STRATOSFÉRA I. - zapomnění

8/17/2019 STRATOSFÉRA I. - zapomnění

1/30

STRATOSFÉRA

ZAPOMĚNÍ

5/2016

=

0.248


2/30


3/30

Milí a milé !

v rukou držíte úplně první číslo kulturně-společenského

občasníku Stratosféry. Časopis, zatím nevlastněný Andre-jem Babišem, vznikl na podnět umělecky aktivních studen-tů, kteří se rozhodli sdílet svoji literární a výtvarnoutvorbu se světem. Nabízí inspirativní, povznášející ob-sah, osvobozený od rutinních událostí a témat. Jeho cí-lem tak není konkurovat komerčním médiím, ale harmonickydoplnit to, co svým čtenářům nemohou nabídnout. PřejemeVám příjemné čtení výtisku, složeného z příspěvků a tex-tů zastřešených asociačním proudem vzniklým při vyřknutí

zdánlivě obyčejného slova zapomnění.

Doufáme, že si čtení užijete!Josef, KMK, Honza

PS: Vzhledem k tomu, že se jedná o první vydání, pohrávali jsmesi dlouhé týdny s myšlenkou přibalit k němu malou hračku. Takováhračka totiž dokáže výsledný produkt násobně zlepšit, pomysle-te kde by byl takový happy meal bez slastného dodatku ikonic-ké hračky! Měli jsme plnou hlavu nápadů, jako je třeba nádobana kvašení zeleniny (dále tzv. Kvašák) či snad alespoň víčko od

švestkového braníka! Potom nám ale došlo, že momentálně pro-testujeme proti nadměrnýmu užívání plastů a nemáme ji tedy čímpřilepit. Byl by některý z budoucích bystrých čtenářů s řešenímvypomoci, hořká odměna ho nemine!


4/30

Obsah

Tanečnice 3

Recepty 4

Nyní v kinech 6

Jeden pytel nestačí 8

Místo pro poezii 11

DIY - návod na ušití motýlka 13

Fotogalerie 14Morče 16

Kulturní tipy 21

Rozplývající se identita 23

Formanova něžnohra 24

Hudba: Tame Impala 26


5/30

5

Tanečnice

Tančila ve vzduchoprázdném pokoji, tančila, tančila, tančila.Odrážela se ze špiček palců, vrásčité paže zvedala vysoko do

vzduchu, v rytmickém tepu se vznášela a znovu zlehka dopadalana podlahu. Ve tváři zaujala prapodivnou grimasu, obočí se jítéměř vzneslo do vlasů, oči, po tolika letech skutečně doširokaotevřené zářily a svítily. Už na ničem nezáleželo, a tak otevře-la ústa, do poslední chvíle obkroužená rudou konturní tužkou alehkými dotyky vyplněná francouzskou rtěnkou a v rotujícím ba-lastu vykřikla jediným němým zachvěním. Sedmasedmdesátý křížek,na stole v popelníku dohořívá lehká malborka, na podlaze mrtvétělo, strnulé v ledové křeči, s groteskně rozhozenýma nohama abolestivým úhlem v jednom z krčních obratlů. Mrtvé, skoro mrtvé,

to jen pravý prostředníček se freneticky dotýká ostrým nehtempodlahy, vyťukává rytmus duši, která stále tančí, ztrouchnivělétělo vykresluje pomyslné piruety, ohýbá se, putuje, odívá se dostarorůžového živůtku a splývavé sukně, artridou ztrápené vě-chýtky prstů se s prchlivou samozřejmostí obouvají do zlatavýchpiškotů. Ach, piškoty! Víděňské kavárny, pudrový, křupavý piškotpozvolna namáčený do slabého černého čaje. Těžké povlečení zvlh-lé vzpomínkami, to, jak staré květiny chutnají na ještě staršímjazyku.

Znala jsem ji už jen jako starou, chladnou ženu, která málomluvila a příliš kouřila. Jako dítě jsem bála jejího přísného,zeleně vytetovaného obočí. Pamatuji si, že byla překrásná, půso-bila jako ledová královna, která se jen zřídkakdy smála. Říkáva-la mi Ovečko a trpělivě mi pletla francouzské copánky a vařilapolévky. Jednou za rok mi od ní přišla narozeninová karta, vekteré mi vždy přála plodný a dobrý život. Opravdu jsem s ní mlu-vila snad jen jednou, když se mi jí povedlo přesvědčit k tomu,aby mi ukázala svou sbírku starých fotograí. Nedívala se mi doočí, jen mluvila o svých křivdách, mluvila o svém muži, o svých

dětech, vyprávěla mi o zoufalství, snad doufaje, že se poučímz její kalvárie nešťastných rozhodnutí. Také mluvila o tanci,který nadevše milovala a o mužích, které svou krásou uhranulapředtím, než udělala svou první a největší chybu.

Nemůžu jí nic zazlívat, nemůžu ji odsoudit, nemůžu si hrát naboha, jako tolik jiných v jejím životě. Přála bych si, abych jivícekrát viděla pookřát a usmát se, tolik bych chtěla vidět takkrásnou, jako vypadala na fotograích z pětapadésátého, kdyžještě tančívala jazz.

@KMK


6/30

6

ReceptyBUCHTY

Nikdo už je dnes nepeče, dokonce i babičky jen stěží. Buch-ty patří do pohádek a chaloupek minulého století. Dnes všich-

ni vymýšlejí různé verze cizáckých brownies (nejlépe s řepou čifazolemi) nebo cupcakeů či snad cheesecakeů. Tohle je ale něcostarého, českého a nostalgického. Taky jsem si vždycky mysle-la, že je to recept složitý a zabere hodiny, ne-li dny. Potéjsem však našla náhodou recepis na přesně takové buchty, alebyl podezřele krátký, obsahoval všehovšudy pod deset ingredien-cí a pojednával o hodině pečení i s přípravami. Přestože jsempři prvním pečení zjistila, že toho dost zamlčel a místo buchetjsem z trouby vybírala nažloutlé kameny z hutného (pravděpodob-ně nestravitelného a toxického, ale chuťově vynikajícího) těsta,

nevzdala jsem se naděje na nadýchané buchty plné povidel.

Na jeden střední pekáč, cca 20 buchet budete potřebovat:

800g mouky hladké200ml oleje400ml rostl. mléka1 kostka droždí5 lžic cukru1 sáček vanilkového cukru

špetka solispousta povidel

1. Základní kámen (úrazu)! KVÁSEK: ohřejeme mléko (ne k varu,stačí na prst), vmícháme lžičku cukru a kostku droždí a cca50g mouky (vznikne těstíčko. Mělo by..). Necháme vzejít někdev teple.

