Média „Pražského jara" v soudobé novinové karikatuřeJan Cebe Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy

Anotace: Tématem příspěvku jsou média a jejich odraz v novinové karikatuře v období tzv. Pražského jara roku 1968. Na základě analýzy časopisů Dikobraz, Reportér a Signál je zkoumán odraz demokratizačního procesu v médiích tak, jak jej zachytila dobová karikatura. Důraz je kladen především na téma cenzury, svobody projevu a práva na informace. Častým tématem je též postavení novinářů a médií v tehdejší společnosti. Příspěvek vznikl v rámci specifického výzkumu IKSŽ FSV UK SVV261501.

Summary: The paper deals with the media and their reflection in a newspaper cartoon in the so-called Prague Spring of 1968. Based on the analysis of three magazines - Dikobraz, Reportér and Signál - is studied reflection of the democratization process in the media, as it was captured by the contemporary caricature. Emphasis is placed on censorship, freedom of expression and the right to information. A common theme is also the position of journalists and media in society. The paper is a part of the Specific research project of IKSŽ FSV UK IKSŽ FSV UK SVV261501.

Klíčová slova: Pražské jaro, 1968, novináři, média, karikatura, anekdota, cenzura, právo na informace, reformisté, konzervativci, okupace

Key words: Prague Spring, 1968, journalists, media, cartoon, joke, censorship, right to information, reformists, conservatives, occupation

Politické karikatury a anekdoty zprostředkovávají příjemcům společensky závažná témata s trochou nadhledu a pomáhají tak pochopit mnohdy složitou politickou realitu (Bystrický, Rogul'ová: 84). Jsou ve své podstatě jen jednou z forem propagandy, která může sloužit k diskreditaci protivníka či obhajobě a upevňování názorů a postojů, která autor považuje ze svého pohledu za žádoucí. Dobrá politická karikatura je bezpochyby svým způsobem umění a v periodickém tisku má již staletou tradici. Vzpomeňme novináře a politika Benjamina Franklina a jeho slavnou karikaturu rozsekaného hada znázorňujícího nutnost jednoty amerických kolonií, kterou Franklin uveřejnil ve svém listě Pensylvania Gazette (Köppl, Köpplová: 118).

(Pensylvania Gazette, 1754)

Předchůdce politické karikatury v periodickém tisku lze však nalézt již mnohem dříve. Můžeme vzpomenout například středověké tištěné letáky. Ty obsahovaly kromě textů také nejrůznější dřevorytiny či mědirytiny, které se v době, kdy byla naprostá většina společnosti

negramotná, stávaly důležitým nástrojem politického a ideologického boje. Takovou funkci plnily letáky například v období reformace a bojů mezi katolickou církví a protestanty, kdy toto médium masivně využívaly obě strany k oslovení širší veřejnosti. Důležitou roli při tom hrály právě rytiny, které karikovaly protivníka například tím, že mu přisuzovaly nejrůznější „ďábelské" atributy a touto jasnou a snadno pochopitelnou formou sdělovaly negramotným masám, co si mají o účastnících sporu myslet.

Papež jako ztělesnění ďábla (německý dřevoryt, 17. století)

