Obsah | Geomorfologie | Geologie | Pedologie | Klimatologie ... · PDF fileKoncepce ochrany přírody a krajiny Libereckého kraje Jan Hromek – LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy

Koncepce ochrany přírody a krajiny Libereckého kraje

Jan Hromek – LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy Strana 27

Obsah | Geomorfologie | Geologie | Pedologie | Klimatologie | Hydrologie | >>Další (A2.4.3 Botanika)

A2.4. CHARAKTERISTIKA SOUČASNÉHO STAVU PŘÍRODNÍHO PROSTŘEDÍ

A2.4.1 VYMEZENÍ ZÁJMOVÉHO ÚZEMÍ Správní uspořádání Na základě zákona č. 129/2000 Sb. o krajích vznikl Liberecký kraj. Zahrnuje území čtyř bývalých okresů – Česká Lípa, Jablonec nad Nisou, Liberec a Semily, o celkové rozloze 3163 km2. Je zde celkem 216 obcí, v nichž podle posledního sčítání lidu, domů a bytů žije 428 184 obyvatel. Hustota osídlení činí 135 obyvatel/km2, tj. v rámci ČR (130 obyv./km2) mírně nadprůměrná. Rozmístění obyvatelstva je ale značně nerovnoměrné: nejhustější osídlení je v Liberecko-jablonecké aglomeraci, naopak nejnižší hustotu obyvatel vykazují lesnatá území bývalého vojenského újezdu Ralsko a Jizerských hor.

Obrázek 1

Z hlediska přírodních podmínek se Liberecký kraj nachází při severním okraji Českého masivu, na rozhraní Krkonošsko-jesenické soustavy a České tabule, na západě pak s kontaktem Krušnohorské soustavy (České středohoří). Reliéf má převážně charakter členité pahorkatiny a hornatiny, s výškovým gradientem přes 1200 m (nejnižší bod 208 m na Smědé, nejvyšší bod 1435 m – Kotel v Krkonoších). Geologická stavba je území neobyčejně pestrá – podílí se na nich hlubinné vyvřeliny starohorního až prvohorního stáří, složitý komplex krystalických hornin, svrchnokřídové sedimenty, třetihorní výlevné horniny a čtvrtohorní sedimenty, z nichž některé


Strana 28 Jan Hromek – LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy

jsou pozůstatkem kontinentálního zalednění nejsevernějších částí kraje. Značnou rozmanitost vykazují i půdní a klimatické podmínky, které určují charakter živé přírody. Navzdory dlouhodobému působení člověka se Liberecký kraj může vykázat poměrně zachovalou biotou a převážně harmonickou, místy až přírodní krajinou s vysokým podílem lesů a trvalých travních porostů. O nadprůměrných přírodních hodnotách kraje nejlépe vypovídá existence šesti velkoplošných ZCHÚ, které zaujímají téměř třetinu jeho celkové rozlohy. V tomto směru se Libereckému kraji nemůže rovnat žádný jiný kraj v České republice. Tabulka 2: Postavení Libereckého kraje v rámci České republiky

kraj rozloha obyvatel obyv./km2 ZPF zornění lesy V-ZCHÚHl. m. Praha 496 1 164 682 2348,1 42,7 % 73,6 % 9,4 % 1,0 % Středočeský 11 014 1 124 303 102,1 60,8 % 83,4 % 27,1 % 7,7 % Jihočeský 10 056 625 401 62,2 49,3 % 64,6 % 36,5 % 19,9 % Plzeňský 7 561 550 481 72,8 50,8 % 69,1 % 38,7 % 9,5 % Karlovarský 3 314 303 888 91,7 37,8 % 45,8 % 41,9 % 18,0 % Ústecký 5 334 820 241 153,8 52,2 % 67,4 % 29,2 % 28,8 % Liberecký 3 163 428 097 135,3 44,6 % 50,2 % 42,9 % 29,4 % Královéhradecký 4 758 550 556 115,7 59,0 % 69,3 % 30,3 % 19,3 % Pardubický 4 519 507 981 112,4 60,7 % 73,4 % 28,8 % 8,7 % Vysočina 6 925 518 953 74,9 60,7 % 77,5 % 30,1 % 8,8 % Jihomoravský 7 066 1 126 962 159,5 60,4 % 84,2 % 27,1 % 5,9 % Zlínský 3 964 594 868 150,1 49,5 % 64,7 % 38,9 % 29,9 % Olomoucký 5 139 639 176 124,4 53,9 % 76,2 % 34,2 % 10,9 % Moravskoslezský 5 554 1 268 603 228,4 51,4 % 63,1 % 34,1 % 16,8 %

Do plochy V-ZCHÚ nejsou zahrnuta ochranná pásma národních parků. V číslech není zohledněno rozšíření CHKO Český ráj. Po zahrnutí OP KRNAPu a rozšíření CHKO Český ráj je na území Libereckého kraje ve velkoplošných ZCHÚ 102245 ha půdy, což odpovídá 32,33 % území. Liberecký kraj společně s kraji Královéhradeckým a Pardubickým tvoří podle nomenklatury EU-NUTS, na základě Usnesení vlády ČR č. 707 ze dne 28.11.1998 NUTS II Severovýchod.

V rámci Evropské unie byl dále v r. 1991 založen Euroregion Nisa, který tvoří na české straně území Libereckého kraje se severní částí děčínského okresu (Šluknovský výběžek), na německé straně pak jihovýchodní část Svobodného státu Sasko, na polské straně jihozápadní část Vojvodství Dolnoslezského. Euroregion zaujímá rozlohu 13 600 km2 , z toho je 51 % v Polsku, 23 % v Německu a 26 % na českém území a žije zde cca 1 759 000 obyvatel.



2.4.2 ZÁKLADNÍ POPIS PŘÍRODNÍCH PODMÍNEK

Popis je členěn podle hlavních přírodních složek – reliéfu (geomorfologie) a geologické stavby, půdy (pedologie), klimatu a vodní sítě. Bližší pozornost je věnována živé přírodě, tj. rostlinstvu a živočišstvu. A) Geomorfologie Z hlediska geomorfologického členění (cf. DEMEK et al. 1987) se území Libereckého kraje nachází na rozhraní tří geomorfologických soustav (subprovincií). Severní až východní část kraje zaujímá Krkonošsko-jesenická soustava (dříve zvaná Sudetská), která zahrnuje geomorfologické celky Lužické hory, Ještědsko-kozákovský hřbet, Žitavská pánev, Frýdlantská pahorkatina, Jizerské hory, Krkonoše a Podkrkonoší. Jižní části kraje, především na Českolipsku, zaujímá soustava Česká tabule s geomorfologickými celky Ralská pahorkatina, Jičínská pahorkatina a Jizerská tabule. Západně od Nového Boru a České Lípy zasahuje na území kraje ještě Krušnohorská soustava, zastoupená zde Českým středohořím.

Obrázek 2

Rozhraní Krkonošské podsoustavy a České tabule tvoří lužická porucha v linii Nový Bor– Cvikov–Jítrava–Hodkovice n. M.–Kozákov–Rovensko p. Tr. Rozhraní České tabule a Krušnohorské subprovincie prochází po linii Nový Bor–Stružnice–jz. okraj České Lípy–Blíževedly–Úštěk. Podrobné geomorfologické členění (DEMEK et al. 1987): III KRUŠNOHORSKÁ SOUSTAVA IIIB – Podkrušnohorská podsoustava I I IB-5 České s t ředohoř í (celek) IIIB-5A Verneřické středohoří (podcelek) IIIB-5A-a Benešovské středohoří (okrsek)



IIIB 5A-c Litoměřické středohoří (okrsek) IV KRKONOŠSKO-JESENICKÁ SOUSTAVA IVA Krkonošská oblast (podsoustava) IVA-2 Lužické hory (celek) IVA-2A Lužický hřbet (podcelek) IVA-2A-a Jedlovský hřbet (okrsek) IVA-2A-b Hvozdský hřbet (okrsek) IVA-2B Kytlická hornatina (podcelek) IVA-2B-a Klíčská hornatina (okrsek)

IVA-3 Ještědsko-kozákovský hřbet (celek) IVA-3A Ještědský hřbet (podcelek) IVA-3A-a Kryštofovy hřbety (okrsek) IVA-3A-b Hlubocký hřbet (okrsek) IVA-3A-c Kopaninský hřbet (okrsek) IVA-3B Kozákovský hřbet (podcelek) IVA-3B-a Komárovský hřbet (okrsek) IVA-3B-b Holenická pahorkatina (okrsek) IVA-3B-c Táborský hřbet (okrsek)

IVA-4 Ži tavská pánev (celek) IVA-4A Liberecká kotlina (podcelek) IVA-4A-a Vratislavická kotlina (okrsek) IVA-4A-b Jablonecká kotlina (okrsek) IVA-4B Hrádecká pánev (podcelek) IVA-4B-a Oldřichovská pánev (okrsek) IVA-4B-b Chrastavská kotlina (okrsek)

IVA-5 Frýdlantská pahorkat ina (celek)

IVA-6 J izerské hory (celek) IVA-6A Smrčská hornatina (podcelek) IVA-6A-a Vysoký jizerský hřbet (okrsek) IVA-6B Jizerská hornatina (podcelek) IVA-6B-a Smědavská hornatina (okrsek) IVA-6B-b Soušská hornatina (okrsek) IVA-6B-c Tanvaldská vrchovina (okrsek) IVA-6B-d Oldřichovská vrchovina (okrsek) IVA-6B-e Černostudnický hřbet (okrsek) IVA-6B-f Maršovická vrchovina (okrsek) IVA-6B-g Albrechtická vrchovina (okrsek)

IVA-7 Krkonoše (celek) IVA-7A Krkonošské hřbety (podcelek) IVA-7A-a Slezský hřbet (okrsek) IVA-7A-b Český hřbet (okrsek) IVA-7B Krkonošské rozsochy (podcelek) IVA-7B-a Vilémovská hornatina (okrsek) IVA-7B-b Vlčí hřbet (okrsek) IVA-7B-c Žalský hřbet (okrsek) IVA-7C Vrchlabská vrchovina (podcelek)

IVA-8 Krkonošské podhůř í (celek) IVA-8A Železnobrodská vrchovina (podcelek) IVA-8A-a Bozkovská vrchovina (okrsek) IVA-8A-b Rychnovská kotlina (okrsek) IVA-8A-c Vysocká hornatina (okrsek) IVA-8B Podkrkonošská pahorkatina (podcelek) IVA-8B-a Lomnická vrchovina (okrsek) IVA-8B-b Staropacká vrchovina (okrsek) IVA-8B-c Novopacká vrchovina (okrsek) IVA-8B-d Hostinská pahorkatina (okrsek)



VI ČESKÁ TABULE (SOUSTAVA) VIA Severočeská tabule (podsoustava) VIA-1 Ralská pahorkatina (celek) VIA-1A Dokeská pahorkatina (podcelek) VIA-1A-a Polomené hory (okrsek) VIA-1A-c Jestřebská kotlina (okrsek) VIA-1A-d Provodínská pahorkatina (okrsek) VIA-1A-e Hradčanská pahorkatina (okrsek) VIA-1A-f Bezdězská kotlina (okrsek) VIA-1B Zákupská pahorkatina (podcelek) VIA-1B-a Cvikovská pahorkatina (okrsek) VIA-1B-b Českolipská kotlina (okrsek) VIA-1B-c Podještědská pahorkatina (okrsek) VIA-1B-d Strážská kotlina (okrsek) VIA-1B-e Kotelská vrchovina (okrsek)

VIA-2 J ič ínská pahorkat ina (celek) VIA-2A Turnovská pahorkatina (podcelek) VIA-2A-a Vyskeřská vrchovina (okrsek) VIA-2A-c Českodubská pahorkatina (okrsek) VIA-2A-d Hodkovická kotlina (okrsek) VIA-2A-e Turnovská stupňovina (okrsek) VIA-2A-f Rovenská brázda (okrsek) VIA-2A-g Libuňská brázda (okrsek) VIA-2A-k Mnichohradišťská kotlina (okrsek)

VIB Středočeská tabule (podsoustava) VIB-2 J izerská tabule (celek) VIB-2A Středojizerská tabule (podcelek) VIB-2A-a Bělská tabule (okrsek)

Obrázek 3: Geomorfologické členění kraje (DEMEK et al. 1987)



Stručná charakteristika geomorfologických podcelků Verneřické středohoří – východní část Českého středohoří. Má charakter ploché hornatiny. Tvořeno je z třetihorních sopečných hornin převážně povrchových výlevů (čediče, znělce, trachyty, pyroklastika), místy svrchnokřídové pískovce. Převažuje kerný reliéf vulkanické hrásti se strukturně denudovaným povrchem. Nejvyšším bodem na území kraje jsou Klučky (642 m), dalšími významnými kótami jsou Kameník (641 m), Šenovský vrch (632 m), Česká skála (629 m), Kozel (598 m), Kozlí (595 m), Králův vrch (536 m), Hamry (532 m), Dvorský kopec (527 m), Radečský kopec (500 m), Mnišská hora (381 m).

Lužický hřbet – severní a východní část Lužických hor. Má charakter ploché hornatiny. Tvořen je kvádrovými pískovci svrchní křídy s proniky neovulkanických hornin. Charakteristický je silně rozčleněný erozně denudační reliéf tektonicky a litologicky podmíněné sedimentární stupňoviny, vyzdvižený při lužické poruše. Výrazné jsou neovulkanické suky a pískovcové strukturní hřbety s četnými skalními tvary zvětrávání a odnosu. Nejvyšším bodem je Luž (793 m), dalšími významnými kótami na území kraje jsou Pěnkavčí vrch (792 m), Hvozd (750 m), Bouřný (702 m), Plešivec (658 m), Suchý vrch (641 m), Sokol (593 m), Trávnický vrch (572 m), Popova skála (565 m), Sedlecký Špičák (544 m), Zámecký vrch (536 m), Loupežnický vrch (529 m), Pískový vrch (547 m), Liščí hora (534 m).

Kytlická hornatina – jihozápadní část Lužických hor. Má charakter ploché hornatiny. Tvořena je kvádrovými pískovci svrchní křídy s proniky neovulkanických hornin. Charakteristický je silně rozčleněný erozně denudační reliéf tektonicky a litologicky podmíněné sedimentární stupňoviny s výraznými neovulkanickými suky a pískovcovými strukturními hřbety. Hluboce zaříznutá kaňonovitá údolí. Nejvyšším bodem je Klíč (760 m), dalšími významnými kótami na území kraje jsou Velký Buk (735 m), Rousínovský vrch (660 m), Popelová hora (652 m) a Polevský vrch (626 m).

Ještědský hřbet – severní část Ještědsko-kozákovského hřbetu. Tvořen staropaleozoickými slabě přeměněnými zvrásněnými sedimentárními a vulkanickými horninami ještědského krystalinika, permskými vulkanity a sedimenty a pískovci. Charakteristický je výrazný hřbetový reliéf sudetského směru, neotektonicky vyzdvižený při lužickém zlomu ve tvaru úzké hrásti až antiklinály. Nejvyšším bodem je Ještěd (1012 m), dalšími významnými kótami jsou Nad Pláněmi (850 m), Černá hora (810 m), Vápenný (790 m), Dlouhá hora (748 m), Javorník (684 m), Kopanina (657 m), Vysoká (545 m).

