PlžPlzeňský literární životPro libris / Ason-klub / Středisko západočeských spisovatelůKnihovna města Plzně / Kruh přátel knižní kulturyRočník X / 2011 / Číslo 11

11

Obsah

1 Editorial

Poezie2 Jan Jelínek: Zbavte se6 Jan Sojka: Naše životy jsou rozehrané

Próza8 Karel Pexidr: Co se zdá, to je sen9 Miroslav Sulan: Soukromý majetek

Aforismy12 Jan Jelínek: Pouhá vodda z vodovodda I.

Knihy mého života14 Milan Čechura: Kytice

Listy Ason-klubu

Sova bez not15 Oldřich Janota: Náměsíčná

Antibukolika16 Stanislav Bukovský: Když se mu něco uřízne…

Mladý Západ18 Jana Šlehoferová: Snad jednou vyběhnu nahá…

Plzeňská vlasti(ne)věda20 Evžen Pěnkava: Miloslav Nohejl

Z českých rovů a hájů21 Viktor Viktora: Pax iiscum – Hromnice

(Ne)kriticky22 Ivo Harák: Karla Erbová prozaičkou24 Martin Šíp: Sojkobraní25 Vojtěch Němec: Vakace v sobě

Něco se stalo27 Vladimír Novotný: Strašínský hold Františku

Danielu Merthovi

Kom(i)x28 Vhrsti: Sbírka sklenic

Napsalo se, že šéfredaktorovi Plzeňskéholiterárního života bývá přisuzována vypočíta-vost: ano-li, jak a v čem? Že mu nestačí zase-dat v univerzitním senátu nebo ve vědeckéradě a že raději počítá vydaná čísla Plže?V počtech sice exceloval už od prvňáčků,pravda, ale pak se upnul na méně exaktnízáležitosti a byl-li by vypočítavý, už by mělvydaných pár knih navíc a nějaký další titul sipořídil k tomu. Také navíc. To se spíše přepo-čítal v tom, že některé vykuky pokládal zanevykuky. A co ještě? Prý se zastává autorů,které si oblíbil z mimoliterárních důvodů. Takto je polopravda polopravdoucí, byť není nickrásnějšího než se zastávat přátel, kteří jsounatolik dobrými přáteli, že dokonce umíi psát. Ovšem umět psát, umět reflektovattext, umět vyprávět, umět pojmout svět ver-šem – co je to za mimoliterární důvod? Tisk-neme snad v Plži Josefa Hrubého, Iva Hucla,Květu Monhartovou, Jana Sojku nebo KarlaTrinkewitze z mimoliterárních důvodů? Vskut-ku, co jsou mimoliterární důvody, jde-li o lite-ráty? Asi to, že píší líp než jiní, zajímavěji nežjiní. Což je důvod jak hrom. Inu, v Plzni jespousta nádherných lidí, leč vegetují v ní i ta-cí, co si oblibují provinční šprťouchlata. Ne,ne, takto oblbené si neoblíbíme.

Zrovna v listopadovém Plži publikuje celářada autorů, které mám tu čest považovat zasvé přátele, ať už je znám několik let nebo párměsíců. Oprsklá grafomanka hlásá, že v Plžije přesojkováno: kdyby rozuměla poezii, uvě-domila by si po přečtení nových lyrických ver-šů Jana Sojky, že je naopak nedosojkováno.

Případně i nedočechurováno, ale to by dotyč-ná musela znát aspoň ty knihy, na něž MilanČechura (i k letošnímu Erbenovu jubielu)vzpomíná. Jan Jelínek: píše aforismy i poeziiuž dávno a dovede svými eruptivními veršivyvést z míry zvláště ty, kdo nepíší básně, aleřekněme básničky. Leč ani jejich trocha niko-ho nezabije! S Karlem Pexidrem z Vícovaa Miroslavem Sulanem z Klatov se vídávámemálo, leč o to raději vídáváme jejich texty nastránkách Plže, jelikož i ti dříve narození majítomuto světu opět vymknutému z kloubů coříci a v kumštu zvlášť. Stanislava Bukovskéhosi můžeme vážit z mimoliterárních důvodůi jako výtvarníka – to se nám pak tuze dobřeotiskují jeho výtečné fejetony! A pak tu mámebývalé studentky Západočeské univerzity:stále mladé, stále milé – a k tomu i talento-vané básnířky! Dále: i kritici mohou mít přá-tele – třeba jednoho z našich nejlepších ny-nějších kritiků Iva Haráka, který nyní v Plžipíše o Karle Erbové co prozaičce. A VojtěchNěmec? Všechna moc imaginaci, znělo hes-lo velké umělecké revoluce, a Němec jí jakoprozaik i kritik oplývá až požehnaně. Na bo-hemistu Martina Šípa bude jednou Plzeň hrdá– je to snad nějaký mimoliterární důvod? Čili,jinými slovy: není to vůbec dušičkový Plž. Jeto přehlídka dobrých textů, které mají oslovita zaujmout. Samozřejmě naše čtenáře.

Vladimír Novotný

1Editorial

Zbavte se alespoň jednoho kila…

Jan Jelínek

2Poezie

Jan Jelínek

Zbavte sezbavte se

chrápáníchrapotu

suchého kašledráždivého kašlevlhkého kašleucpaného nosualergické rýmylámavosti nehtůlámavosti vlasůtřepení vlasůsněžení lupůalespoň jednoho kila

pneumatiky v pase

zbavte sepředčasného stáří

hlubokých vrásekpředčasného stáří

povadlých tvářípředčasného stáří

červených žilekpředčasného stáří

řídkých šedinčelních koutůblýskavých plešíjaterních skvrn

stáří

zbavte sečervených pupínků pubertální pletičerných teček nepečlivé pletišustivých šupinek suché pletišpekovitého lesku mastné pletifekální skvrnitosti pihovaté pletizvrásněné ještěří povislostipovadlé pleti krku a výstřihutrvalé zapářky převislých břišních řasčpavých map zpoceného podpažíobtěžující vlhkosti diskrétních dnů

3

indiskrétního zápachu nevoňavých záhybůintimních míst

drolivé plísně meziprstí nohouodpudivého zápachu potivých chodidelkřivých špinavých zubůhnilobného pachu zubního plakučesnekového dechu hlubin žaludkutrapné inkontinence vetchých měchýřůnedomykavosti ochablých svěračůmorového zápachu toalety

zbavte seusedlého myšleníojetého autavyčpělých citůpovadlých partnerůobtížných partnerůpřelétavých partnerůpřelétavého lezoucíhoskákavého bodavého

hmyzu

zbavte sepřevislých plandajících víčekpovislého těstovitého podbradkupovislého velkého poprsípovislého plochého poprsípovislého měkkého poprsí

vpáčených bradavekmalého poprsí

povislého malého údupovislého sebevědomí

zbavte sešpíčků

celulitidypomerančových stehenmandarinkových zadků

přestárlých předkůvrzavých kloubůischiatických zadzlého cholesterolupálení žáhy

otravného krkání

otravného škytáníotravného bzděníotravné bolavé zácpyneukojených migrénových náladpálení slzavých očíslaboproudu kalné močizvětšené prekancerózní prostaty

zbavte se okamžitětrapasůžádné erekceřídké erekcenezpevněné erekcepředčasné ejakulacenekvalitního sexu

zbavte seochlupení podpaží ochlupení zadštětinatých lýtek chlupatého hrudníkuochlupení podpupíčku chlupatého břichapříliš huňatého ohanbívypelichaného ohanbíkadeřně nezdobeného ohanbíindiskrétních šedin ohanbífrigidity ohanbínevítaného druhu ohanbínevítaného plodu ohanbínevítaných návštěvníků ohanbímuněk kvasinek bičíkovcůchlamydií spirochet gonokokůoparů nestydatých rtů

stydkých pysků

zbavte sebolesti zlomeného srdce

raněné dušenervozity úzkosti žárlivostikomplexů méněcennostihysterie dietpažravé bulimiekachektické anorexiedeficitu citůzoufalství prázdnoty vyhořenízávisti nudy přepracování

4

endogenních depresíexogenních agresí

dluhůexekucí…

udělejte něco hezkého jen sami pro sebe!mějte sami sebe rádi!vy na to máte!půjčíme vám na to!

viagra geriavit prostenal mukosolvan paralenplus gilettemach3fusion coolwhitebelosalic avonladycosmetic tadenan cosmodisk opilca niveavisage q10plushoroskop elmex sensitiv airbad wilkinsonquatrotitaniumenergy actimel homecreditglimepirid ratiopharm relaxmax dermacol akneclear artilanebotoceutical goldpure-ceutical gelatinaplus megalecithin cellinea artilanecetebe thermalcream thermal-shampo ogranapi neuroapi gemmoapi imun respiroapi womenapi consumapibiosilplus taflosin betavidluten ortoprim vitalbren celexa carboaktiv schindelesminer-alien lecitamin arthrostop viaderm ginkoprimmax proenzi3plus provident vibroslimespumisan gutalax lactobacillus kolagenforte efferalgan canespor methotrexat apilongcredit mifepriston umaaloxsuspenze bactroban kannapeganum harmala ibumaxodol rousseluclafru486 assiflorain carnataque brachoblanco lexapro luvoxpaxilzoloft ferratum megalecithin urinalakut andropenisextender gellactivrightgard climax-control syossshampoo vigrax prozac permanentcolor wobenzym prostamolunolabioplastika liposukce cirkumcisse...

dejte nám vaši oprávněnoudůvěru

svěřte nám vaši šťastnoubudoucnost

užívejte si plnohodnotnýživot

plnými mladýmizdravýmisladkýmisexy doušky!

5

6

Jan Sojka

Naše životy jsou rozehranéPozítří

dnes piju za otcezítra za matku podržím půst

dnes mne obtěžkala otcova sebelítostzítra přivítám matčinu nerozvážnost

pozítří se sejdu s bratrempůjdeme navštívit rodiče

Tři rady o nebi

měj ho stále na očíchjako nespolehlivého přítele

nenech se jím přitlačit k zemiani vynést příliš vysoko

a zatřetínedovol mu zřítit sejiné už nedostaneš

Vše prozrazeno

jsem rozostřený muž ze snůkteré se ti teprve budou zdát

jsem stopoukterou v nejbližší doběvtiskneš do své krajiny

má přítomnost tě zneklidňujejako neznámé dveřeve známém domě

vítej v mé blízkosti

Pěšáci

naše životy jsou rozehrané

pokud střelec neminekůň se splašíkrál si srazí vaza královna vdovazestárne ve věži

naše životy jsou rozehrané

pokud střelec minebez váhání vystřelí znovutak nebo onakmy odejdeme po svýchna svá ohraničená pole

Úplněk

v mých výsostných vodáchnení bezpečno

vypnuté spotřebiče hučípár žárovek prudce pukloa sklenka na stolese samovolně posunula

slyším svého nepřítelejak mne proklínáv putyce na konci města

slyším svou krev bíto stěny tepenmé oči zaostřují

vlk ve mně se probouzí

V předem stanovený čas

hlídám úpatí tmyjsem ve střehu

čekám až se vynoříša vklouzneš do mého tělaplného spánku

než se naděješobrostu těnež se vzbudíšpřinesu ti Saturnův prsten

Jdu proti místům

která mne poznávají

vše zmizelénadále vidím

jen čas po mém dětstvínebyl dosud pojmenován

orle mých snůvynes mne vzhůrunad valy mé malosti!