2. Mezitím odvážíme zbytek mouky, cukru, špetku soli, olej avmícháme kvásek.

3. Těsto propracujeme vlastnoručně tak, aby nelepilo. Pak hodáme opět do tepla pod peřinu a nejdříve po 45 minutách může-me pokračovat. (Při spěchu stačí prý 15 minut v troubě vyhřá-té na 100 *C)

4. Zbývá už jen trhání těsta a povidlování, tvarujeme kuličky,menší jsou lepší.

5. Dáváme je postupně do vymazaného pekáče, 10 minut vyčkáme,aby ještě trochu vzešly a pak prčeme na 200*C 10-15-20 minut

(jen jedno je správně..)@NYM


7/30

7

KVAŠENÁ ZELENINA

Mám rád chleba. Věta „Tak si vem chleba s něčím„padla při mé výchově nesčetněkrát a v důsledku tohojsem skutečně zvyklý různé denní hlady zabíjetchlebem. Dokud mi nevadily obalové materiály, neměl

jsem s ničím problém ani jako vegan – v ledničcejsem pořád měl nějaká tataráčky, škvarkové, pažit-kové, provensálské, francouzské či ještě jiné rost-linné pomazánky. Jenže teď žádné vaničky či střívka

v pytli nechci! Tak daleko, abych programově vyrábělpomazánky, jsem se ještě nedostal. Mé řešení vznik-lé situace není mazací, ale nakládací. Nakládám sizeleninu. Zelenina se za dvacet minut připraví, napár dní nechá kvasit a pak máte lahodnost k chlebu.Jak se to přesně dělá?

1. vyberete si zeleninu, mé favority jsou zelí, čínské zelí,mrkev a paprika

2. zeleninu si nakrájíte na tak velké kusy, jak velké budetechtít jíst. tahle pomůcka celkem funguje.

3. zeleninu vložíte do nádoby, v níž bude kvasit

4. přidáte kvasnou tekutinu, u mě je to voda, sůl a stopaocta (zelenina musí být pod hladinou)

5. zatížíte zeleninu tak, aby se nikde nedotýkala hladiny,tedy aby všechna byla pod vodou.

6. necháte v pokojové teplotě kvasit zhruba týden

7. ochutnáváte zeleninu – čím déle kvasí, tím kyselejší bude

8. po několika dalších dnech, když jste spokojeni s kyselos-tí, zeleninu dáte do chladného prostoru, kde vydrží doceladost dlouho a můžete vesele mazat na chléb.

@Jakub Caha


8/30

8

Nyní v kinech

Půlka naší redakce by si v Biooku v podstatě mohla nahlásit tr-valé bydliště. Druhá půlka by si za všechny peníze utracené za

ty jejich mošty za dvacku dávno mohla koupit vlastní byt neboalespoň něco na sebe. Ale co můžeš, když nemůžeš, a když teďmusíme v chudobě sedět doma a trávit většinu svého produktivní-ho času beznadějnými snahami naučit se hrát na kytaru (proto-že bychom tím teoreticky v létě u táboráku mohli někoho ohromita konečně si najít kamarády) a deratizováním sprchového koutu,do kterého se po dlouhé zimě k naší velké radosti opět rozhodlizavítat kolonie mravenců, můžeme alespoň sepsat, co se v našichoblíbených setmělých sálech v průběhu příštího měsíce bude dít.

A pokud jste na tom stejně jako my, šetřete s námi na novou vý-hodnou permanentku do Oka, Aera i Světozoru, která slibuje zajednotnou cenu 1000,- vstupné na deset lmů a k tomů deset drin-ků zdarma, což se podle našich propočtů více než vyplatí.1

1. PŘÍBĚH LESA Režie: Jacques Perrin, Jacques Cluzaud, F, 2015, česká verze, 97 min,

ČSFD 79%

Po dokumentech Mikrokosmos, Ptačí svět a Oceány přicházejí Ja-

cques Perrin a Jacques Cluzaud s zbrusu novým Příběhem lesa, ato toho nejobyčejnějšího, nám dobře známého lesa, který máme zahumny a který pulsuje překvapivě bohatým životem. S pomocí mo-derní techniky natáčeli tvůrci čtyři roky na desítkách lokací pocelé Evropě, dokonce žili v lese se sledovanými divokými zvířa-ty. Jen díky unikátním metodám natáčení dokážou autenticky pře-vyprávět příběh lesa od doby ledové až po současnost a zachytitvzrušující koloběh života v něm.

2. JÁ, OLGA HEPNAROVÁ Režie: Tomáš Weinreb, Petr Kazda, CZ-PL-F-SK, 2016, česká verze, 105

min, ČSFD 72%

Film Já, Olga Hepnarová je příběhem mladé ženy, která v roce1973 nasedla do nákladního auta a v centru Prahy zabila 8 lidí.Svůj čin považovala za akt pomsty společnosti, která jí podle nícelý život ubližovala, a v roce 1975 byla jako poslední žena naúzemí Československa popravena. Snímek je existenciálním drama-tem Olgy Hepnarové, příběhem osamělého člověka vymezujícího seproti většinové společnosti, příběhem, který vyústí v tragédii

1 Ne, za tohle nám nezaplatili. Bohužel.


9/30

9

a nemá vítěze ani poraženého. Film nabízí pohled na traumatic-ký život i čin hlavní hrdinky z určitého odstupu tak, aby seemotivně na stranu Olgy Hepnarové neklonil. Film je současně idramatem lidí z okolí Olgy Hepnarové a snaží se najít příčinyjejího agresivního aktu.

3. V PAPRSCÍCH SLUNCERežie: Vitalij Manskij, CZ-RUS-LV-D-ROK, 2015, korejsky / české titulky,

106 min, ČSFD 83%

Severokorejská dívka Zin-mi se připravuje na oslavy výročí nej-vyššího vůdce Kim Čong-ila. Uznávaný ruský dokumentarista do-stává povolení sledovat celou její rodinu. Ovšem je mu umožněnolmovat pouze podle pečlivě připraveného scénáře, aby nic nena-rušovalo obrázek života spokojeného lidu. Přesto je snímek úpl-ným opakem propagandy. Dokumentaristé totiž nechali běžet kamerui ve chvílích, kdy jsou scény předem aranžovány severokorejskými„režiséry“. Záběry, které neměly nikdy vzniknout, umně vložilido příběhu o zdánlivě šťastném životě v novodobé potěmkinovskévesnici.

