Pavel Hnilička: Sídelní kaše — ukázka

pave

l hnil

ička —

sídeln

í kaš

e

urba

nismus

do ka

psy

otáz

ky k

subu

rbán

ní vý

stav

bě

kolon

ií rod

innýc

h dom

ů

host

pave

l hni

lička

— s

ídel

ní k

aše

Prostorové rozpínání měst je dnes již reál-nou skutečností a tento trend dále pokraču-je téměř ve všech evropských městech. Bude-me-li hledat výraz, který by výstižně vyjádřil podstatu tohoto jevu, jenž přináší význam-nou změnu lidských sídel posledních deseti-letí, narazíme v literatuře nejčastěji na sou-sloví urban sprawl. V angličtině má slovo sprawl význam roztažení, rozlézání či nata-hování a ve spojení se slovem urban — měst-ský — přesně vystihuje probíhající rozlézání a s ním spojené řídnutí dnešních měst. Exo-dus na předměstí a vylidňování center měst vede k extenzivnímu využívání okolní kraji-ny, které není ničím jiným než jejím novodo-bým drancováním. Pojem urban sprawl od-kazuje ale také na prostředí bez tradičních městských veřejných prostor a na ztrátu městskosti. Nejvýstižnějším novým českým termínem pro urban sprawl je výraz sídelní kaše, který trefně pojmenovává neuspořáda-nou skrumáž předměstských staveb.

Po úspěchu prvního vydání vychází nyní druhé, doplněné vydání knihy Sídelní kaše: Otázky k suburbánní výstavbě kolonií rodin-ných domů. Studie architekta Pavla Hniličky je určena nejen odborníkům, projektantům a architektům, ale také představitelům obcí a měst, kteří mohou rozvoj sídelní kaše na svém území ovlivnit, a všem těm, kterým není budoucnost okolní krajiny lhostejná.

Autor knihy Pavel Hnilička se narodil v roce 1975 v Praze, studoval architekturu na Českém vysokém učení technickém a post graduální program na Eidgenössische Technische Hoch-schule Zürich. Pracoval v několika archi-tektonických kancelářích a od roku 2003 vede vlastní ateliér v Praze.

Cena 2

89 K

č

isbn 97

8-80-72

94-59

2-4

sidelni kase.indd 1sidelni kase.indd 1 10.10.2012 17:36:0810.10.2012 17:36:08


brno

2012

host



pave

l hnil

ička —

sídeln

í kaš

e

otáz

ky k

subu

rbán

ní vý

stav

bě

kolon

ií rod

innýc

h dom

ů

urba

nismus

do ka

psy


© Pavel Hnilička, 2012© Host — vydavatelství, s. r. o., 2012isbn 978-80-7294-592-4


Několik poznámek ke druhému vydáníPředmluva Václava HavlaÚvodKapitola první: Exodus na předměstíKapitola druhá: Hustota osídleníKapitola třetí: Tvorba místaZávěrDoslov Dietmara EberlehoPoděkováníLiteraturaSeznam vyobrazení

913212969

123191195199201205



Několik poznámek ke druhému vydání

Když jsem se před dvaceti lety vydával jako vášnivý cyklista do okolí Prahy, byl jsem překvapený, že si lidé staví domy na polích mezi bramborami a pšenicí. Úplně osamoce-né stavby často trčely v krajině prapodivným způsobem. Místa, kudy jsem rád projížděl, se obzvlášť na jihu měnila k nepoznání. Ve vzduchu voněla čerstvě nabytá svoboda a já nechápal, proč si lidé dobrovolně volí k bydlení loka-lity mimo vesnici a mimo město. Proto jsem se tomuto tématu věnoval ve své postgraduální práci a později jej přepracoval do knížky, jejíž druhé vydání právě držíte ve svých rukách. Za šest let, které uplynuly od prvního vydá-ní Sídelní kaše, došlo k určitým změnám, a tak jsem text mírně upravil a některé pasáže dopracoval. Jádro však zůstává stejné. Vůči čtenáři cítím dluh především kvůli poslední kapitole věnované tvorbě místa, v níž je jen málo příkladů regulačních plánů. Rozhodl jsem se ale původní strukturu knihy ponechat a tomuto tématu se plně věno-vat v dalším chystaném titulu.

