Sylabus - slu.cz · rovi a jeho žene Margaréte do rodiny, ktorej členovia zastávali v meste viaceré významné funkcie. Širšími rodinnými väzbami bol tiež spriaznený s

Sylabus Sběratelství, emblémy a kulturní zkušenost v raném novověku

Přednáškový cyklus Barbara Balážová,Jaromír Olšovský,Lubomír Slavíček

projekty.slu.cz/popularizacepopularizacevedy.slu.cz

Mgr., Mgr. Art. Barbara Balážová, PhD. Ulrich Reutter a jeho svet. Kultúrna skúsenosť muža v strednej Európe okolo 1600

PhDr. Ing. Jaromír Olšovský, Ph.D.Umění emblému (Ars emblematica) na příkladu olomoucké knihy emblémů z roku 1597

prof. PhDr. Lubomír Slavíček, CSc.Počátky barokního sběratelství v českých zemích, jeho předpoklady a podoba

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace l projekty.slu.cz/popularizace

Ústav historických věd l Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Slezská univerzita v Opavě, Masarykova třída 343/37, 746 01 Opava Tel.: +420 553 684 482 l http://uhv.cz

Sběratelství, emblémy a kulturní zkušenost v raném novověku

SylabusPřednáškový cyklus

4 Sběratelství, emblémy a kulturní zkušenost v raném novověku

Mgr., Mgr. Art. Barbara Balážová, PhD. narozena 1976 v Trstenéspecializuje se na umění 17. a 18. století na SlovenskuÚstav dejín umenia Slovenskej akadémie vied v Bratislave

PhDr. Ing. Jaromír Olšovský, Ph.D.narozen 1966 v Ostravě historik umění specializující se na barokní sochařství a sochařství 19. století ve SlezskuSlezská univerzita v Opavě, Filozoficko-přírodovědecká fakulta

prof. PhDr. Lubomír Slavíček, CSc.narozen 1949 v Brněprofesor pro obor dějiny uměníMasarykova univerzita, Filozofická fakulta

OPVK 2.3 - Lidské zdroje ve výzkumu a vývoji, č. proj. CZ.1.07/2.3.00/35.0037 (2012-2014): Popularizace nejnovějších výzkumných a vědeckých výsledků ÚHV FPF SU v oblasti historických věd v rámci středoevropské komparace

5


Mgr., Mgr. Art. Barbara Balážová, PhD.

Mgr., Mgr. Art. Barbara Balážová, PhD. Ulrich Reutter a jeho svet. Kultúrna skúsenosť muža v strednej Európe okolo 1600I.„Je známe, že cestovanie do Uhorska je pre cudzincov zvlášť nebezpečné pre ich správanie a zvyklosti ľahko odlíšiteľné od domácich, ktorí ich nemajú veľmi v obľube, pretože počas vojen s Turkami už aj tak dosť trpia prítomnosťou cudzích vojakov. Veľká časť domácich je preto prinútená žiť v malých drevených domčekoch alebo slamených prístreškoch, čomu zodpovedá aj veľkosť ich domácností. Veľká časť uhorských miest nemá iné typy domov a obyvatelia žijú dosť mizerný život, no uhorská šľachta je veľmi obdivovaná cudzincami, zvlášť Francúzmi, pre svoju statočnosť, ktorá je často skúšaná v boji proti Turkom s dob-rým úspechom. Ale, zo všetkého spomenutého je najnebezpečnejšie cestovať do vrchov (horného Uhorska), kde sa nachádzajú zlaté, strieborné a medené bane, približne 30 leguí od Prešporka. Počas celého dlhého leta, pokiaľ sú na stromoch listy a poskytujú úkryty pre zbojníkov, ktorí si nemusia zapáliť oheň (čo je potrebné v zime), sa tieto ploštice preháňajú v lesoch v celých regimentoch alebo hordách v nádeji, že sa vrhnú na zlato alebo striebro prevážané z baní do cisárskej mincovne v Kremnici, kedy sú schopní zabiť každého, koho aj len príležitostne stretnú.“

Takýmito slovami charakterizoval neutešenú situáciu v stredoslovenských banských mes-tách v roku 1615 Jean Baptiste Morin. Francúzsky filozof, lekár, astrológ a astronóm sa vďaka „svojej zvláštnej túžbe po vzdelávaní a zvedavosti vidieť veci predtým nepoznané“, a to najmä banskú ťažbu a technológie, ocitol v roku 1615 v stredoslovenských banských mes-tách. Počas svojej návštevy v dome štiavnického mestského lekára Johanna Rulanda stretol ťažiara Ulricha Reuttera, ktorý mu povolil sfárať do svojich baní rovnako, ako to umožnil v roku 1612 Morinovmu priateľovi a iatrochemikovi Jeanovi Beguinovi, autorovi prvej chemic-kej rovnice v histórii tejto vedy vôbec. Krížovou referenciou narácie je venovanie parížskeho lekára – „Joannes Baptista Morinus Doctor Medicus Parisiensis“ – z 20. augusta 1615 na foliu 119 recto v štambuchu Ulricha Reuttera.