4. KOLONIERežie: Florian Gallenberger, D-L-F, 2015, anglicky, španělsky / českétitulky, 110 min, ČSFD 81%

Drama Kolonie režiséra Floriana Gallenbergera je inspirovanýskutečnými událostmi odehrávajícími se v chilské kolonii Digni-dad za Pinochetova režimu. Kolonii Dignidad založil a vedl býva-lý nacistický lékař Paul Schäfer. V 70. letech, kdy z uzavřenékolonie utekli někteří z členů, se ukázalo, že v sektě docházelok mučení Pinochetových odpůrců a k sexuálnímu zneužívání dětí.Hlavní hrdinka ztvárněná Emmou Watson se právě do této kolonie vpřestrojení vydávat zachránit muže, s kterým chce strávit zbyteksvého života. Nakonec ale není vše takové, jako se zprvu býtizdá...


10/30

10

Jeden pytel nestačí

Ne, tohle není článek o zero-trash možnosti sledování Bondo-vek, ač to název trochu naznačuje. Název je ve skutečnosti míněn

jako upozornění na žalostnou nedostatečnost našeho ekologickéhosnažení v globálním kontextu. „Mysli globálně, čiň lokálně“ říkáse. A nepochybně je to velmi podnětná myšlenka. Co ale ve sku-tečnosti znamená myslet globálně? A jak by vypadalo jednání glo-bálně? Kde je vlastně ta hranice? A podle čeho vlastně poměřovatdopad našeho eko-snažení?

Je smutnou pravdou, že nás, ekologických „aktivistů“ je tvrděpomálu a velcí hráči jako vlády a korporace pouze obohatili svémetody tak, aby ukojili naše potřeby, ale ve většině případů ab-

solutně neodstranili problémy, na které se snažíme upozorňovat.Jeden z mnoha příkladů je hamé, které vytvořilo všemi opěvovanousérii veganských pomazánek, ale jejich produkce masových pro-duktů neklesá. Nutí mě to k zamyšlení – proč vlastně tu vege-pomazánku dělali? Musím ji vnímat spíše jako expandování rmyhamé na veganský trh, než vyjádření sympatie s naší idejí. Tico to jídlo poskytují, vůbec nechápou naši ideji, a poskytnutíjejich veganského produktu trhu ve skutečnosti má spíše nežá-doucí efekt: někteří vegani získají k tomuto masovému producentusympatie, sníží se potřeba „upřímných“ výrobců veganského zboží

a celkově se hnutí sníží potenciál radikality a tíhnutí „ke změ-ně“. Nesmíme se nechat uchlácholit velkorysými gesty, připomínáto situaci, kdy páni při hostinách hází kosti pod stůl psům.

Ekoaktivismus může mít spoustu podob. Někteří z nás chtějí sní-žit spotřebu odpadu, někteří přestanou jíst maso, někteří dokon-ce i jiné živočišné produkty. Někdo přestane podporovat průmyslpalmového oleje, někdo jiný nekupuje v supermarketech a každousobotu chodí s dalším vyzvaným na farmářské trhy lokálně nakupo-vat. A někdo jiný zase rozlepuje letáky o veganství a palmovém

oleji, zatímco jeho spolubydlící se doma bez elektřiny malujenetestovanou kosmetikou. Všechno dobrý. Všechny tyto akce prame-ní z úvahy globálního charakteru „takhle to dál nejde“, a vedouk výše popsaným lokálním činům. Je to úžasné, ale nestačí to.Představme si přírodu jako svoji patnáctiletou dceru, která mánefunkční vztahy s okolím, nerozumí svojí sexualitě a nemá mocdobré vyhlídky na budoucnost – kvůli tomu je závislá na heroinu,kouří, pije a tak dále. Vzhledově vypadá dlouho v pořádku. Kvůlitomuto neudržitelnému životnímu stylu ale začne vadnout, jejíkůže začne blednout a ztrácet na kráse, její zuby začnou žlout-

nout, začne nezdravě hubnout, vpadnou jí oči a kruhů pod nimiuž se nezbaví. Nám, jako jejím rodičům to začne strašně vadit,


11/30

11

tak se otec rozhodne, že se její vzhled musí zlepšit. Matka jedůslednější a má větší vhled, dojde jí, že je potřeba aby skon-čila s destruktivním chováním, a vede dceru k abstinenci a zdra-vějšímu životnímu stylu. Ale je to oboje k ničemu. Dokud totižnebudou vyřešeny dceřiny problémy vztahů, sexuality a vyhlídek– tj. kořeny výše popsaných symptomů – jakákoli pozitivní změna

bude jen dočasná. Touto analogií narážím na fakt, že i my jakož-to ekologické hnutí máme tendenci řešit jen symptomy špatnéhopostoje k přírodě. Americký lozof a aktivista Murray Bookchinhovoří o existenci dvou přírod – o přírodě prvotní a druhotné.Ta prvotní je to, čemu říkáme životní prostředí. Ta druhotná jelidstvo. Druhotná příroda disponuje silným potenciálem změnysebe sama i přírody prvotní, a proto se poměry v přírodě druhot-né budou odrážet v přírodě prvotní. Společnost založená na vyko-řisťování, podrobení, moci a útlaku bude stejný způsobem přistu-povat k přírodě, a zničí ji.

Egalitářská společnost solidární s každým svým členem, založe-ná na principech svobody, důvěry, lásky a v ekonomickém významureciprocity bude zacházet dobře i se svým životním prostředím,neboť pozitivní model chování bude hluboce zakořeněn v lidskéběžné zkušenosti a hranice nepřijatelného bude mnohem dál, nežve společnosti elitářské. Společnosti elitářské a hierarchickénaopak implementují představu a praxi rozdílné ceny a rozdílnémoci svých jedinců. Čím vyšší pozici jedinec má, tím větší mácenu a moc. Jedinci výše mají v různé míře moc ovládat jedin-

ce pod sebou. Mají v rukou legitimní násilí, které jim umožňu-je vykořisťovat (nikoli reciproce obchodovat) plody práce svýchpodřízených a omezovat jejich svobodu. V tomto systému samozřej-mě příroda zastává, jakožto někdo zcela mimo hierarchický sys-tém a v podstatě neschopný obrany, tu nejnižší pozici. Z tohotoBookchinova přístupu pramení jeho ekologická kritika současnéhoneoliberálního kapitalismu, cituji:

“Každý pokus o řešení ekologické krize v rámci buržoazního sys-tému zanikne jako chiméra. Kapitalismus je inherentně antiekolo-

gický. Ze soutěže a hromadění se skládá jeho úplně základní zá-kon života, zákon… shrnutý ve frázi „produkce v zájmu produkce.“Cokoli, jakkoli vzácné či ohrožené, ‘má svou cenu’ a je vhodnýmzbožím pro trh. Ve společnosti tohoto druhu je s přírodou za-cházeno jako s pouhým zdrojem pro plundrování a vykořisťová-ní. Destrukce prvotně přírodního světa, jakožto výsledek našichzpupných přešlapů, neúprosně následuje jako výsledek čisté logi-ky kapitalistické produkce.”

