti a drabanti, (záškodníci, na duše pomněte, doprovázející vojsko) pro lakomstvo a lúpeže životóv netraťte a na kořistech se nezastavujte! Heslo všichni pamatujte, kteréž vám vydáno, svých hauptmanóv pozorujte, (poslouchejte) retuj druh druhého, (ochraňuj) hlediž a drž se každý šiku svého! A s tiem vesele křikněte řkúc: Na ně, hr na ně! Bran svú rukama chutnajte,(zbraň uchopte) bóh pán náš, křikněte!

Otázky a úkoly1. Má píseň pouze náboženský obsah, nebo plní ještě jiné, další funkce? 2. K čemu píseň sloužila, jaký záměr sledovala? 3. Vyhledejte v textu verše, které dosvědčují, že husité byli podřízeni přísné kázni. 4. Všimněte si výrazových prostředků písně a jejich funkce (jsou prosté, či složité a proč). Václav, Havel a Tábor Sta se toho léta, bieše jeden pátek, snidechu se třie, a ten den bieše svátek. Václav první jméno křestné jmějieše, druhý Tábor, třetí Havel Vrtoš bieše. V vypáleném se snidechu kostele; i vece Tábor bledý, hledě jako jiné tele: „Bratřie, jáť mám vepřovú pečeni, v této peleši sediece snieme ji.“

39

Havel Vrtoš k tomu brzo odpovědě a řka: „Co mám činiti, toho ještě právě nevědě – snad jest hřiech u pátek maso jiesti. Kmotře Václave, chceš-li vedlé nás tuto siesti?“ Václav vece: „Táboře, pohan-li si čili žid? A ty Havle Vrtoši, svú se řečí také styď! Čili nevieš, že se postiti máme dnes? Nebuď lakoten jako Tábor, hltavý pes! Také v božím domu máme se Bohu modliti, neslušieť nám u posvátném miestě stoliti.“ (…) Václav vece: „(…) Přikázal Buoh svým Písmem: Nepožádáš, nepokradeš, nezabiješ, ani cizé věci žádné – co, Táboře, k tomu dieš? V Novém zákoně jest pilně přikázáno, abychom i zlým dobře činili, rozkázáno: Jako Buoh své slunce dobrým i zlým dává, déšť a pokrm, kéž se od vás též jim stává! Svatý Pavel die: Jest-li lačen nebo žiezniv nepřietel tvuoj, pokrm a nápoj daj ty jemu svuoj. Proti tomu vy, táboři, lidi tepete křesťanské, pokrm a nápoj jim béřete; toť sú zvyklosti pohanské.“ Tábor vece: „Znám, že jest to Buoh přikázal, ale tohoto písma svých kněh nevymazal, aby zločince netrpěl živa býti na zemi; toť my sobě k potvrzení kážemy. Jako jest Mojžieš křivdy božie mstil, mnoho lidí pro modloslúženie zbil, též my – božie, ne své křivdy litujíce – tepem zlé protivníky, tiem je milujíce. A ponidž my Bohu slúžíme zbožie jest jeho, za svú věrnú službu žold béřem od něho. A tak sú činili staří Židé, zbožie brali sobě, když sú od nich zbiti byli lidé.“

Otázky a úkoly 1. Kde se setkávají diskutující pocestní z této skladby? Čeho se týká jejich spor? 2. Které společenské skupiny ztělesňují mluvčí? 3. Na jakou autoritu se oba odvolávají? 4. Čí stanovisko je autorovi bližší? Vavřinec z Březové: Husitská kronika Potom na den sv. Jiří táboři z Hradiště, shromáždivše množství panošů a sedláků, milujících přijímání z kalicha, rozbořili a spálili klášter Milevsko řádu premonstrátského. Rovněž v týchž dnech na podnět svých knězi táboři, shromáždivše množství panošů, sedláků i žen, přívrženců přijímání z kalicha, jakož i výrostků-prakovníků, kterým říkali česky „práčata", když jich den ode dne přibývalo, prováděli mnoho podivných a neslýchaných a pro celé České království velmi pohoršlivých činů, zvláště v krajích Bechyňském a Plzeňském, vypalujíce kostely, kláštery a farářské domy, dobývajíce a spalujíce hrady i hrádky neboli tvrze. Mezi nimi vypálili klášter v Nepomuku a dobyli přepevného hradu Rábí, v kterém bylo pro bezpečnost od duchovních i světských ze sousedství uloženo mnoho majetku takřka neodhadnutelného na klenotech ze zlata, stříbra a drahých kamenů, na drahocenných rouchách a zbraních. A to všechno – toliko s výjimkou ukořistěných peněz, zbraní a koní –

40

vynesli z hradu, nakladli na jednu hromadu a spálili a rovněž tam před hradem upálili sedm mnichů a knězi, které v svrchu jmenovaném hradě zastihli. Zajali i mladé syny pána toho hradu Jana řečeného Krk a ty si vzal pod svou péči hejtman Žižka, který byl nadmíru odvážný a statečný. Jeho řízením se hotovilo všechno vojsko a za ním šli všichni sedláci, třebas beze zbroje, jenom s cepy, palicemi, samostříly a sudlicemi a velmi ochotně ho poslouchali. Potom ten hrad zpustošili a spálili. A hlavní příčinou všech těch zlých skutků byli, jak se obáváme, táborští knězi, kteří chodili v čele s tělem Kristovým a ve svých kázáních naváděli lid k takovým činům. A pro ty neřádné skutky byl velmi těžce zarmoucen pan Čeněk spolu s pány a šlechtici, kteří se s ním spojili, a litoval, že se kdy uvázal v Pražský hrad proti vůli uherského krále Zikmunda. (…)

Otázky a úkoly 1. K jakému husitskému křídlu (radikálové, umírnění) patřil Vavřinec z Březové? 2. Koho a proč kritizuje? Jak mluví o Žižkovi? Kdo byla práčata? Petr Chelčický: O trojiem lidu Ale zjevné jest, že pro tu příčinu přílišné množství rozšířilo se jest rozličného kněžstva a panstva, že všichni chtí pány býti, panošemi, žoldnéři. Neb snadno jest na tlustých koních jezditi, hroziti a hrdě mluviti, chlapy a výry sprostým lidem dávati a odřieti je jako lípu a hlavu jim zbíti a vždycky hojně jísti a píti dobře a najlepší věci, prázniti, túlati a s místa na místo, bez úžitka marnosti mluviti a rozličné hříchy bez súdu páchati. Takových hrdláčóv přílišné rozmnožení všude po hradích a městech jest, ješto neb skrze moc násilé činí obcem, aneb platy berúce doma dobrá bydla na to mají, hodují a prázdný život na to vedú. Protož aby to jako víra byla křesťanóm, rozděléce na tré lidi, i počísti to nerovné rozdelenie tělem Kristovým a nadělati pánuov jedněch nad druhými, aby je tiskli a násilé jim činili a vždy aby s oněmi, kteréž potlačují, údové jednoho těla počítáni byli, toho pohanóm pójčme, ale u víru Kristovu a v jeho duchovní tělo na věky nevejde.

Otázky a úkoly 1. Co je předmětem kritiky? Co autor odsuzuje? 2. Na které tři stavy se tradičně středověká společnost dělila? 3. Co prohlašuje autor ve shodě s Biblí? Které nedostatky odhaluje? 4. Co je podstatou traktátu? Petr Chelčický: Sieť viery pravé Protož tu jest sieť Petrova velmi zedrána, když jsta ta dva velryby veliká v ni vešla, to jest kněz najvyšší s panováním královským a se ctí nad ciesaře, a druhý velryb ciesař s panováním, s úřady a s mocí pohanskú pod kóží viery uvalil se (vevalil se). A když jsta se ta dva velryby hrozná v té sieti již obracela, tehda jsta ji tak zedrala, že jest jie málo co v celosti ostalo. A od tú dvú velrybú tak odpornú sieti Petrově narodilo se rot šibalských přieliš odporných té sieti, od nichž jest tak velmi zedrána ta sieť, že jediné jí znamení (vnější znaky) jsú ostala a jména křivá (falešná). (…) Což najdále muož kto z nich zem osáhnúti (zabrat), o to usilují, jakúžkoli mocí neb lstí neb násilím sobě osobují panství mdlejších (bezbranných), anebo koupením, anebo po dědictví, chtiece vždy panovati, což najšíře muož kto. Protož v tom panování dělé se: jedni jsú páni duchovní a druzí světští. A ti všickni páni tak k sobě ta panování táhnúce, že netoliko jsú tak zedrali vieru mezi sebe, ale i královstvie zemské tak jsú rozsápali mezi se, že hlavní pán, král, nemá nad kým panovati, aniž zbožie muož k tomu dosti mieti, aby se živil s svú čeledí.

Otázky a úkoly 1. Co se obrazně rozumí sítí? Kdo síť podle autora trhá? 2. Na co je zaměřena autorova kritika? Kdo přestupuje zákony křesťanství?

41

Renesance Itálie Dante Alighieri: Božská komedie Básníkovo bloudění v temném lese (symbol hříchu), ohrožován pardálem, lvem a vlčicí (alegorie rozmařilosti, pýchy a lakomství); zachráněn antickým básníkem Vergiliem (symbol rozumu) poslaným zemřelou Dantovou milenkou Beatricí; Vergilius ho provází Peklem a Očistcem: Zpěv první Kde v půli život náš je se svou poutí, procházet bylo mi tak temným lesem, že pravý směr jsem nemoh uhodnouti.

Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem probloudil ten hvozd divý, drsný, tmavý, že na to dosud vzpomínám jen s děsem. (…)

Zpěv třetí: obraz pekla, hříšníků a provinilců MNOU PŘICHÁZÍ SE K SÍDLU VYHOŠTĚNCŮ, MNOU PŘICHÁZÍ SE DO VĚČNÉHO BOLU, MNOU PŘICHÁZÍ SE V ŘÍŠI ZATRACENCŮ. (…) Ta slova děsná nadepsaná tmavě jsem uviděl tam na průčelí brány a řek: „To těžko srovnávám si v hlavě!" On, jemuž mnohé vědomosti dány, pravil: „Zde sluší nechat lstí i zmatků, umrtvit strach svůj a být odhodlaný! Jsme tam, kam řekl jsem, že půjdem vkrátku, bys uzřel zavrženců velkou muku, jimž rozum vzat byl, nejvyšší všech statků." A pak svou rukou stisknuv moji ruku, s radostí na tváří mě pro potěchu, do jícnu mě tajemství a hluku.

Tam bylo nářku, výkřiků a vzdechů, jež nesly se do bezhvězdného vzduchu, až v slzách sotva popadal jsem dechu. Jazyky divné, řeči hrozné sluchu, divoké skřeky, rozzuřené řvaní, výskot a tleskot všech těch bědných duchů hřmot působily, které bez ustání vzduchem, jenž bez barvy a času, krouží jak písku smršť, již vichr žene plání. Mne také schvátil děs, jenž se tam plouží, a řek jsem: „Mistře, jaké jsou to davy? Jaký to lid se tady mukou souží?" Tu pravil on: „Tak žalostně tu tráví trest věčný bědné duše smutných tvorů, kteří si žili bez hany a slávy."

Rájem provází básníka Beatrice – symbol nadpozemské dokonalosti Ty, paní má, ty jsi má naděje, šlas do pekel, abys mne uzdravila, až tam jsem viděl tvoje šlépěje, tolik jsem poznal jen proto, žes byla ty po mém boku, jen z té dobroty, z tvé milosti se do mne vlila síla.

Dovedla jsi mne, štvance z temnoty až ke svobodě, šel jsem, jak jsi chtěla, po cestách lásky, ježs vybrala ty. Přej mi to světlo, jímž ses rozhořela v mé duši ty, aby pak duše má ti byla milá, až vyklouzne z těla.

Otázky a úkoly 1. Kdo je hlavní postavou skladby? Kdo hlavního hrdinu doprovází? 2. Co svědčí ještě o typicky středověkém myšlení a co už o renesančním názoru na svět? 3. Co je duchovní epos? 4. Proč se strofám skladby říká tercíny?

42

Francesco Petrarca: Zpěvník Vzduch plný par a dotěravá mlha, již nakupily kolem dravé větry, se náhle promění a přijde déšť: A už jsou téměř křišťálové řeky a místo svěžích mechů po údolí je vidět jen jinovatku a led. Mně houstne v srdci, chladnějším než led, z tíživých myšlenek taková mlha, jaká se zvedá tady nad údolí, uzavřené před milostnými větry a obklopené nehybností řeky, když padá z oblohy mírnější déšť. Za chvilku přejde každý velký déšť a v teple roztají sněhy a led a vidíš, jak se pyšně vzedmou řeky. Nezahalí nebe tak hustá mlha, aby, když prudce zaútočí větry, neprchla ze strání a přes údolí.

Otázky a úkoly 1. Jaké znaky má sonet? 2. Báseň má vyjadřovat stav milencovy duše. Jaké pocity jsou zde zachyceny? 3. Co vyjadřuje poslední sloka? 4. Básnické vyjádření plný par je aliterací; co to je?5. Křišťálové řeky – epiteton orans (ozdobný přívlastek). Na základě jakých motivů toto slovní spojení vzniklo? 6. Vyjádření nehybností řeky je oxymóronem. Na čem je oxymóron založen? Giovanni Boccacio: Dekameron Tématem příběhů sedmého dne je vztah mezi mužem a ženou, zvl. Vyprávění o ženách, které nad muži (manžely) vyzrály: Den sedmý - příběh čtvrtý …Když král postřehl, že Elisin příběh končí, obrátil se bez průtahů k Laurettě a dal jí najevo, že si přeje, aby vyprávěla nyní ona. Proto Lauretta neprodleně takto začala: V Arezzu žil kdysi boháč, který se jmenoval Tofano. Tomu byla dána za manželku překrásná žena, jež slula donna Ghita, a on na ni neprodleně začal žárlit, aniž věděl proč. Paní to postřehla, a jsouc tím rozhořčena, častokrát se poptávala po důvodu jeho nesmírné žárlivosti; když pak jí choť neuměl naznačit ani jeden - kromě nějakých všeobecných a falešných příčin - napadlo paní, že ho nechá umřít na chorobu, které se tak bezdůvodně bál. Zpozorovala, že se jí chce zalíbit jakýsi mladík - podle jejího úsudku výborný -, i jala se s ním tajně dorozumívat, a když pak věci mezi ním a jí tak pokročily, že nechybělo než proměnit slova ve skutek, začala paní přemýšlet, kudy na to. A protože už dávno seznala, že mezi manželovy zlozvyky patří záliba v pití, začala mu pití nejenom doporučovat, ale zchytrale ho k tomu ještě vybízela. Navykla ho tak pít, že skoro po každé - kdy se jí zachtělo - manžel pil, až se opil, a ona - když viděla, že je hodně zpitý -, ho uložila ke spánku. Tak se setkala se svým milencem poprvé, v čemž později bezpečně pokračovala.

43

Spoléhala se na manželovo opilství tak, že se nejenom odvažovala přivést si milence do domu, ale častokrát meškala i větší část noci v jeho domě, který byl nehrubě daleko odtud. Když si tedy zamilovaná paní vedla tímhle způsobem, došlo jednou k tomu, že nebohý manžel zpozoroval, že choť pobízející ho, aby pil, sama nikdy nepije, což v něm vzbudilo podezření, že tu není vše, jak by mělo být, to jest, že ho choť opíjí proto, aby si mohla dělat, co je jí libo, když on usne. I zachtělo se mu přesvědčit se, zde je tomu takto, a jednoho večera se jal řečí i chováním předstírat, že je opilý víc než kdy jindy; paní tomu uvěřila a usoudivši, že choť už více nepotřebuje, uložila ho okamžitě ke spánku. To udělala, vyšla z domu, jak to obvykle dělala, a šla do domu svého milence, kde pobyla až do půlnoci. Jakmile Tofano zjistil, že je žena pryč, vstal, šel k vratům, zavřel je zevnitř a postavil se k oknu, aby viděl, až se bude žena vracet, a mohl jí dát na srozuměnou, že ví o jejích záletech; a tak tam čekal, až se žena vrátila. Ta ovšem, když přišla k domu a zjistila zvenčí, že je zavřeno, byla zoufalá a pokoušela se otevřít násilím. Tofano nějakou chvíli čekal a potom řekl: „Paní, namáháš se nadarmo, protože sem dovnitř už se nikdy nemůžeš vrátit. Jdi, vrať se tam, kde jsi až dosud byla, a buď jista, že sem nevstoupíš dříve, dokud ti v přítomnosti tvých příbuzných a sousedů neprokáži onu čest, jaká ti náleží." Paní ho začala prosit, aby jí pro lásku boží ráčil otevřít, ježto nepřichází odtud, odkud on se domnívá, neboť prý byla na procházce s jednou sousedkou, jelikož noci jsou dlouhé a ona nemůže pořád jen spát nebo potloukat se sama po domě. Prosby jí však nebyly nic platné, poněvadž se ten hlupák rozhodl, že se o její hanbě, o níž nikdy neměl potuchy, musí dovědět všichni aretinští občané. Paní vidouc, že prosbami nic nezmůže, uchýlila se k výhrůžkám a pravila: „Jestli mi neotevřeš, udělám z tebe nejnešťastnějšího člověka pod sluncem." Tofano jí na to odvětil: „A copak bys mi mohla udělat?" Paní, jejíž důvtip zbystřila svými radami láska, odpověděla: „Než bych strpěla hanbu, kterou mi chceš neprávem připravit, skočím tuhle do studny, co je nedaleko, a až mě tam najdou mrtvou, nikdo ti neuvěří, že jsi mě tam v opilosti nehodil ty; budeš potom muset prchnout, přijdeš o vše, co máš, a budeš muset žít ve vyhnanství nebo ti utnou hlavu jakožto mému vrahu, kterým se skutečně staneš!" Tato slova nikterak neodvrátila Tofana od jeho bláznivého nápadu, pročež paní pravila: „Nuže, nemohu už to tvé ukrutenství déle snášet. Bůh ti odpusť. Odnes jen mou přeslici, kterou tady zanechávám." To pravila, a protože byla noc tak temná, že by byl na ulici jeden druhého nepoznal, odebrala se paní k studni, vzala kámen, který tam ležel, vykřikla: „Bůh mi odpusť!" - a hodila kámen do studny. Jak spadl do vody, ozvalo se velké žbluňknutí, jež Tofano zaslechl a rázem byl skálopevně přesvědčen, že se jeho choť vrhla do studny: popadl proto vědro s provazem, rychle vyběhl z domu a utíkal k studni ženě na pomoc. Když ho paní, jež se ukryla u vrat, uviděla běžet k studni, vklouzla do domu, zavřela za sebou, odebrala se k oknu a pravila: „Jestliže chcete ředit víno vodou, nedělejte to v noci." Tofano, slyše tato slova, seznal, že byl napálen, a vrátil se k vratům; protože však nemohl dovnitř, žádal, aby mu žena otevřela. Paní však přestala mluvit tiše, jak až dosud mluvila, a jala se k němu promlouvat: „Při víře Kristově, ty ohavný opilče, dnes v noci se sem nedostaneš; mám už dost těch tvých návyků a patří se, abych konečně ukázala každému, co jsi zač a kdy se vracíš domů." Tofano se rozběsnil, začal jí také spílat a povykoval, až sousedé zaslechli rámus, vstali a běželi - muži i ženy - k oknům, tážíce se, co se děje. Paní plačky spustila: „Tady ten zlý člověk mi v noci chodí domů opilý nebo vyspává po krčmách a potom se takhle vrací domů. Dlouho jsem to snášela, ale nikam to nevedlo; teď však už to déle trpět nemohu, a proto jsem se rozhodla, že mu udělám tu hanbu, že mu zavřu dům, abych viděla, zda se polepší." Hlupák Tofano zase dole vyprávěl, jak se vše událo a tuze vyhrožoval.