Hodina zoologie

večeříme chlébz hrubého zrna času

soumrak se drolína drobné chvilkya ty se ptáš po smyslu života

snadná odpověď:Gabriel von Max dřímá v křeslejeho čtrnáct opic má pré

Jsem neklidným jezerem

ty štíhlou plachetnicí

na břehu mávají naši rodičeza nimi skryti ve stínuodpočívají zase ti jejich

jsem věčným mořeplavcemty ještě věčnějším oceánemtvé dno bude i mým dnem

33°C

ty a jáuprostřed žárlivého léta

přes řeku napnutý mostjak zločinec na mučidlech

zarputile zapíráty po něm vzteky šlapeš

já zůstal stát před nímpřesvědčen o jeho nevině

Hodina gramatiky

já osobněčíslo přirozenéněkdy způsobilýdosud přítomena činorodývšak pramálo dokonalý

pády častéstále nerozmnoženrodu rozvětvenéhovzory žádné

7

8Próza

Lidé jsou různí. Také sny bývají různé.Mně se zdávají – bohužel, jenom občas– sny, dá se říci úsměvné.

Jednou, bylo to k ránu těsně před pro-buzením, zúčastnil jsem se úžasné slav-nosti. Nebe bylo plné jasu a veselí. Po-chodovalo vojsko. Pěkně v řadách, vypa-ráděným slavnostním krokem, tak jak tojenom oni umějí. Nespočetné dvanácti-stupy se hrnuly Saskou ulicí a rovnouk Saskému mostu.

Šel jsem po chodníku vedle vojáků,a protože jsem neměl nic jiného na prácia oni si zapomněli vzít hudbu, začal jsemjim hrát na hřeben a k tomu ještě zpívat.Zkusili jste někdy hrát na hřeben a k tomuještě zpívat? Je to těžké, že? Tím těžší, žehra na hřeben je vlastně svým způsobemse zpěvem totožná. Já jsem si však z těchproblémů nic nedělal. Prostě jsem hrála k tomu jedním dechem zpíval. Tu našistarou, dobře známou „Dobrú noc, mámilá, dobrú noc“. Hrál jsem tak procí-těně, že to vojákům začalo až vadit. Řadyse zvlnily, rozklížily, zamotaly. Teď už ne-pochodovalo vojsko, pochodovali vojáci.Nepravidelně, v různých hloučcích a se-skupeních, zcela podle své fantazie a li-bovůle. Inu, lidé jsou různí. Nálada zůstá-vala ovšem i nadále skvělá.

V té chvíli jsem z mostu sestoupil po-stranním schodištěm. Vidím, že na pro-stranství přede mnou stojí starší urostlýpán v zeleném munduru, jakoby sáms tím mundurem ušitý, a krásného lesklé-ho bažanta třímá v ruce. Zdravím jej, di-vím se, mordhadry, je to on. Myslivecvšude bratry má. Stojí tu na plácku,usmívá se a teď, co? Svého bažanta házíkupředu na kus cesty. Eriku, přines!

Můj pes Erik – pojednou je tu pes Erik– běží pro bažanta. Můj beznadějnýtrpasličí jezevčík, který přece vůbecneumí aportovat, bere do mordy tohokrásného vyštafírovaného ptáka. Trochuho mačká – safra, to by neměl – alepřináší ho s velkou bravurou a sebejisto-tou. Výborně, Eriku! Urovnávám několikpomačkaných peříček – to nic – a kladubažanta myslivci k nohám.

Přítel myslivec je však neúnavný. Svůjnádherný úlovek dává všanc psímu roz-maru podruhé.

Jezevčík Erik pracuje opět výtečně.Ale pozor! Teď něco neklape. Eriku, jakse drží aport? Popadl ho ne napříč podlepravidel psího kumštu, ale podélně, jakokdyby ho do sebe soukal.

V hlavě mi třeskne osudná myšlenka. Jeznámo, že Erik, ač trpaslík, je zvíře nadočekávání žravé. Ani nestačím domysleta už je to tu: ještě v běhu – marná snahachtít mu v tom zabránit – krásného bažan-ta polyká a hltá. Navlas podobná scéna,jako když štika do sebe sune jinou, téměřstejně dlouhou rybu. Sotva pár vteřin –a jen žalostný ocásek se zmítá.

Peru se s Erikem, snažím se vyrvat mubažanta za ocas z chřtánu. Ocasní peranejsou však dráty. Zůstávají mi v ruce,zatím co všechno ostatní nezadržitelněmizí v psích útrobách.

Propadám panice. Čert vem bažanta,ale co Erik? Erik je ztracen. Takové sous-to musí ho udávit. Bezmocně se bududívat, jak dobrák Erik, miláček rodiny,před mýma vlastníma očima hyne.

Krásný den pokažen, ale příroda ne-věsí hlavu. Příroda vzdoruje, příroda ví-tězí.

Karel Pexidr

Co se zdá, to je sen

9

Erik počíná dávit. Co dávit – naruby,vždyť on se úplně obrací naruby. Netrvádlouho a bažantí trup si počíná razit ces-tu. Hbitě přiskakuji a neporušeného ba-žanta vytahuji ze psí mordy ven.

Říkám-li neporušeného, míním tím ne-sežraného. Hodný pejsánek Erik, bažantanesežral. Ale jak vysvětlit tuto podivnouproměnu? Na skvostném exempláři po-jednou ani peříčko. Bažantí okázalá krá-

sa, celá ta pyšná, barevně lesklá nádhera,všechno to tam. Nic víc než holá, nezdra-vě žlutá pupínkatá drůbeží kůže, studená,lepkavá a protivná na omak.

Vracím bažanta myslivci se slovy:„Alespoň ho nebudete muset škubat.“

Jsem velice spokojen, jak se mi po-dařilo přítele myslivce utěšit.

Tedy i taková věc se stává. Ještěže je-nom ve snu.

Náš pan katecheta na obecné školeříkával: „Náhoda je bohem bláznů. Bezboží vůle vám ani vlas z hlavy nespadne.“Tehdy jsme tomu byli rádi. Až když sekruh podivných událostí v životě každéhoz nás začal nevypočitatelně stahovata jejich spouštěče byly nevysvětlitelné,začal jsem o farářových slovech pochy-bovat. Mělo to i jiné příčiny, ty sem všaknepatří. Teď vím, že náhoda je hyba-telem našich osudů. Začíná to vždycky:kdybych byl býval…

To předletní nedělní odpoledne jsemse vypravil na procházku pod hrada k Otavě sám. Tedy s Prakticou. Digitál-ní foťák mám, ale nemám ho rád. Musímsnímky promýšlet, vyhledávat, čekat nasprávné osvětlení, a ne je sekat do záso-by a čekat, co z toho vyjde.

Proti sobotě se zatáhlo, ale světlo bylostále dobré a já už se těšil na svůj obvyk-lý a dopředu promyšlený lov beze zbra-ně. Byl jsem klidný a spokojený. Nečekaljsem, jak se to všechno zvrtne.

Z hradního lesíku jsem seběhl k řecea přes most jsem se nábližkou vydalk náhonu, téměř vyschlému původnímu

korytu Otavy. Řeka měla podstav, alebyla čistá a už voněla létem. Tady bychmohl chodit poslepu, milý pane Stehlíku,mám to tu taky ve „šlápatech“… Upro-střed náhonu se v řece tvořila velká vlna,část toku je pod betonovými kvádry sve-dena do starého koryta a mocným prou-dem vytéká do vyschlého řečiště.

Vzpomínka prvníPrávě tady jsme si kdysi dávno tímto

studeným ostrým proudem zpevňovalibřišní a stehenní svaly: vší silou se držícevyčnívajících kamenů, nechali jsme vodníkladivo bušit do spodní části těla. Počítalijsme vteřiny a trpěli. V perspektivě toovšem valný význam nemělo, jen promrz-lá rudá stehna a břicho dávaly pocit ví-tězství nad živlem.

Od řeky jsem pokračoval k prvnímupostupnému cíli. Když občas jezdívámnaším vyhlídkovým pendolínem z Klatovdo Žichovic, pár set metrů před cílovoustanicí se v jediném okamžiku na jednompřesném místě v přímce protne řekas hradem. Ten fotogenický záběr hradunemá asi žádný profesionální fotograf, já

Miroslav Sulan

Soukromý majetek

10

už po něm roky nezřízeně toužil, ale má„cesta na Radhošť“ se neustále odkláda-la. Dnes jsem si ji chtěl splnit, a bylo tonečekaně vzrušující, připadal jsem si tro-chu svatokrádežně.

Musel jsem se dostat po pešuňkua pak mezi kolejemi asi dvě stě metrů odnádraží, abych našel správný úhel proobjektiv. Ten pocit jsem neměl rád. Vě-domě dělat něco zakázaného, dokonceze všech stran viditelného. Chůze po tratise zakazuje. Vždyť je to jen kousek, je-den dva snímky a mizím. Bohužel jsemnepočítal s tím, že v motoráčku jsem nej-méně o metr výš, nad křovím při trati…Hrad jsem v hledáčku měl, ale řeku ne.Hledám vhodné místo, přecházím koleje,lezu na patníky při trati. Tamhle je prolu-ka v trnčí, tam snad…

„Pane, co tam děláte?“ ostrý ženskýhlas od nádraží. Ano, teď jsem si to uvě-domil. Má přijet pětka a kousek za za-táčkou před několika lety byl smrťák. Vý-pravčí je bohudíky známá. Zvedám foťáknad hlavu, mávám jím a rozpřahuju ruce.Ne, nechci spáchat sebevraždu. Zatím ne.

Pochopila, zahrozila rukou a pomaluse loudala do dopravní kanceláře. Určitějsem ji naštval, a tak jsem rychle udělaldva snímky, nad hradem mi chybělypředchozí mraky, ale řeka se třpytila jakostříbrná stuha a já si oddychl. Vraceljsem se přes dřeviště u nádraží, abychnemusel poslouchat řeči. Náhoda mipřála.

Vzpomínka druhá Otava, rok 1965. Máme ročního syna

a vezeme ho v proutěném kočáru (zdrob-nělina není na místě) po čepických lu-kách. Vtom na druhé straně řeky, právěnad náhonem, dobří známí. Mávají,zvou, lákají nás k sobě. Mému okamži-tému rozhodnutí se žena kupodivu bez

protestů podrobila. Šli jsme do plavek,šaty a sandály ke klukovi do korbičky,kočár do teplejch. A vody do pasu. Ka-mení kluzké, proud poměrně silný – alemy jsme to ustáli, syna nevyklopili. Byl byz něho plaváček o několik let dřív. Zpět-ně jsme se vždycky podivovali nad našíbezstarostností, opovážlivostí. Holt mlá-dí. I tehdy nám náhoda přála. Nebo štěs-tí, které přeje zamilovaným?

A v téhle chvíli jsem se rozhodl proztečení druhého cíle.