II.Stammbuch, album amicorum, philotheka či kniha priateľov, má svoj pôvod v nemeckom univerzitnom prostredí (predovšetkým vo Wittenbergu) v polovici 16. storočia. Tamojší študenti si viedli mimoriadne obľúbené pamätníky v čase, keď prestupovali z univerzity na univerzitu a do štambuchov vpisovali venovania nielen ich profesori, ale aj spolužiaci a pri-atelia. Album amicorum predstavuje obvykle na tento účel vytvorená knižočka vo veľkosti octavo, do ktorej sa robili miniatúrne kresby a maľby s rozličnými motívmi – biblickými a náboženskými, antickými, alegorickými, žánrovými, vojenskými, cestovateľskými, ale i mi-lostnými a erotickými – , alebo sa do nej pastišovým spôsobom vlepovali už hotové grafické dielka a ďalej sa upravovali a kolorovali, – napríklad predpripravené erbové makety – , no boli aj prípady, kedy sa do hotovej knihy vytvárali takéto pamätníky s použitím voľných strán, tzv. vakátov. Najobľúbenejšími na tento účel boli knihy emblémov – Andrea Alci-ata, Joannesa Sambuca, Theodora de Bry alebo Georgette de Montenay. Autor zápisu a dedikátor výtvarnú časť ďalej doplnil osobným venovaním, mottom, príslovím, obľúbeným biblickým citátom, či citátom antických klasikov, zriedkavejšie dokonca celým príbehom alebo básňou. Niekedy je pamätník doplnený aj o genealogické záznamy a rodostrom jeho majiteľa. Tvorba štambuchov prerástla do mimoriadne obľúbeného, dokonca až kultúrneho fenoménu, pretože v záznamoch sa často pokračovalo aj ďalej po skončení univerzitného štúdia a najmä v nemeckom protestantskom prostredí si mnoho mužov viedlo takéto knihy priateľov až do svojej smrti. Zápisy s venovaním amicitiae et memoriae caussa v nich dokre-sľujú životné osudy a pôsobenie mnohých zaujímavých osobností raného novoveku, približujú ich príbuzenské zväzky, priateľské vzťahy a spoločenské kontakty. Odráža sa v nich zároveň svetonázor a mentalita, dobové predstavy a hodnotové preferencie či kultúrna skúsenosť v prostredí Európy raného novoveku.

6


Ulrich Reutter a jeho svet. Kultúrna skúsenosť muža v strednej Európe okolo 1600

III.Majiteľ štambuchu Ulrich Reutter sa narodil 21. júna 1563 v Sulzbachu Lukasovi Reutte-rovi a jeho žene Margaréte do rodiny, ktorej členovia zastávali v meste viaceré významné funkcie. Širšími rodinnými väzbami bol tiež spriaznený s prestížnymi a mienkotvornými norimberskými rodinami Ruetland, Schnöd a Ebner. Ulrich Reutter študoval v rokoch 1577 – 1582 na Gymnasium illustre v Lauingen a ďalej pokračoval v štúdiách niekoľkými semestrami na protestantských univerzitách v Leipzigu a v Helmstedte pri Braunschweigu v rokoch 1582 – 1584. I keď sa špecializoval predovšetkým na právo, získal rovnako dob-ré vzdelanie i v histórii, poézii, dialektike a etike, ale aj v anatómii či vyššej matematike; plynule hovoril latinsky a určite mal aspoň základné znalosti gréčtiny. Už v čase štúdií, od roku 1578, si zrejme začal viesť svoj prvý pamätník do mimoriadne známej a obľúbenej knihy emblémov Taliana Andrea Alciata prvýkrát vydanej v roku 1531 a len do roku 1620 reprintovanej vo viac ako 100 edíciách. Tento pamätník získal v roku 1885 vtedajší riaditeľ Evanjelického lýcea v Banskej Štiavnici Ján Breznyik od evanjelického farára Jozefa Ho-lubyho a dnes je uchovávaný ako súčasť bývalej lýceálnej knižnice v Slovenskom banskom múzeu v Banskej Štiavnici.

Druhý štambuch, získaný do zbierok Germanisches Nationalmuseum v Norimbergu na berlínskej dražbe v roku 1923, vznikol v roku 1582 možno aj vďaka popudu známeho lauingenského miniaturistu Davida Brentela, ktorý vytvoril pre mladého študenta nielen samotný titulný list nového pamätníka, ale i viacero sérií gvašových malieb – série výjavov z rímskych dejín a série ôsmych rímskych bohýň; tieto potom použili ako ilustrácie svojich venovaní Reutterovi spolužiaci. Pri výbere výjavov musel mladý Ulrich Reutter vidieť v dielni svojho rovesníka Davida Brentela prinajmenšom knihu Neuwe Liuische Figuren Jos-ta Ammana i sériu ôsmych grafických listov Cornelisa Corta vytvorenej podľa kompozícií Fransa Florisa. S istou rezervou možno pomenovať aj tretí Reutterov štambuch, ktorý ho spája s významnou postavou Petra Fradelia. V Slovenskej národnej knižnici v Martine je zachovaný exemplár, ktorý možno považovať za „zobrané“ spisy Petra Fradelia, spolu zviazané a venované na predsádke Ulrichovi Reutterovi v roku 1612; tento konvolút je rozšírený o voviazanú narodeninovú gratuláciu Ulrichovi Reutterovi, zrejme Fradeliovmu podporovateľovi a donátorovi, a o niekoľko dedikácií na posledných stranách.

Podľa zápisov v štambuchoch možno sledovať, ako si po absolvovaní štúdia Ulrich Reutter hľadal uplatnenie i svoje miesto v spoločnosti: začal zrejme na mestskej latinskej škole v Sulzbachu v roku 1585 a pokračoval na liechtensteinskom, v tom čase „luterán-skom“ dvore v Lednici na Morave ako praeceptor Maximiliána (1578 – 1643) a Gundakera (1580 – 1658) von Liechtenstein v rokoch 1585 – 1587. Na jeseň 1587 sa objavuje Ulrich Reutter v Bratislave v úradníckom prostredí Uhorskej komory a zakrátko na to aj vo Vied-ni v aparáte cisársko-kráľovskej vojenskej dvorskej rady. Na jeseň 1589 prišiel 26-ročný Ulrich Reutter do Prahy: internacionálne a nábožensky mimoriadne tolerantné prostredie rudolfínskej Prahy otváralo dvere a poskytovalo príležitosti mnohým mladým mužom; medzi úradníkmi pražského dvora Rudolfa II. sa rovnako pohyboval nevlastný brat Ulricha Ruttera Lukas.

