Vývoj prostituce v 17. až 19. století

Úvod

Téma Prostituce jsem si vybrala hned z několika důvodů. Prvním je samozřejmě to, že je jistě pro mnohé zajímavé a v mnoha ohledech i poučné. Druhým důvodem je, že v samotném dějepisu není příliš probírané, dalo by se říci, že je i takovým tabu.

Ve své seminární práci zohledňuji jak vývoj prostituce ve světě, tak i v českých zemích.

Při pročítání všech nashromážděných materiálů, jsem se pozastavila nad informací, že ne vždy byla prostituce chápána jako něco nečistého. Například ve starém Babylóně existovala i její posvátná forma.

Toto řemeslo však nevykonávaly jenom ženy. Často se setkáváme s muži i dětmi. Dotyčný se k tomuto řemeslu většinou nedostával z vlastní vůle, ale nejčastěji pod tlakem vnějších okolností, jako byla chudoba či rodina, která si například prodáváním své dcery slibovala peněžní profit. Jenom v malém množství případu se pod vlivem osobních pohnutků dotyčný rozhodl vykonávat toto řemeslo dobrovolně.

Cílem mé práce bylo nashromáždit co nejvíce informací k tomuto tématu a podat ucelený a zajímavý popis, abych se v rámci svého studia sama obeznámila se všemi sociálními a historickými aspekty tohoto tématu.

Historie prostituce:

Jako nejstarší řemeslo světa, je prostituce již od počátků věků nezbytnou součástí našich dějin. S počátkem křesťanství se však názory na toto řemeslo začínají postupně radikalizovat.

Když se ustanovila církev na západě, zavedla zároveň zásadu, že pohlavní styk je možný, je-li jeho cílem početí. A protože prostituce takový cíl rozhodně neměla, začala být pronásledována jakožto hřích.

Ve starověku byla prostituce zdrojem inspirace, zosobněná takzvanými hetérami, řeckými kněžkami lásky, majícími za úkol podporovat umělce a jejich umění, vést s nimi společenský dialog, být dobrou hostitelkou a tanečnicí

V raném středověku franský panovník Karel Veliký zavedl přísnou prohibiční politiku. Vydal nařízení bičovat a pranýřovat nevěstky. Dokonce ti, kteří těmto ženám poskytli útulek, byli donuceni je na zádech odnést na pranýř, kde byli taktéž zbičováni. Karel však prostituci nepřemohl.

Jeho nástupci byli však daleko přísnější – všechny přistižené nevěstky byly po čtyřicet dní voděny polonahé městem.

Do boje proti prostituci se přidal i Ludvík IX., který roku 1254 vydal nařízení vyhnat všechny ženy, které vedly tento život, z měst a vesnic. A protože byl křesťan, dal těmto ženám i možnost nápravy – klášter Filles-Dieu v Paříži. Tato opatření však rovněž ztroskotala.

V 13. století se závažnost smilstva díky teologům postupně oslabuje. Tomáš Akvinský dokonce přemýšlel o tom, jaká prostituci náleží mzda.

Klerici se začali zajímat o otázku zisku a kvality práce lehkých žen, ba i o tarify. „Tak vnesli do prodejné lásky prvek měřitelnosti a racionalizace.“(citace 1) Prostituce tak dostala svolení církve. Městské rady prostituci institucionalizovali a veřejné domy se tak stali místem, kde se tato činnost provozovala.

Roku 1347 vydala královna obou Sicílií nařízení, které také zahrnovalo, že se nevěstky musí odlišovat od ostatních – červenou šňůrkou přes levé rameno. V jiných městech, včetně Prahy, se barvou lehkých žen stala žlutá. Toto však po čase vymizelo.

Prostituci se výborně dařilo v městských lázních – z některých lázní se dokonce staly veřejné domy. Nevěstky patřily šenkům a hospodám, prostitutky se procházely ulicí.V 14. až 15 století se do lepších společností dostávají kurtizány – prostitutky vzdělané a společensky obratné. Ty měly dokonce přístup i k papežskému dvoru. Řím byl totiž nejen svatým městem, ale i hlavním městem prostituce. Důvod je vcelku jasný – byl jím přebytek mužů. A tak toto období nese hrdý název „století kurtizán“.

S objevem Ameriky se v 15. století prostřednictvím toho řemesla rozvíjí i syfilis, který byl považován za trest boží. Na znamení pokání byly nevěstince zrušeny.