Na jednu stranu mě velmi znepokojuje, že rozmach sídelní kaše nabral na větší intenzitě, na druhou stra-nu mě těší, kolik významných lidí se tímto problémem zabývá. Díky této knížce jsem se seznámil s řadou inspi-rativních lidí, kteří se aktivně vývojem městského osíd-lení zabývají. Z nich bych rád jmenoval architekta Jana Jehlíka, vedoucího Ústavu urbanismu z Fakulty archi-tektury Českého vysokého učení technického, architekta Ivana Plicku, pro nějž jsem měl to potěšení v téže škole několik semestrů pracovat jako asistent, architekta Ro-mana Kouckého, kterého považuji za jednoho z předních myslitelů v otázkách stavby měst, Martina Ouředníčka z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, jenž vede portál Suburbanizace.cz, a mnoho dalších, včetně těch,

9



které znám jen z jejich podnětných textů. Všem vděčím za cenné názory a připomínky. Po prvním vydání jsem byl zván na mnoho přednášek, seminářů, konferencí, do porot soutěží a absolvoval jsem tolik rozhovorů v tiš-těných a audio vizuál ních médiích, až mě to samotného překvapilo.

Je vidět, že téma je ve společnosti přítomné a živé. Zdá se, že jisté změny v postojích se již projevují. Nový sta-vební zákon, ač mnohdy tolik kritizovaný, určitým způ-sobem na překotný suburbánní rozvoj reaguje; stejně tak i politika územního rozvoje a další dokumenty, jak uvidí-me dále. Při jednáních se starostkami a starosty městeček a obcí v okolí Prahy, kde pracujeme na územních a regu-lačních plánech, vidím upřímnou snahu vývoj usměrnit. Ukazuje se, že v některých lokalitách došlo již k přesycení chaotickou výstavbou a lidé tam poznávají, že bez pravidel hry nevzniká nic dobrého. Původní divoká bezstarostnost devadesátých let při zabírání volných polí a luk se díky novým zkušenostem naštěstí přehodnocuje.

[1] Novodobí předměšťané se dobrovolně uzavírají za vysoké drátěné ploty

Sídelní kaše


Nicméně nástroje a vůle k nastavení pravidel hry jsou ve srovnání s vyspělými státy Evropy stále velmi slabé. Jako by jim chyběla společenská objednávka. Asi si budeme mu-set na svém území napáchat ještě více škod, abychom uvi-děli, že bez společné koncepce, tedy bez plánu, vznikají pro náš život ohyzdná území, namísto těch milých a pří-větivých. A poznali, že nás to stojí mnoho peněz, které by se daly využít lepším způsobem. Ještě před pár lety bylo možné prodat sebehloupější byt v sebeošklivější lokalitě. Nyní se věci mění. Propad ekonomického růstu by nám mohl pomoci otevřít oči, jak o tom dále krásně píše pan Václav Havel.

[2] Svojetice (okres Praha -východ) — pole, louky a lesy postupně nahrazuje sídelní kaše

11




Předmluva Václava Havla

Vím sice o bezpočtu vážnějších problémů s lidskými sídly na této planetě — od chudinských slumů lemujících asij-ské či jihoamerické megapole až po města po zemětřese-ních a povodních — začnu však, dovolíte-li, trochu osob-ně: když jsem před mnoha lety jel autem z Prahy do naší venkovské chalupy ve východních Čechách, trvala cesta z centra města k tabuli, která označovala jeho konec, při-bližně patnáct minut. Pak byly louky, lesy, pole a vesnice. Dnes jedu z Prahy toutéž cestou dobrých čtyřicet minut i déle, aniž někde poznám, jestli jsem město už opustil, nebo nikoliv. To, co bylo donedávna jasně srozumitelným městem, ztrácí dnes své hranice a s nimi i svou identitu. Je to totiž obrostlé ohromným věncem čehosi, o čem nevím, jak to nazvat. Město, tak jak tomu slovu rozumím, to není, ba ani předměstí, a tím méně vesnice. Mimo jiné proto, že to nemá ani ulice ani náves. Jsou to nahodile rozhoze-né ohromné přízemní velkosklady, průmyslové zóny bez průmyslu, supermarkety a hypermarkety, prodejny aut i nábytku, benzinové pumpy, stravovny, ohromná parko-viště, osamělé vysoké domy ke kancelářskému pronajmutí, skládky všeho možného i jakési soubory vilek, které si jsou sice blízko, ale přesto jsou beznadějně osamělé. A mezi tím vším — a to mi vadí nejvíc — jsou veliké kusy země, které nejsou ničím, to znamená ani loukou ani polem ani lesem ani pralesem ani smysluplným lidským osídlením. Občas lze v tomto těžko pojmenovatelném prostoru vidět architektonicky krásný či originální dům, ten je však jen oním proslulým kůlem v plotě; není včleněn do žádných souvislostí, není ničemu blízko ani ničemu daleko, prostě jen trčí. Čili: někdo trvale dopouští, aby naše města nekon-trolovatelně likvidovala okolní krajinu, přírodu, tradiční cesty, aleje, vesničky, mlýny, klikaté potůčky a na místě