Problémem většiny politických karikatur je jejich omezená aktuálnost. Pokud totiž neznáme dobový společenský kontext, můžeme sdělení obsažené v karikatuře jen stěží zcela pochopit. (Bystrický, Rogul'ová: 75)Také pro samotný rozvoj politické karikatury jsou společenské a politické podmínky zcela zásadní. Tam, kde vládne tvrdá cenzura, nemá kritická politická karikatura příliš šancí na život a pokud existuje, pak především jako nástroj vládnoucí ideologie, které slouží zejména pro označování a diskreditaci vnitřních či vnějších nepřátel. Naopak ve společnostech, které umožňují v dostatečné míře svobodu projevu, se může politická karikatura rozvíjet daleko volněji a při tom plnit svou důležitou funkci, tj. seznamovat veřejnost snadnou a přístupnou formou se závažnými společenskými tématy a kriticky hodnotit negativní jevy ve společnosti. V podstatě tak pomáhá médiím plnit úlohu „hlídacího psa" demokracie.Je přitom patrné, že nejlépe se politické karikatuře daří v obdobích, kdy společnost prodělává určité zásadnější politické změny a kdy mají karikaturisté dostatek inspirace ke své tvorbě. Takové společensky „vhodné" podmínky mohou představovat například revoluce, ekonomické krize, vypjaté vztahy mezi národy či kulturami atd. Politická karikatura může mít v těchto obdobích velký význam, ale taktéž velkou moc, moc ovlivňovat veřejné mínění a nastolovat v rámci veřejné agendy určitá témata. Vzpomeňme si například na aféru kolem karikatur proroka Mohameda, které se před více než pěti lety objevily v dánském listě Jyllands-Posten a vyvolaly takřka mezinárodní a multikulturní konflikt. Jejich autor Kurt Westergaard, dokonce kvůli svým kresbám čelil násilným útokům.

Jyllands-Posten (2005)

Boj za svobodu projevu a práva na informace v československé karikatuře v období „Pražského jara" 1968

Také Češi a Slováci prošli v rámci svých, mnohdy společných, dějin etapami, v nichž se politickým karikaturám nebývale dařilo. Kupříkladu v období tzv. První republiky se předmětem anekdot a karikatur často stávaly manévry politických stran a státníků, vztahy Čechů a Slováků, vztahy ČSR a zahraničí v předmnichovském období, hospodářská krize a její dopady v polovině 30. let. 20 století atd. S okupací Čech a Moravy a s nástupem fašistického režimu na Slovensku se pak karikatura mění ve zbraň, kterou vládnoucí moc využívá k diskreditaci svých protivníků. Kupříkladu v Čechách se tak stává dominantním tématem karikatur prezident Edvard Beneš a londýnský exil vůbec, dále pak Židé a později bolševici, přičemž často jsou tato témata nejrůzněji propojována.

„Beneš prodává vzdušné zámky" Ejhle (1943)

Mezi „nejslavnější" protektorátní karikaturisty tohoto období patřil například i autor jednoho z prvních českých komiksů o Pepině Rejholcové, akademický malíř, hudební skladatel a textař František Voborský. Jeho karikatury byly uveřejňovány v řadě novin, nejčastěji však ve Večerním Českém slově. To si sice i během protektorátu udržovalo statut deníku s nejvyšším nákladem, nicméně Voborského protibenešovské karikatury tomuto listu popularitu v očích čtenářů rozhodně nepřidávaly. Čtenáři tušili, že stejně jako v případě psaných článků, i témata karikatur v novinách vycházejí z politické objednávky vládnoucích míst, nebyla-li autorům přímo direktivně nařizována.Projevit vlastní názor prostřednictvím médií si totiž mohl dovolit jen ten, jehož názory konvenovaly s politikou a ideologií nacionálního socialismu. Možnost kritizovat vládnoucí režim tak skýtaly jen ilegální tiskoviny a potom samozřejmě tzv. šeptanda, kterou se šířily zprávy, jež by se v legálních médiích nikdy objevit nemohly. Kupodivu i na těchto

platformách si karikatura našla své místo. Kupříkladu kresby na titulních stranách ilegálního listu V boj, byly svým obsahem v zásadě vlastenecky zahrocenou politickou karikaturou.

