fra

Sylwia ChutnikKapesní atlas žen

Světová próza

Sylwia ChutnikOdvrácená tvář Varšavy

fra

Sylwia ChutnikKapesní atlas žen

Světová próza

1

Sylwia Chutnik (1979) je známá nejen jako spisovatelka, ale také jako sociální aktivistka bojující za práva matek. Debu-tovala v roce 2008 knihou Kapesní atlas žen. Nejvýraznějším tématem její tvorby je feministicky motivovaná konfrontace s polskými národními mýty a pokus o jejich přehodnocení z ženské perspektivy. Všechny její texty také spojuje fascina-ce temným podhoubím Varšavy skrytým za pozlátkem věžáků a nákupních center.

fra

2

3

Sylwia ChutnikKapesní atlas žen

4

5

Sylwia ChutnikKapesní atlas žen

fra

6

Světová prózaSylwia ChutnikKapesní atlas žen

Z polského originálu Kieszonkowy atlas kobiet (Ha!art, Kraków 2009) přeložili Martina Bořilová, Barbora Gregorová, Jan Jeništa, Lucie ZakopalováFotografie na obálce Radek BrousilVydalo Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz,roku 2014 jako svou 145. publikaciVytiskla Tiskárna VS, PrahaVydání první

Czech edition © Éditions Fra, 2014Text © Copyright by Silwia ChutnikTranslation © Martina Bořilová, Barbora Gregorová, Jan Jeništa, Lucie Zakopalová, 2014 Cover photo © Radek Brousil, 2014ISBN 978-80-87429-58-7

BB030

7

Obsah

Kapitola 1

Bazaračky 11Kapitola 2

Spojky 81Kapitola 3

Napodobeniny 135Kapitola 4

Princezny 165

8

9

Kapitola 1

10

11

Bazaračky

Poprvé na bazaru. Nevíte, kam jít, všude pokři-kování, halas, mumraj. Bez mapy nic nekoupíte. Je to jako město ve městě. Potřebujete prů-vodkyni? Tak pojďte se mnou. Napravo bordel, nalevo taky a před námi městské bludiště.

Topografie je neoblomná: nejdřív ovoce a ze-lenina, nejblíž ulici, aby se to olovo hezky usa-zovalo na slupkách. Potom pečivo „přímo z polského venkova“. A mléčné výrobky – „vždy čerstvé“ – s masem v druhé řadě. Dál tu jsou poschovávané krámky s antikvariátníky jako z Borgesových povídek. Najdete v nich každou knížku, kterou hledáte. Nezbavíte se ale dojmu, že když jednu vytáhnete z police, celý krám se sesype, tak je tu všechno natěsnané. Prodavači vypadají jako záložky, jako vylisovaní jezevčíci, jako prach.

Na bazaru nakonec najdete i samostatný úsek použité a vyspravované konfekce a na konci elitu. Bez stánků a poplatků, bez rychlovarných konvic a klíčů od veřejného záchodku. Zato jsou barevně a fantaskně rozložení na okrajích, na všech těch papundeklech, hadrech, dětském povlečení a novinách. Prodávají nic. Vnitřní lo-gika bazaru je pochopitelná teprve po hlubším seznámení. Zákoutí použitého oblečení, ple-cháče s ovocem a zeleninou. A za popelnicemi rozprodávají dědové a babky život na rozlože-ných hadrech.

12

Po několika procházkách už jsou jednotlivé sektory jasné, ale zezačátku se všichni ztrácí a bloudí do kolečka. Chtějí si dojít pro mrkev, ale náhle se octnou u východu na ulici. Jako by tržnice přitahovala a odpuzovala zároveň. Jeden neopatrný pohyb a vypadnou z víru vzdouva-jícího se davu. Dělají nákupní chyby. Všichni přece vědí, že si u Katky nemáš kupovat třešně, protože navrch sype dobré, ale uvnitř igelitky najdeš samé nahnilé. Jednou koupí a pochopí. Dál například pan Václav (ten, co mu před ro-kem umřela žena) – prodává vajíčka od šest-nácti let. Exempláře se dvěma žloutky schovává pouze pro stálé zákaznice.

Pokud chcete vejít do krámku s kuřaty, tak nejdřív po druhé odpoledne. Předtím je v něm taková tlačenice, že nic neuvidíte. To paní Baš-ka přijímá svou družinu. Každodenní návště-vy začínají už kolem deváté ráno. Prodavačka nejdřív vybaluje zboží ze zamražených balíků, které přivezli přímí dodavatelé (bože chraň, aby tak z velkoobchodu, protože tam ty sta-rý křidýlka několikrát mejou, jarem, jen si to představte, a ty blbečci to žerou, poserou se z toho, a zase si to v těch supermárketech kou-pěj). Trpělivé babky počkají, až všechno vysklá-dá na pult, a pak teprve vlezou dovnitř. Kaž-dá má svoje stálé objednávky, přiměřeně malé, aby mohly druhý den zase pro něco přijít. Někdy se však sluší vyzkoušet něco nového (dej-te mi, prosimváspěkně, kousek tý mortadely, když je tak čerstvá, jak říkáte, ale jen ždibec, na ochutnání). Tím symbolicky vyjadřují, že

13

trhovkyně má jejich důvěru a že věří jejímu zboží.

Nejdůležitější otázkou, a to na celém bazaru, je, zda je něco čerstvé. I konzervy s tuňákem nebo mýdlo musí být čerstvé. Prodejci přitaká-vají, ale jistěže zlatíčko, vždyť to před chvilkou přivezli. Ale ví se, že například taková Heda od sýrů má na stánku vždycky staré zboží, a jednou jednu ženskou odváželi sanitkou, protože ty He-diny sýry ochutnala. No, všichni to viděli.

A zboží se musí prohlédnout, například v krám-ku s drůbeží osahat krůtí prsa. Krámská to ne-rada vidí a scéna je na světě. „Co to tu ošma-táváte, nemáte oči? Podívejte se na ní. Taková znalkyně. Co na tom objevíte, zlato snad? Vidí-te, že jsou velký, dobrý, buď berte, nebo si do-jeďte do teska nebo nějakýho toho kerfůru pro plesnivý.“

Ty, co chodí často, jsou láskyplně zvány „mé zákaznice“. Ty můžou ohrnovat nos nad kde-čím, protože na nich stojí byznys. A taky na je-jich vyprávění. Přijde například jedna taková, její chlap už dávno umřel, uvelebí se na židličce a klábosí. Že byla u vnučky a že upekla buchtu. Přijdou další ženské, chtějí se na něco zeptat, a tahle švitoří. Nikdo ji neposlouchá. Nohy na-tahuje a křečové žíly ukazuje. Když jednou kdo-si zakopl o ta slonovitá lýtka, ještě ječela, že je nemocná, aby dávali pozor, kudy chodí.

A paní Barunka je vždycky taková milá, člověk si popovídá, tak tedy zítra, na shledanou, ještě se projdu, uvidím, možná potom koupím ty klo-básky. A druhá už zaujímá stanoviště a v krám-

14

ku rozvíří naftalínový odér. Pan Honza, muž paní Barunky, vítá novou zákaznici:

„Ale dobrý den, paní, tak jak to jde?“„Víte, pane, už to nejde. Před pár lety to pře-

stalo jít. Ale tím líp, aspoň se člověk nestresuje a je po problému.“

„A s mužem to za něco stojí?“„Co, se starým? Milej pane, ten ať se radši

posadí a zavzpomíná na časy, kdy ještě něco šlo. A ne teď. Však víte.“

A do síťovky přistanou dvě křidýlka na neděl-ní oběd.

Bazar, to není prádelna. Tady se vedou debaty na úrovni. Je to svatyně, jediná v zemi, kde mo-hou být ženy kněžkami. Rovny mužům mo-hou vybírat výrobky, komentovat a pozorovat. Je nutné tu být každý den a průběžně se vzdělá-vat na této tajné univerzitě, jediné svého druhu. Teorie se najdou pro každý možný i nemožný problém z oblasti medicíny, politiky i morálky. Konkrétní případ je podrobně zkoumán, nako-nec vyhodnocen, avšak nikdy vyřešen. Ve vy-šetřovacích komisích zasedají především vdovy a babky s důchodem 485 zlotých a 60 grošů.

Abys mohla sdělovat svůj názor a vynášet soudy, nesmíš především opouštět shromáždě-ní. Musíš být v obraze a rezolutně vyjadřovat své postřehy. Žádné „prý“ nebo „možná“. Tady je nutné být neoblomnou, černo-bílou komen-tátorkou každodenního života a nebát se tvr-dých hodnocení. A ačkoli o dané situaci nevíš vůbec nic, stačí s pochopením pokyvovat hla-vou a doplňovat sousedku slovy „ano, jistě, tak

15

vidíte, paní“. Osoby, kterými je zvláště pohrdá-no, přejde skupinka vyšetřovací komise výmluv-ným mlčením.

Bazar je také odpovědí na konzumní společ-nost, korporace, kapitalismus, globalismus a ji-né temné síly. Takový obchodní underground, kde v jedné ruce držíte nedopalek cigarety a v druhé tři housky v sáčku. Kde se reklama výrobků zastavila ve stádiu nápisu „sleva“, na-škrábaného na tabuli. Kde se sada zaschlých fixů nabízí jako plnohodnotné zboží hned vedle utržené hlavičky dětské panenky. A co nám řek-nete, vy reklamní specialisté, draví tygři public relations, kravaťáci z průzkumů trhu. Ten baza-rový žije bez toho všeho, popoháněný tajemnou silou shnilých rajčat úzkostlivě schovávaných pod hromadami čerstvé a výstavní zeleniny.

Na bazaru se také rodí nový směr evoluce. Polské ženy přece nepřinesl čáp, ale našli je v nákupní tašce. V igelitce, sáčku, pytlíku. Nosí ty svoje rádoby placenty s sebou, od narození do smrti. Ruce vyrůstají v místě, kde se zařezává plastové ucho. Jaké máte papilární linie? Linux papilarus od igelitkus. No, podívejme, čeká vás dlouhý bazarový život. Čára slev protíná čáru života. Jediná věštba se týká další dodávky epes-ních rajčat z Rembertowa.

Na bazaru najdeš i skutečné Královny. Na ty se nesmí zapomenout. Sedí na rybářských sto-ličkách a hrdě prezentují své zboží rozložené na novinách. Jejich dodavatelem je nedaleký sme-ťák nebo zaprášená půda. Co tu všechno nemá-me: šrouby od záchodu, sešit bez listů, mag-

16

netofonová kazeta bez pásky. Královny mají modrou krev od denaturátu a pohrdavě se díva-jí na kolemjdoucí. Sedí obvykle bokem nebo přímo zády k případným zákazníkům a jsou tak opravdovou avantgardou. Jako by nevěřily, že mohou cokoli prodat. Jako by ignorovaly vše-chen ten kapitalismus, nakupování, hromadění. Na druhou stranu mají obrovskou úctu k vě-cem, k lidským výtvorům. I ten nejmenší odlo-mený plast má smysl, hodí se, lze ho nabízet jako každé jiné zboží.

Všechno si zasluhuje stejnou úctu, zasluhuje si být prohlíženo, prozkoumáno, osaháno v dlani a zasluhuje si také otázku „za kolik“. Vetešnice, Bazaračky z masa a kostí demonstrují samými sebou, že stejně dobře by tu mohly nebýt. Byly stvořeny k vyšším cílům a obchodují pouze ze soucitu k lidu. Když se jich však někdo zeptá na cenu nabízeného pokladu, naše Královny se mě-ní v tradiční obchodnice: „Jestli ten fén funguje? Pane! Vždyť je úplně novej! Trochu se tu zaprá-šil, ale utřu ho hadrem a bude tip top. Berte ho, jedinečná příležitost, za dva zlotý, no tak.“ A ty dva zloté jsou na splátku sekery ve večerce.

Královny byznysu mají své Krále, ale ti obvyk-le leží někde stranou, provozují pochybné kšef-ty a ještě se nerozdělí o zisk. Soukromá hospo-dářská činnost žen je spojena s určitým rizikem ztráty majetku, který může každou chvíli zaba-vit netolerantní městská policie. Proto královny ovládají chvaty karate a nebojí se je použít pro případ, kdyby něco. Nejčastěji jimi ale smýk-ne za vlasy na zem ochranka bazaru.