13



toho všeho budovala jakousi gigantickou aglomeraci, kte-rá anonymizuje život, trhá sítě přirozených lidských spole-čenství a útočí svým internacionálním uniformismem na všechnu jedinečnost, identitu či různorodost. A pokud se pokouší něco místního či originálního napodobit, působí to vesměs dost podezřele, protože se pozná, že jde o úče-lový falzifi kát. Vzniká nový typ už dříve popsaného exi-stenciálního úkazu: bezbřehá konzumní kolektivita rodí nový typ samoty.

Z čeho vzniká a proč se dál a dál prohlubuje celý tento neblahý vývoj? Jak je vůbec možné, že člověk takto ne-smysl ně zachází nejen s krajinou, která ho obklopuje, ale se samotnou planetou, kterou je mu dáno obývat? Víme, že se chováme sebevražedně, a přesto se tak chováme. Jak je to možné?

Žijeme v první vskutku globální civilizaci. To zname-ná, že cokoli se na její půdě zrodí, může velmi rychle a snad-no obepnout celý svět.

Žijeme ovšem i v první ateistické civilizaci. Tedy v ci-vilizaci, která ztratila vztah k nekonečnu a věčnosti. Proto má u ní vždy převahu zisk krátkodobý nad ziskem dlou-hodobým. Důležité je, zda se nějaká investice vrátí do de-seti či patnácti let, méně důležité je, jak poznamená život našich potomků za sto let.

Nejnebezpečnějším rysem této globální ateistické ci-vilizace je ovšem její pýcha. Pýcha kohosi, kdo je samotnou logikou svého bohatství veden k tomu, aby přestal ctít dílo přírody i našich předků, aby je přestal ctít z principu a ctil je nanejvýš jako další možný zdroj zisku.

A skutečně: proč by se měl developer namáhat se stav-bou patrového skladu, s nímž jsou jen potíže, když může mít kolik chce země, a postavit si tudíž jednopodlažních skladů, kolik chce? Proč by se měl trápit otázkou, zda se jeho objekt hodí k lokalitě, v níž ho staví, když k ní vede nejkratší cesta a je u ní možné postavit ohromné parko-viš tě? Co mu je po tom, že mezi jeho stánkem a sousedním

Sídelní kaše


je stepní nicota? A co mu je konečně do toho, že z letadla vypadá město stále víc jako do všech stran metastazující nádor, k čemuž on účinně přispívá? Proč by se měl vzru-šovat kvůli několika desítkám hektarů, jež ukrajuje z půdy, kterou mnozí vnímají stále ještě jako samozřejmý rámec své domoviny?

Cítím za tím vším nejen globálně se šířící krátkozra-kost, ale i nabobtnalé sebevědomí této civilizace, k jejíž by-tostné výbavě patří i pyšná idea, že všechno víme, a to, co nevíme, se brzy dozvíme, protože víme, jak na to. Jsme pře-svědčeni, že tato naše domnělá vševědoucnost, zaštiťující se závratným vývojem vědy a techniky a vůbec racionál-ního poznání, nás opravňuje sloužit čemukoliv, co je pro-kazatelně účelné. Anebo co prostě přináší měřitelný zisk. Co způsobuje růst a růst růstu a růst růstu růstu, včetně růstu aglomerací.

S kultem měřitelného zisku, prokázaného pokroku a vi-ditelné účelnosti mizí ovšem respekt k tajemství. A s ním i pokorná úcta ke všemu, co nikdy nezměříme a nepozná-me. Jakož i bolestivé tázání po nekonečnu a věčnosti, těch-to donedávna nejdůležitějších horizontech našeho konání.

Úplně jsme zapomněli na to, co věděly všechny před-chozí civilizace: že nic není samozřejmé.