Za obcí proslulou renesančním zám-kem a Klostermannovým románem seúzkou pěšinou plahočím vzhůru do kop-ce přes odkvetlou řepku k dalšímu místu,kam se chystám nejméně deset let. Tynostalgické návraty, ty zmarněné touhynalézt to, co bylo kdysi a co už dávnovyvanulo! A přece je člověk znovu a zno-vu podniká, hledaje své mládí. Je to ko-mické, ale pochopitelné.

Vzpomínka třetíObraz touhy, aneb jak jsem tam, kam

mířím, usilovně, ale marně hledal pro násdva místečko lásky, když kolem dokolabyli lidé, děti, psi… Nepřipomínám si tos trpkostí, naopak jsem pyšný na tenmladistvý zápal, který jsem před man-želkou přikryl pátráním po houbách.A neuspěl, což předvídala. To je celé,dál už nevyprávím, do intimity nezachá-zím, ale ten hřeb nenaplněného milováními v těchto místech zůstal dodnes. Jindya jinde nám příroda přála víc. A ještěsnad tehdy vůbec nebyla klíšťata.

Je podivné ticho, Pošumaví zamrače-né, chystá se k dešti. A já chci stihnoutještě druhý lov, neodradí mě to, dnes užmusím! Splnit si dvě dávné tužby, jaký tobude den!

Před odbočkou potkávám dvě ženy, témladší, asi dcery, se zhrozím: debilní

11

bezzubá tvář. Špatné znamení nebo jennáhoda? Matčina tichá řeč mě i dívkuzklidňuje. Vidím, že lidské neštěstí a bo-lest jsou všudypřítomné.

Řepku mám rád goghovsky rozkvetlou,tahle mně sahá téměř k ramenům, nepří-jemně přilíná, prodírám se jí s odporem,ale vytrvale. Pěšina náhle končí, to jepodivné a zneklidňující. Měl jsem přecejen jít příčnou polní cestou z druhé stranyvsi. Nábližky nejsou vždycky výhodné.Už se k ní ale blížím, cestu jsem si přecejen zkrátil. Ještě snímek hradu, z dálkypřes rozkvetlou šípkovou růži. Kýč, alebude hezký. Jen ty elektrické dráty mipřekážejí, nemám je v čisté krajině rád –ale už jsem před branami. A to téměřdoslova: vstup k vytouženému místu stře-ží dva polorozbořené sloupy. Mezi nimi jenapnutý silný řetěz s jakousi vyšisovanouplápolavou barevnou stuhou.

Jsem u cíle. Přímo přede mnou se roz-prostírá v celé své máchovské kráse vá-pencové jezírko. Zleva zvlněný jehličnatýlesík, napravo ostrá, zčernalá skála, hro-zivý trojzubec. Býval bělejší a snad ani netak vysoký. Vždyť ti nejodvážnější z násšipkami létali dolů. V mládí i létat bylo taksnadné. Já mezi těmi odvážnými nikdynebyl.

Tísnivý pocit ze samoty a odlehlosti měneopouští, a tak rychle fotografuju. Ská-lu, jezírko s reflexním obrazem lesíka,detail s břízou na břehu. Voda je špinaváa až sem cítím, že zapáchá. To nikdytakhle před létem. Pak si uvědomím, žemusím ještě na druhou stranu jezera.Tam odtud dostanu skálu do hledáčkucelou, i s borovicemi nahoře. Je toovšem nebezpečné. Jehličnatá pěšina jeúzká a přímo nad spádem, deset, možnápatnáct metrů nad vodou.

Jdu. Místy i lezu po kolenou, opatrně.Fotoaparát v jedné ruce, druhou se při-

držuju smrkových větviček. U osaměléborovice na jakémsi přirozeném výstup-ku se zastavím. Ano, odtud to půjde…

„Co tady pohledáváte, člověče?“To leknutí nebylo na pád do hloubky.

Hlas toho člověka byl klidný, vědomý sinebezpečnosti mého postavení ve výšcenad jezírkem.

„Vy neumíte číst? Tohle je soukromýpozemek!“

Otočil jsem se. Hledím do tváře člo-věku jen o něco staršímu. Nevypadá zle,spíše překvapeně. V neděli, v zamrače-né pozdní odpoledne by tady nikoho ne-čekal. Jen psi mě prozradili.

„Jo, vy si to tady fotografujete? Nejstevy špion ňákej?“

Teď mi došlo, že se mi posmívá, že cítísvou převahu. To nemám rád.

Ze života vím, že nejlepší obranou jeútok.

„Milej pane,“ chtěl jsem být agresivněj-ší než on, „nejdřív se mi prokažte něja-kým průkazem nebo něčím, abych po-znal, že mě odtud vykazujete po právu!To by si každej mohl natáhnout kdekoliřetězy a vyvěsit si tam ceduli se zákazemvstupu… Já tady mám už třicet let vyšla-pané právo pobytu a nikdo mě odtudvyhánět nebude, dokud nepůjdu sáma dobrovolně. Zemi a skálu máte, vodumáte, chybí už jen vzduch. Nechcetetady do vejšky vztyčit plastovou bariérus cedulí, že i ovzduší je soukromé adýchat na vašem pozemku je zakázáno?“

Kupodivu se mé tirádě zasmál. Mázřejmě smysl pro humor. Přistoupí blíž,prohlíží si mě, já jeho –

„Poslyšte, nejste vy pan…“„A vy, nejste…?“„To víte, že jo. Hory s horama se ne-

potkají, ale lidi s lidma občas jo… Já tojenom hlídám. Ale stejně sem nesmíte,co kdybyste někam spad…“

12

Aforismy

Jan Jelínek

Pouhá vodda z vodovodda I.celibátjeb jemnějeb němějeb tíškojeptiško

pravicovostje-li pravicovostísobectví a zpupnostpak je třeba řícidost!

hůl si vás najdetrekové hole– nordic walkingmazaný marketingaktivního stáří

francouzské hole– kripl walkingironický úsměvv sedmibolestných tvářích…

nový EU agroshitpři inseminaci připouštětoboustranný milostný cit

parlamentní debatapane poslančeta vaše pravda kulhá na obě berle

pane kolegopravda která kulháta stále ještě jde!

ale tehdy užmilý kolegodělá ležmnohem delší kroky…

a tak můžou pokračovat roky…

čertovo koloBůh stvořil lidiráj, peklo, nebe…I sebe?

marx-leninismuszk(u)rvavená ideate(r)orii měřit praxí

Nechal mě udělat poslední snímek, veslušnosti jsme se rozloučili, dokoncejsme si podali ruce. Náhoda mi už potřetídnes pomohla. Prohodil ještě něcoo tom, jaké akce pro V.I.P. se tady v létěorganizujou, že to majiteli nese, alejezírko trpí… „Vždyť to vidíte sám.“ A já sivzpomněl, kolikrát už jsem v poslednídobě na podobný výhrůžný nápis narazil,

v lese, u rybníků, na Sázavě dokoncepřerušil turistickou stezku. Náhle u řekyskončila a nebylo dovolání.

Při zpáteční cestě jsem si zafilozofoval.Karle Havlíčku, ty víš, jak to bylo se starýmMatesem. Dnes je to stejné, ne-li horší. Alei dneska platí, že „soukromé vlastnictví jesvato“. Nic už to nezmění, ale ulevilo se mi.

A náhoda? Je vůl.

13

potencepřepych kanceláří svatozáří nezáří

DPH z loajality Hájek s Jaklem pána Hradu rádcil o k a j a l i t o upřízeň splácísvému chlebodárci

faktapravdě mečem v diskuzipolitikům pihou krásyna tvářičce lži

slogan (k hnojivu)pouhá voddaz vodovoddakytkám sílunedododdá

podobnost kulatého razítkaa svatozáře je čistě geometrická

překlepjak se s oblbouv poblitice říká…

veganijejich hard-core vylomeniny?kupříkladu sado-maso-uzeniny

jepicekdo by chtěl vícten by chtěl moccelý můj život bylvášnivá svatební noc

defekacebzdítimožná kaditizdá se mě to nutiti

epiforachrámové věžní hodinyodbily čtyři hodinytož to mám ještě dvě hodinynež budu muset do hodinyangliny

inzeráthledá se: neúplatný úředníkctěnému nálezcibude vyplacena odměnaZn.: 10 % z ceny nalezeného

roupyo psyché tu kráčíjenom zpolaroupy s hlavou cvičíhlísti svrbí zdola

kumulaceZ máslana psí hlavětrčí mu parohyA kolegové?Ti mu čůraj na nohy

IV. cen. sk.„Ty jsi rozvedená?“„Jo. Byla jsem s tím volemtřicet leta ani o rok dýl!“

copywriterna krabičce s dvousložkovým lepidlempopsal místo návodu polibeksamozřejmě letěl – hned první denpřemýšlímkdo byl větší blázenonnebo oni?

hradní aklimatizacevykročení majestátníposazení „moje-státní“

Milan Čechura

KyticeJestli je možné o některé knize říct, že

mě provází celý život, pak je to Kytice odKarla Jaromíra Erbena.

Když jsem byl malý, maminka mi častorecitovala básničky. I z tohoto národníhopokladu. Měla několik oblíbených a nej-víc pak úvodní báseň sbírky. A tak jsemse opakovaně dozvídal, že zemřela mat-ka, do hrobu dána, siroty po ní zůstaly,a bylo mně z toho smutno, ale za chvílii hezky, když poznaly dítky matičku podechu a plesal jsem s nimi, poté co pros-tý kvítek, v němž majíc útěchu, mateří-douškou nazvaly.

Opravdu to bylo hezké, moc rád na tovzpomínám a v žádném případě si z tohonechci dělat legraci. Stačí, že jsem si jidělal, coby pubertální výrostek, kdy jsemse při povinném školním přednesu veršepoznaly dítky matičku po dechu, snažilposunky a přiblblým výrazem asociovatalkoholickou matičku. Jak ubohé, alejak… pubertální. Prošli jsme si tím všichni.

Když jsem se z té puberty jakžtakždostal (říkám jakžtakž, protože, jak zná-mo, chlapi se z ní nedostanou úplně ni-kdy), čekala na mě Kytice opět s otevře-nou náručí v podobě zpěvohry divadlaSemafor. Ta mě ovlivnila na několikdesetiletí, vlastně až do dneška, ač tyverše, které předělal Jiří Suchý, dnes ne-vnímám už tak nadšeně jako v roce 1972,kdy poprvé v této podobě zavoněla. Urči-tě kvůli věku. Dovolte maličkou ukázkuz původní Svatební košile.

Na stěně nízké světničky byl obraz bo-ží rodičky, rodičky boží s děťátkem, takjako růže s poupátkem. A tady je Suché-

ho překlad: Na stěně nízké světničky bylobraz boží rodičky a před madonou pra-starou klečela dívka s kytarou.

Klečící dívka s kytarou mě jako kyta-ristu samouka a textaře zcela dostala.A začal jsem si uvědomovat, že Erbenměl nádherný smysl pro rytmus a melo-dii.

