Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Pseudo-Longinos, Vom Erhabenen by Reinhard BrandtReview by: Radislav HošekListy filologické / Folia philologica, Roč. 93, Čís. 3 (1970), pp. 216-217Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23466406 .

Accessed: 14/06/2014 11:41

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.2.32.89 on Sat, 14 Jun 2014 11:41:37 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

REFERÁTY

se nemůže vyhnout obtížím při razení

některých studií. Své nesnáze překonává Gerber několika způsoby. U literatury к jednotlivým veršům a fragmentům si

pomáhá četnými odkazy. V ostatních od dílech se naopak ukázalo možným citovat některé práce vícekrát, kde to bylo třeba. Pro orientaci čtenáře je u některých od dílů podáno bližší vysvětlení. Tak se praví pod záhlavím Hry (str. 143): „Zahrnuty jsou studie o původu a povaze atletických slavností, o specifických závodech a o Pin darově názoru na atleta a atletiku." (Toto vymezení je ostatně asi trochu příliš ši

roké.) Konečně byl autor nucen přidat ještě jeden oddíl pro díla obecná a různo rodá. Zde najde uživatel i významné práce syntetického charakteru, u nichž připojuje Gerber pro rychlou informaci užitečně také obsah díla. Myslím, že tím vším se Gerber optimálně vyrovnal s jedním z obou požadavků, kladených na biblio

grafii. Vážným je tu jen jedno opomenutí. Recenzent (stejně jako jistě i její uživa

telé) by byl nejednou ocenil, kdyby našel vzadu index autorů.

Při kontrole úplnosti Jsem vyšel ze sta rého povzdechu: „Slavica поп leguntur." Kromě toho mi Borzsákova bibliografie nabídla možnost podívat se, jak byly za

chyceny i práce filologů maďarských. Předem budiž řečeno, že úplná bibliografie slovanských a maďarských studií by Ger bero vu knihu příliš nerozšířila. Je až pře kvapivé, Jak malý podíl má slovanská a maďarská filologie na pindarovských stu diích. Nicméně Je možno konstatovat, že Gerberova bibliografie odráží zvýšený zá

jem o poznání klasické filologie v socia

listických zemích, který začíná po druhé světové válce. Z českých prací tu mezi

novějšími studiemi nacházíme i oba člán

ky Němcovy a studii Svobodovu, ostatně

jediné studie, jimiž česká filologie po válce do r. 1966 к interpretací Pindara

přispěla. Lépe nejsou na tom ani filologie větších slovanských národů a ani filologie maďarská. Přesto však Gerber potvrzuje, že staré přehlížení východu nebylo ještě zcela překonáno. Zdá se, že Gerber neměl

po ruce a pravděpodobně ani neznal ani

jednu z bibliografií, které by mu jeho soupis o několik položek rozmnožily: so větskou bibliografii Voronkovovu, polskou Winniczukové a Piszczeka a české biblio

grafie Svobodovy a Vidmanovy. Proto jsem marně hledal oba Jediné maďarské pří spěvky citované u Borzsáka i novější pol ský článek Weyssenhoffův. V oddíleo ru

kopisech jsem našel jen příspěvek Sangi nův a nikoliv práce Papadopula-Keramea, publikované ve starém Rusku, ani článek

Uspenského. Stejné svědectví dává i biblio

grafie překladů. Myslím, že Gerber se tu

zřekl již předem nároku na úplnost tím, že se rozhodl zachytit i překlady jednot livých ód. Nevím, kolik mu musilo unik nout překladů do západních jazyků. Biblio grafie překladů do „východních" jazyků je však velmi chudá. Chybí v ní ruské

překlady Grabar-Passekové, Ssmenova, Ivanova, Majkova, maďarské překlady Trencsényi-Waldapfela, i všechny české překlady jednotlivých ód, včetně Stie

bitzových. I s ohledem na tyto mezery je tato kniha příslibem, že i její druhá část, bibliografie pindarovských emendací, jejíž vydání Gerber v úvodu nezávazně

naznačuje, by byla stejně neocenitelnou a užitečnou pomůckou.