Je ale potřeba chápat, že Bookchin a jeho směr ekologickéhoanarchismu nekritizuje zdaleka jen kapitalismus. Bookchin po-zoruje ekologicky destruktivní chování i v pre-kapitalistických


12/30

12

elitářských systémech a dokonce i v anti-kapitalistických so-cialistických/komunistických zemích, kde zůstal silně přítomnýprvek totality, útlaku, elitářství a hierarchie.

Kam dál?

Inu, řekněme, že myslíme globálně (po vzoru Bookchinovu, či ji-ném – ale jdeme po kořenech) a je čas konat lokálně. Ale hod-ně si posuneme hranici lokálnosti a rozšíříme pole působnosti.Nevybereme si jeden ze symptomů, který budeme následně maskovatpudrem.

Etický konzum pomáhá. Vše, co děláme v EKOvýzvě pomáhá a jeskvělé. Ale jak říká už název mého článku – „jeden pytel nesta-čí“. Nesmíme se svým aktivizmem skončit u takovýchto dílčíchkroků, nesmíme se zaslepit jejich přínosností a jen se navzájemplácat po zádech, jací jsme pašáci. Akceptujeme do svého pojetía chování celé spektrum problémů, a budeme se angažovat. Bude-me aktivní, budeme směřovat k lepší společnosti, budeme podpo-rovat co nejdemokratičtější principy a co nejpřímější obchod conejvíce vynechávající korporace ze hry. Přijmeme solidaritu dosvého každodenního smýšlení a vymaníme se z tržní logiky. Pocho-píme, že problémy ekologické jsou inherentně problémy politic-ké. A v neposlední řadě se ke svému lidskému okolí budeme chovattak, jak si přejeme, aby se ono chovalo k nám, a jak si přejeme,abychom se všichni chovali k přírodě. Nezapomínejme, že příro-

du jsme nezdědili od svých předků, ale vypůjčili si ji od svýchpotomků!

@Jakub Caha


13/30

13

Místo pro poezii

I.

sametové

polohlasnéspouštění hlasivekdolů- -

šišlání do dírek knoíkůbudeš se to snažit ráno vytáhnoutprotože u tebe převládne dojem

že ti bylo naslouchánokulatou zpovědnicí neurčitého původuna každém polštáři je jich několikvšechny ale ústí do stejného místa

všechno si řeknou a pokud toprosákne zevnitř nebo tam kde spíšnataháš si vlastní samohlásky zpátky

tak proč něco říkatproč

II.

lidmi vyjádřený názor nemá tvarprotože lidé nemyslí stejně

a lidé stejně nemyslí...

dominový efekt propašovanýdo veřejného mínění se

uskladní na dněvolebního letáku a nikdo nevolil

...

dopředstavíš si to potom joteď mi pověz o tom co děláš zítra

co děláš dnes můžeš počkat

@Michaela Kašparová


14/30

14

Moje hlava II (Descartovi)

Od mala mám pocit, který nepřestává,že můj svět je jenom moje hlava,

moc myslím, myslím,

řekl bych až přílišmoc myslit nesmím, já vím,ale s tím je potíž.

Když nemyslím, tak nejsemjsem můj vztah k jiným věcem.Já – má hlava a pak svět,

co dítě obletělo.Můj střed – má hlava,má mysl mimo moje tělo.

Luna

Dlouhá doba,doba co se loudá,

jako luna,dlouhou noc má na obloze sama.

Řekne se: „Stesk nezná - je to luna.”Ona stesk zná.Stesk je ona.

@Vašek Pecka


15/30

15

DIY - návod na ušití motýlka

Plesová sezóna je sice u konce, ale pánský motýlek může zdobitVaši krásu po celý rok a naštěstí(!) to není vůbec složité. Pro

zkrášlení Vaší vnitřní krásy je třeba jen látka a nit (pokudto chcete mít o něco jednodušší, hodí se obraceč tunýlku, kte-rý je k sehnání v každá galantérii, Vám bude dobrým pomocníkem),celý motýlek se dá ušít v ruce (pomocí zadního stehu), takže seobejdete i bez stroje. Nejkrásnější látky, i cenově přijatelné,jsou k sehnání v látkách Mráz (kamenný obchod je v Šestce nebov Haškově na Letný). Najdete tam vzory od lišek až po japonskélátky. Prvně si překreslíme šablonu na papír formátu A4 a pro-dloužíme o 5 cm. V rámci šablony je hlavní, který motýlek chceteušít. Pokud má být decentnější, bylo by dobré celý motýlek lehce

zúžit, jinak se držte původní šablony. Hotovou šablonu přiložímek látce a vystřihneme 4 identické části. 2 a 2 částí, líc k lícisešijeme po celém obvodě, necháme pouze otvor nakonci tunýlku.(Zjednodušeně řečeno, ty strany motýlka, které chcete mít nál-ně na vrchu, položte k sobě a sešijte.) Pomocí obraceče tunýlků,háčku nebo své vlastní šikovnosti obrátíme motýlek opatrně nalíc. Nesešité okraje tunýlku sežehlíme do rubu a vložíme gumu,kterou přišijeme, poté stáčí celý motýlek jen vyžehlit a uvázat!

@Adele Vavříková


16/30

16

Fotogalerie

Počátek všeho, návrat ke kořenům západní civilizace

„And what I assume you shall assume, for every atom belongingto me as good belongs to you.“

–WW

@KMK


17/30

17

NYM: Čtu příběhy v knihách a učebnicích, na papírech a listech,ve tvářích a krajinách

KMK: Jako vždycky čtu čtyři knihy najednou, v tramvaji MarqézovuLásku v době cholery, před spaním Ptal jsem se cest Tomáše Halí-ka, ve vlaku zásadně Stepního vlka Hermana Hesseho a při čekánína kávu Golema Gustava Meyernika.

Josef: Dobrého vojáka Švejka a Soin svět.