Kozákovský hřbet – jižní část Ještědsko-kozákovského hřbetu. Má charakter nesouměrného, hrásťového až antiklinálního hřbetu, diferencovaně vyzdviženého při lužické poruše. Je budován převážně permskými vulkanity a sedimentárními horninami, menší měrou cenomanskými pískovci a třetihorními vulkanity. Hřbet s vyššími a příkřejšími jihozápadními svahy se vyznačuje četnými strukturními tvary. Nejvyšším bodem je Kozákov (744 m), dalším významným bodem je Tábor (678 m).

Liberecká kotlina – jižní (výše položená) část Žitavské pánve. Má charakter tektonické sníženiny mezi Jizerskou hornatinou a Ještědským hřbetem. Tvořena je převážně granitoidy krkonošsko-jizerského masivu, méně horninami krystalického pláště. Vyznačuje se pahorkatinným erozně denudačním reliéfem se zarovnanými povrchy typu echtplénu a pediplénu, strukturně denudačními a hrásťovými hřbety, suky a odlehlíky. Typická jsou mělká zahloubená údolí vodních toků. Nejvyšším bodem je vrchol Prosečského hřebene (593 m).

Hrádecká pánev – severní (níže položená) část Žitavské pánve. Má charakter tektonické sníženiny mezi albrechtickým výběžkem Jizerské pahorkatiny a Ještědským a Lužickým hřbetem. Tvořena je převážně granitoidy, méně krystalickými horninami, překrytými kvartérními sedimenty, zčásti i miocénními jezerními uloženinami. Vyznačuje se erozně denudačním, pahorkatinným reliéfem meziúdolních hřbetů a plošin na exhumovaném předledovcovém povrchu. Nejvyšším bodem je Pšeničkův kopec (461 m).

Frýdlantská pahorkatina – samostatná jednotka při severním úpatí Jizerských hor. Jde o členitou pahorkatinu budovanou převážně rulami a biotitickými žulami krkonošsko-jizerského plutonu, s proniky a příkrovy neogénních čedičů, popř. znělců. Značný je podíl kvartérních sedimentů, zejména glacifluviálních štěrkopísků, které upomínají na pleistocénní zalednění. Reliéf je mírně zvlněný, s nevysokými vystupujícími vrchy. Nejvyšším bodem je Andělský vrch (572 m), dalšími význačnými kótami jsou Hřebenáč (566 m), Vyhlídka (512 m), Chlum (495 m), Kukačka (471 m), U rozhledny (399 m), Skalka (340 m).



Smrčská hornatina – severovýchodní část Jizerských hor. Má charakter členité hornatiny. Tvořena je ortorulami, fylity a svory, zčásti granitoidy krkonošsko-jizerského masivu. Charakteristický je reliéf kerné stavby s dvěma rozsáhlými hrásťovými stupni (hřbety) směru SZ-JV omezenými vysokými složenými zlomovými svahy. Zahrnuje masiv Smrku (1124 m), který je nejvyšším bodem Jizerských hor na území ČR.

Jizerská hornatina – centrální část Jizerských hor. Má charakter ploché hornatiny. Tvořena je granitoidy krkonošsko – jizerského masivu zčásti rumburského masivu, vzácně hornin krystalinika. Charakteristický je nesouměrný kerný reliéf stupňovitě klesající od S k J s rozsáhlými vrcholovými klenbami, žulovými vrchy a suky, strukturně denudačními hřbety širokými třetihorními údolími a okrajovými svahy rozčleněnými hlubokými údolními zářezy. Jizerské hory tvoří mohutnou kru mírně skloněnou k jihu. Vrcholová plošina je členěna poměrně mělkými údolími. S tímto mírným reliéfem nápadně kontrastuje až 600 m vysoký severní sráz členěný divokými roklemi s vodopády (Velký a Malý Štolpich, Černý potok) a mohutnými skalními stěnami a sutěmi při horní hraně. Nejvyšší kótou je Jizera (1122 m) ve Smědavské hornatině, dalšími významnými body jsou Černá hora (1085 m), Smědavská hora (1084 m), Holubník (1070 m), Jelení stráň (1018 m), Poledník (864 m) a Brdo (876 m).

Krkonošské hřbety – severní část Krkonoš. Hornatina složená z biotitických žul krkonošsko-jizerského masivu a ze svorů krkonošského krystalinika. Rovnoběžné strukturní horské hřbety tvoří nejvyšší partie pohoří, místy se zbytky zarovnaného povrchu s četnými skalními tvary periglaciální a glaciální modelace. Nejvyšším bodem na území Libereckého kraje je Kotel (1435 m) v Českém hřbetu, dalšími významnými kótami jsou Sokolník (1384 m), Lysá hora (1344 m), Kamenec (1238 m) a Plešivec (1210 m).

Krkonošské rozsochy – jižní část Krkonoš. Má charakter členité hornatiny složené z proterozoických a prvohorních silně zvrásněných hornin krkonošského krystalinika. Charakteristické jsou strukturně denudační horské meziúdolní hřbety se zbytky zarovnaných povrchů ve vrcholových částech silně rozčleněných zářezy svahových potoků. Nejvyššími body na území kraje jsou bezejmenná kóta 1140 (Vlčí hřeben), Černá skála (1038 m), Čertova hora (1022 m), Zadní a Přední Žalý (1036 a 1019 m).

Vrchlabská vrchovina – jižní okraj Krkonoš. Má charakter členité vrchoviny. Složená je z chloriticko-sericitických a grafitických fylitů krkonošského krystalinika. Rozčleněna je údolími potoků přitékajících z vyššího horského reliéfu. Významnější kóty na území kraje chybí (nejvyšším bodem je Zlatá vyhlídka – 807 m).

Železnobrodská vrchovina – severní část Krkonošského podhůří. Má charakter členité vrchoviny kerné stavby v mezihorské sníženině. Tvořena je zvrásněnými staropaleozoickými fylity s vložkami odolnějších hornin. Reliéf charakterizují široké rozvodné hřbety, ploché suky a odlehlíky a plošně zarovnané povrchy v různých výškových úrovních a hluboce zaříznutá údolí pravoúhlé vodní sítě. Nejvyšším bodem je Hejlov (835 m) východně od Jablonce nad Jizerou, dalšími kótami jsou např. Stráž (782 m), Buč (652 m), Skalka (611 m).

Podkrkonošská pahorkatina – jižní část Krkonošského podhůří. Má charakter kerné pahorkatiny, místy vrchoviny v rozsáhlé podhorské sníženině. Tvořena je vrásově a tektonicky porušenými psamitickými a psefitickými horninami a vulkanity podkrkonošské permokarbonské pánve. Charakteristický je silně destruovaný a denudační reliéf plošin se sníženými zarovnanými povrchy. Význačnými kótami na území kraje jsou Kumburk (642 m), Stráž u Studence (630 m), Strážník (610 m), Čistecká hůra (587 m), Vrchy (583 m) a Jíva (568 m).

Dokeská pahorkatina – jihozápadní až jižní část Ralské pahorkatiny. Má charakter členité pahorkatiny, tvořen je svrchnokřídovými pískovci, písčitými slínovci, slínovci a vápnitými jílovci a vulkanity. Charakteristický je vyhraněný strukturně denudační reliéf, místy tektonicky porušený, charakterizovaný sedimentárními strukturními stupňovinami, kotlinami a kaňonovitými údolími, neovulkanickými suky a četnými tvary zvětrávání a odnosu pískovců. Nejvyším bodem je Vlhošť (614 m) v Polomených horách, dalšími význačnými kótami na území kraje jsou Bezděz (604 m), Ronov (553 m), Maršovický vrch (515 m, roztěžen), Velký Beškovský vrch (474 m), Velká Buková (474 m), Dub (458 m), Borný (446 m).

Zákupská pahorkatina – severní část Ralské pahorkatiny. Má charakter členité pahorkatiny, tvořena je svrchnokřídovými kvádrovými pískovci, slínovci a vápnitými jílovci třetihorními vulkanity a pokryvy čtvrtohorních sedimentů. Charakteristicky pestrý strukturně denudační reliéf v povodí horní a střední



Ploučnice s vlivy neotektoniky v okrajových částech, se strukturně denudačními plošinami a zarovnanými povrchy (pedimenty). Geomorfologickými dominantami jsou četné neovulkanické suky a kryogenní tvary. Vývoj reliéfu určil vstup kontinentálního ledovce v mindelu. Nejvyšším bodem je Ralsko (696 m), dalšími kótami jsou Jílový/Jezevčí vrch (665 m), Tlustec (591 m), Ortel (554 m), Tisový vrch (540 m), Slavíček (535 m), Velký Jelení vrch (514 m), Stříbrník (507 m), Chotovický vrch (498 m), Skalický vrch (484 m), Brnišťský vrch (491 m), Českolipský Špičák (459 m), Hamerský Špičák (452 m), Kamenický vrch (436 m).

Turnovská pahorkatina – severní část Jičínské pahorkatiny. Má charakter členité pahorkatiny. Tvořena je svrchnokřídovými kvádrovými kaolinickými pískovci, vápnitými pískovci, jílovci a slínovci s drobnými proniky třetihorních vulkanických hornin čedičového typu. Strukturně denudační reliéf výrazné kerné stavby v povodí toku střední Jizery s maximálním tektonickým poškozením předpolí Ještědsko – kozákovského hřbetu. Základní makroformy tvarů reliéfu jsou kuesty, hřbety, tabulové plošiny, brázdy a vulkanitové suky a četné tvary zvětrávání a odnosu kvádrových pískovců (skalní města). Nejvyšším bodem je Sokol u Malé Skály (563 m), nejvýznamnější kótou jsou Trosky (514 m).

Středojizerská tabule – část Jizerské tabule. Má charakter členité pahorkatiny. Tvořena je převážně středoturovskými vápnitými a slínitými pískovci. Charakteristický je homogenní erozně denudační reliéf rozsáhlých strukturně denudačních plošin rozbrázděný řídkou sítí hlubokých neckovitých až kaňonovitých údolí. Na území zasahuje pouze okrajově svou nejsevernější částí. Obrázek 4: Vertikální členitost Libereckého kraje

Reliéfové poměry kraje jsou velmi pestré, většina území má charakter členité pahorkatiny až hornatiny. Nejvyšším bodem Libereckého kraje je Kotel (1435 m) v západních Krkonoších, nejnižším místem je hladina Smědé na hranici s Polskem (208 m), o něco výše leží hladina Ploučnice u Žandova, Lužické Nisy pod Hrádkem a Jizery u Svijan (všechny mezi 230 a 235 m).



Největší dynamiku vykazují zlomové svahy při severním úpatí Jizerských hor, jižní svahy Krkonoš, obě úbočí Ještědsko-kozákovského hřbetu a Lužické hory. Výrazná svažitost se uplatňuje i u neovulkanických vrchů Ralské pahorkatiny a v údolních soustavách vzniklých tektonickými a erozními pochody.

Z hlediska ochrany přírody jsou vedle těchto výrazných terénních tvarů zvláště hodnotné výchozy horninového podloží. Ty jsou značně různorodé jak z hlediska typu horniny, tak i z hlediska tvaru, plošného rozsahu a poloze v reliéfu. Nejtypičtějšími příklady jsou skalní výchozy na vrcholu neovulkanických elevací a na ně často navazující suťová pole (zalesněná i otevřená), díle „skalní města“ v pískovcových tabulích, výchozy granitických a krystalických hornin podmíněné mrazovým větráním v pleistocénu i erozními pochody.

Geomorfologicky cennými lokalitami Libereckého kraje jsou zejména:

Ještěd – ve vrcholové oblasti rozsáhlý periglaciální terén s řadou dobře vyvinutých kryoplanačních teras;

Jizera – četné tvary periglaciálního větrání a odnosu na podloží středně a drobně zrnité jizerské žuly: izolované skalní útvary, balvanové proudy a suťová pole. V menší míře nacházíme zmíněné jevy i na dalších jizerskohorských elevacích – na Černém vrchu, Středním jizerském hřebeni, na Ptačích kupách a Sněžných věžičkách.

severní svahy Jizerských hor – příkré, tektonicky podmíněné srázy s hojností skalních tvarů na hrubozrnné jizerské žule, reliéf až velehorského rázu (převýšení až 600 m); erozní zářezy potoků s peřejemi a vodopády.

Vlhošť – neovulkanicky podmíněný vrch se suťovými poli a pískovcovými skalními stupni.

Klíč – mohutný neovulkanický suk kuželového tvaru, s příkrým svahy krytými otevřenou sutí.

Ralsko – výrazný vrch s převýšením až 400 m, neovulkanicky podmíněný, se rozsáhlými skalními výchozy na vrcholu, suťovými poli a soustavou pískovcových skal zejména při jižním úpatí.

Z dalších neovulkanických vrchů s výraznými geomorfologickými jevy lze zmínit Ortel, Velký a Malý Bezděz, Velký Jelení vrch. Zajímavou ukázku tektonicky narušeného čedičového výchozu představuje Stříbrník.

Široký kámen – pískovcový vrch typu svědecké hory s rozsáhlou náhorní rovinou ohraničenou členitými pískovcovými stěnami.

Suché skály – výrazná skalní zeď kolmo vztyčených cenomanských pískovců při lužické poruše; méně impozantní útvary stejného typu nalezneme na pravém břehu Jizery (Panteon) a na rozhraní Lužického a Ještědského hřbetu.

Kotel – nejvyšší hora kraje, s glaciálně modelovaným reliéfem – dvojkar Velké a Malé kotelní jámy, na hřebeni rozsáhle vyvinuté mrazové půdní formy.

Čertova zeď – dnes již nepatrný pozůstatek na povrch vystupující čedičové žíly s vodorovně uspořádanými sloupky. Lokalitou podobného charakteru jsou Janské kameny v Lužických horách.

Trosky – dvojice skalních věží se zříceninou hradu – vypreparované výplně sopouchů z olivinického nefelinitu.

Hruboskalsko – rozsáhlé skalní město na svrchnokřídových kvádrových pískovcích, s bohatstvím skalních tvarů a s pestrými formami mikroreliéfu. Podobné terény nalezneme i na Kokořínsku, v menším rozsahu v okolí Sloupu, v Hradčanských stěnách, jižně od Hamru na



Jezeře, na Klokočských a Boreckých skalách aj. Pískovcový fenomén patří k nejcharakterističtějším projevům přírody Libereckého kraje.

údolí Peklo u České Lípy – hluboké erozní údolí na podloží kvádrových pískovců s četnými skalními útvary a poměrně širokou nivou s bohatými pramennými vývěry.

Bozkovské jeskyně – rozsáhlé podzemní prostory ve vápnitých dolomitech, s krasovou výzdobou a největším podzemním jezerem v Čechách. Další krasové jeskyně se vyskytují v Ještědském hřbetu (Západní jeskyně na Vápenném, Hanychovská jeskyně).

niva Ploučnice mezi Mimoní a Českou Lípou – rozsáhlá holocénní niva se zachovalým komplexem mokřadních biotopů a s menadrujícím tokem, jen málo postiženým regulačními zásahy.

niva Smědé pod Višňovou – přirozený meandrující tok se širokou nivou a se štěrkovými náplavy – subglaciální koryto. Pozoruhodná je i průrva Harty pod Frýdlantem, kde se řeka zařezává do žulového podloží (částečně srovnatelná je tzv. Machnínská průrva na Lužické Nise).

Rašeliniště Jizery – náhorní pánev vyplněná rašelinou a štěrkovými náplavy, s menadrujícím tokem uvnitř nejrozsáhlejšího komplexu vrchovišť a přechodových rašelinišť v Jizerských horách. Svého druhu unikátní lokalita v ČR, částečně srovnatelná s horní Vltavou na Šumavě.

tok Jizery až po Dolánky u Turnova – z velké části přirozený tok se štěrkovými a kamenitými náplavy, místy v členitém údolním reliéfu se skalními výchozy; nejcennější část je mezi Bitouchovem a Podspálovem, vysokou krajinářskou hodnotu má i údolí navazující Kamenice.