I proto se Kytice pro mě stala zásadní.A když jsem ji někdy po třicítce konečněcelou a bez donucování přečetl, užasljsem nad krásou těch veršů i nad siloupříběhů. Někdy ji znovu otevřu a čtu siVodníka, Poklad nebo Záhořovo lože a po-řád se mi líbí, zrovna jako se mi líbil filmnatočený někdy před deseti lety.

Když jsem se připravoval na psaní to-hoto dílu rubriky, vymyslel jsem si efektnízávěr, ačkoli poněkud krematorioidní,z něhož by bylo jasné, že se mnou budeaž do konce.

Nejdřív originál: V kamnech praská,dědek shrben pláče.

A teď moje verze. Stačí jen posunoutčárku a přehodit dvě písmenka: V kam-nech praská dědek, shrben skáče.

Jakmile jsem to tak hezky vymyslel,došlo mi, že tohle nenapsal Karel Jaro-mír Erben, ale Jan Neruda, zrovna takjako tu moji verzi napsal už kdysiMiroslav Horníček. Co teď s tím, zeptaljsem se sám sebe. Coby, odpověděljsem si. Nic. Necháš to bejt.

A tak jsem to nechal být a snad mi topan Erben promine, protože ví, že jsemto neudělal schválně. Protože jinak bypřišel trest jako v každé jeho baladě –a z Polednice mám vítr až do dneška.

14Knihy mého života

15Sova bez not

Oldřich Janota

NáměsíčnáMluví často ze sna, jako jitřní hvězda:

„Přineste mlíko a rohlíky!“ říká ze spaníkomusi a chichotá se, jako by slova roh-líky a mlíko byla neodolatelně směšná.

Nebo vykřikne „Ježíšmarjá, já jsem tozapomněla vyměnit, do prdele!“ zupác-kým, drsným hlasem, na který u ní, Sně-hurky, nikdo nejsme zvyklý. Ale ona zřej-mě v té chvíli řeší nějakou závažnou si-tuaci, snad u lůžka nemocného dítěte za-spala výměnu léčivého zábalu. Snad řešískrytou hlubokou úzkost, že člověk-stvo-řitel i přes sebevětší snahu v jednomokamžiku to nejdůležitější nezvládne a světse mu roztříští jako zrcadlo.

Na kůru opuštěného poutního kostelav Skokách, kde jsme v létě přespávali, siustlala pod varhany a hned první noczačala ze spaní divoce výt do tmy jakoprastarý, dávno vymřelý dravý pták. Myostatní jsme v zámotcích svých spacíchpytlů s úděsem naslouchali tomu živočiš-nému hrdelnímu vytí, násobenému moc-nou ozvěnou kostelní klenby, nevědou-ce, o jaké to divé zjevení se jedná.

Když přijela v červnu na návštěvu, vzbu-dily mě v noci nezvyklé šramoty a spatřiljsem ji nejasně, jak chodí polonahá potmavém bytě a fotí. Neodvážil jsem sezeptat, co to fotí, protože by mi odpově-děla udiveně a trochu nechápavě jakovždy, když ji v takové situaci někdo pro-budil: „Všechno je v nejlepším pořádku.“

„Nebuď mě, prosím,“ řekla mi kdysi,„ani když to vypadá, že se mi zdá něcostrašného.“

Žil kdysi jeden mladý rybář s vílou, bílouvolavkou, která se kvůli němu proměnilav dívku. Každé noci však oblékala šaty z bí-lého peří a odlétala oknem pryč, aby se

před ránem vrátila. Rybář to roucho na radusvé matky jednoho dne spálil, aby ho ženajiž neopouštěla, ale sotva tak učinil, žena sepřed jeho zraky s bolestným výkřikem pro-měnila ve volavku a zmizela navždy.

Šel jsem o měsíc později poklidnou uli-cí vilové čtvrti v Čelákovicích a proti mnětrochu nejistě a vratce jela dívenka nakole. Udiveně se na mě zadívala veliký-ma černýma očima, tak upřeně, až nara-zila, neuvěřitelně pomalu, do obytnéhopřívěsu zaparkovaného u chodníku. „Ne,vůbec nic se mi nestalo,“ odpovědělas úsměvem na můj starostlivý dotaz, a pakse otočila na muže stojícího na rohu a zvo-lala: „Dědečku, udělala se srážka!“

Jako by fanoušci říkali: „Udělal se gól!“ Jistě, říká se „udělalo se mi špatně“

nebo „udělal se mi na nose pupínek“,neříkáme však třeba „udělalo se mi man-želství“. Trpné „udělalo se mi“ používámepro dění, které je přímo naší součástí,ale přesto mimo naši kontrolu. Kupodivusem patří i myšlení. Neřeknu sice, žemyšlenka se mi udělala, řeknu, že měnapadla, ale obojí vypovídá o tom, žemyšlení přichází zvenčí. Tvar „udělala semi“ by přesto byl možná vhodnější,protože „napadla mě“ zní poněkud agre-sivně. Myšlení zůstává něčím neuchopi-telně vnějším, protože na jeho zkoumánímohu použít zase jen myšlenky.

Hranice „já“, které patří pod mou kon-trolu, je tenká. Muž může říci, že „zvedl ru-ku“, ale o centru své identity, mužství, po-užije tvar trpný. Naopak neřekne „postavilse mi dům“, nýbrž „postavil jsem dům“.

Udělal se mi fejeton a je čas jít naoběd. Bohužel je už po půlnoci a všudezavřeno. Co dál?

16

Antibukolika

Stanislav Bukovský

Když se mu něco uřízne...UměníDřív šířila kulturu církev, pokud nebyla

zrovna zaneprázdněna inkvizicí neboobracením pohanů na pravou víru. V kos-tele byla jedinečná architektura, sochya obrazy, hudba, filosofické promluvy,poezie a do určité míry i divadlo; a tovšechno se konzumovalo nejen pasivně,ale divák byl navíc aktivně vtažen do děje,stával se taky zpěvákem, hercem, uměl-cem a filosofem. Bylo tam přítomno i me-tafyzické tajemno, a když si lidé navzájempodali ruku, potvrdili si lásku k vyšší by-tosti, jíž jsme prostoupeni a ovládáni, i lás-ku k bližnímu. A zpověď vyřešila i to, conevyřeší ani psychoanalýza.

Kam se hrabe dnešní umění rozdro-bené do nejrůznějších disciplin usaze-ných do nejrůznějších budov. Nic kom-plexního, nic tak povznášejícího a odu-ševnělého, co dokázala ve svých stán-cích církev. (Teď jsem si teprve všiml, ževe vztahu k církvi užívám minulého času,omlouvám se za to.) Všechno je jenbuďto plytká zábava anebo snobsképředstírání, že nahý král má zcela mi-mořádný šat. A přece se rodí cosi, co jezávažným kulturním produktem a přitomjaksi jen tak mimochodem. To důležité,o co vlastně jde, či mělo by jít, je ménědůležité, než to, co má být jen tak naúvod, než přijde to hlavní. Nebudu napí-

nat, je to vernisáž. Vernisáž je to pravé,ta odpovídá nejlíp dnešní době, ta jedináje srovnatelná s bohoslužbou, ta jedináčlověku něco dá.

Jako při mši kněz, na vernisáži kunst-historik o věcech, jež zde nelze spatřit,vznešeně promlouvá a děkuje jedněm,děkuje druhým, děkuje všem, stejně jakokněz děkuje při mši za všechno PánuBohu, hudba hraje, místo hostie podáváse chlebíček a lze tady taky přijímati podobojí. Lidé si tisknou ruce a jsoujako vyměnění, laskaví, všichni se všemizadobře, láska k bližním zde naplno roz-kvétá; zdá se, že už nikdo nebude lhát,krást, jezdit autem jako vrah, a když paklidé dobří odcházejí domů, jsou celí zdu-chovnělí, všeobjímající láska jim dala kří-dla, stali se z nich napůl andělé. Takovouočistnou moc má na duši vernisáž, takpovznáší člověka skutečné a komplexněpůsobící umění. Pán Bůh nám za verni-sáž zaplať!

Kočka nebo pesLiberálové mají rádi kočky. Kočka si

dělá co chce, jde si kam chce, žádnýplot, žádná hradba jí nezabrání ve vol-ném pohybu. Kde se jí zamane, tam i za-nechá svou nepříliš voňavou vizitku. Klid-ně si na cizím pozemku posečká vskrytuu krmítka, do něhož hodní sousedé sy-

Vytáhnout z truhly šaty z volavčího peřía vylétnout oknem rybářské chatrče vy-soko nad moře, s jednookou zrcadlov-

kou Flexaret, a něco v té tmě za mrakynafotit, snad včerejší úplněk či jahodovápole navždy.

17

pou v zimě krmi ptáčkům, a nějakého siobčas uloví. Po nocích řve jako pomi-nutá, když se při mrouskání setká s pří-slušníky svého druhu téhož i opačnéhopohlaví. Tropí kravál jako zfetovaná mlá-dež na technopárty. Lidé, kteří nesdílejíhodnoty liberalismu ni neoliberalismu,po kočkách házejí kameny a obzvlášť za-vrženíhodní jedinci se snaží kočky likvi-dovat jako třídu. Liberálové, socialisti,konzervativci i ti ostatní, ve vzácné shoděkočky přebíhající přes silnici svými autypřejíždějí. Vzhledem k tomu, že zajíci jižskoro žádní nejsou, vidíme na silnicíchvedle ježků nejvíce zajetých právě kočekdomácích. Toť daň za svobodu.

Socialisti, kteří mají rádi pořádek, sipořizují psy. Nejlépe jejich světonázoruvyhovují voříšci. Pes neleze nikam přesploty, ptáčky neloví, ale zato chová vro-zenou nenávist ke kočkám. Psi, kdybymohli, žili by nejraději ve smečkách.Když jim soužitím s člověkem bylo tohleznemožněno, uspokojují svou potřebu ži-vota v kolektivu tím, že se upnou na rodi-nu svého pána a považují ji za svousmečku. Kočky nenávidí snad právě kvůlijejich individualismu. Psi jsou nezáludnídobráci, ale oproti kočkám jsou méněsamostatní a životaschopní. Vyžadují so-ciální jistoty. Kvůli žvanci se nechávajíi zotročit. Kočky jimi hluboce pohrdají.

Konzervativci mají rádi taky psy, alepouze čistokrevné. Nejlépe chrty. Takysi potrpí na koně. Opět ale jen na ušlech-tilé, s patřičně vznešeným a dlouhým ro-dokmenem. Konzervativci vyznávají po-řádek a individualismus zároveň. Ne-ukázněná kočka ani nějaký voříšek s lo-kajskou náturou jim rozhodně k srdci ne-přirostou. Pouze čistokrevný pes jim ský-tá záruku, že svět má a i v příštích poko-leních bude mít stálou vysokou úroveň;že všude kolem se vzmáhající plebejství

a přízemní prospěchářství nadobro ne-zničí jejich pracně po generace budova-ný řád. Noblesse oblige platí pro ně i projejich zvířata. A pro manželky taky. Většíspolehnutí je podle nich ale na koně,chrty a dokonce i na dýmky, jak námo tom podal svého času svědectví v po-vídce o dýmce lordově již Ilja Erenburg.V podobném duchu se ostatně vyjádřili Rudyard Kipling.