Marie: Já Marie Kristina Vávrová čtu právě knihy s poněkud vypí-chanym nazvem O trudném konci Marie Večeřové a korunního princeRudolfa

Honza: Přeci ty zapomenuté


18/30

18

Morče

fascinuje mě tichý zděšení sobotního rána, kdy drogy přestávajúčinkovat a do našich ubohejch vědomí zas proniká minulost, bu-

doucnost a podobný nepříjemnosti, kdy slabší zvracej na cizíchhajzlech a smutnější do sebe házej vyprošťováky, kluci v ple-tenejch ponožkách a v košilích kouřej na balkoně, holky s pro-mrzlejma nohama, bez ponožek a na déčku se chichotaj v koupelněpři nanášení makeupu na zdrogovanou pleť, lesklou a vyšívanoužilkama, šprti si čtou echo24 a pijou pomerančový džus při sní-dani s otcem a matkou a jediný, co nás teď všechny spojuje, jekociánová, sedící u stolu se třema židlema, i když potřebuje jenjednu, opravující naše posraný přepadovky.

procházim se po svým bytě a myslim na celou naši generaci, navšechny krásky, intelektuály, feťáky, na všechny zábavný lidia i na ty nudný, na všechny, který na mě zapomněli, na ty, nakterý jsem já nezapomněla, a když jsem v tom tak i na ty, nakterý jsem zapomněla, a řikám si, doprdele, když je nás tu všudetolik, proč tady chodim po neuklizenym bytě s rozpraskanou omít-kou, sama.

postavim vodu na čaj, nechci čaj, ale chci mít pocit smyslupl-nosti, a zatim se koukám ven, jak tam svítí sluníčko a jezděj

tramvaje, a cejtim fyzickou bolest.

voda se vaří, jdu ke konvici, abych ji vypla, než se převaří,nevím proč, ale někdo mi někdy řekl, že čaj je mnohem lepší,když voda neprojde bodem varu. těžko říct, snad je to pravda,myslím si, zatímco uvažuju, jestli už jsem sama prošla bodemvaru, nebo jestli se ještě stačim vypnout.

ve chvíli, kdy zalívám pytlíček s čajem nepřevařenou vodou, sly-ším, jak někdo zvoní, a upřímně mě to zděsí, protože na tenhle

byt nikdo nezvoní, leda můj táta, a já svýho tátu mám moc ráda,ale po prokalený noci není nic horšího, než poslouchat jeho ší-lenej monolog plnej píčovin, který dávno vim, když mluví, je tojako kdyby předčítal Posvátno od Rudolfa Otty, strašně moc vět,slov, přídavnejch jmen, a ve nále se vůbec nic novýho a anistarýho nedozvíte, jen se prohloubí pocit celkový zbytečnosti, apřesně takhle mi to vždycky připadá, když táta přijde domů, a jánemám zrovna sílu mu říct, aby nemluvil.

„ano?“ ptám se, když zvedám sluchátko.

„julie seš to ty?“ zazní dívčí hlas, takže to není táta, aninikdo z mojí rodiny, protože nikdo z mojí rodiny mě neoslovuje


19/30

19

julie.

„jojo.“ chrapnim s úlevou zpátky do sluchátka.

„tady terka.“

mlčim, protože nevim, kdo je terka.

„pustíš mě nahoru?“

„jo. jasný, poď.“ mačkám tlačítko na otevření domovních dveří azatimco terka stoupá čtyři patra starejch činžovních schodů zminulýho, možná předminulýho století, zkoušim si vybavit všech-ny terky, co znám, přiřadit si k nim zkreslenej hlas ze zvonku apřípadně navrhnout možný alternativní důvody, proč by mě mohlyjít navštívit.

„ahoj! snad tě nerušim!“ terka vchází do dveří a já pořád nemámjasno.

„ne, vůbec. sem ráda, že tady nebudu sama.“

terka si sundavá boty na podpatku. má krátkou černou sukni ačernou košili, nazrzlý vlasy po ramena a v nich černý slunečníbrejle, který nahrazujou čelenku a odhalujou jedno ucho, takžesi všimnu zlatejch náušnic.

„chceš kafe?“

„jojo. silný prosim. díky.“

v konvici zbylo ještě dost nepřevařený vody, taže jí dělám kafe,silný. za sebou slyšim, jak si sedá ke stolu.

„ty jo. máš to tady fakt pěkný. takovej roztomilej skvot.“

„jojo. díky. je to tu fajn.“

postavim před ní kafe a mlíko. „sladíš?“

„ne, díky.“

přinesu si svůj čaj a sednu si naproti ní. chvíli mlčíme a civí-me na sebe. je mi hrozně povědomá. snad z nějaký hospody…? nebomožná nějaká školní akce. je to asi něčí kamarádka? třeba holkaněkoho ze školy. odkašle si, očividně chce něco říct.

„hele, přišla jsem kvůli takový záležitosti… je to trochu osobnía fakt tě nechci nějak vůbec otravovat…“

„vůbec neotravuješ, to je fakt v pohodě. povídej.“ povzbuzuju jí


20/30

20

a usrknu si čaje, kterej mi spálí poškrábanej jazyk. snažim seto nedat najevo.

„jde o honzu.“ vyhrkne.

„aha. klidně mluv.“ nevim, kdo je honza.

terka mlčí.

„chápu, že to může bejt citlivá záležitost. máš moje slovo, žeto zůstane mezi náma. nemám potřebu tyhle věci nijak šířit.“ujišťuju jí a znovu se napiju. strašná bolest mi projíždí spále-nym jazykem. jdu k mrazáku a vytáhnu si kostku ledu. přiložim sijí na jazyk a sednu si zpátky ke stolu. terka jen zmateně zírá.

„foly. fpáia fem jak.“ vysvětluju a chci rozhodit rukama, alev jedný mám ten led, tak rozhodim jen jednou rukou.

„jo! jasný. a díky. nechtěla sem nějak zpochybňovat tvojí dis-krétnost.“

„jafný.“

„tak jo. hele, jde o tohle. prostě to na tebe vybalim. já shonzou jsme spolu spřízněný duše už od základky. v prváku jsmespolu začali spát, to víš, ne?“

„uhhhu.“ udělám neurčitej pohyb hlavou. terka si to vyloží jakosouhlas.

„takže teda začali jsme spolu spát. pak jsem se do něj hroznězamilovala a tak jsem tomu dala konec, chápeš, ne?“

„uhhhu.“ škubu neurčitě hlavou. vůbec to nechápu. terka kejvnehlavou a pokračuje.

„no takže jsem tomu dala konec. on potom začal dělat ty věci, codělal. pak do toho spadnul, že jo, to taky víš, a byl úplně v

prdeli, nedělal už vůbec nic jinýho, vykašlal se na školu a nakamarády. pak přišel ten příšernej minulej květen. začala jsemza nim několikrát tejdně jezdit a mluvili jsme spolu, chodi-li jsme na procházky, zase jsme začali píchat. vytáhla jsem hoz toho. všechno bylo v pohodě, zas začal chodit do školy, pí-cháme spolu čtyřikrát tejdně a chodíme do kina a tak. ale minu-lej tejden jsem za nim přišla domů a divně to tam smrdělo, alenevšímala jsem si toho, jenže jsme začali mrdat – mluvim strašnědlouho už, neotravuju tě?“

„nene, vůbec, jenom mluv.“ kostka ledu mezitim roztála.