17

Je to nebezpečné místo, které však člověka nutí vracet se zpátky. Pronásledované, perzeku-ované, bité a protokolované se hned druhý den uvelebí na svých místech jakoby nic. Kvočny nasoukané do několika vrstev oblečení, aby ne-táhlo na ledviny, když se tak sedí. Navzájem se podporují: „Já ti, Haničko, pohlídám věci, ať si můžeš odskočit.“ A také se dohadují: „Vypad-ni, ty fuchtle jedna, tys tady nestála!“ A měst-ská policie si zhluboka povzdechne, obrátí oči v sloup a s trpělivostí buddhistického mnicha přichází k trhovkyním s notýskem a „občanku prosssim“. „Pane, jděte si po svým, já tady pra-cuju, dejte mi pokoj. Máte honit gangstery, a ne chudáky ženský, co za chvíli pojdou hlady“. Oni je překřikují, volají si o posily, baby ječí a hys-terčí. Zboží se kutálí po chodníku, kolemjdoucí se směrem k místu pozdvižení ani nepodívají. Spěchají.

Jedna z Královen bazaru se jmenovala Marie. Marie Kretaňská. Samozřejmě si můžeme leh-ce domyslet, že už ve školce dostala přezdívku „Máňa Kreténská“.

Marie byla malá, jakoby s mírným hrbem na zádech. Vlasy šedé, oči šedé a oteklý obličej. Krátké prsty hrající si s knoflíkem halenky. Ti-chý hlas, každé druhé slovo „protože…“. Co se jí řeklo, přijímala bez stínu pochybnosti.

Devítiletá Marie bydlela v domě s prasklinou uprostřed. Předválečný činžák stál na rušné uli-ci, na hřišti před vchodem čůrali psi, dospělí popíjeli, děti si hrály. Marie vždycky usínala

18

s hlavou pod peřinou a před očima se jí pro-mítaly obrazy šílené a závratné lásky jako ze seriálu. Za dveřmi doléhaly hlasy večírku. Otec zpíval:

Na ulici říkali jí Černá Máří,široko daleko známá byla,vábila kouzlem, svých očí září,z náručí do náručí putovala.lásku šílenou a závratnou rozsévala,a co má být, že to coura byla?Máří se bezmála půl Woli dvoří,nejeden nůž se kvůli ní do soka vnoří.

Hlas se mu chvěl, v kuchyni na Opaczewské zažíval městská dobrodružství, byl „cikánským baronem“, „švihákem lázeňským“ i „Mackiem Messerem“ – a kamarádi už nic neříkali, jen zvraceli.

Marie chtěla být příčinou do soka nořených nožů, jenom moc nevěděla, co je to ta coura. Ta, co se pomalu courá po ulici? Nerada proto nastupovala do tramvají a autobusů a jednou, když jeli k tetě na Czerniaków, vzpouzela se a zapírala nohama. Řev, že ona nepojede, že se bude courat pěšky, protože chce být coura. Ce-lá zastávka ztichla. Matka ji pleskla po zátylku a zatáhla do dveří. Otec před ní nemohl kvůli té scéně už nikdy zpívat svoje písničky. Ale ona ho někdy poslouchala, když se holil, a rychle si do notýsku zapisovala zakázané písničky o mor-dech a zlých ženských. Do sešitu se jednou po-depsala Černá Máří a vedle nakreslila srdce se

19

šípem. Ukázala to Terezce, ale ta jako obvykle nic nepochopila. To nevíš, ty hloupá, že to je Královna zdejšího okolí?

Jak tak škrábala brambory k obědu, mumlala si pro sebe, že je jen chudá Popelka, ale že se za chvilku roztáhne opona a ona stane před publi-kem ve zlatém lesku. Jenže v tu dobu na ni zíral jen kocour blbeček, který měl vši a nikdo ho nechtěl hladit, proto se hladil sám o pohovku, až na boku vypelichal. Kocour toužil po lásce nebo alespoň po staré rybě. Královna toužila po krásných šatech a čekala na okamžik, kdy bude moct vytáhnout ze stolku plastovou ko-runku z papírnictví a žezlo z alobalu. Po škole utíkala, aby byla doma dřív než matka, nasadila si ty poklady a nabádala kočku. Padni na ko-lena, ty špinavče, všiváku, čuráku. Jsem Černá Máří a zabiju tě.