Zelení mají rádi zvířata pouze divoká.Kočky i psy, stejně jako norky a z kleceptáčky by nejradši všechny vypustili dopřírody. Ať si tam užívají svobody. Zoolo-gické zahrady by zrušili. Lidé by podle nichměli jíst trávu, houby, mořské řasy a bio-masu. Boty a kožichy by se měly dělat vý-hradně z umělé hmoty. Lékařské pokusyna zvířatech by jednou provždy zakázali.

Komunisti mají v oblibě vlčáky. Česko-slovenský vylepšený německý ovčák s pří-měsí vlčí krve je prý přímo ideální pes naostrahu hranic proti všem škůdcům a na-rušitelům a taky proti demonstrantům nanepovolených demonstracích. Kočka jepro kočku. Pak je podle nich, ale vlastněkromě zelených i těch ostatních, ještěužitečný Horákův laboratorní pes. Je zevšech nejvhodnější na lékařské a prokosmetiku nezbytné pokusy. Když se muněco uřízne, tak ani moc neprotestuje.

Křesťané jsou nejhodnější a mají rádivšechna boží stvoření. Nejen psy a koč-ky, ale i ptáčky, ryby a vůbec všechnyživočichy. Svatý František i svatý Antonínjim všem věnovali svou přízeň až do témíry, že jim kázali slovo boží stejně jakolidem. To ale křesťanům na druhou stra-nu nebrání jako těm potrhlým zelenýmv tom, aby, pokud není zrovna půst, zví-řata nejedli. Zkrátka mají je rádi živá i natalíři. Ovšem psy a kočky zásadně neje-dí, a kdo je jí, je podle nich neznaboha poloviční lidožrout.

18Mladý Západ

Jana Šlehoferová

Snad jednou vyběhnu nahá...Rychlejen v rychlostinapsat pár řádeknežtam, kde to začíná,vše skončí

rychle

ať

konečně

končí

Verše vykoupené krví. Jako když se dítě učí chodit

a rozbije si koleno...

Zvrásněná moudra

Miluji tváře starců

Celý život v obličeji...

Některým vrásky zkameněly

v hrůzný škleb

A jiní se zas stále usmívají

V zajetí slovazkoušet to znovazas a dáltill I die

Identita

Už nejsem zaběhlý pes,který zmateněsvou stopu čenichá

Nejsem ztracenáve světě

Znám se a vím,kam sahám,kam dosáhnua jsem...

Zatracencem...

Zvláštní, jak jednopísmenoosud mění...

Snad jednou

Čekám na den,který dovolí odhoditmasku

Snad jednou...vystoupímbez přívlastkůzahodím titulyrole i statusy

Snad jednou...vyběhnu naháa budu broditdéšť

Jen já,čistá...

19

Nakousnutá slova, větyBěda tobě,který trpíšznova.

Jablko, ohryzeka půl slovajsi ty,když kárášsebe, a aniž bys věděl…mne taky.

Když rozviřuješ mrakya zázraky slibuješ,barvami hýříša hladinu čeříšPak ptáš se: Věříš?A než stačím kývnout…

Mlha.Znova.

Melancholický bolsmutkem není, když listy padajía slad voní

Listoví kvete barvami, milenci polibky hořía citu je tolik,

že tělo ve švech praská,všudypřítomná láska

Podzim se s jarem potkává...

Pekelný tanec

Tančím na stolev křeči všech čertů

Tak jen mne suď,však na svou hruďjá hada nepokládám

Mou šíji dobro láme

Tak jako kdysi, tak i dnes

Kruhy se opakujísledujíce obručehlavu motají

Jsem transcendentnív říji

Všechno a nic

Tak zůstala jsem...tak jako vždysama sama sobě samé...

jsem! Ničím jiným.Ani jim užnejsem ničím.

Ba, ano, ničímjsem, však nicze mne ono vytváří.

To nic mi něčím je a páteří!

Kterou nic nezlomí!

20Plzeňská vlasti(ne)věda

Miloslav Nohejl

Ve Slovníku českých spisovatelů od roku1945 figuruje z meziválečných plzeňskýchliterátů kupodivu pouze Miloslav Nohejl(1896-1974), nikdo jiný, ačkoli autorův umě-lecký význam jednoznačně tkví v období mezisvětovými válkami a také v protektorátníchletech. Jeho poválečné práce si však zaslu-hují alespoň zmínku – a jsme svědky určitéhoparadoxu: zatímco zmíněný akademický slov-ník věnuje Nohejlovi samostatné heslo, nej-novější Dějiny české literatury 1945-1989připomínají pouze jednu jedinou autorovuknížku, tj. Sirény oslavují Plzeň, a to ještě vezjevně odsudečné tónině. Inu, i literární his-torii mnohdy sepisuje nikoli sama historie lite-rární, nýbrž literární historikové, zopakujme siproto raději, co o Nohejlovi napsal PřemyslBlažíček ve slovníkovém hesle: že po roce1945 spisovatel napsal sérii próz s faktogra-fickým základem, přičemž všechny své pozd-ní práce už věnoval Plzni, zvláště rodovoukroniku Škodové, už předtím však vydal taképodobně zaměřenou knihu „povídek z dějinpivovarnictví“. Tím je míněna prozaická sbírkaSud se zlatým dnem (1956), u níž zůstane-me: recenzoval ji tenkrát ostatně nejen mla-dičký Arno Linke, budoucí legenda naší na-kladatelské redaktořiny literární, ale i význam-ný literární badatel Mojmír Otruba.

Uvedené Nohejlovy „pivovarnické povídky“jsou vskutku autorovým holdem Plzni, pravda,napsaným v rovině, která je na stovky honůvzdálena autorovu osobitému psychologizu-jícímu rukopisu z dřívějších desetiletí. Ocitá-me se zde ve sféře více či méně osvětovéhovyprávění s didaktickým ztvárněním dobovětendenčně vyzdvihnutých situací – však nikolináhodou některé texty později prozaik pře-pracoval do podoby vyprávění pro mládež!Kniha vznikala ve zlých časech a lze ji chápati jako určitý spisovatelův návrat do české lite-ratury, přičemž byla na záložce doprovázenatupými tirádami v duchu tehdejší novořeči,podle nichž „ústředním motivem knihy je osla-va poctivé lidské práce, boj proti tmářství,předsudkům a zaostalosti, zápas nadšených

novátorů za nové metody a konečné vítězstvínového světa nad světem starým“. Zčásti jeto pravda, byť za ony nové metody Nohejlovipokrokoví a nadšení novátoři bojovali třeba užv 18. století...

Didaktičnost je zlou metlou literatury, po-vězme si nicméně, jak autor v závěrečné re-portážní črtě shrnuje málem všechny mysli-telné přednosti nápoje zvaného pivo a po-hříchu popíjeného netoliko v Plzni: „Vodou seještě žádný člověk po tělesné vyčerpanostineposílil. Vědí to naši nejtíže pracující, ti u pe-cí zvlášť. Zatracujte potom bez výhrady pivo,když vrací sílu unaveným hutníkům a ková-řům, zemědělcům o žni na polích, barabůmhluboko v tunelech!“ Ba i redaktorům a kri-tikům, slušelo by se zašeptat, už si však radějinetropme z Nohejla smích. Léta padesátájsou léta padesátá, kdo v nich nežil, raději aťnemetá kamenem. Vždyť podle autora knihyi to plzeňské pivovarnictví vznikalo a vyvíjelose jakoby navzdory „kruté Praze, závistivýmČechům a hluché, posměvačné Moravě“ –takže z toho vyplývá, že Plzeň není v Če-chách, hu, vskutku žerty stranou!

Proč se však touto víceméně okrajovouknížkou o Plzni přesto zabýváme? Poněvadžoč příšernější má tematický závěr, o to výteč-nější má začátek: vstupní historická prózaSladovník Mareš patří asi k tomu nejlepšímu,co v té době v českých zemích v daném žán-ru vzniklo. Pravda, občas si věru nejsme jisti,zda náhodou nečteme Vančuru nebo Neffa,ale i to je svým způsobem nepřímé oceněníautorova umění a skrytá polemika s oficiózníilustrativností. Všechna čest – to je našinechnedle zvědav, co o této knize povědí literárnípříručky! Sáhneme tudíž po Dějinách literatu-ry v západních Čechách (1890-2006) –a nejprve užasle shledáváme, že asi vůbecnic. Pak se ukáže, že nás obelhává odfláknu-tý rejstřík, začteme se tudíž do příslušné kapi-tolky o poválečné próze – a zase nic! Trpě-livost však růže přináší, a proto až v následu-jícím oddíle o próze 60. let narazíme na infor-maci, že prý tato próza „z roku 1965“ je „vě-nována proslulému plzeňskému pivovarnictvív historické perspektivě“. To je jakoby mou-

21Z českých rovů a hájů

dře a především nejakoby arcistručně řeče-no, budiž, leč jak je věnována, jak je napsá-na, o tom ani zbla, navíc je knížka zasazová-na do kontextu let šedesátých, zdánlivě po-učeně, ne-li znalecky. Inu, někdo tam tahlezlatá slova v textu nechal, s tím nic nenadělá-me, jenomže…

Jenomže Nohejlova kniha Sud se zlatýmdnem vůbec nevyšla v roce 1965, nýbrž sko-ro o deset let dřív: opravdu už roku 1956.Stačí se podívat, byť pisatel příručky senepodíval. A druhé vydání v Západočeskémnakladatelství teprve v roce 1966. S Milosla-vem Nohejlem si v západočeské metropolizřejmě chronicky nevědí rady: vždyť takév Kapitolách o literární Plzni stojí černé nabílém, že již zmíněná spisovatelova knihaSirény oslavují Plzeň byla vydána roku 1954,ač správně je 1948. Nohejl je v Plzni takovýpecháček… Přesto žasněmež, jak literárníhistorikové dovedou filištínsky (či rozmarně?)zhurta přepisovat historii literární! Nebo má-me tyto neprofesionální nesmysly chápatpouze jako „příliš bezprostřední názor“? Holtpsát v Plzni o autorovi, který žil a působilv Plzni a který psal o Plzni, to může být, jakvidno, pořádná fuška. A neplzeňští literárníbohemisté aby se potom hanbou propadali.

Co by se však propadali nebo zlomyslnýmsmíchem popadali, když nic tak šerednéhomnozí nemají na svědomí a navíc chybička sevloudí každému, ba pohříchu a dokoncei hromská chyba! Možná ale ještě „hromštěj-ší“ je to bohorovné mlčení o Miloslavu Nohej-lovi v Dějinách české literatury 1945-1989!Proto honem něco radostnějšího a veselejší-ho. Co že to v Sudu se zlatým dnem napsalMiloslav Nohejl o středověké Plzni? O tomto„dělném makališti“, jak nazývá své rodné měs-to? Prý se v ní „nezaplňoval žaludek do omr-zelosti tíhou domácího jídla, nezalepoval ses přihlouplou blažeností medem úspěšnýchbrtníků“, přesto si „mohla těžší domorodámysl v teple blahobytu zdřímnout“. Ano, při-hlouplá a úspěšná blaženost, ano, těžší do-morodá mysl dřímající, to vskutku jest, co, jakvýmluvně děl klasik, jak úbytě hbitě hubí tě.