44

Paní pravila sousedům: „Nu tak se podívejte, jaký je to člověk. Co byste tomu řekli, kdybych já byla na ulici, jako je on, a on byl doma, jako jsem já? Na mou věru pochybuji, že byste uvěřili, že mluvím pravdu. Podle toho můžete dobře seznat, při jakém je rozumu. On říká, že jsem udělala to, o čem já jsem přesvědčena, že to udělal právě on. Věříte, že mne chtěl postrašit tím, že hodil nevímco do studny; ale kdyby byl Bůh dal, aby tam on skočil doopravdy a utopil se, bylo by se víno, kterým se nezřízeně nalil, tuze dobře rozředilo." Sousedé, muži i ženy, všichni začali Tofana kárat, dávat vinu jemu, spílat mu za to, co říkal o své manželce, a zakrátko se nesl od souseda k sousedu takový křik, že dospěl až k příbuzným paniným. Ti sem hned přišli, a když vyslechli od toho a od onoho souseda, oč jde, popadli Tofana a nandali mu jich tolik, že byl jako rozmlácený. Nato vešli do domu, vzali věci, jež patřily paní, a odešli s nimi i s paní do svého domova, přičemž Tofanovi vyhrožovali, že pochodí ještě hůře. Když Tofano viděl, jak to špatně dopadlo a kam ho zavedla žárlivost, svolal své přátele, a protože za své jmění vděčil ženě, požádal je, aby mu byli prostředníky. Posléze dosáhl toho, že se jeho choť v míru a pokoji vrátila do jeho domu; slíbil jí, že už nikdy nebude žárlit, a mimo to jí dovolil, aby ve všem jednala podle své libosti, ale tak, aby to on neviděl. A tak ten hloupý výr utrpěl škodu a ještě dělal smír. Nechť žije láska a zhyne starost a všechny trampoty!

Otázky a úkoly 1. Vysvětlete pojem rámcová povídka. 2. Co staví autor proti církevnímu pojetí světa jako slzavého údolí – s odříkáním a přípravou na smrt? 3. Život které společenské vrstvy autor zachycuje? 4. Charakterizujte obě hlavní postavy příběhu. 5. Čeho a koho se týká autorova shovívavá, úsměvná kritika? Čemu se vysmívá? 6. Proč myslíte, že Dekameron působil ve své době poměrně skandálně? Francie François Villon: Závěť - úryvek (1462) Já dobře vím, že hříšný jsem, však Tvůrce, jenž mě z prachu zdvih, nechce mě přec mít umrlcem; chce, abych kál se z hříchů svých. Smrt - to je totéž jako hřích. Bůh - život jest a k nám se sklání. Budu-li kát se z činů zlých, Božího dojdu slitování. Kdybych si myslil, že mým skonem se krapet dobra vykoná, já k smrti odsoudím se honem, jako bych bestie byl zlá. Mnou nikdo křivdy nedozná, pěšky si choď, či v truhle nes se. Však chudák zemře-li jak já, hora se věru nezatřese. – Žil jednou jistý Diomed, když Alexandr kraloval. Ten jako násilník si ved

a cizí lodi raboval. Konečně chytli ho a král a ním arci naložit chtěl zle: když lupič před ním v poutech stál, měl potrestán být na hrdle. I táže se ho panovník: "Proč pirátství se oddáváš?" i odpoví mu loupežník: "Proč, pane, pirátů mi láš? Že vyjíždím - jak dobře znáš - jen s kocábkou, ne s dvojstěžníkem? Mít výzbroj, jako ty ji máš, byl bych, čím ty jsi: panovníkem! Co dělat! Člověk nemá viny! Co naložil ti osud, nes! Osud je vinen, nikdo jiný; a já, já zkusil jako pes! Když můžeš, odpusť mi! a věz: kde chudoby je víc než dost - to ví už každé dítě dnes -,

45

tam nerodí se samá ctnost." Vrtalo mozkem knížecím, co Diomed mu pověděl, až "Tak ti osud zaměním: z neštěstí na šťastný," mu děl. Tu do sebe ten zbojník šel, žil poctivě a podle práva. Z latinsky dochovaných děl je tato historická zpráva. Mne kdyby Bůh tam postavil a kdyby král ve svém dobrodiní mne statky světa obdařil a pořád já bych, roven svini, ved hříšný život, který špiní - tak ať mě k špalku vleče kat! Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad.- Je mi tak líto mého mládí, kdy frajeřil jsem, dováděl; sám Bůh ví, kam ta léta pádí,

a já bych zadržet je chtěl. Můj mladý čas! Kam odešel? Či odklusal? Kdo může říct? Najednou někam odletěl a nenechal mi vůbec nic. (…) Já miloval, to nezapírám, a miloval bych ještě rád, teď řemenem však břicho svírám - a v srdci žal a v břichu hlad, to je pak těžké milovat; chceš-li se kochat svými city, dřív o žaludek musíš dbát: neb v lásce hbitý, jen kdo sytý. Ach, kdybych já byl studoval v svém mládí bláznivém, můj Bože, a na dobré se mravy dal, teď měl bych dům a měkké lože. Však způsobné já dítě? Cože? Já za školu jen chodil, běda! To slovo bolí jak hrot nože a skoro dál mi psát už nedá.

François Villon: Balada, kterou Villon napsal Léta Páně 1458 na námět, jejž u svého dvora v Blois určil vévoda Orleánský Já u pramene jsem a žízní hynu, horký jak oheň, zuby drkotám, dlím v cizotě, kde mám svou domovinu, ač blízko krbu, zimnici přec mám, nahý jak červ, oděn jak prelát sám, směji se v pláči, doufám v zoufání, mně lékem je, co jiné poraní, mně při zábavě oddech není přán, já sílu mám a žádný prospěch z ní, srdečně přijat, každým odmítán.

Jen to mi nesporné, co plno stínů, kde světlý den, tam cestu sotva znám, kde průzračnost, tam výkladem se minu, svou znalost vděčím náhlým náhodám, vše vyhrávaje, čím dál smolněj hrám, dím „dobrý večer“, jitro-li se skví, když ležím naznak, strach mám z padání, bohatství čekám, ničí nejsem pán,

mám vše, co chci,– nic, na čem srdce lpí – srdečně přijat, každým odmítán.

K věcem, jež neznám, horoucně se vinu, ženu se k cíli, jehož nežádám, kdo ke mně vlídný, tomu dávám vinu, kdo mluví pravdu, tomu lhářů lám, můj druh je ten, kdo vemluví mně klam a „labuť černá je jak havran“ dí, v tom spojence zřím, kdo mi ublíží, mně jedno, jsem-li šalbě ve psí dán, mám v mysli vše, jen ne to nejbližší, srdečně přijat, každým odmítán.

Kníže, každý, kdo to čte, nechť ví: nic neznám, ač mám o všem vědomí. Jsem stranický, jsem zastánce všech stran. Co chci? Být z těch zas, plat kdo bráti smí, srdečně přijat, každým odmítán.

François Villon: Balada o tlusté Margot Své dámě sloužím-li a mám ji rád, zda sprostým ťulpasem se proto zvu? Dovede moc a opětovně dát, a z lásky k ní já sahám po kordu. Jak přijdou hosté, džbánek popadnu

a pro víno jdu, aniž ztropím hřmot; sýr, chléb a ovoce je další chod. Dím: „Dík“, když účet tučně vyrovnán, „jak vás to chytne, buď vám to zas vhod zde v hampejzuj, kde rozbili jsme stan!“

46

Když nemá vindry a chce se mnou spát, „No, to by mi tak hrálo,“ na ni řvu, vidět ji nechci, zabil bych ji snad, pásek a spodničku i šat s ní rvu, hrozím, že jí to strhnu jako mzdu. Za boky chytá se ta Astarot a kvičí: „Ježíš Marja, na Margot jsi krátký!“ Třísku popadnu co zbraň, abych ji třeba do frňáku bod zde v hampejzu, kde rozbili jsme stan. Pak řekne: „Mír“ a pustí notný smrad – má život nadmutý jak ropuchu – a tahat začne mne a muchlovat a rozkřikne se: „Ne tak pomalu!“

Opilí usnem spánkem ožralů. Ráno, když břich ji vzbudí ze dřímot, pozorně, aby nezamáčkla plod, lehá si na mne. Jsem tak rozmačkán, jak rajtuje si, vzteklá, čeho, hot, zde v hampejzuj, kde rozbili jsme stan. Vše vystaráno! Nebojím se psot! Jsme stejné ráže. Dvojice jsme slot. Lehká a pasák. Špinavý jsme rod. Lne rovný k rovné. Jak u těch vran. Oh, tahle špína! Špína je nám vhod. Náš život vypliv. Plijem na život zde v hampejzuj, kde rozbili jsme stan.

Balada o zobáčku Pařížanek Sic dobrou vyřídilku mají jak v Benátkách, tak Florenťanky a s kuplířstvím to slušně znají. Věru, že ani Lombarďanky nenosí na svých pusách zámky, věru, že lecco svede Řím i Savojsko a Janovanky - však Paříž, Paříž hraje prim. Prý náramně též vynikají v té věci Neapolitánky a povídalkám nezadají Prušačky ani Porýňanky: též Řekyně jsou, Egypťanky a Maďarky, a což já vím;

jsou Španělky, jsou Kastiljánky - však Paříž, Paříž hraje prim. Švýcarky, ty jen zakoktají, též Bretonky a Toulousanky. Dvě, pařížsky so štěbetají, usadí všechny venkovanky i Pikardky a Lotrinčanky. Když ke Calais se obrátím, jsou také jakés Engličanky - však Paříž, Paříž hraje prim. Nechte mi moje Pařížanky! Jsou první se svým uměním. Žvatlají sic i Taliánky - však Paříž, Paříž hraje prim!

Balada závěrečná Toť k závěti Epilogus: Chudák už dotrpěl Villon. Jděte mu, lidi, na funus, až uslyšíte zvonit zvon. Váš oděv nachový měj tón: lásky se mučedníkem stal, jak na své varle přisáh on, než se světem se rozžehnal. Žil jako štvanec, byl to hnus; láska naň podnikala hon, i musil se dát na poklus, a odsud až po Roussillon křovisko není ani strom, kde by byl rukáv nenechal

a kazajku či pantalon, než se světem se rozžehnal. Hadříčků zbyl mu sotva kus, když smrt si přicházela proň, a zakusil i horších hrůz: byl zdrán jak od trní či spon - věřte, já nejsem fanfarón -‚ to osten lásky tak ho zdral; i vydal ještě lásky ston, než se světem se rozžehnal. A když už nadcházel mu skon, co myslíte, že udělal? Máz burgundského vyzunk on, než se světem se rozžehnal.

47

Otázky a úkoly 1. Jak Villon hodnotil svůj život? 2. Co je podle Villona příčinou zločinu (stačí demonstrovat na dvou verších)? 3. Jakou formu má tzv. villonská balada? 4. V poslední sloce Balady o tlusté Margot je použit akrostich. Jaké slovo tvoří počáteční písmena veršů? 5. Kdo z českých autorů tvořil francouzské balady? 6. Proč je Villon nazýván prokletým básníkem? 7. Kteří autoři vytvořili autobiografická díla o Villonovi?

François Rabelais: Gargantua a Pantagruel

O Gargantuově mládí

Gargantua byl po přání svého otce od tří až do pěti let živen a vychováván ve všem náležitém řádu a tento čas prožil stejně jak tamější dětičky - totiž tak, že pil, jedl a spal; jedl, spal a pil; spal, pil a jedl. Den ze dne se válel v kalu, černil si nos, stříkal si na obličej, zešmaťchával střevíce, často lelkoval a rád se honil za motýli, nad kterými vládl jeho otec, utíral si nos o rukáv, slintal do polévky, patlal se v blátě, pil z pantofle a obyčejně třel si břicho košíkem. Brousil si zuby o dřevák, ruce si myl polévkou, česal se skleničkou, sedal si na zem mezi dvě židle, přikrýval se mokrým pytle, pil při polévce, pojídal koláče bez chleba, kousal směje se, plival si často do umyvadla, čural proti slunci, skrýval se před deštěm do vody, koval za studena, troubil naprázdno, hrál si na nevinného, odmumlával modlitbičku, mlel stále jedno, mlátil prázdnou slámu, střílel za roh, zapřahal voly za vůz, škrabal se tam, kde ho nesvrbělo, vybíral si z nosu holuby, honil se za dvěma zajíci a nic nechytil, neviděl si na špičku nosu, vodil blechy na pastvu, lechtal se do smíchu, olizoval v kuchyni, čadil Pánu Bohu do oken, dával při ranní pobožnosti zpívat Magnificat a velice se mu to líbilo, jedl kapustu a kakal kaši, rozeznával mouchy od mléka, vytrhával mouchám nožičky, trhal papír, špinil pergamen, bral do zaječích, pil jako duha, dědil se o kořist beze lva, ořechy klátil a jiný je chvátil, měl každý mráček za kovovou výheň a měchýře za lucerny, chytal dvě mouchy jedním máchnutím, dělal osla, aby se nažral otrub, dělal si z ruky pěst, sypal zajícům svěcenou sůl na ocas, představoval si očko k očku a síť byla hotova, díval se darovanému koni vždy na zuby, skákal páté přes deváté, bral si na dvě padavčata jedno sladké jablko, dělal do země díru a bránil měsíc proti vlkům.

Jak Gargantua dal postaviti pro mnicha opatství Theléma

Zbývalo opatřiti jen mnicha. Gargantua chtěl jej udělati opatem v Seuillé, on však odmítl. Chtěl mu dáti opatství v Bourgueil nebo Saint Florent, které z nich by se mu lépe zamlouvalo, nebo obě dvě, kdyby mu přišla po chuti. Ale mnich dal mu rozhodnou odpověď, že nechce ani řízení ani vlády nad mnichy. „Neboť jak," řekl, „mohl bych vládnouti jiným já, jenž nemohu vládnouti sám sobě? Myslíte-li, že jsem vám prokázal příjemnou službu a že bych vám ji mohl prokázati i v budoucnosti, svolte, abych založil opatství po svém vkusu." Žádost se líbila Gargantuovi, a tak nabídl mu celou svou zemi Thelémskou při řece Loiře, vzdálenou na dvě míle od velkého lesa u Port-Huaux. A mnich si vyžádal na Gargantuovi, aby založil jeho řád v opak proti ostatním. „Na prvním místě tedy," řekl Gargantua, „nelze stavěti zdí na obvodě, neboť všechna ostatní opatství jsou hrdě obezděna."

48

„Ovšem," řekl mnich. „A ne bez příčiny, neboť kde je ohrada zepředu i zezadu, jest vzájemná zrada, mnoho reptání i nudy." Dále vzhledem k tomu, že v jistých klášteřích tohoto světa jest obyčejem čistiti místo, po kterém přejde nějaká žena (myslím tím ženy slušné a cudné), bylo rozkázáno bedlivě vyčistiti všechna místa, po kterých by náhodou přešel mnich nebo jeptiška. A protože v řádech tohoto světa vše jest odměřeno, omezeno a uspořádáno podle hodin, bylo stanoveno, že tam nebude ani časoměru ani hodin vůbec, nýbrž že všechna díla budou vykonávána podle příležitosti a vhodnosti. Gargantua totiž řekl, že nejopravdovější ztrátou času, o které ví, jest počítati hodiny. Co z toho jest? A největší bláhovostí světa jest prý říditi se úderem zvonu, a ne povelem zdravého rozumu a usouzení. Item, protože toho času vstupovaly do kláštera jen ženy jednooké, kulhavé, hrbaté, ohyzdné, zmrzačené, potřeštěné, bláznivé, neplodné neb o dobrou pověst připravené, a muži jen churaví, s nějakou chybou narození, hloupí a jsoucí domovu na obtíž. („Apropos," řekl mnich, „žena, která není hezká ani hodná, k čemu se hodí?" „Aby se stala jeptiškou," řekl Gargantua. „Ovšem," řekl mnich, „také na šití košil.") Bylo rozhodnuto, že tam budou přijímány jen krásné, urostlé, statné a krásní, urostlí, statní. Item, protože do ženských klášterů nevcházeli muži než pokradmu a tajně, bylo rozhodnuto, že nikdy nebude v klášteře žen, nebude-li tam mužů, ani mužů, nebude-li tam žen. Item, ježto jak muži tak ženy jednou přijati jsouce do kláštera po roce zkoušky byli nuceni a přidrženi k tomu, aby tam zůstali navždy po celý svůj život, bylo ustanoveno, že jak muži, tak ženy tam přijatí odejdou volně a bez závazku, kdykoli se jim zlíbí. Item, ježto pravidelně mniši skládali tři sliby, totiž čistoty, chudoby a poslušnosti, bylo zavedeno, že se tam počestně bylo lze oženiti, býti bohat a žíti na svobodě. Co se týče zákonitého stáří, ženy tam byly přijímány od deseti do patnácti let, muži od dvanácti do osmnácti. Čím se řídili thelémité ve svém způsobu života Veškerého svého života užívali nikoli podle zákonů, stanov nebo pravidel, nýbrž podle své chuti a svobodné vůle. Vstávali z lože, kdy se jim líbilo; pili, jedli, pracovali, když jim přišla chuť. Nikdo je nebudil, nikdo je nenutil ani pít, ani jíst, ani dělat cokoli jiného. Tak to ustanovil Gargantua. V jejich řeholi byla toliko výhrada: DĚLEJ, CO CHCEŠ, protože lidé svobodní, ze zdravého rodu, dobře vychovaní, obcující v čestných společnostech, mají od přirozenosti jakýsi pud a osten, který je všudy pudí k ctnostným skutkům a odvádí od nepravosti; tomu pudu říkali čest. Když jsou takoví lidé utlačeni a zotročeni mrzkou porobou a útiskem, obracejí ušlechtilou vášeň, jíž svobodně tíhli ke ctnostem, na to, aby svrhli a zlomili to jho otroctví. Neboť podnikáme vždy věci zapověděné a dychtíme po tom, co se nám odpírá.