Bořivoj Borecký

Pseudo-Longinos, Vom Erhabenen. Grie chisch und deutsch von Reinhard Brandt.

Akademie-Verlag, Berlin 1966, str. 136.

Nové vydání spisu O vznesenu, který nás uvádí do problémů literatury a réto

riky své doby vcelku ojedinělým způso bem zpracování, připravil vydavatel tak, aby čtenáři usnadnil proniknutí do textu, ne vždy zcela snadného. Pokud ovšem ne bude číst jen německý překlad, přečte si uživatel knihy s prospěchem nejdříve seznam odborných výrazů s výkladem (str. 131—137), protože ty, jak uvádí vy davatel, nejsou vždy totožné svým obsa hem s tím, jak jich užívá rétorika. Brand tův seznam je obsáhlejší nežli ten, který ssstavil H. Lebegue pro vydání Les belles Lettres (1939), přesto však některé vý razy francouzského vydání vynechává, např. metabasis, tonos aj.

Brandtuv úvod se na rozdíl od francouz ského vydání nezabývá problémy textové

kritiky, nýbrž obsahem a tradicí tohoto

spisu, který obezřetně zařazuje volně do 1. stol. η. 1. (str. 11—26). Ve výkladu se autor omezuje na pojem hypsos, vzne

seno, který je ve spisu podán neurčitě, ale se zdůrazněním rozličných jeho mo

mentů, jako psychologických, etických ap., na jeho funkci, kterou vidí v jed notlivých obratech, nikoliv jako „třetí genus dicendi", tj. genus grande atque robustum (Quint. 12,10,58), filosofické vý chodisko pojetí vznsšena (příroda pře kročením harmonie vzbuzuje náš úžas —

také člověk ve vznešsnu překračuje své lidské hranice), jeho působení na poslu chače (komično je impulzivním projevem z překvapení, není ještě kontrastem vzne

sena), jeho univerzálnost danou tím, že se vztahuje na všechny literární druhy (je pojmem rétoriky, ne poetiky) a na

všechny lidi, ať jde o Mojžíše, Homéra nebo Cicerona (stoa). Posléze se zabývá mimesí, která odhaluje jeho dvojí hle

216

This content downloaded from 185.2.32.89 on Sat, 14 Jun 2014 11:41:37 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

REFERÁTY

disko: třebas největšího úspěchu dosáhl člověk už v době od Homéra к Demosthe novi, je mu lidská přirozenost, nikoliv historická skutečnost, dárkyni velké poe zie, a proto i příčinou úpadku současného rečnictví. Ve druhé části úvodu si Brandt všímá ohlasu spisu v 17. a 18. století, tj. v době klasicismu, vysvětluje obecný od klon od spisu v 19. století odklonem od klasicismu a jen naznačuje, že dnešní estetika má jiná měřítka než „kanonizo vané vzory" nebo „kanonizované stylis tické prostředky", i když „homérikótatos je nejen Hérodotos, ale i Joyce, „sbírající četné potoky do svého díla" (str. 26).

V rukopisném čtení shrnul Brandt pod jedno opisy kodexu Pařížského, avšak ne uvedl ostatní literaturu, takže odkazy v kritickém aparátu stojí ve ztracenu. Do textu vnáší vcelku střízlivé stanovisko; zbyt3čná zdá se být oprava Kekilios na

Kaikilios, zajímavý je návrh W. Damma, uvedený na str. 124, aby mezi 15,12— 16,1 byla vnesena lacuna a na její počá tek přenesen počátek 44. kapitoly.

Bližší pochopení textu usnadňuje také to, že odkazy na autory jsou rozvedeny na str. 121—128, za nimiž následuje rej střík vlastních slov a uvedený již rejstřík odborných výrazů.

Zdařilý a vkusně upravený výtisk potěší mnohého čtenáře. Český čtenář si dějiny textu rozšíří nadto i četbou T. S i η к а, LGr III, 1, str. 184—185.

Radislav Hošek

Menandri Aspis et Samia, edidit Colinus Austin\ I. Textus (cum apparatu critico] et indices. Kleine Texte fiir Vorlesungen und Obungen 188a. Berlin: Walter de

Gruyter 1969. Stran 105.