Štambuchové záznamy vypovedajú o tom, že sa dostal do prostredia radových úrad-níkov – pisárov, koncipistov, tlmočníkov – dvorskej pozemkovej knihy, dvorskej poklad-ne, dvorskej kancelárie či kancelárie Vojenskej dvorskej rady, dokonca dvorského holiča či správcu poštového úradu. 26. augusta 1589 vpísal do Reutterovho štambuchu svoje venovanie Mathäuß Kißwall, ktorý pracoval v úrade kráľovského pokladníka Rudolfa II. Hansa Rietmana. Od 70. rokov 16. storočia mimoriadne obľúbená pamätníková scénka sprevádzajúca venovanie predstavuje mladíka stojaceho na vratkej guli, ktorého sa usilujú pretiahnuť na svoju stranu kňaz, šľachtic, žena a zajac, čo je možné čítať ako alegorický výjav výberu životných ciest. Je zaujímavé, že na výjave je rozlíšená hrúbka lán – kňaz ťahá na svoju stranu mladíka reťazou, šľachtic, zrejme v chápaní otca, a zajac pevným lanom a najjemnejšia niť zostáva v rukách mladej ženy. Ide zrejme o alegorické zobrazenie kňazskej či kazateľskej dráhy, pokračovanie v rodinnej tradícii symbolizované otcom, ale aj pokušenie a sexuálne nástrahy personifikované zajacom, symbolom pre prostitútky a telesné pokušenie, i romantickejšia podoba lásky perzonifikovaná mladou ženou.

7


Mgr., Mgr. Art. Barbara Balážová, PhD.

IV.Táto alegória sa zakrátko preniesla i do skutočného života Ulricha Reuttera: v rokoch 1587 – 1592 pôsobil ako cisársky Kriegszahlamtsverwalter alebo Kriegszahlmeisterischer Amtsverwalter cisársko-kráľovského majestátu vo Viedni, t.j. v administratíve viedenskej cisársko-kráľovskej vojenskej dvorskej rady, v kolektíve približne sedemnástich úradníkov. V tom čase sa stretával s viacerými ďalšími úradníkmi, pôsobiacimi na viedenských postoch i spravujúcimi stredoslovenské banské mestá (Friedrich Gienger či David Hohenberger), a tak sa Ulrich Reutter ocitol na jeseň roku 1591 prvýkrát v Banskej Štiavnici.

Zakrátko, už 5. novembra 1591 sa zosobášil s dcérou banskoštiavnického ťažiara Izraela Siceliho Annou a týmto aktom svoj ďalší osud definitívne zviazal s prostredím stredosloven-ských banských miest. Zväzkom so Siceliovskou rodinou si otvoril bránu medzi tamojších významných ťažiarov, účastinárov Brennerovej spoločnosti či oficiálnych predstaviteľov mes-ta Banskej Štiavnice, v rokoch 1599 a 1606 bol zvolený do richtárskej funkcie a aktívne sa zapájal do verejného života stredoslovenských banských miest (a to nielen v domácom pro-stredí ale aj viacerými cestami do Viedne, Bratislavy, Prahy, Norimbergu, Grazu, Olomouca či Linzu buď s oficiálnym poslaním mesta Banská Štiavnica alebo ako súkromná osoba).

V roku 1601 si Ulrich Reutter, ako v tom čase väčšina banskomestských waldbürgerov, nechal hrdo vyraziť v kremnickej mincovni reprezentatívnu osobnú medailu s averzom vyhra-deným reutterovskému erbu a s reverzom, na ktorom je zaznamenaný siceliovský erb jeho manželky (atribuované Joachimovi Elsholtzovi), na dôvažok, v roku 1612 vyšlo v Norim-bergu tlačou i oslavné narodeninové blahoželanie „najvznešenejšiemu a s cisárskym dvorom spriaznenému pánovi Ulrichovi Reutterovi, všetkými Múzami obdarovanému senátorovi slo-bodného kráľovského mesta Štiavnice“ od štiavnického rodáka Petra Fradelia, v predbielo-horskom období profesora na pražskej Karlovej univerzite. V Banskej Štiavnici vlastnil Ulrich Reutter nielen domy, ale aj bane, huty, mlyny a iné povrchové zariadenia, či záhrady, ma-jere, lúky i lesy, a ako rešpektovaný a verejne mimoriadne činný waldbürger zomrel niekedy v druhej polovici roku 1619 v Banskej Štiavnici. Jeho potomkovia viac ako jedno storočie poznamenávali svojimi rôznorodými aktivitami priestor stredoslovenských banských miest a postupne sa ich životy prepojili s viacerými významnými a mienkotvornými rodinami v regi-óne i vzdialenejších oblastiach.

Cieľom mapovania životných osudov Ulricha Reuttera, vo svojej podstate obyčajného muža bez významných činov a bez miesta v mienkotvorných encyklopédiách, je ukázať možnosti konštrukcie historickej skutočnosti zdola – prostredníctvom konkrétneho jedinca a jeho kul-túrnej skúsenosti v strednej Európe okolo roku 1600.

Hľadanie nového predmetu štúdia v spoločenskovedných disciplínach v sedemdesiatych rokoch 20. storočia bolo reakciou na všeobecne platné panoramatické koncepcie, v ktorých sa človek dostal úplne na okraj záujmu, a medziiným postupne vyústilo do historickej antro-pológie či mikrohistórie – systémov výkladov dejinných procesov z hľadiska ich bezprostred-ných účastníkov. Giovanni Levi, jeden z predstaviteľov talianskej školy mikrohistórie, použil jej výstižnú definíciu: „This is a self-portrait, not a group portrait.“ – „Toto nie je skupinový portrét, ale autoportrét jedného konkrétneho človeka.“

Historická antropológia či mikrohistória stavia konkrétneho jedinca s jeho vlastným kona-ním, myslením, pocitmi i utrpením do stredu historickej analýzy, pričom silná stránka také-hoto postupu tkvie hlavne v analýze a rekonštrukcii životných skúseností a súvislostí; tieto spätne využíva na analýzu systému, aby zrekonštruovala proces subjektívneho osvojovania si objektívnych skutočností. Tieto metodologické postupy otvárajú možnosti ako konštruovať spätnú interpretáciu historickej skutočnosti a poukázať ňou na pluralitu životných štýlov všetkých vrstiev spoločnosti. Podľa slov Richarda van Dülmena, jeho slová jednoznačne platia rovnako pre dejiny kultúry ako pre dejiny umenia, totiž nemusíme vychádzať „... z uzatvoreného poňatia kultúry, na ktorej sa rovnakou mierou podieľali všetci ľudia. Mešťa-nia a sedliaci, robotníci a šľachta nemôžu byť meraní podľa toho istého ponímania kultúry a sledujú odlišné záujmy. Pluralita životných štýlov je pritom rovnako charakteristická tak pre starý ako pre moderný svet. Toto rozšírenie kultúrneho ponímania umožňuje poznať

V.