Zároveň se konal i církevní koncil v Kostnici. Tam se ve velmi vysokém počtu shromaždovaly prostitutky, protože tam nacházely svou nejvěrnější klientelu – duchovní, vojáky, učence a hodnostáře všeho druhu.

Represivní zásahy se občas projevovaly, například za vlády homosexuálního panovníka Jindřicha III. došlo ve Francii k uzavření všech nevěstinců a osm set nevěstek bylo na jeho příkaz utopeno v Loiře.

Velkou změnu tento čin však nepřinesl – došlo k rozvoji tajné prostituce a s ním i kriminality. K uvolnění po všech stránkách dochází za vlády tolerantního Jindřicha IV. 18. století

V osmnáctém století se v Anglii prosadila prostituce jako nejoblíbenější oblast zábavního průmyslu. Na provozu veřejných domů se v té či oné formě podílela celá desetina londýnského obyvatelstva.

V Benátkách nechala vláda vyhnat všechny prostitutky z města, ale brzy je zase musela volat zpátky a dokonce obdržely náhradu ušlých zisků a nové byty. Protože byly nedílnou součástí státní politiky a byly nejlepšími informátorkami.

V habsburské monarchii se o očistu pokoušela Marie Terezie, která zavedla komisi cudnosti, která po nocích vnikala do městských domů a přistihovala sexuálně činné osoby. Prostitutky byly pranýřovány, mrskány a v letech 1751-1769 vyvezeny do Banátu a Temešváru.

Hlavní město jim tak zůstalo zapovězeno. Sankce postihovaly i klienty: byl-li někdo dopadený s prostitutkou svobodný, musel se s ní oženit. Pokud ne, hrozila mu žaloba za cizoložství.

Výkonnost této komise však díky korupci postupně poklesla. Panovnice se však nevzdala. Zavedla Tereziánský zákoník, který stíhal všechny sexuální delikty (např. pohlavní styk se zvířetem) dokonce smrtí. A tak byla prostituce trestána veřejným výpraskem a ostatní mimomanželské poměry vězením a peněžitou pokutou.

S nástupem Josefa II. byla komise cudnosti zrušena. Jak se dalo čekat, počet nevěstek nijak zásadně nestoupl. V době jeho vlády jich bylo ve Vídni asi 15 tisíc. Velkým problémem byly v této době pohlavní nemoci, kvůli kterým později panovník otevřel moderní Všeobecnou nemocnici, jež zahrnovala i sály pro pohlavně nakažené. O pacienty rozhodně neměla nouzi.

„Příkladem své vznešené tchýně se zřejmě inspiroval Ludvík XVI., který roku 1778 prostituci ve Francii zakázal. Lehké ženy nechal zavírat, stříhat dohola a vyvážet do zámoří. Represe provázel i náznak reglementačních opatření, snahy o zdravotní a policejní kontrolu lehkých žen. Panovníkovo úsilí se minulo úspěchem – prostituce na rozdíl od něj přežila Velkou revoluci.“(citace 2)

V Rusku patřily k tomuto řemeslu hlavně cikánky a Estonky, a to hlavně proto, aby unikly doživotní nevolnické dřině na panských polích. Nejhezčí z těchto nevolnic pak utíkaly do měst a živily se prostitucí.

Zákaz prostituce v této době existuje v současné době ve Švédsku, Norsku, Dánsku, USA i v některých zemích třetího světa, např. v Pákistánu. Období světových válek

V tomto období začínala prostituce značně zanikat. Buržoazní společnost totiž dávala přednost tajné prostituci a hodinovým hotelům, protože ji připadaly diskrétnější. Na druhou stranu začal vznikat jiný typ veřejných domů, a to tak zvaný pojízdní polní puff. Objevovaly se hlavně v posádkových městech. Vojáci měli dovoleno se se ženami stýkat, ale museli se vyhýbat nebezpečí pohlavních chorob. Druhým nebezpečím bylo prozrazení vojenského tajemství. To platilo hlavně pro důstojníky a ne pro řadové vojáky.