21/30

21

„no, takže kde jsem to byla, jasně, takže teda mrdáme jo. a na-jednou slyšim pískání. prostě šlo to z vedlejšího pokoje, takovýstrašně divný pískání. ale pokračovali jsme, já jsem šla nahoru,ale ono to pískání začalo bejt ještě hlasitější, prostě bylo tostrašný, pískalo to přesně do rytmu toho, jak jsme mrdali, při-rážel raz, dva, raz raz dva, a to pískání do toho raz, dva, raz

raz dva, a v tu chvíli mi to došlo.“

terka na mě zírá.

taky na ní zírám.

zíráme na sebe.

pak pochopí, že to nechápu.

„no měl tam fretku! v tom vedlejším pokoji byla fretka!“

„aha. tak to je blbý.“ kejvám hlavou.

„no to je strašný! zase se k tomu určitě vrátí a nebude chtítmluvit s lidma, jen z těma zkurvenejma fretkama! zase odjede natu svojí posranou chatu a bude tam chovat fretky jak maniak,místo aby normálně žil! on si myslí, že fretky jsou inteligent-nější, než většina lidí, chápeš to? to mi normálně řek!“

„ty jo. to je fakt šílený.“ přitakávám.

„takže mám na tebe prosbu. je to fakt velká prosba, já si touvědomuju, ale nevim, na koho se obrátit. já vim, že máš takyfretku. a fretky nejsou samotářský zvířata, voni chtěj nějaký-ho kámoše… kdybych mu vzala tamtu fretku a nastrčila tam něja-kou mrtvou fretku, to bych někde sehnala, tak on by se na to zassnad vykašlal. ale co s tamtou fretkou, že jo? tak sem si řika-la, jestli by ses jí neujala.“

zase zíráme a mě je trochu špatně.

„terko, já bych strašně ráda pomohla, ale je to omyl. já mámmorče, to je něco úplně jinýno. neumim to s fretkama. nemůžu sejí ujmout.“

terka vykulí oči a já vidim, jak se jí zalejvaj slzama. za párokamžiků už brečí. „zkurvený fretky! ZKURVENÝ POJEBANÝ ZASRANÝFRETKY! A ZKURVENEJ ZASRANEJ POJEBANEJ ČURÁK KTEREJ MILUJE NĚ-JAKÝ ZASRANÝ FRETKY VÍC NEŽ MĚ! KURVA DOPÍČI! KURVA KURVA KURVAKURVA!!“ ječí a buší do stolu. chvíli jenom civim s pootevřenoupusou. připadám si mentálně zaostalá. pak se vzpamatuju a jdu jíutěšovat.


22/30

22

asi za pět minut se uklidní. dopíjí kafe, upraví si na záchoděmakeup a obejme mě. „děkuju za kafe i za pokec. mrzí mě, že jsemtě otravovala.“ říká tiše.

„vůbec si neotravovala. já se omlouvám, že jsem nemohla pomoct.poptám se kámošů.“

„to bys udělala?“

„jasný.“

„děkuju.“

„jasný.“

„tak ahoj. a ještě jednou promiň.“

„není za co se omlouvat.“

„ahoj.“

„ahoj.“

zavírám za ní dveře. jdu do kuchyně, ke kleci svýho morčete. vy-ndavám ho ven. bojí se mě. moc často ho nevyndavám. jen když mučistim klec. pokládám ho opatrně na stůl. sedí tam na tom stolea kouká na mě černejma, prázdnejma očíčkama.

koukáme jeden na druhýho.

„hej morče.“ říkám mu.

zahejbe čumáčkem.

„drogy jsou fakt zlo.“

morče kouká. já taky koukám. pak ho vracim do klece a jdu siudělat další čaj.

@Pornojulča


23/30

23

Kulturní tipy

4.5. “PIŠ, KAFKA, PIŠ” VE STŘEDU V 20:20 NA ČT ART

Dílo Franze Kafky ztvárněné groteskním humorem Divadla Sklep,

které v těchto dnech slaví 45 let své existence. Hravý, absurdnídokuement je doplněn mimodivadelními vstupy, kresbami a vzpomín-kami v Nadaci Franze Kafky.

5.5. ED MOTTA V AKROPOLI

Ed Motta je čtyřiačtyřicetiletý zpěvák, skladatel, producenta multiinstrumentalista brazilského původu. S 13 alby na svémkontě, tento „kolos z Ria” osciluje mezi boogie funkem a soulem;

bossa novou a jazzem nebo nedávno rockem pro dospělé (AOR). Jehozodpovědnost a imponující znalost vinylů, přírodních vín, lmu akultury jako takové z něj činí jedinečného soudobého umělce. Bě-hem posledních dvou let se svou hudbou procestoval celou Evropua vyprodal nejznámější kluby jako New Morning v Paříži či RonnieScott’s Jazz Club v Londýně. Nyní poprvé přijíždí do Prahy, za-hraje v žižkovském paláci Akropolis.

8.5. FILMOVÝ BRUNCH V BIOOKU

Již tradiční lmový brunch v holešovickém “Oku”. Dva lmy (“Já,Olga Hepnarová” a “Kluk ve světě příšer”, doplněné skvělou at-mosférou, výborným jídlem a snad i alternativními muži a třemibraníky za dvacku. Jako malý tip na závěr připojuji, že je lepšísi místa zarezervovat předem.

12.5. PŘEDNÁŠKA DAVIDA VÁVRY O ARCHITEKTUŘE NA DOBEŠCE

David Vávra tentokrát na téma Architektonické cesty mezi Valen-cií, Bodensee, Einsiedeln, ale i novým divadlem v Kladně.

12.5. O PĚNĚZÍCH A LIDECH V DOXU

„Kolik peněz opravdu potřebujeme? A k čemu vlastně? S další-mi (nejen) ekonomickými krizemi, jejich dopady na společnosta technologickými výdobytky se důvěra v peníze a jejich rolizásadně mění. Jsou peníze i nadále směnným prostředkem, nebo sestávají cílem samy o sobě? Na tyto změny týkající se současnéhoekonomického modelu reagují některé současné světové experimenty

a iniciativy, které nabízí – pokud ne reálnou alternativu ne-udržitelné ekonomiky založené na trvalém růstu – alespoň velmi


24/30

24

potřebnou změnu perspektivy. Mezi ně patří např. koncept sdílenéekonomiky, kde hlavní roli hraje spíš důvěra mezi lidmi než mo-netární zisk nebo myšlenka všeobecného základního příjmu, kterýodděluje nanční příjem od práce. Jsou tyto tendence relevant-ní nebo představují pouze dočasný trend? Na tyto i další otázkyodpoví během konference několik českých i zahraničních ekonomů,

kteří se výše zmíněnými tématy zabývají. Konference se zúčast-ní i umělci zastoupení na probíhající výstavě Duše peněz, kteřípředstaví projekty zaměřené na roli peněz a nančních toků vespolečnosti.“ (ociální text distributora)

23.5. – 24.5. FARMA V JESKYNI: ODTRŽENÍ, DOX

“Nová multimediální scénická kompozice divadelního souboru Far-ma v jeskyni s názvem Odtržení/Disconnected je součástí širšíhoprojektu zaměřeného na zkoumání fenoménu hikikomori (z japonšti-

ny „odtrhnuvší se“). Pohybuje na hranici mezi instalací a doku-mentárním a fyzickým divadlem a kombinuje akci, video, text aživou hudbu. Inscenace vznikala přímo pro prostory DOXu a rozví-jí stejnojmennou uměleckou instalaci, která byla součástí vý-stavy Skvělý nový svět.” Skvělý nový svět jsme si moc užili, atak nemůžeme chybět ani na repríze této aktualizované scénickékompozice. Protože bizáru není nikdy dost.