8 Ulrich Reutter a jeho svet. Kultúrna skúsenosť muža v strednej Európe okolo 1600

životné spôsoby spodných vrstiev spoločnosti, rovnako ako mimoeurópskych národov v ich svojbytnosti a zároveň závislosti. Takto definované široké ponímanie kultúry konečne zahŕňa nielen hodnotový kánon „meštiackeho“ sveta, ale tiež tradíciu, spôsob života a svet potrieb a záujmov jednotlivcov a sociálnych skupín, ktoré nie sú interpretovateľné vzhľadom k je-dinému cieľu. Rôznorodosť životných praktík a rozdielnych duchovných konštrukcií tak už nedovoľuje hovoriť o jednej, ale len o množstve kultúr. Hodnota kultúry sa tiež už nemeria hierarchicky podľa elitných európskych vzorov, ale podľa hodnoty a významu, ktorý má pre konkrétneho človeka alebo jednotlivé skupiny. Zrieknutím sa absolútnych merítok v koneč-nom efekte sa cibrí zmysel pre pluralitu a rovnocennosť kultúr.“

ODPORÚČANÁ LITERATÚRAAmelung, Peter: Die Stammbücher des 16./17. Jahrhunderts als Quelle der Kultur- und Kunstgeschichte, in: Geissler, Heinrich (ed.): Zeichnung in Deutschland. Deutsche Zeichner 1540 – 1640 [kat. výst.], Band 2, Stuttgart 1980, s. 211-222.Ginzburg, Carlo: Microhistory. Two or Three Things That I Know about It, in: Critical Inquiry, 20, Autumn 1993, s. 10-35.Medick, Hans: Debatte : Quo vadis Historische Anthropologie? Geschichtsforschung zwischen Historischer Kulturwissenschaft und Mikro-Historie, in: Historische Anthropologie, 9, 2001, s. 78-92.Dülmen, Richard van: Historická antropologie. Vývoj, problémy, úkoly, Dokořán 2002. Appuhn-Radtke, Sibylle – Wipfler, Esther P. (eds.): Freundschaft. Motive und Bedeutungen, München 2006. [=Veröffentlichungen des Zentralinstituts für Kunstgeschichte München XIX.]Schnabel, Werner Wilhelm: Das Stammbuch. Konstitution und Geschichte einer textsor-tenbezogenen Sammelform bis ins erste Drittel des 18. Jahrhunderts, Tübingen 2003. [=Frühe Neuzeit 78. Studien und Dokumente zur deutschen Literatur und Kultur im europäischen Kontext]Ryantová, Marie: Památníky aneb štambuchy, to jest alba amicorum. Kulturně historický fenomén raného novověku, České Budějovice 2007.Burke, Peter: Co je kulturní historie? Dokořán 2011.


9PhDr. Ing. Jaromír Olšovský, Ph.D.

PhDr. Ing. Jaromír Olšovský, Ph.D.Umění emblému (Ars emblematica) na příkladu olomoucké knihy emblémů z roku 1597I.Se slovem emblém se sice můžeme setkat už ve středověku, kdy tento latinský termín ozna-čoval něco, co je vloženo do něčeho jiného, ať už se mohlo jednat o materiální věc, jako byla třeba intarzie, anebo o rétorickou figuru, založenou na využití vhodných citátů, avšak s emblémy, kdy emblém spojuje obraz a slovo určitým, přesně definovaným způsobem, se setkáváme až s dílem milánského právníka a humanisty Andrei Alciatiho (1491 - 1550). Ten napsal první knihu emblémů s názvem Emblematum liber (Kniha emblémů, 1. vydání Augs-burg, 1531). Alciatův spis pak vyšel ve více jak 170 upravených vydáních a již během 16. století vznikla k jeho knize celá řada učených komentářů. Záhy byl oslavován jako „emble-matum pater et princeps“, tedy otec a kníže emblematiky, a jeho zakladatelské dílo podnítilo vznik a rozšíření mohutného proudu dobových emblematických knih, příruček a kompendií, jejichž počet se podle nejnovějších výzkumů odhaduje až na šest tisíc titulů.

II.Podle Andrei Alciatiho se každý emblém skládá z obrázku, pro nějž se užívá latinské ozna-čení pictura, který je doprovázen stručným nadpisem (tzv. lemma neboli inscriptio). Za ním pak následuje krátký, často veršovaný text, tzv. subscriptio, který rozvíjí motivy přítomné na obrázku.

Emblémy byly tematicky sestavovány do celých emblematických knih a příruček a předsta-vovaly tak pomůcku pro alegorická vyobrazení nejrůznějších lidských vlastností, ctností, ne-řestí, jako např. bdělosti, statečnosti, spravedlnosti, závisti apod. Pro krátký nadpis, lemma, inscriptio, se často využívaly latinské výroky klasických autorů, jako byli Cicero, Horatius, Ovidius. Důležitým rysem emblémů je skutečnost, že každý emblém mohl být vyložen něko-likerým způsobem.

Zakladatel emblematiky, Andrea Alciati, vyšel při sestavování svých emblémů z několika různorodých, ale navzájem spjatých tradic. Na jedné straně využil antické dědictví, především tzv. řeckou epigramatiku, čili přísloví (známý svod těchto přísloví představuje manuskript tzv. Anthologia palatina) a na straně druhé uplatnil renesanční zájem o egyptské hieroglyfy, typický pro jeho dobu, kdy hieroglyfy byly chápány a vykládány alegoricky a byly považovány za díla prodchnutá esoterickou symbolikou. Symptomatickým dílem byla v tomto směru kni-ha italského renesančního spisovatele a mytografa Piera Valeriana, která vyšla pod názvem Hieroglyphica sive de sacris Aegyptiorum litteris commentarii v roce 1556. Alciatiho ovlivnila rovněž tradice renesančních impres, které obrazem a rčením úderně vyjadřovaly osobní krédo svého nositele. Jako příklad můžeme uvést impresu Cosima I. Medicejského, velkovévody toskánského, která zobrazovala želvu s napnutou plachtou na zádech, doprovázenou nápi-sem Festina lente, tedy pospíchej pomalu.