Novinkou této doby bylo používání prostitutek jako tajných informátorek nasazených na důstojníky. Jednou z nejznámějších vyzvědaček byla Mata Hari (viz. obrázek 1)

„Před válkou a i během ní se začal pomalu rozvíjet nový názor, a to abolicionismus.Ale nakonec se podařilo prosadit jen mírnější podobu, a to zakázání veřejných domů. Podle očekávání se pak ale na ulicích velkoměst rozšířila prostituce daleko více.13. dubna 1946 bylo uzákoněno uzavření veřejných domů. Jejich vybavení bylo vyprodáváno na bleších trzích a v aukcích. Tím se ale mnohokrát zvýšil počet prostitutek v ulicích, které neplatily daně a také došlo k zdvojnásobení počtu onemocnění syfilidou a nárůst homosexuality.

Jediné vládě se podařilo vypořádat se jednoduše, leč brutálně s prostitucí – nacistickému Německu. Všechny prostitutky a pasáci byli posíláni do koncentračních táborů.Po válce si prostituce vytvořila novou říši v bytech a apartmánech, za pomoci telefonních linek. Tato říše je větší, nebezpečnější, hůře dostupná i obtížněji zničitelná než kterákoliv dřívější.“(citace 3)

Prostituce v Čechách

Ulice

V Čechách se setkáváme s celkem třemi typy, a to prostitucí šenkovní, bordelní a potulnou. Tyto tři varianty tvořily odjakživa neodmyslitelnou část subkultury městské společnosti.

Nejvíce se stahovaly do měst v době konání říšských sněmů, jarmarků, trhů, nejrůznějších veselic a poutí. K známým místům jejich výskytu byly také kasárny.Často bylo možné je spatřit v postranních uličkách, kde šokovaly svým výrazným nalíčením, oblečením, vyzývavými pohledy či obscénními posunky. Lákaly muže vyzývavými lascivními postoji a pokřikovali na ně větami typu „Fešáku, pojď si ohřát nožičky!“ (citace 4)Stávalo se, že využívaly i nejrůznějších triků, typu toho, že si zapomněly doma klíče nebo, že se bojí přijít pozdě domů, protože je tatínek zlý.

Díky sociální strukturovanosti města byla i prostituce strukturovana, měla svou šlechtu i proletariát, svou hiearchii u vlastní topografii.

„Prostitutkám, hledajícím zákazníky v ulicích, parcích, v temných zákoutích města, se v odborném žargonu tvůrců reglementace i strážců pořádku říkalo volné. Kromě registrovaných holek zde odjakživa lovily své zákazníky nevěstky neregistrované, divoké, které se často skrývaly v chudých dílnách řemeslníků. Mezi oběma kategoriemi panovaly nepřátelské vztahy.“ (citace 5)

„Pouliční prostitutka, třebaže registrovaná, měla tvrdší život, než ta, která žila v nevěstinci. Snad byla svobodnější ve výběru zákazníka, zato se musela ohánět, aby si vydělala na jídlo a pití.“ (citace 4)

V Praze bylo nejvykřičenějším místem Židovské město. Nejvíce známé byly ulice Kožná, Železná a Celetná. Prostitutkám se přezdívalo fuchtle, flundry či bludičky, které si často povytahovaly sukně, aby bylo vidět jejich „zeisiggrun“ neboli zelené punčochy.K výraznému zvýšení prostitutek došlo zejména během první světové války ve všech městech, kde byla vojenská posádka.

Taxa se pohybovala okolo dvaceti až dvaceti šesti korun za hodinu, Za celou noc platilo šedesát korun. Denní příjem průměrné prostitutky byl odhadován na 200 až 250 korun, což na dobu vůbec nebylo málo.

Po vydání aboličního zákona nastal velký rozvoj tzv. hodinových hotelů, které zaujaly místo po tradičních nevěstincích. Sem se chodily inkognito prodávat i vdané ženy. Nejznámější se nacházeli na Zbraslavi a v Roztokách.

Úroveň bytu, kam žena zákazníka přivedla se spojovala s kategorií poskytované služby. Často se jednalo pouze o jeden pokoj a zbytek obýval bytný nebo bytná. Často se stávalo, že se majitel bytu dožadoval procenta z výdělku. Mimo jiné dohazoval „kunčofty“, prodával alkoholické nápoje a občas omezoval i osobní svobodu.

Nevěstince

Nevěstinec byl domem, jeho provozovatel organizoval prostřednictvím svých zaměstnankyň sexuální služby zákazníkům. Vedle „šéfa“ a prostitutek mohl býzt zaměstnán i zástupce, důvěrník provozovatele, několik služek, případně kuchařka, pokojské „volačky“. Kořeny

„Středověká bordelní instituce kvetla v domcích, domech svodnických, hampejzech – dle kohouta, který muži tak vyhledávaná domek zdobil.“ (citace 5) Nacházely se v místech snadno dostupných, ale ne přímo v centru města.