Myslím, že nedávná fi nanční a ekonomická krize byla velmi důležitým a ve své nejhlubší podstatě vlastně velmi výchovným znamením pro soudobý svět.

Většina ekonomů se přímo nebo nepřímo spoléhala na to, že svět, včetně lidského počínání, je víceméně pocho-pitelný, vědecky popsatelný, a tudíž předvídatelný. Tržní ekonomika a všechny její právní rámce počítaly s tím, že víme, kdo je člověk a jaké cíle sleduje, jaká je logika cho-vání bank a fi rem, co dělá akcionářská veřejnost a co lze očekávat od toho či onoho subjektu či komunity.

A najednou bylo všechno jinak. Iracionalita se na nás šklebila ze všech burzovních tabulí či obrazovek. A i vel-mi fundamentalističtí ekonomové, kteří — jako intimní

15



důvěrníci pravdy — byli se skálopevnou sebedůvěrou pře-svědčeni, že neviditelná ruka trhu ví, co dělá, museli na-jednou doznat, že se této ruce nemohou než divit.

Doufám a věřím, že elity dnešního světa pochopí, co nám toto znamení říká.

Vlastně to není nic zvláštního, co by vnímavý člověk nevěděl dávno. Je to varování před nepřiměřeným sebevě-domím a pýchou moderní civilizace. Lidské chování není úplně vyzpytatelné, jak si mnozí tvůrci ekonomických te-orií a konceptů myslí. A tím méně počínání fi rem či in-stitucí či celých komunit. Samozřejmě, že po této krizi se vynoří tisíc a jeden teoretik, který dokonale popíše, jak a proč se co stalo a jak tomu napříště zabránit. Ale to ne-bude výrazem pochopení zprávy, kterou nám krize dala. Spíš naopak: bude to jen další výron onoho nepřiměřené-ho sebevědomí, o němž tu mluvím.

Chápu nedávnou krizi jako velmi malou a velmi nená-padnou výzvu k pokoře. Jako malou a nenápadnou výzvu k tomu, abychom nebrali všechno automaticky za samo-

[3] Mnichovice (okres Praha -východ) — sídelní kaše bývá jedním velkým staveništěm. Prostory mezi domy bývají zbytkem, odpadem, o který se lidé nestarají.

Sídelní kaše


zřejmé. Dějí se a budou se dít divné věci. Nepřipouštět si to je cestou do pekel. Divnost, nesamozřejmost, záhada, nepředstavitelnost byly ze světa seriózního myšlení od-sunuty kamsi do podezřelých kabinetů podezřelých lidí. Dokud nebudou osvobozeny a nevrátí se do našich myslí, nebude to dobré.

Moderní pýcha, o níž mluvím, se neprojevila v archi-tektuře až v posledních desetiletích. Už v době meziválečné přece mnoho jinak skvělých avantgardních architektů sdí-lelo názor, že pouhá sebevědomá racionální úvaha může být klíčem k novému pohledu na lidské osídlení. A tak zača-li plánovat různá šťastná města s oddělenými zónami bydle-ní, sportu, zábavy, obchodu či pohostinství, všechno pěkně logicky infrastrukturně propojeno. Ti architekti podlehli bludné představě, že je v silách osvíceného mozku vymyslet ideální město. Nic takového ale nevzniklo. Ukázalo se, že smělé urbanistické projekty jsou jednou věcí, a život věcí druhou. A že si život začasté vyžádá něco úplně jiného, než co mu architekti nabízejí, například městskou část jako prapodivnou propleteninu různých funkcí, kde je hřiště vedle vládní budovy a vládní budova vedle hospody a hos-poda vedle činžáku a ten vedle parčíku. Po staletí žilo lid-stvo v kulturotvorných civilizacích, což znamená, že osídle-ní mělo přirozený řád daný obecně sdíleným cítěním, díky němuž každý negramotný středověký kovář, měl-li ukout skobu, neomylně ukul skobu gotickou, aniž k tomu potře-boval učitele gotiky či gotické designéry. Civilizace designé-rů, v níž žijeme, je jedním z mnoha sekundárních důsledků právě oné novověké pýchy, kdy si člověk myslí, že všechno pochopil, a může tudíž kompletně naplánovat svět.

Údiv a vědomí nesamozřejmosti jsou, domnívám se, jedinou možnou cestou z nebezpečného světa civilizační pýchy.