B) Geologie Území Libereckého kraje tvoří regionálně – geologické jednotky tří strukturních pater Českého masívu – z předplatformních lugická oblast, dále limnický permokarbon a z platformních jednotek Česká křídová pánev, terciér a kvartér.

Lugická oblast (lugikum) buduje celé území Libereckého kraje. Lugikum je zde zastoupeno dílčími jednotkami krkonošsko-jizerského krystalinika a částí lužického masívu.

Krkonošsko-jizerské krystalinikum představuje slabě až středně metamorfovanou regionálně geologickou jednotku s polyfázovou deformační stavbou. Je nejvýraznější strukturní elevací lugické oblasti v S. části Českého masívu. V regionálním tíhovém poli se projevuje minimem.

V geologické struktuře a horninách krkonošsko-jizerského krystalinika jsou zaznamenány všechny nejvýznačnější orogenní etapy geologické historie Českého masívu: orogeneze grenvillská, kadomská, kaledonská a variská. Krkonošsko-jizerské krystalinikum je možno rozčlenit do několika úseků, které se od sebe odlišují litostratigrafickým obsahem a intenzitou regionální metamorfózy (CHALOUPSKÝ et al. 1986).

Jizerský rulový komplex – soubor hornin ortorulového vzhledu tvořený různými typy rul, migmatitů a slabě usměrměných kataklastických žul s polohami svorů, nejčastěji prekambrického stáří.

Krkonošsko-jizerský granitový pluton – variská posttektonická granitová intruze s výrazným kontaktním dvorem, prostupující centrální částí krkonošsko-jizerského krystalinika tvořeného prekambrickými krystalickými břidlicemi. Základní horninových typem je biotitický granit s velkými vyrostlicemi draselného živce.



Ložiskově důležité jsou zejména: biotitický granit (tzv. liberecká žula) krkonošsko-jizerského plutonu, která je hrubozrná, porfyrická s velkými vyrostlicemi draselného živce. Tanvaldský granit (někdy označovaný jako železnobrodský) stejnoměrně zrnitý na hřebenu Černé Studnice a pokrývačské fylity na Železnobrodsku.

Lužický masív (lužická antiklinální zóna) zasahuje na území Frýdlantského a Šluknovského výběžku. Na Z dosahuje lužický pluton v podloží křídové pánve až k západolužické poruše a na V se dotýká krkonošsko-jizerského krystalinika. Lužický masív je budován z velké většiny kadomskými granitoidy: dvojslídným granodioritem (anatexitem), biotickým západolužickým – demitzským) granodioritem středně zrnitým, jemu velmi podobným, jen z části silněji deformovaným východolužickým (zawidowským) granodioritem a hrubozrnnou rumburskou žulou. Plášť granodioritů tvoří mocná lužická drobová formace svrchnoproterozoického stáří.

Limnický permokarbon lugika vznikal během namuru šířením limnické sedimentace z centra u Walbrzychu v Polsku k JZ. Ke spojení s limnickou sedimentací středních Čech došlo počátkem stefanu. Na rozhraní karbon-perm se lugický permokarbon od středočeského odděluje a jako samostatný sedimentační prostor byl aktivní až do spodního triasu. Na území Libereckého kraje zasahují Mnichovohradišťská a Podkrkonošská limnická pánev. Ložiskově významný je výskyt uhelné sloje syřenovského souvrství v Podkrkonošské pánvi.

Ještědské krystalinikum – kra slabě metamorfovaných převážně fylitických hornin s vložkami sericitických kvarcitů, s pestrým stratigrafickým obsahem, tektonicky omezená lužickým a machnínským zlomem. Vedle kambro-silurských souvrství zahrnuje i svrchnoproterozoický metadrobový komplex z pláště lužického masívu, nejslaběji přeměnné a v celé krkonošsko-jizerské jednotce zcela ojedinělé výskyty vulkanitů svrchnodevonského stáří a sedimentů až spodnokarbonského stáří.

Železnobrodské krystalinikum – převážně fylitový komplex s nízkou intenzitou metamorfózy. Obsahuje jednotky prekambrického i kambrosilurského stáří. Charakteristickým členem krystalinika je železnobrodský slabě metamorfovaný vulkanický komplex, pravděpodobně spodno – až středněkambrického stáří.

Krkonošské krystalinikum – ve vysokohorské oblasti je složeno z prekambrického souboru svorů a rul, v jižní oblasti, v předhůří Krkonoš z kambrosilurských souvrství, silněji metamorfovaných fylitů až fylitických svorů. Hranice mezi krkonošským a železnobrodským krystalinikem je neostrá a konvenčně vedená podél S-J toku Jizery.

Rýchorské krystalinikum – soubor zvrásněných kambrosilurských hornin s dominantně S-J směrem. Z horninových typů jsou zastoupeny křemen-albit-sericitické břidlice („rýchorské porfyroidy“) a zelené břidlice (zčásti zřejmě stratigrafické ekvivalenty železnobrodského vulkanického komplexu) místy s vložkami modrých břidlic.

Česká křídová pánev. Křídové sedimenty, které se uložily v české křídové pánvi, pokrývají souvisle celé území na JZ od lužické poruchy. Na SV od ní byly beze zbytku erodovány. Stratigraficky jsou zastoupena všechna souvrství: merboltické (santon; vystupuje pouze při západní hranici kraje v Českém středohoří), březenské (coniak; zaujímá většinu Lužických hor a navazující část Zákupské pahorkatiny), teplické (svrchní turon až coniak; zahrnuje především Český ráj, podružně na Českolipsku), jizerské (střední až svrchní turon; vůdčí jednotka území dominující v Dokeské pahorkatině, východní části Podještědí a Lužických hor; nejmohutnější část svrchnokřídového sedimentárního komplexu, dosahující mocnosti 350-410 m), bělohorské (spodní až střední turon; vystupuje především při lužické poruše) a korycanské (cenoman; při lužické poruše). Z petrologického hlediska zřetelně převažují pískovce (zvláště v jizerském souvrství), a to pískovce křemenné, v menší míře jílovité, slinité a vápnité, s různou zrnitostí. Těžší sedimenty jsou hojněji rozšířeny na kontaktu Ralské pahorkatiny a Českého středohoří,



kde představují rozsáhlé polohy vápnitých jílovců, slínovců a prachovců, včetně flyšoidní facie. Pozoruhodné jsou cenomanské pískovce až slepence (resp. štěrčíkové pískovce) vyzdvižené při lužické poruše, značně odolné vůči zvětrávání. Pro hrubozrnnější pískovce jizerského souvrství jsou charakteristické i železité inkrustace, které byly v minulosti i předmětem těžebního zájmu (Schachtstein u Hamru na Jezeře).

Ložiskově významné jsou některé slínovce (cihlářská surovina – Český Dub) a zejména sklářské písky (okolí České Lípy, hlavně Provodín).

Terciérní sladkovodní lakustrinní až fluviolakustrinní sedimenty se zachovaly SV až V od lužické poruchy v pruhu od Žitavské kotliny přes Libereckou kotlinu až na Železnobrodsko. Jsou většinou zakryty relativně mocnými kvartérními glaciofluviáními a glacilakustrinními uloženinami, které jsou bohatým zdrojem štěrkopísků. Hlavní výskyt terciérních sedimentů se nachází v okolí Hrádku n. Nisou a je součástí žitavské hnědouhelné pánve, nacházející se z devíti desetin své plochy na území Německa a Polska. S těmito sedimenty původně souvisel jak drobný relikt u Chotyně jv. od Hrádku n. N., tak i pás menších lokalit podél říčky Smědé Z od Frýdlantu.

Terciérní vulkanity vystupují nejhojněji v zasahující části Českého středohoří, v Lužických horách, v jihozápadní části Frýdlantské pahorkatiny a jižně od Železného Brodu. Nerovnoměrně jsou zastoupeny horniny čedičového, trachytového i foidického typu: ve Verneřickém středohoří a v navazující části Lužických hor (Klíčská hornatina) převažují bazaltoidy s rozsáhlým pláštěm pyroklastik. Většinu neovulkanických elevací v Lužickém hřbetu tvoří naopak trachyty a fonolity, stejně je tomu i v severní části Zákupské pahorkatiny (Jílový vrch, Ortel, Šišák). Ve zbytku Ralské pahorkatiny převládají bazaltoidní tělesa nad trachytoidními, na jihu a jihovýchodě jsou hojně rozšířeny foidity (nefelinity, melilitity, polzenity, leucitity aj.), zpravidla v podobě úzkých žilných útvarů, jen sporadicky vystupujících na povrch. Na Frýdlantsku nacházíme dosti velká, geomorfologicky ale nepříliš výrazná tělesa bazaltoidů (olivinický nefelinit, nefelinický bazanit aj.), výjimku představuje fonolitový Chlum a trachytový Hradec. V oblasti Jizerských hor jsou neovulkanity velmi sporadické, nejznámějším je olivnický nefelinit na Bukovci, někdy označovaný za nejvýše položený čedičový vrch ve střední Evropě.Bazalty a bazanity jsou soustředěny do okolí Semil a Železného Brodu, kde mají vývojovou souvislost s lužickou poruchou. Menší ložiska čedičových hornin nalezneme v Českém ráji a v jižní části Krkonošského podhůří.

Obrázek 5: Geologická mapa předkvartérních struktur

Kvartérní pokryvy sice dosahují řádově nižší mocnosti než starší horninové útvary, jsou zato všudypřítomné a vzhledem k tomu, že leží na povrchu, mají klíčový význam pro půdotvorbu a tím i pro živou přírodu. Vedle zvětralinového pláště různých hornin a proměnlivé mocnosti jsou na území kraje významně zastoupeny následující pleistocénní a holocénní sedimenty:

• sprašové hlíny vytvářejí souvislé pokryvy v rovinatém až mírně svažitém terénu v Podještědí, v okolí Dubé, na Turnovsku, v Žitavské pánvi a Frýdlantské pahorkatině. V jižní části je místy střídají typické spraše.

• fluviální štěrkopísky (říční terasy) – jsou risského a würmského stáří, v největší míře vystupují při středním toku Ploučnice a u Jizery pod Turnovem, zbytky říčních teras jsou i na Lužické Nise.

• glacifluviální sedimenty, zvl. štěrkopísky, sálského, méně elsterské zalednění vyplňují značnou část Frýdlantské pahorkatiny, hojné jsou v Hrádecké pánvi a ve východním Podještědí, menší enkláva se nachází ve výběžku Liberecké kotliny pod Oldřichovem v Hájích.

• váté písky – jsou rozšířeny v okolí Mimoně a při severním úpatí Vlhoště



• svahoviny (deluviální sedimenty) zaujímají dolní stupně svahů a jejich úpatí. Značné zastoupení mají při obou úpatích Ještědského hřbetu. Hlinitokamenité až blokové sedimenty jsou typické pro úpatí neovulkanických kopců v Českém středohoří, Lužických horách a Ralské pahorkatině. Hlinitopísčité sedimenty se vyvíjejí především na podloží svrchnokřídových pískovců.

• proluviální sedimenty – výplavové kužely nacházíme při potocích na přechodu ze svahů do kotliny, např. v Liberecké kotlině.

• deluviofluviální sedimenty pleistocénního až holocénního stáří sledují horní části vodních toků a jsou pouze lokálního významu.

• Holocénní náplavy (povodňové hlíny, říční a potoční písky a štěrky) doprovázejí v různém rozsahu všechny vodoteče. Nejlépe vyvinutou holocénni nivu má Ploučnice pod Mimoní a Jizera pod Turnovem.

• Organické sedimenty – rašeliny a slatiny. Rašeliny vrchovištního až přechodového typu jsou rozšířeny především ve vrcholových polohách Jizerských hor a Krkonoš, kde dosahují mocnosti 1-5 m. Rašeliniště přechodového typu se nachází u Lázní Kundratice a při Ploučnici u Srního Potoka, dále mezi Hradčany, Břehyní a Doksy. Rašeliny u Jestřebí jsou již ± slatinného typu.

Obrázek 6: Mapa zvětralinového pláště a kvartérních struktur

Nerostné suroviny a jejich těžební využití jsou diskutovány v kapitole A2.8.4

C) Pedologie Půdní poměry Libereckého kraje jsou neobyčejně pestré, neboť odrážejí různorodost horninového podloží, geomorfologie terénu a klimatických charakteristik. Základní představu o rozložení půdních jednotek na území kraje nám podává Syntetická půdní mapa v měřítku 1:200 000 (NOVÁK 1993). V mapě jsou zastoupeny následující půdní typy a subtypy (vzhledem k měřítku jsou často použity půdní asociace)1:

Litozem (LM) – představuje iniciální typ půdy na málo navětralých skalních podkladech. Vyskytuje se maloplošně na výchozech pískovců, krystalických hornin, granitoidů aj. Na výchozech karbonátů (vápenců, dolomitů a jejich přechodů) je zastoupena varieta karbonátová. Litozemě mají na území kraje velmi ostrůvkovité a v úhrnu zanedbatelné rozšíření, s těžištěm výskytu v pískovcových skalních městech, na výrazných vrcholech (často na podloží neovulkanitů) a na terénních hranách. Představují extrémní typ prostředí, na nějž se váže specifická biota, často s vysokým reliktním potenciálem (drobná primární bezlesí či přirozeně rozvolněné lesní porosty).

Regozem (RM) je iniciální půdou na nezpevněných sedimentech. V území se vyvíjí maloplošně na vátých píscích, popř. terasových štěrkopískách. Regozem (drnovou půdu) mapuje východně od Mimoně a jižně od Hradčanských rybníků TOMÁŠEK & ZUSKA (1972), v Syntetické půdní mapě je zde vyznačena kambizem arenická, která je sukcesně pokročilejším půdním typem.

Ranker (RN) je nevyvinutou půdou A-C typu na hrubých horninových rozpadech. Nacházíme jej ve výrazně svažitých terénech zejména na neovulkanických vrších (ale i na jiných substrátech), s těžištěm výskytu v Lužických horách a Ralské pahorkatině. V menší míře se rankery vyskytují v Ještědském hřbetu, v Podkrkonoší (Kozákově, Tábor, Kumburk, Jíva aj.) a v

1 Použité názvosloví půd vychází z Morfogenetického klasifikačního systému půd (HRAŠKO et al. 1991).



Jizerských horách. Živinové poměry závisí na minerální síle matečné horniny a poloze v reliéfu. Na území kraje lze vylišit tyto subtypy rankeru: typický, kambizemní (přechod ke kambizemi) a podzolový (v chladnějších polohách). Z hospodářského hlediska představují polohy rankerů obtížně využitelná, snadno zranitelná stanoviště, která jsou téměř vždy zaujata lesem s převažující ochrannou funkcí. Díky tomu, že zde není možné intenzivní hospodaření, se zde často udržela relativně přirozená lesní společenstva typu suťového lesa s přechody do květnatých bučin, popř. listnatých hájů (v teplejších územích).

Rendzina (RA) je obdobou rankeru na karbonátových horninách. Je to nevyvinutá půda na rozpadech krystalických vápenců až dolomitů, s velmi ostrůvkovitým rozšířením v Ještědském hřbetu a Železnobrodském Podkrkonoší, odlehlý výskyt je na Vápenném vrchu u Raspenavy. Geneticky vyzrálejší půdy mají ráz typické až eutrické kambizemě. Lokálně lze rozlišit subtypy rendziny typické, litické a kambizemní. Na rendzinách nacházíme většinou les, více méně přirozeného charakteru, odpovídajícího vápnomilným či květnatým bučinám až suťovým lesům (zvláště v prostoru starých vápencových lomů).