Evžen Pěnkava

Pax iiscum – HromniceNikdo z těch, na něž Pax iiscum vzpomína-

lo, neprožil tak složitou, komplikovanou a ba-revnou životní cestu jako Antonín Liška (1911-1998). Absolutorium plzeňského učitelskéhoústavu a obecná škola v Božkově téměř před-znamenávaly klidný učitelský život s housle-mi, kytarou, poutavým vyprávěním, které ovlá-dal, i výtvarným nadáním. Vojenská prezenčníslužba a zájem o letadla rozhodly jinak. Z le-teckého oddělení Vojenské akademie v Pros-tějově byl vyřazen jako poručík a převelen doHradce Králové. To byl rok 1937. O dva rokypozději přešel polské hranice, po pádu Pol-ska následovala sovětská internace na Ukra-jině.

Svůj osud prožívala i paní Marie, jeho man-želka. Chtěla sdílet jeho exilovou anabazi, alezasáhl nenarozený syn Pavel. Zůstala. Přeži-la koncentrační tábor ve Svatobořicích u Ky-jova, vyrovnávala se i se zprávami gestapa, žemanžel byl dopadem a popraven.

Antonín Liška byl po diplomatických jed-náních zařazen mezi čtyřicet letců, kteří mělibýt přesunuti do Francie, v Istanbulu všakskupina uvázla a jen zásah britského atašé pofrancouzské laxnosti otevřel vstup do Anglie.Slavná stíhací peruť 312 ovšem nebyla po-slední „štací“. Dvacátého devátého června1942 vypověděla letci poslušnost stíhačka,stroj se rozpadl a trosečník jen podvědomězvládl padák. Tři čtvrtiny roku léčení a reha-bilitace ho odsunuly k dopravnímu letectvu.Měl v něm i odpovědnější funkce – býval munapříklad při letech svěřován ministr zahraničíJan Masaryk. Pět vysokých vyznamenání ne-zabránilo poúnorové perzekuci – zatčení,propuštění z armády, nucené stěhování. Pakbyl Antonín Liška zaměstnán při rozvozua svozu mléka, jako parketář, technik ve Ško-dových závodech, vedoucí dopravního oddě-lení národního podniku Textil… Rehabilitace,hodnosti generálmajora a řádu Milana Rasti-slava Štefánika se dočkal po listopadu.

Vojákem zůstal každým coulem, rodině do-vedl také velet. A před smrtí vzkazoval z plzeň-ské vojenské nemocnice paní Marii, aby se

22

příliš neradovala, že se ho zbaví – ani senenaděje a bude doma. Do rodných Hromnicse záhy vrátil, ale k věčnému odpočinku.

Jeho vypravěčské umění a smysl pro na-pětí nevyhasly. A nezapřou se ve sbírce poví-dek Stíny na obloze ani v románech Jak seplaší smrt a Cesty mužů. Autobiografickáinspirace je v nich zřetelná, ale nepřerostlav jednostrannou sebeprezentaci. Scénářemk filmu Tmavomodrý svět se Liškův literárnítalent potvrdil.

Viktor Viktora

(Ne)kriticky

Karla Erbová prozaičkou

Známe ji už dlouho především jako bás-nířku; jež si věru nemalého renomé dobyla ažposlední dobou: drahně let byla považovánaza umělce významu pohříchu toliko regionál-ního (ač dávno již žijící v Praze, přináležejícítedy spíše k úkrají plzeňskému). Její tvorba,zrající jako dobré víno (kolikrát jsem se pře-svědčil, že ze špatného roky učiní nepoži-vatelný ocet – nepoužitelný nakonec ani k do-chucení dalších pokrmů), stala se nedílnousoučástí našeho kulturního bohatství, ať užo tom redaktoři rozličných médií anebo čle-nové nejrůznějších porot a komisí smýšlejíjakkoli. Opřen o své předchozí recenze si do-voluji tvrdit: je natolik svéráznou a typickou,že si bez ní tvářnost a tvář naší polistopadovéliteratury prostě nedovedu představit. A ne-myslím, že by to bylo jen z nedostatku fan-tazie.

Poslední dobou se Karla Erbová věnuje ta-ké próze. Přestože tato její produkce není za-tím bohatá na knižní tituly, vykazuje přece jižjistý posun ano vývoj. Snad bychom jej – jistěponěkud zjednodušeně – mohli představitjako cestu od textů ego-dokumentárních k re-gulérní fabulované a fikční próze. Byť pravda:cestu, která ještě nebyla dovedena do konce(což však slibuje další možnosti – požijeme-lifráze: pokračování příště).

Předchozí formulaci si dovolím upřesnit ná-sledujícími řádky: také Dům tanců a lží(NAVA, Plzeň 2010) je v mnohém textemklíčovým, hlavní hrdinka (pakliže není hlavnímhrdinou v názvu inzerovaný dům – budova blí-že nejmenovaného pražského kulturního za-řízení kdysi v časech předlistopadových) a vy-pravěčka kopíruje životaběh své autorky (sa-ma Karla), jež byla za politické prohřeškyz konce let šedesátých za normalizace zba-vena publikačních možností a bylo jí značněztíženo odpovídající profesní uplatnění: „Pro-sím o práci. O mizernou, za mizerný plat.Aspoň o nějakou... Byla to hrůza. Hrůza mno-haletá, hrůza jistoty, že potrvá do konce živo-ta, že není úniku, že není světýlka na konci.“

Řekneme-li A, je na čase vyslovit také B:na půvabu dodává knize právě napětí mezipólem ego-dokumentárním a pólem ryzí be-letrie: k čemuž nyní dodáváme, že námi zkou-maná próza žije a přežije také bez znalostídetailů ze života její autorky. Žije a přežije jakoromán – rozsahem a počtem skutečně jed-najících postav vlastně spíše novela – výrob-ní nebo ještě lépe profesní, pro nějž je dů-ležité jeho ukotvení v prostorách a činnostechpracovního uplatnění hrdinů a jehož tradicebyla u nás v minulosti kótována jmény jakoVladimír Páral nebo Jiří Švejda (ač dílu KarlyErbové má patrně nejblíže – o normalizačnímpojišťovnictví pojednávající – Ptáčníkův Důmuprostřed města).

Jsou-li u výše uvedených autorů nasazenímhrdinů technicizovány jaksi i jejich řeč či život-ní rituály mimopracovní, platí u Erbové jenomto první – zatímco život, ten jako by byl pro-měněn toliko v bytí profesní, ono milostnéa rodinné a (u Karly) umělecky tvůrčí zůstávákdesi na nepopsaném okraji papíru, okrajistále užším a užším tím, jak je hlavní hrdinkavíce pohlcována, rdoušena úkoly a marnostísvého postavení (v němž míra zodpovědnostinení provázena faktickou mocí).

Pokud bych měl říci, co nového a svého(krom větší míry autobiografičnosti) Erbovádo dané žánrové tradice přináší a čím ji roz-šiřuje (připomeňme, že k jisté subverzi žánrupřispělo též prostředí undergroundové – na-

23

příklad Placákovým Medorkem), musel bychna prvním místě zmínit onu pečeť, již do lid-ských osudů a charakterů, mezilidských –zde zejména pracovních – vztahů a do obra-zu (pracovního) prostředí otiskly tak zvanévelké dějiny: konflikty mají své ideové (ideo-logické) pozadí, morálka je morálkou reálněsocialistickou (s nenahraditelnými uklízečka-mi diktujícími si podmínky, se šéfy odměňu-jícími podřízené také podle četnosti služeberotických), prach normalizačního bezčasí jejednostejně patrný z nemožnosti říkat veřejněpravdu a žíti podle svého gusta – jako na těchneutíraných židlích v sále kulturního domu.Ničí květinovou výzdobu stejně jako duši.

Takovéto bezčasí jako by se promítlo dokompozičního a ideového plánu textu KarlyErbové. Až na některé výjimky (první Karlinšéf, Jitka) tu není postavám dovoleno žíti zesebe a za sebe, skrze příběh a vlastní řeč, lečstávají se součástí nikoli pouze výpovědi,anobrž dokonce tendence představovanéhlavní postavou a vypravěčkou (jejíž ego stojív té chvíli nad nestranností dokumentu): „Ažse jednou budu zpovídat za všechny činydobré, za všechny činy zlé, předložím onomusoudci svoji mozaiku, do níž jsem ukládalacelý život drobné kamínky krásy, vzácná se-tkání se vzácnými lidmi, nezapomenutelnéokamžiky. Bude to mozaika zvláštní, při kaž-dém slově obhajoby ukáže tvář člověka, kte-rého jsem si vážila, který mne něčím obda-roval, byť jen při letmém setkání, který zůstalv mých vzpomínkách, kterého jsem milovala,který mne měl rád. Budou to desítky tváří,osud ke mně nebyl skoupý, desítky svědků,že můj život nebyl tak docela nadarmo.“

Toto bezčasí se ovšemže dotýká i týká sa-motného prostředí a dějů v něm se odehrá-vajících. Řeklo by se: jde-li o kulturní zařízení,bude zde zajisté mít své místo též stránkatvůrčí – nazvěme ji poněkud vznešeně vytvá-řením uměleckých hodnot. Jenomže nalez-neme sotva rituál pokleslý už ve zvyk či šmíru,hru a zdání namísto opravdovosti, boj o přeži-tí, často marné usilování o vyvzdorování sisvého (minimálního) prostoru a času: „Občasse umýt, občas trochu najíst, napít, vyspat.“

Není vrcholů a není vlastně ani cíle. Je cesta.Je i směr? Alespoň povědomí o něm? (Nebouž jde jenom o zadržovaný pád?)

Tu je namístě zmínit rozpětí žánrové. Protožeprávě románový rozsah by jednotlivým posta-vám jistěže dopřál většího prostoru. Tedy ne jenvypravěčce, ale třeba také jejímu šéfovi,bezpečákovi („O hezkých pár let se mé obavypotvrdily – i jeho jméno se objevilo na seznamuspolupracovníků a konfidentů.“) nebo takovépaní Zdráhalové (jejíž osudy a rodinné zázemídokumentují rozpad tradičních vazeb už zasocialismu: „Paní Zdráhalová musí pracovat.Do úpadu. Ona si musí tu iluzi jakés takés láskyzaplatit.“). Tak, aby se bez vypravěčky obešly.Aby svedly chodit i bez vodících drátků.

Že by právě toho bylo knize zapotřebí, do-kazuje osud Jitčin, jenž je nám představena koncentrován v jedné významuplné, sym-bolnou platností nadané epizodě – v realizacidávného přání: ocitnouti se na místě Dolly,hrdinky slavného muzikálu. Právě o ten způ-sob (poněkud pozdní) realizace (snu) jde –Jitka (v té době bezprostřední Karlina nadří-zená) vychází ze své kanceláře na schodištějižjiž divadelní právě v okamžiku, kdy se v kul-turním domě filmuje: „Která kráva mi tam zaseleze!“ začne rejža ze spodní haly. „Ženskábláznivá, co tam děláte, vy nevidíte, že filmu-jeme? Viděla jste někdy biograf? Baba jedna,ta kdyby si tak šla vyhlídnout rakev!“ – hrdin-ství příliš pozdní stává se trapným i tragiko-mickým. Ale možná právě ona tragika (je topříliš pozdě, aby to bylo doopravdy, aby tomohlo býti pochopeno, aby to vůbec mohlobýt) vybavuje i komiku i trapnost jakousi veli-kostí (úsměvem viděným skrze slzy).

