Ke změnám v obdivu k přírodě se totiž při-družilo zajímavé teoreticko-estetické po -zadí. Došlo ke vzniku hnutí za „přírodníasymetrii“, ať již v zahradní architektuřeči ve filozofii. Zlomovou prací zde bylopojednání (tehdy) budoucího politikaEd munda Burkeho O vkusu, vznešenéma krásném (1757), kde Burke zcela rozet nultradiční spojování krásy se symetrií, pro-porcionalitou, ale i užitečností a vhodnos -tí a zahájil tak novověké chápání pojmukrá sy. Je zajímavé, že jeho argumentace jezaložena právě na základě naší zkušenos-ti s přírodou. Podle něj proporcionální čisymetrické rozhodně nerovná se krásné,neboť můžeme najít řadu symetrickýchobjektů, které krásné vůbec nejsou. Naopaki klasické příklady, jako např. šípkovárůže, se líbí i nesymetrická – v době roz-ví jení či při pohledu z boku. Louka námpřijde krásná bez ohledu na proporciona-litu či pravidelnost. Lidé do přírody pře-nesli vlastní zkušenost s funkčností pro-porcí v architektuře, v přírodě je alene na lé zá me. Symetrie a matematické pro-porce jistě těší rozum, ale nikoli cit, kterýje pro Burka odpovědný za pocit krásy.

Stejně tak je nesmyslem spojovat krásus vhodností a užitečností. Copak jsou uži-tečné věci jako kanalizace či vnitřnostikrásné? Nebo vak pelikána, prasečí rypák?Krása s vhodností nesouvisí. Obdobnouargumentaci pak převezme ve svém mimo-řádně vlivném díle Kritika soudnosti (1790)Immanuel Kant, který ještě více zdůraznínadřazení přírodního estetična nad umě-leckým právě na základě jeho nezávislostina proporci, symetrii či vhodnosti, který-mi je svázáno lidské umění.

Burke s Kantem pak kromě krásy zave-dou do estetiky jako druhý hlavní termínprávě již výše jmenované vznešeno, kterése nejlépe pociťuje v přírodě při jejím „nej-divočejším chaosu“ a děsící velkoleposti.Evropané pak skutečně chodí do hor čitropických pralesů a zažívají zde „krásunahánějící hrůzu“, pocit vznešenosti, a vy -soko hodnotí právě asymetričnost, ne -uspořádanost, svobodu a zjevnou ne uži -teč nost (dělá to i Ch. Darwin).

Se změnou přístupu k přírodě (a to ne -jen estetickému) je ovšem na evropskémkontinentu spojován nikoli prakticky ne -známý Burke, ale především Jean-JacquesRousseau (1712–78), jehož dílo je pro nášestetický (ale i třeba politicko-společen-ský) po stoj opravdu zásadní. Tento „nepři-rozený hlasatel přirozenosti“ ocenil a roz-šířil vý znam přírody takovým způsobemjako ni kdo před ním a značně ho zradika -li zoval. Příroda byla pro něj jedinečnýma vrcholným dílem božím, které člověkpouze „zrůdňuje“ svou rukou. Teprve v pří -rodě je každý z nás tím, čím opravdu je,svobodný a nejblíže Bohu. Příroda je do -slova chrámem. Rousseau dokonce vy hla -šuje, že obdiv ke krásám přírody – dílubo žímu – je tou pravou modlitbou. Příro-da je pro něj sídlo svobody a rovnostia člo věk si opuštěním svého přirozeného,divošského stavu přivodil jen samé pro-blémy a neštěstí. Civilizace a kultura vedepodle něj jenom k degeneraci („města jsoustoky, kam se propadá lidstvo“), stejně takjako domestikace vytvořila zvířata méně-cenná oproti původním formám.