III.Emblematika jako disciplína zabývající se tvorbou emblémů měla značný dosah na náměty a obsahy literárních a výtvarných děl, přičemž tento vliv nezůstal jen u těchto tradičních tvůrčích disciplín, ale dotkl se celé řady aspektů renesanční a barokní kultury. S emblémy se můžeme setkat v případě nejrůznějších divadelních představení, slavnostech a dalších festivi-tách, v nichž si baroko libovalo, jejich použití nalezneme na mnoha předmětech a artefaktech denní potřeby, které dotvářely kulturní milieu období pozdní renesance, manýrismu a baroka, ať už to byly knižní ilustrace, štuková výzdoba interiérů aristokratických sídel či habánská fajáns. Stopy vlivu emblematiky nalezneme i v případě půdorysů některých architektonických staveb, jak to dokládá známý případ barokního kostela od Jana Blažeje Santiniho-Aichla v Obyčtově, který je postaven na půdorysu připomínajícím tvar želvy (Lubomír Konečný). S motivy převzatými z emblémů se setkáme dokonce v případě díla Williama Shakespeara.


10 Umění emblému (Ars emblematica) na příkladu olomoucké knihy emblémů z roku 1597

IV.Velice zajímavý příklad emblémů z našeho prostředí představuje kniha emblémů s názvem Emblemata VII Artes Liberales agalmatice declarantia (Emblémy symbolicky znázorňující Sedm svobodných umění), která byla vytištěna v olomoucké tiskárně Jiřího Handelia v roce 1597. Byla sepsána dvěma autory z Polska, bratry Krzystofem a Andrzejem Korycińskými z Korytna u Krakova, tehdy studenty filozofie a rétoriky na olomoucké jezuitské akademii, u příležitosti promoce jejich kolegů. Tato kniha emblémů je pozoruhodná v několika ohledech. V prvé řadě se jedná o první knihu emblémů, která vznikla v jezuitském prostředí, dále o prv-ní knihu emblémů sestavenou autory žijícími na našem území a konečně představuje druhou knihu emblémů vyšlou tiskem na našem území. Jak je zřejmé z titulního listu, jejím tématem je tzv. Sedm svobodných umění (Septem artes liberales), které představovaly základ tehdej-šího univerzitního studia.

Obsah Sedmi svobodných umění se tehdy dělil na tzv. trivium, tedy Gramatiku, Rétoriku, Dialektiku, a quadrivium, což zahrnovalo Geometrii, Astronomii, Aritmetiku a Hudbu. Nej-pozoruhodnějším aspektem celé olomoucké knihy je skutečnost, že obsahuje pouze jeden kruhový obrázek, který tak hraje roli společné pictury pro všech sedm emblematických básní, rozvíjejících téma jednotlivých svobodných umění. Zatímco v klasických emblémech je pictu-ra umístěna mezi inscriptio a subscriptio, zde nacházíme jen jeden společný obrázek. Jedná se o naprosto ojedinělé řešení, které se nevyskytuje v žádné jiné knize emblémů z 16. století a porušuje tak tradici kodifikovanou Andreou Alciatim.

Na obrázku (viz poster) vidíme šest kruhových medailonů upořádaných do kruhu se sed-mým uprostřed, přičemž každý z nich je očíslován pořadovým číslem od jedné do sedmi. Srovnáme-li tyto kruhové medailonky s emblematickými básněmi, které následují za obrázky, můžeme určit, že je zde vyobrazeno oněch sedm svobodných umění, o nichž pojednávají jednotlivé emblematické texty.

Čteme-li po směru hodinových ručiček, můžeme takto rozeznat, že je zde znázorněna Gramatika, a to obrázkem slavíka učícího svá mláďata zpívat, Astronomie prostřednictvím věžních hodin a kohoutem, Dialektika pomocí lovecké scény, kde figurují lovečtí psi a bohy-ně Diana troubící na lovecký roh, Hudba obrázkem labutě doprovázené hudebními notami a Aritmetika bájným Fénixem, hořícím na hranici, u nějž se objevuje tabulka s číslicemi 100 až 500. Uprostřed vidíme pavouka sedícího ve středu pavučiny, který reprezentuje umění Geometrie. Znázornění těchto sedmi svobodných umění je na tomto obrázku velmi nezvyklé a v mnohém se rozchází s dosavadní obrazovou tradicí, která vychází většinou z rukopisu Martiana Capelly, De nuptiis Philologiae et Mercurii, který pochází z doby kolem roku 450 n. l. Podle této tradice jsou svobodná umění předvedena prostřednictvím ženských alegoric-kých postav, které v rukou drží různé atributy jednotlivých oborů, popřípadě svobodná umění bývají reprezentována prostřednictvím znázornění příslušné činnosti.

V.V olomoucké knize je například Dialektika v souladu s textem básně reprezentována loveckou scénou s bohyní Dianou troubící na roh a psy pronásledujícími zajíce. Jednotlivé motivy tohoto neobvyklého emblému (lovecká síť, ohaři, Diana troubící na roh), v němž je logické myšlení přirovnáno k lovu, mají svůj původ v díle pozdně římského spisovatele Claudia Aeliana (kol. 175 n. l. – kol. 235 n. l.) De natura animalium, kde se píše, že cvičený pes při lovu zvěře neu-stále vyhodnocuje měnící se situaci a počíná si tedy přitom „dialekticky“. Pro autory byla vedle Aelianova textu bezprostředním zdrojem motivů pro tento emblém kniha Gregora Reische, Margarita Philosophica (Freiburg, 1. vydání 1503), kde je představena Dialektika („TYPUS LOGICAE“) jako dáma s loveckým rohem a dvěma ohaři. Ti reprezentují „veritas“ a „falsitas“, tedy pravdu a lež, a pronásledují zajíce stejně, jak to vidíme na našem olomouckém emblému.

Z Claudia Aeliana rovněž vychází ústřední motiv emblému olomouckého tisku GEOMET-RIA, který toto svobodné umění znázorňuje jako pavouka sedícího uprostřed své pavučiny. Tak jako Aelian tento emblém rozvíjí představu o pavoucích jako přirozených znalcích geometrie, kteří při čekání na kořist sedí přesně ve středu své pavučiny, a to aniž by znali Euklida. Oba autoři olomouckého emblému tedy pracují s představou, že pavouci jsou experty v geometrii a mají matematické schopnosti srovnatelné s Euklidem.


11PhDr. Ing. Jaromír Olšovský, Ph.D.

VI.Za sedmi emblematickými básněmi pak následují tři kratší texty, které celou knížku uzaví-rají. První text rozvíjí motivy různých typů korun, které adepti filozofických studií mohou obdržet. Druhý text s názvem Affinitas et coniunctio septem musarum cum septem planetis pak symbolicky propojuje sedm svobodných umění se sedmi múzami, a to prostřednictvím sedmi planet, jejichž znamení jsou v kruhových medailonech zakreslena. Tyto asociace mají svůj původ ve středověkém umění, přičemž autoři olomoucké knihy si v tomto textu původní počet devíti múz zredukovali pro své účely na sedm. Posledním textem je pak krátká báseň s názvem Epigramma, v níž je rozvíjena řada dobových asociací mezi sedmi planetami a sedmi kovy. Poslední sérii asociací však nalezneme nikoli v textu, ale přímo v kruhovém obrázku, kde mezi jednotlivými kruhovými medailony vidíme poblíž vavřínového věnce, obkružujícího celou kompozici, zvířata reprezentující tradiční téma Čtyř živlů (Země - Terra, Vzduch - Aer, Voda - Aqua, Oheň - Ignis). Může nás sice překvapit užití chameleóna pro živel Vzduchu, ale tento symbol nalezneme opět u antického spisovatele, a sice u Plinia, v jehož knize Historia naturalis se dočteme, že chameleón „nikdy nejí ani nepije a žije pouze ze vzduchu“.

Jak již bylo řečeno, olomoucká kniha emblémů, sepsaná dvěma studenty olomoucké je-zuitské akademie, představuje v celém rámci emblematické tvorby zcela ojedinělý příklad. Kruhovou kompozici ústředního obrázku – picturu a promyšlenou strukturu motivů asoci-ujících sedm svobodných umění, sedm múz, sedm planet, sedm kovů a čtyř živlů můžeme přirovnat k středověkým diagramatickým obrázkům, tzv. rotae, které v kruhové kompozici znázorňovaly základní dogmata a strukturu stvořeného světa. Tuto základní strukturu mů-žeme poznat ovládnutím sedmi svobodných umění, zastupujících tak poznání světa, jejichž emblematický obraz je zde rovněž podán na způsob kruhového diagramu.

DOPORUČENÁ LITERATURAErnst H. Gombrich, Symbolic Images. Studies in the Art of the Renaissance, Thames and Hudson, London 1966. Pavel Preiss, Panoráma manýrismu: Kapitoly o umění a kultuře 16. století, Praha 1974.Lubomír Konečný, Mezi textem a obrazem: Miscelanea z historie emblematiky, Praha 2002.Lubomír Konečný – Jaromír Olšovský, Seven Liberal Arts into Emblems, in Olomouc, 1597. In: Karl A. E. Enenkel – Arnoud S. Q. Visser (eds.), Mundus Emblematicus. Studies in Neo–Latin Emblem Books, Studies Vol. 4, Turnhout 2003, s. 235–266. Manfred Lurker, Slovník symbolů, Praha 2005.Beket Bukovinská - Lubomír Slavíček (ed), Pictura verba cupit. Sborník příspěvků pro Lubomíra Konečného. Essays for Lubomír Konečný, Praha 2006.Lubomír Konečný – Jaromír Olšovský, Emblematické tisky olomouckých jezuitů. In: Olomoucké baroko. Výtvarná kultura z let 1620-1780. 1. Úvodní svazek. Proměny ambicí jednoho města, Olomouc, s. 41-44.


12 Počátky barokního sběratelství v českých zemích, jeho předpoklady a podoba

prof. PhDr. Lubomír Slavíček, CSc.Počátky barokního sběratelství v českých zemích, jeho předpoklady a podobaI.Sběratelská činnost a s ní těsně související umělecký mecenát představují od počátku barok-ního období jeden z výrazných projevů kulturních aspirací české aristokracie pobělohorského období. Ve společnosti, která v souladu s dobovou mentalitou kladla na prvé místo vnější dojem, nezáleželo sociální postavení tolik na tom, co kdo dělá, ale co reprezentuje. Nestačilo být bohatý nebo mít moc, bylo třeba je odpovídajícím způsobem prezentovat. Proto i sběra-telství bylo zejména v počáteční fázi považováno za neklamný projev významu toho kterého šlechtického rodu a chápáno jako výraz jeho bohatství. Velmi často se v této souvislosti vý-stižně hovoří o sběratelství a uměleckém mecenátu „o vnějším a viditelném výrazu prosperi-ty“. Postupem času však do popředí stále důrazněji vystupuje všestranně vzdělaný a v oblasti výtvarného umění poučený šlechtický mecenáš, opravdový milovník umění a sběratel-znalec, jehož zájem již zcela ovládá úsilí získávat především umělecky kvalitní díla. Výsledek těchto snah představují ucelené a nezřídka i pozoruhodné kolekce obrazů, případně dalších umě-leckých artefaktů a knih, jejichž vznik již neovlivňovaly jen finanční možnosti či společenské postavení jejich budovatele, ale především jeho vyhraněný umělecký názor a osobní vkus.

II.Výrazným představitelem tohoto nového typu sběratele-znalce a opravdového milovníka umění – v dobové terminologii „ars pictoriae amator“ – byl ve středoevropském prostoru kníže Karel Eusebius z Liechtensteina (1611–1684) ve Valticích.

Jeho sběratelské postoje formulované v rukopisném traktátu Von der Werk der Architek-tur, určeném k poučení jeho syna Jana Adama Ondřeje, nejlépe charakterizuje přesvědčení, podle něhož vznešený sběratel musí oceňovat především „vše pěkné, vznešené a umělecké a v důsledku toho i vzácné“. Pravě v proklamované snaze po soustřeďování a uchovávání závažných uměleckých hodnot a především v kritickém rozlišování mezi „špatným a lepším“, lze spatřovat principy blízké zásadám, kterými se řídí akviziční činnost veřejných muzejních institucí moderní doby.