Prozraďme raději hned, že právě taktoa právě zde dosahuje Karla Erbová jisté veli-kosti též jako prozaička: prací s náznaky, sezámlkou, s pointou. Vnější charakteristikoupostavy (již konečně nechává jednat z jejíchvnitřních dispozic – aby jednáním tyto dispo-zice zpětně ověřovala a proměřovala). A ko-nečně také prací s jazykem – charakterotvor-ným a dějotvorným zároveň.

Co dostáváme od části – smíme chtít takéod celku: zřetelnější směřování odněkud ně-

24

kam. (Bez ohledu na to, zdali tomu tak veskutečnosti bylo, připadá mi ukončení celéknihy poněkud vnějškové a násilné.) Méněvýkladu a více příběhu. Ale což... Tohle si odautorky žádám toliko proto, že u ní shledávámtéž nemalý tvůrčí potenciál prozatérský. Důmtanců a lží tedy... „Nezbývá, než odložit ideá-ly, sliby, přání, touhy stranou, někam do še-dého kouta, aby moc nedráždily, aby to přílišnebolelo, zatnout zuby a šlapat.“ – Velmimnoho práce destruktivní, analytické bylozde již vykonáno: při odhalování a rozkrývánífráze jazykové, myšlenkové i životní. Při od-halování síly ideologie (která nebyla než tech-nologií moci) pronikající do každodenního lid-ského konání, do mezilidských vztahů pra-covních, do řeči – jako zástěna mezi označu-jícím a označovaným.

Velmi mnoho... Ale já bych si přesto přál,aby příště s uceleným tvarem vyrostla ze za-tímních náznaků konstrukce – základní osno-va, do níž je vetkán svět plnosti a opravdo-vosti alespoň myšlenkové a citové (neboť o tuživotní jest nám dáno ustavičně se potýkati;s nedostatečností cizí a vlastní). Velmi mnohožádám po naší autorce. Neboť mohu – tedyi musím chtít.

Ivo Harák

Sojkobraní

Agilní plzeňský básník, prozaik, dramatiki příležitostný herec a žurnalista Jan Sojka(*1973) vydal svou v pořadí už třetí prozaic-kou knihu V srpnové žízni (Artes Liberales,2011). Nedočkavý čtenář, který začne novouknihou listovat, najde hned na jejím výrazněžlutém přebalu informaci o tom, že text volněnavazuje na předchozí Sojkovy prózy tvořícídohromady volnou trilogii a že celý cyklusuzavírá. Číst knihu samostatně se tudíž nevy-platí; bez znalosti předchozích próz se čtenářochuzuje o mnohé náznaky a dějové souvis-losti a text si zkrátka tolik „neužije“. Dvojná-sobně to pak platí pro čtení kritické, které bymělo navíc zachytit vývoj autorského stylu

a vřadit dílo do literárního kontextu. V této re-cenzi se proto pokusíme nejen o přiblíženíposlední Sojkovy knihy, ale rovněž o stručnourekapitulaci celého jeho prozaického díla.

Jan Sojka vstoupil do světa české beletrievěru rázně – svou vydařenou prvotinou Pod-zimní lidé (Votobia, 2006), která do značnémíry definovala prostředí, postavy i celkovoupoetiku, jíž autor od té doby dále rozvíjí a va-riuje. Takřka dokumentární sonda do životačtyř osamělých přátel, kteří v prázdnotě še-dých dní marně hledají životní východiska, jezasazena do bezútěšného prostředí velko-městské periférie a nabývá rozměru naléhavégenerační výpovědi. Hlavní hrdina, třicátníkŠtěpán, v němž tušíme spisovatelovo alter-ego, vede bohémský život bez jasné per-spektivy rozprostřený mezi chudě vybavenýmbytem a pivním lokálem a jediné pevnější bo-dy nachází v milostných, pohříchu značněprchavých avantýrách. Hutný jazyk bohatě sy-cený hospodskou mluvou a odposlouchaný-mi pivními moudry završuje autentický, velmikompaktní charakter díla.

Podobné existenciální téma, zpracovanéovšem ještě vyostřeněji a formálně vytříbeněji,nacházíme v knize Rok bez února (Paseka,2007). Čtyři muži nyní obývají společný byt,který se tak stává středobodem jejich „squat-terského“ života a mlčenlivým svědkem jejichživotních peripetií. Ač často spolu, prodírají sejednotliví aktéři ubíjející skutečností sami,opuštění, bez vnitřního naplnění. Citovouprázdnotu podtrhuje měsíc únor, čas syrovýa surový, který nepřipouští sebemenší naději.Ve výsledku dostáváme prózu chlapsky tvr-dou, upřímnou, pesimisticky bezútěšnou, jejíždokumentární věcnost vyvažují časté reflexivnípasáže, v nichž se zeširoka uvažuje nad živo-tem. A zde se také ukazuje první trhlina jinakvyrovnaných textů – o co lépe dokáže Sojkacharakterizovat své postavy, obdařit je výstiž-nými dialogy a zachytit specifičnost jejich pro-středí, o to hůře se mu daří ve filozofických, čilépe snad filozofujících pasážích o smrti, umě-ní, tichu… tedy velkých tématech, v jejichžzpracování se ovšem průměr velmi často stří-dá s podprůměrem až banalitou.

25

Volně koncipovaná trilogie se završuje tře-tím dílem nazvaným V srpnové žízni. Oprotipředchozím částem cyklu, pojímaným dů-sledně polyperspektivně, coby vícehlasé ge-nerační svědectví, zaznívá zde hlas jediný,Štěpánův. A co praví? Inu, Štěpán zestárla zmoudřel, poslouchá sice stále fenomenál-ního Ursinyho, čte Josefa Čapka a beatniky,popíjí s kamarády v hospodě a vůči krásnýmdívkám není netečný, avšak dosavadní bez-hlavou jízdu životem střídá přeci jen uvážlivěj-ší a umírněnější tempo, které umožňuje semtam se i zastavit a ohlédnout. A při tom se téžzamyslet a zrekapitulovat, jaké to bylo a užnení a nebude. Někdejší revoltu a obavu z ne-konečnosti nahrazuje nejisté přešlapovánía strach z konečnosti, snad ohlas krize střed-ního věku. Štěpán dozrál a vystřízlivěl, poprvénahlíží na život z racionálních pozic: je za-městnán jako učitel, uvažuje, byť velmi obec-ně, o své budoucnosti, uvědomuje si závazkyvůči rodině i okolí, přebírá zodpovědnost zasvůj život.

Ostatní postavy ustupují zákonitě do poza-dí, textu vévodí a po životě žízní výhradně je-ho protagonista. Škoda, že zbylé charakteryjsou načrtnuty jen lehce, v náznacích, zejmé-na tak trochu dvojpolná postava konjunktura-listy Martyho by si zasloužila důkladnějšízpracování. A dvakrát škoda nepřesvědčivýchúvahových pasáží, které si v knize opět ná-rokují zbytečně velký prostor a organicky senepropojují s okolním textem. I když je v nichpatrný dobrý záměr spisovatelův, totiž podělitse s čtenářem o zásadní životní pravdy, pů-sobí ve výsledku spíš kontraproduktivně. Vel-ká literatura určitě nevzniká doslovným citová-ním velkých myšlenek.

Titulem V srpnové žízni se uzavírá jednaetapa v prozaickém životě Jana Sojky. Etapabezesporu úspěšná – na jejím začátku stáldebutující regionální autor, na jejím koncipotkáváme ostříleného harcovníka publiku-jícího v renomovaných vydavatelstvích, kterýse navíc může opřít o podporu svých věrnýchčtenářů, jak dosvědčují úspěšná autorskáčtení. Kompletní, v tomto okamžiku uzavřenáprozaická trilogie překvapuje svou tematickou

sevřeností, je jakýmsi syrově podaným gene-račním svědectvím o životě intelektuální bo-hémy, ovšem se zřetelnou ambicí na obec-nější vyznění textu. I když ne všechny formál-ní experimenty dvou posledních dílů trilogievyšly v souladu s autorovým záměrem, převa-žuje po přečtení pozitivní dojem a nám nezbý-vá než čekat, jakým směrem se Sojkovo pro-zaické dílo bude dále ubírat.

Martin Šíp

Vakace v sobě

Nová próza plzeňského poety a novelistyJana Sojky nazvaná V srpnové žízni vycházípod křídly pražského nakladatelství Artes Li-berales (Praha 2011), je menšího formátua na první pohled nepřehlédnutelně žlutájako prázdninové slunce. To se však dostá-váme hned k prvnímu nosnému elementutextu: k protagonistovi příběhu, učiteli Štěpá-novi. S ohledem na předchozí Sojkovy opusy(Podzimní lidé a Rok bez února) je totiž nutnonahlížet na tento text jako na součást „štěpá-novského“ – nebo „dedalovského“ – cyklu:narativní středobod, Sojkovo alterego Ště-pán, koliduje s vytvořeným mikrosvětemtextu, s jeho zákonitostmi i chaosem či ja-kýmsi záhadným chaotickým zákonem onohofikčního světa, který není ničím jiným, nežodrazem toho našeho, podle všeho (ne)sro-zumitelného světa „reálného“.

Věčně nespokojený Sojkův konstrukt tunesměle, tu směle osciluje mezi (zdánlivou)jistotou chvilkových vztahů se ženou „onoho“srdce a nejistotou přebývání v prostoru fikč-na. Vytváří tak napětí mezi tím, čeho chceŠtěpán dosáhnout, a tím, co můžeme smělenazvat: rezignace na všechny jistoty. I z před-chozích Sojkových textů jsme si vědomi vy-pravěčsky historického vhledu do (nejen) lite-rárního žití: čteme četné mikroúvahy o za-niklých civilizacích, válkách atd. vpletené dopřediva příběhu. Tato zkušenost člověka 20.a 21. století, totiž stále přetrvávající deziluzeči stigma z „velkých“ válek a holocaustů, ve-

de Sojkova vypravěče k holdování alkoholu(jako symbolu zapomnění a zároveň bolestné-ho rozpomínání) a beznadějnému, nenaplni-telnému propadání milostnému opojení – zdejako emblém přesvědčení, že v odcizenémmediálním světě informací a dezinformacínení pro „starou“ lásku místo: vše je instantní,efemerní náhražka cituplného vztahu.