Otázky a úkoly 1. Kdo jsou hlavní hrdinové románu? 2. Z úryvků vyberte místa, která svědčí o tom, že dílo je satirické. 3. Proč se staly terčem autorovy kritiky kláštery? 4. V čem viděl autor cestu k nápravě středověkých klášterů? 5. Rabelaisovo dílo představuje spojení humanistické vzdělanosti a tzv. karnevalové kultury (založena na převracení hodnot). Doložte obojí v textu.

49

Španělsko Lope de Vega: Fuente Ovejuna (Ovčí pramen) ESTÉBAN Ticho, věc je příliš vážná! Juan ryšavý, Frondosův ctihodný a chrabrý otec, který vede poselství k jeho Vekličenstvu králi, před ochodem svým náš postup takto se mnou domluvil: vskutku není vyloučeno, ba spíš podobno je pravdě, že Fuente Ovejuna bude vyhledána soudci, kteří jménem královým přesně pokusí se zjistit, kdože zabil komtura. Pro ten případ, komukoli nechť je otázka ta dána, jeden každý, tak vám radím, jedinou dej odpověď. FRONDOSO Jakou, pověz? BARRILDO Odpovídat? Jakže máme - LEONELO Když se budou ptát, kdože zabil komtura - ESTÉBAN Jiného nic neřekneme než Fuente Ovejuna. Raděj vytrpíme smrt, než by dostali z nás více než to slovo jediné! FRONDOSO Ano. Tak jim odpovíme. Všichni. ESTÉBAN Rozuměli jste? VŠICHNI Rozuměli! ESTÉBAN Souhlasíte? VŠICHNI Souhlasíme! *** HLAS Kdo zabil komtura? ESTÉBAN Já jeho vraha označím. HLAS

Mluv, kdo to byl? ESTÉBAN Fuente Ovejuna. HLAS Pevněj! ESTÉBAN Bože, při mně stůj! Nedýchám ... HLAS Kdože ho zabil? Mluv! ESTÉBAN (klesajícím hlasem) Fuente Ovejuna. HLAS Další! 2. HLAS Další! 1. HLAS Lazarillo! FRONDOSO Dítě! Je mu deset roků! HLAS Víš, kdo zabil komtura? DÍTĚ (za scénou) Fuente Ovejuna! *** RODRIGO Rozumím. Všech tři sta stejné zaslouží si odplaty. Vyšetřil jsem podrobně všechny viny komturovy, vyšetřit jsem dal váš odboj. Tři sta šibenic - anebo tři sta životů; toť moje těžké rozcestí, to má je odpovědnost. (po dlouhé pauze) Ale dám-li viníkům, jichž přes tři sta - neboť viníky jste všichni - dám-li místo trestu milost, slibujete, že mi pak toho největšího, toho, jenž se nejhůř provinil a jenž s vámi všemi vyjde bez trestu, že mi jej potom dobrovolně, bez mučení prozradíte? ESTÉBAN Slibujeme. RODRIGO Tedy slyš mě, starosto,

50

slyš mě, obci. Místo tří set šibenic - já vztyčuji jménem Jeho Veličenstva tento ortel: Všem vám budiž dána milost! A teď jméno! Kdo to byl, kdo na komtura spáchal násilnické ono povstalectví? Kdo je vinen? VŠICHNI (temně) My, Fuente Ovejuna!

RODRIGO Onen jeden, jediný, kajícně zde klekni na zem! VŠICHNI (poklekají) My, Fuente Ovejuna! RODRIGO (pokročí vpřed, naléhavě) Kdo ho zabil? Kdo je vrah? VŠICHNI (vstanou) My, Fuente Ovejuna! (Opona. Konec.)

Otázky a úkoly 1. Na čem se domluvili vesničané v případě soudního jednání? 2. Čím se vesničané vyznamenali při krutém vyšetřování a mučení, jak znemožnili vykonat nespravedlivý trest? 3. Proč panovník vesničanům trest promíjí? 4. Má drama hlavního hrdinu? Dopis do Španěl Done Migueli! Posedlost bláznovstvím. Jak jinak chápat, Migueli, tvůj život i život tvého Dona Quijota. Cožpak nebylo bláznovstvím opustit pohodlné místo komorníka u římského kardinála Aquavivy a dát se zmrzačit ve vojenském tažení proti Turkům? Abys pak sebe nazýval „jednorukým od Lepanta“? A nebylo snad bláznovstvím znovu a znovu se pokoušet o útěk z alžírského otroctví, ačkoliv to znamenalo jistou krutou smrt? S provazem na krku vtipkovat? Pořádat divadelní představení před králem Hasanem? A později krále Filipa II., zaujatého právě starostmi o vyhubení protestantů v Nizozemí a sháněním peněz, žádat o vysvobození křesťanských otroků z alžírského zajetí? (…) Není znám ani den tvého narození. Zaznamenali jen datum křtu: 9. říjen 1547. O místo se přelo osm měst, než bylo přiřknuto Alcalá de Henares se slavnou humanistickou univerzitou. Mnoho jsi četl a profesor univerzity ve Valladolidu Juan Lopez de Hoyos, humanista a tajný erasmista, tě zval svým „milovaným žákem“. S Aquavivou ses odebral do Itálie a Řím tě překvapil církevní pompou, volností mravů, množstvím lidové zábavy. Nevídaný byl pro tebe i měkký splývavý šat a obnažená hrdla žen, nevěstky jako světice. Ohromily tě památky, obklopilo tě umění, vzdělanost, elegance. Naučil ses italsky a hltal autory píšící latinsky i národním jazykem. Ty, syn málo schopného ranhojiče, hidalgo, zchudlý šlechtic, jsi vešel do času humanismu a renesance. (…) Mnišské řády dominikánů a františkánů prosluly odhalováním kacířů, jezuité se ujali převýchovy. Přemlouváním, mučením, jedem i mečem. Cenzura bděla. Lichva, podvody, prodej úřadů a hodností. To bylo tvé Španělsko, když ses vracel z Itálie vybavený doporučujícími listy od nejvyššího velitele a sicilského místokrále. Galéru

však přepadli alžírští piráti a odvlekli tě do Alžíru, vyhlášeného to trhu s otroky. Pět let trvalo, než se jako zázrakem podařilo mnichům trinitářům sehnat žádaný obnos výkupného, a ty ses 24. října roku 1580 mohl z lodní paluby dívat na vzdalující se břehy Afriky. Byl jsi vlastenec a zúčastnil ses ještě okupace Portugalska, ale jedinou odměnou, které se ti dostalo, bylo jmenování řádovým rytířem. Pro vysloužilce, ošumělého invalidu, se nenašlo ve Španělsku důstojné místo. Rozhodl ses pro literaturu. Miloval jsi poezii, ale psal jsi slabé verše. Na básnických závodech v Zaragoze jsi s ódou na svatého Hyacinta vyhrál tři stříbrné lžičky. Byl jsi zanícený pro divadlo, ale tvé hry neměly úspěch.

51

Vedle Lope de Vegy. Chytily jen krátké, vtipné mezihry. Kromě toho začala slídit inkvizice. Že by stál Lope v pozadí? Ale proč? Nebyl jsi mu nebezpečným protivníkem. Snad cítil, že v budoucnu… Povídalo se však, že je důvěrníkem inkvizice. Tvůj pastorální román Galatea se líbil, ale živobytí ti nezajistil. A zamiloval ses. Vážně. Celou svou bytostí. Jenže sotva ti milovaná Anna Franca povila holčičku Isabellu, opustila ji i tebe. Spásou se jevil sňatek s dcerkou dosti zámožného venkovského zemana. O víc než osmnáct let mladší Catalina de Salazar, naivní, prostá, žárlivá, hlavu zmotanou rytířskými romány, neuměla ti být ženou, tys nedokázal být vydržovaným manželem. Tak tedy adios, slepice a vepříci! V lidnaté, bohaté Seville jsi nejdříve obchodoval se směnkami, pak jsi přijal místo mizerně placeného komisaře španělské „neporazitelné armády“. Znamenalo to jednoduše po vesnicích rekvírovat obilí. Po porážce „neporazitelné“ ses marně ucházel o úřad v Jižní Americe. Znovu tedy na prašné cesty Andalusie, tentokrát jako výběrčí nedoplatků daní. Vesničané tě proklínali, úřady stíhaly, církev exkomunikovala a dala do klatby. Několikrát jsi byl vězněn. A právě tam, „ kde vládne všecko nepohodlí a panuje všemožný rámus“, jsi začal psát příběhy Důmyslného rytíře Dona Quijota de la Mancha. Jsou nerozumné kousky Quijotovy vskutku jen výsměchem rytířskému ideálu dobra, šlechetnosti, zákoníku cti, věrnosti, statečnosti, povinnosti bránit slabé, napravovat křivdy, dodržovat sliby? Anebo se tyto mravní hodnoty ve světě kolem tebe nenosily, byly proň absurdní, balast k smíchu? Tvůj vychrtlý hidalgo se musel nejdříve „zbláznit“, aby se stal,,statečným, laskavým, štědrým, dvorným, odvážným, mírným, trpělivým“, aby dokázal ,,snášet“ útrapy, vězení a kouzla“. (…) Oficiální kritika nesdílela nadšení čtenářů. Nejhůře Lope: ,,…a nikdo není tak hloupý, aby chválil Dona Quijota.“ Tehdy ovšem tví nepřátelé netušili, žes dal jméno všem nepoučitelným blouznivcům, nenapravitelným bloudům, nepodplatitelným nepraktickým hlupákům, vždy znovu bitým pravdomluvným bláznům, ztřeštěncům, šaškům a hňupům, znovu a znovu poplivávaným zvěstovatelům, hlasatelům a nositelům lidskosti, krásy, něhy a lásky, co kdy harcovali, harcují a snad budou harcovat světem na kobyle ideálů za záchranu lidstva, které se tak úporně dere k mravnímu i fyzickému sebezhubení. Zloba proti tobě šla tak daleko, že jakýsi anonym sepsal Lžiquijota, falzifikát druhého dílu k tvému prvnímu dílu. Zhanobil hrdinu i tebe. Byla to možná největší bolest tvého života. Teď sis už musel pospíšit. Za deset let po prvním vyšel tvůj pravý druhý díl. V té době jsi žil nuzně, jako ostatně po celý život, starý a nemocný, ze skrovné renty hraběte de Lemos a toledského arcibiskupa Bernarda de Sandoval. Tvou rakev v dubnu 1616 provázeli pouze čtyři mniši, kteří ji nesli. Pochovali tě v klášteře svaté Trojice, mnichy později opuštěném. Hroby byly rozkopány. (Věra Slavíková, text publikovaný k 450. výročí Cervantesova narození)

Otázky a úkoly Vyberte z textu nejdůležitější údaje o Cervantesovi a jeho románu.

Miguel de Cervantes: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha Kapitola XXII. O tom, jak don Quijote vrátil svobodu mnoha nešťastníkům, kteří byli proti své vůli vedeni někam, kam se jim nechtělo. Potom se zadíval na všechny přikované a promluvil k nim takto: „Ze všeho toho, co jste mi, bratři moji přemilení, jeden po druhém pověděli, vyrozuměl jsem více než jasně, že vás sice odsoudili za vaše viny, ale že s trestem, jehož břímě na sobě nesete, spokojeni nejste a jdete na galeje velmi neradi a věru proti své vůli a možná též, že jenom nedostatek odvahy, kterou projevil tamhleten při mučení, jenom to, že onen neměl dost peněz a tenhle opět mocného ochránce, a konečně i to, že soudce nevynesl rozsudek podle práva, to všechno, pravím, uvrhlo vás do zkázy a zavinilo, že jste snad právem věřili ve spravedlnost, ale nedočkali se jí. A vrací se mi to nyní tak živě na mysl, mluví to ke mně, přemlouvá mě, ba rovnou nutí, abych na vás ukázal, proč mě nebe seslalo na svět a pak

52

uvedlo ze své vůle do řádu rytířského, v němž jsem učinil slib, že budu pomáhat slabým a před zpupností mocných vždy ochraňovat lidi utlačované. Protože však vím, že jest jedním z pravidel moudrosti a obezřetnosti, aby se lidé neutíkali k násilí, když lze něčeho dosáhnout po dobrém, rád bych nejdříve poprosil zde tyto pány komisaře i strážce, aby byli tak laskaví a zbavili vás pout a nechali vás odejít s pokojem. Vždyť se zajisté najde dost a dost lidí, kteří budou rádi sloužit králi, a to při lepší příležitosti. A myslím též, že je věru kruté dělat otroky z lidí, které Bůh i příroda učinili svobodnými. A pak vám také, páni strážci," dodal ještě don Quijote, „tihle chudáci vůbec nic neudělali. Ať si každý zde na zemi poradí se svým hříchem, jak už sám dovede; Bůh na nebesích pak již dobré odměňuje a zlé trestá, a nesluší se také, aby se počestní lidé, když se jich to vlastně ani netýká, chovali k svým bližním jako nějací mistři popravčí. Žádám vás o to tak mírně a pokojně, abych vám měl být zač vděčen, když mi vyhovíte. A neuděláte-li to dobrovolně, toto mé kopí a tento můj meč i síla mé paže vás k tomu přimějí násilím." „To jste to pěkně vymudroval!" vyjel si na něho komisař. "Nic chytřejšího vám už nenapadlo? Jak může někdo na nás chtít, abychom mu vydali královy vězně, jako bychom měli právo je propustit a on nám to mohl tady na silnici poručit! Jeďte si, vašnosto, s Pánem Bohem svou cestou a narovnejte si na hlavě raději ten hrnec a nestrkejte prsty do toho, po čem vám nic není." „Vám dám jednu po pazouru, vy kryso prašivá!" rozkřikl se na něho don Quijote. A už se na něho vrhl tak prudce, že se napadený nezmohl ani na obranu a spadl na zem, zraněn dost těžce rytířovou píkou. Na štěstí pro dona Quijota byl to právě ten s mušketou. Ostatní strážci byli z toho zprvu celí zkoprnělí, neboť se něčeho takového nenadáli, pak se však z toho leknutí přece jen vzpamatovali, jezdci se chopili mečů, pěší popadli halapartny a uhodili na dona Quijota, který je klidně očekával. A jistě by se mu bylo zle vedlo, kdyby galejníci vidouce, že se jim naskýtá příležitost dostat se na svobodu, nebyli toho hned využili a nepokoušeli se rozrazit řetěz, k němuž byli přikováni. Nastal takový zmatek a shon, že strážci vrhající se hned proti galejníkům, kteří se zbavovali pout, pak opět útočící na dona Quijota, který dorážel zase na ně, nestačili vlastně na nic. Sancho pomohl zatím ze želez Ginésovi de Pasamonte, a ten, znova na svobodě a prost tíhy, zasáhl z vězňů do boje prvý, skočil k ležícímu komisaři, odňal mu meč i mušketu a hned si vzal na mušku toho, pak opět mířil na onoho, i když nikdy nevystřelil, a za chvilku nebylo na bitevním poli jediného strážce, neboť se všichni rozutekli, jak před mušketou Pasamontovou, tak před deštěm kamení, kterým je častovali osvobození galejníci. Sancho se nad tím vším převelice zarmoutil, protože mu napadlo, že ti, kteří vzali nohy na ramena podají o té neblahé události zprávu Svatému bratrstvu, které ovšem za poplašného vyzvánění vyrazí do pole stíhat viníky. Řekl to svému pánovi a prosil ho, aby se tu déle neomeškávali, ale raději odjeli a ukryli se někde v blízkých horách. „Dobrá, dobrá," řekl nato don Quijote. "Vím však, co se teď ještě sluší a patří." A svolal hned všechny galejníky, kteří byli celí zdivočelí a obrali zatím už komisaře a svlékli ho do naha. Obstoupili tedy milého rytíře, aby zvěděli, co vlastně chce, a on řekl: „Lidé dobrého rodu dovedou být vděčni za prokázaná dobrodiní, a jedním z hříchů, které Pána Boha urážejí nejvíce, je nevděk. Říkám to proto, že jste se, páni moji milí, přesvědčili zajisté nejlépe sami, co všechno jsem pro vás učinil. Chtěl bych teď a trvám na tom, abyste se mi odvděčili za prokázané dobrodiní jen tím, že na sebe znovu vezmete tento řetěz, který jsem z vašich šíjí sňal, a vydáte se na cestu do města Tobosa, předstoupíte tam před paní Dulcineu a řeknete jí, že se jí dává poroučet její rytíř Smutné podoby, a budete jí potom dopodrobna vyprávět, jak se událo to slavné dobrodružství od začátku až do té chvíle, kdy jsem vám vrátil vytouženou svobodu. Jakmile to vykonáte, můžete si jít spánembohem, kam se vám zachce." Ginés z Pasamonte odpověděl za všechny takto: „Poroučíte nám něco zhola nemožného, milý pane a osvoboditeli náš, protože přece nemůžeme jít společně po silnici. Musíme se právě naopak rozdělit, jít každý sám, jak se dá, na vlastní pěst, a zahrabat se třeba jako krtci, abychom uklouzli Svatému bratrstvu, které se za námi jistojistě co nevidět pustí. (…)

53

Pasamonte nebyl žádný světec, věděl již také, že don Quijote nemá v hlavě všechno v pořádku, když vyvedl takový bláznovský kousek a usmyslil si navrátit jim svobodu, i dal si to nyní líbit jen chvilinku a pak mrkl na své kumpány, odběhl s nimi trochu stranou a už na dona Quijota kamení tak pršelo, že se nestačil krýt svým štítem a chudák Rocinante dbal ostruhy asi tolik, jako by byl náhle zkameněl. Sancho se přikrčil za svého osla a chránil se takto před lijavcem a krupobitím. Pěkných pár kamenů zasáhlo však přece jen dona Quijota rovnou do těla, a to tak silně, že se svalil, a jen padl, již byl u něho ten student, strhl mu bradýřskou mísu s hlavy a praštil ho s ní několikrát do zad a pak s ní ještě třískl asi ještě čtyřikrát o zem, takže ji rozbil téměř na kusy. Potom mu stáhli pláštík, který nosíval přes brnění, a byli by mu svlékli i spodky, ale bránila jim v tom kovová holenice. Sanchovi sebrali plášť, nechali ho v širém poli skorem nahého, rozdělili se o válečnou kořist a pak šel každý po svém. (…) A don Quijote se ani nepohnul, zkormoucen a zničen, když ho tak zřídili ti, jimž prokázal tak velké dobrodiní.