Když ještě otec pracoval v továrně na kabely, vracel se domů po šesté a společně chodili na televizi k Ríšovi z druhého patra. Později nebyla práce a zlomený muž se vracel už jen pozdě v noci. Byl příliš zaměstnaný. Léčil si deprese způsobené pocitem pracovního nedocenění. „Deprese je taková nemoc, kdy bolí kůže ze-vnitř,“ to řekl otec Marii. Taková moudrost, šup s tím do notýsku. Vedle textů písniček a portré-tů lidí ze sousedství kreslených tužkou.

Tváře obyvatel varšavské Ochoty. Kdysi okraj města, teď západní čtvrť, přes kterou jezdí kaž-dý taxík z letiště. Z taxíku se zahraniční turista dívá na polské safari. „Oh, my God, this is won-derful. What a strange people. They are eating

20

breakfast from trash bags!“ Dělnická čtvrť plná nezaměstnaných. Většina z nich žije pouze díky zbytkům smetí vyhazovaných stejnými lidmi ja-ko oni.

Mariina matka odnepaměti prodávala hrnce na bazaru na Grójecké. Když měla jít její dcera na gymnázium, padlo doma rozhodnutí: nej-lepší školu dostane na bazaru. Proč by si hol-ka měla cpát do hlavy hlouposti? K čemu jí to bude? Takhle pomůže matce, bude balit zboží a vést řeči s lidmi. A tak se patnáctiletá Marie ocitla v plechovém stánku se stříškou. V létě si opalovala obličej, v zimě a na podzim jí na hla-vu padal déšť, protože střecha byla děravá. Zá-kazníci se ochomýtali kolem, sem tam břink-nuli hrnci a nejednou se odprýskl email. Matka ječí, Marie tupě zírá na zákazníka. „Co tak sto-jíš, dítě, křič, cti obchod, vždyť to jednou bude tvoje, až ti matka s otcem umřou.“

Ale Polská matka, jak známo, neumírá jen tak, ale vstupuje do nebe. Normálně bez jízden-ky, nadrzo, nasedne obkročmo na vysavač a le-tí přímo nahoru. Tam si plácne s Marií a běží umývat nádobí po Poslední večeři. A ještě si mručí pod fousy: „Čuňata jedny, jak oni tu na-dělali, takovejhle svinčík nechat na stole, jak nějaká zvěř, všechno rozlitý, drobky na zemi, hadrem po hlavě by zasloužili, to by si začali vážit práce druhejch. Nejjednodušší je chodit si sem a tam, prohlašovat různý nesmysle, ale uklidit po sobě, to už ne, mesiášové zasraný.“

Domácí hospodyně od narození do smrti. Účastnice celoživotní akce s názvem „Úklid svě-

Cov

er ©

Rad

ek B

rous

il, 2

014

Kniha o čtyřech osudech a jednom městě. Kapesní atlas žen můžeme číst jako netra-diční průvodce po neturistické Varšavě ne-bo bedekr popisující svérázné typy žen, které v ní žijí. Po jejích ulicích krouží zlost-né důchodkyně, domácí puťky, znuděné úřednice, polské matky i anarchistky a hle-dají své oběti. Čtyři hlavní hrdinky Atlasu spojuje jeden dům ve čtvrti Ochota, jméno po Panně Marii – Královně Polska a nevy-řešená traumata z minulosti.

fra.cz

Cov

er ©

Rad

ek B

rous

il, 2

014

Kniha o čtyřech osudech a jednom městě. Kapesní atlas žen můžeme číst jako netra-diční průvodce po neturistické Varšavě ne-bo bedekr popisující svérázné typy žen, které v ní žijí. Po jejích ulicích krouží zlost-né důchodkyně, domácí puťky, znuděné úřednice, polské matky i anarchistky a hle-dají své oběti. Čtyři hlavní hrdinky Atlasu spojuje jeden dům ve čtvrti Ochota, jméno po Panně Marii – Královně Polska a nevy-řešená traumata z minulosti.

fra.cz

Novinky Krisztina Tóthová, Akvárium Samanta Schweblin, Ptáci v ústechJean-Claude Izzo, ChourmoJana Šrámková, Zázemí Veronika Bendová, Nonstop Eufrat Ivana Myšková, NíceníJean-Philippe Toussaint, Koupelna Michał Witkowski, Královna BarbaraRoland Barthes, Říše znaků Připravujeme Guillermo Cabrera Infante, Tři truchliví tygři fra