Pararendzina (PR) je dalším typem nevyvinuté (A-C) půdy, která je vázána na vápnité pískovce až prachovce. Můžeme ji tedy zastihnout pouze v oblasti Severočeské křídy jednak na Kokořínsku (převážně již mimo území kraje), jednak na Českodubsku, maloplošně i v Hradčanských stěnách u Mimoně. Vegetaci tvoří podle vláhových poměrů vysýchavé typy květnatých bučin nebo i lesostepní formace s borovicí, dubem, bukem a význačnou xerotermní květenou. Vedle typického subtypu se vyskytuje i pararendzina kambizemní, v okolí Blíževedel je mapována pararendzina pseudoglejová.

Černozem (ČM) je geneticky vyzrálou půdou teplejších oblastí s původně lesostepních až stepní vegetací. Vzhledem ke klimatickým podmínkám kraje nalezneme černozem pouze v jeho nejteplejší části a to v nevelké enklávě mezi Pěnčínem a Svijany. Jedná se zde o černozem typickou.

Šedozem (ŠM) lze považovat za jakýsi mezistupeň černozemí a hnědozemí, s organoluvickým B-horizontem pod molickým černozemním A-horizontem. Jde opět o vzácným půdní typ na území Libereckého kraje, s enklávou mezi Svijany a Loukovcem.

Hnědozem (HM) je úrodnou půdou teplejších oblastí, která se vyvíjí na podloží spraší a sprašových hlín. Je charakterizována luvickým B-horizontem s přemístěními jílovými částicemi a světleji zbarveným A-horizontem. Hnědozemě mají poměrně výrazné zastoupení v nejteplejších částech kraje, tj. v širším okolí Dubé a Mnichova Hradiště. Vzhledem k vyšším srážkovým úhrnům jsou však častěji než typické hnědozemě rozšířeny půdní subtypy s výraznějším procesem illimerizace, popř. oglejení – hnědozemě luvizemní a hnědozemě pseudoglejové. Půdy tohoto typu nalezneme i v okolí Hrádku nad Nisou a v severozápadní části Frýdlantského výběžku. V rámci Libereckého kraje jde o nejlepší zemědělské půdy, které jsou častou zorněné; u pseudoglejového subtypu jsou častější trvalé travní porosty. Přirozenější vegetaci zde zastihneme jen výjimečně.

Luvizem (LM) se od hnědozemě liší přítomností eluviálního (zesvětleného) horizontu ochuzeného o jílové materiály. Luvizemě vznikají nejčastěji na sprašových hlínách v podmínkách vlhčího klimatu, často mívají sklon k přechodnému zamokřování (pseudoglejový subtyp). Luvizemě jsou charakteristické půdy méně členitých pahorkatin zejména na Českolipsku, ale i v Žitavské pánvi, ve Frýdlantské pahorkatině a v okolí Turnova. Pseudoglejová luvizem je celkově častější než luvizem typická. Vzhledem k reliéfovým podmínkám a matečné hornině jde ještě o poměrně produktivní zemědělské půdy s dostatečnou hloubkou a zpravidla bez skeletu, na závadu může být střídavé zamokření (uléhavost) některých luvizemí, které většinou nelze odstranit drenáží. Proto v polohách luvizemí vedle orné půdy často nacházíme trvalé travní porosty, někdy i menší lesíky.



Kambizem (KM) neboli hnědá půda je vůbec nejčastějším půdním typem Libereckého kraje, jakož i podstatné části České republiky. Vyvíjí se na zvětralinách pevných hornin, ale i na nezpevněných sedimentech. Je charakterizována alterováným kambickým B-horizontem bez translokace koloidů. Vzhledem k různorodosti půdotvorných substrátů se rozlišuje řada subtypů, které se někdy navzájem značně odlišují svými vlastnostmi:

Kambizem typická nemá žádné další znaky a představuje typ písčitohlinité až hlinitopísčité půdy na „průměrných“ substrátech, bez hydromorfního ovlivnění. V Libereckém kraji je mapována na glacifluviálních sedimentech (Frýdlantsko, Hrádecko), terasových sedimentech (povodí Ploučnice) a zvětralinách permokarbonu, popř. svorů a fylitů (Podkrkonoší).V syntetické půdní mapě je většinou mapována ve varietě kyselé, pouze mozaikovitě je zvl. v jižním Podkrkonoší vyznačena i „typická“ varieta. Kambizem typická představuje bitop, na jěž se v potenciální přirozené vegetaci váží kyselé až mezotrofní bučiny, v nejteplejších polohách i přechody acidofilních doubrav do dubohabřin. V závislosti na reliéfových podmínkách jsou tyto půdy zemědělsky zkulturněné anebo zalesněné.

Kambizem eutrická se vyvíjí na zvětralinách (ultra-)bázických hornin, tj. neo- i paleovulkanitů a vyznačuje se tmavě zbarveným melanickým A-horizontem s vysokým podílem humusu. Vzhledem k tomu, že obsazuje konvexní tvary reliéfu, často se značnou svažitostí, jde o půdu hrubě skeletnatou, často přecházející do nasycených rankerů. Jde o půdy bohaté živinami, s příznivou formou humusu, z důvodu skeletnatosti a svažitosti ale často zalesněnou. Těžiště výskytu má v Českém středohoří, ostrůvkovitě vystupuje v Ralské pahorkatině, Ještědském hřbetu a v jižní části Podkrkonoší. Přirozená vegetace má ráz květnatých bučin až suťových lesů, v teplejších polohách s přechody do dubohabřin (as Aceri-Carpinetum). V příznivějších polohách byla zakládána kamenitá políčka, popř. pastviny, často rozčleněné soustavou křovinatých či stromových mezí na seskupeních sesbíraných kamenů.

Kambizem pseudoglejová se vyvíjí na těžších zvětralinách, zpravidla v záporných tvarech reliéfu (úžlabiny, sníženiny, svahové prohyby), kde dochází k deluviálnímu obohacování půdního profilu jílem. Půdy jsou střídavě vlhké, s přechodem k pseudoglejům. Jde o vcelku běžnou půdní jednotku s velmi difusním rozšířením, které není v mapě daného měřítka postižitelné. Z hospodářského hlediska jde o polohy vhodné pro trvalé travní porosty, popř. les, v potenciální vegetaci měla významné zastoupení jedle a dub letní.

Kambizem arenická se vyvíjí na zvětralinách nevápnitých pískovců. Vedle typických texturních znaků kambického B-horizontu je charakterizována nižším podílem humusu, resp. jeho méně příznivou formou a zvýšenou propustností, což se odráží v nízkém produkčním potenciálu těchto půd jak pro zemědělské, tak i lesnické využití. Kambizem arenická je rozsáhle rozšířena v Severočeské křídě mimo akumulační polohy kvartérních sedimentů, kde v závislosti na reliéfu a petrologických vlastnostech substrátu vykazuje značnou variabilitu, případně střídání s jinými půdními jednotkami, často ve velmi komplexních formacích. Na jemnozrnněji zvětrávajících pískovcích (až prachovcích) jsou půdy geneticky vyzrálejší, s vyšším podílem živin a s menším sklonem k vysýchání. Tak je tomu např. na Kokořínsku a místy v Českém ráji. Těmto půdám pak odpovídají přirozené lesy s převahou listnatých dřevin, zejména buku. Na hrubozrnnějších pískovcích, popř. v rovinatých terénech s humidnějším klimatem dochází k výrazné podzoloziaci a kambizem arenická je zde vystřídána podzolem kambizemním. Na hlinitopísčitých deluviích se pak uplatňuje pseudoglejový proces (zpravidla spolu s podzolizací, v extrémních případech dochází i ke zrašelinění) – to je příznačné pro dna roklí a úžlabin v pískovcových terénech. Mozaiku půdních jednotek pískovcového reliéfu pak dotvářejí mělké litozemě na skalních výchozech terénních hran a plošin. V syntetické půdní mapě je stejně jako v případě kambizemě typické odlišena varieta kyselá, která je mapována zejména na Českodubsku, zčásti i v Kokořínsku a v Českém ráji. Vegetačně této půdní jednotce ještě odpovídají acidofilní bučiny,



jen s okrajovým uplatněním borovice. Varieta silně kyselá již zahrnuje biotopy, na nichž se borovice prosazuje zvýšenou měrou.

Kambizem dystrická je půdou kyselých silikátových podloží vrchovinných (submontánních) poloh. Vyvíjí se převážně ve svažitém terénu na minerálně slabých substrátech, vyznačuje se často skeletovitostí a proměnlivou hloubkou půdního profilu. Využití půdy je lesní nebo pro trvalé travní porosty, případně pro méně produktivní ornou půdu. Těžiště výskytu je při úpatí Jizerských hor a Krkonoš, ve Frýdlantské pahorkatině a v Ještědském hřbetu, na podloží fylitů, svorů, kvarcitů a granitických hornin. V potenciální přirozené vegetaci jsou zastoupeny acidofilní bučiny, místy s hojnou jedlí.

Podzol (PZ) je půdním typem s výrazně promyvným režimem, podmíněným propustností profilu a/nebo velmi vysokými srážkovými úhrny při snížené biologické aktivitě edafonu. Vyznačuje se surovým humusem, eluviálním Ep-horizontem a podzolovým Bs-horizontem, v němž dochází k hromadění seskvioxidů. souvisleji jsou rozšířeny následující tři subtypy:

Podzol typický nemá žádné zvláštní znaky a je charakteristický pro horské oblasti v polohách klimaxových smrčin. zaujímá nejvyšší polohy Jizerských hor, Krkonoš a Ještědského hřbetu, zpravidla nad 900-950 m.

Podzol kambizemní (rezivá půda, kryptopodzol) je vyvinut v nižších horských polohách, mezi stupněm dystrické kambizemě a typického podzolu, tj. cca mezi (600) 700-900 m. Vyznačuje se rezivě hnědě zbarveným Bsv-hoprizontem a basencí zřetelně vyvinutého eluviálního horizontu. Je hlavní půdní jednotkou Jizerských hor a vyšších poloh Ještědského hřbetu, vegetačně mu odpovídají horské smrkové bučiny.

Podzol arenický se vyvíjí na zvětralinách křemenných pískovců, často hrubozrnně zvětrávajících, v podmínkách humidního klimatu. Vyznačuje se nezřetelnou stratigrafií s texturními projevy diagnostických horizontů a častou tvorbou ortštejnu (železníku) v B-horizontu nebo nad ním. Má značné rozšíření v Dokeské pahorkatině a v Lužických horách, kde je však zastoupen troficky i hydricky příznivější formou. V potenciální přirozené vegetaci jsou hojně až dominantně zastoupeny jehličnaté dřeviny – vedle borovice zejména jedle, v chladnějších polohách též smrk, na přechodu k arenickým kambizemím je již převládající dřevinou obvykle buk.

Pseudoglej (PG) je semihydromorfní půdou vznikající na těžších sedimentárních horninách různého stáří (v řešeném území jde buď o kvartérní svahoviny a polygenetické sedimenty nebo o křídové slinité jíly až slíny). Je charakterizován mramorovaným pseudoglejovým Bm-horizontem s probíhajícími redukčně-oxidačními procesy v důsledku nízké propustnosti pro srážkovou vodu. Pseudogleje jsou půdy po část roku zamokřené, agrotechnicky lze ale jejich stav zlepšit. Vyhraněné typy se hodí pouze pro trvalé travní porosty, popř. pro les, další lze využívat i jako ornou půdu. Pseugoleje mají v Libereckém kraji velké rozšíření, především v Českolipské kotlině, zčásti v Žitavské pánvi a ve Frýdlantském výběžku. V potenciální přirozené vegetaci těmto půdám odpovídaly jedliny a dubové jedliny, na vápnitých podkladech (Českolipsko) dubolipové háje. V Syntetické půdní mapě není pseudoglej dále diferencován. Vedle typického pseudogleje se ovšem můžeme setkat i s pseudoglejem luvizemním, stagnoglejovým, glejovým a organozemním. S výjimkou prvního jde o maloplošné, extrémní typy výrazně podmáčených terénů, v polohách mokřadních olšin a podmáčených jedlin.

Glej (GL) je typem trvale zamokřené půdy s diagostickým Gr-horizontem s probíhajícími redukčními pochody (namodralé až nazelenalé zbarvení), který nasedá přímo na A-horizont. Gleje se vyvíjejí nejčastěji v potočních nivách, na pramenných sníženinách a v bezodtokých depresích. Z této charakteristiky vyplývá, že jde o půdy spíše maloplošného, často liniového rozšíření, sledující jednak vodní toky, jednak rovinatější terény s těžšími půdotvornými



substráty. Vedle gleje typického lze rozlišit ještě glej arenický, rozšířený v pískovcových terénech a glej organozemní, s rašelinovým či zrašelinělým horizontem. Organozemí glej je rozšířen na minerálně chudých podkladech v chladnějších územích, zejména v Jizerských horách a Krkonoších, ostrůvkovitě i na Českolipsku; vegetačně mu odpovídá podmáčená smrčina (na typické gleje jsou vázány olšové a jasanové luhy, na arenické gleje „borosmrková tajga“).

Organozem (OM) se vyznačuje rašelinným T-horizontem o mocnosti alespoň 50 cm anebo zrašelinělým Th-horizontem nad 100 cm (v opačném případě jde o organozem glejovou, u ještě menší mocnosti o organozemní glej či podzol). Podle objemu nerozložených organických látek se rozlišuje forma fibrická, mezická a saprická, které odpovídají zavedenějším pojmům vrchovištní rašelina, přechodová rašelina, slatina. Organozemě prvních dvou typů mají značné rozšíření v náhorních polohách Jizerských hor a Krkonoš, přechodové rašeliny až slatiny jsou vyvinuty v povodí Ploučnice na Českolipsku, od Lázní Kundratice až po Novozámecký rybník. Stanovištně se jedná o polohy rašelinných smrčin, borů, popř. cyklicky se rozpadajících olšin s enklávami přirozených bezlesí. Značná část organozemí byla v minulosti odvodněna, což vedlo k mineralizaci rašeliny a k faktickému zániku cenného rašeliništního biotopu.

Fluvizem (FM) je vývojově mladá půda s jednoduchou stratigrafií, jíž tvoří hluboký nivní A-horizont, nasedající na recentní fluviální sedimenty. Většina fluvizemí (nivních půd) je ± glejově ovlivněná; vedle typické fluvizemě tak rozlišujeme fluvizem glejovou, v závislosti na granulometrii substrátu je pak možné rozeznat ještě fluvizem psefitickou (na štěrcích), arenickou (na pískách) a pelickou (na jílovitých sedimentech). Fluvizemě se nacházejí v rovinatých nivách, v nichž dochází, popř. donedávna docházelo k periodickému rozlivu toků. Mapovány jsou mj. na Ploučnici, Lužické Nise, Smědé, relativně velkoplošně pak na Jizeře pod Turnovem. V přirozené vegetační mozaice odpovídají fluvizemím střemchové jaseniny, případně až nížinné luhy podsvazu Ulmenion.

Kultizem (KT) je typem antropogenní půdy s přetvořeným A-horizontem, popř. i dalších horizontů do hloubky minimálně 60 cm. Podle původu vzniku se rozlišuje forma zahradní, rigolová a terasová, podle efektu kultivace subtyp typický nebo degradační.

Antrozem (AN) je půdou s antropicky podmíněným A-horizontem na uměle vytvořeném podloží. Dle původu vzniku se rozlišuje forma zavážková, deponiová, haldová a urbická, dle růstových podmínek pro rostliny opět subtyp typický a degradační.

Oba uvedené typy antropogenních půd jsou značně rozšířeny zejména v zastavěných územích, v trasách komunikací, v lokalitách dřívější či probíhající těžby nerostných surovin atd.

Obrázek 7: Syntetická půdní mapa Problematika využití půd je diskutována v kapitole A2.4.6 Nelesní ekosystémy a kapitole A2.8.1 (ochrana přírody a zemědělství). D) Klimatologie Podnebí Libereckého kraje vykazuje značné odchylky, které odrážejí velký výškový gradient (až 1200 m nadmořské výšky), jakož i konfiguraci geomorfologických útvarů, jež ovlivňují klima v místním (subregionálním) měřítku. Obecně lze klima kraje označit jako mírné, suboceánicky laděné, což odpovídá poloze na okraji řetězce pohraničních hornatin a vrchovin, otevřených do rovinnějšího terénu Lužice, popř. Slezska. Tato základní charakteristika je ale modifikována orografickými soustavami, které vytvářejí návětrné či naopak závětrné polohy a tím se účastní zejména na distribuci srážek.



Pro názornou představu lze použít regionální klasifikaci podnebí, jejímž autorem je prof. Konček (Atlas podnebí ČSR, 1958). Tato klasifikace vychází z poměrně jednoduchých kritérií: teplá oblast je vymezena izolinií 50 a více letních dnů, mírně teplá oblast zahrnuje území s méně než 50 letními dny a průměrnou červencovou teplotou alespoň 16 °C; chladná oblast pak zahrnuje území s červencovou teplotou pod 16 °C. Podoblasti jsou vymezeny na základě tzv. indexu zavlažení, který v jednoduché formě popisuje celoroční vláhovou bilanci. Obrázek 8: Klimatické okrsky dle Atlasu podnebí ČSR (1958)

Z předchozího obrázku je zřejmé, že Liberecký kraj leží zcela mimo teplou oblast, které se k němu přibližuje od Mladé Boleslavi. Chladná oblast zahrnuje masiv Jizerských hor a Krkonoš, jakož i vyšší partie Ještědského hřbetu. Pouze v subalpínských polohách Krkonoš je vyznačen chladný, horský okrsek, zatímco celé Jizerské hory jsou zahrnuty pod okrsek mírně chladný. Je tomu tak proto, že tyto okrsky jsou diferencovány pouze teplotami, nikoliv srážkami, které jsou v Jizerských horách relativně (vzhledem k nadmořské výšce) a do jisté míry i absolutně vyšší než v Krkonoších. V rámci mírně teplé oblasti je v území vylišeno 6 okrsků. V tomto smyslu je Liberecký kraj rozdělen na dvě dále strukturované části: v jižní až jihozápadní části se rozkládají mírně vlhké okrsky pahorkatinový a vrchovinový, severně až severovýchodně od nich pak vlhké okrsky a v linii Šluknovský výběžek, Ještědský hřbet, severní Podkrkonoší okrsky velmi vlhké. V mapce jsou zakresleny i roční

izotermy a izohyety, které popsanou diferenciaci vysvětlují. Teplejší část kraje leží mezi izotermami 7 a 8° C, nad 8° C se nachází pouze západní část Frýdlantského výběžku a okolí Mnichova Hradiště. Vrchoviny leží již pod 6 °C, hornatiny pod 5 °C a jejich nejvyšší polohy pod 4 °C; v subalpínském stupni Krkonoš klesají průměrné roční teploty pod 2 °C. Zatímco izotermy do značné míry kopírují vertikální členitost terénu, rozložení srážek podléhá složitějším zákonitostem. Celkově je území kraje srážkově zvýhodněno oproti celostátnímu průměru, což souvisí s relativní návětrnou polohou vůči oceánskému proudění. Ve sledovaném období let



1901-1950 ležela většina kraje nad izohyetou 700 m. Nižší srážkové úhrny má pouze jižní část Českolipska: Doksy – 588 mm, Brenná – 613 mm, Kravaře – 612 mm, Mimoň – 628 mm, Zákupy – 651 mm, Česká Lípa – 687 mm. Tato sušší oblast vyznívá až u Jablonného v Podještědí (699 mm). V okolí Nového Boru a dále do hloubi Lužických hor ale srážek citelně přibývá, přičemž zřetelně vlhčí je západní část hor: Cvikov – 786 mm, Mařenice – 802 mm, Světlá, Myslivny – 876 m, Nová Huť – 965 mm. Také v prostoru (severo)východně od Doks srážek přibývá. Zatímco Mimoň zřejmě ještě leží ve srážkovém stínu Ralska (628 mm), stejně vysoko položená Skelná Huť má 701 mm a severně ležící Stráž pod Ralskem 723 mm. Směrem k Ještědskému hřbetu srážky nadále rostou (horní Křižany 798 m, Světlá pod Ještědem 811 mm), přičemž jižní část hřbetu je zřetelně vlhčí než část severní, přiléhající k Žitavské pánvi.

Na Turnovsku se v nejnižších polohách srážky pohybují pod ročním úhrnem 700 mm (Přepeře 667 mm, Turnov 692 mm), v Podkrkonoší se ale pohybují mezi 750 a 850 mm, s mírným gradientem v ose jih-sever (Čistá 732 mm, Benešov u Semil 760 mm, Bozkov 823 mm, Roprachtice 861 mm, Jilemnice 862 mm, Železný Brod 883 mm, Vysoké n. Jiz. 1020 mm), relativně nízký srážkový úhrn v Libštátě (716 mm) ukazuje na lokální závětrnou polohu.

Srážkově nejbohatším území jsou Jizerské hory, zejména jejich východní část. Nejvlhčím místem je stanice U Studánky na rozvodí Hnědé Smědé a Černé Desné, v nadmořské výšce 900 m, kde padesátiletý roční průměr činí1705 mm. Další stanice již mají srážkové úhrny poněkud nižší: Jizerka 1476 mm, Smrk 1473 mm, Nová Louka 1373 mm, Kristiánov 1356 mm, Souš 1312 mm. Vysoké srážkové úhrny jsou i při úpatí hor, v nadmořských výškách kolem 600 m: Bílý Potok 1209 mm, Nové Město pod Smrkem 1073 mm, Josefův Důl 1301 mm, Lučany n. N.-Důl 1229 mm. Níže ležící Jablonec nad Nisou má již „jen“ 989 mm, Albrechtice u Frýdlantu pak 900 mm. Tabulka 3: Roční chod průměrných měsíčních teplot v letech 1901-1950

stanice výš I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII rok sez Bedřichov, N.Louka 780 -4,8 -4,0 -0,8 3,3 9,1 12,0 13,8 12,9 9,7 5,2 0,0 -3,3 4,4 10,1Bělá p.Bezdězem 304 -2,2 -1,2 2,7 7,2 12,8 15,9 17,7 16,7 13,1 7,8 2,8 -0,7 7,7 13,9Benecko 886 -4,5 -3,8 -0,3 3,9 9,3 11,7 13,9 13,3 10,2 5,4 0,1 -2,8 4,7 10,4Česká Lípa 285 -2,2 -1,1 2,8 7,3 12,8 15,8 17,6 16,6 13,0 7,8 2,8 -0,7 7,7 13,8Český Dub 336 -2,8 -1,6 2,4 7,2 12,5 15,2 17,0 15,9 12,6 7,6 2,5 -1,0 7,3 13,4Desná, Souš 772 -4,9 -4,0 -0,8 3,1 8,8 12,1 14,0 13,1 9,8 5,2 0,1 -3,4 4,4 10,2Frýdlant 296 -1,3 -0,6 3,3 7,9 13,0 16,0 17,7 16,9 13,5 8,3 3,7 0,4 8,2 14,2Harrachov, N. Svět 683 -4,5 -3,3 -0,4 4,0 9,6 12,4 14,4 13,4 10,3 5,8 0,6 -3,0 4,9 10,7Karlovice (SM) 293 -2,4 -1,1 2,9 7,5 13,0 15,5 17,2 16,3 12,9 8,0 3,0 -0,6 7,7 13,7Liberec 402 -2,6 -1,7 2,0 6,6 12,0 14,9 16,7 15,7 12,3 7,5 2,5 -1,0 7,1 13,0Libštát 450 -3,5 -2,2 1,5 6,2 11,6 14,8 16,3 15,3 12,4 7,5 2,0 -1,4 6,7 12,8Lučany n.N., Důl 557 -4,0 -3,1 0,4 4,8 10,3 13,0 14,8 13,9 10,7 6,1 1,1 -2,4 5,5 11,2Nová Ves (LB) 356 -2,4 -1,5 2,1 6,7 11,9 14,9 16,6 15,6 12,0 7,3 2,8 -0,7 7,1 13,0Přepeře 245 -2,1 -1,2 2,9 7,5 13,0 15,7 17,3 16,3 12,9 8,0 3,1 -0,6 7,7 13,8Světlá p. Luží, Myslivny 650 -4,4 -3,4 0,3 4,9 10,4 13,4 15,3 14,4 11,0 5,9 0,8 -2,8 5,5 11,6Vysoké nad Jizerou 695 -4,0 -2,9 0,8 5,2 10,9 13,6 15,5 14,7 11,5 6,3 1,0 -2,4 5,8 11,9Zákupy, N.Zákupy 286 -2,2 -1,2 2,4 7,0 12,2 15,2 16,9 15,9 12,4 7,5 2,9 -0,7 7,4 13,3

výš – nadmořská výška klimatické stanice v metrech; rok – průměrná roční teplota; sez – průměrná teplota za teplý půlrok (IV-IX)

Srážkové úhrny v Krkonoších nejsou tak vysoké: zatímco Harrachov má ještě 1200 mm při nadmořské výšce 704 m a Rezek 1203 mm při 894 mm (většina jizerskohorských stanic leží níže), tak na Benecku (886 m) bylo naměřeno jen 984 mm srážek, což je zhruba tolik jako v Jablonci nad Nisou, který ovšem leží ve výšce 512 m. Je ovšem třeba poznamenat, že naměřené



srážkové úhrny v horských polohách jsou výrazně zkresleny působením větru (tzv. orografické deformace srážkového pole). Skutečné srážky tak mohou být v závislosti na reliéfových poměrech o 20 % až >50 % vyšší oproti srážkám naměřeným. Pro Jizerské hory jsou tak uvažovány srážky až 2230 m, pro západní Krkonoše 2150-2240 mm (KWIATKOWSKI 1982). Tabulka 4: Roční chod průměrných srážkových úhrnů v letech 1901-1950

stanice výš I II III IV V VI VII VIII IX X XI XII rok sez.Bedřichov, N.Louka 780 111 96 86 99 98 137 153 161 110 112 105 105 1373 758Bělá pod Bezdězem 616 46 36 38 45 58 69 75 69 46 46 45 43 616 362Benecko 886 87 74 58 60 77 94 101 110 74 81 85 83 984 516Bílý Potok, U Studánky 900 165 132 114 128 111 152 175 177 121 136 143 151 1705 864Česká Lípa 285 54 45 42 48 55 70 72 77 53 52 53 53 647 387Český Dub 330 68 57 48 57 61 79 89 93 59 60 63 64 798 438Desná, Souš 772 131 106 87 92 90 109 131 132 98 110 111 115 1312 652Doksy 282 42 34 34 44 54 67 72 68 42 45 44 42 558 347Frýdlant 290 49 43 45 62 77 93 96 104 68 60 56 49 802 500Harrachov 704 110 92 75 81 83 105 121 125 92 100 108 108 1200 607Horní Dušnice, Rezek 894 113 95 81 83 80 104 117 127 92 102 103 106 1203 603Jablonné v Podještědí 315 55 47 43 50 59 70 77 72 53 56 56 61 699 381Karlovice (SM) 293 53 41 43 51 60 80 78 81 51 57 54 52 701 401Liberec 402 71 59 55 67 75 97 102 109 70 72 73 68 918 520Libštát 450 62 50 41 51 56 71 76 76 53 59 60 61 716 383Lučany n.N., Důl 657 96 74 63 79 102 118 145 153 99 106 99 95 1229 696Nová Ves (LB) 356 55 46 50 64 79 91 98 102 65 62 62 57 831 499Přepeře 245 55 40 38 47 57 74 73 79 49 51 55 49 667 379Smrk 1090 139 111 94 108 100 160 147 145 110 115 114 130 1473 770Světlá p. Luží, Myslivny 650 66 62 53 64 80 86 87 97 72 75 66 70 878 486Vysoké nad Jizerou 695 104 81 64 70 71 86 101 102 75 82 87 97 1020 505Zákupy, N. Zákupy 265 51 41 38 46 57 68 76 74 48 51 51 50 651 369

výš – nadmořská výška srážkoměrné stanice v metrech; rok – průměrný roční úhrn srážek; sez – průměrný úhrn srážek za teplý půlrok (IV-IX) Jiný pohled na klasifikaci podnebí nabízí QUITT (1971). Jeho typizace vychází z matematicko-statistického porovnání dílčích území na základě podobnosti podle 14 sledovaných klimatických veličin. Na území bývalého Československa takto bylo vymezeno 23 klimatických rajónů. Tato typizace je oproti Končekově sice detailnější, avšak méně přehledná a vzhledem k použité metodice někdy i zkreslující (což je právě případ Libereckého kraje).



Obrázek 9:Klimatické rajony dle QUITTA (1971)

Podobně jako v pojetí Končekově, jsou i na území Libereckého kraje vylišeny mírně teplá a chladná oblast. V rámci první z nich je vylišeno šest klimatických rajónů, v rámci druhé tři rajóny (níže řazeny od nejteplejších k nejchladnějším): MT11 – dlouhé léto, teplé, suché přechodné období, krátké, s mírně teplým jarem a podzimem. Zima je krátká, mírně teplá a velmi suchá, krátké trvání sněhové pokrývky. Oblast vymezená v nejnižších partiích Libereckého kraje od jihu podél Jizery po Turnov a na severu v Žitavské pánvi od severu k Hrádku.

MT10 – oblast vymezená v prostoru Českého ráje. Dlouhé léto, teplé a mírně suché. Krátké přechodné období s mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem. Krátká zima je mírně teplá a velmi suchá s krátkým trváním sněhové pokrývky.

MT9 – oblast vymezená v prostoru Dokeské pahorkatiny a Višňové. Mírně teplá oblast charakterizovaná dlouhým létem, které je teplé a suché až mírně suché, zima je krátká, suchá a mírná.

MT7 – oblast vymezená v širším podhůří Lužických hor, Dubé, Albrechtic a nižších partií Kozákovského hřbetu. Normálně dlouhé, mírné, mírně suché léto. Přechodné období je normálně dlouhé s mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem. Zima je normálně dlouhá, mírná až mírně chladná, suchá s krátkým trváním sněhové pokrývky.

MT4 – oblast vymezená v prostoru Liberecké kotliny a jihozápadního a jižního úbočí Ještědského hřbetu. Krátké léto, mírné, suché až mírně suché, přechodné období krátké s mírným jarem a mírným podzimem. Zima je normálně dlouhá, mírně teplá a suchá s krátkým trváním sněhové pokrývky.

MT2 – nejchladnější a nejvlhčí z mírně teplých oblastí. Vymezena je v prostoru Lužických hor, Nového Města pod Smrkem a na Semilsku. Krátké léto, mírné až mírně chladné, mírně vlhké, přechodné období krátké s mírným jarem a mírným podzimem. Zima je normálně dlouhá s mírnými teplotami, suchá a normálně dlouhou sněhovou pokrývkou.

CH7 – zahrnuje podhůří Krkonoš a Jizerských hor a izolovaně Ještědský hřbet. Velmi krátké až krátké léto a mírně chladné a vlhké. Přechodné období je dlouhé, mírně chladné jaro a mírný podzim. Zima je dlouhá, mírná, mírně vlhká s dlouhou sněhovou pokrývkou.

CH6 – navazuje pásovitě na chladnou oblast CH4 a zahrnuje nižší partie Krkonoš a větší část Jizerských hor. Vyznačena je i na Kozákově, což ale vyznívá nevěrohodně (patrně mělo jít o CH7). Léto je velmi krátké až krátké, mírně chladné, vlhké až velmi vlhké, přechodné období je dlouhé s chladným jarem a mírně chladným podzimem, zima je velmi dlouhá, mírně chladná, vlhká s dlouhým trváním sněhové pokrývky.

CH4 – nejchladnější klimatická oblast zahrnuje sublapinské (subarktické) polohy nad horní hranicí lesa, v případě Jizerských hor pak pánevní oblasti při Jizeře a Jizerce s vyhraněným mrazovým klimatem. Léto je velmi krátké, chladné a vlhké, přechodné období je velmi dlouhé s chladným jarem a mírně chladným podzimem, zima je velmi dlouhá, velmi chladná, vlhká s velmi dlouhým trváním sněhové pokrývky.



Níže jsou připojeny „rámcové charakteristiky“ v území zastoupených klimatických rajónů. Z nich je zřejmá značná nesrovnalost v udávaných srážkových intervalech, které jsou zde v reálu výrazně vyšší, než je uvedeno.

Tabulka 5: Charakteristiky klimatických rajónů (QUITT 1971) klimatické charakteristiky MT11 MT 10 MT 9 MT 7 MT 4 MT2 CH7 CH6 CH4 Počet letních dnů 40-50 40 – 50 40-50 30-40 20-30 20-30 X.30 X.30 0–20 Počet dnů s teplotou >10 °C 140-160 140-160 140-160 140-160 140-160 140-160 120-140 120-140 80–120 Počet mrazových dnů 110-130 110-130 110-130 110-130 110-130 110-130 140-160 140-160 160-180Počet ledových dnů 30-40 30-40 30-40 40-50 40-50 40-50 50-60 60-70 60–70 Průměrná teplota v lednu -2až-3 -2až-3 -3až-4 -2až-3 -2až-3 -3až-4 -3až-4 -4až-5 -6až-7 Průměrná teplota v červenci 17-18 17-18 17-18 16-17 16-17 16-17 15-16 14-15 XII.14 Průměrná teplota v dubnu 7-8 7-8 6-7 6-7 6-7 6-7 4-5 2-4 2-4 Průměrná teplota v říjnu 7-8 7-8 7-8 7-8 6-7 6-7 6-7 5-6 4-5 Počet dnů se srážkami >=1 mm 90-100 110-120 100-120 110-120 110-120 120-130 120-130 140-160 120-140Úhrn srážek ve veget. období 350-400 400-450 100-450 400-450 350-450 450-500 500-600 600-700 600-700Úhrn srážek v zimním období 200-250 200-250 250-300 250-300 250-300 250-300 350-400 400-500 400-500Počet dnů se sněh. pokrývkou 50-60 50-60 60-80 60-80 60-80 80-100 100-120 120-140 140-160Počet zamračených dnů 120-150 120-150 120-150 120-150 150-160 150-160 150-160 150-160 130-150Počet jasných dnů 40-50 40-50 40-50 40-50 40-50 40-50 40-50 40-50 30-40

Výška sněhové pokrývky je v porovnání s jinými oblastmi ČR vyšší, na horách často přesahuje 1 m. Z důvodů velkoplošného odlesnění Jizerských hor a vyšších zimních teplot v posledních letech je ale patrný značný pokles jak výšky tak i délky trvání sněhové pokrývky. Průměrná výška sněhové pokrývky v horské oblasti Krkonoš se pohybuje mezi 150 až 200 cm. V zimním období dochází k velkoplošnému přemísťování sněhových mas z návětrných prostorů, svahů a hřbetů do závětří ledovcových karů a různých terénních prohlubní, vytvářejí se sněhová pole a převisy s rizikem vzniku lavin. Na území Libereckého kraje se jedná zejména o jihovýchodní svah vrchu Kotel s několika lavinovými drahami. Nerovnoměrná sněhová pokrývka se ovšem z důvodů odlesnění běžně vyskytuje i v Jizerských horách, kde však vzhledem k reliéfovým poměrům nedochází ke vzniku významnějších lavin.

Proudění vzduchu. Větrné poměry jsou ovlivněny převládajícím rozložením tlakových útvarů, tedy zimní anticyklónou a letní cyklónou. Místní větry jsou zásadně ovlivněny příslušnými orografickými podmínkami, které tyto hlavní směry deformují. Celkově převládá jihozápadní a severozápadní směr proudění. V následující tabulce je uvedeno rozložení větrů na vybraných klimatických stanicích. Tabulka 6: Průměrná roční četnost směrů větru (v %)

stanice S SV V JV J JZ Z SZ calm Česká Lípa 5,5 7,4 12,6 19,5 3,5 11,5 16 20,3 3,7Liberec 13,4 1,3 0,6 16,9 20,5 6,6 4,8 17,3 18,6Karlovice 7,4 4,8 21,3 9,9 5,8 2,7 13,6 9,5 25

Pozn.: calm = bezvětří Kvalita ovzduší, klimatické změny S otázkou podnebí souvisí i stav ovzduší, který byl ještě donedávna velmi neuspokojivý. Podílely se na něm velké znečisťující zdroje, dílem na území okresu, zejména však přenosy škodlivin z hnědouhelných elektráren na polském a německém pomezí. Vysoká imisní zátěž oxidem siřičitým, fluorovodíkem a fotochemickým smogem vedla v 70. a 80. letech ke katastrofickému rozpadu lesních ekosystémů v Jizerských horách s dlouhodobými následky. K výraznému zlepšení imisní situace došlo v 90. letech, především v souvislosti s demontáží



německých elektráren. V provozu ovšem zůstává polská elektrárna Turów, která je v severní části libereckého okresu hlavním zdrojem imisní zátěže. V posledních letech se již naměřené imise příliš nemění, v městském prostředí ale dochází k mírnému vzestupu koncentrací oxidu dusíku, v souvislosti s neutuchajícím rozvojem automobilové dopravy.

Tabulka 7: Výsledky měření kvality ovzduší na vybraných stanicích v r. 2001 (µg.m-3) SO2 NOx PM10 stanoviště

prům. k95 max. prům. k95 max. prům. k95 max. Liberec – střed města 5 15 82 8 23 66 - - - Liberec – město 9 20 49 36 70 188 21 32 80 Jablonec – město 8 21 49 33 63 108 27 40 84 Frýdlant – Údolí 6 16 42 11 20 41 22 35 64 Hrádek nad Nisou 6 16 57 14 28 48 18 30 87 Albrechtice u Frýdlantu 6 16 29 13 27 54 22 35 114 Souš 5 14 27 11 22 56 18 30 78 České Lípa 8 18 32 25 53 117 27 47 107 Blíževedly 7 18 33 15 31 49 30 47 80

prům – aritmetický průměr; k95 – 95% kvantil, k90 – 90% kvantil z denních koncentrací, max. – denní maximum v daném roce

(podrobněji je stav ovzduší diskutován v kapitole A2.8.8)

V období několika posledních let se začíná, v důsledku značné nevyrovnanosti chodu klimatických podmínek, hovořit o změnách klimatu. V našem geografickém prostoru se uvažuje především o vzestupu průměrných ročních teplot, a to až o 3 °C do roku 2030, pesimistické prognózy pak hovoří o vzestupu až o 5 °C do konce století. Teploty by tak dosáhly vyšší úrovně, než měly v tzv. klimatickém optimu holocénu, tj. před 6000-8000 lety. Naplnění těchto prognóz by znamenalo vážné ohrožení přírodních ekosystémů, kdy by na jedné straně ustupovaly a hynuly biologické druhy s úzkou termickou valencí, na straně druhé by do středoevropského prostoru migrovaly druhy z teplejších částí Evropy, popř. i jiných kontinentů. Tyto nové komponenty bioty by se pak mohly uplatnit jako agresivní škůdci, paraziti či invazní druhy a přispět tak ke značnému narušení až úplnému rozkladu našich přirozených biocenóz.

Samotný údaj o vzestupu o průměrné roční teploty ovšem nevystihuje podstatu klimatických změn v dostatečné šíři. Důležitým údajem je i sezónní chod teplot a rozložení srážkových úhrnů. Pokud bychom situaci za posledních 10-15 let mohli považovat za předzvěst budoucího stavu, znamenalo by to především výrazné oteplení v prvních třech měsících roku, což by mj. způsobilo kratší trvání (případně až absence) sněhové pokrývky. Tento trend je dnes zcela zjevný i v Jizerských horách, které dnes často i na konci ledna trpí nedostatkem sněhu.

Vývoj srážkové činnosti je na rozdíl od teplot nejednoznačný. V souvislosti s oteplením se očekává mírný nárůst celkových srážkových úhrnů, ovšem při jejich značné nevyrovnanosti. Předpokládá se menší frekvence srážek, zato jejich větší vydatnost. Srážky v jednotlivých letech jsou nevyrovnané, střídají se delší suchá období s kratšími obdobími vydatných srážek, přinášejících povodňové stavy.

Z hlediska ochrany přírody jsou výše nastíněné změny veskrze negativní, neboť vedou k narušení rovnováhy mezi organismy, resp. jejich společenstvy a prostředím, v nichž se po dlouhá údobí vyvíjely.



E) Hydrologie Území Libereckého kraje se nachází na hlavním evropském rozvodí. Severní část kraje, tj. Frýdlantsko, Žitavská pánev a přilehlé části Jizerských hor jsou odvodňovány přes Odru do Baltského moře, zbývající (většinová) část území přes Labe do Severního moře. V rámci povodí Odry na území kraje zasahují především dvě hlavní povodí: 2-04-07 Lužická Nisa po Mandavu a 2-04-10 Smědá a Lužická Nisa pod Smědou, podružné zastoupení mají povodí 2-04-06 Kwisa a 2-04-09 Lužická Nisa od Mandavy po Smědou.

V rámci povodí Labe se na území Libereckého kraje uplatňují především povodí 1-05-01 Jizera pod Kamenicí, 1-05-02 Jizera od Kamenice po Klenici a 1-14-03 Ploučnice. Okrajové zastoupení mají zcela na východě povodí 1-01-01 Labe po Úpu, zcela na západě pak 1-14-05 Kamenice a Labe pod Kamenicí. Vymezení hlavních povodí s vyznačením nejvýznamnějších toků znázorňuje následující obrázek.

Obrázek 10: Hlavní povodí a vodní toky kraje Charakteristika vodních toků (VLČEK et al. 1984, doplněno)

Povodí Odry

Jindřichovický potok (číslo hydrologického pořadí 2-04-06-004), pramení sv. od Nového Města p. Sm. ve výšce 555 m n. m., státní hranici s Polskem protíná u Srbské, v nadmořské výšce 270 m; plocha povodí 31,1 km2, délka toku 11,5 km, průměrný průtok u státní hranice 0,29 m3.s-1.

Lužická Nisa (2-04-07-001) – pramení nad obcí Lučany nad Nisou, ústí zleva do Odry na území Polska, státní hranici překračuje u Hrádku n. N. ve výšce 235 m; plocha povodí je 375,3 km2, délka toku 55,1 km na území ČR, průměrný průtok u státní hranice 5,4 m3.s-1. Vodohospodářsky



významný tok, pstruhová voda po Proseč, níže mimopstruhová voda; vodácky využívaný úsek z Liberce do Chrastavy; horní část toku na území CHKO Jizerské hory. V minulosti většina toku silně znečištěna, pod Libercem v V. třídě čistoty, po zprovoznění centrální ČOV v Liberci-Pavlovicích až do Chrastavy III. třída čistoty, níže IV. třída. Rýnovická Nisa (2-04-07-006), je pravostranným přítokem Lužické Nisy, který pramení nad Bedřichovem, v oblasti Klikvové louky. V některých mapových podkladech je označována jako Lužická Nisa, což je nedorozumění, neboť ta má svůj pramen (v terénu zřetelně označený) poblíž Nové Vsi nad Nisou. Soutok se nachází u Rýnovic (Peklo).

Černá Nisa (2-04-07-016) – pramení východně od Olivetské hory ve výšce 820 m n. m., ústí zprava do Lužické Nisy ve Stráži n. N. ve 330 m n. m.; plocha povodí je 27,0 km2, délka toku 14,2 km, průměrný průtok u ústí 0,57 m3.s-1. Vodohospodářsky významný tok, pstruhová voda v celé délce, vodácky využívaný úsek od Rudolfova po Kateřinky. Tok převážně bystřinného charakteru, s velikým spádem a balvanitým řečištěm, na horním toku zbudována vodní nádrž Bedřichov („Černá Nisa“), menší nádrž v Rudolfově pod vodní elektrárnou napájenou podzemním kanálem z přehrady Bedřichov. Vodní síly bylo v minulosti využíváno pro množství průmyslových podniků v Kateřinkách (staré náhony).

Jeřice (2-04-07-024) – pramení jv. od Poledníku v Jizerských horách, v nadm. výšce 815 m, ústí zprava do Lužické Nisy u Chrastavy ve 300 m n. m.; plocha povodí 77,8 km2, délka toku 19,4 km, průměrný průtok u ústí 1,03 m3.s-1. Vodohospodářsky významný tok, pstruhová voda po celém toku, horní část na území CHKO Jizerské hory. Tok většinou přirozeného rázu, v horní části bystřinný, s peřejemi a drobnými vodopády, na průtoku Mníškem částečně regulovaný, výraznější regulace na konci toku v Chrastavě. Mimo zástavbu v březích přirozená vegetace – lesní porosty nebo alespoň stromové doprovody.

Smědá (2-04-10-001) – pramení ve východní části Jizerských hor, kde má tři zdrojnice – Bílou, Hnědou a Černou Smědou, které se spojují pod Smědavou; přetíná státní hranici s Polskem u Vsi ve výšce 209 m n. m.; plocha povodí je 273,8 km2, délka toku 45,9 km, průměrný průtok u státní hranice 3,61 m3.s-1. Vodohospodářsky významný tok, pstruhová voda po jez na Hartě, níže mimopstruhová, vodácky využívaná z Bílého Potoka do Raspenavy. Horní část toku na území CHKO Jizerské hory.

Lomnice (2-04-10-016) – pramení na sz. svazích Smrku ve výšce 1070 m n. m., ústí zprava do Smědé u Raspenavy ve 325 m; plocha povodí 36,2 km2, délka toku 16,1 km, průměrný průtok u ústí 0,58 m3.s-1.Vodohospodářsky významný tok pstruhová voda po celém toku, horní část toku na území CHKO Jizerské hory.

Řasnice (2-04-10-020) – pramení na sv. svazích vrchu Vyhlídka ve výšce 442 m n. m., ústí zprava do Smědé ve Frýdlantě ve 280 m n. m.; plocha povodí je 32,3 km2, délka toku 16,3 km, průměrný průtok u ústí 0,3 m3.s-1. Vodohospodářsky významný tok, pstruhová voda po celém toku.

Bulovský potok (2-04-10-024) – pramení východně od Bulovky ve výšce 432 m n. m., ústí zprava do Smědé u Višňové ve 225 m n. m.; plocha povodí je 40,1 km2, délka toku 13,23 km, průměrný průtok u ústí 0,37 m3.s-1. Vodohospodářsky významný tok, pstruhová voda v celé délce. Protéká většinou zalesněným terénem přerušeným polními úseky s nesouvislou venkovskou zástavbou. Tok je vesměs přirozeného rázu, voda bez většího znečištění; levým přítokem je Arnoltický potok.

Povodí Labe

Jizera (1-05-01-001) – pramení jv. od Smrku v Jizerských horách – má dvě zdrojnice, jednu (hlavní) na polské straně, ve výšce 885, druhou na našem území, ústí zprava do Labe u Toušeně



ve 169 m n. m.; plocha povodí je 2193,4 km2, délka toku 163,9 km, průměrný průtok u ústí 23,9 m3.s-1 (průměrný průtok v profilu – Turnov, pod ústím Libuňky 18,6 m3.s-1). Největší tok na území Libereckého kraje, který zprvu protéká územím CHKO Jizerské hory, dále po hranici Krkonošského národního parku, poté Jilemnickým a Železnobrodským Podkrkonoším, níže přetíná Ještědsko-kozákovský hřbet a u Turnova vstupuje do otevřeného rovinného terénu, které tok doprovází v celé délce mimo území Libereckého kraje. Vodohospodářsky významný tok, až k Dolánkám pstruhová voda, vodácké využití. Celé území Turnovska náleží mezi vodohospodářsky významná území (CHOPAV Severočeská křída). Pitná voda pro Turnov se čerpá z podzemních zdrojů. Na sledované území přímo navazuje jímání v Dolánkách (30 l/s) a Nudvojovická zvodeň (60-80 l/s). Tento zdroj je částečně kontaminován chlorovanými uhlovodíky (průmyslové provozy v Turnově, vojenský areál na Vesecku - kontaminace zejména z období před r. 1989). Lokalita je významná z hlediska podzemních vod středněturonského kolektoru. Jímání vody je soustředěno v nudvojovickém meandru Jizery cca 1-1,5 km JV a 2-2,5 km J od zájmového území.Hladina tohoto kolektoru leží v lokalitě cca 22 m pod úrovní terénu. Proudění má směr J- JJZ.

Řeka Jizera je významným vodním tokem. Je zdrojem pro úpravnu pitné vody v profilu Benátky nad Jizerou a zejména Sojovice. Hlavní vodárna v Káraném pak je jednou z hlavních zásobáren pitné vody pro Prahu.

Tok Jizery je na průtoku krajem většinou přirozený, bez rozsáhlejších regulací. Nejhořejší část na území NPR Rašeliniště Jizery představuje unikátní fenomén náhorního meandrujícího toku s výraznými štěrkovitými náplavy obklopenými největším rašeliništním komplexem v Jizerských horách, východně od osady Jizerka tok nabývá bystřinný charakter s balvanitým řečištěm. Až k Turnovu se střídají úseky s poměrně výrazným spádem a kamenitým řečištěm s klidnějšími úseky, místy umělého charakteru (jezy), břehy jsou obvyklé srázné až skalnaté. Výrazným geomorfologickým útvarem je tzv. soutěska pod Bitouchovem u Semil, původně velmi úzká, ve 2. polovině 19. století odstřelem rozšířená do dnešní podoby. V nedávné minulosti platila Jizera za jeden z našich nejčistějších toků (do Semil II. třída čistoty, níže III.), v současnosti je ale již celý tok veden ve III. třídě.

Libuňka (1-05-02-010) – pramení 2 km sv. od Libuně ve výšce 408 m n. m., ústí zleva do Jizery v Turnově ve 243 m n. m.; plocha povodí je 100,6 km2, délka toku 19,9 km, průměrný průtok u ústí 0,79 m3.s-1. Vodohospodářsky významný tok, pstruhová voda, většina toku na území CHKO Český ráj. Tok relativně přirozeného charakteru, místy regulovaný, protékající většinou otevřenou krajinou, s břehovými doprovody dřevin.

Žehrovka (1-05-02-024) – pramení 1 km vsv. od Maršova ve výšce 375 m n. m., ústí zleva do Jizery u Březiny ve 231 m; plocha povodí je 95,9 km2, délka toku 23,8 km, průměrný průtok u ústí 0,50 m3.s-1. Vodohospodářsky významný tok, mimopstruhová voda, střední a dolní tok na území CHKO Český ráj. Na dolním toku rybník Žabakor.

Mohelka (1-05-02-034) – pramení v Kokoníně ve výšce 605 m n. m., ústí zprava do Jizery u Mohelnice nad Jizerou ve 225 m; plocha povodí je 176,7 km2, délka toku 43,2 km, průměrný průtok u ústí 1,82 m3.s-1. Vodohospodářsky významný tok, na území kraje pstruhová voda. Tok zčásti přirozeného charakteru, v zastavěných územích (Rychnov, Hodkovice) regulovaný, protékající výrazným údolím s ± zalesněnými svahy. Voda relativně čistá – uváděn výskyt mihule potoční a vydry.

Ještědka (1-05-02-041) – pramení 0,5 km jz. od Světlé pod Ještědem ve výšce 518 m n. m., ústí zprava do Mohelky u Libíče ve 265 m; plocha povodí je 43,6 km2, délka toku 11,7 km, průměrný průtok u ústí 0,50 m3.s-1. Vodohospodářsky významný tok, pstruhová voda, chráněná rybí oblast. Tok relativně přirozeného rázu, na průtoku Českým Dubem regulovaný, v horní části protéká otevřenou krajinou (stromové kulisy), v dolní části výrazným údolím se zalesněnými svahy.



Zábrdka (1-05-02-052) – pramení 1,5 km jižně od Osečné ve výšce 391 m n. m,, ústí zprava do Jizery u Kláštera Hradiště nad Jizerou ve 219 m; plocha povodí 71,3 km2, délka toku 23,9 km, průměrný průtok u ústí 0,46 m3.s-1. Vodohospodářsky významný tok, pstruhová voda, chráněný úsek nad Novým Mlýnem v PHO vodárenských zdrojů. Tok přirozeného charakteru, protékající velmi řídce obydleným územím, údolí převážně zalesněno, voda bez viditelného znečištění.

Mumlava (1-05-01-006) – pramení na sv. svahu Kotle ve výšce 1360 m n. m., ústí zleva do Jizery pod Kořenovem v 570 m; plocha povodí je 51,1 km2, délka toku 12,2 km, průměrný průtok u ústí 1,82 m3.s-1. Vodohospodářsky významný tok, pstruhová voda, protéká územím KRNAPu; čistota vody I. tř. Tok výrazně bystřinný až peřejnatý (známé Mumlavské vodopády), bez rozsáhlejších regulací, až na výjimky protéká souvisle zalesněným územím.

Jizerka (1-05-01-020)2 – pramení v Horních Mísečkách ve výšce 1065 m n. m., ústí zleva do Jizery u Horní Sytové ve 385 m n. m.; plocha povodí je 85,8 km2, délka toku 21,5 km, průměrný průtok u ústí 2,14 m3.s-1. Vodohospodářsky významný tok, pstruhová voda, většina toku na území KRNAPu. Tok s větším spádem, bystřinný, přirozeného rázu, doprovázený většinou hodnotnými lesními porosty.

Oleška (1-05-01-035) – pramení u Rovnáčova ve výšce 541 m n. m., ústí zleva do Jizery v Semilech ve 315 m; plocha povodí je 171,1 km2, délka toku 34,2 km, průměrný průtok u ústí 1,74 m3.s-1. Pstruhová voda na celém toku. Protéká vrchovinným územím Podkrkonoší s venkovskou zástavbou a s nesouvislým zalesněním, zejména na příkřejších svazích nad říčkou. Tok nenásilně regulovaný až přirozený, jen mírně znečištěný.

Kamenice (1-05-01-058) – pramení na sz. svahu Černé hory ve výšce 975 m n. m., ústí zprava do Jizery v Podspálově ve 280 m n. m.; plocha povodí je 218,6 m2, délka toku 36,2 km, průměrný průtok u ústí 4,65 m3.s-1. Vodohospodářsky významný tok, pstruhová voda, vodácké využití (rafting). Horní tok v CHKO Jizerské hory, zde vodárenská nádrž Josefův Důl. Významnými levostrannými přítoky jsou Bílá a Černá Desná, na druhé z nich vodní nádrž Souš. Tok s velkým spádem, bystřinného charakteru (balvanité řečiště), většinou přirozeného rázu, na průtoku zastavěnými územími Tanvaldu, Velkých Hamrů a Plavů regulovaný. Voda I.-II. třídy čistoty.

Vošmenda (1-05-01-077) – pramení 0,7 km sz. od Vysokého nad jizerou ve výšce 653 m, ústí zleva do Kamenice vjv. od Horní Kamenice ve 305 m n. m.; plocha povodí je 25,8 km2, délka toku 12,3 km, průměrný průtok u ústí 0,35 m3.s-1. Vodohospodářsky významný tok, pstruhová voda, v ústí chráněná rybí oblast. nad Bozkovem PHO vodních zdrojů. Tok přirozeného charakteru, ve ± zalesněném údolí mimo souvislou zástavbu; voda čistá.

Liběchovka (1-12-03-020) – pramení 1,5 km sv. od Dubé v nadmořské výšce 280 m a ústí zprava do Labe v Liběchově ve 153 m; plocha povodí činí 157,2 km2, délka toku je 24,1 km, průměrný průtok u ústí 0,89 m3.s-1. Vodohospodářsky významný tok, chráněná rybí oblast, voda relativně čistá. Do zájmového území zasahuje horní část toku nad osadou Bukovec. Tok přirozeného charakteru protéká výrazným údolním systémem a je doprovázen biologicky hodnotnými mokřadními lady a sukcesními společenstvy dřevin. Tyto hodnotné nivní ekosystémy jsou zahrnuty do PR Mokřady horní Liběchovky. Paralelním tokem na východě je Pšovka, která však do území kraje zasahuje pouze v krátkém průběhu.

2 Vodoteč stejného jména je pravostranným přítokem na horním toku Jizery, která protéká známým rašeliništěm Malá jizerská louka a turisticky vyhledávanou horskou osadou Jizerka.



Ploučnice (1-14-03-001) – pramení na jz. svahu Ještědu ve výšce 654 m n. m.3, ústí zprava do Labe v Děčíně ve 122 m n. m.; plocha povodí je 1193,9 km2, délka toku 106,2 km, průměrný průtok u ústí 8,60 m3.s-1 (v České Lípě 4,89 m3.s-1). Vodohospodářsky významný tok, pstruhová voda až po Hamr, vodácky využíván úsek od Stráže p. R. po Malou Veleň. Významné napájení toku z podzemních vod; čistota vody většinou ve III. třídě. Tok z velké části přirozeného charakteru, s meandrujícími úseky v široké zachovalé nivě, zejména mezi Mimoní a Českou Lípou. Od Stráže pod Ralskem po Mimoň tok regulován v souvislosti s těžbou uranu, což vedlo k nevratnému poškození jedinečných mokřadních biotopů s množstvím ohrožených a vzácných druhů organismů. Pod Mimoní v naplaveninách zjištěna v nedávné minulosti radioaktivní kontaminaci z těžby uranu.

Ještědský potok (1-14-03-003) – pramení na sz. svahu Ještědu ve výšce 798 m n. m., ústí zprava do Ploučnice ve Stráži pod Ralskem ve 305 m n. m.; plocha povodí je 48,9 km2, délka toku 18,4 km, průměrný průtok u ústí 0,46 m3.s-1. Vodohospodářsky významný tok, pstruhová voda, chráněná rybí oblast, čistota vody I.-II. třída. Tok na průtoku zastavěným územím (Křižany, Žibřidice) nenásilně regulovaný, na dolním toku přirozeného rázu, v širokém mělkém údolí mimo osídlení, s vysokou krajinářskou hodnotou.

Panenský potok (1-14-03-015) – pramení 0,5 km východně od Jítravy v západním úbočí Vápenného, cca 650 m n. m., ústí zprava do Ploučnice v Mimoni ve výšce 275 m; plocha povodí je 133,2 km2, délka toku 28,8 km, průměrný průtok u ústí 1,10 m3.s-1. Vodohospodářsky významný tok, pstruhová voda. Část toku až po Jablonné v Podještědí souvisle regulována, s lemovou výsadbou kanadských topolů, níže relativně přirozený průtok zachovalou nivou se zbytky vlhkých luk, zčásti opuštěných. Břehové doprovody dřevin jen nesouvislé, místy pravidelně vyřezávané. Voda mírně znečištěna.

Svitavka (1-14-03-038) – pramení na německé straně poblíž Dolní Světlé pod Luží, přitéká ve výšce 505 m, ústí zprava do Ploučnice i Brenné ve 253 m; plocha povodí je 132,5 km2, délka toku 37,4 km, průměrný průtok u ústí 1,16 m3.s-1. Vodohospodářsky významný tok, pstruhová voda, vodácké využití. Významné pravostranné přítoky: Hamerský potok a Boberský potok (Bobrava). Horní část toku na území CHKO Lužické hory, tok zčásti regulovaný (na průtoku zastavěnými územími), zčásti přirozeného rázu, v ± neudržované nivě mimo souvislejší zalesnění. V Lindavě nedávno provedena drastická regulace, níže tok téměř souvisle bez větších regulací (s výjimkou Zákup), s pionýrskými luhy s vysokým podílem neofytní květeny. Na nejdolejším toku niva široká, tok meandrující. Čistota vody průměrná, místy až zhoršená.

Dobranovský potok (1-14-03-051) – pramení 1 km záp. od Cvikova ve výšce 375 m n. m., ústí zúprava do Ploučnice j. od Dobranova ve 251 m; plocha povodí je 52,9 km2, délka toku 17,2 km, průměrný průtok u ústí 0,41 m3.s-1. Pstruhová voda, mírné znečištění. Tok částečně regulovaný, protékající zemědělskou krajinou, s nesouvislými stromovými doprovody, zpravidla bez větší hodnoty.

Sporka (1-14-03-055) – pramení 0,7 km východně od Polevska ve výšce 517 m n. m., ústí zprava do Ploučnice pod Českou Lípou ve 242 m n. m.; plocha povodí je 70,1 km2, délka toku 21,4 km, průměrný průtok u ústí 0,61 m3.s-1. Vodohospodářsky významný tok, pstruhová voda, čistota vody do III. třídy. Nejhořejší část toku v CHKO Lužické hory, dále delší průchod zastavěným územím Nového Boru a Skalice u České Lípy – zde tok regulován, bez většího

3 V mapách bývá jako pramen Ploučnice označován mohutný vývěr podzemní vody cca 1 km sv. od Osečné. V některých mapových podkladech se také objevuje mylné označení toku při silnici mezi Chrastnou a Břevništěm jako Ploučnický potok – ve skutečnosti jde o původní tok Ploučnice, zatímco jižně ležící tok napájející Hamerský rybník je umělou vodotečí (tzv. Hamerská strouha).



biologického významu. V dolní části tok přirozený v široké, avšak dlouhodobě neudržované nivě s komplexem degradujících mokřadních lad – původně hodnotných aluviálních luk.