Evropská civilizace začala prostřednic-tvím Rousseaua a dalších jeho následov -

níků vnímat (jako jedna z mála či snaddokonce jediná) vlastní civilizaci jako zloa nikoli důvod k nadřazenosti. Do původ-ního přírodního stavu se podle Rousseauasice nemůžeme vrátit, ale i tak nám můžená ruč přírody poskytnout dočasnou útěchua útočiště před lidským zlem. Sám Rous-seau přiznával, že nedokáže zcela odejítz lidské společnosti „do lesů“, jak jednouradil, ale alespoň se snažil v přírodě čas-to pobývat, ať už zde hledal rozkoš z pří-rodních scenérií, útěk před lidmi, nebo sevěnoval svému oblíbenému bo ta nizování.

S Rousseauovým jménem je již plně spo -jeno i ocenění „divočiny“, ať hor či lesů.To ještě tehdy na kontinentu vůbec ne bylosamozřejmé. Téměř ve stejné době píšefi lozof a encyklopedista D. Diderot, že„lesy, hory, propasti, chaos, stařecké vrás-ky, smrtelná sinalost, následky nemoci“se mo hou líbit na obraze, ale nikoli ve sku-tečnosti. Rousseauovy čtivé práce (Julieaneb Nová Heloisa, Emil) však doslovastrhly na kontinentu lavinu zájmu o horya volnou přírodu, ale i o venkov. Byl obje-ven půvab v doposud odmítaných hor-ských scené riích, venkov přestal být mís-tem nudy. Cestovatelé se začali dívat zcelajinýma očima na domorodce a spatřovatv nich místo zvířat rajský stav lidstva. Lidézačali do přírody skutečně jezdit, nebo sialespoň hrát na venkovany a pastýře. Fran-couzská královna Marie Antoinetta dala veVersailles zřídit anglický park s malouumělou vesničkou, kde se převlékala i sesvými dvořany do vesnického šatu a hrá-la si na dojičku naparfémovaných kravek.

Vzrůstající zájem o přírodní krásy i po -byt v přírodě se týkal pochopitelně pouzehorních vrstev a intelektuálů, prostý člo-věk se stále ještě při pohledu na někoho,kdo vyhledával přírodní estetično, velmipodivoval, jak dokládají práce některýchcestovatelů např. po Alpách, kteří se mar-ně snažili vysvětlit místním horalům nad -šení pro ledovce, skaliska a strmé štíty.

Romantismus a naturfilozofieDůležitou roli při „estetizování“ přírodyměli dále hrát právě věda a vědci, stejnějako umělci. Ve vlastní „vysoké“ filozofiia estetice paradoxně brzy zájem o přírod-ní krásno upadl a pozornost se soustředi-la téměř výhradně na umění – pro němec-kého filozofa G. Hegela je již přírodníkrása něco podřadného. Z teorie sice zá -jem o krásu přírody mizí, o to silnější jevšak v jiných oblastech kultury a v 19. stol.vyústí doslova v kult přírody. Na esteti -zaci přírody se ale již nepodílí filozofiea estetika, ale právě umění, umělecká kri-tika a přírodní vědy.

Vrcholným obdobím obdivu ke krásámpřírody je určitě romantismus (cca odr. 1790 k polovině 19. stol.). Po období ra -cionalistického osvícenství přichází ob -dobí plné citu, vytržení, subjektivismu,touhy po tajemnu. Pro romantiky se stanepříroda zosobněním duchovna, tajemství,Boha, i místem útěku před měšťáky. V umě -ní jsou pak přírodní motivy ideálním pro-středkem pro zobrazení duše a nitra. Protojsou v oblibě silně emotivní a divoké sce-nérie – bouře, velehory v ml hách, západyslunce.

Nepleťme si ale romantismus se sen ti -mentalismem, jak se dnes tento po jem laic -

www.ziva.avcr.cz 50 živa 2/2008

Karel Stibral

Odkdy jsou příroda a krajinakrásné? K historii estetickéhovnímání přírody v Evropě II.