Byla to opravdu šťastná myšlenka, že

bezprostředně po prvém vydáni obou těchto nově objevených komedií Menan

drových (Papyrus Bodmer XXV: La Sa mienne a Pap. Bodmer XXVI: Le Bouclier, publié par Rodolphe Kasser avec la col laboration de Colin Austin; Bibl. Bodme

riana, Cologny-Geněve 1969 — obě vydání s fotografickými reprodukcemi) odhodlal se Austin uspořádat v známé sbírce Kleine Texte jejich druhé a přístupné vydání, doplněné cennými indexy. Zároveň ohlá sil v latinské předmluvě vydavatel i druhý svazek v téže sbírce (II. Subsidia inter

pretationis; Kleine Texte 188b): Ad illu stranda et interpretanda poetae verba et sententias notárům variarum copiam haud ita parvam iam collegi ... ubi etiam actionem scaenicam breviter indicabo. Spěch, s kterým jsou tyto edice uspořá dány, snadno si vysvětlíme, máme-li na

mysli, že jde o nález opravdu velkého

významu pro poznání Menandra. Obě nové komedie „Štít" i „Žena

ze Samu" tvoří spolu se známým už Men

androvým „Mrzoutem" (Δύσκολος)1 trojici zachovanou v papyrovém kodexu z 3. stol.

po Кг. V této starověké edici byly uvedené komedie uspořádány tak, že Žena ze Samu

(jinak Κηδεία2) předcházela před Mrzou

tem, Štít pak po něm následoval; tím si také vysvětlujeme, proč z prvé komedie

je značně porušen právě počátek, kdežto ze Štítu utrpěl zase značnou ztrátu konec.

Oplně novým objevem není ovšem ani

Jedna ani drubá hra: i ze Štítu bylo už dříve známo z nálezu florentského (PSÍ II 126, ed. Vitelli 1913; 5. stol. po Kr.) 87 veršů (sporné ovšem bylo tehdy jejich při dělení určité hře Menandrově) a rovněž ze Zeny ze Samu (1 zde byl spor o ozna čení kusu) publikoval G. Lefebvre už roku 1907 (Pap. Cair. 43227; 4./5. stol.) 341 veršů.

Jestliže z dřívějších nálezů bylo možno

poznávat děj Jen velmi mlhavě a mnoho narážek zůstávalo přirozeně záhadou, je dnes základní stavba obou her zřetelná 1 tam, kde dosud zůstávají mezery způ sobené poškozením papyru. Na rozdíl od

„Mrzouta" zavinilo poškození papyru u obou těchto her mj. ztrátu úvodních

připomínek didaskalického rázu i titulů her.

V komedii „Štít" hraje štít pohřešovaného Kleostrata významnou roli — ]e příčinou osudové záměny; v „Ženě ze Samu" točí se opět zápletka kolem nemluvněte, kte rého se ujímá sympaticky kreslená hetéra

Chrýsis, původem ze Samu (v. 21 Austin), souložnice jednoho z protagonistů — Dé mea. Chrýsis je proto také neprávem podezírána nejprve Démeou z nevěry, poz ději opět otcem vlastní matky dítěte Ní kératem z intrikánství.

Austinova edice má takovéto uspořá dání: Předchází kratičký úvod se struč

nými připomínkami edičního rázu (např. o transkripci textu, způsobu označování

vystupujících osob) i poděkováním těm badatelům, kteří byli vydavateli nápo mocni při jeho nesnadném úkolu. Pak ná

sledují vlastní texty obou komedií dopro vázené vždy soupisem (zkratkami) osob v kusech vystupujících i všech těch, o nichž se ve hrách jen hovoří, ale které buď vůbec nevystupují, anebo jsou to jen κωφά πρόσωπα; tu v soupise postav „Stí

1 Editio princeps: Pap. Bodmer IV, Mé nandre: Le Dyscolos, publié par Victor Martin, Bibl. Bodmeriana, Cologny— Geněve 1958.

2 Podle citátu u Stobaia к v. 140 a 163 (Austin).

217

This content downloaded from 185.2.32.89 on Sat, 14 Jun 2014 11:41:37 AMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions