Pohádka jako literární žánr, typy pohádek

Pohádka je svou podstatou především vypravování, tedy ústní epický útvar, který

k navázání kontaktu s recipientem využívá zvukovou realizaci (hlasu, mimiky, gest,

spontánnosti vypravěče). Je v něm kladen důraz na děj, který je fantastický, mimořádný a

nepravděpodobný, objevují se v něm nadpřirozené bytosti, kouzelné předměty, nadlidské

schopnosti, zázračné vyřešení problému, častá je metafora, symbolika a personifikace.

V pohádkách novelistických se objevují i reálnější prvky, humor, nonsens, hra se slovy a

jejich významy.

„Pohádka je tedy svérázným ztvárněním skutečnosti a lidských názorů a ideálů; život

generací v ní našel výraz ve svých nejrozmanitějších projevech individuálních

a společenských. Pohádka zachytila jejich etické a estetické nazírání, společenské vztahy,

zvyky a pověry; kontaminovala, modifikovala a přehodnocovala motivy

z různých prostředí a epoch, přetvořila realitu do zobecňujících obrazů

a hyperbolizovaných rozměrů. Dala slovo i prostému člověku, vstoupila do tradice lidového

vypravěčství.“ 1

První sbírky lidových pohádek

Pro původní lidové pohádky je typické, že vždy byly součástí především ústní lidové

slovesnosti a kultury. Přestože existují i velmi staré písemné záznamy pohádkových látek,

jako například egyptský papyrus z 13. století př. n. l. obsahující pohádku O dvou bratřích

nebo zápisy pohádek pocházející z období antiky či středověku, mezník v přístupu k ústní

lidové slovesnosti znamenal až přelom 18. a 19. století a s ním nastupující romantismus.

Lidová kultura se v tomto období stává dokladem národní tradice a jsou v ní hledány ideové a

estetické hodnoty, k nimž se hrdě hlásila generace romantiků. Kromě sbírek lidových písní,

kterým byla zprvu věnována největší pozornost, vznikají v Evropě také sbírky lidových

pohádek. Ta první s názvem Kinder-und Hausmärchen vznikla v Německu zásluhou bratří

Grimmů, na jejichž dílo pak navázali v jiných zemích další sběratelé jako V. Š.

Karadžić (Srbsko),

1 VAŘEJKOVÁ, Věra. Literárněvýchovná interpretace uměleckého textu na 1. stupni základní školy.

Brno: MU Brno, 1998, s. 66.

A. N. Afanasjev (Rusko), J. Curtin (Irsko), J. Jacobs (Anglie) a mnozí jiní. 2

V Čechách vznikají první soubory lidových pohádek ve čtyřicátých letech 19. století.

Některé nové pohádkové látky se objevovaly v časopisech již o několik let dříve, ale jejich

zpracování bylo knižní a poplatné romantické dobrodružnosti a fantastice. Podobný zkreslený

ráz a neumělý vypravěčský styl měla i první samostatná sbírka Národní české pohádky a

pověsti vydaná v roce 1838 Jakubem Malým. Teprve v roce 1845 se objevují další

pohádkové soubory, které již vystihují prostý, lidové tradici odpovídající způsob vyprávění.

Byly to Národní báchorky Václava Mikšíčka, Národní báchorky a pověsti Boženy

Němcové (v letech 1845 – 1847 vyšlo celkem sedm sešitů) a některé pohádky Karla

Jaromíra Erbena (časopisecky). K nejvýznamnějším souborům lidové prózy 50. let 19.

století patří rovněž dílo moravského sběratele Beneše Methoda Kuldy vydané pod názvem

Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského. V letech 1857 – 58 vydala

svoji další sbírku Slovenské pohádky i Božena Němcová. Výše uvedené sbírky se staly

základem literárního zpracování lidových pohádkových látek a současně poskytly nové

možnosti dalšímu vědeckému studiu slovesného folkloru. 3

Etnografické a antropologické výzkumy u primitivních národů v Africe, Americe a

Polynésii však ukázaly, že se u nich objevují stejné nebo velmi podobné pohádkové obsahy,

postavy a motivy jako v evropských pohádkových látkách, přestože mezi těmito etniky nikdy

žádné vztahy neexistovaly. To vedlo ke vzniku nové antropologické teorie, která možnost

existence jedné látky na více místech vykládala antropologickými a psychickými shodami

a podobností kulturních, hospodářských

a sociálních poměrů. Tuto teorii jako první formuloval anglický antropolog Andrew Lang

v roce 1873, později však své názory přehodnotil a přiznal, že původ pohádkových látek se

v podstatě postihnout nedá. Podobně uvažoval také francouzský literární historik Joseph

Bédier, který prosazoval srovnávací studium a sledování proměn konkrétních pohádkových

látek v té podobě, v jaké byly nalezeny.

Tento nový přístup k lidovým pohádkám vedl k historicko-geografické metodě tzv.

finské školy, která sledovala především vlivy kulturního kontextu na proměny určitých látek

při jejich přechodu z jednoho prostředí do druhého. Díky této metodě se vytvořil postupně

mezinárodní fond látek, variant a bibliografických údajů

2 ŠMAHELOVÁ, Hana. Návraty a proměny. Praha: Albatros, 1989, s. 9 – 20.

3 Tamtéž, s. 20 – 25.

o jednotlivých žánrech ústní lidové slovesnosti. V roce 1910 byl sestaven Katalog

pohádkových syžetů později ještě zrevidovaný a doplněný S. Thompsonem.

Ve druhé polovině 19. století se začaly zásluhou jazykozpytce Jana Gebauera

formovat základy vědeckého zkoumání lidové slovesnosti také v Čechách. Jeho žáci -

J. Polívka, V. Tille, Č. Zíbrt, J. Máchal - rozvinuli metody kritického srovnávacího studia a

zkoumání českých lidových pohádek tak bylo začleněno do evropského kontextu.

V dnešní době je již otázka původu pohádek uzavřena. Ukázalo se, že žádná ze

zmíněných teorií ji plně neobjasnila, každá však určitým způsobem přispěla k postižení

některého z význačných rysů vzniku pohádkových látek. Dnešní badatelé se shodují, že

pohádky se šířily jen z několika kulturně vyspělých center. Skutečnost, že u mnoha pohádek

různých národů existují shodné nebo podobné motivy a děje, dává za pravdu antropologické

teorii, a pro migrační teorii zase svědčí četné doklady o putování jednotlivých látek mezi

různými oblastmi.

Zkoumání pohádek pokračovalo a pokračuje i nadále řešením dalších otázek a

problémů a hledáním nových metod, mezi něž patří například studium a výklady pohádek

z hlediska psychologie nebo nový způsob klasifikace pohádek podle prvků jejich vnitřní

stavby pomocí morfologické analýzy syžetů (metoda V. J. Proppa). 4

Typy pohádek

Typologické rozlišení pohádek vzhledem k celé škále možných hledisek, typů

a konkrétních autorských postupů není jednoduché a do značné míry je záležitostí

individuální interpretace jednotlivých literárních teoretiků.

V souvislosti s vývojem literatury a s proměnami její společenské funkce docházelo ke

změnám ve vztahu k lidové slovesnosti, které se odrazily rovněž v různých způsobech

zpracování pohádkových látek, v obměnách motivů i kompoziční stavby. Na základě

podstatných typologických shod v přístupu k pohádkové látce rozděluje H. Šmahelová

pohádky do tří základních skupin: klasická adaptace lidových pohádek, autorská

adaptace, autorská pohádka. Podle autorky však nelze tyto skupiny chápat jako normativní

4 ŠMAHELOVÁ, Hana. Návraty a proměny. Praha: Albatros, 1989, s. 26 – 33.

kategorie, ale pouze jako nositele zásadních rozdílů mezi uplatňovanými postupy

v pohádkové tvorbě. 5

Klasická adaptace

Proměňuje látky lidových pohádek v literární text, který si uchovává charakteristické

rysy ústního vyprávění a snaží se v co největší míře zachovat prvky folklorní poetiky. Je

historicky nejmladším typem úprav pohádkových látek a souvisí s odborným přístupem

k lidové slovesnosti.

Hlavními představiteli jsou K. J. Erben, B. M. Kulda, J. Š. Baar, J. Š. Kubín,

J. Horák, O. Sirovátka.

Především Erbenovy úpravy pohádek představují normu, příznačné ideové

a syžetové schéma, které se stalo nositelem představy o klasické lidové pohádce

a určitým kritériem pro později vznikající sbírky.

2. Autorská adaptace

Volnější převyprávění lidové pohádky, které zachovává charakteristické znaky

(typická kompozice, základní motivy, typologie postav), ale současně se v něm uplatňují

individuální tvůrčí postupy autora.

Hlavní představitelé: B. Němcová, V. Říha, F. Hrubín, F. Lazecký, J. Jech,

J. Drda.

3. Autorská pohádka

Volně zpracovává pouze pohádkové náměty, zprvu tradiční, později se objevují nové

motivy a postupy. Mnohotvárně se v nich projevuje individuální autorský subjekt.

Některé z moderních autorských pohádek však nemají již nic společného s folklorní

poetikou a typické pohádkové prvky, které se v nich objevují, mají zcela jinou funkci a

význam než v klasických lidových pohádkách. H. Šmahelová ve své studii pro tyto typy

pohádek užívá termín pohádková próza.

Hlavními představiteli jsou J. Mahen, J. Lada, M. Kubátová, V. Čtvrtek,

5 Tamtéž, s. 95 – 198.

J. Werich, K. Čapek, z mladší generace autorů pak O. Hofman, M. Macourek, O. Hejná, D.

Mrázková, H. Doskočilová, A. Mikulka, L. Aškenazy, K. Šiktanc.

„Srovnání všech tří směrů z obecnějšího hlediska literárního vývoje ukazuje, že funkcí

klasických adaptací je střežit a pokud možno i dále tradovat v pohádkách zachované hodnoty

folklórní poetiky a prostřednictvím klasické normy, vytvořené u nás Erbenem, udržovat

v obecném povědomí představu o zaniklé pohádkové tradici. Naproti tomu poslání autorské

tvorby spočívá ve stálém obnovování živé jiskry folklórního odkazu, který inspiruje, zejména

v autorských pohádkách, k umělecké proměně tradičních příběhů, ale i starších zpracování

pohádek v texty, které by s přítomností souzněly obsahem i výrazovými prostředky.“ 6

Podobnou klasifikaci pohádek zachycující proces včleňování pohádky do literatury

uvádí také V. Vařejková. Pojmenovává trojí typ pohádkového útvaru:

1. Pohádka folklorní – ústně tradovaná, realizovaná v jedinečných vypravěčských aktech,

proměnlivá, existující ve více variantách. Písemně zaznamenaná se stává výchozím

textem literárního zpracování.

2. Pohádka literární – literární adaptace zaznamenaných folklorních textů. Adaptace

klasická sleduje vytvoření tzv. optimálního variantu (K. J. Erben aj.), adaptace autorská

je určována individuálními představami těch, kteří ji realizují (Božena Němcová aj.).