Stoupence tohoto nového přístupu, který vedl ke vzniku pozoruhodných obrazových sou-borů, právem označovaných jako „znalecké sbírky“, nacházíme také v Čechách a na Moravě druhé poloviny 17. a počátku 18. století. A to jak finančně zajištění příslušníci dvorské aristokracie, zastávající významné úřady ve státní a zemské správě, respektive důležité di-plomatické a vojenské posty: Jan Hartvík Nostic (1610–1683), Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic (1611–1686), Humprecht Jan Černín (1628–1682) nebo František Antonín Berka z Dubé (1649–1706), tak zdánliví společenští outsideři - Felix Vršovec (1645–1720), o jejichž sociálním postavení toho mnoho nevíme.

Naproti tomu řada příslušníků vysoké aristokracie zaujala k výtvarnému umění a k jeho podpoře a především k jeho soustřeďování do sbírkových celků víceméně vlažný vztah. Např. Jan Adolf kníže ze Schwarzenberka (1615–1683), který se dobovým požadavkům odpovída-jícím jeho společenskému postavení sice přizpůsobil, ale zcela bez většího osobního zaujetí. Přestože mohl z bezprostřední blízkosti sledovat vznik jedné z nejvýznamnějších sbírek své doby, „vzorové“ obrazárny arcivévody Leopolda Viléma, při akvizicích obrazů pro vlastní, zřejmě pouze reprezentační potřebu dával nepokrytě přednost levným kopiím před drahými originály.

III.Hodnocení dosud známých výsledků českého barokního sběratelství přesvědčivě ukazuje, že významné obrazové kolekce této doby mají – i přes své odlišné dějiny – vcelku jednotný cha-rakter. Značný podíl na shodném sběratelském programu i na jejich příbuzné obsahové nápl-ni měla nejen soudobá mentalita a převládající umělecký vkus, ale nepochybně také úroveň

13prof. PhDr. Lubomír Slavíček, CSc.


dosaženého vzdělání jednotlivých sběratelů. Zde významné iniciační místo připadlo zejména kavalírským cestám, které v 17. a 18. století byly podnikány většinou na závěr výchovy mla-dého šlechtice a měly mu poskytnout vedle prohloubení znalostí v teoretických disciplinách (základů římského práva, geometrie, vojenské a civilní architektury, geografie) především nezbytnou dávku společenské zkušenosti. Důležitým aspektem bylo poznání významných středisek evropské vzdělanosti a seznámit se tam s význačnými stavebními a uměleckými pa-mátkami minulosti i současnosti, a v neposlední řadě navštívit a prohlédnout si známé obra-zové galerie, sbírky starožitností a knihovny. V průběhu putování mladých kavalírů do jižní a západní Evropy, především do Itálie, Francie a jižního Nizozemí (v menší míře do Španělska, Anglie a Holandska) se nezřídka setkáváme též s prvními náznaky pozdějších sběratelských ambicí a mecenášského úsilí, které se projevovaly ponejvíce objednáváním vlastních podobi-zen, ale i prvními nákupy obrazů, kreseb, knih a grafických listů, antických mincí a antikvit, nejrůznějších upomínkových předmětů, průvodců, map a plánů měst. Ustálenost a nápadnou podobnost programů podmiňovala tradice, osobní zkušenost vycho-vatelů-hofmistrů, kteří nezřídka takovouto cestu podnikali několikráte ve službách různých šlechtických rodin. Navíc v duchu tehdejších zvyklostí bylo vyhledáváno především známé a osvědčené, neboť ohled na převládající vkus a zvyky v oné době rozhodně převažoval nad hledáním nového a neznámého.

IV.Bezprostřední styk s významnými uměleckými sbírkami, i s jejich budovateli a předními ital-skými mecenáši, nepochybně umožňoval navázat kontakty nejen se soudobými umělci, ale též se znalci a obchodníky s umění. Vedle individuálních návštěv v ateliérech umělců měli cizí zájemci o výtvarné umění příležitost poznat soudobou malířskou produkci na četných výsta-vách, pořádaných např. sdružením Congregazione dei Virtuosi při římské Akademii sv. Luká-še. Nejvíce dokladů, potvrzujících styky českých aristokratů s místní uměleckou komunitou, se nepochybně vztahuje k objednávání portrétů. Např. vyhlášený sběratel, hrabě František Antonín Berka z Dubé se kolem roku 1670 nechal portrétovat Carlem Marattou a Janem Ferdinandem Voetem. Navíc Berka ještě v průběhu své kavalírské cesty položil základ své pozdější mimořádně kvalitní obrazové sbírky, když v ateliéru věhlasného krajináře Gaspara Dugheta zakoupil za značnou částku jednu z jeho ceněných krajin. Mnohé ze vztahů s cizími umělci byly udržovány i po ukončení kavalírské cesty, další byly navazovány i později, zejmé-na v průběhu pozdějších diplomatických misí uskutečňovaných ve službách císaře, případně z domova prostřednictvím agilních uměleckých agentů, kteří se starali o stálý přísun nových obrazů pro jejich obrazové sbírky.

V.Znalost vyspělého kulturního prostředí a z toho plynoucí snaha vyrovnat se poznaným vzo-rům, respektive v praxi vyzkoušet a plně uplatnit nabyté znalosti z oblasti architektury a výtvarných umění, přispěla i v českých zemích ke zrození řady poučených a vzdělaných stavebníků a sběratelů. Závazné vzory však tito budoucí znalci, milovníci a podporovatelé umění nacházeli i v domácím prostředí. Pro mnohé z nich zásadní zdroj inspirace a poučení představovala také již zmíněná soukromá sbírka arcivévody Leopolda Viléma, mladšího bra-tra císaře Ferdinanda III.

Jeho výjimečná kolekce, v níž hlavní postavení připadlo obrazům nizozemského a italského malířství 16. a 17. století, vznikala v době arcivévodova politického působení v jižním Nizo-zemí, mj. i z bezprostředního a zasvěceného styku jejího budovatele s nizozemským uměním první půle 17. století a s jeho čelnými reprezentanty.