V boj (1940)

Ale i běžní občané někdy cítili potřebu vyjádřit své názory na režim v Protektorátu formou kresby s určitým sdělením. Zajímavé příklady nalezneme například v dopisech, které dostávali přední novináři kolaborující s nacistickým režimem (příklad).Po porážce nacistické totality v květnu 1945 a krátkém období relativní demokracie nastává po únoru 1948 opět dalších čtyřicet let totality, tentokráte komunistické. Politická karikatura v těchto letech skomírá a stává se opět služkou vládnoucí moci, která ji využívá především k ocejchování třídního nepřítele uvnitř i za hranicemi státu. I v těchto případech jde často o tvorbu na politickou objednávku, která nemá u veřejnosti silnější odezvu. Ta se od konce 50. let s rostoucí deziluzí z režimu uchyluje spíše k ústně podávaným anekdotám, které často pranýřují politické a hospodářské poměry v socialistickém Československu.Rostoucí nespokojenost a k tomu postupné uvolňování provázející období 60. let však tvoří úrodnou půdu, z níž koncem dekády vyklíčí takřka dvacet let nezalévané semínko svobodné politické karikatury, které v období tzv. Pražského jara vydá bohaté plody. Toto období relativní svobody, snah o demokratizaci československého režimu a nastolení „socialismu s lidskou tváří" začíná lednovým plénem ÚV KSČ, na kterém je první tajemník Antonín Novotný odvolán a nahrazen Alexandrem Dubečkem. Končí pak intervencí vojsk Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna 1968. Tento opatrný a násilně ukončený pokus občanské společnosti o návrat k demokratickým principům výrazně zasáhl i media a novináře samotné. Ti byli v předlednovém období jako celek k vládnoucímu režimu zcela konformní, což dokazují i závěry V. sjezdu Svazu československých novinářů z října 1967, na kterém se novináři na rozdíl od svých kolegů spisovatelů bez výhrad přihlásili k politice Novotného vedení. (Končelík: 180). Po lednovém plénu však nastala v rámci novinářské obce zcela zásadní proměna a jsou to naopak právě média, která se stávají motorem a strážcem demokratizačního procesu a v mnoha oblastech dokonce předbíhají váhavé a opatrné Dubčekovy reformisty. Přesto je takřka po celé období Pražského jara mezi Dubečkem a novináři neformální spojenectví, které ze strany novinářů vychází především z Dubčekovy podpory svobodě slova, ze strany Dubčekových reformistů pak z přesvědčení o užitečnosti emancipace médií, která nevycházela ani tak z vnitřního přesvědčení, jako spíše z politického kalkulu. Dubček zkrátka potřeboval novináře, aby mu pomohli oslovit veřejnost, kterou si pak svým uvolněným vystupováním a otevřeností do té doby nebývalou získal. Reformisté navíc zastávali názor, že svobodnější média pro ně neznamenají hrozbu, protože společné cíle vyvolávaly dojem jednoty a vzájemnosti. Proti demokratizaci novinářské práce se ovšem vzhledem k sílícímu vlivu veřejného mínění zprvu

příliš nestavělo ani konzervativní křídlo KSČ. (Končelík, Orzság, Večeřa: 181). Média tak mohlazačít působit poměrně svobodně, a to i přes skutečnost, že předběžná cenzura vykonávaná Ústřední publikační správou ještě formálně existovala.Tato svoboda samozřejmě měla velmi pozitivní vliv i na vývoj politické karikatury a anekdoty. Na rozdíl od let minulých jsou to právě média, která se stávají platformou humoru s politickou tématikou.