Copak je vůbec něco samozřejmého?Údiv nad nesamozřejmostí všeho, co tvoří náš svět, je

ostatně i prvním impulzem k otázce, jaký to má všechno smysl, proč to všechno je, proč vůbec něco je. To nevíme

17



a nikdy se nedozvíme. Není vyloučeno, že to všechno zde je jen proto, abychom se měli čemu divit. A že my tu jsme jen proto, aby se měl kdo divit. Proč je ale vůbec zapotřebí, aby se někdo něčemu divil? A jakou alternativu má bytí samo? Vždyť kdyby nic nebylo, nebylo by ani nikoho, kdo by to zpozoroval. A kdyby nebylo nikoho, kdo by to zpo-zoroval, je velkou otázkou, zda by vůbec bylo či mohlo být samo nebytí.

Pouhých několik set světelných let od naší Země se možná někdo na nás dívá dokonalým dalekohledem. Co vidí? Vidí třicetiletou válku. Už proto platí, že všechno tu stále je, že nic, co se stalo, se nemůže odestát, a že každým svým slovem či pohybem děláme kosmos navždy jiným, než byl předtím.

Ať tak či onak, jsem si jist, že naše civilizace se bude řítit do katastrofy, pakliže se soudobé lidstvo nevzpamatu-je. A vzpamatovat se může jen tehdy, když se utká s krátko-zrakostí, tupým přesvědčením o své vševědoucnosti a na-bobtnalou pýchou, které jsou tak hluboce zakotveny v jeho mysli a v jeho konání.

Je třeba se divit. A je třeba se trápit nesamozřejmos-tí věcí.

Co jiného by totiž mělo být velkou výzvou k úvahám o dnešním světě než způsob, jakým člověk osidluje jedno z mnoha miliard vesmírných těles?

Text byl psán jako úvodní proslov ke konferenci Forum 2000 uskutečněné v říjnu 2010 a věnované architektuře a urba-nismu. Otištěno s laskavým svolením pana Václava Havla.

Sídelní kaše




Úvod

Rodinné domy se v dnešní společnosti těší velké oblibě. Jsou snem o nejdokonalejším bydlení, k jehož naplnění jsou lidé ochotni vynaložit mnoho úsilí, peněz a obětavé péče. Vlastní dům bývá jedním z hlavních cílů životního snažení. Kam ovšem směřuje tato námaha, když v obrov-ském množství roste jeden dům vedle druhého bez názna-ku rozvahy, co se touto kumulací stane? Je to ještě stále ono nejdokonalejší bydlení? Jak se žije v sídelní kaši? Po-kusme se na téma podívat z pohledu architektury a urba-nismu, tedy z pohledu tvůrčího přístupu, kdy se budeme soustředit na konkrétní aspekty problematiky použitelné při konkrétním rozhodování v konkrétním místě. Před-stavme si, že stojíme před rozhodnutím, zda tuto čáru na-kreslit na výkrese tady, nebo ještě o kus dál. A jakou čáru? Co má vyjadřovat? Co tím způsobíme? Jaké bude mít naše konání následky pro ty, kteří se ještě nenarodili? Jelikož jde o téma široké, zaměříme se na otázku jak stavět kolonie rodinných domů a budeme se snažit toto zadání sledovat co nejvíce komplexně a v souvislostech.

Sídelní kaše, doslovný překlad německého slova Sied-lungsbrei, má podobně jako anglický název urban sprawl jistý nádech něčeho ošklivého. Slovo kaše trefně ukazuje, že jednotlivé ingredience architektury a urbanismu se v sí-delní kaši rozvařily do jakési homogenní hmoty, kde chybí rozlišovací prvky orientace v prostoru. Stavby se staly osa-mocenými solitéry bez vzájemných prostorových vazeb a souvislostí. Pro příklady není třeba chodit daleko. Stačí opustit kompaktní město.

Téma sídelní kaše je na Západě aktuální již od šede-sátých let minulého století, kdy se prvně začaly objevovat její vážné důsledky. Přestože se od té doby mnohé změni-lo, ředění měst pokračuje a téma nabírá na naléhavosti.

21

Úvod


Evropská agentura pro životní prostředí ve své zprávě pod názvem Urban sprawl in Europe — The ignored challenge1 z roku 2006 uvádí, že tempo využití půdy je vyšší než tempo populačního růstu. Za deset let mezi roky 1990 a 2000 bylo v Evropě zastavěno více než osm set tisíc hektarů půdy. Pro představu — jedná se o plochu větší než deset procent úze-mí České republiky. Autoři zprávy dále varují, že pokud bu-deme postupovat stejným způsobem, tak se rozloha evrop-ských měst během dalšího století více než zdvojnásobí.