Minulý díl (Živa 2008, 1: 2–4) jsme ukončili změnami v estetických preferen-cích v Británii – od krajiny rurální se pozornost začíná obracet k divokým sce-nériím. Paralelně se objevují i nové pojmy pro popis estetického zážitku z kraji-ny – malebno a vznešenost (picturesque, sublime). Malebno jako termín provýtvarné kvality krajiny, spojené (tehdy) s jistou „kostrbatostí“, neuspořáda nostíči destruovanými lidskými sídly (zříceniny, chatrče). Zejména obdiv ke zříceni-nám se potom podílí na vzrůstajícím obdivu k horám. Ty jsou totiž také pova-žovány za jakési „zříceniny“, zbytky minulých epoch, jak to dokazovala geolo-gická teorie Thomase Burnetta Teluris Theoria Sacra z r. 1681, o které jsme psalijiž minule. Podle ní byl zemský povrch původně zcela hladký a byl vyvrásněn ažpo potopě, což bylo vlastně roztržení zemského povrchu obrovskou pro pastí. Částzbytků starého světa byla „zmuchlána“ v podobě hor do stran. Vznešeno po -ukazuje k estetickému zážitku na hranici libosti i nelibosti, se kterým se setká-me zejména vůči dílům přírody, jako velehorám, vodopádům, temným pralesům.Vznešeno se navíc stalo skutečně významnou estetickou kategorií.

ky často zaměňuje. Romantici v pří rodě vidíkrásu, ale i tajemství a temnotu (Nachtsei-te) – příroda je pro ně jako sfinga, která osl-ňuje krásou, může ale i zabít a sežrat. Lesje líbezným místem, ale i smrtelně nebez-pečným temným labyrintem, sídlem dé -monických sil. Oproti Rousseau ovi si tedyromantici přírodu neidealizují. Vidí jiovšem jako sídlo nejen Boha, ale i mnohýchdalších sil, třeba i pohádkových by tostí.Rozdíl je také ve smířlivějším po stoji k ci -vilizaci a kultuře – lidské snažení je přeceurčitým vrcholem i součástí přírody.

Romantismus se často prezentuje pouzejako umělecké hnutí a zapomíná se, že vestejné době se rozvíjí i specifická roman-tická věda – naturfilozofie (L. Oken, J. W.Goethe, A. von Humboldt). Ta se ostře za -měřila proti mechanistickému chápáníži vých bytostí a snažila se pohlížet na pří-rodu jako na něco živého, obsahujícíhoduchovní rozměr – a též krásného. V bio-logii se zdůrazňovala svébytnost živýchbytostí a neredukovatelnost biologie nazákony fyziky a chemie, důraz se kladl nacelek a celistvost, ale i představu vývojeforem organismů.

Není náhodou, že právě s romantismema naturfilozofy jsou spjaty první pokusychránit přírodu – již zmiňovaný slavnýbiolog a geograf A. von Humboldt např.jako první použije tváří v tvář pralesnímstromům spojení „přírodní památka“ a za -mýšlí se nad negativy vlivu člověka nakrajinu i jednotlivé živé organismy, vybízík ochraně přírody. Tento postoj má paki zcela praktické výsledky v pokusechchránit hodnotné úseky přírody (nikoli užjako zdroj pro člověka, ale pro ni samu).Např. básník W. Wordsworth vykupujepůdu, aby zabránil stavbě železnice, nebomalíř C. D. Friedrich, aby zachránil něko-lik starých vrb. U nás vzniká první rezer-vace Žofínský prales právě na základěromantických idejí r. 1836 péčí naturfi -lozofa hraběte J. F. Buquoye (Živa 2006,5: 214–216). S romantismem je spojeni rozvoj turistiky, která má často za cíl prá-vě různé přírodní krásy. To, co se týkalov 18. stol. víceméně pouze vědců a šlech-ty, se nyní rozšiřuje i do intelektuálnícha měšťanských vrstev. Krásy naší krajinyzačnou objevovat nejdříve němečtí měš-ťané v Su de tech, teprve po nich se přidá-

vá české obyvatelstvo. V Krkonoších, kamještě r. 1786 směřovala přírodovědeckávýprava (T. Haenke) jako do naprosté divo-činy, se najednou začínají budovat stezkya vý letní boudy. Během celého 19. stol.pak tato síť cest, bud a rozhleden stálehoustne, zakládají se turistické spolky,objevuje se turistické značení – bohuželtoto vše také přírodu ničí.