Analýza karikatur v dobovém tisku let 1968 - 1969Původně bylo mým záměrem zkoumat v rámci období let 1968 - 1969 odraz politického dění v novinové karikatuře v celé jeho šíři, při vyhodnocení nashromážděného materiálu se však ukázalo, že studie by nakonec výrazně přesáhla čas i prostor věnovaný konferenčnímu příspěvku. Proto jsem se pro tuto konferenci rozhodl záběr studie omezit a zabýval jsem se pouze těmi karikaturami a anekdotami, které reflektovaly témata vztahující se k médiím a novinářům samotných. Také situace médií a novinářů totiž procházela během let 1968 a 1969 velmi dramatickým vývojem, který se v novinové karikatuře často odrážel. Výběrový vzorek jsem omezil na tři časopisy, které si v daném období získaly značnou popularitu u čtenářské veřejnosti. Prvním z nich byl humoristický a satirický časopis Dikobraz, který vycházel ve vydavatelství Svoboda, a v jehož redakci působili na předních místech známí čeští a slovenští satirici a umělci.1 Svoboda byla sice vydavatelským podnikem KSČ, nicméně redakci toto spojení v daném období nikterak neomezovalo. Také další zvolený časopis – týdeník Signál - měl silné vazby na oficiální struktury. Jeho vydavatelem totiž bylo Ministerstvo národní obrany. Ve sledovaném období se však do čela redakce dostali novináři, kteří stáli za demokratizačním procesem a nebáli se otvírat do té doby zapovězená témata2 a tak i tento časopis patřil mezi čtenářsky velmi oblíbené. Posledním zkoumaným titulem byl týdeník Reportér, jehož vydavatelem byl Svaz českých novinářů Ten si získal oblibu veřejnosti zejména díky svým investigativním reportážím a v neposlední řadě také díky politickým karikaturám, které se objevovaly uvnitř listu a často zdobily i jeho titulní stranu.

Řečí čísel bylo do analýzy zařazeno více než 70 karikatur a kreslených anekdot, které reflektovaly témata týkající se oblasti médií. Nejvíce jich samozřejmě bylo v časopise Dikobraz, kde byla satira primárním obsahem listu. Nejméně jich naopak nalezneme na stránkách časopisu Signál, kde měly anekdoty vyhrazené místo na poslední stránce listu spolu lechtivými fotografiemi ze světa západních filmových hvězd. Z rozboru karikatur a kreslených anekdot věnovaných médiím, svobodě projevu či právu na informace vyplynulo několik základních tématických okruhů.

Otázka cenzury

1 Zástupcem šéfredaktora a nakonec i šéfredaktorem zde byl například autor Saturnina Zdeněk Sirotka.2 Šéfredaktorem Signálu byl Vlado Kašpar, který byl na mimořádném VI. Sjezdu Svazu československých novinářů v červnu 1968 zvolen předsedou Svazu českých novinářů. SČSN byl na tomto sjezdu zrušen a svazy byly nadále organizovány na federativním principu.

Již od lednového pléna ÚV KSČ sílila ze strany novinářů kritika cenzurních opatření prováděných Ústřední publikační správou, která byla v té době ještě v platnosti. Počátkem března sice ÚV KSČ rozhodlo, že cenzura již nemá být předběžná, ale pouze následná, v očích novinářů to však nebyla změna dostatečná. (Končelík, Orság, Večeřa: 182)

„Cenzura? U nás?!?"

Když o zrušení cenzury nehovořil ani Akční program ÚV KSČ z 5. dubna 1968, tlačili novináři v tomto směru vedení KSČ k radikálnímu uvolnění a to i přes to, že existence cenzury byla ve dnech po lednovém plénu spíše formální a vývoj v oblasti médií již její činnost v podstatě ignoroval. Přesto však novináře existence tohoto „nedemokratického" institutu dráždila a až do jeho zrušení v červnu 19683 proti němu vystupovali, a to i prostřednictvím karikatur a anekdot. Nicméně ani tento, na reformním vedení KSČ do značné míry vynucený, zákaz ještě neznamenal, že by novináři měli zabezpečeno své nezávislé a svobodné postavení.

3 Cenzura byla zrušena 26. 6. 1968 zákonem č. 84/1968 Sb., který vyhlásil, že cenzura je nepřípustná. Již dříve byl přitom vládním nařízením č. 69 z 13. 6. 1968 zrušen statut Ústřední publikační správy.

„Po celou dobu, soudruzi,----------- jsem byl pouze ------------- řadovým cenzorem!"