Posledních pár let je v celosvětovém měřítku často zmiňován fakt, že více než polovina světové populace bydlí ve městech a na předměstích. Ještě před nějakými sty lety to bylo jen pět procent. A není tedy divu, že autoři zmiňo-vané zprávy odhadují, že v roce 2020 bude v evropských městech a na předměstích žít osmdesát procent obyvatel a v sedmi nejvyspělejších státech Evropy bude proporce dokonce až devadesát procent a více! Společnost se stává více městskou, jenže nové přírůstky obyvatel jsou zazna-menány ne ve městech, ale na předměstích. Jedním z hlav-ních důvodů odchodu z center na okraje bývá hluk a špína. Evropané si téma životního prostředí nejčastěji spojují se znečištěním měst, jak vyplývá z výzkumu Euro barometru.2 Ke znečištění kompaktních částí měst ale dochází zejména kvůli prořídlým okrajům a záplavě osobních automobilů, které se přes ně valí, jak si ukážeme v části „Cestování jako

1 Volně by se dalo přeložit jako „Sídelní kaše v Evropě — ignorovaná výzva“ (EEA Report No 10/2006). Viz „Urban sprawl in Europe — The ignored challenge“ [online]. 2006 [cit. 2012-07-11]. Dostupné z: <http://www.eea.europa.eu/publications/eea_report_2006_10>.

2 Eurobarometr 58.0 „Postoje k životnímu prostředí“, prosinec 2000, In: Sdělení komise pro radu, evropský parlament, evropský hospodářský a sociální výbor a výbor regionů: Vstříc tematické strategii pro městské životní prostředí, Komise ES, Brusel, [online]. 2000 [cit. 2004-02-11]. Dostupné z: <http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_180_en.pdf>.

Sídelní kaše


životní styl“. Čím více město řídne, tím více narůstá osobní doprava. Čím více narůstá osobní doprava, tím více narůs-tá znečištění, a tím více město řídne. A tak pořád dokola. Mezi lety 2005 a 2009 ubylo v České republice 30 391 ha orné půdy, tedy cirka 21 ha denně. Uvážíme-li, že zhruba třetina zmizí pod zástavbou, zjistíme, že denně přichází-me o 7 ha, tudíž 70 000 čtverečních metrů.3 Tato plocha by pokryla zhruba deset fotbalových hřišť každý den!

Nová předměstí, pro která se vžil termín satelitní městečka, nejsou samostatnými malými městy, z čehož vy-vstává řada problémů. Bývají naplánována pouze k bydle-ní, a většinou jim chybí obchody, služby a další vybavenost, kterou musí suplovat vzdálenější lokality. A tak bývá často najednou málo míst v základních a mateřských školách,

3 CENIA, ed.: Statistická ročenka životního prostředí České republiky 2010. Bilance půdy, s. 311.

[4] Česká (okres Brno -venkov) — bydlení na periferii s sebou přináší neutěšené plochy pro veřejnost. Nízká hustota osídlení znamená nárůst těchto ploch, o které se nikdo nezvládá starat.

23

Úvod


které nejsou na nové přistěhovalce připraveny. Stejně tak musí obce řešit problém narůstající dopravy. Noví před-měšťané nejezdí jinak než vlastním autem a stávající ko-munikační sítě se musí pod novým náporem přestavo-vat a rozšiřovat. Obce musejí zajistit pro své občany řadu služeb, což obyčejně nezvládají. Nové kolonie na stávající struktury navazují většinou jen velmi omezeně a bývají po urbanistické stránce téměř neřešené.

Vážných kritických připomínek bychom k předměst-ským koloniím rodinných domů našli jistě mnoho, a to jsme zatím ani nezmínili otázky poškozování životního prostředí, krajiny, problém se vsakováním vod (ten má vážný dopad při povodních, ze kterých jsme najednou pře-kvapeni) a další okruhy problémů, jež se netýkají jen míst-ních samospráv. Je však evidentní, že touha po vlastnictví rodinného domu je nesrovnatelně silnější a pouhá kritika ji nezastaví. Ve společnosti zaměřené na konzum co nej-většího množství statků nelze očekávat nějakou zásadní změnu. Věřím ale, že existují cesty, jak udržet podobný

[5] Kuřim -Podlesí (okres Brno-venkov) — privatizace veřejného prostoru

Sídelní kaše


standard za cenu nižších nákladů na energie. Při stavbě měst je zcela zásadní věcí hospodárné zacházení s půdou. Sídelní kaše je extrémně energeticky náročná. Britský ar-chitekt Richard Rogers například zmiňuje, že každý nový dům postavený mimo rámec města stojí daňové poplat-níky 40 000 liber navíc oproti tomu, kdyby byl usazen ve městě. Máme z tohoto pohledu u nás správně nastavené daně? Neměla by daň z nemovitosti být vyšší, aby majitele pozemků nutila k jejich hospodárnému využívání? Proč se vyplatí roky a roky nechat ležet pozemky ladem? Proč ve městech zůstává tolik volných parcel, zatímco se zasta-vují pole a louky za jejich okraji?

V následující práci se proto pokusíme alespoň v zá-kladních aspektech rozkrýt fenomén suburbánní výstavby kolonií rodinných domů a naznačit východiska, jak pro-blému čelit a jak nové kolonie stavět lépe. Soustředíme se na pojmenování cílů, idejí a konceptů pro budoucí subur-bie, které je naléhavě nutné v souvislosti s aktuálním pro-storovým rozpínáním měst revidovat. Umíme dnes vlastně sestavit dobrý zastavovací plán pro rodinné domy, když je po nich tak silná poptávka?

Do sebe zahleděná touha po rodinném domě jako emancipované jednotce bez vztahu k širšímu území mění pohled na okolní prostředí jako na zbytkový produkt, jako na odpad, který zbude po realizaci vysněných domků. Nezájem o venkovní prostředí vede k přílišné fragmenta-ci, funkční a vizuální monotonii a v neposlední řadě ke ztrátě kvalitních veřejných prostor. Reprezentuje to snad blahobyt a prostředí důstojné k životu? Je spodivem, jak dokonalými spotřebními výrobky se současný člověk ob-klopuje ve srovnání s nedokonalostí okolního prostředí, ve kterém žije.

Pozornost budeme vzhledem ke komplexnosti pro-blému věnovat především otázkám kvalit venkovního ve-řejného prostoru a jeho tvorbě, protože právě z tohoto úhlu pohledu prosvítají nadějná východiska. Snahou této práce je znovu oživit význam zapomenutých veřejných

25

Úvod


prostor jako předpokladu pro vytvoření místa v difuzním prostoru suburbií. S tvorbou místa neodmyslitelně souvisí otázka hustoty osídlení, jejíž nedostatečnost je základním kamenem úrazu postižených oblastí. Bude-li tedy dále po-pisováno zahušťování předměstí, není to nikdy míněno samo účelně pouze pro věc samou, ale vždy jako předpo-klad pro tvorbu místa.

Práce je členěna do tří kapitol. První kapitola před-stavuje širší uvedení do problému bydlení na předměstí. Stručná analýza charakteru předměstského typu zástavby bude užitečná jako základ pro úvahy o hustotě osídlení, rozvinuté ve druhé kapitole. Zde popíšeme vztah hustoty ke kvalitě bydlení, způsob jejího výpočtu a úroveň její vy-povídací hodnoty. Na příkladech se také pokusíme číselně stanovit její přiměřenou úroveň, která může být využita v projekční praxi. Předmětem třetí kapitoly bude otázka tvorby místa, a konečně problematika zastavovacích plánů kolonií rodinných domů.

Sídelní kaše




Kapitola první Exodus na předměstí

1. Otázky kvality bydlení

Okraje dnešních měst jsou postupně zaplavovány jakousi velmi řídkou zástavbou, která se nekompromisně rozlévá do okolní krajiny. Volných míst ubývá a nové osídlení za-bírá stále rozlehlejší plochy předměstí větších i menších měst, jejichž centra se pomalu ztrácejí v záplavě neuspořá-daných periferií. Přibývá rozbitých ploch, jež nejsou měs-tem ani vesnicí, natož obytnou krajinou. Řídká zástavba se usazuje především podél komunikačních os a často propo-juje větší města v jednolitou hmotu bez rozdílu mezi stře-dem a okrajem. Na jednotlivých předměstích navíc vyrůs-tají podobné, někdy dokonce i zcela totožné typy staveb, až je těžké poznat, kde se vlastně nacházíme. Předměstí velkých měst jsou si často k nerozeznání podobná. Prvky orientace a rozlišení v difuzním prostoru rapidně mizí. Snad jen nápisy a reklamy nám dovolí určit alespoň zemi, ve které se pohybujeme.