živa 2/2008 51 www.ziva.avcr.cz

4

1 2

3

1 Johann G. von Dillis: Pruský králov-ský pár na výletě ve skalách, 1801 –romantici rádi vyráželi na výlety do pří-rody. Pruský král mj. několikrát vystou-pil na Milešovku2 L. Deroy: Brazilský prales, litografiepodle kresby Johanna Rugendase (1827–35) – zájem o krásu tropické příro-dy narostl po cestě A. von Humboldtaa A. Bonplanda do Jižní Ameriky3 W. Turner: Parník v mlze, 1842 –romantici byli velcí obdivovatelé sílypřírodních živlů4 Caspar D. Friedrich: Poutník nadmořem mlh, 1818 – jeden z nejznáměj-ších obrazů německé romantiky bylinspirován českými horami

Další vývoj: věda i uměníTěžko ovšem tento vývoj postihnout v ně -kolika málo větách. Po romantismu při-chází další období – ve vědě pozitivismus,v umění realismus, kladoucí důraz na přes-né, detailní a střízlivé pozorování přírody,jaké je nyní ideálem přírodních věd (umě-ní se neodvolává na filozofii, náboženství,ale na vědu). Příroda či krajina již není síd-lem duchovna jako u romantiků, ale zdro-jem faktů a objektem pozorování. Tentopřístup přináší další prohloubení zájmuo krajinu i v estetické rovině, zájem o cit-li vé pozorování a pozornost soustředěnoui na nejobyčejnější přírodní jevy. Zejménaale přináší zájem o krajinu jako autonomníhodnotu. Krajina již nemá být prostřední-

kem našich emocí či výrazem a zobraze-ním tajemných sil, nyní má již cenu samao sobě. Je pochopitelné, že se krajinářstvístává žánrem par excellence pro celé 19.stol. Malíři už také krajinu ne komponují,jak to činili ještě romantici, ale malují kon-krétní scenérie přímo na místě, v plenéru.

Právě výtvarné umění pomáhá objevovatkrásy přírody nejvýznamněji – ve stopáchrealismu kráčí impresionismus, který námukáže na prchavé světelné efekty, jasnébarvy i dočasnost přírodních scén. Cílemje opět přesný záznam viděného. I kdyžparadoxně, časem si malíři uvědomují, žeu vi děných objektů mohou opravdu přesnězaznamenat jen to, co mají k dis pozici je jichsmysly v určitém okamžiku, tedy vlastněpouze prchavý subjektivní vjem. Umělciale nadále pohlížejí na vědu jako na vzora např. vznik pointilismu je přímo svázánse studiem dobových optických a fyzikál-ních teorií (obraz je vytvořen z malých ba -revných bodů, které teprve při odstupudávají výsledný vjem).

Vrcholem 19. stol. je vznik samostatné -ho a svébytného slohu – secese – s přímýmovlivněním soudobou vitalistickou bio lo -gií. Najednou je vše prodchnuto životem,ži votní silou, která proudí v secesníchorna mentech i v každém šperku (vzpo -meň me zde ornamentálnost organismův Haeckelových Kunstformen der Natur).Vše se vnímá skrze přírodní, zejména bota-nické metafory, umělci studují botaniku čientomologii. Dokonce i celé město je před-stavováno jako gigantická louka, v níž zářímotýli a krásné květy – ženy.