Často se stávalo, že nevěstince se chránily tím, že vycházely vstříc policejním úředníků, kterým korupce v tomto směru nečinila problém. Nábor:

Nabízelo se hned několik možností: žena mohla přijít sama, provozovatel se mohla obrátit na specializované agentury nebo podat dvojmyslné inzeráty. Často se obracel na kuplíře a zvlášť se osvědčily dohazovačky pracující v ulicích. Tragické byly případy, kdy dceru prodali do nevěstince sami rodiče.

Další starostí bylo přilákat klienty. Informaci o podniku bylo často možno získat díky, navštívenkám, které decentně distribuovaly číšníci v kavárnách nebo jim mohl poskytnout službu policista. Proto se ostatně nevěstincům říkalo „vykřičené domy“. Kategorie:

Nejlepší nevěstince byly přirozeně ve Francii, přepychové a maxiálně diskrétní. Pokud klient chtěl, nemusel s ostatními klienty vůbec potkat. V druhé kategorii už zas takový přepych nebyl, nicméně snaha byla, i nějaká diskrétnost. Do třetí – prostřední – kategorie spadal podniky v okrajových čvrtích měst. To byly ony proslulé domy, označené červenou lucernou. Následovala čtvrtá kategorie, ta byla určena nezámožným klientům. Prostitutky seděly na lavicích a s klienty chodily do velmi skromně zařízených pokojů. Chodili sem dělníci a studenti. Nejníže stály nevěstice v okrajových čtvrtích a přístavech. Ty byly pro svobodné dělníky, podnapilé vojáky a námořníky. Místem pro samotný akt zde byl pouze kout oddělený od lokálu závěsem, s kovou postelí a slamníkem.Do první, nejluxusnější kategorie v Praze patřil nevěstinec Leopolda Friedmana, který se nacházel v Maiselově ulici

Přístup k prostituci: 1) reglementace - prostituce je podřízena státnímu dozoru, vzniká průhlednější prostředí, které omezuje aktivity struktur organizovaného zločinu v této oblasti 2) abolice – státní instituce se zaměřují na průvodní jevy prostituce, jako je obchod se ženami či kuplířství, problém prostituce jako takové zůstává neřešen 3) represe - prostituce je kriminalizována, problém však není vyřešen, protože se obvykle přesouvá do ilegality

Závěr

Dá se říct, že bez prostituce by naše společnost v mnoha historických obdobích skončila v naprostém chaosu. Díky prostituci mohla mnohá manželství nadále fungovat.Jsem ráda, že jsem si toto téma vybrala. Bylo velmi zajímavé a dobře se na něj sháněly materiály.

Je nutno však poznamenat, že přes všechny snahy se nikdy nepodařilo tento aspekt společnosti zničit

Citace: 1. Lenderová, Milena: Chytila Patrola aneb Prostituce za Rakouska i Republiky, Nakladatelství Karolinum 2002,Praha I. Vydání, str.252. Lenderová, Milena: Chytila Patrola aneb Prostituce za Rakouska i Republiky, Nakladatelství Karolinum 2002,Praha I. Vydání,str.293. Lenderová, Milena: Chytila Patrola aneb Prostituce za Rakouska i Republiky, Nakladatelství Karolinum 2002,Praha I. Vydání,str.564. Lenderová, Milena: Chytila Patrola aneb Prostituce za Rakouska i Republiky, Nakladatelství Karolinum 2002,Praha I. Vydání,str.655. Lenderová, Milena: Chytila Patrola aneb Prostituce za Rakouska i Republiky, Nakladatelství Karolinum 2002,Praha I. Vydání,str.78 Zdroje:Lenderová, Milena: Chytila Patrola aneb Prostituce za Rakouska i Republiky, Nakladatelství Karolinum 2002, Praha I. Vydání, 220 stran http :// www . sfiles . host . sk / work / prostituce . html http :// procproto . cz / doporucujeme / z - historie - prostituce / http :// xman . idnes . cz / prostituce - nahlednete - do - jeji - historie - i - ffh -/ xman - sex . aspx ? c = A 080325_070527_ xman - sex _ fro http :// bleskove . centrum . cz / clanek . phtml ? id =552017 http :// www . ztracenci . cz / prostituce /