Otázky a úkoly 1. O čem vypravuje ukázka? 2. Kdo je titulní hrdina. Proč se vydal na cestu světem? 3. Charakterizujte oba hlavní hrdiny. 4. Oč don Quijote usiloval? V čem je komický, v čem obdivuhodný? Bylo jeho jednání pouze směšné? 5. Čemu se říká „donkichotství“? M. de Cervantes Důkladně si zapamatovali toto poučení a následujícího dne časně zrána se postavili na náměstí (A) svatého Salvátora. Sotvaže tam dorazili, obklopili je jiní mladíci věnující se témuž zaměstnání, protože podle zbrusu nových pytlů a košů poznali (B), že tam jsou noví. Zahrnuli je bezpočtem otázek a oni na všechny odpověděli šetrně a uvážlivě. Mezitím přišel jakýsi jakoby student a jakýsi voják (C), a protože koše obou nováčků je pobídly svou čistotou (D), ten, který vypadal na studenta, si zavolal Střiha a voják Roha. „Požehnej nám Bůh,“ řekli si oba.

Otázky a úkoly 1. Který z podtržených úseků výchozího textu se vědomě prezentuje jako nejméně konkrétní? 2. Kdo jsou hlavní postavy, o kterých se mluví v první větě výchozího textu? 3. Které z následujících tvrzení nejlépe vystihuje vypravěče výchozího textu? Vypravěč je A) kolektiv pozorující počínání postav. B) postava ve 3. osobě, vzpomínající na dávné zážitky. C) vedlejší postava přímo se účastnící děje. D) vševědoucí, stojící nad vyprávěným příběhem. 4. Který z následujících výrazů nejpřesněji vyjadřuje smysl úseku výchozího textu „Požehnej nám Bůh,“? A) modlitba B) obavy C) přání D) radost Nizozemsko Erasmus Rotterdamský: Chvála Bláznivosti Což nepozorujete, že ze všech druhů ostatních živočichů mají nejšťastnější život ti, kteří nejsou podrobeni žádnému výcviku a jsou vedeni a vychováváni pouze přírodou? Znáte něco šťastnějšího a podivuhodnějšího, než jsou včely? Nemají ani všechny tělesné smysly –

54

a přece co podobného může vynalézt architektura ve stavbě budov? Který filozof kdy uspořádal podobný stát? (…) Rovněž je známo, že i nejmocnější králové v nich mají ták velké zalíbení, že někteří bez nich nemohou ani snídat, ani jít na procházku, ba ani hodinku vydržet. A kladou tyto šašky mnohem výše než ony své ponuré filozofy, jichž si obyčej ně několik vydržují jen tak, aby se neřeklo. Proč jim dávají přednost, je podle mého mínění zcela jasné a není třeba se tomu příliš divit: oni mudrcové nedovedou nic jiného než rozmlouvat s vladaři jen o samých vážných věcech; leckdy se také spoléhají na svou učenost a bez ostychu drásají jejich jemný sluch rezavou pravdou. Blázni však jim poskytují to jediné, po čem vládcové všude a všemožně pasou, totiž vtipy, šprýmy, smích a veselou zábavu. Nezapomeňte také na to vzácné privilegium bláznů, že jen oni ve své prostoduchosti smějí mluvit pravdu. A co je chvály hodnější než pravda? I když známý výrok Alkibiadův u Platóna přiznává pravdomluvnost jenom vínu a dětství, přece vlastně celá ta chvála náleží především mně. Dosvědčuje to například ona proslulá věta Eurípidova, která se vztahuje na mne: „Vždyť jenom blázen mluví pošetile." Blázen, cokoliv má v srdci, to prozrazuje svou tváří i vyjadřuje řečí. Kdežto mudrci, jak říká týž Eurípidés, mají dva jazyky: jedním mluví pravdu, druhým to, co uznají podle okolností za vhodné. Dovedou z černého udělat bílé, týmiž ústy vydychovat současně studený dech i horký a něco zcela jiného mít ukryto v srdci než vyjevovat slovy. Dále se mi zdá, že vládci jsou při vší své blaženosti vlastně velice nešťastní proto, že nemají nikoho, kdo by jim říkal pravdu, a jsou nuceni místo přátel mít lichotníky.

(Přeložil R.Mertlík)

Otázky a úkoly 1. Toto dílo pojal autor jako parodii kazatelských textů. Co znamená slovo parodie? 2. Co by bylo protikladem „bláznovství“? 3. Které myšlenky vás zaujaly? Proč? Anglie

Dopis Jana Wericha W. Shakespearovi V Praze 6. února 1964 Vážený Mistře, od té doby, co jste nás opustil, svět se zmenšil a času ubylo. Je nás mnohem více na planetě, než bývalo Vašich současníků. Pojem vzdálenosti netrvá. Můžete se dívat současně v Praze a v Londýně na pohřeb zavražděného panovníka, na pohřeb, který se ubírá ulicemi daleko na Novém světě v téže chvíli, v téže vteřině, ve které jej vidíme a slyšíme v Praze nebo u Vás ve Stratfordu. Za Vašich dob vojáci pozorovali obláček kouře u kanonu, pak počítali jedna, dvě, tři, čtyři…, až uslyšeli ránu. Podle toho, kolik napočítali mezi viděným a slyšeným, odhadovali vzdálenost mezi životem a smrtí. My dnešní se nezdržujeme počítáním a odhadem. Oslepneme a zahyneme dřív, než uslyšíme výbuch. Vy jste psával svá díla husím brkem, nemýlím-li se. Na papíře rozhodně ne tak hladkém, jako umíme vyrobit dneska. Inkoustem patrně z duběnek. Při louči, domnívám se. My píšeme na psacích strojích. Několik kopií najednou. Diktujeme do diktafonů. Dáváme si to množit. Rychle. Vysázet. Ještě rychleji. Přeložit, rozšířit po světě, ještě rychleji. To všechno musí být hotovo ještě dnes a je to ještě dnes. Snad proto, že víme, i když si to neradi připouštíme, že zítra už po tom ani pes neštěkne. Kdybyste byl dnes mezi námi, kdyby si Vaše oči zvykly pohledům na kovová zvířata požírající zemi, plivající cihly, zpívající písně, na létající lesklé ptáky s plnými volaty předsedů a králů, kdyby si zvykly na rychlé barevné brouky na silnicích olemovaných samoznaky memento mori, kdybyste se, po česku řečeno, pořádně rozkoukal, jistě by Vašim očím neušlo, že Vaše stará planeta je opět plná postav Vašich her, že naše jeviště je Vaše jeviště. Ve Vašich hrách, Mistře, jsou odpovědi

55

na všechny otázky, na které se člověk odváží ptát. Nejsou abecedně seřazeny a nejsou čitelné každému oku. Připadá mi, že někdy odpovídáte na otázku, kterou jsem pro vlastní hloupost ani sám sobě nepoložil. Jako byste počítal s tím, že někteří lidé se neumějí správně ptát; a proto dáváte odpověď, abyste provokoval otázku. Inspirujete. Ponoukáte líné mozky. Říkají o Vás, a nejsou to jen pomlouvači, že jste nevěděl nic o zeměpisu. O historii. O současné vědě. O umění. O filozofii a bůhví co ještě jste prý nevěděl. Jako by geniální člověk musil vědět. Váš věrný obdivovatel Jan Werich Otázky a úkoly k textu 1. Proč si moudrý a světaznalý Jan Werich váží autora z počátku 17. století? 2. Pokuste se dopis Jana Wericha rozšířit, popř. obměnit tak, aby odpovídal dnešnímu stupni technického vývoje. 3. Vysvětlete, co znamená latinský výraz memento mori. William Shakespeare: Romeo a Julie Julie: Ach otče! Těšiteli! Kde je choť? Vím dobře, kde bych měla být, a vskutku tam také jsem. Pověz mi, kde je Romeo? Hluk za scénou. Vavřinec: Pojď! Někdo jde! – Pryč z toho doupěte divného spánku, (A) nákazy a smrti. Moc vyšší, které nelze odmlouvat, náš záměr překazila. Pojď! Pojď pryč! Zde leží Romeo mrtev (B) na tvých prsou, a tady Parid. Pojď! Já útulek ti najdu někde v řádu zbožných sester. (C) Nic se mne neptej! Už se blíží stráže.

Pojď! Déle prodlít už si netroufám. Odejde Julie: Já odtud neodejdu. Jdi si sám. Co to máš v ruce, (D) lásko? Cos to pil? Tak tedy jedem ses mi zahubil? Lakomče! Všechno vypils! Ani krůpěj nenechals mně? Budu tě líbat na rty. (E) Snad na nich vázne ještě trochu jedu

a dá mi zemřít na léčivý doušek.

Otázky a úkoly 1. Z které části divadelní hry je tato ukázka 2. Který z následujících úseků výchozího textu není scénickou poznámkou? A) Hluk za scénou B) Někdo jde C) Odejde D) Vavřinec 3. Který z následujících úseků výchozího textu je vyjádřením kontrastu? A) já odtud neodejdu B) jedem ses mi zahubil C) už se blíží stráže D) zemřít na léčivý doušek 4. Ke komu se obrací postava úsekem výchozího textu Já odtud neodejdu. Jdi si sám? A) k Paridovi B) k Romeovi C) k Vavřinci D) k vypravěči

56

5. Který z podtržených úseků výchozího testu je obrazným pojmenováním? 6. Které z následujících tvrzení odpovídá skutečnosti? 7. Výchozí text je do češtiny přeložen: A) nerýmovaným veršem B) prózou potlačující intonaci C) rýmovanou prózou D) veršem o stejném počtu slabik 8. Které z následujících slov je svým významem v daném kontextu nejbližší výrazu prodlít? A) probdít B) prospat C) ztratit D) zůstat

William Shakespeare: Hamlet

HAMLET Žít nebo nežít - to je, oč tu běží: zda je to ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby, či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou. Zemřít - spát - nic víc - a vědět, že tím spánkem skončí to srdcebolení, ta sterá strast, jež patří k tělu, to by byla meta žádoucí nade všechno. Zemřít - spát - Spát. Snad i snít? Á, v tom je právě háček! To, jaké sny by se nám mohly zdát v tom spánku smrti, až se těla zbudem, to, to nás zaráží. To je ten ohled, jenž bídě s nouzí dává sto let žít. Vždyť kdo by snášel bič a posměch doby, sprostoty panstva, útlak samozvanců, soužení lásky, nedobytnost práva, svévoli úřadů a kopance, jež od neschopných musí strpět schopný,

sám kdyby moh svůj propouštěcí list si napsat třeba šídlem? Kdo by chroptě se potil krví na galejích žití, než jen, že strach z něčeho po smrti, z těch krajů neobjevených, z nichž nikdo se nevrací, nám ochromuje vůli a dává snášet raděj zla, jež známe, než prchnout k jiným, o nichž není zpráv? Tak svědomí z nás ze všech dělá baby, tak pomyšlením v nedokrevnou šeď ruměná svěžest odhodlání chřadne a podniky, jež mají spár a spád, se pro ten ohled vychylují z dráhy a tratí jméno skutku. Ale tiše! Spanilá Ofelie! Vzpomeň, dívko, v svých modlitbách mých hříchů všech.

Otázky a úkoly 1. Jaká je základní myšlenka Hamletova monologu? 2. Z čeho má Hamlet strach? 3. Je spokojený s dobou, ve které žije? Proč? 4. Jaké je podle něj nejlepší řešení otázek, které si klade? 5. V čem je podle Hamleta háček? 6. Najděte metaforu. 7. Čím z nás všech svědomí dělá baby? W. Shakespeare: Sonety Sonet č. 109 Ó nikdy neříkej, že zrádné srdce mám, i když můj odjezd snad v tobě ten dojem budí; spíše bych mohl, věř, odejít sobě sám nežli své duši, jež spočívá ve tvé hrudi. To je dům lásky mé; třebaže bloudil jsem jak člověk na cestách, tam, do své domoviny

57

se vracím vždy a včas a časem nezměněn, a tak vždy smyji sám své hříchy a své viny. Nikdy si nemysli - i když jsem ovládán snad všemi slabostmi, jež mívá člověk v sobě - že jsem tak zkažený, tak hloupý, abych sám pro tretku opustil nejvyšší poklad v tobě. Tretkou je pro mne svět i s celým vesmírem krom tebe, růže má, ty moje všecko v něm!

Otázky a úkoly 1. Jaké téma je pro Shakespearův sonet typické? 2. Jakou podobu má Shakespearova sloka na rozdíl od dřívějších sonetů (např. Petrarcových)?

Česká renesanční a humanistická literatura

Viktorin Kornel ze Všehrd Jan Zlatoústý, Knihy o napravení padlého – předmluva k překladu

Nechť jiní knihy nové, latině píšíc skládají a římský jazyk, vody do moře přilévajíc, šířie, ač i těch velmi málo u nás jest: já knihy a sepsánie starých a právě dobrých lidí v českú řeč překládaje, chudého chci raděj obohatiti, nežli se k bohatému špatnými dárky a jemu nevděčnými lísaje, pohrdán a potupen býti. To sú i staří Římané činili: řeckému jazyku se v Athénách vyučiec, svouj sú, nic řecky, než všechno latině píšíc, velebili, šířili, zdělávali. A jest bez pochyby na jich samých seznánie jazyk řecký lahodnější, ozdobnější i na slova bohatší než latinský. Učinil to také nedávno Dantes /Dante/ Vlach, kterýž, velikým filosofem času svého jsa a výborně jazyk latinský znaje a dokonale jej uměje, však proto múdrost svú v knihy k věčné potomním paměti svým vlastním přirozeným vlaským jazykem radějie nežli latinským sepsal jest. Kdyby též i Čechové činili, měli by řeč svú mnohem zpravenější, ozdobnější, hojnější. Neb uměnie všecka od počátku byla sú mezi lidmi prvními v jich vlastniem přirozeném jazyku … Mojžíš židuom jazykem židovským naučenie božská vypravoval … A sami my ze všech národuov budem, kteříž svuoj jazyk přirozený, dobrý, ušlechtilý, rozumný, ozdobný, bohatý a hojný, nám od Boha daný potupíc, latinský neb německý, obojím na vděk sobě k posměchu vzdělávati budem? Já pak jiným nechaječ, o sobě nynie mluviti budu, z jiných se ne všetečně vytrhna. Ač koli také bych mohl latině snad tak jako jiní mně rovní psáti, ale věda, že jsem Čech, chci se latině učiti, ale česky psáti i mluviti, aniž by se mi zdá tak svú řeč přirozenú v nenávisti mieti - ač koli někteří se za ni stydie - a tak jie nemilovati, abych všeho, což bych koli psáti chtěl, českým jazykem radějie nežli latinským nepsal. (Jan Zlatoústý - Chrysostomos – církevní učitel ve 4. století)

Otázky a úkoly 1. Kterou linii humanismu představuje Viktorin Kornel? 2. Co je dokladem národního sebevědomí autora? 3. Jak se vyjadřuje o češtině? Jak argumentuje, když zdůvodňuje, proč píše česky? Hynek z Poděbrad: Stesk na ženitbu (…) A když přijde má pěkná paní, jakož jsem prvé pravil o ní (již mě jest sám čert oženil!), když sem se pak o to zmínil, poslyšte toho utěšenie,

jaké jest mé bídné oženěnie: Tuť mě pak ta tepruv napíná a hněvivě se na mne nadýmá, řkúci: „ A ty mi nic nechceš kúpiti! Co mám nahá jako lotr choditi

58

nemaje kusa šatu žádného, že skoro nemám, čím přikrýti těla svého, ani své hanby, ani prsy. Budu plakati, že tě teskno býti musí! A jestliže mi nechceš hned kúpiti,

shledáš, že toho musíš pykati! Nekúpíš-li mi ty, ale jiní mi kúpí, a nebudúť jako ty skúpí! A já chci jim toho zasluhovati, kterak najlépe budu uměti!“ (…)

Otázky a úkoly 1. Jak mluvčí líčí svoji ženu? 2. Čím se básně Hynka z Poděbrad odlišovaly od dobové české tvorby? 3. Zásluhou Hynka z Poděbrad se k nám dostaly i ukázky z proslulého díla italské renesance. O které dílo se jedná? Jan Blahoslav: Filipika proti misomusům Příklad suď! Kámen drahý nebo perla, křtaltovně (dovedně) a mistrovsky řezaný a vypulérovaný, jak jest velmi rozdílný od toho, kterýž není řezán, ani hlazen neb pulérován (vybroušený)! K smíchu podobné jest některých našich marné mudrování, těch totiž, kteříž chtí, aby hned člověk to, čemuž se neučil, pojednou dělal, jako hloupá sekta Mikulášencův nejraději těch poslouchá kazatelův, kteříž netoliko nejsou učení, ale hned ani čísti neumějí: nebo prý ti ne z litery, ale z ducha káží. Ale těmť není divu; nebo pokrm beránkův a oveček božích nevelmi se trefuje (hodí se) sviním: svině radše mláto nebo cosi nevonného jedí než trávu. Kdož uměním a učením pohrdá, jest podoben k tomu, kterýž by chtěl sukně, kabáty etc. sobě i jiným šíti, avšak krajčovského řemesla by neuměl, jemu se učiti nechtěl, ale je haněl a potupoval. Mnoho-li by takový mudrák provedl? Kdo tomu nerozumí? A ten, kdož by tomu nekrajčímu dal šaty dělati, pohrdna jinými krajčími dobrými a umělými, jak by na tom mnoho získal? Zvěděl by tudíž! Leč by snad na to přišlo, že by ti všickni krajčí umělí a v řemesle tom zvyklí se zbláznili a vztekli, takže by každému, kdož by jich užívati v čem chtěl, jedné škodu činili. Tuť by se musil člověk jinam obrátiti a se, jakž by mohl, opatřiti. Mikulášencův – přívrženci Mikuláše z Lásenice na Pelhřimovsku, prostého sedláka, který kázal podle Písma

Otázky a úkoly 1. Odkud pochází slovo filipika, co znamená? 2. Jak se autor vyjadřuje proti nepřátelům vzdělání? 3. Jak obhajuje nutnost a užitečnost vzdělání pro každého člověka i pro církev? Václav Hájek z Libočan: Kronika česká 1383 Roku toho Vácslav král oddal se na veliké neřády, hry, tance rozličné provozuje. Manželka jeho, jenž byla velmi ctná a šlechetná žena, za takové jeho nepořádné obyčeje se hanbila a jej samotně trestávala pravěci, aby se na svého dobrého otce rozpomenul, že jest on nikdá takových věcí neprovozoval, a ktož by takové věci před sebe bral, že jej míval v ošklivosti. Skrze takové trestání král proti své manželce se pozdvihl a vzal ji v velikú nenávist, takže jest k ní hledal příčiny, aby ji mohl o její život připraviti. Nazajtří po slavnosti svatého Zigmunda, povolav k sobě kněze Jana Nepomuckého, jenž byl mistr učení pražského a kanovník pražského kostela a králové zpovědník, a on jistě bál se Pána Boha, i pilně se jeho vyptával, žádaje, podtají aby mu oznámil, jakých hříchuov se králová před ním Pánu Bohu vyznávala; kterýž odpověděl: „Králi, pane muoj, já toho jistě v paměti nemám, a bych měl, nebylo by mi to slušné učiniti, a vám také jistě slušné není se na to ptáti." Král rozhněvav se kázal jej do těžkého podzemního vsaditi vězení, a nemoha na něm nic míti, poslal po kmotra svého, mistra popravného, kázal jej ukrutně mučiti, a nemoha se na něm ani tak nic doptati, kázal jej

59

nočním časem na most pražský vyvésti a svázaného do vody svrci a utopiti. To když se stalo, té noci i druhé světla mnohá vidina sú nad tělem jeho ležícím u vodě. Král když o tom divu uslyšel, na hrad Žebrák odjel a preláti kostela pražského, vzavše tělo to z vody u kláštera svatého Kříže, na hrad pražský sú je slavně nesli a s velikým náboženstvím v kostele svatého Víta proti oltáři Panny Marie na nebe vzetí pohřbili a kamenem přikryti rozkázali. Potom mnozí a rozliční se tu divové dáli a skrze to mnozí jej mučedlníka božího a svatého býti pravili a ktožkoli jeho svatosti odpíral a svévolně na kříž vytesaný na kameni vstúpil, toho dne světskú hanbu trpěl. I rozkázali sú preláti ten hrob železnú mřeží odělati.