CENZOR ve výslužbě: „Ježišmarjá, co já jsem v tom tehdá našel závadnýho?!"

Kritika médií ze strany vládnoucí moci před 21. srpnem 1968Během května a léta 1968 se reformní proces v Československu zpomaluje. Protireformní síly nabírají na síle a stále důrazněji se z jejich strany ozývá i kritika médií a novinářů, kteří jsou obviňováni z  kontrarevolučních a reakčních tendencí.

„Toho letadla si nevšímejte, ale tady na ty si posvítíme!"

„Něco s vytrhneme a hned máme protisocialistický citátek."

Navíc ani v řadách reformistů nevládlo v tomto období ze svobody médií a z témat, která média začala otvírat, žádné velké nadšení a stále častěji i z jejich strany začala zaznívat kritika „nezodpovědného" působení novinářů.

Reformisté chtěli stávající systém pouze upravit a demokratizovat, zatímco z řad novinářů i veřejnosti se začínaly ozývat hlasy po jeho změně a pomalé, často pouze proklamované, reformy už některým přestávaly stačit. Téma svobody médií se tak v tomto období dostává do

popředí zájmu veřejnosti i novinářů samotných jako jeden z hlavních výdobytků Pražského jara, který si už nehodlali nechat vzít. Připomeňme v tomto směru například spontánní zakládaní občanských výborů na obranu svobody tisku, kdy do srpna 1968 vzniklo na 87 rezolucí a hnutí vyvolalo ve veřejnosti vlnu sympatií.

Kritika starých kádrů a jejich přístupu k médiímTakto veřejně deklarované sympatie veřejnosti vůči médiím znervózňovala především staré funkcionáře komunistické strany. Ti nebyli na zájem veřejnosti a médií o jejich konání zvyklí, naopak dosud poslouchali pouze pokyny z vyšších míst, a nyní se cítili ohrožení. Obávali se potrestání za svá provinění, obávali se médií i hněvu veřejnosti. (Končelík, Orság, Večeřa: 183) Navíc měli dost starostí s novými požadavky stranického vedení a dosud nepoznaný zájem veřejnosti a médií o jejich „věci veřejné" jim začínal čím dál tím více vadit.

Kritika nedostatku informací k domácí politické situaciJiž od ledna 1968 se v rámci médií množí kritika kabinetní politiky, tj. veřejnosti nepřístupné rozhodování v rámci uzavřených stranických orgánů, které brání toku informací z politických míst k veřejnosti a odporuje tak reformisty prosazovanému právu na informace. Tento

problém samozřejmě vnímali obzvláště citlivě právě novináři a není překvapením že i v anekdotách nachází toto téma své vyobrazení, a to jak v době před intervencí vojsk Varšavské smlouvy, tak i v období roku následujícího (v rámci možností opětovně zavedené cenzury). Tehdy totiž tok informací z nejvyšších míst směrem k médiím i veřejnosti opět ustává, což se odráží i v omezené kvalitě a šíři zpravodajství o domácí politické situaci, jak jej přinášejí československá média. (Novinář, 1969, č. 1: s. 1-2)

Na tabulce: „Informace pro novináře".

„Já vím. co se u nás děje. Moji známí v cizině mi všechno napíší..."

„Reuter? Tady ČTK, potřebujeme urychleně nejnovější zprávy z Československa."

„Je to dobrý! Už se zase něco děje jenom v zahraničí..."

„Nač ještě více informací? Tyhle mi úplně stačí pro nespavost."

K nedostatku informací se pak po okupaci začíná stále silněji přidávat i „předlednový" strach z kritického posuzování stávající situace (nejen na veřejnosti, ale i v médiích), které by se mohlo stát důvodem perzekuce ze strany vládnoucí moci. Tento strach přitom zasahuje nejen řadu dříve proreformních politiků ale také řadové občany.

„A teď mi řekněte, co si o tom skutečně myslíte."