25/30

25

Rozplývající se identita

Žiji přítomností a blízkou budoucností, do minulosti se vracetneumím. Nostalgické vzpomínání je mi cizí, obávám se, že ho již

ani nejsem schopen. Snad jen spojení neuronů způsobené nějakouvůní či zvukem dokáže přimět můj mozek k tomu, aby vygenerovalnáhodnou vzpomínku, jež nebyla vyvolána za účelem jejího další-ho utilizování.

Přemýšlím výhradně nad věcmi, které musím udělat, a nad postu-py práce, jež mě k jejich úspěšnému vykonání dovedou. Občas seozve živočišná stránka mého já, to když mám hlad, jsem unavenýnebo zažívám nějaký výrazný smyslový vjem. Čas od času se opiji,ale ani tehdy se má svázaná mysl nedokáže vysvobodit z rutinních

plytkých rovin, v nichž se pohybuje.

Nejsem blázen ani jsem neutrpěl úraz pravé mozkové hemisféry.Prostě jsem se nechal unést proudem vlastních snů a ambicí.Přestával jsem kontrolovat míru úkolů, k nimž jsem se zavazo-val a jež mi má chronická pedanterie zabraňovala odbýt. Postupemčasu jsem ze svého života odstranil volné chvíle, přerušil vazbys minulostí, přestal se radovat a myslet o lidských věcech.

Stal jsem se obětí doby, jež mi umožnila vyvinout se ve ztrá-peného živočicha, kterému v životě nezbývají jiné než smyslnéradosti.

Probudil jsem se uprostřed noci, v pokoji byla úplná tma a jájsem si v prázdnotě své mysli uvědomil, že bych mohl být v pod-statě kýmkoliv ze stamilionů lidí vyskytujících se v tmou za-halené části zeměkoule. Z představy připomínající horečnatounoční můru se mi udělalo nevolno. Otevřel jsem okno a dle závanuvlahého vzduchu jsem rozpoznal, že je venku jaro. Vzduchem čpělavůně spáleného sena, vanoucí do pokoje z obrovské hromady suti,

kterou tam navezli během loňského dostavování metra. Okamžik miv hlavě vyvolal obraz, dávnou reminiscenci bezstarostného ve-čera na vesnici se všemi odstíny, kdy jsme s rodiči shrabovaliseschlé a zetlelé zbytky plevele. S radostí jsem pozoroval, jakmizely v mocném plameni.

S vůní hořícího sena v nose a lahodnou chutí hlíny a organickýchzbytků na jazyku jsem znovu usnul, cítě se o trochu lépe. Přecejen jsou ve mně nějaké zbytky, z nichž jsem utvořen, přece jenještě tak trochu existuji.

@Josef Škrdlík


26/30

26

Formanova něžnohra

Až budete mít někdy v máji nebo kdykoliv pocit, že jste, díkykvetoucím třešním a sluníčku v obložení mraků nejrůznějších tva-

rů a barev, na něž vás přátelé neustále upozorňují, úplně přišlio všechny city a poetické já, vězte, že přišel čas znovu, nebo srozkoší věcmi zkoušenými poprvé poskytovávanou, zhlédnout ne-barevnou, šedesátkovou, formanovskou něžnohru Lásky jedné pla-vovlásky. Není to žádné holčičí koukání, je třeba říct, že lmvyšel od tvůrčí skupiny složené pouze z mužů, což zřejmě vytvářítu hlavní okrasnou fólii na jednoduchém a surovém základě. Tazpůsobí, že se na obrazovku budou od začátku do konce rozplynutěusmívat beztak všichni bez výjimek. Ve lmu je všechno – humor,směšnost, naivita, krásná nahá herečka, roztomilost, smutek,

pořád nějaká nálada, je to jako to nejpříjemnější dotýkání, a topocity hrozně nabíjející, které vám ani v máji nikdo nenabídne.Hana Brejchová jako úplně obyčejné dospívající dítě prožívá ně-kolik nešťastných lásek. Jak jsem se tak rozhodla napsat o ději,došlo mi, že to nejde dost dobře zachytit, protože to jaksi oničem není - za jedním pianistou jede Andula – Brejchová – doPrahy, o čemž pojednává třetí třetina lmu, ale to je celé, cožmáme my, milovníci obrázkových lmů a knih nejraději. Neřeklabych, že je to nějaká přehlídka charakterů děvčat a všech mož-ných mužů, jak si někteří myslí, protože by to bylo tak jemné a

přesné, až příliš geniální. Podle mě to je ten nejbezelstnějšípokus o tragikomedii, ve které se našlo odlehčené těžiště mezistranami přirozenosti a estetiky. Aha, to je vlastně to, co mětak moc potěšilo. Já jsem si totiž všimla, že v několika nověj-ších českých lmech, nechci jmenovat, ale spousta jich je cenyvyhrávajících, se sice můžeme radovat z toho, že má divák po-cit, že nahlíží někomu do obýváku a do kuchyně a na balkon a doživota, ale tím, že to ve mně nevyvolává žádnou touhu se u tohoblaženě usmívat, mě nutí trochu pochybovat o nezbytnosti vzniká-ní takových uměleckých počinů. Jak to tedy tady je? No v Láskáchmáme spojení třebas Pucholta, Brejchové, Menšíka a potom neher-ců, kteří jim dělají zázemí a okolí a mantinely, takže je z tohovždycky tak sympatická a zaplněná scéna, která by sama stačilana jeden alternativní lm – a to nejenom těch pár hlavních jakota tancovačková, postelová a rodičopostelová, ale všechny, kdyžsi děvčata povídají pod peřinou, když si Andula zkouší před zr-cadlem pánský kabát, když se baví s hajným, když Pucholt přijdezpitý domů. Všechno je to taková nenásilná nestahující hloubka,která vychází z těch nenásilných a nestahujících lidí. Dokonce

jsem četla, že Hana Brejchová nikdy neviděla scénář. A ta hud-ba... Jestli jste lm neviděli, asi vás to nesmí minout, jelikožna nic podobného nenarazíte a tomu všemu se nezasmějete a nebu-


27/30

27

dete potom plakat a cítit se na světě osamoceni ale obohaceni oosumdesát minut krásnosti. Snad vám z toho nebude vycházet jakodojem nějaká nuda, protože to potom znamená, že nejste ve správ-né náladě. Ony ty záběry jsou poněkud nataženější, ale vůbec nezbytečně a rušivě. A prosím, až se budete dívat, oceňte dosta-tečně to, jak Pucholt pořád dokola opakuje Nemám v Praze žádnou

holku, protože to je třeba nejvíc nejhloupější a nejrozmilejšínápad vůbec v dějinách lmu.