Robečský potok (1-14-03-063) – pramení 0,5 km sev. od Bílého Kamene ve výšce 277 m n. m., ústí zleva do Ploučnice pod Českou Lípou ve 241 m n. m.; plocha povodí je 286,5 km2, délka toku 1,65 m3.s-1. Vodohospodářsky významný tok, mimopstruhová voda. Tok prochází biologicky nejcennějšími územími Českolipska – na horním toku leží Břehyňský rybník s navazujícími rašelinnými smrčinami, bory a olšinami, níže pak Máchovo jezero, dále pak mokřadní lada u Jestřebí, jež navazují na Novozámecký rybník. Pod Zahrádkami se tok zařezává do pískovcového podloží, kde vytváří soutěsku NPP Peklo.

Bobří potok (1-14-03-070) – pramení u osady Příbram (západně od Verneřic) ve výšce 594 m n. m., ústí zleva do Robečského potoka v Novozámeckém rybníku ve 258 m n. m.; plocha povodí je 126,9 km2, délka toku 28,1 km, průměrný průtok u ústí 0,71 m3.s-1. Pstruhová voda – chráněná rybí oblast. Protéká převážně otevřenou zemědělskou krajinou, napájí soustavu Holanských rybníků. V doprovodu hodnotná mokřadní lada – zbytky nivních luk, rákosiny, ostřicové porosty aj.

Kamenice (1-14-05-001) – pramení na jz, svahu Jelení skály v Lužických horách, ve výšce 595 m n. m., ústí zprava do Labe v Hřensku ve 116 m n. m.; plocha povodí je 217,2 km2, délka toku 35,6 km, průměrný průtok u ústí 2,65 m3.s-1.Na území kraje zasahuje pouze část toku v CHKO Lužické hory: pramenná oblast západně od Nové Huti a úsek mezi Kytlickými Mlýny a Českou Kamenicí. Tok zde má přirozený charakter, protéká zalesněným územím, v dolní části s úzkou nivou s ostrůvky mokřadních lad.

Obrázek 11



Další významné vodní toky dle vyhlášky č. 470/01 Sb. Povodí Odry 2-04-06 (Smědá) 001 – Lužický potok 004 – Bezejmenný potok

2-04-07 (Lužická Nisa) 004 – Mšenský potok 006 – Rýnovická Nisa 012 – Slunný potok 015 – Spojovací potok 014 – Harcovský potok 015 – Janovodolský potok 027 – Fojtka 029 – Albrechtický potok 037 – Bílý potok 038 – Oldřichovský potok

2-04-09 002 – Oleška (Frýdlantská pahorkatina)

2-04-10 022 – Višňovský potok 029 – Bezejmenný potok

Povodí Labe 1-05-01 065 – Černá Desná 068 – Bílá Desná 069 – Desná 018 – Roudnický potok 025 – Jilemka 036 – Rokytka 038 – Popelka

1-14-03 097 – Bystrá Vodní plochy

Území Libereckého kraje není příliš bohaté na větší vodní plochy. Pouze čtyři nádrže mají hladinu větší než 100 ha, přitom v případě Novozámeckého rybníka je velká část hladiny porostlá rákosem. Nejvíce vodních ploch je soustředěno na Českolipsko, kde nalezneme řadu větších i menších rybníků. Nejvýznamnější jsou soustředěny do povodí Robečského a Bobřího potoka. Vedle Máchova jezera, Břehyňského a Novozámeckého rybníka se zde nachází soustava Holanských rybníků, z nichž největší jsou rybníky Dolanský (44 ha), Milčanský (29 ha), Holanský (25 ha), Nohavice (18 ha) a Mlýnský (13 ha). Jižně od Máchova rybníka leží Poselský rybník (navrhovaná přírodní rezervace). Soustava menších rybníků leží jižně od Nového Boru, na Dobranovském potoce a jeho přítocích – jde zejména o rybníky Radvanecký, Červený a Pivovarský (všechny s rozlohou do 10 ha). Při levém břehu Ploučnice nad Českou Lípou leží ochranářsky zajímavý Heřmanický rybník (17 ha). Na levostranném přítoku Ploučnice dále proti proudu se nachází soustava Hradčanských rybníků (Rybníky Hradčanský, Držník, Vavrouškův, Strážovský, Černý). Rybníky, které leží většinou v rezervaci, byly značně poškozeny činností sovětské armády, pod jejíž působnost toto území donedávna spadalo. Podobný úděl stihl i nedaleké rybník Svébořicko-Novodvorské soustavy.



Ve Strážské kotlině dnes nalezneme dva rybníky – Horecký a Hamerský, které patří k největším vodním plochám kraje. K nim do 70. let náležel ještě rybník Sedlický (Sedlišťský), významný z hlediska botanického i ornitologického. Ten byl přeměněn na odkalovací nádrže uranových dolů, které v současnosti procházejí rekultivací, spočívající ve vysušení (zavezení) a následném zalesnění. V Hamru též stával menší Pustý rybník, na jehož místě dnes nalezneme technologickou nádrž. Poblíž Osečné se nachází samostatně stojící Chrastenský rybník.

Řada drobných rybníků se nachází na Panenském potoce a jeho přítocích. Rybníky Mlýnský a Markvartický (u Jablonného v Podještědí) jsou pozoruhodné navazujícími bažinnými olšinami a ohroženými společenstvy svazu Carici-Rumicion hydrolapathi.

V Lužických horách jsou vodní plochy reprezentovány zejména Kunratickými rybníky Mařeničkách a vodní nádrží Naděje na Hamerském potoce; středně velký rybník leží na Heřmanickém potoce poblíž Jablonného.

V Žitavské pánvi je největší vodní hladinou zatopená pískovna Kristýna u Hrádku nad Nisou, několik drobných rybníčků se nachází např. v okolí Václavic a Chrastavy, v městě Liberci se vedle Harcovské přehrady nachází především Vesecký (Mlýnský) rybník.

V Jizerských horách a po jejich obvodu jsou vodní plochy zastoupeny přehradními nádržemi, zbudovanými převážně na počátku 20. století. Největší z nich, vodní dílo Josefův Důl, byla ovšem vystavěna teprve na přelomu 70. a 80. let. Dalšími přehradami jsou Souš, Bedřichov (Černá Nisa), Mšeno, Harcov, Fojtka, Mlýnice, k drobným nádržím patří přehrady v Rudolfově a Bedřichově. Z biologického hlediska jde o zcela odlišné biotopy, než v případě rybníků na Českolipsku. Voda je zde hluboká, chladná, s mnohem menším obsahem živin, břehy jsou zpravidla srázné, bez vyhraněného ekotonu. Určitou výjimkou je zde Šolcův rybník (7 ha) na Holubím potoce u Raspenavy. V souvislosti s vodními plochami je vhodné zmínit i rašelinná jezírka, která jsou sice nepatrných rozměrů (nejvýše několik arů), ale výjimečné přírodovědné hodnoty. Na rozdíl od rybníků a přehrad jsou přírodního původu a schraňují vzácnou boreální bioty. Největší jezírka typu blänk se nacházejí v PR Na Čihadle, PR Černá jezírka a PR Malá jizerská louka, na ostatních vrchovištích jde spíše o drobné, periodicky vysychající tůňky typu šlenků, flarkarů či pseudoflarkarů.

Frýdlantsko je na vodní nádrže velmi chudé. Nalezneme zde jen drobné rybníčky např. v okolí Pertoltic a Černous; nejznámější je Dubový rybník („Dubák“) v PR Meandry Smědé, k relativně velkým patří i nádrž na Pekelském potoce.

Rybníky jsou nepříliš běžným zjevem také v Podkrkonoší, kde pro jejich zakládání nejsou vhodné terénní a hydrologické podmínky. Lepší je situace v Českém ráji, kde na území Libereckého kraje leží nevelké rybníky Bažantník, Rokytnický, Hrůdka, Vidlák, Krčák a Věžák. Další rybníky se nacházejí v okolí Karlovic jv. od Turnova. Největší vodní plochou v této části kraje jsou ovšem zatopené štěrkovny u Příšovic, s úhrnnou hladinou cca 50 ha (dvě nádrže). Již za hranicí kraje leží ornitologicky významný rybník Žabakor (45 ha). Tabulka 8: Největší vodní plochy Libereckého kraje

vodní plocha rozloha vodní hladiny Máchovo jezero 284 ha Josefův Důl 150 ha Novozámecký rybník 128 ha Souš 102 ha Břehyňský rybník 90 ha Horecký rybník (Stráž pod Ralskem) 73 ha Hamerský rybník 50 ha



Dolanský rybník 44 ha Bedřichov (Černá Nisa) 42 ha Mšeno 42 ha Charakteristiky vodohospodářsky významných nádrží (VLČEK et al. 1984)

Máchovo jezero – nádrž na Robečském potoce, zemní hráz 9,4 m vysoká, délka v koruně 130 m, vodní plocha 284 ha, stálý objem 5,459 mil. m3, celkový objem 6,312 mil. m3, délka vzdutí 3,1 km, maximální hladina 266,3 m n. m. Nádrž slouží k ochraně před velkými vodami a chovu ryb, významné rekreační využití – koupání, veslování plachtění. Plocha povodí 97,31 km2, průměrný roční průtok 0,563 m3.s-1. Stavba z r. 1272, v r. 1972 generální oprava. Největší vodní nádrž v Libereckém kraji.

Novozámecký rybník – nádrž na Bobřím potoce, zemní hráz 110 m dlouhá v koruně. vodní plocha měří 128,3 ha, celkový objem 1,29 mil. m3, délka vzdutí 2,1 km, maximální hladina 258,4 m n m. Nádrž slouží pro chov ryb; národní přírodní rezervace (Ramsarský mokřad), kulturní památka. Rybník zbudován v r. 1479, oprava výpusti v r. 1997.

Břehyňský rybník – nádrž na Robečském potoce, zemní hráz 140 m dlouhá v koruně. Vodní plocha měří 90,3 ha, celkový objem 1,0 mil. m3, délka vzdutí 2,0 km. Chov ryb, národní přírodní rezervace (Ramsarský mokřad, biogenetická rezervace Rady Evropy). Stavba z r. 1287.

Horecký rybník (Stráž pod Ralskem) – nádrž na Ploučnici, zemní hráz 6 m vysoká, délka v koruně 881 m. Vodní plocha měří 73 ha, max. hloubka 4,15 m, stálý objem 0,455 mil. m3, celkový objem 1,778 mil m3. Délka vzdutí 0,7 km, maximální hladina 311,45 m n. m. Nádrž slouží k ochraně před velkými vodami a chovu ryb, v minulosti rekreační využití, v současnosti převážně jen vodní lyžování, Stavba z r. 1914, rekonstrukce v r. 1925 a 1997.

Hamerský rybník – nádrž na Ploučnici, resp. na Hamerské strouze, rozloha cca 50 ha, bojem 0,6 mil m3. Rybník s tradičním rekreačním využitím, též rybochovný, ale méně zatěžovaný než sousední nádrž Horka. V letech 1984-94 vypuštěn z důvodu hrozícího průvalu vod do hlubinného uranového dolu, pro zachování nejcennějších ekosystémů v přítokové části zbudována v r. 1988 záchranná hrázka. Po rekonstrukci postupná regenerace bioty, ale některé botanické fenomény již zanikly a další jsou ohrožovány nevhodným režimem hospodaření v okolních porostech.

Josefův Důl – nádrž na Kamenici, hlavní sypaná hráz vysoká 45 m, délka v koruně 360 m. Vodní plocha měří 150 ha, max. hloubka 39 m, stálý objem nádrže 0,85 mil. m3, zásobní objem 20,55 mil. m3, celkový objem 23,25 mil. m3. Délka vzdutí 2,6 km, maximální hladina 733,2 m n. m. Vodárenská nádrž, stavba ukončena v r. 1982.

Bedřichov – nádrž na Černé Nise, tížní zděná hráz 23 m vysoká, délka v koruně 340 m. vodní plocha měří 42 ha, max. hloubka 14,6 m. Stálý objem nádrže 0,04 mil. m3, zásobní objem 1,70 mil. m3, celkový 2,15 mil. m3. Délka vzdutí 1,0 km, maximální hladina 774,86 m n. m. Nádrž slouží pro výrobu elektřiny a ochranu před velkými vodami. Stavba ukončena v r. 1906.

Souš – nádrž na Černé Desné, zemní sypaná hráz 23 m vysoká, délka v koruně 364 m. Vodní plocha měří 102 ha, maximální hloubka 20,5 m, stálý objem nádrže 0,21 mil. m3, zásobní objem 5,16 mil,. m3, celkový objem 7,84 mil. m3. Délka vzdutí 2,1 km, max. hladina 770,5 m n. m. Vodárenská nádrž, ochrana před velkými vodami, převod vody z Bílé Desné. Stavba díla dokončena v r. 1915, rekonstrukce 1924-1927, úprava pro vodárenské využití 1970-1974.

Mšeno – nádrž na Mšenském potoce v severní části Jablonce n. N., tížní zděná hráz 20 m vysoká, délka v koruně 425 m. Vodní plocha měří 42,1 ha, max. hloubka 14,75 m, stálý objem 0,08 mil. m3, zásobní objem 1,97 mil m3, celkový objem 3,06 mil m3. Délka vzdutí 1,1 km, max. hladina



513 m n. m. Nádrž slouží průmyslu, ochranu před velkými vodami, rekreaci a pro chov ryb. Stavba ukončena v r. 1909.

Harcov – nádrž na Harcovském potoce v Liberci, tížní zděná hráz vysoká 19 m, délka v koruně 157 m. Vodní plocha měří 12,5 ha, max. hloubka 13,1 m, stálý objem nádrže 0,05 mil. m3, zásobní objem 0,35 mil m3, celkový objem 0,72 mil m3. Délka vzdutí 0,08 km, max. hladina 374,1 m n. m. Průmyslové a rekreační využití, ochrana před velkými vodami. Stavba byla dokončena v r. 1904.

Fojtka – nádrž na Fojteckém potoce, zděná hráz 15,5 m vysoká, délka v koruně 146 m. vodní plocha 6,7 ha, max. hloubka 10,6 m, stálý objem nádrže 0,025 mil m3, zásobní objem 0,123 mil- m3, celkový objem 0,325 mil. m3. Délka vzdutí 0,4 km, max. hladina 393,1 m n. m. Využití pro průmysl a ochranu před velkými vodami, rekreace, Stavba ukončena v r. 1906.

Mlýnice – nádrž na Albrechtickém potoce, tížní zděná hráz 22 m vysoká, délka v koruně 159 m. Vodní plocha měří 4,5 ha, max. hloubka 14,5 m, stálý objem nádrže 0,02 mil. m3, celkový objem 0,24 mil. m3. Délka vzdutí 0,35 km, maximální hladina 393,9 m n. m. Ochrana před velkými vodami, rekreace, chov ryb.

Naděje – nádrž na Hamerském potoce, tížní zděná hráz 8 m vysoká, délka v koruně 92 m. Vodní plocha měří 1,2 ha. Stálý objem 0,002 mil. m3, celkový objem 0,024 mil. m3. Délka vzdutí 0,2 km, maximální hladina 467,35 m n. m. Nádrž slouží k zachycování splavenin. Stavba z r. 1938.

Vodní zdroje a jejich ochrana – viz kap. A2.8.2.

Obsah | Další (A2.4.3 - Botanika)

Documents

Obsah | Geomorfologie | Geologie | Pedologie | Klimatologie ... · PDF fileKoncepce ochrany přírody a krajiny Libereckého kraje Jan Hromek – LESPROJEKT, lesnické a parkové úpravy