Politická karikatura v předvečer okupaceV průběhu léta 1968 narůstá tlak ze strany „spřátelených" států na rázný zásah proti „kontrarevolučním" silám v Československu. Koncem července se dostává sovětům přes jejich ambasádu v Praze do ruky dopis vyjadřující obavy z vývoje ve státu a straně od ledna 1968, který podepsalo 99 zaměstnanců pražské továrny ČKD - Praga. Leonid Brežněv použije tento dopis jako důkaz, že lid v Československu s reformami nesouhlasí. 30. července jej uveřejňuje moskevský deník Pravda jako důkaz o skutečném smýšlení obyvatel v Československu. Tam však dopis budí značné rozhořčení a podepsaní se stávají předmětem opovržení svých kolegů i veřejnosti, která jako celek stojí za reformisty v čele Alexandrem

Dubčekem.4 Veřejnost pokládá dopis za podvrh, který nesepsali dělníci, ale straničtí funkcionáři z řad odpůrců reforem, kteří se bojí o své funkce a schovávají se za hlasy „z lidu".

„Haló! Tady dělník z ČKD. My s váma zatočíme, vy pisálkové!"

Média států Varšavské smlouvy však již informují o náladách v Československu, které jsou podle nich kontrarevoluční, vyburcované agenty a přisluhovači imperialistů a západních zpravodajských služeb, kteří mají za cíl rozvrácení socialistického režimu v Československu. Oficiální stranické tiskové orgány jako je moskevská Pravda, východoněmecké Neues Deutschland, či polská Trybuna udržují nepřetržitou palbu proti reformistům a také proti československým médiím podporujícím demokratizační proces.

Okupace a měsíce následující

Samotné dny okupace se v karikaturách v rámci sledovaných periodik nikterak neodrážejí, novináři měli většinou jiné starosti. Dění následujících měsíců se však karikaturisté opět snaží reflektovat. Situaci jim poněkud komplikuje zmovuzavedení cenzury v září 19685 a vytvoření dohlížecího Úřadu pro tisk a informace6. Jeho aktivity však nejsou v průběhu několika následujících měsíců ještě natolik závažné, aby karikaturistům společensky kritickou tvorbu

4 Blíže viz např. http://zpravy.idnes.cz/pragovak-vypravi-pribeh-40-let-stareho-dopisu-ktery-k-nam-pry-pozval-tanky-1r4-/domaci.asp?c=A080827_165846_domaci_lpo5 Cenzura byla znovu umožněna zákonem127/1968 Sb. z 13. září 1968.6 Úřad pro tisk a informace byl založen usnesením vlády č. 292 z 30. srpna 1968. Jeho prvním předsedou se stal umírněný Josef Vohnout.

zcela znemožnily. Není přitom divu, že právě omezení svobody projevu a zavedení cenzury ve společnosti, která stále ještě žila vírou v reformy a odporem proti okupaci, se stává pro karikaturisty důležitým tématem.

„My taky jenom otvíráme hubu a mlčíme."

„Pane židiteli, pane židiteli, znám tisíc fórů, ale ani jeden nemůžu říct vzhledem k nynější realitě."

1) „Na světe byly války, živelné pohromy, dopravní katastrofy, sociální konflikty..."2) „...větrné smrště, zemětřesení...." 3) „To ovšem ještě nebyla cenzura."

Boj s nelegálními médii působícími na území Československa

Dalším z témat, kterým se karikaturisté v období bezprostředně po okupaci věnovali, byla činnost periodik a rozhlasových stanic rozšiřujících na našem území zprávy, které měly diskreditovat polednový vývoj v Československu a získat veřejnost na stranu okupantů a konzervativních sil uvnitř KSČ. Tato média byla šířena okupačními orgány a přesto, že se tvářila jako média domácí, veřejnost i novináři velmi rychle přišli na to, komu slouží. Jednalo se především o rozhlasový vysílač Vltava, který začal do ČSSR vysílat hned 21. srpna 1968 z NDR a dále list Zprávy, který se poprvé objevil 30. srpna 1968. Vydávalo ho velení sovětských vojsk na území ČSSR, a to v nákladu 300 tisíc výtisků, takže se zařadil mezi největší periodika v Československu. Na mínění veřejnosti však měla obě média jen minimální dopad. Špatná čeština a lživé útoky na demokratizační proces vyvolávaly v obyvatelích Československa spíše zlobu a opovržení.