@ZZZ


28/30

28

Hudba: Tame Impala

K téhle kapele jsem se paradoxně dostala tou nejtuctovější mož-nou cestou- kamarádka mi pustila skladbu „Feels Like We Only GoBackwards“

z tehdy nejnovějšího alba„Lonerism“

jednu jasnoulednovou noc v taxíku, zatímco jsme koukaly na hvězdy. Zkrátkaklišé. Povídala mi, jak jí poslouchala s kamarádem u přijímačeka že ta kapela bude zhruba těsně post-beetlesácká. Dnes se jensměju našemu omylu- data narození všech členů jsou totiž samadost post-beetlsácká.

Alternativně-neo-psychedelicko-dreampopový kvintet vznikl v roce2005 v australském Perthu z bluesové kapely frontmana KevinaParkera. Prorazit za hranice nejmenšího kontinentu se jim ale

povedlo až v roce 2010 s debutovým albem „Innerspeaker“.

Debut je v podstatě čistá neo-psychedelika, čemuž napomáhá ifakt, že ho Kevin Parker nahrával v dřevěné chatrči míle dale-ko od civilizace, bez telefonu, internetu a věčnými poruchamielektřiny. Celkovou inspirací jsou Parkerovi legendární Floy-di- podle nich mimo samotný obsah alba nechal vytvořit i obal,který nápadně připomíná ten od Floydovského alba „Ummagumma“.Přebal byl nominován na ocenění za nejlepší obal roku, tu všakneproměnil. Album ale vyhrálo v kategorii „Album roku 2011“ cenu

Rolling Stone Awards a „Australské album roku“ cenu J Awards. Zaposlech určitě stojí skladby jako „Solitude is Bliss“ (obzvláštěk introvertům promluví na spirituálním levelu.), „I Don’t ReallyMind“ (ultimátní psycho) nebo „Half Full Glass Of Wine“.

Díru do světa se kapele povedlo udělat s již zmíněným albem „Lo-nerism“ z roku 2012. Parker, který jako vždy vedl nahrávání, setentokrát rozhodl nedělat žádné ociality a album nahrával, kdese dalo v průběhu turné. Nahrávací přístroj vozil všude s sebou,nahrál vokály a pak přidával instrumentál svých kolegů- jedna

skladba tak v podstatě může pocházet ze tří různých kontinentů.Album bylo kritiky nazýváno jako „exploze minulosti“ a „krysta-licky čistá neo-psychedelika“. Díky úspěchu s Innerspeaker je,především co se týče zvuku, mnohem sebejistější. Textová povahavětšiny skladeb ale přílišné sebevědomí nevyzařuje- Parker vel-mi často píše o tom, jaké to je být introvertem, až asociálem avelmi dobře vysvětluje rozdíl mezi osamělostí a izolací. Do růz-ných slovních hříček a přesmyček promítá své pocity a myšlenky,jednotlivé pohnutky a pochody jeho mozku. S grácií pak to celépodtrhává instrumentály i elektronikou. Nejsnáze čitelná je tato

kombinace ve skladbách jako „Why Won’t They Talk To Me?“ nebo„Mind Mischief“. Za poslech určitě stojí i skladba „Nothing That


29/30

29

Has Happened So Far Has Been Anything We Could Control“, kterározhodně nemá dlouhý jen název a Parker se na ní dost vyřádil.

Nejnovějším počinem pětice je album z loňského roku „Currents“.Parker s kapelou úplně boří žánr, na kterém stavěli na začátkua vydávají se v čase ze sedmdesátek do osmdesátek a tasí se s

dream popem. Kevin v tomto albu výrazně potlačuje kytary a stavído popředí syntetiku- na celém albu tak v podstatě pracoval sám.Textově je toto album dle mého názoru ze všech nejzajímavější,jelikož detailně popisuje změny, které se v člověku odehrávají,když naplno vstupuje do dospělosti- v textech je vyjádřeno osob-nostní rozpolcení, pochybnosti o sobě samém, snaha zůstat stej-ný a zároveň se posunout někam dál. Pár skladeb je věnovaných isrdcebolu a rozchodu, které ale s celkovým tématem alba skvělekorespondují. Z existenciálních počinů je nejvýraznější „Let ItHappen“, „Yes, I’m Changing“ nebo „Reality In Motion“. O srdce-

bolu pak vypráví „Eventually“ nebo „The Less I Know The Better“.

Za zmínku, která určitě pomůže dokreslit celkovou představu okapele, stojí fakt, že „kapela“ Tame Impala je konceptem z Par-kerovy hlavy a bere ji jako svůj osobní, téměř až autobiograckýprojekt. Jeho spoluhráči jsou tak v zásadě jen instrumentalistéspíš než členové kapely. Za jak dlouho se Kevin rozhodne od pro-jektu upustit nebo jej nějakým způsobem uzavřít je jen otázkoučasu- z posledního alba je ale slyšet, že se autor již pomaluzačíná smiřovat sám se sebou i s okolním světem. Tak se nechme

překvapit.

A kde si tuhle partičku můžete poslechnout? Pokud nejste úplněslepí a jezdíte městskou hromadnou dopravou, mohli jste postřeh-nout, že si je jako jedny z headlinerů objednali Colours of Os-trava. Takže pokud se tam chystáte, skočte si na ně, hrají hned14.7., první den. A pokud vám do toho v červenci něco vlezlo,zajet si na ně můžete k sousedům do Polska nebo Německa v průbě-hu léta.

I když třeba psychedelika není úplně váš šálek kávy, zkuste sedo nich aspoň na chvíli zaposlouchat- jejich mixáž a kytarovérify společně s barevnými halucinoidními klipy vás pošlou na ne-smírně vesmírnej trip!

@Bára Bahlsenová


30/30

“Sleep is my lover now,

my forgetting, my opiate,

my oblivion.”

― Audrey Niffenegger,The Time Traveler‘s Wife

Documents

STRATOSFÉRA I. - zapomnění