Prostorové rozpínání měst je reálnou skutečností a tento trend pokračuje téměř ve všech evropských měs-tech. Budeme-li hledat výraz, který by výstižně vyjádřil podstatu tohoto jevu, jenž přináší významnou změnu lidských sídel posledních desetiletí, narazíme v literatu-ře nej častěji na sousloví urban sprawl. V angličtině má slovo sprawl význam roztažení, rozlézání či natahování

29



a ve spojení se slovem urban — městský — přesně vysti-huje probíhající rozlézání a s ním spojené řídnutí dneš-ních měst. Exodus na předměstí a vylidňování center měst vede k extenzivnímu využívání okolní krajiny, které je čas-to spojeno s její devastací. Pojem urban sprawl odkazuje ale také na prostředí bez obytných veřejných prostor a na ztrátu městskosti. Nejvýstižnějším novým českým termí-nem pro urban sprawl je výraz sídelní kaše, který trefně pojmenovává neuspořádanou skrumáž předměstských staveb. Samotný proces prostorového rozpínání měst je pak nejčastěji označován jako suburbanizace, která ovšem nemusí být nutně negativní. V souvislosti s rozpadem měst se v českém jazyce vyvinuly i další nové pojmy jako napří-klad satelitní městečko, nákupní zóna či sídlištní noclehár-na, na něž navazují závažnější slovní spojení jako ztráta místa a ztráta identity. Všechny tyto soudobé pojmy od-kazují na oblasti příliš řídce zastavěné a špatně navržené, na oblasti, jež jsou možná nechtěným výsledkem mylného

[6] Mukařov — urban sprawl v České republice. Prudce se rozvíjející oblast roztříštěné nízkopodlažní zástavby v okolí Říčan podél silnice z Prahy do Kutné Hory.

Sídelní kaše


uvažování. Urban sprawl je aktuálním problémem i v na-šich zemích, a tak nezbývá než se pokusit tomuto feno-ménu porozumět a usilovat o to, abychom předešli jeho negativním dopadům.

Při hledání důvodů razantního rozpínání měst do krajiny bude užitečné nahlédnout do doby, kdy města za-čala zaznamenávat enormní přírůstky obyvatel. Takovým obdobím je éra průmyslové revoluce, kdy výroba v továr-nách situovaných přímo ve městech vážně ohrožovala životní podmínky jejich obyvatel. Z tohoto negativního stavu pramenily následné snahy o zajištění dostatku čer-stvého vzduchu, slunce a zeleně jako zcela přirozeného úsilí, jak zlepšit život ve městech. Na sklonku devatenácté-ho století tak jednoznačně platilo pravidlo: aby mohla být zvýšena kvalita bydlení ve městech, je třeba města prosto-rově rozšířit a úměrně tomu snížit hustotu jejich osídlení. Musí se rozšířit ulice, založit parky, rozbít bloky, vytěs-nit kouřící továrny za město a provést celou řadu dalších opatření, která zvelebí životní podmínky obyvatel. Proces rozvolňování městské zástavby započatý v předminulém století se však dodnes nezastavil, a to i přesto, že problé-my dnešních měst již netkví v přehuštění, ale právě na-opak. Původní ozdravné myšlenky konce devatenáctého a začátku dvacátého století se totiž postupně v průběhu času začaly transformovat v ideologii, na jejíž pozůstatky narážíme dodnes.

Zbytky ideologie prosazující prostorovou rozlehlost spolu s nízkou hustotou osídlení jsou stále částečně zakot-veny v právním řádu, ať už v podobě určení minimálních odstupových vzdáleností, či nešťastného zónování rozvo-jových ploch. Územní plány a prováděcí vyhlášky obyčejně stanoví maximální zastavěnost s odkazem na kvalitu byd-lení. Přitom dnešním problémem měst, který má zásadní vliv na kvalitu bydlení, je příliš řídká zástavba sídelní kaší. Neměla by tedy být na počátku jednadvacátého století, kdy urban sprawl ohrožuje kvalitu prostředí měst, stanovena spíše zastavěnost minimální?

31



Documents

Pavel Hnilička: Sídelní kaše — ukázka