Pohled na Prahu: „Krásná, jen kdyby nebylo té špíny ve Vltavě."

Zásahy vládnoucí moci proti médiím a novinářůmPoslední kapitola demokratického vzepjetí československých médií a novinářů samotných začíná rokem 1969. Zprvu pomalu, ale stále silněji se začíná projevovat tlak, který vyústí v zastavování předních proreformních periodik a v čistky mezi novináři, kteří se stavěli pozitivně k demokratizačnímu procesu. Již na podzim 1968 jsou na měsíc zastaveny „nejzkompromitovanější" časopisy Politika, Reportér a Kultúrný život.

„Reportér - první na Měsíc."

„Mateřídoušku, jestli není zastavená."

Také samotní novináři začínají být režimem stále častěji nálepkováni jako zaprodanci, agenti západu, anarchisti apod. Tyto negativní tendence se začínají projevovat ještě za Dubčekova stranického vedení, které je tlačeno sověty k tomu, aby situaci v médiích dostalo opět pod stranickou kontrolu a širokou podporu pak nalézají u Husákova vedení. Gustáv Husák, který se po odstoupení Dubčeka 17. dubna 1969 stává prvním mužem strany, se oficiálně přihlásil k zásadnímu omezování svobody slova a médií: „Pro lidi, kteří v krizové situaci, jaká je dnes, zneužívají svobody a demokracie proti zájmům státu a socialismu, třeba zde přivřít okno. Pro nepřátele socialismu nemůže být žádná svoboda." (Končelík, Orzság, Večeřa: 197)

A: „Novomanžel?" B: „Redaktor!"

ZávěrPolitická karikatura a kreslená anekdota patřily v období Pražského jara a dokonce i v průběhu roku 1969 k neodmyslitelným součástem reformních médií. Autoři touto formou poukazovali na široké spektrum témat, které byly v obrozující se společnosti aktuální a humornou a snadno pochopitelnou formou tato témata tlumičili veřejnosti. Jedním ze zásadních témat byla i média a s nimi související svoboda projevu a právo na informace. Také této oblasti se karikaturisté od ledna 1968 často věnovali a posilovali tím postavení a oblibu médií v očích veřejnosti. V obdobích po okupaci, kdy je opětovně zavedena cenzura a začíná docházet k represím v rámci médií i novinářské obce, se pak karikatura ještě po určitou dobu snaží poukazovat na tyto zásahy ze strany státní moci, která se opět snaží učinit z médií svého poslušného „psíka". S nástupem normalizace však již tyto represe a tlak ze strany nového vedení KSČ sílí natolik, že nejen média, ale i politická karikatura se opět stávají jen pouhou převodovou páku totalitního režimu k ovládání veřejného mínění.

(Reportér, prosinec 1969)

Příspěvek vznikl v rámci specifického výzkumu IKSŽ FSV UK SVV261501.

Použité prameny:

Literatura:Bystrický, V., Rogul'ová, J. (ed.): Storočie propagandy, Bratislava, AEP 2005.Končelík, J., Orság, P., Večeřa, P.: Dějiny českých médií 20. století, Praha, Portál 2010Köpplová, B., Köppl, L.: Dějiny světové žurnalistiky, Praha. Novinář 1989

Periodika:Novinář, 1969Dikobraz, 1968, 1969Reportér, 1968, 1969Signál, 1968, 1969