3. Pohádka autorská – text tematicky původní, literární, s velmi různou mírou návaznosti

na žánrově relevantní znaky prvních dvou. 7

Pohádkové texty bývají rozlišovány také z hlediska druhových typů - podle toho jakou

tematikou se zabývají, například:

Pohádky kouzelné – kouzelné atributy

Pohádky démonické – strašidelné (hejkal, vodník, čert)

Pohádky mytologické – postavy z národních pověstí a mýtů

Pohádky legendární – biblické postavy

6 Tamtéž, s. 197 – 198.

7 VAŘEJKOVÁ, Věra. Česká autorská pohádka. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 1998, s. 5.

Pohádky antropomorfizující, biologické – zvířecí

Pohádky didaktické – výchovné (často v nich vystupují postavy dětí)

Pohádky alegorické, parodizující

Pohádky novelistické – realistické, minimum nadpřirozených prvků

Pohádky nonsensového typu – fantazie, hra se slovy

Tento výčet zahrnuje pouze některé základní kategorie pohádek tak, jak je uvádí ve

svých publikacích O. Chaloupka 8 nebo H. Šmahelová.

9 U jiných autorů lze najít odlišnou

diferenciaci pohádkových textů. Samozřejmě, že mnohé pohádky můžeme zařadit do více

kategorií současně, jiné jsou pak pro svou variabilitu zařaditelné jen obtížně.

Výběr pohádkových textů pro literárněvýchovný

projekt a jeho zdůvodnění

Jak jsem stručně uvedla a zdůvodnila již v 6. kapitole, pro praktickou část své práce,

kterou je literárněvýchovný projekt realizovaný v 5. ročníku základní školy, jsem si vybrala

z mnoha žánrů dětské literatury pohádku.

Děti ve věku deseti jedenácti let pohádky do své četby zahrnují už jen sporadicky,

přesto však se s nimi stále ještě setkávají v čítankách i v mimočítankové četbě. Jedná se

většinou o pohádky autorské, moderní, které jsou svými motivy, syžety a uplatňovanými

vypravěčskými postupy tomuto věku blízké.

Jako příklad uvádím seznam ukázek pohádek a pohádkové prózy českých autorů

z čítanek, které jsou používány ve výuce na škole, kde působím.

Čítanka pro 4. ročník základní školy

(autoři J. Brukner, Mgr. M. Čížková, Mgr. D. Králová. 2. vydání. Praha: SPN, 2004)

Zařazené ukázky:

J. Lada – Jak byl Mikeš ve škole (Mikeš), O neposlušných kozlátkách (Bubáci

a hastrmani)

R. Čechura – Maxipes Fík ve škole (Příhody maxipsa Fíka)

P. Šrut – Těší mě, jsem lelek (Dva lelci)

8 CHALOUPKA, Otakar. Rozvoj dětského čtenářství. Praha: Albatros, 1982, s. 219 – 220.

9 ŠMAHELOVÁ, Hana. Návraty a proměny. Praha: Albatros, 1989, s. 106, 175 – 198.

L. Aškenazy – Kapitola čtvrtá, v níž Pitrýsek … (Putování za švestkovou vůní)

V. Čtvrtek – Jak Lukáška kurýrovala hejkala (Pohádka o myslivci a víle),

Jak jsem ho potkal (Čárymáry na zdi)

A. Mikulka – Mravenečník a ježibaba (Dvanáct usmívajících se ježibab)

M. Macourek – Želva, Velbloud (Pohádky)

I. Březinová – Létající čítanky (Začarovaná třída)

Z. Adla – O zmrzlém králi (Pohádky pro všední dny a pro svátky)

F. Nepil – Já Baryk a můj čáp (Já Baryk)

J. Werich – Jak na Šumavě obři vyhynuli (Fimfárum)

K. Čapek – Jak detektývové kouzelníka honili (Devatero pohádek)

Čítanka pro 5. ročník základní školy

(autoři J. Brukner, E. Beránková, Mgr. M. Čížková, Mgr. D. Králová. 2. vydání. Praha: SPN,

2004)

Zařazené ukázky:

M. Macourek – Proč se už ve škole natahá za uši (Mravenečník v početnici)

A. Mikulka – Sněžný muž (Dvanáct usmívajících se ježibab)

K. Čapek – Druhá loupežnická pohádka (Devatero pohádek)

O. Sekora – O otevření nejpamátnější radnice na světě (Kronika města Kocourkova)

O. Hejná – Socha (Bubínek ze skla)

I. Vyskočil – Cestování do Krajiny snů (Malý Alenáš)

Protože pohádka je velice pestrým útvarem, mým záměrem bylo, aby se děti

v průběhu projektu seznámily s díly a autory reprezentujícími určité základní typy

pohádkových vyprávění.

Božena Němcová: Sůl nad zlato

Z klasických lidových pohádek jsem zvolila Sůl nad zlato v autorské adaptaci Boženy

Němcové, která, přestože nebyla při zpracování pohádkových látek ovlivněna žádnými

odbornými teoriemi a postupy a ani nesledovala obvyklé záměry folkloristů-pohádkářů,

v podstatě vytvořila první umělecky a vypravěčsky kvalitní sbírky českých

a slovenských pohádek.

Pohádky Boženy Němcové se vyznačují vypravěčskou kreativitou, bohatou

fantazií a schopností realistického pohledu, obsah lidových látek autorka novelisticky

rozšiřuje popisy, vedlejšími epizodami a psychologickými motivacemi. Lidovou mluvu

Němcová převádí na jednotný základ spisovného jazyka v duchu požadavků psané literatury

19. století, kterou však dnešní dětský čtenář může pociťovat již jako zastaralou.

Pro čtenáře spočívá aktuální hodnota těchto pohádek právě ve způsobu jejich

převyprávění. Božena Němcová v nich poskytla kromě tradičních prvků rozvíjejících dětskou

osobnost také realistický a zároveň poeticky zachycený obraz života venkovského člověka

v minulosti. Citovost a romantika spojené s beletristicky rozpracovanou psychologií postav

přispívají k navození silného subjektivního vztahu mezi čtenářem a hrdiny pohádek. 10

Jan Werich: Pohádka o zasloužilém vrabci

Sedmnáct pohádek Jana Wericha v knížce s tajuplným názvem Fimfárum zaujímá

zvláštní a opodstatněné místo mezi autorskými pohádkami. Většina textů vychází z lidového

podání a známých pohádkových motivů. Některé, jako například Lakomá Barka nebo Tři

sestry a jeden prsten, se však spíše zdají být „pravdivými“ příběhy ze života. Pro náš

literárněvýchovný projekt jsem z Fimfára vybrala Pohádku

o zasloužilém vrabci.

Aktuálnost a oblíbenost Werichových pohádek dokazují také četná dramatická

a filmová zpracování, jako jsou například animované filmy O zlaté rybce, Lakomá Barka,

František Nebojsa, filmové pohádky z osmdesátých let Tři veteráni (1983), Koloběžka První

(1984) a v posledních letech dvě celovečerní pásma animovaných pohádek Fimfárum I z roku

2002 obsahující pohádky Fimfárum, Lakomá Barka, Až opadá listí z dubu, Splněný sen,

František Nebojsa a Fimfárum II, které mělo premiéru v únoru 2006 a přináší divákům další

čtyři pohádky – Strýčku, proč je moře slané?, Tři sestry a jeden prsten, Hrbáči z Damašku,

Paleček.

10

ŠMAHELOVÁ, Hana. Návraty a proměny. Praha: Albatros, 1989, s. 133 – 137.

Werich ve svých pohádkách mnohostranně uplatňuje smysl pro parodii, nadsázku a

vtip a současně pomocí tradičních i moderních vypravěčských postupů vyjadřuje názor

na problémy člověka a společnosti. Podobnou funkci kdysi plnily bajky, exempla, facetie,

rozmarné a anekdotické příběhy ze života. Werichovy texty obsahují komentáře plné životní

moudrosti glosující komické scény, popisy, jednání postav a různé situace. Přestože čas i

prostor těchto příběhů jsou fiktivní, postavy se jeví realistické, skutečně lidské, což ještě

dokresluje obecná a hovorová čeština promluv a popisů jednání. Aranžmá scén a

autorova seberealizace v rozvíjení slov, představ a nápadů, v nových a nečekaných

spojeních a přirovnáních nezapřou mistra jevištní komiky. 11

S. Urbanová o souboru Fimfárum píše:

„Spjatost psaného a mluveného slova, stylizace spontánního vypravěčského projevu,

které odpovídají narativnosti pohádky, jsou mluvenými a hranými formami umocněny. Čtenář,

posluchač, divák vstupuje do komunikačního aktu a cítí, že jsou Werichovy pohádkové

příběhy vyprávěny pro radost, že jsou některé celky opakovány

a s vnitřní gradací rozvíjeny zcela spontánně, jako kdyby se Werich nechal strhnout svým

herectvím, dikcí, tokem řeči. Autor ctí vypravěčovu pozici v ústní lidové slovesnosti, avšak ve

vlastním vypravěčském aktu probleskují jeho osobní zážitky, životní filozofie, názory na

„chytrost, hloupost a lidskou blbost“, narážky na určitý společenský jev, obraty a rčení, která

jsou mu vlastní.“ 12

Josef Lada: Sedm krejčí a jedna moucha

Dalším autorem, jehož pohádku jsem si vybrala, je Josef Lada. S Ladovou tvorbou

jsou děti obvykle seznámeny prostřednictvím ukázek v čítankách, mimočítankové četby i

mnoha televizních zpracování. Znají jeho kocoura Mikeše, chytrou kmotru lišku, hastrmana

Brčála i strašidlo Mulisáka. Proto jsem zvolila pohádku Sedm krejčí a jedna moucha, tedy

text, který by byl podle mého předpokladu pro většinu děti nový a neznámý.

Obsah většiny Ladových pohádek tvoří humorné parafráze známých folklorních

pohádkových látek. Jeho parodie jsou založeny na konfrontaci tradičních pohádkových

postav, motivů, syžetů a funkcí s novými, obvykle protikladnými významy (princezna jde do

11

ŠMAHELOVÁ, Hana. Návraty a proměny. Praha: Albatros, 1989, s. 185 – 191. 12

URBANOVÁ, Svatava. Metamorfózy dětské literatury. Olomouc: Votobia, 1999, s. 72 – 73.

pekla vysvobodit Honzu; draka je třeba přivést až k Honzovi, aby ho mohl zabít; pohádkový

dědeček si musí Honzu sám vyhledat; místo Popelky vystupuje v pohádce Popelák). Mnohé o

tom napovídají i samotné názvy Ladových knížek: Pohádky naruby a Nezbedné pohádky.

Další kontrast vzniká pojetím všech pohádkových postav jako venkovských typů,

královská rodina často žije ve venkovské chalupě, král i královna jsou obyčejní lidé, dvořany

představují čeledíni, děvečky, tetky a strejcové. K posílení účinku prolínání fantazijního

pohádkového světa se světem reálným přispívají v nemalé míře také jevy moderní

techniky a civilizace (princezna používá auto, novináři píší

o ztracení princezny Anky a pořizují fotografie, drak Kabrahár si lakuje nehty a hraje na

kytaru).

Pohádky v podání Josefa Lady tak ztrácejí tajemnou neurčitost a dramatičnost

původního obsahu a místo toho se stávají úsměvným a experimentálním vyprávěním, které se

však nijak výrazně nedotklo tradiční pohádkové ideologie. 13

Ondřej Sekora: Jak si housenka pletla kabátek

O bleše, která se proměnila v chlapečka

Z tvorby Ondřeje Sekory, jednoho z nejoblíbenějších autorů dětských knih

u nás, jsem zvolila vyprávění o postavičce „veselého mládence Ferdy Mravence“ s názvem

Jak si housenka pletla kabátek a O bleše, která se proměnila v chlapečka.

Sekora začal svými karikaturami a kresbami přispívat do novin už během studia práv,

kterého však v roce 1921 zanechal a nastoupil jako kreslíř a sportovní redaktor do brněnské

redakce Lidových novin. Když později působil v pražské redakci týchž novin, dostal na

starosti Dětský koutek a velké vánoční přílohy pro děti. V souvislosti se svou prací proto chtěl

sám zkusit napsat a nakreslit něco pro děti. Dalším impulsem pro Sekorovu tvorbu byl jeho

syn Ondřej, který se také dožadoval vyprávění a obrázků. Na stránkách Lidových novin se

tedy zrodila kreslená postavička Ferdy Mravence, jehož veselé a poučné příhody se posléze

rozrostly do několika knih.

Příhody Ferdy Mravence, Brouka Pytlíka a dalších antropomorfizovaných postaviček

ze světa hmyzu jsou spjaty se současným lidským světem a s životními situacemi, které jsou

13

Tamtéž, s. 176 – 178.

pro děti nejpřitažlivější – cestování, nebezpečí, překonávání překážek, organizování různých

akcí, pomoc druhému v nouzi.

Hlavním výchovným prostředkem v Sekorových knížkách je humor, nadsázka

a nenásilný morální aspekt, které dokázal uplatnit nejen ve svých textech, ale také ve

výtvarném projevu. Ten spočívá především v lineární, jednoduché kresbě jako by odvozené

z novinové karikatury a kresleného seriálu. Zdánlivě jednoduchý příběh efektně rozvíjí do

řady epizod.

Jako výtvarník věnoval Ondřej Sekora velkou pozornost knižní úpravě. Pečlivě volil

typy písma, vedle barevných celostránkových ilustrací oživoval text drobnými perokresbami.

Po nucené odmlce během druhé světové války se nadále soustavně věnoval dětským

knihám a to jako redaktor Státního nakladatelství dětské knihy (založeno 1949, pozdější

Albatros) i jako autor. V návaznosti na tendenci své předchozí tvorby napsal

a nakreslil další knížky, které bychom mohli označit jako uměleckonaučné a které čerpaly

především z jevů a dějů odehrávajících se v přírodě. Tyto knihy však již nedosáhly takového

čtenářského ohlasu jako Sekorova díla z předválečného období.

Karel Šiktanc: Královna jménem Magnolia

Z pohádkové autorské tvorby posledních let jsem zvolila pohádku Královna jménem

Magnolia ze souboru Karla Šiktance Královské pohádky.

Tato sbírka přestavuje nové a zajímavé pojetí tradičních pohádkových látek, proto

uvádím citaci a několik základních informací z odborné analýzy Romany Ličkové uvedené

v publikaci Sedm klíčů. 14

„Šiktancovy pohádky jsou v českém pohádkářství devadesátých let ojedinělým

a výrazným zjevem. Jsou utvářeny pod vlivem klasické pohádky lidové, některými svými

postupy a osobitou autorskou poetikou se však od ní výrazně odklánějí, a koncentrují v sobě

cestu zpět k tradičním hodnotám žánru i cestu vpřed k metodám a postupům moderní

literatury.“

První informace o díle, kterou autor dává čtenáři, je jeho název. Ze samotného titulu

„Královské pohádky“ vyplývá čtenářovo očekávání pohádkového žánru, klasických pohádek.

14

LIČKOVÁ, Romana. Vypravěčská strategie Královských pohádek. In URBANOVÁ, Svatava a kol. Sedm

klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století.Olomouc, Votobia, 2004, s. 99 – 111.

Karel Šiktanc se tohoto titulu důsledně přidržel i ve všech názvech jednotlivých pohádek –

v každém z nich se vyskytuje některé ze slov král, královna, království.

U formální kompozice Šiktancových pohádek zaujme autorova vypravěčská strategie.

Jedním z jejích hlavních rysů je výrazné ztvárnění zprostředkovanosti vyprávění – jako by

sugerace ústního způsobu vyprávění lidových pohádek – lákajícího posluchače k poslechu.

Této tendenci také odpovídá vypravěčova subjektivní zaujatost dějem a událostmi. Druhou

příčinou jeho subjektivity je tendence k personalizaci autorského vypravěče, posun

k personální vyprávěcí situaci s vnitřní perspektivou, jejímiž dalšími aspekty jsou výskyt

polopřímé řeči a stírání rozdílů mezi jazykem vypravěče a jazykem postav.

Šiktancovy postavy se, na rozdíl od jednoduchých a po psychické stránce

nekomplikovaných postav klasických lidových pohádek, vyznačují psychologickou hloubkou

a jistou dávkou individuálnosti, v jejich jednání se projevuje spontánnost

a emoce. Často se objevuje spojení mladého hrdiny a starého moudrého rádce, ze kterého

vyplývá vzájemné obohacování (odvaha mládí, zkušenost stáří).

Pro fabuli folklorní i autorské pohádky je závazný také motiv kouzla

a nadpřirozena. Kouzelné předměty nebo skutky, či spíše zázraky, najdeme i

v Šiktancových pohádkách. V největší skupině pohádek spočívá kouzelnost

v nadpřirozených postavách, které však autor pojal poněkud zvláštně. Tyto postavy nejsou

negativní a samy o sobě nechtějí ovlivňovat lidské osudy, jejich zásah je vždy vyvolán

špatným chováním nebo chybou člověka. Nadpřirozená síla vstupuje do životů lidí jen proto,

aby vyvolala jejich aktivitu.

Rovněž pojetí zaslouženého trestu je odlišné od klasických pohádkových látek. Zcela

chybí syrové obrazy krutosti, některé postavy potrestány jsou, jiné ne, pro některé je trestem

například posměch lidí nebo hrozba vyzrazení tajemství.

Z archetypálních symbolů používá autor především číselnou symboliku – čísla tři

(úkoly) a sedm (hor, řek, let princova pobytu ve světě), dále symboliku barev a také

symboliku prostoru – pohyb od země vzhůru ve významu překročení pozemských omezení.

Zcela jinak zachází Šiktanc s časoprostorem. V lidových pohádkách se pomocí

kouzelných prostředků (sedmimílové boty, létající kůň) odehrávají v čase

a prostoru nejrůznější „přeskoky“. Ve vyprávěních Karla Šiktance, s výjimkou pohádky Král

Kamenné srdce, se postavy přemisťují naprosto běžným způsobem (pěšky nebo jízdou na

koni).

Významově důležitá místa pohádkového literárního textu, ve kterých se vyskytují

tzv. pohádkové formule, ustálená vyjádření a slovní obraty, jsou začátek

a konec. V Královských pohádkách najdeme tři základní druhy začátků:

1. kvaziklasický – uvádí čtenáře do neurčitého pohádkového času a místa děje,

2. evokující konkrétní vypravěčskou situaci = oslovení posluchačů,

3. narativní – čtenář vstupuje přímo do děje, do příběhu, informace o postavách

a místu děje se dozvídá postupně, u tohoto typu začátku se setkáváme s postavou

při nějaké činnosti.

Zatímco první dva druhy jsou pro pohádku typické, třetí z nich je netypický a jako by

přibližuje pohádkové vyprávění reálnému světu. 15

Karel Šiktanc zajímavě využívá také grafické kompozice. Text je členěn do

krátkých odstavců, hranice mezi nimi se nekryje s hranicí mezi větami, do odstavců jsou

segmentovány části vět nebo jen jednotlivá slova, do více odstavců jsou rozděleny

i repliky v dialozích. Dá se říci, že grafika v Šiktancově pojetí „slouží“ rytmu řeči.

Na základě uvedených znaků zjišťujeme, že v Královských pohádkách se objevují dvě

protichůdné tendence. Jednak úsilí o zachování tradičních pohádkových hodnot dané užitými

postupy evokujícími ústní vypravěčství a prací s pohádkovými motivy, formulemi a

archetypy, jednak snaha o aktualizaci a přiblížení pohádkového žánru moderní literatuře

reprezentovaná autorovou vypravěčskou strategií (personalizace vypravěče, zacházení

s pohádkovým časem, grafická kompozice …). Díky oběma těmto tendencím se

Šiktancovy Královské pohádky staly jedinečným vkladem do české literatury v kontextu

českých autorských pohádek v duchu folklorní tradice.

Miloš Macourek: O rozpustilém Arnoštkovi a obyčejné

vodě

Moderní autorskou pohádku v projektu zastupuje básník, pohádkář a scénárista Miloš

Macourek a jeho pohádka O rozpustilém Arnoštkovi a obyčejné vodě.

Tvorbu tohoto autora děti znají hlavně z televizních seriálů a večerníčků, jako jsou

Arabela, Mach a Šebestová, Opička Žofka a filmových komedií. Miloš Macourek však napsal

také celou řadu pohádek, které vyšly ve sbírkách Živočichopis, Jakub a dvě stě dědečků,

Žirafa, nebo tulipán?, Mravenečník v početnici, v roce 1971 v obsáhlém výboru Pohádky a

15

Tamtéž, s. 102.

v roce 1995 v knížce O hrochovi, který se bál očkování a jiné pohádky, ze které je i vybraný

text.

Jak o Miloši Macourkovi uvádí O. Uličný: „Autor je jedním z předních představitelů

naší moderní pohádky. Jeho pohádka je založena na nonsensu, absurditě, na situačním a

slovním humoru. To všecko tvoří čtivý, dětmi radostně přijímaný obraz polopohádkového

světa: Macourkovy pohádky jsou zakotveny v reálném světě a jen si v nenásilné, ale přitom

bujné fantazii jakoby odskočí do světa kouzelného.“ 16

Macourkovy pohádky jsou založeny především na poetice, humoru, nečekaných

a neobvyklých pohledech na obyčejný, všední svět, na chápání věcí

a dějů v překvapivých souvislostech, na logice nelogického.

Je kultivovaným vypravěčem, jeho jazyk je stylizovaný jako jazyk spisovný

s prostředky hovorovými nebo obecně českými. Užívá i originálních jazykových

prostředků, ke kterým patří například tzv. slabá interpunkce, která umožňuje významovou

dvojznačnost textu. Spisovatel vytváří dlouhé celky bez výraznějších interpunkčních předělů a

odstavců a souvětí tak často tvoří celou stránku. Interpunkční nerozlišení řeči vypravěče,

přímé řeči postav a vnitřních monologů účinně napomáhá vytváření obrazu překotného a

bláznivého děje. 17

Poetický humor a osobitý, nezaměnitelný styl zajišťují Macourkovým „krásným

vymyšlenostem“ stálé místo ve vývoji české moderní autorské pohádky.

Karel Čapek: Velká doktorská pohádka

V rozsáhlém díle Karla Čapka najdeme pouze dvě knížky adresované přímo

dětskému čtenáři, a to Devatero pohádek z roku 1932 a Dášeňku, která vyšla o rok později.

Ze souboru Devatero pohádek jsem vybrala Velkou doktorskou pohádku.

Na samém začátku zájmu Karla Čapka o dětského čtenáře stojí tři svazky Nůše

pohádek, které vyšly v letech 1918, 1919 a 1920 a do kterých přispělo celkem 59 předních

českých spisovatelů a 35 ilustrátorů. Čapek do souboru prosazoval kvalitní autorské pohádky,

které předznamenávaly budoucí vývoj tohoto žánru a pohádkové příběhy ze života dětí.

16

ULIČNÝ, Oldřich. Prostor pro jazyk a styl.Praha: Albatros, r. 1987, s. 62. 17

Tamtéž, s. 64 – 67.

V prvním svazku Nůše pohádek otiskl Karel Čapek také první vlastní pohádku,

později známou z Devatera pohádek – Velkou kočičí pohádku. Rovněž zde vyšel text Josefa

Čapka, známý jako „přívažek“ z Devatera pohádek – Můj tlustý pradědeček

a loupežníci, v Devateru přejmenovaný na První loupežnickou pohádku s podtitulem

O tlustém pradědečkovi a loupežnících.

Další pohádky vydával Karel Čapek v letech 1918 - 1931 v Lidových novinách

a na stránkách Národních listů, na Vánoce roku 1931 pak vyšla knížka Devatero pohádek a

ještě jedna jako přívažek od Josefa Čapka (vročení 1932 byl nakladatelský manévr). Původní

novinovou verzi pohádek však autor pro knižní podobu v některých případech dost podstatně

upravil – především po stránce stylistické.

Vlastní pohádková tvorba podnítila Karla Čapka k teoretickým úvahám o lidové

pohádce a dětském čtenářství vůbec. Když Čapek hodnotí knížky pro děti, na všechny se dívá

skrze dětskou vnímavost, přiměřenost motivů a postupů. Je známý i jeho názor, že

„pohádka je především děj“. Proto na lidové pohádce oceňuje více než motiv a látku

její původ a funkci, které spojuje s vyprávěním a nasloucháním. Je typické, že právě tento

způsob vypravování převzal z pohádky lidové do svých pohádek autorských.

Čapkova tvorba se konkrétně zaměřuje na dětského čtenáře a je nesena snahou

obohatit jej především z jazykového hlediska, což se projevuje právě v Devateru pohádek.

Objevuje se zde hra s jazykem, slovní hříčky, hromadění synonym i nová

a neotřelá pojmenování. Čapek se nejvíce realizuje v rovině vypravěče, ať už je jím sám

autor, či některá z pohádkových postav. Využívá bohatosti lidového jazyka, větu stylizuje

jednoduše a vtipně, používá oslovení čtenářů (většinou „děti“) a klade jim otázky.

Důležitým prvkem v pohádkách Karla Čapka je humor, který nejčastěji vychází ze

slovního vtipu, situační komiky a často se ocitá v těsném sepětí s fantastikou v drobných

epizodách i charakteristikách postav. Humorná hravost však má obvykle filozofující podtext,

vyjadřuje určitou symboliku, avšak v takové rovině, aby jí mohlo porozumět i dítě.

Zdrojem, který Karla Čapka přivedl k psaní pohádek pro děti, bylo bezesporu jeho

vlastní dětství. Rodnou krajinu, své vlastní dětské zážitky i reálné postavy pak mistrovsky

promítl do svých pohádek, které patří v rámci literatury pro děti a mládež k nejznámějším a

nejčtenějším. 18

18

VLAŠÍN, Štěpán aj. Kniha o Čapkovi. Praha: Československý spisovatel, 1988, s. 130 – 140.

Alois Mikulka: Hastrmaní princeznička

Z pohádkové tvorby brněnského výtvarníka Aloise Mikulky jsem vybrala text

s názvem Hastrmaní princeznička ze souboru Houpací pohádky.

Tento autor se při psaní svých textů inspiruje svéráznou dětskou imaginativností,

kreativitou, spontaneitou. Jeho jednoduché, anekdotické pohádkové fikce, kombinující projev

slovní a výtvarný, připomínají naivní umění. Mikulkovy knížky jsou plné nonsensu,

nespoutané představivosti, fantazie a hravé improvizace. Od děl jiných autorů české

moderní pohádky se liší absurdně pojatou personifikací zvířat a věcí. 19

O. Uličný píše o přístupu A. Mikulky k technice: „K technice, výraznému činiteli

moderní pohádky, přistupuje spisovatel ze dvou protikladných pozic. Jednou z nich je

poetická antropomorfizace: krátkozraká trumpeta mžourá klapkami, …, piáno se upejpá a

pukrluje. Druhý postup posouvá techniku do tradičního pohádkového světa: …na kterémsi

vysokém stromě seděla sova a blikala očima jako dvěma reflektory. Když kolem ní letěli, tiše

vystartovala a kus s nimi letěla jako doprovodná stihačka. Měla dva kulomety na křídlech a

chovala se velice tiše.“ 20

Jazyk Mikulkova vyprávění je spisovný, provázený prvky brněnského jazykového

prostředí (argotu), výskytem expresivních nepohádkových slov (zhulákanci = opilci,

připosrazit se), expresivních složenin (střídavě bledochladl, rychlozaklínadlo, klavírobijec),

dětských neologismů (nejzlejší, sluníčko sluníčkuje, kočičácký jekot)

a žertovných pojmenování aktérů pohádkových příběhů (drak Marmelajda, velrybaba,

meteorolog Felix Pětirosnička). Jeho typickými vypravěčskými prostředky jsou oslovení

čtenáře nebo dotaz směřovaný k němu: Můj malý kamaráde! Bolí tě něco? Jestlipak víte, jak

vypadá kvíčala? Ze složek textu dále využívá především grafiky, např. kombinace

různých velikostí a typů písma a záměrných pravopisných chyb.

Pohádkové knížky Aloise Mikulky představují osobitou symbiózu kresby

a textu. Některé pohádky jsou celé psány malířským písmem, často ve tvaru připomínajícím

kaligram. Ilustrace a kresby jsou stylizovány do dětské neumělosti

a předmětem zobrazení je svět dítěte, reálný i pohádkový. 21

19

TOMAN, Jaroslav. Česká autorská pohádka 60. let. Ladění, 1999, roč. 4 (9), č. 1, s. 2 – 7. 20

ULIČNÝ, Oldřich. Prostor pro jazyk a styl. Praha, Albatros, 1987, s. 52. 21

Tamtéž, s. 48 – 51.

Dítě předškolního věku a kniha

Jak už bylo zmíněno, v období předškolního věku jsou rozvinuty veškeré podstatné

složky psychiky dítěte - vnímání, představivost, paměť, pozornost, myšlení a vůle. Dítě je

schopné se soustředit na vyprávění a porozumět mu. Kniha se pro dítě stává jednou

z možností jak poznávat svět kolem sebe, ale i samo sebe, jak objevovat krásu jazyka, jak si

rozšířit slovní zásobu i rozvinout fantazii a estetické cítění. Stává se pro ně zdrojem citových

zážitků, a proto k ní má velmi často kladný vztah.

Úloha knihy ve vývoji dítěte předškolního věku

„Kniha, která vstupuje do života dítěte a provází dítě všemi etapami vývoje až do

dospělosti, plní velké výchovné poslání. Má značný význam pro jeho duševní rozvoj, estetické

vnímání, cítění a celkovou kultivaci projevů. Vychovává dítě zpočátku jako posluchače, ale

současně také jako budoucího vnímavého čtenáře.“22

Úkolem literatury je působení na

globální rozvoj osobnosti dítěte uměleckými prostředky. Předškolní věk je obdobím her, proto

nelze pominout, že kniha v rukou dítěte je jako jedna z jeho hraček. Vztah k potřebě jejího

textu a ilustraci se teprve postupně vytváří. První utřídění zkušeností dítěte i první přehled o

okolním světě se mu dostává právě prostřednictvím knihy. Žánry předškolní literatury jsou

především pohádky, říkadla, básně, bajky, ale neměla by chybět ani encyklopedie, která může

být cenným zdrojem poznání dítěte. Výuka literatury v mateřské škole by se dala rozdělit na

dva základním směry – výchova literaturou a výchova k literatuře. Oba tyto směry se

navzájem doplňují a prolínají, proto je nelze od sebe oddělovat. Jejich cílem i prostředkem je

práce s knihou jako s uměleckým dílem.

Výchova literaturou

Vliv uměleckého slova je nezbytný pro rozvíjení a obohacování dětské slovní zásoby,

způsob vyjadřování, poznávání krásy a rozmanitosti rodného jazyka. Pomáhá dítěti k lepšímu

22

Program výchovné práce pro jesle a mateřské školy. 3.vyd. Praha: SPN, 1988. 220 s, s.198

poznání okolního světa i lepší orientaci v něm. „Chování a projevy oblíbených hrdinů se pro

ně stávají vzory k napodobování, pomáhají mu hledat samo sebe a postupně nacházet své

vlastní cesty v jednání, chování a prožívání.“23

Práce s knihou je jedním z prostředků, který

rozvíjí kompetence předškolního dítěte.

Výchova k literatuře

Výchova k literatuře by se dala charakterizovat jako účelné formování vztahu dítěte ke

knize, k literatuře vůbec a tím i k celoživotnímu vzdělávání. Dítě předškolního věku ještě není

čtenářem v pravém slova smyslu, nejprve naslouchá, pojmenovává, vypráví. Proto je třeba

využívat forem předčítání, vyprávění, recitace, prohlížení obrázků, čtení textů pod nimi a

vyprávění o nich. Jde především o to, zaměřit se na vnitřní touhu dítěte po obsahu.

„Nesmíme zapomínat na to, že již v předškolním věku je kniha pro dítě významným

zdrojem informací. Její význam ještě vzroste, až se dítě naučí číst a psát a bude schopno

samostatně získávat z knih vědomosti. V současném informacemi přehlcovaném světě ho

musíme nejdříve naučit se v těchto informacích orientovat. Patří to – a stále více bude patřit –

k základním dovednostem moderního člověka.“24

Možnosti využití knihy v mateřské škole

K ideálnímu rozvoji dítěte je třeba spolupráce rodiny a mateřské školy. Měla by

existovat provázanost mezi těmito faktory. Ze strany mateřské školy by měla být dostatečná

forma prezentace nejen knižních novinek, ale celkově literatury vhodné pro děti předškolního

věku. K tomu je vhodné využít například informačních nástěnek, organizování výstavek knih

nebo rozhovorů a besed s rodiči, případně by mateřská škola mohla mít vlastní knihovnu, kde

by rodiče mohli půjčovat svým dětem knihy i domů. „Kniha by měla odpovídat věku a

rozumovým schopnostem dítěte a právě zde by učitelka měla být v roli poradce a vzdělavatele

23

STRNADOVÁ, K. Literární výchova v Mateřské škole. 1. vyd. Praha : Vydavatelství naše vojsko, 1989. 163 s.

s.14 24

STRNADOVÁ, K. Literární výchova v Mateřské škole. 1. vyd. Praha : Vydavatelství naše vojsko, 1989. 163 s.

s.14-15

rodičů“25

. Vhodná by byla i spolupráce mateřské školy s veřejnou knihovnou – alespoň její

prohlídka, aby děti mohly rodičům doma povyprávět své zážitky z ní a případně je i

motivovat k návštěvě. Rodiče by měli mít přehled o knihách, se kterými děti v mateřské škole

pracují, aby mohli s dítětem doma komunikovat na dané téma knihy a tím se mu i přiblížit.

Dílčí výzkumná otázka: Jak ve vybraných mateřských školách probíhá výchova

literaturou a výchova k literatuře?

25 ŠMELOVÁ, R. Kniha v rodině předškoláka [online]. 2004 [cit. 2007-12-5]. Dostupné z <www:

http://www.rodina.cz/clanek3877.htm>