Věhlasná sbírka, jejíž součástí bylo 517 italských a 888 německých a nizozemských obrazů, 542 soch a 343 kreseb, se již v místě svého původního umístění, v arcivévodově místodr-žitelské rezidenci v Bruselu, těšila značné pozornosti zahraničních návštěvníků, mezi nimiž nechyběli ani cestovatelé z řad české šlechty. Bezprostřední vliv této vzorové kolekce na středoevropské sběratelství ještě zesílil po roce 1656, kdy byla přemístěna do Vídně, aby po smrti arcivévody Leopolda Viléma položila základy císařské pinakotéky soustředěné ve

14 Počátky barokního sběratelství v českých zemích, jeho předpoklady a podoba


Stallburgu (dnešní Kunsthistorisches Museum). Jiným závazným vzorem, který navíc čeští sběratelé měli přímo na očích, byla obrazárna budovaná ve druhé polovině padesátých let 17. století v prostorách Pražského hradu náhradou za Švédy odvezenou sbírku císaře Rudolfa II. Při sestavování tohoto souboru využil Ferdinand III. mimořádných znaleckých schopností a sběratelských zkušeností svého bratra, arcivévody Leopolda Viléma. Paralelní nákupy, vede-né jednotným sběratelským názorem i vkusem a navíc mnohdy čerpající ze stejných zdrojů, ovlivnily příbuzné autorské i námětové složení obou sbírek.

Navíc novátorský sběratelský názor arcivévody Leopolda Viléma výrazně přispěl k postup-nému opouštění staršího sběratelského konceptu, jehož výrazem se staly pozdně manýri-stické kunstkomory („Kunst- und Wunderkammern“). Proto se i v českých zemích začala namísto encyklopedické mnohosti a rozmanitosti těchto kunstkomor, zdůrazňujících hlavně výjimečnost, stáří a materiálovou zvláštnost shromažďovaných předmětů, postupně prosa-zovat specializovaná kolekce orientovaná převážně na výtvarné umění, s důrazem na kvalitní obrazy a sochy.

Rozchod se starší sběratelskou tradicí 16. století však nebyl zcela důsledný. Řada příkladů přesvědčivě dokládá, že ve sběratelské praxi docházelo po celé barokní období nejen k oscilo-vání mezi starším, „ ještě“ pozdně renesančním a moderním, „ již“ barokním typem sbírky, ale v řadě případů k jejich vzájemnému sbližování a dokonce i k částečnému prolínání. Ostatně i v tak vyhraněných případech, jaký reprezentuje vzorová „barokní“ sbírka arcivévody Leopolda Viléma, byl dominantní obrazový kabinet doplněn nejen nezbytnou knihovnou, ale možná poněkud překvapivě také kunstkomorou. Oproti manýristickým a raně barokním příkladům, však v ní arcivévoda položil důraz na kvalitní sochařská díla. Jen zcela okrajově se pak v tomto souboru objevily nejrůznější kuriozity, zatímco vzácné předměty uměleckého řemesla, převážně sakrálního charakteru, byly uloženy v samostatné klenotnici („Schatzkammer“). Víme, že k prostupování obrazárny a sbírky typu kunstkomory docházelo i mnohem později, například mezi léty 1720 až 1728 při instalaci císařských sbírek ve vídeňském Stallburgu. Sbírky podobného charakteru se objevovaly rovněž v Čechách.

Výrazným příkladem je nejen částečně imaginární sbírka pražského světícího biskupa Jana Rudolfa hraběte Šporka, dokumentovaná jeho vlastními kresbami, ale také fideikomisní sbír-ky duchcovských Valdštejnů, tvořené vybranou obrazárnou a rodovou portrétní galerií, tak také „Kunstkabinettem“, sbírkou minerálů a knihovnou. Za připomenutí stojí nejen fakt, že větší počet kolekcí tohoto typu zaznamenává ještě na konci 18. století Jaroslav Schaller ve své topografii Prahy v držení šlechticů i měšťanů, ale především skutečnost, že podobný sbě-ratelský přístup se v této době uplatnil i při zakládání prvních veřejných muzejních institucí, např. 1818 Vlasteneckého muzea v Čechách (dnešní Národní muzeum).


15prof. PhDr. Lubomír Slavíček, CSc.

DOPORUČENÁ LITERATURAVictor Fleischer, Fürst Karl Eusebius von Liechtenstein als Bauherr und Kunstsammler (1611–1684), Wien – Leipzig 1910.Jaromír Neumann, Obrazárna Pražského hradu, Praha 1966. Jiří Kropáček, Cesty hraběte V. V. Šternberka po západní a jižní Evropě v letech 1662–1664, Příloha in: Jiří Kropáček, Architekt J. B. Mathey a zámek Troja v Praze. Stavebník – umělec – pojetí díla, Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et Historica 1. Příspěvky k dějinám umění IV. Průměty výtvarného vývoje ve starším českém a světovém umění, 1987, s. 86–98.Zdeněk Hojda, Le grandezza d‘Italia. Die Kavalierstouren der böhmischen Adeligen, die Kunstbetrachtung und die Kunstsammlungen im 17. Jahrhundert, in: Hans-Bernhard Harder – Hans Rothe – Jaroslav Kolár – Slavomír Wollmann (ed.), Studien zum Humanismus in den böhmischen Ländern. Teil III. Topographien und Reisebeschreibungen bis zur Zeit Balbins, Bonn 1992, s. 151–160.Lubomír Slavíček (ed.), Artis pictoriae amatores. Evropa v zrcadle pražského barokního sběratelství, Praha 1993. Jonathan Brown, Kings & Connoisseurs. Collecting in the Seventeenth-Century Europe, New Haven – London 1995. Renate Schreiber, „ein galeria nach meinem humor“. Erzherzog Leopold Wilhelm, Wien 2004. Herbert Haupt, Fürst Karl Eusebius von Liechtenstein 1611–1684. Erbe und Bewahr in schwerer Zeit, München – Berlin – London – New York 2007.Lubomír Slavíček, „Sobě, umění, přátelům“. Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě 1650–1939, Brno 2007.

Documents

Sylabus - slu.cz · rovi a jeho žene Margaréte do rodiny, ktorej členovia zastávali v meste viaceré významné funkcie. Širšími rodinnými väzbami bol tiež spriaznený s