Atmosféra textu je tíživá nejen z hlediskaduchovně prostorového, ale i materiálněprostorového: Štěpán přebývá v malém měs-tečku, kde nikdo z jeho obyvatel neuniknepomluvám, obývá malý byt a vlastně jedinévětší „prostory“, kam může zavítat, jsou četnéhospody a vinárny nebo nedaleký les a řeka(kam však vinou alkoholu povětšinou nemásíly se vydat). Samotná příroda je pro něj vy-koupením, žel i ta je k němu macešská: „Pě-šina uhýbala mým krokům, stromy škodoliběnastavovaly kořeny a ptáci si o mně bezestudu prozpěvovali sprosté kuplety.“ Celýprostor tak (i díky návratnému motivu sílu vy-sávajícího slunce) sugestivně připomíná vě-zení, existenciální peklo, kde před seboua těmi druhými neunikneme ani prostřednic-tvím opilosti. Spatiální sevřenost a bezvýchod-nost je zvýrazněna i malým rozsahem textua z technického hlediska i Sojkovým tíhnutímk minimalismu – umění efektní a efektivnízkratky lze najít např. tam, kde vypravěč me-dituje o tmě: „Není slepá, spává s otevřenýmaočima. Je však zaslepena sama sebou, svousebeláskou a přezíravostí současně. Ani ne-tuší, kde hledat své pohlaví. Tím se liší od lidí,kteří především tohle vědí. Vím to i já. Tma senedívá a já myslím na Magdu.“

Pro imateriální kulisu textu je opět důležitásložka hudební: zatímco Rok bez února bylve znamení Deži Ursinyho, zde spíše dominu-je tu improvizačně rozvolněná (text napsanýspontánně krátkými holými větami), přímoča-rá (asociativní slepování dialogů) trubka ErikaTruffaze. Obraz Štěpána, kterak po ránu v ko-

covině poslouchá hudbu, je archetypálníobraz samotu si vychutnávajícího muže. S tro-chou nadsázky lze V srpnové žízni charakte-rizovat jako utěšeně nevieweghovský Románpro muže, konkrétně pro meditativně založe-né muže. Však také vypravěčovo těkání odbanálních hospodských tlachání k transcen-dencím druhu „Vrátit se v tisíci podobáchsoučasně a přitom si uchovat tvář, kterou užpříroda nezopakuje. Moci tak být bahnemGangy, popelem z Vesuvu či písečnou bouřínad pouští Gobi. Být uhlem lovce z Altamiry,čepelí u van Goghova ucha, vodkou na Ras-putinově rubašce...“ je projev autorské mysli„vyprodukované“ nejistou dobou – nelze sedivit, že i Sojkův vypravěč je nejistý, eratický,nezakotvený ni v čase, ni v prostoru.

Pro povrchního čtenáře však tento „prázd-ninový“ text není: takový čtenář bude zajistépřeskakovat meditativní pasáže a všímat si jenpříběhu, avšak pozor: syžetová linie není proSojkovo vyprávění tolik důležitá, jestli vůbec.Je to pouhá kostra, na kterou nabaluje rele-vantní: svědectví o době (například skrze po-stavu dvou produktů doby: mladého podni-katele Martyho, zástupce ignorantské kastypragmatických self-made men; a staršího ma-jitele hospody Josefa Vočadla), četné auto-biografické reminiscence a reflexivní či přímomikroesejistické pasáže. Proto patrně budoukrátkozrací kritici skuhrat na chabý příběh,příliš čitelné postavy nebo „nedotaženost“některých motivů (kupříkladu téma Štěpáno-va předka ze staré fotografie) – které, vzhle-dem k volné návaznosti Sojkových prozaic-kých textů, mohou být v příštích svazcích „de-dalovského“ cyklu rozvíjeny a alternovány.

Ač se to po přečtení prvních stránek ne-zdá, V srpnové žízni není kniha pro každého.Je to kniha o všech a pro leckoho, kdo rád přičtení přemítá o sobě a tom, v čem žijeme, aťuž chceme nebo nechceme žít.

Vojtěch Němec

26

Strašínský hold FrantiškuDanielu Merthovi

Věcně vzato jde o reedici nesmírně zásluž-né minipublikace, kterou vydal Obecní úřadStrašín již v roce 2000: tenkrát neúnavný kul-turní publicista Ivan Nikl připravil a sestavilsborníček Střípky vzpomínek s podtitulem F.D. Merth očima přátel. Tehdy totiž uplynuloprávě pět roků od úmrtí tohoto opomíjeného„básníka a kněze“ (jindřichohradeckéhorodáka, žijícího v letech 1915-1995), který vestrašínské farnosti působil celé čtvrtstoletí, ajak víme z rubriky Pax iiscum, je ve Strašíně ipochován. Po dlouhém věznění, po dlouhémobdobí manuální obživy, po sáhodlouhýchdesetiletích, kdy z jeho díla nesmělo nic býtvydáváno. Nyní tento sborníček vyšel veStrašíně podruhé, obohacený o zdařilýMerthův portrét a o jeden příspěvek, navíc spůsobivější grafickou úpravou. Ty „střípkyvzpomínek“, to jsou texty (a také studie amedailony) mj. z pera Miloslava Kořenského,Ivana Slavíka, Jaroslava Meda, Jana Po-dlešáka, Františka Všetičky, Věroslava Mertlači Romana Szpuka, které jako celek snadpotvrzují i básníkův verš „nejsi sám a nic seneztratilo v stádu let“.

Kdyby ve Strašíně udělovali čestné občan-ství, zasloužil by si ho (jistěže kromě F. D.Mertha) za tento sborník nepochybně právěIvan Nikl. Čest a chvála mu! Kdo však není zeStrašína a nepatřil k důvěrnému okruhu přátelvýznamného, žel celoživotně umlčovanéhočeského básníka, může mít na jazyku i po-družné otázky, jako například: jak lze charak-terizovat šumavský Strašín? Jednou totiž čte-me, že leží u Sušice, podruhé, že u Kašper-ských Hor. A ptejme se dál: Jakýpak byl osud„bohaté Merthovy knihovny“, o níž píše jižzesnulý poeta a překladatel hořovický IvanSlavík? Byla zachována a uchována neborozptýlena, rozdána, rozmetána? Editor IvanNikl by to určitě měl vědět. Vynořují se i dalšíproblémy: Merth po sobě zůstavil nepochyb-ně rozsáhlou a – jak je zřejmo z ukázek –duchovně úchvatnou korespondenci. Pokusil

se ji někdo shromáždit, pořídit z ní nějakývýbor, případně oboustranný atp., anebo tovše bylo – kromě dopisů Z. Kalistovi, uveřej-něných v Souvislostech – odloženo ad acta?Objevilo se z ní aspoň něco kupříkladuv archivních publikacích? A co umělcova po-zůstalost literární, existuje vůbec a kde je jíkonec, doufejme, že nikoli nešťastný? Vždyťléta běží a od Merthovy smrti již uplynulo vícenež jedenáct roků. Básníkovi totiž hrozí osudzapomenutého tvůrce, arciže neprávem. Pro-to i Niklův pamětní sborníček chápejme ne-jenom jako hold, ale i jako výzvu.

Posléze je tu ale ještě další problém, svěd-čící o tom, nakolik byl tvůrce odsunut z našípaměti, a to dokonce i z bibliografického hle-diska. Ke sborníčku je připojena bibliografieautorova díla. Zaslouží si uznání, není všakbohužel úplná, resp. není v souladu s biblio-grafií Merthových prací, otištěnou ve Slovníkučeských spisovatelů od roku 1945 (z roku1998!). Komu máme věřit, strašínským nad-šencům nebo akademickým badatelům?Akademický slovník uvádí navíc hned sedme-ro publikačních položek z období po roce1990! Můžeme pak totiž mít neblahý dojem,že rovněž z bibliografického hlediska převlá-dají v literárním povědomí o F. D. Merthovivšehovšudy jakési střípky vzpomínek, zdá se,že není zřetelná hranice mezi tisky bibliofil-skými a polobibliofilskými: bohemistickémerthovské bádání je i v roce 2011 žel stálev plenkách a i z tohoto důvodu se na básníkazapomíná. To není v pořádku, mělo by se tovšak dát do pořádku…

Co však není ani trochu v pořádku, toť jsoukruté literární reálie: neuniklo-li něco žádnéze zúčastněných stran, od doby básníkovysmrti nevyšlo z jeho díla nic. Vůbec nic! Při-tom by si zasloužilo alespoň obsáhlý výbor,nové vydání dnes stěží dostupných titulů.Merthův přínos k novodobé tradici českéfilosofické poezie je totiž nesporný. Zdá seale, že jeho vymítání z naší paměti je dnesdokonce ještě nespornější. Alespoň že po-znovu spatřily světlo světa tyto Střípky vzpo-mínek!

Vladimír Novotný

27Něco se stalo

28Kom(i)x

Tiráž

Autoři Plže:

Stanislav Bukovský (1944 Plzeň) – výtvarník a publicista

Milan Čechura (1949 Ústí nad Labem)– prozaik, žije v Plzni

Ivo Harák (1964 Brno) – bohemista, básníka kritik, žije v Benátkách nad Jizerou

Oldřich Janota (1949 Plzeň) – hudebníka literát, žije v Praze

Jan Jelínek (1947 Praha) – básník a výtvarník, žije v Plzni

Vojtěch Němec (1983 Cheb) – studentUJEP v Ústí nad Labem, prozaik a kritik

Vladimír Novotný (1946 Praha)– bohemista, žije v Chodouni

Evžen Pěnkava (po 1940 v Čechách)– pseudonymní kritik a básník, žije

Karel Pexidr (1929 Praha) – právník, básník, prozaik, esejista, hudebník, žijev Plzni a na Vícově

Jan Sojka (1973 Plzeň) – pedagog, básník, prozaik a „antidivadelník“

Miroslav Sulan (1938 Střelské Hoštice)– prozaik a publicista, žije v Klatovech

Martin Šíp (1979 Plzeň) – bohemista a germanista

Jana Šlehoferová (1982 Planáu Mariánských Lázní) – pedagožka, básnířka, žije v Plzni

Vhrsti (1975 Rokycany) – pseudonymní výtvarník a prozaik, žije ve Strašicích

Viktor Viktora (1942 Plzeň) – bohemista

V příštím Plži mj. čtěte:

Texty Iva Hucla

Básně Romana Knížete

Prózy Daniely Kovářové a Vojtěcha Němce

Příspěvky do rubriky Mladý Západ

Šéfredaktor: Vladimír NovotnýZástupce šéfredaktora: Vladimír GardavskýRedakce: Jana Horáková, Helena ŠlesingerováRedakční rada: Josef Hrubý, Bohumil Jirásek,Jan Sojka, Dagmar Svatková, Milan Šedivý,Viktor Viktora

Adresa redakce: B. Smetany 13, 305 94 Plzeňtel.: 378 038 206, 378 038 200 e-mail: horakovaj@plzen.eu, slesingerova@plzen.eu

Vydávají občanská sdružení Pro libris,Ason-klub, Kruh přátel knižní kultury,Středisko západočeských spisovatelůa Knihovna města Plzně

Obálka, zlom sazby, grafická úprava: Vhrsti

Vydávání je povoleno Ministerstvem kultury ČR. Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 13766

© Plž – Plzeňský literární životročník X, č. 11, listopad 2011www.knihovna.plzen.euNáklad 500 ks ISSN 1213-9890Tisk: MK-tisk Miroslav Kratochvíl

Vychází za přispění Ministerstva kultury ČR, Plzeňského kraje,Nadačního fondu pro kulturní aktivity občanů města Plzně a Nadace 700 let města Plzně