Nesmíme však opět zapomínat na urči-tou elitárnost obdivu k přírodě – prostévenkovské obyvatelstvo ho zdaleka ne -sdílelo, jeho vkus tradičně preferoval ze -mědělskou rovinatou krajinu. Zcela ty pickýje výrok o šu mavské krajině jedné místníhajné v Klostermannově románu: „Nu jak-pak se líbilo mladému pánovi? Špatně,špatně, není-li pravda, není divu. U nás jekrajina ošklivá, samý les, samý vrch – toje v kraji českém jinaká krása! Všechnopěkně rovno, všude pole, všude čisto…“

Na konci 19. stol. však začíná i jakýsipád obdivu k přírodě: někteří dekadenti vesvé rafinovanosti začnou přírodou pohrdat(J. K. Huysmans navrhuje nahradit světloměsíce elektrickými světly a živou přírodu

kašírovanými kulisami) a připravují půduavantgardě, která uctívá po krok a techniku.Najednou se obdivuje krása ka rosérií čitováren. Do 2. světové války ale ještě v širo-kých vrstvách přežívá obdiv k pří rodě,zbožnění divokosti vrcholí za hitlerovskéTřetí říše. Ve válkou zničené Evropě všakv 50. letech na stává určitý zlom, projevu-jící se obdivem k technice a průmyslu, aťjiž v podobě socrealis tické estetiky kouří-cích továren, obrovitých přehrad nebov opojném konzumeris mu Západu.

Teprve v 60. letech 20. stol. nastává změ -na, kterou provází i masivní nárůst zá jmuo otázky životního prostředí či opět jakýsirousseauovský návrat k přírodě a při ro -zenosti. Dokonce i v samotné estetice jakodisciplíně se začínají objevovat po dlouhéodmlce odborné statě o přírodním krásnu(tzv. environmental aesthetics), v umění separalelně objevují formy snažící se přenésttvorbu do přírody či přímo zapojit do tvor-by přírodní a krajinný prvek, jako je tomupředevším u landartu (např. R. Smithson,A. Goldsworthy, R. Long).

Zájem o přírodu a přírodní krásy se tedyv evropské kultuře jaksi periodicky obno-vuje a obrozuje a přináší pro nás stále novépodněty. Je určitě zajímavé, že přírodaa krajina zůstala pro moderního člověkastálým a jedním z nejdůležitějších zdrojůkrásy – na rozdíl od současného umění,které rezignovalo na snahu přinést krásu,což bylo po dlouhá století ba tisíciletí úběž-níkem umění.

Podněty pro vnímání přírodních krásvšak stále mohou dodávat přírodní vědy –zejména biologie. Už jen tím, že bude při-nášet nové poznatky o diverzitě organismů– již Rousseau či Darwin věděli, že ke zvý-šení estetické libosti z krajiny je dobré býtpředevším botanikem. Rozhodně nám totiži pro náš estetický zájem může být pro-spěšné (i když ne nutné), když můžemeviděné třídit a členit, hierarchizovat našipozornost. Pochopitelně nám k obohacenínašich estetických zážitků z krajiny i jed-notlivých organismů přis pěje i vědomíkomplexity procesů, které v nich probíha-jí, nebo nám věda jednoduše umožňujepronikat k objektům mikrosvěta, které sizaslouží ocenění i jako objekty estetické.

Text je výstup z grantu GA ČR 408/06/0950.

www.ziva.avcr.cz 52 živa 2/2008

5 6

7

5 František Kupka: Vlna, 1903 – seces-ní umění se zaměřuje na pojem života,životní síly, projevující se i vlněním, rytmickým pohybem6 Ernst Kirchner: Záliv, kolem 1914 –expresionistické vyjádření přírody.Obrázky z archivu autora7 Velehory, původně považované za oškli vé, se staly v 18. stol. příklademvznešenosti a krásy. Ve 20. stol. se na je -jich vnímání již nepodílí ani tak malířství,jako fotografie. Zde Alpy ve švýcarskémkantonu Valais. Foto J. Stejskal, EkoList