Otázky a úkoly 1. Charakterizujte na základě Hájkova vyprávění Václava IV. Co o tomto panovníkovi víte? 2. O čem pojednává ukázka? 2. Je vylíčení události pravdivé? Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: Putování aneb Cesta z království Českého do Benátek … odtud do země Svaté Při tom městě facultas medica, tj. umění lékařského následovníci, velmi slavnou a nikdež podobnou zahradu mají, v kteréž nejvíce byliny, koření, kvítí atd., co se jich na světě dostati mohlo a může, velikým nákladem pánův Benátčanův i svým vlastním chovají a opatrují. A to pro mládež a študenty umění lékařského a apatykářského, aby tu jako teatrum domácí i přespolní byliny vlastně a očitě znáti se učili, jich moc a užitek věděli; k tomu mimo několik zahradníkův jsou nažízení dva profesoři aneb učitelové, kteříž každý týden dvakráte i víc s houfem študentův do ní chodí a každému pořád o každé bylině, i co by se jich kdo zeptal, oznamovati a vypravovati na místě povinni jsou; což ovšem s velikým podivením nad umělostí a pamětí jejich každý slyšeti může. Jest tato při té zahradě nezadní obzvláštnost, že které byliny vodní, ty při vodě, které skalní, při skále, které v píscích, při zdech a jiných místech rostou, také při těch nákladně jsou spravené. Nad vraty zahrady jsou tato slova napsaná: 1. Na vrata aneb dvéře zahrady netluc prvé, nežli den sv. Marka Evangelisty přijde, ani před dvamecítmou hodinou. 2. Kdyby kdo do zahrady všel, s cesty obecné a přímé na postranní se neuchyluj. 3. Žádných proutkův na štěpích ani štípcích, ani květu, ani ovoce jakého neulomuj, ani kořene nevykopávej. 4. Kvítkův a bylin subtilných aneb teprve vyskakujících se nedotýkej, ani zemi okopanou nohami tlapej. 5. Zahradníkům nepřekážej, ani jim ubližuj. 6. Bez vůle vrchního zahradníka nic odtud nebeř. 7. Kdož by jináče činil, ten pokutou peněžitou, vězením a vypověděním trestán býti má.

Otázky a úkoly 1. O čem pojednává úryvek? 2. Zamyslete se, z jakého popudu mohl být daný text napsán: A) Autor je překvapen úrovní vysokého učení v Padově a přál by si, aby se podobně postupovalo i v Praze. B) Autor vidí celou situaci spíše jako kuriozitu. 3. Závěr daného úryvku obsahuje řadu příkazů a zákazů. Znamená tento výčet: A) důraz kladený na vnější pořádek B) značné omezení osobní svobody a odpovědnosti jedince C) nezbytnost příkazů, protože studenti jsou neukáznění a nesamostatní D) výchovné metody té doby 4. Vyjádřete vlastními slovy, jak rozumíte výrazu nezadní obzvláštnost ve větě Jest tato při té zahradě nezadní obzvláštnost, že které byliny vodní, ty při vodě, které skalní, při skále … 5. Rozhodněte, která z nabídek nejlépe (mluvnicky i významově) vystihuje výrok Kdož by jináče činil, ten pokutou pěněžitou, vězením a vypověděním trestán býti má.

60

A) Kdo se bude vzpírat tomuto nařízení, bude potrestán. B) Kdo bude soudit jinak, bude potrestán. C) Kdo by tohoto nařízení nedbal, bude potrestán. D) Kdo bude jednat svévolně, bude potrestán. 6. Čleňte uvedený úryvek na odstavce. 7. V jakém významu je v textu použito slovo teatrum a co v současné mluvě znamená, řekneme-li je v jináči. Jde o spisovný výraz? 8. Převeďte následující výroky do současné normy českého jazyka: Na vrata aneb dvéře zahrady netluc prvé, nežli den sv. Marka Evangelisty přijde, ani před dvamecítmou hodinou. Kvítkův a bylin … se nedotýkej, ani zemi okopanou nohami tlapej. Zahradníkům nepřekážej, ani jim ubližuj. Historií dvanácte o bratru Janu Palečkovi Pracuje u chudých Bratr Palček měl obyčej v létě choditi pomáhati do vsi chudým lidem jejich chalup pokrývati a opravovati; ale k stolu chodil tu, kde viděl veliké stavení, k zemanu neb k šafáři. Jemuž někteří říkali: „Bratře Palečku, všaks u nás nedělal, proč u nás jíš?" Odpověděl Paleček: „Víš-li co, bratře, ou, když ty budeš tak nuzný a chudý jako onen, tehdy já tobě budu pomáhati dělati; a když on bude tak bohatý jako ty, tehdy půjdu k němu jísti." A tak sou lidé rádi u sebe Palečka mívali.

Hovory s rybami Jednou v čas oběda přišel Paleček do královské světnice, kde seděl král Jiří se svými dvořany u velikého stolu. Jakmile ho uviděli, zvali ho jako obyčejně k sobě. Paleček si však nesedl k veliké královské tabuli, nýbrž usadil se ke stolu u dveří, na němž bylo prostřeno pro služebnictvo. I začalo se jíst a služebnictvu byly přineseny drobné ryby plotice. Tu Paleček vzal jednu, přistrčil si ji k uchu a ptal se jí: „Prosím tě, nevíš něco o mém bratrovi? Ne, nevíš? Neví." Položil plotici, vzal druhou a ptal se té, pak položil i tu a začal se vyptávat třetí. Služebnictvo se dalo do smíchu, až si toho král všiml a zeptal se: „Co se děje?" „Milostivý králi," odpověděl maršálek, „bratr Paleček sedí s mládenci u stolu a mluví s rybami." „Bratře Palečku, co tam děláš? Jak to, že mluvíš s rybami?" zeptal se král. „To je tak, bratře králi," odpověděl Paleček, „měl jsem bratra rybáře a on utonul v řece při lovení. A tak se tedy ptám těch ryb, zdali o něm něco nevědí." „A co říkají?" tázal se král s úsměvem. „Říkají, že o něm nic nevědí, protože jsou ještě tuze malé. Mám se zeptat těch velkých na tvém stole, ta prý vědí víc." Král Jiří dobře porozuměl Palečkovu žertu, zasmál se, dal naložit na mísu ty nejpěknější ryby ze svého stolu a poslal je Palečkovi. Pak bratr Paleček nakrmil služebnictvo velkými rybami a králi Jiřímu a dvořanům dal na srozuměnou, že čeleď zaslouží za svou práci stejně vydatný oběd jako její páni.

Otázky a úkoly 1. Co víte o bratru Palečkovi? 2. Které další „moudré blázny“ znáte?

61

Baroko Pedro Calderón de la Barca: Život je sen SEGISMUNDO Vskutku, zkroťme, co nám dříme v povaze, tu temnou zlost, běs a ctižádostivost, když je tomu tak, že sníme, a potom snad pochopíme, že život je pouhé snění v světě, jenž je tím, čím není: už chápu tu světskou lest, člověk sní o tom, čím jest, nežli přijde probuzení. Král sní o tom, že je král, a v tom poblouzení řídí běh věcí a osud lidí: a potlesk, o který stál, do větru a větrem psal, hle, smrt, padrť na padrti, obrátí to v dým a prach, a co byl?, vždyť to byl strach vládnout, tuše procitnutí, které čeká ve snu smrti.

Sní boháč, když vidí hrst plnou zlata, strachem sklíčen, sní, kdo myslí, že je zničen, a je sen, že drží půst, sní ten, kdo začíná růst, jen sní, kdo se dře den ze dne, sní, kdo vsadil tisíc k jedné, sní, kdo minul svůj den o věk, všecko je sen, čím je člověk, byť to nikdo neprohlédne. Všichni sní, sním i já sám, že v žaláři přebývám, sním, že svět vidím svou mříží, sním, že teď mě život tíží. Co je život? – Přelud, klam. Co je život? Hrozně vratký stín, dech dechu jinovatky. Vše velké je malé jen. Dnes už vím: život je sen, i ty sny jsou z jeho látky. (Přeložil V. Mikeš)

Otázky a úkoly 1. Jak je v díle chápán reálný svět a proč? 2. V textu se setkáváme s anaforou? Co to je? Proč ji autor použil? Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce O příčinách v svět putování Když jsem v tom věku byl, v kterémž se lidskému rozumu rozdíl mezi dobrým a zlým ukazovati začíná, vida já rozdílné mezi lidmi stavy, řády, povolání, práce a předsevzetí, jímiž se zanášejí, zdála se mi toho nemalá býti potřeba, abych se dobře, k kterému bych se houfu lidí připojiti a v jakých věcech život tráviti měl, rozmyslil. Na kterouž věc mnoho a často pomýšleje a s rozumem svým pilně se radě, na tom mi se ustanovovala mysl, abych sobě takový života způsob, v kterémž by co nejméně starostí a kvaltování, co nejvíc pak pohodlí, pokoje a dobré mysli bylo, oblíbil. (…) Poutník dostal Všudybuda za vůdce I vyšel jsem od sebe sám a ohledati se počal, mysle, odkud a jak začíti. Vtom ihned nevím, kde se tu vezme člověk jakýsi křepkého chodu, bystrého vzhledu a řeči hbité, takže se mi nohy, oči, jazyk, vše na obrtlíku míti zdál. Ten přivina se ke mně, odkud a kam bych měřil, dotazoval se. Já, že jsem z domu svého vyšel a v světě se provandrovati a něco zkusiti úmysl mám.

62

Schváliv mi to: „Kde pak vůdce jakého máš?" řekl. Já odpověděl: „Žádného nemám, Bohu a svým očím se důvěřuji, že mne nezavedou." „Nespravíš nic," řekl on. „Slýchal-lis kdy co o kretenském labyrintu?" „Slýchal cosi," dím. (…) Ale to žert byl proti tomu, jak sám světa tohoto labyrint, zvláště nyní, spořádán jest. Neradímť, věř mně zkušenému, samotně se tam pouštěti." „A kde pak takového vůdce vzíti mám?" řekl jsem. Odpověděl: „Já jsem na to, abych takové, kteří něco shlédnouti a zkusiti žádají, prováděl a jim, kde co jest, ukazoval: protož jsem tobě také vstříc vyšel." Já podivě se: „I kdo jsi ty," řekl jsem, „můj milý?" Odpověděl: „Jméno mé jest Všezvěd, příjmím Všudybud, kterýž všecken svět procházím, do všech koutů nahlédám, na každého člověka řeči a činy se vyptávám; co zjevného jest, vše spatřuji, co tajného, vše slídím a stíhám,…“ (…) Poutník uzdy a bryllí dostal To já slyše, zhrozím se; a co jsem to k hříchu za tovaryše dostal, sobě myslím. První onen (tak sobě to mysl má rozbírala) o jakés uzdě mluvil, tento se Mámením jmenuje,(…) BRYLLE MÁMENÍ. Vtom druhý vůdce z druhého boku: „A já tobě tyto oculáry," dí, „daruji, skrze něž se na svět dívati budeš." I vstrčil mi brylle na nos, skrze něž já hledě, hned všecko před sebou jinak vidím. Měly zajisté tu moc (jakž jsem potom mnohokrát zpruboval), že skrze ně hledícímu věc daleká blízká a blízká daleká; malá veliká a veliká malá; mrzutá krásná a krásná mrzutá; černá bílá a bílá černá etc. se zdála. (…) Vstrčil mi je pak, na mé štěstí, křivě jaksi: takže mi plně na oči nedoléhaly, a já hlavy přizdvihna a zraku podnesa, čistě přirozeně na věc hleděti jsem mohl. (…) Půjduť a podívám se, co pak ten svět jest, na nějž paní Marnost chce, aby se hledělo, avšak vlastníma očima aby se nehledělo. (…) Stav soldátský Takž vejdeme do poslední ulice, kdež hned v prvním placu ne málo lidí stojí červeně přioděných; k nimž přistoupě slyším, že se smlouvají, jak by se smrti křídla dáti mohla, aby tak zdaleka jako zblízka v okamžení mohla pronikati. (…) Vtom se cos na buben udeří a zavzní trouba a udělá se hřmot a křik! A aj, vztyčíc se každý a schápajíc řezáky, tesáky, bodáky a co kdo měl, strkají to beze vší lítosti do sebe vespolek, až krev stříká, sekají a flekají na sebe hůř než nejlítější šelmy. Tu se hřmot na všecky strany rozmáhá, tu slyšeti dusot koní, chřest pancířů, břinkot mečů, rochání střelby, fičení okolo uší létajících střel a kulí, zvuk trub, třeskot bubnů, křik ponoukajících k boji, křik vítězících, křik raněných a umírajících; tu viděti olověné hrozné krupobití; tu ohnivé strašlivé blýskání a hřímání slyšeti; tu jednak tomu, jednak onomu ruka, hlava, noha preč létá; tu jeden přes druhého se kácí a všecko ve krvi splývá. „Ach, všemohoucí Bože, což se toto děje!“ řekl jsem. „Zahynouti-liž má ten svět?“ (…) Poutník z světa utéci chce Já ani se na to dívati ani bolesti srdce déle snášeti nemoha, prchl jsem, na poušť někam aneb raději, kdyby možné bylo, z světa ven utéci chtěje. Ale vůdcové moji po mně se pustoše, dostihli mne, a kam to chci, se tázali. Já mlčením odbýti chtěje, neodpovídal jsem nic. Ale když se nezbedně, pustiti mne chtíce, dobývali, řekl jsem. „Již vidím, že v světě lépe nebude! Tisíckrát umříti volím, nežli tu býti, kdež se tak děje, a dívati se na nepravost, faleš, lež, svod, ukrutnost.“ (…) Ach Bože, Bože, Bože, Bože! Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smiluj se nade mnou bídným!“ (…) Poutník domu trefil To když já mluviti přestanu,všecken se ještě hrůzou třesa, uslyším za sebou temný hlas řkoucí: „Navrať se." i přizdvihnu hlavy a hledím, kdo to volá, a kam se vrátiti velí: ale nevidím nic, ani vůdce svého Všezvěda. Neboť i ten mne již byl opustil.

63

Vtom, aj, znovu hlas zazní: „Navrať se." Já nevěda, kam se navrátiti, ani kudy z té mrákoty vyjíti, truchliti začnu; a aj, hlas potřetí volá: „Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dvéře."

Otázky a úkoly 1. Vysvětlete pojmy: alegorie, symbol, metafora 2. Kdo je hlavním hrdinou díla? Proč se vydal na cestu světem? 3. Kdo byli hrdinovi průvodci? 4. Jak je zobrazen svět? 5. Jakou moc měly darované brýle? 6. Líbí se hlavnímu hrdinovi svět, který vidí? 7. Jak autor popisuje bitvu. Posuďte jeho postoj k válce. 8. Kde hledá autor východisko, útočiště a oporu? Labyrint světa a ráj srdce - Hodovníci Takž vkročíme na třetí síň; kdež, aj, spatřím plné stoly a tabule hodujících, ani před sebou všeho hojnost mají a veseli sou. Tu přistoupě spatřím, jak někteří pořád do sebe mecí a lejí, až jim břicha nestačovalo, popasovat museli: někteří, až jim vrchem i spodkem přelévalo. Jiní lahůdky jen vybírali, pomlaskávajíce sobě a krku tak dlouhého, jak řeřábi mají (aby chutnost dlouho cítiti mohli), sobě vinšujíce. Někteří se chlubili, že od desíti neb dvacíti let slunce vycházeti a zapadati neviděli: protože, když zapadalo, nikdá střízví, když vycházelo, nikdá vystřízvělí nebyli. Neseděli pak tu zasmušile, než muzika všelijaká musila zníti, k níž každý také připojoval hlas svůj, takže tu všelikého ptactva a zvířat zpěvové slyšáni byli: jeden vyl, druhý řval, třetí kvákal, čtvrtý štěkal, pátý hvízdal, šestý šveholil, sedmý lkal (…). A tu se mne tlumočník ptal, jak mi se ta harmonia líbí? „Kusa nic,“ řekl jsem. Kterýž řekl: „ I cožť se pak líbiti bude? Stonek-liž si pak, že tě ani tato veselost rozvrzati nemůž?“ V tom mne někteří z nich před stolem uhlédají, a jeden mi připíjeti; druhý, abych přisedl, očima blíkaje, návěští dávati; třetí, kdo sem a co tu chci, examinovati začne; čtvrtý se na mne udeří, proč „Rač Bůh žehnať neříkám? Načež já rozhorle se dím: „ A což aby Bůh takovým sviňským hodů také žehnal?“ To než já dobře dopovím, aj, tot talířů, mis, koflíků a sklenic krupobití na mne, že sem se sotva uhýbati a schytě se preč vypadnouti stačil.

Otázky a úkoly 1. O čem je uvedený úryvek? 2. Co znamenají slova popasovati, mecí, harmonia, řeřáb? 3. Uvedený úryvek je podle vašeho zvážení: A) přesný záznam situace, aniž by ji vypravěč komentoval B) žertovná příhoda, v níž se vypravěč neváhá sám zesměšnit C) důkaz, že vypravěč je kritikem a soudcem své doby 4. Přečtěte pozorně výrok: Neseděli pak tu zasmušile, než muzika všelijaká musila zníti, k níž každý také připojoval hlas svůj, takže tu všelikého ptactva a zvířat zpěvové slyšáni byli … Pro dané souvětí platí:

A) Druhá věta v souvětí vyjadřuje srovnání vzhledem k větě první. B) Druhá věta v souvětí je v odporovacím poměru k větě hlavní. C) Druhá věta v souvětí objasňuje (zdůvodňuje) výrok věty první.

5. Objasněte pravopis zpěvové slyšáni byli. 6. V textu čteme: Stonek-liž si pak, že tě ani tato veselost rozvrzati nemůž. Která z nabídnutých možností stojí zmíněnému tvrzení významově nejblíže?

64

A) Copak jsi nemocný, že tě ani tato hudba nerozehřeje? B) Jsi tak jistý sám sebou, že tě ani tato hudba nemůže vyvést z míry? C) Stěžuješ si, že tě ani tato hudba nepotěšila?

7. V textu je výraz sviňské hody. Znamená: A) vepřové hody B) nevázané obžerství C) nemravnost 8. Skloňujte slovo hody. Najdete k němu synonymum? 9. Posuďte, co v daném textu vyjadřuje výraz examinovati: A) zkoušeti někoho B) vyloučiti někoho odněkud C) napadat někoho Komenského pedagogické zásady, návrhy nové organizace vzdělání

Že do škol všecka mládež obrácena býti má: Školy pak mají býti nejen pro všecku, urozenou i neurozenou, bohatou i chudou, obojího pohlaví mládež. A to proto, že: Všechněch lidí, co se jich na svět zrodí, jeden a týž jest cíl, lidmi býti, tj. tvorem rozumným, pánem tvorů …Všechněm tedy v umění, mravích … cvičení potřebí (…) Nemůže se také příčiny žádné ukázati, proč by ženské pohlaví (nech i o tom obzvláště něco řeknu) od umění jazyků a moudrosti odměšováno býti mělo. Nebo rovně lidé jsou, … rovně myslí k chápání moudrosti způsobou obdařené, ba dokonce vtipu jemností často od nás poctěné( …) Snadná bude žákovi každá práce, jestliže mu všechno, co kdy dělati má, zřetelný vzor ukážeš, aby odkud začíti, kam směřovati, kudy vésti má, vždycky jasně viděl (…) Rozdělíme tedy ona léta postupujícího věku na čtyři oddělené stupně: dětství, chlapectví, dospívající věk a jinošství, přikazujíce každému tomu stupni dobu šesti let a zvláštní školu, tak aby školou byl (a) I. dětství klín mateřský II. chlapectví škola elementární čili obecná, škola s vyučovacím jazykem mateřským III. dospívajícího věku škola latinská čili gymnasium IV. jinošství akademie a cesty A to škola mateřská aby byla v každém domě, škola obecná v obci, městečku i vesnici, gymnasium v každém městě, akademie v každém království neb i v každé větší provincii. (…) Škola sama má být místo příjemné, vábící uvnitř i vně oči. Uvnitř budiž světlý, čistý pokoj, ozdobený všude obrazy, ať už jsou to obrazy znamenitých mužů, ať zeměpisné mapy, ať památky historických událostí nebo nějaké emblémy. Venku pak budiž u školy nejen volné místo k procházkám a společným hrám, nýbrž i nějaká zahrada, do níž by byli časem pouštěni a navádění těšit se pohledem na stromy, kvítí a byliny. Když se věc takto zařídí, je pravděpodobné, že děti budou chodit do škol s nemenší chutí, než chodí na jarmark, kde doufají uvidět a uslyšet vždy něco nového. (…) Bude-li někdo přistižen při nepozornosti, budiž pokárán nebo potrestán; tak se zbystří při všech bedlivá pozornost. [...] Konečně však, má-li někdo takovou nešťastnou povahu, že tyto mírnější prostředky nedostačují, nutno užíti ostřejších, aby se vůbec zkusilo všechno, nežli

65

někoho necháme jako půdu naprosto nevzdělavatelnou a uznáme jej za ztracena. O někom snad i ještě dnes platí přísloví: Fryga (lenocha) nenapravíme ničím než bitím. A byť i taková přísná kázeň nepomohla tomu, proti komu se jí užije, přece prospěje jiným tím, že jim nažene strachu. (…) ...na konci výkladu budiž dovoleno žákům samým tázat se učitele, na cokoli chtějí, buď že vzešla v někom nějaká pochybnost v přítomné hodině nebo již dříve. Neboť soukromých dotazů nelze trpět; kdokoli potřebuje, ať se dotáže učitele veřejně buď sám nebo prostřednictvím svého desátníka.

Otázky a úkoly 1. Jaké pedagogické názory Komenský prosazoval? Které jsou dodnes aktuální a moderní? 2. Pro koho byla psána teoretická pedagogická díla? 3. Proč je Komenský nazýván „učitelem národů“? Bedřich Bridel: Co Bůh? Člověk? …Já jsem bída neřestí, chudoba, samé žebrání: tys poklad, pouhé štěstí, všeho dobrého oplejvání, tys původ všeho dobrého, tys poklad velmi podivný. Já kořen všeho zlého, mrzký, nestálý, pochybný. (…) Tys perla, kment, hedvábí, tys božská, hrozná velebnost, ta k sobě všecko vábí, neobsáhlost, neskončenost. Já pak jáma, sklep, co jsem?

Jsem potvora nepravosti. Já kazichléb jen, co jsem? Hra všelijaké marnosti. (…) Ó Bože můj, ach co jsem? Zdali se mně jen něco zdá? Že jsem, jsem-li? Neb co jsem? Nevím, jsem-li, čili se zdá; jsem, jsem než od samého jsem, Bože, jsem než od tebe, ne od sebe samého, od tebe, jenžs stvořil nebe.

Otázky a úkoly 1. Co víte o barokní poezii? Co je pro ni typické (viz název skladby)? 2. Proč lyrický subjekt trpí a haní sebe sama? 3. Báseň je tvořena řadou metafor. Co je metafora? Adam Michna z Otradovic: Chtíc, aby spal Vánoční noc Chtíc, aby spal, tak zpívala Synáčkovi Matka, jenž ponocovala, miláčkovi: „Nynej, rozkošné děťátko, Synu Boží, nynej, nynej, nemluvňátko, světa zboží. Tobě lůžko jsem ustlala, Spasiteli;

tvory k tvé chvále zvolala, Stvořiteli. Nynej, kráso a koruno svrchovaná, nynej, milujících ceno vinšovaná. Nynej, ta jest matky žádost, holubičko; nynej, všech anjelův radost, má perličko. Slávu, chválu vždy nabudeš

66

od mamičky, když se vyspíš, jísti budeš med včeličky. Osladímť nim tvou kašičku k tvé libosti; otevřeš, vím, tvou hubičku k té sladkosti. Nynej, ráje mého kvítku, rozmaryne, z tebeť sobě dělám kytku, jež nezhyne. Ó fialo, ó lilium, ó růže má!

nynej, vonné konvalium, zahrádko má. Ó loutno má, ó labuť má, můj slavíčku! Nynej, libezná harfo má, cimbáličku! Na dobrou noc, ej hubička, nynej, dítě: kolíbat bude matička, nynej hbitě. Spí miláček, umlkněte, anjelové, se mnou k Bohu přiklekněte, národové!

Otázky a úkoly 1. Jakou formu má skladba? 2. Co je jejím tématem? 3. Objevuje se v Michnově písni kontrast, tak typický pro barokní literaturu? Jistá a pravdivá novina o jednom mládenci mysliveckém /kramářská píseň/ Jistá a pravdivá novina o jednom mládenci mysliveckém, který skrze lásku zbráněnou k své nejmilejší života svého se zbavil: všem mládencům a pannám k vejstraze v nově na světlo vydaná. Poslyšte mne, lidé, málo, což se vskutku vpravdě stalo, to v moravské vesnici: blíž Měřína jest ves jedna, to Votín jméno mající. Bydlíc tam bohatý jeden, a to Jiřík Zedník jménem, maje syna jednoho: ten kunstu jsouc mysliveckého, to věku svého mladého. Nejlepší jeho byl jest věk, dvaceti sedum vpravdě lét, osoby velmi krásný, v té radosti a mladosti chuť majíce on k ženění. (. . . ) Zajistě vpravdě v tom roce, a to chudobná děvčice, sloužíc u jeho otce: on k ní srdce nakloňoval a ji velice miloval.

Rodičové chtíc zbrániti, nechtěli mu dovoliti, aby bohatou sobě oblíbiti chtě, zvoliti, neboť to tak patří sobě. (…) - Pro Kristovy drahé rány, nebraňte mne, otče milý, co jsem sobě oblíbil, snážně žádám, k nohám padám, dovolte mně sobě vzít ji - Jestliže ty s tou děvečkou oddati se chceš chudičkou, života tě i ji zbavím: neb bohatší, a to račí, vyber sobě, já to pravím. (…) Dýl sobě živ být nežádám, když v tom zbráněno s tebou mám; protož smrt si učiním: se zastřelím a rozloučím

67

s mého otce se vším zbožím. (…) Když vychází ranní záře, a to právě u rychtáře, flintu přehrozně nabil: v ten čas ranní dvouch kulkami sebe samého k střelení. (. . . ) Flintu na rameně majíc, k božím mukám pospíchajíc, to k svému zahubení: tam sednouce, se střelíce, to s těma dvouma kulkami. Hned jeho srdce ranily a přehrozně prostřelily, ležíce tam skácený; tak hle láska a procházka činí milým rozloučení. (…..)

A protož, vy rodičové, nemyslete sobě hrubě bohatým dítky dáti: láska boží, všeho zboží, má v nebesích přebývati. (…..) Mládenci, také i vdovci, nebuďte tak milující, až by duši stratili: neb vám radím a to pravím, zle by jste si posloužili. Lásku střídmě užívejte, Boha vždy v paměti mějte, neb on vás nezavede: kdo v něj doufá, si nezoufá, k spasení jeho přivede.

Otázky a úkoly 1. Co posluchači očekávali od kramářské písně? 2. Co bylo pro kramářskou píseň typické? O Faustovi (knížky lidového čtení) Kterak doktor Faust jednomu sedláku vůz sena s vozem i s koňmi nad podivení sežral Jednoho času přišel doktor Faust do městečka, jež slove Gotta, za nějakou potřebou svou, a to v měsíci červnu, když seno sklízeti obyčej mají, a obtíživ se při večerním kvasu truňkem, šel s komonstvem svým, za ním hlučícím, z městečka, a když se procházel za branou po příkopech, vezl proti němu sedlák vůz sena. Tomu doktor Faust cestu, kterou jeti měl, zastoupil, a sedlák, nemoha proň úvozem jeti, prosil ho, aby se mu vyhnul a stezkou, jako jiní lidé chodí, šel. Odpověděl mu dr. Faust jsa podnapilý: „Poslyš, sedláčku Vavrušku, rád uvidím, já-li tobě či ty mně vyhnouti se musíš. Zdali jsi neslýchal, že se člověku opilému každý i s vozem sena s cesty vyhnouti má?“ Sedlák rozhněván Faustovi odpovídal pyšnými řečmi. A tu mu řekl dr. Faust: „Copak, sedláčku, ještě mně chceš odporovati? Radím ti, mlč, jinak tobě to seno, vůz i tvé koně sním.“ I řekl mu sedlák: „I sežer třebas i hovno mé.“ A když to dobré slovo dobrého sedláka se vyplniti nemohlo, oslepil dr. Faust sedláka, takže se jináče nedomníval, než že doktor Faust takovou tlamu má jako džber a že mu koně, vůz i seno již požírá, i náramně se uleknuv, počal za ušima stejskala hledati. A vida, že se mu stala nemilá věc, zděšeně se k purkmistru toho města hnal a žalobu svou mu předložil. Purkmistr, chtěje podle jeho zprávy na to pohleděti, ubíral se se sedlákem za bránu, směje se, ale když za bránu přišli, spatřili koně i vůz sedlákův státi jako dříve, a tu, pochopivše, že dr. Faust sedláka toliko svými čáry oslepil a oči jeho zastřel, toho zanechali.

68

Otázky a úkoly 1. Komu byly určeny knížky lidového čtení? Jakou funkci plnily? 2. Kdo byl doktor Faustus? 3. Uveďte díla světové i české literatury, která jsou faustovskou tematikou inspirována.

Osiřelo dítě (lidová slovesnost)

Osiřelo dítě o půl druhém létě. Když už rozum bralo, na matku se ptalo. „Ach táto, tatíčku! kde jste děl mamičku?" „Tvá matka tvrdě spí, žádný ji nevzbudí. Na hřbitově leží blízko samých dveří." Jak dítě slyšelo, na hřbitov běželo. Špendlíčkem kopalo, prstíčkem hrabalo. Když se dohrabalo, smutně zaplakalo. „Ach mámo, mamičko! promluvte slovíčko." „Mé dítě, nemohu! mám na hlavě hlínu. A na srdci kámen - hoří jako plamen.

Jdi, dítě, jdi domů, máš tam jinou mámu." „Ach není tak milá, jako vy jste byla. Když má chleba dáti, třikrát jej obrátí Když vy jste dávala, máslem jste mazala. Když hlavičku češe, krev potůčkem teče. Když vy jste česala, vy jste objímala. Když nožičky myje, o škopíček bije. Když vy jste mývala, vy jste je zlíbala. Když košilku pere, div mne neprokleje. Když vy jste právala, vy jste si zpívala.“ „Jdi domů, mé dítě, zejtra na úsvitě přijdu, vezmu si tě."

Dítě přišlo domů, položilo hlavu. „Ach táto, tatíčku! už vidím mamičku. Má mamička milá, celá pěkná bílá!" „Co, dítě, co děláš? vždyť mamičku nemáš! Vždyť nikdo tu není, marné tvé vidění.“ „Ach táto, tatíčku! chystejte rakvičku. Má dušička Bohu, mé tělo do hrobu. Do hrobu - k mé matce, ať jí zplesá srdce!" Jeden den stonalo, druhý den skonalo, třetí pohřeb mělo.

Otázky a úkoly 1. Ke kterému žánru byste přiřadili text Osiřelo dítě? 2. Jaké postavení měla v českém písemnictví doby pobělohorské lidová slovesnost?

69

Klasicismus Pierre Corneille: Cid První dějství, 6. výstup: poté, co je don Diego hrabětem při společné hádce udeřen do tváře, a tak potupen, žádá po svém synovi Rodrigovi odplatu.

DON RODRIGO (sám) Do hloubi svého srdce ťat, já, mstitel ubohý ve spravedlivém sporu, nejpostiženější z všech postižených tvorů, pln zmatku zůstávám se ztuhlou krví stát. 1)Mé srdce nemá sil a klesá pod tou ranou, v té chvíli nečekanou. Když už mé lásce svítal šťastný den, ó, jaká sudba stinná! Můj otec je dnes v hádce zneuctěn – zlovolnou rukou otce Ximenina. Ó, jaký boj mám podstoupit! 2) Mé cti se zpěčuje má láska vší svou vahou: mám pomstít rodiče – a ztratit nad vše drahou.* Můj otec má můj meč, má milenka můj cit. Mám buď žít beze cti, buď zradit svoji lásku. Co vydat volbou v sázku? Jsi, běda, bez východu z obou stran, ty moje sudbo stinná! 3) Mám potupný čin nechat neztrestán? Mám za něj ztrestat otce Ximenina? 4) Milenko, otče, lásko, cti, ty pyšné tvrdé jho, ty tyranie drahá! Buď potemní mi štít, buď skončí mi dni blaha. Tím nejsem hoden dnů – a tím mám po štěstí. Ty krutá naději mne, muže, s hrdou lící, žel, s duší milující, můj nepříteli, chci-li šťastně žít, ty, meči, sudbo stinná, mám tebou pomstít poskvrněný štít? Mám tebou pozbýt srdce Ximenina?

Je líp dát život na pospas. Jsem dlužen milence i otci stejně díků. Mstou vzbudím její hněv a záští v okamžiku. Nemstěním jeho zlost a pohrdání zas. Tím budu nevěren své naději a spáse (uhodí na svůj meč) – tím nehoden jí zase. Mé bědy rostou napravováním, ó, jaká sudba stinná! Když, třeba zemřu, šťasten aspoň tím, že neurazím citu Ximenina. A zemřít bez vyrovnání? Chtít smrti, která je mé slávě na úhonu? Snést, aby Španělsko mi vytklo po mém skonu, že zle jsem obhájil čest rodu se zbraní? Dbát lásky, ztracené již stejně pro mou duši, jak sama v zmatku tuší? Nuž, nedávejme se již ničím svést! Má sudba je vždy stinná. Vpřed, meči, zachraňme si aspoň čest, když nám již mizí láska Ximenina. Můj slabý duch se zklamal, žel! Víc nežli milence jsem vázán otci díkem. Ať zemřu žalostí, ať v boji s protivníkem, odevzdám čistou krev, jak jsem ji obdržel. Mám věru výčitky pro tolik nedbalosti. Vpřed, k pomstě bez milosti! Ach, rdím se hanbou nad svým váháním. Byť jsi, má sudbo, stinná, když byl dnes otec zraněn na cti jím, pak ztrestám jeho – otce Ximenina.

Otázky a úkoly 1. Co je obsahem Cidova monologu? 2. Srovnejte ho se známým monologem Hamleta. 3. Souhlasíte se Cidovými názory? Proč 4. Mé srdce nemá sil a klesá pod tou ranou je obrazným pojmenováním, jakým? 5. V bodě 2) se setkáváme s gradací děje, s vnitřním dramatem postavy. Jaký problém Rodrigo řeší? Jak ho podle vás vyřeší? 6. Bod 3) – anafora a řečnické otázky. Vysvětlete tyto pojmy. 7. Bod 4) – apostrofa;co to je?

70

Moliere: Lakomec Kleant: Co jsem tě neviděl, přišel jsem na to, že tatínek je můj soupeř. Čipera: Dejte pokoj! Starý pán se nám zamiloval? Kleant: Zamiloval. Měl jsem co dělat, abych před ním utajil, jakou mi ta novina dala ránu. Čipera: Tak on chce ještě dělat amanta? Co mu to prosím vás, vlezlo na mozek? Copak to

jde vůbec dohromady, láska a taková žoužel jako on? Kleant: To mě tak pánbůh trestá za mé hříchy. Čipera: Ale proč mu neřeknete rovnou, že ji máte rád? Kleant: Abych ho zbytečně nepodráždil a mohl mu překazit tenhle sňatek, kdyby bylo nejhůř.

Co ti řekli? Čipera: Na mou duši, pane, kdo si musí vypůjčovat, aby se šel rovnou utopit. To svět neviděl,

co si člověk musí nechat líbit, když jako vy padne do drápů těchto vydřiduchů.

Otázky a úkoly 1. K jakému literárnímu druhu se řadí výchozí text? 2. Výchozí text je založen na: A) dialogu dvou postav B) střídání monologů postav C) vypravěčově popisu rozhovoru postav D) vyprávění jedné postavy o jiných postavách 3. Kterým z následujících výrazů lze nahradit slovo amant tak, aby smysl výchozího textu zůstal zachován? A) dohazovač B) milenec C) podvodník D) žárlivec 4. Které z následujících pojmenování neoznačuje stejnou postavu jako pojmenování taková žoužel? A) amant B) člověk C) starý pán D) tatínek 5. Ve kterém z úseků výchozího textu není využito frazeologismu? A) co jsem tě neviděl B) padne do drápů C) to svět neviděl D) vlezlo na mozek Lakomec - čtvrté dějství, výstup 7 HARPAGON (vbíhaje bez klobouku křičí už ze zahrady): Zloděj! Vrah! Loupežník! Chyťte ho! Chyťte ho! Ó spravedlnosti! Spravedlivé nebe! Jsem ztracen! Jsem zničen! Zabili mě! Ukradli mi peníze! Kdo to může být? Kam se poděl? Kde vězí? Kde se schoval? Co podniknout, abych ho dopadl? Kam se rozběhnout? Není snad tam? Nebo tady? Kdo je to? Stůj! (Chytaje sám sebe za ruku) Vrať mi mé peníze, taškáři ... Ach, to jsem já. Už se mi z toho plete rozum, a já nevím, kdo jsem, kde jsem a co dělám. Achich! Mé milé peníze! Mé chudinky penízky! Oloupili mě o vás, vy moji hodní přátelé, a já, připraven o vás, já s vámi pozbyl své jediné podpory, své útěchy, své radosti. Jsem hotov a nemám na tomto světě již co pohledávat. Bez vás nemohu žít. Je se mnou amen, jsem u konce svých sil, umírám, jsem mrtev, jsem pohřben! Což tu není nikoho, kdo by mi ráčil pomoci? Kdo by mi vrátil mé milované penízky, nebo mi aspoň dal vědět, kdo mi je vzal, a vzkřísil mě tak opět k životu? Ne? Co říkáte? Nikde nikdo? Ať již spáchal tu krádež kdokolivěk, musil si to moc dobře vyčíhat. Vybral si, šibal, právě chvíli, kdy jsem rozmlouval se svým zrádným synem. Pojďme! Dojdu si pro spravedlnost a dám vyslechnout celý dům, služky, sluhy, syna, dceru a nakonec i sebe. Jaká to hromada lidí! Ať se podívám na kohokoliv z nich, na každého mám podezření a každý se mi zdá být zlodějem! Ach! O kom si to tam šeptají? O tom, kdo mě okradl? Co to tam nahoře tropí za povyk? Je tam snad ten můj zloděj? Ó, smilujte se nade mnou, a víte-li někdo o mém zloději,

71

poníženě vás prosím, povězte mi to! Neskrývá se mezi vámi? Všichni na mne patří a potichu se hihňají. Uvidíte, že jsou na té krádeži, spáchané na mně, nepochybně spoluvinni. Nuže, rychle! Pro komisaře, dráby, profousy, soudce, mučidla, šibenice a katy! Dám všechny oběsit, a neshledám-li se znova se svými penězi, oběsím nakonec sám sebe. (Přeložil E. A. Saudek)

Otázky a úkoly 1. Jaký literární typ představuje ústřední postava Harpagona? 2. Odkud autor převzal harpagonovský motiv? 3. Ukázka je příkladem jednoho z dvou nejběžnějších dramatických postupů. Kterého? 4. Uveďte charakteristické znaky komedie. Jean de La Fontaine: Havran a lišák Pan Havran seděl ve větvích, v zobáku držel kousek sýra. Pan lišák, jenž má jemný čich, se touto řečí k němu vtírá: „Dobrý den, pane z Krkavců! Že vám to sluší dnes! Jste z rodu krasavců! A jestli vaše šveholení v rozporu s vaším peřím není, má ve vás fénixe nevděčný zdejší hvozd." Tu havran, chválou poblázněný rázem, chce ukázat svou dovednost: svůj zobák otevře – a kořist spadne na zem. Lišák ji uchvátí a dí: „Můj pane, dík! Vězte, že každý lichotník se na těch, kdo mu naslouchají, hojí. Ta lekce zajisté za kousek sýra stojí." Zmaten a zahanben po tomto rozhovoru, havran si přísahal mít se už na pozoru.

Otázky a úkoly 1. Zopakujte, čím se vyznačuje bajka. 2. O čem pojednává uvedená bajka? Najděte poučení, vysvětlete ho svými slovy. 3. Jaké vlastnosti ztělesňují havran a lišák? 4. Kteří další autoři psali bajky?

Osvícenství

Denis Diderot: Jeptiška Chovala jsem se zdrženlivě a věřila jsem si. Přišel za mnou otec; mluvil se mnou chladně; přišla matka a objala mě, přišly blahopřejné dopisy od sester a mnoha známých. Všechno probíhalo, jak jsem předpokládala až do předvečera velkého dne, kdy jsem se dověděla, že obřad bude tajný, že tam bude jen několik lidí a že se kostelní vrata otevřou jen rodičům. Poslala jsem fortnýřku, aby pozvala mé přátele a přítelkyně; bylo mi dovoleno napsat několika známým. Všichni ti lidé, které nikdo nečekal, přišli; musili je pustit dovnitř; bylo jich tam právě tolik, kolik jsem potřebovala ke svému záměru. Ach, pane markýzi, prožila jsem strašnou noc! Nelehla jsem si, seděla jsem na posteli; prosila jsem Boha o pomoc; vzpínala jsem k němu ruce; dovolávala jsem se jeho svědectví, neboť on viděl, jak mě nutí násilím; představovala jsem si, co se stane na oltářních stupních; novicka nahlas protestuje proti obřadu, s nímž předtím naoko souhlasila, pohoršení účastníků, nářek jeptišek, hněv rodičů.

72

„Bože, co se mnou bude …?“ Po těchto slovech mne přepadla taková slabost, že jsem klesla v mdlobách na polštář. Pak jsem se roztřásla, až mi drkotaly zuby a kolena se mi chvěla; hned nato mě zaplavila horká vlna a zakalil se mi rozum. Ani se nepamatuji, že jsem se svlékla a vyšla ven z cely; ale našli mě jen v košili ležet před dveřmi představené, nehybnou a téměř bez života. To všechno jsem se dozvěděla později. Ráno jsem se probudila ve své cele, u mé postele byla představená, matka novicek, a její pomocnice. Byla jsem velmi skleslá; vyptávaly se mě, z mých odpovědí poznaly, že o ničem nevím; proto už o tom nemluvily. Pak se ptaly, jak mi je, jestli trvám na svém svatém rozhodnutí a jestli mám dost síly pro tento namáhavý den. Přisvědčila jsem; a přes jejich očekávání se nic nezměnilo. ……. „Marie Zuzano Simoninová, slibujete, že budete mluvit pravdu?“ „Slibuji.“ „Jste tu ze své vlastní svobodné vůle?“ Odpověděla jsem „ne“, ale řeholnice, které mě provázely, řekly za mne „ano“. „Marie Zuzano Simoninová, slibujete Bohu čistotu, chudobu a poslušnost?“ Chvilku jsem váhala; kněz čekal; odpověděla jsem: „Ne, pane.“ Opakoval znovu otázku: „Marie Zuzano Simoninová, slibujete Bohu čistotu, chudobu a poslušnost?“ „Ne, pane, ne,“ odpověděla jsem pevnějším hlasem. Zarazil se a řekl: „Dítě, vzpamatujte se a poslouchejte, co říkám.“ „Vaše milosti,“ řekla jsem, „ptáte se mne, zda slibuji Bohu čistotu, chudobu a poslušnost; rozuměla jsem vám dobře a odpovídám, že ne…“ Pak jsem se obrátila k obecenstvu, které hlasitě zašumělo; dala jsem najevo, že chci mluvit; šum ustal a já řekla: „Přátelé, a zvlášť vy, otče a matko, jste svědky…“ Při těch slovech jedna jeptiška zatáhla před mříží záclonu a já viděla, že mluvit dál je zbytečné. Řeholnice mě obstoupily a zahrnuly mě výčitkami; neodpovídala jsem. Zavedly mě do mé cely a zavřely na klíč. Tam jsem se o samotě, v úvahách začala uklidňovat, přemýšlela jsem o svém činu a nelitovala jsem ho. (Přeložila V.Smetanová)

Otázky a úkoly 1. Charakterizujte hlavní hrdinku Zuzanu Simoninovou. 2. Román je psán v ich-formě. Co to znamená? 3. Ve vyjádření „Přátelé, a zvlášť vy, otče a matko, jste svědky…“ je použita apoziopeze. Co tento termín označuje? Daniel Defoe: Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoa, námořníka z Yorku Když jsem byl asi desátý den na ostrově, napadlo mě, že ztratím povědomí času, nemaje ani zápisník, ani inkoust, ani pero, a že pomalu již nerozeznávám neděli od všedních dnů. Abych tomu zabránil, vztyčil jsem na místě svého zachránění veliký kříž a začátečními písmeny vřezal do něho tato slova: ZDE JSEM VYSTOUPIL NA BŘEH DNE 30. ZÁŘÍ 1659 Na jednu stranu čtyřhranného dřeva jsem vyřízl každého dne vrub. Po sedmi dnech vrubem dvakrát delším jsem označil týden a každý prvý den v měsíci jsem poznamenal ještě delším zářezem, nežli byl týdenní. Tak jsem si pořídil kalendář, který zajišťoval povědomí týdnů, měsíců i let. Musím připomenout, že mezi mnoha věcmi, jež jsem zachránil z lodi, přivezl jsem i méně cenné předměty, o kterých jsem se dříve nezmínil, které mi však byly k nemalému užitku.

73

Otázky a úkoly 1. Jak se Robinson dostal na opuštěný ostrov? 2. Jaký typ románu tato kniha představuje? 3. Najděte v úryvku důkaz, že kniha je psaná v ich-formě. 4. V čem se liší Robinson od barokních hrdinů? Jonathan Swift: Gulliverovy cesty Liliputští obyvatelé. Jejich věda, zákony a zvyky. Výchova dětí. Jak žil spisovatel v té zemi. Zamýšlím sice ponechat si popis toho císařství do zvláštního pojednání, prozatím jsem však ochoten vyhovět zvědavému čtenáři, aby měl celkový názor. Ježto domorodci měří obyčejně necelých šest palců, všichni ostatní živočichové, jakož i rostliny a stromy mají velikost přesně podle nich. Tak na příklad nejvyšší koně a voli jsou vysocí čtyři až pět palců, ovce ponejvíce půldruhého palce. Husy jsou velké asi jako vrabec, a tak postupně níže až k nejmenším věcem, které pro mne byly skoro neviditelné. Jenže příroda uzpůsobila oči Liliputánů tak, že vidí všechno pořádně. Vidí velmi přesně, třebaže ne tuze daleko. Na důkaz toho, jak ostře vidí, uvádím, že jsem sledoval s velkým potěšením, jak stahoval kuchař skřivánka, který nebyl ani jako obyčejná moucha. A jak navlékala dívka hedvábí do neviditelné jehly. Nejvyšší stromy měří u nich asi sedm stop, totiž některé stromy ve velkém královském sadu, na jejichž vrchol jsem zaťatými pěstmi tak právě dosáhl. Ostatní rostliny jsou ve stejném poměru. To vše přenechávám Čtenářově obraznosti. (…) Mrtvé pochovávají hlavou přímo dolů. Domnívají se totiž, že za jedenáct tisíc měsíců zase všichni povstanou a za tu dobu se země (kterou pokládají za plochou) obrátí na ruby, a tak budou při zmrtvýchvstání státi zase na nohou. Jejich vzdělanci přiznávají, že je ta nauka směšná, ale provádí se to stále, aby se vyhovělo lidu. Některé zákony a zvyky toho císařství jsou velmi zvláštní. Kdyby se tolik nepříčily zákonům a zvykům mé drahé vlasti, byl bych v pokušení říci něco na jejich obhajobu. Třeba si jen přáti, aby se též zachovávaly. První, o čem se zmíním, týká se udavačů. Všechny zločiny proti státu se trestají nejvýš přísně. Ale vyjde-li u soudu jasně najevo, že je obžalovaný nevinen, je žalobce ihned potupně popraven. A nevinně nařčený dostane z jeho majetku nebo pozemků čtyřnásobnou odměnu za ztrátu času, za nebezpečí, jemuž byl vystaven, za útrapy v žaláři a za všechny výdaje, spojené s obhajobou. Nestačí-li kapitál, doplatí mu to štědře koruna. Císař mu též veřejně projeví svou přízeň a v celém hlavním městě se vyhlásí, že je nevinen. Podvod je u nich větším zločinem než krádež, a proto jen málokdy jej netrestají smrtí. Tvrdí, že opatrností a bdělostí spolu se zdravým rozumem uchrání člověk majetek před zloději, ale proti větší zchytralosti je poctivost bezbranná.

Otázky a úkoly 1. Kdo je vypravěčem příběhu? 2. Jeví se vám vyprávění věrohodné či smyšlené? 3. Jaký žánr toto dílo zastupuje? Znáte jiná díla tohoto druhu? 4. Jak jsou vykresleni obyvatelé Liliputu? 5. V textu najdeme i narážky na autorovu současnost. Doložte v textu. 6. Najděte v textu prvky osvícenství.

74

Preromantismus Jean Jacques Rousseau: Emil čili O výchově Lidé nejsou od přírody ani králi, ani velmoži, ani dvořany, ani boháči, všichni se rodí nazí a chudí, všichni podrobeni životním neštěstím, zármutkům, nehodám, potřebám, bolestem všeho druhu; konečně všichni jsou odsouzeni k smrti. Tj. pravý stav člověka, z něhož není vyňat žádný smrtelník. Začnete tedy studovat v lidské přirozenosti to, co je od té přirozenosti neodlučitelné; to nejlépe působí pravou humanitu. V šestnácti letech mladík již ví, co znamená trpět; vždyť trpěl již sám; ale sotva ví, že jiné bytosti trpí též; strasti vidět a necítit jich není ještě znát je, a protože, jak jsem již stokráte řekl, dítě si nemůže představit, co cítí ostatní, nezná žádných nehod, leč nehody své; jakmile však první vývin smyslnosti roznítí v něm oheň obraznosti, začíná se vmýšlet do postavení svých bližních, začíná být dojímán i jejich nářky a cítit i jejich bolest. To je doba, v níž smutný obraz trpícího lidstva musí vzbudit v jeho srdci první soucit, kterého kdy zakusil… Až do věku, do kterého jsem ho dosud vychoval, nepoznal ani pocitu, ani lži. Dříve než věděl, co jest láska, neřekl nikomu: „Miluji tě velice“; nepředpisovalo se mu nijak, jak se má chovat, když vstoupí do světnice svého otce, své matky nebo svého nemocného vychovatele; nikdy se mu neukazovalo umění předstírat smutek, který necítí. Nestavěl se nikdy, jako by nad něčí smrtí plakal; neboť neví, co je smrt. Táž necitelnost, kterou chová ve svém srdci, je tak v jeho způsobech. Lhostejný ke všemu mimo sebe jako všechny ostatní děti, nemá zájem na nikom. Protože Emil málo uvažoval o bytostech obdařených citem, doví se pozdě, co jsou strasti a smrt. Nářky a křik začnou dojímat jeho mysl; pohled na krev tuhnoucí způsobí, že odvrátí svůj zrak; trhání zvířete dokonávajícího způsobí mu velikou úzkost dříve, nežli bude vědět, odkud jsou tyto nové pohyby. Kdyby byl zůstal hloupý a barbarský, neměl by tyto pocity, kdyby byl cvičenější, znal by jejich příčinu: porovnal vespolek již mnoho pojmů, takže má pocit, avšak nemá ho dosti, aby pochopil to, co cítí. (Přeložil A.Krejcar)

Otázky a úkoly 1. Charakterizujte tzv. didaktický román. 2. Zhodnoťte autorův názor na chování člověka ve vztahu k přírodě. Johann Wolfgang Goethe: Růžička Viděl chlapec rozkvítat planou růži v stráni, viděl na ní rosu stát, rozběh se z ní radovat, podívat se na ni. Růže, růže, růžičko, rudá růže v stráni!

„Utrhnu tě, růže, tam, utrhnu tě v stráni!“ – „Já tě, hochu, popíchám, památku ti provždy dám, nejsem na trhání.“ Růže, růže, růžičko, rudá růže v stráni!

A ten divoch, má milá, utrhne ji v stráni; třebaže se bránila, do krve ho ranila, marně se mu brání. Růže, růže, růžičko, rudá růže v stráni!

(Přeložil O.Fischer) Johann Wolfgang Goethe: Král duchů Kdo jede tak pozdě větrem a tmou? to otec a jeho synáček jsou; v svém náručí otec tak pevně ho má, tak teple, tak vroucně ho objímá.

Můj hochu, proč tvář jsi do dlaní dal? – Což nevidíš, tatínku, vždyť je tu král! Má korunu, vlečku, král duchů to je! –

75

Jen pruh je to mlhy, ty dítě mé. „Můj hošku, pojď se mnou, my budem si hrát, my krásně si žít budem napořád; tam na břehu pestré květiny mám, má matka šat ze zlata nosívá tam.“ Můj otče, můj tatíčku, neslyšíš? Král duchů mi šeptá a slibuje, slyš! – Buď klidný, můj chlapče, klidný buď jen: to ve větru sviští bezlistý kmen. „Chceš, chlapečku pěkný, se mnou jít? Mé dcerky tě budou za bratra mít; mé dcerky se za nocí proplétají a zpěvy tě, tanci tě zkolébají.“

Můj otče, můj tatíčku, hleď do té tmy! Král duchů tam má svoje princezny. – Můj synu, můj synáčku, dívám se tmou, to šedivé vrby jen v soumraku jsou. „Můj miláčku! vznícen jsem půvabem tvým; buď po dobrém půjdeš, buď násilím.“ – Ach otče, můj otče, teď sáh na mne král! Král duchů bolest mi udělal! – Je otec jat hrůzou, v trysk se dá, v svém náručí chroptící dítě má. Jen s námahou dvorce dojížděl; v svém náručí dítě mrtvé měl.

(Přeložil O. Fischer)

Otázky a úkoly 1. Zamyslete se nad dvojím smyslem básně Růžička. 2. Čím se báseň podobá lidové písni? 3. Jaký literární žánr zastupuje skladba Král duchů. 4. Jakou funkci mají v básni dialogy? Johann Wolfgang Goethe: Utrpení mladého Werthera „Uvidím ji!“ volám zrána, jakmile se vzbudím a pohlížím všecek rozradostněn vstříc krásnému slunci; „uvidím ji!“ A po celý den nemám už jiného přání (A). Vše, vše jihne v této naději! Dosud jsem se nespřátelil s Vaším nápadem, abych šel s vyslancem do … Nejsem valným ctitelem subordinace a všichni přece víme, že ten člověk je k tomu ještě protiva (B). Říkáš, že by mne matka viděla ráda v zaměstnání (C). To mě rozesmálo. Což nejsem teď také zaměstnán? A není konce konců jedno, přebírám-li hrách či čočku (D)? Všecko na světě směřuje přece k darebáctví a člověk, který se pachtí pro jiné za penězi za ctí anebo vůbec za něčím, aniž ho k tomu nutí vlastní vášeň nebo potřeba, je věru vždycky bloud.

24. července. Protože Ti na tom tolik záleželo, abych nezanedbával kreslení, raději bych celou věc přešel mlčky, než bych Ti řekl, že se jím nyní mnoho nezabývám (E).

Otázky a úkoly 1. Určete co nejpřesněji druh románu, ze kterého je vybrán výchozí text: 2. V úseku výchozího textu Dosud jsem se nespřátelil s Vaším nápadem, abych šel s vyslancem do … se výrazně uplatňuje: A) odmlčení B) ironie C) lest D) výhrůžka 3. Který z podtržených úseků textu je v daném kontextu obrazným pojmenováním?

76

Johann Wolfgang Goethe: Faust HOSPODIN: Pokavad živ je na zemi, potud dle tvého nechť se děje. Tvor lidský bloudí, pokud za čím spěje (A). MEFISTOTELES: To děkuju; neb rád jsem nikdy blíž se s nebožtíky nezabýval. Buclaté tvářičky já nejraděj vždy míval. Když v domě mrtvola (B), jsem v prachu již. Já živé chytám, jako kočka myš. HOSPODIN: Nu dobrá, to už věc je tvoje! Buď urván jeho duch od svého zdroje (C)! Veď, ačli jej znáš proniknout, v svou nízkou oblast jeho pout a zahanben pa vydej sveděctví (D), že dobrý člověk ve svém temném vření přec o jediné pravé cestě ví. MEFISTOTELES: Ať! Jenže se to rychle mění (E). Mně o mou sázku věru úzko není. Až cíl můj dojde dovršení, jen račte vítězství mi zplna přát: ať žere samý prach a rád – jak slavná zmije, s níž jsme pokmotřeni.

Otázky a úkoly 1. Ve kterém z podtržených úseků výchozího testu se uplatňuje vynechání slova jako prostředek výstavby uměleckého díla? 2. Jaký je původ motivu užitého v úseku výchozího textu „ať sežere samý prach a rád - / jak slavná zmije, s níž jsme pokmotřeni? A) antický B) arabský C) biblický D) indický 3. K jakému literárnímu druhu patří výchozí text? 4. Dialog Hospodina a Mefistotela lze nejspíše interpretovat jako: A) diskusi o posmrtném životě B) polemiku o údělu lidstva C) při o podstatě pravdy D) spor o hodnotu člověka 5. Který z úryvků, pronášených Mefistotelem, předchází výchozímu textu? A) Ďáblům i strašidlům je zákon stanoven:

Kdo kudy dovnitř vklouz, i zpět smí tudy jen. Kdo při vstupu byl pán, poté se rabem stává.

B) Ne, pane, jako vždy tam se vším bledě je. Mně lidí líto s jejich žali všemi. Ty štvance štvát už ani nechce se mi.

C) Ne-li hned muž, ať je to mládenec. Vždyť je to z největších nebeských darů, s tak milým chlapcem octnout se v páru.

D) Oč? Vsaďme se, že se vám přec jen ztratí! Jen dovolení dejte mi, abych se zvolna vůdcem směl mu státi!

77

Ivan Andrejevič Krylov: Bajky Potkala liška osla v doubravě. „Odkud tak pádíš, nejmoudřejší z tvorů, až se ti klepou uši na hlavě?“ „Od lva. Má milá, byl to rabiját. I já vždycky prchal, když on začal řvát. Dneska však vyčerpaný do úmoru v jeskyni leží jako mrtvola. Všecka zvěř chodí kolem dokola a nikdo k němu nemá trochu úcty. Každý si přišel vyřizovat účty, každý ho mlátí hlava nehlava a on si všechno líbit nechává.“ „A ty?“ vyhrkne liška rozčíleně. „Ty nechals ho, jak doufám na pokoji.“

„Odkdy se osli víc než jiní bojí?“ uraženě se ušák lišky ptá. „Když ho tak mlátil celý houf, já jsem si ovšem taky trouf, a kopl jsem ho do holeně. Ať ví, co zmůžou oslí kopyta.“ Zbabělci nicotní a podlí se k tobě málem modlí, dokud jsi u moci. Když se však osud otočí, pak troufnou si ti do očí plivnout i pitomci.

Otázky a úkoly 1. Závěrečné šestiverší lze nejpřesněji označit jako: A) negaci B) ponaučení C) výsměch D) zamlžení 2. Který z následujících titulů nejlépe vystihuje výchozí text, a je tedy nejspíše i jeho názvem? A) Liščí zvědavost B) Lví bezmocnost C) Pitomá liška D) Statečný osel 3. Kterým z následujících výrazů lze nahradit slovo rabiját tak, aby smysl textu zůstal zachován? A) hanebník B) neurvalec C) patolízal D) seladon Národní obrození František Martin Pelcl: Paměti 1790 – 20. února zemřel císař Josef II., v sobotu ráno v šest hodin. (…) Císař Josef II. byl muž neobyčejný; za vzor si zvolil Bedřicha II. pruského, ačkoliv neměl jeho rozum ani odvahu. Všecko, co podnikal, mělo posílit a rozmnožit vojenský stav. Občany a duchovními opovrhoval. Chtěl u prostého lidu vymýtit všecky předsudky nepomysliv, že mnoho jich je nutných a že udržují vládce na trůně. Všechno staré chtěl zavrhnout a jinak zařídit, i maličkosti. Chtěl být tvůrcem nového světa. Tyto změny prováděl násilně a velmi chvatné. Všecko se mělo stát rychle a ihned. Nedbal spravedlivých výsad a starých zákonů, vládl libovolně a despoticky, a tak pobouřil a popudil proti sobě všechny své poddané, dokonce i sedláky. Proto od něho odpadli Nizozemci, Uhři ho nenáviděli, Čechové ho neměli rádi a Rakušané se mu posmívali; sousedé mu přáli záhubu a připravovali mu ji, neboť opovrhoval všemi ostatními vládci, spoléhaje na svou velikou armádu a na množství děl. Ale jakmile vytáhl do pole, bylo vidět, že nemá vojenské nadání.

Otázky a úkoly 1. Co jste se dověděli o Josefu II.? Co o tomto císaři víte z hodin dějepisu? 2. Kde se narodil F. M. Pelcl? Čím se zabýval?

78

Josef Dobrovský: Předběžná odpověď na útoky pana V. S. v archivu v č. 64 z 28. května 1824 Jak se jenom vychytralý autor zaslané básně o Libušině soudu bude smát pod vousy, když nyní vidí, s jakým zápalem jeho slátanina je obhajována. (…) Můj soud o nepravosti skvostného zlomku nazval náramně humánní pan profesor nehumánním. Neměl jsem prý jej nazvati mazanicí, podvodem, ničemností. Tedy jak? Asi ne nešťastným pokusem padělati jazyk z Libušina věku, drahocenným pozůstatkem nejstarší české literatury, chvályhodnou snahou ostýchavého nejmenovaného, obohatiti české národní museum nejstaršími pozůstatky slovanského básnictví?(…) Již místo, na němž Libuše soudí, totiž hrad Vyšegrad, je tam nesprávně udáno. Vyšehrad tehdy ještě nestál. Byl podle KOSMOVA svědectví vystavěn teprve po povolání Přemysla na trůn. Po zvláštních leších, kteří zde jdou před vladyky, nelze v dějinách nalézti žádnou stopu. Dostali se do básně (místo pánů, Páni), jen pro zalíbení Polákům, a to ze špatně pochopeného místa v DALIMILOVI. Větev POPELÉ, kteří s Čechovými zástupy táhli do země přes tři řeky, je naprosto (přece snad ne, aby se lichotilo knížecí rodině Lobkoviců?) vybásněna, stejně jako celý KLEN, jehož synové prý byli svářící se bratří, je hájkovský výmysl. Dnešní Hradec Králové se jmenuje dobroslavský pahorek, opět jen proto, protože HÁJEK udělal jakéhosi Dobroslava budovatelem Hradce. Zabiječ hadů Trut se zakládá jen na trutnovském báječném vyprávění. S kamen most si neví p. S. jako vykladač rady. Myslí na Most (Brüx). (…)

Otázky a úkoly 1. Čeho se týká uvedená ukázka? 2. Jaké argumenty Dobrovský uvádí, aby obhájil své stanovisko? 3. Měl Dobrovský pravdu? A. J. Puchmajer: Vrána a liška Na vysokém dubě, držíc sejra v hubě, paní vrána seděla, sejr svůj snísti hleděla. Vtom ho liška ucítivši honem z doupky běžela, a se k vráně připlíživši, tuto řeč jí držela: „Jakž jsi pěkná, sestro zlatá! Jakž jsi všecka hezoučká! Žlutá, modrá, kropenatá, červená i běloučká! Kdybys hlas jak peří měla, tuť bych tobě věřit chtěla,

že jsi nejpěknější ptáček, v našich lesích ohniváček.“ Pravdivá se býti zdála, chutě zazpívati chtěci, sejra z huby pustila, jehož lišku uchopěci, takto k vráně pravila: „Ne tvůj, sestro, hlas a peří, ale sejr mi mile voní. Pochlebníku kdo co věří, věz, že pozdě bycha honí. Podruhé ty, majíc sejra, střez se lišky hůř než vejra.“

Otázky a úkoly 1. Jaké mravní ponaučení tato bajka obsahuje? 2. Definujte bajku a uveďte, které bajkaře a bajky znáte. František Ladislav Čelakovský: Ohlas písní ruských Bohatýr Muromec Oj za horami, za vysokými, za těmi lesy, za hustými,

a za lesy hustými lichvinskými vyletoval jasný, mladý sokol

79

na rychlých křídlech až pod oblaky, a za tím za sokolem tři jestřábi, tři zbojci-jestřábi jsou se hnali; oni sokola obletovali, oni k sokolu doletovali, ostré zobce mu do těla zatínali, až jsou oni sokola k zemi strhli, a strhnuvše tak do smrti ubili. Oj za horami, za vysokými, za těmi lesy, za hustými, a za lesy hustými Lichvinskými na koni se ubíral dobrý mládec, on ne kvapem jel, a jen pojížděl křížem ruce složiv, hlavu přikloniv, jakby po šírém poli hoře rozsíval. I vzali se odněkud, přiskákali tři jezdci, všickni sobaky tatarské; a oni dobrého mládce obskočili, ze zad, z boku, ze předu naň doráželi, ostré šavle mu do těla zatínali, až jsou oni mládence s koně strhli, a strhnuvše tak do smrti ubili. Počali Tataré mládce svlíkati z oděvu jeho drahého, stříbrného, tož ze stříbrného i zlatého, a jali se v jeho oděv děliti, ubitému jinochu se posmívati. – A z pod lesa, lesa hustého vzav se tu odněkud kůň vyjíždí, on nevyjíždí, on větrem letí, a na tom na koni bohatýr Muromec, Muromec ze slavného města Muroma.

Jedva Tatary zahlídnul, tři sobaky, on z toulu vynímá kalenou střelu, střelu pustí s tětivy hedbávné, střela ta se zaryla v bílá ňádra, v bílá ňádra prvního Tatařína. A Muromec vytasil meč ocelový, mečem tím ocelovým rozpůlil v dvě půle druhého Tatařína. A třetí Tatařín na kůň vyskočiv utíká maní nemaní v šíré pole; i bylo se Muromci čemu smáti, i bylo bohatýru takto mluviti: „Hoj, kdo přede mnou utíká v šíré pole, na toho já meče netasívám, za tím já střely kalené nepouštívám, a pouštívám tě, můj koni bujný!" Tomu hlasu kůň bujný porozuměl: on prvním skokem – do půl pole, on druhým skokem – do Tatařína, a třetím skokem – Tataru přes hlavu; i valí se, padá Tatařín k syré zemi, na kusy lebka jeho roztřepena, tož rázným kopytem koně bujného. A vrátil se Muromec k dobrému mládci, k mládci tomu dobrému, ubitému; on vykopal hrob v šírém poli, do toho hrobu tělo položil, za duši jeho se pomodlil, a schytav a svázav koně tatarské on s nimi ujížděl ve svatou Rus.

Otázky a úkoly 1. Odkud autor čerpal inspiraci? 2. Kterými vlastnostmi se vyznačují bohatýři? 3. Vyjádřete podstatu obou obrazů a přirovnávaných jevů v úvodu skladby, porovnejte je a pojmenujte tento básnický postup. 4. Jakou funkci mají v textu rusismy nebo novotvary působící jako rusismy? 5. Najděte příklad antiteze, opakovacích stylistických figur, hyperboly, konstantních epitet. Jakou funkci mají? 6. Najděte v textu přechodníky a příklady inverzního pořádku slov.

František Ladislav Čelakovský: Ohlas písní českých Toman a Lesní panna (úryvek) Mladý hrdina Toman se před odjezdem ke své milé loučí se sestrou, která mu dává radu, aby se vyhnul cestě doubravou. Při příjezdu Toman zjistí, že jeho milá je již zasnoubena s někým jiným. Panna jenom snoubená najednou se zarděla; svědomí ji přece tlačí,

šeptá cosi sestře mladší. Sestřička od večeře vyšla rychle za dvéře:

80

„Na věky se, Tomane, milá s tebou rozstane, jinému se dostane. Najezdil jsi se k nám dosti, dnes tu máme bližší hosti, hledej sobě jinde štěstí." Toman koněm zatočil, v šíré pole poskočil, zaťal zuby, smračil čelo, kolem všecko neveselo. Půlnoc byla, měsíc zašel, sotva jezdec cestu našel; prudce hned, pak loudavě ubíral se k doubravě. „Všecky krásné hvězdičky ze tmy jsou se prosypaly, proč vy, moje mladé dni, ve tmách jste se zasypaly!" Jede, jede doubravou, les šumí mu nad hlavou, větřík chladný z noci fouká, nad ouvalem sova houká; koník blýská očima, koník stříhá ušima. Cupy dupy z houštiny letí jelen v mejtiny, na jelínku podkasaná sedí sobě Lesní panna; šaty půl má zelené, půl kadeřmi černěné, a ze svatojanských broučků svítí pásek na kloboučku. Třikrát kolem jak střela v běhu koně objela, pak Tomanovi po boku vyrovnává v plavném skoku: „Švarný hochu, nezoufej, bujným větrům žalost dej, jedna-li tě opustila, nahradí to stokrát jiná. Švarný hochu, nezoufej, bujným větrům žalost dej!" To když sladce zpívala,

v oči se mu dívala Lesní panna na jelenu, Toman cítí v srdci změnu. Jedou, jedou pospolu měkkým mechem do dolu, panna Tomanu po boku vyrovnává v plavném skoku: „Švarný hochu, skloň se, skloň, jenom dále se mnou hoň; líbí-li se ti mé líce, dám radostí na tisíce. Švarný hochu, skloň se, skloň, jenom dále se mnou hoň!" To kdy panna zpívala, za ruku ho ujala; Tomanovi rozkoš proudem prolila se každým oudem. Jedou, jedou dál a dál podlé řeky, podlé skal, panna Tomanu po boku vyrovnává v plavném skoku: „Švarný hochu, můj jsi, můj! K mému bytu se mnou pluj! světla denního v mém domě věčně nezachce se tobě. Švarný hochu, můj jsi, můj – k mému bytu se mnou pluj!" To kdy panna zpívala, v ústa jezdce líbala, v náručí ho objala. Tomanovi srdce plesá, uzdu pouští, s koně klesá pod skalami prostřed lesa. Slunce vyšlo nad horu, skáče koník do dvoru, smutně hrabe podkovou, řehce zprávu nedobrou. Sestra k oknu přiskočila, a rukama zalomila: „Bratře můj, bratříčku můj! kde skonal jsi život svůj!"

Otázky a úkoly

1. Vyhledejte v textu zastaralé výrazy či tvary a pokuste se je nahradit slovy hovorovými. 2. Charakterizujte postavy, podle nichž je báseň pojmenována. 3. Najděte příklad zvukomalebnosti a záměrného opakování slov. 4. Určete rým.

81

Seznam použitých pramenů: Bláhová, Renata a kol.: Literatura pro 1. ročník středních škol (Pracovní sešit). Didaktis, Brno 2008 Brož, František; Tomíčková, Pavla: Český jazyk a literatura (Sbírka úloh pro společnou část maturitní zkoušky, základní obtížnost). Tauris, Praha 2001 Kostečka, Jiří; Brož, František: Český jazyk a literatura (Sbírka úloh pro společnou část maturitní zkoušky, vyšší obtížnost). Tauris, Praha 2001 Kostková, Markéta: Čítanka 2 (k LITERATUŘE – přehledu SŠ učiva). Petra Velanová, Třebíč 2006 Nezkusil, Vladimír: Čítanka pro 1. ročník středních škol. Fortuna, Praha 1994 Sárközi, Radek: Elektronická učebnice literatury. Abeceda, o. s., Most Slanař, Otakar: Čítanka 1 (k LITERATUŘE – přehledu SŠ učiva). Petra Velanová, Třebíč 2006 Sochrová, Marie: Čítanka k Literatuře v kostce I. FRAGMENT, Havlíčkův Brod 1999 Sochrová, Marie: Čítanka k Literatuře v kostce II. FRAGMENT, Havlíčkův Brod 2000 Soukal, Josef: Čítanka pro 1. ročník středních škol. SPN, Praha 2000